Kdybych napsal, že zítra, tedy 16 prosince uplyne 100 let od smrti této mysteriózní postavy světových dějin, byl bych neseriózní. Grigorij Rasputin skutečně zemřel v noci z 16 na 17 prosince 1916, ovšem podle juliánského kalendáře. Podle našeho to bylo 30 prosince, ovšem protože v čase Vánoc a Nového roku dávám svým čtenářům pokoj, rozhodl jsem se zveřejnit tento jemu věnovaný medailon už dnes.

Pro nás, kteří jsme vychováni v duchu racionalismu, nemohl být samozřejmě tajuplný Gríša nic jiného než podvodník. Tak bývá většinou i zobrazován, ostatně v jeho době (a zejména v Rusku) se různými samozvanými proroky jen hemžilo a většina z nich byla politováníhodnými podvodníky, kteří i špatně skončili. Že špatně skončil i Rasputin, má jiný důvod. A jako jediný nezmizel v propadlišti dějin, ale zůstává stále slavným, postavou, jejíž osudy jsou stále znova popisovány a zfilmovávány. Prostě Gríša láká. V.P. Borovička ve své knize Atentáty, které měly změnit svět z roku 1984 nepochybuje ani v jediném řádku, že se jednalo o podvodníka a šarlatána. Samozřejmě v této knize, vydané ještě v čase komunismu, musíme vidět i politický podtext. Popis poměrů Ruska na přelomu devatenáctého a dvacátého století měl vyvolat pocit zaostalého dekadentního systému, který přímo volal po říjnové revoluci. Zaostalá země, tyranský car, bláznivá carevna a nad tím vším nedostižný podvodník Rasputin. Toto schéma zapadalo přesně do komunistické propagandy.

Nezapomeňme, že téměř všechny zprávy o Rasputinovi pocházejí od jeho nepřátel – přátele totiž neměl – a vysoká petrohradská společnost nejen že ho nemohla vystát, ale byla v pomluvách velmi vynalézavá. Proto všechny zprávy snad kromě hlášení tajné carské policie je třeba brát s velkou rezervou.

Pokusím se na tuto mysteriózní postavu přece jen podívat z jiné strany. Nevím, zda mám pravdu, ale myslím, že si tento poněkud jiný pohled zaslouží.

Ne vše, co se odehrává, se totiž dá vysvětlit racionálně. Toto tvrzení je v Evropě samozřejmě svatokrádežné, postavili jsme přece rozum a logické myšlení na nejvyšší piedestal (snad jen po konzumu). Ale to je evropský fenomén. Pokud budete číst knihy Marqueze, Allendové nebo Borgese, zjistíte, že třeba Jihoameričané to tak neberou a přijímají nevysvětlitelné vedle vysvětlitelného jako rovnocennou součást života. Na rozdíl od nás jsou schopni tyto nadpřirozené (nebo jen nepřirozené) efekty vnímat. My okolo nich procházíme, aniž bychom je zaznamenali.

Rusko – je mi líto, ale je to tak, Evropa nikdy nebylo. Proto ani racionalismus zde nezapustil kořeny tak hluboko jako u nás, marně se Kateřina Veliká snažila Rusy seznámit s idejemi osvícenství. Neuspěla a neuspěl ani nikdo po ní. Proto se Rasputinův příběh mohl odehrát zřejmě právě jen v Rusku.

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil v roce 1869 ve vesnici Pokrovskoje v Tobolském regionu, jeho rodiče byli poměrně zámožní sedláci. Malý Gríša ale o sedlačení neprojevoval nikdy zájem. Byl to snílek a když jednou správně určil ve vesnici zloděje, získal pověst jasnovidce. Od dětství žil prostě v jiném světě. Už v jeho sedmnácti letech na něj leželo u policejního ředitelství v Tobolsku několik udání za opilství, zneuctění děvčat a krádeže. Zřejmě proto se vydal na kariéru potulného kazatele – měl krásný hlas, přestože byl nevzdělaný, uměl krásně hovořit, byl vtipný a hovořil v podobenstvích a byl očividně se svými dlouhými blonďatými vlasy a ryšavým plnovousem přitažlivým mužem. V extázi se mu třikrát zjevila Panna Marie 1877, 1887 a 1891, celý jeho život byl poznamenán kultem panny Marie – v carevně Alexandře Fjodorovně viděl očividně její zhmotnění v reálném světě. Patnáct let mezi roky 1886 a 1901 byl poutníkem,(došel pěšky až na horu Athos v Řecku) který se jen zřídka vracel domů do Pokrovského. Přesto stačil se svou ženou Praskovinou zplodit tři děti. Nějaký čas strávil v klášteře ve Verchoturji, kde se vzdělal v písmu, číst a psát se přesto příliš nenaučil.

V roce 1903 přišel poprvé do St.Petersburgu a seznámil se s carovým zpovědníkem, slavným knězem Janem  Kronštatu. Tento ctěný a vzdělaný mu údajně okamžitě poznal Rasputinovy mimořádné schopnosti – 1.listopadu 1905 ho představil carovi a carevně, což si car Mikuláš dokonce poznamenal do svého deníku. „Seznámili jsme se s božím mužem – Grigorijem z tobolské oblasti.“

Abychom další osudy pochopili, musím udělat malou odbočku k carské rodině. Car Mikuláš II. vyhlášený pravoslavnou církví za svatého mučedníka, má v dějinách rozpornou pověst. Komunistické propaganda jej líčila samozřejmě jako nelítostného krutého tyrana, serióznější historici jej popisují spíše jako nerozhodného, slabého, ale čestného muže. Ovšem jako člověka, který se naprosto nehodil do funkce, ve které byl a už vůbec ne v pohnutých dobách přelomu devatenáctého a dvacátého století. Více než vládnutí jej bavil kulečník, který hrál údajně skutečně skvěle, v Alexandrijském paláci v Carském Selu, kde se svou rodinou až do února 1917 žil, je jeho kulečníkový stůl zachován. Na něm se ve válečných dobách rozkládaly mapy bojišť a přijímaly osudová rozhodnutí.

Jeho otec Alexandr III, zemřel v roce 1894 ve věku 49 let (kritici carského režimu i V.P. Borovička nepochybují, že se upil k smrti, ve skutečnosti ale trpěl na nedostatečnost ledvin, která se tehdy léčit nedala).

Carevič Mikuláš byl tehdy už zamilován do hesenské princezny Viktorie Alice, kterou poznal na britském královském dvoře, kde po smrti svých rodičů vyrůstala u své babičky Královny Viktorie. Poznali se už v roce 1884, kdy budoucí nevěstě bylo 12 let a ženichovi 16. Mikuláš už o žádné jiné ženě nechtěl slyšet, svou luteránskou nevěstu, ze které jeho rodiče ani ruští kněží nebyli nadšení, si nenechal nikým vzít a skutečně si svatbu s ní vytrucoval. Alexandr povolil sňatek, až když pochopil, že brzy zemře, ruská tradice nedovolovala, aby byl nový car v době nástupu na trůn svobodný. Tato skutečnost svědčí o tom, že Mikuláš byl schopen opravdu hlubokého citu.  Není známo, že by udržoval v panovnických rodinách jinak naprosto obvyklé nemanželské milostné vztahy. Z toho manželství vzešlo pět dětí.

Carevna Viktorie Alix Helena Luise hessenská, která po nezbytném přestupu k pravoslaví přijala jméno Alexandra Fjodorovna byla vášnivá, poněkud exaltovaná dáma. Především, jak už se to stává, se nesnášela se svou tchýní Marií Fjodorovnou, někdejší dánskou princeznou Marií Sofií, Friederike Dagmar.  Zda to byl vliv tchýně či ponurné atmosféry svatby, které se nesla ve stínu pohřebních rituálů za zemřelého tchána nebo neštěstí na Chodyňském poli v roce 1896 ke kterému došlo u příležitosti korunovace a kde zemřelo několik tisíc lidí, Rusové „Němku“ nikdy nepřijali za svou a přičítali jí všechna neštěstí, která národ postihovala. Je pravda, že carevna byla mnohem energičtější než její manžel a jeho váhavost v politice ji rozčilovala. Mikulášovi možná na rozdíl od jeho otce nechyběla dobrá vůle pokračovat v reformách svého dědečka Alexandra II, chyběla mu ale energie a odhodlání. Carevna tedy zasahovala do politiky osobně, zejména při urychlování potřebných reforem, zaostalé Rusko ji dráždilo a snažila se sem přinést německé zákony a pořádek, jak ho znala z domova a o němž byla právem přesvědčená, že je zodpovědný za německý ekonomický úspěch. V osobních místnostech v Alexandrovském paláci (křídla cara a carevny byla přísně oddělena) přijímala ministry, jednala se zahraničními politiky. Mikuláš jí to nezazlíval – možná mu to dokonce vyhovovalo, protože se mohl věnovat svému kulečníku, Rusové ale vládu „Němky“ nebyli ochotni tolerovat. (Už jednou si to zažili s Kateřinou Velikou).

Navíc v sobě nešťastná carevna přechovávala jedno neblahé tajemství. Odkud v sobě nosila gen zodpovědný za zhoubnou krvácivost, tedy hemofilii, v tom se teorie liší. Jedna praví, že vinu na tom nesla její babička Viktorie Anglická, hemofilie je ale dokázaná přímo v rodině hessenských vévodů. Choroba má tři různé stupně, při prvním je skoro nezpozorovatelná, při třetím stupni, kdy je koncentrace srážlivého faktoru VIII snížena pod jedno procento normálu, dochází k těžkým krvácením i při minimálních poraněních a dokonce i spontánně, zejména do kolenních kloubů. Dnes je léčbou substituce těchto srážlivých faktorů, v době začátku dvacátého století léčba neexistovala.

