Category: Blog

Spolupráce lékaře s policií


Policie je tu k tomu, aby pomáhala a chránila. Jsme proto rádi, že ji máme, přece jen ale přistupujeme k tomuto výkonnému státnímu orgánu s jistou nedůvěrou a respektem.

Jestliže vykonáváte lékařské povolání, jste ovšem nuceni často s výkonnou mocí státu spolupracovat.  Někdy poměrně neradi, když vám to předpisuje nesmyslný předpis, jako je například „tzv. paragraf 8“ což znamená  převoz pacienta, jenž se pokusil o sebevraždu, do psychiatrické péče k posouzení jeho sebeohrožení. Jestliže ještě před dvaceti lety bylo potřebné zkontaktovat tzv. „distriktarzta“, jenž byl oprávněn vystavit „parere“, tedy zprávu o nucené psychiatrické léčbě (to když pacient cestu na psychiatrii odmítal), nebo ho tam člověk poslal prostě jen tak, když pacient souhlasil, dnes už to není možné.

Saniťáci totiž nemají z právního hlediska právo zadržení pacienta, takže, kdyby se tento rozhodl po cestě jinak a vystoupil jim za jízdy z auta, nesmí mu v tom bránit. Protože omezování osobní svobody! Proto člověk musí s každou chudinou, která v zoufalství, že ji její potetovaný „macho“ opustil, spolkla tři tabletky aspirinu, posílat na psychiatrii v doprovodu policie jako těžkého zločince. Jakoby policie neměla na práci nic jiného! To se to pak zlodějům krade, když policie musí svůj čas trávit převozy na psychiatrii!

Rakouský zákon totiž takzvané „soukromé právo na zadržení pachatele“ má. Ovšem pouze pro trestné činy, které jsou v právním řádu trestány tresty odnětí svobody na 5 let nepodmíněně a více. To nám na příslušném semináři vysvětlila právnička, z níž jsem nadobyl dojmu, že zločince či násilníka ještě nikdy v životě neviděla a proto nemá ponětí, o čem vlastně mluví. Ale možná jsem byl jen zaujatý.  Nejsem ovšem v trestním právu dost honěný, abych věděl, co vše se trestá odnětím svobody na pět let a výše. Vloupání do domu to určitě není, na to se pohlíží spíše vlídně jako na přestupek. Teoreticky tedy pokud by se někdo vloupal do mého domu a já mu v tom buď bránil, nebo mu znemožnil útěk a tento člověk by mě žaloval pro omezování osobní svobody, pak nemám šanci a půjdu sedět. (On ne, vyvázne s podmínkou.) Omezování osobní svobody je totiž trestáno vyšším trestem než vloupání. Stejně je tomu, pokud by se pacient (ať už v alkoholickém opojení nebo bez něj, jen proto, že ho to baví) rozhodl rozmlátit vybavení ambulance či zmlátit sestřičku (pozor, kdyby ji chtěl znásilnit, pak ho zadržet můžu, to je víc než oněch pět let, za ublížení na zdraví jsou ovšem tresty v řádu měsíců a v zmlácení sestry bych mu tedy podle zákona bránit nesměl). Právě v takových okamžicích člověk potřebuje pomoc policie a je rád, že ji máme.

Poprvé jsem přišel do kontaktu s policií při obhlídce mrtvoly v Popradě. Nějaký nešťastník se tam oběsil. Když jsem přijel na místo činu, už ho odřezali. Konstatoval jsem násilnou smrt a nařídil soudní pitvu. Myslel jsem, si, že je tím věc vyřízena. Nebyla. Po asi hodině mi volal poručík policie a ptal se mě, proč jsem nařídil soudní pitvu. Vysvětlil jsem mu, že se jednalo o násilnou smrt a proto je soudní pitva potřebná. On namítl, že ten člověk se zabil sám. Trval jsem na tom, že i tak se jedná o smrt násilnou, tedy ne zrovna přirozenou, a proto má být vykonána soudní pitva. O hodinu později mi zavolal jeho nadřízený kapitán. Byl velice rozčílený a zeptal se mě, jak si to vůbec představuju nařídit soudní pitvu u člověka, jenž se prokazatelně zabil sám. Zeptal jsem se už poněkud sarkasticky, zda byl pak kapitán u toho, když se ten člověk věšel, či zda vyslechl svědky, kteří ho při tom viděli. Odpověděl podrážděně, že žádní svědci nejsou, ale že se to rozumí samo sebou. Trval jsem na tom, že se to samo sebou nerozumí a že ten člověk má být pitván na soudním lékařství. O hodinu na to mi zavolal major, tedy samotný šéf popradské kriminálky. Jen jsem zvedl telefon, začal na mně řvát a vyhrožovat, že jestli okamžitě nezměním svůj nález a nebudu žádat obyčejnou pitvu místo soudní, bude to mít pro mě nedozírné následky. Zaťal jsem se a trval jsem na svém. Násilná smrt je násilná smrt, pokusil jsem se mu vysvětlit, ale neuspěl jsem, Násilnou smrtí bylo vzápětí vyhrožováno mně a major zavěsil.

Celý problém mi byl osvětlen o den později. Jestliže pacient zemřel přirozenou smrtí, byl pitván na patologii v Popradě, jestliže smrtí násilnou, pak na soudním lékařství v Košicích. A náklady za transport do Košic musela platit policie. Jestliže byl ale pacient poslán na pitvu na patologii do Popradu a tamější patolog usoudil, že se jedná o násilnou smrt a že pacient by měl být pitván v Košicích a poslal jej tam, náklady na dopravu platila nemocnice. S mou mrtvolou to dopadlo tak, že onen major zrušil mé rozhodnutí a určil smrt onoho sebevraha za přirozenou. Mrtvola byla tedy dopravena na patologii do Popradu. Tam patolog označil všechny za debily, změnil smrt na násilnou a poslal mrtvolu do Košic. Tím pádem náklady zaplatila nemocnice a policie byla šťastná a věděla, že v Popradě se vyskytuje jeden mladý doktor, který touží po konfrontaci a po průseru.

Podobně se mi vedlo, když jsem obhlížel mrtvolu v polorozpadlém domě na cestě do Spišské Soboty. Ona postarší paní ležela pod schody a mozek vedle ní na podlaze. Nad ní v prvním poschodí chyběl podstatný kus zábradlí a z té díry na mě pokřikoval agresivní těžce opilý druh mrtvé. Zavolal jsem policii, abych nahlásil násilnou smrt. Policista se mě zeptal, jak vím, že ta osoba je mrtvá. Vysvětlil jsem mu, že jestliže se mozek osoby nachází mimo její lebku, je smrt nepochybná. Zeptal se mě, zda se z té skutečnosti dá skutečně usuzovat na násilnou smrt. Řekl jsem, že ano, protože ta osoba proletěla dřevěným zábradlím na prvním poschodí a tam stojí namol opilý chlap, jenž ji možná tím zábradlím prohodil. Policista se mě zeptal, zda jsem to viděl, či zda existují svědci. Odpověděl jsem, že to si už bude muset zjistit sám. Byl dost zklamán, nicméně po hodině a půl skutečně na místo činu dorazila policejní posila a začala shromažďovat důlazy.

Byly ale i situace, kdy byla policie skutečně aktivní. Když jsem zastupoval obvodního lékaře v Hranovnici, vyskytl se v obci případ hepatitídy A. Bylo to rómské dítě (tehdy jsme ještě směli říkat cikánské) a já jakožto mladý, naivní a právně zodpovědný člověk se rozhodl nechat vyšetřit ostatní příslušníky rodiny a nechat je naočkovat proti nákaze. Poslal jsem tedy na adresu onoho dítěte dopis, ve kterém jsem žádal všechny příslušníky rodiny, kteří byli s nemocným dítětem v kontaktu, aby se dostavili do mé ordinace na příslušná vyšetření s odběrem krve a očkování. Nepřišel nikdo. Poněkud podrážděně jsem napsal urgenci a vysvětlil, že se jedná v případě, že nemocný člověk nebude léčen o život ohrožující onemocnění. Nepřišel nikdo. Zavolal jsem starostovi obce a požádal ho o pomoc. Poslal mě někam s vysvětlením, že je to v cikánské (dnes rómské) kolonii a on tam „veru že nepôjde a ani nikoho posielať nebude. Že tam si bez policajného doprovodu nik netrúfa.“ Rozhodl jsem se, že mě taková překážka nemůže zadržet, zavolal jsem policii a požádal jsem, ji, aby mi do ordinace přivezli všechny příslušníky oné rodiny Čonkovců z dané adresy. Bylo to okolo poledne, když před ordinací zastavilo policejní auto a policisté z auta vybírali dva stařečky, muže a ženu, kteří se sotva mohli pohybovat. Donesli je před mou ambulanci a zahlásili: „Týchto dvoch sme chytili, pán doktor, všetci ostatní utiekli oknom do lesa.“ Nevím dodnes, zda mohu danou akci považovat za úspěch, nicméně ony dva Rómy – staroušky nad hrobem s pokřivenými a pro pohyb nezpůsobilými klouby, které jim zabránily v útěku do lesa – jsem opravdu naočkoval.

V Murau byly mé vztahy s policií doslova idylické. Mělo to jeden důvod. V hnízdě, jako bylo Murau, se všichni znají a celý policejní sbor se skládal z příslušníků rodiny Autischer. Protože senior této rodiny, někdejší policista a velké zvíře u odborové policejní organizace, trpěl poruchami srdečního rytmu a poté srdeční nedostatečností, kterou se mi podařilo jako prvnímu lékaři, který se jím zabýval, dostat pod kontrolu, těšil jsem se u murauského policejního sboru nevídané popularitě. Přiznám se hned, že jsem byl tak hloupý, že jsem toto privilegium nevyužíval a pil po tenise v Murau či po seminářích, které se konaly v Murau každý měsíc opravdu jen jedno velké a jedno malé pivo, což znamenalo, že jsem se nacházel pod zákonem povolenou hranici 0,5 promile alkoholu v krvi. Když jsem byl jednou zastaven policejní hlídkou na křižovatce pod odbočkou na Stolzalpe (dnes je tam už kruhový objezd) a požádán o doklady, policista po nahlédnutí do mého pasu jen zasalutoval, omluvil se za rušení mé pokojné jízdy, popřál mi hodně zdraví a požádal mě, abych jel po serpentinách na Stolzalpe opatrně. Koneckonců se tatínkovi s jeho srdeční nedostatečností mohlo kdykoliv přitížit.

Pak jednou přibyl k murauskému sboru ambiciózní policista jménem Fingerlos (v překladu to znamená Bezprstý, on chtěl ale dokázat, že má prsty dlouhé a dokáže si poradit i s „lékařskou mafií“.) Jeho obětí se stal kolega Piber. Jedné jasné zimní noci byl na kruhovém objezdu pod Stolzalpe zadržen policistou Bezrpstým a přinucen dýchat do přístroje na měření alkoholu. Nadýchal nulu. Bezprstý ale cítil v dechu kolegy alkohol. Tento mu vysvětlil, že pil bezalkoholický punč a proto je jeho dech takový, jaký je. Bezprstý se tím nedal uchlácholit. Došel k názoru, že přístroj na měření alkoholu v dechu je defektní, odvezl kolegu Pibera na policejní stanici a tam čekal hodinu, než mu z Judenburgu přivezli náhradní přístroj. (Zřejmě předpokládal, že lékařská mafie má všechny měřící přístroje pod kontrolou a ty v přítomnosti lékaře odmítají měřit) Když i tento přístroj z Judenburgu ukázal nulu, chtěl Bezprstý vézt Pibra do nemocnice v Judenburgu ( protože Stolzalpe oprávněně nedůvěřoval) na odběr krve. To se už ale objevili na stanici zalarmovaní příslušníci rodiny Autischer. Pibera osvobodili a policista Fingerlos byl následně přeložen jinam.

