Category: Blog

Svět pod vládou peněz

               Lenin kdysi prohlásil, že „Kapitalisti nám prodají i ten provaz, na kterém je potom pověsíme.“ Světový vůdce proletariátu sice se svým plánovaným hospodářstvím příliš neuspěl, ale ve věšení se vyznal a v tomto oboru měl nemalé úspěchy. A věděl, že věšet na ruském provaze by bylo velké riziko. Že by se takový provaz v důsledku špatné kvality zřejmě příliš často trhal. Ne že by měli bolševici problém s tím, takového spadlého viselce pověsit ještě jednou, ale bylo by to prostě hodně práce. Bylo lepší koupit kvalitní provazy ze západu. Tak jako tam současné rusko nakupovalo čipy do svých raket, kterými zabíjí na Ukrajině.

               Lenin, který žil dlouhé roky v centru evropského bankovnictví v Curychu, poznal totiž dobře slabinu kapitalistického systému – hlad po penězích, a to za každou cenu. Peníze neznají morálku a na tom se nic nezměnilo.

               Jenže v současnosti tu morálku přímo diktují. Nejenom apoštolové jako Musk, Trump nebo Babiš. Ale mistrovství světa ve fotbale v Kataru je toho nejzřejmějším důkazem. Že byla kandidatura Kataru koupená, věděl každý už od samého začátku. Že za tím ale byl pád na kolena před penězi plynových šejků, víme až teď. Ne Katar byl tou žebrající stranou, ale FIFA se svým zkorumpovaným šéfem Infantinem (který byl královsky odměněn možností v Kataru zadarmo bydlet a užívat si života plnými doušky). Dát organizaci tak velké sportovní události zemi, kde lidská práva nehrají žádnou roli a kde je v školních osnovách popírání holocaustu a Popíráno právo Izraele na existenci, je prostě neuvěřitelné. Úleva nad skutečností, že se Izrael pro mistrovství světa nekvalifikoval, byla obrovská. Jestliže byl Infantinův předchůdce Sepp Blatter zkorumpovaná osobnost, je jeho nástupce zkorumpovaný šašek. To ale nic nemění na tom, že bude do čela nejvyšší fotbalové organizace znovu zvolen. Protože absolutní většinu v plénu mají fotbalové federace z Afriky a Asie a hlasy jejich zástupců se dají levně koupit. Hodně to připomíná simonii při volbě papežů v pozdním středověku – zřejmě se od té doby zas tak moc nezměnilo.

               A evropské organizace, které nejprve dělaly ramena, se schlíple stáhly a dělají, co jim Infantino poručí. Ne že bych byl nadšen myšlenkou, že by kapitáni mužstev nosili kapitánskou pásku s nápisem „One love“, podle mého soudu by měli mít pásky v národních barvách. Ale pokud takové nosit chtěli, je šílené, že jim to FIFA (rozuměj Infantino) zakázala pod hrozbou žlutých karet, ztráty bodů atd. Německá reprezentace nesměla letět se svým letadlem s nápisem „Diversity Wings“ do Kataru. Musela přistát v Ománu a odtud letět neutrálně popsaným letadlem. Evropské federace začaly harašit s myšlenkou, že UEFA ze světové federace vystoupí, ale toto harašení utichlo a diktát Infantina a jeho katarských sponzorů byl mlčky se skřípěním zubů přijat. Jde přece o hodně peněz. Ostatně nevěřím, že kdyby evropské reprezentace (bylo jich sedm) na protest proti tomuto diktátu opustily mistrovství a tím mu daly smrtelnou ránu, že by FIFA přece jen nakonec neustoupila. Ale ani se o to nepokusily.

Zajímavé je, že kapitánské pásky “one love” prezidentovi FIFA Infantinovi vadí – protože vadí Katarskému emírovi. Ale ruská vlajka na kopačkách kamerunského fotbalisty jako symbol jeho podpory Ruska nevadí nikomu. Ovšem, vždyť Infantino dostal od prezidenta Putina v roce 2018 státní vyznamenání. A na to musí být člověk hrdý, že Jarku Nohavico?

               Katar je jen symbol. Všude na světě se demokratické režimy klanějí režimům totalitním, protože jde o obchody a o peníze. Jde o životní standart jejich občanů a o příští volby. Paradoxní je, že se právě tímto třesením rukou diktátorům a návštěvám u nich snaží zachránit poraněnou demokracii. Protože občané zvyklí na svůj blahobyt jsou při jeho ztrátě okamžitě ochotni volit populistické strany jako fašisty či komunisty, které jim slíbí modré z nebe, které to ale s demokracií nemyslí příliš vážně. Poslední návštěva Olafa Scholze v Číně byla takovým jasným příkladem. Diktátoři se na rozdíl od demokratů nálad obyvatelstva nebojí. Mají armádu, policii, OMON a revoluční gardy.

               Matka národa Angela Merklová se v zájmu ekonomické prosperity svých „německých dětiček“ přimkla těsně k Putinovskému fašistickému režimu a nezměnila svou taktiku ani po roce 2014. Levný ruský plyn měl být základem německého blahobytu. Proč toto těsné pouto Merkelová-Putin vzniklo, se můžeme jen dohadovat. Merkelová vyrostlá ve východním Německu hovořila plynně rusky, Putin, který působil jako rezident KGB v Drážďanech, zase plynně německy, vzájemné uznání znalosti jazyka druhé strany je tradičně dobrým základem pro to, aby si lidé mysleli, že jsou přátelé. Angela věřila Vladimírovi víc, než bylo únosné. I když minimálně od roku 2012 a určitě už od roku 2014 musela vědět, kam Rusko míří a kam směřuje svou společnost Vladimír Vladimirovič. Dnes říká, že na Putina neměla poslední roky žádné politické páky. To je možné. Přesněji řečeno poznala, že je nemá – neměla je nikdy, důstojník KGB formoval ruskou společnost do její současné nacistické podoby už po celá desetiletí. Schopná politička by to musela vlastně poznat už před rokem 2012 – kdyby chtěla. Ale riskovala by hospodářský propad, riskovala by porážku ve volbách, riskovala by, že by musela odevzdat moc někomu neznámému, který by s ní třeba neuměl zacházet tak dobře jako ona. A tak se statečně budoval Nord stream II, který měl umožnit kompletní přebudování energetiky na plyn, odstavení stárnoucích atomových elektráren a možnost prodávat plyn se ziskem dál dalším evropským zemím. Německo lezlo Rusko doslova do chřtánu a Putin si mohl mnout ruce. Dnes je Německo největším problémem v EU, kdy právě kvůli svým plynovým elektrárnám blokuje vystoupení se systému MERIT v obchodování s elektřinou, protože by německá vláda musela buď kompenzovat ztráty svých plynových elektráren nebo je nechat odstavit a riskovat tím „black out“. V každém případě by to Německo postihlo nejvíc ze všech evropských zemí – i to je dědictví éry Angely Merkelové.

Merkelové mlčení k válce na Ukrajině je charakteristické. Samozřejmě, je jen soukromou osobou, ale byla po celá desetiletí pro Němce morální autoritou, na kterou se spoléhali. Její vyhlášení, i eventuální přiznání chyb, by mělo v německé společnosti velký ohlas. Angela ale mlčí. A Scholz se jezdí klanět do Číny k císaři Si tin pchingovi, aby nedej bože nepřišlo Německo i o tento trh. Jedno, jak se tam zachází s lidmi, jedno, že se Čína připravuje nepokrytě na anexi Tchajvanu. Jestliže se USA rozhodly ztížit Číňanům přístup k mikročipům, kterých jen v minulém roce nakoupila Čína v USA za 16 miliard dolarů (mimochodem byly to větší výdaje než za ropu a plyn), Evropa se k podobnému kroku neodhodlá. Odvetné čínské akce by mohly poškodit evropskou ekonomiku, především tu Německou.

Demokracie na celém světě se z ekonomických důvodů klaní autoritářským režimům, pokud tyto sedí na zásobách ropy a plynu či představují lákavé odbytiště pro výrobky v demokratických zemích vyráběné. Sportovní federace organizují vrcholné soutěže mnohem raději v totalitních zemích než v zemích demokratických. S diktátorem se totiž vždycky lépe vyjednává než s třemi sty poslanci (ostatně i papež dostal svůj Vatikánský stát v roce 1929 až po jednání s Mussolinim, s italským demokratickým parlamentem to nešlo). Navíc se od diktátora dají čekat větší úplatky, protože v těchto zemích neexistuje žádná kontrola vydaných peněz, zatímco v demokraciích hrozí vyšetřovací komise. Slova císaře Vespasiána „Peníze nesmrdí“, dostávají vysoce aktuální a až perverzní význam. Smrdí! A smrdí až do nebe!

Mimochodem americká omezení dodávek čipů do Číny jsou skutečnou hrou s ohněm. Když USA omezily v roce 1941 dodávky ropy do Japonska, přimělo to Japonsko k vyhlášení války. Japonci šli do války, dokud ještě do svých lodí a letadel pohonné hmoty měli, věděli, že jim během roku dojdou – a skutečně i došly. Si tin pching si nemůže dovolit ztrátu tváře, to je v asijském životním prostoru něco nestravitelného – proto i trvá na své nesmyslné strategii nulové tolerance covidu. Sklonit se před svým globální rivalem USA nemůže, může si ale pro čipy a polovodiče, které pro udržení hospodářského růstu nutně potřebuje, zajet na Tchajvan, kde se většina světové produkce nachází. Válka v Jihočínském moři je na spadnutí a může mít mnohem tragičtější důsledky než ukrajinský konflikt. Je ale klanění se čínskému totalitnímu režimu, jak to dělají evropské země (a nejperverzněji se v tomto oboru vyznamenala právě Česká republika a její prezident Zeman – fotky českých vítačů s čínskými vlajkami se objevily dokonce na internetu na pornografických stránkách s komentářem – Česko hluboko v čínské pr..li.) obhajitelné?

Nakolik je spolupráce s totalitními a očividně nepřátelskými režimy potřebná? Na jedné straně zřejmě zachraňuje demokratické zřízení, na druhé straně ale upevňuje totalitu oněch darebáckých států. A že jich je!

Otevřeně mezi ně patří sice jen Rusko, Bělorusko, Irán, Severní Korea a Barma. Arabské despocie, africké diktatury, a hlavně Čína si ale v potlačování lidských práv s těmito extrémními případy příliš nezadají. Přesto se s nimi snažíme pěstovat „korektní vztahy“. Právě v čase, kdy čínský prezident a vlastně doživotní císař vyzývá martialisticky své občany, aby se připravovali na válku, oznámí generální tajemník NATO Stoltenberg, že NATO nepovažuje Čínu za protivníka.

Řečeno jinými – tedy Leninovými – slovy, nepoučeni historií dál prodáváme těmto zločinným režimům provaz, na kterém nás hodlají oběsit.

Bohinjsee und Triglav

               Nur fünfundzwanzig Kilometer von Bled entfernt findet man einen weiteren See, der allerdings ein absoluter Gegensatz vom touristisch erschlossenen Bled ist. Wenn Bled eine Kuranstalt und eine dazu gebaute mondäne Stadt ist, Bohinj ist ein naturbelassener See.

Also ein Platz zum Entspannen und zum Wandern. Bohinjsee (Wocheiner See auf Deutsch) befindet sich bereits im Nationalpark Triglav, der Bled noch diskret auslässt – damit hier viel und ohne Aufsicht der Naturschützer gebaut werden darf.

               Bohinj liegt nahe des Savaursprungs. Der Fluss Sava hat allerdings zwei Ursprünge und auch zwei Flussarme, die Sava Dolinka (die durch Kranjska Gora fließt) und die Sava Bohinjka. Beide Flüsse vereinigen sich in der Nähe vom Bledsee.

               Wenn man also zum Ursprung der Sava Bohinjka fahren möchte, müsste man ungefähr fünfundzwanzig Kilometer von Bled durch ein enges Tal nach Westen fahren, wobei der Fluss unzählige Male auf Brücken überquert werden muss. Dann erreicht man das Dorf Stara Fužina mit dem Hotel Jezero auf dem Platz „Ribčev Laz“. Man steht an der Stelle, wo der Fluss Sava den Bohinj See verlässt.  Um zum Flussursprung zu kommen, muss man am Südufer bis zu einem verstreuten Ort Ukanz weiterfahren. Dort gibt es einen Parkplatz und von dort kann man einen Spaziergang entlang des Flusses Savica machen – natürlich, wenn man an der Mautstelle eine Gebühr bezahlt hat. Der Weg führt durch einen Wald mit für diese Gegend typischem Kalkfelsen – genannt Karst. Die Karstlandschaft ist typisch für einen großen Teil der Julischen Alpen. Das Wasser befindet sich nicht auf der Oberfläche, die karg aussieht, sondern tief im Gestein. Man marschiert auf einem gut gepflegten Wanderweg hoch über die Schlucht des Flusses Savica, bis man zu seinem Ursprung kommt.

Der Fluss entspringt aus dem Felsen hoch über einem See mit künstlichem Damm und bildet einen beeindruckenden Wasserfall. Ganz zum See kann man nicht kommen, der Weg ist durch einen Zaun gesperrt, bei einer Aussichtsplatform ist also Schluss. Und hier befindet sich auch ein Gedenkstein an einen prominenten Besucher dieses Ortes aus den Zeiten, als dieses Land noch zu Österreich-Ungarn gehörte. Den Ursprung der Sava besuchte niemand geringerer als der begeisterte Bergsteiger und Wanderer, „der steierische Prinz“ Erzherzog Johann. Er besuchte diesen Platz am 8.Juli 1807, er war hier aber nicht als Tourist, sondern als Geologe. Es handelte sich um eine Erforschung der Wasserquellen, die für die Region essenziell waren.

               Die Region war in ihrer Geschichte sehr umkämpft, im ersten Weltkrieg wurde zum Bohinjsee eine Schmalspurbahn zum Transport des Kriegsmaterials gebaut, das dann an die Front in den Bergen zu den dort stationierten österreichischen Truppen weiterbefördert wurde. Wenn man die Berge anschaut, glaubt man nicht, dass man hier erbitterte Kämpfe führen konnte. Diese blutigen Kämpfe spielten sich auf der westlichen Seite der Berge Rombon und Krn ab. Zwei Jahre lang in insgesamt elf Offensiven versuchten die Italiener, die am 23.Mai 1915 Österreich-Ungarn Krieg erklärten, diese Berge im Sperrfeuer zu erklimmen, bis sie eine Gegenoffensive der österreichischen und deutschen Truppen bei Caporetto (heute Kobrid) bis an den Fluss Piava zurückdrängte. Auf der österreichisch-deutschen Seite kämpften unter anderen Erwin Rommel (damals Leutnant, der mit seiner Einheit mit Hilfe des Giftgases als erster die italienischen Linien durchbrach) oder der zukünftige österreichische Premierminister Engelbert Schuschnigg, auf der italienischen Seite nahmen an den Kämpfen Benito Mussolini oder der damals neunzehnjährige Ernest Hemingway teil (der seine Erlebnisse in seinem ersten Roman „A Farewel to Arms“ beschrieb und dadurch weltberühmt geworden ist).

               Wenn man mehr über diese Ereignisse erfahren möchte, dann sollte man das Museum in Kobrid besuchen. Das Sočatal gehört nicht direkt zum Nationalpark, in den Ortschaften Bovec, Kobrid und Tolmin kann man aber Unterkunft buchen und ein Rafting auf dem wilden Fluss Soča (italienisch Isonzo) genießen. Oder mit der Gondel auf den Berg Veliki Kanin fahren und dort wandern (im Winter ist es ein Skigebiet), in Tolmin dortige Schluchten begehen oder den riesigen Wasserfall Boca nahe Bovec bewundern.

Unterwegs beim Aufstieg zur Boca findet man einen Artillerieposten aus dem ersten Weltkrieg und versteht nicht, wie die Soldaten die Kanonen zu diesem Posten hoch über das Tal schleppen konnten. Dazu war der Winter 1916/1917 extrem schneereich, es fiel bis zu elf Meter Schnee, was viele Lawinen und damit verbundene Todesopfer zur Folge hatte. Die Natur spielte also das grausame Spiel des Todes mit. Heute ist sie wunderbar.

