Category: Blog

Prý divočáci!


Tak jsem se po letech setkal s bývalým profesorem – ostatně vždy distingovaným a milým pánem a jak jsme tak zabředli do vzpomínek na časy dávno minulé, pravil, že jsme byli těžko ovládatelná třída. Kluci prý byli divočáci – to cituji – a holky spíše minoritní bez skutečného vlivu na dění. Napřed jsem pocítil stejný pocit jako před oněmi více než třiceti lety – zase nám ti dospěláci nerozumějí. Bylo to stejné, jako když nám třídní profesorka vyčetla volbu miss třídy a pravila, že zavádíme kapitalistické soutěže, jež dehonestují lidskou podstatu našich spolužaček. Cítili jsme se nepochopeni – vůbec jsme neměli nic proti našim děvčatům, naopak jsme je obdivovali, milovali či dokonce zbožňovali. Že jsme neuskutečnili volbu nejhezčího mladého muže ve třídě mělo jeden jediný důvod, že totiž proti Rosťovi Tomanovi stejně nikdo neměl šanci.
Pomyslel jsem si, že vzpomínky pana profesora byly zřejmě poznamenány dozorem nad naší třídou na bramborové brigádě, jenž jednou vyfasoval a kdy nakonec ve stavu naprostého zoufalství dal pár facek kolegovi Pavlovi Machů (tehdy se to ještě smělo a nikdo včetně Pavla si nestěžoval, i když on v tom byl spíše nevinně). Jinak jsme se ale považovali za naprosto normální a běžnou třídu, i když nám profesoři už během studia naznačovali, že jsme chytří, ale zlobiví a dávali nám za příklad „Áčko“, jež sedí a poslouchá, i když toho prý tolik neumí.
Pak jsem se ovšem nad našimi zážitky ze studia zamyslel blíže a náhle jsem zapochyboval. Třeba nenese přece jen naše třídní za svou aversi vinu úplně sama. A to možná ani nevěděla, že skupina Korbačka, Zapletal, Pospěch a někdy i Polách chodila o polední přestávce už od druhého ročníku a tedy naprosto nezletilá na pivo do Tatrovanky. Je pravda, že jsme v hodinách fyziky, zatímco profesor Šindler opravoval nikdy nefungující přístroje, hrávali ligu v karetní hře Hercky. Ovšem co jsme měli dělat? Hráli jsme aspoň potichu a stejně vždycky vyhrál Petr Zapletal, takže šlo vlastně o konstruktivní trávení víceméně volného času.
Jistě, hořící stodolu a chlév s prasaty na chmelové brigádě nezažije zřejmě úplně každý. My jsme v tom byli ovšem úplně nevinně. Studentka, jež byla při touze po troše lásky vyrušena ve stodole se svým přítelem pedagogickým dohledem a musela se stáhnout i s hořící cigaretou do úkrytu v seně, nebyla dokonce ani z naší třídy. A ta prasata jsme z hořícího chlíva všechna zachránili a nebyla naše vina, že družstevníci pak pět z nich odepsali jako uhořelá a uspořádali si vepřové hody.
Že jsme na této chmelové brigádě poprvé sáhli k stávce, věci v čase komunismu něčeho naprosto nevídané a zřejmě i zákonem zakázané, bylo dáno jen a jen naprosto nevyhovující stravou. Pedagogové z nás sice měli skoro infarkt, strava se ale po dvanáctihodinové stávce výrazne zlepšila.
Pravda, je tu ta historka s návrhem na šestnáct snížených stupňů z mravů po školním výletě ve třetím ročníku. Ale to byla vysloveně smůla a přehnaná reakce. Kdyby nás paní profesorka přistihla první večer, kdy jsme se opravdu zřídili pod obraz boží, asi bychom nemohli ani moc protestovat. Ale přistihla nás až večer druhý, kdy jsme byli všichni naprosto střízliví (protože jsme měli hroznou kocovinu a nikdo už pít nemohl. Právě z tohoto důvodu mohla o půlnoci objevit oněch pět PLNÝCH lahví s vínem a za ně nás chtěla exemplárně potrestat). Naštěstí ten problém vyřešil ředitel Hanák velmi elegantně tím, že mne s Břeťou Polešovským nechal kosit trávu okolo školy (ve vyučovací době) a za tyto zásluhy nám byly hříchy ze školního výletu odpuštěny.
Samozřejmě byl tu onen problém stužkovacího večírku. Nebylo ovšem naší vinou, že strana a vláda stužkovací večírky právě v tom roce zakázala, aby se prý studující mládež neodlišovala od mládeže dělnické. My jsme si stužkovací večírek nechtěli nechat vzít a nikdy nazapomenu na nadšení, s nímž Pavel Machů lámal svou dirigentskou hůlku, jíž řídil chlapecký pěvecký spolek „Hlahol“ a na následný aplaus přítomných žáků rodičů i učitelů. Ostatně co jsme se s Břetislavem natrápili psaním scénáře! Psali jsme ho totiž v hospodě „U cechu“ a tam tehdy začali točit Nošovice. Což o to, dnes je Radegast etablovaná značka, tehdy ale trpěl chybami zrodu, plavaly v něm kvasnice a občas byl nesnesitelně kyselý. Ale my jsme se byli ochotni obětovat a v honbě za insiprací jsme mnohdy protrpěli i pět půllitrů, jen aby náš text diváky a posluchače potěšil. Že jsem stužky místo paní profesorky předával já jako předseda třídy v mušketýrském klobouku bylo dáno hlavně tím, že už bylo po půlnoci a paní profesorka v inkriminovanou dobu zmizela, aby s touto protizákonní činností neměla nic společného. A že jsme pak přes zákaz ony stužky nosili, se rozumí přece samo od sebe. Nač bychom je jinak měli? Stálo na nich romantické Gellnerovo „Života bído, přec tě mám rád“. Heslo sice ne přímo budovatelsky nadšené, o to přesnějí ale charakterizující naše rozpoložení a pozitivní vztah k životu.
Byli jsme vlastně nepochopená a částečně i týraná třída. Jak jinak si vysvětlit zákaz posledního zvonění z důvodu, že chlapci naší třídy (oni divočáci) dávali pupendo studentovi prvního ročníku Pospíšilovi, jenž je nepochybně urazil (aspoň to přesvědčivě tvrdili). To poslední zvonění studenti nakonec zorganizovali před budovou a hned ráno a tak se zákazu, jenž neměl ani předtím ani potom obdoby, vyhnuli. Bohužel za nadšení nad svým vítězstvím peníze takto vybrané ihned prochlastali a tak jsme na maturitní večírek zase nic neměli. (Já byl právě v Budějovicích na biologické olympiádě a tak jsem se o tomto posledním maléru naší třídy dozvídal až se zpožděním a zprostředkovaně.)
Přesto jsme se vždy považovali za spořádané studenty – vždyť nikdo během studia neumřel na otravu alkoholem ani neotěhotněl a maturitu udělali skoro všichni.
Ovšem z pohledu dospěláků – a mezi ně patřím teď bohužel i já – může naše působení na škole vypadat poněkud jinak. Přece jen události výše popsané nezažije tak úplně každý. Ale dobrá, byl jsem to ostatně já, kdo vytahoval kaštany z ohně. Když už jsem byl tím předsedou třídy! I když vůbec nevím, jak jsem se jím stal. Možná proto, jak pravil pan profesor na závěr naší debaty, že aspoň já jsem prý v té partě vypadal seriózně.
Pane profesore, NEVYPADAL! JÁ JSEM TAKOVÝ BYL! A věřte nebo nevěřte, pozůstatky toho se dochovaly dodnes. Aspoň si to myslím. Asi stejně jako jsme si před třiceti dvěma lety mysleli, že jsme vlastně docela hodná, i když nepochopená třída.
No, posuďte sami – byli jsme normální nepochopená mládež nebo oni takzvaní divočáci? Nějaká ta zapálená stodola, konflikty s pedagogy a pivo v polední přestávce – to přece zažil každý, ne?

Korupce na rakouský způsob


V Rakousku právě objevují Ameriku. Je to tak překvapivý proces, že novinářům zůstává rozum stát. Objevují něco, co prostý občan věděl už před lety. Ale chválabohu za to, že na to páni novináři přišli aspoň teď, se zpožděním mnoha let. Přišli totiž na to, že politika v Rakousku byla (nebo je?) zkorumpovaná. To je překvapení, že?
Ale zpět ke kořenům. V roce 1999 vyhráli volby v Rakousku sociální demokraté. Jejich obvyklí spojenci lidovci ale spadli na třetí místo za Haidrovy „Svobodné“. A vznikly problémy s tvořením koalice. Předseda strany Lidovců Wolfgang Schüssel totiž vyhlásil, že pokud jeho strana skončí ve volbách jako třetí, odchází do opozice a ve vládě jej nikdo po celé následující období nikdo neuvidí. A třetí skončil. Sice jen o nějaké půl promile hlasů – údajně to bylo asi 400 hlasů, ale byl třetí. A zatímco se sociální demokraté usilovali jej přece jen přemluvit, aby do té vlády šel, za jejich zády sjednal smlouvy se Svobodnými a najednou byl nejen ve vládě ale dokonce premiér. Červení utřeli nos a vznikla první černo-modrá vláda. Schüssel se ukázal jako opravdový mistr moci. Po dvou letech rozmontoval Haiderovy modré, takže se rozpadli a Haider sám založil novou oranžovou partaj (proč zrovna oranžovou, to se mne neptejte, ale právě na Ukrajině probíhala oranžová revoluce a tato barva byla v Rakousku ještě volná a jaksi neopotřebovaná).
Schüssel dal vypsat nové volby, ty s obrovskou převahou vyhrál a vládl další čtyři roky, než jej voliči pro jeho stoupající aroganci konečně odvolili.
Jak jsem řekl, byl to mistr moci. Rozuměl pákám, jenž znamenají moc lépe než kdokoliv před ním a kdokoliv po něm. Byl to jediný premiér, jenž měl svou vládu skutečně pod kontrolou. Mocenskou kontrolou. Na to potřeboval dva typy ministrů, jež spojuje jedna vlastnost – poslušnost. Jak je ale možné vyprodukovat poslušného ministra? Nejlépe vzít hloupého, jenž nemá o politice a zejména o svém sektoru ponětí. Takový poslouchá na slovo. Jenže se samými hlupáky se politika dělat nedá, pár schopných se prostě hodí, ba jsou nepostradatelní. K tomu, aby i oni byli poslušní, vede jen jedna cesta. Nechat je zkorumpovat, aby byli vydíratelní.
Během vlády této černo-modré a poté černo-oranžové koalice se děly skutečně věci. Byly nakoupeny bojové letouny eurofightry, ačkoliv nikdo nevěděl, nač je Rakousko na sledování svého vzdušného prostoru potřebuje. Ale byly nejdražší ze všech nabídek. Jistý ministr dostal pro svou agenturu, jež měla za úkol spracovávat veřejné mínění ve prospěch těchto letadel, tři miliony euro. Jeho agentura se ovšem skládala z něho a jeho manželky, bohužel dodnes nedokáže vykázat ani jeden telefonní účet či nájem za místnosti, v nichž by ona agentura seděla. No, prostě asi pracoval doma. Příslušník staré šlechtické rodiny pan Mensdorff-Pouilly (rodina má hodně co do činění i Českem a jeho manželka je bývalá rakouská ministrině zdravotnictví, samozřejmě za lidovce) dostal milionů dokonce několik, může vykázat aspoň pořádání honu pro politiky za 150 000 Euro (To se muselo vystřílet munice! Div, že to všichni přežili.) Za nečisté praktiky při svém lobování na něj byl vystaven mezinárodní zatykač a on skutečně v Británii i zatčen. Britské zákony ovšem umožňují, že když obviněný přizná vinu a dosáhne finančního smírného vyrovnání, trestné stíhání se zastavuje ( a toto rozhodnutí je závazné i pro ostatní země Evropské unie, kde takové zákony nejsou). Zbrojní koncern přiznal vinu, zaplatil 20 Milionů Euro pro smírčí vyrovnání a pan Mensdorf-Pouilly byl propuštěn na svobodu – i když prokazatelně vinnen. A protože bylo stíhání zastaveno, zažaloval Británii za ten týden který strávil „nespravedlivě“ ve vazbě. A div se světe, vyhrál odškodnění ve výšce 650 000 Euro – zřejmě je to jeho týdenní plat.
Černomodrá vláda objevila kouzlo slova privatizace. Při privatizaci bytů patřících armádě nabídl jeden zájemce o 0,01 procenta více než druhý. Učinil tak v posledních deseti minutách a vzápětí přeteklo na spolužáky a nejlepší přátele ministra financí Grassera, jenž měl v té věci rozhodující slovo, od vítěze konkursu 10 milionů. Hloupé bylo, že je „zapomněli“ zdanit a tak se na ně přišlo poměrně záhy. Nějak si nedokázali vzpomenout, za co ty peníze vlastně dostali. Při telefonátu s ministrem Grasserem se totiž onen jeho kamarád ptal „poslouchej, co jsem vlastně za ty peníze udělal? (Was war meine Leistung?)“ Grasser se ukázal jako kamarád a doporučil mu, aby trochu posurfoval na internetu a zjistil, čím se ta firma, co mu zaplatila, vlastně zabývá.
Zajímavé je, že přes to, že tyto telefonáty byly odposlechnuty a že už několik let běží proti těmto lidem proces, nehýbe se tento z místa. Podvodníci se zřejmě nemusí ničeho se bát, k rozsudku zřejmě nikdy nedojde. Připomíná vám to něco?
Telekom, tedy rakouská telefonní společnost byla taky privatizována. V rozhodující chvíli na burze začal jeden – neznámý – investor nakupovat akcie společnosti a tím prudce stoupla cena podniku. Manageři si rychle vyplatili milionové odměny za vynikající výsledek a pak se vypařili. Onen investor nakoupené akcie zase hodil na trh, ty klesly na třetinu původní ceny, ale odměny už byly vyplacené a tím byla věc vyřízena.
Prakticky denně se objevují nová jména ministrů tehdejší vlády, kteří dostávali jednorázové odměny či měsíční pravidelné platby od Eurofightrů či od Telekomu. Pan Schüssel se konečně rozhodl odejít z politiky a zůstává jen privátní osobou v dozorčí radě německých atomových elektráren ( v době své politické kariéry samozřejmě bojoval s plným nasazením proti atomové energii, protože je to v Rakousku móda i tradice současně) ale peníze zřejmě nesmrdí, ani když jsou radioaktivní.
Zemská vláda ve Štýrsku, která musí z nedostatku financí zavírat nemocnice, vydala 23 Milionů Euro za poradenské služby, přičemž více než devadesát procent úkonů, na něž byly ony služby objednány, spadaly do kompetence zemských úředníků. Hodinové mzdy oněch „poradců“ činily až 350 Euro. Inu, dobrá rada drahá. Zda byly tyto drahé rady ale opravdu i dobré, je otázka, protože se zemí Štýrskem to jde nějak od deseti k pěti.
Výsledkem všech těch odhalení je – div se světe – nezájem především mladých voličů o politiku. K volbám nechce jít už skoro polovina, divíte se jim? A nejen v Rakousku. V Berlíně získala v zemských volbách 9,7 procent strana Pirátů, strana, která si svou recesí prostě dělala legraci ze současné politiky. Teď má v berlínském zemském sněmu 15 poslanců a modlí se, aby při přesném sčítání hlasů nedostali ještě jeden mandát navíc. Měli totiž na volební listině jen 15 kandidátů, protože si mysleli, že jejich recesi někdo prohlédne. Frustrovaní Berlíňané jim dali důvěru. Uvidíme, zda se z Pirátů nestanou české Věci veřejné.
Rakouská paní ministryně financí ovšem míní, že vinu na nezájmu mladých na politice nese štvavá kampaň proti bohatým a úspěšným, bankám a úspěšným burzovním „podnikatelům“, kterou přirovnává k nacistickému štvaní proti Židům. Víc drzosti už snad ani není možné.
Politická mapa Rakouska představuje v součastnosti spálenou zemi. Proč o tom ale píšu na českém webu? Abych povzbudil ty, jež pláčou nad stavem české politiky. Ne, přátelé, nikde to není lepší, u sousedů se krade stejně jako u vás doma. Možná i víc. Protože je ještě z čeho.
Korupce je největším morem současné politiky. Řecko se nehroutí, protože by tam lidé nepracovali, jak si myslí pan prezident. Řecko se hroutí, protože ho sežrala korupce. Poslední vláda, mimochodem konzervativní, když byla odvolena ve prospěch současných sociálních demokratů, zřídila ještě narychlo 60 000 dobře placených a úplně zbytečných úřednických míst pro své věrné. Diví se někdo Řekům, že se jim nechce platit daně, když vidí, že peníze odváděné státu jsou takovým způsobem rozkrádány? Že se pak většina prací se odvádí načerno, je jen logickým důsledkem. Tahle řecká cesta se ale více či méně výrazně objevuje všude, v každém evropském a nejen evropském státě. Korupce vede k neochotě platit daně a daňovým únikům. To vše pak k finančnímu kolapsu.
Řecko ukazuje cestu do pekel, snad se z ní politici ostatích zemí poučí. Pak by to nebylo zbytečné. Takže ještě nepropadejte panice. V politice sice nepanuje a ani nebude panovat hezké počasí. Určitě ne v nejbližší době. Ale právě v tom má Česká republika přece jen co nabídnout. Totiž premiéra s přiléhavým jménem! Jdeme do nečasu, pane Nečas!
Člověk si klade otázku. Jak to ti Češi věděli? Už zase měli náskok před ostatními.

