Víme, že přijdou. Nevíme kdy a nevíme přesně, kolik jich bude. Ale že přijdou a že jich bude hodně, to je jednou jisté. Seděl jsem ve službě u večeře, venku štěkali psi. Zlověstně a mnohem víc než obvykle. Jakoby cítili, že se něco blíží – zvířata vycítí nebezpečí dřív než člověk.

Ze zpráv víme, že Srbi začali utečence převážet v autobusech na chorvatskou hranici. Odtud vede cesta přes Slovinsko do Rakouska a do vytouženého Německa, kam chtějí všichni. Spielfeld na hranici se Slovinskem je logicky místem, na které musí na své pouti za snem o německém ráji (ze kterého jednou procitnou a pak bude zle) dorazit. Nemocnice, ve které pracuji, je dvacet kilometrů od Spielfeldu – první na cestě na sever po překročení hranice – první, ve které můžou být nemocní a zranění ošetřeni po překročení rakouské hranice. Upozorňoval jsem primáře na tuto skutečnost začátkem týdne, dnes vstoupil do platnosti katastrofický plán. Vojáci na hranici ještě nejsou, zemská vláda nevydala žádné směrnice. Náš zaměstnavatelský koncern KAGes se má setkat na krizovém jednání dnes. Aspoň že tak! Jsme na azylanty zvyklí, jedno centrum je v Leibnitzu a prakticky denně ošetřujeme 1-2 pacienty, pocházející ze Sýrie nebo Afgánistánu. Nejsme ale připravení na desetitisíce, jsme zranitelní a brzy budeme zavaleni vlnou syrských a afgánských utečenců jako vlnou tsunami. Aniž bychom dostali jediného dodatečného pracovníka! Očekává se 10 000 přišelců denně. Bude-li jen jedno procento z toho nemocné, znamená to náš kolaps. Vyčkejme, říká se, že předem nahlášené katastrofy se nestávají.

Jenže následky tohoto putování národů už jsou víc než citelné. Odkdy Němci začali kontrolovat své hranice, tvoří se na dálnicích až 25 kilometrové fronty s čekací dobou 4 hodiny. (Do takové míry se rozmohla mezistátní doprava po odbourání hraničních překážek – jestliže bychom tedy hraniční kontroly znovu zavedli, musíme počítat s tím, že to tak bude vypadat všude – potom bude lepší nikam nejezdit a raději sedět doma.) Vlaky do Německa nejezdí, rakouský železniční dopravce ÖBB zastavil veškerý provoz ve směru na Německo. Už jen chybí, aby začala opět stávkovat Lufthansa (divil bych se, kdyby piloti tak příhodnou možnost nevyužili) a Německo se stane nedobytnou pevností.

Ne zcela chápu, proč volá pan Klaus po zavření českých hranic. Do Čech žádný uprchlík nechce, v jejich manuálech, které s sebou mají (úžasné? ne?) jsou výslovně varováni před vstupem na české či slovenské území. I kdyby se EU dohodla na kvótách o rozdělení utečenců, nevím, jak chce zabránit tomu, aby se všichni ti, kteří budou odsunuti z Německa do jiných zemí, ihned zase nevrátili do vysněného německého ráje.

Situace je naprosto nezvládnutelná a chaotická, EU prostě nemohla tento proud zvládnout. Podle platných zákonů se imigranti měli nechat registrovat v první zemi EU, kterou dosáhli a čekat na další transport. To by bylo možné, kdyby jich bylo několik set nebo tisíc. Za daných okolností byly Itálie a Řecko prostě převálcovány uprchlickou vlnou a na dodržení těchto pravidel rezignovaly. De jure jsou všichni uprchlíci, pochodující do Německa, ilegálové. De facto měli sotva jinou možnost. Maďarsko v podstatě začalo jen uplatňovat doslovně platný zákon. Uprchlíkům, kteří v Maďarsku teď po dokončení hraničního plotu, kladou jen jednu otázku  – jak byli politicky pronásledování v zemi, ze které do Maďarska přišli  – tedy v Srbsku. Protože Srbsko platí jako bezpečná země. (Zda je pro muslimy skutečně bezpečná po srbských zkušenostech s několikastaletým zápasem s Turky a občanskou válkou v devadesátých letech je jiná otázka). Zpětný odsun do Srbska je tedy podle litery zákona možná a správný. Jenže stav je tak výjimečný, že uplatňování zákona zní jako výsměch. Zákony se tváří v tvář statisícům uprchlíků prostě uplatňovat nedají. Na jejich změnu ale není čas ani politická vůle.

