Ne, samozřejmě se mě to už netýká, střední věk už mám dávno za sebou, jenže na setkáních s kamarády a spolužáky se stále víc dozvídám o problémech jejich dětí, které se právě do toho kritického věku dostávají. A neodolám, abych tomu nevěnoval určité zamyšlení, i když tím možná u některých mých čtenářů – a hlavně čtenářek – hrábnu do vosího hnízda.
Můj otec definoval střední věk jako „mládí v prdeli a do důchodu daleko.“ Jedná se v podstatě o věk, kdy by si člověk představoval, že to chtěl v životě dotáhnout dál nebo jinam a teď se mu na uskutečnění nebo aspoň korekci jeho plánů krátí čas.
S ohledem na bibli se říkalo, že člověk se může stát prorokem do třicátého šestého roku věku, pak je už na to pozdě. Což se sice mezitím už změnilo, nicméně po čtyřicítce začíná být na nastartování úspěšné kariéry – pokud tedy už neběží – pozdě.
A mnoho lidí začne blbnout. Dávají výpovědi, opouštějí partnery a rodiny, hledají novu práci, ve které by se lépe realizovali, začínají věřit na konspirační teorie, hledají své místo v různých sektách. Ti, kteří mají pocit úspěchu a chtějí ho demonstrovat, si nacházejí o dvacet let nebo i více mladší partnerky a plodí s nimi potenciální sirotky. Všeobecně stoupá připravenost si prostě NĚCO DOKAZOVAT. A prezentovat. Ať už úspěch nebo zdánlivý neúspěch. A to znamená emoce. A emoce jsou nebezpečné, protože jsou neovladatelné rozumem.
Naše psycholožka mi donesla studie, které dokazují, že nejvíc psychických poruch se objevuje ve věku okolo čtyřiceti let, případně brzy po dovršení tohoto věku. Příčinou se ovšem psychologové zabývají pouze na oné psychické úrovni, pomíjejí tělesný aspekt. Kupodivu to dělají právě zastánci teorie takzvané „celostní medicíny“. A právě oni oddělují psychiku od těla, jako by netvořily jeden celek, jednoho člověka. Člověk byl sice obdařen duší, to ale neznamená, že tím byl zbaven svého těla.
Stále víc mám dojem (a ony studie to potvrzují), že ona krize středního věku postihuje víc ženy než muže. Na své dcery a snachy si stěžují mí kamarádi, spolužáci i pacienti. Jedno mají ony ženy společné, a to je věk. Je to právě onen věk okolo čtyřiceti, případně v dekádě po čtyřicítce. Lékaři vědí, že mimo jiné je to i věk, kdy se objevuje nejvíce autoimunních onemocnění, ať už jsou to revmatická onemocnění, nemoci štítné žlázy i rakoviny, a to hlavně rakoviny pohlavních orgánů. Čili v těle se něco děje a tomu tělu se to očividně nelíbí. Otázka je, co to je a proč tomu tak je. Tu ještě nikdo zcela spolehlivě nezodpověděl. Jednu teorii si zde ale dovolím prezentovat. Jak říkám, je to teorie, nikdo není povinen s ní souhlasit, zejména pokud má jiné zkušenosti.
Člověk je řízen třemi systémy. Prvním z nich je vyšší nervová činnost čili naše vědomé konání. Od vědomých pohybů svalstva až po učení a cílevědomou činnost, vytváření hodnot. Impulsy k tomuto chování se vytvářejí v šedé kůře mozkové, můžeme je ovládat vůlí, rozhodováním, zde je i sociální chování, kterému se učíme až naposledy, ve škole či v práci. A které se ve stáří, kdy činnost tohoto systému slábne, ztrácí většinou jako první.
