Category: Blog

Perugia

               Město Perugia se vypíná na kopci, Na vysokém kopci. Když ho uprostřed Umbrijské roviny Etruskové zakládali, chtěli tím zřejmě odradit každého nevítaného návštěvníka. Což by se jim v našem případě skoro podařilo. Od hotelu „Wine and Jazz“ vedla cesta do města do hodně strmého svahu, napřed mezi domy, pak jsme museli projít městskými hradbami a pak dále strmě stoupající ulicí mezi tratoriemi, osteriemi a bary, které sváděly ke kapitulaci. Nepodlehli jsme, Minuli jsme „Torre degli Sciri“, poslední dochovanou věž, typickou pro všechna italská města a jejich středověké šlechtické paláce, a dostali se až na samotný vrchol kopce, kde se nachází městské centrum a odměna byla velká.  Včetně úžasných výhledů na onu už vzpomenutou umbrijskou rovinu – což možná byl ten pravý důvod, proč Etruskové svou Perusii postavili právě tady.

               Hotel „Wine und Jazz“ jsme volili nejen kvůli jemu mnohoslibnému názvu, ale i proto, že byl autem velmi snadno dosažitelný a disponoval velkým hotelovým parkovištěm. Trošku nás překvapilo množství turistů s batohy a holemi do hor. Ti, jak jsem nakonec zjistil, se nechystali na výstup na hlavní perugijské náměstí 4. listopadu, tedy „Piazza IV.Novembre“ ale do národního parku Monte Sibillini, kde se tyčí jedna z nejvyšších hor Appenin Monte Vettore se svými 2478 metry nad mořem. Výstup do městského centra byl přece jen o něco málo méně náročný a zvládli jsme ho bez horolezecké výstroje. Monte Vettore je možné vidět i z vyhlídkové terasy v centru města, dominantnější je ale bližší kopec Monte Subasio, na jehož svahu je možné vidět krásné bílé město, v němž jsme odhalili legendární Assisi. (Z Assisi naopak Perugia až tak dobře viditelná není).

               V Perugii je všechno tak nějak předimenzované. Nejen ten kopec, na kterém stojí, ale jakoby místní stavitelé, uchváceni polohou, nedokázali postavit normálně velký barák. Všechno je tam prostě obrovské, tedy s výjimkou městského metra, které si opravdu zaslouží svůj název „Minimetro“. Ale o tom až později.

               Hlavní perugijské náměstí, zejména za večerního umělého osvětlení, patří údajně k deseti nejkrásnějším místům Itálie. Neodolali jsme a vylezli tam ještě jednou večer a bylo to opravdu úžasné. Náměstí dominuje obrovská městská radnice – „Cassa dei Priori“ na jedné a velkolepý „Duomo San Lorenzo“ na druhé straně, mezi nimi se nachází symbol města „Fontana Maggiore“.

Je to úžasné dílo pravého začátku renesance. Jejím tvůrcem nebyl totiž nikdo jiný, než Nicolo Pisano, považovaný za prvního renesančního sochaře a architekta. Byl členem „Scuola nuova Siciliana“, který po převzetí moci Anjouovci na italském jihu odešel na sever, aby tu šířil myšlenky rodící se nové doby. V jeho díle na fontáně pak pokračoval jeho syn Giovanni, vytvořili zde reliéfy a plastiky symbolizující zvěrokruh, zemědělské práce, sedm svobodných umění, ale i biblické postavy Adama a Evy, Samsona a Dalily, Davida a Goliáše a nemohl chybět ani Romulus a Remus s římskou vlčicí.

               Město mělo totiž pohnutou historii už v římských dobách. Po porážce Římanů od Hanibala u Trasimenského jezera v roce 217 se překvapivě postavilo na jejich stranu a bylo odměněno statutem municipia.  Jenže v občanské válce mezi Markem Antoniem a Oktaviánem, se postavilo pro změnu na stranu nesprávnou a bylo Oktaviánem zcela zničeno. Ovšem nový vládce, už jako císař Augustus, dal město obnovit, takže poté neslo jméno „Perusia Augusta“ a toto jméno najdete nad římskou branou do města – samozřejmě stejně jako všechno ostatní beznadějně předimenzovanou. Tato brána „Arco Etrusco“ byla jedním z mála, co ze starého města Oktaviánovo řádění přečkalo, císař dal aspoň nad tuto bránu vyrýt nové jméno města.

Hned u této brány je velkolepý palác Gallenga-Stuart. Tady se nachází universita specializovaná na výuku italštiny pro cizince. Každý rok sem přijíždí víc než 8000 studentů, aby se zdokonalovali v italštině a poznávali italskou kulturu. Prý mají poznávat i italské hospodářství, ovšem k takovému studiu bych byl dost skeptický. Tímto způsobem přivábit do města tisíce cizinců byl geniální nápad a vyšel. Minimální doba studia jsou čtyři týdny a kurzy jsou ukončeny státní zkouškou odměněnou příslušným diplomem. Takže, pokud máte opravdu chuť zdokonalit se v italštině, Perugia je k tomu opravdu naprosto ideální místo.

Ale zpět na hlavní náměstí.  Raději se z něho předčasně nevzdalovat, návrat znamená opět fyzicky poměrně náročný úkol. Když tedy z večerně osvětlené „Fontana Maggio“ večer proudí voda, má to v sobě cosi magického a je to opravdu krásné divadlo.

Okolo radnice pak vede „Corso Vanucci“, hlavní městská třída, kterou dojdete až na „Giardini Carducci“, k parku na terase, která byla kdysi nejvyšším místem mohutné „Rocca paolina“, pevnosti, kterou tu dal postavit papež Pavel III. poté, co město dobyl a nechal za tím účelem strhnout domy nejbohatších měšťanů. Samozřejmě měli své domy zde, na místě s nejhezčím výhledem na krajinu, ten výhled z terasy nejen na město u nohou ale i na celou Umbrii je uchvacující ještě i dnes.

Na straně radnice směrem k fontáně je takzvaná „Scala“, tedy schody. Je to obvyklé místo, kde se setkávají lidé. Mladí, staří, příbuzní či přátelé. Nemusí se hledat mezi obrovskými budovami, perugijští se setkávají prostě „na schodech“. Ty schody vedou k zasedacímu sálu „Sala dei Notari“, shromaždiště městské šlechty s nádherně vymalovaným dřevěným stropem, na románských obloucích jsou zde výjevy z Ezopových bajek a biblické výjevy. Nad schodištěm ze zdi radnice trčí kovové skulptury lva a perugijského erbovního zvířete, okřídleného gryfa. Toho budete ve městě potkávat všude, perugijští jsou, jako všichni Italové, lokální patrioti.

Z druhé strany jsou v radnici dvě nádherné místnosti, opět shromaždiště nejdůležitějších městských cechů. Prvním je „Collegio della Mercanzia“, tedy sál kupců se stěnami a stropem pokrytými nádhernými dřevěnými řezbami. Druhým hned vedle je „Collegio del Cambio“, tedy shromaždiště směnárníků, čili bankéřů. Ta je ještě krásnější, očividně už tehdy na tom byli bankéři lépe než kupci, není to jen vynález pana Klause seniora. Sál je vymalován freskami mistra Perugina, jednoho z nejslavnějších malířů renesance a současníka Leonarda da Vinciho, který se zde zvěčnil i svým vlastním portrétem. Na stropě jsou znaky zvěrokruhu a obrazy slavných Římanů, součástí komplexu je i Kaple svatého Jana Křtitele, opět pokrytá freskami ze stejného období, tedy z renesance patnáctého století. Zobrazení samotné popravy proroka mě ovšem poněkud zarazilo. Svatý Jan totiž bez hlavy, která je už na talíři připravena pro krvežíznivou Salome, stále ještě klečí a modlí se.

To poněkud odporuje mým medicínským znalostem, ale budiž. Ta návštěva zde se vyplatí. Jakož i návštěva umbrijské galerie o jedny dveře dál, stále ještě v oné neskutečně velké radnici. Na dvou poschodích je zde pinakotéka s obrazy mistrů z dvanáctého až šestnáctého století, mimo jiné i dílo Fra. Angelica.

Druhou dominantou náměstí je dóm svatého Lorenza. Před bočním vchodem směrem k náměstí stojí socha papeže Julia III. Ať jsem pátral, jak jsem pátral, nepodařilo se mi zjistit, jaký vztah měl tento papež k Perugii. V městě se ani nenarodil (byl Říman) ani nezemřel, v historii nezanechal žádnou výraznější stopu a věnoval se spíš radovánkám (navzdory své dně) než vládě. Jediným důvodem snad mohlo být jen vlezdoprdelnictví perugijských občanů. Perugia totiž byla až do roku 1539 samostatnou komunou, až tomto roce ji papež Pavel III., Juliův předchůdce, v takzvané „Solné válce“ přinutil ke kapitulaci a přijetí římské nadvlády. A tak perugijští postavili před svým dómem sochu jeho následníka zřejmě jako znak své loajality. Snad prý tento papež vrátil Perugii její samosprávu, kterou jí vzal jeho předchůdce.

V  – jak jinak než obrovském – dómu svatého Lorence, to s papeži je už konkrétnější. Především je zde velká socha papeže Lva XIII. (1878 – 1903), který byl před svým zvolením 20. února 1878 perugijským arcibiskupem.

Byl sem v podstatě „odsunut“ svým předchůdcem Piem IX., s jehož konzervativní politikou nesouhlasil příliš hlasitě. Tento papež si svou sochu zřejmě opravdu zasloužil, vedl katolickou církev ve velmi těžkých časech, v době po obsazení Říma italskými vojsky v roce 1870 a jeho začlenění do Itálie. Papež tedy neměl žádné své území (Lateránské dohody, kterými byl papeži vyčleněn Vatikán jako nezávislé území, byly podepsány až v roce 1929). Papež jakož i katolická církev byly pod silným tlakem a papež se dokonce svěřil rakouskému císaři Františku Josefovi, že by rád opustil Itálii a vládl církvi z Vídně. Přesto se mu nakonec podařilo všechny krize zvládnout a autoritu církve znovu upevnit. Kromě toho byli ve svatém Lorenzovi pochováni tři další papeži, kteří v Perugii zemřeli v 13. století. Dva zde i zůstali, byli to Urban IV. (1261 – 1264) a Martin IV. (1281 – 1285).  Třetí z nich byl pro církev příliš důležitý, než aby ho nechala odpočívat v „bevýznamné“ Perugii, kde zemřel a byl v roce 1216 pochován. Proto přenesli jeho ostatky v roce 1890 do Říma. Byl to Inocenc III.(1198 – 1216) jeden z největších papežů vrcholného středověku, který se sám nazýval „Imperator verus“ a zorganizoval čtvrtý lateránský koncil v roce 1215, na kterém vznesl papežské nároky na světovládu. Byl to on, kdo lavíroval v konfliktu mezi Štaufy a Welfy a jmenoval císařem nejprve Otu IV. z rodu Welfů, poté Friedricha II. z Hohenštaufen, jehož byl poručníkem. Neslavně proslul i vyhlášením křížové výpravy proti Albigenským v roce 1208 a největší katastrofou v době jeho vlády byla čtvrtá křížová výprava v letech 1202 – 1204, která skončila dobytím Konstantinopole křižáky a zničením byzantské říše, které měla vlastně pomoci proti náporu Turků. Čili byl to vlastně on, kdo, i když neúmyslně, katastrofálně oslabil západní svět. Ať už zničením Byzance nebo zahájením zápasu o moc nad světem mezi císařstvím a papežstvím a tím oslabením centrální světské moci. Největší atrakcí perugijské katedrály je ale „Zásnubní prsten panny Marie“. O jeho pravosti můžeme samozřejmě právem pochybovat, nicméně v dómu je uchováván v trezoru, uzavřeném sedmi klíči, který je v kapli „Sant´Anello“ uchováván ve výšce osmi metrů za pozlacenou mříží, uzavřenou dalšími čtyřmi klíči. V roce 1473 se ho perugijští zmocnili v městečku Chiusi v Toskánsku a od té doby ho ochraňují jako nejsvětější relikvii. Věřícím je ukazován jen dvakrát do roka, a sice 29. července a předposlední lednový víkend, při svátku svatby panny Marie s Josefem a kdy se zde světí svatební prsteny na daný rok.

Po „Corso Vanucci“, kde se dá posedět v početných barech, dojdete k oné už vzpomenuté vyhlídkové terase v „Giardini Carducci“, až odtud člověk vidí, na jakém „hrbu“ vlastně Perugia stojí a jak nepravidelný tvar tento kopec má. Výběžky opevnění se dají identifikovat podle kostelů stojících na okrajích města, jako svatý Petr, svatý Dominik nebo na opačné straně svatý František. A potom je to zase z kopce dolů, až jsme se dostali do čtvrti, kde se z města vycházelo branou svatého Antonína. Na cestě okolo hradeb se zde naskytl úžasný výhled, především na monumentální kostel svatého Františka al Prato, opět umístěného v jednom z výběžků kopce.

Sestup k němu nebyl snadný, ale vyplatí se. Procházíte totiž universitní čtvrtí, právě před svatým Františkem, který je dnes jen monumentální ruinou se na trávníku zdržují studenti, tady se beseduje, hraje na kytaře i zpívá. Vedle kostela svatého Františka je dochované oratorium svatého Bernardina ze Sieny. Bernardin byl františkánský mnich, skvělý řečník, v roce 1425 měl jedno ze svých nejslavnějších kázání právě v perugijském dómě. Perugijští mu postavili vedle kostela svatého Františka oratorium, které je považováno za skutečný klenot vrcholné renesance, kde na stěnách můžete vidět kamenné reliéfy s výjevy ze života světce.

Samozřejmě je toho v Perugii ještě mnohem víc. Je zde archeologické muzeum v klášteře vedle obrovského kostela svatého Dominika, (největšího kostela v Perugii, a to už je co říct, konkurence je velká). V tomto kostele je také pochován jeden papež, a sice Benedikt XI. který zde zemřel údajně po požití otrávených fíků v roce 1325. Dále je tu klášter svaté Juliány či antické sloupy z mramoru a žuly v kostele svatého Petra, stará universita na Piazza Mateotti, kostel svatého Augustína, či kaple svatého Severa, kde měl Rafael vytvořit svou úplně první fresku během svého pobytu v Perugii v letech 1505 – 1508 a další a další.

Ovšem Perugii jste nenavštívili, pokud jste se nesvezli v místním metru – tedy „minimetru“.

Nápad je to skvělý, převzatý očividně z horských masívů, kde se jezdí lanovkou. Protože je Perugia taky na kopci, rozhodli se architekti spojit staré město na kopci s novým městem pod ním právě takovou kabinkovou lanovkou. Do jedné kabinky se vejde něco přes deset lidí, ale jezdí jedna za druhou, takže kapacita je dostatečná. Čekat jsme nemuseli. Jen bylo trošku obtížné objevit Terminál metra „Pincetto“. Jde se k němu z „Piazza Mateotti“ jakýmsi tunelem, označení nebylo valné. Přímo nad branou „Porta Santa Margherita“ jsme si ještě užili krásných výhledů, dali si aperol v maličkém hezkém baru a pak už nasedli do kabinky. I když byla údolní stanice od našeho hotelu poměrně daleko, přesto jsme nelitovali. Něco tak milého v jiném městě velikosti Perugie (163 000 obyvatel)hned tak nezažijete.

Gargano

Wissen Sie, wo es ist? Ich hätte das nicht gewusst, hätte sich meine Frau nicht entschieden, den Urlaub im Jahr 2011 gerad dort zu verbringen. Ich wollte nach Apulien, da ich gerade für meinen neuen Roman über Friedrich II. recherchierte und sie wollte baden. Eine Kombination der Unterkunft am Meer und des Kennenlernens der Umgebung schien uns beiden optimal. War es aber nicht. Also sicher nicht  für meine Frau, die an einer Kinetose leidet. Damit kommen wir endlich zur Antwort auf die Frage, was Gargano eigentlich ist. Es ist ein Gebirge. Zwar nicht besonders hoch, aber doch ein Gebirge, durch das man sich zu den Ortschaften am Meer durch unzählige Serpentinen durchkämpfen muss. Infolge dieser Tatsache blieb meine liebe Gattin an der Küste von Apulien eingesperrt. Ich glaube, es ist ihr dabei nicht wirklich schlecht gegangen, abgesehen von der Reise hin und dann wieder zurück. 

               Gargano ist der Sporn des italienischen Stiefels. Viel Natur, ein Wald mit einem mysteriösen Namen „Forresta umbra“, Seen in der Nähe des Meeres und einige kleinen Städtchen, die sich Badeorte nennen dürfen – Vieste, Peschici und Monte San Angelo, und natürlich auch das Dorf „ San Giovanni Rotondo“ (Entschuldigung, es ist eine Stadt, es leben hier doch 27 000 Einwohner), wo in den Jahren 1947 – 1968 bis zu seinem Tod der populärste aller zeitgenössischen italienischen Heiligen, Padre Pio, tätig war.

Er hat hier „Casa sollievo della sofferenza“ also „Das Haus der Leidensminderung“ gegründet. Es war sein Projekt, das Haus wurde im Jahr 1956 eröffnet und Padre Pio führte es bis zu seinem Tod.  Also eine Unterbrechung der unendlichen Serpentinen im „Forresta umbra“ gerade in diesem Ort ist sicherlich nicht uninteressant. Heute steht hier ein großes Krankenhaus, natürlich mit einer Verbindung zu einer modernen Kirche „Santa Maria delle Grazie“.

Padre Pio wurde im Jahr 1998 selig und drei Jahre später heilig gesprochen – von wem sonst als von Johannes Paulus II.?  Zur Heiligsprechung sind Wunder unentbehrlich, in diesem Fall konnte es aber Johann Paul sogar aus eigener Erfahrung tun. Im Jahr 1947 traf der damals siebenundzwanzigjährige junge polnische Priester Karol Wojtyla Padre Pio, der bereits damals den Ruf eines Heiligen hatte (ähnlich wie beim heiligen Franziskus erschienen auf seinem Körper Stigmata, also Wunden Christi). Padre Pio sagte Wojtyla eine große Karriere voraus und auch, dass er einmal Papst würde.               Wojtyla war ein Waisenkind, seine nächsten Freunde, die ihm seine Familie ersetzten, war ein Ehepaar Wanda und Andrei. Wojtyla erfuhr, dass Wanda, Mutter vier kleiner Mädchen, schwer krank wurde. Sie hatte einen Tumor. Es war notwendig, ihn operativ zu entfernen, die Ärzte konnten aber auch dann nicht garantieren, dass Wanda durch die Operation gerettet werden konnte. Wojtyla schrieb einen Brief an Padre Pio und bat ihn um Gebete für die Genesung Wandas. Der Tumor verschwand auch ohne Operation. An dieser Heiligsprechung hatte also Johann Paul persönliches Interesse.

               Die Region von Gargano erlebte seine Blütezeit in der Zeit der Regierung Kaisers Friedrich II. Dieser verlegte die Hauptstadt seines Reiches – des Sizilianischen Königreiches, in die Stadt Foggia und von dort aus regierte er auch das ganze Römische Reich. Gargano bot sich an  als Ort der Erholung, der Jagd und als Ort, wo seine Geliebten leben konnten, vor allen die Frau, die er über alles liebte, die schöne und erhabene Bianca Lancia. Für sie ließ er Burgen in Vieste und in Monte San Angelo bauen. Er hatte mit ihr drei Kinder, zwei Töchter und einen Sohn Manfred, den späteren sizilianischen König. Nach ihm heißt eine Stadt in der unmittelbaren Nähe von Gargano, heute ein Industriehafen Manfredonia – zum Gegenteil von allen bereits genannten Orten zahlt sich nicht aus, diese Stadt zu besuchen.

