Category: Blog

500 let od první cesty kolem světa

20. září roku 1519 vyplula ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda (jeho význam spočíval v tom, že ho řeka Guadacalquivir spojovala se Sevillou) malá flotila pěti lodí s velmi podivnou posádkou. Těch pět lodí Trinidad, Conception, Victoria, San Antonio a Santiago byly malé plachetnice, největší z nich, Trinidad, měla výtlak 130 tun tedy podstatně méně, než Kolumbova Santa Maria. (240 tun). Už velikost lodí nasvědčovala tomu, že španělský král Karel, který tuto výpravu financoval, nevkládá to expedice příliš velké naděje a nehodlá do ní příliš mnoho investovat.

               Zvláštní bylo už to, že posádkám lodí, složených z velké části ze Španělů a plujících pod španělskou vlajkou, velel Portugalec. Portugalci a Španělé byli v této době úhlavními nepřáteli v boji o objevování a obsazování nových zámořských kolonií. Aby se nepobili doopravdy, rozdělili papež Alexandr VI. Borgia smlouvou z Tordesillas zeměkouli (pokrokový papež si už tehdy taky myslel, že země je kulatá)  na dvě části – jedna demarkační čára oddělila od Jižní Ameriky Brazílii, ta druhá vedla na 180 stupni zeměpisné délky a nikdo neměl ani tušení, jaké země se v této oblasti nacházejí. Je třeba připomenout, že Portugalci měli díky mnohaletým zkušenostem následkem programu prince Jindřicha Mořeplavce před Španěly veliký náskok – zejména v tom čemu bychom dnes říkali „know how“. Ovšem své objevy přísně tajili, chovali se tak trochu jako Rusové v kosmickém výzkumu, oznamovali vždy až své úspěchy. Zoufale se snažili přesvědčit papeže Alexandra, aby demarkační linii posunul víc na západ (zřejmě už věděli, kde Brazílie je a jak vypadá) ovšem papež, sám Španěl, jim nevyhověl a tak se v Jižní Americe hovoří portugalsky jen v Brazílii. Portugalci měli mnohem přesnější výpočty velikosti zeměkoule a právě proto se stavěli skepticky ke Kolumbově výpravě, věděli, že dosažení Asie západním směrem je pro lodi, které byly tehdy k dispozici, prostě nemožné. Španělé toho tolik nevěděli a jak víme, nevědomost plodí optimismus. Proto dal král Karel své – trošku zdrženlivé – požehnání výpravě Fernaa Magalhease, kterému budeme raději říkat Fernando Magellan – protože pod tímto jménem vstoupil do dějin.

               To, že španělskou výpravu vedl Portugalec, mělo samozřejmě důvod a tím důvodem byla poraněná ješitnost portugalského kapitána. Magellan pocházel z nižší portugalské šlechty a od svého patnáctého roku sloužil na královském dvoře. Poté, co se upsal mořeplavbě, se několikrát vyznamenal. V roce 1505 se zúčastnil bitvy u Kannanore a byl zde i zraněn, v roce 1509 zabránil vyvraždění portugalské výpravy sultánem z Melaky. V roce 1510 zabránil povstání posádky lodi, která ztroskotala u ostrovů Lakadiv, a byl za to povýšen do hodnosti kapitána. Rychlý vzestup ale budí závist. V roce 1510 upadl Magellan do nemilosti admirála Albuquerqua, když nepodpořil jeho plán okamžitého útoku na bohatý indický přístav Goa. Admirál Magellana za to očernil u krále Manuela, a když se ctižádostivý kapitán vrátil do Portugalska, byla mu dána nevůle panovníka na vědomí. Odmítli mu zvýšit plat a byl poslán do Maroka, kde nejenže utrpěl zranění nohy s trvalými následky (až do konce života kulhal), ale byl navíc obviněn i z rozkrádání zásob. Soud ho sice zprostil obvinění, ale Magellan byl už patřičně – nebo nepatřičně – naštvaný a žádal o přijetí u krále. Audience se mu dostalo a na ní pronesl tři požadavky. První, zvýšení platu, král odmítl. Druhý, aby mu udělili takovou úlohu, v níž by mohl získat královu důvěru zpět, byl odmítnut taky. Logicky následovala tedy třetí otázka, zda si může hledat službu u jiného panovníka. Překvapený král, který s takovou drzostí nepočítal, odpověděl jen „Dělejte si, co chcete“.  A Magellan ho vzal za slovo. Výsledkem byl vstup do služeb úhlavního portugalského nepřítele, Španělska.

               Od roku 1492, kdy přistál Kolumbus v Americe a 1497, kdy Vasco da Gama doplul do Indie, se to na světových mořích loděmi a flotilami jen hemžilo. V roce 1513 zjistil Vasco Nunez de Balboa, že na západ od nově objeveného světadílu se nachází další obrovský oceán. Tím bylo dokázáno, co už všichni tušili, že Kolumbus neobjevil cestu do Asie, ale nový světadíl. Snaha obeplout ho severní cestou selhala. Sebastian Calbot při svém pokusu obeplout nový světadíl severním směrem, uvízl v roce 1509 v zamrzlém Hudsonově zálivu. U Grónska uvízl v ledových polích i portugalský kapitán Corte-Real, bylo zřejmé, že tudy cesta nevede. Ale jižním směrem?

               Tato myšlenka nedávala ctižádostivému Magellanovi spát. Protože přání je otcem myšlenky, uvěřil jednak španělským – špatným – výpočtům, podle nichž byla zeměkoule mnohem menší a kartografovi Ruyovi Faleirovi, který byl přesvědčen, že světadíl končí na 40 stupni jižní šířky a dá se tudy obeplout. (ve skutečnosti je to 55 stupeň, čili o víc než 1000 km dál na jih). A Magellan se rozhodl vytřít nevděčným krajanům zrak. Už se vědělo, že koření, po kterém Evropa tak bažila, neroste v Indii, ale že Indie je pouhým překladištěm. Ostrovy koření – Moluky – ležely daleko dál na východ a v podstatě nikdo nevěděl, zda jsou ve španělské nebo portugalské zájmové zóně. Navíc na jednom z moluckých ostrovů žil Magellanův přítel Serrao, kterému Magellan kdysi zachránil život a který psal příteli nadšené dopisy o kráse a bohatství ostrovů koření. Magellan se tedy rozhodl tyto ostrovy získat pro španělského krále a dosáhnout jich západním směrem. V popředí ani nestála ctižádost obeplout  zeměkouli, ale plavba kolem Afriky, tedy směrem východním, by byla pro španělskou flotilu smrtelně nebezpečná. Všude byly portugalské přístavy a křižovaly zde portugalské flotily a Magellan mohl být považován za velezrádce. Proto se rozhodl vyplout západním směrem. S posádkou 260 mužů, z nichž mu skoro nikdo nedůvěřoval. O tu nedůvěru se postaral portugalský konzul v Seville Sebastian Alvarez. Jednak poštval krále proti Magellanovi, jednak našeptal Magellanovi, že bude obklopen samými královskými špiony a nakonec informoval kapitány lodí flotily, jak mizerný je Magellan námořník. Horší start do expedice si lze sotva představit. Zejména, když se Magellan rozhodl plout místo obvyklou cestou přes Kanárské ostrovy okolo Afriky až k Sieře Leone a až pak zabočit na západ a dostal se do velmi špatného počasí. Podrážděný Magellan zbavil velení lodě San Antonio jejího kapitána, který měl naprosto věcné a oprávněné otázky. Ale nedůvěřivý Magellan větřil za každým odporem vzpouru. Atmosféra ve výpravě se tím činem ovšem nezlepšila.

13. prosince 1519 dopluli do zálivu Rio de Janeiro. Kde Portugalci zatím nestačili vybudovat žádnou opěrnou stanici. Po vánocích se vydali na jih. Velkým zklamáním byla zátoka Rio de la Platta, kde Magellan věřil, že našel průliv na západ a ztratil mnoho času. Magellan pokračoval navzdory protestům důstojníků, kteří se chtěli vrátit do Španělska dál na jih a koncem března se rozhodl přezimovat na 50 stupni jižní šířky, aniž by věděl, že kýžený průliv je jen 500 kilometrů jižněji. Když se španělští kapitáni dozvěděli, že mají na nehostinném pobřeží přezimovat, vypukla vzpoura. Cílem byla Magellanova vražda a návrat do Španělska. Magellan vzpouru potlačil, jednoho kapitána dal popravit a rozčtvrtit a velitele vzpoury Juana de Cartagena, královského kontrolora, dal vysadit spolu s jedním knězem na pobřeží Patagonie. Krutou zimu několik námořníků nepřežilo. Když se začaly dny zase prodlužovat, vyslal Magellan jednu loď –  Santiago – na jih na průzkum. Loď ale ztroskotala asi sto kilometrů na jih od zimoviště. Zprávu přinesli dva námořníci, kteří museli těch sto kilometrů v neznámé zemi urazit pěšky. Záchranná akce spotřebovala znovu hodně času, ale pak se zmenšená flotila vydala na jih – a měla úspěch. Narazila na zátoku vedoucí přímo na západ, která měla v budoucnosti dostat jméno po svém objeviteli Magellanův průliv. Proplout průlivem nebylo ale snadné, už pro vysoký příliv dosahující výšku několika metrů a hlavně pro spoustu ostrovů a slepých ramen. Magellan nechal zkoumat kanály jednotlivými loděmi. Jedna z nich – San Antonio – to využila k útěku. Vrátila se do Španělska, aby tam admirála patřičně očernila a tím zdůvodnila svou dezerci. 28. listopadu dosáhly zbývající tři lodě oceánu, který nazvali Tichý, protože po celou dobu je tam nepotkala žádná bouře. To bylo zřejmě osudové štěstí, protože jinak byla nekonečná cesta Pacifikem téměř fatální. Magellan věřil španělským výpočtům a nedovedl si představit, že je nový oceán tak veliký. Posádka téměř umřela hladem a na kurděje, přesto že pochytali, vybili a snědli všechny lodní potkany a nakonec vařili kůže z lodní výstroje. Zemřelo dvacet námořníků. Teprve začátkem března dosáhla flotila obydlené ostrovy, dnešní Mariany a vyhladovělí námořníci se mohli konečně najíst.

Potom flotila vyrazila na západ a dosáhla Filipín. Magellan uzavřel přátelství se sultánem ostrova Cebu a za jeho slib, že se nechá pokřtít, mu slíbil vojenskou pomoc a podporu. Nato sultán nadšen z portugalských palných zbraní, vyhlásil válku sousedním ostrovu Mactan, který mu už dlouho ležel v žaludku. 27. dubna 1521 došlo k bitvě. Magellan poskytl šedesát mužů v brnění ozbrojených mušketami, meči a kopími, proti nim se ale postavilo na 1500 bojovníků, kteří se palby z mušket nezalekli. V boji muže proti muži u hořících domů domorodé vesnice byl Magellan, hendikepovaný svým kulháním zraněn nejprve na ruce, pak na noze a nakonec domorodci spolu s velkou částí svých mužů ubit. Jen malá část se zachránila útěkem.

Vládce ostrova Cebu ztratil k Evropanům jakoukoliv úctu. Považoval je v jejich výzbroji za neporazitelné. Fakt, že teď prohráli, ho přiměl k tomu, že pozval několik důstojníků na fingovanou poradu o dalším postupu a nechal je zavraždit. Vyděšený zbytek posádky pak ostrov urychleně opustil. Z 260 mužů, kteří vypluli ze Španělska, jich zůstávalo už jen 115, příliš málo na ovládání tří lodí. Proto jednu z nich – Concepción – zapálili. Zbývající dvě pak dosáhly začátkem listopadu ostrovy koření Ternate a Tidor – Moluky. Konečně si mohli námořníci odpočinout a naplnit lodě drahocenným kořením. Jenže ukázalo se, že Trinidad není schopná plavby a opravy budou trvat celé měsíce. Proto se dohodli, že Victoria popluje sama a Trinidad ji bude po příslušných opravách následovat. Velení na Victorii převzal Španěl Juan Sebastian del Cano. Neměl ani nejmenší chuť plavit se zpět přes Tichý oceán, jak zněl původní plán, na další přezimování v Patagonii pak už ani tu nejmenší (Trinidad to později zkusila, ale neúspěšně a vrátila se zpět) a vydal se tedy domů směrem na západ. Křížem přes Indický oceán a pak kolem Afriky. Samozřejmě se musel úzkostlivě vyhýbat portugalským přístavům a lodím, a proto nemohl ani doplňovat zásoby potravin a vody. Muži umírali jeden za druhým na podvýživu a kurděje, v květnu jim u Mysu dobré naděje bouře zlomila stěžeň, začátkem července 1522 dosáhli Kapverdské ostrovy. Ty byly samozřejmě portugalské, ale pokud se del Cano chtěl vyhnout smrti hladem, musel zde přistát. Podařilo se mu přelstít místní Portugalce pohádkou o tom, že jsou zbytky neúspěšné španělské expedice, vracející od břehů jižní Ameriky. Portugalci netušili, že ten hlouček chudáků na jedné zubožené lodi je zbytek flotily, jejímuž úspěchu chtěl jejich král Manuel za každou cenu zabránit.

6. září 1522, tedy bezmála po třech letech, dorazilo do přístavu Sanlúcar de Barrameda 19 námořníků, (tedy méně než deset procent z těch, kteří na výpravu vyplouvali), kteří přežili útrapy prvního obeplutí světa. Což vlastně vůbec nebylo cílem výpravy.

To byl zřejmě i jediný význam Magellanova podniku. Když v roce 1519 Magellan vyplouval,  zdálo se vlastnictví karibských ostrovů Španělskem nedůležitým faktem s porovnáním možnosti cesty na ostrovy koření v Asii. Než se Victoria vrátila, Cortes dobyl říši Aztéků a do Španělska začalo proudit americké zlato. Španělé tedy oblast Indonézie přenechali Portugalcům – jak se ukázalo, Moluky stejně ležely v portugalské zájmové zóně. Západní cesta se tedy nepoužívala, podruhé takto obeplul zeměkouli až v roce 1577 anglický korzár Drake a to jen proto, že na něho u celého pobřeží Ameriky čekaly španělské flotily lačné jeho krve. Ten ostatně neplul Magellanovým průlivem, ale bouře ho zahnala dál na jih a obeplul tedy Ohňovou zemi okolo mysu Horn – úžina mezi Ohňovou zemí a Antarktidou nese tedy jeho jméno.

Magellan se uznání nedočkal ani posmrtně. Loď  San Antonio doplula do Španělska už dávno před Victorií a její posádka samozřejmě nezapomněla Magellana patřičně pomluvit, aby tím zdůvodnila svou dezerci. Del Cano, který kdysi taky patřil k povstalcům, jim neprotiřečil, ostatně takto sám sklidil slávu za dokončení cesty. Svou roli samozřejmě hrála i skutečnost, že Magellan byl Portugalec. Trvalo ještě dlouho, než se jméno tohoto kapitána začalo v dějinách psát velkým písmem a než průliv, který objevil, dostal jeho jméno. A na velkém památníku mořeplavby v Lisabonu je za princem Jindřichem Mořeplavcem na pátém místě. Tedy nakonec ho ocenila i jeho vlast, která se k němu chovala za jeho života tak přezíravě.

Jeho plavba byla definitivním důkazem už dávno akceptované skutečnosti o kulatosti země a navíc připravila překvapení, které si tehdy lidé nedokázali vysvětlit. Podle pedantně psaného lodního deníku –(jednou z hlavních povinností kapitána bylo bez ohledu na okolnosti denně učinit v lodním deníku zápis) připlula Victoria do Sevilly 6. září. Jenže ve Španělsku byl 7. září. Tento fakt se vysvětlil až později a je dána otáčením Země. Když se totiž loď vydá na západ, získává na každém poledníku 4 minuty, což dělá nakonec jeden den. Při plavbě na východ by naopak jeden den ztratila.

Florenz II

Wir haben im letzten Artikel Florenz am Ende des vierzehnten Jahrhunderts verlassen, als es sich bemühte, sich von schweren Schlägen, wie Pest, Konkurs der größten Banken und Aufstand der Ciompi zu erholen. 

Hätten wir damals die Stadt angeschaut, hätten wir eine für ihre Zeit imposante Agglomeration mit acht Kilometer langer Befestigungsmauer gesehen. Auf dem Berg über die Stadt ragte das Kloster San Miniato empor, im Stadtzentrum rivalisierten die „Campanilla“ von Giotto mit dem Turn des „Palazzo vecchio“ um die Ehre des höchsten Gebäudes der Stadt. Den „Palazzo vecchio“ hätten wir im heutigen Aussehen gefunden, natürlich noch ohne David vor ihm, ihm gegenüber die „Loggia dei Lanzi“, die der Versammlungen der dezimierten Bevölkerung der Stadt diente. Auch hier hätten wir vergeblich nach Stauen gesucht, die sie heute schmücken „Perseus mit Kopf der Meduse“ von Benvenuto Cellini und „Raub der Sabinerinen“ von Giambologna. Die Loggia hatte damals nicht einmal ihren heutigen Namen, den bekam sie nach den deutschen Landsknechten des Herzogs Cosimo I. aus der Familie Medici, über die wir uns heute unterhalten werden. Es gab bereits den „Il Bargelo“ und die Kathedrale, allerdings noch ohne die heutige Kuppel. Die finanzielle Notlage der letzten Jahrzehnte erzwang die Unterbrechung des Baus. Dafür ragten über die Paläste der Stadt viele Türme, die aus Ferne bereits angekündigten, dass im Haus eine Familie logiert, die sich mit einem Adelstitel schmücken durfte. Der Fluss Arno wurde von einer einzigen Brücke überbrückt, die wir als „Ponte vecchio“ kennen, statt Goldschmuck wurden hier aber in den Geschäften Lebensmittel und Fische verkauft, der Geruch aus den Buden war für die Überquerung des Flusses nicht gerade einladend, und wer es versuchte, dann am besten mit einem Tuch vor der Nase. Natürlich hätten wir noch nicht den „Palazzo Uffizi“ oder den „Palazzo Pitti“ gefunden, die dominikanische Kirche „Santa Maria Novella“, „San Lorenzo“ oder „Santa Croce“ sahen ganz anders und viel bescheidener aus. Alle diese Kirchen haben auf ihre innere Ausstattung noch gewartet. Natürlich fehlten auch alle heutigen Paläste der reichen florentinischen Familie, die mussten auf ihre Entstehung die Renaissance abwarten.

               Im Hintergrund des politischen Lebens der Stadt arbeitete bereits unermüdlich der Gründer des Ruhmes der Familie, die in die florentinische, aber auch in die Weltgeschichte, eingehen sollte. Giovanni Medici, genannt „Bicci“ war nicht nur ein Bankier, aber auch ein Politiker. Das Bankhaus Medici war relativ jung und nicht besonders groß, damit entging es aber der Katastrophe der älteren Bankhäuser. Giovanni wirkte auch als ein Anwalt und erarbeitete sich eine Position, die einem Justizminister entsprechen würde. Er setzte eine Steuerreform durch, die arme Schichten der Bevölkerung begünstigte und gewann damit in den unteren und mittleren Schichten der florentinischen Gesellschaft eine große Popularität. Dazu beflügelte er die Erzeugung von Stoffen aus Wolle und beschäftigte damit immer mehr Leute, die von ihm abhängig wurden. Florentiner nutzten die Tatsache, dass das Osmanische Reich in einem Dauerstreit mit Genua und Venedig war und knüpften mit der „Großen Pforte“ sehr gute Beziehungen. Der Handel mit dem Orient blühte und nach dem Fall von  Konstantinopel gewannen die Florentiner in den Türken einen wichtigen Abnehmer ihrer Waren – natürlich solange sie sie durch die venezianische Blockade durchbringen konnten.

