Sledoval jsem napjatě první kolo českých prezidentských voleb a přál jsem si jediné. Aby z toho nevzešla zase ostuda, jíž máme po působení presidenta Klause už v celém světě víc než dost. Aby byl zvolen někdo rozumný, za nějž by se člověk ve světě nemusel stydět. Žaludek se mi svíral tak trochu nejistotou, nakolik lidé podlehnou populismu a zda vůbec půjdou volit.

V sobotu večer jsem si mohl oddychnout. Češi se zhostili své první přímé prezidentské volby s bravurou. Jednak je účas přes šedesát procent v době všeobecné únavy z politiky víc než dobrá. Je signálem, že lidem není ještě všechno jedno a že nerezignovali pod náporem politické arogance a korupce, ale touží něco svým hlasem ovlivnit.

Výsledek mne rovněž překvapil a to pozitivně. Předpokládal jsem Zemanovo vítězství s velkým odstupem a tajně jsem doufal, že se na druhé místo prodere kníže Schwarzenberg. Ten to dokázal s nečekanou suverenitou, nakonec se ani nejednalo o předpokládaný boj o druhé místo, ale těsný zápas o místo první.

Takže do druhého kola jdou skutečně vyhranění kandidáti, kteří by měli mít vlastně zcela odlišnou voličskou obec. To je dobře, protože se Česko ve druhém kole může skutečně ukázat, jaké vlastně je. Žádné přetahování o společné voličstvo, stejné nebo podobné způsoby chování. Oba kandidáti jsou jasně definovaní a není možné se vymlouvat, že jsem se nemohl rozhodnout. Kdo se neumí rozhodnout mezi Zemanem a Schwarzenbergem, neměl by k volbám vůbec chodit.

Na jedné straně je totiž klasický český hospodský vtipkář. Zemanovy bonmoty a vtipy na stranických sjezdech, když ještě vedl a devastoval sociální demokracii, byly legendární. Ne svým vtipem, ale svou neomaleností a nevkusností. Samozřejmě že i takový humor má své posluchače, chci jen věřit, že nepředstavují většinu českého národa. Co by se nezměnilo, kdyby Zeman skutečně na prezidentský stole dosáhl, by bylo poučování hloupého národa člověkem, jenž ví všechno líp. Na to jsme sice po deseti letech vládnutí Václava Klause zvyklí, musíme tím ale trpěl opravdu dál? Potřebujeme to? Přesněji, kolik je těch, kdo to opravdu potřebují a mají to rádi? Samozřejmě že Zemanovo neomalené chování je v zahraničí problematické. Světoví diplomati musí strávit sice i lidi typu Cháveze či Janukoviče a jsou tedy hodně otrlí, v ochotě podobné lidi pozývat na návštěvy a s nimi pak diskutovat, se zrovna nepřetrhnou. To zažíval prezident Klaus po celá léta. Jeho zahraniční návštěvy se dají spočítat na prstech rukou a ty, kde neudělal žádnou ostudu, pak prstech ruky jedné. Obávám se, že bychom v podobné matematice museli pokračovat, kdyby svého věčného rivala na hradě vystřídal Miloš Zeman. Kdysi – to bylo začátkem devadesátých let – mi jedna někdejší disidentka vyprávěla, jak se disidenti snažili svá setkání před Milošem utajit. Ne, že by se báli, že by je udal, to ne, ale pokud se objevil, byla zábava definitivně zničená. Věděl všechno lépe a pokud někdo řekl něco opravdu vtipného, čemu se všichni zasmáli, stal se vzápětí obětí nevybíravých Zemanových útoků – vtipný směl být ve společnosti jen on. Nevěřím, že by se ve svém ústraní na Vysočině změnil, charaktery se prostě nemění.

Zeman má ovšem velkou voličskou obec. Jsou to lidé nespokojení se vším. Toužící po návratu do režimu, kdy jim vždy někdo řekl, co mají dělat, kdy se mohlo nadávat na režim, ale nic proti tomu (a pro sebe) nedělat. Pivní skauti, lidé, kteří chtějí, aby je reprezentoval „našinec“. A to Zeman je, každým coulem,  to opravdu hrát nemusí. V Zemanově voličské základně jsou ale i lidé prostí, jež chtějí mít na hradě „pravého Čecha“ a kteří jeho protikandidátovi a jeho někdy opravdu komplikované mluvě prostě nerozumí. O hluboké nedůvěře ke všemu, co má šlechtický přídomek a jež je v české společnosti hluboce zakořeněná, ani nemluvě.

Na druhé straně je totiž reprezentat staré české šlechty, tedy přesně opačný pól. Kníže Schwarzenberg patřil vždy mezi znalce vybraného chování, jedna novinářka o něm napsala, že nikdo nedokáže líbat ruku tak jako on. Jeho hodnoty jsou  liberální, za pravičáka se označit nedá, ale myslím, že lidi, jež chtějí svůj osud skutečně vzít do vlastních rukou, by oslovit mohl a měl. Ne nadarmo má podporu mezi mladými (navzdory svým 75 letům) a v Praze, kde primárky s přehledem vyhrál. I díky jeho kontaktům procestoval Havel svého času celý svět a všude byl dobře přijímán. Legendární historka je ze Španělska, již jsem už popisoval ve svém článku o knížeti z minulého roku. Když chtěl prezident Havel představit svého kancléře Schwarzenberga královně Sofii, ta jen s úsměvem podotkla, že se s tím pánem dobře zná. Mladého Karla totiž chtěli dát rodiče s řeckou princeznou Sofií dohromady, několikrát si ve Vídni spolu vyšli, ale nefungovalo to, jiskra lásky jako základ společného života nepřeskočila. Schwarzenberg se zamiloval do Theresy von Hardegg a Sofie si později našla za svého životního partnera španělského krále Juana Carlose. Vzhledem na to, co oba ve svých  manželstvích posléze prožili, nabízí se otázka, zda na tu jiskřičku přece jen neměli čekat o trošku déle. Šlechtickou loby není třeba podceňovat. Je všude, v každé zemi a dokáže připravit půdu pro důležitá jednání i pro jejich úspěch.  O intelektuálním prostředí v Schwarzenbergově rodině svědčí i skutečnost, že jeho zetěm je Petr Morgan, spisovatel a dvojnásobný držitel Oskara za scénáře k filmům Queen a Last King of Scotland. A že se tento rodilý Brit rozhodl opustit Londýn, v němž žil a přestěhovat se do Vídně, je pro rodilého Angličana doslova revoluční čin. Až natolik se mu prostředí kultuty někdejšího Rakouska zalíbilo, až tak mu ho Schrarzenbergova dcera dokázala přiblížit a zprostředkovat..

Schwarzenberg ovšem není Rakušák ale Čech. Vždy jím zůstal, i během své dlouhé vynucené emigrace ve svém azylu v hornoštýrském Murau. O rakouské občanství nikdy nezažádal a proto je ani nikdy neměl. (Získání rakouského občanství je totiž aicky spojeno se strátou občanství původního). Schwarzenberg měl občanství švýcarské, protože to obdrží každý Schwarzenberg už v kolébce jakožto lantkrabě z Klettgau. Toto území, jež kdysi Schwarzenberkové do roku 1806 vlastnili a jehož titul ještě stále nosí, je z velké části součástí kantonu Zürich. Jejich předchůdci na tomto území, hrabata ze Sulzu, uzavřela s kantonem v roce 1478 občanskou unii, o deset let později byla tato prodloužena „na věčné časy“, čili platí dodnes. Schwarzenberkové převzali toto dědictví svatbou dědičky rodu Sulz s   Ferdinandem Schwarzenbergem v roce 1687.

