Category: Blog


Dec
2021

Der heilige Josef

categories: Artikel auf Deutsch, Blog

Ein Weihnachtsthema zum Jahresabschluss.

Josef ist in der Kirchenlehre eine gewissermaßen vernachlässigte, obwohl natürlich eine wichtige Person. Es scheint, als ob die Kirchenlehrer mit dieser Person ein kleines Problem hätten. Josef konnte kein Vater Jesus Christus sein, zugleich aber leitete der Erlöser von ihm seine Herkunft vom König David ab. Ein genetischer Ursprung nur von der Mutter Maria war für die Juden unzureichend, also wurde auch die Herkunft von Josef von dem jüdischen Stamm Benjamin abgeleitet, konkret dann in der achtundzwanzigen Generation vom König David (deshalb musste also Josef bei der Volkszählung, die der Kaiser Augustus angeordnet hatte, nach Betlehem gehen, dem Hauptsitz des Stammes Benjamin.)

Als ob die Kirchenlehrer im Frühmittelalter nicht gewusst hätten, was sie mit dem armen Josef tun sollten. Meistens wurde er als ein alter Mann dargestellt, der die Hausarbeiten erledigte. Nur Raffael brach diese Tradition und zeigte Josef auf dem Bild „Vermählung Marias“ als einen jungen starken Mann. Als der Bräutigam einer fünfzehnjährigen Maria konnte auch ein dreißigjähriger Mann für einen alten gehalten werden. Zur Zeit Raffaels hatte allerdings der heilige Josef bereits die Unterstützung der Schriften von Johann Gerson und der heiligen Theresa von Avila, sowie auch die Pastoraltätigkeit des Karmeliterordens zu seinem Nutzen hinter sich. Dies erhöhte deutlich seine Popularität.

Den 19. März als den Kirchenfeiertag zur Ehre Josefs bestimmte Papst Gregor XV. (damals gerade frisch gewählt in das Papstamt) auf Ersuchen Kaisers Ferdinand II. im Jahr 1621 zur Ehre des Sieges des katholischen Heeres auf dem Weißen Berg bei Prag über die Protestanten am 20.November 1620. Warum gerade 19. März zum Josefs Feiertag wurde, weiß bis heute niemand. Warum gerade Josef, kann man aber ganz gut vermuten. Der heilige Josef war nämlich der Patron der habsburgischen Besitzungen in der Steiermark – woher Ferdinand stammte, weil er in Graz geboren wurde. Deshalb ist 19. März in diesem Land immer noch ein arbeitsfreier Tag. Weil aber 19. März der “westliche“ Papst ausgerufen hat, hat die orthodoxe Kirche diesen Feiertag natürlich abgelehnt. Hier wird Josef gemeinsam mit Maria als Jesuseltern am 26. Dezember gefeiert.

Von diesen vermutlichen Verdiensten als ein Beschützer der Habsburger war zum Titel „Friedensbewahrer“ nicht sehr weit, besonderes, als ihm der Verdienst für den Sieg der Verbündeten über die Türken bei Wien im Jahr 1683 zugeschrieben wurde. Bereits im Jahr 1675 erklärte Kaiser Leopold Josef zum Patron der habsburgischen Erblande und gab sogar seinem erstgeborenen Sohn den Namen Josef – das war das erste Mal in der habsburgischen Familie und dieser Sohn herrschte dann als Kaiser Josef I. in den Jahren 1705 – 1711. Maria Theresia erreichte dann, dass der heilige Josef für zum der Vorderlande erklärt wurde, also für Steiermark, Kärnten und Tirol.

Der heilige Josef machte dann in der Hierarchie der Heiligen eine steile Karriere. Am 8. Dezember 1870 wurde er von Papst Pius IX. zum Universalpatron der Weltkirche erklärt. Weil dadurch auch sein Beruf als Zimmermann in Vordergrund rückte und die Welt immer mehr die manuelle Arbeit ehrte, erklärte Papst Pius XII. im Jahr 1955 Josef zum Patron der Arbeiter. Dass es gerade am ersten Mai passierte, war sicher kein Zufall, obwohl sonst die katholische Kirche mit den überwiegend atheistischen „Socis“ nicht gerade versöhnt war. Man könnte das Datum als ein kleiner Seitenhieb des Papstes betrachten.

Wie der heilige Josef zum Patron der Sterbenden avancierte, konnte ich nicht ausforschen, die Folge war die Entstehung verschiedener „Josefbrüderschaften“, die für ihre Mitglieder ehrenvolle kirchliche Begräbnisse organisieren.

Anspruch an den Besitz der heiligen Reliquien des Ehemannes Marias machen sich die Städte Rom, Loreto, Frascati und Orvieto.

Eine traditionelle Darstellung Josefs

Was schreibt aber über den heiligen Josef die Heilige Schrift? Es ist nicht wirklich überraschend, dass es nicht zu viel ist. Marcus erwähnt ihn gar nicht – also entweder sprach Jesus vor dem heiligen Petrus über seinen Vater überhaupt nicht, oder hielt es dieser nicht für erwähnungswert. Übrigens, das Evangelium von Marcus beschreibt nur die Mission Christi und beschäftigt sich nicht mit seiner Kindheit.

Das Evangelium von Johannes schweigt über Josef vollkommen. Jesu Mutter (namenslos) erscheint lediglich in der Episode aus Kana in Galiläa. Dort bewog sie Jesus zu seinem ersten Wunder mit der Umwandlung von Wasser zum Wein, obwohl sie ihn dadurch erzürnte – er wollte noch keine Wunder tun, da „Seine Stunde noch nicht gekommen ist.“  Zur Hochzeit kam allerdings Jesus mit Mutter und mit seinen Jüngern aber ohne seinen Vater. Das zweite Mal erscheint die Mutter von Jesus (wieder namenlos) unter dem Kreuz, gemeinsam mit ihrer Schwester, namens Maria, die Frau des Klopas und mit Maria von Magdala, der Vater fehlt wieder. Wenn wir erwägen, dass Josef in der Zeit Jesus Geburt bereits ein reifer Mann war und Jesus im Alter von 36 Jahre hingerichtet wurde, kann man erwarten, dass er nicht mehr lebte. Die letzte Erwähnung von Josef in der Bibel gibt es bei der Gelegenheit der Pilgerfahrt nach Jerusalem (Lukas), als Jesus 12 Jahre alt war. Ob er danach starb, wissen wir nicht. Deshalb vertraute Jesus seine Mutter seinem liebsten Jünger an. Wenn also Jesus Geschwister hatte (darüber werde ich noch schreiben), begleiteten sie ihn zum Kreuz nicht.

Matthäus beschreibt die heikle Situation, in der sich Josef befand, als er von einer langen sechs Monate dauernden Dienstreise nach Hause kam und erfuhr, dass seine Frau, mit der er noch nicht geschlafen hatte, schwanger war. Nach den jüdischen Gesetzen war Josef verpflichtet seine Frau wegen des Ehebruchs anzuzeigen, für dieses Vergehen gab es die Todesstrafe durch Steinigung. (Der Islam übernahm in das Recht Scharia diese Gesetze gerade aus der jüdischen Gesetzgebung und diese Strafe wird zum Beispiel in Iran bis heute vollstreckt). Josef hat aber seine junge Frau offensichtlich herzlich gemocht und wollte ihr dieses schreckliche Schicksal ersparen. Matthäus schreibt: „Josef aber, ihr Mann, war fromm und wollte sie nicht in Schande bringen, gedachte aber, sie heimlich zu verlassen.“ Dann aber erschien ihm im Traum ein Engel, der ihm das Problem erklärte und Josef behielt also Maria als seine Gattin bei sich. „Und er berührte sie nicht, bis sie einen Sohn gebar; und er gab ihm den Namen Jesus.“

Ich glaube, dass wir hinter dem Wort „er berührte sie nicht“ das Sexualleben des Ehepaares vermuten können. Matthäus fiel also gar nicht ein, dass Josef in einer „Josephsehe“ nach der Geburt Jesu gelebt hätte. Die Kirchenlehrer aus der Zeit, als das Christentum in einem hartnäckigen Kampf mit der traditionellen römischen Religion um die Weltmacht kämpfte, sahen es anders. Die Geschichten aus der Bibel mussten weniger natürlich und mehr mystisch sein. Aus den Erzählungen der Evangelien wurde zu dieser Zeit eine Ideologie.

Das Dilemma, ob Josef mit Maria nach der Jesus Geburt als Mann und Frau lebten, konnte die Kirche nie verständlich erklären, umso mehr setzte sie auf Dogmatik. Heilige Väter im dritten und vierten Jahrhundert konnten sich einen Geschlechtsverkehr zwischen Maria und Josef überhaupt nicht vorstellen. Origenes hielt die Gedanken, dass Josef seine Frau irgendwann später berührt hätte, für „Wahnsinn“ und der heilige Ambros einfach für ein Sakrileg.  In das gleiche Horn bläst auch der heilige Leo I., Cyril von Alexandria oder der heilige Augustin. Sie schafften es, dass sich niemand traute, an der lebenslangen Jungfräulichkeit Marias zu zweifeln. Dadurch entstand aber eine ganze Reihe neue Probleme.

Im Evangelium von Marcus wird geschrieben: „Und es kamen seine Mutter und seine Brüder und standen draußen, schickten zu ihm und ließen ihn rufen. Und das Volk saß um ihn. Und sie sprachen zu ihm: Siehe deine Mutter und deine Brüder und deine Schwestern draußen fragen nach dir. Und er antwortete ihnen und sprach: Wer ist meine Mutter und meine Brüder? Und er sah ringsum auf die, die um ihn im Kreise saßen und sprach: Siehe, das ist meine Mutter und das sind meine Brüder! Denn wer Gottes Willen tut, der ist mein Bruder und meine Schwester und meine Mutter.“

Die gleiche Geschichte beschreibt auch Lukas: „Es kamen aber seine Mutter und seine Brüder zu ihm und konnten wegen der Menge nicht zu ihm gelangen. Da wurde ihm gesagt: Deine Mutter und deine Brüder stehen draußen und wollen dich sehen. Er aber antwortete und sprach zu ihnen: Meine Mutter und meine Brüder sind diese, die Gottes Wort hören und tun.“

Und zu dritt auch Matthäus: „Als er noch zu dem Volk redete, siehe, da standen seine Mutter und seine Brüder draußen, die wollten mit ihm reden. Da sprach einer zu ihm: Siehe, deine Mutter und deine Brüder stehen draußen und wollen mit dir reden. Er antwortete aber und sprach zu dem, der es ihm sagte: Wer ist meine Mutter und wer sind meine Brüder? Und er streckte die Hand aus über seine Jünger und sprach: „Siehe da, das ist meine Mutter rund das sind meine Brüder. Denn wer den Willen meines Vaters im Himmel tut, der ist mir Bruder und Schwester und Mutter.“

Lassen wir außer Acht die Frage, ob diese dreifache Schilderung der gleichen Geschichte ihre Authentizität erhöht, oder ob Lukas einfach nur den Text des Evangeliums von Marcus kannte. Das wäre gut möglich, die zwei Männer kannten sich persönlich. Zumindest nach der Ankunft des heiligen Paulus in Rom im Jahr 60 mussten sie sich kennenlernen. Dass Matthäus von Marcus abschrieb, zweifelt kein seriöser Bibelforscher mehr an. Nur die alten Kirchenväter im fünften Jahrhundert identifizierten den Evangelist Matthäus mit dem gleichnamigen Zöllner und Apostel und deshalb reihten sie sein Evangelium auf den ersten Platz unter den Evangelisten.

Kritische Forscher der Heiligen Schrift haben ein Problem mit diesem Text – Marcus Evangelium müssen wir nämlich wirklich als authentisch betrachten. Weil es sich dabei mit größter Wahrscheinlichkeit um persönliche Erinnerungen des heiligen Petrus handelt, müssen wir annehmen, dass es zu einer solchen Situation tatsächlich kam. Wie kam Jesus zu seinen Brüdern, wenn Josef nach seiner Geburt kein Geschlechtsverkehr mit Maria hatte und er der Erstgeborene war? Die Forscher begehen hier ein kompliziertes Konstrukt, dass im Hebräischen das Wort „Bruder“ für jeden nahen Verwandten angewendet wird. Sie berufen sich auf das Alte Testament, wo tatsächlich Lot und Abraham als Brüder genannt werden, obwohl es sich um Onkel und Neffen handelte. Lassen wir außer Acht die fehlende Logik, dass mit Maria eine Gruppe mehr oder weniger entfernten Verwandten zu Jesus gekommen wäre, und liefern wir ein Argument, das mehr wiegt. Die Evangelien des Neuen Testaments wurden – in Gegenteil zum Alten Testament – in Griechisch geschrieben. Und Griechen haben dieses Sprachproblem nicht. Apokryphen (also verworfene Evangelien, von denen es eine Menge gab, die allerdings im fünften Jahrhundert aussortiert wurden) lösen dieses Problem damit, dass Josef ein alter Witwer war, der in die Ehe einige Söhne aus seiner ersten Ehe brachte. Dazu komme ich noch.,

Zur Vereinfachung der Situation trägt auch der heilige Lukas auf einer anderen Stelle nicht bei. Er schreibt nämlich: „Und als sie dort (in Betlehem) waren, kam die Zeit, dass sie gebären sollte. Und sie gebar ihren erstgeborenen Sohn und wickelte ihn in Windeln und legte ihn in eine Krippe; denn sie hatten sonst keinen Raum in der Herberge.“

Wenn wir also von einem erstgeborenen Sohn reden, erwarten wir irgendwie selbstverständlich, dass die Mutter später mehr Kinder hatte. Wieder einmal eine harte Nuss und die Bibelforscher mussten wieder ein bisschen konstruiert erklären, dass:

  1. Erstgeborener ist ein allgemeiner Begriff für das erste Kind, auch wenn nicht bekannt ist, ob ein weiteres Kind folgen würde. Lukas sammelte allerdings seine Recherchen für seine Schrift in den Jahren 57 – 60, als schon bekannt sein musste, ob Maria nach Jesus weitere Kinder hatte oder nicht – also wenn über die Sache überhaupt etwas bekannt war. So ein denkwürdiges Ereignis war eine Geburt eines Zimmermannskindes auch wieder nicht.
  2. Es ist ein Begriff, dass den ersten Platz in der Hierarchie einer jüdischen Familie bezeichnet
  3. Erstgeborene ist der Ranghöchste
  4. Erstgeborene ist der älteste von mehreren Kindern

Die Kirchenväter bereuten wahrscheinlich sehr, dass zu den Apokryphen auch das Protoevangelium von Jakob aussortiert wurde. Dort gibt es nämlich eine Erklärung, die sie gerne begrüßt hätten und die sich in die Kirchenlehre eingemischt hat, obwohl sie aus einer „illegalen“ Quelle stammte. Dort wird nämlich beschrieben, wie Josef von Gott für die Ehe mit Maria auserwählt wurde. Aus dem Stab, den er in der Hand hielt, flog nämlich eine Taube und setzte sich auf seinen Kopf. Dann sprach der Priester zu Josef: „Du bist dazu erlost, die Jungfrau des Herrn heimzuführen, um sie dir jungfräulich zu behüten“. Und Josef widersprach und sagte: „Söhne habe ich bereits und bin ein alter Mann, sie aber ist ein junges Mädchen. Ich möchte den Kindern Israel nicht zum Gespött werden.“ Da sagte der Priester zu Josef: „Fürchte dich von dem Herrn deinem Gott! Und denke daran, was Gott Dathan und Abiram und Korah angetan hat, wie die Erde sich spaltete und sie verschlungen wurde wegen ihrer Widerrede! Jetzt müsstest du befürchten, Joseph, dass derartiges in deinem Hause eintritt.“ Und Josef bekam Furcht und führte sie heim, um sie zu behüten. Und Josef sprach zu Maria: „Siehe, ich habe dich im Empfang genommen aus dem Tempel des Herrn, und jetzt lasse ich dich daheim in meinem Hause und gehe fort, um meine Bauten auszuführen, und dann werden ich wieder zu dir kommen. Der Herr wird dich inzwischen Bewahren.“

In dem Protoevangelium ist alles klar. Josef ist ein alter Mann und er fürchtet, dass, wenn er nach dem Gebot des Priesters die Jungfräulichkeit Marias bewahren würde, würden über ihn seine Nachbarn als über einen alten Impotenten spotten. Menschlich und verständlich, oder? Wenn die Kirchenväter im fünften Jahrhundert, als sie aus den vielen Evangelien die vier richtigen selektierten, mehr auf Details aufgepasst und auch das Evangelium von Jakob behalten hätten, hätten wir heute eine viel einfachere Aufgabe zu erklären, wie es mit den Geschwistern von Jesus eigentlich war.

Vielleicht doch mit einem kleinen Widerspruch. Wozu hat dann nämlich Josef den im Matthäus Evangelium beschriebenen Traum mit dem Besuch des Engels gebraucht, als er von der Schwangerschaft Marias erfuhr, wenn er ohnehin von ihrer Bestimmung gewusst hätte?

Aber so oder so. Es ist nicht notwendig, in der Geschichte zu rühren. Es gibt Weihnachten und die Heilige Familie gibt es unter jedem Christbaum. Es ist egal, ob Josef ein alter oder ein junger Mann voller Kraft war. Ob er ein Verbot von den Priestern mit seiner Frau zu schlafen hatte oder nicht. Sicher ist nur eins. Er war für seine Zeit (und auch für die heutige) ein unglaublich toleranter Mann, der seine Frau herzlich liebte. Er war bereit, sich um ein Kind zu kümmern, das nicht sein war und es erziehen. Und er hat den Buben nicht schlecht erzogen. Ob Jesus ein guter Zimmermann war, wissen wir nicht. Seine moralische Botschaft hat aber ihre Bedeutung bis heute nicht verloren. Leider wird ihr nur zu selten und zu wenig gefolgt.

Die Intoleranz, der Egoismus, Geldgier und das Streben nach Ruhm verdrängen diese Botschaft immer mehr aus unserem Bewusstsein. Es liegt an jedem von uns das zu ändern. Es reicht zuzuhören, oder, noch besser gesagt, den falschen Propheten nicht zuzuhören. Von denen wimmelt es sich nämlich in Unmengen – und sie haben eine moderne Technologie namens Internet zur Verfügung. Ich wünschte sie würde trotzdem zu tauben Ohren sprechen.

Vielleicht sollte das diesjährige Weihnachten so eine Botschaft haben.

Damit wünsche ich allen meinen Lesern frohe Weihnachten.

Österreichische Weinnachtsmarke 2021


Dec
2021

Bad Tatzmansdorf

categories: Blog

               Na svou obhajobu můžu říct, že jsem několik let kladl houževnatý odpor. Přesto, že mi manželka stále tvrdila, že lázně nutně potřebuji, jsem tento názor nesdílel. Ona tvrdila, že od určitého věku je takový pobyt nutný. Pak se ale přidaly děti – očividně navedené maminkou – a tvrdily mi stále intenzivněji, že se bez lázeňského pobytu prostě neobejdu. Ostatně můj otec pobyty v lázních přímo miloval. Chodil do Luhačovic každý rok, kde se procházel po kolonádě, chodil na koncerty a vedl nezávazné konverzace. Obvykle před odjezdem do lázní zorganizoval nějakou přestavbu v domě nebo aspoň malování, aby, až se vrátí, bylo všechno hotovo. Tento jeho postup se stal tak známým, že když jednou jel okolo manžel mé sestřenice a viděl, že maminka vyváží kolečko nějaké sutě, zeptal se hned „A copak, pan učitel je v lázních?“ Byl.

               Ne, očividně jsem tyto geny nezdědil, lázně pro mě byly spíš strašákem, představa kolektivního cvičení ve vodě, ke které jsem se kdysi před lety víceméně nedobrovolně připojil, mě strašila dodnes – ještě nikdy jsem si nepřipadal tak starý, jako při oné podvodní gymnastice.

