Melanie Trump přišla na pohřeb někdejší americké první dámy Barbary Bush sama bez manžela. Neměl čas uctít památku předchůdkyně jeho ženy, která proslula svou angažovaností v charitativní oblasti, protože hrál golf. Není divu, že Barbařin manžel George H.W.Bush skončil krátce nato na jednotce intenzivní péče.

Prezident Zeman chyběl na pohřbu kardinála Berana. Musel navštívit sněm komunistické strany, strany, která byla zodpovědná za pronásledování katolických kněží včetně kardinála Berana (který dostal jako mučedník po své smrti privilegium být pochován v chrámu svatého Petra v Římě, což jinak přináleží jen papežům). Současná komunistická strana se ostatně hrdě hlásí k odkazu svých předchůdců, kteří se těchto zločinů dopouštěli a i díky tomu (ale i proto, že její voliči přebíhají k Tomiovi Okamurovi) klesla blízko k hranici vstupu d parlamentu. Přesto považoval prezident Zeman za důležitější než uctít si památku kardinála Berana, uctít svou přítomností tuto stranu.

O slušném chování se nedá tedy hovořit. Pan Jiří Guth Jarkovský by se obracel v hrobě. Pro ty, kdo tuto postavu českých dějin neznají: Tento maják pravidel slušného chování se narodil v prostých poměrech, stal se ale nejlepším znalcem protokolů a pravidel slušného chování v Česku, takže byl dokonce prvním prezidentem českého olympijského výboru a zakládajícím členem mezinárodního olympijského výboru. Aniž by někdy sportoval. Tehdy šlo jen o to, že se člověk musel umět slušně chovat. Guth Jarkovský napsal knihu „Společenský katechismus“ kde se zabývá chováním lidí od podání ruky či správného úsměvu až po organizování svatby či účasti na honu. Šlo mu jen o jediné. Aby Češi, jejichž společenský život, jak sám napsal v úvodu své knihy, byl teprve v plenkách, nedělali ve společnosti ostudu a nebyli tedy pro smích. Chovat se slušně bylo tehdy podmínkou společenského úspěchu a úcty.

Dnes už to neplatí.

Samozřejmě se pravidla slušného chování z doby Gutha Jarkovského hodně rozvolnila, přesto by měly zůstat aspoň jejich základy nedotknutelné. A to je úcta k člověku, především úcta k jeho dílu. Mezi povinnosti politiků patřila účast na pohřbech lidí, kteří pro národ, který reprezentují, něco udělali. To platí jak pro kardinála Berana, tak i pro Barbaru Bush.

Prezidenti obou států ale nepovažovali vzdání úcty svým velkým krajanům na potřebné.

Člověk se musí ptát, jak je něco takového možné. Jak si představitel státu může dovolit takové chování? Odpověď je prostá. Politik si může dovolit všechno, co mu neškodí u jeho voličů, tedy co neohrožuje jeho znovuzvolení, případně volební preference jeho strany.  A tady jsme u jádra problému. Skalní voliči obou těchto prezidentů, které jsem jmenoval, takové chování nejen neodsuzují, ale dokonce ho posuzují jako „cool.“  Chování pánů Trumpa a Zemana tedy není jen známku jejich morálních deficitů, ale morálního propadu celé společnosti.

A to je něco, co ohrožuje naši společnost v jejím samotném základu. Morálka, jak psal Tomáš Sedláček, byla nedílnou součástí světové ekonomiky po dlouhých čtyři tisíce let. Právě to dělalo svět stabilním, bez ohledu na různé excesy a války. Po každé katastrofě se lidé vraceli zpět ke kořenům, k jistotám a jednu z nich byla i morální pravidla fungování společnosti. Jakmile politici, za kterými se houfoval národ, opustili tato pravidla, směřovalo lidstvo k další katastrofě. Stačí vzpomenout Adolfa Hitlera, ten to taky se slušností nikdy nepřeháněl.

V parlamentech na celém světě se množí vulgární urážky, nadávky a občas i pěstní výměny názorů. V podstatě tomu bylo tak vždycky, komunisty zbili a vyhodili z československého parlamentu poté, co Klement Gottwald sdělil přítomným poslancům, že se do Moskvy jezdí učit, jak jim zakroutit krkem. Že komunisté na slušnost nikdy nekladli velký důraz, není třeba dvakrát připomínat, ale i nešťastná Marta Gotwaldová se snažila zoufale (i když s velmi omezeným úspěchem) napodobovat paní Benešovou, protože obdivovala její chování a s ním spojený šarm. Prezident Zeman sráží politické chování úmyslně na úroveň čtvrté cenové skupiny a netají se tím – hrdě se hlásí k tomu, že to jsou jeho voliči. Problém je jinde. Tím, že se prezident přizpůsobuje svým chováním těmto lidem, často agresivním opilcům, a nadbíhá jim způsobem svého vyjadřování či svými činy, dělá jejich chování jakoby přijatelné a kryje jim záda. „Když se tak může chovat prezident, proč bychom nemohli my“?  Proto je vliv prezidenta na morálku národa devastující – protože ať chce nebo ne, je pro své občany určitým symbolem a vzorem.

Samozřejmě k rozvolnění morálky přispívají i veřejné sdělovací prostředky. V časech J.F.Kennedyho bylo nemyslitelné, aby noviny psaly o jeho sexuálních výstřelcích, protože by pobouření čtenáři takové noviny nekupovali. Prezident byl tehdy nekritizovatelný, lidé na něm chtěli vidět jen to dobré, aby je samotné dělal lepšími. O třicet let později přivedl Billa Clintona bezmála k pádu fakt, že měl orální sex s praktikantkou a kouřil doutník, s kterým ona předtím masturbovala. Zda se tím novináři pasovali do role ochránců morálky, či se jen hnali za senzací, která zvýšila prodejnost jejich novin, je celkem jednoduchá otázka. Lidé ovšem chtěli tentokrát slyšet o slabostech svého prezidenta, aby mohli ospravedlnit své vlastní slabosti a nemuseli se měnit.

Chápání morálky se tedy otočilo o sto osmdesát stupňů, už žádná touha po zlepšování, ale ospravedlnění vlastních slabostí. A spokojenost, která je vždy brzdou pokroku. A vývoj se nezastavil.

Od devadesátých let předali politici svou reálnou moc finančním trhům, vzdali se moci a přenechali ji penězům.  Peníze, jak víme, žádnou morálku nemají. Úspěch se hodnotí pouze čísly, není divu, že se tedy právě podnikatel Trump, jehož bezohlednost v businessu je známá, chová tak, jak se chová. Jenže peníze jsou sypké jako písek, dům ani stát se na nich stavět nedá. Z nich se žádný základní kámen nevytvoří a celá stavba naší společnosti, pokud se vzdáme onoho druhého sloupu společnosti, což je morálka, se zhroutí stejně, jako se pravidelně a s periodickou pravidelností hroutí finanční trhy na burzách.

Jenom pokud se slušní lidé zmobilizují a dostanou na viditelné posty s pozicí morálního vzoru slušné lidi, jen pak se může podařit obnovit úctu ve společnosti, položit ji na nové (vlastně staré ale zapomenuté) základy. Češi už minimálně dvakrát takovou možnost měli, dvakrát ji nevyužili. Rozvrat tedy pokračuje.

Ale kde je dno?

Je ve vulgární řeči, která nezná jiná slova než vole, ču… či pí….?

Je ve rvačkách?

Nebo až když se lidé vzájemně začnou střílet?