               Der Kaiser hat seine Geliebte an ihrem Sterbebett geheiratet, weil er aber gerade im kirchlichen Bann war genau wie auch der Priester, der die Hochzeitzeremonie zelebriert hat, erkannte der Papst diese Hochzeit nie an und Biancas Kinder waren offiziell Bastarde. Für Manfred sollte diese Tatsache fatale Folgen haben. Der Papst erkannte nie seine Ansprüche auf die sizilianische Krone an, er hetzte Karl von Anjou auf ihn und dieser hat Manfred in der Schlacht bei Benevento besiegt. Manfred verlor in der Schlacht nicht nur seine Krone sondern auch sein Leben. Das Grab von Bianca Lancia wurde angeblich in Tarent, wo sie starb, entdeckt, die Gräber weiterer zweier Gattinnen des Kaisers, zufällig beide Isabell (von Jerusalem und von England) befinden sich im Dom in der Stadt Andria. Andria ist ein Nest mit 100 000 Einwohnern mit einem unglaublichen Gewirr schmaler Gassen, ich glaubte von dort niemals herauskommen zu können. Wer aber genug Mut und Interesse seine Verehrung den Kaiserinnen persönlich zu bringen, soll das unbedingt versuchen. Ich habe diese Absicht aufgegeben. 

               Gargano ist aber vor allem Natur. Sie lädt zu Wanderungen im tiefen Wald „Forresta umbra“ oder zu Ausflügen an die Küste mit zauberhaften Buchten, Höhlen, alles geschmückt mit typischem roten Konglomerat, das als Baumaterial für den kaiserlichen Palast in Foggia sowie auch für die mysteriöse Burg „Castel del Monte“, genutzt worden ist.

Ich und mein Sohn entschlossen uns, die Schönheiten der Küste Garganos kennen zu lernen und meldeten uns für einen Bootsausflug an. Natürlich findet man in der ganzen Region niemanden, der Englisch sprechen würde, geschweige Deutsch, umso mehr sind aber die Einheimischen kommunikativ. Vor allem der Busfahrer Francesco, der uns zum Boot gefahren hat. Ein kleiner schlanker Mann von Gewicht irgendwo knapp unterhalb von fünfzig Kilo und ununterbrochen sprechend. Er stopfte in seinen Bus mit neuen Sitzplätzen locker 16 Personen, dreizehn Polen, mich mit meinem Sohn und eine Italienerin, wobei er die polnischen Kinder zum Erstaunen ihrer Eltern in den Gepäckraum steckte – ein Widerstand war allerdings absolut zwecklos

Mit Francesco zu diskutieren war einfach nicht möglich. Die Tatsache, dass es nur Italienisch sprach, spielte dabei aber nur eine untergeordnete Rolle. Francesco schaltete einfach nicht auf Empfang. Übrigens, bei der Rückreise fragten ihn zwei weitere Polen, ob sie mitfahren dürften. Für Francesco war das kein Problem, also fuhren wir zurück zum Hotel im Bus zu achtzehn. Es war eng aber gemütlich. Francesco fragte ein kleines polnisches Mädchen, das allen Vorschriften zuwider auf dem Vordersitz neben dem Fahrer am Schoss ihrer Mutter saß, ob sie schwimmen konnte. Als sie seine Frage mit einem „nein“ beantwortete, ohne sie zu verstehen, folgte ein längerer Vortrag von Francesco über die Risiken, die damit verbunden sind, wenn sich jemand, der nicht schwimmen kann, einen Bootausflug kauft. In diesem Moment hielt es die einzige Italienerin im Bus nicht mehr aus und sagte zu unserem lieben Busfahrer: „Francesco, non capiscono, sono tutti stranieri.“ („Francesco, keiner versteht dich, das sind alle Ausländer.“) Nicht einmal diese Bemerkung konnte Francescos Redefluss stoppen. Als er uns dann bei dem Felsen, unter dem unseres Schiff vor Anker lag, ausgesetzt hatte, verschwand er sofort mit seinem Bus. Warum, verstanden wir bald. Als wir ein Kap umfuhren und bei der nächsten Anlegestelle stopp machten, stand hier Francesco mit weiteren fünfzehn Menschen. Und als wir letztendlich im Hafen von Vieste anlegten, wo der größte Teil der Touristen zugstiegen ist, mussten wir nur eine kurze Weile warten und dann sahen wir, dass zu uns Francesco, gefolgt von weiteren achtzehn Touristen, läuft. Also, wenn ich richtig gezählt habe, schaffte es dieser eine Busfahrer mit seinem kleinen Bus mit 9 Sitzen insgesamt 48 (in Worten vierundvierzig) Passagiere zu unserem Schiff zu bringen. Das nenne ich Effektivität, da sollte sich jemand über die niedrige Arbeitsproduktivität in Italien beklagen!

               Die Küste von Gargano ist wirklich schön. Felsen, Kalkformationen wie „Arco di santa Lucia“, also „Bogen der heiligen Lucia“, Einfahrten in die Höhlen, versteckte Lagunen und zwischen Felsen kleine geschlossene Sandstrände, wo man baden konnte.

Natürlich hatten diese Idee auch viele andere Schiffe und so ist man nie allein. Nach dem Bad fuhren wir zurück, auf dem Kap vor der Stadt grüßte uns Statue des heiligen Franciscus von Paola und dann auch unserer Busfahrer Francesco. Er brachte uns alle in bester Ordnung zurück zum Hotel.       

               Die größte Stadt in Gagano ist Vieste. Die Stadt liegt auf einem Felsen hoch über das Meer mit einem Hafen, sein Wahrzeichen ist ein weißer Felsen namens Pizzomuno, der die Form eines erregten Penis hat und der sich auf dem Strand „Spiagga lunga“ also „Langer Strand“ befindet. Als ich dieses Motiv in meinem Roman „Lang sterbe der König“ verwenden wollte, leistete meine Lektorin einen unüberwindbaren Widerstand und ich musste die Stelle im Text zu einem aufgerichteten Finger verändern. Aber – nur unter uns – ein Finger schaut anders aus.

Vieste ist ein klassisches italienisches Städtchen mit einem kleinen, aber lieben, Hauptplatz und einem Dom, die Stromleitungen werden außen auf den Fassaden gezogen (gleich wie auch in London) und auf dem höchsten Punkt der Stadt ragt eine massive Festung empor, die hier Friedrich II. für seine Bianca Lancia bauen ließ. Auch die half aber nicht, als die Stadt im Jahr 1554 der türkische Pirat Dragut eroberte. Auf dem Hauptplatz vor der Kathedrale ließ er 5000 Einwohner der Stadt enthaupten. Alle italienischen Städte an der Ostküste litten unter türkischen Überfällen. Die Türken beherrschten in dieser Zeit den Balkan und von dem reichen Italien wurden sie nur durch die enge Adria getrennt. Die Festung kann man nicht besuchen, heute ist hier eine militärische Zone. Dafür kann man aber das Restaurant auf „Piazza Petrone“ besuchen. Die Tische standen schief nach unten in Richtung Meer geneigt. Man musste also aufpassen, dass das Essen und vor allem das Trinken nicht wegrutscht, aber es war ein wunderbares Erlebnis. Die Bucht tief unter uns wechselte die Farbe von hellblau zu silbern, dann zu  Gold und zuletzt, als die Sonne endlich unterging, wurde sie dunkelblau. Das Essen war hervorragend, aber der Ziegenkäse, der dort zum Essen serviert wird, hat eine unangenehme Eigenschaft – im Magen wächst und wächst und wächst er.  Ich hatte das Gefühl, dass mein Magen platzen würde, meine Frau fuhr mich zum Hotel und ich verdaute das Abendessen noch den ganzen nächsten Vormittag.

               Das zweite Städtchen heißt Peschici. Auch in diesem Fall handelt sich um ein Städtchen hoch über dem Meer mit einem Hafen und mit einer Festung aus dem zehnten Jahrhundert, die man im Gegenteil zu Vieste besuchen darf. Ich plagte mich mit meinem Peugeot 407 durch das Gewirr der schmalen Gassen der Stadt und suchte einen Parkplatz und dann erreichte ich eine Kreuzung in der Form des Buchstabes „T“. Ich verstand in diesem Moment, dass ich verloren war. An der Kreuzung wurde überall geparkt, mit meinem Auto war ich absolut chancenlos durchzukommen. Wie es so schon in Italien überall ist, standen in den nächsten paar Sekunden mindestens weitere drei Autos hinter mir. Ich kapierte, dass mich von dort nur mehr ein Hubschrauber holen konnte. Aber in diesem Moment eilten bereits drei italienische Pensionisten zu mir, um mir zu helfen. Sie zeigten mir, wie ich das Auto drehen sollte, mit einer Genauigkeit auf Millimeter. Es war notwendig, Zentimeter wären zu wenig gewesen. Mit dieser Hilfe verließ ich aber die Kreuzung ohne einen einzigen Kratzer und liebte die Italiener schon wieder ein bisschen mehr.

Das Städtchen selbst hat einen kleinen Hauptplatz, ein Tor der mittelalterlichen Befestigung, die Häuser drücken sich dicht zusammen, gleich wie die Restaurants. Also ein kleiner Hauptplatz für eine kleine Bewohnerzahl, die ganze Stadt hat 4500 Seelen. Wir aßen wieder einmal in einem Restaurant hoch über den Hafen mit wunderschönen Aussichten und diesmal bestellte den Ziegenkäse meine Frau. Das war der letzte Besuch in einem Restaurant in Gargano. 

               Ach so, dass ich Friedrich II. wegen dem ich eingetlich hingefahren bin, vergessen habe? Nicht ganz, aber darüber im nächsten Artikel in zwei Wochen.

Politická satira v přímém přenosu

               Češi sice byli vždycky mistry humoru a satiry, ne nadarmo je říšský místodržící Reinhard Heinrich nazýval smějícími se bestiemi a ne nadarmo je kabaretistická rakouská scéna ovládána lidmi s českými jmény, tedy s českými kořeny a českým způsobem humoru.

               Jenže někdy je toho příliš. Sice dobrá satira znamená umět si dělat legraci i sám ze sebe, ovšem co se teď děje v přímém přenosu v České republice na politické scéně, to už snad ani veselé není.

               Hlavní úlohu hraje – jak jinak – Miloš Zeman. Když vidím, co provádí, mrazí mě ještě dodatečně v zádech, když si vzpomenu na slova kandidáta na rakouského prezidenta Norberta Hofera, když při jedné televizní diskusi, v níž byla funkce prezidenta označována za víceméně čestnou a formální, prohlásil: „Ještě se budete divit, co všechno je možné.“

               Rakušáci naštěstí měli rozum a Hofera si – sice těsně ale přece jen – prezidentem nezvolili. Jak důležité to bylo, se ukázalo právě v minulých týdnech, když došlo k politické krizi a prezident Van den Bellen dal věci poměrně rychle do pořádku a zajistil stabilitu politického systému v zemi. Proč? Protože se od začátku svého mandátu rozhodl neštěpit, ale spojovat, do úřednické vlády vybral i lidi, kteří možná ani jemu nebyli úplně po chuti, ale kteří byli akceptovatelní pro rakouský parlament. Jím jmenovaná vláda získala bez problémů důvěru a mohla pracovat. Dokonce i Norbert Hofer musel vyslovit uznání a na přímou otázku odpověděl „Ano, je to i můj prezident.“

               Miloš Zeman je pravým opakem. On štěpí rád, polarizuje, nenávidí a mstí se. To je jeho politický program. Oslovuje jen své voliče, zbytek národa je mu ukradený, už proto, že jsou to všechno blbci – to dokázali přece tím, že ho nevolili. Což znamenalo, že buď jeho genialitu nepochopili, nebo mu ji závidí. Tečka. Nepochopili to ani Češi a zvolili si ho – už podruhé – prezidentem. Bez ohledu na to, co prováděl ve svém prvním období, bez ohledu na jeho izolaci v civilizovaném světě, na jeho velmi podezřelé kontakty s totalitními režimy Ruska a Číny a na kriminální praktiky jeho kancléře Mynáře a jeho kamarádů. Snad v tom byla u voličů i určitá nostalgie po „starých dobrých časech komunismu“. Protože Zeman, jedno, co o sobě tvrdí, byl a zůstal komunistou. Demokracie je mu na obtíž a nejraději by ji odstranil – tak jako Vladimír Putin v Rusku, či  Si Ťin Pching v Číně – pardon, tam nikdy nebyla.

               Zeman se nestal prezidentem, aby byl morálním příkladem, aby stanovil morální normy chování, aby reprezentoval stát v zahraničí a aby řešil politické krize. Ani jedno z toho prostě neumí. Zeman přišel na hrad, aby vládl. A v jeho jednání slyším větu Norberta Hofera „Ještě se budete divit, co všechno je možné.“ Protože to, co prezident Zeman provádí, by ještě nedávno nikdo za možné nepovažoval.

               V podstatě se jeho působení dá shrnout do velmi málo bodů:

  1. Program osobní pomsty – každý, kdo se mu někdy postavil nebo ho kritizoval, za to má pykat. Pan prezident najde cestu, jak mu znepříjemnit život.
  2. Likvidace Sociální demokracie. V tom je cíl jasný, má být zřejmé, že JEN za jeho vedení, sociální demokracie za něco stála a BEZ NĚHO není schopna existence a zanikne. To dělá jeho egu mimořádně dobře.
  3. Zpochybňování demokratických institucí a snižování jejich kreditu v očích občanů – ať už jsou to vláda, parlament, ústavní soud nebo kontrolní funkce novinářů.
  4. Příklon k totalitním ideologiím – ať už je to doma – návštěva sjezdu komunistické strany místo účasti na pohřbu kardinála Berana byla jasným znamením, kde bije jeho srdce, ale nemá problém ani s Tomiem Okamurou. Čili totalita zleva či zprava, všechno jedno, jen ne demokracie. Ostatně Putin diktuje svému národu taky zprava a Si Ťi pching zleva.
  5. Boj s českými intelektuály. Ti lezou Zemanovi odjakživa na nervy, už proto, že zbožně nenaslouchají jeho „moudrům“. V naprosté většině ho nepodpořili při prezidentské kampani a on nezapomíná. Samozřejmě se našla hrstka umělců, kteří za ním stáli jako František Ringo Čech či Jiřina Bohdalová, převážně takoví, kteří stejně jako on rádi nahlédnou do sklenky.
  6. Český nacionalismus. I když je oficiálně Zeman na rozdíl od svého předchůdce Václava Klause (s nímž si ale skvěle rozumí a ostatně vždy rozuměl – nezapomenutelná zůstává Opoziční smlouva, fenomén v evropské politice naprosto originální), všechno cizí je mu nepříjemné. V cizině ho totiž nezbožňují, tam jeho ego trpí. Na nacionální kartu vsadil už dávno. Karla Schwarzenberga nazýval opovržlivě „Sudeťákem“ a už v roce 2002 se vyjádřil k poválečnému odsunu Němců, že jim Češi vlastně vykonali dobrodiní, protože jim umožnili návrat „Heim ins Reich“.

Jiří Fajt nebyl nikdy Zemanovým fandou. Už proto, že je intelektuál s evropským rozměrem. Už proto, že působil v Německu a že odešel z Národní Galerie za vedení Milana Knížáka právě proto, že se Galerie uzavírala do sebe podle sloganu „Malé ale naše.“ Fajt ostatně habilitoval prací „Der lange Schatten Karls IV. Zur Rezeption der luxemburgischen Herrschaftpräsentation im Heiligen Römischen Reich“. Čili i ve své práci se díval za hranice české kotliny. A co bylo z pohledu prezidenta naprosto neodpustitelné – měl v Německu vysoký kredit – rozhodně vyšší než prezident sám.

Když Fajt vyhrál před mezinárodní komisí výběrové řízení na ředitele Národní Galerie, nebylo to rozhodně Zemanovi po chuti. To dal najevo, když přemlouval v roce 2014 tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, aby už jmenovaného Fajta neuváděl do funkce. Když toho nedosáhl, odmítl podepsat jeho jmenovací dekret za profesora University Karlovy. Zdůvodnění bylo víc než směšné. Fajt vyjednával s Komerční Bankou o podpoře Národní galerie, na základě které mají volný vstup děti, mládež do 18 let a studenti do 26 let a Zeman to označil za korupci. Fajt odpověděl kritikou Zemana při jeho prezidentské kandidatuře a staronový prezident Zeman nezapomněl na možnost pomsty.

               To, že ministr Antonín Staněk slíbil Zemanovi Fajtovu hlavu, je veřejným tajemstvím, i když to Zeman – ne příliš přesvědčivě – popírá. Dostal ji. Staněk Fajta odvolal a vyvolal tím nečekaně silnou reakci uměleckých kruhů. Doma i v cizině. Umělci jsou duše citlivé, to ovšem Zeman nemůže vědět. Vyjmenováním Staňka ministrem udělala ČSSD osudovou chybu a nahrála Zemanovi na smeč. Jako by neznala svoje lidi! Staněk je velmi ambiciózní, ovšem ve straně má minimální podporu – když v únoru 2018 kandidoval na předsedu strany, dostal 21 z 530 hlasů. Nemá tedy obavy s kontakty s lidmi mimo demokratické politické spektrum – jeho účast na křtu knihy bývalého předsedy komunistů Miroslava Grebeníčka „Ve znamení kříže“ to dokazuje dostatečně jasně. Je tedy se Zemanem na společné vlně, je ve vládě „Zemanovým člověkem“, tedy tím, po kom prezident vždycky toužil.

               A teď začal ten politický kabaret, který nezúčastněný pozorovatel zpoza hranice sleduje nevěřícný pohledem.

               Antonín Staněk pod tlakem své strany a veřejnosti podá demisi.

               Miloš Zeman ji odmítne přijmout. S tím samozřejmě nikdo nemohl počítat, protože ústava hovoří jasně, že je to jeho povinností. Ovšem nezapomeňme, že komunisté sice měli ústavu, ale žádný ústavní soud, takže pro ně byla ústava jen cárem bezcenného papíru. Miloš Zeman se od této ideologie nikdy zcela neodpoutal. Ústava nepíše, kolik má rezident času na to, aby demisi ministra přijal – Zeman si to vykládá tak, že si může ponechat čas rok, dva nebo i víc. Ministr Staněk bude ve funkci jako „ministr v demisi“, třeba tím získá čas, aby se seznámil aspoň s rozpočtem svého rezortu.

               Sociální demokrati podobni skupině zoufalých dětí hrozí odchodem z vlády, pak zase ne, pak dají ultimátum k datu 30. června, pak ho zase nedodrží. Předseda Hamáček a jeho parta se zesměšňují den ze dne víc a pracují na svém pádu. Jako by nevěděli, jak Zeman zlikvidoval Bohuslava Sobotku. Už když je přemlouval, aby stoupili do smrtící koalice s ANO, měl zřejmě tento plán. Komunisty ke vstupu do vlády nenutil.

               Zeman nepovažuje odstoupení ministrů sociální demokracie za problém a navrhuje jejich nahrazení loajálními novými ministry. Nevím, zda si vůbec uvědomuje, že navrhuje opakování událostí února 1948 a hovoří řečí Klement Gottwalda. Ale i kdyby si to uvědomoval, bylo by mu to zřejmě jedno.

               Koaliční smlouva mezi ANO a sociálními demokraty ovšem stanoví, že když odejdou všichni ministři sociální demokracie z vlády, musí Andrej Babiš vládu rozpustit a vypsat nové volby. Na to ovšem Zeman odpoví lišácky, že „právě že všichni“. Čili počítá s tím, že Antonín Staněk ve vládě zůstane. A to, i když už podal demisi, kterou ostatní ministři ČSSD teprve připravují. Stačí tedy jednu demisi nepřijmout a Babiš může vládnout dál? S podporou KSČ a SPD, tedy antidemokratických sil. To je Zemanův sen, protože to by ještě nadále oslabilo pozici Andreje Babiše a Zeman si nic jiného než slabého premiéra nepřeje.

               Samozřejmě by Babiš měl podat na prezidenta ústavní žalobu. Ovšem to neudělá. Proč? Hraje snad roli, že je trestně stíhán, nedokáže odhadnout, jak soud dopadne a v případě jeho odsouzení je prezident jediný, kdo mu může dát milost? A ví, že i pak by ho volilo jeho 25 – 30 procent českých voličů.

               Vítejte v blázinci, zvaném česká politická scéna. V tomto případě se dá právem říct, že ryba hnije od hlavy.

