Category: Blog

Císař Maxmilián I. – poslední rytíř

12. ledna uplyne 500 let od smrti této významné postavy světových dějin, zakladatele slávy „Habsburského domu“ – opravdu právě od doby vlády Maxmiliána se hovořilo, zejména ve Francii, která měla s tímto vládcem věčné problémy „Maison d´Autriche“, čili o „Rakouském domu.“

               Předpoklady pro světovládu Habsburků, kteří se až do roku 1437 museli krčit ve stínu mocnějších Lucemburků, sice vytvořil už Maxmiliánův otec Friedrich III, ale až Maxmiliánovi se podařilo tuto ideu realizovat. Žil na přelomu věků, považujeme-li za počátek Novověku rok 1492, pak jeho vláda v letech 1486 – 1519 překlenuje právě přechod ze středověku do novověku a Maxmilián tento přechod svou osobou přímo symbolizuje. Zakotven v rytířské tradici středověku a přece připraven uskutečňovat reformy, potřebné pro novou dobu, která směřovala k renesanci a baroku.

Exif_JPEG_PICTURE

               Maxmilián se narodil ve Wiener Neustadtu (Vídeňském novém městě) 22.března 1459. Jeho otci císaři Friedrichovi III. bylo už 44 let, jeho matka Eleonóra, portugalská princezna, neměla ještě dvacet let. Protože jeho starší bratr Christof narozený o čtyři roky dříve, zemřel jako čtyřměsíční nemluvně, stal se Maxmilián arcivévodou a následníkem trůnu. Eleonóra zemřela už v roce 1467,když měl Maxmilián 8 let, chlapec po ní ale zdědil jako její krásu, tak i temperament. Což vedlo ke stálým konfliktům se jeho nerudným a asketicky žijícím otcem, kterému jeho poddaní přezdívali „Erschlafmütze“, tedy „Arcispací čepice.“ Po otci zdědil Maxmilián jen převislý dolní ret, dědictví po babičce – mazovské princezně Cymburce. Ten ret už měl Habsburkům zůstat na věčné časy a stát se tak jejich dominantním znakem. Habsburský ret tedy pochází z Polska.

               Legenda praví, že když nemluvně přinesli poprvé ukázat matce, pravila Eleonóra: „Milý chlapče, jestli budeš jako tvůj otec, nikdy si neodpustím, že jsem tě přivedla na svět.“

               Naštěstí se chlapec „pomamil“ a vyrostl v krásného silného blonďatého a temperamentního muže. Co mu historici vyčítají, je, že oplýval plány, které pak nebyl schopen realizovat. Bylo jich příliš mnoho na čas, který mu život vyměřil i na finanční prostředky, které měl k dispozici. Ale jestliže ze sta plánů uskutečnil deset, stálo to v konečném účtování zato.

Od smrti své matky vyrůstal „jako dříví v lese“. Což, jak vědí mí čtenáři, kteří četli „Zločiny českých králů“, je ten nejlepší předpoklad k budoucímu úspěchu. Otec se o výchovu chlapce vůbec nestaral, jeho přítomnosti se spíše vyhýbal a Maxmilián zažíval jednu stresovou situaci za druhou. Jako například dvouměsíční obležení ve vídeňském Hofburgu od 17 října do 4.prosince 1462, kdy císaře obléhali jeho vlastní poddaní, vedení jeho bratrem Albrechtem a kdy císařská rodina skoro vyhladověla k smrti. Stejně jako jeho otec, vyhýbal se i Maxmilián po celý svůj život Vídni, očividně dětské trauma tak zcela nepřekonal. S Vídeňáky vyrovnal tento otevřený účet až jeho vnuk Ferdinand v roce 1522. Stejně tak zažil Maxmilián útoky Maďarů, kteří pod králem Matyášem Korvínem vytlačovali politický vliv císaře a několikrát dokonce obléhali Wiener Neustadt (nakonec se Korvínovi podařilo dobýt velké části Rakouska a do své smrti v roce 1490 sídlil pak ve Vídni, odkud císaře vyhnal, to už ale zažil Maxmilián jen nepřímo a zdálky.

               Už od roku 1473 probíhala jednání ohledně možného spojení habsburského a burgundského domu. Burgundští vévodové, pocházející z vedlejší linie francouzského královského rodu Valois, vybudovali mezi Francií a Německem téměř souvislé kompaktní území, sahající od Severního moře až k Alpám. Vévodovi Karlovi Smělému chybělo ke štěstí už jen jedno – královská koruna. To měla být cena, za kterou byl ochoten provdat svou dceru Marii za rakouského následníka římského císařského trůnu. Friedrich váhal, jako obvykle své rozhodnutí odkládal a to se vyplatilo. V roce 1476 se vévoda Karel dostal do konfliktu se Švýcary a utrpěl katastrofální porážku. V tísni podepsal svatební smlouvu, aby se už 6. ledna 1477 nechal od Švýcarů zabít u města Nancy. Obrovské a hlavně nesmírně bohaté burgundské dědictví se stalo okamžitě předmětem politického boje.

               Na uvolněné province totiž okamžitě vznesla nároky Francie – Burgundi byli přece vedlejší větví Valois a jejich leníky. Francouzský král Ludvík XI. proslul svou bezcharakterností a dalo se od něj čekat cokoliv. Maxmilián musel pospíchat, aby se mohl se svou nevěstou opravdu oženit. Ludvík totiž devatenáctiletou Marii nutil k sňatku se svým vlastním synem, sedmiletým, ne právě hezkým a na následky dětské obrny trpícím synem Karlem. A všichni věděli, že Ludvík se nezastaví před ničím. Času bylo málo. Maxmiliánovi se přes odpor francouzské strany podařilo uzavřít 21. dubna 1477 sňatek „per prokurationen“, tedy v zastoupení. Když pak se svým průvodem dorazil do Brugg a tam se do sebe oba mladí lidé, ačkoliv si ani slovo nerozuměli (Maxmilián hovořil jen německy, protože jeho otec se o synovo vzdělání nijak nestaral a Marie pouze francouzsky a latinsky) na první pohled zamilovali. Jak už jsem psal, Maxmilián zdědil svou krásu po mamince a Marie zase po tatínkovi, takže se k sobě skvěle hodili. 19. Srpna 1477 slavili bez velkých okázalostí svatbu.

               Maxmilián miloval nádheru, zřejmě zdědil i tuto vlastnost po své matce a Burgundsko mu nabídlo právě to, co v životě hledal a co mu skromný skoro barbarský dvůr ve Vídeňském novém městě ani v náznaku nemohl dát. A k tomu měl teď krásnou, vzdělanou a milující manželku. Co si mohl přát víc?

               Vzápětí ale stáli oba zády ke zdi. Ludvík XI. nebyl ochoten přejít tuto politickou porážku nečinně a francouzské jednotky vpadly do Burgundska, rabovaly, pálily a vraždily, cílem bylo přinutit mladomanžele, aby své území odevzdali francouzské koruně.

               Maxmilián se přes své mládí projevil jako skvělý voják. Od Švýcarů odkoukal novou vojenskou taktiku, která vedla i k smrti jeho tchána. Do patnáctého století platila jízda za hlavní vojenskou sílu a tvrdilo se, že jeden jezdec má hodnotu deseti pěšáků. Jak Francouzi, tak i Karel Smělý ještě žili v této představě, ačkoliv právě v té době střelné zbraně měnily poměry na bojišti. Maxmilián vybudoval armádu zcela nového typu. Byli to pěšáci s dlouhými píkami, které je dostatečně chránily před útokem jízdy a mušketýři, kteří pod ochranou těchto pík sestřelovali útočící jezdce ze sedel. Tato nová taktika mu přinesla překvapivé vítězství nad francouzskou armádou v bitvě u Guinegate  7. srpna 1479. Maxmilián údajně bojoval v první řadě jako pikanýr, což strhlo burgundské žoldnéře, kteří mladému pánovi stále ještě tak zcela nedůvěřovali, k hrdinským skutkům. Tato taktika se měla v následujících desetiletích prosadit a byla pak způsobem vedení války ještě v prvních letech třicetileté války o sto padesát let později, než ji reformoval švédský král Karel Gustav. Maxmilián se poprvé projevil jako úspěšný reformátor. Bitva sice nepřinesla rozhodnutí (Ludvík mu vzkázal, že když tedy opanoval bitevní pole, může na něm zasadit fazole), ale zvýšila jeho kredit a u jeho nepřátel stoupl strach z něho. Maximilián zavedl do válečné taktiky úspěšně i další nový vynález, u Konstantinopole v roce 1453 poprvé maďarským inženýrem Urbanem sestrojená obléhací děla, která umožnila dobývat do té doby nepřekonatelné hradby měst. Když se v roce 1504 před nedobytnou pevností Kufsteinem objevily dva do té doby nevídané kanóny s výmluvnými jmény Purlepass a Weckauf, stačilo několik výstřelů, aby pevnost padla do Maximilánových rukou.

               Maxmilián dbal na tradice, rychle se přizpůsobil burgundským zvykům, které byly od rakouských diametrálně odlišné. Od léta 1478 byl hlavou „Řádu zlatého rouna“, řádu pro vyvolené šlechtice z nejvyšších kruhů, založeného v roce 1429 Mariiným dědečkem, burgundským vévodou Filipem Dobrým.

               Když se zdálo, že rodinnému štěstí Marie a Maxmiliána nestojí nic v cestě (Marie mu porodila tři děti), zemřela náhle jeho manželka 27. března 1482 na následky pádu z koně. Maxmilián tuto ztrátu nikdy nepřekonal. I když se v roce 1494 oženil podruhé s milánskou vévodkyní Biancou Marií Sforzou, svou první ženu nepřestal nikdy milovat (ve svém testamentu určil, že jeho srdce má být přeneseno do Brugg a pochováno v Mariině sarkofágu, což se pak v roce 1519 skutečně stalo.) K své druhé ženě ostatně nikdy žádný vztah neměl. Vzal si ji jen pro její věno, choval se k ní velmi opovržlivě a často ji ponechával jako zástavu za své dluhy, které dělal, kudy chodil.

               Pro Maxmiliána se smrtí jeho ženy zkomplikovala situace ale i politicky. Dědici Burgundska se staly jeho děti Filip a Markéta a on byl pouze jejich poručníkem. Což burgundské stavy nechtěly uznat a chtěly dětem vládnout samy. Pro Maxmiliána nastaly těžké časy. Aby si zajistil neutralitu Francie, obětoval vlastní dceru, dvouletou Markétu. Ta byla zasnoubena dauphinovi Karlovi a ve věku tří let odevzdána na vychování do Francie. Naštěstí ve stejném roce 1483 zemřel lstivý Ludvík XI. a jeho třináctiletý syn nebyl schopen Maxmiliána úspěšně ohrožovat. Na Maxmiliána čekala dlouhá válka s vlastními poddanými, kteří se mu nechtěli podřídit a nechtěli platit daně (zejména nově zavedenou daň z piva) Trvalo až do roku 1500, než se mu podařilo nizozemské provincie ovládnout. A pak už do nich raději nejezdil. Usídlil se v Tyrolsku a svým poddaným nechal vládnout svou dceru Markétu, která to s nimi uměla mnohem lépe.

               V roce 1486 dokázal Maxmilián přinutit svého otce Friedricha, aby ho nechal zvolit římským králem a tedy svým nástupcem. Ani to ho ale po návratu do Burgundska neuchránilo, aby ho měšťané v roce 1488 nezajali a nedrželi tři měsíce ve vězení. Až intervence jeho otce císaře Friedricha ho osvobodila.

               Mezitím ale ve Francii dospěl Karel VIII. a chtěl se vyrovnat svému otci. V roce 1491 zrušil svůj sňatek s Markétou, protože manželství ještě nebylo naplněno a oženil se s dědičkou bretaňského vévodství Annou, se kterou byl od roku 1490 zasnouben sám Maxmilián. Markétu si ale zrádný Karel podržel ve Francii jako rukojmí. Až v roce 1494 se děvče, teď už čtrnáctileté, smělo vrátit domů, do Burgundska.

               Maxmilián se stal mezitím po smrti svého otce v roce 1493 římským králem a dal se s velkou vervou do práce. Provedl reformu správy dědičných habsburských zemí, podařilo se mu zavést úřednickou správu, která nahradila svévoli šlechticů, kteří zatím země spravovali podle své libovůle.

Samozřejmě, že tato pravidla účinné a efektivní správy odkoukal v Burgundsku, kde tento systém přivedl zemi k blahobytu, on se ale rozhodl i proti odporu prosadit je na území Římské říše, zmítající se v chaosu.

Na říšském sněmu ve Wormsu vyhlásil císař „Věčný zemský mír.“ To byl velký čin, až do té doby totiž existovalo právo „Fehde“ tedy otevřeného sporu, kterým mohli věřitelé vymáhat své dluhy pomocí zbraní. Maxmiliánův otec měl s tímto právem velmi zlé zkušenosti, boj s císařovým věřitelem a vojevůdcem Andreasem Baumkircherem zpustošil v letech 1470 – 1471 celé Štýrsko. Od teď bylo vyhlášení nepřátelství nezákonné a obyvatelé říše se museli odvolávat k říšskému soudu, který Maximlián založil. Mimo to zavedl i jednotnou říšskou daň, takzvaný „obecný pfenig“. Tím se okamžitě dostal do války se Švýcary, kteří byli tehdy stejně jako dnes velmi citliví na své peníze a odmítli tuto daň platit. Ani Maxmiliánovi se nepodařilo přinutit Švýcary k poslušnosti. V roce 1499 se musel daní ze švýcarského území vzdát a k říšskému soudu se mohli Spříseženci odvolávat jen dobrovolně. Švýcarsko se tak prakticky v tomto roce vymanilo z Římské říše.

Král ovšem potřeboval nutně peníze, a rozdíl od svého otce totiž pochopil, že chudý vládce je všem jen pro smích. I jeho sňatek s Biancou Marií Sforzou byl motivován penězi, nevěsta obdržela od svého otce Giana Galeazza věno 300 000 dukátů. Maxmiliánův životní styl byl bezpříkladně rozhazovačný. Byl velkým podporovatelem umění, dával například zakázky na své portréty umělcům jako Albrechtovi Dürrerovi, znal se osobně s Nikolou Machiavellim (který mu nevystavil právě příznivý posudek). Sám napsal nebo dal sepsat dva autobiografické spisy „Weißkunig“ a „Theuerdank.“ Mistrně využíval pilně nového vynálezu – knihtisku – pro svou propagandu, jak v Německu tak i ve Francii. Pořádal velkolepé rytířské turnaje, na nichž se sám – a velmi úspěšně – účastnil. Obklopoval se sekretáři, kteří byli především poslušní (Maxmilián iniciativy svých úředníků moc nesnášel, chtěl všechno dělat sám) ale zato se dokázali okázale obohacovat z císařské pokladny.  Korupce bujela, jako klasický vedlejší příznak úřednického státu. A věčné války polykaly neskutečné sumy peněz. Celkem mu historici napočítali 25 válek, ve většině z nich nedokázal vyhrát, protože mu došly peníze.

               Maxmilián se chytře spojil s bankéřskými domy Fuggerů a Welserů, kteří mu byli ochotni poskytovat úvěry, následkem toho se stalo město Augsburk, kde oba tyto domy sídlily, městem říšských sněmů, z čehož opět bankéři mohutně profitovali. Kromě toho se Fuggerovi podařilo s královou pomocí dostat pod kontrolu prakticky všechny evropské doly na měď (v době, kdy se odlévala děla!) a získat tak na měď monopol. Jako třešničku na dortu pak obdržel Fugger i tyrolské stříbrné doly a později se mu podařilo ovládnout i doly a stříbro a zlato na území dnešního Slovenska.  Za každý nový kredit dostával nová privilegia, dokonce i na vybírání odpustků, z nichž si mohl velkou část ponechat. Když bylo nejhůř, neváhal Maxmilián platit půdou. Fugger se jednak chtěl stát šlechticem a jednak potřeboval pozemkové zázemí. A král se dostával k odumřelým lénům, za které byli bankéři ochotni platit horentní sumy. Tato symbióza pomáhala Maxmiliánovi udržet se na trůně, přestože k tomu musel vést mnoho válek a války požírají peníze.

               Poté, co se mu podařilo získat hrabství Goricia a tím přístup k tehdy už habsburskému Terstu a k moři, dostal se do konfliktu s Benátkami. Kromě toho tu byl nevypočitatelný Karel VIII. a po jeho brzké smrti jeho nástupce, ještě nevypočitatelnější Ludvík XII. V severní Itálii se bojovalo prakticky bez přestání. Na svou císařskou korunovaci do Říma se Maxmilián nikdy nedostal, v cestě stály Benátky a nedovolily mu průjezd. Nakonec se nechal vyhlásit se souhlasem papeže Julia II. v Trentu „Zvoleným římským císařem“. Jeho otec Friedrich byl posledním císařem, který se nechal korunovat v Římě. Maxmiliánův vnuk Karel si došel pro císařskou korunu jen do Bologni, jeho nástupci se tohoto aktu vzdali úplně (čímž oslabili pozici papeže) a nazývali se podle Maxmiliánova vzoru „zvolenými římskými císaři“ I v této věci byl Maxmilián reformátor.

               Jeho nejgeniálnějšími činy byla ovšem jeho sňatková politika, v níž šikovnost svého otce několikanásobně překonal. I když možná je zde kouzlo nechtěného. V letech 1496 a 1497 se uskutečnila dvojitá svatba jeho dětí se španělským královským dvorem. Španělsko se Španělskem teprve stávalo, bylo vlastně jen personální unií Kastilie s královnou Isabelou a Aragonií, reprezentovanou jejím manželem Fernandem. Fernando měl strach z mocné Francie a hledal spojence. Maxmiliánovi se Španělsko jako budoucí domov jeho dětí moc nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Dcera Markéta, zavržená francouzským králem, se provdala za následníka španělského trůnu Juana a syn Filip (zvaný sličný, čili očividně podědil krásu po obou svých rodičích – po kom byl měl být taky škaredý, že?), který od roku 1496 převzal od otce vládu nad Holandskem, se oženil se španělskou princeznou Johannou, zvanou později šílená. Zbláznila se ovšem až po Filipově náhlé smrti v roce 1506, protože svého krásného manžela tak šíleně milovala.