A jaké jsou mezi těmito etapami vzdálenosti?

Asi nikdo se nemýlil tak fatálně v předpovědi budoucnosti lidstva jako Francis Fukujama, když v roce 1992 vydal svou knihu „End of history and The Last Man“. V českém překladu vyšla u Rybka Publishers v roce 2002. Je zajímavé, že Rybka vydával dvě si protiřečící knihy (Opakem Fukujamy byla kniha  Samuela P. Huntingtona „Střet civilizací“ kterou autor zveřejnil čtyři doky po Fukujamovi, tedy v roce 1996, u nás ale vyšla už v roce 2001) v opačném pořadí než vznikly.

Do jisté míry se dá Fukujamův omyl pochopit. S nezlomnou americkou naivitou se domníval, že každý člověk, který jednou ochutná plody demokracie a s ní spojené svobody, už nikdy nebude chtít žít v jiném politickém systému, než v demokratickém. A na začátku devadesátých let dvacátého století se pokoušely vydat na demokratickou cestu nejen státy středí Evropy, ale s demokracií koketovalo dokonce  Rusko a v Číně potlačila komunistická vláda hnutí studentů jen masakrem na Náměstí nebeského pokoje a optimisté se domnívali, že takto nedokáže ani čínský politický systém potlačovat volání po svobodě navždy. Na posledního evropského diktátora Lukašenka v Bělorusku bylo pohlíženo jako na exota s omezenou životností. Fukujama tedy měl prameny, z nichž mohl svůj optimismus čerpat.

Nakonec dopadlo všechno jinak. V Číně se komunismus nejen udržel, ale dále prohloubil v kult jednoho muže stejěn jako tomu bylo v časech Mao-ce-tunga. V Rusku převzal po krachu pokusů zavést v zemi demokracii moc Vladimír Putin a zavedl tam pozvolna diktaturu jednoho muže, podobně jako v Číně. Pokus o zavedení demokracie v arabském světě v roce 2011 skončil nezměrnou tragédií, která stále ještě neskončila a paradoxně vedla k oslabení demokracie i v zemích, kde už měl být tento systém zažitý. V Turecku, kde panovala demokracie od roku 1924, se zmocnil absolutní moci nový sultán Erdogan a v samotné Eropské Unii se od demokratických principů odklání stále víc země jako Maďarsko nebo Polsko.

Fukujamova vize se tedy nenaplnila, právě naopak, vývoj vzal právě opačný směr. Dokonce i americký prezident Donald Trump je s demokracií na štíru, k jeho zoufalství je ale americký politický systém natolik odolný a vybavený tolika pojistkami, že se mu přes veškerou snahu nedaří tento systém změnit k obrazu svému. Proč ale tedy demokracie zklamala? Proč se nedokázala prosadit jako všeobecně uznávaný ideální model vlády? Kde se stala chyba? Ve většině zemí, které se od demokratických principů odklonily, rozhodli o tomto trendu voliči ve svobodných volbách  – ať už to bylo na začátku Putinovy či Erdoganovy vlády, demokratickými volbami se k moci dostali i Orbán a Kaczynsky, až potom začali její principy otesávat. Což znamená, že demokracie nebyla pro jejich dostatečně přitažlivá. Ostatně kromě Mečiara v roce 1998 byli všichni tito rádobydiktátoři vůlí voličů v dalších volbách potvrzeni. Ale demokraticky byl k moci přece vynesen i Adolf Hitler. Což vedlo k největší tragédii našeho kontinentu v dějinách, z které si vlastně Evropa už nikdy tak docela nevzpamatovala.

Přesto jen v Rakousku, tedy v zemi od roku 1945 žité demokracie by 24 % obyvatelstva preferovalo před demokracií vládu „umírněné diktatury“. Rozuměj, diktatury ruského typu. Kde sice nefunguje ani svoboda projevu ani nezávislost justice, ale kde nejsou – aspoň oficiálně – žádné koncentrační tábory, a lidé s jinou orientací, jako například homosexuálové, smějí být sice beztrestně vražděni, neděje se to ale v k tomu určených zařízeních. A člověk se s hrůzou ptá, co se to s těmi lidmi stalo? Kde se stala chyba?

Stala se. A pořádná. Bylo to na začátku devadesátých let, kdy se demokracie vzdala kontroly finančních toků a nechala za sebe vládnout peníze. Peníze, jak známo, nemají žádnou morálku, což logicky vedlo k morálnímu rozvratu celé společnosti. Po roce 2010, tedy o dvacet let a jednu generaci později, dostává demokracie za toto své selhání vystaven účet. Že se od ní nejvíc odvracejí lidé v nových zemích EU, tedy v takzvané Višegrádské čtyřce má svůj důvod ve zklamání, které jim nový politický systém způsobil. Ale nejen v tom.

Další velkou chybou bylo, že liberalismus vystoupil z břehů. Ochrana práv jednotlivce dosáhla absurdních rozměrů, které jsou už škodlivé pro fungování společnosti. Tři příklady z Rakouska, kde byla nedávno odsouzena nemocnice za to, že kolečkové křeslo, v němž seděl tělesně postižený nesvéprávný pacient, mělo zatažené brzdy – soudcem to bylo označeno za nedovolené omezení osobní svobody. Ještě lepší rozsudek z roku 2005, kdy byla odsouzena k úhradě škody nemocnice ve Welsu v Horním Rakousku, protože pacient, který bil své kolegy na pokoji a házel po nich různé předměty, dostal na uklidnění injekci diazepamu a po ní usnul. I to bylo soudcem ohodnoceno jako nedovolené omezení osobní svobody a v zdůvodnění rozsudku stojí doslova: „bití jiných pacientů a házení předmětů není důvodem k omezení osobní svobody jednotlivce.“

Na druhé straně se justice snaží už víc než deset let usvědčit z korupce bývalého ministra Karla-Heinze Grassera a nepodaří se jí to, protože telefonní odposlechy, kde se jeho komplic nepřímo k podvodu přiznal, nebyly v tom okamžiku ještě povoleny. Připomíná vám to něco? Kausa Rath nechává pozdravovat.

Není divu, že prostý člověk takové justici nerozumí, nemá k ní důvěru a nemá pocit, že ho tato chrání. Naopak bojí se jí a hledá ochranu jinde. Když se pak Kaczynsky rozhodne podrobit ji politické kontrole, nevystoupí na její ochranu.

