Category: Blog

Svatá země IV. – začátek a konec Kristovy mise

 

Betlém, kde se životní cesta Kristova začala, je dnes v podstatě srostlý s Jeruzalémem. Tedy byl by srostlý, kdyby mezi oběma městy nestála osm metrů vysoká zeď. A hraniční přechody s ozbrojenými izraelskými vojáky. Betlém leží totiž v Palestině, tedy na „Západním břehu Jordánu“ v autonomní palestinské oblasti. Betlém patří k zóně A, tedy k části palestinského území s plnou autonomií, tedy s civilní správou i palestinskou policií (armádu Palestinci mít nesmějí). Trošku vás možná zaskočí hned po přechodu hranice velká červená tabule s bílým nápisem „Tato cesta vede do palestinské vesnice.  Pro izraelské občany je její používání smrtelně nebezpečné.“ Proto tady turistické skupiny, které mají izraelského průvodce, průvodce na hranici vymění a turisty po Betlémě provází výhradně Palestinci.

K basilice Kristova narození musíte tedy přes hranici – nejlépe taxíkem. Betlém je totiž prosperující město, stejně jako Ramallah těží z loajality současného palestinského vedení – a z turistiky. Vyrostly zde luxusní čtyřhvězdičkové a pětihvězdičkové hotely (i když v porovnání se středoevropským standardem musíte jednu hvězdičku ubrat a například v hotelu Gabriel je celý bar kuřácká zóna, takže pro nekuřáky je to trošku svízel.) Ale cigareta patří v Orientu ještě víc než u nás k image dospělého člověka a medicínské pindy o její škodlivosti sem očividně ještě nedorazily. V centru města je obrovské moderní nákupní centrum, kdyby nebylo popsáno arabsky (jen arabsky a anglicky, hebrejský nápis tady nenajdete) mysleli byste si, že jste doma.

Basilika je obrovská stavba v románském stylu. Údajně je to jediný kostel v Palestině, který přečkal perské řádění v roce 614. To proto, že na fasádě kostela byla mozaika s obrazem tří králů. Tito byli zobrazeni v tradičních perských slavnostních oděvech a to vojáky perského krále zastavilo – báli se, aby nezničili nějakou perskou svatyni. Mozaika tu dnes už není, vchod do baziliky je přesto hodně zajímavý. V podstatě jsou tu tři vchody nad sebou. Z toho je ten největší i ten středně velký (řekněme normálně velký) zazděný, zůstává jen zcela maličký vchod, do kterého se člověk musí hodně shrbit, aby jím prošel.  Je to údajně proto, aby se do kostela nemohl dostat žádný muž v brnění a v plné zbroji. Což může fungovat, obrněnec by se zřejmě na velikost oněch dvířek neskrčil.

Vnitřek chrámu je veliký. Dost veliký, aby se zde mohla vytvořit až tříhodinová fronta čekajících na vstup do jeskyňky v suterénu, kde se měl malý Ježíšek narodit.

Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývalo Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.  Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. (Lukáš 2,4-7)

               Apokryfické Pseudoevangelium Matoušovo historku obohacuje o onu jeskyni a taky o naše známá zvířata: Třetího dne po narození našeho pána Ježíše Krista vyšla nejpožehnanější Marie z jeskyně, šla do stáje a položila chlapce do jeslí a vůl a osel ho uctívali. Tak se vyplnilo, co zvěstoval prorok Jesaja, když řekl: „Vůl zná svého majitele a osel jesle svého pána.“

               Protože apokryfy hrají v křesťanské tradici velkou roli, musí být samozřejmě místo Kristova narození v jeskyňce – označeno na podlaze hvězdou. Napřed si ovšem musíte vystát několikahodinovou frontu, která se vine pravoslavnou bazilikou, než se dostanete ke vchodu do jeskyňky, lidé do vchodu do jeskyně vsakují jako písek do díry v zemi, místo samotné má ale i přes nával poutníků a turistů něco do sebe. Tady zní slova Lukášova evangelia: „Stalo se v těch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta….“ prostě jinak než v jakémkoliv jiném kostele.

Nádherný ikonostas a obrovské stříbrné lustry v čele kostela dodal poslední ruský car Mikuláš II. Ten, který je ve své domovině i s celou svou rodinou vyhlášený za svatého mučedníka, protože padl za oběť bolševické revoluci.

Betlém je i rodné místo krále Davida, zakladatele židovského státu a dobyvatele Jeruzaléma. Prvního (i když vlastně druhého, ale Saula Židé tak nějak neberou) židovského krále. Jak on, tak i Josef a Kristus tedy odvozují svůj původ od židovského kmene Benjamin, jsou tedy potomky nejmladšího z Jákobových synů. Davidovo narození se ale na území nepřítele nevzpomíná, Židé si ho uctívají u jeho fiktivního hrobu na hoře Sion před Jeruzalémskými hradbami.

Jestliže se Kristova cesta začala v Betlémě, skončila po mnoha oklikách do daleké Galileje do Nazareta a Kafarnaa, ke Genezaretskému jezeru a – možná – i do Kány Galilejské, v Jeruzalémě – tak jak skončit musela.

Když vtáhl na Květnou neděli do města Zlatou branou jako Mesiáš, nebylo už cesty zpět. Jeho mise v hlavním městě trvala pět dní. Neklid, který jeho příchod vyvolal, přinutil dokonce i římského prokurátora Pontia Piláta, aby zdvihl zadek ze svého luxusního sídla v Caesareji a dorazil do města, které Římané nenáviděli – protože mu prostě nerozuměli. Jestliže ovšem židovští radikálové očekávali, že Ježíš vyzve k povstání a k svržení římské vlády, byli hrozně zklamáni. Kristovo království nebylo z tohoto světa a ke všemu ještě vyzýval, aby dávali císaři, co je císařovo a Bohu, co patří jemu. Takhle si Židé Mesiáše nepředstavovali. V noci ze čtvrtka na pátek byl Ježíš v Getsemanské zahradě na druhé straně údolí Cedron zajat a odveden do domu velekněze Kaifáše. Na místě toho domu stojí samozřejmě kostel, dobře viditelný z Olivové hory. Kaifáš ovšem nemohl proroka odsoudit, protože soudy s hrdelním právem podléhaly římskému prokurátorovi. Pontius Pilatus nebyl nijak nadšený skutečností, že ho Židé hodlají zaplést do svých náboženských sporů. V důvodech jejich hašteření se nevyznal a vyznat ani nechtěl. Pak se ale dozvěděl, že se v Jeruzalémě nachází právě Herodes Antipas, galilejský tetrarcha. Proto poslal Ježíše k němu s odůvodněním, že se jedná o Galilejce a tedy Herodova poddaného a je Herodovou povinností, odsoudit falešného proroka k smrti. Herodes Antipas, který už měl dost špatné svědomí popravou Jana Křtitele, neměl žádnou chuť nechat se chytit do této pasti a vrátil Krista zpět s odůvodněním, že se v Galileji ničeho trestného nedopustil a proto ho nehodlá jako galilejský tetrarcha soudit. Pokud se dopustil zločinu na území Judey, pak tedy prosím, je to oblast římské jurisdikce, ať si s tím pan prokurátor poradí. Černý Petr zůstal tedy nakonec přece jen Římanům. Koneckonců měl Herodes Antipas pravdu. Judea byla od roku 6 našeho letopočtu pod jejich přímou správou a prokurátor zodpovídal za pořádek v provincii – ať se mu to už líbilo nebo nelíbilo. Je třeba podotknout, že nelíbilo. Na druhé straně byl jinak dost brutální Pilát dostatečně politikem, aby Herodovu chytrost ocenil – podle Lukáše se toho dne stali přáteli, i když se dříve moc neráčili. Ostatně, tuto zápletku s Herodem Antipou líčí ve svém evangeliu pouze Lukáš, Matouš, Marek i Jan posílají Ježíše od Kaifáše přímo k Pilátovi – k soudu, který pro něj nemohl dopadnout dobře.

Na místě, kde Pilát vyslovil svůj rozsudek, začíná Via Dolorosa – tedy Bolestná nebo Křížová cesta, vedoucí starým jeruzalémským městem až na Golgotu, tehdejší jeruzalémské popraviště. Samozřejmě musel Pilát soudit v pevnosti Antonia, kterou dal postavit Herodes Velký a pojmenoval ji po svém příteli Marku Antoniovi. Ta naléhala přímo na chrámový okrsek, byla vlastně dokonce jeho částí. Z pevnosti se po roce 70 nedochovalo nic. Existují ale schody, vedoucí k pevnosti, na nichž Pilát svůj rozsudek vyřkl. Jmenují se „Scala sancta“, tedy „Svaté schody“. Ty ale v Jeruzalémě nenajdete. Císařovna Helena je nechala v roce 326 převézt do Říma, kde tvořily po staletí vstupní schodiště do papežského chrámu v Lateránu. Jako vzpomínka na Kristovo utrpení bylo i tehdy možné po nich vystoupat do kostela pouze po kolenou. Musela to být pořádná fuška mramorové schody rozebrat, převézt na tehdejších lodích přes Středozemní moře a v Římě je znovu složit dohromady. Poté, co byl Laterán nově přestavěn a papežovo sídlo se po jeho návratu z Avignonu do Říma v roce 1377 se přesunulo do Vatikánu, ztratily tyto schody svou úlohu. Koncem šestnáctého století dostaly už volně stojící schody svou vlastní budovu a v roce 1723 byl jejich mramor pokryt dřevěným pouzdrem – aby je chránil před opotřebováním. Myslím si, že víc než schody chrání toto ořechové dřevo kolena poutníků – i dnes se totiž smí po oněch schodech stoupat jen po kolenou. V roce 2017 byla budova Scaly sancty ozdobena velkoplošnou reklamou na Huynday. Někdo se o údržbu svatých reliktů přece  starat musí.

Hned vedle první zastávky Křížové cesty je zastávka druhá, kde Kristus přijal kříž. Kapli nad tímto místem dal postavit vévoda Maxmilián bavorský na své poutní cestě do Svaté země v roce 1838, kdy byl pasován i na rytíře Svatého hrobu. Tento velmi aktivní pán pocházel z vedlejší větve Wittelsbachů, oženil se ale se sestrou bavorského krále Ludovikou, zplodil s ní deset dětí a kromě toho nesčetně dalších levobočků. Například do Egypta jel hlavně proto, aby mohl recitovat své verše na špici Cheopsovy pyramidy, protože chtěl zjistit, jestli odtud znějí lépe než v jeho zámku Possenhofenu v Bavorsku. Zněly. Pro ty, kdo tuto poněkud obskurní postavu evropských dějin ještě nepoznali, jedná se o otce císařovny Alžběty, manželky Františka Josefa I. zvanou Sissy.

V blízkosti třetí zastávky stojí rakouský hospic. Postaven byl v roce 1858, vysvěcen 1863 jako útulek pro všechny poutníky z rakousko-uherského mocnářství. Proto stojí na schodišti socha Panny Marie – Magna Mater Austriae, která je uctívána na poutním místě v Mariazellu, s erby všech zemí někdejšího mocnářství, tedy i českým. Hospic prodělal za sto šedesát let své existence pohnuté časy, za první světové války byl hlavním stanem rakouských důstojníků (Turecko bojovalo na straně Německa a Rakouska-Uherska) v listopadu 1917 dobyly Jeruzalém britské jednotky a v únoru 1918 udělali Britové z hospice sirotčinec. Poté ho změnili na penzion pro britské důstojníky a po roce 1933 zde byli internováni rakouští mniši a jeptišky, kteří se stali po anschlussu Rakouska německými občany. Po roce 1948 zde byla jordánská nemocnice, kde 20. července 1951 zemřel jordánský král Abdallah, smrtelně zraněný při atentátu u mešity Al Akša. Po osmidenní válce se Jeruzalém stal součástí izraelského státu a hospic byl vrácen Rakousku, které budovu, ohroženou zřícením, zrenovovali a v roce 1988 znovu slavnostně otevřeli.

Hospic stojí za návštěvu. Nejen pro svou nádhernou kapli z roku 1908, kde jsou nad oltářem znázorněni všichni svatí patroni zemí císařství, tedy i svatý Václav, ale člověk si tu může dát dobrou vídeňskou kávu, jablkový závin či „sachertorte“. Hlavní atrakcí je ale střešní terasa (za vstupné 5 šekelů) odkud je nádherný výhled na celý Jeruzalém. Na jedné straně Skalní chrám na druhé kopule Chrámu svatého hrobu a Chrámu vykoupení, které stojí vedle sebe na konci Via dolorosa. Chrám svatého hrobu je určen pravoslavným a katolickým křesťanům. Aby i evangelíci měli svůj kostel, dal císař Vilém v bezprostřední blízkosti postavit kostel pro své evangelíky – Erlösungskirche. Jak víme, evangelíci slaví mnohem víc Kristovu smrt než jeho zmrtvýchvstání, svou smrtí totiž vykoupil lidstvo z dědičného hříchu. Ze střešní terasy hospice má člověk celé jeruzalémské staré město jako na dlani, ani se odtud nechce pryč.

Jenže Via dolorosa pokračuje třetí a čtvrtou zastávkou, které jsou poměrně nenápadné, první pád pod křížem a setkání s matkou Marií jsou od sebe vzdáleny sotva deset kroků. Pak se jde už nahoru do kopce směrem na Golgotu. Pátá zastávka je věnována Simonu Kyrenejskému, který pomáhal Kristovi nést kříž. Na stěně jednoho z domů je kámen s „otiskem“ Kristovy dlaně. Zde se měl unavený Spasitel opřít o stěnu. K určitým svatým reliktům jsem poněkud skeptický, snad mě čtenář pochopí.

Pak se prochází někdejšími jeruzalémskými hradbami, protože opevnění postavené Sulejmanem zabralo podstatně větší území, než byla rozloha antického města. Popraviště bylo logicky za hradbami, dnes je uvnitř starého města. Setkání s Veronikou jakožto šestá zastávka je tedy jednak nad někdejší městkou branou, jakož i za ní. V blízkosti sedmého zastavení křížové cesty je někdejší špitál Johanitů označený maltským křížem.

Poslední zastávka mimo chrám božího hrobu je zastávka osmá, všechny ostatní se pak nacházejí pod střechou chrámu. Kostel božího hrobu vlastní čtvrtinově ortodoxní křesťané řečtí, egyptští, arménští a aramejští, katolíci zde mají jednu boční kapli, kde je uchováván zbytek sloupu, u něhož měl být Kristus bičován. Samotný hrob je obestavěn mramorovou stavbou uvnitř kostela, na vstup k hrobu se čeká hodiny. Zejména, když se ve chvíli,když už už máte vstoupit dovnitř, koná procesí polských poutníků, které k hrobu doprovázejí rytíři Svatého hrobu ve svých skvostných ornátech – kupodivu jsou mezi nimi i ženy. Čekali jsme sice na vstup k hrobu o půl hodiny déle, ale stálo to za to, procesí rytířů byla pěkná podívaná. Horší to měli ti, kteří stáli až za rohem – neviděli nic, ale čekat museli stejně. A neměli rádi Poláky. Těch tam ostatně, stejně jako Rusů bylo neuvěřitelné množství, východní Evropa očividně dohání své někdejší deficity.

Boží hrob je samozřejmě mystické místo. Pokryt plochými mramorovými deskami osvětlen jen svícemi má svůj posvátný charakter. Je malý, vejdou se sem jen tři osoby najednou. Zrovna, když přišla řada na nás, vtrhla dovnitř nějaká fanatická mladá žena v šátku, vrhla se na desky hrobu a nechtěla už Svatý hrob opustit. Válela se po kamenech v extázi, pálila si ruku na svíčce, pop, který dává na návštěvníky pozor, ji odtud musel vyvést násilím.

V předsíni kostela je pak mramorová deska nasáklá olejem, kterým natřela Ježíšovu mrtvolu Marie Magdalena. Najdete ji lehce, u ní klečí či na ní leží spousty lidí, kteří chtějí cítit onu kouzelnou vůni oné masti. Skutečně ji cítí, možná proto, že ona mramorová deska se jím natírá denně. Vůně je to hodně příjemná.

Golgota je ve stejném kostele jako Boží hrob. Jenom se musí o poschodí výš. Po úzkých schodech se člověk dostane k další kapli, postavené nad kameny někdejšího popraviště. Tyto jsou pod sklem, aby je člověk mohl vidět, pod oltářem je pak jedno místo, kde člověk může vložit ruku a kamene Golgoty se dotknout. Podmínkou je, aby byl člověk slušně oblečen, turistu v krátkých kalhotách i přes jeho hektický odpor kněží nekompromisně vyhodili.

 

Protestanti mají svou Golgotu jinde. A anglickém parku za hradbami města, pokud je opustíte Damašskou branou. Zdůvodňují toto místo biblí, tedy skutečností, že popraviště bylo mimo město. Navíc se v tomto parku skutečně nachází skála v podobě lidské lebky. V roce 1867 zde byl objeven skalní hrob a v roce 1883 britský generálmajor Charles Gordon rozhodl, že místo Kristovy smrti a pohřbu bylo tady a hned koupil příslušný pozemek. Je to klidné místo, mnohem klidnější než ten dav lidí v Kostele svatého hrobu, takže je zbytečné se s protestanty přít, zda Sulejmanovy hradby odpovídají oněm antickým či ne. Kdo má chuť či pochybnosti, může navštívit i toto místo.

Jedno zda tam či onde, zde někde se pozemský život Ježíše Krista uzavřel.

A tady je dobré místo uzavřít i naši pouť po Svaté zemi. Dostali jste chuť se tam podívat?

V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ tj.: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.“( Matouš 27, 45 – 50)


Svatá země III – Jeruzalém

V Haifě se pracuje, v Jeruzalémě se modlí a v Tel Avivu se žije, praví židovská moudrost. Nejvíc problémů je právě s tím modlením.

Jeruzalém je věčné jablko sváru mezi náboženstvími. Je symbolem pro křesťany, pro Židy a bohužel i pro muslimy. Prorok Mohammed zřejmě netušil, co svým dítkám natropí, když se rozhodl vyrazit na svou cestu do nebe na kouzelném zvířeti jménem Buraq právě z chrámového vršku v Jeruzalémě. Co tam hledal v době, kdy toto město bylo ještě pod byzantskou správou se zřejmě nikdy nedozvíme, zpětně by bylo možná rozumnější vyrazit na besedu s ostatními proroky odněkud jinud, třeba z Mekky nebo z Medíny nebo – prostě jedno odkud jen ne z Jeruzaléma.  Ale stalo se. Od té chvíle se v Jeruzalémě nemodlí dvě, ale dokonce tři náboženství.

Jeruzalém je tedy symbolem, ne nadarmo Izrael trvá na tom, že právě toto město musí být hlavním městem izraelského státu. Navzdory všem protestům a nepokojům, které t s sebou přináší.

Ve filmu „Království nebes“ se Orlando Bloom ptá Saladina: „Jakou cenu má Jeruzalém.“ A Saladin odpoví podle pravdy: „Žádnou. A nekonečnou.“

Když člověk na tom místě stojí, začíná tento rozpor chápat. Chrámový okrsek se Skalním dómem, Hora Sion či Olivová Hora, to jsou místa, o kterých člověk už nesčetněkrát četl či slyšel, a když je vidí, není zklamán. A to se nestává zas až tak často.

DSC_0528

Jeruzalém dobyl kdysi okolo roku 1000 před naším letopočtem král David a udělal ho prvním hlavním městem do té doby kočujícího národa Židů. Jeho syn Šalomoun zde postavil první chrám – Židé mohou mít jen jeden chrám, synagogy jsou jen modlitebny. Tento chrám zničil babylonský král Nabukadnesar, když dobyl Jeruzalém v roce 586 př.n.l. a odvedl Židy do babylonského zajetí. Když se pak poté, co Babylon vyvrátil perský král Kýros, vrátili, postavili nový chrám, ovšem jen ve skromných poměrech, který se se Šalomounovým chrámem nedal srovnávat. Napravit se to pokusil Herodes veliký. Zbořil budovu z šestého století před Kristem a postavil velkolepou stavbu, jaká v tehdejším světě neměla obdoby. Právě v tomto chrámu se odehrávají příběhy Nového Zákona. Herodes byl přesvědčen, že Mesiáš vzejde z jeho rodu a právě na chrámový vrch má dorazit Mesiáš, až triumfálně vtáhne zlatou branou do města.  Proto Herodes na stavbě nešetřil. Určit se těšil na to, až onen Vykupitel vyhlásí – „A tuhle nádheru, kde vás budu soudit, postavil můj pra..pra… dědeček Herodes“. A Herodes sám samozřejmě stane jako první před Mesiášovým soudem a za své zásluhy bude uznán nevinným a hodným ráje.