Juan zemřel ještě v roce svatby (chudák Markéta dopadla bídně už podruhé, i třetí manželství s vévodou Savojským skončilo po třech letech tragickou smrtí manžela a potom už další sňatky kategoricky odmítala) a Johanna se stala následnicí trůnu. Po smrti Isabely se tedy stal Filip králem kastilským toho jména prvním a po smrti tchána Fernanda, který ho přežil, nastoupili své dědictví v už sjednoceném Španělsku Filipovi synové Karel a Ferdinand. Protože Španělsko v té době budovalo své kolonie jak v Americe, tak v Asii, měl Maxmiliánův vnuk Karel opravdu vládnout říši, nad kterou slunce nezapadalo.

               Maxmilián si ale brousil zuby i na království České a Uherské. V obou vládl od roku 1490 Vladislav Jagello. V té době bezdětný. Maxmiliánovi se z něj podařilo vymámit slib, že by v případě, že byl Vladislav zemřel bez potomků, připadly jeho země římskému králi, tedy Maxmiliánovi. (To nebylo těžké, ne nadarmo byl Vladislav nazýván „král bene“, protože na všechno přitakával slovem „Bene“ tedy „dobře.“) Když Vladislav nakonec přece jen zplodil dvě děti, Ludvíka a Annu, usiloval Maxmilián o sňatek těchto dětí se svým potomstvem. Maxmilián sám ruku české princezny odmítl. Byl sice od roku 1510 podruhé vdovcem, nevěřil ale, že by byl ještě schopen zplodit s mladičkou dívčinou (bylo jí patnáct let) potomstvo a tak zabezpečit České království novou dynastií. Jeho diplomatovi Sigmundovi z Dietrichštejna se podařilo domluvit dvojitou svatbu. Ludvík Jagello se oženil s Maxmiliánovou vnučkou Marií a Annu si vzal Maxmiliánův vnuk Ferdinand. Bylo to hodně složité jednání, protože napřed musel Maxmilián získat svolení Ferdinanda Aragonského, který byl poručníkem svých vnuků a zemřel až v roce 1516, ale bylo nakonec úspěšné. Ferdinand zplodil s Annou dětí patnáct.  Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče připadly tedy Habsburkům v roce 1526 i české a uherské země. Toho se ovšem císař už nedožil.

               Rok 1519 zastihl Maxmiliána ve stavu vyčerpání. Tělesného, (následkem mozkové příhody právě v namáhavém roce 1515) duševního (už roky na všechny své cesty s sebou vozil vlastní rakev) i finančního (dluhy dosáhly výšku nesplatitelných 6 milionů dukátů – pro porovnání roční výnos z Tyrolska byl 200 000, z celého Nizozemska okolo jednoho milionu a město Vídeň platilo ročně 2000 dukátů – a ještě se mu to hrozně nelíbilo a žádalo slevu. Co je proti tomu současné zadlužení Řecka nebo Itálie, že? Maxmiliánovy dluhy se pohybovaly někde okolo 300% HDP jeho zemí.  Město Innsbruck, ve kterém si nechal stavět monumentální hrobku se sochami svých předků, jakož i předků své burgundské manželky, ho ani nevpustilo do svých hradeb, dokud nezaplatí své dluhy (a ty obnášely jen směšných 24 000 dukátů, tedy jen 20 násobek ročního daňového výnosu města! Taková malichernost občanů dokázala císaře jen rozzuřit, ostatně po celý svůj život měšťany i sedláky opovrhoval). Do Lince, kde chtěl Maxmilián svolat zemský sněm, už nedojel.

               Zemřel ve věku nedožitých 60 let ve Wellsu v roce 1519. Insbručané odmítli přijmout ve svých hradbách třeba i jeho mrtvolu a tak byl pochován ve svém rodném městě Wiener Neustadtu.

Exif_JPEG_PICTURE

Svým dědicům nezanechával právě jednoduché dědictví. Císařské dluhy dosáhly astronomických výšek a jeho vnuci je museli splácet po celá desetiletí. Obyvatelstvo bylo zchudlé a mezi rolníky a horníky to vřelo a tato nespokojenost se měla v roce 1525 vybít v německé selské válce.  A ve Wittenbergu přibil jistý Martin Luther v roce 1517 na dveře místního dómu svých 99 tezí, které měly změnit politický systém Evropy. Turci se chystal zahájit novou expanzi do Evropy a v roce 1529 stáli poprvé před Vídní.

               Přesto zůstalo za Maxmiliánem úžasné dílo.

               Získal pro habsburskou rodinu Burgundsko, Španělsko se zámořskými koloniemi a brzy k tomu mělo přijít České království a Uhry. Císařská koruna už měla zůstat na habsburských hlavách s krátkým přerušením v letech 1742 – 1745 až do rozpadu Římské říše národa německého v roce 1804.

               Zreformoval a zastabilizoval rozkládající se Římskou říši tak, že zabezpečil její fungování na dalších 130 let – až do Vestfálského míru upevnil vedoucí úlohu císaře v Evropě. Po této m írové smlouvě, která ukončila třicetiletou válku nahradil tento ještě středověký způsob vlády systém politické rovnováhy.

               Zreformoval Říši i své korunní země, které naučil platit daně a poslouchat svého vládce. Položil zde základy moderního úřednického státu.

               Zreformoval vojenství a podle způsobu, jakým porážel Francouze ve svém boji o dědictví své ženy, se bojovalo dalších 150 let.

               Vysloužil si titul „Posledního rytíře“. Hrdinný, cílevědomý, chytrý a krásymilovný, rozhazovačný, ale i láskyschopný, tak jak si minnesengři pravého rytíře představovali. Byl poslední svého druhu.

Doba po něm už rytířství nepřála.

Mikulov – Nikolsburg

               Diese Stadt ist ein echtes Juwel und ich glaube, dass sie eine der schönsten in Mähren ist, wenn nicht die überhaupt schönste. Wahrscheinlich auch eine der meistbesuchten, zumindest war sie mit Touristen überfüllt, die alle mögliche Sprachen gesprochen haben, neben Slowakisch und Polnisch, habe ich Englisch und auch ein bisschen Deutsch gehört, ich fürchte also, das die Schönheit von Mikulov (der deutsche Name dieser Stadt heißt Nikolsburg) bereits allgemein bekannt wurde. Eine Unmenge Hotels und Pensionen, die die Stadt im Überschuss besitzt, sind in der Sommersaison voll ausgelastet. Zahlreiche Restaurants und Vinotheken sind auch voll.

               Schade um die Raserei, aber die Stadt verdient das Interesse der Besucher.

               Mikulov ist seit dem frühen Mittelalter bekannt, der erste bekannte Besitzer war der Graf Wilhelm von Dürnholz. Er erhielt die Stadt im Jahr 1185 für seine Verdienste in der Schlacht bei Lodenice, wo sich das letzte Mal in der Geschichte in einem furchtbaren Gemetzel  mit 4000 Toten Tschechen von Böhmen den Landsleuten von Mähren gegenüber standen. Wo zwei gestritten haben, hat der dritte zu lachen gehabt, Mikulov erhielt ein Österreicher. Und so ging es auch weiter. Im Jahr 1249 schenkte der damalige tschechische Thronfolger Premysl Ottakar die Stadt Heinrich von Liechtenstein. Woher die Liechtensteiner stammen, ist für mich bereits seit Jahren ein Rätsel. Eine Familie dieses Namens hatte ihre Stammburg in Frauenburg nahe Unzmarkt in der Obersteiermark. Sie waren eine sehr bedeutende Familie, das Oberhaupt des Stammes, der bekannte Minnesänger  Ulrich von Liechtenstein, war im Jahr 1260 Sprecher des steierischen Adels – damals huldigten die steierischen Adeligen Premysl Ottakar als ihrem König, Herzog und Herrscher. Das Schenkungsjahr 1249 ist aber aus dieser Sicht suspekt. Es hat zwar eine bestimmte Logik, weil in diesem Jahr Premysl Ottakar die Erbin der österreichischen Ländern, Margarete von Babemberg, heiratete. Der Bräutigam war 19 Jahre alt, die Brau war über fünfzig, aber es ging um Besitz, nicht um die Liebe. Premysl ließ sich später von seiner Frau scheiden, als er richtig erkannte, dass er mit ihr keinen Thronfolger zeugen konnte.  Die Abstammung von Heinrich von Liechtenstein wird in der Umgebung von Mödling in Niederösterreich vermutet, vielleicht gab es also doch zwei Familien mit dem gleichen Namen, obwohl mir dieser Gedanke gar nicht gefällt. Die Liechtensteiner kamen also in Rahmen dieser Vermählung im Jahr 1249 zu ihrem Glück, neben Mikulov erhielten sie damals auch Feldberg (Valtice), das damals in Niederösterreich lag (an die Tschechoslowakei wurde Feldberg nur in Rahmen der Verträgen von Trianon im Jahr 1920 angeschlossen).

               Ehrlich gesagt, kümmerten sich die Liechtensteiner um Mikulov nicht gerade gut, das Zentrum ihres Interesses war in Feldberg. Mikulov hatte das ganze Mittelalter nur Palisaden aus Holz und die Stadt selbst war sehr klein – sie hat dem heutigen Stadtzentrum entsprochen. Als sie im 16. Jahrhundert endlich eine Steinmauer bekam, umgab diese eigentlich nur das Schloss, den Haupt- und den Kirchenplatz. Die Stadt hatte zwei Tore, das Obere Tor im oberen Teil des heutigen Kirchenplatzes, wohin man heute von der Straße Brnenska, Palavska und Ceska  kommen könnte und das Untere Tor am unteren Ende des heutigen Hauptplatzes.                     

               Die Liechtensteiner gingen mit ihrem Besitz und Finanzen nicht wirklich behutsam um und  häuften große Schulden an. Im Jahr 1560 verkauften sie Mikulov dem ungarischen Adelingen Laszlo Kerecsenyi und die glückliche Stunde für die Stadt schlug im Jahr 1572, als Adam von Dietrichstein die Stadt vom Kaiser Maximilian II. erhielt. Mit dieser Familie sollte die Geschichte der Stadt bis zum Jahr 1945 verbunden sein.     

               Die Dietrichsteiner waren eine alte Adelsfamilie, die ihre Beziehung zum kaiserlichen Hof sehr sorgsam zu pflegen wusste. Adams Vater Sigismund gelang ein Meisterstück. Der alternde Kaiser Maximilian I. betraute ihn mit diplomatischen Verhandlungen bezüglich der Verbindung der Habsburger mit Jagellonen, die damals tschechische und ungarische Könige waren. Sigismund gelang es, eine seltsame Hochzeit zu organisieren. Der Erbe des tschechischen und ungarischen Königsreiches Ludwig heiratete die habsburgische Prinzessin Maria. Ein größeres Problem war, wer die tschechische Prinzessin Anna heiraten sollte. Der alte Kaiser (alt für damalige Zeit, er hatte 56 Jahre auf dem Buckel) lehnte die Hand der dreizehnjährigen Braut mit den Worten „wenn man einen alten Mann loswerden will, gibt ihm eine junge Frau) ab. Sigismund vereinbarte dann die Vermählung mit einem der Enkelsöhne des Kaisers, allerdings war bei der Hochzeit noch nicht klar, mit welchem – sollte es Karl oder Ferdinand sein? Der Bräutigam wurde also vor dem Altar vom Kaiser persönlich vertreten und in der Hochzeiturkunde wurde eine leere Stelle belassen, wo der Name des Gatten später eingeschrieben wurde. Es war letztendlich Ferdinand und die Ehe war sehr glücklich. Es entsprossen ihr fünfzehn Kinder. Sigismund von Dietrichstein nutzte die Versammlung der gekrönten Köpfe, um all diese Honoration zu seiner eigenen Hochzeit mit Barbara von Rottal einzuladen. Diese berühmte Szene wurde in einem Bild verewigt, das man heutzutage in der Galerie in Mikulov sehen kann. Der Kaiser hat es natürlich nicht versäumt, den treuen Diener zu belohnen und machte ihn zum steierischen Hauptmann, dieses Amt besaß dann Sigismund bis zum Jahr 1533.

               Sigismunds Sohn Adam war gleich wie der Vater ein Diplomat, er verbrachte der Großteil seiner diplomatischen Tätigkeit als kaiserlicher Hofmeister in Madrid. Die Gattin des Kaisers Maximilian II. Marie traute nämlich ihrem Mann, der ungesunde Sympathie für den Protestantismus zeigte, nicht und sie erzwang, dass die zwei ältesten Söhne Rudolf und Ernst zur Erziehung nach Spanien geschickt worden sind und gerade Adam von Dietrichstein vor Ort auf sie aufpassen sollte. Gerade für diese Verdienste erhielt Adam im Jahr 1572, als er noch in Madrid weilte, Mikulov. Der Aufenthalt in Spanien sollte noch weitreichende Nachwirkungen zeigen. Dort wurden Adam nämlich sechs Kinder geboren und eines davon war Franz von Dietrichstein. Mit seiner Person ist Mikulov eng verbunden. Er bestimmte den heutigen Charakter der Stadt.

               Franz, geboren im Jahr 1570, war als der dritte Sohn von Adam für die kirchliche Laufbahn prädestiniert. Er studierte zuerst bei Jesuiten in Prag und danach in Rom. Ein kleiner, ansehnlicher und ungemein intelligenter Mann weckte Interesse bei Kardinal Aldobrandini, dem späteren Papst Klement VIII. Der größte Eindruck machte auf den jungen Mann der fanatische Filippo Neri, er lernte in Rom auch den Gründer des Ordens der Piaristen Joseph Calasanz kennen. Im Jahr 1599 wurde er im Alter von nur 29 Jahren zum Erzbischof von Olmütz ernannt, im gleichen Jahr wurde ihm eine Auszeichnung zugeteilt, als er nach Graz eingeladen wurde, um hier den Herzog Ferdinand (den späteren Kaiser Ferdinand II.) mit seiner Braut Anna von Bayern zu trauen. Ferdinands Mutter Maria traute nämlich keinem steierischen Priester und glaubte, sie wären alle mit dem Gift des Protestantismus angesteckt. Ein Erzbischof, geboren in Madrid und erzogen in Rom, war der einzige, zu dem sie genug Vertrauen hatte.   

               Unter der Herrschaft des mächtigen und reichen Herrn schlug für Mikulov seine Sternstunde. Dietrichstein lud in die Stadt italienische Architekten, die nicht nur das Schloss bauten, sondern die ganze Stadt wurde als eine ästhetische Ergänzung des Sitzes des Kardinals gebaut. Auch heute noch bildet sie also eine homogene Einheit, es gibt hier ein Phänomen der Durchsicht in die Landschaft und der gebogenen Straßen, die den Horizont verkürzen, ein typisches Phänomen des italienischen Manierismus, genannt „scorcio“, das sonst nirgends in Mähren oder Böhmen zu finden ist. Der Kardinal ließ auch das Kloster der Kapuziner mit der Kirche des heiligen Laurentius bauen, vor der Stadt dann das Kloster der Piaristen um die Kirche des heiligen Johannes der Täufers, eine Pilgerkapelle nach dem Muster der „Santa casa“ im italienischen Loreto. Das Schloss wurde mit Theater, Ballsaal und einem Garten auf einer Terrasse ergänzt. Der Garten wurde dann mit italienischen Bäumen und Büschen und Fontänen ergänzt, an die dann Lustgarten und Lustschlösschen angeschlossen wurden. Usw. usw.

               Zu diesem Wohlstand führte aber kein direkter Weg. In der Zeit des Aufstandes der tschechischen Stände war der Kardinal logischerweise auf der kaiserlichen Seite, er wurde aus dem Land verwiesen und seine Besitzungen wurden konfisziert. Im Jahr 1619 wurde Mikulov sogar von den Aufständischen unter der Führung von Ladislav Velen von Zierotin erobert. Nach der Schlacht auf dem Weißen Berg wendete sich aber der Blatt zugunsten des Kardinals.            

               Nicht umsonst schmückt die Büste des Kardinals nicht nur den Schlosshof, aber auch den Balkon in der Kirche des heiligen Wenzels. An der Mauer des Schlosses hängt eine große Gedenktafel. Persönlich ist mir der Kardinal nicht wirklich sympathisch. Er machte als ein treuer Diener des Kaisers eine riesige Karriere, er wurde sogar zum „Protector Germaniae“ – das war das höchste kirchliche Amt nördlich der Alpen – allerdings musste als einziger in der Geschichte von diesem Amt im Jahr 1636 zurücktreten und diese Demütigung hat er nicht überlebt. Im Jahr 1619 war er bereit, während des politischen Umsturzes in Brünn vor den Aufständischen auf dem Boden zu kriechen und ihnen Beine zu umarmen, weil sie ihm drohten, ihn schön „auf die tschechische Art“ aus dem Fenster zu schmeißen. Er versprach, dass er auf alle seine Ämter verzichten, das Land verlassen und selbst zu einem Pilger würde. Natürlich hat er keins seiner Versprechen eingelöst, nach dem Weißen Berg kehrte er zurück und setzte eine brutale Rekatholisierung  „seines Mährens“ fort. Obwohl er versuchte, das Land vor den größten Repressionen zu schützen, es lag ihm an der Prosperität des Landes, das er verwalten sollte. Für Mikulov war aber dieser Herr ein wahrer Segen.

