Category: Blog

Jména

               S těmi jmény to byl samozřejmě od samého začátku průser. Jak vysvětlit Rakušákovi, že Polách a Poláchová patří k sobě? Některým sice připadala ta dvě jména „ein bisschen“, tedy maličko podobná, ale to byla jen zanedbatelná menšina.

               Samozřejmě jsem tahal stále za kratší konec. Bylo to dáno tím, že žena byla v Rakousku o půl roku dřív než já, takže v Grazu jsem neměl šanci. Někoho přesvědčit, že se nejmenuju Polachova ale Polach (čárek nad jménem jsme se museli samozřejmě vzdát hned na začátku a žena se musela bránit transkripci Polachowa, nebo se smířit s tím, že ji vyslovovali Polachofa.). Nejhorší bylo, že první auto jsme koupili na její jméno, protože už měla povolení k pobytu, v mém servisu jsem pak marně další tři roky bojoval, aby mi říkali Polach. Nakonec jsem raději změnil servis – prostě to nešlo.

               Dalším problémem je výslovnost, nebo spíš, jak Rakušáci rozeznávají hlásky. Nikdy jsem nepochopil proč, ale žádný z nich nedokáže rozlišit „b“ a „p“ (ani „t“ od „d“) jedno, jak výrazně to vyslovujete. Marně jsem se jim snažil vysvětlit rozdíl, že „b“ vyslovujeme rty vpředu a „p“ vzadu. Bez úspěchu. Bohužel jsem právě já touto jejich neschopností postižen. A tak jsem už zažil mé jméno ve formách Bollach, Bolach, Pollach, je zajímavé, že jen si jen zřídka nechají ujít příležitost napsat mě s dvojitým „l“. Proč, to mi nedokázal žádný z nich vysvětlit. Prý to tak prostě je. A když mám hláskovat mé jméno, nikdy nezapomenu začít „hartes P“ čili „tvrdé P“ – na rozdíl od měkkého „b“. Jde očividně o nějakou dědičnou poruchu sluchu.

               Já mám zase nemalý problém s jejich přehláskami. Čeština má oněch pět jasných „a,e,i,o,u“. V němčině –  ale i ve slovenštině, jsou přehlásky „ä“ nebo „ö“ – ve slovenštině dokonce  „ô“. I kdybych se postavil na hlavu, nerozliším v němčině slavíka od borovice, tedy  „Lerche“ od „Lärche“.

               Ale hlavním problémem bylo mým přátelům vysvětlit problém s „ová“. A kdyby to aspoň bylo jednoduché!

               V práci jsem měl k spolupracovníkům delší projev (bylo to v buschenschenku u vína, takže jsme měli dost času a dobrou náladu), abych jim vysvětlil psaní českých jmen.

               Že k Polachovi patří Polachova, byli ochotni někde okolo třetí skleničky akceptovat. Jenže já si nedal pokoj a pokračoval jsem, že tak jednoduché to zase není.

               Některá jména i v Česku zůstávají v ženské formě stejná: Machů, Janů, Váně. Kolegové byli ochotni začít nás opět řadit do Evropy.

               U adjektiv se mění jen koncovka, čili  Černý/Černá. Zamyšlené přikyvování.

               U jména jako Marek musí škrtnout to „e“ uprostřed jména a z Marek se stane Marková. (Z diskuse vystoupili první, na které to bylo už moc.)

               U jmen končících na „a“ se škrtá to „a“ a tak je Culka/Culková, v žádném případě ne Culkaová.  Sestřičce Evě Culkové říkali stejně stále Kulková, což ji vytáčelo k nepřítomnosti, ale Rakušáci mají nemalé problémy s „C“. Takový Hudec je pro ně Hudek nebo Hudeč, v žádném případě ne ten správný Hudec – neptejte se proč, ale je to tak. Při tomto vysvětlování to vzdal i statečný kamarád Gernot, který se skutečně poctivě snažil česká jména pochopit.

               Ono se není ani tak moc co divit, že v tom mají guláš. Rakousko kombinuje všechny možné kultury a to i ve jménech a Češi se na tomto zmatku nepodílejí právě malým podílem. Samozřejmě že se mi pamatují jména jako Jelinek nebo Korinek lépe než Prettenthaler, Neuhofer nebo Dörflinger, nehovoříc raději už o Echstadlerovi nebo Schlierenßauerovi. (Dokonce i jména jako Francesconi nebo Lorenzoni mi utkvějí v paměti snadněji než Müller nebo Maier, nehovoříc o Petricovi, Maricicovi nebo Ivanicovi). Rakouský telefonní seznam je skutečně kulturní zmatek. K mému překvapení mají ale Rakušáci sami problémy si zapamatovat i čistě germánská jména: Kolega Buchebner nevěděl nikdy, jak se který pacient jmenuje a pravidelně je jmenoval „Herr/Frau Ding.“ Ding znamená v doslovném překladu „věc“ ovšem používá se pro cokoliv, od čeho neznáme jméno. Nezbývalo mi, než kolegovi říct, že toho pána/paní neznám.

               Zajímavé je, že se dá poměrně dobře poznat, zda se předkové nositele českého jména přistěhovali do Rakouska ještě za císaře pána nebo až v době republiky. V čase monarchie byla totiž důležitá výslovnost jména a tak se mohli lidé zapsat způsobem, který zachovával nezměněnou výslovnost. Takže máme z Veselého formy jako Wesely, Wessely nebo dokonce Wehsely. Po roce 1918 už byla rozhodující transkripce a tak Veselý zůstal Veselym, i když si musel zvyknout, že mu teď budou říkat Fesely. Neřešitelným problémem bylo samozřejmě naše „ř“. Proto se Dvořáci psali za císaře pána Dworschak, což vyslovují i dnes jako Dvoržak, protože to „ř“ prostě nedají. Ovšem po roce 1918 už to byl Dvorak, ostatně tak vyslovují i jméno našeho slavného hudebního skladatele.  Mrkvicka mohl zůstat Mrkwitschkou jen do roku 1918, kouzelné bylo, když k tomuto nádhernému slovanskému jménu rodiče přidali křestní jméno Siegfried. Siegfried Mrkwitschka, to je skutečně postava jako ze ság o Niebelunzích. Jako jednoho z prvních pacientů jsem kdysi ve Spitále an der Drau potkal studenta jménem Zejdlik.. Samozřejmě že háček nad „Z“ už ztratil, přesto jsem se ho odvážil zeptat, zda je ještě Žejdlík nebo už Cejdlik. Podíval se na mě jako na mimozemšťana a naprosto nechápaje moji otázku odpověděl konsternovaně: „samozřejmě Cejdlik.“

               Především v oblasti umění a kabaretu se to českými jmény doslova hemží, nejpopulárnějším hlasatelem rádia Ö3 je Robert Kratky (odhlédnouc od Tomáše Kamenára, ale ten je skutečně rodilý Slovák.) Ale i Heinz Marecek či nositelka Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek by těžko zapírali své české kořeny.

               I s křestními jmény to nebylo úplně snadné. Syn Lubomír reklamoval, že pokud jsme měli v úmyslu emigrovat do Rakouska, nebylo jméno Lubomír nejšťastnější volbou. Upozornil jsem ho, že si stěžuje na naprosto špatném místě. Jednak se narodil v roce 1988, kdy jsme neměli ani nejmenší myšlenky na emigraci (tedy aspoň já určitě ne) A co se týká roku 1995, kdy jsme někdejší Československo opravdu opustili, já v tom byl nevinně. Ať si stěžuje u maminky.

               Dcera Zdenka si zvykala na to, že jí říkali Cdenka. No prostě „Z“ se čte jako „C“. „C“ ostatně taky, takže když se babička jmenuje Cecílie, může to v Rakousku vypadal: Cöcilie, Zöcilie, Coecilie, Zoecilie nebo Zoezilie. A můžete se z toho zbláznit. Někde se stala chyba, ne ale u mě.  Když dcera všechny ve škole konečně přesvědčila, aby ji správně vyslovovali, začali ji psát Sdenka. Mohla si vybrat, co jí vadí víc. Reklamace mohla podat na stejném místě jako syn, narodila se už v roce 1985, čili v ještě hlubším komunismu, nikdo nepočítal s tím, že toto krásné české jméno bude dělat v budoucnosti problémy. Ostatně toto jméno se udomácnilo i v Chorvatsku, jmenuje se tak dokonce manželka jednoho chorvatského kolegy – pěkný příklad vývozu české kultury.

               Když se vdávala moje dcera, a to za Čecha s krásným jménem Sloup (což Rakušáci vyslovují bez výjimky jako Slup), ponechala si tuto formu a tak se i její obě dcery jmenují Sloup. Jediný problém je vysvětlit, proč se babi z Prahy jmenuje Sloupová, když je maminka Sloup. Ale zatím to holky neřeší a časem si na to zvyknou.

               Snacha pak neváhala a ponechala si jméno Polach. Určitě hrála podstatnou roli skutečnost, že žila v té době v Londýně a měla oprávněné obavy, že by její zaměstnavatel nové příjmení Polachova nedokázal ani vyslovit.

               Prostě -ová je –ová, jsem zastáncem tohoto přechylování, moje žena si jméno Polachova nechala zřejmě jen proto, že už se pod ním stala ve městě i na klinice slavnou – to byl jeden z důvodů, proč v Grazu jen naši nejbližší přátelé vědí, že já „ová“ ve jméně nemám.

               Ovšem přece jen jsem to v sebedůvěře přehnal. Na ambulanci v naší nemocnici jsem oznámil, že pokud do ambulance dorazí nějaká paní, jejíž jméno bude končit na „ova“ a nebude umět dobře německy, ať mě zavolají, že rád přeložím.

               Stalo se. Zavolali mě. Jmenovala se Jelizaveta Popova. Bylo hodně namáhavé oprášit moji školní ruštinu, ale dokázal jsem to. Tvář jsem neztratil.

Heiliges Land – Das Ende des Weges Christi

Also wenn der Weg Christi in Betlehem seinen Anfang nahm, endete dieser nach vielen Zwischenstationen in dem weitentfernten Galiläa, in Nazareth, in Kapernaum, am See Genezareth und – vielleicht – auch in Kana, in Jerusalem – so, wie er enden musste.

               Als Christus einmal am Palmsonntag durch das Goldene Tor in die Stadt wie ein Messias einzog, gab es keinen Weg zurück. Seine Mission in der Hauptstadt dauerte nur fünf Tage. Die Unruhen, die sein Einzug in der Stadt zur Folge hatte, veranlassten sogar den römischen Prokurator Pontius Pilatus, seinen Arsch aus seinem Luxusdomizil in Caesarea zu heben und nach Jerusalem zu kommen, obwohl Römer diese Stadt wie die Pest hassten – weil sie sie einfach nicht verstanden. Wenn aber die jüdischen Radikalen (Zeloten)erwarteten, das Jesus zu einem Aufstand und Sturz der römischen Herrschaft aufrufen würde, waren sie sehr enttäuscht. Das Reich Christi war nicht von dieser Welt und  er forderte sie sogar auf, dem Kaiser zu geben, was ihm gehörte und Gott, was seins war. In der Nacht von Donnerstag auf Freitag wurde Jesus im Garten Getsemani auf der anderen Seite des Cedrontals verhaftet und ins Haus des Hohepriesters Kaiphas abgeführt. Auf der Stelle dieses Hauses steht heute natürlich eine Kirche, gut sichtbar vom Ölberg. Kaiphas durfte aber den Propheten nicht richten, da  Gerichte, die Todesstrafe aussprechen durften, dem römischen Prokurator unterlagen. Die Begeisterung des Pontius Pilatus, dass ihn Juden in ihre religiösen Streitigkeiten hineinziehen wollten, hielt sich in Grenzen. Er kannte sich in den Gründen ihrer Streitereien nicht aus und er hatte auch keinen Bedarf, sich darin auszukennen. Dann erfuhr er, dass sich in Jerusalem gerade der Tetrarch von Galiläa Herodes Antipas befand und schickte postwendend Jesus zu ihm mit der Begründung, dass es sich bei dem Verhafteten um einen Galiläer handelte, damit um einen Untertanen des Herodes und es war dann die Pflicht des Herodes einen falschen Propheten zu richten. Herodes Antipas, der ohnehin nach der Hinrichtung des Johannes des Täufers noch immer ein schlechtes Gewissen hatte, zeigte keine Lust in diese Falle zu tappen und retournierte Jesus zu Pontius Pilatus mit der Feststellung, dass sich dieser keines Verbrechens auf dem Gebiet von Galiläa schuldig gemacht hätte und aus diesem Grund ihn der Tetrarch nicht richten könne.

               Der Schwarze Peter blieb also doch den Römern. Judea stand letztendlich unter ihrer direkten Verwaltung und der Prokurator war für die Ordnung in der Provinz verantwortlich – ob ihm das gefiel oder nicht. Es gefiel ihm nicht. Andererseits war der zur Brutalität neigende Pilatus genug Politiker, um die Schlauheit des Herodes zu würdigen. Laut Lukas wurden sie an diesem Tag Freunde, obwohl sie sich früher nicht besonders mochten. Übrigens diese Verknüpfung der Geschichte Christi mit Herodes beschreibt in seinem Evangelium nur Lukas. Matthäus, Markus und Johannes schicken Christus von Kaiphas direkt zu Pilatus – zum Gericht, das für ihn nicht gut ausgehen konnte.

               Auf dem Ort, an dem Pilatus sein Urteil sprach, beginnt die „Via Dolorosa“, also der „Weg der Schmerzen“, der durch die Altstadt von Jerusalem bis auf Golgota führt, auf die damalige Hinrichtungsstelle. Pilatus musste natürlich in der Festung Antonia richten, die Herodes der Große bauen und nach seinem Freund Mark Anton benennen ließ. Diese Festung lehnte sich direkt an den Tempelbezirk an, sie war eigentlich ein Teil von ihm. Von der Festung blieb nach dem Jahr 70 nichts erhalten. Es gibt die Treppe, die zur Festung führte, auf der Pilatus sein Urteil verkündete. Diese findet man aber nicht in Jerusalem. Die Kaisermutter Helena ließ sie im Jahr 326 nach Rom führen, wo sie jahrhundertelang die Eingangstreppe der päpstlichen Kirche im Lateran bildete. Als Erinnerung an das Leiden Christi durfte man diese Treppe in die Kirche nur kniend hochsteigen. Es musste ein hartes Stück Arbeit sein, die Marmortreppe zu zerlegen, auf damaligen Schiffen nach Rom zu transportieren und dort wieder zusammenzubauen. Nachdem der Lateran nach der Rückkehr des Papstes aus Avignon nach Rom im Jahr 1377 umgebaut und das Zentrum der päpstlichen Macht in den Vatikan verlegt wurde, verlor die Treppe ihre Funktion. Am Ende des sechzehnten Jahrhunderts bekam die Treppe, die bereits frei vor der Kirche stand, ein eigenes Gebäude und ihr Marmor wurde mit Holz verkleidet – um sie vor der Abnützung zu schützen. Ich glaube, dass dieses Nussholz mehr als den Marmor die Knie der Pilger schützt – auch heute darf man die Treppe nur kniend und betend betreten.

               Gleich neben der ersten Station der „Via dolorosa“ gibt es die zweite Station, wo Christus das Kreuz auf sich nahm.

Die Kapelle über diesen Ort ließ Herzog Maximilian von Bayern auf seiner Pilgerreise ins Heilige Land im Jahr 1838 bauen, als er zum Ritter des Heiligen Grabes geschlagen wurde. Für die, die diese ein bisschen extravagante Person der europäischen Geschichte nicht kennen, es handelt sich um den Vater der Kaiserin Elisabeth, der Gattin von Franz Josef I., unserer berühmten Sissi.