Druhým systémem je autonomní nervový systém. Ten je s tím prvním sice propojen, funguje ale na něm i do značné míry nezávisle. Musí totiž fungovat, i když je ona vyšší nervová soustava právě vypnutá. Tím nemyslím rybaření nebo koukání na fotbal, ale například spánek. I tehdy musí tlouct srdce, člověk musí dýchat, tvoří moč a tráví. Autonomní nervový systém se skládá ze dvou větví, sympatiku a parasympatiku. Sympatikus je systém stresový, aktivuje se v okamžiku, kdy se člověk musí vypořádat s nějakou výzvou. Jinými slovy a pro zjednodušení, sympatikus se aktivuje, když jsou nám někdo nebo něco nesympatičtí. Je to systém pro boj nebo útěk. Rozšiřuje zorničky v oku (abychom lépe viděli), rozšiřuje průdušky (abychom při útěku mohli lépe dýchat), zvyšuje rychlost srdeční činnosti (což je pro boj výhodné, zvyšuje to výkon), zastavuje trávení a močení (to se při běhu či zápasu moc nehodí) a tak dále. Tedy je to moc chytře vymyšleno. Látkami, které fungování tohoto systému zajišťují, jsou adrenalin, noradrenalin nebo dopamin. Parasympatikus naproti tomu je systém klidový. Aktivuje se zejména během spánku, po jídle, podporuje trávení a vyměšování, vytváří rezervy na horší časy. Zorničky a průdušky se zúží, srdce se zpomalí, střevo se naopak zrychlí a tak dál. Účinnými látkami tohoto systému jsou acetylcholin a nikotin. Ano, tělo vytváří svůj vlastní nikotin, aby se zklidnilo a dobře cítilo. V případě, že ho dodáváme zvenku, tedy cigaretami, zleniví a tento klidový hormon přestane produkovat. A člověk se stane na přívodu zvenku závislým.
Třetím systémem je systém hormonální. Ten ty dva nervové systémy doplňuje a kompletizuje. A v něm je i rozhodující rozdíl mezi fungováním u ženy a u muže. Mužský hormonální systém je nastaven poměrně jednoduše. V době puberty začne stoupat hladina testosteronu, ve věku mezi třiceti a čtyřiceti dosáhne vrcholu a pak začne klesat. Testosteron je zodpovědný nejen za sekundární pohlavní znaky, ale i za agresivitu, růst svalů a mimo jiné i za rakovinu prostaty. Proto u muže, který ji dostane ve věku kdy je hladina testosteronu ještě relativně vysoká, tedy okolo padesátky, přestavuje rakovina prostaty vysoce zhoubné a agresivní onemocnění, u osmdesátníka je to už jen domácí zvířátko, které není třeba krmit ani dráždit, ale které neublíží. Navíc se tento hormon tvoří ve varlatech, nemá tedy s mozkem moc co do činění. Proto mají hormony na mužské chování jen nepřímý a omezený vliv.
Ovšem i u muže se klesající hladina testosteronu může projevit pocitem frustrace a vyvolat depresi či onu krizi středního věku, nicméně je to u mužského pohlaví víc psychický než hormonální problém. Jinými slovy „muž v krizi středního věku rozšiřuje svůj lovecký revír, ačkoliv mu už dochází munice.“
U žen je situace mnohem složitější. Už v produktivním věku kolísají hladiny hormonů estrogenů a progesteronů ze dne na den a vytvářejí onen legendární měsíční cyklus. Ženské tělo je z principu naprogramováno na početí a rození dětí – jedno, co si o tom dotyčná žena myslí. To prostě svou šedou kůrou mozkovou neovlivní. Proto ono napětí v týdnu před menstruací – zvané premenstruální tenze – kdy je žena většinou nadměrně podrážděná a připravená k hádkám – tělo je frustrováno, že nepočalo a způsobuje emocionální nestabilitu.