Návštěva v bordelu


Tedy ne, že by návštěva takového zařízení patřila k nedílné části praxe zahraničného lékaře. Jenže člověk jezdí (vlastně jezdil, i tahle tradice se pomalu ale jistě hroutí) na podnikové výlety. A tento v roce 2003 nás zavedl do raději nejmenovaného chorvatského města (kdybych jeho jméno prozradil, mohli byste se vydat po mých stopách). Poslední večer jsme měli jít na společnou večeři, se sestřičkami jsme se nicméně dohodli, že po večeři ještě někam zajdeme. A pokud bychom opouštěli restauraci v rozdílný čas, bylo třeba domluvit místo, kde se setkáme. Protože jsme právě v době, kdy jsme řešili tento problém šli okolo budovy, před nímž se skvěl nápis „Diskotéka“ považovali jsme za skvělý nápad, že se setkáme právě tady.
Z večeře jsme pak opravdu odcházeli v rozdílný čas. Děvčata zmizela už o hodně dřív, zatímco my jsme ještě vedli moudré hovory o medicíně a nefungování našeho světa. Když jsme tedy restauraci opouštěli, neměli jsme žádnou pochybnost, kde holky najdeme. Vyrazili jsme k diskotéce. Byli jsme dva, já a mladý kolega Christian s nevyslovitelným příjmením Chiocirca, zvaný proto Joe. A několik mladých dam z naší skupiny, které neodešly s první skupinou. Po cestě jsme potkali ještě tři další ztracené duše z našeho oddělení, jež projevily chuť se k nám připojit. Poprvé jsem zavětřil problémy, protože mezi nimi byla i Walburga, zvaná Burgi, žena pozdních středních let, k nevydržení katolická, navštěvující téměř denně kostel a modlící se i v práci. Dalším problémem bylo, že mi došly kuny. Před diskotékou byl sice bankomat, odmítal ale s mou bankomatovou kartou komunikovat a opovržlivě mi ji vyplivl zpět – bez peněz. „Není problém,“ mínil Joe. „Já mám těch chorvatských peněz dost, až se vrátíme do Rakouska, proplatíš mi to v eurech.“ O.k. myslel jsem si a šli jsme na diskotéku. Podezřelé bylo už to, že dívky platily jen poloviční vstupné a blondýny měly vstup zdarma. Když jsme vešli do podzemí, kroutila se tam právě jedna téměř nahá, nepříliš přitažlivá žena okolo tyče. Znejistěli jsme.
„To nic,“ pravil jsem jako světák. „To znám z Prahy“ (Tam jsme totiž byli o několik let dříve na Karlově ulici 6, kde byl striptýz na jednom poschodí, diskotéka o poschodí níž a celkově to tam bylo naprosto o.k.) „Podívám se, kde je taneční plocha a vrátím se. Počkejte tady.“ Koutkem oka jsem zahlédl, že „diskotéka“ má vedlejší prostory, kde se nacházely další dívky ještě mnohem více odhalené než ona na tyči v celkem jednoznačných pozicích s mladými pány. Proběhl jsem celou „diskotéku“ byl jsem i na toaletách, ale po taneční ploše či o schodech do dalšího hlubšího podzemí ani stopy. Přece jen to nebyla Praha. V okamžiku, kdy mi došlo, že se zde žádná jiná taneční plocha nenachází, protože tanec se v tomto podniku provádí převážně v poloze horizontální, došlo i Burgi, kde je. Vytřeštila oči, ukázala třesoucím se prstem na kolegu Chiocircu a zvolala: „Joe, proč mi to děláš?“ Načež se mladého muže zmocnila panika a dal se na útěk po schodech z podniku pryč. A za ním i všechny naše dámy. V okamžiku, kdy jsem se vrátil do sálu s tyčí, nebylo tu už ani živé duše – tedy kromě oné dámy, stále vášnivě objímající onu tyč.
Vážení, zažili jste už podobnou situaci? Sám v bordelu a bez peněz? Protože ty moje utekly s kolegou Joem?
A kde se nacházely ony ženy, s nimiž jsme se měli v diskotéce setkat? Ty se tam ani nepokusily zajít. Seděly na výhledové terase baru na jedné z městských věží a měly pro jistotu vypnuté telefony. Na několik měsíců jsem s nimi přerušil diplomatické kontakty. Diví se mi někdo?

Ein bisschen čili “kousíček”


V rakouské němčině není slovo, které by se používalo častěji. „Ein Bisschen“ tedy v doslovném překladu „kousíček“ ve volnějším „trošičku.“ Tady je všechno „ein bisschen“.
Dobré, špatné, pomalé, rychlé, zlé, příjemné, člověk je trošku hladový, sytý, naštvaný, spokojený, dokonce i „ein bisschen“ mrtvý. Jediné, s čím jsem se zatím nepotkal, žádná z mých pacientek nebyla ještě „ein bisschen“ těhotná – ale myslím, že i toho se dočkám.
Člověk si na to zvykne, dokonce i jinak integračně rezistentní Němec žijící v Rakousku, začne toto slovní spojení nakonec používat místo svého bezbarvého „ein wenig“.
Co ovšem lékaře frustruje, že i pacientům se daří – pokud vůbec – vždy jen „ein bisschen“ lépe. Víc není v Rakousku možné. Pacientka, která dorazila večer v plicním edému, zralá na intubaci a napojení na dýchací přístroj, sedí po celonoční intenzivní léčbě u snídaně a s očividným požitkem se nacpává houskou s medem. Pak primář, jenž právě dorazil na vizitu, se jí ptá svou obvyklou rutinní otázkou – „Jak se vám daří.“ A pacientka, poté, co spolkne sousto, zapije je kávou, odpoví „Trošičku lépe.“
Nevydržel jsem. Možná proto, že jsem kvůli té dámě celou noc nespal a protože jsem byl ještě nezkušený a neznalý rakouských poměrů, jsem na ni vypěnil.
„Jak trošičku? Včera jste se nemohla ani nadechnout, dusila jste se, byla jste modrá jako švestka a teď tu sedíte a snídáte jako by se nic nestalo. Tomu říkáte trošičku lépe?“
Pacintka se na mne podívala pohledem zraněné laně a pak pronesla obviňujícím hlasem: „To ano, ale dneska jsem ještě neměla stolici.“
Ne, neřekl jsem už nic. A už na tu trošičku nic neříkám, nechávam ji bez komentáře. Zvykl jsem si na to, že význam slova „ein bisschen besser“ se pohybuje mezi 1 a 99 procenty zlepšení. Dokážu s tím už žít. Co mi taky zbývá jiného?

