Není to jen zbraň bezmocných, i když ti jej používají nejčastěji. Pamatujete se přece ještě na vtipy „O zlatou mříž“, které kralovaly době komunismu? Totalitní režim byl vděčným cílem a reagoval patřičně podrážděně. Jako každý totalitní systém. Humoru nerozuměli komunisti ani nacisti, s panem Putinem se člověk taky zrovna nezasměje a džihadisté zakazují smích jako dílo ďáblovo.
Proč se všichni lidé, toužící po naprosté kontrole společnosti, smíchu tolik bojí?
Antika humor a satiru znala, dokonce hodně štiplavou. Řekové vymysleli pojem komedie – ne nadarmo tam byla demokracie a zdi v Římě byly neustále pomalovány karikaturami mocných (i v dobách císařství tedy diktatury, ale i Řím byl pět set let demokratickou republikou). Ani Caesar ani Augustus proti tomu ale mnoho nedělali, měli dost sebevědomí, aby věděli, že jim to neublíží, hůř se už dařilo jejich věrným služebníkům a milenkám. Hůř už bylo, když se moci ujal takový Caligula, Nero nebo Domicián, kteří byli na svou čest vládce mnohem citlivější. Pak nastoupil zákon o urážce veličenstva.
Když moc nad světem ve čtvrtém století po Kristu převzala katolická církev, smích lidem zamrzl v tváři. Smích byl považován za něco nepatřičného. Kdo četl „Jméno růže“ od Umberta Eca (a kdo to ještě neudělal, měl by tento deficit rychle odstranit), ví, že se tam jednalo v první řadě o smích. O to, zda je smích povolený, o tom, že fanatismus smích nesnáší. Aristotelova kniha o smíchu byla něčím, co muselo být za každou cenu drženo v nedobytném trezoru klášterní knihovny a v případě potřeby zničeno i za cenu smrti lidí a zničení celého kláštera. V katolické církvi se na sklonku středověku opravdu vedly diskuse o tom, zda se Kristus někdy smál a zda je tedy smích povolen. Protože v bibli nikde není zmínka, že by se Kristus smál – antickým autorům zřejmě ani nepřipadlo na rozum se o tom zmiňovat, protože smích tehdy patřil ke každodennímu životu, – byl smích nakonec označen za nekřesťanský a tedy nepatřičný.
Jenže ani negativní stanovisko církevních autorit nemohlo v čase rodící se renesance touhu lidí po smíchu zastavit. Smích a humor totiž patří neodmyslitelně k životní kvalitě, život bez smíchu ztrácí hodně na své hodnotě.
A člověk si náhle položí otázku, proč fanatici všeobecně smích nenávidí a proti němu všemi silami bojují a neštítí se použít ani násilí. Agresivita je vždy projevem vnitřní nejistoty. Kde se sebevědomý člověk shovívavě usměje, člověk s komplexem méněcennosti zuří.
Je pravda, že humor je dítkem humanismu a osvícenství. Když jsem četl části Historia bohemica od Aenease Silvia Picolominiho, nestačil jsem se divit, kolik humoru v sobě tento humanista (označovaný za nejpohanštějšího ze všech papežů) měl. Byl dítkem své doby, která se smála ráda. Právě proto, že si to právo na zkostnatělých starých strukturách vydobyla. Je zajímavé, že s protestanty, kteří se snažili církev reformovat a přivést zpět ke kořenům, se už člověk zas až tak nezasmál. A všechny protestantské země, snad s výjimkou černého anglického humoru, jsou s humorem tak trochu na štíru.
Islám žádný humanismus ani osvícenství neprodělal. Ani nemohl. Renesance a s ní spojený humanismus totiž vzal svůj počátek v nesmiřitelném boji světské a církevní moci, v boji císařské dynastie Hohenštaufů s papežskou mocí v polovině třináctého století. Politicky sice císaři prohráli, kulturně ale zaseli semínko, které vzklíčilo. V islámském světě, kde byl světský panovník současně vždy i chalífou a tedy světským i církevním panovníkem v jedné osobě, byla situace jiná. Pokud nebyl panovník schizofrenní, byl boj světské a církevní moci vyloučen. A tím i osvobození z náboženského krunýře. O humanismu a osvícení pak už ani nemluvě. Humanismus totiž vrátil člověka na zem. Po staletích, kdy se musel životem protrpět, aby si vysloužil nebe a toužil po mučednictví jako záruce věčného života, mohl život přijmout jako dar boží a mohl si ho užít. To byl naprostý zvrat v myšlení, obrat o sto osmdesát stupňů. A na světě začalo být veseleji. Já sice na Dantově „Božské komedii“ nenacházím nic zas až tak moc vtipného, ale přinejmenším nazval své dílo „komedie“ a troufal se ji dokonce připsat Bohu samotnému. Boccaciův „Dekameron“ pak už komedií je, v tom pravém slova smyslu. (Ne nadarmo jej fanatický Savonarola usilující o návrat do středověku odsoudil a dal spálit.) Lidský vtip se v průběhu čtrnáctého století vymanil z nadvlády ideologů a vystoupil z břehů. Už nikdy se jej nepodařilo do těch břehů dostat zpět.
Toho se imámové bojí nejvíc. Jenže proč? Jestliže se někdy tvrdí, že se islám ještě nevymanil ze středověkého myšlení, může na tom být trochu pravdy. Nedůtklivost, ochota zemřít za ideály náboženství a touha po mučednictví byly skutečně hlavními znaky středověkého myšlení křesťanského člověka. Jenže to nemá nic do činění s tím, že je islám mladším náboženstvím a píše teprve rok 1436 (pokud jsem dobře počítal, za číslo neručím). Je to prostě jen tím, že islámským zemím se vyhnulo hnutí humanismu a následně osvícení, spojené se sekularizací společnosti. Proto se arabský svět nikdy od náboženských stereotypů neoprostil a ani oprostit nemohl. Pro západní společnost, žijící ve světské – tedy sekularizované společnosti už od konce osmnáctého století tedy víc než dvě stě let, je něco takového těžko pochopitelné a samozřejmě je to terčem vtipů.
Muslimové na tento humor reagují víc než podrážděně. Je v tom obraz vnitřní nejistoty, je to komplex méněcennosti, který takto potlačují? Samozřejmě že cítí, že v historickém vývoji ještě neprodělali určitou fázi vývoje, kterou má západní svět už za sebou. Činí je to zranitelnými, a proto se ještě více uzavírají do religiózního krunýře. A ten humoru rozhodně nepřeje. Autorita přirozená se humoru a satiry nebojí, naopak, má ji ráda, protože tato zvyšuje její popularitu. Autorita naordinovaná úředně má z humoru panický strach a snaží se jej za každou cenu potlačit. Protože ví, že je autoritou jen na papíře a že humor namířený proti ní má tuto skutečnost a její slabost ukázat v celé nahotě. Autoritu přirozenou nejde svléci donaha.
Humor má samozřejmě rozdílné podoby. Čemu se směje Němec, tomu se Rakušan nezasměje a naopak. Důležité je ovšem, že se oba zasmát umějí. Německý humor je něco, co mi prostě nevyhovuje. Humor akční, kdy se lidé mohou umlátit smíchy, když někomu spadne na hlavu kýbl s vodou, nebo spadne do potoka. Humor rakouský je velmi podobný tomu českému. Hraje si se slovy, využívá možnosti slovních hříček a mnohosmyslů určitých frází či slov. Ne nadarmo se v rakouské společnosti kabaretistů a humoristů vyskytují nadproporcionálně zastoupená slovanská jména jako Kratky, Kulis či Muliar. Navíc si Rakousko libuje v přídavku černého humoru, že by se i Angličané mohli přijít učit – filmy podle knih Wolfa Haase o zkrachovalém detektivovi Brennerovi jsou tak černé a přitom veselé, že je to až k neuvěření. Rakušané mají totiž odvahu dělat si legraci sami ze sebe. Vědí přesně, kde jsou jejich slabiny a jestliže je nedokážou odstranit, umí se jim aspoň smát. Mají dost sebevědomí, aby se dokázali smát sami sobě a to je úžasná vlastnost. Svědčící nejen o svobodě názoru, ale hlavně o sebevědomí.
Český humor má dlouhou tradici a štiplavý býval hodně často. Ne nadarmo říkal Reinhard Heydrich o Češích, že jsou to smějící se bestie. Jako vyznavatel absolutistického zločinného režimu, sám dosazen do funkce z Berlína, aby vládl násilím, věděl, jak křehká je jeho pozice a smích byl jedem, který ji rozleptával. Smát se bylo opět jednou zakázáno a po Heinrichově smrti a zničení Lidic se smích trestal smrtí na gilotině.
Stejně ho teď chtějí trestat islámští džihadisté. Je jedno, zda byl humor časopisu Charlie Hebdo za hranicí dobrého vkusu – já taky humor rakousko německé dvojice satiriků Stermanna a Grisemanna moc nemusím, ale kvůli tomu jim nepůjdu ustřelit hlavu. Prostě si je nezapnu, stejně tak mohou islamisté časopisy, které se jim nelíbí, prostě nečíst. Toto jednoduché řešení je ale dítětem našeho humanismu a sekularizace s následnou demokracií a ctění názoru jiného. Islám toto období, jak už jsem řekl, neprodělal a má tedy nemalý problém se s humorem na vlastní účet vyrovnat.