Nestalo se. V roce 70 dobyl město římský vojevůdce a pozdější císař Titus, nechal město i s chrámem srovnat se zemí. Z celé Herodovy monumentální stavby se dochovala jen část západní zdi, dnešní Zeď nářků. V roce 530 zde nechal císař Justinián postavit kostel Panny Marie, který ale neměl dlouhou životnost. Jako všechny kostely v Palestině ho zničili Peršané v roce 614. A pak už přišli Arabové, vzpomněli si, že právě z toho místa odjel Mohamed do nebe (a zase se vrátil),postavili zde na počest svého proroka první mešitu a v roce 692 zde stál první „Skalní chrám“ jehož zlatá kopule (tedy pozlacená hliníková, ale to jí na majestátnosti neubírá) je dnes  dominantou celého města. V roce 1099 dobyli město křižáci a mezi obyvatelstvem, které hledalo útočiště v chrámu, způsobili neskutečné krveprolití. Na to místě pak vznikl řád Templářů, kteří zde měli své hlavní sídlo. V roce 1187 dobyl město Saladin a s krátkou mezihrou 1229 – 1244, kdy byl Jeruzalém zase křesťanským, zůstal už v muslimských rukou. V roce 1517 ho dobyli Turci a symboly měsíce v úplňku vystřídaly turecké půlměsíce. V roce 1917 sem přišli Britové a v roce 1947 bylo rozhodnuto, že Jeruzalém bude rozdělen mezi oba zde žijící národy. Židé měli dostat západní moderní část města, Arabům bylo přiznáno staré město a východní městské čtvrtě. Toto rozdělení skončilo v šestidenní válce v roce 1968, kdy východní Jeruzalém obsadila židovská armáda a později stát Izrael východní části města anektoval.

Dnešní hradby, kterými je staré město obehnáno, nechal postavit sultán Sulejman nádherný. Měří přes čtyři kilometry a mají osm bran. Jen sedm z nich je ale otevřených. Tu nejdůležitější, Zlatou, přímo pod chrámovým okrskem proti Olivové hoře, nechal sultán Sulejman zazdít. Má to svou logiku. Právě touto branou má do města vtáhnout židovský Mesiáš (proto touto branou vtáhl do města i Kristus). Jestliže tedy tuto bránu zazdíme, možnost příchodu Mesiáše se minimalizuje.

DSC_0589

K chrámovému okrsku se vstupuje „Odpadkovou branou“. Jméno dostala proto, že se právě tudy vyhazovaly z města odpadky. Přes bezpečností opatření se dostanete na chrámovou plošinu. Židům je sem přístup zakázán, celá chrámová plošina je vlastně jordánské území. Ale Židé sem nesmějí i podle vlastního zákona. Nikdo totiž neví, kde se nacházela svatyně, kam mohl vstoupit jen velekněz. A tím pádem by se mohl pravověrný Žid dopustit svatokrádeže, kdyby se – třeba i z neznalosti – postavil právě na toto místo. Arielovi Šaronovi to bylo dost jedno, když v roce 2000  stoupil na chrámový okrsek, což vyvolalo druhou intifádu a jemu zajistilo v roce 2001 volební vítězství. Na chrámové plošině stojí dvě budovy – Mešita Al Akša a Skalní chrám. Do obou je od roku 2000 vstup nemuslimům zakázán. Dlouho jsem marně hledal minarety, které k mešitě nutně musí patřit. Okolo budovy Al Akša jsem ale žádné nenašel a podle mého odhadu musí mít tato mešita aspoň čtyři (počet minaretů se určuje podle významu mešity, šest minaretů smí mít jen mešita v Mecce). Nakonec jsem je našel. Jsou v rozích chrámové plošiny – čili oficiálně je celá plošina mešitou a Skalní chrám se svou pozlacenou kopulí patří k ní.

DSC_0412

Židé se tedy modlí u Zdi nářků. Muži a ženy odděleně, jak to už v orientu bývá. Muži mají podstatně větší díl zdi, žen tu ale bylo víc. Vedle sekulárních Židů a turistů, kteří mají na hlavě jen malou čepičku (bez ní se ke zdi nedostanete, můžete si ji ale půjčit u vchodu) jsou zde i ortodoxní Židé s pejzy ve svých kaftanech a kloboucích, kteří se modlí velmi intenzivně – celým tělem, protože jim zákon přikazuje při modlitbě pohybovat všemi orgány těla. Většina ortodoxních Židů se ale modlí v zastřešené části Zdi nářků, vlevo u zdi je sem malý vchod.

DSC_0535

Přes Židovskou čtvrť (s největší synagogou a obrovským sedmiramenným svícnem z pravého zlata) a arménskou čtvrť, se Sionskou branou dostanete na horu Sion. Nejvýznamnější židovskou horu, která je už mimo jeruzalémské hradby, ale podle níž se jmenuje Sionistické hnutí propagující právo Židů na návrat do staré vlasti, které založil vídeňský Žid Theodor Herzl. Symbolicky je zde pochován král David. Jeho hrobka je opravdu jen symbolická, jeho tělo v ní logicky neleží, ale přesto je to židovské poutní místo. Opět se ke králově rakvi pouštějí muži a ženy zvlášť, ženy vidí jen tu menší část, zato tu nepotkají žádné modlící se ortodoxní Židy, místo toho tam nádherně zpívaly argentinské ženy.

DSC_0459

Hora Sion je ale posvátná i pro křesťany. Zde se uskutečnila poslední večeře, zde zazněla slova: „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé za odpuštění hříchů.“ (Matouš 26,26 – 28, také Marek 14, 22 – 25, a Lukáš 22, 14 – 20) Jan lokalizuje učení o krvi a těle Kristově do synagogy v Kafarnau, mystérium poslední večeře vynechává)

Sál poslední večeře je gotická stavba z křižáckých časů, na návštěvu papeže Jana Pavla II. upomíná bronzový olivový strom s třemi druhy plodů, vedle oliv i pšenicí a hrozny, aby symbolizoval soužití všech třech monoteistických náboženství. I když je samozřejmě plný lidí, přece jen má určitý flair, přece jen byla zřejmě právě na tomto místě založen rituál, který udržuje pohromadě křesťanskou církev a umožňuje jí šířit Boží poselství: „Miluj svého bližního jako sám sebe,“ (Marek 11,31). Je fascinující, že Kristus, který po celý svůj život bojoval proti židovským rituálům, v poslední večer své mise poznal, že bez rituálu jeho učení nepřežije a využil poslední společnou hostinu se svými apoštoly k založení nové tradice. Prý se to stalo právě na tom místě.  Ale i kdyby ne, nemohlo to být daleko.

DSC_0453

Horu Sion dominuje Kostel nanebevzetí panny Marie. Podle tradice byla vzata do nebe z tohoto místa, podle jiné interpretace to bylo v Efesu v Malé Asii. Na hoře Sion dal vybudovat monumentální chrám císař Vilém na své poutnické cestě do Palestiny v roce 1910. Dal tehdy postavit čtyři kostely, dva pro katolíky a dva pro protestanty, tento na hoře Sion je logicky katolický.

Naproti Jeruzalémskému chrámu se tyčí Olivová hora (nebo Olivetská, jak chcete). V žádném případě nikomu nedoporučuji, aby se tam snažil dojet vlastním vozidlem. Pokud tam nějaká pravidla silničního provozu platí, pak jsem je neobjevil – kromě práva silnějšího. A zaparkovat zde je naprostá utopie. Vyplatí se nechat se tam odvézt taxíkem. Zde, na Olivové hoře, začíná procesí cesta Květné neděle, tedy pouť, kterou vykonal Ježíš se svými služebníky na vypůjčeném oslíkovi k Zlaté bráně, kudy vstoupil do Jeruzaléma. Pouti se na Květnou neděli zúčastňuje až 20 000 poutníků. Přiznám se, že při mé agorafobii by to nebylo nic pro mě, mnoho lidí zde byl i bez pouti. Dnes samozřejmě nemůže cesta vést zazděnou Zlatou branou a musí přes Údolí Cedron (nebo Kidrun) vstoupit do města branou jinou.

Svahy Olivové hory jsou pokryty židovskými hroby. Právě v údolí Cedron před jeruzalémskými hradbami se má konat poslední soud a je hodně takových, kteří u něho chtějí být mezi prvními. Za hrob na svazích Olivové hory se platí horentní sumy až do půl milionů dolarů. „Pole position“ prostě něco stojí. Já bych až tak nespěchal. Zkušenost praví, že soudci bývají v průběhu procesu spíše měkčí a v nebi bude dost místa pro každého. Ostatně – v pekle taky.

DSC_0594

Pouť Olivovou horou začíná u kostela „Otče náš.“ Nikde v Bibli se neuvádí, kde učil Ježíš své učedníky základní modlitbu nové víry, geniální svou jednoduchostí:  „Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.“ (Matouš  6, 9-13)(V modifikové formě Lukáš 11,2-4)

Matouš se vůbec o místě nezmiňuje, Lukáš uvádí jen „Na nějakém místě“. Je zvláštní, že Marek tuto modlitbu neuvádí. Jestliže byl Marek skutečně sekretářem svatého Petra a sepisoval tedy Petrovy vzpomínky, je možné, že by tuto modlitbu neznal? Vznikla snad později? Nebo nestála Petrovi za to, aby ji zmínil? Ať tak či onak, „Otče náš“ je krásný kostel v gotickém stylu z křižáckých časů nad jeskyňkou, kde údajně tato modlitba zazněla poprvé (zřejmě tak rozhodla císařovna Helena) a obklopený zahradou plnou kvetoucích růží a všude jsou tabule s textem modlitby ve všech světových jazycích. V kostele samém, v křížové chodbě i na zahradě. Český text se dostal až do křížové chodby do bezprostřední blízkosti latiny, řečtiny či arabštiny. Slováci to dotáhli dokonce až do kostela samého. Jedinou kapkou hořkosti může pro některé být, že jsou bezprostředně vedle maďarského textu, prostě ty dva národy žily tisíc let v jednom státě, dostalo se jim tedy místa vedle sebe.

DSC_0568

Od kostela sestupujeme Olivovou horou dolů k cedronskému údolí. Na cestě je kostelík Dominus flevit (Pán pláče) na místě, kde Ježíš plakal nad Jeruzalémem, protože věděl, že město bude zničeno.

„Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (Lukáš 19,41 – 44)

DSC_0598

Stojí zde rozkošný kostelík ve tvaru kapky nebo vlastně slzy, dílo italského architekta Antonia Barluzziho. Otevřen byl v roce 1955, kdy Olivová hora ještě patřila k východnímu Jeruzalému a tedy k arabskému území. Hned vedle stojí pravoslavný kostel Marie Magdaleny se zlatými kopulemi, dominanta Olivové hory při pohledu z mešity Al Akša. Ten zde dal postavit ruský car Alexandr III. Od kostela Dominus flevit jsou nádherné výhledy na Jeruzalém se Skalním chrámem a zazděnou Zlatou branou, ale i na svahy Olivové hory pokryté nesčetnými hroby židovských nedočkavců.

A pak už vede cesta do údolí do Getsemanské zahrady. Ta je jako místo Kristova zatčení označena ve třech evangeliích (Matouš, Marek a Lukáš) jen Jan ji nejmenuje, jen píše o zahradě za potokem Cedron, což ovšem geograficky Getsemanské zahradě odpovídá. Což tomuto místu dodává nezpochybnitelnou autenticitu. Některé z olivových stromů jsou opravdu staré dva tisíce let a musely tedy události onoho pátečního rána zažít. Člověka při pohledu na tyto němé svědky trochu mrazí. V Zahradě stojí kostel „Všech národů“ (Nebo Kostel Kristova utrpení – Basilica agoniae domini). Má patnáct kopulí, protože prý právě tolik národů na stavbu kostela přispělo a tak každý dostal svou kopuli. Architektem byl opět Antonio Barluzzi, postavena byla ale už v roce 1924. Před oltářem, obklopena nízkým zábradlím ve tvaru trnové koruny, je skála, na níž se Kristus modlil. První kostel nad touto skalou dal postavit císař Theodosius, padl ale za oběť Peršanům v roce 614. Křižácký kostel zanikl někdy v čtrnáctém století, takže dnešní moderní chrám je už třetí stavbou nad onou skálou, kde se Ježíšův pot měnil v krev.

DSC_0613

„Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji, jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. (Lukáš 22,42-44)

K té skále je možné se přiblížit, dotknout se jí a pomodlit se přímo na místě, kde se modlil i Ježíš sám. I když skála se přímo v evangeliích nevzpomíná, je to ale logické místo, protože na onom kameni sotva mohli spát jeho služebníci, od nichž se vzdálil. Všechna vyobrazení Krista modlícího se v Getsemanech, jsou na kameni, takže je možné věřit, že to bylo právě na tomto místě. Pokud tomu uvěříte, je ten pocit fascinující.

Přímo pod vámi je Cedron a pak výstup do Jeruzaléma. Tam, na křížovou cestu i do Betléma, kde se měl Ježíš narodit, se podíváme příští týden.

DSC_0610

Svatá země II – pobřeží

 

Izraelské pobřeží nehraje v biblickém vyprávění klíčovou roli, rozhodně není srovnatelné s Galileou nebo s Jeruzalémem. Přesto si dovolím malý výlet do této oblasti než se vydáme do samého centra země, tedy do Jeruzaléma a Betléma, kde se život Krista začal i skončil.

Centrem izraelské pobřežní oblasti je Tel Aviv. Metropole s 850 000 obyvateli je roztroušena do vícero velkých sídlišť s výškovými budovami, obklopuje své někdejší centrum, přístav Jaffu, nebo jak ji známe ze Starého zákona – Joppe.

20180425_105653

Odtud vyrazil na moře Jonáš, aby ho spolkla a poté vyplivla velryba. Z biologického pohledu logický čin onoho kytovce. Vzhledem k tomu, že se živí planktonem, mohl být pro onu nešťastnou velrybu Jonáš poměrně velkým a nestravitelným soustem. Skulpturu oné dobrosrdečné velryby najdeme v Jaffě na malém náměstíčku.

Jaffa je malé městečko, hrdé na svou historii, krásně zrekonstruované a obývané, jak už je ve starých městských centrech v Izraeli obvyklé – Palestinci s izraelským občanstvím. Jaffu vzpomněl ve své zprávě o bitvě u Kadeše už Ramses II. a proto se zde nachází památník na jeho počest. Nedaleko od něj je most se znaky zodiaku. Když člověk na svůj znak položí ruku a s pohledem upřeným na moře si něco přeje, toto přání se splní.  Přál jsem si, abychom zůstali zdraví, pár dní po návratu si manželka zlomila ruku a dcera vymkla kotník. Takže bych turistům poradil, aby si přáli něco méně zásadního, kde je pravý opak tohoto přání neuvede do podobně svízelné situace jako se to stalo mně. Jaffu zničil Saladin v roce 1187 po vítězství u Hattinu, znovu byla vybudována v čase páté křížové výpravy. Tuto vedl císař Friedrich II. který se ale právě nacházel v papežské klatbě. Proto mu odmítli spolupráci Templáři, ale i Johanité, pouze němečtí rytíři byli ochotni císaře v jeho snaze o znovudobytí Jeruzaléma podporovat. Císař sám neměl dost vojáků, aby se sultánovi Al-Kamilovi postavil v poli. Protože v Akku nemohl pro nepřátelství Templářů zůstat, odešel se svým vojskem do Jaffy, která tehdy ležela v troskách a začal s Al Kamilem vyjednávat. A aby se jeho vojáci nenudili, protože nuda je původem všeho zlého, dostali za úkol postavit znovu zničené město. A protože vyjednávání se táhla jeden a půl roku (nakonec byla úspěšná a Fridrich Jeruzalém i s koridorem od pobřeží k městu od sultána dostal) dokázali město skoro dokončit. Konečné práce v Jaffě provedl pak francouzský král Ludvík IX. Svatý, který po vykoupení se z egyptského zajetí (do kterého se dostal po katastrofě šesté  křížové výpravy, kterou vedl). Ale ani nové hradby nepomohly, už v roce 1271 dobyl Jaffu egyptský vládce Baibars a pak už zůstala muslimská. Dnes zde stojí mešity vedle křesťanských kostelů a zdá se, že spolu nažívají v míru.

20180425_110249

K Jaffě se vztahuje jedna klíčová událost, týkající se vzniku křesťanské církve. Zde měl svatý Petr vidění, kterým mu bylo dáno na vědomí, že nové učení není míněno jen pro Židy, ale že má poskytnout privilegium křestu i pohanům, tedy Římanům. V tom totiž nebyli apoštolové se svatým Pavlem dlouho zajedno, trvali na obřízce nových křesťanů, což samozřejmě příliv věřících značně omezovalo.

Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli. Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší, podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů, čtvernožci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“ Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Skutky, 10,11)

20180425_103726

Dnes stojí na místě tohoto vidění křesťanský kostel, na hlavním oltáři je samozřejmě vyobrazeno Petrovo vidění. Petr byl samozřejmě zděšen – židovské předpisy, co se týká jídla, jsou velmi přísné, smí jíst jen dvoukopytníky, drůbež a ryby. Vzápětí po probuzení stála ale před jeho domem delegace Římanů z Caesareje, která ho přišla požádat, aby přišel do Caesareje pokřtít důstojníka Kornelia, který touží po tom, stát se křesťanem.  Tehdy Petr pochopil význam svého snu, tedy že má křtít nejen Židy ale i pohany a odjel do Caesareje vykonat, co po něm Bůh (a hlavně ozbrojení římští vojáci, kterým se odporuje ještě hůř) žádal.

Nazítří přišli do Caesareje. Kornelius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé. Když chtěl Petr vejít, vyšel mu Kornelius vstříc, padl na kolena a poklonil se mu. Ale Petr jej přinutil vstát a řekl: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ (Skutky, 10,24)

Caesarea marritima leží severněji a je to geniální dílo Heroda Velikého. Izraelské pobřeží je rovné jako podle pravítka, od Haifského zálivu až po Egypt zde není žádný pořádný záliv, který by kotvícím lodím poskytoval ochranu před větry a vlnami. Herodes se rozhodl tento deficit odstranit a dal vybudovat přístav uměle. A město pojmenoval po svém „příteli“, jehož z celé duše nenáviděl, Oktaviánovi Augustovi, který byl v té době římským císařem, tedy Césarem. Dokonce mu tam nechal postavit chrám, i když něco takového byla pro Židy svatokrádež. Obrovská mola a vlnolamy umožňovaly přistávat celým flotilám ať už obchodním či vojenským. Svůj palác si nechal Herodes vybudovat na mysu nad mořem hned vedle Hippodromu, takže měl krásný výhled na moře, ale mohl sledovat přímo z oken paláce i koňské dostihy. Herodes měl určitě cit pro luxus a příjemnosti života, to dokázal nejen v Caesareji, ale i v pouštní Massadě, kde si vybudoval na stinné straně hory palác na třech poschodích a nezapomněl zde – v poušti – ani na lázně. Není tedy divu, že se Caesarea po roce 6 n.l. stala sídelním městem římského prokurátora. Kámen se jménem Pontia Piláta se našel v caesarejském divadle, očividně se jednalo o místenku pro VIP osobu v první řadě.

DSC_0158

Prokurátoři se zde zřejmě cítili dobře, město bylo vybudováno podle helenistických vzorů s divadlem, Hippodromem (na pobřeží přímo u královského paláce, kde prokurátor sídlil) a aquaduktem, kterým nechal Herodes do města přivádět vodu z desítky kilometrů vzdálené hory Karmel. Zbytky tohoto aquaduktu se dochovaly dodnes a je možné je obdivovat. Caesarea je dnes obrovským archeologickým areálem. Divadlo bylo opraveno dost nešetrně, v podstatě ho zrekonstruovali tak, aby se v něm dalo hrát i dnes, samotný Herodův přístav je dnes dál v moři. Nachází se těsně pod hladinou, ze břehu ho člověk tedy nevidí, měl jsem možnost jednou vidět fotografie v National Geografic pořízené z nízko letícího letadla, je to opravdu impozantní dílo.  Městské brány a hradby pocházejí z roku 1251, kdy je dal dokončit Ludvík IX. – stejně jako ty v Jaffě moc nepomohly, již v roce 1265 byla Caesarea egyptskými Mameluky (opět onen Sultán Baibars) dobyta a zcela zničena – v tomto roce zmizela ze zemského povrchu, aby ji pak v dvacátém století vyhrabali archeologové.

DSC_0154

Siluetu Caesareje hyzdí velká uhelná elektrárna v její bezprostřední blízkosti. Od ní vede do moře dlouhá rampa, na jejímž konci hluboko v moři stojí tři jeřáby. Dlouho jsem přemýšlel, k čemu to je, ale právě sem přivážejí polské lodě uhlí – koneckonců byl zakladatel židovského státu Ben Gurion  polský Žid.