               Giovanni trat auf die Bühne der Weltpolitik im Jahre 1409, als er sich entschied, den Wahlkampf eines gewissen Seeräubers namens Baldassare Cossa zu finanzieren, der zum Staunen aller Papst werden wollte. Niemand würde auf ihn einen Cent setzen, Giovanni erkannte aber das Potenzial dieses Mannes und unterstützte ihn. Als sein Kandidat wirklich zum Papst unter dem Namen Johann XXIII. wurde, brachte es dem Haus Medici Zugang zum römischen Finanzmarkt.

               Im Wappen der Medicis gibt es fünf Kugeln, die unterschiedlichste Interpretationen hervorriefen. In Zusammenhang mit dem Namen Medici entstanden Vermutungen, dass es sich um Pillen handelt, da die „Medici“ Ärzte oder Apotheker wären. Die einfache Wahrheit ist, dass die Medici seit der Entstehung Ihrer Familie sich nur mit Finanzen beschäftigten und die sechs Kugel sind sechs Münzen, so genannte „Besants“, die bekannt gaben, dass im Haus, auf dem dieses Zeichen angebracht war, sich eine Wechselstube befand.      

               Im Jahr 1414 wurde von Kaiser Sigismund ein Konzil nach Konstanz auf dem Bodensee einberufen, das die Spaltung der Kirche mit drei Päpsten beenden sollte. Giovanni zögerte nicht und entsandte nach Konstanz seinen ältesten Sohn Cosimo. Auf der Stelle, wo auf dem Platz nahe der Kathedrale von Konstanz die Wechselstube der Medici stand und wo Cosimo wirkte, gibt es heute die „Bar Medici“.

Johann XXIII. verlor zwar seinen Kampf gegen den Kaiser, die Medici aber haben gewonnen. Und das, obwohl sie ihren Kandidaten aus der kaiserlichen Gefangenschaft für 40 000 Dukaten freikaufen mussten. Dank der Kontakte, die Cosimo in Konstanz knüpfte, drangen die Greifer der Bank Medici in das ganze Europa. Cosimo kehrte aus Konstanz als ein geschätzter Herr zurück und im Jahr 1429 übernahm er von seinem Vater die Geschäfte.

               Sein Vater gab ihm folgende Ratschläge: „Heget nie eine Meinung, die dem Willen des Volkes zuwider ist, selbst wenn das Volk Dummheiten macht. Vermeidet es, zu dozieren, redet vielmehr sanft, verständlich, wohlwollend. Macht den Regierungspalast nicht zur Stätte euer Geschäfte, sondern wartet, bis man euch ruft. Denkt daran, dem Volk seinen Frieden und dem Handel seine Blüte zu erhalten. Sorgt dafür, dass nicht mit Fingern auf euch gezeigt wird.“

               Heute würden wir ihn Populist nennen, vielleicht sogar den Vater des Populismus, gäbe es nicht vor ihm bereits ein gewisser Gaius Julius Caesar.

               Cosimo nahm sich die Ratschläge seines Vaters zum Herzen. Seit den Zeiten des Kaisers Augustus gab es auf der Welt keinen Politiker, der so geschickt bei der Machtergreifung vorging, wie Cosimo, nämlich unbemerkt. Er ließ sich nie in öffentliche Ämter wählen, er sorgte aber dafür, dass seine Verwandte oder Schuldner gewählt wurden. Er handelte so geschickt, dass die Tatsache, dass er die Macht über die Stadt an sich riss, nur die Reichsten und Einflussreichsten bemerkten, nicht aber die breiten Massen. Zusätzlich erweiterte Cosimo die Stoffproduktion um das Geschäft mit Seide und auch dieser riskante Zug ging auf. Er wurde zum größten Arbeitsgeber in der Stadt.

               Seine politischen Gegner konnten keine Mittel gegen den geschickten Mann finden. Deshalb ließen sie ihn am 7.September 1433 im „Palazzo vecchio“ verhaften und einkerkern. Weil sie wussten, dass sie sich keinen öffentlichen Prozess gegen Cosimo ohne Gefahr eines Volksaufstanden leisten konnten, entschieden sie ihn im Gefängnis zu vergiften. Sein Kerkermeister konnte aber zählen, von wem er mehr Profit haben konnte und warnte ihn vor dem Giftanschlag. Cosimo hielt also 4 Tage einen Hungerstreik. So viel Zeit brauchte er, um ein tausend Dukaten zusammenzubringen um den „Gonfaloniere“ zu bestechen und der ermöglichte ihm eine Flucht nach Padua. Cosimo brauchte ein weiteres Jahr, bis er durch Intrigen, Bestechungen und Geldüberweisungen eine Armee aufstellen konnte, die danach problemlos die Opposition überwältigte und Cosimo durfte triumphal in die Stadt einziehen. Machiavelli wird einmal schreiben: „Selten ist ein Mann nach einem großen Sieg in seine Heimat zurückkehrend, von einer solchen Volksmenge und mit so herzlichen Kundgebungen oder Anhänglichkeit empfangen worden, wie Cosimo bei seiner Rückkehr aus der Verbannung.“            

Cosimo dosierte seine Rache sehr vorsichtig. Er verbannte aus der Stadt nur die größten Konkurrenten der Familien Strozzi und Albizzi, es wurden keine Paläste oder Türme niedergerissen, wie es früher Brauch war, nur achtzig Personen wurden in die Verbannung geschickt und nach einiger Zeit durften sie sogar zurückkehren und zwischen Albizzi und Medizi sollten in Zukunft sogar eheliche Verbindungen entstehen. Cosimo beherrschte die Stadt und wurde zum „Pater patriae“. Die Stadt unter seiner Herrschaft wurde immer reicher, Cosimo investierte 600 000 Dukaten in die Kunst. Die wichtigste Tat war die Anstellung des genialen Architekten Brunelleschi für die Fertigstellung des Domes. Die neue revolutionäre Lösung der Kuppel, die ohne Stützgerüst gebaut wurde, war für die Bauarbeiter so ungewöhnlich, dass sie Angst hatten dort zu arbeiten und Brunelleschi musste persönlich nach oben klettern und dort die Backsteine legen, um sie von ihrer Angst zu befreien.

Die Statuen aus dem Dom, unter ihnen auch die „Pieta“ von Michelangelo, kann man in Museum „Museo dell´Opera del Duomo“ sehen. Cosimo ließ die Kirche „San Lorenzo“ umbauen, ein Jahr vor seinem Tod wurde hier die berühmte Kapelle Medici fertiggestellt, die als Grabstätte der Familie dienen sollte. Er ließ für sich nur einen ziemlich “bescheidenen” Palast bauen, der heutige Palast Medici-Riccardi, weil er dann später an die Familie Riccardi verkauft wurde, als ihn die Medici nicht mehr brauchten.

               Vom Vater hat Cosimo gelernt, dass es notwendig ist, in der Weltpolitik mitzumischen. Er nutzte den Kampf zwischen Papst Eugen IV. und der Konziliarbewegung, die ein Konzil nach Basel gerufen hat. Eugen verlagerte das Konzil nach Ferrara und hierher kam auch der byzantinische Kaiser Johann, um über die Einigung der westlichen und östlichen Kirche zu verhandeln. Cosimo ergriff seine Chance. Durch große Bestechungen brachte er den Papst und den Kaiser dazu, dass sie unter dem Vorwand einer drohenden Pestepidemie von Ferrara nach Florenz umzogen. Seine Erfahrungen aus Konstanz kamen jetzt zu gute. In Florenz wurde dann am 6. Juli 1439 in der gerade neu vollendeten Kathedrale der Vertrag über die Union zwischen Westen und Osten der so genannte „Laenentur coeli“ unterschrieben. Zwar erfüllte dieser Vertrag nicht, was er versprach, da er von der Mehrheit des byzantinischen Klerus abgelehnt wurde, das Konzil brachte aber Fürste und kirchliche Oberhaupte nach Florenz und die alle gaben Geld aus, vor allen der byzantinische Kaiser. Und sie meldeten nach Hause Nachrichten von einer wundervollen reichen Stadt am Fluss Arno und von den ungeahnten Handelsmöglichkeiten mit dieser Metropole und mit ihrem Herrscher Cosimo, der unglaublich schöne Stoffe aus Wolle und Seide produzierte. In PR kannte sich also Cosimo perfekt aus.

Im Jahr 1453 bewirtete er in seinem „bescheidenen“ Haus Kaiser Friedrich III. auf seiner Reise nach Kaiserkrönung in Rom. Die Person des Kaisers war für Cosimo bei weitem nicht so wichtig, wie sein Sekretär Aeneas Silvius Picolomini, der später zum Papst Pius II. werden sollte. Cosimo lud die besten Maler seiner Zeit in die Stadt und er unterstützte freigiebig ihre Arbeit, was später in der Zeiten der Regierung seines Enkelsohnes Lorenzo zu größtem Ruhm von Florenz und der Familie Medici führen sollte. Jetzt waren es Fra Angelico, Donatello, Giovanni Ruccelai, Lorenzo Ghiberti und weitere, die den Boden für die Größten der Hochrenaissance wie Sandro Botticelli, Filippo Lippi Leonardo da Vinci oder Michelangelo Buonarotti vorbereiten sollten. 

               Cosimo starb im Jahr 1464 gebrochen durch den Tod seines Sohnes Giovanni vor einem Jahr zuvor. Sein zweitgeborener Sohn Pietro war sehr krank und es war offensichtlich, dass er nicht  lange zu leben hatte. Das bestätigte sich zwar, er lebte aber trotzdem lang genug, dass sein Sohn Lorenzo, später genannt „ der Prächtige“ obwohl er selbst kein schöner Mann war und im Jahr 1469 gerade zwanzig Jahre alt, bereits im Stande war, die Macht über die Stadt zu übernehmen und aus ihr das mächtigste Zentrum damaligen Italiens zu machen. Es sollte die berühmteste Epoche für Florenz einbrechen, aber darüber das nächste Mal.

Gargáno II

               Minulý týden jsme se toulali po pobřeží ostruhy na italské botě, dnes vás chci zavést do vnitrozemí.

Rozhodl jsem se totiž opustit Gargáno a navštívit okolní města, která měla hrát rozhodující roli v mém románu, na který jsem se připravoval: První měla být Foggia. Než jsme překonali Forrestu umbru (bez mé ženy, která zůstala v hotelu) můj syn mírně zezelenal a přestal hovořit (přece jen zdědil od manželky určité geny, tedy i její kinetózu. Ale pak už je cesta do Foggie rovná jako podle pravítka. Přiznejme si, že Foggia není právě turistický magnet. A to přesto, že zde stál ve třináctém století nejnádhernější palác tehdejší Evropy skloubící západní stavební umění s orientálním přepychem. Ale zbytky císařského paláce padly za oběť zemětřesení někdy v devatenáctém století. Tehdy se ztratilo i srdce císaře Friedricha, které zde nechal pochovat. (Jeho hrob je v dómu v sicilském Palermu). A co nezvládlo zemětřesení, dokonaly bomby za druhé světové války, kdy bylo město jakožto důležitá letecká základna téměř srovnáno se zemí. Z paláce se dochovala jedna kašna – oblouk s říšskými orly a voda pramenící ze sloupů na straně studny.

Náměstí, na které stojí, se jmenuje po staviteli paláce „Piazza Federico secondo.“ Ale je zde muzeum, přibližující toto nejslavnější období historie města a v něm se nachází i jeden legendární Augustál z roku 1231 – první zlatá mince ražená v západní Evropě, dávno  předtím, než s tím začali Florenťané, kteří si přivlastňují primát v ražbě zlaté mince – ostatně ti razili ze slovenského zlata.

Císař Fridrich II. správně odhadl, že se bude zvyšovat obrat zboží a zavedl proto hodnotnější peníze.  Duomo, které mělo být příkladem vrcholného románského stylu, se během naší návštěvy opravovalo, takže jsme se do něj nepodívali, a nemohli jsme se podívat ani na byzantskou ikonu, kterou zde přechovávají. Podle legendy ji našli pastýři v jezírku, nad nímž hořely tři plameny – ty má město ve znaku. Municipio, tedy radnice, byla velká budova v klasicistickém stylu, připomínala přebudovanou starou pevnost, možná že jí i kdysi opravdu byla.

               Odjeli jsme do nedaleké Lucery. Ta byla proto nedaleko Foggie, protože sem císař přesídlil vzpurné Araby ze Sicílie. V Luceře zkrotli a císař z nich narekrutoval svou osobní gardu. Friedrich jim dovolil svobodně vyznávat svou víru – 290 kilometrů od Říma!, čímž ještě víc naštval už i tak zuřícího papeže. Ale to on dělal k smrti rád. Arabi mu byli oddaní na život a na smrt a stejně tak i jeho synovi Manfredovi. Jenže po bitvě u Beneventa v roce 1266 přišla zkáza. Anjouovci dobyli město, které nesmělo mít hradby (zas až natolik císař svým muslimům přece jen nedůvěřoval) a dali místním volbu mezi křtem a smrtí. Naprostá většina volila smrt. Karel z Anjou dal město vybudovat znova, v jeho centru vévodí zástavbě gotická katedrála z cihel, symbol triumfu francouzských zbraní, postavená na místě, kde stávala velká mešita.

Katedrála byla samozřejmě zavřená. Turistu v Luceře zřejmě ještě nikdy neviděli, aspoň tak jsem usoudil z reakcí místních lidí, kteří nás zastavovali a ptali se, co ve městě chceme a proč jsme sem přijeli. Restaurace byly všechny zavřené, od smrti hladem nás zachránilo bistro na „Piazza del Duomo“. Číšník připustil, že umí anglicky, ovšem jeho slovní zásoba se skládala pouze z „Mozarela, Tomato a Beer.“ Stačilo to. Na chleba jsme mu museli ukázat, ostatně „Pane“ umím říct italsky. Za Lucerou jsou zříceniny pevnosti z Anjouovské doby. Friedrich si právě zde postavil pevnost, která byla nedobytná – údajně měla podzemní vchod tunelem, který se dal zaplavit vodou. Mělo to být poslední útočiště v případě, že by svůj věčný boj s papežem a jeho služebníky prohrál. Anjou dal pevnost zvětšit a přestavět, takže z původní císařovy stavby se toho moc nedochovalo. Dnes se jedná o monumentální zříceninu na skalnatém pahorku 14 kilometrů od Lucery ve tvaru pětiúhelníku s téměř kilometr dlouhými hradbami a dvaceti čtyřmi věžemi.

Pokud si ovšem naivně myslíte, že cesta ke „Castellu“ bude ve městě někde označená, pak jste na naprostém omylu. S turisty se zde prostě tak nějak nepočítá. U Lucery se nacházejí i zbytky římského amfiteátru z dob, kdy se město ještě jmenovalo Luceria. V raném středověku ale zaniklo a obnovila ho až ona arabská komunita v třináctém století.

               Další zastávkou byl „Castel del Monte“.

Je to symbol severní Apulie a symbol vlády císaře Friedricha II. Ne nadarmo to tato stavba dotáhla až na italskou jednocentovou minci. Friedrich nechal tento hrad stavět uprostřed krajiny, dodnes nikdo neví proč. Na hradě nebyly žádné stáje a archeologové hledali marně i kuchyni, hrad byl tedy neobyvatelný. Stavba tvaru osmihranu na lysém kopci připomíná příliš královskou korunu na lebce, než aby člověk nepochopil její symbolický význam. Uvnitř si architekti hráli s dokonalostí tvarů. Symetrie i za cenu ztráty funkčnosti na dvou poschodích, postavené převážně z krásného korály proloženého červeného slepence z Gargána zvaného Brecca. Na schodištích se nacházejí kamenné hlavy ve stěnách se škleby budícími strach. Tyto sošky přiměly mého syna k myšlence, že se mohlo jednat o vězení. Možná právě sem chtěl umístit císař neposlušného papeže Inocence IV., až ho přiveze z Lyonu, kde tento hledal azyl. Plán nevyšel. Pevnost přece jen ale nakonec jako vězení sloužila. Anjou zde dal uvěznit děti krále Manfreda, čili císařovy vnuky. Poslední z Manfredových synů Jindřich – tedy poslední Štauf, zde zemřel v roce 1318 po věznění trvajícím 52 let!!!

               Poslední zastávka na naší cestě nebyla plánovaná. Ale něco mě prostě táhlo na kopec do městečka s kouzelným názvem „Monte San Angelo.“ Neměl jsem litovat, i když k tomu bylo třeba překonat výšku skoro 800 metrů.

               Ten anděl, po kterém se město jmenuje, je archanděl Michael, který se zde údajně několikrát zjevil, především v čtvrtém a pátém století, naposledy na Silvestra roku 999, kdy se zde modlil císař Oto III., aby vyprosil odklad zániku světa. Jak víme, v roce 1000 po narození Krista se najisto počítalo s posledním soudem (a že k němu nedošlo, otřáslo autoritou katolické církve). Prý to ovšem byla zásluha zbožného císaře. Ten se modlil za své poddané tak vroucně, že se mu zjevil archanděl Michael a oznámil mu, že se konec světa odkládá. Jak vidno, odložen byl na neurčito. Jak už jsem se zmínil v mém článku o Pavii, těšil se archanděl Michael jakožto vůdce nebeského vojska obrovské úctě u germánských kmenů a jeho kult se táhne napříč Evropou od Le- Mont San Michel v Normandii přes Pavii až do Monte San Angelo. Zde řada jeho chrámů končí. Tady se nechávali pohřbívat langobardští králové, jejich mrtvoly sem museli převážet až z daleké Pavie. Místo bylo kultovní a svůj flair si dochovalo dodnes.   

               Vstup je přes chrám, který nad jeskyní nechal vybudovat Karel z Anjou, odtud pochází i jeho gotický styl. Po úzkém schodišti člověk sestupuje do hloubky skalního masivu, až k mohutným byzantským bronzovým vratům. Poté, co Monte San Angelo zničili v roce 869 Saracéni, nechal toto posvátné místo znovu vybudovat císař Ludvík II. v roce 871. Ty dveře pocházejí právě z této doby. Hned za nimi je prostor, který nese jméno Františka z Assisi a na stěně visí jeho obraz. František byl sice skromný člověk, ale PR ovládal skvěle. Když navštívil Monte San Angelo, nemodlil se před oltářem jako všichni ostatní poutníci, ale za rohem v předsíňce hned za oněmi bronzovými dveřmi. Prý proto, že se necítil být hoden předstoupit před archandělovu tvář. Tak vytvořil v podstatě vlastní kapličku a paralelní poutní místo. Prostě pokud se chcete prosadit, musíte to umět. Samotný chrám je přírodní jeskyně. Oltář pod nízko visícím skalním stropem je z mramoru a na něm je socha archanděla Michaela a kříž, který chrámu věnoval Friedrich II., který ho přivezl z Jeruzaléma. Friedrich se stal díky svatbě s Isabelou Jeruzalémskou (byla jeho druhou ženou) králem Jeruzalémským a v páté křížové výpravě (na které se jako na jediné vůbec nebojovalo, zato o to intenzivněji vyjednávalo) se mu podařilo Jeruzaléma se zmocnit a kříž z jeruzalémského chrámu přivezl sem, na poutní místo ve svém druhém království – nebo vlastně prvním – Království sicilském. Člověku se trochu tají dech, tenhle kostel není nic pro klaustrofoby.