Na chviličku odbočím ještě do medicíny, protože hraje v našem dnešním příběhu velmi podstatnou roli. Hemofilie je dědičné onemocnění přenášené na chromozomu „X“. Protože ženy mají tyto chromozomy dva, a na dostatečnou tvorbu faktoru VIII stačí jeden nepoškozený, je u nich toto onemocnění extrémně řídké. Muži mají ale jen jeden X chromozom a jeden chromozom Y. Proto pokud tento gen pro Hemofilii po matce zdědí, neodvolatelně onemocní. Protože matka má tyto chromozomy dva, je pravděpodobnost, že její syn bude nemocný, 50 procent.

První čtyři děti, které se carskému páru z jejich lásky narodily, byly dcery. Celé Rusko ale samozřejmě očekávalo narození následníka trůnu a šuškalo se o prokletí nehodné carevny. Zfrustrovaná Alexandra Fjodorovna byla ochotna podstoupit cokoliv, aby se jí očekávaný syn narodil. Byla ochotna postoupit i „zázračnou“ koupel v ledové vodě v sarovském klášteře za asistence „zázračného“ svatého mnicha Serafima. Rok nato 12. srpna 1904 se carskému manželskému páru narodil syn Alexej.

Osud si s nešťastnou carevnou ale opět zahrál, Alexej zdědil onen vadný gen v chromozomu „X“ a byl postižen hemofilií v její nejtěžší podobě. Alexej byl chytré a šikovné dítě (jeho fotografie v Alexandrovském paláci to dokazují), nebezpečí ale číhalo všude. K prvnímu velkému život ohrožujícímu krvácení došlo na podzim 1907. Lékaři byli bezmocní a tehdy si vzpomněla carevnina dvorní dáma Anna Vyrubova na zázračného muže Rasputina. Tento kdysi varoval Annu před svatbou s námořním důstojníkem Vyrubovem. Svatba se přesto uskutečnila, ovšem vzhledem na psychickou chorobu Vyrubova bylo manželství o rok později zrušeno.

Rasputin byl vpuštěn k nemocnému careviči, který měl silný otok kolenního kloubu a trpěl vysokou horečkou. Je prokázáno, že se Rasputin prince vůbec nedotkl, pouze se vroucně modlil na carevičovo uzdravení. A – krvácení se skutečně zastavilo. Ale nejen to, otok kloubu do příštího dne zmizel a carevič mohl normálně chodit. To se už skutečně podobná zázraku a nedá se vlastně medicínsky vysvětlit. Krvácení se sice může zastavit spontánně, otok ale potřebuje na resorpci týdny a často zůstane kloub trvale postižený a neohebný. Zázrak? Připustí naše racionálně vychované myšlení vůbec takovou možnost?

Dovolím si teď vzpomenout na mou vlastní zkušenost. Jako mladý asistent v Popradu jsem byl zodpovědný za výchovu nejmladších kolegů ( tato funkce mě pronásleduje dodnes).  Jeden z nich – nesmírně šikovný, který se chtěl stát obvodním lékařem, měl neuvěřitelnou schopnost, z níž šel strach. Dokázal měřit krevní tlak tím, že nad pacientem držel ruce (hodnoty souhlasily naprosto přesně) dokázal objevovat místa zánětů či nádorů tím, že po pacientech přejížděl rukama. Co nás šokovalo nejvíce – dokázal přesně stanovit hodinu BUDOUCÍ smrti těžce nemocných. Vysvětlil mi, že prostě měří energii, která v člověku ještě je a že ji dokáže do určité míry i přenášet. Co se týká zánětů a nádorů, cítí pod rukama chlad (nádor) nebo teplo (zánět). Sám ale přiznal, že je schopen vyšetřit maximálně tři až čtyři pacienty denně, protože celý proces jej stojí nesmírně mnoho sil, které si obnovoval speciálními cvičeními. Jednou při vyšetřování osmdesátiletého Roma skoro omdlel, protože z něj pacient odsál tolik energie, že nebyl téměř schopen stát na nohách. Nejzajímavější na jeho vyprávění ale bylo, jak se o svých schopnostech dozvěděl.  Jednou seděl s kamarády v hospodě, když k němu náhle přes celý lokál přišel nějaký neznámý Bulhar a řekl mu „Máš mimořádné schopnosti, cítím to, cítil jsem to přes celou hospodu. Tyto schopnosti mají jen nemnozí a bylo by škoda je nepoužít, pokud jsi připraven používat je ku prospěchu lidí.“ Kamarád souhlasil a onen Bulhar ho začal cvičit v praktikách, která jsem popsal výše. Zajímavé je, že ten člověk toto vyzařování u mého kamaráda vycítil na poměrně velkou vzdálenost. Je to tedy očividně něco existujícího, co ale my ostatní nejsme schopni vnímat. Ta historka připomíná velmi vidění Ivana Kronštatského, který v příchozím Rasputinovi vycítil „Jiskru pravé víry“, aniž s ním musel hovořit. Mohl mít Rasputin podobné schopnosti? Mohl! Je totiž známa historka z pozdější doby, přesněji z roku 1912, kdy Rasputin upadl už dávno u carského dvora v nemilost (stalo se mu to v životě víckrát) a žil opět v rodné obci Pokrovskoje. Carská rodina byla tehdy na lovu v Bialowezi v dnešním Polsku. Carevič se zde zranil a jeho krvácení se nedařilo zastavit. Když už se lékaři vzdali jakékoliv naděje, pověřila carevna Annu Vyrubovou, aby se obrátila na Rasputina. Ta mu poslala telegram, kde vylíčila danou situaci. Rasputin řekl své dceři Marii, že se pokusí uskutečnit jeden z nejtemnějších a nejobtížnějších rituálů. Klekl před obrazem Bohorodičky a upadl do jakéhosi transu. Mumlal modlitby, tekl z něj pot, měl nepřítomný pohled, očividně věnoval celou svou energii určitému cíli. Nakonec upadl do bezvědomí, z něhož se probral až po delší době. Ve stejné době se zastavilo Alexejovo krvácení a princ se opět uzdravil. Nemůžu si pomoci, na náhodu odmítám věřit. A Rasputinovo chování mi až příliš připomíná jednání mého popradského přítele, než abych neviděl paralely.

Už ve starém Egyptě existovali lidé, takzvaní zastavovači krve, kteří svou pouhou přítomností umožňovali provádět chirurgické zákroky, protože pacient v jejich přítomnosti nekrvácel. (Tato skutečnosti je popsána v „Knize živých“ nejstarším medicínském spisu světa, objeveném v Luxoru.) Byla to schopnost vrozená, měli ji někdy i úplně prostí primitivní rolníci, egyptská medicína jejich schopností využívala.

Rasputinovy schopnosti šly ale očividně ještě dál. Nejen, že dokázal přežít několik atentátů – jedy na něj prostě nepůsobily. V roce 1914 přežil ale nepřežitelné, v rodné obci na něj spáchala atentát bývalá prostitutka Koňa Gusevová – vrazila mu nůž do břicha. Podle všech příznaků zasáhla střevo a Rasputin dostal těžkou peritonitidu (zánět pobřišnice) – chorobu v té době, která neznala antibiotika stoprocentně smrtelnou. Někteří historici se snaží tomuto atentátu dodat gloriolu tajemného, že jej situují na 28. června 1914, tedy na den atentátu na Františka Ferdinanda d´Esteho v Sarajevu. K atentátu na Rasputina došlo skutečně 28. června 1914, ovšem podle juliánského kalendáře, podle gregoriánského tedy 12. července 1914. V těžkých horečkách měl ale mít Rasputin vidění, ve kterém naléhavě varoval cara, aby se nepouštěl do války, protože ta zničí celou zemi a nepřinese lidem nic dobrého.“

Car jeho varování neakceptoval, Rusko vstoupilo do první světové války  31. července 1914. V září 1914 byl zázračně uzdravený Rasputin už opět v Petrohradě. Tentokrát jako nepostradatelný přívěsek carské rodiny. V Petrohradě už tentokrát zůstal až do konce svého života. Užíval si svou slávu. Užíval si ji příliš!.