Pro křižácký stát neměly tyto přístavy rozhodující význam. Tento mělo město Akko v severní části haifského přístavu. Do moci křesťanů se město dostalo v podstatě bez boje v roce 1104. Stalo se hlavním přístavem jeruzalémského království, než ho v roce 1187 dobyl Saladin. Hlavním úkolem třetí křížové výpravy bylo dobytí právě tohoto města. Tuto výpravu vedli anglický král Richard Lví srdce a francouzský král Filip August. Ti dva pánové se moc neráčili, ale nezbylo jim, než za skřípění zubů spolupracovat. (Po dobytí města Akkonu se ostatně francouzský král vymluvil na rodinné problémy a odcestoval a nechal Angličana v Palestině samého) Richard byl dost ješitný a to se mu stalo osudným. Když křižáci město v roce 1191 po dvouletém obléhání dobyli, pověsili vítězní velitelé své vlajky na hradby dobytého města. Rakouský vévoda Leopold (který vedl zbytky německého kontingentu, jenž se po smrti císaře Friedricha Barbarossy na cestě do svaté země víceméně rozpadl a při obléhání Akkonu hrál jen podružnou roli) si dovolil vyvěsit svou vlajku (zlaté orlice v modrém poli) hned vedle tří anglických lvů. To se Richarda dotklo, koneckonců byl Leopold pouhý vévoda, a rakouskou vlajku nechal shodit do hradního příkopu. Leopold opustil vztekle křížovou výpravu a čekal, až se bude  Angličan vracet domů. Dočkal se. Richard to totiž ve své nafoukanosti vzal přes Rakousko. Leopold Richarda zajal, uvěznil ho v Dürnsteinu ve Wachau a požadoval od Richardova bratra Jana Bezzemka obrovské výkupné. A protože se Janovi v Anglii bez panovačného bratra vládlo lépe než s ním, čekal dlouho. Nakonec prodal cenného zajatce císaři Jindřichovi VI. který peníze nějak vymohl, a za ně pak postavil vojsko, díky kterému se zmocnil sicilského království. Leopolda dal za útok na křížového rytíře papež do klatby a vévoda krátce nato tragicky zahynul při pádu s koně na turnaji v Grazu. Slavným ale zůstal, současná rakouská vlajka se odvolává právě na něho a na jeho působení u Akkonu. Údajně zde bojoval Leopold tak statečně, že celý jeho bílý plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, kde měl široký pás, zůstal bílý. Kdo chce, ať tomu věří, ale od té doby mají Rakušané svou červeno-bílo – červenou vlajku. Protože Richard nedokázali dobýt Jeruzalém, udělal Akko novým hlavním městem Jeruzalémského království a tím – s krátkým přerušením po páté křížové výpravě – zůstalo až do zániku tohoto státu.

DSC_0012

Akko zůstalo křesťanským do roku 1291, kdy i ono padlo do muslimských rukou, a tím se definitivně uzavřelo období Jeruzalémského království v Palestině. V roce 1517 dobyl Akko s celou Palestinou sultán Selim I. a na čtyři sta let zavlál nad akkonskou pevností turecký půlměsíc.  V roce 1799 nestál před městem nikdo jiný, než sám Napoleon Bonaparte, který se po zničení své flotily admirálem Nelsonem u Abukiru pokoušel probojovat z egyptské pasti po pevnině. U Akkonu jeho cesta skončila. Místní emír Ahmed Paša zvaný zřejmě ne bez důvodu Džazáŕ, čili „řezník“ město ubránil a Napoleon se musel naštvaně vrátit do Egypta, odkud pak tajně utekl do Francie a své vojáky ponechal svému osudu. Proto je u Akkonu „Napoleon Hill“ a ukazují zde „ukořistěná“ Napoleonova děla – chybička krásy je jen v tom, že tato děla byla pro Turky odlita v Belgii v roce 1841. Ale to samozřejmě vadí jen hnidopichovi, jako jsem já.

Dominantou města je jednak Džazarova mešita, ale hlavně Johanitská pevnost. Rytíři řádu Jana Křtitele byli v rámci mírové smlouvy mezi Friedrichem II. a sultánem Al Kamilem v roce 1229 pověřeni správou Jeruzalémského království. Friedrich II. byl nominálně Jeruzalémským králem (oženil se s dědičkou království Isabelou II., kterou údajně podvedl ještě o svatební noci s její sestřenicí, která ale v roce 1228 ve věku šestnácti let po porodu už svého druhého !!! dítěte zemřela na horečku omladnic). Nechal se sice v Jeruzalémě v Chrámu božího hrobu i korunovat, v žádném případě ale v Palestině nehodlal zůstat. Vrátil se zpět do Itálie a Johanité převzali komando. Jejich pevnost byla monumentální, i její dnešní zbytky berou člověku dech. Vysoké gotické sály, především jídelna, měla na poutníky udělat dojem.

DSC_0028

Křesťanští poutníci ve Svaté zemi přistávali v Akkonu a napřed museli k Johanitům, kteří je zaregistrovali, nakrmili, ošetřili a zkasírovali. Uprostřed pevnosti je velké nádvoří, kde se rytíři cvičili v boji se zbraní. Výcvik člena řádu trval sedm let, první čtyři se učili medicínu, další tři bojovat. Johanité vznikli původně jako špitálnický řád, který se měl starat o nemocné a zraněné poutníky. Potom přišli na to, že je lepší poutníky chránit a jejich přepadení a zranění zabránit, než jim potom ovazovat rány. Byla to tedy jakási první forma zdravotní prevence. Akkonská pevnost sloužila ještě v britských časech jako vězení pro izraelské ilegální bojovníky proti britské nadvládě. Údajně když se snažili podhrabat z vězení, propadli se do oněch už zapomenutých a zasypaných johanitských sálů, které pak začali Britové vykopávat a archeologicky zkoumat. Dnes jsou opravdu impozantní.

Do akkonského přístavu se člověk může z města dostat templářským tunelem. Byla to vlastně městská stoka, která ale současně sloužila i jako úniková cesta a onoho 18. května 1291 ji poražení rytíři skutečně použili, aby se zachránili před vítězícími Mameluky. Templářům to pomohlo jen nakrátko. V pátek 13. října 1307 zničil jejich řád francouzský král Filip IV. Sličný, Němečtí rytíři, kteří si už mezitím darováním Fridricha II. našli nové působiště v Pobaltí, existují dodnes. I Johanité se zachránili (přesídlili nejdříve na Rhodos a pak na Maltu a existují jako Maltézští rytíři dodnes, i když byli na určitý čas v roce 1799 Napoleonem zrušeni.)   Procházka po akkonských hradbách je působivá, jakož i Karavanserrai s vysokou věží s tureckými symboly. Odtud je vidět přes záliv Haifu, současný největší izraelský přístav.

DSC_0119

Haifa byla vedle Akkonu bezvýznamnou rybářskou vesnicí, než si její polohy všimli Britové a rozhodli se z ní udělat svůj centrální přístav. Jedním z důvodů, proč Britové převzali v roce 1917 mandát nad Palestinou, byla ropa. Kuvajt byl už dávno britskou kolonií, teď vytvořili nesmyslné irácké království, aby měli jen jednoho a k tomu na jejich milosti plně závislého partnera, protáhli ropovod Irákem a ukončili ho terminálem v Haifě. Ušetřili si tím náročné a dlouhé plavby suezským průplavem, okolo nejistého afrického rohu a Perským zálivem. I dnes je zde obrovský ropný terminál, město se zajímavě rozdělilo na obě strany od průmyslové zóny, umístěné centrálně. V Haifě by toho nebylo až tak moc k vidění, kdyby tu nebyl pochován syn proroka nového náboženství Bahái. Toto náboženství, které se snaží s jednocení všech monoteistických náboženství, je v Izraeli oficiálně uznáno. V Haifě stojí na úpatí hory Karmel Mauzolum Baba, syna Baha u-laha, proroka tohoto náboženství. Perská zahrada, která mauzoleum obklopuje, je prostě úžasná.

DSC_0092

Když už je člověk v Haifě, musí navštívit horu Karmel. Ta hraje v Starém zákoně podstatnou roli, protože zde žil prorok Eliáš, zřejmě nejvíc ceněný prorok starého zákona. Nad jeskyní, ve které údajně žil, stojí kostel Panny Marie, který patří – jak jinak – řádu Karmelitánů. Je to jediný církevní řád, který vznikl ve Svaté zemi, a sice v roce 1150 právě na tomto místě. Eliáš se na této hoře přel s pohanskými kněžími o pravosti jejich a svého boha a nabídl pokus.

Eliáš řekl lidu: „Jako Hospodinův prorok zbývám už sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát.  Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem, dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo.  Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ (první královská 18,22)

Samozřejmě se vznítila Eliášova hranice – je možné, že už tehdy znal prorok trik s čočkou, koneckonců byl slunečný den a Eliáš čekal takticky na pravé poledne, kdy byl sluneční svit nejsilnější.

DSC_0104

Eliáš je jediný z proroků, který nezemřel, ale byl vzat přímo v ohnivém voze do nebe, to se ovšem stalo u řeky Jordánu nedaleko Jericha a oblast toku Jordánu není pro normálního smrtelníka navzdory mírové smlouvě mezi Izraelem a Jordánskem až tak lehce přístupná.

V Haifě můžeme nás výlet po izraelském pobřeží ukončit. Askalon na jihu není zajímavý a Gaza už vůbec ne. Gaza měla být podle mezinárodního plánu největším přístavem v regionu, hlavním překladištěm zboží pro celý Přední východ. Ten plán, který chtěla mnoha miliardami dolarů financovat UNO i soukromí investoři, by Palestincům přinesl blahobyt. Ale pak se moci v Gaze zmocnil Hamas…

Příští týden tedy pojedeme do Jeruzaléma a Betléma, k nejdůležitějším poutním místům – bohužel nejen křesťanským, ale i židovským a ke všemu neštěstí i muslimským.

Takže pokud máte chuť a čas…

Pražská defenestrace a její důsledky

23.května uplynulo právě 400 let od události, která měla rozhodujícím způsobem ovlivnit nejen české, ale i evropské dějiny. Ty české ovšem způsobem nevídaným, v naší zemi následkem tohoto činu doslova „nezůstal kámen na kameni.“

Začalo jí takzvané „Povstání českých stavů“, které skončilo o dva a půl roku vojenskou blamáží na Bílé Hoře. To takzvané jsem použil úmyslně. Prezentovat totiž tuto válku jako odpor českého národa vůči cizí habsburské nadvládě, jak to bylo rádo reprezentováno za minulého režimu,

je totiž hodně nepřesné. Zatímco totiž Morava odmítala celý rok se k povstání přidat, Horní Rakousko se připojilo k rebelii ihned a šlechtici Dolního Rakouska naháněli s vytasenými kordy krále Ferdinanda po jeho vídeňském Hofburgu (ovšem bez odvahy ho opravdu zapíchnout), než je rozehnal prapor vojáků plukovníka Dampierra, povolaný za tím účelem z blízkého Kremsu. Národní aspekt tedy povstání od samého začátku chyběl. Byla to rebelie náboženská s přídechem osobních ambicí a emocí nabitých touhou po osobní pomstě, která se účastníkům vymkla a přivedla je k záhubě. S nimi ale celý český národ, který se z té katastrofy vlastně nevzpamatoval dodnes.

Náboženské napětí panovalo nejen v Čechách, ale v celém habsburském mocnářství (s výjimkou Tyrolska, které zůstalo díky své blízkosti k Bavorsku katolické – Salcbursko tehdy pod habsburskou vládu nepatřilo). Od roku 1555 platila zásada Augsburského míru , který stanovil, že panovník rozhoduje o víře svých poddaných – tedy ona chronicky známá věta „Cuius regio, eius religio.“ „Čí vláda, toho náboženství“. To platilo v podstatě v celé Evropě s jednou jedinou výjimkou a tou byly habsburské državy. Nejen utraquistické Čechy a Morava, ale i Štýrsko, Horní a Dolní Rakousko, které byly převážně luteránské a kalvínské Uhersko. Habsburkové vládli v zemích Koruny české, jakož i v podstatné části Uherska od roku 1526, kdy byl na tyto trůny řádně zvolen rakouský vévoda Ferdinand I. Ferdinand byl sice přesvědčený katolík (vychován byl ve Španělsku, o které se reformace ani neotřela) byl ale moudrý a velmi tolerantní, snažil se celý život o smír mezi oběma křesťanskými proudy a neúspěch regensburských jednání v roku 1548 jakož i výsledky tridentského koncilu, který definitivně zmařil všechny snahy o smír mezi katolíky a protestanty, ho velmi silně zranily a zklamaly.

Jeho syn Maximilán II. sympatizoval poměrně otevřeně s luteránstvím (o to víc nenáviděl kalvíny), ovšem veřejně si nemohl dovolit skutečně protestantskou víru podporovat, nato byl příliš pod tlakem svého španělského bratrance Filipa II., který si sám dělal naděje na císařskou korunu.

Na Rudolfovi II. Maximilánově synu, se podepsala jeho španělská výchova. Maximilán totiž musel poslat své dva nejstarší syny na výchovu do Španělska – byla to jedna z podmínek jeho volby císařem a také vroucí přání jeho manželky Marie Španělské, která nedůvěřovala, co se výchovy dětí týkalo ani vídeňskému prostředí ani svému muži. Jak Rudolf, tak jeho bratr a následník Matyáš byli sice přesvědčenými katolíky, nebyli ale dostatečně odhodlanými politiky, aby dokázali schizofrenii své vlády, která odporovala závěrům augsburského míru, odstranit. Jejich podpora katolickému křídlu české šlechty byla ale velká a dělala už tehdy zlou krev. Rozhodující úřady dostávali už za Rudolfa především katolíci v míře mnohem větší, než odpovídalo počtu a významu jejich křídla. To přimělo mnoho šlechticů, aby oportunisticky přestoupili na katolickou víru – jako například Albrecht z Valdštejna nebo Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Právě tito konvertiti byli při násilném pokatoličťování svých poddaných nejbrutálnější, což zvyšovalo averzi vůči nim ale i vůči jejich podporovatelům, tedy vídeňskému dvoru. Od Rudolfa si čeští páni ještě v roce 1609 vynutili jeho „Majestát“ o svobodě vyznání, to ale neznamenalo, že by se domohli i spravedlivosti v rozdělení zemských úřadů. V době zápasu mezi Rudolfem a Matyášem o českou korunu byl oběma mocipánům každý spojenec dobrý bez rozdílu náboženského vyznání, proto například Jindřich Matyáš Thurn, statečný obránce Prahy proti pasovským, dostal za odměnu funkci strážce korunovačních klenotů a karlštejnského purkrabího, úřad, který nevyžadoval žádnou opravdovou námahu, vynášel ale úctyhodnou sumu 8000 tolarů ročně. Thurnovým předchůdcem v této funkci byl Vilém Slavata, který byl „povýšen“ na nejvyššího sudího, do funkce sice důležitější, ale i náročnější co se týká povinností a honorovanou pouhými 400 tolary.

Habsburkové sice byli panovníky v Zemích koruny české, neexistovalo ale žádné dědičné právo (to vzniklo až v nové zemské ústavě z roku 1627). Byli volenými panovníky a stárnoucí Matyáš se mohl právem obávat, že by mohl být posledním Habsburkem na českém trůnu. S habsburským dorostem to totiž nevypadlo nijak valně. Žádný z pěti synů císaře Maximilána II. neměl děti. Matyáš se o to sice statečně snažil se svou sestřenicí Annou, dcerou svého strýce Ferdinanda tyrolského, ovšem ženil se poměrně pozdě ve věku 54 let a už v době svatby u něj byla lékaři diagnostikována „impotentia totalis.“

Maximiliánův bratr Ferdinand zplodil sice dva syny, ovšem s manželskou měšťanského původu Filipínou Welserovou a tito byli tedy z následnictví vyloučeni. Z druhého manželství s Annou Kateřinou Gonzagou z Mantovy pak vzešly jen tři dcery a jediná z nich se dožila dospělosti, právě ona už vzpomenutá Anna, která založila habsburskou hrobku v kapucínském klášteře ve Vídni, kam se nechala jako první v prosinci 1618 pochovat (starý Matyáš ji následoval o tři měsíce později). S výjimkou Ferdinanda II. který si nechal postavit vlastní mauzoleum v rodném Grazu, jsou zde pochováni všichni následující habsburští panovníci.

Zbývalo tedy potomstvo nejmladšího ze tří synů Ferdinanda I. Karla štýrského. Ten se po neúspěšných námluvách o královnu Alžbětu anglickou oženil s bavorskou vévodkyní Marií, což mělo mít neblahé následky nejen pro něho, ale pro celou Evropu. Marie byla fanaticky katolická a svým fanatismem ztrpčovala svému tolerantnímu muži život (ne nadarmo nejsou manželé pochováni spolu, i když si to Marie ve svém testamentu přála). Karel odpočívá v kryptě kláštera v Seckau, jeho žena v 100 kilometrů vzdáleném mausoleu v Grazu. Štýrští poddaní měli dostatek ohledu ke svému arcivévodovi a očividně mínili, že si už se svou ženu vytrpěl dost. Marie, nenávidící všechno protestantské, nechala svého prvorozeného syna Ferdinanda studovat na jezuitské škole v Ingolstadtu. To zanechalo na jeho i tak nepříliš rozvinutém intelektu nenapravitelné škody. Stal se přímo fanatickým katolíkem, který se obával, že skončí v pekle, pokud neobrátí na pravou víru všechny své poddané. Hned po návratu z Ingolstadtu do Štýrska se dal do díla. Štýrsko sice ekonomicky zruinoval, ale podařilo se mu přinutit ke konverzi podstatnou část obyvatelstva – ten zbytek pak donutil k opuštění země. V roce 1617 mu papež Pavel V. poděkoval za obrácení jeho země darem svatých ostatků několika světců, jejichž kosti jsou dnes uloženy ve dvou slonovinových truhlách v grazském dómu. Vliv matky Marie na Ferdinanda byl obrovský. Nejenže nedovolila, aby se chlapec po smrti svého otce v roce 1590 vrátil do Štýrska, protože se bála zhoubného vlivu štýrských pánů na dvanáctiletého chlapce, ale i na jeho svatbu s Annou Bavorskou v roce 1599 pozvala do Grazu kardinála Dietrichštejna až z daleké Olomouce, protože nedůvěřovala pravověří štýrských kněží.

A právě tohoto mladého muže chtěl náhle v roce 1617 nechat stárnoucí Matyáš zvolit svým nástupcem. A to přesto, že se v roce 1611 při převzetí české koruny zavázal, že něco takového za svého života neudělá.  V červnu 1617 byl Ferdinand po bezostyšném nátlaku na voliče, za který by se nemuseli stydět ani Vladimír Putin či Viktor Orbán, zvolen českým králem. Jen několik málo pánů, jako Jindřich Matyáš Thurn, projevilo odvahu nedat novému panovníkovi svůj hlas. Vzápětí byl Thurn „povýšen“ na dvorského sudího a přišel o úřad karlštejnského purkrabího, který obdržel fanatický katolík  Jaroslav Bořita z Martinic. Brzy se měli tito pánové, jakožto i Thurnův předchůdce v úřadě Slavata, setkat v kanceláři v prvním poschodí pražského hradu, pod kterou zívala propast 16 – 18 metrů vysoké zdi končící v hradním příkopu. Posuzovat oba pány, kteří měli vylétnout z okna kanceláře jen negativně, by bylo nespravedlivé. Samozřejmě prosazovali nekompromisně královskou politiku a vůči svým poddaným byli v náboženské otázce nesmlouvaví. Byli typičtí oportunisté své doby a nezapomněli se ve svém úřade patřičně obohatit. Oba se ale vzdali pomsty za útok na jejich životy, když odmítli s uvedením své zaujatosti účast na soudu, který v roce 1621 soudil povstalce. A to přesto, že si to král Ferdinand přál. Ukázali tedy určitou morální sílu. V kanceláři pražského hradu tedy proti sobě nestálo dobro a zlo, ale dvě politické strany, přičemž jedna byla ochotna zabíjet a ta druhá toto nebezpečí naprosto podcenila.