V podzemí chrámu se nacházejí hroby langobardských králů, pro Langobardy bylo toto místo tím nejposvátnějším. K hrobům jsme se ale nedostali a nevím ani, zda se k nim člověk dostat může.

               Druhou dominantou města je kastel na samém vrcholu kopce. Obrovská pevnost oddělená od města příkopem, právě zde žila Bianca Lancia se svými dětmi, které císaři porodila, budoucím králem Manfredem a byzantskou císařovnou Konstancií. Z věže pevnosti je neuvěřitelně krásný výhled na celou krajinu až k moři, které leží skoro kilometr níž.

               Když jsme se vraceli do Vieste, odměnilo se nám Gargáno nádhernou duhou nad mořem. Poděkovalo se nám tím za návštěvu a trpělivost s jeho serpentinami.  Děkovali jsme i my. Gargáno je krásný a všestranný zážitek. Pro milovníky koupání, historie, přírody či pro poutníky. Jenom lidé s kinetózou by se mu měli zřejmě vyhnout.

Gargáno

               Víte, kde to je? Já bych to zřejmě nevěděl, kdyby se žena nerozhodla strávit dovolenou roku 2011 právě tam. Já chtěl do Apulie, protože jsem právě rešeržoval na můj nový román o Friedrichovi II. ona se chtěla koupat. Kombinace ubytování u moře a poznávání okolí se zdála být optimální. Nebyla. Tedy ne pro moji ženu, trpící kinetózou. A tím se dostáváme k odpovědi na otázku, co to vlastně Gargáno je. Je to pohoří.  Sice nepříliš vysoké ale přece jen pohoří a přes ně se musí člověk prokousat k přímořským střediskům po neskutečném množství serpentin. A tím pádem zůstala má drahá manželka uvězněna na apulském pobřeží. I když taky to nebylo tak špatné a myslím, že zas až tolik netrpěla. Když si samozřejmě odmyslíme cestu tam a zpátky.

               Gargáno je ostruha na italské botě. Hodně přírody, les s mysteriózním názvem „Forresta umbra“, přímořská jezera a několik malých městeček s přímořskými letovisky – Vieste, Peschici a Monte San Angelo, ovšem i vesnice San Giovanni Rotondo (pardon město, žije zde přece jen 27 000 obyvatel), kde působil v letech 1947 – 1968 až do své smrti jeden z nejpopulárnějších současných italských svatých Padre Pio.

Ten zde založil „Casa sollievo della sofferenza“ čili „Dům mírnění utrpení“. Byl to jeho projekt, dům byl otevřen v roce 1956 a Padre Pio ho až do své smrti vedl. Čili přerušení nekonečných serpentin ve Forresta umbra v této destinaci není rozhodně nezajímavé. Dnes zde stojí velká moderní nemocnice samozřejmě hned napojená na moderní nový kostel Santa Maria delle Grazie. Padre Pio byl blahořečen v roce 1999 a svatořečen o tři roky později – od koho jiného než od Jana Pavla II? K svatořečení jsou potřebné zázraky, v tomto případě ale mohl Jan Pavel jednat z vlastní zkušenosti. V roce 1947 se setkal tehdy dvacetisedmiletý polský kněz Karol Wojtyla s Padrem Piem, který už tehdy platil za světce (podobně jako Františkovi z Assisi se mu na těle objevila stigmata, tedy rány Kristovy). Padre Pio tehdy Wojtylovi předpověděl skvělou kariéru a to, že se stane papežem. Wojtyla byl sirotek, jeho nejbližší přátelé, kteří mu nahrazovali rodinu, byl manželský pár Wanda a Andrei. A pak se Wojtyla dozvěděl, že je Wanda, matka čtyř děvčátek, těžce nemocná. Měla nádor, který bylo nutné operovat, přičemž lékaři nemohli garantovat, zda ji operace může zachránit. Wojtyla napsal latinský dopis Padre Piovi, kde ho prosil o modlitby za Wandino uzdravení. A nádor zázračně zmizel i bez operace. V tomto svatořečení byl tedy Jan Pavel druhý zainteresován dokonce osobně.

San Giovanni Rotonda – nemocnice

               Region Gargana prosperoval nejvíce v době císaře Friedricha II. Ten totiž přeložil hlavní město své říše – Sicilského království do města Foggie a odtud řídil i celou Římskou říši. Gargáno se nabízelo jako místo odpočinku, lovecký revír a místo, kde žily jeho milenky, zejména pak žena, kterou miloval nejvíce, urozená Bianca Lancia. Pro tu dal stavět hrady ve Vieste i v Monte San Angelo. Císař s ní měl tři děti, dvě dcery a syna Manfréda, pozdějšího krále sicilského, po kterém se jmenuje město v bezprostřední blízkosti Gargána, které dal založit, dnešní průmyslový přístav Manfredonia – ten se na rozdíl o dříve jmenovaných měst nevyplatí navštívit. Císař si svou milenku vzal na jejím úmrtním loži za ženu, ovšem protože byl v papežské klatbě stejně jako kněz, který ho oddával, papež tuto svatbu nikdy neuznal a Biančiny děti byly oficiálně bastardy. Což mělo mít pro Manfreda fatální následky. Papež jeho nárok na Sicilské království nikdy neuznal, poštval na něho Karla z Anjou, který v bitvě u Beneventa Manfreda porazil a tento před hradbami Beneventa ztratil nejen korunu ale i život. Hrob Biancy Lancie byl údajně objeven v Tarentu, kde zemřela, hroby dalších dvou dalších manželek císaře shodou okolností dvou Isabel Jeruzalémské a Anglické se nacházejí v dómě v městě Andria – hnízdě o 100 000 obyvatelích s neskutečnou směsí úzkých uliček, odkud jsem myslel, že se už nikdy v životě nedostanu. Pokud má ovšem někdo odvahu a zájem se císařovnám jít poklonit, ať to rozhodně zkusí. Já jsem to vzdal.

               Ovšem Gargáno, to je především příroda.

Jak při túrách v hlubokém lese Forresta Umbra, tak na pobřeží s kouzelnými zálivy, skalami, jeskyněmi, vše zdobeno pro tento region typickým červeným slepencem, který byl používán jako stavební materiál pro císařský palác ve Foggii, nebo i pro reprezentativní a poněkud mysteriózní hrad „Castell del Monte“. Rozhodli jsme se se synem krásy pobřeží Gargana poznat a přihlásili jsme se na výlet lodí. Samozřejmě, že v regionu nenajdete nikoho hovořícího anglicky, ovšem o to jsou místní komunikativnější. Zejména pak řidič autobusu, který nás k lodi vezl, jménem Francesco.

Malý šlachovitý mužík a tělesné váze někde okolo padesáti kilogramů a neustále hovořící. Bez problémů nacpal do svého autobusku o devíti místech na sezení 16 lidí, třináct Poláků, nás dva se synem a jednu Italku, přičemž polské děti k úděsu jejich rodičů nacpal jednoduše do zavazadlového prostoru – ovšem odpor byl naprosto marný. Diskutovat se s Francescem nedalo. Skutečnost, že hovořil pouze italsky, při tom ovšem hrála jen podružnou roli. Francesco prostě nepřepínal na příjem. Mimochodem na zpáteční cestě se dva další Poláci zeptali, zda by se s námi nemohli svézt taky. Pro Francesca to nebyl žádný problém, takže nazpátek nás jelo osmnáct. Bylo nám těsno ale útulno, Francesco se ptal polské holčičky, která navzdory všem pravidlům automobilového provozu seděla na předním sedadle vedle řidiče, zda umí plavat. Když tato konsternovaně odpověděla „ne“ aniž samozřejmě rozuměla otázce, následovala delší Francescova přednáška o rizicích spojených se skutečností, když si někdo, kdo neumí plavat, koupí výlet lodí. To už jediná Italka v autobuse nevydržela a oslovila milého řidiče: „Francesco, non capiscono, sono tutti stranieri“. „Francesco, nikdo ti nerozumí, to jsou všechno cizinci.“ Ani to ale nezkrotilo ani v nejmenším Francescovu výřečnost. Když nás vyložil na skalách, u nichž kotvila naše loď, okamžitě s autobusem odjel. Proč, to jsme pochopili po chvíli, kdy jsme s lodí objeli mys a přistáli u dalšího nástupiště. Stál tam Fracesco s dalšími patnácti lidmi. A když jsme konečně zakotvili v přístavu ve Vieste, kde jsme brali největší část turistů, museli jsme chvilku počkat, protože pak jsem uviděl, jak se k nám po molu žene Francesco, následován hordou dalších osmnácti pasažérů. Jestli jsem tedy dobře počítal, dokázal tento jediný šofér se svým autobuskem pro devět osob dopravit k naší lodi celkem 48 (slovy čtyřicet osm!!!) osob. Tomu říkám efektivita, potom ať si někdo stěžuje, že v Itálii je nízká produktivita práce!

               To pobřeží Gargána je opravdu krásné. Skály, vápencové útvary jako „Arco di santa Lucia“ tedy Oblouk svaté Lucie, vjezdy do jeskyní a skrytých lagun a mezi skalami malé uzavřené písčité pláže, kde se člověk může koupat. 

Samozřejmě, že ten nápad mělo i mnoho jiných lodí, takže nikde nejste sami, právě jsme lezli do vody, když na pláž dorazila loď se skupinou postarších lidí hovořících strašným jazykem. „To je dánština,“ pravil můj syn, který v Kodani strávil jeden semestr studia. „A co říkají?“ chtěl jsem vědět. „Jak to můžu vědět?“ obořil se na mě potomek. „Po půl roku intenzivního kurzu dánštiny jsem schopen poznat, že je to dánština, nic víc.“ Pomyslel jsem si, že s tím jazykem asi není něco v pořádku. Pak jsme jeli nazpět, na mysu u Vieste nás vítala socha svatého Františka z Paoly a pak náš šofér Francesco. Dopravil nás k hotelu všechny a v pořádku.

               Největším městem Gargana je Vieste. Město nad přístavem na skále vysoko nad mořem, jeho symbolem je bílá skála jménem Pizzomuno, která má tvar vztyčeného penisu, která se nachází na pláži „Spiagga lunga“, čili Dlouhá pláž.

Když jsem tento motiv chtěl použít v mém románu „Ať zemře král,“ vzbudilo to u lektorky nepřekonatelný odpor a musel jsem to změnit na vztyčený prst. Ale mezi námi, prst vypadá jinak. Vieste je klasické italské městečko s maličkým, ale milým náměstím a dómem, elektřina k domům se tahá po venku po fasádě (stejně jako v Londýně) a na vrcholu se tyčí mohutná pevnost, kterou zde dal pro svou Lanciu Biancu postavit Friedrich II. Ani ta ale nepomohla v roce 1554, kdy město dobyl turecký pirát Dragut. Na náměstí před katedrálou nechal tehdy stít hlavy 5000 obyvatelům města. Všechna města na západním pobřeží Itálie trpěla nájezdy Turků, kteří v té době opanovali Balkán a byli tedy vzdáleni jen přes úzký Jadran. Pevnost se navštívit nedá, je zde vojenská zóna. Zato se dala navštívit Restaurace na „Piazza Petrone.“ Stoly stály našikmo, takže člověk musel dávat pozor, aby mu jídlo a hlavně pití neodjelo, ale bylo to tam úžasné, kdy zátoka hluboko pod námi měnila barvu z jasně modré na stříbrnou, pak zlatou a nakonec na temně modrou, když slunce konečně zapadlo. Jídlo bylo skvělé ale kozí sýr, který tu podávají, má jednu nepříjemnou vlastnost – v žaludku ho stále přibývá, i když už člověk nejí. Měl jsem pocit, že můj žaludek musí prasknout, žena mě odvezla do hotelu a já trávil ještě celé další dopoledne.

               Druhým městečkem je Peschici.

I tady se jedná o městečko na skále vysoko nad mořem s přístavem a pevností z desátého století, která se na rozdíl od Vieste navštívit dá. Proplétal jsem se s mým Peugeotem 407 uličkami města a hledal parkovací místo a pak jsem dorazil ke křižovatce tvaru T a pochopil jsem, že jsem ztracen. Křižovatka byla ve všech směrech proparkovaná, s mým autem jsem neměl nejmenší šanci ji zvládnout. Jenže za mnou, jak už to v Itálii bývá, stála už další tři auta. Pochopil jsem, že mě odtud dostane jedině vrtulník.  Ale to už ke mně spěchali tři italští důchodci, aby mi pomohli. Ukazovali mi, jak se točit s přesností na milimetry. Bylo to nutné, centimetry by nestačily, i tak jsem výjezd z křižovatky zvládl na desátý pokus. Nicméně jsem vyjel bez jediného škrábance a Italy jsem miloval zase o něco víc. Městečko samotné má malé hlavní náměstíčko, bránu středověkého opevnění, domy jsou zde natlačeny nahusto stejně jako restaurace. Malé náměstíčko pro malý počet obyvatel, celé město má 4500 duší. Mimochodem – partnerským městem Peschici je Jílové u Prahy. Jedli jsme opět v restauraci na terase vysoko nad přístavem s nádherným výhledem a tentokrát si dala kozí sýr má žena. Víckrát jsme už během této dovolené do restaurace nešli. Manželka sice po příjezdu do našeho apartmánu prohlásila, že ona tedy v té malé kuchyňce rozhodně vařit nebude, po návštěvě v Peschici ale své rozhodnutí chválabohu změnila. Ostatně ryby, zeleninu i ovoce mohl člověk nakoupit za velmi přijatelné ceny – kozímu sýru jsme se raději vyhnuli – i když se jedná o místní specialitu a já místní speciality miluju. Ale jednou opravdu stačilo.

               Ach ano, že jsem vlastně úplně zapomněl na Friedricha II., kvůli kterému jsem vlastně tuto cestu vykonal? Ne tak úplně, ale o tom příští týden.

Peschici v noci

Florenz I

               Florenz ist ein Pilgerort, der beinahe so oft wie Rom besucht wird. Florenz ist die Stadt der Kultur und interessant ist die Tatsache, dass während in Rom ganze Generationen und Generationen von unzähligen Künstlern, die von Päpsten gesponsert wurden, an der Schönheit der Stadt arbeiten mussten, in Florenz das ganze Kulturwunder in einer relativ kurzer Zeit als Verdienst einer einzigen Familie entstand. 

               Florenz ist eine Stadt, die ich zufällig von allen italienischen Städten am häufigsten besucht habe, trotzdem ist die Stadt immer noch nicht „abgehackt“. So nennt es meine Frau und in der Praxis bedeutet das, dass ich immer noch nicht besucht habe, was ich besuchen möchte und somit ist ein weiterer Besuch dieser Stadt unentbehrlich. Ein eintägiger Besuch zahlt sich einfach nicht aus. Man schaut sich die Kathedrale an, eventuelle läuft man auf die Campanille, man besucht die „Ufizzien“, weil man sich per Internet eine Eintrittskarte reserviert hat (auf einen anderen Weg versuchen Sie es nicht einmal), man macht ein Photo mit der Kopie des Davids auf der „Piazza dela Signoria“, bewundert die Goldschmiede auf dem „Ponte vecchio“ und vielleicht schafft man es noch, die Säle „Palazzo Pitti“ mit dem Garten „ Giardino di Boboli“  zu durchlaufen. Aber was ist mit „San Lorenzo“ mit Gräbern der Familie Medici, was ist mit „Santa Croce“ mit Grabsteinen berühmter Florentiner was mit Santa Maria Novella mit Fresken von Boccacio und Filippino Lippi, was mit „Palazzo vecchio, Bargello, Museo Academico, San Miniato, Fortezza da Basso und mit allen wunderschönen Palästen?  Und so weiter, usw… Einen Kaffee  in einem der zahlreichen Bars auf „Piazza della Republica“ zu trinken, das kann man im Stress vergessen. Es geht einfach nicht! In Florenz muss man einige Tage bleiben, was bedeutet, dass man auch ein entsprechendes Budget zur Verfügung hat. Florenz ist nämlich schön in seinen Interieurs und die sind nicht kostenlos zu bewundern.

               Genau so hoffnungslos ist es zu versuchen über Florenz einen Artikel von vier bis fünf Seiten zu schreiben (geschweige von drei, was angeblich die längste empfohlene Textlänge im Internet sei). Es ist einfach eine unmögliche Mission, obwohl die Geschichte von Florenz eigentlich wesentlich kürzer ist, als die Geschichte der Mehrzahl italienischer Städte. In der Zeit, als die Mehrzahl von ihnen bereits stand und lebte, gab es in der Region des Flusses Arno, wo heute diese stolze Stadt steht, nur einen undurchlässigen Morast, wo Hannibals letzter Elefanten ertrank. Eine Stadt in dieser Region gab es zwar, aber die befand sich auf einem Hügel und hieß Fiesole. Sie ist auch heute auf dem gleichen Platz und ist ein Vorort des heutigen Florenz. Einmal war es umgekehrt.

               Fiesole brauchte einen Hafen am Fluss Arno und so entstand Fiorentina auf dem Flussufer, häufig überschwemmt (übrigens die letzte große Flut besuchte Florenz noch im Jahr 1966). Dann bauten Römer hier die Straße „Via Cassia“ und überbrückten den Fluss mit einer Brücke, die einen Schutz benötigte und so siedelte hier Gaius Julius Caesar seine Veteranen an und der Grundstein einer zukünftig berühmten Stadt wurde gelegt.

               Auf ihren Ruhm musste Florenz noch eine Weile warten. Bis zum Hochmittelalter blieb es im Schatten des mächtigen Pisa, des befestigten Lucca auf der wichtigen Kreuzung der römischen Straßen und sogar auch Arezzos. Um alle diese Nachbaren zu überholen, musste sehr viel Kleinarbeit getan werden. Keine der toskanischen Städte war so konsequent im Gewinn des Hinterlandes, im Straßen – und Infrastrukturausbau und in der Umsiedelung der Adeligen in die Stadt, wo sie hohe Türme an ihren Palästen bauten und mit reichen Kaufleuten eine neue Nobilität der Stadt entstehen ließen. Im elften Jahrhundert gab die Stadt das erste Zeichen der kommenden Prosperität – es war die Kirche „San Miniato al Monte“, zu der den Grundstein um das Jahr 1090 Bischof Hildebrand legte, der gute Beziehungen zum Kaiser sowie auch zu den Päpsten pflegte.