Následkem je bezprostřední ohrožení samotného projektu Evropské Unie jako takové. Dílo, u  jehož kolébky stáli francouzský prezident de Gaulle a německý kancléř Adenauer, a které mělo navždy zabezpečit mír a spolupráci národů na našem kontinentě, se ukazuje jako projekt do pěkného počasí. V okamžiku krize se láme a zřejmě se skutečně i rozláme. V Německu sice pravicoví radikálové nemají politickou podporu a mohou tedy pouze provozovat teroristické akce, ve Francii, Holandsku či Rakousku je ale situace jiná. Zde se vítězství pravicových extremistů za současných podmínek zřejmě nedá zabránit. Programem Hanse Christiana Stracheho, vůdce rakouských „Svobodných“ je vystoupení z Eura a Evropské Unie. Jestliže Německo skutečně uzavře hranice (zatím tomu tak není, jde jen o kontrolu a registraci (konečně!!!) utečenců na hranici), zůstanou všichni viset v Rakousku. Už teď registrujeme letos 85 000 žádostí o azyl – to je víc než 1 procento obyvatelstva – další statisíce utečenců jsou na cestě.

Angela Merkelová si zřejmě zpečetila svůj politický osud. Svým neuváženým výrokem, že Německo přijme všechny uprchlíky ze Sýrie, se stala na blízkém východě ikonou emigrace. Včera demonstrovali v Bagdádu Iráčané s jejími portréty a vyhrožovali zkorumpované vládě, že VŠICHNI odejdou do Německa – to je cirka 24 milionů obyvatel. Stačí už jen ta Sýrie – Syřanů bylo před občanskou válkou 20 milionů. Angela to zřejmě neudýchá a bude muset odstoupit. Dokud je totiž kancléřkou, existuje v její osobě signál, že utečenci jsou v Německu vítaní – a díky tomu trpí i všechny ostatní evropské země. V době, kdy panuje vysoká nezaměstnanost, je prostě nemožné přijmout miliony lidí, najít pro ně všechny ubytování i práci. Jenže pokud Angelu nahradí někdo jiný, kdo hranice opravdu uzavře – co pak? Statisíce jsou na cestě a miliony se na tuto cestu chystají. Snad by se podařilo zadržet aspoň ty miliony, s těmi statisíci se nedá dělat už vůbec nic.

Navíc mají utečenci zcela zkreslené představy o tom, co je v Evropě čeká. Představa ráje, kde bez práce padá z nebe mana, se rychle rozptýlí. Sociální systém je nebude schopen utáhnout, pracovní trh je může přijmout jen v nepatrném zlomku. Navíc nemají představu o intenzitě práce v Německu a vůbec v Evropě (která je základem evropského blahobytu). Pod touto zátěží se budou rychle hroutit – v Orientu platí – už díky klimatu – pracovat pomalu. Samozřejmě že naprostá většina z nich chce pracovat a ne žít ze sociálních dávek. Jenže pracovní místa nejsou, a pokud budou, je otázka, zda budou imigranti zvládat požadovanou zátěž. K čemu ale tato nabídka pracovních sil povede, bude pokles ceny práce – pokles mezd a dumpingové platy. Odhlédnouc od práce na černo. Imigranti budou konkurovat lidem s nízkou kvalifikací (že většina imigrantů má poměrně vysoké vzdělání – ze Sýrie k nám prchá především střední vrstva – nebude hrát podstatnou roli, budou nuceni brát jakoukoliv práci). Už i tak těžko snesitelné napětí na pracovním trhu se ještě zhorší a právě ti postižení jsou voliči radikální pravice – protože nepřemýšlejí a ani přemýšlet nechtějí, co změna režimu s sebou přinese nebo by přinést mohla. O náboženském problému raději ani nebudu psát. Samozřejmě že imigranti nehodlají na svém způsobu života nic měnit, jejich náboženství je přece to jediné správné. Sociální tíseň je dokáže jen zradikalizovat – toho jsme už svědky ve Francii. Diví se někdo, že Francie se snaží hranice utěsnit a nikoho dalšího nepřijmout? Už teď tvoří muslimská populaci 8 procent francouzského obyvatelstva. Marie Le Pen se může postavit do pozice zachránkyně – novodobé Jany z Arku. Francouzi na to slyší.

Samozřejmě, že za tím vším je cítit i program ochránců muslimské víry v Saúdské Arábii. Údajně existuje pracovní papír o islamizaci Evropy, je nápadné, že Saudi žádné uprchlíky – bratry ve víře – nepřijímají. Syřan v Saudské Arábii by ale po celý život zůstal občanem druhé kategorie stejně jako například v Dubaji. Uprchlíci to vědí a proto se jim k bratrům v okolí Mekky ani moc nechce.

