Category: Blog

Galiläa Teil II.

Der See Genezareth befindet sich 200 Meter unter dem Mittelmeerspiegel, er hat also den gleichen Ursprung wie das Tote Meer, das Wasser im See ist aber süß.

Trotzdem konnte Christus auf seiner Wasseroberfläche gehen. „In der vierten Nachtwache kam Jesus zu ihnen, er ging auf dem See. Als ihn die Jünger über den See kommen sahen, erschraken sie, weil sie meinten, er sei ein Gespenst und sie schrien vor Angst. Doch Jesus begann mit ihnen zu reden und sagte: Habt Vertrauen, ich bin es; fürchtet euch nicht!“ (Matthäus 14,25-27, auch Markus 6,48-51 und auch Johannes 6, 19-20) Heutzutage werden natürlich Bootausflüge auf dem See organisiert, sie gehören zum Pflichtprogramm, das Ziel ist der Hafen in Tiberias. Einen Sturm erlebten wir nicht, um sich ein Bild machen zu können, was die Jünger dort erlebten.  (Matthäus 8, 23 – 27, Markus 4 35- 41, auch Lukas 8, 22-25)

Einen wunderschönen Blick gibt es vom Berg der Seligpreisung.

Es ist ein zauberhafter Ort mit einer Kirche, einem Hospiz für Pilger, das die Franziskaner verwalten und mit Gärten voll mit Blumen. Es ist ganz gut möglich sich vorzustellen, dass gerade hier Christus seinen Jüngern die Grundsätze seiner Lehre mitteilte, obwohl nur Matthäus Christus auf den Berg steigen lässt (Matthäus 5,1-12). Lukas lässt ihn im Gegensatz dazu vom Berg in die Ebene absteigen. Auf dem Berg ist es aber sicher schöner, geben wir also Matthäus recht und lassen wir die faszinierenden Sätze ertönen: „Selig, die arm sind vor Gott, denn ihnen gehört das Himmelreich. Selig die Trauernden, denn sie werden getröstet werden. Selig, die keine Gewalt anwenden, denn sie werden das Land erben. Selig die hungern und dürsten nach der Gerechtigkeit, denn sie werden satt werden. Selig die Barmherzigen, denn sie werden Erbarmen finden. Selig, die ein reines Herz haben, denn sie werden Gott schauen. Selig, die Frieden stiften, denn sie werden Söhne Gottes genannt werden. Selig, die um der Gerechtigkeit willen verfolgt werden, denn ihnen gehört das Himmelreich.“ (Matthäus 5, 3-10) Diese Sätze sind hier geschrieben – in Englisch entlang des Weges zur Kirche, in der Kirche dann in den Glasfenstern in Latein.

               Eine weitere wichtige Pilgerstätte ist der Ort der Brotvermehrung. Das war eines der berühmtesten Wunder Christi, als er mit einigen Broten und Fischen ganze Menschenmengen satt machte.

Hier gerieten wir mit unserem Reiseführer in einen Streit. Er ließ immer an den heiligen Orten Texte aus der Bibel lesen, die den Bezug zu diesen Orten hatten. Unsere Freunde aus der Gruppe brachten einen eigenen Text mit und lasen über das Sattmachen von vier Tausend mit sieben Broten und einigen Fischlein. Unser lieber Schibli regte sich sehr auf und wollte wissen, woher sie diesen Text hätten. Er beharrte auf fünf Fischen und zwei Broten. Ich gebe zu, dass ich auch einigermaßen verwirrt war, da ich auch diesen Text, also fünf Fische und zwei Brote, kannte. Ich musste also im Text der Bibel suchen und ich fand eine Erklärung dieses Problems.        

               Es gibt nämlich in der Bibel sogar zwei Wunder der Brotvermehrung. Zumindest  in Markus und Matthäus, Lukas und Johannes kennen nur ein solches Wunder und dort gibt es wirklich fünf Fische und zwei Brote. Also dieses Wunder ist in allen vier Evangelien beschrieben und es ist demzufolge bekannter. Laut Lukas kam es aber dazu in Betsaida und laut Johannes auf einem nicht genannten Hügel. Die Kirche des Wunders der Brotvermehrung  – identifiziert mit dem ersten Wunder mit fünf Fischen und zwei Broten – steht auf dem westlichen Ufer des Sees Genezareth an einem Ort mit einem unaussprechlichen Namen Taghba. Betsaida, wo Lukas das Wunder lokalisierte, (Lukas 9,10-17) liegt nördlich des Sees, an der Mündung des Flusses Jordan, in Erwägung kommt noch ein Ort an dem östlichen Ufer des Sees namens Tell Hadar. Keines dieser Orte liegt auf einem Hügel, was der Schilderung des Johannes widerspricht. Taghba hat einen Vorteil, dass es einfacher erreichbar ist – besonders vor dem Sechstagekrieg, weil nur während dieses Krieges Israel die Golanhöhen besetzte und damit auch das Ostufer des Sees mit Betsaida und Tell Hadar unter seine Kontrolle brachte. Möglicherweise deshalb gewann in diesem Wettbewerb eben Taghba. Heute steht hier eine schöne Kirche mit einem großen Atrium mit Wasserbecken, in dem große Fische schwimmen und diese Kirche wollten angeblich militante Juden anzünden. Der Name des Ortes stammt aus arabischem El-Tabega, was eigentlich eine Verstümmelung des griechischen Namens Heptapegon, also „die Quelle der Sieben“ ist.  Das Ort des Wunders wird mit biblischen Namen Magadan, also „Glückwasser“ (Matthäus 15,39) oder Dalmanutha „das Ort seines Aufenthaltes“ (Markus 8,10) identifiziert. Was kleine Probleme zur Folge hat. Beide diese Namen sind nämlich in der Bibel im Zusammenhang mit dem zweiten Wunder der Brotvermehrung erwähnt. Allerdings mit Nachsatz, dass Christus an diese Orte NACH der Vollendung des Wunders ging. „Danach schickte er die Menge nach Hause, stieg ins Boot und fuhr in die Gegend von Magadan“ (Matthäus 15,39) oder „Gleich darauf stieg er mit seinen Jüngern  ins Boot und fuhr in das Gebiet von Dalmanuta.“ (Markus 8,10)

               Daraus kann man nur eines folgern – das zweite Wunder der Brotvermehrung konnte sich nicht in Taghba abspielen, dieses Wunder musste auf dem anderen, also auf dem östlichen Ufer geschehen. Wo aber fand das erste, bekanntere, Wunder statt? Nirgends außer in Lukasevangelium wird der Ort genannt. Die Angabe von Lukas – also Betsaida – wird aus irgendwelchen Gründen nicht akzeptiert. Wahrscheinlich war entscheidend, dass Taghba ein Pilgerort der Christen aus Kapernaum war und um das Jahr 350 hier eine Pilgerkirche gebaut wurde. Es ist gut möglich, dass es auf die Initiative der Kaisermutter Helena zurückzuführen ist, der bei ihrem Besuch von Kapernaum dieser Ort gezeigt wurde und sie ihn als den Ort des Wunders bestimmte. Die Tradition war also stärker als die Worte des Evangeliums. Auf den Fundamenten der ersten Kirche wurde um 480 eine byzantinische Kirche erbaut, die im Jahr 614 zerstört wurde. Im Jahr 1932 wurden die Reste dieser Kirche inklusiv unversehrter frühchristlicher Mosaiken vom Team des Paters Andreas Mader entdeckt und in den Jahren 1980 – 1982 wurde hier von Architekten Anton Goergen und Fritz Baumann aus Köln eine neue Kirche gebaut. Also heute ist es der offizielle Ort, wo folgendes geschah:

               „Gegen Abend kamen seine Jünger zu ihm und sagten: Der Ort ist abgelegen und es ist schon spät. Schick sie weg, damit sie in die umliegende Gehöfe und Dörfer gehen und sich etwas zu essen kaufen können. Er erwiderte: Gebt ihr ihnen zu essen! Sie sagten zu ihm: Sollen wir weggehen für zweihundert Denare Brot kaufen und es ihnen geben, damit sie zu essen haben? Er sagte zu ihnen: Wie viele Brote habt ihr? Geht und seht nach! Sie sahen nach und berichteten: Fünf Brote und außerdem zwei Fische. Dann befahl er ihnen, den Leuten  zu sagen, sie sollten sich in Gruppen ins grüne Gras setzen. Und sie setzen sich in Gruppen zu hundert und zu fünfzig. Darauf nahm er die fünf Brote und die zwei Fische, blickte zum Himmel auf, sprach den Lobpreis, brach die Brote und gab sie den Jüngern, damit sie an die Leute austeilten. Auch die zwei Fische ließ er unter allen verteilen. Und alle aßen und wurden satt. Als die Jünger die Reste der Brote und auch der Fische einsammelten, wurden zwölf Körbe voll. Es waren fünftausend Männer, die von den Broten gegessen hatten.“ (Markus 6, 35 – 44)

               Sein erstes Wunder tat Christus ein bisschen ungern und gezwungenermaßen, wer könnte aber eine Bitte der eigenen Mutter abschlagen? Es geschah in Kana in der Nähe von Nazareth, wo er lebte.

Dieses Wunder, eines seiner populärsten, wurde zum Thema vieler Theaterstücke – ich wohnte einmal der Aufführung des Brünner Theaters „Na provázku“ bei und es war wunderbar. Es wird nur im Evangelium des Johannes beschrieben, weil es eigentlich mit der wahren Mission Christi nichts zu tun hatte. Die übrigen drei Evangelisten wissen nichts von diesem Wunder. Heute steht in Kana in Galiläa auf dem Ort dieses Wunders eine katholische Kirche aus dem Jahr 1883, in der unterirdischen Krypta wird ein Weinsteingefäß aufbewahrt, das wirklich aus dem ersten Jahrhundert stammt und zweihundert Liter Wein umfassen kann. Die Weingefäße wurden aus Stein gemacht, damit der Wein kalt blieb.

Wir wollen also glauben, dass das Gefäß authentisch ist, unter der Kirche gibt es auch Ausgrabungen eines Hauses aus dem ersten Jahrhundert, wo sich die in der Bibel beschriebene Hochzeit abgespielt haben sollte. Die orthodoxen Christen sind wieder einmal anderer Meinung, ihre Kirche gibt es an dem Ort, wo einmal das „Haus von Nathanel“ stehen sollte. Natürlich gibt es gleich neben der Kirche ein Souvenirgeschäft, wo man Wein kaufen kann – entweder süß, wie man ihn in den Zeiten Christi trank, oder trocken, den man heute lieber trinkt – besonders, wenn man nach süßem Wein an Sodbrennen leidet wie ich. Allerdings, da der Verkäufer ein Palästinenser war, machte man sich bei ihm mit den israelischen Schekeln nicht beliebt  – und das, obwohl Kana im israelischen Gebiet liegt.

               Am dritten Tag fand in Kana in Galiläa eine Hochzeit statt und die Mutter Jesu war dabei. Auch Jesus und seine Jünger waren zur Hochzeit eingeladen. Als der Wein ausging, sagte die Mutter Jesu zu ihm: Sie haben keinen Wein mehr. Jesus erwiderte ihr: Was willst du von mir, Frau? Meine Stunde ist noch nicht gekommen. (Johannes 2, 1-4)

               Aber ob gern oder ungern, zornig oder nicht zornig, letztendlich tat der Sohn, wofür ihn seine Mutter bat.

               Was wäre eine Pilgerreise ins Heilige Land ohne einen Besuch von Nazareth? Von dem Ort, wo die Jungfrau Maria empfing, wo sie Erzengel Gabriel besuchte und wo Jesus nach seiner Rückkehr aus Ägypten bei seinem Stiefvater Josef lebte und den Beruf eines Zimmermanns erlernte. Nazareth ist heute eine Stadt mit 90 000 Einwohnern, fast ausschließlich Palästinenser. Das ist die Folge der Tatsache, dass gerade Nazareth im Krieg des Jahres 1948 zum Zufluchtsort für Palästinenser aus den umgebenden Dörfern wurde. Bis zum Jahr 1948 lebten hier angeblich nur 1500 Menschen. Die hier lebenden Palästinenser haben natürlich israelische Bürgerschaft, die Aufschriften auf den Mauern erinnern den Besucher aber daran, dass sie sich keinesfalls als Israelis fühlen wollen. Die Kirchen der Verkündigung Marias sind wieder einmal zwei. Es ist die Folge unterschiedlicher Interpretationen der orthodoxen und katholischen Christen, was den Ort betrifft, wo der Erzengel Gabriel Maria besuchte. Nach der Meinung der Orthodoxen passierte es bei der Wasserquelle, woher sie das Wasser für den Haushalt holte und deshalb gibt es bei allen orthodoxen Ikonen zwischen Maria und dem Erzengel eine Wasserquelle.

Die Katholiken dagegen sind überzeugt, dass der Erzengel seinen Besuch bei Maria zu Hause abstattete und dieser Tatsache entsprechen alle Bilder von den Ikonen bis zu Bildern von Leonardo da Vinci oder Sandro Botticelli. Deshalb steht die orthodoxe Kirche über der Quelle und die katholische Kirche über dem Haus Marias. Praktisch an dieser Regelung ist, dass beide Kirchen nicht um das Grundstück streiten. Wie kam es aber überhaupt zu diesem Streit?

               Die Ankündigung Marias wir lediglich in einem Evangelium beschrieben und das ist das Lukasevangelium. Dieser schreibt aber nur: Im sechsten Monat wurde der Erzengel Gabriel von Gott in eine Stadt in Galiläa namens Nazareth zu einer Jungfrau gesandt. Sie war mit einem Mann namens Josef verlobt, der aus dem Haus David stammte, der Name der Jungfrau war Maria. Der Erzengel trat bei ihr ein und sagte: Sei gegrüßt, du Begnadete, der Herr ist mit dir.“ (Lukas 1, 26-28)

Lukas beschäftigte sich also gar nicht mit der Frage, wo zu dieser schicksalhaften Begegnung kam. Wir müssen wieder einmal zu Apokryphen greifen, also zu den zwar nicht anerkannten Evangelien, die aber einen großen Einfluss auf die christliche Tradition haben. Im Jakobs Proevangelium, das vor allem ein Lobgesang an die Jungfrau Maria ist, wird geschrieben: Und sie nahm den Krug und ging hinaus, um Wasser zu schöpfen. Und siehe, eine Stimme sprach: „Sei begrüßt, du Begnadete! Der Herr sei mit dir, du gepriesene unter Frauen! Und sie blickte sich um nach rechts und nach links, woher diese Stimme wohl käme. Und es kam ihr ein Zittern an. Da ging sie heim in ihr Haus und stellte den Krug ab. Dann nahm sie den Purpur und setzte sich auf ihren Sessel und zog ihn zu Fäden. Und siehe, ein Engel des Herren trat vor sie hier und sprach: „Fürchte dich nicht, Maria! Denn du hast Gnade gefunden bei dem Gebieter über alles und du sollst empfangen aus seinem Wort.“

               Wie wir sehen, der Wortlaut dieses eigentlich verworfenen Textes fand sogar den Einzug in das Gebet „Gegrüßet seist du, Maria“, eines der christlichen Grundgebete überhaupt.

               Es geht also darum, ob für die Verkündigung die Stimme, die Maria zur Rückkehr nach Hause bewegte, oder die eigentliche Erscheinung Gabriels, der eine wichtige, allerdings für eine verlobte Jungfrau höchst problematische Nachricht brachte, für die Verkündigung angenommen wird. Da die Worte der Stimme im Text des Apokryphen mit dem Evangelium von Lukas übereinstimmen, wird von Orthodoxen bereits die Stimme als Besuch des Erzengels betrachtet. Die orthodoxe Kirche steht also über der Quelle.

Sie ist ganz lieb, umgeben von Ikonen mit Darstellung der Jungfrau Maria, in ihrem Inneren sind natürlich die Heiligen der orthodoxen Kirche auf den Wänden dargestellt und wenn man Glück hat wie wir, und dort gerade eine Messe gefeiert wird, ist der Gesang, der die orthodoxe Messe begleitet, eine wunderschöne Kulisse zum Kennenlernen dieses heiligen Ortes.     

Zur katholischen Kirche    führt ein relativ langer Weg. Maria musste also mit dem Wasser lange Strecken zurücklegen. Im Gegenteil zur orthodoxen Kirche handelt sich um ein großartiges monumentales Gebäude. Sein Grundstein wurde vom Papst Johann XXIII. im Jahr 1959 auf seiner Pilgerreise ins Heilige Land gelegt, geweiht wurde es fünf Jahre später vom Papst Paul VI.

Bei dieser Gelegenheit kam es zum ökumenischen Treffen und der Versöhnung zwischen dem Papst und dem Patriarch von Jerusalem.  Die Kirche besitzt eine prachtvolle moderne Fassade mit Darstellung der Jungfrau Maria und des Erzengels Gabriels, unter ihnen gibt es Symbole der vier Evangelisten und der vier Elemente. Die Bilder auf der Bronzetür stellen das Leben Christi dar, auf dem Nebeneingang rechts sind Szenen aus dem Alten Testament von Adam und Eva bis zur Opferung des Isaks, die Darstellungen auf der Tür links, durch die man die Kirche betritt, sind dem König David gewidmet. Die Kirche selbst ist modern mit prachtvollen Glasfenstern – ein Geschenk von Oberösterreich – und mit einer Kapelle über die Ruinen eines antiken Hauses, wo auf dem Altar eine Anschrift in Latein steht: „Verbum caro hic factum est“  (An dieser Stelle wurde das Wort zum Fleisch).