               A já jsem hrozně zvědavý, jak dopadne zítřejší setkání v Lánech. Začne se druhé dějství politického kabaretu nebo konečně spadne opona. Já bych byl spíš pro tu druhou možnost. Při téhle politické satiře mi nějak není do smíchu. Což znamená, že se jedná o špatné představení. Tleskat rozhodně nebudu. Pískot je ovšem hercům úplně ukradený, a to i když píská sto padesát tisíc diváků na Letné.

Mainz – Mohuč

Pokud jsem v článku o Wiesbadenu psal o mladém městě, jehož význam sahá maximálně dvě stě let zpět, nachází se na druhé straně Rýna další německé zemské hlavní město (opravdu dělí hlavní města zemí Hessen a Rheinland-Pfalz jen řeka), jehož historie sahá až do dob před narozením Krista.

               14. září roku 9 před naším letopočtem tady spadl s koně adoptivní syn císaře Augusta (syn jeho manželky Livie) Drusus a na následky toho pádu zemřel. Tento jeho neslavný konec připomíná takzvaný Drusův kámen, který stojí v městské Citadele – momentálně přikrytý otřesnou zelenou sítí, zřejmě aby se pod vlivem počasí nerozpadl úplně. Drusus byl spálen a pochován v Římě, jedná se tedy jen o takzvaný Kenotaf.

Mogontiacum (zřejmě odtud pochází český název města Mohuč, zatímco Němci mu říkají Mainz) se vyvinulo ve významný opěrný římský bod, což mělo více důvodů. Zde totiž ústí do Rýna řeka Mohan, německy Main (odtud Mainz) jako brána do barbarské Germánie a proto byla Mohuč významným římským říčním přístavem. Dále je zde oblast, kde se dá dobře pěstovat víno – to známé „rýnské“ pochází právě z regionu okolo Mohuče, jsou zde obrovští producenti vína jako Kupfenberg (který má v Mohuči i svou reprezentativní restauraci v „Kupfenberg Terassen“ na terase nad starým městem) nebo Henkel – největší výrobce německého sektu. A na druhém břehu vyvěraly teplé prameny, po nichž byli Římani přímo posedlí. Proto právě v Mogontiacu postavili jediný rýnský most, který byl na pravém břehu chráněn pevností – ještě dnes se tato městská čtvrť jmenuje Kastel – z latinského „castrum“.

               Na římskou minulost města upomíná vedle už vzpomenutého Drusova kamene ještě římské divadlo pod citadelou, které místní vykopali, když se rozhodli stavět Jižní nádraží a hlavně skvělé muzeum římské námořní plavby. Po pravdě řečeno jsem tolik nečekal, ale Němci dokázali z nálezu několika trupů římských říčních lodí vytěžit víc než maximum. Muzeum vystavuje nejen ony dřevěné zbytky, ale jsou zde modely římských lodí ve skutečné velikosti, podrobně popsaný vývoj výroby lodí od starého Egypta až podnes, podrobné informace o římských flotilách s popisem jednotlivých funkcí ve flotile i na lodi, dokonce i s příslušným platem. Opravdu je na co se dívat a pokud se někdo o římské dějiny zajímá, lepší muzeum jsem zatím nikde neviděl.

               Ovšem v pátém století Germáni Rýn překonali a z Mogontiacu zbyly jen dýmající trosky. Město muselo začít doslova z nuly a to se mu podařilo. Velkou zásluhu na tom mělo biskupství, které bylo v osmém století povýšeno na arcibiskupství a mělo ve středověku a začátku novověku hrát pro rozvoj města naprosto esenciální roli.

               Prvním mohučským arcibiskupem se stal svatý Bonifác. Jeho sochu můžete vidět před mohučskou katedrálou.

Tento světec se původně jmenoval Winfried a byl Angličan. Jméno Bonifác (tedy „dobrá tvář“) mu dal papež, když ho vyslal na misi právě do Mohuče, aby tam dal do pořádku germánské křesťanství. Bonifác se snažil, získal si významné místo u franského královského dvora a vsadil na správnou kartu, když podpořil majordomy z rodu Karlovců proti bezmocným králům rodu Merovejovců. Podle legendy, která bývá ale zpochybňována, byl to on, kdo v roku 751 korunoval králem prvního panovníka nové dynastie Pipina krátkého. Protože mu byl post mohučského arcibiskupa málo, rozhodl se zemřít mučednickou smrtí a na stará kolena ve věku 80 let se vydal křtít Friesy. Ti na to neměli ani nejmenší chuť a tak misionáře utloukli u Dokkumu. Bonifácovo tělo není pochováno v Mohuči, ale v klášteru ve Fuldě, který pomáhal zakládat.

               Mocenské oblasti jednotlivých arcibiskupství rozdělil Karel Veliký a byl k Mohuči velmi štědrý. Toto arcibiskupství se stalo největším na sever od Alp a patřila k němu až do roku 1346 i Praha.

               Dominantou Mohuče je románská katedrála, jedna ze čtyř nejslavnějších v Německu. Je to stavba z jedenáctého století, tedy s výjimkou určitých pozdějších gotických úprav skutečně monumentální homogenní budova ve stylu vrcholného románského stylu.

Dal ji stavět císař Jindřich IV., který se právě nacházel v boji s papežem o investituru a chtěl biskupovi v Římě očividně vytřít zrak. Výsledek je impozantní. Katedrála působí zejména ráno ponurým dojmem, v jejích třech lodích mezi obrovskými sloupy se člověk cítí být ztracen, ale v okamžiku, kdy okny prorazí první sluneční paprsky, dostává neuvěřitelný flair. Zajímavé jsou vystavené náhrobní kameny mohučských arcibiskupů. Zejména čísla 1 a 2 patří takzvaným „tvořitelům císařů“. Jedním z nich byl Petr z Aspeltu, kterého dobře známe jako kancléře krále Václava II. Tento basilejský měšťan udělal skutečně neuvěřitelnou kariéru – stal se na intervenci Václava II. mohučským arcibiskupem, zasloužil se o zvolení Jindřicha VII. Lucemburského císařem a poté měl rozhodující slovo při volbě jeho nástupce Ludvíka Bavorského. Na jeho náhrobním kameni vedle obrovského arcibiskupa se pod jeho pravou rukou krčí tito dva císaři, zatímco pod levým loktem stojí český král Jan Lucemburský, kterému taky pomohl k jeho královské koruně. Proto Aspeltovi je kámen Siegfrieda III. z Eppsteinu. Ten nechal proti tehdejšímu císaři Friedrichovi II. zvolit až dva protikrále, nejdřív durynského landkraběte Jindřicha Raspeho a když mu tento příliš brzy umřel, dal zvolit jeho nástupcem Viléma Holandského. Oba se krčí pod jeho pažemi a jsou svému dobrodinci patřičně vděční. V oknech katedrály jsou ze skla vytvořené portréty arcibiskupů, tato praxe ovšem končí právě Aspeltem. Od dalšího arcibiskupa Balduina Lucemburského jsou zde už jen erby nových mohučských pánů. Byla přijata zásada, že arcibiskupem se může stát pouze šlechtic, který může dokázat svůj šlechtický původ nejméně v šesti generacích. Tím bylo řádění měšťanů typů Petra z Aspeltu učiněna přítrž.

               Mohučští arcibiskupové patřili mezi říšské kurfiřty, tedy pány s právem volit nového římského krále. Zatímco český král volil jako první a mohl tím určit směr volby, mohučský arcibiskup dával hlas jako poslední, což mu při rovnosti hlasů dávalo neobyčejný význam. Město s okolím ovládali až do roku 1792, kdy do města napochodovaly francouzské revoluční jednotky a udělaly s církevním knížectvím rázný konec. Ne vždycky byl knížecí koruna arcibiskupa pro město požehnáním. Mohučský  trůn byl příliš lákavý a tak nejednou stáli proti sobě dva kandidáti bojující o toto privilegium. V roce 1462 bylo město dobyto a vyrabováno vojsky papežského kandidáta Adolfa II. z Nassau a ztratilo všechna svá práva. Ostatně i Lultherova reformace má nepřímo co do činění s Mohučí. Albrecht z Brandenburgu byl v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. To mu ale nestačilo, zatoužil po titulu kurfiřta, nebyl ale ochoten vzdát se příjmů z Magdeburgu. Spravovat dvě arcibiskupství najednou (a hlavně konzumovat dvojité příjmy) bylo proti tehdejším církevním zájmům.  Papež Lev X. byl ale ochoten přimhouřit oko a udělat výjimku – pokud za to dostane dost peněz – byl to přece jen zástupce rodu Medici, tedy finančníků a peníze se hodily na dostavbu svatopetrského chrámu ve Vatikánu. Albrecht dal tedy v celém Německu vybírat odpustky, dokonce pověřil jejich vybíráním největšího bankéře té doby Jakuba Fuggera, který si za to mohl podstatnou část vybraných peněz ponechat. Tato nestoudnost přiměla Martina Luthera k jeho vystoupení 31. října 1517 ve Wittenbergu. Albrecht se přesto arcibiskupem stal, zůstal jím až do roku 1545 a navíc se stal kardinálem a arcikancléřem Římské říše.

               Nad starým městem ční městská citadela.

Tuto pevnost dal stavět po Vestfálském míru v roce 1648 arcibiskup Johann Philipp ze Schönbornu (pokud to jméno někomu připomene současného vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna, není to samozřejmě podobnost čistě náhodná). Poté, co pevnost nedokázala vydržet nápor francouzských vojsk ve válce o dědictví falcké, nechal ji do dnešní podoby dostavět Lothar Franz ze Schönbornu, ketrý zde vládl do roku 1729.

               V roce 1792, po dobytí Francouzi byl z brány pevnosti vyškrábán erb arcibiskupů, dnes je v pevnosti vedle už vzpomenutého Drusova sloupu muzeum historie města s milými dobrovolnými průvodci – vstupné je taky dobrovolné.

               S Mainzem je spojen jeden z největších vynálezů lidstva, vynález, který ukončil středověk a zahájil novověk – knihtisk. Johann Gutenberg (vlastním jménem Gensfleisch) byl mainzským patricijem. O čest být místem zrození moderní doby bojuje s Mohučí Štrasburk. V letech 1434 – 1444 nebo dokonce až do roku 1448 žil totiž Gutenberg v Štrasburku a zde konal své pokusy, kde se snažil najít litinu na výrobu svých pohyblivých písmen, která by vydržela tlak tiskařského stroje. Proto najdete Gutenbergův památník i ve Štrasburku, město tvrdí, že Gutenberg udělal svůj vynález v jeho hradbách. Skutečností ale je, že si až po svém návratu do Mohuče vzal kredit od mohučského měšťana Johana Fusta ve výšce 800 zlatých a rozhodl se uvést svůj vynález do reality. Projekt, který si předsevzal, byl obrovský. Mělo jít o tisk 500 kusů bible – starého i nového zákona. Knihu představil na frankfurtském veletrhu v roce 1455 – a změnil navždy dějiny. Zajímavé je, že se ve Frankfurtu na veletrhu právě zdržoval Aeneas Silvius Picollomini, sekretář císaře Friedricha III. a pozdější papež Pius II. Ten okamžitě poznal význam nového vynálezu a snažil ses dosáhnout církevní monopol na tisk knih. Nepodařilo se, právě knihtisk dal křídla Lutherově reformě a rozhodným způsobem oslabil moc papežů. Z ekonomického hlediska bylo vydání bible pro Gutenberga katastrofou. Špatně odhadl cenu knih, nechal si přes Alpy dovézt nejlepší papír z Itálie (protože v Německu se tehdy ještě nevyráběl) a náklad byl rozprodán už před vydáním, takže nebylo možno zvýšit cenu. Gutenberg nebyl schopen vyplatit Fustovi jeho investici, pánové skončili u soudu a Fust si založil vlastní tiskárnu. Gutenberg se specializoval na tisk letáků a odpustkových potvrzení, čímž se nakonec přece jen stal zámožným občanem.

               Na jeho působení upomíná Gutenbergovo muzeum v poněkud nesourodém městském centru. Vedle půvabných historických budov jsou zde neforemné moderní domy s obchody, přece jen nedokázala Mohuč zcela zahladit katastrofální škody, které utrpěla v druhé světové válce. V muzeu je v suterénu replika historické Gutenbergovy tiskárny, kde probíhají ukázky tisku v původní podobě, na poschodích pak dějiny vzniku knih od ručních kopií po tisk a to i historie v Číně a v Japonsku, kde se vývoj bral vlastní cestou. Nejcennějším exponátem jsou tři výtisky Gutenbergovy bible z roku 1455. Jestliže v roce 1926 přišel první exemplář této bible ještě na 50 000 říšských marek, dvousvazková bible byla v roce 1978 v New Yorku vydražena už za 6 milionů marek. Mohučský starosta ale nehleděl na náklady, chtěl mít tuto bibli ve svém městě za každou cenu. Důsledkem je tlačenice v trezoru, kde je bible vystavována, muzeum je stále přelidněnější (byl jsem tam už počtvrté a pokaždé je tam víc lidí, zejména Asiatů), ale stojí to za to. V prodejně suvenýrů se dají koupit kopie stránek z Gutenbergovy bible, cena se pohybuje mezi 35 Eury a 20 000 eury, sice jsem neodolal, ale rozhodl jsem se pro levnější variantu.

               Abych nezapomněl, kde se dá v Mohuči dobře najíst? Dobře a v zajímavém prostředí? Pak doporučuji „Heilig-Geist-Spital“ blízko rýnského nábřeží s otřesnými budovami mohučské radnice, Rheingoldhale jako velkého konferenčního centra a konečně do třetice hotelu Hilton, které společně nenapravitelně hyzdí obraz města, pokud se na ně díváte od řeky. Tato restaurace je právě naopak půvabná. Někdejší středověký špitál pro nemocné a chudé, provedený v gotickém stylu byl upraven na elegantní restauraci s velmi dobrou italskou kuchyní. Duše historika i gurmána plesají společně.

               V Mohuči je samozřejmě pamětihodností víc, než které jsem vzpomenul. Je zde kostel svatého Štěpána, jsou zde římské kameny jako zbytky někdejšího akvaduktu. „Römisch germanisches zentralmuseum“ v někdejším kurfiřtském paláci vedle dnešního zemského sněmu je německým centrálním archeologickým institutem pro zkoumání římského období. Navštívit se nedá, expozice, kterou je možno navštívit se přesunula do už vzpomenutého muzea římské námořní plavby. Naturhistorisches Museum je zajímavé především impozantní budovou ve které se nachází – je to někdejší klášter Klarisek, zrušený při sekularizaci v roce 1791, zvenku je to nádherná stavba gotického kostela typická pro žebravé řády. Z původního městského opevnění se zachovalo několik bran, Eisenturm na rýnském břehu či Holzturm rovněž v jižní části města.

               Mohuč je půvabná i přes jizvy, které ve městě způsobilo válečné řádění. A je pevně svázána s českými dějinami. Kdo má čas a náladu může navštívit i arcibiskupský zámeček v Eltville na břehu Rýna, který dal stavět Balduin Lucemburský a kde uzavřel 26. května 1349 Karel IV. mír se svým posledním protivníkem v boji o římský královský trůn, smrtelně nemocným (zřejmě otráveným) Güntherem ze Schwarzburgu. Když se posadíte na břeh řeky a sledujete, jak kolem vás projíždí jedna nákladní loď za druhou, pochopíte, jaký význam měl (a stál ještě má) Rýn pro německé hospodářství. Blízko Mohuče se nachází i klášter Eberbach, kde se točil film „Jméno růže“ se Seanem Connerym v roli Williama z Baskervillu. Když navštívíte ložnici mnichů, která ve filmu sloužila jako skriptorium, máte pocit, že se každou chvíli otevřou dveře a vstoupí velký sir Sean. Asi padesát kilometrů po proudu Rýna mezi nekonečným i vinicemi je pak městečko Bingen, kde působila svatá Hildegarda, kousek dál skála, n které zpívala legendární Lorelei,  a na druhém břehu pak městečko Rüdesheim, místo výroby německého koňaku Asbach s čtvrtí vináren i bordelů. Ostatně v Rüdesheimu jsem jedl zřejmě nejlepší kachnu v pomerančové omáčce v mém životě. Přece jen sem na území mohučského arcibiskupství reformace, zejména ta kalvínská, nezasáhla.   

Assisi

Diese Stadt wäre wahrscheinlich ein unbedeutendes Nest am Fuße des Berges „Monte Subasio“, wäre nicht gerade hier im Jahr 1181 ein Mann zur Welt gekommen der eine der berühmtesten Persönlichkeiten der christlichen Geschichte werden sollte – der heilige Franciscus. Interessant ist, dass er eigentlich gar nicht Franciscus hieß,  er wurde Giovanni, also Johann getauft. Weil aber seine Mutter aus der Provence stammte und sein Vater zur Zeit seiner Geburt in Frankreich war, um Geschäfte zu machen, bekam der Bub den Spitznamen Francesco – also „der Franzose“.

In Assisi dreht sich heute natürlich alles um seine Person. Hier wurde er geboren, hier war auch der Schwerpunkt seiner Tätigkeit, hier starb er und wurde begraben. Über seinem Grab steht eine riesige Basilika, den Grundstein zu dieser Kirche legte Papst Gregor IX. bereits im Jahr 1229, also ein Jahr nach des Franciscus Tod. Den Platz für sein Grab wählte Franciscus selbst, ob er durch seine Wahl der damaligen Stadtverwaltung eine Freude bereitet hat, würde ich eher für unwahrscheinlich halten. Er wählte nämlich das Schafott in der südlichen Stadtecke. Angeblich tat er das deshalb, weil er sich so unwürdig fühlte, an einem besseren Ort begraben zu werden. Also sollte er an einem Platz seine letzte Ruhe finden, wo sonst nur Verbrecher verscharrt worden waren, genau wie Christus selbst. Diesem Phänomen der Analogien zum Leben Christi werden wir in der Erzählung über Franciscus Leben noch mehrmals begegnen

               In jedem Fall hieß der Hügel, auf dem der Galgen stand, „Colle d´Inferno“, also „Höllenhügel“ An so einem Ort durfte man natürlich den Heiligen nicht ruhen lassen, also wurde der Hügel postwendend auf Paradishügel, also „Colle del Paradiso“ unbenannt. Tatsache aber ist, dass die Kirche des heiligen Franciscus auf einem wunderschönen Ort steht, mit atemraubenden Aussichten auf die Hochebene von Umbria. Und zwar auf dem untersten Rand der Stadt, wohin man vom Stadtzentrum durch die ganze Stadt auf der Straße „Via del Seminario“ und anschließend auf der „Via San  Francesco“ marschieren muss und damit erfüllt sie alle Voraussetzungen einer Pilgerkirche. Franciscus gründete sein Kult selbst, ob absichtlich oder unabsichtlich, weiß ich nicht, ich habe aber ein Gefühl, dass er sich in der „PR“ sehr gut ausgekannt hat. Hätte er diese Eigenschaft nicht besessen, hätte er sicher nicht so einen großen Erfolg gehabt.

               Die Basilika des Heiligen Franciscus ist ein riesiger Komplex mit einem weitläufigen Hof, wohin man durch Sicherheitskontrollen gleich wie auf den Flughäfen oder bei den römischen Basiliken, gehen muss, Soldaten checken die Besucher mit einem Metalldetektor durch, ob sie bei sich eine Waffe oder eine Bombe haben. Die Kirche selbst hat zwei Stockwerke. Das Untere ist eine romanische Basilika aus dem dreizehnten Jahrhundert, geschmückt mit bunten Fresken, obwohl man die Kirche durch eine deutlich jüngere Vorhalle im Still der Renaissance aus dem Jahr 1487 betreten muss. Die Kirche hat eine niedrige Decke und wirkt, besonders bei den Menschenmengen, die hier spazieren, beten oder singen, fast klaustrophobisch.

