Category: Historie

Pátek třináctého – letos zvlášť nebezpečný


Proč je pátek třináctého nešťastný den? Nemusíte být zrovna pověrčiví, ale určitě jste při takové kombinaci přece jen trochu opatrnější než v obyčejný den. Tato pověra je hluboko v lidech zakořeněná. A zvlášť byste si měli dávat pozor, když takový pátek třináctého padne na říjen, jako letos.

Proč?

To se musíme dostat k samotnému kořenu této pověry.

Právě před 710 lety, v pátek 13. října 1307 zahájil francouzský král Filip IV., řečený Sličný, svůj útok proti řádu Templářů. Leželi mu už dlouho v žaludku a toho dne se rozhodl, že s tímto řádem zatočí.

Co mu na Templářích nejvíc vadilo? Že byli nesmírně bohatí. Řád Templářů vznikl v Jeruzalémě v roce 1120 pod jménem „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu.“ Protože se Chrám řekne latinsky Templum, vzniklo jejich zkrácené označení. Ostatně byli skutečně založeni na místě někdejšího Šalomounova chrámu, na místě, kde dnes stojí mešita Al Akša, která je permanentním zdrojem sváru mezi Araby a Izraelci. Templáři byli na rozdíl od Johanitů nebo Německých rytířů, kteří měli za hlavní úkol zdravotnické zabezpečení poutníků do svaté země a jen sekundárně je bránili i zbraní (jakási první forma medicínské prevence), byli Templáři primárně řád bojový. Nebyli vždy pozitivním prvkem v bojích ve Svaté zemi. Svou někdy až nesmyslnou bojovností a bezvýhradnou oddaností papežskému stolci byli problémem pro Jeruzalémské krále i pro Římské císaře. Na příkaz papeže bojkotovali křížovou výpravu Friedricha II. v letech 1228 – 1229, už předtím vyprovokovali válku se sultánem Saladinem, která vedla ke katastrofální porážce křížového vojska u Hattinu v roce 1187, což vedlo de facto k zániku Jeruzalémské království.

Po pádu Akkonu 1291 ztratili Templáři ve Svaté zemi poslední kousek území, a protože se neusadili jako Johanité na Kypru nebo na Rhodu, či Němečtí rytíři v Pobaltí, ale vrátili se zpět do Francie, v podstatě ztratili oprávněnost své existence. Což ale nehodlali akceptovat. Stali se nejmocnějším bankovním domem Evropy, pod záminkou přípravy znovudobytí Svaté země nashromáždili obrovské finanční prostředky. Čili jejich původní název řádu působil spíš jako výsměch. Hlavní sídlo jejich moci „Templ“ se nacházel v Paříži na ostrově Seiny, po zániku řádu se stal královským palácem, a když králové přesídlili do Louvru, pak vězením, kde trávili své poslední dny jak Ludvík XVI., tak jeho žena Marie Antoinette. Hlavním dlužníkem Templářů byl právě král Filip IV. Potřeboval hodně peněz na své projekty, na boj s papežem i s povstalými provinciemi ve Flandrech. V roce 1307 dlužil řádu nesmírnou částku 600 000 zlatých, což byla polovina francouzského ročního hrubého hospodářského produktu. Dluh byl prostě nesplatitelný, král neměl ani na úroky a tak dluh dále narůstal.

Král Filip nikdy neměl daleko k činům. Postavil se papeži, který po něm chtěl církevní desátek. Když ho pak papež Bonifác VIII., který se nazýval „Imperator verus“ a věřil, že může rozhodovat o životě a smrti každého člověka na zemi, jedno zda sedláka nebo krále či císaře, dal do klatby, poslal Filip do papežského sídla v Agnani svého prokurátora Nogareta. Ten papeže vyvlekl na náměstí a tam ho před shromážděným davem veřejně zfackoval. Papež Bonifác takovou potupu nepřežil. Když se jeho nástupce Benedikt XI. odhodlal vydat rozsudek, v němž odsoudil a exkomunikoval Nogareta, jeho pomocníky z římského rodu Colonnů a nepřímo označil na původce agrese Filipa IV., pojedl otrávené fíky a zemřel. Benediktův nástupce Kliment, Francouz z Bretagne, vlastním jménem Bertrand du Got, se stal královou loutkou. Filip jej odvlekl z Říma do Lyonu a dal ho pod svou kuratelu. Kliment V., který byl slaboch a svého francouzského únosce se bál jako ohně, pak Filipovi podepsal listinu, která opravňovala francouzského krále prošetřit obvinění, které se proti řádu Templářů šířily (samozřejmě především z Paříže). Byla to obvinění z kacířství, sodomie – rozuměj homosexuality a neúcty k svátosti oltářní.

  1. října 1307 vydal král rozkaz k zatčení všech členů templářského řádu.

Rytíři se královským vojákům překvapivě nepostavili na odpor a tak bylo zatčeno po celé Francii na 5000 členů řádu včetně velmistra Jakuba de Molay. Následovaly výslechy a mučení, při kterém se někteří rytíři k obviněním přiznali. V roce 1312 byl řád na koncilu ve Vienne oficiálně papežem Klimentem V. jako nepotřebný zrušen. Velmistr Jakub de Molay a komtur Geoffroy de Charney byli 18. března 1314 upáleni. Velmistr ještě předtím, než ho pohltily plameny, stačil proklít krále Filipa a celou královskou rodinu Kapetovců i Francii jakožto zemi, které tato rodina vládla a která templáře zradila. Své soudce –  krále Filipa, prokurátora Nogareta a papeže Klimenta pak pozval do roka před soud boží.

Nikdo tu kletbu nebral moc vážně. Král byl tehdy statný čtyřicátník v nejlepší tělesné kondici, měl tři dospělé syny, Francie byla nejbohatší zemí v Evropě (zejména teď po zabavení veškerého templářského majetku) s dvaceti miliony obyvateli a po rozkladu Římského impéria v důsledku vyhubení Štaufů i nejmocnější politickou silou v Evropě.

Jenže se začaly dít věci. Do roka od upálení velmistra zemřel král Filip tragicky na lovu (spadl z koně a ten ho uvláčel k smrti – tedy žádná pěkná smrt). Prokurátor Nogaret byl ve své kanceláři nalezen mrtvý bez známek jakéhokoliv poranění či otravy a papež Kliment brzy oba tyto muže následoval. Když byla papežova mrtvola vystavena na katafalku, vznítil se tento od svící a papežova mrtvola shořela, což bylo v této době považováno za tragédii – jak měl člověk bez těla vstoupit na nebesa? Do pekla to už nebyl takový problém a vzhledem k papežovým předchozím činům byla tato destinace pravděpodobnější – aspoň tak to lid chápal. I Dante ve své božské komedii vyhradil papeži Klimentovi místo v pekle:

„Toť nový Jáson, o němž v Písmě čte se:

a jako k němu jeho král byl měkký

tak k němu ten, jenž žezlo Franků nese.“

Filipův syn Ludvík zemřel v červnu 1316 (Jeho žena Markéta Burgundská byla v té době těhotná a skutečně porodila syna, který ovšem zemřel po šesti dnech, aby takto vešel do francouzských dějin jako král Jan I.). Ludvíkův mladší bratr Filip V. řečený Dlouhý, zemřel bezdětný v roce 1322 a poslední z rodu Kapetovců Karel IV., zvaný po otci Sličný, kmotr našeho Karla IV., který převzal jeho jméno a manžel sestry Jana Lucemburského Marie, následoval své bratry v roce 1328, rovněž bez potomků. (Jeho poslední manželka Johanna z Evreux byla v čase jeho smrti těhotná, porodila ale dceru).

Francouzští grandi nato se zdůvodněním „Lilie nepředou“ popřeli dědické nároky jak této ještě nenarozené Karlovy dcery, tak i dcery Filipa sličného Isabely (kterou si ve filmu Statečné srdce zahrála Sophie Marceau) a jejího syna, anglického krále Eduarda III. A bylo zaděláno na stoletou válku. Ta začala vyloděním Angličanů na severu Francie v roce 1337. V roce 1346 utrpělo francouzské vojsko pod vedením krále Filipa VI. z rodu Valois drtivou porážku u Kresčaku a sever země byl obsazen Angličany. Po další katastrofální porážce u Poitiers v roce 1356 se do anglického zajetí dokonce dostal i Filipův syn, francouzský král Jan II.

A k tomu v roce 1346 zahájila své smrtonosné tažení Evropou „Černá smrt“, tedy první masová morová epidemie, která nejvíc zasáhla právě Francii.

Suma sumárum – v roce 1357, tedy zhruba padesát let po onom neuváženém (nebo vlastně dobře uváženém) útoku na Templáře měla Francie 10 milionů obyvatel, tedy polovinu původního počtu, byla zpustošena a rozervána válkou a hladomorem, panovník seděl v anglickém vězení a budoucnost země byla víc než nejistá.

A lidé, z nichž ti nejstarší si ještě události s Templáři pamatovali a vyprávěli dál, tuto všechnu hrůzu vztahovali samozřejmě na kletbu Jakuba de Molay a na její prapůvod – tedy na onen pátek 13. října roku 1307, kdy to všechno začalo.

Takže, prosím, ať už jste pověrčiví nebo ne, právě letos pátek třináctého připadá na říjen a to právě 710 let poté, co k oné osudové události došlo.

Takže si dávejte pozor a pokud nemusíte, nevycházejte z domu.

John Fitzgerald Kennedy – Ikona dvacátého století


 

Byl opravdu symbolem, zda zaslouženě či ne, o tom můžeme pochybovat či se přít, ovšem Kennedy byl a zůstane jednou z nejvýraznějších osobností dvacátého století – i když byl americkým prezidentem jen něco víc než 1000 dní.

Byl prostě správným mužem ve správné chvíli na správném místě. Kolik toho dokázal, než jej zasáhla vrahova kulka a kolik by toho snad ještě dokázat mohl, je otázkou polemik, které trvají už víc než padesát let. Stejně jako spiklenecké teorie o atentátu na něho.

  1. května uplyne 100 let od jeho narozen9.

JFK

 

Politická kariéra irských přistěhovalců Kennedyovců začala v hospodě, čili v pubu. Kde taky jinde? Irové se scházejí jen v kostele (jsou v odpověď na protestantismus jejich anglických vládců striktně katoličtí) nebo v hospodě. A politika se dělá v hospodě. Pradědeček Johna Kennedyho přicestoval do Ameriky v době velkého irského hladomoru v roce 1845. Důvod byl prostý – Irové přešli v pěstování potravin na monokulturu brambor a bramborová plíseň, která jejich úrodu v tomto roce postihla, zahubila víc než milion lidí. Kennedyovci se zachránili na lodi, která je přivezla do Bostonu. Patrick Kennedy, tedy Johnův pradědeček,  zemřel ale už v roce 1858 na choleru. Jeho vdova si pronajala pub, díky němuž začal Johnův dědeček Patrick Joseph dělat politiku. Stal se „bossem“ Irů v bostonské čtvrti. Získal tak nejen politický vliv ale i dostatek peněz, aby se stal akcionářem jedné bostonské banky. To umožnilo jeho synovi Josephovi začátek pozoruhodné kariéry, při níž se burzovními spekulacemi a bezohlednými obchody stal multimilionářem a nakonec i americkým vyslancem ve Velké Británii. Největším Josephovým úspěchem ovšem bylo, že se do něj zamilovala Rose Fitzgeraldová, dcera Johna Fitzgeralda, prvního irského starosty Bostonu, politika každým coulem. Ten se sice spojení se zbohatlíky typu Kennedyovců dlouho bránil, ale nakonec se lásce své dcery podvolil a spojení těchto dvou rodin se stalo skutečností. John převzal do svého jména i příjmení matky, právě proto, že její rodina byla slavnější, než rodina Kennedyovců. Tato praxe nebyla neobvyklá, vzpomeňme, že i náš první prezident převzal do svého jména příjmení své patricijské manželky Garrique.

Irové v Massachusetts ale i jinde měli problémy s tzv. WASP (White Anglo-Saxon Protestants). Ti se považovali za občany první třídy, přivandrovalci, zejména katolickými a židovskými opovrhovali. John Fitzgerald sváděl ostré boje s Henrym Cabotem Lodgem, reprezentantem WASPs v Bostonu, který v předvolebním boji napadl Fitzgeralda slovy: „Vy opravdu věříte, že Židé, Irové a Italové mají v této zemi nějaká práva?“ John Fitzgerald, zvaný pro své uhlazené způsoby „Honey Fitz“ mu odpověděl – „Přesně taková jako váš či můj otec. Jedná se vždy jen o rozdíl několika lodí.“  Jeho vnuk se měl stát prvním katolickým prezidentem Spojených států v historii.

John fitzgerald

Joseph Kennedy se své manželce Rose neodvděčil za to, že mu pomohla k přístupu do lepší společnosti. I když s ní zplodil 9 dětí, včetně čtyř synů (Josefa – Joea, Johna – Jacka, Roberta – Bobbyho a Edwarda- Teda) podváděl ji, jak jen mohl. Vlastnil v Holywoodu filmové studio a zdržoval se na západním pobřeží tak často jak jen mohl, už proto, aby mohl dovádět s herečkami. Své milenky přiváděl i domů a představoval je jako přítelkyně svých dcer. Jestliže chlapci vyrostli v takovém prostředí, nemohli se tatínkovými způsoby nenakazit. Ženy byly pro ně jen kořistí a důkazem úspěchu. Tak je to tatínek naučil. Ani jeden z nich manželskou věrností neoplýval, John Kennedy pak svého otce dokonce i překonal.

Patriarcha Joseph vkládal všechny své politické naděje do nejstaršího syna Josefa. John byl od mládí neduživý, věčně nemocný, nevynikal ani v prospěchu ani v tělesné zdatnosti. Až v roce 1947 objevili lékaři příčinu jeho potíží – trpěl na Addisonovu chorobu, tedy na nedostatečnou činnost nadledvin. Choroba to byla v minulosti smrtelná, v době, kdy ji Johnovi, který se mezitím po tragické smrti Joea v II. světové válce (jako pilot se nevrátil z bojového letu) stal vlajkonošem politických ambicí rodiny, byla ale už možná substituční léčba. Ovšem v té době byl kortison považován za zázračný lék a byl podáván v nesmyslně vysokých dávkách, protože o jeho vedlejších účincích se ještě nevědělo. U Johna vyvolaly kortikoidy těžkou osteoporózu páteře a při současně podávaném testosteronu i závislost na sexu – John byl sexem doslova posedlý. Domácí výchova ho přitom v jeho přímo patologické sexuální žádosti nemohla nijak omezovat.

Kennedyovci

John Fitzgerald Kennedy se svým otcem a tchánem           

Přesto že byl John v důsledku svých zdravotních potíží prohlášen za neschopného vojenské služby, protekcí tatínka se stal nakonec kapitánem torpédového člunu – ten byl v jedné vojenské akci potopen japonským torpédoborcem a John, který se zachránil plaváním na ostrůvek v Pacifiku a zachránil i část své posádky, se stal válečným hrdinou.  V rámci ozdravného pobytu po této události zplodil s krásnou herečkou rakouského původu Lisou Lanett svého nemanželského syna Tonyho – jediného dokumentovaného nemanželského potomka – což je s ohledem na počet jeho milenek skoro zázrak.

Po válce využívá svého statusu válečného hrdiny a s pomocí dědečkových zkušeností a tatínkových milionů se stává v roce 1946 poslancem Kongresu. Bylo mu 29 let. To mu ale bylo málo. V roce 1952 se rozhodl kandidovat do senátu. Jestliže počet kongresmenů se určuje podle počtu obyvatel jednotlivých amerických států a stát Massachusetts jich má v Kongresu devět, senátoři jsou z každého státu jen dva, je to tedy opravdu elitní společnost. Proti Kennedymu nekandidoval v roce 1952 nikdo jiný než vůdce WASPs Cabot Lodge. A stal se zázrak. Jestliže politologové nedávali mladému Irovi žádné šance, nakonec sice těsně ale přece jen vyhrál a vstoupil do senátu. Lodge vyjádřil své pocity slovy: „Cítím se jako někdo, koho právě přejel náklaďák.“

Kennedy ale mířil ještě výš. Na to potřeboval vhodnou ženu. Svobodný senátor, honící náhodné milenky nemohl být kandidátem na nejvyšší politický úřad – Američané volí jen člověka, jenž má svou rodinu. Výběr nevěsty byl určován politickými cíli, vyvolenou nejžádanějšího „starého mládence Ameriky“ se stala Jacqueline Bouvier, pravá princezna americké high society – jejich svatba 12. září 1953 byla událostí roku. (Šaty nevěsty byly ušity ze 46 metrů slonovinově zbarveného hedvábí.) Jacqueline bylo víceméně jasné, že svého muže nebude mít jen pro sebe a když ji přítelkyně zrazovaly, že ten muž jí zlomí srdce, odpověděla: „Ta bolest se vyplatí.“ Skutečnost ovšem překonala i nejhorší očekávání.

jackie-kennedy-22

V roce 1957 obdržel John F. Kennedy Pulitzerovu cenu za knihu „Profiles in Courage.“ Samozřejmě mohlo i udělení této nejrenomovanější žurnalistické ceny ovlivnit jeho postavení senátora i tatínkovy miliony, odborníci se ale shodují, že ta kniha si cenu opravdu zasloužila a Johnův podíl nezaostává za prací spoluautorů Teda Sorensena a Julese Davidse. Určitě k tomu pomohla i jeho další vášeň. Kromě krásných žen totiž John doslova hltal knihy. Četl všude a při každé příležitosti, při jídle i při čištění zubů. Výsledkem bylo jeho opravdu široké vzdělání a historický i politický rozhled.

V roce 1958 obhájil s velkým náskokem své senátorské křeslo a platil za nejnadějnějšího kandidáta demokratické strany na post prezidenta. Když se prosadil v primárkách, nastoupil do předvolebního boje proti kandidátovi republikánů Nixonovi. Opět jednou se zdálo, že nemá šanci. Jestli ale něco John ovládal, byl to politický boj. Ze svého konkurenta z primárních voleb Johnsona udělal přes protesty svého bratra Bobbyho (vedoucího jeho volební kampaně a muže pro špinavou práci) svého viceprezidenta a díky tomu se mu podařilo zvítězit v Texasu, odkud Johnson pocházel. Tento tah se ukázal jako rozhodující, výsledky voleb byly nesmírně těsné (hovořilo se dokonce o volebních manipulacích v Kalifornii, ale Nixon sám tyto dohady uťal, když uznal svou porážku – protože zpochybňování výsledku voleb by mohlo poškodit světové mínění o americké demokracii – od té doby udělala politika v USA obrovský vývoj a takové mínění j každému srdečně ukradené. Ale tehdy ještě platily dobré mravy.) Ve volbách 8. listopadu 1960 Kennedy zvítězil a stal se prvním katolickým a nejmladším zvoleným prezidentem USA v historii.

Nejnápadnější na kariéře Johna Kennedyho je neuvěřitelný rozpor mezi jeho činy, jeho projevy a jeho popularitou. Je skoro nevysvětlitelné, jak se člověk s jeho morálním charakterem a s politickými katastrofami, které provázely jeho vládu, mohl stát symbolem dvacátého století. Možná místo popisu jeho politické činnosti a jeho konce bude zajímavější zabývat se právě těmito rozpory.

  • Image příkladného otce rodiny si udržel navzdory všem svým sexuálním eskapádám. Bylo to možné jen v jeho době, kdy byl privátní život politiků skutečně privátním. Dnes by ho rozcupoval bulvár na kusy. I Bill Clinton, který byl v porovnání s Kennedym skoro svatý, měl při současném chápání svobody tisku nemalé problémy. Je pravda, že se Kennedy věnoval svým dvěma malým dětem každou volnou chvíli. Žily s rodiči v Bílém domě a Kennedy dal dokonce v Bílém domě zřídit mateřskou školku, aby jeho děti měly kontakt s normálními vrstevníky. To vše působilo na veřejnost pozitivně. Na druhé straně, když Jackie poprvé v létě 1956 potratila, zdržoval se Jack právě ve Středozemním moři na jachtě svého přítele George Smatherse a s blondýnou přezdívanou „Pooh„. Kennedy neprojevil žádnou chuť jet do Washingtonu ke své nešťastné ženě, jeho přítel ho musel z jachty doslova vyhnat argumentem, že může zapomenout na své ambice stát se americkým prezidentem, pokud se jeho žena rozhodne pro rozvod. Toto rozhodnutí bylo tehdy opravdu na spadnutí a Kennedy ho dokázal svým příjezdem jen tak tak odvrátit.
  • Image tvrdého amerického politika a jeho appeasement vůči Rusku. Kennedy byl nepochybně skvělý řečník. Své projevy si sice nepsal sám, dokázal ale zaměstnávat skutečně geniální tvůrce. Jak jeho inaugurační řeč, tak i legendární řeč při návštěvě Berlína jsou prostě geniální. S činy to už bylo slabší. Hned v dubnu 1961, tedy tři měsíce po nástupu do funkce, musel spolknout hořkou pilulku v podobě katastrofy v „Zátoce sviní“ na Kubě. Sám zřejmě tuto akci neinicioval, nemohl ji ale už po nástupu do funkce zastavit. Vylodění 1400 exilových Kubánců s cílem svrhnout Fidela Castra skončilo naprostou katastrofou a Američané si ve strachu z ruské odvety nedovolili invazi vojensky přímo podpořit. Stejně se zachoval Kennedy i při stavbě berlínské zdi – nekladl žádný odpor, i když se jednalo o jednoznačnou Chruščevovu provokaci. „Kvůli Berlínu nebudu riskovat světovou válku,“ měl tehdy říci. Je pravda, že NDR stála díky masové emigraci (od roku 1945 opustilo Východní Německo 4 miliony lidí) nad propastí a jiné řešení než zablokování hranice neměla. Chruščov k tomu dal ale svolení, až když se přesvědčil o slabosti svého amerického protějšku. Při kubánské krizi ovšem zašel ruský vůdce příliš daleko. Atomové rakety sto kilometrů od pobřeží USA už nemohl spolknout ani Kennedy. Otázka je, zda by se Chruščov o něco podobného pokusil, kdyby nebylo berlínské zdi a Zátoky sviní. Každopádně nestál svět nikdy tak blízko atomové války jako tenkrát.

Kennedy nechal eskalovat vietnamskou válku natolik, že už nebylo cesty zpět. Ve svém boji proti komunismu (nedistancoval se ostatně nikdy ani od patologického mc carthysmu) byl jako slepý, jako by ztratil politický rozum. Úspěchem neskončila ale ani ona vietnamská expedice.

  • Image zdravého silného muže při všech jeho zdravotních problémech. Kennedy jako první politik dokázal plně využít nového média – televize. Právě televizní debata s jeho republikánským protivníkem Nixonem (první v historii USA) mu přinesla rozhodující body. Zatímco Nixon v šedém obleku, který se velmi zle odrážel od pozadí studia, hovořil a potil se, Kennedy se v perfektním černém obleku jen usmíval do kamery. To stačilo. Pro ty Američany, kteří sledovali rozhovor v rádiu, byl vítězem Nixon, ti, kdo sledovali televizi, přiřkli vítězství jednoznačně Kennedymu. A televize byla u tehdy neodmyslitelnou částí „american way of life“. Zejména u žen bodoval naplno.

Od mládí nosil korzet, který mu zpevňoval několikrát operovanou páteř. Až fyzikální léčba lékaře Hanse Krause (původem z Vídně, odkud musel pro svůj židovský původ uprchnout) přinesla zlepšení stavu. Korzet byl ale nepřímo zodpovědný za Kennedyho smrt. Při atentátu totiž atentátník Oswald vypálil tři rány. První netrefila cíl. Druhá zasáhla Kennedyho do krku, nebyla ale smrtelná. Prošla prezidentovým krkem a zasáhla plíce texaského guvernéra Conallyho. Po této ráně by se Kennedy musel zhroutit dopředu a tím pádem by neposkytoval cíl pro třetí výstřel. Korzet jej ale i přes zásah do krku udržel ve vzpřímené poloze a proto jej třetí rána mohla zasáhnout smrtelně do hlavy.

  • Image sociálně myslícího politika. Ačkoliv pocházel z milionářské rodiny a jeho žena rovněž z nejbohatších amerických kruhů, snažil se Kennedy v onom krátkém čase, který mu byl vymezen, o sociální politiku. Podařilo se mu zdvihnout minimální mzdu na 1,25 dolaru za hodinu, podpořil hnutí proti rasismu, když přijal Martina Luthera Kinga a nešel milionářské lobby na ruku ani tím, že by podepsal zákona o znovuzaložení FEDu. Tato centrální emisní banka USA byla kdysi zrušena prezidentem Andrewem Jacksonem. Od té doby neustaly pokusy ji znovu instalovat jako soukromou akcionářskou instituci. Pokušení z možnosti, moci si tisknout tolik peněz, kolik zrovna potřebují, byla pro lidi typu Rockenfellera či Morgana velmi lákavé. Kennedy se ale postavil proti. Jeho předobrazem byl Franklin Delano Rooswelt a chtěl tedy udržet nad financemi určitou státní kontrolu, alespoň nad emisí peněz.
  • Samozřejmě nesmrtelného z něj udělala jeho tragická smrt. Zemřel mladý, neopotřebovaný, nedokázal své voliče a příznivce ještě dostatečně zklamat. Když umíral, byl stále ještě nadějí pro celou mladou generaci na novou a lepší Ameriku. Naději, kterou by zřejmě nemohl splnit, ale neuskutečnění tohoto snu přikládala celá ona generace, která se s ním dokázala ztotožnit, právě jeho tragické smrti. Smrti, která nebyla nikdy dostatečně objasněna, i když se jí zabývalo hned několik komisí. Vrahem byl zřejmě opravdu Lee Harvey Oswald – teorie druhého střelce nebyla nikdy dokázána, ale ani nijak věrohodně podložena. Jenže proč tento člověk střílel? Byla to jeho soukromá akce, nebo jednal v něčím zájmu? Sám nemohl být vyslechnut, protože jej už dva dny po atentátu zastřelil Jack Leon Ruby, který dokázal neuvěřitelné, totiž dostat se se střelnou zbraní do sklepa policejní stanice v Dalasu. Jack Leon Ruby měl kontakty na mafii, zřejmě měl tedy úkol Oswalda umlčet. Proč? Kdyby byl Oswald osamělý střelec, neměl by FBI co zajímavého sdělit: jenže zřejmě měl. Kdo tedy mohl stát za atentátem na prezidenta?