Die Kirche wurde nach einer traditionellen romanischen Tradition in zwei Stockwerken gebaut, eine untere und eine obere Kirche, wobei die obere die größere ist. Auf den Wänden der Kirche, aber auch auf der Mauer, die die Kirche umgibt, gibt es Darstellungen der Jungfrau Maria, die verschiedene Länder gestiftet haben.

Das österreichische Bild aus Glas ist sehr interessant, die Slowaken haben ein eigenes Bild, was man versteht, wenn man das Bild findet, das von dem damals noch gemeinsamen Staat Tschechoslowakei gestiftet wurde. Hier gibt es die Anschrift „Maria Regina Bohemie und Moravie“, also die „Königin von Böhmen und Mähren“ – die Slowakei wurde offensichtlich vergessen. Oder wurde das Bild nach der Trennung von Tschechien gespendet und mit einer falschen Aufschrift beschriftet.   

               In unmittelbarer Nähe der Ankündigungskirche steht die Kirche des heiligen Josefs, angeblich steht sie über den Fundamenten seiner Werkstatt – sie wurde im Jahr 1914 von deutschen Architekten über die Reste einer Kreuzfahrerkirche aus dem zwölften Jahrhundert gebaut. Die Reste der Werkstatt findet man in der Krypta tief unter der Erdoberfläche und man findet hier auch ein Taufbecken aus der byzantinischen Zeit – also war es wieder einmal die byzantinische Tradition, die den Ort bestimmte, wo Josef seinem Beruf nachgegangen sein sollte.

               In Nazareth verlassen wir Galiläa und in der Fortsetzung unserer imaginären Pilgerreise übersiedeln wir in zwei Wochen nach Jerusalem und Betlehem, wo das Leben Christi begann und sein Ende fand.

Liparské ostrovy

               Lipari patří tak nějak k Sicílii a dovolená na Sicílii aniž by člověk tyto ostrůvky navštívil, je tak nějak neúplná. Protože moje žena trpí na moři silnou kinetózou, bylo zřejmé, že mě na tomto výletě doprovázet nebude. Podařilo se mi získat za průvodce syna, který sice manželčiny geny taky zdědil, ale jen částečně, takže jsem ho na pevninu dopravil sice v zelené barvě ale bez zvracení. I když svačinu na palubě lodi striktně odmítl.

               Na Liparské ostrovy se dá jet lodí buď z Messiny nebo z Milazza. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, ušetřili jsme si tak obvyklou dopravní zácpu, která patří k Messině jako mládí k socialismu, abychom citovali klasika. Koupit si lístek na rychlou loď na nábřeží v turistické kanceláři nebyl nejmenší problém a brzy nato jsme mohli vyrazit. Milazzo leží na dlouhém poloostrově na severu Itálie, nad městem se tyčí, jako nad mnohými jinými, mohutný hrad z časů Friedricha II., který kdysi své království přebudoval na jednu velkou pevnost. Ta milazzská tvrz při tom hrála důležitou roli.

               Lipari byly kdysi bohaté souostroví. Důvodem bohatství už v době kamenné bylo naleziště obsidiánu, čili jak to známe z knih Eduarda Štorcha, pazourku, kamene, který hrál v době kamenné díky své tvrdosti a štěpitelnosti rozhodující úlohu a byl i nejdůležitějším platidlem té doby. Ti, kdo sledovali seriál „Hra o trůny“ zase budou znát tento kámen pod názvem „dračí“ čili sopečné sklo. Bohatá naleziště takové suroviny můžou znamenat pouze jediné, sopečný původ ostrovů. A ten se opravdu nedá zapřít. Liparské ostrovy patří jako vrcholky vulkánů trčící nad mořskou hladinou k tektonické trhlině, která začíná na jihu Etnou a končí po dvě stě kilometrech na severu stejně hrozivým Vesuvem. Ze sedmi sopek – tedy liparských ostrovů, jsou činné dva, Vulkano a Stromboli.

               Vulkano bývá i  první zastávkou, leží k pevnině nejblíže. Pronikavý pach síry a kouř zvedající se nad kráterem svědčí o to, že sopka je stále ještě aktivní, poslední ničivý výbuch se odehrál 1890. Lodě přistávají v „Porto Levante“, koupání je možné na černé pláži na opačné straně ostrova, což ale není žádný problém, obě strany ostrova dělí úzká šíje o několika stech metrech. Poloostrov Vulcanello na severním cípu ostrova se totiž vynořil z moře v roce 183 před naším letopočtem a v průběhu staletí vytvořil sopečný prach mezi ním a Vulcanem úzkou a stále se rozšiřující šíji, takže dnes už jsou zde i – krátké – ulice a množství domků. Výstup k Fossa Vulcano odpovídá pouze 391 výškovým metrům, čili lehké túře – samozřejmě pokud se na ni nevydáte v poledním vedru. Prý se dá sestoupit i na dno kráteru, ovšem člověk zase nemusí mít všechno. Potom totiž musíte zase nahoru.

               Zajímavější je koupel v termálních pramenech se sirným bahnem. Je fascinující, že dno jezírka je skutečně horké – skoro žhavé, jako by sopka byla přímo na dosah pod vámi. Úplně dobrý pocit to není, kdyby to dno prasklo, tak se uvaříte za několik sekund. Teplota vody má 34 stupňů Celsia, tedy právě příjemné lázně ovšem sirný zápach vody dodává tomu zážitku poněkud jinou dimenzi než v rakouských či slovenských „Terme“. Bohužel si můj milovaný syn vzal na výlet své nejnovější plavky, koupené právě u příležitosti naší sicilské dovolenky.

Byly moderní, prostě cool, problém byl, že onen sirný zápach z nich už pak má žena přes mnohonásobené praní nikdy neodstranila, což ji vedlo k opakovaným přednáškám na téma, že tak to vypadá, když pustí dva chlapy na výlet bez dozoru. Stříbrné šperky v sirné vodě zčernají, zlaté ztratí lesk. To jsem se nedočetl, ale zažil, protože jsem mé prstýnky (svatební a stříbrný k příležitosti stříbrné svatby) zapomněl odložit. Kdybych si byl pročetl cestovního průvodce, byl bych to věděl a mohl si ušetřit šok, který na mně čekal po vystoupení z bahenní koupele. Dobrá zpráva je, že stříbro i zlato po nějaké době opět získají svůj původní vzhled, ovšem potřebuje to poměrně horně trpělivosti.

               Největším z ostrovů je Lipari. Jestliže na ostatních ostrovech se počet obyvatel počítá na stovky, na Lipari je opravdové město se zhruba 12 000 obyvateli. Od roku 2000 jsou ostrovy vyhlášeny za přírodní dědictví UNESCO, což má za důsledek, že většina ostrova Lipari je přírodní rezervací a ani obsidián ani pemza (pórovitý kámen sopečného původu, který používali staří Římané při koupeli, než bylo v čase císaře Augusta vynalezeno mýdlo) se už na ostrově nesmí těžit.

               Lipari bylo bohaté. Bohatství se mu stalo i prokletím. V roce 1544 přepadl ostrov slavný pirát Khair ad_Din (česky Hajredin) zvaný Barbarossa čili Rudovous – neplést si se stejnojmenným císařem z rodu Štaufů. Ostrov dobyl, město srovnal se zemí, muže vyvraždil a ženy a děti odvlekl do otroctví. Mohutná pevnost, tyčící se nad městem, je tedy dílem Španělů z doby po této události, kteří pak město obnovili a opevnili.

Hajredin byl impozantní osobou první poloviny šestnáctého století. Narodil se v prostých poměrech na ostrově Lesbos v rodině hrnčíře, otcovo řemeslo mu ale nevonělo a proto se se svým bratrem vydal na cesty. Podařilo se mu doslova z ničeho vybudovat velkou pirátskou flotilu a v roce 1516 dokonce dobyl a obsadil město Alžír, což dokonce akceptovala i Velká Porta v Istanbulu, když se jí formálně podřídil. Od roku 1533 byl Hajredin vrchním velitelem osmanské námořní moci s hlavním úkolem plenit, plenit a plenit. Čehož se velmi úspěšně ujal. Dobyl a vyplenil spousty měst v Itálii i v Dalmácii, vylámal si zuby pouze v roce 1539 před Kotorem, jehož hradby pro něj zůstaly nedobytné. Ničil a pálil jižní pobřeží Itálie a v roce 1534 dobyl Tunis. Tunis jako základnu pirátské flotily nebyl císař Karel V. ochoten tolerovat. Ve spolupráci se řádem Johanitů, kteří poté, co byli vyhnáni Turky z Rhodu, sídlili od roku 1530 na Maltě a s pomocí povstání křesťanských otroků ve městě Karel Tunis v roce 1536 dobyl (na počest tohoto vítězství byla postavena „Porta nuova“ v Palermu), Hajredinovi se ale podařilo utéct a zachránit si život. Díky této Karlově nedůslednosti mohl tedy o devět let později dobýt a vyplenit Lipari a zemřel nakonec jako bohatý a vážený muž v Istanbulu v roce 1546. Dominanci osmanské flotily zlomili křesťané až v bitvě u Lepanta v roce 1571, tedy dvacet pět let po Hajredinově smrti.

               Nová pevnost na mysu nad přístavem, kterou postavili Španělé na troskách tvrze zničené Barbarossou je impozantní budova, je v ní umístěno místní muzeum „Museo archeologica eoliano“. Muzeum má tři oddělení, první se zabývá nejstaršími nálezy na Lipari až po dobu římskou, v druhém jsou nálezy z antického období včetně sbírky miniaturních řeckých divadelních masek a ve třetím oddělení jsou nálezy z ostatních liparských ostrovů. I barokní kostel San Bartolo pochází z doby po řádění Barbarossy, protože původní normanský chrám tehdy vzal za své. Přečkala jen křížová chodba benediktýnského kláštera s mohutnými kamennými sloupy dórského stylu. Jinak se na akropoli čile vykopává – vykopávky jdou až do neolitické doby – ale i staví – nedokázal jsem odhadnout, z kterého století ty stavby budou, až budou dokončeny. Ale pokud vám nějaký průvodce bude tvrdit, že jsou ze čtrnáctého nebo patnáctého století, nevěřte mu, Barbarossa měl ve zvyku pracovat důkladně.

               Třetím velkým ostrovem na obzoru je Salina. Její tvar je tak nápadný že si našla místo i v Odyssei. Tehdy se ostrov jmenoval ještě Didyme, tedy „Dvojčata“, protože ho tvoří dva krátery oddělené údolím. Homér tam umístil dvě Sirény, které svým zpěvem varovaly lodě před ztroskotáním na skalnatém pobřeží ostrova – zřejmě se skutečně jednalo o pištění poryvů větru, hnaného mezi oběma horami, které znali už námořníci z Homérových dob. Salina je slavná pěstováním kapar, kterým se mimo jiné přiznává i účinek léčivý a taky působení afrodiziaka, díky skutečnosti, že nemá právě krásné pláže, se ovšem vyhnula turistickému ruchu, stejně jako dva odlehlejší ostrůvky Filicudi a Alicudi.

               Co se ovšem vyhnulo těmto třem ostrovům, trefilo naplno nejmenší z liparských ostrovů Panareu.

Ta je samozřejmě povinnou zastávkou i jednodenních výletů, protože je to liparské Monako či Porto Cervo, v létě tu kotví luxusní jachty milionářů a ostrov je nejdražší destinací souostroví. Ne nadarmo je někdy nazývána „Ostrov s ukradenou duší.“ Na odvrácené straně vysoké skály, tyčící se nad městečkem, se můžou majitelé jachet oddávat koupání v křišťálově čisté vodě, pro ně může mít pobyt na ostrově své kouzlo.

               Na Stromboli by si člověk měl nutně rezervovat minimálně jeden celý den – přesněji jednu noc. Sopka na Stromboli je totiž stále aktivní a erupce se opakují pravidelně v zhruba dvacetiminutových intervalech. Přirozeně se vytékající láva dá pozorovat i z lodi obeplouvající západní téměř kolmou stranu ostrova, nezapomenutelným zážitkem je ale odpolední výstup na vrchol kráteru, odkud se dají sledovat noční erupce. Jde o vysokohorskou túru s převýšením víc než devět set metrů a průvodce je zákonnou povinností. Výstroj včetně baterky a obuvi si není třeba brát na Stromboli s sebou, všechno se dá vypůjčit, ovšem s botami bych byl přece jen opatrný. Ve vypůjčených botách zdolávat skoro tisíc metrů převýšení, to je o puchýře a možná i o nohy. Erupce, při nichž po mohutné zvukové přípravě vyráží láva do výšky až čtyřiceti metrů, jsou ovšem zážitkem, na který se nezapomíná.

A okoupat se dá na Stromboli taky, pláž je logicky zcela černá, ale čistá. V maličkém městečku s úzkými strmými uličkami člověk kromě krámků se suvenýry a restaurací nenajde vůbec nic.

               Když jsme Stromboli opustili, můžeme opustit i Sicílii.

               Protože koronavirus změnil mé plány na tento rok a zabránil naší cestě do italských měst, která jsem ještě nenavštívil, musím mou sérii o Italských destinacích přerušit. Na jak dlouho, o tom nerozhodnu já, ale ten protivný virus a ochota lidí s ním bojovat. Zatím to moc dobře nevypadá.

Bitva na Vítkově

14. července je památný den. V ten den roku 1789 padla Bastila, o rok později zemřel ve stejný den v místě mého rodiště Novém Jičíně slavný generál Gedeon Laudon. V roce 1939 se onoho čtrnáctého července narodil Karel Gott a v roce 2018 se oženil můj syn.

               Je třeba jít ještě dál do minulosti, abychom zjistili, že Bastilou to nezačalo, v ten den v roce 1420, tedy přesně před šesti sty lety došlo k historicky významné bitvě na Vítkově, která se stala jakýmsi symbolem českého vojenství a víceméně i české státnosti. Ne nadarmo stojí dnes na místě, kde se odehrála, Národní památník s muzeem armádní historie. A před ním monumentální socha nejslavnějšího českého vojevůdce, odhalená 14,července 1950 u příležitosti 530 letého výročí oné vojenské srážky.

               Je s podivem, jak mohla tato šarvátka, v níž zahynulo podle střízlivých odhadů okolo 150 lidí, zaujmout v historii českého národa tak klíčovou pozici.

               Samozřejmě ji zvýhodňuje, že se odehrála v blízkosti Prahy. Tím pádem je to místo dobře přístupné a může se stát poutním místem. Druhou – o hodně větší – bitvu u Prahy o dvě stě let později Češi prohráli a prohrané bitvy dokážou slavit jen balkánské národy se sklonem k masochismu jak například Srbové Kosovo Pole. Budovat památník na Bílé Hoře nikoho nenapadlo, ten, co tam stojí, je tak miniaturní, že se dá lehce přehlédnout. Žižka na hoře Vítkově určitě ne.

               Jenž Vítkov si svou slávu zaslouží. Nejde o to, kolik nepřátel na svazích kopce zahynulo, ale poprvé tu prohráli obrnění rytíři svůj boj proti prostému lidu. Tedy nebylo to poprvé, měli za sebou už blamáž od Sudoměře, jenže tentokrát to byl sám dědic českého trůnu uherský a římský král Zikmund, který se zde blamoval. Ta situace si určitě zaslouží podrobnější vysvětlení.

               Jak víme, husitská revoluce začala defenestrací konšelů Nového města Pražského (tedy na dnešním Karlově náměstí) 30. července 1419. 16. srpna zemřel na následky rozrušení z této události český král Václav IV. (Zřejmě u něho došlo k dissekci aorty, tedy hlavní tepny, tedy o chorobu v té době nepřežitelnou, která je i dnes zatížená vysokou úmrtností). Protože Václav zemřel bezdětný, stal se dědicem českého trůnu jeho mladší bratr Zikmund, tehdy 51 letý a už král Uherský a Německý neboli Římský. Zkušený a schopný politik, ověnčený právě čerstvými vavříny z koncilu z Kostnice, kde se mu podařilo sjednotit církev, kdy dosáhl odvolání nebo rezignace třech tehdejších papežů a volbu nového – Martina V. Ani Zikmund ovšem neměl mužského potomka, z manželství s Barbarou z Celje měl pouze dceru Alžbětu, narozenou 1409, v této době tedy desetiletou.

               Zikmund sice slavil na koncilu v Kostnici své největší politické úspěchy, jeho triumf měl ale hořkou příchuť. Tou byla poprava Jana Husa, kterého na koncil pozval (zřejmě aby ho ideologicky v boji proti papežům podpořil), ale pak obětoval a nechal padnout. Osudnou se mu stala věta, týkající se Husa, kterou pronesl v nestřeženém okamžiku, kdy nevěděl, že ho slyší i přítomní Češi: „Jeden jediný z bludů, které mu tu byly dokázány, by stačil na to, aby byl odsouzen. Nebude-li chtít tyto bludy odvolat, ať je upálen nebo s ním naložte podle svých práv, jak uznáte za vhodné. A pamatujte si, že cokoliv by vám slíbil, že chce odvolat nebo že by i odvolal, nevěřte mu.“

               I když Zikmund nebyl z Husovy popravy osobně nadšen a dlouho se snažil mistra Jana dokonce chránit, od tohoto okamžiku byl pro zastánce Jana Husa zrádnou liškou zrzavou a vrahem jejich milovaného mistra. Zatímco tedy česká šlechta ve své naprosté většině Zikmundovy dědické nároky na český trůn uznala (a stejně tak učinila i většina českých měst – koncem roku 1419 v Brně oficiálně i Praha), husité, jak je nazývali jejich nepřátelé, (oni sami se nazývali božími bojovníky), se s ním nehodlali v žádném případě smířit. A právě oni ovládali od 30. července 1419 hlavní město.              