               Nicméně letos se mé ženě podařilo můj odpor zlomit a místo výletu na Seychely, což byl dárek k mým už několik let starým šedesátinám, jsem se odebral „na léčení“ do Bad Tatzmansdorfu v Burgenlandu. Manželka za mě vyplnila i žádost, já jsem si pak zajistil termín, který jako jediný do jisté míry vyhovoval rozdílení služeb na oddělení – – koneckonců jsem měl být v té době na Seychelách. Čekala na mě nová zkušenost.

               Už proto, že právě týden před mým nástupem do zařízení byl v Rakousku vyhlášen celostátní „lock down“ kvůli pandemii kovidu 19. Ten měl heslu Tatzmansdorfu: „slow down and relax“ dodat nový a naprosto neočekávaný význam.

               Zřejmě mě mělo varovat jméno hotelu. Jestliže se hotel jmenuje „Reduce“, je dost možné, že se za tím něco skrývá. V tomto případě to byla „zdravá kuchyně.“ Nemám nic proti zdravému jídlu, ostatně moje manželka vaří zdravě, díky čemuž nejsme tlustí ani nijak zvlášť nemocní – tedy ona vůbec a já si s mými pěti tabletkami denně docela vystačím. ALE NIC SE NEMÁ PŘEHÁNĚT!

               Jídelní lístek, kde se střídala grilovaná zelenina s vařenými bramborami s mrkví mě trošku zarazil hned na začátku. Mezi prvními patnácti chody (oběd a večeře) jsem objevil třikrát maso nebo rybu. Na snídani nebyl ani kousek šunky či jiného masového výrobku, vajíčka se nabízela jen vařená buď naměkko nebo natvrdo. Pochopil jsem tedy hned na začátku, že jde do tuhého. Šlo. Teprve v pátek při přivítací ceremonii nám bylo vysvětleno, že se hotel upsal „zdravé stravě“. Proto zavedl tři bezmasé dny v týdnu. Rozhodl jsem se to akceptovat, stejně jsem neměl jinou možnost. Ovšem když to maso skutečně jednou na talíř přišlo a bylo bez jakékoliv chuti, pochopil jsem, že ani tudy cesta nevede. Zkusili jste už jíst hovězí bez jakéhokoliv koření? Nezkoušejte to, nejde to. Ale i přílohy, či ravioli nebo rýže se zeleninou, nechutnaly vůbec po ničem. Tu rýži jsem ostatně musel nechat na talíři, suchou rýži bez jakékoliv chuti – zřejmě byla vařena bez soli – prostě nespolknete. Pochopil jsem, že buď mají v hotelu fanatickou dietoložku nebo jsou kuchaři – všichni kromě šéfa Maďaři – fanatičtí kalvíni – jak moji čtenáři vědí, kalvínská víra používání koření netrpí, protože chutné jídlo je hřích uzavírající cestu do nebe.

               Vzpomněl jsem si na památník reformace v Ženevě, kde si Štěpán Báthory za svůj vídeňský mír v roce 1606, který Maďarům povolil členství v reformované církvi, vysloužil čestné místo, a dodatečně jsem ho proklel. Možná za to nemůže, možná ani ti kuchaři, možná to skutečně všechno spáchala místní dietoložka, ale když je člověk emocionální, potřebuje obraz nepřítele. A hlad budí emoce. Prostě tak to dopadá, když se rozhodnete vařit prakticky bez tuku. Tuk je nositelem chuti a jídlo bez tuku chutnat prostě nebude. Tedy pokud nejste vegán, jako můj partner u stolu. Ten sice taky naznačoval něco o tom, že by to jídlo mohlo mít víc chuti a pak se dokonce nechal zlomit a objednal si jednou tvarohovou pomazánku, ale trpěl očividně méně než my ostatní všežravci či dokonce masožravci. Pokud se z nás v hotelu rozhodli udělat vegetariány, nezvolili cestu slibující úspěch.

               Člověk se sice mohl dvakrát denně dojídat salátem, ovšem bylo to téměř výhradně stále stejných osm druhů v salátovém bufetu a dávat si zelí, salát, fazole, mrkev, červenou řepu, zelenou fazolku dvaačtyřicetkrát po sobě (21 dní čili tolik obědů a večeří) začal můj trávicí trakt během třetího týdne pobytu kategoricky odmítat. Zelenina překračovala pravidelně při průchodu mými střevy nejvyšší povolenou rychlost.

               A víte, co na tom bylo nejstrašnější? Když jsem se po dvou týdnech tohoto půstu zvážil, zaznamenal jsem úbytek váhy o půl kilogramu. A to po návštěvě toalety!

               Manželka mi slibovala, že se zde aspoň dospím. Bylo by to teoreticky možné, kdyby každé ráno v šest hodin nezačaly zvonit zvony kostela (tedy v neděli a o svátcích až v sedm). Zvoní skoro deset minut, pokusit se potom ještě usnout je dost iluzorní. Tatzmansdorf má kostely dva jako prakticky všechny obce v okolí – katolický a evangelický. Maďaři se ve své většině hlásili k reformované církvi.

               Léčba spočívala především ve skupinové gymnastice. Dobrá, můžu si za to sám. Paní doktorka mi nabídla dvě alternativy, buď zesílenou psychologickou péči nebo pohybovou. Zeptal jsem se nesměle, co ta zesílená psychologická péče znamená – přece jen měli moji kolegové v práci obavy o můj blížící se „burn out“. Když jsem se dozvěděl, že v tom je několik individuálních rozhovorů s psychologem, rozhodl jsem se pro pohyb. A dostal jsem ho. Zejména senzomotorický a silový trénink mi dal zabrat, spočívá totiž ve velké části cvičení ve stání na jedné noze – v této poloze se pak provádějí různá cvičení. Maximální počet povolených cvičení během pobytu je dvanáct, paní doktorka mi jich předepsala dvanáct a dostal jsem jich třináct. Zřejmě jako bonus – když jsem si holt přál ten pohyb. Abych si pořád nestěžoval, dostalo se mi i bahenních zábalů, ze čtyřech předepsaných iontoforéz jsem dostal dvě, a dokonce jednou i masáž. Ale přál jsem si přece pohyb!

Skoro bych zapomněl na pozitivní stránky pobytu. Ta voda, která založila slávu lázní, je opravdu dobrá. Se svým obsahem 1650 mg natriumhydrogenkarbonátu a 560 mg kalcia na litr má blahodárné účinky na podrážděný žaludek. Je sice třeba si na její chuť zvyknout, což trvá tak dva dny (kverulant Grillparzer chtěl lázně už po prvním dni opustit, protože mu nechutnala), ale mé chronické bolesti žaludku byly už po několika dnech pryč. Zda i díky či právě naopak navzdory zdravé stravě, nehodlám hodnotit.

               Lock down pak znamenal zákaz opuštění lázeňského zařízení. I když Bad Tatzmansdorf žije ze svých léčebných pramenů. Poprvé byla jejich léčivá síla prozkoumána a publikována v odborném tisku v roce 1763 Ignácem Wetschem. Píšou o něm, že se díky svým lékařským úspěchům stal osobním lékařem ruského cara. Nevím kterého, v Rusku od roku 1762 vládla carevna Kateřina, a to ještě i v době, kdy doktor Wetsch v roce 1779 zemřel.

Narození Tatzmansdorfu. Zpráva o otevření léčivého pramene z roku 1621

Už od roku 1621 a zejména v devatenáctém století, (tehdy se obec jmenovala Tárcsa) kdy lázně vlastnil kníže Batthyany, to bylo přímo centrum kulturního života, kde se střídali básníci a skladatelé, jako protičeský šovinista Franz Grillparzer, básník Adalbert Stifter nebo manželka krále vídeňských valčíků Johanna Strausse juniora Lily (která je na zdejším hřbitově i pochována). Lázně navštívila i císařovna Sissi a má v lázeňském parku svůj památník. Za druhé světové války zde bylo rehabilitační centrum pro zraněné německé vojáky a v roce 1945 se tudy prohnala fronta a srovnala Bad Tatazmansdorf se zemí. Obnova zařízení trvala do roku 1953, kdy byly lázně slavnostně znovu otevřeny – v té době se Bad Tatzmansdorf nacházel ještě v ruské okupační zóně. Od toho roku se staly lázně klíčem k prosperitě obce ale i celého regionu. Čili všude v okolí se nacházejí hospody, heurigen, vinné sklípky (dokonce jeden Batthyany keller, připomínající někdejšího majitele) ale všechny byly díky lock downu svorně zavřené. Jediné místo, kde si člověk mohl spláchnout svou frustraci, byla lázeňská kavárna, kde nabízeli jeden druh bílého a jeden druh červeného vína (v Burgenlandu!) a to až po sedmnácté hodině. Tvrdý alkohol, který by člověk vzhledem k sílícím zažívacím problémům nutně potřeboval, byl zakázán.

               Prostě jsme byli nevybíravě upozorňováni na fakt, že pobyt v lázních není žádná dovolená. Není!

               Přiznám se, že jsem neodolal, přes veškeré zákazy jsem se vydal k místnímu Sparu a koupil jsem si tam tyrolské klobásky. Jiní, odvážnější účastníci léčby se vydali až k vzdálenější Bille, kde podávali leberkäse či dokonce řízek v žemli.

               Pohyb po okolí ze zdravotních důvodů nebyl výslovně zakázán, a tak jsem aspoň dal pár pěších výletů po okolí. Okolí je pěkné, pahorkovité se spoustou lesů – ovšem všechny památky byly díky lock downu zavřené. Stejně tak byly zavřené i místní Therme, čili welness lázně. Má představa, že si do nich dokoupím lístek a budu tam trávit večery v teplé vodě, tím tedy zemřela.

               Pokud byste se v této oblasti byli v době po kovidu nebo pokud zrovna náhodou nebude lock down, pak můžu doporučit hned několik lokalit v okolí. V nedalekém Mariadorfu je nádherný pozdně gotický kostel. Zřejmě ho tam nechal postavit arcibiskup ostřihomský Jánoš Kaniszai (vystupující až ve dvou mých románech), který tuto oblasti obdržel v roce 1388 od krále Zikmunda. Proto je většina okolních vesnic známa právě od tohoto roku, kdy jsou poprvé zmíněny v oné darovací listině.

               Jiným směrem se nachází Stadtschlaining s kouzelným hradem, na němž byla letos výstava ke sto letům existence Burgenlandu. Tento hrad vlastnila nejprve hrabata z Güssingu, vedoucí sedmnáct let dlouhý boj s králem Karlem Robertem (1310 – 1327), později Andreas Baumkircher, legendární postava z patnáctého století. Byl to mimo jiné i bratislavský župan a podporovatel císaře Fridricha III, kterého několikrát vytáhl z louže. (Ze které se císař sám, přezdívaný „arcispací čepice“ dostat nedokázal). Protože ale císař důsledně odmítal placení svých narůstajících dluhů, obrátil se Baumkircher nakonec proti císaři a chtěl si proplacení dlužné částky vynutit válkou. Tehdejší zákony takovou válku nazývanou „fehde“, v podstatě povolovaly, ale „Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi“ platilo už tehdy. Císař byl příliš velké sousto, pročež byl Baumkircher v roce 1471 v Grazu zákeřně zajat a popraven. Poté patřil hrad rodu Batthyany až do roku 1849, kdy byl jeho majitel Lajos Batthyany, předseda revoluční maďarské vlády v letech 1848–1849, popraven a hrad zkonfiskován. (Tak nějak mám pocit, že vlastnictví tohoto hradu jejich majitelům příliš mnoho štěstí nenosilo).

Po druhé světové válce zde byl denacifikační tábor, kde se snažili přesvědčeným náckům se skromným úspěchem vytlouct z hlavy jejich ideologii a v roce 1956 pak sběrný tábor pro maďarské uprchlíky. Koneckonců byl Stadtschlaining kdysi maďarské pohraniční město, které dobře žilo z vybírání cel. Od roku 1980 patří hrad zemi Burgenland a ta se o něho stará opravdu dobře. Vedle katolického a evangelického kostela je v městečku i velký židovský hřbitov. Židovská komunita, prakticky vyhubená během holocaustu, tvořila po staletí významný prvek v životě Stadtschlainingu.

               Jen čtyři kilometry od Bad Tatzmansdorfu se nachází jedno z největších burgenlandských měst Oberwart, kde není k vidění vůbec nic (pokud si odmyslíme budovu okresního úřadu, z jejíhož balkónu byl v roce 1921 vyhlášen „Svobodný banát Litava“ bána Pála Pronaye (o tom jsem nedávno psal).

               Trošku dál na jih je ale pěkné městečko Güssing s majestátním hradem na kopci uprostřed města, někdejším sídlem mocných hrabat z Güssingu, česky z Kyseku či maďarsky z Köszegu. Svého času soupeřili o moc nejen s králem Karlem Robertem ale i s Matúšem Czákem Trenčanským. K mému překvapení není ale maďarské jméno Güssingu Köszeg, ale Németújvár, čili „Německý nový hrad“. Začalo se prý používat až v devatenáctém století, takže možná proto.

default


               Deset kilometrů na sever od Bad Tatzmansdorfu je hrad Bernstein, toho času hotel s restaurací, samozřejmě v čase lock downu zavřenou. Hrad patřil uherskému rodu Almásy, nejznámějším členem rodu byl hrabě László Almásy, slavný zejména díky filmu „Anglický pacient“, který získal v roce 1997 devět Oskarů. Známého vědce, zkoumajícího africké pouště, zobrazil ve filmu Ralpf Fiennes. Almásy se skutečně podílel na operacích německých jednotek v Libyjské poušti (Maďarsko bylo od roku 1940 spojencem Hitlerovského Německa), jeho osudová láska s Katharine Clifton (kterou hrála Kristin Scott Thomas) je ovšem vybájená – milý hrabě László byl totiž homosexuál. Nicméně, kdyby nebyl lock down, mohl by se člověk v Bernsteinu přihlásit k prohlídce hradu, kde je životní osud nejslavnějšího majitele samozřejmě tématem prohlídky.

               Pro milovníky nenáročné turistiky je ještě možné vystoupat na nejvyšší horu Burgerlandu. No, horu – Geschriebenstein (maďarsky Irottkö) měří 884 metrů nad mořem a k rozhledně na jeho vrcholu, který je přesně na rakousko-maďarské hranici, vede lesem široká lesní cesta a „výstup“ z průsmyku trvá zhruba půl hodiny. Kdo to chce mít trochu namáhavější, může vystoupat po zhruba dvouhodinové túře buď z jihu z vesnice Rechnitz nebo ze severu z obce Lockenstein.

V Lockensteinu se nachází další z burgenlandských hradů, kdysi už ruina, zrekonstruovaná manžely Kellerovými, kteří zříceninu koupili v roce 1968 a udělali z ní krásný hrad. Lákají turisty legendou, že právě na tomto hradě ukrývali templáři svatý grál, když ho transportovali ze Svaté země do Francie. Pokud to není pravda, je to dobře vymyšleno. Historku vymyslel spisovatel Gerhard Volfing a hrad z toho dobře žije. Tedy, pokud není zrovna lock down.

               Ach, abych nezapomněl. Těsně před mým odjezdem na léčbu jsem se dozvěděl pravý důvod mého pobytu v lázních. Manželka chtěla vymalovat dům a potřebovala mě odsunout někam, kde nebudu zavazet. Čili mi to připomnělo historii mého otce, jen v jaksi obráceném gardu. Co mě zneklidnilo víc, že nevyplnila v přihlášce do lázní kolonku „stav“, takže jsem zde veden jako „svobodný“. Že by se mě chtěla zbavit napořád?

               Nepodařilo se. Příští týden se vracím domů. Jsem spokojen, zvládl jsem najednou dva lázeňské pobyty. Ten první a ten poslední.


Nov
2021

Malý kovidový slovník

categories: Blog, Korona

Tento článek jsem už dlouho nosil v hlavě a už jeho titul naznačuje, že se nejedná o jeho konečnou formu, ale že ho hodlám doplňovat novými informacemi. Kdo by zde hledal údaje „evidence based medicine“ je tu špatně. Samozřejmě, že se budu snažit, jak je mým zvykem, zůstat věrný realitě a tím pádem budu mé články opírat o vědecky podložené vědomosti, ale neodpustím si i mé vlastní úvahy, podpořené jen mými osobními zkušenostmi. Ale hlavně, pokusím se podat téma tak, aby mu rozuměli laici. Tento slovník tedy není primárně určen medicínské veřejnosti, ale veřejnosti laické. Proto prosím o porozumění ze strany odborníků. Určité údaje se jim budou zdát zjednodušené, ale to je principem sdělování komplikovaných informací laikům tak, aby jim rozuměli a aby se přestali bát věcí, kterých se bát nemusí a naopak, aby zpozorněli tam, kde je to potřebné.

Je mi zřejmé, že text bude dost dlouhý, ale termíny jsou seřazeny podle abecedy a jsou poměrně krátké. Nemělo by tedy být obtížné najít konkrétní heslo, které člověka zajímá. Za připomínky budu jen vděčný, už vzhledem na vysokou dynamiku vývoje znalostí o tomto zatraceném Číňanovi.

Hesla:

ACE Receptor

Antigenový test

Cytokinová bouře

Inkubační doba

Karanténa

Kontraindikace k očkování

Koronaviry

Léčba

MERS

Mutace

Očkování

Očkovací látky

PCR Test

Protilátky

SARS

Spike Protein

Trombózy

Vedješí účinky očkování

Viry

Vitamíny

               ACE receptor

               Tento receptor máme všichni ve svém těle. Je to bílkovina na povrchu buňky, která umožňuje působení angiotensin-konvertujícího enzymu (odtud jeho zkratka). ACE je součást systému renin-angiotensin-aldosteron, který je rozhodující pro regulaci objemu tekutiny a soli v těle a sekundárně tak i pro udržování krevního tlaku. ACE 2 receptor se nachází v srdci, plicích, ledvinách a v trávicím traktu. Bohužel využívají koronaviry, a tedy i kovid 19 tyto receptory jako vstupní bránu do buněk. ACE 2 receptor tedy hraje pro vznik těžkého onemocnění s postižením výše jmenovaných orgánů rozhodující roli. Patofyziologicky vznikly obavy, že léky, blokující aktivaci angiotensin konvertujícího enzymu (klíčové v léčbě vysokého tlaku) a tím vedoucí sekundárně k namnožení těchto ACE receptorů na buněčném povrchu mohou průběh choroby zhoršovat. Zdá se, že tomu tak není, i když studie, který měly dokázat pravý opak, musely být staženy, protože byly zfalšované.

               Antigenový test

               Na rozdíl od přesnějšího PCR testu je při tomto testu prokazována kapsida viru, tedy jeho povrchový protein, ne genetická RNA. Test má výhodu rychlé interpretace během patnácti minut, bohužel je ale mnohem nepřesnější než PCR test. Jeho citlivost (sensitivita) se pohybuje okolo 70 procent (to znamená, že třicet procent nakažených nebude tímto testem odhaleno), ale i jeho specifita není stoprocentní. Existuje tedy mnoho falešně pozitivních i falešně negativních výsledků. Očekávání od tohoto testu jsou spíše v tom, že by měl odhalit lidi s vysokou zátěží viru, a tedy vysoce nakažlivé.

               Cytokinová bouře

               Je to nejobávanější ve většině případů smrtelná komplikace průběhu choroby. Cytokiny jsou látky, které tělo produkuje v případě zánětu, jsou zodpovědné za spuštění obranné zánětlivé reakce. Patří k nim například Interleukin 6 nebo Tumor nekrotizující faktor. V případě cytokinové bouře se tato obranná zánětlivá reakce vymkne kontrole a obrátí se proti vlastnímu tělu. Virus není cílem ale spouštěčem této reakce a tato není bezprostředně spojena s aktivitou choroby. Zánětlivá reakce se obrátí mylně proti vlastním orgánům, vytvoří se protilátky proti tkáním i povrchovým bílkovinám, což vede ke generalizovanému srážení krve a zničení postižených orgánů. Určitou ochranu před touto reakci prokázaly monoklonární protilátky tlumící chybnou imunitní odpověď – bývají používány u autoimunitních chorob.