Oficiální teorie je teorie osamělého střelce Oswalda, muže, který byl Marxista, Leninista a stoupenec Castra, koneckonců žil až do roku 1962 na Kubě. Jak víme, Kennedy vyhlásil komunismu nesmiřitelnou válku a Castra se snažil všemi prostředky zbavit moci. To je tedy oficiální teorie, která dostala ale právě záhadnou smrtí atentátníka vážné trhliny.

Oswald Ruby

Jack Leon Ruby střílí na Harweyho Oswalda

Druhou možností je, že Kennedyho dala zabít mafie. Jack Ruby byl jejím členem a o Kennedym se vypráví, že měl na mafii kontakty. Dodávala mu povolná děvčata a zřejmě i drogy. Kennedy trpěl nesnesitelnými bolestmi zad a byl v době své smrti údajně závislý na morfiu. Záhadná smrt Marilyn Monroe, se kterou měl dlouhodobější poměr a která jediná si dělala naděje, že by se prezident mohl rozvést a vzít si ji za ženu, vrhala a dodnes vrhá na bratry Kennedyovce podivné světlo. Monroe volala dokonce Jacqueline a tvrdila jí, že se Jack chce rozvádět a vzít si ji za manželku. Brzy nato zemřela, údajně sebevraždou.  Možná ale jen proto, že se stala nebezpečnou. Kdo špinavou práci vyřídil a zda se za to dočkal patřičné vděčnosti, není dodnes jasné.

Marylin monroe

Třetí verzí je rasová teorie. Texas byl a je dodnes rasistický. Kennedy s rasismem bojoval. Dal vypracovat zákon o občanských právech, který apartheid a šikany proti černochům vyhlásil na ilegální. Kongres zákon sice zablokoval, Kennedy mohl ale použít možnosti zákon vydat dekretem. Váhal, protože takový zákon mohl samozřejmě jeho nástupce opět dekretem zrušit (to vidíme teď při vládě prezidenta Trumpa, který ruší všechny zákony, které vydal jeho předchůdce Obama dekretem, na zákony, které byly přijaty kongresem, je ale krátký). Snažil se tedy získat na svou stranu veřejné mínění a tím dostat  kongres pod tlak. 28 srpna 1963 přijal v Bílém Domě mluvčího za práva černochů Martina Luthera Kinga po velké demonstraci 250 000 stoupenců zrušení apartheidu ve Washingtonu, na které pronesl Martin Luther King svou nejslavnější řeč. Rasisté tedy měli víc než dobrý důvod zbavit se nepohodlného prezidenta.

Čtvrtou verzí je spiknutí finanční americké špičky. FED byla pro ně klíčovou otázkou.  FED byla následnicí American national bank, kterou zrušil v roce 1836 prezident Andrew Jackson. Trikem se podařilo tuto emisní banku znovu etablovat v roce 1913. Fakt, že spolek nejbohatších finančníků tiskne peníze, které od nich musí stát za úroky kupovat, byla Kennedymu solí v očích. 4. června podepsal  Kennedy „exekutiv order number 11110“ který předával pravomoci emisní politiky do rukou prezidentovi a tedy státu. Je dokumentováno, že jej krátce předtím navštívil v Bílém domě jeho otec Joseph a že došlo k ostré výměně názorů, zakončené výkřikem Kennedyho seniora „Pokud to uděláš, zabijí tě.“ Je tedy možné, že se to opravdu stalo. Ostatně první zákon, který podepsal Kennedyho nástupce Johnson, bylo zrušení výnosu 11110. Možná nechtěl skončit jako jeho předchůdce. Bankovky, které dal prezident tisknout, byly okamžitě po jeho smrti staženy z oběhu a zničeny.

Lidí a zájmových skupin, které se chtěly prezidenta zbavit, bylo tedy víc než dost.  Že se za takových okolností prezident rozhodl projíždět právě texaským městem v otevřené limuzíně, se podobá pokusu o sebevraždu. Která se i podařila a udělala z něj symbol, který se zabít nedá. Možná to právě měl Kennedy v úmyslu. S jeho zdravotními problémy, které hrozily udělat z něj v krátké době lidskou troskou, možná ani jinou možnost neměl.

Marie Terezie – panovnice reformátorka a její muži


Letošní rok se v Rakousku ponese ve jménu Marie Terezie, od jejíhož narození uplyne 13. května 300 let.  Mezi únorem a listopadem tohoto roku se pořádá hned několik výstav k životu a dílu této velké panovnice. ORF natočilo s velkými finančními náklady i film o jejím životě. Na její počest vydávají společný známkový aršík Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Ukrajina (Česko a Slovensko se na tom překvapivě nepodílejí).

Maria terezia znamka

Možná jste si všimli, že jsem se vyhnul slovu císařovna, udělal jsem to úmyslně. Marie Terezie totiž nikdy císařskou korunu nenosila, i když se tímto titulem ráda nechávala oslovovat. Ale to není jediný rozpor v její osobnosti.

Na jedné straně prosazovala pokrok, na druhé její zákoník Constitutio Criminalis ( z roku 1769) dovoluje a dokonce doporučuje nejstrašnější mučení. Jen malý citát: „Žena má být při své popravě přivedena na obvyklé popraviště, její oba prsy jí mají být rozžhavenými kleštěmi vytrženy a poté má být zbavena života mečem.“

Snažila se o ekonomické reformy, ale na druhé straně vydala 22. prosince 1744 dekret o vyhnání Židů z Čech. Protože to bylo v zimě a císařovna se nenechala obměkčit ani pražskými křesťany, zemřely na zledovatělých cestách stovky Židů. Praha ztratila jedním dnem čtvrtinu svého obyvatelstva. Teprve o tři roky později svůj dekret dost neochotně a jen částečně zrušila. I Židé žijící ve Vídni museli platit takzvanou „toleranční daň“, čímž chtěla panovnice dosáhnout, že ve městě mohli zůstat jen ekonomicky úspěšní Židé. Stejně tak se snažila zbavit protestantů, i když představovali nejefektivnější složku obyvatelstva. Špiclování a provokace k odhalení „skrytých kacířů“ byly na denním pořádku a odhalení jinověrci byli nelítostně i s rodinami odsouváni zejména do Sedmihradska a do Banátu – tedy do vylidněných, od Turků před nedávnem získaných území. Bez ohledu na to, že taková deportace 10 000 moravských protestantů zanechalo v hospodářství země nezhojitelné rány. Ostatně největší české selské povstání, potlačené v bitvě u Chlumce nad Cidlinou roku 1775 spadá do období její vlády.

Byla matkou 16 dětí, ale neváhala obětovat kteroukoliv ze svých dcer politickým cílům. Nejhrozněji to postihlo Marii Karolínu, která se musela provdat na matčin příkaz za primitivního a surového neapolského krále. Ale i svatba její nejmladší Marie Antonie, kterou známe z dějin jako Antoinettu, byla vynucena politickým kalkulem, a jak víme, nedopadlo to dobře.

Toužila po míru, ale přesto vedla dvě zničující války, které vyplnily 15 let jejího panování a uvrhly její poddané do nepředstavitelné bídy.

Těch protikladů bychom našli ještě mnoho, v podstatě jsou ale všechny vysvětlitelné. Marie Terezie patřila ještě do doby baroka, ale přesto tuto dobu markantně měnila svými reformami. Tyto reformy ale nebyly vedeny ve smyslu osvícenství, jak to pak dělal její syn Josef (se kterým měla proto celé roky hektické spory) nýbrž prostým pragmatismem. Ideologicky byla Marie Terezie ještě plně zakořeněna v době pronásledování čarodějnic a bigotního katolictví, její úřad panovnice ji ale nutil provádět změny, které tento systém narušovaly a bouraly. Nejmarkantnějším příkladem je zřejmě zákaz činnosti Jezuitského řádu v roce 1773, i když ji Jezuité vychovávali.

Marie terezie I

Marie Terezie byla příkladem člověka s neobyčejným politickým talentem, ale současně člověka bez jakéhokoliv politického vzdělání. To vysvětluje skoro vše. Vzdělání se jí nedostalo prakticky žádného. Její otec Karel VI. v intencích starého myšlení považoval vzdělání žen za škodlivé. Tvrdilo se, že nadměrné vzdělání není ženský mozek schopen zvládnout a toto je pak důvodem k hysterii a jiným chorobám. Proto se Marie Terezie směla naučit francouzsky a španělsky (to proto, aby mohla v těchto jazycích se svými urozenými přítelkyněmi u kávy klábosit) ale jinak byla držena od jakéhokoliv vzdělání na hony daleko. Nenaučila se nikdy ani pořádně německy, uměla hovořit jen tím nejdivočejším vídeňským dialektem a překlad její korespondence do spisovné němčiny způsobuje ještě dnes germanistům i historikům bolesti hlavy a vyžaduje nejméně rok studijního pobytu ve vídeňských hospodách.  Legendární je její výkřik ve vídeňském divadle, když se dozvěděla, že se jí narodil první vnuk (pozdější císař František II.)  “Poldi hot e bua”, což by ve spisovné němčině znělo “Leopold hat einen Sohn.”

O matematice, geografii, či dokonce diplomacii nemůžeme ve vzdělání budoucí panovnice vůbec mluvit.

Byl jsem sám překvapen, když jsem se dočetl, že takzvaná „Pragmatická sankce“ Karla VI. byla vydána v roce 1713. Ve škole jsme se učili, že tento dokument byl vydán proto, aby zabezpečil dědictví Marii Terezii v říši jejího otce, když už bylo jasné, že Karel VI. se mužského potomka s největší pravděpodobností nedočká. Jenže Marie Terezie se narodila v roce 1717. A po ní přišly na svět ještě dvě její sestry Marie Anna v roce 1718 a Marie Amálie v roce 1724 (ta ovšem zemřela už jako šestiletá). V čase vydání „Pragmatické sankce“ bylo Karlovi 28 let a byl určitě přesvědčen, že mužského potomka zplodí.

V Pragmatické sankci šlo o něco plně jiného. Pokusím se to vysvětlit. Karel měl být původně španělským králem. Poté, co poslední král španělské habsburské větve Karel II. v roce 1700 zemřel, měl Karel nastoupit na jeho místo. Jeho příchod do Španělska podráždil Francii která si na zemi na Pyrenejském ostrově už dávno brousila zuby a vedl k čtrnáctileté válce „O španělské dědictví“. Karel by se možná na trůně byl udržel, kdyby v roce 1711 nezemřel jeho bratr císař Josef I. (Zdolala ho epidemie černých neštovic, které byly metlou osmnáctého století a předešly tak syfilis, na kterou císař trpěl taky). Pokusy spojit španělskou a německou říšskou korunu na jedné hlavě selhaly. Katalánci slaví dodnes Diadu, jejich národní svátek 11. září 1714, kdy byla Barcelona jako poslední město věrné Karlovi a Habsburkům po úporném hrdinném odporu dobyta francouzskými jednotkami. Španělsko si pro sebe získali Bourboni (a drží ho dodnes) a Karel se musel spokojit s územím, nad nímž vládl jeho bratr a před ním jeho otec Leopold. A když se na to své dědictví podíval, dostal novopečený císař Karel záchvat zoufalství. Místo sjednoceného Španělska ohraničeného na severu Pyrenejemi a z ostatních stran mořem (od roku 1668 existovalo na západě zase samostatné Portugalsko, které ale španělského suveréna nezajímalo) měl vládnout nad územím, které se tomuto celistvému útvaru nepodobalo ani náhodou.

Karel VI

Habsburkové drželi císařskou římskou korunu nepřerušeně od roku 1440. Jenže kromě této koruny římského císaře, která se stávala stále více jen symbolickou funkcí (a roku 1804 definitivně zanikla) vládli Habsburkové ještě nad svými vlastními državami, kde byli přímí suveréni a kterážto území získávali válkami, koupí či vhodnými sňatky. Zde byli bezprostředními vládci a správci, jenže tato území tvořila nehomogenní ostrůvky i větší plochy rozprostírající se napříč Evropou. Byla to království, vévodství, hrabství různé marky i maličká území takzvaného „Předního Rakouska“ v jižním Německu. Patřilo sem tedy vedle samotného dnešního Rakouska (bez Salcburska, které bylo připojeno až v roce 1815) Uherské království s Chorvatskem a Dalmácií, Země české koruny se Slezskem ale už bez Lužice, kterou zašantročil Ferdinand II., dnešní Belgie, Lucembursko (nepoměrně větší než to dnešní), Milánsko,  Parma a Toskánsko. A pak ona další roztroušená území v Německu. Ta území se lišila nejen jazykem obyvatelstva, ale i politickými systémy, vedle monarchisticky ovládané Belgie to byly stavovské monarchie jako právě ta naše či prakticky neovládatelná území někdejších italských komun. Pragmatická sankce měla z těchto roztroušených a nehomogenních území vytvořit jeden celek, podléhající jednomu panovníkovi a jeho titul měl být dědičný (a pro jistotu zde byla zasazena i klauzule o dědičnosti po ženské linii).

Pragmaticka sankce

Samozřejmě bylo touto dědičností myšleno jen ono území podléhající přímo habsburské vládě, ne císařská koruna. Že by nad jeho zeměmi měla vládnout jeho dcera, Karla nikdy ani nenapadlo. Když už bylo jasné, že se mužského dědice nedočká, věnoval se plně výchově svého zetě Františka Štěpána Lotrinského – Marie Terezie byla pouze důvod, proč měl František nad habsburskými državami vládnout. Že by byla žena schopná vlády, si tehdy nemyslel v Evropě vůbec nikdo (i když existovaly precedensy z Anglie či Ruska, ale jedno bylo na ostrově – Angličané byli vždycky tak trochu jiní, to ostatně dokázali i minulého roku svým Brexitem, a Rusko bylo beznadějně daleko a k Evropě se – zatím – ani nepočítalo). Právě to měla Marie Terezie rozhodujícím způsobem změnit).

Proto v okamžiku, kdy Karel VI. poněkud nečekaně 20 října 1740 zemřel na otravu houbami, objevilo se nespočetně zájemců, kteří si brousili zuby na habsburské državy. Francouzi chtěli Belgii a Lucembursko, eventuálně i Milánsko, Bavoři Rakousko samotné, Sasové České království a Prusové Slezsko. Pouze uherskou korunu Marii Terezii nikdo nezpochybňoval – těžko říct, proč se o tuto svůdnou korunu nebyl nikdo ochoten ucházet.

První zaútočil Friedrich II. Pruský. Bez vyhlášení války obsadil Slezsko. Vůbec nepochyboval, že se habsburské državy rozpadnou a nechtěl přijít pozdě. Jeho drzost šokovala Evropu jen na chvíli, vzápětí se už všichni hrnuli k bohatě prostřenému stolu a chtěli na dědictví Karla VI. hodovat. Že se jim někdo postaví na odpor a že to bude dokonce žena, s tím nikdo nepočítal. František Štěpán se totiž ukázal jako naprosto neschopný zvládnout danou situaci, komando musela převzít jeho manželka.

Marie Terezie oplývala vždy temperamentem. Rézi, jak jí v mládí říkali, byla velmi půvabná dívka s blond vlasy, nebesky modrýma očima a tehdy ještě štíhlou postavou. Na každém plese byla poslední, kdo bál opouštěl a tancovala až do rána. Že si mohla za muže už v pouhých osmnácti letech vzít muže, do kterého byla opravdu zamilovaná, její temperament neumenšilo, ostatně povila mu šestnáct dětí a to mezi svými vladařskými povinnostmi a ve velmi těžkých časech.

Frantisek stepan

Možná by se byla Habsburská říše skutečně rozpadla. V roce 1741 bylo Slezsko pevně v pruských rukou, Sasové obsadili Čechy a Prahu, Bavoři spojení s francouzskými jednotkami dobyli Linec a táhli na Vídeň. Marie Terezie se mohla opřít jen o Uhry, kteří ji kavalírsky v zdánlivě ztraceném boji neodepřeli podporu, když je v Bratislavě s právě narozeným Josefem na rukou prosila o pomoc. (Podobně se zachovali v roce 1866 k císařovně Sissi – Maďaři prostě nedokážou odepřít pomoc ženě v tísni) Tehdy ale udělal fatální chybu Friedrich II. Svého už dosáhl, zabral nejbohatší rakouskou provincii a na trůně v Praze mu byla milejší ženská, o jejíž „neschopnosti“ při svém známém opovrhování ženami nepochyboval (zda byl Friedrich II. homosexuál či zda skutečně utrpěl při prvním slezském tažení zranění, které mu znemožňovalo sexuální styk s nimi, není dodnes jasné – že je považoval za hloupé, je ale všeobecně známé), než saský kurfiřt. Uzavřel tedy s Rakouskem separátní mír. Tím získala Marie Terezie možnost dobýt zpět své české a rakouské državy.  Trvalo to ještě celých dalších sedm let, než byl v roce 1748 konečně uzavřen mír, který potvrdil její nároky na země jejího otce Karla – s výjimkou Slezska a italských provincií Parma, Piazenza a Guastalla, které odstoupila Savojsku za pomoc proti Francii. Habsburská říše byla zachráněna, nastal čas zemi reformovat.

Právě onen osmiletý válečný konflikt odhalil slabost onoho soustátí v plné nahotě.

  • Země byly stavovsky řízené, což v praxi znamenalo, že každý šlechtic si dělal, co chtěl a odmítal poslouchat centrální moc, která ostatně ani neexistovala – protože neexistoval úřednický aparát. O nějaké centrální moci, jakou ve Francii zavedl Ludvík XIV., nemohlo být ani řeči.
  • Armáda byla zastaralá a neorganizovaná. Podle vzoru ještě z třicetileté války byl každý plukovník, který si naverboval svůj pluk, i jeho velitelem a nepodléhal žádnému centrálnímu velení. Vzdělání důstojníků bylo nulové, prostě stačilo mít peníze, naverbovat si jednotku a člověk jí velel. Jestliže to stačilo na Turky – díky géniovi vrchního velitele Evžena Savojského – nemohlo to stačit na skvěle vycvičenou pruskou armádu. Ostatně Evžen Savojský už v roce 1736 zemřel, což vedlo k tomu, že Rakousko dokázalo prohrát i s Tureckem a v roce 1739 se muselo vzdát severního Srbska a Valašska, které kdysi princ Evžen dobyl.
  • Daně se prakticky nevybíraly, protože jejich vybírání musely povolit stavy daných zemí a ty se držely hesla, že bližší je košile než kabát.
  • Vláda, kterou 23 letá Marie Terezie zdědila, se podobala ústřednímu výboru komunistické strany Sovětského svazu v osmdesátých letech minulého století – bylo to shromáždění gerontů. Oněch 6 ministrů, které nová panovnice ve vládě svého otce našla, čítalo dohromady 416 let.
  • Hospodářství bylo mimořádně neefektivní, výnosy z polí minimální, nevzdělaní sedláci byli povinni k takzvané robotě, tedy nucené práci na polích svého pána, kterou samozřejmě flákali, a na vlastní pole jim nezbýval čas – ostatně jim bylo zakázáno prodávat vlastní výrobky.
  • Průmyslová produkce byla ještě stále vázána pravidly cechů, manufakturní výroba existovala snad jen ve Slezsku, právě proto měl pruský král o toto území takový zájem.

Co s tím vším měla mladá panovnice dělat? Zejména, když se její muž projevil sice jako nadaný finančník (hospodářské otázky svěřovala výhradně jemu) ale jinak jako naprosto neschopný vládce, který se raději věnoval svým vědeckým koníčkům, než politickým zápasům. V roce 1745 se ovšem stal po smrti bavorského Karla VII. císařem, mohl tedy nosit onen prázdný symbol a byl teď formálně nadřízený své manželce, která byla vládkyní v dědičných zemích – kde byl on jen princ regent tedy něco podobného jako dnes princ Filip v Británii. Že si Marie Terezie do věcí vlády ve „svých“ zemích od císaře, i když se jednalo o jejího manžela, nenechala mluvit, je dobře známo. Tento dualismus byl až dojemný, kdy císař i panovnice měli v Hofburgu oddělené oficiální místnosti a udělovali samozřejmě oddělené audience podle svých titulů a povinností. Můžete hádat, o které audience byl větší zájem.

Marie Terezie měla mimořádný talent pochopit naléhavost a potřebu změn a měla neuvěřitelně dobrý čich na lidi, kteří tyto změny byli schopni prosadit. Kteří měli vzdělání, jež ona neměla. Jestliže si pak takového ministra zvolila, stála za ním plnou vahou své autority, i když byl nenáviděn, i když se proti němu intrikovalo a pomluvy či obvinění nabíraly nezvládnutelné rozměry. Panovnice se jimi nenechala zviklat, ani jednoho ze „svých“ mužů nenechala padnout. Pokud onen člověk, kterého si vybrala, jednal v intencích, které si předsevzala, byl nedotknutelný a měl volnou ruku pro vše, co dělal. I když se samozřejmě pak nemohl objevit na vídeňském plese, protože by ho přítomní vypískali. Marie Terezie si vybírala muže, kterým taková diskriminace nevadila, kteří byli ochotni pro moc obětovat vlastní popularitu a dokonce byli ochotni vzdát se i vlastního obohacení (v dnešní době naprosto nepředstavitelné, že?) Ona jim pak kryla záda svou popularitou u prostého lidu. Jednalo se tedy o podobnou strategii, kterou kdysi používala anglická královna Alžběta I. Díky lásce prostého lidu nemohli její protivníci nic dosáhnout, protože se vždy mohla na proletariát obrátit. Marie Terezie vždy vystupovala jako lidu blízký panovník – už jen pro její hrozný dialekt ji Vídeňáci milovali. Zpřístupnila lidu někdejší císařský lovecký revír Prater – protože ona lovu stejně neholdovala a vášnivý lovec František Štěpán se nezmohl na protest. Stejně tak byly veřejnosti zpřístupněny i zahrady v Schönbrunnu, ze kterého vybudovala svou letní rezidenci (ale bez toalet, jak s úžasem zaznamenal o dvacet pět let později Napoleon, když obsadil Vídeň a marně hledal v zámku místo, kde by vykonal svou potřebu – tak daleko zase modernismus panovnice nešel). I jinak dávala stavět ráda nové stavby, což přinášelo pracovní místa. I když sama ještě plně barokní osoba (v pozdějším věku i postavou) její dvorní architekt Nicolaus Pacassi byl představitelem modernějšího rokoka a císařovna to akceptovala (už proto, že barokní styl jejího otce zruinoval státní finance a ona byla ve všem pragmatička – stavěla, když na to měla) – jen svůj náhrobek u kapucínů si nechala zhotovit zcela v barokním stylu (aby se jí tam jednou dobře odpočívalo, jak k tomu podotkla). Pruský velvyslanec o ní psal do Berlína, že: „vášnivě ráda dává stavět, i když sama nemá o architektuře ani ponětí.“ Tak to s ní bylo ale ve všech oblastech panování a všude měla úspěch. Právě proto, že odborníkům do jejich práce nemluvila, a když, tak jen v hrubých rysech.

Maria Theresia

Reformou armády pověřila Leopolda hraběte Dauna. Z jejího podnětu byla ve Vídeňském novém městě založena vojenská akademie (která existuje dodnes) pro vzdělání důstojnického sboru. Od teď už nerozhodoval v obsazování důstojnického sboru původ či majetek, ale schopnosti – samozřejmě že to naráželo v šlechtických kruzích na odpor, ale Daun se uměl prosadit. Ignoroval poznámky, že se ke své funkci prospal – oženil se totiž s dcerou hraběnky Fuchsové, vychovatelky Marie Terezie a její nejbližší důvěrnice. Když musel Friedrich II. v druhé válce o Slezsko (takzvaná „koalice tří sukní“, kdy se proti němu spojily Marie Terezie, ruská carevna Alžběta a madame Pompadour, kterou poslouchal na slovo francouzský král Ludvík XV.) čelit rakouské armádě, volal zděšeně: „To jsou úplně jiní Rakušáci, než jaké znám!“ A odnesl si zničující porážky u Kolína či u Hochkirchenu. Kdyby jej nezachránila smrt carevny Alžběty, bylo by Slezsko opět rakouské a Prusko by možná nebylo vůbec. Koneckonců byl už Berlín obsazen ruskými vojáky.