Jestliže si člověk v těchto zemích sliboval od svobody tisku kontrolu politických elit, po krátké době ho začala pluralita názorů unavovat. Po dlouhé době, kdy mu Rudé právo a televize a rádio komunistického Československa servírovalo zprávy, kterým z principu nevěřil, se najednou dozvídal věci rozmanité, viděné z rozdílných úhlů a měl si vybrat, kterému z těchto pohledů chce uvěřit. To způsobilo jen nejistotu a po krátké době jednoduchý úsudek, že jsou všichni podvodníci a věřit nelze nikomu. Internet pak dokonal dílo zkázy. Jestliže si od internetu politici původně slibovali necenzurovaný přístup k informacím a tím poslední smrtelnou ránu světovým diktaturám, zcela se zklamali. Stal se pravý opak, internet se stal zbraní diktátorů. Internet se totiž cenzuruje snadněji než noviny, v Turecku zakázali dokonce i Google, a tak se k zakázaným informacím dostane jen hrstka technických nadšenců – a navíc jsou ihned vystopovatelní. Navíc se internetu zmocnily síly demokracií opovrhující a jí nepřátelské. Šíření demagogie a účelových lží je totiž internetem mnohem snadnější než v tisku. Svoboda tisku se dá omezit například zákonem o urážce veličenstva, kde je jakákoliv kritika vládce trestným činem – tak je to teď v Číně, kde se jakákoliv rozhodnutí prezidenta Si Ťi-pchinga rovnají ústavním zákonům a jsou tedy nekritizovatelná. Tureckým způsobem se novináři prostě pochytají a zavřou do vězení. Odtud nepíšou a neotravují.  Jde to i ruskou cestou, kde se nepohodlná tiskovina buď přímo zakáže, nebo se do redakce pošlou vyšetřovatelé, kteří mají NĚCO najít – daňové úniky, podplácení nebo třeba pohlavní zneužívání nezletilých a oni TO najdou. Protože vědí, že to najít musí. Ale jde to i maďarskou cestou. Vládě kritické tiskoviny se nechají finančně vyhladovět. Jde to samozřejmě pokutami a soudními procesy, na které si redakce musí platit advokáty, ale nejlepší cesta je ta, že pokud nějaký podnikatel v takových novinách zveřejní svůj inzerát, nemůže už nikdy počítat se státní zakázkou. Bez reklam nepřežije dnes žádný časopis – a tak hned po volbách skončily jediné kritické maďarské noviny Magyar Nemzet. Pikantní na tom je, že je to EU, která pomáhá takto likvidovat svobodu tisku v Maďarsku – při oněch státních zakázkách jde hlavně o rozdělování dotací z Eurofondů.

A tak se velká část obyvatelstva na své novodobé diktátory vlastně ani nezlobila, když svobodu tisku zrušili a začali je zásobovat opět jen oficiální propagandou. Spíše to většina obyvatelstva přivítala s úlevou. Odměnou Viktorovi Orbánovi za tento krok bylo ohromující volební vítězství. Lidem nevadí, že Orbánovi kamarádi rozkrádají stát tak, jako ještě nikdo před nimi. Oficiálně o tom nikdo nepíše a šeptandě můžete, ale nemusíte věřit. Ostatně velký Viktor všechny takové zprávy označuje za štvavou kampaň ze zahraničí, ať už z Ameriky od krajana Söröse nebo z Bruselu. Což mu ovšem nebrání čerpat z Bruselu dotace ve výšce 25 miliard!!! eur ročně a tyto rozdělovat svým kamarádům, z nichž všech jsou už milionáři. A Brusel? Platí dál, blahopřeje Orbánovi k volebnímu vítězství a netroufá si tok peněz o nichž dobře ví, že jsou rozkrádány (ale nemá důkazy, protože vyšetřování konzumace dotací podléhá místní justici, kterou má maďarský vládce zcela pod kontrolou) přerušit. Korupce v Maďarsku neprolézá politický systém, ale stala se sama politickým systémem podobně jako tomu bylo v Zimbabwe prezidenta Mugabeho – ten rozděloval rozvojovou pomoc svých věrným a tím se držel u moci. Orbán může argumentovat svým silným mandátem, který mu voliči dali – a má v tom pravdu. 48,5 % maďarských voličů dalo přednost „diktatuře umírněného typu“ před „chaosem“ demokracie. Ten mandát je opravdu velmi silný. Maďarští voliči se nehnali v obrovském počtu k volebním urnám, aby Orbána odvolili, jak doufala opozice, ale aby ho pro sebe podrželi. Nevolili tedy „menší zlo“, jak to často bývá, ale volili z přesvědčení. Samozřejmě.  Kdo jiný by dokázal tak nestoudně EU obírat o peníze a ještě se jí vysmívat do tváře. Že se ty dotace rozdělují podivně? Že Orbánův zeť dostane zakázku na veřejné osvětlení, které pak nesvítí. Ale prosím vás! Vždyť to byly peníze z Bruselu a z cizího krev neteče. Díky evropským dotacím Maďarsko hospodářsky prosperuje, i když ho opustila celá mladá generace a soukromí investoři se drží zpátky, protože nejsou pro své projekty schopni sehnat kvalifikované lidi. A bezmocná EU, která se stále více mění z politického útvaru v diskusní klub, nemá tušení, co má dělat s politikem, který šlape po základních principech, na nichž by mělo evropské společenství stát. V čase euforie zapomněla zabudovat do své bezprecedentně kompĺikované ústavy bezpečnostní mechanismy, které by ji proti takovému zneužívání chránily. A tím si podepsala rozsudek smrti – i když se s jeho vykonáním ještě otálí.

V Polsku není situace jiná, Jaroslav Kaczynsky byl první, kdo Orbánovi k jeho volebnímu vítězství blahopřál. Zbavil už justici nezávislosti a podřídil ji vládní moci, aby soudila podle „osvědčeného“ rozuměj komunistického systému.

Na Slovensku se probudila občanská společnost po smrti novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, přinutila k odstoupení premiéra Fica, nevynutila si ale změnu politického systému, stojícího na korupci.

A Česko? Po pravdě řečeno jsem poslední tahy Andreje Babiše tak zcela nepochopil. Očividně přivedl jednání se sociální demokracií, ke kterému ho jakož i ČSSD přinutil prezident Zeman, úmyslně ke krachu. Pokud totiž vyjednáváme s někým o budoucí spolupráci, nemůžeme ho současně pře facebook urážet. Tedy, pokud to s tím vyjednáváním myslíte vážně. Přepočítal se nebo to byl úmysl? Počítat Andrej umí, takže to zřejmě vážně nemyslel. Samozřejmě s podporou komunistů a Okamury bude mít silnější vnitrostátní pozici, protože obě tyto strany jsou v zahraničí nežádoucí a nemůžou si tedy zas až tak vyskakovat. Nicméně jim Babiš bude muset nabídnout ústupky, aby si koupil jejich podporu a bude to muset dělat stále znova a znova. A musí počítat s tím, že zejména komunisté budou ve svých požadavcích stále drzejší. Ondráček byl jen malý překrm. Že se nejedná o strany demokratické, není třeba připomínat. Česko se v takovém případě posune na východ, kam se už odebralo Maďarsko a Polsko, dál od Bruselu a blíž k Moskvě. Což zřejmě – aspoň podle prezidentské volby – je přání sice těsné ale přece jen většiny českého obyvatelstva. Tedy diktatura umírněného typu by zřejmě této části obyvatelstva taky nevadila. A Zeman teď díky slabosti roztříštěného parlamentního spektra i podivných Babišových hříček dostal do rukou zase jednou nečekaně velkou moc, tedy věc, po které vždycky toužil. Byl to důvod, proč z vlády odešel ministr vnitra Pelikán, který ukázal páteř a vydal hackera Nikolina do USA, čímž pana prezidenta rozzuřil. Jenže stejně ho rozčílil i Babiš vypovězením tří ruských diplomatů či Okamura, když jeho poslanci hlasovali, že Zemanův kancléř Minář má povinnost prokázat bezpečnostní prověrku. Moc ve státě teď leží v rukou do sebe zamilovaného a chorobně mstivého starce.

Kontrolu sdělovacích prostředků si Babiš kupuje, nezískává ji násilím jako Orbán nebo Erdogan, ale penězi. Úplnou kontrolu ale nezískal, nejvíc rebeluje médium nejvlivnější – Česká televize. Nepochybuji, že premiér v demisi s panem prezidentem projednávali už nejednou, jak na ni. Ostatně víme, že jak Zeman, tak Trump či Fico svobodná média a nezávislé novináře přímo nenávidí a omezení svobody tisku je jejich nejvroucnějším přáním. Zatím se to podařilo jen Orbánovi – a samozřejmě Putinovi a Erdganovi, ale to je jiná liga.

