Category: Blog

300 let Lichtenštejnského knížectví

               Vlastně mi toto jubileum uteklo (knížectví bylo vytvořeno spojením hrabství Vaduz a panství Schellenberg dekretem císaře Karla VI. který nese datum 23. ledna 1719). Že se takové jubileum letos slaví, na to mě upozornily až lichtenštejnské poštovní známky, které tento pidistát (šestý nejmenší stát na světě) k tomuto jubileu vydal.

               Proč by nás mělo takové jubileum zajímat? Protože rodina Lichtenštejnů je nerozlučně spojena s českými dějinami a to i dnes. Jejich rodinná hrobka se nachází ve Vranově u Brna v klášteře řádů Paulánů a zde jsou pochována i knížata, která už vládla ve vzdáleném Vaduzu. (Ovšem jenom formálně, ve skutečnosti seděli až do roku 1938 ve Valticích a do Vaduzu se jezdili v létě jen ochladit a ukrýt před otravnými komáry, kterých je v povodí Dyje příliš.) Lichtenštejnové své spojení s našimi zeměmi nikdy nepopírali, a to i když byly jejich rozsáhlé statky v roce 1945 československým státem vyvlastněny. Kníže Hans Adam II. dal hrobku v letech 2012 – 2015 na vlastní náklady restaurovat, přesto že není oficiálně v majetku rodiny. Šlechta, zejména ta vyšší, nemyslí v rámci kvartálů, let ani desetiletí, ale století dopředu. Protože se cítí být vázána tradicí.

               Odkud vlastně Lichtenštejnové pocházejí? O tom není mezi historiky jednota. Zejména co se týká otázky, zda byly dvě rodiny, dokumentované v polovině třináctého století, z nichž jedna měla svá sídla v Frauenburgu a Murau v horním Štýrsku a druhá v Mödlingu v Dolním Rakousku, spřízněny. Když Murau slavilo před dvěma lety 400 let vlády rodiny Schwarzenbergů, tvrdilo se tam, že tyto dvě Lichtenštejnské rodiny spolu neměly pranic společného. Petr Mašek, k jehož práci mám velkou důvěru, tvrdí, že tehdejší hlava štýrské rodiny Oldřich – slavný minesänger – a Jindřich z Mödlingu, který dostal od tehdejšího českého následníka trůnu Přemysla Otakara II. v roce 1249 město Mikulov, byli bratři. Je zřejmé, že k tomuto obdarování došlo u příležitosti svatby tehdy 19-letého Přemysla Otakara s padesátiletou Markétou Babemberskou, dědičkou rakouských zemí. Jindřich z Lichtenštejna musel tedy mít na tomto sňatku, kterým se výrazně rozšířila území podléhající vládě českého království, své zásluhy.  Oba bratři Lichtenštejnové se projevili jako úspěšní oportunisté, v bitvě na Moravském poli stáli už na straně vítězného Rudolfa Habsburského a tak nic nestálo v cestě jejich další kariéře. Tuto schopnost bezohledného oportunismu si Lichtenštejnové podrželi i v budoucnosti a to jim zabezpečilo jejich úspěch, moc i bohatství. V roce 1249 se tedy Lichtenštejnové objevili na moravské půdě. V roce 1394 koupil Jan I. z Lichtenštejna panství Valtice, které se nacházelo tehdy ještě na území Dolního Rakouska. Vybudoval zde své hlavní sídlo a Mikulov na moravské straně hranice ztratil na významu. Kryštof z Lichtenštejna, zvaný Rozmařilý, se zadlužil natolik, že musel v roce 1560 Mikulov prodat. Přesto, že tím Lichtenštejnové ztratili své majetky na Moravě, zůstali se zemskou moravskou politikou nadále svázáni. V té době byli stejně jako naprostá většina české a moravské šlechty protestanti.

               Hvězdná lichtenštejnská kariéra začíná osobou Karla z Lichtenštejna.

Ten se narodil v roce 1569, vystudoval na škole českých bratří v Ivančicích a byl přítelem nejvlivnějšího moravského šlechtice té doby Karla Staršího ze Žerotína. S ním navštěvoval kalvínskou universitu v Ženevě, když předtím od roku 1585 studoval na jiné kalvínské vysoké škole v Basileji. Jeho kariéra začala poněkud obskurně. Lichtenštejn se v roce 1597 zamiloval do čerstvé vdovy po panu Janu III. z Pernštejna, krásné Anny Marie Manrique. Skutečnnost, že spolu měli vášnivý poměr, se kterým se před veřejností netajili ještě v době, kdy měla čerstvá vdova držet předepsaný jednoroční smutek, byla na onu dobu neuvěřitelným skandálem. Lichtenštejn byl dokonce obviňován, že Pernštejnovi pomohl na onen svět a to by ohrozilo především jeho milenku na majetku ale možná i na životě. Lichtenštejn byl prohlášen v českých zemích za „personu non grata“ a uchýlil se zpět do Rakouska. (Anna Marie se provdala v roce 1606 za Bruna II. z Mansfedu.)

               Tato porážka ale nemohla Karla v jeho ctižádosti přibrzdit. V roce 1599 konvertoval ke katolictví – očividně si myslel, že nemá co ztratit a výtky jeho někdejšího přítele Karla Staršího ze Žerotína ho nechaly naprosto chladným. (Žerotín o tom psal Theodorovi Brezovi, následníku Kalvína v Ženevě: „Byl sveden intrikami jezuitů a dvorskými sirénami…“) Jako kompenzaci dostal Lichtenštejn 7. září 1599 dopis od samého papeže Klementa VIII., který mu za jeho konverzi děkoval ve jménu „celého křesťanstva.“ Řadový šlechtic z Valtic se dostal na výsluní a nehodlal ho už opustit. Byl schopný, chytrý, vzdělaný a naprosto bezcharakterní, takoví lidé jsou prostě nezastavitelní. Navíc byl i velkorysý. V letech 1598 – 1605 půjčil císařského dvoru, nacházejícímu se tehdy v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky, více než 500 000 zlatých. Jako protislužbu dostal kromě panství Hustopeče v roce 1599 úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě, v roce 1600 úřad nejvyššího hofmistra císařského dvora v Praze a v roce 1604 se stal dokonce moravským zemským hejtmanem. Dotáhl to u Rudolfa II. až na předsedu císařské tajné rady – aby pak císaře bezohledně opustil. V roce 1607 se vzdal úřadu nejvyššího hofmistra, císař uražený jeho odchodem ho vzápětí zbavil úřadu moravského zemského hejtmana a zřídil komisi, která měla vyšetřit Lichtenštejnovo hospodaření. Karlovi bylo jasné, že mu jde doslova o krk a proto se rychle přidal k arcivévodovi Matyášovi, který se chystal na konfrontaci se svým bratrem Rudolfem. A byl opět na správné straně.

               Nechyběla mu ani odvaha. 7. března 1608 vtrhl se skupinou ozbrojenců na brněnskou radnici a přinutil nového moravského hejtmana Ladislava Berku z Dubé přerušit zemský sněm. K překvapení všech nezasáhl generál Tilly, který stál s císařskými vojáky před městem. Někdy musí mít povstalci a revolucionáři i štěstí. Na novém sněmu v Ivančicích si Moravané zvolili za předsedu zemské vlády právě Lichtenštejna a ten převedl Moravu na stranu arcivévody Matyáše. Lichtenštejn byl zvolen zřejmě jen proto, aby bylo koho popravit, kdyby puč nevyšel, už v červenci zvolil zemský sněm za zemského hejtmana Karla Staršího ze Žerotína (pánové Lichtenštejnovi Annu Marii očividně stále ještě nezapomněli). Matyáš se ale rozhodl svému spojenci jeho frustraci bohatě vykompenzovat. 20 prosince 1608 vyjmenoval Karla z Lichtenštejna dědičným říšským knížetem – a tento titul nosí tedy Karlovi potomci (přesněji potomci jeho bratra Gundakara, protože Karlova větev rodu vymřela) dodnes. Byl to jen formální titul bez příslušného území, přesto se zde jednalo o první krok k dnešnímu významu lichtenštejnského rodu.

               Druhý krok stihl taky ještě Karel, když mu v roce 1614 teď už císař Matyáš svěřil opavské vévodství (titul vévody a knížete jsou víceméně identické, oba patří mezi suverény). V roce 1623 pak po smrti vévody Jana Jiřího Krnovského k tomu přibylo i vévodství Krnovské. Obě tato území byla slezskými údělnými knížectvími, podléhala tedy svrchovanosti českého krále. Tituly vévody opavského a krnovského užívá ostatně i současný kníže Hans Adam II. a opavská orlice je součástí rodové ho znaku.

               Při povstání českých stavů se Karel jako katolík a kníže blízký vídeňskému dvoru stal pro povstalce nepřítelem. Už v roce 1618 se přidal na stranu Ferdinanda II. a do Čech přitáhl až s vojskem generála Buquoye k Bílé Hoře. A po vítězství císařských udeřila pro Karla jeho hvězdná hodina. Šlo o to, že se císař chtěl povstalcům drakonicky pomstít. K tomu potřeboval někoho, kdo by měl odvahu stát se nejnenáviděnějším člověkem v zemi a ochotného odvést tu nejšpinavější práci. Karel byl ochoten. 17. ledna 1621 dostal funkci gubernátora, tedy místodržícího v Čechách. Následovaly popravy, konfiskace, znehodnocení měny a z toho všeho Karel nashromáždil pohádkové jmění, rovnat se mu mohl snad jen Albrecht z Valdštejna. Jinými slovy, v jeho jménu bylo popraveno, vyhnáno ze země nebo ožebračeno 90 procent tehdejší české elity a mnoho z jejího majetku uvízlo šikovnému Karlovi mezi prsty. Díky němu se lichtenštejnské impérium rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů. A protože další Lichtenštejnové po svém předkovi zdědili šikovnost, obsahoval jejich majetek v roce 1945 (kdy byl rodu vyvlastněn) následující panství: Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny a Zábřeh na Moravě, Krnov, palác v Olomouci a dva paláce v Praze).

               V roce 1699 koupil Karlův vnuk Hans Adam I. panství Schellenberg v údolí Rýna na rakousko-švýcarské hranici a v roce 1712 od zadlužených pánů z Hohenemsu i hrabství Vaduz.

A právě před třemi sty lety tedy onoho 23. ledna 1719 byla tato dvě panství spojena dekretem císaře Karla VI. a bylo vytvořeno nezávislé říšské knížectví, podléhající pouze císaři. Tím dosáhli Lichtenštejnové svého cíle být nezávislými evropskými panovníky a těmi jsou dodnes. Nejprve byli v Německém spolku, pak navázáni na Rakousko, ale po roce 1918 se chytře rozhodli pro celní spojení se Švýcarskem, takže dnes (od roku 1924) se v této zemičce na Rýnu platí švýcarskými franky.

               Hlavním městem Lichtenštejnského impéria byly ale až do roku 1938 Valtice (které byly od roku 1920 součástí Československa). Až po Anschlussu Rakouska v březnu 1938 (a po smrti svého otce Františka v červenci stejného roku) se rozhodl kníže Franz Josef II. přeložit své sídlo do Vaduzu – možná i proto, že jeho žena Elsa byla židovského původu a bydlet přímo na hranici nacistické říše mohlo způsobovat hodně nepříjemné mrazení.

V roce 1945 byli Lichtenštejnové v Československu vyvlastněni na základě Benešových dekretů, protože měli mít německou národnost či občanství. Ze spolupráce s nacisty je opravdu nikdo nemohl obvinit, byli stejně jako Schwarzenberkové, Thurn Taxisové či rod D´Este na opačné straně fronty. Na rozdíl od třeba Dietrichštejnů či Trautsmandorfů bylo vyvlastnění neodůvodněné, už proto, že Lichtenštejnové neměli německou národnost, ale národnost vlastní, tedy lichtenštejnskpu. Možná k tomuto postupu přispěl i fakt, že kníže František Josef poskytl na svém knížectví azyl jednotkám Ruské národní armády (takzvaní Vlasovci) a nevydal je do Sovětského svazu, kde by na ně čekala jistá smrt. (Britové například tyto vojáky do Ruska vydali a tito byli všichni popraveni) Nárok na restituce po roce 1989 byl zamítnut, protože restituce se formálně vztahovaly jen na majetek zabavený po roce 1948. Ani s dalšími žalobami Lichtenštejnové neuspěli, definitivní rozsudek padl v roce 2001 u Evropského soudu pro lidská práva. Důsledkem tohoto rozhodnutí byly velmi chladné vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem, k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů došlo až 8. září 2009.  A v letech 2012 – 2015 dal pak kníže, jak už jsem vzpomenul, jako znak dobré vůle zrekonstruovat rodinnou hrobku ve Vranově, i když oficiálně knížecímu rodu nepatří.

Zde leží jak zakladatel slávy rodu Karel, tak jeho vnuk Hans Adam, který vytvořil knížectví v povodí Rýna. Poslední pohřeb se zde odehrál v červenci 1938, kdy zde byl k poslednímu odpočinku uložen kníže František I. Jeho syn František Josef II., jak už jsem vzpomenul, se po smrti otce přestěhoval do Vaduzu a je pochován tam.

               Přesto, že se jim nepodařilo dostat zpět majetky na Moravě, jsou Lichtenštejnové nejbohatším rodem v Evropě. Přitom se nejedná o jejich území (je to asi jediný stát na světě, který nemá hlavní město, Vaduz totiž nemá městská práva, je jen „Marktem“ tedy trhem, čili něco jako střediskovou obcí.) Na 160 km2 zde žije asi 37 000 obyvatel. Jenže jen v Rakousku vlastní Lichtenštejnové 15 000 hektarů pozemků (s hradem Riegersburgem, kde občas vystavují své korunovační klenoty a požadují za to vstupné 20 Eur), Forbes odhaduje jejich majetek na 4,5 miliardy dolarů. Čili zas až tak špatně se jim nedaří a snad tedy někdy ztráty majetků na Moravě jednou stráví. I když ztráta jejich hlavního města – Valtic s letním zámkem v Lednici, zřejmě bolet nepřestane. Vaduzský hrad na skále nad městem (pardon, trhem) v porovnání s Lednicí je skutečně nepohledný a možná i nepohodlný.

               Lichtenštejnsko je ústavní monarchií, která svému vládci vymezuje téměř středověké pravomoci. Existuje sice parlament s 25 poslanci (ženy smějí v Lichtenštejnsku volit až od roku 1984, zřejmě bylo Lichtenštejnsko v zavedení ženského volebního práva poslední na světě), ovšem konečné slovo má vždy panovník. A díky daňovému ráji, bankovnímu tajemství ale i členství v Evropském hospodářském prostoru a celní unií se Švýcarskem se poddaným daří tak dobře, že nemají zájem na osvědčeném způsobu vlády osvíceného panovníka něco měnit.  

Současný kníže Hans Adam II.

               Lichtenštejnové byli prostě vždycky šikovní. Nechápu, proč jim upřeli českou národnost.

Cividale die Friuli

               Im Jahre 568 erschien im Osten Italiens ein neuer, im Lande noch unbekannter germanischer Stamm, die Langobarden. Die Barbaren  aus dem Norden (sie lebten bis zu diesem Zeitpunkt im Bereich des heutigen Österreichs, Ungarns, Tschechiens und der Slowakei) überwanden ohne Widerstand die Festungskette „Claustra Alpium Juliarum“ im Birnbaumwald, die eine Verteidigung Italiens bilden sollte, diese aber nicht bildete, weil es niemanden gab, der die Befestigung  verteidigen würde. Italien befand sich nach einem vernichtenden zwanzigjährigen Krieg zwischen Ostgoten und Byzantinern im Zustand eines absoluten Kollapses. Der Krieg gewannen zwar im Jahr 555 die Byzantiner, es war aber ein wirklicher Pyrrhussieg, den sie mit absoluter Erschöpfung bezahlten. Jetzt hatten sie keine Kraft mehr, sich gegen die neuen Eindringlingen zu wehren.