Tehdy Friedrich pochopil i svou chybu, kdy rakouskou panovnici na začátku její kariéry tak bezostyšně podcenil a ulevil si povzdechem: „Konečně sedí ve Vídni na trůně po dlouhých desetiletích pořádný chlap. A nejhorší na tom je, že ten chlap je ženská.“

Reformu vzdělání dostal na starost Johann Ignác Felbinger. Marie Terezie nebyla pro nějaké přílišné vzdělání obyvatelstva – v tom měla stálý konflikt se synem Josefem. Myšlenky osvícenství jí byly naprosto odporné, jejím brněním byla katolická víra. Ovšem pragmaticky došla k závěru, že vzdělaný sedlák, který umí aspoň trochu počítat a číst, je efektivnější, než sedlák, který to neumí.  Proto zavedla povinnou školní docházku pro „DĚTI OBOJÍHO POHLAVÍ“, ovšem měly se učit jen tolik, aby nepoznaly „bídu svého postavení a nepokoušely se to změnit“. Vzdělání je mělo vést hlavně k prohloubení zbožnosti. V zájmu rozvoje vzdělání se nebála vzít si příklady z protestantských zemí, kde bylo vzdělání na mnohem vyšší úrovni než v zemích katolických – což ovšem nijak neotřáslo jejím přesvědčením, že jedinou pravou vírou je ta katolická. I Felbinger byl Prus a protestant. V roce 1774 konečně vyšel zákon „Všeobecný školní řád pro německé normální- vyšší a triviální školy“. Přičemž ono německé znamenalo odklon od vyučování v latině, jak bylo až do té doby pravidlem.

Vybudování byrokracie, tedy úřednictva, si vzal na starost Fridrich Vilém hrabě Haugwitz.  Jeho státní reforma mu přivodila nehynoucí nenávist šlechticů všech habsburských zemí, protože je připravil o jejich privilegia a nahradil je systémem úředníků, podléhajících ústřední moci.  Byl konec s dobami, kdy šlechta a klérus nemuseli platit daně, teď odváděli 18,75 procent ze svého zisku. Sedláci platili podle výměry půdy, proto existoval od roku 1748 Tereziánský katastr. Jak vysoko Marie Terezie Haugwitze hodnotila, o tom svědčí její věta: „On sám přinesl státu místo chaosu pořádek.“ „Za prosperitu mého státu děkuji jen jemu a jeho návrhům.“

I za ono legendární první sčítání lidu v Čechách a na Moravě v roce 1751 vděčíme Haugwitzovi – samozřejmě za tím byla snaha vybírat efektivně daně – což se mu k nelibosti jeho poddaných skutečně i dařilo.

Zavedení měnové reformy v roce 1750 se slavným mariatereziánským tolarem byl další krok k stabilizaci rozvrácených státních financí, o které se ale vzorně staral František Štefan a dokázal je dát do pořádku, což se ještě v roku 1740 zdálo nemožné.

Zdravotnictví se věnoval Gerard van Swieten. Pocházel z Holandska, kde to měl jako katolík dost těžké a proto rád přijal nabídku místa osobního lékaře Marie Terezie. Byl povolán v roce 1744 do Bruselu, aby zachránil sestru Marie Terezie Marii Annu, která měla potrat. Sice se mu život arcivévodkyně nepodařil zachránit, Marie Terezie k němu ale získala důvěru a povolala ho do Vídně. On se jí odměnil reformou výuky medicíny na vídeňské universitě, kterou dostal na nejvyšší evropskou úroveň. Ostatně Marie Terezie byla v tomto směru až překvapivě moderní., Prosazovala například tehdy naprosto nové očkování proti černým neštovicím – šlechtické rodiny, které se nechaly očkovat, mohly za tímto účelem prožít víkend na jednom z jejích zámků – pobyt „all inklusiv“.

Díky moderním medicínským metodám se skutečně podařilo potlačit obávané epidemie, které decimovaly v pravidelných intervalech obyvatelstvo a tak bylo poprvé docíleno vysokého populačního růstu.

Právní reformou se zabýval Joseph von Sonnenfels. Určitě nebylo snadné sjednotit naprosto rozdílné právní systémy zemí od Sedmihradska až k francouzským hranicím, které vyrůstaly ze zcela rozdílných tradic. Tento konvertovaný Žid to neměl s císařovnou úplně snadné. Několikrát upadl v její nemilost, zejména proto, že neúnavně kritizoval mučení při výsleších a relativizoval trest smrti. Nakonec se mu ale podařilo zmodernizovat právní řád a mučení bylo definitivně odstraněno v roce 1775.

Hlavou vlády Marie Terezie byl kancléř Wenzel Anton hrabě Kaunitz – Rietberg, později povýšený do knížecího stavu. Zastával úřad kancléře celých 41!!! let, sesadil ho z něj až následník Marie Terezie Josef II. On řídil zahraniční politiku, neúnavně cestoval ( zatímco Marie Terezie Vídeň prakticky neopouštěla – moře viděla v životě jen jednou v Livornu při cestě do Toskánska v roce 1739). Kaunitz stál za budováním koalic, které pomáhaly křehkému mocnářství přežít. Dokázal uzavřít separátní mír s pruským králem a pak dát dohromady onu „koalici tří sukní“, která Prusko bezmála zničila. Byl to skvělý diplomat, používal bez jakýchkoliv skrupulí machiavelistické metody vlády, císařovna mu ráda odpustila jeho hypochondrii a mnoho dalších extravagancí – byl to on, kdo zakotvil její říši pevně ve víru evropské politiky.

Marie terezie iI

Marie Terezie vstoupila do dějin jako panovnice reformátorka. Její reformy ovšem nebyly hnány žádnou ideologií, ale pouze čistým pragmatismem.  Ideologii jim propůjčil až Josef II. Ideologií Marie Terezie byl bigotní katolicismus a její reformy byly jejímu přesvědčení dokonce částečně v protikladu  – proto například i onen její dodatek, že se lid má vzdělávat, ale ne zase příliš, aby nepoznal bídu svého postavení a nechtěl se bouřit. Marie Terezie byla tedy osobou a vládkyní na přelomu dvou historických období, bála se sice opustit dobu starou, ale otvírala už dveře době nové, prostě proto, že ji k tomu nutila politická realita, kterou svým skvělým politickým instinktem byla navzdory chybějícímu politickému vzdělání schopna pochopit.

V roce 1780 předávala svému synovi (který nosil od roku 1765 korunu římského císaře a byl tedy v podobné pozici jako předtím jeho otec) zkonsolidovaný stát, rostoucí politicky i ekonomicky a připravený na další modernizaci a příslušné reformy, které pak její synové Josef a Leopold už v duchu osvícenství mohli zrealizovat. Toleranční patent byl pro Marii Terezii nemyslitelný a musel čekat až na její smrt. Stejně tak zrušení nevolnictví, protože si nedovedla představit, že by sedláci s nově nabytou svobodou uměli i zacházet.

Až smrt Leopolda II. v roce 1792 zastavila tento pozitivní vývoj. Za Františka II. se Rakousko znovu začalo propadat do zaostalosti, z níž se už nemělo vzpamatovat. Po více než sto letech stagnace pod neschopnými panovníky, kteří bohužel nezdědili talent své pramáti, se pak říše vytvořená Pragmatickou sankcí Karla VI. a jeho pravnukem Františkem I. povýšená v roce 1804 na Císařství rakouské v roce 1918 rozpadla.

Císař Ferdinand III. – neznámý Habsburk


Kdyby mne na toto jubileum neupozornily koncertní návěští, ani bych si ho nevšiml. 2.dubna uplynulo právě 360 let od smrti císaře Ferdinanda III.

Nenápadné jubileum, protože i tento císař je v podstatě v dějinách docela nenápadný – podle mého soudu neprávem. Byl to jeden z nejtalentovanějších Habsburků a jeho dílo přetrvává vlastně dodnes, jeho zásluhou vznikl takzvaný „vestfálský systém“ tedy systém rovnováhy politických sil v Evropě, základ fungování evropské politiky od roku 1648 až dodnes.

Císař se ukázal nejen jako schopný politik a mírotvorce, který dokázal zlikvidovat strašné dědictví, které mu zanechal jeho otec Ferdinand II. – totiž třicetiletou válku. Nebylo to ale proto, že by byl neschopný válečník. Právě v protikladu ke svému otci, který se na válečném poli nikde nevyznamenal ( katastrofy u Velké Kalocsi proti Turkům a proti Benátkám u Gradisky, kde ho zachraňoval Albrecht z Valdštejna, nesvědčí o talentu Ferdinanda II.) byl Ferdinand III. schopným vojevůdcem. Jako první dokázal v bitvě na otevřeném poli porazit Švédy v bitvě u Nördlingenu v roce 1634 , díky čemuž se tehdy podařilo vytlačit Švédy z jižního Německa. Kdyby se tehdy na jejich stranu nepřidala v roce 1635 Francie, skončila by zřejmě třicetiletá válka už pražským mírem v roce 1635.

Proč ale na smrt Ferdinanda III. upozorňují koncerty? Protože byl mimo jiné i velmi talentovaný muzikant – hráč na flétnu a komponista – jeho flétnové koncerty se hrají ještě dnes. Ale nejen to. Skládal i básně a to v italštině, kterou perfektně ovládal – zdály se mu v italštině hezčí a muzikálnější, vlastně to byly texty písní. V tom jej podporovala jeho třetí žena, velmi vzdělaná vévodkyně Eleonora Gonzaga z Mantovy. Učenému jezuitovi Atanásiovi Kircherovi, jednomu z největším učenců té doby věnoval svou v italštině komponovanou skladbu „Drama musicorum“. Jeho bratr Leopold Vilém o něm jednou hrdě řekl, že Ferdinand „opíral svou moc o lyru a meč.“ Jsou známy ale i císařovy zájmy v oblasti vědy, biologie a techniky.

Tedy člověk mnoha schopností, bojovník, politik i umělec. Jak to jde všechno dohromady, zejména,  když si uvědomíme, že jeho otcem byl nepříliš duchem obdařený Ferdinand II.? (Ten četl pouze životy svatých)

Možná proto bude zajímavé se na postavu tohoto nenápadného vládce podívat podrobněji.

frans_luycx_kaiser_ferdinand_iii._oelgemaelde_um_16371638_original_1

Ferdinand se narodil v Grazu, tedy ve Štýrském Hradci, mém současném působišti 13. července 1608 – byl tedy podle hvězdného znamení (stejně jako já) Rak. To možná mnohé vysvětluje. Zdaleka ne ale všechno. Své nadání mohl sotva podědit po otci, jeho matkou byla ale Marie Anna Bavorská, které její manžel říkal láskyplně Annele. Annele byla údajně tak nepěkná, že Ferdinanda II. před sňatkem s ní varovali dokonce i jeho vychovatelé a poradci jezuité, protože „vzhled nevěsty by se mohl negativně projevit na plození potomstva.“ Ferdinandovi II. to nevadilo. Ať už byl, jaký byl, prostoduchý, fanatický, rozsévající neštěstí a válku, svou ženu miloval nadevše. A dokázal s ní zplodit navzdory varování kněží celkem 7 dětí. Dospělého věku se ale dožily jen čtyři z nich.

Ovšem jakkoliv nepěkná, musela mít Marie Anna vysoký intelekt. Všechny její děti, které Ferdinandovi povila, prokázaly v životě nemalé schopnosti. Ať už Marie Anna, vévodkyně bavorská, Cecílie Renáta, královna polská či Leopold Vilém – biskup pasovský, olomoucký, vratislavský a velmistr Řádu německých rytířů. A především náš Ferdinand.

Důležitou roli zřejmě hrála i povaha Marie Anny. Zatímco Ferdinandova babička bavorská vévodkyně (rovněž jménem Marie Anna) byla katolická fanatička, která trestala svého syna, tedy Ferdinandova stejnojmenného otce, denním bitím a trýzněním v podobě domácího vězení o chlebu a vodě a jako malého chlapce ho poslala na universitu do Ingolstadtu, jen aby se nenakazil jedem protestantství, který byl tehdy v Grazu velmi rozšířený a nedovolila dokonce svému synovi ani návrat na pohřeb jeho otce Karla v roce 1590, Ferdinandova matka byla tvor naprosto lidský, starající se o rodinu a zprostředkující svým dětem mateřskou lásku. Osobně se domnívám, že právě zde je fundamentální rozdíl mezi oběma Ferdinandy otcem a synem. Rodinná výchova dokáže očividně divy.

Ferdinand nebyl určen pro vládu, tu měl převzít jeho starší bratr Jan Karel. Až po bratrově předčasné smrti v roce 1619 začali tehdy jedenáctiletého Ferdinanda vychovávat jako císařského následníka trůnu. Mezitím si ale už stačil osvojit mnoho čistě civilních zájmů – jako například lásku k hudbě. Jeho matka zemřela v roce 1616, kdy mu bylo osm let, určité stopy její výchovy se ale už nedaly z povahy mladého následníka odstranit. Mimochodem i Ferdinandův bratr Leopold Vilém byl velkým milovníkem umění, když byl po smrti svého bratra vyzván, aby se ujal vlády v Říši, odmítl a věnoval se v posledních letech svého života výhradně umění. Jeho sbírka obrazů a gobelínů tvoří ještě dnes základ sbírek Kunsthistorického muzea ve Vídni. Právě pro mnoho společných rysů všech sourozenců jsem přesvědčen, že zde muselo působit rodinné prostředí.

A to i přesto, že výchova císařského dorostu byla na příkaz jejich tatínka svěřena jezuitům. I on sám byl od nich vychován, on jim svěřil grackou universitu a nikomu jinému než bojovníkům řádu Ignáce z Loyoly nevěřil. Tato striktní výchova zanechala na Ferdinandovi III. stopy snad jen v jeho naprosto přehnaném uctívání Panny Marie. Ferdinand ji nazýval „Generalissima“ a věřil jí mnohem víc než svým generálům – zřejmě se k ní modlil i v předvečer bitvy u Nördlingenu, která přinesla ono překvapivé vítězství nad do té doby neporazitelnými Švédy. Mariazell bylo místo, které často navštěvoval – v tomto případ stejně jako jeho otec. V květnu 1645, kdy se švédské oddíly blížily k Vídni, vedl osobně velké procesí s obrazem Panny Marie, na niž v kritické chvíli spoléhal víc než na 39 000 vojáků, kteří měli odrazit švédského generála Torstensona.

V čem se ale od otce naprosto odlišoval, byla jeho schopnost jednání s lidmi a tím pádem i v politickém vyjednávání. V kritickém roce 1645 se mu podařilo šikovným vyjednáváním přetáhnout sedmihradského vévodu Rákoczyho na svou stranu a tím zachránit císařskou moc před soustředěným útokem ze západu (Francie) ze severu (Švédsko) a východu (Rákoczy), který by zřejmě habsburská monarchie nepřežila. (I bez Rákoczyho to bylo velmi těsné) Ferdinanda popisují jako člověka schopného naslouchat, milého při osobním jednání a rozumného v úsudku. Podle líčení svědků byl i velmi milující otec, který se o svou rodinu a děti staral až dojemně – očividně přenesl tuto vlastnost ze zážitků vlastního dětství. Krasavec ovšem nebyl – neměl po kom krásu zdědit, ani maminka ani tatínek jí neoplývali. Habsburský převislý ret byl u něj velmi dominantní – extrémních rozměrů dosáhl u jeho druhorozeného syna a pozdějšího císaře Leopolda. Přesto jej prameny popisují jako sympatického muže.

Na rozdíl od svého otce nedůvěřoval Ferdinand svým poradcům, zejména pak těm církevním -v první řadě jezuitům. I když byl od nich vychován, nebo možná právě proto, neřídil se skoro nikdy jejich radami, ale vytvářel si vlastní úsudek a podle něho i jednal. Jedinou poradkyní, na kterou dal a která ho doprovázela i na všech jeho cestách byla jeho první manželka, pro změnu opět jednou Marie Anna, která mu porodila šest dětí. Zemřela v roce 1646, tedy ještě před uzavřením vestfálského míru, ale protože jednání začala už v roce 1644, dá se předpokládat, že i ona měla velký podíl na ukončení třicetileté války. I když právě v posledních čtyřech letech tohoto konfliktu bylo v Německu napácháno víc škod než za předchozích 26 let. Zřejmě právě pod dojmem probíhajícím mírových jednání se každý snažil urvat v poslední chvíli co nejvíc a postavit tak své protivníky před hotovou věc. Dokonce právě v této poslední fázi války došlo k onomu legendárnímu švédskému obléhání Brna v roce 1645, ale ve stejném roce byla ostřelována i Vídeň. Císař se ovšem spoléhal i na zkušené profesionální politiky, kteří měli jeho důvěru. Nejprve to byl hrabě Maximilian Trauttmansdorf a po jeho smrti pak Jan Weikart kníže Auersperg. Trauttmansdorf byl pověřen jednáním s válečnými nepřáteli a měl od císaře plné moci k velkým ústupkům.

Právě tváří v tvář válečnému šílenství, které chtěl za každou cenu ukončit, byl císař ochoten uzavřít mír i za cenu velkých mocenských a teritoriálních ztrát, prostě za každou cenu. Zejména císařská koruna si po vestfálském míru ponechala jen svou symbolickou hodnotu, císař ztratil v podstatě jakoukoliv moc v říši. Idea Karla Velikého o jednom mocném vládci, ovládajícím celou Evropu, definitivně zemřela a nahradila jí politika rovnováhy sil. To šlo tak daleko, že při vestfálských vyjednáváních, která se vedla ve dvou městech (katolíci vyjednávali v Münsteru a evangelíci v Osnabrücku), se do místností bouralo tolik dveří, kolik bylo právě vyjednávajících stran, aby mohli všichni vstoupit do místnosti současně.

Toto tedy zůstalo jako dědictví po tomto „neznámém Habsburkovi“ jak bývá někdy historiky nazýván. Mírotvorci zůstávají v dějinách bohužel ve stínu válečníků. Ferdinand přinesl Evropě mír a nové politické uspořádání, na kterém v podstatě stojí evropská politika dodnes.

A přidal k tomu trochu hudby a poezie. Možná by si tedy zasloužil přece jen více slávy.

Grigorij Jefimovič Rasputin – podvodník nebo divotvorce?


 

Kdybych napsal, že zítra, tedy 16 prosince uplyne 100 let od smrti této mysteriózní postavy světových dějin, byl bych neseriózní. Grigorij Rasputin skutečně zemřel v noci z 16 na 17 prosince 1916, ovšem podle juliánského kalendáře. Podle našeho to bylo 30 prosince, ovšem protože v čase Vánoc a Nového roku dávám svým čtenářům pokoj, rozhodl jsem se zveřejnit tento jemu věnovaný medailon už dnes.

Pro nás, kteří jsme vychováni v duchu racionalismu, nemohl být samozřejmě tajuplný Gríša nic jiného než podvodník. Tak bývá většinou i zobrazován, ostatně v jeho době (a zejména v Rusku) se různými samozvanými proroky jen hemžilo a většina z nich byla politováníhodnými podvodníky, kteří i špatně skončili. Že špatně skončil i Rasputin, má jiný důvod. A jako jediný nezmizel v propadlišti dějin, ale zůstává stále slavným, postavou, jejíž osudy jsou stále znova popisovány a zfilmovávány. Prostě Gríša láká. V.P. Borovička ve své knize Atentáty, které měly změnit svět z roku 1984 nepochybuje ani v jediném řádku, že se jednalo o podvodníka a šarlatána. Samozřejmě v této knize, vydané ještě v čase komunismu, musíme vidět i politický podtext. Popis poměrů Ruska na přelomu devatenáctého a dvacátého století měl vyvolat pocit zaostalého dekadentního systému, který přímo volal po říjnové revoluci. Zaostalá země, tyranský car, bláznivá carevna a nad tím vším nedostižný podvodník Rasputin. Toto schéma zapadalo přesně do komunistické propagandy.

Nezapomeňme, že téměř všechny zprávy o Rasputinovi pocházejí od jeho nepřátel – přátele totiž neměl – a vysoká petrohradská společnost nejen že ho nemohla vystát, ale byla v pomluvách velmi vynalézavá. Proto všechny zprávy snad kromě hlášení tajné carské policie je třeba brát s velkou rezervou.

Pokusím se na tuto mysteriózní postavu přece jen podívat z jiné strany. Nevím, zda mám pravdu, ale myslím, že si tento poněkud jiný pohled zaslouží.

Ne vše, co se odehrává, se totiž dá vysvětlit racionálně. Toto tvrzení je v Evropě samozřejmě svatokrádežné, postavili jsme přece rozum a logické myšlení na nejvyšší piedestal (snad jen po konzumu). Ale to je evropský fenomén. Pokud budete číst knihy Marqueze, Allendové nebo Borgese, zjistíte, že třeba Jihoameričané to tak neberou a přijímají nevysvětlitelné vedle vysvětlitelného jako rovnocennou součást života. Na rozdíl od nás jsou schopni tyto nadpřirozené (nebo jen nepřirozené) efekty vnímat. My okolo nich procházíme, aniž bychom je zaznamenali.

Rusko – je mi líto, ale je to tak, Evropa nikdy nebylo. Proto ani racionalismus zde nezapustil kořeny tak hluboko jako u nás, marně se Kateřina Veliká snažila Rusy seznámit s idejemi osvícenství. Neuspěla a neuspěl ani nikdo po ní. Proto se Rasputinův příběh mohl odehrát zřejmě právě jen v Rusku.

rasputin

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil v roce 1869 ve vesnici Pokrovskoje v Tobolském regionu, jeho rodiče byli poměrně zámožní sedláci. Malý Gríša ale o sedlačení neprojevoval nikdy zájem. Byl to snílek a když jednou správně určil ve vesnici zloděje, získal pověst jasnovidce. Od dětství žil prostě v jiném světě. Už v jeho sedmnácti letech na něj leželo u policejního ředitelství v Tobolsku několik udání za opilství, zneuctění děvčat a krádeže. Zřejmě proto se vydal na kariéru potulného kazatele – měl krásný hlas, přestože byl nevzdělaný, uměl krásně hovořit, byl vtipný a hovořil v podobenstvích a byl očividně se svými dlouhými blonďatými vlasy a ryšavým plnovousem přitažlivým mužem. V extázi se mu třikrát zjevila Panna Marie 1877, 1887 a 1891, celý jeho život byl poznamenán kultem panny Marie – v carevně Alexandře Fjodorovně viděl očividně její zhmotnění v reálném světě. Patnáct let mezi roky 1886 a 1901 byl poutníkem,(došel pěšky až na horu Athos v Řecku) který se jen zřídka vracel domů do Pokrovského. Přesto stačil se svou ženou Praskovinou zplodit tři děti. Nějaký čas strávil v klášteře ve Verchoturji, kde se vzdělal v písmu, číst a psát se přesto příliš nenaučil.

V roce 1903 přišel poprvé do St.Petersburgu a seznámil se s carovým zpovědníkem, slavným knězem Janem  Kronštatu. Tento ctěný a vzdělaný mu údajně okamžitě poznal Rasputinovy mimořádné schopnosti – 1.listopadu 1905 ho představil carovi a carevně, což si car Mikuláš dokonce poznamenal do svého deníku. „Seznámili jsme se s božím mužem – Grigorijem z tobolské oblasti.“

Abychom další osudy pochopili, musím udělat malou odbočku k carské rodině. Car Mikuláš II. vyhlášený pravoslavnou církví za svatého mučedníka, má v dějinách rozpornou pověst. Komunistické propaganda jej líčila samozřejmě jako nelítostného krutého tyrana, serióznější historici jej popisují spíše jako nerozhodného, slabého, ale čestného muže. Ovšem jako člověka, který se naprosto nehodil do funkce, ve které byl a už vůbec ne v pohnutých dobách přelomu devatenáctého a dvacátého století. Více než vládnutí jej bavil kulečník, který hrál údajně skutečně skvěle, v Alexandrijském paláci v Carském Selu, kde se svou rodinou až do února 1917 žil, je jeho kulečníkový stůl zachován. Na něm se ve válečných dobách rozkládaly mapy bojišť a přijímaly osudová rozhodnutí.

mikulas-ii

Jeho otec Alexandr III, zemřel v roce 1894 ve věku 49 let (kritici carského režimu i V.P. Borovička nepochybují, že se upil k smrti, ve skutečnosti ale trpěl na nedostatečnost ledvin, která se tehdy léčit nedala).

