Category: Blog

Heiliges Land Galiläa Teil I.

               Der erste Stopp in diesem Land wird euch vielleicht überraschen, aber ich halte ihn aber für einen der wichtigsten und eindrucksvollsten Orten mit einem Bezug zur Bibel überhaupt. Schon deshalb, weil im Gegensatz zu vielen anderen Orten der Mission Christi dieser Platz authentisch ist und einen großen symbolischen Wert besitzt.

               Hier, am Ursprung des Flusses Jordan (an einem der drei Quellen, wo dieser Fluss entspringt, aber dem einzigen, der auf dem Gebiet des Staates Israel liegt, die zwei weiteren sind in Syrien), ertönten die Worte des Erlösers: „Ich aber sage dir: Du bist Petrus und auf diesem Felsen werde ich meine Kirche bauen und die Mächte der Unterwelt werden sie nicht überwältigen. Ich werde dir die Schlüssel des Himmelreiches geben: was du auf Erden binden wirst, das wird auch im Himmel gebunden sein und was du auf Erden lösen wirst, das wird auch im Himmel gelöst sein.“ (Matthäus 16 – 18,19)

               Warum gerade hier? Und warum gewannen diese Worte gerade an diesem Ort ihre außerordentliche magische Bedeutung?

               Die Stadt Caesarea Philippi ließ der Sohn Herodes des Großen Philipp, der jüngste seiner Söhne, der die Herrschaft seines Vaters überlebt hatte, bauen. Drei seine ältesten Söhne ließ Herodes hinrichten (den ältesten – Antipatros – sogar noch fünf Tage vor seinem eigenen Tod!), die drei übrigen teilten sich sein Reich. (Der vierte, Herodes Boethos, auch manchmal Philipp genannt, wurde bei der Reichsteilung nicht berücksichtigt, er lebte als Privatperson und nach seinem Tod heiratete seine Gattin Herodias Herodes Antipas, was der Anlass zum Malheur mit Johannes dem Täufer war). Der älteste der überlebenden Söhne Archelaos bekam Judea (er hielt es aber nur bis zum Jahr 6.n.Ch, als er wegen Unruhen, die seine Herrschaft begleitet haben, von Römern abgesetzt wurde, und diese setzen hier eine eigene Verwaltung ein). Herodes Antipas, den wir aus der Geschichte des Johannes des Täufers, aber auch als den unwilligen Richter Christi am Karfreitag kennen, bekam Galiläa und der jüngste Sohn, Herodes Philippos, bekam eine Tetrarchie (also ein Viertel des Reiches) Gaulanitis (heutige Golanhöhen) und Paneas auf dem Fuße des Berges Hebron. Und gerade am Ursprung des Jordans baute er die Hauptstadt seiner Tetrarchie. Diese Stelle war nämlich sehr begehrt. Bereits in den Zeiten des Herodes des Großen ertrotzte sich diesen Ort die ägyptische Königin Kleopatra. Sie besuchte diesen Ort einmal als Gast ihres jüdischen Verbündeten Herodes und er gefiel ihr so sehr, dass sie ihn unbedingt haben wollte. Weil hinter Kleopatra ihr Liebhaber und langjähriger Freund des Herodes Mark Anton und mit ihm eine Menge römischer Legionen standen, konnte Herodes den dringenden Wunsch der ägyptischen Königin nicht abschlagen und übergab ihr  „gern“ das Gebiet. Nachdem die beiden obengenannten Liebenden Oktavianus Augustus unterlagen und Selbstmord begingen, nahm sich Herodes dieses Gebiet zurück und baute hier einen dem Kaiser Augustus gewidmeten Tempel. Das gefiel zwar den Juden überhaupt nicht, sie konnten aber nichts dagegen tun.

               Der Platz ist auch heute noch sehr schön. Aus einer Höhle sprudelte hier eine Quelle des Flusses, der für alle Menschen in Palästina das Leben symbolisierte. Heute ist der Abfluss aus der Höhle in Folge eines Erdbebens blockiert, der Fluss entspringt etwas tiefer. Gerade hier, vor dem rotgelben Felsen, unter dem der Fluss entsprang, an dem Ort mit der unermesslichen symbolischen Bedeutung, beauftragte Christus Petrus mit der Führung seiner Kirche, die er gründen wollte und die für die Welt die gleiche Bedeutung haben sollte, wie der Fluss Jordan für Palästina – nämlich die Bedeutung einer gewaltigen Quelle des Lebens.

               Unter dem Felsen gibt es eine Reihe Ruinen hellenistischer Tempelanlagen und eine Menge Plätze, wo man eine Messe für die Pilger lesen könnte. Wenn man einen Nachwuchs in der Familie erwartet, könnte man das Wasser aus dem Fluss, in dem Christus selbst getauft worden ist, mitnehmen (Obwohl die Stelle, wo er getauft worden ist, weit flussabwärts liegt, nur ein kleines Stück oberhalb von Jericho. Man kann aber nur schwer herkommen, da dieses Ort direkt an der Grenze zwischen Israel und Jordanien liegt und damit in der Militärzone. Es gibt hier eine orthodoxe Kirche, die an diese Taufe erinnert).

               Das Zentrum der Mission Christi war das Städtchen Kapernaum (Kefar Nahum) am Ufer des Sees Genezareth. Er kam hierher nachdem er in Nazareth nicht als Messias anerkannt worden war. Hier lebte Petrus bei seiner reichen Schwiegermutter. Über den Fundamenten des Hauses des Petrus steht heute als das Zentrum Kapernaums eine schwebende Kirche der Franziskaner. Natürlich drängt sich die Frage auf, wie man das Haus des Petrus identifizieren konnte. Übrigens Katholiken können sich mit Orthodoxen über die Lage des Hauses nicht einigen – das orthodoxe Kapernaum steht um ca. hundert Meter weiter und ist von dem katholischen durch eine Mauer getrennt.

               Zur Lokalisation der heiligen Stätte kann man allgemein sagen: die Orte bestimmte die heilige Helena, die Mutter Kaisers Konstantins. Als ihr Sohn durch das Edikt von Mailand im Jahr 313 das Christentum für eine mit dem alten Polytheismus gleichwertige Religion anerkannte, unternahm seine Mutter, die bereits in der Zeit der Christenverfolgung mit der neuen Religion sympathisierte und sich im Jahr 312 taufen ließ, im Jahre 326 eine Pilgerreise ins Heilige Land. Sie entschloss sich, alle Orte der Tätigkeit Christi zu besuchen und als Mutter des Kaisers fand sie natürlich überall genug Menschen, die bereit waren, ihr diese Orte zu zeigen – egal, ob sich jemand an sie erinnern konnte oder nicht – eine Reihe dieser Plätze wurde dann zu Pilgerorten. Übrigens, die Kaisermutter fand auf Golgota sogar auch das Kreuz, an dem Christus gekreuzigt worden war. Auf den Orten, die die Kaisermutter als authentisch betrachtete, wurden gleich Kirchen gebaut. Sie wurden alle während der persischen Invasion im Jahr 614 zerstört und nach der arabischen Landeinnahme im Jahr 635 nicht wieder gebaut. Es waren die Kreuzfahrer, die in ihrem Königreich in den Jahren 1099 – 1291 eine Reihe dieser Kirchen erneuerten, sie beschränkten sich aber im Allgemeinen auf das Gebiet von Jerusalem und Betlehem. Also, die derzeitigen Kirchen, die auf den Fundamenten der byzantinischen Vorfahren stehen, die Kaiserin Helena bauen ließ, stammen großteils aus dem zwanzigsten, manche sogar aus dem einundzwanzigsten Jahrhundert. Über das Haus des Petrus stehen also Ruinen einer byzantinischen Kirche und über die schwebt dann die Konstruktion der neuen Franziskanerkirche. Hier wird der Anfang der Mission Christi in Kapernaum erwähnt (in Latein): „Jesus ging in das Haus des Petrus und sah, dass dessen Schwiegermutter im Bett lag und Fieber hatte. Da berührte er ihre Hand und das Fieber wich von ihr. Und sie stand auf und sorgte für ihn.“ (Matthäus 8, 14-15, Markus 1, 29 – 31 und Lukas 4, 38-39)        

Kapernaum kann sich auch mit Resten einer wunderschönen Synagoge im hellenistischem Stil mit korinthischen Säulen rühmen, die im vierten Jahrhundert gebaut worden ist, offensichtlich begannen zu dieser Zeit die Juden nach Palästina zurückzukehren.             

               Unweit von Kapernaum am Ufer des Sees Genezareth steht ein Kirchlein des heiligen Petrus. Es steht auf dem Ort, wo Christus Petrus mit der Führung der Kirche nach seinem Tod und Auferstehung beauftragt haben soll. Also handelt sich hier um den Ort, an dem der erste Papst inauguriert wurde: „Als sie gegessen hatten, sagte Jesus zu Simon Petrus: Simon, Sohn des Johannes, liebst du mich mehr als diese? Er antwortete ihm: Ja Herr, du weißt, dass ich dich liebe. Jesus sagte zu ihm: Weide meine Lämmer! (Johannes 21,15)

               Das Johannesevangelium, das nicht zu den synoptischen Evangelien gehört und den anderen sogar mehrmals widerspricht, hat eine große Ausdruckkraft. Auch diese Geschichte der Erscheinung Christi bei den Fischern, seinen ehemaligen Gefährten, die ihn zuerst nicht erkannten, als er sie beriet, an welcher Seite des Bootes sie ihr Netz auswerfen sollten um eine reiche Beute zu haben (sie fingen eine symbolische Zahl von 153 Fischen, da es damals genau so viele bekannte Nationen gab) Dann tischte er für sie auf einem Felsen einen Frühstück aus Brot und gebratenen Fischen auf. Nur seine einfache Worte: „Kommt her und esst! Keiner von den Jüngern wagte ihn zu fragen: Wer bist du.“ (Johannes 21,12) verleihen der Geschichte eine starke Authentizität, bei der es einem kalt über den Rücken läuft. Besonders, wenn man direkt auf dem Ort, wo sich dieses Ereignis abgespielt hat, steht. Der Felsen, auf dem Jesus seinen Gefährten zu essen gab, steht im Inneren der Kirche. Er ist mit einer Anschrift: „Mensa Christi“ gekennzeichnet und man darf ihn berühren und bei ihm beten. Eine Statuengruppe vor der Kirche erinnert an die Ernennung Petri, rund um gibt es dann viele Vordächer für Lesung der Messen und viele Blumen. Der Ort wird vom Wasser des Sees umspült und auf dem See segeln auch heute gleich wie damals Fischerboote – der beste Fisch, den der See bietet, ist „St. Petersfisch“. Er hat weißes feines Fleisch und schmeckt wunderbar, besser gegrillt als paniert.

               In der Gegend des Sees Genezareth spielte sich der Großteil der Mission Christi ab. Die größte Stadt in dieser Gegend ist Tiberias. Die Stadt ließ Herodes Antipas auf den dortigen thermalen Quellen bauen und benannte sie nach dem damaligen Kaiser Tiberius, sie steht bis heute. In der Bibel wird deshalb der See Genezareth manchmal auch Tiberiassee genannt. Ob gerade hier Johannes der Täufer hingerichtet wurde, wird in der Bibel nicht erwähnt, es ist aber sehr wahrscheinlich. Sollte es am Tag des Geburtstages des Herodes passieren, wo zahlreiche ehrenwerte Gäste eingeladen wurden, dann ist naheliegend, dass es in seiner repräsentativen Residenz geschehen musste. Ich muss zugeben, es ist mir bis heute nicht klar, warum Johannes der Täufer Herodes wegen seiner Ehe mit seiner Schwägerin Herodias, die er wirklich liebte, so aggressiv angegriffen hat. Das Alte Testament befiehlt sogar dem Bruder eines Verstorbenen, der ohne Sohn und damit ohne Erben starb, mit der Witwe einen Sohn als den Erben des Verstorbenen zu zeugen. Wir wissen, dass es mit Onan, der sich weigerte, diesen Befehl des Gesetzes vollzuziehen, ein schlechtes Ende nahm. Herodes Boethos, der Halbbruder von Antipas, hatte mit seiner Gattin lediglich eine Tochter Salome, also keinen Sohn und Erben. An einer anderen Stelle des Alten Testaments verbietet zwar die Schrift einem Mann seine Schwägerin nackt zu sehen, hier handelt sich aber offensichtlich um die Frau eines lebenden Bruders. Herodes Antipas war ein gutmütiger Mensch. Er scheute einen Konflikt mit dem Propheten und litt also schweigend. Nicht so aber Herodias. Man sollte sich Frauen lieber nicht zu Feinden machen. Das kann nämlich tödliche Folgen haben. Wenn sie von einem die Schnauze voll haben, sind sie bereit, jedes Mittel zu nutzen, um ihn loszuwerden. So war es dann auch mit Johannes dem Täufer und das ist die Lehre aus dieser tragischen Geschichte, die sich in Tiberias, am Ufer des Sees Genezareth, abgespielt hat.

               Die Stadt fand noch einmal einen Eintrag in die Geschichtsbücher und zwar im Jahr 1187. Damals entschloss sich Sultan Saladin dem christlichen Königreich von Jerusalem ein Ende zu bereiten. Die Templerritter boten ihm mit ihrem Fanatismus und mit dem Mord an seiner Schwester einen guten Vorwand zu einem Krieg. Saladin wartete den Sommer ab und in der größten Hitze begann er die Belagerung der Stadt Tiberias, wo sich gerade die Gattin des Königs Guido von Lusignan, Sibylle, aufhielt. Einen Feldzug im Sommer zu beginnen war äußerst ungewöhnlich, deshalb fühlte sich  Sibylle hier in Sicherheit, der listige Saladin verfolgte aber ein klares Ziel. Er kannte den ehrgeizigen König Guido und wusste, dass dieser keinesfalls eine Gefangennahme seiner Gattin riskieren würde um der Feigheit beschuldigt werden zu können. Das Heer der Kreuzritter brach in der größte Hitze zum Marsch gegen Tiberias auf und wurde unweit von der Stadt bei Hattin umzingelt, von Wasser abgeschnitten und dann vollständig vernichtet. An diesem Ort wurde also das Ende der christlichen Macht in Palästina besiegelt. Die nächsten hundert Jahre bis 1291, als die letzten Kreuzfahrer Palästina verließen und wovon ich bereits im Artikel über Akko geschrieben habe, waren nur mehr ruhmlose und immer mehr verzweifelte Verteidigungskämpfe.

In zwei Wochen kehren wir zur Mision Christi und zum See Genezareth zurück.

170 let poštovní známky na našem území

Je tomu právě 170 let, kdy se stalo v Čechách a na Moravě něco naprosto převratného – objevila se první poštovní známka. Tedy objevila se už prvního června 1850, ale Trianon jsem si nemohl nechat ujít a tak se o tomto převratném vynálezu zmíním až dnes. Jako filatelista, který se těmi miniaturiními obrázky zabývá už bezmála dvacet let, si takový článek nemůžu odpustit a budu doufat, že ne-filatelisty příliš neznudím. Ostatně časově správně k druhému z oněch termínů, které reformu pošty zahájily.

               1. června 1850 byla vydána první známka

               1. července 1850 byl založen německo- rakouský poštovní spolek

Tyto dvě události byly pravou revolucí ve výměně informací a v intenzifikaci mezilidských kontaktů v celém Rakousku-Uhersku a současně i v Německu.

               Poštovní služby samozřejmě existovaly už dávno. Rodina Thurn und Taxis byla už císařem Maxmiliánem I. pověřena vybudováním poštovní sítě v celém tehdejším německém císařství, ovšem doručovala se původně jen státní pošta, až později směly dostavníky doručovat i poštu soukromou – ovšem za vysoké poplatky a velmi pomalým postupem.

               Až do roku 1840 (ve Velké Británii) a 1850 (v Rakousku) platil poštovné příjemce dopisu. Poštovné bylo závislé od toho, kolika poštovními stanicemi dopis prošel, protože každá si zaúčtovala určitý poplatek – pokud tedy dopis přišel zdaleka, byl pořádně drahý a příjemce si několikrát rozmyslel, zda ho přijme, nebo ho pošle zpět.  V konzervativním Rakousku trval tento archaický systém až do roku 1842. A to přesto, že počet poštovních úřadů masívně rostl a s nimi i zastávky poštovních zásilek a výška poplatků. Až v roce 1842 byl vyjmenován do funkce Oberpostverwaltera, tedy nejvyššího správce pošt Heinrich Otto von Ottenfeld, konečně člověk s odvahou k reformám. Především to byl člověk, kterému nešlo jen o to, vymačkat z lidí co nejvíc peněz do státní kasy, ale o zákazníky pošty. Pochopil, že rychlejší poštovní styk je výhodný i pro hospodářství země.