               Dem Kardinal verdanken wir also das monumentale Schloss, gebaut im Stil des Manierismus, seit dieser Zeit aber mehrmals umgebaut, besonders nach einem Brand im Jahr 1719 und auch im Jahr 1945 brannte es bis auf die Grundmauern nieder. Ob es von den sich rückziehenden Deutschen oder von den siegenden Russen angezündet wurde, wird man wahrscheinlich niemals erfahren. Die Renovierungsarbeiten dauerten sehr lang, und weil ein Großteil des Inventar zugrunde gegangen war, orientiert sich die Ausstellung im Schloss in erster Linie an der Gallerie der Familie Dietrichstein, die durch eine Ausstellung über die Entwicklung des Lebensstils von der Gotik bis zum Biedermaier ergänzt wurde. Trotzdem zahlt sich der Besuch aus. Imposant ist die Bibliothek, die besonders Bücher aus dem Bestand des Gymnasiums der Piaristen besitzt. Auch diese Schule wurde vom Kardinal Franz gegründet. Er kannte persönlich den Gründer des Ordens Joseph Calasanz. Die Idee des Ordens musste ihm gefallen haben. Der Orden bot armen Burschen die Bildung, die sie sich sonst nicht leisten konnten. Sie bekamen sie – mit der entsprechenden ideologischen Ergänzung – also einer Hirnwäsche mit katholischem Glauben in der rigorosen Form. Trotzdem produzierte die Schule in Mikulov eine Reihe hervorragender Absolventen, der bekannteste von ihnen war wahrscheinlich der weltberühmte Anatom Johann Evangelist Purkyne. Seine Gedenktafel ist an der Mauer des ehemaligen Klosters in der Kirche des heiligen Johannes des Täufers zu lesen.

               Im Schloss kann man auch das Zimmer besuchen, in dem Napoleon nach der siegreichen Schlacht bei Austerlitz wohnte. Er wollte mit seinen geschlagenen Gegner den Frieden gerade in Mikulov schließen, aber eine Epidemie, die in seiner Armee plötzlich ausgebrochen ist, zwang ihn, die Stadt zu verlassen und der Frieden wurde dann im nahegelegenen Preßburg (Bratislava) unterschrieben. Mikulov behagte fremden Armeen nie wirklich. Im Jahr 1866 starben hier 200 Soldaten der siegreichen preußischen Armee an Cholera. Sie haben in Mikulov einen eigenen Friedhof – es handelte sich doch letztendlich um Protestanten.

               Der Kardinal gründete auch in der Kirche der Heiligen Anna am unteren Ende des Kirchenplatzes die Gruft der Familie Dietrichstein. Ursprünglich ließ er diese Kirche als eine Pilgerstätte bauen, wo die Pilger die schwarze loretanische Madonna verehrten. Die Kirche brannte aber im Jahr 1784 bis auf die Grundmauer ab, und dient seitdem nur als die Grabstätte der Familie. Die Führungen durch die Gruft dauern 40 Minuten, ohne Führung gibt es keine Besuchsmöglichkeit. Die Statue der Madonna wurde nach dem Brand in die Kirche des heiligen Wenzel gebracht, die jetzt, inklusiv ihres Turmes im Stil der Renaissance, rekonstruiert wurde. Der Blick auf die Kirche von der Pavlovskastraße mit dem Schloss im Hintergrund ist atemberaubend.

Die Gruft erhielt die Erbin der Familie Mercedes Dietrichstein vom Gericht als Besitz zugesprochen, die Gerichtprozesse über den Besitz der Familie sind damit aber noch lange nicht zu Ende.      

               Zu Ende sind auch die Spuren des Kardinals Franz noch nicht. Auf dem ehemaligen Tanzberg ließ er die Kapelle des heiligen Sebastians nach dem Vorbild der Kirche des heiligen Petrus im Vatikan sowie auch die Kapelle des Heiligen Grabes nach dem Vorbild aus Jerusalem errichten. Zu den Kapellen führt ein Kreuzweg mit 17 Stationen.  Man muss, zuerst durch Wald und dann auf einem Pfad im Kalkstein zweihundert Höhenmeter überwinden, um einen wunderschönen Blick über die Stadt zu genießen. Besonders bei Sonnenuntergang ist es ein unvergessliches Erlebnis. Den Tanzberg ließ der Kardinal natürlich umbenennen, jetzt heißt er der Heilige Berg. Von seinem Gipfel kann man Valtice und Breclav bis zu den Niederen Karpaten und weit bis nach Österreich sehen.

               Was nicht einmal der Kardinal beeinflussen konnte, war die Anwesenheit einer starken jüdischen Gemeinde in der Stadt. Seit dem Jahr 1420, als Juden drastisch vom Herzog Albrecht aus Wien vertrieben wurden (es wurden dabei um die 400 Menschen verbrannt), ließen sie sich in Mikulov nieder und bildeten hier die bedeutendste jüdische Gemeinde in Mähren. Hier hatte auch der Landesrabbi seinen Sitz, seit dem sechzehnten Jahrhundert tagte hier das jüdische Parlament. In den Jahren 1553 – 1573 hatte der berühmte Rabbi Löw das Amt des Landesrabbis inne. Derjenige, der später den Golem in Prag baute und nach dem sogar eine Straße in der Altstadt von Jerusalem benannt wurde. Seine mährische Karriere ist weniger bekannt, es erinnert an sie eine Ausstelllung in der Synagoge und eine Gedenktafel an der Zeremoniehalle des jüdischen Friedhofes.

Dieser ist riesig, er nimmt eine zwei Hektar große Fläche ein und es gibt hier Hunderte Grabsteine, besonders die der bedeutenden Rabbiner, der Mitglieder der Unternehmerfamilie Teltscher oder der Eltern von Sir Frank Lampl, des Generaldirektors der britischen Firma Bovis, einer der größten Bauunternehmens auf der Welt.  Nach einer Volkszählung lebten im Jahr 1836 3520 Juden in Mikulov, was 42% der Stadtbevölkerung war.  Ein Anfang vom Ende war der Bau der Eisenbahn, die von Brünn über Breclav nach Wien führte, die aber Mikulov abseits liegen ließ. Und dann kamen die Nazis. Mit ihnen hat sich der letzte Dietrichstein namens Alexander kompromittiert. Er war zwar kein Mitglied der NSDAP, dafür aber der Sudetendeutschenpartei und fühlte sich immer als Deutscher. Er floh gleich noch im Jahre 1945 nach Argentinien, angeblich aus der Liebe zu seiner Auserwählten, die dort lebte, seine Flucht weckte aber natürlich den Verdacht, dass er etwas zu befürchten hatte. Der Besitz der Familie Dietrichstein wurde aufgrund der Benesdekrete konfisziert und die Erbin der Familie, Mercedes Dietrichstein, wie ich schon geschrieben habe, kämpft jetzt um den Besitz mit der Tschechischen Republik vor Gericht. An die Juden erinnert neben dem Friedhof und der  Synagoge eine Menge wertvoller historischen Andenken. Es gibt hier eine Ausstellung „Rabbi Löw und das jüdische Bildwesen in Mähren“ und das jüdische Bad – Mikva.

               Einen schönen Blick gibt es von „Kozi Hradek“. Der Trum gehörte einmal zur Stadtbefestigung, seit dem sechzehnten Jahrhundert auch mit einer Kanonenbatterie, aber aufpassen! Geöffnet für die Besucher ist der Turm nur, wenn dort eine Fahne weht. Also bevor Sie zum steilen Berg aufbrechen, schauen Sie gut hin!                        

In der Nähe der Stadt liegt das Gebirge Palava, eine Tropfsteinhöhle „Na Turoldu“, Archeopark in Pavlov mit einem Museum der Mammutenjäger, im nahen Dorf Kletnice dann Cafe Farad, wo jedes Zimmer eine andere Farbe und einen anderen Duft von Lavendel bis zu Marillen hat, man kann wählen, worauf gerade Lust hat.

Übrigens in Mikulov und seiner Umgebung wurden sogar zwei österreichische Präsidenten geboren. Direkt in der Stadt im Jahr 1890 Adolf Schärf und bereits im Jahr 1870 in nahem Untertamowitz (Dolni Vestonice) Karl Renner.

               Mikulov hat viel zu bieten. Aus dem modernen Angebot gibt es hier die herrliche Galerie „Zavodny“ oder die Statue des „Hängenden“ auf dem Hauptplatz von David Černý, eine Reihe guter Restaurante und Pensionen. Ich kann das Hotel Tempel in der Husstrasse nennen, wo österreichische Gäste, die ich hingeführt habe, nicht genug von den Köstlichkeiten bekommen konnten und der Hasenrücken, den ich dort gegessen habe, war absolut fantastisch. Sollten Sie Lust auf koscheres Essen haben, finden Sie in der Husstrasse ein jüdisches Restaurant Tanzberg. Aber es gibt hier das Restaurant Aquarium in der Pavlovskastrasse, eine Menge Vinotheken und wenn Sie wirklich einen märchenhaften Platz kennenlernen möchten, dann fahren Sie nach Valtice und dann weiter in Richtung Katzelsdorf. Einen halben Kilometer vor der österreichischen Grenze steht auf einem kleinen Hügel das Weingut Obelisk. Ein modernes Gebäude mit faszinierendem Blick auf Valtice und Mikulov am Horizont, wo die Sonne untergeht. Besseres Ambiente für Promotionen, Hochzeiten oder andere Veranstaltungen gibt es gar nicht. Inklusiv eines hilfsbereiten und zuvorkommendes Personals.

Ungefähr zehn Kilometer von Mikulov nach Norden am Ufer des Stausees gibt es die Therme in Musov. Das nur für den Fall, dass das Wetter nicht mitspielen sollte.             

   Haben Sie Lust auf einen Besuch im Mikulov bekommen? Weit ist es nicht, nur 1 Kilometer hinter der österreichischen Grenze, zehn Kilometer von Poysdorf entfernt. In diesem Fall aber beeilen Sie sich mit der Reservierung, die Stadt ist in der Hochsaison hoffnungslos ausgebucht.     

Rok 2018 – rok zlobivých chlapců

               V tom uplynulém roce se toho stalo opravdu hodně. Tolik, že člověk skoro ztratil přehled a na konci roku jsem se sám sebe ptal, proč mám takový nějaký nedobrý pocit. Proč vlastně?

               Můj rok neproběhl vlastně vůbec špatně. Na trhu se objevila má nová kniha, na blogu jsem zaznamenal stoupající zájem čtenářů, (možná i proto, že jsem začal publikovat i v němčině), začal jsem spolupracovat s medicínským slovenským časopisem „In Vitro“. Dokonce se mi s kolegy podařilo umístit i publikaci v německém medicínském časopise  „Journal für klinische Endokrinologie und Stoffwechsel“ v německém vydavatelství Springer a dostalo se nám zato dokonce pochvalného mailu od „American Journal of Internal Medicine,“ tedy od nejrenomovanějšího medicínského časopisu na světě vůbec.

               V práci jsem se od prvního ledna stal odborníkem v gastroenterologii a konečně našel jakous takous jistotu při obávaném vyšetřování žlučových cest tzv. ERCP.

               A konečně – 14 července slavil v pohádkově krásném Mikulově svou svatbu můj syn.

               Čili závěr šesté dekády mého života nemohl probíhat o moc lépe – skoro mám strach o tom napsat, aby se to už zítra nepo………

               Jenže svět se ve stejné době nevyvíjel tak, jak by se mi to líbilo a aby mi mohl dodat důvěru v pozitivní budoucnost. Protože naše osobní mravenčí snažení může být mocnými tohoto světa v jediné sekundě změněno v ubohé a bezvýznamné nic. A mezi těmi opravdu mocnými tohoto světa došlo k dalšímu posunu – zlobiví chlapci se rozmnožili a navíc si začínají překvapivě dobře rozumět. Z toho tak trochu běhá mráz po zádech při očekávání věcí budoucích.

               Fungování světa se opírá už od roku 1648, tedy od Vestfálského míru, o princip rovnováhy sil. Jestliže si do té doby mohl císař římské říše národa německého aspoň namlouvat, že jeho slovo je pro fungování světa rozhodující, od tohoto památného roku se mocní museli vždy domluvit. Nedělali to nikdy rádi, ale prostě museli. A pokud někdo z tohoto systému vystoupil, jako například Napoleon nebo Hitler, byli za to i se svými národy krutě potrestáni.

               Od druhé světové války už se rovnováha sil opírala jen o soupeření mezi východním a západním blokem, v podstatě tedy mezi USA a Sovětským svazem. Po roce 1991 už existovala jen jedna supervelmoc – USA – a ve své úloze udržovatele světového pořádku na začátku nového tisíciletí žalostně selhala. A z frustrace, která následovala, si Američané zvolili svým prezidentem Donalda Trumpa. Ten se rozhodl ze světové politiky stáhnout (stejně jí nerozumí) a ve světě se začalo vytvářet mocenské vakuum. A vakuum má jednu vlastnost – nasává. V tomto případě nové mocné muže, kteří hodlají Američany nahradit. Problém je v tom, že jakkoliv je Trump posedlý mocí, má na krku kontrolní mechanismy parlamentu, justice a nezávislé žurnalistiky – všechno brzdy, které muži, kteří hodlají Američany v určování světového pořádku nahradit, ve svých zemích už dávno odstranili. A v tom je nebezpečí pro celý svět.  Samozřejmě policajta nemá většinou nikdo rád a Američané se o nevděčnosti této funkce museli mnohokrát přesvědčit. Vděčnosti se nikdy nedočkali, ať dělali dobře nebo zle a chápu, že to jednou začne lézt na nervy. Ale společnost bez pořádkové služby hrozí propadnout do chaosu.

               Být americkými spojenci se opravdu nevyplácí a tuto skutečnost poznali jako první syrští Kurdové, které nechal Donald Trump napospas osudu, když za něj v Sýrii odvedli špinavou práci. Hrdinský boj kurdských milic o město Kobane, kde Islámský stát v druhé polovině roku 2014 utrpěl svou první porážku, což předznamenalo jeho konec, je už zapomenut. Po odchodu Američanů si na Kurdy už brousí zuby turecký prezident Tayyip Erdogan. Právě v tomto roce 2018 se mu podařilo zejména díky podpoře zahraničních Turků v Rakousku a v Německu vyhrát prezidentské volby a definitivně odstranit demokracii v Turecku. Přesně 80 let po smrti jejího zakladatele Kemala Paši Atatürka (zemřel 10.11.1938) se jeho dílo podařilo definitivně z tureckého života odstranit. Turecko má nového všemocného sultána, ekonomika země se hroutí, státní dluh roste do nebeských výšek, diktátor, aby se udržel u moci, potřebuje válku. A Erdogan slibuje svým voličům vybudování „Velkého Turecka“ které by mělo zahrnovat severní Sýrii včetně Aleppa – samozřejmě s veškerými kurdskými oblastmi. Narodit se jako Kurd není opravdu dobrý nápad.

               Trump nechává Erdoganovi na předním východě volnou ruku. Osobně je mu zřejmě turecký diktátor dokonce sympatický. Potlačování demokracie, vyřazení nezávislé justice a likvidace nezávislé žurnalistiky je to, o čem americký prezident sní. Soudy a novináři mu otravují život už druhý rok a nejraději by s nimi udělal stejně krátký proces jako Erdogan v Turecku – jenže v USA to prostě tak snadno nejde. Musí se uchylovat k šíření „Alternativních faktů“ na twiteru, aby etablované časopisy a televizní kanály aspoň diskreditoval. Otázka je, nakolik dokážou svého bláznivého prezidenta zkrotit demokrati, kteří ovládli dolní komoru parlamentu. Zřejmě příliš ne. Skutečnost, že se republikánům navzdory excesům svého prezidenta podařilo udržet druhou komoru amerického parlamentu – senát (což se například Obamovi nepodařilo, ten ztratil už v prvních volbách obě komory) mluví o tom, že většina – nebo aspoň podstatná část – Američanů je s konáním svého prezidenta spokojená. Z toho zůstává rozum stát. Opravdu si Američané už neváží své největší devizy – demokratického uspořádání země, na které byli vždy tak hrdí? Nebo jsou tak hloupí, že jednání Trumpa směřující k narušení demokratických principů nechápou? Na to je krásný slovenský výraz „Áno, aj.“

               Podstatnou roli totiž hraje nejen v USA, ale i v Evropě pocit, že demokracie a s ní spojené svobody jsou samozřejmostí – neohrozitelnou samozřejmostí. Oč jsme nemuseli bojovat, co nás nic nestálo, toho si nevážíme. A ohrožení nevnímáme. Demokracie se dá lehce ztratit (viz Německo roku 1933) její znovunastolení stojí ale potoky krve a tisíce životů.

               V Číně se nechal prezident Si Ťin Pching zvolit právě v tomto roce doživotním vládcem země. Jehož slovo je rovno ústavě, jehož kritika se rovná velezradě. Návrat k poměrům Mao-Tse Tunga je tady, vláda jedné strany zřejmě neodvratně vede časem k vládě jednoho diktátora a kultu jeho osobnosti. Si Ťin Pching si vytýčil cíl udělat do roku 2050 z Číny opět „Říši středu“ čili celosvětově dominantní velmoc, která bude ostatním diktovat. Nejen hospodářský ale i politický systém. Hned v prvních lednových dnech se dal slyšet, že hodlá napadnout Tchaj-wan a definitivně ukončit samostatnou existenci této „odštěpené čínské provincie.“ Zřejmě to byla první zkouška. Z Ameriky se neozvala žádná reakce – Trump se vlivu na dálném východě už dávno vzdal. Přitom je to jedině přítomnost americké flotily, která ještě garantuje nezávislost Tchaj-wanu, zemičky s demokratickým systémem, možná jediným fungujícím v této oblasti. Ale Američané se očividně podpory demokracie vzdali a Čína už natahuje ruku. Pokud se Číňané na Tchaj-wanu opravdu vylodí, nevěřím, že Trumpova Amerika něco podnikne. Malí jsou velkým vydání na milost a nemilost. Policista se stáhl a tváří, že se ho kriminalita před jeho kanceláří už netýká.