Důležitou funkcí policie je hledání pohřešovaných osob. To se stává poměrně často, zejména v časech rostoucího věku obyvatelstva a tím pádem stoupající demence, kdy leckdo netrefí domů. V Leibnitzu, kde jsem teď, je to vždy otázka, zda ten člověk netrefil domů, protože je dementní, nebo protože je opilý a v bezvědomí nebo je opilý a bojí se manželky. I tyto záhady pak musí řešit policie. V Murau se jednalo zejména o osoby dementní. V domově důchodců v Teufenbachu je ředitelkou Gábina Brunner, původem z Kopřivnice. Samozřejmě, že v domově důchodců jsou nainstalována všechna opatření, aby chovanci ústavu nemohli uniknout. Protože oni se samozřejmě unikat snaží. Tento fenomén utíkajících dementních stařečků a babiček mi vysvětlila psycholožka na semináři o demenci. Jsou to prý archetypy z doby kamenné, které opět v dementních mozcích ožívají. V oněch dobách kamenných nepřišla strava za člověkem, člověk musel stravu hledat či lovit mimo domov. Proto tito lidé vyrážejí z domova, aby našli onu stravu, a pak už nenajdou cestu domů. Přes všechna opatření náhle v Teufenbachu chyběla jedna chovankyně. Personál vyhlásil poplach, Gábina zavolala policii. Popsala jim babičku ve věku nad osmdesát let, shrbenou, pohybující se pomocí dvou berlí a se sklony k agresivitě, kdy plive a kouše. Netrvalo ani půl hodiny a před domovem důchodců zastavilo auto policejní hlídky. Vytahovalo z vozu shrbenou osobu se dvěma berlemi, kterými mlátila okolo sebe, plivala na policisty a pokoušela se je pokousat. Zpocení Autischerovi chlapci ji s vypětím všech sil zpacifikovali a triumfálně přinesli do domova důchodců.

Když ji postavili před Gábinu, ta se na ně jen nevěřícně podívala a pravila: „Ale to není ta naše.“

Jak pravím, spolupráce medicínského personálu s policií je potřebná. Někdy je to ovšem pro obě strany dost náročná záležitost.

Zdravotnictví a jeho financování


Zeptejte se jakéhokoliv politika v jakékoliv zemi, zda si myslí, že je zdravotní systém v jeho zemi financovatelný. Řekne vám, ovšem jen kdyby říkal pravdu, a to žádný politik se zdravým rozumem neudělá, že není.

Neexistuje ani jeden stát na světě, který by si myslel, že si může dovolit svůj zdravotní systém. Zřejmě ani Somálsko ne, i když žádný nemá. Politika se tedy tváří, že se nic neděje, že stojí ke svým závazkům ohledně starosti o zdravotní stav svých občanů, ve skutečnosti ale dělá vše, aby přístup ke zdravotní péči omezila či dokonce znemožnila. Zdravotní politika je plná úsporných opatření, samozřejmě vždy s alibistickým dodatkem, že to pacient nesmí pocítit. Pokud to přece jen pocítí, jsou samozřejmě vinni ne hodní politici, ale zlí doktoři.

Ale jak má pacient nepocítit, když se redukují lůžka, když zanikají vesnické praxe. Dovolím si na konec malé srovnání s Českou republikou, začnu ale hovořit o Rakousku. Na naší interně právě škrtli dalších 10 lůžek, což v praxi znamená, že máme pro spádovou oblast 80 000 obyvatel (pro gastroenterologii a intenzivní medicínu pak 105 000) přesně 58 lůžek. Průměrná doba ošetřování je 4,6 dne u klientely v průměru výrazně nad osmdesát let.

Ze 42 vypsaných praxí obvodních lékařů i odborných praxí ve Štýrsku v červnu a září 2016 (vypisuje se kvartálně) se podařilo obsadit přesně 19, slovy DEVATENÁCT. Pro ostatních 23 se nenašli žádní uchazeči. V Murau, kde jsem kdysi pracoval, byli tři obvodní lékaři. Jeden zemřel, praxi po něm přebrala snacha, druhou praxi se nepodařilo obsadit. Třetí obvoďák končí k 1. červnu. Odchází do důchodu. Chtěl odejít už k prvnímu lednu, ale uprosili ho, aby ještě šest měsíců zůstal, protože ona jediná lékařka je právě hospitalizovaná. Diagnóza asi nikoho nepřekvapí – burn out.

Ministerstvu se tedy podařil jeho cíl, udělat povolání lékaře natolik neatraktivní, aby se systém prvního kontaktu zhroutil. Úmyslem je nahradit soukromé lékaře systémem státních poliklinik, jaké známe z komunistického režimu, kde by pracovali lékaři za plat. A měli státem předepsanou pracovní dobu. Až když se politici dopracovali na dosah k tomuto cíli, zjistili malý zádrhel – že nemají ty lékaře, kteří by tam byli ochotni pracovat. Raději odcházejí do Německa nebo do Švýcarska i jinde, ti schopní tam i zůstanou. Dobrá, existuje import z chudších zemí na východě a jihu Evropy. Jenže zejména v prvním kontaktu je trošku problém nahradit vlastní lékaře importem z ciziny, lékař by měl svým pacientům aspoň trošku rozumět, což vzhledem k drsným rakouským dialektům dělá občas problémy i rodilým Němcům.

Rakousko – na rozdíl od Česka – se řadí mezi země se „Slabě vybudovaným systémem primární péče“. Teď se i tento hroutí.

Česko může být v podstatě hrdé, že spolu se Slovenskem a Slovinskem se dostalo do společností zemí, jejichž systém je hodnocen podle stejných kvalitativních systémů jako země západní Evropy, čili například ten systém primární péče podle systému Kringo.

Zajímavé je porovnání výdajů na zdravotnictví, jak v procentech Hrubého národního produktu,  tak i v absolutních číslech. Česká republika vydává na zdravotnictví 5,8 procenta HNP, méně vydávají jen Kypr s 3,4 procenty, Malta 5,4 procenta, Irsko 5,5 procenta a Slovensko 5,6 procenta.

V absolutních číslech je situace ještě tristnější: Česká republika vydává 1379 dolarů na hlavu, nejméně ze všech srovnávaných zemí – i Slovensko dává 1455 dolarů. (Údaje World Bank 2014) Pro srovnání dává Rakousko  5580 dolarů, Německo 5411 dolarů, Lucembursko 8138 a Švýcarsko 9674 dolarů.

Zajímavé je, že tyto výdaje jen poměrně málo ovlivňují průměrnou dobu života. Ve Španělsku, které vydává 2658 dolarů je to 83,3 roku stejně jako ve Švýcarsku, které dává do zdravotnictví skoro čtyřikrát víc. Česká republika s 78,9 roky a Slovensko se 77 roky ovšem tuto statistiku uzavírají. Souvisí to ovšem zřejmě z velké části se stylem života, protože na Kypru, kde dávají do zdravotnictví porovnatelnou částku 1819 dolarů je očekávaný věk 82,1 roku (Health at a Glance 2016)

Zajímavější je statistika tzv. „zdravých let“ (Eurostat Healthy life years 2014). Tady na tom Češi nejsou vůbec špatně, ve zdraví se dožívají v průměru 65 let, zatímco Slováci jen 54,6 roku. Dokonce i Rakousko se svými 57,8 roku je daleko vzadu. Zřejmě to s tím životním stylem v Čechách a na Moravě nebude až tak zlé – ovšem, jak ví každý publicista: „Nevěř žádné statistice, kterou jsi sám nezfalšoval.“

Nejzajímavější je pro mě ale údaj o tom, kolik lidí starších 65 let se CÍTÍ být zdravých. Jestliže ve Švýcarsku je to 67 procent na Islandu s jeho z geografických důvodu skutečně jen velmi slabě vybudovaným zdravotním systémem je to 64 procent, u nás se cítí být zdravých pouze 21,9 procent občanů starších 65 let, dokonce i Rakušáci, kde je naříkání (jammern) nejoblíbenějším národním sportem, vykazuje 42,5 procent seniorů, kteří se cítí být v dobré kondici. Za Českem se umisťuje jen Slovensko s 18,8 procenty a Portugalsko s 11,5 procenty. Zajímavé je jiné porovnání, totiž nejvíc nemocní se cítí lidé ne v zemích se slabou zdravotní infrastrukturou či kde se na zdravotnictví nejvíc šetří, ale v zemích s nejvyšším koeficientem korupce. Švýcaři v korupčním žebříčku pátí, mají podíl subjektivně zdravých seniorů 67 procent. Švédové (4) 68,2 procenta, Norsko (6) 62,4 procenta, Dánové (1) 59,3 procenta, vymykají se jen Finové (3), kde se zdravých cítí pouze 38,6 procenta šedesátipětiletých.

Na druhé straně žebříčku je Portugalsko (29) 11,5 procent, Slovensko (54) 18,8 procent, Česko (47) 21,9 procent či Itálie (60) 28,6 procent.

Pocit tělesného i duševního zdraví souvisí očividně mnohem více s celkovou atmosférou důvěry ve společnost, ve které lidé žijí, než se samotným zdravotním zabezpečením.

Ten pocit tělesného a duševního zdraví či ona statistika zdravých let života je pro mě osobně důležitější než celková doba přežívání.  Mnohdy jde opravdu o přežívání za každou cenu a to je něco, s čím se nedokážu smířit. Živoření není životem, i když se do statistiky započítává.

Jenže pro politiky je samozřejmě nejlevnější pacient mrtvý pacient, protože ten si dokonce i pohřeb zaplatí sám. Stále rostoucí délka života současně s narůstajícím počtem dementních lidí je pro politiku jakéhokoliv státu finanční i sociální zátěží a ohrožuje stabilitu systému. Samotné zdravotní a sociální pojištění už náklady na penze a sociální dávky ve stáří dávno nepokrývá a každý stát musí k této sumě přispívat stále větším podílem z daňového systému. Což samozřejmě ministra financí netěší a zdravotníci jsou proto jeho odvěkým nepřítelem. Jejich lobby je totiž mnohem slabší než lobby farmaceutických firem. Podíl výdajů za léky na celkových zdravotnických výdajích stále narůstá, i když náklady na personál jsou stále ještě nejvyšší položkou. Pojišťovny se snaží udržet za každou cenu v oběhu léky, které jsou už zastaralé a pacientům spíš škodí, jako například preparáty Sulfonylmočoviny v léčbě diabetu z jednoho jediného důvodu – jsou v porovnání s novými mnohem lepšími alternativami levné. Jenže…

Jenže na scénu vstupují zcela nové léčebné možnosti, které jsou pro zdravotní systémy pojišťoven naprosto nestravitelné. Jedná se především o takzvanou imunoterapii, nový způsob léčby zhoubných nádorů. (o podrobnostech možná někdy příště) Tento způsob léčby skutečně vykazuje úspěchy v léčbě této démonizované choroby, proti léčbě které si žádný politik netroufá postavit. Jenže jak to narafičit, když roční náklady na JEDNOHO pacienta za rok dosahují okolo 100 000 Eur, čili 2,7 milionu korun. Vyplatí se zavřít jedno oddělení, aby se mohlo léčit deset pacientů s rakovinou, pomůže zde škrtání lůžek a redukce personálu?

Politici sami nevědí, jak se k tomu problému mají postavit. Zatím se vyjednává, jsem hodně zvědavý na to, co se vyjedná.

Zatím se politika v Rakousku (ještě ne v Česku) snaží vyjít vstříc i vlivné lobby soukromých zdravotních pojišťoven. U nich si může člověk, který na to má, koupit takzvané připojištění, které ho upřednostňuje při rezervaci lůžek, výběru nemocnice, ve které se chce nechat léčit eventuálně i ošetřujícího lékaře (umožňuje i léčbu v sanatoriích, kde většinou léčí externě profesoři z universitních klinik ale i soukromí lékaři). Je to systém, který výrazně omezuje korupci, protože přímé platby za „lepší“  léčbu lékařům nejsou potřebné, ovšem je to samozřejmě znak dvojtřídní medicíny. Ten, kdo na to má, může si víc dovolit. A protože politika těm normálním smrtelníkům přístup k ošetření stále více omezuje, nutí to stále více lidí, aby si toto soukromé pojištění kupovali. Pojišťovny se těší, politici také, řešení to ale není.

Jenže ve společnosti, kde státu přidělují peníze burzy, prostě skutečně neexistuje ani jeden stát, který by si mohl říct – nemáme problém, přístup k zdravotnictví můžeme našim občanům garantovat v plné míře.

Za časů komunismu existoval jeden maďarský vtip, který říkal, že socialistické zdravotnictví musí splňovat tři aspekty – musí být bezplatné, všeobecně dostupné a na nejvyšší vědecké úrovni. Bohužel se dařilo naplnit vždy jen dva z nich.

1) zdravotnictví bylo bezplatné, všeobecně dostupné, ale pak nebylo na nejvyšší vědecké úrovni.

2) zdravotnictví bylo bezplatné, na nejvyšší vědecké úrovni, ale pak nebylo všeobecně dostupné

3) zdravotnictví bylo na nejvyšší vědecké úrovni a všeobecně dostupné, jenže pak nebylo bezplatné

Zdá se mi, že se vracíme do těchto dob. Dejavu, ve kterém žiju, mě zneklidňuje.

Islám a demokracie – slučitelné pojmy?


Téma, které je v poslední době ve všech sdělovacích prostředcích a debatách. Je toto náboženství s demokracií vůbec kompatibilní, tedy může se s ní vůbec snášet?