Zikmund vzniklou situaci považoval stále ještě jen za lapálii. Ovšem aby dal tažení proti pražským vzbouřencům punc svaté války, vymohl si na papeži Martinovi V., který vděčil za své zvolení v Kostnici jemu, vyhlásit 1. března 1420 křížovou výpravu do Čech „proti viklefistům a husitům.“ Tady se objevuje termín „Husita“ ovšem v pejorativním významu shodném se slovem kacíř. Papež slíbil, jak bylo tehdy obvyklé, úplné odpustky všem účastníkům výpravy, jakož i těm, kteří pošlou někoho místo sebe, tedy budou vojáky financovat. Takové křížové výpravy proti kacířům nebyly nic neobvyklého, nejvíc se do dějin zapsaly křížové výpravy proti valdenským 1209 – 1229 do Jižní Francie, v roce 1340 svolal proti Valdenským na žádost pánů z Hradce křížovou výpravu papež Benedikt XII. i do Čech.  Tyto křížové výpravy se vyznačovaly nesmírnou brutalitou při stíhání takzvaných kacířů, nikdy ale nedošlo ke skutečným bojům. Takový průběh očekával i Zikmund. Byl si jistý, že tváří v tvář desetitisícům křižáků se vzbouřenci podrobí a přijmou jeho rozsudek.

               Ne náhodou svolal Zikmund křížovou výpravu do Vratislavi. V roce 1418 zde došlo k povstání cechů proti patricijům včetně defenestrace, při které bylo zabito sedm konšelů. (Praha tedy Wroclaw o rok později jen napodobovala). Zikmund nechal popravit 27 vůdců vzpoury a dal tak Pražanům najevo, co by je mohlo čekat. Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá pochybovat, musíme si ale uvědomit, že Zikmund se skutečným ozbrojeným odporem nepočítal a ani počítat nemohl.

               Ve středověku bylo něco takového jako boj sedláků proti šlechticům nemyslitelné. Podle středověkého myšlení, odvolávajícího se na boží pořádek, se lid dělil na tři části. Na lid bojující, tedy šlechtu, lid se modlící, tedy kněze a mnichy a lid pracující, sedláky a měšťany. Že by se sedláci či měšťané mohli ozbrojit, bylo stejně nepravděpodobné, jako že by šlechtic tahal pluh. Tento „Boží řád“ považovali všichni věřící lidé za nenapadnutelný a měšťané či sedláci neuměli se zbraněmi ani zacházet – výcvik ve zbrani vyžadoval několik let intenzivního tréninku. Právě proto se Jan Žižka ani nesnažil své bojovníky vycvičit v boji s běžnými zbraněmi, jakými byly meče nebo kopí, ale nechal je bojovat se selskými nástroji upravenými na zbraně, jako byly cepy, vidle či kosy – s těmi sedláci zacházet uměli. Když tyto improvizované zbraně doplnil ještě děly (píšťalami) a svým bojovníkům vnutil něco do té doby naprosto neznámého, totiž kázeň, vznikl zcela nový typ armády, který se měl ukázat jako nepřemožitelný. To ovšem nemohl Zikmund ve Vratislavi tušit. Zprávy o šarvátkách jakoo té u Sudoměře, kde se Husité dokázali ozbrojeným rytířům postavit úspěšně na odpor, doléhaly jen zdálky a nikdo je nebral vážně.

               V dubnu překročil Zikmund českou hranici, 3. května se vzdal Hradec Králové, poté král obsadil i Kutnou Horu, a 7. května vydal králi purkrabí Čeněk z Vartenberka Pražský hrad. Vše tedy ze Zikmundova pohledu běželo jako na drátku a tak když do Kutné Hory dorazila delegace Pražanů, snažících vyjednat kapitulaci a amnestii pro povstalce (samozřejmě pro patricije a konšely, pár hlav radikálů by po dohodě mezi pražskou radnicí a králem padlo), stanovil Zikmund podmínky, které byly naprosto nepřijatelné. Praha pochopila, že jí nezbývá než bojovat, ať chce nebo nechce. Nechtěla, ale musela.

               Po návratu delegace z Kutné hory následovalo bouřlivé společné zasedání pražských měst. Praha nebyla v té době jedno město ale tři – Staré Město, Nové Město a Malá Strana měly své radnice i samosprávu a v postoji vůči nadcházejícímu boji nebyly zdaleka jednotné. Radikálové ovládali Nové Město, Staré Město se víceméně přidalo, protože nemělo jinou volbu. Malá Strana byla vždy poněkud jiná, už proto, že byla od ostatních pražských měst oddělena Vltavou, nicméně teď se přidala k odboji.

               Do města byly pozvány ozbrojené posily z venkova. 20 května dorazili Táboriti a 23. května bojovníci ze Žatecka, Lounska a ze Slaného. Město zvolilo 12 hejtmanů, kteří měli velet obraně, vyhnalo z města všechny „nepřátele kalicha“, tedy hlavně německé patricije ze Starého města, jejichž majetku se zmocnili měšťané čeští (jakási árizace naruby) a začalo shromažďovat zásoby pro případ obléhání. Pokus o dobytí Pražského hradu nevyšel, Pražané se tedy stáhli za hradby a vyčkávali, až se 30. června před městem objevilo křížové vojsko.  

               Král Zikmund už musel být v té době poněkud znepokojen. Jednak ztratil Hradec Králové, který znovu ovládli povstalci, jednak se jeho spojenci Oldřichovi z Rožmberka nepodařilo dobýt Tábor, obléhatelé tam utrpěli hanebnou porážku. I boje o Pražský hrad a Žižkovo tažení na Prahu, kdy se jeho ozbrojenci ukázali být královu vojsku minimálně rovnocenní, musel vnímat jako varování. Začínal zřejmě tušit, že to nebude zas až tak snadné.

               Křižáky přivítaly zavřené městské brány, což byl dost velký problém. Středověká vojenská strategie měla nemalé protíže s dobýváním opevněných míst. K dobytí města by byla potřebná stavba obléhacích věží, po kterých by se obléhatelé mohli dostat na hradby, nebo budování podkopů pod hradbami, které se pak po zapálení podpěr v podkopech zřítily. Dělostřelbu k dobytí opevněného města dokázal účinné použít až sultán Mehmed v roce 1453 při obléhání Cařihradu, v roce 1420 nebyla děla s podobnou ničivou silou k dispozici, první použití dělostřelectva v boji je doloženo v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannenbergu) v roce 1410, ovšem bez jakéhokoliv pozitivního účinku. Horníky z Kutné Hory na budování podkopů sice Zikmund původně ve svém vojsku měl, ale během dlouhého čekání na křížové vojsko je poslal zas domů. Na zdlouhavé obléhání vzpurného města neměl prostě čas ani peníze.

               V okamžiku, kdy nebyli Pražané ochotni padnout před masami rytířů na kolena, měl Zikmund nemalý problém. Protože dorazil s jízdními rytíři, ale bez patřičného technického vybavení pro stavbu obléhacích věží či budování podkopů, bylo zřejmé, že je přímý útok na město odsouzen k neúspěchu.  Problémem byla i velikost jeho vojska, které někteří historici odhadovali až na 100 000 mužů (Petr Čornej odhaduje střízlivě 30 000). Organizovat a hlavně zabezpečit takovou masu mužů bylo logisticky v této době prakticky nemožné, to dokázal až o dvě stě let později Valdštejn – a vysloužil si tím pověst vojenského génia.  Jenže novému papeži se chtěli zalíbit všichni a tak zde byli křižáci snad ze všech zemí Evropy, od Angličanů a Francouzů a Španělů, přes Němce až po Chorvaty, Poláky a králi věrné Moravany a Čechy. Podle Františka Palackého se ve vojsku nacházeli všichni němečtí kurfiřtové kromě kurfiřta saského, rakouský vévoda Albrecht i štýrský Arnošt, zvaný Železný, tři bavorští vévodové a celkem 43 knížat a hrabat. Samozřejmě nemohl chybět papežský legát, byl zde i patriarcha Aquilejský a řada biskupů a jiných duchovních osob. Na první pohled je zřejmé, že se tak obrovskému a různorodému vojsku prostě nedalo velet, je otázka, nakolik tato ochota následovat papežovo volání po vyhubení kacířů Zikmunda potěšila. Méně by bylo určitě více.

               Možná tato skutečnost vysvětluje podivnou nečinnost vojska následujících čtrnáct dní.  Možná král čekal, že se obléhaní pobijí mezi sebou, zřejmě věděl, že mezi puritánskými Tábority a bohatými Pražany panují neshody, které nepřerostly v boje jen díky křižácké hrozbě před hradbami.  Čtrnáct dní ležela tato obrovská armáda nečinně před městem a čekala na zázrak, musela být živena a každým dnem hrozilo vypuknutí epidemie, protože toalety samozřejmě neexistovaly. Zikmund měl ostatně s takovým osudem obléhatelů už svou zkušenost, skoro zemřel na úplavici v roce 1404 při obléhání Znojma. Tehdy přežil nejen průjem, ale i léčbu svého lékaře, který ho na dvacet čtyři hodin pověsil za nohy hlavou dolů (z pohledu tehdejší medicíny logické opatření k zastavení průjmu), jeho přítel, rakouský vévoda Albrecht IV., toto štěstí neměl a zemřel. Teď Zikmunda k Praze doprovázel Albrechtův stejnojmenný syn Zikmundův nejvěrnější spojenec, budoucí zeť a následník na českém trůně. Až do dvanáctého července se v podstatě nic nedělo, domyslíme-li si diplomatické hrátky. Papežský legát 6. července ve svém spise nesmlouvavě odsoudil české kacíře a ti zase 10. července nabídli dopisem spojenectví odvěkému Zikmundovu nepříteli – Benátkám. Zikmunda brzdilo v aktivitě i to, že si sice přál kapitulaci Prahy, ne ale její násilné dobytí a vydrancování křižáckým vojskem. Čeští a moravští pánové, tvořící podstatnou část jeho vojska taky nebyli z této alternativy nijak nadšení a radili k vyjednávání a diplomatickému nátlaku. Čili se ve skutečnosti kromě demonstrativního upalování zajatců oběma stranami nedělo nic.

Šlo o to, zda dokážou obléhatelé vyhladovět lidi ve městě, nebo budou vyhladověni naopak oni. Jelikož měli Pražené dost času se na obléhání připravit a navozili do města dostatek zásob, hrozila tato varianta spíše obléhatelům. Jediné, co bylo pro Zikmunda pozitivní, bylo držení dvou pevností – Pražského hradu a Vyšehradu. Na to, aby zlomil povstalce ve městě, potřeboval ale král nějaký čin – nějaké vítězství se symbolickou ale i praktickou hodnotou, tedy něco, co by obléhaným nahnalo strach a přinutilo je jednat o kapitulaci.

               K tomu se nabízel právě Vítkov. Kopec na východě od města za Špitálským polem, okolo něhož vedly cesty do Prahy. Kdyby křižáci obsadili i tuto výšinu, bylo by jejich postavení skutečně strach nahánějící – i když v podstatě o nic lepší než předtím. Ale Zikmund stále počítal s tím, že se Pražané na opravdový odpor nezmůžou a že jim postačí nahnat dost strachu. Císařské standarty vlající na Vítkově by mohly takový psychologický faktor představovat. Po šarvátkách u Kartouského kláštera 12. července a na Špitálském poli 13. července připravil Zikmund tedy na 14. července rozhodující útok na město. Zda měl útok na Saský dům na Malé straně od pražského hradu a útok na Nové město z Vyšehradu jen odvést pozornost obránců nebo mělo jít skutečně o ´generální útok na město, není zcela jisté. Nicméně tyto akce nepřinesly žádný efekt, jedinou významnou akcí toho dne se stal boj o strategickou výšinu na východ od města – o Vítkov.

               Útok na horu Vítkov se tedy dá z pohledu Zikmunda chápat jako akt zoufalství. Byl to boj o naději, v podstatě si římský král, zaskočený odporem „městské chátry“ nevěděl rady.

               Že Jan Žižka dokázal číst královy myšlenky a přesně odhadl jeho plán, hovoří o genialitě husitského hejtmana. Mnoho času na vybudování opevnění ovšem neměl, nakonec jeho lidé dokázali postavit na úzkém hřebeni jen několik srubů a tři mělké příkopy. Bylo to lepší než nic, ale ne o mnoho víc než nic. Jak mohlo 29 bojovníků vzdorovat několika tisícům míšeňských jezdců, je dnes těžko představitelné, ovšem na úzkém hřebeni hory se mohlo vedle sebe postavit jen několik mužů a tak bylo množství útočníků spíš kontraproduktivní, ti zadní se tlačili na přední, zadržované statečnou obranou Jana Žižky a jeho společníků a na kopci vznikal spíš zmatek. Opět jednou by bylo méně více. Pověst praví, že Zikmund ztratil kontrolu nad vedením bitvy díky dnavému záchvatu, kdy ho „řvoucího bolestí odnesli do stanu“, historické prameny ale tuto epizodu nepotvrzují. Ovšem i kdyby Zikmund chtěl skutečně bitvě velet, jak to měl asi udělat? Jak se jednou středověké vojsko dalo do pohybu, nebylo síly, která by ho dokázala nějakým způsobem ovládat. Boj se změnil na nespočetné množství osobních soubojů a bitva končila proražením nepřátelských řad. Což bylo na Vítkově těžko realizovatelné.

               Rozhodující pro průběh bitvy byl výpad Pražanů, kteří vyšli z Horské brány, vylezli po jižním svahu hory a vpadli Míšňanům do boku.  Je neuvěřitelné, že na zlom v bitvě stačilo padesát !!!! cepníků, následujících kněze s hostií v rukou. Jenže už i tak dost zmatené vojsko na úzkém horském hřebeni propadlo zcela panice a dalo se na útěk. Možná víc jich zahynulo pádem z kopce (uklouzne-li z takového svahu kůň, má rytíř v plné zbroji při pádu z jeho hřbetu malou šanci, že by takový pád přežil nezraněn) než zbraněmi útočníků, nicméně celý útok skončil fiaskem – smrtelně byl zraněn i velitel útočící jednotky Heinrich z Isenburgu.

               Křižácké vojsko se už na nový útok na Prahu nezmohlo. Zikmund ztratil taky chuť na další ponížení a začal dělat to, co uměl vždy nejlépe, vyjednávat. Byl zvyklý na to, že ve vojenských konfliktech skoro vždy prohrával, ale v následujících vyjednáváních nakonec obvykle dosáhl toho, co chtěl. Tentokrát ale padla kosa na kámen. Hlavní problém byl totiž ideologický, tedy takový, který pragmatického Zikmunda vůbec, ale vůbec nezajímal a kterému zřejmě ani tak úplně nerozuměl. Z císařské strany vedli jednání patriarcha aquilejský Ludvík a trogirský biskup Šimon z Dubrovníka, na druhé straně zástupci Pražanů i Táboritů (kteří sami nebyli v radikálnosti svých požadavků jednotní. Nicméně trvali na svých požadavcích zformulovaných do čtyř artikulů, přičemž pro královskou stranu byl naprosto nepřijatelný především požadavek vyvlastnění církve, na němž ovšem husité neoblomně trvali.

               Protože za těchto okolností bylo zřejmé, že k dohodě nedojde, nechal se Zikmund ještě narychlo 28. července ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, který měl ještě stále pod kontrolou, korunovat pražským arcibiskupem Kunrátem českým králem. Na zaplacení žoldu dal vyrabovat svatováclavský poklad, ale ani to nestačilo na uspokojení požadavků vojska, které dva dny nato 30. července ukončilo obléhání Prahy a odtáhlo domů, podle Františka Palackého křižáci: „láli Zikmundovi hlasitě a hanebně co kacířův prý ošemetnému příteli.“

               Měli štěstí, úplavice ve vojsku ještě nepropukla.

               Fiasko výpravy mělo jeden rozhodující význam, král musel začít brát své protivníky vážně. Ukázali totiž schopnost bojovat, schopnost, která platila ve středověku nejvýše. V nejbližší budoucnosti se měla tato vojenská moc zorganizovat do neporazitelné armády „Božích bojovníků“. Neporazitelné hlavně díky v té době neznámé bojové morálce, pořádku a defenzivní taktice, která středověký fenomén nedobytných městských hradeb převedla v podobě vozové hradby do polních bitev.

               Vítkov, přejmenovaný na počest statečného vojevůdce už před rokem 1427 na Žižkov, je tedy skutečně symbolem vzniku českého vojenství. Na dalších sto let ovlivnilo husitské vojenství taktiku v bojích po celé Evropě, husitští vojevůdci byli žádanými a dobře placenými experty. Ať už to byl Jan Jiskra z Brandýsa, Čapek ze Sán nebo Jan Holub, abychom jmenovali jen ty nejznámější. Služby českých bojovníků využíval v budoucnosti nejen sám císař Zikmund, ale i Ján Hunyady nebo Friedrich III v Rakousku.