               Die erste Stadt, die den Langobarden im Wege stand, war Civitas d´Austria (also in Übersetzung „Die Oststadt“) ehemaliges Forum Julii (Juliusmarkt). Diesen Namen trug die Stadt nach ihrem Gründer Gaius Julius Caesar. Der Name Forum Julii hört man auch heute noch in dem Namen der Provinz Friul, er ist also nicht vergessen. Langobarden nahmen die Stadt widerstandlos ein und errichteten hier ihr erstes Herzogtum in dem neuen Land. Langobarden bemühten sich nie einen zentralisierten Staat zu bilden, jeder Häuptling herrschte mehr oder weniger unabhängig von der zentralen Macht und ihr König hatte ähnliche Befugnisse wie der heutige österreichische oder deutsche Präsident, also in erster Linie repräsentative Aufgaben.

               Langobarden zogen dann weiter nach Westen, bildeten weitere Herzogtümer in Verona, Brescia, Pavia und weiter südlich dann in Spoleto und Benevent. Civitas d´Austria war aber die erste. Weil Italiener diesen lateinischen Namen nie richtig auszusprechen vermochten, verstümmelten sie ihn einfach auf Cividale, und dieser Name blieb der Stadt bis heute.

               Cividale ist ein kleines Nest mit 11 000 Seelen, es ist aber eines Besuches wert. Es liegt am Fuß der Julischen Alpen, durchquert von dem reißenden Bergfluss Natisone, der der Stadt ein spezifisches Flair verleiht.

Man verlässt die Autobahn bei Udine und nach sechzehn Kilometern ist man am Ziel. Aufpassen, der große kostenlose Parkplatz beim alten Bahnhof ist am Samstag (ähnlich wie in vielen anderen italienischen Städten) wegen eines Marktes gesperrt. Und ein riesiger freier Platz gleich gegenüber steht nur für autorisierte Fahrzeuge zu Verfügung, es handelt sich also um ein Privatgrundstück, wo auf Sie eine Strafe wartet. Aber auch am Samstag ist es kein Problem, einen Parkplatz nahe dem  Stadtzentrum zu finden, das Städtchen ist klein und lieb – einfach gastfreundlich.              

               Auf dem Platz vor dem Rathaus steht eine Statue des Stadtgründers Gaius Julius Caesar.

Das Rathaus ist ziemlich klein. Es ist ein aus Backsteinen erbautes Gebäude und auf seiner Fassade sind noch Reste des venezianischen Löwen sichtbar, den die Bewohner der Stadt im Jahr 1797, als die Venezianische Republik nach Besetzung durch Napoleon und aufgrund des Friedens von Campo Formio zu existieren aufgehört hatte, aus lauter Freude auskratzten. Unter die venezianische Herrschaft gelang Cividale im Jahr 1421.     

               An die Zugehörigkeit zu Venedig erinnert die Tätigkeit des Architekten Andrea Palladio. Seine Werke findet man in jeder Stadt der Serenissima und wenn man kein Gebäude von Palladio in einer solchen Stadt gefunden hat, dann hat man halt nicht sorgfältig gesucht. Auf der „Piazza del Duomo“ gibt es den nach seinem Projekt gebauten Palast „Palazzo pretorio“ oder auch „Palazzo dei Provveditori Veneti“ genannt, in dem sich heutzutage das „Museo archeologico nationale“ mit einer Ausstellung zur römischen und langobardischen Vergangenheit der Stadt befindet. Schade, dass die ursprüngliche Fassade von Palladio im neunzehnten Jahrhundert klassizistisch umgebaut wurde, das originale Gebäude gefiel mir mehr – das Modell des Palastes aus dem sechzehnten Jahrhundert befindet sich im Museum. Auf seine langobardische Vergangenheit ist die Stadt gehörig stolz, das ganze Obergeschoß zeigt Ausgrabungen aus der Zeit der langobardischen Herrschaft, die im Jahre 774 durch den Einfall der Franken zu Ende ging. Cividale verlor seine Unabhängigkeit und wurde zum Teil des neuen fränkischen Herzogtums Verona. Aus Cividale stammte aber der Historiker Paulus Diaconus, der die Geschichte seines Volkes schrieb. Er lebte in den Jahren 725 – 797 und erlebte also den Untergang des Reiches seines Volkes. Er entschied sich die Geschichte der Langobarden zu schreiben, damit das Volk nicht vergessen wird. Das ist ihm gelungen. Cividale kommt in seinem Buch „Historia Langobardorum“ natürlich nicht kurz. Und es ist ihm dafür auch dankbar. Es gibt hier einen schönen Platz „Piazza Pauli Diaconi“ , es gibt hier sein Haus und ein Konvikt, also eine Schule, die seinen Namen trägt. Sie befindet sich am linken Ufer des Flusses inmitten eines großen Parks.

               Neben Paulus Diaconus rühmt sich Cividale noch einer berühmten Persönlichkeit, der Schauspielerin Adelaide Ristori. Diese Dame, die in den Jahren 1818 – 1906 lebte, machte ihren Geburtsort nicht nur in Italien berühmt. Ihre Karriere begann in Parma, sie spielte aber auch in Paris oder in Konstantinopel. An sie erinnert ein großes Denkmal vor dem Theater – mit ihrer Statue und Symbolen der berühmtesten ihren Rollen, der Medea.

Übrigens muss ich in meinem Artikel über Cividale etwas verraten, was ich in der Zeit, als ich meinen Artikel über Vicenza schrieb, noch nicht gewusst habe. In Cividale verbrachte nämlich Luigi da Porto einen großen Teil seines Lebens. Er war ein gebürtiger Vicenzaner (dort hat er auch eine Erinnerungstafel, über die ich aber während meines Besuches in seiner Stadt nicht gestolpert bin). Sagt euch dieser Name nichts? Das ist keine Schande, ich wusste über diesen Herrn auch nichts, bis ich ihm in Cividale begegnet bin. Dieser Herr lebte in den Jahren 1485 – 1529 und war ein Hauptmann der venezianischen Kavallerie (stationiert in der Grenzstadt Cividale). Er ist unter anderem auch Autor einer Novelle „Neu geschriebene Geschichte zweier erhabener Geliebten.“ Noch immer nichts?

Also gut, die Geschichte des Luigi da Porto spielt sich in Verona in der Zeit der Herrschaft der Familie Della Scala und die Hauptpersonen heißen Romeus und Giulietta. Außerdem findet man hier Figuren, die mit Mercurio, Tybalt, Laurenzio oder Paris ident sind. Also, sind wir jetzt schon zu Hause? Die Novelle wurde ein Jahr nach dem Tod des Autors veröffentlicht, also im Jahr 1530. In den Jahren 1594 – 1596 schrieb ein gewisser William Shakespeare die Geschichte ab und wurde dadurch berühmt. Shakespeare schrieb aber nicht direkt von Luigi da Porto ab, so gut Italienisch konnte er offensichtlich nicht. Er folgte bereits einem anderen Plagiator Arthur Brookes, der im Jahr 1562  „The Tragicall Historye of Romeus und Juliet.“ veröffentlichte. Shakespeare reichte es also, von ihm abzuschreiben. Allerdings nur aus seiner Feder bekam die Geschichte die unwiderständliche Poesie,  derentwegen wir noch immer das Theater besuchen und Millionen Touristen nach Verona strömen. Also Plagiator oder nicht, berühmt ist Shakespeare, obwohl die Geschichte Luigi da Porto frei erfunden hatte. Möglicherweise erfand er die Geschichte nicht frei, sondern beschrieb seine eigene Liebesgeschichte, die allerdings nicht so tragisch endete – der Bote kam in seinem Leben offensichtlich noch rechtzeitig, um den Selbstmord der Liebenden zu verhindern. Wäre er nicht rechtzeitig gekommen, wäre die Welt um einen Grundstein ihrer Kultur ärmer.

Aber zurück zu der langobardischen Geschichte der Stadt, auf die Cividale so stolz ist. Paulus Diaconus beschreibt die Tragödie, die die Stadt im Jahr 610 heimgesucht hat. Damals fielen in Italien Avaren ein und der Herzog von Cividale Gisulf II. verlor in der Schlacht gegen sie das Leben. Seine Witwe Romilda zog sich mit ihren Kindern hinter die festen Mauer von Cividale zurück, sie war aber  von der Schönheit des Häuptling des Avaren angeblich so hingerissen, dass sie selbst die Tore der Stadt geöffnet hat, beeindruck von dem Versprechen, dass sie der Häuptling heiraten würde. Avaren plünderten die Stadt, töteten die Männer, Frauen und Kinder schleppten sie in die Sklaverei ab. Die wollüstige Romilda verschwand spurlos. Ihre Söhne Raduald und Grimoald retteten sich durch Flucht aus der Stadt (möglicherweise erkannten sie rechtzeitig die Absichten ihrer Mutter) und flohen nach Süden nach Benevent, wo sie beide einer nach dem anderen zu Herzögen wurden und Grimoald wurde letztendlich sogar der König der Langobarden in Pavia.

               Aus dieser Tragödie erholte sich die Stadt natürlich schon seit langer Zeit, das Museum zeigt die Lebensart der Langobarden, ihre Begräbnisbräuche, es ist sicher besuchswert. Man kann eine gemeinsame Karte für drei Museen kaufen. Neben dem „Museo archeologico“ kommt noch das „Museo cristiano“ mit einem hinreisenden Altar aus Stein des Königs Rachtis und mit dem Baptisterium aus Marmor des Patriarchen Kalixt dazu. Der Altar ist mit typischen Reliefs des frühen Mittelalters geschmückt, mit ziemlich naiv wirkenden Gesichtern der Figuren.  Es ist auffällig, dass die Mundwinkel in allen Gesichtern nach unten zeigen, also keine einzige lacht oder lächelt. Das Lachen war im Mittelalter verpönt, wer darüber mehr wissen möchte, dem kann ich den genialen Roman von Umberto Eco „Der Name der Rose“ empfehlen.

Im Museum gibt es auch den Thron der Patriarchen, auf dem 26 Patriarchen von Aquileia gekrönt wurden. Das dritte Museum auf dem gemeinsamen Ticket ist das Kloster „Santa Maria in Valle“ mit einer Kapelle aus langobardischer Zeit „Tempietto langobardo“. Es wäre das reinste Beispiel langobardischer Architektur, wenn man das Kloster des Heiligen Salvators in Brescia ausklammern würde. Der Marmorsaal wird bis heute genutzt, die Fresken der Mauern sind natürlich jünger, derzeit wird die Innenausstattung aus Holz renoviert. Faszinierend ist das Marmorrelief über dem Eingang mit dem Motiv der Trauben und Weinblätter – es ist eine wahre Filigranarbeit – und das aus Marmor!

Das Kloster hat einen unglaublich unregelmäßigen Kreuzgang. Bisher war in jedem Kloster, das ich besucht hatte, der Kreuzgang viereckig. Nicht so ist es in Cividale. Möglicherweise deshalb, weil der Kloster auf einem steilen felsigen Ufer des Flusses steht und deshalb ist der Kreuzgang von einer undefinierten Form – einfach vieleckig – die Italiener waren immer sehr kreativ – und das sind sie immer noch. Wenn man die felsige künstliche Höhle am Flussufer besuchen möchte – Hypogeo Keltiko – wahrscheinlich aus keltischer Zeiten, also noch bevor hierher der große Gaius Julius mit seinen Legionen kam, muss man den Schlüssel im Kloster ausborgen. Hypogeo ist nur ein paar Schritte vom Kloster entfernt.

               Der Dom von Cividale ist ein monumentales Gebäude in einem ziemlich inhomogenen Stil. Die ursprüngliche romanische Kathedrale wurde am Anfang des sechzehnten Jahrhunderts von Pietro Lombardo und Bartolomeo delle Cisterne im Stil der Renaissance umgebaut. An die Fassade wurde dann ein Barockvorbau angehängt und letztendlich wurde das Gebäude mit Mauern im klassizistischen Stil umzingelt. Also ein bisschen Chaos, aber das sind wir in Italien natürlich gewohnt. Die Kathedrale ist monumental, wie alle italienischen „Duomos“ und im  Jahr 1909 wurde sie vom Papst Pius X. zu „Basilica minor“ erhoben. Faszinierend ist ein riesiges gotisches Kreuz, das eine bewegte Geschichte hinter sich hat, und sehenswert ist eine barocke Statue Jungfrau Maria mit Jesuskind (offiziell heißt der Dom „Il Duomo di Santa Maria Assunta).

               In der Stadt gibt es eine Menge mittelalterlicher Häuser, meistens sehr schön rekonstruiert mit typischen vorgeschobenen Portalen, man stolpert über Geschichte auf jedem Schritt und Tritt und das gefällt einem Historiker wie mir natürlich sehr.   

               Das Symbol der Stadt ist „Ponte diavolo“, also „Die Teufelsbrücke.“

Es gibt zu ihr natürlich die übliche Legende – weil die Bürger der Stadt nicht im Stande waren, den Fluss mit einer Brücke zu überqueren, holten sie sich die Hilfe des Teufels. Der war einverstanden, als Lohn verlangte er aber die Seele des ersten Menschen, der die neue Brücke betreten würde. Er glaubte, dass es eine bedeutsame Persönlichkeit sein würde, die die neue Brücke einweihen würde. Die schlauen Bürger von Cividale trieben aber einen Hund auf die neue Brücke. Natürlich bietet sich eine gerechtfertigte Frage an – hat ein Hund eine Seele? Schwer zu sagen, wen der Teufel letztendlich als Lohn für seine Arbeit geholt hat, er hat aber, wie wir wissen, eine bestimmte Schwäche dafür, die Falschen zu nehmen und die, die sich den Aufenthalt in der Hölle längst verdient hätten, lässt er auf der Welt unverhältnismäßig lange herumlaufen und ihr Unwesen treiben.

               Die Brücke ist monumental, es ist ein dankbares Motiv für Fotos, mit ein bisschen Glück kann man alle vier Glockentürme der Kirchen, der Stadt, die absolut ident sind, auf ein Foto bringen,.

Es ist der Dom, die Kirche Santa Maria in Valle, die Kirche des heiligen Petrus und Blasius ( mit wunderschönen Fresken an der Fassade) und die Kirche des heiligen Franziskus, die nicht mehr der Kirche, sondern als Saal für Ausstellungen und kulturelle Veranstaltungen dient. Das Gebäude des Franziskanerklosters ist imposant, am bestens sieht man das, wenn man auf den Stiegen neben der Brücke zu einer kleinen Plattform am Ufer des Flusses absteigt – der Abstieg zahlt sich aus.

               Die Brücke wurde im ersten Weltkrieg vernichtet. Nach dem Durchbruch der deutschen Divisionen, die den Österreichern zur Hilfe gekommen waren, bei Caporetto (heutiges Kobrid in Slovenien) steuerten die Deutschen ihren Vormarsch direkt auf Cividale zu. Als die deutschen Soldaten ins Stadtzentrum eindrangen, sprengten die sich zurückziehenden Italiener die Brücke, um sich von den siegenden Feinden abzusetzen. Es gelang ihnen trotzdem nicht, der italienische Rückzug kam nur am Fluss Piave viel weiter westlich zum Stillstand. Die Brücke wurde im Jahr 1918 neu gebaut, dieses Datum steht auch in ihrer Konstruktion geschrieben, sie wurde aber treu nach dem ursprünglichen Bau nachgebaut

               An den ersten Weltkrieg, der die Stadt nicht gerade schonend behandelte, erinnert ein kleines, aber liebes Museum „Museo della grande guerra“ im Gebäude des ehemaligen Bahnhofs. Dieses Gebäude diente in der Zeit der italienischen Offensiven am Fluss Isonzo ( in den Jahren 1915 – 1917 unternahmen hier Italiener elf Offensiven – so genannte Isonsoschlachten) als der Ausgangspunkt für die Versorgung der italienischen Armee – von hier fuhr der Zug mit Munition, Vorräten und Soldaten bis ins Städtchen Sužid hinter der Front. Heute wird hier in einigen Sälen der Krieg aus italienischem Blickwinkel in Fotografien und Karten dokumentiert. Es gibt hier einen Schützengraben mit originellen Holzbalken aus den Kriegsschauplätzen, wo man die klaustrophobische Authentizität des Schutzgrabenkrieges erleben kann.