Hlavním neštěstím Rasputina bylo, že se svou popularitou prostě neuměl zacházet. Známe to i dnes, zejména mladistvé hvězdy si myslí, že ji svět leží u nohou a že si mohou dovolit prostě úplně všechno (viz. Justin Bieber nebo svého času Britney Spears a stejně se daří například i slavným fotbalistům a nemusí to být zrovna Christiano Ronaldo, stačí například David Limberský). Jejich sebevědomé ev. arogantní chování budí negativní emoce a nenávist. Rasputin si myslel, že si může dovolit všechno, prosadil například jmenování svého kamaráda za tobolského biskupa. Rasputinův vliv na carevnu byl solí v očích ruské aristokracie. Carevna „svatého“ muže přijímala ve svých soukromých komnatách (tu místnost je možno v Alexandrovském paláci navštívit). To dalo podnět k pomluvám o sexuálním vztahu Rasputina k carevně. Dovolím si o tom pochybovat. Rasputin byl sice skutečně sexuálně extrémně aktivní, byl ale oddán kultu bohorodičky a ve východní církvi není hlavou pravoslavné církve patriarcha jako na západě papež, ale car. Ten je náměstkem božím na zemi a carevna musela tedy být pro Rasputina ztělesněním panny Marie. I pověsti o tom, že spal s aristokratkami, jsou vyvráceny zprávami tajné policie, která mu byla stále v patách (ministr vnitra Chvostov ho nenáviděl, dal ho sledovat a snažil se ho dát odstranit, což vedlo k jeho vlastnímu pádu). Rasputin pil a v jeho domě se to hemžilo prostitutkami a děvčaty z ulice, ženy z nejvyšších kruhů ale k němu přicházely jen na několik minut, aby jim svatý muž vyložil jejich budoucnost či léčil jejich – hlavně psychické – choroby. Což svatý muž rád činil, protože mu to zvyšovalo jeho popularitu a vliv. I pomluvy o špinavém a nemytém smradlavém mužikovi odpovídají pohledu aristokracie na povýšence z nejnižších kruhů. Je například zdokumentováno, že před svou smrtí tedy před návštěvou Jusupovského paláce, se Rasputin okoupal, napomádoval a naparfémoval, protože očekával setkání s vznešenou dámou. Jestliže toto udělal kvůli potenciální milence, koupal se před návštěvou u cara a carevny určitě taky. S jeho hygienou to tedy očividně nebylo tak strašné, jak referují literární prameny, i když jistá ruská aristokratka popisuje černé nehty a špinavé ruce svatého muže. Carský dvůr byl jako každé politické hnízdo plné intrik, kde se neustále bojovalo o existenci. Vyhlášeným nepřítelem Rasputina byl carův strýc generalissimus Nikojaj Nikolajevic (vnuk cara Mikuláše I.), vrchní velitel ruských vojsk. Po neúspěších ruské armády v roce 1915 dosáhl Rasputin jeho odvolání. Vrchní velení nad armádou převzal car osobně, což byla největší chyba – všechny následující neúspěchy ruské armády byly přičítány jemu – a jeho ženě, Němce, která logicky pracuje ve prospěch své rodné země. A Rasputin se nechal strhnout k proroctvím, kdy svými „vizemi“ vyprovokoval neúspěšné ofenzívy u Baranovici v dnešním Bělorusku nebo u Rigy, které stály životy statisíce ruských vojáků. Pro ruské generály bylo vše jasné, Rasputin je agent v německých službách, který pracuje na ruské porážce.

Část ruské aristokracie se rozhodla k činu, Rasputin musel zemřít. Car nesměl nic tušit – Rasputin prorokoval carevně, že carská rodina bude vládnout, jen pokud bude on naživu. Jeho proroctví se (jako spousta jiných) naplnilo, zemřel 30. ledna 1916, car byl svržen únorovou revolucí 28. února 1917, tedy pouhé dva měsíce po Gríšově smrti. Podivnou souhrou okolností byla carova rodina deportována do vyhnanství do Tobolska, tedy do oblasti, kde se Rasputin narodil.

O podrobnostech atentátu se v tomto článku nehodlám šířit, je dostatečně známý, mnohokrát zfilmovaný a dá se kdekoliv v literatuře najít. Jedna věc se ale běžně nevzpomíná, protože by zřejmě lidem naháněla husí kůži, stejně jako ji nahnala mně, když jsem o ní četl. Jak známo, spiklenci vedeni Felixem Jusupovem

(patřil mezi ně i vnuk cara Alexandra II. Dmitrij Pavlovič) namíchali Rasputinovi nejprve do jídla a do vína cyankáli. Když jed nezapůsobil (sice se to zdůvodňuje tím, že cukr v zákuscích a ve víně cyankáli rozložil a zbavil účinnosti, ale už dříve se Rasputina pokusil neúspěšně otrávit kníže Andronikov – ani tehdy jed nepůsobil. Pak jej Jusupov střelil z pistole do srdce: Rasputin to přežil a podařilo se mu utéct na dvůr paláce. Tam jej ještě několikrát postřelili (Jusupov sám o osmnáct let později udal, že Rasputina trefila na dvoře ze tří výstřelů poslance Puriškeviče jen jedna kulka). Protože ani to nestačilo, utloukl jej pak Jusupov pažbou pušky (pitva potvrdila s životem neslučitelná zranění mozku). Poté jej spiklenci vrhli vysekaným otvorem do ledové říčky Mojky. Prosím, následující zjištění je jen pro silné povahy. Proud Něvy by musel Rasputina zahnat do moře a s tím zřejmě spiklenci i počítali. Jenže jeho mrtvola se našla u Krestovského ostrova! Což znamená, že „mrtvý“ Rasputin musel pod ledem ve vodě o maximálně čtyřech stupních Celsia plavat několik kilometrů proti proudu řeky!!! Nejprve po proudu říčky Mojky, u které leží Jusupovský palác (byl jsem se tam podívat), pak proti proudu Boľšoj Nevy okolo Petropavlovské pevnosti, pak po proudu řeky Boľšoj Nevky a teprve tam ho opustily síly. A to vše s cyankáli v krvi, s kulkou v srdci a roztříštěnou hlavou. Pokud máte racionální vysvětlení, rád ho přijmu, aby mi ten mráz po zádech přestal běhat. Ale některé věci se rozumem prostě pochopit nedají.

Kdo byl tedy Gríša Jefimovič Rasputin? Podvodník? Divotvorce, léčitel, prorok?

Každopádně byl obětí systému, ve kterém vystoupal nepřiměřeně vysoko, což jej stálo život. Neuměl se svou slávou zacházet a díky své primitivní struktuře osobnosti to ani umět nemohl. A už vůbec ne v tehdejším Rusku, stojícím na prahu vlastní zkázy. Kdyby byl skromným léčitelem, žákem velkého Ivana z Kronštatu, byl by se dočkal úcty a mohl žít dlouhý spokojený život. Ale sláva ho oslepila, byl pravým „rockstarem“ své doby a to jej stálo život. Protože společnost vyvolených nesnáší povýšence.

Každopádně se dočkal nehynoucí slávy. Zůstane symbolem, zůstane fascinující osobností, o níž se bude ještě hodně psát a na niž lidská historie nikdy nezapomene. Právem.

Za několik dní uplyne 100 let od smrti předposledního císaře rakouského Františka Josefa I. Věnoval jsem mu jeden medailon už před několika lety a při této příležitosti si jej dovolím umístit na můj web ještě jednou – doufám, že uplynula dost dlouhá doba, aby mí čtenáři na ten článek už buď zapomněli, nebo tehdy moji stránku ještě vůbec nenavštěvovali.

A tak si ho – v poněkud upravené podobě, dovolím zveřejnit ještě jednou.

Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti, je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativizmu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje.

Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jeho konzervatismus šel tak daleko, že až do konce svého života odmítal používat splachovací záchod, i když byl tento v Schönbrunnu zabudován v roce 1860. Místo toho museli až do konce jeho života vynášet nejvznešenější stolici služebníci osobně.

Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho, celých 67 let 11 měsíců a 19 dnů, tím se zapsal mezi nejdéle vládnoucí panovníky na světě vůbec. Stařičký mocnář v posledních letech svého života opravdu nebyl schopen držet krok s dynamickým vývojem světa na počátku dvacátého století a stal se loutkou v rukou svých poradců a bojechtivých generálů. Uniformy ostatně miloval, i když na válečném poli byl naprosto ztracená existence. Některé nosil i dvacet let – podle toho i vypadaly. Ale děsil se jakékoliv změny, tedy i té nové uniformy.

Jenže jak to vlastně s císařem Františkem Josefem vlastně bylo? Na trůn se dostal jako osmnáctiletý mladý muž, k němuž se upínaly naděje celého mocnářství. Potřeba říci, že naděje obou tehdy na smrt znepřátelených stran. František Josef se stal císařem 2. prosince 1848, tedy v roce, kdy v celé Evropě zuřila revoluce a nevynechala ani Rakousko. Lidé se domáhali svobody, práva spoluurčovat dění ve svých zemích. Z absolutních monarchií se měly stát monarchie konstituční, vázané zákony přijímanými v parlamentech, pro konservativní šlechtické kruhy opravdový strašák, jemuž bylo třeba zabránit za každou cenu. Období Metternichova absolutismu, výsledek vídeňského kongresu, se chýlilo ke konci.

Je třeba si uvědomit, že rok 1848 byl vlastně dítětem francouzské revoluce z roku 1793. Šlechta ve francouzské revoluci ztratila své největší privilegium – právo neplatit daně. V Rakousku ji zdanil pokrokový císař Josef II. Zdanění šlechty přinášelo do politiky dva pozitivní faktory. Zaprvé se tím naplnila státní kasa, zadruhé se výrazně zlepšila morálka při placení daní u ostatního obyvatelstva. Daňové úniky se tak přestaly hodnotit jako kavalírský delikt, jímž se bohatí snažili přiblížit svým chováním rodové šlechtě (a ze všech sil usilovali, aby dosáhli šlechtického titulu, což bylo spojeno s jednorázovou investicí do císařské pokladny za ekvivalent doživotního osvobození od dalšího placení).

Dědeček Františka Josefa I, císař František I., rozhodnutí svého strýce Josefa zrušil a šlechtu učinil znovu privilegovanou skupinou bez daňových povinností. Po porážce Francouzů u Waterloo se podařilo tyto poměry na více než třicet let vídeňským kongresem zakonzervovat. Vše pokrokové, co připomínalo reformy Josefa II.,  bylo pro císaře Františka „Jakobínstvím“ a v této atmosféře vyrostl i mladý František Josef.  Na potlačování všeho pokrokového dohlížel všemocný kancléř Metternich se svou tajnou policií. František I. neoplýval syny nadanými pro úkoly vlády (i on se ostatně v této úloze neosvědčil a slavil mnohem větší úspěchy jako zahradník než jako panovník – každý Habsburk se musel ve svém mládí vyučit nějakému řemeslu, František se vyučil zahradníkem a toto své druhé povolání velice miloval). Jeho nestarší syn Ferdinand I., zvaný Dobrotivý je všeobecně označován za hlupáka neschopného vlády. Zřejmě to je příliš zjednodušený pohled. Ferdinand sice nesl svým životem obrovské dědičné zatížení – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně, babička s dědečkem dokonce sourozenci  – trpěl na epilepsii, křivici, pravděpodobně i hydrocefalus a pro úlohy vlády se naprosto nehodil. I on byl ale stejně jako jeho otec výtečným botanikem a hovořil plynně pěti jazyky – něco takového hlupák nedokáže.