Z Řecka se vydalo na cestu dalších 200 000 utečenců. Jejich proud neustává a neustane. Je za tím i mnoho politického kalkulu. Včera poskytl Bashar al-Assad rozhovor, v němž obvinil Evropu z podpory teroristů bojujících proti němu. Evropa podle něj nese vinu za všechno. Samozřejmě, že to není pravda a ani syrský diktátor tomu nevěří. Jenže tyto věty byly úlitbou jeho příteli Vladimírovi Putinovi. Bez něj by už dávno padl a Putin, jak známo, leží s Evropou v klinči ohledně osudu Ukrajiny. Ruští vojáci v Sýrii jsou, nehodlají ale zaútočit na IS, aby umožnili emigrantům návrat domů. Mají jen chránit oblasti, které má pod kontrolou Assad – válka se tedy bude táhnout do nekonečna a tím i proud uprchlíků. Politický kolotoč se točí – uprchlíky zavalená Evropa se třeba bude přece jen ochotna vzdát ochranné ruky na Ukrajinou.

Další z rádobydiktátorů v regionu Recep Tayyip Erdogan si na konfliktu taky přihřívá svou politickou polívčičku. Jeho útok na Kurdy byl promyšleným tahem, který má vyřadit v nadcházejících volbách kurdskou stranu, která mu svým vstupem do parlamentu zabránila získat v tureckém zákonodárném shromáždění absolutní většinu. Tato strana je ve velmi těžké situaci. Bude-li proti vojenským zásahům v Kurdistánu protestovat, obviní ji Erdogan z podpory terorismu a s pomocí radikálních tureckých nacionalistů ji zakáže. Pokud protestovat nebude, ztratí podporu svých voličů, umírajících pod tureckými bombami. Pokud tedy v nastávajících volbách klesne podpora této strany pod deset procent (tak vysoká je hranice pro vstup do tureckého parlamentu) bude mít Erdogan zase možnost vládnout sám a to byl i cíl bombardování bojovníků PKK, se kterými už několik let panovalo příměří. Erdogan sice usídloval uprchlíky ze Sýrie ve východní Anatolii – tedy v kurdských oblastech, tam jsou ale pochopitelně málo vítaní. Kurdové nejsou hloupí, tuto osidlovací politiku samozřejmě chápou a rozumí, kde je zakopán pes. Navíc už dochází k střetům kurdských bojůvek s tureckými extrémními nacionalisty – stav se začíná stále více podobat občanské válce. Následkem může být jen další vlna utečenců. Kam budou prchat? Jejich příbuzní žijí už po několik generací v Německu.

Nevím, jestli Muhammad Atta myslel tak daleko, když naváděl první z letadel 11. září 2001 na Světové obchodní centrum, ale pokud ano, výsledek určitě překonal i jeho nejoptimističtější očekávání. V muslimském ráji by si zasloužil místo přímo u Mohamedových nohou. Ostatně – na svůj čin se taky připravoval v Německu!

Zda to bylo štěstí, či kalkulace, že k útokům došlo právě, když prezidentský úřad USA vykonával člověk, který nebyl právě obdařen rozumem, to se už nedozvíme. Následkem byl útok USA v Afganistanu – něco, co bylo světu srozumitelné a koneckonců se – minimálně dočasně – setkalo s úspěchem. Jenže s jídlem rostla chuť a proto pak následoval naprosto nesmyslný útok na Irák a po pádu a popravě Saddáma Husajna rozpad iráckých státních struktur, které se už nikdy nepodařilo obnovit. Pád jednoho diktátora působil dominový efekt a vyvolal takzvané „arabské jaro“ v roce 2011. Kdo má zájem, může si přečíst, že jsem navzdory tehdejší euforii zaujímal velmi zdrženlivé stanovisko k tehdejšímu „demokratizačnímu procesu“ v arabském světě. Západ kupil chybu na chybu, intervenoval v Libyi, po smrti Kaddafiho v Libyi došlo k rozpadu státu i tam.  Po převzetí moci armádou v Egyptě v roce 2013 (což bylo v podstatě díky nesmyslnému způsobu vlády prezidenta Mursího a jeho Muslimských bratří nezbytné) odešly desetitisíce radiálních muslimů do řad Islámského státu a tvoří tam teď jádro fanatických milicí. Nemají totiž co ztratit, v Egyptě jsou stejně odsouzeni k trestu smrti. A zlatou třešničkou na dortu bylo pak „demokratizační hnutí“ v Sýrii, které se neslo pod heslem „křesťany do Libanonu, Alavity do rakve“. Protože Alaviti s tímto plánem nesouhlasili, vznikla občanská válka. Z ní se zrodil „Islámský stát“. Tehdejší syrští demonstranti teď utíkají k nám. Zda se na jejich plánech něco změnilo, těžko říci, možná ne, je ale zřejmé, že všichni evropští křesťané se do Libanonu nevejdou a ani tam nebudou chtít odejít.