               Gleich in der Nähe der dritten Station steht das Österreichische Hospiz. Es wurde im Jahr 1858 gebaut und 1863 als Herberge für alle Pilger aus dem Österreich-Ungarischen Kaiserreich eingeweiht. Deshalb steht auf der Treppe die Statue der Jungfrau Maria – „Magna Mater Austriae“, die in Mariazell verehrt wird, geschmückt mit Wappen aller Länder der damaligen Monarchie. Das Hospiz musste in den 160 Jahren seiner Existenz bewegte Zeiten durchmachen. Im ersten Weltkrieg war es das Hauptquartier der österreichischen Offiziere (Die Türkei kämpfte auf der Seite von Deutschland und Österreich). Im November 1917 wurde Jerusalem von britischen Einheiten eingenommen und im Februar 1918 machten die Briten aus dem Hospiz ein Waisenhaus. Später verwandelten sie es in eine Pension für britische Offiziere und nach 1938 wurden hier österreichische Mönche und Nonnen interniert, die nach dem Anschluss Österreichs an Deutschland deutsche Staatsbürger wurden. Nach dem Jahr 1948 war hier ein jordanisches Krankenhaus, wo am 20. Juli 1951 der jordanische König Abdallah starb, der bei einem Attentat bei der Moschee Al Asqa tödlich verwundet wurde. Nach dem Sechstagekrieg wurde Jerusalem Teil des israelischen Staates und das Hospiz wurde an Österreich zurückgegeben. Die Österreicher renovierten das mittelweile einsturzgefährdete Gebäude und eröffneten es im Jahr 1988 feierlich wieder.

               Das Hospiz ist besuchswert. Nicht nur seiner wunderschönen Kapelle aus dem Jahr 1908 wegen, wo oberhalb des Altars alle heiligen Landespatronen der Länder des Kaiserreiches dargestellt werden, also auch der heilige Wenzel, der heilige Stephan oder Leopold. Man kann hier nämlich auch einen guten Wiener Kaffee, einen Apfelstrudel oder eine Sachertorte genießen. Die Hauptattraktion ist aber die Dachterrasse (der Eintritt kostete 5 Schekel) von der es einen wunderschönen Blick auf ganz Jerusalem gibt.

Auf einer Seite gibt es den Felsendom, auf der anderen die Kuppel der Grabeskirche und der Erlösungskirche, sie stehen nebeneinander am Ende der „Via Dolorosa“. Die Grabeskirche ist für orthodoxe und katholische Gläubige bestimmt. Damit die Protestanten auch eine Kirche hätten, ließ der Kaiser Wilhelm in ihrer unmittelbaren Nähe eine Kirche für seine protestantischen Untertanen die Erlösungskirche bauen. Wie wir wissen, feiern die Protestanten den Tod Christi mehr als seine Auferstehung, gerade durch seinen Tod hat er nämlich die Menschheit von der Erbsünde erlöst. Von der Dachterrasse des Hospizes aus sieht man die ganze Altstadt von Jerusalem so schön, dass man sie gar nicht mehr verlassen möchte.

               Die „Via dolorosa“ setzt ihren Verlauf fort, die dritte und vierte Station sind ziemlich unauffällig, der erste Sturz unter dem Kreuz und das Treffen mit Jesu Mutter sind nur ein paar Schritte voneinander entfernt. Dann geht man bergauf nach Golgota. Die fünfte Station ist Simon aus Zyrene gewidmet, der Christus sein Kreuz zu tragen half. In der Mauer eines der Häuser gibt es hier ein Stein mit dem „Abdruck“ der Handfläche Christi. Hier stützte sich der müde Erlöser an die Mauer. Zu bestimmten heiligen Relikten bin ich ein bisschen skeptisch, ich hoffe, dass mich mein Leser verstehen kann.

               Dann geht man durch die alte Mauer von Jerusalem, da die Befestigung, die Sultan Suleiman gebaut hat, ein wesentlich größeres Gebiet umgab, als es die antike Stadt besaß. Die Hinrichtungsstätte war logischerweise außerhalb der Stadtmauer, heute ist sie allerdings innerhalb der Stadt. Das Treffen mit Veronika als die sechste Station ist also im Bereich des alten Stadttores. In der Nähe der siebenten Station der „Via dolorosa“ gibt es ein ehemaliges Spital der Johanniter, das mit einem Malteserkreuz gekennzeichnet ist und von dem uns Schibli einreden wollte, dass es protestantisch sei.

               Die letzte Station außerhalb der Grabeskirche ist die achte Station, alle übrigen befinden sich unter dem Dach der Kirche. Die Grabeskirche wird je ein Viertel von orthodoxen Christen – griechischen, ägyptischen, armenischen und aramäischen – besessen, die Katholiken besitzen hier nur eine Seitenkapelle, wo ein Rest der Säule aufbewahrt wird, an der Christus gegeißelt wurde. Das Grab ist in einem Marmorbau gehüllt, auf den Eintritt zum Grab wartet man in einer Schlange ganze Stunden. Besonders dann, wenn in dem Moment, in dem wir schon hineintreten sollten, eine Prozession der polnischen Pilger den Ablauf unterbrach, die zum Grab von den Rittern des Heiligen Grabes in ihren prächtigen Ornaten begleitet wurde – zu meiner Überraschung gab es unter den Rittern auch Frauen.

Wir warteten auf den Eintritt dadurch eine halbe Stunde länger, es zahlte sich aber aus, die Prozession der Ritter war eine schöne Attraktion. Schlimmer war es für diejenigen, die hinter der Ecke standen – sie sahen nichts, warten mussten sie aber genauso wie wir. Sie mochten nachher keine Polen. Übrigens Polen, sowie auch Russen, gab es hier in unglaublichen Mengen, Osteuropa holt offensichtlich seine Defizite auf.

               Das Grab ist natürlich ein mystischer Ort. Bedeckt mit flachen Marmorplatten und beleuchtet nur mit Kerzen, hat es einen geheimnisvollen Charakter. Es ist klein, es passen höchstens drei Personen gleichzeitig hinein. Gerade, als wir an der Reihe waren, stürmte eine fanatische junge Frau im Kopftuch hinein. Sie warf sich auf die Platten des Grabes und wollte das Grab nicht mehr verlassen. Sie wälzte sich in einer Ekstase auf den Steinen, verbrannte sich ihre Hand an der Kerze, der Pope, der auf die Besucher aufpasste, musste sie mit Gewalt herausholen.               

               Im Vorraum der Kirche ist eine Marmorplatte ausgestellt, durchtränkt durch Öl, mit dem Maria Magdalena den Leichnam Christi einbalsamierte.

Man findet diese Platte leicht, bei ihr knien oder auf ihr liegen ganze Menschenmengen, die den zauberhaften Duft der Salbe genießen wollen. Man kann ihn wirklich riechen, möglicherweise deshalb, weil die Platte damit täglich frisch geschmiert wird. Der Duft ist sehr angenehm, ich habe ihn noch lange auf meinen Handflächen riechen können.

               Golgota befindet sich in der gleichen Kirche wie das Grab. Man muss nur um ein Stockwerk höher steigen. Durch eine enge Treppe kommt man zu einer weiteren Kapelle, die über die Steine der ehemaligen Hinrichtungsstätte gebaut wurde. Die Steine sind mit einem Glas bedeckt, damit man sie sehen kann und unter dem Altar gibt es eine Stelle, wo man die Hand hinlegen und die Steine von Golgota berühren kann. Die Voraussetzung ist eine angemessene Kleidung, ein Tourist in kurzer Hose wurde von den Priestern trotz heftigen Widerstandes erbarmungslos hinausgeworfen.

               Die Protestanten haben ihr Golgota anderswo, nämlich in einem englischen Park außerhalb der Stadtmauer, wenn man die Stadt durch Damascustor verlässt. Die Protestanten begründen diese Stelle mit dem Text der Bibel, dass sich die Hinrichtungsstätte außerhalb der Stadtmauern befand. Dazu findet man in diesem Park tatsächlich einen Felsen, der dem menschlichen Schädel ähnelt. Im Jahr 1867 wurde hier ein Felsengrab entdeckt und im Jahr 1883 entschied der britische Generalmajor Charles Gordon, dass es sich hier um den wahren Ort des Todes und Begräbnisses Jesus handelte und er kaufte das Grundstück. Es ist ein ruhiger Ort, viel ruhiger als die Menschenmengen in der Grabeskirche, also es ist entbehrlich mit Protestanten zu streiten, ob die Mauer Suleimans mit der antiken übereinstimmt oder nicht. Wer Lust oder Zweifel hat, darf auch diesen Ort besuchen.

               Egal ob dort oder hier, irgendwo hier in der Nähe, jedenfalls in Jerusalem, fand das Leben Christi sein Ende. Und damit auch unsere Pilgerreise. Trotzdem möchte ich das Heilige Land noch nicht verlassen. In zwei Wochen geht es zum Toten Meer und zur Festung Massada. Das ist ohnehin ein Pflichtprogramm jeder Israelreise.

Libušin soud

               Tak aby bylo jasno, vládnout Čechům není žádné lízání medu. Zkuste to a za chvíli toho budete mít plné kecky. Taťka to taky dělat nechtěl, ale přemluvili ho. Když ctěný praotec Čech odešel na věčnost, aniž by zanechal potomka způsobilého převzít panování, a když naše starší poslal Čechův brácha Lech s nabídkou vlády někam, shodli se starší na tátovi Krokovi. Zřejmě proto, že byl takový dobrák a nikdo se ho nebál. Marně protestoval, že má dost starostí se svými třemi dcerami, na které se právě sápe puberta, nepomohlo to. Posadili ho nad Čechovým hrobem na kamenný stolec a dali mu na hlavu Čechovu čepici a jeho hůl a už mu nebylo pomoci. Táta prostě nikdy nedokázal říct dostatečně rezolutně „ne“. Což jsme samozřejmě my, jeho dcery, patřičně využívaly. Bohužel jeho dvořané taky.

               Táta byl vždycky spíš praktická povaha, nechal sepsat všechny vesnice a dvory, což mělo za následek, že se páni zemani těžko ulévali při placení daní. Nelíbilo se jim to, ale nakonec to skousli. Táta se zato postaral, aby se nám líp bydlelo a jako nový kníže našel na skále nad Vltavou krásný nový bejvák a nechal si ho tam za peníze daňových poplatníků postavit.  Pojmenovali ho Vyšehrad a fakt se tam bydlelo dobře. Tam jsme vyrostly, tedy my tři jeho holky. Kromě toho nám nechal postavit každé jeden hrádek, kdyby nám to doma lezlo na nervy, abychom se měly kam zdejchnout. Ten můj se logicky jmenoval Libušín. Já byla nejmladší a samozřejmě jsem byla tatínkův miláček. To nebylo až tak těžké. Když jste jednou blonďatý a modrooký andílek, stačí se zasmát nebo udělat smutný kukuč a položíte na lopatky jakéhokoliv tatínka nebo dědečka.

               Co musím otci započítat k dobru, že se nás nesnažil za každou cenu provdat, jako to dělají jiní náčelníci. Buď za nějakého kamaráda, aby byl ještě lepším kamarádem nebo – a to je horší – za nějakého nepřítele, aby se kamarádem stal.  Otec nás k ničemu nenutil. Samozřejmě že jsem měla spoustu nápadníků, jenže to byl samý macho, který se chtěl přiženit do knížecí rodiny. Většinu jsem zaplašila už konverzací – chlapi většinou od modrooké blondýny neočekávají, že by dala dohromady tři souvislé věty. Když zjistili, že jsem chytrá, chytili paniku a utekli. A pokud bylo úplně nejhůř, použila jsem své pověsti vědmy a prorokovala jsem neodbytnému nápadníkovi, že je mu souzeno brzy po svatbě zemřít. Když si přebrali, že jejich budoucí žena má dokonce reálnou možnost proroctví naplnit a že já jako vědma se nemůžu mýlit, zařadili zpátečku i ti poslední.

               Jenže pak táta onemocněl a přiblížil se jeho konec. Svolal nás k svému úmrtnímu loži, a protože neměl syna, hledal mezi námi následnici na trůn. Nejdřív oslovil nejstarší Kazi. A ta měla najednou řečí jako koza bobků. Že to momentálně nejde, že pracuje na nějakém farmakologickém projektu, na kterém by mohla pohádkově zbohatnout a musí se tomu věnovat naplno. Vládnout jako vedlejšák by smrdělo střetem zájmů, což by mohlo dělat problémy, až bude hledat zahraniční investory a tak že radši ne.

               Táta se obrátil na naši prostřední Tetu. Jenže ona nebyla nikdy tak úplně normální. Napřed tak úplně nechápala, co po ní táta vlastně chce a pak prý, že její království není z tohoto světa, že ona se oddala službě bohům a že se ona ze svého hradu Tetína, kde je prý nejkrásnější západ slunce a kde ona cítí magické síly, v žádném případě stěhovat nebude.

               Táta se obrátil se smutným pohledem na mně a povídá: „A co ty, Libuš?“

               A než jsem se stačila začít bránit, zavřel oči na věčnost. A tak to přischlo mně. To jste měli vidět ty škodolibé pohledy mých sester. Pokud máte takové příbuzné, nepotřebujete už žádné nepřátele – a těch budete mít jakožto český kníže víc než dost, i kdybyste byl chlap. Ženská to má samozřejmě ještě mnohem těžší, všichni ti machové, co si říkali urození nebo družiníci, už dávno zapomněli, že kdysi i u nás Čechů vládl matriarchát. Snažila jsem se jim to vysvětlit a taky sdělit, že když ještě vládly ženské, byl mír a nevedly se žádné války. Starší odpověděli, že to bylo v době, kdy byl životní prostor tak velký, že měl každý dost půdy a nebyl důvod o ni bojovat – a kromě toho se rozdílné kmeny prakticky v těch pralesech ani nepotkaly, aby mohly vykopávat válečnou sekyru. Jenže teď že je doba jiná, někde daleko na západě jsou Němci, na jihu Langobardi a na východě možná ještě Huni, pokud tedy už neodtáhli někam do pryč a proto je důležité, aby kníže vedl svůj kmen i v dobách válečných. Řekla jsem, jim, že na to budu mít lidi. Pokývali hlavou a dělali mi dál zle. Spoléhali se prostě na to, že ženská nevytáhne tak lehce zpod trůnu meč, aby jim, kverulantům, usekla hlavu. Ostatně i táta to dělal příliš zřídka a tak mu ta jeho šlechta zvlčila.

               Být náčelníkem – nebo knížetem, jak chcete – znamená starat se o to, aby lidi platili daně, což dělají vždycky dost neradi – a hlavně soudit jejich věčné spory. Je to v podstatě dost sedavé zaměstnání a musela jsem tedy dávat hodně pozor, aby se mi nerozjela postava. Víte, pokud chlapi hezké ženské ještě leccos odpustí, škaredé neodpustí nic.

               Řešila jsem to pravidelnými vyjížďkami na Todorovi, to byl můj bělouš. Dvě hodinky v sedle vám udrží dobrou postavu. A díky těm vyjížďkám jsem poznala Přemka. To jsem jednou zabloudila a dorazila do vesnice Stadice – no vesnice, byla to díra s několika roubenkami, ale ten chlap mi hned padl do oka. Krásný, velký, svalnatý – no prostě sladký. Zrovna oral, a když držel ten pluh, vystupovaly mu svaly na pažích i na prsou tak krásně, až se mi zatajil dech. Jediná chybička na kráse byly jeho otřesné boty. On si je snad dělal sám z kůry nebo z lýčí, zřejmě v těch Stadicích neměli ani pořádného ševce. No dobrá, nikdo není dokonalý, rozhodla jsem se, že se na jeho nohy nebudu dívat. Oral dvěma voly – samozřejmě používat na takovou práci koně by byla marnotratnost – oba byli strakatí, jeden měl bílou hlavu, ten druhý zase hřbet a zadní nohy. Nemohla jsem z něho spustit oči, až si všiml on mně, zastavil své volky a přišel ke mně, aby se zeptal, co v té jeho díře chci. Zřejmě tam tak hezkou ženskou ještě nikdy neviděli. Přemek zřejmě vůbec nevěděl, kdo jsem. Zatím jsem znala jen takové, kteří mě chtěli za ženu, aby se přiženili do knížecí rodiny nebo teď, když jsem byla vládkyní, aby ode mě převzali žezlo. Kdepak láska, vypočítavci to byli, když horovali o tom, jak jsem krásná a moudrá (jako by moudrost nějaký chlap uměl ocenit, to přece berou spíš jako postižení). Když jsem ho oslovila, byl nesmělý, dokonce snad stydlivý, něco takového jsem na Vyšehradě nikdy nezažila. Řekla jsem mu, že mám žízeň a on mi donesl džbán mléka. Obvykle mléko nepiji, ale byla jsem z něho a jeho nesmělého uhýbavého pohledu tak na větvi, že jsem vypila ten džbán celý. A dostala jsem z toho takové bolení břicha, že jsem to sotva dovezla na Vyšehrad.