Rok 1948 byl jednoznačně nad jeho síly. Byl přinucen odstoupit z trůnu, a když se matce Františka Josefa Sofii Bavorské podařilo přesvědčit jejího manžela Františka Karla, císařova bratra a otce nového císaře, jenž byl přirozeným následníkem trůnu, aby se tohoto práva vzdal, byla cesta pro osmnáctiletého Sofiina syna na císařský trůn volná.

Jak jsem napsal, jeho nástup na trůn přijaly s velkými nadějemi jak konservativní šlechtické kruhy, tak i kruhy revoluční, zejména proto, že slíbil přijetí ústavy a liberalizaci vlády. V tomto bodě se ukázaly být sliby chyby. Už v roce 1849 byla tzv. „oktrojovaná“, tedy císařem vyhlášená, ne parlamentem odhlasovaná ústava odvolána a nastalo období nového útlaku pod taktovkou nového všemocného ministra Bacha, který vystřídal revolucí vyhnaného Metternicha. Nový císař zůstal věrný své výchově na vídeňském dvoře a odkazu tzv. „Svaté aliance“, kterou na Vídeňském kongresu v roce 1815 vytvořil kníže Metternich. Bylo to spojení tří nejmocnějších křesťanských panovníků, jež měli dbát na potlačování jakýchkoliv projevů liberalismu a demokracie v tehdejší Evropě. Bylo to vpravdě ekumenické spojení, jež nemělo do té doby obdoby. Vedle katolického rakouského císaře sem patřil pravoslavný ruský car a protestantský pruský král. Tato aliance skutečně i fungovala a zasloužila se o to, že v Evropě panoval na mezinárodním poli mezi roky 1815 a 1853 nebývale dlouhý mír. V roce 1846 potlačila Svatá aliance společnými silami povstání Poláků v Krakově namířené proti ruskému útlaku (Polské království bylo Vídeňským kongresem začleněno do Ruského císařství a car byl současně i polským králem stejně jako rakouský císař králem českým a uherským).

V roce 1848 musela Svatá aliance zasahovat znovu, prosebníkem byl ale tentokrát rakouský císař Ferdinand, tedy spíše jeho ministři. Nebyli si totiž schopni poradit vlastními silami s povstáním Maďarů, toužících po nezávislosti. Maďaři dokázali porazit 20. září 1848 jednotky chorvatského generála Jelaviče, snažící se je přivést k rozumu, tedy k poslušnosti. Rakouská armáda byla proti odhodlaným Maďarům bezmocná a tak se nový císař obrátil na ruského cara Mikuláše I. s prosbou o pomoc. A obdržel ji. Proti sto padesáti tisícům Rusů nedokázala maďarská armáda obstát. Dokázali sice ještě na jaře 1849 zvítězit nad Rakušany u Gödöllö, obsadit Budín a 14. dubna 1849 rozhodnutím uherského zemského sněmu zbavit mladého Františka Josefa I. uherské koruny, (což ambiciózního mladíka rozlítilo k nepříčetnosti) pak to už s nimi ale šlo s kopce. Po porážce u Segesváru, kde zahynul i básník Petöfi, museli nakonec kapitulovat před ruskou přesilou v srpnu 1849 u Világose. František Josef byl tedy zachráněn, jeho koruna taky a jeho reakce překvapila zřejmě jen neinformované nebo naprosto naivní – odvolal nedávno předtím vyhlášenou ústavu.

František Josef se totiž na politiku prostě nehodil – stejně jako jeho dědeček František či strýc Ferdinand. Rakousko produkovalo nebývalý počet neschopných panovníků, posledním schopným byl Leopold II. a ten zemřel v roce 1792. Mladý císař měl za sebou strohou militantní výchovu, už ve třinácti letech nastoupil vojenskou službu (v hodnosti plukovníka!) a do konce života miloval uniformy – jak už jsem zmínil, vlastně se do ničeho jiného ani neoblékal. Za tragédií jeho osobní ale i jeho říše pak ale stála jeho duševní porucha, o níž jsem se zmínil už v článku o Sissi. Trpěl na takzvanou alexythymií, poruchou komunikace. Člověk s touto poruchou je neschopen vnímat emocionální složku sdělované informace, jež je vždy v každém hovoru obsažena. Následkem toho rozumí sice slovům, ne ale sdělované informaci. A navíc není schopen sdělit své myšlenky tak, aby jim někdo byl schopen porozumět. Měl jsem čest zápasit se stejnou poruchou u mého bývalého šéfa celých šestnáct let, nebylo to vždy zrovna snadné či radostné. Když jsem mu oznamoval pro oddělení strategicky důležitou informaci, přerušil mne, protože se chytil nějakého slova, jež jsem podle jeho názoru nezvolil úplně správně a poté vedl čtvrhodinovou přednášku, jak by se to mělo říci správně. Že mu důležitost sdělované informace nemohla za takových okolností dojít, je nabíledni. Pro panovníka, ale hlavně pro jeho říši je taková porucha naprosto fatální. František Josef se stejně jako každý takto postižený člověk považoval za mistra komunikace, všechny ostatní musel tedy logicky považovat – protože mu nerozuměli – za idioty. Proto tedy ony stálé konflikty s předsedy vlád a vojenskými veliteli, proto jeho snaha rozhodovat o každém detailu vlády. Proto jeho neúnavné úřadování, kdy vstával už v pět ráno, aby mohl od šesti „vyřizovat spisy“. S papíry dokážou alexythymikové vyjít mnohem snadněji než s lidmi, napsaná správa totiž žádné emoce nemá. (Můj šéf se taky cítil nejšťastnější ve své kanceláři u svých mailů a dostat jej ven, třeba na vizitu, bylo rok od roku těžší) Dosáhnout u císaře audience bylo nesmírně těžké, a aby se v případě problému jel přesvědčit o skutečnostech na dané místo, bylo přímo nemyslitelné – raději si o tom nechal sepsat zprávu a byl tímto způsobem lehce manipulovatelný.

Díky této své poruše se stal tragickou postavou, jednou z nejtragičtějších na evropských trůnech. V mládí dostal vlastně všechno, po čem mohl toužit. Stal se vládcem obrovské říše, našel si mladou a krásnou a dokonce i milující ženu, měl syna a několik dcer, tedy všechno štěstí světa. Přesto dokázal jak svou říši, tak i rodinu, dovést ke katastrofě a zániku. Ne ze zlé vůle. Lidé s danou poruchou jsou schopni lásky, dokonce po lásce touží a dokážou se dokonce zamilovat doslova nesmrtelně. Právě to se stalo i Františkovi Josefovi.

U let 1853 – 1854 bychom se měli zastavit déle, protože mají pro císaře i pro jeho říši klíčový význam. Rok 1853 nezačal právě šťastně. 18 února se císaře pokusil zavraždit atentátník – maďarský krejčí János Libényi. Císaři zachránil život před atentátníkovým nožem tuhý límec jeho uniformy. Byl jen lehce zraněn (a nelze se tedy divit, že od té doby už uniformu nesvlékl). Atentátník byl popraven a na místě atentátu postavena „Votivkirche“ – ta ostatně stojí při pobytu ve Vídni za návštěvu. V létě odjel císař s rodiči do Bad Ischlu. Jezdívali tam každé léto, protože dlouho neplodná císařova matka Sofie (měla za sebou celou řadu potratů), po pobytu v těchto lázních poprvé donosila potomka, právě našeho Františka Josefa a proto mělo toto lázeňské místo pro císařskou rodinu přímo symbolický význam, což se v roce 1853 mělo ještě dále zvýraznit. Sofie totiž hledala pro svého syna nevěstu a po několika odmítnutích ji našla ve vlastní rodině. Pro Františka byla vybrána jako vhodná kandidátka jeho vlastní sestřenice, dcera Sofiiny sestry Ludoviky Helena. Nešťastnou náhodnou se ale mladý mocnář zamiloval do Heleniny mladší sestry, tehdy patnáctileté Alžběty, která sestru do Ischlu doprovázela. Zůstal hluchý ke všem domluvám ze strany matky. 19. srpna se slavilo zasnoubení a svatba byla naplánována na jaro příštího roku.

A tehdy vstoupil do hry jako její kazitel ruský car Mikuláš I. – vypukla tzv. „Krymská válka“. Car nikdy neoplýval přílišnou inteligencí a dodnes je v Petrohradu terčem vděčných vtipů – během mého pobytu v tomto městě jsem si jich několik musel vyslechnout. Právě v roce 1853, kdy byl zamilovaný mladý rakouský císař v sedmém nebi, se car rozhodl napadnout Osmanskou říši. Turecko bylo díky svým ekonomickým i politickým problémům nazýváno „Nemocným mužem na Bosporu“ a jevilo se tedy jako lehká kořist. Pod záminkou ochrany křesťanů v Palestině, jež tehdy patřila k Turecké říši, vpochodovala ruská vojska 3. července 1853, tedy právě v době, kdy František Josef flirtoval s nezvedeným dítětem Sissi, do knížectví Moldávie a Valašska, jež formálně patřila Osmanům. Sultán se pokusil svolat do Vídně kongres, jenž by konflikt diplomatickou cestou urovnal. František Josef, jenž měl být hostitelem této konference, měl ovšem právě jiné starosti a tak Turecko vyhlásilo 16. října 1853 Rusku válku.