Ať už to dopadne, jak chce, svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Třetí tisíciletí začalo nešťastně a pokračuje stále nešťastněji.   Naděje na lepší svět, kterými žila devadesátá léta o pádu železné opony, se nesplnila.

Tony Blair, který se nechal strhnout k asistenci k americké invazi do Iráku, pronesl, když už bylo zřejmé, že se záminka k vojenské intervenci – totiž Saddámovo vlastnictví zbraní hromadného ničení – nepotvrdí: „Myslím si, že svět bez Saddáma Husejna bude lepší než svět s ním“

Rád bych se ho zeptal, zda si to myslí ještě i dnes.

Je náš kontinent opravdu dekadentní, jak je mu předhazováno  nejen od muslimských fanatiků z východu ale i od amerických přátel zpoza Atlantiku? A co vlastně znamená dekadence v kontextu politiky? De-cadentia odvozována od slova cadere, tedy padat, znamená úpadek. V uměleckých směrech spíše výstřednost. Je tedy Evropa v úpadku nebo je jen výstřední, protože si to může dovolit a není spoutána pravidly boje o přežití? A hlavně, je Evropa schopna přežít? Udržet si svou kulturu, svou identitu, svou prosperitu? Má náš kontinent sílu zůstat sám sebou?

Samozřejmě je to důležitá otázka. Je Evropa vůbec ještě schopna přežít, je její společnost odolná proti cizím vlivům a hlavně, je schopna se vůbec udržet na životě vlastní reprodukcí? To jsou všechno otázky, které ovlivní rozhodujícím způsobem život našich dětí a našich vnoučat. Odpovědi ale nejsou jednoduché.

Člověk se ptá, jaké má moderní evropská společnost priority, oč jí vlastně jde. Do jisté míry je cítit určité chybění cíle, bloudění mladé generace, která se v této společnosti marně hledá. Není se co divit, protože její začlenění do společnosti, do pracovního procesu není vůbec jednoduché – v zemích jako Řecko či Španělsko je v populaci pod třicet let více než padesátiprocentní nezaměstnanost. Není tedy div, když mladí lidé mají pocit, že je tato společnost vlastně nechce. A je těžké od těchto mladých lidí, kteří by měli představovat naši budoucnost (a taky ji představují) požadovat, aby se dokázali identifikovat se společností, která jim okatě dává najevo, že pro ně nemá uplatnění. Tetování a piercing jako vnější znaky hledání vlastní identity jsou jen povrchovými projevy, problém je mnohem, mnohem hlouběji. Po několik předcházejících generací platilo, že úspěch rodičů byl startovní čarou pro jejich děti. Tento vývoj, který naplňoval obyvatelstvo optimismem, byl hnacím motorem společnosti. Takzvané dvoutřetinové společnosti, která dokázala motivovat dvě třetiny svého obyvatelstva k vrcholným výkonům – protože jim byla schopna poskytnout materiální a sociální jistotu. Na rozdíl od desetinové společnosti rozvojových zemí, která produkuje deset procent velmi bohatých a devadesát procent velmi chudých lidí, kteří ale na svém osudu jakoukoliv pílí nebo úsilím nemohou nic změnit. Což samozřejmě demotivuje a bylo a je hlavní brzdou vývoje v těchto zemích. Tzv. západní svět díky své dvoutřetinové motivované společnosti prosperoval. Tento vývoj se na začátku nového tisíciletí přerušil. Krize roku 2008 pak tento zlom jen zviditelnila. Mladí lidé jsou ochotni brát jakoukoliv práci, která neodpovídá jejich kvalifikaci, jen aby přežili. To je fenomén, známý ze zemí třetího světa. Proč tomu tak je?

Problém globalizace odboural v Evropě více než deset milionů pracovních míst. To samo o sobě je povážlivé, většinou to byla pracovní místa pro nízko kvalifikovanou pracovní sílu – a to je ještě horší. Nezaměstnanost v této skupině méně vzdělaných lidí vytváří radikální „lumpenproletariát“, skupinu, která přivedla k pádu demokracii už ve starém Římě. Globalizace není jen globální výměna zboží a cirkulace peněz. Je to i globální pohyb lidí a přibližování kultur – kulturně i ekonomicky. Pevné hranice se stírají – do Asie vniká ekonomika západního typu, do Evropy chudoba asijského typu.

V podstatě ale mladá generace vyrůstá – ještě –  ve společnosti nadbytku, kde je navíc bohatství ideologicky prezentováno jako synonymum úspěchu a prostředky, které k onomu bohatství vedou, jsou považovány za nepodstatné. Snaha dosáhnout bohatství za každou cenu je tedy importována do hlav mladé generace ještě než vyjde ze školních lavic. O vzdělání a jeho potřebě se mluví v intelektuálních kruzích, v televizi, rádiu, kině atd. se ale prezentuje úspěch bez vzdělání, protože je méně namáhavý. Kázání o potřebě vzdělání nedojde úspěchu, alternativy jsou Big brother, Džunglcamp nebo aspoň Lotto. Ostatně Sean Connery taky utekl ze školy, a jak je slavný! Německo slavilo vítěze jedné z prvních Big brother relací, protože veřejně hlásal, že v životě nepřečetl ani jednu knihu. A přece byl slavný!