Film, který prezentovala česká televize u příležitosti stavovského povstání, líčil Jindřicha Matyáše Thurna jako hrdinu a přesvědčeného bojovníka za práva českých svobod. Realita byla poněkud prozaičtější. Thurn se narodil v Tyrolsku, kde jeho otec František dělal kariéru na dvoře arcivévody Ferdinanda. Zakoupil se pak v Čechách, když koupi panství Velíš a získal v zemi domovské právo. Česky se ale nikdy pořádně nenaučil, i když to bylo podmínkou získání onoho domovského práva. Ale autorita jeho otce byla dostatečná, aby byl kooptován za českého pána, i když uměl česky jen klít. Thurn byl typické dítko své doby. Prudká přímá povaha, voják každým coulem, odvaha mu nechyběla – to ostatně dokázal statečnou obranou Malé Strany proti pasovským, ovšem politická rozvaha mu chyběla zcela a jako stratég a velitel vojska se v budoucnosti také neměl osvědčit. Jeho tažení na Vídeň bylo naprosto zpackané. Zatímco jej ve městě netrpělivě očekávala rakouská šlechtická opozice, aby mu otevřela brány města, on vyjednával dva týdny o kapitulaci městečka Laa na Dyji (Potřeboval z města vymámit výpalné, aby měl na žold pro vojáky?) a dal tak Ferdinandovi čas, aby povolal pluky na obranu města. Na Bílé hoře to byl právě jeho pluk, demoralizovaný a nezaplacený, který nevydržel první nápor císařských a spustil tak dominový efekt, který vedl k naprosté porážce – velitel pluku se v té době u svých vojáků ani nenacházel, byl u Anhaltovy jízdy a nechal své vojáky jejich osudu.(Thurnovu pověst jako vojenského velitele charakterizuje historka z roku 1633. Valdštejn tehdy propustil Thurna, nad nímž byl vynesen rozsudek smrti a nikoho jiného by Ferdinand neviděl tak rád na popravišti jako jeho, ze zajetí s odůvodněním, že jako velitel na straně nepřítele bude Habsburkům prospěšnější než mrtvý).

V roce 1618 byl právě nepříčetný vzteky, že ztratil svůj karlštejnský úřad a nenáviděl na smrt jeho nového majitele Martinice (jeho samého zase stejně nenáviděl Slavata, kterému ten úřad kdysi vyfoukl on). A katolíci při vědomí podpory nového krále provokovali, jak mohli. Císař, který působil smířlivě, byl naprosto bezmocný. Nedokázal ubránit ani svého hlavního poradce, kardinála Klesla, kterého nechal Ferdinand spolu s Matyášovým bratrem Maximilánem  20. července 1618 zatknout a internovat v Innsbrucku. Vědomou provokací bylo zavření evangelického kostela v Broumově a zboření protestantského kostela v Hrobu u Duchcova. Katolíci hledali možnost ke konfrontaci, kterou si troufali vyhrát. Nedomysleli, že Thurn, vedený osobní nenávistí, bude ochoten sáhnout k vraždě. Sněm protestantských stavů si v březnu 1618 stěžoval na bezpráví císaři Matyášovi. Nebyla to nejlepší adresa, ale lidé vždycky rádi věří pohádce o dobrém panovníkovi a zlých rádcích. Odpověď je překvapila. Císař se zastal rozhodně svých úředníků a zakázal květnový sněm.

Ten se přes onen zákaz sešel  – vlastně protizákonně, protože panovník měl opravdu pravomoc konání zemského sněmu zakázat – 22. května 1628 v Karolinu. Thurn volal po vzpouře, šířily se – nepravdivé – zprávy, že hradní posádka má začít zatýkat účastníky sněmu a vůdce popravit. Jak vidno, fungovalo to tehdy i bez hoaxů na internetu. Kdo chtěl, uvěřil. V noci na 23. května byl v domě tehdejšího nejbohatšího pána českého království mladého dvacetičtyřletého Alberta Smiřického dohodnut další postup.

Zda byla defenestrace dopředu připraveným pokusem o vraždu nenáviděných místodržících nebo jen vyplynula z planoucích emocí při hádce v kanceláři, není dodnes jasné. Muži, kteří se sektali v noci u Smiřického, tedy vedle hostitele samého Thurn, Oldřich Vchynský, Václav Budovec z Budova, Colona z Felsu a Václav z Roupova měli jasno. Že Thurn šel do kanceláře cíleně zabíjet, o tom svdčí i to, že jeho vojáci měli už od rán obsazeny brány hradu. Ale hlavně byl defenestrovaným před jejich vyhození z ona přečten dopředu připravený rozsudek, který je označoval za „rušitele obecného pokoje a dobrého, odbojníky království, za úhlavní nepřítele pod obojí a rušitele Majestátu.“  Že tato „poprava“ měla nádech osobní Thurnovy pomsty svědčí o to, že další zemští úředníci, které v kanceláři povstalci zastihli, tedy nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a zemský soudce Matouš Děpold z Lobkovic neutrpěli žádnou újmu a skončili jen v domácím vězení. Slavata a Martinic, s kterými měl Thurn nevyrovnané účty, ale museli zemřít. Velká část přítomných byla akcí překvapena, stali se ale částečně nechtěnými spolupachateli a museli teď držet basu. Jenže jak.

Pro to, že se jednalo o nepřipravenou akci, svědčí nejen neúspěch činu – všechny tři oběti pokus o vraždu přežily a jen jedna – Slavata – byla zraněna, ale i naprostá bezradnost po činu.  Jakoby povstalci nevěděli, co dál. A zřejmě opravdu nevěděli. Odhodlanost se vytratila. Thurn dokonce navštívil zraněného Slavatu, který ležel v paláci Lobkoviců, nic mu ale už neudělal, jen si od něj nechal podepsat reverz nově zvolenému direktoriu. Stavové napsali do Vídně smířlivý dopis a věřili na vyjednávání. Povstalci tvrdili, že vlastně ani nepovstali a naivně doufali, že tomu císař uvěří. Vůbec nepochopili, nakolik se změnila doba. Byli zvyklí na tolerantní panovníky typu Maximiliána II. či poněkud bláznivé, ale bázlivé vládce typu Rudolfa či Matyáše. Teď ale proti nim stál zcela jiný kalibr. Ferdinanda jejich čin určitě potěšil – poskytl mu vítanou záminku skoncovat konečně s kacířstvím v Českém království, jehož byl od minulého roku zvoleným panovníkem a ručil teď za spásu duší těchto nových poddaných.  Proč by se nemělo podařit v Čechách to, co se podařilo ve Štýrsku? S vírou v Boží pomoc, o které ho ujišťovali jeho poradci Jezuité, byl Ferdinand ochoten bojovat třeba i s celou  Evropou. (A později i musel) Co ho brzdilo v okamžité akci, byl jen nedostatek prostředků. Musel čekat na peníze a vojáky ze Španělska a na to, až starý císař, hledající stále smír a kompromis, konečně natáhne bačkory. Stavové si nezajistili dopředu ani podporu ostatních korunních zemí, Moravy, Slezska a Lužice. Jestliže ve Slezsku měli nadšeného podporovatele v osobě Jana Jiřího Krnovského, který dokázal na cestu války strhnout i ostatní slezská knížátka, (a poté se k Slezanům přidaly i Lužice) na Moravě byla situace zcela jiná. Moravští pánové byli ještě stále na smrt uraženi, že nebyli pozváni k volbě nového krále. Ferdinanda skutečně zvolily jen české stavy, na Moravě se pak dočkal jen potvrzení své volby aklamací. (Thurn zdůvodňoval, proč nedal Ferdinandovi při královské volbě hlas právě skutečností, že to měla být věc generálních stavů koruny – nebyl ale vyslyšen.)  Moravané takovou potupu těžko snášeli a proti české rebelii se postavila nejen oficiální moravská vláda (která byla samozřejmě katolická) ale i protestantská opozice vedená Karlem Starším ze Žerotína.  Nepomohlo Thurnovo přemlouvání na moravském sněmu, Moravané se nabídli jako zprostředkovatelé, trvali ale na své neutralitě. Nově naverbovaný moravský pluk táhl pod vedením přesvědčeného katolíka Valdštejna k Jihlavě, aby zemi bránil PROTI  vpádu českých vojsk a aby zabezpečil zásobování císařského vojska, které dostalo povolení protáhnout Moravou.  Moravu se podařilo dostat na stranu povstalců až násilným převratem v květnu 1619.

Bezradní čeští páni se museli rozhodnout co dál. V podstatě bylo třeba vyčkat smrti císaře Matyáše a pak se pokusit sesadit jeho nástupce Ferdinanda. Vážně se uvažovala o volbě šlechtice z vlastních řad – nového Jiříka z Poděbrad. Jediným vhodným kandidátem, který měl dostatečnou morální autoritu a byl schopen takovou zátěž unést i finančně, byl mladý Albrecht Jan Smiřický. Ten ale všechny nepříjemně překvapil, když v listopadu 1618 nečekaně zemřel.

Češi museli hledat kandidáta v zahraničí. Podpory u panovnických evropských dvorů se nedočkali. Dopis, v němž vysvětlovali své činy a který sepsal Václav Budovec z Budova, vysoce přecenil intelektuální schopnosti evropských knížat. Pokud ho vůbec četli, nebyli z něho moudří, oč Čechům vlastně jde. A skoro nikdo neměl o problematický královský trůn zájem. To si Češi ostatně vyzkoušeli už jednou po smrti Albrechta II. v roce 1439, kdy dlouho hledali někoho, kdo by byl ochoten na Hradčany přijít a nakonec se museli spokojit s nemluvnětem Ladislavem Pohrobkem, který se této pochybné cti nemohl bránit. Teď byli kandidáti dva: savojský vévoda, který byl ale katolík a falcký kurfiřt Friedrich, který byl ovšem příslušník reformované církve. Kalvíni byli s Luterány na nože a bylo celkem jasné, že volba panovníka z řad reformované církve bude provázena nemalými problémy. Karel Starší ze Žerotína úporně odmítal Friedricha uznat za svého panovníka a to přesto, že českobratrská církev měla k reformovaným mnohem blíž než utrakvisté. Žerotín ostatně už rok před defenestrací, po oné nešťastné volbě Ferdinanda II. králem, vysvětloval ve svém dopise Janu Jiřímu Krnovskému, proč nevěří na úspěch možného povstání. Nejednotnost velení, neochota k obětem finančním i válečným, nezkušenost ve vedení války, osobní a partikulární zájmy. Vše se potvrdilo. Ačkoliv stáli Češi dokonce i pod hradbami Vídně, neměli vlastně po celou dobu reálnou šanci na vítězství.

Situace byla zlá. Dva z deseti místodržících vyletěli z okna, ostatní byli vykázáni ze země a byl jim zkonfiskován majetek (což bylo protiprávní, české zákony zakazovaly konfiskaci majetku z politických důvodů – toto porušení zákona se mělo povstalcům po roce 1621 strašně vymstít) a nikdo nevěděl, co dál. Váhavě a neochotně se daly do pohybu armády, začalo se opatrně bojovat. Nikdo netušil, že se Evropa dala na cestu do jedné z největších katastrof, které ji v jejich dějinách potkaly.  Tragédie teprve měla nabrat rychlost a směr. Ale byla už nezadržitelná.

Události 23. května 1618 byly tedy naprostou katastrofou. Zpackaný a nepřipravený puč bez reálné naděje na úspěch.  O dva a půl roku později se to vše potvrdilo a země Českého království se měly už navždy nenapravitelně změnit. Změnila se nejen struktura vládnoucí vrstvy, ale i obyvatelstva, Češi ztratili téměř celou svou národní elitu a z této ztráty se už nikdy neměli vzpamatovat. Bylo jim vnuceno náboženství, s kterým se nebyli ochotni ztotožnit a i proto je zde dnes největší podíl ateistů v Evropě. Ty následky bělohorské katastrofy jsou citelné dodnes, formovaly povahu moderního českého národa a odeznívají jen velmi pomalu. Češi se díky ztrátě své národní elity stali outsidery mezi svými sousedy, jejich xenofobie je pak jen logickým důsledkem. Ještě se jí nedokázali zbavit, od cizích, včetně EU, očekávají především zákeřnosti a úklady na pracně znovuvybudovanou národní identitu. Jen tím se dá zdůvodnit, že podle nejnovějšího průzkumu je pro Čechy nejdůvěryhodnějším světovým politikem Miloš Zeman. Nový český národ vznikal v devatenáctém století z vrstvy maloměstské buržoazie a tento charakter si i zachoval. Doporučuji čtenářům knihu Jana Patočky „Co jsou Češi“ aby pochopili, jak ona nešťastná zpackaná defenestrace ovlivňuje ještě i život současné české generace.  Stále ji ještě máme v kostech. A ne a ne se jí zbavit.

 

Abychom problém defenestrace na závěr trošku odlehčili: V podstatě dobrá myšlenka se vymkla a zprofanovala sama sebe.

Jak říká Jára Cimrman, defenestrace vznikla jako reakce na přísloví: „Vyhodíš-li ho dveřmi, vrátí se ti oknem. Opačným postupem, tedy defenestrací, se nebezpečí návratu politika do funkce minimalizuje.“

V podstatě není třeba kvůli jednomu zpackanému provedení samotnou myšlenku zavrhnout. Ovšem takovou akci je třeba pořádně připravit podle následovných bodů:

  • Budova musí být dostatečně vysoká. Zdařilou defenestraci je tedy možno provádět pouze v urbanisticky vyspělých zemích (citát Jára Cimrman)
  • Pod okny budovy musí být pořádek. Tedy nejméně tvrdá dlažba, ještě lepší jsou ovšem vzpomínané kopí a sudlice ozbrojeného davu, v žádném případě ale hromady odpadků, jak tomu bylo 23. května 1618 pod okny pražského hradu.
  • Politiky vhodné na defenestraci je třeba starostlivě vybírat. Měli by to být takoví, kteří zemi škodí a v případě zdařilé defenestrace nebudou nikomu chybět. Na druhé straně je ovšem nutné, aby za nimi nestála nějaká cizí ozbrojená moc, na kterou síly národa nestačí.
  • Jestli si někdo myslel, že nabádám k defenestraci na Hradčanech, musím ho zklamat. Pana prezidenta jsem v žádném případě nemyslel. Nikdo přece nechce válku s Ruskem.

Cesta po Svaté zemi – Díl první, Galilea

První zastávka možná překvapí, ale považuji ji za jednu z nejdůležitějších a nejpůsobivějších – Už proto, že na rozdíl od mnohých jiných míst Kristovy mise je toto místo autentické a s velkým symbolickým významem.

20180420_091426

Zde, u pramene řeky Jordán (jednoho ze tří pramenů této řeky, ale jediném, který se nachází na území Izraele, ty další dva jsou v Sýrii) zazněla Kristova slova. „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi (Matouš 16,18-19) Proč zrovna tady? A proč právě tady mají ta slova svůj mimořádný magický význam?

Město Caesarea Filipi nechal vybudovat syn Heroda Velikého Filip, nejmladší z jeho synů, který vládu svého otce přežil. Jak víme, tři nejstarší ze svých synů dal Herodes popravit, ti tři zůstávající si jeho říši rozdělili. (Čtvrtý Herodes Boethus, zvaný taky někdy Filip, nebyl při dělení říše zohledněn, žil jako soukromá osoba a po jeho smrti si jeho manželku Herodias vzal Herodes Antipas, což byl základ maléru s Janem Křtitelem) Archeláos dostal Judeu (ale udržel ji jen do roku 6 n.l., kdy ho pro nepokoje, které jeho vláda vyvolávala, sesadili Římané a dosadili sem vlastní správu), Herodes Antipas, kterého známe jednak z příběhu Jana Křtitele, ale i jako neochotného Kristova soudce z Velkého pátku, dostal Galileu a nejmladší Filip dostal tetrarchii (tedy čtvrtinu říše) Gaulanitis (dnešní Golanské výšiny) a Paneas na úbočích hory Hebronu. A právě u pramene řeky Jordánu si postavil hlavní město své tetrarchie.  Toto místo bylo totiž velmi lákavé. Už v časech Heroda Velkého si ho vytrucovala egyptská královna Kleopatra. Byla tam jednou u svého židovského spojence Heroda na návštěvě a to místo se jí tak zalíbilo, že ho nutně chtěla mít. A protože za Kleopatrou stál její milenec a Herodův dlouholetý přítel Marcus Antonius a za ním spousta římských legií, nedokázal Herodes žádosti egyptské královny odolat a „rád“ jí to místo odevzdal. Poté, co milenci v Alexandrii podlehli Oktaviánovi Augustovi a spáchali sebevraždu, vzal si Herodes toto území zpět (a postavil zde chrám císaři Augustovi, což se Židům ani trochu nelíbilo, nemohli proti tomu ale moc dělat.

To místo je i dnes krásné. Z jeskyně zde vyvěral pramen řeky symbolizující pro všechny lidi Palestiny život. Dnes, když zemětřesení výtok vody z jeskyně uzavřelo, vyvěrá řeka o něco níže. Ale právě na tomto místě s nesmírným symbolickým významem pod červenožlutou skalou, zpod níž vyvěral pramen řeky, pověřil Kristus Petra vedením církve, kterou hodlal založit a která se měla stát pro svět tímtéž, co je Jordán pro Palestinu, mohutným zdrojem života.

Pod skalou je řada trosek někdejších helenistických chrámů a řada míst, kde se dá sloužit mše pro poutníky. A pokud očekáváte v rodině přírůstek, vezměte si s sebou vodu z řeky, ve které byl pokřtěn i sám Kristus (i když místo jeho křestu je hodně níže po proudu řeky, jen kousek nad Jerichem a k němu se tak snadno nedostanete, protože to místo leží přímo na hranici mezi Izraelem a Jordánskem a tedy v militarizované zóně. Je zde ale ortodoxní chrám.).

Centrem Kristovy mise bylo městečko Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera. Sem odešel poté, co ho v Nazaretu neuznali za Mesiáše. Zde žil Petr u své bohaté tchýně. A nad fundamenty Petrova domu stojí dnes visutý kostel františkánů jako centrum Kafarnaa. Samozřejmě se okamžitě nabízí otázka, jak se podařilo identifikovat Petrův dům. Ostatně se katolíci nedokážou dohodnout s pravoslavnými, kde ten dům vlastně stál – ortodoxní Kafarnaum je o několik desítek metrů dál a od katolického je odděleno zdí.

20180420_113609

K lokalizaci svatých míst se dá říct obecně následovné. Jejich místo určila svatá Helena, matka císaře Konstantina. Když její syn milánským ediktem z roku 313 uznal křesťanství za náboženství rovnocenné s tradičním mnohobožstvím, odjela v roce 326 jeho matka, která sympatizovala s křesťanstvím už v době jeho pronásledování a už v roce 312 se nechala pokřtít, do Svaté země na pouť. Rozhodla se navštívit všechna místa Kristova působení a samozřejmě našla jakožto císařova matka dost lidí, kteří jí ta místa byli ochotni ukázat – jedno, zda si na ně ještě někdo dokázal vzpomenout – řada těchto míst se už ovšem mezitím stala poutními. Mimochodem našla na Golgotě i „původní“ kříž, na němž byl Kristus ukřižován. Na místech, která císařovna matka určila, se hned začaly stavět příslušné kostely.  Tyto byly vesměs zničeny při perské invazi v roce 614 a po arabské anexi území která následovala po roce 635 n.l. nebyly obnovovány. Až křižáci ve svém království v letech 1099 – 1291 obnovili řadu těchto kostelíků, omezili se ale hlavně na oblast Jeruzaléma a Betléma. Takže současné kostely, stojící na fundamentech byzantských předchůdců, které dala stavět císařovna Helena, pocházejí hlavně z dvacátého století, některé dokonce i z dvacátého prvního. Nad Petrovým domem tedy stojí zbytky byzantského chrámu a nad ním se vznáší konstrukce nového františkánského kostela. Zde je vzpomenut (v latině) začátek Kristovy mise v Kafarnau: „Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchýně leží v horečce. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho.“ (Matouš 8, 14-15, také Marek 1, 29-31 a Lukáš 4 38 – 39).

20180420_114318

               Kafarnaum se může pochlubit i zbytky nádherné synagogy v helénistickém stylu s korintskými sloupy, vybudované ve čtvrtém století, očividně se tehdy začali Židé do Palestiny zase vracet.

               Nedaleko Kafarnaa je na břehu Genezaretského jezera i kostelík svatého Petra. Stojí na místě, kde Kristus pověřil Petra řízením církve po své smrti a zmrtvýchvstání. Je to tedy vlastně místo, kde byl vyjmenován první papež. „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ (Jan 21,15)

20180420_153210

Janovo evangelium, které nepatří mezi evangelia synoptická a těm ostatním dokonce mnohdy protiřečí, má velkou vyjadřovací sílu. I tato historie zjevení Krista rybářům, svým někdejším průvodcům, kteří jej nejprve nepoznali, aby jim poradil na kterou stranu lodě mají ponořit síť, aby měli bohatý úlovek (ulovili symbolický počet 153 ryb, protože tolik bylo v té době známých národů) a pak jim sám prostřel na skále na pobřeží snídani z chleba a pečených ryb. Jen prostá slova: „Pojďte jíst“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat „Kdo jsi.“ (Jan 21,12) propůjčují celému příběhu úžasnou autenticitu, při které běhá po zádech mráz. Zejména, když na tom místě, kde se událost odehrála, stojíte. Ona skála, na níž Ježíš svým společníkům prostřel, je uvnitř kostela. Je označena nápisem „Mensa christi“ a člověk se jí může dotknout i se u ní pomodlit. Sousoší před kostelem upomíná na Petrovo jmenování, okolo je mnoho přístřešků pro sloužení mší a hodně květin. Místo omývají vody jezera a na hladině i dnes plují rybářské loďky – nejlepší rybou, kterou jezero nabízí, je „Ryba svatého Petra“. Má bílé maso a chutná skvěle, lépe grilovaná než smažená.