               Nach dem ersten Weltkrieg fiel das Sočatal an Italien. Aus dieser Zeit sieht man noch Bunker und Grenzposten auf dem Pass Vrsic. Bohinj sowie auch Bled blieben ein Teil des „Königsreiches der Slowenen, Serben und Kroaten“. Als am 6. April 1941 Jugoslawien von den deutschen Truppen besetzt wurde, wurde die Region um Bohinj ein Teil des Deutschen Reiches. Nach Ende des Krieges kam Bled und Bohinj zurück an Jugoslawien, das Sočatal blieb bis 1947 unter anglo-amerikanischer Verwaltung, dann wurde es ebenfalls an Jugoslawien angeschlossen.

               Der Bohinjsee ist 4,2 Kilometer lang, 1 Kilometer breit und 45 Meter tief. Am südlichen Ufer führt eine Straße, das nördliche Ufer ist nur für Wanderer zugänglich. Schön sind die Kirchen „Sveti Duh“, direkt am südlichen Seeufer unter dem Berg Vogel und „Sveti Janez“ im Ort Stara Fužina.

Sveti Duh

Im Inneren der Kirche findet man romanische, gotische sowie auch barocke Elemente, wertvoll ist das Fresko des heiligen Christophorus an der Fassade der Kirche. Im Mittelalter glaubte man, dass ein Blick an den Heiligen Christophorus vor Unglück schützen konnte, zumindest für einen Tag. Beim gefährlichen Leben in einer Bergregion war das offensichtlich vonnöten.

               Es gibt eine Abzweigung von der Straße am nördlichen Seeufer zum Aussichtsberg Vogel. Es handelt sich um ein Skigebiet auf dem 1922 Meter hohen Berg (der Name bedeutet auf Slowenisch „das Eck“). Eine Gondel bringt die Besucher auf einen wunderschönen Aussichtsberg, von wo aus man den ganzen Bohinj See von oben betrachten kann. Direkt auf der anderen Seeseite ragt das Massiv des slowenischen heiligen Berges Triglav empor. Von Norden, also von der österreichischen Seite, schaut dieser Gipfel ziemlich unspektakulär aus, nur von Süden erkennt man seine Größe und seine atemberaubende Schönheit. Interessant war die Tatsache, dass je weiter man sich beim Wandern auf dem Vogel vom Triglavmassiv entfernte, desto größer und bedrohlicher er aussah. Plötzlich habe ich verstanden, warum dieser Berg, der es auf die Staatsflagge Sloweniens geschafft hat, diesem Volk so heilig ist und warum die Slowenen einen unwiderständlichen Drang verspüren, seinen Gipfel zu besteigen.

               Auf den Gipfel des Triglavs aufzusteigen ist für einen wahren Slowenen eine beinahe religiöse Pflicht, vergleichbar mit der Pilgerfahrt eines Moslems nach Mekka. Das erste Mal wurde der Berg im Jahr 1778 bezwungen – ein Denkmal für die Bergsteiger, die es geschafft haben, (Lovrenc Willomitzer, Luka Korošec, Stefan Rožič und Matija Kos) befindet sich im „Ribčev Laz“ neben der Bushaltestelle.  Am 26. Juni 1991 in Frühmorgenstunden bestieg eine Gruppe Bergsteiger den Gipfel und hisste hier die slowenische Fahne auf – das war der Tag der Unabhängigkeitserklärung Sloweniens.

               Es gibt zwei Möglichkeiten, den Triglav zu erklimmen. Wir wählten den kürzeren, obwohl steileren Weg von Norden, da man von dieser Seite den Triglav in einem Tag besteigen kann. Der Ausgangspunkt befindet sich bei „Aljažev Dom“ im Ort Mojstrana.

Aljažev Dom

Die Hütte bekam ihren Namen nach dem Triglav-Pfarrer aus dem Dorf Dovje, einem Autor, Komponisten und Kämpfer für den Erhalt der Region in slowenischen Händen. Von dort kann man den klassischen Weg über Prag wählen oder – wenn man noch ein bisschen mehr Katecholamine braucht – kann man den „Tominšek Steig“ nehmen. Obwohl auch der klassische Weg über Prag genug Adrenalin bietet und steile Kletterpassagen hat – alle allerdings gut gesichert. „Aljažev dom“ befindet sich auf einer Seehöhe von 1002 Meter, also gibt es zum Gipfel in der Höhe 2864 Meter einen Höheunterschied von mehr als 1800 Meter. Also nichts für Schwächlinge.

               Im frühen Nachmittag erreichten wir die Hütte „Triglavski Dom na Krederici“ und warteten bis 15 Uhr, da man ab dieser Zeit eine Übernachtung buchen konnte.

Triglavski Dom na Krederici

Die Hütte hat insgesamt 140 Betten, wir bekamen drei Plätze auf Stockbetten in einem Raum mit weiteren 22 Menschen. Das hatte eine Horrornacht zur Folge, da einer der Gäste an einem extremen Schlaf Apnoe Syndrom litt und sehr laut schnarchte – eigentlich eher am Ersticken war. In der Reihe der Schlafenden konnte ich allerdings diesen gefährdeten Menschen trotz mehrstündiger Bemühung nicht identifizieren, schlafen konnte ich jedenfalls keine Minute. Als aber in der Früh keine Leiche im Bett liegen blieb, war meine Erleichterung groß.

Nach der Buchung der Übernachtung konnten wir unseren Ausflug hoch zum Gipfel fortsetzen. Der Reiseführer schreibt, dass der Aufstieg von der Hütte zum Gipfel 30 bis 90 Minuten dauern kann. Die Aufstiegszeit ist vom Gegenverkehr abhängig – meistens ist er in den Nachmittagsstunden sehr stark. Der Aufstieg ist mit Eisenstiften, Seilen und Ketten gesichert (das hat dem Triglav den Spitznamen „Stachelschwein“ gebracht). Je näher zum Gipfel, desto häufiger begrüßten uns entlang der Aufstiegsroute Gedenktafel mit den Namen der Toten, die bei der Besteigung des Berges verstorben sind. Es gibt Hunderte davon, was nicht gerade motivierend und beruhigend wirkt. Bei den meisten wurde als Todesursache „strela ubila“ angegeben, sie wurden also vom Blitz erschlagen. Bei Unwetter ist der Weg nämlich wirklich gefährlich, man hängt an den Eisenketten, die natürlich wie Blitzableiter fungieren, und man hat kaum eine Möglichkeit dem Blitz auszuweichen. Sowie auch bei schönem Wetter den absteigenden Touristen. Man geht zuerst auf den „Mali Triglav“ und dann auf einem schmalen aber mit Seilen gut gesichteten Grad zum Gipfel.

Triglav Gipfel

               Die Belohnung für die Anstrengung und den Mut sind unglaublich schöne Aussichten. Der Triglav ist ein Solitär, mitte im Gebirge Julische Alpen und bietet berauschende Blicke ins Sočatal bis zur Adria und weit nach Österreich bis zum Dachsteinmassiv. Auf der Spitze gibt es einen kleinen Blechturm, den so genannten „Aljažev stolp“, der hier im Jahr 1895 installiert wurde. In den kommunistischen Zeiten war er rot gestrichen und mit einem fünfzackigen Stern geschmückt, seit dem Ende dieser Ära ist er nur mehr bescheiden grau.

               Die Königstour auf den Triglav gibt es aber freilich vom Süden. Sie ist viel schöner und erlebnisreicher, allerdings auch viel länger und der Höhenunterschied ist brutal. Der Ausgangspunkt beim Bohinj See bei „Ribčev Laz“ liegt nämlich nur 530 Meter über den Meeresspiegel. Also beträgt der gesamte Höhenunterschied stolze 2334 Meter. Sogar zur Krederica ist das 2000 Meter. Es wird also empfohlen, diesen Weg auf zwei Tage zu verteilen. Es gibt einige Möglichkeiten unterwegs zu übernachten. Es gibt unterwegs mehrere Berghütten, wie zum Beispiel „Vodnikov dom“, „Koča na Planine pri Jazeru“ „Koča pri Triglavskih jezerih“ oder „Zasavska koča na Prehodavcih“. Im Unterschied zum „Triglavski dom na Kredarici“ ist aber die Bettenzahl in diesen Unterkünften bescheiden, es wäre empfehlenswert, die Übernachtung im Vorfeld zu reservieren. Zusätzlich sind diese Hütten meistens nur in den Monaten Juni bis September bewirtschaftet, manche haben aber in der übrigen Jahreszeit einen offenen Winterraum.

               Von Süden ist der Weg – vorausgesetzt, das Wetter spielt mit – schöner – er führt durch Almen und um die Seen bis man das Hochgebirgsgelände erreicht.  Über die Teufelsbrücke in Stara Fužina, entlang des Flusses Mostnica mit engen Schluchten und Wasserspielen. Dann durch „Voje“, das ist ein breites grünes Tal mit Almbetrieb. Später wird es steiler, aber im Unterschied zum Aufstieg von Norden, hat man von Süden den Triglav ständig vor sich und kann den Blick auf den Riesen genießen.

               Und dann kommt als Belohnung der Blick vom Gipfel des schönsten Berges der Julischen Alpen, für die Slowenen ohnehin des schönsten Berges weltweit.

Fuerteventura

Co udělá historik, když jede na místo, které žádnou historii nemá? Správně – začne hledat a ono se už něco najde. Kdo hodně hledá…

               Tak to bylo se mnou, když jsme se se ženou rozhodli (plurál používám poněkud nepřesně a spíš eufemisticky, ale svůj souhlas jsem dal) jet na listopadovou dovolenou na ostrov Fuerteventura. Chvíli to sice vypadalo, že se to jméno nenaučí vyslovovat, a tak tam přece jen nepoletíme, ale zvládla to, a tak jsme se spakovali a letěli.

               Jestliže máte to štěstí, že vám na každé dovolence prší, je nejlepším řešením letět někam, kde neprší vůbec. Tedy na Saharu nebo na Fuerteventuru. Ta druhá alternativa je – věřte mi – mnohem lepší. Zejména v listopadu, kdy má moře nejvyšší teplotu a dosahuje až dvaceti tří stupňů Celsia.

               Fuerteventura je nejstarším z Kanárských ostrovů a leží nejblíž k pobřeží Afriky. Zřejmě proto sem dojde tak málo vláhy. Od západu to vychytají Gran Canaria a Tenerifa a z Afriky (naproti ostrovu leží Západní Sahara) mnoho deště očekávat nemůže. Pro turisty je to ovšem naprosto ideální. Po celou dobu pobytu nezapršelo, a i když byl listopad, pohybovaly se denní teploty mezi 21 a 25 stupňů ve stínu a mraky byly pouze ráno, a to nad východním obzorem a pouze, když jsem šel sledovat východ slunce. Což bylo sice poněkud frustrující, ovšem ne zas až tak moc. Nebylo třeba totiž vstávat příliš brzy, slunce vycházelo v 7:15 místního času čili o čtvrt na devět čase středoevropského, a to už jsem se cítil být vyspaný a procházka po pláži v ranním svítání je určitě zdravá věc. I když to vycházející slunce nakonec nevidíte. O to hezčí byl měsíc v úplňku.

               Vláhy má ostrov Fuerteventura skutečně hodně málo a tomu odpovídá i množství vegetace. (V hotelech je ale vody dost, místní se naučili, podobně jako na Maltě, odsolovat mořskou vodu a dělají to dokonce důsledněji než Malťané, na rozdíl od Malty jsem necítil žádnou slanou příchuť). Nedostatku vody a zeleně se přizpůsobilo i místní zemědělství. Především chovem koz – koza totiž sežere úplně všechno. Adekvátně k tomu je hlavní specialitou ostrova kozí sýr „queso majorero“. Dá se koupit všude, nabízejí ho v každé restauraci a v každém hotelu – v jeho přípravě je ještě stále dost ruční práce a vyrábí se podle doby zrání ve třech formách, jako měkký (tierno) – polotvrdý (semicurado)– a tvrdý (curado). Ve všech formách je z mého pohledu naprosto jedlý. Dokonce i manželka, která mi vyhrožovala tím, že pokud budu kozí sýr jíst nedostanu od ní pusu, připustila, že žádný zápach necítí a že ten sýr je docela dobrý. A sytý.-

               Pokud si koupíte na Fuerteventuře zájezd od cestovní kanceláře, musíte počítat na sto procent s návštěvou kozí farmy a s ochutnávkou sýra. Je to něco jako v Turecku návštěva výrobny koberců. Nekoupili jsme si, farmu jsme nenavštívili, a proto jsme se zastavili v muzeu sýra u městečka Antiguy „Museo del Queso Majorero“.

(Kde je i nádherný park kaktusů) Netušil jsem, že existuje přes třicet různých druhů koz. Teď už to vím, ale vyjmenovat bych je nedokázal. Ale to muzeum není jen o kozách a o sýrech, je zde i multimediální sál zobrazující teorie o vzniku kanárských ostrovů a přibližující faunu a flóru ostrova. Zejména té fauny tu ale moc není – tedy pokud tím nemyslíme ony kozy.

               Dějiny ostrova začaly pro Evropany v roce 1402, kdy se v zátoce, kde je dnes minipřístav „Puorto de la Peňa“, se svými 53 muži vylodil normanský kapitán Jean de Bethencourt. Během dvou let si podmanil místní obyvatelstvo tzv. Mojo, kteří si tu v klidu žili rozděleni do dvou království. Proti střelným zbraním dobyvatelů neměli se svými holemi na pohánění koz šanci, a tak se oba králové Ayoze a Guize nechali raději pokřtít a přijali jména Luis a Christian v naději, že potom budou mít od vetřelců pokoj. Neměli. Jejich sochy stojí u cesty z La Olivy do Betancurie na silničním odpočívadle, nakolik jejich zobrazení odpovídá realitě, ví jen Bůh.

Pohled do života původního obyvatelstva nabízí skanzen La Atalyita u Pozo Negro na východním pobřeží ostrova. Jede se tam z městečka Caleta de Fuste (Kde jsou největší pole na získávání mořské soli taky s příslušným muzeem) nebo z vnitrozemí od městečka Antigua.

               Hned vedle odpočívadla se sochami Ayoze a Guize nebo chcete-li Luize a Christiana, je odbočka na vyhlídku Mirrador morro Vella. Budova se právě buď opravovala nebo se rozpadala, to jsem nedokázal rozlišit, každopádně byla zavřená. Přesto je z oné vyhlídky ve výšce 700 metrů nad mořem, která vděčí za svůj vznik a vzhled místnímu umělci Césarovi Manriquemu, úžasný výhled.

               Bethencourt založil v kopcích nad přístavem, kde se vylodil, první město na ostrově a nazval ho jako správný katolík ve službách katolického veličenstva „Santa Maria de Bethencourt“. Dnes se toto první hlavní město ostrova jmenuje Betancuria a je to moc hezké a milé hnízdo.

V roce 1403 zde papež Benedikt XIII. potvrdil existenci první farnosti. Ovšem Benedikt byl protipapežem, v roce 1415 sesazeným na koncilu v Kostnici (což až do konce svého života neuznal). Takže musel věci církevní organizace uvést v roce 1424 do pořádku papež Martin V, zvolený v Kostnici, o jehož legalitě se nepochybuje. Z doby prvních dobyvatelů tu ale nenajdete žádné památky. V roce 1593 totiž město i přes jeho v horách skrytou polohu objevili berberští piráti, vydrancovali ho a co nedokázali odnést, vypálili.

               Takže všechny stavby v městečku včetně kostela „Iglésia de Santa Maria Imaculata“, tedy „Kostel neposkvrněného početí panny Marie“ jsou z doby pozdější, přesto jsou místní stavby v parčících s palmami a kaktusy milé, stavěné ze sopečného kamene s bílou maltou, esteticky se nedá nic namítnout.

               Bethencourt pocházel sice z Normandie a byl tedy Francouz, Francie mu ale nebylo schopna pomoci v zásobování mužstva a nových osadníků potravinami na nehostinném ostrově. Podporu našel až u krále Jindřicha III. Kastilského, který ho jmenoval „Pánem Kanárských ostrovů“ a podpořil osídlovací akci. Kastílie nebyla v té době žádnou námořní velmocí, a proto byly pro krále Jindřicha i nehostinné ostrovy lákavé. Poté, co Francie prohrála v roce 1415 bitvu u Azincourtu proti Angličanům, Bethencourtovy statky se dostaly pod anglickou nadvládu a on musel přísahat větrnost anglickému králi, stal se v Kastilii nežádoucí osobou. Kastilie se už nároků na Kanárské ostrovy nevzdala a po vzniku Španělska v roce 1515 spojením Kastilie s Aragonem se staly Kanárské ostrovy součástí Španělského království a zůstaly jí dodnes. Protože leží na sever od mysu Bojador na pobřeží Západní Sahary, přes který vedla hranice zájmových sfér zemí na Pyrenejském ostrově, nemuseli Španělé o tyto ostrovy bojovat s Portugalskem.