Kapitola 12 a Epilog


Konec vojny se blížil, ale ještě rychleji se blížil termín radostné události v Markově rodině. Marek chodil po kasárnách celý nervózní, protože se se situací, kdy bude otcem a hlavou rodiny, nedovedl vyrovnat.
Zpráva jej zastihla zrovna, když spěchal na letiště.
„Pane doktore,“ volala za ním sestřička z ošetřovny. „Pane doktore, volali vaši. Máte dceru. Právě před chvílí se narodila!“
Marek, zmrazený očekávanou zprávou přece jen po určité latenci usoudil, že by měl projevit radost.
„To je skvělé, sestřičko. Zavolejte mi, prosím vás, Jardu Páleníka.“
„Jarouši, tu máš tři stovky a kup tři litry rumu. Až se vrátím z letiště, oslavíme moji dceru.“
„To je skvělé, gratuluji,“ zajásal Páleník, i když nebylo zcela jasné, zda proto, že se Markova rodina rozrostla nebo pro vidinu pijatyky. „A kdy přijdeš?“
„Máme štěstí,“ podíval se Marek na nebe. „Za chvíli začne lít a nejpozději v šest jsem v kasárnách.“
„Máme větší štěstí, než si myslíš. Dévéťáka má dneska major Ovčařík.“
Marek při tomto sdělení začal tušit, že dnes večer půjde do tuhého.
Bylo zcela zřejmé, že právě major je natolik kompromitovanou osobou, že se neodváží zasáhnout, ať se na ošetřovně děje cokoliv.
Na letišti zavládlo hned po prvním půldeci radostné vzrušení. „Sakra, ale bych k vám rád přišel,“ posteskl si vojín Matka, už dávno propuštěný z basy, ale se stále stejně dlouhou ofinou, která mu teď sahala až po ohryzek.
„Je snad problém hodit se marod?“ divil se Marek.
„Nemůžu, mám dnes pomocníka dozorčího roty,“ posteskl si nešťastný vojín.
„Škoda,“ řekl Marek a zdvihl sluchátko vyzvánějícího telefonu. Chvíli poslouchal a potom se postupně rozzářil. „Chlapci, na ošetřovně je údajně už pět litrů rumu.“
„Pomáhej nám pánbůh. Jsme bez doktora,“ povzdychl si zarytý ateista kuchař a přežehnal se.
Když se Marek vrátil na ošetřovnu, zdravotnický personál seděl okolo stolu a loupal hrách. Co zdravotníky k této aktivitě vedlo bylo těžko odhadnout, každopádně se bavili tím, že foukali hrachové kuličky z okna na kolemjdoucí chodce.
„Ovčařík už tu byl,“ informoval Marka Páleník. „Něco tuší, protože chodí kolem jako mlsný pes. Ten vyčuchá flašku na sto metrů.“
„A dali jste mu?“
„Dali jsme mu Gin. Dneska je mimořádně odporný. V lékárně na Šrobárce tě už asi nemají rádi, když ti namíchali takový dryják.“
„Se divím, že vůbec namíchali. Všechny lékárny ve městě nám naše léky na lepší trávení už skoro tři měsíce nechtějí připravovat.“
„Ne že nechtějí,“ upřesnil Dostál. „Prý nemůžou. Vyčerpali jsme jim suroviny. Na té Šrobárce jsem musel odpřísáhnout, že pokud se ti dnes nepodaří opít dozorčího útvaru, skončíš v base, protože jsi telefonoval služebním telefonem s rodinným příslušníkem ze Západního Německa.“
„Proboha, jak jsi na takovou ptákovinu přišel?“ zděsil se Marek.
„No a co? Gin je přece tady,“ urazil se Dostál.
„Já vám říkám, že Ovčařík ještě přijde. A protože má klíče i od zadního vchodu, je ho třeba zabarikádovat. Kluci do toho.“
Vtom se ale otevřely dveře a do místnosti vstoupil sám jmenovaný se zlatými šňůrami na hrudi.
„Čo tu robíte?“ ptal se podezřívavě. „Na čo tu máte ten hrach?“
Major Ovčařík očividně neměl rád situace, kterým nerozuměl. A těch bylo, vzhledem na jeho myšlenkovou kapacitu, požehnaně.
„Dá se dobře foukat,“ objasnil zcela nedostatečně Dostál.
„Čože?“
„Po lidech,“ vysvětloval Dostál trpělivě a když viděl stále nechápavý výraz v majorově tváři, vsunul kuličku hrachu do foukačky a trefil naprosto přesně pravé majorovo oko.
„Au!“ zařval Ovčařík, ale ostatní zdravotníci nějak poněkud zcestně dospěli k názoru, že tato hrachová střelba je povolena a spustili na majora bubnovou palbu. Ten po několika zásazích se strašným sakrováním vyběhl na chodbu a odtud se ozvalo: „Dajte si na mňa pozor. Ja viem, že dnes dačo chystáte. Ale ja vám na to prídem. A budem neúprosný!“
Ve dveřích se major srazil s veterinářem Horáčkem, který spěchal na ošetřovnu s rozzářeným úsměvem a s náprsní kapsou bundošky vyboulenou lahví rumu.
„Vy tiež?“ zvřískl major. „Nemyslite si, že neviem, že sa chcete opiť.“ A potom dodal téměř prosebně: „Tak sa teda ožerte. Ale preboha, neurobte průser.“
Horáček neměl čas zdržovat se bezpředmětnými sliby, odsunul majora stranou a pokračoval přímou cestou do ložnice, kde tušil nadměrnou koncentraci alkoholu.
„Takí vy ste na mňa,“ řekl plačtivě major. „Ani len napiť mi nedáte. A ja som na vás lepší jako vlastný otec.“ A zamyšleně odkráčel do místnosti dozorčího.
Zdravotníci prvoročáci zatím budovali u zadních dveří promyšlený systém pastí od kýble s vodou až po pytlíky nehašeného vápna, aby byl případný majorův pokus proniknout na ošetřovnu odzadu dostatečně avizován.
Co se dělo na ošetřovně v následujících několika hodinách, zahalme rouškou tajemství. Nejen proto, že zveřejnění faktů by určitě ohrozilo pověst naší armády, ale také proto, že nikdo se zúčastněných si nepamatuje celý průběh oslavy, ba účastníci se dodnes přou o počty tehdy zúčastněných osob.
Vojáci útvaru byli překvapeni pouze, když v houstnoucím šeru vyrazili z ošetřovny Marek s Páleníkem ohánějící se tenisovými raketami a před ošetřovnou se odehrál zápas zvláštní tím, že žádný ze soupeřů netrefil ani jednou míček s výjimkou vlastního podání. Na vysvětlenou je třeba dodat, že Marek si nevšiml ani toho, když Páleník, zmořený neúspěšnými pokusy odpálit míček, odhodil raketu a odešel na ošetřovnu. Teprve po několika minutách si zdravotníci všimli lékařovy nepřítomnosti a vrátili se pro něj, zatímco on se stále rozháněl proti pomyslným míčkům a počítal body.
Celá akce by v podstatě asi nezískala žádnou publicitu, kdyby si ten večer v kasárnách pluku nepodvrtl kotník vojín Tlačil. Večer v deset hodin usoudil, že ho kotník bolí příliš, než aby s ním trávil celou noc na kanapi a začal se dožadovat ošetření.
Osud je milosrdný a postavil mu do cesty vojína Matku, který vykonával službu pomocníka dozorčího roty.
„Tlačil, vyser se na to,“ radil mu dobře Matka. „Už je pozdě, na ošetřovně už možná spí, budou nasraní. Počkej do rána.“
„Ale mně to bolí,“ trval na svém Tlačil.
Matka si byl vědom početných litrů rumu na ošetřovně, a tak i když sám by vojína velice rád doprovodil, bál se průšvihu.
„Já bych tam tak pozdě nešel.“
„Se ti nechce, co?“ zaútočil Tlačil.
„Prečo nechcete pustiť vojaka na ošetrovňu?“ ozvalo se vtom za Matkou. Ten se vzepřel do jakési parodie na pozor. Za ním stál dozorčí pluku, kterým nebyl nikdo jiný než nadporučík Mocko, netající se svými antipatiemi k lékařskému stavu.
„Je už pozdě, soudruhu nadporučíku. Možná tam už spí,“ zkusil to ještě Matka hrát do autu.
„A vy chcete tu zdravotnickú pakáž chrániť? Tak nech vstanú. Aj tak sa len celé dni flákajú. A toto je ich robota, či nie?“
Matka se podíval na Tlačila zdrcujícím pohledem: „Budeš mít, cos chtěl.“
A nahlas zvolal: „Provedu, soudruhu nadporučíku. Dovolte mi doprovodit vojína Tlačila na ošetřovnu.“
„Ty blbče,“ řekl mu potom, když vyšli před útvar. „Ale aspoň uvidíš, jak dopadají ti, kteří nedbají na moje dobré rady.“
„Ale mně ta noha fakt bolí,“ zakňoural Tlačil.
„A ještě bude!“ zařval už rozzuřený Matka.
Na ošetřovně nemohli dlouho otevřít dveře do čekárny. Když se jim to konečně podařilo, zjistili, že příčinou byl veterinář Horáček, ležící na zádech v absolutním bezvědomí, přičemž nohama byl zapřený do dveří zevnitř. Odsunuli ho na bok.
„Tak abys věděl,“ řekl Matka se zadostiučiněním. „Tohle byl doktor.“
Tlačilovi se z tváře ztratila krev. „Pojďme radši zpátky, mně ta noha nějak přestává bolet.“
„Pozdě,“ pronesl temně Matka a zaklepal na dveře.
Musel ale pořádně bušit, než se otevřely a v nich se objevil Dostál s červenými šňůrami dozorčího ošetřovny, jen s námahou udržující rovnováhu.
„Co chcete blbečkové,“ zeptal se laskavě.
„Já rum a tenhle,“ ukázal Matka na Tlačila, „má podvrtnutý kotník.“
„No tak jen pojďte dál,“ pravil Dostál medovým hlasem. Ten tón byl dost varovný, aby se vojín Tlačil obrátil a vzdor svému zraněnému kotníku vyvinul rychlost geparda. Ale on, zcela hypnotizován nečekanou situací, vstoupil na ošetřovnu.
„Bažantíci, lásky moje,“ volal Dostál, který definitivně ztratil rovnováhu a padl k zemi, zády se opíraje o vstupní dveře. „Je tu marod na ošetření.“ Vzápětí se objevili dva zdravotníci s očividně nepříčetnými výrazy.
Matka proklouzl kolem nich do ložnice a Tlačil se marně rozhlížel po únikové cestě. Jedinou – dveře – blokoval svým tělem padlý Dostál.
„Tak copak tě bolí?“
„Kotník, ale vlastně, už ani moc ne,“ zafňukal vyděšený vojín.
„Tak co otravuješ? Na něj!“
Nešťastný zraněný vojín byl uchopen, zdvihnut a vzdor ječení prokládanému ostrými protesty nesen do sprchy. Jeho řev, připomínající zvuky středověkých mučíren jeho trýznitelům očividně dělal dobře a tak byl vzápětí v uniformě a ve vycházkových polobotkách vložen do vany a zahájena vodoléčba. Zda to byla adekvátní léčba na podvrtnutý kotník, to už nikdo ze zúčastněných nebyl schopen posoudit, ale ošetřujícímu personálu se zdála být nejzábavnější.
Byli by v ní pokračovali zřejmě dost dlouho, kdyby se vtom neozval od zadního vchodu strašný rachot a řev a následně souvislá série sprostých slov. Zdravotnický personál zpozorněl a přestal sprchovat svou oběť. Ta se rychle drápala z vany a podařilo se jí to sekundu před tím, než se ve dveřích koupelny objevil major Ovčařík. Bez čepice, červený zuřivostí, mokrý na zádech a zpředu bílý od vápna.
„Čo to tu robíte?“ zařval, až chudák Tlačil skočil na všechny čtyři a pokoušel se mu prolézt mezi rozkročenýma nohama. Páleník váhal s odpovědí. Melancholicky se díval na sprchu tekoucí do už prázdné vany a pak na znečištěnou majorovu uniformu.
Určitě nebyla už jeho vina, že si jeho pohled mladí zdravotníci vysvětlili po svém. Vrhli se na majora. Ten se pokusil ustoupit a zakopl o Tlačila. Padaje na záda, ucítil ve své bezmocnosti, jak je uchopen, zdvihnut, nesen a vzápětí skončil, řvouc strašné kletby, na dně vany pod namířeným proudem studené sprchy.
Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby se vtom neobjevil ve dveřích vojín Matka a nezahlásil: „Kluci, s Jirkou Dostálem je zle.“
Tuto informaci přijaly obluzené zdravotnické mozky přece jen jako závažnou, pohodili tedy sprchu na majora, chrlícího už osmdesátýšestý sprostý výraz bez toho, že by se jedinkrát opakoval a vyrazili ke svému dozorčímu. Ten ležel ještě stále na dveřích v těžkém bezvědomí a zdálo se, že nedýchá.
„Je živej,“ konstatoval Páleník. „Je jenom ožralej jako svině. Pomozte nám s ním.“
Společnými silami zdvihli padesát Dostálových kil a odnesli ho na pacientský pokoj. Páleník mu k hlavě přistrčil kýbl a poučil přítomné pacienty:
„Toto je váš dozorčí a tedy důležitá osoba. Vaším úkolem je hlídat ho do rána tak, aby se nezadusil a vůbec, aby se mu nic nestalo.“
Dostál v tu chvíli projevil první známky života a začal křečovitě zvracet do kýblu.
„No,“ pravil Páleník. „Už bude dobře.“
Ale nebylo. Jen za sebou Jarda zavřel dveře, ozval se hrozný třesk, pak rachot a pak zoufalé volání jednoho z pacientů: „Soudruhu svobodníku, on spadl do kýblu.“
„Co mi to hlásíte?“ rozčílil se Páleník. „Vytáhnout, umýt, starat se podle instrukcí.“
Těžko říci, zda té noci byl víc konsternován nadporučík Mocko, když kolem něj krátce před půlnocí prošel schlíple vojín Tlačil, zanechávající za sebou mokrou stopu jako vodník a na výzvu dozorčího se rozplakal a utekl do ložnice, nebo pomocníci dozorčího praporu, když se jejich nadřízený dostavil na dévéťárnu zcela promočený, bez čepice, ale zato s litrovou lahví podezřelé tekutiny čpící trochu jako gin. Vypil z ní na jeden doušek asi čtvrtinu a s už poměrně klidným konstatováním: „Svine jedné doktorské!“ ulehl na postel.
Do soutěže o nejpřekvapenějšího důstojníka se mohl přihlásit i podplukovník Kotík, který ráno, nic zlého netuše, zazvonil u dveří ošetřovny.
Dveře se otevřely a v nich se objevilo individuum, ve kterém až po chvíli přemýšlení poznal svobodníka Dostála. Dozorčí vláčející své červené šňůry po zemi se jednou rukou držel dveří, aby neupadl, jedno oko měl zalité obrovskou podlitinou a krví, která mu stékala po bradě a na sako a dechem, na dálku čpícím alkoholem, zahlásil:
„Soudruhu podplukovníku, dozorčí ošetřovny svobodník Dostál. Během mé služby se nic zvláštního nestalo.“
Odmlčel se a protože viděl vyděšený pohled svého náčelníka, dodal: „Až na to, že se doktorovi narodila dcera.“
„Panebože,“ vydechl podplukovník a nesměle nahlédl do ošetřovny, zřejmě v očekávání, že tam nebude. Když se ujistil, že budova stojí, ba ani nejeví známky nenapravitelného poškození, zopakoval jen:
„Panebože. Panebože, ako dobre, že to nebol syn.“

Epilog:

Všechno jednou skončí. A tak i vojenská služba u útvaru, který se nikdy netvářil jako bojeschopný, končila.
Marek, právě povýšený na podporučíka, stál ve dveřích ošetřovny a čekal na pokyn, že může opustit kasárna. Zase po roce měl na sobě zcela legálně civil, ale ještě se z toho nedokázal těšit. Vlastně mu bylo trochu i líto.
„Súdruh doktor,“ řekl na ním Kotík.
„Dovidenia, súdruh podplukovník,“ popřál Marek. „Nebyl to špatný rok, co si myslíte?“
„Veruže nebol,“ povzdychl si náčelník. „Dobre sa mi s vami robilo. Ste vynímočný človek, súdruh doktor.“
„Vyjímečný?“ usmál se polichoceně Marek. „Proč si to myslíte?“
„Veruže vynímočný,“ trval na svém náčelník. „Slúžim tu už dvadsať rokov. Za ten čas som tu mal do tridsať doktorov. Ale vy ste prvý, ktorému nenúkali vstup do komunistickej strany. A čo. Ani vás neprehovárali, abyste zostali v armáde. Ja tomu nerozumiem. V tej armáde sa čosi deje, súdruh doktor. Sú porušované pravidlá, rúcajú sa istoty. Prečo vás neponúkli zostať v armáde, hm?“
„Nevím,“ odpověděl zaražený Marek. „Víte, možná neměli čas. Já jsem měl stále ambulanci nebo službu na letišti, pohotovost…“
„S tým ste doblbli Fedorčáka,“ řekl náčelník. „Nie mňa. Ja vam hovorím, že to je porušenie pravidiel. To ten Gorbačov, pamätajte na mňa. Toto dobre nedopadne.“
A smutný náčelník mu podal ruku a zmizel v ošetřovně.
Marek vyrazil z kasáren. Jemu, neznalému pravidel vojenského života, se zdálo být všechno v pořádku.