               Jediným současným protihráčem Tayyipa Erdogana a Si Ťin Pchinga, kterého musí oba tito pánové brát vážně, je Vladimír Putin. I on se nechal slavnostně znovu zvolit ruským prezidentem 76,7 procenty voličů už v prvním kole prezidentských voleb. Podobně jako v Iránu se opoziční kandidáti o řad nesměli vůbec ucházet. Nač mu bylo potřebné manipulovat volby (dokázána byla manipulace v 3000 volebních lokálech), které by i bez manipulací suverénně vyhrál, je mi záhadou. Ale zřejmě to patří k ruské politické kultuře a je výrazem loajality úředníků, kteří ještě nezapomněli na Stalinovu éru – ostatně velká část Rusů Stalina obdivuje. Stejně tak zbytečný byl i atentát na Sergeje Skripala 6. března. Samozřejmě že to přineslo nějaké dodatečné hlasy v prezidentské volbě, ale mnohem víc to měl být signál celému světu – MY si můžeme dovolit i tohle!!! Paradoxně je Putin a jeho spojenec Bašár Assad v Sýrii poslední nadějí kurských milicí – turečtí ministři zahraničních věcí Mevlüt Cavusoglu a obrany Hulusi Akar odjeli z Moskvy s nepořízenou – Putin nemá na zesílení Turecka žádný zájem – přece jen ho Erdogan naštval sestřelením ruské stíhačky poté, co Rusové jeho synovi rozstříleli konvoj cisteren s ropou, s kterou obchodoval s  Islámským státem.

               Donald Trump se dokázal spřátelit i s Kim Jong Unem. Poté, co si vyhrožovali atomovým útokem a hádali se o velikosti knoflíku, který mají na stole, dokázali v Singapuru najít cestu k sobě. Kdo se musí třást strachy, je americký spojenec – Jižní Korea. Snahy severokorejského diktátora o rozhovory s jižním sousedem můžou znamenat jen jedno – snahu o spojení obou zemí, samozřejmě pod vedením severu. Bez americké podpory jsou Jihokorejci vydáni na milost a nemilost. A Trump ohlásil s tažení Američanů z Korejského ostrova a konec všech vojenských společných manévrů.

               Trump si ponechává jediného nepřítele – a to Irán. Zřejmě tuší, že Američané stále ještě nestrávili pohanu, kterou jim způsobili iránští revolucionáři obsazením amerického velvyslanectví v Teheránu v roce 1978. V době, kdy v Iránu zuří vnitropolitický boj mezi dogmatickými ajjatoláhy a liberálním prezidentem Ruháním (i když ani o něm si není třeba dělat přehnané iluze), žene Trumpova politika vodu na mlýn islámským radikálům. Trump se postavil pevně a jednoznačně za původce veškerého celosvětového islámského terorismu – za Saúdskou Arábii. Kupuje od USA příliš hodně zbraní, než aby ji člověk (rozuměj Trump) za šíření terorismu odsoudil. Dokáže odpustit i korunnímu princi Mohammedovi bin Salmánovi, že nechá na tureckém konzulátu rozsekat novináře Jamala Khashoggiho. Ne že by byl tento žurnalista nějaká hvězda morálky, ale Trump by si zřejmě tajně přál stejným způsobem moci zatočit i s novináři americkými, kteří si dovolí psát negativní články o něm. Přál by si, ale nemůže. A to jej naplňuje zuřivostí a sympatiemi k saúdskému korunnímu princi. S Trumpovou podporou bin Salmán aféru politicky přežije a jeho kritici si v budoucnosti dají dobrý pozor, aby mlčeli jako zařezaní. Než zařezaní budou. A v Evropě budou dál růst mešity a školy koránu za saúdské peníze.

               Celý svět doplácí na skutečnost, že si od roku 1945 lebedil v bezpečí zajišťovaném americkou vojenskou přítomností a obrovskými americkými výdaji na vývoj zbraní a armády, s kterou žádná země na světě nemohla držet krok. Když se teď Američané stahují, poznávají všichni, kdo tuto ochranu užívali, jak jsou slabí a bezmocní. Když Vladimír Putin hrozil, že jeho tanky mohou být během dvou dní v Bukurešti, pokud k tomu dá rozkaz, věděl, o čem mluví.

               Evropa totiž v roce 2018 zeslábla – a to hrozně. Projekt spojených evropských národů se hroutí. Nejen, že vystupuje Velká Británie. Ale i další země se potýkají s víceméně neřešitelnými problémy a zajímají se víc samy o sebe než o evropskou ideu. Španělsko bojuje – ne právě šikovně – se separatistickými tendencemi Katalánska, Belgie je právě bez vlády, protože Flámové a Valoni se nedohodli ohledně imigračního paktu. Višegrádská čtyřka diverguje jednoznačně pryč od evropských ideálů. Viktor Orbán za peníze EU odboural demokracii v Maďarsku, Jaroslav Kaczynsky na tom pilně pracuje v Polsku. Na Slovensku je hospodářská kriminalita tak zažraná do politického systému, že masivní protesty (všechna čest Slovákům, kteří si přece jen nenechají „srát na hlavu“) přiměly po vraždě novináře Kuciaka k rezignaci premiéra Fica, nedokázaly ale změnit politický systém. V Česku se podařilo vytvořit podivnou koalici hnutí ANO, které svým systémem do demokratické společnosti jednoznačně nepatří, se sociálními demokraty, chtivými funkcí a s podporou komunistů, kteří do demokratické společnosti patří ještě méně. A tento nepochopitelný systém kryje svými bonmoty pan prezident, který se netají svým obdivem k diktátorům typu Vladimíra Putina nebo Si Ťin Pchinga. Rád by byl přijat do party zlobivých chlapců a mrzí ho, že ho berou jen jako podřadného sluhu.

               Jenže to jsou jen problémy na okraji. Jed rozkladu, masívně finančně dotovaný z Moskvy, zasáhl už i „staré“ země EU. I ty opouštějí principy, na kterých Evropa vyrostla, totiž principy liberální demokracie. V Rakousku se „Svobodní“ hned po utvoření vlády pokusili o převzetí moci. Přepad centrály státní kontrarozvědky a snaha podřídit ji přímo ministru vnitra nakonec neuspěl, přece jen byly demokratické pojistky dost silné. Zrušení zákazu kouření v restauracích bylo především osobní potřebou silného kuřáka vicekancléře Stracheho, podpisová akce za vypsání referenda, na které se zúčastnilo 875 000 Rakušáků, byla vládou prostě ignorována – ministři se ani nedostavili do parlamentu k jejímu projednávání. Chtěli tak očividně vyjádřit své opovržení „Quatschbude“, jak parlament páni Strache a Kickl nazývají. Bez kontroly parlamentu by se jim vládlo líp, zrušit jako v roce 1933 se ale nedá. Aspoň tedy připravují nový zákon o televizi, který ji má z veřejně právní změnit na státní – přijat má být letos. I zákaz podávání informací „kritickým médiím“ který vydal ministr vnitra, se nese ve stejném tónu – snaze o omezení nebo přímo zrušení demokracie.

               V Německu se KONEČNĚ odhodlala odejít kancléřka Merkelová, jenže po sobě dokonale vyčistila terén, po jejím odchodu hrozí mocenské vakuum. A katastrofu, kterou Německu způsobila svou proimigrační politikou, už nikdo nenapraví. AfD je s ruskými penězi na nezadržitelném vzestupu. Přesto, že  slibuje budování zdi „izraelského typu“ na hranici s Rakouskem. Před týdnem jsem se na Kreischbergu bavil s německým kolegou z Düsseldorfu. Viděl Orbánovu politiku pozitivně. Že zrušil demokratický systém, ovládl justici a média mu nevadilo – důležitý byl jeho postoj k imigraci.

               V roce 2018 – a zřejmě i v letech následujících – dostaneme účet za ono fatální rozhodnutí z roku 2015 pustit nekontrolovaně do země milion imigrantů, pro něž není uplatnění, není práce, a kteří jsou nepřátelští vůči našemu politickému systému i kulturním hodnotám. Oni sami Evropu nerozbijí, působí ale jako rozbuška na bombě, která se jmenuje pravicový populismus. Výbuch této bomby dokáže Evropu roztrhat. Na soužití totiž nemají tyto strany zájem. I když se hovoří o společné ochraně hranic, v konečném důsledku jsou všechny hraniční země proti, protože se bojí „ztráty suverenity.“ Tedy ztráty kontroly vlastním ozbrojených sil, které by potřebovaly v případě války s evropskými sousedy. Jestliže hlásají místo EU „mírové soužití suverénních národů“ mám na ně jen jednu otázku – kdy v Evropě něco takového fungovalo? Každý diktátor potřebuje válku, aby umlčel opozici a odvrátil pozornost od hospodářských neúspěchů – které vždycky někdy přijdou. I Putin má svou Ukrajinu, Erdogan svou Sýrii a Si Ťin Pching chce mít svůj Tchaj-wan. Ovšem vedení EU se chová taky jako slon v porcelánu. Ředitel evropské banky Romano Prodi už dal vytisknout 2 biliony Eur a rozdělil je za nulový úrok svým přátelům. (nějakou dobu byly úroky dokonce negativní, tedy jim za to, že si peníze brali, ještě platil) Jestliže EU udělí výjimku Macronovi, že může narušit stabilizační pakt v státním rozpočtu, ale nedovolí to Italům, pak se všechno stává jen směšným divadlem. Jakmile někdo výjimku dostane, budou o ni žádat všichni, nebo si ji prostě přivlastní i bez souhlasu Bruselu. Evropská centrála se vzdala další části své moci. Jakoby Macron nebyl produktem stejného hnutí jako Trump či Babiš! Hlásal populisticky reformu nereformovatelné Francie a hned při prvních známkách odporu padl na zadek. Volili ho totiž ti vyloučení z prosperity, které zklamal a nechal padnout. Které použil jen jako prostředek k uchopení moci. Proces zavedený proti Orbánovi a jeho Maďarsku skončí stejně trapně. Polsko bude rozhodnutí vetovat, zřejmě i s Českem a možná i Slovenskem, Maďarům se nic nestane a bude to jen důkaz bezmocnosti Evropské Unie při obraně svých základních principů. Které už nefungují. Ne pane, Junckere, takhle Evropská Unie skutečně fungovat nemůže, ale z jiných důvodů, než jaké uvádíte vy.

               Státní útvary se udržují ideami, na kterých vznikly. Principy, na kterých vznikla Evropská Unie, už nefungují, nemůže tedy fungovat ani ona sama. Lidé si zvykli na mír, na blahobyt, na svobodu jako na něco samozřejmého a nejsou ochotni tyto vymoženosti bránit. Možná si ani nevšimnou, až je ztratí.

               Spisovatel Josef Holeček napsal, že „mír působí na lidskou duši jako slunce na přírodu. Zpočátku hřeje a prospívá jí, ale když trvá dlouho, vysušuje ji.“

               Zřejmě tady pramení můj nedobrý pocit, s kterým jsem vcházel do nového roku.

Tichá noc – přesně 200 let stará píseň


Tichá noc, svatá noc,
jala lid v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
hvězdy při svitu u jeslí dlí,
v nichž malé děťátko spí,
v nichž malé děťátko spí.

Tichá noc, svatá noc!
Co anděl vyprávěl,
přišel s jasností v pastýřův stan,
zní již z výsosti, z všech země stran:
„Vám je dnes spasitel dán;
přišel Kristus Pán!“

Tichá noc, svatá noc!
Ježíšku na líčku
boží láska si s úsměvem hrá,
zpod zlaté řasy k nám vyzírá,
že nám až srdéčko plá,
vstříc mu vděčně plá.

Ten text známe asi všichni, ať už kostel pravidelně navštěvujeme, nebo tam jen sem tam zavítáme nebo se mu vůbec vyhýbáme. Jedna z nejslavnějších písní lidské historie slaví o letošních vánocích 200 let svého vzniku.

Zvykl jsem si před vánocemi psát o nějakém biblickém tématu, které se vztahuje k tradici nejkrásnějšího křesťanského svátku. Nezpronevěřím se této tradici ani letos, přesto se přesunu z doby Kristova narození o 1818 (vlastně 1825, bereme-li skutečný rok narození rok 7.př.n.l.) let do budoucnosti.

Že tato nádherná píseň vznikla na území Salcburska, má určitou logiku. Salcbursko bylo až do roku 1803 samostatným církevním územím, arcibiskup byl současně říšským knížetem, podřízeným pouze císaři osobně, čili v době od vestfálského míru vlastně nikomu. Arcibiskupové salcburští byli vždy krásymilovní vládcové, stačí se jen podívat, kolik zámečků si v okolí města postavili, jejich návštěva stojí zato. A hudba, především v době baroka, patřila k reprezentativnímu životnímu stylu. Poslední arcibiskup salcburský s velkolepým jménem Jeroným František de Paula Josef, hrabě Colloredo z Waldsee a Melsu byl pak vyvrcholením tohoto trendu. Byl to nesmírně vzdělaný pán a na svou dobu a hlavně s ohledem na svou funkci velmi svodomyslný. Hovořil plynně německy, francouzsky, italsky a dokonce i česky! Patřil k řádu Iluminátů (připomínám román Dana Browna, který z nich udělal téměř teroristy, ovšem Ilumináti se snažili reformovat církev prostřednictvím vzdělání) a byl milovníkem hudby. Sám skvělý houslista poznal hned při svém nástupu do funkce v roce 1772 genialitu tehdy mladičkého Wolfganga Amadea Mozarta a pověřil ho vedením kostelního orchestru – Konzertmeistrem.(občas dráždím své rakouské kolegy tvrzením, že Mozart nebyl Rakušák – narodil se v Salcburku v roce 1756 a zemřel 1791 a Salcburko se stalo součástí Rakouska až v roce 1815 – osvícený arcibiskup svého geniálního komponistu císaři Josefovi I jen „zapůjčil“.)

Ovšem s koncem osmnáctého století a vypuknutím napoleonských válek přišly na zemi těžké časy. Hned třikrát v letech 1800, 1805 a 1809 byla vyplundrována francouzskými vojsky. V roce 1803 vytvořil Napoleon ze Salcburska sekularizované vévodství, hudbymilovný Colloredo se musel vzdát svého úřadu říšského knížete a zemřel v roce 1812 ve Vídni. V roce 1805 bylo Salcbursko i s opatstvím Berchtensgaden přiřčeno Rakousku, v roce 1810 po rakouské porážce u Wagramu předal Napoleon toto území ale věrnému Bavorsku. Na vídeňském kongresu po Napoleonově porážce se míchaly karty znova. Salcbursko se stalo obětí velké politiky a bylo rozděleno mezi Rakousko a Bavorsko, definitivní hranice byly určeny mnichovskou smlouvou ze 14. dubna 1816, právě obec Laufen, která bude hrát v našem vyprávění jednu z nejdůležitějších rolí, byla rozdělena na dvě části, větší část na levém břehu Salzbachu i se všemi významnějšími kostely připadla Bavorsku, pravobřežní část, zvaná Oberndorf Rakousku, zde zůstal jen jeden kostel St.Nikola. A právě zde zazněly 24. prosince 1818 tóny této slavné písně.

Životní osudy obou autorů tohoto díla jsou taky poměrně pohnuté a jejich umělecké sklony spojené s určitým životním chaosem je předurčují k tomu, aby se zapsali do uměleckých dějin světa – i když jen jednou jedinou písní.

Autor textu Josef Mohr, narozený v roce 1792, byl katolický kněz. Svěcení se mu dostalo v Salcburku v roce 1815 a poté byl poslán na svou první štaci – do Mariapfarru v Lungau, do hornaté a velmi chudé oblasti žijící z těžby kovů a které právě v tom roce přešlo z majetku Bavorska do Rakouska. Právě zde, v Mariapfarru napsal Josef Mohr text své písně. Marně zde ale hledal komponistu, který by k ní vytvořil hudbu. V Mariapfarru je z tohoto důvodu jedno z početných muzeí „Tiché  noci“. Pokud budete v Lungau lyžovat – a to dělají Češi přímo masově, navštivte ho – musíte se ale předtím nahlásit.

Komponistu našel Mohr až po svém přeložení do Oberndorfu v osobě Františka Xavera Grubera. Tento pán se protloukal životem, jak se dalo. Bylo to dáno tím, že byl pomocným učitelem a jak psal císař František Josef I. ve svém dekretu „učitelovo zodpovědné a namáhavé povolání bude odměněno až na nebesích.“ Prostě milý učitel Gruber třel bídu s nouzí. V roce 1807 dostal místo v Arnsdorfu a aby mohl používat aspoň kostelníkův byt u kostele Maria in Möstl a měl tedy střechu nad hlavou, oženil se s dvojnásobnou vdovou Alžbětou Fischinger – s níž měl pak dvě děti. V letech 1816 – 1829 přibral z finančních důvodů práci jako varhaník a kostelník u St. Nikola v nedalekém Oberndorfu a tam ho oslovil místní kněz Morth. Gruber údajně potřeboval k vytvoření melodie jen jedno odpoledne 24. prosince 1818, aby pak po vánoční mši mohla v kostele St.Nikola píseň zaznít poprvé.

Nebyla tedy zpívána při mši, ale po mši – tato tradice se dodržuje dodnes. Navíc nebyla komponována pro varhany, ale pro kytaru, což bylo v té době velmi neobvyklé. Kytara byla považována za nástroj sedláků a do kostela prostě nepatřila. Jenže i to mělo svůj důvod. Varhany v kostele St.Nikola právě nefungovaly, pověst praví, že zde natropila škody hladová kostelní myš (výrok „chudý jako kostelní myš“ známe všichni a přirovnání s Gruberem by bylo velmi příhodné). Teprve v roce 1819 byl povolán mistr Carl Mauracher z Zillertalu, který se rozhodl postavit varhany nové, tyto byly dokončeny v roce 1825. Franz Gruber si na nich tedy ještě zahrál, byl varhaníkem v Oberndorfu až do roku 1829. Zajímavé je spíš to, že v onu památnou noc 24. prosince 1818 hrál na kytaru Mohr a ne Gruber, zpívali oba. Ta píseň byla komponována pro dva sólové tenory a chór.