Otázkou zůstává, nakolik jsou Češi, chronicky nedůvěřiví k šlechtě, v čemž byli ještě po celých čtyřicet let komunistického režimu neustále utvrzováni, ochotni zapomenout na staré stereotypy a volit starého knížete, jen ze dvou důvodů – že se umí chovat a že nekrade.

Z pozice prezidenta může přece jen účinněji nabídnout podporu lidem ochotným bojovat proti korupci a zlodějně, než z pozice koaličního partnera strany, jež má ochranu gangsterů jako hlavní politický program. Vyčítal jsem knížeti, že se nepostavil Nečasovi v čase likvidace ministra Pospíšila či policejního prezidenta Lessyho. Bylo-li to proto, aby si zabezpečil podporu pravicové části voličského spektra a ušetřil si ze strany Nečase a jeho kmotrů odpor proti své prezidentské volbě, pak Jeho Jasnost dokázala, že má smysl dokonce i pro praktickou politiku. Pokud tento plán vyjde, měl bych jeho politický smysl pro realitu ocenit.

Volba presidenta totiž neovlivní, v jaké republice budou Češi žít. Ovlivní jen, jak tato republika bude vypadat. Zda se nadále bude potácet v zakomplexované izolaci a budovat svou pověst potížisty (v tom by ale nebyla sama, britský premiér Cameron je už celý žhavý na to, aby Klausovo dědictví nejobtížnějšího evropského politika převzal) nebo se stane akceptovatelným konstruktivním prvkem evropské integrace.

Krátce řečeno, ti, kdo nemají v úmyslu v dalších deseti letech opustit svou hospodu, by měli volit Zemana. Pobaví je a nic jim neuteče. Ti, kdo se chtějí podívat za svůj práh a poznat, jak žijí naší sousedé v Evropě, by měli odevzdat hlas Schwarzenbergovi. I s risikem, že mu občas nebudou rozumět. Ale je to opravdu potřebné? Klausovi jsem rozuměl, ale že by mne to opravdu těšilo…

Jedno mají ale oba kandidáti přece společné a to je Becherovka. Schwarzenberg jako její akcionář, Zeman, jako její konzument. Jak budou volit zaměstnanci závodu, to s opravdu neodvažuji odhadnout. Těm ostatníím přeji šťastnou ruku. I já bych chtěl být aspoň několik dalších let na svou původní vlast hrdý.

Na závěr jen jednu poznámku. S těmi Václavy jako hlavami českého státu to bylo docela jednoduché. Václav Havel byl Václav toho jména pátý na českém trůně, Václav Klaus pak Václav šestý. A těmi Karly máme ovšem v naší historiografii pěkný chaos. Máme vlastně jen čtvrtého a šestého, ale žádného prvního, druhého, třetího či pátého. Co s tím, pokud to Karel Schwarzenberg skutečně dotáhne až na hrad? Snad to historici nějak vyřeší. Obavu z toho, že by České království bylo zdegradováno na knížectví, nemám. I když je Zlatá bula sicilská stará už 801 let! Myslím, že se Karel toho jména třetí ??? korunovat nedá. U Václava šestého jsem z toho měl mnohem větší strach.

A ještě jednu radu úplně nakonec. Zapomeňte na ten věčný žvást o levici a pravici. Už nejsme v době francouzské revoluce! Volte prostě slušného člověka. Takového, za něhož se příštích pět let nebudete muset stydět.

Václav Havel jednou nepovedenou amnestií svůj prezidentský úřad zahájil, Václav Klaus se podobnou amnestií s tímto úřadem loučí. Samozřejmě se ihned nabízí srovnávání a taky se provádí. Ti, kdo nechtějí nechat na polistopadovém vývoji společnosti ani jednu nit suchou, triumfálně vykřikují, že jak Havel tak Klaus byli prezidenty především pro zločince a ne pro slušné „pracující“ lidi.

Havel to skutečně také s amnestií přehnal. Přesto si myslím, že se kroky našich dvou postkomunistických prezidentů prostě srovnávat nedají. Havel byl naivní, v roce 1990 neměl s politikou ani tu nejmenší skušenost a odtud pramenila jeho idealistická amnestie či snaha zastavit zbrojní průmysl.

Klausovi se naivita rozhodně přisoudit nedá. Je profesionální politik už více než dvacet let, zkušeností má víc než dost. A nna rozdíl od svého předchůdce ve vězení nikdy neseděl. To, co k prvnímu lednu tohoto roku udělal, učinil s jasným úmyslem a účelově. Pustil na svobodu lidi, jež na svobodu pustit chtěl. Václav Klaus totiž ovlivnil polistopadovou éru mnohem víc, řekl bych dokonce neporovnatelně víc než Václav Havel. Havlovy ideály se sice dobře poslouchaly, ale skoro nikdo se jimi neřídil. Prosadit je do praktického života je totiž příliš náročné a nevděčné. Pravda a láska nikoho příliš nezajímaly, pokud ano, tak snad jen v prvních měsících po listopadu 1989, než se rozběhla privatizace státního majetku. Klausovy ideály vlády peněz, trhového fundamentalismu, se staly naší denní realitou. Görgy Sörös, jeden z hlavních zastánců tohoto směru, se vyjádřil že: „Trhový fundamentalismus se stal už tak mocným, že politické síly, jež se mu odváží postavit na odpor, jsou ihned označeny za sentimentální, nelogické a naivní.“

Je to bohužel pravda, postihlo to i  Havlai, jenž se marně snažil postavit se na odpor proudu, jehož hlavním mluvčím v Česku byl Václav Klaus. Klaus byl se svou teorií „neviditelné ruky trhu“ , mimochodem myšlenkou Adama Smitha z 18 století, přítomen po celou polistopadovou dobu. Nejdříve jako ministr financí, pak jako premiér a nakonec jako prezident. Prakticky nepřetržitě dvacet let. Výsledky jeho působení požívají všichni lidé žijící v Česku dnes a denně. Václav  Klaus se vždy odvolával na práce Miltona Friedmana, amerického ekonoma, jenž své hlavní práce publikoval v šedesátých letech dvacátého století a tehdy za ně taky obdržel Nobelovu cenu (zemřel až v roce 2006, to mu ale bylo už 94 let). Friedman skutečně prosazoval vládu peněz ve společnosti (tzv. Monetarismus), nikdy ale ne tzv. „sociální Darwinismus“ a úlohu státu chápal jako dohlížitele nad zákony a pravidly a jako ochránce slabých. Ekonom Tomáš Sedláček píše, že morálka byla vždy nedílnou součástí fungující ekonomiky, ale právě ekonomové tzv. mainstreamekonomiky  posledních dvaceti let ji zredukovali na pouhou matematiku. Ani Smith ani Friedman nehlásali vzdání se morálky a její podřízení schopnosti vydělávat peníze. Václav Klaus ano. Část společnosti se té myšlenky chytila a kradla a kradla, zbytek nesouhlasil, protestoval a posléze rezignoval. Ten byl pro pana prezidenta ta „málo schopná“ část společnosti, jež podle „sociálního darwinismu“ nemá právo na přežití.