Život ukazuje, že ne. Otázka je, proč? Demokracie poskytuje lidem svobody, o kterých v diktaturách můžou jen snít – pokud o nich vůbec něco vědí. A možná právě v tom je ten problém. Aby člověk o svobodě a s ní spojenými výhody mohl snít či o ně dokonce bojovat, musel by o nich něco vědět.

Jedna z nejdelších nepřetržitě fungujících demokracií právě končí. Ano, mluvím o Turecku, kde zavedl demokratický systém vlády Mustafa Kemal Paša Atatürk v roce 1923. Stoletých narozenin se ale nedožije, ještě letos má být Atatürkův odkaz definitivně odstraněn. Po referendu, které má proběhnout letos 16. dubna, se Turecko s největší pravděpodobností stane jednou z blízkovýchodních despocií. Otázka je, jak je to možné? Proč si lidé sami berou svobody, které měli?

Důvodem bude, že jen 15 procent Turků ví, o co v onom referendu, které po velkých a krvavých diskuzích schválil turecký parlament (několik rozbitých poslaneckých nosů a jedna prokousnutá tvář) vlastně jde. To znamená, že se demokratické principy i vymoženosti staly součástí myšlení jen úzké intelektuální elity, ale nikdy nepronikly do myšlení lidových mas. Je to zarážející, když si uvědomíme, že demokracie v Turecku fungovala nepřetržitě po čtyři generace! Takovou kontinuitou se může pochlubit málokterá evropská křesťanská země – my ji máme od roku 1989, Španělsko 1983, Portugalsko 1977, Německo 1945 atd., atd. Snad jen Británie a Skandinávské země mají demokracii déle než země na Bosporu, ovšem například volební právo žen mělo Turecko dlouho před Francií či dokonce Švýcarskem – to povolilo ženám jít k volebním urnám jako poslední země civilizovaného světa teprve v roce 1971 a v kantonu Appenzell dokonce až v roce 1990!) Demokracie v Turecku totiž nevznikla z touhy obyvatelstva po svobodě, jako tomu bylo v Británii či ve Francii, ale byla prostě naordinována shora. Z pragmatických důvodů. Mustafa Kemal rozhodl, že západní politický systém je efektivnější než východní despotický – zejména v ekonomickém smyslu (a měl pravdu) a rozhodl tedy, opírajíc se o armádu, že v Turecku zavede demokracii. Kdo byl proti, ten visel. Nebyla to metoda právě demokratická, ale na dlouhou dobu fungovala. Ale už Atatürk si byl vědom, že největším nepřítelem jeho reforem budou islámští kazatelé a proto zavedl mimo jiné i aktivní sekularizaci země.

Aktivní sekularizace bazíruje na zákazech, pasívní na toleranci. Jestliže tedy Atatürk zakázal  na veřejnosti jakékoliv náboženské projevy včetně zahalování žen a dokonce i nošení fezů – tradiční turecké mužské pokrývky hlavy, jednal stejně jako současní Francouzi, kteří zakazují ve školách nejen šátky, ale i kříže i židovské jarmulky. Opačný přístup mají například Američané, kde jako důkaz sekularizace můžou lidé nosit na sobě, co chtějí od sikských turbanů a po burku.

Atatürkovy reformy Turecko skutečně poevropštily, jenže jen ve městech – Izmir, Istanbul a Ankara se svým způsobem života přiblížily evropským standardům (aspoň v některých bohatších čtvrtích) venkov ale nebyl reformami dostatečně zasažen. Tam si podrželi moc imámové. Téměř sto let tedy trval boj mezi sekularizovanou demokracií a religiózní diktaturou, aby právě teď zvítězila ona  diktatura. Demokratické principy se nestaly nedílnou součástí života většiny tureckého obyvatelstva, to Mustafa Kemal nedokázal. Turci se nedokázali s principy demokratických svobod sžít. I když sochy Mustafy Kemala jsou doslova všude. Je to tedy paradox. Demokracie byla do Turecka zavedena ozbrojeným násilím, odstraněna bude na základě parlamentního výnosu a následným lidovým hlasováním – tedy demokratickou cestou. Zdá se vám to bláznivé? Ještě bláznivější je skutečnost, že velká část francouzské muslimské komunity je připravena volit Marii Le Pen. Proč, ptáte se? Protože ona hodlá odstranit demokracii. Demokracii, kteří tito muslimové pociťují jako obtížnou, j jako zatěžující. Zatěžující svobodami, především svobodou rozhodování. Velké části muslimského francouzského obyvatelstva je milejší velký vůdce, sultán, který udá směr a očekává loajalitu. Tu jsou schopni nabídnout.Jsou přesvědčeni, že poslušnému se nemůže nic stát. Že se pro ně po vítězství Le Penové nic významného nezmění, protože je jich už příliš mnoho. Chtějí od ní jen, aby je zbavila té obtížné demokracie a svobod s nimi spojenými. Tak jak jsou zvyklí ze své domoviny.

Tam totiž vítězí náboženství. Sekularizace totiž musí proběhnout především v hlavě, až pak se stane součástí běžného života. A myslitele osvícenství jako byl Jean Jacques Rousseau, kteří by půdu pro vnitřní osvobození od dogmat víry připravili, islám prostě neměl, nebo mi aspoň nejsou známi. Pokud tedy byli, jejich učení se neprosadilo, možná i proto, že by všude platili za kacíře.

Islám nikdy neprodělal osvícenství. To je hlavní rozdíl mezi naším a blízkovýchodním způsobem života, úhelný kámen našeho neporozumění. Osvícenství bylo právě tím, co vyloučilo v Evropě církev z politického rozhodování a z ovlivňování každodenního života v Evropě. Až do osmnáctého století byla inkvizice všudypřítomná a dbala na moc církve v každém projevu. Tehdy se život křesťana od života současného muslima příliš nelišil. Pak byla církev zatlačena z pozice mocenské do pozice morální instituce. Můžete hádat, zda se jí to líbilo a zda se s tím do dnešních dní skutečně smířila.

V muslimském světě je to jinak.

Wahabismus jako hlavní proud nesnášenlivého islámu zakazuje divadlo, satira je důvodem k drastickým rozsudkům, humor jako takový je neznámý. Společnost je maximálně prudérní. Potlačení sexuality je hlavním programem, ženám je naordinována cudnost a společnost je svírána zákazy a příkazy v upjatosti a puritánství. Jenže humor osvobozuje – je cestou k osvobození duše z útlaku fanatismu. Fanatik se neumí smát, protože je mimo svou ideologii nejistý a nemá patřičnou sebedůvěru, aby si humor mohl dovolit. Hodně se to podobá diskusím naší církve v třináctém století, zda je smích povolen, či zda je to ďáblův nástroj – zákaz smíchu se zdůvodňoval tvrzením, že Kristus se nikdy nesmál (toto téma zpracoval geniálně ve svém románu „Jméno růže“ Umberto Ecco).

Jenže co má člověk ze života, kde se nesmí zasmát, kde nesmí jít do divadla či na koncert a kde nesmí vidět ženské lýtko či dokonce ňadro? Nezbývá mu, než se modlit a o to právě kazatelům jde. Je to základna k ozbrojenému boji a terorismu. Čím víc má totiž člověk radosti v životě a ze života, o to méně je připraven ten život obětovat ve jménu nějaké ideologie. Tak tomu bylo i v křesťanském životě před nástupem renesance a humanismu. Život byl jen slzavým údolím, kterým musel člověk projít, aby si zasloužil ráj. A člověk, který se neumí nebo nesmí smát, je nebezpečný.

Svoboda myšlení v západní společnosti má své kořeny v neúprosném boji mezi světskou a církevní mocí – tedy mezi císařem a papežem, který se táhl od jedenáctého století až do století sedmnáctého. Lidé tedy měli volbu. Pokud byli nespokojeni s církví, inklinovali k moci světské a pokud je příliš týral císař, hledali oporu v moci církevní. Měli tedy volbu a oba vládcové museli vždy s protihráčem počítat, což jejich chápání a konzumaci moci limitovalo. Pokud některý z vládců západu nad sebou ztratil kontrolu, dopadl jako Bonifác VIII. v Agnani. V muslimském světě byl vládce světský vždy i hlavní náboženskou autoritou, chalífa byl zástupcem proroka Mohameda a vykladačem církevního i světského práva, které se vlastně překrývaly. Poněkud jiné uspořádání mají šíité, kde ovšem ajatolláh stojí nad světským vládcem, protože jeho výroky mu podle tradice vkládá do úst sám Alláh a tím pádem jsou nenapadnutelné.

V křesťanském světě absolutní moci církve a jejích zákonů zabránil Friedrich II. svými zákony z Melfi, kdy o několik měsíců předběhl papeže Řehoře IX. ve vydání všeobecně platného církevního zákoníku pro celý křesťanský svět. Tím ostatně tehdy papeže rozzuřil do nepříčetnosti. Od tohoto okamžiku bylo totiž zákonodárství výsadou světských vládců, své vyvrcholení pak našlo v době francouzské revoluce, kdy byla přijata poprvé ústava státu lidovými zastupiteli.

Něco takového bylo v muslimském světě nemyslitelné a nemyslitelné i zůstane. Toto oddělení světského zákonodárství od náboženských příkazů je pro prostého muslima nepochopitelné. A už vůbec ne, že světský zákon může být církevním zákonům nadřazen. I v onom demokratickém Turecku obyvatelstvo světské zákonodárství pouze tolerovalo, aniž by pro tento systém vyvinulo sympatie. Čím dál na východ a dál od Istanbulu, tím méně té akceptance bylo. Oficiálně zakázané mnohoženství se ve východní Anatolii nadále provozovalo, místní imám byl totiž zákonem, byl nedotknutelným pánem nad životem a smrtí vesničanů.

Z muslimů, kteří žijí v Rakousku, oceňuje sice 80 procent svobody, kterých se jim zde dostává (a samozřejmě i ekonomické výhody s životem v Rakousku spojenými), 49 procent ale není ochotno podřídit se zákonům, které podle jejich mínění odporují jejich náboženství. 25 procent mladých muslimů pak má tendenci k radikalizaci, tedy ke snaze vnucovat svůj názor na způsob života a zákonodárství většinové populaci – tendence je stoupající. Náš svět je jim příliš svobodomyslný a nemravný. Je povoleno mnoho věcí, které jsou z hlediska islámu „haram“ tedy hříšné.

Odtud pochází i právo šaria, které je ovšem zcela rozdílně interpretováno v rozličných muslimských zemích.

S úžasem jsem chvíli (dlouho jsem nevydržel) sledoval diskusi  Tomia Okamury s Mohamedem Abbásem v Rozstřelu 27. ledna tohoto roku. Byl to souboj demagoga s člověkem – řekněme to diplomaticky – nepříliš osvíceným. Zda byl člověk typu Abbáse vybrán pro Okamuru jako lehká kořist, se můžu jen dohadovat, argumentace křížovými výpravami v jedenáctém století či Turky u Uherského Brodu ve století šestnáctém nebyla příliš přesvědčivá. Věc skutečně jen pro fanklub Tomia Okamury, k němuž rozhodně nepatřím. Doufám ovšem, že pan Abbás opravdu není mluvčím muslimů v Česku, už proto že má s naší řečí ne právě malé problémy. Ale jeho představa, že by muslimové v Česku měli být souzeni podle práva šaria, protože každý má právo být souzen podle vlastních zákonů, svědčí o tom, že nepochopil – ačkoliv žije v Česku už mnoho let – ani základy právního systému a principy fungování parlamentní demokracie. Protože je ani pochopit nemůže.

V Turecku nejnověji zakázali vyučovat Darwinovu teorii o vývoji druhů, bude nahrazena kreativní teorií, kdy to vše zvládl Alláh sám a rychle. Můžeme se nad tím usmívat, ale zákaz vyučoval Darwinovu teorii vydal stát Pensylvania v roce 2002 a italská ministryně školství ji chtěla zakázal na italských školách ještě v roce 2004. Jenže právě odpor „osvíceného“ obyvatelstva přinutil vždy příslušné politiky, aby svá rozhodnutí stáhli. V Turecku něco takového očekávat nemůžeme.