               Ta pláž, kde se dobrodruh Bethencourt na ostrově vylodil, je jedním z nejnavštěvovanějších míst na ostrově. Je to oblast Ajuy, jede se sem z vesnice Pájara. V Pájaře je krásný kostel „Iglésia de Nuestre Seňora de Regia“ s fasádou s aztéckými motivy a pozlaceným oltářem vevnitř, ovšem kostel není vždycky otevřený. Městečko je úhledné a městské osvětlení zde svítí ve dne v noci. Už začátkem listopadu tu instalovali vánoční výzdobu, zřejmě nehodlali ponechat nic náhodě. Co kdyby přišly Vánoce náhodou dřív? V Ajuy je maličký už vzpomenutý přístav Puorto de la Peňa s mnoha restauracemi s jídelníčky v bezmála všech možných světových jazycích (i v polštině ne ale v češtině), kupodivu zde ale nenabízejí ve Španělsku typické Tapas. Místo je slavné svou pláží s černým sopečným pískem, která se jmenuje „Playa de los Muertos“, čili “Pláž mrtvých”.

Byl to přístav hlavního města Betancurie – i dnes se dá sejít z města k přístavu pěšky cestičkou v horském údolí. Přístav žil (nebo spíš živořil) po staletí z pálení vápna. Z vápencových skal, které se zde tyčí nad onou černou pláží, se získával neobyčejně čistý vápenec a pálil se na vápno, které se pak rozváželo na ostatní Kanárské ostrovy. Pece na pálení vápna zde ještě jsou, i když už samozřejmě nefunkční, na konci asi půlkilometrové procházky po vápencovém, vodami moře divoce rozeklaném útesu, jsou dvě jeskyně „Cuevas de Ajuy“. Jsou na hladině moře, takže se k nim sestupuje po strmých schodech a z jedné do druhé musí člověk taky trochu šplhat. Pevné boty jsou tedy proti sandálům nebo plážovým šlapkám ve výhodě. Z útesu jsou dechberoucí výhledy, stojí tedy za to, se tu projít. Proto to taky dělají prakticky všichni návštěvníci ostrova.

               Mimochodem cesty na ostrově jsou ve velmi dobrém stavu, očividně poměrně nové s nenarušenou vozovkou. S určitými výjimkami, jako je například cesta mezi Betancuriou a Pájarou jsou i dost široké, aby se na nich bez problémů vyhnula dvě auta. Mezi Corralejem a Puertem del Rosario se dokonce staví čtyřproudová dálnice. Zprovozněných je zatím jen asi šest kilometrů, ale všechna městečka a vesnice jsou propojena velmi dobře sjízdnou sítí asfaltovaných komunikací.

               Betancuria byla hlavním městem do roku 1834, kdy odevzdala svůj primát městečku Antigua, ovšem to bylo hlavním městem jen jeden rok. Vzhledem k neutěšeným přírodním podmínkám, kdy místní obyvatelstvo balancovalo stále na hraně hladomoru, to posední místní feudál vzdal a v roce 1800 se přestěhoval na Tenerifu. Správy ostrova se ujala armáda, pánem ostrova byl místní plukovník, sídlící ve vilce v městečku La Oliva. To se tak v roce 1835 stalo dalším hlavním městem, než odevzdalo štafetu v roce 1956 Puerto del Rosario – to už rozhodovaly ekonomické priority a přístav se samozřejmě hodil nejvíc – strach z pirátů už mezitím pominul, i když se armáda v roce 1870 musela správy ostrova vzdát. V La Olivě je pěkný kostelík a vila plukovníků „Casa de los Coroneles“, odkud ostrovu vládli. Ten jejich malý palác se právě opravoval, takže jsme se nepodívali na to, jak si vojenští diktátoři na ostrově stíhaném bídou a hladem žili. Ostatně v devatenáctém století se polovina místního obyvatelstva odstěhovala na pevninu do Španělska. Pak ale v sedmdesátých letech století dvacátého dorazila na ostrov turistika.

               Fuerteventura, to jsou sopečné krátery, sopečné krátery a občas pro změnu zase sopečné krátery.

Nejmladší z nich mají 50 000 let a jsou na severu ostrova u městečka Corralejo. Na rozdíl od sousedního ostrova Lanzarote, kde sopky řádily ještě v osmnáctém století, je tedy Fuerteventura poměrně klidná. Přesto je její půda tvořena prakticky jen sopečnými vyvřelinami, když si odmyslíme písčité pláže na pobřeží – zejména pak rozsáhlé území písčitých dun na severovýchodě ostrova u Corraleja. Tyto duny jsou oblíbeným výletním cílem jak turistů, tak i místních – na ostrově jich žije celkem 140 000 a Fuerteventura, rozlohou druhý největší, je tak nejřidčeji osídlený Kanárský ostrov. Protože jsme bydleli v Corraleju, dalo se na duny dojít pěšky – rychlejší chůzí za něco víc než půl hodiny.

Krásu dun obrostlých vegetací schopnou přežít i extrémní přírodní podmínky kazily postavy nesmírně škaredých nudistů. Nahoře bez se u žen toleruje, ovšem velká výhra to nebyla. Výjimkou byla jedna velmi krásná mladá paní, která k mému překvapení hovořila se svým mužem a malým synem česky.

               Samotné pláže v Corraleju za moc nestály, zejména pak dopoledne při odlivu, kdy moře ustupuje i několik set metrů a odhaluje své kamenité dno. Je to hlavně ráj surfařů, je zde hned několik surfařských škol. Odpoledne voda přijde a koupat se dá, ovšem na městské pláži vyplavuje moře neuvěřitelné množství mořských řas, což ke koupání moc neláká.

Teprve dál po břehu jsou plážičky s bílými popcorn připomínajícími kamínky a tam se koupat dá. Nejhezčí pláže jsou prý na jihu ostrova okolo Morro Jable, ale to je přece jen ze severu dost daleko.

               Na některé ze sopek na ostrově vedou značkované turistické chodníky. Je to například Montagna de Tindaya za La Olivou a přímo nad Corralejem se tyčí zlověstně sopečný kráter Volcano Bayuyo.

Tváří se zlověstně, ale vystoupat se na něho dá bez problémů. Z městečka je to pěšky čtyři kilometry a převýšení dělá 290 metrů, línější mohou přijet autem do národního parku Malpaís del Bayuyo y Mascona až na úpatí sopky a cestu si tak výrazně zkrátit. Vyrazil jsem ráno hned po snídani, a tak jsem si vrchol kopce a úžasné výhledy odtud mohl skoro půl hodiny užívat sám, než se s turisty okolo poledne roztrhl pytel. Hnali se k vrcholu ze všech stran a já jsem zvolil taktický ústup. Ustupuje se po suťovitém svahu, pevné boty tedy nejsou na škodu – i když některé Němky to dávaly v sandálech – nepřiznal jsem se nikomu, že jsem lékař.

               Sopečné krátery zde tvoří souvislou řadu, což je velmi impozantní, poslední z kráterů trčí z moře a jmenuje se Isla de Lobos. Na tenhle sopečný ostrůvek nedaleko Fuerteventury je možné zajet si vodním taxíkem a pokud se nudíte, vystoupat na svahy kráteru.

               Z přístavu Corraleja nabízejí tři společnosti transfer na sousední Lanzarote – cesta trvá třicet minut a na druhé straně čeká na člověka kouzelný přístav Playa Blanca s čarovným městským centrem a neuvěřitelně čistou na ryby bohatou vodou na městské pláži, ale to už je přece jen jiný ostrov – hlavní dodavatel vína, které se na Fuerteventuře nerodí. Víno z Lanzarote je dobré, asi je tam vlídnější klima, viděli jsme, jak na trajekt vezli auto plné koz – zřejmě se už těšily na pastvu u sousedů. Mezi společnostmi Fred Olsen, Armas a Fast Ferry není v podstatě rozdíl, snad kromě toho, že Fast Ferry nepřeváží auta. Ovšem nezapomeňte vzít s sebou průkaz totožnosti. Bez něho vám jízdenku na trajekt nikdo neprodá – i když oba ostrovy patří ke stejné zemi a ta země pak k EU. Taxík k hotelu pro cestovní pasy a zpátky stál osm euro, takže to taky není tragédie a trajekty jezdí každou půlhodinu.

               Fuerteventura je hlavně místem k vypnutí. Panuje tu klid, ostrované žijí pomalu (i když se pohybují poměrně velmi rychle) a nenechají se stresovat. Když požádáte o placení, tak se uklidněte a čekejte, až účet dorazí. Snažit se ho urgovat se tady prostě nesluší. Dostane se vám jen uklidňujícího gesta, proces placení se tím ale o nic neurychlí. Proti přelidněné Tenerifě či poněkud hektické Gran Canarii je Fuerteventura navzdory bujícímu turismu pořád ještě oázou klidu. Pokud ten klid nenaruší větry vanoucí z oceánu, které umí být hodně silné (proto tolik surfařů). Turistický průvodce se vám bude snažit namluvit, že ony větry dokázaly ohladit hory na ostrově z původních tři a půl tisíce metrů na dnešních osm set. Tak nevím, zase tolik nefučelo. Měli jsme štěstí, náš klid nic nerušilo.

Rasismus nebo xenofobie

Slovo rasismus mi začíná jít pěkně na nervy. Stalo se jedním z nejpoužívanějších slov v „political correctness“. Taky slovo, které je nejčastěji zneužívané.  A hlavně nesmírně ruší až znemožňuje jakoukoliv smysluplnou debatu. Poukážeš na povaleče a on je náhodou snědší, jsi rasista. Jde ti nervy hlasitý řev pod okny a vydávají ho lidé arabského původu – jsi rasista. Nehodláš se vzdát vepřového v školní kuchyni, jsi rasista. Křikem o rasismu se dá překrýt jakákoliv nesnášenlivost a nesmyslná agresivita, má tedy přesně opačný význam. A nedej bože obvinit černocha z rasismu – i když tam není o mnoho zřídkavější než u nás.

               V bibli stojí že se synové praotce Noa Sem, Ham a Jafet rozešli do tří stran světa a založili pokolení lidí. Sem se stal praotcem Semitů, tedy Židů a Arabů, Ham praotcem Egypťanů a Jafet praotcem Evropanů čili indoevropské nebo kavkazské rasy. Raději nebudu to slovo vůbec používat, aby mě nevyloučili z používání internetu, hovořme tedy o etnických skupinách. Zajímavé je, že Židům ve Starém zákoně tak nějak unikli černoši, které přece museli znát (možná je považovali za snědší Egypťany, a tedy potomky Hama) A taky Asiati, kterým se, ještě když to bylo povoleno, říkalo žlutá rasa, i když vůbec nebyli žlutí a navíc k nim patří i američtí Indiáni, kteří se kdysi přepravili přes Beringovu úžinu ještě když byla zamrzlá a těm se zase říkalo rudoši, ne ovšem pro barvu jejich kůže ale pro barvu jejich válečnického malování.

               Češi jsou z rasismu permanentně podezříváni a přiznejme si, že v disciplíně zvané „political corretness“ nepatří zrovna k světové špičce. (Můžu si dovolit poznámku – chválabohu?). Ten takzvaný rasismus se vyvinul hlavně na základě chronických problémů s Rómy, kteří jsou ovšem – ať se nám to líbí nebo nelíbí – stejně jako Indové, Pákistánci či Iránci – stejná rasa jako my. Čili je v tom trochu zmatek. Zejména, když Arabi šíří Antisemitismus, i když jsou sami Semité. Tady by se to mělo jmenovat antijudaismus a rozhodně to není otázka rasy, proč Arabi Židy tak hrozně nenávidí.

               Všeobecně nenávidět jakoukoliv etnickou skupinu nebo národ je obraz nemocné duše. Paušalizace a obraz kolektivní viny, na to už naše civilizace vícekrát dojela. Jenže oni „jiní“ přicházejí z jiného konce světa. Kde jsou jiné zvyky, jiné náboženství, jiné životní tempo, jiné životní priority. Jsou prostě jiní. Tedy řečeno řecky, jsou „xenos“. A strach z cizího je „xenofobie.“ Což je hlavní příčina negativního postoje k cizincům. Cizího se podvědomě bojíme. A příslušníci jiných etnických skupin, kteří se od nás liší barvou kůže či tvarem očí a obličeje, jsou lehce identifikovatelní. Na rozdíl od Němců, Francouzů, Ukrajinců nevo třeba Norů. A najednou xenofobie s rasismem splývá, i když to není zdaleka totéž.

               Já jsem to ovšem vždycky věděl. A poslední návštěva mé staré domoviny mě v tom utvrdila. Češi nejsou žádní rasisté. Jsou prostě xenofobové, kteří se bojí všeho cizího a snaží se všemi možnými prostředky zabránit tomu, aby to cizí a neznámé vkročilo na území jejich státu.  Ty rozkopané cesty podobné protitankovým zábranám přece blokují jakékoliv cizince bez ohledu na jejich rasu či původ. Jestliže Čech se s děrami, výkopy, semafory a uzavřenými vjezdy a výjezdy dokáže smířit, protože je na to zvyklý, pro cizince se jedná o opravdový horror.

               Už roky jezdím k mamince po cestě mezi Bělotínem a Starým Jičínem. Kdysi, v mém mládí, to byla rychlostní silnice. Kdysi před mnoha lety ji rozkopali a od té doby je rozkopaná. Sice předstírají, že se na stavbě pracuje, ale po zhruba pěti letech jsem jim přestal věřit. Naštěstí byl výjezd na tuto rozkopanou silnici z dálnice zavřen jen půl roku, vjet se na ni dá a potom se člověk halt musí pohybovat rychlostí mezi třiceti a šedesáti kilometry za hodinu. Aspoň tak to přikazují tabule se značkami o omezení rychlosti. Samozřejmě, i když člověk jede sedmdesátkou, dojedou ho agresivní řidiči, kteří mu pak blikáním dávají najevo, že je debil, když dodržuje předpisy. Zpomalit na čtyřicet na místě s třicítkou jsem si vůbec netroufl, mohlo by mě to stát život. Ale člověk si zvykne na cokoliv, a tak jsem se smířil se skutečností, že se už dokončení této cesty nedožiju. Možná ale moje děti, nebo aspoň vnuci. Určitě bude pak úžasná.

               Jenže letos maminka projevila přání zajet na hrob mého strýce a jeho rodiny do Opavy. Jízda do Opavy má pro mě něco magického. Je to vzpomínka na dětství, kdy bylo oněch padesát kilometrů bráno jako cesta kolem světa, hlavně v zimě navíc vždycky provázená debatou, zda „projedeme Vrchy“ či ne. Vrchy jsou vesnice za Fulnekem ve směru na Opavu v kopcích, kde cesta stoupá a když v zimě namrzla (a nebyla posypaná, což se v komunistických časech stávalo často) mohla naše škodovka zůstat trčet ve svahu bez šance na další postup. Proto byla cesta do Opavy vždy spojena s nádechem jakéhosi dobrodružství.

               Myslel jsem si, že ty doby jsou už dávno za námi a měl jsem se hrozně mýlit.

               Hned za Starým Jičínem, kde se normálně najíždí na rychlostní cestu, byl nájezd uzavřen a přivítalo nás červené světlo semaforu. No jistě, je to ta stejná cesta jako z Bělotína, tedy žádné překvapení a taky žádný důvod se vzrušit. Prostě to člověk musí vzít přes dopravní zácpu v centru Nového Jičína a posouvat se krokem od jednoho kruhového objezdu k druhému – je jich jenom v centru pět a právě dokončili šestý, zavání to světovým rekordem. Nevadí, na to jsme taky zvyklí.