An den Seiten gibt es eine Menge Kapellen, ebenso mit Fresken bemalt. Rechts ist das Leiden Christi, links das Leben des heiligen Franciscus dargestellt. Das Fresko in der Apsis von Cesare Semei stellt das Jüngste Gericht da und ist deutlich jünger – der Autor schuf es im siebzehnten Jahrhundert. In der Krypta, in die man auf den Stiegen auf der rechten Seite der Kirche hinabsteigen kann, gibt es das Grab des heiligen Franciscus. Es ist ein sehr einfacher Sarkophag aus Stein, von dem im Altar nur ein kleiner Teil zu sehen ist. Als der Leichnam des Franciscus im Jahr 1818 exhumiert wurde, wurden seine Knochen zuerst in ein prächtiges Grab verlegt, das den Vergleich mit dem Grab des heiligen Dominikus in Bologna nicht scheuen müsste. Das weckte aber Widerstand besonders bei den Franziskanern, die wussten, dass so ein Grab den Vorstellungen des Gründers ihres Ordens nicht entsprechen würde. Im Jahr 1932 wurden also seine Gebeine in ein einfaches Grab verlegt, in dem sie bis heute ruhen. Bei dem Grab gibt es Bänke, wo man sich setzen darf und dann still sitzen, beten oder meditieren soll, in keinem Fall darf man hier fotografieren oder filmen.

               Von der unteren Kirche steigt man auf den Stiegen in das Zwischengeschoss, wo es den Kreuzweg des Klosters mit dem Kirchenschatzraum „Il Tresoro“ gibt. Hier werden Gegenstände ausgestellt, die dem Heiligen gehörten. Sein Mantel, seine Pantoffeln, aber auch ein Horn, das ihm der ägyptischen Sultan Al Kamil geschenkt hat. Im Jahr 1219 nahm nämlich Franciscus am Kreuzzug nach Ägypten teil (mit zwölf Ordensbrüdern – erinnert euch diese Zahl an die zwölf Apostel? – diese Zahl der Begleiter verwendete Franciscus viel zu oft um einen Zufall vermuten zu dürfen) und sah mit eigenen Augen die Eroberung der Stadt Damietta, die mit einem furchtbaren Massaker endete – es wurden 6000 Stadtbewohner von den Kreuzrittern niedergemetzelt. Franciscus entschloss sich den Frieden zu vermitteln und ging persönlich zum  Sultan. Er hatte Glück, dass der Sultan Al Kamil war, ein aufgeklärter Herrscher, neugierig auf neue Impulse, egal, woher sie kamen. Mit Franciscus verbrachte er einige Tage in einer gelehrten Diskussion. Er trat zwar nicht zum christlichen Glauben über, wie sich das Franciscus gewünscht hätte, fand aber an dem weisen Mönchen seinen Gefallen und beschenkte ihn zum  Abschied mit dem Horn, das man heute in „Tresoro“ in Assisi sehen kann. Franciscus hatte in seinem Leben mehrmals großes Glück. 

               Das erste Mal bereits im Jahr 1202, als Assisi, das traditionell zur kaiserlichen Partei der Ghibellinen gehörte, in einen Konflikt mit dem guelfischen Perugia geriet und in der Schlacht bei Colestrada verlor. Franciscus hat die Schlacht überlebt, geriet aber in Gefangenschaft, aus der ihn sein Vater im Jahr 1204 freikaufen musste.    

               Das zweite Mal hatte er Glück, als er im Jahr 1209 nach Rom aufbrach, um sich seine neue Regel, die er einige Jahre zuvor gegründet hatte, bestätigen zu lassen. Er ging hin – wieder einmal mit zwölf Gefährten – um sich gegen die Beschuldigung der Blasphemie zu verteidigen. Er ging zu Papst Innozenz III., der in der Verfolgung der Ketzerei unnachgiebig war – seine Kreuzzüge gegen Albigenser führten zu Massaker der Bevölkerung in Südfrankreich und auch sonst hatte sich der Papst als der Beschützer der Glaubensreinheit verstanden. Aber egal, wie unnachgiebig Innozenz in Verteidigung der Dogmen war, er erkannte das Potenzial, das Franciscus der Kirche anbieten konnte. Die Kirche müsste dringend für den Kampf um die Weltherrschaft, den Innozenz gegen die weltliche Macht, also gegen den Kaiser führte, das gemeine Volk zu gewinnen, das sich von den reichen Prälaten bereits abgewandt hatte. Innozenz hatte angeblich in der Nacht vor dem Empfang des Franciscus einen Traum, in dem ihm Franciscus erschien, der eine wackelnde Kirche stützte und vor einem Fall bewahrte. (Weil auf Italienisch genau wie auf Deutsch „Chieza“ das Gebäude wie auch die kirchliche Organisation bedeuten kann, bot sich die Allegorie eines Menschen, der das erschütterte menschliche Vertrauen in die katholische Kirche wiederherstellen und die Kirche vor dem Fall retten kann, an). Dieser legendäre Traum – es ist gut möglich, dass Innozenz diesen Traum selbst freierfunden hat, um seine Entscheidung besser begründen zu können, ist in der unteren Kirche direkt in der ersten Kapelle links – es ist die Kapelle des heiligen Martins – dargestellt. Innozenz hat Franciscus zur allgemeinen Überraschung nicht verurteilt und als Ketzer verbrennen lassen, sondern verfiel in eine Ekstase, erkannte seine Regel und versprach ihm volle päpstliche Unterstützung. Wäre auf dem Stuhl Petri zu dieser Zeit ein weniger weiser Herrscher gewesen, wer weiß, wie es ausgegangen wäre. Also sehr ähnliche Geschichte wie die von Ägypten.

               Die Fresken in der unteren Kirche würden sich einen eigenen Artikel verdienen, das am meisten umstrittene Fresko stellt die Franciscus preisende Madonna dar. Jungfrau Maria mit dem Christkind in den Armen zeigt mit dem  Finder auf Franciscus, während Evangelist Johannes neben ihr ganz unbeachtet steht. Ob dieses Fresko in der Kirche bleiben durfte, musste sogar der Papst persönlich entscheiden. Gregor IX., ein persönlicher Freund des Franciscus, entschied im Jahr 1234, dass dieses Fresko nicht ketzerisch sei, da Johannes das Evangelium lediglich geschrieben, Franciscus es aber gelebt hat. Und Päpste, wie wir schon wissen, irren nie.

               Das Obergeschoss der Basilika ist ein atemraubendes gotisches Gebäude mit sehr hohen Bögen.

Es  erinnert Sainte Chapelle in Paris, ist aber viel größer. Die Glasfenster stammen aus dem dreizehnten Jahrhundert und wurden von englischen und deutschen Meistern geschaffen, so schnell verbreitete sich der Kult des Heiligen in der ganzen damaligen bekannten Welt. Die Architektur ist einfach, um die Malereien an den Wänden umso mehr auf den Besucher wirken zu lassen. Hier arbeitete kein kleinerer als der größte aller Meister Giotto di Bondone und seine Schüler. Die Wände werden mit 28 Fresken geschmückt. Im Urzeigesinn beschreiben sie das Leben des heiligen Franciscus, das berühmteste Bild ist seine Predigt für die Vögel. Diese Bilder waren in ihrer Zeit eine wahre Revolution in der darstellenden Kunst. Anstatt byzantinischen vergoldeten Ikonen gab es plötzlich Bilder aus dem alltäglichen Leben mit Gesichtern von Menschen, die man auf der Straße treffen konnte. Die Renaissance klopfte auf die Tür. Zwischen den Fenstern gibt es Bilder aus dem Alten (rechts) und aus dem Neuen (links) Testament. Die Himmelfahrt Christi und die Entsendung des Heiligen Geistes schmücken die Wand der Fassade. In der Apsis gibt es einen Stuhl aus Marmor. In der ganzen oberen Kirche darf man weder fotografieren, noch filmen, als ich aber für eine Weile doch nicht widerstehen konnte, hat sich meine Frau von mir losgesagt und für einige Minuten hatten wir mit Ausnahme unserer Kinder nichts Gemeinsames. Aber wie konnte ich im Angesicht solcher Schönheit widerstehen? Vor der Kirche steht eine Statue des heiligen Franciscus auf einem Pferd, sie stellt den Moment dar, als Franciscus, noch ein Soldat, erkannte, dass dies nicht der seine Weg sei und sich entschied, sein Leben entscheidend zu ändern. Wie es passierte, dazu kommen wir noch.  Das Zentrum von Assisi ist die „Piazza del Comune“. Es ist ein ehemaliges römisches Forum, das mit mittelalterlichen Gebäuden und barocken Palästen umrahmt ist. Als Goethe Assisi besucht hat, sprach ihn nur ein Gebäude an und zwar die Kirche „Santa Maria sopra Minerva“, die gerade auf diesem Platz steht. (Der heilige Franciscus interessierte den deutschen Aufgeklärten nicht ein bisschen).

Es handelt sich nämlich um einen römischen Tempel der Göttin Minerva, den die Italiener wieder einmal nicht niedergerissen, sondern in eine christliche Kirche umqualifiziert haben, wobei der Portikus mit sechs korinthischen Säulen erhalten blieb und den Liebhaber der Antike Goethe in eine Trance versetzte. Ein Teil des römischen Forums wurde ausgegraben, die Ausgrabungen befinden sich in den Kellern der Häuser am Anfang der „Via portica“ und man kann sie besuchen. Unterwegs zu Basilika zahlt es sich aus (mit dem gleichen Eintrittsticket), auch den bischöflichen Palast, wo die Pinakothek ist, zu besuchen– interessanter als die dort ausgestellten Bilder sind die Fresken an den Wänden, die von Schülern Giottos stammen.           

               O.k., ich gebe es zu, der Aufstieg zur Festung „Rocca Maggiore“ auf dem höchsten Punkt der Stadt gerade zur Mittagszeit war wirklich nicht die beste meiner Ideen. Es hätte mich aber meine Frau an diese Tatsache nicht so oft, also jede zehn Schritte, erinnern müssen. Es ist bergauf gegangen und nach einer bestimmten Zeit verlässt man die bebauten Stadtteile, die Schatten anbieten können und so marschiert man zur monumentalen Festung in der prallenden Sonne in einer offenen Landschaft. Ich würde also den Besuch der Festung für Morgenstunden empfehlen und wenn man in der Stadt nicht wohnt, sondern hierher mit dem Auto kommt (mit Parkplätzen gibt es kein Problem, es gibt genug davon), sollte man mit der Festung den Stadtbesuch beginnen. Übrigens gerade beim Verlassen des Parkhauses haben wir das erste Wunder in der Stadt erlebt, die auch sonst voll mit Wundern ist. Auf einer Straße, die nachweislich keine Zufahrt hatte (auf einer Seite gab es ein zugemauertes Stadttor, auf der anderen eine steile Stiege), stand eine Reihe vorbildlich eingeparkten Autos. Wie sie hingekommen sind, haben wir auch nach einer längeren Forschung nicht verstanden. Aber Assisi ist schon einmal so. Hier ist es nicht notwendig zu verstehen, lediglich zu glauben.    

Die Festung „Rocca“ wurde vom Erzbischof Christian von Mainz gebaut, als er Assisi im Auftrag von Kaiser Friedrich Barbarossa erobert hat.

Nach ihm kam aber Konrad von Ursulingen, der vom Kaiser zum Grafen von Assisi und Herzog von Spoleto befördert wurde. Dass mit ihm nicht alles in Ordnung war, dafür spricht schon sein Spitzname „mesca in cervello“ also „Die Mücke im  Kopf“. Im Jahr 1198 musste er auf seine Titel verzichten und die Bürger von Assisi zerstörten in einem Rausch der Begeisterung über seinen Abschied die Festung. Dieses Ereignis erlebte bereits der siebzehnjährige Franciscus. Eine Legende erzählt, dass gerade in dieser Festung Kaiser Friedrich II. die erste zwei Jahre seines Lebens verbrachte, gerade unter der Vormundschaft des wahnsinnigen Grafen Konrad. Manche Historiker gehen noch weiter und behaupten, dass Friedrich in Assisi sogar geboren wurde. Im Text des deutschen Mönchs, der über die Geburt des Prinzen berichtet hat, ist der Geburtsort nämlich „ASSIS“ genannt. Es handelt sich wahrscheinlich um einen Schreibfehler und Verstümmelung des Namens „AESIS“, also Jesi, wo der zukünftige Kaiser und „Stupor mundi“ wirklich geboren wurde. Eine Legende lässt sich aber durch solche Erklärungen nicht unterkriegen und erzählt weiter, dass der kleine Friedrich im Dom des heiligen Rufinus in Assisi getauft wurde und natürlich lässt sich den Vergleich nicht nehmen, dass an dem gleichen Ort der Heilige (also Franciscus) sowie auch der „Antichrist“ (Friedrich) geboren wurden. 

Die zerstörte Festung ließen im vierzehnten Jahrhundert der Kardinal Gil Alvárez de Albornoz und der Condottiere von Perugia Biordo Michelotti in der heutigen monumentalen Größe ausbauen – in dieser Zeit war Assisi schon guelfisch und unter der päpstlichen Kontrolle. Ich versprach mir vom höchsten Turm der Festung einen atemberaubenden Blick auf die Stadt aus der Vogelperspektive, ich sollte aber enttäuscht werden. Auf die Dachterrasse des Turmes darf man nicht steigen und das Fenster im höchsten Stockwerk ist  mit einem so dichten Gitter vergittert, dass man gar nichts sehen konnte. Aber auch die Blicke auf die Stadt auf einer und auf die Apenninen auf der anderen Seite, die ein Spaziergang auf den gut erhaltenen Festungsmauern bietet, sind schön genug, um die Festung zu besuchen. Wer mehr Kräfte und Ausdauer hat, kann auch den zweiten Turm „Roca minore“ besuchen, ich konnte aber meine Frau zu dieser Leistung nicht mehr motivieren.

               Im Stadtzentrum steht der „Duomo“, der wieder einmal, wie wir in Italien bereits gewöhnt sind, zwar die zentrale, nicht aber die bedeutsamste Kirche der Stadt ist.

„Duomo san Rufino“ ist ein monumentales gotisches Gebäude, geweiht einem lokalen Märtyrer aus den römischen Zeiten, dem Rufinus von Assisi, angeblich dem ersten dortigen Bischof. Seine Statue in einer barocken Ausführung ist im Kircheninneren, viel interessanter ist aber das Taufbecken, in dem der Legende nach der heilige Franciscus, die heilige Klara sowie auch der Kaiser Friedrich II. getauft wurden. Im Dom kann man auch „Das Kreuz des heiligen Damianus“ sehen, mit dem die ganze Geschichte um den heiligen Franciscus begann. Im Jahr 1205 betete Franciscus in einem sich im Zerfall befindendem Kirchlein des heiligen Damianus, als das Kreuz zu ihm sprach und sagte „Franciscus, erneue mein heruntergekommenes Haus“. Franciscus nahm es wörtlich. Es verkaufte Stoffe seines Vaters und das Geld widmete er für die Erneuerung der Kirche. Dadurch kam er natürlich in Konflikt mit seinem Vater, der damit endete, dass der junge Franciscus die Familie verlassen und mit dem Vaters gebrochen hat.

               Die Zelle, in die ihn der wütende Vater einsperren sollte, kann man in der Kirche „Chieza nuova“ sehen.

Diese Kirche ließ der spanische König Filip III. an der Stelle des Geburtshauses des Franciscus bauen. Die barocke Kirche passt in das Stadtkolorit nicht wirklich, damals gab es aber keine Urbanisten und wenn es sie auch gäbe, keiner hätte es gewagt, dem mächtigen spanischen Monarchen etwas zu sagen. Vor der Kirche gibt es Statuen der Eltern von Franciscus, also nach der Vorstellung des Bildhauers. Ihr Aussehen wurde – im Gegenteil zu Franciscus – nicht erhalten. Woher kennen wir das Antlitz des Franciscus? Bei den Arbeiten auf den Fresken in der unteren Basilika des heiligen Franciscus waren zwei Neffen des Heiligen mit ihrem Rat behilflich. In dem Verließ in seinem Geburtshaus ist eine Statue des bettenden Franciscus und um jeden Zweifel zu beseitigen, gibt es hier eine Anschrift „Carcer Ubi Franciscus Inclusus Fuita Patre“. Ob das wirklich so war, können wir nur raten, aber Legenden sind häufig bedeutsamer als historische Tatsachen.

               Eine wichtigere Kirche als „Chieza Nuova“ und sogar wichtiger als der „Duomo“, also die zweitwichtigste Kirche in der Stadt, ist die Kirche der heiligen Klara. Klara von Assisi (mit eigenem Namen Chiara dei Scifi) war eine treue Begleiterin des heiligen Franciscus und die Gründerin des weiblichen Zweiges des Ordens. Klara, um einer Vermählung, die für sie ihre Eltern, reiche Bürger von Assisi,  organisierten, zu entkommen, floh im Alter von achtzehn Jahren zu Franciscus, der damals mit seinen Gefährten in einer kleinen Kirche Portiuncula unterhalb der Stadt lebte. Franciscus hörte sich ihre Klagen und ihr Wunsch nach ewigen Jungfräulichkeit an, er schnitt ihr eigenhändig ihre Haare ab, ließ sie ein Ordengewand anziehen, übergab ihr einen Schleier als Zeichen der Keuschheit und nahm sie in seine Gesellschaft auf. Die Eltern der geflohenen Braut wollten aber nicht so einfach aufgeben. Sie kamen persönlich mit der Absicht, sie ins Familienhaus, das auf einem wichtigen Platz direkt neben dem Dom stand, abzuholen. Klara leistete passiven Widerstand. Sie legte sich auf den Boden nieder und ihr Körper wurde so schwer, dass nicht einmal zwölf starke Männer sie heben und abholen vermochten. Letztendlich mussten also ihre Eltern die neue Berufung ihrer Tochter akzeptieren. Klara ließ sich zwischen den Wiesen und Olivenhaien in der Kirche San Damiano nieder – ja, richtig, in der Kirche, die einmal Franciscus reparieren ließ und in ihrer Flucht vom Reichtum zur Armut hat sie eine ganze Reihe Begleiterinnen gefunden. Im Jahr 1216 bestätigte der Papst Innozenz III.  die Gründung ihres Ordens. Der Leichnam der heiligen Klara ist in der Krypta der Kirche, die ihren Namen trägt, begraben. Diese Kirche befindet sich direkt in der Stadt und es ist ein imposantes romanisches Gebäude, gestützt mit massiven Seitenbögen.

Zum Kloster „San  Damiano“, wo sie wirkte, ist es möglich außerhalb der Stadtmauern abzusteigen, hier gibt es Ruhe und nur wenig Besucher.

               San Damiano ist also der erste Ort außerhalb der Stadtmauern, der zum heiligen Paar einen Bezug hat. Der nächste ist „Eremo delle Carceri“ ungefähr vier Kilometer von der Stadt entfernt in einer Kluft des Berges „Monte Subasio“. Hier befinden sich die Grotten, wo sich Franciscus mit seinen Begleitern immer zurückgezogen hat, wenn er die Menscheit nicht mehr leiden konnte – und das war ziemlich oft.

Heute gibt es hier ein märchenhaft in den Felsen der Kluft eingebautes Kloster, die Grotten kann man besuchen und in Sichtweite gibt es die Statuen des heiligen Franciscus und seiner Freunde. Der schlafende Franciscus liegt hier friedlich am Rücken und lächelt. Er hat offensichtlich nichts dagegen, wenn sich zu ihm Touristinnen legen, um sich mit dem schlafenden Heiligen fotografieren zu lassen.  Franciscus hatte für die menschlichen Schwächen immer Verständnis.

               Sechs Kilometer von Assisi entfernt gibt es dann noch einen sehr wichtigen Ort der Legende von Franciscus. Basilika „Santa Maria degli Angeli“, der Ort, wo Franciscus starb. Es war der Ort, wo der von ihm gegründeten Orden sein Mittelpunkt hatte, seine beliebte Kapelle Portiuncula. Nachdem bei ihm im Jahr 1224 Stigmata erschienen sind, also die Wunden Christi an den Händen, Füßen und an der linken Seite, wurde Franciscus krank. Er erblindete und nach mehreren brutalen und falschen therapeutischen Versuchen starb er in furchtbaren Schmerzen im Jahr 1226 im Alter von nur 45 Jahren. Die Askese ist also aus der medizinischen Sicht möglicherweise doch nicht die gesündeste Lebensart. Natürlich ist hier heute eine Pilgerstätte und im sechzehnten Jahrhundert wurde über die Kapelle eine gigantische Basilika gebaut, später durch ein Erbeben beschädigt, aber im Jahr 1928 im neobarocken Stil wiederaufgebaut. Neben der Sakristei gibt es einen Garten, in dem die Rosen bei der Büße des Heiligen ihre Dorne verloren haben. Diese Basilika hat gleich wie die Kirche des heiligen Franciscus in der Stadt den Status „Basilica maior“.

