Category: Blog

Rafael Santi

Rafael patří k největším umělcům doby renesance, po  určité době, kdy byl jeho génius přehlížen a zpochybňován, ho znovu historici umění zařadili vedle Leonarda da Vinciho a Michelangela Buonarottiho k trojici největších umělců konce patnáctého a začátku šestnáctého století, tedy období vrcholné renesance. 6. dubna si připomeneme pět set let od jeho úmrtí.

               Zda by výše jmenovaná skutečnost Leonarda a Michelangela potěšila, si dovolím zpochybnit, jejich vztah k mladému umělci (zejména vztah Michelangela) k Rafaelovi byl velmi napjatý. A nejen proto, že oba stáli vůči mladému umělci (da Vinci byl o 31 let starší, Michelangelo o 8 let) v konkurenčním souboji, v němž dokázal obstát MIchelangelo, ne ale starý Leonardo. Rafael byl prostě jiný, než jeho konkurenti. Umělci mohou být perfekcionisté, kteří usilují o dosažení absolutní dokonalosti už existujícího stylu (Leonardo) nebo rozervaní hledači nového uměleckého stylu (Michelangelo). Anebo děti boží, kteří si s tím nelámou hlavu a prostě tvoří, protože jim jejich geniální talent dal Bůh do vínku a oni se nestarají o s nějaké své poslání, ale jen využívají přízeň okamžiku. A to byl právě Rafael. Jestliže da Vinci namaloval ve svém životě jen asi 6 obrazů (přesněji tolik je mu nepochybně přičteno), protože chtěl dosáhnout absolutní dokonalosti,  MIchengelo pak, hnán svým géniem, začal nepoměrně víc děl, než jich dokončil (stačí navštívit Museo Academico ve Florencii) po Rafaelovi zůstal nespočet děl a to přesto, že se dožil jen 37 let. Rafael se prostě nenechal sžírat pochybnosti o své genialitě, ale plnými doušky ji užíval.

               Jestliže da Vinci celý život bojoval se svou homosexualitou (možná i Michelangelo, i když zde nejsou jednoznačné důkazy), Rafael střídal milenky a užíval života plnými doušky (což ho nakonec stálo život, protože zemřel na následky pouštění žilou, kterým mu lékaři léčili pohlavní chorobu. Myšlenky na to, „jak to ten kluk dělá?“ musely jeho konkurenty užírat a naplňovat je vztekem.

               Ten „kluk“ to totiž dělal jednoduše a až nestoudně. Když se mu něco líbilo, převzal ten motiv a namaloval to o něco líp – někdy epochálně líp. Aniž ho někdo mohl obvinit z plagiátorství. Negativním dopadem způsobu tvorby bylo, že i on po své smrti našel spoustu umělců, kteří ho chtěli za každou cenu napodobovat a tak vznikla spousta průměrných i podprůměrných obrazů, které se nechaly inspirovat Rafaelovým stylem, což mělo za následek dočasné znehodnocení jeho jména (tedy dočasné – trvalo skoro 400 let).

               Raffaelo Sanzia da Urbino se narodil údajně 6.dubna 1483 v rodině zlatníka a malíře Giovanniho Santiho v Urbinu. Datum narození odvozujeme pouze z díla Giorgia Vasariho „Životy nejlepších malířů, schodů a architektů“, vydaného v roce 1568, kde autor píše, že Rafael zemřel v den svých 37. narozenin. Vasari je zajímavý, ale ne vždy spolehlivý pramen, byl samozřejmě více spisovatelem než historikem a proto se snažil své dílo oživit anekdotami. Mladý Rafael byl už v jedenácti letech sirotkem, jeho matka zemřela v roce 1491, otec v roce 1494. Zřejmě ale nezůstal bez prostředků, protože mohl odejít do Bologny a tam vstoupit do malířské školy Francesca Francii. Jak se s tímto bolognským mistrem chlapec z Urbina seznámil, není jisté, jisté ale je, že ho tato první učňovská léta poznamenala na celý život – zde se naučil používat vláčnou oblost spojenou s temperamentem severoitalské školy – výsledkem byla neobyčejná líbivost jeho děl, kterou v dalších letech dovedl k dokonalosti. Se svým prvním učitelem udržoval přátelské kontakty i v době, kdy byl na vrcholu slávy, ovšem Francia prý zemřel v roce 1517 při pohledu na Rafaelův obraz „Extáze svaté Cecílie“ – aspoň tak nás informuje Vasari v další své anekdotě ze životopisu samotného Francesca Francii.

               Už Rafaelova první díla byla neuvěřitelně zralá, svůj první slavný obraz „Tři grácie“ namaloval v osmnácti letech. Bologna ovšem nebyla centrem kulturního života, Rafael se tedy na začátku šestnáctého století přesunul do Perugie k mistrovi Peruginovi, který patří k vrcholným mistrům renesance (mimo jiné se podílel i na výzdobě Sixtinské kaple).

               U Perugina zůstal Rafael čtyři roky, hodně se u něho naučil a hned ho zase začal překonávat. Zejména v chápání perspektivy a zjemnění mistrova stylu. V Perugii zanechal svou stopu v kapli svatého Severa, kde vytvořil svou první nástěnnou malbu.

V roce 1505 usoudil dvaadvacetiletý umělec, že se už nemá od Perugina co naučit a odebral se do Florencie. Ta byla tehdy naprostým centrem umění, i když doby Lorenza Magnifica už pominuly.  Přesto pokud chtěl umělec v tehdejší Itálii něco dokázat, bylo nemyslitelné, aby nebyl původem nebo aspoň volbou Florenťan. Rafaelovi na to, aby se stal „Florenťanem“ stačily tři roky, které vyplnil pilnou tvorbou.  Z této doby pochází spousty obrazů, především více než tucet obrazů Madony s dítětem. Kdo chce vývoj „florentského“ Rafaela lépe pochopit, musí do paláce Pitti ve Forencii, kde většina děl z jeho florentského období visí.  Jsou nainstalována tak důmyslně – v každé místnosti jeden obraz a vždy na stejném místě, že člověk může plasticky vnímat vývoj mladého umělce. Další jeho obrazy, které maloval hlavně pro bohaté florentské rodiny, jsou rozptýleny po celém světě.

               V roce 1508 se dvacetipětiletý Rafael cítil být už dostatečně slavný, aby odešel do Říma. V Římě bylo totiž to, co se Florencii bez Mediceovců až tolik nedostávalo – peníze. Za papežů Alexandra VI. Borgii a Julia II. de la Rovere se Řím stal skutečným uměleckým centrem světa, zejména proto, že Julius II. dal stavět nový svatopetrský chrám i papežský palác a hledal pro jeho výzdobu nejlepší umělce své doby. Rafaela prý papeži Juliovi II. doporučil Donato de Angelo Bramante, rovněž rodák z Urbina (narozený 1444) a podle Vasariho snad dokonce s rodinou Santi spřízněný, který v roce 1505 získal papeže pro svůj návrh stavby svatopetrského chrámu. Vidíme-li to tak, pak měl geniální Rafael i štěstí, že mu Bůh dal tak mocného příznivce, což bylo pro start jeho římské kariéry rozhodující. Bramante měl za sebou kariéru v Miláně, kde mimo jiné postavil i kostel Sata Maria delle Grazie (ano, to je ten, kde da Vinci namaloval svou slavnou „Poslední večeři“). Rafael ovšem stárnoucího papeže Julia II.(tehdy 65 letého) zcela oslnil. Na výzdobě místností, které chtěl papež ve Vatikánu obývat, pracovali tehdy umělci jako Luca Signorelli, Bramantino, Pinturichio a dokonce i Rafaelův učitel Perugino. Papež, nadšený Rafaelovými malbami, změnil původní plány, všechny umělce odvolal, jejich malby dal seškrábat a svěřil výzdobu oněch třech sálů Rafaelovi samému – dnes se tyto tři sály jmenují Rafaelovy síně.

               Tak mohla vzniknout jeho nejslavnější díla – fresky „Athénská škola“ a „Disputace o svátosti“.

Rafael nikdy neváhal, když se chtěl někomu zalíbit a rád projevoval svůj obdiv jiným umělcům. Vděčnosti se za to většinou nedočkal. Přesto má centrální postava Athénské školy Platón podobu Leonarda da Vinciho, najdeme zde i Michelangela, ale samozřejmě i Rafaela samého s jeho partnerem Sodomou – na okraji obrazu vpravo. Na druhé fresce „Disputace o svátosti“ jsou pak Tomáš Akvinský, ale i Dante nebo dokonce Gerolamo Savonarola, florentský kazatel, který z města vyhnal Medicejské. A jeho podoba na fresce směla zůstat, i když se po Juliově smrti stal papežem Giovanni Medici, syn Lorenza Magnifica, pod jménem Lev X. Rafael šel dokonce tak daleko, že když během malování fresky „Setkání papeže Lva velikého s Attilou“ v Heliodorově síni v roce 1513 papež Julius II, jehož podobu měl samozřejmě Lev veliký mít, zemřel, změnil jednoduše plány a dal Lvu Velikému podobu nového papeže Lva X. Problém byl v tom, že podobu Giovanniho Mediciho dal Rafael už předtím jednomu z kardinálů, kteří na obraze papeže provázejí. Takže je Lev X. na této fresce zobrazen dvakrát.

Ani s tím neměl umělec očividně problém a novému papeži se tímto gestem určitě zavděčil. Když totiž v roce 1514 zemřel Bramante, pověřil nový papež Rafaela v pokračování stavby svatopetrského chrámu a vatikánského paláce. Rafael ovšem nebyl na rozdíl od Bramanteho architekt a tak rozsáhlý projekt přesahoval jeho síly. Uměl si ovšem pomoci. Přenesl hlavní úkoly na florentského architekta Antonia da Sangallo, přesto stavba nepokračovala podle původních představ a nakonec se dokončení chrámu musel po Sangallově smrti v roce 1546 ujmout  Michelangelo Buonarotti, kterého tím úkolem pověřil papež Pavel III. Možná to bylo pro Michelangela určitě zadostiučinění, když dával strhnout určité části stavby, které narušovaly Bramanteho koncepci a byly prací jeho dvou následovníků.

               Rafael se věnoval výzdobě papežského palác, časná smrt mu ale zabránila dokončit výzdobu třetí síně, zachovaly se jen jeho náčrtky, podle kterých pak fresky dokončili jeho žáci a následovníci. Rafael maloval ale i během svého římského pobytu obrazy. Fascinující je „Ezechielovo vidění“ namalované v roce 1510, které se dnes nachází v Galerii Pitti ve Florencii.

Opuštění klasické renesanční perspektivy u vznášejících se osob a použití archaické byzantské perspektivy byl vlastně Michelangelův patent – Rafaelovi se očividně zalíbil a ihned ho použil. I ve svých posledních pracích se nechal inspirovat MIchelangelem – ovšem se skromným úspěchem.

Nemůžeme samozřejmě opominout největší klenot drážďanského Zwingru „Sixtinskou madonu“ namalovanou v letech 1512 – 1513 na zakázku papeže Julia II. pro Chrám svatého Sixta v Piacenze, kterou od města koupil za tehdy obrovskou částku 25 000 scudů kurfiřt August III. v roce 1754, kdy klášter potřeboval nutně finance na svou opravu. V kostele San Sisto je dnes kopie obrazu, ovšem piacenzský kostelník tuto možnost při naší návštěvě striktně odmítal akceptovat.

Rafael byl žádaný nadále jako malíř portrétů, mohl si ale dovolit malovat nejen bohaté zákazníky, ale i například svého přítele Baldassara Castiglioneho či svou milenku Margheritu Luti, dceru římského pekaře. Rafael byl sice zasnouben s neteří římského kardinála Bernarda Dovizi da Bibbiena Marií, k sňatku ale nikdy nedošlo a jeho snoubenka v roce 1520 zemřela. Margherita Luti měla očividně více pochopení pro umělcovy zálety a žila v jeho římském bytě až do jeho smrti.

Rafael si zřejmě při svých četných dobrodružstvích uhnal pohlavní chorobu, která se mu stala osudnou. Tak aspoň píše Vasari. Zda to byl tehdy nově epidemický syfilis, který vyvolal první tehdy rychle smrtící epidemii v roce 1495 a proti kterému jako božímu trestu vydal ve stejném roce edikt dokonce i sám císař Maxmilián I. Proti nákaze syfilidou hovoří ale léčení pouštěním žilou, na něž prý Rafael zemřel. Syfilis byl tehdy léčen (neúspěšně) mastmi s obsahem rtuti a vývary z guajakového dřeva. Jiná teorie o umělcově smrti hovoří o malárii, kterou se měl Rafael nakazit při návštěvě močálovité oblasti jižně od Říma, někteří autoři hovoří dokonce o možnosti moru. Pro nakažlivou chorobu mohlo svědčit nápadné zkrácení pohřebních ceremoniálů, jako by skutečně existovala možnost nákazy.

               Své poslední dílo „Proměnění Páně“ ukončil Rafaell těsně před svou smrtí v roce 1520.

               Pochován byl na vlastní žádost v Panthenonu, kde se jeho hrob nachází dodnes po boku italských králů. Důstojný hrob pro člověka, který ovlivnil umění svým chápáním krásy.

               Jemu je přisuzován výrok, že: „krása v přírodě je jen nedokonalá a rozptýlená. Jedině umění je schopno ji zcela vyjevit a na základě intelektuální syntézy zkušeností ji skrze „certa idea“ umělce zobrazit.“

               Rafael tedy sloužil celý život kráse. A sloužil jí dobře.

Případ jednoho pacienta s koronavirem – pro trošku optimismu v dusné atmosféře

               Objevil se v naší ambulanci s poněkud netypickými příznaky bolestí v levém podbřišku. Nicméně udal u triáže, že už nejméně tři týdny silně kašle. S bolestmi břicha byl už o čtrnáct dní dříve v chirurgické ambulanci (kde se ale ke kašli nepřiznal a to mělo nyní za následek i příslušnou paniku u personálu), a podle záznamů lékárny v bydlišti si byl už tři týdny před vyšetřením v lékárně pro kapky proti kašli. U obvodního lékaře nebyl. Své léky neznal – něco prý bere, ale neví co, nechápal, proč by to mělo být důležité. Pacient toho nechápal mnohem víc, ale to nebylo důsledkem infekce.

Při CT (komputerová tomografie) vyšetření břicha byly na snímku zobrazeny i dolní části plic, radiolog v nich poznal pro Covid 19 typický zápal plic. Na následném rentgenovém snímku se toto podezření zesílilo – na plicích byly rozsáhlé, pro koronavirus typické infiltráty, v krvi pak vysoké zánětlivé parametry. Saturace kyslíku v krvi byla ale i bez podávání kyslíku 97 procent, čili zcela normální.

               Pacienta jsme přijali, dostal antibiotickou léčbu, k našemu překvapení byl ale test na koronavirus (výtěr z nosu a z hrdla) negativní. Při naprosto typickém rentgenu a CT nálezu (jak víme, v Číně stačil typický obraz na rentgenu ke stanovení diagnózy) byl test o 24 hodin později zopakován a byl opět negativní.

               Protože jsme na oddělení právě obdrželi několik kusů serologických (krevních) testů, provedli jsme tento test u daného pacienta. Tento ukázal vysokou pozitivitu protilátek IgM (akutní fáze zánětu) i IgG (imunita proti infekčnímu prvku – tedy viru). Pacient byl v té době už zcela bez příznaků, nekašlal, neměl teplotu a jeho zánětlivé parametry klesaly a blížily se už normálním hodnotám.

               Jaké jsme z toho případu mohli vyvodit závěry?

  1. I těžké zápaly plic, způsobené koronavirem, se dokážou za určitých podmínek spontánně vyhojit. To bylo pro mě potěšující z toho hlediska, že jsem se domníval, že těžký zápal plic znamená automaticky přijetí do nemocnice, ev. na intenzivní jednotku s velkou pravděpodobností podpůrné ventilace a malou nadějí na vyléčení.
  2. Očividně nejlepšími podmínkami pro úspěšnou léčbu je domácí léčba, kde člověk není v kontaktu s dalšími pozitivními pacienty, kteří ho mohou zatěžovat dalšími dávkami viru. Proto, pokud je to z klinického hlediska možné, měli by být pacienti léčeni doma (nejlépe samozřejmě v domě se zahradou a příslušným výběhem na čerstvý vzduch). Mezi ostatní lidi do volné přírody takový pacient samozřejmě nesmí.
  3. Podle posouzení kontaktovaného infektologa může být pacient vyhlášen za uzdraveného, když měl dva negativní testy z výtěru z nosu a nosohltanu a je 48 hodin bez příznaků infekce – to náš pacient už splňoval – v té době už třetí den nekašlal.
  4. Vyléčení od začátku infekce trvalo tři až čtyři týdny.
  5. Bohužel, protože onen serologický test ještě není k diagnostice oficiálně připuštěn, nemohli jsme toho pacienta hlásit jako případ infekce koronavirem, kde by se byl objevil v té nejhezčí a optimistické rubrice – vyléčení pacienti.
  6. A hlavně, pokud se člověk zbytečně nestresuje…………. Protože nerozumí……………… No to už si přeberte sami.

Koronavirus – emocionální a racionální přístup

               „Chvála bohu!“ a „Konečně!“, to byly dva výkřiky, které se mi vydraly z úst, když jsem se dnes dočetl, že Rakousko zavádí nošení roušek v obchodech.

               Vedl jsem o tento příkaz soukromý boj už víc než týden. Už minulý víkend, když jsem projížděl okolo prodejny Hofera a viděl jsem tam řady zaparkovaných aut a spousty lidí, běhal mi mráz po zádech. Hned v ten den jsem psal mail mému kamarádovi – tedy bývalému kolegovi, kterého jsem vzdělal na internistu, aby se on poté rozhodl, že chce raději dělat politiku a je teď Bundesrátem – to je v Rakousku něco podobného jako senátor, ovšem na rozdíl od České republiky tam nejsou poslanci voleni, ale delegováni jednotlivými federálními zeměmi. Vzhledem, že tam je za vládnoucí stranu lidovců, doufal jsem, že bude mít přístup i do nejvyšších etáží politiky a sdělí mé obavy dál. Odpověď jsem nedostal žádnou.