Carevič Mikuláš byl tehdy už zamilován do hesenské princezny Viktorie Alice, kterou poznal na britském královském dvoře, kde po smrti svých rodičů vyrůstala u své babičky Královny Viktorie. Poznali se už v roce 1884, kdy budoucí nevěstě bylo 12 let a ženichovi 16. Mikuláš už o žádné jiné ženě nechtěl slyšet, svou luteránskou nevěstu, ze které jeho rodiče ani ruští kněží nebyli nadšení, si nenechal nikým vzít a skutečně si svatbu s ní vytrucoval. Alexandr povolil sňatek, až když pochopil, že brzy zemře, ruská tradice nedovolovala, aby byl nový car v době nástupu na trůn svobodný. Tato skutečnost svědčí o tom, že Mikuláš byl schopen opravdu hlubokého citu.  Není známo, že by udržoval v panovnických rodinách jinak naprosto obvyklé nemanželské milostné vztahy. Z toho manželství vzešlo pět dětí.

rodina-mikulas

Carevna Viktorie Alix Helena Luise hessenská, která po nezbytném přestupu k pravoslaví přijala jméno Alexandra Fjodorovna byla vášnivá, poněkud exaltovaná dáma. Především, jak už se to stává, se nesnášela se svou tchýní Marií Fjodorovnou, někdejší dánskou princeznou Marií Sofií, Friederike Dagmar.  Zda to byl vliv tchýně či ponurné atmosféry svatby, které se nesla ve stínu pohřebních rituálů za zemřelého tchána nebo neštěstí na Chodyňském poli v roce 1896 ke kterému došlo u příležitosti korunovace a kde zemřelo několik tisíc lidí, Rusové „Němku“ nikdy nepřijali za svou a přičítali jí všechna neštěstí, která národ postihovala. Je pravda, že carevna byla mnohem energičtější než její manžel a jeho váhavost v politice ji rozčilovala. Mikulášovi možná na rozdíl od jeho otce nechyběla dobrá vůle pokračovat v reformách svého dědečka Alexandra II, chyběla mu ale energie a odhodlání. Carevna tedy zasahovala do politiky osobně, zejména při urychlování potřebných reforem, zaostalé Rusko ji dráždilo a snažila se sem přinést německé zákony a pořádek, jak ho znala z domova a o němž byla právem přesvědčená, že je zodpovědný za německý ekonomický úspěch. V osobních místnostech v Alexandrovském paláci (křídla cara a carevny byla přísně oddělena) přijímala ministry, jednala se zahraničními politiky. Mikuláš jí to nezazlíval – možná mu to dokonce vyhovovalo, protože se mohl věnovat svému kulečníku, Rusové ale vládu „Němky“ nebyli ochotni tolerovat. (Už jednou si to zažili s Kateřinou Velikou).

alexandra-fodorovna

Navíc v sobě nešťastná carevna přechovávala jedno neblahé tajemství. Odkud v sobě nosila gen zodpovědný za zhoubnou krvácivost, tedy hemofilii, v tom se teorie liší. Jedna praví, že vinu na tom nesla její babička Viktorie Anglická, hemofilie je ale dokázaná přímo v rodině hessenských vévodů. Choroba má tři různé stupně, při prvním je skoro nezpozorovatelná, při třetím stupni, kdy je koncentrace srážlivého faktoru VIII snížena pod jedno procento normálu, dochází k těžkým krvácením i při minimálních poraněních a dokonce i spontánně, zejména do kolenních kloubů. Dnes je léčbou substituce těchto srážlivých faktorů, v době začátku dvacátého století léčba neexistovala.

Na chviličku odbočím ještě do medicíny, protože hraje v našem dnešním příběhu velmi podstatnou roli. Hemofilie je dědičné onemocnění přenášené na chromozomu „X“. Protože ženy mají tyto chromozomy dva, a na dostatečnou tvorbu faktoru VIII stačí jeden nepoškozený, je u nich toto onemocnění extrémně řídké. Muži mají ale jen jeden X chromozom a jeden chromozom Y. Proto pokud tento gen pro Hemofilii po matce zdědí, neodvolatelně onemocní. Protože matka má tyto chromozomy dva, je pravděpodobnost, že její syn bude nemocný, 50 procent.

První čtyři děti, které se carskému páru z jejich lásky narodily, byly dcery. Celé Rusko ale samozřejmě očekávalo narození následníka trůnu a šuškalo se o prokletí nehodné carevny. Zfrustrovaná Alexandra Fjodorovna byla ochotna podstoupit cokoliv, aby se jí očekávaný syn narodil. Byla ochotna postoupit i „zázračnou“ koupel v ledové vodě v sarovském klášteře za asistence „zázračného“ svatého mnicha Serafima. Rok nato 12. srpna 1904 se carskému manželskému páru narodil syn Alexej.

alexej

Osud si s nešťastnou carevnou ale opět zahrál, Alexej zdědil onen vadný gen v chromozomu „X“ a byl postižen hemofilií v její nejtěžší podobě. Alexej byl chytré a šikovné dítě (jeho fotografie v Alexandrovském paláci to dokazují), nebezpečí ale číhalo všude. K prvnímu velkému život ohrožujícímu krvácení došlo na podzim 1907. Lékaři byli bezmocní a tehdy si vzpomněla carevnina dvorní dáma Anna Vyrubova na zázračného muže Rasputina. Tento kdysi varoval Annu před svatbou s námořním důstojníkem Vyrubovem. Svatba se přesto uskutečnila, ovšem vzhledem na psychickou chorobu Vyrubova bylo manželství o rok později zrušeno.

Rasputin byl vpuštěn k nemocnému careviči, který měl silný otok kolenního kloubu a trpěl vysokou horečkou. Je prokázáno, že se Rasputin prince vůbec nedotkl, pouze se vroucně modlil na carevičovo uzdravení. A – krvácení se skutečně zastavilo. Ale nejen to, otok kloubu do příštího dne zmizel a carevič mohl normálně chodit. To se už skutečně podobná zázraku a nedá se vlastně medicínsky vysvětlit. Krvácení se sice může zastavit spontánně, otok ale potřebuje na resorpci týdny a často zůstane kloub trvale postižený a neohebný. Zázrak? Připustí naše racionálně vychované myšlení vůbec takovou možnost?

Dovolím si teď vzpomenout na mou vlastní zkušenost. Jako mladý asistent v Popradu jsem byl zodpovědný za výchovu nejmladších kolegů ( tato funkce mě pronásleduje dodnes).  Jeden z nich – nesmírně šikovný, který se chtěl stát obvodním lékařem, měl neuvěřitelnou schopnost, z níž šel strach. Dokázal měřit krevní tlak tím, že nad pacientem držel ruce (hodnoty souhlasily naprosto přesně) dokázal objevovat místa zánětů či nádorů tím, že po pacientech přejížděl rukama. Co nás šokovalo nejvíce – dokázal přesně stanovit hodinu BUDOUCÍ smrti těžce nemocných. Vysvětlil mi, že prostě měří energii, která v člověku ještě je a že ji dokáže do určité míry i přenášet. Co se týká zánětů a nádorů, cítí pod rukama chlad (nádor) nebo teplo (zánět). Sám ale přiznal, že je schopen vyšetřit maximálně tři až čtyři pacienty denně, protože celý proces jej stojí nesmírně mnoho sil, které si obnovoval speciálními cvičeními. Jednou při vyšetřování osmdesátiletého Roma skoro omdlel, protože z něj pacient odsál tolik energie, že nebyl téměř schopen stát na nohách. Nejzajímavější na jeho vyprávění ale bylo, jak se o svých schopnostech dozvěděl.  Jednou seděl s kamarády v hospodě, když k němu náhle přes celý lokál přišel nějaký neznámý Bulhar a řekl mu „Máš mimořádné schopnosti, cítím to, cítil jsem to přes celou hospodu. Tyto schopnosti mají jen nemnozí a bylo by škoda je nepoužít, pokud jsi připraven používat je ku prospěchu lidí.“ Kamarád souhlasil a onen Bulhar ho začal cvičit v praktikách, která jsem popsal výše. Zajímavé je, že ten člověk toto vyzařování u mého kamaráda vycítil na poměrně velkou vzdálenost. Je to tedy očividně něco existujícího, co ale my ostatní nejsme schopni vnímat. Ta historka připomíná velmi vidění Ivana Kronštatského, který v příchozím Rasputinovi vycítil „Jiskru pravé víry“, aniž s ním musel hovořit. Mohl mít Rasputin podobné schopnosti? Mohl! Je totiž známa historka z pozdější doby, přesněji z roku 1912, kdy Rasputin upadl už dávno u carského dvora v nemilost (stalo se mu to v životě víckrát) a žil opět v rodné obci Pokrovskoje. Carská rodina byla tehdy na lovu v Bialowezi v dnešním Polsku. Carevič se zde zranil a jeho krvácení se nedařilo zastavit. Když už se lékaři vzdali jakékoliv naděje, pověřila carevna Annu Vyrubovou, aby se obrátila na Rasputina. Ta mu poslala telegram, kde vylíčila danou situaci. Rasputin řekl své dceři Marii, že se pokusí uskutečnit jeden z nejtemnějších a nejobtížnějších rituálů. Klekl před obrazem Bohorodičky a upadl do jakéhosi transu. Mumlal modlitby, tekl z něj pot, měl nepřítomný pohled, očividně věnoval celou svou energii určitému cíli. Nakonec upadl do bezvědomí, z něhož se probral až po delší době. Ve stejné době se zastavilo Alexejovo krvácení a princ se opět uzdravil. Nemůžu si pomoci, na náhodu odmítám věřit. A Rasputinovo chování mi až příliš připomíná jednání mého popradského přítele, než abych neviděl paralely.

Už ve starém Egyptě existovali lidé, takzvaní zastavovači krve, kteří svou pouhou přítomností umožňovali provádět chirurgické zákroky, protože pacient v jejich přítomnosti nekrvácel. (Tato skutečnosti je popsána v „Knize živých“ nejstarším medicínském spisu světa, objeveném v Luxoru.) Byla to schopnost vrozená, měli ji někdy i úplně prostí primitivní rolníci, egyptská medicína jejich schopností využívala.

Rasputinovy schopnosti šly ale očividně ještě dál. Nejen, že dokázal přežít několik atentátů – jedy na něj prostě nepůsobily. V roce 1914 přežil ale nepřežitelné, v rodné obci na něj spáchala atentát bývalá prostitutka Koňa Gusevová – vrazila mu nůž do břicha. Podle všech příznaků zasáhla střevo a Rasputin dostal těžkou peritonitidu (zánět pobřišnice) – chorobu v té době, která neznala antibiotika stoprocentně smrtelnou. Někteří historici se snaží tomuto atentátu dodat gloriolu tajemného, že jej situují na 28. června 1914, tedy na den atentátu na Františka Ferdinanda d´Esteho v Sarajevu. K atentátu na Rasputina došlo skutečně 28. června 1914, ovšem podle juliánského kalendáře, podle gregoriánského tedy 12. července 1914. V těžkých horečkách měl ale mít Rasputin vidění, ve kterém naléhavě varoval cara, aby se nepouštěl do války, protože ta zničí celou zemi a nepřinese lidem nic dobrého.“

Car jeho varování neakceptoval, Rusko vstoupilo do první světové války  31. července 1914. V září 1914 byl zázračně uzdravený Rasputin už opět v Petrohradě. Tentokrát jako nepostradatelný přívěsek carské rodiny. V Petrohradě už tentokrát zůstal až do konce svého života. Užíval si svou slávu. Užíval si ji příliš!.

Hlavním neštěstím Rasputina bylo, že se svou popularitou prostě neuměl zacházet. Známe to i dnes, zejména mladistvé hvězdy si myslí, že ji svět leží u nohou a že si mohou dovolit prostě úplně všechno (viz. Justin Bieber nebo svého času Britney Spears a stejně se daří například i slavným fotbalistům a nemusí to být zrovna Christiano Ronaldo, stačí například David Limberský). Jejich sebevědomé ev. arogantní chování budí negativní emoce a nenávist. Rasputin si myslel, že si může dovolit všechno, prosadil například jmenování svého kamaráda za tobolského biskupa. Rasputinův vliv na carevnu byl solí v očích ruské aristokracie. Carevna „svatého“ muže přijímala ve svých soukromých komnatách (tu místnost je možno v Alexandrovském paláci navštívit). To dalo podnět k pomluvám o sexuálním vztahu Rasputina k carevně. Dovolím si o tom pochybovat. Rasputin byl sice skutečně sexuálně extrémně aktivní, byl ale oddán kultu bohorodičky a ve východní církvi není hlavou pravoslavné církve patriarcha jako na západě papež, ale car. Ten je náměstkem božím na zemi a carevna musela tedy být pro Rasputina ztělesněním panny Marie. I pověsti o tom, že spal s aristokratkami, jsou vyvráceny zprávami tajné policie, která mu byla stále v patách (ministr vnitra Chvostov ho nenáviděl, dal ho sledovat a snažil se ho dát odstranit, což vedlo k jeho vlastnímu pádu). Rasputin pil a v jeho domě se to hemžilo prostitutkami a děvčaty z ulice, ženy z nejvyšších kruhů ale k němu přicházely jen na několik minut, aby jim svatý muž vyložil jejich budoucnost či léčil jejich – hlavně psychické – choroby. Což svatý muž rád činil, protože mu to zvyšovalo jeho popularitu a vliv. I pomluvy o špinavém a nemytém smradlavém mužikovi odpovídají pohledu aristokracie na povýšence z nejnižších kruhů. Je například zdokumentováno, že před svou smrtí tedy před návštěvou Jusupovského paláce, se Rasputin okoupal, napomádoval a naparfémoval, protože očekával setkání s vznešenou dámou. Jestliže toto udělal kvůli potenciální milence, koupal se před návštěvou u cara a carevny určitě taky. S jeho hygienou to tedy očividně nebylo tak strašné, jak referují literární prameny, i když jistá ruská aristokratka popisuje černé nehty a špinavé ruce svatého muže. Carský dvůr byl jako každé politické hnízdo plné intrik, kde se neustále bojovalo o existenci. Vyhlášeným nepřítelem Rasputina byl carův strýc generalissimus Nikojaj Nikolajevic (vnuk cara Mikuláše I.), vrchní velitel ruských vojsk. Po neúspěších ruské armády v roce 1915 dosáhl Rasputin jeho odvolání. Vrchní velení nad armádou převzal car osobně, což byla největší chyba – všechny následující neúspěchy ruské armády byly přičítány jemu – a jeho ženě, Němce, která logicky pracuje ve prospěch své rodné země. A Rasputin se nechal strhnout k proroctvím, kdy svými „vizemi“ vyprovokoval neúspěšné ofenzívy u Baranovici v dnešním Bělorusku nebo u Rigy, které stály životy statisíce ruských vojáků. Pro ruské generály bylo vše jasné, Rasputin je agent v německých službách, který pracuje na ruské porážce.

Část ruské aristokracie se rozhodla k činu, Rasputin musel zemřít. Car nesměl nic tušit – Rasputin prorokoval carevně, že carská rodina bude vládnout, jen pokud bude on naživu. Jeho proroctví se (jako spousta jiných) naplnilo, zemřel 30. ledna 1916, car byl svržen únorovou revolucí 28. února 1917, tedy pouhé dva měsíce po Gríšově smrti. Podivnou souhrou okolností byla carova rodina deportována do vyhnanství do Tobolska, tedy do oblasti, kde se Rasputin narodil.

O podrobnostech atentátu se v tomto článku nehodlám šířit, je dostatečně známý, mnohokrát zfilmovaný a dá se kdekoliv v literatuře najít. Jedna věc se ale běžně nevzpomíná, protože by zřejmě lidem naháněla husí kůži, stejně jako ji nahnala mně, když jsem o ní četl. Jak známo, spiklenci vedeni Felixem Jusupovem

felix-jusupov

(patřil mezi ně i vnuk cara Alexandra II. Dmitrij Pavlovič) namíchali Rasputinovi nejprve do jídla a do vína cyankáli. Když jed nezapůsobil (sice se to zdůvodňuje tím, že cukr v zákuscích a ve víně cyankáli rozložil a zbavil účinnosti, ale už dříve se Rasputina pokusil neúspěšně otrávit kníže Andronikov – ani tehdy jed nepůsobil. Pak jej Jusupov střelil z pistole do srdce: Rasputin to přežil a podařilo se mu utéct na dvůr paláce. Tam jej ještě několikrát postřelili (Jusupov sám o osmnáct let později udal, že Rasputina trefila na dvoře ze tří výstřelů poslance Puriškeviče jen jedna kulka). Protože ani to nestačilo, utloukl jej pak Jusupov pažbou pušky (pitva potvrdila s životem neslučitelná zranění mozku). Poté jej spiklenci vrhli vysekaným otvorem do ledové říčky Mojky. Prosím, následující zjištění je jen pro silné povahy. Proud Něvy by musel Rasputina zahnat do moře a s tím zřejmě spiklenci i počítali. Jenže jeho mrtvola se našla u Krestovského ostrova! Což znamená, že „mrtvý“ Rasputin musel pod ledem ve vodě o maximálně čtyřech stupních Celsia plavat několik kilometrů proti proudu řeky!!! Nejprve po proudu říčky Mojky, u které leží Jusupovský palác (byl jsem se tam podívat), pak proti proudu Boľšoj Nevy okolo Petropavlovské pevnosti, pak po proudu řeky Boľšoj Nevky a teprve tam ho opustily síly. A to vše s cyankáli v krvi, s kulkou v srdci a roztříštěnou hlavou. Pokud máte racionální vysvětlení, rád ho přijmu, aby mi ten mráz po zádech přestal běhat. Ale některé věci se rozumem prostě pochopit nedají.

Kdo byl tedy Gríša Jefimovič Rasputin? Podvodník? Divotvorce, léčitel, prorok?

Každopádně byl obětí systému, ve kterém vystoupal nepřiměřeně vysoko, což jej stálo život. Neuměl se svou slávou zacházet a díky své primitivní struktuře osobnosti to ani umět nemohl. A už vůbec ne v tehdejším Rusku, stojícím na prahu vlastní zkázy. Kdyby byl skromným léčitelem, žákem velkého Ivana z Kronštatu, byl by se dočkal úcty a mohl žít dlouhý spokojený život. Ale sláva ho oslepila, byl pravým „rockstarem“ své doby a to jej stálo život. Protože společnost vyvolených nesnáší povýšence.

Každopádně se dočkal nehynoucí slávy. Zůstane symbolem, zůstane fascinující osobností, o níž se bude ještě hodně psát a na niž lidská historie nikdy nezapomene. Právem.

František Josef – císař, který znamenal konec Rakouska


Za několik dní uplyne 100 let od smrti předposledního císaře rakouského Františka Josefa I. Věnoval jsem mu jeden medailon už před několika lety a při této příležitosti si jej dovolím umístit na můj web ještě jednou – doufám, že uplynula dost dlouhá doba, aby mí čtenáři na ten článek už buď zapomněli, nebo tehdy moji stránku ještě vůbec nenavštěvovali.

A tak si ho – v poněkud upravené podobě, dovolím zveřejnit ještě jednou.

Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti, je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativizmu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje.

Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jeho konzervatismus šel tak daleko, že až do konce svého života odmítal používat splachovací záchod, i když byl tento v Schönbrunnu zabudován v roce 1860. Místo toho museli až do konce jeho života vynášet nejvznešenější stolici služebníci osobně.

fratisek-josef-i

Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho, celých 67 let 11 měsíců a 19 dnů, tím se zapsal mezi nejdéle vládnoucí panovníky na světě vůbec. Stařičký mocnář v posledních letech svého života opravdu nebyl schopen držet krok s dynamickým vývojem světa na počátku dvacátého století a stal se loutkou v rukou svých poradců a bojechtivých generálů. Uniformy ostatně miloval, i když na válečném poli byl naprosto ztracená existence. Některé nosil i dvacet let – podle toho i vypadaly. Ale děsil se jakékoliv změny, tedy i té nové uniformy.

Jenže jak to vlastně s císařem Františkem Josefem vlastně bylo? Na trůn se dostal jako osmnáctiletý mladý muž, k němuž se upínaly naděje celého mocnářství. Potřeba říci, že naděje obou tehdy na smrt znepřátelených stran. František Josef se stal císařem 2. prosince 1848, tedy v roce, kdy v celé Evropě zuřila revoluce a nevynechala ani Rakousko. Lidé se domáhali svobody, práva spoluurčovat dění ve svých zemích. Z absolutních monarchií se měly stát monarchie konstituční, vázané zákony přijímanými v parlamentech, pro konservativní šlechtické kruhy opravdový strašák, jemuž bylo třeba zabránit za každou cenu. Období Metternichova absolutismu, výsledek vídeňského kongresu, se chýlilo ke konci.

Je třeba si uvědomit, že rok 1848 byl vlastně dítětem francouzské revoluce z roku 1793. Šlechta ve francouzské revoluci ztratila své největší privilegium – právo neplatit daně. V Rakousku ji zdanil pokrokový císař Josef II. Zdanění šlechty přinášelo do politiky dva pozitivní faktory. Zaprvé se tím naplnila státní kasa, zadruhé se výrazně zlepšila morálka při placení daní u ostatního obyvatelstva. Daňové úniky se tak přestaly hodnotit jako kavalírský delikt, jímž se bohatí snažili přiblížit svým chováním rodové šlechtě (a ze všech sil usilovali, aby dosáhli šlechtického titulu, což bylo spojeno s jednorázovou investicí do císařské pokladny za ekvivalent doživotního osvobození od dalšího placení).

Dědeček Františka Josefa I, císař František I., rozhodnutí svého strýce Josefa zrušil a šlechtu učinil znovu privilegovanou skupinou bez daňových povinností. Po porážce Francouzů u Waterloo se podařilo tyto poměry na více než třicet let vídeňským kongresem zakonzervovat. Vše pokrokové, co připomínalo reformy Josefa II.,  bylo pro císaře Františka „Jakobínstvím“ a v této atmosféře vyrostl i mladý František Josef.  Na potlačování všeho pokrokového dohlížel všemocný kancléř Metternich se svou tajnou policií. František I. neoplýval syny nadanými pro úkoly vlády (i on se ostatně v této úloze neosvědčil a slavil mnohem větší úspěchy jako zahradník než jako panovník – každý Habsburk se musel ve svém mládí vyučit nějakému řemeslu, František se vyučil zahradníkem a toto své druhé povolání velice miloval). Jeho nestarší syn Ferdinand I., zvaný Dobrotivý je všeobecně označován za hlupáka neschopného vlády. Zřejmě to je příliš zjednodušený pohled. Ferdinand sice nesl svým životem obrovské dědičné zatížení – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně, babička s dědečkem dokonce sourozenci  – trpěl na epilepsii, křivici, pravděpodobně i hydrocefalus a pro úlohy vlády se naprosto nehodil. I on byl ale stejně jako jeho otec výtečným botanikem a hovořil plynně pěti jazyky – něco takového hlupák nedokáže.

Rok 1948 byl jednoznačně nad jeho síly. Byl přinucen odstoupit z trůnu, a když se matce Františka Josefa Sofii Bavorské podařilo přesvědčit jejího manžela Františka Karla, císařova bratra a otce nového císaře, jenž byl přirozeným následníkem trůnu, aby se tohoto práva vzdal, byla cesta pro osmnáctiletého Sofiina syna na císařský trůn volná.

frantisek-josef-ia

Jak jsem napsal, jeho nástup na trůn přijaly s velkými nadějemi jak konservativní šlechtické kruhy, tak i kruhy revoluční, zejména proto, že slíbil přijetí ústavy a liberalizaci vlády. V tomto bodě se ukázaly být sliby chyby. Už v roce 1849 byla tzv. „oktrojovaná“, tedy císařem vyhlášená, ne parlamentem odhlasovaná ústava odvolána a nastalo období nového útlaku pod taktovkou nového všemocného ministra Bacha, který vystřídal revolucí vyhnaného Metternicha. Nový císař zůstal věrný své výchově na vídeňském dvoře a odkazu tzv. „Svaté aliance“, kterou na Vídeňském kongresu v roce 1815 vytvořil kníže Metternich. Bylo to spojení tří nejmocnějších křesťanských panovníků, jež měli dbát na potlačování jakýchkoliv projevů liberalismu a demokracie v tehdejší Evropě. Bylo to vpravdě ekumenické spojení, jež nemělo do té doby obdoby. Vedle katolického rakouského císaře sem patřil pravoslavný ruský car a protestantský pruský král. Tato aliance skutečně i fungovala a zasloužila se o to, že v Evropě panoval na mezinárodním poli mezi roky 1815 a 1853 nebývale dlouhý mír. V roce 1846 potlačila Svatá aliance společnými silami povstání Poláků v Krakově namířené proti ruskému útlaku (Polské království bylo Vídeňským kongresem začleněno do Ruského císařství a car byl současně i polským králem stejně jako rakouský císař králem českým a uherským).

V roce 1848 musela Svatá aliance zasahovat znovu, prosebníkem byl ale tentokrát rakouský císař Ferdinand, tedy spíše jeho ministři. Nebyli si totiž schopni poradit vlastními silami s povstáním Maďarů, toužících po nezávislosti. Maďaři dokázali porazit 20. září 1848 jednotky chorvatského generála Jelaviče, snažící se je přivést k rozumu, tedy k poslušnosti. Rakouská armáda byla proti odhodlaným Maďarům bezmocná a tak se nový císař obrátil na ruského cara Mikuláše I. s prosbou o pomoc. A obdržel ji. Proti sto padesáti tisícům Rusů nedokázala maďarská armáda obstát. Dokázali sice ještě na jaře 1849 zvítězit nad Rakušany u Gödöllö, obsadit Budín a 14. dubna 1849 rozhodnutím uherského zemského sněmu zbavit mladého Františka Josefa I. uherské koruny, (což ambiciózního mladíka rozlítilo k nepříčetnosti) pak to už s nimi ale šlo s kopce. Po porážce u Segesváru, kde zahynul i básník Petöfi, museli nakonec kapitulovat před ruskou přesilou v srpnu 1849 u Világose. František Josef byl tedy zachráněn, jeho koruna taky a jeho reakce překvapila zřejmě jen neinformované nebo naprosto naivní – odvolal nedávno předtím vyhlášenou ústavu.