               Sie sind die einzigen „Basiliken maior“ außerhalb von Rom – und auch dort gibt es nur vier. Franciscus erbrachte in seinem Leben eine große Leistung für die Welt sowie auch für seine Geburtsstadt. Aber nicht nur das. Er wusste seine Leistung auch gut verkaufen, nicht umsonst war er der Sohn eines Kaufmanns. Aber allein Stoffe kaufen und verkaufen war ihm einfach zu wenig.      

               Erlauben Sie mir, bitte, am Ende dieses Artikels noch eine Bemerkung. Dass Lenin eigentlich Uljanov und Stalin Dzugaswilli hießen und die Oktoberrevolution im November war, dass alles konnte ich irgendwie verdauen. Aber dass der heiliger Franciscus Johann geheißen hat, das erschütterte mein Vertrauen in diese Welt direkt in ihren Fundamenten.      

Wiesbaden

V žádném jiném německém městě jsem nebyl tak často jako ve Wiesbadenu, vlastně ani nevím kolikrát, ale určitě nejméně sedmkrát – o žádném z německých měst, která jsem navštívil,  jsem ale nevěděl tak málo, jako o něm.

Důvod obou těchto si protiřečících faktů je společný – totiž Kongres německých internistů, který se v tomto městě koná tradičně už od roku 1882, letos to bylo po 125. (Zřejmě byly nějaké pausy v době válek a poválečných let). A tak se mé návštěvy Wiesbadenu z větší části omezily na cestu mezi hotelem a kongresovou budovou. Velkolepé „Rhein-Main Hallen“ na Wilhelmstrasse byly v posledních letech velkolepě přebudovány na obrovský komplex z mramoru a skla, aby se němečtí internisté (ale nejen oni) mohli scházet v důstojných a reprezentativních prostorách.

Z důvodu přestavby tohoto kongresového komplexu se kongres konal posledních několik let v náhradní lokalizaci v Mannheimu – k poměrně velké nevůli účastníků. Němečtí internisté se totiž nesmí scházet na žádném jiném místě než ve Wiesbadenu, tak to bylo už při založení internistické společnosti zapsáno do jejích osnov – měla to být jakási prevence berlínského centralismu v nově vzniklém německém císařství. Bylo to tak trošku svatouškaření, Wiesbaden byl v podstatě druhým hlavním městem císařství, císařský dvůr v tomto lázeňském městě pravidelně trávil letní sezónu stejně jako rakouský císař v Bad Ischlu.

               Důvodem pravidelného pobytu císařské rodiny na tomto místě byly zde vyvěrající teplé prameny – až na dvaceti sedmi místech se zde tlačí na zemský povrch voda o teplotě 49 stupňů Celsia a tyto propůjčily Wiesbadenu ( v překladu „Lučním lázním“),  jak bylo místo nazýváno už za Karla Velikého, jeho slávu.

               Ostatně už pro Římany, kteří se usadili na západním břehu Rýna v Moguntiu, čili dnešní Mohuči (Mainzu) byly tyto prameny důvodem, aby v prvních letech našeho letopočtu překročili řeku a založili zde osadu. Právě tady a z tohoto důvodu tu začali stavět svůj Limes romanus, který překročil řeky Rýn a Dunaj a odštěpil od Germánie provincii Agri decumates. Drželi se zde až do let 260 – 270 n.l., kdy je Germáni přece jen přinutili stáhnout se za ochrannou zeď evropských veletoků a vzdát se tak rozkoše teplé koupele v sirných wiesbadenských lázních.

               Pravá sláva Wiesbadenu ale začala až po roce 1816, kdy se stal hlavním městem vídeňským kongresem nově vytvořeného hessenského velkovévodství, proto zde staré budovy z doby gotiky či renesance nenajdete. Je to lázeňské město se vším všudy – hlavně s luxusem, který rádo vystavuje na odiv.

               Staré město je skromné, tvoří jakýsi pětiúhelník na úpatí pohoří Taunus, na jeho horním okraji je možné vidět pozůstatky římské minulosti města v podobě tzv. „pohanské zdi“ ve které prorazili v moderní době „Římskou bránu“ a okolo které jsou rozmístěny římské artefakty, zejména náhrobní kameny.

               Centrum města tvoří Schlossplatz dominovaný třemi budovami a víceméně spojený s o něco větším Marktplatzem, kde se konají trhy a kde se nachází moderní elegantní restaurace Lumen. Dát si zde pivko je příjemné, díky prostředí s výhledem na Marktplatz, co se týká jídla, není Lumen mou první volbou – přece jen byli obyvatelé Wiesbadenu Kalvíni.

Ale zpět na Schlossplatz k oněm třem dominantním budovám. Dominantou města je „Marktkirche“, tedy místní katedrála, jejíž štíhlé červené věže se pnou vysoko k nebi a přesahují všechny ostatní budovy města.

Vevnitř je katedrála velmi spoře vyzdobena, nassauská hrabata, z nichž se později stali hessenští vévodové, byli protestanti kalvínského ražení. Před kostelem stojí socha nejslavnějšího příslušníka nassauského rodu Viléma z Nassau-Orangien, zvaného „Schweiger“, čili „Mlčoun“.

Vilém, narozený v roce 1533 v Dillenburgu, hlavním městě hrabství rodu Nassau-Dillenburg, se měl stát „Otcem vlasti“ dnešního Holandska, což při svém narození rozhodně nemohl tušit. Jenže když mu bylo jedenáct, udělal ho jeho strýc, vévoda oranžský, universálním dědicem svých obrovských statků v dnešním Holandsku, tehdejším habsburském Nizozemí. Vilém vyrostl na císařském dvoře Karla V. a s tolerantním císařem si dobře rozuměl – v té době byl ještě sám katolík. Až hrůzovláda Filipa II. a jeho pravé ruky vévody z Alby ho postupně zatlačila na stranu nizozemských povstalců, kteří se od roku 1566 vzepřeli španělskému útlaku. On sám přestoupil nejprve k luteránství (pod vlivem své druhé manželky Anny Saské) později se ale rozhodl pro kalvínský výklad víry – a jeho další dvě manželky už byly hugenotky. On sám se cítil být především křesťanem a konfese mu byla víceméně ukradená. Chtěl především bránit své poddané před brutálním španělským útlakem, jeho přátelé byli vévodou z Alby zákeřně zajati a popraveni, tři jeho bratři padli v bitvách proti španělským armádám. Ovšem v dané době nebylo jednoduché být „pouze“ křesťanem, požadoval se náboženský fanatismus, kterému se Vilém mlčky – jek bylo jeho zvykem – úporně bránil. Povstalci vyhlásili v roce 1581 v sedmi severních holandských provinciích republiku a Viléma si zvolili za zemského správce. Filip vypsal na jeho hlavu odměnu, a když Vilém první atentát v toce 1582 ještě se štěstím a těžce zraněn přežil (jeho třetí manželka Šarlota von Bourbon-Montpesier se o něj starala tak obětavě, že sama zemřela vyčerpáním) druhý atentát, který provedl katolický fanatik Balthasar Gérard už stál Viléma život. Vůli Holanďanů hájit svou svobodu ale jeho smrt nedokázala zlomit, po osmdesátileté válce získali v roce 1648 Westfálským mírem svou nezávislost.

               K Marktkirche se váže ještě jedna legenda, kterou jsem slyšel při mé první návštěvě Wiesbadenu, nicméně jsem nikdy v budoucnosti nedokázal dopídit se až ke jménu osoby, ke které se legenda váže. V roce 1866, kdy bylo Hessensko obsazeno Prusy a stalo se součástí Severoněmeckého spolku, působil ve wiesbadenské Marktkirche kněz, který plamennými kázáním bojoval proti pruské okupaci (Prusové byli na rozdíl od místních Kalvínů Luteráni) a hájil samostatnost Hessenska. A pak dostal předvolání do Berlína. S jistotou, že tam bude uvězněn a možná i popraven, se rozloučil plamenným projevem se svými věřícími a odjel v očekávání mučednictví do Berlína. Tam byl přijat císařem Vilémem a vyznamenán medailí za statečnost a patriotismus. Zmaten se vrátil zpět a jeho řeči už nikdo neposlouchal. Odpor ve Wiesbadenu byl touto jednou medailí zlomen. Císař Vilém I. byl mazaná liška. Ostatně si ve Wiesbadenu rád nahříval své staré kosti, potřeboval zde tedy klid a lásku nových poddaných.

               Druhou monumentální budovou na námětí je budova nové radnice vybudované na konci devatenáctého století v neobarokním stylu. Pod radnicí se nachází restaurace „Ratskeller“, kde se usadili mniši z bavorského kláštera v Achdechsu. Tedy ne všichni, ale otevřeli zde restauraci s pravou bavorskou kuchyní. A je to tak dobře, jak už jsem vzpomenul, Nassauští byli kalvíni a o kvalitách kalvínské kuchyně jsem se už v mých článcích vícekrát zmínil. Pokud se jí člověk může vyhnout, měl by to rozhodně udělat a ve Wiesbadenu má takových možností nespočet. Vedle bavorské restaurace v radničním sklípku je zde nespočet italských restaurací, i populární Vappiano, ve Wiesbadenu se dá tedy navzdory kalvínské minulosti velmi dobře najíst.

               Třetí budovou je poměrně nenápadný „Stadtschloss“, někdejší rezidence, kterou si v letech 1837 – 1841 nechali v klasicistickém stylu vybudovat hessenští vévodové a kde dnes zasedá hessenský zemský parlament.

Wiesbaden je hlavním městem německé spolkové země Hessen, i když není v této zemi největší – tím je Frankfurt. Wiesbaden je ale jednoznačně nejbohatším městem v zemi, ne nadarmo se říká, že peníze, které lidé ve Frankfurtu vydělají, utratí ve Wiesbadenu. Stovky luxusních vil směrem od centra k městské periferii, zejména pak k Nerobergu o bohatství obyvatel svědčí.

               Na jižním okraji města je nápadný kostel svatého Bonifácia. Jedná se o katolický kostel, což je zde samozřejmě kuriozita. Katolické bohoslužby byly v nassauském hrabství přísně zakázány, přece jen byli Nassauští neustále konfrontováni s mocným nepřítelem – mohučským arcibiskupem a kurfiřtem svaté říše římské, který na ně koukal přes řeku a navíc měl rozsáhlé statky i na pravém břehu Rýna v jejich bezprostředním sousedství. Teprve v roce 1787 povolil tolerantní kníže Karel Vilém katolické bohoslužby, i když se tyto mohly konat jen v soukromí. Až v roce 1820 si mohli katolíci koupit pozemek na Luisenplatzu a postavili si zde kostel v neogotickém stylu, který dostal jméno po svatém právě z onoho sousedního Mainzu, prvním tamějším arcibiskupovi svatém Bonifácovi.

Luisenplatz, který dostal své jméno po manželce prvního hessenského velkovévody Viléma z Nassau, je velký obdélník. V jeho centru stojí obelisk, oslavující padlé vojáky, kteří bojovali v armádě generála Wellingtona u Waterloo a přispěli tak k Napoleonově porážce. Druhý památník s koněm vztyčeným na zadních nohách, který návštěvníka upoutá možná o něco víc, je novější a je věnován dělostřeleckému regimentu Oranien z první světové války. Na Luisenplatzu před kostelem svatého Bonifáce je hlavní autobusový uzel města – zastavují tady bezmála všechny městské linky, takže pokud se někam ve Wiesbadenu chcete dostat autobusem a nevíte, kde nastoupit, u Bonifáce to klapne asi nejpravděpodobněji.

               Mimochodem, pod Luisenplatzem je velká podzemní garáž, takže toto místo je – pokud byste do města přijeli autem, nejvhodnějším výchozím bodem k poznávání města.

               Hlavní osa města vede mimo historické centrum a je jí široká a reprezentativní Wilhelmstrasse, pojmenovaná po prvním německém císaři.

Vede od hlavního nádraží ke „Kurhausu“ a běží v podstatě po někdejším zasypaném hradebním příkopu. Před Kurhausem, velkou budovou v neoklasicistickém stylu s velkým sálem a restaurací „Käfer“, se nachází moderní centrum města s takzvaným „Bowling green“, jak zatravněnou plochu před vchodem do budovy pojmenovali angličtí hosté, se dvěma fontánami, kolonádou, za níž se nachází wiesbadenské divadlo a pak velký anglický park „Warmer Damm“. K založení tohoto parku, bez kterého by dnešní Wiesbaden nebyl Wiesbadenem, posloužila zóna před hradbami, kde se v době opevněných měst nesmělo stavět, aby se v případě obléhání mezi budovami nemohl ukrýt nepřítel. V letech 1859 – 1860 vyprojektoval tento 7 hektarů velký park Karl Friedrich Thelemann. Druhá část parku, možná dokonce ta jeho krásnější, je ukryta za Kurhausem a člověk se tam dostane z terasy přístupné ze zadního vchodu této budovy.

               Teplé prameny vyvěrají v horní části města na úpatí pohoří Taunusu. Přímo je člověk může vidět na „Kochbrunnenplatzu“, kde je fontána s termální vodou  a přírodními nánosy sraženin.

Okolo tohoto náměstí se tlačí nejprominentnější hotely Wiesbadenu, mimo jiné „Nassauer Hof“,  „Hotel Palast“ nebo „Radison Blue Schwarzer Bock“ – samozřejmě s vlastními hotelovými lázněmi s přírodní teplou vodou. Wiesbaden vždy lákal hosty, logicky tady byl i Goethe, protože ten byl snad ve všech lázních tehdejší Evropy a samozřejmě se zde i zamiloval, protože on se zamiloval prakticky všude. Ve Wiesbadenu byl několikrát v letech 1814 a 1815 a Marianě Jung, již zde poznal, a do níž se zamiloval, věnoval slavnou báseň „Ginkgo biloba.“

               Literární klub Wiesbadenu je ve vile Clementine na Wilhelmstrasse, tam se nachází i městské Muzeum, které jsem ještě k mé velké hanbě nenavštívil i když stojí přímo „vis á vis“ proti kongresové hale. Je to monumentální budova v klasicistickém stylu, monumentální je proto, že byla původně myšlena jako palác pro korunního prince Viléma. Když ale Vilémův otec v roce 1816 překvapivě zemřel a korunní princ se stal novým vévodou a přesídlil do Stadtschlossu, byla náhle budova k dispozici. Založení muzea je údajně iniciativou už vzpomenutého Johanna Wolfganga Goetheho. Wiesbaden se mu odměnil sochou, která stojí (vlastně sedí) před vchodem do muzea.

               Na Kochbrunnenplatzu začíná hlavní nákupní ulice Wiesbadenu Taunusstrasse. Spojuje historický pětiúhelník městského centra s Nerotalem, údolím pod Nerobergem, vyhlídkovou horou nad Wiesbadenem. Návštěva Nerotalu se vyplatí už jen proto, že právě tady stojí vily nejbohatších Wiesbádeňanů. Na Neroberg vede lanovka, která ale není v provozu celý rok. Otvírali ji v roce 1888 u příležitosti nástupu nového císaře Friedricha III. na německý císařský trůn.

K Friedrichovi měl Wiesbaden velmi úzký vztah. Tento císař, intelektuál a velký přítel rakouského korunního prince Rudolfa, byl nadějí tehdejší Evropy. Usiloval o smíření mezi národy, měl blízko k ideálům sociální demokracie, protože věřil, že přerozdělování bohatství a zvýšení kupní síly obyvatelstva povede k většímu blahobytu – což se nakonec i potvrdilo. Německý průmysl se tak mohl více orientovat na domácí spotřebu a nebyl by tolik závislý na vývozu, který se všemožně snažila blokovat hospodářsky zaostávající Británie. To vedlo k napětí, které se nakonec vybilo v hrůzách první světové války. Friedrich trávil ve Wiesbadenu hodně času a proto má i před hotelem „Nassauer Hof“  naproti Kurhausu svou sochu. Mělo to ovšem jeden důvod. Friedrich byl těžce nemocný. Jako vášnivý kuřák dýmky onemocněl na rakovinu hrtanu a zemřel po pouhých 99 dnech vladaření ve věku 57 let – proto se rok 1888 v Německu nazývá rokem tří císařů. Jeho syn Vilém II. jeho intelekt ani ideály nepřevzal a Evropa se začala řítit do největší tragédie svých dějin.

               Po císaři Friedrichovi se jmenují i veřejné městské lázně „Kaiser Friedrich Therme“ umístěné v severozápadním cípu historického centra. Otevřené pro veřejnost jsou od deseti hodin dopoledne do deseti večer v pátek a sobotu dokonce až do půlnoci a vstupné stojí v létě 5 a v zimě 6,50 Eur – za hodinu pobytu. Luxus – lázně jsou vevnitř tak trochu v orientálním stylu – něco stojí.

Z Nerobergu, kam můžete buď vyšlapat nebo se vyvézt už vzpomenutou lanovou drahou, je nádherný výhled na město, které vám doslova leží u nohou. Kuriozitou, kterou se vyplatí navštívit, je pravoslavný kostel. Ne, hessenští vévodové nepřestoupili na pravoslaví, ale jeden z nich Adolf navštívil v roce 1843 Rusko a zamiloval se zde do princezny Elisabety Michajlovny, neteře carů Alexandra I. a Nikolaje I. Ona mu lásku opětovala, v roce 1844 měli svatbu a ruská princezna se přestěhovala do Wiesbadenu, kde o rok později zemřela při porodu prvního dítěte – bylo jí tehdy 19 let. Zoufalý vévoda dal na Nerobergu postavit kostel, v němž je pochována.  

Wiesbaden je tedy německé hlavní lázeňské město, jakési druhé hlavní město Německa (dodnes jsem nepochopil, proč byl hlavním městem někdejší Německé spolkové republiky bezvýznamný Bonn a ne Wiesbaden, možná se Hessenci nechtěli svého hlavního města ve prospěch celku vzdát. Rozhodně je to ale hlavní město německých internistů, takže se tam možná ještě někdy podívám.

Arogance moci

               Samozřejmě sleduji dění v Česku posledních týdnů a jestliže jsem se k němu nevyjadřoval, bylo to jen proto, že mi bylo organizátorů protestů proti státní moci skoro líto. Ale dnes už neodolám, abych jim nevyjádřil můj obdiv, jedno, nakolik je jejich boj marný. Marný ale potřebný. Signalizují totiž, že existuje ještě jiné Česko než to, za které se musím v mém rakouském novém domově stydět, totiž Česko Zemanovo a Babišovo, které degradovalo naši domovinu na úroveň rozvojových zemí.

               Protesty na náměstí jsou důležitým signálem, aby byla naše země zase brána vážně, aby se s ní začalo opět počítat. Prostě aby zůstala na čekací listině civilizovaných zemí a mohla být do slušné společnosti přijata okamžitě, až onen tandem z čela země zmizí. Což ovšem může ještě hodně dlouho trvat.

               Jestliže si protesty vzaly za svůj vzor protesty slovenské, které skutečně vedly k pádu předsedy vlády Roberta Fica a ke ztrátě moci strany Smer, která se zdála být neotřesitelnou, v Česku k podobnému efektu nemůže dojít. Rozdíl mezi Českem a Slovenskem je totiž v jedné klíčové osobě a to je osoba prezidenta. Jestliže se prezident Kiska postavil do první řady demonstrujících (a zabránil tak pravděpodobně policejnímu zásahu proti demonstrantům) český prezident má pro demonstrující lidi jen slova pohrdání a výsměchu – jak je ostatně jeho obvyklý způsob jednání s lidmi jinak smýšlejícími). 