               Teprve další vývoj střelných zbraní přinesl změny ve vojenské taktice o sto let později, kdy musel rakouský a burgundský vévoda Maxmilián, budoucí císař Maxmilián I. bojovat proti francouzské přesile o své burgundské dědictví.               

Někdy nejde o velikost bitvy, ale o její význam. Ten památník na Vítkově stojí zřejmě právem.

Heiliges Land Galiläa Teil I.

               Der erste Stopp in diesem Land wird euch vielleicht überraschen, aber ich halte ihn aber für einen der wichtigsten und eindrucksvollsten Orten mit einem Bezug zur Bibel überhaupt. Schon deshalb, weil im Gegensatz zu vielen anderen Orten der Mission Christi dieser Platz authentisch ist und einen großen symbolischen Wert besitzt.

               Hier, am Ursprung des Flusses Jordan (an einem der drei Quellen, wo dieser Fluss entspringt, aber dem einzigen, der auf dem Gebiet des Staates Israel liegt, die zwei weiteren sind in Syrien), ertönten die Worte des Erlösers: „Ich aber sage dir: Du bist Petrus und auf diesem Felsen werde ich meine Kirche bauen und die Mächte der Unterwelt werden sie nicht überwältigen. Ich werde dir die Schlüssel des Himmelreiches geben: was du auf Erden binden wirst, das wird auch im Himmel gebunden sein und was du auf Erden lösen wirst, das wird auch im Himmel gelöst sein.“ (Matthäus 16 – 18,19)

               Warum gerade hier? Und warum gewannen diese Worte gerade an diesem Ort ihre außerordentliche magische Bedeutung?

               Die Stadt Caesarea Philippi ließ der Sohn Herodes des Großen Philipp, der jüngste seiner Söhne, der die Herrschaft seines Vaters überlebt hatte, bauen. Drei seine ältesten Söhne ließ Herodes hinrichten (den ältesten – Antipatros – sogar noch fünf Tage vor seinem eigenen Tod!), die drei übrigen teilten sich sein Reich. (Der vierte, Herodes Boethos, auch manchmal Philipp genannt, wurde bei der Reichsteilung nicht berücksichtigt, er lebte als Privatperson und nach seinem Tod heiratete seine Gattin Herodias Herodes Antipas, was der Anlass zum Malheur mit Johannes dem Täufer war). Der älteste der überlebenden Söhne Archelaos bekam Judea (er hielt es aber nur bis zum Jahr 6.n.Ch, als er wegen Unruhen, die seine Herrschaft begleitet haben, von Römern abgesetzt wurde, und diese setzen hier eine eigene Verwaltung ein). Herodes Antipas, den wir aus der Geschichte des Johannes des Täufers, aber auch als den unwilligen Richter Christi am Karfreitag kennen, bekam Galiläa und der jüngste Sohn, Herodes Philippos, bekam eine Tetrarchie (also ein Viertel des Reiches) Gaulanitis (heutige Golanhöhen) und Paneas auf dem Fuße des Berges Hebron. Und gerade am Ursprung des Jordans baute er die Hauptstadt seiner Tetrarchie. Diese Stelle war nämlich sehr begehrt. Bereits in den Zeiten des Herodes des Großen ertrotzte sich diesen Ort die ägyptische Königin Kleopatra. Sie besuchte diesen Ort einmal als Gast ihres jüdischen Verbündeten Herodes und er gefiel ihr so sehr, dass sie ihn unbedingt haben wollte. Weil hinter Kleopatra ihr Liebhaber und langjähriger Freund des Herodes Mark Anton und mit ihm eine Menge römischer Legionen standen, konnte Herodes den dringenden Wunsch der ägyptischen Königin nicht abschlagen und übergab ihr  „gern“ das Gebiet. Nachdem die beiden obengenannten Liebenden Oktavianus Augustus unterlagen und Selbstmord begingen, nahm sich Herodes dieses Gebiet zurück und baute hier einen dem Kaiser Augustus gewidmeten Tempel. Das gefiel zwar den Juden überhaupt nicht, sie konnten aber nichts dagegen tun.

               Der Platz ist auch heute noch sehr schön. Aus einer Höhle sprudelte hier eine Quelle des Flusses, der für alle Menschen in Palästina das Leben symbolisierte. Heute ist der Abfluss aus der Höhle in Folge eines Erdbebens blockiert, der Fluss entspringt etwas tiefer. Gerade hier, vor dem rotgelben Felsen, unter dem der Fluss entsprang, an dem Ort mit der unermesslichen symbolischen Bedeutung, beauftragte Christus Petrus mit der Führung seiner Kirche, die er gründen wollte und die für die Welt die gleiche Bedeutung haben sollte, wie der Fluss Jordan für Palästina – nämlich die Bedeutung einer gewaltigen Quelle des Lebens.

               Unter dem Felsen gibt es eine Reihe Ruinen hellenistischer Tempelanlagen und eine Menge Plätze, wo man eine Messe für die Pilger lesen könnte. Wenn man einen Nachwuchs in der Familie erwartet, könnte man das Wasser aus dem Fluss, in dem Christus selbst getauft worden ist, mitnehmen (Obwohl die Stelle, wo er getauft worden ist, weit flussabwärts liegt, nur ein kleines Stück oberhalb von Jericho. Man kann aber nur schwer herkommen, da dieses Ort direkt an der Grenze zwischen Israel und Jordanien liegt und damit in der Militärzone. Es gibt hier eine orthodoxe Kirche, die an diese Taufe erinnert).

               Das Zentrum der Mission Christi war das Städtchen Kapernaum (Kefar Nahum) am Ufer des Sees Genezareth. Er kam hierher nachdem er in Nazareth nicht als Messias anerkannt worden war. Hier lebte Petrus bei seiner reichen Schwiegermutter. Über den Fundamenten des Hauses des Petrus steht heute als das Zentrum Kapernaums eine schwebende Kirche der Franziskaner. Natürlich drängt sich die Frage auf, wie man das Haus des Petrus identifizieren konnte. Übrigens Katholiken können sich mit Orthodoxen über die Lage des Hauses nicht einigen – das orthodoxe Kapernaum steht um ca. hundert Meter weiter und ist von dem katholischen durch eine Mauer getrennt.

               Zur Lokalisation der heiligen Stätte kann man allgemein sagen: die Orte bestimmte die heilige Helena, die Mutter Kaisers Konstantins. Als ihr Sohn durch das Edikt von Mailand im Jahr 313 das Christentum für eine mit dem alten Polytheismus gleichwertige Religion anerkannte, unternahm seine Mutter, die bereits in der Zeit der Christenverfolgung mit der neuen Religion sympathisierte und sich im Jahr 312 taufen ließ, im Jahre 326 eine Pilgerreise ins Heilige Land. Sie entschloss sich, alle Orte der Tätigkeit Christi zu besuchen und als Mutter des Kaisers fand sie natürlich überall genug Menschen, die bereit waren, ihr diese Orte zu zeigen – egal, ob sich jemand an sie erinnern konnte oder nicht – eine Reihe dieser Plätze wurde dann zu Pilgerorten. Übrigens, die Kaisermutter fand auf Golgota sogar auch das Kreuz, an dem Christus gekreuzigt worden war. Auf den Orten, die die Kaisermutter als authentisch betrachtete, wurden gleich Kirchen gebaut. Sie wurden alle während der persischen Invasion im Jahr 614 zerstört und nach der arabischen Landeinnahme im Jahr 635 nicht wieder gebaut. Es waren die Kreuzfahrer, die in ihrem Königreich in den Jahren 1099 – 1291 eine Reihe dieser Kirchen erneuerten, sie beschränkten sich aber im Allgemeinen auf das Gebiet von Jerusalem und Betlehem. Also, die derzeitigen Kirchen, die auf den Fundamenten der byzantinischen Vorfahren stehen, die Kaiserin Helena bauen ließ, stammen großteils aus dem zwanzigsten, manche sogar aus dem einundzwanzigsten Jahrhundert. Über das Haus des Petrus stehen also Ruinen einer byzantinischen Kirche und über die schwebt dann die Konstruktion der neuen Franziskanerkirche. Hier wird der Anfang der Mission Christi in Kapernaum erwähnt (in Latein): „Jesus ging in das Haus des Petrus und sah, dass dessen Schwiegermutter im Bett lag und Fieber hatte. Da berührte er ihre Hand und das Fieber wich von ihr. Und sie stand auf und sorgte für ihn.“ (Matthäus 8, 14-15, Markus 1, 29 – 31 und Lukas 4, 38-39)        

Kapernaum kann sich auch mit Resten einer wunderschönen Synagoge im hellenistischem Stil mit korinthischen Säulen rühmen, die im vierten Jahrhundert gebaut worden ist, offensichtlich begannen zu dieser Zeit die Juden nach Palästina zurückzukehren.             

               Unweit von Kapernaum am Ufer des Sees Genezareth steht ein Kirchlein des heiligen Petrus. Es steht auf dem Ort, wo Christus Petrus mit der Führung der Kirche nach seinem Tod und Auferstehung beauftragt haben soll. Also handelt sich hier um den Ort, an dem der erste Papst inauguriert wurde: „Als sie gegessen hatten, sagte Jesus zu Simon Petrus: Simon, Sohn des Johannes, liebst du mich mehr als diese? Er antwortete ihm: Ja Herr, du weißt, dass ich dich liebe. Jesus sagte zu ihm: Weide meine Lämmer! (Johannes 21,15)

               Das Johannesevangelium, das nicht zu den synoptischen Evangelien gehört und den anderen sogar mehrmals widerspricht, hat eine große Ausdruckkraft. Auch diese Geschichte der Erscheinung Christi bei den Fischern, seinen ehemaligen Gefährten, die ihn zuerst nicht erkannten, als er sie beriet, an welcher Seite des Bootes sie ihr Netz auswerfen sollten um eine reiche Beute zu haben (sie fingen eine symbolische Zahl von 153 Fischen, da es damals genau so viele bekannte Nationen gab) Dann tischte er für sie auf einem Felsen einen Frühstück aus Brot und gebratenen Fischen auf. Nur seine einfache Worte: „Kommt her und esst! Keiner von den Jüngern wagte ihn zu fragen: Wer bist du.“ (Johannes 21,12) verleihen der Geschichte eine starke Authentizität, bei der es einem kalt über den Rücken läuft. Besonders, wenn man direkt auf dem Ort, wo sich dieses Ereignis abgespielt hat, steht. Der Felsen, auf dem Jesus seinen Gefährten zu essen gab, steht im Inneren der Kirche. Er ist mit einer Anschrift: „Mensa Christi“ gekennzeichnet und man darf ihn berühren und bei ihm beten. Eine Statuengruppe vor der Kirche erinnert an die Ernennung Petri, rund um gibt es dann viele Vordächer für Lesung der Messen und viele Blumen. Der Ort wird vom Wasser des Sees umspült und auf dem See segeln auch heute gleich wie damals Fischerboote – der beste Fisch, den der See bietet, ist „St. Petersfisch“. Er hat weißes feines Fleisch und schmeckt wunderbar, besser gegrillt als paniert.

               In der Gegend des Sees Genezareth spielte sich der Großteil der Mission Christi ab. Die größte Stadt in dieser Gegend ist Tiberias. Die Stadt ließ Herodes Antipas auf den dortigen thermalen Quellen bauen und benannte sie nach dem damaligen Kaiser Tiberius, sie steht bis heute. In der Bibel wird deshalb der See Genezareth manchmal auch Tiberiassee genannt. Ob gerade hier Johannes der Täufer hingerichtet wurde, wird in der Bibel nicht erwähnt, es ist aber sehr wahrscheinlich. Sollte es am Tag des Geburtstages des Herodes passieren, wo zahlreiche ehrenwerte Gäste eingeladen wurden, dann ist naheliegend, dass es in seiner repräsentativen Residenz geschehen musste. Ich muss zugeben, es ist mir bis heute nicht klar, warum Johannes der Täufer Herodes wegen seiner Ehe mit seiner Schwägerin Herodias, die er wirklich liebte, so aggressiv angegriffen hat. Das Alte Testament befiehlt sogar dem Bruder eines Verstorbenen, der ohne Sohn und damit ohne Erben starb, mit der Witwe einen Sohn als den Erben des Verstorbenen zu zeugen. Wir wissen, dass es mit Onan, der sich weigerte, diesen Befehl des Gesetzes vollzuziehen, ein schlechtes Ende nahm. Herodes Boethos, der Halbbruder von Antipas, hatte mit seiner Gattin lediglich eine Tochter Salome, also keinen Sohn und Erben. An einer anderen Stelle des Alten Testaments verbietet zwar die Schrift einem Mann seine Schwägerin nackt zu sehen, hier handelt sich aber offensichtlich um die Frau eines lebenden Bruders. Herodes Antipas war ein gutmütiger Mensch. Er scheute einen Konflikt mit dem Propheten und litt also schweigend. Nicht so aber Herodias. Man sollte sich Frauen lieber nicht zu Feinden machen. Das kann nämlich tödliche Folgen haben. Wenn sie von einem die Schnauze voll haben, sind sie bereit, jedes Mittel zu nutzen, um ihn loszuwerden. So war es dann auch mit Johannes dem Täufer und das ist die Lehre aus dieser tragischen Geschichte, die sich in Tiberias, am Ufer des Sees Genezareth, abgespielt hat.

               Die Stadt fand noch einmal einen Eintrag in die Geschichtsbücher und zwar im Jahr 1187. Damals entschloss sich Sultan Saladin dem christlichen Königreich von Jerusalem ein Ende zu bereiten. Die Templerritter boten ihm mit ihrem Fanatismus und mit dem Mord an seiner Schwester einen guten Vorwand zu einem Krieg. Saladin wartete den Sommer ab und in der größten Hitze begann er die Belagerung der Stadt Tiberias, wo sich gerade die Gattin des Königs Guido von Lusignan, Sibylle, aufhielt. Einen Feldzug im Sommer zu beginnen war äußerst ungewöhnlich, deshalb fühlte sich  Sibylle hier in Sicherheit, der listige Saladin verfolgte aber ein klares Ziel. Er kannte den ehrgeizigen König Guido und wusste, dass dieser keinesfalls eine Gefangennahme seiner Gattin riskieren würde um der Feigheit beschuldigt werden zu können. Das Heer der Kreuzritter brach in der größte Hitze zum Marsch gegen Tiberias auf und wurde unweit von der Stadt bei Hattin umzingelt, von Wasser abgeschnitten und dann vollständig vernichtet. An diesem Ort wurde also das Ende der christlichen Macht in Palästina besiegelt. Die nächsten hundert Jahre bis 1291, als die letzten Kreuzfahrer Palästina verließen und wovon ich bereits im Artikel über Akko geschrieben habe, waren nur mehr ruhmlose und immer mehr verzweifelte Verteidigungskämpfe.

In zwei Wochen kehren wir zur Mision Christi und zum See Genezareth zurück.

170 let poštovní známky na našem území

Je tomu právě 170 let, kdy se stalo v Čechách a na Moravě něco naprosto převratného – objevila se první poštovní známka. Tedy objevila se už prvního června 1850, ale Trianon jsem si nemohl nechat ujít a tak se o tomto převratném vynálezu zmíním až dnes. Jako filatelista, který se těmi miniaturiními obrázky zabývá už bezmála dvacet let, si takový článek nemůžu odpustit a budu doufat, že ne-filatelisty příliš neznudím. Ostatně časově správně k druhému z oněch termínů, které reformu pošty zahájily.

               1. června 1850 byla vydána první známka

               1. července 1850 byl založen německo- rakouský poštovní spolek

Tyto dvě události byly pravou revolucí ve výměně informací a v intenzifikaci mezilidských kontaktů v celém Rakousku-Uhersku a současně i v Německu.

               Poštovní služby samozřejmě existovaly už dávno. Rodina Thurn und Taxis byla už císařem Maxmiliánem I. pověřena vybudováním poštovní sítě v celém tehdejším německém císařství, ovšem doručovala se původně jen státní pošta, až později směly dostavníky doručovat i poštu soukromou – ovšem za vysoké poplatky a velmi pomalým postupem.

               Až do roku 1840 (ve Velké Británii) a 1850 (v Rakousku) platil poštovné příjemce dopisu. Poštovné bylo závislé od toho, kolika poštovními stanicemi dopis prošel, protože každá si zaúčtovala určitý poplatek – pokud tedy dopis přišel zdaleka, byl pořádně drahý a příjemce si několikrát rozmyslel, zda ho přijme, nebo ho pošle zpět.  V konzervativním Rakousku trval tento archaický systém až do roku 1842. A to přesto, že počet poštovních úřadů masívně rostl a s nimi i zastávky poštovních zásilek a výška poplatků. Až v roce 1842 byl vyjmenován do funkce Oberpostverwaltera, tedy nejvyššího správce pošt Heinrich Otto von Ottenfeld, konečně člověk s odvahou k reformám. Především to byl člověk, kterému nešlo jen o to, vymačkat z lidí co nejvíc peněz do státní kasy, ale o zákazníky pošty. Pochopil, že rychlejší poštovní styk je výhodný i pro hospodářství země.