Der Eintritt ist kostenlos, es gibt lediglich freiwillige Spender,, der dortige Angestellte war so begeistert von der Tatsache, dass Gäste kamen, dass er uns nicht in Ruhe ließ. Mit einem unglaublichen Enthusiasmus erzählte er uns  alles, was sich in den Jahren 1915 – 1917 abspielte, weil er aber italienisch sprach, verstand ich nur einen kleinen Bruchteil davon, was er uns mitteilen wollte.

               Ach so, natürlich – in Italien darf nicht ein Tipp für ein gutes Essen fehlen. In Cividale gibt es eine lokale Spezialität „Gnocchi di susine“. Wenn man sie bestellt, wird man überrascht. Es handelt sich um typische tschechische Zwetschenknödel aus Kartoffelteig mit Zimt und gerösteten Semmelbröseln. Wie die nur herkamen? Möglicherweise doch eine Erinnerung an das alte gute Österreich-Ungarn!    

          

Veřejné dopravní prostředky

               Zlobíte se na ně, že nejezdí včas? Že jsou přecpané? Že se řidiči na vás neusmívají? Pak zkuste použít síť veřejné dopravy v Itálii. Byli jsme na výletě s oddělením v Toskánsku. Protože jsem nepokojný duch, rozhodl jsem se pro individuální program. Zatímco se celá skupina vydala autobusem z Poggibonsi do Voltery a St.Giminagna, já jsem chtěl vidět za každou cenu legendární náměstí v Sieně, na kterém se pořádá legendární Palio, tedy sienské dostihy. Protože večeřet se mělo v St. Giminagnu, vzdáleném od Sieny 17 kilometrů, zdálo se mi hračkou takový individuální program zvládnout. Pro jistotu jsem si ještě zapsal číslo mobilního telefonu naší staniční sestry Gudrun a vyrazil vlakem do Sieny.  Což o to, město bylo opravdu krásné, užil jsem si espresso na náměstí Piazza del Campo, a okolo druhé odpoledne jsem se začal starat, jak se dostat do St.Giminagna, které taky mělo stát za návštěvu. Na autobusovém nádraží v Sieně stála u jedné zastávky cedulka s nápisem St.Gimignano 14:30. Potěšil jsem se a postavil se na zastávku. Mírně mne rušilo, že jsem tam stál úplně sám. Když se do tři čtvrtě na tři stále žádný autobus neobjevoval, vydal jsem se na informace. Seděla tam krásná mladá černovlasá Italka s výrazem sfingy. To proto, že se s ní právě snažila navázat verbální kontakt skupina mladých Irů. Marně. Dívka na ně hleděla hlubokýma černýma očima, usmívala se a nereagovala  slovem ani úsměvem. Angličtina byla pro ni očividně nesrozumitelným shlukem zvuků a nehodlala se tím nechat vyvést z duševního klidu. Když Irové plačky odešli, byla řada na mně. Jako absolvent 13 lekcí italštiny pro samouky (v lekci čtrnáct začíná pasívum a to jsem už vlastními silami nezvládl) jsem se pokusil získat vysvětlení, proč se autobus do St. Gimignana nedostavil v 14:30 na zastávku. Slečna odměnila mou snahu nepatrným úsměvem sfingy, vzala papírek a napsala na něj 16:00. Řekl jsem „Grazie,“ a odešel na zmrzlinu. Deset minut před čtvrtou jsem ale stál na zastávce s nápisem St. Gimignano opět sám. To mne znepokojilo. Zastavil jsem dobře oblečeného Itala a zeptal jsem se jej, zda umí anglicky. Usmál se na mne a utekl. Druhého jsem se už pro jistotu ptal mou italštinou pro první třídu základní školy. Projevil pochopení. Na Italech je úžasné, že se domluví s každým, i když jejich jazyk neovládá. Prý to (podle synova kolegy na studiích pocházejících z jižního Tyrolska) spočívá v tom, že Italština se ze 60 procent skládá z pohybů rukou a nohou a na verbální komunikaci zbývá jen oněch 40 %. Popadl mne za ruku a odvedl mne přes celé autobusové nádraží na zastávku, kde se tísnilo několi desítek lidí. Ukázal na cestu před chodníkem, řekl „St. Gimignano“ usmál se a odešel. Přesně v 16:00 se na oné zastávce objevily až tři autobusy. Dva měly nápis Florencie, jeden pak Abruzzo. Vstoupil jsem do prvního a zeptal se řediče „St. Gimignano?“ Zavrtěl hlavou a ukázal mi, abych vystoupil. V druhém autobusu se řidič se mnou ani nepokoušel diskutovat. Prostě vstal, vzal mne za ruku ruku, převedl mne přes celé autobusové nádraží a postavil mne na úplně jinou autobusovou zastávku. Pak mi zamával a zmizel. Zmocňovalo se mne zoufalství. O půl páté přijel k zastávce autobus a nápisem – Florencie. Vyrazily mi slzy zoufalství. „St. Gimignano,“ vyrazil jsem zoufale po vstupu do autobusu. „No,“ pravil muž v perfektně padnoucím modrém obleku se slunečními brýlemi, jehož jsem považoval za řidiče, protože seděl na jeho sedátku. „Poggibonsi.“  „St. Gimignano,“ trval jsem na svém. Usmál se: „Poggibonsi – St Gimignano.“ Zavrtěl jsem hlavou „St. Gimignano diretto.“

„No diretto,“ odpověděl s přehledem. „Poggibonsi diretto.“ Rezignovaně jsem si sedl na jedno ze sedadel a čekal, co se stane. Stalo se. Něco, s čím jsem nemohl počítat ani ve zlém snu. Do autobusu vstoupila krásná mladá dívka se slunečními brýlemi, oblečená do stejného obleku, jako onen muž, s nímž jsem se právě bavil. Nebylo mi úplně jasné, co tam hledá, při svém vzhledu se mohla živit určitě velmi dobře i jinak než jako řidička autobusu. Uniforma jí sice slušela, ale v plavkách by určitě vypadala ještě líp. Onen muž jí zdvořile uvolnil místo a sedl si na sedadlo za ni. A ona vyrazila. Během několika sekund mi bylo vše jasné. Jednalo se o zkušební jízdu a ono děvče to zřejmě zkoušelo poprvé. Řítila se uličkami Sieny a pak uzoučkými cestičkami Toskánska, celou dobu se opíraje o klaksón, který nepřestával troubit. Bylo to prozíravé, auta jí uhýbala z cesty a mizela v příkopech a vedlejších uličkách. V Col Val d´Elsa však i tato taktika selhala. Zatáčka byla prostě příliš prudká a dívka vjela do protisměru. Během několika sekund se vytvořila neprostupná stojící kolona za ní i před ní. Doprava v Col Val d´Elsa a zřejmě i v širokém okolí ustrnula v naprosté nehybnosti. V nesmírném hluku křičících a divoce gestilujících Italů jsem pochopil, že se odtud už nikdy nedostanu. Že nás bude vysvobozovat vrtulník a večeře s naší skupinou v St. Gimignanu je definitivně ztracena. Vytáhl jsem rezignovaně mobilní telefon a zvolil Gudrunino číslo. Pozdravila mne hlasová schránka, milá Gudrun zapomněla telefon zapnout. Oblil mne studený pot a cítil jsem se ztracen, jako ještě nikdy. Po několika minutách se začalo něco dít. Zřejmě se někde v nedohledné dálce podařilo nějakému autu z kolony zacouvat do vedlejší uličky, do dvora, do průjezdu nebo někomu do dveří, každopádně, protože ho všichni z onoho protisměru o ty dva metry dozadu následovali, vzniklo tak před autobusem něco málo prostoru. Instruktor pak převzal volant a neuvěřitelným manévrem dostal autobus do správného směru. Pak ale bohužel předal volant opět oné krásné slečně. Na výjezdu z Col Val d´Elsa narazila do auta, jež před ní zastavilo před vjezdem na hlavní ulici. Po cestě se rozletělo sklo z brzdových světel. Naštěstí tam stáli carabinieri. Ti nedovolili poškozenému řidiči ani vystoupit z auta, taková lapálie jim očividně nestála za to, aby vytvořili zácpu na dalších několik let. Jenom mávali rukama a dávali najevo, že je třeba jet dál. Přesto jsem do Poggibonsi dorazil s 40 minutovým zpožděním, což znamenalo, že – skutečně existující – přípoj do St. Gimignana odjel před deseti minutami. Další jel za hodinu a půl. Tedy měl jet. Jenže se neobjevil a mne se zmocňovalo tiché zoufalství. Jedině skutečnost, že se se mnou na zastávce stáli oni Irové, jež jsem poznal na informacích v Sieně a kteří měli očividně stejný cíl jako já, mi dodávala naději. Velká jistota to ale nebyla. Klíčilo ve mně podezření, že se drží spíše oni mne než já jich, protože jsem uměl italsky o oněch 13 lekcí pro samouky lépe než oni. Ne, není třeba dále napínat. Autobus opravdu přijel. Sice o půl hodiny později, než měl a z opačné strany, než jsem předpokládal, ale všechno dobře dopadlo. Dopravil jsem se posledním autobusem do nočního St. Gimignana a nějakým zázrakem, který si nedovedu dodnes vysvětlit, jsem našel i naši skupinu, večeřející v jednom z mnoha lokálů v zadním uzavřeném traktu. Ale italský číšník, vidící mé zoufalství, pochopil ihned, že někoho hledám i koho a zavedl mne k rakouským krajanům.

               Takže jestli se vám chce nadával na veřejné dopravní prostředky v Česku, prosím. Ale sedmnáctikilometrová cesta ze Sienny do St. Gimignana trvala mně pět a půl hodiny. Proč jsem nešel raději pěšky? Už jste někdy potkali na úzké polní cestě troubící autobus s krásnou dívkou se slunečními brýlemi za volantem? Myslíte, že by se to dalo přežít?

Musíme si zvykat

               Asi nám opravdu nic jiného nezbývá. Svět se mění, nemusí se nám to líbit, ale zastavit se ta změna očividně nedá. Je jedno, že se Guth-Jarkovský obrací v hrobě, současným hlasatelům morálky je stejně ukradený, přesněji nevědí vůbec, kdo to byl.

               Seriál „Most“ má úžasnou sledovanost, televize Barrandov taky. Co mají ty dvě věci společného? To vyjádřil rómský herec, který ztvárnil v seriálu Frantu „Když může mluvit sprostě pan prezident, proč bychom nemohli my?“

               Trefil hřebík na hlavičku. Prezident je demokratický zvolený reprezentant státu, morálka, kterou hlásá, je obrazem vůle většiny národa. I jeho slovní vyjadřování, i jeho konzum alkoholu i cigaret. To vše je jeho působením legalizováno a povzneseno do akceptovatelné úrovně. Tečka!

Kdysi se bouřila římská nobilita proti skutečnosti, že se volební kampaň jistého Gaia Julia Césara zvrhla natolik, že jeho protivník Bibulus býval při opuštění svého domu chátrou poléván výkaly, až si vůbec netroufal vyjít na ulici. Výsledek se ale dostavil. Kdo zná jméno Bibulus a kdo César? Můžeme se sice pohoršovat, krčit nos či obočí, ale slova „ty vole“ a „ty píčo“ budeme zřejmě slýchávat ve veřejných prostorách stále častěji. Jestliže je dříve určitá část obyvatelstva používala, přesto se za ně tak nějak skrytě styděla, měla pocit, že je to sice součást jejich identity, ale že se na to na veřejnosti tak nějak nesluší. Teď ten pocit mizí, výše jmenované věty jsou politikou i „uměním“ legalizovány, staly se tedy součástí každodenního života a musíme se s tím smířit. Protože proti tomu nic nenaděláme.

               Jako s mnohými jinými věcmi, které jsou ještě mnohem bolestivější. Před nedávnem jsem četl v rakouském tisku oslavný článek maďarského žurnalisty na Viktora Orbána a jeho politiku. Podle něho existuje v Maďarsku stále ještě nezávislá žurnalistika, i když už nemá místo v novinách a v televizi (ale internet ještě není cenzurován), jsou zde svobodné volby, i když se volič o opozičních politicích mnoho nedozví, ekonomika roste a prosperuje díky dotacím z Evropské Unie a není pravda, že je současná vláda korupční, i když onen novinář připouští, že pokud člověk současné vládce zná, může pohádkově zbohatnout. To mi připomnělo výrok Václava Klause, že ani v České republice nikdy korupce nebyla, že byli jen šikovní lidé. Viktora Orbána se tedy nezbavíme, očividně se už s jeho politickou nezranitelností smířila i intelektuální vrstva a je ochotna mu sloužit. A podporovat jeho kampaně, kdy našel protimaďarské spiknutí dokonce už i ve spolku Georga Sorose s Jeanem- Claudem Junckerem a štve proti nim na předvolebních plakátech. Bezmocná Evropa jeho řádění jen přihlíží. Vzpomněl jsem si na knihu Michela Houellebecqua „Podrobení“. Intelektuálové nejsou jednotná skupina, která by ve společnosti udávala tón. Vždy se najde podstatná část z nich ochotná sloužit jakékoliv moci – mají příliš mnoho co ztratit, pokud budou odporovat a snadno získat kolaborací. Viktora Orbána se tedy nezbavíme – musíme si na něho a na jeho způsob politiky zvyknout. Pokrčit rameny a dívat se jinam.

               Vladimír Putin má podporu v ruském obyvatelstvu okolo 80 procent a ta neklesá. Dobyl pro Rusy, kteří se nikdy nevzdali svého imperiálního myšlení Krym, vyhrál válku v Sýrii, poslouchají ho satelity na východní Ukrajině, v Jižní Osetii nebo v Abcházii. Opozice sedí na rozdíl od Maďarska, kde se přece jen může procházet svobodně po ulici, ve vězení, odpor proti zvýšení věku odchodu do důchodu byl jen bouří ve sklenici vody, Rusové si svého Vladimíra nenechají vzít. A on a jeho lidé se budou dále míchat do všech evropských a amerických voleb aby je ovlivnili v zájmu Ruského impéria, v příštích měsících musíme počítat s velkou aktivitou před evropskými volbami, Rusko má eminentní zájem, aby vyhrály strany EU nepřátelské a konečně tento experiment vzájemné mírové spolupráce na kontinentě ukončily. Musíme se na to zvykat, změna na moskevském trůnu se očekávat v dalších několika desetiletích nedá.

               Erdogan v Turecku sice likviduje ekonomiku, útočí na banky, na prodejce potravin. Nejnověji nechal prodávat ze státních zásob státem dotované potraviny, aby mohl obvinit privátní prodejce z předražování a ožebračování jeho voličů. Že tím ony privátní obchody poškodí či dokonce zničí, je mu jedno, jde o moc a o její upevňování. Je možné, že to v Turecku nakonec skončí jako ve Venezuele, ale Erdogan zůstane u moci (ostatně ani Maduro se navzdory sociálně ekonomické katastrofě ve své zemi stále ještě drží u moci a dokáže stále mobilizovat davy svých příznivců, kteří jsou ochotni za ideu komunismu i hladovět). Erdogana se nezbavíme, musíme si na něho, na jeho útoky proti evropským hodnotám, na jeho štvaní tureckých menšin v evropských státek proti jejich systémům a demokracii zvykat. Jiné už to nebude. Čím hůř se bude dařit Turkům v Turecku, o to víc bude jejich sultán potřebovat odvést pozornost a obviňovat z neúspěchů zahraniční nepřátelské síly. Spiknutí potřebuje každý diktátor stejně jako válku. Erdogan má sice Güllena a Kurdy v Sýrii, proti kterým už hoří netrpělivostí zahájit „svou“ válku, ale ani to mu nemusí vystačit navždy. Kurdy nikdo chránit nebude, musíme si zvyknout, že jsou chudáci, prostě se špatně narodili, kdo jim za to může? Ostatně naši občané si už zvykli, návštěvnost Turecka českými turisty už zase stoupá, koho by zajímala politická situace v zemi, když je dovolená u moře levná.

               Saúdskoarabský princ může nechat rozsekat na kousky svého kritika novináře a přečká to ve své funkci, samozřejmě i díky podpoře nejmocnějšího muže planety, který by s novináři nejraději dělal totéž, ale bohužel nemůže. Muhammad bin Salmán teď cestuje po Asii, uzavírá smlouvy s Pákistánem, Indií a Čínou, místní politici mu padají kolem krku a indický premiér dokonce porušil protokol, když mu přijel naproti až na letiště.  Jde o peníze a ty nemají morálku. Musíme si zvykat, že o peníze jde vždy až na prvním místě.