               Ve stejný den mi napsala dcera, že poslala dopis přímo kancléři Kurzovi na facebook, (něco takového bych do mé dcery nikdy neřekla, vyrostla v mých očích o několik poschodí) a prosila ho o totéž jako já mého známého poslance – aby zavedl v obchodech nošení roušek. Odpověděla jí nějaká Kurzova úřednice. Když jsem byl nakupovat ve čtvrtek, bylo sice ve Sparu lidí málo, ale chudáka trafikanta, u kterého podávám Lotto a se kterým jsem se už tak trochu skamarádil, který stál bezmocně ve svém kamrlíku, kde na něho mohl kdokoliv nakašlat megadávky koronavira, mi bylo opravdu líto. Požádal jsem ho aspoň, aby větral, větral a zase větral( při současném návratu zimy to v jeho tváři vyloudilo smutný úsměv) a napsal jsem na facebook přímo kancléři. Aby přikázal nošení roušek v obchodech, trafikách a ve veřejné dopravě.

               Abychom si rozuměli, nejsem tak úplně zastáncem nošení roušek na veřejnosti. Proč? Protože největší nebezpečí z viru hrozí v uzavřených místnostech, kde může dosáhnout fatální koncentrace. Na ulici takové nebezpečí nehrozí, tam se ve vzduchu rozptýlí. Rouškou se sami nechráníte – to už je všeobecně známo – ale chráníte jiné přes svými slinami a hleny – tedy kapénkami, kde se viry můžou nacházet. Jedna rouška dokáže filtrovat jakž takž asi půl hodiny, než se promočí – pak propouští podstatně víc, než když jste si ji dali na tvář. Čili než dojdete k obchodu, už toho moc nezadrží. Ovšem v samotném obchodu nebo trafice sotva strávíte víc než půl hodiny – tím je účinek mnohem lepší. Jestliže ministr Vojtěch radí nosit roušku i v autě, kde sedíte úplně sám, dokazuje opět jen jedno, že je pořád ještě „mimo mísu“. Jako tam byl od samého začátku krize. Možná by konečně měl vzít roušku – nebo klobouk a jít. Jestliže totiž ministr vyhlásí, že státní hranice zůstanou zavřen možná dva roky, je to emocionální výkřik, vyvolávající paniku, s rozumem ale nemá nic společného.

Největším nebezpečím v době koronaviru jsou právě uzavřené prostory. Pacienti, kteří už byli v naší nemocnici pozitivně testováni na koronavirus – zejména ty těžké případy, které pak skončily i na ventilátoru, jsou následkem následujících akcí: Pohřeb bývalého starosty. Stanová slavnost podnikatele Gadyho v pátek 13.3.2020 (zákaz přece platil až od 15.3!) ve stejné obci. A autobusový zájezd spolku důchodců do Wolfsbergu v Korunatech následující sobotu.  Ona nejmenovaná obec je opravdový hot-spot v našem okrese.

               Čili stany, restaurace  a autobus – uzavřené prostory! Pamatujeme, že nejtěžším pacientem v Česku je taxikář, který vezl nakaženého člověka – v malém uzavřeném prostoru taxíku!

               Pohnulo se mnou, když jsem se ptal jedné naší sestřičky, jejíhož otce léčím – poměrně úspěšně – na jeho Crohnovu chorobu. Samozřejmě že dostává imunomodulační léčbu a je tím pádem vysokorizikovým pacientem – i když je mu 55 let. Řekla mi, že on se zavřel doma a pracuje „home office“, ale maminka je prodavačka v obchodě. A její šéf je proti tomu, aby se na pokladny nabudovalo plexisklo, protože to považuje za ZBYTEČNOU INVESTICI – ten virus přece nemůže být až tak zlý! To bylo další pohnutkou, abych psal našemu kancléři.

               Zda i můj dopis pomohl k rozhodnutí, které teď konečně padlo, nevím, ale mám přesto dobrý pocit. Možná jsem přece jen přidal malý kamínek.

               Od začátku krize s koronavirem se dala rozhodnutí politiků, ředitelů, managerů rozdělit na racionální  a emocionální. Přičemž na začátku převládala ta emocionální, která jsou hodně kontraproduktivní, zdá se ale, že začíná přece jen převládat rozum. Dokonce už i ministr Hamáček může konečně převzít vedení krizového štábu, což předtím emocemi nabitý premiér Babiš v žádném případě nechtěl dovolit. Nošení roušek na veřejnosti má taky emocionální poselství – neodsuzuji ho, má symbolický význam a přiměje lidi k tomu, aby ty roušky opravdu nosili i tam, kde je to potřeba. Že měli masky na tváři i politici v televizi, mělo čistě symbolický – tedy emocionální význam – že to byly ovšem masky vyšší třídy, se mnou trošku pohnulo. Pane premiére, při rozhovoru s novináři by chirurgická rouška úplně stačila, tu FPP 2 či FPP 3 potřebují lékaři a sestřičky v nemocnicích! Zakazovat privátní laboratoři specializované na výzkum viru testovat, protože zde byl opět zájem o centralizování (zda z hospodářských důvodů či opravdu z důvodů dodržení kvality nehodlám posuzovat, ale myslím si své) bylo přímo perverzní. Emoce perverzní být mohou, rozum ne.

Ale symbolický pohled na politiky v maskách byl v podstatě pozitivní. Troška emocí zřejmě tak úplně neškodí. Jsem totiž na pochybách, zda je většina obyvatelstva zralá na to, aby dokázala rozlišovat mezi otevřenými a uzavřenými prostorami. Od začátku krize s naším milým virem jsem musel mou důvěru v lidstvo podstatně zredukovat.

               Organizace odchytávání podezřelých pacientů v naší nemocnici je organizována velmi dobře. U vchodu do nemocnice sedí takzvaná triáž. Tam je lékař a sestřička, kteří musí rozhodnout, zda pacient smí jít do normální (čisté) ambulance nebo musí do takzvaného schockraumu, kde na něho čeká „infektolog“, čili kolega v ochranném obleku, který ho vyšetří, udělá mu odběr na koronavirus a rentgen plic a posoudí, zda pacient potřebuje hospitalizaci.

               Pacient, který není na propuštění domů, je pak přijat na oddělení pro podezřelé případy – jednotlivě – jeden pacient v jednom pokoji. Tam se čeká na výsledek testu. V případě, že je negativní, je pacient buď přeložen na „čisté“ oddělení nebo poslán domů s doporučenou léčbou. V případě pozitivity je pak transferován do centrální nemocnice, vyčleněné pro pacienty s nákazou Covidem 19.

               Organizace je tedy promyšlená dobře, – kdyby do ní nevstupoval lidský faktor. A ten bohužel vstupuje.

               Začíná to v triáži. V podstatě má onen lékař, který tam sedí, položit pacientům čtyři otázky: „Kašlete?“ „Máte problémy s dýcháním?“ „Máte horečku?“ „Má horečnaté onemocnění někdo ve vaší rodině?“ a pak má změřit pacientovi teplotu.

               Bohužel to kolegové nezvládají. (Nechci jmenovat obory, ve kterých tito kolegové normálně pracují, abych nebudil negativní emoce, ale internisté to nejsou. Ty totiž potřebujeme už v nemocnici při ošetřování podezřelých a nemocných). Vypadá to pak tak, že se kolegové v triáži zeptají „s čím jste přišel?“ a změří mu teplotu laserem, což při současné zimě je naprosto nespolehlivá metoda. Pacient řekne, že ho bolí břicho a fakt že má zápal plic, potom zjistíme až při CT břicha (protože chválabohu zabralo i spodní části plic). On sice už tři týdny kašlal, ale nepovažoval to za hlavní problém. Nebo řekne, že se v noci budí na poruchy srdečního rytmu a že je to proto, že silně kašle, zjistíme, až když byl přijat na oddělení. Pokusil jsem se kolegovi jeho úlohu v triáži vysvětlit. Napotřetí už byl schopen zopakovat otázky (má je sice na jeho stanovišti i napsané, ale s doprovodným textem, což může být příliš – kdo už dnes umí číst, že?) Zdálo se dokonce, že i pochopil, že pacienta s vyrážkou na nohách může poslat do normální ambulance – předtím ho chtěl rozhodně poslat do schockraumu. Jásal jsem předčasně. Až po několika hodinách mrtvého klidu v ambulanci jsme poznali, že to pochopil tak, že pokud pacient zodpoví všechny otázky negativně, nesmí do nemocnice, ale musí domů, i kdyby měl infarkt, nebo krvácející ránu na hlavě. Potřebovalo to další rozhovor. Den na to byl v triáži jiný kolega a naše paní doktorka si v podstatě mé zážitky zopakovala.

               Dalším faktorem jsou testy. Mělo by jich být dost, není. Navíc vedoucí oddělení mikrobiologie nepovažoval za nutné oznámit, že mu docházejí a oznámil nám všem, že končí, až když mu došly – a to byly naše vzorky už v jeho laboratoři. Zaskočila universita, ovšem protože byla sama zaskočená, neměla patřičně připravený testovací přístroj a ten se pokazil. Takže se celý den netestovalo. Bylo to požehnání pro centrální nemocnici, která měla jasný a srozumitelný rozkaz brát jen pacienty s dokázanou infekci (aby se nemísili pozitivní s podezřelými, u nichž by se třeba infekce nemusela dokázat) Protože se netestovalo, neexistovali žádní pacienti s dokázanou infekcí a tím pádem nemuseli nikoho přebírat. Moje pacientka, která se zhoršovala a u níž byla infekce Covidem už jen z kliniky a rentgenu plic naprosto jistá, musela zůstat u nás až do příštího dne – nakonec skončila na ventilátoru, jak jsme z průběhu očekávali a doufáme, že se z toho dostane – na prognózu to zdržení nemělo samozřejmě žádný vliv, na moje nervy ano.

               Počet internistických necovidových lůžek v našich dvou okresech byl zredukován pod vlivem emocí z 122 na 27 !!! Všechny ostatní byly připraveny pro epidemii – včetně všech lůžek v sousední nemocnic, kam mají být posíláni pacienti k REKONVALESCENCI – která ještě není u skoro žádného pacient a v dohledu. Když nám pacienti už pomalu vypadávali z oken, zvítězil přece jen zdravý rozum a byla otevřena přídatná lůžka. S tím rozumem to jde tak nějak líp.

               Ochranných pomůcek je chválabohu ještě dost. Možná je to tím, že distribuce nebyla centralizovaná, jako v Česku, ale nemocnice už od ledna dělaly zásoby – měly to dokonce povolené. Když jsem viděl, že lékaři v Bergamu na jednotce intenzivní péče pracují v chirurgických rouškách, které jim neposkytují absolutně žádnou ochranu, chtělo se mi plakat. Tak vypadá kolaps zdravotnictví. Kvůli jednomu fotbalovému zápasu!

               Důvod vymírání nádherného Bergama (kdo má zájem, může si o něm přečíst na mém webu článek) je už dostatečně známý, přesto ho ještě jednou vzpomenu.

               Fotbalový klub Atalanta Bergamo se poprvé v historii kvalifikoval do Champion league. Pro malé město (na italské poměry malé, Bergamo má nebo spíš mělo 120 000 obyvatel) to byl epochální úspěch. A protože bergamský stadion svou kapacitou nestačil poptávce po vstupenkách, odehrál se osmifinálový zápas proti španělské Valencii 19. února 2020 na stadionu Giuseppe Meazy v Miláně – v epicentru propukající epidemie. Bergamští fanoušci tam byli přepraveni stovkami autobusů (v uzavřených prostorech) a po vítězství 4:1 bouřlivě slavili – samozřejmě i doma celou noc a se svými příbuznými – i se seniory, protože ty člověk z takového zážitku vyloučit nemůže. Těsný kontakt fanoušků na stadionu, pak přeprava v nevětraných autobusech a následně bouřlivé oslavy v malých italských bytech vykonaly své. Neuvěřitelná tragédie nabrala svůj směr.

               Stejně tak kolabuje nemocnice v tyrolském Zamsu, které léčí oběti „Apre ski“ party v Ischglu, který tyrolské úřady zoufale osm dní!!! bránily před zavřením, i když už bylo z islandských hlášení jasné, že je zde další epicentrum nákazy. Znáte užší kontakt, než v přeplněných sálech „Apre Ski“?

               Proto prosím, postupujte racionálně, ne emocionálně. Větrejte, noste masky, zejména tam, kde je vás víc najednou, držte od lidí bezpečností odstup – „social distancing“. Posilujte imunitu sportem na čerstvém vzduchu – nebo prací na zahrádce, pokud ji máte, a vitamíny D a B – ne nadarmo propuká epidemie chřipky vždy v zimě, kdy celá naše mírná klimatická zóna trpí nedostatkem vítamínu D. Toho vira nakonec stejně dostaneme všichni nebo skoro všichni. Každopádně většina z nás. Je ale obrovský rozdíl, zda jich dostanete najednou deset nebo deset miliard. V prvním případě si vybudujete imunitu, aniž byste onemocněli, v druhém s největší pravděpodobností zemřete nebo aspoň těžce onemocníte.

               Mimochodem jedna pacientka se mě ptala, zda existuje nějaká dieta, která proti viru pomáhá. Doporučil jsem hodně česneku cibule a špatné nejsou ani fazole a čočka: Ne, vira to nezabíjí, ale signifikatně zvyšuje „social distancing“. Věřte tomu, že pokud jen jeden z přítomných tuto dietu konsekventně dodržuje – dřív nebo později vyvětráte!

               Zůstávejte zdraví. Potřebuju vás!

Mittelalterliches Rom

               Rom ist seit beinahe zweitausend Jahren ein Zentrum der kirchlichen und es war lange Zeit auch das Zentrum der weltlichen Macht. So war es seit dem achten Jahrhundert, als der fränkische König Pippin dem Papst im Gegenzug zu seiner königlichen Krönung ausgedehnte italienische Regionen in Mittelitalien als eine Basis der päpstlichen weltlichen Macht geschenkt hat. Diese erreichte  ihren Höhepunkt im sechzehnten Jahrhundert, als sie nach der Einnahme von Ferrara im Norden den Fluss Po erreichte. Die französische Armee unter Anführung von Napoleon nahm Rom für das französische Kaisertum ein, nach dem Wiener Kongress entstand der Kirchenstaat für kurze Zeit noch einmal. Im Jahr 1860 verlor er aber mit Ausnahme von Latium große Teile seiner Besitzungen an das neu entstandene italienische Königreich. Trotzdem durfte der Papst seine Unabhängigkeit unter französischem Schutz bis zum Jahr 1870 behalten. In diesem Jahr verlor er aber seine weltliche Macht um sich weiterhin nur um die Seelen der Gläubigen sorgen zu dürfen.

               Aus der Regel, dass der Name des römischen Patriarchs an der ersten Stelle unter den fünf kirchlichen Oberhäuptern vor Konstantinopel, Jerusalem, Alexandria und Antiochia geschrieben werden sollte, bauten Päpste allmählich ein Machtmonopol aus. Dies war natürlich dadurch begünstigt, dass die letzten drei genannten Sitze der Patriarchen unter arabische Macht gerieten und der Patriarch von Konstantinopel nach der Eroberung der Hauptstadt des Oströmischen Reiches von den Türken im Jahr 1453 nach dem weit entfernten Moskau umgezogen hat. Gerade am Ende des fünfzehnten Jahrhunderts, nach dem Sieg über die Konzilbewegung, die die päpstliche Macht einschränken wollte, haben die Päpste die Machtstellung eines uneingeschränkten Herrschers über die Welt genossen, nach der sie jahrhundertelang strebten. Sie demonstrierten diese Macht durch monumentale Bauten, die Menschen auf die Knie vor der päpstlichen Allmächtigkeit zwingen sollten.

               Die römische Kirche kennt sechs Kirchen in dem Rang „Basilica maior“. Zwei davon findet man in Assisi, der Rest ist in Rom. Sie sind den wichtigsten Personen des Neuen Testaments gewidmet, dem heiligen Johannes dem Täufer, der Jungfrau Maria und den Aposteln Petrus und Paulus. Möchten Sie die ganze Pilgerreise nach Rom absolvieren, dann sind die vier Basiliken maior durch weitere drei Pilgerkirchen ergänzt – „San Sebastiano fuori le mura“, „Santa Croce in Geruzaleme“ und „San Lorenzo fuori le mura“. Schon die Tatsache, dass zwei von diesen Kirchen (eigentlich mit dem heiligen Paulus drei) den Namen „hinter den Mauern“ haben, deutet an, dass sie vom Stadtzentrum ziemlich weit entfernt sind – das antike Rom war nämlich verdammt groß. Nur zum heiligen Paulus fährt die Metro, die anderen drei muss man zu Fuß oder mit Taxi erreichen.

               Jede dieser vier Basiliken ist einzigartig.

„San Giovanni in Laterano“ war jahrhundertelang der Hauptsitz des Papstes. Den Bau dieser Kirche wurde direkt vom Kaiser Konstantin dem Großen befohlen, seine Statue steht in der Vorhalle der Kirche. Das Grundstück spendete die Familie des Generals Sextus Lateranus, nach dem das Stadtviertel seinen Namen bekommen hat. Die Kirche unmittelbar bei der von Kaiser Aurelianus errichteten Stadtmauer war das Zentrum der katholischen Kirche bis zur Entführung des Papstes nach Frankreich am Anfang des vierzehnten Jahrhunderts. Auch heute noch hat diese Kirche in der kirchlichen Hierarchie eine höhere Stellung, als die des heiligen Petrus im Vatikan. Gerade hier findet am Gründonnerstag das Ritual der päpstlichen Fusswaschung statt. Als die Päpste nach mehr als siebzig Jahren im Jahr 1378 nach Rom zurückgekehrt sind, fanden sie ihre Basilika beinahe als Ruin und deshalb entschieden sie, in den Vatikan auf dem anderen Tiberufer zum Grab des heiligen Petrus umzusiedeln.

               Die Kirche im Lateran ist riesig. Es ist eine fünfschiffige Basilika. Sie wurde zwischen dem vierzehnten und neunzehnten Jahrhundert gebaut und umgebaut, trotzdem wirkt sie ziemlich kompakt. Im Zentrum der Kirche gibt es den päpstlichen Altar, an dem nach der Überlieferung die ersten Päpste, also auch der heilige Petrus, ihre Messen lasen. Seine heilige Reliquie sowie auch die Reliquie des heiligen Paulus befinden sich in zwei Büsten aus Silber, die sich unter dem über den Altar stehenden Baldachin befinden. In Rom haben Reliquien einen großen Wert. Historisch ist auch das Baptisterium der Laterankirche sehr wertvoll. Man findet es hinter der Kirche und dem Lateranpalast auf dem Platz mit einem der vielen römischen Obelisken – der von Lateran ist angeblich der höchste. Römer litten immer an einer Obsession für ägyptische Obelisken und man findet sie wortwörtlich überall, insgesamt 13 an der Zahl, wenn wir nicht den Obelisk auf dem „Foro Italico“ dazurechnen, den Mussolini in seiner E.U.R Stadt bauen ließ. Das Baptisterium ist architektonisch von außen interessant, innen ist mit Ausnahme der Porphyrsäulen nicht viel von der ursprünglichen Ausstattung geblieben. Es ist trotzdem aus historischer Sicht sehr bedeutsam. Hier wurden nämlich am 11.Februar 1929 die sogenannten Lateranverträge unterschrieben, es war der Tag der Entstehung des päpstlichen Staates im Vatikan.