Evropská Unie se dostala na rozcestí. Otcové zakladatelé žili plně pod vlivem Fukujamova optimismu a proto vůbec nemysleli na to, že by některá země, když už jednou demokracii okusí, ji demokratickou cestou zase opustila. Ztráta demokracie je většinou rychlá a bezbolestná, její znovudobytí ale dlouhé a často krvavé. Fukujama se očividně mýlil, mýlili se tedy i zakladatelé EU. Společenství postavené na mylných premisách je odsouzené k zániku. EU, pokud chce dále působit jako ochránce demokratických hodnot, se musí buď reformovat nebo, pokud to nebude možné – a to nebude – rozpustit a založit se znova. Pak by ale měly do tohoto společenství patřit nejen země, které chtějí ze spolužití ekonomicky profitovat, ale takové, které jsou ochotny zastávat základní morální a politické hodnoty svobodné demokratické společnosti. Každá by se mohla rozhodnout svobodně, zda chce k takovému společenství patřit.  Pak by to nebyla volba prezidenta Zemana „protože tak krásně mluví“ ale rozhodnutí o směřování země na další desetiletí či staletí. Na západ či na východ, rozhodnout by musela většina obyvatelstva. EU bude k takovému kroku jednou přinucena. Pokud to neudělá, bude to právě ona, která bude pilně zvonit umírající demokracii umíráčkem – a ještě to i zaplatí.

Je to vlastně hlavní motor jihokorejské ekonomiky, která roste přímo zázračně a překonává už japonskou ekonomiku (možná i díky nižšímu zadlužení a tím pádem větším možností státních investic).

Samsung je na poli mobilních telefonů číslo jedna. A s touto masovou produkcí začínají i problémy. Od technických až po aroganci ekonomického mamuta. A tehdy nastává čas, kdy se má zákazník takovému výrobku raději vyhnout.

Určitě jste slyšeli o problémech s hořícími akumulátory, které pověst firmy hodně zhoršily. Ale můj osobní zážitek mě rovněž přiměl k rozhodnutí, už nikdy si Samsung nekupovat.

Stalo se následovné. Mé mamince se rozbil její prastarý mobilní telefon – ještě tlačítkový právě, když byla na návštěvě ve Vídni. Rozhodl jsem se situaci řešit okamžitě a koupil jsem jí nový Samsung Gagaxy – aby mohla konečně i vidět vnoučata na WhatsApp, kam ihned nadšeně nastoupila. Zdálo se, že jsme problém na několik let vyřešili. Chyba lávky.

Po třech měsících provozu (no dobrá, skoro čtyřech) akumulátor umřel. Jednoznačně nedostatečná kvalita a tedy věc garance. Jaké bylo naše překvapení, když byla garance odmítnuta. Zjišťoval jsem, jak je to možné, na akumulátor je přece jednoroční garance a dozvěděli jsme se, že ani certifikované servisy Samsung v České republice neposkytují garanci na přístroje zakoupené v zahraničí. Zdůrazňuji, že se jednalo o Rakousko, tedy žádnou exotickou krajinu, ale souseda a člena EU, kde se stále hovoří o volném trhu a o volném pohybu zboží.

Zcela jsem problém nechápal. Pán z Duo Mobil v Olomouci nám vysvětlil, že se tak Česká republika brání „šedému dovozu.“ To mi trochu vyrazilo dech, protože jsem to slovo ještě nikdy neslyšel. Prý si tak česká republika chrání svůj vnitřní trh, aby lidé nenakupovali mobilní telefony LEVNĚ v zahraničí, ale museli se spokojit s českou cenou. Podle všeho je tedy mobilní telefon v Rakousku levnější než v České republice – což mě překvapilo nemálo. Normálně se ceny přizpůsobují kupní síle obyvatelstva a ta je v česku ještě stále prokazatelně nižší než v Rakousku. Samozřejmě pokud prodavač nechce zákazníka „natáhnout“ tedy obrat a obohatit se na něm. Což zřejmě – pokud správně interpretuji specialistu z Duo Mobil, je ten případ. Můj přítel argumentoval, že při nákupu auta kdekoliv v EU garance platí v celém prostoru EU. Na to se mu dostalo úsečné odpovědi, že „auto je auto, ale mobil je mobil“.

Moje podezření, že zde něco smrdí a služby telefonních operátorů v Česku jsou zřejmě nestoudně předražené mi právě dnes potvrdila i analýza Evropské Komise. Česko bylo zařazeno ve službách mobilních operátorů mezi čtyři nejdražší země v Evropské Unii (vedle Maďarska, Řecka a Kypru – tedy žádná zrovna vybraná společnost. A zdá se, že k tomu požívají o politickou ochranu státu. Občan tedy znovu zůstal na cestě a nikoho nezajímá.

Ale zpět k našemu problému ze Samsungem.

V certifikovaném Servisu Samsungu ovšem akumulátor neměli.  Prý má maminka příliš moderní přístroj a tak musí Aku objednat. „Ale to víte, paní, teď jsou svátky, to určitě tak rychle nestihneme, nejdřív tak za týden.“

Zkuste dnes žít týden bez telefonu!

Kolik bude oprava stát, zatím nikdo nedokázal říct. Tedy skutečně velmi kvalitní a kompetentní servis.

Garance tedy neplatí, akumulátor nefunguje, musíme do Samsungu zainventovat a dělám to určitě naposledy. Má důvěra v tuto firmu je nenapravitelně otřesena. Jak to tedy vlastně je?

• Mohl si onen pán z Duo Mobil v Olomouci tento důvod vymyslet, aby nemusel nic dělat? Dost nepravděpodobné, protože firmě jde přece o peníze a garanční opravy jsou vděčným objektem příjmu.
• Čeští zákonodárci skutečně přijali nějaký zákon nebo vyhlášku o „šedém dovozu“ a garance na zboží zakoupené v zahraničí v Evropské Unii skutečně neplatí. Zřejmě si čeští zákonodárci nedovolili použít termín „černý dovoz“ který ztotožňujeme s pašeráctvím, aby je EU nežalovala. Celá EU jako jednotný hospodářský prostor je pak jen špatným žertem a nemusíme se divit, když se rozpadne. Pokud z volného pohybu zboží profitují jen výrobci a prodejci, ale ne zákazník, k čemu to pak je? Páni zákonodárci očividně zapomněli, že volit chodí právě oni zákazníci. Poněkud paradoxní mi připadá, že certifikovaná firma, zastupující Samsung v České republice nezastupuje zájmy své firmy, ale české ekonomiky, tedy přesněji řečeno českých prodejců mobilních telefonů. O tom že nemá náhradní díly, raději pomlčím.
• Samsung sám má smlouvy ne s EU ale jen s jednotlivými zeměmi a prodeje se řídí pak smlouvami s národními státy, což by svědčilo o nekompetentnosti firemního vedení. Kvalita výrobků má stále se zhoršující pověst a po této osobní zkušenosti samozřejmě už u Samsungu nikdy mobilní telefon kupovat nebudu. A nedoporučoval bych to ani nikomu jinému.
• Každopádně je ztráta důvěry zákazníka Samsungu naprosto ukradená. To odpovídá novému myšlení prodejců – reklamace jsou obecně odmítány, hledá se každá záminka, aby výrobce nemusel za poruchu ručit. Ostuda? Ale prosím vás, za tu se přece neplatí! Zažil jsem to před několika lety u fotoaparátu Ricoh. Zákazník je prodejci naprosto lhostejný, jestli přijde znova nakupovat nebo ne, je jedno, rozhoduje jen nejbližší kvartál a v něm se dá odmítnutím garance získat pár euro. Že zákazník už nikdy nepřijde? Ale to se přece v běžícím kvartálu neprojeví! Dlouhodobé strategie, které platily ještě v letech devadesátých, jsou už opuštěny, rozhodující je jen rychlý zisk.