               Donald Trump se vyhřívá v přízni svých voličů a jeho základna se nezmenšuje, dá se tedy očekávat, že bude zvolen americkým prezidentem znova. Jeho popularita je naprosto porovnatelná s popularitou Baraka Obamy po dvou letech vládnutí a na rozdíl od Obamy uhájil v prvních parlamentních volbách senát, Obama ztratil hned obě sněmovny. Jedno, co Trump dělá, jedno co říká. Sexismus? Otevřené lži – tedy pardon „alternativní pravdy?“ Koho to zajímá. Dobré mravy už dávno nejsou něco, co by se od politiků naší doby nutně očekávalo a vyžadovalo. Zřejmě jediná věc, na které se s Vladimírem Velkým v Helsinkách dohodl, je zrušení smlouvy o zákazu raket středního doletu. Opět se objeví SS 20 a Pershingy? Jistě, proč ne, Evropu nenávidí Putin a Trump zhruba stejnou měrou a obětovat ji neváhá ani jeden z nich. NATO se teď rozdělí na dvě bezpečnostní zóny. Tu americkou, chráněnou protiraketovým deštníkem a tu evropskou, vydanou na milost. Evropané si za to můžou sami, proč neposlouchají? Měli se smířit s americkými cly na své zboží, ale v žádném případě si neměli dovolit proclít zboží americké. Jestliže jim americký prezident přikáže, že musí přijmout stovky bojovníků IS zpět na své území, jsou to přece povinni učinit. ON to přece řekl! A obávám se, že nakonec evropští politici padnou na kolena a skutečně si do Evropy stovky teroristů přivezou. Amerika očekává, že se v Evropě budou dít zlé věci podle pravidla, že čím hůř nepříteli (a Trump označuje Evropu otevřeně za nepřítele) o to lépe nám. Musíme si na to zvyknout, zřejmě na dalších šest let. Po nich už bude svět vypadat zcela jinak než dnes, nezapomínejme, že politici po znovuzvolení ztrácejí poslední zbytky sebekontroly, protože znovuzvolení považují za potvrzení, že vše dělali správně a že jsou geniální a nenapadnutelní.

               I pan prezident na pražském hradě navzdory všem medicínským předpokladům bude další roky sedět na hradě, na zámku v Lánech a v televizi Barrandov a plivat nenávist a sprosťárny. Musíme si na to zvyknout, jinak už to nebude.

               Otázka je jen, proč tomu tak je. Odpověď je poměrně snadná. Současní politici, ať už se jedná o Trumpa, Putina, Zemana, Orbána, Stracheho nebo Salviniho se starají pouze o svou klientelu, zbytek obyvatelstva je jim dokonale ukradený. Matematika nepustí, tito lidé je volili, a pokud tedy budou dělat politiku, která se jejich voličům líbí, vyhrají i příště. Politik si může dovolit v podstatě vše, co mu dovolí jeho voličská základna. To, co bývalo v minulosti časté, že politik po určitém skandálu odstoupil ze svých funkcí, bylo jen důsledkem faktu, že tehdy lidé ještě mysleli morálně a klesající hodnoty popularity onoho politika či dokonce jeho strany ho nutily vyklidit pole. Jenže časy se změnily. Korupce, krádeže, sprostá mluva, pomlouvání a lhaní, na to všechno jsme si už zvykli, všeho je – i díky internetu – nadbytek, otupěli jsme, začíná nám být všechno jedno.

               Druhým faktorem jsou „uprchlíci.“ Pod zástěrkou šíření strachu z nich si můžou politici dovolit skoro všechno, aniž by utrpěla jejich popularita. Stačí upozorňovat na nebezpečí pramenící z přistěhovalců, kteří jsou teroristé a hlavně – chtěli by si ukousnout z našeho koláče. V davech přišelců z předního východu objevili politici pravý poklad, zbraň, kterou můžou kdykoliv použít a které nikdy nedochází munice. Na tom nemění nic fakt, že z jejich voličů skutečného uprchlíka ještě nikdo neviděl. Strach z neznámého je totiž mnohem silnější než strach z něčeho, co už známe.

               Přiznám se, že i já propadám rezignaci. I typický představitel české intelektuální vrstvy Karel Šíp dělá „Mostu“ reklamu tím, že pozývá do své „Všechnopárty“ jednoho herce z tohoto seriálu za druhým. A tím dělá toto dílko i s jeho vyjadřovacími prostředky „salónními.“ Abychom si rozuměli, neupírám autorům seriálu nápad a poměrně kvalitní příběh (i když tempo mi připadalo poněkud pomalé, ale to je pro diváka zřejmě spíš pozitivní). Kvalita byla samozřejmě mnohem vyšší, než byly „Kameňáky“. Jenže Kameňáky prostě nikdo nemusel brát vážně, Most ano. V tom je ten problém.  A zatímco Kameňák se otevřené vulgaritě snažil vyhýbat, Most jako by ji přímo vyhledával. Proč musí herečka místo „Nejsem blbá,“ říct „Nejsem piča.“ ? Dobrá, Šíp prostě plave s proudem, což mu zřejmě není možno vyčítat, spíš mě děsí, kterým směrem se ten proud žene. Je možná sympatické, že se tvůrci seriálu snaží najít přístup k lidem, kterým zatím televize a její prostředky nic neříkala a snažit se jim předat nějaké poselství k jejich polepšení. Jenže způsobem, jak to dělají, legalizují způsob života, který zobrazují a posouvají ho do hranice „normálnosti.“ Sledovanost stoupá a hranice akceptovatelného se přestavují. Takových rezignujících, nebo přizpůsobujících se, bude přibývat. Zvykáme si. Zvykáme si, že se určité věci nedají změnit. Rozhodující jsou peníze, je to počet diváků, peníze, které jsou ochotny platit firmy za reklamu na pořad napojenou. Vše ostatní je vedlejší. Umění, místo aby se snažilo člověk povznášet a vychovávat, se snaží zalíbit nejpočetnější skupině a sestupuje k ní. Kam až to je možné? Kam až to půjde? Tato snaha je přijímána s povděkem a radostí. Teď už se člověk za sprostosti na veřejnosti nemusí stydět, on je ten správný a ti posraní intelektuálové, kterým se to nelíbí, se můžou jít vycpat. Nebo ne?

               Doufám přece jen, že se nedočkám doby, až bude normální místo: „Paní doktorko, mám obavu, že mám problémy s hemeroidy“ „Hele, doktorská píčo, bolí mě prdel.“

               Jsme od toho okamžiku ale opravdu hodně vzdáleni?

               Budu se aspoň snažit ze všech sil, aby tento okamžik přišel co možná nejpozději. Ještě pořád cítím jakousi vnitřní povinnost bojovat. Ještě jsem si nezvykl!

Vicenza

               Es ist nicht gerade eine alltägliche Idee, aber in diesem Fall lohnte sie sich. Die Bewohner von Vicenza, einer kleinen Stadt (eigentlich doch nicht einer so kleinen, immerhin hat Vicenza 114 000 Einwohner)  zwischen Venedig und Verona entschlossen sich, aus ihrer Stadt ein „Open air Museum“ eines einzigen Architekten zu machen – Andrea Palladio – und die Idee ging auf. Wieder einmal stellten Italiener ihre Kreativität unter Beweis, es zahlt sich aus, Vicenza zu besuchen, weil man dort Dinge sehen kann, die es sonst nirgends gibt. Und man kann hier auch eine Speise kosten, die sonst nirgends angeboten wird – aber darüber später.

               Andrea Palladio hat sich sein Denkmal sicherlich verdient. Nicht nur seine Statue auf dem Hauptplatz von Vicenza, sondern die ganze Stadt ist sein Denkmal. Es gibt nämlich in der Geschichte nur wenige Architekten, die die Bauweise so stark und nachhaltig wie er geprägt haben. Obwohl er bereits in den Jahren 1508 – 1580 lebte, ist er eigentlich der Gründer des Baustils des Klassizismus, der die Bauweise in Europa im neuzehnten Jahrhundert beherrschte. Ich gebe zu, dass ich bis zu meinem Besuch in Vicenza von diesem Mann nur sehr wenig wusste. Und als Zeichen der Reue erlaube ich mir meinen Lesern diese Persönlichkeit näher zu bringen.      

               Andrea Palladio wurde im Jahr 1508 in Padua geboren, seine Karriere als Architekt startete er im Jahr 1540 in Vicenza, in dieser Stadt starb er im Jahr 1580. Sein Leben ist also gerade mit Vicenza verbunden und die Stadt weiß diese Ehre gehörig zu schätzen. Palladio war der erste Mensch, der sich entschied NUR Architekt zu sein – bis dahin waren Architekten auch Maler, Bildhauer – siehe z.B. Michelangelo Buonarotti, der für Palladio ein Vorbild war. Palladio entschied sich aber, eine eigene Richtung bei seiner Schöpfung einzuschlagen. Als sich die ganze Welt in Richtung Barock bewegte, also zu einem Stil, der die Macht der katholischen Kirche symbolisieren sollte, blieb Palladio den antiken Vorbildern treu. Sein Ruhm stützt sich nicht nur auf die Unmenge an Villen, die er in der Umgebung von Venedig für venezianische Patrizier baute –  die berühmtesten von ihnen sind Villa Foscari, Villa Godi, Villa Sarazen usw.usw, aber auch auf ein Buch über die Architektur, das er schrieb. Es heißt „Quatro libri dell´architektura“ und er beschrieb in ihm ganz einfach die Prinzipien des Baus von Häusern,  Palästen und Villen. Weil dieses Buch im Jahr 1715 Giacomo Leoni ins Englische übersetzt hat, wurde es buchstäblich zum Handbuch für alle Architekten, besonders in Nordeuropa. Der Stil des Klassizismus hat seinen Ursprung im Werk von Andrea Palladio, sein eigener Stil verdiente sich sogar einen eigenen Namen „Palladianismus.“

               Im Jahr 1549 gewann Palladio seinen größten Auftrag, der ihn für die Ewigkeit berühmt machen sollte – den Bau eines neuen Rathauses in Vicenza „Palazzo della Ragione“. Kaum jemand aber weiß, dass gerade das der offiziellen Namen des Gebäudes ist, das sogar in das Weltkulturerbe der UNESCO aufgenommen wurde. Alle kennen es unter dem Namen „Basilica Palladiana“ und sie füllt beinahe den ganzen Hauptplatz von Vicenza aus.

Palladio konnte sich gegen solche Giganten wie Giulio Romano, der Mantua gebaut hatte, durchsetzen und ab diesem Zeitpunkt ist seine Karriere steil bergauf gegangen. Auch diejenigen, die nie in Vicenza waren, kennen seine Bauten. Wenn man in Venedig vom Platz des heiligen Marcus oder aus dem Campanile schaut, liegt genau vor den Augen die Kirche „San Giorgo Maggiore“ und eine andere gigantische Kirche „Il Retendora“ baute Palladio auf der venezianischen Insel Giudecca.                         

               Seit dem Jahr 1404 war Vicenza ein Teil der Serenissima, also der Republik von Venedig, vorher hat es aber bewegte Zeiten durchgemacht. In der Zeit der Herrschaft der Staufen stand es auf der Seite der Guelfen, also der kaiserfeindlicher Allianz, bis die Stadt von Ezzelino Romano, dem Schwiegersohn Kaiser Friedrichs II. erobert wurde. Ezzellino vertrieb die Guelfen aus der Stadt und machte sie zu ihr einem Stützpunkt seiner Macht. Als er im Jahr 1259 starb, gewann Vicenza wieder seine Unabhängigkeit, bewies sich aber im Kampf der italienischen Kommunen als ein schwacher Spieler. Zuerst suchte die Stadt Schutz in den Armen der Stadt Padua, dieser Schutz wurde aber bald zu einer Vorherrschaft. Im Jahr 1311 suchte also Vicenza Hilfe bei der Familie Della Scala aus Verona, im Jahr 1392 wurde es aber von Gian Galleazzo Visconti aus Mailand erobert. Im Jahr 1404 nahmen die Stadt die Venezianer ein und im Frieden von Lodi im Jahr 1454 wurden die Interessensphären in Norditalien definitiv festgeschrieben. Vicenza blieb venezianisch bis zum Untergang der Republik im Jahr 1797. An diese Tatsache erinnern zwei Säulen auf der „Piazza dei Signori“. Auf einer steht der Erlöser, auf der zweiten der Marcuslöwe, das Symbol der Republik von Venedig.

Andrea Palladio war ein Bürger dieser Republik und sein Glück war, dass gerade in seiner Zeit sich alle Patrizier schöne Villen in der neu eroberten Terra Ferma, also am Land außerhalb der Hauptstadt, bauen ließen und Palladio war der richtige Mann an der richtigen Stelle und zur richtigen Zeit.           

               Kehren wir aber zurück nach Vicenza, nehmen wir einen Espresso mit einem Cornetto auf dem Hauptplatz neben der „Basilica Palladiana“ unter der Statue des berühmten Architekten und los, es geht auf den Weg zu einer architektonischen Bildung.     

               Die Dominante des Hauptplatzes ist also die gigantische „Basilica Palladiana“ aus Marmor. Das Gebäude ist von einem zweistöckigen Portikus umrahmt. Auf dem Platz gibt es noch ein Gebäude von Palladio, nämlich den „Palazzo del Capitano“, den Palladio im Jahr 1571 zu bauen begann, und der als Hauptsitz des venezianischen Gouverneurs diente.

               Der „Duomo“ von Vicenza steht ein bisschen seitlich. Er ist zwar groß, betreten konnten wir ihn aber wegen Reparaturen an der Elektrizität und der Beleuchtung nicht – das Ende der Bauarbeiten wurde im Text am Haupttor nicht angeführt, es wurde nur diskret angedeutet, dass es  noch einige Zeit dauern könnte. Vom Dom kommt man zur „Piazza del castello“ mit einem dominanten Turm der Festung der Familie Della Scala. Durch die „Porta Castello“ gelangt man von der Altstadt in die Neustadt. Direkt vor den Stadtmauern gibt es den „Giardino salvi“ mit einem schönen Blick auf die Stadtmauer und die ehemalige Festung. Interessant ist es aber auf der anderen Seite der Porta. Man muss sich umdrehen und das „Corso Andrea Palladio“ betreten. Dieser läuft genau durch die Mitte der Stadt (es gibt hier auch Gebäude, die Andrea Palladio nicht gebaut hat, der Charakter der Straße ist aber sehr homogen und sie ist von monumentalen Palästen umrahmt. Achtung, eine der schönsten Gebäuden der „Palazzo da Schio“, nach seinem goldenen Schmuck auf der Fassade auch  „Cá d´Oro“ genannt, ist kein Werk von Palladio, sondern ein typisches Beispiel der venezianischen Gotik. Er wurde hundert Jahre vor Palladio gebaut und es wäre wirklich schade gewesen, ihn niederzureißen nur um ein weiteres Grundstück für Palladios  Arbeit zu schaffen. Am Ende des Corso gibt es eine Pinacoteca civica, natürlich wieder in einem Palast, den Andrea Palladio gebaut hat – „Pallazzo Chiericati“. Interessant ist, dass Palladio Spuren seiner Tätigkeit auch noch nach seinem Tod in der Stadt hinterlassen hat. Auf der Piazza Castello steht der „Palazzo Porto-Breganze“, den im Jahr 1600 der Architekt Vincenzo Scamozzi baute, allerdings nach den Plänen, die für dieses Gebäude der große Andrea gemacht hatte. 

               Sein letztes großes Werk gibt es am Ende des Corso. Im Jahr 1579, also ein Jahr vor seinem Tod, bekam Andrea Palladio den Auftrag, das erste überdachte Theater in Europa zu bauen. Das Ergebnis ist monumental, auch wenn Palladio die feierliche Eröffnung seines Werkes mit dem Theaterstück von Sophokles „Ödipus“ im Jahr 1583 nicht mehr erlebte. Der Besuch des „Teatro“ ist Pflicht, wer das „Teatro Olimpico“ nicht besucht hat, war nicht in Vicenza.            