               A právě na potenciálu hlavy státu může Andrej Babiš stavět. A Zeman je nezpochybnitelně demokraticky zvolenou hlavou státu a přes všechny jeho skopičiny, urážky představitelů jiných zemí, a jeho naprosté mezinárodní izolaci (pardon, teď jsem to přehnal, ruský a čínský prezident ho mají rádi) mu stále důvěřuje přes padesát procent obyvatel země. Kterým nevadí ani mafiánské praktiky jeho kancléře Mynáře či poradce Nejedlého ani neovladatelné výroky jeho mluvčího Ovčáčka. Ten se snaží zavděčit svému pánovi, jak se jen dá, dokonce se zdá, že přehání proto, aby mohl Zeman hrát v této hře „dobrého policajta“, který je přijatelnější než jeho hradní mluvčí. Padesát procent Čechů přes to všechno Zemanovi důvěřuje či ho dokonce obdivuje. Což žene vítr do plachet premiérovi, který se těší jeho přízni.

               Babiš se ostatně vydatně snaží, aby se svému mentorovi zavděčil a udržel si jeho přízeň, používá už skoro stejný slovník, slovník arogance a urážek, slovník bezmezné zamilovanosti do sebe samého a do svých schopností.

               Demonstrace podporuje podle posledních průzkumů 35 procent obyvatelstva. To je hodně, ale není to většina, není tedy možné přetavit potenciál těchto protestů do skutečně něčeho hmatatelného, jako by byla například generální stávka. Na čele stojí intelektuální vrstva obyvatelstva, tedy část populace, kterou Zeman vždy opovrhoval, protože dostatečně neobdivovala jeho „moudrost“ a pro niž měl vždy jen slova opovržení a urážek. Cítil se vždy mnohem lépe mezi „svými“ tedy obdivovateli ze „čtvrté cenové“, kde se mohl spolehnout na bezmezný obdiv, než ve společnosti „pražské kavárny“, kde by musel diskutovat a své názory obhajovat. Masy se za touto vedoucí vrstvou sice pohnuly, ale ne v dostatečné míře. I v listopadu 1989 začali s protesty umělci a intelektuální smetánka společnosti a nakonec to vedlo k pádu režimu. To se dnes nezopakuje. Není zde totiž konsenzus společnosti, který zde v roce 1989 byl.

               Zajímavější je totiž ta druhá část spektra populace. S demonstracemi a jejich cíli nesouhlasí 24 procent obyvatelstva. To je voličský potenciál Andreje Babiše a pod tuto hranici se jeho preference nepodaří stlačit. Což v praxi znamená, že opět vyhraje volby a prezident Zeman ho pověří sestavením vlády. Jedno, nakolik bude sestavení vlády nemožné, Zeman ho ponechá v úřadě i bez podpory parlamentu, dá mu na to neomezený čas, i kdyby to mělo být celé volební období. To samozřejmě Babiš ví a to mu dává pocit nezranitelnost a z toho se odvozuje i jeho arogance, s kterou s demonstranty zachází.

               Otázka je, odkud se bere tato jeho voličská základna. Tu mu vyrobily předchozí vlády ODS, TOP 9, páni Klaus, Nečas, Topolánek či Kalousek. Lidé, kteří se opomněli starat o sociálně slabší část společnosti, důchodce, nezaměstnané, ale i ty, kteří pracovali za minimální mzdu. Vlády, které odmítaly kontrolu placení daní a vytvořili korupční prostředí, kterému lidé odmítli důvěřovat a s tím i celému politickému systému liberální demokracie. Václav Klaus to kdysi ještě v roce 1990 vyjádřil lakonicky větou „Někteří budou mít prostě víc.“ Lidé to pochopili jako výzvu k obohacení, neuvědomili si ale jedno. Množství prostředků určených k přerozdělování se tím nezvětšilo. Za větou „někteří budou mít víc,“ tedy stálo drobným písmem „někteří nebudou mít nic nebo budou mít hodně málo, prostě jen to, co zbude po hostině.“ A politici po celých dvacet pět let po listopadu 1989 nebrali volání této skupiny, na niž nezbylo, vážně, považovali tyto lidi za „loosry“ bez významu. Podcenili jejich voličský potenciál a ten přinesl změnu režimu. Liberální demokracie byla zatlačena do sféry teorie, politická praxe za pánů Zemana a Babiše vypadá zcela jinak. Ono spoléhání na „neviditelnou ruku trhu,“ jak stále hlásal Václav Klaus, se tak zcela nevyplatilo. Samozřejmě že tato „ruka“ dokáže korigovat ekonomické chyby, ne ale jejich politické důsledky.

               Výsledkem bylo volání po „silné ruce, která zavede pořádek“ a jako takový se přihlásil úspěšný manažer Andrej Babiš.  A byl zvolen. Důsledky jsou ekonomicky pozitivní, politicky katastrofální. O jeho charakteru jsem si nikdy nedělal iluze. Kdo se zapletl s tajnou bezpečností, mnoho charakteru mít nemohl. Myšlenky, s kterými vstupoval do politiky, byly lákavé a část z nich se mu podařilo i realizovat. Ovšem od začátku mi nevoněla struktura jeho hnutí ANO, které samozřejmě vytvářelo v demokratické společnosti asymetrickou anomálii. Demokratická společnost se opírá o systém stran, ve kterém stranická základna volí své představitele. Ano je hnutím jednoho člověka, který stranu financuje a proto je nemyslitelné, že by ji nevedl. Jedná se tedy o diktátorský model, s fungováním demokratické společnosti neslučitelný. A struktura této strany se nemůže změnit.  Pokud by stranická základna odvolila Babiše z čela strany, utáhne on finanční toky a strana se může hned rozpustit. Tudy tedy cesta rozhodně nevede, ANO zůstane nedemokratickým hnutím a bude poslušně sloužit mocenským choutkám svého předsedy.

               Jediná možnost, jak dostat Babiše z politického života, by bylo, kdyby prohrál další volby. I když ani to není jisté, u prezidenta Zemana si dokážu představit i variantu, že sestavením vlády by nepověřil předsedu vítězné strany, ale „ověřeného“ politika a přítele, čili opět Andreje Babiše. Ovšem je Babišova porážka vůbec možná? Obávám se, že ne.  Dobrá nějaké hlasy ztratí, ale neklesne pod svých 24 procent, to jsou jeho skalní voliči a hromadné vymírání důchodců se při solidním standartu českého o zdravotnictví očekávat nedá. Tito lidé volí žaludkem a Andrej se stará, aby byl plný. Růst reálných mezd během jeho vlády, jedno, zda je to jeho zásluha nebo ne, je nepopiratelný a byl by hloupý, kdyby si tento úspěch nepřivlastnil. A hloupý on není. To by neměl Agrofert, Čapí hnízdo a své mediální impérium. Piráti, jako druhá nejsilnější strana jsou sotva alternativou a jejich potenciál nepřekročí dvacet procent. ODS samozřejmě alternativou je a poté, co se zbavila Václava Klause mladšího, se natlačila do pravého politického středu, kde by měla velký voličský potenciál – kdyby nebylo Babiše. Otázka je, nakolik ODS ublíží nově vytvořená strana Trikolóra, zda Václav Klaus vezme hlasy Okamurovi, ke kterému má ideologicky a programově mnohem blíž, nebo ODS, z níž vyšel a kde má určitě i určitý potenciál následovníků. To se ostatně už ukázalo, jsou to sice zatím ojedinělé případy, jsem ale zvědav, co podnikne Petr Fiala, aby nestrhly lavinu.

               Pro Babiše bude samozřejmě prakticky nemožné po příštích vítězných volbách sestavit vládu. Z jeho smrtelného objetí se totiž žádná strana tak lehce nevysvobodí. ČSSD spáchala vstupem do vlády politickou sebevraždu a zřejmě se do příštího parlamentu ani nedostane. Komunisté se mohou spolehnout na svůj skalní voličský potenciál, i když i ten z velké části přešel k Okamurovi. Přiznám se, že jsem měl ODS za zlé, že s Babišem do koalice po volbách nešla, jak si on přál. Dnes se jí omlouvám. Babiš totiž není politik a nechápe základní pravidla parlamentní politiky. Principem je totiž, že vláda je kontrolována zákonodárným sborem, je mu tedy podřízena. Jestliže horní komora parlamentu předsedu vlády napomene a on místo ab se nad tímto varováním zamyslel vyhlásí, že senát zřejmě nemá co dělat a proto vydává taková prohlášení, je to výrazem opovržení parlamentní demokracií a jejím nepochopením. Navíc ironizováním a ignorováním zákonodárného sboru zvyšuje nedůvěru k této instituci i mezi obyvatelstvem. Stejně to dělali nacisté v čase Weimarské republiky, důsledky tohoto jednání jsou všeobecně známy.

Ale jsou tu i další nedostatky pane premiéra v chápání politického života. Pokud totiž mám koaličního partnera a chci si ho udržet i do budoucna, musím si ho šlechtit a oprašovat, musím ho chválit a přepustit mu určité úspěchy, i kdyby byly nakrásně moje. Už jen proto, aby mému koaličnímu partnerovi neklesaly volební preference a neutrpěl paniku z vlastního zániku. Tuto babišovskou chybu ostatně ale dělala i profesionální politička Angela Merklová, která německou SPD destruovala přímo „babišovským“ způsobem. Výsledkem je politická nestabilita v Německu, která ještě zdaleka nedosáhla svého vrcholu.

Babišovi ale nemožnost sestavit vládu nemusí až tak vadit. Dokud mu milosrdný pán Bůh udržuje na Hradčanech zdravotní ruinu, která už měla být podle všech medicínských zákonů dávno  na onom světě, má jistotu, že může vládnout i bez důvěry parlamentu jako premiér v demisi neomezenou dobu. Otázka je, co se stane, když pánu Bohu dojde trpělivost. Kdo se stane novým prezidentem? Jsou Češi skutečně schopni zvolit si Ovčáčka (který prý už tyto ambice naznačil, nebo snad Václava Klause seniora, který by se určitě s Babišem naaranžoval zemanovským způsobem? Možností je hodně, většina z nich může panu premiérovi poskytnout jistotu moci a klidný spánek.

               Může si dokonce dovolit orbánovským způsobem atakovat EU. Vyhlášení, že posouzení jeho střetu zájmů ohledně Agrofertu je útokem na Českou republiku, zavání hodně orbánovským způsobem agitace proti Junckerovi. Babiš si to může dovolit. Ví, že se s Orbánem a Kazcynským dokáže aranžovat – možná dokonce i se Salvinim. Nemá sice ještě sdělovací prostředky pod kontrolou jako Orbán v Maďarsku nebo justici jako Kaczynský v Polsku, vývoj tímto směrem ale tlačí. Není divu. Orbanizované Maďarsko nadělilo svému „vůdci“ při posledních volbách do EU celých 53 procent. To je sen všech rádobydiktátorů. Jmenování Benešové na post ministryně spravedlnosti nejde tak daleko, jako v Polsku, kde justiční systém už ministrovi víceméně podléhá, přesto je to jasný pokus ovlivnit nezávislosti justice a to způsobem přímo arogantním. Volva osoby Benešové byla otevřeným výsměchem všem, kteří si váží občanské společnosti a demokracie. Byla symbolem arogance současné moci.

               Jenže dokud Češi ve své VĚTŠINĚ nepochopí, oč tady jde a budou se smát s panem prezidentem a panem premiérem jejich vtipům, není naděje na obrat.  Ale boží mlýny, jak známo, melou pomalu, je třeba hodně trpělivosti. Přeji vůdcům hnutí „Milión chvilek pro demokracii“, aby ji měli.

Perugia

Die Stadt Perugia steht auf einem Berg. Auf einem hohen Berg. Als sie einmal auf einem Hügel mitten in der umbrischen Hochebene von Etruskern gegründet worden ist, wollten die Bewohner durch diese Lage jeden unerwünschten Besucher offensichtlich abschrecken. Was in unserem Fall beinahe geklappt hätte. Vom Hotel „Wine and Jazz“ führte ein steiler Weg bergauf in die Stadt, zuerst zwischen den Häusern, dann durch die Stadtmauer und danach weiter steil hinauf zwischen Trattorien, Osterien und Bars, die uns zu einer Aufgabe verführen wollten.

Wir gaben nicht auf. Wir gingen an dem „Torre degli Sciri“ vorbei, dem einzigen erhaltenen Turm, so typisch für alle italienische Städte und ihre mittelalterlichen Paläste der Adeligen und wir erreichten den Gipfel des Hügels, wo sich das Stadtzentrum befindet. Die Belohnung  für diese beinahe sportliche Leistung war groß. Inklusiv wunderschöner Aussichten auf die bereits erwähnte Ebene von Umbria. Möglicherweise waren gerade diese Aussichten der wahre Grund, warum die Etrusker ihr Perusia gerade hier gebaut haben. 

Das Hotel „Wine und Jazz“ haben wir nicht nur wegen seines vielversprechenden Namens gewählt, sondern weil es mit dem Auto sehr gut erreichbar war und einen großen Hotelparkplatz besaß. Wir wunderen uns ein bisschen über eine Menge an Touristen mit Rucksäcken und Wanderstöcken am Frühstückbuffet. Die aber, wie ich später erfuhr, hatten nicht vor, mit dieser Ausrüstung den Hauptplatz von Perugia, also die „Piazza IV.Novembre“  zu erklimmen, sondern gingen in den Nationalpark „Monte Sibillini“ wandern, wo einer der höchsten Berge der Apenninen der „Monte Ventoro“ mit seinen 2478 Höhemeter emporragt. Der Aufstieg in das Stadtzentrum war doch ein bisschen weniger anstrengend als der „Monte Ventoro“ und wir schafften es ohne Bergsteigersausrüstung. Den „Monte Ventoro“ kann man von der Aussichtsterrasse im Stadtzentrum sehen, mehr dominant ist aber der näherliegende Hügel „Monte Subasio“. Auf dem Hang dieses Berges  war eine schöne weiße Stadt zu sehen, in der wir das legendäre Assisi entdeckt haben. (Von Assisi sieht man Perugia nicht so gut wie umgekehrt)

               In Perugia ist alles irgendwie überdimensioniert. Nicht nur der Hügel, auf dem die Stadt steht, aber als ob die örtlichen Architekten, hingerissen von der Lage der Stadt, kein normales Haus bauen hätten können. Alles ist einfach gigantisch, also mit Ausnahme der U-Bahn, die sich wirklich den Namen „Minimetro“ verdient. Darüber aber später.         

               Der Hauptplatz von Perugia gehört, besonders bei abendlicher Beleuchtung, zu den zehn schönsten Plätzen in Italien. Wir konnten nicht widerstehen und kletterten noch einmal abends hierher und es war wirklich hinreißend. Der Hauptplatz wird auf einer Seite vom riesigen Rathaus der „Cassa dei Priori“, auf der anderen von einem großartigen „Duomo San Lorenzo“ dominiert, zwischen diesen zwei Gebäuden befindet sich das Wahrzeichen der Stadt, die Fontäne „Fontana Maggiore“.

Es ist ein wunderbares Werk des echten Anfanges der Renaissance. Ihr Autor war nämlich kein geringerer als Nicolo Pisano, der für den ersten Bildhauer und Architekten der Renaissance  gehalten wird.  Er war ein Mitglied der „Scuola nuova Siciliana“ und nach der Machtübernahme der Anjous über den italienischen Süden ging er nach Norden, um hier die Ideen der neuen kommenden Epoche anzukündigen. Sein Werk wurde von seinem Sohn Giovanni fortgesetzt, die beiden schufen hier Reliefs, die den Tierkreis, die Landarbeiten und die sieben freien Künste symbolisierten, aber es gab hier auch Darstellungen biblischen Personen Adam und Eva, Samson und Dalila, David und Goliath und es durften natürlich auch Romulus und Remus mit der römischen Wölfin nicht fehlen.         

               Die Stadt hatte nämlich bereits in den römischen Zeiten eine bemerkenswerte Geschichte. Nach der römischen Niederlage beim Trasimenischen  See im Jahr 217 v.Ch. stellte sich Perusia überraschendeweise auf die Seite der geschlagenen Römern und gegen den siegreichen Hannibal und wurde dafür mit dem Status des „Municipiums“ belohnt. Im Bürgerkrieg zwischen Mark Anton und Oktavian stellte es sich aber diesmal auf die falsche Seite und wurde von Oktavian vollständig vernichtet. Der neue Herrscher, jetzt schon Kaiser Augustus genannt, ließ die Stadt erneuern und so trug die Stadt dann den Namen „Perusia Augusta“. Diesen Namen kann man über dem römischen Tor, das wie alles in dieser Stadt, hoffnungslos überdimensioniert ist, sehen.  Dieses Tor „Arco Etrusco“ war eines der wenigen Dinge, die das Wüten des Oktavian Augustus überlebten, der Kaiser ließ also auf diesem alten Tor den neuen Namen der Stadt eingravieren.

Unmittelbar bei diesem Tor gibt es einen großartigen Palast Gallenga-Stuart. In diesem  Gebäude befindet sich eine Universität, die auf den Unterricht der italienischen Sprache für Ausländer spezialisiert ist. Jedes Jahr besuchen sie mehr als 8000 Studenten, um sich hier in Italienisch zu verbessern und die italienische Kultur kennen zu lernen. Angeblich sollten sie hier auch die italienische Wirtschaft studieren, in diesem Fach wäre ich aber sehr zurückhaltend und skeptisch. Auf diese Art lockt Perugia jährlich tausende Ausländer in die Stadt, es war eine geniale Idee und sie ging auf. Die Mindestzeit für das Studium sind 4 Wochen und die Kurse werden mit einer Staatsprüfung beendet und mit einem entsprechenden Diplom belohnt.  Also, sollten Sie wirklich Lust auf eine Verbesserung ihres Italienisch haben, Perugia ist ein wirklich der optimale Ort dafür.

               Aber zurück auf den Hauptplatz. Man sollte ihn nicht frühzeitig verlassen, der Rückkehr bedeutet eine physisch ziemlich anstrengende Herausforderung. Also, wenn aus der blau beleuchteten „Fontana Maggiore“ abends Wasserströme fließen, hat es etwas Magisches an sich und es ist wirklich ein schönes Schauspiel.

Um das Rathaus führt der „Corso Vanussi“, die Hauptstraße der Stadt, auf ihr kommt man zum „Giardini Carducci“, zu einem Park auf einer Terrasse, die einmal der höchste Punkt einer großen Festung „Rocca Paolina“ war. Diese Festung ließ hier Papst Paul III. bauen, nachdem er die Stadt eingenommen hatte. Er ließ zu diesem Zweck Häuser der reichsten Bürger niederreißen. Natürlich hatten gerade die Reichsten ihre Häuser hier auf diesem Platz mit den schönsten Aussichten auf das Land zu ihren Füßen. Die Aussicht von der Terrasse nicht nur auf die Stadt, sondern auf ganzes Umbrien, ist auch noch heute hinreisend.

Auf einer Seite des Rathauses in Richtung zur Fontäne gibt es die so genannte „Scala“ also „Die Treppe“. Es ist ein üblicher Treffpunkt für Junge und Alte, für Verwandte, Bekannte oder Freunde. Die Perugianer müssen sich nicht zwischen den riesigen Gebäuden der Stadt suchen, sie treffen sich einfach auf der Treppe. Die Treppe führt zum Sitzungssaal „Sala dei Notari“, ein Saal, wo sich die Adeligen der Stadt zu politischen Verhandlungen trafen.

Der Saal hat eine herrlich bemalte Holzdecke, auf den romanischen Bögen gibt es hier Szenen aus den Fabeln von Aesop und Szenen aus der Bibel. Über die Treppe ragen aus der Wand des Rathauses Metallskulpturen, die einen welfischen Löwen und einen beflügelten Greif, das Wappentier von Perugia, darstellen. Dem Greifen begegnet man in der Stadt überall, die Perugianer sind, wie alle Italiener, lokale Patrioten.