Der Papst  hatte nämlich seit 1870, also seit der Besetzung Roms durch italienische Truppen, kein Stück Land, das er verwalten könnte und fühlte sich wie „Gefangener in eigener Stadt“. Alle Versuche, das italienische Parlament zu überzeugen, dem Heiligen Stuhl ein bestimmtes Gebiet zu übergeben, auf dem er seine Staatshoheit ausüben könnte, scheiterten immer wieder am Widerstand der linksorienterten Abgeordneten. Der Papst hat sogar aus Verzweiflung überlegt, seinen Sitz nach Wien zu verlegen. Nachdem Mussolini die Macht übernommen hatte, wurde die Lage deutlich einfacher. Papst Pius XI. hatte plötzlich zur Verhandlung nur mehr eine Person. Mussolini, der sich nach seinem faschistischen Staatstreich in einer internationalen Isolation befand, ergriff seine Chance. Dadurch, dass mit ihm die Vertreter des Heiligen Suhls im Baptisterium von Lateran den Vertrag über  Ausgliederung des Gebiets des Vatikans aus dem italienischen Königreich und Übergabe der Souveränität über dieses Gebiet an den Papst unterschrieben, war es gerade die katholische Kirche, die als erste das Regime Mussolinis juristisch anerkannt hat und ihn dadurch auch für andere Regierungen der Welt salonfähig machte. Eine weitere Folge war dann zum Beispiel die Vergabe der Fußballweltmeisterschaft für das Jahr 1934 an Italien (das geschah im Jahr 1932), wo dann Italien mit einer massiven Hilfe des schwedischen Schiedsrichters Ivan Eklind (der bereits im Halbfinale geholfen hat, Österreich zu eliminieren) im Finale die Tschechoslowakei besiegte und das erste Mal Weltmeister wurde.

               Gleich neben dem Eingang in die Kirche befindet sich die „Scala Santa“. Es soll sich um die Treppe handeln, auf der Pontius Pilatus Christus verurteilte. Die Kaiserin Helena, die Mutter des Kaisers Konstantin, ließ auf ihrer Pilgerreise nach Jerusalem im Jahr 326 die Treppe der Festung Antonia zerlegen und auf Schiffen nach Rom transportieren, wo sie den Eingang in die Kirche in Lateran bilden sollten, die ihr Sohn gerade bauen ließ. Schon damals durfte man diese Treppe nur kniend betreten. Heute steht sie außerhalb der Kathedrale vom Lateran, also man kann die Kirche betreten, ohne sich an Kniegelenken weh zu tun. Die „Scala Santa“ kann man separat besuchen und auf den Knien besteigen. Wenn man die Werbung von Toyota hybrid auf der Fassade des Gebäudes ausblenden konnte, war das ein Ort mit mystischer Bedeutung und Atmosphäre.   Auch heutzutage ist es möglich, die Treppe nur kniend und betend zu besteigen. Obwohl die ursprüngliche Steintreppe mit einer Holzverkleidung abgedeckt ist, bis man die oberste Treppe  erreicht, tun die Knien ordentlich weh. Es ist ein für Gebet und Meditation bestimmter Platz, man darf hier ohne Blitz fotografieren, das Filmen ist allerdings streng verboten, damit Menschen, die die Treppe gerade im Gebet besteigen, in ihrer Meditation nicht gestört werden.

               Die berühmteste Kirche nicht nur in Rom aber weltweit ist natürlich der Petersdom im Vatikan (italienisch „San Pietro in Vaticano“). Als Papst Julius II. die alte mittelalterliche Kirche im Vatikan niederreißen ließ, protestierten die Römer sehr hektisch, weil sie befürchteten, dass ein neues Gebäude niemals gebaut wird. Das Ergebnis kennen wir alle und es ist sehr imposant. Obwohl gerade der Bau dieser Kirche die Reformation startete, die den Verfall der päpstlichen Macht eingeläutet hat. Die Päpste überschätzten in ihrem Gefühl der Unverletzlichkeit ihre Kräfte. Gerade der Petersdom ist ein Beweis dafür – laut der Parkinsonsgesetze bauen Staaten und Regime die großartigsten Gebäude gerade in der Zeit, in der ihre Macht zu zerbröckeln beginnt. Der Petersdom mit seiner riesigen Kuppel, entworfen von Michelangelo Buonarotti und mit der Kolonnade auf dem Platz vor der Kirche von Bernini, verdient sich natürlich eine Menge Superlative. Sie ist die größte, die höchste und in der Gegenwart auch die wichtigste Kirche des Christentums, wo über das Grab des heiligen Petrus unter einem Baldachin von Bernini nur der Vertreter Christi, also der Papst selbst oder ein von ihm beauftragter Kardinal, Messe lesen darf. Es ist allerdings möglich, die Messe im hinteren Teil der Kirche zu besuchen, die haben einen ganz normalen  pompöse freien Verlauf und das Licht der Nachmittagssonne, das hier durch das Fenster mit Abbildung des Heiligen Geistes durchdringt, verleiht diesem Erlebnis einen wahren mystischen Schein. Der Aufstieg auf die Kuppel ist interessant, man steigt auf einer Wendeltreppe unter der Kuppel empor und tief unter ihm wimmelt es von Touristen oder es wird Messe gelesen.  In der Kirche selbst ist möglich, neben vielen anderen Statuen die „Pieta“ von Michelangelo zu bewundern oder man kann am Grab von Johannes XXIII. beten. Andere Päpste, inklusiv Johannes Paulus II., sind in der Krypta begraben, der Eingang ist auf der gegenüber liegenden Seite des Eingangs zum Kuppelaufstieg.

Hinter der Kirche befindet sich dann der Vatikan, also der Sitz des Papstes, der einen eigenen Bahnhof und ein Postamt hat und wo nur sehr wenig Zivilpersonen leben dürfen – die absolute Mehrheit der Beamten verlassen den Vatikan abends nach der Arbeit.  Zum Vatikan gehören natürlich auch das Vatikanmuseum, die größten Kunstsammlungen in Rom, der Besuch wird durch den Besuch der Sixtinischen Kapelle gekrönt. Wenn man aber erwartet, das man dort allein oder in der Gesellschaft von ein paar Dutzenden Touristen die Fresken bewundern  könnte, wird man sehr enttäuscht sein. In dem kleinen Raum drücken sich Hunderte Leute, das Fotografieren oder Filmen ist verboten und aus dem Lautsprechen hört man jede Minute „Psst, Silencio“. Das alles auszublenden und die Schönheit der Fresken an den Wänden zu genießen, erfordert sehr viel psychische Widerstandfähigkeit.

               Die dritte Basilika maior ist „San Paolo fuori de Mura“,.

Sie wurde auf der Stelle gebaut, wo der heilige Paulus hingerichtet wurde und wo er sein Grab hat- zumindest ein Teil davon kann man in der Krypta unter dem Altar sehen –  sein Sarkophag mit Anschrift „PAULO APOSTOLO MART“ wurde bei Ausgrabungen im Jahr 2006 entdeckt. Obwohl die Sankt Paulus Kathedrale vom Stadtzentrum ziemlich weit entfernt ist (Paulus wurde auf dem Weg nach Ostia außerhalb der Stadtmauern hingerichtet, wie es sich für einen römischen Bürger gehörte – diese durften nämlich nicht innerhalb den Stadtmauern hingerichtet werden), es führt dorthin aber eine Metrolinie und die Metrostation ist von der Kirche nur einen Steinwurf entfernt. Die Kathedrale war bis zur Vollendung des Petersdoms die größte Kirche der Welt, sie ist auch eine fünfschiffige Basilika, die Hauptattraktion sind Portraits  aller Päpste vom heiligen Petrus bis zu Franciscus. Einer Legende nach sollte  der Weltuntergang kommen, wenn das letzte Medaillon an der Wand gefüllt wird. Weil es bereits wirklich drohte, bauten kreative Italiener einige weitere Medaillons dazu – und der Weltuntergang wurde dadurch  – vorläufig – vertagt.

               Die schönste der vier Basiliken ist die „Santa Maria Maggiore“.

Diese umwerfende Kirche in der Nähe des römischen Hauptbahnhofs Termini blendet durch ihre Innenausstattung. Sie wirkt sehr kompakt und kann Menschen wirklich begeistern. Die Decke wurde von Papst Alexander VI. Borgia mit dem ersten Gold, das nach Rom aus der Neuen Welt, also aus Amerika gebracht worden ist, geschmückt. Es ist die einzige Kirche, wo seit dem fünften Jahrhundert ununterbrochen täglich Messe gelesen wird. Einer Legende nach erschien am 5.August 352 dem Papst Liberius die Mutter Gottes und befahl ihm, die Kirche auf einer Stelle zu bauen, wo in der kommenden Nacht Schnee fallen würde (in August, wohlbemerkt!). Weil es dann auf dem Hügel Esquilin wirklich in der kommenden Nacht schneite, ließ der Papst auf diesem Platz zu Ehre der Jungfrau Maria diese Kirche bauen. Das Innere der Kirche ist einfach umwerfend. Den Baldachin über dem Altar tragen viere Porphyrsäulen, die hierher aus der Villa Kaisers Hadrians in Tivoli gebracht worden sind. Für eine unverschämte Gebühr kann man die barocke Treppe von Bernini und die „Sala dei Papi“, sowie auch die Mosaiken in der Loggia im ersten Stock der Kirche besuchen. Das unauffällige Grab des großen Meisters Bernini befindet sich unter einer Treppe seitlich vom Altar.

               Der größte Schatz der Kirche ist aber die Ikone der heiligen Mutter Gottes „Salus Populi Romani“, also „Heil des römischen Volkes“, die man in der Borghese-Kapelle findet. 

Sie sollte persönlich von heiligem Evangelisten Lukas gemalt worden sein und wurde unter Papst Sixtus III. (432 – 440) nach Rom für die bereits bestehende Basilika gebracht. Sie darf nur zu besonderen Anläsen die Kirche verlassen, wie diese Woche, als vor ihr Papst  Franciscus in Vatikan für das Ende der Coronavirus-Pandemie betete. Es bleibt uns nichts anderes übrig, als uns zu wünschen, dass das heilige Bild seine Wunderkraft wieder einmal zeigen würde.

               Außer diesen vier Basiliken gibt es in Rom natürlich Unmenge Kirchen, die eines Besuchs wert sind. Unterwegs vom Lateran zum Kolosseum, also in Richtung Zentrum, geht man an der Kirche des heiligen Klemens vorbei. Die Kirche ist dem dritten Nachfolger des heiligen Petrus, Klemens, geweiht, einem Papst, der einen Märtyrertod auf dem Krim gestorben ist, wohin ihn Kaiser Traianus verbannte. Die Kirche ist mit alten Fresken geschmückt (Die Kirche wurde nach ihrer Zerstörung durch die Normanen im Jahr 1084 im zwölften Jahrhundert neu gebaut), hat das klassische Atrium, also eine Architektur eines römischen Tempels.

Interessant ist sie auch dadurch, dass die sterblichen Überreste des heiligen Klemens die mährischen Missionare Konstantin und Methodius nach Rom gebracht haben. Deshalb wurde dann gerade im Heiligen Klement als einer der fünf römischen Kirchen Messe in der altslawischen Sprache gelesen, die vom Papst Hadrian als die fünfte liturgische Sprache (neben Latein, Griechisch, Hebräisch und Armenisch) anerkannt worden ist. In der Krypta der Kirche befindet sich das Grab des heiligen Cyrilos (das ist der Name Konstantins, den er nach dem Eintritt in den Kloster angenommen hat) und noch eine Etage tiefer entdeckten die Archäologen einen Tempel des Gottes Mithras. Die christliche Kirche wurde offensichtlich an der Stelle einer alten Patriziervilla gebaut, deren Besitzer den Kult des Mithras betrieben. Gerade in den ersten Jahrhunderten nach Christi wettfeierten Mithras und Christus um die dominante Position im geistigen Leben der römischen Gesellschaft. Der Polytheismus war zu dieser Zeit schon weitgehend überwunden, Menschen wollten nur an einen Gott glauben, der der damaligen, bereits zentralisierten römischen Gesellschaft besser entsprach. In dem Wettkampf zwischen Mithras und Christus hat Christentum gesiegt – aus einem einfachen Grund – zu den Mysterien von Mithras wurden nur Männer zugelassen, Frauen waren von der Teilnahme ausgeschlossen. Das Christentum setzte auf Frauen und ihre Gleichberechtigung – und siegte. Später, als der Sieg sicher war, hat die Kirche dieses Prinzip verlassen.

               Es gibt so viele Kirchen im Rom, dass nur ein Versuch, sie aufzuzählen, diesen Artikel sprengen würde. Also werde ich es gar nicht versuchen.

               Allerdings – das päpstliche Rom sind nicht nur Kirchen, obwohl sie natürlich die größten Dominanten der Stadt sind. Niemand kann aber die Engelsburg auf dem rechten Tiberufer übersehen, die durch einen Gang mit dem Vatikan verbunden ist und jahrhundertelang dem Papst als Zuflucht diente, wenn es wirklich schlimm war.

Manchmal war es tatsächlich so. Am 6.Mai 1527 marschierten plündernde und mordende Truppen Kaisers Karl V. in Rom ein, denen der Kaiser irgendwie vergaß, Sold zu bezahlen. Der Anführer, Karl III. Herzog von Bourbon, starb bei dem Angriff auf die Stadtmauer und die wilden Truppen, die jetzt keinen Kommandanten hatten, wüteten in der Stadt wie von Sinnen. Papst Klemens VII., der sich in diesem  Krieg der falschen, also französischen, Seite anschloss, sollte gefangen genommen oder getötet werden. Unter dem Schutz der schweizerischen Gardisten, die ihm als Leibgarde vom französischen König geschenkt worden waren, gelang es ihm, in die Engelsburg zu flüchten und sich dort belagern lassen. Aus der schweizerischen Garde starben in den Kämpfen 147 von 189 Männern, sie schafften es aber, die Flucht des Papstes zu schützen. Als Dank für ihre Tapferkeit ist auch heute noch die Tradition, dass in die päpstliche Leibgarde nur Schweizer treten dürfen, natürlich mit katholischem Glaubensbekenntnis. Die ursprüngliche Bedingung der Körpergröße ist heutzutage offensichtlich nicht mehr aktuell, wir sahen in den Uniformen der Garde auch Männer mit Körpergröße knapp über 160 cm. Es gibt offensichtlich in den wenigen schweizerischen katholischen Kantonen nicht eine so große Auswahl an Rekruten. Der Papst schaffte es, mit den übrigen Gardisten die Engelburg einen Monat lang zu verteidigen. Am 5 Juni nahmen die kaiserlichen Truppen die Burg ein und der Papst blieb hier sechs Monate als Gefangener. Am 7. Dezember gelang es dem Papst dank einer Menge Geld, mit der er einige kaiserlichen Offiziere bestach, die Flucht durch einen Geheimgang (Pasetto) in den Vatikan und dann weiter nach Orvieto. Wenn man an den Mauern der Engelsburg steht, kann man sich gar nicht vorstellen, wie jemand diese Festung überhaupt einnehmen konnte. Trotzdem hat sie ziemlich oft den Besitzer gewechselt, einmal sogar fünfmal in einem einzigen Jahr. Die Antwort ist ein bisschen italienisch. In Italien werden Festungen nicht mit Kanonen sondern mit Geld erobert. Wenn es genug davon gibt, findet man immer jemanden, der bereit ist, das Tor zu öffnen.

               Es ist schwer zu glauben, aber die Engelsburg wurde als Mausoleum des Kaisers Hadrian gebaut. Das Grab von diesem kunst- und philosophieliebenden Kaisers, der neben der Gattin auch einen männlichen Liebhaber hatte, war ein echtes Wahrzeichen des antiken Roms. Auf dem Dachfirst, wo heute der Engel mit Schwert steht, gab es damals die Statue des Kaisers, der nach dem guten römischen Brauch nach seinem Tod zum Gott erklärt wurde und das ganze Mausoleum war durch unzählige Marmorstatuen der Götter und Göttinnen geschmückt. Der ganze Schmuck wurde im Krieg zwischen Ostgoten und Byzantiner vernichtet. In den Jahren 535 – 555 kämpften die Ostgoten gegen die Byzantiner um die  Vorherrschaft in Italien.  Von Januar 537 bis März 538 belagerte der ostgotische König Wittiges erfolglos Rom, wo sich die byzantinische Garnison unter der Führung des Generals Belisaros verschanzte. Einer der größten ostgotischen Angriffe wurde gegen das Hadrianmausoleum  geführt. Die Verteidiger schlugen in ihrer Verzweiflung die Marmorstatuen in Stücke und bewarfen mit ihnen die angreifenden Ostgoten. Die Ostgoten wurden abgewehrt, aus dem Mausoleum wurde eine Festung, die in dieser neuen Funktion weitere tausendfünfhundert Jahre dienen sollte.

               So kommen wir aber zu der nächsten römischen archäologischen Schicht – zum antiken Rom. Aber darüber das nächste Mal.   

Sicílie

Jak jsem slíbil, nechám koronavira dnes mimo dohled a podíváme se do Itálie, kam se zřejmě ještě dlouho jezdit nebude. A to přímo na samotný jih, tak daleko od Lombardie, jak se jenom dá.