Turečtí intelektuálové opouštějí masově svou domovinu, je to tedy jakési převrácení imigračního proudu. Od sedmdesátých let přicházeli do Německa a do Rakouska především nekvalifikovaní Turci z východní Anatolie, kteří zde vykonávali pomocné práce a práce na pásech v továrnách, které místní lidé nebyli ochotni vykonávat. Imigranti tedy zůstávali nejnižší společenskou vrstvou, bazírující na svém náboženství jako na znaku své integrity. Teď přicházejí intelektuálové, kteří zatím zůstávali doma, protože se jim tam v sekulárním státě dobře dařilo. Teď utíkají před útlakem, protože ztratili naději na pozitivní změnu. Je v tom určitá šance. Jak budou tito lidé působit na davy krajanů, na nevzdělanou masu, zbožňující Erdogana a nechápající principy fungování západní demokratické společnosti, z níž osobně profitují? Nakolik budou tito noví imigranti přínosem? Je v tom určitá šance, že právě oni převezmou v turecké komunitě vedení a přivedou ji na cestu integrace. V tom je vývoj v Turecku, které se definitivně obrací k Evropě zády a stává se blízkovýchodní despocií, i nadějí na pozitivní vývoj u nás v Evropě.

Minimálně vymezí jasnou demarkační linii. A ti kdo zůstanou za ní – ať se nezlobí, ale měli by hledat svou budoucnost tam, kde jim politický systém vyhovuje, už tím, že koresponduje s jejich náboženským přesvědčením.

Demokracie totiž vyžaduje vnitřní osvobození se od náboženských dogmat. Tedy, to co křesťanská společnost prodělala před několika stoletími. Je to proces bolestivý a vyžaduje mnohé oběti. Zda to muslimové dokážou, je otevřená otázka. Musí to ale dokázat sami, snahy zavádět sem demokracii amerického typu tanky jako tomu bylo v Iráku, jsou odsouzeny k naprosté katastrofě. Ale jen pokud dokážou muslimové sami zavést demokracii ve svých zemích ale především ve svých hlavách, jen tím si zaslouží právo žít v Evropě a profitovat z její ekonomické s politické prosperity.

Wilder Kaiser – lyžařské středisko hodné návštěvy


 

Už jsem měl vážně obavy. Tři dny na lyžích v rakouském horském středisku a neslyšet ani jedno české slovo? Znepokojilo mě to natolik, že jsem začal aktivně hledat auta s českou poznávací značkou. Marně. Našel jsem jedno se značkou Čadce, což je tedy skoro, ale právě jen skoro v Česku, jinak nic. Začal jsem si myslet, že Češi tohle středisko úplně zasklili a rozhodl jsem se jim ho přiblížit tímto článkem.

Poté, co jsem tuto ideu v hlavě zpracoval, vyjel jsem ještě poslední den na kopec Hartkaiser nad Ellmau a uslyšel výkřiky „DPH, DPH“. Překvapilo mě to a prověřil jsem, zda tu skutečně někdo vykřikuje bojové heslo české vlády, a skutečně to byli Češi! Proč volali právě toto magické slovíčko, jsem se neodvážil zeptat. Nicméně jsem se rozhodl svůj úmysl o tomto regionu napsat uskutečnit, i když právě když náš autobus odjížděl od našeho hotelu, přijelo sem auto s pražskou poznávací značkou. Takže jsou už i tady. Chválabohu!

Pokud tedy oblast Wilder Kaiser (tedy Divokého Císaře, pro uklidnění jsou tu i hory se jmény Sanfter Kaiser, tedy Jemný císař i Hartkaiser, tedy Tvrdý císař, není tu tedy až tak divoko, jak by nasvědčovalo jméno pohoří) neznáte, tak vás ubezpečím, že znáte. Tedy pokud jste se dívali aspoň na jeden díl rakouského seriálu „Doktor z hor“. Tento seriál, těžící ze své přírodní kulisy a oplývající neskutečnými medicínskými nesmysly (jméno poradce se mi nepodařilo zjistit), se točí totiž právě tady.

DSC_0082

Ellmau se jmenuje místo působiště tohoto zázračně nadaného a všehoschopného lékaře doktora Martina Grubera a ve vesnici toho jména jsou na tuto skutečnost patřičně hrdí – s „Bergdoktorem“ se tu potkáte na každém kroku. Existuje dokonce značená „Bergdoktorrunde“ tedy značkovaný okruh, zahrnující  jeho dům, Muzeum, golfové hřiště (jsou zde dokonce dvě golfová hřiště, jedno s 9 a jedno dokonce s 27 jamkami, okruh vás zavede samozřejmě k tomu většímu – golfovému hřišti s názvem Wilder Kaiser) a samozřejmě vede okruh centrem městečka, kde po místním doktorovi touží číšnice místní hospody. Samotný dům, v němž Martin Gruber vykonává svou praxi, byl na počátku filmování prázdný, protože zde žijící rodina právě v obci otevřela nový penzion Dům leží nad obcí a poskytuje opravdu úžasný výhled na krajinu. Ovšem kostel a obecní úřad jakož i hospodu s Gruberovou švagrovou byste v Ellmau hledali marně, ty se nacházejí v nedalekém Goingu.

Mimochodem těch hospod je tu nepočítaně a některé z nich i velmi slavné. Jako například Stanglwirt v nedaleké obci Going. Je to takzvaný Bio- a Wellnesshotel, je zde možno dokonce i jezdit na koni, ale hlavní sláva této hospody spočívá v tom, že zde obvykle chodí večeřet celá společenská elita v čase závodů v nedalekém Kitzbühlu, když se zde jezdí Hannenkam.

Kromě golfu nabízí Ellmau i koupaliště Kaiserbad, ale i ferratu, tedy jištěný lezecký výstup Klamml, s obtížností „D“ v horní části, čili daleko nad mými schopnostmi lézt po horách. Samotný Wilder Kaiser se dá zdolat i cestou Ellmauské brány (Ellmauertor), ovšem je to jen s jištěním – není to túra pro turisty, ale spíše pro horolezce. Doporučuje se rozhodně vzít si průvodce.

DSC_0049

Největší atrakcí je ale SkiWelt Wilder Kaiser-Brixental. Ten nabízí 90 lanovek (v detailu 37 šleprů, 35 sedaček, 15 gondol a 3 pomy) , 284 kilometrů sjezdovek a 77 restaurací a horských chat. Spojuje několik hor Astberg nach Goingem, Hartkaiser nad Ellmau, Eiberg, Zinsberg a Hohe Salve nad Scheffau a Hopfgarten, přes Brixenské údolí se pak dostanete do další velké oblasti Gampelkogelu. Za celou dobu si musíte vyzout lyže a přejít několik kroků přes cestu jen z Astbergu na Hartkaiser, (ne ale v opačném směru) jinak je všude spojení bezprostřední.

Samozřejmě jsem měl štěstí, protože bylo zrovna úžasné počasí, ale z kopců lyžařského střediska jsou úžasné výhledy na celé Tyrolsko od Kufsteinu až po Großglockner, Kitzbühl je v bezprostřední blízkosti.  Z vrcholu Astbergu se zdá být Kitzbüheler Horn doslova na dosah. Vrcholy lyžařského centra nejsou příliš vysoké, jen mezi 1267 (Astberg) a 1829 metry (Hole Salve), je z nich ale přímo panoramatický výhled na celé okolí. Na vrcholu Hohe Salve to využili k tomu, že restaurace má otočnou terasu a než se naobědváte a vypijete svůj nápoj, otočí se s vámi okolo osy, takže máte všechny výhledy, aniž byste se museli zdvihnout od stolu. Sjezdovky mají přesto až několik kilometrů, protože údolí je v nadmořské výšce mezi 620 m (Hopfgarten) až 794m (Brixen in Thale), při sjezdu z Hohe Salve do Hopfgartenu překonáváte na jedné sjezdovce výšku 1200 metrů. Což stojí za to.

DSC_0071

Přiznám se, že jsme s těch sjezdovek na tři dny zvládli jen asi dvě třetiny, vleků sotva polovinu a co se týká oněch hospod, tam jsme naprosto selhali, navštívili jsme jich jen sedm, což je slabých deset procent, čili máme ještě co dohánět.

A nejlepší zpráva nakonec. V porovnání s okolními středisky není Wilder Kaiser drahý. Denní lístek stojí 47 Eur pro dospělého a 23,50 Eur pro dítě. Najít v Tyrolsku centrum s porovnatelnou velikostí za cenu pod 50 Eur je skutečně výjimečné.

A vzdálenost taky není nijak nezvládnutelná. Buď přes Linz a Salzburg a pak, pokud se chcete vyhnout německému mýtu, přes Bad Reichenhall, Lofer a St. Johann in Tyrol (kde je místní okresní nemocnice) nebo přes Německo do Kufsteinu, odtud je to už co by kamenem dohodil. V každém případě je to blíž a levněji než do Kitzbühlu – i když, samozřejmě, Kitzbühl je Kitzbühl!

Takže pro ty, kteří „Divokého císaře“ ještě neznají – možná by se to dalo zkusit!

DSC_0079

Vliv internetu na politiku – vítejte v digitálním světě


S tím otcové digitální komunikace zřejmě opravdu nepočítali. Původně měl internet sloužit přenosu vědeckých informací, komerční využití získal díky burzám a schopnosti bleskově převádět peníze.

Že se stane ale rozhodující silou v budování politických táborů, že bude rozhodovat o výsledcích voleb a určovat směřování společnosti, s tím zřejmě kdysi dávno v devadesátých letech nikdo nepočítal. Dnes je to realitou. Nejpozději ve volební kampani Donalda Trumpa se stal právě internet rozhodující zbraní. A nejen díky ruským hackerům, kteří uštípli Hillary Clinton pár (i když možná rozhodujících) hlasů. Jde o fenomén sociálních sítí jako takových. Vítejte v digitálním světě.

Nejlépe tyto „sociální sítě“ charakterizuje, že první masovou z nich založil člověk naprosto asociální.  Mark Zuckenberg nebyl schopen s nikým hovořit z očí do očí, proto vymyslel facebook. Ten název „sociální sítě“ je tedy spíše výsměchem nebo sarkasmem. Ale budeme se muset s tímto označením prostě smířit.

Musím se přiznat, že fenomén nedůvěry v oficiální masová média jsem považoval za postkomunistický fenomén. Protože se v komunistických novinách a zprávách jen profesionálně lhalo a pravdu si člověk musel zjišťovat namáhavě alternativní cestou, domníval jsem se, že tato nedůvěra prostě v lidech v postkomunistických zemích zůstala a proto jsou tak přístupni k Hoaxům typu Parlamentních listů či Aeronetu.

Bohužel se jedná o celosvětový fenomén. Je totiž mnoho politiků, kteří prostě s novináři neumí žít. V Rakousku to byl Jörg Haider, který jako první vyhlásil veřejným sdělovacím prostředkům válku. Všechno, co o něm bylo psáno negativně, bylo součástí „kampaně levicových štváčů.“ Že měli novináři při své kritice jeho osoby hodně pravdy a že dokonce raději mnohé zamlčeli, protože se báli reakce obyvatelstva, jsme se dozvěděli až po Haiderově smrti, kdy se v televizní debatě rozplakal jeho milenec Petzner a prozradil, o čem měli do té doby povědomí jen ti nejzasvěcenější. To byl ale jen detail, mnohem hůř dopadl skandál s Haiderovou bankou „Hypo Alpe Adria“ ze které si financoval svůj život i politickou kariéru – rakouským daňovým poplatníkům přišel ten špás na 14 miliard eur – tedy 378 miliard korun podle současného kurzu! Co by ten chlapec dal za možnosti, které dnes poskytuje internet! Jak by odhalil všechna ta spiknutí, která proti němu zlá média po celá desetiletí spřádala! Bohužel  – pro něj, ne pro nás – zemřel ještě předtím, než se internet stal politickou zbraní.

Stejné či podobné problémy s tiskem mají ale i jiní zlobiví chlapci. Ať už je to Miloš Zeman nebo Donald Trump. Vladimír Putin nebo Recep Tajip Erdogan už problém nezávislého tisku vyřešili jeho zničením. Donald Trump se spolehl na Twitter – a měl s ním úspěch. Nabídl svým fanouškům „alternativ facts“ tedy zprávy, které sice neodpovídají pravdě, ale kdo chce, jim uvěří. To je totiž osvědčená internetová taktika – zabírá to spolehlivě – nejen v Česku či na Slovensku – ale i v USA. Ne  nadarmo je hlavním Trumpovým  poradcem Steve Bannon, který už několik let provozuje stránku s “alternativ facts” “Breitbart News”. Potom je možné vykázat žurnalisty ze sálu nebo je tam vůbec nevpustit. Jestliže před dvaceti lety politik novináře prostě potřeboval, jeho popularita byla na jejich přízni závislá, dnes tomu tak není. Může si ji budovat sám a prostředky k tomu používané si taky volí samostatně. Novináři se dostávají do nezáviděníhodné pozice pozorovatelů, kteří ale svůj vliv na veřejné mínění rychle a nezadržitelně ztrácejí.

