Samozřejmě, že vždy se zájmem sleduji dění u našich východních sousedů, koneckonců jsem tam jedenáct let žil a řadu ze současných politiků jsem znal. Ovšem ti jsou už spíše všichni na odpis, jako František Mikloško, který se marně snažil o politický návrat. Dnes už bojuje o posty – na rozdíl od České republiky, nová generace.
Maroš Ševčovič se ještě mohl pokládat za poslední dozvuky komunistického režimu, když tento padl, měl Ševčovič 23 let a platil za nadějný dorost tehdejší komunistické strany s moskevskou výchovou.
Čaputové bylo tehdy šestnáct let, dá se tedy spíše předpokládat, že už jedem komunismu nebyla nakažena a zdá se, že tomu odpovídá i její vystupování a chování. Žádné stopy po komunismu? Bylo by něco takového v Česku vůbec volitelné? Zde se většina národa rozhodla pro relikt starého režimu s vazbou na východ, na Rusko a Čínu, i když samozřejmě v myslích starých komunistů rezonuje jen to Rusko, Čína v době, kdy komunismus ještě u nás vládl, překonávala pozůstatky kultu osobnosti Mao tse Tunga a jen dva měsíce před listopadem 1989 čínská armáda rozjezdila na pásech tanků na náměstí Nebeského pokoje tisíce protestujících studentů, kteří si žádali změnu. Nemají ji dodnes.
Dvojice Zeman – Čaputová demonstrují, jak až se cesty obou zemí, které byly až do roku 1993 v jednom státě, rozešly. Slováci se ukázali jako občansky zralejší, kdo by to byl čekal?
Ovšem nezapomeňme, Slováci si prodělali své drama hned po rozdělení, mezi roky 1993 – 1998, kdy se je snažil všemi prostředky ovládnout Vladimír Mečiar. Od té doby, kdy se jim ho podařilo odvolit, jsou ostražití. Mečiar byl příliš brzy, možná by měl dnes větší šance. Sice se mu podařilo ovládnout rozhlas a televizi, tak jak to dělají i dnešní „pseudodemokrati“ neexistoval ale internet se svými dezinformacemi, aby jimi mohl zničit každého oponenta a nemohl počítat se zahraniční podporou. V roce 1998, kdy se Slovákům podařilo Mečiara odvolit, vládl v Rusku ještě opilý Jelcin, Rusko bylo v rozkladu a nemělo ani ty nejmenší ambice prosazovat v Evropě své zájmy. A lidé byli ještě plní naděje, že se vše v dobré obrátí, že brzdou v rozvoji blahobytu je jen korupce Mečiarovy vlády a ne divoký kapitalismus, který právě začal ovládat svět. Od té doby uplynulo sice dvacet let, ale Mečiarismus je stále ještě varováním a pro mnoho lidí odstrašujícím modelem.
Což dostal pocítit i Štefan Harabin. Někdejší normalizační soudce (podílel se na odsuzování oponentů režimu z řad katolické církve), později věrný Mečiarův souputník a ministr vnitra v jeho vládě, který se projevuje slovníkem velmi podobným prezidentovi Zemanovi, stejně tak láskou k Rusku a nostalgickou vzpomínkou na komunismus. Vsadil vše na kartu nacionalismu a štvaní proti migrantům (které stejně jako v Česku na Slovensku ještě nikdo neviděl – i když se premiér Fico svého času uvolil přijmout část azylantů z přeplněného rakouského tábora Traiskirchen, čili i tady byly Slováci v gestech vstřícnosti k sousedům trochu dál. Harabín dokázal zvítězit v prvním kole prezidentských voleb jen v jediném okrese – ve východoslovenském Svidníku. Myslím, že jeho porážka byla důvodem, proč se Miloš Zeman k výsledkům slovenských voleb po prvním kole nevyjádřil. Harabín by se mu určitě líbil nejvíc, ostatně výsledky voleb napadl a označil je za zmanipulované. Prý má rozhodnout ústavní soud, který ovšem u našich východních sousedů nefunguje (ze 13 soudců jsou ve funkci jen čtyři.). Zeman a Harabin k sobě věkově nejblíže (i když je tu 13 let rozdíl) mají stejnou komunistickou školu, stejně nevybíravý slovník a stejně „brání“ svůj národ před neviditelným nebezpečím zvaným „uprchlíci.“ A k alkoholu taky nemají právě odmítavý vztah. Dobře by si rozuměli. Ale Slováci jim udělali čáru přes rozpočet a poslali Harabína do politického důchodu. (I když tvrdil – nebo vyhrožoval?, že se za pět let vrátí a prezidentské volby vyhraje. Vzhledem k tomu, že mu je opravdu jen 61 let, není vyloučeno, že se opravdu o come back pokusí.