Oba pánové se tedy zřejmě velmi dobře doplňovali, museli být duševně spříznění a výsledkem je ona úžasná melodie s dojímavým textem, která zkrášluje naše vánoční svátky už po celých dvě stě let.

Možná tuto spřízněnost duší osvětlí další osudy obou autorů. Mohr se v Oberndorfu dlouho neohřál, jeho představený prelát Georg Heinrich Joseph Nöstler si na něho stěžoval, že je líný, že nemá vztah k sloužení mší a navštěvování nemocných, že tropí žerty s ženským pohlavím!!! a zpívá rád nenáboženské písně. Mohr byl prostě mnohem víc mladý muž než kněz. Osud ho prohnal po mnoha dalších štacích, byl farářem v Kuchlu, Gollingu, Vigaunu, Autheringu, Eugendorfu, Hofu a v Hintersee, Zde měl vůbec velký problém. Chudáci v této odlehlé vísce čítající 267 duší se živili pytláctvím, které bylo zakázáno. Mohr od pytláků odkupoval maso, peníze prý bral z darů při mši. Když by udán, musel obec opustit a od roku 1837 byl vikářem ve Wagrainu. Tam už konečně došel klidu, vykonával svůj úřad zodpovědně, založil dokonce školu, v roce 1848 zde zemřel a byl pochován. Leží zde dodnes, ne ale celý. Chybí lebka. Mohr byl totiž tak trochu podivín a celý život se houževnatě bránil tomu, aby ho někdo portrétoval. Když v roce 1912 farář a sochař Joseph Mühlbacher zjistil, že neexistuje žádný portrét slavného textaře, dal exhumovat jeho hlavu a podle lebky se snažil zrekonstruovat jeho podobu. Hlavu pak nevrátili do hrobu ve Wagrainu, ale byla zazděna v Oberndorfu do zdi nově vysvěcené „Kaple tiché noci„, která byla vysvěcena v roce 1936 poté, co byl původní kostel St. Nikola po těžkém poškození vysokou vodou stržen.

Franz Josef Gruber žil v Arnsdorfu, po smrti své první ženy Alžběty se v roce 1826 oženil podruhé se svou někdejší žačkou Marií Breitfuß, se kterou měl deset dětí. V roce 1833 našel místo v městě Halleinu jako chordirigent městského farního kostela a poté, co se zde v roce 1842 oženil potřetí s Kateřinou Rieser, žil zde jako poměrně zámožný a vážený občan až do roku 1863. Hrob má vedle farního kostela, je to jediný hrob, který zde zůstal po zrušení hřbitova, takže je lehce k nalezení.

Pro nás bylo štěstím, že František Gruber žil tak dlouho (76 let bylo na tehdejší dobu požehnaným věkem). Oba autoři totiž upadli do zapomenutí a nikdo nevěděl, jak slavná píseň vznikla. V roce 1854 poslala královská dvorní kapela z Berlína dotaz na Arciopatstsví svatého Petra v Salcburku s dotazem, zda autorem písně je Michael Haydn, bratr slavného Josepha Haydna. Tento komponista žil v Salcburku v letech 1737 – 1806. Dotaz se dostal k Haydnovu synovi Felixovi, který byl hudebníkem ve službách Arciopatství a ten poslal list dál na Františka Grubera do Halleinu. Ten pak sepsal „Úplnou a pravdivou historii o vzniku písně „Tichá noc“.

Díky tomuto spisu víme, kde a jak píseň vznikla. Důsledkem jsou muzea v Mariapfarru, Halleinu či Oberndorfu i ve Wagreinu, hroby obou autorů jsou poutními místy. Vznikl i celovečerní film „Das ewige Lied“ (Věčná píseň) v němž si roli Josepha Mohra zahrál Tobias Moretti, v česku známý především ze seriálu „Komisař Rex“. (Františka Grubera si zahrál německý herec Heio von Stetten.

Rakousko nezapomnělo uctít toto jubieum vydáním pamětní 20 Eurové mince.

Píseň žije dál svým vlastním životem.

Dovolím si ji na závěr mého článku uvést v německém originálu a loučím se s mými čtenáři pro tento rok. Vánoce jsou tady, užijte si je a v novém roce nashledanou.

 

Originální text [27] Používaná verze:
Weyhnachts-Lied.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Alles schläft. Einsam wacht,
Nur das traute heilige Paar,
Holder Knab’ im lockigten Haar;
Schlafe in himlischer Ruh!
Schlafe in himmlischer Ruh!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Alles schläft, einsam wacht
Nur das traute, hochheilige Paar.
Holder Knabe im lockigen Haar,
Schlaf in himmlischer Ruh,
Schlaf in himmlischer Ruh.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Gottes Sohn! O! wie lacht
Lieb’ aus Deinem göttlichen Mund,
Da uns schlägt die rettende Stund;
Jesus! in Deiner Geburth!
Jesus in Deiner Geburth!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Gottes Sohn, o wie lacht
Lieb aus deinem göttlichen Mund,
Da uns schlägt die rettende Stund,
Christ, in deiner Geburt,
Christ, in deiner Geburt.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Die der Welt Heil gebracht,
Aus des Himmels goldenen Höh’n,
Uns der Gnade Fülle läßt seh’n
Jesum in Menschengestalt!
Jesum in Menschen-Gestalt!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Wo sich heut alle Macht
Väterlicher Liebe ergoß,
Und als Bruder Huldvoll umschloß
Jesus die Völker der Welt!
Jesus die Völker der Welt!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Lange schon uns bedacht,
Als der Herr vom Grimme befreyt,
In der Väter urgrauer Zeit
Aller Welt Schonung verhieß!
Aller Welt Schonung verhieß!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Hirten erst kundgemacht
Durch der Engel „Hallelujah!
Tönt es laut bey Ferne und Nah
Jesus der Retter ist da!
Jesus der Retter ist da!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Hirten erst kundgemacht,
Durch der Engel Halleluja.
Tönt es laut von fern und nah:
Christ, der Retter ist da,
Christ, der Retter ist da!

 

 

Prominenti


Samozřejmě jsou všude, člověk na ně narazí, kdy s tím nejmíň počítá. Naštěstí má většina opravdových  VIP osobní lékaře a jezdí v případě choroby na privátní kliniky, kde očekává speciální léčbu – a proto politiky většinou problémy běžného zdravotnictví nezajímají, vědí dobře, že se jich přímo netýkají. Někdy o nich mluví, nikdy je neřeší. Občas někde škrtnou přísun peněz s dodatkem, že to pacient nesmí pocítit. Dodatkem, kterému se sice všichni zainteresovaní smějí, ale daný politik si tím umyl svědomí.

Přesto občas nějaký prominent zabloudí i do „obyčejného“ zdravotnického zařízení – a pak je to někdy šrumec. Jako když se otec naší paní landesrätin Edlinger odmítl nechat s ledvinnou kolikou ošetřit od mladého lékaře a vyžadoval odborníka, který ovšem v té době stál na operačním sále. Pan Edlinger nechtěl za žádnou cenu pochopit, že není možné přerušit operaci, aby mu operatér přišel zavěsit infusi s analgetikem. Takže nejdřív zbytečně trpěl a potom si ještě zbytečněji stěžoval.

Jednou u nás ležela matka někdejší členky rakouské vlády. Stará paní měla už devadesát a to přesto, že celý život kouřila jednu cigaretu za druhou. Nyní měl samozřejmě chronickou bronchitídu a empfyzém a byla závislá na kyslíku. Což jí ovšem nebránilo v tom, a by nepokračovala ve svém konzumu cigaret a to dokonce i na nemocničním pokoji (jakožto platící VIPka měla samotku). Problém byl v tom, že bábina dobře věděla, že kyslík s cigaretou nejsou dobrý nápad a proto, když si chtěl zapálit, kyslík vypínala. Ovšem, když si ho vypnula a koncentrace kyslíku v krvi klesla, začala být zmatená a tak jsme hořící cigarety nacházeli všude možně, dokonce i mezi madracemi. Jen zázrakem nedošlo k požáru.  Ale marně jsme staré paní zabavovali její cigarety – což vedlo k jejím záchvatům zuřivosti – její milovaná dcera jí vždy nějakou tu krabičku na pokoj propašovala. Nakonec jsme ji z bezpečnostních důvodů museli propustit a vysloužili jsme si za to od bývalé paní političky drsnou kritiku.

Jsou ale prominenti, kterých si ani nevšimnete. Jako například bývalý zeť knížete Schwarzenberka Peter Morgan. V době, kdy byl ještě s knížecí dcerou Annou Karolínou ženat, (poté, co jí udělal pět dětí, opustil ji, randí s americkou herečkou Andersonovou a musí hodně psát, aby splatil alimenty, ovšem zřejmě jen seriál Crown stačí jeho náklady pokrýt) zúčastnil se oslav sedmdesátin našeho knížete a tam dostal zápal plic. Dost ošklivý zápal plic, hospitalizace byla potřebná. Naštěstí se mi podařilo změnit hned na první vizitě antibiotikum správně a poté se rychle vzpamatoval. Byl to naprosto normální zdvořilý distingovaný muž (prostě Brit) který mluvil perfektně německy, jediným problémem během vizity byly (tehdy ještě jen čtyři) malé děti, které chtěly být s tatínkem pohromadě a pletly se mi mezi nohama. Ale to už člověk tak nějak akceptuje. Poté, co se vyhrabal z nejhoršího, se mě zeptal, zda může následující víkend letět do Los Angeles. Když jsem se ho naivně zeptal proč, nepodivil se nad mou neinformovaností a sdělil mi, že je kandidován na Oscara za scénář filmu Quenn. Trošku mě tím zaskočil, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že se právě zotavoval z chlamydiové těžké pneumonie, mínil jsem, že let v klimatizovaném letadle na tak dlouhou vzdálenost by nebyl právě nejrozumnější.

„O.k.,“ pravil klidně. „Zůstanu doma. Pokud mi toho Oscara dají, ať mi ho pošlou poštou. Jednoho už stejně mám (za scénář k filmu „Last King of Scotland“) tehdy jsem tam byl a nebylo to nic moc.“

Nejveselejší bylo, když mě jednoho krásného dne – byla to neděle, čili den krásný, kdybych neměl právě službu – zavolal poněkud hysterický anesteziolog, že má pacienta, kterému se „OPRAVDU NEDAŘÍ DOBŘE.“ Nechápal jsem tak úplně jeho vzrušení. Že se pacientům nedaří dobře, je v podstatě obvyklá situace, proto přece chodí do nemocnice. Nato mi vysvětlil, že se jedná o Iránce a že ten nemůže dýchat. Stále jsem ještě nechápal. Dodal, že onen pacient nemluví ani slovo německy a jen velmi málo anglicky. Že mluví fársí. Jestli prý ten jazyk neumím? I když jsem si už díky znalostem několika slov z každého možného jazyka pověst polyglota, ubezpečil jsem ho, že z fársí neumím ani těch několik slov. Anesteziolog zesmutněl a mínil, že máme problém. Zabylo mi ho líto. Ten případ byl stále zajímavější, uvolil jsem se, že se na něj podívám. Tedy ne na anestesiologa, ale na pacienta. Nechal jsem si nemocného přivézt do ambulance a pochopil jsem, že to nebude snadné.

Především nepřišel sám, ale doprovázel ho mladý muž s oholenou hlavou. On sám byl taky mladý člověk okolo čtyřiceti a skutečně neuměl ani slovo německy a angličtinu lámal mnohem hůř než já. Zeptal jsem se, kdo je onen mladý muž v jeho doprovodu, zda se jedná o rodinného příslušníka. Odpověděl, že ne. Požádal jsem ho tedy, aby onen holohlavý muž opustil místnost. Odpověděl, že to nepřipadá v úvahu. Začal jsem tušit, že můžou nastat potíže.

Poměrně rychle jsem zjistil, kde je problém. Pacient byl prostě plný vody. Protože měl během narkózy a po ní nízký tlak, nalili do něj kolegové trošku příliš mnoho infuzí a teď měl otok plic. Když jsem mu chtěl píchnout Furosemid, tedy látku na odvodnění, odmítl to. Chtěl vědět, co mu to chci píchnout. Když jsem mu to anglicky vysvětlil, nerozuměl. Tak daleko jeho slovní zásoba nesahala. Zdálo se, že je situace vážná. Naštěstí jsem si vzpomněl na kamaráda Mohammada Mohajera, rodilého Iránce a ortopeda v naší nemocnici. Zavolal jsem mu na mobil. Nezdvihl. To mě nevyvedlo z klidu, věděl jsem, že Mohammad je skvělý kluk, je spolehlivý a zavolá hned, jak bude moci. V těch několika minutách, než se ozval, jsem se snažil pacienta, který se dusil i s kyslíkem okolo nosu, uklidnit úsměvy.

Pak se ozval Mohammad. Objasnil jsem mu problém a on ho vysvětlil telefonem pacientovi. Ten si poté nechal píchnout furosemid, nechal se odvézt na intenzivku a nechal dokonce svého bodyguarda na chodbě. Mohammad slíbil, že přijede pomoci. Byl sice se ženou na návštěvě u známých, nabídl ale, že návštěvu ukončí a přijde mi pomoci dostat se s maléru, který jsem nezpůsobil. Opravdu se objevil. V pravý čas. Pacientovi totiž začaly vylézat oči z důlků. Furosemid už působil, ale voda se kupila v močovém měchýři a on se z nějakého důvodu (zřejmě stress) nedokázal vyčurat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mu musím zavést močový katétr, to ale odmítal chápat. Mohammad mu to vysvětlil. Zíral nepříčetně na sestry na intenzivce a já jsem pochopil, že představa, že by se některá z nich dotkla jeho posvátného orgánu mezi nohama, je pro něj kacířstvím nejhoršího rázu a důvodem, zavolat svého holohlavého průvodce, aby nás všechny poslal do nebe. Vyzval jsem tedy všechny sestřičky, aby odešly, a když byly z dohledu, zavedl jsem mu katétr sám. Od té chvíle jsme byli kamarádi. Získal jsem jeho plnou důvěru, chtěl se nechat léčit už jen ode mne, což naštěstí dlouho netrvalo. Poté, co vymočil pět litrů vody a mohl zase normálně dýchat, předal jsem ho rád našim ortopédům zpátky k další léčbě.

„Víš, on je nějaké velké zvíře,“ řekl mi Mohammad.

„Odkud to víš?“

A Mohammad začal vyprávět.

Onen pacient ho zavolal před několika týdny. Že už mu v Iránu jeho koleno operovali pětkrát a pořád neúspěšně a on že na internetu našel, že právě rakouské Stolzalpe má v tomto oboru nejlepší výsledky a rozhodl se tedy nechat operovat u nás. Mohammad mu vysvětlil, že je to samozřejmě možné, že bude ale operaci muset uhradit sám. Pacient odpověděl, že to není nejmenší problém. Tak mu řekl, že si musí vybavit vstupní vízum, což problém být může a bude to zřejmě dlouho trvat (v té době byl iránským prezidentem fanatický Ahmadžinehad a neměli jsme s jeho režimem právě dobré vztahy). Tehdy ještě potenciální pacient řekl, že se o to postará. Zavolal za týden. Kdy prý může přijít na příjem. „Vy jste mi zřejmě špatně rozuměl,“ řekl mu Mohammad. Napřed potřebujete to vízum.“ „To už mám,“ odpověděl pacient. „Jak máte? Za týden?“ „No, já jsem zavolal Fischerovi a tak ho mám.“ „Jakému Fischerovi?“ „No přece Heinzi Fischerovi, znáte ho přece!“

Znali jsme ho. Heinz Fischer byl v té době rakouským prezidentem. Jenom mi není známo, že by uměl řeč fársí.

Skoro zapomenuté jubileum – 70 let všeobecné deklarace lidských práv


Osmičkové roky, jak už jsem mohl tento rok několikrát vzpomenout, se přímo hemží historicky důležitými událostmi, na které se pak po celá desetiletí, případně i staletí vzpomíná. Jubileum, o kterém chci psát dnes, to má proto těžké. Prosadit se v těžké konkurenci konce první světové války, vzniku samostatného Československa, mnichovské dohody, „vítězného“ Února či Pražského jara a jeho brutálního potlačení je prakticky nemožné. Přesto se zkusím ho aspoň připomenout. Obsah dokumentu, který byl přijat Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, je totiž nesmírně důležitý. Nedokázal zabránit zločinům proti lidským právům, ale dokázal je definovat, dokázal ve svém textu nakreslit hranici, za kterou je jednání ilegální, kdy je v rozporu s mezinárodním chápáním práva a morálky. Zda jsou prohřešky proti tomuto dokumentu trestány, je dáno právními i politickými systémy jednotlivých zemí, z deklarace se nikdy nepodařilo vytvořit zákonný dokument, jehož nerespektování by mělo právní důsledky. Přesto už samotnou svou existencí a definicí přípustných hranic vytváří rámec, který jednání těch, kdo ho nerespektují, ztěžuje už jen tím, že se takové jednání snaží zatajit. Zločin byl definován, zločinec ví, kdy se má krýt a kdy má lhát. Diktátorské režimy, kterým se podařilo potlačit svobodu tisku, jsou samozřejmě ve lhaní vycvičené a díky chybějící kontrole často až nestoudné, ať už to byly režimy komunistické nebo v současnosti neofašistické. Často přešli diplomaté z jednoho režimu bezproblémově do druhého, mají tedy dobrou školu a mistrně ji používají – jako například ministr Lavrov. Ale už samotná potřeba lhát omezuje rozsah zločinu – lhaní je totiž hodně namáhavé, člověk si musí pamatovat, co kdy řekl. Lže-li hodně a stále, jednou se chytí do pasti protimluvy. Což je minimálně trapné, a pokud to takového diplomata nestojí místo, aspoň to poškodí jeho ego.