Zůstane za ním hluboká a trvalá stopa v naší společnosti. V roce 1990 rozbil Občanské fórum a založil Občanskou demokratickou stranu. V podstatě lze tento první krok chápat pozitivně, protože Občanské fórum bylo hnutím s tak širokým spektrem názorů, že mu hrozila stejná neschopnost a paralýza jako kdysi po válce Demokratické straně na Slovensku. Poté ale tuto stranu radikalizoval, když jí vtiskl onen nekompromisní monetarismus smíchaný s nacionalismem, jako hlavní program. A hlavně, očistil stranu nelítostně od všech schopných lidí, tedy od lidí schopných myslet, protože myslet bylo povoleno jen jemu. Výsledek takového chování byl nevyhnutelný. Ti, kdo chtěli skutečně být politiky, ze strany odešli,, nebo byli vyhozeni. Zůstali tam ti, kdo byli ochotni držet hubu a ve stínu svého šéfa, jenž „neznal špinavé penníze“ se beztrestně i když ilegálně obohacovat. Nekopmromisní ochrana všech těchto zlodějů a podvodníků ze strany současného premiéra Nečase je jen důsledkem působení Václava Klause v této straně, tyto typy mají totiž většinu a Nečas je od nich naprosto závislý.

V roce 1993 rozbil Václav Klaus společně s Vladimírem Mečiarem společnou republiku. Rozhodujícím způsobem ovlivnil i slovenské volby, když se rozhodl s Občanskou demoktackou stranou ve slovenských parlamentních volbách roku 1992 kandidovat. Výsledkem bylo 3,3 procenta pro jeho stranu a 3,2 pro ODÚ, jedinou občanskou a demokratickou stranu na Slovensku, jež usilovala o udržení společného státu. Obě strany se tak nedostaly do parlamentu a mohly být umlčeny, Mečiar získal na několik let monopol na pravdu. Jistěže, soužití s Mečiarem v jednom státě by bylo velmi těžké až nemožné. Ale když jsem tehdy řekl, že oba pánové se liší pouze úrovní svého vzdělání, jež Mečiar dostal v Moskvě a Klaus v Londýně, a jinak se podobají jako vejce vejci, vzbudil jsem i v Českém spolku na Slovensku mezi jeho členy velký rozruch a odpor. Myslím, že mi doba dala za pravdu. Nikdy jsem tak docela nepoznal, zda Klaus skutečně nacionalista byl, nebo to byla jen součást jeho populistické politiky. Proto se hlásil i k Československé církvi, již se kdysi snažil po rozpadu Rakouska-Uherska postavit na nohy T.G. Masaryk. Jestliže se ale Klausův přistup k rozdělení Československa dá racionálnně (méně už emocionálně) pochopit, jeho chování k české menšině na Slovensku už méně. Jeho výrok, že na Slovensku žádní Češi nejsou, protože kdo je skutečně Čech, vrátil se už dávno domů, byl doslova zcestný a zanechal v duších mnohých lidí hluboké rány. Na Slovensku žilo roztroušeně asi 60 000 Čechů. Většiina z nich byla už v důchodcovském věku a většina z nich byla na Slovensko poslána na umístěnky, nevolili si tedy Slovensko za svůj domov dobrovolně jako já. Odstěhování do Čech bylo pro ně prakticky nemožné, na Slovensku byli nezřídka vystaveni krátkodobě persekuci ze strany místních úřadu či prostých občanů  a to bez jakékoliv ochrany ze strany České republiky. Už jen poplatky za ponechání si českého občanství byly horentní a byly nakonec sníženy na intervennci slovenského!!! prezidenta Kováče. Z kanceláře prezidenta Havla jsem dostal zamítavou odpověď, když jsem jej žádal o intervenci, pan Klaus pak mlčel. Snaha dostat audienci u nového českého velyslance v Bratislavě Filipa Šedivého byla pro členy Českého spolku nemožná, i když chtěli nabídnout jen pomoc při organizaci kulturních vystoupení českých umělců na Slovensku. Pan velvyslanec měl údajně jakýkoliv kontakt s Čechy žijícími na Slovensku od svého šéfa zakázaný a Český spolek se svým téměř výhradně kulturním programem byl oběma pány nazýván nátlakovou organizací.

Slováci, žijící v Čechách, kteří nedostali české občanství nebo se přistěhovali do Česka po rozdělení republiky, byli vystaveni mnohem horším persekucím, než Češi na Slovensku. Nesměli například vlastnit žádnou nemovitost, nesměli kupovat domy, byty nebo pozemky, aby si domek postavili. Bylo to opatření, jež odpovídalo tehdejší uražené náladě v české společnosti. Postihovalo ale samozřejmě ne Mečiarovy voliče (ti zůstávali v náručí svého milovaného vůdce), ale právě lidi, jež se chtěli z mizérie Mečiarova režimu osvobodit. Pamatuji si, jak mi jeden kolega ze studií (sympatizující hlasitě s ODS a Klausem) na nefrologickém kongresu řekl, že pro nás – tedy Čechy žijící na Slovensku – postaví na Valašsku utečenecké tábory a tam můžeme žít.

Vztahy mezi Čechy a Slováky se nakonec z tohoto šoku vzpamatovaly, morálka společnosti ale ne. Skoro jsem omdlel, když jeden člen spolku v té době porovnával Rašína s Klausem a nazýval je jedním dechem největšími českými ekonomy. Rašín po první světové válce razil heslo „pracovat a šetřit“ a vytvořil komisi, jež měla prověřovat původ majetku všech občanů. Samozřejmě, že to nemohla zvládnout, ale mohla prověřit ty, kdo své bohatství dávali příliš najevo. Proto se zloději (kradlo se i tehdy a korupce kvetla nemálo) museli skrývat. A skrývané bohatství nezpůsobuje takovou radost, jako na odiv vystavované. A nezpůsobuje takový rozvrat morálky. Občané totiž neviděli, že se krade, pracovali tedy a platili daně. Václav Klaus udělal pravý opak. Vyhlásil, že „neexistují špinavé peníze“ tedy že peníze jsou peníze bez ohledu na jejich původ a tedy kdo nekrade, je vlastně hloupý. Zloději poselství pochopili. Vystavili své nakradenné bohatství na odiv, postavili si vily, koupili nejdražší auta, nakupovali nemovitosti po celém světě. Morálka obyvatelstva padla na nulu a hlavně, lidi se ze všech sil snažili neplatit daně, jež stejně nakonec někdo ukrade. (Práce na zakázku se vykonávaly v drtivé většině „bez Klause“ tedy bez DPH) Tuto mentalitu bude problém odbourat v minimálně dalších dvou generacích, pokud se to může podařit vůbec. Za rozvrat morálky v české společnosti nese Václav Klaus neprosto nezpochybnitelnou vinu.