               Ale pak přišel Kunín a s ním další semafor. Byli jsme varováni, že tam semafor je. Co jsem nechápal, proč se na něm stojí tak dlouho. První stání jsem nestopoval, ovšem nestačili jsme projet než světlo znovu přebliklo na červenou. Druhé stání jsem tedy už časově sledoval a naměřil neuvěřitelných osm minut, než se barva světla znovu změnila na zelenou. Přiznám se, že něco takového neznám. Pochopil jsem, až když jsem naměřil, že ona uzávěra má tři kilometry délky. I v jiných zemích se občas při opravách cest dávají semafory, většinou na úseky o několik desítkách či stech metrech a se stáním okolo jedné minuty. Tohle stání na semaforu v Kuníně, které trvalo dohromady patnáct minut bylo pro mě nové a přiznám se, že i nervy drásající. Nicméně jsme se nakonec přece jen dali do pohybu a jeli mezi tabulemi uprostřed vozovky, přičemž nebylo úplně jasné, na které straně se máme držet, zejména, když se několikrát objevilo auto v protisměru, což jsem tak úplně nechápal a jako nezkušeného cizince mě to pořádně vyděsilo. Proč se vyskytovala auta v protisměru jsem pochopil později. Vzhledem na délku uzávěrky existuje hned několik přípojných cest, na kterých semafory nejsou. Řidiči, kteří chtějí na hlavní cestu odbočit, nemají tedy tušení, který směr provozu je právě povolen. Takže to musí zkusit, zariskovat a spoléhat se na štěstí. Štěstí měli, ani s jedním jsem se nesrazil. Rodilý Rakušák by se z toho zřejmě už po druhém protijedoucím autě zbláznil, odstavil by auto a hodil klíčky do řeky Jičínky. Podařilo se mi nicméně úsek projet bez nehody a vydechli jsme si – zhruba na minutu.

               Hned za Kunínem nás totiž přivítala opět světla semaforu. Samozřejmě se jednalo o světlo červené. Nevím, jak dlouho svítilo předtím, než jsme k němu dorazili – byli jsme třetí auto v pořadí – ale vím, jak dlouho svítilo, když jsem před ním stál. Celých sedm minut! Jednosměrný provoz byl opět dlouhý několik – pro cizince naprosto nepochopitelných – kilometrů!

               Přiznám se, že mé nervy už byly trošku nadranc, když jsem konečně dorazil do oněch Vrchů. Bylo krásně slunečno, žádné náledí, cestu mezi lesy jsem si užíval až do okamžiku, kdy jsem na konci obce dorazil za frontu čtyřech velmi pomalu jedoucích kamionů. Domníval jsem se, že mají problém s jízdou do kopce. Naivně jsem si myslel, že na rovině za vesnicí se jejich jízda zrychlí, či je dokonce budu moci předjet. Chyba lávky! Nezrychlily! Jely stále rychlostí okolo čtyřiceti až padesát kilometrů za hodinu a důvod jsem uviděl až na dlouhé táhlé zatáčce – před nimi jel traktor. Z Vrchů do Opavy je to víc než dvacet kilometrů – traktor jel až do Opavy, přes Lesní Albrechtice, okolo Skřípova, přes Kajlovec, Hradec nad Moravicí a Branku u Opavy,  a na celé té trase se nepodařilo předjíždět. Jednak tu byl prakticky stálý provoz v protisměru, jednak jely ony čtyři kamiony v tak minimálních rozestupech, že bylo prakticky nemožné zařadit se mezi ně. Mohl jsem si jen gratulovat, že jsem byl druhý v řadě nějakých padesáti aut, která se v naší frontě časem nasbírala. Traktor odbočil z hlavní cesty na začátku Opavy, sto metrů před křižovatkou, na které jsem odbočoval i já.

               Cesta ze Starojické Lhoty do Opavy dlouhá padesát kilometrů trvala hodinu a tři čtvrtě. Zřejmě si musím koupit lepší auto, tak dlouho to netrvalo ani v době komunismu, když měli rodiče starou škodu oktávii. A to, i když byla námraza ve Vrších!

               Rozhodl jsem se pro zpáteční cestu problém Kunína obejít. Jsem přece jen svými kořeny lstivý Čech, a ne naivní Rakušák. Za Lesními Albrechticemi cesta kříží dálnici z Ostravy a o čtyři kilometry dál je výjezd na Odry. Odtud se dá dojet po nevalných, ale víceméně sjízdných cestách přes Jeseník a Polouvsí až do vesnice v níž maminka bydlí. Aniž by člověk musel zažít semaforový horror v Kuníně.

               Najel jsem tedy na dálnici. Naprosto jsem podcenil vynalézavost českých silničářů. Po dvou kilometrech jízdy mě pozdravila tabule, že „Výjezd Odry je uzavřen“. Nebezpečí mozkové mrtvice se zvýšilo. Ale nejsem úplný cizinec, přece jen určitý trénink s českými cestami mám. Nezbylo než zatnout zuby a pokračovat dalších dvanáct kilometrů k dalšímu dálničnímu výjezdu. Je to samozřejmě Bělotín, od něhož vede ona rozkopaná, dvanáct kilometrů dlouhá cesta, o níž jsem psal na začátku tohoto příspěvku.

               Přesto jsem získal alternativní cestou skoro půl hodiny, i když byla ujetá vzdálenost nejméně o patnáct kilometrů delší. To už mi bylo jasné, že to všechno nemůže být náhoda. Je to obrana před imigrací, obrana vynalézavá a určitě i drahá. Ty zákopy na dálnicích a cestách stojí určitě nemálo miliard. Ale pokud to cizince zastaví, proč ne.

Ostatně, pokud by cizince neznechutily ony protitankové zátarasy, stačí, když si zajde k bankomatu a bude si chtít vyzdvihnout peníze ze své platební karty. Česká banka si počítá kurs 21,55 korun za euro, tedy provizi 13,5 procenta. To je loupež za bílého dne a nedivím se, že se české banky a jejich lobby zuby nehty brání vstupu do eurozóny. Ovšem zřejmě se to dá obejít. Když jsem platil na benzínce, ptala se mě paní čerpadlářka, zda si přeji platit v eurech nebo v korunách. Zmaten jsem řekl, že v korunách. Podle zprávy mé banky jsem v tomto případě zaplatil poplatek „pouze“ 1,15 procenta. Čili i v bankomatu je třeba stlačit koruny a ne eura. Ale který cizinec se v tom má vyznat? Nikdo nemá rád, když ho někdo okrádá, a hlavně když z něho ještě navíc dělá blbce. Takže moje chuť navštívit v dohledné době Česko zase o něco poklesla.

               Jenže…

               Jenže večer jsem ještě poněkud rozklepaný, navštívil kamaráda Karla, který se právě vrátil ze starojické pálenice s čerstvě vypálenou slivovicí. Ihned poznal, co potřebuji a můj třes odstranil několika panáky. Poté, co jsem na závěr ochutnal i skvělou meruňkovici jeho syna Tomáše (voňavou a sladkou – prostě úžasnou), pochopil jsem, že mi ani ony silniční zábrany nezabrání, abych tu kalvárii nepodstoupil znovu. Prostě přijedu zase. I kdybych měl přijet tankem.

               Být národem současně pohostinným a xenofobním je schizofrenie – možná je v tom i vysvětlení nevysvětlitelného, jako například zvolení současné hlavy státu nebo kandidatury trestně stíhaného agenta STB na prezidenta ve volbách současných. Něco takového nevymyslíš, to musíš zažít. Určitě je to vděčným podnětem k psychiatrickému zkoumání.

               Mimochodem – obávám se, že ruské tanky by ani tyto zákopy na českých cestách nezastavily. Ale proti nim zřejmě ani nejsou míněny.

Bled II

Die Dominante von Bled, die auf einem hundertvierzig Meter hohem Kalkfelsen über den wunderschönen blauen See mit unglaublich sauberem Wasser emporragt, ist die Burg. Ihre roten Dächer sieht man bereits von ferne und verliert sie während des Aufenthaltes im Ort praktisch nie aus den Augen. Die erste Burg ließ hier der Erzbischof von Brixen bereits im Jahr 1011 bauen, der Felsen lud dazu so beeindruckend ein, dass man einfach nicht widerstehen konnte. Damals hieß der Ort noch Veldes und dieser Name wird in deutschen Texten verwendet. In den Jahren 1511 und 1690 wurden die Burg sowie auch die Stadt von einem Erdbeben schwer beschädigt, also das aktuelle Aussehen der Festung ist das Ergebnis eines Nachbaus nach diesen Katastrophen und es ist ein Mix von Renaissance- und barocken Baustil.

Zur Burg kann man mit dem Auto fahren oder auf einem Pfad vom See aufsteigen – man muss dabei natürlich die 140 Höhemeter überwinden. Es zahlte sich aus, obwohl man für den Eintritt in die Burg 13 Euro zahlen musste (Stand im Jahr 2021) Von den Burgterrassen gibt es nämlich unglaublich schöne Aussichten auf den See und die umliegende Landschaft. Man kann das Museum im Barockflügel der Burg besuchen, wo die Geschichte der Region dokumentiert ist.

Aber aufpassen, nicht übersehen! Ein Teil der Eintrittskarte ist auch ein Gutschein für eine Weinverkostung im Burgkeller. Der örtliche Wein „Zelen“ sprach mich nicht wirklich an, der „Sauvignon blanc“ war aber hervorragend. Slowenische Weine haben einen deutlichen Obstgeschmack. Obwohl sie trocken sind, behalten sie etwas größere Menge vom Restzucker. Es gibt hier natürlich viel mehr Weinsorten zur Verkostung, wir hatten mit meiner Frau aber halt nur zwei Gutscheine. Einmal vor vielen Jahren vertratschte ich mich in diesem Keller mit einem Slowenen, der als Franziskanermönch verkleidet war (wir haben Bled in Rahmen einer gastroenterologischen Fortbildung besucht) und meine österreichische Gruppe fuhr inzwischen mit dem Bus fort. Aber Verständigung mit den Slowenen ist kein größeres Problem und sie sind hilfsbereit. Also brachten sie mich zum Hotel, und ich war dort sogar früher als die Gruppe im Bus, wo inzwischen eine Panik ausbrach, als mein Kollege auf dem Sitz neben mir meine Abwesenheit bemerkte.

Der Seeufer ist achteinhalb Kilometer lang, es handelt sich also um einen zweistündigen Spaziergang, wenn man eine Runde um den See machen will (wir wollten es). Der öffentliche Strand ist an dem von der Stadt am meisten entfernten Platz. Man kann natürlich mit dem Auto hinfahren, für das Parken muss man aber natürlich wieder einmal zahlen. Das Wasser im See ist unglaublich sauber und Ende September war es noch immer warm genug, um baden zu können. Also Badeanzug mitnehmen!

Wenn man ein begeisterter Fischer ist und im See fischen will, kann man ein Boot mit einer Lizenz zum Fischen beim Verein „Ribiška družina Bled“, also „Fishing club Bled“ kaufen. Der Sitz dieses Vereines ist am nördlichen Seeufer ungefähr einen Kilometer von der Stadt Bled entfernt. Am südlichen Ufer gibt es eine Piste mit einer Sommerrodelbahn, also jedem nach seinem Geschmack – natürlich, wenn man Geld hat.

Inmitten des Sees gibt es eine Insel mit einem ehemaligen Kloster (Blejski otok). Man kann sie mit einem Motorboot für 12 Euro pro Person besuchen oder viel mehr stilvoll mit einem Holzboot sogenanntem „Pletna“.

Der Ruderer (Pletnar) bringt Sie dann zur Insel, es gibt drei Einstiegstellen. Der Beruf des Pletnars ist auch heute noch ein angesehener Beruf, in der Zeit der Kaiserin Maria Theresia wurden Lizenzen für diese Tätigkeit an die Bauer am See vergeben und werden seitdem von Generation zur Generation vererbt. Die Fahrkarte kostete fünfzehn Euro, sie war also nicht wesentlich teurer als das Motorboot. Die Pletnars sind also so etwas wie die Gondoliere in Venedig und man kann offensichtlich von diesem Beruf gut leben. Interessant, dass der Preis für den Transfer zur Insel von allen drei Einstiegstellen gleich war, obwohl die Entfernung sehr unterschiedlich ist. Manche Ruderer müssen also für ihr Geld viel härter arbeiten als die anderen. Nach der Ankunft auf der Insel muss man 99 Stufen überwinden, um zur Kirche zu gelangen. Es wird ein Besuch des Glockenturmes empfohlen, wo sich eine Glocke befindet, die dem Besucher beim Läuten seine Wünsche erfüllen sollte. Es war mir nicht klar, warum ich während des ganzen Tages das Läuten lediglich sechsmal gehört habe, obwohl in dieser Zeit hunderte Touristen zur Insel transportiert wurden. Die Erklärung erwartete mich auf der Insel. Für einen Besuch des Glockenturmes (auch mit einem Besuch der Kirche, wo aber gerade eine bayerische Hochzeit stattfand) hätte man 12 Euro zahlen müssen. Also was zu viel ist, ist einfach zu viel.

Das Glück herauszufordern ist also in Bled nicht kostenlos, man kann das aber grundsätzlich als eine Investition für die Zukunft betrachten. Wir investierten nicht, obwohl uns unser Pletnar ganze fünfzig Minuten für den Besuch der Insel eingeräumt hatte und außer der Kirche und des Glockenturmes gab es auf der Insel gar nichts. Also eine klassische Touristenfalle. Wir bestellten einen Kaffee und Eis und beobachteten die bayerischen Hochzeitgäste. Der Besuch der Insel war trotzdem schön – und er gehört einfach unzertrennlich zum Besuch von Bled.

Im Städtchen selbst gibt es einige große Hotels, die größten sind „Hotel Park“, „Rikli Balance Hotel“ und „Hotel Toplice“. Weiters gibt es dort viele Apartments und einige Vilen, gebaut im Stil der zweiten Hälfte des neunzehnten Jahrhunderts. Am Bau dieser Gebäude beteiligten sich damalige Spitzenarchitekten der Österreichisch-ungarischen Monarchie, wie Franz Ritter. von Neumann, Paul Rikli, Raimund Jeblinger oder Wilhelm Bäumer oder auch Architekten aus der Region Friuli wie Andrej Tolazzi oder Alberto Valli. Beim Aufbau von Bled beteiligten sich auch tschechische Architekten Josef Hronek oder Jaromír Hanuš. Das reich im Jugendstill geschmückte Kaffeehaus des Hotels Toplice überlebte leider die Hotelrenovierung nicht. Direkt am Seeufer gibt es die „Vila Prešeren“, ein zauberhaftes Relikt aus den ruhmreichen Zeiten von Bled. Es gibt hier ein hervorragendes Restaurant. Der Fisch mit Polenta, die mit Trüffelöl verfeinert wurde, war einfach göttlich – die Preise dann zu unserer großen Überraschung absolut erschwinglich. Die Bedienung war ebenfalls tadellos, also kann ich die „Vila Prešeren“, die auch als ein Hotel funktioniert, mit gutem Gewissen weiterempfehlen. Am südlichen Seeufer gibt es einige Privatvilen wie zum Beispiel „Vila Zlatorog“ (das ist der slowenische Name für Steinbock). Obwohl sie aus den Fonds der EU rekonstruiert wurde, glaube ich, dass sie nicht für Normalsterbliche zum Relaxen am Seeufer bestimmt ist.

Am Seeufer direkt im Städtchen liegt eine ausgedehnte Parkanlage, projektiert vom schwedischen Architekten Karl Gustav Svensson im Jahr 1890, also in der Zeit der höchsten Blüte des Ortes. Aus dem Ende des neunzehnten Jahrhunderts stammt auch die St. Martin Kirche mit einem schlanken weißen Turm im neugotischen Stil. Sie wurde auf dem Platz einer älteren mittelalterlichen Kirche nach dem Projekt des Architekten Friedrich von Schmidt erbaut, er war unter anderem auch der Autor des Wiener Rathauses. Die innere Freskendekoration stammt aus den Jahren 1932 – 1937, ihr Autor ist der akademische Maler Slavko Pengov. Seine Spur hat in Bled auch der berühmteste slowenische Architekt Joze Plecnik hinterlassen. Seine Hand sieht man nicht nur in der slowenischen Hauptstadt Ljubljana, wo nach ihm auch der Flughafen benannt wurde. Er war der Vorsitzende der Bildkunstakademie in Prag und im Jahr 1920 wurde er vom tschechoslowakischen Präsidenten Masaryk beauftragt, die Prager Burg umzugestalten. Also für die, die nach Prag reisen und dort das Panorama vom Hradschin bewundern – das Endergebnis ist das Werk von Joze Plecnik. Sein Projekt des königlichen Schlosses in Bled konnte leider nicht realisiert werden, auf dem Platz des geplanten Schlosses steht heute die „Vila Bled“ des Josip Bros Titos, aber zumindest vor der St Martin Kirche kann man eine Mariensäule von Plecnik sehen.

