Určitě to není něco, o co by člověk stál. V noci má být člověk doma a v posteli, pokud se samozřejmě nerozhodne sám a z vlastní svobodné vůle, že má v noci něco lepšího na práci, než spánek (I když Voltaire označil právě spánek za největší lidskou rozkoš, ale tady se můžou názory různit.)
Lékař většinou tráví noční čas v nemocnici nedobrovolně a jen částečně ho uklidňuje skutečnost, že za to dostává peníze. Protože bez těch nočních služeb by jeho výdělek nebyl zase tak převratný, aby ho s jeho povoláním smířil. Vzpomenu opět jednou knížete Karla Schwarzenberga, který na otázku, zda nebude mít problém podat ruku prezidentovi Kosova Thacimu, který byl hledán mezinárodním zatykačem, protože ještě v době svého odboje proti srbské „nadvládě“ nechal ve Francii zabít několik svých spolubojovníků, kteří mu dělali ve vedení konkurenci, odpověděl: „Víte, paní redaktorko, my politici jsme jako prostitutky. Pracujeme většinou v noci a naše zákazníky si nemůžeme vybírat.“
Přidal bych k těmto dvěma povoláním i povolání zdravotníků. I oni pracují v noci a klientelu, která do ambulancí dorazí, si vybírat opravdu nemůžou.
Veřejnost samozřejmě díky televizním seriálům vnímá lékařské služby jako příležitost svádět sestřičky (případně dává příležitost sestřičkám, aby sváděly lékaře) a závidí pak zdravotníkům eroticky nabité noci, za které je stát k tomu ještě platí. Poněkud v rozpacích jsou lidé z toho, že je v službách v nemocnicích stále více lékařek. Co provádějí ve službách ony? Svaly oplývajících saniťáků (i když jich v tomto oboru přibývá) zase není až tolik a pokud ano, loví tito v jiných vodách (v těch, ve kterých si konkurují s lékaři). A s pacienty, zejména na interně, kde je věkový průměr okolo osmdesáti let, to tady nebude nic moc.
Co se týká mé maličkosti, dveře do služební místnosti jsem nikdy nezamykal, ovšem především proto, abych v polospánku našel cestu z pokoje ven. Možná za tím byla i nějaká postranní myšlenka, ovšem pocit naděje z mých mladých let postupně přerostl do pocitu ohrožení. Nesplnilo se ani jedno ani druhé.
Zůstaňme na zemi. Buď ony seriály neodpovídají skutečnosti, nebo jsem prostě neskutečně neschopný bambula. K výše popsané aktivitě jsem se ve službě nikdy nedostal.
Noc je totiž tak nějak předurčena k tomu, aby se lidem dařilo špatně a aby vyhledávali lékařskou pomoc. Začne to mládeží, která si přihnula víc ze skleničky, než je schopna vydržet a je pak v bezvědomí dopravena do nemocnice, aby se zde mladí opilci vyspali. Nemám s nimi soucit. I já jsem se v mém mládí několikrát opil nad přípustnou míru, ale nikdy jsem z toho důvodu nevyhledával lékařskou pomoc, vždycky jsem to nějak zvládl sám. Dnes ovšem není nikdo ochoten převzít za opilce zodpovědnost a nejlepší je, když nám ho do ambulance přiveze vlastní maminka, protože její opilá ratolest – div se světe – zvrací. Otázka je, kdo by si v této situaci zasloužil na prdel, zda opilý adolescent nebo jeho matka. V létě se ve Wagně, kde stojí naše nemocnice, pořádají středeční diskotéky v takzvaném Römerdorfu, čili „Římské vesnici“ (na území naší vesnice stálo totiž kdysi římské město Flavia Slova, založené císařem Vespasiánem). Pro nás to má následek, že každou středeční noc přijímáme dva až tři opilce, kteří nebyli schopni dojít domů a byli objeveni někde v příkopu nebo na kraji silnice.