Samozřejmě, že se myšlenka na definice práv člověka zrodila z hrůz, které lidem připravila druhá světová válka a zejména rasistická teorie nacistického režimu, která připravila holocaustem o život milióny lidí jen na základě jejich původu – mužů, žen ale i dětí včetně nemluvňat. Ještě v šoku z obrazů, které nafilmovali američtí vojáci při osvobozování koncentračních táborů, byli lidé (dokonce i politici) ochotni jednat o opatřeních, která měla podobným hrůzám v budoucnosti navždy zabránit.

Komise, která měla připravit návrh textu, vznikla na začátku roku 1947 – tedy v době, kdy byli vítězové nad fašistickým Německem ještě spojenci, přesněji, kdy studená válka o sobě dávala už vědět, ale ještě oficiálně nezačala. Do konce roku 1948, kdy byl text hotov, se mělo mnohé změnit. A ne právě k lepšímu. Symbolicky byla do čela osmičlenné komise, která měla text připravit, zvolena Eleonor Roosweltová, vdova po v roce 1945 zemřelém 32. prezidentovi USA. Samozřejmě, že Rooswelt je poněkud rozporuplnou osobou. Jeho obdiv k Stalinovi a snaha změnit právní systém USA k posílení moci prezidenta připomíná trochu jednání Donalda Trumpa v jeho nadbíhání Vladimírovi Putinovi a snaze jednat podobně jako ruský prezident. Jako tehdy tak i dnes to nejde, právní brzdy v americkém systému, především nejvyšší soud, jsou dostatečnou zárukou.  Rooswelt obětoval de facto v Teheránu a pak především na Jaltě východní část Evropy a přenechal ji jako oblast vlivu Sovětskému svazu. Až do roku 1941 hlásal přísně izolacionistickou politiku nevměšování se do evropského konfliktu (i když dovolil zásilky zbraní a vojenského materiálu nejen Velké Británii ale i Sovětskému Svazu) a do války vstoupil až po japonském útoku na Perl Harbour ( i když tento útok americká politika vlastně vyprovokovala). Přesto byl symbolem vítězství nad nacisty a navíc symbolem nenapadnutelným, protože spolehlivě mrtvým. Nemohl se tedy svému odkazu už zpronevěřit a teď ho měla nést dále jeho vdova.

Vývoj politiky během let 1947 – 1948 vedl ale k tomu, že se z původně plánovaného závazného a sankcionovatelného dokumentu stalo jen nezávazné vyhlášení – jako dnes například „migrační pakt“.

Preambule dokumentu dává svou právní nezávaznost jasně najevo:

               „Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.“

               Ani tak ale nebyla deklarace ve Valném shromáždění přijata jednohlasně. Sice si nikdo nedovolil hlasovat proti, ovšem osm zemí se zdrželo hlasování a symbolizovalo tak  své výhrady k aplikaci textu ve svém politickém a justičním systému.

Asi nikoho nepřekvapí, že to byly především země vznikajícího komunistického bloku: Sovětský svaz, Československo, Polsko, Jugoslávie, Bělorusko a Ukrajina (proč měly tyto dvě země Sovětského svazu v roce 1948 statut člena OSN, se mi nepodařilo zjistit, pokud to někdo ví, budu vděčný, když mi to napíše). Logicky se připojila Jihoafrická republika, protože zde vládl apartheid a Saúdská Arábie, která se s oněmi právy definovanými v Deklaraci nedokázala spřátelit dodnes (ale díky saúdské ropě to nikomu nevadí a nejméně právě Spojeným státům, které měly na dodržování deklarace dohlížet, samy se jí ale permanentně zpronevěřovaly.) Nezapomeňme, že v čase přijetí deklarace vládl na americkém jihu ještě apartheid, čili i USA byly ideálu rovnosti lidí „bez rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku rodu nebo jiného postavení.“ Jak je definováno v článku 2, hodně daleko. I tady ještě země čekala na Martina Luthera Kinga.

Dnes by bylo prosazení takové deklarace mnohem obtížnější než tehdy, uvědomíme-li si, že OSN měla tehdy jen 58 členů a z islámských zemí zde byly zastoupeny jen vzpomenutá Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán, Irán, Irák a Afgánistán. Že tyto země hlasovaly pro rovnost lidí podle pohlaví je při pohledu na dnešní poměry neuvěřitelně pokrokové, nevěřím, že by to dnes udělaly znovu. Jenže tehdy vládl v Iránu šáh a v Iráku král a žádní náboženští fanatici. Diplomaté těchto zemí ak při hlasování poslouchali příkazy panovníka a ne výkřiky fanatických imámů. Za obratem v této otázce je třeba vidět takzvanou „islámskou renesanci“ která začala v osmdesátých letech dvacátého století a která zatlačila ženu v arabském světě znovu do podřízeného postavení. V šedesátých letech 20 století bylo 60 procent lékařů v Afganistánu ženského pohlaví. Až ona islámská renesance uvrhla ženu opět i právně do postavení méněcenného člověka druhé třídy a většina žen z těchto zemí se k tomuto „privilegiu“ demonstrativním nošením hidžábu hrdě hlásí.

Komunistickým režimům musely připadat jako otevřená provokace články 8 a 9, které zní:

8) „Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.“

               9) Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“

Komunistické Československo sice mělo ústavu, dokonce byl v ústavě i článek o funkci ústavního soudu, tento ale nebyl nikdy ustanoven. Takže ke komu se měli nespravedlivě odsouzení nebo zatčení lidé odvolávat?

Určitě nebyl komunistům po vůli ani článek 12:

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům a útokům.“

               Jak víme právě diskreditace politických oponentů a zásahy do jejich rodinného života až k nucení partnerů k rozvodu (znám to z vlastní rodiny, kdy byla manželka mého strýce, který se provinil jen tím, že byl poslancem za agrární stranu, po celých sedm let jeho věznění vystavována přímo nelidskému nátlaku, aby se nechala rozvést) – zkuste vydržet, když vám každou noc svítí do všech oken domu halogenové reflektory, abyste nemohli spát! A ráno pak za vámi přijdou a řeknou – podepište a my ty reflektory večer vypneme.

Článek třináct byl pak zcela ignorován:

„Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“

               Jak víme, v komunistických režimech se jednalo o „trestný čin nedovoleného opuštění republiky,“ a byl trestán propadnutím majetku a nepodmíněnými tresty odnětí svobody na několik let. Čili zde dokonce oficiální zákon protiřečil Všeobecné deklaraci o lidských právech. Jen u berlínské zdi bylo zastřeleno více než 140 osob, které se provinily pouze tím, že ji chtěly přelézt. Letos přišel do kin německý film Michaela „Bullyho“ Herbiga „Balón“ který tuto perverzitu nelítostného pronásledování lidí chtějících opustit NDR velmi působivě popisuje. Nevím, zda se dostal do českých kin, ale určitě by si to zasloužil. Už proto, aby se na něho šli podívat ti, kterým je tak smutno za bývalým režimem.

Dnes je samozřejmě největším bodem sporu článek čtrnáct:

„Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.“

               Problém je, že tento článek je asi nejčastěji zneužíván. Absolutní většina uprchlíků, kteří přicházejí z Afriky a předního východu do Evropy jsou ekonomičtí emigranti, kteří doufají v materiálně lepší život, politicky pronásledováni ale nejsou. Samotní emigranti, kteří se v roce 2015 valili přes hraniční přechod Spielfeld dvacet kilometrů od nemocnice, ve které pracuji, odhadovali podíl politických uprchlíků na deset procent, politici později tvrdili, že to bylo procent dvacet. I těch zbývajících 80 – 90 procent se samozřejmě odvolávalo na tento článek Deklarace a právě tím ji zpochybnilo a snížilo její účinnost. A nejvíc tito lidé uškodili právě oněm 10 – 20 procentům, kteří jsou vědomě či podvědomě s těmito ekonomickými uprchlíky házeni do stejného pytle.

Nicméně odmítání podpisu „migračního paktu“, který je stejně nezávazným dokumentem jako Všeobecná deklarace o lidských právech, dává vzpomenout na rok 1948. Kdo tehdy deklaraci nepodepsal? Země, mající nemalý problém s demokracií, která je základem kontroly fungování lidských práv.

Stejně je tomu i dnes. Podpis odmítá Maďarsko, které demokratické principy už úspěšně z fungování společnosti odbouralo, Itálie a Rakousko, které na tom pilně pracují a Česko, kde by diktátorské změny rádi zavedli aspoň pan premiér a pan prezident. Jakési „Deja-vu“, které by mělo mít působení budíčku.

Jedině demokracie bez přívlastků, jakkoliv nedokonalá, těžkopádná a dokonce i často zkorumpovaná, totiž zabezpečuje člověku jeho opravdu základní právo, které bylo definováno v článku 3:

„Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“

               Tak jsme si zvykli na to, že toto právo je každodenní skutečností, že si ho přestáváme vážit. A stále víc lidí volí strany a politiky, kteří mají tendenci právě toto základní právo zpochybnit a nerespektovat.

Snad i proto je důležité si onen památný den 10. prosince 1948 připomenout.

Abychom NEZAPOMNĚLI.

Páté přikázání – nový román


 

Milí čtenáři!

Po třech letech vás zase jednou chci pozvat na společný výlet do historie. Tentokrát se jedná o první roky třicetileté války, přesněji léta 1618 – 1621. Je zřejmé, že si lidé právě v těchto letech (ale ještě méně v letech následujících) s pátým božím přikázáním, které zní „Nezabiješ“ a mé knize dalo její jméno, nedělali příliš těžkou hlavu.

Můj hlavní hrdina Lukáš ale ano. Religiózně vychovaný mladý český bratr se k vojsku nedostal dobrovolně a po zdravé úvaze, ale v nouzi, kdy neměl jinou volbu. Přesto, že je u vojska proti své vůli, podaří se mu udělat velkou kariéru, což mu dá příležitost poznat osobně nejen velitele Albrechta z Valdštejna, Fridricha z Tiefenbachu, Jindřicha Šlika a Jana Jiřího Krnovského, ale i vlivné politiky té doby jako Karla ze Žerotína, Václava Bítovského či Ladislava Velena ze Žerotína. Osud ho neušetří ani setkání s tragickým osudem Jana Sarkandra a žene ho přes bojiště třicetileté války, od Mikulova a Dolních Věstonic, přes Bílou Horu až k bitvě u Nového Jičína.

Právě mému rodnému městu Novému Jičínu a Moravě je tato kniha svým dějem věnována, myslím si ale, že si na své přijdou i čtenáři z Čech. Koneckonců spojuje obě části České republiky společná historie, kultura a řeč už bezmála tisíc let. Vztahy těchto zemí byly ale v osudných letech 1618 – 1620 dosti napjaté.

Morava zaujala pod vlivem svého nejvlivnějšího politika Karla ze Žerotína k „české rebelii“ nejprve vyčkávací postoj a snažila se o neutralitu, aby ji pak hrůzy války postihly o to hrozněji.

Ta kniha je samozřejmě krvavá, jinak ani v této době být nemůže. Hlavní osnovou děje je ale láska mladého muže Lukáše Hrachovce ke krásné Anně Wágnerové. Ta mu nemůže být souzena, už proto, že je zadána jinému muži, že on je chudý a ona bohatá, on Čech a ona Němka, on Český bratr a ona Luteránka. Ani jeden z mladých lidí se ale nechce vzdát naděje na společnou budoucnost.

Zda se jim to podaří a zda jejich láska najde nakonec přes hrůzy probíhající války své naplnění, o tom vypráví tato kniha, která je od středy 28. listopadu na trhu.

Bude mne těšit, když si ji mnozí z vás koupí nebo koupit nechají, když ji přečtou a pokud budou mít chuť, sdělí mi své mínění na této webové stránce.

Shopping


V očekávání adventu a s ním spojené nákupní horečky, si dovolím vzpomenout na zážitky z minulého roku, kdy jsem poprvé v životě našel v nakupování zalíbení. Prosím, nedosuzujte mě hned, napřed si přečtěte, jak k tomu došlo.

Vydali jsme se s manželkou totiž za bodem „G“. Znáte ho, to je onen legendární bod, kterého dotykem dovedete kteroukoliv ženu k orgasmu. Dlouho byla jeho existence zpochybňována, Paolo Coelho se ve svém románě „12 minut“ věnuje hledání tohoto bodu podstatnou část knihy. Teprve před několika lety byla jeho existence definitivně potvrzena  – byl objeven na konci slova „shopping“.

Co je pro ženu rozkoš, je pro normálního muže mučení. Nákupní centra doslova nenávidím, do největšího z nich v blízkosti Grazu jménem Seiersberg by mně bylo možno dostat jedině s nabitou pistolí přiloženou ke spánku – dodávám, že jedině s odjištěnou. Už samotný stress hledání parkovacího místa stačil na to, abych se nervově hroutil. Minulý týden se ženě podařilo vylákat mě do nákupního centra El Muelle v Las Palmas („Kde aj tak nebolo potom čo kúpit“ – konec citátu). Přiznám se, že jsem naivně neprotestoval, protože turistický průvodce toto nákupní centrum doporučoval jako ideální místo na parkování pro návštěvu blízkého akvária. V okamžiku, kdy jsem se beznadějně zasekl mezi v obou směrech stojícími auty bez nejmenší naděje objevit jediné volné parkovací místo a smiřoval jsem se s tím, že se z tohoto podzemí na Gran Canaria už nikdy nedostanu, jsem byl těsně před nervovým zhroucením. K těmto zážitkům se pak připojuje moje agorafobie v přeplněných prostorách nekonečných chodeb a pak hodinové hledání patřičného zboží v obchodech – hledání většinou bezvýsledné, protože manželka stejně nakonec nic nekoupí.

Minulý rok jsme bohudík nenašli čas, abychom se do nějakého centra vydali a v poslední adventní neděli, kdy už je v pravém slova smyslu „oheň na střeše“ jsme vyrazili na návštěvu na Moravu. Projížděli jsme sice okolo Olympie v Brně a v Olomouci, které se tvářily stejně lákavě a svůdně jako onen už vzpomenutý Seiersberg (o pekle v El Muelle jsem tehdy ještě neměl tušení), naštěstí jsme je míjeli pozdě večer a v dešti, takže nám ani nenapadlo tam zastavit. Nicméně předvánoční nákupy člověk vyřídit musí. A tak jsme se vydali do měst moravských, malých jako je Valašské Meziříčí či Nový Jičín, kde se ještě takové nestvůry nevyskytují. Nelitovali jsme.

Ve Valašském Meziříčí jsme nejprve navštívili obchod s prádlem a oblečením. Přivítala nás prodavačka statné (ne ale obézní) postavy. Žena hledala noční košili pro sestru. Ty, které našla, jsem označil za „babičkovské“. Švagrová ještě babička na rozdíl od nás není, nákup byl tedy zamítnut. Prodavačka se mnou naprosto souhlasila a řekla, že pokud chceme něco sexy, pak jedině z řady Obsession. Moje žena vytřeštila oči na modelky v průhledném prádle na obalech a pravila nesměle, že to je něco pro mladé.

„Jak pro mladé, paní?“ odvětila bodře prodavačka. „Ty něco takového nepotřebují. MY to potřebujeme!“

Pochopil, jsem, že se budu bavit. Nehodlal jsem tuto prodejnu jen tak lehce opustit.

„Podívejte,“ pravila prodavačka poté, co tak vzbudila u mé ženy zájem. „Řekněme si pravdu. To je košilka na pět minut. Chlapi u toho řeší úplně jiné věci.“

Poté si manželka skutečně nechala ukázat dvě košilky. Byly opravdu sexy, usoudil jsem, že bychom mohli koupit i třeba dva kousky. Proč má mít požitek jen švagr, že ano? Přidal jsem na hromádku ještě jeden.

„Ta taky není špatná,“ mínila prodavačka. „Ale tahle,“ ukázala na jednu z těch prvních dvou. „Ta má úplně jiné grády.“ Měla.

Nějaká zákaznice hledala kabát. Prý ho tam včera viděla, vyzkoušela si a rodina jí nákup schválila.

„Jó paní,“ pravila prodavačka, která se už stala naším miláčkem. „U mne se váhat nesmí. Když se vám to líbí, koupit. Jinak je to pryč.“ Prohlédla stojan. „Je to pryč,“ potvrdila. „Prodáno.“

Jiná paní kupovala noční košili pro svou dceru. Neznala ale její velikost.

„To je jednoduché,“ pravila prodavačka. „Podívejte se na mně. Víc nebo míň.“

Víc nebylo dost možné. „Míň,“ hlesla zákaznice.

„Tak to je jasné,“ konstatovala prodavačka. „To je M-ko.“ A už balila zboží.

Už dávno jsem nepozoroval někoho s takovým požitkem při jeho práci. Samozřejmě že jsme nejen nakoupili, ale opustili obchod v podstatně lepší náladě, než jsme do něj vstupovali. Zazdálo se mi, poprvé v životě, že shopping může být i docela zábavná věc.

Byla. Zejména, když žena chtěla kupovat šaty pro dceru ve velikosti 36. Zjistila, že na Moravě toto číslo nevedou. Prodavačka v jiném obchodě si ji kriticky změřila a pravila. „Musíte jíst něco pořádného, paní. Jako my tady.“

Je pravda, že žena si musí brát vysoké podpatky, jinak jí automatické dveře v obchodních centrech neotvírají, protože nesplňuje standardní velikost a kamery ji nevidí. U dcery jsou zase vitální vnučky (tedy její dcery) příčinou, že zhubla na velikost spíše 34 než 36. Na Moravě se na takové typy postav oblečení neprodává. Odebrali jsme se domů na vydatný oběd, který vařila moje maminka. Přesto žena ani poté na minimální potřebnou velikost 38 nedosáhla.

V jednom z obchodů prodavačka zřejmě ihned při pohledu na mou ženu věděla, že pro ni nic nebude mít a tak v naší přítomnosti ani nepřerušila vysávání podlahy. Až když jsme přišli k ní, ohodnotila naši naivní otázku, zda má oblečení ve velikosti „36“ jediným slovem „Ne“ a znovu zapnula vysavač.