               Inkubační doba

¨             Jedná se o dobu mezi nákazou a vypuknutím choroby, je to tedy bezpříznakové období, kdy člověk ještě neví, že je nakažen. I v této době je ale už sám nakažlivý a může tedy infekci roznášet dál. Inkubační doba je rozdílně dlouhá, od několika dní až po desítky let (u lepry). U koronaviru se jedná zpravidla o jeden až tři dny. Právě tento fakt opomíjejí odpůrci hygienických opatření, kteří se domnívají, že člověk, který nemá příznaky nemoci, nemůže chorobu roznášet. Je to fatální omyl, který přispívá masívně k šíření jakékoliv epidemie, tedy i současné pandemie Covidu 19.

               Karanténa

               Období, po které je nemocný člověk, nebo člověk, který byl v kontaktu s nemocnou osobou a tím pádem je potenciálním přenašečem choroby, izolován. Původní izolace pacientů až do negativního PCR testu už byla zrušena, v současnosti se pacient považuje za neinfekčního od desátého dne od začátku příznaků. V Rakousku je rozhodující hodnota CT, stoupne-li nad 30, je pacient prohlášen za neinfekčního. Název karanténa pochází ze čtrnáctého století a vznikl v Benátkách v době velkého moru. Námořníci, kteří přistáli v benátském přístavu, museli zůstat čtyřicet dní v izolaci na lodi (Quaranta je italsky čtyřicet), než byli vpuštěni do města. Dnešní karanténa je bohudík podstatně kratší.

               Kontraindikace k očkování

               Jsou, ale je jich poměrně málo. V žádném případě by se neměli očkovat lidé, kteří měli po prvním vpichu alergickou reakci prvního typu, tedy anafylaktickou s poklesem krevního tlaku nebo s křečí průdušek. Došlo-li ke kožní vyrážce, je očkování možné, doporučuje se ale před vpichem podání protialergických látek – antihistaminik a lékař má být připraven k možnému rychlému podání kortisonu a katecholaminů – nedá se totiž nikdy vyloučit, že druhá reakce může být u citlivého člověka silnější než ta první. Alergické reakce vznikají spíše na látky, ve kterých je očkovací látka „zabalená“ než na látku samu. Kontraindikací je tedy například alergie na etylenglykol. Relativní kontraindikací je překonaná choroba, při které došlo k tvoření trombóz. Pravděpodobnost, že se trombóza může po očkování zopakovat je totiž poměrně vysoká – samozřejmě ne, pokud člověk ještě bere látky blokující srážení krve – Warfarin, Eliquis, Xarelto, Lixiana, Pradaxa). Tyto je ale třeba 48 hodin před očkováním vysadit, aby se zabránilo zakrvácení do očkovaného svalu.

               Obecně existují stavy, které tvoření protilátek po očkování blokují. Proto by měli být proočkováni pacienti, kteří mají dostávat imunologickou léčbu například při chronických střevních nebo revmatických onemocněních, proočkování pokud možno ještě před začátkem této léčby. Dva plně očkovaní pacienti, kteří přesto skončili u nás na JIPce a museli být uměle dýcháni (oba přežili) měli leukemii vycházející z B-lymfocytů, tedy buněk zodpovědných za tvoření protilátek. Jestliže jsou tyto buňky nemocné, očividně nejsou schopny protilátky proti viru tvořit.

               Koronaviry

               Jedná se o poměrně velkou skupinu RNA-Virů, jsou to hlavní původci respiračních onemocnění u malých dětí (Infekce v jeslích ve školkách a na nižších stupních základních škol). Své jméno dostaly koronaviry podle své podoby s množstvím výrůstků na svém povrchu, připomínajících korunu. Jsou v podstatě neškodné, pokud se usadí v dýchacích cestách, okupují postižené buňky pro sebe a nedovolí vstupu jiným virům. Proto mají malé děti očividně lepší obranu proti zhoubnému viru Kovid-19. Pokud totiž v jejich nose sídlí nezhoubný koronavirus, nepustí „zlého Číňana“ dovnitř. Dítě s nudlí u nosu je tedy proti infekci kovidem poměrně dobře chráněno.

               Léčba

               Obecně se dá říct, že je léčba virových infekcí problematická. Nemáme mechanismus, kterým bychom virus mohli zabít, protože se mimo lidskou buňku nemnoží ani nic neprodukuje a je-li v buňce, je těžké ho vypudit, aniž by člověk nezabil i hostitelskou buňku, tedy buňku nemocného člověka. V podstatě jsou jen dvě možnosti léčby. První je zamezit množení viru, druhá zabránit jeho vstupu do buňky. Ta druhá možnost je výhodnější, samozřejmě je ale možná jen v počátečním stádiu choroby, dokud virus do buněk nevstoupil. U kovidu byla vyzkoušena celá řada substancí většina z nich však účinek neprokázala.

               Hydrochlorochin – byl populární na začátku pandemie. Malá studie z Marseille poukazovala na účinek v zabránění úmrtí pacientů. Velké studie to ale nepotvrdily. Je třeba si uvědomit, že u malých studií v řádu desítek pacientů se může jednat o náhodu, chybu malých čísel. U studií s tisíci pacientů se tato možnost výrazně snižuje.

               Camostat – neprokázal žádný účinek

               Ivermectin – lék proti svrabu a na odčervování dobytka byl nositelem nadějí. Anekdotické příběhy líčily pozitivní účinek, velké studie (jedna z nich běžela i v nemocnici u Svaté Anny v Brně) efekt nepotvrdily. Byl zde sice naznačen minimální tendenční profit, který ale nebyl signifikantní. Zato otravy touto látkou jsou hodně nebezpečné a bohužel nejsou až tak zřídkavé. Účinek proti koronaviru byl totiž „in vitro“ tedy ve zkumavce opravdu prokázán, ovšem při padesátinásobné dávce, než jaká se užívá v humánní medicíně, a tedy v dávce pro člověka jedovaté.

               Remdesivir – antivirální látka vyvinutá původně k léčbě Eboly. Tu doporučoval i prezident Trump. Prokázala minimální účinek u lehce nemocných, u pacientů na umělé ventilaci neměla účinek žádný.

               Lidská plazma od vyléčených pacientů. Byla používána v naději, že obsahuje neutralizační protilátky, které můžou virus inaktivovat. Neprokázal se žádný účinek, koncentrace těchto protilátek byla v plazmě dárců příliš nízká.

               Molnupiravin – lék původně vyvinutý proti chřipce. V čtyřnásobné dávce (v porovnání s chřipkou), podané do třetího dne onemocnění, prokázal určitý účinek, firma Merck ale nejnověji přidusila velká očekávání. Snížení úmrtí či hospitalizace je údajně 30 procent, čili ve skutečnosti zřejmě nižší.

               Isoprinosin – lék aktivující T-Lymfocyty, takzvané killer lymfocyty, tedy zabijáky. Doporučuje se při léčbě virálních infektů horních dýchacích cest, existují k tomu pozitivní studie profesora Berana. Egyptská studie podávající Isoprinosin u Covidu 19 však neprokázala žádný pozitivní účinek, žádný pokles úmrtnosti či umělé ventilace. Může posílit odolnost organismu na samém začátku infekce, pozor! zvyšuje hladinu kyseliny močové a u pacientů s dnou může vyvolat záchvat.

               Kortison – Dexametason jako tablety nebo Budesonid jako inhalace ukázaly pozitivní účinek pro postižení plic a redukci cytokinové bouře. NNT (number need to treat) je osm, to znamená, že je třeba léčit kortisonem osm pacientů, aby se zabránilo jedné umělé ventilaci či smrti pacienta.

               Monoklonární protilátky –   Bamlanivimab a Etesevimab – zdá se, že dokážou zabránit těžkému průběhu choroby, pokud jsou podány v prvních dnech onemocnění. U ventilovaných pacientů nemají účinek. Podobně i Baricitinib – látka podaná prezidentu Trumpovi. Casirivimab a Indevimab se podávají subkutánně, tedy injekcí pod kůži. U lidí bez protilátek (tedy bez očkování a bez prodělané choroby) ukázaly dobrý účinek, u pacientů s protilátkami byly neúčinné.

Paxlovid – rovněž blokátor proteázy, podobně jako Molnupiravin, čili blokátor množení viru, od firmy Pfizer je před připuštěním. Podle výrobce snižuje pravděpodobnost hospitalizace či úmrtí o 89%. Je třeba počkat, co ukáže reálný život, naděje tu ale je.

               MERS

               MERS byl virus z rodu koronavirů, který v roce 2013 vyvolal smrtící epidemii v oblasti Středního Východu. Odtud jeho jméno „middle east respiratory syndrom“. Způsoboval těžké zápaly plic, úmrtnost dosahovala u nakažených až 35 procent. Protože ale podobně jako jeho příbuzný SARS  v Číně v roce 2003 napadal jen dolní dýchací cesty, nebyl příliš nakažlivý a epidemii se podařilo hygienickými opatřeními potlačit.

               Mutace

               Každý virus má tendenci mutovat, tedy měnit se. Je to dáno jeho poměrně jednoduchou strukturou a odkázaností na množení se v buňkách jeho hostitele. Mutace jsou tří typů. První zhoršuje schopnost přežití, tyto mutace většinou velmi rychle zaniknou, protože nemohou obstát v konkurenčním boji s původním virem. Druhý typ nepřináší ani výhody ani nevýhody, tyto mutace můžou ale nemusí přežít, tvoří zpočátku nepatrnou menšinu virové nálože a mohou zaniknout. Třetí typ přináší viru výhody při množení a nakažlivosti. Tyto mutace mají potenciál převládnout a vytlačit původní typ viru z jeho životního prostoru. Koronavirus mutuje velmi rychle. Po původním Wuchanském viru – tzv. „Wildtyp“, přišly typy alfa, beta, nyní vládne typ delta. Delta, rozšířená od dubna 2021 už díky výhodám, které díky svému genetickému vy bavení má, vytlačila už prakticky všechny starší mutace. Například alfa existovala do srpna 2021, od té doby už nebyla prokázána. Delta vykazuje osmkrát nižší citlivost vůči neutralizačním protilátkám získaným očkováním proti původní variantě viru. Typy lambda a mí se neukázaly jako nebezpečné a pomalu zmizely, nyní se objevila nová jihoafrická mutace (poprvé detekovaná v Botswaně), která dostala jméno „omikron“. Nakolik je nebezpečná není zatím jasné. Viry dostávají jména podle řecké abecedy. Co přijde po viru „omega“ si neodvažuji odhadnout.

               Očkování

               Očkování je způsobem aktivní imunizace, kdy se prostřednictvím neškodné nákazy vytváří obranyschopnost proti nebezpečnějším infekcím. Princip je znám od osmnáctého století. Právě před dvěma sty lety, tedy v roce 1721, si všiml anglický lékař Edward Jenner, že dojičky krav, které se nakazily kravskými neštovicemi, způsobující vyrážku na rukou, jsou odolné proti tehdejšímu „moru“, čili černým neštovicím (variole), na které umíraly desetitisíce lidí a úmrtí se nevyhnuly ani například rakouské císařské rodině – zemřel na ně císař Josef I. nebo manželka císaře Josefa II. Isabela Parmská. Jenner začal vtírat lidem do kůže extrakt z oněch kožních vyrážek dojiček krav a měl s tím úspěch. I jinak konzervativní Marie Terezie se stala velkou podporovatelkou očkování – šlechtická rodina, která se nechala naočkovat proti černým neštovicím, měla zabezpečený „all inclusiv“ pobyt na císařském zámku „Hof“. Zavedení povinného očkování proti černým neštovicím v roce 1912 mělo za následek velké nepokoje ve Vídni, kdy odpůrci očkování dokonce obsadili vídeňský parlament. Přesto se právě kvůli očkovací povinnosti podařilo tuto chorobu zcela vymýtit, poslední případ černých neštovic byl dokumentován v roce 1978. Proto se dnes už proti variole neočkuje.

               Očkování se provádí buď mrtvou nebo živou vakcínou. Jde o to dostat do těla část původce choroby, který tělo pozná jako cizí těleso (antigen) a začne se proti němu bránit vytvořením imunitní odpovědi. Buď se tedy do těla dodává virus mrtvý – cholera, záškrt, klíšťová encefalitida, Haemofilus influenzae, Hepatitída A a B, Herpes zoster, Papilomavirus, chřipka, japonská encefalitida, meningokoky, černý kašel, pneumokoky, dětská obrna, tetanus, vzteklina a tyfus. Nebo se podává virus živý ale oslabený: žlutá horečka, chřipka (nosní očkování dětí) spalničky, příušnice, zarděnky, rotavirus, plané neštovice. V principu se při očkování proti životu nebezpečným infekcím používají převážně mrtvé vakcíny. Očkování živými vakcínami je na rozdíl od mrtvých vakcín problematické u lidí s oslabenou imunitou.

               Nové vakcíny využívající technologii mRNA jsou typem mrtvé vakcíny.

          Očkovací látky

               Dramatický průběh pandemie přiměl farmakologické firmy k rychlému vyvinutí očkovacích vakcín. Tato rychlost vzbudila určitou nedůvěru, kterou pak plně využily dezinformační weby k diskreditaci očkovací kampaně. A měly přitom zejména v postkomunistických zemích velký úspěch. Pokud bylo jejich cílem destabilizovat společnost, pak toho dosáhly.

               Na trhu jsou následující očkovací látky:

               Corminaty firmy Biontech/Pfizer – jedná se o očkovací látku využívající mRNA technologii. Protože americký koncern Pfizer sám v této oblasti nebádal, koupil patent od německé firmy Biontech, která výhody této technologie prezentovala už v roce 2018, tedy dva roky před vypuknutím pandemie. V tomto případě je z viru vystřižena jeho ribonukleová kyselina (RNA) a synteticky je pak namnožena. Protože je to velmi nestabilní látka, která by se rozpadla v několika sekundách, musí být pak zabalena do lipidového obalu a pak „ponořena“ do polyetylenglykolu. Poté musí být uchovávána při teplotách okolo minus 70 stupňů a rozmrazena může být jen 1-3 dny před podáním. Virová RNA aplikovaná do svalu je pak tělem rozeznána jako antigen, proti kterému tělo vytváří protilátky a uloží informaci o něm do paměťových T-Buněk pro případ opětného setkání s antigenem – tedy virem. Odpůrci očkování argumentují toxicitou polyetylenglykolu, což je v podstatě pravda, jedná se ale o minimální množství, které je do těla podáno a je poté metabolicky rychle odbouráno. A to kdekoliv se ony partikly s očkovací látkou dostanou.

               Spikevax firmy Moderna. Pracuje na stejném principu jako vakcína firmy Pfizer, Moderna pracovala sama na vývoji mRNA vakcín od roku 2013, má tedy v tomto oboru vlastní výzkumnou laboratoř a není odkázána na externí spolupráci jako Pfizer na Biontech. Účinek vakcíny Moderna je zřejmě o něco silnější než u Pfizeru a slábne pomaleji. Jsou ale u ní popsány silnější reakce po očkování s teplotami, bolestmi kloubů a únavou – což svědčí o poměrně silné imunologické (tedy žádané) reakci na podaný antigen. Vzhledem na vyšší počet zápalů srdečního svalu u mladých mužů než u jiných vakcín se tato vakcína na Islandu, ve Švédsku a ve Finsku nepoužívá.

               Vaxzeuria firmy Astra Zeneca. Jedná se o takzvanou vektorovou vakcínu. V tomto případě je vzat neškodný adenovirus, v tomto případě adenovirus napadající pouze opice a ne člověka, což zajišťuje, že člověk se s tímto virem ještě nesetkal. Poté je tento virus upraven tak, že je na svém povrchu totožný s koronavirem, nemá ale jeho infekční vlastnosti. Tělo ho rozezná jako antigen a vytvoří imunitní odpověď. Problémem je, že v tomto případě reaguje tělo jen na tento virální povrch. Pokud virus mutuje a svůj povrch změní, účinek vakcíny rychle slábne. To je patrné i u této očkovací látky, ochrana proti variantě delta poklesla na čtyřicet procent.

               Sputnik V – vektorová ruská vakcína. Pracuje na stejném principu jako Astra Zeneca, jen místo opičího adenoviru používá dva lidské adenoviry. Dva proto, že je velmi pravděpodobné, že se člověk už s infekcí adenovirem v životě setkal a nebude tedy na očkování reagovat, protože ho považuje za už „dobře známý“ antigen. Při dvou adenovirech se tato pravděpodobnost snižuje, přesto čím je člověk starší, tím větší je pravděpodobnost, že vakcína nebude fungovat. Proti patentu se v podstatě nedá nic namítat, Rusko ale opět prokázalo své tradiční deficity v průmyslové výrobě, zejména při kontrole kvality. Vakcína byla mnohokrát znečištěna bílkovinami, ve kterých byly viry pěstovány, takže ji řada zemí – jako Brazílie – nakonec zakázala používat.

               Janssen (Ad26.COV2.S) firmy Johnson and Johnson je rovněž vektorová očkovací látka. Její výhodou mělo být podání pouze jedné očkovací dávky. Ukazuje se ale, že toto očkování neposkytuje dlouhodobou ochranu před virovou infekcí, proto se nově doporučuje přeočkování 28 dní po prvním vpichu nebo přeočkování vakcínou mRNA.

               Vero čínské firmy Sinopharm pracuje s klasickou technologií chemicky inaktivovaného koronaviru, který je pak podán ve vakcíně. Jedná se o tradiční způsob přípravy očkovacích látek známý už od padesátých let minulého století. Bohužel se ukázalo, že tato očkovací látka dokáže chránit pouze proti původnímu typu viru (wildtyp). V Evropě se používala jen v Srbsku a v Turecku.

               mRNA technologie měla nabídnout především flexibilitu v případě mutací viru. Detekování změněné RNA mutovaného viru a jeho namnožení do nové vakcíny mělo podle vyjádření firmy Pfizer trvat maximálně šest týdnů. Naskýtá se tedy oprávněná otázka – proč není vakcína používaná k booster očkování adaptovaná na variantu delta a zda se bude pracovat na vakcíně proti nové mutaci omikron, proti které současné vakcíny nemusí účinkovat. Proč se nic neděje? Nedokáže se Pfizer dohodnout s Biontechem o ceně nebo potřebuje doprodat zásoby původní vakcíny? Chování farmakologického giganta vzbuzuje oprávněnou nevůli a zpochybňuje proces očkování.

               PCR Test

               Polymerase chain reaction, česky reakce polymerázového řetězce umožňuje identifikaci přítomnosti DNA nebo RNA na sliznicích či jinde – využívá se i v kriminalistice při důkazu přítomnosti DNA pachatele na místě činu. Vznik této metody dal vzniknout i filmům Jurassic Park. Materiál ze stěru ze sliznice je v laboratoři namnožen, až se stopy RNA dají detekovat. Právě toto namnožování materiálu v laboratoři je časově náročné a trvá okolo 24 hodin, proto není možno na rozdíl od antigenového testu dostat výsledek PCR testu ihned. Tento proces se dá kvantitativně určit pomocí čísla CT (cycle treshold), čili kolikrát musí být materiál namnožen, než se dá virus dokázat. Nízké hodnoty CT svědčí o vysoké koncentraci viru, vysoké hodnoty o nízké. Hodnoty CT nad třicet svědčí o minimální přítomnosti viru, ev.  viru už mrtvého, který může na sliznicích přetrvávat i měsíce. Obecně se člověk s CT nad třicet považuje za již bezinfekčního. Na začátku infekce mohou být ale CT hodnoty JEŠTĚ vysoké, protože virus teprve vstoupil do těla a začíná se množit. Výpověď CT je tedy možná jen už po překonané chorobě.