Mimochodem, mohl by mi někdo ze čtenářů, který se v právní situaci vyzná lépe než já, ozřejmit jak to ve skutečnosti je? Rád bych se v té džungli vyznal.

PS: Ani po týdnu není problém vyřešený. Samsung prý poslal do ostravského servisu špatnou baterku. Ještě otázky?

Vylhané internetové zprávy jsou už skoro pravidlem a zvyklostí. Dostalo se jim označení Hoax a jsou docela dobře prodatelným artiklem. Lidé totiž při čtení zpráv nehledají pravdu ale senzaci. A pokud jim to taková zpráva zprostředkuje, čtou ji a jsou jí ochotni i uvěřit. Hlavně musí být překvapivá a musí někoho hodně pošpinit. Člověk, který takovou zprávu čte, se hned cítí být lepším. Buď proto, že není při konání nemravností sám, nebo že ho popsané nemravnosti dokonce překonaly.

Dovolím si zde uvést jeden článek, který se ke mně před nedávnem dostal. Autorka, pokud je tento článek skutečně autentický, píše pro Parlamentní listy, což už samo o sobě vypovídá dost. Jde o štvavý server, který ma za úkol popisovat demokratickou společnost jako vysoce nemravnou, aby tak mohl ruský systém vlády vytvářet pro čtenáře lákavý alternativní model.

Samozřejmě tento plátek podporuje vše proruské a tedy i prezidenta Zemana, který se o něm dokonce pochvalně vyjádřil jako o seriózním listu.

Abych tedy pana prezidenta uvedl na pravou míru – i když vím, že on se nedá – dovolím si tento článek uvést a pak poukázat na katastrofální omyly a lži, které produkuje. Ať už je to jen nekompetentností autorky, která se prostě jen špatně učila ve škole, nebo je to úmysl, aby byly lži co nejvíc šokující a tím oslovily čtenáře. Ale i v tomto případě by se neměl autor dopouštět až tak katastrofálních chyb, pokud se nechce spoléhat na to, že jeho výtvor budou číst pouze blbci.

Tak tedy:

Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30.1.2011 | Rubrika: U NÁS

Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenbergy, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.
Pomoc v nouzi 
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.
Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, aby u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenbergovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenbergům z nouze.
Potíže s lidmi 
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.
Na řadu tedy přišli – po určitém váhání ze strany Schwarzenbergů – Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak – měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, “upracováni”. Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.
Potíže s “pracovní silou” v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků – stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně p osadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…
Vyřešili to Cikáni 
Ani Židé však Schwarzenbergovy lesy od polomů nezachránili – byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku – nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká – byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo – v Německ u Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.
A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.
Vlepená stránka 
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech. To téma ho chytlo.
“Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil,” vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. “Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích. “Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět.”
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. “Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů,” konstatuje Fedor Gál. “Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archívu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji.”

Mlčeti zlato 
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních “hrdinů” knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech. “Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní, ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec,” říká Fedor Gál.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

To nemůže být konec 
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberga nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?

Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun – což podlé mého učinil vcelku správně -, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o “barrandovských” Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.

Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme – v rámci udržení tohoto ideálu – nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.
“Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak,” vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.
Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003
P.S.
Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně: “Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí.”

P.P.S.
Taky si říkám, proč se k celé diskuzi o Letech nevyjádří jako nejkompetentnější osoba pan kníže.

A nejpikantnější je, že ho ani nikdo k tomu nevyzývá! Jako by se to jeho rodiny vůbec netýkalo! Jenom Okamury.

Přežili jste to?

Takže si dovolím výmysly paní Spencerové opravit a uvést na pravou míru.

Začněme oním dopisem třinácti českých šlechticů prezidentovi Benešovi v září roku 1939. Dovolím si autorku upozornit, že v září 1939 už byl prezident Beneš dávno v emigraci v Londýně a od března 1939 byl prezidentem Hácha. Psát mu tedy dopis, aby se nevzdával Sudet bylo tak trošku s křížkem po funuse.

Je ovšem možné, že se autorka jen zmýlila v roce, v září 1938 totiž opavdu třináct českých šlechticů, mezi nimi i Schwarzenberkové vyzývali prezidenta Beneše k odporu. Tito se totiž, na rozdíl od naprosté většiny šlechty, hlásili k české národnosti. Zatímco například Trautmannsdorff v Horšovském Týně vítal německou okupaci a vstoupil hned do NSDAP, kde udělal velkou kariéru (Hitler vítal každého německého šlechtice, který se k němu připojil, protože to pro něj mělo velkou propagační hodnotu, o to tvrději postihoval ty, kteří s ním spolupracovat nechtěli – ti skončili buď v koncentračních táborech jako synové arcivévody Ferdinanda d´Este, nebo v první linii na frontě jako synové  knížete Thunr und Taxis z Regensburku). Onen dopis byl tedy projevem českého vlastenectví a odvahy a že něco takového autorka označuje za ničemnost, přesahuje mou schopnost chápání. To, že oni šlechtici potvrdili svou věrnost českému národu i po okupaci byl přímo projev hrdinství, za které měli brzy pykat. Podle paní Spencerové ovšem zřejmě nemá na české občanství nárok nikdo, kdo se narodil s „modrou krví“. To odpovídá komunistické ideologii, kterou nám čtyřicet let vtloukali do hlavy. Pan Patočka  by se zřejmě obracel v hrobě, kdyby se mu dostalo opět jednou potvrzení české malosti, kterou tolik kritizoval.

Ale k dalším nepřesnostem a lžím. Majetky v Sudetech nepatřily Schrarzenberkově otci, ale vzdálenému strýci (v sedmé generaci) Josefovi III., který Karla později (v roce 1960) adoptoval, protože neměl vlastního syna. Karlův otec vlastnil pouze panství Orlík (které nebylo v Sudetech), zámeček Čimelice, kde Karel prožil své dětství a byt v Praze. Tento musel ostatně odevzdat Němcům a byt se stal sídlem šéfa pražského gestapa. Traduje se historka, že onen gestapák nebyl s výzdobou bytu spokojen a žádal změnu. Karel VI. Schwarzenberg dal tedy byt vyzdobit gobelíny znázorňujícími Napoleonovo tažení do Ruska.

Že se v protektorátu nacházely pracovní tábory, to víme, že byly ale zakládány už v letech 1927 a 1931 je trošku problematické, tehdy je nemohl Hitler zakládat ani v Německu, ne to v Česku. Obviňovat tehdejší československou vládu se zřizování jakýchci koncentráků je opravdu hodně přitažené za vlasy, ale kdo chce ať tomu věří. V Rusku přece nikdy nic takového nebylo! Ostatně nám čtyřicet let vyprávěli o zlém prezidentovi Masarykovi, který dal střílet do dělníků.