Stále ještě existovala „Svatá aliance“, slepená kdysi ve Vídni politickým géniem Metternichem.  Rakouský císař a pruský král byli tedy vlastně povinni postavit se po bok ruskému carovi. Jenže pruský král Fridrich Vilém IV. neměl zájem rozházet si to s Tureckem, v němž správně viděl budoucího obchodního partnera (a neměl se mýlit, Německo bylo až do první světové války nejdůležitějším tureckým hospodářským partnerem a mohutně z této ekonomické koalice profitovalo – i hlavní nádraží v Istanbulu je dílo pruských architektů) a snažil se tedy Františka Josefa přimět k neutralitě. Vzhledem na to, že pro rakouského císaře byla naprostou prioritou příprava svatby s milovanou ženou, měl pruský král lehkou úlohu. 20. dubna 1854, tedy pouhé tři dny před pompézním vídeňským svatebním obřadem, uzavřeli Fridrich Vilém s Františkem Josefem obrannou alianci a ponechali Rusy jejich osudu. Ti si nějak změny rakouského postoje nevšimli a zaujali vojenské pozice částečně i na území svého domnělého rakouského spojence.  Poté co se u Varny vylodily 31. května francouzské a britské jednotky, jež měly ochránit Turky před ruskou agresí a Evropu před ruskou hegemonií, vyzval František Josef 3. června Rusy, aby opustili Moldavsko a Valašsko a když tak konsternovaně skutečně učinili, obsadila tato knížectví následně rakouská armáda. Zrada byla dokonána. „Obraz nejneuvěřitelnější nevděčnosti“, jak rakouské chování označil tehdejší tisk, byl hotov a svatá aliance mrtvá. František Josef se zbavil věrného, i když poněkud problematického ruského spojence, jenž mu ještě před pěti lety zachránil korunu. Na skutečnost, že o šedesát let později leželi rakouští a ruští vojáci v zákopech první světové války na opačných stranách fronty, bylo zaděláno právě tehdy. Rusko bylo tímto způsobem vytlačeno z pozice evropské velmoci na evropský okraj a Prusko, jež s Rakouskem konkurovalo o vliv v Německu, se za spolehlivého spojence nemohlo považovat ani náhodou. Rakousko bylo náhle jedinou fatální chybou svého panovníka samo.

Následky této nerozvážnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.  V Itálii stejně jako v Německu vládla už po celá desetiletí touha po sjednocení země. Vůdčí silou v této snaze bylo Sardinské království, sdružující Piemont s ostrovem Sardinií, s hlavním městem v Turíně. Největší překážkou sjednocení Italů v jednom státě bylo Rakousko, jež drželo nejbohatší severní provincie Lombardii  s Milánem a Benátsko (jakož i jižní Tyrolsko). Sardiňané vstoupili rafinovaně během turecko-ruské války do protiruské koalice a poslali na Krym nějaké malé vojenské jednotky. Šlo jim o to, zavázat si francouzského císaře Napoleona III. a získat si jej pro boj proti Rakousku. František se pokoušel navázat s novým francouzským vládcem přátelské styky a mazanému Francouzi naletěl. Ten mu slíbil modré z nebe, paktoval ale mezitím se sardinským králem Vittorem Emanuellem, jenž mu slíbil za odměnu za pomoc proti Rakousku odstoupit italská území – Nizzu a části severního Savojska s Anecy a Alberville (kdyby k tomu nedošlo, byla by zimní olympiáda 1992 v Itálii nebo by spíš byla někde plně jinde).

Rakousko mělo ovšem v Itálii jeden významný trumf a ten se jmenoval Jan Radecký z Radče. Prastarý generál, narozený už v roce 1766, jenž udělal kariéru v napoleonských válkách, byl vojenským správcem italských provincií a po celá léta s neúprosnou důkladností potlačoval v zárodku jakýkoliv italský pokus o povstání nebo nepokoje. Znal v Itálii každý kámen, měl své informátory, a i když měl už 92 let, myslelo mu to stále jako zamlada. 5. ledna 1858 ale zemřel. Generálním guvernérem italských provincií byl vyjmenován mladší bratr Františka Josefa Maxmilián. Maxmilián byl chytrý člověk a rychle pochopil hrozící nebezpečí. Snažil se bratra přesvědčit o potřebě změny italské politiky, aby si císař zabezpečil loajalitu společenských elit Lombardie a Benátska. Marně. František Josef neměl zaprvé bratra rád, jako už lidé s jeho psychickou poruchou nemají rádi lidi chytré a oblíbené. Oni sami totiž oblíbení být nedokážou, a že jsou chytří, dokážou díky své komunikační neschopnosti přesvědčit tak maximálně sami sebe. Zadruhé pak zvítězil jeho konzervativizmus s heslem, „nic se nesmí měnit“.

Výsledkem bylo italské povstání roku 1859. Protože Radeckého nástupce generál Ferenc Gyulay na Italy nestačil, rozhodl se císař zasáhnout osobně. Je to neuvěřitelné, ale František Josef se skutečně považoval za geniálního vojevůdce. U armády přece sloužil do svého třináctého roku a to, co zvládal starý Radecký levou zadní, musí přece on jako mladý schopný muž zvládnout ještě mnohem snadněji. Velení armády převzal osobně (přestože jeho pokynům nikdo nerozuměl). Jestliže vede armádu do boje alexythymik, je o tragédii už postaráno. Nikdo nerozumí jeho rozkazům a on nerozumí dodávaným informacím. Výsledkem byla bitva u Solferina, jež vstoupila do dějin jako jeden z nejchaotičtějších masakrů v lidských dějinách. Dodnes se historici diví, proč rakouská armáda nezabránila spojení francouzské a sardinské armády, když k tomu měla jedinečnou příležitost. Jenže to by napřed velení rakouské armády, tedy František Josef, muselo vědět, kde se nepřítel vůbec nachází!  Celá bitva u Solferina, kde se jednalo vlastně o bitvy tři na sobě nezávislé a naprosto nekoordinované, bylo náhodným střetem zmatených jednotek, které neměly tušení, kde jsou jejich vlastní vojáci a kde nepřítel. I když měli Rakušané početní převahu, (150 000 vojáků proti 120 000 Francouzů a Italů) bitva skončila katastrofální porážkou a ztrátou Lombardie jako nejbohatší rakouské provincie. František Josef neztratil sice důvěru ve své vlastní schopnosti, zato ale ve schopnosti rakouských generálů a po zbytek života se zoufale snažil vyhýbat jakémukoliv vojenskému konfliktu.

Jeho znechucený bratr Maxmilián se stáhl na svůj zámeček Miramare u Terstu (rozhodně stojí za návštěvu a je dalším důkazem, jak dědičná byla láska Habsburků k botanice – zámecký park projektoval arcivévoda Maxmilián sám) a posléze se nechal přesvědčit oním lstivým Napoleonem III., strůjcem rakouské tragédie u Solferina, aby jako nový mexický císař zastupoval v této zemi francouzské zájmy. (Tvrdilo se, že Maxmilián byl plod aféry císařovy matky Sofie se synem Napoleona I. Františkem knížetem z Reichstadtu a tedy vlastně druhostupňový synovec Napoleona III.) Když jej později nechal Napoleon III. na holičkách, skončilo Maxmiliánovo mexické dobrodružství porážkou a nakonec v roce 1867 jeho popravou. Myslím si, že František Josef smrti nadanějšího bratra příliš neželel – pro jeho záchranu nepohnul ani prstem.

Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že měl v době, kdy Maxmilián bojoval o holé přežití, zcela jiné starosti. Na světovou scénu vstupovala nová velmoc – Prusko. O vliv v Německu se s Rakouskem přetahovalo už od roku 1848. Tehdy se Prusku podařilo zmařit takzvané „Velkoněmecké řešení“, tedy vytvoření sjednoceného Německa s dominancí Rakouska a hlavním městem Vídní. Rakušanům zůstal vliv na jihu Německa, zejména v Bavorsku, kde vládl duševně poněkud nevyrovnaný bratranec císařovy manželky Ludvík II., Prušáci politicky ovládali takzvaný Severoněmecký spolek. František Josef nesahal pruskému králi Vilémovi a hlavně jeho ministru Bismarckovi politickým rozhledem ani po kotníky. Napřed se nechal vyprovokovat pro společný zásah ve válce v roce 1864 proti Dánsku (existovala přece spojenecká smlouva z roku 1854 o vzájemné pomoci), kde maličkému statečnému sousedovi společnými silami odtrhli převážně německy hovořící jižní provincie Schleswick a Holstein. Nikdo netušil, nač Rakousku jedna malá zemička na konci světa je.

Obě odtržené provincie byly nejprve spravovány oběma „vítěznými“ mocnostmi společně, což samozřejmě nemohlo fungovat. Proto v roce 1865 uzavřely smlouvu v rakouském Bad Gasteinu, kam jezdil jak císař Vilém, tak i Bismarck rád do lázní. Ta smlouva je obrazem Bismarckova génia a naivity Františka Josefa. Rakousko dostalo do správy jižní provincii Holštýnsko, Prusko pak severní Šlesvicko. Rakousko ale prodalo jižní část Holštýnska za 2,5 milionu dánských tolarů – Prusku. Rakouské Holštýnsko se tak dostalo mezi dvě pruská území a muselo akceptovat pruské právo na transferové trasy pro zboží, pro armádu, otevřít holštýnské přístavy pro pruské loďstvo. Bismarck si tak otevřel desítky vhodných záminek pro vyvolání příštího konfliktu – a ten na sebe nedal dlouho čekat. S německou důkladností připravená politická rozbuška explodovala už v příštím roce a válka o dominanci v Německu skončila rakouskou katastrofou v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866.