Jenže i staří lidé jsou v noci více ohroženi. „Černý vzduch“ nedělá nikomu dobře. Jednak zvyšuje pravděpodobnost vzniku deliria u dementních osob, jednak naši staříci rádi padají při noční cestě na toaletu – zejména když jsou navíc nacpáni antipsychotiky a antidepresivy, které jejich rovnováze a stabilitě nijak zvlášť nepřispívají. Navíc v noci mnozí nemůžou spát, a když se probudí a přemýšlejí o světě a svém postavení v něm, dostanou tlak na prsou nebo nemůžou popadnout dech. A nezapomeňme na zablokovanou krční páteř v důsledku nepokojného spaní a následkem toho vzrušení a vysoký tlak.
Jakou souvislost mají s nocí ledvinné koliky, nedokážu odhadnout, ale i ta moje se přihlásila ve dvě hodiny v noci. Neptejte se mě proč. Jedinou výhodou bylo, že na cestě do nemocnice jsem byl s mým autem úplně sám, což mi usnadňovalo zvracení z okýnka na vozovku.
Noční služby mají samozřejmě rozdílnou intenzitu. S láskou vzpomínám na služby v léčebně ve Štole pod Vysokými Tatrami. Pacienti tam chodívali na odtučňovací kúry, takže se skutečnými krizovými situacemi se nedalo počítat – zejména proto, že všichni seděli v nedalekých Mengusovcích v hospodě, protože jim v léčebně nedali nic pořádného k jídlu. Ta restaurace z toho dobře žila a službukonající lékaři si taky nestěžovali.
Jsou služby na universitních klinikách, kde se sice pacienti hrnou v naději na vysoce odborné ošetření, tady mají ovšem lékaři na přijímacím oddělení či v ambulanci výhodu, že si mohou pozvat na pomoc odborníka. Mají záda krytá kardiologem, gastroenterologem, pulmologen, neurologem atd, atd. dokonce i revmatolog či kožní lékař mají noční službu, i když tady se s akutním život ohrožujícím onemocněním skutečně nedá počítat.
A pak jsou to služby v periferních nemocnicích, což je to, co postihuje mně. Tady je člověk na všechno sám (posilněn jen mladým kolegou po skončení školy) a musí vzdorovat nájezdům útočníků přesvědčených, že jsou tak strašně nemocní, že potřebují ihned a okamžitě nemocniční pomoc případně lůžko (a někteří opravdu i jsou). Je to tak trochu boj v prvním ochranném zákopu, někdy je člověk náporem útočníků doslova zadupán do země. V zápalu boje musí lékař odlišit simulanty a kverulanty od opravdu nemocných. Ty pak roztřídit na takové, které je možné léčit ambulantně – v naší nemocnici jsou to v podstatě skoro všichni, kteří ještě můžou trošku chodit- na ty, kteří si zaslouží lůžko na oddělení a na ty zralé pro jednotku intenzivní péče. Kde je člověk pak musí i intenzivně léčit bez ohledu na to, co se právě děje v ambulanci.
Tak se v pátek v podvečer objevil v ambulanci senior jednoho z největších vinařství v Jižním Štýrsku Sabathi. V pátek se pacienti ve službě zvlášť kumulují. Má to svou logiku. Přes týden čekají na to, že se jim možná přece jen uleví. V pátek ráno chytí paniku, že se jim neulevilo a o víkendu nebude pan doktor dosažitelný. Jsou tedy k němu. Odsedí si čekání v ordinaci, protrpí vyšetření a dostanou lístek do nemocniční ambulance. Protože správně tuší, že by tam mohli zůstat, jdou ještě domů, aby se pořádně najedli (bůh ví, co jim v nemocnici dají k jídlu), pak se sbalí a úderem třetí hodiny stojí před ambulancí. Kde chce doktora, který po namáhavé denní směně právě zahajuje odpolední službu a je na všechno plně sám, trefit šlak.