               Proto v roce 1842 změnilo Rakousko poplatky radikálně a od tohoto roku platily tarify za rakouské míle, které zásilka urazila – bez ohledu na to, kolik poštovních úřadů jí leželo v cestě. Současně začal vyjednávat oberpostverwalter s okolními německými státy o koordinaci poštovního styku. Až do roku 1842 musela být pošta dopravena až na státní hranici a ofrankována, aby státní pokladně neunikl ani jediný krejcar. A za hranicí pak vybíraly poplatky zase sousední německé státy. V roce 1842 uzavřelo Rakousko smlouvu s Bavorskem o společném poštovním styku, kdy se vzdálenost počítala v mílích bez ohledu na to, kde a kdy překročila státní hranici, což poštovní styk výrazně zjednodušilo. Poměrně rychle se připojilo i Bádensko, Thurn und Taxis a Prusko. Úspěch tohoto projektu byl podnětem, že v roce 1847 začaly německé státy a Rakousko jednat o založení německo-rakouského poštovního spolku, který by umožnil oběh pošty v celém tomto prostoru bez byrokratických omezení.

               Revoluce 1848 znamenala přerušení těchto jednání. Teprve, když revoluční bouře odezněly, sešli se zástupci německých států a 6. dubna 1850 se německé státy sjednotily na myšlence založení jednotného německo-rakouského poštovního spolku se zakládajícím datem 1. července 1870.  Bylo to Rakousko, Prusko, Sasko a Mecklenbursko-Pomořansko. Badensko Würtenbersko, či Hannoversko přistoupily ke spolku během následujících třech let. Zajímavá byla i myšlenka poštovného, protože to muselo být za těchto podmínek sjednoceno, i když se v každém státě používala jiná měna. Cena poštovného byla stanovena v tzv. „rýnském krejcaru“. Rakousko se přizpůsobilo, i když jeho krejcar měl nižší nominální hodnotu a tím pádem to znamenalo pro stát určitou ztrátu. Tři krejcary byly stanoveny jako ekvivalent jednoho stříbrného groše. Pokusy vytvořit pro poštovní styk takzvanou „Conventionsmünze“, čili jakousi „směnnou minci“, byly pochovány a poštovné bylo stanoveno jednotně na:

               Do 10 mil – 3 krejcary nebo 1 stříbrný groš

               Do 20 mil – 6 krejcarů nebo 2 stříbrné groše

               Do 30 mil 9 krejcarů nebo 3 stříbrné groše.

               Až po této dohodě se mohl objevit projekt, který byl se založením tohoto spolku spojen – vydání poštovních známek. Jedině Bavorsko si trouflo vydat své první známky už v roce 1849, všechny ostatní státy čekaly na konečné rozhodnutí a pak začaly tisknout známky. Tím totiž definitivně přešla povinnost platit poštovné z příjemce na odesílatele a státu nemohly ujít poplatky za nepřijaté poštovní zásilky.

               1 června 1850 tedy uzřely světlo světa první rakouské známky. S motivem císařského orla s nápisem „K.K.Post Stempel“ v pěti hodnotách 1 krejcar (žlutá), 2 krejcary (černá) 3 krejcary (červená) 6 krejcarů (hnědá) a 9 krejcarů (modrá). Původně plánovaná hodnota 12 krejcarů se při stanovených poplatcích nakonec ukázala jako zbytečná a známka nebyla vydána. Dnes představuje orazítkovaná, tedy poštou prošlá 12 krejcarová známka rakouského „Modrého Maurícia“.

               Protože k Rakousku patřila v té době i severní Itálie pod jménem na Vídeňském kongresu vytvořeného „Království Lombardsko-benátského“, objevily se známky i v měně tohoto „království“, Panovníkem tohoto pseudostátu byl aicky rakouský císař. (Podobná situace vznikla po vídeňském kongresu i v Polsku, kdy bylo vytvořeno Polské království, jehož panovníkem byl aicky ruský car. – tolik k šikovnosti diplomatického génia Metternicha).

               Kurz italské měny k rakouské byl pevně dán 1:5 a tak měly italské známky se stejným motivem a s německým textem hodnoty 5, 10, 15, 30 a 45 centů. Samozřejmě, že Lombardsko-benátské království patřilo k onomu německo-rakouskému poštovnímu spolku a platily zde stejné tarify.

               Protože vydání prvních známek provázely obvyklé porodní bolesti a docházelo ke spoustě nedostatků, je jen těchto pět prvních známek vděčným objektem sběratelů známek. Kromě legendární první známky světa „Black penny“ neexistuje další známka, o které by bylo napsáno tolik publikací, jako o rakouské modré známce s hodnostou 9 krejcarů na ručním papíru typ I. Publikace o této jediné známce nesou jména věhlasných filatelistů S.Katschera, C.J.Robertsona, P.Striztla a jejich výzkum rozvinuli dále Karl Frey, Franz Magistris a Otto Vötter.  Laici se teď určitě chytají za hlavu, co mohlo být tak zajímavého na jediném kousku papíru?

               Všechny známky byly vyrobeny v Rakouské státní tiskárně. Přesto existuje nespočetně variant a tiskových chyb. Už jen skutečnost, že známky byly tištěny na dvou druzích papíru na ručním a na strojním, zvyšuje zajímavost produktu. To ovšem nestačilo – rozlišujeme tři tloušťky tohoto papíru – normální, hedvábný a kartónový. A abychom se my filatelisté nenudili, existuje ještě „gerippter“ a „gestreiftes“ papír a navíc na určitých hodnotách najdete i vodotisk.

               A bylo ještě hůř. Původně chtěla rakouská pošta nechat první známky v oběhu jen velmi krátkou dobu, nakonec byly používány osm a půl roku. Protože první tisk byl hodně nedokonalý, snažila se Rakouská státní tiskárna v následujících letech vylepšit tisk, zejména v znázornění hodnotových čísel a výraznější kresbě erbu, a tak vznikly tři hlavní typy známek, Typ I, II a III a ty se dají ještě dál rozdělit do řady podtypů a až c. Kromě toho samozřejmě docházelo k nedostatkům tisku a vznikaly nespočetné „tiskové chyby“, které jsou opět vděčným objektem sběratelské aktivity a stojí často hodně přes 1000 Euro. Další zvláštností byly takzvané Ondřejské kříže na místech v blocích, kde známka z tiskových důvodů chyběla, pokud jsou tyto kříže přímo připojeny k známce, je jejich cena obrovská.

               V prvních letech byly známky tištěny na blocích bez zoubkování. Tuto techniku, ulehčující odtrhávání jednotlivých zámek ještě tiskárna neovládala, známky tedy musely být z bloků odstřihovány, mají tedy často nepravidelné okraje.

 V roce 1852 měl jistý maďarský poštmistr z Homonna toho stříhání dost a začal zámky ručně zoubkovat, aby je pak na úřadě mohl ručně odtrhávat. Na podzim 1852 ho přeložili do Tokaje. Zda byl tento poštmistr přeložen za odměnu, za trest nebo jen náhodou, se mi nepodařilo zjistit, v Rakousko-uherském konzervativním císařství byla ale každá soukromá iniciativa, zejména pokud používala zdravý rozum, nemilosrdně trestána.  Tato tradice se dochovala dodnes. Ovšem zarputilý úředník se svou iniciativou nepřestal ani v Tokaji a tak existují zoubkované exempláře i z této destinace. Přesto očividně k dalšímu přeložení zlobivého úředníka nedošlo – možná byl poslán do penze, aby byl nastolen opět stříhací pořádek. Exemplář těchto známek s v podstatě ilegálním soukromým zoubkováním přijde dnes na pěkné peníze.

 Až v roce 1856 přišly první oficiální – teď už státem povolené – pokusy o zoubkování, pokusy byly provedeny na jednokrejcarové známce na strojním papíru v typu III se zoubkováním 18,5 zoubku na centimetru. Očividně bylo toto zoubkování posouzeno jako příliš náročné, u budoucích známek, které už byly vydávány v zoubkované formě, se používalo zoubkování od 9 do 13,5 zoubku na centimetru.             

   Takže pokud by měl někdo chuť a spoustu času, může se sbíráním jen těchto prvních známek, které se na území Čech a Moravy objevily právě před 170 lety, zabývat. Bude ale muset sáhnout hluboko do kapsy, zejména pokud by chtěl sbírat známky nepoužité, tedy nerazítkované. Cena jednotlivých kusů se pohybuje v nejlepším případě v stovkách eur, ale jsou i podstatně dražší exempláře.

               Razítkované jsou zato mnohem přístupnější – a pokud někoho zajímají i poštovní úřady, které dopisy frankovaly a orazítkovaly, je to ještě napínavější.

               Bohužel – pro filatelisty – po 170 letech se zdá, že známky dosloužily. Dostat dopis s nalepenou známkou je už skoro rarita, tento tradiční poštovní produkt byl nahrazen strojními razítky. Věřte nebo nevěřte, jsou lidé, kteří sbírají i tato razítka.     

               Ale kouzlo zašlého umění – poštovní známka je uměleckým dílem na minimálním formátu – nedokážou tato razítka nahradit. Otázka je, jak dlouho ještě vynález reformy poštovního styku z roku 1850 bude sloužit.

Orbanizace společnosti

Orbanizace společnosti

               Je to prostě už tak. Ve společnosti, která si chce hrát na demokracii, aby byla akceptována ve slušné společnosti a uspořádá tedy – aspoň pro formu – volby, musí diktátor nebo pseudodiktátor ovládnout sdělovací prostředky. Pokud pak své protivníky nepustí na veřejnost, nikdo o nich neví a mohou pak proti němu klidně nastoupit do voleb a samozřejmě beznadějně prohrají – právě proto, že o nich nikdo nic neví, a pokud ano, pak jen negativní věci servírované diktátorovi oddanými sdělovacími prostředky  – informuje se snad jen pár kverulantů, navštěvujících sociální sítě.

               Ovládnutí sdělovacích prostředků se provádí různými způsoby:

  1. Čínský způsob – absolutní cenzura, všechny názory neodpovídající směrnicím komunistické strany jsou mazány a zamlčovány a jejich nositelé mizí beze stop. – Tento způsob obdivuje prezident Zeman, který by chtěl tímto způsobem stabilizovat českou společnost.
  2. Ruský způsob – novináři, kteří mají názory neodpovídající oficiálním, zemřou. Buď vyskočí z okna, nebo se zastřelí. V Rusku umírali spisovatelé vždy rádi násilnou smrtí, je to tam jakási tradice. Jesenin se oběsil – možná opravdu sám, Puškin a Lermontov zahynuli v souboji a Majakovský se střelil do hlavy – pro jistotu hned dvakrát. Prostě výčitky svědomí, že člověk hanil neomylný státní režim, jsou nesnesitelné. Tento způsob obdivují Tomio Okamura a Vojtěch Filip.
  3. Turecký způsob – každý, kdo kritizuje diktátora, je zavřen do vězení za podporu terorismu. Má to logiku. Protože sultán Erdogan je jedinou záštitou proti všemu terorismu světa, útoky na něho ho oslabují a posilují terorismus. Nějaké námitky? Tak potom budete sedět taky. Tuto metodu neobdivuje nikdo z českých politiků – obdivovat Turky není prostě sexy.
  4. Maďarský způsob – diskrétnější a použitelný dokonce i v rámci Evropské unie. Musíte napřed politicky ovládnout státní média a potom soukromý opoziční tisk nechat vyhladovět. Je to jednoduché. Přijmete dotace z Evropské Unie. Rozdělíte je podnikatelům – podmínka je, že nesmí zveřejnit žádný inzerát v opozičním tisku, jinak utřou nos. Po nějaké době jsou tyto opoziční noviny v konkursu a musí zastavit činnost. Evropská Unie brblá a tváří se, že se zlobí, ale platí dál. Tento způsob obdivuje premiér Babiš, což ho na rozdíl od Zemana, Filipa a Okamury dělá mnohem evropštějším. Tuto metodu ostatně obdivoval i předseda rakouských Svobodných H.C.Strache. Na videu z Ibizy, kde v podnapilém stavu slíbil prodat ruským oligarchům polovinu Rakouska, to byl ochoten udělat právě proto, že si za to jako protislužbu přál vybudování mediálního „Landšaftu“ po vzoru Viktora Orbána. Tenhle model je prostě opravdu pro každého diktátora svůdný.
  5. Italský způsob – prostě si noviny a televize koupíte a ty se potom musí za vaše peníze chovat podle hesla „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Silvia Berlusconiho přinesla tato metoda do premiérského italského křesla a byl po druhé světové válce prvním politikem, který se takto v Itálii udržel u moci po celé volební období. Nicméně tato metoda má nedostatky, nakonec ho přece jen soudy dohnaly a dokonce zavřely – tedy aspoň do domácího vězení.

V Česku se zdá, že pani vládcové zkoušejí jakéhosi hybrida italské a maďarské cesty. Část medií si koupit a nad zbytkem získat kontrolu politickou cestou. Kromě toho jim samozřejmě hrají do karet nejrůznější dezinformační platformy, jako „Parlamentní listy“, „Sputnik“ nebo „Aeronet“, atd. atd. které šíří cílené dezinformace, aby zmátly většinovou populaci nezvyklou samostatného politického myšlení a ochotné věřit podle hesla „Na každém šprochu je pravdy trochu.“ Není!!!

Adrej Babiš vlastní vydavatelství Mafra, k němuž patří Mladá Fronta dnes a Lidové noviny, rozhlasovou stanici Impuls a televizi Óčko. Prezidentovi Zemanovi zase dlouho sloužila televize Barrandov s majitelem Soukupem, dokud tento čekal na čínské peníze. Až když nepřišly, změnil barvy a je teď k Hradu kritický. Petr Kellner koupil televizi Nova, o jeho eminentních zájmech v Číně, které podporuje ze všech sil prezident Zeman, ví zřejmě každý včetně vrabců na střeše. Primu vlastní podnikatel Ivan Zach.

Kromě toho vlastní Babiš a Kellner řadu časopisů pro ženy jako Vlastu, Květy či Rytmus života, touto cestou se dá získat hodně voličů, co asi tak čtou ženy při čekání u kadeřníka?

Kupodivu je to v Česku právě Česká televize, která si jakožto veřejnoprávní televize udržela určitou objektivnost a nezávislost – a zasloužila si tím nenávist mocipánů, zejména pak obyvatele hradu.

Zdá se, že ale současná politická garnitura na odstranění této nezávislosti neúnavně pracuje. Je to doslova mravenčí práce a vyžaduje hodně vytrvalosti, ale pan premiér o sobě ne nadarmo tvrdí, že je „urputné hovado.“

A tak se, krok za krokem mění dozorčí rada české televize. Předseda mediálního výboru parlamentu Stanislav Berkovec (jen náhodou z ANO) rozeslal poslancům brožurku s jasným doporučením, koho volit a koho nevolit, přičemž hlavním kritériem byl postoj kandidátů ke generálnímu řediteli České televize Petru Dvořákovi, který leží panu prezidentovi a jeho věrnému ministerskému předsedovi nejvíc v žaludku. Z patnácti členů rady mohli sice poslanci obměnit jen šest, ale noví členové stojí zato. Luboš Xaver Veselý, je vstřícným postojem k prezidentovi Zemanovi známý, Hana Lipovská je dobrou přítelkyní parodie na prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka a je mu tedy zřejmě názorově blízko. Kromě toho měl všechny varovat její vztah k Janě Bobošíkové, kterou Lipovská přímo zbožňuje a tak je zřejmé, že do rady vstoupila zástupkyně extrémní pravice a hlasatelka vystoupení z EU. Proč v radě je a jaké má úkoly, dala najevo hned, když ihned zahájila frontální útok na generálního ředitele Petra Dvořáka žádostí, aby mu nebyla vyplacena odměna. Že jí bude ideologie nadevše, tedy nad fakta a zdravý rozum dokázala už svým nekompetentním vstupováním do diskuze o Lidicích. Jestliže je tedy tato nová členka dozorčí rady připravena prosazovat názorový mix Bobošíková/Ovčáček, pak nás ochraňuj Bůh. Otázka je, zda to Stvořitel bude  ochoten dělat.

Co je pro mě totiž doslova šokující, je skutečnost že se za kandidaturu Lipovské postavila katolická církev s kardinálem Dukou (který ostatně nechal v chrámu svatého Víta kovaného komunistu z Haló novin číst z bible!). Úloha církve v Českém státě je stále prekérnější. Panu kardinálovi očividně rozvrat morálky, za nímž stojí právě hlava státu, nijak nevadí. Už zapomněl, jak ho pan prezident trpící virózou málem pozvracel u korunovačních klenotů. Zeman může být spokojen, dostal kardinála do podobné pozice, jako Putin pravoslavného moskevského patriarchu Kyrila – do pozice podřízeného služebníka. Ano ve východní církvi byl patriarcha vždy podřízen císaři, který zůstával hlavou východní církve, pan kardinál s panem prezidentem ale zapomněli, že v západním světě se církev od světské moci emancipovala. Kdyby se v Česku platil církevní příspěvek jako v Rakousku (1 procento hrubého příjmu), určitě by už došlo k masovému vystupování z církve. Katolická církev má v České republice tradičně poměrně slabou pozici (vlastně už od patnáctého století). Že si ji dál podkopává a vyhání z církve právě slušné a přemýšlivé lidi nechápu. Ale ono možná až tolik na chápání ani není.