Dříve měli lidé, kteří přicházeli s kontroverzními teoriemi, problémy najít vydavatele, který by jim jejich knihy či stati vydal. Jednak tu byla záležitost finanční a pak i zodpovědnost vydavatele za to, co vytiskl. Dnes nikdo vydavatele nepotřebuje – pokud chce, zveřejní své názory na internetu a spoléhá na moudrost Františka Filipovského z filmu „Jak svět přichází o básníky“,  – můžete říct jakoukoliv blbost, ale když to patřičně vědecky zdůvodníte, vždycky se najde nějaký blbec, který vám zatleská.

A tak se dnes z internetu dozvídáme, že mléko v kávě je smrtelně nebezpečné, že všechny choroby světa pocházejí z pojídání chleba, že je v Rusku blahobyt a že je Evropská Unie největší zlo, jaké kdy lidstvo postihlo. Některé tyto dezinformace jsou šířeny záměrně jako součást politické agitace, jiné jsou výplody mozků zoufalců, toužících aspoň po chvilince slávy. Jejich adresáty jsou samozřejmě především lidé bez vlastního úsudku, kteří jsou lehce ovlivnitelní. Internet nás těmito informacemi zahlcuje a místo abychom po informacích museli pátrat jako za oněch blahých časů vymývání mozků komunistickou propagandou, musíme je dnes selektovat a vyhazovat všechen odpad, který se mezi nimi nachází – a toho je stále víc, takže nakonec člověk jednou rezignuje a nechá tu vlnu prostě přejít přes sebe.

Jenže žurnalisté skutečně nemají pozici jednoduchou – a je jedno, že se přizpůsobili době a většina novin a zpráv je dosažitelná i on-line. Jejich zprávy nejsou tak překvapivé a tím pádem tak zajímavé jako ty vylhané a svým vysvětlováním myšlení lidí v uspěchané době, kdy na myšlení ani není čas, prostě nedosáhnou. Lež a pravda splývají, nedají se téměř odlišit a každý věří prostě tomu, čemu věřit chce.

Skoro všichni politici mají svou webovou nebo facebookovou (případně twitterovou) stránku a na ní tisíce fanoušků – v Rakousku má nejvíc přítel na facebooku Heinz Christian Strache z více než 600 000 fanoušky. Ti samozřejmě čekají netrpělivě na každý jeho výrok a věří jim jako evangeliu. Tak se utvrzují ve svých vlastních názorech, tak vzniká fanatismus.

I na radikalizaci a terorismu se totiž internet podílí nemalou měrou. Ať už salafisté, islamisté jiných směrů či pravicoví radikálové nacházejí své stránky, kde mohou komunikovat jen se stejně smýšlejícími. Tím se utvrzují ve vlastním – jedno v jak scestném –  názoru, který začnou považovat za většinový a každý, kdo s nimi nesouhlasí, je pomýlený nebo prostě jen škůdce a nepřítel, když nechce pochopit tak jasnou pravdu. Tito lidé žijí ve vlastní bublině a nemají potřebu vykouknout z ní ven. Internet jim ochranu před jinými názory, než jaké se jim líbí, prostě umožňuje, v bublině se žije pohodlně a bezkonfliktně. Pokud člověk ten konflikt nezačne aktivně vynášet ven. Pokud nedojde k názoru, že je svět potřebné změnit k obrazu, jaký zná ze své informační bubliny. Pak začne sestrojovat bomby či nakoupí munici do aické zbraně.

Myslím, že s tímto vývojem vynálezci internetu skutečně nepočítali. Jak se dá ale tento vývoj zvrátit. A dá se to vůbec?

 

Připojuji klasický Hoax, na němž je použito několik polopravd k vytvoření textu, kterým si upevňují svůj názor ti, kteří tomu věřit chtějí.

Předešlu skutečná fakta, která se mi podařilo ověřit. Že můj syn žije ve Vídni a poměrů podobných občanské válce si nějak nevšiml, i když si kupuje byt ve čtvrti Favoriten s nejvyšším podílem přistěhovalců, je jen subjektivní pocit. Raději tedy čísla:

V roce 2015 rok byla ve Vídni nejnižší kriminalita za posledních deset let. (Čísla za rok 2016 ještě nejsou známá – nevím tedy, odkud má autor své údaje – , ale podle prvních informací jsou porovnatelná s rokem 2015.) Počet kriminálních činů ve Vídni klesl v roce 2015 poprvé pod 200 000 případů, přičemž signifikantní vzestup o 11,4 procenta zaznamenala v Rakousku kriminalita internetová, za niž utečenci opravdu nemohou. (Pro úplnost dodávám, že i násilné trestné činy stouply a to o 0,4 procenta.) O strachu ve městě se nedá hovořit. Bitky mezi Afgánci a Čečenci jsou asi jediným prvkem, který je zde pravdivý, tyto dvě skupiny se skutečně nenávidí a vyvolávají mezi sebou rvačky. Zaplést se mezi ně může jen člověk duševně mírně omezený. Dokonce i migranty nejvíc obydlená čtvrť Favoriten má (v přepočtu na počet obyvatel) nižší kriminalitu než centrum města. A pokud se přistěhovalci kriminálních činů dopouštějí, pak jsou to ti, kteří zde žijí už roky případně po celé generace.  Westbanhof a Praterstern jsou centrem kriminality a obchodu s drogami už po celá desetiletí, po příchodu migrantů v minulém roce se na tom nic nezměnilo. Prostý občan si ale ničeho nevšimne – tedy aspoň já jsem si ničeho nevšiml, přesto že jsem byl níže uvedeným článkem na smrtelné nebezpečí v těchto lokalitách upozorněn.

Sexuální útoky ze strany afgánských migrantů byly zaznamenány (a patřičně medializovány) dva, jednou znásilnil Afgánec 12 letého chlapce a podruhé to byla skupina tří Afgánců ve věku 15 – 16 let, kteří znásilnili 21 letou dívku – právě tento týden byli odsouzeni k 5-6 letům odnětí svobody.

Co se týká vloupání do domů a bytů, vedou jednoznačně tlupy z Rumunska a Maďarska, tedy z EU, i zde ale došlo k poklesu o 9,3 procenta v porovnání s rokem 2014. Zda byl violistovi Buchmannovi zlomen prostředníček, se mi nepodařilo ověřit.

Zdroj: kriminalstatistik.bmi

A teď tedy onen slíbený Hoax:

Viedeň sa radikálne zmenila: Rakúšania žijú v strachu, v hlavnom meste útočia gangy migrantov

VIEDEŇ – Rakúšania žijú v strachu, že na nich zaútočia gangy migrantov – obavy vyvoláva vlna násilia, ktorú zažíva hlavné mesto Viedeň. Napísal to dnes britský denník Daily Express na svojej webovej stránke express.co.uk. Prepady a bitky sú v rakúskej historickej metropole čoraz bežnejšie – na okoloidúcich útočia tieto bandy takmer každý deň.

Významný viedenský violista Michael Buchmann je jednou z najnovších obetí potulujúcich sa bánd, ktoré tvoria prevažne prisťahovalci. Kariéra 48-ročného hudobníka vo svetovo uznávanom Viedenskom symfonickom orchestri je teraz ohrozená, pretože skupina dospievajúcich migrantov ho zbila a zlomila mu prostredník, keď ich upozornil, že na stanici metra nesmú fajčiť.Gangy sa spolčujú podľa etnickej príslušnosti, pričom jednotlivé skupiny si nárokujú na rôzne časti Viedne.

Oblasť okolo Pratersternu, jednej z hlavných viedenských železničných staníc, majú teraz pod kontrolou Severoafričania a je pokladaná za najhoršiu časť v meste práve pre spomínanú zločinnosť. Napriek zvýšenému počtu policajtov v tejto oblasti sú trestné činy veľmi časté, napísal britský portál express.co.uk. Na opačnej strane mesta obsadili oblasť okolo Westbahnhof, teda Západnej železničnej stanice, Afganci, ktorí sa dostávajú do hlavných správ médií z tých najhorších dôvodov.

Afganci a Čečenci sa zaplietajú do vážnych potýčok, vedú medzi sebou pouličné boje a bežne pri nich utrpia zranenia desiatky ľudí. Rakúska polícia sa už niekoľko rokov zo všetkých síl snaží zaistiť a udržať bezpečnosť na centrálnej stanici metra Karlsplatz, keďže v minulosti bola miestom drogových problémov a rakúskych kriminálnikov. Avšak už znova je to oblasť, ktorej sa obyvatelia radšej vyhýbajú. Rakúskych kriminálnikov vystriedali migranti, ktorí vedú medzi sebou bitky.

Nedávno gang na Karlsplatzi surovo zaútočil na známeho rakúskeho novinára a ten sa ešte stále zotavuje zo zlomeniny ramena, uviedol na webe britský denník Daily Express. Ďalší nedávny útok zažil 26-ročný muž z Linzu, mesta medzi Salzburgom a Viedňou. Bol vtiahnutý do bitky s dvoma chlapcami-migrantmi a vyzval na ich pästný súboj “muž proti mužovi”.Obaja chlapci rýchlo zorganizovali posily a 13 členovia gangu Rakúšana zbili a ukradli mu aj cennosti.

Trestné činy spáchané migrantmi v Rakúsku prudko stúpli za posledný rok, keď ich do krajiny prišlo viac. Vlani bolo podaných celkovo 22.000 trestných oznámení na migrantov, čo je nárast oproti 14.000 trestných oznámení v roku 2015, informovalo rakúske ministerstvo vnútra.

Sexuálne útoky spáchané žiadateľmi o azyl sa stali v Rakúsku takisto vážnym problémom – za posledný rok, od vypuknutia migračnej krízy, nastal 133-percentný nárast sexuálnych útokov migrantov, uviedol portál denníka Daily Express. K takýmto útokom dochádza najviac na miestach ako plavárne a iné verejné priestory, dodal Daily Express.

 

Kolik Trumpa vydrží Evropská Unie?


 

Já vím, není to tak dávno, když jsem si stejnou otázku pokládal v souvislosti s jiným politikem, kterého považuji pro křehkou Evropskou Unii za nebezpečného, totiž s Vladimírem Putinem. Tehdy jsem uzavřel svou úvahu, že nepříliš mnoho. Teď se ovšem situace stala ještě mnohem horší. Do hry se dostal pro EU možná ještě nebezpečnější sok, než je vládce v Kremlu. Donald Trump.Je sice až za oceánem, ale jeho vliv v Evropě je nepoměrně větší (nebo řekněme v současnosti ještě větší – to je ale dáno tradicí, od které se chce USA odříznout a ponechat Evropu svému osudu).

Člověku tak trochu zůstává rozum stát, proč mají oba soupeři o nadvládu nad světem zájem na zničení EU, místo aby se ji snažili získat na svou stranu jako spojence. Zejména u USA je neuvěřitelné, že je ochotné vzdát se svého vlivu v Evropě, který tu má. Jenže zřejmě zde platí heslo „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“. A vyjednávání s relativně velkým kolosem EU, který se navíc tváří, jako by byl USA rovnocenným partnerem, (i když díky chybějící vojenské síle samozřejmě není) jde očividně Američanům mnohem víc na nervy než vyjednávání s jednotlivými malými státy, kterým je možné svou vůli prostě diktovat.

Donald Trump se s touto taktikou ani netají. Doufá v rozpad všech světových společností, aby mohl vyjednávat o podmínkách vzájemného obchodu s každým státem jednotlivě – tedy aby mohl místo jednání diktovat. Musíme se připravit na novu situaci, kdy Amerika přestává být partnerem. Stává se dominantní silou, která chce světu nepokrytě vnucovat své podmínky (dělala to ostatně vždycky, jen v poslední době měla dosti ztíženou pozici). Jestliže administrativa Baracka Obamy viděla v Evropanech přece jen partnery, Trump v nich vidí jen poslušné poddané.

Trump pozdravil nadšeně Brexit jako první vlaštovku rozpadu nenáviděné evropské aliance, označil jej za „great“ a britské premiérce Tereze Mayové nabídl ihned výhodné podmínky pro vzájemný obchod, které EU určitě nenabídne. Je to stará osvědčená Bismarckova metoda cukru a biče s nadějí, že se přidají další. Samozřejmě, až už bude jen konglomerát nezávislých státečků, žádné mimořádné podmínky už nebudou. V zájmu znovuzískání této dominantní pozice je Trump zřejmě ochoten obětovat i část Evropy a odevzdat ji východnímu suverénovi – Rusku.

Naivní představa Henryho Kissingera v knize „Uspořádání světa“, že totiž USA vždy exportovaly nezištně své kulturní hodnoty, dostane smrtelný úder i pro ty poslední, kteří v tuto ideu ještě chtěli věřit. Zda svůj omyl pochopí i devadesátiletý Kissinger, si dovoluji zpochybnit.