               Protilátky

               Protilátky jsou základním kamenem imunitní obrany proti infekcím, tedy i proti koronaviru. Při infekcích rozlišujeme tři různé druhy protilátek, IgA, IgM a IgG. Protilátky se tvoří buď po překonané infekci nebo po očkování, tedy aktivní imunizaci. V těle se většinou tvoří podle potřeby, po překonané infekci zůstane informace v bílých krvinkách, takzvaných paměťových T – lymfocytech. Tyto v případě opakované infekce poznají škůdce a aktivují B-lymfocyty, zodpovědné za tvorbu protilátek. Protilátky IgA se tvoří na sliznicích a chrání tedy proti nové infekci. Protilátky IgM (akutní) a IgG (trvalé), se tvoří v krvi. Je tedy logické, že očkováním, podaným do svalu a obcházejícím tím slizniční bariéru, nemohou vzniknout protilátky IgA. Zato ale dojde k aktivaci imunitního systému přítomností protilátek IgG a uložení informace v paměťových T-lymfocytech. Očkovaný člověk tedy není logicky chráněn proti nákaze, a pokud ano, pak jen v omezené míře. Je chráněn proti těžkému průběhu choroby, protože jeho imunitní systém dokáže reagovat na přítomnost viru mnohem rychleji než u lidí neočkovaných. Hladina protilátek se dá měřit a například u Hepatitidy B je hladina protilátek rozhodující pro opakování očkování. Pokud poklesne pod určitou kritickou hladinu, je třeba očkování obnovit. U kovidu-19 je problém poněkud komplexnější. Nejen že existují tři firmy (Abbot, Roche a Diasorin) které měření nabízejí, mají ale rozdílné referenční hodnoty. Hladina celkových protilátek není pro ochranu před chorobou rozhodující, k tomu jsou potřebné takzvané neutralizující protilátky, které blokují navázání viru na receptory buněk. Ty tvoří jen část z celkového množství protilátek. Je sice možné neutralizační protilátky měřit buď v takzvaném neutralizační testu na buněčných kulturách nebo surogátovým testem, ale obě metody jsou poměrně náročné a trvají několik dní. U neutralizačního testu se do buněčných kultur přidá virus spolu se sérem očkované nebo uzdravené osoby. Pak se zjišťuje počet takto ochráněných receptorů. U surrogátového testu je postup poněkud jednodušší. Zde se nepracuje s buněčnými kulturami, ale se syntetickými ACE-receptory. I zde se měří po podání séra počet takto ochráněných receptorů. Spoléhat se tedy na hladinu protilátek je problematické. Je sice pravděpodobné, že celková hladina, pokud je vysoká, zabezpečuje i dostatečnou hladinu neutralizačních protilátek, jistotu to ale nenabízí. Proto jsou odborníci k měření protilátek jako indikátoru pro boosterové očkování skeptičtí. Klinické studie k tomuto tématu ještě nebyly vyhodnoceny.

SARS

               SARS (pojmenovaný podle choroby, kterou vyvolával „severe acute respirátory syndrom“) je virus z rodiny koronavirů, který se objevil v Číně v roce 2003. Choroba způsobovala těžké a často smrtelné virové zápaly plic. Úmrtnost nakažených dosahovala dvaceti procent. Obavy ze smrtící pandemie se tehdy nepotvrdily. Virus napadal dolní dýchací cesty a byl proto sice smrtící, ale relativně málo nakažlivý. Díky tomu se podařilo epidemii hygienickými opatřeními potlačit. Kovid-19, nazývaný také SARS-2 je tomuto viru nápadně podobný. Je sice méně smrtící (zhruba 2%), ale protože napadá i horní dýchací cesty, je nepoměrně víc nakažlivý. Skutečnost, že se objevil ve Wuchanu, kde je hlavní laboratoř zkoumající viry, zvyšuje podezření, že se jedná o uměle změněný SARS virus, který byl zde zkoumán a podařilo se mu z laboratoře uniknout. Důkazy se ovšem zřejmě nikdy nepodaří získat. Čína důkladně zametá stopy už dva roky a nezávislé vyšetřování nikdy nedovolila.

               Spike protein

               Tato bílkovina je klíčová pro existenci kovidového viru a pro jeho infekčnost. Díky této bílkovině, která je na oněch výrůstcích na povrchu viru se virus navazuje na povrch lidské buňky, konkrétně na ACE receptor. Díky tomuto navázání na onen receptor může virus vstoupit do buňky, tam se rozpadne jeho povrch (kapsida) a uvolní se jeho RNA, která slouží jako podklad tvorby potřebných proteinů i pro množení viru v buňce. Důležité je, že lidská imunita poznává virus převážně podle tohoto spike proteinu. Pokud se tedy tento rozhodujícím způsobem změní (prostřednictvím mutace nebo vícero mutací) nemusí být virus imunitním systémem odhalen a imunitní reakce k potlačení choroby se nespustí. To platí jak pro stav po překonání choroby (chřipka se opakuje každou zimu, protože přichází každý rok jinak zmutovaná) tak i pro stav po očkování. Očkování ani prodělaná choroba proti viru s výrazně změněným spike proteinem nemusí chránit.

               Trombózy

               Trombózy, tedy tvoření krevních sraženin, je při infekci kovidem 19 zatím nevídaně častou komplikací. Mohou se tvořit prakticky všude, nejčastější jsou končetiny, odkud se můžou sraženiny uvolnit a dostat se do plic, kde mohou způsobit i smrtelnou plicní embolii. Tyto komplikace postihují pacienty na intenzivních jednotkách až v 46 procentech případů, mohou se ale vyskytnout i po lehkých průbězích choroby, a to i s odstupem několika týdnů. Prevencí je podávání nízkomolekulárního heparinu pod kůži, ani tato ochrana ale není stoprocentní.

               Vedlejší účinky očkování

               Ano, jsou. Tak jako při každé léčbě, při každé aplikaci cizí látky do těla, může dojít k neočekávané reakci. Při léčbě, jedno čím, ať už antibiotiky, léky proti diabetu nebo proti vysokému tlaku. Problém je v něčem jiném. Zatímco léky dostává člověk nemocný, očkování se týká lidí sice potenciálně chorobou ohrožených, ale zdravých. Čili můžeme vyvolat nežádoucí účinek u zdravého člověka. Což budí emoce. Navíc, zatímco nemocný člověk je prostě nemocný a chce, aby se mu pomohlo, člověk, který se bojí injekční jehly se může stále utěšovat, že ho to možná choroba nepotrefí. A svůj strach přebíjí hraním si na hrdinu, odmítajícího státní „teror“.

               Samozřejmě moc nepomohla úporná snaha EMA, tedy evropské agentury pro schvalování nových léků, která ještě i v době, kdy bylo jasné, že vedlejší účinky jsou, zatloukala jako doktor Plzák.

               Nejobávanějším vedlejším účinkem je trombotická trombocytopenická purpura s fatální generalizací trombóz v celém těle a ucpáním cév v životně důležitých orgánech. Je extrémně řídká, ale možná, jak v Rakousku, tak i v Česku byly popsány jednotlivé případy se smrtelným koncem. V Rakousku se jednalo o dva případy (při šesti milionech očkovaných). O něco častější jsou trombózy. Postiženy jsou hlavně mladé ženy a komplikacemi byly zatíženy více vektorové vakcíny než vakcíny mRNA. Nejobávanější z nich je trombóza kavernózního sinu tedy mozkových žil, která neléčená může být smrtelná. Ale i trombózy v končetinách jsou potenciálně nebezpečné tím, že se krevní sraženina může uvolnit a ucpat plicní žíly – vznikne plicní embolie. Zvýšené riziko trombóz je vzhledem na protrombotický účinek kovidu logické. V očkovací látce zůstane stopové působení původního viru, tedy i onoho trombotického účinku. Dalším vedlejším účinkem jsou záněty srdečního svalu a osrdečníku. Postiženi jsou především mladí muži, častost je 66 případů na milion očkovaných. V Evropě bylo registrováno k 8. říjnu 2021 3008 případů myokarditidy při 400 Milionech naočkovaných. Častost představovala 1:133 000 u očkovací látky Corminaty (Pfizer/Biontech) a 1:74 000 u očkovací látky Spikevax (Moderna) Bohužel dostal případ hokejisty Borise Sádeckého, který zemřel při zápasu Bratislavských Capitals v Dornbirnu s následnou sebevraždou bratislavského přednosty klubu Dušana Paška, velkou publicitu. Samozřejmě, jestliže hlásí hokejista, který musí na ledě hrát permanentně na kyslíkový dluh, srdeční problémy, musí být jeho trenér ostražitý. Dva případy, které jsem viděl já, (jedna myokarditida a jedna perikarditida) se vyléčily bez následků. Nicméně na Islandu, ve Švédsku a Finsku bylo očkování mladých mužů vakcínou Moderna zastaveno. Kromě trombotické trombocytopenické purpury jsou všechny ostatní komplikace léčitelné a v žádném poměru k nebezpečí pocházejícího z viru samotného.

Podle statistiky Paul Ehrlichova institutu (německá hlavní infektologická společnost) hlásí k 28.listopoadu 2021 celkově pro všechny vedlejší účinky 21 054 případů, což dělá 2 případy na 10 000 naočkovaných, přičemž u očkovací látky Astra Zeneca (kterou se už v Evropě neočkuje), je ta častost zhruba třikrát vyšší než u očkovacích látek Pfizer nebo Moderna.

               Existují i lokální reakce v místě vpichu. Většinou odezní v průběhu jednoho až třech dní, jsou ale popsány případy, kdy bolesti v rameni přetrvávají i několik měsíců – očividně zde došlo k lokální zánětlivé reakci. Tato reakce sice není životu nebezpečná, ale nepříjemná a omezující životní kvalitu. Principiálně by se člověk měl nechat očkovat do končetiny, kterou používá méně, tedy praváci do levého a leváci do pravého ramene.

               Viry

               Jedná se o nejmenší živé organismy. Jejich název se odvozuje od latinského „virus“, což znamená „jed“. Dlouho se virová onemocnění považovala za otravy, protože viry pro svou miniaturní velikost nebyly dlouho jako příčiny chorob identifikovány. Virus je cizopasník, protože nemá svůj vlastní metabolismus a může se rozmnožovat a přežívat jen v buňkách svého hostitele. Existují viry, které svou genetickou informaci mají zakódovánu v jednořetězcové RNA (ribonukleové kyselině), jiné v DNA (desoxyribonukleové kyslině), která je dvojřetězcová.  Sem patří virus Hepatidídy B, herpesviry, virus pravých černých neštovic či papilomavirus. Ostatní viry jsou RNA viry, sem patří hepatitida A nebo C, chřipka, klíšťová encefalitida, dětská obrna, hantanvirus nebo právě koronaviry. Podle RNA se tvoří bílkoviny potřebné k přežití a množení viru – virus přitom využívá struktury buňky, kterou napadl. U DNA virů je jejich činnost poněkud komplikovanější, nejprve musí podle své DNA vytvořit RNA, podle níž se pak tvoří bílkoviny. Virová RNA nebo DNA zůstává v cytoplazmě buňky, kde jsou pro ni potřebné struktury (chemická továrna buňky v podobně mitochondrií), neproniká do buněčného jádra (nemá tam žádnou funkci) a proto nemůže změnit genetickou informaci napadeného organismu. Virus napadá svého nositele, aby sám přežil a rozmnožil se. Pokud tedy vyvolá těžké onemocnění, jedná se vlastně o vedlejší – a pro virus nežádoucí – vedlejší efekt, protože se smrtí hostitele zaniká samozřejmě i celá virová populace, která se v něm nachází.

               Vitamíny

               Vitamíny jsou důležité pro posílení lidské imunity, zejména zde hrají důležitou roli vitamíny C a D. Jejich nedostatek v zimních měsících (spolu s oslabením ultrafialového slunečního záření) je spoluzodpovědný za zimní epidemie respiračních chorob. Nedostatek vitamínu C je dán nedostatkem čerstvého ovoce (to dovážené vypěstované ve sklenících ho má nedostatek), vitamin D pak chybí v zimních měsících kvůli slabému slunečnímu záření. Vitamín D vzniká v kůži působením ultrafialového slunečního záření. V zimních měsících je poloha slunce nad obzorem tak nízká, že se právě spektrum, potřebné k jeho vzniku, přes atmosféru v našich zeměpisných šířkách vůbec nedostane, aicky tedy mezi říjnem a březnem vzniká nedostatek tohoto vitamínu. Na tom v těchto měsících nemění ani pobyt na čerstvém vzduchu či na horách, a dokonce ani opálená kůže ze zimního lyžování. Při hnědnutí kůže se totiž jedná o jinou frekvenci ultrafialového záření, než jaká je potřebná k tvoření vitamínu D. Ta, na rozdíl od oné „vitamínové“ atmosférou proniká, i když v prosinci a lednu také v podstatně omezené míře. V zimních měsících se tedy doporučuje podávání vitamínu D, ovšem nízké dávce okolo 30 kapek týdně. Vysoké dávky můžou způsobit i životu nebezpečnou otravu. Vitamín D se ukládá v tukové tkáni a na rozdíl od vitamínu C či B není v případě přebytku vylučován ledvinami.


Nov
2021

Riga II

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Reiseberichte - andere Länder

Zur Gesellschaft der Schwarzköpfe erzählt man eine liebe Geschichte, die die Kultur in der ganzen christlichen Welt beeinflusst hat. Sie sollte im Jahr 1510 geschehen. Die Attraktion in den nördlichen unendlichen Winternächten war eine Verbrennung eines Baumes am Tag der Wintersonnenwende. An diesem Abend (man konnte bereits am Nachmittag beginnen, da sich hier die Sonne nicht lange zeigt) wurde am Ufer von Daugava ein großer Baum angezündet und dann in den Fluss geworfen. Die Schwarzköpfe haben einen Baum im Wald gefällt und in die Stadt gebracht. Als sie ihn auf die Uferpromenade brachten, begannen sie zu streiten. Manche von ihnen waren der Meinung, dass so ein schöner Baum auch eine andere Verwendung haben könnte, dass es schade ist, ihn zu vernichten. Weil die jungen Kaufleute nicht draußen in der Kälte streiten wollten, begaben sie sich in ihre Residenz, die in unmittelbarer Nähe stand und setzten dort ihren Streit bei Glühwein fort. Die Beratung zog sich in die Länge, der Glühwein war süß und gut und niemand hatte Lust wieder in die Kälte zu gehen. Inzwischen haben Kinder den Baum entdeckt und begannen ihn mit allem, was sie zur Hand hatten, zu schmücken. Mit Bändchen, Papierchen, mit Obst. Als die Herren zum Baum zurückkehrten, trauten sie ihren Augen nicht. Jetzt tat es ihnen noch mehr leid, den Baum zu verbrennen. Sie riefen den Bürgermeister und er entschied, den Baum aus den Stadtmitteln weiter zu schmücken und dann ihn vor dem Rathaus aufzurichten. So entstand angeblich die Tradition der Weihnachtsbäume mit der wir bis heute leben. Ich weiß nicht, ob diese Legende wahr ist (es gibt sicher viele andere Städte, die sich Erfindung dieser Tradition für sich beanspruchen), sollte sie aber nicht wahr sein, ist zumindest gut erfunden und damit auch wert, geglaubt zu werden.

            Gott sein Dank, passierte es noch vor dem Einmarsch der Reformation, zu der die Bürger von Riga im Jahr 1522 konvertierten. Sonst wäre das Beschmücken des Weihnachtsbaumes in Rom sicher zu einer ketzerischen Heidentradition erklärt und durch die höchste päpstliche Instanz verboten worden und demzufolge würden heute die Weihnachtsbäume nur die Protestanten schmücken.

            Die enge Beziehung zu Bremen als der Mutterstadt symbolisiert die hinter der Kirche des heiligen Petrus positionierte Statue der „Bremer Musikanten“ beinahe ident mit der, die in Bremen steht. Es ist ein Geschenk der Stadt Bremen aus dem Jahr 1993 und sollte symbolisieren, dass die deutsche Mutterstadt ihre schöne und ein bisschen extravagante Tochter im Norden nie vergessen hatte.

            Von der Stadtmauer blieb in Riga – in Gegensatz zu Tallin – nicht viel übrig. Nur Pulverturm und Schwedentor, die während ihrer hundert Jahre dauernden Herrschaft über die Stadt die Schweden bauen ließen. Gerade bei dem zweitgenannten Tor haben wir ein fantastisches Lokal mit einem nicht gerade verlockenden Namen „Garaža“, was auf Lettisch tatsächlich „Garage“ bedeutet, gefunden. Lettische, estnische aber auch die litauische Küche ist nicht wirklich einfallsreich, sie steht grundsätzlich auf Schweinfleisch, Sauerkraut und Kartoffeln. In „Garaža“ haben sie allerdings die Blutwurst wie in einem Spitzenlokal zubereitet und serviert, eine echte Haubenküche. Und das für 7.50 Euro, also für einen Preis, der in dem sonst eher teuren Riga einfach märchenhaft war. Auch das dort servierte lettische Bier war durchaus trinkbar, zwar mit viel Malz und damit süßlich, das gewöhnliche Sodbrennen bekam ich aber danach nicht. Ich hoffe nur, dass dieses Restaurant noch existiert und auch die Coronakrise überlebt hat. Es wäre schade, sollte es nicht so sein.

            Das wahre Juwel von Riga ist sein „Jugendstilviertel“. Es ist ein Stadtteil, in dem sich die reichen Bürger ihre Häuser am Ende des neunzehnten Jahrhunderts bauen ließen. Und das im Stil, den die Französen „Art nouveau“ nannten, die Österreicher, die Deutschen und die Bürger von Riga nennen es „Jugendstill“, in Tschechien zum Beispiel wird dieser Stil nach dem Gebäude am wienerischen Naschmarkt „Secession“ genannt.

            In den letzten Jahren wurden diese wunderschöne Häuser privatisiert (die Form erinnert an eine Art Kuponprivatisierung, von der allerdings russische Bürger ausgeschlossen waren) rekonstruiert und sind heute wirklich prachtvoll. Sie sind in erster Linie eine Erinnerung an den genialen Architekten Michail Osipovic Eisenstein, der seine Handschrift an der Mehrheit dieser Häuser hinterlassen hat. Michail Eisenstein verließ nach der Oktoberrevolution Riga und starb im Jahr 1920 in Berlin, sein Sohn blieb aber im kommunistischen Russland und wurde berühmter als sein Vater. Der Name des Regisseurs Sergej Eisenstein ist allgemein bekannt. Der Regisseur, der sich voll in die Dienste der Propaganda der stalinistischen Regierung gestellt hat, kreierte Filme wie „Kreuzer Potemkin“, „Oktober“ „Ivan der Schreckliche“ oder „Alexander Nevskij“. Er konnte Massenszenen frei erfinden, die nie stattgefunden haben und er machte es so überzeugend, dass heute niemand an dem Sturm der Bolschewiken auf den Winterpalast zweifelt, obwohl in Wirklichkeit hier nur eine kleine Einheit durch den Hintereingang mit Hilfe von zwei Handgranaten eingedrungen ist. Die Besucher des Marinski Theaters, wo an dem besagten Abend 7.November 1917 eine Vorstellung stattgefunden hat, haben die Revolution gar nicht bemerkt. Sie wunderten sich, warum die Polizisten auf den Straßen so komisch aussehen. Bald sollten sie sich noch viel mehr wundern. Auch die furchtbare Schlacht auf dem zugefrorenen Peipussee mit der Szene einer Attacke von tausenden gepanzerten Rittern des Deutschen Ordens, obwohl es in Wirklichkeit nur fünfzig gab, ist atemberaubend. Nicht umsonst wurde Sergej Eisenstein von Stalin persönlich ausgezeichnet, obwohl sonst Stalin und die Kommunisten allgemein die Juden nicht ausstehen konnten. In einem der Jugendstilpalästen, die sein Vater baute, hat heute die russische Botschaft in Lettland ihren Sitz – natürlich in einem der schönsten Häuser am Ufer von Daugava.