Nechci strašit, ale vyhlídky na to, že se orbanizace české společnosti podaří, nejsou zanedbatelné. Zejména ale proto, že to většině společnosti nevadí. Poslouchat chválu na rozhodnutí vlády a prezidenta je pohodlnější a méně frustrující, než je kritika. Člověk se cítí být hned spokojenější – ostatně to tak přece čtyřicet let fungovalo, ne? Kritická a investigativní novinařina ruší kruhy hospodských pijáků piva, kteří si myslí – a někteří to i říkají – že si Ján Kuciak svoji smrt zasloužil.

Postupnému ovládnutí sdělovacích prostředků vládnoucí mocí se věnoval i Evropský parlament ve svém usnesení o střetu zájmů premiéra Babiše, ovšem tento dokument bude s jistotou vládnoucí garniturou ignorován. Čili Brusel nezávislosti sdělovacích prostředků a ochraně novinářů nepomůže – svou bezmocnost prokázal dostatečně zřetelně v Maďarsku. Česká vláda Andreje Babiše považuje i skutečnost, že EU chce kontrolovat, jak se v Česku nakládá s jejími penězi, za nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí České republiky.

Novináři nesmějí být ponecháni osudu, je třeba, aby se za ně společnost postavila. Opozice sama v parlamentu to nedokáže – je tam v menšině a může být kdykoliv přehlasována – to ukázala volba nových členů rady české televize. Pokud se nechce Česká republika vydat cestou Maďarska (nedejbože Ruska nebo Číny), potřebuje změnu myšlení. Ale je něco takového vůbec možné?

       Hlavně je třeba se oprostit od obdivu k silným vůdcům, pokud tito mají k demokracii vlažný či dokonce negativní vztah. A demokracie, to nejsou jen volby, to je způsob fungování společnost, to je forma života. V dokumentárním filmu o Brunovi Kraiskym, „rakouském králi slunce“ sedmdesátých let, řekl moderátor na závěr větu, která se mi zaryla do srdce. „Jediným štěstím pro Rakousko bylo, že Kraisky byl demokrat tělem i duší. Kdyby chtěl, mohl demokracii kdykoliv odstranit, tak silné charisma pro lidi měl.“

       Ani Babiš ani Zeman Kraiskyho myšlení nemají.  Dejte si na ně, proboha pozor. Aby pak nebylo pozdě.

       Demokracie není jen pravidelné chození k volbám. K těm jsme chodili i za komunismu. Demokracie je způsob života a k němu patří i nezávislá žurnalistika. Novináři jsou hlídací psi demokracie, že se to potenciálním diktátorům nelíbí a chtějí je dostat pod kontrolu, je naprosto přirozené. Zabránit tomu můžou jen voliči sami, nikdo jiný. Když se ale voliči změní v beztvarou masu, které nevadí už vůbec nic, je to cesta do pekla. Možná po ní kráčí už i pan kardinál, nebo ji aspoň dláždí.

       Mimochodem, pane kardinále, nebylo by třeba chrám svatého Víta znovu vysvětit?

Heiliges Land – Küste II

               Für den Kreuzfahrerstaat hatten die vor zwei Wochen beschriebene Häfen, also Jaffa und Caesarea, keine strategische Bedeutung. Diese hatte die Stadt Akko im nördlichen Abschnitt der Bucht von Haifa. Die Kreuzfahrer haben diese Festung im Jahr 1104 kampflos übernommen. Akko wurde zum Haupthafen des Königreiches von Jerusalem, bis es im Jahr 1187 von Saladin erobert wurde. Die Hauptaufgabe des dritten Kreuzzuges war eben die Eroberung dieser Stadt. Dieser Kreuzzug wurde von Richard Löwenherz von England und Philip August von Frankreich angeführt. Diese zwei Herren mochten sich nicht unbedingt, es blieb ihnen aber nichts anderes übrig, als zähneknirschend Seite an Seite zu kämpfen. (Nach der Eroberung Akkos redete sich der französische König auf familiäre Probleme aus, er reiste ab und ließ den Engländer im Heiligen Land allein). Richard war sehr eitel und das brachte ihm Unglück. Als die Kreuzritter die Stadt im Jahr 1191 nach einer zweijährigen Belagerung eingenommen haben, hingen die Anführer ihre Fahnen auf die Mauer der eroberten Stadt.

Der österreichische Herzog Leopold V. (der die Reste des deutschen Kontingentes führte, das sich nach dem Tod von Friedrich Barbarossas mehr oder weniger aufgelöst und bei der Belagerung von Akko nur eine untergeordnete Rolle gespielt hatte) erlaubte sich, seine Fahne mit goldenen Adlern im blauen Feld (heute ist es der Wappen von Niederösterreich) neben den drei englischen Löwen aufhängen. Richard fühlte sich dadurch beleidigt, letztendlich war Leopold NUR ein Herzog und er ließ die österreichische Fahne in den Graben werfen. Leopold verließ tiefst beleidigt den Kreuzzug und wartete, wann der Engländer nach Hause reiten würde. Er hatte Erfolg. Richard nahm in seinem Hochmut den Weg über Österreich. Leopold nahm ihn fest, sperrte ihn in der Burg Dürnstein in der Wachau ein und verlangte von Richards Bruder Johann Ohneland ein gigantisches Lösegeld. Weil es aber Johann in England ohne den herrschsüchtigen Bruder viel besser ging als mit ihm, konnte der liebe Leopold auf das Geld lange warten.

               Letztendlich verkaufte er den wertvollen Gefangenen Kaiser Heinrich VI., der das Lösegeld irgendwie doch zu erpressen vermochte und für das Geld dann eine Armee aufstellte, mit der er das Sizilianische Königreich für sich gewinnen konnte. Leopold V. wurde vom Papst wegen eines Angriffs auf einen Kreuzfahrer mit päpstlichem Bann belegt (vierzig Jahre später wird Papst Gregor IX. selbst einen Kreuzfahrer – Friedrich II.  – angreifen und sein Land verwüsten)und starb kurz danach tragisch nach einem Sturz vom Pferd bei einem Turnier in Graz. Berühmt blieb er trotzdem, die derzeitige österreichische Fahne beruft sich gerade auf ihn und seinen Kampf um Akko. Angeblich kämpfte hier Leopold so tapfer, dass sein ganzer Mantel mit Blut der Feinde verschmiert war, nur in der Mitte, wo er einen breiten Gürtel trug, blieb dieser weiß. Wer will, darf es glauben, seitdem haben Österreicher ihre rot-weiß-rote Fahne. Weil Richard Jerusalem nicht zurückzuerobern vermochte, machte er Akko zur neuen Hauptstadt des Königreiches und diese blieb hier (mit einer kurzen fünfzehnjährigen Unterbrechung nach dem fünften Kreuzzug) bis zum Untergang dieses Staates.

Festung der Johanitten mit der Kirche des Johannes des Täufers

               Akko blieb christlich bis zum Jahr 1291, als auch diese Stadt in moslemische Hände fiel. Damit ging die Zeit des Königreiches von Jerusalem definitiv zu Ende. Im Jahr 1517 eroberte Sultan Selim I.  Akko mit ganz Palästina und vierhundert Jahre wehte dann über die Festung von Akko eine Fahne mit türkischem Halbmond. Im Jahr 1799 stand vor der Stadt niemand anderer als Napoleon Bonaparte höchstpersönlich, der versuchte, sich nach der Vernichtung seiner Flotte bei Abukir durch Admiral Nelson einen freien Weg aus der ägyptischen Falle auf dem Festland freizukämpfen. Bei Akko fand seine Bemühung sein jähes Ende. Der Emir Achmed Pascha, genannt nicht ohne Grund „el Jezzar“ also „Schlächter“, konnte die Stadt erfolgreich verteidigen und Napoleon musste  verbittert zurück nach Ägypten ziehen, woher er dann heimlich nach Frankreich floh und seine Soldaten ihrem Schicksal überließ. Als eine Erinnerung an die französische Belagerung der Stadt gibt es bei Akko den „Napoleon Hill“ und hier werden erbeutete französische Kanonen ausgestellt – ein Schönheitsfehler liegt in der Tatsache, dass diese Kanonen für die Türken in Belgien im Jahr 1841 gegossen wurden. Das stört aber natürlich nur so einen Silbenstecher, wie ich einer bin.

               Das Wahrzeichen der Stadt ist die „El Jezzar Moschee“,

aber vor allem die Festung der Johanniter. Die Ritter des Ordens Johannes des Täufers wurden in der Folge des Friedenvertrages zwischen Friedrich II. und Sultan Al Kamil mit der Verwaltung des Königreiches von Jerusalem beauftragt. Friedrich II. war ein nomineller König von Jerusalem (er heiratete die Erbin des Königreiches Isabella II., die er angeblich noch in der Hochzeitnacht mit ihrer Cousine betrug. Isabella starb bereits im Jahr 1228 im Alter von 16 Jahren bei der Geburt ihres zweiten!!! Kindes an Kindbettfieber). Friedrich ließ sich in Jerusalem in der Grabeskirche sogar feierlich krönen, in keinem Fall war er aber bereit, in Palästina zu bleiben. Es kehrte nach Italien zurück und die Johanniter übernahmen das Kommando. Ihre Festung war monumental, auch die heutigen Ruinen sind atemberaubend. Hohe gotische Säle, vor allem der Speisesaal, sollten die Pilger beeindrucken. Christliche Pilger gingen in Akko an Land. Sie mussten zuerst zu den Johannitern gehen, wo sie registriert, gepflegt, gefuttert und abkassiert wurden. In der Mitte der Festung gibt es einen großen Innenhof, wo sich die Ritter im Umgang mit der Waffe übten.

Die Ausbildung eines Ordensmitglieds dauerte sieben Jahre, die ersten vier lernten die Ritter Medizin, weitere drei Jahre den Kampf. Johanniter entstanden ursprünglich als ein Spitalsorden, der sich um kranke und verletzte Pilger kümmern sollte. Später sind sie darauf gekommen, dass es besser war, die Pilger vor Überfällen und damit verbundenen Verletzungen zu schützen, als ihnen dann ihre Wunden zu behandeln. Es war also, wenn man will, eine erste Form der Präventivmedizin. Die Festung von Akko diente noch in den britischen Zeiten als Gefängnis für israelische illegale Widerstandkämpfer. Angeblich versuchten die Gefangenen nach dem Vorbild des Grafen Monte Christo einen Fluchttunnel zu graben und sie stürzten in die vergessenen und teilweise verschütteten johannitischen Säle. Briten fingen an, die Ausgrabungen an diesem Ort archäologisch zu untersuchen. Heute sind sie wirklich imposant.

               Zum Hafen von Akko kann man aus der Stadt durch einen 350 Meter langen Templertunnel kommen.

Er wurde im Jahr 1994 bei Reparatur einer Wasserleitung zufällig entdeckt. Es war eigentlich ein Abflussgraben, der zugleich als Fluchtweg diente und am 18. Mai 1291 nutzten ihn die besiegten Ritter, um sich vor den siegreichen Mameluken zu retten. Den Templern half es nur für kurze Zeit. Am Freitag 13.Oktober 1307 vernichtete ihren Orden der französische König Philipp IV. der Schöne. Der Deutsche Ritterorden, der für seine Verdienste von Kaiser Friedrich II. eine neue Wirkstätte an der baltischen Küste fand, existiert bis heute.  Johanniter konnten sich ebenfalls retten (sie übersiedelten zuerst nach Rhodos und dann nach Malta und existieren bis heute als Malteserritter, obwohl sie für eine bestimmte Zeit nach der Einnahme von Malta durch Napoleon aufgelöst wurden). Ein Spaziergang auf den Mauern von Akko ist beeindruckend, sowie auch die Karawanserei mit einem hohen Turm mit türkischen Symbolen.

Von den Mauern der Stadt kann man Haifa sehen, den Israels größten Hafen.

               Man sagt, im heutigen Israel: „in Haifa wird gearbeitet, in Jerusalem wird gebetet und in Tel Aviv wird gelebt.“ Haifa ist also das Kernstück der israelischen Wirtschaft.

               Haifa war neben Akko nur ein bedeutungsloses Fischerdorf, bis seine Lage Briten schätzen konnten und daraus einen Zentralhafen machten. Einer der Gründe, warum Briten im Jahr 1917 ein Mandat über Palästina übernahmen, war das Erdöl. Kuwait war schon seit 1899 ein „Selbständiges Emirat unter britischem Schutz“, jetzt bildeten die Briten noch ein sinnloses irakisches Königreich, um einen einzigen und dazu von ihnen vollständig abhängigen Partner zu haben. Sie zogen die Pipeline durch den Irak und beendeten sie mit einem Terminal in Haifa. Sie ersparten sich dadurch einen langen und anstrengenden Weg durch Persischen Golf, die Straße von Hormuz, um das gefährliche Horn von Afrika und durch den Suezkanal. Auch heute ist in Haifa ein riesiger Erdölterminal, die Stadt wird durch die Industriezone, die zentral liegt, zweitgeteilt.

In Haifa gäbe es nicht viel zu sehen, wäre hier nicht ein Sohn des Propheten einer neuen Religion Bahái begraben. Diese Religion, die sich um eine friedlich Vereinigung aller monotheistischen Religionen bemüht, ist in Israel offiziell anerkannt. In Haifa steht am Fuße des Berges Karmel das Mausoleum Babas, des Sohnes Baha-u-lahs, des Propheten dieser Religion. Der persische Garten, der um das Mausoleum angelegt ist, ist einfach unglaublich schön.

               Besuchswert ist auch die ehemalige deutsche Kolonie, die deutsche Siedler während des zweiten Weltkrieges räumen mussten. Über den Türen der Häuser gibt es auch heute noch deutsche Aufschriften, meistens Verse aus der Bibel.

               Wenn man schon einmal in Haifa ist, muss man den Berg Karmel besuchen. Und nicht nur wegen einer wunderschönen Aussicht über die Stadt, die dann einem zu Füßen liegt. Der Berg Karmel spielt im Alten Testament eine wichtige Rolle, weil hier der Prophet Elias lebte, der wahrscheinlich am meisten geschätzte Prophet des Alten Testaments.

Die Höhle, wo Prophet Euas leben sollte

Über die Höhle, in der er angeblich lebte, steht die Kirche der Jungfrau Maria, die – wie anders? – dem Orden der Karmeliter gehört. Es ist der einzige Orden, der im Heiligen Land gegründet wurde und zwar im Jahr 1150 genau an diesem Ort. Elias stritt auf diesem Berg mit den heidnischen Priestern über die Echtheit ihres und seines Gottes und bot einen Versuch an:

               Da sagte Elias zum Volk: Ich allein bin als Prophet des Herrn übrig geblieben: die Propheten des Baal aber sind vierhundertfünfzig. Man gebe uns zwei Stiere. Sie sollen sich einen auswählen, ihn zerteilen und auf das Holz legen, aber kein Feuer anzünden. Ich werde den anderen zubereiten, auf das Holz legen und kein Feuer anzünden. Dann sollt ihr den Namen eures Gottes anrufen und ich werde den Namen des Herrn anrufen. Der Gott, der mit Feuer antwortet, ist der wahre Gott.“ (Das erste Buch der Könige 18, 22-24)            

               Natürlich entflammte das Holz unter dem Opfer des Elias – es ist möglich, dass der Prophet bereits damals den Trick mit der Linse kannte, es war letztendlich ein sonniger Tag und Elias wartete taktisch richtig auf Mittag, wenn der Sonnenschein am stärksten war.

               Elias ist der einzige der Propheten, der nicht starb, sondern direkt in einem Feuerwagen in den Himmel aufgenommen wurde, das passierte allerdings am Fluss Jordan unweit von Jericho und das Gebiet an der Staatsgrenze am Fluss Jordan ist trotz des Friedensabkommens zwischen Israel und Jordanien für einen normalen Sterblichen nicht leicht zugänglich.

               In Haifa können wir unseren Ausflug zur israelischen Küste beenden. Askalon im Süden ist nicht interessant und Gaza schon überhaupt nicht. Gaza sollte nach einem internationalen Wirtschaftplan zum größten Hafen in der Region ausgebaut werden, zur Hauptumlagestelle für den ganzen Nahen Osten. Dieser Plan, den die UNO sowie auch Privatinvestoren mit vielen Milliarden Dollar finanzieren wollten, hätte den Palästinensern den Wohlstand gebracht. Dann übernahm aber Hamas die Macht im Gazastreifen…   

               Den nächsten Besuch gestatten wir Galiläa, dem Ort der Tätigkeit Christi, wo sich die meisten christlichen Pilgerorte befinden.                Also sollten Sie Zeit und Lust haben….

Haifa Mausoleum

Koronavirus, očkování a Bill Gates

               Tak nějak jsem si myslel – uznávám, že jsem naivní – že právě koronavirová epidemie zlomí odpor odpůrců očkování. Že se konečně chytnou za nos a pochopí, že bojují za špatnou věc.

               Opak je pravdou. Je to pro mě trošku nepochopitelné, ale je to skutečně tak. Na sociálních sítích, (které já nazývám asociální) ale nejen na nich, dosahují konspirační teorie právě svého vrcholu.