Jeho otevřený nacionalismus, nebo jinak zvaný „euroskepticismus“ byl opět především populistický. A hlavně jej opět zviditelnil. Na jeho podpisy pod evropskými dokumenty se čekávalo nejdéle a proto světová média aspoň vždy na několik dní zaměřovala pozornost na pražský hrad. Byl to určitě balzám pro prezidentovu duši. Ve všech zemích v Evropě jsou strany negativně chápající sjednocování Evropy. Jsou to povětšinou strany z pravého okraje spektra, fašisté, snící o budování nacionální diktatury, jež se na evropské úrovni prosazuje špatně ( i když například Viktor Orbán v Maďarskuje dokazuje, že to možné je). Jenže Klaus, vyznávající globalizaci trhů, trhový fundamentalismus a monetarismus, musí chápat nevýhody malých izolovaných trhů více než kdokoliv jiný. Že je malá měna při současné politice volně směnitelných kurzů mnohem zranitelnější než měna velká, a že pohyb kurzů jakož i pojistky proti tomuto pohybu způsobují především výrobcům velké ztráty a zhoršují jejich vyhlídky při vývozu. Jenže v bankovním sektoru se dají peníze „vydělat“ mnohem rychleji než výrobou. Ten, kdo působí na burze a v bankách je tedy „chytřejší“, než ten, kdo se snaží vyrábět zboží. Václav Klaus se v boji finančního trhu proti trhu zbožnímu postavil jednoznačně na stranu trhu finančního. Jenž nevyrábí nic, kromě malé skupinky superbohatých a milionů nezaměstnaných a chudých.

Jeho éra teď tedy končí. Končí velkým třeskem, amnestií, jež osvobodí všechny korupční politiky, všechny zpronevěry v hodnotě řádu miliard korun. Pan Klaus kdysi řekl, že své názory nikdy nemění. Teď to dokázal znova. I na konec své politické kariéry potvrdil, že z jeho pohledu je krádež správná a chytrá věc a nemá být trestána.

Nečekejme ale, že projeví nad svým krokem lítost. Narcistická zamilovanost do vlastní osoby a do vlastní moudrosti je nosným prvkem jeho osobnosti. Nevím už, z které země byla delegace, jejíž mluvčí už v roce 1990 ohodnotil Václava Klause slovy „nesmírně inteligentní, nesmírně pracovitý, nesmírně arogantní“. Arogance zabraňuje sebereflexi, zabraňuje ale i přijímat negativní signály k svým činům. Životním snem Václava Klause bylo obdržení Nobelovy ceny za ekonomiku. K tomu měla posloužit takzvaná kupónová priivatizace. Že skončila fiaskem a rozkradením státního majetku, si pan prezident nepřipustil ještě ani dnes. Možná na pozvání do Stockholmu stále ještě čeká.

Jeho největší touhou bylo vždy být viděn. Dosahoval tohoto cíle tím, že byl vždy „jiného názoru“ a tím se jeho mínění objevovalo v tisku. I když časem stále více na okraji zájmu. Když Al Gore nafilmoval svůj film o změně klimatu a působení člověka při ničení ekologie, hledali v Americe marně Gorova odpůrce, někoho, kdo by se s ním pustil do veřejné diskuse. Fakta jeho filmu, za nějž obdržel i Oskara, byla tak přesvědčivá, že si žádný z amerických politiků či vědců netroufal vstoupit do debaty, aby se nezesměšnil. Klaus vycítil svou šanci a přihlásil se. Aspoň na chvilku byl vidět, i když o úspěchu se mluvit nedalo. Jeho touha po zviditelňování měla hodně trapných aspektů. Ať už to byly jeho poměry s mladými letuškami, odmítání projít bezpečnostním turniketem v Austrálii či krádež pera při návštěvě Chile. (to ovšem nebyl jediný důvod, proč jej prakticky nikdo už celá léta nezval na státní návštěvy). Zvláštní je jen to, že ani takovéto skutečné lapsusy nezničily zcela jeho popularitu ve vlastní zemi. Příznivců má stále dost. I to je důkazem, že jeho mise při ničení morálky byla úspěšná.

Občanská strana sice obhajuje své volební vítězství z posledních voleb, ztrácí ale přes pět procent hlasů a tím i možnost jednoduché tvorby vládní koalice. Sociální demokracie je doslova zdecimována a propadá se se slabými patnácti procenty hlasů až na třetí místo jen těsně před pravicové radikály hlásající nenávist rasovou i nenávist vůči menšinám a přistěhovalcům a snící o zavedení pořádku podobnému Hitlerově třetí říši. Zelení ztrácejí třetinu svých hlasů a končí jako poslední strana, která se ještě vůbec dostává do parlamentu.Bezvýznamná, na okraji politického spektra. Vítězem voleb se stávají jednoznačně komunisté se ziskem dvaceti procent hlasů. Bez nich není vlastně další vládnutí možné.

Oficiální vítěz voleb – občanská strana pravého středu přiznává, že tvorba koalice nebude snadná a pozývá k rozhovorům o budoucí koalici komunisty i fašisty protože velká koalice se sociálními demokraty nestačí na dosažení padesáti procent mandátů v parlamentu. Obě strany přijímají nabídku a přicházejí na jednání o vytvoření nové vlády a trvají na prosazení svých volebních programů.  Užívají si světel reflektorů a blesky fotoaprátů, staly se právě společensky i politicky konformními.

Pokud si myslíte, že jsem se pokusil vytvářet hororovou představu budoucnosti České republiky po příštích volbách, pak vás musím zklamat. Ne, toto jsou skutečné reálné výsledky nedělních voleb do městského zastupitelstva štýrského hlavního města Grazu.

V městském zastupitelstvu bude tedy sedět sedmnáct zástupců strany lidové, deset komunistů, sedm sociálních demokratů a fašistů šest zelených a jeden pirát. Ano i strana pirátů už to zvládla a je na grazké radnici zastoupena. V městské radě jsou pak tři lidovci a po jednom komunistovi, sociálním demokratovi, fašistovi (pardon, oni neradi slyší, když je tak nazývám – jsou to přece „svobodní“) a zeleném.

Ale ne, nefantazíruji, v Rakousku komunisti skutečně existují a v hlavním městě Štýrska jsou už druhou nejsilnější politickou silou. Samozřejmě se všichni předhánějí v analýzách a vysvětlování tohoto trendu. Vládnoucí politické strany bědují nad tím, jak je těžké vládnout v čase hospodářské recese, kdy všechny ekonomické zátěže padající na hlavy obyvatelstva a za něž oni přece vůbec nemohou, protože s jedná o věcí globální, jsou dávány za vinu jim. Jak obyvatelstvo nechápe nutnost spořit a trestá je za jejich rozumnost, s níž se snaží odbourávat zadluženost města stojícího stejně na okraji ekonomické propasti. Stěžují si na neuvědomělost voličů, jež se rozhodli dát přednost „prázdným slibům“ před reálným programem úspor.

Zase jednou nic nepochopili nebo chápat nechtějí!

Lidé mají prostě už dost jejich klientelismu, nehodlají akceptovat, že úspory se mají týkat jen jich, ne ale těch, kteří jim chtějí i nadále vládnout. Mají plné zuby toho, že k tomu, aby člověk dostal dobré nebo dokonce vedoucí místo, musí mít patřičnou stranickou knížku nebo aspoň nějakého funkcionáře strany dobře znát. Rozhodli se říct dost mnohaletému rozparcelování země na černou a červenou část.