František Josef se totiž na politiku prostě nehodil – stejně jako jeho dědeček František či strýc Ferdinand. Rakousko produkovalo nebývalý počet neschopných panovníků, posledním schopným byl Leopold II. a ten zemřel v roce 1792. Mladý císař měl za sebou strohou militantní výchovu, už ve třinácti letech nastoupil vojenskou službu (v hodnosti plukovníka!) a do konce života miloval uniformy – jak už jsem zmínil, vlastně se do ničeho jiného ani neoblékal. Za tragédií jeho osobní ale i jeho říše pak ale stála jeho duševní porucha, o níž jsem se zmínil už v článku o Sissi. Trpěl na takzvanou alexythymií, poruchou komunikace. Člověk s touto poruchou je neschopen vnímat emocionální složku sdělované informace, jež je vždy v každém hovoru obsažena. Následkem toho rozumí sice slovům, ne ale sdělované informaci. A navíc není schopen sdělit své myšlenky tak, aby jim někdo byl schopen porozumět. Měl jsem čest zápasit se stejnou poruchou u mého bývalého šéfa celých šestnáct let, nebylo to vždy zrovna snadné či radostné. Když jsem mu oznamoval pro oddělení strategicky důležitou informaci, přerušil mne, protože se chytil nějakého slova, jež jsem podle jeho názoru nezvolil úplně správně a poté vedl čtvrhodinovou přednášku, jak by se to mělo říci správně. Že mu důležitost sdělované informace nemohla za takových okolností dojít, je nabíledni. Pro panovníka, ale hlavně pro jeho říši je taková porucha naprosto fatální. František Josef se stejně jako každý takto postižený člověk považoval za mistra komunikace, všechny ostatní musel tedy logicky považovat – protože mu nerozuměli – za idioty. Proto tedy ony stálé konflikty s předsedy vlád a vojenskými veliteli, proto jeho snaha rozhodovat o každém detailu vlády. Proto jeho neúnavné úřadování, kdy vstával už v pět ráno, aby mohl od šesti „vyřizovat spisy“. S papíry dokážou alexythymikové vyjít mnohem snadněji než s lidmi, napsaná správa totiž žádné emoce nemá. (Můj šéf se taky cítil nejšťastnější ve své kanceláři u svých mailů a dostat jej ven, třeba na vizitu, bylo rok od roku těžší) Dosáhnout u císaře audience bylo nesmírně těžké, a aby se v případě problému jel přesvědčit o skutečnostech na dané místo, bylo přímo nemyslitelné – raději si o tom nechal sepsat zprávu a byl tímto způsobem lehce manipulovatelný.

Díky této své poruše se stal tragickou postavou, jednou z nejtragičtějších na evropských trůnech. V mládí dostal vlastně všechno, po čem mohl toužit. Stal se vládcem obrovské říše, našel si mladou a krásnou a dokonce i milující ženu, měl syna a několik dcer, tedy všechno štěstí světa. Přesto dokázal jak svou říši, tak i rodinu, dovést ke katastrofě a zániku. Ne ze zlé vůle. Lidé s danou poruchou jsou schopni lásky, dokonce po lásce touží a dokážou se dokonce zamilovat doslova nesmrtelně. Právě to se stalo i Františkovi Josefovi.

U let 1853 – 1854 bychom se měli zastavit déle, protože mají pro císaře i pro jeho říši klíčový význam. Rok 1853 nezačal právě šťastně. 18 února se císaře pokusil zavraždit atentátník – maďarský krejčí János Libényi. Císaři zachránil život před atentátníkovým nožem tuhý límec jeho uniformy. Byl jen lehce zraněn (a nelze se tedy divit, že od té doby už uniformu nesvlékl). Atentátník byl popraven a na místě atentátu postavena „Votivkirche“ – ta ostatně stojí při pobytu ve Vídni za návštěvu. V létě odjel císař s rodiči do Bad Ischlu. Jezdívali tam každé léto, protože dlouho neplodná císařova matka Sofie (měla za sebou celou řadu potratů), po pobytu v těchto lázních poprvé donosila potomka, právě našeho Františka Josefa a proto mělo toto lázeňské místo pro císařskou rodinu přímo symbolický význam, což se v roce 1853 mělo ještě dále zvýraznit. Sofie totiž hledala pro svého syna nevěstu a po několika odmítnutích ji našla ve vlastní rodině. Pro Františka byla vybrána jako vhodná kandidátka jeho vlastní sestřenice, dcera Sofiiny sestry Ludoviky Helena. Nešťastnou náhodnou se ale mladý mocnář zamiloval do Heleniny mladší sestry, tehdy patnáctileté Alžběty, která sestru do Ischlu doprovázela. Zůstal hluchý ke všem domluvám ze strany matky. 19. srpna se slavilo zasnoubení a svatba byla naplánována na jaro příštího roku.

sisi

A tehdy vstoupil do hry jako její kazitel ruský car Mikuláš I. – vypukla tzv. „Krymská válka“. Car nikdy neoplýval přílišnou inteligencí a dodnes je v Petrohradu terčem vděčných vtipů – během mého pobytu v tomto městě jsem si jich několik musel vyslechnout. Právě v roce 1853, kdy byl zamilovaný mladý rakouský císař v sedmém nebi, se car rozhodl napadnout Osmanskou říši. Turecko bylo díky svým ekonomickým i politickým problémům nazýváno „Nemocným mužem na Bosporu“ a jevilo se tedy jako lehká kořist. Pod záminkou ochrany křesťanů v Palestině, jež tehdy patřila k Turecké říši, vpochodovala ruská vojska 3. července 1853, tedy právě v době, kdy František Josef flirtoval s nezvedeným dítětem Sissi, do knížectví Moldávie a Valašska, jež formálně patřila Osmanům. Sultán se pokusil svolat do Vídně kongres, jenž by konflikt diplomatickou cestou urovnal. František Josef, jenž měl být hostitelem této konference, měl ovšem právě jiné starosti a tak Turecko vyhlásilo 16. října 1853 Rusku válku.

Stále ještě existovala „Svatá aliance“, slepená kdysi ve Vídni politickým géniem Metternichem.  Rakouský císař a pruský král byli tedy vlastně povinni postavit se po bok ruskému carovi. Jenže pruský král Fridrich Vilém IV. neměl zájem rozházet si to s Tureckem, v němž správně viděl budoucího obchodního partnera (a neměl se mýlit, Německo bylo až do první světové války nejdůležitějším tureckým hospodářským partnerem a mohutně z této ekonomické koalice profitovalo – i hlavní nádraží v Istanbulu je dílo pruských architektů) a snažil se tedy Františka Josefa přimět k neutralitě. Vzhledem na to, že pro rakouského císaře byla naprostou prioritou příprava svatby s milovanou ženou, měl pruský král lehkou úlohu. 20. dubna 1854, tedy pouhé tři dny před pompézním vídeňským svatebním obřadem, uzavřeli Fridrich Vilém s Františkem Josefem obrannou alianci a ponechali Rusy jejich osudu. Ti si nějak změny rakouského postoje nevšimli a zaujali vojenské pozice částečně i na území svého domnělého rakouského spojence.  Poté co se u Varny vylodily 31. května francouzské a britské jednotky, jež měly ochránit Turky před ruskou agresí a Evropu před ruskou hegemonií, vyzval František Josef 3. června Rusy, aby opustili Moldavsko a Valašsko a když tak konsternovaně skutečně učinili, obsadila tato knížectví následně rakouská armáda. Zrada byla dokonána. „Obraz nejneuvěřitelnější nevděčnosti“, jak rakouské chování označil tehdejší tisk, byl hotov a svatá aliance mrtvá. František Josef se zbavil věrného, i když poněkud problematického ruského spojence, jenž mu ještě před pěti lety zachránil korunu. Na skutečnost, že o šedesát let později leželi rakouští a ruští vojáci v zákopech první světové války na opačných stranách fronty, bylo zaděláno právě tehdy. Rusko bylo tímto způsobem vytlačeno z pozice evropské velmoci na evropský okraj a Prusko, jež s Rakouskem konkurovalo o vliv v Německu, se za spolehlivého spojence nemohlo považovat ani náhodou. Rakousko bylo náhle jedinou fatální chybou svého panovníka samo.

Následky této nerozvážnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.  V Itálii stejně jako v Německu vládla už po celá desetiletí touha po sjednocení země. Vůdčí silou v této snaze bylo Sardinské království, sdružující Piemont s ostrovem Sardinií, s hlavním městem v Turíně. Největší překážkou sjednocení Italů v jednom státě bylo Rakousko, jež drželo nejbohatší severní provincie Lombardii  s Milánem a Benátsko (jakož i jižní Tyrolsko). Sardiňané vstoupili rafinovaně během turecko-ruské války do protiruské koalice a poslali na Krym nějaké malé vojenské jednotky. Šlo jim o to, zavázat si francouzského císaře Napoleona III. a získat si jej pro boj proti Rakousku. František se pokoušel navázat s novým francouzským vládcem přátelské styky a mazanému Francouzi naletěl. Ten mu slíbil modré z nebe, paktoval ale mezitím se sardinským králem Vittorem Emanuellem, jenž mu slíbil za odměnu za pomoc proti Rakousku odstoupit italská území – Nizzu a části severního Savojska s Anecy a Alberville (kdyby k tomu nedošlo, byla by zimní olympiáda 1992 v Itálii nebo by spíš byla někde plně jinde).

Rakousko mělo ovšem v Itálii jeden významný trumf a ten se jmenoval Jan Radecký z Radče. Prastarý generál, narozený už v roce 1766, jenž udělal kariéru v napoleonských válkách, byl vojenským správcem italských provincií a po celá léta s neúprosnou důkladností potlačoval v zárodku jakýkoliv italský pokus o povstání nebo nepokoje. Znal v Itálii každý kámen, měl své informátory, a i když měl už 92 let, myslelo mu to stále jako zamlada. 5. ledna 1858 ale zemřel. Generálním guvernérem italských provincií byl vyjmenován mladší bratr Františka Josefa Maxmilián. Maxmilián byl chytrý člověk a rychle pochopil hrozící nebezpečí. Snažil se bratra přesvědčit o potřebě změny italské politiky, aby si císař zabezpečil loajalitu společenských elit Lombardie a Benátska. Marně. František Josef neměl zaprvé bratra rád, jako už lidé s jeho psychickou poruchou nemají rádi lidi chytré a oblíbené. Oni sami totiž oblíbení být nedokážou, a že jsou chytří, dokážou díky své komunikační neschopnosti přesvědčit tak maximálně sami sebe. Zadruhé pak zvítězil jeho konzervativizmus s heslem, „nic se nesmí měnit“.

Výsledkem bylo italské povstání roku 1859. Protože Radeckého nástupce generál Ferenc Gyulay na Italy nestačil, rozhodl se císař zasáhnout osobně. Je to neuvěřitelné, ale František Josef se skutečně považoval za geniálního vojevůdce. U armády přece sloužil do svého třináctého roku a to, co zvládal starý Radecký levou zadní, musí přece on jako mladý schopný muž zvládnout ještě mnohem snadněji. Velení armády převzal osobně (přestože jeho pokynům nikdo nerozuměl). Jestliže vede armádu do boje alexythymik, je o tragédii už postaráno. Nikdo nerozumí jeho rozkazům a on nerozumí dodávaným informacím. Výsledkem byla bitva u Solferina, jež vstoupila do dějin jako jeden z nejchaotičtějších masakrů v lidských dějinách. Dodnes se historici diví, proč rakouská armáda nezabránila spojení francouzské a sardinské armády, když k tomu měla jedinečnou příležitost. Jenže to by napřed velení rakouské armády, tedy František Josef, muselo vědět, kde se nepřítel vůbec nachází!  Celá bitva u Solferina, kde se jednalo vlastně o bitvy tři na sobě nezávislé a naprosto nekoordinované, bylo náhodným střetem zmatených jednotek, které neměly tušení, kde jsou jejich vlastní vojáci a kde nepřítel. I když měli Rakušané početní převahu, (150 000 vojáků proti 120 000 Francouzů a Italů) bitva skončila katastrofální porážkou a ztrátou Lombardie jako nejbohatší rakouské provincie. František Josef neztratil sice důvěru ve své vlastní schopnosti, zato ale ve schopnosti rakouských generálů a po zbytek života se zoufale snažil vyhýbat jakémukoliv vojenskému konfliktu.

solferino

Jeho znechucený bratr Maxmilián se stáhl na svůj zámeček Miramare u Terstu (rozhodně stojí za návštěvu a je dalším důkazem, jak dědičná byla láska Habsburků k botanice – zámecký park projektoval arcivévoda Maxmilián sám) a posléze se nechal přesvědčit oním lstivým Napoleonem III., strůjcem rakouské tragédie u Solferina, aby jako nový mexický císař zastupoval v této zemi francouzské zájmy. (Tvrdilo se, že Maxmilián byl plod aféry císařovy matky Sofie se synem Napoleona I. Františkem knížetem z Reichstadtu a tedy vlastně druhostupňový synovec Napoleona III.) Když jej později nechal Napoleon III. na holičkách, skončilo Maxmiliánovo mexické dobrodružství porážkou a nakonec v roce 1867 jeho popravou. Myslím si, že František Josef smrti nadanějšího bratra příliš neželel – pro jeho záchranu nepohnul ani prstem.

Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že měl v době, kdy Maxmilián bojoval o holé přežití, zcela jiné starosti. Na světovou scénu vstupovala nová velmoc – Prusko. O vliv v Německu se s Rakouskem přetahovalo už od roku 1848. Tehdy se Prusku podařilo zmařit takzvané „Velkoněmecké řešení“, tedy vytvoření sjednoceného Německa s dominancí Rakouska a hlavním městem Vídní. Rakušanům zůstal vliv na jihu Německa, zejména v Bavorsku, kde vládl duševně poněkud nevyrovnaný bratranec císařovy manželky Ludvík II., Prušáci politicky ovládali takzvaný Severoněmecký spolek. František Josef nesahal pruskému králi Vilémovi a hlavně jeho ministru Bismarckovi politickým rozhledem ani po kotníky. Napřed se nechal vyprovokovat pro společný zásah ve válce v roce 1864 proti Dánsku (existovala přece spojenecká smlouva z roku 1854 o vzájemné pomoci), kde maličkému statečnému sousedovi společnými silami odtrhli převážně německy hovořící jižní provincie Schleswick a Holstein. Nikdo netušil, nač Rakousku jedna malá zemička na konci světa je.

Obě odtržené provincie byly nejprve spravovány oběma „vítěznými“ mocnostmi společně, což samozřejmě nemohlo fungovat. Proto v roce 1865 uzavřely smlouvu v rakouském Bad Gasteinu, kam jezdil jak císař Vilém, tak i Bismarck rád do lázní. Ta smlouva je obrazem Bismarckova génia a naivity Františka Josefa. Rakousko dostalo do správy jižní provincii Holštýnsko, Prusko pak severní Šlesvicko. Rakousko ale prodalo jižní část Holštýnska za 2,5 milionu dánských tolarů – Prusku. Rakouské Holštýnsko se tak dostalo mezi dvě pruská území a muselo akceptovat pruské právo na transferové trasy pro zboží, pro armádu, otevřít holštýnské přístavy pro pruské loďstvo. Bismarck si tak otevřel desítky vhodných záminek pro vyvolání příštího konfliktu – a ten na sebe nedal dlouho čekat. S německou důkladností připravená politická rozbuška explodovala už v příštím roce a válka o dominanci v Německu skončila rakouskou katastrofou v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866.

Porážku zřejmě ve skutečnosti způsobila převaha pruské armády a její taktiky i výzbroje a neutralita rakouských jihoněmeckých spojenců, především Ludvíka II., jenž nechal svého švagra Františka Josefa na holičkách. Rakousku přišli na pomoc jen Sasové, jež se Prusů – právem – báli ze všech Němců nejvíce. Ale kroky rakouského císaře Němcům úlohu hodně ulehčily.

Už jen skutečnost, že velením svých armád pověřil císař maršála Benedeka (aspoň, že tentokrát nevedl vojáky do bitvy on sám!) a to přes jeho odpor, byla hloupost. Benedek byl zkušený, i když poněkud málo kreativní voják. Prožil ovšem svůj vojenský život v Itálii, již dobře znal a kde bylo taky třeba bojovat (Italové se samozřejmě přidali na stranu Německa a za svou nepříliš vydatnou pomoc obdrželi po válce nakonec Benátsko, po němž tolik toužili). V Čechách se ale Benedek naprosto nevyznal. Puška jehlovka, jež se nabíjela zezadu a umožňovala tak střelbu vleže, byla součástí výzbroje pruské armády, Rakušané měli předovky tzv. Lorenzky. Vynálezce nové zbraně nabídl svůj vynález nejprve rakouské armádě. Tam byl ale odmítnut, údajně z rozhodnutí samotného císaře, jenž mínil, že nová zbraň by vedla k „plýtvání střelivem“. Je pravdou, že předovky byly spolehlivější, přesnější a měly delší dostřel. Kdyby tedy Rakušáci dokázali využít jejich výhod, mohlo to spolu s jejich jednoznačnou převahou v dělostřelectvu vést k německé porážce. Jenže místo aby využili výhod svých zbraní k střeleckým duelům na dálku, útočili podle starého vzoru v sevřených útvarech „na bodák“. Aniž mohli proti ležícím Prusům využít palbu salvou a byli vydáni střelbě ležícího a tím krytého nepřítele na milost a nemilost.

bismarck

Porážka u Hradce Králové měla katastrofální důsledky. Ztráta vlivu v Německu a vytvoření Německého císařství pod dominancí Pruska v roce 1871 byly ještě tím nejmenším zlem. Ztráta Benátska byla už mnohem bolestivější. Ale nejhroznější bylo nové povstání Maďarů, kteří znovu zatoužili po samostatnosti a toužili po pomstě za porážku z roku 1849. Rusové už na pomoc přijít nemohli a Prusové koketovali otevřeně s myšlenkou rozdělení Rakouska, aby mohli následnické státy snadněji ovládat. Údajně jen emocionální apel císařovny Sissi před uherským parlamentem, kam přišla i se svými dětmi (ale bez manžela) dokázal Maďary pohnout k tomu, aby se vzdali myšlenky nezávislosti, prosadili ale konfederativní řešení říše – takzvaný Dualismus, který de facto rozdělil císařství na dva víceméně nezávislé celky spojené jen osobou císaře, zahraniční politickou, společnou armádou a víceméně i měnovou politikou (i když obě části razily své vlastní mince, emise byla společná, něco jako dnes Euro).

Bylo zaděláno na malér, jenž už nikdo nebyl schopen řešit, nejméně pak stárnoucí císař. V životě jej stíhaly už jen tragédie – žeň jeho předchozí neschopnosti, zejména při navazování lidských a sociálních kontaktů.

V roce 1867 popravili Mexičané jeho bratra Maxmiliána.

V roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf, s nímž František Josef nikdy nedokázal navázat adekvátní vztah – opět následek jeho duševní poruchy.

V roce 1898 byla zavražděna jeho manželka Alžběta, s níž žil víceméně odděleně.

V roce 1914 pak podepsal ve své kanceláři v Bad Ischlu deklaraci „Mým národům“, jež spustila hrůzy první světové války – a to, i když on si žádnou další válku nepřál. Nedokázal svým „jestřábům“ v čele s náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf (po tomto válečném štváči, zodpovědném v konečném důsledku za smrt milionů lidí, se v Grazu jmenuje jedna z hlavních ulic).

Cítil se sám, puštěný a stíhaný osudem. Nikdy nepochopil, že to byl on, kdo od sebe lidi, spojence i přátele odháněl. Ať už to byl ruský car, manželka či syn. Jeho samotu mu od roku 1885 zpříjemňovala jen jeho přítelkyně a milenka Kateřina Schrattová. Jejich vztah podporovala samotná Sissi, syn Rudolf jím trpěl. František Josef se určitě cítil potvrzen ve svém konzervatismu, když v březnu 1881 zavraždili anarchisté v Rusku cara Alexandra II., jenž se snažil zemi modernizovat, zrušil nevolnictví a poskytl lidem nové svobody. František Josef si zřejmě vzpomněl na slova dědečka Františka – jehož ovšem osobně sotva znal, jenž říkal, že „Jakobínům se nesmí poskytnout ani trocha svobody, jinak nás dovedou na popraviště jako svého krále Ludvíka XVI. a tetu Marii Antoinettu“. František Josef chtěl stav, jenž se nemění – a to v době průmyslové revoluce! Nebyl v podstatě zlý člověk, nadevše nenáviděl politiky, jež šířili nenávist a nepokoj mezi jeho poddanými, tedy nacionalisty a socialisty. Několikrát odmítl vyjmenovat do funkce vídeňského starosty doktora Lugera, známého svým antisemitismem (Hitler jej v „Mein Kampfu“ nazývá svým velkým učitelem). Nakonec se ale musel tlaku ulice podvolit. Tlak ulice nenáviděl, proto se uchyloval vždy na celé léto do romantického Bad Ischlu v Solné komoře, kde měl od otravných lidí pokoj a mohl tu pěstovat své krásné vzpomínky, jež se k tomuto místu vázaly. Tady slavila svou svatbu i jeho nejmladší dcera Marie Valérie. Jenže svět směřoval k smrtelné konfrontaci a František Josef ve své snaze nestát na žádné straně stál na straně špatné. Ještě v roce 1907 navštívil Rakousko anglický král Eduard VII. Snažil se při svém dlouhém pobytu nejprve v Bad Ischlu a poté v Mariánských lázních přesvědčit starého císaře, aby odstoupil do spojenectví s Německem a připojil se k britsko-francouzsko-ruské alianci. Britové se tak snažili o izolaci expandujícího Německa. Bez úspěchu. František Josef se bál Německa, bál se další války, bál se už svého vlastního stínu. Přesto nadále vstával v pět ráno a odebíral se za svůj pracovní stůl aby „vyřizoval spisy.“

Jedním z takových spisů byl i podpis anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Tu zemi Rakousko spravovalo u od roku 1878, její připojení k císařství ale znamenalo otevřený konflikt se Srbskem a s jeho spojencem Ruskem, které považoval Balkán za oblast svého výsostného zájmu.

Ve stejném roce slavilo Rakousko pompézně šedesát let panování svého císaře. Ani padesátileté jubileum se neslavilo tak intenzivně. Císaři byla tím poskytnuta iluze, že dělá svou práci dobře a že ho jeho poddaní milují. Lidé dosáhli (přes císařův odpor) všeobecného volebního práva, ekonomika (navzdory jeho reakčním opatřením) prosperovala, životní úroveň obyvatelstva se (díky sociální demokracii, kterou on nenáviděl) zvyšovala. Rakousko tedy rozkvétalo navzdory politice svého císaře, jehož vliv se stále zmenšoval. Stávala se z něj směšná, ale vlastně tragická figurka. Tu skutečnou tragédii měli lidé ale pocítit až v posledních dvou letech jeho vlády.

Pracovitý ale neschopný vládnout doúřadoval svou říši až k zániku. Že se jejího konce nakonec nedožil, byl jen akt božího milosrdenství. Zemřel 21. listopadu 1916, tedy právě před sto lety.

Přesto zůstane příkladem politické neschopnosti – příkladem, jak je možno pod praporem dobré vůle ztratit v životě úplně všechno, co člověku osud nadělil vrchovatou mírou.

 

 

Spiš – mnohem víc než jen Tatry, výlet pro milovníky historie


dsc_0498Když někde žijete, vnímáte své okolí tak nějak samozřejmě, aniž byste se zabývali detaily. Pokud navíc přijedete na Spiš jako turista, udeří vás do očí Vysoké Tatry a přitáhnou na sebe celou vaši pozornost. Možná ještě trošku od nich dokáže odvést pozornost Slovenský Ráj, kde jsou také krásné túry, člověk ale přichází na slovenskou Spiš spíše jako vysokohorský turista. Což je skoro škoda. Spiš má totiž velmi bohatou a pohnutou historii, která v kraji zanechala mnoho historických památek. Takže co dělat, když nepřeje počasí a do Tater se dá vyrazit jen v pláštěnkách nebo vůbec?

dsc_0511

Tak trošku se vás pokusím po historii Spíše s jejími krásami povodit.

Historii podtatranského kraje rozhodujícím způsobem ovlivnil mongolský vpád v roce 1240. Jeho výsledkem bylo vyvraždění téměř veškerého obyvatelstva tohoto regionu, malá skupina se zachránila ve Slovenském Ráji na takzvaném „Kameni záchrany“, kam Mongoli na svých konících přece jen nepronikli. Uherský král Béla IV., zvaný maďarskou tradicí „Obnovitel“ se rozhodl vyřešit problém po odchodu asijských kočovníků pozváním osadníků z Německa. Uspěl v dolním Sasku (tedy v blízkosti holandské hranice), kde už tehdy bylo obyvatelstva prostě moc. Sasové přišli a založili v zemi pod Tatrami celkem 24 měst, hlavním městem této župy spišských měst se stala v roce 1271 díky své výhodné poloze Levoča.

V roce 1410 se staly pro Spiš rozhodující věci, i když se odehrály daleko od tohoto regionu. Na severu vypukla válka mezi Německým řádem a Polskem a na Jihu odprodal neapolský král Ladislav dalmatská města Benátkám. Ladislav byl protikrálem proti lucemburskému Zikmundovi (o těchto záležitostech jsem psal ve svém románu „A stanu se králem.“) a když už nedokázal zemí, která mu kdysi přísahala věrnost, udržet, prostě je prodal – a Benátky usilující o nadvládu nad Jadranem měly samozřejmě eminentní zájem.