               Proto v roce 1842 změnilo Rakousko poplatky radikálně a od tohoto roku platily tarify za rakouské míle, které zásilka urazila – bez ohledu na to, kolik poštovních úřadů jí leželo v cestě. Současně začal vyjednávat oberpostverwalter s okolními německými státy o koordinaci poštovního styku. Až do roku 1842 musela být pošta dopravena až na státní hranici a ofrankována, aby státní pokladně neunikl ani jediný krejcar. A za hranicí pak vybíraly poplatky zase sousední německé státy. V roce 1842 uzavřelo Rakousko smlouvu s Bavorskem o společném poštovním styku, kdy se vzdálenost počítala v mílích bez ohledu na to, kde a kdy překročila státní hranici, což poštovní styk výrazně zjednodušilo. Poměrně rychle se připojilo i Bádensko, Thurn und Taxis a Prusko. Úspěch tohoto projektu byl podnětem, že v roce 1847 začaly německé státy a Rakousko jednat o založení německo-rakouského poštovního spolku, který by umožnil oběh pošty v celém tomto prostoru bez byrokratických omezení.

               Revoluce 1848 znamenala přerušení těchto jednání. Teprve, když revoluční bouře odezněly, sešli se zástupci německých států a 6. dubna 1850 se německé státy sjednotily na myšlence založení jednotného německo-rakouského poštovního spolku se zakládajícím datem 1. července 1870.  Bylo to Rakousko, Prusko, Sasko a Mecklenbursko-Pomořansko. Badensko Würtenbersko, či Hannoversko přistoupily ke spolku během následujících třech let. Zajímavá byla i myšlenka poštovného, protože to muselo být za těchto podmínek sjednoceno, i když se v každém státě používala jiná měna. Cena poštovného byla stanovena v tzv. „rýnském krejcaru“. Rakousko se přizpůsobilo, i když jeho krejcar měl nižší nominální hodnotu a tím pádem to znamenalo pro stát určitou ztrátu. Tři krejcary byly stanoveny jako ekvivalent jednoho stříbrného groše. Pokusy vytvořit pro poštovní styk takzvanou „Conventionsmünze“, čili jakousi „směnnou minci“, byly pochovány a poštovné bylo stanoveno jednotně na:

               Do 10 mil – 3 krejcary nebo 1 stříbrný groš

               Do 20 mil – 6 krejcarů nebo 2 stříbrné groše

               Do 30 mil 9 krejcarů nebo 3 stříbrné groše.

               Až po této dohodě se mohl objevit projekt, který byl se založením tohoto spolku spojen – vydání poštovních známek. Jedině Bavorsko si trouflo vydat své první známky už v roce 1849, všechny ostatní státy čekaly na konečné rozhodnutí a pak začaly tisknout známky. Tím totiž definitivně přešla povinnost platit poštovné z příjemce na odesílatele a státu nemohly ujít poplatky za nepřijaté poštovní zásilky.

               1 června 1850 tedy uzřely světlo světa první rakouské známky. S motivem císařského orla s nápisem „K.K.Post Stempel“ v pěti hodnotách 1 krejcar (žlutá), 2 krejcary (černá) 3 krejcary (červená) 6 krejcarů (hnědá) a 9 krejcarů (modrá). Původně plánovaná hodnota 12 krejcarů se při stanovených poplatcích nakonec ukázala jako zbytečná a známka nebyla vydána. Dnes představuje orazítkovaná, tedy poštou prošlá 12 krejcarová známka rakouského „Modrého Maurícia“.

               Protože k Rakousku patřila v té době i severní Itálie pod jménem na Vídeňském kongresu vytvořeného „Království Lombardsko-benátského“, objevily se známky i v měně tohoto „království“, Panovníkem tohoto pseudostátu byl automaticky rakouský císař. (Podobná situace vznikla po vídeňském kongresu i v Polsku, kdy bylo vytvořeno Polské království, jehož panovníkem byl automaticky ruský car. – tolik k šikovnosti diplomatického génia Metternicha).

               Kurz italské měny k rakouské byl pevně dán 1:5 a tak měly italské známky se stejným motivem a s německým textem hodnoty 5, 10, 15, 30 a 45 centů. Samozřejmě, že Lombardsko-benátské království patřilo k onomu německo-rakouskému poštovnímu spolku a platily zde stejné tarify.

               Protože vydání prvních známek provázely obvyklé porodní bolesti a docházelo ke spoustě nedostatků, je jen těchto pět prvních známek vděčným objektem sběratelů známek. Kromě legendární první známky světa „Black penny“ neexistuje další známka, o které by bylo napsáno tolik publikací, jako o rakouské modré známce s hodnostou 9 krejcarů na ručním papíru typ I. Publikace o této jediné známce nesou jména věhlasných filatelistů S.Katschera, C.J.Robertsona, P.Striztla a jejich výzkum rozvinuli dále Karl Frey, Franz Magistris a Otto Vötter.  Laici se teď určitě chytají za hlavu, co mohlo být tak zajímavého na jediném kousku papíru?

               Všechny známky byly vyrobeny v Rakouské státní tiskárně. Přesto existuje nespočetně variant a tiskových chyb. Už jen skutečnost, že známky byly tištěny na dvou druzích papíru na ručním a na strojním, zvyšuje zajímavost produktu. To ovšem nestačilo – rozlišujeme tři tloušťky tohoto papíru – normální, hedvábný a kartónový. A abychom se my filatelisté nenudili, existuje ještě „gerippter“ a „gestreiftes“ papír a navíc na určitých hodnotách najdete i vodotisk.

               A bylo ještě hůř. Původně chtěla rakouská pošta nechat první známky v oběhu jen velmi krátkou dobu, nakonec byly používány osm a půl roku. Protože první tisk byl hodně nedokonalý, snažila se Rakouská státní tiskárna v následujících letech vylepšit tisk, zejména v znázornění hodnotových čísel a výraznější kresbě erbu, a tak vznikly tři hlavní typy známek, Typ I, II a III a ty se dají ještě dál rozdělit do řady podtypů a až c. Kromě toho samozřejmě docházelo k nedostatkům tisku a vznikaly nespočetné „tiskové chyby“, které jsou opět vděčným objektem sběratelské aktivity a stojí často hodně přes 1000 Euro. Další zvláštností byly takzvané Ondřejské kříže na místech v blocích, kde známka z tiskových důvodů chyběla, pokud jsou tyto kříže přímo připojeny k známce, je jejich cena obrovská.

               V prvních letech byly známky tištěny na blocích bez zoubkování. Tuto techniku, ulehčující odtrhávání jednotlivých zámek ještě tiskárna neovládala, známky tedy musely být z bloků odstřihovány, mají tedy často nepravidelné okraje.

 V roce 1852 měl jistý maďarský poštmistr z Homonna toho stříhání dost a začal zámky ručně zoubkovat, aby je pak na úřadě mohl ručně odtrhávat. Na podzim 1852 ho přeložili do Tokaje. Zda byl tento poštmistr přeložen za odměnu, za trest nebo jen náhodou, se mi nepodařilo zjistit, v Rakousko-uherském konzervativním císařství byla ale každá soukromá iniciativa, zejména pokud používala zdravý rozum, nemilosrdně trestána.  Tato tradice se dochovala dodnes. Ovšem zarputilý úředník se svou iniciativou nepřestal ani v Tokaji a tak existují zoubkované exempláře i z této destinace. Přesto očividně k dalšímu přeložení zlobivého úředníka nedošlo – možná byl poslán do penze, aby byl nastolen opět stříhací pořádek. Exemplář těchto známek s v podstatě ilegálním soukromým zoubkováním přijde dnes na pěkné peníze.

 Až v roce 1856 přišly první oficiální – teď už státem povolené – pokusy o zoubkování, pokusy byly provedeny na jednokrejcarové známce na strojním papíru v typu III se zoubkováním 18,5 zoubku na centimetru. Očividně bylo toto zoubkování posouzeno jako příliš náročné, u budoucích známek, které už byly vydávány v zoubkované formě, se používalo zoubkování od 9 do 13,5 zoubku na centimetru.             

   Takže pokud by měl někdo chuť a spoustu času, může se sbíráním jen těchto prvních známek, které se na území Čech a Moravy objevily právě před 170 lety, zabývat. Bude ale muset sáhnout hluboko do kapsy, zejména pokud by chtěl sbírat známky nepoužité, tedy nerazítkované. Cena jednotlivých kusů se pohybuje v nejlepším případě v stovkách eur, ale jsou i podstatně dražší exempláře.

               Razítkované jsou zato mnohem přístupnější – a pokud někoho zajímají i poštovní úřady, které dopisy frankovaly a orazítkovaly, je to ještě napínavější.

               Bohužel – pro filatelisty – po 170 letech se zdá, že známky dosloužily. Dostat dopis s nalepenou známkou je už skoro rarita, tento tradiční poštovní produkt byl nahrazen strojními razítky. Věřte nebo nevěřte, jsou lidé, kteří sbírají i tato razítka.     

               Ale kouzlo zašlého umění – poštovní známka je uměleckým dílem na minimálním formátu – nedokážou tato razítka nahradit. Otázka je, jak dlouho ještě vynález reformy poštovního styku z roku 1850 bude sloužit.

Orbanizace společnosti

Orbanizace společnosti

               Je to prostě už tak. Ve společnosti, která si chce hrát na demokracii, aby byla akceptována ve slušné společnosti a uspořádá tedy – aspoň pro formu – volby, musí diktátor nebo pseudodiktátor ovládnout sdělovací prostředky. Pokud pak své protivníky nepustí na veřejnost, nikdo o nich neví a mohou pak proti němu klidně nastoupit do voleb a samozřejmě beznadějně prohrají – právě proto, že o nich nikdo nic neví, a pokud ano, pak jen negativní věci servírované diktátorovi oddanými sdělovacími prostředky  – informuje se snad jen pár kverulantů, navštěvujících sociální sítě.

               Ovládnutí sdělovacích prostředků se provádí různými způsoby:

  1. Čínský způsob – absolutní cenzura, všechny názory neodpovídající směrnicím komunistické strany jsou mazány a zamlčovány a jejich nositelé mizí beze stop. – Tento způsob obdivuje prezident Zeman, který by chtěl tímto způsobem stabilizovat českou společnost.
  2. Ruský způsob – novináři, kteří mají názory neodpovídající oficiálním, zemřou. Buď vyskočí z okna, nebo se zastřelí. V Rusku umírali spisovatelé vždy rádi násilnou smrtí, je to tam jakási tradice. Jesenin se oběsil – možná opravdu sám, Puškin a Lermontov zahynuli v souboji a Majakovský se střelil do hlavy – pro jistotu hned dvakrát. Prostě výčitky svědomí, že člověk hanil neomylný státní režim, jsou nesnesitelné. Tento způsob obdivují Tomio Okamura a Vojtěch Filip.
  3. Turecký způsob – každý, kdo kritizuje diktátora, je zavřen do vězení za podporu terorismu. Má to logiku. Protože sultán Erdogan je jedinou záštitou proti všemu terorismu světa, útoky na něho ho oslabují a posilují terorismus. Nějaké námitky? Tak potom budete sedět taky. Tuto metodu neobdivuje nikdo z českých politiků – obdivovat Turky není prostě sexy.
  4. Maďarský způsob – diskrétnější a použitelný dokonce i v rámci Evropské unie. Musíte napřed politicky ovládnout státní média a potom soukromý opoziční tisk nechat vyhladovět. Je to jednoduché. Přijmete dotace z Evropské Unie. Rozdělíte je podnikatelům – podmínka je, že nesmí zveřejnit žádný inzerát v opozičním tisku, jinak utřou nos. Po nějaké době jsou tyto opoziční noviny v konkursu a musí zastavit činnost. Evropská Unie brblá a tváří se, že se zlobí, ale platí dál. Tento způsob obdivuje premiér Babiš, což ho na rozdíl od Zemana, Filipa a Okamury dělá mnohem evropštějším. Tuto metodu ostatně obdivoval i předseda rakouských Svobodných H.C.Strache. Na videu z Ibizy, kde v podnapilém stavu slíbil prodat ruským oligarchům polovinu Rakouska, to byl ochoten udělat právě proto, že si za to jako protislužbu přál vybudování mediálního „Landšaftu“ po vzoru Viktora Orbána. Tenhle model je prostě opravdu pro každého diktátora svůdný.
  5. Italský způsob – prostě si noviny a televize koupíte a ty se potom musí za vaše peníze chovat podle hesla „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Silvia Berlusconiho přinesla tato metoda do premiérského italského křesla a byl po druhé světové válce prvním politikem, který se takto v Itálii udržel u moci po celé volební období. Nicméně tato metoda má nedostatky, nakonec ho přece jen soudy dohnaly a dokonce zavřely – tedy aspoň do domácího vězení.

V Česku se zdá, že pani vládcové zkoušejí jakéhosi hybrida italské a maďarské cesty. Část medií si koupit a nad zbytkem získat kontrolu politickou cestou. Kromě toho jim samozřejmě hrají do karet nejrůznější dezinformační platformy, jako „Parlamentní listy“, „Sputnik“ nebo „Aeronet“, atd. atd. které šíří cílené dezinformace, aby zmátly většinovou populaci nezvyklou samostatného politického myšlení a ochotné věřit podle hesla „Na každém šprochu je pravdy trochu.“ Není!!!

Adrej Babiš vlastní vydavatelství Mafra, k němuž patří Mladá Fronta dnes a Lidové noviny, rozhlasovou stanici Impuls a televizi Óčko. Prezidentovi Zemanovi zase dlouho sloužila televize Barrandov s majitelem Soukupem, dokud tento čekal na čínské peníze. Až když nepřišly, změnil barvy a je teď k Hradu kritický. Petr Kellner koupil televizi Nova, o jeho eminentních zájmech v Číně, které podporuje ze všech sil prezident Zeman, ví zřejmě každý včetně vrabců na střeše. Primu vlastní podnikatel Ivan Zach.

Kromě toho vlastní Babiš a Kellner řadu časopisů pro ženy jako Vlastu, Květy či Rytmus života, touto cestou se dá získat hodně voličů, co asi tak čtou ženy při čekání u kadeřníka?

Kupodivu je to v Česku právě Česká televize, která si jakožto veřejnoprávní televize udržela určitou objektivnost a nezávislost – a zasloužila si tím nenávist mocipánů, zejména pak obyvatele hradu.

Zdá se, že ale současná politická garnitura na odstranění této nezávislosti neúnavně pracuje. Je to doslova mravenčí práce a vyžaduje hodně vytrvalosti, ale pan premiér o sobě ne nadarmo tvrdí, že je „urputné hovado.“

A tak se, krok za krokem mění dozorčí rada české televize. Předseda mediálního výboru parlamentu Stanislav Berkovec (jen náhodou z ANO) rozeslal poslancům brožurku s jasným doporučením, koho volit a koho nevolit, přičemž hlavním kritériem byl postoj kandidátů ke generálnímu řediteli České televize Petru Dvořákovi, který leží panu prezidentovi a jeho věrnému ministerskému předsedovi nejvíc v žaludku. Z patnácti členů rady mohli sice poslanci obměnit jen šest, ale noví členové stojí zato. Luboš Xaver Veselý, je vstřícným postojem k prezidentovi Zemanovi známý, Hana Lipovská je dobrou přítelkyní parodie na prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka a je mu tedy zřejmě názorově blízko. Kromě toho měl všechny varovat její vztah k Janě Bobošíkové, kterou Lipovská přímo zbožňuje a tak je zřejmé, že do rady vstoupila zástupkyně extrémní pravice a hlasatelka vystoupení z EU. Proč v radě je a jaké má úkoly, dala najevo hned, když ihned zahájila frontální útok na generálního ředitele Petra Dvořáka žádostí, aby mu nebyla vyplacena odměna. Že jí bude ideologie nadevše, tedy nad fakta a zdravý rozum dokázala už svým nekompetentním vstupováním do diskuze o Lidicích. Jestliže je tedy tato nová členka dozorčí rady připravena prosazovat názorový mix Bobošíková/Ovčáček, pak nás ochraňuj Bůh. Otázka je, zda to Stvořitel bude  ochoten dělat.

Co je pro mě totiž doslova šokující, je skutečnost že se za kandidaturu Lipovské postavila katolická církev s kardinálem Dukou (který ostatně nechal v chrámu svatého Víta kovaného komunistu z Haló novin číst z bible!). Úloha církve v Českém státě je stále prekérnější. Panu kardinálovi očividně rozvrat morálky, za nímž stojí právě hlava státu, nijak nevadí. Už zapomněl, jak ho pan prezident trpící virózou málem pozvracel u korunovačních klenotů. Zeman může být spokojen, dostal kardinála do podobné pozice, jako Putin pravoslavného moskevského patriarchu Kyrila – do pozice podřízeného služebníka. Ano ve východní církvi byl patriarcha vždy podřízen císaři, který zůstával hlavou východní církve, pan kardinál s panem prezidentem ale zapomněli, že v západním světě se církev od světské moci emancipovala. Kdyby se v Česku platil církevní příspěvek jako v Rakousku (1 procento hrubého příjmu), určitě by už došlo k masovému vystupování z církve. Katolická církev má v České republice tradičně poměrně slabou pozici (vlastně už od patnáctého století). Že si ji dál podkopává a vyhání z církve právě slušné a přemýšlivé lidi nechápu. Ale ono možná až tolik na chápání ani není.