Sicílie

Vlastně je to ještě Evropa, dokonce je to Evropská unie a tím pádem tam platí stejné zákony a předpisy jako u nás. Jen ta interpretace je poněkud jiná. To jsem pochopil nejpozději v okamžiku, kdy mne při průjezdu Palermem předjížděly dva motocykly současně, jeden zleva a druhý zprava. Podle značení za vozovce se dalo předpokládat, že ona rychlostní silnice má dva pruhy. Když se ale Palermitáni rozhodli, že je to málo, vytvořili spontánně pruh třetí. Nedoporučoval bych kazit jim hru, potom totiž můžou znervóznět. Ostatně ta středová čára chvílemi je a chvílemi taky není. Je mi záhadou, jak pak pokračoval v jízdě onen skoro stoletý děda, jenž se houževnatě držel středové čáry, zřejmě, aby udržel směr jízdy a vytvářel tak středový pruh permanentně. Ale jinak je ježdění autem po Sicílii poměrně klidná záležitost. Nikdo nikam moc nepospíchá, počet aut na dálnicích v západní části ostrova je spíše nízký a za dálnice se tady neplatí (za celé dva týdny jsme zaplatili poplatek 1,80 Euro, když jsme jeli do Cefalú). Siciláni jsou stejně jako Italové na pevnině ohleduplní, nebo spíše opatrní. Protože sami jezdí velmi „kreativně“ předpokládají, že ostatní účastníci provozu jsou stejná paka jako oni sami a dávají si na ně tedy pozor. Jestliže má každé auto někde promáčklý plech či poškrábaný lak, je to spíše záležitost parkování. Když jsem první den viděl, co se dělo na parkovišti u pláže v Trapettu, rozhodl jsem se tam chodit raději pěšky, protože jsem usoudil, že bych se z onoho parkoviště ven už asi nikdy nedostal. Siciliáni to sice dokážou, ovšem za cenu škod na plechu jejich vozidel. Policie se snažila do toho chaosu vnést pořádek a rozdělovala štědře pokutové lístky, které majitelé aut před odjezdem zase okázale odhazovali. Nicméně, když jsem po dvou týdnech vracel mého vypůjčeného Fiata Bravo (podle paní domáci na ježdění po Sicílii nesmyslně velké auto) na letišti v Palermu, zástupkyně půjčovny vlezla skoro i pod automobil, aby pak s užaslým obličejem konstatovala, že nikde není žádná škoda.

               Do Palerma jsme jeli ovšem autobusem. Vyplatilo se, nedokážu si představit, co bych si tam v centru s vlastním autem počal. Možná nepočal, spíše umřel. Samozřejmě jsme museli na autobus čekat skoro čtyřicet minut, ale takové zpoždění nikoho nevzrušovalo, patří k životnímu stylu. Afričané kdysi komentovali americké rčení „time is money“ slovy, že Američané mají peníze, oni, Afričané, zase čas. Siciláni se chovají podobně. Peníze nemají (po návratu z dovolené jsem se dozvěděl, že Sicílie je v bankrotu a premiér Monti očekává rezignaci guvernéra) zato ale mají čas. On i ten Monti si na tu gevernérovu rezignaci bude muset počkat. Číšník z baru v Trapettu, jenž pracoval 24 let na letišti v Düsseldorfu, aby se teď na dva roky vrátil na Sicílii, protože život v Německu jej už příliš stresoval, nám vyprávěl, jak obtížné pro něj bylo zvyknout si po návratu na skutečnost, že na každé setkání a každý termín se půl hodiny až hodinu čeká. Když se ptal, proč to nejde setkat se v dohodnutém termínu, dostalo se mu odpovědi – musíš se přizpůsobit. A tak se přizpůsobil.

               Sicilané nemají problémy. Pokud je mají, pak o nich nevědí, či vědět nechtějí. Zejména se to týká odstraňování komunálního odpadu. Každé ráno se ze všech balkónů spouštějí na hácích zavěšené sáčky s odpadky a uličkami projíždějící trojkolka je sbírá. Nevyznali jsme se tak úplně v systému třídění odpadu a tak jsme se zeptali paní domácí. Zamyslela se a potom pravila: „Ale vždyť vy máte auto.“ Přisvědčil jsem, že ano. „Tak potom to můžete všechno sbalit dohromady a až pojedete z města ven, hoďte to někde do kontejneru, co tam stojí u ulice.“ Problém jsme pochopili záhy. Ty kontejnery tam opravdu stojí, ale mají spíše jen orientační či možná pouze symbolickou hodnotu. Jsou totiž všechny přeplněny a okolo nich se stovky metrů vrší podél krajnice pytlíky a pytle s odpadem všeho druhu – týdny možná měsíce, než přijede bagr, který je schopen je posbírat a odstranit.

               Cestování po Sicílii má přesto určité kouzlo, především není lehké najít cíl, ke kterému jedete, a určité kusé znalosti italštiny vám tady nejsou moc platné. Hledali jsme ubytování v Trapettu a samozřejmě nenašli. Zavolal jsem paní domácí a ta mi vysvětlila, že bydlí u starého kostela v centru města. Netrefil jsem, skončil jsem v přístavu. Tam sedělo několik osmahlých Siciliánů. Zeptal jsem se jich tedy, kde je „chieza vecchia“. Vrtěli hlavou, očividně o tom kostele ještě nikdy neslyšeli. Snažil jsem se vyslovovat opravdu pomalu a výrazně „Kieza vekia“. Krčili rameny a pak najednou jeden zazářil „á čeza veča“ a ukázal mi směr. Pochopil jsem, že to nebude snadné. A nebylo!

               Palermo ovšem stojí za návštěvu. Někdejší město duchů, v něž se v osmdesátých letech proměnilo staré město, protože neexistující stavební firmy, patřící mafii, kasírovaly peníze, aniž by přeložily při rekonstrukci města jedinou cihlu, se zotavuje – aspoň na hlavních tazích.  To díky Leolucovi Orlandovi, současnému starostovi, jenž město spravoval už v letech 1985 – 1990 a pak 1993 – 2000. Ten vyhlásil mafii boj a zatlačil ji do defenzívy. I veřejné mínění Sicilanů se změnilo po brutálních vraždách vyšetřujících soudců Borselina a Falconeho ( po nich se teď jmenuje palermské letiště). Přestala platit „omerta“ čili zákon mlčenlivosti, mafie se z veřejného života musela stáhnout. Zřejmě stále existuje jako pojišťovací společnosti či drogové kartely, v denním životě je ale není cítit a drobná kriminalita, jíž se turisté v Palermu a na Sicílii vůbec museli obávat, z ulic prakticky zmizela, my jsme s ní nebyli konfrontování ani jednou (například s Bari se prý Palermo vůbec nedá srovnávat). Samozřejmě že mým hlavním cílem v Palermu byla katedrála s hroby Friedricha II, jeho otce, matky, dědečka a první manželky, pravým vrcholem byla ale Capella Palatina v Palazzo Normani, v někdejším královském paláci, jež je dnes sídlem autonomní sicilské vlády (jež je právě v bankrotu, aniž by si toho zřejmě všimla). Minulého roku jsme byli v Ravenně, abychom si prohlédli mozaiky, jimiž je ono město slavné. Co je ale díky mozaikovému umění skutečně možné, jsme viděli až v Palermu. Naposledy mne takto oslnila snad jen jantarová komnata v Carském selu. Neuvěřitelná nádhera nejjemnějších mozaik s obrazy se Starého a Nového zákona, všechno zdobeno zlatem, prostě krása beroucí dech. Oni Siciláni dobře vědí, proč jsou židličky v kapli ohrazené lanem, aby si na ně nikdo nemohl sednout. Kdyby mi to totiž povolili, tak lehko by mne ven nedostali. S podobnou krásou jsme byli konfrontování několik dní později v Monreale, na kopci nad Palermem. To, co totiž zřídil jeho dědeček Roger II. v Palermu, napodobil jeho vnuk Vilém II. zvaný z neznámých důvodů „Dobrý“ v Monreale o sto let později. A protože už měl vzor, jenž bylo třeba překonat a navíc chtěl tento král známý svým náročným životním stylem svou stavbou v Monreale naštvat palermského arcibiskupa a měl tedy nevídanou motivaci, dílo se podařilo.

Co totiž na sicilských dílech z doby normanských králů zaujme, je skutečnost, že jsou výsledkem nevídané náboženské s společenské tolerance. Ne nadarmo jsou Siciliáni právě na tuto dobu normanských králů hrdí a člověk o ně zakopává na každém kroku. Nejen, že to je jediné období, kdy byla Sicílie skutečně samostatným královstvím z hlavním městem v Palermu, ale díky toleranci svých panovníků se stala v té době nejbohatší zemí tehdejšího světa. Abychom recept na tento úspěch pochopili, musíme trochu hlouběji do historie.

               Sicílie byla obilnicí antického Říma. Už tehdy zde kvetlo zemědělství a trh s otroky v městě  Enna byl jedním z největších v říši. (Otroci se zde i několikrát vzbouřili a dvakrát se jim v druhém století před naším letopočtem podařilo na několik let zřídit zde nezávislou republiku.) Po pádu Římské říše ostrov na pár let ovládli Góti a pak jej dobyl pro byzantského císaře Justiniána jeho generál Belisarius. Poté byla Sicílie řeckou a císař Konstantin II. se pokusil dokonce přeložit hlavní město své říše z Konstantinopole (dnešního Istanbulu) do Syrakús. Mělo to logiku, protože Sicílie se nacházela přímo v centru tehdejšího území Byzantské říše, ale jak už to s logickými věcmi bývá, nápad se neujal. Hlavní město se vrátilo do Konstantinopole, Sicílie se stala periferií a tím pádem se neudržela proti invazi Arabů ve století devátém. Arabi ostrov ovládli, místní Řeky ale nechali na pokoji. Přeložili hlavní město ze Syrakús do Palerma (kontakt na východ do Konstantinopole pro ně nebyl tak důležitý jako pro jejich předchůdce) a rozbudovali na ostrově zavlažovací systémy. Arabi přišli z Tunisu, kde prší hodně málo a zavlažovací systémy jsou pro zemědělství nepostradatelné. Protože na Sicílii prší přece jen o něco častěji, proměnili teď ostrov díky své zavlažovací technice v pravý ráj. V takový, že se po čase místní vládci začali hádat mezi sebou – pálilo je dobré bydlo. V roce 1061 si pozval vládce Messiny na pomoc proti konkurentovi ze Syrakús na pomoc normanské rytíře pod vedenícm bratrů Rogera a Roberta Guiskarda z Hauteville. Tito někdejší Vikingové se obratem zmocnili Messiny a začali kus po kusu dobývat ostrov. Posvěcení k tomu bohulibému dílu dostali od samého papeže a tak když padly poslední bašty arabské vlády na jihovýchodu ostrova, stal se Roger hrabětem sicilským. (Jeho stejnojmenný vnuk to pak dotáhl až na krále. Využil schizmatu v Římě, nechal se za krále korunovat protipapežem, čímž rozzuřil papeže pravého a když mu tento vyhlásil válku, papeže zajal a nechal si svou královskou korunu výměnou za propuštění na svobodu potvrdit i od něho). Co bylo ale na Normanech nejúžasnější – i když byli na ostrově z poslání papeže s úkolem pokřesťanštit všechno, co se pokřesťanštit dá a ostatní vyhubit – nechali všechno při starém. Arabi mohli dále udržovat a rozbudovávat své zavlažovací systémy, Řekové zdobit chrámy svými mozaikami, nikdo nikoho k ničemu nenutil a všichni byli s daným stavem spokojení. Chrámy z této doby jsou výsledkem dané politiky. Ať už v Palermu, v Monreale či v Cefalú, abych jmenoval aspoň ty tři nejslavnější. Jsou to gigantické pozdě románské stavby (půdorys velikosti fotbalového hřiště), s řeckou mozaikovou výzdobou nejjemnějšího provedení a křížová chodba benediktínského kláštera v Monreale, či v Palermu u kostela „San Giovanni degli Eremiti“ je postavená v čistě arabském stylu. Ta v Monreale má délku 47×47 metrů a každý ze stovek sloupů je jiný, žádné dva nemají stejně vytesané hlavice! Král Vilém ostatně neměl problém pověřit stavbou svého monumentálního chrámu arabského architekta a tento zase neměl, ač muslim, problém stavět katolický chrám.(Ani nechat zdobit hlavice sloupů figurálními a tedy v muslimském umění zakázanými motivy) Za dobrý plat odvedl skvělé dílo. Myslím, že bychom se měli z čeho učit i dnes.

               Po Normanech přišli Štaufové, kteří taky nechali vše při starém (jen zlobivé Araby přemístil císař Friedrich II. do Lucery v Apulii), v roce 1266 ale – opět z poslání papeže – přišli Francouzi a stoleté dílo tolerance bylo u konce. Sice svých chováním namíchli Siciliány natolik, že byli o nešporách roku 1282 všichni na ostrově se nacházející Francouzi povražděni, ale rozbitý porcelán se už slepit nedá – období sicilského blahobytu bylo nenávratně pryč a už se nikdy nemělo vrátit.

To by pro dnešek mělo stačit, na Sicílii se vrátíme za týden nebo spíš za dva – jsme totiž krátce před narozeninami jednoho významného umělce, kterému bych se chtěl věnovat příští týden.

Italská úmrtnost na Covid 19

Možné důvody extrémně vysoké úmrtnosti na SARS – 2 (Covid 19) v Itálii

               Byla to právě děsivá čísla z Itálie, která nám všem nahnala strach. Masové umírání až skoro 800 lidí za jeden jediný den muselo logicky vyvolat paniku. Panika není zdravá, ale pomohla aspoň k tomu, že lidé berou omezení potřebná k potlačení infekce vážně.

               Ta italská čísla mi už dlouho ležela v hlavě a snažil jsem se pochopit, proč tomu tak je. Proč zde umírá více než 8 procent nakažených Covidem 19 – nebo, pokud chcete podle nové terminologie SARS – 2. Zde nabízím krátce několik podnětů, které ukazují, že v našich podmínkách by k takové katastrofě v žádném případě nemělo dojít.  Přesto to není v ŽÁDNÉM případě důvod polevit v opatrnosti, protože jedině blokáda šíření viru je cestou k ochraně společnosti. Virus se nedokáže množit ve volné přírodě, potřebuje k tomu nositele, tedy člověka. Pokud tedy není přenesen z jednoho jedince (který se mezitím vyléčil vytvořením protilátek nebo zemřel) na dalšího, zemře a zmizí.

               Tady tedy těch několik úvah, které by měly pomoci vysvětlit hrozná italská čísla:

  1. V severní Itálii existuje přestárlá populace s mnohými komorbiditami – tedy dalšími chorobami. Itálie vykazuje už po celá desetiletí nejnižší porodnost ze všech evropských zemí s výjimkou Maďarska, „bambini“ jsou sice kult, ale zřídkavý zjev. Vysoký tlak a jeho léčba můžou u starých lidí hrát rozhodující roli, protože téměř všichni pacienti přes 80 let mají vysoký tlak nebo diastolickou srdeční nedostatečnost a skoro všichni berou ACE Blokátory nebo Sartany, které usnadňují vstup viru do plic a můžou zhoršovat průběh choroby.
  2. Vybavenost intenzivních oddělení, zejména co se týká přístrojů na umělou ventilaci, byla bohužel nedostatečná. Jestliže tento počet je v Itálii zhruba 10/100 000 obyvatel, dá se očekávat, že celá Lombardie měla k dispozici zhruba 1000 přístrojů, (pro porovnání Štýrsko má k dispozici 28 přístrojů/100 000 obyvatel – Velká Británie 6,6/100 000 obyvatel, česká čísla neznám), což očividně nestačilo pokrýt potřebu a tak nebyli staří pacienti vůbec intubováni – takzvaná triáž. Zejména pak koncentrace případů v provinciích Cremona a Bergamo, které mají vlastně k dispozici jen relativně malé „okresní“ nemocnice, nemohla nával těžce nemocných pacientů vůbec zvládnout.
  3. Stupeň závažnosti infekce je očividně závislý od množství virové zátěže – viz zubní lékař, toho času uměle dýchaný u svaté Anny v Brně. Zubní lékaři vzhledem k tomu, že pracují přímo v ústech pacienta, kde přicházejí do bezprostředního styku s jeho slinami, sekrety, jsou pak vysoce ohrožení – jako tom bylo v Číně na začátku infekce, kdy umírali i mladí lékaři a sestry – zřejmě v důsledku intubace nakažených pacientů bez ochranných pomůcek. V Itálii existuje jednak úzký kontakt ve vícegeneračních rodinách, kde žijí i tři generace společně na malém prostoru – v normálních časech to není problém, protože Italové žijí stejně spíše na ulici a domů chodí jen spát, v čase izolace ale tento intenzivní kontakt s možnými nakaženými může být fatální. Navíc jsou pacienti s infekcí Covidem 19 hospitalizovaní na odděleních a v provizorních nemocnicích společně a tím pádem je zde pokračující zátěž viry od pacientů na vedlejším lůžku nebo ve stejné místnosti – v uzavřených prostorech dokáže virus přežít déle a lépe se šířit. Zdá se, že taktika českého zdravotnictví léčit pacienty pokud možno doma v individuální izolaci je mnohem lepší – další zátěž virem od dalších nakažených osob se tím minimalizuje.
  4. Stupeň testování. Čím míň se testuje, tím víc uniká případů, které nemají žádné nebo jen mírné příznaky a tím pádem se – falešně – zvyšuje úmrtnost, protože jsou zachyceny jen vážné případy onemocnění. Dostat se v Itálii k testům bylo pro mladé lidi téměř nemožné, ti prostě nebyli testováni – dá se tedy očekávat, že skutečný počet nakažených je nepoměrně vyšší, než je udávané číslo – a tím proporcionálně i úmrtnost nižší.

Ne že by tímto vysvětlením byla čísla, přicházející z Itálie méně děsivá, ale můžou mít pozitivní vliv na země, postižené později a méně masivně, aby zvolily správnou taktiku v boji s touto infekcí. Zdá se, že to funguje, úmrtnost v zemích jako Německo, Rakousko nebo Česká republika je s čísly z Itálie neporovnatelná – stejně tomu bylo v Jižní Korei, kde zůstala pod jedním procentem – i díky plošnému testování a tím pádem zachycení asymptomatických případů.

Hypotéza, že se diktatura, jako například čínský komunistický režim, dokáže bránit epidemii lépe než demokracie, je právě na případech Jižní Koreje nebo Japonska vyvrácena – právě naopak, protože v těchto zemích se nezamlžovalo a do informačního toku nevstupovala ideologie, vyrovnaly se s infekcí úspěšněji a rychleji než pevninská Čína. Je to o disciplině obyvatelstva a ta je v asijských zemích tradičně podstatně vyšší než v Evropě, příliš už rozmazlené „lidskými právy“ a blahobytem.