Bled darf man nicht verlassen, solange man die „Kremšnita“ nicht gekostet hat. Die Slowenen sind sehr stolz auf diese Erfindung, die dem Koch des Hotels Park in Bled namens Ištván Lukačevič zugeschrieben wird. Er soll diese Leckerei im Jahr 1953 erfunden haben. Natürlich kann man sie im Kaffee des Hotels Park, also direkt am Tatort genießen, sie wird aber überall angeboten. Wir bestellten Kremšnita im Café auf der Burg und genossen neben dem Dessert auch die fantastischen Aussichten auf die Landschaft von Bled.

Also los, fahren Sie hin und lassen Sie sich in eine der schönsten Touristenfallen, die Europa bietet, fangen.

  •  

900 let od Wormského konkordátu část II

               Smrtí Řehoře VII. boj o investituru neskončil, jen vstoupil do nové fáze. Císařský papež Kliment III. sice ovládl Řím, ale v obklíčení papežských spojenců, toskánské Matyldy na severu a neapolského Roberta Guiscarda na jihu, se nemohl cítit ve svém úřadě jistý. Kardinálové zvolili papežem nejprve slabého Viktora III. a po jeho smrti Urbana II., který se přihlásil k pokračování boje, začatém Řehořem VII.

               Oba papežové, Kliment a Urban, teď sídlili v Římě, hranicí jejich vlivu byl Tiber, žádný z nich nedokázal toho druhého vyhnat z města. V roce 1190 se Jindřich IV. rozhodl táhnout do Říma a podpořit svého papeže. Ale hlavně chtěl zatočit s hraběnkou Matyldou, která mu lezla nesmírně na nervy. Císař sice dobyl Mantovu, ale poté prohrál (zase jednou) s Matyldou dvě bitvy u Montebella a poté u Canossy, na kterou měl tak jako tak ne příliš dobré vzpomínky.

               Matylda se sama postavila do čela své armády, ke které přeběhli jak Jindřichův syn Konrád, tak i jeho druhá žena, kyjevská princezna Praxeda. Císař zůstal izolován v oblasti Mantovy a Verony a nemohl ani zpět do Německa. Neměl dost sil, aby si vynutil přechod přes alpské průsmyky. Musel odtud nečinně sledovat politický vývoj až do roku 1097. A mezitím se děly věci. Urban II. nechal korunovat Konráda italským králem a konečně obsadil Řím – Kliment III., který se ovšem projevil jako „nezničitelný“, se na další dva roky uzavřel v Andělském hradě. Zůstal stálou „osinou v zadku“, která Urbanovi II. nedala vydechnout, proto se papež zdržoval raději mimo Řím, pokud se nacházel v Římě, byl nucen žít v opevněném paláci rodiny Pierleoni.

Evropa okolo roku 1100

               Na koncilu v Piacenze v březnu 1095 za účasti dvou set biskupů a pěti tisíc duchovních vyhlásil Urban II. první křížovou výpravu, která měla osvobodit svatou zemi a pomoci Turky tísněnému Východořímskému císařství. Papež si od tohoto činu sliboval zvýšení své prestiže. Důsledky byly dalekosáhlé. Přes Německo táhly hordy křižáků, vraždily Židy (které byl císař ze své pozice povinen chránit) a plundrovaly, zatímco izolovaný císař nemohl do dění nijak zasáhnout. Teprve sblížením s mocným rodem Welfů, vévodů saských, kterým předal do správy i Bavorsko, se jeho situace zlepšila natolik, že se mohl vrátit do Německa. Mladý sedmnáctiletý Welf se totiž oženil s Matyldou, která byla o dvacet šest let starší, samozřejmě v naději na dědictví po ní, aby se pak dozvěděl, že Matylda už své majetky odkázala papeži. Rozzuřený mladý muž zrušil své manželství (samozřejmě bez papežského souhlasu) a přešel na císařovu stranu.

               Urban zemřel v roce 1099 (ještě se stačil dozvědět o dobytí Jeruzaléma křižáky), na jeho místo byl zvolen Kardinál Rainer, který přijal jméno Paschalis II. Jednalo se opět o následovníka politiky Řehoře VII., císař musel zejména po smrti Klimenta III. v roce 1100 poznat, že šance na smír s papežstvím je mizivá. V době půstu roku 1102 obnovil papež exkomunikaci císaře, jenže v červenci stejného roku zemřel císařův syn a italský král Konrád, což papežskou pozici výrazně oslabilo.

               Někdy okolo roku 1103 usoudil bojem unavený německý klérus, že není naděje na smír mezi Římem a císařem, dokud je u moci Jindřich IV. V roce 1104 povstal proti otci jeho mladší syn Jindřich, kterého otec nechal před několika lety korunovat německým králem. Mladý Jindřich pokrytecky tvrdil, že důvodem jeho povstání je hledání smíru s církví. Na druhé straně ale rozděloval církevní úřady, aby si získal loajalitu nových biskupů. Mladému králi se podařilo otce zajmout, přinutit k abdikaci a uvěznit v Ingelheimu.  Jindřichovi IV. se ale podařilo z vězení uniknout do Lutychu, před jehož hradbami slavil své první (a poslední) válečné vítězství – a to nad jednotkami svého syna – krátce nato v roce 1106 zemřel.

               V roce 1107 šla příkladem možného řešení sporu Anglie. Zde zuřil také mocenský boj mezi králem Jindřichem I. a arcibiskupem z Canterbury. Nyní se dohodli na konkordátu, podle kterého nesměl žádný duchovní přijmout od krále investituru předáním berly a prstenu, na druhé straně nesměl být žádný duchovní vysvěcen ve svém úřadě, dokud nesložil přísahu věrnosti králi.

               Římská říše byla od takového řešení ještě daleko. Mladý Jindřich se ukázal být ještě lstivější a energičtější než jeho otec. Uděloval investituru, jak se mu zamanulo a tvrdil, že se chce s papežem dohodnout. 1100 vyrazil s velkým vojskem do Říma.

               9.února 1111 došlo k dohodě v Sutri, kde se císař formálně vzdal investitury a papež měl biskupům nařídit, aby vrátili majetek a desátky, které od císaře obdrželi. To byla past, kterou císař na papeže nastražil. Své biskupy dobře znal a věděl, že postavil papeže před nesplnitelný úkol. Biskupové se vzepřeli a císař, který mezitím v tichosti ovládl Řím, zajal papeže i kardinály a uvěznil je. Pod záminkou jejich ochrany před běsnícím římským lidem, který se bil s Němci, je držel v „ochranné vazbě“ pod zámkem. Papež marně čekal na normanskou pomoc. Když nepřišla, 12.dubna kapituloval a uzavřel potupnou dohodu v Ponte Mammolo. Papež přiznal králi právo na investituru prostřednictvím berly a prstenu ještě před vysvěcením s podmínkou, že budou biskupové vysvěceni bez simonie. Podmínka, která se nedala kontrolovat, a tedy ani uvést v platnost. Byla to úplná papežova kapitulace, navíc 13.dubna korunoval Jindřicha císařem a slavnostně přísahal, že ho nikdy v budoucnosti nebude exkomunikovat – mazaný mladý císař se poučil z chyb svého otce.

               Císař tedy dosáhl naprostého vítězství nad kurií a stál na vrcholu své moci. Symbolicky to dal najevo pohřbem svého otce ve Špýru do hrobky německých králů, kam jako exkomunikovaný pohřben být nesměl. Jindřich V. se v pozici patricia a vládce světa 7.ledna 1114 oženil s nesmírnou pompou s anglickou princeznou Matyldou.

JIndřich V a Matylda anglická

               Jenže už v roce 1112 odvolal papež Paschalis dohodu z Ponte Mammola jako vynucenou a opět přísně zakázal laickou investituru. V Německu se proti císaři vzbouřil sever země – Frísko a Sasko – a císař tam – věrný otcovské tradici, utrpěl několik těžkých vojenských porážek, které jeho mocenskou základnu značně zredukovaly. Přesto se rozhodl v roce 1116 pro další římské tažení a začátkem roku 1117 vtáhl i s manželkou do Říma. Papež, paralyzovaný strachem, utekl do Monte Cassina, císaři a jeho ženě vložil korunu na hlavu arcibiskup Mauritius z Bragy. Kardinálové se korunovace odmítli zúčastnit a ustrašený Paschalis našel v sobě aspoň špetku cti a arcibiskupa Mauritia exkomunikoval.  Začátkem roku 1118 se papež vrátil do Říma a hned nato zemřel. Na jeho místo byl zvolen Jan Caetani jako Gelasius II. I když byl tento nový papež připraven k jednání s císařem o možném kompromisu, císaři očividně jeho moc stoupla do hlavy. Odmítl volbu uznat a jmenoval (v rodinné sálské tradici investitury papežů) Mauritia z Bragy protipapežem. Ten si dal jméno Řehoř VIII. Gelasius císaře na květnou neděli exkomunikoval (slib, který dal Paschalis za svou osobu, se na nového papeže nevztahoval). V Německu se povstalci na severu země vyhlásili za obránce zájmů církve a hrozili sesazením císaře, který se musel spěšně vrátit do Německa a nechal svého papeže na holičkách.

               Po brzké Gelasiově smrti se stal papežem v roce 1119 Kalixt II.

               Kalixt byl výrazná osobnost už svým původem. Guye de Vienne byl burgundským hrabětem, měl tedy vedle své církevní moci a nesporného diplomatického nadání i patřičný „network“ známostí a spojení s císařským dvorem. Potřeboval jen odstranění protipapeže Řehoře VIII. aby byla jeho pozice neotřesitelná a všichni si uvědomili že nastal čas učinit nekonečným bojům a sporům konec. Kalixt nespěchal do Říma ovládaném ještě jeho protivníkem Řehořem, svou první synodu zorganizoval v Remeši.

               Prvním úspěchem Kalixta bylo, že ho říšský sněm, svolaný v roce 1119 do Mohuče, uznal za právoplatného papeže a Řehoře VIII., sedícího v Římě mlčky sesadil. Nicméně, dokud neovládal Řím, nebyla papežova pozice dost silná, aby v jednáních s císařem prosadil svůj koncept. 3.června 1120 vstoupil za jásotu obyvatelstva do města, Řehoř VIII. utekl do Sutri. V roce 1121 se po osmidenním obléhání města podařilo obyvatelstvo Sutri přimět k tomu, aby Řehoře vydali, ten byl v řetězech doveden do Říma a poté internován v klášteře v Cava dei Tirreni, kde zemřel. Protipapežství bylo definitivně u konce, obě strany konfliktu už vykazovaly velké známky únavy z nekonečných bojů. Neustálé volby protipapežů a protikrálů, politické zápasy i ozbrojené boje dávaly oběma stranám zabrat. Císařství za vlády Jindřicha IV. značně oslabilo, ztratilo jakýkoliv vliv v Polsku a Uhersku, oslabilo i v severní Itálii a v Burgundsku. Papež ztratil kontrolu nad Anglií a oslabil svůj vliv ve Francii. Obě strany byly dost moudré na to, aby pochopily, že spor je třeba ukončit a že to bude možné jedině kompromisem, kdy si obě strany zachovají tvář.

                Kalixt II. zintenzivnil jednání s dvanácti německými knížaty, o nichž věděl, že jsou nakloněna papeži, formálně ale zastupovala obě strany. Ve Würzburgu vypracovali tito magnáti návrh dohody, který předložili papežské delegaci, vedené ostijským kardinálem Lambertem. Konečná jednání proběhla ve Wormsu a skončila podpisem dohody 23.září 1122.

               Podle této dohody přešlo právo duchovní investitury biskupů předáním prstenu a berly na papeže. Císaři byla zachována investitura světská čili obdarování církevního hodnostáře ekonomickými prostředky. Světská investitura v Německu předcházela biskupskému svěcení, v Itálii to bylo naopak. Dokument souhlasil s osobní přítomností císaře při volbě biskupa. To, oč usiloval Řehoř VII., totiž zrušení práva na církevní majetek, spojený s vykonávaným úřadem, bylo dosaženo.

               Po podepsání dokumentu byla zrušena exkomunikace císaře a tento byl slavnostně zase přijat za syna církve a v březnu 1123 následoval devátý ekumenický koncil v Lateránu, který všechny dokumenty potvrdil.

               Oba protagonisté se z tohoto úspěchu dlouho netěšili. Kalixt zemřel 13.prosince 1124 a Jindřich V. 23.května 1125. S ním vymřela i sálská dynastie, která vedla s papežstvím tento osudový boj.

               Wormský konkordát měl pro vývoj západní civilizace rozhodující význam. Církev poprvé vstoupila na politické kolbiště jako politický mocenský prvek. Konkordát byl možná kompromisem, ale papež dosáhl z nuly polovinu toho, oč usiloval, a císař polovinu ztratil. V dalším vývoji to vedlo k dalšímu posilování papežské moci na úkor moci světské. Císaři vedli s papežstvím úporný zápas, v němž měla navrch vždy jedna nebo druhá strana.

               Nejdřív to bylo papežství, které triumfovalo. Na čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 se papež Inocenc III. nazýval „Imperator verus“ a věřil, že skutečně může po libosti dosazovat a sesazovat krále a císaře. Následníci sálských císařů Štaufové vedli boj s papežstvím s odhodláním a vytrvalostí. Papežové proti nim využívali rostoucí sebevědomí italských komun, toužících po samosprávě, císaři bojovali na mnoha frontách, aby vliv papeže omezili – ať už v zákonodárství, kdy vznikl první civilní zákoník z Melfi nebo na poli světského vzdělání či vzdělání – v roce 1222 byla založena neapolská univerzita a světlo světa spatřila renesanční kultura. Přesto Štaufové první kolo tohoto boje prohráli a papežům se podařilo tento rod v roce 1268 vyhubit.

Následný pocit všemocnosti se papežům vymstil. Vyrostl proti nim protivník v postavě francouzského krále, neváhajícího použít hrubé násilí. Veřejné zpolíčkování papeže Bonifáce VIII. v Anagni 1303 a následný únos jeho následníků do Avignonu byl první velkou porážkou, kdy se papežové stali služebníky francouzského krále.

Po návratu do Říma je dlouho oslabovalo schisma dvojpapežství, které mohla světská moc využívat. Koncilní hnutí se snažilo postavit moc církve na jiný, demokratičtější základ, ztroskotalo ale a na konci patnáctého století mohla přijít série renesančních papežů, kteří se mohli skutečně považovat za vládce světa – Sixtus IV., Inocenc VIII., Alexandr VI. a Julius II. Vládli, válčili a vraždili zcela podle vzoru světských vládců, navíc posíleni pozicí náměstků Kristových na zemi. Absolutní moc korumpovala, a to tak, že vyvolala neodvratně Lutherovu reformu a s ní i pád absolutní církevní moci.

Proti mocenskému monopolu papežů museli být světští panovníci vynalézaví, a to společnost jednoznačně obohacovalo a posouvalo vpřed. Ať už to byl boj vzděláním a kulturou, který vedl Friedrich II., nebo hrubá síla Filipa IV. sličného, diplomacie Ludvíka Bavora či Zikmunda Lucemburského, to vše byly i pro církevní hodnostáře výzvy, které je nutily myslet a pracovat. Na poli politickém i ideologickém. Boj mezi světskou a církevní mocí se do jisté míry stal hnací silou západní společnosti – silou, kterou orient pravoslaví či islámu postrádal.

A pak už díky všem předpokladům, které vznikaly ve světské společnosti a přinesly vynálezy jako například knihtisk, přišlo osvícenství a bylo jen otázkou krátkého času, než se s tímto novým učením sblížili světští panovníci a přivodili sekularizací mocenskému postavení církve konec. Obyvatelstvo bylo za staletí těchto zápasů na podobný vývoj připraveno a akceptovalo ho.