               Wenn man den Fluss Retrone überquert, kommt man in ein zauberhaftes Stadtviertel, das von mittelalterlichen Schutzmauern und einem Tor begrenzt wird. Hier nutzten die Bauleute die Bausubstanz eines alten römischen Theaters, um hier Häuser zu bauen. Ein ganzes Viertel ist eigentlich in ein ehemaliges römisches Theater eingebaut, daher wirkt auch die Krümmung der Straßen ungewöhnlich und ein bisschen komisch. Aber die Italiener – wie ich bereits tausendmal erwähnt habe– sind kreativ, und – Hauptsache – es wird nichts niedergerissen, was bereits steht.

               Am Ende meiner Erzählung also noch ein kurzer Ausflug in die lokale Kulinarik, der zahlt sich nämlich wirklich aus. Vicenza bietet nämlich etwas tatsächlich Außergewöhnliches.           

               Die lokale Spezialität, die man unbedingt ausprobieren sollte – wenn man dazu den Mut hat – ist Kabeljau auf die vicenzine Art – „Baccala alla vicentina“. Wenn jemand denken würde, dass ein Fisch frisch sein muss, um genießbar zu sein, wird er in Vicenza eines Besseren belehrt. „Baccala alla vicentina“ DARF nicht frisch sein. Der getrocknete Fisch wird in Öl mit Knoblauch, Zwiebel, Parmesan, Mehl und Milch zubereitet, wobei ein Brei entsteht, der auf milder Flamme vier Stunden gedünstet wird bis die Flüssigkeit vom Fisch aufgenommen ist. Das Gericht ist sehr aromatisch, es schmeckt meiner Meinung nach hervorragend, allerdings bin ich – nach der Meinung meiner Frau – als ein unkritischer Fan der italienischen Küche nicht objektiv. Es ist mir nicht gelungen, meine Frau zu überzeugen, von dieser Spezialität nur ein bisschen zu kosten und als uns dann der Kellner abends in Treviso anbot, eine gerade frisch zubereitete fantastische „Baccala alla vicentina“ zu servieren, flippte sie beinahe aus. Ich gebe zu, ich habe es das zweite Mal an einem Tag auch nicht bestellt. Meine Frau meinte, dass man manche Sachen einmal im Leben ausprobieren sollte, mit Betonnung auf EINMAL. Es blieb mir nichts anderes übrig als zuzustimmen. 

               Achtung, Besuchen Sie Vicenza auf keinen Fall am Montag. An diesem Tag ist so gut wie alles geschlossen inklusiv Teatro Olimpico. Dann müsste man die Stadt – wie wir – noch einmal besuchen. Aber – warum eigentlich nicht?

Integrace

Integrace je žádoucí, jak vám potvrdí politici od Angely Merkelové až po rakouského prezidenta Van den Bellena. Integrace je nemožná, jak vám přesvědčivě vysvětlí politici od prezidenta Zemana až po rakouského ministra vnitra Kickla.

               Dohodněme se na kompromisu a řekněme si, že integrace je „víceméně“ možná, přičemž žádoucí je samozřejmě spíše „více“ než „méně.“ Nehodlám v tomto článku nabízet žádná řešení, snad jen trochu diferencovatelnější pohled na celou problematiku.

               Předpokladem integrace je vůle. Ne každý ji má, především Němci, kteří se přestěhovávají do Rakouska, si žijí dále po svém, tvoří už na vysokých školách vlastní komunity a tvrdí, že rakouské kultuře včetně jazyka, jídla a humoru nerozumí. V tom posledním bodě mají zřejmě pravdu a právě rakouský humor je zahání do germánských ghett, z nichž se bojí vystrčit nos.

               Ani můj zeť to s integrací nepřehání a díky české televizi, pohádkám, knížkám a hlavně rohlíkům, které mu z Prahy vozí jeho maminka, se mu podařilo vytvořit uprostřed rakouské obce Fernitzu úspěšnou českou kolonii – i když pouze na pozemku jednoho domu.

Ale dost legrace, podívejme se na problematiku přece jen vážnějšíma očima.

               Němci nemají – řekněme si upřímně, že jen částečně- po příchodu do Rakouska hlavní problém, který by integraci mohl bránit, totiž jazyk. S tím by měl každý, kdo se v cizí zemi usadí, začít. Pokud možno je třeba se orientovat na spisovný jazyk a ne na dialekt. Není nic hroznějšího, než když někdo hovoří dialektem s cizím přízvukem. Když jsem přišel na Slovensko, měli jsme v obvodní ambulanci v Hranovnici českou uklízečku. Jako znamení své vůle k integraci hovořila spišským dialektem s českým přízvukem – nerozuměl jí nikdo, já ze všech nejméně. Pokud člověk dialekt komolí, může to budit nedůvěru a podezření, že si dělá z místních srandu. Někdy je dost těžké si ji nedělat.

               Když kolegyně ze záchranky dorazila s pacientem s rychlou srdeční činností při fibrilaci předsíní, zeptal jsem se jí, zda se jí podařilo srdeční frekvenci pacienta snížit – v originále: „Hat sich seine Herzfrequenz reduziert?“ Její „ano“ znělo následovně: „Jo, is oba gangen.“ Neodpustil jsem si malou provokaci, že když po několika minutách přišla zeptat se, jak se pacientovi daří a co dělá jeho srdeční frekvence, odpověděl jsem „Is aufi gangen.“ Pro čtenáře neznalé štýrského dialektu, přeložím, že jsem pravil, že se srdeční frekvence zase zvýšila. Takové odpovědi si ovšem můžu dovolit po dvaceti letech pobytu v zemi a hlavně poté, co jsem si udělal určité jméno svými pracovními výkony.

               Práce je totiž pro integraci nejdůležitější. Dává pocit sebeuspokojení, uznání, ale je i základem budování mezilidských kontaktů, vytvoření sociální sítě, ve které se pak člověk integrovat může.  Samozřejmě musíte jako přistěhovalec podávat výkony od 110 procent pracovního výkonu domorodců výš, s pouhými sto procenty si nevystačíte, pokud si chcete vydobýt uznání a přátelství svého okolí. Přátelství i s malým množstvím „domorodců“ je rozhodujícím stupínkem, aby se člověk v cizině cítil dobře. To je zřejmě snadnější na venkově než ve městě. Ve velkém městě to člověk automaticky tahá k lidem stejného původu, už proto že s nimi sdílí společné problémy a očekává radu či pomoc. Často marně. Pokud se vám podaří získat ve Vídni přátelství deseti lidí, je to 0,0005 procenta městské populace. Jestliže se vám to podaří v obci se sto rodinami, je to celých deset procent a jste plně přijati. Jestliže je jen jedno procento nepřátelské vůči všem imigrantům – je to na oné vesnici jeden člověk, kterého sousedi lehce udrží pod kontrolou a ukážou mu jeho hranice. Ve Vídni je to 20 000 lidí a to už můžete dostat hodně nepříjemně pocítit.

               Důležité pro integraci je chovat se nenápadně. To je jednoduché pro Čecha či Slováka, černoch ze Somálska s tím má pochopitelně mnohem větší problém. Ale i černoch v obleku je mnohem méně nápadný než běloška v hidžábu.

               Samozřejmě se určité kulturní zvyklosti velmi těžko ovlivňují. Jestliže je v Albánii kouření neoddělitelnou součástí identity člověka, je dost zbytečné a marné přesvědčovat Albánku, která už měla perforovaný dvanáctníkový vřed a teď má při jejích dvaceti cigaretách denně recidivu, aby s tím přestala. Bude kouřit, i kdyby se po každé cigaretě kroutila bolestí, protože by jinak ztratila tvář před svými krajany.

               Stejně tak těžko budou orientálci odkládat svůj panický strach před jakoukoliv bolestí. To je zřejmé při každém vyšetření, kdy jejich emoce vybuchují už při zavádění žilní kanyly a při kolonoskopii potřebujeme mnohonásobky normálních – tedy evropských – dávek narkotika, abychom je udrželi na lehátku. Jestliže u průměrného Rakušáka potřebujeme 30 – 50 miligramů Propofolu na jedno vyšetření, Gruzínec Šakašvili potřebuje okolo 550 miligramů a prvních 150 miligramů už jen na to, abych mohl vyšetřit jeho konečník prstem. Podobně reaguje většina (ne všichni) Arabů a Balkánců – ne nadarmo se „hroznému strádání“ v rámci banální choroby říká v lékařském žargonu „Morbus Balkán.“ Od toho se odvíjí další nešvar, totiž že se pacienti s orientálními jmény signifikantně častěji než rodilí Rakušáci nedostaví na plánované vyšetření – prostě dostanou strach. A dělají to, aniž by se aspoň telefonicky omluvili.

               Ale na to vše si člověk zvykne, pokud může s oněmi lidmi komunikovat. Problém začíná v okamžiku, kdy neovládají žádný jazyk, v němž by se s nimi dalo hovořit. Pokud do ambulance během noční služby dorazí takový jeden, umím to skousnout. Při třetím pacientovi, který neumí ani slovo německy a s nímž se domlouváte jako s nemluvnětem, začínají stoupat negativní emoce. Stejně jako když do ambulance dorazí Arab v deset večer, aby projednal výsledky vyšetření z předchozího dne, které mu byly udělány v jiné nemocnici. Protože v ten den „neměl čas“ počkat na výsledky, rozhodl se prodiskutovat je u nás v ambulanci. Proč přišel až v deset večer, nedokázal vysvětlit – i když hovořil velmi slušně německy. Takové důkazy chybějící integrace a vědomí vlastní pozitivní diskriminace, tedy své výjimečnosti a pocitu, že mu méněcenní domorodci musí sloužit a být mu k dispozici v jakýkoliv denní či noční čas, je příčinou, proč stále narůstá počet voličů našich modrých – i když se tito netají svým úmyslem odbourat tu proklatou demokracii, která je omezuje v jejich politických cílech. (Ministr vnitra Kickl se nedávno dal slyšet, že politika se nemá řídit zákony, ale soudy mají poslouchat politická rozhodnutí). To známe, za komunismu to tak bylo, i v nacistickém Německu soudili soudci podle politické zakázky – ne nadarmo byli všichni členy NSDAP. Jenže pokud lidé vidí bezmocnost právního systému, aby se zbavil těch neintegrovatelných, touží po rychlých řešeních a ta ona pravicová strana nabízí. Katastrofální následky takové politické změny si lidé samozřejmě neuvědomují, poznali by ji, až by nastala. Ale jestliže soudy trvají tvrdošíjně na své nezávislosti a rozhodují až ad absurdum, zpochybňují samy sebe. Jako německý soud, který rozhodl ve věci usvědčeného tuniského teroristy, který byl už odsunut do jeho vlasti, že ho má Německo na vlastní náklady okamžitě dovézt z Tuniska zpět do Německa, protože se tento muž odvolal, že v Tunisku nejsou stejné podmínky vyšetřování a věznění jako v Německu a toto odvolání ještě nebylo uzavřeno, pak ať se nediví, že preference AFD, která se stejně jako naší svobodní netají snahou podřídit soudnictví politickým rozhodnutím, zase stouply. Nejnovější případ v Rakousku je ještě kurióznější a svědčí o chybně nastavené legislativě. Turek (pardon Kurd s tureckým občanstvím), který byl kvůli kriminalitě odsunut z Rakouska už v roce 2009 a měl zákaz vstupu do země, se s pašeráky znovu v Rakousku objevil v roce 2018. Tvrdil, že mu v Turecku hrozí trest smrti, který v Rakousku není a na základě této konstrukce požádal o azyl. Místo aby ho na základě soudního rozhodnutí z roku 2009 okamžitě vyhostili, soud jeho žádost přijal a začal se jí zabývat. Odmítl mu ale vyplácet sociální dávky, na kterých dotyčný trval a kvůli nimž zřejmě do Rakouska přišel. Když se jich přišel domáhat na úřad v Dorbirnu a byly mu na základě onoho soudního rozhodnutí odmítnuty, ubodal k smrti příslušného úředníka. Při zatčení neprojevil žádnou lítost, ze svého pohledu jednal správně. Pokud soudy nedokážou rozhodnout tak, aby se podobných individuí zbavily, čili jestli preferují ona práva jednotlivce o tolik výš než ochranu společnosti, pak ať se nediví, že jednou politickým rozhodnutím o tu svou nezávislost zcela přijdou.

               Integrace ovšem znamená kromě jazyka, který je nezbytnou podmínkou, i překlenutí kulturních rozdílů. Zde v Rakousku nebude mít žádný problém Čech či Slovinec, protože jsme vyrostli prakticky ve stejných kulturních podmínkách, pouze používáme jiný jazyk. Odlišnosti naturelu Maďarů či Slováků od rakouského (prosím, neříkejte žádnému Slovákovi, že je jeho emocionální výbava velice podobná té maďarské. Mně osobně je tato slovenská povaha sympatická, ne nadarmo jsem se Slovenkou ženatý.) Rakušáci přijímají jako vítané občerstvení, čistou vodu v poněkud zatuchlém domácím rybníku.

               V rakouském kriminálním seriálu „Schnell ermittelt“ našli v stáji zavražděného maďarského trenéra jezdectví. Po prověření jeho údajů oznámil asistent vyšetřující komisařce, že onen mrtvý má v pořádku pobytové i pracovní povolení, zaplacené daně a nikdy neměl konflikt se zákonem. Na její poznámku „Tak přece jsou i slušní cizinci,“ odpověděl překvapeně „To přece není žádný cizinec. To je Maďar.“

               Ovšem už Brit má určité problémy se přizpůsobit rakouské mentalitě o Rusovi či Ukrajinci ani nehovoříc. A Orient, to je samostatná kapitola. Muslimové se své kulturní identity vzdávají jen velmi neradi – pozor, tu je třeba odlišit sunnity od šíitů, kteří tento problém nemají, nebo je mnohem menší až nepozorovatelný. Ale například postavení ženy v západní evropské společnosti je pro arabského sunnitu prakticky nepřekonatelným problémem. A nejde jen o onen šátek. Pokud by ovšem někdo tvrdil, že je to rozdílem v náboženství a že emancipace evropské ženy má kořeny v křesťanských kořenech naší společnosti, musím ho rozhodně zklamat. Ano, v bibli – tedy v novém zákoně, ne ve starém – je žena postavena na roveň muži, zejména svatý Pavel vykonal na tomto poli velký kus práce. V praxi jsou ale všechna tři monoteistická náboženství (židovství, křesťanství a islám) naprosto mužskou patriarchální záležitostí, která hlásá podřízení ženy muži. Emancipace žen v Evropě je důsledkem sekularizace, tedy právě vytlačení náboženských pravidel z každodenního života. A k tomu došlo v důsledku osvícení, tedy hnutí osmnáctého století, které se právě vymezilo proti tehdejší nábožensky dominované společnosti. A i tak to trvalo až do dvacátého století, než bylo ženám povoleno studovat či volit. V islámských zemích žádné osvícení neproběhlo, z důvodů, o kterých jsem už psal, ani proběhnout nemohlo. Proto je tamější společnost ještě stále v krunýři církevních předpisů, které vymezují úlohu muže a ženy v společnosti a ženu staví do podřízeného postavení. Odpoutat se od těchto schémat je pro muslima extrémně těžké, už proto, že mu hrozí opovržení a vyloučení z okruhu svým příbuzných a známých, pokud by svou ženu „neměl pod kontrolou.“ Což mnohdy znamená už i to, že by nechal svou ženu učit se jazyk země, ve které žijí, či že by dokonce šla pracovat. To je v orientu skoro nepředstavitelné, protože to znamená, že muž je natolik neschopný, že svou rodinu nedokáže sám uživit. Vymanit se z tohoto krunýře zvyků a tradic je už přímo úloha pro Herkula  – a bohužel často nefunguje. Až příliš často, než aby to nevyvolávalo negativní emoce.

               Dalším problémem je antisemitismus – což je v této souvislosti poněkud legrační pojem, protože Arabi jsou stejně jako Židé Semité – tedy jedná se spíš o antijudaismus. Ten saje každý Arab s mateřským mlékem a je v něm po celý svůj život vzděláván a upevňován. Diskusi s Hamadem, manželem mé kolegyně a rodilým Egypťanem, jsem musel v tomto bodě velmi rychle ukončit, aby její emocionální náboj nepřesáhl přípustnou hranici. Hamad sice žádného Žida nezná, ale nenávidí je všechny. Tohoto učení se prakticky žádný Arab není ochoten vzdát, aby neztratil vůbec právo patřit ke své komunitě. A tato nenávist bohužel příliš často ústí do trestné činnosti – viz současná situace ve Francii.  Tito lidé v Evropě jednoznačně nemají co hledat. (Mimochodem mým iránským přátelům je nějaká židovská otázka upřímně ukradená s Hizbollahem nemají nic společného, ani jeho názory).