Uherský král Zikmund se ocitl v nepříjemné situaci. Jednak se nechal (neprávoplatně) v roce 1410 zvolit proti svému bratranci, Joštovi německým králem a proto se musel postavit v severní válce na stranu Německého řádu, jednak přišel o hospodářsky nesmírně důležité přístavy na Jadranu. Kam tedy dřív? Naštěstí pro něj prohráli němečtí rytíři svou války s Polskem v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannerbergu, jak tuto bitvu nazývá německá historiografie) už 15. července 1410, tedy dřív, než mohl Zikmund na nějakou vojenskou akci proti Polsku vůbec pomyslet. Výsledkem vyhlášení války bylo jen polské plenění severního Uherska. Zikmund se rozhodl uzavřít s polským králem Vladislavem Jagellem (který byl vlastně jeho švagrem – kdysi v mládí byli oba ženatí s uherskými princeznami, Zikmund s Marií a Ladislav s Hedvikou) mír. Setkali se ve Starej Ľubovni, domluvili příměří. Jenže Vladislav dostal od řádu jako odškodné za válku 100 000 kop grošů. Zikmund peníze nutně potřeboval, (což bylo u něj ostatně stálý stav, velmi se podobal v hospodářských věcech svému dědečkovi Janovi Lucemburskému). Chystal se totiž na válku proti Benátkám, aby dobyl ony ztracené dalmatské přístavy. Král Vladislav mu přislíbil půjčku ve výši 37 000 kop (8 tun mincí!), ovšem chtěl za ty peníze zástavu. Protože zrovna seděli na hradě ve Starej Ľubovni, dohodli se, že Zikmund Polsku zastaví okolní spišská města a vesnice. Nakonec z toho bylo 16 měst (z toho 13 na Spiši a 3 v Zamaguří) a 16 vesnic. (Konkrétně to byly Ľubica, Matejovce, Deutschendorf, Spišská Sobota, Stráže pod Tatrami, Veľká, Ruskinovce, Spišská Belá, Spišská Nová Vves, Spišské Podhradie, Spišské Vlachy, Tvarožná a Vrbov na Spiši a Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne v Zamaguří.) Města i vesnice se měla vrátit Uhersku po splacení půjčky. Jenže Zikmund válku proti Benátkám prohrál (nebo nevyhrál, jak píše naše historiografie) dalmatské přístavy nedobyl a peníze tedy splatit nemohl.

spiska-mesta

Vznikla kuriózní situace. Uprostřed Uherského království se nacházela enkláva podřízená polskému králi, s německým obyvatelstvem a obklopená slovanským zázemím. Kromě toho, že v ostatních spišských městech, jako Kežmarku či Levoči, panovala uherská administrativa, usídlila se na Spiši i početná židovská komunita a vznikla neskutečná národnostní směska, jejíž stopy se dají vysledovat dodnes. V čase Slovenského státu sice byla vyvražděna židovská komunita a Němci byli v roce 1946 vysídleni (do jejich domů byli pak nastěhování Rómové, kterým bylo komunistickým režimem zakázáno kočovat), ale multikulturní kořeny jsou cítit ještě pořád všude.

dsc_0490

Začněme v nejznámějším spišském městě – Levoči. Od roku 1271 hlavní město spišské provincie – i když o toto postavení muselo po celá staletí soupeřit s Kežmarkem. Levoča opravdu stojí za návštěvu. Nádherné město ve stylu renesance, protože právě v období 16. století zažilo svůj největší vzestup ukončený až vybudováním železnice, kterou vedli císařští architekti přes Spišskou Novou Ves a Levoču ponechali 11 kilometrů stranou. Levoča je městem, které má až dva kostely v řádu „Basilika minor“. Pro ty, kdo nevědí, co toto vyznamenání znamená, připomenu, že titul Basilika major, tedy velká mohou mít pouze čtyři hlavní poutní kostely v Římě a dva v Assisi. Hned pod nimi stojí basiliky minor, tedy kostely druhého nejvyššího stupně. Aby byly v jednom městě dva, je opravdu výjimka a pocta. V Levoči je to Kostel na Mariánské hoře – poutním místě nad Levočou, odkud je nádherný výhled na celou krajinu a které se dá dosáhnout jak pěšky po značkované cestě, tak i autem. V roce 1949 chtěli komunisté pouť na Mariánskou horu zakázat a uvěznili místního kněze. To vedlo k masivním protestům, takzvanému „levočskému povstání“. To bylo samozřejmě potlačeno a mnoho lidí bylo uvězněno až na deset let vězení. Vzpomínkou na tyto odpůrce komunismu je dnes pamětní tabule ve vchodu do kostela na levočském náměstí. Poutě se konají dodnes, v roce 1995 zde sloužil mši dokonce i papež Jan Pavel II.

Druhou Basilikou minor je totiž  kostel ve středu města, slavný dřevořezbami mistra Pavla z Levoče, který zde vytvořil v letech 1508 – 1510 svůj legendární oltář. I když je oficiálně vydáván za klenot pozdní gotiky, nemůžu si pomoct, abych ho neoznačil za renesanční. Zobrazení poslední večeře, kde se apoštolové mezi sebou baví, jeden dokonce spí a Kristovi naslouchají pouze Petr a Jidáš, je tak vzatá ze života, že s nábožným světem gotiky nemá mnoho společného. I výraz svatého Jakuba na oltáři nemá se strnulostí postav gotických oltářů nic společného. Ne nadarmo je právě dílo mistra Pavla hlavním cílem turistů, kteří se rozhodli Levoču navštívit.

Ale Levoča se může pochlubit i dalšími historickými osobnostmi či událostmi. V roce 1844 sem z Bratislavy odešli studenti na protest proti vyloučení Ľudovíta Štúra z pedagogického sboru evangelického Lýcea v Bratislavě. To svědčí o vysoké úrovni evangelických škol na Spiši. Tuto událost připomíná pamětní deska na domu někdejšího lycea v pravém dolním rohu náměstí. Kousek dál je pak impozantní budova gymnázia ve slohu secese.

Jeden slavný Levočský rodák ale skoro upadl do zapomnění. Jan Thurzo se v Levoči narodil 30 dubna 1437 (šest let poté, co bylo město dobyto a vypáleno husity při jejich spanilé výpravě). Zabýval se intenzivně hornictvím, které v té době v Uhersku v důsledku zaplavení dolů spodní vodou upadalo. Vynalezl metodu odvodnění dolů a jeho šikovnosti si všiml jeden z nejbohatších lidí té doby Jakob Fugger z Augsburku, který po slovenských stříbrných dolech už dlouho pošilhával (až do objevení Ameriky bylo Slovensko největším producentem zlata v Evropě). Protože podle uherských zákonů nesměl vlastnit nerostné bohatství země cizinec, natrčil Fugger Thurza jako bílého koně. V roce 1495 uzavřeli smlouvu, kdy Fugger investoval do uherských dolů peníze a zato dostával většinu výtěžku, Thurzo si za své zprostředkovatelské služby mohl ale ponechat nemalou část. To ho vyneslo mezi nejbohatší lidi v Uhersku. Jeho syn Jan se stal arcibiskupem ve Wroclavi, druhý syn Jiří, ženatý s neteří Jakoba Fuggera Annou, se stal krakovským starostou a třetí syn Stanislav byl v letech 1497 – 1540 olomouckým biskupem (prvním po dlouhé době bezvládí na olomouckém biskupském stolci.) Jeho prasynovec Jiří III. byl dokonce na začátku sedmnáctého století uherským palatinem, čili zástupcem uherského krále (ve filmu Báthory ho hrál Karel Roden).

Pokud do Levoči přijedete, doporučuji navštívit nádherný hotel Arkáda a dobře najíst se člověk může v restauraci „U třech apoštolů“. Tyto jsem identifikoval jako Jana, Petra a samozřejmě levočského patrona Jakuba staršího (přes Levoču vede i Jakubská poutní cesta do Santiaga de Compostella.

Nedaleko od Levoči směrem na Východ je Spišský Hrad, obrovská hradní zřícenina, hodná návštěvy, pod ním se nachází Spišská Kapitula. Maličké městečko uzavřené ve středověkých hradbách je sídlem spišského biskupa. Chrám svatého Martina je gotická katedrála postavená na fundamentech Mongoly zničené románské baziliky. Stojí určitě za návštěvu nachází se v ní i rodinná hrobka rodiny Zápolských, kteří po staletí ovlivňovali dějiny Uherska. Jan Zápolský  údajně nechal krále Ludvíka Jagellonského u Moháče na pospas Turkům, aby se s jejich pomocí stal uherským králem. Korunován byl v Székesfehérváru 11. listopadu 1526 (tedy na den svatého Martina, ke kterému museli mít Zápolští nějaký velmi pozitivní vztah.) Po dlouhých bojích s Ferdinandem I. Habsburským se nakonec stáhl do Sedmihradska, kde byl vévodou pod tureckou ochranou a tam i zemřel. On tedy v Kapitule pochován není.

Důležitou, dosti kontroverzní  postavou, spojenou se Spišskou Kapitulou byl biskup Ján Vojtaššák, spišký biskup v letech 1921 – 1950. V čase druhé světové války byl podpredsedou štátnej rady, čili horní komory slovenského parlamentu. V té době byl skutečně mluvčím fašistického režimu. Jenže v roce 1944 utekli dva vězni z tábora v Oswiecimi a podařilo se jim utéci do Spišské Kapituly. Biskup Vojtaššák je ukryl a poté, co se dozvěděl, co se ve vyhlazovacích táborech děje,  intervenoval u prezidenta Tisa za okamžité zastavení židovských transportů. Bez úspěchu. Po válce se postavil rozhodně proti komunistickému režimu, byl v roce 1950 zatčen a v skandálním “Procesu se třemi slovenskými biskupy” odsouzen za velezradu k doživotnímu vězení. V roce 1961 byl propuštěn do domácího vězení a v roce 1963 ve věku 84 let zemřel. V roce 1995 podal Jan Pavel II. během své návštěvy Slovenska podnět na blahořečení biskupa Vojtaššáka, pro odpor židovské komunity byl ale proces v roce 2003 zastaven. V biskupském chrámu má biskup Vojtaššák svou bustu.

Poněkud skurilní je reliquie, kterou kostel přechovává, totiž kapku krvi papeže Jana Pavla II. Předpokládám, že se k ní dostal během návštěvy Svatého otce na Slovensku a chytře uschoval, protože správně předpokládal že Jana Pavla svatořečení nemine.

Druhým důležitým městem na Spiši, které zůstalo pod uherskou správou, je Kežmarok.  Při příjezdu do města si všimnete monumentálního Nového evangelického kostela. Dá se navštívit za jednu vstupenku spolu se slavným kežmarským lýceem s největší historickou školní knihovnou ve střední Evropě se 150 000 svazky a s dřevěným artikulárním kostelem. Ten je postavený jen ze dřeva a přírodních materiálů bez jediného hřebíku (protože tak to onen artikul (článek) 25 v čase náboženské nesvobody evangelíkům přikazoval.) Kostel byl postavený v roce 1687 a v roce 1717 přestavěn do dnešní podoby. Do této nenápadné budovy se vejde neuvěřitelných 1500 věřících. Hned vedle něj byl koncem devatenáctého století postaven monumentální Nový kostel. Je postaven v tzv. eklektickém stylu s prvky všech orientálních kultur, tedy židovské i arabské a hlavně měla taková budova splňovat podmínky naprosté symetrie. Ta byla narušena, když byl v tomto kostele 30. října 1906 pochován slavný kežmarský rodák a velitel protihabsburského povstání Imrich Thököly. Ten zemřel v roce 1705 v tureckém exilu v městě Izmid, ale v roce 1906 uherská vláda vykoupila z Turecka tělesné pozůstatky svých národních hrdinů Ference Rákoczyho a Imricha Thökolyho a dala je přenést do Uherska. Rákoczy byl pochován 29. října 1906 v chrámu svaté Alžběty v Košicích (pocházel ze Zemplína, tedy z východního Slovenska) a Thököly o den později ve svém rodišti Kežmarku. Jeho hrob je poutním místem, sarkofág je obložen i dnes maďarskými trikolórami věnci a vlajkami. V hrobce se nachází jak sarkofág s jeho pozůstatky, tak i náhrobní kámen i Izmidu a bojová zástava, pod kterou bojovali jeho kuruci.

dsc_0524

Hrobka samozřejmě narušila symetrii kostela a tak se to pokusili napravit tím, že na opačné straně vytvořili památník padlým v první světové válce. Tak úplně se to nepovedlo.

Kežmarské lýceum je slavné tím, že zde studoval v letech 1865 – 1870 slovenský národní básník Pavol Orságh Hviezdoslav. Zde začal svou básnickou kariéru, nejprve v kvintě začal psát maďarsky, ovlivněn především maďarským národním básníkem Šándorem  Petöfim, poté přešel na němčinu, která byla v Kežmarském lýceu hlavním vyučovacím jazykem (pročež jej nazývali mladým Goethem), ale už v roce 1868, tedy ještě během svého studia v Kežmarku, vydal první sbírku slovenských básní věnovanou Andreji Sládkovičovi, nejmilejšímu básníkovi mé manželky.

S Hviezdoslavem se setkáte v Kežmarku na každém kroku – přivydělával si totiž na studia doučováním nepříliš nadaných dětí bohatých místních podnikatelů a tak tedy působil v mnohých domech na dnešním kežmarském náměstí. Je mu věnován i Hotel Hviezdoslav, opravdu nádherný hotel se skvělou kuchyní, milou obsluhou a krásnými číšnicemi  které navíc skvěle hovořily německy. Tuto záhadu jsme dokázali vyřešit, němčina se skutečně v Kežmarku stále ještě druhým jazykem, škola u zámku působí i jako Grundschule a v místní hotelové škole se vyučuje němčina a studenti absolvují učební pobyty v německy hovořících zemích.

Trošku stranou od hlavního náměstí stojí katolický kostel – Basilika svatého kříže, rovněž povýšený Janem Pavlem II v roce 1998 do řádu Basiliky minor. Původní kostel byl zničený po vpádu husitů v roce 1433 a následné zemětřesení, proto se začalo v roce 1444 se stavbou nové gotické katedrály – stavba trvala až do roku 1498. Socha Ježíše Krista na hlavním oltáři je dílo Mistra Pavla z Levoče. V kostele je celá řada gotických křídlových oltářů, stojí určitě za návštěvu.

Největším městem regionu je Poprad. Ten dostal jméno po řece městem protékající a vznikl sloučením hned pěti někdejších polských městeček – Deutschendorfu (dnešní jádro Popradu), Velké, Spišské Soboty, Stráží pod Tatrami a Matějovec. Proto jsou na místních autobusech znázorněny erby všech těchto pěti městeček, zastřešující erb města Popradu s vysokými Tatrami v pozadí a se dvěma zkříženými stříbrnými šípy je novodobý – po dlouhých sporech se prosadil až koncem devadesátých let dvacátého století.

Popradské náměstí se dvěma kostely – evangelickým a katolickým je docela hezké, krásnější je ale místní část Spišská Sobota s typickou spišskou architekturou. Typické pro katolické kostely na Spiši je samostatně stojící zvonice vedle kostela – ať už je to v Kežmarku, Popradě, Spišské Sobotě či v jiných městech a městečkách. Erb Spišské Soboty je zajímavý z heraldického hlediska – je to jediné erbovní vyobrazení svatého Jiřího, který je patronem města, jak se vydal bojovat s drakem pěšky. Všude jinde je vždy na koni. Pokud Spišskou Sobotu navštívíte, doporučuji restauraci Fortunu. Sice poněkud vyšší ceny, za ně ale skvělá kvalita jak v jídlech tak při obsluze.

V Popradě na náměstí je to pivovar Tatras. Skvělá obsluha, dobré jídlo a každá místnost restaurace má jiný vůdčí motiv – v pivo- bance jsou to mince a bankovky od období Maďarska až po Euro s mnoha citáty slavných osobností, týkající se peněz. Jednu perličku si dovolím citovat. Oskar Wilde měl říct: „Mladí si myslí, že peníze jsou nejdůležitější věcí na světě. Když zestárnou, vědí to.“

V „likérce“ jsou zobrazeny všechny národní slovenské lihoviny, jiná místnost je chlubí kopiemi slavných obrazů od Van Gogha po Rembranta atd atd. Prostě zážitek, včetně ochotných a pěkných děvčat obsluhy.

Samozřejmě pokud byste se vydali dále na sever, je zde ještě Zamagurie s Červeným klášterem a splavováním řeky Dunajce na vorech. Pro milovníky turistiky se odtud dá vyběhnout na „Tri korony“ na polské straně. Ale i zajímavý zámek ve Staré Ľubovni, která byla správním střediskem „polské“ Spiše, kde seděl polský správce spišské provincie. Ke Staré Ľubovni má blízký vztah španělský královský rod Bourbonů. Členové uherského rodu Zámojských, kteří měli na Spiši obrovské pozemky a patřila jim i Stará Ľubovňa, se totiž až dvakrát oženili s princeznami z rodu Bourbonů a hraběnka Isabella Alfonsa (1904 – 1985) měla právě k Staré Ľubovni velmi blízký vztah. Připomíná ji Restaurace “U grófky Isabelly” pod hradem.

Nedaleko odtud je Plavečský hrad, kde se usadil Petr Aksamit z Kosova se svými bratříky, v Haligovcích byl bratřický tábor a je zde jeskyně Aksamitka, upomínající na působení těchto husitských následovníků. Z čehož místní lidé žádnou velkou radost neměli. A hned před Ľubovňou je městečko Hniezdne, kde je největší slovenská výrobna alkoholu s poetickým – poněkud kýčovitým  názvem Nestville. Továrnu je možno navštívit s průvodcem a za pět eur se dají ochutnat nejlepší výrobky provozu. Naše návštěva byla opravdu působivá, protože v naší skupině byl i závodní výlet bordelu z nedaleké Staré Ľubovne.

Pokud někdo hledá odpočinek či zábavu jiného typu, pak ve Velké Lomnici existuje velké osmnáctijamkové golfové hřiště, v Popradě je AquaCity jakožto termální koupaliště – ovšem nestoudně drahé. Letošní ceny se už vyšplhaly na 34 euro za den a 29!!! Euro za tři hodiny. Určitě výhodnější je navštívit termální koupaliště v nedalekém Vrbově, kde stoí celodenní lístek 12 a lístek na 2,5 hodiny 8 eur.

Pokud jsem vám udělal chuť na návštěvu, tak přijedete a užijte si to. Spiš opravdu nejsou jen Vysoké Tatry

dsc_0514

Jak Benátky přišly k svatému Markovi


Benátky představovaly skoro tisíc let významný mocenský faktor ve Středomoří a tím i v celé Evropě. Dlouho byly jedním z nejbohatších a tím i diplomaticky velmi důležitým státem. Státem který přiváděl jiné mocnosti k pádu aby z ukořistěných peněz stavěl nádherné paláce okolo kanálů, které chodí dnes obdivovat až dvacet milionů turistů ročně.

Chtěl bych se ale zabývat především začátky benátských dějin, protože začátky jsou nejzajímavější, v nich je totiž zárodek budoucí velikosti, zde se rodí myšlenky, které v budoucnosti vedou k úspěchu. I když to někdy trvá i desítky či stovky let.

DSC_0453

Benátky vznikly jako sídlo uprchlíků před Huny, kteří v první polovině pátého století vpadli do Itálie a hrozně ji zpustošili. Zejména oblast okolo někdejšího patriarchálního sídla a osobního sídla císaře Augusta Aquileje hrozně trpěla. Mnozí z místních obyvatel se rozhodli uprchnout na ostrovy v laguně, kam za nimi Hunové, kteří neměli lodě, nemohli. A když už se tam usadili, zůstali tam, i když už nebezpečí pominulo. Jeden z naprosto svévolně stanovených dat založení Benátek je udáván na 25.bžezna 421, za tímto datem se dá ale vystopovat jen touha stát se dědicem římské říše, s níž ale Benátky nikdy neměly nic společného. První osídlení bylo na ostrovech Murano, Burano, Torcelo, Malamoco, Grado či Pelestrine, oblast Rialta, tedy dnešního centra Benátek, byla v té době neobydlená a nikdo oněch 118 bažinatých ostrůvků z obyvatelné ani nepovažoval. Další přísun obyvatel přišel po langobardském vpádu do Itálie v roce 568 – ani Langobardi neměli lodě. Obyvatelé  benátské laguny žili svým klidným rybářským životem, platili daně nebo taky ne, Langobardští vládcové, kteří vystřídali Ostrogóty, je nechávali na pokoji, posléze se celá oblast okolo Raveny dostala pod vládu Byzance – a ze vzdálené Konstantinopole bylo k těmto ostrůvkům daleko a proto si užívaly určité svobody.

V roce 697 jmenoval ravennský exarcha prvního dóžete Paola Lucia Anafesta, správce ostrůvků, v roce 726 si už obyvatelé zvolili dóžete sami, stal se jím Orso Ipato

Až do severní Itálie vpadli Frankové, vyvrátili Pavii a s ní i langobardské království. Papež Lev III, pak na vánoce roku 800 korunoval krále Karla Velikého Západořímským císařem. To vedlo okamžitě k velkému napětí z Byzancí, císaři v Konstantinopoli se totiž považovali za jediné legální dědice římského impéria, koneckonců poslal král Odoaker západořímskou korunu v roce 476 do Byzance a tím ukončil dějiny Římské říše na západě. Byzantským vládcům se ani trochu nelíbilo, že by se měla tato zaniklá říše obnovit a usilovat o rovnoprávnost s basilei, žijícími v nádheře Blachernského paláce v Konstantinopoli. Frankové i s jejich králem byli pro ně barbaři a kulturní činy Karla Velikého na ně neudělaly žádný skutečný dojem.

Došlo k bojům a Karel pověřil svého syna Pipina, aby ovládl benátskou lagunu. Pipin dobyl rychle ostrov Malamoco, sídlo dóžete, jenže obyvatelé se stáhli na bažinaté ostrůvky okolo ústí řeky Brendy na Rivus altus ( Hluboká řeka), dnešní Rialto. (Ústí řeky Brendy je to, co dnes nazýváme Canal Grande.) Ve snaze je dostihnout ztratil Pipin v bažinách Rialta řadu lodí i válečného materiálu a nakonec se s nepořízenou stáhl. Obyvatelé Benátek slavili své první velké vojenské vítězství. Mělo to další důsledky. Pro Karla bylo uznání jeho koruny ze strany Byzance velice důležité a byl proto ochoten i k ústupkům. Jedním z nich bylo, že oblast tzv. Ravennského exarchátu včetně obyvatel benátské laguny, kterou stejně nebyl schopen ovládnout, postoupil Byzanci. To bylo v roce 812. Krátce nato přesídlili Benátčané na ostrůvky Rialta. (Mimochodem až do roku 1143 se Benátky nazývaly Civitas Rivoalti, až poté se přejmenovaly na Civitas Venetiarum. Z Istrie byly přiváženy plné lodě sloupů – skoro celý poloostrov byl zbaven svého lesního porostu – aby mohli Benátčané zatloukat do močálů jeden sloup  za druhým, vždy do takové hloubky, až narazil na pevné dno a na těchto sloupech začali stavět první domy, začali spojovat oněch 118 ostrůvků mosty.  V roce 843, kdy Po smrti velkého Karla a dělení jeho říše mezi jeho potomky došlo znovu k vyjednávání s byzantskou stranou, působily Benátky už jako zprostředkovatel. Dóže Pietro Tradonico (836 – 864) dojednal k velké nevůli Byzance s Franky vlastní dohodu, (Pactus Lothari z 22.února 840) aniž se staral o názor exarchy v Ravenně či císaře v Konstantinopoli. Z objektu se staly subjektem jednání. Byzanc musela spolknout první hořkou pilulku, uvědomila si totiž, že potřebuje Benátky jako okno do Itálie mnohem víc než Benátky Byzanc.

Všechno krásné, jenže město, které chtělo něco znamenat, potřebovalo patrona, pokud možno velmi známého světce. Benátky měly svatého Theodora, spíše třetitřídního byzantského svatého, s tím rozhodně díru do světa nemohly udělat. (Úplně na něj ale nezanevřely, jeho socha se nachází na sloupu na molu na náměstí svatého Marka vedle sloupu s Markovým lvem. Mezi těmito sloupy se vykonávaly popravy, Benátčané je proto obcházejí. Pokud projdete mezi nimi, je jasné, že jste turista.)

Benátští patriciové se přišli na geniální tah. Rozhodli se získat pro město patrona velmi významného evangelistu Marka. Opírali se ve svém zdůvodnění o to , že sám svatý Petr poslal Marka do Aquileie, aby tam šířil křesťanství. A tento, když zde získal svatého Hermagora a vysvětil jej za biskupa, skutečně založil v Aquileji křesťanskou komunitu, která se později právě s odvoláním na tuto tradici, stala patriarchátem. Benátky se považovaly za dědice Aquileje ( s tímto městem v zániku se nehodlaly o tomto nároku bavit.) Jenže, aby skutečně mohly tuto novou tradici položit na akceptovatelný základ, potřebovaly svatou relikvii, čili světcovy ostatky. Ty se nacházely v místě jeho úmrtí, v egyptské Alexandrii, tam totiž svatý Marek založil koptskou církev (která existuje dodnes) a tam jej v roce 68 nepřátelé uškrtili. Dóže Angelo Partezipatio (809 – 827) začal vyjednávat s představiteli alexandrijské církve (Alexandrie byla jedním z pěti prvotních patriarchátů – Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém – jenže už bezmála dvě stě let byla pod arabskou nadvládou a představitelé koptské církve byli ochotni o prodeji ostatků svého zakladatele svatého Marka vyjednávat – měli dost hluboko do kapsy.