Lidé stále více od společnosti požadují a stále méně jsou ochotni jí něco dát či aspoň nést zodpovědnost na své činy. Je to dáno i tím, že je zde už po desetiletí stabilizovaná demokracie – a demokratičtí politici nadbíhají voličům za každou cenu. Prakticky denně přijímáme u nás v nemocnici v noci několik opilců. I my jsme se kdysi v mládí opili, tak nějak to patří ke zkušenostem mladého člověka, který ještě neví, kde je jeho hranice. Ale abychom se dali odvážet do nemocnice? Báli jsme se, ale starali jsme se o do bezvědomí opilého kamaráda sami. Dnes nikdo nechce převzít zodpovědnost, právníci se nabourali do našich hodnotových kritérií už příliš hluboko. Jen co některý z opilců přestane hovořit a usne na stole či pod ním, zavolá se záchranka a opilce dovezou od nemocnice. Zbytek společnosti pak může bezstarostně pít dál. Zodpovědnost byla delegována na „kompetentní úřady“. Nic to nestojí, pojišťovna to zaplatí a o kamaráda se musí postarat a nést za něj zodpovědnost zdravotní personál v nemocnici. Minulý týden přijala kolegyně v noci až čtyři mladé lidi s diagnózou otravy alkoholem, jeden z nich byl navíc extrémně agresivní. Když jsem ráno přišel do práce, slyšel jsem jednoho z přijatých, který se už mezitím probral ze svého alkoholového komatu, jak vypráví do telefonu: „A tak jsem chlastal, chlastal a chlastal a pak se probudím a jsem v nemocnici, ha, ha, ha…“

Samozřejmě že opilci mají od politiků mnohem lepší ochranu než lékaři. Jednak je jich víc a jednak jsou v předvolební kampani mnohem snadněji manipulovatelní. Poplatků za pobyt v nemocnici na základě otravy alkoholem se zřejmě nedočkáme a já jen vzpomínám nostalgicky na komunistické záchytky, které nám 95 procent těchto případů ušetřily.

Na českém jihu byl chycen mladý Vídeňák, který zde řídil auto s 2,2 promile alkoholu v krvi a navíc s kokainem a pervitinem v krvi. Teď sedí v cele a nestačí žasnout, že mu za trestný čin „všeobecného ohrožení“ hrozí až šest let vězení. V Rakousku by to byl přestupek, za který by mu odebrali na šest měsíců řidičák – a on by prostě těch šest měsíců řídil bez něho a kamarádům by o svém hrdinství vyprávěl u piva. Chválabohu, že aspoň v Česku existují ještě takové paragrafy, které podobnou aroganci dokážou přitlumit. Pokud si onen mladík ale pořídí „dobrého“ advokáta, dokáže jej tento z toho stejně vysekat a chlapec sedět nebude. Má přece svá lidská práva! A určitě se najde nějaká organizace pro lidská práva, která si všimne, jak nepřiměřeně přísně jsou v Česku trestány takové „přestupky“.  A začne proti tomu brojit.

Jen v dekadentní společnosti se může diskutovat o tom, zda někdo může být NUCEN k tomu, aby pracoval! Práce a s ní spojený výdělek byl kdysi předpokladem k přežití –  a v Asii tomu tak stále ještě je. V Evropě tomu tak dnes očividně už není. Ve vězení je pro lidi ve výkonu trestu práce dobrovolná – ať pracují nebo se válejí na kanapi, mají stejné podmínky vazby. V Turecku to tak není. Pokud nechce vězeň sdílet celu s dalšími 19 vězni s jedním záchodem a sprchou, musí si na to vydělat. V Evropě už by takový systém kritizovala Amnesty international, až by se prášilo.