Porážku zřejmě ve skutečnosti způsobila převaha pruské armády a její taktiky i výzbroje a neutralita rakouských jihoněmeckých spojenců, především Ludvíka II., jenž nechal svého švagra Františka Josefa na holičkách. Rakousku přišli na pomoc jen Sasové, jež se Prusů – právem – báli ze všech Němců nejvíce. Ale kroky rakouského císaře Němcům úlohu hodně ulehčily.

Už jen skutečnost, že velením svých armád pověřil císař maršála Benedeka (aspoň, že tentokrát nevedl vojáky do bitvy on sám!) a to přes jeho odpor, byla hloupost. Benedek byl zkušený, i když poněkud málo kreativní voják. Prožil ovšem svůj vojenský život v Itálii, již dobře znal a kde bylo taky třeba bojovat (Italové se samozřejmě přidali na stranu Německa a za svou nepříliš vydatnou pomoc obdrželi po válce nakonec Benátsko, po němž tolik toužili). V Čechách se ale Benedek naprosto nevyznal. Puška jehlovka, jež se nabíjela zezadu a umožňovala tak střelbu vleže, byla součástí výzbroje pruské armády, Rakušané měli předovky tzv. Lorenzky. Vynálezce nové zbraně nabídl svůj vynález nejprve rakouské armádě. Tam byl ale odmítnut, údajně z rozhodnutí samotného císaře, jenž mínil, že nová zbraň by vedla k „plýtvání střelivem“. Je pravdou, že předovky byly spolehlivější, přesnější a měly delší dostřel. Kdyby tedy Rakušáci dokázali využít jejich výhod, mohlo to spolu s jejich jednoznačnou převahou v dělostřelectvu vést k německé porážce. Jenže místo aby využili výhod svých zbraní k střeleckým duelům na dálku, útočili podle starého vzoru v sevřených útvarech „na bodák“. Aniž mohli proti ležícím Prusům využít palbu salvou a byli vydáni střelbě ležícího a tím krytého nepřítele na milost a nemilost.

Porážka u Hradce Králové měla katastrofální důsledky. Ztráta vlivu v Německu a vytvoření Německého císařství pod dominancí Pruska v roce 1871 byly ještě tím nejmenším zlem. Ztráta Benátska byla už mnohem bolestivější. Ale nejhroznější bylo nové povstání Maďarů, kteří znovu zatoužili po samostatnosti a toužili po pomstě za porážku z roku 1849. Rusové už na pomoc přijít nemohli a Prusové koketovali otevřeně s myšlenkou rozdělení Rakouska, aby mohli následnické státy snadněji ovládat. Údajně jen emocionální apel císařovny Sissi před uherským parlamentem, kam přišla i se svými dětmi (ale bez manžela) dokázal Maďary pohnout k tomu, aby se vzdali myšlenky nezávislosti, prosadili ale konfederativní řešení říše – takzvaný Dualismus, který de facto rozdělil císařství na dva víceméně nezávislé celky spojené jen osobou císaře, zahraniční politickou, společnou armádou a víceméně i měnovou politikou (i když obě části razily své vlastní mince, emise byla společná, něco jako dnes Euro).

Bylo zaděláno na malér, jenž už nikdo nebyl schopen řešit, nejméně pak stárnoucí císař. V životě jej stíhaly už jen tragédie – žeň jeho předchozí neschopnosti, zejména při navazování lidských a sociálních kontaktů.

V roce 1867 popravili Mexičané jeho bratra Maxmiliána.

V roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf, s nímž František Josef nikdy nedokázal navázat adekvátní vztah – opět následek jeho duševní poruchy.

V roce 1898 byla zavražděna jeho manželka Alžběta, s níž žil víceméně odděleně.

V roce 1914 pak podepsal ve své kanceláři v Bad Ischlu deklaraci „Mým národům“, jež spustila hrůzy první světové války – a to, i když on si žádnou další válku nepřál. Nedokázal svým „jestřábům“ v čele s náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf (po tomto válečném štváči, zodpovědném v konečném důsledku za smrt milionů lidí, se v Grazu jmenuje jedna z hlavních ulic).

Cítil se sám, puštěný a stíhaný osudem. Nikdy nepochopil, že to byl on, kdo od sebe lidi, spojence i přátele odháněl. Ať už to byl ruský car, manželka či syn. Jeho samotu mu od roku 1885 zpříjemňovala jen jeho přítelkyně a milenka Kateřina Schrattová. Jejich vztah podporovala samotná Sissi, syn Rudolf jím trpěl. František Josef se určitě cítil potvrzen ve svém konzervatismu, když v březnu 1881 zavraždili anarchisté v Rusku cara Alexandra II., jenž se snažil zemi modernizovat, zrušil nevolnictví a poskytl lidem nové svobody. František Josef si zřejmě vzpomněl na slova dědečka Františka – jehož ovšem osobně sotva znal, jenž říkal, že „Jakobínům se nesmí poskytnout ani trocha svobody, jinak nás dovedou na popraviště jako svého krále Ludvíka XVI. a tetu Marii Antoinettu“. František Josef chtěl stav, jenž se nemění – a to v době průmyslové revoluce! Nebyl v podstatě zlý člověk, nadevše nenáviděl politiky, jež šířili nenávist a nepokoj mezi jeho poddanými, tedy nacionalisty a socialisty. Několikrát odmítl vyjmenovat do funkce vídeňského starosty doktora Lugera, známého svým antisemitismem (Hitler jej v „Mein Kampfu“ nazývá svým velkým učitelem). Nakonec se ale musel tlaku ulice podvolit. Tlak ulice nenáviděl, proto se uchyloval vždy na celé léto do romantického Bad Ischlu v Solné komoře, kde měl od otravných lidí pokoj a mohl tu pěstovat své krásné vzpomínky, jež se k tomuto místu vázaly. Tady slavila svou svatbu i jeho nejmladší dcera Marie Valérie. Jenže svět směřoval k smrtelné konfrontaci a František Josef ve své snaze nestát na žádné straně stál na straně špatné. Ještě v roce 1907 navštívil Rakousko anglický král Eduard VII. Snažil se při svém dlouhém pobytu nejprve v Bad Ischlu a poté v Mariánských lázních přesvědčit starého císaře, aby odstoupil do spojenectví s Německem a připojil se k britsko-francouzsko-ruské alianci. Britové se tak snažili o izolaci expandujícího Německa. Bez úspěchu. František Josef se bál Německa, bál se další války, bál se už svého vlastního stínu. Přesto nadále vstával v pět ráno a odebíral se za svůj pracovní stůl aby „vyřizoval spisy.“

Jedním z takových spisů byl i podpis anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Tu zemi Rakousko spravovalo u od roku 1878, její připojení k císařství ale znamenalo otevřený konflikt se Srbskem a s jeho spojencem Ruskem, které považoval Balkán za oblast svého výsostného zájmu.

Ve stejném roce slavilo Rakousko pompézně šedesát let panování svého císaře. Ani padesátileté jubileum se neslavilo tak intenzivně. Císaři byla tím poskytnuta iluze, že dělá svou práci dobře a že ho jeho poddaní milují. Lidé dosáhli (přes císařův odpor) všeobecného volebního práva, ekonomika (navzdory jeho reakčním opatřením) prosperovala, životní úroveň obyvatelstva se (díky sociální demokracii, kterou on nenáviděl) zvyšovala. Rakousko tedy rozkvétalo navzdory politice svého císaře, jehož vliv se stále zmenšoval. Stávala se z něj směšná, ale vlastně tragická figurka. Tu skutečnou tragédii měli lidé ale pocítit až v posledních dvou letech jeho vlády.

Pracovitý ale neschopný vládnout doúřadoval svou říši až k zániku. Že se jejího konce nakonec nedožil, byl jen akt božího milosrdenství. Zemřel 21. listopadu 1916, tedy právě před sto lety.

Přesto zůstane příkladem politické neschopnosti – příkladem, jak je možno pod praporem dobré vůle ztratit v životě úplně všechno, co člověku osud nadělil vrchovatou mírou.

Když někde žijete, vnímáte své okolí tak nějak samozřejmě, aniž byste se zabývali detaily. Pokud navíc přijedete na Spiš jako turista, udeří vás do očí Vysoké Tatry a přitáhnou na sebe celou vaši pozornost. Možná ještě trošku od nich dokáže odvést pozornost Slovenský Ráj, kde jsou také krásné túry, člověk ale přichází na slovenskou Spiš spíše jako vysokohorský turista. Což je skoro škoda. Spiš má totiž velmi bohatou a pohnutou historii, která v kraji zanechala mnoho historických památek. Takže co dělat, když nepřeje počasí a do Tater se dá vyrazit jen v pláštěnkách nebo vůbec?

Tak trošku se vás pokusím po historii Spíše s jejími krásami povodit.

Historii podtatranského kraje rozhodujícím způsobem ovlivnil mongolský vpád v roce 1240. Jeho výsledkem bylo vyvraždění téměř veškerého obyvatelstva tohoto regionu, malá skupina se zachránila ve Slovenském Ráji na takzvaném „Kameni záchrany“, kam Mongoli na svých konících přece jen nepronikli. Uherský král Béla IV., zvaný maďarskou tradicí „Obnovitel“ se rozhodl vyřešit problém po odchodu asijských kočovníků pozváním osadníků z Německa. Uspěl v dolním Sasku (tedy v blízkosti holandské hranice), kde už tehdy bylo obyvatelstva prostě moc. Sasové přišli a založili v zemi pod Tatrami celkem 24 měst, hlavním městem této župy spišských měst se stala v roce 1271 díky své výhodné poloze Levoča.