Demokracie není totiž jen svoboda, ale i ZODPOVĚDNOST a právě toto jako by si občané v Evropě neuvědomovali.  Přechod do diktatury, jako se to právě děje v Maďarsku, není řešením a bude mít velmi vážné a dlouhodobé důsledky na chápání základních lidských práv a svobod. Žádný „neomylný“ vůdce nemůže vést národ lépe než tým odborníků. To se ukázalo v Česku po zřízení krizového štábu, kterému se předseda vlády Babiš tak dlouho bránil, protože měl také pocit „neomylného“ vůdce.

Do budoucna může být evropská společnost ohrožena více tím, že se určití lidé chopí příležitosti na uchopení moci a hospodářských výhod, než samotným koronavirem.

Koronavirus a vysoký tlak

Já vím, že porušuji své slovo, dané minulý týden, že se o tom viru už ani nezmíním, abych mu nezvyšoval popularitu. Přesto jsem se rozhodl tento slib porušit, protože si myslím, že tato informace je dost důležitá. Ti, kdo se těšili na další článek o italské „dolce vita“, budou zklamaní, což chápu a omlouvám se jim. Pokusím se jim to vykompenzovat příští týden.

               Ale k věci. Od začátku mě zarážela stále opakovaná informace, že vysoký tlak patří k nejvýraznějším rizikovým faktorům pro těžké průběhy infekci s novým koronavirem Covid  19 nebo, jak byl mezitím přejmenován – SARS CoV-2. Hypertonici jsou samozřejmě rizikovou skupinou pro srdeční infarkty, či mozkové příhody – proto by měl být tlak dobře nastaven, ale co má vysoký tlak proboha společného s virovým zápalem plic? Cukrovka, nádory, autoimunitní choroby ano, ale vysoký tlak? Proč ten by měl ovlivňovat imunitní odpověď na infekce? To byla otázka, která mi nedávala spát, už proto, že jsem touto chorobou taky postižen.

               Na úvod se pokusím pokud možno srozumitelně objasnit princip vzniku vysokého tlaku. Devadesát procent hypertoniků má takzvanou „salt depedent hypertension“, čili vysoký tlak závislý na obsahu soli v těle. To je geneticky dané, pokud měl vysoký tlak někdo z rodičů (u mě maminka), je pravděpodobnost, že ho dostanete taky, velmi vysoká. To souvisí se schopností ledviny vylučovat sůl a tato je dána geneticky a se stoupajícím věkem klesá.

               V podstatě je za tím chybná regulace množství soli v těle, kterou řídí takzvaný RAAS systém, čili systém Renin-Angiotensin- Aldosteron.  Za regulaci krevního tlaku je zodpovědná ledvina, zde je takové kontrolní stanoviště, takzvaná macula densa, která kontroluje průtok krvi ledvinou, aby tato měla pro svou filtrační činnost dostatečný, tzv. filtrační tlak. Jestliže má tedy ledvina pocit, že je krve málo a tlak v ledvině klesá, aktivuje hormon renin. Tento pak stimuluje tvorbu hormonu angiotensinu I – ten je proměněn takzvaným angiotensin-konvertujícím enzymem (ACE) v aktivní angiotensin II a tento pak spouští tvorbu hormonu aldosteronu v nadledvinkách, který zadržuje sůl v těle. Protože sůl, tedy sodík, je osmoticky aktivní látka, automaticky se v těle začne zadržovat i voda, průtok ledvinou stoupá a ona je spokojená.

               Jestliže se tato regulace naruší, tělo produkuje víc reninu, než je třeba a celou kaskádou je v těle více aldosteronu, soli a vody a vzniká vysoký tlak, otoky, případně přetížení srdce a srdeční nedostatečnost.

               Objevení takzvaných ACE-Blokátorů v devadesátých letech minulého století (V roce 1995 se objevila takzvaná Skandinávská studie, která potvrdila účinnost těchto léků) bylo revolučním objevem. Konečně zde byla substance, která působila přímo kauzálně v mechanismu vzniku vysokého tlaku, snižovala počet srdečních infarktů, chránila ledviny a snižovala úmrtnost.  V současnosti je trhu celá řada preparátů, všechny končil na „pril“, jako Lisinopril, Enalapril, Ramipril nebo v Česku velmi rozšířený Perindopril (Preparát Prestarium)

               Protože má ale Angiotensin konvertující enzym ještě jednu funkci, totiž odbourávání jiného enzymu, Bradykininu, objevily se u části pacientů, u kterých byl tento enzym zablokován, vedlejší účinky. Bradykinin je totiž zodpovědný za otok sliznic, pokud je ho hodně, vyvolává suchý kašel, ucpaný nos, zcela výjimečně může vyvolat i průjmy. Proto šli výzkumníci dál a našli další substance (přišly na trh v roce 1998) takzvané Blokátory Receptoru AT1 pro Angiotensin II – neboli sartany (všechny mají totiž ve svém názvu „sartan“ – Losartan, Candesartan, Valsartan atd.). Čili ACE zůstal v činnosti, ale jeho další produkt Angiotensin II byl ve své činnosti blokován a tím pádem nebyla aktivována nadledvinka a Aldosteron. Prostě oba tyto léky (nebo lékové skupiny) zbavovaly tělo přebytečné soli a bránily tomu, aby se začala hromadit znova. Účinky byly epochální, snížení úmrtnosti, redukce srdečních infarktů, vedle statinů, tedy léků na snižování cholesterolu, se tyto léky postaraly podstatným podílem o zvýšení průměrného věku obyvatelstva.

               Tělo ale reaguje vždycky stejně. Nechce věřit, že to s ním lékaři myslí dobře a snaží se každou takovou léky způsobenou bariéru prolomit. Většinou to dělá tím, že se snaží hladinu blokovaného enzymu, v tomto případě Angiotensin-konvertujícího enzymu (ACE) zvýšit. U ACE-blokátorů až pětkrát u Losartanu, léku ze skupiny blokátorů AT1 Receptorů až třikrát.

               ACE má dvě formy ACE a ACE2 a v případě této léčby stoupají oba. ACE2 se nachází na povrchu plicních buněk, ale i v srdci, střevu, ledvinách a v cévách. A právě ACE 2 byl identifikován už u SARSu ale teď i u SARSu 2 jako vstupní brána pro virus do buněk plicní tkáně.

               Je tedy teoreticky možné, že ne samotný vysoký tlak, ale právě ona léčba ACE Blokátory je rizikovým faktorem pro těžké průběhy infekce Koronavirem.?

               11. března se v časopise Lancet objevila práce doktora Lei Fanga, který dává do souvislosti těžké průběhy infekce s SARS CoV 2 virem s léčbou ACE-blokátory a Sartany.

               Je třeba říct, že se jedná o jednu práci a větší soubory či dlouhodobější studie chybí, proto nechci v žádném případě vyvolávat paniku – to dělají naši politici víc než dostatečně. Většina poznatků, o kterých budu psát, pochází z pokusů na zvířatech a z pokusů „in vitro“ – tedy v laboratorních podmínkách. Ze zkušenosti víme, že výsledky laboratorních testů se nedají přenášet jedna ku jedné do klinické praxe, jsou jen určitými indikátory.

Podle těchto pokusů potřebuje virus napřed určitou bílkovinu – Serinproteázu TMPRSS2 a když se naváže na ni, dokáže se pak navázat na receptor ACE 2, vstoupit do plicní buňky a vyvolat v ní zánět. ACE a Angiotensin I (ne Angiotensin II – ten je spíše škodlivý) mají na plíce principálně ochranný efekt. Problém je, jak říká německý expert profesor Penninger, že virus vazbou na ACE 2 tento potřebný enzym inaktivuje, prostě spotřebovává, takže i tento ochranný efekt chybí. ACE2 totiž inaktivuje škodlivý Angiotensin II rozkladem na Angiotensin 1-7, který plíce chrání.

               Blokátory ACE by tedy z logiky věci skutečně zhoršovat průběh infekce koronavirem mohly, u sartanů je to nejasné, protože Angiotensin I., který je u těchto léků rovněž zvýšený, má na plíce ochranný efekt (aspoň tak se to ukázalo v experimentech). Samozřejmě i tady chybí porovnávací studie, tedy porovnání pacientů s těmito léky a bez těchto léků – až takové studie mohou prokázat skutečně škodlivost nebo prospěšnost těchto léků. To ale může trvat měsíce.

               Všechny kardiologické společnosti zareagovaly na práci Dr. Lei Fanga stejně – varují před chaotickým vysazováním ACE-blokátorů z léčby a mají naprostou pravdu. Tyto léky chrání před infarkty, srdečním selháváním a mozkovými příhodami, tuto svou schopnost v posledních 25 letech skutečně velmi jednoznačně dokázaly. Zejména u pacientů, kteří už měli srdeční nedostatečnost, jsou nepostradatelné. Vysadit si takto účinný lék kvůli teoretické možnosti nakazit se Covidem 19 a tím si přivodit s devadesátiprocentní pravděpodobností srdeční selhání, by bylo velmi nerozumné a možná fatální. Místo několika desítek mrtvých na infekci koronavirem bychom mohli mít desetitisíce mrtvých na srdeční selhání – to by bylo velmi kontraproduktivní. Jen v Německu bere některý z těchto preparátů 16 milionů lidí!!! A nezapomínejme, že mnozí z nich žijí jen proto, že tyto léky berou.

               Přesto, dokud se nedokáže opak, chtěl bych všem pacientům, kteří tyto léky berou, doporučit, aby se o to důrazněji chránili před možnou infekcí. Tedy důchodci, kteří už nemusí chodit do práce, by se měli o to důsledněji chránit před kontakty s možnými zdroji infekce a omezit své sociální kontakty na naprosté minimum. To je při troše dobré vůle a rozumu možné. A v případě infekce by možná měli být pacienti s touto léčbou automaticky být bráni jako rizikoví a možnost domácí karantény by u nich měla být posuzována restriktivněji.

               Samozřejmě jsou hypertonici v mladším věku, kteří pracují v oborech, kde do práce jít musí – lékaři, zdravotní sestry, uklízečky v nemocnicích, prodavačky v obchodech, policisté, vojáci atd.. Pokud berou léky jen kvůli vysokému tlaku a neměli žádné srdeční onemocnění, mohli by kontaktovat svého lékaře a zvážit DOČASNÉ přestavení léčby na jiné léky. Ani oni by ale v žádném případě neměli léky jen prostě vysadit – i taková hypertenzní krize může mít fatální, smrtelné nebo doživotní následky. Na vysoký tlak existuje poměrně široká paleta léků, samozřejmě žádný z nich není tak efektivní jako ACE Blokátory či sartany. Ale fungují. Svým způsobem je takové přestavení léčby návratem do „doby kamenné“. Přesto si myslím, že krátkodobé přestavení léčby u této – poměrně malé – skupiny pacientů by mohlo mít smysl. Minimálně do konce epidemie nebo než bude práce doktora Lei Fanga vyvrácena.

Samozřejmě by musel být každý pacient svým lékařem individuálně posouzen ohledně svého rizikového profilu.          

Hlavním prostředkem je ale ochrana vlastní osoby. Nedovolit viru vstoupit do těla, a když, tak jen v minimálním množství, tedy aby se vytvořila imunita, ale aby nenastala choroba.

               Zaujaly mě myšlenky paní doktorky Soni Pekové, která se výzkumem virů léta zabývá. Vysvětlovala podezřele nízkou frekvenci nakažených mezi malými dětmi – ve věkové skupině 2-9 let. Koronaviry (jiných druhů) jsou podle ní nejčastějšími původci běžných dětských infekcí ve školkách a školách (znáte to, ona nudle u nosu, nebo jak říkáme u nás na Moravě – sopel). A podle paní doktorky jsou tyto koronaviry velmi vlastnické, Jestliže jednou do buňky vlezou, už tam nikoho cizího nepustí – a už vůbec ne svého mutanta SARS CoV 2. Mutanti jsou totiž v normálním světě proti původnímu osazenstvu v nevýhodě, to jsme viděli například u baktérií MRSA. Ty byly ve výhodě v prostředí promořeném antibiotiky, tedy v nemocnicích, protože si na ně zvykly a hlavně ostatní baktérie, s nimi konkurující o životní prostor, byly těmito antibiotiky vyhubeny. Pokud člověk dodržoval hygienické předpisy a bránil dalšímu množení MRSA, začal se počet těchto infekcí redukovat – přirozené baktérie tohoto mutanta likvidovaly. Podobně může dopadnout – aspoň musíme doufat – i nový virový mutant. Každopádně malé děti s běžnými infekty horních dýchacích cest a lidé, kteří jsou s nimi v intenzivním kontaktu (rodiče) by měli být podle paní doktorky před novým virem lépe chráněni – protože je chrání jejich viry, které v jejich buňkách už jsou a nikoho dalšího dovnitř nepustí.

               Poněkud mě ovšem znejistil výrok paní doktorky Pekové, že genetická struktury nového viru nedopovídá vývoji v normální přírodě, že tedy jeho umělý původ – což je od začátku jedna z cirkulujících i zavrhovaných teorií – je možný. Tuto hypotézu může podporovat i příbuznost tohoto nového mutovaného viru s původcem Pandemie v roce 2002/2003 SARS – jaký virus by asi Číňané zkoumali, když je ten, který jim způsobil obrovské problémy? Když už jen proto, aby byl oslaben jeho smrtící potenciál nebo byla vyvinuta vakcína či očkovací látka? Do určité míry by se to pak bylo podařilo, SARS měl úmrtnost okolo 10 procent, SARS – 2 podstatně nižší.

               Nemám rád apokalyptické vize, ale jakoby se tento virus rozhodl potrestat lidstvo za dva hříchy – hamižnost a lenost. Chorobu do Itálie a do Evropy zanesli zřejmě Číňané pracující načerno v textilních továrnách v Lombardii, aby tím zvýšili zisky těchto fabrik – ale i aby drželi ceny textilních výrobků nízko a aby tyto továrny nemusely při konkurenci levných výrobků z Asie zavřít. Tedy vlastně za to můžeme všichni, při nakupování se řídíme cenou výrobku a jen zřídka jeho původem. A nízká porodnost zejména v současné mladé generaci, je dalším faktorem, který šíření viru potencuje. Kdo z mladých už má děti? Má tchýně měla šest dětí, má čtrnáct vnoučat ale jen dvě pravnoučata! Samozřejmě tu hraje podstatnou roli i divoký kapitalismus orientovaný jen na zisk, zisk a zase jen na zisk, který žene nájmy za bydlení do takových výšek, že se právě bydlení stává pro mladé lidi esenciálním problémem – a bez střechy nad hlavou je zakládání rodiny velmi problematické. A rodičovské příspěvky nedokážou vykompenzovat ztrátu příjmu, když žena zůstane na mateřské doma – odhlédnouc od hrozby ztráty pracovního místa. Ale zvykli jsme si cestovat, chodit do restaurací, na diskotéky atd. atd. – a to vše je v přítomnosti dětí samozřejmě mnohem obtížnější.

               Napsal jsem už minule, že si myslím, že svět po koronaviru bude jiný než před koronavirem. Pokud ale tenhle hajzlík přinutí lidstvo, aby se nad sebou zamyslelo, nemusel by být nutně horší.

               Dávejte na sebe pozor a zůstaňte zdraví, ten nový svět vás bude nutně potřebovat.

Rom

               Natürlich, wie anders, was wäre schon Italien ohne die „Ewige Stadt“? Das müssen auch die Norditaliener, sogar die Mitglieder der „Liga Nord“ akzeptieren. Einer von ihnen hat mir einmal erklärt, dass Italien zehn Kilometer südlich von Rom sein Ende hätte, das aber nur deshalb, weil Rom die Hauptstadt sei.

               Es ist auffällig, dass Rom, obwohl das Zentrum Italiens, nicht über das höchste Bruttoinhaltprodukt pro Kopf verfügt. Es ist nicht einmal die reichste italienische Provinz, wie es sonst so gut wie in allen europäischen Ländern  der Fall ist. Rom hinkt deutlich hinter Piemont mit Turin, Lombardei mit Mailand und sogar hinter Südtirol nach. Aber Rom ist einfach Rom, es ist etwas, was man sehen muss und deshalb werde ich meine erste Serie der Artikel über italienische Städte hier beenden.

               Die Römer sind ein eigenes Volk und mit dem Rest von Italien haben sie sich nie wirklich identifiziert (übrigens Rom wurde an Italien als das letzte Stück des Landes im Jahr 1870 als Folge der Niederlage des Kaisers Napoleon III. im Krieg gegen Preußen angeschlossen). Bis dahin war Rom unter einem französischen Protektorat (offensichtlich auf Wunsch des Papstes, der den Anschluss an Italien zurecht gefürchtet hatte) und die Italiener mussten die Hauptstadt ihres neuen Königsreiches von Turin nach Florenz verlegen und auf einen günstigen Moment warten. Im Jahr 1870  kam dieser Moment und es konnte nicht einmal der uralte Alexander Dumas helfen, der für die Rettung Roms vor bösen Italienern mit einem geliehenen Kriegsschiff mit einer Kanone und einem hübschen jungen Schiffsmädchen ins See stach. Als er Rom nicht retten konnte, starb er noch im gleichen Jahr.        

               Die Römer haben sich nicht einmal mit der italienischen offiziellen Sprache angefreundet, die zu ihrem Unmut aus dem toskanischen und nicht aus dem römischen Dialekt stammt. Sie pflegen also sehr sorgfältig ihren eigenen Dialekt und lassen sich durch Hochitalienisch nicht beirren. Möglicherweise deshalb wird die Anschrift SPQR, die man auf allen römischen Kanaldeckeln als eine Erinnerung an einstiges Römisches Reich (Senatus populusque Romanus – also Römischer Senat und Volk) vom Rest der Italiener als „Sono pezzi questi Romani“, interpretiert, also frei übersetzt – „Die spinnen die Römer“.      

               Das zeugt von der Tatsache, dass der Rest Italiens die Römer einfach nicht versteht. Einem Römer ist bewusst, dass er in einer Stadt lebt, die die Wiege der derzeitigen Zivilisation war und betrachtet also alle Nicht-Römer als mehr oder weniger zivilisierte Barbaren. Er fühlt also die Verantwortung für den Rest des Landes, lässt sich aber deshalb nicht seine südliche Gelassenheit nehmen. Die Haupteigenschaft eines Römers ist, dass er immer hinter seinem Zeitplan nachläuft (wenn er überhaupt einen hat) Er weiß es und baut diese Tatsache in sein Lebensprogramm ein, ohne dass ihm das Stress oder Kopfschmerzen verursachen könnte. Die Tatsache, dass er in sein Büro spät kommt, kann ihn nicht daran hindern, mit dem Trafikanten zu tratschen, dem gerade der neue Freund seiner Tochter Sorgen macht. Also einfach „Dolce Vita“, wie diese Lebenseinstellung der geniale Federico Fellini definierte. Rom ist einfach Rom und diese Stadt zu erleben ist ein Pflichtprogramm jedes Mitglieds der westlichen, also christlichen Zivilisation.         