  1. Korona neexistuje
  2. Korona je neškodná chřipečka, kterou zneužili politici k odbourání demokracie
  3. Korona je virus, který byl využit k resetování světového finančního systému
  4. Korona byl vymyšlen v laboratoři světové zdravotnické organizace, aby mohli být lidé násilně očkováni a přitom jim byl naimplantován mikročip k absolutnímu sledování
  5. Koronu vyvinul Bill Gates, aby si vynutil povinné očkování, které dělá lidi neplodnými a tím bude zredukována světová populace na půl miliardy lidí, číslo, které považuje on a jeho střešní organizace – Dům Sion – za přijatelné pro další existenci zeměkoule

Našlo by se toho ještě určitě mnohem víc, přiznám se, že jsem po těch bláznivých teoriích aktivně nepátral, nemám na to žaludek. Konspirační teorie zažívají svou konjunkturu, dozvěděl jsem se, že je šíří dokonce i obskurní ruský server Aeronet – který má v Česku stále hodně čtenářů a dokonce i lidí, kteří jeho nesmyslům věří. V Německu věří konspiračním teoriím třetina obyvatel, v USA je to každý druhý. Internet se svými „sociálními sítěmi“, které umožňují lidem komunikovat s lidmi stejně smýšlejícími a tím se utvrzovat ve svých názorech, jedno jak šílených, tento trend podporují

Koronavirová krize poskytla všem těmto teoriím konjunkturu. Německý vědec Michael Butter zkoumá tyto teorie už celá desetiletí a cítí jejich stoupající nebezpečnost. Proč právě teď taková konjunktura?

Tyto teorie jsou podle Buttera odpovědí na vnímanou bezmocnost. V okamžiku, kdy má člověk pocit, že nemůže ve společnosti nic ovlivnit, je náchylnější věřit v spiknutí. Lidé, kteří na tyto teorie věří, jsou přesvědčeni, že nic se neuděje náhodou. Vždycky existuje tajná skupina spiklenců, která má nekalé plány. Když člověk uvěří takové teorii, dostane náhle pocit jistoty. Ví, co se děje, všemu rozumí a navíc – identifikuje nepřítele, což působí na duši jako očistná lázeň. Jakmile je možné definovat nepřítele, proti kterému je možné vést boj, pocit bezmocnosti mizí. Navíc se člověk cítí být vyvoleným, patří k těm několika zasvěceným, zatímco slepá hloupá lidská masa nic nechápe a musí být ještě zasvěcena. Což je úkol hodný následování a dává velkou motivaci.

Zajímavé je, že tato skupina lidí se skládá převážně z mužů starších 40 let s nižším vzděláním, kteří žijí ve strachu ze sociální nejistoty, ze ztráty zaměstnání, ze ztráty své pozice živitele rodiny – tedy tradiční mužské úlohy. Skupina, která se výrazně překrývá s voliči populistů typu Donalda Trumpa či Jaira Bolsonara – není náhodou, že právě tito pánové tyto teorie svým přístupem k současné krizi živí a že se na demonstracích proti opatřením na omezení epidemie v Německu či v Rakousku pravidelně objevují politici z takzvaného populistického spektra – hlavně z krajní pravice. Problém je, že se s těmito zastánci konspiračních teorií prakticky nedá vůbec diskutovat – je to stejně beznadějné, jako pokoušet se svědky Jehovovy odvést od jejich víry. A jestliže v USA tvoří tato skupina 50 procent populace, máme tady najednou trhlinu ve společnosti, polovina společnosti těmto teoriím věří, ta druhá se jim vysmívá, zde není žádný prostor pro diskusi – zato ale pro nedůvěru, nenávist a násilí.

Tváří zloducha, který se snaží zničit svět, se stal Bill Gates. Má to určitou logiku. Především nepřítel musí mít nějakou tvář, abychom proti němu mohli bojovat. Světová zdravotnická organizace sice taky není špatná, ale jejího předsedu Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse sotva někdo zná (a kromě toho se jeho jméno nedá vyslovit a už vůbec ne zapamatovat, což ho před osudem tváře padoucha spolehlivě chrání) – zejména pak ne lidé s nedostatečným vzděláním, kteří jsou pro tyto teorie mnohem náchylnější. Billa Gatese zná každý – a navíc je nesmírně bohatý. Úspěch se neodpouští. Bill Gates se věnuje vývoji očkovacích vakcín, přispívá do rozpočtu WHO největší sumou a navíc v minulém roce simuloval vznik pandemie, která měla mít svůj původ v Číně. Tím dostávají lidé, věřící na spiknutí, do rukou rozhodující argumenty:

  1. Odkud to mohl vědět?
  2. WHO platí proto, aby sloužila jeho zájmům – proč by to jinak dělal?
  3. Co z toho má, čili jak na tom vydělá peníze? Představa, že by něco mohl dělat bez výhledu na zisk (protože má peněz tolik, že neví co s nimi?) je pro ně neakceptovatelná.

Bohužel sám Gates své nepřátele podcenil, když si dovolil na začátku tohoto roku v rozhovoru pro „Reddit“ říct: „Přijde doba, kdy budeme mít digitální certifikáty, ze kterých bude zjistitelné, kdo se uzdravil, kdo byl testován a pokud by existovala očkovací látka – kdo byl očkován.“

Víc nebylo třeba. Protože jeho nadace zkoumá i v digitální oblasti, která prostřednictvím infračerveného záření má zjišťovat očkovací stav osob a zkoumá mikročip jako prostředek antikoncepce, bylo toto jeho vyjádření ihned interpretováno jako přiznání. Demonstranti na ulicích křičí „Kill Bill!“

Gates věnoval na vyvinutí očkovacích vakcín už čtyři miliardy dolarů – byla to jedna z jeho prvních investic, protože tím „chrání děti, jedno jak jsou chudé nebo bohaté.“  (Uvědomme si, že je to pro člověka s majetkem ve výšce 105 miliard dolarů suma, která ho nebolí a kterou tedy může opravdu darovat.) Tomu odmítají jeho nepřátelé věřit a výroky Setha Bekleyho, šéfa Gatesovy očkovací aliance GAVI, dát k dispozici očkovací látku bez nároku na zisk, na níž farmakologické koncerny smějí vydělávat až po konci epidemie, zůstávají úmyslně nepovšimnuty.

Očkování je samozřejmě citlivé téma. Jeho odmítání je důkazem současného blahobytu. Matky, které by viděly umírat své děti na záškrt nebo černý kašel, by v žádném případě nepropagovaly „vznik přirozené imunity“. Samozřejmě, že antibiotika mnohé změnila, ovšem nárůst rezistencí posouvá zájem medicíny opět od léčby k prevenci. Dnes ještě odpůrce očkování chrání imunita populace, ovšem ta funguje jen do určité míry. Když proočkovanost populace klesne pod určitou kritickou míru, můžeme znovu očekávat epidemie chorob, které jsou už vymýceny, nebo zatlačeny do defenzívy. Černé neštovice nevymizely díky „vzniku přirozené imunity“ populace, ale jen a jen díky očkování – s tím ostatně začala už Marie Terezie, která byla jinak k „novotám“ vždy hodně nedůvěřivá (Neštovice ovšem řádily i v její rodině a zabily jí nejen strýčka, císaře Josefa, ale i několik jejich snach).

 Samozřejmě že citlivým bodem je očkování proti chřipce a proti pneumokokům. Obě totiž neposkytují dokonalou ochranu, jako například očkování proti spalničkám, proti klíšťové meningoencefalitidě nebo hepatitidě B. Důvodem je, že chřipkový virus se každý rok mění a vakcína se většinou připravuje na základě virových mutací z Austrálie (tam je zimní, tedy nebezpečná sezóna o půl roku dřív – ovšem, a to je právě ten malér, někdy o půl roku později). Vakcína proti chřipce je tedy tak trochu sázka do loterie, buď to vyjde, nebo to nevyjde. Letos to vyšlo, rok předtím to nevyšlo. Minimálně ale nové vakcíny nemají tolik vedlejších účinků jako chřipkové vakcíny ještě před deseti-patnácti lety. (Mimochodem ten nesmysl s autismem jako následkem očkování byl už dávno vyvrácen, je ale odpůrci očkování tvrdohlavě stále opakován.) V naší nemocnici letos nezemřel ani jeden pacient s Covidem 19 (i když tři strávili nějakou dobu na umělé ventilaci a jeden byl i reanimován), zato tři pacienti s chřipkou kmene A. Proočkovanost rakouské populace proti chřipce byla letos (kdy byla vakcína skutečně úspěšná) 8 procent!!!.

U pneumokoků je problém jiný. I když se člověk nechá očkovat oběma dostupnými vakcínami, získá ochranu jen proti asi šedesáti procentům pneumokokových kmenů. A u mého přítele vyvolalo toto očkování obnovení aktivity dávno vyhojené toxoplasmózy se ztrátou vidění na jedno oko. To samozřejmě volá odpůrce očkování na barikády. Přiznám se, že vůči těmto dvěma vakcínám, tedy chřipce a pneumokokům (ale i Rotaviru u malých dětí) jsem pořád ještě poněkud skeptický. Ovšem proti koronaviru – pokud se nepotvrdí slova viroložky Soni Pekové, která tvrdí, že virus do vánoc zmizí stejně jako SARS nebo MERS (a já jí chci věřit) se určitě očkovat dám. (předpoklad je, že vakcína bude pracovat s mrtvými viry a ne oslabenými živými – stejně jako je tomu u chřipky). Pokud by poté vznikla další vlna epidemie a kosila neočkované jedince, nemyslím si, že by bylo třeba dělat další „lock down“ a ruinovat ekonomiku. Protože pak už by to byla soukromá věc každého jednotlivce. Tak nějak se mikročipu v očkovací látce nebojím. Jsem naivní?

Orientovat se v současném světě přeplněném informacemi, kdy je prakticky nemožné odlišit pravdivé od nepravdivých, je nesmírně těžké. V okamžiku, kdy člověk uvěří konspirační teorii, jeho svět se v mnohém zjednoduší a může zase spokojeně spát.

Nejnověji byly zpochybněny dvě nové studie, publikované v nejprestižnějších lékařských časopisech Lancet a NEMJ (New England Journal of Medicin). Jedna z nich se zabývala používáním léku Hydrochlorochinu (Lancet), na který tak přísahá prezident Trump a který měl prostřednictvím vyvolání poruch srdečního rytmu napáchat u nemocných s koronavirem víc škody než užitku, druhá studie zveřejněná v NEMJ měla dokázat, že další užívání takzvaných ACE-blokátorů během epidemie koronaviru nemělo žádný negativní vliv na průběh infekce. Od obou studií se distancovali jejich autoři Mandeep Mehra, Frank Ruschitzka a Amit N Patel a časopis následně 4. června článek stáhl a omluvil se za něj. Údaje totiž spočítala jistá minifarma Surgisphere, která neměla na takový úkol kapacitu. Navíc autorům odmítá umožnit přístup do své databáze – což je jinak samozřejmé. Očividně tato agentura věděla dopředu, jak mají výsledky vyjít. A nedělala to určitě zadarmo.

Pro mě byla zvláštní skutečnost, že když v Rakousku vystupoval k tomuto tématu profesor Rosenkranz z Grazu, aby dokázal, že ACE- blokátory jsou možná dokonce prospěšné a mají ochranný účinek, vůbec se na tuto studii neodvolával, přestože vyšla už začátkem května. Místo toho se snažil tento účinek odvodit z jedné staré studie, která se zabývala chřipkou A výsledky se snažil převést jedna ku jedné na infekci koronavirem. Kromě podivných složitých fyziologických teorií nenabídl žádné klinické důkazy – i když byla tato studie už v té době známá. Věděl už, že bude rozcupována, protože byla očividně manipulována – kým asi? Výpovědi této studie mohly být jen v zájmu farmakologického průmyslu. Naproti tomu ona první studie (rovněž z Lancetu) v níž čínští lékaři dovozovali horší průběhy choroby u lidí tyto léky užívající, odbyl Rosenkranz argumentem, že ve studii nebyli pacienti rozkohortováni podle věku a že tato studie posloužila pouze „yelow press“. Jiná studie z USA, která dovozovala neškodnost této léčby, se zabývala pouze počtem infikovaných s a bez této medikace. Ne ale průběhem choroby. Snad jedině jedna studie z Wuchanu (ovšem retrospektivní) vyvracela negativní účinek této léčby, ovšem počty pacientů, kteří tyto léky užívali, se pohybovaly okolo 5 procent (V Číně se tyto skupiny léků používají jen zřídka). Něco mi tu prostě hodně škaredě páchne. Vždy se najde dost „vědců“, kteří se dají koupit. Proto taky bude stále dost odborníků, kteří budou zarputile obhajovat teorii vzniku viru v netopýrovi a ne v čínské laboratoři.  Pár milionů pro tyto odborníky jsou pakatelem proti tisícům miliard, které by Čína musela platit za způsobené hospodářské škody, kdyby se dokázal umělý původ viru. Peníze nesmrdí a v dnešní době se staly skoro univerzálním měřítkem úspěchu.

Takže jsem už asi taky už stoupenec konspiračních teorií. Měl bych se nad sebou zamyslet. Ale za očkování a Billa Gatese a jeho nadaci jsem stále ještě ochoten bojovat.

Cefalú

               Tohle město existovalo jako řecká kolonie už v časné antice, i když se svým významem nemohlo rovnat nedaleké Himeře nebo Panormosu, z něhož se mělo vyvinout dnešní Palermo. Ale jméno Kephaloidion se nápadně podobá dnešnímu jménu Cefalú a to o má svůj důvod. A tím důvodem je skála tyčící se přímo nad městem, „Rocca di Cefalú“, která má skutečně vzhled lidské hlavy.

Ta skála je vysoká 271 metrů, a pokud navštívíte Cefalú, musíte na ni samozřejmě vylézt, jinak by návštěva města nebyla úplná a tím pádem ani platná. Jen, prosím, stoupejte na ni brzy dopoledne, zejména v létě, protože jen v ranních hodinách je cesta, vedoucí na vrchol hory, ve stínu. V okamžiku, kdy vám na hlavu začne pálit polední červencové či srpnové slunce, je těch 271 metrů zatraceně vysokých. My jsme vyrazili sice v časném dopoledni, ale přece jen ne dost ráno. Museli jsme totiž urazit několik desítek kilometrů z Trapani a to i přes cesty obchvatu v Palermu, což není právě jednoduché, ovšem o to napínavější. A taky je třeba zaplatit mýto, dálnice na Sicílii jsou sice převážně bezplatné, to se ale nevztahuje na dálnici z Catanie do Palerma, takže nás ta cesta stála jedno euro a čtyřicet centů navíc.

               Zaparkovat v Cefalú je jednoduché. Je zde jen jedna příjezdová cesta a podzemní parkoviště se nachází přímo u ní, takže pak dosáhnout starého města není opravdu žádný problém.  Ale pak je třeba lézt nahoru. Samozřejmě v naprosto nevyhovující obuvi a za stále rostoucího horka a protestů mé drahé manželky. Ale vystoupali jsme a odměnou byly úžasné výhledy. Jedna na krásné město, které vám leží u nohou, druhý na moře s Liparskými ostrovy. Vystupují z moře jako modravé obláčky a z vrcholu Cefalú, kde se nachází i zříceniny někdejší městské pevnosti, uvidíte šest z nich. Lipari, Vulcano, Salinu, Alicudi, Filicudi a v dálce zahlédnete ještě Panareu. Stromboli je příliš daleko, jako jediný ze sedmi liparských ostrovů není ze skály nad Cefalú vidět, dokonce ani kouř z jeho vulkánu. Pohled je to úžasný, cesta na strmý kopec se tedy rozhodně vyplatila. Tedy minimálně já jsem byl toho mínění…

Po cestě dolů je jako největší památka prezentován Dianin chrám, údajně z pátého století před naším letopočtem, ovšem nikdo neví, zda skutečně sloužil Dianině kultu. Prostě archeologové, kteří tuto kamennou stavbu objevili, ji panenské bohyni lovu přisoudili. Možná je to důsledek na Sicílii všudepřítomného kultu panny Marie.

Sešli jsme tedy dolů do města a hned na úpatí skály nás zachránil bar s Birra Moretti, čili s italským pivem. Italové tuší, že člověk vyžaduje v jejich klimatu víc tekutin a servírují tedy toto pivo v lahvích 0,66, čili dvě třetiny litru – věřte tomu, že ho potřebujete.

               Na druhé straně než Liparské ostrovy leží člověku u nohou město s úžasnou katedrálou. Je to jedna z největších románských katedrál na světě, Katedrála „Nejsvětějšího Spasitele“.