            Wer Riga besucht, darf natürlich nicht vergessen, den Markt zu besuchen, angeblich einer der größten Märkte der Welt. Ich will es glauben. Der Markt befindet sich in fünf riesigen Hallen.

Diese kaufte die Stadt im Jahr 1922, ursprünglich handelte sich um Flugzeughallen, also kann man sich die Ausmaße gut vorstellen. Der Markt ist auch überall in Freiem um die Hallen, es wird hier alles nur Denkbare verkauft, von Fleisch, Fischen (ein echter Kaviar für lediglich 200 Euro per Kilo, das aber nur wenn man das ganze Kilo kaufen würde, in kleineren Portionen kann der Preis bis zu 600 Euro per Kilo klettern), Kleider, Obst, Gemüse und Pilze. Frische, schöne, direkt aus dem Wald und das bereits Ende Juni! Ich wollte die wunderschönen Pilze fotografieren, aber die Verkäuferin vertrieb mich mit ihrem Stock. Ich flüchtete schnell genug, um nicht mit dem Stock geschlagen zu werden. Aus Frust kaufte ich eine kleine Packung des Kaviars und meine Frau hörte auf, mit mir zu sprechen. Ich stellte dabei fest, dass bei den Verkäufern in den Ständen draußen russisch herrscht, in den Hallen kann man sich mit den Verkäufern aber nur auf Englisch unterhalten. In der Halle ignorierte die Verkäuferin meinen Versuch, den Kaviar auf Russisch zu kaufen, mit einem missachtenden Schweigen (ich kann allerdings nicht ausschließen, dass es auch deshalb sein konnte, weil ich eine lächerliche Menge von 40 Gramm zu kaufen beabsichtigte) – nur dank meines Russisch konnten wir andererseits ein Kleid für unsere Enkeltochter Veronika kaufen. „Girl of age one and a half year“ sagte der Verkäuferin absolut nichts, aber auf „devočka vo vozraste odin s polovinoj goda“ reagierte sie sofort und wir haben das Kleid tatsächlich kaufen können.

            Riga hat also tatsächlich seinen Zauber, es ist multikulturell, musikalisch und schön. Es hat eine ereignisreiche Geschichte und in der Nähe gibt es den schönsten Strand in Lettland namens „Jurmala“. Wir hatten keine Zeit ihn zu besuchen, ich glaube aber nicht, dass wir dort gebadet hätten. Viel wärmer als im estnischen Parnü war das Meer hier sicher nicht. Wer aber gegen Kälte abgehärtet ist, kann hier einen schönen Urlaub erleben.

            Wenn man schon einmal dort ist, sollte man den Besuch des Schlosses Rundale nicht vergessen, den Sitz der Herzöge von Kurland südlich von Riga in Richtung Litauen.

Das Schloss ließ die Zarin Anna Iwanovna (die Nichte Peters des Großen) für ihren Liebhaber Ernst Johann Biron, den sie zum Herzog von Kurland machte, bauen. Das Schloss wird mit Versailles verglichen und das zurecht, es ist aber viel besser gepflegt als die französische Königsresidenz. (Um gerecht zu sein, seine Rekonstruktion ist eine ziemlich neue Angelegenheit und deshalb strahlt noch die Frische der neu bemalten Fassaden). Der Vergleich mit Versailles ist aber gerecht, (vielleicht noch mehr als der Vergleich Rigas mit Paris) dort sieht man, wie sich ausgezahlt hat, ein Liebhaber der russischen Zarin zu sein. Einer Herrscherin im Land, wo das Wort „Samoderžaví“, also „Alleinherrschaft“ noch ernst genommen wird. Damals wie heute.


Nov
2021

100 let od zrození Burgenlandu

categories: Blog, Historie

Možná bude české čtenáře zajímat i historie země nepříliš vzdálené, kterou navštěvují spíše Slováci než Češi, protože je z Bratislavy doslova za humny a je zde dobré víno a dobré jídlo a Neusiedlersee, okolo kterého se dá dobře jezdit na kole (je to v rovině) nebo surfovat. I když s tím surfováním je to někdy problém. Neusiedlersee má v létě někdy jen 80 cm hloubku a když zafouká silnější vítr (což je pro surfaře za normálních okolností dobře) odfoukne vodu pryč a surf může přistát na bahnitém dně jezera. Neusiedlersee je totiž ještě mnohem plytčí než slavný Balaton, přesto je pro Rakušáky doslova kultem, kam chodí jachtit. Na jihu v nízké pahorkatině se zase nacházejí známé lázně Bad Tatzmansdorf nebo Bad Stegersbach s horkými léčivými prameny.

Burgenland ale historicky k Rakousku nepatřil. Byl součástí takzvaného Zalitavska, tedy historicky Uherského království. Dodnes jsou největšími pozemkovými vlastníky rodiny Esterházy na severu a Batthyány na jihu země. Lájos Batthyány byl předsedou maďarské revoluční vlády v roce 1848 a byl po porážce maďarského povstání v roce 1849 popraven, László Batthyány, známý jako lékař chudých a zakladatel nemocnice v Kittsee, byl v roce 2003 vyhlášen blahoslaveným – samozřejmě Janem Pavlem II. Ovšem podobně jako v Čechách a na Moravě i v západních Uhrách se šířil přes hranici německý živel, takže západní uherské pohraničí bylo obydleno převážně německy hovořícím obyvatelstvem. I když nejen jím. Vedle Maďarů zde žila i početná chorvatská menšina, usídlená především v obcích Parndorf, Neudorf, Kittsee a dále v obcích Járovce, Rusovce a Chorvátsky Grob. To byl ještě pozůstatek někdejších tureckých válek, kdy císař usazoval Chorvaty, prchající před tureckými nájezdy, v tehdejším pohraničí mezi Rakouskem a Uherskem.

Po rozpadu monarchie v roce 1918 se přepisovaly i hranice. Otázka, zda se budou akceptovat hranice historické či národnostní se kupodivu neměřila stejným metrem. Rozhodující pro jednání v Sant Germainu bylo očividně, ke které straně který stát patřil, zda k vítězné či k poražené. A samozřejmě i jak silnou měl při vyjednáváních o novém uspořádání střední Evropy lobby. Velmi dobře na tom byli Čechoslováci. Jednak měli v osobě Tomáše Gariqua Masaryka a hlavně Edvarda Beneše velmi vlivné osoby – Beneš byl svobodný zednář a ti měli právě po skončení první světové války v mezinárodní politice – zejména ve Francii – velmi silný vliv a navíc se vytvořením československých legií postavili na stranu vítězných mocností. Bylo tedy rozhodnuto, že Československo dostane své historické hranice, ve kterých žily tři miliony Němců a Beneš dostal i Chebsko, o které vzhledem k tomu, že zde žilo přes 90 procent Němců ani neměl zájem. Jen o Těšínsko musel nový stát vést spor s Polskem, nakonec bylo Těšínsko sice rozděleno a převážně polské hlavní město Těšín se dostalo do Polska, Beneš ale dostal to, co chtěl a sice těšínské nádraží, kolem kterého později vzniklo město Český Těšín. Československo dostalo i části Rakouska v regionu Valtic a Českých Velenic, a hlavně velká území na jihu Slovenska s převážně maďarským obyvatelstvem. Zde rozhodovala strategická situace řek Dunaje a Ipeľu, která se dala vojensky dobře bránit jakož i hospodářské úvahy, díky kterým nový stát dostal Bratislavu.

Jinak to ovšem bylo při arbitráži mezi oběma poraženými částmi Rakousko-Uherské monarchie. Stejně jako v Čechách a na Moravě i zde žádalo „Provizorní národní shromáždění Deutschösterreichu“ 22.listopadu 1918 podle práva na sebeurčení národů připojení západního Uherska k Rakousku. 5.prosince byla dokonce v Ödenburgu (dnešní Šoproň) vyhlášena Republika Heinzenland, která ale existovala jen dva dny. Poté maďarská armáda a maďarští dobrovolníci udělali těmto separatistickým snahám rychlý konec, iniciátor vyhlášení této republiky sociální demokrat Hans Suchard byl zatčen a odsouzen k smrti (rozsudek ale nikdy nebyl vykonán).

Nicméně velmoci rozhodly nakonec jinak a na rozdíl od Čech a Moravy bylo rozhodnuto vést hranici nově podle národnostní situace – princip historické hranice zde nebyl zohledněn.

Bylo to zřejmě dáno tím, že Maďaři měli při jednáních skutečně velmi slabé zastoupení. Prvním předsedou vlády a pozdějším prezidentem byl hrabě Mihály Károly. Ten byl schopným diplomatem a bezúhonným člověkem (odhlédneme-li od jeho hráčské vášně, díky které do své svatby v roce 1914 nahromadil dluhy ve výšce 12 milionů korun), po nekompromisním Vixově ultimátu, odnímajícímu Maďarsku rozsáhlá území v Sedmihradsku, byl ale donucen 21.března 1919 odstoupit a k moci se dostali komunisté Bély Kuhna. Bohužel si příliš nepomohli iredentistickými snahami připojit k Maďarsku slovenská území. Velmoci je přinutily obsazená území na Slovensku vrátit, poté se k moci dostal admirál Horthy a po rudém následoval bílý teror, jemuž padly za oběť tisíce lidí. V dané nestabilní politické situaci měli Maďaři při vyjednávání o svém budoucím státě a jeho hranicích očividně velmi špatné karty. Jestliže totiž původní smlouva o nových hranicích s připojením západních Uher k Rakousku nepočítala, teď to bylo jinak. Rakušané argumentovali nejistou politickou situací v Maďarsku, s nezákonnými popravami a strachem o „své obyvatelstvo“. Výsledkem bylo rozhodnutí v Sant Germainu ze 4.6.1920 o odstoupení západních Uher Rakousku.

Mimochodem, hrabě Gábor Batthyány prodal už tehdy slavné a výnosné lázně v Bad Tatzmansdorfu (maďarsky Tarcsa) jisté rakouské finanční skupině už v roce 1918. Tušil něco nebo věděl? Jisté kruhy mají vždy důležité informace dříve než ostatní.

21. ledna 1921 byl v Rakousku přijat zákon, kterým byl Burgenland připojen k Rakousku jako nová spolková země. V tomto zákonu bylo obsaženo i nové jméno země. Podle tří komitátů, které ve svém německém jméně měly na konci jmen měst slovo „Burg“, totiž Wieselburg (dnes Mošoň), Ödenburg (Šoproň) a Eisenburg (Vas), dostala nová země jméno Burgerland. Ironickou shodou okolností neleží dnes ani jedno z těchto měst v Rakousku, dokonce ani Šoproň, která byla vyhlédnuta jako nové hlavní město země. Aby byla ironie osudu ještě výraznější, jediné burgenlandské město, které má dnes „Burg“ ve svém jménu – Mattersburg, se v letech 1918–1921 jmenovalo Mattersdorf. Rakousko si sice původně nárokovalo i Bratislavu (Pressburg – rovněž v převážné většině německý), ale tady nemělo proti politické síle Benešově ani tu nejmenší šanci. Benešův argument, že Československo potřebuje nutně říční přístav, byl přijat a Bratislava přiřčena Československu.

               Samotné převzetí nového území ale nebylo pro Rakušany ani trošku jednoduché. 26. července 1921 vstoupila v platnost mírová smlouva vítězných velmocí s Maďarskem podepsaná v Trianonu 4.6.1920. Podle ní byl Burgerland přiřčen Rakousku a měl být do 21.srpna předán. Maďarská armáda se skutečně z tohoto území k tomu datu stáhla a od 28.srpna začalo obsazování Burgerlandu rakouskými četníky a celníky.

               Ovšem Maďaři se nebyli ochotni svého historického území jen tak lehce vzdát. Vytvořila se dobrovolnická armáda a došlo k urputným bojům mezi rakouskou exekutivou a těmito ozbrojenci. Rakušané nedokázali své pozice uhájit a 8.září se rakouská gendarmerie začala stahovat před útoky maďarských dobrovolníků. V důsledku těžkých ztrát byl ústup z území západních Uher potvrzen 9.září i spojeneckou generálskou komisí.

               23. září vyzvaly mocnosti v Paříži Maďarsko, aby sporné území do 4.října odevzdalo Rakousku. Podle očekávání nemělo toto ultimátum žádný výsledek. Hórthyho vláda argumentovala, že nemá na dobrovolníky žádný vliv.

               Problém byl, co teď. Maďarsko si nemohlo dovolit poslat do dobyté země své úředníky či armádu, Rakousko si zase netroufalo. Proto byl 4. října 1921 vyhlášen v Oberwartu (Felsöör) „nezávislý“ stát Lájtabánság (Banát Litava).

Jejím vládcem – bánem – se stal podplukovník Pál Pronay, historicky velmi sporná postava.

„Vyznamenal“ se už během takzvaného „Bílého teroru“ po porážce komunistického režimu Bély Kúna. Na konto jeho „Brigády smrti“ připadlo na pět set ilegálních poprav. I později se podílel na masakrech Šípových křížů Ference Szálasiho v letech 1944–1945. Byl zajat sovětskou armádou a zemřel někdy v letech 1947 nebo 1948 v ruském gulagu.

               Lájtabánság se sice vyhlásil za nezávislý stát podle práva na sebeurčení národů, jeho proklamovaným cílem bylo ale prostřednictvím referenda zpětné připojení k Maďarsku. Tento státní útvar měl svou policii, poštu a vydával dokonce i vlastní poštovní známky.

               Jenže Maďarsko se neodhodlalo tento „stát“ podpořit, a navíc se v jeho vedení rozhořel spor mezi dvěma frakcemi. Obě byly sice monarchistické a chtěly obnovení monarchie, část ale byla pro volnou volbu nového panovníka, druhá byli takzvaní Karlisté, podporující nárok posledního císaře (a uherského krále) Karla na uherský trůn.  Uhersko bylo tehdy oficiálně královstvím bez krále, kde místo panovníka vládl „říšský správce“ Miklós Horthy.

               Maďarsko i Rakousko hledaly ve snaze zabránit vojenskému konfliktu zprostředkování. Nabídlo se Československo, to ale bylo Maďary jako zprostředkovatel odmítnuto – maďarská vláda se po sporu o Slovensko (Slovenská republika rad) bála Benešovy zaujatosti. Za zprostředkovatele byla nakonec oběma stranami odsouhlasena Itálie, jednání se vedla v Benátkách, kde byl nakonec 13.října podepsán „Benátský protokol“. Ten podepsal za Rakousko ministerský předseda Johann Schober, za Maďarsko hrabata Bethlen a Miklós Bánffy. Za Itálii pak ministr zahraničních věcí Marchesse dela Torretta. Podle této smlouvy měl být Burgerland odevzdán Rakousku, maďarská strana si ale vymínila lidové hlasování o Ödenburgu (Šoproni), které se mělo uskutečnit do osmi dní po zklidnění situace.

               Pál Prónay se podle očekávání odmítl smlouvě z Benátek podrobit. Jenže právě v této době vykonal separatistům medvědí službu sám císař Karel. Už jednou se pokusil v roce 1920 nastoupit na uherský trůn. Teď využil toho, že v Burgerlandu získali převahu Karlisté a přistál i se svou manželkou Zitou s letadlem Junkers F 13 20. října v Šoproni. Tam se k němu připojil pátý a šestý dobrovolnický sbor Brigády Ostenburg, tedy podstatná část Prónayových ozbrojených sil. Tažení na Budapešť skončilo fiaskem. 21.října došlo v předměstí hlavního města Budaörs k šarvátce s pravidelnou maďarskou armádou, při níž zahynulo devatenáct vojáků. Karel si uvědomil, že se ke své královské koruně může dostat jen za cenu občanské války a proti vůli mocností z Paříže a vzdal se. Dobrovolníci byli odzbrojeni a tím se obrana Lájtabánságu výrazně oslabila. Zbytky dobrovolníků nebyly schopny klást pravidelné rakouské armádě odpor, vrátivší se jednotky obsadily pouze Šoproň. Na víc už neměly síly. Přesto se Rakušané partyzánského způsobu boje dobrovolnických jednotek hodně báli a obsazovali Burgenland velmi opatrně a kus po kuse.

               Zbytky Pronayových dobrovolníků musely před pravidelnou armádou vyklízet pozice. Severní Burgenland se dostal pod rakouskou kontrolu už 17. listopadu, jižní část země byla obsazena 25. listopadu.

               5. prosince odstoupilo Maďarsko Burgenland oficiálně Rakousku. Zůstávala ale otevřená otázka Šoproně (Ödenburgu), největšího města v zemi. Obě země začaly hned s kampaní, aby ovlivnily hlasování místního obyvatelstva. Rakušané založili takzvaný „Ödenburger Heimatdienst“ a vydávali i vlastní časopis „Der freie Burgenländer“ s prorakouskou propagandou. Nepomohlo to.

Ve dnech 14 (město) a 16 (venkov) prosince 1921 proběhlo v Ödenburgu (Šoproni) referendum – Šoproň zůstala maďarská. 65,08 procent obyvatelstva se vyslovily pro setrvání v Maďarsku. Venkov hlasoval sice pro Rakousko, ale město samotné, kam byli údajně narychlo nastěhováni Maďaři z Maďarska (jak tvrdí do dneška Rakušané, i když pro to nemají skutečné důkazy), se rozhodl většinově zůstat v Maďarsku. Proto je Burgenland ve svém středu skoro rozdělen na dvě části a měří na šířku pouhé čtyři kilometry.

„Ödenburger Heimatdienst“ se s porážkou nehodlal smířit a připravoval vojenské obsazení města, ale tentokrát zakročila rakouská vláda a odmítla těmto dobrodruhům jakoukoliv podporu.

Rakušané se museli poohlédnout i po novém hlavním městě pro novou spolkovou zemi Napřed to byl provizorně Bad Sauerbrunn, než byla regionální vláda přesunuta do Eisenstadtu (maďarsky Kismarton).

Spolková země Burgenland slaví tedy letos 100 let svého vzniku. V kterém konkrétním termínu není tak úplně jasné. Pro jistotu tedy slaví celý rok.

Zemský znak Burgenlandu


Nov
2021

Alexander Dubček – státník nebo jen symbol bez obsahu?

categories: Blog, Historie

               Za týden se protrhne pytel s články o tomto symbolu druhé poloviny dvacátého století v někdejším Československu. Budou se pět ódy a Slovensko dokonce vydává pamětní dvoueurovou minci.

Chci tedy trošku předběhnout a úmyslně publikuji svůj článek v předstihu. Rád bych nabídl můj pohled na tohoto kontroverzního politika. Je to můj pohled, který nikomu nevnucuji. Ale možná může posloužit k porovnání, až bude člověk číst ony oslavné ódy. Od Dubčekova narození uplyne 27.listopadu 100 let.

               Na jeho bustě na náměstí v Bratislavě mezi hradem a slovenským parlamentem, které dostalo jeho jméno, je napsáno “Alexander Dubček – slovenský štátnik”.