               Wenn ich aber einen Artikel über Rom schreiben möchte und dieser sich in einem limitierten Rahmen halten sollte, stehe ich auf einem verlorenen Posten. Weil Rom nicht nur riesig, sondern auch vielfältig ist. Es gibt antikes Rom, mittelalterliches und natürlich auch modernes Rom. Alles ist so unglaublich miteinander verflochten, dass die Stadt einem gordischen Knoten ähnelt, den es unmöglich scheint, aufzuflechten. Die einzige Ausnahme ist das Mussolinis Stadtviertel  E.U.R,  das einen wirklich kompakten Komplex bildet – ein furchtbares Denkmal der faschistischer Architektur, sehr ähnlich der Schöpfung der Nazis oder des sozialistischen Realismus. Zum Glück traute sich nicht einmal Mussolini ein Stadtviertel im Stadtzentrum niederzureißen, um es mit diesem seinen Denkmal zu ersetzen – diese Entscheidung traf er umso leichter, weil die Italiener – wie wir schon wissen – ohnehin sehr ungern etwas niederreißen. Es gibt damit zu viel Arbeit. Sie bauen lieber um. Gott sei Dank.  

               Nichtsdestotrotz traue ich mich nicht, einen zusammenfassenden Artikel über die römische Kultur und die Sehenswürdigkeiten zu schreiben, maximal könnte ich mich um  ein paar subjektive Sondierungen bemühen. Während dreier Besuche der ewigen Stadt kann man nur einen Bruchteil seiner Schönheit kennenlernen, zu seinen Geheimnissen schafft man das in dieser kurzen Zeit überhaupt nicht.                            

Selbstverständlich muss man in Rom Frascati kosten, einen Wein aus Lazio (den Rotwein Cesanese ist etwas schwieriger zu besorgen, er wird im Gegenteil zum Weißwein in dieser Region nur in kleinen Mengen angebaut) aus südlichen Vorstädten Roms und natürlich auch „Gnochi  ala Romana“ oder „Saltinboca“ ausprobieren, ein Naturschweinschnitzel, paniert auf Butter, das, wie der Name sagt, selbst in den Mund springt. Überraschenderweise kann man in Rom für ziemlich akzeptable Preise essen. Die Konkurrenz der Gaststätte ist riesig, man muss nicht unbedingt im ersten „Ristorante“ bleiben, über das man stolpert, auch wenn man bereits das Gefühl hat, durch Hunger zu sterben. „Insider Tipps“ sind dringend wünschenswert, die Qualität der Speisen in verschiedenen Restauranten ist sehr variabel und nicht immer im Einklang mit dem Preis. Wenn man sich entscheidet, auf der „Piazza Navona“ zu Mittag zu essen, muss man akzeptieren, dass man viel für wenig zahlen würde. Man zahlt hier für den Blick auf einen der schönsten römischen Plätze. Aber zum Beispiel in der „Osteria suburana“ im früheren römischen Sündenviertel Subura oder im „Pane e Vino“ in der „Via di Parione“ kann man gut essen, ohne tief in die Tasche greifen zu müssen.

               Wenn man sich für einen Ausflug nach Rom entscheidet, muss man in Kauf nehmen, lange Strecken zu Fuß zurücklegen zu müssen. Das historische Zentrum ist logischerweise ziemlich groß und die Strecke C der U-Bahn, die durch das Zentrum führen sollte, wird wahrscheinlich niemals fertiggebaut. Es wird an ihr bereits jahrzehntelang gearbeitet, aber egal, wohin die Bauleute graben, immer finden sie ein historisches Artefakt und sie haben sofort die Denkmalschutzbehörde am Hals. Also gibt es nur die Strecken „A“ und „B“, die das historische Zentrum des antiken Roms in einer respektablen Entfernung umkreisen. Diese Entfernung muss man dann zum Fuß bewältigen. Aber es ist möglich. Sogar meine achtzigjährige Mutter hat das geschafft, obwohl sie es mit einer Bursitis im Hüftgelenk bezahlte.      

               Ich versuche durch die Zeit zurück zu rudern, also vom modernen zum antiken Rom und ich bitte um Verzeihung, wenn ich aus Versehen den Weg verlassen würde. Das kann nämlich in Rom sehr leicht passieren. Ich versuche also  immer tiefer nach der Art der Archäologen zu graben, also gegen die Zeit zu reisen.

Ich werde meinen Bericht über Rom in drei Blöcke teilen. Heute beginnen wir also mit dem modernen Rom und wir tauchen bis in die Schichten des Höhepunktes der päpstlichen Macht – also in die Zeit von Barock und Manierismus – ein. Das wird sicher für heute genug sein.

Das neueste Gebäude, das eines Besuches wert ist, ist das „Museo Nazionale delle Arti del XXI Secolo“ genannt kurz MAXXI.

Natürlich, die moderne Kunst ist nicht Jedermanns Sache, man findet hier aber auch ältere Kunstwerke, zum Beispiel im „Museo Aristaios“ gibt es Sammlung, die vom Dirigenten, Archäologen, aber auch Psychiater Giuseppe Sinopoli gespendet wurde. Interessanter als die hier untergebrachten Sammlungen ist aber vielleicht sogar das Gebäude selbst, seine avantgarden Formen verdankt es der Architektin Zaha Hadid (1950 – 2016). Besuchen Sie, wenn möglich, das Museum bei schönem Wetter, das schönste Erlebnis ist nämlich ein Espresso auf der Terrasse. Ein Problem ist, dass dieses Museum ziemlich weit vom Stadtzentrum liegt, es ist von der „Piazza di Popolo“  in Richtung Norden zu Fuß noch einen nicht gerade kurzen Weg entfernt. Man kann die Straßenbahn benutzen, nämlich die Linie 2 in Richtung Piazza Mancini.

               Siebzig Jahre vorher wurde die furchtbare Mussolinistadt E.U.R. gebaut. Sie ist eigentlich einen Besuch wert. Es ist im Grund genommen der einzige Werk der faschistischen Architektur, der uns erhalten geblieben ist – wahrscheinlich auch nur deshalb, weil Italiener – im Gegensatz zu Deutschen – wie bereits hundertmal erwähnt, äußerst ungern etwas niederreißen und auch, weil Rom im zweiten Weltkrieg an die Alliierten übergeben wurde, ohne durch Straßenkämpfe beschädigt worden zu sein. Häuser aus Beton mit Reliefs wie aus dem realen Sozialismus und sogar ein Obelisk – nicht aber ein alter ägyptischer, sondern ein neuer. Sollte jemand denken, Mussolini ließ diesen Obelisk bauen, damit in Rom nicht die unglückliche Zahl von 13 Obelisken steht, muss ich ihn enttäuschen – einen Obelisken, der auf Piazza Porta Capena stand, gaben die Italiener an Äthiopien erst im Jahr 2005 zurück.

Von Mussolinis Bescheidenheit zeugt die Tatsache, dass sein Obelisk mit seinen siebzehn Meter Höhe nur der fünft höchste in Rom ist. Die U-Bahn bringt euch zu E.U.R und wieder zurück, wenn Sie genug von dieser Architektur hätten. Was ziemlich schnell passieren könnte.

               Ein weiteres Monument ist um fünfzig Jahre älter als E.U.R und es ist eines der Wahrzeichen Roms „Monumento Nazionale Vittorio Emmanuelle II.“. Es wurde in den Jahren 1885 – 1911 von Architekten Giuseppe Sacconi gebaut und er wertete damit das Zentrum Roms für immer und ewig ab. Außer einer großen Reiterstatue des ersten italienischen Königs, der zu seinem Glück die Fertigstellung dieses Monuments nicht erlebte (er starb im Jahr 1878) gibt es hier auch das „Grab des unbekannten Soldaten“ mit ewiger Flamme und einen „Heimatsaltar“.  Die Römer konnten sich mit diesem Ungeheuer nie abfinden (im Gegenteil zu Franzosen, die sich nach anfänglichen Protesten mit ihrem Eifelturm doch anfreunden konnten oder Österreichern, die nach heftigen Hasstiraden letztendlich ihre Wiener Oper lieben und dort jedes Jahr sogar tanzen.) Die Römer nennen dieses Riesengebäude in Anspielung auf seine Form bis heute „Die Schreibmaschine“.

Das ist genau das, was ich an den Italienern liebe. Sie können sich über sich selbst lustig machen und ihr Humor gegen sich selbst kann auch sehr giftig sein, trotzdem hören sie nicht auf, auf ihr Land, ihre Kultur, Geschichte und Küche stolz zu sein. Es ist ihnen gleichgültig, dass erzählt wird, dass die zwei kürzesten Bücher der Welt das britische Kochbuch und das Buch der italienischen Heldentaten sind. Egal wie viele Kriege die Italiener verloren haben, immer konnten sie nach der Niederlage etwas für sich gewinnen. Die Österreicher werden ihnen niemals Südtirol und schon überhaupt nicht Triest verzeihen, sie können aber nichts mehr ändern. Zwar einigermaßen ironisch, aber trotzdem pompös, das ist das Monument Vittorio Emmanuelle, die Verherrlichung der italienischen Staatlichkeit.    

               Zum Glück hat Rom solche Denkmäler nicht im Überfluss. Wir können gleich um einige Jahrhunderte tiefer eintauchen und beginnen das barocke Rom zu bewundern. Weil Barock, der hier sein Ursprung erlebte, gibt Rom sein dominantes Gesicht. Am Beginn dieser Epoche stand Gian Lorenzo Bernini, der Vater dieses Baustils.           

               Bernini kam nach Rom als achtjähriger Bub mit seinem Vater, den Papst Paul V. Borghese als Baumeister anstellte. Der Papst, der den Anfang des Dreißigjährigen Krieges mitgestaltete und am 3.Dezember 1620 eine feierliche Messe zur Ehre des Sieges der katholischen Waffen am Weißen Berg bei Prag persönlich zelebrierte. Bernini begann für ihn im Jahr 1618 zu arbeiten und bis zum Tod im Jahr 1680 schuf er in Rom eine Reihe Werke, die der heutigen Stadt ihren Charakter verleihen. Die Borghesen prägen das Stadtbild von Rom bis heute dank ihrer Villa auf dem Berg oberhalb der Spanischen Treppe. Das Grundstück ergatterte der Neffe des Papstes Paul V. Scipionne Scafarelli und die Borghesen blieben hier. Es handelt sich um eine Villa mit einem riesigen Park und einer Gallerie von Statuen, wahrscheinlich der schönsten in Rom – unter anderen gibt es hier auch die Statue der schönen Schwester Napoleons, Pauline, die ein Mitglied der Familie Borghese  Camillo geheiratet hat. Pauline ließ sich nackt als Göttin Venus darstellen. In ihrer Zeit war es ein riesiger Skandal, meiner Meinung nach musste sich Pauline für ihr Aussehen sicher nicht schämen.  

Bernini schuf den Baldachin über das Grab des heiligen Petrus im Dom im Vatikan und den gigantischen Säulengang, der den Platz vor der Kirche des heiligen Petrus umrahmt. Als ich mich das erste Mal zu diesem Platz näherte, verstand ich nicht, wie durch das Mitte Roms eine Autobahn laufen könnte. Es gab hier keine, allerdings könnten die Säulen von Bernini locker eine Autobahn tragen, sie rahmen einen der größten und schönsten Plätze Europas ein Auch der Vorraum des Pantheons ist ein Werk von Bernini und natürlich auch die legendäre Fontäne der vier Flüsse auf der „Piazza Navona“.

Bernini arbeitete insgesamt für acht Päpste, am Ende erschwerte ihm das Leben der Neid seiner Kollegen. Er wurde in der Kirche Maria Maggiore begraben. Sein Grab ist einfach und es ist schwer zu finden, nur sein Name auf einer der Stufen, die zur Apsis führen, erinnert an den Platz seiner Ruhestätte. Große Meister brauchen keine großen Grabmäler, ihr Werk spricht ausreichend für sie. Barock, dieser repräsentative Baustil, siegte in Rom dank Bernini.

Der Höhepunkt der barocken Kunst sind weitere bekannte Denkmäler, wie die Spanische Treppe, gebaut für französisches Geld vom König Ludwig XV. Zum Glück wurde das ursprüngliche Projekt, in dem über der Treppe eine riesige Reiterstatue dieses Königs stehen sollte, nicht vollendet (der Papst war dagegen). Heute steht oberhalb der Treppe die französische „Kirche der Heiligen Dreifaltigkeit“.

               Nicht weit von hier gibt es die „Fontana di Trevi“.

Dieses wunderbare Wasserspiel machte vor allem der Film „Dolce Vita“ von Federico Fellini mit Anita Eckberg und Marcello Mastroiani aus dem Jahr 1959 berühmt. Das nächtliche Bad von Anita Eckberg machte das Werk berühmter als alles andere, seitdem ist die Fontäne ein Pflichtprogramm für jeden Besucher Roms und dementsprechend  schaut es dort auch aus. Sollten Sie die mutige Idee haben, in den Nachmittagstunden die Fontäne zu besuchen, bereiten Sie sich auf unglaubliche Menschenmengen, die alle sich unbedingt vor dem Werk der Architekten Nicola Salvi und Giuseppe Pannini, das aus Anlass des Papstes Klement XII. gebaut wurde, ein Photo machen wollen. Von Gruppen, einzelne Personen, Selfie, alles was nur möglich ist und natürlich gibt es hier eine unglaubliche Menge Rosenverkäufer, die euch nicht in Ruhe lassen. In einem Moment habe ich gehofft, sie wären endlich weg – es begann nämlich zu regnen. Die Freude dauerte nur ein paar Augenblicke, dann waren sie wieder zurück, zwar ohne Rosen, dafür aber mit Regenschirmen. Einen Unternehmergeist kann man ihnen nicht abstreiten. Wenn man nur ein bisschen Privatsphäre hier erleben möchte, hier oder auf der Spanische Treppe, gibt es nur eine verlässliche Methode – man muss früh aufstehen. Was in Rom nicht unbedingt bedeutet, um sechs in der Früh wach zu sein. Die Römer sind keine Frühaufsteher. Es reicht, zur Spanischen Treppe um acht Uhr morgens zu kommen, dann hat man ein Photo nur für sich allein.

               Nur ein paar Minuten Spaziergang weiter gibt es Fontäne der Tritonen auf der „Piazza Barberini“, wieder ein Werk des genialen Bernini, diesmal für den Papst Urban VIII. gebaut.

Kommen wir aber noch eine architektonische Schicht tiefer – zum Manierismus. Der Gründer dieses Stils, der die klassische Renaissance verließ und eine neue Maß der Kunst vorgab, war kein anderer als ein weiteres Genie, der (unter anderem) auch in Rom lebte und arbeitete – Michelangelo Buonarotti.  Seine Werke, ähnlich wie die von Bernini, sind ebenso im ganz Rom verstreut, ein der berühmtesten ist natürlich die Pieta in der Kirche des heiligen Petrus. Es ist sein erstes großes Werk, mit dem sich der damals noch junge Künstler den Platz an der Sonne verschaffte. Durch Führung des Schicksals war eines der letzten Werke des bereits mehr als siebzigjährigen Künstlers die Kuppel der Kirche. Gerade die riesigen Kosten, die mit dem Bau des gigantischen Doms über das Grab des heiligen Petrus, mit dem Julius II. begann, die durch einen unverschämten europaweiten Sündenerlassverkauf finanziert wurden, waren der Grund, warum Martin Luther im Jahr 1517 seine Revolte startete. Michelangelo ist aber an vielen anderen Stellen in Rom durch seine Werke anwesend. Natürlich ist das die legendäre Sixtinische Kapelle, also ihre Decke und die Frontseite – die Seitenwände sind mit Fresken anderer Autoren, nämlich der größten Künstler der Renaissance wie Sandro Boticelli, Perugino, Roselllino und weiteren geschmückt. Das Fresko der Schöpfung des Adams ist allerdings ein der berühmtesten Motiven und neben dem David in Florenz wahrscheinlich das bekannteste Werk Michelangelos. Das Jüngste Gericht an der Frontseite der Kapelle malte Michelangelo zwanzig Jahre später – der Gott gönnte ihm für seine Arbeit genug Zeit. Michelangelo beteiligte sich auf entscheidende Weise auch am Bau des wunderschönen „Palazzo Farnesse“, in der Kirche „San Pietro in Vinculi“ im Stadtviertel Subura findet man seinen berühmten Moses, in der Kirche „Santa Maria Minerva“ dann seinen „Auferstehenden Christus“.  Ein echtes Schmankerl ist dann die Kirche „Santa Maria degli Angeli e dei Martiri“ auf der „Piazza della Republica“.

Der damals bereits fünfundachtzigjährige Künstler entschied sich für eine absolut geniale Lösung, als er aus der Ruine der ehemaligen Terme Kaisers Diokletianus eine Kirche bauen sollte. Er entschied sich die hohen Säle des Tepidariums (90 Meter lang, 27 Meter breit und 30 Meter hoch) zu nutzen und baute die Kirche in der Form eines griechischen Kreuzes (Die Arme des griechischen Kreuzes sind im Unterschied zum lateinischen gleich lang), was der Kirche eine fabelhafte Symmetrie verleiht. Von außen geht es um ein unauffälliges Gebäude – Die Fassade bilden die römischen Ruinen – im Inneren gibt es aber ein unbeschreiblich schönes Erlebnis. Johannes Paul II. schenkte der Kirche die „Milleniumsorgel“, bereits vor ihm ließ  Papst Klement XI. in den Boden der Kirche den so genanntes „Meridian“ einbauen, der zu genauer Zeitmessung dienen sollte.

Ich habe Michelangelo immer bewundert. Er war keiner der Künstler, die einen bereits existierenden Kunststill zur Perfektion bringen, wie z.B. Leonardo da Vinci, sondern einer, der neue Räume eröffnete. So erkennt man ein wahres Genie. Michelangelo hatte den Mut, die schroffen obwohl schönen Linien der Renaissance zu verlassen und sich auf einen neuen unerforschten Weg zu begeben. Der dann weiter in Richtung Barock und zu weiterer Entwicklung der menschlichen Schöpfung führte.

Der Artikel jetzt fortzusetzen wäre beinahe eine Sünde. Schließen wir die erste römische Etappe mit Michelangelo, in die nächste Schicht, nämlich in die Stadt der allmächtigen Päpste in der Zeit der Renaissance und Mittelalters, tauchen wir das nächste Mal ein.