Do věci se teď zamíchal turecký premiér Erdogan. Vycítil šanci, že by se mohl stát politickým vůdcem evropských muslimů. Teror sice odsoudil, ještě víc ale odsoudil časopis Charlie Hebdo a takzvanou „islamofobii“ Evropanů. Otázku, odkud tato fobie pramení, si ovšem nepoložil. Prohlásil, že Islám je neodmyslitelnou součástí evropské kultury a Evropané si na to musí zvyknout. V tom si mu dovolím odporovat. Islám je odmyslitelný, je-li neodstranitelný, je to jiný problém. Stačilo by ovšem, aby se naučil smát a bylo by po problémech. Kdyby se dokázal dokonce zasmát sám nad sebou a nad svými někdy skutečně malichernými problémy, bylo by vyhráno. K tomu by ale musel získat patřičné sebevědomí.
Samozřejmě že k tomu vede cesta. Učit se jazyk země, ve které muslimové žijí, chodit poctivě do školy a hodně se učit. Vystudovat, udělat kariéru, aby je lidé obdivovali za jejich práci a ne za jejich náboženské nadšení. Aby byli stejně skvělými lidmi, jako jsou mí přátelé lékaři Fathi původem z Afganistanu, kterého jsem poznal ještě v Popradě jako jednoho z nejlepších mladých lékařů v mé lékařské anabázi, či perští kolegové Mohadjer či Aalai, se kterými jsem měl čest a potěšení pracovat na Stolzalpe. Ani pro jednoho z nich se život netočí okolo jejich náboženství, ale okolo jejich práce a rodiny. Tak jako ten náš.
Pokud to muslimové nedokážou nebo o takový postup nemají zájem, pak jsou skutečně z evropské kultury odmyslitelní, ať si o tom pan Erdogan myslí, co chce. Protože cesta k integraci vede přes humanismus. A ten neklade do centra dění boha ale člověka.

Původně jsem měl na tento týden připravený zcela jiný článek. Když teror v Paříži vypukl, myslel jsem si, že není důvod, abych se k němu sám vyjadřoval. Je přece tolik politologů, blogařů a žurnalistů, kteří celou situaci bez přestání analyzují a komentují, další komentář mi připadal v podstatě nadbytečný. Jenže pak jsem si uvědomil, že psát o něčem jiném je v podstatě ignorace. Že k tomu, co se právě děje, by se měl vyjádřit každý. Protože se to každého z nás týká. Nejen Francie a nejen novinářů. Svět totiž skutečně stojí na pokraji globální války.
Samuel P. Huntigton ve svém střetu civilizací psal o tom, že skoro všechny konflikty v posledních desetiletích minulého století vznikaly na lomné čáře mezi islámem a ostatními náboženstvími – jedno zda s křesťanstvím nebo s hinduismem či židovstvím. Hranice s islámem je vždy velmi problematická a potenciálně nebezpečná. Ve Francii pak probíhá tato hranice v každém městě, skoro na každé ulici. Problémy rostou s počtem muslimského obyvatelstva, proto má největší problémy Francie. A Rusko. Na to nesmíme zapomínat, protože Rusko má víc muslimského obyvatelstva než Francie – ovšem staví se k danému problému zcela jinak. Německo má větší problémy než Rakousko, Rakousko pak větší než Česko. Jedná se o přímou úměru a to musí být každému víc než nápadné. I když samozřejmě slyšíme stále o tom, že muslimy nesmíme házet do jednoho pytle. To je samozřejmě pravda. Já sám znám několik muslimů, někteří z nich jsou i mí přátelé. Kupodivu jsou ale všichni mí přátelé Peršané, s Araby, které znám, jsem se spřátelit nedokázal, stále měli nějaké ideologické problémy. Nepopírám, že se může jednat o chybu malých čísel a že mé hodnocení je naprosto subjektivní. Jenže já jsem se stýkal se vzdělanými lidmi, minimálně s maturitou. Nemám kontakt se společností nevzdělanou a tím pádem zakomplexovanou. Protože ve frustraci to všechno začíná. Radikalizace, hlásání násilí a nakonec teror. Sugestivní, i když možná trochu nechtěný pohled na tristní podmínky existence této velké skupiny lidí, točící se kolem sociálních dávek, ilegálních obchodů a kriminality nabídl francouzský film „Nedotknutelní“ (Intouchables).
Výbuchy násilí na předměstích Paříže a poté v Londýně, které zachvátily právě čtvrti s většinou imigrantů, ukázaly hloubku tohoto problému. Jenže tehdy rebelovali chaoti zapalující auta vlastním sousedům. Ozbrojení vycvičení profesionálové přišli až mnohem později.
Najdou se samozřejmě okamžitě lidé hlásající integraci a budou naší společnosti předhazovat, že jsme imigrantům s muslimskými kořeny neposkytli dostatečné možnosti k vzdělávání. Dovolím si oponovat. Možnosti má v podstatě každý stejné, minimálně v zemích, kde je vzdělání bezplatné (to neplatí například pro Británii). Proč je tedy vzdělanost a tím pádem možnosti uplatnění na pracovním trhu u přistěhovalců z východu nižší než u zbytku populace?
Zaprvé: Jejich rodiče přišli většinou z velmi jednoduchých poměrů. Ve východní Anatolii, Egyptě či v Iráku platí víc šikovnost rukou než vzdělání. Důležitost vzdělání tedy nechápali a ani chápat nemohli a proto své děti k tomu nemotivovali – často hrála důležitou úlohu i jazyková bariéra.
Dále islám sám vzdělání příliš nepřeje. Ne nadarmo vyprodukovaly všechny islámské země jednoho jediného nositele Nobelovy ceny (ve vědeckých oborech) a i ten musel svou mateřskou zemi – Pákistán, opustit. Vládcové v těchto zemích si vzdělání nepřejí, nevzdělané vrstvy jsou mnohem lépe manipulovatelné a proto i poslušnější, vzdělanci jsou zvyklí remcat a dělat rebelie. O kořenech chybějící demokracie v arabském světě jsem psal v mém jiném článku.
Zatřetí je to pak „macho“ společnost. Muž je pánem vez ohledu na to, co umí nebo jak je vzdělaný, stačí, že toho má pod pásem víc než žena. Je nápadné, že mezi tureckými přistěhovalci v Německu je mnohem víc žen, které studují, než mužů. Žena, která se chce prosadit, musí toho hodně umět, muži stačí, že je muž.
Co ovšem stačí na blízkém východě, nestačí v Evropě. Muž je sice muž, ale bez práce a bez perspektivy a samozřejmě nedává vinu sobě samému, protože to dělá každý hodně nerad. Hledá tedy viníka a najde – křesťané jej diskriminují, protože je muslim a cizinec (nedejme se mýlit, většina těchto radikálů je už v evropských zemích narozená a má tedy občanství EU). A pak stačí jeden kazatel, který hlásá, co takový zfrustrovaný mladý muž chce slyšet a neštěstí je hotovo.
Samozřejmě by k takové eskalaci nedošlo bez války v zálivu – nebo možná by k ní došlo později. Vpád amerických vojsk do Iráku a svržení Saddama Hussejna byl katalyzátorem nahromaděných emocí. Marocká spisovatelka a socioložka Fatima Mernissi ve své knize, která se zabývá nedostatkem demokracie v arabském světě, popisuje šok, jaký mezi arabskými vzdělanci tato válka způsobila. Západ demonstroval Arabům svou sílu, svou schopnost dělat si, co bude chtít a kdy to bude chtít. Všichni věděli, že hledání zbraní hromadného ničení byla jen záminka, ve skutečnosti šlo jen o licence na těžbu ropy. Západní svět jako vzor byl nenávratně zničen i pro tuto úzkou skupinu, která se snažila muslimskou společnost stabilizovat a přivést směrem na západ. Jestliže britský premiér Toni Blair vyhlašoval, že i když ony zbraně nebyly nalezeny, bude svět bez Saddáma Husajna lepší než svět s ním, ukazuje mu dnešní realita, jak strašně se mýlil.
A pak přišlo arabské jaro 2011. Jak to dopadlo, víme všichni. Jediná země, kde křehká demokracie přežívá, je Tunis. Egypt musela před naprostým chaosem zachraňovat vojenská diktatura, Libye se jako stát rozpadla a přestala existovat a v Sýrii řádí už několik let občanská válka – cvičiště odhodlaných zabijáků stejně jako to před mnoha a mnoha lety bylo Holandsko ve své osmdesátileté válce proti Španělům. Kdo se chtěl naučit bojovat, kdo měl potřebu zabíjet, šel tam. Dnes jde do Sýrie. Dítkem této nekonečné války jsou radikálové Islámského státu. Ať to zní jakkoliv šíleně, ale právě tito šílenci vlévají arabskému světu novou naději, naději, že se můžou křesťanskému západu postavit, že můžou odčinit potupnou porážku druhé války v zálivu.
Byli to Američané, kteří vyzbrojili Taliban v boji proti Rusům (byl to jenom takový nápad jednoho senátora Charlieho Wilsona) a dodnes si neví se svým dítkem rady. Američané rozbili Irák a rozpoutali tam bratrovražednou válku mezi jeho etniky, kterou nikdy nedostali pod kontrolu. Jestliže jim ale vpád do Afganistanu byl arabský svět ochoten prominout (Afgánci nejsou Arabové) vpád do Iráku jim neodpustil nikdy. A nenávist se přenesla na celý křesťanský svět. Zfrustrovaní radikálové v evropských zemích se chopili své šance, jak nabýt ve svých očích své vlastní důstojnosti. Odešli do Sýrie a nechali sse vycvičit v zacházení se zbraněmi.