Nechci strašit, ale vyhlídky na to, že se orbanizace české společnosti podaří, nejsou zanedbatelné. Zejména ale proto, že to většině společnosti nevadí. Poslouchat chválu na rozhodnutí vlády a prezidenta je pohodlnější a méně frustrující, než je kritika. Člověk se cítí být hned spokojenější – ostatně to tak přece čtyřicet let fungovalo, ne? Kritická a investigativní novinařina ruší kruhy hospodských pijáků piva, kteří si myslí – a někteří to i říkají – že si Ján Kuciak svoji smrt zasloužil.

Postupnému ovládnutí sdělovacích prostředků vládnoucí mocí se věnoval i Evropský parlament ve svém usnesení o střetu zájmů premiéra Babiše, ovšem tento dokument bude s jistotou vládnoucí garniturou ignorován. Čili Brusel nezávislosti sdělovacích prostředků a ochraně novinářů nepomůže – svou bezmocnost prokázal dostatečně zřetelně v Maďarsku. Česká vláda Andreje Babiše považuje i skutečnost, že EU chce kontrolovat, jak se v Česku nakládá s jejími penězi, za nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí České republiky.

Novináři nesmějí být ponecháni osudu, je třeba, aby se za ně společnost postavila. Opozice sama v parlamentu to nedokáže – je tam v menšině a může být kdykoliv přehlasována – to ukázala volba nových členů rady české televize. Pokud se nechce Česká republika vydat cestou Maďarska (nedejbože Ruska nebo Číny), potřebuje změnu myšlení. Ale je něco takového vůbec možné?

       Hlavně je třeba se oprostit od obdivu k silným vůdcům, pokud tito mají k demokracii vlažný či dokonce negativní vztah. A demokracie, to nejsou jen volby, to je způsob fungování společnost, to je forma života. V dokumentárním filmu o Brunovi Kraiskym, „rakouském králi slunce“ sedmdesátých let, řekl moderátor na závěr větu, která se mi zaryla do srdce. „Jediným štěstím pro Rakousko bylo, že Kraisky byl demokrat tělem i duší. Kdyby chtěl, mohl demokracii kdykoliv odstranit, tak silné charisma pro lidi měl.“

       Ani Babiš ani Zeman Kraiskyho myšlení nemají.  Dejte si na ně, proboha pozor. Aby pak nebylo pozdě.

       Demokracie není jen pravidelné chození k volbám. K těm jsme chodili i za komunismu. Demokracie je způsob života a k němu patří i nezávislá žurnalistika. Novináři jsou hlídací psi demokracie, že se to potenciálním diktátorům nelíbí a chtějí je dostat pod kontrolu, je naprosto přirozené. Zabránit tomu můžou jen voliči sami, nikdo jiný. Když se ale voliči změní v beztvarou masu, které nevadí už vůbec nic, je to cesta do pekla. Možná po ní kráčí už i pan kardinál, nebo ji aspoň dláždí.

       Mimochodem, pane kardinále, nebylo by třeba chrám svatého Víta znovu vysvětit?

Heiliges Land – Küste II

               Für den Kreuzfahrerstaat hatten die vor zwei Wochen beschriebene Häfen, also Jaffa und Caesarea, keine strategische Bedeutung. Diese hatte die Stadt Akko im nördlichen Abschnitt der Bucht von Haifa. Die Kreuzfahrer haben diese Festung im Jahr 1104 kampflos übernommen. Akko wurde zum Haupthafen des Königreiches von Jerusalem, bis es im Jahr 1187 von Saladin erobert wurde. Die Hauptaufgabe des dritten Kreuzzuges war eben die Eroberung dieser Stadt. Dieser Kreuzzug wurde von Richard Löwenherz von England und Philip August von Frankreich angeführt. Diese zwei Herren mochten sich nicht unbedingt, es blieb ihnen aber nichts anderes übrig, als zähneknirschend Seite an Seite zu kämpfen. (Nach der Eroberung Akkos redete sich der französische König auf familiäre Probleme aus, er reiste ab und ließ den Engländer im Heiligen Land allein). Richard war sehr eitel und das brachte ihm Unglück. Als die Kreuzritter die Stadt im Jahr 1191 nach einer zweijährigen Belagerung eingenommen haben, hingen die Anführer ihre Fahnen auf die Mauer der eroberten Stadt.

Der österreichische Herzog Leopold V. (der die Reste des deutschen Kontingentes führte, das sich nach dem Tod von Friedrich Barbarossas mehr oder weniger aufgelöst und bei der Belagerung von Akko nur eine untergeordnete Rolle gespielt hatte) erlaubte sich, seine Fahne mit goldenen Adlern im blauen Feld (heute ist es der Wappen von Niederösterreich) neben den drei englischen Löwen aufhängen. Richard fühlte sich dadurch beleidigt, letztendlich war Leopold NUR ein Herzog und er ließ die österreichische Fahne in den Graben werfen. Leopold verließ tiefst beleidigt den Kreuzzug und wartete, wann der Engländer nach Hause reiten würde. Er hatte Erfolg. Richard nahm in seinem Hochmut den Weg über Österreich. Leopold nahm ihn fest, sperrte ihn in der Burg Dürnstein in der Wachau ein und verlangte von Richards Bruder Johann Ohneland ein gigantisches Lösegeld. Weil es aber Johann in England ohne den herrschsüchtigen Bruder viel besser ging als mit ihm, konnte der liebe Leopold auf das Geld lange warten.

               Letztendlich verkaufte er den wertvollen Gefangenen Kaiser Heinrich VI., der das Lösegeld irgendwie doch zu erpressen vermochte und für das Geld dann eine Armee aufstellte, mit der er das Sizilianische Königreich für sich gewinnen konnte. Leopold V. wurde vom Papst wegen eines Angriffs auf einen Kreuzfahrer mit päpstlichem Bann belegt (vierzig Jahre später wird Papst Gregor IX. selbst einen Kreuzfahrer – Friedrich II.  – angreifen und sein Land verwüsten)und starb kurz danach tragisch nach einem Sturz vom Pferd bei einem Turnier in Graz. Berühmt blieb er trotzdem, die derzeitige österreichische Fahne beruft sich gerade auf ihn und seinen Kampf um Akko. Angeblich kämpfte hier Leopold so tapfer, dass sein ganzer Mantel mit Blut der Feinde verschmiert war, nur in der Mitte, wo er einen breiten Gürtel trug, blieb dieser weiß. Wer will, darf es glauben, seitdem haben Österreicher ihre rot-weiß-rote Fahne. Weil Richard Jerusalem nicht zurückzuerobern vermochte, machte er Akko zur neuen Hauptstadt des Königreiches und diese blieb hier (mit einer kurzen fünfzehnjährigen Unterbrechung nach dem fünften Kreuzzug) bis zum Untergang dieses Staates.

Festung der Johanitten mit der Kirche des Johannes des Täufers

               Akko blieb christlich bis zum Jahr 1291, als auch diese Stadt in moslemische Hände fiel. Damit ging die Zeit des Königreiches von Jerusalem definitiv zu Ende. Im Jahr 1517 eroberte Sultan Selim I.  Akko mit ganz Palästina und vierhundert Jahre wehte dann über die Festung von Akko eine Fahne mit türkischem Halbmond. Im Jahr 1799 stand vor der Stadt niemand anderer als Napoleon Bonaparte höchstpersönlich, der versuchte, sich nach der Vernichtung seiner Flotte bei Abukir durch Admiral Nelson einen freien Weg aus der ägyptischen Falle auf dem Festland freizukämpfen. Bei Akko fand seine Bemühung sein jähes Ende. Der Emir Achmed Pascha, genannt nicht ohne Grund „el Jezzar“ also „Schlächter“, konnte die Stadt erfolgreich verteidigen und Napoleon musste  verbittert zurück nach Ägypten ziehen, woher er dann heimlich nach Frankreich floh und seine Soldaten ihrem Schicksal überließ. Als eine Erinnerung an die französische Belagerung der Stadt gibt es bei Akko den „Napoleon Hill“ und hier werden erbeutete französische Kanonen ausgestellt – ein Schönheitsfehler liegt in der Tatsache, dass diese Kanonen für die Türken in Belgien im Jahr 1841 gegossen wurden. Das stört aber natürlich nur so einen Silbenstecher, wie ich einer bin.

               Das Wahrzeichen der Stadt ist die „El Jezzar Moschee“,

aber vor allem die Festung der Johanniter. Die Ritter des Ordens Johannes des Täufers wurden in der Folge des Friedenvertrages zwischen Friedrich II. und Sultan Al Kamil mit der Verwaltung des Königreiches von Jerusalem beauftragt. Friedrich II. war ein nomineller König von Jerusalem (er heiratete die Erbin des Königreiches Isabella II., die er angeblich noch in der Hochzeitnacht mit ihrer Cousine betrug. Isabella starb bereits im Jahr 1228 im Alter von 16 Jahren bei der Geburt ihres zweiten!!! Kindes an Kindbettfieber). Friedrich ließ sich in Jerusalem in der Grabeskirche sogar feierlich krönen, in keinem Fall war er aber bereit, in Palästina zu bleiben. Es kehrte nach Italien zurück und die Johanniter übernahmen das Kommando. Ihre Festung war monumental, auch die heutigen Ruinen sind atemberaubend. Hohe gotische Säle, vor allem der Speisesaal, sollten die Pilger beeindrucken. Christliche Pilger gingen in Akko an Land. Sie mussten zuerst zu den Johannitern gehen, wo sie registriert, gepflegt, gefuttert und abkassiert wurden. In der Mitte der Festung gibt es einen großen Innenhof, wo sich die Ritter im Umgang mit der Waffe übten.

Die Ausbildung eines Ordensmitglieds dauerte sieben Jahre, die ersten vier lernten die Ritter Medizin, weitere drei Jahre den Kampf. Johanniter entstanden ursprünglich als ein Spitalsorden, der sich um kranke und verletzte Pilger kümmern sollte. Später sind sie darauf gekommen, dass es besser war, die Pilger vor Überfällen und damit verbundenen Verletzungen zu schützen, als ihnen dann ihre Wunden zu behandeln. Es war also, wenn man will, eine erste Form der Präventivmedizin. Die Festung von Akko diente noch in den britischen Zeiten als Gefängnis für israelische illegale Widerstandkämpfer. Angeblich versuchten die Gefangenen nach dem Vorbild des Grafen Monte Christo einen Fluchttunnel zu graben und sie stürzten in die vergessenen und teilweise verschütteten johannitischen Säle. Briten fingen an, die Ausgrabungen an diesem Ort archäologisch zu untersuchen. Heute sind sie wirklich imposant.

               Zum Hafen von Akko kann man aus der Stadt durch einen 350 Meter langen Templertunnel kommen.

Er wurde im Jahr 1994 bei Reparatur einer Wasserleitung zufällig entdeckt. Es war eigentlich ein Abflussgraben, der zugleich als Fluchtweg diente und am 18. Mai 1291 nutzten ihn die besiegten Ritter, um sich vor den siegreichen Mameluken zu retten. Den Templern half es nur für kurze Zeit. Am Freitag 13.Oktober 1307 vernichtete ihren Orden der französische König Philipp IV. der Schöne. Der Deutsche Ritterorden, der für seine Verdienste von Kaiser Friedrich II. eine neue Wirkstätte an der baltischen Küste fand, existiert bis heute.  Johanniter konnten sich ebenfalls retten (sie übersiedelten zuerst nach Rhodos und dann nach Malta und existieren bis heute als Malteserritter, obwohl sie für eine bestimmte Zeit nach der Einnahme von Malta durch Napoleon aufgelöst wurden). Ein Spaziergang auf den Mauern von Akko ist beeindruckend, sowie auch die Karawanserei mit einem hohen Turm mit türkischen Symbolen.

Von den Mauern der Stadt kann man Haifa sehen, den Israels größten Hafen.

               Man sagt, im heutigen Israel: „in Haifa wird gearbeitet, in Jerusalem wird gebetet und in Tel Aviv wird gelebt.“ Haifa ist also das Kernstück der israelischen Wirtschaft.

               Haifa war neben Akko nur ein bedeutungsloses Fischerdorf, bis seine Lage Briten schätzen konnten und daraus einen Zentralhafen machten. Einer der Gründe, warum Briten im Jahr 1917 ein Mandat über Palästina übernahmen, war das Erdöl. Kuwait war schon seit 1899 ein „Selbständiges Emirat unter britischem Schutz“, jetzt bildeten die Briten noch ein sinnloses irakisches Königreich, um einen einzigen und dazu von ihnen vollständig abhängigen Partner zu haben. Sie zogen die Pipeline durch den Irak und beendeten sie mit einem Terminal in Haifa. Sie ersparten sich dadurch einen langen und anstrengenden Weg durch Persischen Golf, die Straße von Hormuz, um das gefährliche Horn von Afrika und durch den Suezkanal. Auch heute ist in Haifa ein riesiger Erdölterminal, die Stadt wird durch die Industriezone, die zentral liegt, zweitgeteilt.

In Haifa gäbe es nicht viel zu sehen, wäre hier nicht ein Sohn des Propheten einer neuen Religion Bahái begraben. Diese Religion, die sich um eine friedlich Vereinigung aller monotheistischen Religionen bemüht, ist in Israel offiziell anerkannt. In Haifa steht am Fuße des Berges Karmel das Mausoleum Babas, des Sohnes Baha-u-lahs, des Propheten dieser Religion. Der persische Garten, der um das Mausoleum angelegt ist, ist einfach unglaublich schön.

               Besuchswert ist auch die ehemalige deutsche Kolonie, die deutsche Siedler während des zweiten Weltkrieges räumen mussten. Über den Türen der Häuser gibt es auch heute noch deutsche Aufschriften, meistens Verse aus der Bibel.

               Wenn man schon einmal in Haifa ist, muss man den Berg Karmel besuchen. Und nicht nur wegen einer wunderschönen Aussicht über die Stadt, die dann einem zu Füßen liegt. Der Berg Karmel spielt im Alten Testament eine wichtige Rolle, weil hier der Prophet Elias lebte, der wahrscheinlich am meisten geschätzte Prophet des Alten Testaments.

Die Höhle, wo Prophet Euas leben sollte

Über die Höhle, in der er angeblich lebte, steht die Kirche der Jungfrau Maria, die – wie anders? – dem Orden der Karmeliter gehört. Es ist der einzige Orden, der im Heiligen Land gegründet wurde und zwar im Jahr 1150 genau an diesem Ort. Elias stritt auf diesem Berg mit den heidnischen Priestern über die Echtheit ihres und seines Gottes und bot einen Versuch an:

               Da sagte Elias zum Volk: Ich allein bin als Prophet des Herrn übrig geblieben: die Propheten des Baal aber sind vierhundertfünfzig. Man gebe uns zwei Stiere. Sie sollen sich einen auswählen, ihn zerteilen und auf das Holz legen, aber kein Feuer anzünden. Ich werde den anderen zubereiten, auf das Holz legen und kein Feuer anzünden. Dann sollt ihr den Namen eures Gottes anrufen und ich werde den Namen des Herrn anrufen. Der Gott, der mit Feuer antwortet, ist der wahre Gott.“ (Das erste Buch der Könige 18, 22-24)            

               Natürlich entflammte das Holz unter dem Opfer des Elias – es ist möglich, dass der Prophet bereits damals den Trick mit der Linse kannte, es war letztendlich ein sonniger Tag und Elias wartete taktisch richtig auf Mittag, wenn der Sonnenschein am stärksten war.

               Elias ist der einzige der Propheten, der nicht starb, sondern direkt in einem Feuerwagen in den Himmel aufgenommen wurde, das passierte allerdings am Fluss Jordan unweit von Jericho und das Gebiet an der Staatsgrenze am Fluss Jordan ist trotz des Friedensabkommens zwischen Israel und Jordanien für einen normalen Sterblichen nicht leicht zugänglich.

               In Haifa können wir unseren Ausflug zur israelischen Küste beenden. Askalon im Süden ist nicht interessant und Gaza schon überhaupt nicht. Gaza sollte nach einem internationalen Wirtschaftplan zum größten Hafen in der Region ausgebaut werden, zur Hauptumlagestelle für den ganzen Nahen Osten. Dieser Plan, den die UNO sowie auch Privatinvestoren mit vielen Milliarden Dollar finanzieren wollten, hätte den Palästinensern den Wohlstand gebracht. Dann übernahm aber Hamas die Macht im Gazastreifen…   

               Den nächsten Besuch gestatten wir Galiläa, dem Ort der Tätigkeit Christi, wo sich die meisten christlichen Pilgerorte befinden.                Also sollten Sie Zeit und Lust haben….