               Bohužel to ani těm, kteří se integrovat chtějí, naše byrokracie, kterou oni z domova neznají a nemohou jí rozumět, právě neulehčuje. Zažil jsem jednoho mladého šikovného chlapce z Afganistanu ještě na Stolzalpe. Chodil do nemocnice často, protože se jako jediný z Afgánců v azylovém domě v St.Petru učil pilně německy a chodil rád překládat, protože se tím v jazyku zdokonaloval. Protože byl i jinak šikovný, chtěl ho zaměstnat místní stolař. K tomu bylo ale potřebné pracovní povolení a to bylo z Vídně odmítnuto – prostě proto, že byl říjen a kvóty pro nová pracovní povolení už byla pro ten rok vyčerpána. Chlapec se zhroutil a pokusil se o sebevraždu. Nemohl pochopit, jak může někdo ve Vídni, kdo ho nikdy neviděl a nezná ho, rozhodnout tak, že mu zničí život, když on chce pracovat a zaměstnavatel ho chce zaměstnat. Trvalo poměrně dlouho, než jsem mu situaci dokázal vysvětlit. Že musí vydržet a v lednu si o pracovní povolení požádat znovu. Klaplo to. Ne všichni ale mají to štěstí, že jim problém někdo vysvětlí.

               Všichni migranti jsou velmi citliví na možnou diskriminaci. Pamatuji si, jak se mě dotklo, když mi odmítli zavést kabelovou televizi, či když můj zahradník pětkrát po sobě nedodržel termín, na kterém jsme se domluvili, z toho se jen dvakrát omluvil, třikrát prostě nepřišel. Člověk, který přijde do cizí země, musí mít tak trochu hroší kůži, protože nenarazí jen na samé milé a chápavé lidi, ale i na takové, kteří si na cizinci chtějí zahojit vlastní frustrace. V emocionálně nabitém prostředí orientu to může snadno vést ke konfliktům. A tyto zase ke generálnímu odsuzování.

               Věc je v podstatě jednoduchá ale současně i velmi složitá. Je potřeba podporovat ty, kteří se integrovat chtějí a vycházet jejich snahám ústrety ať už jazykovými kurzy nebo zprostředkováním zaměstnání. A nekompromisně postupovat proti těm, kteří náš hodnotový žebříček odmítají a integrovat se nechtějí. Společnost musí mít vůli k vlastní ochraně. K tomu by ale bylo třeba změnit legislativu, současná toto rozdělování neumožňuje nebo jen velmi nedokonale. To je samozřejmě výzva. Protože při dobře nastavených zákonech země z imigrace profitují. Historicky viděno by o tom mohla vyprávět Ženeva, která svůj blahobyt vystavěla na uprchlících z Francie, stejný proud uprchlíků udělal z Berlína prosperující metropoli. I Rakousko profituje hlavně z přistěhovalectví, proto je k imigraci někdy až příliš tolerantní. To se mění, ale zatím jen v náladě obyvatelstva, ne v legislativě. Jen je třeba dát pozor na to, aby tvorba nových zákonů nebyla ponechána lidem jako je Kickl nebo Okamura.

               Na závěr něco pozitivního. 14 února tohoto roku se na gastroskopii v nemocnici ve Wagně dostavili tito pacienti:

               Dvorani Mahije

               Orlovic Predrag

               Stih Klavdija

               Reicht Franz

               Maisser Gülhamin

               Gomez Sampel

               Jak zřejmě pozná i člověk nepříliš znalý německého jazyka, příliš mnoho germánských jmen se zde nevyskytuje, jedinou výjimku tvoří Reicht Franz, skutečně rodilý Rakušák. (Jinak to byla jedna Albánka, dva Slovinci – tedy Slovinec a Slovinka, jeden Turek a jeden Syřan – nenechte se plést jménem Gomez) Všichni, kteří se k vyšetření dostavili, hovořili slušně až velmi dobře německy, všichni s výjimkou žadatele o azyl Gomeze byli zaměstnaní, onen Gomez ovšem až do vyřízení jeho azylového procesu podle rakouských zákonů ani pracovat nesmí. Samozřejmě, že jsme potřebovali vyšší dávky uklidňujících prostředků, orient je orient. Ale žádný z nich nepředstavoval zátěž pro rakouský sociální systém, tedy s výjimkou onoho Franze, o jehož diagnózách ale s ohledem na ochranu osobních dat nesmím nic napsat.

               Takže až tak negativně bych to přece jen neviděl.

Pozvánka

Dnes jsem se rozhodl nepublikovat nový článek, ale ještě jednou mé čtenáře srdečně i touto cestou pozvat na křest mé nové knihy, který se uskuteční na zámku v Novém Jičíně tento pátek, tedy

15. února 2019 v 17 hodin.

            Plánováno je:

            Autorské čtení z nové knihy s hudebním doprovodem

            Křest knihy

            Diskuse

            Autogramiáda

            Bude možnost zakoupení mých knih, které jsou ještě na trhu, k mé velké radosti se podařilo právě minulý pátek uvést na trh třetí vydání románu Richenza, výtisky této mé nejúspěšnější knihy budou k dispozici na podej, který organizuje přímo na zámku novojičínská knihkupkyně paní Fialová.

            Tak se tedy těším a Vaši návštěvu a doufám v pěkný společný večer.

Verona

Im Frühjahr 1304 spielte sich im Palast der Familie della Scala in Verona eine wichtige Szene ab. Ein sehr wichtiger Moment für die Kulturgeschichte der Welt. Signore (also der Herrscher) der Stadt empfing mit einem großen Pomp Dante Alighieri, zu dieser Zeit einen Vertriebenen aus seiner Heimatstadt Florenz, wo er zum Verlust seines Besitzes und später zur Todesstrafe durch Verbrennung verurteilt worden ist. Sein Verbrechen war, dass er auf der kaiserlichen Seite stand, als mit der Hilfe des französischen Prinzen Karl von Valois Schwarze Guelfen die Macht in der Stadt ergriffen hatten. Der Kampf zwischen der kaiserlichen und der päpstlichen Macht, der in der ersten Hälfte des dreizehnten Jahrhunderts zwischen Papst Gregor IX und Kaiser Friedrich II. entflammte, setzte sich auch nach dem Tod beider Protagonisten fort und sollte nicht so bald enden. Bei der Familie della Scala konnte sich Dante auf das gewährte Asyl verlassen, letztendlich ist der erste Vertreter dieser Familie auf dem Thron Veronas Mastino I. nur dank des Schwiegersohnes Friedrichs, Ezzelino da Romano, Herrscher geworden. Dante fand in Verona Ruhe und Basis für die Arbeit an der Göttlichen Komödie, eines der Standardwerke der Weltliteratur. Seinen Gönner Bartolomeo della Scala hat er nicht vergessen, er verewigte ihn im 17.Gesang des Buches – nirgendswo anders als im Paradies. Dante verstand es dankbar zu sein.

            Dieses Ereignis gelangte inzwischen in Vergessenheit und Dante allein würde keine Touristen nach Verona locken – obwohl auf der „Piazza degli Signori“ seine riesige Staue steht. Das älteste Kaffeehaus in der Stadt auf dem gleichen Platz heißt – wie sonst – Dante. Verona verdankt aber den Ruhm und die Touristenströme einem anderen Dichter, sogar so einem, der die Stadt nie besucht hat. Allerdings platzierte William Shakespeare das Geschehen seines berühmtesten Werkes in das Verona des vierzehnten Jahrhunderts. Die Geschichte der ewigen Liebe zwischen Romeo und Julia auf dem Hintergrund des tödlichen Kampfes der Familien Capulet und Montegue verhalf der Stadt zu ihrer großen Berühmtheit. Im Jahre 1913 hatten dann die Veronesen noch eine geniale Idee. Es galt dem hundertsten Geburtstag Verdis, den er ja nicht erlebt hat, zu feiern. So entschieden sie sich in ihrer römischen Arena, in der sich einmal die Gladiatoren gegenseitig umgebracht hatten, Opernfeste zu feiern. (Und das, obwohl Verdi in Verona weder geboren worden war noch dort gelebt hatte oder gestorben war – nicht einmal eine seiner Opern hatte hier ihre Uraufführung). Aber irgendwie sollte der römische Koloss, in der Mitte der Stadt genutzt werden, ihn niederzureißen wäre viel zu viel anstrengend. Man muss einfach eine Idee haben! Und die Veronesen hatten sie. Es entstand eine Tradition, die bereits 105 Jahre anhält und ein Besuch der Arena von Verona gehört zum Pflichtprogramm eines kulturell interessierten Europäers.

Wir holten unser kulturelles Defizit im Jahre 2015 nach und besuchten diese Stadt. Keinesfalls haben wir diese Entscheidung bereut. Die Stadt in der Schleife des Flusses Adige ist nämlich wunderschön. Es ist eine leichte Schönheit, die schnell zu Herz geht und dort bleibt. Möglicherweise ist der rosarote Marmor schuld, der fast alle Pforten der Stadtpaläste schmückt – und natürlich auch alle Tore der Kirchen. All diese Schönheit ist Zeuge des damaligen riesigen Reichtums und der Bedeutung der Stadt. Verona wurde bedeutsam, als die Römer ihre Expansion über die Alpen ausdehnten. Seine Lage, die auf der italienischen Seite den Weg aus Deutschland nach Italien über den Brennerpass sperren konnte, half Verona dazu, in der Zeit von Kaiser Augustus und seiner Nachfolger zu einer wichtigen Stadt zu werden.  Aus den römischen Zeiten blieb lediglich die bereits erwähnte Arena erhalten, die drittgrößte im Römischen Reich nach Rom und Capua, in der auch heute noch 22 000 Besucher Platz finden (und das obwohl das dritte Geschoss nach einem Erdbeben im elften Jahrhundert abstürzte), bescheidene Reste eines römischen Theaters, in dem immer noch gespielt wird (was sonst, wenn nicht das Drama William Shakespeares Romeo und Julia? In Verona wird fast überall Theater gespielt, zum Beispiel auch im Haus der Capulets) und die Porta dei Borsari, das ehemalige Stadttor der römischen Stadt. Großteil der römischen Stadt fiel dem Wüten der Hunen Attilas im  Jahr 452 zum  Opfer, zum Glück wurde Verona später eine Residenzstadt des Königs der Ostgoten Theodorich des Großen und später ein langobardisches Herzogtum und die Stadt wurde neu ausgebaut. Theodorich residierte auf einem Hügel auf dem anderen Ufer des Flusses, mit der Stadt unter den Füssen, offensichtlich wollte er eine Übersicht behalten, was seine Untertanen treiben. Heute steht auf der Stelle seiner damaligen Residenz Castel San Pietro und unterhalb ist das bereits erwähnte römische Theater mit Museo archeologico. Die Altstadt ist mit diesem Viertel mit einer schönen Brücke Ponte Pietra verbunden.

Im Jahr 1164 wurde der so genannte Veronesischer Stadtbund gegründet, der sich entschied, dem römischen Kaiser Widerstand zu leisten und der innerhalb drei Jahren zum bekannten Lombardischen Bund anwuchs, in dem aber Mailand die Führung von Verona übernahm. In der Schlacht bei Legnano wurde Kaiser Friedrich Barbarossa besiegt und im Jahr 1183 schloss er mit dem Lombardischen Bund in Konstanz Frieden. In Verona wurde m Jahr 1184 vom Papst Lucius III. ein Konzil einberufen. Der Papst war gerade von den Bürgern der Stadt aus Rom vertrieben worden und hoffte, dass ihm der Kaiser zu Rückkehr helfen könnte. Sie kamen zu keiner Abmachung, der Kaiser half dem Papst nicht. Dafür wurde hier der dritte Kreuzzug ausgerufen, im Laufe dessen Barbarossa im Jahr 1189 starb. Papst Lucius starb im Jahr 1185 in Verona im Exil und er ist hier auch begraben.

Es gibt eine ganze Reihe Kirchen in Verona und es zahlt sich aus, sie zu besuchen. Neben dem monumentalen „Duomo“ gibt es noch die Kirche der Heiligen Anastasia – ein Höhepunkt der italienischen Gotik. Es gibt ein bemerkenswerte Kirche des heiligen Fermus, des lokalen Heiligen, der am Ufer des Flusses Adige gemeinsam mit seinem Freund Rusticus in der Zeit der Christenverfolgung unter Kaiser Diocletianus (es war die historisch belegte letzte aber sehr intensive und massive Christenverfolgung) im Jahr 304 hingerichtet wurde. San Fermo sind im Grunde zwei Kirchen. Auf den Fundamenten einer frühchristlichen Kirche aus dem fünften Jahrhundert, die Benediktiner hatten abreißen lassen, entstand im Jahr 1065 eine romanische Basilika, die heute im Untergrund ist, weil die Franziskaner, die später kamen, über diese Kirche eine monumentale gotische Kathedrale bauten. Wie ich schon mehrmals gesagt habe, in Italien wird nichts niedergerissen, weil es schade darum ist – es wird nur umgebaut. Dem Stadtheiligen Zeno ist dann eine der schönsten Kirchen in Norditalien gewidmet. Der heilige Zeno, vom Ursprung her aus Nordafrika, war ein Bischof in Verona in den Jahren 362 – 371, er wurde als Prediger und Schriftsteller berühmt und führte in der zerstrittenen Stadt wieder Ordnung ein. Sein Kult verbreitete sich bis nach Süddeutschland – Verona war nämlich im Frühmittelalter ein Teil des Herzogtum von Bayern, beziehungsweise der Kärntnerischen Mark. Diese Kirche, wieder einmal zweistöckig, ist sicher eines Besuches wert wie übrigens alle Kirchen in Verona.

Alle sind in der Innenausstattung mit schönen und überwiegend gut erhaltenen Fresken geschmückt, von frühromanisch bis zu Renaissance- oder Barockbauten. Aber auch die Kirche der heiligen Eufemia, eine gigantische einschiffige barocke Basilika, die versteckt in einem romanischen Bauwerk ist, oder die kleineren Kirchen des heiligen Lorenzo oder Peter des Märtyrers oder des heiligen Guilio sind eines Besuches wert. Die Portale der Kirchen sind aus Marmor, weiß, rosarot und ab und zu hellblau, alles helle Farben, die die Seele erfreuen. Alles, was Verona zu bieten hat, schafft man trotzdem nicht – meine Frau hat am frühen Abend bereits deutliche Zeichen von Erschöpfung gezeigt. Übrigens die Chefin und Gattin des Koches im Restaurant „Ristorante san Eufemia“ neben der gleichnamigen Kirche ist eine Deutsche aus Bayern – man kann also die lokalen Spezialitäten mit Erklärung auf Deutsch genießen.

Unglaublich großartig sind die Grabmäler der Herrscher der Familie della Scala, die sich bei einer kleinen Kirche befinden – es ist die Familienkapelle Santa Maria Antica im Stadtzentrum. Der Gründer des Ruhmes der Familie della Scala, Cangrande I. (er war auf diesen Spitznamen, der „Großer Hund“ bedeutet, so stolz, dass er seinen richtigen Namen Francesco vergessen ließ), ist in noch einem bescheidenem Sarkophag am Kirchenportal begraben. Seine Nachfolger, die sich so lange fleißig gegenseitig gemordet hatten, bis sie die Macht in der Stadt verloren, übertrafen sich allerdings gegenseitig in Pracht ihrer Gräber. Das schönste von allen hat dann Cansignorio (er starb 1375), der dadurch berühmt geworden ist, dass er sogar zwei seine Brüder ermordete. Den zweiten hat er selbst aber nur um zwei Tage überlebt. Sein hohes elegantes Grabmal im Stil der Hochgotik mit vielen Statuen ließ den Atem stocken und kam als ein Beispiel der italienischen Hochgotik sogar in die Kunstgeschichte von Pijoan.