Auf der anderen Seite des Rathauses gibt es zwei wunderschöne Räume, die ehemaligen Treffpunkte der wichtigsten Zünfte der Stadt. Der erste ist das „Collegio della Mercanzia“, also die Zunftstube der Kaufleute, mit Wänden und einer Decke, die mit wunderschönen Schnitzereien aus Holz bedeckt sind. Der zweite gleich nebenan ist das „Collegio del Cambio“, also der Treffpunkt der Geldwechslergilde, also der Bankleute. Diese Räume sind noch schöner, offensichtlich waren die Bankiers bereits damals reicher als Kaufleute, es ist also nicht nur die Erfindung der letzten fünfundzwanzig Jahre des entfesselten Kapitalismus. Der Saal ist bemalt mit Fresken eines der größten Meister der Renaissance Perugino, der hier auch sich selbst in einem Selbstportrait verewigte. Auf der Decke sind Zeichen des Tierkreises und Bilder berühmter Römer, ein Teil des Komplexes ist auch die Kapelle des heiligen Johannes des Täufers, ebenso bedeckt mit Fresken aus der gleichen Zeit, also aus der Renaissance des fünfzehnten Jahrhunderts. Die Darstellung der Hinrichtung des Propheten hat mich ein bisschen stutzig gemacht. Der heilige Johannes, bereits kopflos, weil sein Kopf schon auf dem Teller bereit für die blutrüstige Salome liegt, kniet immer noch und betet. Das widerspricht einigermaßen meinen medizinischen Kenntnissen, aber was soll´s? Der Besuch zahlt sich aus.

Sowie auch der Besuch der umbrischen Gallerie eine Tür weiter, noch immer in dem unglaublich riesigen Rathaus. Auf zwei Stockwerken gibt es hier eine Pinakothek mit Bildern der Meister aus dem zwölften bis sechzehnten Jahrhundert, unter anderem auch ein Werk von Fra. Angelico.

Die zweite Dominante des Platzes ist der Dom des heiligen Lorenzo. Vor dem Seiteneingang steht eine große Statue des Papstes Julius III. Ich habe vergeblich nach einer Beziehung dieses Papstes zu Perugia gesucht. Er wurde hier weder geboren (er war ein Römer) noch ist er hier gestorben, in der Geschichte hinterließ er keine wesentliche Spur, er widmete sich eher Festen und Vergnügungen des Lebens (trotz seiner Gicht) als den Regierungsgeschäften. Der einzige Grund für die Fertigstellung seiner Statue konnte eine Arschkriecherei der Perugianer sein. Perugia war nämlich bis zum Jahr 1539 eine selbständige Kommune, nur in diesem Jahr zwang sie Papst Paul III., der Vorgänger des Julius, im so genannten „Salzkrieg“ in die Knie und Perugia musste die römische Oberhoheit akzeptieren. Also bauten die Bürger von Perugia seinem Nachfolger eine Statue als Zeichen ihrer Loyalität. Angeblich sollte dieser Papst der Stadt die Selbstverwaltung zurückgeben, die von seinem Vorgänger aufgehoben wurde.

Im – wie anders – riesigen – Dom des heiligen Lorenzo geht es mit den Päpsten schon konkreter los. Es gibt hier eine große Statue des Papstes Leo XIII. (1878 – 1903), der vor seiner Wahl zum Papst am 20. Februar 1878 Erzbischof von Perugia war.

Er wurde hierher eigentlich von seinem Vorgänger Pius IX. „abgeschoben“, weil er seine Politik viel zu laut kritisierte. Dieser Papst verdient  seine Statue, er führte die katholische Kirche in sehr schwierigen Zeiten und er tat es nicht schlecht. Es waren die Zeiten nach der Besetzung von Rom durch die italienische Armee im Jahr 1870, als Rom in Italien eingegliedert und zur Hauptstadt ausgerufen wurde. Der Papst hatte also kein eigenes Hoheitsgebiet (Die Lateranverträge, in denen dem Papst der Vatikan übergeben und aus dem italienischen Gebiet ausgegliedert wurde, wurden im Jahr 1929 unterschrieben) und er wurde vom römischen Pöbel gehasst und attackiert. Papst, sowie auch die gesamte katholische Kirche, gerieten unter starken Druck und der Papst schrieb sogar an Kaiser Franz Josef I., dass er Rom gerne verlassen und die katholische Kirche von einem anderen Ort (Wien) weiter führen würde. Es gelang ihm letztendlich trotzdem, alle Krisen zu meistern und die Autorität des Heiligen Stuhles zu stabilisieren. In San Lorenzo wurden zusätzlich noch drei Päpste begraben, die in Perugia im 13. Jahrhundert starben. Zwei blieben auch hier, es waren Urban IV. (1261 – 1264) und Martin IV. (1281 – 1285). Der dritte war für die Kirche viel zu wichtig um ihn im bedeutungslosen Perugia ruhen zu lassen, wo er im Jahr 1216 starb und begraben wurde. Deshalb wurden seine Überreste im Jahr 1890 nach Rom überführt. Es war Inocenz III. (1198 – 1216) einer der größten Päpste des Mittelalters, der sich selbst „Imperator verus“ nannte und den Anspruch auf die Macht über die gesamte Welt äußerte. Er war es, der im Konflikt zwischen den Welfen und Staufen lavierte und zum Kaiser zuerst den Welfen Otto IV. und dann Friedrich II. von Hohenstaufen krönte, für den er Vormund war. Negativ wurde er durch Ausruf des Kreuzzuges gegen Albigenser im Jahr 1208 berühmt, der in furchtbare Massaker der Zivilbevölkerung in der Provence mündete. Die größte Katastrophe seines Pontifikates war der vierte Kreuzzug in den Jahre 1202 – 1204, der als Folge die Eroberung von Konstantinopel durch die Kreuzritter und Fall des byzantinischen Reiches, dem eigentlich zur Hilfe gegen die Angriffe der Türken eilen sollte, hatte. Also er war es, der obwohl nicht absichtlich, durch katastrophale Folgen seiner Taten die westliche Welt schwächte. Also mit der Vernichtung von Byzanz sowie auch durch Einleitung des Krieges um die Macht über die bekannte Welt zwischen Kaisertum und Papsttum, der die Schwächung der zentralen weltlichen Macht zu Folge hatte. Im Jahr 1215 organisierte er den IV. Lateranischen Konzil, auf dem er die Ansprüche des Papstes auf die absolute Macht verkündete.

Die größte Attraktion der Kathedrale in Perugia ist aber der „Verlobungsring der Jungfrau Maria“. Seine Echtheit könnten wir wahrscheinlich zu Recht anzweifeln, nichtsdestotrotz wird er im Dom im einem Tresor aufbewahrt, der mit sieben Schlüsseln versperrt ist und in der Kapelle „Sant´Anello“ in der Höhe von acht Meter hinter einem vergoldeten Gitter, das wiederum mit vier Schlüsseln versperrt ist, aufbewahrt. Im Jahr 1473 gelang es den Perugianen im Städtchen Chiusi in der Toskana sich des Ringes zu bemächtigen und seitdem behüten sie ihn als die heiligste Reliquie. Den Gläubigen wird er nur zweimal im Jahr gezeigt, und zwar am 29. Juli und am vorletzten Januarwochenende, bei dem Fest der Vermählung der Jungfrau Maria mit Josef. An diesem Tag werden in Perugia Eheringe für das kommende Jahr gesegnet.

Auf der „Corso Vanucci“, wo man in zahlreichen Bars sitzen könnte, kommt man zu der bereits erwähnten Aussichtsterrasse  in dem „Giardini Carducci“. Nur von hier sieht man, auf welchem „Buckel“ eigentlich Perugia liegt und welchen unregelmäßigen Grundriss dieser Hügel hat. Die Ausläufer der Stadtbefestigung kann man nach den Kirchen, die in den Stadtecken stehen, identifizieren, wie der heilige Peter, der heilige Dominik oder auf der anderen Seite der heilige Franciscus. Dann geht man wieder bergab und kommt in ein Viertel, wo man die Altstadt durch das Tor des heiligen Antonius verlassen kann. Auf dem Weg entlang der Mauer bot sich ein hinreißender Blick auf die monumentale Kirche des heiligen Franciscus al Prato, die auf einem Felsvorsprung steht.

Der Abstieg zu dieser Kirche vom Stadtzentrum ist nicht leicht, dafür aber schön. Man geht nämlich durch das Universitätsviertel, gerade vor dem heiligen Franciscus, der eine riesige Ruine ist, treffen sich auf dem Rasen Studenten. Hier wird diskutiert, Gitarre gespielt und gesungen. Gleich neben der Kirche des heiligen Franciscus gibt es ein Oratorium des heiligen Bernardins von Siena. Bernardin war ein Franziskanermönch, ein hervorragender Redner, eine seiner berühmtesten Prediger hielt er im Dom des heiligen Lorenzo in Perugia. Die Perugianer bauten ihm dafür neben der Kirche des heiligen Franziskus ein Oratorium, das für ein Juwel der Hochrenaissance gehalten wird, wo man an den Wänden Steinreliefs mit Szenen aus dem Leben des Heiligen sehen kann.  

Natürlich gibt es in Perugia noch viel mehr zu sehen. Es gibt hier ein archäologisches Museum im Kloster neben der riesigen Kirche des heiligen Dominikus (es ist die größte Kirche in Perugia und das bedeutet schon was, weil die Konkurrenz sehr groß ist). In dieser Kirche ist noch ein Papst begraben, nämlich Benedikt XI., der hier angeblich nach Verzehr vergifteter Feigen im Jahr 1325 starb. Weiter gibt es das Kloster der heiligen Juliana oder antike Säulen aus Marmor und Granit in der Kirche des heiligen Petrus, die alte Universität auf der „Piazza Mateotti“, die Kirche des heiligen Augustin oder die Kapelle des heiligen Severus, wo Rafael sein allererstes Fresko währen seines Aufenthaltes in Perugia in den Jahren 1505 – 1508 gemalt hat.

Allerdings ist der Besuch von Perugia nicht vollendet, solange man nicht die örtliche U-Bahn benutzt hat – also die „Minimetro“. Die Idee ist genial, offensichtlich von den Bergen übernommen, wo man eine Seilbahn zur Fahrt auf den Gipfel benutzt. Weil Perugia ebenso auf einem Berg liegt, entschieden die Architekten, die Altstadt auf dem Berg mit der Neustadt im Tal mit einer Seilbahn zu verbinden.

Eine Kabine können ungefähr zehn Leute nutzen, aber die Kabinen fahren eine nach der anderen, die Kapazität ist also ausreichend. Wir mussten nicht warten. Es war nur ein bisschen mühsam, die Station „Pincetto“ zu finden. Man geht von der „Piazza Mateotti“ durch einen Tunnel hin, die Kennzeichnung war nicht wirklich gut. Direkt oberhalb der „Porta Santa Margherita“ genossen wir noch schöne Aussichten, tranken einen Aperolspritzer in einer winzig kleinen Bar und dann bestiegen wir eine Kabine. Obwohl die Talstation von unserem Hotel verhältnismäßig weit entfernt war, bereuten wir unsere Entscheidung nicht. So etwas Liebes in einer Stadt der Größe Perugias (163 000 Einwohner) sieht man nicht so oft.  

Bolest

Bolest je v podstatě zdravá věc. Jedno, co i o ní většina lidí myslí a jak se jí bojí, bolest je důvodem, proč nezůstaneme sedět na rozpálené plotně elektrického sporáku, než nám onu nejcennější část těla spálí. Bolest má varovnou funkci, upozorní nás dost nešetrně, že se nám právě ucpal močovod kamenem, či jsme právě dostali srdeční infarkt. V obou případech je to většinou důvodem navštívit lékaře, který s tím – snad – něco udělá. Nebolestivé choroby jsou mnohem zákeřnější – taková cukrovka či nedostatečnost ledvin ale i mnohé rakoviny vás sežerou docela nepozorovaně, protože nebolí.

Lékaři, ošetřující bolestivé stavy, se mají dobře. Pacienti k nim chodí a nechávají se léčit, protože bolest je nepříjemná. Zatímco by nefrolog či diabetolog umírali hlady, ortoped, neurolog či  fyzikalista nemají o zákazníky – čili pacienty – nouzi.

Chronická bolest ovšem svou pozitivní funkci ztrácí a stává se kontraproduktivní. Unavuje, vysiluje, zhoršuje náladu, znervózňuje, zvyšuje emoce.   A proto by se měla léčit.

Ovšem není nic subjektivnějšího, než posouzení bolesti. Kde začíná skutečně nesnesitelná bolest, kterou je třeba léčit? Co je pro jednoho člověka malá nepříjemnost, která patří prostě k životu, je pro jiného nesnesitelným utrpením. Přiznejme si, že od určitého věku je člověk, kterého nic nebolí, podezřelý. Závidíme mu nebo mu nevěříme, že je upřímný. Sakra, padesátníka přece něco  bolet musí, aspoň ráno. Pořekadlo říká, že člověk v tomto věku, pokud se ráno probudí a nic ho nebolí, je mrtvý.

Na posuzování bolesti je zavedená skála bolesti. Má deset stupňů. Stupeň jedna je lapálie, čili že něco pobolívá právě jen tolik, abychom si toho všimli, stupeň deset je nesnesitelná bolest – například při amputaci nohy bez narkózy či při akutním zánětu slinivky břišní. Ovšem existují pacienti, dámy odpustí, ale především ženského pohlaví, kteří i při záděru na prstě naříkají, jako by umírali a na desetistupňové skále určí bolesti intenzity dvacet. Je to zvláštní. Jestliže mladé ženy jsou většinou proti bolesti odolnější než muži, zřejmě protože příroda ještě stále počítá se stále řidčím fenoménem porodu, ve stáří se to otáčí. Staří pánové v přítomnosti mladých a krásných sestřiček hrají hrdiny, kteří hodně vydrží, zatímco postarší dámy, kterým kdysi leželi muži u nohou a obdivovali jejich krásu, bojují nářkem o nesnesitelných bolestech o pozornost svého okolí. Samozřejmě nechci zobecňovat, ale zejména staré bezdětné dámy, někdejší „second first ladys“ bohatých mužů, u nichž žily ve zlaté kleci a chodily do vybrané společnosti, se jako vdovy (bohatí muži jsou většinou podstatně starší, než jejich krásné – druhé či třetí – manželky a navíc ženy žijí statisticky viděno o 7 let déle než muži) ocitly ve společenském autu a nehodlají se s tím smířit. A dávají doktorům i zdravotnímu personálu zabrat. Zejména, pokud si platily (nebo jim platili jejich manželé) zdravotní připojištění. Pak ochraňuj sestřičky a lékaře (a ještě víc lékařky, zejména pokud jsou mladé a pěkné) bůh.

Muži se naopak kácejí při minimálních bolestech převážně v mladém věku. Starší muži ve snaze zaimponovat sestřičkám či lékařkám (aspoň je z takové motivace podezřívám) necítí žádnou bolest, ani když jim z očí tečou slzy. Jsou i tvrdí hoši. Liptovská Teplička je vesnice na konci světa, i z poslední další vesnice Šzuňavy tam vede desetikilometrová cesta plná serpentin. Když tam volali záchranku, šlo většinou o život. Když tam kolega dojel, našel sedícího Tepličana, který si na krvácející ruku tiskl ručník. „Pán doktor prevažte mi to, aby som mohl robiť ďalej.“ Doktor s hrůzou zjistil, že muži chybí tři prsty na levé ruce. „Tie sú tam za plotom,“ ukázal mu chlap. „Odrezala mi ich cirkulárka“. „Musíte do nemocnice,“ vyrazil ze sebe doktor. „Nepripadá do úvahy. Já mám tu pilu požičanú len na dnes, musím to dorobiť.“ Bylo hodně těžké tohoto tvrdého hocha přinutit, aby se do nemocnice nechal odvézt.

Někdy ovšem bolest ztratí svou kontrolní činnost, zvrhne se v samoúčel a může se stát opravdu příšernou věcí. Jsou nemoci, které jsou nesnesitelnými bolestmi provázeny a lidi, které postihly, mi tlačí slzy do očí, když je vidím. Ať už jsou to některé formy rakovin nebo třeba „jen“ spondylodiscitída, tedy hnisavý zánět míšních nervů. Naštěstí existují opiáty jako nejsilnější prostředky proti nesnesitelným bolestem a chválabohu se ještě nenašel nějaký blbec, který by se je snažil zakázat se zdůvodněním, že jejich použití zkracuje život – v tom by měl totiž pravdu. Ale jestliže člověk zemře o něco dříve bez bolestí, než aby se nekonečně dlouho trápil, je výrazem lidskosti v léčbě. Totéž platí v používání marihuany u nevyléčitelně nemocných. Modlím se, aby se nějaký takový jurista nenašel, ale jistý si nejsem. Jak pravil Albert Einstein, jsou jen dvě nekonečné věci – vesmír a lidská hloupost, ovšem u vesmíru si tento génius nebyl tak úplně jistý.

Bolest je zcela jinak vnímána v Evropě než na Předním východě. My jsme vychováváni vzorem Sparťanů, kteří nesměli ani muknout, když byli v bojové linii zraněni (aby neznejistili své sousedy ve formaci), i když to samozřejmě ne vždycky funguje a i mezi Evropany najdeme dost poserků, kteří umírají už při pohledu na injekční jehlu. Ovšem v Orientu je to úplně jinak. Není náhodou, že Peršané a všechny jimi podrobené východní národy bojovali u Thermopyl na opačné straně. Emoce se v orientu nekrotí, emoce musí ven. Pod porodnicí v Grazu, kde už rodí téměř výhradně jen ženy orientálního původu, stojí muži a počítají výkřiky rodících žen. Podle intenzity a četnosti křiku pak ženy dostávají na porozené dítě (zejména pokud je to syn) odměny ve zlatě. Dělat koloskopii u pacienta Shakaschwilliho, původem z Gruzie, je zážitek na celý život. Pro Evropana stačí normálně  během vyšetření dávka 30 – 50 miligramů Propofolu, aby celé vyšetření spokojeně prospal (Propofol navíc zajišťuje krásné, často i erotické sny). U našeho milého Gruzínce jsem potřeboval 150 miligramů, jen abych mu mohl sáhnout prstem do konečníku, na celé vyšetření jsme spotřebovali 550 (slovy pět set padesát) miligramů této narkotické látky.  Protože při prvním vyšetření potřeboval jen 380 miligramů, bojíme se všichni okamžiku, kdy bude u něj kolonoskopie potřebná potřetí. Potřebná je, protože milý Gruzínec trpí na Crohnovu chorobu, která pravidelné kontroly vyžaduje. Obecně je spotřeba narkotik u Orientálců ale i u lidí pocházející z Balkánu dvojnásobná v porovnání se Středoevropany. Prostě to prožívají jinak.

Nezapomenu, jak jsem dělal gastroskopii manželce kolegy, pocházející z Iránu. Distingovaná, upravená a hezká dáma. Intelektuálka, hudebně nadaná, k lásce k hudbě vychovala i své dvě dcery. Vystudovala právo, ovládala poezii, prostě s ní byla radost diskutovat. Ovšem v okamžiku, kdy měla spolknout onu hadici, o které jsme jí tvrdili, že je to gastroskop, vyrazily její orientální rysy na povrch v netušené intenzitě. Bylo to jako výbuch sopky. Darmo jsme připíchávali Midazolam a Propofol, kopala, kousala, škrábala, dvě sestřičky a jeden kolega ji drželi, abych byl schopen vyšetření vůbec dovést ke zdárnému konci. Když se to povedlo a ona se po vytažení gastroskopu z jejího trávicího traktu jako zázrakem v jediné sekundě uklidnila, utřel si kolega Feyerl zpocené čelo a pronesl: „Dovedeš si představit, pracovat v těchto zemích v porodnictví?“

Nedokázal jsem to.