Kapitola 11


Dostál byl ostatně neobyčejně zdatný zdravotník. Marek se o tom přesvědčil už po třech měsících vojenské služby. Právě sedali ke snídani, když se rozletěly dveře ošetřovny a v nich stál vyděšený zpocený vojáček ze spojovacího praporu.
„Súdruh doktor, Jano, tam u nás, asi zomiera.“
„Co trojčíš?“ namítl Marek, kterému se nepříliš chtělo vstávat od snídaně.
„Odpadol, je celý červený, zle dýcha. On zjedol ráno penicilin, akýsi bol nachladený a teraz…“
Vojáčkovo zděšení bylo dostatečně plastické, aby Marek popadl brašnu s léky a zařval na Dostála a šoféra: „Jdeme!“
„Co budeme dělat?“ zeptal se v sanitce Dostál, svírající lékařskou brašnu.
„Co bude třeba,“ zavrčel Marek. Sám cítil, jak je nervózní.
Kasárna spojovacího praporu byla vzhůru nohama. Zlé zprávy se vždy šíří přesně rychlostí světla. Pozitivum bylo v tom, že vrata kasáren byla otevřena a všude stáli vojáci, kteří sanitku naváděli až k těm správným dveřím.
Chlapec ležel v ložnici, trhaně těžko dýchal, byl bledý a jeho zavřené oči se koupaly v prýštícím potu.
„Co se stalo?“ vyhrkl Marek ještě v běhu.
„Zle, zle, pane doktore,“ vyrazil ze sebe pacient.
„Sundejte z něho blůzu a košili, rychle. Jirko, tlakoměr.“
Ucítil v ruce tlakoměr i se stetoskopem a současně už byl voják bez saka. Tlak byl neměřitelný. Srdce bilo, ale puls na rukou chyběl.
„Jirko, rychle natahuj adrenalin a jednu ampulku Hydrokortizonu, sto miligramů. Jo a podívej se, jestli nemáme Sandosten Calcium.“
„Ještě mluvil a už měl v ruce stříkačku s adrenalinem. Víceméně naslepo píchl do ruky a ke svému vlastnímu překvapení hned na první pokus trefil žílu.
„Hydrokortizon,“ velel a už ho měl v ruce. Zlatý kluk, pomyslel si o Dostálovi. Pracoval skvěle jako nejlepší sestra.
„Sandosten.“
Vstříkl všechno do žíly. Chlapec se už v průběhu podávání prvních injekcí začal zlepšovat. Hlavně ustalo to hrozné pocení a při podávání poslední injekce už Marek cítil na ruce puls.
„Přineste nosítka,“ zavelel očumujícím vojákům. „Bereme ho na ošetřovnu.“
„Na ošetrovňu?“ promluvil vtom někdo za Markem a když se doktor otočil, uviděl velitele praporu. „Prečo nie do nemocnice?“
Vlastně opravdu – proč ne do nemocnice, pomyslel si Marek. Proč nést riziko? Podíval se na hodinky. Bylo patnáct minut před sedmou. V tu dobu nemocnice nepřijímala. Potom budou mít bojové rozdílení…
„Na ošetřovnu,“ potvrdil své rozhodnutí. Žádný alibismus, je třeba léčit.
„Dúfam,že viete, čo robíte,“ pronesl velitel důrazně a odkráčel.
„Vím,“ zasyčel Marek
Chlapce uložili na ošetřovně na lůžko a potom strávili několik minut přemýzšlením, jak vyrobit infuzi, kterou podle Markových vědomostí měl pacient dostat. Flaška s fyziologickým roztokem k dispozici byla, léky taky, nakonec Páleník odněkud vyhrabal i set – „ty hadičky“ jak musel upřesnit Marek. Jenom stojan nebyl. Stojan tedy zhotovili z jednoho z prvoročáků, který pak stál dvě hodiny nad pacientem a držel ve svednuté ruce infuzi k velké radosti Dostála, který chodil pravidelně kontrolovat, zda je infuzní lahev držena dostatečně vysoko.
Ještě častěji ale běhal na ošetřovnu Kotík.
„Nemali by sme ho predsa len odviezť do vojenskej nemocnice?“ ptal se opakovaně.
„Na co?“ oponoval Marek. Chlapec už měl normální krevní tlak i puls a cítil se nepoměrně lépe, což doktorovi dodávalo sebevědomí. „Nic jiného než my mu stejně nedají.“
Ale Kotík se uklidnil až po telefonátu na interní oddělení vojenské nemocnice.
„Mal ste pravdu, súdruh doktor, povedali, že ste postupovali celkom správne. Že by sme ho tam už teraz vozili zbytočne. Poďte, súdruh doktor, poďte ku mne. A vy, Dostál, tiež. Aj vy, Páleník.“
Všichni vešli k Kotíkovi do kanceláře.
„Sadnite si,“ vyzval je náčelník a vzápětí se na stole objevila láhev rumu. „Dajte si. Za dobrú robotu.“
Dostál skoro spadl ze židle, ba i Páleník vyvalil oči.
„Tak to tu ještě nebylo, aby náčelník vytáhl vlastní rum,“ kroutil hlavou Dostál.
„Zasloužil sis, ne?“ zasmál se Marek. „Něco ti řeknu. Nechtěl bys měnit řemeslo? Byla by z tebe skvělá zdravotní sestra.“
„Myslíš kvůli mému sex appealu?“ nafoukl se Dostál a poopravil si sako na své neskutečně tenké postavě.
Večer Marek líčil historku na ošetřovně vojenské letecké školy, kde sloužil pohotovost. Měl z toho dobrý pocit až na to, že mu nikdo nevěřil, kromě pacientky, rotné křestním jménem Zuzana. Ale i to stačilo, poněvadž Zuzka vzdor svému zelenému povolání byla pěkná holka a chlapovi (i doktorovi) vždy udělá dobře, když ho ženy obdivují.
„Doufám, že nám budeš moct něco podobného předvést, abychom ti uvěřili,“ mínil zdravotník Ivan, který byl známý svým nedůvěřivým vztahem k celému zdravotnickému povolání, které na vojně vykonával.
„Doufám, že ne,“ opáčil Marek. „Jeden stress mi dnes stačil. Službu bych chtěl mít příjemnější,“ řekl a očima zabloudil k Zuzaně. Zdálo se mu, že pohled opětuje.
Co se týče úspěchů u žen, byl na tom Marek dost mizerně. Se svým skorojmenovcem Marečkem prohrával vysoko na body a to na nulu. Měl na to několik důvodů, z nichž by ale žádný před vojenskou chlapskou veřejností neobstál a proto je tajil.
Tak zaprvé byl ženat a očekával každou chvíli přírůstek, čili byl tady blok morální.
Zadruhé byl nenápadný typ a trochu ostýchavý, takže tu byl blok subjektivní.
Zatřetí neměl peníze, takže tu byl blok objektivní.
Začtvrté neměl rád problémy a snažil se jim všemožně vyhýbat, takže tu byl blok společenský.
Takto čtyřnásobně zablokovaný lékař dával zcela logicky přednost kartám a alkoholickému oparu před ženami, měl-li volit prostředky, které mu měly pomoci přežít rok zeleného života. Za celý rok po něm zatoužila jen jedna ženská osoba z kuchyně, sice přijatelného věku leč pokročilých kilogramů, a tak musel Marek asi na měsíc změnit harmonogram ambulantních hodin a asi měsíc se cítil být štvancem mezi zdmi kasáren, než zhrzená dáma nedala u útvaru výpověď a odešla za jiným, který její nesporné přednosti čísla čtyři lépe ocenil.
Párkrát sice Marek zašel v Košicích do baru, ale vždy to skončilo u konverzace při které si z něj dotyčné dívky očividně utahovaly a dávaly mu falešné adresy. Zřejmě neměl cit vybrat si ty správné ženy. Anebo spíš – ten cit měl, jenže jednak cítil, že nestačí finančně, jednak se trochu bál, aby z toho nebyly problémy.
Problémům se vyhýbal tak důsledně, že když se vracel z baru ve dvě v noci, přehoupl se přes zeď kasáren a takto se vrátil na útvar. Ne snad, že by se bál dozorčího, ale představil si chudáka vojáčka, který poběží před půl dvora, aby mu otevřel zamčený vchod a potom bude muset dévéťákovi vysvětlovat, proč opozdilce nepředvedl.
Když se o tomto způsobu návratu dozvěděl nadporučík Vavro, skoro se rozplakal.
„Tak toto je koniec,“ řekl hořce. „Keď sa už aj doktori vracajú do kasární cez múr, kde ta naša armáda speje? Tu už nie je žiadna úcta, žiadne tradície.“ Plakal a užil dvojitou dávku svého oblíbeného Rudotelu. Páleník mu sice k tomu namíchal ještě půldeci rumu, ale i tak byl Vavro ještě zádumčivější než dříve.
Je tedy vidět, že s touto povahovou výbavou neměl Marek u něžného pohlaví příliš mnoho šancí. Nicméně dnes byla příjemná atmosféra, vodka hřála v žilách a děvče v něm očividně vidělo skoro něco jako hrdinu. Pohodu večera rušil pouze fakt, že pomocníkem dozorčího vysoké vojenské školy byl podporučík Hromada.
Podporučík Hromada byl postavou téměř legendární. Měl dvě vášně: zavřít každého svého podřízeného a dosáhnout důstojnické hodnosti. Tomu věnoval předešlých patnáct let své praporčické praxe. Právě byl na vrcholu slávy, protože jednak se mu podařilo dostat do basy posledního z kuchařů (Hromada byl proviantním náčelníkem) a před měsícem se mu podařilo na sedmý pokus složit důstojnické zkoušky. Zlé jazyky tvrdily, že ani ne snad proto, že by byl schopen zodpovědět některou z položených otázek, ale proto, že členové zkušební komise se upřímně vyděsili, že by mohl přijít ještě poosmé.
Nicméně podporučík Hromada si připjal na každý nárameník po jedné zlaté hvězdě a nesl se útvarem jako Bůh, přičemž zdravil své kolegy praporčíky:
„Čest práci, neperspektivní praporčíku.“
Praporčíci sice za ním plivali na zem a odpovídali: „Jdi do prdele, perspektivní podporučíku,“ ale Hromadovo sebevědomí to nemohlo ublížit. Jeho služba dozorčího byl pravý postrach, protože prolezl útvar do posledního kumbálku.
To byl vlastně i důvod, proč Marek sloužil na vysoké škole a ne na své ošetřovně ve městě. Protože příkaz náčelníka zdravotní služby hovořil, že sloužit se musí tady. Normálně se tento příkaz pochopitelně nedodržoval a každý sloužil tam, kde byl doma, ale dnes signalizovali zdravotníci z Vysoké školy, že slouží Hromada a ten by nepřežil, kdyby tam doktora nenašel.
A už se taky ozvalo zvonění dole u vchodu do ošetřovny. Ivan zbledl, upravil si uniformu a šňůry, prohlédl se, zda nemá defekt na výstroji a běžel otevřít.
„Prečo sa zamykáte?“ řičel dole Hromada. „ Za to vás dám zavrieť. Chcem vidieť pacientské izby.“
Vzápětí předupali okolo místnosti, kde se skrýval zbytek personálu a bylo slyšet, jak z jednotlivých pokojů křičí pacienti: „Soudruhu podporučíku…“ když Hromada vnikl na pokoj a potom jeho „Dám vás zavrieť!“ když místnost opouštěl. Konečně došlo i na pokoj zdravotníků. Zdravotník Martin vyskočil a zařval:
„Soudruhu podporučíku, svobodník Hubálek plus tři při večeři.“
„Dám vás zavrieť,“ zvolal nadšeně Hromada. „Ako to, že sa mi hlásite v prítomnosti vyššej hodnosti?“ A ukázal na doktora.
„Neviděl jsem vás,“ řekl rozvážně Marek. „A tak se hlásil on, protože vás uviděl jako první. Odpusťte mu to, soudruhu podporučíku, já se za to na něj nezlobím.“
Hromada chvíli měnil barvy v tváři a lapal po dechu.
„Čo tu robíte vy?“ vybafl na řidiče.
„Řidič sanitky, vojín Petrnoušek, soudruhu podporučíku. Večeřím.“
Vtom si Hromada všiml Zuzany, krčící se za dveřmi.
„A čo tu robíte vy?“ zvolal vítězně. „Pacienti nesmia do miestnosti pro personál. Dám vás zavrieť.“
„Řešíme problém, soudruhu podporučíku,“ řekl vtom duchapřítomně Martin. A opravdu ho řešili.
„Aký problém?“
„Víte, doktor, když u nás slouží, spává v místnosti pro pacientky. Jinou ložnici tu pro něj nemáme a pacientky nikdy žádné nemáme. Jenže dneska je to vyjímečná situace, protože pacientku máme a tak nevíme, kam s ním.“
Hromadu problém očividně zaujal. Při představě společného noclehu doktora s pacientkou se mu pod čepicí ježily vlasy, protože tušil, že je to pregnantní porušení základních řádů.
„A ako to vyrešíte?“ vyštěkl. „Doktor, kde budete spať?“
Markovi se zatmělo před očima. Nevěděl, do odpovědět. Už viděl, jak ho bere Hromada s sebou do dozorčí místnosti a při představě takové noci na něj šly mdloby.
„Nebudu spát,“ vyrazil ze sebe zoufale. „Jsem ve službě.“ A když se Hromada spokojeně obrátil k odchodu, dodal ještě v polovědomí: „Sloužím socialistické vlasti.“
„No chválabohu, už je ten ocas pryč,“ vrátil se zpocený Ivan. „Je to dobrý, slíbil mi jenom tři ostré. To jsme to zvládli docela dobře.“
„Pojďme spát,“ řekl Marek. „Pokazil mi náladu.“
„Co, to už chceš sloužit socialistické vlasti?“ popíchl ho ještě Martin.
Bylo faktem, že Marek měl spát se Zuzanou v jedné místnosti a teď už zcela vážně uvažoval, co s tím udělat.
V ložnici si rychle sedl na postel naproti Zuzaně a zahájil konverzaci
„Co jsou tvoji rodiče, Zuzko,“ nic lepšího ho nenapadlo a připadal si jako idiot. Hledal odvahu ke kroku, který logicky musel udělat, už jen proto, aby svou společnici neurazil a nepřilepil si nálepku absolutního blbce. Ale trvalo mu skoro hodinu a probrali už oboustranně celé rodiny i se širokým příbuzenstvem, než konečně natáhl ruku a dotkl se dlaní její tváře. Odtáhla se jen trochu, nepříliš rezolutně a určitě by ji byl během následující půlhodiny políbil, kdyby se neozvalo zuřivé bušení na dveře.
„Doktore,“ volal Ivan. „Výjezd. Návštěva.“
Do prdele, zaklel v duchu, ale oblékl sako a vyrazil. Nemocný byl jeden rotný na internátě, který usoudil, že se nenaučil dost na zítřejší zkoušku a tak imitoval žlučníkový záchvat. Marek rozdrážděný vyrušením v okamžiku natolik příznivém, to vyřešil jedním CIM. Pacientova bolest se stala skutečnou, ale přesunula se z břicha do sedací části, takže sice skučel víc než předtím, ale prokazatelně ho záchvat žlučníku přešel.
Zuzana byla vzhůru. Čekala. Marek otráveně odhodil brašnu.
„Kde jsme to skončili?“
„U tvého strýčka Honzy,“ připomněla Zuzana.
Marek byl tímto sdělením natolik vyveden z míry, že o něm začal skutečně vyprávět. Nicméně cítil už poměrně velké odhodlání a tak přisedl na Zuzčinu postel. Ale než se k ní stačil přiblížit na dotek, ozvalo se znova bušení na dveře.
„Doktore, výjezd, pojď ven.“
Marek zbledl vzteky. Vyběhl jako blesk.
„Doktore, je to nějaký divný, necháme ti to na uvážení,“ řekl Martin a podal mu telefon.
„Doktor Marek,“ ohlásil se.
„Tu je dispečink záchrannej služby mesta Košíc,“ řekl mu ženský hlas. „Chceme vás poprosiť o pomoc. Máme hlásenie, ža na železničnej stanici je niekto v bezvedomí. Ale my máme všetky sanitky v teréne a vy ste najbližšie. Pomožete nám?“
„Samozřejmě,“ řekl Marek. „Martine, jedeme.“
„Ale je to civil,“ podotkl Ivan.
„No a co?“ vzkypěl Marek. „Civil není člověk?“
„To neříkám,“ bránil se zdravotník. „Ale máme zákaz výjezdů k civilním osobám. A slouží Hromada. Aby z toho nebyl průser.“
„Já mu seru,“ zařval Marek. „Jedeme.“
Na nádraží se něco dělo jen před jídelnou. Křísili tam nějakou ležící postavu.
„Co se děje?“
„Odpadol. Tak ho masírujeme. Aj umelé dýchanie sme mu dávali,“ referoval jeden z přítomných mužů.
Pacient byl bledý, v bezvědomí, ale slabě dýchal. Marek vyhmatal slabý puls.
„Aha, toto sme uňho našli,“ podával záchrance Markovi nějaký průkaz. „Ale nemožeme mu dať cukor, lebo je bez seba a má krč v čelustiach.“
Diabetik, uvědomil si Marek.
„Martine, glukózu!“
„Jakou?“
„Desetiprocentní.“
„Která to je?“
Panebože, zaúpěl v duchu Marek. Jirko Dostále, kde jsi? Skoro odsekl vršek ampulky a natáhl roztok do stříkačky. Vpíchl do ruky.
„Další!“
„Ještě?“ divil se zdravotník.
„Jo, a hodně. Dělej!“
Po páté ampulce se chlap začal probírat z bezvědomí. Současně se před nádražím ozvaly sirény a dovnitř vpadl personál záchranky.
„Co je to?“ hnal se k Markovi jeden z nich, zřejmě lékař.
„Hypoglykemie. Ale už se probral. Dal jsem mu padesát mililitrů desetiprocentní glukózy.“
„Dobře,“ řekl doktor. „Pripravte infúziu desiatky glukózy, budeme pokračovať,“ vydal příkazy.
Muž se probíral.
„Vďaka chlapci,“ zavolal za vojáky lékař záchranky. „Vďaka, pomohli ste nám.“
„No doktore,“ řekl Martin uznale. „Teď už ti docela věřím, žes dneska ráno křísil. Odvahu máš.“
Marek se cítil unavený. Nebyl si zdaleka tak jistý, jak působil navenek. Ale vyšlo to. Další bod na Zuzku.
Ještě nespala. Lehla si už, ale hned se otočila k Markovi, když vstoupil. „Co to bylo?“
„Nějaký chlap v bezvědomí,“ řekl Marek a klekl si k její posteli. Jejich ústa byla od sebe vzdálena pár centimetrů. Určitě by se tentokrát setkala, ale vtom se ozvalo bušení na dveře.
„Doktore, doktore, telefon.“
„Kdo volá?“ zvolal zoufalý Marek.
„Hromada. A je to hustý.“
„Četař absolvent doktor Marek,“ zahlásil se do telefonu.
„Podporučík Hromada,“ představil se Hromada s důrazem na první slovo. „Čo to bolo za výjezd, ktorý jste práve ukončili?“ vzrušený podporučík začal míchat jazyky.
„Výjezd k člověku v bezvědomí, soudruhu podporučíku.“
„Ale mám zprávu, že to nebyl vojak.“
„Nebyl,“ připustil Marek.
„A viete, že je zákaz výjazdov k civilným osobám?“ ozvalo se vítězně na druhé straně drátu.
„Vím,“ Marek byl unavený, podrážděný. Neměl na Hromadu náladu.
A ja vás dám zavrieť,“ jásal Hromada. „Porušil ste príkaz náčelníka zdravotnej služby. Zítra to budeme hlásiť.“
„Prosím,“ řekl Marek.
„Čo ste to povedali?“ nevěřil svým uším pomocník dozorčího.
„Nech sa páči,“ přeložil Marek.
„Vy jste drzý!“ zařval zraněně podporučík. „Čo to má znamenat? Viete vy vobec, s kým se rozprávate?“
„Vím,“ odtušil Marek. „Ale jsme lékař a musím pomáhat lidem, kteří to potřebují. Přísahal jsem na Hippokrata.“
„Vy ste prísahal socialistickej armáde,“ řval Hromada, vyděšený nečekaným odporem. „A vy tu prísahu porušujete. Já vás dám pred vojenský súd.“
„Prosím,“ řekl Marek rezignovaně. „Teda, nech sa páči. A teď nám už dejte pokoj, soudruhu podporučíku.“
„Teda ty máš odvahu,“ řekl uznale Ivan. „Ten ti to zítra u náčelníka zavaří.“
“Nebo já jemu,“ řekl Marek. Tušil, co se asi teď děje s Hromadou. Trpěl totiž
samonasíracím principem a tak existovala slušná šance, že ho do rána trefí mrtvice.
Se samonasíracím principem se Marek poprvé setkal na vojenské katedře u podplukovníka Prchala. Byl to jeden z mála lidí, kteří dokázali ohrozit svůj život v jakékoliv i nejnevinnější situaci. Tehdy studentům předváděl na mapě přesun pěší roty terénem. V jednom místě byla na mapě žlutá skvrna a číslo dvě, což studenty absolutně nezaujalo, dokud na to Prchal sám neupozornil.
„Žlutá skvrna znamená zamoření chemickými bojovými látkami, soudruzi. Nepřítel se pokusil zastavit postup naší roty způsobem zakázaným ženevskou konvencí. Dobře si všimněte soudruzi, že imperialistům nejsou žádné mezinárodní dohody svaté,“ řekl Prchal a vztekem nad proradností imperialistů zrůžověl.
„A co se stalo, soudruzi? Dva vojáci se otrávili plynem a stali se tak nenávratnými ztrátami.“
„Stali se čím?“ zeptal se student Břečka známý tím, že nechápe vojenské termíny.
„Zemřeli, Břečka. Padli! A já se ptám proč?“ Prchal zvýšil svůj třesoucí se hlas.
„Nevíte?“ zvolal. „Tak já vám to řeknu. Protože si nenasadili masky!“ Prchal v tváři zčervenal a hlas se mu zachvěl zlostí.
„A tak je to stále, soudruzi. Marně vojákům vykládám: Vezměte si masky, patří k výstroji. Je to, jako bych hrách na stěnu házel. Voják si masku nevezme. Radši si do pouzdra strčí chleba nebo nějakou knížku. A jak to dopadne? Aha?“ burácel podplukovník a bordověl.
„Takto, soudruzi, takto. Jako mrtvola, které je nanic chleba i knížka. A koho volají k zodpovědnosti za tuto chybu? No koho? Mne! Jako velitele přesunu. Já musím vědět, že si voják nevzal masku? Copak já za to můžu? Je to nezodpovědnost, je to sabotáž. Nekázeň v téhle armádě. A člověk se tu může roztrhat, obětuje své nejlepší roky ve službě a nic!“ Prchal byl fialový, z úst mu létaly sliny a z čela se lil pot.
„Teď ho konečně trefí šlak,“ zadoufal nahlas student Majer, ale marně.
„Ano, člověk obětuje celý svůj život vojsku a takovíhle dva parchanti mu potom zničí kariéru,“ zalkal Prchal, praštil s čepicí o stůl a zlomeně si sedl na židličku.
Zbytek jednotky se zatím na mapě blížil k místu určení.
Marek se v dobré naději, že Hromadovi se bude dařit ještě hůře než tehdy Prchalovi vrátil k Zuzaně. Měl dost mizernou náladu.Chutě na lásku jej docela přešly. Přesto si přisedl k ní na postel.
„Udělá ti problémy?“ chtěla vědět.
„Potom by tu zdravý rozum už skutečně definitivně umřel,“ povzdechl si Marek. Chtěl obnovit atmosféru, v níž už Zuzku skoro políbil, ale ta byla pryč. Tentokrát byl skoro rád, když se znova ozvalo bušení na dveře.
„Doktore, výjezd.“
„Tak takovouhle službu jsem ještě neměl,“ pronesl už se slzami v očích.
„Osud,“ řekla Zuzana a obrátila se ke zdi.
Tentokrát to byl opilý prochladlý voják, nalezený v bezvědomí před kasárnami. Odvoz do nemocnice, snímek plic, který prokázal, že voják vdechl vlastní zvratky, protokol o odběru krve na alkohol.
Vrátil se na ošetřovnu ve čtyři ráno.
„Vzbuďte mě o půl sedmé. Za každou cenu. I kdyby jste mne měli hodit do vany,“ přikázal.
Zuzana spala. Tvrdým zdravým spánkem, z něhož bylo buzení zbytečné. Marek padl na svou postel a ihned usnul.
Ráno stál ve dveřím náčelníka zdravotní služby.
„Soudruhu podplukovníku, četař absolvent doktor Marek, dovolte mi s vámi promluvit.“
„Co máte, Marek?“ zeptal se náčelník v dobré náladě.
„Jdu si ztěžovat na podporučíka Hromadu.“
„Toho cvoka? A prečo?“
„Protože brání zdravotní službě v činnosti. Vyslýchá nás po každém výjezdu, dnes v noci jsem vyjel na vitálku k bezvědomí a potom se ukázalo, že to byl civil. A on, že nás dá zavřít. Za takových okolností se sloužit nedá.“
„Ale on mal pravdu. K civilom som výjazdy zakázal.“
„O to nejde, soudruhu podplukovníku. Ale hrozil, že mne dá potrestat. Řekl jsem mu, že potrestat mne můžete jen vy, ale on křičel, že se na vás může…A že když je dozorčí , platí jen jeho rozhodnutí a vy že mu do toho nesmíte zasahovat.“
Podplukovník zrudl. „Dobře, Marek, možte odísť.“
Ve dveřích se Marek srazil s podporučíkem Hromadou.
„Ešte neodchádzajte,“ poradil mu uštěpačně podporučík. „Súdruh podplukovník s vami určite ešte bude chcieť rozprávať.“
A vstoupil. Vzápětí se z kanceláře ozval strašný řev.
„Tak vy, vy, debil, vy znižujete moju autoritu u mojich podriadených? Čo si to o sebe myslíte? Že máte hviezdu? Dám vám ju zobrať a poletíte z armády!
Ticho!
Nechcem nič počuť!
Počuli ste? Nechcem nič počuť!
Von!!!“
Okolo Marka proběhl červený Hromada, vytřeštěné vyděšené oči těkaly nepříčetně po okolí a mílovými kroky prchal po schodech pryč z místa své potupy.
„Tak myslím, že už můžu odejít,“ usoudil Marek.
„Prosím tě, co jsi to náčelníkovi vyprávěl?“ žasl Martin.
„No, trošku jsem lhal,“ připustil Marek. „Ale tuhle lež mi pánbůh určitě odpustí.“