Eine Erinnerung an die Familie della Scala ist Castelvecchio. Die Burg wurde von Cangrande II. im Jahr 1355 gebaut, als sich die Familie im Stadtzentrum vor immer mehr rebellierenden Bürger nicht mehr sicher fühlte. Die Festung steht am Ufer des Flusses Adige, die schöne Brücke Ponte Scagliero gehört eigentlich zur Burg. Sie sollte als ein Fluchtweg für den schlimmsten Fall dienen.  Und der kam. (Cangrande II. wurde übrigens im Jahre 1359 – wie ich schon erwähnte – vom eigenen Bruder Cansignorio erschlagen). Als der letzte Herrscher Antonio della Scala nach der familiären Tradition seinen Bruder Bartolomeo im Jahr 1381 ermorden ließ, hatten die Veronesen die Schnauze endgültig voll. Als dann der Herrscher von Mailand Gian Galleazo Visconti Verona den Krieg erklärte, ließen die Bürgen von Verona ihren Herrscher im  Stich. Dieser hat sich durch Flucht über die bereits genannte Brücke  Ponte Scagliero gerettet.

Verona und mit der Stadt auch die Hauptverbindung zwischen Italien und Deutschland fiel im Jahr 1387 in die Hände der Papstpartei. Eigentlich hätte diese Tatsache den damaligen römischen König Wenzel ärgern müssen, ich wette aber, dass ihm das absolut gleichgültig war. Er hatte nicht vor, nach Rom zur Kaiserkrönung zu reisen und hatte jetzt zusätzlich eine gute Ausrede. Den Brennerpass brauchte er also nicht. Sein Bruder Sigismund erkaufte sich den Zugang nach Rom durch Erteilung des Herzoghutes an den mailänder Herrscher.

Castelvecchio sollte man besuchen, hier gibt es ein Museum der gotischen und der Renaissancekunst. Das wertvollste Exponat ist die berühmte Reiterstatue von Cangrande I. – eine der ersten Renaissancestatuen Italiens und damit auch der Welt.

            Ein Pflichtprogramm ist natürlich der Besuch des Hauses der Julia und wenn man Ausdauer hat, dann auch ihres Grabes, das doch außerhalb der damaligen Stadtmauer liegt, was ein paar Minuten Spazierganges bedeutet. „Casa di Giulette“ ist ein mittelalterlicher Palast nahe der Piazza delle Erbe, dem Hauptplatz der Stadt, über den der Marcuslöwe der Stadt Venedig wacht. Gleich neben der Piazza delle Erbe befindet sich die Piazza deli Signori mit Dantedenkmal und Paläste Palazzo die Tribunali (der ursprüngliche Sitz der Familie della Scala) und Palazzo del Comune mit einem Aussichtsturm Torre dei Lamberti.

Das Haus der Julia ist ein Palast mit Innenhof und einem Balkon, auf dem sich die berühmte Szene der Liebeserklärung abgespielt haben soll. Können Sie sich noch aus der Schule auf den Text erinnern?

            „Aber Stille! Was für ein Licht bricht aus jenem Fenster hervor? Es ist der Osten und Julia ist die Sonne.

            Geh auf, schöne Sonne und lösche diese neidische Luna aus, die schon ganz bleich und krank von Verdruss ist, dass du, ihr Mädchen, schöner bist als sie.

            Wer könnte schon einer solchen Liebeserklärung widerstehen, liebe Damen! Ein vierzehnjähriges Mädchen, das gerade im Clinch mit ihrer schweren Pubertät lag, schon überhaupt nicht. Ein Schönheitsfehler ist nur, dass dieser Balkon im neunzehnten Jahrhundert nachgebaut wurde, um der Nachfrage der Touristen nachzugeben, die begonnen, nach Verona zu strömen. 

Wie ich schon schrieb, die Veronesen hatten nie Mangel an guten Ideen. Das Haus der Montagues in der Via Arche Scaligneri interessiert keinen, dort spielte sich nichts Interessantes ab, außer dass Romeo dort geboren wurde. Sein Platz ist aber nicht zufällig gewählt. Die Montegues standen immer der herrschenden Familie della Scala sehr nah, die Capulets waren im Gegenteil mit größter Wahrscheinlichkeit Guelfen. Die Kämpfe um die Zukunft der Welt, die Kämpfe zwischen Mittelalter, verteidigt verbissen durch die Guelfen, und der neuerstandenen Renaissance, die durch die Ghibellinen repräsentiert wurde, zogen sich durch damalige Städte und verlangten nach Opfern – in diesem Fall ein verrückt verliebtes blutjunges Pärchen. In der erhaltenen Krypta (Tomba di Giulietta) spielte sich dann die Finalszene des Theaterstückes ab, die die beiden Liebenden dank eines Missverständnisses nicht überlebt haben.

            Wenn wir schon in Verona waren, besuchten wir natürlich die Oper von Charles Gounod „Roméo et Juliette“, wir wollten einfach Stil besitzen. Im Grunde war es uns egal, dass Französisch gesungen wurde. Die monumentale Ausstattung mit dutzenden Statisten sowie auch die perfekte Akustik der römischen Arena waren es wert. Die Oper dauerte bis halb eins in der Nacht, trotzdem waren nach der Vorstellung alle Restaurants in der Nähe der Arena offen – wie ich schon mehrmals erwähnt habe – Veronesen verstehen es, aus der Geschichte ihrer Stadt Kapital zu schlagen und aus den Touristen den einen oder anderen Groschen auszuquetschen.

            Es ist ein schöner Ausflug und nicht nur für ein Wochenende. Auch die Umgebung der Stadt kann einiges bieten. Der See Lago di Garda mit dem zauberhaften Sirmione, das Schlachtfeld Solferino südlich des Sees und westlich von Verona wo im Jahre 1859 entschieden wurde, dass italienische Provinzen nicht mehr ein Teil Österreichs blieben. Hier entstand auch das Gedanke des Roten Kreuzes, weil ein bestimmter Schweizer, Henri Dunant, das Leiden der verwundeten Soldaten nicht aushalten konnte, die nach damaligem Gebrauch nach der Schlacht ihrem Schicksal überlassen wurden. Besuchswert ist auch das Weinstädtchen Soave, umgeben von einem vollständigen Mauerring mit 24 erhaltenen Türmen – für diejenigen,  die gern Rad fahren, gibt es übrigens in der Nähe des Gardasees „La Strada del Vino Soave“ – ein echtes Paradies. Übrigens in Verona wird Weißwein Soave und Rotwein Valpolicella getrunken. Beide stammen aus der gleichen Gegend.

            Mit dem Parken in  Verona ist es ziemlich gut, direkt im Stadtzentrum gibt es einen großen Parkplatz in einer alten österreichischen Kaserne Borgo Trento. Eine Spur Österreich ist also in der Stadt geblieben und ist sogar nützlich.

            Also, sollten Sie dort noch nicht gewesen sein – denken Sie nach. Sie werden sich in die Stadt verlieben.

            Es zahlt sich aus, eine Verona Card für 2 Tage (22 Euro) zu kaufen – die Card für einen Tag kostet 18 Euro und man kann sie kaum nutzen. Inklusiv sind alle Eintritte in die Kirchen und Museen, in die Arena und ins Castelvecchio und eine Ermäßigung auf weitere Attraktionen inklusiv des Touristenzuges. Und eine freie Fahrt mit allen Verkehrsmitteln in der Stadt, also in erster Linie mit Bussen. Falls sie natürlich nach Fahrplan kommen. Es ist nicht immer so. Verona ist doch Italien und dort werden solche Sachen wie Fahrpläne nicht so ernst genommen. Also entspannen und die Schönheit der Stadt genießen!

Facebook slavil narozeniny

               Nejznámější ze „sociálních“ sítí slavila 4. února patnácté narozeniny.  Protože jsem víkend trávil na lyžích ve Schladmingu a výlety s nemocnicí Wagna jsou programově (sportovně i společensky, pokud se týká následného apre ski) hodně náročné, můžu se tomu to jubileu věnovat pouze se zpožděním. Přesto si tento už déle plánovaný článek neodpustím. Nevím, kolik se o tomto jubileu psalo v českých médiích a kolik toho tedy mí čtenáři vědí. Nechci vás tedy zaplavovat fakty, ale spíš psát o mých pocitech, s tímto médiem spojených. I když – samozřejmě – pokud se rozhodnete, že si tento článek přečtete, faktům a číslům z moderních dějin dvacátého prvního století se nevyhnete.

               Během oné lyžovačky jsem si uvědomil, jak jsme už všichni na těchto sítích závislí a že život bez nich skoro není možný. Tedy pokud člověk nechce riskovat určité komplikace, jako že nestihne odjezd autobusu. Protože samozřejmě byla po příjezdu založena whats app skupina pro účastníky zájezdu, na níž pak člověk dostával vedle rozesmátých obličejů lyžařů a obrázků mizerného počasí, které nás pronásledovalo, i informace o místě setkání či o uspíšení odjezdu v neděli o dvě hodiny (to kvůli tomu zatracenému počasí). Whats app patří totiž od roku 2014 Facebooku, jeho majitel Mark Zuckenberg za tuto aplikaci zaplatil neuvěřitelných (tedy pro mě neuvěřitelných, ale já jsem prostě stará škola) 19 (slovy devatenáct!) miliard dolarů. A ani si na to nemusel půjčovat. Ostatně už v roce 2012 koupil za směšnou jednu miliardu instagram. Soustředěním těchto tří nejužívanějších sítí pod jedním provozovatelem usiluje facebook o monopol, narušený jen twiterem (na kterém řádí především prezident Trump).

               Čímž se dostáváme k tématu, kterému odmítám rozumět a to je cena této sociální sítě. Je to skutečně produkt tohoto století – vznikl 4. 2. 2004 (a Zuckenbergovi údajně trvalo jeho programování přesně jeden týden) – a cena produktů tohoto století se řídí trhem, čímž je spousta peněz naprosto imaginárních – a potom můžou během finanční krize jako v roce 2008 po celých bilionech zmizet, aniž by někomu opravdu chyběly. Člověk se ptá – kde stojí budovy, výrobní linky, kde je zlato či drahé kameny, které dávají určitému programu na internetu jeho cenu? Ty neexistují. Jde pouze o cenu, kterou tato síť má pro firmy, které zde umísťují své reklamy, aby lépe prodaly své zboží. Protože prodávat je hlavní hnací silou společnosti dvacátého prvního století – bez ohledu na morální či zdravotní ztráty s tím spojené.

               Mimochodem – pro ty, kdo by to snad nevěděli – tato sociální síť vznikla z naprosto asociálních důvodů. Prostě chlapec, který nebyl schopen komunikovat s žádným děvčetem u stolu déle než pět minut, aniž by je nenapravitelně nenaštval, se rozhodl pro studenty Harvardu založit na internetu uzavřenou skupinu, ve které si mohli svou frustraci z odmítavých děvčat vybíjet. Celé dva roky zůstal Facebook harvardskou uzavřenou záležitostí. Až v roce 2006 se otevřel pro veřejnost a Zuckenberg ve stejném roce odmítl nabídku od Yahoo, které chtělo jeho program koupit za tehdy nepředstavitelných 900 000 milionů dolarů. Tím, že odmítl, si Zuckenberg vysloužil definitivně nálepku blázna, ve skutečnosti ale dokázal, že se za jeho asociální fasádou skrývá skvělý počtář a obchodník. Cena jeho produktu totiž začala exponenciálně stoupat, když začal stále větší počet subjektů hledat prostřednictvím facebooku cestu k zákazníkům, eventuálně k voličům. A to celosvětově!

               Jen v roce 2018 činil obrat Facebooku 48,6 miliard dolarů s čistým ziskem 22,1 miliard. Co je těch číslech šokující? Zeptejte se nějakého obchodníka, kolik procent činí zisk z jeho obratu. U facebooku je to neuvěřitelných 45,47 procenta. Protože náklady jsou naprosto minimální. Žádné zboží, žádné drahé budovy a sklady a „pouze“ 36 000 zaměstnanců roztroušených po celém světě. Zato 2,32 miliard lidí, kteří facebook používají aspoň jednou za měsíc.  1,52 miliardy lidí na tomto světě jsou na facebooku denně!!! A pokud k tomu připočítáme i whats app a instagram, které facebooku patří, pak dosáhne facebook každý měsíc na 2,7 miliardy lidí, tedy na víc než čtvrtinu světové populace (započítána jsou i nemluvňata a lidé s pokročilou demencí, kteří ani neví – nebo už zapomněli, že nějaký internet, ne to facebook, vůbec existují). Tedy facebook vkročil prakticky do každé rodiny, do každého domu a stal se součástí našeho života. Vědci z universit Stanford a New York před nedávnem provedli studii, kdy se část účastníků studie na určitý čas vzdala užívání facebooku. Výzkum ukázal, že tato skupina byla signifikantně šťastnější a spokojenější, i když měla podstatně méně informací o politických novinkách a o svých „přátelích“ na facebooku. O to víc se v té době věnovali přátelům, s kterými měli skutečný osobní kontakt a rodinám.

               Informace jim až tak nechyběly. To otvírá otázku, nakolik jsou informace na facebooku šířené skutečně spolehlivé. Od amerických prezidentských voleb, Brexitu i českých prezidentských voleb roku 2018 víme, že nejsou. Politici a manipulátoři objevili v sociálních sítích přímo dar nebes. Kupodivu jako první vstoupili na toto pole Rusové. Putin a jeho lidé (vlastně ne jeho lidé, vždyť se jedná jen o prezidentova přítele a osobního kuchaře Jevgenije Prigošina z Petrohradu, který se zabývá facebookem pouze ve svém volném čase) dokázali nechat zvolit lidi podle svého výběru – Donalda Trumpa či Miloše Zemana a dokázali vystoupením Britů z EU výrazně oslabit hlavního politického konkurenta v Evropě – Evropskou Unii. Tito ruští internetoví manipulátoři už mají i své jméno, nazývají se armáda trolů nebo putinboti ev. kremelboti anebo i webové brigády. Jejich generálem je onen nenápadný kuchař z Petrohradu. Skutečný skandál nastal ale až se zjistilo, že analytická firma Cambridge Analytica vyhodnotila miliony profilů uživatelů facebooku, aby je dokázala přesvědčit volit podle politické objednávky. Teď mě určitě mnoho lidí obviní z malování čerta na zdi a ptají se, jak by mohl facebook a internet se svými hoaxy a „fake news“ ovlivnit politické dění. Právě tím, že se podle chování a příspěvků na facebooku a sdílením či „liky“ (zavedeny v roce 2009) dá zjistit, zda je konkrétní člověk přístupný možné politické manipulaci. Jestliže je někdo přesvědčený pravičák či zarputilý demokrat, je zbytečné ho ovlivňovat, zato lidé nerozhodnutí, lidé ve středu spektra a lidé s určitými obavami a neurózami jsou vděčným cílem, protože jsou manipulovatelní. Proto se například nenávistná kampaň proti prezidentskému kandidátovi Drahošovi orientovala skoro výhradně na důchodce a lidi s nižším vzděláním, kterým byl vštěpen strach z v Česku neexistujících uprchlíků a Zeman byl představen jako jediný možný ochránce před miliony arabských teroristů, ohrožujících samotnou podstatu existence českého státu. Nehrálo žádnou roli, že nikdo z oněch voličů nějakého uprchlíka nikdy v život neviděl (a zřejmě ani neuvidí).  Podobně v USA se ruská propaganda umně zkoncentrovala na takzvané swing-states, tedy státy, kde leží voliči republikánů a demokratů v rovnováze a stačí několik stovek či tisíc hlasů, aby museli díky americkému volebnímu systému všichni volitelé za daný stát odevzdat své hlasy byť i jen těsnému vítězi. Zde tedy často stačí ovlivnit počet voličů, který se pohybuje v desetinách procenta a to se cílenou, často lživou propagandou dá lehce zvládnout. Pokud člověk ví, koho oslovit. Snažit se zvrátit veřejné mínění ve státech New York nebo v Kalifornii, kde mají demokrati drtivou převahu nebo ve státech amerického středozápadu, kde vládnou republikáni, je naprosto zbytečné a zde byly aktivity putinbotů nulové.