Haifa Mausoleum

Koronavirus, očkování a Bill Gates

               Tak nějak jsem si myslel – uznávám, že jsem naivní – že právě koronavirová epidemie zlomí odpor odpůrců očkování. Že se konečně chytnou za nos a pochopí, že bojují za špatnou věc.

               Opak je pravdou. Je to pro mě trošku nepochopitelné, ale je to skutečně tak. Na sociálních sítích, (které já nazývám asociální) ale nejen na nich, dosahují konspirační teorie právě svého vrcholu.

  1. Korona neexistuje
  2. Korona je neškodná chřipečka, kterou zneužili politici k odbourání demokracie
  3. Korona je virus, který byl využit k resetování světového finančního systému
  4. Korona byl vymyšlen v laboratoři světové zdravotnické organizace, aby mohli být lidé násilně očkováni a přitom jim byl naimplantován mikročip k absolutnímu sledování
  5. Koronu vyvinul Bill Gates, aby si vynutil povinné očkování, které dělá lidi neplodnými a tím bude zredukována světová populace na půl miliardy lidí, číslo, které považuje on a jeho střešní organizace – Dům Sion – za přijatelné pro další existenci zeměkoule

Našlo by se toho ještě určitě mnohem víc, přiznám se, že jsem po těch bláznivých teoriích aktivně nepátral, nemám na to žaludek. Konspirační teorie zažívají svou konjunkturu, dozvěděl jsem se, že je šíří dokonce i obskurní ruský server Aeronet – který má v Česku stále hodně čtenářů a dokonce i lidí, kteří jeho nesmyslům věří. V Německu věří konspiračním teoriím třetina obyvatel, v USA je to každý druhý. Internet se svými „sociálními sítěmi“, které umožňují lidem komunikovat s lidmi stejně smýšlejícími a tím se utvrzovat ve svých názorech, jedno jak šílených, tento trend podporují

Koronavirová krize poskytla všem těmto teoriím konjunkturu. Německý vědec Michael Butter zkoumá tyto teorie už celá desetiletí a cítí jejich stoupající nebezpečnost. Proč právě teď taková konjunktura?

Tyto teorie jsou podle Buttera odpovědí na vnímanou bezmocnost. V okamžiku, kdy má člověk pocit, že nemůže ve společnosti nic ovlivnit, je náchylnější věřit v spiknutí. Lidé, kteří na tyto teorie věří, jsou přesvědčeni, že nic se neuděje náhodou. Vždycky existuje tajná skupina spiklenců, která má nekalé plány. Když člověk uvěří takové teorii, dostane náhle pocit jistoty. Ví, co se děje, všemu rozumí a navíc – identifikuje nepřítele, což působí na duši jako očistná lázeň. Jakmile je možné definovat nepřítele, proti kterému je možné vést boj, pocit bezmocnosti mizí. Navíc se člověk cítí být vyvoleným, patří k těm několika zasvěceným, zatímco slepá hloupá lidská masa nic nechápe a musí být ještě zasvěcena. Což je úkol hodný následování a dává velkou motivaci.

Zajímavé je, že tato skupina lidí se skládá převážně z mužů starších 40 let s nižším vzděláním, kteří žijí ve strachu ze sociální nejistoty, ze ztráty zaměstnání, ze ztráty své pozice živitele rodiny – tedy tradiční mužské úlohy. Skupina, která se výrazně překrývá s voliči populistů typu Donalda Trumpa či Jaira Bolsonara – není náhodou, že právě tito pánové tyto teorie svým přístupem k současné krizi živí a že se na demonstracích proti opatřením na omezení epidemie v Německu či v Rakousku pravidelně objevují politici z takzvaného populistického spektra – hlavně z krajní pravice. Problém je, že se s těmito zastánci konspiračních teorií prakticky nedá vůbec diskutovat – je to stejně beznadějné, jako pokoušet se svědky Jehovovy odvést od jejich víry. A jestliže v USA tvoří tato skupina 50 procent populace, máme tady najednou trhlinu ve společnosti, polovina společnosti těmto teoriím věří, ta druhá se jim vysmívá, zde není žádný prostor pro diskusi – zato ale pro nedůvěru, nenávist a násilí.

Tváří zloducha, který se snaží zničit svět, se stal Bill Gates. Má to určitou logiku. Především nepřítel musí mít nějakou tvář, abychom proti němu mohli bojovat. Světová zdravotnická organizace sice taky není špatná, ale jejího předsedu Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse sotva někdo zná (a kromě toho se jeho jméno nedá vyslovit a už vůbec ne zapamatovat, což ho před osudem tváře padoucha spolehlivě chrání) – zejména pak ne lidé s nedostatečným vzděláním, kteří jsou pro tyto teorie mnohem náchylnější. Billa Gatese zná každý – a navíc je nesmírně bohatý. Úspěch se neodpouští. Bill Gates se věnuje vývoji očkovacích vakcín, přispívá do rozpočtu WHO největší sumou a navíc v minulém roce simuloval vznik pandemie, která měla mít svůj původ v Číně. Tím dostávají lidé, věřící na spiknutí, do rukou rozhodující argumenty:

  1. Odkud to mohl vědět?
  2. WHO platí proto, aby sloužila jeho zájmům – proč by to jinak dělal?
  3. Co z toho má, čili jak na tom vydělá peníze? Představa, že by něco mohl dělat bez výhledu na zisk (protože má peněz tolik, že neví co s nimi?) je pro ně neakceptovatelná.

Bohužel sám Gates své nepřátele podcenil, když si dovolil na začátku tohoto roku v rozhovoru pro „Reddit“ říct: „Přijde doba, kdy budeme mít digitální certifikáty, ze kterých bude zjistitelné, kdo se uzdravil, kdo byl testován a pokud by existovala očkovací látka – kdo byl očkován.“

Víc nebylo třeba. Protože jeho nadace zkoumá i v digitální oblasti, která prostřednictvím infračerveného záření má zjišťovat očkovací stav osob a zkoumá mikročip jako prostředek antikoncepce, bylo toto jeho vyjádření ihned interpretováno jako přiznání. Demonstranti na ulicích křičí „Kill Bill!“

Gates věnoval na vyvinutí očkovacích vakcín už čtyři miliardy dolarů – byla to jedna z jeho prvních investic, protože tím „chrání děti, jedno jak jsou chudé nebo bohaté.“  (Uvědomme si, že je to pro člověka s majetkem ve výšce 105 miliard dolarů suma, která ho nebolí a kterou tedy může opravdu darovat.) Tomu odmítají jeho nepřátelé věřit a výroky Setha Bekleyho, šéfa Gatesovy očkovací aliance GAVI, dát k dispozici očkovací látku bez nároku na zisk, na níž farmakologické koncerny smějí vydělávat až po konci epidemie, zůstávají úmyslně nepovšimnuty.

Očkování je samozřejmě citlivé téma. Jeho odmítání je důkazem současného blahobytu. Matky, které by viděly umírat své děti na záškrt nebo černý kašel, by v žádném případě nepropagovaly „vznik přirozené imunity“. Samozřejmě, že antibiotika mnohé změnila, ovšem nárůst rezistencí posouvá zájem medicíny opět od léčby k prevenci. Dnes ještě odpůrce očkování chrání imunita populace, ovšem ta funguje jen do určité míry. Když proočkovanost populace klesne pod určitou kritickou míru, můžeme znovu očekávat epidemie chorob, které jsou už vymýceny, nebo zatlačeny do defenzívy. Černé neštovice nevymizely díky „vzniku přirozené imunity“ populace, ale jen a jen díky očkování – s tím ostatně začala už Marie Terezie, která byla jinak k „novotám“ vždy hodně nedůvěřivá (Neštovice ovšem řádily i v její rodině a zabily jí nejen strýčka, císaře Josefa, ale i několik jejich snach).

 Samozřejmě že citlivým bodem je očkování proti chřipce a proti pneumokokům. Obě totiž neposkytují dokonalou ochranu, jako například očkování proti spalničkám, proti klíšťové meningoencefalitidě nebo hepatitidě B. Důvodem je, že chřipkový virus se každý rok mění a vakcína se většinou připravuje na základě virových mutací z Austrálie (tam je zimní, tedy nebezpečná sezóna o půl roku dřív – ovšem, a to je právě ten malér, někdy o půl roku později). Vakcína proti chřipce je tedy tak trochu sázka do loterie, buď to vyjde, nebo to nevyjde. Letos to vyšlo, rok předtím to nevyšlo. Minimálně ale nové vakcíny nemají tolik vedlejších účinků jako chřipkové vakcíny ještě před deseti-patnácti lety. (Mimochodem ten nesmysl s autismem jako následkem očkování byl už dávno vyvrácen, je ale odpůrci očkování tvrdohlavě stále opakován.) V naší nemocnici letos nezemřel ani jeden pacient s Covidem 19 (i když tři strávili nějakou dobu na umělé ventilaci a jeden byl i reanimován), zato tři pacienti s chřipkou kmene A. Proočkovanost rakouské populace proti chřipce byla letos (kdy byla vakcína skutečně úspěšná) 8 procent!!!.

U pneumokoků je problém jiný. I když se člověk nechá očkovat oběma dostupnými vakcínami, získá ochranu jen proti asi šedesáti procentům pneumokokových kmenů. A u mého přítele vyvolalo toto očkování obnovení aktivity dávno vyhojené toxoplasmózy se ztrátou vidění na jedno oko. To samozřejmě volá odpůrce očkování na barikády. Přiznám se, že vůči těmto dvěma vakcínám, tedy chřipce a pneumokokům (ale i Rotaviru u malých dětí) jsem pořád ještě poněkud skeptický. Ovšem proti koronaviru – pokud se nepotvrdí slova viroložky Soni Pekové, která tvrdí, že virus do vánoc zmizí stejně jako SARS nebo MERS (a já jí chci věřit) se určitě očkovat dám. (předpoklad je, že vakcína bude pracovat s mrtvými viry a ne oslabenými živými – stejně jako je tomu u chřipky). Pokud by poté vznikla další vlna epidemie a kosila neočkované jedince, nemyslím si, že by bylo třeba dělat další „lock down“ a ruinovat ekonomiku. Protože pak už by to byla soukromá věc každého jednotlivce. Tak nějak se mikročipu v očkovací látce nebojím. Jsem naivní?

Orientovat se v současném světě přeplněném informacemi, kdy je prakticky nemožné odlišit pravdivé od nepravdivých, je nesmírně těžké. V okamžiku, kdy člověk uvěří konspirační teorii, jeho svět se v mnohém zjednoduší a může zase spokojeně spát.

Nejnověji byly zpochybněny dvě nové studie, publikované v nejprestižnějších lékařských časopisech Lancet a NEMJ (New England Journal of Medicin). Jedna z nich se zabývala používáním léku Hydrochlorochinu (Lancet), na který tak přísahá prezident Trump a který měl prostřednictvím vyvolání poruch srdečního rytmu napáchat u nemocných s koronavirem víc škody než užitku, druhá studie zveřejněná v NEMJ měla dokázat, že další užívání takzvaných ACE-blokátorů během epidemie koronaviru nemělo žádný negativní vliv na průběh infekce. Od obou studií se distancovali jejich autoři Mandeep Mehra, Frank Ruschitzka a Amit N Patel a časopis následně 4. června článek stáhl a omluvil se za něj. Údaje totiž spočítala jistá minifarma Surgisphere, která neměla na takový úkol kapacitu. Navíc autorům odmítá umožnit přístup do své databáze – což je jinak samozřejmé. Očividně tato agentura věděla dopředu, jak mají výsledky vyjít. A nedělala to určitě zadarmo.

Pro mě byla zvláštní skutečnost, že když v Rakousku vystupoval k tomuto tématu profesor Rosenkranz z Grazu, aby dokázal, že ACE- blokátory jsou možná dokonce prospěšné a mají ochranný účinek, vůbec se na tuto studii neodvolával, přestože vyšla už začátkem května. Místo toho se snažil tento účinek odvodit z jedné staré studie, která se zabývala chřipkou A výsledky se snažil převést jedna ku jedné na infekci koronavirem. Kromě podivných složitých fyziologických teorií nenabídl žádné klinické důkazy – i když byla tato studie už v té době známá. Věděl už, že bude rozcupována, protože byla očividně manipulována – kým asi? Výpovědi této studie mohly být jen v zájmu farmakologického průmyslu. Naproti tomu ona první studie (rovněž z Lancetu) v níž čínští lékaři dovozovali horší průběhy choroby u lidí tyto léky užívající, odbyl Rosenkranz argumentem, že ve studii nebyli pacienti rozkohortováni podle věku a že tato studie posloužila pouze „yelow press“. Jiná studie z USA, která dovozovala neškodnost této léčby, se zabývala pouze počtem infikovaných s a bez této medikace. Ne ale průběhem choroby. Snad jedině jedna studie z Wuchanu (ovšem retrospektivní) vyvracela negativní účinek této léčby, ovšem počty pacientů, kteří tyto léky užívali, se pohybovaly okolo 5 procent (V Číně se tyto skupiny léků používají jen zřídka). Něco mi tu prostě hodně škaredě páchne. Vždy se najde dost „vědců“, kteří se dají koupit. Proto taky bude stále dost odborníků, kteří budou zarputile obhajovat teorii vzniku viru v netopýrovi a ne v čínské laboratoři.  Pár milionů pro tyto odborníky jsou pakatelem proti tisícům miliard, které by Čína musela platit za způsobené hospodářské škody, kdyby se dokázal umělý původ viru. Peníze nesmrdí a v dnešní době se staly skoro univerzálním měřítkem úspěchu.

Takže jsem už asi taky už stoupenec konspiračních teorií. Měl bych se nad sebou zamyslet. Ale za očkování a Billa Gatese a jeho nadaci jsem stále ještě ochoten bojovat.

Cefalú

               Tohle město existovalo jako řecká kolonie už v časné antice, i když se svým významem nemohlo rovnat nedaleké Himeře nebo Panormosu, z něhož se mělo vyvinout dnešní Palermo. Ale jméno Kephaloidion se nápadně podobá dnešnímu jménu Cefalú a to o má svůj důvod. A tím důvodem je skála tyčící se přímo nad městem, „Rocca di Cefalú“, která má skutečně vzhled lidské hlavy.

Ta skála je vysoká 271 metrů, a pokud navštívíte Cefalú, musíte na ni samozřejmě vylézt, jinak by návštěva města nebyla úplná a tím pádem ani platná. Jen, prosím, stoupejte na ni brzy dopoledne, zejména v létě, protože jen v ranních hodinách je cesta, vedoucí na vrchol hory, ve stínu. V okamžiku, kdy vám na hlavu začne pálit polední červencové či srpnové slunce, je těch 271 metrů zatraceně vysokých. My jsme vyrazili sice v časném dopoledni, ale přece jen ne dost ráno. Museli jsme totiž urazit několik desítek kilometrů z Trapani a to i přes cesty obchvatu v Palermu, což není právě jednoduché, ovšem o to napínavější. A taky je třeba zaplatit mýto, dálnice na Sicílii jsou sice převážně bezplatné, to se ale nevztahuje na dálnici z Catanie do Palerma, takže nás ta cesta stála jedno euro a čtyřicet centů navíc.

               Zaparkovat v Cefalú je jednoduché. Je zde jen jedna příjezdová cesta a podzemní parkoviště se nachází přímo u ní, takže pak dosáhnout starého města není opravdu žádný problém.  Ale pak je třeba lézt nahoru. Samozřejmě v naprosto nevyhovující obuvi a za stále rostoucího horka a protestů mé drahé manželky. Ale vystoupali jsme a odměnou byly úžasné výhledy. Jedna na krásné město, které vám leží u nohou, druhý na moře s Liparskými ostrovy. Vystupují z moře jako modravé obláčky a z vrcholu Cefalú, kde se nachází i zříceniny někdejší městské pevnosti, uvidíte šest z nich. Lipari, Vulcano, Salinu, Alicudi, Filicudi a v dálce zahlédnete ještě Panareu. Stromboli je příliš daleko, jako jediný ze sedmi liparských ostrovů není ze skály nad Cefalú vidět, dokonce ani kouř z jeho vulkánu. Pohled je to úžasný, cesta na strmý kopec se tedy rozhodně vyplatila. Tedy minimálně já jsem byl toho mínění…

Po cestě dolů je jako největší památka prezentován Dianin chrám, údajně z pátého století před naším letopočtem, ovšem nikdo neví, zda skutečně sloužil Dianině kultu. Prostě archeologové, kteří tuto kamennou stavbu objevili, ji panenské bohyni lovu přisoudili. Možná je to důsledek na Sicílii všudepřítomného kultu panny Marie.