               Teď možná dloubnu do vosího hnízda, ale pod slovem štátnik si představuji něco hodně jiného. Státník je člověk se státotvorní ideou, kterou se pokouší prosadit. Nemusí mu to vyjít, ale zanechává za sebou ve vývoji státu svou stopu. Na Dubčeka zůstává vzpomínka, stopu ve vývoji státu, ať už Československa nebo Slovenska (jehož vzniku se nedožil) nějak postrádám. Zato se nedá pochybovat o jeho symbolickém významu. Ať už v roce 1968 nebo v letech 1989–1992. Pro mnohé lidi zůstává symbolem i dnes a nenechají si ho vzít. V podstatě se proti tomu nedá mnoho namítat, pro mnohé lidi je symbolem i Eduard Beneš, i když ve svém politickém životě prokázal několikrát těžko omluvitelnou slabost. Dubček ale na rozdíl od Beneše nebyl mstivý, což je rozhodně pozitivní vlastnost. Byl to vlastně takový hodný strejda, který se z nedostatku jiných kandidátů dostal do funkcí, na které nestačil. Ale svým zdrženlivým postojem a dobráckým úsměvem dokázal změny, které inicioval, ale nekontroloval, legalizovat před národem. Dokázal něco, co nedokázal nikdo před ním ani po něm – lidé měli rádi komunistickou stranu a měli k ní důvěru. Dubček dokázal vytvořit chiméru schopné vedoucí síly společnosti ze strany, která právě kontrolu nad vývojem své země ztrácela.

               Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v místní škole v Uhrovci – i jeho život začal symbolicky, narodil se ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jako by to předurčilo celý jeho život. Jeho otec pracoval před první světovou válkou v USA a stal se tam přesvědčeným komunistou. V roce 1925 proto odjel s celou rodinou, tedy i s čtyřletým synem do Sovětského Svazu. Žili v Kyrgyzstánu v městě Bištek, kde založili družstvo Interhelpo. Dubček v Sovětském Svazu prožil celé své dětství, na Slovensko se rodina vrátila až v roce 1938, protože by museli přijmou sovětské občanství a vzdát se československého. O rok později vstoupil osmnáctiletý Alexander do tehdy už ilegální komunistické strany. Očividně ho tedy stalinské procesy třicátých let v jeho komunistickém přesvědčení nijak negativně neovlivnily. Bylo to proto, že do dalekého Kyrgyzstánu až tak nedolehly, nebo snad proto, že mladý Alexander uvěřil komunistické propagandě nebo prostě jen slepě důvěřoval a zločiny tamějšího režimu vidět nechtěl?

               Ovšem Slovensko v roce 1939 bylo fašistickou diktaturou, občan byl buď pro nebo proti, komunisté představovali ilegální opozici, která byla několikrát represivními složkami rozbita. Slovenská policie vypátrala a zničila celkem čtyři ilegální výbory komunistické strany (ale nikdo nebyl popraven). Možná i proto, že předseda pátého ilegálního výboru Gustáv Husák byl osobně spřátelen s ministrem vnitra Alexandrem Machem, který mu dokonce v roce 1944 po vypuknutí Slovenského národního povstání pomohl s útěkem na povstalecké území. I mladý Dubček se povstání zúčastnil a byl v něm zraněn – jeho bratr Július v bojích zahynul. Dubček po válce vystudoval vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ a získal veřejností později vysmívaný titul doktor politických věc RSDr. (lidé to interpretovali jako „rozhodnutím strany doktorem“. Dubček pokračoval ve studiu politických věd v letech 1955–1958 v Moskvě. Toto období bylo pro něj zřejmě rozhodující a významně ovlivnilo jeho další politické postoje i kariéru. Bylo to totiž období Chruščovského „tání“ a odhalování Stalinova „kultu osobnosti“. Dubček se vrátil do Československa pod vlivem toho politického obratu, zřejmě právě to ho předurčilo, že v komunistické straně představoval reformní křídlo, žádající rehabilitaci obětí politických procesů padesátých let, jako Gustáva Husáka nebo Vladimíra Clementise. V tom ovšem narazil u stalinistů v čele s Antonínem Novotným, musel se stáhnout zpět na Slovensko, kde se ale roku 1963 stal prvním tajemníkem ÚV KSS.

               To byla jeho výchozí pozice v době revolty stranického vedení proti zkostnatělému a neschopnému Novotnému v lednu 1968. Poté, co byl Novotný zbaven funkce generálního tajemníka strany, hledala se za něho náhrada. Dubčekovi pomohla k zvolení jeho bezkonfliktnost. Nepatřil k žádnému z táborů, ani ke konzervativnímu ani k reformnímu křídlu, nepatřil vlastně nikam. Byl proto zvolen, zřejmě jen jako dočasné přechodné řešení – ovšem většinou pouhého jednoho hlasu. To mu samozřejmě dalo hodně slabý mandát a nejistou pozici.

               Aby svou pozici posílil, rozhodl se Dubček zvýšit svou popularitu u obyvatelstva. Odstartoval tak proces, který se poměrně rychle vymkl vládnoucí straně ale i jemu z rukou. Zejména uvolnění cenzury (ta byla dokonce zákonem 84/1928 z 26. června 1968 zakázána). Den nato se objevil manifest autora Ludvíka Vaculíka „Dva tisíce slov“. Takový text samozřejmě nevzniká za jediný den, Vaculík, který byl ze strany vyloučen už o rok dříve, byl o jeho napsání požádán pracovníky Československé akademie věd už prvního června. Text vyzývající konzervativní stalinistické komunisty k odchodu z funkcí ústřední orgány strany nepřijaly, nesouhlasil s ním ani Alexander Dubček. Dal znovu najevo, že si sice žádá popularitu československého lidu, že mu ale chybí odvaha k radikálnějším krokům.

Byl samozřejmě v těžké situaci, kterou by těžko zvládal i politik mnohem rozhodnější. Jednak tu byl odpor u velké části centrálních komunistických orgánů. Pak tu byl obrovský tlak ze strany Sovětského Svazu, který považoval vývoj v Československu za kontrarevoluci a právě dokument „Dva tisíce slov“ hnal sovětům vodu na mlýn. Komunistická strana Československa se chystala na svůj mimořádný sjezd, plánovaný na 22.srpna 1968. Dubček správně poznal, že se mu nepodaří posílit svou pozici v ústředním výboru a vsadil na členskou základnu. Zdálo se, že by mu tato hra mohla vyjít. Delegáti volení základními organizacemi na sjezd byli převážně reformního zaměření, mohlo tedy dojít k obměně složení Ústředního výboru ve prospěch reformistů. To by Dubčekovu pozici výrazně posílilo. Ovšem už v červenci museli českoslovenští komunisté obhajovat své postoje v jednání s členy sovětského vedení v Čiernej nad Tisou. 19. července vyšel v Literárních listech text odmítající vměšování ostatních komunistických zemí do vnitřních záležitostí Československa. Ovšem už v Čiernej propašovala skupina stalinistů z ústředního výboru VasiL Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka Brežněvovi takzvaný „Zvací dopis“, podle kterého bylo jasné, že případná sovětská invaze najde v rámci vedení strany spojence jako páku převodu sovětské vojenské intervence na československé obyvatelstvo. Dubček jistě o opozici v ústředním výboru věděl, nečekal ale zřejmě, že zajde až tak daleko a až do mimořádného sjezdu strany se jí stejně nemohl zbavit. Volbou nového ústředního výboru na plánovaném sjezdu by se karty míchaly znova.

               Vojenská intervence musela tedy přijít ještě před zahájením mimořádného sjezdu a taky přišla. V noci z 20 na 21.srpna 1968 vstoupila na území Československa vojska pěti zemí Varšavské smlouvy. Samozřejmě, že čtyři z nich jen dělaly zástěrku Sovětskému Svazu. Rumunsko účast na invazi odmítlo.

               Dubček, Smrkovský, Černík, Mlynář, Kriegel a několik dalších členů vedení komunistické strany byli zatčeni a uneseni do Sovětského Svazu. Zřejmě jim opravdu šlo o život, Sověti by neváhali se jich zbavit, kdyby se jim podařilo v Československu ustanovit takzvanou dělnicko-rolnickou vládu kolaborantů. Jenže tento plán selhal. Jak prezident Ludvík Svoboda, tak zástupce předsedy vlády Lubomír Štrougal se proti tomuto řešení postavili. To zřejmě zachránilo uneseným život. Sověti s nimi museli začít jednat. Do Moskvy přiletěl i Ludvík Svoboda s delegací, v níž byl čerstvě zvolený první tajemník slovenské komunistické strany Gustáv Husák, Martin Dzúr, Vasil Biľak a Alois Indra. Jestliže Dubček a jeho společníci zatím odolávali nátlaku Sovětů, aby podepsali protokoly schvalující invazi jako bratrskou pomoc a podřizující se sovětskému diktátu, teď se dostali do ještě obtížnější situace. Ludvík Svoboda je k podpisu nutil s argumentem možného vzniku okupačního režimu a Brežněv našel v oportunistovi Gustávovi Husákovi možného partnera (se svými původními protagonisty Biľakem a spol po krachu původního plánu nemohl počítat). Dubček na rozdíl od Františka Kriegla nátlaku podlehl a 27. srpna protokoly, které veškeré principy jeho politiky „pražského jara“ popíraly, podepsal (i když prý několikrát během onoho dne omdlel.

I když se dá rozumět těžké situaci, ve které se nacházel, bylo to lidské selhání. Podpis čelných představitelů obrozeneckého hnutí pod moskevské protokoly byl zradou všech principů ale i nadějí národa, který na ně čekal doma. Jsou chvíle, kdy politik musí projevit pevný postoj, i kdyby ho to mělo stát život. Podpis umožnil okupačnímu režimu postupně legalizovat svou existenci. Taktikou pomalého „zahřívání vody“, čili odvoláváním jednoho reformisty za druhým a utahování šroubů ve veřejném životě a v sdělovacích prostředcích tak postupně ovládnout situaci. Dubček měl v tomto procesu hrát neslavnou roli.

               Skutečný státník by v dané situaci odstoupil a nedělal novým mocipánům a jejich zaškrcení reformního procesu smutnou stafáž. Buď tedy Dubček nerozuměl situaci, která nastala a nechápal, co musí přijít nebo se tak křečovitě držel své funkce, že odstoupit včas zapomněl. Obě varianty o státnické rozvaze Alexandra Dubčeka nesvědčí. Šel tak daleko, že zůstal i poté, co ho v úřadě generálního tajemníka 17.dubna 1969 vystřídal nový Brežněvův favorit Gustáv Husák. Nechal se odsunout do pozice předsedy federálního shromáždění a v této funkci dokonce podepsal takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální zásah české policie proti demonstrantům při prvním výročí okupace 21.srpna 1969. Tady selhal víc než Edvard Beneš, ten Ústavu 1.května v roce 1948, uzákoňující komunistický režim, podepsat odmítnul a na svou funkci prezidenta rezignoval. Dubček nedokázal ani to. V prosinci 1969 ho odvolali i z této funkce a odsunuli ho na velvyslanecký post do Turecka, odkud byl odvolán v červnu 1970, kdy byl i vyloučen z komunistické strany.

               V období mezi lety 1970–1988 o něm nebylo slyšet, nepodílel se na akcích disentu a nepřipojil svůj podpis pod Chartu 77. Začal ožívat až v roce 1988, kdy dostal čestný doktorát univerzity v Bologni („červená Bologna“ byla vždycky hlavní baštou komunistů v Itálii) nebo v rozhovoru pro maďarskou televizi Panorama v dubnu 1989. Absolutní politickou negramotnost ale prokázal v listopadu 1989. 17. listopadu 1989 byl v Praze a chtěl vystoupit na shromáždění na Vyšehradě. To mu znemožnila STB zatčením a výslechem, ze kterého ho propustili, až když události na Národní třídě skončily. Že ovšem odcestoval 18.listopadu zpět do Bratislavy svědčí o naprostém politickém diletantismu. Očividně nepochopil historický význam událostí. Běžely okolo něj a on svou šanci nepoznal. Promluvil až 22.listopadu na mítinku v Bratislavě. To už bylo zoufale pozdě. Šance stát se ikonou reformního komunismu, tedy komunismu s lidskou tváří, jak si ho lidé představovali v roce 1968, byla od 20.listopadu ta tam. Lidé už nechtěli reformovat komunismus, ale změnit celý politický systém. Hlavní slovo měli herci a jejich mluvčím se stal Václav Havel.  

               Dubček velmi toužil po politickém návratu a chtěl kandidovat na prezidenta. Na Slovensku skutečně podporovalo jeho kandidaturu mnoho lidí – Havla tam totiž skoro nikdo neznal. Dubček byl a zůstal symbolem, po obsahu nikdo nepátral. Ale jeho šance už byla promarněna.

               Dubček se s touto prohrou velmi těžce smiřoval. Zda byl informován o plánu KGB svrhnout vedení československé komunistické strany a nahradit ho reformními komunisty, které byl Dubček mohl svou autoritou zaštiťovat, se už nedozvíme. Na onen prezidentský úřad si ale dělal nárok a byl nemile překvapen, že ho v závodě o tuto funkci předběhl Václav Havel. Sebereflexe jeho politického a následně lidského selhání v letech 1968 až 1969 mu zcela chyběla.

               Poprvé to začalo jiskřit mezi českou a slovenskou revoluční reprezentací – které už mezitím vytvořily dvě nezávislé, i když programem spřízněné a spolupracující organizace – Občanské fórum v Českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Slovenská strana měla horší karty, vznikla prakticky z ničeho, na Slovensku organizovaný disent prakticky neexistoval a pokud ano, sdružoval se teď v Křesťansko-demokratickém hnutí okolo Jána Čarnogurského. Výsledkem byla směšná fraška, kdy byl Dubček 28. prosince 1989 zvolen předsedou federálního shromáždění, aby mohl vést prezidentskou volbu Václava Havla o den později.  K tomu účelu musel být do Federálního shromáždění podle nově přijatého zákona kooptován a na funkci musel rezignovat Stanislav Kukrál, který ji vykonával od 12.prosince 1989, tedy právě šestnáct dní. Nakolik bylo toto „povýšení“ pro Dubčeka „deja vu“, nevím. Ale právě jmenováním za předsedu federálního shromáždění v roce 1969 začal jeho politický sestup.

Tentokrát vykonával funkci předsedy federálního shromáždění až do konce svého života. V roce 1992 vstoupil do nově se formující Sociálně demokratické strany Slovenska a stal se jejím předsedou. V čase rostoucího národnostního napětí, zůstával pevně na pozicích federalismu, rozpadu Československa ale nemohl zabránit ani on. V červnu 1992 vyhráli volby na Slovensku i v Česku politici hrající s národnostní kartou, od toho okamžiku bylo zřejmé, že se společný stát nedá zachránit.  Klaus s Mečiarem jednali už jen o nenásilném rozdělení státu, když utrpěl Alexander Dubček 1. září 1992 při autonehodě smrtelná zranění, kterým pak 7.listopadu 1992 podlehl. K této nehodě se hned vyrojila řada konspiračních teorií. Zda Dubček vadil KGB, proti níž měl ještě v roku 1992 vypovídat, nebo slovenským nacionalistům, o tom se napsalo hodně. Osobně si myslím, že nevadil v podstatě nikomu, i když vlastně všem a že za jeho smrtí byl skutečně jen aquaplaning při příliš vysoké rychlosti, kterou se řidiči prominentů obvykle pohybují s pocitem, že se jim nemůže nic stát. Dubček se rozpadu federace tedy nedožil a ušetřil si tak další pokušení. Na Slovensku s ním víceméně počítali jako s prvním prezidentem samostatného Slovenska. Zda by jeho touha po potlesku šla tak daleko, že by se stal prezidentem státu, jehož vznik si nepřál, se už nedozvíme. Každopádně ses zřejmě jednalo o frustrovaného a nešťastného člověka. Při pitvě byly v žaludku objeveny chronické vředy, zřejmě následek permanentního stresu a špatné stravy.

               Místo něho musel zaskočit – nejprve ve federálním shromáždění a pak na bratislavském hradě jako prezident – Michal Kováč, nejpozitivnější překvapení samostatného Slovenska. Původně myšlen jen jako loutka nacionalistů, stal se pozitivním příkladem takzvaného „syndromu Thomase Becketta“, když se Mečiarovi a jeho vládnoucí kamarile při destrukci demokracie a rozkrádání nového státu vzepřel a bez ohledu na tlak vyvíjený na něho i na jeho rodinu, ve svém odporu vytrval.

               Zda by byl stejného postoje schopen i Dubček, se nedozvíme. Zda by jednal jako Kováč a zasloužil si skutečně označení státníka, nebo by funkci přijal a pak ustupoval stejně jako v roce 1969 a dělal nešťastnou zástěrku Mečiarovu řádění . Zda by tedy zůstal dobráckým strýcem, který sice zlo nepáchá, ale nemá sílu ani odvahu se mu postavit. To by bylo na státníka příliš málo.


Nov
2021

Fjodor Michajlovič Dostojevský – spisovatel, filosof a hlasatel ruského nacionalismu

categories: Blog, Historie

               Od narození tohoto giganta nejen ruské ale i světové literatury uplynulo dnes dvě stě let. Dostojevský byl vždy slaven jako symbol hloubky ruské duše, jako určitý protipól Tolstého. Jeho knihy měly vždy hluboký filozofický záběr a odhalovaly rozervanost (nejen) ruské duše. V Dostojevském jakoby se koncentrovaly rozpory ruského kulturního ale i politického života, jeho život byl ostatně víc než rozporuplný a akční.

               Narodil se 11.11.1821 v Moskvě. Moskva byla symbolem ruského nacionalismu. Vždy stála v opozici vůči hlavnímu městu St Petersburgu, ke kterému měli „praví Rusové“ vždy výhrady. Bylo to něco, co jim car Petr vnutil, co nebylo jejich a co neodpovídalo jejich mentalitě. Petr stavil St Petersburg jako „okno do Evropy“. Zlé jazyky vždy tvrdily, že postavil místo toho kulisy, aby Evropa neviděla pravé Rusko. A pravé Rusko, to byla především Moskva se svými pravoslavnými chrámy, se se svými mnichy a proroky („jurodivými“). Moskvan Dostojevský byl předurčen stát se ruským nacionalistou. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se jím stal a pak po celý život byl. Kromě toho byl i revolucionář, anarchista, mystik, vězeň a hazardní hráč, sužovaný epilepsií. Pohyboval se stále na hraně mezi genialitou a bláznovstvím.

               Už jeho původ jako by předznamenal jeho rozervanost. Jeho otec Michail působil jako lékař chudých v Moskvě, pocházel z litevské šlechty, vyznával sice pravoslavný ritus, ale současně uznával papeže jako hlavu církve – patřil tedy zřejmě k řecko-katolické církvi. Po povýšení do šlechtického stavu si koupil v roce 1831 statek Darovoje nedaleko Moskvy.

               Malý Fjodor dostával výchovu zejména od matky. Ta ho učila i francouzsky. Není tak úplně známo, že ruská literatura byla před rokem 1812 psána téměř výhradně ve francouzštině. Ruská elita francouzštinu a Francii obdivovala a konverzace se v „lepší společnosti“ odehrávaly výhradně v tomto jazyce. O to strašnější byla pro Rusy „zrada“ jejich bohů a učitelů, když Napoleon Rusko v roce 1812 napadl. To, že ho dokázali porazit a ze země vypudit, považovali za zázrak, ale současně to znamenalo i nárůst jejich sebevědomí a emancipaci od francouzských vlivů. Ovšem dlouho nebyla ruština intelektuály považována za způsobilou být používána v krásné literatuře. Podobně na tom byli kdysi Římané ve svém obdivu k řečtině. Byl to Puškin, kdo prorážel cestu ruské poezii, právě v roce, kdy se Dostojevští odstěhovali do Darovoje, dopsal svého Evžena Onegina. Ve stejném roce se Puškin seznámil s Gogolem, poznal jeho talent a podnítil ho k psaní Revizora. Ruská literatura se právě rodila, zatímco Fjodor Michailovič piloval francouzštinu. 1833 začal Fjodor se svým bratrem Michailem studovat na francouzském lyceu, už o rok později ale přešel do internátní školy Leontije Ivanoviče Čermaka, který platil za nejlepší v Moskvě. Mladému Dostojevskému se tedy dostalo nejlepšího vzdělání, kromě toho byl fanatický čtenář, který přečetl všechno, co se mu dostalo do ruky. Největší dojem na něho udělal Gogol. Později vyhlásil, že celá ruská literatura „vylezla zpod Gogolova Pláště.“ (Myšlena Gogolova povídka Plášť ze sbírky Petrohradské povídky z roku 1842). Nebyl v tom ostatně daleko od pravdy.