 Goebelsova poučka, že opakovaná lež se stává pravdou, platí na internetu víc než kde jinde. Pokud si nakliknete určité téma, neobjeví se vám zpráva, která se nejvíce blíží pravdě, ale ta, kterou nakliklo nejvíce uživatelů. Z výsledků, kterým nerozumí ani sociální výzkumníci, vyšlo, že lživé zprávy se šíří o 70 procent rychleji než pravdivé. Zřejmě proto, že obsahují moment překvapení, odporují tomu, co lidé slyšeli z oficiálních míst, kterým mají vrozenou chuť nedůvěřovat a zavánějí víc skandálem a denunciací vlivných osob, kterým jejich slávu prostý uživatel internetu stejně závidí. Troška špíny na vlivného politika či umělce a člověk se hned cítí i se svými problémy a slabostmi líp. Problém je v tom, že tvořením určitých skupin se člověk většinou dostává jen k jednostranným informacím, které ho utvrzují v jeho přesvědčení. Na jiné názory reaguje pak o to alergičtěji a agresivněji jako na něco nenormálního. Společně s manipulativním potenciálem facebooku to tvoří potenciálně toxickou sociálně nebezpečnou směs.

               Ale zpět k facebooku. Euforie okolo této sociální sítě byla obrovská. V roce 2010 byl Mark Zuckenberg zvolen „mužem roku“ a ve stejném roce byl o něm natočen film „The social Network“, který řešil mimo jiné i jeho soudní spor se spoluzakladateli této sítě, se kterými se nakonec finančně vyrovnal.  V květnu 2012 vstoupil facebook na burzu. Vstupní cena akcie byla 68 dolarů a prodalo se akcií za 16 miliard dolarů. Vzápětí akcie spadly na polovinu své hodnoty. Proč? Protože už dávno dopředu si zajistili předkupní právo takzvaní „aktivní investoři“ tedy spekulanti. O ceně akcie rozhoduje nabídka a poptávka, cena akcií tedy stoupá, dokud se kupují. Když se začnou prodávat a je jich nadbytek, jejich cena klesá. Spekulanti, kteří „investují“ v rámci hodin či maximálně dnů, skoupili akcie a pak je za vysokou cenu danou jejich zmanipulovanou poptávkou prodali těm, kteří je chtěli podržet jako investici na delší dobu. Nicméně v roce 2013 dosáhly akcie facebooku opět svou původní cenu a dnes má jedna akcie hodnotu 167 dolarů. Kdo tedy neztratil v oněch letech 2012 a 2013 nervy, dobře vydělal. 

               Facebook totiž objevili politici. Facebook ulehčuje politickým stranám vstoupit do přímého kontaktu s voličem. Předsedové stran se chválí stovkami tisíc „přátel“ nebo spíše „folower“. Na jedné straně je to pozitivní, protože zde mohou prezentovat své názory přímo a pro velkou skupinu potenciálních voličů na druhé straně ovšem chybí takzvaný „žurnalistický filtr.“ A nedejbože, když někdo smaže zprávu Václava Klause mladšího!!! Na to aby se hned přijímal nový zákon, jedno, jak nesmyslný. Ale očividně nejen štěstí, ale i frustrace a uraženost jdou na sociálních sítích ruku v ruce a potvrzují to, co jsem uvedl na začátku. Sociální sítě jsou ve své podstatě asociální.

               Jenže proč vlastně chodí víc než čtvrtina světové populace pravidelně na facebookové stránky? Socioložka Ingrid Brodnig definuje toto nutkání jako „Networkeffect“. Obr přitahuje víc než trpaslík, malí nemají proti gigantům šanci. Na jedné straně je tu strach z vyloučení ze společnosti, na druhé touha po uznání a pochvale – nic nebylo geniálnější než ono už vzpomenuté zavedení „liků“ v roce 2009. Každý „like“ způsobuje pocit štěstí, aktivuje v mozku právě příslušné regiony, pro které je jinak příslušná marihuana či čokoláda. Jenže právě to je onen problém. Pocit štěstí vyvolává závislost a ztrátu kontroly ať už je to jídlo, alkohol, cigarety, marihuana, heroin, počítačové hry nebo sociální sítě. Člověk po štěstí touží a snaží s k němu dostat nejjednodušší cestou – a právě ta je tady nabízena.

               Ovšem „vysokorychlostní a dopaminem poháněné „feedbackové“ smyčky, které tím byly vytvořeny, ničí společenský život,“ varuje někdejší manažer facebooku Chamath Palihapitiya. A Roberto Simanowski dodává, že „centrální znaky facebookové společnosti je mizení vnímání současnosti a ztráta reflexivního vnímání sebe sama i okolí“.

               Samozřejmě je naprosto oprávněná otázka kterou mi teď čtenář položí – tedy zda jsem na facebooku. Musím po pravdě říct, že ano. Na otázku proč, se mi už bude odpovídat těžko. Možná právě proto, že jsou tam všichni. Ostatně nezapomenu na okamžik, kdy jsem se na facebook přihlašoval (je to už hodně let) a přistihla mě při tom má dcera. Vytřeštila na mě oči a vyrazila ze sebe „ Tatík, čo to robíš? Veď to je pre mladých ľudí.“

               Už dávno tomu tak není. Facebook dokázal za patnáct let své existence vtáhnout do svých sítí lidi mladé stejně jako staré. Otázka je jen nakolik si přitom dokážou udržet reálný sociální život a nakolik se nechají manipulovat. Právě abych varoval před těmito dvěma faktory, rozhodl jsem se oslavit narozeniny facebooku tímto článkem.

Udine

               Toto město je spojeno s dvěma asociacemi: je to první město, okolo kterého člověk projíždí na cestě do Itálie, proto ho nechává stranou, protože se těší k moři a nechce se zdržovat. A pak je to šunka, ovšem ta není spojena přímo s Udine ale s městečkem San Daniele 25 kilometrů na západ ležícího u u řeky Tagliamento. V něm se v červnu koná každoročně velká slavnost Prosciutta, protože samozřejmě je Prosciutto San Daniele zase jednou „piú“ čili nejlepší na světě (prosím, neříkejte to nikomu, kdo pochází z Parmy).

               V San  Daniele se pořádá každý rok koncem června slavnost šunky, na kterou se sjíždějí lidé z celého světa. Tedy pokud máte neodolatelnou chuť na prosciutto, odvahu a motivaci natrénovat na mistrovství světa v parkování, rozhodně tam zajeďte. Kromě šunky jsou v San  Danielle ještě hrdí na uzené pstruhy, na svou katedrálu, která jim dala přezdívku friaulská Siena a na bibliotéku s mnoha starými rukopisy. Možná by bylo lepší zajet si tam v méně exponované době, v obci je 27 prosciuttofici, které je možné navštívit, abyste poznali, jak se taková vepřová šunka v San Daniele vyrábí.

               Ale zpět do Udine. To má mnohem víc, co může nabídnout, ostatně toto město nikdy zcela nestrávilo, že už není hlavním městem Provincie Furlandsko – Julské Benátsko – toto bylo přeloženo do Terstu a obyvatelé Udine to dodnes považují za velkou křivdu. Tato provincie, která má mimo jiné i svůj vlastní jazyk – furlandštinu, je od roku 1963 jednou ze čtyř italských autonomních oblastí s vlastní vládou, parlamentem a rozpočtem (vedle Sicílie, Sardínie a Jižního Tyrolska). Proto všude uvidíte minimálně dvojjazyčné nápisy v italštině a furlandštině, ale častěji i troj – či čtyřjazyčné, protože zde žijí i německá a slovinská menšina.

               V okamžiku, kdy vejdete na hlavní náměstí v Udine, Piazza della Liberta, napadne vás, že jste tyhle budovy už někde viděli. A budete mít pravdu. Hodinová věž je přesnou zmenšenou kopií stejné věže z Náměstí svatého Marka v Benátkách a stejně tak je tomu i s oběma Maury nad ní, kteří vyzvánějí na mezi nimi umístěném zvonu. Udine patřilo od roku 1420 k Benátské republice a je to vidět na každém kroku. I stará radnice, Loggia del Lionello, je nádherný příklad benátské gotiky a svatby v Udine vycházejí z tohoto někdejšího vchodu do radnice na náměstí a ne z hlavního vchodu do nové radnice na opačné straně obrovského radničního komplexu.

Ve dvacátém století byla stará radnice udinským málo a nechali přistavit novou, dokončena byla v roce 1932 ve stylu připomínajícím socialistický realismus – byla to doba Musolliniho. (Je až fascinující, jak se fašistická a komunistická architektury podobají – totalita je prostě totalita jedno z které strany politického spektra) Naštěstí není ona nová přístavba radnice moc patrná. Z hlavního náměstí ji neuvidíte vůbec.

               Náměstí má celou řadu památek, přímo pod cestou od zámku je socha Míru v Campo formio. Tento mír uzavřel Napoleon s poraženým Rakouskem v Campo Formio (občas se vyskytuje i název Campoformio nebo Campoformido) nedaleko Udine 17. října 1797. Tímto aktem přestala existovat Serenissima, tedy benátská republika, která se stala součástí Rakouska, jako kompenzace za ztracenou Lombardii, ze které vytvořil francouzský generál Bonaparte francouzský satelitní stát, takzvanou Cisalpinskou republiku. Místo, kde Napolenon sídlil, Villa Manin, sídlo posledního benátského dóžete Ludovica Manina, se nachází devět kilometrů na jihozápad od Udine a stojí za návštěvu, už jen díky svému obrovskému nádhernému parku. 

               Naproti radnici stojí renesanční sloupořadí Porticato di San  Giovanni ze šestnáctého století, obohacené už vzpomenutou hodinovou věží s dvěma Maury, které chválabohu ještě „politic corectniss“ nepřikázala jako příklad zotročení černochů Benátskou republikou zbourat. (Černoši dokázali udělat u Benátčanů i pořádnou kariéru, vzpomeňme jen Othella, který v benátských barvách bránil Kypr proti turecké invazi a zaškrtil ve Famagustě ze žárlivosti svou milovanou manželku Desdemonu.) Benátskou historii města připomínají i sloupy na náměstí se sochami Lva svatého Marka a Justitie, bohyně spravedlnosti, jako i sochy Herkula a Caca z 18. století.

               Samozřejmě pokud jsme ve městě benátské republiky, musíme hledat stopy Andrey Palladia, protože, jak už jsem se už víckrát zmínil, v benátské Ferra terma neexistuje město, kde by tento slavný architekt něco nepostavil. Na hlavním udinském náměstí je to jen brána do zámku, který se nad náměstím vypíná, čili tzv. „Arco Bollani“ z roku 1556, ve městě ale objevíte Palazzo Antonini, postavené ve stejnou dobu, kde dnes sídlí Italská národní banka.

               Dóm je od hlavního náměstí na dohled. Monumentální šestihranná věž a za ní obrovská katedrála s nádhernou gotickou fasádou. Aspoň tu ponechali udinští bez nějakých násilných úprav, vnitřek kostela už ale různým modernizačním zásahům neušel. V kostelní věži je umístěno muzeum svatého Blasia (San Biaggio). Bohužel má takové otvírací hodiny, že se mi ani při jedné návštěvě města nepodařilo dostat se dovnitř, abych zjistil, jaký vztah má tento svatý, který žil ve třetím století v dnešní Sýrii a tam i mučednickou smrtí zemřel, k Udine.

               Udine má ostatně svého vlastního svatého. Luigi Scrosoppi (žil v letech 1804 – 1884) byl svatořečen v roce 2001 – kým jiným než Janem Pavlem II? V roce 2010 ho v Pörtschachu v Rakousku vyhlásil biskup z Gurku Alois Schwarz (mezitím díky početným skandálům přeložený do St. Pöltenu, protože řádění jeho přítelkyně, předsedkyně jím založené katolické nadace, už bylo neúnosné) za patrona fotbalistů a fotbalistek. Ne že by svatý Luigi někdy kopl do míče (staral se spíše o chudé dívky) ale fotbalisté prý ještě žádného patrona neměli a tak ho z iniciativy rakouského biskupa dostali. Chudák Luigi za to opravdu nemůže, posmrtně se už fotbal hrát nenaučí, možná ale aspoň teď „calcio“ sleduje zhůry. Jeho obraz visí samozřejmě v katedrále hned vedle sochy papeže Pia IX. Tento papež povýšil Udine na arcibiskupství podřízené přímo papežskému stolci a vděčné město mu za to v dómu postavilo sochu.

               Nad městem se tyčí obrovský zámek v stylu vrcholné renesance. Nechali si ho postavit aquilejští  patriarchové, kteří si zvolili Udine za své sídlo, když se jim v malé Aquileji přestal líbit. Stavbu zahájil v roce 1517 Rafaelův žák Giovanni da Udine (který vyzdobil freskami i slavnostní sál, kde se scházel parlament země Friaul) a dokončil ho Fracesco Floriani. Do roku 1797 zde sídlil benátský místodržící, dnes zde sídlí „Museo civil“. Obklopený obrovskými stromy a s nádherným parkem s výhledem na město stojí určitě za návštěvu. Kostel „Chiesa di Santa Maria al Castello“ se právě rekonstruuje, zlatý archanděl Gabriel na špici kostelní věže je krásnou dominantou celého zámeckého areálu.

V muzeu je výstava Sjednocení Itálie a samozřejmě pinakotéka se sbírkou obrazů od mistrů jako Tiepola ši Caravaggia i muzeum friulánské fotografie. Podařilo se mi zaktivizovat zámecký alarm, když jsem se snažil opustit zámek nouzovým východem ve směru k parku, který je včetně restaurace na terase za zámkem. Takže to raději nezkoušejte. I když Italové jsou tolerantní a obešel jsem se bez pokuty.

               Na odvrácené straně zámku se nachází zelená strana Udine. Rozsáhlé parky Giardino Grande, Loris Fortuna a Ricasoli, kde je možné bezproblémové parkování a právě parkoviště okolo Giardino Grande je výhodným východištěm k poznávání města. Když budete odtud stoupat k zámku, uvidíte na zdi pamětní tabuli zakladateli Esperanta – Ludwiga Zamenhofa – tzv. Doktora Esperanta. Ten sice osobně v Udine nepůsobil, zato ale jeho velký podporovatel a šiřitel tohoto universálního jazyka Achille Tellini (1866 – 1938) – udinský rodák, který se zde narodil i umřel.

               Poněkud stranou leží „Museo diocesano e galleria del Tiepolo“ v někdejším biskupském paláci. To připomíná působení jiného slavného muže v Udine. Giovanni Battista Tiepolo (1696 – 1770) patří k nejslavnějším malířům pozdního baroka a jeho přechodu do rokoka. Ve svých mladých létech tvořil jakožto benátský občan v Benátkách a v Udine, než svou slávu rozšířil do celého světa – jedno z nejslavnějších jeho děl je ve Würzburgu, kde vytvořil mimo jiné fresku svatby Friedricha Barbarossy s Beatrix Burgundskou. V „Museo diocesano“ je možno obdivovat jeho raná díla – stojí to za to.

               Když jste se po městě dost naběhali, vyplatí se odpočinout si na náměstí „ Piazza Giacomo Matteoti“ s kostelem Jakuba staršího.

Někdejší „Piazza San Giacomo“ dostala své nové jméno podle Giacoma Matteotiho, levicového politika, kterého v roce 1924 zavraždili Mussoliniho fašisté. Čtvercové rozlehlé náměstí bylo vlastně hlavním trhem ve městě a jeho centrálním místem. Dává svými nahusto postavenými úzkými domy pocit uzavřenosti. Se svým podloubím a spoustou kaváren a barů leží trošku stranou hlavní ulice, otevře se před vámi jako příjemné překvapení a láká k tomu, aby tu člověk pobyl. Restaurací a kaváren s dobrým espresem je tady samozřejmě jako v Itálii všude dost.

               Mimochodem, stopy někdejšího Rakouska-Uherska a s ním spojeného českého vlivu v Udine samozřejmě najdete taky. Jestliže se Cividale pyšní našimi švestkovými knedlíky, v Udine zase pálí slivovici – Sliwowitz di Gabia. Určitě ani nevědí, kde má ten nápoj své kořeny, jinak by to nepsali tak německy.

               Udine se tedy vyplatí navštívit. Až příště pojedete okolo a budete mít pocit, že si potřebujeme odpočinout, zastavte se tam. Nebudete litovat.