Okolo Genezaretského jezera se odehrála největší část Kristovy mise. Největším městem na břehu jezera je Tiberias. Město, které dal postavit okolo zde vyvěrajících teplých termálních pramenů, Herodes Antipas a pojmenoval ho po tehdejším císaři Tiberiovi, stojí dodnes. V bibli je Genezaretské jezero dokonce někdy nazýváno jezerem Tiberiadským. Zda byl právě zde popraven Jan Křtitel, není v bibli vzpomenuto, je to ale velmi pravděpodobné. Jestliže se tak mělo stát v den Herodových narozenin, kde byli pozváni četní vznešení hosté, je nabíledni, že se tak stalo v jeho výstavní rezidenci. Přiznám se, že dodnes mi není zcela jasné, proč Jan Křtitel na Heroda tak zběsile útočil pro jeho svatbu s ovdovělou švagrovou Herodias, kterou opravdu miloval. Starý zákon dokonce přikazuje bratrovi zemřelého, který zemřel bez syna a tedy dědice, aby zplodil s vdovou syna, který by byl dědicem zemřelého. Víme, že to nedopadlo dobře s Onanem, který se tomuto rozkazu příčil. A Herodes Boethus měl se svou ženou Herodias jen dceru Salome. Na jiném místě sice starý zákon zakazuje muži, aby viděl svou švagrovou nahou a o toto místo se opíral ve své kritice Jan Křtitel, ovšem zde se jedná zřejmě o manželku žijícího bratra. Herodes Antipas byl mírný člověk. Nechtěl si to s proroky rozházet a tak mlčky trpěl, ne ovšem Herodias. Ženy si člověk nemá udělat nepřáteli. To může být smrtelné, a když vás mají plné zuby, jsou ochotny použít jakékoliv prostředky, aby se vás zbavily. Bylo to tak i u Jana Křtitele a to je poučení z celé této tragické události, která se odehrála – zřejmě – v Tiberiadě na břehu Genezaretského jezera.

Město vstoupilo do dějin ještě v roce 1187. Tehdy se rozhodl sultán Saladin skoncovat s Jeruzalémským královstvím. Templáři mu svým fanatismem a vraždou jeho sestry poskytli záminek k válce víc než dost. Saladin ale vyčkával až do léta a v největším vedru začal obléhat měst Tiberias, kde se právě zdržovala manželka krále Guida z Lusignanu Sibyla. Zahájit vojenské tažení v létě bylo velmi neobvyklé, proto se zde Sibyla cítila v bezpečí, lstivý Saladin tím ale sledoval jasný cíl. Znal ctižádostivého krále Guida a věděl, že ten nebude chtít riskovat zajetí své ženy, aby byl obviněn se zbabělosti. Křižácké vojsko se dalo v největších vedrech na tažení k Tiberias a nedaleko od města bylo u Hattínu obklíčeno, odříznuto od vody a pak zcela zničeno. Na tomto místě se tedy rozhodlo o konci křesťanské vlády nad Palestinou. Dalších sto let do roku 1291, kdy poslední křižáci Palestinu skutečně opustily, a o nichž se hodlám zmínit v jiném článku ze Svaté země, byly jen neslavné dozvuky.

Genezaretské jezero se nachází 200 metrů pod hladinou středozemního moře a má stejný původ jako Mrtvé moře, jeho voda je ale sladká. Přesto po ní dokázal Kristus kráčet. „K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: Vzchopte se, já to jsem, nebojte se.“ (Matouš 14,25 – 27, nebo Marek 6 48 – 51, také Jan 6, 19-20) Dnes se samozřejmě organizují výlety lodí po jezeře, patří to k povinnému programu, cílem bývá přístav v Tiberiadě. Bouři jsme na jezeře nezažili, abychom si mohli udělat obrázek, co mohli zažít učedníci (Matouš 8, 23 – 27, Marek 4 35- 41, také Lukáš 8, 22-25)

               Krásný výhled na jezero je z Hory blahoslavenství.

20180420_143431

To je opravdu kouzelné místo s kostelíkem, františkánským hospicem pro poutníky a zahradami plnými květů. Je velmi dobře možné si představit, že právě na tomto místě Kristus sdělil hlavní zásady svého učení, i když jen Matouš nechává k tomu vystoupit Krista na horu (Matouš 5. 1-12). Lukáš 6, 20 – 26 naproti tomu nechává Krista sejít z hory do roviny. Nicméně na onom kopci je to rozhodně hezčí, takže dejme zapravdu Matoušovi a nechejme zaznít ony úžasné věty: „Blaze chudým na duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (Matouš 5 3-19) Ty věty jsou napsány v angličtině podél cesty ke kostelu a v kostele samotném latinsky v oknech chrámu.

Dalším významným místem je místo rozmnožení chlebů, jeden z neznámějších Kristových zázraků, kdy několika chleby a rybami nasytil Kristus zástupy.

20180420_151654

Tady jsme se dostali s našim průvodcem do sporu. Nechával vždy na každém z těchto svatých míst číst texty z Bible vztahující se k danému místu, naši společníci ze skupiny si přinesli vlastní text a četli o nasycení čtyřech tisíců sedmi chleby a několika rybičkami.  Náš milý Šibli se velmi vzrušil a chtěl vědět, odkud mají tento text. Trval na pěti tisících poutníků, pěti rybách a dvou chlebech. Přiznám se, že jsem byl sám poněkud zmaten, protože jsem znal také jen tento text.  Musel jsem do textu bible, abych našel – alespoň částečné vysvětlení problému.

Ona jsou ty zázraky rozmnožení chlebů dva. Aspoň podle Matouše a Marka. Lukáš a Jan znají jen jeden takový zázrak a to opravdu oněch pět chlebů a dvě ryby. Čili jen tento jeden je popsán ve všech čtyřech evangeliích a je tedy známější. Podle Lukáše k tomu ovšem došlo v Betsaidě a podle Jana na nějakém kopci. Kostel zázraku rozmnožení chlebů  – ztotožňovaný s oním prvním zázrakem o pěti chlebech a dvou rybách – stojí na západním břehu Genezaretského jezera na místě téměř nevyslovitelného jména Taghba. Betsaida, kam lokalizuje zázrak Lukáš, (Lukáš 9, 10-17) leží severně od jezera, kde do něj ústí řeka Jordán, do úvahy ale přichází ještě jedno místo na východním břehu Jordánu jménem Tell Hadar. Ani jedno z těchto míst neleží na kopci, což poněkud zpochybňuje zprávu Janovu. Taghba má výhodu, že je nejsnáze dosažitelná – především před šestidenní válkou, protože až během ní Izrael obsadil Golanské výšiny a tím i východní břeh jezera s Betsaidou a Tell Hadarem. Možná proto Taghba soutěž vyhrála a stojí zde krásný kostelík s velkým atriem a bazénem, ve kterém plavou velké ryby a který se prý pokusili zapálit militantní Židé. Jméno pochází z arabského El-Tabega, což byla vlastně zkomolenina řeckého jména Heptapegon, čili „Pramen sedmi“. Je ztotožňován s biblickými jmény Magadan čili „Vody štěstí“ (Matouš 15.39) nebo Dalmanutha „Místo Jeho pobytu“ (Marek 8.10). Což je trošku problém. Obě tato jména jsou totiž v bibli vzpomenuta ve spojení s druhým zázrakem rozmnožení chleba. Ovšem s tím, že na tato místa Kristus odešel PO vykonání onoho zázraku.  „Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan“ (Matouš 15.39) nebo „Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských“ (Marek 8.10). Z toho se dá vyčíst jen jedno – druhé rozmnožení chlebů se tedy v Taghbě nemohlo odehrát, očividně se druhý zázrak odehrál na druhém, tedy východním břehu jezera. Kde se ale odehrálo ono první, známější? Nikde kromě v evangeliu Lukášovu se místo prvního zázraku neuvádí. Lukášův údaj – tedy Betsaida – z nějakého důvodu není akceptován. Zřejmě rozhodlo, že Taghba byla poutním místem křesťanů z Kafarnaa a okolo roku 350 zde byl postaven první poutní kostel. Je možné, že z iniciativy císařovny matky Heleny, které zřejmě bylo toto místo při její návštěvě Kafarnaa ukázáno a určeno za místo zázraku. Tradice byla silnější než slova evangelia! Na fundamentech tohoto prvního kostela byl okolo roku 480 postaven chrám byzantský, který neušel zhoubě v roce 614. V roce 1932 byly jeho trosky včetně neporušených raně křesťanských mozaik vykopány týmem pátera Andrease Madera a v letech 1980 – 1982 byl zde postaven nový kostel architekty Antonen Goergenem a Fritzem Baumanem z Kolína nad Rýnem. Takže dnes je to oficiálně místo, kde se stalo následovné:

„Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat.“ Když to zjistili, řekli: „Pět a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všechny rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů a ryb.“ (Marek 6, 35 – 44).

               První svůj zázrak učinil Kristus trošku nerad a z přinucení, ale kdo by už odepřel prosbu své vlastní matky? Bylo to v Káně, v blízkosti Nazareta, kde žil.

DSC_0189

Tento zázrak, který je jedním z nejpopulárnějších, se stal i tématem divadelních her – nezapomenu na představení Divadla na provázku – bylo úžasné. Popisován je jen v Janovi, protože vlastně s Kristovou misí nemá co do činění. Ostatní evangelisté o tomto zázraku nic nevědí. Dnes stojí v Káně Galilejské na místě onoho zázraku katolický kostel z roku 1883, a v podzemní kryptě přechovávají kamennou nádobu na víno, která je opravdu z prvního století našeho letopočtu a  vejde se do ní dvě stě litrů vína. Z kamene vyráběli tyto nádoby proto, aby v nich víno zůstávalo chladné.

DSC_0196

Chceme tedy věřit, že je to nádoba původní, pod kostelem jsou i vykopávky domu z prvního století, kde se měla ona vzpomínaná svatba odehrát. Ortodoxní křesťané mají opět jednou jiný názor a jejich kostel stojí na místě, kde měl stát „Nathanelův dům“. Samozřejmě je hned vedle kostela suvenýrový obchod, kde můžete víno koupit – buď sladké, jaké se pilo za Kristových časů, nebo suché, jaké se pije dnes – zejména pokud vás pálí po sladkém žáha jako mne. Ovšem protože obchodník je Palestinec, izraelskými šekely se mu nezavděčíte – a to přesto, že Kana je na území Izraele.

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka, na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ (Jan 2,1-4)

               Co by byla pouť do svaté země bez návštěvy Nazareta? Místa, kde panna Maria počala, kde ji navštívil archanděl Gabriel a kde po návratu z Egypta žil Ježíš u svého otčíma Josefa a učil se řemeslu tesaře. Nazaret je dnes město o devadesáti tisících obyvatelích, žijí zde skoro výhradně Palestinci. To je dáno tím, že se ve válce 1948 stal útočištěm Arabů utíkajících z okolních vesnic. Do roku 1948 měl údajně jen okolo 1500 obyvatel. Zde žijící Palestinci mají samozřejmě izraelské občanství, nápisy na stěnách ale stále upozorňují na to, že se skutečnými Izraelci necítí. Kostely „Zvěstování panny Marie“ jsou opět dva. Je to dáno rozdílnou interpretací ortodoxních a katolických křesťanů, kde archanděl Gabriel Marii navštívil. Podle pravoslavných to bylo u pramene, kde chodila pro vodu, a proto na všech pravoslavných ikonách je mezi Marií a andělem pramen vody. Katolíci jsou přesvědčeni, že to bylo u ní doma a tomu odpovídají i příslušná zobrazení, od ikon až po obrazy Leonarda da Vinciho či Sandra Boticelliho. Proto stojí ortodoxní kostel nad pramenem a katolický kostel nad údajným Mariiným domem. Praktické na tom je, že se obě církve nepřou o pozemek. Ale jak k tomu sporu vůbec došlo?

Zvěstováním se zabývá pouze jediné evangelium a to je Lukášovo.  Ten ovšem píše: Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef z roku Davidova, jméno té panny bylo Marie.“ (Lukáš 1, 26 – 27) Lukáš tedy konkrétní místo vůbec neřeší. Musíme opět jednou k apokryfům, tedy evangeliím sice oficiálně neuznaným, majícím ale velký vliv na křesťanskou tradici. A v Proevangeliu Jakubově, které je především oslavou Panny Marie, se píše (omlouvám se za můj nedokonalý překlad, ale nenašel jsem český originál tohoto textu):  A vzala džbán a šla z domu pro vodu. A hleď, prohovořil k ní hlas: „Buď pozdravena Milostiplná! Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami.“ A ona se podívala doprava i doleva, odkud by tento hlas mohl přicházet. A začala se chvět. Šla domů do svého domu a postavila džbán. Pak vzala purpur a posadila se na svou židli a přitáhla ji k přeslici. A hle, anděl páně předstoupil před ni a řekl:“

Jak vidíme, text tohoto vlastně zavrženého textu se dostal dokonce do modlitby „Zdrávas Maria“, která je jednou ze základních a nejčastějších modliteb vůbec.

Jde tedy o to, zda je za zvěstování považován onen hlas, který přiměl Marii k návratu domů nebo samotné zjevení Gabriela přinášejícího důležitou, nicméně pro zasnoubenou pannu problematickou novinu.

Ortodoxní kostel stojí tedy nad pramenem. Je milý, obklopený ikonami se znázorněním panny Marie, v jeho nitru jsou samozřejmě zobrazeni světci ortodoxní církve, a když má člověk štěstí jako my, že tam právě probíhá mše, je zpěv, který pravoslavnou mši provází, krásnou kulisou k poznání toho svatého místa.

DSC_0218

Ke katolickému kostelu vede poměrně dlouhá cesta. Marie se tedy s vodou dost nachodila. Na rozdíl od kostela ortodoxního se jedná o velkolepou monumentální stavbu. Její základní kámen položil papež Jan XXIII. v roce 1959 na své poutní cestě do Svaté země, vysvěcena byla o pět let později papežem Pavlem VI. Při té příležitosti došlo i k ekumenickému setkání a smíru papeže s jeruzalémským patriarchou. Chrám má nádhernou moderní fasádu se znázorněním Panny Marie a archanděla Gabriela a pod nimi pak symboly evangelistů i čtyř živlů.

DSC_0233

Bronzové hlavní dveře znázorňují život Kristův, na vedlejším vchodu vpravo jsou výjevy ze starého Zákona od Adama a Evy až po obětování Izáka, dveře vlevo, kterými se do chrámu vstupuje, jsou věnovány králi Davidovi. Chrám sám je moderní s nádhernými skleněnými okny – dar z Horního Rakouska a s kaplí nad zbytky starověkého domu, kde je na oltáři latinský nápis „Verbum caro hic factum est“ – „A slovo se stalo skutkem.“ Kostel je postaven podle tradičního románského zvyku na dvou poschodích – Dolní a horní kostel, přičemž ten horní je větší. Na zdech v kostele ale i na zdi, která chrám obklopuje, jsou vyobrazení Panny Marie, které věnovaly jednotlivé země. Slováci mají vlastní obraz, což člověk pochopí, když objeví obraz, který věnoval ještě společný stát Československo – zde je nápis „Maria Regina Bohemie et Moravie“, čili královna Čech a Moravy – na Slovensko se tehdy zřejmě zapomnělo.  Anebo byl obraz skutečně darován až po rozdělení republiky a někdo ho opatřil chybným popisem.

DSC_0275

V bezprostřední blízkosti Chrámu zvěstování je Chrám svatého Josefa, údajně nad fundamenty jeho dílny – postaven byl v roce 1914 německými architekty nad zbytky křižáckého kostela z dvanáctého století.  Její fundamenty se nacházejí v podzemí stejně jako křtitelnice z byzantské doby – znovu to tedy byla byzantská tradice, která určila místo, kde měl Josef vykonávat své tesařské povolání.

S Nazaretem opustíme Galileu a v dalším pokračování návštěvy svatých míst se chci přesunout do Jeruzaléma a Betléma, kde se život Kristův začal i skončil.

Doufám, že mi čtenáři odpustí týdenní pausu v líčení Izraele, ale defenestrace je defenestrace a nenapsat nic k jejímu čtyřsetletému jubileu – to prostě nejde.

Svatá země

Jsou věci, které by člověk měl aspoň jednou v životě zažít, tentokrát bez důrazu na slovo jednou. Od nepaměti cestují poutníci do Svaté země, aby prožili na vlastní kůži mystérium vzniku naší víry a církve, dělávali to po tisíciletí a mnohdy s nasazením vlastního života.

Dnes je to už snadné, pokud se Netanjahu nechytne s Iránci za vlasy, (což se bohužel právě předevčírem stalo) tak se snad tak brzy ve Svaté zemi střílet nebude, ale protože není nic jistého, rozhodli jsme se pouť neodkládat a vydali jsme se do Izraele už letos. A jak vidno, bylo to správné rozhodnutí, páni Trump a Netanjahu dokážou turisty dokonale odradit.

Protože jsem akci plánoval já a nesl jsem tedy za všechny případné nezdary komplikace a nepříjemnosti plnou zodpovědnost, rozhodl jsem se nic neponechat náhodě. A to byla chyba.

  • Protože mě sousedi, kteří byli v Izraeli minulý rok, varovali před izraelskými hotely s tím, že jejich hvězdičkové označení neodpovídá tomu středoevropskému, rozhodl jsem si připlatit za lepší hotel. Následkem toho jsme se s manželkou ocitli v 43 – členné skupině důchodců, kde jsme představovali bezmála nejmladší element. Když nás náš průvodce důrazně upozorňoval na to, aby si nikdo nezapomněl v koupelně zuby, pochopil jsem, že možná nejsem v úplně správné skupině. Skupina, která cestovala se stejnou cestovkou, ale lepší hotely si nepřiplatila, byla patnáctičlenná, mladá a veselá a měla dokonce i lepšího průvodce. Dobrá, možná bych tam vypadal jako pedagogický dozor, ale mezi mladými okřívám. V rámci naší skupiny se mi to nepodařilo. Někteří zapomínali a ptali se tedy stále na to samé, jiní neslyšeli – se stejným efektem. Jeden měl obsedantní neurózu, kdy chtěl vidět „izraelská ilegální sídliště“ a viděl je v každé arabské vesnici, čímž našeho průvodce přiváděl k šílenství. Pak jsme konečně jeli kolem celé řady takových sídlišť v údolí Jordánu, čehož si nevšiml a poté, co jsme odbočili na Betlém, zopakoval svou otázku, kde jsou ta ilegální sídliště, čímž přivedl našeho průvodce na hranici srdečního infarktu. Dvě dámy byly nejen už postarší, ale i hodně objemné a málo pohyblivé. Už v Akku, kde byla naše první zastávka, se jedna ztratila, protože nestačila skupině. V Caesarei se ztratila ta druhá a náš průvodce definitivně ztratil nervy. Byl div, že jsme se vrátili všichni.
  • Protože vím, že Američané hodlají u příležitosti sedmdesátého výročí provolání státu Izrael přeložit své velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, dají se k tomuto datu očekávat velké nepokoje. Proto jsem úmyslně volil termín výletu na duben, kdy budou Palestinci teprve sbírat síly k protestům. Demonstrace v pásmu Gazy turisty přímo nezasahují, slzný plyn v chrámovém okrsku ano. Jaké bylo mé překvapení, když den po našem příjezdu slavil Izrael 70 let svého založení. Nechápal jsem. Znovu jsem googloval, tam trvali na patnáctém květnu. Náš průvodce mně tento rozpor nebyl schopen vysvětlit – později jsem pochopil, že to nebyla jediná věc, kde byl vedle. Až o den později jsem zjistil, že Židé slaví podle svého – tedy lunárního – kalendáře a založení státu připadá na pátý den osmého židovského měsíce. Což bylo letos 19 dubna. Ještě že to Amíci nevědí!