Ovšem Evropa pro svou záchranu taky moc nedělá. Nejvíc mě to šokuje právě u Německa, které EU dominuje. Ne nadarmo se Evropské Unii vyčítá, že je svazkem, jejímž hlavním úkolem je ochrana německých obchodních zájmů. Německo je nejsilnějším státem v EU a opravdu z tohoto společenství logicky nejvíc profituje. Přesto i samotné Německo pilně podřezává větev, která Evropskou Unii nese. Košile je prostě přece jen bližší než kabát.

Předseda evropského parlamentu Martin Schulz se vzdal své funkce se zdůvodněním, že odchází do německé politiky. Vzápětí byl jmenován kandidátem německé sociální demokracie na kancléře, tedy soupeřem Angely Mercklové v blížících se německých parlamentních volbách. Signál je to jasný. Německý kancléř je mocnější než všichni evropští politici v Bruselu dohromady. Schulz chce zkusit své štěstí. Nebyl to tedy pro něj krok zpět ale právě naopak, pokus postoupit výš. Jak může pak někoho ještě přesvědčit, že Brusel je opravdu německému kancléři nadřazený a že bruselské zákony jsou závazné i pro Německo? Tomu může po tomto kroku věřit opravdu jen nenapravitelný snílek.

Dalším jasným signálem je německé dálniční mýto. Samozřejmě to byl v Evropě artefakt, že se německé dálnice mohly používat bezplatně. Ale zatímco v Rakousku, Česku, Slovensku atd. atd. musí za používání dálnic platit všichni, v Německu to budou jen cizinci. Němci dostanou své mýto od státu zpět. Je to jasná diskriminace neněmeckých občanů EU, tedy signál rozpadu. Buď mají opravdu všichni občané EU stejná práva a povinnosti a jsou si před zákonem rovni, nebo jsou někteří přece jen o něco rovnější. Uvidíme, zda Rakousko s dalšími postiženými státy něco dosáhne u evropského soudu. Když zkoušeli Slovinci zkasírovat ostatní občany EU tím, že odmítali vydat krátkodobou dálniční nálepku a člověk si musel kupovat roční, i když chtěl Slovinskem jen projet, označil to evropský soud za diskriminaci a přinutil Slovince, aby vydali krátkodobou nálepku (vyřešili to šalomounsky tím, že vydali nálepku sedmidenní, tedy jedete-li k moři na týdenní dovolenou, musíte si koupit nálepky dvě, protože se logicky vracíte osmý den). Teď je zásadní otázkou zda to, co platilo pro malé Slovinsko, bude platit i pro velké Německo. Obávám se, že ne a že se evropský soud před německou mocí skloní a zarazí tak další hřebík do evropské rakve. Je totiž skutečně velmi iritující, že Rakušák, který vůbec do Německa nechce, ale chce jen jet ze Salcburku do Kufsteinu nebo Innsbrucku, musí platit německé mýto. Dálniční spojení mezi těmito městy přes „Velký německý trojúhelník“ vznikalo totiž ještě v době, kdy nějaké mýto nebylo vůbec žádné téma.

Jsou to Němci, kteří trvají na dalších kontrolách hranic a blokují tak volný pohyb mezi zeměmi EU a zraňují tak další z principů EU – volný pohyb osob.

Vše to vyznívá jako pomsta za neposlušnost. Když ostatní evropské země odmítly přijímat uprchlíky, které do Evropy pozvala Angela Merklová, mají teď za to trpět. „Dobře jim tak“. Jenže trest není nikdy dobrou metodou, jestliže bojujete o důvěru, zejména je-li už narušená. A právě pokus Angely Merklové přinutit ostatní země EU k přijímání uprchlíků z blízkého východu byl rozhodujícím impulsem, který zahájil vnitřní rozpad Unie. Zatím na psychologické úrovni, ale stále více se objevují i politické nástroje, které tento pomalý rozpad potvrzují. Je šokující a nahání strach, že právě Němci jsou při používání těchto nástrojů předběžci. Naskýtá se otázka, zda vůbec vědí, co činí.

Pravicoví populisté mohou pomalu triumfovat.  Prezidentské volby ve Francii jsou samozřejmě rozhodující. Pokud tam vyhraje Marie le Pen, je Evropská Unie mrtvým projektem. A paní Marie samozřejmě nezapomene připomenout svým voličům žádnou z německých chyb. Volby se chystají i v Holandsku, tam je ovšem situace méně nebezpečná. Jednak jsou Holanďané sice velkým, ale přece jen ne vůdčím členem Evropské Unie, jednak jsou na německou ekonomiku navázáni ještě víc než Česko (Rotterdam je po celá staletí hlavním německým přístavem) a i kdyby zde pravicový populista Geert Wilders parlamentní volby vyhrál, nenajde zřejmě koaličního partnera, který by s ním v rozbíjení EU spolupracoval – pokud ovšem nenastane situace „Zachraň se, kdo můžeš“ a ta by nastala v okamžiku vítězství Marie le Pen.

Všichni, kdo EU nenávidí, sní o „Společenství silných nezávislých Evropských států“, které se mezi sebou, jak sní i pak Petránek – domluví. Dovolím si tvrdit, že tato představa je naprosto naivní. Silné národní státy byly v Evropě od konce devatenáctého století do padesátých let století dvacátého – z této situace vzešly dvě zničující světové války. Státy jsou totiž ochotny se domluvit, když se jim daří dobře. V čase konjunktury většinou nikdo nikoho neohrožuje. V okamžiku krize – a ty jsou, jak jsme sami zažili – v kapitalismu a zejména v divokém kapitalismu současnosti –  nevyhnutelné, potřebuje každý lídr nepřítele. A když nebude mít jako nepřítele vděčný cíl  – bezbranný Brusel – bude si muset najít někoho dalšího. Nejlépe souseda, který pak bude vinen všemi nepříjemnostmi, které daný stát potkaly.

Jak se dohodne Česko s Německem, pokud toto vznese nárok na Sudety? Můžeme jen hádat, ale zřejmě je raději odstoupí. Dokážou Slováci uhájit své jižní území, které stejně inklinuje více k Budapešti než k Bratislavě?  Objeví se znovu téma Alsaska a Lotrinska – věčného územního sporu mezi Německem a Francií? Podrobí se Nizozemí německému hospodářskému diktátu, pokud by Němcům teklo do bot a považovali zkasírování svého severního souseda za potřebné?

Jedině zastřešující organizace byla zárukou trvalého míru. To, co začali budovat státníci formátu Konráda Adenauera a Francoise de Gaulla, nesou současní politici do hrobu. Protože státníci se v čase vlády burz a peněžního kapitálu už žádní nevyskytují. Vymřeli, místo státníků s vizí do budoucnosti sedí ve vládách a parlamentech jen politici, kteří „dělají svou práci“ – za slušné peníze a s nadějí se obohatit i ilegálně. O víc zde – bohužel nejde.

A taková Evropa bude lehkou kořistí pro dravce na obou stranách. Trump by východní Evropu svému příteli Vladimírovi s klidným svědomím obětoval. Jedinou otázkou je, zda je americká demokracie dostatečně silná, aby tomu zabránila. V Rusku je při tamějším politickém systému jen jeden vládce. Americký politický systém je tomu ruskému velmi podobný (ten ruský prezidentský systém z roku 1990 byl do značné míry budován podle amerického vzoru). Americký systém má jen o něco více demokratickým pojistek (a hlavně demokratickou tradici, která v Rusku naprosto chybí), které mohou (ale nemusí) amerického prezidenta v jeho rozhodováních omezovat. Naší jedinou nadějí je, že tyto pojistky jsou dostatečně silné, aby zabránily vstupu ruských jednotek do Estonska, Lotyška, Litvy a pokud zde nenarazí na odpor i dál na východ. Že by se Evropa dokázala bránit vlastními silami, v to zřejmě nevěří ani ti největší snílkové. (Stejně naivní je představa, že by Trump z lásky ke své někdejší ženě Ivaně vyjednal pro Česko výjimku a Rusy v Beskydech zarazil).

Je třeba probudit se ze sna. Evropa odevzdala svou suverenitu, co se jedná vlastní obrany – Americe. Jestliže ale není schopna chránit vojensky své hranice, nedá se hovořit o státním útvaru. A hrát si na silného partnera je v takové situaci samozřejmě naivní a směšné. Trump to ví. Věděli to ostatně i všichni jeho předchůdci, jenže Donald je první, který neváhá říct, že král je nahý a hodlá to plně využít ve vlastní prospěch. Jedno, co to bude stát.

Zda je Evropa schopna vydržet čtyři roky Trumpa (či dokonce osm) s Vladimírem Putinem v zádech, si dovoluji pochybovat.  Zejména pokud se nic nezmění na jejím současném vedení. A nezdá se, že by se zde něco změnit mohlo.

A pak nám – a hlavně našim dětem – pomáhej Bůh.

Soutěživost


               Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“

Zúčastnili jsme se. Ne, že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit. Sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentském klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Zájem o účast nebyl v prvním ročníku nijak přehnaný, konkurence tedy nebyla právě velká. Odměnou byl týden lyžování v Beskydech. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo stání na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni.

Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala ve studijní odborné činnosti, chodívali jsme darovat krev (s poté jsme byli doplnit krvinky v Studentském klubu), účastnili jsme se na promítání filmů v posluchárně (částečně zakázaných a částečně komunistickou censurou trpěných) , občas vyrazili společně na výlet a stali jsme se sponzory jednoho zvířete v zoologické zahradě na Svatém kopečku  (i kdybyste mne zabili, už si nevzpomenu, o které zvíře se jednalo, kterému jsme za patřičný přísun piva a alkohlických nápojů ze strany správy ZOO stavěli bezplatně zeď okolo výběhu.) A vyhráli jsme znova. Tentokrát už byla konkurence obrovská. Zpráva, že si naše skupina užívala týden na lyžích místo školy a to zadarmo, se rozšíříly rychlostí stepního požáru. Všechny studijní skupiny si připravily půlhodinové referáty o své činnosti a vzájemně zpochybňovaly výkony těch ostatních. Já jsem si opět připravil naprosto krátkou zprávu o našich aktivitách, čímž jsem zápasícím vedoucím skupin zcela unikl z jejich pozornosti. Výsledkem bylo opětné vítězství, členové poroty byli totiž délkou referátů a hádkami ostatních tak otrávení, že se rozhodli ocenit naši stručnost. Těšili jsme se tdy znovu na lyže.

Jenže když už se sen o týdenním bezplatném lyžování měl stát realitou, postavil se nám náhle a nečekaně do cesty asistent, zodpovědný za naši výuku na vnitřním lékařství. Všichni ostatní naši omluvenou nepřítomnost s radostí akceptovali, protože měli tím pádem volno, on ale ne. Zda to bylo jeho pedagogické nadšení či spíše závist, to už se nikdy nedozvíme, nicméně představu, že studenti jeho skupiny budou týden trávnit na Soláni místo v posluchárnách, považoval za svatokrádež.

„Cože, volno?“ vzrušil se. „Neexistuje. Kdo nepřijde na praktikum, ten bude mít absenci a já rozhodnu, jestli mu povolím nahradit ji ve svatém týdnu.“

„Podle stanov soutěže,“ pokusil jsem se jako mluvčí kroužku vysvětlit, „je odměnou za vítězství omluvené týdenní volno pro všechny členy studijní skupiny.“

„Jaké stanovy soutěže? Co to má být za soutěž?“ vzrušil se asistent. „To mě všechno nezajímá. Kdo se nedostaví na praktikum, bude mít se mnou problém.“

O problémy s asistentem Šimkem nikdo skutečně nestál. Dali jsme hlavy dohromady. Někteří radili to vzdát a raději jít na výuku. Jiní si mysleli, že bychom měli tu lyžovačku přerušit a na praktikum přijít (šílený nápad, protože interna byla ve středu, tedy právě uprostřed týdne). Nakonec mě napadl spásný nápad. „Půjdu za Jordou,“ řekl jsem.

„Ty ses zbláznil,“ mínili ostatní. „Přece s tím nemůžeš jít za proděkanem pro ideologickou práci! Za tím skalním komunistou!“

„A proč ne? On je přece garantem soutěže. Zaštítil ji, tak ať zaštítí nás.“

Musím říci, že kolegové mne v tu chvíli odepsali a mysleli si, že mne už nikdy neuvidí a že jim možná za pár let pošlu pozdrav z nějakého dalekého gulagu.