Úspěch komunistů má dva důvody a oba jsou naprosto srozumitelné. Ten první: Střední třída ve společnosti se redukuje. Malá skupina bohatých, kteří ale ve volbách dají dohromady možná půl procenta, je stále bohatší. Zato ale stále více lidí klesá ze stavu střední třídy do chudoby nebo aspoň do stavu, kdy jsou reálnou chudobou ohroženi. Takoví lidé nebudou volit strany, jež je do tohoto stavu přivedly. Občanské strany – tedy lidovci a sociální demokrati – mají své voliče právě v této střední třídě, spokojené se svým stavem, nemající potřebu protestovat. Výsledky voleb jsou nepřehlédnutelným důkazem, jak se tato skupina voličů tenčí a jak o její zachování nikdo nemá reálný zájem. Právě ti, kdo sklouzli ze stavu relativního blahobytu do ohrožení chudobou, volí naštvaně a tedy radikály.

Druhý aspekt úspěchu je samotné chování komunistů vedených Elke Kahr. Zaprvé jsou stále přítomni, jsou pro lidi dostupní. Už od časů Kahrové předchůdce Kalteneggera mají horkou linku, na niž mohou volat lidi, když jim neteče voda nebo nefunguje elektrika či kanalizace. Mohou se spolehnout, že ještě téhož dne u nich bude někdo z Komunistické strany, spíše si jejich problémy a nejpozději následujícího dne bude dělat starostovi pořádné problémy, pokud to tento nedá do pořádku. Kahr má své několikrát za týden hodiny na radnici, kdy přijímá lidi, aby jí referovali o svých problémech, je prostě TADY a dostalo se jí přezdívky „Anděl nájemníků“. Už jen to je skvělý PR trik, aby se zvýšily preference. Kolik lidí vlastní dům nebo byt a kolik jich žije v nájmu? Ve čtvrti Gries, nejchudší části města, komunisté volby s přehledem vyhráli!

Ostatně o ideologii, třídním boji a diktatuře proletariátu neuslyšíte od našich rudých ani slovo. Kahr se sice hlásí k Marxovi a jeho učení, o Leninovi zarputile mlčí a pokud se ji někdo snaží nalákat do ideologické pasti, skončí to vždy debatou o vysokých nájmech a nízkých příjmech obyvatel. Ideologie stojí v její argumentaci hned na posledním místě. A to zabírá!

Ale rozhodující je zřejmě jiná věc. Všichni funkcionáři komunistické strany musí odvádět část svého příjmu, přesahující 2200 Eur do sociálního fondu, z něhož se platí právě pomoc těm nejchudším. Prostě zavázali se v časech všeobecnné diety nemlsat. Jako jediní! Ne nadarmo se výsledkem voleb interpretuje jako políček zemskému hejtmanovi sociálnímu demokratovi Vovesovi (nazývaném asociální socialista – což není pro voliče právě dobré doporučení). Je jedno, zda je to jen trik. Jak se budou komunisté chovat, až se skutečně dostanou k moci, to je ve hvězdách. Zatím nikdy ve své touze po diktatuře a absolutní nekontrolované moci nezklamali. Ale když ptáčka lapají…

Jenže stejně lapat mohli i všichni ostatní. Jenže pro ty je bližší košile než kabát a dnešek důležitější zítřka. Ještě tento měsíc tučný příjem, ještě jedna možnost zprostředkovat kšeft kamarádovi nebo bratranci, z něhož přijde něco i na moje konto. To vše je důležitější než dlouhodobé politické strategie.

Demokracie se vyčerpává, etablované strany závislé od svého klientelismu nejsou ochotné a možná ani schopné na vývoj reagovat. Nevím, zda jsou vůbec schopni registrovat varování, jež tyto volby znamenají. Nedovolte lidem dále chudnout, nebo nástupu moci radikálů nebudete schopni zabránit. Přerozdělování bohatství bylo po šedesát let receptem na úspěch. Díky tomu vládly demokratické strany, protože je volili spokojení občané. Tento recept byl před dvaceti lety opuštěn, dnes se projevil účinek tohoto kroku. Je nejvyšší čas zatroubit na ústup, na návrat k staré osvědčené strategii. Je ale ještě vůbec někdo, kdo je k tomu kroku ochoten? Protože to by musel obětovat něco ze svého. Tak, jako to dělají ti zatracení štýrští komunisté, aby je čert spral…

Když se setkávám s mými kolegy v Čechách a na Moravě, láteří na připravovanou zdravotnickou reformu a vyjadřují závist, že se mne to netýká. Takže proto tento článek, aby závidět přestali. I v Rakousku se reformuje. Ono se totiž reformuje všude. Neexistuje stát, jenž by si myslel, že si poskytovanou zdravotní péči může dovolit. V Německu reformovali za posledních dvacet let už třináctkrát, pokaždé bylo potom zdravotnictví horší a dražší. Na Slovensku potřebovali na kompletnní zničení péče reformu jen jednu. Zdravotnictví je opravdu levnější, deficit ve státním rozpočtu se tím ale nezmenšil, Zdravotnictví totiž opravdu stojí stát peníze, ovšem je i významných hospodářsým faktorem. Zajišťuje pracovní místa personálu a tím jejich kupní sílu, nakupuje přístroje a spotřební materiál, což zase popohání prosperitu průmyslu a na nemocnice jsou samozřejmě navázáni i dodávatelé potravin, prádla, služeb atd atd. Jenže to politici vidět nechtějí, Lékař byl, je a bude nepřítelem ministra financí, protože stojí spoustu peněz a navíc svým působením pridukuje a udržuje na životě další důchodce požadující starobní důchod. Ministr financí požaduje od řadového občana (samozřejmě ne od sebe), aby umřel v den odchodu do důchodu. Lékaři se pak nezodpovědně snaží tento národohospodářský záměr mařit.

V Rakousku je zdravotnictví v kompetenci jednotlivých zemí. Federalismus je v této zemi hluboce zakořeněn a jednotlivé země si tuto kompetenci nechtějí nechat vzít, i když na financování svého zdravotního systému dávno nemají. Poněkud komický nádech tomu všemu dává velikost oněch federálních celků, celé Rakousko je menší než většina německých spolkových zemí a zemičky jako Burgerland nebo Vorarlberg mají slabého čtvrt milionu obyvatel. K remormě zdravotnictví a nedostatku financí přistupují jednotlivé země rozdílně. Dolní Rakousko řeší přebytek nemocničních kapacit stavbou dalších nemocnic. Kde se místnímu faraonovi Erwinu Prölovi zdá, že by se ještě nějaká ta nemocnička vešla, už si půjčí dalších 350 milionů Eur, aby ji postavil. Je to taktika, jako když se řítíte v autě proti betonové zdi a přidáváte plyn. Srážka pak není bolestivá a když, tak jen krátce.

Salcburk o remormě uvažuje, chtěl redukovat lůžka například v onom Tamswegu, tam jim ale štýrská landesrätin vypila rybník. Vorarlberg se reformuje sám od sebe tím, že lékaři utíkají hromadně do blízkého Švýcarska, kde mnohem lépe vydělávají, takže v tomto nejzápadnějším cípu Rakouska staší jen zůstat na stávající mzdové úrovni a nemocnice se budou muset zavřít samy od sebe. Tyrolsko nějakou reformu moc nepotřebuje, protože Tyrolák jde do nemonice stejně jen, když už je víceméně mrtvý.