Povstáni frustrovaných chaotů


V Londýně řádí chuligáni, rabují, zapalují a obracejí celé čtvrtě v trosky. Bude svatokrádeží, když člověk řekne “konečně?“
Prosím, nenadávejte, nevystupujte z této stránky, dokud si nepřečtete, proč jsem to takto napsal. Ne, nesympatizuji s oněmi rabiáty ani v nejmenším, nemám rád násilí a už vůbec ne takové, kdy neovladatelné hordy ohrožují existenci spousty spořádaných občanů. Jenže…
Jak jinak dát najevo našim politikům, našim vládám, že je tu jeden veliký a po dlouhá desetiletí neřešený problém? Problém, který ignorovali, o kterém tvrdili, že neexistuje. Není to přece tak dávno, kdy se ve stejné peklo proměnila předměstí Paříže a stejné bitvy sváděla policie s mládeží v Athénách, ve Španělsku se podobnému násilnému peklu vyhli jen těsně, zatím… Náhoda? Psychóza nevychovaé mládeže? Všude stojí na ulici mladí lidé, lidé bez zaměstnání, bez perspektivy, bez slušné šance na budoucnost. Zatím se nikdo nezeptal, proč tomu tak je. Člověk bez šance na lepší budoucnost se stává cynickým, bezcitným a agresivním. Na tom nic nezmění prázdné výzvy politiků ani démonizování násilníků. Nepomůže ani tvrdit, že problémem je nekontrolované přistěhovalectví, protože většina oněch vzbouřencům má přistěhovalecký původ. Příčinou není zastřelení jednoho gangstera londýnskou policií, či smrt dvou mladistvých zlodějů, jež zahynou na útěku před policií pařížskou v trafostanici, kam se schovali. To je jen rozbuška pod časovanou bombou, jež je připravena vybuchnout při nejmenším podnětu.
Za posledních dvacet let bylo v Evropě odbouráno na 10 milionů pracovních míst a přeloženo převážně do států Asie. Účelem tohoto „transportu práce“ byly nižší pracovní náklady a tím „optimalizace zisku akcionářů“. V zájmu malé skupiny podílníků tím byla vzata práce milionům Evropanů a byl tím narušen sociální mír. A sociální mír byl největší vymožeností západní společnosti sedmdesátých a osmdesátých let a základní kámen prosperity této společnosti. Jeho odbouráním tedy mír končí. Konec míru znamená válku. Už tedy začala…
David Rothokopf se ve své knize Supertřída zabývá skupinou nejbohatších lidí světa. Skupinou nadnárodní, jež světu skutečně vládne, přitom ale díky svému způsobu života má stále méně kontaktu s realitou, vlastně ji už ani fungování společnosti nezajímá, natolik se od ní izolovala. Zajímá ji jen jedno – zisk – o to jen zisk v příštím kvartálu, či dokonce zisk do uzavření zítřejší burzy. Jak je zisku dosaženo, je úplně jedno. Budoucnost v horizontu let či desetiletí je pak těmto lidem ještě lhostejnější.
Většinu těchto lidí je možno zahrnout do skupiny spekulantů. Lidí, kteří nic nevyrábějí, kteří se nepodílejí na tvorbě hodnot. Jsou to lidé, kteří pouze využívají současný liberální systém, aby do svých kapes odsávali z burz miliony a miliardy do svého privátního majetku. Prototyp takového člověka hrál Richard Gere ve filmu Pretty Woman. Tehdy, v devadesátých letech, byl tento problém ovšem jen marginální, vlastně teprve vznikal. Hlavní postava filmu se díky šťastné lásce polepšila a rozhodla se stavět lodě. Tím pohádka o moderní Popelce a polepšeném princi skončila a divák vytlačil slzu. Skutečnost je ovšem mnohem brutálnější a těch slz vyroníme mnohem, mnohem víc. Zřejmě je na světě nedostatek dívek jako pretty woman Julia Roberts.
Ne burza není nic špatného. Burza obilovin například vznikla koncem devatenáctého století v Chicagu, aby dala americkým farmářům jistotu, že prodávají své obilí skutečně za tržní hodnotu a nemohou být okradeni podvodnými překupníky. Jenže tehdy rozhodovala o cenách na burze nabídka a poptávka. To už dnes neplatí, dnes o cenách rozhodují spekulace. Jak se to mohlo stát? Liberalizací mezinárodního trhu v roce 1991, za kterým stála Margaret Tchaterová a Ronald Reagan se nesmírně urychlil objem obchodů, zavedení internetu pak rychlost transakcí ještě zmnohonásobilo. Nevěřím, že by se internet vyvinul tak explosivně, kdyby neobjevili spekulanti ale i poctiví obchodníci jeho hospodářskký význam. Vše se stalo díky této liberalizaci zbožím, volně dostupným komukoliv na světě, zbožím se staly i jednotlivé státní měny. Už v roku 1992 čelila britská libra prvnímu útoku spekulantů a přežila jej jen ztěží a díky pomoci jiných států. Za dvacet let takového obchodování se v soukromých rukou nahromadil obrovský kapitál. A ten otevřel možnosti k spekulacím prakticky v každém oboru obchodování. Spekuluje se už nejen s ropou, zlatem, stříbrem, ale i s obilím, s kakaovými boby, prakticky s každou komoditou. Stačí mít dostatek kapitálu, aby jedinec nebo skupina mohla skoupit celou světovou produkci nebo aspoň její podstatnou část. Pak ji zadrží a čeká, až vznikne umělý nedostatek. Pak začně prodávat za podstatně vyšší ceny. Zaplatí to výrobci a v konečném důsledku spotřebitel. Vydělá spekulant, v žádném případě ne ale dodavatel. Sedláci, farmáři, či chudičtí zemědělci někde v Thajsku či Indii nedostanou víc než dřív, zaplatí ale za výrobky, vyrobené z jejich vlastních surovin, podstatně víc než předtím. Zisk shrábl spekulant. Někdo jej nazve šikovným podnikatelem, on sám se tak samozřejmě vidí taky. Já ho považuji za zloděje. Jenže proč proti zlodějům nikdo nezasáhne?
Protože to není možné! Kapitál se stal mocnějším než politická moc. Karikatura v Süddeutschezeitung zobrazuje Merklovou a Sarkozyho jakožto myši, jež vzájemně obdivují své svaly a říkají: „A teď ta zlá kočka může přijít.“ Ta stojí ve dveřích, na krku má obojek s nápisem „Burza“ a už se olizuje při představě, jak si na těch dvou tučných myškách smlsne. Je smutné přiznat, že karikaturista trefil hřebík na hlavičku. Politici se oněmi liberalizačními zákony připravili o možnost řídit finanční toky a tím pádem o skutečnou politickou moc. Můžou jen přihlížet nebo poslouchat, co jim spekulanti na burze nadiktují. Stali se, jak už jsem jednou řekl „ Správci zániku.“
Že současní politici nesou viny zu své předchůdce? To na věci nic nemění. V Texasu zorganizoval místní republikánský senátor sedmihodinovou modlitbu za zničení „Antichrista“ Obamy, jakožto tvůrce dluhů, jež nahromadil jeho předchůdce republikán Bush. Objektivně je třeba ovšem přiznat, že Obama neudělal nic, aby Bushovy chyby korigoval a tím si své znovuzvolení vlastně ani nezaslouží. Bude ale pod vedením někoho z utrakozervativního hnutí Tea Party, jež vidí řešení v motlibách k Bohu lépe? Sotva.
Co jsou vlastně ony tzv, rantingové agentury? Úvěr vzniká na základě smlouvy mezi dlužníkem a věřitelem. Je dohodnuta suma, již si dlužník půjčí, doba, za niž dluh splatí a úrok, jež bude věřiteli platit. Pokud si půjčíte peníze v Eurech, budete se muset při placení kreditu řídit podmínkami evropské centrální banky, jestliže v švýcarském franku, pak švýcarské národní banky, pokud v korunách, bude vám podmínky diktovat česká národní banka. Ty určují výšku úroku takzvaným euriborem, liborem atd. Státní dluhopisy jsou nabízeny na celosvětovém trhu, jsou tedy kupovány věřiteli po celém světě. Výška úroku se tedy musí řídit jinými kritériemi a tím je rizikovost dluhopisů. Nad těmito riziky bdí, či měly by bdít rantingové agentury. Myšlenka dobrá, ale až do chvíle, kdy tyto agentury začnou sloužit spekulantům.
Jak vznikl vlastně ono „šedé pondělí“, tedy propad na burzách 8.srpna tohoto roku? Analytici si kladli oprávněně stále stejnou otázku: „Co bylo v ten den jinak, než den předtím“? Že Itálie sedí na dluhu o výšce 120 procent národního důchodu jsem se učil už ve škole a to je hodně dávno – od té doby se ten dluh nezvětšil, a hlavně, nikomu to nedělalo problém, protože Itálie dluží hlavně svým vlastním bankám, jež jsou na fungování státu bytostně závislé. Ale jen co se Evropě k vzteku všech spekulantů a rantingových agentur podařilo vytvořit záchranný systém pro Řecko, přišel útok na Itálii. Protože všichni vědí, že Itálii, jakožto čtvrtou největší ekonomiku v Eurozóně s bilionovými dluhy, evropská centrální banka zachránit nedokáže a že ani onen záchranný deštník, jež evropští politici vymysleli, by nic nezmohl. Dokud Itálie platila ze svého dluhu 3,5 procenta úroků, což dělalo necelých pět procent jejího ročního výkonu, neměla problém. V okamžiku, kdy určitá rantingová agentura – bůhví proč, ale mám tušení že jako vzteklou odpověď na záchranu Řecka (zda se jedná jen o přechodnou záchranu není podstatné) snížila Itálii ranting a tím pádem zvýšila úrokovou míru na 6,5 procenta, bylo všem jasné, že Itálie své dluhy splácet nedokáže. Komu ale něco takového může sloužit? Každý věřitel chce přece své peníze zpět! Není divu, že následujícího dne do milánské pobočky rantingové agentury Moody´s vpadli carabinieri a odnesli všechny počítače a papíry, aby je dali prověřit, zda se zde nejednalo o spekulaci. Protože se v italské ekonomice nic podstatného v posledních letech nestalo, protože Itálie má v časech krize dokonce jeden z nejmenších deficitů státního rozpočtu v celé Eurozóně, je tato hypotéza nabíledni.
To, co se stalo, bylo vyhlášení války. Války mezi burzovními spekulanty, mezi onou supertřídou a současnou politickou mocí. Pravda, v Berlusconim si nevybrali právě toho pravého soupeře. Ten na nějakou ránu pod pás nekouká a zákony mu taky nezpůsobují zábrany, jež by demokrat považoval za nepřekročitelné. Ale první výstřely už padly a nelze je vzít zpět a tvrdit, že se nic nestalo. Kdo v tom zápase zvítězí, k tomu si neodvážím vyslovit žádnou prognózu. Je ale s podivem, že oni superbohatí podvodníci neváhají napadnout samou politickou moc, neváhají oslabovat a bourat stát. Neuvědomují si, že je to právě stát, kdo je chrání. Stejnou arogancí se vyznačovala francouzská šlechta před rokem 1789. Myslím, že po onom roku své arogance trpce litovala. Jestliže se státní moc zhroutí, budou ti bohatí a nejbohatší nejlákavější obětí davu, zproštěného pout zákonů. Státy jsou v pozici sendviče – z horní strany je tlačí ona supertřída spekulantů, z dolní pak davy nespokojených, frustrovaných a násilnických mladistvých nezaměstnaných. Že je premiér Cameron nazývá duševně chorými, mu moc nepomůže, sotva může tvrdit, že má jen v Londýně statisíce zatím nepoznaných psychotiků.
Teorie liberalismu praví, že se každý člověk musí postarat sám o sebe. Ne každý ovšem má schopnosti vystudovat vysokou školu a získat tak pracovní místo v oborech, jež ještě v Evropě zůstávají (odhlédnouc od klesající úrovně vzdělanosti zejména u mužské části mladé populace). Jak se má pak o sebe postarat, když pro něj práce prostě není? V Evropě jsou regiony, kde je nezaměstnanost mezi mladými pod 25 let až 60 procentní. Ve Španělsku dosahuje v celé zemi 45%!!! Jak nemá takový fakt budit zoufalství a agresivitu? A hledání viníků? Podle liberální teorie by měl takový neschopný přežití zemřít. Jenže jemu se zemřít nechce. Práci získat sice nedokáže, umí se ale rvát a umí loupit. Dělá tedy, to, co umí, když mu nedovolíme dělat něco jiného.
Pochopí tedy naši evropští politici, kdo je jejich pravým nepřítelem? Že to nejsou ony davy násilných a rabujících mladíků, ale ti, kdo jim diktují své finanční zájmy a odsávají tak další a další peníze ze státních rozpočtů a ruší další a další pracovní místa? Ne, v Evropě skutečně není možné pracovat za euro denně, jako v Číně, Bangladéši či Thajsku. Když se jistá čínská společnost nabídla, že bude stavět dálnice v Polsku a konkurs samozřejmě díky nejnižší ceně vyhrála, skončilo to ostudou. Když Číňané zjistili, že v Evropě prostě neseženou dělníky za platy, jaké si představovali, vzali do zaječích a nechali dálnice dálnicemi. Jak to Poláci teď do zahájení mistrovství Evropy v kopané zvládnou, je ve hvězdách. Zřejmě nezvládnou. Bezbřehý liberalismus ničí sociální mír, podkopává základy demokratické společnosti a přibližuje nás stavu občanské války. Nikdo si ji sice nepřeje, oněm superbohatým je to ovšem srdečně jedno. A oni vládnou! Oni ve svých tryskáčích a na svých jachtách ten problém ani nezaznamenali. A pokud ano, jich se přece netýká! Od toho jsou vlády, policie a armáda, ne?
Je povinností demokratických režimů přestat poslouchat a postavit se jim na odpor, pokud nechtějí v nejbližší době uvolnit místa diktátorům. V zájmu sebezáchovy by s tím už museli začít! Ale mají vůbec tento pud? Chápou, že jim jde o krk?
Ne, nesympatizuji ani v nejmenším s oněmi rabujícími násilníky v Londýně, v Paříži či v Athénách. Jsou to chaoti, kteří kradou, loupí a napadají nevinné lidi a obracení tak proti sobě veřejné mínění. Ale co bude, když tento agresivní dav dostane svého vůdce. Svého Robespierra, Marata? S financováním takové strany nebo hnutí by určitě nebyly problémy. Ne, peníze nepřijdou z obchodů s drogami. Ale taková strana by přece oslabovala stát! Že by nenašla sponzora s dostatečnými finančními prostředky, jenž též nemá na silném státu zájem? To bych se divil.
Samozřejmě by mne za právě napsané řádky pan prezident nepochválil. On zastává stále stejné názory, že liberalismus a jeho neviditelná ruka trhu vyřeší všechny problémy. Zatím nás dovedla na pokraj občanské války. Samozřejmě že panu prezidentovi nelze upřít stabilitu názorů, jíž se chválí. Nezměnil je za posledních třicet let, i když se svět v té době změnil k nepoznání. Existuje jedna insituce, jež se také vždy chválila svou stabilitou názorů. Jedná se o katolickou církev, ta také až ústy Jana Pavla II přiznala, že země je možná přece jen kulatá. Zda je ji možno za takovou stabilitu názorů chválit, ponechám k posouzení čtenáři.