               Když jsem se ve Stadicích objevila podruhé, dal se se mnou už trošku do řeči, a když jsem přijela potřetí, konečně mu došlo, že to není náhoda. No co vám budu povídat, byla to láska na první pohled, tedy z mojí strany, z jeho, jestli dobře počítám, na třetí.

               Jenže když jsme pak po nocích přemítali o naší budoucnosti, bylo mi jasné, že to bude problém. Jak by se naši družiníci, co se považují za urozené a pak i rada starších, smířili s obyčejným sedlákem po mém boku. Bylo mi jasné, že je to úplné no-go. Samozřejmě že jsme si ty noci užívali i jinak než diskuzemi o naší budoucnosti. Přemek nebyl možná příliš něžný, ale silný a vytrvalý, mě se to tak líbilo. Jenže když musíte na druhý den vyřizovat politickou agendu, musíte si i trochu pospat. A mně na spánek zbývala vždy jen cesta ze Stadic na Vyšehrad – pospala jsem si v sedle a Todor šel jako hodinky, nikdy se nezmýlil, nesešel z cesty a nezrychlil ani nezpomalil, prostě se staral, aby se jeho paní aspoň trochu vyspala a neměla pak na druhý den nápadné kruhy pod očima. Což jsem ovšem měla stejně, přisuzovala jsem to oficiálně vládcovským starostem, které mi způsobují bezesné noci.

               Bylo mi jasné, že musím čekat, až se naskytne příležitost. A ta se opravdu naskytla. K soudu se dostavili dva sousedé, Chrudoš a Sťáhlav se jmenovali. Ten mladší, Štáhlav, si stěžoval, že mu soused pobral pole. Byl očividně z těch dvou slabší a chudší stranou, rozum radil dát za pravdu Chrudošovi. Ten s takovým rozsudkem taky počítal. Vzpomněla jsem si, že to byl jeden z těch, kterým se zvlášť těžko vysvětlovaly výhody matriarchátu. Řekla jsem si, že se taková příležitost hned tak nenaskytne, zvlášť když u sebe neměl zbraň a nehrozilo tedy, že by se mě pokusil zabít. A tak jsem mu přikázala, aby pole, která Šťáhlavovi právem silnějšího sebral, zase vrátil.

               Napřed myslel, že špatně slyšel. Nechal si rozsudek zopakovat a já si užívala jeho vytřeštěné oči a otevřená ústa. Potom se udeřil čtyřikrát do hlavy a kyjem, který najednou odněkud vyhrabal, až mi ztuhla krev v žilách, třikrát do země. Poslintal si celé vousy, jak mu tekly sliny z té jeho rozšklebené huby. Jenže pak se z těch úst začala hrnout slova, jaké Vyšehrad ještě neslyšel. A ne právě lichotivá: „Ó křivda veliká a mužům všem nesnesitelná, že žena bídná nás má soudit. Copak nevíme, že žena má dlouhé vlasy ale krátký rozum? Ona umí lépe příst a jehlou šít než muže soudit! Jistě pravím, že je lépe mužům zemřít, než takovou křivdu trpět. Jsme jiným národům na posměch, že správce svého pohlaví nemáme a sužují nás ženská práva.“

               Uznáte sami, že to ten mamlas přehnal. Chvíli jsem dokonce uvažovala, že bych mu mohla nechat tu jeho hlavu srazit. Ale tím bych jen všechno pokazila. Jen ať si slintá, pomyslela jsem si, na vyúčtování bude dost času, až tu bude Přemek, tedy Přemysl. Jenže jak ho sem, pokud možno nenápadně, dostat? Není třeba křičet, Libuško, povídám si, pomstu si vychutnáme zastudena.

               „Máš pravdu,“ řekla jsem a on se poslintal úžasem ještě víc. „Jsem žena a jako žena se chovám. Asi vám chybí, že vás nemrskám železnou metlou až k smrti. Chybí vám strach a z toho pramení vaše pohrdání. Je zapotřebí, abyste dostali správce ukrutnějšího. Holubi si kdysi zvolili za královnu holubici a pak jí pohrdali. Zvolili si tedy jestřába, který je dodnes živ z jejich masa. Běžte domů a až nastane čas, dostanete nového pána, který mi bude manželem.“

               Rozcházeli se pomalu, asi jim docházelo, že něco pokašlali. Chrudošovi nadávali a klepali si na čelo, on jen vztekle rozhazoval rukama a trhal rameny. Začali chápat, že blažené časy Krokovy a Libušiny končí a že si za to můžou sami. Zřejmě se celou noc hádali, koho mi vnutí za manžela, aby přece jen bylo po jejich a mohli loupit a prát se dál.

               Zavolala jsem si na poradu Kazi a Tetu. Ono to dobře působí, když člověk nerozhoduje sám, ale pozve si na pomoc poradní sbor. A když jde o výběr manžela, není nad sestry. Bylo mi jasné, že rada starších bude naše rozhodnutí ignorovat, ale je přece jen těžší znepřátelit si tři knížecí dcery než jednu.

               Kazi nebyla moc prospěšná, samozřejmě, byla zamilovaná až po uši do svého nového manžela – o tom jindy. Teta se tvářila jako obvykle nepřítomně, už jsem si myslela, že ta celá porada bude pro kočku. Vysvětlila jsem jim, že potřebuji dostat nějak nenápadně Přemka na hrad a na knížecí stolec. Kazi mínila, že to zemané nestráví, že by z toho mohla být i válka nebo převrat. A tu najednou Teta, koukající z okna a tvářící se, jako by ani neposlouchala, povídá: „Vždyť jsi přece věštkyně.“

               „No jo“, povídám. „Hrála jsem si na ni, když jsem odplašovala nápadníky.“

               „A kdo to ví?“ povídá ona. „Pro prostý lid i pro ty nafoukané zemany máš dar věštění. Tak si toho ženicha vyvěšť.“

               „Ségro,“ povídám. „Ty jsi geniální.“

               „Já vím,“ odpověděla skromně. „Proto jsem taky ještě žádného chlapa nenašla.“

               Kazi najednou ožila a začala se vyptávat, jak jsme se s Přemkem seznámili, jaký je, jak vypadá a jaký je v posteli, no prostě najednou chtěla vědět všechno. Holky, hlavně sestry, před sebou tajnosti nemají, tak jsme proplkaly celou noc. A potom povídá Kazi: „Mám nápad.“

               „Sem s ním,“ řekla jsem, protože mi holky už hodně zlepšily náladu.

               „Ten tvůj kůň, jak on se jmenuje…?“

               „Todor,“ povídám.

               „Tak ten tvůj Todor určitě cestu do těch Stadic nebo jak se ta díra jmenuje, zná.“

               „Jistěže zná.“

               „Došel by tam, i kdybys na něm neseděla?“

               „Sice jsem na něm seděla, ale vždycky na zpáteční cestě jsem spala. Takže cestu zná a umí ji nazpaměť.“

               „Tak ho pro toho ženicha pošli,“ řekla Kazi a jedovatě se zasmála. „Tak jim vypálíš rybník. Bude to vypadat jako řízení boží. Ty jsi měla vidění a kůň dojde pro nového knížete. Ukažte mi někoho, kdo s před takovým řízením osudu neskloní. A Chrudoš se poslintá znova, tentokrát ovšem  ne vztekem, ale strachem. Pokud přímo nepustí do kalhot.“

               „Holky,“ povídám. „Měla jsem vám dost za zlé, že jste mě v téhle kaši nechaly, když táta zemřel. Ale dneska vám děkuju. Jste dobré sestřičky, jsem tak ráda, že vás mám.“

               „Dobrý dobrý,“ povídá Kazi. „Já na vládnutí stejně moc nejsem. Aspoň že mám pod kontrolou toho mého Bivoje. Doufám, že to se svým Přemyslem zvládneš stejně. Navenek ať si vládne, ale doma musí být pořádek.“

               „To jo,“ povídám. „Hlavně ty svoje hrozné škrpály si vyzuje ještě před dveřma. Kníže, nekníže, v těch hrozných botách mi po bytě běhat nebude.“

               Druhý den jsem nechala svolat chlapy před knížecí stolec. Samozřejmě že se celou noc radili, až se jim pařilo z hlavy, aby mi vnutili knížete podle svých představ.

               „Vážená kněžno a panovnice naše,“ začal mi předsedající rady starších mazat med kolem huby. „Dlouho a poctivě jsme se radili, abychom ti vybrali důstojného manžela…“

               „Ne vy,“ přerušila jsem ho, až zmlkl a zůstal stát s otevřenou hubou. „Ne vy a ne já. Bohové vybrali knížete, kterého budete uctívat.“

               „Bohové?“ zapochyboval.

               „Moje sestry potvrdí, že jsem měla v noci vidění. Teta, která se nade všechny v umění uctívání bohů a chápání jejich úmyslů vyzná, potvrdí, že to byl Svantovít, ale i Perun. A další. Všichni si dělají starost o vás a vaši budoucnost. A tak mi zjevili tato slova:

               Za horami na severu je nevelký potok Bílina a blízko něho vesnice jménem Stadice. Tam oře váš kníže se dvěma strakatými voly, jeden je bíle přepásaný a má bílou hlavu, druhý má bílé čelo a zadní nohy. Ten muž se jmenuje Přemysl, přiveďte ho, protože on a jeho rod vám bude panovat pět set osmdesát čtyři let.“

               To číslo jsem samozřejmě vypustla nazdařbůh, proroctví tak vypadalo prostě líp a z přítomných stejně nikdo nikdy nebude moci kontrolovat, zda jsem se spletla nebo řekla pravdu.

               Chrudoš se ještě nevzdával: „Jistěže nás tam zavedeš, paní, protože tu cestu určitě dobře znáš“

               Nedal si prostě pokoj.

               „Neznám a nikdy jsem tam nebyla,“ odpověděla jsem tak přesvědčivě, jak jsem jen dokázala.

               „Jak tam tedy najdeme cestu?“ ptal se předsedající rady starších.

               „Můj kůň vás tam zavede,“ řekla jsem. „Jestliže bohové našli cestu ke mně a zjevili mi svou vůli, pak dokážou přivést i mého koně ke správnému muži, kterého mi vybrali za manžela. Ten vás povede a před kterým mužem se pokloní a zařehtá, toho mi přiveďte, protože ten bude mým manželem.“

               Vrtěli se, šeptali si mezi sebou, samozřejmě tušili levárnu. Jenže jak mi to chtěli dokázat? Teta byla autorita ve věcech božských, o které nebylo radno pochybovat, a potvrdila má slova. Kazi na ně mohla v nejhorším případě vypustit svého Bivoje, ze kterého měli všichni strach.

               Nakonec tedy vybrali ze svého středu třicet chlapů, já jsem poplácala Todora po šíji a zašeptala mu do ucha „K Přemkovi“. On vyrazil a to poselstvo za ním.

               Když jsem se se sestrami vrátila do paláce, mohly jsme se umlátit smíchy. Hned jsme si nalily medoviny, i když mě po ní obvykle pálí žáha, ale tohle stálo za to. Vypálily jsme všem těm nafoukaným machům rybník a jak!

               Přemysla přivedli na druhý den. Naproti mu vyšli služebníci i dvořané, i ten poslintaný Chrudoš, protože cítil, že mu teče do bot a chtěl si nového vládce naklonit, aby nepřišel o hlavu, až si o to řeknu. Něco by manžel své nevěstě ve svatební den splnit měl, ne?

               A představte si, ty jeho škrpály nesli slavnostně v průvodu za ním. On si snad z těch svých nemožných bot udělal nějaký symbol nebo co. To jste měli vidět ty ksichty dvořanů, kteří ty smradlavé boty museli nést! Moc dobrý! Takže v těch botech po našem hradě běhat nebude, uložím je ke korunovačním symbolům. Ať si tam smrdí, mě tam vadit nebudou

               Svatba se konala ještě toho dne. Ještě aby mi Přemka někdo narychlo zabil! Posadili ho na knížecí stolec, korunovali a dlouho se mu jednotlivě klaněli a slibovali věrnost a poslušnost. Užívala jsem si to, všechno bylo tak, jak jsem chtěla.

               Tedy všechno…

 V noci, když jsme se pomilovali, povídá Přemek. „Že se toho nedožil táta. Ten vždycky věřil, že jednou jeho syn nebo vnuk usednou na knížecí stolec. Snil o tom dnem i nocí. Takže, když ses objevila u nás ve Stadicích, věděl, jsem, že tě přivedl osud, který on po celý život vzýval…“

Posadila jsem se na posteli. Takže on věděl??? A tvářil se, jako by nevěděl? Hrál nesmělého, nevědoucího a neškodného! A já mu to spolkla i s navijákem! Takhle je tedy mazaný? Takhle mě dostal? Hned bych mu jednu vrazila. Ale bijte knížete a ještě k tomu takového silného a svalnatého o svatební noci. Už nebylo cesty zpátky. Češi dostali svého knížete a já svého manžela. A nejen silného ale i mazaného. To bude hodně těžká mise ho ovládnout přimět k tomu, aby dělal to, co chci já. Ale s pomocí bohů a věšteb, trošky erotiky a chytrosti to snad půjde.

Musí to jít!!!

Naslouchejte koronaviru – je slyšet!

               Už jsem si před několika měsíci slíbil, že se tím virem zabývat nebudu. Nepamatuju, v jaké věci jsem se tolikrát spletl, jako při hodnocení toho neřáda. Ostatně v tom nejsem sám. Mýlila se i viroložka Soňa Peková, když předpovídala, že virus v létě zmizí, nápadně často byli vedle i epidemiologové Primula a Maďar (Primula častěji, ale měl lepší PR a tak je za hrdinu a Maďar za padoucha). Ministr Vojtěch není epidemiolog- není ani lékař a o medicíně a virech nemá ani páru, takže měl právo být vedle permanentně. Proto jsem se rozhodl držet se zpátky. Jenže teď mi to nedá. Vlády, jak česká tak rakouská mi dávají víc než dost podnětů, abych přestal mlčet. Protože mi svým chováním lezou dost na nervy. I když ne zas tolik jako náckové útočící v Berlíně pod záminkou odporu proti koronavirovým opatřením s hitlerovskými znaky na Reichstag. Je zajímavé, jak se dokážou spojit extrémní pravičáci s extrémními levičáky, kteří by se jinak nejraději vzájemně pozabíjeli, když jde o stejnou blbost – jako je “přirozené právo na nákazu”.

               Češi se místo toho zase jednou trošku pobavili, ostatně ministr Vojtěch je jako komik k nenahrazení. Zřejmě ho baví, že se mu lidé smějí, jinak by se už na tu svoji práci, o níž nemá ani páru, už dávno vykašlal. Politik by už na svoji funkci dávno rezignoval, komik si ji užívá. Popřejme mu, aby mu jeho vystoupení ještě dlouho vydrželo a aby byl na smích, který budí, patřičně hrdý. Rozesmát celý národ, to je fuška. Ono je přece jen něco jiného zpívat v Superstar a něco jiného je zajišťovat zdraví obyvatelstva republiky v čase krize.

               V té Superstar to bylo jednodušší, tam měl text svého vystoupení dopředu napsaný a odsouhlasený. Teď mu jeho šéf, předsedající komisi, o jejíž činnosti ale i přes osobní přítomnost neměl tušení (že by řešil daňové úniky Agrofertu, zatímco se hovořilo o zavedení roušek?) dá do ruky text a když ho nešťastný Adam odříká, řekne se mu, že to bylo všechno špatně, že ho podvedli jeho podřízení, o nichž milý ministr ani neví, nebo byli zrovna na dovolené, a otočí jeho nařízení o sto osmdesát stupňů.

               V podstatě by to bylo veselé, kdyby to nebylo smutné a kdyby to neohrožovalo zdraví obyvatelstva – totiž hloupá nařízení jsou horší než žádná.

               Přiznám se, že jsem zastáncem nošení roušek. Možná mě teď někteří z mých čtenářů proklejí a opustí mou stránku, ale pokusím se to zdůvodnit – takže mějte aspoň trošku trpělivosti a dočtěte článek do konce.