Benátčané se tedy v roce 828 vypravili do Alexandrie. Vyjednávání pokračovala úspěšně, až si Italové všimli, že alexandrijští ostatky svého světce vůbec nehlídají. Usoudili tedy, že zadarmo je lepší než za peníze a kosti světce prostě ukradli. (Koptové celou dobu tvrdili, že Benátčané zapomněli v Alexandrii světcovu hlavu a ta tak zůstala v jejich majetku, na urovnání emocí poslal část ostatků svatého Marka papež Pavel VI v roce 1968 alexandrijskému patriarchovi Cyrilovi VI. zpět- Benátky je už tak nutně nepotřebovaly, k tomu se dostanu na konci článku.) Jediný problém byl, jak je rychle – než si krádeže egyptští křesťané všimnou – propašovat Markovy ostatky přes celní kontrolu na přistavenou loď. Poradili si skutečně skvěle. Naházeli světcovy kosti do koše a na ně naložili pláty špeku. Arabským celníkům jakožto muslimům se vepřové sádlo muselo neskutečně hnusit a aby neohrozili svou budoucnost v muslimském ráji ani se špeku nedotkli. Tak se tedy svatý Marek dostal v roce 829 do Benátek, kde byl nadšeně přivítán místním obyvatelstvem a hned se za „ušetřené“ peníze začalo se stavbou důstojného chrámu nad jeho novým hrobem – ten chrám s pěti kupolemi a úžasnými mozaikami, který stojí na náměstí svatého Marka dnes, je už třetí.

DSC_0026

Benátky převzaly ihned i Markův znak – okřídleného lva a pod jeho tlapu položily otevřenou bibli s textem: „Pax tibi Marce, evangelista meus“. (Mír tobě Marku, můj evangelisto) Markovy lvy potkáte v severní Itálii doslova v každém městě, protože celá severovýchodní Itálie tvořila od patnáctého století takzvanou Ferra terma, pevninské zázemí Benátek. Občas má lev bibli pod tlapou zavřenou, to bylo tehdy, když byl tesán v čase války, pak se o míru nemohlo hovořit.

V podstatě byl dóže ( v roce 828 to byl syn Angela Partezipatia Giustiniani) povinen uložit tak vzácné ostatky v biskupském chrámu San Pietro di Castello. Úmyslně nechal ale biskupa stranou a nechal stavět nový chrám bezprostředně vedle dóžecího paláce. Svatý Markus se měl stát nejen patronem a ochráncem města, ale i politickým prostředkem symbolem srůstání světské a církevní moci. Papeži bylo tím vzkázáno: „Primo siamo Veneziani, poi Christiani.“ (Napřed jsme Benátčané, až potom křesťané). Ostatně na Scala dei Giganti, kterou se vcházelo do reprezentačních místností dóžete jsou sochy Marse a Neptuna – dvou bohů, kterým vděčily Benátky za svůj vzestup víc než světci – Lev svatého Marka na ty dva pohany ovšem samozřejmě kouká shora z průčelí nad vchodem.

DSC_0033

Byzanc stále více ztrácela nad svým vzpurným městem kontrolu. Za pomoc proti postupujícím Normanům zprostil císař Alexios I. Komnenos (1108 – 1118) Benátky jakýchkoliv daní a přispěl dokonce obrovskou částkou na stavbu nového chrámu svatého Marka – toho dnešního. Sotva Benátčané od Byzance získaly, co potřebovaly, uzavřely s Normany v roce 1155 separátní mír. Ukázaly opět, že v politice se bezcharakternost vyplatí. Byzanc zuřila, byla ale bezmocná. A to nejhorší mělo teprve přijít.

Benátky zaspaly první křížovou výpravu, která skončila v roce 1099 dobytím Jeruzaléma. Jejich konkurenti Janov a Pisa získaly za přepravu křižáků opěrné body pro obchod ve svaté zemi v Tyru a Askalonu. Začaly sice začátkem 12.století se stavbou obrovských doků (Arsenale), na východě ale tahaly za kratší konec. Jinak na západě. Geniálnímu dóžeti Sebatianovi Zianimu se v roce 1177 podařilo zprostředkovat mír mezi císařem Fridrichem Barbarossou a papežem Alexandrem III. Zato vyhlásil papež chrám svatého Marka na poutní místo s úplnými odpustky, což do Benátek přivedlo davy poutníků a s nimi spoustu peněz. Císař pak dal Benátčanům obchodní privilegia v celé říši za Alpami, z nichž měli profitovat po celá další staletí. Tento čin dóžete Zianiho je v dóžecím paláci oslaven několika freskami pokrývajícími stěny celého jednoho obrovského sálu.

Jeho nástupce Enrico Dandolo využil pak těchto nadstandardních vztahů s císařem Barbarossou a nabídl křižákům směřujících na čtvrtou křížovou výpravu přepravu benátskou flotilou – 30 000 vojáků za 85 000 dukátů. Když křižáci v roce 1201 do Benátek opravdu přijeli, vymluvil se na počasí a nedostatek lodí a nechal je ve městě přezimovat. Ceny byly v Benátkách vždycky nestoudné, za několik měsíců přišli rytíři o všechny své peníze a když se na jaře jednalo o přepravě do Svaté země, neměli už čím přepravu zaplatit. Dandolo přišel s návrhem – pokud křižáci pro Benátky dobudou uherský Zadar, přepraví je do Palestiny zadarmo. Křižáci skutečně v roce 1202 Zadar dobyli, papež Inocenc III. zuřil a chtěl výpravu okamžitě ukončit, jenže Dandolo (devadesátiletý slepý stařec) sledoval svůj cíl a tím bylo zničení Byzance. Místo proti Turkům, jak bylo plánováno, obrátil křížovou výpravu proti samotné Byzanci a v roce 1204 křižáci dobyli a vyplundrovali Konstantinopol.  Benátky se zbavily svého největšího obchodního konkurenta a navíc získaly z roztříštěného Východořímského císařství ostrovy Euboju, Korfu, Krétu a Kypr jakož i města na Peloponésu. Obě bitvy – dobytí Zadaru jakož i dobytí Konstantinopole jsou rovněž oslavovány na freskovém cyklu v dóžecím paláci – Benátčané by se za tyto činy měli spíše stydět, nestyděli se ale. Účel zase jednou světil prostředky.

DSC_0435

Ostatně bronzové čtyřspřeží nad vchodem do chrámu Svatého Marka je také kořistí z dobyté Konstantinopole – stálo tam na Hippodromu, kam bylo přeneseno z vítězného oblouku v Římě. (Mělo pak i nadále pohnuté osudy, v roce 1805 nechal ony koně Napoleon převézt do Paříže, aby tam zdobily jeho vítězný oblouk, po Vídeňském kongresu, ale museli Francouzi koně do Benátek vrátit a vyrobit si v Paříži kopie.)

Politický systém Benátek byl na svou dobu ojedinělý. Jednalo se opravdu o republiku, i když politická práva měli jen příslušníci nobility (skládající se ze staré byzantské šlechty a nejbohatších kupců) – tato skupina představovala 10 procent obyvatelstva, vlastnila ale 90 procent bohatství státu. Nobili si stavěli své paláce přímo na kanálech – ti nejbohatší pak na Canal Grande, zatímco chudina se tiskla v uličkách uprostřed ostrůvků. Od roku 1295 se jednalo o uzavřenou skupinu, která nesměla uzavírat sňatky s nikým jiným a bylo vyloučeno přijímání nových členů.  V čele státu stál sice volený dóže, jeho moc byla ale velmi okleštěna, už od roku 1035 nesměl určovat svého nástupce a musel se podřizovat rozhodnutím dalších orgánů. Zejména Velké rady, do které měli přistup všichni dospělí Nobili mužského pohlaví, z původních 35 jejich počet narostl až na 2000 – sál Velké rady v dóžecím paláci tomuto množství svou velikostí odpovídá.

DSC_0434

Vládu vykonávala takzvaná Malá rada o deseti členech (Signoria), pak zde byl Senát (Consiglio di Pregadi), Rada čtyřiceti (Quadranta) a Rada deseti (Consiglio di dieci). Když se dóže Marino Faliero v roce 1355 pokusil o státní převrat a převzetí moci do svých rukou, byl odsouzen a popraven – jako jediný nemá v dóžecím paláci svou podobiznu, místo ní je v jeho výklenku černá opona.

Díky tomuto vyváženému politickému systému jakož i ziskům z obchodu (jen obchod s kořením dosahoval v polovině patnáctého století roční obrat okolo milionu zlatých (asi dnešních 50 milionů Eur) se Benátky staly opravdovou velmocí. Nejen že dokázaly přečkat válku s Uherskem, kde se jednalo o dalmátská města ( a císař Zikmund musel zastavit spišská města, která pak zůstala až do roku 1772 polská), ale začaly samy dobývat na pevnině město po městu – Treviso, Udine, Vicenzu Veronu atd. Během vlády tří velmi (či lépe řečeno všeho) schopných dóžat MIchela Stena ( 1400 – 1413), Tomassa Moceniga (1414 – 1423) a Francesca Foscariho (1423 – 1457) vytvořily takzvanou Terra Ferma a srazily se v neúprosném boji o vliv v severní Itálii s Milánem, tento zápas byl ukončen mírem z roku 1453 – ve stejném roce, kdy padla Konstantinopol do rukou Turků. Benátčané Byzanci na pomoc nepřišli, městské hradby bránilo marně 700 obrněnců z Janova. Ale právě dobytí Konstantinopole znamenalo i zlom v růstu moci Benátek. Dostali se sami pod Turecký tlak. V roce 1479 se jim podařilo uzavřít s Turky mír, vzdali se Euboje a některých dalších míst a zavázali se platit na možnost obchodovat na východě 10 000 zlatých ročně, jenže vzápětí se proti všemocným Benátkách utvořila tzv., Liga z Cambrai. V ní byli pod vedením papeže Julia II. (De  Rovere) francouzský král Ludvík XII., císař Maximilián I., aragonský král Ferdinand, uherský a český král Vladislav Jagello i anglický král JIndřich VIII. Benátky naverbovaly neuvěřitelných 40 000 vojáků a pod vedením condotiera Bartolomea d´Alviana dobyly Gorici, Terst (který byl už od poloviny čtrnáctého století pod habsburskou ochranou a Rijeku.) 14.5.1509 utrpěli ale zničující porážku u Agnadella – zdálo se, že se Serenissimou, (nejjasnější) jak se benátská republika nazývala, je konec a že tentokrát nepomůže ani svatý Marek. Pomohl. Dóže Leonardo Loredan vstoupil do separátních jednání s papežem Juliem II. zavázal se platit církevní desátek a papež koalici rozpustil.

DSC_0465

Benátky přesto, že se obchod s kořením po objevení Ameriky a cesty do Indie okolo Mysu dobré naděje přesunul do Portugalska a Španělska byly nadále obchodní velmocí. Pro kupce a obchodníky z různých evropských zemí stavěli takzvaná Fondaca, kde mohli skladovat své zboží a vyvážet je dále do celého světa – samozřejmě za patřičnou daň (DPH je tedy vlastně taky benátský vynález). Nejbohatší člověk tehdejšího světa Jakob Fugger z Augsburku měl své hlavní obchodní centrum ve Fondaca dei Tedesci (dnešní hlavní benátský poštovní úřad u mostu Rialto) a odtud uplatňoval svůj evropský monopol na obchod s mědí (v čase masového lití děl úžasná věc). Ale svou Fondacu dei Turcchi měli i nepřátelští Turci. Ti v roce 1571 obsadili Kypr (Otello už v té době uškrtil svou Desdemonu a na obraně ostrova a hlavního města Famagusty se podílet nemohl). Krutost dobyvatelů, kteří velitele famagustské pevnosti Marcantoma Bragadina na hlavním trhu zaživa stáhli z kůže a tu vycpali slámou, přiměla křesťanské vládce k vytvoření velké koalice, která Turky porazila v roce 1571 v námořní bitvě u Lepanta. Přestože se právě Benátky podílely na tomto vojsku 110 galérami z celkových 200, úpadek Serenissimy už to nemohlo zadržet. Kypr byl definitivně ztracen, v letech 1645 – 1669 pak ztratili i Krétu. Obyvatelstvo decimovalo několik morových epidemií a konečně v roce 1797 vstoupily do Benátek vojska generála Napoleona Bonaparteho. Poslední dóže Lodovico Manin (zvolenýá přímo symbolicky v roce 1789, tedy v roce francouzské revoluce, svolal Velkou radu a tak 12.května  rozhodla o rozpuštění Republiky, která se  v důsledku míru v Campo Formiu stala součástí Rakouska.

Byla doby osvícenství a svatý Marek v takové době definitivně ztratil svou moc. Symbolicky ho svrhly jednotky bezvěrců hořících ideály francouzské revoluce a ničící památky na světce. Kniha pod tlapou jeho lva se definitivně zavřela.

A z kdysi tak mocných Benátek se stávala stále více turistická atrakce – a my můžeme jen děkovat za to, že tomu tak je.

Se lvem svatého Marka se ale setkáváme dál – je ve znaku pojišťovny Generali – „pod křídly lva“ zní její slogan. Je to tak trochu lumpárna. Assicurationi generalli byla totiž založena v roce 1831 v Terstu, který na znak svatého Marka neměl ani nejmenší nárok, v roce 1382 se totiž právě ze strachu před Benátkami uchýlil pod habsburská křídla a zůstal tam až do roku 1918..

Karel IV. císař římský


 

Článek je věnován mému otci, učiteli dějepisu, který ve mně vzbudil zájem o dějiny a který by si ten článek možná i přes svou těžko překonatelnou nechuť k internetu rád přečetl.

 

Já vím, že teď o Karlovi píše každý. Pozítří budeme slavit jeho 700-sté narozeniny a to si samozřejmě sotva někdo nechá ujít. Proto jsem pociťoval po dlouhé týdny odpor připojit se k píšícímu davu. Jenže Otec vlasti je Otec vlasti a ignorovat ho si prostě netroufám. Zkusím to aspoň tak trochu jinak, místo chvalozpěvů na českého panovníka se pokusím napsat článek o římském císaři Karlovi jakožto evropském státníkovi a pokusit se analyzovat jeho význam pro dějiny Evropy.

Před nějakou dobou pobouřil českou veřejnost historický seriál německé televize, který se věnoval velkým Němcům a zařadil do svého programu i Karla IV. V Česku se díky tomu zvedla vlna nevole. A to i když byl po otci Lucemburčan a po matce Čech, ta ovšem měla zase rakouskou maminku. Ale u korunovaných hlav to už tak bývalo a národnost panovníka se určovala především podle toho, které zemi vládl.

Karel IV.

Samozřejmě chápu, že by si Češi svého „Otce vlasti“ nejradši nechali sami pro sebe. Je to zcela legitimní přání, jenže Karel a jeho význam přesahuje obrovsky „malé české poměry“. Neformoval totiž jen politiku České kotliny, ale politické dění celého kontinentu a to na celá staletí dopředu.

Je přece faktem, že Karel i jako český král vystupuje se čtyřkou za jménem, i když byl českým králem toho jména prvním. Tu jedničku za jeho jménem (a i to v závorce) jsem našel jen v jediné knize – ve spisku „Die Sankt Wenzels-Krone“ od Karla VI. Schwarzenberga – ano otce našeho Karla, který byl nadšeným historikem. To bylo samozřejmě dáno tím, že Karel IV. byl římským králem dříve než králem českým, byl zvolen ještě jako moravský markrabí 11.července 1346 a českým králem se stal až po tragické smrti svého otce na bitevním poli u Kreščaku 26.srpna 1346, tedy o šest týdnů později. Nápadné ale je, že Čechům to nijak nevadí a své Karly číslo jedna až tři nijak nepohřešují. I když jim vládl král, který se nazýval čtvrtým podle svého německého titulu.

Stopy Karlovy činnosti totiž nenajdete jen v Čechách, ale budete o ně zakopávat v Aachenu, Kolíně nad Rýnem, Norimberku či v Berlíně. (Blíže jsem ses jeho dědictvím v Aachenu zabýval ve článku o tomto městě s názvem Aachen – Cáchy z pátého listopadu minulého roku, stojí totiž opravdu za to). Karel byl totiž státník tělem i duší, který měl svou ideu a dokázal ji důsledně prosazovat. Měl výhodu, že neexperimentoval s neznámým, měl velký vzor, císaře Friedricha II, který e pokoušel sto let před Karlem o totéž, totiž dát rozměklému  rozpadajícímu se státnímu útvaru Svaté Říše  Římské formu a řád. Friedrich neuspěl, Karel se poučil z jeho chyb a dílo dokončil. Říši zastabilizoval na celá staletí.

Měl na to skvělé předpoklady a ty dokázal dokonale využít. Samozřejmě mu přála doba jako málokterému jinému vládci, ale právě schopnost poznat přízeň chvíle pro politický čin a ten pak  konsekventně provést, v tom je Karlova genialita. Pokusím se jím jako osobností zabývat a to poněkud šířeji, než jsem to učinil ve své knize „Odvrácená tvář moci, kdy jsem mu věnoval jeden ze svých medailonů.

Karel byl chytrý, vzdělaný (což v jeho době nebylo naprosto samozřejmé) a bezcharakterní – v politice se tomu říká pragmatický. Určitě se na tom podepsalo jeho dětství s chybějící vazbou na rodiče. Matce byl odebrán jako tříletý, pak dokonce držen ve vězení, než ho otec dal dopravit do Francie k tamějšímu královskému dvoru. Tam mu sice rozhodně nebylo špatně, ale citové vazby už sotva mohl vytvořit – pro kariéru státníka deficit přímo k nezaplacení. Navíc měl patřičné kontakty. Vyrostl v Paříži v podstatě jako člen královské rodiny (jeho teta Marie byla manželkou krále Karla IV. zvaného Sličný, posledního krále dynastie Kapetovců) a svatbou s Blankou z Valois, sestrou po Karlovi následujícího francouzského krále Filipa VI. si zajistil podporu tehdejšího nejmocnějšího evropského panovníka, který navíc díky „avignonskému zajetí papežů“ určoval do značné míry i církevní politiku. Karlův strýc Balduin byl mohučským arcibiskupem, tedy nejdůležitějším duchovním kurfiřtem a díky své inteligenci a politické šikovnosti nejmocnějším z nich, Karel se navíc znal osobně s papežem Klementem VI. civilním jménem Pierrem de Rosiers, svým učitelem z mládí, s nímž měl přátelské vztahy (který učitel už nemiluje svého nejchytřejšího žáka?) což mu poskytlo netušené možnosti. Když se podíváme na státotvorné činy Karla IV. na území českého království (založení arcibiskupství 1344, založení university 1348, rozšíření hlavního města Prahy 1347, založení Karlštejna 1348, ale i na území Říše – německá Karlova volba římským králem a boj o královskou korunu (1348 – 1349), spadají právě do vlády papeže Klimenta VI. (1342 – 1352), od něhož mohl novopečený král očekávat naprostou politickou podporu.  V zájmu tohoto papeže šel přece do sebevražedné mise boje proti císaři Ludvíkovi.

Klement VI.

Karel se ale i ve své další kariéře důsledně stranil konfliktu s církví –poučil se z chyb svého předchůdce Friedricha II. Karlovi přezdívali posměšně „Kněžourský císař“, ovšem on si z toho nic nedělal. Pocit přehnané důstojnosti mu byl cizí. Řídil se svým pragmatismem a heslem, že jen ten, kdo uteče včas, může nastoupit do nového boje. Po prohrané bitvě u Kresčaku prošel Německem, kde ho zoufale hledali lidé tehdy panujícího císaře Ludvíka Bavorského, v přestrojení za pacholka, před polským králem Kazimírem utíkal dokonce v převlečení za ženu. Kazimír to komentoval pohrdáním, jenže nakonec se musel sklonit před politickým tlakem, který na něj Karel dokázal vyvinout. Musel se před císařem  sklonit a dokonce mu i dát svou neteř za manželku.

V tom byl Karel mistr. Zatímco jeho otec Jan hledal své úspěchy na válečném poli, vedl mnoho válek, mnoho bitev vyhrál, ale politicky nic nedosáhl, Karel se bitvám vyhýbal jako čert kříži. (To samozřejmě neplatí o období, kdy se živil jako kondotiér v Itálii. Z této doby si přinesl jizvu, která mu po zbytek života hyzdila tvář.) Poučil se ale z chyb svého otce a věděl, že výsledek bitvy je vždy nejistý a válečná přímá konfrontace může mít fatální následky. I on vedl mnoho válek, v nichž ale prakticky k žádným větším bitvám nedošlo. Karel dokázal svého soupeře vždy zničit svou převahou finanční a diplomatickou, zbavil protivníka spojenců a přinutil jej nakonec kapitulovat, aniž by riskoval přímý boj muže proti muži.

Možná v tom hrála roli i jeho fyzická konstituce. Karel trpěl na dnu (díky jí objevil Karlovy Vary), na jeho kostře jsou pokročilé zánětlivé změny malých kloubů, jejich majitel musel žít celý život s hroznými bolestmi. Navíc od svého téměř smrtelného úrazu z roku 1350 (zřejmě na turnaji, kterých se zúčastňoval inkognito i po své volbě římským králem) při kterém si zlomil a zablokoval obratle krční páteře byl nahrblý a měl problémy s pohybem – koneckonců zemřel na následky pádu a zlomeniny krčku stehenní kosti. To jistě jeho možnosti vést do boje vojsko, značně omezovalo. Ale rozhodující bylo poznání, že diplomacií se dá dosáhnout víc než mečem.

V říši byl tak trochu zjevením. Měl francouzské vychování – ostatně i jeho jméno Karel bylo v německých poměrech neobvyklé. Mezi římskými panovníky se to hemžilo Jindřichy, Konrády, bylo tu i pád Ottů a Fridrichů, ale jméno zakladatele středověkého západořímského císařství se používalo spíše ve frankofonním jazykovém prostoru a do té doby poslední toho jména, Karel III. zvaný Tlustý, zemřel v roce 887, tedy před víc než čtyřmi sty lety. Karel, původním jménem Václav, získal své jméno při biřmování, kdy mu byl kmotrem francouzský král Karel IV.

Pro České království, zmítající se od smrti posledního přemyslovce Václava III v roce 1306 po celá desetiletí v anarchii, znamenal Karel pravé požehnání. Zavedl zde pořádek, zemský mír, provedl hospodářské a správní reformy, které daly zemi poznat nebývalý blahobyt. Provedl to nejen nelítostným potlačením kriminality, ale i zaváděním pěstování nových plodin a hospodářských odvětví, jako bylo vinařství či chování ryb. Podařilo se mu odklonit obchodní cesty, které vedly přes Wroclav, Lipsko či Norimberk a až do jeho doby míjely českou kotlinu. Vybudováním hlavního města říše Prahy zajistil i dostatečný počet odběratelů dováženého zboží, na císařském dvoře samozřejmě sídlili vyslanci a diplomati a přijížděly sem časté urozené a bohaté návštěvy, které udělaly Prahu pro obchodníky se zahraničním zbožím lákavou. To vše vedlo rychle k rozkvětu země. Budováním Nového města, městského opevnění (Hladová zeď), či mostu, který nese dodnes jeho jméno, ale i např. Karlštejna pak dal lidem práci a tím i kupní sílu. Karel ale všemi těmito opatřeními na posílení hospodářství Českého království sledoval především jeden cíl. Pro své evropské ideje potřeboval pevnou hospodářskou základnu, z níž byl mohl čerpat peníze. To bylo možné jen z velké a prosperující země. Svou velikostí České království vyhovovalo, bylo ho jen třeba hospodářsky „nakopnout“. I v tom kopíroval Karel opět svého předchůdce Friedricha II., který si takovéto hospodářské zázemí vybudoval v Sicilském království. Císař bez peněz by byl jen bezmocnou figurkou v rukou kurfiřtů a to neměl Karel rozhodně v úmyslu.

Jako typický „Alfa samec“ se snažil rozvolnit vazby od lidí, jimiž byl zavázán za svůj vzestup a obklopit se loajálními spolupracovníky, kteří za svůj vzestup vděčili jemu. Sto let předtím, než takový postup radil vládcům Machiavelli. V tom měl šťastnou ruku, nebo spíše dokázal odhadnout potenciál svých budoucích spolupracovníků. Ať už to byl jeho bratr Jan Jindřich, který se vzorně staral o moravské markrabství či Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, který se stal prakticky spolutvůrcem fundamentů nové české státnosti. Karel dokázal jeho jmenování u papeže prosadit.

Arnost z Pardubic

Karel poznal moc psaného slova. Nejen že sepsal propagandisticky dodnes účinný vlastní životopis, v němž patřičně oslavil své dílo, ale dal sepsat zákony a to jak pro České království, tak i pro Říši římskou. Definice a rozčlenění „Zemí koruny české“ bylo jeho dílo, které zohledňovalo specifika jednotlivých zemí království. V Německu pak vydal  v roce 1356 svou „Zlatou bulu“, která měla zůstat ústavou této říše až do jejího zániku v roce 1804. Tento dokument se nachází v Muzeu v Berlíně. Hledal jsem ho v očekávání velkolepé listiny na půl stěny ozdobené velkou zlatou pečetí císaře. Byl jsem dost zklamaný, když jsem zjistil, že je to malá útlá knížečka o formátu A5. Karel volil vždy racionální formy vlády, účel mu byl důležitější než pompa. I na svou korunovaci do Říma přijel v roce 1355 jako první císař spíše jako poutník bez velkého vojska. Ještě jeho dědeček Jindřich VII. se snažil přinutit Italy k poslušnosti velkou armádou, ztratil na tom tažení nejprve svého bratra Walrama, pak ono vojsko a nakonec i život. Karel se poučil, nehledal konfrontaci, která by byla náročná a sotva by se dala vyhrát. Měl s italskými poměry bohaté zkušenosti ať už z dob, kdy se seznamoval s politikou po boku svého otce, který neúspěšně budoval v Itálii své malé imperium, či později jako nájemný kondotiér. Karel IV. sice pohnul papeže Urbana V. k přesunu z Avignonu do Říma a nechal se tam od něj v roce 1368 (už podruhé) i se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou korunovat císařem (tu první korunovaci provedl v papežově zastoupení kardinál Petrz Ostie). Další podpora vratkého papežského trůnu mu ale byla příliš náročná. Jako chladný kalkulátor si spočítal, že mu to nic nepřinese a nechal papeže na holičkách. Ten musel znechucen opustit Řím a na zpáteční cestě do Avignonu zemřel v Marseille.