Kapitola 10


V tom čase se Marek konečně dočkal toho, o čem snil celou vojnu. Na útvarovou ošetřovnu se dostavil poručík Maierhofer. Vstoupil nesměle, čepici v ruce a s potem oroseným čelem. Pohlédl na doktora za stolem, nesměle mávl rukou a šeptl:  „Ahoj.“

„Dobrý den soudruhu poručíku, pojďte dál. Jste nemocný?“

Maierhofer se plaše rozhlédl po nastoupených zdravotnících a přisedl až k Markovi.

„Viete, súdruh doktor, mám ísť od stredy na služobnú cestu. A tak som myslel, či byste mi nemohol dať krátku maródku, abysom mohol odcestovať už v piatok. Stačia mi dva dni, pondelok a utorok.“

Marek měl pocit, že se mu to jen zdá. Maierhofer za ním přišel jako za nejlepším přítelem.

„Co jste říkal, soudruhu poručíku? Jste nemocen?“

„Hrdlo ma bolí.“ Nadskočil poručík vylekaně.

„Á, hrdlo. Jardo, podej mi špátli.“

Marek hluboce nahlédl do zcela zdravého hrdla, stlačil kořen jazyka a dotkl se mandlí, až důstojníka natáhlo na zvracení.

„Hm,“ konstatoval. „Začínající katar hrtanu. To nic, soudruhu poručíku. Jedna kalciovka to spraví.“

„Čože?“

„Jedna kalciová injekce. Pojďte vedle, do ošetřovny.“

„Injekcia?“ vytřeštil oči poručík. „A nešlo by to… trebárs…tabletkami?“

„Léčebný postup nechejte laskavě na mně, soudruhu poručíku. Vy se zase lépe vyznáte v pořadovém kroku. Antibiotika jsou ještě zbytečná.“

Maierhofer na malý okamžik očividně uvažoval o útěku, ale proti objemné postavě Jardy Páleníka neměl šanci. Ten ho svým břichem dostrkal na lehátko a začal odborně natahovat do stříkačky kalcium s celaskonem.

Když Marek k poručíkovi přistoupil, byl z něj už jen třesoucí se uzlíček nervů. Až ho Markovi zabylo líto. Proto snad i trefil žílu na první pokus. Poručík vystřídal během injekce všechny barvy pářícího se samečka chobotnice včetně pruhované.

„Tak to bychom měli,“ zhodnotil Marek. „Tu máte tampón, soudruhu poručíku, přitlačte si ho na vpich, aby se vám neudělala…“

Nedořekl. Průvan s ním zatočil ve dveřích, jak tudy proběhl poručík v košili, sako přes ruku, čepici v zpocené dlani. Tampon zůstal v Markových prstech. Zato na podlaze ošetřovny byly velké krvavé kapky jako roztroušené korálky lemující cestu poručíkova hanebného útěku.“

„Je to nervák nějakej,“ konstatoval Jarda a hodil tampón do koše. „Teď bude mít modřinu a ještě nás bude pomlouvat, že jsme ho špatně píchli.“

Ošetřovna získávala dobré jméno. Marek se dostal za manželkou jen zřídka a načerno, ale v té době ho zastoupil plně Jarda.

„S touhle figurou?“ smál se. Ať mi někdo řekne do očí, že nejsem doktor.“

„Podívej, Jardo, co bude nachlazení, tomu dáš Acyplyrin. Pokud bude někdo chtít na ošetřovnu, radši ho přijmi, aby se nehádal. A pokud se ti někdo nebude líbit, pošli ho do vojenské nemocnice. Radši ať si tam doktoři myslí, že jsem blbec, než aby naši lampasáci přišli na to, že jsem načerno pryč.“

Blízkost vojenské nemocnice byla nepochybně výhodou, i když spolupráce měla některá úskalí. Poprvé na to Marek narazil, když odvezl vojáka s reakcí na injekci prokainpenicilinu. Ve vojenské nemocnici měli právě bojové rozdílení, a tak byl vrátný neoblomný. Skutečnost, že pacient v sanitce nemá měřitelný krevní tlak ho nedokázal nijak rozházet, zřejmě nevěděl, co to krevní tlak je a k čemu je dobrý. Do nemocnice nikdo nesmí, trval na svém, a to dokud rozdílení neskončí. Rozdílení trvalo hodinu, takže protože naštěstí nešlo o alergický šok, chlapec vyzdravěl během čekání v sanitce a z hospitalizace sešlo.

Hůř dopadl vojáček Houska, kterého jednu krásnou středu Marek odeslal do vojenské nemocnice s podezřením na zánět slepého střeva.

Protože ani tam si nebyli jisti, zda se o zápal jedná, uložili chlapce do postele a naordinovali mu jako léčbu hladovku. Ve čtvrtek na vizitě bolesti ještě stále trvaly, a tak primář přikázal v hladovce pokračovat.

V pátek byla naneštěstí vizita až po obědě. Ale protože dlouhé čekání znamená poloviční uzdravení, cítil se Houska na vizitě skvěle a hlavně měl pořádný hlad.

„Ako sa máte, vojačik,“ zeptal se primář, starý plukovník, dobrácky při vidině brzkého konce pracovního týdne.

„Výborně, soudruhu doktore,“ vykřikl Houska v naději, že bude propuštěn.

„Výborne, výborne, myslím, že možme začať zaťažovať stravou,“ řekl plukovník spokojeně a odkráčel.

Houska byl spokojen, protože to znamenalo další dva dny povalování v nemocnici v kouzelném nicnedělání a na vydatné nemocniční stravě. Jenže v tom se měl právě hrozně mýlit.

Asi hodinu po vizitě vznikla na oddělení panika. Vojín Houska totiž s sebou nepřinesl od útvaru odhlášku ze stravy. Zatím to vzhledem na jeho povinnou hladovku nikomu nevadilo, ale teď v pátek ve tři odpoledne to způsobilo zděšení a chaos. Vojenské řády totiž nedovolovaly podávat v nemocnici stravu nikomu, kdo se neprokázal, že je odhlášen ze stravy u svého útvaru.

Ihned byl vyslán k útvaru rychlý posel, ale bylo už jen utopií a zbožným přáním v tomto čase hledat proviantního náčelníka. Takže odhlášku neměl kdo vydat a Houska se celou sobotu a neděli jen zoufale a se skučícím žaludkem díval na to, jak se jeho šťastnější kolegové nacpávají.

V pondělí byl už docela zesláblý a primář zase po víkendu nebyl zcela duševně přítomen.

„Aká liečba?“ zeptal se nad bledým Houskou.

Lékař se podíval do záznamu a ztuhl : „Hladovka,“ vykoktal.

„Tak dobre, pokračujte,“ pronesl duchem nepřítomný primář.

V úterý zmobilizoval vojín Houska v boji o záchranu života své poslední síly a vyděsil celou vizitu, když poklekl před primářem na podlahu a prosil zajíkavým hlasem o propuštění k útvaru. Tvrdil, že se má skvěle jak se ještě nikdy neměl a že se už vždy bude mít skvěle, takže už nikdy hospitalizaci ve vojenské nemocnici nebude potřebovat.

O dvě hodiny později potom vojín Houska s pohublými tvářemi a planoucíma očima hodil zdravotní knížku Markovi na stůl a zvolal:

„Nikdy, doktore! Už nikdy mne tam nedostaneš. To radši umřu na rotě.“

Markovi trvalo několik dní, než vypátral příčinu nevůle vojína Housky k vojenskému zdravotnictví.

Nicméně personál ošetřovny si přes to všechno nikdy nestěžoval na blízkost vojenské nemocnice.

Vzdor své téměř absolutní vytíženosti cítil doktor Marek občasnou potřebu cestování za manželkou. Ta se blížila k porodu, nicméně od budoucího otce se vyžadovalo, aby projevil zájem o svou vznikající rodinu a kromě toho Markova žena výborně vařila. Mělo to však háček. V případě legálního opušťáku by musel Marka někdo nahradit při zabezpečování sobotních letů. Protože podplukovníci si něco takového nepřipouštěli a Kotíka Marek podezříval, že vůbec neví, kde letiště je, jediným, kdo jako náhrada připadal v úvahu, byl absolvent Grexa. Jenže právě v sobotu hrála vysoká letecká škola své fotbalové mistrovské zápasy o postup do krajského přeboru a Grexa byl pro tým naprosto nepostradatelný.

A tak měl Marek jedinou naději a to bylo špatné počasí. Protože pak bylo v časném odpoledni létání zrušeno a on mohl rychle pádit k tetičce, kde se převlékl do civilu a pospíchal do Prešova jakýmkoliv dopravním prostředkem.

Samozřejmě že v nedělní pohotovosti potom Marka musel někdo zastoupit a ten někdo byl Jarda Páleník. Řešil to s přehledem skutečně dokonalým, dával acyplyriny i CIMky podle uvážení a osobních sympatií. Pokud byl volán na návštěvu, dal acylpyrin a penicilin a slíbil kontrolu na pondělí, kdy už pochopitelně dorazil Marek. Co se Jardovi nelíbilo, poslal do nemocnice. Tak to fungovalo dlouho a nebyly by s tím žádné problémy, kdyby nebylo vojína Marečka a jeho nezkrotné sexuální vášně.

Onu neděli Marek trávil u tchánovců u televize, Páleník právě na ošetřovně připravoval večeři a vojín Mareček se třemi kumpány pili pivo v hospodě Lípa blízko za kasárnami. Tehdy mu padla do oka dívka, která sice nebyla sama, ale na to byl Mareček zvyklý. Využil chvíli, kdy dívčin partner odešel za běžnou potřebou a začal dívce líčit své přednosti. Dívka se nicméně tvářila lhostejně i při velice plastickém líčení Marečkových rozměrů a schopností a Mareček se tak nechal uchvátit přesvědčováním, že si nestačil všimnout, že jsou už u stolu tři. A proto taky koupil dobře mířenou a přimeřeně silnou facku, po které mu odletěla čepice, již ostatně vůbec neměl mít na hlavě, až k pultu. Od vojenského stolu vstaly hrozivě tři postavy a hospodský začal křičet:

„Tu nie, choďte von. Ja tu mám drahé sklo a před mesiacom sme vymalovali. Choďte sa pobiť von, keď sa vám žiada.“

Mareček s kumpány se tehdy dopustil hrubé chyby tím, že se pustili s hospodským do hádky, čímž poskytli zamilovanému Košičanovi čas nejen na to, aby se se svou dívkou vytratil, ale i aby si sehnal pět kamarádů a s těmi čekal pod Lípou na roztoužené vojsko.

Tak dostal Mareček hned mezi dveřmi kopanec mezi nohy a vzápětí pořádným klackem po hlavě. Vojáci byli hned v nevýhodě. Bylo jich méně a nebyli ozbrojeni. Naštěstí je však hospoda Lípa na dohled od kasáren a v oknech právě polehávala celá třetí rota a náramně se nudila. Proto nudící se vojáci ihned zaregistrovali zoufalé výkřiky „Pomoc, bijou vojsko.“

Podporučík Panták, který ležel na kavalci a zuřivě luštil křížovku měl pocit, že se chodbou žene stádo slonů.

„Hergot ticho, čo blbnete?“ zařval do otevřených dveří.

Do místnosti nakoukla jedna vzrušená rozcuchaná vojenská hlava:

„Bijou vojáky!“

Panták ožil. Křížovka se mu najednou zazdála být značně nudnou záležitostí.