Pan Sabathi byl opravdu nemocný, to se nedalo popřít. Svědčila o tom i jeho modrá barva kůže, kterou je možno označit za nezdravou. Že by se mohlo jednat o taťku Šmoulu, jsem vyloučil. Navíc se na rentgenu ukázala pěkný velký zápal plic, postihující skoro celé pravé křídlo plic, z kterého na mě streptokoky přímo mávaly. Proto jsem ho přijal na intenzivku, napíchl radiální arterii, naordinoval antibiotika a inhalace. Ještě než jsem ale mohl odebrat za ním, abych pro něj založil teplotku a zapsal do ní jeho léčbu, dorazila záchranka s dámou ve věku okolo šedesáti let, která na pohřbu svého partnera upadla do bezvědomí. To se samozřejmě může stát – jsou ženy, které své manžely či partnery skutečně milují, ovšem ona neprocitla. Pohled na ni svědčil taky o tom, že je to vážný stav. K vědomí se neprobírala ani u nás, a když přišly výsledky laboratorních testů, vstaly mi na hlavě mé řídké vlasy. Pacientka se nacházela v těžké acidóze, pH její krve bylo 6,7. Normální je 7,4 a stavy pod 7 jsou naprosto kritické. Hodnota kyseliny mléčné byla 16 místo obvyklých 2 a měla selhání ledvin.
Dodatečně se mi podařilo zjistit, že od smrti svého partnera celý týden nic nejedla a nepila, zato ale brala pravidelně své léky na cukrovku a proti srážení krve. Tím, že týden nic nepila, selhaly ledviny a léky, které nemohly být z těla vyloučeny, dokonaly zbytek. Takzvaná metforminová acidóza při selhání ledvin, v podstatě stav, který by člověk neměl přežít. Když jsem rozhodl, že ji mají rychle převézt na intenzivku (musel jsem si půjčit postel od chirurgů, protože na naší polovině bylo plno), volala mi sestřička z intenzivky, že pan Sabathi právě upadl do bezvědomí. Doběhl jsem právě včas, abych ho mohl zaintubovat a zjistit, že milý vinař nemá měřitelný krevní tlak. Byl v septickém šoku.
Teď jsem opravdu nevěděl, kam dřív. Oba pacienti potřebovali centrální žílu, dilema mi vyřešil fakt, že milá paní diabetička měla žíly naprosto prázdné, téměř bez krve. Takže jsem do ní přes žilní přístup na ruce, který se podařilo záchranářům nějakým zázrakem založit, lil tekutiny v infuzích a zatím šel píchat milého pana vinaře. Mezitím mi sestřičky oznámily, že onen venózní přístup u pacientky nefunguje. Nepřekvapilo mě to, ale zato pořádně vyvedlo z míry.
Turnusartzka na ambulanci dostala příkaz držet pozici a uklidňovat další pacienty, kteří se do ambulance hrnuli. Ujala se této úlohy se ctí. Byl to pořádný kus ženské – rodiče se přistěhovali z Ukrajiny – a podařilo se jí poměrně brzy vynutit si u pacientů potřebnou trpělivost.
Situace vypadala asi tak. Centrální žíla panu Sabathimu, zavolání rentgenu, aby udělali snímek na kontrolu polohy centrálního katétru. Mezitím rychle do ambulance, vybavit dva lehčí, ale netrpělivé pacienty a poslat je domů. Zpět na intenzivku, podívat se na rentgen, zahájit léčbu katecholaminy a infuzemi.
Píchnout centrální žílu pacientce s acidózou – vzhledem na stále ještě nedostatečnou náplň dost těžká mise – s pomocí ultrazvuku se nakonec podařilo trefit jugulární žílu, abychom mohli začít skutečně se substitucí potřebných infuzí. Zavolat rentgen, utíkat dolů na ambulanci, vyřídit další dva pacienty. Zpět na intenzivku, zkontrolovat pozici centrálního katetru, zahájit léčbu. Zpět do ambulance vyčistit pole.
Zpět na intenzivku, tentokrát centrální katetr pro plánovanou akutní dialýzu. Protože se mezitím žíly pacientky už poměrně naplnily, podařilo se to mnohem snáze. Zavolat rentgen na kontrolu polohy katetru.
Rychle na oddělení, kde právě jeden stařík upadl do deliria a snažil se ve zmateném stavu utéct z oddělení. Zpacifikovat ho, píchnout mu uklidňovací prostředek, zaprotokolovat (taková injekce je totiž omezení osobní svobody, a kdybych o tom nesepsal příslušný protokol a to hned, mohl bych mít pořádné potahovačky).