To všechno nemohl Hildebrand ze Soany, který se stal svatým papežem Řehořem VII., tušit. Ve svatém zápalu za očištění mravů v církvi se dal do boje, který přinesl netušené následky. Cítíme to ještě dnes. Vlastní účel svého snažení, tedy vymýcení simonie, nedosáhl. Kupčení s církevními úřady se jen přesunulo z rukou císaře k papežům do Vatikánu. Ale společnost dostala díky Řehoři a kouzlu nechtěného netušenou dynamiku. Stačí se podívat, kam se dostala západní společnost a kde zůstala trčet společnost východní. Možná bychom měli být mocichtivému mnichovi Hildebrandovi vděčni.

Na závěr jen citace historika De Stefana, který o Řehořovi VII. napsal: „Díky Řehořovi VII., který byl povolán k tomu, aby se stal soudcem mravů kléru, si lid vypěstoval nezávislejší a obezřetnější náboženské povědomí. A právě na této půdě měla velmi brzy vzklíčit lidová hereze, inspirovaná Biblí. A právě zde, v této silné náboženské a společenské zkušenosti, je třeba hledat kořeny budoucího vývoje občanského uvědomění lidu, které ohlašovalo zrod nové společenské vrstvy.“

Cestování v době digitální

Sílí ve mně pocit, že cestování už brzy bude jen pro digital natives a my, co jsme se narodili ještě před dobou počítačů a internetu, budeme trávit dovolené doma na zahrádce. Že je mobilní telefon nejdůležitější věcí, kterou si s sebou na dovolenou musíte vzít, o tom už jsem psal. Ale netušil jsem, že na něm bude člověk až tak esenciálně závislý. Pokud ztratíte peníze, je to banalita, pokud ztratíte osobní doklady, je to už větší, ale pořád ještě řešitelný malér. Ale pokud na cestách ztratíte mobilní telefon…

               Žena objednala na Fuerteventuře krásný hotel. Nedá se mu opravdu nic vytknout, jsou to pokoje v domečcích o maximálně dvou podlažích, krásný bazén s nahřívanou vodou. Hned bedle nákupní ulice a k pláži to taky není daleko. A dokonce i chodník na vulkán Bayuyo, tyčící se lákavě nad naší obcí Corralejo jde skoro přímo od hotelu, tam se ještě pokusím dostat. Jenže….

Jenže bez mobilu a bez skenování se tady ani nenajíte.

               Na recepci nás už při přivítání upozornili, že na večeři je třeba rezervovat stůl. Hostů je víc než míst, a tak aby se to rozdělilo do několika směn. Zeptal jsem se, kde je třeba rezervovat a slečna mi s úsměvem ukázala na „QR code“ na desce jejího stolu. Pochopil jsem, že něco není v pořádku a požádal jsem ji, jestli bychom nemohli rezervovat stůl i tak nějak normálně, třeba přes ni. Uklidnila mě tím, že to možné je a hned nám rezervovala stůl na sedmou večer.

               V sedm večer o nás v jídelně nikdo nevěděl, rezervace očividně nefungovala. Ale ostrované jsou milí, stůl pro nás našli. Nebyly švédské stoly, což moje žena nadšeně kvitovala jako šetření jídlem, ovšem když jsme se zeptali na menu, ukázala nám číšnice na „QR code“ na našem stole.

Tam prý je celý aktuální jídelníček. Oskenujete a máte na mobilu všechny předkrmy, hlavní jídla i dezerty. Následovalo zoufalství. Snažil jsem se kód naskenovat, ovšem to jsem ještě nevěděl, že nesmím fotografovat, že musím držet prst několik sekund na kódu, aby se objevil link s oním jídelníčkem. Číšnice se nad námi nakonec smilovala a donesla nám menu na papíře. Až do okamžiku, kdy jsem chtěl objednat víno, jsem byl spokojený. Můžete ovšem jednou hádat, kde byla nabídka vín. Samozřejmě ukryta za „QR code“. Nevím jak, ale najednou se mi podařilo projít a měl jsem na mobilu jak jídelníček, který jsem už nepotřeboval, tak i nabídku vín. Objednal jsem místní víno z Lanzarote a bylo výborné.

               Zeptali jsme se, zda můžeme u personálu restaurace rezervovat stůl na příští den. Odpověď byla, že ne, že je to možné pouze přes „QR code“ a až ráno. Oblil mě studený pot. Pochopil jsem, že se možná v tomto hotelu nenajíme.

               Na snídani ráno byl bufet hodně redukovaný. Chyběla teplá jídla, klobásky, vajíčka. Ne že bych se tím doma přejídal, ale v hotelech jsem na něco takového zvyklý. Najednou se k nám přihnala číšnice a chtěla vědět, co si dáme. Zeptal jsem se, co mají, ona ukázala mlčky na „QR code“ na mém stole a odešla. Objednali jsme si vejce – tušil jsem, že v nabídce budou.

               Pochopil jsem, že je se situací něco třeba dělat. Na recepci seděla Anke. Už podle jména Němka, v němčině se mi přece jen konverzuje podstatně lépe než v angličtině. Zacítil jsem tedy šanci, že by mi zaměstnankyně hotelu mohla vysvětlit, jak se dostanu k jídlu. Když jsem jí vysvětlil náš problém, odpověděla prostě: „To já neumím, Na to je třeba nějakou aplikaci a na to já nemám nervy.“

               Vyrazila mi dech, na druhé straně jsem pochopil že nejsem možná tak úplný debil. Jestliže neumí se skenováním zacházet ani zaměstnankyně hotelu, kde je na scan úplně všechno, je možná chyba i někde jinde než u mě.

               Zavolali jsme synovi, řekl nám, že nám pošle návod přes you tube. Na You tube je přece všechno jako video – to aby lidi nemuseli číst – stejně už to velká část populace neumí. Tak jsem se naučil, že musím držet prst několik sekund na kódu a čekat až se objeví link.

               Na toaletě nebyla obligátní štětka. Prohledal jsem celou koupelnu, zda tam není někde „QR code“. Naskenuju a toaleta se umyje sama. Nenašel jsem, neumyla se, zřejmě je to přece jen práce pro uklízečky a dělá se manuálně.

               Večer jsem šel do jídelny už optimisticky. Nastavil jsem mobil na barcode, podržel prst na kódu – a na displeji se objevil zámek. To bylo vše. Pochopil jsem, že přece jen umřu hladem.

               Poté, co jsem včera tento článek dopsal, zjistil jsem, že nemám fotografii onoho osudného QR codu z restaurace, abych ji přidal k článku. V okamžiku, kdy jsem přiblížil mobil s kamerou ke kódu, naskočil link a byl jsem na hotelové stránce – fotografování se tedy nepodařilo. Z nějakého důvodu mi nabídli menu v němčině. Zřejmě proto, že je můj mobil registrován v Rakousku. Nechci vědět, odkud to vědí. Nenechal jsem se zastrašit – fried eggs, scrabled eggs a boiled eggs umím in v angličtině, i když si nejsem úplně jistý, zda je vajíčko na měkko soft boiled egg. A po delším hledání a několika dalších manévrech jsem se dostal i na anglickou verzi stránky, a tak jsem se dozvěděl, že palačinky nejsou pancakes, jak jsem si myslel, ale crepes. O.k. objednali jsme a nasnídali jsme se.

               Narostlo mi ego a rozhodl jsem se rezervovat stůl na večeři. Naskenoval jsem kód na pokoji a po delším boji s mobilem se mi podařilo zarezervovat stůl – ovšem jen pro dvě osoby, víc aplikace nedovolí. Je to z jejího pohledu logické, na pokoji smějí bydlet jen dvě osoby. Co ale s mojí maminkou, bydlící o pokoj dál? Žádat po ní v jejích osmdesáti pěti, aby skenovala a rezervovala si místo na večeři, je skutečně už přehnané. Zašel jsem tedy k ní, naskenoval „QR code“ z jejího pokoje – ta bestie poznala můj mobil a oznámila mi, že jsem už dnes rezervoval a další rezervace jsou nepřípustné.

               Já nevím, ale možná je přece někdy jednodušší komunikovat s člověkem než s počítačem. I když o tom často v nemocniční ambulanci pochybuji.

               Ovšem další dovolené už jen na mé zahrádce. Je tam přece taky pěkně.

900 let od Wormského konkordátu – část I.

               23.září 1122 byla podepsána smlouva, která měla rozhodujícím způsobem změnit uspořádání západoevropské společnosti. Jejími důsledky byl vzestup moci církve, trvalé soupeření svou mocenských center císařství a papežství, což rozhodujícím způsobem ovlivnilo vývoj společnosti, myšlení lidí v tomto kulturním prostředí žijících. Západ se definitivně oddělil od východu, okcident a orient šly každý vlastní cestou. A jdou jí dodnes.

               Tomuto datu, kdy císař Jindřich V. a vyslanci papeže Kalixta II. podepsali v německém Wormsu tuto smlouvu, která vstoupila do dějin jako Wormský konkordát, předcházela desetiletí úporných bojů, válečných hrůz, intrik a vražd.

               O začátku boje o investituru platí zřejmě skutečně věta, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Tyto dobré úmysly měl mnich Hildebrand ze Soany, který chtěl reformovat církev, zlepšit její morálku a zabránit prodávání církevních úřadů (simonii). Všechno to byla chvályhodná předsevzetí, ale jak nato v tehdejším světě? Takové úsilí znamenalo nutně změnu pravidel, podle kterých tehdejší Evropa žila.

               Až do roku 1056, kdy zemřel císař Jindřich III., se mocenské poměry v Římské říši obnovené Karlem Velikým na západě jen málo lišily od poměrů ve Východořímské říši, kde byl patriarcha v Konstantinopoli bezprostředním podřízeným císaře. Na západě vděčil papež své určité emancipaci jen faktu, že sídlil v Římě a císař v Německu a Řím byl, zejména v zimě, kdy sněhem zapadly alpské průsmyky, pro císaře zatraceně daleko. Nicméně i tak považovali císaři otonské a poté sálské dynastie papeže za svého „dvorního kaplana“. A zasahovali rozhodujícím způsobem do jeho volby – investituovali nové hlavy církve – proto se následující desetiletí bojů nazývají „boji o investituru“. Císaři také uplatňovali právo jmenovat biskupy a přidělovat jim majetky na území, které ovládali, tedy v Německu (ale i Česku, které v době sálské dynastie stále více vrůstalo do říše) a v severní Itálii.

Svatá říše římská okolo roku 1000

               Jenže když Jindřich III. zemřel, měl jeho syn právě šest let. Hlavou regentské rady mladého panovníka se stala jeho zbožná matka Anežka a papežové zacítili šanci se emancipovat. Vlastně ne přímo papežové, ale lidé, kteří stáli v pozadí.

               Nitkami moci v Římě, u papežského dvora a následně v celé katolické církvi, hýbala dvojice mužů, kteří se skvěle doplňovali. Hildebrand ze Soany byl skvělý diplomat, člověk s jasným politickým cílem emancipace církve od světské moci a jejího očištění od panujících zlořádů a člověk s touhou po moci. Jeho partner Petrus Damiani byl výřečný ideolog, vysoce morální člověk, který po moci netoužil ani v nejmenším, dokázal ale Hildebranda dokonale doplňovat dodáváním ideologických argumentů. (Později byli oba tito pánové katolickou církví vyhlášeni za svaté).

               Hildebrandův učitel a tutor mnich Jan Gratian se stal v roce 1045 papežem pod jménem Řehoř VI. (Koupil si ten úřad od skandálního papeže Benedikta IX. který byl papežem celkem třikrát) Hildebrand se tak dostal jako jeho kaplan do Říma na papežský dvůr. Když Řehoř o rok později umřel, Hildebrand se stáhl do kláštera v Cluny, papež Lev IX. (1049–1054) ho ale povolal do Říma zpět, všiml si velkých schopností mladého muže. Církev zápasila v té době s velkými problémy. V roce 1054 došlo k definitivní roztržce s Konstantinopolí a ve stejném roce se Lev pustil do války proti Normanům, kteří rozšiřovali své panství v jižní Itálii. V bitvě u Civitate nella Capitonata ale papežské vojsko Normanům podlehlo a papež skončil v zajetí.

               Po jeho smrti se stal Hildebrand hlavním politickým hybatelem na papežském dvoře. Nechal zvolit svého příbuzného papežem Viktorem II. a za dalšího nástupce – Mikuláše druhého – se už papežství pokusilo o první mocenskou provokaci – v bule vydané tímto papežem bylo právo volby papežů vyhrazeno pouze kardinálům biskupům. Tím byl vyřazen z volby římský lid, který do té doby často papeže svrhával a dosazoval většinou podle přání císařů, stejně tak i římská šlechta a nižší klérus – císař nebyl v tomto dokumentu takticky vůbec zmíněn. Aby si zajistil podporu proti císaři, s jehož nevolí musel počítat, usmířil se papež s Normany a v roce 1059 jim daroval všechna dobytá území na jihu Itálie jako dědičné léno. Půda pro přicházející konflikt byla připravena.

               V roce 1061 pak HIldebrand nechal zvolit podle onoho Mikulášova dekretu novým papežem Anselma z Luccy, který přijal jméno Alexandr II., aniž by vyčkal vyjádření císaře, ke kterému byla papežská delegace na cestě. To už byla otevřená provokace. I když císařský dvůr proti zvolenému papeži nic nemohl mít, (Hildebrand nechal úmyslně zvolit člověka, který by byl zřejmě i kandidátem císařské strany, jen ignoroval císařské právo ovlivnit a schválit volbu) němečtí biskupové přesto zvolili protipapeže, který přijal jméno Honorius II. Demonstrativně přiznali desetiletému králi Jindřichovi titul „Patricius“, který ho formálně opravňoval k uznávání papežské volby. Němci vtrhli do Říma, vyhnali Alexandra a dosadili Honoria, který ale musel vzápětí utéct před Normany. V Německu mezitím došlo k mocenskému puči, když kolínský arcibiskup Anno svrhnul z čela regentské rady císařovnu Anežku, unesl jedenáctiletého Jindřicha IV. (který se při pokusu o útěk skoro utopil v Rýně), a uznal právoplatným papežem Alexandra II.

               Když se Jindřich stal plnoletým a převzal vládu (což bylo tehdy ve věku patnácti let), zůstala v něm nedůvěra k velkým magnátům a rozhodl se opírat spíše o podporu svých ministrů, které jmenoval z nižší šlechty.

Císař Jindřich IV.

Knížata sice tiše nadávala, ale zatím neodporovala. Jindřich se seznámil osobně s Petrem Damianim v roce 1069, když mu přišel do Německa vysvětlit, že je rozvod s jeho ženou Bertou z Turína, se kterou byl oženěn tři roky předtím, je špatná věc. Jindřich se podřídil, ale začínal chápat, že má co do činění s novou situací, kterou jeho otec neznal. Že se v čase jeho nezletilosti něco změnilo, a to ne k lepšímu. A že s tím bude muset něco udělat.

               V roce 1073 zemřel Alexandr II. a římský lid si vynutil volbu Hildebranda novým papežem (Petrus Damiani zemřel o rok dřív na cestě z Ravenny do Říma ve Faenze). Hildebrandova volba tedy odporovala Mikulášovu dekretu a ani on sám po papežské tiáře moc netoužil. Mnohem víc mu vyhovovalo řídit věci z pozadí, než sám stát „ve světle reflektorů“, jak bychom řekli dnes. Bylo totiž jasné, že teď, když se stal hlavou církve, bude muset do otevřeného konfliktu s císařem vstoupit. Jinak by zklamal ty, kteří ho papežem provolali, a to pro něho mohlo mít fatální následky. Jestliže chtěl potřít simonii, tedy prodávání úřadů a konkubinát, ve kterém většina německých biskupů žila, musel je zbavit císařské ochrany. Kterou oni požívali právě za ty peníze, které za své úřady panovníkovi zaplatili.

Řehoř VII.

               Papež se rozhodl jednat. Poslal dopisy všem křesťanským panovníkům, ve kterých jim vylíčil své odhodlání bojovat za nezávislost církve – až do té doby podléhala církev laické moci. Na rok 1074 svolal svůj první sněm. A na něm bylo rozhodnuto, že všichni klerici vysvěcení pomocí simonie nejsou nadále členy církve a všichni biskupové, kteří obdrželi své úřady za peníze, je musí pod hrozbou exkomunikace opustit. Král Jindřich slíbil svolat synodu německých biskupů a papežovo nařízení na ní prosadit (oficiálně přece žádné úplatky neexistovaly), ale její svolání stále odkládal. Papež suspendoval pět biskupů a zakázal Jindřichovi udělovat jakákoliv biskupství a poprvé mu pohrozil vyloučením z církve.