„Kde?“

„Před hospodou Lípa.“

„A sakra,“ zaklel  důstojnický kádr od plic. „Počkajte na mňa.“

Vojáček sloužící v bráně byl o dvě minuty později úplně převálcován patnácti rozkuráženými vojáky. Ještě si nestačil upravit pootočené sako a nasadit čepici, když pře ním stál vzorně nažehlený a rozčílený Fedorčák, jenž sloužil dozorčího útvaru. Bylo zvláštní, jak jeho služby přitahovaly průšvihy.

„Čo to bolo?“ ptal se nepříjemným hlasem. „To mal byť odchod na vychádzku? Nemožné! Lebo ti vojaci sa nezapísali do vychádzkovej knihy. A vy ste ich pustil. Za to vás potrestám.“

„Bijou vojáky,“ vyrazil ze sebe vyděšený strážný.

Fedorčák se zamyslel. „Výhovorka,“ řekl pak a obrátil se k odchodu. „Socialistický občan nemože biť socialistického vojaka, lebo ho má rád a doveruje mu. Čo si tí vojaci všetko nevymyslia.“

Zatím to s Marečkem a jeho kamarády začínalo vypadat hodně zle. Rána dopadala za ranou a už by jich zřejmě ani moc nepadlo, když tu se zpoza rohu kasáren vynořilo nejméně patnáct vojáků v čele s důstojníkem zářícím podporučickou hvězdou na nárameníku, všichni mávající nad hlavami opasky.

Civili ztuhli a jeden z nich vyběhl po schodech do hospody a volal o pomoc. Zbývající vytrhli desky z lavičky a připravili se k obraně. Vzápětí je smetla zelená vlna.

Před hospodou Lípa se pak rozpoutala nádherná bitva, trvající téměř hodinu, ve které nakonec vojsko slavně zvítězilo, zlomilo odpor civilního obyvatelstva a ještě ho trochu poprohánělo po blízkých parcích.

Na ošetřovně začali přibývat ranění. Mezi prvními přivedli potlučeného Marečka.

„Do prdele, co ten vůl zase dělal?“ vybuchl Páleník, kterého vyrušili od večeře.

„Zbili ho. Civili. Kde je doktor?“

„Já jsem tady dneska doktor,“ řekl Páleník smutně. „Doktor je na ČOPu. (ČOP – černé opuštění posádky) Položte mi toho blba na lehátko.“

Páleník začal zručně odhalovat možné zlomeniny, přičemž Mareček naříkal víc, než když ho před Lípou tloukli.

„Neřvi blbe,“ napomínal ho vlídně Páleník. „Neměl jsi se rvát.“

„Já se nechtěl prát,“ protestoval ukřivděně vítkovický údržbář. „Já si chtěl jenom…“

„Já mu ty kule uřežu?“ zaječel vtom Dostál od dveří a měl proč. Právě přiváděli čtyři vojáky pokryté modřinami a tržnými ranami. „Jarouši, tohle nezvládneme.“

„Zavolej sanitku. A pošli to do nemocnice, než sem vletí Fedorčák.“

Sanitka naložená prvními zraněnými vyrazila právě z útvaru, když na ošetřovnu vkročil ostražitým krokem Fedorčák.

„Co sa tu robí?“

„Nic mimořádného,“ hlásil Dostál.

„Kde je doktor?“

„Odjel se zraněným do vojenské nemocnice,“ tvrdil Páleník.

„Kto je ranený?“

„Neznámý voják,“ vyrazil ze sebe dost stupidně Dostál.

„Ten vojak nie je neznámy, ale vy ho kryjete,“ řekl Fedorčák zamyšleně. „A to proto, že sa bil s civilným obyvateľstvom a bude za to potrestaný. A vy tiež, pretože ho kryjete, Dostál. Naši vojaci porušili dnes vojenský poriadok a opustili kasárne. Ich mená zistím. A potom budete všetci potrestaní.“

V tu chvíli se ve dveřích ošetřovny objevili další dva vojáci. Jeden neviděl přes oteklé oko, druhý krvácel z obočí.

„Ještě jsme tu zapomněli Marečka,“ ozval se z ošetřovny Páleník. „Má tržnou ránu na krku. Měl by jít taky do nemocnice.“

„Toho sešiju sám,“ zaječel bojovně Dostál. „A rád.“

„Ty to umíš?“ zapochyboval Páleník.

„Viděl jsi mě někdy zašívat košili?“

„No jo, ale na tohle tady je třeba jiné jehly. A nitě,“ namítl ještě Jarda.

„Já mu dám jiné jehly,“ zavyl zraněně Dostál a vletěl do ošetřovací místnosti.

Fedorčákovi se očividně uprostřed krve a potu udělalo nevolno. Usedl na židli v koutě a utíral si zpocené čelo. Vtom se ve dveřích objevil rozesmátý nic netušící doktor s taškou proviantu od tchýně. Dříve než uviděl krev a zranění, spatřil podplukovníka Fedorčáka, který právě na židli omdlel. Marek k němu přiskočil, chytil ho za nohy a strhl na zem. Hlava vyžehleného podplukovníka udeřila o zem a on se probral.

„Už ste sa vrátil?“ zeptal se při pohledu na doktora a dodal plačtivým hlasem: „Povedzte mi prečo sa stále bijú v mojej službe. Veď oni mi to robia naschvál.“

Marek vtom ztuhl a pustil podplukovníkovy nohy. Z ošetřovny vedle ambulance se ozval výkřik a za ním sténání. A když tam vpadl, viděl, jak Dostál právě protahuje úplně obyčejnou jehlu s úplně obyčejnou bílou nití kůží Marečkova krku.

„Říkal jsem ti, Jarouši, že jehla jako jehla,“ pravil Dostál vítězně.

„Do prdele,“ pronesl Marek duchaplně při pohledu na ty chirurgy. „Aspoň jste to zdezinfikovali?“

„No vidíš,“ obrátil se Dostál k Páleníkovi s výčitkou. „Taky můžeš na něco myslet ty.“

Byl to div divoucí, že rána na Marečkově krku se zahojila a dokonce bez jakékoliv infekce. Sláva svobodníka Dostála tím nesmírně stoupla a otrlejší vojáci si od toho dne nechávali ošetřovat drobné tržné rány výhradně od něho. Zvlášť, když je utrpěli při nějaké zakázané činnosti.

Jak vylézt na Pannu


Když chlapi po padesátce (a někdy i před ní) začnou blbnout, jejich ženy si klepou na čelo (pokud už mají svého chlapa poměrně dost) nebo se třesou strachy (pokud je domácnost zatížena velkými dluhy, jež si netroufají samy splatit). Mluví se o krizi středního věku, i když vlastně nikdo neví, co ten střední věk je. Každý si ho definuje podle vlastních potřeb a představ a hlavně nikdo nechce připustit, že se v takové krizi nachází. Můj otec tuto takzvanou krizi středního věku definoval poměrně výstižně, totiž že „mládí je v prdeli a do důchodu ještě daleko.“

Nicméně vlastně takový chlap po padesátce vůbec neví, jak vlastně biologicky starý je. Patří už do odpadu nebo může ještě svět obohatit spoustou nápadů, tvůrčích činů či dokonce potomků? (před posledním bych raději varoval, kdo se o ně bude starat?). A proto si to chce vyzkoušet. Zkouší nové účesy, kterým se ještě před deseti lety smál, kupuje si nová auta, do nichž se vejde jen on a marně doufá, že sedadlo spolujezdce obsadí jednou krásná mladá blondýnka, jež se stane z čisté lásky a ne kvůli jeho kontu jeho milenkou, udělá si potápěčský nebo letecký kurs anebo se vydá do hor. Prostě stává se Pažoutem.

Rozhodli jsme se tedy s kamarádem Vladimírem ještě jednou v životě vylézt na pannu – tedy pardon – na Pannu. Pod tímto názvem se totiž skrývá hora v Bernských Alpách. Na první pohled pořádné hovado. Je opravdu s podivem, jakou mají Švýcaři o pannách představu. Přepočteno z vzhledu oné hory by musela mít taková neposkrvněná dívka aspoň sto dvacet kilo. Ale co to už je pro dva odvážné muže, kteří si troufají?

Nebudu čtenáře napínat, nedokázali jsme to. Panna byla mimo naše finanční možnosti (když člověk dá to slovo na začátek věty, je ještě mnohem dvojznačnější, všimli jste si?) Švýcaři jsou totiž nehorázně drazí, horský vůdce požaduje 650 franků  – tedy skoro 600 eur NA OSOBU! A bere osoby jen dvě. Protože jsme byli spolu s Vladimírovým synem tři, musel by ten třetí platit dokonce 900 franků – pokud by si nenašel nějakého dalšího kumpána. Rozhodli jsme se, že za tolik žádná Panna (s velkým P, ty s malým p tím nechci samozřejmě urazit) nestojí. Vydali jsme se tedy na jih do Zermattu, kde mají taky hory s vrcholy nad čtyři tisíce metrů a požadují za ně mnohem méně. Vzhledem k skutečnosti, že na ně lezou denně desítky až stovky lidí, se zřejmě o nedotknutosti už nedá hovoři a tím pádem cena klesá. My jsme se rozhodli ušetřit ještě víc a šli jsme zadarmo. Marně se nám v tom snažilo zabránit počasí nejprve úporným deštěm a poté nízkou oblačností. Když vidělo, že to nevzdáme, vzdalo to ono, mraky zmizely a ukázaly nám úžasnou scenérii švýcarských Alp.

                Což o to, nahoru to ještě šlo. Když jsme konečně vyhráli tahavý boj s mačkami, které nechtěly držet na botách a překonali aklimatizační problémy, užili jsme si nádherného pohledu na pohoří v prostoru příšerné hory, které Italové říkají mile Monte Rosa, Švýcaři raději mnohem prozaičtěji Dufourspitze. Samozřejmě, že na druhé straně si do nebe trčel osamělý Materhorn, jenže ten vypadá tak kýčově, že ho raději ani nebudu vzpomínat. Požádali jsme o vrcholovou fotografii přítomného Itala (použil jsem při tom opět mých 14 lekcí italštiny pro samouky, které se osvědčily už během dovolené v Apulii). Ten nadšeně souhlasil, vyfotil nás, přestavil přitom můj fotoaparát tak, že se s ním další hodinu nedalo fotit, poté si nazul lyže, jež měl na zádech a rozjel se po kamenně tvrdém sedmdesátistupňovém svahu dolů. Obdivuji podobné sebevrahy, jimž na životě nezáleží, ačkoliv ještě krizi středního věku nemají. (A zřejmě ani zadluženou domácnost)

Ital kupodivu přežil a tehdy se Vladimír rozhodl, že je nudné vracet se z hory stejnou cestou, po níž na ni člověk vylezl. V podstatě má pravdu, ovšem tolik vzrušení jsme si zase ani nezasloužili. Na té druhé straně vedla cesta totiž po hřebenu šířky tak nepatrné, že se dvě chodidla vedle sebe na něj nevešla. Nalevo byla tisícimetrová kolmá propast, vpravo to vypadalo o něco lépe, tam byl jen 350 metrů hluboký sedmdesátistupňový svah. Rozhodl jsem se, že budu padat doprava. To mi ovšem Vladimír, s nímž jsem byl na jednom laně, neprozradil svou strategii, že v případě, že by někdo z nás padal, musí se ten další, jdoucí za ním, vrhnout na druhou stranu – aby vyrovnával. Já tedy nevím, kdyby se Vladimír rozhodl padal doprava, potřeboval bych hodně dlouhou dobu na odhodlání vrhnout se vlevo do oné tisícimetrové kolmé propasti – a tolik času by mi asi nebylo dopřáno. Navíc jsem o několik kilo těžší než můj přítel a představa, že bych jej mohl přetáhnout… Musel jsem se ostatně koncentrovat na zcela jiný problém. Stolice v mém střevě se náhle stala velmi tekutou, a co horšího, chtěla velmi ven. Musel jsem napnout všechny síly, abych ji udržel vevnitř.

Hlavně mne zatěžovala obava, co budemě dělat, když se někdo na oné stezce objeví v protisměru. Chybělo nám sotva čtyřicet metrů z onoho dvousetmetrového hřebene, když se náhle dva takoví šílenci v protisměru objevili. Pro mne to byla naprosto neřešitelná  situace. Za žádných okolností by mne nikdo nedokázal přesvědčit, abych oněm dvou kolegům uhnul. A to ani doprava! Předpokládal jsem, že budeme celý den stát proti sobě a čekat, komu dříve dojdou síly, spadne a uvolní tak cestu protijdoucím. Jak to, že Švýcaři, kteří mají ve své infrastruktuře takový pořádek, nezavedli na Breithoru ještě semafory?

Naši kolegové se ukázali jako velmi pozorní. Uhli oni (doprava, tedy z jejich pohledu doleva) zasekli do ledu cepíny, zavěsili se na ně a nechali nás okolo sebe propochodovat. Budu jim vděčný do konce života, bohužel jsme si za daných okolností nestačili vyměnit adresy, abych jim mohl v tomto článku poděkovat. Nicméně, když byl hřebínek za námi, měl jsem už jen jedno přání – dolů, do bezpečí. Takže jsem Vladimíra s jeho představou, že bychom mohli udělat ještě další vrchol poslal – no, ne právě na ten vrchol. Teprve při návratu jsme zjistili, že pohyb v čtyřtisícové výšce (Breithorn má 4164 metrů) je dost vyčerpávající. Už při cestě nahoru jsme se divili, proč mají lidé, vracející se z oné tůry, nepřítomný pohled, nemluví, nežertují, jak se po úspěšném výstupu patří a vlečou za sebou lano, jako by vážilo metrák. Stejně jsme se ovšem vraceli i my.

Den nato jsem si neodpustil vyvézt se na Jungfraujoch, na stanici pod onou vyhlédnutou Pannou, jež se nachází ve výšce přes 3400 metrů. Jízdenka vláčkem stála mimochodem 125 Euro (to pro ty, kdo by mne chtěli následovat). A tam jsem zjistil, že by Panna byla zřejmě nejen nad naše finanční, ale i fyzické možnosti. Když jsem porovnával trasu na její vrchol s trasou na Breithorn (převýšení sice jen 650 metrů proti 350, ale nekonečný pochod přes ledovec a pak okolo oné nemožně tlusté hory k vrcholu) zatrnulo mi, jak jsme byli odvážní. Ale neznalost je hlavní příčina odvahy. Hrdinové jsou většinou lidé, jimž se nedostalo informací nebo je nedokázali pochopit. Naštěstí se v onen den na kopec nevodilo – po onom hustém dešti dva dny předtím, jenž byl samozřejmě v oněch výškách sněžením, očividně zapadly trhliny v ledovci tak, že se přes ledovec nechodilo. Takže můžu klidně tvrdit – kdyby to bylo bývalo možné, byli bychom tu pannu (pardon Pannu) zvládli, ale osud byl proti nám. Prostě se to nedalo.

Tak to je, po padesátce je nejdůležitější mít připravenou vždycky důvěryhodou výmluvu. A nejen, když se marně pokoušíte o pannu.

Kapitola 9


V pozdním jaru přibyl na útvar nový nadporučík. Přišel odněkud od tankistů, tvářil se skromně až bázlivě a jmenoval se Porubek.

Asi dva týdny budil na útvaru úsměv, když se nejistým, váhavým krokem pohyboval přes dvůr, ale z druhé roty se brzy začaly ozývat výkřiky zoufalství. Písaři objevil tajný sklad potravin a dal ho zavřít. Písemnosti si v čase jeho basy vyřizoval sám a z toho všichni pochopili, že jde do tuhého.

Další jeho obětí byli vojíni z vepřince, které dovezl v autě na útvar a dal je umýt, ostříhat, oholit a odvšivit. V autoparku přichytil majora Bodnára s rotnou Rottovou a dal je do hlášení, což majorovi vyneslo kádrový šmouh.