Multikulturní společnost v Evropě nikdy ve skutečnosti nefungovala. Multikulturní spole4nost totiž znamená přispět svou troškou, ale akceptovat ale v principu kulturu původní, do které přišli.  Jestliže ji principiálně odmítají a chtějí prosadit tu svou bez ohledu na následky pro ně samotné i pro společnost, do níž se přistěhovali, pak multikulturní společnost prostě nefunguje. Militantní islamisté odmítají kulturu křesťanské Evropy jako takovou, nemají ale v úmyslu se odtud odstěhovat. Cítí se tu být doma a hodlají Evropu předělat podle svých představ.
Právě Francie je zkušebním kamenem. Problémy tu trvají už celá desetiletí (vlastně od konce války v Alžíru v roce 1961) a snaha před nimi zavírat oči či je zkrášlovat je jen zastíráním skutečné pravdy. Jaký to byl jásot, když se Francie stala v roce 1998 mistrem světa v kopané! Tehdy byl ten spolek poskládaný z Berberů, černých Afričanů, Basků a dalších národností oslavován jako příklad přínosu multikulturní společnosti. Sen rychle vyprchal.
Scéna z filmu „Monsigneur Claude a jeho dcery“, kdy zeťové pana Clauda – Arab, Žid a Číňan svorně a nadšeně s rukou na srdci zpívají Marseillaisu, se hodí právě jen do komedie a strašná je na tom už jen skutečnost, že divák tuto scénu považuje za vtipnou. Skutečnost je zcela jiná. Když Francie ve snaze najít se svým arabským obyvatelstvem na jihu země usmíření zorganizovala fotbalový zápas francouzského národního týmu s týmem Alžírska, celý stadion svorně Marseillaisu vypískal. Lidé, kteří na stadionu byli, francouzští občané arabského původu, dali najevo, že nenávidí zemi, ve které žijí. Nepískalo jen několik radikálů, pískali všichni nebo bezmála všichni. Negativní vztah k evropské kultuře a jejím nositelům nemá tedy jen malá část muslimů, ale jejich velmi podstatná část. Malá část pak sáhne ke zbrani. Marné je tedy, když se imámové ve snaze ochránit své věřící před nenávistí davu, distancují od činů džihádistů. Ve skutečnosti najdou tito radikálové v muslimské komunitě, jedno jak umírněné a ochotné se integrovat, vždy spolehlivý úkryt a podporu, určitě je nikdo ze spolubratrů francouzské policii nevydá.
Naopak, stíhání muslima, který se dopustil přestupku nebo zločinu státními orgány, považuje tato společnost za rasismus. Provozuje tedy vlastně jakýsi „rasismus naruby“. Pokud má někdo chuť si rasismus z obou stran a jeho kořeny vychutnat, pak doporučuji skvělý film „L.A. Crash“.
Situace se dnes začíná podobat občanské válce. Po atentátu na Charlie Hebdo se příkopy mezi etniky francouzské společnosti otevřely a staly se zřetelnějšími než kdy předtím. Je jedno, zda humor tohoto časopisu byl nebo nebyl vtipný, zda se držel na hranici dobrého vkusu nebo za ní. Vyvraždit chladnokrevně celou redakci časopisu se nedá ničím ospravedlnit. Je skoro škoda, že byli oba atentátníci francouzskými bezpečnostními složkami zastřeleni, doživotí vězení na samotce ve francouzské věznici by bylo mnohem horším trestem a nestali by se oslavovanými mučedníky. Pokud někoho zajímá, jak vypadá francouzské vězení, doporučuji podívat se na film „Catch me if you can“ s Tomem Hanksem a Leonardem di Capriem. Jeden kolega, který byl několik měsíců v jižní Francii vězněn za to, že srazil francouzského mladíka na mopedu (který jel v protisměru, ale ve Francii jsou takovéto případy uzavírány v takzvaném zrychleném procesu, kde nejsou potřební svědci) potvrdil, že to tam tak skutečně vypadá.
Do atentátem připravené půdy teď přichází román Michela Houellebecqa „Soumission“ (v Německu vychází pod názvem „Unterwerfung“, český název neznám, ale dá se počítat s tím, že kniha vyjde i v češtině). Kniha je fikcí, kdy v roce 2022 ve francouzských prezidentských volbách vyhrává koalice socialistů, konzervativců a muslimských bratrů, kteří chtějí za každou cenu zabránit nástupu Marie le Penové na prezidentský stolec a na tento se pak dostane vůdce Muslimského bratrstva. A přetvoří Francii podle svých představ. Samozřejmě je to fikce a provokace, protože muslimové ve Francii netvoří žádnou kompaktní skupinu a nemají žádnou politickou stranu, která by je zastupovala. Ale už jen skutečnost, že tato kniha vychází a že slibuje velký komerční úspěch, hovoří sama za sebe. Hovoří o tom, čeho se prostí Francouzi podvědomě bojí. Michel Houllenbecq nazval kdysi islám „nejhloupějším ze všech náboženství“. Je provokatér z povolání stejně jako to byli redaktoři časopisu Charlie Hebdo. Je div, že ještě žije, je ovšem jen otázkou času, kdy nad ním nějaký imám vyhlásí Fatwu, tedy trest smrti. Lidé s komplexy méněcennosti mají totiž jednu věc společnou – nerozumí humoru.
Džhádisté se považují za ty dobré a nás všechny za ty špatné, postupovat proti nim tolerantně je naprostá hloupost. Protože nechápou evropské hodnoty, považují toleranci za slabost – rozumí jen síle a tu i akceptují. Je nejvyšší čas jim tuto sílu předvést. Marie Le Pen žádá v souvislosti s atentáty v Paříži znovuzavedení trestu smrti. To samozřejmě nic nevyřeší. Jak už jsem napsal, tichá smrt v samovazbě ve francouzské věznici je mnohem lepší než poprava, která popravenému zločinci propůjčí v očích jeho souvěrců gloriolu mučedníka. Je ale nejvyšší čas jednat, chránit se.
Teď se samozřejmě ozvou ochránci lidských práv a budou křičet, že každý člověk i džihádista má právo na svobodu svého vyznání a chování a budou varovat před předsudky. Jaká práva má ale člověk, který upírá jiným právo nejzákladnější totiž právo na život? Samozřejmě není možné odsuzovat teroristy protizákonně, je ale očividně potřeba změnit zákony. Chérif Kouachi, jeden ze zabijáků v Charlie Hebdo, byl pro členství v teroristické organizaci už v roce 2008 odsouzen – na 3 roky vězení z toho 18 měsíců nepodmíněně. Věřil skutečně někdo v jeho nápravu? Co takový trest vyřešil? Jak před ním ochránil společnost?
Hlasatelé náboženské nenávisti – není jich mezi imámy mnoho, ale ne zase nezanedbatelně málo, by se měli zodpovídat před soudem. A pak, pokud nejsou evropskými občany, ihned odsunuti do země, ze které pocházejí. Hlásání nenávisti by mělo být trestáno tresty bez časového omezení, není to myšleno jako trest za myšlenku, ale jako ochrana společnosti, ochrana občanů a jejich dětí před ozbrojenými šílenci.
Jestliže někdo vyznává otevřeně násilí a chce zabíjet nevinné lidi, má být „stažen z provozu“ na dobu neomezenou, minimálně do doby, kdy příslušní odborníci posoudí, že už není nebezpečný. Podle jakých kritérií by to posuzovali a jakou by za to rozhodnutí nesli zodpovědnost, není samozřejmě tématem této úvahy – na to nejsem právnicky vzdělaný. Ale společnost se musí nějak umět chránit – pokud nechce skončit v občanské válce. Protože oni fanatici neohrožují jen křesťany a státní orgány, které nenávidí, ohrožují i své souvěrce, kteří jsou vystaveni persekuci. Ale o tom jim právě jde. Zanést nenávist a vyvolat výbuch všeobecného násilí. Předpokládám, že je demokratická společnost dostatečně silná, aby této provokaci nepodlehla. Reagovat ale musí – pokud nechce sama zahynout. Nevyzývám k ruské cestě řešení problémů spolužití s militantními muslimy, ale že se něco změnit musí, je zřejmé. Pokud to neudělají demokratické strany, převezmou tuto úlohu pravicoví radikálové, až si je zoufalé obyvatelstvo zvolí za své reprezentanty.
V současnosti míří k evropským břehům denně tisíce uprchlíků z Afganistanu a Sýrie. Protože v okrese, kde pracuji, je jedno záchytné centrum pro uprchlíky, jsem s nimi často konfrontován. Jakou to povětšinou prostí lidé, neumící ani slovo německy či anglicky. Jsou to afgánští sedláci či syrští prostí obyvatelé měst. V evropské společnosti naprosto nepoužitelní, protože jim v naprosté většině chybí vzdělání, které by je kvalifikovalo pro zaměstnání. Zachránili si útěkem život a jsou s touto skutečností spokojeni, dokud nechtějí začít žít. Pak zjistí, že to nejde. Rakouské zákony neumožňují uprchlíkům a žadatelům o azyl pracovat. Zkuste žít několik měsíců s celou rodinou v jedné místnosti o 10 čtverečních metrech! Frustrace, deprese, duševní poruchy jsou na denním pořádku. Otázka je samozřejmě, co s nimi. Poslat zpět je není možno, tam by jim hrozila bezprostředně smrt. Ale zaměstnat je, když Evropa za posledních dvacet let ztratila deset milionů pracovních míst a právě ona pracovní místa pro nevzdělané jsou nejvzácnějším zbožím a na každé z nich čeká deset místních, není prakticky možné. Neřešitelný rébus. A Amerika, Kanada, či Austrálie, země tradičně otevřené přistěhovalectví, nemají o muslimské emigranty zájem. Jejich militantní bratři jim už vytvořili příliš negativní image.