Ovšem!!! Až tak optimisticky bych situaci nehodnotil. Čaputová, ale hlavně Ševčovič profitovali hlavně ze skutečnosti, že se pravicoví radikálové (nebo kandidáti s pravicově extrémní rétorikou) Harabín a Kotleba nedokázali sjednotit. Dohromady je volilo 24 procent, tedy každý čtvrtý Slovák, který šel k volbám! I na slovenských sociálních médiích, stejně jako u nás běží emocionální diskuse o lásce k Rusku a nenávisti k USA a EU. Když jsem před několika lety předčítal z mé knihy v Košicích, byl jsem šokován, že jsem byl jediný v místnosti (bylo nás tam patnáct), který byl protiruský a proevropský. Všichni ostatní si mysleli, že s Putinem by jim bylo lépe.
Nicméně očividně to nebylo hlavním tématem voleb. Čaputová je novou slovenskou prezidentkou. Přesto, že je žena, že je liberálka, která neodsuzuje homosexuály, ale prosazuje evidované partnerství. Přesto, že je výrazně proevropská a Putinova diplomacie si ji zřejmě bude jen těžko získávat. Přesto, že je rozvedená a žije od minulého roku s Petrem Konečným, hudebníkem, fotografem, tedy klasickým představitelem umělecké společnosti, která je v Česku označována hanlivým přívlastkem „Pražská kavárna.“ V Čechách jsou vůbec intelektuálové v poslední době vítaným cílem politické reprezentace, sleduji se zájmem boj Jana Hrušínského vulgárními útoky na jeho osobu a přeji mu hodně sil a vytrvalosti.
Jak se to mohlo v katolickém Slovensku stát? A to přesto, že na ni mnozí katoličtí kněží dštili oheň a síru a volali, že volba Čaputové je smrtelným hříchem. Čaputová je, ať se nám to líbi nebo nelíbí, produkt stejného proudu, který vynesl k moci Macrona, Babiše či Trumpa nebo brazilského Bolsonara. Lidé, znechucení politikou, (a hlavně politiky) volí alternativu k stávajícím politickým strukturám. Všichni ostatní protikandidáti byli v současném systému namočení, nejvíc právě Ševčovič. Výhodou je tedy být před volbami neznámý. Už minulý Prezident Kiska byl podobný produkt, natolik se tedy Slováci od ostatních zemí světa neliší. Jen mají lepší vkus a tím nemyslím jen optický, ani největší škarohlídi nemůžou popřít, že paní Zuzana je mnohem víc sexy než pan Miloš. Tak úplně neznámá nebyla, pamatuji i, že jsem jednou podepisoval na Via Juris žádost o zrušení Mečiarových amnestií, angažovala se tedy v posledních deseti letech poměrně hodně. A vedla skutečně velmi profesionální volební kampaň. Na Facebooku, na Instagramu, prostě je to už žena nové generace. Ale hlavně nikoho nenapadala. To bylo v prvním kole takticky správné, protože si neuzavřela cestu k voličům ostatních vyřazených kandidátů, ale že se k tomu neuchýlila ani v druhém kole, hovoří o ur lidské slušnosti. Dostal jsem se na facebook do diskuse okolo ní. Byl to fenomén. Pozitivní ohlasy byly psány slušně – samozřejmě k vulgaritám nebyl důvod. Negativní ohlasy byly plné vulgarismů, nadávek a pravopisných chyb. ANI JEDNA negativní reakce nebyla napsána věcně a slušně. Až jsem si musel položit otázku – vede skutečně tudy lomná čára ve společnosti? Nebo si snad paní Čaputová tyto negativní reakce nechala psát sama, aby takový dojem vzbudila?
Kloním se spíš k té první možnosti. Slováci prokázali v posledním roce i nečekanou občanskou zralost. Demonstrace po zavraždění novináře Kuciaka, které vedly k odstoupení Fica, měly opravdovou sílu a očistnou energii. Protesty proti kriminálně- mafiánskému propojení politiky s organizovaným zločinem byly spontánní mohutné. A do jejich čela se postavil sám prezident Kiska – což zabránilo Ficovi poslat na demonstranty pod záminkou nalezených dlažebních kostek policii. Morálně silný prezident má tedy význam, i když má víceméně jen reprezentativní funkce. To se projevuje právě v krizových situacích, jako byly týdny po Kuciakově smrti, kdy se Kiska postavil jasně na stranu lidí, žádajících vyšetření vraždy a očistu politického systému.
Položil jsem si otázku, co by se stalo v Čechách? Šli by lidé taky tak masově do ulic? Nebo by jen frkali v hospodě u piva a říkali, že to byla jeho chyba, neměl strkat nos tam, kde to smrdí. Že ať se pak nediví, když se mu něco stane. Čechům, nebo aspoň většině z nich nijak nevadí mafiánské praktiky kancléře Vratislava Mynáře a jeho propojení právě na ony struktury na Slovensku, kterých se Slováci snaží zbavit.