               V březnu 1075 vydal bulu „Dictatus papae“. Jí vstoupilo papežství na kolbiště politické moci. Papež vyhlásil svrchovanost římské církve nad všemi ostatními církvemi v říši. Papež si vyhrazoval výhradní právo propůjčit císaři jeho insignie moci a právo ho odvolat z funkce a jeho poddané zbavit přísahy věrnosti. Byla to otevřená výzva na souboj se světskou mocí.

               Jindřich, kterému bylo dvacet čtyři let a cítil se být dost silný, výzvu přijal. Považoval se upřímně za panovníka z vůle boží, a ne z vůle papeže. Zpochybnění svého mandátu cítil jako útok na samotnou podstatu královské moci – a tím „dictatus papae“ skutečně byl. Najednou se císaři hodila bula papeže Mikuláše, která kdysi císařský dvůr tak pobouřila. Odvolal se na ni s tím, že Hildebrand nebyl papežem zvolen legálně a jeho volba je tedy neplatná. Vyhlásil papeže za sesazeného a počítal očividně s tím, že jeho rozsudek uvede do praxe protipapežská opozice v Římě. Není zřejmé, zda za atentátem na Řehoře stál skutečně císař, ale na svátek vánoční 1075 vpadli ozbrojenci pod vedením prefekta Cencia do chrámu Santa Maria Maggiore, kde papež právě sloužil vánoční mši. Papeže srazili k zemi, zranili ho, odvlekli a uvěznili. Jenže římský lid, který svého papeže stále ještě miloval, ho na druhý den osvobodil. Papež se vrátil do chrámu Santa Maria Maggiore a pokračoval ve sloužení mše přesně od bodu, kde musel předcházejícího den skončit.

               Hned na začátku ledna vyzval papež císaře, aby se dostavil do Říma a požádal o odpuštění. Jindřich odpověděl svoláním shromáždění magnátů do Wormsu. Obvinění, která zde proti papeži byla vznesena, byla tak nesmyslná, že jim nemohl věřit skoro nikdo. Ale pod nátlakem odhlasovali němečtí biskupové papežovo sesazení. Jindřich to hodně přehnal, když papeže nechal obvinit z čarodějnictví a hříšného obcování s toskánskou vévodkyní Matyldou, která byla hlavní papežovou oporou.

               Papež svolal synodu na 22.únor stejného roku a vyobcoval Jindřicha z církve. Zajímavé bylo, že se na tomto aktu zúčastnila nejen toskánská vévodkyně Matylda, ale i Jindřichova matka Anežka, která se očividně od svého syna zcela odvrátila.

               Nespokojení magnáti v Německu vycítili svou šanci. S vládou mladého císaře, který je odstavil od moci, nebyli spokojení a teď je papež zprostil přísahy věrnosti. Hrozili povstáním a papež se je uvolil přijít podpořit a slíbil návštěvu v Augsburgu. Tehdy se Jindřich v nouzi nejvyšší rozhodl jednat a vydal se na cestu na jih. Byl to odvážný a hodně riskantní tah. Ale šlo o všechno. Papež se obával, že císař přijede s vojskem a uchýlil se k Matyldě na její hrad Canossu u Reggia.

               Císař ovšem dorazil 25.ledna 1077 v třeskuté zimě k hradu překvapivě jako poutník. Papež vpustil do hradu jen jeho manželku a syna, krále nechal stát tři dny v mrazu, bosého a v kajícném rouchu před branou. Zřejmě jen díky tomu, že se jednalo o mladého muže ve skvělé kondici, přečkal císař tyto tři dny bez výraznější zdravotní újmy. Po třech dnech válku nervů papež prohrál a pustil císaře do hradu. Ten tam vykonal pokání, slíbil poslušnost a amnestii pro papežovy příznivce v říši. Poté mu papež udělil absoluci a sňal z něho klatbu.

               Jenže věci už dostaly svou vlastní dynamiku. Německá knížecí opozice měla pocit, že už nemůže couvnout a v březnu 1077 zvolila protikrálem švábského vévodu Rudolfa z Rheinfeldenu. Stalo se tak v přítomnosti papežských legátů, kteří měli takové volbě zabránit. Řehoř sám byl tímto vývojem očividně zaskočen. Rozhodl se ale zůstat neutrální, aby mohl hrát úlohu soudce. Zřejmě mu to připadalo v dané situaci moudré, byla to ale fatální chyba. Jestliže jednou udělil králi absoluci a uznal ho právoplatným panovníkem, pak za ním měl i stát. Svým postojem ukázal jasně, že mu nejde primárně o očistu církve, jak stále hlásal, ale o politickou moc. A pro německé barony a hrabata se stal křivopřísežníkem, na jehož slovo se nelze spolehnout. Jindřich se cítil být podveden a stejně to cítila i většina německých magnátů. Teď se přidali na císařovu stranu. Jindřich sesadil švábského vévodu a jeho vévodství přenesl na Friedricha štaufského – tím začal vzestup rodu Štaufů, kteří měli sálskou dynastii o několik desetiletí později vystřídat na císařském trůnu. Nejsilnější podporu našel Jindřich u českého knížete Vratislava – za odměnu ho v roce 1085 povýšil na krále. Jindřich se utkal s Rudolfem v několika bitvách a všechny prohrál. To byl jeho největší deficit. Byl schopný diplomat a odhodlaný politik, ale mizerný vojevůdce. S výjimkou té poslední těsně před svou smrtí prohrál všechny bitvy, které musel svést. Nicméně se vždy dokázal z prohrané bitvy stáhnout včas, aby mohl bojovat znova. V bitvě na řece Elster sice Rudolfovo vojsko zase jednou zvítězilo, ale jejich velitel přišel v boji o pravou ruku (tu, kterou kdysi přísahal císaři věrnost) a na následky zranění zemřel. Papež sice v roce 1180 obnovil nad císařem klatbu, ten ale seděl tentokrát pevně v sedle a nikdo se neodvážil proti němu znovu vyvolat povstání. Papežův úder šel tentokrát do prázdna. Odpovědí na něho bylo jeho opětovné sesazení na sněmu německých biskupů v Brixenu, kde si biskupové zvolili nového protipapeže jménem Kliment III.

               A mělo být hůř. Jindřich se vydal na tažení proti Římu. Několik německých knížat sice ještě jednou zvolilo protikrálem Hermanna ze Salmu, ale ten nedosáhl žádného vlivu. Císař sice nedokázal v roce 1081 Řím obsadit, podařilo se mu ale šikovnou politikou stále víc obracet veřejné mínění římského lidu proti papeži. Nakonec Řehoře opustilo třináct kardinálů a císař vtáhl v březnu 1084 triumfálně do Říma. Papež se ukryl v Andělském hradě a bezmocně přihlížel, jak byl císař „svým“ papežem Klimentem i s manželkou Bertou korunován v lateránské bazilice. Jenže to už proti Římu táhl normanský vévoda Robert Guiscard. Císař si rychle uvědomil, že mu nemůže vzdorovat, a opustil Řím. Normani vtáhli do města a začali ho příšerně rabovat. Na dovršení neštěstí vznikl požár, který zničil dvě třetiny města, spousty kostelů a veřejných budov.

               Papež, na jehož pozvání Normani přišli, se stal nejnenáviděnější osobou ve městě. Kdysi dávno lidem tolik milovaný Hidebrand musel Řím opustit a zemřel o rok později ve vyhnanství v Salernu, kde je i pochován. V roce 1606 ho vyhlásil papež Pavel V. (to byl ten, který dal slavit vítězství katolických zbraní na Bílé Hoře) za svatého.

               Řehořova poslední slova měla být: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl špatnost, proto umírám ve vyhnanství.“

               Paradoxně měl pravdu.

               Po jeho smrti boj mezi církví a císařstvím pokračoval. O tom ale příští týden.

Bled I

Der See Bled ist einfach ein bezaubernder Ort. Es läuft hier die Schönheit der Natur mit mittelalterlichen Artefakten und mit dem Charme eines Kurortes aus der Zeit der Österreichisch- Ungarischen Monarchie zusammen, die weder die Zeit der politischen Spannungen im Königreich der Serben, Kroaten und Slowenen nach dem ersten Weltkrieg noch die kommunistische Herrschaft nach dem zweiten Weltkrieg zu vernichten vermochte. Bled hat alles überstanden, es hat seinen Charakter bewahrt und lockt Besucher aus der ganzen Welt an. Sie kommen in Massen.

Viele von euch haben diesen Ort bereits besucht. Die anderen, die das noch nicht geschafft haben, sollten sich durch den folgenden Artikel motivieren lassen, dieses kulturelle Defizit abzubauen. Es zahlt sich aus. Es ist nicht weit und die Slowenen sind sprachlich sehr gut aufgestellt, also es ist kein Problem sich dort zu verständigen. Auf English, Italienisch oder Deutsch. Ein Tscheche wie ich hat dann überhaupt kein Problem. Bier ist Pivo und Wein ist Vino, gleich auf Slowenisch wie auch auf Tschechisch.

Eine Warnung muss ich aber voraus stellen. Man fährt in eine Touristenfalle, wo man für so gut wie alles zahlen muss, der Besuch lohnt sich aber trotzdem. Es gibt Fallen, in denen sich das Opfer ganz gut und gemütlich fühlen kann.

Moderne Geschichte der Region um den See Bled begannen im Jahr 1855. Das bedeutet nicht, dass es vorher hier gar nichts gegeben hätte. Die Region um Bled schenkte am 10.April 1004 der deutsche König Heinrich II. der später heiliggesprochen wurde, dem Bischof von Brixen Albuin und die Folgen dieser Schenkung hatten eine lange Dauer. Erst im Jahr 1803, also nach langen achthundert Jahren, machte die Säkularisation ein Ende der Herrschaft der Bischöfe von Brixen. Im Jahr 1809 kamen die Französen hierher und sie gliederten den Bled See mit der Burg in die so genannten Illyrischen Provinzen ein, womit Bled ein Teil des Französischen Kaiserreichs wurde. Das war aber nur von kurzer Dauer und nach dem Wiener Kongress kehrte die Region unter die Obhut des Bischofs von Brixen zurück. Der hatte aber mit der Sorge um die entlegene Region bald die Schnauze voll, besonders nach dem Jahr 1848, als die örtlichen Slowenen infolge der revolutionären Geschehnisse nach einer nationalen Selbstbestimmung zu streben begannen. Also verkaufte der Bischof im Jahr 1858 den See mit der Burg an den Fabrikanten Viktor Ruard, den Besitzer der Stahlwerke im Nahen Jesenica.

Bereits in den Jahren 1846 – 1853 war hier der slowenische Priester und Fotograf Janez Pluhar tätig, der von der Schönheit der Landschaft bezaubert war und seine Fotos begannen in die damals noch immer entlegene Region erste Touristen zu locken.

Die Bilder beeindruckten auch einen jungen schweizerischen Arzt Arnold Rikli (geboren im Jahr 1823 in Wangen an der Aare). Er kam das erste Mal im Jahr 1854 her und er hatte eine Idee, heute würden wir es „bussines plan“ nennen. Ein Jahr später gründete er hier eine Heilstätte für Therapie der Zivilisationskrankheiten. Bereits im Jahr 1859 war seine Kuranstalt fertig mit Bademöglichkeiten im See und 56 Körben für ein Sonnenbad in Rahmen der Sonnentherapie. Die Behandlung beruhte auf drei Pfeilern, in dieser Zeit handelte sich um eine medizinische Revolution – es war die vegetarische Ernährung, der Nudismus und Massagen. Die Patienten aus den reichsten Kreisen strömten zum „Švajcer“, wie er von Einheimischen genannt wurde oder zu „Sun doctor“, wie er in den erhabenen Wiener Kreisen bekannt war. Der Ruhm des Kurortes Bled wurde gegründet und sollte nur mehr wachsen.

Im Jahr 1870 wurde Bled an die Rudolf-Eisenbahn angebunden, die Laibach mit Tarvisio verband, obwohl die Eisenbahnstation noch fünf Kilometer von der Stadt entfernt war und sich im Dorf Lesce befand. Als aber die österreichische Regierung beschlossen hat, die Karawanken-Bohinj Eisenbahn als eine Alternative zur Strecke Wien-Triest zu bauen (die größte Herausforderung für diese neue Strecke war der Bau von „Bohinj Tunnel“ mit einer Länge von 6327 Metern), begann der Zug mit den Touristen und Patienten direkt am See einen Stopp zu machen.

Im Jahr 1919 gab es um diese lukrative Kurregion schon immenses Interesse. Nicht nur das Königreich der Serben, Kroaten und Slowenen als ein neues Staatsgebilde, das später zu Jugoslawien unbenannt wurde, sondern auch Italien wollten dieses Gebiet in seinen Besitz nehmen. Letztendlich gewann Jugoslawien diesen Streit, angeblich dank der Intervention von Mihailo Idvorski Pupin. Dieser Herr, ein Student der Karlsuniversität in Prag, wurde nach seiner Auswanderung in die USA zu einem berühmten Physiker – er erfand die so genannte Pupinspule, die das Telefonieren auf lange Entfernungen ermöglichte. Seit dem Jahr 1911 war er der serbische Konsul in den USA und er hatte einen großen Einfluss auf den amerikanischen Präsidenten Woodrow Wilson. Dank seiner Bemühung gewann der neue slawische Staat den Zwist mit Italien und Bled blieb slowenisch. Im Jahr 2015 wurde eine Statue von Pupin am Ufer des Bled See bei der Gelegenheit des Jubiläums achtzig Jahre seit seinem Tod aufgestellt. Schon die Tatsache, dass in Slowenien eine Statue eines serbischen Politikers stehen darf, (obwohl auf Kosten eines serbischen Vereines errichtet), kann man möglicherweise als ein Vorzeichen für eine Überwindung der nationalen Animositäten zwischen den Nationen des ehemaligen Jugoslawiens, der Relikten des blutigen Krieges vom Anfang neunziger Jahre des vorigen Jahrhunderts, werten.

Auch in den Zeiten des kommunistischen Regimes wussten die damaligen Herrscher die Schönheit der Region zu schätzen. Josip Broz Tito ließ am Seeufer an der Stelle eines ehemaligen Königsschlosses, das er abreißen ließ, auf dem schönsten Platz mit einem Blick auf die Insel im See und auf die Burg von Bled einen Luxuspalast im modernistischen Stil bauen, der mit einem großen Park umgeben war. Der Autor dieses Projektes war der jugoslawische Architekt Vinko Glanz. Heute gibt es in dieser Residenz Vila Bled, ein Luxushotel, in dem man tiefer in die Tasche greifen müsste. Eine Übernachtung kostet mindestens 165 Euro pro Person und Nacht und ein vegetarisches Risotto kostete hier bereits im Jahr 2021 achtzehn Euro. Allerdings man isst im Objekt, in dem Nikita Chruschtschow oder Fidel Castro zu Abend aßen. Diese Tatsache ist im Preis inkludiert.

Monarchie nebo republika?

               Hysterie okolo pohřbu královny Alžběty už konečně pominula, dokonce i nový král Charles (nebo Karel, jak chcete) zmizel z titulních stran novin a časopisů a uchýlil se do oblasti „yellow press“, kde samozřejmě zůstane už natrvalo. Zaměstnávat novináře bulvárních časopisů je jedním z důležitých úkolů členů současných královských a knížecích rodin Co by jinak dámy četly u kadeřníka? A já tak konečně můžu pouvažovat o tématu monarchie, jak mě požádala moje čtenářka z USA Jana.