20180425_110459

 

Měl jsem určité obavy z košer kuchyně a ze sabatu. Jídlo bylo pro mne velmi příjemným překvapením. Samozřejmě nenajdete v jídelníčku žádné vepřové či králičí maso a mořské plody jsou taky tabu. Bůh dovolil Židům jíst jen to, co má na nohou dva prsty, čili vlastně jen dvoukopytníky, což je hovězí dobytek, ovce a kozy. Ryby jsou povoleny, proč nejsou sepie, mušle či robotničky košer, se mi nepodařilo zjistit. Samozřejmě se nesmí potkat mléko a mléčné výrobky s masem, což zdůvodňují Židé větou z knihy Levi „nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.“ V praxi to znamená, že jestliže jsou k snídani sýry, šunku, třeba i hovězí zde nenajdete – dokonce ani drůbeží, i když ptáci mléko nemají. V dobách Kristových nebyli Galilejci považováni za pravé Židy a to nejen kvůli jejich specifickému dialektu, ale i proto, že jedli slepici ve smetanové omáčce. Jejich argumenty, že slepice mléko nemá, nezabíraly ani tehdy. Diskutovat o tom je tedy zbytečné. Ostatně, košer přípravou se maso stává neuvěřitelně jemným a chutným. Ještě nikdy jsem nejedl tak měkké hovězí, doslova se rozplývalo na jazyku. Drůbež chutnala podobně skvěle. Důvodem je zřejmě fakt, že maso musí být zcela zbaveno krve. Nejen, že se zvíře musí nechat vykrvácet, ale pak jsou vypreparovány všechny krevní cévy a poté je maso naloženo do speciálního solného nálevu, aby tento vytáhl z masa i zbytek krve. Zákaz jezení krve je v bibli na nejméně pěti místech – ostatně o tyto věty se opírá víra Svědků Jehovových. Košer kuchyně mě tedy opravdu mile překvapila.

Horší to bylo se sabatem. V pátek večer nás z jídelny vyhnali klimatizací nastavenou na nějakých patnáct, možná i dvanáct stupňů – sabat začíná v pátek se západem slunce a my jsme chtěli nejen jíst, ale i u skleničky vína po jídle diskutovat. To bylo prostě nepřípustné, sabat volal. V sobotu ráno jsme na stole i pod stolem našli zbytky z páteční večeře, protože se samozřejmě neuklízelo a toaster nefungoval. Byl zakrytý utěrkou, a když si jedna dáma z naší skupiny chtěl toast udělat, byla důrazně upozorněna, že i toaster musí dodržovat sabat.  Hlavně pozor na sabatové výtahy. To jsou speciální značené výtahy v hotelech. Stisknutí knoflíku ve výtahu je totiž pro ortodoxního Žida pregnantním narušením zákazu pracovat. Proto tento výtah zastavuje na každém poschodí a stojí zde celou minutu, aby lidé mohli nastoupit i vystoupit. Zato je radost jezdit v sobotu po izraelských cestách. Jsou totiž prázdné. Písmo povoluje Židovi vzdálit se v sobotu z domu jen k nejbližší synagoze k modlitbě a to zvládají pěšky.

Zajímavé je řešení víkendu. Židé mají dnem pracovního klidu sobotu, muslimové pátek. Na většině území se tedy drží víkend v pátek a sobotu. Jsou ovšem území, kde žijí vedle Židů i křesťané. Tam je víkend v sobotu a v neděli. Nejhorší je to například v Betlémě, kde vedle sebe žijí muslimové a křesťané. Ti mají víkend v pátek a v neděli, pokud chtějí mít delší volno, musí si vzít v sobotu dovolenou.

Oficiálním jazykem v Izraeli je hebrejština a arabština, takže všechny nápisy jsou trojjazyčné. Tedy skoro všechny – na těch, které se týkají parkování, angličtina chybí – prostě past na odvážné turisty, kteří by chtěli cestovat po Izraeli ve vlastním vozidle. A samozřejmě v palestinských oblastech (i v Izraeli samotném) jsou nápisy jen v arabštině, navzdory všem předpisům. A je to úřady tolerováno.

DSC_0076

Cestovali jsme s palestinskou cestovkou. Což jsme samozřejmě v Rakousku nevěděli, náš organizátor to v nabídce neuvedl. I když mi mohlo být nápadné, že máme trávit 4 noci v Betlémě, tedy na palestinském území. Ale s tím jsem neměl problém. Spíše s naším průvodcem. Výhodou bylo, že pracoval i v sobotu. Tam ovšem výhody končily.

Když nás na letišti pozdravil zoufalým zvoláním: „Kolik vás je?“ důvěra v jeho osobu značně poklesla hned při prvním kontaktu. Měl jsem pocit, že to měl vědět spíš on, než my. Bohužel důvěru už nedokázal získat zpět. Náš Šibli (což prý v arabštině znamená „lvíče“)  byl sice velmi milý a měl s naší skupinou, jak už jsem uvedl, podstatné organizační problémy, které s vypětím všech sil zvládal, měl ovšem nemalé vědomostní rezervy. A to nejen v botanice, ale především v historii.

Že udělal Pompea císařem a přisoudil mu Vespasiánův výrok, že „peníze nesmrdí“ jsem ještě jakžtakž přežil, jakož i fakt že si Makabejské spletl s Bar Kochbou. Stejně tak jsem přetrpěl i jeho permanentní tvrzení, že císař Konstantin se svou matkou Helenou navštívil na poutní cestě svatou zemi, vyhlásil roku 324 (kde přišel k tomuto letopočtu jsem při nejlepší vůli nezjistil, toho roku se nestalo vůbec nic) křesťanství za státní náboženství a tím začala byzantská éra. (Pro upřesnění, císař Konstantin v Milánském ediktu z roku 311 povolil křesťanům vyznávat jejich náboženství, sám se ale křesťanem nikdy nestal. Oficiálním státním náboženstvím se křesťanství stalo až v roce 380 ediktem císaře Theodosia a byzantská éra začíná až rozdělením Římské říše na Západořímskou a Východořímskou v roce 395). To všechno jsem tiše strávil, ale jeho prohlášení, že za druhé světové války vyhnali Britové Němce z jejich kolonie v Haifě jako nácky a oni pak odešli na Maltu a založili tam řád německých rytířů, bylo už hodně přes práh bolesti. Ale k poutnické cestě troška utrpení patří, koneckonců jde o odpuštění hříchů a tak doufám, že jsem se poté, co jsem se protrpěl výklady našeho Šibliho, aniž bych proti němu použil násilí, vrátil domů bez hříchu. Musím se ale přiznat, že poslední den po cestě do Masady jsem to už opravdu nevydržel, zmocnil jsem se jeho mikrofonu a o králi Herodovi jsem referoval sám. Jak mí čtenáři vědí, je to moje srdeční záležitost, můj román o něm vyšel v roce 1998 (a poté podruhé v roce 2005) a i když jsem už za těch dvacet let mnohé zapomněl, přece jsem jen byl schopen podat o tomto antickém tyranovi kvalifikovanější obraz, než by to zvládl náš milý Šibli. A já jsem si ušetřil jeden srdeční infarkt.

Šibliho němčina nebyla právě na výši – i když ne úplně špatná – s průběhem dne se ale s postupující únavou zhoršovala. Tento fenomén znám z mých rakouských začátků a byl jsem mu ochoten odpustit. Ovšem fakt, že neznal jordánskou vlajku (která se od palestinské liší jen stříbrnou hvězdičkou v černém poli), i když sám tvrdil, že za svou rodinou do Chicaga létá z Ammánu (protože Palestinci ze Západního břehu nesmí používat letiště v Tel Avivu), mě opět poněkud zklamal.

Dobrá nechejme našeho nešťastného průvodce na pokoji, ostatně připravit se na cestu vědomostně jsem mohl už doma a to jsem i udělal – což byl možná ten malér.

DSC_0656

Přemýšlel jsem, proč se lidé o tento kousek země už pět tisíc let téměř bez přestání perou. Ne že by byla škaredá, to ne, má i své určité kouzlo, ale není zde ani ropa, ani zlato, ani jiná nerostná bohatství a život zde znamená patentní boj o každou kapku vody. Jestliže se už příroda ukázala k této zemi nešetrnou, proč mají lidé neodbytné nutkání si to ještě dál  zhoršovat? Jediným vysvětlením je její strategická poloha na spojnici Asie a Afriky a vlastně i Evropy. Kdekdo chtěl tuto křižovatku mít. Ale nikdo nebyl ochoten sem zabudovat dopravní světla.

Prali se tu už Egypťané s Chetity. Bitva u Kadeše mezi Ramsesem II. a Chetity je prvním podrobně dokumentovaným vojenským střetem, který dokazuje důležitost popisu událostí. I když Ramses tehdy jen dokázal zabránit úplnému zničení svého vojska a vybojoval možnost spořádaného ústupu zpět do Egypta, prezentoval tuto bitvu jako epochální vítězství svého vojenského génia a my jsme mu to ochotni ještě i dnes věřit. Chetité o bitvě nic nenapsali, a proto prohráli.

Jenže pak sem přišli Židé, ty odtud vyhnali Asyřané a poté Babyloňané, ale oni se vždycky dokázali vrátit a kladli odpor i Řekům, kteří sem přišli s Alexandrem Makedonským. Jestliže se tehdy na celém světě rozšířil vliv helenismu jako tehdejšího nejvyššího stupně lidské kultury, jen jeden jediný národ se zarputile tomuto trendu bránil a nenechal se helenizovat za žádnou cenu. A to byl právě ten maličký židovský nárůdek, který trval na svém jediném Bohu a na zákazu zobrazování lidí a na předpisech v jídle, svátcích atd, atd. Lezli tím vládnoucím řeckým Seleukovcům pořádně na nervy, ale když se tito rozhodli řešit tento nesmyslný barbarský odpor silou, narazili. Pod vedením bratrů Makabejských dokázali Židé své nepřátele porazit a vybojovat si nezávislost, která ale trvala jen do té doby, než sem přišli Římané. V roce 70 n. l. padl Jeruzalém a boží chrám, zbudovaný obrovským nákladem Herodem Velikým, byl srovnán se zemí. Když se pak Židé ani poté nepoučili a opět proti římské nadvládě a pokusům je helenizovat na římský způsob povstali pod vedení Bar Kochby, povolily císaři Hadriánovi nervy. Zakázal Židům nadále pobývat na území Palestiny a rozehnal se do diaspory, kde zůstali bezmála dva tisíce let. Bez Židů se území podařilo úspěšně helenizovat a začlenit do římského a později do byzantského správního systému. Než sem vpadli v roce 614 Peršané a zem včetně všech kostelů (tedy skoro všech, ale k tomu se dostaneme později) spálili na popel. Byzantinci nakonec dokázali tuto válku s Persií v roce 628 po 26 letech bojů vyhrát, vyčerpalo je to ale natolik, že nedokázali vzdorovat kočovným Arabům, kteří se náhle vynořili z pouští Arabského poloostrova sjednocení novou vírou – islámem. Roku 635 jim podlehli v bitvě u Jarmúku a Palestina se stala na dalších bezmála pět set let arabskou. Než sem v roce 1099 vtrhli křižáci první křížové výpravy, aby osvobodili svatá místa z moci muslimů. Tehdy už měla Palestina symbolický význam a ten si podržela dodnes. Křižáci zde vytvořili své království, v roce 1291 ale Palestinu definitivně vyklidili a odevzdali ji egyptským Mamelukům, které zase odtud vyhnal v roce 1527 císař Sulejman Nádherný. Palestina se stala tureckou. Ani Napoleonovo tažení, které skončilo neslavně pod hradbami města Akka na tom nemohl nic změnit, teprve první světová válka, ve které se Turci přidali na nesprávnou stranu, znamenala rozhodující zlom. Arabi pod vedením britského plukovníka Lawrence povstali proti turecké nadvládě, protože dostali slib samostatnosti pro všechny arabské národy (nebo kmeny, pokud Araby považujeme za jeden národ). Ovšem baron Rotschild, sedící tehdy jako poslanec v britském parlamentu, dokázal získat výjimku pro oblast Palestiny, která se stala britským mandátem. Což umožnilo masové přistěhovalectví Židů, kteří se v rámci nového hnutí – Sionismu, založeného vídeňským Židem Theodorem Herzlem, vraceli do zaslíbené země. Palestina zůstala britským mandátem až do roku 1948, kdy znechucení Britové Palestinu opustili. Starosti, co bude potom, si dělala Společnost národů, a proto odhlasovala už v roce 1947 řešení dvou konfederativních států – arabského a židovského, které měly nažívat v míru a přátelství. Pro toto řešení se velmi angažoval tehdejší československý ministr zahraničí Jan Masaryk, který získal mnoho hlasů. Nepodařilo se mi zjistit, zda se vesnice Kefar Masaryk nedaleko Haify jmenuje po něm nebo po jeho otci, ale zřejmě tento kibuc vznikl ještě před druhou světovou válkou – takže tedy spíše po TGM.

DSC_0008

Arabové toto řešení odmítli a jen co Britové vytáhli paty, napadli Židy pod vedením někdejších německých SS důstojníků ve snaze pokračovat v holocaustu i na území Palestiny. Ale válku prohráli. Němečtí důstojníci měli očividně nemalý problém s arabskou bojovou morálkou. Když zaveleli do útoku německé jednotce, tato se zvedla a zaútočila. Když zaveleli jednotce arabské, zůstávala tato dále vležmo v krytu. Izraelci válku vyhráli a podstatně rozšířili území, které jim UNO původně přiřkla – to je v podstatě dnešní území Izraele. V roce 1967 se tři arabské země připravovaly toto faux paux napravit. Izrael se ale o plánovaném útoku včas dozvěděl, zaútočil o den dřív a nejen že útok odrazil, ale dobyl i západní břeh Jordánu s východním Jeruzalémem, Golanské výšiny a poloostrov Sinaj. V roce 1973 se egyptský prezident Anvar Sadat rozhodl tuto hanbu odčinit a napadl spolu se Syřany a Jordánci Izrael v den největšího židovského svátku Jom Kippur. Ani tentokrát neuspěl. Izrael nakonec uzavřel s Egyptem mír v roce 1978, o dvacet let později i s Jordánskem, se Sýrií nemá mírovou smlouvu dodnes.

Šibli nás samozřejmě o těchto událostech informoval z palestinského úhlu pohledu. Především se o arabském odmítnutí řešení dvou států z roku 1947 ani nezmínil. Izrael podle něj jen vyhnal Palestince z jejich domovů. V roce 1967 to byla samozřejmě nestoudná izraelská bezdůvodná agrese a v roce 1973 by byli Egypťané Izrael zničili a premiérka Golda Meirová plakala při telefonátu s prezidentem Nixonem „Tel Aviv padne“ a pak přišli Američané a přinutili vítězící Araby se stáhnout. Historické knihy hovoří jinou řečí. Protože se Arabům podařilo překvapivým útokem zničit izraelské letectvo už na zemi, byli Židé opravdu ve svízelné situaci a Golda Meierová byla dokonce připravena použít atomové zbraně. Nicméně mobilizace židovské armády proběhla rychleji než si arabští vůdcové dokázali vůbec představit (v den svátku Jom Kippur byly cesty do kasáren logicky volné) a právě strach z atomové války přiměl Američany k masivní finanční podpoře Izraele ve výšce 2,2 miliardy dolarů – především dodali Američané Izraeli nová letadla. Pak už se mohl generál Šaron proslavit překvapivým sebevražedným útokem přes Suezský kanál, který válku rozhodl ve prospěch Izraele.

Arabové se stále staví do pozice oběti. Nejen Palestinci, ale muslimové obecně (s výjimkou Iránců). Za vše může zlý Západ, ten brání spěchům arabského světa. Proto nikdy nemůžou dosáhnout sebereflexe, poznání vlastních chyb a nedostatků, a něco na sobě změnit k lepšímu. Ze Šibliho výkladů toto nastavení přímo sálalo, Židy rozděloval v podstatě jen na špatné a na ty nehorší. Jediný dobrý Žid byl podle něho Jicchak Rabin, ale toho si Židé v roce 1995 sami zastřelili.

20180425_113902

Do jisté míry člověk ale Palestince pochopí, když zemí projíždí.  Stačí projíždět okolo oné osmimetrové stěny, která zemi rozděluje. Samozřejmě může člověk chápat argumentaci Izraele, že se tak chrání před palestinským terorem a tato zeď by byla i legální – kdyby ji Izrael nestavěl z velké části na palestinském území. Bylo pro mě šokující, jak reagoval Šabli, když jsem si chtěl vyfotografovat grafity na palestinské straně zdi. „To nesmíte, tady se nesmí fotit!“

„Fotit se nesmí u hraničního přechodu, tady ale žádný v dohledu není.“

„Ale určitě tu je nějaký policista a potom budete platit vysokou pokutu.“

Samozřejmě tam žádný policista nebyl – koneckonců jsme byli v zóně A v Betlémě – ale Šabliho reakce mi připomněla podobný zážitek z Východního Berlína v roce 1981. Němci měli přímo panický strach se ke zdi jen přiblížit. Jako dnes Palestinci.

DSC_0368

Izraelci jsou samozřejmě mistry provokací. Kromě zdi probíhající z větší části na palestinském území, jsou to ilegální sídliště. Tedy ilegální z hlediska mezinárodního práva, ne z pohledu práva izraelského. Palestinské území Západního břehu Jordánu bylo ve smlouvě mezi Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem rozděleno do tří zón, které měly být postupně předávány do správy Palestincům. V zóně A, to jsou především města jako Ramallah, Jericho či Betlém, mají Palestinci v rukou civilní správu i pořádkové síly (tedy policii, armádu mít nesmějí). V zóně B, která jim měla být předána později a týká se zejména venkova, mají Palestinci správní moc, ne ale bezpečnostní. A zóna C zůstává v izraelské moci. Zde si nesmí žádný Palestinec koupit půdu, Izraelec ale může. A tato zóna C je právě v hraničních oblastech Palestiny, tedy i okolo Jordánu. Vytvoření jednotného území Palestinského státu je tak prostě nemožné a Izraelci to dobře vědí. Proto to i dělají.

DSC_0356

Stejně je to s východním Jeruzalémem. Na konci války 1948 běžela hranice pod hradbami starého města, které celé patřilo k Palestině. Izrael měl nový moderní Západní Jeruzalém (proto je zde i Kneset – izraelský parlament). Když izraelská vojska v roce 1967 východní Jeruzalém dobyla, nežil v něm ani jeden Žid. Právě zde se ale staví nová moderní sídliště pro Židy.  A jestliže nájem za byt v západním Jeruzalému stojí 2000 dolarů měsíčně, což si zejména mladé rodiny nemohou dovolit, ve východním Jeruzalému stojí nájem jen zlomek této sumy. Proto sem odcházejí především mladé židovské rodiny – které mají děti. Dnes žije ve východním Jeruzalému vedle 300 000 Arabů už 150 000 Židů – a tendence stoupá. Během několika desetiletí by mohli mít Izraelci ve Východním Jeruzalému většinu.

Mimochodem přechod u izraelského na palestinské území by člověk poznal i bez oné zdi. Zatímco v Izraeli je až neuvěřitelný pořádek – marně byste pátrali po odhozeném odpadku nebo nedopalku cigarety, po přechodu hranice se už povalují odpadky podél cest, uprostřed vozovky stojí prodavači s kávou a na balkónech se suší prádlo. Prostě orient.

Samozřejmě Izrael dokáže argumentovat srozumitelněji, prostě evropštěji.  Geniálním tahem bylo vyklizení pásma Gazy, kterou celou odevzdali jako zónu A Palestincům a vytlačili odtud 5000 izraelských osadníků. Dnes zde vládne Hamas, střílí na Izrael rakety a Izrael může před celým světem argumentovat  – takhle to vypadá, když ponecháte Palestince, aby si vládli sami – na Západním břehu se drží umírněný Fatah jen díky izraelské podpoře a profituje ze své loajality. Města jako Ramallah nebo Betlém mají jednu z nejvyšších životních úrovní v arabském světě – přesto Židy zarytě nenávidí.

A to očividně i ti Palestinci, kteří žijí na území Izraele a mají izraelské občanství (oficiálně 1,2 milionu lidí, podle Šibliho 2,4 milionu – ovšem Šiblimu jsme věřili vždy dost neradi, nedal si například vymluvit, že obsazené Golanské výšiny mají 18 000 čtverečních kilometrů. Protože celý Izrael má 21 000 km2, nehodlal jsem mu to uvěřit a dobře jsem udělal – je to samozřejmě jen 1800 km2). Tito izraelští občané palestinské národnosti mají všechna práva jako Židé – s jednou výjimkou, nemusí sloužit v armádě. Vojenská služba jinak trvá u mladých Židů tři roky u mužů a dva roky u žen. Viděli jsme jich během naší návštěvy mnoho, zajímavé bylo, že instruktorky při různých školeních byly téměř výhradně ženy – mimochodem jim to v uniformách překvapivě slušelo.