Jenže proděkan Jorda byl člověk, který byl komunistou z přesvědčení. Takových se po roce 1968 dalo najít opravdu jen velmi málo. Všichni ostatní byli ve straně z oportunismu, protože s členstvím byly spojeny výhody a vedoucí funkce. Ne tak proděkan Jorda. On věci světového proletariátu skutečně věřil. Když se na sídlišti stavěly svépomocí garáže, objevil se tam mezi prvními v montérkách a s hlavou ovázanou šátkem. Předtermíny na zkoušku z dermatologie (čili kožního lékařství) dával zásadně během manifestace na oslavu prvního máje. V ten rok tam na té manifestaci také poprvé a naposledy dorazil celý náš ročník. Způsobovalo to problémy, protože všichni páťáci, toužící po předtermínu, proděkana houževnatě pronásledovali, aby byli u toho, až předtermíny začne rozdávat. Protože nás bylo na tři sta a Jorda byl nesmírně pohyblivý (celou onu manifestaci jakožto hlavní ideolog organizoval) narušovalo tři sta studentů, pronásledující ho jako ohon kometu, seřazené řady manifestujících studentů a dělníků olomouckých závodů. Nakonec se nám podařilo pana proděkana obklíčit u zdi děkanátu, a když neviděl možnost úniku, termíny rozdal.

A teď jsem se k němu vydal. Věděl jsem, jak je důležité představení a hlavně podání ruky. Starší studenti nadvičovali podání ruky před zkouškou celé týdny. Jorda nenáviděl ruku zvanou „mrtvá ryba“ protože u takového nesmělého studenta právem očekával nedostatek budovatelského elánu. Příliš pevný stisk ruky však považoval zase za nepřiměřenou drzost a nedostatek úcty. Stejně důležité pak bylo se při vstupu do zkušební místnosti správně představit: „Soudruhu profesore (jen ne panebože pane profesore, to už mohl člověk zrovna měnit fakultu), jmenuji se….. a dostavil jsem se na zkoušku z dermatologie a venerologie.“ Bože chraň říci dermatovenerologie, i když byl obor tak normálně nazýván. Pan profesor byl totiž nejvyšším odborníkem ve DVOU oborech! Poté následovalo ono podání ruky. Pokud člověk představení zvládl a ruku stiskl přesně patřičnou silou, jednalo se už jen o to, zda dostane ze zkoušky z kožního lékařství jedničku (v případě, že uměl) nebo dvojku (v případě, že neuměl). Pokud se však při představení dopustil nějaké fatální chyby, zakoktal se, či pak zvoral stisk ruky, bojoval už jen o přežití (trojka, pokud uměl všechno) nebo vyhazov (pokud uměl o něco méně). Měl jsem nacvičeno a vstoupil jsem k panu profesorovi do kanceláře.

„Soudruhu profesore, jmenuji se Antonín Polách, jsem čtvrtým rokem studentem medicíny University Palackého a vedoucím šesté studijní skupiny.“ Poté jsem podal panu profesorovi ruku a opatrně, nicméně pevně opětoval jeho stisk. Na profesorově tváři se rozhostil spokojený úsměv a já jsem věděl, že jsem zvítězil.

„Co vás za mnou přivádí, kolego,“ zeptal se a pokynul mi, abych se posadil.

„Jak víte, soudruhu profesore, naše skupina zvítězila v socialistické soutěži o nejlepší studijní skupinu fakulty.“

Pokud to profesor Jorda nevěděl, nedal to na sobě znát. Pochvalně pokynul hlavou.

„My tu soutěž považujeme za úžasnou věc, přispívající k motivaci studentů, aby se zapojovali aktivně do života fakulty.“ Ani jsem nelhal, odkdy jsme soutěžili, scházeli jsme se v hospodě mnohem častěji než předtím.

„Ano, ano,“ usmíval se profesor. „Za tím účelem jsme tu soutěž zřizovali.“

„Vím, že vy osobně jste tu soutěž zaštítil a jsme vám za to i patřičně vděčni, protože jí to dodává úplně jiný, nepoměrně důležitější význam.“

Soudruh profesor byl spokojen, byl čas přejít do útoku. „A teď nám určití vyučující brání převzít a konzumovat odměnu za vítězství.“

Jorda se na mě nevěřícně podíval. „Cože?“

„Ano. Odměnou je stejně jako vloni týdenní lyžařský zájezd na Soláň. A jeden z vyučujících nás nechce omluvit z praktika, takže tam zřejmě nebudeme moci jet. Nechci ani domyslet, jaký to bude mít dopad na morálku studentů mé skupiny. Ale pokud se to roznese, mohlo by to zničit celou socialistickou soutěž. To by byla tak obrovská škoda, že se člověku chce až plakat…“

„Kdo?“ vykřikl Jorda.

„Já bych nerad jmenoval…“

„Chci jméno!“ zařval proděkan.

„Asistent Šimek z interny,“ odpověděl jsem poslušně.

Jorda sáhl po telefonu a vytočil číslo. „Tady Jorda. Chci Šimka! Ne, okamžitě!“

Nevím, co se na interně dělo, asistent Šimek byl u telefonu během minuty. Vzhledem na velikost kliniky ho museli do sekretariátu poslat snad potrubní poštou.

„Šimku!“ zařval profesor Jorda do telefonu, až jsem poskočil na židli. „Vy ničíte mou ideologickou práci! Vy ohrožujete svým diletantismem výchovu mládeže! Co si o sobě myslíte? Myslíte si, že budu na fakultě trpět existence, které nabourávají socialistickou výchovu? Kteří demotivují studenty a snaží se je zvrátit v pozitivním přístupu k věci socialismu? Že nevíte, o čem mluvím? Kdo brání studentům šesté skupiny, aby mohli převzít odměnu za vítězství v socialistické soutěži? Kdo tím torpeduje celé naše snažení a mladistvý elán našeho medicínského dorostu? Kdo se tak snaží podkopat mou pozici, protože já se na tu soutěž zaručil? Že jste nevěděl? To vás neomlouvá! Že si to znovu promyslíte? Vy si nemáte co rozmýšlet! To je rozkaz, rozuměl jste? Aha rozuměl. Tak to je dobře. Doufám, že o vás příštích pár měsíců neuslyším! Dobře, akceptuji vaši omluvu. Řekl jsem, že ji akceptuji, nemusíte se opakovat. Na slyšenou, práci čest!“

Položil telefon a pravil. „Myslím, že je věc vyřízena. Asistent Šimek vám nebude dělat potíže. Pokud by se o to pokusil, spojte se se mnou. Jsem na vás hrdý a ještě jednou gratuluji.“

Asi to dnešní člověk nepochopí, ale čtyři studenti naší skupin měli přece jen z asistenta Šimka takový strach, že s námi na lyže nejeli. Zřejmě mi nevěřili a mysleli si, že jsem si tu historku s proděkanem Jordou vymyslel. Zatímco my jsme se proháněli na sjezdovce na Soláni, oni se ve středu dostavili na internu a dožadovali se vyučujícího.  Asistent Šimek si zřejmě myslel, že se mu něco zlého zdá. Nahlédl do seminární místnosti, nevěřícím pohledem si změřil ony čtyři šprty a pak explodoval.

„Tak já kvůli vám skoro vyletím z fakulty! Já skoro stratím místo! Já se musím ponížit před proděkanem, jenom abyste vy mohli jet na lyže! A vy máte ještě tu drzost přijít na vyučování? Ven! VEENN!!!“

O dalším průběhu onoho semináře jsem se už nic nedozvěděl. Zřejmě proto, že byl tak krátký.

Sex


Sex je zdravá věc. Zvyšuje prokrvení malé pánve, vyplavuje endorfíny, čili hormony štěstí a když se povede, pak zvyšuje i sebevědomí. Pokud ne, je to horší. Znáte to, sex je pudová záležitost – buď to pude nebo to nepude…

Jenom by se neměl provádět pod lékařským dozorem. Svého času zveřejnil profesor Schumacher z grazské kliniky údaje, podle kterých je člověk (řeč byla o mužích) ohrožen srdečním infarktem mnohem více při sexu mimo manželské lože než v posteli manželské. Podle něj vyvine člověk při manželském sexu výkon odpovídající 100 watům, zatímco na záletech celých 125 Watů. Úvahy, proč tomu tak je nebo mělo by být, přesahují naprosto rozsah tohoto článku. Jak ten výkon profesor Schumacher měřil, mi není známo a nedokážu si to ani dost dobře představit. Ještě tak přibližně, že muž, jemuž bude nabídnuta bezplatná návštěva bordelu, se snad lékařskými přístroji, měřícími jeho námahu, ověšet dá. Ale doma? To by předpokládalo zcela nepřirozený vědecký fanatismus. Údaje profesora Schumachera zrelatizoval navíc o dva měsíce později jeho kolega z grazské kliniky profesor Brussee. Ten spočítal, že při manželském sexu vyvine člověk 75 Wattů, při mimomanželském pak 100. No dobrá, Brussee byl o deset let starší než Schumacher…

Měl jsem jednu pacientku. Krásné osmnáctileté děvče, velmi hezky stavěné, pán bůh zase jednou něco tvořil s láskou. Jenže tomuto nádhernému stvoření se postavila do života překážka v podobě zánětu srdečního svalu – tedy myokarditídy. Tak se ona dívka stala mou pacientkou. Jistě pochopíte, že v tomto případě mi pravidelné ultrazvukové kontroly srdeční činnosti způsobovaly mimořádné potěšení. Nicméně otevřena byla otázka, zda pacientka může vykonávat sport. Byla totiž aktivní basketbalistka a sezóna se neúprosně blížila a trenér naléhal. Rozhodl jsem se tedy přezkoumat její zatížitelnost 24 – hodinovým EKG. Zavěsili jsme na její ztepilou postavu náš aparát, polepili ji elektrodami a já ji vyzval, že potřebuji opravdu znát její zatížitelnost a aby tedy vykonávala všechny tělesné aktivity jako každý normální den. Netušil jsem, že mé pokyny vezme tak doslova.

Přijela druhý den s přístrojem, přivezl ji otec, protože ještě neměla řidičský průkaz. Když jsem EKG vyhodnocoval, náhle mi spadla čelist. O půl jedné v noci došlo k náhlému prudkému výstupu srdeční aktivity na 160 pulzů za minutu. Celé to trvalo nějakých dvacet minut, pak se puls pomalu zase znormalizoval. Jinak nevykazoval záznam žádné nápadné odchylky od normy.

Přiznám se, jsem naivní. A v přítomnosti krásné mladé dívky mi mozek zřejmě nepracuje tak, jak by měl. Šel jsem nález s ní konzultovat, její otec seděl ustaraný na křesle vedle ní.

„Poslouchejte,“ povídám. „Co jste proboha dělala o půl jedné v noci?  Dívala jste se na nějaký horor v televizi?“

Otec v tom okamžiku zbystřil, vyskočil a vykřikl. „To jsi nebyla doma!“

Purpurová červeň, která dívku v té chvíli polila, hovořila za vše.    Vzhledem k věku a faktu, že se jednalo o výkonnostní sportovkyni, překonal její výkon oné noci zcela určitě oněch 125 Watů, o kterých psal profesor Schumacher. I když se jednalo o mimomaželský sex, přesto pane profesore. Kam se hrabete na mládí!

Zlobiví chlapci


 

Znáte je. Jsou postrachem někdy už ve školce, ale určitě už od základní školy. Neposlouchají, dělají si, co chtějí a hlavně hodní hoši jsou pro ně pouze vítanou kořistí. Už proto, že se s nimi nechtějí kamarádit. Většinou od vyššího stupně základní školy mají tendenci se sdružovat do skupin či gangů. Už proto, že tak se necítí osamoceni, v partě mají stejně smýšlející jedince, kteří jim kdykoliv potvrdí, že vlastně nejsou tak zlí a dělají vše správně. Je sice třeba vyřešit otázku šéfa gangu, což vede často ke konfliktům a někdy i k rozštěpení skupin, ale nakonec se stejně vždy prosadí alfa-samec, který je ochoten páchat lumpárny, na které by si ostatní netroufli a tak se mu tito podřídí.

Proč o tom píšu?

Protože se to zlobivými chlapci v politice jen hemží. A co horšího, přibývá jich, a to přímo explozivním způsobem. Stále více vyhrávají a dostávají se k moci. A zlý kluk si moc nad třídou dokáže patřičně vychutnat. Jak se zpívalo ve filmu „Starci na chmelu“ „po hodných hoších se vždycky veze prevít.“

  1. listopadu 2014 na setkání G 20 v Austrálii byl Vladimír Putin zcela sám. Nikdo s ním nechtěl hovořit, dokonce si k němu ani nikdo nechtěl sednout ke stolu. Na společné fotografii jej umístili až na samý okraj vedle jihoafrického prezidenta Zumy. Taková potupa pro někoho, kdo byl zvyklý stát vždy ve středu! Psychicky to nevydržel, nezůstal ani na pracovní snídani a konferenci předčasně opustil. Cítil se jako vyděděnec, ve společnosti hodných hochů a děvčat, uznávajících principy demokracie a mezinárodní spolupráce, byl prostě cizí těleso a nikdo neuznal za vhodné s ním konzultovat, či se s ním dokonce ukázat na veřejnosti.