Graz byl svého času plný žebráků ze Slovenska. Byli to Rómové, kteří seděli doslova na každém kroku, a očividně se jim dobře dařilo. Nezapomenu na jednu ženu už ve středních letech, která žebrala před obchodním domem „Kästner und Öhler“ s malým dítětem na ruce. Sypaly se jí stovky eur. Když byl mráz, přinesla si místo dítěte panenku. Jednou už grazským radním praskly nervy. Protože žebrota se nedá zakázat, rozhodli, že žebrání je vlastně ponižující činnost a že všichni tito chudáci, kteří jsou doma diskriminovaní a nemají možnost si vydělat poctivou prací, by tuto možnost měli dostat v Grazu. Posbírali všechny žebráky a nabídli jim slušný plat za veřejně prospěšné práce. Když Rómové uviděli lopaty, zmizeli skoro do jednoho – u idealisticky laděného faráře Puchera zůstali čtyři, kterým práce nevadila. Nicméně pak se do věci opřeli právníci, kteří rozhodli, že takový výnos městského zastupitelstva je nepřímé NUCENÍ K PRÁCI a grazský magistrát musel vyhlášku zase stáhnout. Žebráci se zase objevili na každém jako houby po dešti. A žebrají mnohem agresivněji než předtím.

Ochrana lidských práv je samozřejmě důležitá. Jenže se zvrhla na ochranu práv zločinců. Slušného člověka nikdo nechrání, ten je nezajímavý. Ochránci lidských práv se orientují na poměry ve vězeních, zda jsou „důstojné“ a zda lidé, kteří jiným upřeli základní lidská práva, jako je například právo na soukromý majetek, na zdraví či dokonce na život, nejsou poškozování ve svých vlastních právech. Které oni zločinci znají mnohem lépe než my a najdou vždy dost ochotných právníků, kteří je budou v „boji o jejich práva“ zastupovat.

V Rakousku sice existuje „privátní právo zabránění trestnému činu“, ale pouze, jak mě použila právnička, pokud onen trestný čin je v Rakousku trestán nepodmíněným odnětím svobody na pět let či déle. Pokud bych chtěl zabránit zločinu s nižší sazbou a onen člověk, který se chtěl trestného činu dopustit, mě žaloval za omezení jeho svobody, prohraji a půjdu sedět. Vloupání či krádež pak má sazbu mnohem nižší, takže vlastně bránit zloději, aby se vloupal do vašeho domu, je trestným činem. Myslím, že o nesmyslnosti takových zákonů nemusíme ani diskutovat, otázkou je spíše, proč vůbec existují. Koho mají vlastně chránit? Bezúhonného občana určitě ne!

Mnoho z mladých lidí, nastupujících do pracovního procesu (samozřejmě zdaleka ne všichni) předpokládá, že bude mít dobrý plat, hodně volného času a práci jako dobrovolnou iniciativu. Tito stejně jako ti, kteří jsou ochotni vzít jakoukoliv práci i hluboko pod svou kvalifikací jsou samozřejmě pro společnost strátou. Ať už svou kvalifikaci využít nechtějí nebo nemohou, obojí je špatné. Ne nerostná bohatství chudá Evropa tak přichází o to jediné, co má – o motivovanou a kvalifikovanou pracovní sílu. Heslo „Peníze byly, jsou a budou,“ je samozřejmě heslem těch, kteří vyrostli v zabezpečené rodině, kde peníze pro dorost nebyly problémem. Už proto, že těch dětí bylo málo často jen jedno. Jenže časy se změnily. Hodně. A ne k lepšímu.

Klesající porodnost je totiž největším problémem naší společnosti. Německo má porodnost 1,4 dítěte na ženu, Itálie 1,21, na konci evropského žebříčku jsou Portugalsko, Polsko, Španělsko, Maďarsko a Řecko. Maďaři zápasí s nízkou porodností už po celá desetiletí, ony ostatní tři země evropského jihu se nacházejí momentálně v těžké hospodářské krizi, která samozřejmě populační politiku podstatným způsobem ovlivňuje. Děti totiž stojí peníze! Jakkoliv zní ta věta perverzně, je pravdivá. Ve společnosti, kde peníze převzaly vládu a jsou měřítkem všech hodnot, dostává pak naprosto nežádoucí význam. V Česku klesla porodnost z 1,72 v roce 1992 na 1,45 v roce 2012. K zachování populace je třeba 2,1 dítěte na ženu, kromě Irska (díky katolické víře) a Francie (díky muslimské populaci) nedosahuje ani jedna evropská země porodnosti, která by zabezpečovala udržení populace. Což by při poklesu pracovních příležitostí nebyl problém, problémem se ovšem stává sociální systém. Ale o tom později.

Podle sociálního výzkumu v Německu uvedlo 80 procent žen ve věku 18 až 30 let, že nechtějí mít nikdy v životě děti. To je skutečná katastrofa. V roce 2010 vyšla kniha Thila Sarrazina „Deutschland schafft sich ab“. V ní tento velmi kontroverzní politik a spisovatel definoval problémy současného Německa. S jeho často příliš radiálními a xenofobními názory nemusí člověk souhlasit (a Sarrazin si vysloužil ostrou kritiku a politickou izolaci) jenže definoval problémy, se kterými si německá společnost neví rady. Chybějící děti a tím způsobený demografický vývoj je problémem číslo jedna.