I ti, kdo se integrovat chtějí, to totiž nemají jednoduché. Zažil jsem jednoho utečence z Afganistanu. Byl to Tadžik ze severu země. Mladý, chytrý chlapec. Sám se učil německy a hlásil se vždy jako překladatel, když některý z jeho krajanů dostal zdravotní problémy. Chodil tím pádem do nemocnice na Stolzalpe často a skoro jsme se spřátelili. Pak přešel – celý rozzářený – se zprávou, že dostane práci. Místní stolař ve vesnici Petersdorfu jej chtěl zaměstnat, protože byl šikovný a pracovitý a občas mu načerno vypomohl. Ale když si zažádal o pracovní povolení, bylo toto z Vídně odmítnuto. Byl konec roku, kvóty pro cizince byly vyčerpány. Chlapec se psychicky zhroutil. Nemohl pochopit, jak mohl někdo, kdo jej vůbec nezná, takto rozhodnout o jeho osudu. On chtěl pracovat, zaměstnavatel jej chtěl zaměstnat, ale jedno razítko z Vídně od úředníka, kterého on nikdy neviděl, všechno zmařilo. To se vymykalo jeho chápání. Naše byrokratická společnost se totiž zcela vymyká chápání těchto lidí a překážky, které jim staví do cesty, jsou pro ně prostě nepřekonatelné. Jejich děti budou podhoubí další generace radikálů nenávidících naši společnost. Tak nějak to totiž začalo.
A tam by to mělo začít. Odbyrokratizovat cestu k integraci těm, kteří ji chtějí, a zasáhnout tvrdě proti násilníkům a lidem nepřizpůsobivým. Nelze se chovat ke všem stejně, svá lidská práva, která mu jako individuu náležejí, si člověk musí zasloužit tím, že akceptuje práva ostatních lidí v zemi, ve které chce žít. Anebo se musí odstěhovat tam, kde může žít podle vlastních představ.
Zdá se, že jsme se dostali do situace, odkud už není cesty zpět. Jazykové kurzy, aktivní integrační politika, to všechno jsou samozřejmě pozitivní věci, ale směr současného vývoje už nezvrátí. Vývoj směřuje ke konfrontaci. Pokud bude Evropa před tímto faktem zavírat oči a dále mlet svoji písničku o toleranci, multikulturní společnosti a ochraně lidských práv, čeká ji velmi, velmi bolestné probuzení. Budík už zazvonil, zazvonil v Paříži. Probudit by se měli ale nejenom Francouzi. Je čas, aby Evropané zapomněli na své malicherné spory a hledali, co je spojuje, ne co je rozděluje. Spojuje je společné ohrožení základních hodnot naší společnosti. Kéž by si to politici uvědomili!

Důvěra v ruskou ekonomiku a ruskou měnu v Rusku samotném rapidně klesá, důvěra v prezidenta Putina stoupá a poprvé přesáhla hranici 90 procent. Rusové masivně nakupují dolary a eura, tedy měny svých úhlavních nepřátel. Je to něco, jako kdyby Němci Hitlerova Německa masově nakupovali francouzské franky, britské libry a ruské rubly. Nedělali to, neměli ovšem ani takové možnosti, jako jsou dnes. Věřím tomu, že by to ale nedělali stejně. Rusové to dělají.
Rubl se zhroutil někde na 100 kusů za euro, během jediného dne oslabil o 20 procent, a jestli to tak dále půjde, dosáhne brzy kurzu jeden ku jedné, totiž za jedno euro jeden kýbl rublů. Před šesti lety, když jsem v Rusku byl, bylo euro někde mezi třiceti a čtyřiceti rubly (přesně si to už nepamatuji). Tedy skutečně pád z výšky. Zda pomůže, že centrální banka vyhnala úrok na 17 procent, si dovoluji pochybovat. Brání úvěru na podnikání takový úrok určitě nepomůže, ale podnikatelé jsou v Rusku stejně nežádoucí, jsou příliš nezávislí. Vítaní jsou pouze, pokud kradou a mohou být tedy kdykoliv zlikvidováni. Korupce je srovnatelná s Čínou a vysoko přesahuje naše české poměry (které jsou pro nás nesnesitelné- Rusové očividně snesou mnohem víc) Že stabilizaci měny nepomáhá, když se jí vlastní občané masově zbavují a když se ruské banky nemohou díky sankcím refinancovat, tedy půjčovat si kapitál, je zřejmé. Rusko přesto přežije. Má poměrně nízký zahraniční dluh, původně sice vyrovnaný rozpočet, který teď už vyrovnaný zdaleka není, ale země si může dovolit i poměrně velký deficit – samozřejmě krátkodobě. Od kolapsu, jaký zažila v roce 1998 na konci vlády Jelcinovy, je ještě na hony vzdálena. To je samozřejmě zásluha Putina, jeho zestátnění ropného průmyslu jednak přineslo peníze do státní pokladny, jednak vytvořilo vrstvu loajálních zkorumpovaných politiků, kteří jsou odsouzeni k bezmezné poslušnosti vládci.
Samozřejmě, že se ruská ekonomika nehroutí díky směšným evropským sankcím, ale díky nízké ceně ropy a plynu, což opět souvisí s tím, že Saudští Arabové jsou jednak nejbližší političtí spojenci USA a proto nepřiškrtí produkci, ale i proto, že v USA se začala těžit ropa finančně náročným způsobem, který se vyplácí jen při cenách ropy nad sto dolarů za barel. Co se týká ekonomiky, jsou Saudi s Amerikou tvrdí konkurenti. Pokud tedy zůstane cena na dnešních šedesáti dolarech za barel, těžba se nevyplatí a bude muset být zastavena. Až pak mohou Saúdové cenu opět vyhnat do výšky.
Rusové mají smůlu, že je toto politické spojenectví a ekonomická konkurence postihují tvrdě – v podstatě víc než kohokoliv jiného. Přesto jsou oddaní svému vůdci, který je do této situace dostal. Jsou ochotni za něj ve velké většině položit i život o nějakém směšném ekonomickém strádání ani nemluvě.
Hlavní věc je neukázat slabost. Na zbrojení půjde i nadále 35 procent státního rozpočtu a na mistrovství světa v kopané (odhlédnouc od úplatků pro FIFA)bylo vyčleněno 18 miliard dolarů (připomínám že na olympiádu v Soči, která nakonec stála 40 miliard bylo původně vyčleněno milard devět). Zde se ale šetřit rozhodně nebude.
Jakou to má logiku? Ruskou. Je to už šest let, když jsme byli s rodinou v St.Petersburgu. Překvapily mě nejen Leninovy sochy na náměstích, ale i fakt, že i když se město přejmenovalo zpět na St.Petersburg, oblast se nadále jmenuje Leningradská. Připadalo mi to schizofrenní. Pak jsem opravdu přestřelil. Bylo to ale tím, že jsme do restaurace „Idiot“ šli na pozvání našich ruských přátel, učitelky Oxany jejího muže. Interiér restaurace byl opravdu intelektuálně zařízen, jak by názvu jednoho z nejslavnějších románů Fjodora Michajloviče Dostojevského odpovídalo. Jen v okně místnosti tak trochu za rohem a v dálce jsem viděl obraz člověka, jehož jsem z té vzdálenosti nemohl poznat. „Je to Dostojevský?“ zeptal jsem se. „Ne,“ zněla odpověď. „To je Vladimír Iljič Lenin.“ „Ach tak,“ snažil jsem se být vtipný. „Tak proto se ta restaurace jmenuje „Idiot.“
Předesílám, že jsme se předtím několik dní bavili o tom, jak je Oxana šťastná, že komunismus v Rusku padl a že její děti mohou vyrůstat ve svobodné demokratické společnosti ( v roce 2009 tomu tak skutečně ještě víceméně bylo). Jinak bych se k tomuto rádoby vtipnému výroku určitě nedal strhnout. Odpovědí mi bylo ledové mlčení a pohledy, které by byly vraždily. Pochopil jsem, že v Rusku je možné odsuzovat komunismus, ne ale jeho velkého zakladatele. Logiku v tom, prosím, nehledejte.
Nálada se nicméně posléze uvolnila i díky vínu a vodce, kterou pil Oxanin muž (víno bylo podle něho jen pro ženy, já jsem si v jeho očích konzumací – jinak velmi kvalitního – vína určitě nepolepšil). Oba to byli milí a pohostinní lidé (ta večeře v restauraci je musela stát polovinu jejich měsíčního příjmu, ale trvali přesto na tom, že jsme jejich hosty). Když už jsem se zase cítil dobře a uvolněně, všiml jsem si, že v knihovničce, která doplňovala intelektuální image restaurace, jsou dvě busty. Jednu z nich jsem poznal, to byl Lomonosov, druhou ale ne. „Prosím tě,“ zeptal jsem se Oxany, „Kdo je ten druhý člověk vedle Lomonosova?“
„To je Džeržinski“ odpověděla naprosto přirozeně, jako by jednalo o nejobyčejnější věc. Pro ty, kdo to nevědí, byl Džeržinski zakladatel Čeky, předchůdce KGB a masový vrah.