Na vánočních trzích v Novém Jičíně jsme se zastavili trošku bezradně mezi spoustou stánků a já se zeptal ženy, zda má představu, co by chtěla koupit. Odpověděla, že ne.

„Tak to jste u našeho stánku naprosto správně,“ reagoval prodavač. Samozřejmě jsme neodolali a koupili jsme u něj ponožky „Televizorky“, kus za 12,50. Jak nám vysvětlil, prodává je samozřejmě v páru, ale cena za ponožku zní lépe. Bavil nás skoro deset minut, i když jsme nakoupili za pouhých 50 korun. Ale očividně se rozhovorem bavil stejně jako my.

Velmi příjemně jsme si popovídali i v prodejně porcelánu v Novém Jičíně, prostě celý nákup probíhal v jakési přátelské, skoro rodinné atmosféře a mně se líbil čím dál víc. A začal jsem uvažovat, proč tomu tak není v Rakousku. Odpovědí je zřejmě „politic correctniss“. Žádná prodavačka si tam nedovolí navázat k neznámé zákaznici tak důvěrný kontakt ve strachu, že by se tato mohla urazit. Věnují se, běhají kolem vás, nevysávají ve vaší přítomnosti podlahu, ale v porovnání s nákupem v moravských obchůdcích je to zoufalá nuda.

Takže, pokud nakupovat, tak v mé staré domovině.

I muži mají svůj bod „G“.

Cesta za mocí


Apolónie ,březen roku 44. před Kristem

Povídka

 

„Vidíš, Marku?“

Jeden ze tří chlapců, sedících na hradbách města Apolónie ukazoval k ústí řeky Vhosy, která protékala v údolí pod městem. Od moře vál chladný březnový větřík. Občerstvoval, cuchal chlapcům vlasy, ale nebyl nepříjemný. Údolí bylo plné květů ovocných stromů, údolí řeky Vhosy bylo úrodným zázemím města. Byl březen, stromy začínaly kvést, pole se zelenala. Příroda se probouzela a slibovala dobrý rok.

„Co?“ zeptal se druhý z nich.

„Loď.“

Teď už se podivil i ten třetí z nich: „A co má být? Lodě sem připlouvají stále. Koneckonců je Apolonie výchozím bodem Via Egnatia. Zboží se tu překládá už po celá staletí.“

„Jenže tohle není obchodní loď,“ vysvětlil ten první. „Je to vojenská galéra.“

Druhý si zastínil oči a chvíli hleděl do dálky. „Máš pravdu, Gaie,“ řekl pak. „Co ta tady chce?“

Třetí s chlapců pokrčil rameny. „Není to jedno? Je mír a jedna galéra příliš mnoho vojáků nepřiveze. To nás z nudy nevytrhne.“

„Není Gaie,“ opravil ho ten první, který se taky nazýval Gaius. „Možná přiváží nějakou důležitou zprávu.“

Zapomněl jsi, Gaie,“ zasmál se Marcus. „Že Gaia Cilnia Maecenase politika nezajímá.“

„Jenže Gaia Oktaviána zato zajímá stále,“ řekl Gaius Oktaviánus. „A doufám, že Marca Vipsania Agrippu taky.“

„Hm,“ přisvědčil neochotně Agrippa. „Jednou se jí budu muset zabývat.  Ale teď mám ještě čas na studia, na politické intriky mám dost času. Nejsem na tom tak jako ty, Gaie. Můj otec není vládcem Říma.“

„Můj ano,“ řekl Oktavián. „Ale někdy mě přivádí k zoufalství.“

„Prosím?“ teď zpozorněl i Maecenas, který se zatím při debatě svých kamarádů očividně nudil.

„Dobrá, vyzná se ve vedení vojska, ale politiku dělá stejně jako velitel na válečném poli. Přímo, brutálně. Prostě nešikovně. A to nejde.“

„Jak to, že nejde?“ podivil se Agrippa. „Jeho volební kampaň zpřed čtrnácti let, když se poprvé stal konzulem, je ještě dnes příkladem vedení politického boje.“

„Negativním příkladem,“ ušklíbl se Oktaviánus. „Vylévat na politické soupeře splašky z oken nemá úroveň. A plodí doživotní nenávist.“

„Stal se doživotním diktátorem,“ připomněl Arippa. „Víc se dosáhnout nedá.“

„Dá,“ řekl Oktavián a protáhl se. „Dá se vybudovat nový systém vlády. Trvalý systém, který zajistí stabilitu a vládu nejen osobě ale celému rodu. A státu, kterému vládneš. Na generace. Ale na to on nemá.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Agrippa. „To by se musel stát králem.  Jenže královskou korunu mu Římané nikdy nedovolí. Řím zůstane republikou. Kdo by se chtěl nechat korunovat králem, špatně dopadne.“

„Copak je koruna to nejdůležitější?“ zeptal se Oktavián.

„Nerozumím,“ řekl Maecenas. Loď se blížila k přístavu. Viděli, že na přídi stojí muž v uniformě důstojníka.

„Podívej. Když hodíš žábu do horké vody, vyskočí, aby si zachránila život. Když ji vložíš do vody studené a pomalu ji zahříváš, uvaří se, aniž si všimla, kdy už byla odsouzena k smrti a neměla šanci se zachránit.  Stejně to musíš dělat s demokracií, tedy s jejími nositeli, pány senátory. Nesmí si všimnout, že přicházejí o moc, pak ti budou ještě tleskat. A to otec neumí.“

„Ty zpochybňuješ římskou demokracii?“ užasl Agrippa. „Ty ji chceš snad dokonce odstranit?“

„Máš snad pocit, že se osvědčila? Jedna občanská válka za druhou, tisíce mrtvých legionářů! Místo toho, aby bránili hranice říše, dobývali nová zemí a zásobovali Řím novými otroky, bijí se mezi sebou a hynou po tisících. Draze vyzbrojení, draze vycvičení. Copak si to můžeme dovolit? Už desítky let nezná Řím nic jiného než válku.“

„Tak to bylo vždycky,“ namítl Agrippa. „Chrám boha Januse byl za celou dobu dějin Říma zavřen pouze pětkrát.“

„Jenže to bojovaly římské legie na cizím území. A to je živilo. Dnes bojují na území říše a plundrují ji. Neviděl jsi to tady v Epiru? Jak je to dávno, co tu otec bojoval s Pompejem? Čtyři roky! Máš pocit, že se ta země od válečného běsnění už vzpamatovala? To musí skončit!  Až budu vládnout já, bude mír. Můj mír! Protože já ho všem nadiktuju. Aby se lidi konečně mohli věnovat svým polím a svým řemeslům.“

„Ty myslíš, že se staneš otcovým nástupcem i v hodnosti diktátora?“

Oktavián se na Agrippu shovívavě podíval. „Samozřejmě, že ne.  Ten titul není dědičný, a pokud bych o něco takového usiloval, byl bych rychle mrtvým mužem.“

„A jak to tedy…?“

„Pamatuješ si na toho kněze? Když jsme přišli do Apolónie?“

„Já vím“, řekl Agrippa. „Theón. Když tě uviděl, padl před tebou na kolena a prorokoval ti velkou budoucnost.“

„Nemám ve zvyku brát věštby na lehkou váhu. Bohové stojí na jejich zněním a určují lidské osudy.“

„Kdo už dnes věří na bohy?“ zasmál se Maecenas. „Jsou jen objekty pro sochaře a malíře.“

„Já na ně věřím,“ odtušil Oktavián studeně. „Možná jsem poslední. Ale právě proto se stanu veleknězem.“

„Veleknězem?“ nakrčil nos Agrippa. „Funkce bez významu a s mnoha povinnostmi.“

„A kterou právě proto nikdo nechce. Nebudu mít tedy konkurenci, až se o ni budu ucházet, aspoň ne vážnou,“ zasmál se Oktavián.

„Proč se chceš ucházet o něco tak zbytečného?“ podivil se Maecenas. „Nemáš důležitější úkoly?“

„Ale jistě že mám. Nebo budu mít.  Ale nesmím zanedbat nic. Budu potřebovat i to, aby kněží haruspikové věštili podle mých instrukcí. Věř mi, že to pomáhá.“

Loď přistávala. Muži na palubě vyhodili lana, jiní na molu je uchopili a přitahovali loď ke břehu.

„Od té doby, co mi Theón předpověděl onu zářnou budoucnost, se zabývám tím, abych identifikoval pilíře moci. Ostatně otcův nápad, poslat mě studovat právě sem, do Apolónie, nebyl špatný. Hodně jsme se tu dozvěděli a učitelé nám dali i prostor na přemýšlení a vlastní nápady.      Co tedy člověk potřebuje, aby mohl vládnout?“

„Peníze,“ řekl Maecenas. „Bez peněz se nedají vyhrát žádné volby. A když neuspořádáš ve funkci edila pořádné hry, můžeš na funkci prétora nebo konzula zapomenout.“

„V principu máš pravdu,“ přisvědčil Oktavián. „Aspoň při první volbě se bez velkých finančních obětí neobejdeš.  Doufám, že mi otec zanechá velké dědictví. Obohatil se v Galii víc než dost. A konfiskacemi Pompejovců taky.“

„Peníze budeš potřebovat pořád,“ upozornil Oktaviána Agrippa.

„Peníze jsou v provinciích,“ řekl Oktavián. „Senátoři se můžou mezi sebou i zabít, aby se stali prokonzuly a proprétory a mohli aspoň na jeden jediný rok spravovat nějakou bohatou provincii.  Achaiu, Asii nebo Hispánii.“

„Právě,“ řekl Maecenas. „Můžou se kvůli tomu zabít.“

„Já jim je rád ponechám, ty bohaté provincie,“ řekl Oktavián. „Viděl jsi někoho, že by chtěl dělat prokonzula v Galii, Panonii, Dalmácii nebo Thrákii? Nemluvě o Belgii nebo Lusitánii?“ Až budu mít moc, obětuji se a převezmu tyhle neatraktivní provincie, které nikdo nechce. Můžu je spravovat všechny najednou. Je to sice hodně práce a málo peněz, jenže z každé provincie přijde něco. Když je budu spravovat rozumně, vynesou víc než kterákoliv jednotlivá bohatá ale permanentně vykrádaná provincie. Navíc je nebudu mít na jeden rok, nebudu z nich muset peníze mačkat tak rychle, jako to dělají prokonzulové. A ještě mi páni senátoři budou vděční, že tam nemusí jít.“

„K udržení moci potřebuješ armádu,“ namítl Agrippa. „Bez ní ti peníze nebudou nic platné.“

„A kde jsou umístěny římské legie?“ zeptal se Oktavián.

Agrippa se na něj podíval překvapeným pohledem a tvář se mu rozzářila poznáním: „V pohraničních provinciích.“

„A kdo velí legiím:“

„Správce provincie,“ recitoval Agrippa se smíchem. „Takže takhle budou skoro všechny legie podléhat tobě.“

„Správně,“ řekl Oktavián spokojeně. „Já ale nemám rád válku. Otec ji miluje, já na ni nemám buňky.“

„Obdivuju tvého otce,“ řekl Agrippa. „Je to vojenský génius.“

„Mohl bys zaskočit a vést mé legie, Marku?“ zeptal se Oktavián žertem.

„Rád to pro tebe udělám,“ zasmál se i Agrippa. „Co bych už pro přítele neudělal?“

„Ale nezradíš mě, že?“

„Jen pokud bys ohrožoval republiku.“

„Pak se nebojím. Republika zůstane. Senát bude fungovat. Lidová shromáždění obnovíme. Budou se volit konzulové, prétoři a tak dále a tak dále. Život půjde stejně, jako šel po celá staletí.  Jen nestrpím žádné nepokoje na ulicích a zákeřné útoky na kandidáty.“

„Což byla specialita tvého ctěného otce Gaia Iulia Ceasara,“ podotkl Meacenas. „Svého spolukonzula Bibula znemožnil natolik, že si ani netroufal vyjít z domu. A skoro mu to bylo osudné. Když Bibulus převzal v občanské válce velení nad Pompejovým loďstvem, nevypadalo to s Caesarem a jeho vojskem dobře. Všechny pokusy přepravit vojáky sem, do Epiru, byly odsouzeny k neúspěchu, dokud flotile velel nenávistí naplněný Bibulus.“

„Jenže Bibulus umřel, otec se do Epiru přepravil a když ho Pompejus nedokázal u Dyrrhachia zničit, zničil on Pompeja u Pharsalu. Bohové jsou na straně silných a odhodlaných.“

Z lodi v přístavu vystoupil jen jeden muž v důstojnické uniformě. Spěchal do kopce k městské bráně. V ruce držel svitek papyru.

„Ten nese nějakou důležitou zprávu,“ řekl Maecenas, který ho pozorně sledoval.

„Nějaká špatná zpráva,“ mínil Oktavián. „Asi se budou zvyšovat daně. Nebo se vzbouřili Illyrové. Kdo ví. S dobrými zprávami nemá nikdo naspěch. Ty zlé se musí, nevím proč, doručovat takhle hekticky.“

„Dozvíme se to,“ řekl Agrippa. „Teď by mě jen zajímalo, jak chceš ovládnout senát.“

„Tak především budu mít peníze, hodně peněz z oněch chudých provincií. A s velitelem skoro všech legií se taky nikdo nebude chtít tahat za prsty. Když navíc budou věštby vždy pro mě příznivé a proti těm, kdo se mnou nesouhlasí, naopak velmi nepříznivé, odradí to další provokatéry. Jak víte, otec vybudoval v senátu mocnou frakci, která ho poslouchá na slovo. Přivedl tam i Galy, kteří neuměli pořádně latinsky, jsou mu oddaní na smrt.  Hodlám v této praxi pokračovat. Do senátu musí přijít nekvalifikovaní lidé. Ti jsou pak věrní a vděční, že se tam dostali. A nejdůležitější je moci ke každému důležitému problému, ke každému zákonu, hovořit jako první. Myslím, že si nechám toto privilegium odhlasovat, ještě dokud bude otcova frakce intaktní. Představte si, kolik budu mít povinností! Velekněz, správce tolika provincií a velitel tolika legií. Zákony, daně, zaopatření vojska, stavba jejich táborů. Copak budu mít čas vysedávat v senátu? Musí mi povolit k problému promluvit jako prvnímu, abych se pak mohl odporoučet.“

„Najdou se určitě takoví, kteří budou argumentovat proti tobě. Jen co se za tebou zavřou dveře kúrie.“

„To ano,“ řekl Oktavián a jeho oči se náhle zúžily jako oči šelmy. „Ale ne dlouho.“

„Pak už ti ale bude chybět jen královská koruna.“

„Nebude,“ řekl Oktavián přesvědčeně. „Ani trochu. Nepotřebuji titul „Rex“, chci vládnout neviditelně. Nikdo ani nesmí vědět, že vládnu. Vládnout bude přece senát. A lid římský, abych nezapomněl. Ale ten opravdu jen v případě, že by páni senátoři byli neposlušní. Neviditelného vládce nemůže nikdo nenávidět. Protože ho nevidí. Ale lidem se bude dařit lépe a budou vědět, čí je to zásluha.

„Ale nějaký titul mít musíš,“ namítl Agrippa.

„Třeba „princeps“, první,“ navrhl Maecenas.

„První senátor nebo první občan?“

„To ať už si lidé přeberou,“ řekl Oktavián. „Já jim to na nos věšet nebudu. Třeba budu jen první, kdo bude hovořit v senátu. Díky Gaie, to je geniální nápad.“

„Rádo se stalo,“ zamumlal Maecenas. „Ještě že hovoříme teoreticky, připadám si jako na semináři u učitele Selena.Tvůj nemilovaný otec tě k vládním povinnostem tak brzy nepustí. Je to ještě chlap v plné síle, může v Římě strašit dobře dalších dvacet let.“

„Tak si ještě postudujeme,“ usmál se Oktavián. „Já nemám naspěch. Můj milý, trpělivost patří k nejcennějším vlastnostem vládce. Já jí mám dost.“

„Já ne,“ namítl Maecenas. „Nudím se tady.“

„Jedna horečka, pád z koně nebo mořská bouře a je po všem,“ řekl Agrippa. „Trpělivost znamená zahrávat si s osudem.“

„Zapomněl jsi na věštbu Theóna?“ řekl Oktavián přísně. „Bohové mi předpověděli velkou budoucnost, nepošlou na mě nějakou blbou horečku.“

„Mladí pánové, mladí pánové,“ pod hradební zdí stál zadýchaný otrok.  Patřil Oktaviánovi. „Máte se ihned dostavit do Buletéria.“

„My?“ podivil se Maecenas.

„Tedy hlavně pan Gaius Julius Caesar  Oktaviánus. Ale říkali, že máte přijít všichni.“

„Kdo říkal?“

„Jsou tam muži z městské rady. Přijel nějaký posel z Říma.“

„Špatné zprávy?“ zeptal se Oktavián.

„Asi ano,“ přikývl otrok. „Jak to víte?“

„Dobré zprávy mají čas,“ ušklíbl se Oktavián. „A ten posel měl zatraceně naspěch.“

Sešli z hradeb. Na Agoru a k Buleterionu nebylo daleko. Prošli kolem městské knihovny, z níž si vypůjčovali knihy a kolem Odeonu, kde naslouchali přednáškám. Prošli pod portikem Buleterionu. V budově je očekávali vzrušení starší města.

„Mladý pane,“ vyrazil ze sebe podesta. „Pane Gaie! Váš otec, ctěný Gaius Julius Caesar…“

„Co je s ním? Posílá pro mě?“ vyhrkl Oktavián.

„Váš otec, ctěný Gaius Julius Caesar,“ zopakoval podesta, „je mrtvý.“

Na chvíli zavládlo hrobové ticho.

„Jak zemřel?“ zeptal se pak Oktavián přiškrceným hlasem.