Sešli jsme tedy dolů do města a hned na úpatí skály nás zachránil bar s Birra Moretti, čili s italským pivem. Italové tuší, že člověk vyžaduje v jejich klimatu víc tekutin a servírují tedy toto pivo v lahvích 0,66, čili dvě třetiny litru – věřte tomu, že ho potřebujete.

               Na druhé straně než Liparské ostrovy leží člověku u nohou město s úžasnou katedrálou. Je to jedna z největších románských katedrál na světě, Katedrála „Nejsvětějšího Spasitele“.

Kostel dal stavět normanský král Roger II. V roce 1130 se totiž jeho loď dostala u severního pobřeží Sicílie do strašné bouřky a on přísahal, že pokud přežije, postaví na místě, kde přistane, největší kostel na světě.  Přistál v Cefalú a už o rok později se začalo stavět. A stavělo se dlouho, protože kostel má rozměr fotbalového hřiště 90 x 40 metrů. Fasádu dokončili až v roce 1240, což mělo pro úmysly Rogera II. fatální následky. Určil totiž, že on i jeho následníci mají být právě v této katedrále pohřbeni. V čase jeho smrti nebyla katedrála všem ještě zdaleka hotova, a tak jeho poddaní nebrali podobné příkazy zas až tak vážně. (Jednou ze základních vlastností Siciliánů je totiž nebrat příkazy svých vládců zas až tak vážně). Jeho následník Vilém II. zvaný Dobrý si postavil svůj chrám v Monreale nad Palermem a samozřejmě se nechal pochovat tam a Friedrich II. šel dokonce tak daleko, že nechal z Cefalú odvézt porfyrový sarkofág, a nechal v něm pohřbít svého otce, císaře Jindřicha VI. a to v palermské katedrále! Biskupa v Cefalú tím sice rozčílil do nepříčetnosti, ale město se muselo smířit s tím, čím je – malým, i když krásným  hnízdem na pobřeží – i dnes žije ve městě pouhých 14 000 obyvatel. Zásluhy krále Rogera nezůstaly ale zapomenuty, hlavní nákupní ulice města se jmenuje „Corso Ruggero“:

               Před chrámem, který je samozřejmě největší dominantou města, je krásné náměstí plné restaurací – jak jinak v Itálii, naproti kostelu stojí Municipio, tedy radnice v někdejším královském paláci Rogera II. Právě v Cefalú a v tomto paláci se údajně zachránil král Karel z Anjou během sicilských nešpor. Ty se odehrály na velikonoční pondělí 30. března 1282. Po porážce posledního sicilského krále z rodu Štaufů Manfreda u Beneveneta v roce 1266 ovládli jih Itálie Anjouovci. Ti byli ale vždycky chápáni jako cizí – francouzská – okupační moc. Část obyvatelstva, zejména místní šlechta, se s touto novou nadvládou nikdy nesmířila. Povstání začalo před katedrálou v Palermu a rozšířilo se na celý ostrov – s výjimkou Messiny. Každý, kdo nedokázal vyslovit italské slovo  „Cicero“ –  a to žádný Francouz nedokázal – byl bez milosti zabit. Povstání padlo za oběť několik tisíc Francouzů, (a zřejmě i několik koktavých domorodců). Karel z Anjou se náhodou nenacházel v Palermu a dokázal se zachránit přeplutím z přístavu v Cefalú do Neapole, kde si – po jistotu hned vedle přístavu – dal postavit nedobytnou pevnost „Castello nuovo“. Člověk nikdy neví. Sicilané si pak pozvali aragonského krále Petra, který byl potomkem Hohenštaufů z matčiny strany a on pozvání rád přijal, Sicílie se stala na další staletí aragonskou a poté španělskou.

               Katedrála je neuvěřitelně velká, její vnitřní výzdoba zato dost nehomogenní. Od řeckých mozaik v apsidě, kde je velké vyobrazení Pantokratora, jak to v románské době bylo zvykem až po barokní prvky, prostě každý si něco přistavěl a výsledkem je dojem „každý pes jiná ves“.

Homogenní je křížová chodba přilehlého kláštera, ta je v ranně románském stylu s úzkými oblouky, tak jak to Normani převzali od Arabů a přizpůsobili to románskému stylu obvyklému v křesťanském světě.

               Ostatně i na arabskou minulost můžete v Cefalú zakopnout, jsou zde totiž arabské lázně. Voda tu vytéká ze sošek lvích hlav, můžete si v ní umýt nohy, víc se nedá – odtéká pak přímo do moře.

               Pokud máte návštěvy města dost, můžete popojít jen několik desítek metrů k městským plážím. Jsou písčité, přímo ve městě a překvapivě čisté. Koupat se a koukat na monumentální „La Rocca“, která se vám tyčí přímo nad hlavou, je krásný zážitek.

               Těsně předtím, než jsme opustili staré město a šli se koupat, abychom si ten den v Cefalú užili ze všech stran, překvapila mě pamětní deska umístěná na rohovém domě na kraji starého města, věnovaná slovenskému malíři Ernestovi Zmetákovi. 

Ten strávil v Cefalú spoustu času, protože byl krásou města uchvácen a rád tu tvořil.  Žil v letech 1919 – 2001, takže by právě letos oslavil sto let. V roce 2005 mu udělili in memoriam pamětní medaili a současně odhalili pamětní desku, připomínající jeho zásluhy za propagaci tohoto krásného městečka pod skalou na mořské pláži. Takže aspoň malý závan staré federace.

               Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšníka skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro! A to v roce 2012, prosím.

               Jestliže byl příjezd do města naprosto jednoduchý – po jediné cestě, na níž stály podzemní garáže, opuštění města už zdaleka tak snadné nebylo. Cefalú si zřejmě chce turisty podržet. Ta příjezdová cesta je totiž jednosměrka, takže to nejjednodušší řešení, totiž návrat po cestě, po které jste přijeli, není možné. A když vyjedete z parkoviště, je zde značení směru – přesně jedenkrát. Víc už ne. Už na prvním křižovatce další označení výjezdu na Palermo chybí, takže se musíte řídit instinktem – jako ostatně v Itálii a hlavně na Sicílii tak často. Rozhodl jsem se jet doprava, zda to bylo správně, nevím, možná to bylo vlevo jednodušší. Každopádně jsme se prokličkovali neuvěřitelnou změtí úzkých uliček až před město, kde jednosměrnost příjezdové komunikace končila. Takže dá se. Chce to jen pevné nervy, ale ty musíte na návštěvu Sicílii vlastním vozem stejně vždycky přibalit.

Heiliges Land – die Küste I

Heiliges Land – die Küste

               Die israelische Küste spielt in der Erzählung der Bibel keine wesentliche Rolle, keinesfalls ist sie vergleichbar mit Galiläa oder Jerusalem. Die Israelis waren Bauern, keine Matrosen und die Küste mit ihrem schnurgeraden Verlauf bot nur wenige Möglichkeiten, geschützte Häfen zu bauen. Trotzdem wage ich zuerst einen kleinen Ausflug in diese Region, bevor wir das Zentrum des Landes besuchen, also Galiläa, Jerusalem und Betlehem, wo sich das Leben Christi abgespielt hat.

               Das Zentrum der Küstenregion Israels ist Tel Aviv. Die Metropole mit 850 000 Einwohnern ist zerstreut in mehrere größere Siedlungen mit Hochgebäuden und umkreist ihr ehemaliges Zentrum, den Hafen Jaffa, oder wie wir diese Stadt aus dem Alten Testament kennen – Joppe. Aus diesem Hafen stach Jonas in die See, der von einem Wal geschluckt und dann ausgespuckt wurde. Aus der biologischen Sicht handelte sich um eine nachvollziehbare Tat dieses Walfisches. Weil sich dieses Tier von Plankton ernährt, war Jonas für den Wal ein relativ großer und unverdaulicher Bissen. Eine Statue dieses gutmütigen, lächelnden Wales findet man in Jaffa auf einem kleinen Platz im Zentrum.

               Jaffa ist ein kleines Städtchen, das stolz auf seine Geschichte ist, schön rekonstruiert und bewohnt – wie es  in alten israelischen Städten üblich ist – von Palästinensern mit israelischer Bürgerschaft. Jaffa wurde bereits von Ramses II. in seinem Bericht über die Schlacht von Kadesch erwähnt, deshalb findet man hier auch sein Denkmal.

Unweit davon gibt es eine Brücke mit Zeichen des Zodiaks. Wenn man auf sein Sternzeichen die Hand legt und mit Blick aufs Meer sich etwas wünscht, geht der Wunsch in Erfüllung. Ich weiß nicht, ob ich die Hand falsch gelegt oder den Blick falsch gerichtet habe, mein Wunsch hat sich jedenfalls nicht erfüllt. Ich habe mir gewünscht, dass wir alle gesund bleiben, ein paar Tage nach der Rückkehr nach Hause brach sich meine Frau die Hand und meine Tochter hat sich den Knöchel verstaucht. Also würde ich Touristen empfehlen, sich etwas weniger Essentielles zu wünschen, damit sie das Gegenteil nicht in eine ähnlich schwierige Situation bringt, wie es uns passierte.

               Jaffa wurde von Saladin nach seinem Sieg bei Hattin vernichtet, es wurde von den Kreuzrittern während des fünften Kreuzzuges neu aufgebaut. Dieser Kreuzzug in den Jahren 1228 – 1229 wurde von Kaiser Friedrich II. angeführt, der sich gerade in päpstlichem Bann befand. Deshalb wurde ihm die Unterstützung der Templerritter und der Johanniter verweigert, lediglich der Deutschritterorden war bereit, den Kaiser in seiner Bemühung, Jerusalem zurückzugewinnen zu unterstützen. Der Kaiser selbst hatte nicht genug Soldaten, um gegen den Sultan Al Kamil ins Feld zu ziehen. Weil er wegen der Feinschaft der Templer nicht in Akko bleiben konnte, zog er mit seiner Armee nach Jaffa, das damals ein Ruinenfeld war und begann mit dem Sultan zu verhandeln. Damit sich seine Soldaten nicht langweilten, weil Langweile die Quelle alles Bösen ist, gab er den Befehl zum Wiederaufbau der Stadt. Die Verhandlungen zogen sich eineinhalb Jahr hin und sind bis heute ein Beispiel, wie man eine Verhandlung führen sollte. Das Hauptprinzip ist, auch bei Aussichtslosigkeit die Verhandlungen nicht zu unterbrechen und geduldig auf einen günstigeren Moment zu warten, bis die Gegenseite in Schwierigkeiten gerät. So unterhielten sich Friedrich und Al Kamil beinahe ein halbes Jahr über die Regel des Schachspieles. Letztendlich waren die Verhandlungen erfolgreich und Friedrich bekam Jerusalem mit einem Korridor von der Küste zur Stadt zugesprochen. Dank der Länge des Aufenthaltes wurde die Stadt Jaffa beinahe fertig gebaut, die Fertigstellung machte dann anschließend der französische König Ludwig IX., nachdem er sich aus der ägyptischen Gefangenschaft (in die er nach der Katastrophe des sechsten Kreuzzugs nach Damietta in Ägypten geraten war, den er selbst angeführt hatte),freigekauft hatte. Nicht einmal die neue Stadtmauer halfen aber, als Jaffa vom ägyptischen Herrscher Bayrbas im Jahr 1271 erobert wurde und seitdem blieb Jaffa in den moslemischen Händen. Heute stehen hier Moscheen neben christlichen Kirchen und es scheint, dass sie miteinander im Frieden leben.

               Auf Jaffa bezieht sich ein Schlüsselereignis, das die Entstehung der christlichen Kirche betrifft. Hier hatte der heilige Petrus eine Vision, durch die ihm bekanntgegeben wurde, dass die neue Lehre nicht nur für Juden, sondern auch für Heiden gemeint war und dass das Privileg der Taufe auch den Römern nicht untersagt werden durfte. In diesem Punkt waren sich die übrigen Apostel mit dem heiligen Paulus lange Zeit nicht einig. Sie beharrten auf der Beschneidung der neuen Christen, was den Zulauf der neuen Gläubiger deutlich reduzierte.

               Da wurde er (Petrus) hungrig und wollte essen. Während man etwas zubereitete, kam eine Verzückung über ihn. Er sah den Himmel offen und eine Schale auf die Erde herabkommen, die aussah wie ein großes Leinentuch, das an vier Ecken gehalten wurde. Darin lagen alle möglichen Vierfüßler, Kriechtiere der Erde und Vögel des Himmels. Und eine Stimme rief ihm zu: Steh auf, Petrus, schlachte und iss! Petrus aber antwortete: Niemals, Herr! Noch nie habe ich etwas Unheiliges und Unreines gegessen. Da richtete sich die Stimme ein zweites Mal an ihn: Was Gott für rein erklärt, nenne du nicht unrein (Apostelgeschichte 10,11 – 16)

               Heute steht an diesem Ort eine christliche Kirche, auf dem Hauptaltar ist natürlich die Vision Petri dargestellt.

Petrus war naturgemäß erschrocken – jüdische Vorschriften, was das Essen betrifft, sind sehr streng, man durfte nur Paarhufer, Fische und Geflügel essen. Unmittelbar nach seinem Erwachen stand aber vor seinem Haus eine römische Gesandtschaft aus Caesarea. Diese kam um ihn zu bitten, nach Caesarea zu gehen und ihren Hauptmann Kornelius zu taufen, da er sich wünsche, Christ zu werden. Petrus verstand jetzt die Botschaft seines Traumes, nämlich dass er nicht nur Juden, sondern auch Heiden taufen sollte. Er ging dann nach Caesarea, um zu tun, was Gott von ihm (und natürlich auch die bewaffneten römischen Soldaten, denen man noch etwas schwieriger als Gott widersprechen konnte) verlangte.

               Am folgenden Tag kamen sie nach Caesarea. Kornelius erwartete sie schon und hatte seine Verwandten und seine nächsten Freunde zusammengerufen. Als nur Petrus ankam, ging ihm Kornelius entgegen und warf sich ehrfürchtig vor ihm nieder. Petrus aber richtete ihn auf und sagte: Steh auf! Auch ich bin nur ein Mensch.(Apostelgeschichte 10, 24 – 26)

               Caesarea Maritima liegt nördlich von Jaffa und es ist ein geniales Werk Herodes des Großen. Die israelische Küste ist gerade wie nach einem Lineal geschnitten, zwischen der Bucht von Haifa bis Ägypten gibt es hier keine einzige passende Bucht, die Schiffen einen Schutz vor Winden und Wellen bieten könnte. Herodes entschied sich dieses Defizit zu beseitigen und ließ einen künstlichen Hafen anlegen. Die Stadt nannte er nach seinem „Freund“, den er aus der ganzen Seele hasste – Oktavianus Augustus, der in dieser Zeit römischer Kaiser, also Caesar, war. Herodes ließ ihm sogar einen Tempel bauen, obwohl so etwas für Juden die größte nur denkbare Blasphemie war. Herodes aber wusste, dass er seine Macht auf der Liebe seines Volkes längst nicht mehr stützen konnte. Der Schutz und die Unterstützung Roms waren ihm daher viel mehr wert. Gigantische Molen und Wellenbrecher, die er auf dem Meeresboden bauen ließ, ermöglichten ganzen Flotten, egal ob Frachtschiffen oder Kriegsgaleeren, hier vor Anker zu gehen. Seinen Palast ließ Herodes auf einem Kap über dem Meer bauen gleich neben dem Hippodrom, also hatte er einen schönen Blick aufs Meer er konnte aber auch Wagenrennen beobachten.

               Herodes hatte sicherlich einen feinen Sinn für Luxus, das bewies er nicht nur in Caesarea, sondern auch in der Wüstenfestung Massada, wo er sich auf der schattigen Seite des Berges seinen Palast in drei Etagen bauen ließ und vergaß nicht einmal ein großes Bad – in der Wüste – wohlbemerkt. Kein Wunder, dass Caesarea nach dem Jahr 6 nach Christi zur Residenzstadt des römischen Prokurators wurde. Im Theater von Caesarea fand man einen Stein mit dem Namen Pontius Pilatus, offensichtlich handelte sich um einen Sitzplatz für VIP in der ersten Reihe.

Die römischen Prokuratoren fühlten sich hier pudel wohl, die Stadt wurde nach dem hellenistischen Vorbild gebaut, mit Theater, Hippodrom (direkt an der Küste in unmittelbarer Nähe des Palastes, in dem Prokurator seinen Wohnsitz hatte) und Aquädukt, mit dem Herodes das Wasser in die Stadt aus dem viele Kilometer entferntem Berg Karmel leiten ließ.  Die Reste dieses Aquäduktes blieben uns erhalten und man kann sie besuchen und bewundern.

Caesarea ist heute ein riesiges archäologisches Gebiet. Das Theater selbst wurde ein bisschen unglücklich mit sehr wenig Fingerspitzengefühl restauriert. Im Grunde genommen wurde es neu gebaut, damit man hier auch heute spielen könnte,

der Hafen von Herodes befindet sich heute weiter draußen im Meer unter dem Meeresspiegel. Von der Küste sieht man die Bauten nicht, ich konnte Photos von National Geografic sehen, die aus einem tieffliegenden Flugzeug aufgenommen wurden.