Koronavirus – tentokrát naposledy

Tak mě ten syčák naštval. Moc. Nerozumí legraci, chová se agresivně a zabíjí. Možná jsem ho zpočátku podcenil.  Každopádně bych ho nejraději zabil, ale takových je nás moc a on je připraven. Zatraceně rychle se množí. Mýdlo i alkohol mu škodí, ale ne dost. Italské údaje o úmrtnosti jsou děsivé, ty jihokorejské zase povzbudivé. Kde je rozdíl nevím, a to je zneklidňující. Podobá se náš zdravotní systém a životní styl spíš tomu italskému nebo tomu korejskému? Obávám se, že je nám ten italský mnohem blíž. Dnes zaznamenalo Rakousko první úmrtí na koronavirus – zatím tedy klasická riziková skupina – diabetes, Crohnova choroba s imunologickou léčbou a dovolená v Itálii, odkud se onen pacient (69 let) v únoru vrátil. Určitě nezůstane u jednoho případu.

Samozřejmě s ním – tedy s virem, ne s oním pacientem, toho jsem neznal – mám nevyrovnané účty, obávám se ale, že při případné konfrontaci budu tahat za kratší konec a tak se mu raději budu vyhýbat.

Ale jen namátkou – co mu vytýkám (pokud vás těmito lapáliemi nudím, tak se omlouvám, přeskočte body 1 a 5 a čtěte dál:

  1. Plánovači našich služeb přišli na to, že jsem v minulých letech konzumoval málo dovolené. Žádný div, při stálém nedostatku personálu nebylo kdy. Protože ale plánování dovolených převzala mladá dynamická kolegyně, sedli jsme si spolu, dali hlavy dohromady a ona mi napráskala dovolenou všude, kde se jen dalo. Kde bylo kolegů jakž takž dost, abych se konečně svých přebytků zbavil. Na konci roku 2019 totiž přišli plánovači na to, že mám ještě dva dny z roku 2018. Potěšil jsem se, že si konečně letos užiju dovolenky a začal plánovat a těšit se. Dělal jsem ovšem účet bez hostinského. Ten hostinský se objevil až v lednu a jmenuje se Covid-19.
  2. Poprvé v životě jsem si řekl, že bych si aspoň jednou, než mi mé levé koleno definitivně vypoví službu, chtěl zalyžovat někde jinde než v Rakousku. A protože jsem byl na podzim v Dolomitech a viděl jsem tamější svahy a lanovky (tehdy bez sněhu), zasnil jsem se a domluvili jsme se se synem a snachou, že si letos zajedeme do Jižního Tyrolska – Alta Badia. Plán byl na polovinu března. Když jsem začátkem března odcházel na dovolenou, uvědomil jsem si, že pokud pojedu do Itálie, čeká mě karanténa a oddělení zůstane bez doktora, tedy beze mě. V té době nebylo ještě Jižní Tyrolsko mezi rizikovými oblastmi a stornování dovolené bylo možné jen do 17. února. Čili bylo pozdě. Ztratil jsem nervy a zavolal šéfovi s prosbou o radu, co mám dělat. Šéf se projevil jako šéf, sprdl mě jako sirotka a řekl, že nemám dělat nic, že se situace mění každou hodinou.  Nicméně jsme se spojili s naším ubytovatelem (protože zálohu jsme už převedli) a ten se ukázal prozíravý a vystavil nám poukázku na ubytování u něho v příštím roce v jakémkoliv termínu. Dnes už by stornování bylo možné, ale natahujte se s Booking com o jejich poplatky- takhle je to smírnější.
  3. Protože moje maminka se mnou byla už v Římě – a ve svém věku 81 let (tehdy) to uchodila, pomyslel jsem si, že bych ji mohl letos vzít do Jeruzaléma. Určitě by jí to udělalo radost. Já už tam byl, vyznám se tam natolik, abych ji mohl provést soukromě. Výhoda takové soukromé návštěvy je v tom, že zaprvé si určujete tempo sami a zadruhé můžete být v oněch dvou kostelech Božího Narození v Betlémě a Božího hrobu v Jeruzalémě v době, kdy skupinové výpravy ještě snídají. Objednal jsem hotel, taxíka od letiště, zaplatil letenku. A pak přišel Covid -19 a Izraelci byli první, kdo zavřeli hranice. Pro rakouské občany, čili pro mě, už v době, kdy bylo v Rakousku 21 případů. Chvíli jsem přemýšlel, zda se nemám stát antisemitou ( už proto, že si Izraelci už zase jednou zvolili Netanjahua premiérem), nakonec jsem ale stornoval hotel a taxík a rozhodl jsem se raději nenávidět Covid-19. Můj vánoční dárek pro maminku byl ale fuč. Co se týká letenky, je věc nejasná. AUA škrtla všechny lety do Izraele do 28 března. To mi aspoň objasnil mladý muž na informační lince, kterou jsem asi na pátý pokus dokázal zkontaktovat. Čili pokud bych chtěl stornovat let, stálo by mě to 450 euro poplatků za storno (protože náš let měl být až 18. dubna). Rozhodl jsem se počkat. Nemám co ztratit. Nevěřím, že by se situace po 28. březnu změnila a tak stále doufám, že peníze za letenku dostanu zpět. Covid-19 mě naučil trpělivosti.
  4. Rozhodl jsem se tedy přeobjednat dovolenou aspoň do Prahy. Maminka tam byla naposledy ještě za bolševika, mohla by se tedy do hlavního města podívat. Objednal jsem hotel, koupil lístek na vlak a vstupenky na Tosku do Národního divadla. To bylo v pondělí. V úterý česká vláda zakázala provoz divadel. A od soboty zavřela hranice, takže se do Česka ani nedostanu. S teplotou ale ani bez teploty. Hotel můžu stornovat, vstupenky snad taky. Jak se stornuje vlak u Českých drah, na to se ještě budu muset podívat. Takže loňský Ježíšek mojí mamince nedonesl vůbec nic – a za to může Covid 19. Mimochodem, mé snaše zemřela v a Rakousku babička a její otec, čili syn zemřelé, žijící v Praze nemohl přijet na pohřeb, protože má oprávněné obavy, že by se už nedostal zpět, případně by skončil v čtrnáctidenní karanténě, což si nemůže při svém povolání dovolit. Předpis je předpis a mně je z toho do pláče. Výjimky neexistují. Železná opona dává zdravit. Na pohřeb jsem šel aspoň já.
  5. A nakonec jsme museli stornovat i náhradní dovolenou v Zell am See – Salcbursko ukončilo lyžařskou sezónu – pro nás naštěstí, právě jsme se dohadovali, jak diplomaticky z ubytování vycouvat. Naštěstí jsem se poučil a ještě jsem nezaplatil zálohu. Aspoň tolik už jsem pochopil – vyčkávat se vyplácí.

Jistě chápete, že mám dostatek důvodů toho vira nesnášet. Objektivně uznávám, že je ho třeba tlumit a že jsou opatření k zpomalení jeho šíření potřebná. Zda jsou opatření, které vláda přijímá přehnaná nebo ne, to – možná – ukáže budoucnost.  Psychologicky ale ten strach z koronavira nahlodává zřejmě každého. Všiml jsem si sám, že se vyhýbám lidem. Při lyžování v naprosto bezrizikové oblasti Lachtalu a Kreischbergu jsem dával pozor, abych jel na sedačce a v gondole pokud možno sám nebo s dostatečným odstupem od ostatních. Svrbící nos jsem si nepoškrábal, dokud jsem si na toaletě neumyl mýdlem ruce, s kamarádkou, kterou jsem potkal na svahu, nebylo žádné „pusi pusi“, ale jen jsme si klepli do lyžařských rukavic. A když na sedačce jeden mladý párek promluvil italsky, skoro jsem vyskočil z kůže. Naštěstí ještě mezi těmi dvěma mladými Italy a mnou byli dva Rakušáci a jedno prázdné místo. Podařilo se mi rozmluvit kamarádovi cestu do Španělska přes Itálii do Janova a potom trajektem do Barcelony. Váhal, protože už všechno objednal, ale nakonec se přece jen rozhodl vše stornovat a raději letět. Ostatně – přiznávám kajícně – i na tu Toscu jsem objednal lístky do lóže, abychom tam seděli sami a ne v přízemí mezi dalšími návštěvníky. A v přecpaných kostelech v Jeruzalémě s osmdesátitříletou maminkou bych se taky určitě necítil dobře. Stejně jako u mě jsou zřejmě napjaté nervy i u ostatních lidí a tím pádem v celé společnosti.

Internet je plný informací, kolik z nich je důvěryhodných, nedokáže nikdo ani odhadnout. Včera jsem dostal na „whats app“ dopis od kolegyně z Bologni, která byla –prý- kdysi turnusarztka v Bad Radgesburgu  v jižním Štýrsku. Psala, že podezřelé fatální zápaly plic měli v Itálii už v listopadu minulého roku, tehdy jako ojedinělé případy, které byly léčeny jako chřipka. Osobně si myslím, že to tehdy byla opravdu chřipka, protože ty zápaly plic způsobené těmito dvěma viry se nedají rozlišit – pokud by totiž měla pravdu, obrátila by celou historii na hlavu – pak by virus nebyl importován z Číny do Itálie ale naopak z Itálie do Číny – tam se onen virus objevil až v prosinci. (I když Čína najedou objevila, že byl v Číně už v listopadu a zanesli ho tam američtí vojáci! ) Komunistická propaganda se vzpamatovává, to je dobrá zpráva pro celý svět – je to návrat k normálnosti. Přenos viru z Číny do Itálie je naopak dobře vysvětlitelný – v Lombardii v textilních podnicích pracuje údajně – většinou načerno – velké množství Číňanů a ti se koncem ledna vrátili z Číny, kde slavili čínský Nový rok.

       Nicméně trvám na tom, co jsem psal už v mých předchozích dvou článcích, že celá věc je zpolitizovaná. Jako by vládám ten virus přišel jako dar z nebes. Zejména pak premiérům. Ti nepromeškají žádnou příležitost, aby se nesnažili připisovat si politické body. Jestliže premiér Babiš zesměšňuje ministra zdravotnictví Vojtěcha a vyzývá ho před běžícími kamerami, aby „nebyl slušnej“, v Rakousku má stejný strach premiér Kurz, aby si ministr zdravotnictví Anschober, který se projevil jako skutečně rozumný profesionál, nepřipsal politické body (je totiž z koaliční strany zelených) a kde jen může, bere mu slovo a poučuje národ ve stylu Donalda Trumpa, který se samozřejmě v problematice smrtícího viru vyzná ze všech nejlépe, protože jeho strýc byl v tomto oboru génius a Doník od něj podědil geny. Náš premiér uzavírá mateřské školky, žádá rodiče dětí, aby přišli do práce a současně je prosí, aby děti V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nedávali k prarodičům, protože by je tím ohrozili na životě. Že ve svých vyhlášeních necítí rozpor per se je dáno zřejmě tím, že sám děti nemá. Mám pocit, že se opět dělá politika pro skalní voliče – na sociálních sítích jsem si přečetl víc než dost nenávistných komentářů vůči těm, kdo byli na lyžařské dovolené v Itálii a tím ohrozili celý národ, který seděl u piva doma v hospodě. Cítil jsem nenávist spojenou ze závistí a bylo mi z toho smutno. Copak do Itálie jezdí na dovolenou milionáři? A jak už jsem napsal, stornování dovolené bylo dlouho – příliš dlouho – velmi problematické.  Jižní Tyrolsko tvrdilo dlouho – příliš dlouho, že žádné případy nemá – než bylo usvědčeno ze lži. A pokud někdo celý rok na tu dovolenou šetřil – nedivím se, že té lákavé lži uvěřil, než by své peníze nechal propadnout.

               Ve všech zemích je to hodně podobné. Místo aby pracovaly týmy odborníků, prezentují se politici stejně jako při přestřihování pásek u nových škol a domovů důchodců. Přiznám se, že mi to leze na nervy skoro stejně jako Covid 19 sám. Ale o tom jsem psal už v minulém článku a nechci se opakovat.

               Ve stínu Covidu 19 se totiž dá udělat mnoho věcí, které by společnost jinak nestrávila. Zakážou se demonstrace, což má zdravotnickou logiku – a to dá vládě dostatek klidu ke krokům, které by jinak až tak lehce neprošly – jako například výměna rady České televize.  Na kororavirus se dá svést propad ekonomiky. A ekologie, která byla ještě před nedávnem v popředí zájmu, co to je? Naštěstí aspoň neuspěl turecký diktátor Erdogan, který se rozhodl Evropu vydírat desetitisíci a možná i statisíci uprchlíky, které poslal na řecké hranice. Doufal, že to ve stínu koronaviru dokáže, ale na to je Evropa od roku 2015 – Covid – Necovid –  už příliš senzibilizovaná. Ekonomika trpí, burzy se hroutí. Právě v tu nejnevhodnější dobu se Saúdi rozhodli zlomit ruského cara Putina a vyhlásili mu ropnou válku.

               Obávám se, že až ta celá historie se smrtícím virem skončí, bude náš svět jiný, než byl předtím. Budeme se divit, co se stalo v politice, v ekonomice, v sociálních vztazích. V tom je účinek tohoto viru skutečně katastrofální. Náš svět se změní, že ho možná už ani nepoznáme. A ty změny už nebudeme moci vrátit zpět.

Na závěr jen několik statistických čísel, snad pomohou k ulidnění situace. V čínské provincii Hubei, kde bylo epicentrum nákazy, žije 57 200 000 obyvatel. Virem Covid 19 se nakazilo 80 971 obyvatel, což představuje 0,14 procent obyvatel. Zemřelo 3075 lidí, což je 0,005 procenta obyvatel. (tedy přibližně 0,3 promile) Ta čísla jsou relativizovaná hlavně skutečností, že od konce února Číňané už netestují kontakty nemocných, ale jen lidi, kteří projevují přízaky onemocnění, což je zhruba 40 denně. Ústup klinických onemocnění svědčí tedy o tom, že se vytvořila skupinová imunita, lidé exponovaní virem, ale klinicky zdraví, vytvořili protilátky a jsou vůči chorobě imunní. Covid 19 se tak chová jako každý jiný virus – jen je nakažlivější a agresivnější. Itálie má 60 milionů obyvatel, čili zhruba tolik, co provincie Hubei. K dnešnímu datu je zde 17 000 nakažených, pokud by měla epidemie dosáhnout čínských rozměrů, muselo by se v Itálii nakazit 90 000 obyvatel. Vysoká úmrtnost v Itálii se zřejmě dá pravdu vysvětlit věkovou strukturou obyvatelstva- naprostá většina mrtvých jsou muži ve věku 80 – 89 let. Hrozivost situace je vytvořena koncentrací infekcí do malých ohnisek, jako je například Bergamo, kde se pak situace opravdu podobá apokalypse.

Pro srovnání, mor v letech 1346 – 1348 zahubil 35 procent obyvatelstva Francie a úmrtnost nakažených byla 90 procent.

Doufám, že jsem těmito čísly aspoň trochu uklidnil.

               Tímto jsem s Covidem 19 skončil. Nehodlám už o něm dál psát a tím zvyšovat jeho popularitu. Nezaslouží si to. Příští týden se pokusím mé čtenáře – aspoň virtuálně, zase zavést do Itálie. Jednou – možná ne letos, se tam zase bude dát jezdit. A než to půjde, pustím na mou webovou stránku nostalgické vzpomínky na čas, když byla Itálie ještě plná života „ dolce vita“ a kdy bylo krásné tam zajet a na tom jejich způsobu života se aspoň jako externista podílet. O virovi, pokud se nestane něco naprosto zásadního – už ani slovo.

               Mimochodem – už jsem se zmínil, že ho nenávidím? Víte proč? Protože nenávist se rodí z bezmocnosti. A ať si myslíme co chceme, vůči tomuto viru jsme zatím bezmocní. Ale raději mu to neříkejte. Aby si mě nevyhledal. Nejsem si úplně jistý, je zda profylaxe starojickou slivovicí dostatečná.

Lidičky, držte se, dávejte na sebe pozor. Myjte si ruce, nedloubejte se v nose, vyhýbejte se kašlajícím lidem a lidem mluvícím italsky nebo čínsky. POsilujte imunitu – není to náhoda, že každým rokem propuká epidemie chřipky právě v zimních měsících, kdy máme v našich zeměpisných šířkách katastrofální nedostatek vitamínu D. Choďte na sluníčko, užívejte vitamíny B a D, případně i C – ale ne příliš mnoho, abyste nedostali ledvinné kameny. Mám každého z vás rád a nerad bych třeba i jen o jednoho z vás přišel. Držím vám všem palce.

               Abych aspoň na konci mého článku povzbudil vyznavače spikleneckých teorií. Coronavirus (s maskou na obličeji) se objevil už v roce 2017 jako vozataj v komixu „Asterix v Itálii“. Samozřejmě ho Asterix a Obelix porazili, ale jen díky kouzelnému nápoji. A na ten ještě stále čekáme. Takže – všechno jasné?

Genua

Die Stadt Genua ist heutzutage dadurch bekannt, dass hier Autobahnbrücken abstürzen. Als wir diese Brücke im Jahr 2006 passierten, stürzte sie noch nicht, sie zeigte nicht einmal eine Absicht, es zu tun. Trotzdem ist es möglicherweise eine bessere Idee Genua mit dem Zug zu besuchen, besonders, wenn man auf der Ligurischen Riviera wohnt, oder der „Riviera dei Fiori“ also der „Riviera der Blumen“, wie sie die Italiener schmeichelhaft nennen. Es ist sicher eine bessere Idee, als in der Stadt zu übernachten, die dank ihres Hafens, in dem große Schiffe und Tanker anlegen, reich geworden ist. In diesem Punkt hat Genua heutzutage seinen ehemaligen erbitterten Gegner Venedig weit überwunden, da Venedig zu einer touristischen Attraktion degradiert worden ist und langsam auf den Meeresboden sinkt. Genua bleibt eine bedeutende Stadt, sie ist letztendlich neben Turin, Mailand und Rom die vierte italienische Stadt, die sich zwei Klubs in der ersten italienischen Fußballiga  – Serie A -zu haben, leisten kann. Venedig hat hier keinen.