Zpět na intenzivku, kde sestřičky už připravily dialýzu. Mezitím jsem zjistit, že pacientka už taky nemá krevní tlak, takže katecholaminy a start dialýzy.
Nebudete věřit, jak to uběhlo, najednou byla noc. A mně se vůbec nechtělo spát. Umřít ano, spát ne.
Oba pacienti nakonec přežili, přežil jsem i já i moje turnusarztka a dokonce i onen delirující stařík na oddělení. Případ pacientky jsme publikovali v odborném časopise, nad záchranou vinaře seniora projevila rodina ukázněnou radost.
Samozřejmě jsem si vybral pro můj článek extrém. Dva takové případy současně se objeví skutečně zřídka, občas dorazí krvácení ze žaludku, ze střeva, otok plic, plicní embolie, srdeční infarkt, akutní selhání ledvin, poruchy srdečního rytmu, reanimovaní pacienti atd. atd., ale pokud mají trošku slušnosti, dorazí jeden za druhým a ne všichni najednou. Jenže pokud se rozhodnou, že přijedou současně, tak s tím člověk taky nic nenadělá.
Jednou jsem se ptal manželky, která měla službu na universitní klinice, zda mohla ve službě spát. Řekla na to: „no mohla, ale víš, jak mizerně se ve službě spí.“
„Nevím,“ odpověděl jsem. „My ve Wagně ve službě nespíme.“
Nebyla to samozřejmě pravda. Přiznám se, že za těch sedm let, co v naší nemocnici pracuji, jsem už pětkrát spal víc než čtyři hodiny. Při šedesáti službách do roka a tedy zhruba 420 za popsané oddělení, je to pořád slušných 1,2 procenta. Ale nikomu to neříkejte. Ještě by mi mohl někdo závidět.
Ono s tím spaním je to taková věc. Člověk se uloží na lůžko s telefonem na dosah ruky. Snaží se usnout a přitom ho ten hrozný černý přístroj na nočním stolíku irituje, protože může kdykoliv zazvonit. A bohužel to i dělá. Pro pacienty je rozhodující, kdy se ozve. Pokud začne blbnout ještě, než se mi podařilo usnout, sice se pořádně naštvu, ale vstanu a za plného vědomí jdu pacienta ošetřit. Samozřejmě, že s dalším pokusem o usnutí mám už větší problémy a pokud se o to musím pokoušet potřetí, už se to většinou nepodaří.
Pokud telefon zazvoní, když jsem spal dvě hodiny a víc, je všechno v pořádku. Už jsem odpočinutý a schopný plného nasazení, třeba až do rána. Po ošetření pacienta je opětovné usnutí obtížnější. Jako mladému lékaři se mi to dařilo skvěle, dokázal jsem usnout i pětkrát za noc, dokonce i po půlhodinovém přerušení. Ve středním věku jsem to dokázal maximálně jednou, pokud mě probudili podruhé, bylo se spánkem amen. V poslední době se to zase lepší, možná se vracím do mladých let.
Zlé je, když telefon zazvoní několik minut poté, co se mi podařilo upadnout do hlubokého spánku. Pacientovi, kterého bych měl ošetřovat v tomto stavu, rozhodně nezávidím. To jsem v takzvaném Zombie-modusu, kdy víceméně nevím, co dělám – ve skutečnosti více než méně. Stává se, že si na takový telefonát ráno nevzpomenu, už jsem i žasl nad skutečností, že jsem v tomto stavu přijal na oddělení pacienta, o čemž jsem ráno neměl tušení – byl jsem překvapen, že léčba, kterou jsem mu v tom stavu předepsal, měla dokonce hlavu a patu, zřejmě funguje nějaké podvědomí. Kolegyně Raggam nezapomene do konce života, kdy mi jako mladá asistentka zavolala právě několik minut po mém usnutí. Vyslechl jsem si údaje o pacientovi a naordinoval jsem vyšetření a léčbu. Telefonicky a určitě správně. Bohužel jsem to vše nadiktoval česky. Ráno měla šokovaná kolegyně dost práce mě o tom přesvědčit.
No dobrá, tak ať se holka naučí česky ne?