               Hlavním argumentem odpůrců nošení roušek je tvrzení, že rouška vás před infekcí neochrání. To je pravda. Rouška nechrání toho, kdo ji nosí, ale jeho okolí. Kapénky, které rouškou projdou, jsou podstatně menší – ty velké zůstanou v roušce trčet – a padají rychleji k zemi.

               Jistí „epidemiologové“ tvrdí, že roušky škodí, protože zadržují infekční materiál v bezprostřední blízkosti úst a tím zvyšují koncentraci viru. Ano, v blízkosti nakaženého člověka viry rouška skutečně zadržuje – ovšem v jeho ústech a dýchacích cestách je koncentrace nepoměrně vyšší – a jde o ochranu ostatních, o ochranu před šířením infekce, ne o její léčbu.

               Nosit roušku venku je skutečně poněkud nesmyslené. V Česku to tak původně zavedli, mělo to samozřejmě hlavně symbolický efekt, ovšem přiznám, že jsem tím řešením nebyl nadšený, nošení roušek v uzavřených prostorách mi připadalo mnohem efektivnější. Pokud totiž roušku nosíte hned poté, co opustíte byt nebo dům, než dojdete do obchodu, je už promočená a zachycuje mnohem méně kapének a ztrácí tím účinnost.

               Podporoval jsem myšlenku zavedení roušek v obchodech a veřejné dopravě, šlo mi především o ochranu prodávajícího personálu a řidičů autobusů a taxíků.

               A teď se najednou ukazuje, že jsme tím možná nepodchytili hlavní zdroje šíření infekce. Epidemiologové (skuteční ne ti hobby, kteří všemu rozumí líp) zjistili, že v městské hromadné dopravě a v samoobsluhách nejsou téměř žádné clustry – tedy zdroje malých epidemií. Přesněji v městské hromadné dopravě žádné, v obchodech minimální. Jednoho takového pacienta jsem léčil. Ten skutečně byl jen doma, kde se staral o svou manželku a chodil nakupovat do nedaleké Billy. Koronavirus ho postihl pořádně, skončil na ventilátoru a dokonce byl i resuscitován. Přežil, s jakými následky ještě stále nevíme.

               Co se týká autobusů, hovořím o MHD. Při dlouhých jízdách je to něco jiného, stačí jeden kašlající spolujezdec a po několika hodinách je virus rozšířený v celém vozidle. Před několika dny se do Hartbergu vrátil autobusový zájezd z Chorvatska, bylo v něm patnáct nakažených.

               Ale kde jsou hlavní zdroje nových infekcí? Masokombináty. Kostely. Bary.

               V Německu tisíce a v Rakousku desítky nakažených pracovníků masokombinátů. Skoro všechno pracovníci pocházející z Rumunska a Bulharska, kteří se vrátili od návštěv rodin a bydlí natlačení po několika v malých pokojíčcích.

               Kostely v Horním i Dolním Rakousku, zejména kostely protestantské – kde se při mši hodně a nadšeně zpívá.

               Bary – v Jižní Koreji dokázal jeden mladý muž nakazit na jednu noc 19 lidí.

               Koronavirus se přenáší nejvíc na místech, kde je hlučno,koronavirus  je tedy slyšet!

               V městské dopravě sedí lidi vedle sebe a koukají do mobilních telefonů – nemluví. V samoobsluhách přebírají zboží v regálech – nemluví. Na zastávkách autobusů či vlaků vyhlížejí přijíždějící dopravní prostředek – nemluví.

               Dokonce i divadla a kina jsou v podstatě bezproblémová, tady je v publiku dokonce mluvit zakázáno. Tleskat se dá i bez hlasitého volání „Bravo“. Herci to pochopí. Opera je úplně bezproblémová, tam by lidé měli poslouchat dokonce se zatajeným dechem a máte-li zatajený dech, virus si ani neškrtne. Trošku problematičtější jsou komedie, když se člověk směje, aerosol z jeho úst se do okolí šíří. Takže se smějte, ale pěkně do masky!

               V kostelech se zpívá. V barech hraje hlučná hudba – pokud lidé spolu chtějí komunikovat, musí to dělat zblízka a nahlas – kapénky při hlasité mluvě překonávají nepoměrně delší vzdálenost než při mluvě tiché. Má-li tiše mluvící člověk navíc na ústech roušku, prakticky se dostanou jen na vzdálenost 10 až 15 centimetrů.

               Důsledkem je, že se zcela změnila struktura nakažených – v Rakousku je momentálně přes 60 procent ve věkové kategorii 15 – 25 let – tedy návštěvníci diskoték, párty a barů.

               Čili pokud se bojíte nákazy, nemusí se bát vlaků nebo autobusů, ale barům s hlučnou hudbou byte se rozhodně měli vyhnout.

               Něco jiného jsou kašlající lidé: Ti by neměli ani chodit do obchodů ani jezdit autobusem, pokud nemají příslušný test, který infekci koronavirem vyloučí. A k takovému si rozhodně v autobuse nesedejte. I kdyby nezpíval! Ti by měli k obvoďákovi jezdit po vlastní ose, a pokud nemohou, pak raději pozvat lékaře k sobě na návštěvu.

               Říká se, že virus zeslábl. Je pravda, že průběhy jsou mnohem lehčí než v zimě a na jaře, v Rakousku je ze současných 3466 nakažených jen 116 v nemocnicích a 20 na jednotce intenzivní péče – to jsou promilová čísla, budící pocit bezpečí. Jsou nižší než u sezónní chřipky. Jenže pozor! V současnosti není ani jeden nemocný chřipkou tím méně leží takový pacient v nemocnici. Takže přece jen to porovnání s chřipkou, jakkoliv lákavé, pokulhává. Úmrtnost na virus skutečně klesla a představuje momentálně méně než 0,25 procenta. Ovšem nevěřím, že to tak i zůstane. Virus nezeslábl – má jen ztížené podmínky existence.

  1. V létě mají lidé, kteří se pohybují na čerstvém vzduchu a na sluníčku podstatně vyšší hladiny vitamínu D než v zimě – a ten hraje v imunitní odpovědi klíčovou úlohu. Od října klesne slunce v našich zeměpisných výškách tak nízko, že se patřičné ultrafialové paprsky přes atmosféru vůbec nedostanou – proto máme v zimě všichni nedostatek vitamínu D – a proto se chřipkové epidemie vyskytují výhradně v zimě. Proto prosím od října 5 kapek vitamínu D denně – nebo 30 kapek jednou týdně, to je jedno, jen při týdenní dávce člověk nesmí zapomenout, který den má kapky brát –  navrhuji neděli.
  2. Jak už jsem zmínil, zcela se změnila struktura nakažené populace, Jestliže na jaře byl věkový průměr nakažených 44 let, dnes je to 32 a jak už jsem zmínil více než 60 procent je mladších 25 let a ti mají většinou bezpříznakový průběh (i když jsou i ojedinělé smrtelné případy). Oni sami tedy ohroženi nejsou, jsou jen nebezpečím pro ostatní, zejména staré lidi zejména pak ty, kteří se na sluníčko nedostanou. Takže není jedno, zda se nakazili nebo ne.
  3. Chci tomu věřit, že se kontakty mezi lidmi přece jen omezily, že se dodržují o něco větší odstupy zejména při hovoru, že je méně polibků mezi neznámými lidmi při představování – a tím pádem menší expozice viru. Není totiž jedno, zda se vám do organismu dostane virů deset anebo deset miliard. To by byla i ona správná cesta – expozice minimálním množstvím virů a tím vytvoření přirozené imunity.

Snad se tedy podaří zabránit novému lock downu, který by už ekonomika žádné země nevydržela. Udržujte odstup, myjte si ruce. Provozovatelé barů – ztlumte hudbu, i když je to pro vás těžko představitelné, ale hudba se dá poslouchat a užívat, i když netrhá bubínky.

               Buďte k sobě ohleduplní – potom takovou blbost, jako roušku v restauraci, kterou si smíte sundat jen při konzumaci rozhodně potřebovat, nebudete.

PS: slibuji, že se polepším a příští týden se zasmějete víc.

Heiliges Land – Betlehem

               Betlehem, wo der Lebensweg Christi begann, ist heutzutage mit Jerusalem grundsätzlich zusammengewachsen. Also, es wäre zusammengewachsen, gäbe es zwischen den beiden Städten nicht eine acht Meter hohe Mauer. Die Grenzübergänge werden von bewaffneten israelischen Soldaten überwacht. Betlehem liegt nämlich in Palästina also in der „Westbank“, im autonomen palästinischen  Gebiet. Betlehem gehört zur „Zone A“, also zum palästinischen Gebiet mit einer vollständigen Autonomie, also mit Zivilverwaltung und palästinischer Polizei (Palästinenser dürfen keine Armee haben). Man wird nach der Überquerung der Grenze von einer großen roten Tafel ein bisschen überrascht, auf der, geschrieben mit großen weißen Buchstaben, steht: „Dieser Weg führt in ein palästinisches Dorf. Benutzung dieser Straße ist für israelische Staatsbürger lebensgefährlich“. Aus diesem Grund wechseln die Reisegruppen, die einen israelischen Reiseführer haben, an dieser Stelle diesen in einen palästinensischen. In Betlehem machen die Führungen ausschließlich Palästinenser.

               Zur „Geburtskirche“ muss man also über die Grenze – am bestens im Taxi mit einem arabischen Fahrer. Betlehem ist eine prosperierende Stadt, gleich wie Rammallah profitiert es von der Loyalität der derzeitigen palästinischen Führung – und von der Touristik. Es gibt hier Vier – und Fünfsternhotels (obwohl man im Vergleich mit mitteleuropäischen Verhältnissen einen Stern abziehen sollte). Es ist doch ein bisschen anders, zum Beispiel im Hotel Gabriel ist die ganze Bar eine Raucherzone, also für Nichtraucher ist es dort ein bisschen schwierig. Eine Zigarette gehört im Orient zum Image eines erwachsenen Menschen noch viel mehr als bei uns und medizinischer Tratsch über die Schädlichkeit des Rauchens ist hier noch nicht angekommen. Im Stadtzentrum gibt es ein riesiges modernes Einkaufszentrum, wäre es nicht arabisch beschriftet (nur arabisch, hebräische Aufschrift würde man vergeblich suchen), könnte man glauben, man wäre zu Hause.

               Die Basilika „Geburtskirche“ist ein riesiges Gebäude im romanischen Stil. Angeblich ist es die einzige Kirche in ganz Palästina, die das Wüten der Perser im Jahr 614 überlebte. Der Grund war das Mosaik mit einer Abbildung der drei Könige vor ihrem Eingang. Diese wurden in den traditionellen persischen Gewänden dargestellt und das hielt die Soldaten des persischen Königs ab – sie fürchteten, sie könnten einen persischen Tempel zerstören. Das Mosaik gib es hier heutzutage nicht mehr, der Eingang in die Basilika ist trotzdem sehr interessant. Grundsätzlich handelt sich um drei Eingänge in einem. Der größte und der mittelgroße (sagen wir der normal große) sind beide zugemauert, es bleibt nur ein kleiner Eingang, in dem man sich viel bücken muss, um durchzukommen. Angeblich ist der Grund, dass kein Mann in der Rüstung und mit einer Waffe hineinkommen durfte. Was funktionieren könnte. Ein gepanzerter Ritter kann sich sicher nicht so klein machen, um durchzukommen. Das Innere der Kirche ist dafür groß. Groß genug, damit sich hier eine dreistündige Schlange bilden kann, die auf den Eintritt in die Höhle im Untergeschoß wartet, wo das Christkind zur Welt kam. 

               So zog auch Josef von der Stadt Nazareth in Galiläa hinauf nach Judäa  in die Stadt Davids, die Betlehem heißt, denn er war aus dem Haus und Geschlecht Davids. Er wollte sich eintragen lassen mit Maria, seiner Verlobten, die ein Kind erwartete. Als sie dort waren, kam für Maria die Zeit ihrer Niederkunft und sie gebar ihren Sohn, den Erstgeborenen. Sie wickelte ihn in Windeln und legte ihn in eine Krippe, weil in der Herberge kein Platz für sie war. (Lukas 2, 4-7)

               Das apokryphische Matthäus Pseudoevangelium bereichert diese Erzählung mit unseren zwei bekannten Tieren: „Am dritten Tage nach der Geburt unseres Herrn Jesus Christus trat die seligste Maria aus der Höhle, ging in einen Stall hinein und legte ihren Knaben in eine Krippe, und Ochs und Esel beteten ihn an. Da erfüllte sich, was durch Propheten Jesaja verkündet ist, der sagt: Der Ochse kennt seinen Besitzer und der Esel die Krippe seines Herrn“

               Weil die Apokryphen in der christlichen Tradition eine bedeutende Rolle spielen, muss natürlich der Geburtsort Christi in einer Höhle sein – die Stelle der Geburt ist auf dem Boden mit einem Stern gekennzeichnet.

Vorher muss man aber eine mehrstündige Schlange überstehen, die sich durch die orthodoxe Basilika schlängelt, bis man zum Eingang in die Höhle kommt. Die Menschen sickern in den Eingang der Höhle wie Sand in ein Loch im Boden, der Ort hat aber trotz dieses Andrangs der Pilger und Touristen etwas in sich. Hier klingen die Worte des Evangelium von Lukas: „In jeden Tagen erließ Kaiser Augustus den Befehl…“ einfach anders als wo anders.

               Die wunderschöne Ikonostase und riesige Kronleuchter aus Silber stiftete der russische Zar Nikolaus II. für die Kirche. Der Herrscher, der in seinem Heimatsland zu einem heiligen Märtyrer erklärt worden ist, da er mit seiner ganzen Familie dem Terror der Bolschewiken zum Opfer fiel.

               Da die Geburtskirche ein orthodoxes Gotteshaus ist, gibt es in ihrer unmittelbaren Nähe die Kirche der Heiligen Katharina von Alexandria. Diese monumentale katholische Kirche (verwaltet wird sie von Franziskanern) steht auf dem Ort, wo laut Überlieferung der heiligen Katharina Jesus erschien und ihr bevorstehendes Martyrium voraussagte.  Die katholischen Weihnachtsmessen aus Betlehem werden in die ganze Welt aus dieser Kirche übertragen. Übrigens, die Orgel ist ein Werk der österreichischen Firma Rieger und wurde in den Jahren 2002 – 2003 gebaut.

               Betlehem ist der Geburtsort Königs David, des Gründers des ersten jüdischen Staates und Eroberers Jerusalems. Also des ersten ( obwohl eigentlich des zweiten) jüdischen Königs. Er, sowie auch Josef und Christus, leiteten ihre Herkunft vom jüdischen Stamm Benjamin ab, sie waren also Nachfahren des jüngsten der Söhne Jakobs. An Davids Geburt wird auf dem Gebiet des Feindes nicht erinnert, die Juden ehren ihn an seinem fiktiven Grab auf dem Berg Zion vor den Mauern Jerusalems.

               Also wenn der Weg Christi in Betlehem seinen Anfang nahm, endete dieser nach vielen Zwischenstationen in dem weitentfernten Galiläa, in Nazareth, in Kapernaum, am See Genezareth und – vielleicht – auch in Kana, in Jerusalem – so, wie er enden musste.

Aber darüber das nächste Mal.

Heldenberg-Tulln

               Heldenberg znamená v češtině „Hora hrdinů.“ Nachází se v Dolním Rakousku nedaleko české hranice a hlavním z hrdinů, o kterých se zde jedná, je – nebo byl –  Čech. V Česku stále ještě nedostatečně ceněný (přes rehabilitační pokusy Divadla Járy Cimrmana), v Rakousku ale uctívaný. Jestliže na počest vítězného generála složí rakouský kultovní komponista Johann Strauss slavnostní pochod a tento se hraje při důležitých vojenských událostech (ale nejen při nich) dodnes, hovoří to samo za sebe. Jen Češi nedokážou nějak svému nejlepšímu vojevůdci, Josefu Václavovi Radeckému z Radče odpustit, že sloužil věrně a oddaně armádě, ke které patřil a císaři, který byl zosobněním státu, který hájil.

               Vztah Josefa Václava Radeckého k mladému císaři Františku Josefovi byl vysoce nadstandardní, císař starého maršála (věkový rozdíl mezi nimi byl 64 let) obdivoval a přisoudil mu dokonce právo, že může být po své smrti pochován v habsburské hrobce v kapucínském klášteře ve Vídni. Mezi císaři a členy císařské rodiny. Větší privilegium snad ani nebylo možné. Osud tomu chtěl jinak.