Vídeň jde na věc od lesa, ne nadarmo má skoro třetina místních obyvatel slovanský původ. Dlouhodobě se má dnešních dvacet nemocnic zredukovat na sedm, ale až v roce 2030, čili dnešní politiky z toho hlava nebolí. Zato platy lékařů byly zreformovány chytrým způsobem. Pracovní doba je totiž od sedmi ráno do jedné odpoledne, čili 6 hodin. Týdenní pracovní doba je ale hodin čtyřicet. Takže, aby splnili limit, musí vídeňští lékaři sloužit minimálně tři noční služby měsíčne – zadarmo. Úspora finančního fondu tedy značná, platy mizerné, zato ale každý oberartz má možnost poobědě sedět ve své soukromé praxi. Samozřejmě že smlouvy s pojišťovnami nemají a ani mít nebudou. Ale pokud se chcete v nemocnici nechat léčit od něho…

V Horním Rakousku se sešli lidé rozumní a zjistili, že je zbytečné, aby v Linci měli dva srdeční katetry a dvě laboratoře na elektrofyziologii a zredukovali to na poměr jedna : jedna. Funguje to, lékaři to akceptovali jako rozumné a obvodní doktoři a internisté vědí teď přesně, kam mají pacienty poslat. To jen jako příklad, že to snad jde i s rozumem. Když se chce.

Ne ovšem ve Štýrsku. Můžete si myslet, že jsem zaujatý, protože tato reforma zavřela právě oddělení, na němž jsem působil jako zástupce primáře, ale nechám to na posouzení vám. Naše oddělení mělo smůlu. Okres Murau je totiž zaklíněn mezi Korutany a Salsbursko, kde jsou nemocnice v Tamswegu (35km od Murau) a ve Friesachu (30 km). Protože nejbližší štýrská nemocnice v Knittelfeldu je vzdálená kilometrů 70 a k tomu po špatné a nebezpečné cestě, nepředpokládá samozřejmě nikdo, že by tam nějaký šílený pacient z Murau jel. Při financování chodu nemocnic je totiž deficit mezi skutečnými náklady a platbami od pojišťovny uhrazován zemí, VE KTERÉ JE PACIENT LÉČEN, ne tou zemí, z níž pochází. Tím pádem bude léčení štýrských pacientů z Murau platit Salcburk a Korutany a Štýrsko ušetří. Geniální ne? Aby to klaplo, redukuje se pro jistotu i počet lůžek v Knittelfeldu ze 120 na 97. Celý projekt se jmenuje „Přeložení interního oddělení Stolzape do Knittelfeldu“, oficiálně politicky nejde tedy v žádném případě o zrušení. Matematicky to pak vychází 120 + 46 = 97. V matematice asi naše landesrätin není nejsilnější. Možná ve druhé třídě základní školy, kde se učili rozdíl mezi sčítáním a odčítáním přes stovku, chyběla nebo byla nemocná.

Dovolím si jen naříkajícím českým pacientům připomenout, že v okrese Murau s 35 000 obyvateli je jeden, slovy JEDEN všeobecný internista, jenž má smlouvu s pojišťovnou. Žádný diabetolog, gastroenterolog, kardiolog či další specialista! Ne, jen jeden lékař pro vnnitřní lékařství, jemuž pojišťovna proplácí jednu gastroskopii a jeden ultrazvuk srdce denně. I tak má pojišťovna pocit, že je to moc a že by se tu dalo ušetřit.

Ale čert to ber, určitý záměr – tedy přesunutí pacientů do sousedních zemí – se na zdravotnické reformě v našem regionu vystopovat dá. Zajímavější je to ovšem v jižním Štýrsku. Tam totiž byla v okrese Leibnitz s 80 000 obyvateli zrušena gynekologie a porodnice. Spádovka byla dokonce trochu větší, protože služby tohoto oddělení využíval i třicetitisícový Bad Radkesburg. Tato porodnice byla přesunuta do 35 km vzdáleného a obtížně dostupného Deutschlandsbergu blízko korutanských hranic, protože tato porodnice měla dlouhodobě problémy s obložností. Nechci nikomu nic podsouvat, ale možná je za touto reformou přece jen tak trošku cítit skutečnost, že pan primář Stark, jenž ji psal, býval primářem v Deutschlandsbergu – to je ovšem jen má, naprosto nepodložená teorie.

Bohužel rodičky geniální reformu pana primáře nepochopily. Místo aby disciplinovaně jezdily po serpentinách přes kopce do jím doporučené porodnice, mažou si to, jen co dostanou porodní stahy, po dálnici do 40 kilometrů vzdáleného Grazu. Je to samozřejmě známka naprosté politické neuvědomělosti, jenom je otázka, zda může člověk politickou uvědomělost očekávat od rodičky, jejíž miminko si právě začalo razit cestu na svět. Nepomáhají zřejmě ani modlitby biskupa Capellariho, jehož je primář Stark osobním lékařem. Možná se nemodlí dost nebo ho Duch svatý prostě ignoruje a odmítá vstoupit k oněm rodičkám, aby je přesvědčil o změně směru na cestě k porodnici. Grazká klinika má problém, protože další stotisícovou spádovku není schopna zvládnout a bude se muset mnohamilionovým nákladem rozšířovat, zatímco Deutschlandsberg má stejně mizernou vytíženost jako předtím.

V dalším kroku se má koncem roku 2014 zavírat v Leibnitzu i chirurgie. I zde mají pacienti navštěvovat onen špatně dostupný Deutschlandsberg. Zda je o tom někdo přesvědčí, uvidíme. Nechci být špatným prorokem, domnívám se ale, že to dopadne podobně jako s gynekologií. Jediný rozdíl je, že zatímco grazká gynekologie se začala hroutit až po reformě, chirurgie je zhroucená už teď.

Zemská vláda ale nepodléhá panice a plánuje nové řešení. Namísto všech oněch zrušených oddělení a nemocnic v okolí Grazu se má půlmiliardovým nákladem vybudovat nový nemonice v hlavním štýrském městě. Šetřit se tedy musí opravdu bez ohledu na to, co to stojí.

Jen na okraj, současně se má zavřít další velká zemská nemonice na severu města. On ji tam totiž opravdu nikdy nikdo nepotřeboval, protože je až pod kopcem na konci města a těžko se tam dá dostat, ale v devadesátých letech se na peníze až tak nekoukalo, pan štýrský landesrat, tedy něco jako ministr zdravotnictví, chtěl svůj památník a volný pozemek byl zrovna právě tam.

Takže pokud se vám na čele tváří v tvář české zdravotní reformě dělají vrásky, nezoufejte – třeba ta vaše není úplně ta nejhorší.

V poslední době jsem se s tím srovnáním setkal až příliš často. Současná krize, slábnutí našeho  světa, se doslova podbízí pro srovnání se zánikem někdejší vrcholné kultury světovládné Římské říše. Pan Vondruška se snažil toto srovnání v relaci „Před půlnocí“ vysvětlit, že každá kultura je stejná jako člověk, napřed mladá a dravá, pak zralá a nakonec stará a unavená. V jeho vysvětlení je kus pravdy, pan Vondruška je totiž opravdu fundovaný historik, ne ale pravda celá.

Ne všechny kultury zahynuly na svou únavu, mnohé se dokázaly vícekrát znovuzrodit. Ať už to byl starý Egypt, jenž zažil celou řadu zániků a nových renesancí, aby jej nakonec převálcovali Peršané, když Egyptská říše, povzbuzená novou řeckou krví, prožívala právě jeden ze svých vrcholů.