A potom postavil do stráže osobního šoféra velitele pluku. Naneštěstí v den, kdy plukovník Csabo musel na služební cestu. Spustil se řev, nadporučík Porubek byl zavolán k veliteli pluku, bylo mu pohroženo degradací a propuštěním z armády. On ale argumentoval tím, že podle základních řádů je každý voják povinen chodit do stráže nezávisle na tom, zda je nebo není šoférem velitele pluku. A protože se s tím velitel nedokázal smířit, nadporučík Porubek udělal revizi jeho cest za poslední půlrok. Našel tam dvě cesty na plukovníkovu chatu a dal to do hlášení. Výsledkem bylo odvolání plukovníka z funkce a jen známá poučka, že nic nesmí jít k prokurátorovi a odchod do penze ho zachránily před horším postihem.

Na útvaru začali být všichni nervózní. S hrůzou totiž zjistili, že postup nadporučíka není dán jeho nadměrnou poctivostí. Nadporučík Porubek jen znal nazpaměť základní vojenské řády a ctil je jako Arab Korán. A stíhal vše, co bylo v rozporu s nimi bez ohledu na to, z jakého důvodu. Řídil se stejným principem, jako na katedře podplukovník Chytil, který vyřešil výpadek tekoucí vody na útvaru jednoduchým příkazem: „Protože na útvaru oddnes nepoteče voda, budeme o to přísněji kontroloval čistotu vojáků, jejich stolního nádobí a nedodržení tohoto příkazu budeme přísně trestat.“ A měl po problému.

První na železného nadporučíka narazil Horáček nešťastnou náhodou, ale hlavně proto, že měl nešťastnou funkci velitele družstva psovodů. Psovodi byli naprosto zvláštní od všeho ostatního se lišící skupina pěti dobrodruhů s pěti psy a žili šťastně a dislokovaně v psinci blízko letiště a do příchodu nadporučíka Porubka si jich nikdo ani nevšiml. Předepsaných jich bylo osm, aby se mohli ve službách pravidelně střídat. Jenže psů bylo jen pět a tak armáda ušetřila i tři psovody a těch zbývajících pět se střídalo ve službách, jak je právě napadlo. Nikdo je nekontroloval a sni nechtěl, protože zařiďte to tak, abyl bli stále čtyři ve službě, jak je předepsáno, když musí mít mezi službami dvacetičtyřhodinovou pauzu na odpočinek a je jich právě jen těch pět.

Ale stalo se, že nadporučík Porubek potkal jednoho z psovodů a zděsil se jeho nevojenského vzhledu, zejména co se účesu týče.

„Karas“: ozval se jeho zvučný hlas. „Vy nie ste ostrihaný podľa základných poriadkov.“

Postižený vojín Karas se zastavil. Nechtěl věřit svým uším. Posledně se mu něco takového stalo, když ještě dělal šoféra majorovi Ovčaříkovi z ošetřovny a cestoval s ním do Prahy. Tehdy jeho vlasy po límec uniformy jakož i zapálená cigareta vyprovokovaly vojenskou hlídku k tomu, že ho chtěla zajistit. Situaci tehdy zachránil v poslední chvíli major Ovčařík, který postavil desátníka s dvěma vojáčky z hlídky do pozoru, pět minut na ně přímo před hlavním vojenským velitelstvím hlavního města Prahy řval, potom jim dal každému pár facek a svého šoféra si takto nekonvenčně a určitě v rozporu se základními řády uhájil.

Nicméně vojín Karas usoudil, že ukazování se na veřejnosti není nic pro něj a zmizel v psinci s pevnou vírou, že tam bude mít pokoj. A teď tohle!

„Soudruhu nadporučíku, neměl jsem čas dostavit se k holiči,“ hájil se trochu neobratně.

„Nerozumiem,“ odrazil jeho obranu Porubek. „Čo to znamená, nemal som čas?“

„Soudruhu nadporučíku, to je tak,“ Karas docela rád vysvětloval: „Je nás dohromady pět psovodů a čtyři musíme být stále ve službě. Proto chodíme do služeb ob nula hodin, tedy jsme v nich stále a nemáme čas jít k holiči.“

„Vojak Karas,“ vzkypěl nadporučík. „Čo mi to tu rozprávate? Podľa základných poriadkov chodí vojak do služby ob dvacaťštyrihodín. Takže vy ma tu klamete a budete potrestaný.“

„Soudruhu nadporučíku,“ znervozněl Karas. „Já vím, že voják má chodit do služby ob dvacet čtyři hodin. Jenže nás je jen pět a ve službě máme být čtyři. Takže se základní řády prostě nedají dodržet a my chodíme do služby ob nula.“

„Čo sa mi to tu snažíte nahovoriť,“ rozzuřil se už nadporučík. „Vy porušujete základné poriadky a chcete ma presvedčiť, že je to nevyhnutné  alebo dokonca správne? Nič na svete ma neprinúti porušovať základné poriadky a kto to robí, bude potrestaný.“

Čert nakukal četaři absolventovi Horáčkovi, aby se zastal už téměř plačícího Karase.

„Soudruhu nadporučíku,“ řekl chlácholivým tónem: „My všichni víme, že tato praxe je v rozporu s řády a že voják má mít mezi službami dvacet čtyři hodin volno. Jenže je fakt, že na to bychom potřebovali osm psovodů a hlavně osm psů. A protože psů a potažmo s tím i psovodů je jen pět, vojáci skutečně chodí ze služby do služby.“

V oku nadporučíka Porubka zaplála jiskra nenávisti člověka, kterému sáhli na jeho hlavní životní jistotu. Zesinal, obrátil se k veterináři, popadl ho za knoflík uniformy a zasyčel:

„Vy, vy, absolvent vysokej školy, čatár absolvent, perspektívny dostojnícky káder, vy nepoznáte základné poriadky? Čatár absolvent Horáček, jako chodia vojaci do služieb?“

„Ob dvacet čtyři hodin,“  kapituloval Horáček.

„Vidíte. A vy ste ma tu celý čas navádzali na porušovanie poriadkov, dezorganizovali ste socialistickú armádu. Viete, čo ste, Horáček?“

„Velitel družstva psovodů,“ pravil dezorientovaný  veterinář pevně. Bylo to jediné, čím si byl ještě jakž takž jist.

„Ste protisocialistický živel, Horáček. Ale já vás zmením. Já vás naučím. Zajtra o piatej prídete ku mne a budem vás skúšať základné poriadky. A verte, že vás ich naučím, keby ste mal desať rokov nadsluhovať. Budete ich vedieť, Horáček. A až ich budete viedieť, bude z vás konečne poriadny vojak.“

A odkráčel krokem vítěze.

„Teda četaři, pardon,“ řekl nešťastný Karas. „Asi jsem tě navezl do pěknýho průšvihu.“

„Padej k holiči,“ zařval na něj zcela vykolejený Horáček. A kdyby věděl, co na něj čeká, ostříhal by asi Karase na místě dohola. Bylo totiž skutečností, že nadporučík Porubek nebyl s Horáčkovým výkonem při zkoušení základních řádů nikdy spokojen a proto si ho objednával úterý co úterý, týden co týden   na pátou hodinu a do sedmé do večera ho pokaždé mořil otázkami z denního řádu v kasárnách, z ústroje vojáka a z pořadového pochodu. Je pravda, že do konce vojny věděl Horáček přesně, jak se buduje polní záchod i jak daleko od budovy může být sklad odpadků. Nicméně nebyl nadporučíkovi nijak vděčný, nýbrž srdečně ho znenáviděl na smrt.

Další obětí měla být ošetřovna. Nadporučík Porubek podvědomě tušil, že na ošetřovně jsou porušovány základní řády, protože bylo všeobecně známo, že na každé ošetřovně se porušují základní řády. Bylo ale známo, že zdravotníci jsou lidé nesmírně rafinovaní a je je těžko přistihnout při činu. Nicméně nadporučíka Porubka nesmírně dráždily libé vůně linoucí se z ošetřovny. To bylo následkem toho, že Marek byl vášnivý kuchař. Z Prahy z prodejny u Salvátora si přivezl na třicet lahviček a sáčků s různým kořením a z domu knihu Mezinárodní kuchařku. Maso dodali kuchaři za vlídné zacházení při posuzování jejich pracovní neschopnosti a mohlo se kuchtit. Na ošetřovně se tak připravovaly večeře ve stylu italské, francouzské, čínské, indické, arabské ba i malajské kuchyně a opojná vůně karí přiváděla nadporučíka Porubka, pojídajícího hrachovou kaši s párkem, k nepříčetnosti.

Tak se mu jednoho dne podařilo přikrást se na ošetření a odejít potom zadním vchodem, jehož zámek zajistil proti zamknutí zlomenou zápalkou. A týmiž dveřmi se pak vkradl na ošetřovnu ve chvíli, kdy mučení jeho čichových buněk dosahovalo vrcholu. Přikradl se až ke kuchyni, kde se okolo plotny zaujatě vznášeli Marek s Páleníkem a zvolal:
            „Čo to tu robíte?“

Postavy omámené očekáváním rozkoše nejprve nereagovaly, až po opakované výzvě se Marek obrátil a zkonstatoval:

„Á, soudruh nadporučík. Kde jste se tu vzal?“

Nadporučík mírně zavrávoral.

„Pýtam sa ja. A ja sa pýtam, čo to tu robíte? A vlastne, máte sa mi zahlásiť podľa základných poriadkov. Som dozorný útvaru.“

„To je fakt,“ konstatoval Páleník, který se už taky probral z omámení. „Je dozorčí. Zavolej Dostála, ať se mu zahlásí.“ A obrátil se zpět k hrnci.

Jeden z mladých zdravotníků doběhl pro Jirku Dostála, který měl službu dozorčího ošetřovny. Ten trochu znejistěl při pohledu na nadporučíka předevšim proto, že nemohl pochopit, kudy mu tento proklouzl na ošetřovnu, ale statečně zvolal:

„Soudruhu nadporučíku, dozorčí ošetřovny svobodník Dostál plus tři … éé… čtyři… vlastně plus pět při přípravě večeře.“

„Ako to, při príprave večere?“ zvřískl Porubek: „čo si tu máte čo pripravovať večeru. Večeru dostanete z útvarovej kuchyne. A vy máte plniť program na rotách.“

„Jistě chápate,“ začal vlídně vysvětlovat Páleník, kterého situace očividně začínala bavit: „že pro osobu jako jsem já, je jedna večeře málo. A tak využíváme doby osobního volna, abychom se trochu vzdělali v kuchařském umění. Znáte, soudruhu nadporučíku, hovězí po sumatránsky?“

Porubek bezmocně zavrtěl hlavou a Páleník začal předčítat:

„Plátky libového hovězího masa pokrájíme na čtverečky a poukládáme do hluboké pánve. Přidáme polovinu lžičky zázvoru, tři bobkové listy, deset chilli papriček jeden stonek serehu, ale ten nemáme,“ dodal Páleník smutně, „na plátky pokrájenou cibuli, česnek, podlejeme trochou vody a podusíme, dokud maso nepustí šťávu. Potom podléváme kokosovým mlékem, to právě teď dělá doktor, všimněte si, jak šikovně, občas mícháme a dusíme, až je maso měkké a kokosové mléko se vyvaří a zolejovatí. Co vám mám povídat, soudruhu nadporučíku, pohádka.“

Páleník nabral na lžičku trochu vývaru a labužnicky polkl. Pod nadporučíkem Porubkem poklesly kolena. Naprázdno polkl a cítil, jak má v ústech beznadějně sucho. Ale oči mu planuly záští.

„A mäso? Odkiaľ máte mäso?” vyrazil triumfálně.

„Koupili jsme si,“ řekl Páleník.

„Kedy? A kde?“

„Dnes v poledne. U řezníka. Tam totiž maso většinou prodávají,“ Marek se neudržel a začal být ironický.

„Ukážte mi vychádzkové knižky. Nemali ste vychádzku. Boli ste v meste na čierno.“

„Když dovolíte, soudruhu nadporučíku,“ ozval se Marek a vložil si do úst kousek masa. „Už to bude,“ konstatoval znalecky, ale hned se zase obrátil k nadporučíkovi. „Každý den v poledne se vracím z letiště. Autobus mne vyloží u kasáren pluku a po cestě je jedno takové malé řeznictví. Tak tam jsem to koupil. Doufám, že není trestné to, že jsem se zastavil na pět minut v obchodě.“

„Lenže vy ste to mäso nekúpili,“ zavyl Porubek při pohledu, jak Páleník s blaženě přivřenýma očima klade kus masa do úst. „Vy ste ho ukradli.“

„To byste ovšem musel dokázat. Nebo v opačném případě se nám budete muset omluvit,“ mínil Marek ponuře.

„Vy budete musieť dokázať, že ste ho kúpili,“ zhavřeštěl Porubek. „Ináč budete sedieť.“

„Je to sice proti pravidlům práva, protože se zde porušuje presumpce neviny – už jste o něčem takovém slyšel, soudruhu nadporučíku?“ upozornil Marek. „Ale protože jsem tušil, že se nějaký blbec (to nehovořím o vás, soudruhu nadporučíku) může zajímat o původ toho masa, nechal jsem si vystavit účtenku. Jirko,“ zavolal na Dostála. „Dones účtenku od toho dnešního masa. Je na nočním stolku.“

A vzápětí už nadporučík Porubek zíral na účetní lístek, který stvrzoval, že toho dne byl v řeznictví blízko kasáren zakoupen 1 kilogram hovězí krkovičky na 32 koruny. I s razítkem a podpisem.

„Už nám věříte?“ zeptal se Marek.

„Verím,“ zahuhlal nadporučík zblble.

„Tak se prosím omluvte,“ řekl Marek vlídně.

„Prepáčte,“ zašeptal nadporučík a nechal se vyprovodit k zadním dveřím. „A když jste už ten dozorčí, zařiďte, aby nám opravili zámek na ošetřovně. Nejde to zamykat a v noci by nás mohli vykrást. To víte, léky a tak. Asi tam nějaký idiot něco strčil. Teď, když o tom víte, tak za to ručíte, ne?“

Nadporučík zoufale přikývl a jenom co Marek přibouchl dveře, z očí mu vytryskly slzy bezmocné zuřivosti.

„Odkud máš tu účtenku?“ žasl mezitím Páleník.

„Ale prodává tam taková pěkná kočka. Tak jsem ji poprosil, jestli by mi vystavila takovéhle účtenky na všechny druhy masa. Bez data, pochopitelně, že Jirko?“

„No jo, vždyť my máme taky pero.“

Porážka, již utrpěl na ošetřovně, nadporučíka Porubka změnila. Bloudil po útvaru jako tělo bez duše a hrozilo, že se na ošetřovnu vloupe znova v noci, aby doktorovi a zdravotníkům dokázal, že mají spát na rotě.

A tak nezbylo, než vypustit šeptem informaci, že vojáci z Jihozápadu u letiště chodí do vesnice Pereš na pivo. Večer a bez vycházky. Protože to tak bylo míněno, informace rychle dostihla uši nadporučíka Porubka a ten vyrazil na cestu spojující obě lokality, kde se ukryl v kukuřici. Potom už šlo jen o tom, uplatit vojína Maňase třiceti pivy, které vojákům na Jihozápadě vozili z Luníka na košickém předměstí, aby dělal, jako že na to pivo na Pereš jde a nechal se chytit. Maňasovi to vyneslo tři dny v base, ale u nadporučíka Porubka vzplanula lovecká vášeň. Noc co noc na něj doma marně čekala milující manželka, protože on odstavoval svého modrého žigulíka na kraji kukuřičného pole a kradl se vysokým porostem, aby přichytil další vojáky při porušování základních řádů. Tak byl od něj konečně pokoj, zvlášť když na lovu několikrát pořádně promokl a dostal zápal plic se zánětem pohrudnice, který si vyžádal několikaměsíční léčení.

Porušování základních řádů byla cesta znova otevřena, jen veliteli pluku už jeho zničenou kariéru nikdo nevrátil. A všichni se shodovali, že je to škoda.