„Proboha,“ neudržel jsem se. „Co dělá Džeržinski s Lomonosovem v jedné vitríně?“
Oxana se chápavě usmála a pravila: „Rossiju vozmožno toľko serdcom ponimat.“ (Omlouvám se všem rusofilům, že jsem ten text nenapsal v azbuce, ale nemám ji na klávesnici.)
A tak to asi i je. Snažíme-li se Rusko chápat našim rozumem, nakaženým racionalismem, nemáme šanci ho pochopit. Rusko jsou především emoce, až pak daleko vzadu je rozum, přinejmenším ten zdravý.
Jak jinak, když, jak praví jeden starý a košilatý vtip se velká říjnová revoluce odehrála v listopadu, její vůdce se sice jmenoval Lenin, ale vlastně Uljanov a jeho nástupce Džugašvili vstoupil do dějin pod jménem Stalin. Všechno je tam prostě tak nějak jinak, než se zdá na první pohled.
Je třeba si uvědomit, že současní Rusové jsou politicky poměrně mladý národ: Jejich dějiny se vynořují z mlh tatarského útlaku někdy v šestnáctém století, kdy ty samostatné české už vlastně právě končily. Že první ruský car, který ten do té doby neznámý národ na východě z oněch mlh vyvedl na evropské slunce, měl příjmení „Hrozný“ něco signalizuje. Jinak to totiž v Rusku nejde. Jestliže bude někdo protestovat, že přece existovala už Kyjevská Rus (pozor KYJEVSKÁ!!!), kterou si pak Rurikovci rozdělili na nesčetná (do dobře sčetná ale přesto mnohá) knížectví, je něco podobného, jako když Slováci hledají své kořeny ve Velkomoravské říši. Sice propagandisticky je to naprosto v pořádku, ale kulturně zde žádnou kontinuitu nenajdete, i když se budete hodně snažit. Ne, moderní ruské dějiny začínají Ivanem Hrozným, aby pak pokračovaly přes Petra Velikého (který se se svými poddanými nepáral o nic více než jeho hrozný předchůdce) Kateřinu Velikou (onu nelítostnou Němku na ruském trůně nenazývali Francouzi náhodou Le Grande, tedy velký, jako by byla chlap), až k Leninovi, Stalinovi a nakonec Putinovi. Ten musí ostatně Rusům v porovnání s jeho předchůdci, které jsem jmenoval, jako Vladimír „Slunéčko“. Vždyť se zas až tolik nezabíjí!
Rusko je mamut na východě, který byl po dlouhá staletí přehlížen jako zaostalá země, jež nemá pokročilému západu co dát. Snad s výjimkou poezie Puškina či Jesenina nebo románů Dostojevského či Tolstého naplněných nostalgií a fatalismem. Rusko se snažil dostat do evropských dějin už Ivan Hrozný a obrátil proto celé Pobaltí v hromadu kouřících trosek. Nedokázal to. Petr Velký pak konečně ono Pobaltí zdevastoval a takto zničené přijal do své říše. Ale byli to až Lenin se Stalinem, kteří naučili svět brát Rusko vážně. Národ trpící opovržením západu se pozdvihl a poprvé se mohl cítit mocný a hrdý. Jedno, kolik milionů obětí to stálo.
Po rozpadu Sovětského svazu zažil úpadek moci politické ekonomický i vojenské, pak přišel nový vládce Putin a znovu Rusko udělal velkým – aspoň v jejich očích. Na tom nezmění nic ani bída a hlad. Rusové budou svého nového „cara“ milovat, už proto že nevidí žádnou alternativu k této lásce. Propagandistickou válku v Rusku už Putin dávno vyhrál. Všechny sdělovací prostředky jsou pod jeho kontrolou, nezávislí novináři jsou buď mrtví, nebo odešli ze země. Našlo se i pár zahraničních žurnalistů, „expertů“ nebo dokonce i populárních herců (jako Gerard Depardieu) kteří se dali za rubl koupit, aby Putinovu pozici dále posilnili. Dnes je v Rusku nemožné i jen v hospodě prezidenta kritizovat, člověk by si vysloužil spontánní lynč. Když sovětská sportovkyně Lilija Šobuchovová zveřejnila informace o systematickém dopingu v ruském sportu, stala se ihned „zrádkyní národa“ zaplacenou americkou propagandou. Každý, kdo si dovolí kritizovat ruské poměry, je obratem označen za zahraničního agenta a klade se otázka, kdo jej platí.
Má to svou logiku. Jestliže lidé cítí, že něco není úplně v pořádku, mají ale strach se ozvat, je jim podezřelý každý, kdo je méně zbabělý než oni sami. Nikdo si nechce připadat, že je horší než lidé okolo něho. Jestliže tedy někdo statečně kritizuje režim, musí za tím být něco jiného než pouhá statečnost. Tedy dolary či eura z ciziny a onen protestující je tedy vlastně horší než ta mlčící většina, protože je „zrádce“. Proti takové psychologii nemáte šanci.
Není to nic nového, stejně se chovali komunisté i u nás. Každý, kdo se ozval proti režimu, byl placeným agentem Západu, ruskou politiku řídí bývalí důstojníci KGB, kteří tuto propagandu provozovali po celá desetiletí, vlastně ani nemuseli nic měnit, dělají jen dál svou práci. Národ je na takovou propagandu zvyklý, za dvacet let si od ní neodvykl a přijal ji opět radostně za vlastní. Jestliže se nám nedaří dobře, nemůžeme si za to sami, ale zahraniční spiknutí. To je omluva na všechno a lidé to hodně rádi slyší. Ostatně i u nás.
Rusko začalo expanzi do sousedního státu. V podstatě se tím ani netají, jen hledá záminku, která se stále mění. Nejprve to bylo právo krymských Rusů na sebeurčení, pak ukrajinský fašistický teror proti ruskému obyvatelstvu na východní Ukrajině. Teď, když byl ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov tázán, zda si pamatuje, že Rusko podepsalo v roce 1991 smlouvu o uznání nezávislé Ukrajiny a nedotknutelnosti jejích hranic, odpověděl, že se nezavázalo akceptovat ozbrojený fašistický puč, kterým byl svržen demokraticky zvolený prezident – míněn Janukovič.
O převratu v Kyjevě si můžeme myslet cokoliv. Ani já nejsem přesvědčen, že tam vše proběhlo legálními prostředky a Janukovič byl skutečně demokraticky zvolený prezident, který ale v posledních týdnech své vlády dělal jednu chybu za druhou a hlavně nepochopil politickou situaci. Normální politik v takové situaci rezignuje a nechá vypsat nové volby. Proč to neudělal a zda za tímto jeho rozhodnutím byl vliv jeho přítele Vladimíra, o tom se můžeme jen dohadovat. Jenže ruská intervence na Krymu a na východě Ukrajiny JE vměšováním do vnitřních záležitostí Ukrajiny a porušením garantované nedotknutelnosti hranic. V podstatě má každý stát právo i na svůj fašistický převrat (Evropa přece toleruje dokonce i Viktora Orbána), my jsme potlačení demokracie v Rusku také přijali bez větších námitek a nikoho nenapadlo v Moskvě intervenovat.
Že na Ukrajině stoupla po převratu síla ultras, o tom není třeba pochybovat. Stačilo se podívat, jak se dařilo francouzským fanouškům fotbalového klubu St Etiene, když se přišli podívat na zápas svého klubu proti Dnětropetrovsku do Kyjeva. Poslancům, kteří si dovolili hovořit jménem ruských separatistů, byl zakázán vstup do ukrajinského parlamentu. Nazývat ale současnou vládu fašistickou, je silně přehnané. Minimálně prezidentské i parlamentní volby zde proběhly pluralitně a demokraticky, což se o Rusku říct nedá. Putin to samozřejmě ví, ale přesto rád o ukrajinském „fašismu“ mluví – ví, že Rusové na to slyší. Vždy byli „hrází proti fašismu,“ a přitom si vůbec nevšimli, že jejich prezident už přeměnil Rusko v nacionalistický fašistický stát. Schizofrenie, kterou je možno opět možno pochopit jen srdcem.
Jestliže totiž srdce a mozek tlučou v rozdílném rytmu, je to základem oné schizofrenie, o níž mluvím. Schizofrenie nebezpečného ruského národa, který se skládá z milionů milých, pohostinných a srdečných lidí.
Slavná operní pěvkyně Anna Netrebko vlastní vedle ruského i rakouský pas. To proto, aby se mohla volně pohybovat po Evropě ale i po světě, aniž by musela složitě vybavovat víza. Rakouský zákon sice dvojí občanství nedovoluje, ale u „osob hodných zvláštního zacházení“ je možné všechno. (Například džihadisté mají všichni i egyptské či syrské pasy a nikomu to nevadí, nebo minimálně nikdo po tom nepátrá) A tato „diva“ – rakouská občanka – věnuje ruským východoukrajinským separatistům milion rublů a nechá se fotografovat s jejich velitelem Olegem Zarjovem a s vlajkou „Nezávislé doněcké republiky“. Že je tento muž na listině v EU proskribovaných osob buď Netrebko nevěděla, nebo ji to jednoduše nezajímalo. Chtěla jen podpořit „ruskou věc“. Novináři, kteří se zoufale ptali, jak se může v jedné osobě spojit tolik talentu s tolikou hloupostí, prostě jen nic nepochopili. Netrebko jednala srdcem, ne rozumem. Samozřejmě, že se jí nic nestane, Rakousko nechce o svou „divu“ přijít. A to přesto, že pod průhlednými záminkami odmítá zpívat na salcburském festivalu a dává přednost lépe placeným angažmá v zahraničí.