„Zavraždili ho. Na zasedání senátu v Pompejově divadle. Obvinili ho z úmyslu zničení demokracie. Ubodali ho k smrti.“

Oktavián se podíval na Agrippu a procedil mezi zuby tak, aby to slyšel jen jeho přítel: „Neříkal jsem to?“

„Zde je zpráva,“ jeden ze starších podal Oktaviánovi listinu, kterou přinesl očividně důstojník, stojící trochu bokem u stěny. „Máte odcestovat do Říma a převzít otcovo dědictví.“

„Jeho politické dědictví?“

„To samozřejmě ne,“ pospíšil si důstojník s odpovědí. „Podle zákona převzal teď jeho moc až do dalších řádných voleb velitel jízdy Marcus Antonius. Ale jde o rodinný majetek. Je veliký a nutně potřebuje správce.“

Oktavián se uklonil.

„Děkuji za zprávu, i když mě nepotěšila. Ale jistě jste si byli vědomi, že mě potěšit nemohla. Prosím, abyste mi poskytli pro můj smutek patřičné soukromí.“

„Odjedete do Říma se mnou?“ zeptal se důstojník.

Oktavián zavrtěl hlavou.

„Je vás určitě v Římě potřeba a já se musím sbalit a připravit na odjezd. Na to potřebuji určitý čas. Nedělejte si starosti, legáte, vraťte se do Brundisia. Přijedu hned, jak budu moci.“

„Byli jsme připraveni vás do Itálie přepravit. Můžeme počkat,“ namítl důstojník. „Máme takový rozkaz.“

„Od koho?“ chtěl vědět Oktavián.

„Od velitele jízdy, Marka Antonia.“

„Poděkujte mu za jeho péči. Ale nemám s návratem naspěch. On si určitě s politickým dědictvím mého otce poradí. A otcovy peníze a statky neutečou, když zůstanu v Apolónii o několik dní déle.“

„Ale…“ namítl důstojník.

„Děkuji vám,“ řekl Oktavián a obrátil se k odchodu.

Chlapci vyšli z budovy.

„U všech Bohů!“ vykřikl Maecenas. „Taková tragédie!“

„Tak bych to nenazval,“ řekl Oktavián suše. A když na něj překvapeně pohlédli, dodal: „Nemluvme o tragédii, ale o příležitosti. O velké příležitosti. Přišla dřív, než jsem čekal, rád bych si ještě dva tři roky počkal.  Ale je tady. Je třeba ji uchopit. Jdete do toho se mnou?“

„Proč jsi nechtěl jet zpět tou galérou?“ zeptal se Agrippa. „Bylo by to pohodlné a bezpečné.“

„Znáš toho důstojníka?“ zeptal se Oktavián.

A když Agrippa zavrtěl překvapeně hlavou, dodal. „Tak vidíš. Kdo ho mohl poslat? Možná Markus Antonius, jak tvrdí on. Nebo otcové senátoři, kteří otce zavraždili. Kdo z těch dvou stran by mohl mít zájem, abych bezpečně přistál v Brundisiu?“

Agrippa naprázdno polkl.

„Chápeš, jak vidím,“ usmál se Oktavián. „Nikdo z nich. Buď bych šel přes palubu ještě během plavby, nebo mě zabili hned po vystoupení z lodi v Brundisiu. Neříkám, že by to tak nutně bylo, ale je to příliš pravděpodobné, než abych takovou možnost mohl nebrat v úvahu.  Nevím, jaké jsou poměry v Itálii. Nevím, nakolik se proti mému otci obrátila nenávist lidu. Lid je vrtkavý, jednou tě miluje a hned pak nenávidí. Dokud nebudu vědět, na čem jsem, chci zůstat raději neviditelný. Koupíme si lístek na loď. Jako obyčejní cestující. A pak uvidíme.“

„Ty jsi geniální,“ vydechl Agrippa. „Mně by to nikdy nenapadlo. Ale určitě máš pravdu.“

„Těším se do Říma,“ řekl Maecenas. „Už se mi po něm a po všech těch kulturních pokladech, kterými oplývá, stýskalo.“

„Někdo se musí starat i o kulturu, že Marku?“ zasmál se Oktavián. „I rozkvět kultury na lidi pozitivně působí a posiluje lásku k vládci. Přenecháme tu práci Gaiovi? Ty mi musíš pomoci s legionáři.“

„Aby ses mohl stát princepsem?“ zeptal se Agrippa.

„Přesně. K tomu povede ještě dlouhá a možná i krvavá cesta: Než zavládne můj mír, poteče ještě hodně krve. Nepředstavoval jsem si to tak, ale sami si o to řekli. Ti, kteří zabili otce. Musí být potrestáni a tím se počet opozičních senátorů dále zredukuje. Vlastně to není úplně špatné řešení.“

Agrippa se na přítele díval s obdivem v očích. „Gaie, pokud ty budeš princeps, budu rád tvým sekundem.“

„A spolu vybudujeme nový Řím, Marku. My tři. Nový Řím a nový svět. Lepší než ten, ve kterém lidé dodnes žili. Je to velká úloha. Ale my ji zvládneme. Máme na to spoustu času.“

Chlapci si podali ruce.

„Přísahejme,“ řekl Oktaviánus. „Přísahejme, že se nikdy vzájemně nezradíme. Že si budeme stát bok po boku a vzájemně si pomáhat. Podle možností a podle schopností, které nám bohové dali do vínku.“

Agrippa a Maecenas se zachvěli, když se příteli podívali do očí. Ten pohled byl ostrý jako nůž, ale i studený jako led. Ale byl to pohled, kterému se nedalo vzdorovat.

„Přísaháme,“ přešlo jim tiše přes rty.

Oktavián se spokojeně usmál. „Tak do práce. Balíme. Na druhé straně Adrie na nás čeká hodně práce.“

Nomen je Omen


 

Když jsem přijímal pacienta s křestním jménem Ingowulf, jenom jsem vyvalil oči. Jednalo se o milého inteligentního staršího pána, který si takové jméno rozhodně nezasloužil. Stačilo se ale podívat na datum jeho narození, aby člověk pochopil. Pán byl narozen v dubnu 1939. Tedy rok po Anšlusu Rakouska, půl roku po mnichovských dohodách a měsíc po obsazení zbytku Československa. Německá říše byla na zdánlivě nezastavitelném vzestupu a rodiče mého pacienta se mohli přetrhnout ve vyjádření loajality s režimem. Bez ohledu na to, co tím svému potomkovi způsobí.

Právě z té doby se to doslova hemží Siegfriedy, (ne ale Hageny), Ortwiny, Adolfy, Brunhildami, Kremhildami či Helmtrudami. Dokonce jsme zažili Orttrud.  Prostě doba si žádala své. I u nás se vedle Vladimírů a Ivanů objevovali dokonce Sergejové či Borisové.

Na druhé straně, může člověk pojmenováním dítěte vyslat i signál, že s daným režimem nesouhlasí. Nedávno jsem měl pacienta jménem Quirinius, rovněž narozený bezprostředně po anšlusu Rakouska v červnu 1938. Nacisté měli nemalé problémy s vírou nových občanů (víc než se samotnou církví, jejíž vedení  vídeňský arcibiskup kardinál Theodor Initzer – se před Hitlerem sklonilo). Kdyby nazval někdo svého syna Petr nebo Pavel, sotva by si toho někdo všiml. Jméno syrského místodržitele z doby Kristova narození (viz Lukášovo evangelium 2.2) bylo ovšem pro novou vládní moc zřetelným signálem, že rodiče novorozence nadšením pro Hitlera a jeho bandu neplanou. Pobavilo mě, že onen Quirinius nazval i svého syna stejně. Zjistil jsem to, když nás už opustil, takže jsem se ho nemohl zeptat proč, zda jen z otcovské hrdosti nebo proto, že se mu s tím jménem dobře žilo. Určitě byl jediný Quirinius ve třídě.

Ideologie si žádá své, jak jinak se dá vysvětlit, že dostane děvče hned dvě jména germánských svatých Hemma Gudrun. Takové dítě může téměř najisto počítat s tím, že prožije své dětství v klášterní internátní škole. (svatá Hemma, která žila pravděpodobně v letech 980 – 1045 a založila klášter v Gurku a je patronkou Korutan, svatořečená byla v roce 1938 a dóm v Gurku, úžasná románská basilika, stojí ještě i dnes za návštěvu, Gudrun je německá forma jména Gudula, tato svatá žila v Bruselu v sedmém století.)

S těmi svatými patrony je to někdy svízel. Zejména, pokud je v kalendáři svatých se stejným jménem víc. Správně je patronem člověka první světec stejného jména, který má svůj svátek po narození dotyčného. Protože jsem přišel na svět v červenci, trvala moje babička celých prvních šest let mého života na tom, že mým patronem je svatý Antonín egyptský poustevník, který má svůj svátek 17. ledna. Vzdala to, až když jsem začal chodit do školy a samozřejmě mi všichni gratulovali na úmrtní den svatého Antonína z Padovy 13. června. Ostatně, zkuste říct mému švagrovi Štefanovi, kovanému Slovákovi, že má slavit jmeniny 1. srpna, kdy slaví svůj svátek svatý Štěpán Uherský. Ještě jsem to nezkusil, život je mi přece jen stále milý.

Někdy propadnou rodiče šílenství na základě nějaké události, kterou jsou nadšení, tak v roce 1980 bylo jen v Moskvě přes čtyři sta novorozenců ženského pohlaví pojmenováno Olympiáda. Bez ohledu na to, že jejich dcery budou muset toto jméno nosit i v době, kdy si už na tuto – politicky poněkud problematickou – událost nikdo nevzpomene.

Jméno v podstatě neprozradí příliš mnoho o jeho nositeli, zato poskytuje spoustu informací o jeho rodičích. A samozřejmě se dá odhadnout, jaký vliv zanechali rodiče na duši svého potomka. Jestliže někdo nechá pokřtít svou dceru Maruška, může to sice znamenat, že miloval pohádky s Janem Werichem, mnohem spíš to ale znamená, že vychovával svou dceru jako Marušku a nikdy jí nedovolil stát se Marií. S čímž může mít to děvče pak problémy celý život. Jedna moje pacientka se jmenuje Ludmilka. Zda s tím souvisí její chronické problémy s trávením, nevím. Samozřejmě se v zdrobnělinách zrcadlí láska rodičů k novému potomkovi, problém je, že ten potomek jednou vyroste. Jestliže se pak stokilová dáma jmenuje Jasmínka, budí to v nejlepším případě ironické úsměvy.

Stejně tak, jestliže někdo pojmenuje svou dceru Xénie, nebude ji vychovávat jako nějakou obyčejnou Janu nebo Zuzanu. Zda se mu ji z ní pak podaří vytvořit Xénii podle vlastní představy, to je už jiná otázka. Znám jednu Xénii, která se rodičům vzepřela a vyrostla z ní naprosto skromná a příjemná žena.

Jméno vypovídá o své době. Jestliže v nacistické době se to hemžilo jmény, která jsem vyjmenoval, v komunistické se zase lidé předháněli ve své demonstraci oddanosti Sovětskému svazu a tak to byl samý Ivan a Vladimír. Zajímavé je, že v současném Rakousku mají ruské tvary jmen zase boom. Natálii sice sotva najdete, zato Natascha je hodně častá. Rodiče, kteří pojmenovávají své dítě Sascha ani netuší, že je to ruská forma jména Alexandr. Lidé chtějí, aby se jejich dítě jmenovalo nějak zvláštně, aby mu propůjčili jedinečnost.

Stačí se podívat na jména dětí amerických herců, aby člověku doslova vstávaly vlasy hrůzou.

Demi Moore s Brucem Willisem poznamenali nadosmrti své děti jmény: Rumer, Tallulah Belle a Scout La Rue, Gwyneth Paltrow pak neváhala nazvat svou dceru Apple, tedy „Jablko“. Bůh ji ochraňuj!  Přeji jí, aby byla aspoň postavou pěkná hruštička.

Jsou jména, která člověk nese jako stigma. Například jméno Kevin je podle sociologických studií velmi diskriminující. Muži s tímto jménem se dostávají mnohem hůře ke kreditům, a pokud nějaký dostanou tak za horších podmínek než nositelé jiných jmen. Jméno Kevin je synonymem nespolehlivosti – a zřejmě to nemá nic společného s oním filmovým Kevinem, který byl sám doma. My máme taky jednoho. Za posledních 14 měsíců jsme ho jedenáctkrát přijímali kvůli otravě alkoholem. Někde (hlavně na diskotéce La Noche) se ožere a nechá se dopravit na vyspání na naše oddělení. Protože nepracuje a žije ze sociálních dávek, může účty, které mu posílá pojišťovna, okázale ignorovat, jeho pobyty u nás musí zaplatit obec z peněz daňových poplatníků. Což našemu Kevinovi nijak nevadí. Když se mu při jeho devátém pobytu snažil ráno po probuzení domlouvat kolega Parcz, a zavedl ho do pacientského pokoje, aby mu ukázal několik alkoholiků v posledním tažení, byla Kevinova jediná otázka: „Kolik promile jsem měl?“ „2,1“ odpověděl kolega. „To je slabé,“ pravil na to náš Kevin. „Minule jsem měl 2,4.“

Takže apeluji na rodiče, pokud nechcete svému potomkovi způsobit nemalé problémy, nepojmenujte ho tímto jménem.

Někdy je to prostě jen smůla. Proti jménu Pamela nemůže nikdo moc namítat, kdyby nebylo Pamely Anderson – což rodiče mé kolegyně v čase, kdy ji křtili, ještě nemohli vědět, Baywatch tehdy ještě nebylo. V době kdy se moje kolegyně narodila, měla její jmenovkyně právě jedenáct let. Teď musí žít s tím, že když se představí, každý chlap se jí automaticky podívá na prsa.

Někdy dokážou být rodiče docela vtipní, když pojmenují potomka příjmením Jirka křestním jménem Jiří. Je to praktické, majitel takového jména nepotřebuje vědět, zda si s dotyčným tyká nebo vyká, představí se prostě „Jirka“ a je vymalováno.

V Rakousku je velmi milé, že čeští přistěhovalci dávali svým dětem často germánská křestní jména, aby vykompenzovali slovanské příjmení a ukázali svou loajalitu s novou domovinou. Takže máme v parlamentu Reinholda Lopatku či Wolfganga Sobotku, kdysi mělo Rakousko ministra financí s kouzelným jménem Ferdinand Lacina (lacino je nepřišel), v Pörtschachu má svou kancelář paní Ute Kloucek a vůbec nejkrásnější paradox jsem viděl ve Vídni, když okolo mne projelo firemní auto majitele Siegfrieda Mrkvitschky.

Ono najít jméno, které by bylo stejné v češtině, slovenštině i němčině, není vůbec jednoduché. U dívčích jmen to ještě jakž tak jde (takže máme Veroniku, Michaelu, ale možná by byla i Petra, Anna, Martina, Gabriela nebo třeba i ta Pamela.)

U chlapců je to už obtížnější, ještě tak Adam je univerzální, taky Robert, nebo pak jména germánského původu jako Ferdinand, či Leopold. Nebo jména čistě slovanská, jako například Lubomír – i když i tady je rozdíl – slovensky se Ľubomír píše s měkkým ľ. Naše dobrá známá je sice Němka, ale narozená před válkou v Popradě. Proto se nejmenuje Katharina, jak by se patřilo, ale Katarina  a představuje se „Katarina bez H“.

Většinou je rozdíl minimální, ale na křestním listě přece jen patrný. Občas zlobí jen jeden jazyk a dva jiné jsou totožné, ale aby se shodly všechny tři, to už je fuška. Někdy je to jen háček nebo čárka, která se v němčině stejně nedá psát, ale stejně…

Antonín – Anton – Anton

Petr – Peter –  Peter

Pavel – Pavol – Paul

Michal – Michal – Michael

Marek – Marek – Markus

Řehoř – Gregor – Gregor

František – František – Franz

Julius – Július – Julius

Lukáš – Lukáš – Lukas

Filip – Filip – Philipp

Alexandr – Alexander –  Alexander

Sebastián – Šebestián – Sebastian

Maxmilián – Maxmilián – Maximilian

Josef – Jozef – Josef

Jan – Ján – Johann ( i když se díky cyklistovi Janovi Ulrichovi, pojmenovaném svým otcem na počest jeho přítele a soupeře Jana Veselého, ujalo v německy hovořícím prostoru i toto jméno.)

Atd.atd.

I u děvčat jsou rozdíly:

Pavla – Pavla – Paula

Zuzana – Zuzana – Susanne

Karolína – Karolína – Karoline

Kristina – Kristína – Christine

Marie – Mária – Maria

Alžběta – Alžbeta – Elisabeth (zde vytvořili Češi kuriozitu tím, že toto jméno má i druhou formu Eliška)

Viktorie – Viktória – Viktoria

Táňa – Táňa – Tanja (Originál Tatjana už mimo území Ruska zřejmě nikdo nepoužívá)

Soňa – Soňa – Sonja

Sára – Sára – Sarah

Kateřina – Katarína – Katharina

Jana – Jana – Johanna

 

Někdy jsou ovšem rozdíly přímo do nebe volající. Jako například:

Jiří –  Juraj – Georg

Jindřich  – Henryk – Heinrich

 

Toto dilema měla i má dcera se zetěm. Naštěstí mají dvě děvčata, kde, jak řečeno, není problém nijak výrazný.

K tomu jen malý příběh. Když dcera čekala druhé dítě, chtěli jsme samozřejmě vědět, co to bude. A tak jsme se zeptali starší vnučky Veroniky, která tehdy měla tři roky.

„Verči, co to bude, chlapec nebo děvče?“

Vyvalila na nás oči a řekla: „To já nesmím říct. To je tajemství!“ (Později jsme se dozvěděli, že jí otec slíbil za mlčení velkou zmrzlinu.)

„A jak se to bude jmenovat?

„Tatínkovi se líbí Michaela.“

Bylo to nečestné a nesportovní, to uznávám. Ale otázka vedla k cíli. Zmrzlinu dostala Veronika i tak.