Die Kirche ließ er zur Ehre eines lokalen heiligen Minius bauen, der während der Christenverfolgung unter Kaiser Decius im Jahr 295 hingerichtet wurde. Die Glaubwürdigkeit der Legende über das Leben und Tod des Heiligen wird durch die Erzählung, dass er mit seinem eigenen, bereits abgetrennten, Kopf unter dem Arm auf den Berg gelaufen sei, wesentlich geschwächt, aber bei den Legenden geht es nicht um die Glaubwürdigkeit, sondern um den Kult. Also machen wird ein Auge zu und bewundern wir die Schönheit des Baues, der zu seiner Verehrung gebaut wurde. Es ist der einzige rein romanische Bau in der Stadt, eigentlich über der Stadt, also wenn man Florenz von oben anschauen möchte, muss man hierher fahren, zu einem ausgedehnten Klosterkomplex am südlichen Ufer des Arnos – also auf der Gegenseite des Stadtzentrums. 

In der gleichen Zeit, also im elften Jahrhundert, genauer im Jahr 1059, wurde der Grundstein des Baptisteriums gelegt, also des Taufhauses im Stadtzentrum. Das achteckige Gebäude aus weißem und dunkelgrünem Marmor musste auf seine Vollendung bis in das fünfzehnte Jahrhudert warten, als es mit der letzten Bronzetür geschmückt wurde. Es hat insgesamt drei Tore. Das Südtor mit den Szenen aus dem Leben des Johannes des Täufers schuf Andrea Pisano bereits im Jahr 1330. Das Nordtor schuf im Jahr 1401 Lorenzo Ghiberti, das schönste ist  aber das Osttor vom gleichen Künstler (er arbeitete an dieser Tür lange 27 Jahre!) Porta del Paradiso, also Paradistor. Den Namen verdankt die Tür Michelangelo, der angeblich sagte, dass die Tür so schön sei, dass sie würdig wäre, im Eingang zum Paradies zu stehen.

Kurz danach bekam Florenz das erste Mal Eroberungslust und zog im Jahr 1125 – absolut ohne Grund – gegen seine Mutterstadt Fiesole und nach einer vierjährigen Belagerung nahm sie ein. Für eine gute Integration der neuen Einwohner spricht, dass der erste Podestá, der gewählte Stadtherrscher, ungefähr einhundert Jahre später, gerade aus Fiesole stammte.

               Florenz setzte neben dem zielstrebigen Infrastrukturausbau auf Bankwesen. Gelddarlehen gegen Zinsen wurde von der katholischen Kirche streng verboten, die Bürger von Florenz zeigten aber deutlich weniger Angst vor dem Höllenfeuer als ihre Nachbaren aus den anderen toskanischen Städten. Familien Bardi, Cerchi, Donati und andere bauten ihre Niederlassungen in der ganzen damals bekannten Welt aus und zu ihren Kreditnehmern gehörten auch der französische oder der englische König. Über die lokal fehlenden Hemmungen bei Geldleihen gegen Zinsen spricht auch die Tatsache, dass sich in Florenz keine bedeutende jüdische Gemeinde niedergelassen hat, die sonst diese für Christen verbotene Tätigkeit gerne übernahm. Florenz wurde reicher, es lebte aber immer noch im Schatten der mächtigeren Nachbarn. Es wurde allerdings bereits fleißig gebaut. Vor allem entstand der „Palazzo vecchio“, der im Jahr 1314 vollendet wurde und in dem sich heute das Rathaus befindet.

Es hat einen für seine Zeit absolut extravaganten Turm mit einer Höhe von 94 Meter. Ursprünglich tagte hier der Stadtsenat und danach wurde das Gebäude der Amtssitz der Herrscher aus der Familie Medici. Als diese sich am anderen Arnoufer den Palast Pitti gebaut haben und dorthin umzogen, hieß der „Palazzo Pitti“ einige Zeit „Palazzo nuovo“, also „der neue Palast“ und das Gebäude auf der „Piazza della Signoria“ wurde logisch zum alten Palast. Der Name sollte ihm schon bleiben. Weiter entstand in der zweiten Hälfte des dreizehnten Jahrhundert auch das „Bargello“.

Also das Gebäude, wo der Bürgermeister seinen Sitz hatte und wo im Innenhof die Bürgen der Stadt gefoltert und hingerichtet wurden. Heute gibt es hier ein großes Museum der Skulpturen der florentinischen Künstler, wie zum Beispiel „Der betrunkene Bacchus“ von Michelangelo. Dieses Museum hat so komische Öffnungszeiten, dass ich es bei meinen eintägigen Ausflügen nie geschafft habe, es zu besuchen (es ist 8:15 bis 14 Uhr, aber einmal ist am Sonntag geschlossen, andersmal wieder am Montag und manchmal an beiden diesen Tagen und ich habe nie den richtigen Tag erwischt.) Das ist also einer der Hauptgründe, warum ich die toskanische Metropole unbedingt noch einmal besuchen muss. Oder vielleicht sogar zweimal?

               Gerade in dieser Bauzeit wurde nach einem der wiederkehrenden Hochwässer, das die alte römische Brücke niedergerissen hatte, auf ihren Fundamenten eine neue Brücke gebaut, die allerdings paradoxerweise „Alte Brücke“, also „Ponte vecchio“ heißt und neben dem Palast auf der „Piazza della Signoria“ zum Wahrzeichen der Stadt werden sollte. Auf der Brücke wurden, wie es damals Brauch war, Geschäfte gebaut, vierundzwanzig auf jeder Seite, also insgesamt achtundvierzig. Ursprünglich wurden hier Lebensmittel verkauft, diese wurden aber später durch Goldschmiedgeschäfte ersetzt. Diese blieben hier bis heute. Ein Spaziergang über „Ponte vecchio“ ist also eine Augenweide, man wird von allen Seiten durch das Strahlen des Goldschmucks geblendet. Man muss hier nichts kaufen, aber ein Spaziergang über die Brücke ist einfach ein muss.

Schon deshalb, weil man sonst den Fluss nicht überqueren kann. Das wussten schon die Medici, die späteren Herrscher der Stadt und ließen sich im Obergeschoß der Geschäftenreihe einen geheimen überdachten Gang bauen, durch den sie unbeobachtet den Arno von ihrem Palast Pitti, wo sie lebten, zum „Palazzo dei Uffizi“, wo ihre Administrative, also ihre Beamten, ihren Sitz hatten, überqueren konnten.   

Im gleichen Jahr wie der „Palazzo vecchio“ begannen die Florentiner mit dem Bau des Domes „Santa Maria del Fiore“. Hier überschätzen sie aber ihre Kräfte. Der Bau wurde infolge der Pestepidemie unterbrochen und musste auf seine Vollendung unter der Führung des genialen Architekten Brunelleschi bis 1436 warten. Aber darüber später. Erfolgreicher waren die Florentiner bei dem Bau des Glockenturmes. Für dieses Projekt gewannen sie niemand kleineren als Giotto, der für die letzen Jahre seines Lebens in seine Heimatstadt zurückkehrte. Sein Projekt wurde einige Jahre nach seinem Tod im Jahr 1359 fertig gebaut. Der Glockenturm ist 82 Meter hoch und man kann ihn auf 414 Treppen besteigen. Obwohl das eine physisch anspruchsvolle Leistung ist, steht vor dem Eingang ständig eine Schlange, da der Gipfel der „Campanilla“ einen berauschenden Blick auf die Stadt bietet.

Natürlich zogen im dreizehnten Jahrhundert beide Bettlerorden der Dominikaner und Franziskaner in die Stadt ein. Über die Kirche „Santa Maria Novella“, die Dominikaner gehört, stolpert der Stadtbesucher gleich vor dem Hauptbahnhof (der übrigens den Namen dieser Kirche trägt).

Hinter einem Platz mit einem kleinen Obelisk gibt es eine Kirche mit einem großen Kloster. Der ursprüngliche Bau war romanisch-gotisch, das derzeitige Aussehen im Stil der Renaissance bekam die Kirche von Leon Battista Alberti in der Zeit der Herrschaft des ersten Medici Cosimos des Älteren in den Jahren 1456 – 1470. Im Inneren blieb die Kirche gotisch, die Innenausstattung stammt aber aus der Zeit der florentinischen Hochrenaissance, wie die „Geburt Christi“ von Sandro Botticelli (sein Bild „Die Anbetung der drei Könige“ wurde von hier nach Uffizien überführt) oder die Fresken von Filippino Lippi in der Kapelle Filippo Strozzi.

Die Franziskanerkirche befindet sich natürlich am anderen Ende der Stadt, wie es Brauch war, damit sich die zwei Bettlerorden nicht konkurrierten.

Die Kirche „Santa Croce“ hat in Florenz eine beinahe symbolische Bedeutung. Nicht wegen ihrer Fassade, die aus dem neunzehnten Jahrhundert stammt, sondern dank ihrer Innenausstattung, wo man 250 Grab- und Denkmäler berühmter Italiener finden kann. Der berühmteste Florentiner liegt aber in seinem Grab nicht, darüber später. Die Fresken in den beiden Kapellen rechts des Hauptaltars sind ein Werk von Giotto.

Anfangs des vierzehnten Jahrhunderts begannen die Florentiner den dritten Mauerring mit einer Gesamtlänge von acht Kilometern mit achtundsiebzig Türmen zu bauen. Dieser schloss auch die Vorstädte ein, die bisher nur mit Palisaden geschützt wurden. Die Mauer sollte sich auszahlen. Im Jahr 1311 zog Kaiser Heinrich VII. nach Italien, um hier die kaiserliche Autorität zu festigen, was seit der Zeiten Barbarossas niemand gewagt hatte. Die Stadt Florenz, die gerade vor kurzer Zeit die Seiten gewechselt hatte und von Guelfen, also der Papstpartei, beherrscht wurde, stellte für ihn ein Hindernis dar, das unbedingt entfernt werden musste. Das durch Krankheiten dezimierte kaiserliche Heer konnte aber keinen Belagerungsring um die Stadt bilden, der Kaiser schaffte es gerade noch, vor den Toren der Stadt seine Macht und Ärger zu demonstrieren, was die Florentiner ruhig ignorieren durften. Als der Kaiser zu einem neuen Angriff ansetzte, diesmal gestärkt durch Kontingente der anderen mit Florenz rivalisierten toskanischen Städte, die die wachsende Macht der Arnostadt mit Sorgen beobachteten, starb er plötzlich in einem Militärlager bei Siena. Die Mauer von Florenz musste auf die nächste Belastungsprobe weitere zweihundert Jahre warten, bis sie von Kaiser Karl V. belagert wurde – und nicht stand hielt.

               Der Anfang des Aufstieges von Florenz zu Metropole von Toskana war ganz unauffällig. Mit der Verwaltung dieser Region wurde im Jahr 1245 der uneheliche Sohn Kaisers Friedrich II., Friedrich von Antiochia, der mit einer schönen Frau aus Florenz verheiratet war, beauftragt. Dieser charmante und regierungsfähige Kunstliebhaber wählte die Geburtsstadt seiner Gattin zu seiner Residenz und – was für weitere Entwicklung der Stadt wichtig war – er vertrieb die Guelfen, als die Papstpartei, im Jahre 1248 aus der Stadt. Es wurden die Türme der Paläste der Guelfen niedergerissen und die Stadt wurde streng ghibellinisch, was sich als Segen für die kulturelle Entwicklung der Stadt herausstellen sollte.   

               Gerade in dieser Zeit sollte die Stadt der Welt die größten Schriftsteller ihrer Zeit, Dante Alighieri und Giovanni Boccacio, aber auch die Künstler der darstellenden Kunst wie Giotto, der in Florenz geboren und in dieser Stadt die letzten Jahre seines Lebens verbrachte, schenken. Die Ausnahme ist nur Francesco Petrarca, der dritte der größten Schriftsteller der entstehenden Renaissance. Seine Eltern stammten zwar aus Florenz, aber als Anhänger der Papstpartei mussten sie die Stadt in der Regierungszeit von Friedrich von Antiochia verlassen. Francesco kam also in Arezzo zur Welt, er studierte in Bologna, lebte in Avignon und starb letztendlich nahe Padova. In Florenz hatte er nur seine Wurzel.

               Dante hatte die besten Voraussetzungen eine große politische Karriere in seiner Geburtsstadt zu machen. Er stammte aus einer bedeutenden florentinischen Familie, er wurde in die Familie Donati verheiratet, einer der wichtigsten Familien in der Stadt. Er zeichnete sich in zwei Schlachten, die Florenz gegen ihre Nachbarn führte, aus. Zuerst in der Schlacht bei Campaldina im Jahr 1289 gegen Arezzo und dann im Kampf um die Festung Caprone gegen Pisa. Dante stieg in das „Consiglio de Podesta“ auf, also in das Beratungsgremium des Bürgermeisters. Dann traf er seine Beatrice (obwohl er verheiratet war), verliebte sich in sie und wurde zum Dichter. Seine Sonettensammlung „La vita nuova“ aus dem Jahr 1296 gilt als Geburtsstunde der Renaissanceliteratur. Schon deshalb, da Dante es wagte, im florentinischen Dialekt zu dichten, die offizielle Sprache der Literatur war damals natürlich Latein. Latein war aber die Sprache der Kirche und Dante stellte ins Zentrum seines Interesses einen Menschen (eine Frau), die Liebe zu ihr und die Bewunderung eines Menschenwesens. Der Grundstein zum Humanismus wurde damit gelegt und entfernte aus der Mauer des mittelalterlichen Denkens, in dem das Leben auf der Erde nur ein Marsch durch einen Tränental sein sollte mit Belohnung im Jenseits, den ersten Stein. Infolge der Untergrabung dieser Weltansicht sollte diese Mauer bald einstürzen.

Aber gerade für Dante sollte das Leben zum Tränental werden. Als er im Jahr 1302 in Rom als Anführer einer Gesandtschaft der Stadt weilte, fand in seiner Abwesenheit in der Stadt ein Staatsstreich statt. Die Partei der Guelfen gelang an die Macht und für Dante gab es keine Rückkehr mehr. Er wurde zu einer Gefängnisstrafe und zum Besitzverlust verurteilt und als er sich weigerte, in die Stadt zurückzukehren, zusätzlich zum Tode durch Verbrennung. Die Strafe betraf auch seine Söhne, nicht aber seine Frau, die in die Stadt zurückkehren und sogar den Besitz, den sie in die Ehe als Mitgift brachte, retten durfte. Dante wurde zum Anführer der Opposition, die sich in Emigration befand. Wir finden ihn beim Heer der Emigranten in Moltepulciano, das allerdings beim Versuch, die Verhältnisse in Florenz zu ändern, im Jahr 1304 scheiterte. Wir finden ihn auch an der Seite Kaisers Heinrich VII. bei seinem eher erbärmlichen Versuch im Jahr 1312, die widerspenstige Stadt einzunehmen. Dann verschwand Dante vom Bildschirm des damaligen politischen Lebens, dafür begann er mit dem Schreiben seines wichtigsten Werkes, das auch heute zu den größten Werken der Weltliteratur gezählt wird – mit der „Göttlicher Komödie“. Im Exil wechselte er seine Aufenthaltsorte, nach Verona ließ er sich in Ravenna nieder, da der örtliche Herrscher Guido da Polenta sein großer Verehrer war. In seinem Auftrag fuhr Dante im Jahr 1321 als Gesandter nach Venedig, steckte sich dort mit einer fieberhaften Erkrankung an und nach der Rückkehr nach Ravenna fand sein erschöpfter Körper nicht mehr genug Kräfte, sich der Krankheit zu erwehren. Er starb am 13. September 1321 im Alter von sechsundfünfzig Jahre. Florenz bekannte sich zu spät zu seinem berühmtesten Landsmann. Vergeblich wurde ihm in der Kirche „Santa Croce“ ein prächtiges Grabmal gebaut, dieses ist bis heute leer. Ravenna weigerte sich, den Leichnam des Vaters der italienischen Sprache auszuliefern. Er ruht in Ravenna, nur das Öl, das an seinem Grab brennt, darf seine Geburtsstadt Florenz, die ihn so schändlich behandelte, liefern.

               Auf Hochmut folgt Fall. Seit Mitte des vierzehnten Jahrhunderts erlitt Florenz einige vernichtende Schläge. Zuerst war das die Pest im Jahr 1348, die die Hälfte der Bevölkerung ausrottete – dafür aber Boccacios „Decameron“ entstehen ließ. Danach gingen die Bankhäuser Bardi und Cerchi in Konkurs und rissen eine Reihe kleineren Banken mit sich ins Verderben. Ihre größten Schuldner, der französische und englische König, verzettelten sich nämlich in den hundertjährigen Krieg und waren nicht imstande, weder die Kredite, noch zumindest die Zinsen, zu zahlen. Im Jahr 1378 kam es dann zum Aufstand der Arbeiter der Textilerzeugung der Stadt, die inzwischen neben dem Bankwesen die wichtigste Rolle spielte. Der Aufstand der „Ciompi“ erschütterte die Struktur der Stadt und ihre Verfassung, die noch aus dem Jahr 1255 stammte und auf die die Florentiner so stolz waren. Es dauerte lange vier Jahre, bis es gelang, die rebellierende Menschenmenge auf der Straße zu besiegen und mehr oder weniger wieder Ordnung in der Stadt herzustellen.

               Dass sich die Stadt von diesen tödlichen Schlägen im Gegensatz zu ihren Konkurrenten erholen und einen neuen und noch größeren Ruhm erreichen konnte, war Verdienst einer Familie. Bereits in der Zeit des „Ciompi“ Aufstandes  zog ein gewisser Salvestro Medici im Hintergrund die Fäden, sein Sohn Giovanni begründete dann den Ruhm seiner Familie als ein beliebter Anwalt der Armen und natürlich auch als ein erfolgreicher Bankier, der den von der traditionellen Bankenfamilien geräumten Raum einnahm. Aber darüber das nächste Mal.   

Osmdesát let od druhé světové války – čas zapomenout?

               Vlastně jsem hodně dlouho váhal, zda se k tomuto datu mám vyjadřovat. Ostatně jsem už minule slíbil, že nebudu politizovat, protože jsou mé názory mým čtenářům dobře známé a nehodlám je nudit.

               Ale nakonec mi to přece nedalo. Zkouším na poslední chvíli vytvořit článek k datu, které otřáslo světem, jako žádné jiné před ním. Protože mám pocit, že pokud bych to neudělal, přidal bych se k těm, kteří si myslí, že na minulost, zejména pak na tu hroznou, je nejlepší zapomenout. Osmdesát let je totiž na zapomenutí dobrý čas – poslední pamětníci vymírají a s nimi i memento, kterým jsou.

               Nehodlám hovořit o tom, „CO“ se prvního září 1939 stalo, o tom budou psát všechny noviny a časopisy, o provokaci na německo-polské hranici, o útoku na Westerplatte, o marném, i když hrdinném odporu polské armády, která byla na útok wehrmachtu absolutně nepřipravena (i když legendy o útocích polské jízdy na koních proti tankům jsou samozřejmě jen mýtem.