Zajímavým úkazem pro mě bylo, že Palestinci nechtěli přijímat šekely, tedy oficiální platidlo. Ještě jsem to byl ochoten chápat na Západním břehu, kde mají Palestinci opravdové problémy dostat se za zeď do Izraele a proto je zde americký dolar paralelní měnou a neopovrhnou ani eurem.  Ale když platbu v šekelech nechtěl přijmout ani Palestinec (občan židovského státu) v Nazaretu, tedy na území Izraele, šlo to už mimo mé chápání. Argumentace, že tak činí kvůli inflaci, je nesmyslná – šekel je totiž na dolar pevně vázaný a tak nedochází k žádným změnám kurzu. Jedná se tedy o čistě emocionální záležitost.

Emocí je v této zemi víc než dost. Už proto že je tato země posvátná hned pro tři světová monoteistická náboženství – pro Židy, muslimy i křesťany.

V dalším článku příští týden bych se chtěl vydat po stopách Kristových po svatých místech křesťanského náboženství. Kdo má zájem, ať mě zase příští týden navštíví. Ať už proto, že tam ještě nebyl a chce vědět, co by ho tam čekalo nebo proto, aby si osvěžil vzpomínky na vlastní návštěvu. Ten i onen bude vítán a snad ho budu schopen pobavit i poučit.

DSC_0184

 

Tlumočník

               Jde o naprosto potřebnou funkci. Odkdy pán Bůh vymyslel jeden ze svých nejlepších žertů se spletením jazyků pod babylónskou věží (i když tenhle žert nedokáže držet krok s mnohem lepšími a drsnějšími, jako bylo například vložení prostaty do mužova těla – kdyby se byl tehdy při tvoření poradil s jakýmkoliv instalatérem, byl by mu tento určitě řekl, že něco takového se na odtok zabudovat prostě nesmí – jenže tehdy asi ještě instalatéři nebyli) lidi si prostě nerozumí. Jsou ale osoby ovládající více jazyků a ochotné v té hrozné spleti, potencované současnou globalizací, pomoci. Většinou ovšem za peníze. A ne za málo. Především v čase uprchlické krize si každý, kdo měl povolení překládat z arabštiny, vydělal slušný balík. Byli i takoví, kteří to povolení měli, aniž by arabsky uměli, ale to už je jiná kapitola. Aby tomu náš zaměstnavatel předešel, sepsal si seznam lékařů, kteří ovládají jiný než německý jazyk (angličtina se nepočítá) a potom je volají, když někde onemocní jejich krajan. Moje manželka má tu čest na grazské klinice častěji, ať už při úrazech automobilových či lyžařských anebo při tlumočení problémů Róma se zlomeninou lícní kosti „Tak znate pani doktorka, tak sme sa popili a potom sa pobili a už to aj bolo.“

Někdy je to funkce hodně potřebná, když přivezli na kliniku pana Jelínka s rozdrcenýma nohama po automobilovém úrazu či když na Stolzalpe přivezli holčičku Janouchovou s otřesem mozku. Když na takového člověka v těžké krizové situaci promluví krajan, je mu hned lépe – neřkuli, je-li to dítě. A člověk se cítí být užitečný.

Jednou k nám přišel na Stolzalpe čínský kolega na stáž. K úžasu všech neuměl ani slovo německy či anglicky. Hovořil pouze čínsky a byl s tím naprosto spokojený. Rakouští ortopedi ne. Nakonec našli řešení. V Murau byla tehdy ještě čínská restaurace. Zaktivovali tedy jejího majitele a ten dorazil do nemocnice a posléze i na operační sály a překládal krajanovi, co mu rakouští lékaři říkali. Tedy aspoň v to všichni doufali, kontrolovat se to nedalo. Nakolik se čínský kuchař vyznal v odborné ortopedické terminologii, bylo víc než sporné.

Já jsem mohl excelovat, když na Stolzalpe jezdili Rusové z okolí Omska nechat si implantovat kyčelní protézy, teď ve Wagně se nacházím na průjezdu českého národa na dovolenou do Chorvatska, kdy každou chvíli někomu přijde po cestě zle a zastaví se v poslední rakouské nemocnici, než překročí hranici do někdejší Jugoslávie. A samozřejmě jsou tu i dálkoví řidiči, ať už Řekové, Bulhaři, Poláci či Chorvati, nějak to jde vždycky.

Můj problém je v tom, že umím z každého jazyka trošku, někdy víc, někdy méně, dokonale neovládám ale ani jeden – už ani tu češtinu vlastně ne. Pivo či víno si ale umím objednat téměř ve všech evropských jazycích (což jsem už mnohokrát využil) a stejně tak skoro ve všech evropských jazycích (a dokonce i v čínštině) umím vyznat lásku (což jsem ještě nevyužil nikdy a zřejmě se mi to už ani nepoštěstí. Takové znalosti se řadí do kategorie „nepotřebné vědomosti“ a tvoří v mozku balast, který zabírá místo, kterého se ale nedokážete zbavit). Už ale i tak kusé znalosti několika vět v rozdílných jazycích mi přinesly pověst jazykového génia a nikdy jsem nezklamal sestřičky z oddělení tak, jako když jsem nerozuměl pacientce z Pákistánu, hovořící pouze místním dialektem.

„Vy jste jí opravdu nerozuměl?“ žasla sestra na vizitě. „My jsme myslely, že ovládáte všechny jazyky.“

Ne, neovládám. Dokážu se sice domluvit s řadou cizinců, hovořícími některým slovanským jazykem, lidmi hovořícími německy, anglicky (pokud je to angličtina originál a ne arabská, čínská nebo japonská) či italsky ( při italštině totiž v podstatě stačí ruce a nohy, protože ty tvoří 60 procent italské slovní zásoby), nikoliv ovšem maďarsky, turecky, či čínsky. A i při oněch jazycích, v nichž jsem jakž takž honěný, může bez tlumočníka docházet k nedorozuměním.

Ruský pacient z Čečenska mi vysvětloval své problémy se stolicí a opakoval, že si už vícekrát zavedl do konečníku „sviečku“.  To mne vyvádělo opakovaně do rozpaků, protože jeho sexuální praktiky mne opravdu až tak do detailu nezajímaly. Musel jsem sáhnout hodně hluboko do mých znalostí východoslovanského jazyka, než mi došlo, že „sviečka“ znamená v ruštině čípek.

Proto je lepší čas od času využít služby tlumočníka. Má to ovšem své záludnosti. V roce 1992, ještě před volbami, které rozhodly o definitivním rozdělení Československa na dva samostatné státy, jsem vedl delegaci města Poprad a Vysokých Tater do Albervillu. Poprad se hlásil do soutěže o vypsání zimních olympijských her, a my jsme si jeli k Francouzům pro „know how“.  Byl to velmi milý výlet se skvělou stravou a bohatým programem – mimo jiné s přijetím u starosty Albervillu. Protože z francouzštiny umím pouze čtyři věty  – a sice omluvit se, že neumím francouzsky, objednat pivo či víno, vyznat lásku a koupit elastické kalhoty pro děti (protože jsem tehdy dostal od manželky takový úkol), použil jsem při své projevu na allbervillské radnici služby tlumočnice, netušíc, že je příslušnicí Slovenské národní strany. Sice, když jsem hovořil o Československu, novém federativním uspořádání vztahů mezi jeho národy a o prezidentovi Havlovi, nějak jsem nedokázal tato slova ve francouzském překladu tlumočnice odhalit, netušil jsem ale ještě pořád nic zlého. Pak přišel večer a my jsme seděli u společného stolu, tlumočnice vedle mne, protože jsem její služby nadále potřeboval. Pak jsem ale uviděl číšníka a použil jednu z mých čtyř vět, které ovládám: „Garcon, un bouteille de vin rouge, s´il vous plait!“ V tom okamžiku tlumočnice zbledla jako smrt a já jsem se obával, že budu muset v příští sekundě použít mé medicínské schopnosti při její reanimaci. Od toho okamžiku mne pozorovala s velkou nedůvěrou a při překladu mých vět mne pozorovala po očku a překládala hodně pomaleji než předtím.  Záhadu mi pomohla vyřešit druhý den ráno jedna dáma z delegace Vysokých Tater, Češka ovládající francouzštinu. „Pane doktore, kdybyste věděl, co ona tomu starostovi povídala!“ Nevěděl. Ona si ale od okamžiku, kdy jsem si objednal onu láhev červeného vína, myslela, že vím, a že je ona už vlastně nezaměstnaná. Nechal jsem ji v tom přesvědčení až do konce našeho pobytu – byl jsem hodně zlý? Problém se vyřešil sám tím, že pan Mečiar vyhrál volby. Nemusela jít tedy ona, ale já.

Tlumočník by měl ovšem ovládat jazyk na patřičné úrovni, aby nedocházelo k nedorozuměním. Sloužil jsem – už v Rakousku – s mladou kolegyní jménem Babčicky. Byla to atraktivní mladá dáma, připomínající některými rysy tváře Angelinu Jolie, a se sexappealem, o nějž se mohla opřít. Ve věcech medicínských šikovná, samostatná a angažovaná. V noci, aby pana oberarzta při častém vstávání netrefil šlak a ona ho pak nemusela léčit, zvládala pacienty většinou samostatně a volala o pomoc jen v nejvyšší nouzi.

Možná právě proto si ji osud vyvolil pro následnou historku. O půl páté ráno se před ambulancí objevili dva Poláci. Když se paní doktorka objevila a na jejím štítku si přečetli jméno Babcicky, polští páni ožili a spustili na ni polsky. Kolegyně sice má polské předky a atraktivní slovanské tělesné tvary, tito předkové ale přivandrovali do Rakouska ještě za císaře pána. Její znalosti polštiny jsou ted nulové. Když návštěvníkům řekla, že polsky nerozumí, znejistěli a ke slovu přišel tlumočník, jenž doprovázel postiženého pacienta. Zamyslel se a pravil: „Frau Doktor, wissen Sie, mein Freund hat Probleme mit seinem Schwanz“. (Paní doktorko, víte, můj přítel má problémy se svým ptákem.) To byl okamžik, kdy i jinak samostatně pracující kolegyně Babčicky sáhla po telefonu a přivolala si pana oberarzta – tedy mne – na pomoc.

Mimochodem, ten pacient měl zástavu močení při zvětšené prostatě, právě onen jeden z nejlepších božích žertů při tvoření člověka, jehož vtipnost ale postižení nedokážou tak úplně docenit.

Morálka v ohrožení a její hrobníci

Melanie Trump přišla na pohřeb někdejší americké první dámy Barbary Bush sama bez manžela. Neměl čas uctít památku předchůdkyně jeho ženy, která proslula svou angažovaností v charitativní oblasti, protože hrál golf. Není divu, že Barbařin manžel George H.W.Bush skončil krátce nato na jednotce intenzivní péče.

Prezident Zeman chyběl na pohřbu kardinála Berana. Musel navštívit sněm komunistické strany, strany, která byla zodpovědná za pronásledování katolických kněží včetně kardinála Berana (který dostal jako mučedník po své smrti privilegium být pochován v chrámu svatého Petra v Římě, což jinak přináleží jen papežům). Současná komunistická strana se ostatně hrdě hlásí k odkazu svých předchůdců, kteří se těchto zločinů dopouštěli a i díky tomu (ale i proto, že její voliči přebíhají k Tomiovi Okamurovi) klesla blízko k hranici vstupu d parlamentu. Přesto považoval prezident Zeman za důležitější než uctít si památku kardinála Berana, uctít svou přítomností tuto stranu.

O slušném chování se nedá tedy hovořit. Pan Jiří Guth Jarkovský by se obracel v hrobě. Pro ty, kdo tuto postavu českých dějin neznají: Tento maják pravidel slušného chování se narodil v prostých poměrech, stal se ale nejlepším znalcem protokolů a pravidel slušného chování v Česku, takže byl dokonce prvním prezidentem českého olympijského výboru a zakládajícím členem mezinárodního olympijského výboru. Aniž by někdy sportoval. Tehdy šlo jen o to, že se člověk musel umět slušně chovat. Guth Jarkovský napsal knihu „Společenský katechismus“ kde se zabývá chováním lidí od podání ruky či správného úsměvu až po organizování svatby či účasti na honu. Šlo mu jen o jediné. Aby Češi, jejichž společenský život, jak sám napsal v úvodu své knihy, byl teprve v plenkách, nedělali ve společnosti ostudu a nebyli tedy pro smích. Chovat se slušně bylo tehdy podmínkou společenského úspěchu a úcty.

Dnes už to neplatí.

Samozřejmě se pravidla slušného chování z doby Gutha Jarkovského hodně rozvolnila, přesto by měly zůstat aspoň jejich základy nedotknutelné. A to je úcta k člověku, především úcta k jeho dílu. Mezi povinnosti politiků patřila účast na pohřbech lidí, kteří pro národ, který reprezentují, něco udělali. To platí jak pro kardinála Berana, tak i pro Barbaru Bush.

Prezidenti obou států ale nepovažovali vzdání úcty svým velkým krajanům na potřebné.

Člověk se musí ptát, jak je něco takového možné. Jak si představitel státu může dovolit takové chování? Odpověď je prostá. Politik si může dovolit všechno, co mu neškodí u jeho voličů, tedy co neohrožuje jeho znovuzvolení, případně volební preference jeho strany.  A tady jsme u jádra problému. Skalní voliči obou těchto prezidentů, které jsem jmenoval, takové chování nejen neodsuzují, ale dokonce ho posuzují jako „cool.“  Chování pánů Trumpa a Zemana tedy není jen známku jejich morálních deficitů, ale morálního propadu celé společnosti.

A to je něco, co ohrožuje naši společnost v jejím samotném základu. Morálka, jak psal Tomáš Sedláček, byla nedílnou součástí světové ekonomiky po dlouhých čtyři tisíce let. Právě to dělalo svět stabilním, bez ohledu na různé excesy a války. Po každé katastrofě se lidé vraceli zpět ke kořenům, k jistotám a jednu z nich byla i morální pravidla fungování společnosti. Jakmile politici, za kterými se houfoval národ, opustili tato pravidla, směřovalo lidstvo k další katastrofě. Stačí vzpomenout Adolfa Hitlera, ten to taky se slušností nikdy nepřeháněl.

V parlamentech na celém světě se množí vulgární urážky, nadávky a občas i pěstní výměny názorů. V podstatě tomu bylo tak vždycky, komunisty zbili a vyhodili z československého parlamentu poté, co Klement Gottwald sdělil přítomným poslancům, že se do Moskvy jezdí učit, jak jim zakroutit krkem. Že komunisté na slušnost nikdy nekladli velký důraz, není třeba dvakrát připomínat, ale i nešťastná Marta Gotwaldová se snažila zoufale (i když s velmi omezeným úspěchem) napodobovat paní Benešovou, protože obdivovala její chování a s ním spojený šarm. Prezident Zeman sráží politické chování úmyslně na úroveň čtvrté cenové skupiny a netají se tím – hrdě se hlásí k tomu, že to jsou jeho voliči. Problém je jinde. Tím, že se prezident přizpůsobuje svým chováním těmto lidem, často agresivním opilcům, a nadbíhá jim způsobem svého vyjadřování či svými činy, dělá jejich chování jakoby přijatelné a kryje jim záda. „Když se tak může chovat prezident, proč bychom nemohli my“?  Proto je vliv prezidenta na morálku národa devastující – protože ať chce nebo ne, je pro své občany určitým symbolem a vzorem.

Samozřejmě k rozvolnění morálky přispívají i veřejné sdělovací prostředky. V časech J.F.Kennedyho bylo nemyslitelné, aby noviny psaly o jeho sexuálních výstřelcích, protože by pobouření čtenáři takové noviny nekupovali. Prezident byl tehdy nekritizovatelný, lidé na něm chtěli vidět jen to dobré, aby je samotné dělal lepšími. O třicet let později přivedl Billa Clintona bezmála k pádu fakt, že měl orální sex s praktikantkou a kouřil doutník, s kterým ona předtím masturbovala. Zda se tím novináři pasovali do role ochránců morálky, či se jen hnali za senzací, která zvýšila prodejnost jejich novin, je celkem jednoduchá otázka. Lidé ovšem chtěli tentokrát slyšet o slabostech svého prezidenta, aby mohli ospravedlnit své vlastní slabosti a nemuseli se měnit.

Chápání morálky se tedy otočilo o sto osmdesát stupňů, už žádná touha po zlepšování, ale ospravedlnění vlastních slabostí. A spokojenost, která je vždy brzdou pokroku. A vývoj se nezastavil.

Od devadesátých let předali politici svou reálnou moc finančním trhům, vzdali se moci a přenechali ji penězům.  Peníze, jak víme, žádnou morálku nemají. Úspěch se hodnotí pouze čísly, není divu, že se tedy právě podnikatel Trump, jehož bezohlednost v businessu je známá, chová tak, jak se chová. Jenže peníze jsou sypké jako písek, dům ani stát se na nich stavět nedá. Z nich se žádný základní kámen nevytvoří a celá stavba naší společnosti, pokud se vzdáme onoho druhého sloupu společnosti, což je morálka, se zhroutí stejně, jako se pravidelně a s periodickou pravidelností hroutí finanční trhy na burzách.

Jenom pokud se slušní lidé zmobilizují a dostanou na viditelné posty s pozicí morálního vzoru slušné lidi, jen pak se může podařit obnovit úctu ve společnosti, položit ji na nové (vlastně staré ale zapomenuté) základy. Češi už minimálně dvakrát takovou možnost měli, dvakrát ji nevyužili. Rozvrat tedy pokračuje.

Ale kde je dno?

Je ve vulgární řeči, která nezná jiná slova než vole, ču… či pí….?

Je ve rvačkách?

Nebo až když se lidé vzájemně začnou střílet?

A jaké jsou mezi těmito etapami vzdálenosti?

Srdeční nedostatečnost

Je choroba častá, až příliš častá. Srdce prostě nedokáže propumpovat všechnu krev, která se na něj valí, část se hromadí před srdeční pumpou a zvyšuje se tak tlak tekutiny a ta vystoupí z cév a začne zaplavovat plíce a později i celé tělo.

Známe v podstatě dva typy. Ten první je takzvaná systolická porucha srdeční funkce, ta je známa už dávno, už v době mého medicínského mládí, tedy v minulém tisíciletí, takže vlastně tisíc let. (Vlastně jsem netušil, že provozuji medicínu už tak dlouho). Při ní utrpěl srdeční sval nějakou ránu, po které se už nedokáže dostatečně stahovat a vypuzovat svůj obsah, tedy krev, do krevního oběhu.

Ta druhá byla odhalena poměrně nedávno, tedy už na prahu nového tisíciletí. Jde o takzvanou diastolickou poruchu srdeční funkce. Srdce není na rozdíl od té první poškozeno nějakým infarktem nebo nedokrvením srdeční stěny, ale věkem se stává prostě tuhším a nedokáže se dostatečně roztáhnout a nasát dost krve, kterou má pak vypudit do tepen. Důvod, proč byl tento typ poměrně dlouho neznámý, je prostý. Postihuje starší lidi převážně nad osmdesát let – a dřív se lidé takového věku prostě nedožívali nebo jen ojediněle.

Prvním, poměrně nenápadným příznakem může být noční močení. Zejména pánové jsou přesvědčeni, že když musí třikrát za noc na záchod, může za to prostata. Ovšem třikrát je právě dvakrát příliš. Důležité je, jak velké jsou vymočené porce. Pokud jsou malé, může se skutečně jednat o zbytnění prostaty, která neumožní úplné vyprázdnění plného močového měchýře a člověk se musí tedy vyprazdňovat častěji. Pokud jsou ovšem porce velké, znamená to, že se močový měchýř vyprázdnit dokázal a že se tedy tvoří příliš mnoho moči. To se může stát, i když člověk večer mnoho nepil. Přes den, když chodí nebo sedí, se totiž přebytečná tekutina hromadí v dolní polovině těla, ale když si večer lehne do postele, dopraví se přebytečná tekutina k srdci, a je vypumpována, proto musí takový člověk močit častěji a více, než by se na poklidný spánek slušelo. Jinak než močí se tělo přebytečné tekutiny zbavit nedokáže.

Pokud se stav zhoršuje, přijde dušnost, nejprve při námaze, později i v klidu. Nejhorší formou je pak plicní otok, který je opravdu životu nebezpečný, protože plíce jsou zality vodou natolik, že nejsou schopny zabezpečit ani základní zásobění těla kyslíkem.