               V roce 1837 zemřela Dostojevského matka na tuberkulózu o dva roky později i otec na mozkovou příhodu. Existovala ale i hypotéza, že byl ubit vlastními nevolníky. Dostojevského bratr Andrej této příčině otcovy smrti pevně věřil, Fjodor sám se cítil být na smrtí otce spoluvinen a utrpěl svůj první epileptický záchvat. Osmnáctiletý Fjodor se stal sirotkem. V té době studoval na vojenské technické univerzitě v Sankt Petersburgu, studoval i literaturu, vedle Gogola a Puškina hlavně Viktora Huga, Honoré de Balzaca a Goerge Sandovou. Díky ní se začal hlásit k socialistickým myšlenkám. V carském despotickém Rusku to rozhodně nebyl dobrý nápad. V roce 1843 nastoupil k armádě jako inženýr, o rok později ale opustil vojenskou službu, protože mu hrozilo přeložení z St.Petersburgu na venkov. Dědictví po otci na životní náklady nestačilo, Fjodor se živil překlady francouzských autorů. Jeho první vlastní práce, román „Chudí lidé“ nadchl jak Nikolaje Nekrasova, tak i tehdejšího vlivného kritika Visariona Belinského. Oba ocenili jeho talent. V následujících letech publikoval celou řadu menších prací a zdálo se, že mu v úspěšné spisovatelské kariéře nestojí nic v cestě.

               Stálo. Totiž jeho socialistické přesvědčení. Zúčastňoval se setkání skupiny revolucionářů okolo Michaila Petraševského. I když revoluční rok 1848/1849 Rusko nijak aktivně nezasáhl a ruská vojska se podílela v rámci takzvané „Svaté aliance“ na normalizaci poměrů v revoluční Evropě, mimo jiné i rozdrcením maďarského povstání, ruská policie pronásledovala nekompromisně každý náznak socialistických myšlenek a odhalila i Petraševského skupinu. Dostojevský byl zatčen 23.dubna 1849, odsouzen k trestu smrti, který mu byl později změněn na osm let vězení. Carská justice byla tak perverzní, že byli odsouzení vyvedeni k popravě v bílých košilích a s kapucemi na hlavách na vězeňský dvůr a první tři dokonce už připoutáni ke kůlům, u nichž měli být zastřeleni, když jim byla přečtena milost a změna trestu. Jak se takový stres podepsal na psychicky labilním epileptikovi Dostojevském je těžké odhadnout. Určitě jeho osobnost ale navždy poznamenal.

               Následnou cestu na Sibiř do 3000 kilometrů vzdáleného Omska popsal později Dostojevský jako „svou cestu k Bohu“.  V roku 1854 napsal jedné z žen děkabristů, které následovaly dobrovolně své odsouzené muže na Sibiř, Natalii Fonvizinové, že v omském trestaneckém táboře „našel novou víru“.  Od té doby se začíná stále víc projevovat jeho obdiv k pravoslaví, současně ale odpor k oficiální pravoslavné církvi. Tento směr jeho myšlení kulminuje v jeho posledním velkém románě „Bratři Karamazovi“. Dostojevský věřil po celý život v sociálně aktivní a zodpovědnou církev. Kritizoval oficiální církev, protože se v osmnáctém století nechala spoutat státem Petra Velikého a přišla tak o duchovní autoritu. Podle něho církev ztratila ze zřetele svou pastorační úlohu a projevila lhostejnost k hlavnímu problému Ruska – k utrpení chudých. Dostojevský celý život hledal církev, křesťanské společenství, které by překročilo zdi klášterů a sjednotilo Rusy do živé komunity věřících. Jeho utopie, jeho sociálně mystický ideál byl teokracií, měla to být odpověď nábožného Ruska, žijícího hlubokým duševním životem, na materialismus zkažené Evropy. K tomu obrazu se ale Dostojevský musel ještě propracovat.

               Dostojevský strávil čtyři roky v Omské Katarze ve věznici spolu s obyčejnými zločinci, poté další čtyři roky na vojenské službě v dnešním Kazachstánu. Motiv života ve věznici se v jeho díle objevuje často. Nejen v knize „Zápisky z mrtvého domu“, kde své zážitky z věznice popsal, ale i v Zločinu a trestu. Během vojenské služby poznal Marii Isajevovou a v roce 1857 se s ní oženil. Při návratu ze svatby v Kuznecku do Semipalatinska, kde vykonával svou službu, utrpěl Dostojevský první skutečně vážný epileptický záchvat. Choroba ho už měla provázet celý život.

               Poté, co mu byly vrácena občanská práva a mohl se vrátit do St.Petersburgu, začal vydávat s bratrem Michaelem dva časopisy. Jeden zkrachoval, druhý byl zakázán. Dostojevský se ocitl ve finanční katastrofě. Před finančními problémy utíkal na Západ. Podnikl celkem tři cesty do Německa, Belgie, Francie a do Londýna, většinou v doprovodu své milenky Poliny Suslovové. Poté, co jeho žena v roce 1964 zemřela na tuberkulózu, doprovázela ho Suslovová i na jeho poslední cestě do Německa, kde dokázal prohrát ve Wiesbadenu 3000 rublů. Zda právě tehdy vznikl jeho už zmíněný odpor k Evropě je těžké říct. Každopádně kritizoval ve svých textech evropský materialismus a stále intenzivněji hledal východisko v ruském mysticismu a v pravoslaví. Čím byl starší, tím víc propagoval odklon od Evropy a návrat Ruska do Asie.

               V roce 1881, tedy těsně před svou smrtí, napsal: „Rusko neleží jen v Evropě ale i v Asii. Musíme odložit stranou servilní strach, že nás Evropa bude označovat za asijské barbary a říct si, že jsme víc Asijci než Evropané. Za mylný názor, že jsme čistí Evropané a ne Asijci (kterými jsme nikdy nepřestali být) jsme za uplynulé dvě století zaplatili vysokou cenu a zaplatili jsme za ni ztrátou duchovní nezávislosti. Je pro nás těžké odvrátit se od okna do Evropy, ale to je věc našeho osudu. Když se obrátíme k Asii s novým pohledem na ni, stane se něco podobného, jako se stalo Evropě po objevení Ameriky. Protože ve skutečnosti je Asie naší Amerikou, kterou jsme ale ještě neobjevili. Obrat k Asii vyvolá nové vzepětí ducha a síly. V Evropě jsme byli příživníky a otroky, zatímco v Asii budeme pány. V Evropě jsme byli Tatary, v Asii budeme Evropany. Naše mise, naše civilizační mise nás povede a povzbudí našeho ducha, stačí nám jen začít.“  

               V roce 1866 si pomohl z finanční bídy románem „Hráč“. Během práce na knize, kterou musel dodat v šibeničním termínu, se seznámil se stenografkou Annou Snitkinou, která se stala jeho druhou ženou. Dostojevský ale neuměl s penězi zacházet a opět upadl do dluhů. Před věřiteli se s manželkou zachránil útěkem na „prohnilý západ“, do Drážďan, Basileje a Ženevy. Aby získala peníze na cestu musela manželka zastavit své věno. Do roku 1871 se pohybovali v cizině, zde hrál a prohrával peníze u xového stolu, kde vznikly romány Idiot (v němž se pokoušel řešit rozpor mezi západním způsobem života a Ruskem a jejich neslučitelnost) a Běsi, v Drážďanech se narodila i jeho dcera Ljubov, která se stala historiografkou života svého otce. Teprve záloha na Běsy ve výšce 1000 rublů mu umožnila návrat do St.Petersburgu.

               Byl už v té době uznáván jako velký spisovatel, poznal řadu vlivných lidí a našel v něm zalíbení dokonce i  car Alexandr III. Dostojevský se vzepjal ještě k dalšímu počinu, k románu Bratři Karamazovi, v roce 1878 se stal členem ruské akademie věd. Na jeho pohřbu 12.února 1881 se zúčastnily desetitisíce lidí.

Dostojevský se stal už za svého života symbolem ruského intelektuála, který se nedal z ruského povědomí vyškrtnout. Komunisté s ním měli nemalé problémy. Jednak byl socialistou, ale nikoliv ateistou, jeho horování pro pravoslaví a sociální úlohu pravoslavné církve, dělalo stalinskému režimu nemalé problémy. Maxim Gorkij Dostojevského odsoudil, což mu ale překvapivě nijak neublížilo.

               Ve světě si vydobyl pověst zakladatele moderního románu. Jednalo se do značné míry o novou formu takzvaného psychologického románu. Drama jeho knih se neodehrává na ulici či v kasárnách, ale v hlavách jeho postav. Jde o rozbor lidské duše, do jakého se před ním nikdo nepustil. Jeho ruský nacionalismus je mu odpouštěn. I když i on je tak jedním z pramenů současné ruské ideologie fašistického Putinova režimu. Úlohu obrodit zkaženou perverzní Evropu ruskými čistými duchovními ideály si režim v Moskvě dal napsat do štítu svého politického působení. Tento cíl pak světí prostředky, které si k tomu vybírá. I pravoslavnou církev se ruskému vládci podařilo pro tento svůj plán získat.

               Těžko říct, zda by z toho měl Dostojevský radost. Protože jeho hlavní starost, totiž chudoba ruských lidí, se nijak nezměnila.


Nov
2021

Sollte die Impflicht gegen Coronavirus kommen?

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Corona

Ein Plädoyer für eine Impfpflicht

               Es gibt neue Regeln seit Montag, diesmal wirklich fies. Die Österreicher nicht ins Wirtshaus und auf die Piste zu lassen ähnelt der Schlachtung einer heiligen Kuh in Indien. Die Kontrollen werden verschärft, die Polizei hat langsam nichts anderes zu tun, als die Einhaltung der 2G Regel zu kontrollieren. Aber wieder einmal ist das nicht fair und offen. Durch die Diskriminierung der Ungeimpften schafft man lediglich ihre schwer begründbare Benachteiligung. Die Krankenhäuser füllen sich mit ungeimpften Menschen und die geimpften und covid negativen warten vergeblich auf ihre notwendige Behandlung, weil die Abteilungen von den Patienten mit viralen Lungenentzündungen besetzt sind. Der Ratschlag „Dann halt behandelt sie nicht“ ist irrelevant. So lange die Impfung freiwillig ist, sind wir verpflichtet, diese Leute gleich wie alle andere kostenlos zu behandeln und die Österreichische Gesundheitskassa kann sich nicht der Pflicht entziehen, die dadurch entstandene Kosten zu tragen. Die Argumentation, durch die Verpflichtung der Ungeimpften die Therapiekosten mitzutragen, eine Pandora Kiste zu öffnen, weil in Zukunft das gleiche die Raucher oder adipöse Personen betreffen könnte, ist derzeit noch richtig. Das könnte sich nur durch Erlass eines entsprechenden Gesetzes ändern.

               Die einzige juristisch saubere Lösung wäre eine Impfpflicht. Entweder durch ein im Parlament aufgenommenes Gesetz oder durch einen Erlass der Regierung. Die erste Möglichkeit ist natürlich besser. Die Befürchtungen, dass so ein Gesetz die Verfassung verletzt werden könnte, wurde von dem Obersten Gerichtshof widerlegt und sogar der Gerichtshof für Menschenrechte in Straßburg gab für so ein Gesetz grünes Licht. Bestimmte Einschränkungen der persönlichen Freiheiten sind zulässig, wenn dadurch eine allgemeine Bedrohung der Gesellschaft minimiert werden könnte. Was könnte man also durch so ein Gesetz erreichen?

  1. Durch die Einführung einer Impfpflicht müsste der Staat die Verantwortung für mögliche ernste Nebenwirkungen der Vakzine übernehmen. Diese müssten im Gesetz genau definiert werden. In einem Todesfall oder im Fall einer schweren Erkrankung (Thrombotische Thrombopenie, Thrombose des Sinus cavernosus, Thrombosen und Embolien, Myokarditiden und Perikarditiden, natürlich, wenn sie in einem direkten Zusammenhang mit der Impfung entstanden sind) würde ein Anspruch auf eine finanzielle Entschädigung entstehen. Ich bin überzeugt, dass es trotzdem finanziell für den Staat weniger belastend wäre als die derzeitige Situation mit den halbherzigen Lösungen. Natürlich müsste man auch mit Querulanten rechnen, die klagen würden, weil ihnen die Schulter weh getan hat oder sie „impotent durch die Impfung“ wurden. Oder andere Probleme, die aber mit der Impfung keinen Zusammenhang haben.
  2. Die Menschen, die sich nicht impfen lassen würden, würden dadurch das Gesetz oder den Erlass der Regierung (je nachdem, wer die Anordnung erlassen würde) verletzen. Dadurch müssten sie für ihre Handlung persönlicher Verantwortung übernehmen. Für die Gesundheitskassa wäre damit die Möglichkeit eröffnet, die Kosten der Behandlung der ungeimpften Personen nicht zu bezahlen. Die Arbeitgeber hätten dann die Möglichkeit, das Bezahlung von Krankengeld zu verweigern.
  3. Freiwillig könnte dann das Tragen des Mund- und Nasen Schutzes werden. Gleich wären damit die Kontrollen in Restaurants und bei Konzerten oder im Kino überflüssig. Wenn derzeit mit dem Schutz der Ungeimpften argumentiert wird, wenn sie nicht in die gemeinsamen Räumen eingelassen werden, ist das einfach eine Heuchelei. Nach dem Erlass des Gesetzes wäre das nur ihre persönliche Entscheidung – für die sie aber auch persönliche Verantwortung tragen müssten. Heute ist es nicht so. Sie verweigern die Maßnahmen, die ihnen EMPFOHLEN werden, die Folgen, dass sie diese Empfehlungen ignorieren, trägt aber die ganze Gesellschaft. Erstens, weil wir alle ihre Behandlung zahlen müssen, zweitens, weil es nicht möglich ist, die Patienten ohne Covid zu behandeln, die ihre Therapie dringend bräuchten. Durch Missachtung einer ANORDNUNG wäre die Situation juristisch in einer anderen Ebene. Vergleich mit Rauchen oder Übergewicht wäre sofort irrelevant (solange das Rauchen oder zu viel zu essen nicht per Gesetz verboten wäre).
  4. Die Hetzerei in den Sozialnetzen oder auf den Versammlungen der Antivaxern gegen Epidemiologen und Ärzten, die impfen oder das Impfen empfehlen, wäre dann eine Straftat der allgemeinen Gefährdung. Dieses Problem ist in unseren Nachbarländern (Slowakei und Tschechien) bereits aktuell und die Epidemiologen werden mit dem Tod bedroht und es wird vor ihren Häusern und Wohnungen demonstriert. Durch die Versuche, die impfwilligen Ärzte einzuschüchtern, geht es dann nicht nur um eine Bedrohung der konkreten Personen, sondern um die Behinderung eines gesundheitlichen Programmes und Bedrohung der Gesundheit der gesamten Bevölkerung.  Dass die Hetzer auf Facebook nicht auffindbar wären, ist nur eine Ausrede der Exekutive, die nicht bereit ist, sich mit diesem Problem zu beschäftigen. Obwohl es von einer zentralen Bedeutung ist. Im Moment des Verlustes der Anonymität, die den Hetzern ein Sicherheitsgefühl bietet, kann man mit Sicherheit von einer massiven Reduktion dieser Attacken ausgehen. Die Hetzer sind keine Helden, schon weil sie so eine furchtbare Angst vor der Nadel haben. Sie sind nur in einer Menschenmasse tapfer, wo sie glauben, nicht entdeckt werden zu können.

Das Schlimmste ist die derzeitige Unsicherheit, die alle Regierungen zeigen. Die Aggressivität der Impf- und Respiratorverweigerer eskaliert derzeit besonders in der Slowakei. Wenn die Regierungen keine juristisch sauberen Lösungen erlassen, wird die Situation immer schlimmer. Wenn sie davon deshalb zurückschrecken, weil sie um die Stimmen der Wähler bei der nächsten Wahl bangen, kann ich sie versichern, dass diese Leute Rechts- oder Linksextreme wählen würden, egal, welche Maßnahmen die Regierungen anordnen.

Die Einführung der Impfpflicht nur für bestimmte Berufe kann zu Abgang der Impfverweigerer aus diesen Berufen kommen (besonders im Gesundheitswesen könnte zu einer kritischen Personalreduktion kommen, die kontraproduktiv wäre). Eine verpflichtende Testung ist keine gute Lösung. Die Teststraßen sind nicht überall und nicht durchgehend verfügbar, besonders an den Wochenenden nicht, und auf das Ergebnis der Testung muss man 24 Stunden warten. Am Montag könnte also keine ungeimpfte Krankenschwerster ihren Dienst antreten. Die Stationsschwester wird dann lieber ihre Mitarbeiterinnen nicht kontrollieren, um den Dienstplan nicht umgestalten zu müssen. Im Fall der allgemeinen Impfpflicht müsste sie nichts mehr kontrollieren. Wenn dann eine Krankenschwester oder ein Arzt krank wird und nicht geimpft wäre, würde für ihn das gleiche gelten, wie für jeden anderen Bürger. Seine Krankenversicherung dürfte die Zahlung der Kosten seiner Behandlung ablehnen und der Arbeitsgeber müsste ihm kein Krankengeld zahlen.

Ich bin überzeugt, dass für eine gesetzliche Regulierung ein breiter Konsensus einer großen Mehrheit der Bevölkerung erreicht werden könnte. Die Zeit ist reif. Die Politik müsste endlich Mut zeigen – also „Eier haben“.

               Bisher hat sie keine.


Nov
2021

Povinné očkování?

categories: Blog

Zase se přitvrzuje, zase se zpřísňují kontroly a zase planou emoce. Jedno ve které zemi, všude se vlády snaží získat více nebo méně ztracenou důvěru obyvatelstva a pohnout ho k očkování. Jenže nikde se na to nejde čestně a otevřeně. Restrikcemi pro neočkované se dosahuje jen právně těžko odůvodnitelné diskriminace. Nemocnice se plní neočkovanými lidmi a ti očkovaní a covid negativní marně čekají na léčbu, protože oddělení jsou obsazena lidmi s covidovými záněty plic. Argumentace odpůrců povinného očkování „tak je neléčte“ samozřejmě neobstojí. Dokud je očkování dobrovolné, jsme povinni léčit tyto lidi stejně jako každého jiného a pojišťovny jsou povinny proplácet s tím spojené náklady. Dosud je argumentace, že by se diskriminací neočkovaných otevřela Pandořina schránka, kdy by bylo v budoucnosti stejně možné postihovat kuřáky, či obézní lidi, pravdivá. To by se mohlo změnit jen vydáním příslušného zákona.

               Jediným právně čistým opatřením by bylo povinné očkování. Zákonem přijatým parlamentem nebo vládní vyhláškou přijatou vládou. První způsob by byl samozřejmě čistější. Obavy, že by takový zákon porušoval ústavou už ústavní právníci vyvrátili. Určitá omezení osobních svobod jsou možná, slouží-li k odvrácení ohrožení celé společnosti. Co by se tímto právním řešením dosáhlo?