               Co je lepší? Mít hlavu státu danou Bohem nebo zvolenou lidem. Nebo jak říkával můj otec s nepřehlédnutelným sarkasmem ve hlase: „Zda je lepší vládce z vůle boží nebo ze zvůle lidu?“

               Při pohledu na současný pražský hrad nebo do Lán mu musím dát za pravdu, ale jsou i jiní prezidenti, jako například v Hofburgu sedící Alexander Van den Bellen nebo Zuzana Čaputová v Bratislavě. Ti svou práci nedělají špatně a představují určitý stabilní bod na neklidné politické scéně současnosti. Protože ať už prezident nebo král, oba mají lidem především dávat pocit jistoty a bezpečí. V republikánském uspořádání zrcadlí prezident do značné míry morální a vzdělanostní úroveň obyvatelstva, kterým byl zvolen. V monarchii tomu tak není. Tam může panovník odpovídat chuti i třeba jen malé menšiny obyvatelstva a podle jeho vystupování se tedy úroveň morálky a vzdělání jeho poddaných posoudit nedá. Zvolený prezident, zejména pokud se chce nechat zvolit znova (a to on skoro vždycky chce – slovenský prezident Kiska byl vzácnou výjimkou) je pod permanentním tlakem, aby vyhověl svým voličům a plnil jejich představy o výkonu funkce. Jestliže ho volila „pátá cenová“ bude se chovat tak, aby se zavděčil právě těmto pivním skautům. Monarcha tento problém nemá, aby přišel o svou funkci (případně aby monarchie padla) je třeba velkých skandálů a změnu myšlení většiny obyvatelstva. Ani skandály španělského krále Juana Carlose nepřivedly španělskou monarchii k pádu. Je ovšem pravda, že to byl právě Juan Carlos, který v roce 1981 zachránil svým nekompromisním postojem Španělsko před fašistickým pučem. I to může být úkolem krále, kdy mu jde skutečně o život.

               Ponechme stranou monarchie mimoevropské, protože poměry v Saúdské Arábii, Bahrainu nebo Kataru nejsou do evropských poměrů přenosné. Absolutní monarchie je dnes možná pouze v zemích, které neprošly osvícenstvím, kde je demokracie cizím – a hlavně nežádoucím – slovem a jakékoliv touhy obyvatelstva po svobodě jsou okamžitě označeny jako rozvratné proudy financované USA, tedy z pohledu tamějších vlád největším demokratickým ďáblem.

               Zůstaňme v Evropě, která je kulturně kompatibilní, má společné kořeny a tradice, a přesto jsou zde jak republiky s volenými hlavami státu, tak i monarchie. Těch je dvanáct (tedy, pokud k monarchii počítáme i církevní stát ve Vatikánu).

               V podstatě je můžeme rozdělit do dvou kategorií. Jsou to monarchie parlamentární, kde je panovník od politické moci zcela odstřižen a má pouze reprezentativní povinnosti. Takovými monarchiemi je Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Švédsko, Španělsko, Nizozemí, Lucembursko, Dánsko a Andorra. Andorra má určité specifikum, protože má hlavy státu dvě – jednou je Joan Enric Vives i Sicilia a druhým francouzský prezident Emmanuel Macron – to je pozůstatek někdejšího kompromisu vzniku tohoto pyrenejského státečku, kde si chtělo udržet vliv jak Španělsko, tak i Francie. Pro numismatiky to má nežádoucí účinek, že nové andorrské mince vždy musí schválit jak francouzská, tak i španělská centrální banka, což vždy vede ke značnému zpoždění při jejich vydání. I letos budou vydány až někdy před koncem roku, v nejlepším případě v listopadu.

               Druhou formou je konstituční monarchie, kde má král právo jmenovat předsedu vlády, ale i sesadit vládu či neschválit zákony odhlasované v parlamentu, pokud podle jeho mínění odporují ústavě. V těchto zemích je panovník vázán pouze ústavou a je tedy aktivní součástí politické scény. Takovými monarchiemi jsou Belgie, Norsko, Monako a Lichtenštejnsko (kde byla ostatně ústava omezující absolutní moc knížete upravena v tomto smyslu teprve v roce 2003, do té doby byl kníže v podstatě neomezeným pánem).

               Jako absolutní monarchii v Evropě bychom mohli označit pouze Vatikán, kde je papež omezován pouze kolegiem kardinálů – není ale povinen se jejich rozhodnutími řídit.

               Monarchie tedy tvoří v Evropě výraznou menšinu, naprostá většina států má volené nejvyšší představitele s různou dávkou moci. Existuje prezidentský systém, kde má prezident rozhodující moc. Tak je tomu například ve Francii (v ústavě tzv. páté republiky, kterou prosadil generál De Gaulle, když už měl toho chaosu ve své zemi dost – skutečně to přineslo do Francie určitou stabilitu). Prezident ve Francii je volen na sedm let a je sice samozřejmě odkázán na podporu parlamentu, nemůže být ale parlamentem odvolán, což zajišťuje stabilitu na ono volební období a zabrání „italským poměrům“. Na rozdíl od Francie se Itálie totiž nikdy k podobnému kroku neodhodlala, zde má prezident jen reprezentativní funkci a s výjimkou Silvia Berlusconiho v letech 2008–2013 nevydržela ani jedna poválečná vláda v úřadě celé volební období. Ostatně i Berlusconimu se to podařilo až na čtvrtý pokus.

               Prezidentský systém je v USA, kde má prezident současně i funkci předsedy vlády, může po libosti odvolávat a jmenovat ministry a jmenovat ústavní soudce, čímž může ovlivnit vývoj země na celá desetiletí dopředu. V USA fungují sice i dvě komory parlamentu – Dům reprezentantů a Senát, které prezident ke své podpoře nutně potřebuje (tzv. silný prezident je pouze, když má podporu v obou komorách), může ale jejich vliv obcházet vydáváním prezidentských dekretů (které ovšem může jeho nástupce okamžitě zneplatnit). Americký parlament sice může teoreticky prezidenta sesadit – tzv. impeachment – jak jsme ale viděli na příkladu Donalda Trumpa, je to prakticky nemožné – musela by pro to totiž hlasovat ústavní většina v senátu. Jakkoliv je to paradoxní, má americký prezident v demokratickém světě nejméně omezenou moc, zde se spoléhá na demokratické uvědomění obyvatelstva a kontrolní mechanismy soudů a obou komor parlamentu. Přesto je tato demokracie fragilní – to ukázal vývoj posledních let.

               Zajímavé možná je, že ruská ústava po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se inspirovala především francouzskou ústavou s prezidentským systémem, prezidentem jmenovaným předsedou vlády a jednokomorovým parlamentem. Problém je, že v Rusku neexistují žádné přirozené kontrolní mechanismy moci, ať už jde o nezávislost soudů či svobodné volby do parlamentu. Proto takový systém může poměrně snadno sklouznout do fašistické diktatury, jak jsme tomu svědky v současnosti.

               Vraťme se ale do Velké Británie, monarchie par excelence, která bulvární tisk zaměstnává a bude zaměstnávat nejvíce. Monarchie se zde drží silou morálního poselství. Král není jen hlavou státu Spojeného království ale i Commonwealthu , tedy spolku někdejších britských kolonií.  Jedná se celkem o 56 států, ve kterých žije 2,5 miliard lidí. Čtrnáct z těchto zemí tzv. Comonwealth realms jsou i nadále monarchií, král Karel je tedy hlavou státu i v těchto zemích. Je to například Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Bahamy, Jamajka nebo Grenada. Tyto země si tedy ušetří jedny volby, jejich hlava státu sice sedí v dalekém Buckinghamském paláci v Londýně, ale i tak by kromě občasné návštěvy s patřičnou pompou nemohla v zemi nic ovlivnit. Stále znovu planou diskuse o změně statusu těchto zemí na republiky, které zase klidně utichnout. On ten král v dalekém Londýně je při pohledu do Prahy, Moskvy nebo Washingtonu přece jen určitou jistotou.

               Královna Alžběta II. byla klasickým představitelem moderní monarchie. Povahou spíš plaché děvče bylo od malička vychováváno jako následnice trůnu po jejím taktéž introvertním a koktajícím otci Jiřím VI. Díky otcově vášni ke kouření, která ho zabila rakovinou plic, se stala královnou už v mladém věku dvaceti šesti let. Dokázala se se svou funkcí ztotožnit a stala se skutečně představitelkou monarchie. Její týdenní informační schůzky s ministerskými předsedy, jedno, zda je měla rád nebo je nesnášela, byly legendární. A dokázal se od svých osobních emocí zcela odpoutat, když šlo o věc státu. I když Margaret Tchacherovou bytostně nesnášela – a neváhala jí to dát i najevo – při jejím odchodu z postu ministerské předsedkyně ji vyznamenala nejvyšším řádem. Sedmdesát let je samozřejmě neskutečně dlouhá doba – ale právě to dávalo Britům pocit kontinuity, pocit, že jejich ostrov je skutečně nepotopitelnou vlajkovou lodí demokracie. Královnina smrt a nástup jejího prvorozeného syna byl pro mnohé Brity mnohem větším šokem, než si dokážeme představit. Jako by zmizel fundament jejich životní jistoty.

               Král Karel III. se bude muset hodně namáhat, aby toto dědictví své matky udržel. Už proto, že určitě nebude mít na svou vládu tolik času. I kdyby zdědil dobré geny svých rodičů, kteří oba žili skoro do stovky, je mu přece jen už 73 let. Zdá se, že hledá cestu k srdci svých poddaných jinou cestou. I on je introvert po mamince a dědečkovi, nemiluje pompézní výstupy. Pro mě překvapivě si ponechal jméno Charles, i když měl možnost své jméno změnit (podobně jako to dělají papežové, i angličtí králové mají toto privilegium – jeho dědeček Jiří VI. se jmenoval původně Albert). Hannoverská dynastie z prastarého německého rodu Welfů, která sedí na britském trůnu od roku 1714 a později se přejmenovala na anglicky lépe znějící Windsor, se vyhýbala jménům, pod kterými vládla předchozí dynastie Stuartovců – se kterou musela ještě po dlouhá desetiletí, především ve Skotsku – bojovat o svou legalizaci na britském trůnu (viz seriál Outlander). S Turodovci, tedy předchůdci Stuartovců, takový problém neměli, naopak se na kontinuitu s vládou „velkých panovníků“ Jindřicha VIII. nebo Alžběty I. odvolávali. Karel si ponechal své jméno, i když oba předchozí Karlové – oba Stuartovci – to neměli vůbec lehké. Karel I. byl 30.ledna 1649 popraven, jeho syn Karel II. žil pak dlouhá léta ve vyhnanství, než mu bylo v roce 1661 umožněno se na trůn vrátit. Teď tedy máme Karla III. A doufám, že si bude moci užít trošku klidnější vládu než jeho dva jmenovci.

               Neměl to jednoduché. Následníkem trůnu se stal ve věku tří let, v roce 1958 obdržel tradiční titul Prince Waleského a v roce 1969 byl svou matkou do této funkce slavnostně uveden. Jako jediný waleský princ v historii ovšem projevil skutečný zájem o zem, jejímž představitelem byl. Studoval historii Walesu a místní keltský jazyk v „University College of Walles“ v Aberystwythu. Vojenskou službu prodělal u Air force a má diplom jak na létání v jetu, tak i ve vrtulníku. Známá a pro něj charakteristická historka je z jeho návratu z Indie, kdy byl pouhým kapitánem, ale dostal místo v bussiness class, která je rezervována jen vyšším důstojníkům. Charles se nechal na vlastní žádost přesadit do economy class, protože vzhledem na svou hodnost neměl na bussines class nárok.

               Samozřejmě, jeho pověst nenapravitelně poškodilo jeho katastrofální manželství s Dianou Spencer. Faktem je, že on si svou nevěstu nevybral. Ve výběru manželky byl příliš nerozhodný. Původní žhavou kandidátkou byla Amanda Knatchbull, vnučka lorda Mountbattena, strýce Charlesova otce prince Filipa. Poté, co byl Mountbatten (původně německá rodina Battenberg si změnila své jméno na anglicky znějící Mountbatten) zavražděn Irskou republikánskou armádou, dostala Amanda strach a neměla zájem stát se členkou královské rodiny.

               Dianu Charlesovi – pokud budeme věřit Petru Morganovi a jeho seriálu Crown, což neděláme úplně rádi – vybral jeho otec princ Filip. To manželství se ukázalo jako naprostá tragédie. Mezi snoubenci byl věkový rozdíl třináct let, a hlavně – Dianě bylo pouze devatenáct, na svou roli korunní princezny nebyla naprosto zralá. Milovala balet, zatímco introvertovaný Charles maloval akvarely. Když vystoupili na veřejnosti, Diana Charlese zastiňovala svou krásou a bezprostředním vystupováním. To sice prospívalo monarchii, jako například při návštěvě Austrálie, ne ale manželství. V soukromí si ti dva neměli moc co říct. Diana měla údajně svou ložnici plnou plyšových zvířat, což Charlesovi lezlo na nervy. Hledal útěchu a vtipnou konverzaci ve společnosti kterou znal, v té hrála rozhodující roli Camilla Parker Bowles. S Charlesem měla kdysi poměr ještě když se jmenovala Shandová. Protože jí ale Charles manželství nikdy nenabídl, provdala se za Andrewa Parker Bowlese To manželství nebylo hlavně díky častým manželovým nevěrám šťastné a skončilo v roce 1995 rozvodem. Charles udržoval se svou „přítelkyní“ kontakt vždy – i před svatbou s Dianou, na což nevěsta před svatbou přišla. Zřejmě to nebylo tak, jak popisuje Petr Morgan, že Charles strávil poslední noc před svatbou u Camilly, ale jejich vztah prozradil dárek, který jí v posledním týdnu před svatbou nechal poslat. Manželství tedy začalo špatně a pokračovalo ještě hůř, i když se z něho narodili dva synové. Diana odpověděla Charlesovi na jeho vztah s Camillou, který se od roku 1986 zintenzivnil, častými nevěrami, manželství se rozpadlo, od roku 1992 žili manželé odděleně a v roce 1996 dala královna konečně svolení k rozvodu. Diana zahynula o rok později v Paříži při autonehodě a reakce veřejnosti na smrt „královny srdcí“, jak se Diana sama nazvala, zřejmě překvapila všechny, nejvíc pak královnu samu i Charlese.  Týdenní váhání, zda má královský dvůr na Dianinu smrt reagovat, znamenal bezmála konec monarchie. I tady byl opět kronikářem událostí Petr Morgan (bývalý zeť Karla Schwarzenberga), který tento osudový týden popsal ve filmu Queen.

               Nicméně monarchie tento otřes přežila. I díky Dianiným synům. Zejména Wiliam se svou manželkou Kate požívá velké sympatie veřejnosti. Charles nezopakoval chybu svého otce a nechal své syny, aby si manželky vybrali sami. Zda to bylo úplně šťastné, zejména při pohledu na manželství jeho mladšího syna Harryho s americkou herečkou Meghan Markle, můžeme pochybovat, ale tento fakt hovoří spíše pro Charlese, jehož image se z tragédie s Dianou zotavovalo jen pomalu. I anglická monarchie se svatbami svých princů s neurozenými nevěstami zařadila po bok ostatních moderních královských dvorů v Evropě, kde to bylo zvykem už i dřív. Charles sám se v roce 2005 se konečně oženil s Camillou a po smrti své matky se konečně stal ve věku 73 let, tedy po sedmdesátiletém čekání, králem. Nenaplnila se tedy slova vévody s Kentu, který měl, když uviděl malého novorozence, prohlásit „Ale ty chudáčku. S takovýma ušima se králem nikdy nestaneš.“

               Zdá se, že ani ty uši nejsou už v modernizující se britské monarchii nepřekonatelnou překážkou. Jakkoliv popularita nového krále trpěla, zejména díky jeho manželství, Britové si na nového panovníka zvyknou. Protože monarchisté nemusí milovat svého krále. Milují ale stabilitu, kterou ztělesňuje.

               Ostatně víte, že se vážně uvažovalo to tom, že by nově vzniklé Československo v roce 1918 bylo monarchií? Hledal se vhodný kandidát mezi početnou rodinou ruských Romanovců, protože v duchu tehdejšího panslavismu se považoval slovanský vládce za nejpřijatelnějšího. Tlak na monarchistické uspořádání nového státu přicházel zejména od Karla Kramáře, jehož manželka byla ruská šlechtična. Nakonec se ale prosadil model republiky. V té době, vzhledem na obrovskou morální autoritu Tomáše Garique Masaryka se to zdálo být šťastným řešením. Už jeho nástupce Beneš ale v této funkci selhával, aby pak uvolnil místo obskurním až zločineckým postavám od Klementa Gottwalda až po Miloše Zemana. Jedinou výjimkou byl Václav Havel, který ale celkový trend akceptace morálně pochybných osob na pražském hradě nemohl zvrátit. Jako by spíš on představoval nežádoucí výjimku a po konci jeho mandátu se lidé vděčně vrátili k modelu volby lidí pochybného morálního kreditu – vyhovující většině obyvatelstva. Protože republika znamená vládu většiny, jedno, nakolik je tato většina kvalifikovaná a morálně silná.