               Pokud se hovoří o Radeckého vojenských úspěších, myslí se tím především potlačení italského povstání v letech 1848 – 1849, které zlomil v několika dnech tak přesvědčivě, že v důsledku toho abdikoval na svůj trůn Piemontský král Karel Albert. Zejména jeho brilantní vítězství u Custozy 24. – 25. července 1848 vstoupilo do dějin i učebnic válečné strategie a právě ono inspirovalo Johanna Strausse k vytvoření jeho Radetzkymarsche. Úspěchy proti italským vojskům bývají vždycky poněkud relativizovány, známý je vtip, že nejkratšími knihami na světě je anglická kuchařka a Italské hrdinské eposy. Ale odhlédnouc od toho, že Rakušáci dokázali po Radeckého smrti u Solferina prohrát i proti těm Italům (sice podporovaných Francouzi, ale pořád ještě v početní výhodě), největším činem Radeckého vojenského génia byla bitva národů u Lipska. Velitelem spojené armády bojující proti Napolenovi, byl sice Karel I. Schwarzenberg, ale náčelníkem generálního štábu, tedy tím, kdo vypracoval strategii bitvy, byl právě Radecký. Úkolem Schwarzenberka bylo koordinovat spojenecké armády a svou autoritou přinutit i neposlušné ruské generály, aby se zúčastnili bitvy podle jeho představ. Radeckého úkolem pak bylo vytvořit plán bitvy, který by umožnil uplatnit početní převahu spojeneckého vojska. Samotná početní převaha v bojích proti Napoleonovi neznamenala nutně záruku vítězství, (i u Slavkova bojoval proti přesile) malý Korsičan dokázal kompenzovat nedostatek vojáků koncentrovanými útoky na nepřátelské slabiny a skvělým používáním dělostřelectva. Ne úplně neoprávněně o sobě prohlašoval, že: „padesát tisíc vojáků a já, to je sto padesát tisíc vojáků.“

               U Lipska se mu ale proti Radeckého taktice nepodařilo nic vymyslet. Schwarzenberkovi vojáci zatlačili Francouze do města a jejich spojence Poláky do Labe a tam je zmasakrovali natolik, že se ani Francouzi, ani Poláci z toho nevzpamatovali několik dalších desetiletí.

               Radeckého vojenská kariéra byla velmi dlouhá, na jeho náhrobku je vyjmenováno 22 bitev, ve kterých se zúčastnil. Začalo to ve válkách s Turky pod Bělehradem v roce 1796, poslední bitvou byla pro něho definitivní porážka Piemontského vojska u Novary v březnu 1849.

               Proč ale tedy neleží slavný maršál ve Vídni v kapucínské hrobce po boku císařů, kterým věrně sloužil, jak si to přál František Josef? Místo toho našel místo svého posledního odpočinku v Dolním Rakousku blízko vesničky Glaubendorf v okrese Hollabrunn.

               Za tím vězí poněkud obskurní postava z první poloviny devatenáctého století, podnikatel Joseph Gottfried Pargfrieder.

Narodil se někdy mezi roky 1787 a 1789 jako nemanželské dítě. Sám o sobě vždy tvrdil, že byl nemanželským synem císaře Josefa II. V podstatě se o jeho původu neví ale vůbec nic. I data narození se udávají rozdílně, vedle obligátního 1787 i 1775 či 1782. Podle jedné verze měl vzejít s románku Josefa II. s krásnou Židovkou, podle jiné byla jeho matkou Anna Moser z Moravského pole, kam chodili Habsburkové rádi na lov. Ovšem Pargfrieder měl občanství měst Buda i Pest (tehdy to byla ještě dvě města) a dokonce existuje i teorie, že přišel na svět v moravském Bruntálu.

               Ať tak či onak, v době, kdy vypukly napoleonské války, dostal náhle milý Pargfrieder zakázku na zásobování rakouské armády uniformami a botami.  Bylo to něco, co známe i dnes, firma právě založená dostane státní zakázku a její majitel na ní pohádkově zbohatne. Kontakty na císařskou rodinu tedy tento muž mít musel. Pargfrieder skutečně pohádkově zbohatl, na konci napoleonských válek v roce 1815 byl registrován jako šestý nejbohatší muž v Rakousku – tehdy žil ještě v Budapešti. V roce 1832 koupil zámek Wetzdorf v Dolním Rakousku, který byl tehdy na spadnutí a dal ho velkoryse zrekonstruovat.

               V roce 1849 mu po porážce maďarského povstání i povstání v Lombardii odlehlo natolik, že se rozhodl oslavit rakouskou armádu monumentálním památníkem (zřejmě stále ještě nevěděl, co s vydělanými penězi). Na svém pozemku tedy založil Horu hrdinů – Heldenberg. S bustami významných generálů a důstojníků rakouské armády, na nejvyšším místě stojí busty generalissima Karla I. Schwarzenberga, arcivévody Karla Habsbuského, Prinze Eugena Savojského a Gedeona Laudona (který zemřel 14. července 1790 v mém rodném městě Novém Jičíně). Je zde i alej německých a rakouských císařů – tedy jen těch, kteří patřili k habsburskému rodu.

Alej začíná Rudolfem I. Vznikl zde malý problém, protože Pargfrieder nebo ten, kdo monument plánoval, nerozlišoval mezi králi a císaři (kdyby tam umístil jen korunované císaře, bylo by jich nepoměrně méně). Proto jsou zde dva Fridrichové III. Ten první byl Fridrich sličný, milenec mé Richenzy, který svůj boj o vládu nad Německem prohrál s Ludvíkem Bavorským v bitvě u Mühldorfu v roce 1322, mohl si ale ponechat titul římského krále, když slíbil, že se Ludvíkovi do vládních záležitostí nebude míchat. Ten druhý Fridrich III, původně štýrský vévoda a římský král v letech 1440 – 1493, to skutečně dotáhl na císaře – byl korunován jako poslední císař v Římě v roce 1453 a tím získal titul císaře jako Fridrich III. Neinformovaného můžou dvě busty jednoho krasavce a jednoho ospalého škaredého muže se stejným jménem iritovat, proto toto objasnění. Alej je ukončena sochou tehdy ještě mladého Františka Josefa I. Po stranách je spousta slavných generálů rakouských i uherských. Marně jsem hledal vítěze od Bílé hory Buquoje, ale zřejmě jsem ho jen přehlédl – jeho kolega Dampierre tam je.

               Všechno krásné, jenže pokud chtěl Pargfrieder dodat svému monumentu opravdovou přitažlivost, potřeboval nějakou prominentní mrtvolu, nějakého slavného generála, kterého by na svém pozemku pomohl pochovat a z jeho hrobky udělat centrální bod památníku. Měl už sice mrtvolu generála Maximiliána von Wimpffena, tvůrce první Napoleonovy porážky u Aspern v roce 1809, kde měl podobnou funkci jako Radecký u Lipska, tedy šéf generálního štábu. Jenže Wimpffena už nikdo v Rakousku neznal a Pargfrieder potřeboval pro svůj památník větší rybu. Štěstí mu přálo. Josef Václav Radecký měl jeden velký problém. Jeho manželka Francesca hraběnka Strassoldo-Graffemberg byla chorobná hráčka. Díky její závislosti nakupila neskutečné dluhy, které nebyl chudák maršál schopen platit. Pargfrieder vytušil svou šanci. Navštívil tehdy už 83 letého maršála v Miláně a předložil mu svoji nemorální nabídku. Pargfrieder zaplatí všechny maršálovy dluhy a bude financovat jeho další životní náklady až do jeho smrti, zato ale Radecký prodá podnikateli už teď zaživa svou mrtvolu, aby mohla být s pompou pochována na jeho Heldenbergu. Maršál neodolal, plácli si, Francesca Radecky si mohla zase zahrát karty (zemřela 1854, čtyři roky před svým manželem) a Radecký měl vystaráno. Pargfrieder se poněkud přepočítal, Radecký žil až do roku 1858, dožil se tedy 92 let, s čímž vídeňský podnikatel při podpisu smlouvy nemohl počítat a maršálova mrtvola se mu tak pořádně prodražila. (Podle jiné, méně zajímavé varianty příběhu podepsal Pargfrieder s Radeckým smlouvu a v roce 1857, sedm měsíců před maršálovou smrtí, ale ta první varianta se mi líbí víc). Po Radeckého smrti v Miláně byla jeho mrtvola převezena na Heldenberg a tam s pompou pochována. Císař František Josef utřel nos, o rok později, kdy Italové smrt velkého maršála využili k dalšímu povstání, se rozhodl z frustrace vést rakouskou armádu sám do pole a utrpěl u Solferina katastrofální porážku.

               Radeckého hrobka je monumentální, pod velkým obeliskem s bohem Apolónem na vrcholu a trojicí řeckých bohyň Klóthó, Lachesis a Atropós, které určovaly lidský osud, za hrobkou, se jde do podzemí a u maršálova hrobu stále leží věnce rakouské armády a různých spolků. Rakušáci si velkého válečníka ctí, české věnce tam chybí.

Na druhé straně hrobky leží generál Wimpffen, u jeho náhrobku žádné věnce neleží. Být druhý není nikdy radostné.

               Ovšem Heldenberg není jen Radecký a onen vojenský monument. Ten by možná přitáhl turisty, ale ne dost. A tak je zde až sedm atrakcí, tedy cíl pro celodenní výlet.

               Nejimpozantnější je sbírka oldtimerů rakouského podnikatele Rudolfa Kollera. Ten se ke svým milionům dostal legálně. Měl prostě nápad, když v sedmdesátých letech minulého století začal vyrábět whirpooly – tedy vířivky. Dnes má svou hlavní výrobu v Jindřichově Hradci, přesto dostal od vlády Dolního Rakouska titul komerční rada – Rakušáci si na tituly nesmírně potrpí. Pan Koller oslavil letos osmdesátku, je prý ještě stále svěží a prohání se na svých odltimerech po cestách nejen Dolního Rakouska. Jeho sbírka je prostě úžasná. Najdete tam všechno, po čem srdce touží, podobnou sbírku jsem viděl jen v Monaku z pozůstalosti knížete Rainiera III., ani muzeum Fiatu v Turíně na mě neudělalo takový dojem. Mám pocit, že Koller má těch aut prostě víc a hlavně zajímavějších.

Od císařského vozu, Peugeota císaře Karla, přes první vozidla z konce devatenáctého století (s výkonem 0,75 PS!!!), až po vozy formule I. Dokonce i závodní vůz Jochena Rindta, mistra světa rakouského původu (vlastně německého, ale Rindt žil ve Vídni a považoval se za Vídeňáka a tak mu Rakušáci jeho německé občanství rádi odpustili). Jsou zde auta ze všech dekád, historicky seřazená. Koller má očividně značné sympatie k značce Tatra. Má zde tatrovek hned několik (i když chybí obligátní Tatra 603), Škodovka je na tom s jedním jediným vozem mnohem hůř.

Ale samozřejmě najdeme i Trabanta a moje žena objevila i Volgu, auto, které vlastnil její otec, do kterého se na cestě do Dalmácie vešla jejich celá osmičlenná rodina.

Jsou zde i motorky, je to prostě skutečný zážitek, velmi vkusně nakomponovaný, takže člověk si vývoj automobilismu skutečně může užít zblízka. Jsou zde i naprosté kuriozity, jako pozlacené vozy lidí, kteří skutečně nevěděli co s penězi, jsou zde samozřejmě i Ferrari a Porsche a výstavu ukončují moderní auta ze současnosti, které už si označení oldtimer nezaslouží. Pokud někdo historická auta miluje, měl by si poznačit návštěvu sbírky Rudolfa Kollera jako povinný program. Třeba i s výkladem. Páni, kteří se o sbírku starají, jsou stejní nadšenci jako Koller sám a rádi o vystavených modelech zapějí oslavné písně.

               Kromě této sbírky je ještě na Heldenbergu tréninkové centrum Lipicánů, tedy bílých koní speciálního chovu o které se přou Slovinci s Rakušáky. Slovinci své sousedy dožrali na smrt, když si dali Lipicány na svou dvaceticentovou minci. (Lipica je opravdu v Slovinsku, ale koně tohoto chovu jsou hlavní atrakcí „Spanische Hofreitschule“ v Hofburgu ve Vídni.)

               Dál je na Heldenbergu vesnice z doby kamenné, kterou tu vykopali a zrekonstruovali a kde děti můžou péct chleba způsobem jako před pěti tisíci lety. Dále je zd předvádění dravých ptáků – Falkenshow, anglická zahrada a samozřejmě – vinotéka. Už jsme sice opustili Wachau, ale Dolní Rakousko je země vína i mimo tuto oblast – v Heldenbergu nabízí svá vína třicet vinařů z okolí (stav roku 2020), letos tam nabízeli 155 druhů vína, zájemcům se dostane i odborného výkladu.

               No prostě Heldenber stojí za to.

               Na večeři jsme ale odjeli do Tullnu. Je to jen 27 kilometrů a to město na Dunaji – další z historických hlavních měst Rakouska, stojí za návštěvu. S parkováním není problém, podzemní parkoviště je přímo v centru. Tulln je hrdé město a má k tomu hned několik důvodů.

Je to rodiště Egona Schieleho, jednoho z nejvýznamnějších malířů rakouské moderny. Žil v letech 1890 – 1918 kdy zemřel na španělskou chřipku. Měl ostatně i úzký vztah k Českému Krumlovu, odkud pocházela jeho maminka a kde také určitý čas žil a tvořil. V Tullnu najdeme jeho muzeum, jeho procházkovou cestu a spoustu připomínek jeho dětství a mládí.

Je to působiště architekta Friedenreicha Hundertwassera (1928 – 2000), jednoho z nejznámějších moderních rakouských architektů. Zde žil deset let na lodičce Regentag, která je stále ještě zakotvena na svém původním místě na Dunaji a která umělci sloužila jako příbytek i ateliér.

Je to místo setkání a následné svatby burgundské královny Kremhild s králem Hunů Attilou.

Monumentální sousoší z roku 2005 připomínající tuto událost z Písně Niebelungů zdobí nábřeží Dunaje, vedle je umístěna symbolická kniha z bronzu popsaná symbolicky jen na jedné straně, ta druhá je volná pro další příběhy.

Je to místo někdejšího římského vojenského tábora Comagene. Z něho se dochovala jedna z věží opevnění, velkou část někdejšího tábora už zaplavil Dunaj, přesto jsou zde vykopávky a muzeum a všechno se tu jmenuje po Marku Aureliovi, který Comagene navštívil (zemřel v nedaleké Vindoboně, čili ve Vídni). Jeho socha stojí před sídlištěm, které po něm dostalo jméno a hledí přes Dunaj na území, kde v jeho době ještě řádili Markomani, které zpacifikoval jako poslední hrozbu pro římský Limes Romanus.

A jsou tu Tullnské zahrady. Květiny jsou tím, na co město Tulln vsadilo a vsadilo dobře. Zahrada se nachází západně od centra města nedaleko veletržní budovy a má vlastní parkoviště. Byla založena v rámci zemské výstavy Dolního Rakouska v roce 2008, stala se trvalou atrakcí města Tullnu – a stojí zato. Návštěva Tullnu bez návštěvy jeho zahrad prý neplatí, ovšem za návštěvu onoho zázraku se platí a ne málo – vstupenka stojí 13,50 euro. Jenže kdo má rád květiny, neodolá. Je tu i vyhlídková věž, aby si člověk mohl prohlídnout všechno shora a najednou. Komu je i to nudné, může se projet mezi záhony na lodičce nebo se nechat povozit turistickým vláčkem.

Ostatně i staré město je hezké. Ať už budova Sparkasse, kterou jsme považovali za radnici, či radnice samotná, ale i kostely, ať už gotický farní kostel svatého Štěpána nebo barokní kostel Minoritů.

Jídlo v restauraci S´Pfandl bylo taky dobré, číšník byl Slovák, takže jsme si s ním popovídali. Ona někdy ta dovolená doma má taky něco do sebe. A nikde jsme nepotkali žádného koronavira.

Takže až nějaký víkend nebudete mít co dělat….