               Chci klást otázku „PROČ“, protože mám tuto otázku z mé medicínské praxe tak nějak v krvi, jedině hledáním příčin choroby je možné je i správně zaléčit a hlavně předcházet. Nenávist je choroba a nenávist vedla ke katastrofě šestiletého šílenství, které stálo život nejméně 72 milionů lidí. Naproste nepředstavitelné číslo! Z toho na frontách v palbě děl a kulometů zahynulo „jen“ 25 milionů vojáků, 47 milionů mrtvých připadá na civilní obyvatelstvo (v tom je samozřejmě započítáno i 6 milionů zavražděných Židů). Až když si člověk nechá tato čísla projít hlavou, uvědomí si nestvůrnost tohoto konfliktu.

               Přičemž jsou ztráty naprosto nerovnoměrně rozloženy. Spojenci, tedy strany, bojující proti Německu a Japonsku, ztratili 61 milionů lidí, Německo s Japonskem jen 11 milionů. A přesto prohráli. Protože války jsou o zdrojích, lidských i materiálních a o připravenosti akceptovat ztráty. Ostatně Afgánci vyhráli svou válku se Sovětským Svazem, když zabili 50 000 sovětských vojáků, jejich ztráty obnášely 3 miliony lidí, ve válce ve Vietnamu byly poměr ztrát podobný – a Američané prohráli.

               Nejvíc bylo za druhé světové války postiženo Polsko, první oběť německé expanze, které ztratilo 16 procent svého obyvatelstva. Z toho „jen“ 700 000 vojáků, 1 900 000 civilních obětí a 3 miliony polských Židů. Je skoro nepředstavitelné, když zahyne každý šestý obyvatel země.

               Sovětský svaz na druhém místě ztratil 13 procent svého obyvatelstva, z toho bylo ale „jen“ 8,7 milionu vojáků padlých na frontě, zbytek připadá na civilní oběti (např. jeden milion zavražděných Židů nebo milion obyvatel Petrohradu, kteří během blokády zemřeli hladem).

               Německé ztráty představovaly něco okolo 10 procent obyvatelstva, v porovnání s ruskými ztrátami padlo na VŠECH frontách 5,5 milionu německých vojáků, civilní ztráty dosáhly necelých dvou milionů.

               Rusové měli prostě mnohem větší zdroje, vítězství dosahovali za cenu nepředstavitelných lidských obětí, i při svém největším vítězství u Stalingradu zahynulo víc než milion Sovětů proti 350 000 Němcům – ovšem na rozdíl od Sovětů se Němci z této porážky už nevzpamatovali.

               USA ztratily 400 000 padlých, čili „pouhých“ 0,32 procent obyvatelstva, přesto je to bezmála půl milionu lidských obětí!

               Když člověk tato čísla hodnotí, uvědomuje si, jaký strašný a nesmyslný masakr tato válka byla. Smysl by tyto lidské oběti dávaly pouze tehdy, kdyby byly dostatečným mementem, aby se něco podobného už nikdy nezopakovalo. Ale je tomu tak? Výuka dějepisu se na školách jako nepotřebná redukuje, jakási občanská výchova nebo vzdělání politologii se nepěstuje vůbec – takže si mladá generace ani neuvědomuje význam demokracie a míru – a volí silné muže se sklonem k diktátorství a očekává od nich, že vyřeší všechny jejich problémy.

               Abychom si rozuměli –  ani demokracie není zárukou, že k válce nedojde – americká expanze do Iráku v roce 2003 to ukázala zřejmě nejjasněji, přesto je mnohem těžší rozpoutat válku politikovi vázanému souhlasem parlamentu a vlády, než diktátorovi, který tam může rozhodnout v podstatě bez jakýchkoliv námitek.

               Pokud pátráme po příčinách druhé světové války, musíme se ponořit do dějin ještě o několik desetiletí hlouběji, totiž k první světové válce a zejména k jejímu konci. První a hlavní příčinou vzniku ničivého konfliktu let 1939 – 1945 byl totiž nesmyslně nespravedlivý versailský mír. Už ten programoval budoucí konflikty, které byly víceméně neodvratné.

               Pokud chci zabezpečit budoucnost, musím poraženého nepřítele získat pro mou věc. Nabídnout mu čestnou kapitulaci a pomoc, nesmím ho trestat, a pokud, tak s mírou, kterou je schopen unést. Mít ve Versailles takový v žádném případě nebyl. Je třeba si uvědomit, že v čase kdy Německo kapitulovalo, stála jeho vojska ještě na cizím území Belgie a Nizozemí a generálové kapitulovali, jen aby zabránili dalším nesmyslným ztrátám na životech. Německo mohlo ještě bojovat, ovšem nevidělo žádnou šanci na vítězství. Proto i očekávalo gentlemanské chování od vítězů, kterým sovu kapitulací ušetřilo stotisícové ztráty. Mělo se strašně zklamat a toto zklamání otrávilo německou duši jedem nenávisti.

               Vítězové totiž využili skutečnosti, že se Německo po kapitulaci propadlo do chaosu. Císař musel zemi opustit, ve vícero německých zemích vznikly revoluční komunistické vlády, země se víceméně rozpadala a už nebyla schopna znovu mobilizovat jen proto, že jí byly nadiktovány ponižující mírové podmínky. Velmi negativní roli sehrál i Woodrow Wilson, který díky opakovaným mozkovým příhodám ztratil soudnost a jen z důvodu, že se mu nezdálo chování německých delegátů, se rozhodl proti nim postupovat s největší tvrdostí. Válečné reparace, které rozvrátily německou ekonomiku a roztočily superinflaci, zabrání Sárska Francií, politický diktát, kdy si Němci, nesměli rozhodnout ani o budoucím politickém uspořádání země, to vše vedlo k enormní frustraci v populačně nejsilnější zemi Evropy. Takzvaná Výmarská republika byla u obyvatelstva nesmírně nepopulární, už proto, že ji Němci vnímali jako diktát zvenku. S demokracií, kterou vám někdo poručí, se nedokážete sžít – podívejme se dnes na Irák, Afghánistán a jiné výplody exportu demokracie dnešního západního světa. Křehká demokracie, která navíc nikdy nedostala podporu od vítězných velmocí a to ani v době vzestupu nacismu, kdy stačilo udělat drobné ústupky demokratickým vládám, aby měly co předvést svým voličům a zastavit tak Hitlerův nástup, nemohla sama vydržet, pokud neměla dostatečnou podporu v obyvatelstvu, A tu neměla.

               Druhým velkým problémem bylo, že první světová válka zanechala ve střední Evropě konglomerát malých nových samostatných států, které bojovaly o svůj charakter, o svou pozici na světovém jevišti a které byly nesmírně nestabilní, zranitelné a přímo se nabízely jako snadná oběť možné expanze. Rozpad Rakouska-Uherska se ukázal jako velká politická chyba – vytvořilo se mocenské vakuum, a jak z fyziky víme – vakuum má vlastnost nasávat. Německo se sem rádo nechalo nasát.

               Nové Rakousko, zdecimované Versailským mírem, se potácelo po celou dobu své existence v hospodářské krizi. Hyperinflaci zvládlo jen s pomocí kreditu, který splácelo i po druhé světové válce až někdy do sedmdesátých let dvacátého století. Rakušané sami nevěřili na schopnost samostatné existence, už v roce 1918 se chtěli připojit k Německu (proto vypadá zdánlivě nesmyslná idea odtržení českého pohraničí mnohem logičtěji – Nordböhmen nebo Sudetenland neměly být součástí vzdáleného Rakouska, ale k těmto oblastem přiléhajícího Německa. V Rakousku existovalo vždy silné hnutí za připojení k Německu, i když to velmoci „zakázaly“. Hospodářská krize, z níž se Německo díky Hitlerovu „New dealu“ se zbrojařskou výrobou a stavbou dálnic vymanilo mnohem dříve než hospodářsky slabé Rakousko, tento trend zesílila.

               Maďarsko se utápělo ve frustraci ze ztráty dvou třetin svého území, žilo revizionismem a mělo územní nároky prakticky vůči všem svým sousedům.

               Polsko, které vzniklo nově spojením německých a ruských území, přisouzených těmto velmocím před sto lety na Vídeňském kongresu mělo problémů víc než dost. Především inhomogenitu populace jak národnostní s velkou německou ale i litevskou menšinou, tak i kulturní, protože východní část země, která žila v diktatuře ruského samoděržaví, se vyvíjela sto let zcela jinak, než industrializovaná západní část německá. Zajímavé je, že toto dělení není očividně překonáno ani dnes. Ve volbách v roce 2015 vyhrála Kaczynského strana Právo a Spravedlnost prakticky ve všech okresech, které kdysi patřily k Rusku, tehdy vládnoucí Občanská platforma pak prakticky ve všech okresech někdejšího císařství německého. Spolu s neutěšenou hospodářskou situací, která se opírala především o zemědělství a s problematickým řešením přístupu Polského státu k moři (to měl zabezpečovat mezinárodní status Gdaňska, který byl ovšem německý a tím pádem i silně proněmecký), to znamenalo prakticky neudržitelnou situaci pro polskou demokracii, nakonec se prosadila Pilsudského demokratura, podobná prvním letem Putinovy vlády v Rusku. Kromě toho mělo Polsko konflikt nejen s Německem a Sovětským svazem, ale i se svým jižním sousedem Československem, s kterým se hádalo o Těšínsko. Navíc ho ochromoval silný antisemitismus.

               Pokud si děláme iluzi, že právě Československo bylo čestnou výjimkou v tomto středoevropském chaosu, máme pravdu jen částečně. Kniha Vladimíra Mertlíka „Lví silou, vzletem sokolím“ odhaluje nemilosrdně slabiny našeho prvního státu, který vznikl na principu nacionalismu a nikdy se od něho nedokázal oprostit, což oslabovalo nejen jeho kredit v zahraničí, ale i vnitrostátní stabilitu. Vzhledem k tomu, že Češi tvořili v novém multinacionálním státě menšinu (podobně jako kdysi Němci v Rakousku-Uhersku) , nebyl to zrovna nejšťastnější koncept a jeho důsledkem byla přetrvávající nestabilita politického systému. Čechům se nikdy nepodařilo získat Němce žijící na území republiky, pro smysluplnou spolupráci (nepopírám, že by to byl velmi těžký úkol, ale aspoň se mohli pokusit) a doslova je hnali do Hitlerovy náruče – zejména, když byly pohraniční oblasti mnohem více postiženy hospodářkou krizí let 1929 – 1933 než české oblasti. Ne, že by Češi německé oblasti hospodářsky diskriminovali, katastrofa vznikla díky struktuře průmyslu, ale neudělali nic, aby už hluboce zažitou nedůvěru mezi etniky ztlumili hospodářskou pomocí. Křehká demokracie, která žila z velké koalice prodemokratických stran, které se stále rozcházely a po volbách zase scházely, velmi připomínala nestabilní obraz italské politiky, kde se vlády střídají dodnes v několikaměsíčních intervalech. Ostatně protidemokratické strany odebíraly extrémně potenciál k vytvoření stabilní vlády. Ve volbách v roce 1936 získala Sudetoněmecká strana 15,18 procent hlasů a volby vlastně vyhrála, Komunisté získali 10,32 procent, Autonomistický blok Hlinkovců a dalších nacionalistických stran 6,86 procent a spolu s dalšími malými nacionalistickými a fašistickými stranami získali dohromady 119 mandátů v 300 členném parlamentu. To se pak vládne opravdu těžko, zejména když v čele státu sedí člověk, který této úloze nedorostl a to byl Eduard Beneš.

               Suma sumárum, ve střední Evropě nebylo státu, který by představoval mocenský protipól agresivního Německa, ale nebyl zde ani jeden stát, za který by se západním mocnostem opravdu chtělo táhnout do boje. Ani jeden neodpovídal jejich představám stabilního demokratického systému. To bylo jedním z důvodů Mnichovské dohody, kdy nás nechali prostě padnout.

               Protože třetím faktorem podmiňující vznik ničivého válečného konfliktu, byla chybějící vůle postavit se zlu. Tedy nést důsledky chybné politiky z let 1918 – 1921. Existovalo nesčetně možností Hitlerův vzestup zastavit. Vyjmenuji jen některé z nich.

               V roce 1932 pomocí tehdejší německé vládě odpuštěním reparací – nestalo se.

               V roce 1933, kdy Německo vystoupilo ze Společnosti národů.

               V roce 1936, kdy se Němci rozhodli obsadit padesátikilometrový pruh demilitarizovaného Porýní.

               V březnu 1938, kdy Němci obsadili Rakousko.

V září 1938, kdy západní mocnosti podepsaly ostudný mnichovský pakt.

V březnu 1939, kdy Hitler obsadil zbytek Československa, kterému mocnosti mnichovskou smlouvou slíbily garanci další existence.

Ve všech těchto případech měl ještě Hitler strach z odpovědi, testoval ochotu Západu bojovat a zjistil, že tato neexistuje. Existovala vždy dobrá výmluva, že se jedná o vnitřní záležitost Německa a demokraticky projevenou vůli jeho obyvatelstva, nebo že se Hitlerovy oběti dopustily provokace, opravňující jeho postup. To mu propůjčilo křídla.

Poznal, že ekonomicky slabá Francie a do svého koloniálního impéria zahleděná Británie nejsou schopny, ale ani ochotny nic podniknout a USA, které kdysi rozhodly první světovou válku si hoví ve svém izolacionismu za oceánem. Francie nedodržela své závazky vůči Československu v roce 1938, Britové uzavírali na poslední chvíli spojeneckou smlouvu s Polskem 25. srpna 1939, kdy už bylo o útoku na Polsko dávno rozhodnuto – rozhodující byl pakt Molotov Ribbentrop o dva dny dříve, kdy si následníci německého císaře a ruského cara rozdělili Polsko podle staré hranice, dané Vídeňským kongresem. (Mysleli si Britové snad, že tím Hitlera zastraší, když už jednou podepsali Mnichov?) Hitler se Britů rozhodně nebál, přesto mu jejich smlouva s Polskem zkazila náladu. Konflikt s Brity, s kterými podle své rasové teorie jako s Germány počítal jako s přirozenám spojencem, si v žádném případě nepřál a proto ještě jednou – ale opravdu naposledy zaváhal. Ovšem jen na chvíli.

Anglická spojenecká smlouva s Polskem zdržela útok na Polsko a začátek druhé světové války právě jen o jeden týden.

Tragédie, která byla už několik let neodvratná, mohla nabrat svůj běh. Nabrala ho 1. září 1939, právě před osmdesáti lety.

Na závěr jen poznámka na okraj – máte pocit, že si současní lidé váží demokracie více než Němci ve Výmarské republice? Že je mezi obyvatelstvo rozséváno méně nenávisti než tehdy? A je ochota postavit se zlu, ať už se jmenuje Trump, Putin, Erdogan, Saúdský princ nebo třeba jen Orbán neb Kaczynsky větší než tehdy?

Jediným rozdílem ke stavu roku 1939 je existence Evropské Unie, která se začíná rozpadat, protože si její obyvatelé neuvědomují její přínos. Totiž, že je poslední zárukou míru.

Den na telefonu

Jsou  dny, kdy nefunguje vůbec nic, jsou dny, kdy funguje něco a něco ne a pak jsou prý dny, kdy funguje úplně všechno. O těch jsem sice slyšel, ale nikdy nezažil, myslím si, že se zde jedná o nějakou tvrdošíjně přežívající legendu čí fikci, zřejmě je přání otcem myšlenky.

               Abych uklidnil ty, kteří si stěžují na české poměry a naivně si myslí, že na západ od českých hranic všechno funguje perfektně, rozhodl jsem se popsat jeden den na rakouském oddělení. To abych pomohl odbourat frustraci českých kolegů.

               Jsou totiž dny, kdy člověk musí sáhnout k telefonu, aby domluvil speciální vyšetření, převzetí pacienta, či jen aby zjistil výsledky vyšetření, které ne a ne přijít. Sice staří lékaři, jako já, rádi delegují tyto povinnosti na mládež, ovšem má to dva háčky. Zaprvé mladý kolega ne vždy pochopí, oč jde a domluví pak něco úplně jiného, než jsem chtěl, případně zjistí výsledky naprosto odlišných vyšetření, než jsem potřeboval. Háček druhý je, že jsou dny, kdy prostě takového mladého kolegu nemám – chybná organizace práce a nedostatek pracovních sil jsou stále častějším důvodem takového fenoménu.

               A právě takový den, kdy jsem byl závislý na telefonických dohovorech a na oddělení sám jako Milouš v plotě, jsem zažil.

               Začalo to už ráno. Problém je, že pacientka patří skoro do rodiny, totiž moje šestiletá vnučka je těžce zamilovaná do šestiletého syna této dámy. Zda to může fungovat, si dovoluji silně pochybovat, protože vnučka je nesmírně ukecaná a její potenciální tchýně ještě víc. Nicméně byla u mě na vyšetření – problém se zažívacím traktem. Odebrali jsme různé vzorky s jednou výjimkou, žádnou stolici na určení možných patologických baktérií. Důvod byl prostý, tento vzorek odebrala už internistka v praxi, kterou pacientka navštívila o den dřív. Nicméně v úterý jsem byl přesvědčen, že by se výsledek stolice odebrané ve čtvrtek měl objevit. Sedl jsem k počítači ….a nic.