Nur so sieht man, dass es wirklich ein imposantes Werk war. Die Stadttore und die Mauer von Caesarea stammen aus dem Jahr 1251, als sie König Ludwig IX. ausbauen ließ.

Gleich wie in Jaffa konnten die massiven Verteidigungsanlagen nicht viel helfen, als Caesarea im Jahr 1265 von ägyptischen Mameluken ( wieder einmal der böse Sultan Bayrbars) eingenommen und vollständig zerstört wurde – in diesem Jahr verschwand es von der Erdoberfläche, bis es im zwanzigsten Jahrhudert Archäologen entdeckten.

               Die Silhouette von Caesarea wird von einem Kraftwerk in ihrer unmittelbaren Nähe entstellt. Von ihm führt eine lange Rampe ins Meer, an ihrem Ende stehen drei Kräne.

Ich dachte lange nach, wozu das alles dienen sollte, bis ich erfuhr, dass gerade hierher polnische Schiffe Kohle bringen – letztendlich war der Gründer des Staates Israel Ben Gurion ein polnischer Jude. Israel wird fast 100% von Kohlenkraftwerken mit Strom versorgt – ein Atomkraftwerk können sich die Juden natürlich aufgrund der ständigen Terrorgefahr nicht leisten, warum aber die alternativen erneuerbaren Energien noch nicht genutzt werden, ist mir nicht ganz klar. Es gibt genug Sonne in Israel und der Wind weht vom Meer her ununterbrochen.

Caesarea Marritima – Hippodrom

Trianonská smlouva – 100 let od jejího podepsání

               V parku zámku ve Versailles se nacházejí dva pavilónky se jménem Trianon – Petit Trianon a Grand Trianon. Ve větším z nich se 4. června 1920 uzavřelo jedno z nejchaotičtějších a nejkatastrofálnějších mírových jednání světových dějin. Byla zde podepsána poslední smlouva, regulující poměry po první světové válce –  souhrou podivných okolností bylo poslední zemí takzvaných „poražených“, které teď byly za svou účast v první světové válce potrestány, země, která byla do války zavlečena jaksi proti své vůli – Maďarsko.

               A tato země měla být ze všech účastníků první světové války potrestána nejpřísněji. Někdejší uherské království o rozloze 325 411 čtverečních kilometrů bylo zredukováno na Maďarskou republiku o rozloze 93 073 km.

               Maďarsko ztratilo následující území:

               Slovensko, které bylo už 28. října 1918 vyhlášeno součástí nově vzniklé Československé republiky. Přitom jižní hranice tohoto nového státu nebyla dlouho jasná a začala se rýsovat až po dlouhých jednáních v Paříži, přičemž o rozsahu sporného území si uděláme představu, když si uvědomíme, že spornými městy byly nejen Bratislava či Košice, ale i Nitra. Ani Milan Hodža, který vedl v listopadu 1918 první jednání v Budapešti, neměl představu hranice na Dunaji a Ipeľu, kterou prosadil – ze strategických vojenských i ekonomických úvah – ministr zahraničních věcí nového Československého státu Edward Beneš, který přitom využil všechny své kontakty, včetně svobodozednářských. Ne nadarmo byl ve stejné lóži s francouzským ministerským předsedou Clemenceauem, který měl při jednáních hlavní slovo. Tím na území Československa zůtalo na 600 000 Maďarů.

               Chorvatsko a Slavonie se vyhlásily už 5. října 1918 za nezávislé na Budapešti a 30. října 1918 přistoupily k nově vytvořenému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se mělo později přejmenovat na Jugoslávii. K tomuto království byla přičleněna i národnostně smíšená Vojvodina.

               Rumuni v Sedmihradsku se v Albě Julii 1. prosince 1918 vyslovili za připojení celého Sedmihradska k Rumunsku. K tomuto požadavku se pak v roce 1919 –  zřejmě pod vlivem okolností, které ještě budu popisovat – připojili i sedmihradští Sasové a banátští Švábové.

               Smlouvou v Sant Germainu z 10.září 1919 bylo navíc Rakousku předáno západní Uhersko – dnešní Burgerland. Nakonec  sice bylo z tohoto záboru po zprostředkování Itálie a po lidovém hlasování v prosinci 1921 vyňato největší město tohoto regionu Šoproň (německy Ödenburg), které zůstalo Maďarsku, ale to byla opravdu velmi slabá náplast na krvácející rány. To krvácení a s ním spojené emocionální škody se nezahojily dodnes a poskytují stále živou půdu maďarskému nacionalismu.

               Otázka je, jak mohlo k něčemu takovému dojít. Že byl versailleský mír špatným mírem, o tom už dnes nikdo nepochybuje. Maďarsko bylo paradoxně postiženo tímto špatným mírem nejvíc. Možná proto, že byla mírová smlouva s ním podepsána jako docela poslední.

               Odpovědi existují, nejsou ale zrovna hezké.

               Zaprvé bylo celé mírové jednání po první světové válce jedna velká katastrofa. Hlavně nemělo žádný plán, bylo prostě svoláno a dostalo pak vlastní dynamiku, která přerostla do emocionálních rozhodnutí zatěžující evropskou politiku dalších dvacet let a mající za následek další velkou válku (není náhodou, že Maďarsko stálo v této nové válce na straně fašistického Německa, které mu umožňovalo aspoň částečně trianonské křivdy odčinit.)

Územní zisky Maďarska v letech 1938 – 1941

               Vše začalo myšlenkou amerického prezidenta Wilsona o právu na sebeurčení národů, vyslovenou v takzvaných 23 bodech poválečného uspořádání. (Na začátku 8. ledna 1918 jich bylo jen čtrnáct, ale postupně k nim přidal do 27. září dalších devět). Ovšem už během války podepsaly spojenecké mocnosti (Británie, Francie, Rusko a Itálie) takzvané tajné smlouvy. Francie si zajistila od Ruska souhlas k obsazení Porýní, a zato dala Rusku volnou ruku v Polsku. Itálie si nechala za svůj vstup do války na straně spojenců potvrdit souhlas k okupování Jižního Tyrolska a Dalmácie. Smlouvou ze 17. srpna 1916 se Rumunsku postupovalo celé Sedmihradsko a Bukovina (zato vstoupilo Rumunsko 27. srpna 1916 do války na straně spojenců – a utrpělo drtivou porážku.

               Tyto smlouvy sice byly v jednom z Wilsonových bodů vyhlášeny formálně za neplatné, ve skutečnosti byly ale v mírových jednáních všechny prosazeny. 29. října 1918 měli totiž francouzský a britský ministerští předsedové Clemenceau a Lloyd Geroge dlouhou tajnou poradu, v níž odmítli řadu Wilsonových bodů. Poté si nechali tyto námitky schválit parlamenty a odeslali je do Washingtonu jako „komentář“ k Wilsonovým bodům. Tento komentář se pak stal základem versailleského míru. Německo a Rakousko nebyly o těchto připomínkách informovány a šly tedy do jednání s důvěrou v platnost Wilsonových bodů, které už neplatily – a ani stále náladovější a nemocnější Wilson je během mírového jednání nehájil.

Až do konce 1917 neexistoval skutečný politický zájem na rozbití Rakouska Uherska, i když nacionalismus národů monarchie dosáhl úrovně, na které se už jen těžko mohlo doufat v přijatelné a rozumné řešení další existence tohoto soustátí. Právo na sebeurčení národů uznávala v té době s řídkými výjimkami celá evropská intelektuální elita. Přesto se snažil ještě na začátku roku 1918 udržet Lloyd George Rakousko Uhersko výměnou za uzavření separátního míru. To už ovšem nebylo možné, Rakousko pod novým císařem Karlem bylo už zcela ve vleku Německa a nemohlo rozhodovat samostatně skoro o ničem.

               Během samotného jednání v Paříži pak převzali komando po pomstě toužící Francouzi a nadiktovali Němcům potupný mír s nesplatitelnými válečnými reparacemi a územními ztrátami. Woodrow Wilson utrpěl v průběhu roku 1919 tři mozkové příhody a politické vedení nejmocnější země světa převzala jeho manželka, mající dvě třídy základní školy a která jako první věc vyhodila z funkce zkušeného diplomata Lansinga, kterého nenáviděla a nahradila ho chaotickým nezkušeným Bainbringem Colbym, který nemohl další průběh tak důležitých jednání ovlivnit, už proto, že ho nikdo nebral vážně. Britové měli v roce 1919 stále větší problémy v Indii – k známému masakru v Amritsaru došlo 9-10. dubna 1919. Jejich zájem se soustředil na nové koloniální zisky, díky kterým Británie po první světové válce ovládala čtvrtinu povrchu zeměkoule a snahy Lloyda George zmírnit francouzský diktát byly v důsledku toho jen polovičaté. Neúspěch těchto snah ovšem otrávil francouzsko-britské vztahy až do čtyřicátých let. Němcům byl nadiktován potupný mír, který museli podepsat 28. června 1919. (Lansing to komentoval: „Bylo to, jako by odsouhlasovali vlastní ortel smrti: Podepisovali se rychle, bledí a třesoucíma se rukama, a pak byli odvedeni opět na svá místa.“)

               Charakteristické bylo, že ekonom John Mynard Keynes, který se jednání na britské straně zúčastnil, opustil delegaci 26. května 1919 a označil mírovou smlouvu za „recept na hospodářskou katastrofu a budoucí válku.“ Před koncem roku 1919 pak vydal knihu „Hospodářský dopad míru.“, o těchto mírových jednáních plnou sarkasmu a jízlivých poznámek, která se stala světovou senzací a předpověděla důsledky míru z Paříže včetně nové velké války.

               Maďaři byli od kapitulace Rakouska-Uherska v nezáviděníhodné pozici. Mimochodem je třeba připomenout, že to byly hlavně maďarské jednotky, které se 28. října nacházely v Praze a odmítly střílet na demonstranty, protože chtěly hlavně rychle domů. Nová vláda maďarské republiky premiéra Károlyiho byla konfrontována s požadavky na odstoupení rozsáhlých území, o kterých jsem psal výše.  Nehodlala se s nimi smířit pasivně. Károlyi byl schopný politik, který se snažil dosáhnout konsensu a etablovat sociálně-občanskou vládu, čili jakousi vládu občanského porozumění.

Hungarian politician Count Michael Karolyi, at his office, in Paris. (Photo by © Hulton-Deutsch Collection/CORBIS/Corbis via Getty Images)

15. listopadu 1918 vyhnaly maďarské jednotky z území Slovenska české vojáky, Károlyi navrhl československé vládě, aby Slovensko nebylo spravováno ani Čechy ani Maďary, ale slovenskou Národní radou, která ovšem měla uznat suverenitu a nedílnost uherského státu. 23. listopadu psal Károlyi nemaďarským národům „Dřív, než byste se odtrhli od staré vlasti, zkusme ještě žít v dorozumění a spolupráci s novou lidovou vládou“. Károlyi sliboval autonomii všem národům – jakousi kantonizaci po vzoru Švýcarska. Jeho cílem bylo lidové hlasování pod kontrolou maďarských úřadů, při kterém by měl dobré šance udržet pro Maďarsko aspoň velké části jižního a východního Slovenska. S Milanem Hodžou se dohodl na demarkační linii, která vedla mnohem severněji, než kde běží dnešní slovensko-maďarská hranice – Bratislava i Košice zůstávaly maďarské. Ovšem rozhodnutí nepadala v Budapešti ani v Praze ale v Paříži. A tam dokázal Beneš 5. února 1919 tříhodinovou řečí přesvědčit tzv. „Radu desíti“, že otázka Slovenska podléhá české pravomoci. O nových hranicích bylo rozhodnuto v Paříži 26. února bez maďarské účasti. Károlyi byl slušný člověk, s pozemkovou reformou začal například na vlastních statcích, aby šel příkladem, a byl i schopný vyjednávač. Na dlouhou dobu poslední skutečný maďarský partner k vyjednávání s vítěznými mocnostmi. Za normálních okolností si protivník takového partnera šetří a hýčká, v tomto případ tomu tak nebylo. Zda to byla jen neznalost poměrů nebo úmysl, se už nedozvíme. Možná za tím byla obava určitých sil, že by Károlyi mohl vyjednat pro Maďarsko výhodný mír. Je skoro jisté, že by tento mír byl pro Maďarsko lepší než ten, který byl uzavřen o rok později v Trianonu. Ale Károlyi měl být politicky zlikvidován.

20. března 1919 pak vyšla takzvaná Vixova nóta (podle podplukovníka Fernanda Vixe, tehdejšího spojeneckého atašé v Budapešti), stanovující demarkační linii na východě, kdy mělo Maďarsko vyklidit dokonce i města Debrecen a Szeged. To byl konec Károlyiho vlády. Den nato odstoupila (Károlyi se stal 11. ledna 1919 prezidentem a předsedou vlády byl Dénes Berinkey).  K moci se dostali komunisté a byla vyhlášena Maďarská republika rad. Jejím předsedou vlády se stal Sándor Garbai, ale velmi rychle převzal veškerou moc komisař pro zahraniční záležitosti Béla Kun.

Je zajímavé, že první světová válka vedle nacionalismu vytvořila podhoubí i levicovému extremismu – tedy komunismu. Bída, vyvolaná válkou, probudila v masách nenávist vůči vládnoucím vrstvám kapitalistů – to se vybilo v revolucích v Rusku, Německu i v Maďarsku – v Československu se podařilo pokus o levicový puč v prosinci 1920 potlačit. Kombinace nacionalismu, revizionismu a komunismu se ukázala pro Maďarskou republiku rad jako výbušná a zhoubná mixtura.

               15. dubna vyhlásilo Maďarsko válku Rumunsku, (Béla Kun byl sám rodák ze sedmihradského Hododu, znovuobnovení maďarské kontroly nad jeho rodištěm bylo pro něj tedy emocionální potřebou). Válka měla mezinárodní rozměr. Československo stálo na straně Rumunska, na maďarské straně se angažovalo bolševické Rusko, které napadlo rumunskou Besarabii. (Tato skutečnost samozřejmě Maďarsku v očích západních spojenců nemohla prospět.) 20. května vstoupily maďarské jednotky i na území Slovenska, (záminkou bylo překročení demarkační čáry stanovené mírovými jednáními v Paříži československými jednotkami), kde se mu rychle podařilo obsadit rozsáhlá území až k polské hranici a 16. června byla v Prešově provolána Slovenská republika rad, satelitní komunistický stát, do jehož čela byl jako předseda loutkové vlády vyjmenován Čech Antonín Janoušek. 

25. června byla na území Republiky rad vyhlášena „Diktatura proletariátu“ jako vládní forma, v důsledku toho byly znárodněny banky, velkoprůmysl, nájemní domy a podniky s více než dvaceti zaměstnanci. Pozemková reforma vyvlastnila majitele půdy nad 100 jiter (34 hektarů). V Maďarsku zavládl takzvaný „Rudý teror“ v rámci kterého bylo popraveno asi 590 lidí. To vše muselo vítězné mocnosti volat na barikády, zejména po neúspěšném pokusu o komunistickou revoluci v Německu v lednu 1919 a boji s bolševickým režimem v Rusku. Vojenské jednotky na Slovensku stály pod vedením francouzských a italských generálů, Francie a Británie hrozily Maďarsku intervencí a přinutily ho vyklidit slovenská území. A konečně v srpnu 1919 vstoupily rumunské jednotky do Budapešti a ukončily tak válku porážkou maďarského komunistického režimu.

               Maďarsko bylo provoláno královstvím bez krále. (Habsburkové byli oficiálně sesazeni, dva pokusy v emigraci žijícího císaře Karla o převzetí uherské královské koruny v letech 1920 a 1921 skončily neúspěchem). 16 listopadu 1919 vstoupil do Budapešti se svým vojskem admirál Miklós Horthy a 1. března 1920 se stal oficiálním správcem království. Při následném „Bílém teroru“ přišlo o život na 5000 osob.

               Teprve stabilizace tohoto Hortyho režimu vytvořilo předpoklady k dojednání mírové smlouvy vítězných mocností s Maďarskem, je ovšem pochopitelné, že po daných událostech byla vyjednávací pozice Maďarska víc než špatná. Výsledkem byla tedy ona trianonská smlouva podepsaná 4. června 1920 z maďarské strany Ágostem Benárdem a Alfrédem Drasche-Lázárem. Ze strany vítězů podepisovaly tuto smlouvu – a teď se podržte – nejen Velká Británie, Francie, Itálie, Československo, Rumunsko, Polsko či Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale i Japonsko, Portugalsko, Belgie, Řecko, a dokonce i Siam (dnešní Thajsko) Nikaragua a Panama!!! Maďarští signatáři se při svém podpisu pod tuto vnucenou smlouvu určitě netvářili jinak, než Němci při podpisu mírové smlouvy o rok dříve. Jen zde tentokrát nebyl ministr Lansing, aby o tom zanechal svědectví. USA, které se mezitím už zcela izolovaly a nevstoupily ani do nově vytvořené Společnosti národů, v Trianonu nebyly, podepsaly mírovou smlouvu s Maďarskem separátně ve Washingtonu.