Dolní Rakousko – Niebelungové a láska až za hrob

               V mém minulém článku před týdnem jsem slíbil Niebelungy a lásku až za hrob. Za oběma těmito historkami musíme opustit úzký prostor Wachau – ten název platí skutečně jen pro onu dunajskou soutěsku – ostatně název přeložen znamená něco jako „Strážný luh“, jednalo se tedy opravdu o místo, kde Germáni bránili své území před tehdy ještě zlými Maďary a teprve, když se tito zklidnili, odvážili se rozšiřovat svůj životní prostor dál na východ – na území obývané tehdy slovanskými kmeny. Z tohoto důvodu bylo první hlavní město území zvaného Ostarrichi, čili jakési východní bavorské marky v Melku, tedy až za onou soutěskou.

Darovací listina císaře Oty Leopoldovi I., darující novému makraběti zemi zvanou Ostarrichi

.               „Das Niebelungenlied“, tedy „Píseň Niebelungů“, jakožto nejslavnější germánská hrdinská sága má k prostoru Dolního Rakouska úzký vztah. Byla totiž někde tady ve dvanáctém století napsána. Sice se o místo vzniku uchází i německý Pasov, ale to je skoro totéž, ten se nachází hned za rakouskou hranicí. Tato hrdinská sága má v podstatě dvě části. Ta první se odehrává na Rýnu v okolí Wormsu, tam končí zavražděním Siegfrieda Hagenem a Hagen poté potopí v Rýně bájný poklad Niebelungů, aby jen on věděl, kde se zlato vykopané trpaslíky nachází a aby nemohlo zvýšit moc burgundských králů – bratrů Guntera, Gernota a Giselhera.

               V druhé části se jedná o pomstu vdovy po Siegfriedovi, královny Kremhild. Přiznejme si, že se tato dáma nechovala příliš oduševněle – a neomlouvá ji ani to, že byla pravá germánská blondýna. To že napřed rozzuřila královnu Brunhildu líčením, jak ji Siegfried přelstil a přivolala tak Brunhildinu pomstu, by se ještě dalo omluvit ženskou samolibostí. (Koneckonců byl její muž Siegfried mnohem větší hrdina než Brunhildin muž král Gunter). Ale že pak prozradila Hagenovi, kde má Siegfried své jediné zranitelné místo a že toto místo pak na manželově haleně dokonce označila (aby ho mohl Hagen lépe chránit!!!), to už bylo hloupost, která volala do nebe. A zřejmě se i rozkřiklo, že královna není zrovna z nejchytřejších – každopádně se po smrti a pohřbu svého muže v bezmocném vzteku stáhla a snila o pomstě.

               Příležitost se naskytla, když se o její ruku začal ucházet král Hunů Etzel (tedy ve skutečnosti Attila). Když se ve Wormsu objevil Attilův vyslanec, markrabě  Rüdiger von Pöchlarn, poměrně rychle souhlasila. Východnímu despotovi zřejmě pověst poněkud slabomyslné královny nevadila, nestál o nějakou přemoudřelou partnerku na trůnu, krásná germánská blondýna měla být pro něho především potěšením a také samozřejmě prestižní záležitostí.  Je zajímavé, že podle ságy se na Attilově dvoře vyskytovala spousta germánských šlechticů a králů, očividně v jeho službách, vedle už vzpomenutého správce oblasti Rakouska Rüdigera z Pöchlarn tam najdeme například i Dietricha z Bernu. Pod tímto jménem se skrývá Theodorich Velký, král Gótů, který samozřejmě ve skutečnosti na Attilově dvoře být nemohl, narodil se až rok po Attilově smrti v roce 453 n.l.

Obraz na radnici v Passau zobrazující vjezd Kremhild do města.

               Autor si teď dává záležet, aby cestu nevěsty popsal do detailů, protože se v této oblasti očividně dobře vyznal, zatímco v zeměpise v oblasti Rýna spíš dost plave. Královna dorazila napřed do Pasova, kde ji přijal biskup Pilgrim. Potom pokračovali do Pöchlarn – dnes je to městečko na Dunaji  se skoro čtyřmi tisíci obyvateli, kde Kremhildu přijal Rüdiger se svou manželkou Gotlind a dcerou Dietlind, do které s měl později zamilovat jeden z burgundských králů Giselher. Cesta vedla dál do Medelike, ve které poznáme snadno dnešní Melk a pak do Mautern, kde královna čekala týden na zprávy o svém hunském ženichovi. Až když se dozvěděla, že dorazil do Tullnu, vydala se mu tam naproti.

Setkání Kremhildy s Attilou v Tullnu – sousoší z roku 2005

Tam se i setkali a tam se konala velkolepá svatba, trvající dva týdny. Na setkání Kremhildy s Attilou (Etzelem) upomíná velký monument v Tullnu na nábřeží Dunaje, který zde byl odhalen v roce 2005. Tulln skutečně už v této době existoval, dokonce už mnohem dříve jako římská jezdecká základna Comagene. Až potom táhli novomanželé do Attilova hradu a Kremhilda mohla začít realizovat svou pomstu.

               Když se jí narodil syn, pozvala své bratry – krále – na návštěvu a nezapomněla zdůraznit, že očekává i Hagena, tedy vraha svého manžela. I blbce by muselo trknout, že se za takovým „srdečným“ pozváním něco zlého skrývá. Ovšem hrdinové jako Burgundi nemohli dopustit, aby byli obviněni ze zbabělosti a tak se navzdory všem varováním na cestu vydali.

               Zkrátím vyprávění o nekonečných bojích v Etzelburgu, kde Hagen napřed zabil při hostině Attilova a Kremhildina syna – zřejmě aby zlepšil narušené diplomatické vztahy. Jeho zdůvodnění, že onen syn byl neduživý, nemohl vztah Kermhildy k tomuto burgundskému hrdinovi zlepšit. Poté marně prosila Kremhild bratry, aby odtáhli domů a nechali jí jen Hagena. To jim hrdost nedovolila a tak poté, co vyvraždili skoro všechny Huny a všechny přítomné Góty, jakož i Rüdigerovy muže včetně samotného Rüdigera, musel to vzít do ruky sám Theodorich Velký, který dokázal Hagena a Guntera spoutat a předat královně. Ta se snažila vymámit z Hagena informaci, kde ukryl poklad Niebelungů, a když tento tvrdil, že to nemůže udělat, dokud žije i jen jeden burgundský král, kterému ten poklad po právu patří, dala Kremhild zabít dokonce i svého posledního žijícího bratra Guntera. Když ani pak Hagen nic neprozradil, zabila ho vlastní rukou. Což Theodorichův zbrojmistr Hildebrand považoval za takovou urážku mužství, že Kremhildu zabil taky.

               V lidové řeči se tomu říká: „Niebelungenende“ – to je konec příběhu, kde nikdo nepřežije.

               Sága se vztahuje k roku 437, kdy Hunové zničili říši Burgundů na Rýně – jména králů Gundaharius (Gunter) , Godomaris (Gernot) a Gislaharius (Giselher) jsou historicky doložena, Kremhilda a Brunhilda ne (a ani Siegfried). Napsaná byla někdy ve dvanáctém století a je stále považována za klenot rané německé poezie (něco jako rukopis Královedvorský, kdyby byl pravý).

               Celou ságu jsme si mohli v obrazech prohlédnout na hradě Aggsteinu, na levém břehu Dunaje.

Vypíná se vysoko nad řekou, je z něho úžasný výhled a je prý opředen nespočtem legend. Turistický průvodce píše, že od Dunaje je k hradu nádherná túra (s převýšením 300 metrů), ovšem manželka zjistila, že se k hradu dá vyjet autem a bylo po túře. Aggstein stejně jako Dürnstein patřil rodu Kuenringů, kteří takto ovládali dunajskou soutěsku a bohatli loupením. Ten hrad k tomu prostě sváděl. Každý z pánů, který hrad dostal, se stal dřív nebo později loupežným rytířem – ať už to byl Jörg Scheck von Wald nebo po něm Georg von Stein. Nakonec převzali hrad do vlastnictví raději rakouští vévodové sami. 1529 hrad vyhladověli a dobyli Turci a při ústupu ho nezapomněli zapálit, současnou podobu monumentální zřícenině – nejnavštěvovanější hradní zřícenině v Rakousku s 55 000 návštěvníky ročně – dala jeho pozdější majitelka paní Anna von Polheim und Parz a hlavně rekonstrukce v letech 2003 – 2004, kdy byly do úprav hradní zříceniny investováno 50 000 Euro.

               Dnes se tu loupí s mírou, vstupenka pro dospělého stojí 7,50 a pro děti 5,50. Výhledy jsou úžasné, stojí to opravdu zato.

               Abychom se ale dostali k historce o lásce až za hrob, musíme opustit Wachau ve směru na severozápad, v Pöchlarn překročit Dunaj a navštívit zámek Artstetten.  Tento kouzelný zámek patří rodině Hohenberg. Že vám to nic neříká? Když se následník rakouského císařského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este zamiloval do tehdy už dvacetisedmileté (na tehdejší dobu pokročilý věk, dívka vlastně neprodatelná a měla být už dávno v klášteře) Žofie Chotkové, byla tato jen „obyčejnou“ hraběnkou.

Pro konzervativního císaře Františka Josefa I., který svého synovce stejně nesnášel, něco naprosto nepředstavitelného. Budoucí císaři jeho impéria se měli narodit z lůna nějaké obyčejné hraběnky? Když si Ferdinand d´Este svatbu se svou vyvolenou nakonec vytrucoval, musel se pro své děti vzdát nároků na trůn (oficiálně nebyly jeho děti členy habsburské rodiny – o to surovější bylo jejich vyvlastnění československým státem, který sirotky vyhnal z jejich hlavního sídla na Konopišti v rámci zákona o vyvlastnění Habsburků, kterými oni nebyli). Císař novomanželku povýšil na vévodkyni z Hohenbergu, aby to aspoň trochu vypadalo. (Mimochodem Gertrude von Hohenberg byla manželkou prvního významného Habsburka, krále Rudolfa I., poté toto jméno zmizelo. Co tím císař chtěl naznačit, neví dodnes nikdo) Nezapomněl ale novopečenou vévodkyní opovrhovat a gratulaci k narození prvního syna Maxmiliána napsal svému synovci „gratuluji ti a tvé ženě“, přičemž německé slovo „Frau“, které se píše s velkým „F“ napsal úmyslně s „f“ malým.

               Císařova nenávist a opovržení nemohly zabránit vévodkyni Žofii z Hohenbergu, aby vychovala ze svých dětí slušné lidi. Ona sama byla velmi milá dáma, na kterou na Konopišti dodnes s láskou vzpomínají. Slušné vychování neznamená vždy lehký život (vlastně je pro něho spíš překážkou). Oba synové Maxmilián a Ernst skončili v koncentračním táboře v Dachau, protože odmítli kolaboraci s nacisty. Maxmilián tam sice strávil jen 4 měsíce a pak byl na intervenci Hermana Göringa propuštěn, Ernst strávil ve vězení delší dobu (byl přeložen do Buchenwaldu, kde byl vězněn až do roku 1943) a proto na následky věznění po válce poměrně mladý 55 letý zemřel. Dcera arcivévodského páru Sophie se dožila ještě pádu komunismu (zemřela v roce 1990) a mohla tedy navštívit Konopiště – aniž by vznesla restituční nároky.

               Zámek v Artstetten patří dnes vnučce Maxmiliána Anitě (ročník 1958) a zřídila zde – logicky – muzeum svým slavným předkům Františku Ferdinandovi a Žofii, tedy prababičce a pradědečkovi.

Stojí za prohlídku, samozřejmě hlavním tématem je vedle rodinných památek atentát v Sarajevu, kterému oba podlehli. Auto stojící na nádvoří, které má být oním vozidlem, ve kterém zemřeli, není autentické, je to jen stejný typ, autentické auto i s průstřely v kapotě stojí v „Heeresgeschitliches Museum“ ve Vídni. Hlavní atrakcí zámku v Artstetten je ale samozřejmě rodinná hrobka.

               František Ferdinand měl samozřejmě nárok být jako člen habsburské rodiny pochován v kryptě kapucínského kláštera ve Vídni. Jeho poslední vůle musela být ale pro císaře další bolestivou ranou. František Ferdinand si přál být pochován po boku své ženy. Žofie Chotková ale podle názoru starého senilního císaře nesměla být u kapucínů pochována ani náhodou. František Ferdinand má tedy v habsburské rodinné hrobce ve Vídni jen pamětní desku, odpočívá ale po boku své ženy v hrobce pod kostelem v rodinném sídle zámku Artstetten. Tomu se říká láska až za hrob. Dnes jsou zde pochováni i oba synové Maxmilián a Ernst se svými manželkami a už i několik jejich vnuků. Je to jaksi přirozeně milé, rodinné, jako i zámecká kaple a park, stojí to za návštěvu. A v městečku pod zámkem je milá restaurace, v níž se člověk může dobře najíst.

               Za týden se podíváme za východ od Wachau – i tam je co vidět a kupodivu to má co do činění i s českými dějinami žádný div, vždyť je to od našich hranic skoro na dohled.

Rodokmen rodiny Hohenberg

Jerusalem II.Teil

Der Berg Zion wird von der Kirche Maria Himmelfahrt dominiert. Nach der christlichen Tradition stieg sie gerade von diesem Ort in den Himmel, laut einer anderen Überlieferung passierte es in Ephesos im Kleinasien. (Dort gibt es auch eine Pilgerkirche zur Ehre der Jungfrau Maria) Auf dem Berg Zion ließ Kaiser Wilhelm auf seiner Pilgerreise nach Palästina im Jahr 1910 eine monumentale Kirche bauen. Er ließ damals in Jerusalem insgesamt vier Kirchen bauen, zwei für Katholiken und zwei für Protestanten, diese auf dem Berg Zion, die der Jungfrau Maria gewidmet ist, ist logischerweise katholisch.

               Gegenüber dem Tempelberg steht der Ölberg. In keinem Fall empfehle ich mit einem eigenen Fahrzeug hinzufahren. Wenn dort irgendwelche Verkehrsregel gelten, dann ist es mir nicht gelungen, sie zu entziffern – außer dem Rechte des Stärkeren. Hier einen Parkplatz zu suchen ist eine absolut verrückte Idee und sie ist nur für Lebensmüde geeignet. Es zahlt sich aus, sich mit Taxi hinfahren zu lassen. Hier, auf dem Ölberg, beginnt die Prozession am Palmsonntag, also der Weg, den Jesus mit seinen Jüngern auf dem ausgeliehenen Esel zum Goldenen Tor ging, durch das er Jerusalem betrat. An der Prozession am Palmsonntag nehmen bis zu 20 000 Pilger teil.  Es ist sicherlich nichts für Menschen mit Agoraphobie. Übrigens, es gibt auf diesem Weg mehr als genug Menschen auch an anderen Tagen ohne die Palmsonntagsprozession. Heutzutage kann natürlich der Weg in die Stadt nicht durch das Goldene Tor führen. Man muss das Tal Cedron (oder Kidrun) überqueren und dann die Stadt durch ein anderes Tor betreten – oder sich mit dem Taxi zur Altstadt hinfahren lassen.

               Die Hänge des Ölberges sind mit jüdischen Gräbern dicht bedeckt. Gerade im Tal Cedron vor den Mauern von Jerusalem sollte das Jüngste Gericht stattfinden und es gibt viele, die dabei die Ersten sein wollen. Für einen Grab auf dem Hang des Ölberges werden Unsummen bis zu einer halben Million Dollar bezahlt. Eine „Pole position“ kostet halt etwas. Obwohl – ich hätte es nicht so eilig. Die Erfahrung sagt, dass Richter im Prozessverlauf eher nachsichtiger werden und im Himmel gibt es  genug Platz für alle. Übrigens – in der Hölle auch.