Nejčtenější noviny v Rakousku Krone Zeitung už totiž pláčí nad tím, jak protiruské sankce, které byly z Bruselu Rakousku „vnuceny“, škodí vlastní zemi. Jednak „trpí“ rakouské banky (je třeba se obávat, že ztráty opět jednou zaplatí daňový poplatník) a pak i turismus, protože padající rubl a zákaz vstupu do EU pro exponenty Putinova režimu má za následek pád cen ubytování v Kitzbühlu. Bohatí Rusové totiž nepřijedou lyžovat, pít a nakupovat, tedy abychom to dali do správného pořadí – nakupovat, pít a trochu taky lyžovat.
Rusové mají ovšem silnou loby i u nás a na Slovensku ještě silnější. Ať už jsou to politici typu Václava Klause, Miloše Zemana či Roberta Fica nebo sdělovací prostředky jako například internetová platforma Aeronet – ta je ostatně Kremlem plně financovaná podobně jako propagandistická televizní stanice „Rossija today“. Samozřejmě že mají zájem znovu rozšířit svůj vliv ve střední Evropě, je to jejich „sféra vlivu“ podobně jako Pobaltí nebo Ukrajina. Mezi svými svazovými republikami a poddanými „samostatnými“ státy neuměli nikdy rozlišovat. Když za sovětských časů chtěl jeden můj kamarád posílat pohled z Volgogradu do Ostravy a ptal se, jakou známku má použít, dostalo se mu odpovědi, že „stejnou jako do každé jiné gubernie.“
Ale žádný strach. Dostalo se mi ujištění, že Rusové jsou nevděčným postojem Čechů tak podrážděni, že si odpřisáhli, že už nás od fašismu podruhé zachraňovat nepřijdou. Aspoň že tak!
Známe ostatně ten vtip s otázkou na Rádio Jerevan, zda invaze Rusů do Československa v roce 1939 byla skutečně bratrskou pomocí vyžádanou československým obyvatelstvem? Odpověď zněla: „Ano, bylo tomu skutečně tak, žádost podaná v roce 1939 byla kladně vyřízena v roce 1968.“
Takže, člověk nikdy neví. Raději s tím obrem na východě nekoketovat. A hlavně mu nepsat!!!

Tak si popovídali. Zavzpomínali, kupodivu ani moc výjimečně nenadávali na svého předchůdce. Pan prezident Zeman se domníval, že ke svržení komunismu došlo vlastně omylem nebo možná cílenou provokací, protože masakr na Národní třídě byl vlastně úplně normálním zásahem proti rebelujícím občanům. Ostatně tito dva pánové si vždycky dobře rozuměli, už když podepisovali opoziční smlouvu, něco v demokratické společnosti nevídaného – jen proto, aby mohli lépe rozkrást republiku. Že ostatně oba s demokracií jako takovou mají nemalý problém, není žádné tajemství, a to i když oba stojí – podle zažitých schémat – na opačných pólech politického spektra – jeden extrémně vpravo a druhý extrémně vlevo. Je to div, nebo zákonitost?
Pan Klaus navštívil tento týden společnost extrémně pravicových stran evropského parlamentu. Byl přivítán paní Marine Le Pen a pány Strachem a Wildersem. Tyto strany sice představují extrémní pravici, mají ale naprosto rozdílné priority a proto se nějak nemohou shodnout na vytvoření společné frakce v evropském parlamentu. Zatímco ve Francii je hlavním cílem Front national zastavení islamizace už ohrožené francouzské kultury, což se do jisté míry dá pochopit, Wilders chce omezit jakékoliv přistěhovalectví do „přelidněného“ Holandska a rakouská Stracheho strana se utápí v sentimentálních vzpomínkách na zlaté Hitlerovy časy. Shodují se jen v tom, že chtějí roztrhat evropskou unii, „národní zájmy“ se dají nejlépe obhajovat diktátorským způsobem a diktatury jsou v Evropské unii nežádané (i když ne zakázané, jak vidíme na příkladě Maďarska) Návštěva prominentního „Euroskeptika“ Václava Klause v tomto jinak přehlíženém hloučku, byla tedy víc než vítaná, zvlášť když je vyzval, aby „zrušili EU stejně jako komunismus“. Pan bývalý prezident chtěl být prostě zase jednou vidět, a co měl děla, když ho jinak nikam nezvou. Ostatně s přibývajícím věkem je jeho zatvrzelost a posun doprava víc než zřejmý, už i ODS mu byla příliš liberální. Asi lituje, že už neexistuje Sládkova strana, určitě by v ní rád převzal předsednictví.
Pan Zeman zastává zase pozice zcela vlevo. Přátelí se s komunisty v Číně, kteří neváhali v roce 1989 válcovat protestující studenty na Náměstí nebeského pokoje tanky. Možná proto se mu zdál policejní zásah v Praze naprosto v pořádku, vždyť po Národní třídě přece tanky nejezdily a jak vidět, panu prezidentovi dokonce ani ty tanky až tak nevadí – minimálně podporuje naprosto politiku Číny i Ruska vůči jejich sousedům.
Zda je ovšem ruská politika levicová, o tom bych si dokázal zapochybovat, prostě jen není demokratická. Naprosté ovládání sdělovacích prostředků, vraždění režimu kritických novinářů, zatýkání demonstrantů a zakazování demonstrací asi tak moc demokratické nebude. V tom mi snad dají zapravdu i početní a stále početnější čeští a slovenští Putinovi fanouškové. Putin vystupuje totiž výhradně nacionalisticky, tedy v politickém zažitém kontextu krajně pravicově. I když byl vychován v komunistické KGB? Je to rozpor? Zřejmě ne. Komunismus se snažil zrušit demokracii a zavést diktaturu proletariátu na celém světě, nacionalisté ruší demokracii a právo svobodného projevu jen v jednom státě – pod záminkou ochrany národních zájmů. Jak komunisté, tak fašisté mají jen jednoho společného nepřítele – demokracii, svobodné volby. Tak velký obrat to tedy není. Ostatně i přesvědčený komunista Benito Mussolili se v roce 1919 stal z jednoho dne na druhý z komunisty fašistou, protože zjistil, že ho to přivede k moci rychleji.
Rusko a Rusové nikdy nechápali Sovětský svaz jako svaz rovnoprávných republik, ale jako své koloniální impérium. V podstatě to byla území, která dobyla v minulosti carská vojska a bolševická vláda se jich (s výjimkou Finska) nebyla ochotna vzdát. Rozpad Impéria způsobil velké části ruského obyvatelstva těžkou frustraci přirovnatelnou k frustraci německé po prohrané první světové válce. (Stačí si přečíst knihu Solženicyna „Rusko v troskách“)
Expanzivní politika současného ruského vedení, snažící se toto impérium obnovit, padla tedy na úrodnou půdu (stejně jako Hitlerovy projevy v mnichovské Hofbrauerei).
Jestliže ale někdo chce expandovat, musí si najít nepřítele. Každý diktátor vedoucí válku se vždy „brání“ nebo „brání národní zájmy“ nebo „brání ohrožované menšiny“. Dnes prakticky nikde neexistuje ministerstvo války či dokonce ministerstvo pro útok či agresi (to neexistovalo nikdy), všude jsou ministerstva obrany. Zní to lépe, obyvatelstvu se to lépe prodává. My jsme se například v komunistických časech učili na mapě obranu vodního toku na východním břehu Rýna (protože toto bojiště připadalo v středoevropském prostoru jako nejpravděpodobnější, jak nám vysvětlili naši důstojníci). Bránit se dá tedy kdekoliv, nejlépe se stejně brání na cizím území, protože přitom nevznikají škody vlastnímu obyvatelstvu a vlastní infrastruktuře.
Hitler přece připojil Sudety k Německu jen, aby ochránil zájmy německé národnostní menšiny, která byla utlačována Československým státem. Západní velmoci mu to dokonce rády uvěřily a podepsaly Mnichov. I obsazení zbytku Česka 15. března 1939 bylo zdůvodněno terorem proti místní německé menšině. Sice si jí kromě Hitlera samotného nikdo nevšiml, ale koho už to zajímalo – Hitler měl přece svého Goebbelse a ten dokázal zdůvodnit vše (a to ještě neměl k dispozici internet).
Putin tedy chrání zájmy ruské národnostní menšiny na Ukrajině, v Gruzii, brzy možná i v Kazachstánu, momentálně ale na Ukrajině. Jestliže ho v prvním náporu zastavili ruští obyvatelé Mariopolu, hloubící protitankové příkopy proti ruským „osvoboditelům“ v posledních dnech vyrazil do nového náporu. Jeho cílem bylo a stále je obsazení celého jižního území Ukrajiny až po Dněstr – takzvaného Nového Ruska. V podstatě se tím netají.