I ten arabský svět byl kdysi mladý a dravý, pak byl na svém vrcholu, aby zdegeneroval a dostal se do cizího područí, vitalita se mu ale dnes upřít nedá. Unaveně na mne nepůsobí ani v nejmenším, spíš nevychovaně jako dítě, jež neví, jak se má chovat. Jakoby zažil své znovuzrození a ještě nevěděl, co s tím.

Spíš je to blahobyt, jenž unavuje. Už tím, že stoupání životní úrovně vede aicky (vedlo k tomu vždycky) k poklesu porodnosti a následkem toho k nedostatku pracovních sil. Ty se musí importovat z ciziny, z ciziny většinou mnohem méně blahobytné, jež pak dodává novou krev, již unavený organismus nutně potřebuje. Buď zdravou se stejnou krevní skupinou nebo…. každý zdravotník ale i laik ví, co se stane, když pacient dostane krev se špatnou krevní skupinou. Což je možná problém naší současné společnosti. Krev v jednom těle musí být kompatibilní, jinak dojde ke katastrofě.

Evropa se ale v žádném případě nedá srovnávat se starověkým Římem. Proč? Protože na to nemá sílu! Řím byl vojenská a administrativní velmoc, jež kulturu likvidovala, ne rozvíjela. Pokud se Evropa k nějakému starověkému státu přirovnat dá, pak k tehdejšímu Řecku. Konglomerát malých mezi sebou rozhádaných státečků, jež se nedokázal spojit ani tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a když to konečně dokázal, bylo už pozdě. Stejně se přece chovají politici Evropské unie právě dnes. Evropě teče do bot, oni se ale snaží vytěžit co nejvíc pro své lokální zájmy. Evropa stejně jako kdysi Řecko je kolébkou západní kultury. V Evropě se dá nejpříjemněji žít,  bez ohledu na to, že je Amerika, čímž myslím USA, bohatší. Dobře to popsal George Cloony, když řekl, že v Americe se dají peníze lépe vydělat, v Evropě ale mnohem lépe a příjemněji utratit. Kam jezdili bohatí Římané, aby utratili své peníze a užili si života? Do Achaje, tedy do tehdejšího Řecka. Stejně jako Američané dnes k nám.

Pokud někdo hraje v současném světě úlohu někdejšího světovládného Říma, pak jsou to USA. Vojensky silné, kulturně slabé, egoisticky a racionálně orientované a proto velmi efektivní. S málo vzdělaným obyvatelstvem, nicméně s nejagresivnější politikou. Celý svět teď sleduje volební kampaň v USA a se zatajeným dechem se ptá, kdo vyhraje – Obama nebo Romney? Zajímá se takto svět o volby v Německu, Francii či Británii? Vliv USA ve světě ovšem slábne, to se nedá popřít. Je to chyba nešikovné politiky posledních desetiletí. Ale i Řím byl na celém světě nenáviděn, nikdo si ale netroufal se mu postavit. A pokud to zkusil, následoval nelítostný trest.

Proč vlastně Řím zanikl? Proč se rozpadla Západořímská říše už v roce 476, zatímco ta východní až v roce 1453, tedy skoro o tisíc let později? Byl to opravdu jen blahobyt, byla to politická vyčerpanost, protože Řím neměl novému světu co nabídnout? Bylo to křesťanství, jež svým novým universalistickým chápáním světa dělalo politické struktury nepotřebné (protože budovalo struktury paralelní) nebo to byl útok Hunů, jenž přivedl do pohybu germánské kmeny, jež by si jinak na obávaný Limes romanum nikdy netroufly, v zoufalém útěku před Huny jim bylo ale milejší nechat se pobít od Římanů civilizovaně než od Hunů brutálně? Těch faktorů je tedy více, základní otázka ale zůstává, proč Řím nedokázal tato nebezpečí zvládnout, proč se nedokázal ubránit?

Abychom se dostali ke kořenům problému, musíme se napřed vrátit do období, kdy byl Řím nejsilnější. Politicky i ekonomicky, kdy byl skutečně velmocí, z níž šel strach a na niž si nikdo neodvážil ani křivě pohlédnout. Nebyla to doba republiky, ale ani doba Césara či Augusta. Augusta sice považuji za největšího génia světové politiky všech dob, on položil ale jen základy císařské vlády, základy systému, jež dokázal přežít skoro tři sta let, bez ohledu na to, jak špatní a neschopní lidé měli vládu v říši často v rukou. Systém byl důležitější jež vládcové sami, v tom je Augustova zásluha, jeho úlohou ve světových dějinách bych se chtěl ale zabývat v některém mém příštím článku.

Skutečný vrcholný rozkvět Říma nastal, když se tento systém zažil a fungoval, když ale na jeho čele stáli schopní lidé. Protože Augustus vybudoval systém principátu na základě domněnky, že na čelo státu se dostane ten nejlepší. Tento systém fungoval, fungoval velmi dobře, bohužel jen necelých sto let. Bylo to období takzvaných „adoptivních císařů“. Jednalo se o nepřerušenou sérii schopných vládců, jež se dostávali na císařský trůn ne na základě svého původu, ale svých schopností. Začal s tím císař Nerva. Je dost neznámý a nenápadný, vládl ostatně jen 2 roky  v letech 96 – 98 n.l. Po zkušenostech s Julijsko-claudijskou dynastií, nabízející lidi schopné jako Augusta či Claudia jakož i totálně neschopné či nemocné jako Caligulu či Nera a následně s dynastií Flaviovskou, kdy po schopných Vaspasianovi a Titovi následoval psychopatický Domitián se Nerva rozhodl řešit otázku svého následnictví jinak. Adopcí člověka, jehož považoval za schopného vládnout po něm. Přesněji řečeno za nejschopnějšího, jaký byl k dispozici. A současně tohoto svého nástupce, jímž byl Traján, zavázal, aby postupoval stejně. Traján adoptoval Hadriána, ten pak Antonina Pia a zavázal tohoto svého adoptivního syna k tomu, aby za svého dalšího nástupce adoptoval Marka Aurelia. Výsledkem tohoto systému byl blahobyt ekonomický a nezpochybnitelná římská vojenská nadvláda nad celým světem. I barbarští Germáni pochopili, že je zbytečné snažit se Říši napadat a pokoušet se ji drancovat, snažili se naopak sami romanizovat, aby se tak dopracovali aspoň částečně k blahobytu svého římského souseda mírovou cestou.

Průšvih začal, když velký Marcus Aurelius, uznávaný jako filosof na trůně, podlehl svodu přivést na trůn svého pokrevnního syna, i když se tento na tuto úlohu vůbec nehodil. Filosofové prostě na trůn nepatří, chyba začala tedy možná už u Hadriána. Nevěřte tomu, co se vám snaží vnutit americká kinematografie ve filmu Gladiátor. Marcus Aurelius žádného Maxima adoptovat nechtěl, miloval svého vlastního syna Commoda a tím zasadil říši smrtelnou ránu. Ne nadarmo jeden ze starších amerických filmů jménem „Zánik římské říše“ a nepojednává o kapitulaci posledního římského císaře Romula Augustula, ale o nástupu Commoda na císařský trůn.