Kostel dal stavět normanský král Roger II. V roce 1130 se totiž jeho loď dostala u severního pobřeží Sicílie do strašné bouřky a on přísahal, že pokud přežije, postaví na místě, kde přistane, největší kostel na světě.  Přistál v Cefalú a už o rok později se začalo stavět. A stavělo se dlouho, protože kostel má rozměr fotbalového hřiště 90 x 40 metrů. Fasádu dokončili až v roce 1240, což mělo pro úmysly Rogera II. fatální následky. Určil totiž, že on i jeho následníci mají být právě v této katedrále pohřbeni. V čase jeho smrti nebyla katedrála všem ještě zdaleka hotova, a tak jeho poddaní nebrali podobné příkazy zas až tak vážně. (Jednou ze základních vlastností Siciliánů je totiž nebrat příkazy svých vládců zas až tak vážně). Jeho následník Vilém II. zvaný Dobrý si postavil svůj chrám v Monreale nad Palermem a samozřejmě se nechal pochovat tam a Friedrich II. šel dokonce tak daleko, že nechal z Cefalú odvézt porfyrový sarkofág, a nechal v něm pohřbít svého otce, císaře Jindřicha VI. a to v palermské katedrále! Biskupa v Cefalú tím sice rozčílil do nepříčetnosti, ale město se muselo smířit s tím, čím je – malým, i když krásným  hnízdem na pobřeží – i dnes žije ve městě pouhých 14 000 obyvatel. Zásluhy krále Rogera nezůstaly ale zapomenuty, hlavní nákupní ulice města se jmenuje „Corso Ruggero“:

               Před chrámem, který je samozřejmě největší dominantou města, je krásné náměstí plné restaurací – jak jinak v Itálii, naproti kostelu stojí Municipio, tedy radnice v někdejším královském paláci Rogera II. Právě v Cefalú a v tomto paláci se údajně zachránil král Karel z Anjou během sicilských nešpor. Ty se odehrály na velikonoční pondělí 30. března 1282. Po porážce posledního sicilského krále z rodu Štaufů Manfreda u Beneveneta v roce 1266 ovládli jih Itálie Anjouovci. Ti byli ale vždycky chápáni jako cizí – francouzská – okupační moc. Část obyvatelstva, zejména místní šlechta, se s touto novou nadvládou nikdy nesmířila. Povstání začalo před katedrálou v Palermu a rozšířilo se na celý ostrov – s výjimkou Messiny. Každý, kdo nedokázal vyslovit italské slovo  „Cicero“ –  a to žádný Francouz nedokázal – byl bez milosti zabit. Povstání padlo za oběť několik tisíc Francouzů, (a zřejmě i několik koktavých domorodců). Karel z Anjou se náhodou nenacházel v Palermu a dokázal se zachránit přeplutím z přístavu v Cefalú do Neapole, kde si – po jistotu hned vedle přístavu – dal postavit nedobytnou pevnost „Castello nuovo“. Člověk nikdy neví. Sicilané si pak pozvali aragonského krále Petra, který byl potomkem Hohenštaufů z matčiny strany a on pozvání rád přijal, Sicílie se stala na další staletí aragonskou a poté španělskou.

               Katedrála je neuvěřitelně velká, její vnitřní výzdoba zato dost nehomogenní. Od řeckých mozaik v apsidě, kde je velké vyobrazení Pantokratora, jak to v románské době bylo zvykem až po barokní prvky, prostě každý si něco přistavěl a výsledkem je dojem „každý pes jiná ves“.

Homogenní je křížová chodba přilehlého kláštera, ta je v ranně románském stylu s úzkými oblouky, tak jak to Normani převzali od Arabů a přizpůsobili to románskému stylu obvyklému v křesťanském světě.

               Ostatně i na arabskou minulost můžete v Cefalú zakopnout, jsou zde totiž arabské lázně. Voda tu vytéká ze sošek lvích hlav, můžete si v ní umýt nohy, víc se nedá – odtéká pak přímo do moře.

               Pokud máte návštěvy města dost, můžete popojít jen několik desítek metrů k městským plážím. Jsou písčité, přímo ve městě a překvapivě čisté. Koupat se a koukat na monumentální „La Rocca“, která se vám tyčí přímo nad hlavou, je krásný zážitek.

               Těsně předtím, než jsme opustili staré město a šli se koupat, abychom si ten den v Cefalú užili ze všech stran, překvapila mě pamětní deska umístěná na rohovém domě na kraji starého města, věnovaná slovenskému malíři Ernestovi Zmetákovi. 

Ten strávil v Cefalú spoustu času, protože byl krásou města uchvácen a rád tu tvořil.  Žil v letech 1919 – 2001, takže by právě letos oslavil sto let. V roce 2005 mu udělili in memoriam pamětní medaili a současně odhalili pamětní desku, připomínající jeho zásluhy za propagaci tohoto krásného městečka pod skalou na mořské pláži. Takže aspoň malý závan staré federace.

               Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšníka skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro! A to v roce 2012, prosím.

               Jestliže byl příjezd do města naprosto jednoduchý – po jediné cestě, na níž stály podzemní garáže, opuštění města už zdaleka tak snadné nebylo. Cefalú si zřejmě chce turisty podržet. Ta příjezdová cesta je totiž jednosměrka, takže to nejjednodušší řešení, totiž návrat po cestě, po které jste přijeli, není možné. A když vyjedete z parkoviště, je zde značení směru – přesně jedenkrát. Víc už ne. Už na prvním křižovatce další označení výjezdu na Palermo chybí, takže se musíte řídit instinktem – jako ostatně v Itálii a hlavně na Sicílii tak často. Rozhodl jsem se jet doprava, zda to bylo správně, nevím, možná to bylo vlevo jednodušší. Každopádně jsme se prokličkovali neuvěřitelnou změtí úzkých uliček až před město, kde jednosměrnost příjezdové komunikace končila. Takže dá se. Chce to jen pevné nervy, ale ty musíte na návštěvu Sicílii vlastním vozem stejně vždycky přibalit.

Heiliges Land – die Küste I

Heiliges Land – die Küste

               Die israelische Küste spielt in der Erzählung der Bibel keine wesentliche Rolle, keinesfalls ist sie vergleichbar mit Galiläa oder Jerusalem. Die Israelis waren Bauern, keine Matrosen und die Küste mit ihrem schnurgeraden Verlauf bot nur wenige Möglichkeiten, geschützte Häfen zu bauen. Trotzdem wage ich zuerst einen kleinen Ausflug in diese Region, bevor wir das Zentrum des Landes besuchen, also Galiläa, Jerusalem und Betlehem, wo sich das Leben Christi abgespielt hat.

               Das Zentrum der Küstenregion Israels ist Tel Aviv. Die Metropole mit 850 000 Einwohnern ist zerstreut in mehrere größere Siedlungen mit Hochgebäuden und umkreist ihr ehemaliges Zentrum, den Hafen Jaffa, oder wie wir diese Stadt aus dem Alten Testament kennen – Joppe. Aus diesem Hafen stach Jonas in die See, der von einem Wal geschluckt und dann ausgespuckt wurde. Aus der biologischen Sicht handelte sich um eine nachvollziehbare Tat dieses Walfisches. Weil sich dieses Tier von Plankton ernährt, war Jonas für den Wal ein relativ großer und unverdaulicher Bissen. Eine Statue dieses gutmütigen, lächelnden Wales findet man in Jaffa auf einem kleinen Platz im Zentrum.

               Jaffa ist ein kleines Städtchen, das stolz auf seine Geschichte ist, schön rekonstruiert und bewohnt – wie es  in alten israelischen Städten üblich ist – von Palästinensern mit israelischer Bürgerschaft. Jaffa wurde bereits von Ramses II. in seinem Bericht über die Schlacht von Kadesch erwähnt, deshalb findet man hier auch sein Denkmal.

Unweit davon gibt es eine Brücke mit Zeichen des Zodiaks. Wenn man auf sein Sternzeichen die Hand legt und mit Blick aufs Meer sich etwas wünscht, geht der Wunsch in Erfüllung. Ich weiß nicht, ob ich die Hand falsch gelegt oder den Blick falsch gerichtet habe, mein Wunsch hat sich jedenfalls nicht erfüllt. Ich habe mir gewünscht, dass wir alle gesund bleiben, ein paar Tage nach der Rückkehr nach Hause brach sich meine Frau die Hand und meine Tochter hat sich den Knöchel verstaucht. Also würde ich Touristen empfehlen, sich etwas weniger Essentielles zu wünschen, damit sie das Gegenteil nicht in eine ähnlich schwierige Situation bringt, wie es uns passierte.

               Jaffa wurde von Saladin nach seinem Sieg bei Hattin vernichtet, es wurde von den Kreuzrittern während des fünften Kreuzzuges neu aufgebaut. Dieser Kreuzzug in den Jahren 1228 – 1229 wurde von Kaiser Friedrich II. angeführt, der sich gerade in päpstlichem Bann befand. Deshalb wurde ihm die Unterstützung der Templerritter und der Johanniter verweigert, lediglich der Deutschritterorden war bereit, den Kaiser in seiner Bemühung, Jerusalem zurückzugewinnen zu unterstützen. Der Kaiser selbst hatte nicht genug Soldaten, um gegen den Sultan Al Kamil ins Feld zu ziehen. Weil er wegen der Feinschaft der Templer nicht in Akko bleiben konnte, zog er mit seiner Armee nach Jaffa, das damals ein Ruinenfeld war und begann mit dem Sultan zu verhandeln. Damit sich seine Soldaten nicht langweilten, weil Langweile die Quelle alles Bösen ist, gab er den Befehl zum Wiederaufbau der Stadt. Die Verhandlungen zogen sich eineinhalb Jahr hin und sind bis heute ein Beispiel, wie man eine Verhandlung führen sollte. Das Hauptprinzip ist, auch bei Aussichtslosigkeit die Verhandlungen nicht zu unterbrechen und geduldig auf einen günstigeren Moment zu warten, bis die Gegenseite in Schwierigkeiten gerät. So unterhielten sich Friedrich und Al Kamil beinahe ein halbes Jahr über die Regel des Schachspieles. Letztendlich waren die Verhandlungen erfolgreich und Friedrich bekam Jerusalem mit einem Korridor von der Küste zur Stadt zugesprochen. Dank der Länge des Aufenthaltes wurde die Stadt Jaffa beinahe fertig gebaut, die Fertigstellung machte dann anschließend der französische König Ludwig IX., nachdem er sich aus der ägyptischen Gefangenschaft (in die er nach der Katastrophe des sechsten Kreuzzugs nach Damietta in Ägypten geraten war, den er selbst angeführt hatte),freigekauft hatte. Nicht einmal die neue Stadtmauer halfen aber, als Jaffa vom ägyptischen Herrscher Bayrbas im Jahr 1271 erobert wurde und seitdem blieb Jaffa in den moslemischen Händen. Heute stehen hier Moscheen neben christlichen Kirchen und es scheint, dass sie miteinander im Frieden leben.

               Auf Jaffa bezieht sich ein Schlüsselereignis, das die Entstehung der christlichen Kirche betrifft. Hier hatte der heilige Petrus eine Vision, durch die ihm bekanntgegeben wurde, dass die neue Lehre nicht nur für Juden, sondern auch für Heiden gemeint war und dass das Privileg der Taufe auch den Römern nicht untersagt werden durfte. In diesem Punkt waren sich die übrigen Apostel mit dem heiligen Paulus lange Zeit nicht einig. Sie beharrten auf der Beschneidung der neuen Christen, was den Zulauf der neuen Gläubiger deutlich reduzierte.

               Da wurde er (Petrus) hungrig und wollte essen. Während man etwas zubereitete, kam eine Verzückung über ihn. Er sah den Himmel offen und eine Schale auf die Erde herabkommen, die aussah wie ein großes Leinentuch, das an vier Ecken gehalten wurde. Darin lagen alle möglichen Vierfüßler, Kriechtiere der Erde und Vögel des Himmels. Und eine Stimme rief ihm zu: Steh auf, Petrus, schlachte und iss! Petrus aber antwortete: Niemals, Herr! Noch nie habe ich etwas Unheiliges und Unreines gegessen. Da richtete sich die Stimme ein zweites Mal an ihn: Was Gott für rein erklärt, nenne du nicht unrein (Apostelgeschichte 10,11 – 16)

               Heute steht an diesem Ort eine christliche Kirche, auf dem Hauptaltar ist natürlich die Vision Petri dargestellt.

Petrus war naturgemäß erschrocken – jüdische Vorschriften, was das Essen betrifft, sind sehr streng, man durfte nur Paarhufer, Fische und Geflügel essen. Unmittelbar nach seinem Erwachen stand aber vor seinem Haus eine römische Gesandtschaft aus Caesarea. Diese kam um ihn zu bitten, nach Caesarea zu gehen und ihren Hauptmann Kornelius zu taufen, da er sich wünsche, Christ zu werden. Petrus verstand jetzt die Botschaft seines Traumes, nämlich dass er nicht nur Juden, sondern auch Heiden taufen sollte. Er ging dann nach Caesarea, um zu tun, was Gott von ihm (und natürlich auch die bewaffneten römischen Soldaten, denen man noch etwas schwieriger als Gott widersprechen konnte) verlangte.

               Am folgenden Tag kamen sie nach Caesarea. Kornelius erwartete sie schon und hatte seine Verwandten und seine nächsten Freunde zusammengerufen. Als nur Petrus ankam, ging ihm Kornelius entgegen und warf sich ehrfürchtig vor ihm nieder. Petrus aber richtete ihn auf und sagte: Steh auf! Auch ich bin nur ein Mensch.(Apostelgeschichte 10, 24 – 26)

               Caesarea Maritima liegt nördlich von Jaffa und es ist ein geniales Werk Herodes des Großen. Die israelische Küste ist gerade wie nach einem Lineal geschnitten, zwischen der Bucht von Haifa bis Ägypten gibt es hier keine einzige passende Bucht, die Schiffen einen Schutz vor Winden und Wellen bieten könnte. Herodes entschied sich dieses Defizit zu beseitigen und ließ einen künstlichen Hafen anlegen. Die Stadt nannte er nach seinem „Freund“, den er aus der ganzen Seele hasste – Oktavianus Augustus, der in dieser Zeit römischer Kaiser, also Caesar, war. Herodes ließ ihm sogar einen Tempel bauen, obwohl so etwas für Juden die größte nur denkbare Blasphemie war. Herodes aber wusste, dass er seine Macht auf der Liebe seines Volkes längst nicht mehr stützen konnte. Der Schutz und die Unterstützung Roms waren ihm daher viel mehr wert. Gigantische Molen und Wellenbrecher, die er auf dem Meeresboden bauen ließ, ermöglichten ganzen Flotten, egal ob Frachtschiffen oder Kriegsgaleeren, hier vor Anker zu gehen. Seinen Palast ließ Herodes auf einem Kap über dem Meer bauen gleich neben dem Hippodrom, also hatte er einen schönen Blick aufs Meer er konnte aber auch Wagenrennen beobachten.

               Herodes hatte sicherlich einen feinen Sinn für Luxus, das bewies er nicht nur in Caesarea, sondern auch in der Wüstenfestung Massada, wo er sich auf der schattigen Seite des Berges seinen Palast in drei Etagen bauen ließ und vergaß nicht einmal ein großes Bad – in der Wüste – wohlbemerkt. Kein Wunder, dass Caesarea nach dem Jahr 6 nach Christi zur Residenzstadt des römischen Prokurators wurde. Im Theater von Caesarea fand man einen Stein mit dem Namen Pontius Pilatus, offensichtlich handelte sich um einen Sitzplatz für VIP in der ersten Reihe.

Die römischen Prokuratoren fühlten sich hier pudel wohl, die Stadt wurde nach dem hellenistischen Vorbild gebaut, mit Theater, Hippodrom (direkt an der Küste in unmittelbarer Nähe des Palastes, in dem Prokurator seinen Wohnsitz hatte) und Aquädukt, mit dem Herodes das Wasser in die Stadt aus dem viele Kilometer entferntem Berg Karmel leiten ließ.  Die Reste dieses Aquäduktes blieben uns erhalten und man kann sie besuchen und bewundern.

Caesarea ist heute ein riesiges archäologisches Gebiet. Das Theater selbst wurde ein bisschen unglücklich mit sehr wenig Fingerspitzengefühl restauriert. Im Grunde genommen wurde es neu gebaut, damit man hier auch heute spielen könnte,

der Hafen von Herodes befindet sich heute weiter draußen im Meer unter dem Meeresspiegel. Von der Küste sieht man die Bauten nicht, ich konnte Photos von National Geografic sehen, die aus einem tieffliegenden Flugzeug aufgenommen wurden.

Nur so sieht man, dass es wirklich ein imposantes Werk war. Die Stadttore und die Mauer von Caesarea stammen aus dem Jahr 1251, als sie König Ludwig IX. ausbauen ließ.

Gleich wie in Jaffa konnten die massiven Verteidigungsanlagen nicht viel helfen, als Caesarea im Jahr 1265 von ägyptischen Mameluken ( wieder einmal der böse Sultan Bayrbars) eingenommen und vollständig zerstört wurde – in diesem Jahr verschwand es von der Erdoberfläche, bis es im zwanzigsten Jahrhudert Archäologen entdeckten.

               Die Silhouette von Caesarea wird von einem Kraftwerk in ihrer unmittelbaren Nähe entstellt. Von ihm führt eine lange Rampe ins Meer, an ihrem Ende stehen drei Kräne.

Ich dachte lange nach, wozu das alles dienen sollte, bis ich erfuhr, dass gerade hierher polnische Schiffe Kohle bringen – letztendlich war der Gründer des Staates Israel Ben Gurion ein polnischer Jude. Israel wird fast 100% von Kohlenkraftwerken mit Strom versorgt – ein Atomkraftwerk können sich die Juden natürlich aufgrund der ständigen Terrorgefahr nicht leisten, warum aber die alternativen erneuerbaren Energien noch nicht genutzt werden, ist mir nicht ganz klar. Es gibt genug Sonne in Israel und der Wind weht vom Meer her ununterbrochen.

Caesarea Marritima – Hippodrom