Když mu ve Valdaji položili otázku, zda uznává Ukrajinu jako suverénní a nezávislý stát, odpověděl, že samozřejmě ano, otevřená otázka je ovšem ve věci ukrajinského území. Okolí Kyjeva je ukrajinské, to je nesporné, oblast Lvova byla k Ukrajině připojena po druhé světové válce – to není Putinova věc –( na Podkarpatskou Ukrajinu, odtrženou od Československa, ve svém projevu zapomněl) ale celý Jih tedy tzv. „Nové Rusko“ bylo podle něho připojeno k Ukrajině jen rozhodnutím bolševické vlády, aby obyvatelstvo průmyslových měst na jihu tvořilo protipól proti selskému obyvatelstvu Ukrajiny, protože sedláci byli bolševismu v principu nepřátelští. Jinými slovy, na toto území nemá Ukrajina historický nárok. Že toto území bylo Ukrajinou, která se uchýlila před bolševickou agresí pod německou ochranu v roce 1918, o tom taktně pomlčel. Nevěřím, že to neví, ale fakta se dají modifikovat podle vlastního uvážení. Ať už to byla německá STASI, naše Státní bezpečnost nebo ruské KGB – myslíte, že tam byl někdo vychováván k pravdomluvnosti? Nejlépe je fakta překroutit zcela a obvinit protistranu z vlastních pochybných činů. Jestliže tedy Putin provádí fašistickou politiku, nazývá fašisty Ukrajince (jak už jsem řekl, v ukrajinskou demokracii nevěřím, ale to, co o kyjevském parlamentu a kyjevských událostech píše proruský tisk, je úplný nesmysl), jestliže jeho chráněnci na východě Ukrajiny sestřelí omylem dopravní letadlo, obviní z toho ukrajinskou vládu. Ono se to vyplatí. Čím nesmyslnější obvinění, tím hůř se vyvrací, tím spíš jsou lidé dychtící po senzacích jí uvěřit. Jen se musí dostatečně často opakovat. Poprvé vypadá takový žvást k smíchu, když ho ale člověk slyší posté, začne si myslet, že na tom nějaký kus pravdy být musí.
Putinům vojenský poradce Sergej Markov při své návštěvě Švédska otevřeně hrozil pobaltským státům zničením. Podle jeho soudu je tam utlačována ruská menšina a „pokud dojde k velké válce, nezbude z těchto států nic“ – konec citátu. Citlivé je, že východní část Estonska okolo Narvy je skutečně téměř kompaktně obydlena ruským obyvatelstvem – stačilo by tam poslat několik provokatérů se samopaly, zastřelit několik policistů nebo úředníků, a vyšetřování těchto vražd pak vysvětlit jako národně orientovanou diskriminaci. A pobaltské státy jsou členy NATO, tedy našimi spojenci! Určitě je to pro mnohé Čechy a Slováky důvod z NATO rychle vystoupit. Košile bližší než kabát! Přece si nebudeme pálit prsty kvůli nějakým Estoncům nebo Lotyšům, a pokud by tito požádali o pomoc Američany, budou lidé nadávat, co si to Američané zase dovolují. Bombardovat ruská vojska na území někdejšího Sovětského svazu?! To je přece jasné vměšování do vnitřních záležitostí východní velmoci.
Francouzi byli na začátku roku 1940 ostatně velmi znechuceni, že se vyhlásila po přepadení Polska Německem Německu válka a ptali se, proč se bojuje a co s tím má Francie společného? Proč se Hitlerovi nenechá volná ruka na východě, když je to stejně „německá sféra zájmů“? Probudili se, až když Hitler projížděl po Champs Elyssee. Historie se ráda opakuje a zvláštní je jen to, že se lidé nejsou ochotni a schopni z historie poučit.
A tím se vracím k našim pánům prezidentům. Podporou protidemokratických režimů a stran se vyřazuji z demokratické společnosti. A v podstatě jim to vůbec nevadí. Oba by rádi vládli jako Putin tedy bez demokratické kontroly. Tato kontrola, které jsou nebo byli v Česku vystaveni, jim leze pořádně na nervy. Ani jeden nevycházel dobře s parlamentem, který je kontrolním orgánem politickým, ani s novináři, kteří mají kontrolní funkci společenskou (bez ohledu na to, jak ji někdy dělají). Zprávy tisku nám někdy můžou lézt na nervy, až když je ale tento tisk dán pod politickou kontrolu, jak tomu bylo na komunismu nebo jak tomu je v Číně, v Rusku či v Iránu, až pak zjišťujeme, že něco není v pořádku. Pak může tisk pod státním diktátem lhát, jak mu bylo poručeno a je za to dobře placen. Jak už jsem psal, nevím, kolik Rusko investuje do kampaně v tisících článcích na internetu, ale jsou to dobře investované peníze. Ovlivnění veřejného mínění se daří. Dostal jsem článek o tom, že Němci trestají své tiskoviny tím, že je nekupují. Údajně je mají bojkotovat za to, že tak otevřeně kritizují Rusko a Putina a slouží tak americkým zájmům. V Německu o tom sice nikdo neví (měl jsem možnost si to přes spolehlivé lidi ověřit, kolik lidí ale takovou možnost má? V Rusku určitě nikdo a i v Čechách je očividně taková možnost omezena, když se takové články šíří a když se jim věří. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, říkal nacistický ideolog Goebels a díky internetu se dá lež opakovat ne stokrát, ale milionkrát. Internet je pro dezinformace úžasné médium, protože nepodléhá žádné kontrole. A stačí na vylhaný článek pár tisíckrát kliknout, aby se dostal do popředí na internetových sítích a četlo ho o to víc lidí skutečně.
Demokracie má jednu nevýhodu. Neumí se bránit. Neumí zakazovat, neumí lidem zavírat hubu. To je totiž její samotný princip, proti kterému prostě nemůže jít. Dokonce podporuje ty, kdo ji chtějí zničit, platí jim diety a poslanecké platy. Jak pravil Göring ve své první řeči v Reichstagu: „My jsme nepřišli demokracii budovat ani podporovat. My jsme přišli ji zničit. Jestliže je demokracie tak pitomá, že nás za to ještě platí, je to jen a jen její věc.“
Demokracie se může spolehnout jen na jedinou věc, na podporu obyvatelstva. Dokud je tato většinová, tak výrazně většinová, že nedá stranám a osobám toužícím po jejím zničení ani tolik moci, aby se mohli pokusit o nedemokratický puč, jsou tito tzv. populisté jen folklórem na okraji politického spektra. Ale dostane-li se jim dostatečné podpory, stanou se pravým ohrožením. Jako se do podařilo NSDAP v Německu či komunistické straně v Československu – ani jedna z nich nikdy nezískala v žádných demokratických volbách nadpoloviční většinu hlasů, ale dostala jich dost, aby se moci mohla zmocnit násilím. A lidé mají krátkou paměť. Někdy až příliš krátkou. A podobnosti politických procesů buď nevidí nebo vidět nechtějí.
Díky přistěhovalectví a části přistěhovalců, která je opravdu nepřizpůsobivá a chce žít v Evropě stejně jako ve svém někdejším domově v Africe či Asii, díky velké části romské populace, která parazituje na státním blahobytu, vzniká atmosféra, která přeje odpůrcům demokracie. Nahrává populistům, kteří slibují udělat s nepřizpůsobivými pořádek. Taková kampaň je může skutečně přivést k moci, jako Viktora Orbána v Maďarsku. Svou kampaň postavil na rómském problému. Udělal snad pak s oněmi Rómy pořádek? Kdeže, obrátil se proti intelektuálům a opozici. A tak je to vždy. Diktátoři si nevšímají těch, kteří ohrožují společnost, ale těch, kteří ohrožují je a jejich moc. A jinak to ani nebude.
Volání po vládě silné ruky, volání po odstranění demokracie, denunciační kampaň proti těm, kdo se přičinili o pád komunismu u nás v roce 1989, se ozývá jak zprava tak zleva. Jak od Klause tak od Zemana.
Politické spektrum očividně není přímka ale kruh, kde spolu extrémní levice a extrémní pravice v podstatě sousedí. Společné je jim totiž volání po diktatuře a rušení demokracie. Rozumí si dobře, dokud společně bourají demokratické principy. Potom ale, když začne jít o moc, jdou si nelítostně po krku. Tak to bylo vždycky a tak to asi už zůstane.
Zatím si páni Zeman a Klaus leží v náručí. A svět se jim směje. Směje se ale jen proto, že je Česko tak malé, jako je. Putinovi se nikdo nesměje, z toho mrazí.
Zdeněk Mlynář napsal kdysi knihu „Mráz přichází z Kremlu“. Jakoby ten text znova nabýval na aktuálnosti.

Vlastně jsem už neměl vůbec v úmyslu se k panu prezidentovi Zemanovi vyjadřovat. Měl jsem pocit, že se to prostě nevyplatí a že svůj čas, kterého stejně nikdy nemám dost, můžu využít na něco jiného a užitečnějšího. Skutečnost, že po zabijácké noční službě přece jen sedím u počítače a píšu, znamená, že jsem svůj názor změnil. Mlčet se prostě nedá, zejména, když jiní kříčí až příliš hlasitě. Na podporu prezidenta Zemana už existuje petice (logicky ne na internetu, kde se naopak požaduje jeho odstoupení – pan prezident a jeho příznivci s internetem moc spřáteleni nejsou a nikdy nebyli), kde je nazýván obětí štvavé kampaně.