               Trianonská smlouva obsahovala:

  1. Klausuli o vině Maďarska za rozpoutání světové války.
  2. Paragraf o kompenzaci škod, který ale (chválabohu) neobsahoval sumu výšky reparací
  3. Omezení ozbrojených sil na 35 000 mužů bez těžkého dělostřelectva, tankových jednotek nebo letectva
  4. Územní ztráty:
  5. Odstoupení Slovenska na hranici Dunaj/Ipeľ a Podkarpatské Ukrajiny Československu
  6. Odstoupení dnešního Burgerlandu Rakousku
  7. Chorvatsko, Slavonie, Prekmurje, regiony Bačka a jižní Baranya a části Banátu byly odstoupeny Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
  8. Svobodné město Fiume (Rijeka) se stalo samostatným státem. V roce 1924 bylo toto území rozděleno mezi Itálii a Jugoslávii, přičemž Rijeka připadla Itálii.

Paradoxem bylo, že i když mimo hranice nového Maďarska zůstalo pět milionů Maďarů, v hranicích nového státu zůstaly početné menšiny slovenská, srbská, německá rumunská nebo židovská.

Došlo na slova Karla Poppera, jednoho z mála, kteří nesouhlasili s ideou práva národů na sebeurčení, který argumentoval, že „sebeurčení je požadavek, který maří svůj vlastní záměr, protože tím, že osvobozuje národy a menšiny, tvoří další menšiny.“ Tomuto osudu neušel ani jeden z následnických států staré monarchie a to mělo být zdrojem nových napětí a nepřátelství.

               Nicméně první světová válka se v Grand Trianonu 4. června 1920 definitivně uzavřela – aby vytvořila ideální podhoubí pro vznik sociálních a národnostních nepokojů a tím i pro vznik války nové a mnohem hroznější.

               Maďarsko Trianon oplakává dodnes. Trianon se stal symbolem maďarského nacionalismu. Od roku 2008 tento smutek dostal i svou oficiální podobu.

Od roku 2008 existuje Trianonský vědecký institut, který vydává čtvrtročně časopis Trianoni Szemle s podtitulkem „Historický magazín velkého Uherska“. V Ostřihomu v 5 hodin odpoledne hrají od roku 2008 melodii Tárogató, vyjadřující smutek nad tehdejší smlouvou. V roce 2010 byl 4. červen vyhlášen v Maďarsku pamětním dnem jako „Den národní sounáležitosti.“

               Trianon tedy i po sto letech poskytuje dostatek třaskaviny, jejíž účinek se nedá odhadnout. Špatný mír je něco, čemu by se vítězové měli za každou cenu vyhýbat. V roce 1920 to tehdejší politici nevěděli nebo vědět nechtěli. Důsledky jsou patrné ještě i po sto letech.

Palermo

Sice jsme po Sicílii jezdili autem, ale do Palerma jsme se vydali raději autobusem. Že to bylo správné rozhodnutí, jsme se přesvědčili, když se náš autobus prodíral beznadějně ucpanými ulicemi směrem do centra a odsouval nekompromisně vozidla tlačící se na něho z vedlejších cest. Jsem přesvědčen, že bych to nedokázal, ostatně už jen průjezd po trojproudové ulici OKOLO Palerma dva dny později byl dostatečně stresující zážitek. Takže se volba autobusu vyplatila, i když přijel samozřejmě s půlhodinovým zpožděním a do města dorazil se zpožděním hodinovým. Ale zato jsme mohli vystoupit v centru Palerma nepoškozeni na těle ani na duši. A to bylo k nezaplacení.

               Palermo se netěší dobré pověsti. Po celá desetiletí bylo hlavním působištěm sicilské mafie ((pamatujete si ještě na italský seriál „Chobotnice“ se šarmantním a milovaným komisařem Cattanim?) A to, i když za hlavní město mafie se považuje městečko Corleone ve vnitrozemí. Moc mafie na Sicílii už ale upadla, v žádném případě se nedá porovnat s politickým vlivem, který má Camorra v Kampánii nebo Ndrangetta v Kalábrii. Osudnými se mafii staly vraždy vyšetřujících soudců Giovanniho Falconeho 23. května 1992 a Paola Borsellina 19. července stejného roku. Tehdy si Siciláni řekli, že toho mají právě tak dost a přestala platit Omerta, tedy zákon mlčenlivosti, který mafiány po celá desetiletí chránil. Po obou zavražděných vyšetřovatelích se dnes jmenuje palermské letiště.

               O oslabení moci mafie svědčí i osud palermského starosty Leolucy Orlanda. V roce 1985 se stal poprvé starostou Palerma za stranu „Democratia christiana“. Na překvapení všech začal dělat pořádky, se kterými nikdo ani ve snu nepočítal. Jedním z podnětů k této nové politice byla katastrofální situace okolo palermské opery.

Opera je symbol Palerma, je to divadlo s 3200 místy na sezení. Postaveno bylo koncem devatenáctého století. Tam došlo v roce 1977 k poškození vodního potrubí. Firma, která se této banální opravy ujala, byla navázána na mafii a napáchala na stavbě další škody, které musela opravovat jiná firma – opět navázaná na mafii. A tak to šlo dál a dál. Po několika letech šly náklady na opravu do miliónů a stavba byla pomalu zralá na stržení. Orlando všechny místní firmy vyhodil a zadal opravu zahraničním podnikatelům. Když ho pak ve volbách 1990 zradila jeho strana, založil vlastní hnutí „La Rete“, čili „Síť“ a s ním vyhrál volby znova. „Teatro Massimo“ na „Piazza Verdi“ bylo slavnostně znovuotevřeno po dvaceti jedna letech v roce 1998, právě tento akt byl symbolem vítězství nad mafií a jejím vlivem v sicilském hospodářství.  Leoluca Orlando byl starostou nepřetržitě tři volební období v letech 1985 – 2000 a když se mu zdálo, že boj s mafií polevuje, nechal se zvolit v roce 2013 počtvrté. Samozřejmě žije od začátku své politické kariéry pod policejní ochranou, ale že se na něj i tak mafie nedostala a Orlando stále žije a je starostou, poslancem italského i evropského parlamentu, je pro zločinné bosy velká porážka a ztráta kreditu.

               Z úřadování Leolucy Orlanda profitovala nejen palermská opera, která je opět v provozu, ale celé město. Tedy celé – minimálně střed města a v něm hlavní ulice se dočkaly potřebných oprav a Palermo se stalo pro turisty přitažlivou destinací. Zejména, když byla pouliční kriminalita, která zde kvetla, zatlačena do pozadí. Palermo se už dávno nenachází mezi desíti italskými městy s největší kriminalitou, musím říct, že jsme se zde po celou dobu pobytu cítili naprosto bezpečně.

               Středem města vede „Corso Vittorio Emanuelle“. Široká cesta, která vás dovede až k palermské katedrále a končí u „Porta Nuova“, brány, postavené na počest císaře Karla V. a jeho vítězství nad Araby (přesnějí nad pirátem Chaireddinem Barbarossou) v Tunisu v roce 1535. Středem starého města je křižovatka „Quatro Canti“.

Všechny čtyři budovy v rozích tohoto náměstíčka mají stejný tvar a vytvářejí dojem kruhu. Katedrála je monumentální stavba, která ovšem zvenku vypadá podstatně lépe než zevnitř. Jestliže zvenku je to skvost rané gotiky, vnitřek kostela je klasicisticky jednoduchý.

V pokladnici katedrály je vystavena císařská koruna Konstancie Aragonské, první manželky císaře Friedricha II., jediné z jeho čtyř žen, kterou císař nechal korunovat. Konstance byla před svatbou s Friedrichem už maďarskou královnou, po návratu na Sicílii se po zprostředkování papežem Inocencem III. provdala za tehdy patnáctiletého Friedricha (sama měla 25 let). Manželství nebylo právě šťastné, mladý císař ale svou manželku akceptoval a zplodil s ní syna – nešťastného římského krále Jindřicha VII. Koruna je v byzantském stylu, v kryptě se nacházejí sarkofágy palermských biskupů a v katedrále samotné ve stříbrné schránce ostatky svaté Rosálie, ochránkyně Palerma. Světice žila v letech 1130 – 1170 jako eremitka na hoře „Monte Pelegrino“ nad palermským přístavem, na hoře, která ohromila i Goetha při jeho návštěvě Palerma.

               Co je ovšem v palermské katedrále absolutní unikum, je toaleta pro návštěvníky kostela. Vchod do tohoto veřejného záchodu je diskrétně ukryt za oltářem v jedné z bočních kaplí, skoro jsem nechtěl věřit, že by tam něco takového být mohlo. Ale bylo!

               Hlavní atrakcí katedrály jsou ale sarkofágy posledního normanského krále Rogera II. a jeho dcery Konstancie, manželky císaře Jindřicha VI. a matky Friedricha II.

Friedrich se nachází vpravo vpředu, za ním je sarkofág jeho dědečka z matčiny strany Rogera II. V pravé řadě se pak nacházejí císařovi rodiče Jindřich VI. a Konstancie, dcera Rogera II. a dědička sicilského království. Ve zdech se nacházejí hrobky Viléma I. a Konstancie aragonské, první manželky císaře Friedricha II. Sarkofágy jsou impozantní na způsob antických chrámů s porfyrovými sloupy, zatímco ty císařské jsou neseny sloupy z rudého porfyru, jako znakem císařského majestátu, ty královské jsou ze zlatem zdobeného mramoru. Aby bylo hned jasné, komu patří královská a komu císařská čest. Fridrich II. se v Palermu nechal pochovat bez srdce, to bylo pochováno ve Foggii, ve městě, které měl rád a odkud své říši panoval. To srdce se ztratilo, když byl jeho palác zničen zemětřesením. Jeho ostatky v Palermu se ale dochovaly dodnes.

               Oč se člověk cítí ochuzen v palermské katedrále, vynahradí mu mnohokrát „Palazzo dei Normani“.

Palác sám je zvenku gigantická stavba v románském stylu, vnitřek „Palazza reale“ je přestavěn do stylu renesančního – tyto dva styly spolu tradičně dobře ladí, zde vládli španělští vicekrálové. Část paláce je ovšem přebudována klasicisticky, styly se zde míchají, jak jsme už v Itálii a zejména v Itálii jižní zvyklí, babička tomu říkávala – každý pes, jiná ves.

               Ale pak přijde ten absolutní vrchol – „Capella Palatina“. V okamžiku, kdy člověk do královské kaple vstoupí, oslní ho lesk zlata. Všude na stěnách je zlato, zlato a zase zlato, mezi úžasnými mozaikami, samozřejmě s Pantokratorem na čelní stěně. Je to úžasný zážitek, který člověk zažije jen zřídka, podobný dojem jsem snad měl jen v jantarové komnatě v carském selu, v Sixtinské kapli kazily dojem stovky návštěvníků. Je to určitě úmysl, že židličky uprostřed kaple jsou ohraničeny zábranami. Protože kdyby si sem člověk mohl sednout, už by ho zřejmě nikdo nedostal ven. Ve stoje se přece jen po nějaké době unaví, a i když nerad, kapli opustí. Ale je třeba aspoň několik minut se zastavit, zatajit dech a nechat na sebe tu úžasnou krásu působit.

               Když člověk  „Palazzo dei Normani“ opustí, potřebuje jeho duše nutně odpočinek. K tomu se výborně hodí kostelík „San Giovanni dei Eremiti“ v bezprostřední blízkosti normanského paláce. Malý kostelík s červenými kopulemi na místě někdejší mešity je vzpomínkou na rekatolizační činnost krále Rogera II, který dal tento kostelík postavit v roce 1132.

Je to kostel s mnohými arabskými prvky a velkou zahradou s obrovskými kaktusy, stromy, pomerančovníky, palmami a arabskou studnou ve dvoře s arabským sloupořadím – dvojité sloupy s úzkými oblouky jako vzpomínka na dobu tolerance, kdy spolu na Sicílii žily v míru všechna tři náboženství, katolická a ortodoxní církev i islám. Kostel si pamatuje dobu, kdy do Palerma v roce 1096 vítězně vtáhli bratři Roger a Robert Guiscard, kteří přinutili místní arabské vládce ke kapitulaci. Ovšem šest euro vstupného za kostelík, kterému zcela chybí vnitřní výzdoba, jsem považoval přece jen za dost přehnaný poplatek. Nicméně hned v blízkosti se nacházela restaurace „Villa San Giovanni degli Eremiti“ s úžasným čerstvě přímo v restauraci pečeným chlebem, dobrým vínem a skvělou kuchyní.

               Palermo má tři čtvrtě milionu obyvatel, velká většina z nich je velmi, velmi chudá. Člověk to vidí hned, když se odchýlí od hlavních turistických tras. Už v paralelní ulici s Corsem Vittorio Emanuelle hned vedle krásně opravného barokního kostela se tyčí vysoké zchátralé bytovky s polorozpadlými balkóny a s graffiti na stěnách, některé vchody oznamují dopředu, že prostory za nimi jsou neobyvatelné.

Zato všude člověk naráží na sochy Panny Marie. Jako všude na Sicílii je matka boží i v Palermu absolutní kult.

               Když se člověk vrátí k náměstíčku „Quatro Canti“, najde ve vedlejší ulici Municipio, tedy radnici a před ní na „Piazza Pretoria“ fontánu  „Fontana Pretoria“. Tato fontána byla původně vytvořena pro město Florencii, ale v roce 1573 ji koupilo město Palermo.

Hned za rohem se nachází „Piazza Bellini“. Člověk musí vědět, že ji má hledat, ale vyplatí se ji najít. Vedle barokního kostela „Chieza Santa Caterina“ je tu „La Martorana“, nazývaná taky „Santa Maria dell´Ammiraglio“, kterou nechal postavit v roce 1143 Georg z Antiochie, viceadmirál flotily Rogera II. Nejcennější v tomto kostele je cyklus mozaik z doby okolo roku 1150, čili starších než nabízí „Capella Palatina“. I ony svítí zlatem. V předsálí kostela se nechal zobrazit sám viceadmirál, nezapomněl ale vzdát čest svému králi. Na druhé straně totiž korunuje krále Rogera osobně sám Kristus. Co si může panovník přát víc než takto loajálního vojevůdce? Hned vedle „La Martorana“ je další připomínka arabské minulosti ostrova, kostel „San Cataldo“ s červenými kupolemi v arabsko-normanském stylu. Normané byli při převzetí moci na ostrově velmi tolerantní a hlavně, vzali si ze všech vlivů, které na ostrově byly, to nejhezčí. Vznikla smíšená kultura, základ blahobytu, který měl vydržet pod vládou přemýšlivých normanských panovníků celé jedno století.

               Pokud zabloudíte až k „Teatru Massimu“, najdete blízko něho i „Museo archeologico“ s mnoha artefakty, které upomínají na antickou minulost ostrova, když byla Sicílii obilnicí nejprve pevninského Řecka a poté Římské říše. Dnes se to zdá být skoro neuvěřitelné, ale v antice byla města jako Syrakusy, Himera, Selinunt, Agrigent či Segesta symbolem prosperity a bohatství.

               Samozřejmě je toho v Palermu ještě mnohem víc k vidění, musí zde být přece kostely svatého Dominika a svatého Františka, samozřejmě na opačných stranách starého města, charakter města prý ale člověk údajně nejlépe cítí na trhu Ballaro. Jenže tam je třeba jít hned dopoledne a to jsme propásli. Když jsme trh v odpoledních hodinách konečně našli, trhovníci už zavírali své krámky. Takže pokud chcete atmosféru palermského trhu prožít, pak je tam třeba jít hned ráno. A pro jistotu si přece jen dávat pozor na peněženku.

               Za hradbami města na pobřeží je hezké místo k odpočinku. Promenáda se zelení a stromy s „Monte Pelegrino“ na obzoru a pak, když se člověk vrátí do města, měl by rozhodně zajít do „Villa Giulia“, zahrady, na kterou navazuje „Orto botanico“. 

Ve středu zahrady jsou čtyři symetricky postavené barevné Exedry, sluneční hodiny a několik fontán. Goethe navštívil tento park a byl z něho údajně tak unešený, že se stal oblíbeným místem jeho odpočinku.  Udělali jsme to jako on, i když mramorové lavice pálily natolik, že bylo problematické si na ně lehnout a odpočinout si po celodenní námaze v „Zlaté mušli“ jak je Palermo nazýváno.

Das heilige Land II.