Tato situace se může tento rok výrazně změnit. Vladimír Velký už navázal přátelství s jiným hodně zlobivým chlapcem Erdoganem a přesto, že si občas sestřelí nějaké to letadlo, chuť páchat stejné lumpárny a opovržení vůči „hodným“ Evropanům je spojuje a je základem nového přátelství. Podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Teď společnými silami udolali Sýrii, což není zas až tak úplně špatné, protože nějaké řešení nekonečná válka v této zemi už prostě nutně potřebovala. Je to už jednou tak, než žádné řešení, pak raději špatné. Jak to nakonec dopadne, je ovšem otázka, protože Putin by rád do spolku zlobivých chlapců přijal i Bašára Assada, ale Erdogan ho tam mít nechce. Samozřejmě, byl by mu konkurencí. Putin to bude muset rozseknout, ostatně v této partě je kápo on, ostatní mu nesahají ani po kotníky.

Jenže dvacátého ledna vstupuje na politickou scénu další rošťák jménem Donald Trump.  Naprosto nevypočitatelný, nicméně už ohlásil, že na zákony či morální principy nehodlá brát zřetel a moc rád by se s tou partou uličníků skamarádil, zejména pak s Vladimírem. A to už začíná světové, ale hlavně evropské veřejnosti běhat mráz po zádech. Pakt Trumpa s Putinem by mohl být životně nebezpečný, zejména pro Evropany, už proto, že ani Trump ani Putin tuto společnost nesnášejí. Ani jeden nemá zájem na zachování EU pohromadě, už proto, že tento spolek, nakolik slabý a nejednotný, přece jen představuje určitou mocenskou a ekonomickou sílu, která se jim nehodí do krámu. Oba tedy budou mít eminentní zájem na tom, aby se Evropská Unie rozpadla na hromádku malých státečků, které by nebyly schopny klást velmocím odpor. Kdysi se tak dohodli Josef Visarionovič Stalin s Franklinem Delanem Roosweltem. Prostě Evropu v Jaltě rozštípli na dvě poloviny a každý si nechal jednu. Jak se dařilo té polovině, kterou si ponechal Stalin, víme všichni, mnozí z nás to zažili na vlastní kůži. Obdiv Donalda Trumpa k Vladimírovi Putinovi se obdivu Roosweltovu vůči Stalinovi nebezpečně podobá.

Není si třeba dělat iluze. Rusové už znovu nabyli své rozpínavosti, rozpad Sovětského svazu je stále častěji a z oficiálních míst označován za největší historickou tragédii a svůj vliv ve střední Evropě a Pobaltí považují za své historické právo. Otázka invaze 1968 do Československa je ruskými historiky znovu zpracovávána, znovu nazývána bratrskou pomocí a Jelcinova omluva interpretována jako omyl. A možná by Trump dokázal přesvědčit i Jaroslava Kaczynského, že je jeho povinností Vladimíra milovat a když už ne milovat, tak aspoň poslouchat.

Naskýtá se jediná, ovšem zásadní otázka – kdo bude velitelem gangu zlých kluků? Nárok na tuto pozici budou chtít na sebe strhnout jak Vláďa, tak i Don. Před rokem 2005 by byla věc jasná. Putin tehdy obdivoval George W. Bushe jako válčícího vládce světa a byl by se mu podřídil.  Jenže od roku 2005 je všechno jinak. Hurikán Katrina, který zničil New Orleans, zničil i popularitu amerického prezidenta a ten ji nedokázal nikdy obnovit. Od toho okamžiku byl pro Putina loser. Co je to za prezidenta, který nedokáže zfalšovat průzkumy veřejného mínění a zakázat kritické televize. Vyhodit novináře, kteří se odvážili zmínit o tom, že při pomoci zatopenému městu naprosto selhal, přece nemůže být z ruského pohledu žádný velký problém. Stejně tak Putin nikdy nepochopil, že mu britský soud v roce 2003 nevydal Borise Berezovského. Právě skutečnost, že britský soud rozhodl tohoto emigranta ruským soudům nevydat, znamenala konec přátelství Tonyho Blaira a Vladimíra Putina, které se zdálo být až do té doby neotřesitelné. Putin prostě nepřijal argumenty Blaira o nezávislosti britských soudů – něco takového je v Rusku naprosto neznámou věcí. Putin mu nikdy neuvěřil, že v Británii není pro předsedu vlády možné zavolat příslušnému soudci a přikázat mu, jaký má vynést rozsudek.

V roce 2017 bude chtít zaujmout pozici vůdce tlupy Vláďa. Je silnější, bezohlednější a má mnohem více politických zkušeností. Ostatně jsou to ruští hackeři, kteří dokážou ovlivnit americké volby (ve prospěch kamaráda Donalda), zatímco američtí v tom beznadějně zaostávají – ti nejsou schopni ani zjistit skutečné výsledky ruských voleb a musí se spolehnout na ty oficiální, která jsou vydávány až poté, co jsou nezávislí pozorovatelé z volebních místností vyneseni za ruce a za nohy. (Jako tomu bylo při parlamentních volbách 4. prosince 2011, kdy po vyhození posledního nezávislého pozorovatele stouply volební výsledky Putinovy strany Jednotné Rusko z 35 procent na 49. Tehdejší prezident Medveděv nedokázal svůj obdiv k předsedovi Ústřední volební komise Čurovovi vyjádřit jinak než slovy: „Vy jste prostě kouzelník“). Američané jsou prostě z ruského pohledu neschopní babráci a samozřejmě nemůžou mít nárok na vedoucí roli ve světové politice. Otázka je, zda se bude Donald ochoten Vláďovi podřídit – minimálně z tohoto hlediska bude rok 2017 určitě hodně zajímavý.

Za zprostředkovatele se už nabídl poněkud odstrkovaný zlý chlapec Miloš, který by do tohoto gangu rád patřil, jenže nikdo jej nebere vážně. Třeba se to zlepší a zažije v tomto roce aspoň malou chvilku slávy. Což by samozřejmě výrazně zvýšilo jeho šance na znovuzvolení českým prezidentem. Jak zareagují Viktor či Jaroslav, na to je třeba si počkat, určitě se ale podřídí tomu, kdo ve smečce urve vedení.

Jde z toho trochu strach? Mě skutečně mrazí. Nezbývá než doufat, že třeba přece jen nebude tak zle. A že do party nepřibude zlobivé děvče Marie Le Pen. To už by bylo skutečně skoro moc.

Aspoň v Rakousku musí rošťák Norbert ještě čekat – pokud se nestane nic nepředvídaného dokonce celých šest let. Aspoň tady se podařilo dostat do Hofburgu slušného kluka. Který to ale v současné světové situaci nebude mít vůbec lehké. A možná stále těžší.

Co se proti tomu dá dělat?

Přemýšlet, ovšem z toho bolí hlava. (Ovšem mozek není mýdlo a používáním ho neubývá)Teď nemluvím o voličích, kteří volí často emocionálně a určitým skupinám amerického obyvatelstva, které už dávno ztratily naději na lepší zítřek, se člověk vlastně ani nediví, že volily, jak volily. Právě o to jde. Získat si tyto skupiny, nabídnout jim perspektivu přijatelného života. Pak nebudou volit zlé chlapce, kteří pro ně tyto nároky mají prosadit násilím. Násilí má v sobě vždycky něco špatného. A násilí nemá budoucnost, je to vždy jen program pro bezprostřední přítomnost s trvalými negativními důsledky.

Snažme se mu tedy zabránit, jak to jen půjde. Snad to ohrožení z východu i západu přece jen přinutí Evropany, aby hledali víc to, co je spojuje než to, co je rozděluje. Protože pokud se nesrazí do odhodlaného hloučku hodných hochů a děvčat, ochotných bránit své morální principy, (opravdu bránit, nejen o tom žvanit) nemají proti zlým chlapcům nejmenší naději. Ti si je pak dají k snídani. A nás s nimi.

Jesličky – odkud je máme?


Vidíme je teď v předvánoční době všude. Na vánočních trzích, v kostelech i doma pod stromečkem. Jesličky jsou neodmyslitelnou součástí vánoc, bez volka a oslíčka si vánoce ani nedokážeme představit.

Jenže odkud pochází tato tradice Ježíšova narození.  Kde se vzaly jesličky a ona dvě domácí zvířata, která ho měla v prosincových studených nocích zahřívat svým dechem? Samozřejmě že by tato scéna měla být popsána v bibli, jak jinak by se do tradice dostala?

Podívejme se, jestli ji najdeme.

Samozřejmě by zdrojem vánočních tradic měla být evangelia, jen to, co v nich stojí psáno, je církví i uznáno za pravdu. Ovšem při studiu evangelií budeme trošku zklamaní.

Marek a Jan se Kristovým narozením vůbec nezabývají. Jim jde o jeho misi, která začíná křestem od Jana Křtitele, narození je pro ně nezajímavé.  Zvláštní je, že se zde zřejmě jedná o nejstarší evangelia, Markovo pochází zřejmě skutečně z prvního století našeho letopočtu a je připisováno zřejmě právem sekretáři svatého Petra Markovi (proto bylo někdy označováno za Petrovo evangelium).

Janovo evangelium pochází z přelomu prvního a druhého století je to ovšem tzv. nesynoptické evangelium, které ostatním v mnohém odporuje. Je sice nejsilnější, co se týká poetického vyjádření, má za úkol důkaz Kristova božství, historií jeho narození se nezabývá.

Matoušovo evangelium je sice tradičně považováno za nejstarší, a proto je zařazováno v Novém zákoně na první místo – bylo tradicí (chybně) připisováno apoštolovi Matoušovi, který, jak víme, byl jediným gramotným apoštolem.  Tato teorie je spolehlivě vyvrácena. Matoušovo evangelium opisuje ve více než 600 verších evangelium Markovo, vzniklo tedy později. A tady poprvé najdeme zmínku o okolnostech Kristova narození.

Píše se zde:

„A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou, padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“

O jesličkách zde tedy není zmínka, jen o „domu“.

Musíme tedy hledat dál a posledním z evangelistů je „kolega“ Lukáš (kolega proto, že byl lékař, ovšem i spisovatel dobrodružných románů, snad mi to slovo odpustí). A tady už se dostaneme dál – Lukáš má velký vypravěčský talent. A píše:

„Když tam (v Betlémě) byli, naplnily se její dny a přišla její hodina. I porodila prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“

A anděl tamtéž sděluje pastýřům: „Toto vám bude znamením. Naleznete děťátko v plenkách položené do jeslí:“

S Lukášem jsme se tedy dostali kousek dál, jesličky bychom už měli, co je ale s oním volkem a oslíčkem, kteří u jesliček nemohou chybět?

Musíme hledat dál, evangelia nám ale už nepomohou. Jenže existují takzvané apokryfy, tedy evangelia, která byla pri selekci církevích textů vyloučena. Byla jich kvanta, existovalo dokonce i evangelium podle Jidáše. A v jednom z nejznámějším z nich v takzvaném: Pseudomatoušovu evangeliu, nacházíme, co jsme hledali. Protože mám ovšem text k dispozici pouze v němčině, dovolím si ho vlastními silami přeložit:

 

„Na třetí den po narození našeho pána Ježíše Krista vyšla přesvatá Marie z jeskyně, šla do stáje a položila svého chlapce do jesliček a vůl a osel se mu klaněli. Tak se vyplnilo, co ohlásil prorok Jesaja, když řekl: „Vůl zná svého majitele a osel jesle svého pána.“ Tak se mu dokonce zvířata, vůl a osel stále klaněli, zatímco ho měli mezi sebou. Tak se vyplnilo, co ohlásil prorok Habakuk, když řekl: „Mezi dvěma zvířaty budeš poznán.“ Josef zůstal s Marií na stejném místě po tři dny.“

Vznik psedomatoušova evangelia je kladen až někam do osmého s století. Takzvané „dětské legendy“ existovaly už mnohem dřív, byly u prostého lidu velmi oblíbeny, i když byly církví vždy znova odsuzovány. Svatý Hieronymus je zavrhl, papežové Damasus, Inozenz I či Gelasius je dokonce odsoudili. Přesto si lid nenechal své legendy vzít a tak koncem osmého století vznikla latinsky psaná sbírka (všechna evangelia vznikla v originále v řečtině). Našla si pevné místo v lidové tradici a vliv na kulturu a umění. A my máme díky ní naše krásné jesličky s volkem a oslíčkem, které děti milují.

jeslicky