Jenže mladé Němky a teď už Rakušanky děti mít nechtějí. Místo dětí si pořizují psíky. V News ze srpna 2015 vyšel článek – „Otec, matka, pes, perfektní rodina.“ Z toho člověku nabíhá husí kůže. Samozřejmě, pes nevyroste, nedostane se do puberty, zůstane poslušný a na svých rodičích „závislý“. Není třeba investovat do jeho vzdělání na dovolenou buď poletí s rodinou, nebo je ho možno odložit na dva týdny do zvířecího útulku. Všechno jednoduché a domácího mazlíčka manželský pár má – i bez bolestivého porodu. Mimochodem pro vegánské rodiny existuje už i vegánská strava pro psy! Nějak se pozapomnělo na to, že pes je ŠELMA!

A jsme u dalšího problému – strava. Po celá staletí bojovali lidé o přežití. O to, aby se najedli a aby neumřeli hladem. V zemích Afriky a Asie či Jižní Ameriky je to ještě pořád tak. Současná západní společnost bojuje s nadbytkem. Část populace je extrémně obézní, protože svodům dobrého jídla nedokáže odolat, jiná část demonstruje svou odlišnost tím, že určitou stravu odmítá. V společnosti přebytku a blahobytu si to samozřejmě může dovolit. Souvisí to také do určité míry s hledáním vlastní identity.Teď poprosím vegetariány, aby v žádném případě nebrali právě napsané řádky jako nějakou kritiku na jejich způsob života. Pokud člověku maso jedno z jakého důvodu nechutná, samozřejmě je nejí. Ostatně i Tibeťané a v podstatě i Japonci jsou vegetariáni (když si odmyslíme ryby) a v Tibetu se o blahobytné společnosti nemůže hovořit. Vegánství ale považuji za pouhý určitý postoj, kdy člověk chce být odlišný a chce být viděn. Z medicínského hlediska je vegánství přijatelné, jen pokud člověk substituuje tzv. esenciální aminokyseliny a různé stopové prvky prostřednictvím farmakologických preparátů, neodpovídá tedy fyziologické stravě člověka. Ovšem ve společnosti nadbytku, kde nehrozí hlad,  je možné,

Ti, kdo svou identitu nedokážou najít, trpí depresemi. Deprese jsou v módě, jsou „in“. Každá mladá dáma z lepší společnosti je má a bere na ně určité léky. Ještě lepší je mít „bourn out“ syndrom, to hlavně lépe zní. Tento syndrom skutečně existuje, má ho ale asi pět procent z lidí, kteří tvrdí že ho mají. Nejvíc jsou zdánlivým „bourn out“ postiženi lidé, kteří nedělají vůbec nebo skoro nic. Kteří se prostě jen nudí. I to má ale svou logiku. Člověk, který žádnou energii nevydává ani žádnou nepřijímá. Energie musí cirkulovat. Jestliže to nedělá, její koloběh se zastaví a člověk je vyčerpaný, i když nic nedělá. Lidé si dnes své deprese, duševní poruchy atd, atd, prostě mohou dovolita mohou si je pěstovat. Zachytí je hustá sociální síť, na kterou se mohou spolehnout. V egoistické společnosti asijského typu by byli už dávno mrtví. Někdy už nevydržím a konstatuji, že daná dáma trpící na nesčetný počet problémů, i když je naprosto zdravá, „by byla v pralese už dávno sežraná“. Tyto psychické poruchy jako „módní fenoménˇjsou příznakem blahobytné společnosti – společnosti nadbytku. A samozřejmě z nich profituje farmakologická loby.

To vše neznamená, že by naše evropská společnost neměla problémy. Právě naopak, má jich spousty a vrší se na stále větší hromadu, protože neexistuje politická vůle je řešit. Naše společnost je ještě společností blahobytu, jenže takovou, která tento blahobyt dále nerozvíjí, ale snaží se jej jen bránit, snaží se zabránit jejímu propadu. To není optimistické směřování.

Problém bezuzdného kapitalismu, který si stanovil maximalizaci zisku jako absolutní prioritu a ničí ve jménu tohoto zisku bezohledně jedinou planetu, kterou máme k dispozici podle hesla „po nás potopa“. Převaha „finančních trhů“ – tedy spekulantů na burzách nad tržním hospodářstvím má za následek odsávání peněz ze státních rozpočtů (burzovní obchody nejsou zdaněné a zřejmě ani nikdy nebudou – na to mají oni miliardáři dostatečně silnou loby a dost peněz, aby podobným zákonům dokázali zabránit). K tomu přichází stoupající nezaměstnanost, protože stroje vždy byly a budou levnější než lidé. Zajímavé je tvrzení, že na pokles vysoké nezaměstnanosti je třeba „hospodářský růst nad dvě procenta HDP“. Pokud zůstává růst pod touto hranicí, nezaměstnanost stoupá nebo aspoň neklesá. To znamená, že ony dvě procenta jsou dosahována jen díky modernizaci, tedy snižováním výrobních nákladů a zvyšováním zisků akcionářů – tedy propouštěním pracovníků a jejich převáděním do sociálního systému státu, který je pak musí platit.