Po Commodově násilné smrti v roce 192 n.l.(zemřel skutečně v aréně, kde si hrál na gladiátora a jeho soupeře zapomněli omámit, nebo jej neomámili úmyslně) zmizela legalita císařského úřadu. Na trůn usedal ten, kdo měl za sebou nejvíc vojáků. Nastalo století tzv. „vojenských císařů“. Jednotlivé legie v pohraničních provinciích, kde bylo logicky nejvíce vojska, provolávaly své velitele za císaře a ti pak táhli na Řím, aby svrhli císaře stávajícího. Většinou se jim to podařilo a usadili se na jeho místo, než zase někde daleko provolala další legie svého velitele za nového vládce.  Jeden z prvních, Setimius Severus, jenž se ještě pokoušel založit jakous takous dynastii, byl císařem provolán v Carnuntu, pár kilometrů jižně od našich hranic. Jenže Severovci, opírající se jen o vojenskou sílu, nevydrželi. Situace se opakovala. Císaři se střídali stále rychleji, v taktu roků, v posledním období měsíců. Každý převrat znamenal válku, válku občanskou a tedy neskutečně zničující. Vojska plundrovala území říše a obyvatelstvo muselo platit bojující legie. Platit, platit a zase platit. Země krvácela prakticky sto let. Od roku 192, kdy zemřel Commodus, až do roku 284, kdy se stal císařem Diocletianus (stejným způsobem jako jeho předchůdci). Tento ale díky svému géniu dokázal vládnout 21 let a ukončit nesmyslné krveprolévání, jež prakticky vylidnilo říši. Žádný stát na světě, ani ten nejstabilnější a nejbohatší, nemůže vydržet sto let občanské války bez zničujících důsledků. Řím se už nikdy z této katastrofy plně nezotavil. Ani císařové jako Konstantin Veliký už nedokázali obnovit někdejší stabilitu. Na to chyběly zdroje lidské i materiální, jež by potřebovaly staletí, než by se je podařilo obnovit. Tolik času už Řím nedostal. V roce 378 podlehlo římské vojsko vedené císařem Valensem u Hadrianopole podceňovaným Gótům a to byl konec. Bitva u Hadrianopole je někdy svými zničujícími vojenskými důsledky přirovnávána k bitvě u Cann z roku 218 př.n.l., kdy se Hannibalovi podařilo rovněž zničit prakticky celou římskou brannou moc. Jestliže se ale po roce 218 dokázal Řím vzpamatovat, zmobilizovat rezervy a Hannibala nakonec porazit, po Hadrianopoli to už nedokázal. Proč? Protože už žádné rezervy neměl.

Hledal pomoc u Germánů najímaných do legií, usidloval barbary na svém vylidněném území bez ohledu na to, že se toto území barbarizovalo. Jestliže v druhém století vyvážel Řím svou kulturu za své hranice, teď pohlcovala kultura jeho sousedů jednu jeho provincii za druhou. Byla to agónie obra, odsouzeného k zániku. Prolomení Limes Romanum v roce 410 nebylo důsledkem germánské síly, prostě ho už neměl kdo hájit. A území za ním bylo už stejně osídleno kmeny s útočníky zpříznenými.  Území před Limem a za ním se už, co se týká skladby obyvatelstva, nijak zvlášť nelišilo, proč by ho tedy měl někdo bránit? V poslední velké bitvě, svedené Západořímskou říší na Katalaunských polích proti Hunům (první bitva, v niž Hunové nedokázali zvítězit) bojovali pod vedením římského generála Aetia už skoro pouze výhradně Germáni.

Proč se ale Řím takto sám zničil? Co bylo důvodem těch stoletých bojů, jež podkopávaly jeho velmocenské postavení? Byla to touha po moci. Po absolutní moci, protože Řím vládl světu absolutně. A jestliže moc korumpuje, pak absolutní moc korumpuje absolutně. Touha po světovládě byla obrovským lákadlem, jemuž podléhaly desítky kandidátů na císařský trůn. Ta vůně moci byla tak svůdná, že neváhali riskovat svůj život a taky jej pak ztráceli. Ale i několik měsíců pocitu, že vládnou absolutně celému světu, jim stálo za takovou oběť.

Řím zemřel na svou velikosti, na svou všemocnost.

A tady paralela se současným světem končí. V dnešním světě není velmoc, jež by dokázala vládnout světu absolutně, proto není vláda až takovým lákadlem a nestojí za sebezničující válku. Nemám strach, že by k něčemu takovému došlo v USA, o to méně v Evropě. To, co cítíme, není zánik, je to slábnutí. Ztrácíme ve světě dominantní postavení politické i ekonomické. Evropa chudne, protože nemá nerostné bohatství a protože pracovní síla v Asii je levnější a tedy konkurenceschopnější. V současném světě nevládne žádný stát, ale finanční kapitál. Velmoc neregulovatelná, dychtící opravdu po absolutní moci a ničící náš systém stejně nelítostně, jako to dělali voještí římští císaři. Jenže tuto moc nemohou zlomit „barbaři zvenčí“. Jednoduše proto, že žádní takoví nejsou. Peníze diktují stejně v USA (z jejich nepochopitelnou FED- Bankou) tak v Evropě či v Asii. Vykořisťují globálně jak bohaté Nory či Američany jako chudé Afričany. Ty víc, protože se neumí bránit, nemají systémy obrany. Mezi finančními magnáty zuří stejně zničující boj jako mezi vojenskými císaři a ničí naši planetu stejně jako tehdy legie bojujích kandidátů císařského trůnu tehdejší řiši. Jenže odpor může přijít jen zevnitř – a on přijde. Už dnes revoltuje mládež ve Španělsku, Řecku a čím řidší budou zdroje, tím víc se bude odpor rozšiřovat.

Svět nezanikne, USA se nerozpadnou a Evropu neovládnou muslimové. Nakonec dojde k obrození, až ten sud střelného prachu, zvaný chudoba, vybuchne. Nebude to dlouho trvat, protože oni finanční žraloci nemají tušení, že by okolo toho sudu neměli chodit s otevřeným ohněm. Oni to dělají rádi – aby na ně bylo lépe vidět.

Ostatně, ještě jednou zpět k starověké paralele. To zdánlivě slabé Řecko dokázalo útoky barbarů pře4kat a ve Východořímské říší přežilo svého západního souseda o celých tisíc let. Proč? Protože Řecko bylo nositelem kultury. Skutečné kultury, nejen vojenské, administrativní a právní síly.  Kultura se dá zničit mnohem obtížněji než politický systém. Evropa není Řím, Evropa je Řecko. Evropa tedy přežije. Možná bude chudší než dnes, možná bude hrát méně důležitou roli ve světové politice. Ale evropská kultura je tak hluboko v každém z nás, že ji nedokáží zničit žádní barbaři zvenčí. I Byzantinci, navzdory svým ekonomickým a vojenským problémům si svou identitu dokázali udržet. Ostatně víte, kdo ji tehdy ohrožoval nejvíc? Nebyli to Germáni, ani Hunové či Avaři. Byli to Slované, jež pronikli až na Peloponés a několikrát obléhali Konstantinopol. Pronikli až do srdce řecké části říše a stali se Řeky, protože podlehli svodům vyšší kultury, kterou poznali. Převzali kulturu obsazené země, asimilovali se a přestali být nebezpeční.

Kultura je totiž hrozná síla. Větší a silnější než zbraně či soudy.  Pokud si ji nenecháme vzít, přežijeme. My i naši potomci.