Někdy je ovšem symptomatika srdečního selhávání naprosto diskrétní. Do ambulance dorazil devadesátitříletý děda s tím, že s ním něco není v pořádku. Když jsem se zeptal, co, odpověděl:

„Pane doktore, mě přestalo chutnat kouřit.  Takže to musí být něco hodně vážného.“

Zakazovat kouření muži, který se přes spotřebu dvaceti cigaret denně dožil devadesáti tří let, je samozřejmě hloupost. O to jsem se ani nepokusil. Vzal jsem stížnosti mého pacienta vážně. A měl jsem pravdu. Stařík se doslova topil ve vodě, na plicích měl několikacentimetrové výpotky a v rentgenu otok plic – zkoušejte dýchat pod vodou! Nejde to a očividně si člověk pod vodou nemůže ani zapálit.

Přijali jsme ho a začali léčit diuretiky, tedy léky na odvodnění.  Za dva dny vyčural čtyři litry, jeho tělesná hmotnost klesla o tři kila a byli jsme s naší prací spokojeni. Děda očividně taky. Po vizitě mě zastavil na chodbě.

„Nemohl byste mě už propustit domů, pane doktore? Já si byl na balkóně zakouřit. A už to zase jde.“

Propustil jsem ho. Cílem naší léčby nemusí být prodloužení života ale zlepšení jeho kvality. A toho jsme mou léčbou očividně dosáhli.

Při odvodňování se musí ale dávat pozor na funkci ledvin. Pokud to s odvodněním přeženete, může se tato funkce až nebezpečně zhoršit. Někdy je stezka po hřebeni skutečně úzká a můžete kdykoliv sklouznout na jednu nebo na druhou stranu. Prostě hra na ostří nože.

Paní Pankesegger v Murau dokázala hovořit bez přestání dvacet čtyři hodin. Na pokoji s ní nikdo nevydržel déle než hodinu, takže pokud přišla do nemocnice, musela dostat v rámci ochrany duševního zdraví ostatních pacientů samotku. Jednou ji přivezla záchranka v otoku plic, kdy už jí z úst stříkala voda. Ještě než jsem ji zaintuboval a zavěsil na dýchací mašinu, snažila se mluvit. Nešlo to, což ji nesmírně frustrovalo. Byla modrá a já si myslím, že to nebyla obvyklá cyanóza, ale spíše zlost, že mi nemůže sdělit novinky z města. Když jsme ji dostali z nejhoršího, začala svízel. Byla přesně tím typem, který má buď vodu na plicích, nebo selhání ledvin. S jejími léky na odvodnění jsem tedy musel hrát skutečně velmi náročnou a jemnou hru. Když se mi v telefonu chválila, že je jí tak dobře, že už zpívala ve sprše, okamžitě jsem jí snížil dávky léků. A nejen kvůli ochraně psychiky jejích sousedů.

Na Slovensku jsem na začátku mé lékařské kariéry působil ve vesnici Hranovnica. O několik let později za mnou do nemocnice do ambulance dorazila jedna z mých někdejších pacientek. Byla to místní drbna, ale jinak velmi zdvořilá a v podstatě i milá paní. Měla problém.

Problém číslo jedna byl, že při debatách s ostatními ženštinami z vesnice začínala být dušná a tím pádem s nimi nedokázala držet krok, což ji velmi frustrovalo.

Druhým problémem byl kašel. Stále kašlala. Už dostala od lékaře trojí antibiotika, a přesto to nepomáhalo. Zhistil jsem se po zhruba dvacetiminutové anamnéze, během níž jsem se dozvěděl o všech událostech ve vesnici za poslední tři roky, že neměla nikdy teplotu a že ten kašel je suchý, nic nevykašlává. A navíc ji nejvíc trápí v noci, brzy po usnutí, takže se už okolo půlnoci budí a pak už nemůže pořádně usnout. Zaráželo mě, že se mnou hovořila normální lidskou slovní frekvencí, tedy zhruba třikrát pomaleji, než bylo u ní obvyklé a že se mezi větami musela nadechnout, což dříve nikdy nedělala. Když se přiznala, že musí v noci třikrát na záchod (problémy s prostatou jsem mohl u mé pacientky s klidným svědomím vyloučit) byla diagnóza hotová.

Předepsal jsem jí diuretikum, vymočila se z podoby a přestala kašlat. O dva týdny později se objevila v ambulanci opět. Přivlekla pytel s dvaceti pěti kilogramy brambor. Jako odměnu pro pana doktora, který ji tolik pomohl.

Vzhledem, že ten pytel dovlekla před dveře mé ambulance dlouhou chodbou plnou užaslých pacientů čekajících na ošetření osobně, a to, aniž by se zadýchala, pochopil jsem, že jsem byl úspěšný a že je vyléčená. I tak se člověk může těšit z léčebného úspěchu.

Já jsem se, než jsem pytel odvlekl k autu, zadýchal.

Proč zvoní demokracii umíráček

Asi nikdo se nemýlil tak fatálně v předpovědi budoucnosti lidstva jako Francis Fukujama, když v roce 1992 vydal svou knihu „End of history and The Last Man“. V českém překladu vyšla u Rybka Publishers v roce 2002. Je zajímavé, že Rybka vydával dvě si protiřečící knihy (Opakem Fukujamy byla kniha  Samuela P. Huntingtona „Střet civilizací“ kterou autor zveřejnil čtyři doky po Fukujamovi, tedy v roce 1996, u nás ale vyšla už v roce 2001) v opačném pořadí než vznikly.

Do jisté míry se dá Fukujamův omyl pochopit. S nezlomnou americkou naivitou se domníval, že každý člověk, který jednou ochutná plody demokracie a s ní spojené svobody, už nikdy nebude chtít žít v jiném politickém systému, než v demokratickém. A na začátku devadesátých let dvacátého století se pokoušely vydat na demokratickou cestu nejen státy středí Evropy, ale s demokracií koketovalo dokonce  Rusko a v Číně potlačila komunistická vláda hnutí studentů jen masakrem na Náměstí nebeského pokoje a optimisté se domnívali, že takto nedokáže ani čínský politický systém potlačovat volání po svobodě navždy. Na posledního evropského diktátora Lukašenka v Bělorusku bylo pohlíženo jako na exota s omezenou životností. Fukujama tedy měl prameny, z nichž mohl svůj optimismus čerpat.

Nakonec dopadlo všechno jinak. V Číně se komunismus nejen udržel, ale dále prohloubil v kult jednoho muže stejěn jako tomu bylo v časech Mao-ce-tunga. V Rusku převzal po krachu pokusů zavést v zemi demokracii moc Vladimír Putin a zavedl tam pozvolna diktaturu jednoho muže, podobně jako v Číně. Pokus o zavedení demokracie v arabském světě v roce 2011 skončil nezměrnou tragédií, která stále ještě neskončila a paradoxně vedla k oslabení demokracie i v zemích, kde už měl být tento systém zažitý. V Turecku, kde panovala demokracie od roku 1924, se zmocnil absolutní moci nový sultán Erdogan a v samotné Eropské Unii se od demokratických principů odklání stále víc země jako Maďarsko nebo Polsko.

Fukujamova vize se tedy nenaplnila, právě naopak, vývoj vzal právě opačný směr. Dokonce i americký prezident Donald Trump je s demokracií na štíru, k jeho zoufalství je ale americký politický systém natolik odolný a vybavený tolika pojistkami, že se mu přes veškerou snahu nedaří tento systém změnit k obrazu svému. Proč ale tedy demokracie zklamala? Proč se nedokázala prosadit jako všeobecně uznávaný ideální model vlády? Kde se stala chyba? Ve většině zemí, které se od demokratických principů odklonily, rozhodli o tomto trendu voliči ve svobodných volbách  – ať už to bylo na začátku Putinovy či Erdoganovy vlády, demokratickými volbami se k moci dostali i Orbán a Kaczynsky, až potom začali její principy otesávat. Což znamená, že demokracie nebyla pro jejich dostatečně přitažlivá. Ostatně kromě Mečiara v roce 1998 byli všichni tito rádobydiktátoři vůlí voličů v dalších volbách potvrzeni. Ale demokraticky byl k moci přece vynesen i Adolf Hitler. Což vedlo k největší tragédii našeho kontinentu v dějinách, z které si vlastně Evropa už nikdy tak docela nevzpamatovala.

Přesto jen v Rakousku, tedy v zemi od roku 1945 žité demokracie by 24 % obyvatelstva preferovalo před demokracií vládu „umírněné diktatury“. Rozuměj, diktatury ruského typu. Kde sice nefunguje ani svoboda projevu ani nezávislost justice, ale kde nejsou – aspoň oficiálně – žádné koncentrační tábory, a lidé s jinou orientací, jako například homosexuálové, smějí být sice beztrestně vražděni, neděje se to ale v k tomu určených zařízeních. A člověk se s hrůzou ptá, co se to s těmi lidmi stalo? Kde se stala chyba?

Stala se. A pořádná. Bylo to na začátku devadesátých let, kdy se demokracie vzdala kontroly finančních toků a nechala za sebe vládnout peníze. Peníze, jak známo, nemají žádnou morálku, což logicky vedlo k morálnímu rozvratu celé společnosti. Po roce 2010, tedy o dvacet let a jednu generaci později, dostává demokracie za toto své selhání vystaven účet. Že se od ní nejvíc odvracejí lidé v nových zemích EU, tedy v takzvané Višegrádské čtyřce má svůj důvod ve zklamání, které jim nový politický systém způsobil. Ale nejen v tom.

Další velkou chybou bylo, že liberalismus vystoupil z břehů. Ochrana práv jednotlivce dosáhla absurdních rozměrů, které jsou už škodlivé pro fungování společnosti. Tři příklady z Rakouska, kde byla nedávno odsouzena nemocnice za to, že kolečkové křeslo, v němž seděl tělesně postižený nesvéprávný pacient, mělo zatažené brzdy – soudcem to bylo označeno za nedovolené omezení osobní svobody. Ještě lepší rozsudek z roku 2005, kdy byla odsouzena k úhradě škody nemocnice ve Welsu v Horním Rakousku, protože pacient, který bil své kolegy na pokoji a házel po nich různé předměty, dostal na uklidnění injekci diazepamu a po ní usnul. I to bylo soudcem ohodnoceno jako nedovolené omezení osobní svobody a v zdůvodnění rozsudku stojí doslova: „bití jiných pacientů a házení předmětů není důvodem k omezení osobní svobody jednotlivce.“

Na druhé straně se justice snaží už víc než deset let usvědčit z korupce bývalého ministra Karla-Heinze Grassera a nepodaří se jí to, protože telefonní odposlechy, kde se jeho komplic nepřímo k podvodu přiznal, nebyly v tom okamžiku ještě povoleny. Připomíná vám to něco? Kausa Rath nechává pozdravovat.

Není divu, že prostý člověk takové justici nerozumí, nemá k ní důvěru a nemá pocit, že ho tato chrání. Naopak bojí se jí a hledá ochranu jinde. Když se pak Kaczynsky rozhodne podrobit ji politické kontrole, nevystoupí na její ochranu.

Jestliže si člověk v těchto zemích sliboval od svobody tisku kontrolu politických elit, po krátké době ho začala pluralita názorů unavovat. Po dlouhé době, kdy mu Rudé právo a televize a rádio komunistického Československa servírovalo zprávy, kterým z principu nevěřil, se najednou dozvídal věci rozmanité, viděné z rozdílných úhlů a měl si vybrat, kterému z těchto pohledů chce uvěřit. To způsobilo jen nejistotu a po krátké době jednoduchý úsudek, že jsou všichni podvodníci a věřit nelze nikomu. Internet pak dokonal dílo zkázy. Jestliže si od internetu politici původně slibovali necenzurovaný přístup k informacím a tím poslední smrtelnou ránu světovým diktaturám, zcela se zklamali. Stal se pravý opak, internet se stal zbraní diktátorů. Internet se totiž cenzuruje snadněji než noviny, v Turecku zakázali dokonce i Google, a tak se k zakázaným informacím dostane jen hrstka technických nadšenců – a navíc jsou ihned vystopovatelní. Navíc se internetu zmocnily síly demokracií opovrhující a jí nepřátelské. Šíření demagogie a účelových lží je totiž internetem mnohem snadnější než v tisku. Svoboda tisku se dá omezit například zákonem o urážce veličenstva, kde je jakákoliv kritika vládce trestným činem – tak je to teď v Číně, kde se jakákoliv rozhodnutí prezidenta Si Ťi-pchinga rovnají ústavním zákonům a jsou tedy nekritizovatelná. Tureckým způsobem se novináři prostě pochytají a zavřou do vězení. Odtud nepíšou a neotravují.  Jde to i ruskou cestou, kde se nepohodlná tiskovina buď přímo zakáže, nebo se do redakce pošlou vyšetřovatelé, kteří mají NĚCO najít – daňové úniky, podplácení nebo třeba pohlavní zneužívání nezletilých a oni TO najdou. Protože vědí, že to najít musí. Ale jde to i maďarskou cestou. Vládě kritické tiskoviny se nechají finančně vyhladovět. Jde to samozřejmě pokutami a soudními procesy, na které si redakce musí platit advokáty, ale nejlepší cesta je ta, že pokud nějaký podnikatel v takových novinách zveřejní svůj inzerát, nemůže už nikdy počítat se státní zakázkou. Bez reklam nepřežije dnes žádný časopis – a tak hned po volbách skončily jediné kritické maďarské noviny Magyar Nemzet. Pikantní na tom je, že je to EU, která pomáhá takto likvidovat svobodu tisku v Maďarsku – při oněch státních zakázkách jde hlavně o rozdělování dotací z Eurofondů.

A tak se velká část obyvatelstva na své novodobé diktátory vlastně ani nezlobila, když svobodu tisku zrušili a začali je zásobovat opět jen oficiální propagandou. Spíše to většina obyvatelstva přivítala s úlevou. Odměnou Viktorovi Orbánovi za tento krok bylo ohromující volební vítězství. Lidem nevadí, že Orbánovi kamarádi rozkrádají stát tak, jako ještě nikdo před nimi. Oficiálně o tom nikdo nepíše a šeptandě můžete, ale nemusíte věřit. Ostatně velký Viktor všechny takové zprávy označuje za štvavou kampaň ze zahraničí, ať už z Ameriky od krajana Söröse nebo z Bruselu. Což mu ovšem nebrání čerpat z Bruselu dotace ve výšce 25 miliard!!! eur ročně a tyto rozdělovat svým kamarádům, z nichž všech jsou už milionáři. A Brusel? Platí dál, blahopřeje Orbánovi k volebnímu vítězství a netroufá si tok peněz o nichž dobře ví, že jsou rozkrádány (ale nemá důkazy, protože vyšetřování konzumace dotací podléhá místní justici, kterou má maďarský vládce zcela pod kontrolou) přerušit. Korupce v Maďarsku neprolézá politický systém, ale stala se sama politickým systémem podobně jako tomu bylo v Zimbabwe prezidenta Mugabeho – ten rozděloval rozvojovou pomoc svých věrným a tím se držel u moci. Orbán může argumentovat svým silným mandátem, který mu voliči dali – a má v tom pravdu. 48,5 % maďarských voličů dalo přednost „diktatuře umírněného typu“ před „chaosem“ demokracie. Ten mandát je opravdu velmi silný. Maďarští voliči se nehnali v obrovském počtu k volebním urnám, aby Orbána odvolili, jak doufala opozice, ale aby ho pro sebe podrželi. Nevolili tedy „menší zlo“, jak to často bývá, ale volili z přesvědčení. Samozřejmě.  Kdo jiný by dokázal tak nestoudně EU obírat o peníze a ještě se jí vysmívat do tváře. Že se ty dotace rozdělují podivně? Že Orbánův zeť dostane zakázku na veřejné osvětlení, které pak nesvítí. Ale prosím vás! Vždyť to byly peníze z Bruselu a z cizího krev neteče. Díky evropským dotacím Maďarsko hospodářsky prosperuje, i když ho opustila celá mladá generace a soukromí investoři se drží zpátky, protože nejsou pro své projekty schopni sehnat kvalifikované lidi. A bezmocná EU, která se stále více mění z politického útvaru v diskusní klub, nemá tušení, co má dělat s politikem, který šlape po základních principech, na nichž by mělo evropské společenství stát. V čase euforie zapomněla zabudovat do své bezprecedentně kompĺikované ústavy bezpečnostní mechanismy, které by ji proti takovému zneužívání chránily. A tím si podepsala rozsudek smrti – i když se s jeho vykonáním ještě otálí.

V Polsku není situace jiná, Jaroslav Kaczynsky byl první, kdo Orbánovi k jeho volebnímu vítězství blahopřál. Zbavil už justici nezávislosti a podřídil ji vládní moci, aby soudila podle „osvědčeného“ rozuměj komunistického systému.

Na Slovensku se probudila občanská společnost po smrti novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, přinutila k odstoupení premiéra Fica, nevynutila si ale změnu politického systému, stojícího na korupci.

A Česko? Po pravdě řečeno jsem poslední tahy Andreje Babiše tak zcela nepochopil. Očividně přivedl jednání se sociální demokracií, ke kterému ho jakož i ČSSD přinutil prezident Zeman, úmyslně ke krachu. Pokud totiž vyjednáváme s někým o budoucí spolupráci, nemůžeme ho současně pře facebook urážet. Tedy, pokud to s tím vyjednáváním myslíte vážně. Přepočítal se nebo to byl úmysl? Počítat Andrej umí, takže to zřejmě vážně nemyslel. Samozřejmě s podporou komunistů a Okamury bude mít silnější vnitrostátní pozici, protože obě tyto strany jsou v zahraničí nežádoucí a nemůžou si tedy zas až tak vyskakovat. Nicméně jim Babiš bude muset nabídnout ústupky, aby si koupil jejich podporu a bude to muset dělat stále znova a znova. A musí počítat s tím, že zejména komunisté budou ve svých požadavcích stále drzejší. Ondráček byl jen malý překrm. Že se nejedná o strany demokratické, není třeba připomínat. Česko se v takovém případě posune na východ, kam se už odebralo Maďarsko a Polsko, dál od Bruselu a blíž k Moskvě. Což zřejmě – aspoň podle prezidentské volby – je přání sice těsné ale přece jen většiny českého obyvatelstva. Tedy diktatura umírněného typu by zřejmě této části obyvatelstva taky nevadila. A Zeman teď díky slabosti roztříštěného parlamentního spektra i podivných Babišových hříček dostal do rukou zase jednou nečekaně velkou moc, tedy věc, po které vždycky toužil. Byl to důvod, proč z vlády odešel ministr vnitra Pelikán, který ukázal páteř a vydal hackera Nikolina do USA, čímž pana prezidenta rozzuřil. Jenže stejně ho rozčílil i Babiš vypovězením tří ruských diplomatů či Okamura, když jeho poslanci hlasovali, že Zemanův kancléř Minář má povinnost prokázat bezpečnostní prověrku. Moc ve státě teď leží v rukou do sebe zamilovaného a chorobně mstivého starce.

Kontrolu sdělovacích prostředků si Babiš kupuje, nezískává ji násilím jako Orbán nebo Erdogan, ale penězi. Úplnou kontrolu ale nezískal, nejvíc rebeluje médium nejvlivnější – Česká televize. Nepochybuji, že premiér v demisi s panem prezidentem projednávali už nejednou, jak na ni. Ostatně víme, že jak Zeman, tak Trump či Fico svobodná média a nezávislé novináře přímo nenávidí a omezení svobody tisku je jejich nejvroucnějším přáním. Zatím se to podařilo jen Orbánovi – a samozřejmě Putinovi a Erdganovi, ale to je jiná liga.

Evropská Unie se dostala na rozcestí. Otcové zakladatelé žili plně pod vlivem Fukujamova optimismu a proto vůbec nemysleli na to, že by některá země, když už jednou demokracii okusí, ji demokratickou cestou zase opustila. Ztráta demokracie je většinou rychlá a bezbolestná, její znovudobytí ale dlouhé a často krvavé. Fukujama se očividně mýlil, mýlili se tedy i zakladatelé EU. Společenství postavené na mylných premisách je odsouzené k zániku. EU, pokud chce dále působit jako ochránce demokratických hodnot, se musí buď reformovat nebo, pokud to nebude možné – a to nebude – rozpustit a založit se znova. Pak by ale měly do tohoto společenství patřit nejen země, které chtějí ze spolužití ekonomicky profitovat, ale takové, které jsou ochotny zastávat základní morální a politické hodnoty svobodné demokratické společnosti. Každá by se mohla rozhodnout svobodně, zda chce k takovému společenství patřit.  Pak by to nebyla volba prezidenta Zemana „protože tak krásně mluví“ ale rozhodnutí o směřování země na další desetiletí či staletí. Na západ či na východ, rozhodnout by musela většina obyvatelstva. EU bude k takovému kroku jednou přinucena. Pokud to neudělá, bude to právě ona, která bude pilně zvonit umírající demokracii umíráčkem – a ještě to i zaplatí.