K ovulaci, tedy uvolnění vajíčka z vaječníku je potřebný folikulostimulační hormon (FSH). Je to hormon produkovaný v podvěsku mozkovém, takzvané hypofýze, žláze, která má přímou vazbu na mozek, přesněji na hypotalamus, sídlo emocí. Hypotalamus s hypofýzou spolu přímo komunikují. Proto jsou ženy, ať už si to chtějí či nechtějí připustit, principiálně emocionálnější než muži. V době okolo čtyřicítky začínají vaječníky slábnout a na to, aby vajíčko vypustily do vejcovodu k případnému oplodnění, potřebují stále více tohoto hormonu. A ten stoupá. Právě jeho hladina je měřítkem, zda může žena ještě počnout či ne. Tělo chce ještě zplodit dítě, i když mozek ví, že je to v tom věku většinou už nepraktické, na což ovšem vaječníky a hormony kašlou, ale ví, že už má jen málo času. Vzniká onen typický „syndrom zavírajících se dveří“.
FSH stoupá, hypofýza pracuje na plné obrátky, a dokonce i nad ně. To se samozřejmě přenáší na onen hypotalamus. I ten je postupně stále víc zatěžován a neví si s tím rady. A emoce planou. Žena se mění, hledá nové uplatnění, chce být atraktivní, a to i pro jiné muže než při toho svého. Manžel je bezradný, ženil se přece proto, aby měl navařeno a klid. S novou situací si naprosto neví rady a manželství se řítí do zkázy. Žena se cítí nepochopena (a v tom má pravdu) a hledá si kompenzaci – v práci, mezi kamarádkami, u šamanů, energetiků, kouzelníků nebo v jiném mužském náručí, často s podstatně mladším mužem. Probuzení bývá často tragické.
Je to samozřejmě jen jeden aspekt, nechci, aby tady vznikl dojem, že ženy považuji pouze za hormonálně řízené bytosti. Nicméně ona hormonální nestabilita ostatní faktory psychických problémů nepochybně prohlubuje. Ovšem jak konstatovala moje maminka, dokud ženy pracovaly od rána do večera na poli, neměly na krizi středního věku čas. Jenže fyzická práce se už nenosí a už vůbec ne od úsvitu do setmění. Je víc času k přemýšlení, a to i k přemýšlení o sobě. O osobním úspěchu neúspěchu, spokojenosti a frustracích. A v době, kdy jsou části mozku, které nedokážeme vědomě ovládat, pod stresem, to není dobrý nápad. Kromě toho se ženy staly nezávislými, emancipovaly se. Ještě před několika desítkami let potlačily pocit neúspěšnosti či frustrace v sobě, protože se muže jako vládce rodiny neodvážily se svými problémy obtěžovat. Tato situace se také naprosto změnila – a muži na ni nejsou připraveni. Kromě toho, pokud není věkový rozdíl v páru příliš velký, i u muže začíná právě klesat hladina testosteronu, a to způsobuje nespokojenost a frustraci pro změnu zase u něho. Konfliktní potenciál tím stoupá.
Takže poselství, které jsem chtěl oněm mužům a ženám v krizové situaci středního věku zprostředkovat je následující. Zachovejte klid, ono to přejde. Snažte se pochopit, že za to, co se právě děje, tak úplně nemůžete. Moje manželka říká, že „hormóni jsou svině“ a má v tom samozřejmě pravdu. Jestliže při oslavě padesátky ještě člověk může mít určitou frustraci, že něčeho nedosáhl a myslí si, že by to ještě mohl napravit, při oslavě šedesátky je to už jedno. Tehdy už nechal onen kritický věk definitivně za sebou. ˇ
Čili, dámy a pánové – vydržet, nepodléhat panice a nedělat nepředložené blbosti. Život vás za to odmění.
A pánové, snažte se své protějšky pochopit, nemají to lehké. Ovšem, jak říkal Alain Delon, muž se musí rozhodnout, zda chce ženám rozumět nebo je milovat. Oboje prý nejde. Ovšem Alain Delon byl macho staré školy, dnes by už se svými názory sklidil jen odsouzení, případně zavržení. Doufám, že se mi to za tento článek nestane.