Prezidentská funkce je především o morálce a o síle najít prvá slova v pravý čas. Neštěpit společnost a sít nenávist, nestarat se o vlastní klientelu a opovrhovat všemi, kteří mají jiný názor a kteří netleskají. Česko má slabost na osoby narcistického ražení, zamilované samy do sebe a do své moudrosti, jako jsou páni Klaus a Zeman, na Slovensku se to až tak nenosí.
Slovensko se tak nějak vyvinulo ve výjimečnou zemi v spolku Višegrádské čtyřky. Je sice taky zkorumpované, ale aspoň se zdá, že se s tím nesmířilo. Na rozdíl od ostatních tří zemí této společnosti. Zatímco Viktor Orbán si nechal zvolit parlamentem za prezidenta svou loutku Jánose Ádera a Jaroslawu Kaczynskému potvrdili voliči 51,55 procenty hlasů poslušného Andrzeje Dudu, na Slovensku to bude mít vláda s prezidentem podstatně těžší – stejně jako v Rakousku, kde prezident Van den Bellen přece jen dokáže korigovat aspoň ty největší výstřelky ministrů strany Svobodných. V Česku existuje nerozborná koalice Zeman – Babiš, jeden bez druhého by zřejmě nemohli být a byl to spíš Zeman, který prosadil Adreje Babiše do jeho funkce přesto, že byl právně stíhaný (i když není pochyby, že celý proces proti němu byl politicky motivovaný). Jak se bude Čaputová na setkání prezidentů Višegrádské čtyřky cítit, nedovedu odhadnout. Možná ji bude aspoň prezident Duda, který je jen o rok starší než ona, dělat komplimenty.
Slováci jsou tedy možná poslední zemí ve střední Evropě, kvůli které se Evropané netlučou do hlavy, že tak uspíšili přijímání nových členů do Evropské Unie, aniž by se dostatečně přesvědčili, zda na to už jsou zralí. Patnáct let od pádu komunismu bylo příliš málo a ukazuje se až teď, jak málo to bylo. Mojžíš vodil Izraelity po poušti čtyřicet let, než je zavedl do zaslíbené země. Dvě generace byly potřebné, aby zapomněli na blahobyt v otroctví a byli ochotni bojovat za svobodu a vážit si jí. Ano, tehdejší politici postkomunistických zemí byli z velké části se západoevropskými politiky kompatibilní (ani o těch si nemusíme dělat přehnané iluze), ne ale myšlení většiny národů, které žily po celá desetiletí pod moskevskou kuratelou. Po které zase už mnozí touží. Poslouchat je přece tak pohodlné. Když se daří, jsme spokojeni, když se nedaří, my za to přece nemůžeme, za to můžou ti, co nám poroučejí. Převzít zodpovědnost za vlastní činy a umět si říct, tohle jsme po….., k tomu je třeba občanské zralosti. Která ještě v zemích Střední Evropy chybí – snad právě s výjimkou toho Slovenska.
Držím Slovákům palce. Jejich integrace do systému demokratického světa probíhá rychleji a úspěšněji, než u jejich sousedů. Prezidentskou volbou to znova dokázali. Přihlásili se hlučně do Evropy dvacátého prvního století a to přesto, že slovenská katolická církev očividně ještě nedorazila ani do dvacátého. Kněžím a biskupům bych rád vzkázal – jestliže chcete pozitivně ovlivňovat myšlení lidí – a to je vaším úkolem, protože šíření radostné zvěsti, tedy evangelia, by mělo být hlavním a vlastně jediným úkolem duševních pastýřů, musíte najít jazyk, kterým hovoří současní lidé. Jinak se z vás stane bezvýznamná a opomíjená sekta. Podporovat šíření nenávisti a to v osobě někdejšího soudce, který kněze posílal za odpor proti komunistickému režimu do vězení, tomu vaší věřící nebudou rozumět, aspoň ne ti, kteří jsou schopni aspoň jednoduché úvahy. A o ty by vám mělo jít především.
Volba prezidenta v zemích kde má tato funkce jen reprezentativní význam vypovídá především o morálce národa je mnohem více věcí emocí než politických úvah. Slováci obstáli. Možná je to důvod k zamyšlení i pro Čechy. Aby se zamysleli, kam vlastně chtějí.
Vsadíme se, že Zuzana Čaputová dostane mnohem víc pozvánek na státní návštěvy do západní Evropy a mnohem méně do Ruska a do Číny než Miloš Zeman? Ono je to prostě tak, vrána k vráně….
A já se marně už mnoho let ptám, kdy se Češi konečně probudí? Přál bych si, aby ta slovenská volba pro ně byla budíčkem.