               Dobrá, zavolám, zjistím, řekl jsem si. Přece jen by člověk měl s budoucím příbuzenstvem vycházet v dobrém. Zavolal jsem tedy hygienický institut, kam vzorky posíláme, abych se zeptal, zda bude výsledek brzy k dispozici. Paní mi oznámila, že tam vzorek nemají. Když jsem jí řekl, že ho odebrala internistka v praxi, poučila mě, že vzorky od praktických lékařů nechodí k nim ale na universitu. Proč, to mi nedokázala vysvětlit. Zavolal jsem na universitu, na druhý pokus jsem přistál ve správné laboratoři – jenže vzorek tam nebyl. Paní byla milá, ale dušovala se, že tam žádný vzorek od mé pacientky nedorazil. Zavolal jsem tedy pacientku, abych se jí zeptal, kam vlastně její internistka vzorek odeslala. Ozvala se asi po půl hodině, že vzorek byl odeslán do laboratoře Sabin v Leibnitzu. To mě zarazilo, protože to je normální biochemická laboratoř a nebylo mi známo, že by tam vyšetřovali bakteriologii, čili infekční původce nemocí. Nicméně jsem zavolal do laboratoře Sabin. Tam mi po delším zmateném hovoru, který jsem slyšel v pozadí, sdělili, že k nim opravdu takový vzorek dorazil, a sice v pátek. Protože ale neměli tušení, co s ním mají dělat, odeslali ho dnes, tedy v ÚTERÝ na hygienický institut. Tedy tam, kde je stejně špatně, odhlédnouc od skutečnosti, že není po skoro týdenním skladování použitelný. Zavolal jsem tedy opět pacientce, abych jí řekl, že se vzorek nekoná a má nám donést do naší ambulance nový vzorek. Na její vzrušenou otázku, proč internistka poslala vzorek do laboratoře v Leibnitzu, jsem opravdu nedokázal odpovědět – možná je to tím, že ona paní doktorka, jak ji znám, má dost velké ego a ego s rozumem sídlí společně v hlavě a bojují o místo.  Čili čím větší ego…

               Telefonáty jsem strávil příliš mnoho času, musel jsem vyrazit na vizitu. Hned v prvním pokoji je pacient s hemolytickou anémií. Nechal jsem vyšetřit takzvaný Coombsův test, který byl pro další postup naprosto esenciální. Výsledek nebyl k dispozici. Zavolal jsem laboratoř, abych zjistil, proč. Vysvětlili mi, že normálně ten test sice dělají, ale že jedna z mých kolegyní naordinovala tolik dalších dodatečných vyšetření, že poslali krev do krevní banky do Grazu, aby udělali všechna vyšetření včetně onoho Coombsova testu tam. Zavolal jsem tedy krevní banku. To znamenalo vyčkat dlouhý čas na boxu centrály, která mi oznamovala, že jsou všechny linky obsazeny, že se o mne ale brzy postarají. Nakonec se skutečně ozvali a přepojili mě do laboratoře krevní banky. Paní, která mi zdvihla telefon, si vyslechla mou žádost a potom mi řekla, že jsem ve špatné laboratoři. Netušil jsem, že má krevní banka laboratoří více a požádal jsem ji, aby mě přepojila do správné laboratoře. Řekla, že to ZKUSÍ, protože si MYSLÍ, že VÍ, ve které laboratoři to dělají. Pokusila se a skončil jsem opět v centrále. Tam jsem požádal, aby mě spojili do jiné laboratoře krevní banky – ukázalo se, že jsou tam laboratoře jen dvě. Tam mi paní oznámila, že ano, že výsledek je hotový a že mě přepojí do sekretariátu, kde se výsledek nachází. Tam mi sekretářka řekla, že výsledek je hotový. Když jsem se zeptal, proč ho nevidím v počítači, vysvětlila mi, že krevní banka není napojena na počítačový systém koncernu a že mi výsledek poslali poštou. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že bych dost nerad čekal do příštího týdne, až přijde pošta, zda by mi tedy nemohla ten výsledek (pozitivní nebo negativní, čili jedno slovo) sdělit do telefonu. Řekla, že nesmí, protože existuje ochrana dat. Mírně se mi zvedl tlak a zeptal jsem se, kdo mi tedy může výsledek oznámit. Odvětila, že paní doktorka. Požádal jsem ji, aby mě k ní přepojila – a skončil jsem na centrále. Nicméně hned další pokus byl úspěšný, centrála mě spojila se SPRÁVNOU doktorkou a ta mi řekla, že výsledek je pozitivní. K tomu mě pak zavalila spoustou další výsledků, které dala vyšetřit ona zvědavá kolegyně, díky které se krev nacházela v Grazu a ne v naší laboratoři. Zeptal jsem se, zda mi může ony výsledky interpretovat, nato řekla, že nemůže. Poděkoval jsem, ostatně informaci, kterou jsem chtěl mít, jsem si vybojoval.

               Na dalším pokoji byla pacientka se zhoubným onemocněním kostní dřeně – plazmocytomem, která u nás leží s infektem a selháním ledvin. Protože se navíc výrazně zhoršil krevní obraz, pomyslel jsem si, že by nebylo špatné, kdyby si ji převzali zpět hematologové, kteří ji měli v dispenzáři a poslali ji k nám kvůli onomu infektu a selhání ledvin, které jsme ale už měli pod kontrolou. Zavolal jsem jejího ošetřujícího lékaře na kliniku. Protože mám zázračný – přísně tajný – sešitek, v němž jsou všechna telefonní čísla lékařů kliniky v Grazu, dovolal jsem se mu na první pokus. Řekl mi, že by pacientka opravdu měla být převzata na kliniku, ale on o tom nemůže rozhodnout. Že mám zavolat kolegyni, která je zodpovědná za přidělování postelí. Podařilo se. Tato kolegyně mi sdělila, že žádné postele nemá, nikdy neměla a ani v příštích měsících nebude mít. Zavolal jsem tedy opět ošetřujícího lékaře. Už nezdvihl, nebyl dosažitelný. Zavolal jsem tedy hematologickou ambulanci a tam mi zdvihla sestřička. Na otázku, zda můžu hovořit s oním nedostupným lékařem, řekla, že ne. Dala mi ale ochotně jiného. Ten mínil, že je to věc onoho kolegy a že mu tedy řekne, že jsem volal a že jsem žádnou postel nedostal. Možná mi to nebudete věřit, ale v 14:55 hodin tedy pět minut před koncem pracovní doby, přišel skutečně písemný nález konzilia s návrhem léčby. Sehnat všechny léky za oněch pět minut, než nám zavřou nemocniční lékárnu, byl sice úctyhodný výkon, ale podařilo se.

               Hned v pokoji vedle ležela pacientka s poruchami srdečního rytmu. Byla už kdysi léčena v Linci a právě jsem se dostal k nálezům, abych zjistil, že ji tehdy léčili na jiné poruchy, než má teď. Protože byla mezitím i v rytmologické ambulanci v Grazu (a tam byla další léčba s ohledem na nález z Lince odmítnuta), rozhodl jsem se zkontaktovat naše rytmology a vysvětlit jim změnu situace. Šéfa rytmologie znám osobně, je to moc milý a šikovný mladý chlapec, zavolal jsem tedy jeho číslo. Bylo vypnuté, pochopil jsem, že je zřejmě na dovolené. Zjistil jsem si tedy z lékařské zprávy, kdo pacientku v Grazu vyšetřoval a pokusil jsem se zavolat jeho. Telefon vyzváněl dlouho do prázdna, kolega nebral. Dobrá, možná je u zákroku, pomyslel jsem si a rozhodl jsem se zavolat později. Udělal jsem to odpoledne se stejným výsledkem. Poté jsem zavolal přímo rytmologickou ambulanci, aby mi sestřička mohla říct, kdo z rytmologů je přítomen, abych ho mohl konzultovat. Rytmologická ambulance vyzváněla do prázdna, očividně není obsazená. Je to ambulance na objednání, žádná akutní, není tedy problém, aby si všichni lékaři specialisté vzali dovolenou najednou a ambulanci na tu dobu zavřeli. Podezřívám, je že právě to udělali, každopádně jsem nikoho, komu bych mohl stav pacientky vylíčit, nenašel.

               O pokoj dál byl pacient s ischemickou chorobou srdce, kterého jsme nahlásili na srdeční katetr na kardiologii. Správně bychom měli dostat odpověď o termínu (akutní, pozdní nebo „Springer“ čili skákavý neboli rychlý, když se uvolní akutní termín) ve stejný den. Odfaxovali jsme dotaz včera, nepřišlo nic. Zavolal jsem tedy na kardiologii s dotazem, který lékař je za přidělování termínů zodpovědný. Sdělili mi jméno, zavolal jsem ho. Zvedla sestřička a oznámila, mi, že pan doktor nemůže k telefonu, protože je sterilní. Mínil jsem, že je mi ho líto, tedy zejména jeho paní, pokud touží po dítěti, ale že bych s ním přesto rád mluvil. Můj kousavý humor sestřička nepochopila a položila mi telefon. Kolega se přesto po slabé hodince na telefonu ozval. Řekl jsem mu, o kterého pacienta se jedná a že je dost nestabilní a prakticky nezatížitelný. Zeptal se mě, jakou jsme na naši žádost dostali odpověď. Řekl jsem, že žádnou. Mínil, že to je zajímavé. V tom bodě jsme byli jednotní. Slíbil se, že se na to podívá a opravdu poslal už ve dvě odpoledne odpověď, že pacient je na oné rychlé, čili skákavé listině, pokud jim vypadne nějaký plánovaný termín.

               Pacient s krásným českým jménem Svoboda (ovšem škaredým germánským křestním jménem Reinhold) přišel s podezřením a plicní embolii. Tu jsme vyloučili díky komputerové tomografii plic. Jenže tato ukázala, že se plíce pana Svobody podobají švýcarskému sýru, jsou plné podezřelých ošklivých děr a shodli jsme se s radiologem na tom, že je to zřejmě nezdravý stav. Mám v tomto případě tajný trumf, mou manželku plicařku a dokonce znám její telefonní číslo. Čili jsem ji mohl lehce dosáhnout. Prohlédla si snímky a řekla, že je třeba udělat bronchoskopii, ale že na klinice nemám šanci, nemají ani postele ani termíny. Nenechal jsem se vyvést z klidu. Máme totiž skvělou spolupráci s plicním oddělením v Enzenbachu u Grazu, bylo jasné, že pacienta pošlu tam. Zavolal jsem centrálu v  Enzenbachu a požádal o spojení s pulmologem, zodpovědným za příjmy. Přepojili mě a ozval se ošetřovatel, který nechápal, proč jsem byl přepojen k němu. Nechápal jsem to taky. Přepojil mě zpátky na centrálu a odtud mě spojili s oddělením. Tam zdvihla sestřička a řekla mi, že jsem úplně špatně, že jsem měl být přepojen do ambulance. Odpověděl jsem, že si to myslím taky, koneckonců jsem o to žádal. Pokusila se mě tam přepojit, ale skončil jsem opět na centrále. Mladý muž na telefonu byl už mírně podrážděný, ale trval jsem na tom, že mě má přepojit do ambulance. Zvedla sestřička a řekla, že o převzetí pacienta nemůže rozhodnout. To jsem si myslel taky, požádal jsem, zda by mi nedala k telefonu paní doktorku. V pozadí jsem pak slyšel vzrušený rozhovor dvou ženských hlasů. Sestřička řekla, že mě PŘEPOJÍ – očividně k doktorce, která stála vedle ní – a skončil jsem na centrále. Požádal jsem už očividně unaveného mladého muže, aby mě znova přepojil do ambulance, tedy na stejné číslo, kde jsem byl teď. Zvedla opět sestřička a podivila se, že přepojení nefungovalo. Poradil jsem jí, že by bylo možná lepší, kdyby dala svůj telefon do ruky paní doktorce, která stojí očividně vedle ní, protože slyším její nervózní hlas. Paní doktorka byla opravdu nervózní a sdělila mi, že za plánování postelí není zodpovědná a tedy mi nemůže pomoct. Požádal jsem ji tedy stále ještě slušně, zda by mě mohls spojit s osobou, která zodpovědná je. Řekla, že to zkusí – A ONO TO OPRAVDU FUNGOVALO. Zvedla mi paní doktorka, která byla velmi milá a dala mi termín pro transfer pacienta hned na druhý den ráno.

               Jistě chápete, že jsem byl už mírně vyčerpaný, jenže v tom mi zavolala kolegyně z endoskopie. Měla tam pacienta na ERCP (endoskopická retrográdní cholangiopankratografie, nesnažte se to slovo vyslovit, jde o vyšetření žlučových cest) a nedokázala to vyšetření dokončit. Prostě do srostlého žlučovodu nedokázala zavést sondovací drát. Navrhl jsem, aby tedy radiologové udělali zevní odvod žluči, tedy přes játra vpichem přes kůži (naši radiologové to umí). Ona si myslela, že by se o ERCP mohli pokusit kolegové na klinice. Dobrá, tam kolegy znám, rozhodl jsem se zavolat. Samozřejmě by člověk měl vědět, který z oberarztů je zodpovědný za přidělování termínů v endoskopii. To ví sestřička v centrále endoskopie. Zavolal jsem tam, telefon dlouho vyzváněl do prázdna, nikdo nezdvihl. Řekl jsem si, že to není problém, zavolám sekretariát gastroenterologie, který být obsazen MUSÍ, a zeptám se tam. Telefon vyzváněl dlouho do prázdna, až mě přepnul automaticky na centrálu, kde jsem se dozvěděl, že jsem v pořadí. Rozhodl jsem se řešit věc osobně. Zvolal jsem mladého kolegu, který toto vyšetření dělá s úmyslem se napřed omluvit za obtěžování a potom vyjednat termín. Kolega telefon nevzal, ocitl jsem se na centrále a ti mi řekli, že jeho telefon je vypnutý, tedy není přítomen. Zavolal jsem jiného. Ten zdvihl, nechal si vylíčit situaci a řekl, že to vyšetření nebude možné provést ani u nich. Udělal to šarmantně s komplimentem, že na klinice mají sice lepší přístroje, nejsou ale šikovnější než my. Zavolal jsem tedy radioložku, abych se jí zeptal, zda by bylo možné udělat ono odvedení žluči vpichem přes kůži. Řekla, že neví, zda někdo s kolegů, kdo to umí, je k dispozici. Ovšem že pacient je z Fürstenfeldu, který patří k nemocnici ve Feldbachu a ve Feldbachu je radiologie, čili by to mohli udělat tam. Zavolal jsem do Feldbachu a tentokrát jsem se poměrně rychle dozvěděl, že to tam nedělají. Znovu jsem tedy zavolal radioložku a vysvětlil jsem jí situaci. Řekla, že zjistí, co bude moci a už se neozvala.

               Samozejmě jsem mimo intenzivní telefonování musel stihnout vizitu na 27 postelích, nadiktovat a zkontrolovat 7 propouštěcích zpráv, přijmout 4 pacienty na oddělení, v ambulanci zvládnout dva pacienty s nemocnými játry, okořeněné tím, že pacientka nevěděla VŮBEC NIC a zvládnout nějaké to penzum ultrazvuků a echokardiografií. V podstatě tedy takový klidný normální den.

               Mohl jsem tedy opustit nemocnici s pocitem době vykonané práce. Co říkáte, není to nádhera, takhle konstruktivně si zapracovat?

Pisa

               „Piazza dei Miraculi“, bedeutet „Platz der Wunder“. Wenn sich eine Stadt erlaubt, seinen Hauptplatz so zu benennen, fehlt es ihr sicher nicht am Selbstbewusstsein. Im Fall der Stadt Pisa ist dieses Selbstbewusstseins aber auch begründet. Ihr Platz mit der Kathedrale, dem Baptisterium und dem schiefen Turm gehört zu den bekanntesten, aber auch zu den schönsten, der Welt. Manchmal wird es auch „Campo dei Miraculi“ also Feld der Wunder genannt, dass ändert aber nichts an der oben genannten Tatsache.

               Als ich Pisa das erste Mal in meinem Leben besuchte, es war im Jahr 1993 – noch mit dem Auto Marke Skoda 120, gab es kein GPS und ich irrte machtlos im Gewirr der engen Gassen und suchte ein Plätzchen, wo ich das Auto für einen kurzen Augenblick abstellen durfte um in den Stadtplan einen Blick zu werfen. Ich fand endlich so einen Platz, hielt an, aber noch bevor ich überhaupt den Stadtplan in die Hand nehmen konnte, stand neben meinem Auto ein italienischer Polizist und klopfte an mein Fenster. Als ich es aufmachte, voll Angst, dass ich irgendwo parke, wo das strengst verboten war, fragte er mich kurz: “Torre?“ und zeigte mit den Händen eine schiefe Ebene.           

               Ich nickte. „Torre.“ So erfuhr ich, dass ein Turm auf Italienisch „Torre“ hieß, über die Geste des Polizisten gab es keinen Zweifel. Er zeigte auf eine Ausfahrt aus dem Platz und sagte: „Questa direttione.“

               Obwohl ich damals noch kein Wort italienisch verstand, war mir alles sofort klar und bald parkte ich in der Sichtweite des Wahrzeichens von Pisa ein. Der Polizist wusste, was los war. Was sonst hätte ein Exot in einem merkwürdigen Auto in Pisa gesucht?

               Heute scheint es unglaublich zu sein, dass dieser berühmte Platz direkt am Meer stand, genauer an der Mündung des Flusses Arno ins Meer. Heute trennt es zehn Kilometer Pisa vom Meer, so viel Boden konnte in der relativ kurzen Zeit von tausend Jahren der Fluss Arno anschwemmen. Gerade diese Anschwemmungen waren der Grund für den Untergang der stolzen Stadt, die im Frühmittelalter eine echte Großmacht war, viel wichtiger und mächtiger als das damals noch bedeutungslose Florenz. Pisa war eigentlich einer der vier wichtigsten „Meeresrepubliken“ (Pisa, Genua, Venedig und Amalfi). Neben dem Hinterland in der Toskana gehörten ihr auch die Inseln im Tyrrhenischen Meer, seit Anfang 11. Jahrhundert Korsika und seit 1052 auch Sardinien. Der Hauptgegner waren die Sarazenen, also Araber, die 1004 Pisa sogar einmal überfallen und geplündert haben. Sie sollten es lieber nicht tun, die verärgerten Pisaner waren ihnen dann eine Nummer zu groß. Die Stadt ging in eine Gegenoffensive über und vertrieb die Araber aus „ihrem“ Meer.

               Gerade in dieser Zeit der Blüte und des Reichtums begann die „Piazza dei Miraculi“ zu entstehen. Der Grundstein für die Kathedrale wurde im Jahr 1063 gelegt und im Jahr 1174 wurde sie geweiht. Der Bau des Baptisteriums wurde im Jahr 1152 gestartet und die Campanile, also der Turm, der Pisa weltweit berühmt machen sollte, folgte im Jahr 1173. Es gibt hier noch den „Campo Santo“, also „Das heilige Feld“.

Das entstand dadurch, dass die Kreuzfahrer (genauer gesagt der Erzbischof Ubaldo Lanfranchi, der an dem verbrecherischen vierten Kreuzzug, der mit Eroberung von Konstantinopel und Vernichtung von Byzanz endete, teilgenommen hat) hierher Erde aus Jerusalem, (angeblich direkt vom Berg Golgota) gebracht haben, um hier in der heiligen Erde die bedeutendsten Bürger der Stadt Pisa begraben zu können. Die Erde schafft es angeblich binnen einigen Tagen den Leichnam in ein kahles Skelet umzuwandeln, also bin ich mir nicht sicher, welchen Stoff hier die Kreuzritter beigemischt haben. Der Friedhof ist überraschend monumental mit einer Kirche mit vergoldeter Kuppel in der Front und hohen Bögen auf den Seiten, die sich anscheinend nicht entscheiden können, ob sie sich noch im Stil der Gotik oder schon der Renaissance präsentieren möchten. Natürlich findet man in den Kolonnaden auch viele Statuen berühmter Persönlichkeiten und Sarkophage aus römischen Zeiten.           

               Aber zurück zur Kathedrale.

Der Architekt Buschetto mischte den frühchristlichen Stil mit Byzantinischem, Lombardischem und Arabischem, ergänzte das alles mit einigen antiken Elementen und es entstand ein neuer spezifischer Stil, so genannter pisanischer romanischer Stil, nach dem man dann nicht nur in der gesamten Toskana, sondern auch auf Sardinien, Kirchen baute. Imposant wirkt der Wechsel des dunkelgrünen und sahneweißen Marmors, das gefiel den Italiener so lange, dass in diesem Stil noch am Ende neunzehnten Jahrhunderts der Architekt Maccicini sein „Cimitero monumentale“ in Mailand baute. Es ist nämlich wirklich schön. Was der Kathedrale von Pisa ihre Eigenartigkeit gibt, sind vier Säulengallerien in der Fassade, es geht um eine wirklich beeindruckende Schöpfung, wenn wir bedenken, dass bei uns im Mitteleuropa damals gerade erste Rotunden gebaut wurden, nicht zu groß, damit sie nicht einstürzten. Bronzetüre aus der gleichen Zeit findet man im Querschiff der Kathedrale, in der Hauptfassade gibt es eine Tür aus dem sechzehnten Jahrhundert, weil die ursprüngliche holzende bei einem Feuer verloren gegangen ist. Dieses Feuer ist auch der Grund, warum die Kirche in ihrem Inneren überwiegend im Renaissancestil inklusiv einer prächtigen vergoldeten Kassettendecke ausgestattet ist. Es stört nicht, der romanische Stil verträgt sich mit der Renaissance sehr gut. Fünf Schiffe sind dann halt fünf Schiffe, das verleiht jeder Kirche ihr imposantes Aussehen, die Schiffe sind durch antike Säulen voneinander getrennt, die Seeleute von Pisa als Kriegsbeute in die Stadt brachten. Übrigens, die Bögen zwischen den Säulen können sich wieder einmal nicht entscheiden, ob sie romanisch oder arabisch aussehen möchten, es ist etwas dazwischen  und  damit wieder einmal einfach pisanisch. Was mit dem Rest der Kirche nicht übereinstimmt, ist die Kanzel. Es ist eine wunderschöne Kanzel mit beinahe filigranen Reliefs aus dem alten und neuen Testament, stehend auf den Säulen aus Porphyr – aber gotisch. Sie passt einfach in die wunderschöne romanische Kirche nicht wirklich, aber ich war gern bereit, es ihr zu verzeihen.