               Der Pilgerweg auf dem Ölberg beginnt bei der Kirche „Paternoster“ (Vater unser). Nirgends in der Bibel wird beschrieben, wo Jesus seine Jünger dieses Grundgebet des neuen Glaubens, das durch seine Einfachheit genial ist, gelehrt hat: Vater unser im Himmel, dein Name werde geheiligt, dein Reich komme, dein Wille geschehe, wie im Himmel so auf der Erde. Gib uns heute das Brot, das wir brauchen. Und erlass uns unserer Schulden, wie auch wir sie unseren Schuldnern erlassen haben. Und führe uns nicht in Versuchung, sondern rette uns vor dem Bösen (Matthäus 6, 9-13, modifiziert und etwas verkürzt auch Lukas 11, 2-4))

               Matthäus erwähnt den Ort gar nicht, Lukas schreibt nur es geschah „an einem Ort“. Es ist merkwürdig, dass Markus dieses Gebet gar nicht erwähnte. Sollte Markus tatsächlich der Sekretär des heiligen Petrus gewesen sein und die Erinnerungen seines Meisters aufgeschrieben haben, wäre es möglich gewesen, dass er dieses Gebet nicht kannte?  Entstand es vielleicht doch später? Oder war es Petrus nicht wert, es zu erwähnen? So oder so, „Vater unser“ ist eine schöne Kirche im gotischen Stil aus der Zeit der Kreuzfahrer über einer Höhle, wo angeblich dieses Gebet das erste Mal gesprochen wurde (wahrscheinlich entschied darüber wieder einmal die Kaisermutter Helena). Die Kirche ist  mit einem schönen Garten voll mit blühenden Rosen umgegeben. Überall gibt es Tafeln mit dem Text des Gebetes in allen Weltsprachen. Im Inneren der Kirche, im Kreuzgang, sowie auch im Garten. Den deutschen Text findet man im Kreuzgang, wie auch den tschechischen, dieser ist an der Wand in unmittelbarer Nähe von Latein, Griechisch und Arabisch. Die Slowaken schafften das sogar direkt ins Kircheninneren. Der einzige Wermuttropfen für sie könnte sein, dass sich ihre Tafel in der direkten Nachbarschaft des ungarischen Textes befindet. Diese zwei Nationen lebten einfach eintausend Jahren in einem Staat, sie bekamen in der Kirche also Plätze nebeneinander zugeteilt, ob das ihnen gefällt oder nicht.

               Von der Kirche steigt man ab zum Cedrontal. Auf dem Weg gibt es ein Kirchlein „Dominus flevit“ (Der Herr weint) auf dem Ort, wo Jesus über das Schicksal Jerusalems weinte, da er wusste, dass die Stadt vernichtet würde. Als er näher kam und die Stadt sah, weinte er über sie und sagte: Wenn doch auch du an diesem Tag erkannt hättest, was dir Frieden bringt. Jetzt aber bleibt es vor deinen Augen verborgen. Es wird eine Zeit für dich kommen, in der deine Feinde rings um dich einen Wall aufwerfen, dich einschließen und von allen Seiten bedrängen. Sie werden dich und deine Kinder zerschmettern und keinen Stein auf dem anderen lassen, denn du hast die Zeit der Gnade nicht erkannt. (Lukas 19,41-44)

               Es steht hier ein entzückendes Kirchlein in der Form eines Tropfens oder eigentlich einer Träne, ein Werk des italienischen Architekten Antonio Barluzzi. Eröffnet wurde es im Jahr 1955, als der Ölberg noch zu Ostjerusalem gehörte und damit unter arabischer Verwaltung stand. Gleich nebenan steht die orthodoxe Kirche der Maria Magdalena mit goldenen Kuppeln, eine Dominante beim Blick auf den Ölberg von der Moschee Al Aqsa aus. Diese Kirche ließ auf diesem Ort der russische Zar Alexander III. bauen. Von der Kirche „Dominus flevit“ gibt es wunderschöne Blicke auf Jerusalem mit dem Felsendom und dem zugemauerten Goldenen Tor, aber auch auf die Hänge des Ölberges, bedeckt mit tausenden Gräbern der ungeduldigen Juden.

               Dann führt der Weg ins Tal in den Garten Getsemani. Dieser Garten wurde als der Ort der Gefangennahme Christi in drei Evangelien beschrieben ( Markus, Matthäus und Lukas), nur Johannes nennt ihn nicht mit dem Namen, sondern er schreibt über einen Garten hinter dem Bach Cedron, was allerdings geographisch mit dem Garten von Getsemani übereinstimmt. Das verleiht dem Ort eine unbezweifelbare Authentizität.   Einige der Olivenbäume sind tatsächlich zweitausend Jahre alt und mussten also die Geschehnisse des damaligen Freitagsmorgens erleben. Dem Menschen läuft es bei dem Anblick dieser stummen Zeugen kalt über den Rücken. Im Garten steht eine Kirche „Allen Nationen“ (Auch genannt „Kirche des Leidens des Herren“ – „Basilica agoniae domini“). Sie hat fünfzehn Kuppeln, weil so viele Nationen sich an den Kosten für den Bau dieser Kirche beteiligten. Der Architekt war wieder einmal Antonio Barluzzi, die Kirche wurde im Jahr 1924 fertiggestellt. Vor dem Altar, umrahmt mit einem niedrigen Geländer in der Form der Dornkrone, gibt es einen Felsen, auf dem Christus betete. Die erste Kirche über diesen Felsen ließ Kaiser Theodosius bauen, auch diese Kirche fiel dem Persischen Einfall im Jahr 614 zu Opfer. Die Nachfolgekirche der Kreuzfahrer verschwand irgendwann im vierzehnten Jahrhundert, also ist die heutige Kirche bereits das dritte Gebäude auf dem Ort, wo Jesu Schweiß zu Blut wurde.

               Vater, wenn du willst, nimmt diesen Kelch von mir! Aber nicht mein, sondern dein Wille soll geschehen. Da erschein ihm ein Engel vom Himmel und gab ihm Kraft. Und er betete in seiner Angst noch inständiger und sein Schweiß war wie Blut, das auf die Erde tropfte. (Lukas 22, 42 – 44)

               Diesem Felsen kann man sich nähern und ihn berühren sowie direkt auf dem Ort, wo Jesus betete, auch ein Gebet sprechen. Obwohl ein Felsen in den Evangelien nicht direkt erwähnt wurde, ist es ein logischer Ort, da auf dem Stein seine Jünger kaum schlafen konnten, von denen er sich zum Gebet entfernte. Alle Darstellungen Christi, wie er in Getsemani betet, zeigen ihn auf einem Stein, also kann man glauben, dass es gerade an diesem Ort geschah. Wenn man es glaubt, ist das Gefühl faszinierend.

               Direkt unter  dem Garten ist dann der Cedron und dann gibt es einen Aufstieg zu den Toren von Jerusalem. Dorthin, zum Kreuzweg und nach Betlehem, wo Jesus geboren wurde, schauen wir in zwei Wochen.

Wachau II Baroko

Kdo nemá v úmyslu omezit se při poznávání regionu Wachau jen na konzumaci vína, může poznávat okolí. Je totiž opravdu krásné a navíc jsou zde všude vybudované cyklistické stezky, takže se to poznávání dá dobře zvládnout i na kole, což má tu výhodu, že člověk může kulturní zážitky spojit s oním ochutnáváním místní speciality – tedy vína – o tom jsem psal posledně. Ne nadarmo bylo Wachau v roce 2000 se starým městem Krems a kláštery Melkem a Göttweigem převzaty UNESCem do kulturního dědictví lidstva.

               Že se jednalo – i díky onomu vínu – o bohatý kraj, pozná člověk podle staveb, které krajině dominují. Už při příjezdu ke Kremsu od jihu (tedy z druhého břehu Dunaje) imponuje na posledním kopci před řekou klášter Göttweig.

               Na kopci je proto, že zastával dlouho i funkci pevnosti – až do konce tureckých vpádů, z té epochy se dochovaly dvě věže někdejšího hradu. Jenže právě na začátku osmnáctého století klášter ztratil svou vojenskou funkci (za vlády otce císaře Karla VI. a tedy dědečka Marie Terezie Leopolda I. byli Turci definitivně zahnáni a v té době díky schopným generálům typu Evžena Savojského zaháněni stále dál a dál na Jih a na Balkán) a měly se stát reprezentativním sídlem. K čemuž se architektura baroka nesmírně hodila.

               Na Göttweigu sídlí od roku 1083 Benediktýni – z toho roku se zachovala zakládací listina pasovského biskupa Altmanna. Ten je považován za svatého (i když neexistuje žádné svatořečení)  a jeho pozůstatky jsou jako svatá relikvie přechovávány na Göttweigu v kryptě, protože zemřel  v Rakousku a na Göttweigu byl pochován. Benediktýni mají své heslo „ora et labora“, doplňované někdy ještě „et lege“ což znamená „modli se, pracuj a čti“, člověk by od nich očekával určité pohostinství, zejména když na internetu propagují dobré jídlo v restauraci s panoramatickým výhledem na údolí Dunaje. Výhled byl, jídlo ne. Jestliže totiž má klášter – jako skoro všechny kulturní památky – zavřeno v pondělí, restaurace má zavřeno nejen v pondělí ale i v úterý. Bylo úterý. Zavřená restaurace mi pořádně hnula žlučí, a pokud má člověk pohnuto žlučí, musí dostat rychle něco k jídlu. Ve vesničce Fuschlu na úpatí kopce jsme nenašli žádnou restauraci, nakonec nás zachránila restaurace Grubmüller v Paudorfu. Bleskurychlá obsluha, jídlo s rakouskou kvalitou a stihli jsme tedy dokonce i prohlídku kláštera.

               Ten je opravu monumentální. V roce 1718 totiž starý románský klášter vyhořel, právě včas, protože přestavba byla stejně plánovaná. Poté, co Turci přestali ohrožovat údolí Dunaje, nebyla pevnostní část kláštera potřebná, zato si císařská rodina chtěla z klášterů ve Wachau vybudovat svá letní sídla. Proto je podstatná část postavena jako císařská rezidence a na stropě největšího ze sálů je zobrazen Karel VI. jako antický bůh slunce Helios i s oběma svými dcerami Marií Terezií a Marií Amálií.

Klášterní kostel je barokizovaná románská stavba, která návštěvníka překvapí svou růžovou barvou fasády – v podstatě je to milé a uklidňující. Velkolepé plány přestavby podle vzoru Escorialu ve Španělsku se nakonec z finančních důvodů nepodařilo zcela uskutečnit, opat kláštera Gottfried Bessel se stal rektorem vídeňské university, takže nemohl na pokračování přestavby dávat pozor. Ale klášter je krásným klenotem barokního umění – přežil i devastaci za druhé světové války, kdy fungoval v letech 1943 _ 1945 jako nacistické „výchovné zařízení“ a poté jako kasárna sovětských osvoboditelů. Po válce neuvažovalo o jeho zrušení, ale naštěstí se ho podařilo zachránit.

               Pod Göttwaigem se nachází největší město Wachau Krems (česky Kremže, odtud kremžská hořčice). Město má okolo 24 000 obyvatel, přičemž nemělo o mnoho méně ani v sedmnáctém století. Čili nebylo třeba stavět okolo města sídliště a vystačí si se svou starou zástavbou. Symbolem města je „Steinertor“ čili městská brána ve směru k městečku Stein – dnes městská část Kremsu.

Krems okouzlí svými uličkami a třemi kostely postavenými nad sebou. Nejníže je kostel Bürgerspitalu, čili středověké nemocnice, kterou zde dal postavit císař Friedrich III. Jde o gotickou stavbu, na níž nesmí chybět císařovo logo „AEIOU“, které ještě nikdo spolehlivě nerozluštil. O něco výš stojí „Dom der Wachau“, čili městská katedrála, chrám svatého Víta.  Kostel byl založen už v roce 1014 císařem Jindřichem II. (který se za své časté zakládání kostelů, ale i za nenaplněné manželství s císařovnou Kunigundou stal svatým), dnes je to barokizovaná románská stavba s početnými díly kremžského malíře Martina Johanna Schmidta. Tento barokní umělec byl neobyčejně plodný, za svůj dlouhý život vytvořil údajně víc než tisíc obrazů a soch, jeho hlavní díla se sice nacházejí až v Korutanech v klášteře St.Paul, ale víc než dost zbylo i na kremžskou katedrálu, na kostel Piaristů, o kterém se ještě zmíním, pro kostel ve Steinu, kde umělec žil a nemálo jeho obrazů jsme viděli i na už navštíveném Göttweigu.

               Kostel Piaristů stojí na kopci a dominuje celé město. Kostel je gotický – postaven v letech 1457 – 1477 a jen málo barokizovaný, ovšem právě zde se nacházejí díla Martina Johanna Schmidta, především pak oltářní obraz Nanebevstoupení panny Marie.

               Z někdejšího městského hradu „Gozzoburg“ se dochovalo jen málo, dnes je tam galerie.

               Pravým klenotem Wachau je klášter v Melku. Když člověk projíždí – jedno zda autem nebo na lodi pod jeho monumentální budovou na vysoké skále, neodolá a zastaví. V sezóně to udělá až 5000 návštěvníků denně. My jsme měli štěstí. 1 července 2020 otvíral klášter po několikaměsíční pauze zaviněné zlým koronavirem a my jsme byli první návštěvníci – tvořili jsme malou patnáctičlennou skupinku – s takovým štěstím rozhodně nepočítejte.

               Důvodů, proč je Melk tak nádherný, je hned několik. Zaprvé má pro Rakousko přímo symbolickou hodnotu, protože byl prvním hlavním městem území Ostarrichi, z něhož se měl později stát Österreich, čili Rakousko. V roce 976 (některé prameny uvádějí 996 – proto slavilo Rakousko tisíc let svého trvání hned dvakrát), byl pověřen mladý ambiciózní Babenberg jménem Leopold císařem Otou, aby převzal správu tohoto nárazníkového území, ve kterém po celých sto let řádili maďarští nájezdníci. Ti se po porážce na Lešském poli v roce 955 už poněkud uklidnili, přesto se Leopold rozhodl svůj první hrad postavit na vysoké skále nad Dunajem, kam se dalo vyjít pěšky, ale těžko se tam jelo na koni. Protože nový kostel, který zde hned vysvětili, potřeboval svého světce, půjčil si Leopold ostatky svého Kolomana. Tento údajně irský princ se vydal na pouť do Říma a nějak si spletl cestu a zabloudil do Stockerau. Místní sedláci mu nerozuměli a tak ho pro jistotu zabili. Stal se mučedníkem a Leopold z něho udělal patrona Melku a celého Rakouska (v té funkci byl až v roce 1663  nahrazen Leopoldem III. z rodu Babenberků – čili takříkajíc světcem z vlastních zdrojů). Koloman je v Melku pochován, schránka s jeho ostatky je přímo v katedrále v první boční kapli vlevo a kromě toho jsou jeho sochy všude možně, jako na nádvoří kláštera, před vstupní branou nebo v městečku před radnicí. 

V roce 1089 daroval markrabě Leopold II. hrad a město řádu Benediktýnů, protože Babenberkové už přesunuli své hlavní město dál na východ, nejdříve do Tullnu, pak do Klosterneuburgu až se nakonec uhnízdili ve Vídni.

Pozůstatky Babenberského hradu z 10 století

Zadruhé měl klášter v letech 1700 – 1749 velmi ambiciózního opata jménem Berthold Dietmayr, který se rozhodl vytvořit ze svého kláštera bezkonkurenčně nejkrásnější klášter ve střední Evropě. Mimo svou činnost v klášteře byl od roku 1706 i rektorem vídeňské univerzity, působil v diplomatických službách a v roce 1732 zastupoval dokonce nepřítomného císaře jako dočasný vládce Dolního Rakouska. Byl zvolen opatem v roce 1770 ve věku pouhých třiceti let, měl tedy pro svůj úmysl dost času a dokázal ho uskutečnit. Starou budovu dal kompletně strhnout – z celého někdejšího babenberského hradu zůstaly jen dvě věže – a postavit nově v barokním stylu. Úmysl se podařil. Jednak byl klášter bohatý a mohl tedy financovat svou přestavbu částečně z vlastních zdrojů, jednak pěstoval pan opat skvělé vztahy s císařem Karlem VI. který byl kdykoliv ochoten pomoci penězi daňových poplatníků, když hrozilo, že se přestavba z finančních důvodů zpomalí (jako se to stalo na Göttweigu, kde se stavělo ve stejnou dobu). Takto se podařilo klášter znovu postavit ještě za správy opata Dietmayra a výsledek stojí opravdu zato.