Dnes jsem si dokonce přečetl, že tato kampaň má být organizována z amerického velvyslanectví a jejím cílem je odstranění Zemana a zvolení Andreje Babiše prezidentem, aby Američané mohli prosadit své ekonomické zájmy – zejména při dostavbě Temelína. Odhlédněme od otázky, co by získal Babiš tím, že by se stal prezidentem – místo možnosti zasahovat do ekonomiky a politického systému byl dostal právo mluvit na veřejnosti, což při jeho znalostech češtiny určitě není nic, po čem by mohl toužit. Ostatně posledními výroky na adresu ministra zdravotnictví dokázal, že by měl taky možná raději méně mluvit a víc mlčet a pracovat (přitom není zajímavé, zda měl pravdu nebo ne, ale tyto výroky na ministrovu adresu mohli adresovat novináři – zaměstnává jich dost – a ne on osobně) Zajímavé ovšem je, že ony na začátku tohoto odstavce zmíněné žvásty najdou dostatek odběratelů a posluchačů, dokonce i příznivců. Jsme přece zvyklí nevěřit oficiálním médiím – zvykli jsme si na to během komunismu, kdy se dalo věřit jen datu na čelní straně novin. Zůstalo to v nás, takže se chytáme jakéhokoliv „alternativního názoru“ a hned ho bereme za bernou minci. Noviny a televize přece vždycky lhaly a lžou a pravdivé informace se mohou šířit jen potajmu neoficiálními kanály, že?
Jak jsem už napsal v posledním článku, neobdivuji Američany a jejich způsob provádění světové politiky. Mám z nich dokonce i trochu strach a ten se možná i zvýší, až po Obamovi usedne do Bílého domu republikánský prezident, podporovaný Tee Party. Důvodem, proč Obama prohrál volby do amerického senátu, je totiž frustrace amerických voličů, kteří chtějí víc než jen svrhávat bomby na Islámský stát. Chtějí víc války, víc mocenského vlivu ve světě pomocí zbraní. Více o tom v Moorově knize “Stupid white men”.
Ať je jak je, ale v Americe je tato moc a chuť moc zneužívat aspoň kontrolovaná volbami (odhlédněme od jejich občasných manipulací, jako kdysi Kennedy v Kalifornii nebo George Bush na Floridě). V Rusku nebo Číně žádná kontrola neexistuje. Právě a jen proto mám z východu větší strach než ze západu ( odhlédnouc od toho, že Rusko je blíž než USA a určitě ještě nezapomnělo, že jsme patřili do jeho mocenské sféry).
Nicméně zpět k panu prezidentovi. To co řekl, řekl, bylo to vysílání na živo, těžko se bude tvrdit, že bylo zmanipulované, i když se o to skalní příznivci samozřejmě snaží.
Přiznat Číně právo na Tchaj-wan v době, kdy Honkong právě bolestně zažívá, co to znamená, pustit si čínské komunisty do domu, je řekněme to mírně, velmi nešetrné. Minimálně vůči 23 milionům obyvatel tohoto ostrova. Tento výrok byl i při obhajobě českých ekonomických zájmů prostě zbytečný. Možná aspoň zde by se bylo možné vymluvit na prezidentovu ne právě dobrou angličtinu. Nestalo se. Problém zapadl, protože ho nahradil problém nový podle mne mnohem méně závažný, ale o to víc diskutovaný. Možná bylo třeba od faux paix v Číně odvést pozornost, zda to byla taktika dobrá, si netroufám posoudit.
Hovory z Lán se ovšem vedly v češtině, čili slova zkurvený, či kunda tam lítaly zcela otevřeně. Je úplně jedno, zda pan prezident přeložil název ruské punkové skupiny správně nebo špatně (myslím si ostatně, že to neudělal správně) podle mého názoru to téma vůbec do rozhovoru nepatřilo – pokud se nedalo vyjádřit jinak. Pak prezident se nazývá prezidentem dolních deseti milionů Čechů. Volily ho, pokud si vzpomínám, miliony tři, do hospod čtvrté cenové skupiny jich nechodí ani tolik a ani tam nepoužívají všichni u piva stejná slova jako státní představitel. Řekněme, že je svými výrazy prezidentem dolních dvou či tří set tisíc. Je to dost?
Pan prezident má něco společného se svým předchůdcem Václavem Klausem (proto si zřejmě tak dobře rozuměli). Chce být za každou cenu viděn a slyšen. Klaus, když už to nešlo jinak, ukradl pero na státní návštěvě nebo šel do Ameriky diskutovat s Al Gorem, že žádná změna klimatu neexistuje, protože Američané prostě ve vlastních řadách nenašli nikoho, kdo by se byl ochoten až tak ztrapnit. Zeman, když si ho nikdo nevšímá (a to byla opravdu vpravdě blahodárná a nervy uklidňující skutečnost posledních měsíců) obnoví Hovory z Lán. Aby tím ještě víc zvýraznil svůj protiklad k Havlovi a prvním revolucionářům roku 1989. Poselství našlo adresáty. Zeman se po dlouhé době opět objevil v zahraničním tisku, v Německu, Rakousku, Británii. Může být spokojen. Opět reprezentoval a lidé v těchto zemích se ptají, jak si Češi mohli takového prezidenta zvolit. Zda jsou tedy stejní jako on. To by měl pan prezident uvážit, pokud je uvažování vůbec schopen. Svými činy zviditelňuje Českou republiku, logicky si ji lidé v zahraničí teď představují jako spolek pijáků piva v zakouřených podřadných špeluňkách.

Zeman byl a je komunista. Že reformní a po roce 1968 diskriminovaný, na této skutečnosti nic nemění. Komunistické způsoby a myšlení mu zůstaly. Jeho obdiv k Putinové demokratuře a čínskému komunistickému systému to dokazuje. Mezi dizidenty byl krajně neoblíbený a většinou se snažili zabránit tomu, aby se o jejich setkáních dozvěděl. Když totž přišel, zničil svými „bonmoty“ každou zábavu. V tom se nezměnil ani dnes, jen alkohol, cigarety, kornatění cév a zřejmě i nastupující demence oploštily jeho schopnosti kontroly. Prezident Zeman se prostě mění stále víc v neřízenou střelu. Bohužel se najdou státy, jež jsou ho ochotny pozvat na státní návštěvu (protože tam jinak nikdo nejezdí). Možná se ozve Lukašenko nebo Kim Čong Un. Možná by mohl pan prezident v Severní Korei pochválit zaměstnaneckou politiku státu – nezaměstnanost v Severní Korei, pokud vím, neexistuje. O lidských právech určitě hovořit nebude, byl ostatně prvním politikem po dlouhé době, který je během své státní návštěvy v Číně nevzpomenul. Prezident Si Ťin Pching, který se ze státních návštěv vrací v diplomatickém letadle naloženém ilegálně získanou slonovinou, byl za to určitě vděčný.
Stejně jako Putin, který mu nechal od svých někdejších spolupracovníků z KGB udělit státní vyznamenání na Rhodu.
Lidská prává jsou totiž věcí chápání. Jestliže je liberálně demokratičtí politici považují za cosi universálního, co je každému člověku dáno do kolébky a politika či stát tato práva omezuje (ať už smysluplně k ochraně ostatních občanů nebo oportunisticky k prospěchu určité skupiny lidí, určité politické strany či jednoho diktátora), extrémně levicoví politici (a pan prezident k nim očividně patří) chápou lidská práva jako něco přiděleného člověku státní mocí. Stát má tedy podle nich legální právo rozhodovat, zda občanům přizná práv víc či míň, zda jim poskytne právo volit, právo se stěhovat či dokonce právo na život. Myslím, že jsem ve svých článcích už dostatečně dokázal, že nejsem na straně „Ochránců lidských práv za každou cenu“, tedy právníků chránící lidská práva kriminálníků. Kdo omezuje lidská práva spoluobčanů, ať je to právo na majetek, zdraví či na život, nemá podle mého soudu mít stejná práva jako člověk bezúhonný. Ale podle mého nejhlubšího přesvědčení jsou lidská práva věcí universální.
Zeman, Putin ani Si Ťin Pching si to nemyslí. Rozhodující ovšem není, co si myslí český prezident, ale co si myslí většina českého obyvatelstva. Aspoň dokud v České republice ještě existuje demokracie.
Jsem stále víc zhrozen aktivitou kritiků polistopadového vývoje. Jejich příspěvků a článků je stále víc a jsou stále agresivnější. Nazývat lidi, hlásící se k odkazu listopadu 1989 „skupinou pošahanců“ je dost silná káva. Hledat záchranu před nimi, před zlou Amerikou a Evropskou unií v náručí Putina a jeho KGB je pak tak přitažené za vlasy, že mi běhá mráz po zádech. Píšou to ti lidé opravdu z přesvědčení, nebo je za takové články někdo platí. A když, kdo? A jsou to vůbec Češi?
Dovolím si (možná poněkud volně, ale smysl se budu snažit zachovat) citovat Vladimíra Putina z jeho nedávné diskuze ve Valdaji (kde mu ochotně přicmrndával i bývalý rakouský kancléř Schüssel – ten je ochotný ostatně za peníze k čemukoliv, poté co celé roky jako rakouský státní představitel bojoval proti atomové energii, přijal po svém penzionování okamžitě místo v dozorčí radě německé společnosti pro atomovou energii).
Když Putin kritizoval Ameriku za to, že vytvořila Kosovo a Krymu nedovolí totéž – tedy právo na sebeurčení (v tom jsem s panem ruským prezidentem výjimečně stejného názoru – o tom jsem psal minulý týden), řekl: „Ve starém Římě bylo přísloví, že co je dovoleno Jovovi není dovoleno volovi. Volovi možná není mnohé dovoleno, ale medvěd se neptá, co mu dovoleno je. Prostě si vezme, co potřebuje.“
Ještě se stále ruského medvěda – pána tajgy – nebojíte? Já mám pocit, že udělat ze střední Evropy tajgu není úplně dobrý nápad.