Hlavní problém „zprávy“ paní Terezy Spencerové je ale někde jinde. Poté, co Schwarzenberkové po 15. březnu 1939 odmítli spolupráci s nacisty, byla na jejich majetek uvalena takzvaná „nucená správa“. Což v praxi znamenalo, že neměli právo rozhodovat o hospodaření na jejich majetku a neměli právo na výnosy z nich. To vše zkonfiskovala nacistická okupační správa a samozřejmě sem nasadila svá největší „hovada“ – viz byt v Praze. Takže samozřejmě onen tábor v Letech existoval a Židé a Cikáni museli pracovat na Schwarzenberském majetku, jenže ten Schwarzenberkům v té době nepatřil (nebo lépe řečeno patřil jen formálně) a do práce je naháněli náckové, kteří Schwarzenberky vyvlastnili. To zřejmě paní Tereze uniklo, stejně jakože byl bratr hlavy rodu Josefa (a tedy další vzdálený Karlův příbuzný)  Heinrich za své politické názory internován v koncentračním táboře v Dachau.

Pro jejich odvážný postoj vůči nacistům nemohly být na Schwarzenberky přes veškerou závist  a nenávist použity Benešovy dekrety, což by se určitě stalo, kdyby s nacisty spolupracovali. Musel být na ně vymyšlen „Lex Schwarzenberg“, kterým byli v roce 1947 vyvlastněni.

Skutečnosti, že Karl Schwarzenberg přesto nabídl peníze na výstavbu památníku v Letech, by měl být hodnocen jako dobročinný skutek a ne jako nějaké přiznání viny, jak by to paní Spencerová ráda viděla.

Paul Polansky je samozřejmě Američan, který těmto souvislostem nemůže rozumět – jeho boxerskou minulost bych raději pominul, nevím nakolik je relevantní. Pokud se autorka odvolává na Fedora Gála, je to pro mě překvapením, ovšem nezapomeňme, že Fedor žil na Slovensku a českým dějinám se sotva mohl věnovat. Pokud je ovšem pravda, že se bez patřičných rešerží vyjádřil tak, jak píše paní Spencerová, je to pro mě velké zklamání, přece jen byl pro mě jako předseda Veřejnosti proti násilí určitou autoritou.

Že se na prezentaci knihy pana Polanského dostavil jen jeden novinář a že žádný knihkupec s jeho paskvilem nechtěl mít nic společného, mě nijak nepřekvapuje. Nesmysly se opravdu není třeba zabývat. Zajímalo by mě, které vydavatelství knihu „Bouře“ vydalo. Pokud to bylo nákladem vlastním, pak je obvyklé, že knihkupci takové knihy neodebírají, aby jim na regálech nezabíraly místo.

Co se týká údajů, že „jistý bratranec“ Miloše Havla byl brutální bachařem v táboře v Letech a že se malý Havel fotografoval na koleně Heydricha se nemůžu vyjádřit, protože o těchto věcech nic nevím. Provázanost s lžemi v tomto článku ohledně Schwarzenberků ovšem tyto informace v mých očích zpochybňují. Možná by bylo třeba tohoto brutálního bratrance jmenovat.  Miloš Havel sám byl homosexuál a trpěl depresemi, takoví lidé většinou brutalitou neoplývají. Barandov prodat nechtěl a nacisté mu hrozili koncentrákem, což by byla pro homosexuála nepředstavitelá hrůza, nakonec ho ale nuceným navýšením kapitálu o Barrandov připravili. Ano, mohl si své bývalé ateliéry pronajmout a dále v nich točit filmy. V očích paní Spencerové jistě zločin. Je pravda, že komunistická propaganda Miloše Havla démonizovala není tedy třeba příliš dlouho pátrat, odkud má paní Spencerová své „informace“. Co se týká jeho udávání Židů, je známo, že své spolupracovníky židovského původu právě naopak před udáními a pronásledováním chránil, dokud to šlo – šlo mu v první řadě o jejich odborné kvality.

Krátce na závěr. Zveřejněný článek, který koluje na internetu, má jen jeden cíl – rozsévat nenávist a zpochybňovat morálku určitých lidí a v podstatě celé společnosti. Tedy rozsévat nedůvěru ke společnosti, ve které žijeme a vyvolávat touhu po změně, po zavedení alternativního mocenského modelu.

Otázka ou zůstává, komu taková destabilizace společnosti slouží a hlavně, kdo takovou propagandu platí. I špatný žurnalista totiž potřebuje mzdu, aby uživil sebe a případně i svou rodinu.

Jedním z definovaných cílů ruské propagandy není přímo označovat Rusko za alternativu demokratického evropského systímu, ale znejisťovat obyvatelstvo zemí střední Evropy, způsobit, aby lidé nevěřili nikomu a ničemu. To oslabuje schopnost identifikovat se se zemí, ve které žijeme a podlamuje odhodlanost tuto zemi bránit. Parlamentí listy se v této činnosti předhánějí.

Ovšem:

Pane Putine, já vím že si nemůžete moc vybírat a musíte se spokojit s tím nejhorším žurnalistickým odpadem. Ale za tenhle článek bych autorský honorář autorce určite vyplatit nenechal. Možná by ji to stimulovalo k lepším výkonům.

Je to prastarý hrad na Dunaji, hrad, kde kdysi v internaci zemřel smrtelně zraněný uherský král Karel II., hrad, který má pro Uhry ale nejen pro ně symbolický význam. V roce 1335 se zde setkali uherský král Karel z Anjou, polský král Kazimír Veliký a český král Jan Lucemburský, aby urovnali své spory. Jan se tehdy vzdal prázdných titulů polského a uherského krále, které byly dědictvím po jeho přemyslovských předchůdcích, a obdržel za to Slezsko, kterého se vzdal král Kazimír. Výsledkem bylo ukončení dlouhodobého nepřátelského, bezmála válečného stavu.

Z toho důvodu se zde v roce 1991 uzavřelo Československo, Polsko a Maďarsko smlouvu o zóně volného obchodu mezi těmi třemi státy – po rozpadu RVHP to byl potřebný krok. Z trojky se po rozpadu Československa stala čtyřka, která hospodářsky i politicky stále více srůstala a společně i vstoupila v roce 2004 do Evropské Unie. A ona nešťastná EU si teď s těmito zeměmi neví rady. Protože zlobí.

V Maďarsku je už od roku 2010 u moci Viktor Orbán, který si s principy demokracie EU nedělá žádné starosti a přetváří svůj stát na diktaturu Putinovsko/Erdoganovského typu. Zavedl typ tzv.„neliberální demokracie“  čili „demokracie sloužící národním zájmům“, což vyvolává nepříjemné reminiscence. Ovládá sdělovací prostředky, na školách zavádí povinnou výuku nacionalismu a přijímá zákony, které nejsou v souladu s principy fungování EU – jako o vyvlastnění (bez náhrady) nájemců maďarské půdy. Tento zákon, který teď zneplatnil po pěti letech nejvyšší evropský soud, postihl jednak desítky rakouských sedláků, kteří za velké peníze pronajali pozemky na maďarské straně hranice, jakož i německé důchodce, kteří se rozhodli pronajmout si do konce života domy v Maďarsku, aby tu dožili. EU prokázala svou neschopnost, když si s Orbánovými nedemokratickými postupy nedokázala poradit (i díky podpoře, kterou dostal od rakouské ÖVP – mimochodem strany, která se tváří jako ochránce zájmů rakouských zemědělců, tedy těch, kteří byli Orbánem nejvíc postiženi). U moci se drží díky tvrdému postupu proti uprchlíkům a když mu došli, tak spřádáním konspirativních teorií o plánovaném státním převratu, za kterým má stát americký Maďar Gyorgy Sörös. Na kampaň proti tomuto emigrovanému krajanovi neváhal vydat desítky milionů Euro. Že se jeho země hospodářsky hroutí, že z ní odešlo půl milionu mladých produktivních lidí, je mu jedno. Hlavně že on a jeho kamarádi z rodné obce bohatnou. Jeden z nich před nedávnem koupil lyžařská rakouská střediska na Kreischbergu a v Lachtalu.