               Das Baptisterium steht getrennt vor dem Hauptportal und es ist ein ganz anderes Kapitel.

Mit dem Bau wurde bereits im Jahr 1152 begonnen, der Bau musste aber aus finanziellen Gründen unterbrochen werden. Heute kann man „Gott sei dank“ sagen. Die Tatsache machte es nämlich möglich, dass die Fortsetzung des Baus im Jahr 1260 Nicolo Pisano übernehmen konnte, einer der größten Künstler der zweiten Hälfte des dreizehnten Jahrhunderts, ein Schüler der „Scuola nuova siciliana“ und damit ein Vorläufer der Renaissance. Neben dem Projekt des Baptisteriums, das mit einer Statue des heiligen Johannes des Täufers auf seiner Kuppel im Jahr 1395 finalisiert wurde, schuf Nicolo Pisano auch die Kanzel. Mit Reliefs mit den Bildern aus dem Leben Christi. Mit einem Adler, auf dessen Flügeln sich das Lesepult für den Priester befindet. Gleich wie in der Kathedrale. Es dauerte ein bisschen, bis ich entdeckt habe, dass der Adler das Wappentier der Stadt war.                      Das Wahrzeichen der Stadt ist aber der „Torre“ also der Turm – Glockenturm, Campanile, wie man ihn nennen möchte. Ein absolut eigenartiger Glockenturm, weil er schief ist. Das Problem war die unzureichende Inspektion des Unterbodens an der Stelle, wo Pisaner den Turm bauen wollten. Wie ich schon sagte, die Stadt stand am Ufer des Flusses Arno, auf seinen Sandanschwemmungen. Schon während des Baus begann sich der Turm auf dem instabilen Boden zur Seite zu neigen, die Pisaner bekamen ein bisschen Angst und sie brachen den Bau im Jahr 1185 ab. Dann aber gewann doch der Stolz, sie passten die Achse des Turmes an und beendeten den Bau.          

Der Turm neigte sich aber weiter und im zwanzigsten Jahrhundert drohte bereits der Einsturz, man durfte also EINIGE Jahrzehnte den Turm nicht besteigen. Die Rettung des Turmes war eine schwere Arbeit. Er bekam zuerst eine Art Sicherheitsgurt und auf der nördlichen Seite wurden sieben Kubikmeter des Bodens entfernt. Es gelang den Turm um 43 cm aufzurichten und so die Neigung zu erreichen, die der Turmachse aus der Mitte des achtzehnten Jahrhunderts entsprach. Man darf also den Turm wieder besteigen. Es führen drei hundert Stufen hinauf, der Aufstieg ist aber lediglich für schwindelfreie Personen geeignet. Es ist nämlich ein eigenartiges Gefühl, wen man auf der nördlichen Seite des Turmes steht und der Boden unter den Füßen weg ins NICHTS läuft. Der Turm ist auf der nördlichen Seite 56,6 Meter hoch, auf der südlichen Seite aber nur 54,25 Meter. Es ist ein unwiederholbares Erlebnis, besonders abends. Ein Blick auf Pisa von oben, wenn man sich schon an die ungewöhnliche Situation mit der abfallenden Plattform gewöhnt hat, ist wunderschön. Obwohl die Medici, nachdem sie Pisa erobert und ihrem florentinischen Imperium angeschlossen hatten, ein Großteil der Altstadt niedergerissen und durch neue Boulevards ersetzt haben. „Piazza die Miraculi“ bleibt das Symbol des ehemaligen Ruhms und Reichtums des alten Pisas.

               Nichts dauert aber ewig, nicht einmal der Wohlstand der Stadt Pisa. Das Meer entfernte sich von der Stadt mehr und mehr, die Hegemonie über die Meere musste die Stadt an Genua abgeben. Genua vertrieb Pisa aus Korsika (Sardinien mussten sich diese beiden Mächte ohnehin von Anfang an teilen). Eine echte Tragödie war für die Stadt das Aussterben des Stammes der Hohenstaufen auf dem kaiserlichen Thron. Pisa war, in Gegenteil zu seinen ewigen Rivalen Florenz und Lucca, immer fest auf der Seite der Ghibellinnen, also auf der Seite des Kaisers. Nach dem Jahr 1268, als der letzte Staufer Konradin hingerichtet wurde, wurde die Lage der Stadt immer bedenklicher und im Jahr 1284 erlitt Pisa eine vernichtende Niederlage in der Seeschlacht bei Meloria gegen Genua. Die Zahl der gefangenen Pisaner war so riesig, dass ein Spruch aus dieser Zeit sagte, wenn man einen lebenden Pisaner sehen möchte, muss man nach Genua fahren. Anschließend verfiel die Stadt in einen Bürgerkrieg und der ganze Ruhm war dahin. Auf dem Festland wurde Florenz stärker und stärker und nach langen Kämpfen mit wechselhaften Ergebnissen gliederte es Pisa im Jahr 1406 definitiv in sein toskanisches Imperium ein. An diesen bösen Moment erinnert der Löwe auf den Mauern der „Piazza die Miraculi“ – es handelt sich um einen florentinischen Löwen, den die Eroberer auf den Mauern bauen ließen und die Bürger von Pisa mussten dem verhassten Symbol den Hintern küssen. Der Löwe hat den Adler besiegt.     

               Außer der „Piazza dei Miraculi“ gibt es in Pisa nicht so viel zu sehen, aber wenn man sucht, dann findet man auch. Suchen bedeutet aber „suchen“ im wahren Sinne des Wortes. Pisa steht in der Ebene und im Gewirr der Gassen ist die Orientierung nicht gerade einfach. Das wirkliche Stadtzentrum war die „Piazza dei Cavallieri“. Hier stehen zwei (eigentlich drei) interessante Gebäude. Im älteren „Palazzo dell´Orologio“ mit dem Uhrturm wurde Herzog Ugolino delle Gherrardesca im Jahre 1288 mit seinen Söhnen und Enkelsöhnen durch Hunger zum Tode gequält, da ihm die Pisaner die Schuld für die katastrophale Niederlage bei Melorie, die ihre Übermacht am See beendet hat, zugeschrieben haben.

Das schönste Gebäude ist der „Palazzo dei Cavallieri“, ein monumentales Gebäude im Stil der Renaissance, gebaut von Giorgio Vasari mit wunderschönen Sgraffiti auf der Fassade. Das dritte Gebäude ist die Kirche „Chieza di Santo Stefano dei Cavallieri“, die ebenfalls ein Werk von Vasari ist. Die Kirche und der Palast waren der Sitz des Ordens des heiligen Stephans, der von Cosimo I. Medici gegründet wurde, als dieser zum Großherzog von Toskana aufstieg.

               Es gibt in Pisa wie in jeder italienischen Stadt mehr als genug Kirchen. Eine davon ist aber Pflichtprogramm, ein herrliches Kirchlein am Ufer des Arnos „Santa Maria dell Spina“. Es ist winzig klein, aber wunderschön. Eine Hochgotik mit vielen Türmchen und Fassadenschmuck, trotzdem gibt es hier zumindest auf den Bögen über der Tür (Türen gibt es hier zwei, obwohl immer nur ein geöffnet wird) die typische pisanische Kombination des dunkelgrünen und sahnenweißen Marmors – die Bögen sind natürlich im romanischen Stil. Wie sonst in Pisa? Den Namen hat das Kirchlein von einem Dorn der Dornkrone Christi erhalten, der hier als heilige Reliquie aufbewahrt wird.

               Natürlich, wenn man Zeit und Lust hat, darf man durch die Gässchen der Altstadt bummeln. Die einmal reiche und große Stadt schrumpfte im siebzehnten Jahrhundert auf knappe 3000 Einwohner. Aus der berühmten Epoche ist hier noch die Kirche der heiligen Katharina, der „Palazzo dei Medici“, das Kloster der Benediktiner „San Matteo“, wo heute das Nationalmuseum mit den Bildern und Statuen lokaler Künstler untergebracht ist – das wertvollste Stück ist der Reliquienschrein des heiligen Lussorius von Donatello.  

               Also wie überall in Italien ist auch in Pisa viel zu sehen, aber  der „piú bella piazza del mondo“ also dem schönste Platz der Welt, kann nichts in der Stadt das Wasser reichen.

               Wunder sind einfach Wunder und die sind nicht wiederholbar.

Václav IV. – 600 let od jeho smrti

               V devatenáctém roce století umírá podezřele hodně známých lidí. Maximilán I. a Leonardo da Vinci měli letos 500 let od své smrti, český král Václav IV. umřel o sto let dříve, přesněji 16. srpna 1419. Zítra to bude 600 let. Zřejmě lidé umírají (ale se i rodí), aby bylo na co vzpomínat a aby bylo o čem psát. Nakolik jsou vzpomínky na tohoto českého panovníka pozitivní, raději nebudu odhadovat. Václav se rozhodně nezapsal do českých ale ani do evropských dějin zlatým písmem. O jeho pověsti svědčí to, že v německé literatuře je označován jako Wenzel I. „der Faule“ (jako římský král toho jména první), čili Václav I. „Líný.“

               Zabýval jsem se jeho osobou dostatečně v mé knize zločiny českých králů, takže ti z mých čtenářů, kteří tuto knihu četli, se teď budou trošku nudit, ale třeba si přečtou následující článek aspoň pro osvěžení.

               Jaký tedy náš Vašík byl? A nekřivdí mu tak trochu dějiny a historici? Byl opravdu líný a neschopný nebo prostě jen komplikovaná doba přesahovala jeho schopnosti. Možná by přesahovala schopnosti i jeho geniálního otce Karla, ovšem ten právě v kritickém roce 1378 zemřel na následky zlomeniny krčku stehenní kosti a nechal svého sedmnáctiletého syna v kaši, na jejíž přípravě se sám aktivně podílel. V roce 1377 se totiž papež Řehoř XI. rozhodl pod vlivem vizí svaté Kateřiny ze Sieny opustit Avignon, kde papeži žili sedmdesát let jako rukojmí francouzské politiky a vrátit se do Říma.

Karel návrat papežů do Říma nepodporoval. Na to byl příliš svázán se zájmy francouzské politiky. Ne nadarmo bojoval spolu s otcem u Kresčaku proti anglickým vetřelcům. V letech 1367 – 1370, kdy se o návrat do Říma pokusil Řehořův předchůdce Urban V., nechal Karel papeže svému osudu. Sice přijel do Říma a vtáhl s papežem triumfálně do města, ale když se začaly množit problémy, rychle zmizel, aniž by papeži poskytl nějakou vojenskou pomoc. Kronikář Gregorovius píše, že se „Karel zachoval jako obhroublý vůdce lupičské tlupy“. Vyhýbal se vojenským střetnutím, a když na svém návratu domů narazil na nějakého kondotiéra, raději ho uplatil, aby si zajistil svobodný „útěk“. Kdyby se byl tehdy císař zmátožil na rozhodnou podporu schopného papeže, mohly se dějiny pohnout jiným směrem. To, že Karel nechal Urbana padnout, byl zřejmě jeho největší politický omyl, který měl mít pro evropské dějiny fatální následky.

V roce 1377 se ale Řehoř XI. rozhodl, že to s tím návratem do Říma zkusí znova. 17. ledna vtáhl do Říma a za nové sídlo si zvolil Vatikán, protože Laterán, jako historické sídlo papeže, leželo v troskách. Kupodivu se mu tentokrát podařilo stabilizovat situaci a pak zcela nečekaně už 27. března 1378 zemřel. 8. dubna byl pod nátlakem římské luzy papežem zvolen Bartolomeo Prignano jako Urban VI. Volba jednak nebyla svobodná, francouzští kardinálové se v Římě uprostřed hulákajícího davu necítili dobře a Urban nebyl psychicky zcela zdráv, takže kardinálové už 9. srpna prohlásili jeho volbu za neplatnou a 20 září zvolili protipapeže Roberta ze Ženevy, který se stal Klementem VII. Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378, řešení neřešitelného problému přenechal svému sedmnáctiletému a politicky naprosto nezkušenému synovi. Václav se sice rozhodl pro Urbana (byl zvolen jako první a sídlil v Římě) jenže v roce 1383 dorazila do Prahy francouzská delegace, která Václava velmi důrazně varovala před následky, které by měla jeho korunovace z rukou římského papeže. A bylo vymalováno.

V lednu 1378 cestoval Karel IV se svým synem Václavem do Francie (o této cestě existuje úžasná kniha Františka Šmahela z roku 2006). Karel zřejmě tušil přicházející problémy a dosáhl aspoň formálního souhlasu francouzského krále s přesídlením hlavy církve do Říma. Pro Václava to byla jediná skutečně důležitá příležitost, kdy se mohl seznámit s uměním diplomacie. Teď byl na vše sám. A byl v pasti. Už od roku 1376 byl oficiálně korunovaným římským králem, jenže císařem, a tím pádem od Boha požehnaným a nesesaditelným vládcem, se mohl stát jen papežskou korunovací. Jenže od kterého papeže? Francouzský král Karel V. se samozřejmě hned svou autoritou postavil za Klementa, němečtí kurfiřti zase svou většinou podpořili Urbana. Pokud si to Václav nechtěl rozházet na jedné nebo na druhé straně, prostě se korunovat nemohl nechat. A tím zůstávala jeho situace stále nejistá a tato nejistota vyvrcholila v jeho sesazení v roce 1400.

Když budeme spravedliví, musíme uznat, že se Václav na začátku své politické kariéry poctivě snažil provádět aktivní politiku. Jenže všude narážel na překážky, které byly pro mladého nezkušeného a netrpělivého chlapce prostě příliš velké. Jen pro úplnost: Už v roce 1379 se mu podařilo dosáhnout potvrzení sňatku svého bratra Zikmunda s uherskou dědičkou trůnu Marií a vyšachovat z mocenského boje o uherský trůn rakouského vévodu Leopolda (přesněji jeho syna Viléma). V roce 1382 se mu podařilo provdat sestru Annu za anglického krále Richarda II. Podařilo se mu urovnat spor o obsazení mohučského arcibiskupství a energickým zásahem ukončil spor o obsazení biskupství ve Vratislavi. V letech 1379 – 1381 strávil král ostatně v doprovodu svého věrného průvodce kardinála Pilea většinu času v Říši a zúčastnil se několika říšských sněmů. Síly mu ale dlouho nevydržely.

Václav měl totiž pro svou politickou kariéru až příliš mnoho handicapů:

  1. Vyrostl hýčkán jako ptáček ve zlaté kleci. Karlovi se narodil poměrně pozdě, bylo to dítě až ze třetího manželství s Annou Svídnickou. Karlovi bylo v roce jeho narození už 45 let a matka, ještě než ji mohl chlapec poznat, zemřela už v roce 1362. Otec se mu snažil chybějící mateřskou péči nahrazovat, i když neměl na dítě čas. Jediná cesta, jak potomkovi dokázat svou lásku, bylo rozmazlovat ho. Výsledky byly fatální.
  2. Václavovi chyběla politická zkušenost. I když byl korunován českým a později i římským králem ještě jako malé dítě (a prý během korunovace „dosral oltář“ jak píše sarkasticky kronikář, zůstával ve stínu svého otce a měl pocit, že vše funguje samo od sebe. Otcův brutální boj o získání moci v letech 1346 – 1350 nezažil a ani nechápal. Zřejmě mu o něm ani nikdo nevyprávěl a už vůbec ne Karel sám. Bylo tam příliš mnoho momentů, na něž nemohl být hrdý. Jediná Václavova diplomatická zkušenost byla ona vzpomenutá cesta do Francie v roce otcovy smrti. Příliš málo, aby pochopil, jak křehká a složitá je diplomacie.
  3. Václav byl zřejmě velmi malé postavy. V Kutné Hoře jsou dveře, jimiž prý mohl projít s korunou na hlavě. Dveře mají výšku 168 cm, což by odpovídalo králově tělesné výšce 155 cm. Profesor Vlček určil jeho výšku při ohledávání jeho ostatků na 173 cm – jenže je velmi pochybné, zda se ve svatém Vítovi přechovávají skutečně ostatky krále Václava  (k tomuto tématu odkazuji na mou knihu Zločiny českých králů strana 195). Pokud měl Václav opravdu jen 155 cm, jeho autoritě vládce a rytíře to nepřidalo. A napoleonský komplex dokáže napáchat mnoho zlého.
  4. Václav nebyl schopen zplodit potomka, což se považovalo za jeden z hlavních úkolů panovníka. Neplodnost se sice vždy připisovala manželce a krále by si nikdo z neplodnosti neodvážil obvinit – přinejmenším ne oficiálně. Jenže drby a pomluvy mají v politice ještě horší účinek než oficiální proklamace – „fake news“ mohou být pro politika i dnes smrtelné. Zda byl Václav jen neplodný či zda byl dokonce homosexuál, se už dnes nedozvíme. Jeho obliba v nápadném oblečení mohla být jen kompenzací malé postavy, jenže mohla být i projevem záliby ve stejném pohlaví. Ostatně jeho přátelé a kumpáni byli všichni mladí muži většinou z chudých rodin. A podporoval je, ať už dělali jakékoliv skopičiny. A že jich dělali! Václav za nimi stál jako skála nebo lépe řečeno jako Zeman za Mynářem s Nejedlým. A bylo mu jedno, že tím proti sobě popuzuje zástupce vysoké šlechty a kléru a dostává se tak do politické izolace. Mohla to být tedy buď nepřiměřená láska k těmto hochům anebo byl král vydíratelný. Pokud by skutečně homosexuální byl, prozrazení této okolnosti by znamenalo politickou a možná i skutečnou smrt – anglický král Eduard II. byl varovným příkladem.
  5. Václav neměl politickou podporu, jakou měl jeho otec. Karel se opíral o dva sloupy – o francouzský královský trůn (tam ostatně vyrostl a důvěrně příslušníky královské rodiny znal) a o církev – tu reprezentoval pražský arcibiskup, ať už Arnošt z Pardubic nebo jeho následník Očko z Vlašimi byli císaři loajální oporou. V roce 1380 zemřel francouzský král Karel V. ve věku 42 let a místo jeho nezletilého syna, který se navíc o čtyři roky později zbláznil, vládla ve Francii regentská rada mezi sebou bojujících královských strýců – což nakonec v roce 1407 po zavraždění vévody Orleánského vedlo k občanské válce. Na místo Očka z Vlašimi nastoupil jako třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který už od roku 1378 trpěl vidinami a po požáru 17. února 1382, kdy uhořel Jenštejnův přítel magdeburský arcibiskup Ludvík, se z něho stal politicky nepoužitelný fanatik – konflikt mezi ním a králem kulminoval v roce 1393 zavražděním Jana Nepomuckého. Obě opory politiky jeho otce tedy zmizely a nový panovník se nacházel v politickém vakuu.
  6. Václav byl komplikovaná povaha. Zda to bylo dáno výchovou nebo komplexy z malého vzrůstu, se můžeme jen dohadovat, neměl ale dobré vztahy ani s jedním ze svých sourozenců, o to méně pak se svými moravskými – podstatě staršími – bratranci. Byl introvert, lidi mu prostě lezli na nervy. Ženy přímo nesnášel, od ostatních lidí hledal úkryt v lesích při lovu a na svých hradech mimo Prahu. Jeho přehnaná láska k psům, jako jakýsi příznak kompenzace chybějící lásky k lidem, je příznačná.
  7. Václav byl nemocný. Analýzou jeho choroby jsem se podrobně zabýval v mé knize „Zločiny českých králů“. Podle mého soudu se jednalo o revmatoidní artritidu, chorobu, která svým průběhem a nevypočitatelností, stále se vracejícími bolestmi ovlivňovala rozhodujícím způsobem schopnost krále pracovat. První těžký záchvat choroby, kdy už dostal i poslední pomazání, se datuje do roku 1388, kdy bylo králi 27 let. Jediným analgetikem, tedy lékem proti bolesti, byl v té době alkohol. Václav se stal těžkým alkoholikem, což jeho schopnostem vládnout rozhodně neprospělo.