V roce 1410 se staly pro Spiš rozhodující věci, i když se odehrály daleko od tohoto regionu. Na severu vypukla válka mezi Německým řádem a Polskem a na Jihu odprodal neapolský král Ladislav dalmatská města Benátkám. Ladislav byl protikrálem proti lucemburskému Zikmundovi (o těchto záležitostech jsem psal ve svém románu „A stanu se králem.“) a když už nedokázal zemí, která mu kdysi přísahala věrnost, udržet, prostě je prodal – a Benátky usilující o nadvládu nad Jadranem měly samozřejmě eminentní zájem.

Uherský král Zikmund se ocitl v nepříjemné situaci. Jednak se nechal (neprávoplatně) v roce 1410 zvolit proti svému bratranci, Joštovi německým králem a proto se musel postavit v severní válce na stranu Německého řádu, jednak přišel o hospodářsky nesmírně důležité přístavy na Jadranu. Kam tedy dřív? Naštěstí pro něj prohráli němečtí rytíři svou války s Polskem v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannerbergu, jak tuto bitvu nazývá německá historiografie) už 15. července 1410, tedy dřív, než mohl Zikmund na nějakou vojenskou akci proti Polsku vůbec pomyslet. Výsledkem vyhlášení války bylo jen polské plenění severního Uherska. Zikmund se rozhodl uzavřít s polským králem Vladislavem Jagellem (který byl vlastně jeho švagrem – kdysi v mládí byli oba ženatí s uherskými princeznami, Zikmund s Marií a Ladislav s Hedvikou) mír. Setkali se ve Starej Ľubovni, domluvili příměří. Jenže Vladislav dostal od řádu jako odškodné za válku 100 000 kop grošů. Zikmund peníze nutně potřeboval, (což bylo u něj ostatně stálý stav, velmi se podobal v hospodářských věcech svému dědečkovi Janovi Lucemburskému). Chystal se totiž na válku proti Benátkám, aby dobyl ony ztracené dalmatské přístavy. Král Vladislav mu přislíbil půjčku ve výši 37 000 kop (8 tun mincí!), ovšem chtěl za ty peníze zástavu. Protože zrovna seděli na hradě ve Starej Ľubovni, dohodli se, že Zikmund Polsku zastaví okolní spišská města a vesnice. Nakonec z toho bylo 16 měst (z toho 13 na Spiši a 3 v Zamaguří) a 16 vesnic. (Konkrétně to byly Ľubica, Matejovce, Deutschendorf, Spišská Sobota, Stráže pod Tatrami, Veľká, Ruskinovce, Spišská Belá, Spišská Nová Vves, Spišské Podhradie, Spišské Vlachy, Tvarožná a Vrbov na Spiši a Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne v Zamaguří.) Města i vesnice se měla vrátit Uhersku po splacení půjčky. Jenže Zikmund válku proti Benátkám prohrál (nebo nevyhrál, jak píše naše historiografie) dalmatské přístavy nedobyl a peníze tedy splatit nemohl.

Vznikla kuriózní situace. Uprostřed Uherského království se nacházela enkláva podřízená polskému králi, s německým obyvatelstvem a obklopená slovanským zázemím. Kromě toho, že v ostatních spišských městech, jako Kežmarku či Levoči, panovala uherská administrativa, usídlila se na Spiši i početná židovská komunita a vznikla neskutečná národnostní směska, jejíž stopy se dají vysledovat dodnes. V čase Slovenského státu sice byla vyvražděna židovská komunita a Němci byli v roce 1946 vysídleni (do jejich domů byli pak nastěhování Rómové, kterým bylo komunistickým režimem zakázáno kočovat), ale multikulturní kořeny jsou cítit ještě pořád všude.

Začněme v nejznámějším spišském městě – Levoči. Od roku 1271 hlavní město spišské provincie – i když o toto postavení muselo po celá staletí soupeřit s Kežmarkem. Levoča opravdu stojí za návštěvu. Nádherné město ve stylu renesance, protože právě v období 16. století zažilo svůj největší vzestup ukončený až vybudováním železnice, kterou vedli císařští architekti přes Spišskou Novou Ves a Levoču ponechali 11 kilometrů stranou. Levoča je městem, které má až dva kostely v řádu „Basilika minor“. Pro ty, kdo nevědí, co toto vyznamenání znamená, připomenu, že titul Basilika major, tedy velká mohou mít pouze čtyři hlavní poutní kostely v Římě a dva v Assisi. Hned pod nimi stojí basiliky minor, tedy kostely druhého nejvyššího stupně. Aby byly v jednom městě dva, je opravdu výjimka a pocta. V Levoči je to Kostel na Mariánské hoře – poutním místě nad Levočou, odkud je nádherný výhled na celou krajinu a které se dá dosáhnout jak pěšky po značkované cestě, tak i autem. V roce 1949 chtěli komunisté pouť na Mariánskou horu zakázat a uvěznili místního kněze. To vedlo k masivním protestům, takzvanému „levočskému povstání“. To bylo samozřejmě potlačeno a mnoho lidí bylo uvězněno až na deset let vězení. Vzpomínkou na tyto odpůrce komunismu je dnes pamětní tabule ve vchodu do kostela na levočském náměstí. Poutě se konají dodnes, v roce 1995 zde sloužil mši dokonce i papež Jan Pavel II.

Druhou Basilikou minor je totiž  kostel ve středu města, slavný dřevořezbami mistra Pavla z Levoče, který zde vytvořil v letech 1508 – 1510 svůj legendární oltář. I když je oficiálně vydáván za klenot pozdní gotiky, nemůžu si pomoct, abych ho neoznačil za renesanční. Zobrazení poslední večeře, kde se apoštolové mezi sebou baví, jeden dokonce spí a Kristovi naslouchají pouze Petr a Jidáš, je tak vzatá ze života, že s nábožným světem gotiky nemá mnoho společného. I výraz svatého Jakuba na oltáři nemá se strnulostí postav gotických oltářů nic společného. Ne nadarmo je právě dílo mistra Pavla hlavním cílem turistů, kteří se rozhodli Levoču navštívit.

Ale Levoča se může pochlubit i dalšími historickými osobnostmi či událostmi. V roce 1844 sem z Bratislavy odešli studenti na protest proti vyloučení Ľudovíta Štúra z pedagogického sboru evangelického Lýcea v Bratislavě. To svědčí o vysoké úrovni evangelických škol na Spiši. Tuto událost připomíná pamětní deska na domu někdejšího lycea v pravém dolním rohu náměstí. Kousek dál je pak impozantní budova gymnázia ve slohu secese.

Jeden slavný Levočský rodák ale skoro upadl do zapomnění. Jan Thurzo se v Levoči narodil 30 dubna 1437 (šest let poté, co bylo město dobyto a vypáleno husity při jejich spanilé výpravě). Zabýval se intenzivně hornictvím, které v té době v Uhersku v důsledku zaplavení dolů spodní vodou upadalo. Vynalezl metodu odvodnění dolů a jeho šikovnosti si všiml jeden z nejbohatších lidí té doby Jakob Fugger z Augsburku, který po slovenských stříbrných dolech už dlouho pošilhával (až do objevení Ameriky bylo Slovensko největším producentem zlata v Evropě). Protože podle uherských zákonů nesměl vlastnit nerostné bohatství země cizinec, natrčil Fugger Thurza jako bílého koně. V roce 1495 uzavřeli smlouvu, kdy Fugger investoval do uherských dolů peníze a zato dostával většinu výtěžku, Thurzo si za své zprostředkovatelské služby mohl ale ponechat nemalou část. To ho vyneslo mezi nejbohatší lidi v Uhersku. Jeho syn Jan se stal arcibiskupem ve Wroclavi, druhý syn Jiří, ženatý s neteří Jakoba Fuggera Annou, se stal krakovským starostou a třetí syn Stanislav byl v letech 1497 – 1540 olomouckým biskupem (prvním po dlouhé době bezvládí na olomouckém biskupském stolci.) Jeho prasynovec Jiří III. byl dokonce na začátku sedmnáctého století uherským palatinem, čili zástupcem uherského krále (ve filmu Báthory ho hrál Karel Roden).

Pokud do Levoči přijedete, doporučuji navštívit nádherný hotel Arkáda a dobře najíst se člověk může v restauraci „U třech apoštolů“. Tyto jsem identifikoval jako Jana, Petra a samozřejmě levočského patrona Jakuba staršího (přes Levoču vede i Jakubská poutní cesta do Santiaga de Compostella.

Nedaleko od Levoči směrem na Východ je Spišský Hrad, obrovská hradní zřícenina, hodná návštěvy, pod ním se nachází Spišská Kapitula. Maličké městečko uzavřené ve středověkých hradbách je sídlem spišského biskupa. Chrám svatého Martina je gotická katedrála postavená na fundamentech Mongoly zničené románské baziliky. Stojí určitě za návštěvu nachází se v ní i rodinná hrobka rodiny Zápolských, kteří po staletí ovlivňovali dějiny Uherska. Jan Zápolský  údajně nechal krále Ludvíka Jagellonského u Moháče na pospas Turkům, aby se s jejich pomocí stal uherským králem. Korunován byl v Székesfehérváru 11. listopadu 1526 (tedy na den svatého Martina, ke kterému museli mít Zápolští nějaký velmi pozitivní vztah.) Po dlouhých bojích s Ferdinandem I. Habsburským se nakonec stáhl do Sedmihradska, kde byl vévodou pod tureckou ochranou a tam i zemřel. On tedy v Kapitule pochován není.