               Die einzige Erklärung für die ewigen Kämpfe im Heiligen Land ist seine strategische Lage in der Verbindung zwischen Asien und Afrika und eigentlich auch Europa. Jeder wollte diese Kreuzung besitzen. Aber keiner war bereit, hier Ampeln einzubauen.

Es schlugen sich hier bereits Ägypter mit Hethitern. (Beide hatten hier nichts zu suchen). Die Schlacht bei Kadesch zwischen Ramses II. und den Hethitern ist die erste detailiert dokumentierte militärische Konfrontation, die beweist, wie wichtig die Beschreibung eines Geschehens ist. Obwohl der Pharao Ramses damals nur eine vollständige Vernichtung seiner Armee verhindern und einen geordneten Rückzug nach Ägypten erreichen konnte, präsentierte er diese Schlacht als einen epochalen Sieg seines Militärgenies und wir sind bereit ihm das auch noch heute zu glauben. Hethiter schrieben über die Schlacht nichts und deshalb verloren sie. Ramses hat ein Denkmal seiner Heldentaten in der Stadt Jaffa.

               Dann kamen Juden hierher, diese wurden zuerst von den Assyrern und dann von Babyloniern vertrieben. Sie schafften es immer wieder zurückzukehren und dann sogar auch den Griechen, die hierher unter der Führung des Alexanders Großen kamen, Widerstand zu leisten. Obwohl sich damals in der gesamten bekannten Welt der Einfluss des Hellenismus als der damals höchsten Stufe der Zivilisation verbreitet hat, wehrte sich nur diese einzige Nation verbittert gegen diese Entwicklung und ließ sich unter keinen Umständen hellenisieren. Es war gerade diese eine kleine Nation, die auf ihrem einzigen Gott, auf dem Verbot Menschen, darzustellen und auf den Vorschriften zum Essen und bei Feiern beharrte. Die Juden strapazierten damit ordentlich die Nerven der herrschenden Seleukiden, als diese aber versuchten, diesen unsinnigen barbarischen Widerstand zu brechen, mussten sie erkennen, dass diese Entscheidung falsch war. Die Juden konnten unter der Führung der Brüder Makkabäer ihre Feinde besiegen und ihre Unabhängigkeit erkämpfen, die aber nur bis zur Ankunft der Römer dauern konnte. Im Jahr 70 fiel Jerusalem und der Tempel, der mit riesigem Aufwand von König Herodes erbaut wurde, wurde dem Boden gleich gemacht. Weil die Juden auch danach keine Ruhe gaben und gegen die römische Herrschaft und ihre Versuche, die Juden auf die römische Art zu hellenisieren, unter der Führung Bar Kochbas rebellierten, verlor Kaiser Hadrian die Nerven. Er verbot Juden den Aufenthalt im Land Palästina und vertrieb sie in die Diaspora, die dann beinahe zweitausend Jahre dauern sollte. Ohne Juden konnte dieses Gebiet endlich erfolgreich hellenisiert werden und wurde zu einem normalen Teil des römischen und später dann des byzantinischen Verwaltungssystems. Bis hier im Jahr 614 Perser einfielen und das ganze Land inklusiv aller Kirchen (also beinahe aller, dazu kommen wir aber später) in Asche verwandelten. Die Byzantiner konnten den Krieg mit Persien im Jahr 628 nach 26 Jahren Kampf gewinnen, sie waren aber dadurch so erschöpft, dass sie Arabern, die plötzlich vereint durch einen neuen Glauben – Islam – aus den Wüsten der Arabischen Halbinsel auftauchten, keinen erfolgreichen Widerstand mehr leisten konnten. Im Jahr 635 unterlagen die Byzantiner den Arabern in der Schlacht bei Jarmuk und Palästina wurde für weitere beinahe fünf hundert Jahre arabisch.

               Im Jahr 1099 kamen die Kreuzritter des ersten Kreuzzuges, um heilige Stätte aus der moslemischen Macht zu befreien.

Damals hatte Palästina bereits einen symbolischen Wert, und den behielt es bis heute. Die Kreuzritter schufen hier ihr Königsreich, im Jahr 1291 mussten sie aber Palästina definitiv räumen und an die ägyptischen Mameluken übergeben. Die wurden wieder vom türkischen Sultan Sulejman dem Prächtigen im Jahr 1527 besiegt und Palästina wurde türkisch. Nicht einmal der Feldzug Napoleons, der ruhmlos vor den Mauern Akkos sein Ende fand, konnte an dieser Tatsache etwas ändern, bis der erste Weltkrieg, in dem sich die Türken der falschen Seite anschlossen, einen entscheidenden Bruch bedeutete. Die Araber unter der Führung von Oberst Lawrence machten einen Aufstand gegen die türkische Herrschaft, weil sie dafür ein Versprechen der Selbständigkeit für alle arabische Völker (oder Stämme, wenn man die Araber für ein Volk hält) bekamen. Baron Rotschild, der damals als Abgeordneter im britischen Parlament saß, gelang es eine Ausnahme für die Region Palästina zu erwirken und diese wurde zum britischen Mandatsgebiet. Was eine Masseneinwanderung der Juden zu Folge hatte, da diese in Rahmen einer neuen Bewegung – Zionismus, gegründet von einem Wienerjuden Theodor Herzl, in das gelobte Land zurückkehrten. Palästina blieb ein britisches Mandatsgebiet bis zum Jahr 1948, als verstimmte Briten Palästina verließen. Die Sorgen über die Zeit danach machten sich die Vereinten Nationen und diese stimmten bereits im Jahr 1947 über eine Lösung einer Konföderation zwei Staaten – eines arabischen und eines jüdischen – die im Frieden und Freudschaft zusammenleben sollten, ab.

               Die Araber lehnten diese Lösung ab und sofort nach dem Abzug der Briten, griffen sie die Juden unter der Führung ehemaliger SS Offizieren an, mit dem Ziel den Holocaust auf dem Gebiet Palästinas fortzusetzen. Der Krieg ging aber für die Araber verloren. Deutsche Offiziere hatten nicht gerade kleine Probleme mit der arabischen Kampfmoral. Wenn sie einer deutschen Einheit einen Befehl zum Angriff gaben, ging diese in den Angriff. Wenn sie das gleiche mit einer arabischen Einheit taten, blieb diese im Schützengraben liegen. Israelis gewannen den Krieg und erweiterten wesentlich das Gebiet, das sie ursprünglich von UNO zugesprochen bekamen – grundsätzlich das Gebiet des heutigen Israels. Im Jahr 1967 versuchten drei arabische Länder diesen „faux pas“ zu korrigieren. Israel erfuhr rechtzeitig von dem geplanten Angriff und griff einen Tag früher an. Der Angriff der Araber wurde nicht nur abgewehrt, Israel besetzte das Land westlich des Flusses Jordan mit Ostjerusalem, die Golanhöhen und die Halbinsel Sinai. Im Jahr 1973 wollte der ägyptische Präsident Anvar Sadat diese Schande gutmachen und griff gemeinsam mit Syrien und Jordanien Israel am Tag des größten jüdischen Feiertages „Jom Kippur“ an. Auch diesmal ohne Erfolg. Israel schloss mit Ägypten Frieden im Jahr 1978, zwanzig Jahre später dann auch mit Jordanien, nur mit Syrien hat es keinen Friedensvertrag bis heute.

               Schibli informierte uns über diese Ereignisse aus dem palästinischen Blickwinkel. Über die arabische Ablehnung der Zweistaatslösung von 1947 sagte er kein Wort. Israel vertrieb seiner Meinung nach Palästinenser einfach ohne Grund aus ihrer Heimat. Im Jahr 1967 handelte sich natürlich um eine unverschämte grundlose israelische Aggression und im Jahr 1973 hätten Ägypter Israel bereits vernichtet und die Premierministerin Golda Meier weinte im Telefonat mit Präsident Nixon „Tel Aviv wird fallen“ und dann kamen Amerikaner, und zwangen Ägypter sich zurückzuziehen. Historische Bücher sagen etwas anderes. Weil es den Arabern gelang, die israelische Luftwaffe durch einen Überraschungsangriff am Boden zu vernichten, waren Juden in einer wirklich schwierigen Lage und Golda Meier war sogar bereit, Atomwaffen einzusetzen. Andererseits, die Mobilisierung der israelischen Armee verlief schneller als es sich arabische Führer überhaupt vorstellen konnten (am Tag der Feier „Jom Kippur“ waren die Wege in Richtung Kaserne logischerweise frei) und gerade die Angst vor einem Atomkrieg bewegte die Amerikaner zu einer massiven finanziellen Unterstützung Israels in der Höhe 2,2 Milliarden Dollar – das Wichtigste war, dass Amerikaner Israelis neue Flugzeuge geliefert haben. Danach durfte sich schon General Sharon durch einen überraschenden Selbstmordangriff über den Suezkanal berühmt machen, der den Krieg zu Gunsten Israels entschieden hat.

               Araber stellen sich ständig in die Position der Opfer.

Nicht nur Palästinenser, sondern Moslems allgemein. Für alles ist der böse Westen schuld, das den Erfolgen der arabischen Welt im Wege steht. Deshalb können sie niemals eine Selbstreflexion erreichen, eigene Fehler erkennen und korrigieren und dadurch kann es auch zu keiner Besserung ihrer Situation kommen. Aus der Schiblis Erzählungen konnte man diese Einstellung sehr intensiv spüren. Juden wurden von ihm in die Schlechten und die Schlechtesten unterteilt. Der einzige gute Jude war seiner Ansicht nach Jicchak Rabin und der wurde von Juden im Jahr 1995 ermordet.

               Wenn man durch das Land reist, kann man die Palästinenser einigermaßen verstehen. Es reicht nur an der achtmeterhohen Mauer vorbei zu fahren, die das Land trennt.

Natürlich kann man die Argumentation Israels verstehen, dass sich das Land vor dem Terror schützen möchte und diese Mauer wäre auch legal – hätte sie Israel nicht großteils auf palästinensischem Gebiet gebaut. Es war für mich schockierend, wie Schibli reagierte, als ich Graffiti auf der palästinensischen Seite der Mauer fotografieren wollte. „Das dürfen Sie nicht, hier darf man nicht fotografieren!“

               „Es ist verboten, beim Grenzübergang zu fotografieren, hier gibt es aber keinen.“

               „Es ist sicher irgendwo ein Polizist und dann werden Sie eine hohe Strafe zahlen müssen!“

               Natürlich gab es dort weit und breit keinen Polizisten, letztendlich befanden wir uns in Zone A in Betlehem – die Reaktion Schiblis erinnerte mich aber an ein sehr ähnliches Erlebnis in Ostberlin im Jahr 1981. Die Ostdeutschen hatten damals eine panische Angst sich der Berliner Mauer nur zu nähern, wie heute die Palästinenser.

               Die Israelis sind natürlich Meister der Provokationen. Neben der Mauer, die großteils auf palästinensischem Gebiet verläuft, sind das ihre illegalen Siedlungen.

Also illegal sind sie nach der internationalen Rechtssprechung, nicht aus israelischer Sicht. Das Gebiet von Palästina am Westufer des Jordans wurde im Vertrag zwischen Jassir Arafat und Jicchak Rabin in drei Zonen geteilt, die eine nach der anderen Palästinensern in ihre Verwaltung übergeben werden sollten. In der Zone A sind Städte wie Ramallah, Jericho oder Betlehem. Hier haben die Palästinenser die Zivilverwaltung und Ordnungskräfte inne – also die Polizei, weil sie keine Armee haben dürfen) In der Zone B, die ihnen später übergeben werden sollte und in erster Linie Land betrifft, haben die Palästinenser die Zivilverwaltung, nicht aber die Sicherheit in ihrer Hand. Zone C bleibt in israelischer Macht. Hier darf kein Palästinenser Grund kaufen, ein Jude aber sehr wohl. Diese Zone C gibt es an den Grenzen des Palästinischen Staates, also auch um den Fluss Jordan. Eine Bildung eines vereinten Gebietes des Staates Palästina ist schlicht unmöglich und die Israelis wissen es. Deshalb tun sie, was sie tun.

               Gleich ist es mit Ostjerusalem. Nach dem Ende des Krieges von 1948 verlief die Grenze unter der Mauer der Altstadt, die gänzlich zu Palästina gehörte. Israel besaß das neue, moderne Westjerusalem (deshalb gibt es hier die Knesset – das israelische Parlament). Als die israelische Armee Ostjerusalem eroberte, lebte hier kein einziger Jude. Gerade hier werden neue moderne Siedlungen für Juden gebaut. Die Miete für eine Wohnung in Westjerusalem beträgt um 2000 Dollar monatlich, was sich junge Familien nicht leisten können. In Ostjerusalem kostet die Miete nur einen Bruchteil dieser Summe. Deshalb gehen hierher vor allem junge, kinderreiche jüdische Familien. Heute leben in Ostjerusalem neben 300 000 Araber bereits 150 000 Juden – die Tendenz steigend. In einigen Jahrzehnten werden die Juden in Ostjerusalem die Mehrheit darstellen.

               Übrigens einen Übergang von israelischem zu palästinischem Gebiet würde man auch ohne Mauer erkennen. Wenn in Israel eine fast unglaubliche Ordnung herrscht – vergeblich würde man nach verworfenem Abfall oder einem Zigarettenstümmel suchen, nach dem Überqueren der Grenze lagen die Abfälle entlang der Straßen, in der Mitte der Fahrbahn standen Kafeeverkäufer und auf den Balkons trocknete die Wäsche. Einfach Orient!   

               Natürlich kann Israel im Streit mit Palästinensern viel verständlicher argumentieren, einfach mehr europäisch. Ein genialer strategischer Zug war die Räumung des Gazastreifens, der ganz als Zone A an die Palästinenser übergeben wurde. 5000 israelische Siedler wurden gewaltsam abgeschoben. Heute herrscht hier Hamas und schießt Raketen nach Israel und Israel kann vor der ganzen Welt argumentieren – so schaut es aus, wenn man Palästinenser lässt, sich selbst zu regieren – auf der Westbank hält sich die gemäßigte Fatah nur dank israelischer Unterstützung an der Macht und profitiert von ihrer Loyalität. Die Städte wie Ramallah oder Betlehem haben eine der höchsten Lebensqualitäten in der arabischen Welt – sie hassen trotzdem die Juden verbittert.

               Das tun offensichtlich auch Palästinenser, die auf dem Gebiet Israels leben und israelische Bürgerschaft besitzen (offiziell sind das 1,2 Millionen Menschen, laut Schibli 2,4 Millionen – Schibli glaubten wir aber immer ziemlich ungern, er ließ sich zum Beispiel nicht ausreden, dass die von Israel besetzten Golanhöhen 18 000 km2 groß sind. Weil das ganze Land Israel 21 000 km2 hat, war ich nicht bereit, ihm das zu glauben und ich machte es richtig – es sind natürlich nur 1800 km2). Diese israelischen Bürger arabischer Nationalität haben alle Rechte wie Juden – mit einer Ausnahme, sie haben keine Wehrpflicht. Der Wehrdienst dauert bei jungen Israelis 3 Jahre bei Männern und 2 Jahre bei Frauen. Wir sahen während unseres Besuches viele Soldaten, interessant war, dass die meisten Instrukteure bei verschiedenen Schulungen Frauen waren – übrigens die Uniformen standen ihnen sehr gut.

               Interessant für mich war, dass sich Palästinenser weigerten, den Schekel, also das offizielle Zahlungsmittel Israels, zu akzeptieren. Diese Tatsache war ich bereit in der Westbank zu verstehen, wo Palästinenser wirkliche Probleme haben, die Mauer in Richtung Israel zu überwinden und deshalb hier der amerikanische Dollar eine Parallelwährung und der Euro auch willkommen ist. Wenn aber eine Zahlung in Schekel nicht einmal ein Palästinenser (israelischer Bürger) in Nazareth, also im Gebiet Israels, annehmen wollte, hatte ich dafür kein Verständnis. Sein Argument, er täte das wegen der Inflation, war absolut falsch – der Schekel ist an den Dollar fest gebunden (wie einmal der Schilling an die deutsche Mark) und es kommt zu keinen Kursschwankungen zwischen diesen zwei Währungen. Es handelte sich also um eine rein emotionale Angelegenheit. Und Emotionen im Handel….

               Emotionen gibt es in diesem Land im Überfluss. Schon deshalb, weil dieses Land gleich für drei monotheistische Religionen heilig ist – für Juden, Moslem und Christen.

               In meinem nächsten Artikel in zwei Wochen möchte ich mich auf die Spuren Christi begeben, also die heiligen Stätte der christlichen Religion besuchen. Wer Interesse hat, sollte mich in zwei Wochen wieder besuchen. Entweder deshalb, weil er dort noch nicht war und will wissen, was ihn dort erwarten würde, wenn die Coronapandemie vorbei ist oder um sich eigene Erinnerungen an seinen Besuch aufzufrischen. Beide werde ich auf meiner Website willkommen heißen.