Pak přišel Kaczynsky v Polsku. Díky nesmyslné kampani paní Angely, která právě před polskými volbami přinutila tehdejší polskou vládu, aby souhlasila s povinnými kvótami na rozdělení utečenců, vyhrála Kaczynského strana „Právo a Spravedlnost“ polské volby a od té doby vyvádí hůř než Orbán. Destrukce nezávislosti soudního systému (který chce Kaczynský přestavět podle v jeho očích  osvědčeného – rozuměj komunistického – modelu) omezování svobody slova a teď i přímo provokativní zákon, který hrozí vězením každému, kdo by se zmínil o polských koncentračních táborech.  Že byl v Polsku antisemitismus mnohem dřív a mnohem silnější než v Německu, se nesmí říct, nebo člověk skončí ve vězení. Otázka je, kdy se začne kritika Jaroslava Kaczynského počítat za podporu terorismu, jako je tomu už v Turecku. (V Číně je to teď nejnověji ještě lepší, protože výroky prezidenta Si Ťin Pchinga mají platnost ústavních zákonů, je jakákoliv jeho kritika přímo protiústavním trestným činem – není divu, že má Si Ťin Pčhing v Miloši Zemanovi velkého obdivovatele) Ekonomicky se Polsko drží nad vodou díky zemědělským dotacím z EU, které tvoří 70 miliard Euro a EU mu je nedokáže zkrátit, i kdyby přímo zavedl diktaturu.  Dohodli se přece s Viktorem v Zakopaném, že případné sankce budou vzájemně vetovat.

Slovensko se zdálo být dlouho oázou míru. Nejen, že se slovenští voliči dokázali zbavit v roce 1998 Mečiara, ale dokázali si zvolit i morálně silného prezidenta Kisku. Korupce tu byla vždy problém a podlamovala důvěru lidí v stát, ale to bublalo jen pod povrchem. Nikdy to nebylo jinak, jedno, kdo byl u moci (vzpomeňme na aféru Gorila, když vládla pravicová koalice premiéra Dzurindy), takže vyvádění premiéra Fica a jeho pravé ruky Kaliňáka nijak stabilitu vlády neohrožovalo. Až došlo k vraždě mladého idealisty, který se rozhodl nahlédnout pod hladinu páchnoucího rybníka, a došlo k explozi. Slováci měli vždycky blízko k činu. Zatímco v Česku pan prezident za potlesku poloviny české populace k střílení novinářů pouze vyzývá, na Slovensku je to už realitou. Slovákům se ale takové činy očividně nelíbí a vyšli do ulic, aby zúčtovali se zodpovědnými. Jenže zodpovědní nezodpovědní politici nehodlají převzít zodpovědnost za všechny lumpárny, které teď vyplouvají na povrch, drží se moci jako klíšťata a vymýšlejí dokonce i teorii o spolčení prezidenta se Sörösem. Zřejmě ve stresu chybí samostatné kreativní myšlení a tak si premiér Fico odkoukal recept od svého jižního souseda. Že si maďarská strana Híd teď vymohla odstoupení Kaliňáka, jako podmínku, že zůstane ve vládě, svědčí jen o tom, že už i ona vězí ve splašcích tak hluboko, že se bojí nových voleb a nových odhalení, kterým může bránit, jen dokud se podílí na moci. Vyčistění politické scény se na Slovensku ještě dlouho nechystá, a i kdyby se podařilo odstranit Fica, zbývá otázka – kdo ho může nahradit? Jeho alternativa, která vládla krátce v letech 2010 – 2012 a nechala si psát zákony od právníků investorské skupiny Penta, se taky právě nevyznamenala.

V Česku byl znovu demokraticky zvolen prezidentem Miloš Zeman, který chválabohu nemá ústavní pravomoci vládnout a může dělat jen ostudu a dvořit se ruským a čínským diktátorům. Ale také  komunistická strana, který se nikdy nevzdala své stalinistické tradice a oslavuje únorový puč roku 1948, má dost voličů, aby se dostala do parlamentu a dost drzosti, aby vší silou prosazovala bývalého člena komunistických pořádkových jednotek za předsedu bezpečnostního výboru parlamentu. Úmyslně provokuje a provokuje ráda, ví, že si to může dovolit. Protože takzvaný „demokratický blok“ podělal, co podělat mohl. Celá desetiletí se pravicové strany utápěly v korupci, vyráběly deficity rozpočtu a podporovaly kradení a neplacení daní, až lidé zvolili ze zoufalství bývalého agenta STB v naději, že udělá pořádek aspoň on. A místo toho, aby pánové Fiala, Kalousek a Bělobrádek akceptovali skutečnost výsledků voleb a začali s vítězem voleb jednat, aby zabránili nejhoršímu, zachovali se jako trucovitá děcka a řekli, že s ANO oni NE a NIKDY! I když jim bylo jasné, že prakticky nebude možné sestavit vládu. Mnuli si ruce, jak udělali zemi neovladatelnou, to za trest „hloupým“ voličům. Že tím Babiše, který by samozřejmě s nimi jednal raději než s extrémními stranami, zahnali do kouta a on si kupuje podporu komunistů, jim tak nějak uniklo. Oni dali komunistům sílu – vlastní hloupostí. Průzkumy hovoří o tom, že se přepočítali. Kdyby došlo k novým volbám, získá Babiš ještě víc hlasů než jich má teď a například TOP 9 se do parlamentu vůbec nedostane. A taky tam nebude nikomu chybět.

Člověk nad tím vším tak trochu žasne a ptá se, jak je to možné.  Jaké jsou důvody, že se tyto čtyři postkomunistické země stále více vzdalují od cesty, kterou kdysi v roce 1989 nastoupily. A to přesto, že ekonomicky sice pomalu, ale přece a to i navzdory korupci a rozkrádání, zbytek Evropy jak v úhrnném hospodářském produktu, tak i v životní úrovni dohánějí. Proč to tak je a jak to, že je to vůbec možné?