Důležitou, dosti kontroverzní  postavou, spojenou se Spišskou Kapitulou byl biskup Ján Vojtaššák, spišký biskup v letech 1921 – 1950. V čase druhé světové války byl podpredsedou štátnej rady, čili horní komory slovenského parlamentu. V té době byl skutečně mluvčím fašistického režimu. Jenže v roce 1944 utekli dva vězni z tábora v Oswiecimi a podařilo se jim utéci do Spišské Kapituly. Biskup Vojtaššák je ukryl a poté, co se dozvěděl, co se ve vyhlazovacích táborech děje,  intervenoval u prezidenta Tisa za okamžité zastavení židovských transportů. Bez úspěchu. Po válce se postavil rozhodně proti komunistickému režimu, byl v roce 1950 zatčen a v skandálním “Procesu se třemi slovenskými biskupy” odsouzen za velezradu k doživotnímu vězení. V roce 1961 byl propuštěn do domácího vězení a v roce 1963 ve věku 84 let zemřel. V roce 1995 podal Jan Pavel II. během své návštěvy Slovenska podnět na blahořečení biskupa Vojtaššáka, pro odpor židovské komunity byl ale proces v roce 2003 zastaven. V biskupském chrámu má biskup Vojtaššák svou bustu.

Poněkud skurilní je reliquie, kterou kostel přechovává, totiž kapku krvi papeže Jana Pavla II. Předpokládám, že se k ní dostal během návštěvy Svatého otce na Slovensku a chytře uschoval, protože správně předpokládal že Jana Pavla svatořečení nemine.

Druhým důležitým městem na Spiši, které zůstalo pod uherskou správou, je Kežmarok.  Při příjezdu do města si všimnete monumentálního Nového evangelického kostela. Dá se navštívit za jednu vstupenku spolu se slavným kežmarským lýceem s největší historickou školní knihovnou ve střední Evropě se 150 000 svazky a s dřevěným artikulárním kostelem. Ten je postavený jen ze dřeva a přírodních materiálů bez jediného hřebíku (protože tak to onen artikul (článek) 25 v čase náboženské nesvobody evangelíkům přikazoval.) Kostel byl postavený v roce 1687 a v roce 1717 přestavěn do dnešní podoby. Do této nenápadné budovy se vejde neuvěřitelných 1500 věřících. Hned vedle něj byl koncem devatenáctého století postaven monumentální Nový kostel. Je postaven v tzv. eklektickém stylu s prvky všech orientálních kultur, tedy židovské i arabské a hlavně měla taková budova splňovat podmínky naprosté symetrie. Ta byla narušena, když byl v tomto kostele 30. října 1906 pochován slavný kežmarský rodák a velitel protihabsburského povstání Imrich Thököly. Ten zemřel v roce 1705 v tureckém exilu v městě Izmid, ale v roce 1906 uherská vláda vykoupila z Turecka tělesné pozůstatky svých národních hrdinů Ference Rákoczyho a Imricha Thökolyho a dala je přenést do Uherska. Rákoczy byl pochován 29. října 1906 v chrámu svaté Alžběty v Košicích (pocházel ze Zemplína, tedy z východního Slovenska) a Thököly o den později ve svém rodišti Kežmarku. Jeho hrob je poutním místem, sarkofág je obložen i dnes maďarskými trikolórami věnci a vlajkami. V hrobce se nachází jak sarkofág s jeho pozůstatky, tak i náhrobní kámen i Izmidu a bojová zástava, pod kterou bojovali jeho kuruci.

Hrobka samozřejmě narušila symetrii kostela a tak se to pokusili napravit tím, že na opačné straně vytvořili památník padlým v první světové válce. Tak úplně se to nepovedlo.

Kežmarské lýceum je slavné tím, že zde studoval v letech 1865 – 1870 slovenský národní básník Pavol Orságh Hviezdoslav. Zde začal svou básnickou kariéru, nejprve v kvintě začal psát maďarsky, ovlivněn především maďarským národním básníkem Šándorem  Petöfim, poté přešel na němčinu, která byla v Kežmarském lýceu hlavním vyučovacím jazykem (pročež jej nazývali mladým Goethem), ale už v roce 1868, tedy ještě během svého studia v Kežmarku, vydal první sbírku slovenských básní věnovanou Andreji Sládkovičovi, nejmilejšímu básníkovi mé manželky.

S Hviezdoslavem se setkáte v Kežmarku na každém kroku – přivydělával si totiž na studia doučováním nepříliš nadaných dětí bohatých místních podnikatelů a tak tedy působil v mnohých domech na dnešním kežmarském náměstí. Je mu věnován i Hotel Hviezdoslav, opravdu nádherný hotel se skvělou kuchyní, milou obsluhou a krásnými číšnicemi  které navíc skvěle hovořily německy. Tuto záhadu jsme dokázali vyřešit, němčina se skutečně v Kežmarku stále ještě druhým jazykem, škola u zámku působí i jako Grundschule a v místní hotelové škole se vyučuje němčina a studenti absolvují učební pobyty v německy hovořících zemích.

Trošku stranou od hlavního náměstí stojí katolický kostel – Basilika svatého kříže, rovněž povýšený Janem Pavlem II v roce 1998 do řádu Basiliky minor. Původní kostel byl zničený po vpádu husitů v roce 1433 a následné zemětřesení, proto se začalo v roce 1444 se stavbou nové gotické katedrály – stavba trvala až do roku 1498. Socha Ježíše Krista na hlavním oltáři je dílo Mistra Pavla z Levoče. V kostele je celá řada gotických křídlových oltářů, stojí určitě za návštěvu.

Největším městem regionu je Poprad. Ten dostal jméno po řece městem protékající a vznikl sloučením hned pěti někdejších polských městeček – Deutschendorfu (dnešní jádro Popradu), Velké, Spišské Soboty, Stráží pod Tatrami a Matějovec. Proto jsou na místních autobusech znázorněny erby všech těchto pěti městeček, zastřešující erb města Popradu s vysokými Tatrami v pozadí a se dvěma zkříženými stříbrnými šípy je novodobý – po dlouhých sporech se prosadil až koncem devadesátých let dvacátého století.

Popradské náměstí se dvěma kostely – evangelickým a katolickým je docela hezké, krásnější je ale místní část Spišská Sobota s typickou spišskou architekturou. Typické pro katolické kostely na Spiši je samostatně stojící zvonice vedle kostela – ať už je to v Kežmarku, Popradě, Spišské Sobotě či v jiných městech a městečkách. Erb Spišské Soboty je zajímavý z heraldického hlediska – je to jediné erbovní vyobrazení svatého Jiřího, který je patronem města, jak se vydal bojovat s drakem pěšky. Všude jinde je vždy na koni. Pokud Spišskou Sobotu navštívíte, doporučuji restauraci Fortunu. Sice poněkud vyšší ceny, za ně ale skvělá kvalita jak v jídlech tak při obsluze.

V Popradě na náměstí je to pivovar Tatras. Skvělá obsluha, dobré jídlo a každá místnost restaurace má jiný vůdčí motiv – v pivo- bance jsou to mince a bankovky od období Maďarska až po Euro s mnoha citáty slavných osobností, týkající se peněz. Jednu perličku si dovolím citovat. Oskar Wilde měl říct: „Mladí si myslí, že peníze jsou nejdůležitější věcí na světě. Když zestárnou, vědí to.“

V „likérce“ jsou zobrazeny všechny národní slovenské lihoviny, jiná místnost je chlubí kopiemi slavných obrazů od Van Gogha po Rembranta atd atd. Prostě zážitek, včetně ochotných a pěkných děvčat obsluhy.

Samozřejmě pokud byste se vydali dále na sever, je zde ještě Zamagurie s Červeným klášterem a splavováním řeky Dunajce na vorech. Pro milovníky turistiky se odtud dá vyběhnout na „Tri korony“ na polské straně. Ale i zajímavý zámek ve Staré Ľubovni, která byla správním střediskem „polské“ Spiše, kde seděl polský správce spišské provincie. Ke Staré Ľubovni má blízký vztah španělský královský rod Bourbonů. Členové uherského rodu Zámojských, kteří měli na Spiši obrovské pozemky a patřila jim i Stará Ľubovňa, se totiž až dvakrát oženili s princeznami z rodu Bourbonů a hraběnka Isabella Alfonsa (1904 – 1985) měla právě k Staré Ľubovni velmi blízký vztah. Připomíná ji Restaurace “U grófky Isabelly” pod hradem.

Nedaleko odtud je Plavečský hrad, kde se usadil Petr Aksamit z Kosova se svými bratříky, v Haligovcích byl bratřický tábor a je zde jeskyně Aksamitka, upomínající na působení těchto husitských následovníků. Z čehož místní lidé žádnou velkou radost neměli. A hned před Ľubovňou je městečko Hniezdne, kde je největší slovenská výrobna alkoholu s poetickým – poněkud kýčovitým  názvem Nestville. Továrnu je možno navštívit s průvodcem a za pět eur se dají ochutnat nejlepší výrobky provozu. Naše návštěva byla opravdu působivá, protože v naší skupině byl i závodní výlet bordelu z nedaleké Staré Ľubovne.

Pokud někdo hledá odpočinek či zábavu jiného typu, pak ve Velké Lomnici existuje velké osmnáctijamkové golfové hřiště, v Popradě je AquaCity jakožto termální koupaliště – ovšem nestoudně drahé. Letošní ceny se už vyšplhaly na 34 euro za den a 29!!! Euro za tři hodiny. Určitě výhodnější je navštívit termální koupaliště v nedalekém Vrbově, kde stoí celodenní lístek 12 a lístek na 2,5 hodiny 8 eur.

Pokud jsem vám udělal chuť na návštěvu, tak přijedete a užijte si to. Spiš opravdu nejsou jen Vysoké Tatry