Dá se tedy uzavřít, že Václav měl prostě smůlu. Doba ho postavila před následující problémy, se kterými by měl zřejmě obrovské problémy i jeho geniální otec.

  1. O církevním schizmatu, kde zůstal sedět mezi židlemi a nikdy se nedokázal odhodlat k intervenci, jsem už psal.
  2. V Praze rostlo sociální napětí. Zejména pak po roce 1400, kdy byl Václav zbaven hodnosti římského krále. Karel komponoval své město jako hlavní město celé Římské říše, nesmírně narostlo z 8000 na 30 000 obyvatel a potřebovalo pracovní příležitosti, sociální síť. To fungovalo, dokud se zde opravdu střídaly delegace všech kurfiřtů, vévodů a knížat či králů, kdy tady byly stálé mise a kdy se zde pořádala velkolepá přijetí zahraničních návštěv a kdy byla Praha díky svému postavení v říši i centrem zahraničního obchodu. Za Václava tuto svoji pozici ztratila, projevila se její ne právě optimální geografická poloha uprostřed uzavřené české kotliny a tím poklesly i finanční příjmy. V Praze se ale zrodila nová generace a hledala přístup na pracovní trh. A práce nebyla. Mládež je vždy náchylná k radikalizaci, hladovějící mládež pak o to víc. Pole pro radikální kazatele bylo tady.
  3. Občanská válka v Uhrách, do které byl zapleten jeho nemilovaný bratr Zikmund, ale která vyžadovala jeho intervenci. Václav na ni neměl ani chuť ani prostředky, ponechal tedy svého bratra jeho osudu a ten ho na smrt nenáviděl. Když se přesto uherským králem vlastní zásluhou stal, získal v moravských bratrancích, zejména v Joštovi, ochotné spojence proti Václavovi, který tak po celý život musel bojovat s opozicí ve vlastní rodině. Jen pro srovnání Karel IV. měl se svým bratrem Janem Jindřichem naprosto harmonický vztah a jeho plnou podporu.
  4. Svatba princezny Anny s anglickým králem Richardem se ukázala ve svém důsledku jako politický problém. Do Anglie, totiž odjeli se vzdělanou princeznou i učenci pražské univerzity, na Oxfordu se seznámili s myšlenkami církevního reformátora Viklefa – a přivezli je do Prahy, která už i bez nich byla sudem střelného prachu, čekající na rozbušku.
  5. Protižidovský pogrom 18 dubna 1389, při kterém byla prakticky zlikvidována celá židovská pražská komunita, byla už známkou rostoucího sociálního napětí, ale Václavovi tato událost uškodila jak politicky (nebyl schopný „své“ Židy ochránit) tak i ekonomicky – podle Zlaté buly Karla IV. z roku 1356 platili Židé za svou ochranu daň kurfiřtovi, na jehož území žili – v tomto případě tedy českému králi – a bylo to hodně peněz, které náhle nebyly.
  6. Stoupající napětí mezi německým patriciátem a českým plebsem narůstal nekontrolovatelnou měrou. Pražští Němci usídlení zejména na Starém městě určovali komunální politiku, chudí Češi z Nového Města se cítili být diskriminováni. To se projevilo zejména na universitě, kde se čeští učenci cítili být mluvčími českých občanů. Karlova universita byla koncipována jako universita mezinárodní, centrální vysoká škola Římské říše, která do Prahy přiváděla učence, profesory ale i studenty z celého světa. Češi měli pouze jeden hlas ze čtyř. Kutnohorským dekretem z 18. ledna 1409 král Václav pod tlakem české opozice zbavil cizince většinového hlasovacího práva, což vedlo k exodu profesorů i studentů. Universita zůstala „malá ale naše“. Její pověst samozřejmě upadla a tím i mezinárodní kontakty.
  7. Moc v říši přešla v roce 1400 na Ruprechta falckého a od roku 1410 zpět na Lucemburky, nejprve na Jošta, pak na Zikmunda. Kostnický koncil na ukončení schizmatu se vedl už pod taktovkou Václavova mladšího a schopnějšího bratra. Václav se ani neobtěžoval do Kostnice, pupku tehdejšího politického života, jet. Kazatele Jana Husa prostě obětoval a u sudu střelného prachu byl na kostnické hranici konečně zapálen doutnák.

Výsledkem byl revoluční výbuch, který měl po následující desetiletí devastovat zemi a definitivně ji z pozice nejbohatší země střední Evropy uvrhnout zpět do pozice země, kterou raději nikdo nechce. Jestliže se o České království na začátku čtrnáctého století vedla brutální občanská válka, ve století patnáctém běhali čeští pánové po smrti krále Albrechta s českou korunou jako agenti s teplou vodou – nikdo ji nechtěl a nakonec zůstala nemluvněti Ladislavovi, který se nemohl bránit. Václav hned na začátku těchto nepokojů, ještě než revoluce nabyla své zhoubné podoby, 16. srpna 1419, tedy právě před šesti sty lety, umírá.

Výsledky jeho vlády byly fatální a dá se říci, že si z nich země dodnes zcela neodpočinula. Vývoj bezvládí, který zde začal, vedl nakonec k ubohému pokusu o svržení habsburské vlády a potupné porážce na Bílé Hoře, která zanechala zhoubné následky na povaze českého národa, citelné dodnes.

Abych to shrnul větou průvodkyně z Betlémské kaple, když jsem si prohlížel tamní fresky. „Víte, on ten Vašík byl takové neštěstí.“

Byl, ale vlastně za to nemohl. Osud někdy tropí hlouposti a s ním si zahrál hodně nešetrně.

Clostridium diffizile

               Diffizile znamená latinsky „obtížný“.  A tahle zatracená bakterie dělá svému jménu všechnu čest. Za normálních okolností je to otloukánek, který se mezi střevními baktériemi krčí v koutku a neodvažuje se ani vystrčit nos. Ale pokud někdo (většinou lékař) zaplaví střevo antibiotiky, které většina těch hodných baktérií nepřežije, dostane clostridium svůj životní prostor a je kdykoliv ochotné ho i využít. A je zle. Vzniká situace, která je doslova „na posrání“. Průjmy, které se mohou vyvinout do pseudomembranózního zánětu tlustého střeva až do takzvaného megakolon nebo do sepse, která může pacienta stát i život.

               Máme z té potvory strach, přesněji řečeno, vydobyla si náš respekt. Navíc je nakažlivá, tedy ani ne ona, ale její spory, čili jakási „vajíčka“, která produkuje a která jsou samozřejmě v milionovém množství obsažena v každé stolici pacienta. Navíc jsou tyto spory naprosto resistentní na alkohol, naštěstí ne ale na mýdlo. Čili dokonalá hygiena rukou mýdlem a umývání podlahy, kde se pacient nachází, dokážou nebezpečí pro ostatní lidi v okolí odstranit. Ne ale pro pacienta samotného.

               Clostridiu normální antibiotika neublíží – právě proto se mu tak době daří právě ve střevě, které bylo antibiotiky přejeto. Ale přece se jen na něho něco najde. Dlouhá léta jsme léčili klostridiové infekce Metronidazolem, antibiotikem, které dokáže právě cíleně tohohle škůdce zlikvidovat. Jenže časy se změnily, clostridium si na Metronidazol zvyklo a vyvinulo rezistence. Až třetina bakteriálních kmenů tohoto druhu je už na Metronidazol rezistentní a tak ho tímto antibiotikem nemůžete zničit.

               Proto vydala rakouská infekciologická společnost nové doporučení, kdy se za antibiotikum první volby považuje dříve zálohové antibiotikum Vancomycin. Páni ale jaksi zapomněli své doporučení předat i jiným orgánům než internistům gastroenterologům, kteří mají tyto baktérie ničit. Například lékárnám. Nebo pojišťovnám.

               Oficiální doporučení je dávka Vancomycinu 125 miligramů čtyřikrát denně v kapslích. Zajímavou shodou náhod takové kapsle vůbec neexistují, prostě se nevyrábějí. (Nevím, jak to, že to infekciologové nevědí, ale asi jim to nikdo neřekl. A v laboratoři to s takovou dávkou dobře fungovalo. Existují kapsle 250 miligramů. No dobře, tak holt dostanou pacienti dvojitou dávku – lék se stejně ze střeva nevstřebává, a tedy pacienta neohrožuje a pro tu pitomou baktérií není jedu nikdy dost. V nemocnicích tyto kapsle máme a používáme je. Problém nastane v okamžiku, kdy by pacient měl lék brát doma. V lékárnách totiž není dostupný. V seznamu léků je v takzvaném „no boxu“, označeném výhružnou černou barvou, což už samo o sobě znamená, že nikdo a zejména pojišťovna nebude mít ani nejmenší radost, pokud by lékaře napadlo provést něco tak šíleného, jako například předepsat tento lék. Ovšem držet už víceméně zdravé lidi v nemocnici 14 dní (tak dlouho totiž trvá předepsaná léčba) jen aby polykali tabletky, které jinak mimo nemocnici nedostanou, mi připadá dost šílené. Politikům a ekonomům kupodivu ne, i když se tím náklady na léčbu několikrát znásobí.

               Přijali jsme pacienta s těžkou vaskulitidou, tedy zánětem malých cév s krvácením do kůže. Poměrně rychle jsem zjistil, že je to následek nedávno zahájené léčba Metronidazolem. Důvodem léčby bylo samozřejmě Clostridium diffizile, které se rozmnožilo v důsledku nekonečné antibiotické léčby. Pacient má samozřejmě sto dvacet kilo, je diabetik, hypertonik, sotva se může pohybovat, má bércové vředy a v nich zlatého stafylokoka. Ten název zní hezky, o tohle zlato ale není co stát – je to otravná baktérie, která dokáže vyvinout rezistence na kdejaké antibiotikum, až dostane hrdý název MRSA (meticilin rezistentní stafylokokus aureus) což znamená, že je už prakticky nezničitelná. Tuto baktérii pacient na kůži měl a nějací naivní lékaři se ho snažili dlouhé týdny bez úspěchu zničit. Nepovedlo se. Zato úspěšně zničili baktérie ve střevě pacienta a dali prostor k rozmnožení clostridia.

               Pacienta jsme přijali a léčbu změnili na Vancomycin. Průjmy poměrně rychle přestaly, milé clostridium se pod palbou dvojitých dávek pro něho zatím neznámého antibiotika stáhlo do defenzívy. Vaskulitídu se nám podařilo rychle vyléčit kortisonem. Pacientovi se zhoršila výrazně jeho ledvinná nedostatečnost, což jsme přikládali oné vaskulitidě, která ledviny ráda napadá, než jsem se ultrazvukem podíval na jeho břicho a zjistil, že se pacient nachází ve vysokém stupni těhotenství – z močového měchýře jsme vypustili jeden a půl litru moči (zase jednou ta zatracená prostata) a když moč mohla odtékat, zlepšila se i ledvinná funkce. Po týdnu jsme byli s léčbou vlastně hotoví, pacientovi se dařilo tak dobře, jak už dávno ne, nacházel se ale díky svému MRSA v izolaci a chtěl domů. My jsme taky chtěli, aby šel domů a nakonec po delším rozhovoru si to začala přát i jeho rodina. Jediné, co chybělo, byly laboratorní výsledky z onoho dne, protože to naše laboratoř k času vizity nestihla, ale když je pacientovi dobře, nemá teplotu, žádné bolesti, žádné známky průjmu či vaskulitidy a ledvinná funkce se poslední tři dny den ode dne lepšila, co by se ještě mohlo stát, že? Jenže…

               Pacient měl brát ještě týden Vancomycin, aby jeho clostridium úředně vyhlášené za zabité, zase neožilo. Ale jak na to?

               Protože jsem věděl, že jsou s lékem problémy – odkdy jsem ho předepsal otci jednoho z našich obvodních lékařů a ani on se k Vancomycinu nedokázal dostat – nechal jsem přes naši ústavní lékárnu obvolat soukromé lékárny v širokém okolí. Jedna z nich s kouzelným jménem „Lékárna svatého Antonína“ prohlásila, že je ochotna lék opatřit, ovšem bude to trvat týden, než ho dostane. Protože měl pacient brát Vancomycin právě onen jeden týden, byl tento návrh ne právě uspokojující. Napadlo mě, že bychom mohli pacientovi dát jedno balení domů – stejně by ho u nás spotřeboval, čili nevzniknou žádné dodatečné náklady a on bude doma a všichni budou šťastní. Na to ovšem potřebuji svolení šéfa. Našel jsem ho a přednesl mu svůj návrh. Znejistěl, namítl, že to balení stojí okolo 400 euro (stálo přesně 376 Euro) a že se musí zeptat ekonomické ředitelky. Ta dostala při představě, že by nemocnici opustilo balení léku v takové ceně hysterický záchvat a co nejpřísněji takový postup zakázala. Argumentace, že pacient ty léky stejně spotřebuje, i když bude ještě týden u nás zabírat zbytečně lůžko a ohrožovat ostatní pacienty svým speciálním zlatým stafylokokem, vůbec nezabrala. Tudy cesta nevedla.

               Napadlo mě jiné řešení. Kdybychom pacientovi lék jen půjčili a jeho žena pak po týdnu vybrala ono balení u svatého Antoníčka a přinesla nám ho do nemocnice, byly by finanční ztráty vyrovnány. Řešení se zdálo být schůdné, bylo ovšem třeba vystavit recept, aby mohl svatý Antonín lék objednat. Samozřejmě, že předpis takového nebezpečného léku, nacházejícího se v černé schránce zvané „no box“ musí schválit lékař pojišťovny, zvaný v Rakousku Šéfarzt. (Proč se tak jmenuje, nikdo neví, protože ničemu nešéfuje, možná je to jen pro zmírnění frustrace lékařů, kteří se místo starosti o pacienty stali úředníky). Odeslali jsme žádost o povolení léku a během půl hodiny přišlo zamítnutí. Prý se nejedná o finančně nejvýhodnější lék ve své skupině. Vancomycin je ve své skupině úplně sám, proto jsem chtěl vědět, který lék má Šéfarzt na mysli. Zavolal jsem na pojišťovnu a dozvěděl jsem, se, že lékaři mají sezení a nesmí být při něm vyrušováni. Začal jsem být nervózní, začínal tlačit čas. Byl pátek (podobné situace vznikají vždy výhradně jen v pátek) a skoro dvě odpoledne, přičemž lékaři pojišťovny na rozdíl od nás dodržují přísně pracovní dobu a po třetí hodině už nejsou dosažitelní. Navíc bylo třeba nadiktovat propouštěcí zprávu pacientovi, kterou měla ještě napsat naše písařka, která rovněž přesně dodržuje pracovní dobu a proto po půl třetí už raději psaní nových zpráv ani nezačíná. To tedy byla priorita. Rozhodl jsem se pro nejistou investici a nadiktoval jsem celou komplikovanou propouštěcí zprávu, aniž jsem věděl, zda se k Vancomycinu vůbec dostanu a budu moci pacienta propustit. Zpráva byla nadiktována ve 14:20 hodin, čili existovala reálná šance, že bude i napsána. Potom jsem znovu zavolal na pojišťovnu a kupodivu mě na první pokus spojili se správným šéfarztem. Ten mě poučil, že jsem nezvolil nejlevnější Vancomycin, který je na trhu. Namítl jsem, že na trhu není vůbec žádný Vancomycin. Uznal, že mám pravdu, ale že je možno požádat celkem o dva druhy, které se mohou z Německa objednat. Namítl jsem, že ty sice v počítači mám, ale ani u jednoho není uvedena cena. Poučil mě, že je to tak správně, protože nejsou oficiálně na trhu. Chtěl jsem tedy vědět, jak mám vědět, který z těchto dvou alternativ je levnější. Řekl, že to samozřejmě vědět nemůžu, on to ale ví. A pak –  podržte se – mi tu informaci dokonce i prozradil. Cítil jsem, že se blíží vítězství. Poslal jsem žádost o povolení onoho levnějšího Vancomycinu a do deseti minut přišlo povolení. Vytiskl jsem recept. Zjistil jsem, že propouštěcí zpráva je napsaná. Právě jsem kontroloval text, abych ho opatřil mým podpisem a pacient mohl opustit nemocnici.

               A tehdy dorazily ony chybějící laboratorní výsledky. Zánětlivé parametry pacienta se během jediného dne zdesetinásobily. Někde u něho vypukla nová infekce. Bylo jasné, že už ve zbývajících deseti minutách pracovní doby sotva zjistím, kde to je, ale že ho v takovém stavu nemůžu propustit domů. Zavolal jsem sestry a řekl jsem jim, že se propouštění ruší…

               Moje snacha mi k vánocům darovala sklenici na víno se třemi odměrkami. Nízko u dna sklenice je „good day“, zhruba v polovině je „bad day“ a zcela nahoře je odměrka pro „don´t ask“. Po návratu domů jsem si nalil sklenici plnou.

               Mimochodem – pokud selže i léčba Vancomycinem, provádí se jako poslední možnost léčby klostridiové kolitidy transplantace stolice. Od zdravých „dárců“ se získá „zdravá“ stolice, namíchá se z ní kaše, naředí se vodou, pak se udělá kolonoskopie a přes kanál přístroje se tento mix stolice zdravých dárců instaluje. S tímto obrazem před očima jsem svou sklenici vypil. Na ex.