Karel byl vždy chladným kalkulátorem, věděl, co chce a většinou i znal cestu, jak cíle nerychleji a nejefektivněji dosáhnout. Jeho nepřátelé neměli jednoduchý život – a většinou taky jen krátký. Nehynuli mečem, ale na záhadné choroby. Ludvíka Bavorského možná skutečně trefil šlak, ale například Karlův protikandidát Günther ze Schwarzburgu zemřel smrtí velmi podivnou, která dala Karlovi u německých historiků už navždy pověst traviče.

U jiných „neposlušných“ politiků sáhl k nekrvavým prostředkům. Protože mu jeho zeť Rudolf IV. Habsburský lezl svými nezkrotnými ambicemi nesmírně na nervy, „zapomněl“ rakouského vévodu zapsat ve Zlaté bule do seznamu voličů – tedy kurfiřtů – fakt, kterým Hasburkové trpěli po celá staletí. Rudolf kontroval falsifikátem takzvaného „Privilegium maius“, které ale Karel nechal přezkoumat svými učenci a samozřejmě ho neuznal.

Karel měl k učencům a vůbec ke kultuře velmi těsný vztah a platil za mecenáše časného humanismu. Sám hovořil plynně latinsky, francouzsky, italsky, německy a česky, přičemž češtinu se učil až naposledy. Měl osobní kontakty s Colou di Rienzo či Francescem Petrarcou, kterého dokonce pozval do Prahy a slavný básník pozvání rád přijal. Karel pozval do Prahy i velkého kazatele Konráda Waldhausera a tím – možná trochu nechtěně, dal do pohybu českou reformaci. Poznání génia Petra Parléře a financování jeho hutě změnilo architekturu v celé střední Evropě (kromě Prahy třeba Norimberk, Budapešť, ale i Kladsko).

Založením university v Praze překročil Karel další z milníků. Ovšem Karel nezakládal svou universitu jako universitu českou, tou se stala až po vydání Kutnohorského dekretu jeho synem Václavem v roce 1409. Pražská universita byla první na území Římské říše na sever od Alp (tedy v její neitalsky hovořící části) a měla sloužit všem lidem toužícím po vzdělání, které od Itálie dělilo ono těžko překonatelné pohoří. Že se projekt podařilo realizovat, nebylo vůbec samozřejmé – na založení university byly potřebné finanční prostředky, zajištění schopných učitelů a zlomení odporu místní šlechtické opozice, která takovým „novotám“ nikdy nebyla nakloněna.  Založení university ztroskotalo například za císaře Zikmunda v Budapešti nebo za krále Vladislava ve Wroclavi. Zakládající listina neznamenala zdaleka, že universita i vznikne a dosáhne určité kvality. Že se to v Praze setkalo s tak velkým úspěchem, je určitě zásluhou Karlovy důslednosti a jeho porozumění potřeby vzdělání pro výchovu schopného úřednictva. I tady kopíroval svého Předchůdce Fridrich II. který za tím účelem založil universitu v Neapoli. Karel svou ideu povznesení vzdělanosti v Římské říši zrealizoval a proto nese pražská universita právem jeho jméno dodnes. Karlova činnost tedy skoro vždycky přesahovala české hranice, jeho vliv nikdy nezůstal omezen pohraničními českými hvozdy a Karel ani nikdy v českých dimenzích nemyslel. Byl panovníkem evropským a byl panovníkem velkým.

Pozastavme se ještě u jednoho bodu, který na Karlovi lpí jako poněkud temná skvrna a to je jeho vztah k Židům. Karel měl v tehdejší Evropě pověst Židobijce, ve vzdáleném Katalánsku se dokonce vyprávělo, že platí občanům za každého zabitého Žida zlatku a na něho jako na svůj vzor a na praotce holokaustu se odvolával i jistý Adolf Hitler. Skutečnost je samozřejmě poněkud jiná, ovšem pro Karla přesto nepříliš lichotivá. O jeho působení ve věci norimberského pogromu v listopadu 1349 jsem psal ve své knize „Odvrácená tvář moci“.  Karel udělal v podstatě jedinou věc – vzdal se ochrany Židů na území Říše. Židé byli vždy vděčný terč pogromů a pronásledování, jen z nejznámějších v našem bezprostředním okolí byl pogrom v Praze 18. dubna 1389, ve Vídni 1420 nebo ve Wroclawi 1435. Proti nenávisti obyvatelstva chránil Židy na území Římské říše takzvaný Judenregál, tedy židovská daň, kterou platili přímo císaři. Byl to pro panovníka vítaný zdroj příjmů, na který se dívala církev s nevolí, ne nadarmo stáli za oněmi židovskými draze zaplacenými privilegii císaři z dynastie Štaufů, kteří byli s papeži a s katolickou církví permanentně na nože. Wormské privilegium stanovilo, že vražda Žida je trestným činem a je trestána přímo panovníkem, Friedrich II. pak podrobil všechny Židy přímo císařské komoře. Zabití Žida tedy s sebou neslo trest, většinou finanční a to dost citlivý, protože císař si samozřejmě nenechal ujít příležitost vylepšit svůj věčně deficitní rozpočet. A protože nikdo neplatí rád, těšili se Židé až do vlády Karla IV. určitému bezpečí. Jenže v roce 1346 vpadla do Evropy nová hrůza – mor. Epidemie, jakou náš kontinent ještě nepoznal, během několika málo let zemřela třetina evropského obyvatelstva. V atmosféře strachu a  apokalyptických vizí byli Židé obviňováni z otravování studní. Jejich úmrtnost na epidemii byla díky izolaci v ghettech, nábožensky předepsaným předpisům čistoty i zákazu návštěv veřejných lázní a nevěstinců podstatně menší než u křesťanského obyvatelstva a to budilo podezření. Od podezření nebylo daleko k rozsudku – a když dostala lůza volnou roku, tragédiím se nedalo zabránit. Otázka je, zda by byl Karel vůbec schopen v dané situaci Židům nějakou účinnou ochranu nabídnout – v roce 1349, kdy mor vstoupil na území Německa, ještě jen o svou korunu bojoval – definitivně ji získal kapitulací Günthera ze Schwarzburgu v Eltville 26.května 1349. Karel řešil praxi tak, že onen židovský regál pronajímal městům a místním hrabatům či vévodům a ti si pak mohli dělat se Židy, co uznali za vhodné. Až v roce 1356 se císař ve své „Zlaté bule“ k této problematice vrátil – tentokrát systematicky – a delegoval ochranu židovského obyvatelstva na kurfiřty. Tím se situace aspoň částečně uklidnila.

Bylo by zajímavé zjistit, jak by Karel reagoval na církevní schizma, ke kterému došlo bezprostředně před jeho smrtí a které změnilo politickou mapu Evropy. Této poslední zkoušky byl ale císař ušetřen. Protipapež Klement VII. byl zvolen 20. září 1378, Karel zemřel 29. listopadu téhož roku, očividně byl ale už týdny předtím díky své zlomenině stehenní kosti upoután na lůžko.

Karel byl tedy opravdu velkým panovníkem. Nebyl jen politikem, cílícím na krátkodobý zisk. Byl státníkem s vizí, kterou dokázal uskutečnit a zastabilizoval tak na dlouhá staletí svou říši. Všeobecně je uznáván za jednoho z největších císařů. A to právem. Že se stal mimo to – tak trochu mimochodem – i Otcem vlasti českého národa, mu určitě slouží ke cti.

V podstatě je jedno, jaké prostředky k tomu použil. Hlavní věcí bylo, že z nich měli největší prospěch jeho poddaní. Možná aspoň to by mohli současní politici od něho převzít. Aby se mohli stát státníky, živočišným druhem, který současnému světu tak zoufale chybí.

Maximilián II.


 

Tento císař je vždy posuzován tak nějak s rozpaky. Pokud je posuzován vůbec. Jeho sláva zůstává ve stínu jeho otce Ferdinanda I. i jeho syna Rudolfa II. Už proto, že vládl jen pouhých 12 let, než ho zkosila choroba, kterou v sobě nosil – syfilis.

Druhá generace Habsburků na českém trůně mi byla vždy poměrně sympatická – ostatně jsem jednomu z členů této generace věnoval svou knihu „Cti otce svého ale miluj ženu svou.“ Působili na mne vždycky jako parta, která neztratila zdravý rozum. A to je v politice velmi důležité a dnes téměř nevídané.

A to, i I když byli politickými náhledy velmi rozdílní. Zatímco Ferdinand Tyrolský zůstal přesvědčeným katolíkem a „pravou víru“ v Tyrolsku upevňoval  (přesto toleroval avengelickou víru svého kancléře Františka Turna) , nemladší Karel byl sice katolík, ale velmi tolerantní, který se snažil s protestantskou opozicí ve svých zemích takzvaného „Vnitřního Rakouska“ , tedy Štýrska, Korutan a Kraňska) vyjít politickými prostředky a hledáním kompromisu, což se mu i přes zuřivý odpor jeho manželky  v podstatě dařilo, Maximilán byl vždy podezříván ze sympatií k protestantismu a dokonce i z tajné konverze. Že právě takový panovník nedal českým stavům požadovaný toleranční patent, ale neustálými mlhavými sliby hrál tento požadavek do ztracena, poškodilo výrazně jeho důvěryhodnost, přinejmenším v českých zemích. Otázka je, zda mohl jednat jinak.

Maximilán se narodil 31. července 1527 ve Vídni jako prvorozený syn (a druhé dítě) Ferdinanda i. – od roku 1522 vévody rakouského a štýrského, hraběte tyrolského a od roku 1526 krále českého a uherského a jeho manželky Anny Jagellonské. Z tohoto manželství se mělo narodit ještě dalších 13 dětí ( z toho dva další synové), přičemž narození poslední dcery Johanny v roce 1547 stálo její matku královnu Annu život. Není pravda, jak píše pan Bauer ve své knize o českých princeznách, že se dospělosti dožily jen tři z nich, pravdou je, že jen tři z těch dětí byli synové a dospělosti se dožilo až 11 dcer, což byl nemalý problém, co se týká hledání vhodných ženichů a dvě z nich nakonec stejně skončily v klášteře, protože se na ně prostě nedostalo.

Maximilán strávil své dětství převážně na dvoře v Innsbrucku, díky čemuž hovořil celý svůj život německy těžko srozumitelným tyrolským dialektem. Tato životní fáze byla velmi harmonická, je známo, že královna Anna měla na své děti velmi výrazný politický vliv, učila je toleranci a hlavně všechny její děti se mohly těšit mateřské lásce. Otec Ferdinand, i když svou ženu nesmírně miloval, se vyskytoval u rodiny podstatně zřídkavěji. Musíme si uvědomit, že Maximilián přišel na svět ve velmi pohnuté době.

31.října 1517 zveřejnil Martin Luther své teze reformy církve, a následně vzplál náboženský zápas, jaký do té doby neměl obdoby. V letech 1524 – 1525 vzplanula v Německé říši Selská válka, povstání,, které stálo život statisíce lidí. Právě v Tyrolsku trval odpor povstalců pod vedením Michaela Gaismaira ještě několik let. V roce 1526 došlo k velké turecké invazi pod vedením sultána Sulejmana nádherného, který u Moháče porazil uherské vojsko a zabral v následujících letech velké části uherského království. V roce 1526 se Maximilánův otec nechal zvolit králem českým a uherským, což jej na dlouhá desetiletí zapletlo do války v Uhrách proti Turky podporovanému sedmihradskému vévodovi Janu Zápolskému, který také toužil po uherské královské koruně. V roce 1529 stáli Turci poprvé pod vídeňskými hradbami a při zpětném tažení zpustošili Rakousko a Štýrsko. Ve stejném roce padla do tureckých rukou Budapešť. To všechno byly problémy, které musel Maximilánův otec zvládat. Jeho bratr, císař Karel V., totiž poměrům v říši moc nerozuměl (vůbec neměl politický talent svého mladšího bratra Ferdinanda), jako španělský král se často zdržoval mimo říši a úkoly delegoval na Ferdinanda. Toho nechal v roce 1531 zvolit římsko-německým králem, aby dodal jeho mandátu císařova zástupce více lesku. 19.dubna 1529 na říšském sněmu ve Špýru se postavilo 6 vlivných říšských knížat proti vyhlášení říšské klatby na Martina Luthera (protestovali, odtud jejich označení protestanti) a tím se náboženský boj přenesl i do politické roviny. Německá říše se rozdělila na dva stále více znepřátelené tábory.

Dá se předpokládat, že malého Maximilána se pohnutá politická situace příliš nedotkla. Prostředí innsbruckého dvora bylo díky královně Anně velmi tolerantní a svobodomyslné, vychovávatelem Maximilána byl dokonce určitou dobu Lutherův žák Schiefer, jehož výchova zřejmě zanechala v duši chlapce nesmazatelné stopy. I později měl Maximilán ve své blízkosti rád protestantské kněze, jako například kazatele Pfaustera.  Ke svým rodičům měl Maximilán očividně láskyplný vztah – dal to najevo,když dal uprostřed svatovítské katedrály v Praze vybudovat nádherný náhrobek, v němž jsou jeho otec a matka pochováni a kde nakonec našel místo svého posledního odpočinku i on sám. Kromě této hrobky ve Svatém Vítu zanechal po sobě ještě jeden architektonický skvost – Stallburg v centru Vídně, kde dnes sídlí Spanische Hofreitschule. Tento renesanční palác si dal Maximilán postavit v době, kdy ještě čekal na nástupnictví a nechtěl s otcem sdílet společnou střechu ve vídeňském Hofburgu.

Jako sedmnáctiletého ho v roce 1544 povolal jeho strýc, císař Karel, do Španělska. Karel V. měl o svém synovci vysoké mínění a povolání Maximilána do Španělska mělo sloužit hned několika věcem. Zaprvé si jej Karel vyhlédl jako budoucího zetě pro svou dceru Marii – byla Maximliánovou prvostupňovou sestřenicí a tímto sňatkem začala neblahá tradice svazků rakouských a španělských Habsburků, která vedla k degeneraci a posléze v roce 1700 k vymření španělské větve rodu. Ke svatbě došlo 13.září 1548 ve Valladolidu. Dále Karlův syn Filip, narozený stejně jako Maximilán v roce 1527 (pozdější Filip II.) neměl bratry, tedy partnery, kteří by mu byli rodem rovni. Filip byl od roku 1543 ženatý s portugalskou princeznou Marií, v roce 1546 ale poprvé ovdověl – což se mu mělo v životě přihodit ještě třikrát. Zatřetí měl Karel o Maximilánovi tak vysoké mínění, že jej pověřil zastupováním své osoby ve Španělsku v době své vlastní nepřítomnosti – Maximilán tedy mohl už v raném věku sbírat panovnické zkušenosti. Kromě toho sbíral i zkušenosti  válečné – při triumfálním vítězství v bitvě u Mühlbergu v roce 1547 proti Šmalkaldskému protestantskému spolku stál po boku svého strýce Karla. Při návštěvě Holandska, které patřilo k Říši si někdy mezi lety 1544 – 1546 přivodil nákazu syfilidou. Tato choroba byla profesorem Vlčkem na jeho kosterních pozůstatcích jednoznačně dokázána, kupodivu ale Maximilán nikdy nenakazil svou manželku a proto nebylo chorobou postiženo žádné z jejich početných dětí a neprojevily se u něj žádné neurologické či psychické poruchy, které tato choroba ráda vyvolává. V mládí byl Maximilán totiž náchylný jak k požívání nemírného množství alkoholu jakož i k užívání si krásy žen. Jeho žena Marie ho z obojího vyléčila, zda s jeho souhlasem, je těžké odhadnout.

S jejich  vztahem si historici nějak neví rady. Jedni tvrdí, že jejich vztah byl po počátečních problémech láskyplný a argumentují 16 společnými dětmi, jiní tvrdí že Mariin katolický fanatismus zanechával v jejich mezilidském vztahu fatální stopy a plození dětí nemělo s harmonií jejich osobního života nic společného. Marie Maximiliánovi nikdy neodpustila, že cestu ze Španělska do Rakouska nepřežil jejich prvorozený syn Ferdinand, a podle určitých znaků, včetně posledního rozhovoru manželů před Maximilánovou smrtí se dá usuzovat, že ani v manželství mnoho štěstí nezažil.

Maximilian II

Maximilánův vztah k otci Ferdinandovi byl minimálně v letech 1552 – 1560 velmi napjatý. Svědčí o tom i skutečnost, že Ferdinand Maximilána držel stranou politického dění, i když jeho mladší bratr Ferdinand byl ve stejné době správcem Českého království a Karel se (neúspěšně) ucházel o ruku anglické královny Alžběty. Ferdinand podezříval svého syna (a právem) ze sympatií k reformnímu náboženskému proudu (Maximilián se například celý svůj život úporně bránil účasti na procesích na svátek Božího těla)  věděl, že by něco takového znamenalo katastrofu při boji o nároky o nástupnictví vlády v Říši.

Dochoval se dopis Ferdinanda adresovaný prvorozenému synovi, ve kterém král píše: „Sleduji dění tohoto světa a vidím, jaká různá kacířství a nové sekty získávají převahu a jak vy,moji synové, nezůstanete uchráněni svodům, budete k nim svedeni. A zejména mám starosti o tebe, Maximiliáne, jako jinak nikdo jiný,protože jsem všude viděl a zaznamenal, co ve mně budí velkou nedůvěru, že ty, Maximiliáne, jsi připraven odpadnout od našeho náboženství.“

                Ve hře bylo mnoho. V roce 1556 se císař Karel vzdal trůnu. Už několik let předtím se ale jednalo o jeho nástupnictví.  V letech 1554 – 1555 odevzdal Karel Španělsko, Neapol  a americké kolonie postupně na svého syna Filipa. Zůstávala jen otázka Římské říše, kde měl následovat král Ferdinand. Filip si ale nárokoval nástupnictví po něm. Ferdinand chtěl zabezpečit vládu nad Německem svým potomkům. Potřebná byla dlouhá jednání, přičemž právě náboženská nespolehlivost prvorozeného Maximiliána byla pro Španěly hlavním trumfem. Ferdinand se Španěly pokusil spokojit odstoupením Nizozemí (které se takto definitivně oddělilo od německých provincií), ale Španělům to nestačilo. Nakonec ale poté, co Ferdinand I. hrozil Maximiliánovi vyděděním a postavením druhorozeného Ferdinanda ( který měl ale zase zátěž morgiastického sňatku s augsburskou měšťankou Filipínou Welserovou) na jeho místo, Maximilián povolil. Jelikož marně hledal podporu u protestantských knížat říše pro eventuální vzpouru proti otci, přísahal nakonec slavnostně na bibli v přítomnosti svého otce i obou bratrů, že zůstane věrný katolické církvi. Nato byl zvolen v listopadu 1562 římským králem.

V roce 1564 pak jeho otec zemřel a Maximilián byl  25.7.1564 zvolen římským císařem. Tuto tradici „zvolených římských císařů“ zahájil Ferdinand I. Do té doby se musel zvolený německý král nechat korunovat za císaře papežem. Poslední, kdo to udělal, byl Karel V.  Ferdinand neměl vzhledem na panující konflikt mezi Římem a Habsburky naději na korunovaci, vyřešil to tedy politickou reformou, dalším císařem,který se nechal korunovat papežem (vlastně se korunoval sám za jeho přítomnosti) byl až Napoleon I. v roce 1804.

Maximilián vstoupil do dějin (i do českých) jako rozporuplná osoba. Navenek velmi přívětivý a přátelský, člověk krásných a ušlechtilých slov – za kterými ale nenásledovaly skutky. Když byla králi v roce 1575 (tedy rok před jeho smrtí) předložena tzv. „Česká konfese“ ve které se luteránská, novoutrakvistická a bratrská česká šlechta dohodla po mnohaletém vyjednávání na společném vyznání víry, potvrdil Maximilán její platnost – ústně. Slíbil, že písemné potvrzení vydá později. Jen co ale  přejel hranice, šíření Konfese zakázal a vydal dva mandáty proti náboženským novotám. (Zejména ostře vystupoval proti kalvínovu učení a čeští bratři stáli tomuto proudu hodně blízko).Pro Maximiliánovu nespolehlivost existuje mnoho výkladů. Mohla to být jeho choroba. Vedle poruch srdečního rytmu a bolestí na prsou (pravděpodobně syfilitická aneurysma aorty) trpěl záchvaty únavy a netečnosti jakož i bolestmi ledvin. Syfilis způsobuje skutečně psychické změny, tabes dorsalis nebo demenci, ta ale u císaře nikdy nenastala. Zemřel nakonec (pouze 48-letý) v roce 1576 v Řezně na akutní břišní příhodu – zřejmě zauzlení střev, jak nám popisuje ve své sice česky psané ale pro mne přesto naprosto nečitelné zprávě tehdejší přední český diplomat Adam z Dietrichšteina.

Je ale možné, že ho prostě zatěžovala jeho přísaha, kterou musel vykonat před svým otcem a bratry. Protestanti brali bibli a slovo boží ještě přísněji než katolíci. Je těžké si představit, že by mohl Maximilián přísahu, kterou složil na bibli, porušit. A tou přísahou se zavázal k ochraně pravého, tedy katolického náboženství. Ať mu to způsobovalo jakákoliv duševní muka, nedokázal se této přísaze a závazkům z ní plynoucí vzepřít. Byl vlastně nešťastnou rozervanou osobností. V politickém, osobním životě, ale i ve svém zdravotním stavu.

Musel nečinně přihlížet španělskému teroru proti protestantům  v Nizozemí, které by patřilo jemu, kdyby ho jeho otec nevyměnil za právě Maximiliánovu císařskou korunu. Jeho intervence u Filipa II., přítele z mládí, španělský král prostě ignoroval. Z hlubokým hnusem odsoudil Maximilián Bartolomějskou noc v Paříži v roce 1572, pro francouzské protestanty ale neudělal nic (byli to kalvinisté). I jako vojevůdce se nijak nevyznamenal. Na bojišti mu chyběla rozhodnost, jakýkoliv talent rozumět strategickým úvahám a plánům. Ve válkách s Turky pravidelně selhával a to i tehdy, když měl nad nepřítelem převahu. V roce 1566 nechal v Szigedu na holičkách hrdinného obránce pevnosti Mikuláše Zrinského (švagra Viléma a Petra Voka z Rožmberka –byl ženatý s jejich sestrou Evou) a město po hrdinném odporu padlo a s ním i jeho obránci. Nevyužil ani smrti sultána Sulejmana během tohoto válečného tažení a dále platil Turkům potupný tribut za mír, který stejně nedodržovali.(Podobnost s dohodou mezi Angelou Merkelovou a prezidentem Erdoganem je čistě náhodná).

Maximilián byl naplněn dobrými úmysly, ale stále narážel na hranice politické i hranice svých vlastních schopností a možností. Šlechticům v Rakousku povolil dvěma dekrety z let 1568 a 1571 náboženskou svobodu, ale jen na jejich vlastních statcích, tato svoboda se netýkala měst a když měšťané navštěvovali mše na statcích v okolí jejich měst, hleděl na to s nevolí, protože v tom viděl zneužití své tolerance.  Na politickou a náboženskou politiku svých bratří Karla (ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku) a Ferdinanda ( v Tyrolsku a tzv. Předním Rakousku) neměl žádný vliv, tyto země byly z jeho suverenity vyňaty poslední vůli jeho otce císaře Ferdinanda.

Neúspěšný byl i při své snaze získat polskou korunu.  Poté, co se polský sejm rozhodl pro volbu dcery krále Zikmunda II. a jejího manžela Štěpána Báthoryho, dokázal ještě svolat říšský sněm do Řezna, aby zde pohnul svá knížata k podpoře tažení proti Polsku, ale během sněmu zemřel.

Aspoň ve smrti prokázal odvahu stát si za svým názorem. Jeho žena jej prosila na kolenou, aby přijal poslední pomazání a vyzpovídal se. Nepohnuly ho ani prosby jeho sestry Anny, kterou zoufalá manželka přivolala na pomoc „Můj kazatel je v nebi,“ odpověděl jim umírající. A dodal: „Odevzdávám se do vůle boží, protože vím, že jsem své povinnosti vůči stvořiteli splnil.“

Můžeme o těchto slovech pochybovat a zejména česká tehdejší společnost měla oprávněné pochyby. Není ale třeba zpochybňovat, že byla pronesena upřímně a že byl císař přesvědčen, že v rámci svých možností udělal pro mír v Evropě maximum. Až budoucnost mu měla dát zapravdu.