• Zklamání z ekonomického vývoje. Lidé očekávali s pádem komunistického systému rychlý růst životní úrovně na úroveň západních zemí, které jim byly vzorem. Že se tak nestalo, mělo řadu důvodů. Především chaoticky prováděná privatizace vedla k odlivu kapitálu a národního bohatství, víceméně platila taktika – urvi, co můžeš. Kupónová privatizace, od níž si pan Klaus sliboval Nobelovu cenu za ekonomiku, skončila katastrofou. Pozdní privatizace bankovního systému pak k vytvoření této nové vrstvy zbohatlíků postrádající morálku jen pomohla. K této skupině ostatně patří i Andrej Babiš. Svět se bohužel taky změnil právě v nejnevhodnější dobu. Právě na začátku devadesátých let odzvonilo odstartování divokého liberálního a globalizovaného kapitalismu blahobytné společnosti osmdesátých let. Postkomunistické země chtěly vstupovat do systému let osmdesátých a ocitly se v letech devadesátých, tedy ekonomicky a morálně naprosto odlišných.
• Politici, kteří vstoupili po roce 1989 do politiky bez patřičného politického vzdělání a kterým s výjimkou několika mezitím už dávno umlčených či zemřelých idealistů nešlo o skutečnou změnu systému ale jen o výměnu elit. Moc chápali jako zdroj obohacení a proto se drží na svých židlích zuby nehty, protože každý den může znamenat další přírůstek na jejich kontech. Kolem nich se vytvořily mafiánské struktury, které stát vykrádají, ať už je to Ndrangeta přes slečnu Troškovou na Slovensku nebo páni Nejedlý a Mynář přes prezidenta Zemana v Česku. Orbánovi spolužáci ze základní školy z Alcsútdoboz jsou nejbohatšími Maďary a jeho rodná obec nejbohatší obec v Maďarsku.
• Chybějící strach z totalitní ideologie (přežili jsme tehdy, přežijeme i teď). Mnohým ostatně totalitní ideologie docela vyhovovala. Kontrolovaný tisk a televize přinášely jen pozitivní zprávy o úspěších společnosti, ve které chodili do práce a podíleli se tedy na tomto „úspěchu“ a pokud něco nevyšlo, mohli za to zahraniční diverzanti a imperalisté. Nějaký nepřítel byl vždy po ruce a je i teď, pokud se na argumentaci postkomunistických a fašistických stran podíváme podrobněji, zjistíme, že ani nemuseli vymýšlet nové nepřátele – snad jen s výjimkou uprchlíků ze Sýrie a Afgánistánu. V Česku sice ještě nikdo nikoho takového neviděl, ale strach z neznámého je jak známo silnější než z něčeho, s čím člověk už přišel do kontaktu.
• Soudní systém, který je řízen soudci činnými už za starého režimu a proto poslušnými a snadno ovládatelnými. Nebylo tomu jinak po válce v Německu či v Rakousku, i tam měl každý soudce za Hitlera stranickou průkazku NSDAP a mnozí se s ideologií, které sloužili, dokázali i ztotožnit. Zatímco dezertéři z Wermachtu měli trestní záznam a museli čekat na rehabilitaci až do osmdesátých let, váleční zločinci, jako například Gauleiter z Voralbergu Anton Plankensteiner, byli těmito soudy osvobozeni a dožívali jako vážení funkcionáři. Podobně to bylo i v postkomunistických zemích. Polsko se už vrací k soudnímu systému bezprostředně závislému na politické moci, lidé sice protestují, ale většině obyvatelstva to nevadí. Zřejmě by to dopadlo stejně i u nás.
• Neschopnost EU, která nedokázala hájit své základní principy demokracie a svobody tisku. Přihlížela nečinně, jak Orbán odbourává základní principy fungování demokratického státu a nezakročila. Teď je už pozdě, v okamžiku, kdy si Orbán a Kaczynsky vzájemně kryjí záda, nemůže jim podle zákonů EU, které uznávají právo veta, nikdo ublížit. Jestliže EU vede nějaký proces proti Polsku a hrozí mu odebráním hlasovacích práv, jen se ještě více zesměšní, protože i kdyby soud tak rozhodl, Orbán bude tento rozsudek vetovat a tím pádem nevstoupí nikdy v platnost. A EU bude dále platit do Polska 70 miliard Euro subvencí ročně a skřípat zuby nad vlastní bezmocností. Mocenské mechanismy EU, pokud se tak vůbec dají nazývat, nejsou schopny prosadit ony základní principy, o které se EU má opírat. A kancléřka Merkelová se svým kolovrátkem o povinném rozdělování uprchlíků, které kdysi pozvala a teď neví, co s nimi, podrývá dál důvěryhodnost této instituce. Zejména pak u zemí trpících xenofobií, jako je například právě Česko.
• Nezralost chápání demokracie jako systému osobní zodpovědnosti a tím pádem náchylnost k populismu. Lidé volí, aniž by si uvědomovali zodpovědnost za tento čin. Volí z protestu, volí, aby mocné naštvali. To ovšem není jen specifita Višegrádu, který si zvolil Orbána, Babiše, Kazcynského či Fica. Stejně se už bohužel volí všude na světě, tak se k moci dostal i Trump, či Strache. Lidem se daří příliš dobře, aby se báli důsledků své volby. Války se neboj vůbec nikdo a to navzdory skutečnosti, že výroba zbraní jen v posledním roce stoupla o 10 procent. Mocní tohoto světa se připravují na velkou válku a malí jim hrají svou nezralostí do karet.
• Působení cizích mocností, zejména pak ruské propagandy, která se zaměřuje především na tyto státy, protože cílí jejich snadnou zranitelnost a jejich prostřednictvím si Rusko může vytvořit předpolí svým politických zájmů v rámci EU. Maďarsko je už plně v ruském vleku, ne nadarmo byl Putin v Budapešti jen v posledních dvou letech třikrát. Prezident Zeman dělá, co může, aby dostal Česko do sféry ruského vlivu, žasl jsem, jak přesně to vystihli jeho příznivci na Hradčanech po jeho zvolení, kdy rozjařeně volali do kamer české televize: „My doufáme, že nás pan prezident zavede z Prahy až do Buzuluku.“ V podstatě bych proti tomu nic neměl, kdyby tam zavedl jen ty své příznivce, Jenže on se snaží tam zatáhnout celý národ. V Polsku to mají Rusové tradičně těžší, ale kde nemůže čert, přijde Belzebub. Donald Trump využívá Polsko jako svou zbraň na rozvrácení EU, která mu nesmírně leze na nervy. Spoléhání se na spřízněnou mocnost, která nás ochrání a my ji za to odevzdáme část své suverenity je taky součástí myšlení minulosti, vždycky to tak přece bylo.
• A lidé, zejména ti mladí a vzdělaní mají alternativu. Místo aby zůstávali doma a snažili se změnit domácí systém. Volí raději emigraci. Je to tak pohodlnější (ne pohodlné, začínat v cizině není žádný med) ale jde to rychleji, než se po celá desetiletí snažit odstranit vládní mafie aby se člověk poté dozvěděl, že nadělaly dluhy, které bude třeba další desetiletí platit. Vím, že v té věci mám nejmíň co mluvit, na svou omluvu můžu snad říci jen to, že když jsem v letech 1993/1994 hledal místo v Čechách, odpověděly mi všechny oslovené české nemocnice, že o mé služby nemají zájem. Rakušáci zájem měli. Tímto fenoménem je ostatně Česko postiženo ze všech zemí Višegrádu nejméně. Zatímco Poláci a Slováci mají staletou tradici mobility za prací (do Ameriky ale i všude po světě, jen na Islandu stoupl v posledních deseti letech počet katolíků trojnásobně), Maďaři objevili svou zálibu v cestování až za Orbánových časů, zato jsou ale momentálně v emigraci na prvním místě. Češi si přece jen raději zanadávají doma v hospodě u piva, než by se tahali po světě (a mají pravdu, tak dobré pivo nikde jinde není). Špičkoví odborníci ale odcházejí. Na Islandu jsem se potkal s českým párkem, který studoval v cizině nanotechnologie – tedy opravdu špičkové mozky aplikovaného výzkumu. Možnost že by se vrátili domů do Česka ani nezvažovali. Země, kde na hradě sedí Miloš Zeman, nemůže takové lidi nijak lákat, nedokážou se identifikovat se zemí takto v zahraničí reprezentovanou.

Višegrád je tedy problém.  Problém velký.  Problém, který hrozí vydrobit v hrázi držící pohromadě Evropskou Unii první kameny. A pokud pak přijde Beppe Grillo a Liga Nord – a ti už jsou tady, tak s pánembohem.