Budova má 2,2 hektaru plochy střech, délku 320 metrů, 1365 oken (to číslo se dobře pamatuje, počet dní v roce plus tisíc) a 497 místností. Na 30 mnichů, kteří zde působí, je to víc než dost. Do kláštera se vstupuje branou, před níž stojí oba svatí, svatý Koloman a svatý Leopold, pak následuje obrovské nádvoří s moderními freskami nad čtyřmi vchody. V císařském traktu je člověk proveden dějinami kláštera, každý pokoj svítí jinou barvou, které symbolizují minulost, současnost i budoucnost. Z pokladů kláštera jsou nejcennější melcký kříž s úlomkem kříže Ježíše Krista a monstrance svatého Kolomana. Nejkrásnější místností kláštera je obrovský mramorový sál, jakýsi sál pro císařské párty, když byl panovník přítomen. Strop s úžasnou freskou zobrazující Pallas Athenu a Herkula je malován technikou, kterou jsme viděli už v Göttweigu a která opticky zvyšuje klenbu místnosti.  Pak člověk vyjde na terasu (Altane) v západním průčelí kláštera, odkud je nádherný výhled na město, jemuž dominují obrovská kasárna na protilehlém kopci – nejúžasnější by bylo zažít zde západ slunce, ale tak pozdě se prohlídky nekonají, takže jsem si mohl tento zážitek užít jen na videu. Pak přijde obrovská klášterní knihovna, potvrzující touhu Benediktýnů po vzdělání a pak se s vámi průvodkyně rozloučí. Protože k návštěvě nejúžasnější části kláštera ji nepotřebujete. Katedrála kláštera vyvolá v návštěvníkovi skutečný „wow-efekt“, jakýkoliv věcný výklad by jen rušil.

Podobný zážitek jsem si odnesl jen z jantarové komnaty v Carském Selu a z Capella Palatina v Palermu. Ale na rozdíl od těch jmenovaných vás v Melku z kostela nikdo nevyhání, můžete tam zůstat, jak dlouho chcete a musíte se sami přinutit, tu nádheru opustit. Nevíte, na co se máte dívat dřív – na oltář, na reliéfy papežů provedené ve zlatě nebo na impozantní varhany, které mají 3553 píšťal, nejmenší z nich má sedm centimetrů, největší má skoro pět a půl metru. Je to baroko na druhou, víc baroka už prostě nejde. Jen zlato v kombinaci s falešným mramorem – štukou, sochy, reliéfy, všechno září a oslňuje, pokud chtěl opat Dietmayr přinutit lidi padnout na kolena, pak se mu to podařilo. Ta nádhera prostě vyráží dech.

Když vyjdete ven, musíte se ještě chvilku vzpamatovávat. K tomu je dobré vyjet si na jednu z bašt u vchodu do kláštera, která slouží jako vyhlídková terasa. Odtud jsou vidět nejen ony dvě věže, které zůstaly z babenberského hradu, ale i zahrady kláštera.

Obklopují terasu ze dvou stran. Jedna z nich je francouzská zahrada se zahradním pavilonem, ve kterém je dnes kavárna, druhá, do níž se jde okolo restaurace, je na třech úrovních. Odtud je na klášter nejhezčí pohled.

Tolik o baroku ve Wachau stačí, příští týden se podíváme na příběhy lásky a nenávisti, které se k tomu kraji vztahují.

Wachau

               Znáte Wachau? Že ne? Vždyť je to kousek od české hranice, jenom právě tak dlouhý kousek, který tuto hranici dělí od Dunaje. A jste tam.

               A Wachau – to je víno, baroko a Niebelungové. A taky trochu Richard Lví srdce. Prostě je tam toho víc než dost. Symbolem Wachau je Dürnstein se svou modrou věží kláštera Augustiánů kanovníků na břehu Dunaje, ovšem za normálních okolností je Dürnstein plný podnapilých Angličanů, putujících po stopách svého slavného krále, který zde kdysi strávil – nedobrovolně – několik měsíců na místním hradě, z něhož je dnes už jen zřícenina. Ono to bylo už dávno, přesněji v roce 1193.

               To bylo tak. Po porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu v roce 1187 a následném dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem bylo křesťanstvo vyburcováno a rozhodlo se to Arabům spočítat – byla svolána třetí křížová výprava. Zúčastnila se na ní skutečná elita tehdejší Evropy. Jedno vojsko vedl sám císař Friedrich Barbarossa, druhé francouzský král Filip August a třetí anglický král Richard Lví srdce. Poslední dva pánové se přepravili do svaté země na lodích, císař se vydal do boje pěšky – tedy na koni. Táhl přes dnešní Turecko, a protože bylo horko, rozhodl se osvěžit koupelí v řece Saleph. Podcenil nejen silný proud řeky, ale i svůj na tu dobu požehnaný věk 68 let a utopil se. Jeho vojsko se z větší části rozpadlo, jen malou část dokázal do Svaté země přivést jeho zástupce a věrný pomocník – rakouský vévoda Leopold V. (Aby taky nebyl věrný, když právě Barbarossa udělal v roce 1177 z jeho zemičky na Dunaji, která měla statut obyčejné pohraniční marky, vévodství a povýšil tak Leopolda mezi suverény říše). Ostatní dva panovníci už mezitím doplachtili k pobřeží Svaté země taky – Richard Lví srdce po cestě tak nějak nedopatřením dobyl Kypr – aby pak nevěděl, co s ním. Společně pak začali obléhat pobřežní město Akko. 12. července 1191 město padlo. Podle legendy, které se ovšem nedá moc věřit, bojoval Leopold tak udatně, že celý jeho bílý křižácký plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, pod širokým opaskem, zůstal bílý. Od té doby má Rakousko svou červeno-bílo-červenou vlajku. Po dobytí města vyvěsili velitelé vojska na hradbách své zástavy a Leopold se považoval za oprávněného zavěsit své zlaté orlice v modrém poli (dnešní erb Dolního Rakouska) vedle anglických lvů a francouzských lilií. To se velmi dotklo Richarda, protože nemohl strpět, aby vedle jeho královské zástavy visela vlajka nějakého vévody a k tomu ještě novopečeného. Odhlédnouc od toho, že německé sbory hrály při dobývání města skutečně jen druhořadou roli. Richard tedy shodil rakouskou zástavu do hradebního příkopu, Leopold se nakrkl a opustil křížovou výpravu.  A čekal.

               Richard byl snad opravdu statečný bojovník, ale přemýšlivý moc nebyl. Jinak by se nevydal na zpáteční cestu do Anglie po souši a to právě přes Rakousko. Někde u Vídně ho poznali (tedy poznali ho už ve Štýrsku a od té chvíle mu byli na stopě) – mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou (angličtinou) a kromě toho ho poznal jeden z účastníků křížové výpravy. Když se to dozvěděl Leopold, nebyl už k zadržení. Milého Angličana zajal a předal ho svému věrnému vazalovi Hadmarovi II. z Kuenringu. Kuenringové byli povoláním loupežní rytíři, v čemž jim hodně pomáhalo, že vlastnili hrady na obou březích Dunaje. Když bylo tedy nejhůř, mohli mezi nimi natáhnout řetěz a pak oloupit všechny právě projíždějící lodě. Mimochodem později se tento rod zapsal i do českých dějin. Anežka z Kuenringu zvaná Palcéřík byla milenkou Přemysla Otakara II. a porodila mu několik dětí, z nichž vzešli opavští vévodové. Na jednom ze svých hradů v Dürnsteinu teď Hadmar usadil svého ctěného i když nedobrovolného hosta.

               Leopold žádal za svého zajatce od Anglického království 100 000 hřiven stříbra, což bylo 23,3 tuny tohoto kovu – a padla kosa na kámen. Richarda totiž v době jeho nepřítomnosti zastupoval jeho mladší bratr Jan zvaný později Bezzemek a brácha mu nijak moc nechyběl. Neviděl nejmenší důvod, proč by měl ze svých poddaných mačkat tento nekřesťanský peníz, jen aby pak musel odevzdat vládu osvobozenému bratrovi. Richard tedy seděl na Dürnsteinu, nudil se a lezl svým věznitelům na nervy a do peněz.

Leopold byl ale chytrá hlava a odprodal svého zajatce římskému císaři Jindřichovi VI. (synovi utopeného Barbarossy) za polovinu oné sumy, tedy za 50 000 hřiven. Císař byl už přece jen větší kalibr než nějaký rakouský vévoda (od roku 1192 i štýrský) a peníze z Angličanů vymačkal. Za ně si pak najal armádu a dobyl Sicilské království. Mimochodem Leopold se ze svého bohatství dlouho netěšil, zemřel už 31. prosince 1194 v Grazu. Legenda praví, že s ním upadl kůň při turnaji konaném na grazském Tummelplatzu a vévoda utrpěl otevřenou zlomeninu stehna. Protože se nacházel v církevní klatbě (to byl následek jeho postupu proti Richardovi, protože křižák byl nedotknutelnou osobou a útok na něho byl chápán jako útok na církev a hlavně na jeho hlavu, papeže, kterým byl starý a popudlivý Celestin III.) nechtěl nikdo jeho zranění ošetřit, takže vévoda ze zoufalství vytáhl meč, který se mu tak osvědčil u Akkonu, odsekl si nohu a vykrvácel – protože tento čin na jeho klatbě samozřejmě nemohl nic změnit. Legenda je to sice pěkná, ale stejně jako ta s tím zakrváceným pláštěm vymyšlená – ve skutečnosti uklouzl kůň s Leopoldem při projížďce po Grazu na Herrengasse na náledí už 26. prosince a vévoda na následky otevřené zlomeniny, do které se dala sněť, zemřel o pět dní později.

               Dürnsteinu už jeho slávu nemohl nikdo vzít a stal se poutním místem anglických turistů – zejména pak proto, že Wachau je centrum pěstování rakouského vína – tedy bílého, červenému se tu nedaří. Všude kolem Dunaje, který se tu prodírá jakousi soutěskou mezi kopci (proto ony dva hrady Kuenringů a řetěz přes vodu) jsou vinice, vinice a zase vinice.

Protože je víno pěstováno na terasách, má rozdílnou kvalitu. Čím je réva výš, tím má víc slunce a následkem toho víc cukru a víc alkoholu, čili čím výš tím líp. U vody je to takzvaný Steinfeder, který se nabízí maximálně jako domácí víno. Uprostřed roste Federspiel s obsahem alkoholu okolo 12 procent, čili lehké kvalitní víno, a v horních poschodích teras se pěstuje Smaragd s obsahem alkoholu okolo 13,5 procenta. Současně se stoupajícím obsahem alkoholu stoupá (mnohem dramatičtěji) i cena vína.

               Největším výrobcem vína v oblasti je „Domäne Wachau“, která má sídlo právě v Dürnsteinu a nabízí víno slušné kvality za přijatelné ceny. Existuje samozřejmě řada malých vinařů, kteří se se svým vínem mnohem víc mazlí a pak ho prodávají za ceny nepoměrně vyšší – některé z nich mají skutečně špičkovou kvalitu.

               Nejčastějším zde pěstovaným druhem je Zelený Veltlín. Tato réva je – ale to jen mezi námi – jakýsi plevel, který roste všude, nevyžaduje totiž žádnou speciální půdu. Hodně se zde pěstuje i ryzlink, zejména vlašský – ten mi ale zakázal můj internista, protože způsobuje pálení žáhy. Savignon blanc, který jsem zde ochutnal, mě neoslovil, byl dost kyselý, u nás ve Štýrsku jsem pil lepší. Ale i já jsem si přišel na své – nejen při Rulandském bílém (Weißburgunder) ale zejména při Rulandském šedém (Grauburgunder), který měl skutečně kvalitu přímo úžasnou – minimálně ten, který jsem pil ve vinohradu Ilkerl v Kremsu. No dobrá, Wachau začíná dva kilometry za Kremsem směrem na západ, ale snad můžeme přimhouřit oko.

               Dürnstein ze svého Richarda samozřejmě žije. Jsou zde hotely pojmenované po zajatém králi i po jeho minesängrovi Blondelovi.  To bylo tím, že Richard, jako pravý rytíř, byl nejen válečník, ale i básník – tehdy se to tak slušelo. A uměl krásně zpívat, přičemž většinou zpíval dvojhlas se svým dvorním zpěvákem Blondelem. Tento ho do Svaté země nedoprovázel, možná trpěl mořskou nemocí nebo si myslel, že ve Svaté zemi mu nebude moc do zpěvu. Když se dozvěděl o zajetí svého pána (nikdo nevěděl, kam Leopold anglického krále zavřel) vyrazil věrný zpěvák na cesty a putoval od hradu k hradu a pod každým hradem zapěl nějakou píseň. Když dorazil k Dürnsteinu a zase jednou zapěl, ozval se z hradní věže jemu známý hlas, který doplnil jeho melodii – místo věznění krále Richarda se tak stalo známým. Blondel se ubytoval v městečku pod hradem a pil víno tam, zatímco jeho pán ve věži a občas si spolu zanotovali, aby králi čas ve vězení lépe ubíhal a Rakušáci dřív ztratili nervy. Ostatně Richard složil během svého několikaměsíčního pobytu v Dürnsteinu hned několik písní, jako například tuto, kterou si dovolím zde uvést v anglickém originálu – tedy v novoanglické verzi s německým překladem, na český překlad jsem si netroufl.

Zda je ta báseň autentická, dovoluji si zapochybovat, na anglickém královském dvoře se v této době mluvilo a básnilo francouzsky, angličtinu nechal sepsat a tedy oficiálně vytvořit až král Eduard I. o sto let později.

               Ale jak jsme už viděli u Leopolda, z této pohnuté doby konce dvanáctého století pochází spousta legend, které nemusí být právě pravdivé, ale jsou dobře vymyšlené a jejich zpochybňování nedokáže snížit konzumaci alkoholu anglickými turisty. Vydat se v plné sezóně do Dürnsteinu autem, není bez nebezpečí, zejména když musí člověk předjíždět anglické cyklisty (rafinovaně si půjčují kola, aby byli mobilní i pod vlivem wachauského vína), kteří se kymácejí ze strany na stranu, a člověk neví, zda spadnou do příkopu nebo jemu pod kola.

               Z nich žije i luxusní hotel „Hotel Schloss Dürnstein“ na okraji města, (zámek byl postaven po roce 1630, tedy v době třicetileté války) ale i už vzpomenutý „Hotel Richard Löwenherz“ nebo Hotel „Sänger Blondel“ a spousty, pensionů, restaurací a barů. Prostě ten anglický panovník je i po více než osmi stech letech stále k nezaplacení.

               Procházka po městě má své kouzlo, Parkoviště před městskými hradbami je velké (a hned u něho je hospoda „Weingut Pension Stockingerhof“. Kremžskou branou se vstupuje do spleti úzkých uliček a náměstíček (no, spleti, je to jedna hlavní ulice s několika odbočkami, víc se mezi řeku a skálu nevešlo), dominantou je samozřejmě klášter, patřící řádu „Augustiánů kanovníků“ a je – stejně jako všechny kláštery v této oblasti, klenotem baroka, protože barokními stavbami oslavovali vládcové vítězství katolicismu nad protestantským bludem.

Až do třicetileté války bylo totiž Dolní i Horní Rakousko v naprosté většině evangelické, drsná rekatolizace po třicetileté válce triumfovala právě začátkem století osmnáctého za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie.

               Výstup na zříceninu hradu je snadný – možnosti jsou dvě. Hned za kremžskou branou je třeba odbočit doprava – jedna cesta je strmější a člověk na ni potřebuje pevnou obuv, jiná využívá asfaltovanou cestu a člověk k ní nepotřebuje kromě trošky kondice nic jiného. Hrad vyhodili v roce 1645 do vzduchu Švédové, přesněji generál Tortensen, frustrovaný zřejmě ještě pořád skutečností, že se mu nepodařilo dobýt Brno. Už v patnáctém století, tedy přesněji roku 1477, dobyli město i hrad Maďaři Matyáše Korvína, udrželi se zde ale jen do smrti svého krále, pak se stal Dürnstein znovu rakouským.

K zřícenině vede značená cesta se spoustou zastávek s objasněním okolností oné historické události s Richardem Lvím srdcem z nejrůznějších úhlů pohledu – Richarda samého, Filipa Augusta, Leopolda nebo i Hadmara z Kuenringu či Jindřicha VI. a Jana Bezzemka nepostrádají i humor, takže cesta na hrad je docela zábavná a atraktivní i pro děti. A ze zříceniny je úžasný výhled na Wachau, na Dunaj, hory, které ho obklopují a daleko až ke klášteru Göttweig, vypínající se majestátně nad městem Krems. Ale o tom až příště.