Der Westbahnhof von Genua „Statione Principe“ ist ziemlich zentral gelegen und ein guter Ausgangpunkt für den Besuch der Altstadt. Sollten Sie von Osten kommen, steigen Sie in „Statione Brignoni“ aus und Sie würden gleich von der Haupteinkaufstrasse der Stadt „Via XX.Settembre“ begrüßt. Hätten Sie eine kaufsüchtige Gattin mit, dann war es das auch schon mit dem Stadtbesuch.

               Es gab Zeiten, als Genua noch berühmter und reicher als heute war, die Stadt gehörte zu den ersten Mittelmeergroßmächten und führte einen erbitterten Kampf um diese Stellung mit seinen Konkurrenten, mit Arabern, Türken, aber vor allem mit seinen italienischen Gegnern Pisa und Venedig. Warum wissen wir über Venedig viel mehr als über Genua? Das hat seinen Grund in den ewigen innenpolitischen Streitereien zwischen den genuesischen Adelsfamilien um die Macht in der Stadt, was letztendlich zum Verlust der Unabhängigkeit führte. Genua konnte – mit Ausnahme der Eroberung von Korsika (die dann die Stadt im Jahre 1755 an Frankreich verkaufte) und des Nordteils von Sardinien, kein solches Imperium aufbauen, wie sein Gegner an der Adria. Seine kaufmännischen Stützpunkte lagen eher auf der Schwarzmeerküste, besonders auf der Krim, obwohl im vierzehnten Jahrhundert es Genua doch noch geschafft hat, einige Insel im Ägäischen Meer bei der heutigen türkischen Küste wie Lesbos oder Chios unter seine Kontrolle zu bringen.

               Die genuesischen Häfen auf der Krim wurden zum Schicksal für ganzes Europa. Im Jahr 1346 entschlossen sich die heimischen Tataren, die reiche genuesische Niederlassung in Kaffa zu erobern. Als die Genueser nicht bereit waren, zu kapitulieren, begannen die Belagerer mit merkwürdigen schwarzen Hauttumoren bedeckte Leichen über die Stadtmauer zu schleudern. Die Genueser haben bei diesem Anblick Angst bekommen, verließen die Stadt auf ihren Schiffen, segelten aber nicht nach Hause, sondern nach Marseille. Pasteurella pestis, also das Bakterium der Pest, transportierten sie bereits mit. Die Folge war die schlimmste Epidemie, die je Europa erlebt hat.

               Wegen seiner Kolonien am Schwarzen Meer musste Genua gute Beziehungen mit dem Byzantinischen Reich pflegen, da dieses Reich die Meeresengen Bosporus und Dardanellen kontrolliert hat. Genua erhielt vom Kaiser den Stadtteil Pera und es waren 700 genuesische Kämpfer, die unter der Führung des Condottieres Giovanni Giustiniani im Jahr 1453 heldenhaft monatelang Konstantinopel in seinem letzten Kampf gegen hundertausende Türken verteidigten.

               In dieser Zeit hatte allerdings Genua seine erste Hochblüte bereits hinter sich. Genua schaffte es zwar, seinen ersten Konkurrenten Pisa in der Schlacht bei Meloria im Jahr 1284 zu vernichten, verlor aber danach selbst den Kampf gegen Venedig in der Schlacht bei Chioggia im Jahr 1380. Danach wechselte in Genua die Herrschaft der Viscontis aus Mailand mit den französischen Königen, bis im Jahr 1528 Andrea Doria die Stadt befreite und zu einem neuen Höhepunkt der Konjunktur brachte. Weil es in der ersten Hälfte des sechzehnten Jahrhundert geschah und in dieser Zeit die Renaissance gerade ihren Höhepunkt erreichte, erklärt diese Tatsache die Menge der architektonischen Juwelen in der Stadt, die gerade aus dieser Epoche stammen. Wie zum Beispiel die atemberaubende Kirche „Santissima Anunciata“, die die Familie Lomellini bauen ließ. Selbstverständlich finden wir in der Stadt auch ältere Bauten, wie zum Beispiel die Stadttore, die ein Teil der Stadtbefestigung waren und zu Verteidigung gegen Kaiser Friedrich Barbarossa im zwölften Jahrhundert gebaut worden sind, wie die „Porta dei Vaca“ oder die „Porta Soprana“, deren hohe Türme gleich neben dem Geburtshaus des berühmtesten Genueser Christoph Kolumbus in den Himmel ragen. Oder das ganze Privatstadtviertel der Familie Doria um den Platz „San Matteo“ (in der Kapelle San Matteo ist der berühmteste genuesischer Herrscher Andrea Doria begraben) wo noch der gotische Stil überwiegt.

               Andrea Doria war eine imposante Persönlichkeit der europäischen Geschichte, es zahlt sich aus, bei ihm länger zu verbleiben, bis wir unsere Reise zu weiteren genuesischen Sehenswürdigkeiten fortsetzen. 

Er wurde im Jahr 1466 geboren, in für Genua schwierigen Zeiten. Seit 1484 wütete nämlich Krieg zwischen Frankreich und Spanien um die Vorherrschaft in Italien, der vom französischen König Karl VIII. ausgelöst worden war. (Wahrscheinlich aus diesem Grund suchte Christoph Kolumbus seine Bestimmung nicht zu Hause, sondern auf der Pyrenäenhalbinsel). Der Krieg legte in seiner Intensität zu, als die Throne beider Weltmächte junge Herrscher bestiegen, König Franz I. in Frankreich und Kaiser Karl V. in Spanien. Doria stand zuerst auf der kaiserlichen Seite, als Karl V. allerdings im Jahr 1522 Genua eroberte, wechselte er in den französischen Dienst und im Jahr 1524 befreite er Marseille aus der kaiserlichen Belagerung. Danach wechselte er wieder die Seiten und wurde zum kaiserlichen Admiral. Angeblich war der Grund, dass der französische König seine Heldentaten unzureichend honorierte. Wenn jemand seinen Verrat rechtfertigen will, findet er immer ein passendes Argument. Wenn er dann auch siegt, gibt es niemanden, der sein Handeln in Frage stellen würde. Doria siegte. Nur am Rande erlaube ich mir eine Notiz, dass im Jahr 1525 Franz I. bei Pavia die entscheidende Schlacht verlor und selbst in Gefangenschaft geriet. Schon aus diesem einfachen Grund konnte er Doria kaum die von ihm verlangte Belohnung auszahlen. Andrea Doria handelte also offensichtlich pragmatisch und stelle sich an die Seite des Siegers. Das ist immer viel angenehmer, als an der Seite des Verlierers zu beharren. Einen Geschlagenen kann man viel einfacher verraten als einen Sieger, besonders, wenn dieser im Gefängnis sitzt. Im Jahr 1528 übernahm Doria unter dem kaiserlichen Schutz die Macht über seine Geburtsstadt, er schrieb die Verfassung um, beendete innere Streitereien, wurde zum Herrscher auf Lebenszeit, gründete eine Herrschaftsdynastie und führte die Stadt zu einer außergewöhnlichen Blüte. Als sein unbeliebter Neffe Gianettino im Jahr 1547 ermordet wurde, behielt er die Regierung in der Stadt bis 1555, als er sich als beinahe neunzigjähriger von der Regierungsgeschäften zurückzog und die Herrschaft über Genua seinem Großneffen Giovanni (dem Sohn vom ermordeten Gianettino) überließ. Er starb im Jahr 1560 im Alter von 94 Jahren. (Übrigens, der Gründer der venezianischen Macht, der Doge Enrico Dandolo, lebte 98 Jahre lang, verwaltete Venedig bis zu seinem Tod und noch in diesem Alter nahm er am Kreuzzug ins Heilige Land teil) 

               Der Großneffe Giovanni Andrea Doria wurde dann in der legendären Schlacht bei Lepanto im Jahr 1571 berühmt, obwohl auf eine einigermaßen merkwürdige Art. Er führte den rechten Flügel der christlichen Flotte an und ließ sich vom türkischen Piraten Ulugh  Ali aus dem Schlachtfeld ausmanövrieren (für sein ziemlich ungeschicktes Manöver wurde er sogar des Verrates beschuldigt) um letztendlich im Finale der Schlacht doch irgendwie zur Schlacht zu stoßen, gerade im Moment, als sich Ulugh Ali nach der Eroberung des Flaggschiffes der Malteserritter Ansprüche auf den Gesamtsieg machte. Doria fiel den siegreichen Türken in den Rücken und zwang sie zur Flucht. In dieser Schlacht kämpften das erste Mal in der Geschichte die verbitterten Feinde Venedig und Genua Seite an Seite. Also „Seite an Seite“ – Venezianer waren auf dem linken Flügel der Flotte und Genueser auf dem rechten, der Admiral und Kommandant der Armee Juan d´Austria steckte zur Sicherheit zwischen diese zwei Streithahne die ganze spanische Flotte und dazu auch alle Schiffe der Malteser. So konnte er verlässlich verhindern, dass sich seine Verbündeten nicht in die Haare gerieten.    

               Der berühmteste Sohn der Stadt Genua ist aber zweifellos Christoph Kolumbus. In seinem Schatten bleibt nicht nur Andrea Doria, aber auch Niccolo Paganini, der allerdings nicht vergessen wurde. Seine berühmte Geige vom Geigermacher Guarniri aus dem Jahr 1743 wird im Museum im Palast Doria Tursi auf der „Via Garribaldi“ aufbewahrt.    

               Das Geburtshaus von Kolumbus ist eine Halbruine in der Nähe von der „Porta Soprana“.

Um die Wahrheit zu sagen, bin ich von der Authentizität dieses Hauses nicht wirklich überzeugt. Die Genueser suchten offensichtlich irgendein Haus aus dem fünfzehnten Jahrhundert und die sind außerhalb des Privatviertels der Familie Doria eine Mangelware. Und es wäre sehr unglaubwürdig, den kleinen Christoph im Palast der Familie Doria geboren werden zu lassen. Übrigens für die, die Zweifel hätten, gibt es ein zweites ebenso verlässlich authentisches Geburtshaus von Christoph Kolumbus in der Stadt Calvi auf Korsika. Aber authentisch oder nicht, natürlich wird es besucht, übrigens die Staue des großen Seefahrers begrüßt den Stadtbesucher gleich, wenn er den Bahnhof „Statione Principe“ verlässt und nach Kolumbus wurde auch der genuesische Flughafen benannt.

Dann ist es notwendig, in die typischen genuesischen Gässchen unterzutauchen. Sie sind extrem eng und von sehr hohen Häusern umgeben (in Genua gab es einfach immer ziemlich wenige Baugründe).

               Genua lebte und lebt dank seines Hafens. Der große, industrielle, liegt südlich der Altstadt, wir hielten uns natürlich in dem Passagierhafen auf, mit dem Schiff, auf dem Roman Polanski im Jahr 1996 den Film „Die Piraten“ drehte und mit einem großen Aquarium.

Das Aquarium wurde zur Ausstellung EXPO im Jahr 1992 gebaut – natürlich zu Ehre des Fünfhundertjahrejubiläums der Entdeckung Amerikas. Wie sonst? Der Besuch im Aquarium von Genua ist natürlich ein Pflichtprogramm und es ist hier wirklich viel zu sehen. Nicht nur die Seehunde, Haie oder Kröten usw., aber auch die Pinguine, die für uns genau so posierten, wie Skipper, Kowalski, Rico und Private aus dem Film Madagaskar.

               In der gleichen Zeit in den Jahren 1992 – 1994 (Genua war 1992 die Kulturhauptstadt Europas) wurde der verfallene Ankerplatz von Architekten zum heutigen großartigen Schaufenster der Stadt umgebaut.

               Der Kai des Hafens ist heute eine breite Promenade, die von Luxushäusern und Palmen umrahmt ist. Sie wäre noch schöner, wenn jemand nicht die Idee gehabt hätte, gerade  hier eine überirdische vierspurige Straße zu führen, aber wie wir bereits wissen, haben die Genueser mit Autobahnen ein kleines Problem. Diese Straße verunstaltet auch den Blick auf das schönste Gebäude auf dem Kai, den legendären „Palazzo San Giorgio“.

Es ist ein atemberaubendes Gebäude, bedeckt von Fresken und war der Sitz der „Banca San Giorgio“, des mächtigsten genuesischen Geldhauses, heute ist es logischerweise der Sitz der italienischen Nationalbank. Gerade in diesem Haus, das in damaligen Zeiten auch als Gefängnis diente, schrieb Marco Polo sein berühmtes Buch „Million“, als er hier nicht ganz freiwillig als Kriegsgefangener nach der venezianischer Niederlage in der Schlacht bei Curzola die Jahre 1298 – 1299 verbringen musste.

               Nur ein Stück weiter rechts (aus dem Blick von der Hafenseite) führt eine Straße bergauf in die Altstadt. Als erstes begrüßt den Besucher die Kathedrale San Lorenzo aus schwarzem und weißem Marmor.

Die Ähnlichkeit mit den Bauten auf der „Piazza dei Miraculi“ in Pisa ist nicht zufällig. Erstens hat sich der sogenannte pisanische romanische Stil über das ganze Tyrrhenische Meergebiet verbreitet, zweitens stammt der Marmor aus den gleichen Steinbrüchen in Carrara an der Grenze zwischen Toskana und Ligurien und dieser wertvolle Stein war einer der vielen Gründe, warum die Genueser für die Pisaner keine Liebe empfinden konnten, bis Pisa nach dem Jahr 1284 das politische Schlachtfeld räumen und die Machstellung Genua überlassen musste. Die Kathedrale hat nur einen Turm, er wurde zwischen den Jahren 1552 – 1557 gebaut. Ich habe keine Ahnung, warum Andrea Doria den Nordturm nicht fertig bauen ließ, wahrscheinlich investierte er das Geld irgendwo anders. Oder hat sein Architekt gekündigt – dazu kommen wir noch. Die Kathedrale ist auch innen sehr reich geschmückt, der größte Schatz wird in der Renaissancekapelle des heiligen Johannes des Täufers aufbewahrt, beide diese Schatzstücke stammen aus dem ersten Kreuzzug, an dem genuesische Matrosen aktiv teilgenommen haben. In der Schatzkammer der Kathedrale findet man eine Schale aus grünem Glas (Sacro catino), erbeutet in Caesarea im Jahr 1101, von der Genueser glauben, es wäre der heilige Gral und in der Kapelle wird dann die Asche des heiligen Johannes des Täufers beherbergt, die nach Genua bereits im Jahr 1098 gebracht worden ist. Die Entscheidung, welche von diesen heiligen Reliquien die Kirche auf wundervolle Weise gerettet hat, als die Kathedrale im Jahr 1941 von einer britischen Fliegerbombe getroffen wurde, die aber nicht explodierte, überlasse ich dem Leser. Die Bombe kann man übrigens auch heute noch in der Kirche bestaunen.

               Nur ein paar Schritte von San Lorenzo, grundsätzlich noch auf dem gleichen Platz (obwohl er mittelweile den Namen auf „Piazza Giacomo Matteoti“ geändert hat) befindet sich der „Palazzo ducale“, ein riesiger Dogenpalast im klassizistischen Stil und die Kirche „Chieza de Gesu“ mit zwei Bildern von Rubens. Nur ein kleiner Stück weiter gibt es das wahre Zentrum von Genua, den großartigen Platz „Piazza dei Ferrari“ mit einer riesigen Fontäne und wunderschönen Häusern im Stil von Neobarock und Klassizismus inklusiv der Oper von Genua „Teatro Carlo Felice“.

Vor ihm haben wir neben der üblichen Reiterstatue von Guiseppe Garribaldi, die in keiner italienischen Stadt fehlen darf, auch einen Eingang ins „Metro“ von Genua gefunden. Genua hat tatsächlich eine U-Bahn obwohl nur mit  einer Linie und acht Stationen, sie wurde im Jahr 1990 in Betrieb genommen. Sie war dringend nötig, Genua zieht sich nämlich entlang der Küste in der Gesamtlänge von 35 Kilometer hin. Wir traten nicht ein und gingen in die „Galleria Mazzini“, einer gläsernen Einkaufpassage, sehr ähnlich der „Passage Vittorio Emanuelle“ in Mailand oder „Umberto I.“ in Turin. Es gäbe die Zeit für einen Kaffee während die Gattin die Schaufenster der Geschäfte bewundern dürfte. Leider mag es meine Frau nicht wirklich, die Schaufenster zu bestaunen, also die Zeit für den Kaffee blieb relativ kurz. Es war notwendig weiter zu gehen.

               Was Genua zu Genua macht, sind seine prächtigen Paläste, der Beweis für den Wohlstand der Stadt im sechzehnten und siebzehnten Jahrhundert. Dann wurde die Stadt zuerst von Ludwig XIV. und dann von Österreichern in die Defensive gedrängt, die Österreicher nahmen Genua sogar im Jahr 1746 ein. Die schönsten Paläste reihen sich einer neben dem anderen gerade in der Straße, die den Namen des berühmtesten italienischen Rebellen Giuseppe Garribaldi trägt. Die Paläste verdanken ihr monumentales Aussehen dem Architekten Galeazzo Alessi und seinen Schülern – übrigens handelt sich bei Alessi um den Architekten, der an der Kathedrale San Lorenzo den einzigen Turm baute. Dann kümmerte er sich offensichtlich nur mehr um seine privaten lukrativen Aufträge und deshalb blieb der zweite Kirchenturm unvollendet. Hier steht der bereits erwähnte „Palazzo Tursi“ oder der „Palazzo Podestá“. Nur ein paar Schritte weiter gibt es den „Palazzo Spinola“, in dem die Nationalgallerie untergebracht ist.                       

    Den schönsten Palast haben wir auf der Rückkehr zum Bahnhof entdeckt. „Palazzo Reale“ steht beinahe direkt am Kai auf der „Via Balbi“, hinter ihm fanden wir einen wunderschönen kleinen Park mit Mosaikboden, Blumen, Palmen und einem Blick zum Hafen – natürlich verstellt durch die vierspurige Autobahn, die direkt um den Hafen verläuft und leider noch nicht abstürzte. In der Zeit, als im „Palazzo Reale“ Savoyische Könige verweilten, gab es dieses Ungeheuer noch nicht.                 

  Aber Achtung, ich hätte fast etwas vergessen. Die Stadt zieht vom Hafen in die Berge, da bereits in den Straßen von Genua die Alpen beginnen. Also bevor man Genua verlässt, bitte nicht vergessen, zu „Largo Zecca“ zu laufen (es ist vom „Palazzo Reale“ nicht weit) und dann mit der Seilbahn zur obersten Station zu fahren. Von hier gibt es der schönste Blick auf die Stadt, die einmal so berühmt war und für italienische Verhältnisse auch heute immer noch ausreichend reich ist.