Někdy je hodně těžké bolest lokalizovat, což jinak dost pomáhá při stanovení diagnózy. Mnoho pacientů ale bolí „všechno“. Pak je to těžké. Často je to jen výkřik osamělého starého člověka, aby na sebe upoutal pozornost. A když ho pak prohmatávám a ho bolí hrudník, břicho, hlava, nohy i ruce, nezbývá mi, než konstatovat. „Babi, vás nebolí tělo, ale duše.“

Samozřejmě ani lékař není uchráněn bolestivých syndromů. Je to praktické. Pokud můžete s pacienty hovořit z vlastní zkušenosti, zvyšuje to důvěru i optimismus pacienta. Pan doktor to měl taky a žije a dokonce ani nevypadá až tak špatně. Šance na přežití se tedy zvětšuje a někdy se zlepší dokonce i ochota pacienta podílet se na léčebné gymnastice. Ale to jen někdy. Většina pacientů touží po nicnedělání a zázračné tabletce. Tu máme k dispozici jen zřídka. Opiáty tlumí bolest a zlepšují náladu. Po mé operaci kolena jsem dostal na týden tabletky Hydalu. Bolesti jsem sice neměl žádné, ale nikomu jsem to neřekl, protože jsem byl týden ve skvělé náladě, zkrátka „High.“

Někdy a to dost často, je na vině bolestivých stavů sport. „Sport ist mord“ říkají Rakušáci a přesto stále stoupají na lyže a lezou po horách. Já jsem si přetrhl křížový vaz v levém koleně při volejbale na pláži v Turecku. Ovšem když může Čech nastoupit do týmu světa proti Rusům, tak neodolá. Ještě jsem v prvním setu dokázal zatlouct míč na 13:8, ale po dopadu do písku jsem se už odplazil po čtyřech. Menisky v témže koleně mi praskaly při tenise.  Ale odolejte za stavu 5:4 a 40:30, když soupeře zatlačíte na základní čáru a on se pokusí o lob. Nevyskočte! Vyskočil jsem.

Bursitida v pravé kyčli byla následkem přemíry lyžování a posléze jsem si ji dokázal dvakrát aktivovat při horských výstupech, poprvé na Eisenhut na Turracherhöhe, kdy byl výstup komplikovaný čerstvým sněhem dosahujícím občas až výšky kyčlí. A mé kyčli se něco takového vůbec nelíbilo. Při výstupu na Triglav sice žádné komplikace nenastaly, ale kyčel mínila, že převýšení 1800 metrů je na ni prostě moc. A jinak než tou šílenou bolestí, při níž se mi tlačily slzy do očí a natahovalo mě při každém kroku na zvracení, mi svou nevůli neuměla dát na vědomí. Nicméně výhodou je, že taková burzitida jednou přejde do chronického stádia a po několika letech ji to prostě přestane bavit, aby bolela. Pokud ovšem nevyrazíte do Tater na Javorinskú Širokú  s průvodcem Svetozárem (ale o tom jsem už psal).

Dobrá, uznávám, že při těchto bolestivých stavech jsem nebyl zcela bez viny. Možná dokonce i při ledvinné kolice, protože jsem při dvouhodinovém tenisovém mači na pro mě maximální úrovni zapomněl pít. Ovšem sednout si s kolikou do auta a jet do nemocnice může jen blb s titulem doktor medicíny. Ačkoliv to byl jen jeden kilometr, musel jsem pětkrát zůstat stát, abych se mohl vyzvracet z okénka. Naštěstí to bylo v noci a na horské cestě k nemocnici byly sice nepříjemné serpentiny, zato ale žádný provoz.

Migrény mohly být důsledkem vadného držení těla, které máme všichni. Sedíme u stolu a před počítačem, hlava visí na dvou krčních obratlích (konkrétně na pátém a šestém) zatímco ostatní se ulévají. Jednou se ty dva přetížené obratle naštvou a dají vám to na vědomí. Přes devadesát procent pacientů, kteří navštěvují naši ambulanci s bolestmi na hrudníku a s panickým strachem z infarktu, mají prostou blokádu mezi těmito dvěma obratli. Mně se tělo za mé první dva romány, kdy jsem nad psacím strojem trávil hodiny a hodiny, pomstilo migrénami. Migréna je hrozný stav. Začne vám slzet oko, pak bolí ucho, poté ono oko, pak i všechny zuby na jedné straně a to v horní i dolní řadě. Ti, které už bolel JEDEN ! zub, vědí, co to je. Raději si ani nepředstavujte, co to je, když bolí všechny! Principem je křeč svalstva cév vyživující onu polovinu hlavy. Prý pomáhají tabletky, mně nepomohly. Jedinou možností bylo zavřít se do ložnice, zatáhnout rolety, odclonit jakékoliv zvuky a pokusit se usnout. Pokud se to podařilo, probudil jsem se většinou bez bolestí. Pokud ne…

Správně jsem usoudil, že příčinou mých bolestí je zablokovaná páteř. Navštěvoval jsem ortopedy, fyzikalisty, manulání terapeuty, nepomáhalo nic. Vysvobození přišlo dost nečekaně. Projížděl jsem po dálnici okolo městečka Kindberg. Mají tam na kopečku pěkný zámek, chtěl jsem se na něj podívat a otočil jsem hlavu. V krční páteři to ruplo, zařval jsem bolestí a na chvilku jsem neviděl a neslyšel – v tu chvíli jsem měl opravdu štěstí, že jsem ve stokilometrové rychlosti nevyrobil nehodu. Ale od tohoto okamžiku migrény ustaly. Obratel se mobilizoval, tajně podezřívám ze zlepšení ovčí kůže, které mi tehdy darovala maminka a na kterých jsem v té době spával. Od té doby to radím pacientům, kteří mají podobné problémy, jako já tehdy.

Ovšem záchvat dny jsem si rozhodně nezasloužil. Začalo to nenápadnou bolestí v základním kloubu palce na levé noze. I když jsem už záchvat dny zažil – ovšem to bylo v Praze po porci divočáka a třech pivech – nevěnoval jsem příznakům žádnou pozornost. Přece jsem ten týden předtím prakticky nejedl žádné maso a za celý týden jsme vypili s mou ženou jednu, (slovy JEDNU!) láhev prosecca. Proč bych tedy měl dostat dnavý záchvat? Dostal jsem ho. V neděli ráno už byl kloub modrofialový a bolel přímo šíleně – deset bodů na desetibodové skále. Dna umí bolet hodně, ne nadarmo prý císař Zikmund prohrál bitvu na Vítkově, protože když zavelel k útoku, dostal záchvat dny a „řvoucí bolestí byl odnesen do stanu.“ A jeho vojsko bez velitele pak dostalo od Husitů na prdel.  Já jsem se do stanu či do postele nemohl nechat odnést. Problém byl totiž v tom, že jsem měl v onu neděli službu, takže jsem musel do nemocnice. Každé řazení bylo přímo peklem, vjížděl jsem na kruhové objezdy na trojku a poté, co jsem částečně doskálal po jedné noze a částečně se doplazil na oddělení, postavily mě na nohy (doslova) dvě tabletky kolchicinu. V jedenáct hodin jsem už dělal visitu. Ovšem další auto, které jsem si koupil, má už automatickou převodovku. Když se mě někdo ptá proč, odpovídám –„proto!“ Zajímavou hypotézu měla má snacha, která mínila, že tento záchvat mohl být následkem svatby mé neteře, která se konala o týden dříve v Bratislavě. Problém byl v tom, že jsem měl v onu osudnou sobotu, kdy se neteř vdávala, službu a proto jsem se jí nemohl zúčastnit. Pro snachu jsem měl jen následující odpověď: „Super věc, vy jste jedli a pili a já za vás dostanu dnavý záchvat!“

Někdy má člověk právo se domnívat, že se k němu jeho vlastní tělo chová nespravedlivě.

Břicho

               Břicho je z medicínského hlediska velmi problematická oblast lidského těla. Už proto, že se internisté a chirurgové nedokážou už od vzniku chirurgie jako medicínského oboru (tedy něco kolem sto padesáti let) dohodnout, do čí zodpovědnosti vlastně patří.

               S hlavou je to jasné, s tou nechce mít nikdo nic společného, přenecháváme ji rádi neurologům, a když ti nic nenajdou, pak psychiatrům, na pohlavní orgány mají monopol gynekologové a urologové a my jim je rádi postoupíme, protože jak praví jedovaté jazyky, zde se měří kvalita v délce prstů, a ty nemá každý. Ale co s tím proklatým břichem?

               Největší hlavolam je to pro sestry na příjmu. Kam poslat pacienta s bolestmi břicha? Většinou to řeší podle toho, jak nepříjemný oberarzt má službu. Pokud je ve službě popudlivý chirurg, pak pošlou chudáka pacienta raději na internu, pokud se internista očividně špatně vyspal a nedělá sestřičkám komplimenty, je tento postup příliš nebezpečný a pak skončí pacient na chirurgii. Posléze dojde k výměně názorů mezi oběma odborníky (někdy poměrně emocionální) a případně následuje i přesun pacienta na příslušné oddělení. Ono to totiž vůbec není jednoduché. V břichu je toho tolik a spousta z toho, co tam je, je pro člověka zatraceně nebezpečná!

               Samozřejmě, pokud pacient přijde a zvrací krev nebo případně tekutinu podobnou kafi, i když žádné kafe nepil, je potřeba se podívat o žaludku hadicí, které říkáme gastroskop a zjistit, zda tam něco nekrvácí. Pokud krvácí, je to malér, ale většinou se nějak podaří to krvácení najít a zastavit, i když to někdy doktora stojí pořádné nervy. Pokud krev vytéká z konečníku, je to už složitější. Překvapivě se taky napřed díváme do žaludku, krvácení z horní části trávicího traktu je totiž mnohem nebezpečnější než zdola, zejména pak, když je krev nenatrávená, tedy je jí tolik, že trávicí enzymy nezvládnou vytvořit z ní černou odporně páchnoucí masu, které říkáme meléna. Pokud v žaludku nic není, oddychneme si, protože vykrvácet z tlustého střeva je skoro nemožné, snad jen pokud jste svědek Jehovův a odmítáte striktně krevní substituci. Trávicí trakt má totiž jednu velkou výhodu, má přirozený odtok. Vždycky jsem obdivoval pnemology, kteří odebírají vzorky tkáně z průdušek, protože oni tuto výhodu nemají. A když jim to tam začne cedit krev, zůstávají obdivuhodně klidní, zatímco gastroenterolog by už vyletěl z kůže.

               Jenže ne každý pacient se projeví tak jednoznačně. Většina přijde s tím, že ho bolí břicho.  Pohříchu to bývá většinou břicho veliké, ta velká mají tak nějak tendenci bolet častěji a víc, možná proto, že jsou víc zatěžována. Jeden kolega taková břicha nazývá „Backhendelfriedhof“, čili „Hřbitov smažených kuřat.“ A člověk by měl poté, co se dozví, že pacienta toto břicho bolí, začít s vyšetřováním, čili zjistit, zda v břichu něco nechybí nebo spíš nepřebývá. Jako například žlučové kameny. Jak internista, tak chirurg vrazí pacientovi pěst pod pravý žeberní oblouk (chirurg poněkud hlouběji) až pacient vyvalí oči, řekne „nadechněte se zhluboka“, a když se o to pacient marně pokusí, zeptá se „bolí?“ (Říká se tomu Murphyho příznak, jsem rád, že jsem pana doktora Murpyho osobně neznal a nedostal jsem se mu do rukou). Pacient přikývne či zasténá a lékaři je vše jasné. „Ten žlučník musí ven, milostivá paní.“ Žlučník, pokud je zapálený a nateklý se dá nahmatat, pacientovi to ale působí mnohem méně zábavy než vyšetřujícímu lékaři. Ani pak, dokonce ani po ultrazvuku, který diagnózu žlučníkových kamenů potvrdí, není rozhodnuto, kdo se na pacientovi vyřádí. Jak internista, tak chirurg čekají napjatě na výsledky laboratorních testů. Pokud jsou normální a ultrazvuk neukázal rozšíření žlučovodu, vyhrál chirurg a odvede si pacienta na operační sál. Pokud jsou ovšem zvýšené ve smyslu takzvané cholestázy, čili zadržování žluči v těle, raduje se internista, který má právo pacienta položit na zákrokový stůl jako první, aby provedl takzvanou ERCP (prosím, nesnažte se vyslovit celý krkolomný název tohoto vyšetření (Endoskopická retrográdní cholangiopankreatografie), rozřízl Vaterovu papilu, tedy místo, kde žlučovod ústí do dvanáctníku, vybral ze žlučovodu kameny a až pak předal pacienta chirurgovi, aby odstranil i ten žlučník, kde jsou další kameny jako zásoba budoucích problémů.

               Samozřejmě v oblasti vína, dobrého jídla, vepřového i pečených kuřat je obvyklou diagnózou zánět slinivky břišní, čili pankreatitida. Bolí hodně, někdy až příšerně, vyhmatat se nedá, ultrazvuk někdy najde, že v té oblasti není něco v pořádku, k diagnóze vede ale většinou laboratorní vyšetření. Důvody jsou různé, často jsou to právě žlučové kameny, které se daly do pohybu a ucpaly odtok ze slinivky – jako na potvoru má žlučovod a vývod pankreasu společné ústí do dvanáctníku, u prasete to Pán bůh vyřešil jednodušeji a nechal oba vývody ústit odděleně. Slinivka se ale někdy rozčílí i po vydatném, zejména tučném jídle, jako je kobliha, či vepřová pečeně, někdy potrestá člověka i za nemírnou konzumaci alkoholu či za kouření.

               Byl jsem v naší nemocnici právě čtrnáct dní, abych už věděl, že pankreatitida je zde vzhledem na životní styl místního obyvatelstva velmi častou diagnózou, když do ambulance dorazil korpulentní muž s břichem, v němž se sotva dalo něco vyhmatat. Požádal jsem ho tedy, abychom se po odběru krve odebrali na ultrazvuk, ten byl tehdy ještě na radiologii, tedy vzdálen nějakých třicet metrů. Po celou cestu tam i zpět i během vyšetření jsme se s pacientem bavili o všem možném, moc jsem toho v jeho objemném břichu neviděl a tak jsem ho posadil před ambulanci, s tím, že počkáme na laboratorní výsledky a uvidíme. A viděli jsme! Vedle výrazně zvýšených enzymů slinivky jako důkaz akutního zánětu měl ten milý pán v krvi 3,08 promile alkoholu. Nechtělo se mi tomu věřit, vždyť se nepotácel a naprosto normálně artikuloval. Přišel jsem mu oznámit, že si ho v nemocnici necháme, protože má zánět slinivky. „Ale to nemůžu,“ zaprotestoval. „Proč ne.“ „Já musím odvézt domů auto, žena ho bude potřebovat. A já ho zaparkoval na parkovišti před nemocnicí.“  Zatmělo se mi před očima a zdržel jsem se dalšího komentáře.

               Ještě o něco komplikovanější je, když má pacient bolesti jinde než pod pravým žeberním obloukem. Někdy je to v pravém podbřišku a tehdy se internista zaraduje v naději, že bude moci pacienta rychle prodat chirurgovi s diagnózou zánětu slepého střeva, čili apendicitídou. Ovšem ne vždycky je to tak jasné, aby se zapálený apendix dal nahmatat a produkoval typickou bolest v tzv.   Mc. Bourneyově bodě, s typickými příznaky Blumberga či Rowsinga (na těch je zajímavé, že bolest se potom, co doktor přestal na zánětlivé místo tlačit a tlak uvolnil, zabolí to ještě mnohem víc). Apendix je orgán zákeřný, je to chameleon s mnoha tvářemi, ukrývá se a nechce se mu ven. Ne nadarmo pravil jistý primář v jihlavské nemocnici (bylo to už v osmdesátých letech minulého století) „každý člověk má v těle kurvu a ta kurva se jmenuje apendix“). Odpověď většinou dodá vyšetření komputerovou tomografií, čili CT. Už se mi podařilo vícekrát najít zanícený apendix ultrazvukem, ale chirurgové mi to nechtěli věřit.

               Mnoho pacientů, zejména starších, přijde do ambulance s tím, že se nedokážou vyprázdnit. Touha po dobré stolici je člověku dána, ne nadarmo zařadil Voltaire vyprazdňování po jídle mezi sedm největších rozkoší člověka. Jsou jedinci, kterým už zůstala pouze tato jediná radost, a proto po ní touží. Někdy je to, co hmatáme či vyklepeme, skutečně jen spousta stolice a plynů, zejména u pacientů, kteří berou silné léky proti bolesti, takzvané opiáty. Jenže zákeřnost se skrývá v možnosti ileu, čili takzvaného zauzlení střev. To je nebezpečná diagnóza, která vyžaduje okamžitou léčbu, v případě, že se střevo skutečně uskřinuté, praví tradiční moudrost, že nad takovou diagnózou nemá zapadnout slunce. Je to doména chirurgů, nedá se ale říct, že by z toho měli přehnanou radost. Na rozdíl od slepého střeva či žlučníku se jedná většinou o operace složité a dlouhé, výjimkou je snad jen, když je střevo ucpané pomeranči či třešněmi, (takzvaný bride) které se pak dají během operace vytlačit, aniž by se střevo samotné muselo rozřezat. To má pak chirurg z pacienta i ze sebe samého radost a dokáže být milý i k internistovi, který mu takového pacienta poslal. Kolega Fritz Jaznikar měl to štěstí, že kdykoliv měl se mnou službu, dodal jsem mu jeden ileus na operační stůl a pokud možno hodně složitý. Nemůžu za to, prostě vždycky takový pacient přišel, já ho nevolal. Snažil jsem se Fritzovu náladu vylepšit tvrzením, že pacienti prostě vědí, že slouží ten nejlepší z operatérů, a proto cíleně chodí do jeho služeb, podařilo se mi to ale jen marginálně. Když mě uviděl na nemocniční chodbě během své služby, chytal se za hlavu a hovořil jazykem nepoužitelným v diplomatických službách.

               Zlé jsou samozřejmě nádory. Pokud ho totiž nahmatáte, je už většinou na účinnou léčbu pozdě. Proto by se měl každý padesátiletý člověk podrobit preventivní koloskopii, aby se nádory diagnostikovaly ještě v časném stádiu, tedy jako polypy, kdy ještě nejsou zhoubné. Polyp potřebuje totiž zhruba deset let, aby se zvrhl v rakovinu, ti kdo měli rakovinu rodině, by se tedy měli podrobit vyšetření deset let před věkem, v němž byla rakovina objevena u jejich příbuzného (pokud se jednalo o příbuzného prvního stupně).

               Milé je, když na vyšetření dorazila mladá (osmnáctiletá) dáma s tím, že zvrací. Nahmatal jsem nad v podbřišku rezistenci a použil ultrazvuk, abych jí mohl sdělit radostnou správu, že je těhotná. Srdíčko miminka klepalo radostně, tvář mladé maminky až tak radostně nevypadala. „Proboha, ne!“ Vykřikla. „Určitě ano,“ ujistil jsem ji. „Proboha, neříkejte to mojí mamince, ta mě sem dovezla. Ta by to nepřežila.“ Usoudil jsem, že to maminka nějak přežít bude muset, i když se jednalo o atraktivní dámu ve věku kolem čtyřiceti let, která se netvářila, že by byla už srozuměna se skutečností, že se stane babičkou. Pro jistotu jsem dal vědět příslušnému gynekologovi, že dostane návštěvu a že prosím o diskreci.

               Ovšem i internista dokáže občas něco vyřešit. Když dorazil do ambulance sedmdesátiletý muž s akutním selháním ledvin, stačil pohled na jeho břicho a prohmatání jeho podbřišku, aby byla situace jasná. Z důvodu věku a pohlaví nemohl být těhotný, ultrazvuk potvrdil objem močového měchýře hodně přes litr (nakonec to bylo 2,2 litru), močový katétr přinesl rychlou úlevu a posléze i normalizaci ledvinných testů. Něco vám prozradím. Já mám Stvořitele opravdu rád a nedám na něho dopustit. Spoustu věcí udělal moc dobře, a co se týká ženského pohlaví i moc hezky.  Ale ten experiment s prostatou se mu prostě nepovedl. Každý instalatér by mu řekl, že něco takového se na odtok přistavět nedá. Stalo se.  Musíme s tím žít. Obávám se, že to jednou potrefí i mně a modlím se jen, aby mě měl Pán Bůh stejně rád jako já jeho.

               Abych neměl rezistenci v podbřišku, kterou dokáže jedním katétrem vyřešit i obyčejný internista nebo obvoďák.