1) Zavedením povinného očkování by musel stát převzít i zodpovědnost za možné vedlejší účinky. Ty by musely být v zákoně přesně definovány, tedy jako závažné vedlejší účinky. V případě úmrtí očkovaného člověka či těžkého onemocnění (trombóza kavernózního sinu, plicní embolie, břišní trombózy, myokarditidy či perikarditidy, samozřejmě pokud by byly v přímé souvislosti s očkováním) by vznikl nárok na finanční kompenzaci. Jsem přesvědčen, že i s touto možnou zátěží by stát mohl finančně vyjít mnohem lépe než se současnými polovičatými řešeními. Samozřejmě by se muselo počítat s kverulanty, kteří by žalovali s tím, že je bolelo rameno či že jim očkování způsobilo impotenci či jiné problémy, které s očkováním nemají kauzálně nic společného.
2) Lidé, kteří by se očkovat nedali, by tím porušili zákon, případně vládní nařízení (podle toho, zda by bylo povinné očkování přijato parlamentem nebo vládou.) Tím by museli převzít za své konání osobní zodpovědnost. Zdravotní pojišťovně by se tím otevřela možnost odmítnout proplácení nákladů spojených s léčbou neočkovaných osob. Zaměstnavateli pak možnost neproplácet nemocným neočkovaným nemocenské dávky.
3) Na dobrovolnou bázi by se poté mohlo přesunout používání ochrany dýchacích cest. Stejně tak i kontroly v restauracích či na koncertech či v kinech. Jestliže se teď argumentuje ochranou neočkovaných tím, že je do společných prostorů prostě nevpustíme, je to licoměrné. Po vydání příslušného zákona by to bylo skutečně jejich osobní záležitostí – za kterou by ale museli nést i příslušnou zodpovědnost. Dnes to tak není. Odmítají opatření, které jim společnost DOPORUČUJE, následky toho, že oni toto doporučení neakceptují nese ale celá společnost. Jednak tím, že jejich léčbu platíme všichni, jednak tím, že není možné léčit pacienty nekovidové, kteří potřebují nutně jinou léčbu. Porušení PŘÍKAZU by celou situaci dostalo do zcela jiné právní roviny.
4) Štvaní proti epidemiologům a lékařům, kteří očkují, na sociálních sítích či na shromáždění antivaxerů, by naplnilo paragraf trestného činu veřejného ohrožení a je nezbytné, aby se proti těmto teroristům vyhrožujícím fyzickou likvidací prezidentovi lékařské komory Kubekovi či epidemiologovi Maďarovi, postupovalo tvrdě a podle k tomu účelu přijatého zákona. Snahou o zastrašení podporovatelů vakcinace se totiž nejedná jen o výhružky jednotlivým osobám, ale o maření zdravotního programu a ohrožování zdraví celé populace. Že by tito lidé nebyli na facebooku dohledatelní, je pouhá výmluva exekutivy, která se tímto problémem není ochotna zabývat. I když je centrálního významu. V okamžiku ztráty anonymity, která štváčům poskytuje pocit bezpečí, se dá s poklesem intenzity těchto útoků počítat s jistotou. Nejsou to hrdinové, už proto, že se tak hrozně bojí injekční jehly, stateční jsou pouze v davu, kde se domnívají, že nebudou odhaleni.
Nejhorší je tedy nejistota, kterou vlády, ať už rakouská, česká či slovenská projevují. Útoky odpůrců očkování a nošení roušek eskalují zejména na Slovensku. Pokud nepřijmou vlády a parlamenty právně čistá opatření, bude se situace nadále zhoršovat. Pokud k tomu nemají odvahu, protože se bojí o voliče v dalších volbách, můžu je ujistit, že tito lidé budou volit pravicové či levicové extremisty bez ohledu na opatření, která vlády přijmou.
Zavedení očkovací povinnosti pro určitá povolání může vést jen k odchodu odpůrců očkování z těchto povolání (zejména ve zdravotnictví může dojít ke kritické redukci personálu, která by byla zase kontraproduktivní). Povinné testování nikam nevede, už proto, že nejsou všude k dispozici testovací linky 24 hodin denně a na výsledek PCR testu se musí čekat 24 hodin. V pondělí by tedy nemohla nastoupit prakticky žádná neočkovaná sestra do služby. A staniční sestra raději nebude své sestry kontrolovat, aby nemusela přestavovat plán služeb. V případě zákona o povinném očkování nic kontrolovat nemusí. Pokud pak sestra či lékař onemocní a nebyl očkován, platí pro něj totéž, co pro každého normálního občana. Jeho zdravotní pojištění mu může odmítnou uhradit náklady na léčbu a zaměstnavatel nemocenské dávky.
Jsem přesvědčen, že pro příslušnou právní úpravu může vzniknout konsens velké většiny obyvatelstva. Jen je třeba mít konečně odvahu – prostě mít koule.
Zatím je nikdo nemá.


Nov
2021

Tak už jsou tu zase – koviďáci

categories: Blog, Korona

               Přiznám se, že jsem s nimi už nepočítal. Myslel jsem si, že budeme moci zase normálně léčit nemocné lidi, že se vrátíme k našim běžným povinnostem, prostě že se náš medicínský život vrátí k normálu. Ostatně ten rok 2020–2021 byl hrozný dost, aby toho člověk měl plné zuby.

               Nestalo se. Jsem zklamaný a nejsem sám. Očkování, které mělo být vysvobozením a garancí návratu k normálnímu životu, se jím nestalo. Teď se samozřejmě vedou, a ještě povedou spory, zda je to tím, že se naočkovalo málo licí a tím pádem se nedosáhlo skupinové imunity nebo je to tím, že očkování prostě nefunguje. Obě strany se bombardují statistikami, která dokazují samozřejmě každá něco zcela jiného. Bohužel jsou i ony statistiky, které mají dokazovat pozitivní účinek očkování zfalšované a tím pádem nevěrohodné. Zase jednou platí, že dobře myšleno je přímým opakem dobrého. Falešné statistiky dodávají munici odpůrcům očkování a snižují celkovou důvěru k celému projektu. Jestliže se vede statistika za celý rok 2020, přičemž první měsíce nebyl prakticky nikdo očkován, je logické, že procento očkovaných pacientů na intenzivních jednotkách bude falešně nízký. Správné by byla bodová porovnání čili kolik očkovaných je na intenzivních jednotkách k danému dni a jaké procento pacientů tvoří. Zdá se, že toto číslo roste tempem, který je zastáncům očkování hodně nepříjemný. Jenže jak to vlastně opravdu je? Řídím se radou mého syna nevěřit žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval, a proto se oprostím od velkých čísel. Prostě se pokusím podat lokální obrázek nově rostoucí pandemie v naší nemocnici.

               Zatím se jedná o tak malá čísla, že se můžu zabývat jednotlivými případy. Bude hůř a my to víme. Na umělé ventilaci bylo či je u nás po letní pauze zatím 5 pacientů. Tři z nich byli plně očkování dvěma dávkami firmy Pfizer, dva byli neočkovaní. Čili nic, nad čím by zastánci očkování mohli jásat. Když se na ty pacienty podíváme zblízka, vypadá situace trošku jinak.

               První pacientka, Albánka 75 let se 150 kilogramy živé váhy, sice očkovaná, ale s těžkým průběhem, nakonec se zotavila, což skoro nikdo nečekal.

               Druhý pacient Chorvat 36 let, štíhlý sportovní typ, neočkovaný, protože mu to jeho tatínek zakázal. Úplné selhání plic, podařilo se nám ho dostat na kliniku na ECMO, zatím je na něm stále, prognóza na přežití je velmi špatná. Mimochodem jeho bratra, rovněž na tatínkův příkaz neočkovaného, potkal stejný osud, leží na klinice v Linci.

               Třetí pacient, rodilý Rakušan, 61 let plně očkovaný se zápalem plic na neinvazivní ventilaci. Stav se výrazně zlepšuje, zítra ho překládáme na normální oddělení, zdá se, že je už za vodou. Jeho hlavní onemocnění: Chronická leukemie B lymfocytů, zodpovědných za lidskou imunitu a tvorbu protilátek čili pacient jednoznačně s oslabenou přirozenou imunitou.

               Čtvrtý pacient, rodilý Rakušan, 63 let, plně očkovaný, 168 kilogramů, katastrofální situace srdeční s dilatativní kardiomyopatií (srdeční rozedmou) v septickém a současně i kardiálním šoku. Šance na přežití velmi špatná.

               Pátá pacientka 66 let, rodilá Rakušanka, štíhlá, plně aktivní, neočkovaná, selhání plic s oboustranným těžkým zápalem, velmi agresivní průběh, prognóza se zatím nedá odhadnout, ale vypadá to dost špatně.

               Na normálním oddělení s léčbou kyslíkem se dnes nachází osm pacientů (čtyři muži a čtyři ženy), všichni neočkovaní, Zatím žádný z nich se nedekompenzuje ve směru umělé ventilace a doufáme, že to tak i zůstane.

               Co je pro mě nápadné, je fakt, že všichni tři očkovaní nemocní měli nějaký podstatný problém. Jeden z nich nemocnou imunitu na základě své leukemie, zde tedy očividně nepomáhá ani očkování, tělo ty protilátky prostě nevytvoří. Další dva byli extrémně obézní. Naskýtá se oprávněná otázka, zda injekční jehla při očkování vůbec dosáhla až do svalu v rameni. Pokud zůstala trčet ve vrstvě podkožního tuku, pak se samozřejmě očkovací látka vůbec nedostala do krevního oběhu a očkování bylo pro kočku.

               Čísla, která jsem uvedl, nevypadají na první pohled nijak dramaticky, mají ale dramatický dopad. Protože polovina JIPky musela být rezervována pro koviďáky, museli už chirurgové rozhodujícím způsobem omezit operační program a nám zastavili endoskopie. Už letos jsem objevoval ve střevech rakoviny u pacientů, kteří se nemohli kvůli kovidu nechat vyšetřit o rok dřív, kdy by se té rakovině dalo ještě zabránit. Počet lůžek pro nekovidové pacienty se dramaticky snížil. Nejen proto, že musí být celá řada pokojů pro ně vyhrazena. Ale nastal hromadný útěk sester z jejich povolání. Odcházejí do předčasného důchodu, do domovů důchodců, dávají výpovědi či unikají do těhotenství. Nedivím se jim. Obdivoval jsem jejich celoroční nasazení, ale opětovný nárůst infekcí jejich vůli zřejmě definitivně zlomil. Z důvodu nedostatku sester se zavírají nemocniční lůžka, celkem ve Štýrsku už několik stovek převážně internistických lůžek, na našem oddělení je to 16 ze 64, dalších 15 je rezervováno pro pacienty s kovidem. Myslím, že musí být každému jasné, že na 80 000 obyvatel je 33 internistických lůžek beznadějně málo. Musíme triážovat, dnes jsme museli poslat 92letého dědu s těžkým zápalem plic domů umřít se zdůvodněním, že šance na přežití jsou minimální a nemáme pro něho lůžko.

               Tak právě toho jsem se nikdy nechtěl dožít. Neiritují mě kovidoví pacienti na JIPce, o které se umím postarat, iritují mě ti nekovidoví, o které se postarat nemůžu, protože pro ně nemám postel. A to je důsledek nezvládnuté pandemie!

               Nedávno jsem se setkal s názorem, že tlak na očkování je vlastně dán egoismem lékařů a sester pracujících v nemocnicích a na JIPkách. Že mají držet hubu a makat. Koneckonců si to povolání dobrovolně zvolili a museli přitom počítat s tím, že nastane třeba válka nebo právě pandemie. A nemají právo přemlouvat lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat k tomu, aby tak činili. Trošku mi to vyrazilo dech, už proto, že toto mínění pocházelo od lékařky – která ovšem na kovidové JIPce očividně nepracuje – byla prostě při volbě povolání o něco chytřejší než my blbci.

               Nechám se ale svést jejím článkem s přirovnáním k válce. Ano, jsme ve válce se zákeřným čínským virem a nedokážeme ho porazit. Proč? Žijeme totiž očividně v době žoldnéřských armád. Ještě v polovině minulého století, když vypukla válka, musel každý občan přispět k obraně vlasti. Muži narukovali, ženy přešly do válečného průmyslu. Cítili to jako občanskou povinnost. Takovou službu odmítnout se rovnalo dezerci – a ta byla trestána. Dnes za nás bojují profesionálové, kteří jsou za to placení. Když Američané vpadli do Iráku (aniž by k tomu měli rozumný důvod) a jejich vojáci tam umírali, nalepili si Američané v USA na auto nálepku „Podporuji naše vojáky v Iráku“ a měli zato, že koupí té nálepky svou vlasteneckou povinnost splnili.

               Podobné je to teď s virem. Bojovat mají ti, kdo jsou za to placení, tedy lékaři a sestry v nemocnicích. Že by každý občan přispěl svou troškou k boji proti viru a nechal se očkovat, o tom nesmí být ani řeč. Musí to být dobrovolné. Dala by se vyhrát nějaká válka s armádou dobrovolníků? Strach z jehly a vedlejších účinků je příliš velký, ovšem strach z viru taky, a to znásobuje agresivitu antivaxerů na sociálních sítích ale už i v běžném životě. Na Slovensku útočí fyzicky na očkující lékaře a ničí očkovací trasy. V podstatě je to z pohledu válečné terminologie velezrada. Nikdo si ji ale tak neodváží nazvat. Protože se jedná o voliče a politici myslí na příští volby.

               Samozřejmě že jsou tu problémy, které nechci zamlčet. Ano, očkování může mít vedlejší účinky. Nejnebezpečnější z nich trombotická trombopenie končící smrtí, v Rakousku byly popsány dva případy (při 6 milionech očkovaných), druhou nebezpečnou komplikací i když ne nutně smrtelnou je trombóza kavernózního sinu s častostí 1:197 000 – přiznám se, že tento údaj pochází z 30 června 2021, tedy je už poněkud zastaralý, navíc, jak víme, statistikám se nemá až tak věřit. Z těchto dvou komplikací jsem ovšem nezažil ani jednu, a proto nemůžu hovořit z vlastní zkušenosti. Trombózy ovšem můžou nastat i na jiných místech těla. Je to logické. Covid 19 je mistrem světa v tvoření trombóz (Na JIPkách má trombózy 47 procent pacientů a jsou popsány smrtelné embolie i v důsledku lehkého průběhu choroby až do dvou týdnů po zdánlivém vyléčení) a i v očkovací látce zůstanou stopy této schopnosti. Zažil jsem dvě trombózy, které se daly dát do spojitosti s očkováním, jedna v břišních žilách, jedna v noze s plicní embolkou – obě dopadly dobře, pacienti se uzdravili. Tu embolii měla pacientka, která se nechala očkovat Pfizerem, ačkoliv už chorobu prodělala a rámci kovidové infekce měla embolii taky – takové pacienty před očkováním důrazně varuji! Dalším fenoménem jsou záněty srdečního svalu a osrdečníku u mladých mužů, zažil jsem po jednom případě z obou těchto chorob, oba muži ve věku 23 a 49 let se vyléčili bez následků.

               Mám pocit, že naši rodiče nebo spíš prarodiče podstupovali při narukování do armády nepoměrně větší riziko, než jaké je spojeno s oním vpichem. Ovšem teď můžu být obviněn, že do očkování, které má primárně sloužit ochraně zdraví jednotlivce, pletu politiku. Jenže to očkování nemá jen chránit onoho jednotlivce. Ono má i zachránit volná lůžka pro pacienty s jinými chorobami, ono má udržet v práci zdravotní sestry, aby neutíkaly a nemusela se zavírat oddělení a nemocnice. Nemyslím, si, že jsou egoističtí lékaři a sestry, ale ti, kdo odmítají očkování či popírají existenci viru. V nemocnici Deutschlandsbergu byla poslední slova pacientky, než ji museli kvůli selhání plic zaintubovat –byla to paní magistra s vysokoškolským vzděláním – „Kovid není!“.

               Nechci teď generálně odsuzovat lidi, kteří jsou k očkování skeptičtí. Masivní politická kampaň moc nepomohla, zfalšované statistiky už vůbec ne a farmakologický průmysl, myslící jen na vlastní zisky, už vůbec ne. Jak jinak se dá vysvětlit, že stále není na trhu modifikovaná vakcína firmy Pfizer, která by byla účinná proti variantě Delta či Delta plus, i když svého času firma tvrdila, že je schopna takovou vakcínu vyvinout v časovém horizontu několika týdnů? Ale musí se napřed doprodat zásoby! I kdyby ta vakcína neúčinkovala vůbec! Teď se podává třetí dávka vakcíny. Prý to má skvělé výsledky – to aspoň tvrdí statistiky z Izraele. Ovšem takovou euforii jsme už zažili několikrát. Pokaždé přišlo vystřízlivění.

               Taky není zodpovězena otázka, zda se mají skutečně očkovat i lidé, kteří chorobu prodělali. Jsou známky, že prodělaná choroba chrání před novým onemocněním lépe než očkování – podmínkou ovšem je, aby byl člověk SKUTEČNĚ nemocný, a nejen pozitivně testovaný. Virus musí prolomit slizniční bariéru a dostat se do krevního oběhu – až pak se začne tvořit imunita, která může zabránit nové infekci.

               Bohužel, velmi důležitá je politická podpora, kterou antivaxeři dostávají. Určité politické strany poznaly jejich voličský potenciál a hodlají ho využít. Nejde jim přitom ani o zdraví či životy těchto lidí ani o jejich svobodu, jak velkohubě propagují, ale jen o jejich hlasy v příštích volbách. Nebo se pletu, páni Okamuro, Volný, Kotlebo, Harabíne, Fico či Kickle? Účinky této politické propagandy jsou ale fatální.

               Na druhé straně přicházejí zákazy pro neočkované. Ať už se jedná o kina, divadla, restaurace. Samozřejmě, že to chápou jako diskriminaci. Jsou přece svéprávní! Bývalý kancléř Kurz to označil za jejich ochranu. Prostě je držet od možných klastrů na distanc. Nezdá se totiž, že by tito lidé byli ve své naprosté většině schopni odhadnout míru svého ohrožení. Připomínají tak trochu děti hrající si se zápalkami. A když se popálí, běží do nemocnice nechat se ošetřit. Samozřejmě se domáhají přednostního ošetření před autonehodou.   

               Je zajímavé, že nejvyšší míra proočkovanosti je v zemích, kde je vysoká důvěra k místním vládám. Dánsko má proočkovanost přes devadesát procent – je to země, kde prakticky neexistuje korupce a důvěra k vládě je velmi vysoká. Portugalsko, které její premiér vytáhl z ekonomického srabu po roce 2008, 86 procent, malá Malta, kde se korupce špatně tají, dokonce 87 procent. Naproti tomu Rakousko, kde právě kvůli korupční aféře musel odstoupit kancléř Kurz, se nemůže dostat přes 66 procent, Česká republika visí u 57 procent a Slovensko dokonce zamrzlo na 42 procentech. Pokud tedy obyvatelstvo nevěří své vládě, že tato nekrade, nevěří jí ani v otázce očkování.

               Na závěr musím přece jen ukázat nejistotu v mém provakcinačním zápalu. Máme očkovat děti či ne? Na tuto otázku nedokážu s dobrým svědomím odpovědět. Je pravda, že u dětí choroba nevyvolává téměř nikdy vážné zdravotní problémy. V Rakousku popsali k srpnu 2021 celkem 43 případů postkovidového syndromu u dětí, který museli léčit na jednotkách intenzivní péče, zemřelo jen několik málo dětí s jinými vážnými onemocněními. Na druhé straně jsou děti samozřejmě vítaným rezervoárem viru. Virus totiž ve volné přírodě nepřežije, musí mít svého hostitele. Existují staré studie, které dokázaly, že senioři byli nejlépe chráněni proti chřipce v populaci, kde byly proočkovány děti. Nezjistil jsem, jak byly ty děti staré, ale staroušky určitě spíš nakazí děti malé, které se s nimi rády mazlí, než tínejdři. Ne, tady opravdu nevím. Snad nám dají odpověď vakcinační zkušenosti z USA, kde už děti očkují. Žádné dítě by na komplikace po očkování zemřít nemělo.

Děti do války nerukují!