Sociální a zdravotní pojištění je dalším neřešeným problémem. Ten systém vznikl v devatenáctém století, v době, kdy rodiny měly do deseti dětí a byla potřeba spousta pracovních sil, především manuálních s nízkou kvalifikací. Je založen na principu solidarity, mladá generace platí a stará tyto peníze konzumuje. Mladí pak doufají, že až oni se dostanou do věku konzumace, budou je platit budoucí mladí. Bohužel populace se vyvíjí tak, že mladých lidí je méně než starých, v sociálním a zdravotním zabezpečení tak vzniká příslušná díra. Tu je možno zacelit jen práceschopnými mladými přistěhovalci. Ti jsou zdraví, nekonzumují, ale platí. Rakouský ministr sociálních věcí konstatoval, že „přistěhovalectví je nutné, aby se dal financovat sociální systém. K tomu prý Rakousko potřebuje 30 000 přistěhovalců ročně. Současných 100 000 je ale příliš mnoho.“ Konec citátu. Společnost, která je odkázána na přistěhovalectví, aby byla schopna se udržet na životě, není soběstačná. Pak může ale sotva diktovat, kolik „nových“ smí přijít.

Politici chtějí lidem diktovat, co je „political correct“ a co ne, bez ohledu na to, zda to lidé tak cítí. Intelektuální a politické elity se vzdálily lidské mase. Nenaslouchají jí, protože ji považují za hloupou. Může být, jenže pokud si s těmito masami voličů nebudou rozumět a nebudou reagovat na potřeby a obavy této masy, ženou prosté lidi do náruče pravicových radikálních stran, které ohrožují základní principy existence této společnosti – principy liberální demokracie.

Jestliže ovšem politici neřeší a ani se nesnaží řešit problémy, které prosté lidi trápí, pak samozřejmě ztratí právo je zastupovat – naše demokracie je zastupitelská demokracie. Místo problémů, o kterých jsem mluvil, hledají politici problémy zástupní. To je otázka ochrany menšin, zejména pak lidí s jinou sexuální orientací. Zdá se, jakoby hlavním evropským problémem bylo právo na zakládání rodin homosexuálů obou pohlaví, právo na jejich adopci děti atd. atd. Samozřejmě, ochrana práv menšin patří do kodexu liberální demokracie, ale opravdu si někdo myslí, že problém, zda se homosexuálové mohou brát či žít jen v registrovaném partnerství je důležitější než řádění burzy na Wall street v Londýně či ve Frankfurtu, a to v době, kdy šílenci z Islámského státu uřezávají beztrestně hlavy nevinným lidem a ženou k nám miliony utečenců, kteří si tu hlavu prostě nechtějí nechat uřezat? Což je naprosto legitimní přání, to doufám nikdo nebude zpochybňovat.

K progresivní společnosti patří – ať už chceme nebo nechceme – i vojenská síla. Evropa je v tom smyslu víceméně směšná. Společná EU armáda neexistuje, v NATO hraje Evropa podřadnou roli, bez USA tedy ani ránu. Snad jen Francie dokáže občas zasáhnout, kde je třeba, omezuje se ale výhradně na své bývalé kolonie – víc síly nemá. Že se současné stěhování národů dá řešit pouze zničením teroristických milicí, které dělají život pro normálního člověka v Sýrii nebo Afghánistánu nemožným, ví každý, jen politici o tom nechtějí vědět a volají po solidaritě k miliónům uprchlíků, kteří se vydali do „země zaslíbené“ – do Evropy. Naštěstí pro Čechy a Slovensko chtějí všichni do Německa, a Británie, někteří pak zůstanou po cestě v Rakousku či ve Francii eventuálně naprosto nedobrovolně v Maďarsku. Bývalému Československu se ale hlavní proud uprchlíků zatím vyhýbá. Tvrdit za těchto okolností, že válka v Sýrii je „vnitřní záležitostí země“, je prostě výsměch realitě. Tváří v tvář milionům prchajících je zřejmé, že to už DÁVNO není vnitřní záležitostí Sýrie, ale problém globální. Amerika pod Obamou je jako ochrnutá (i když kdysi dávno za George Bushe dala všechny tyto události do pohybu a od té doby se vyhýbá zodpovědnosti za to, co tehdy v Iráku spáchala) a Evropa si netroufá nic udělat. Hraje pštrosa. Je-li pravda, že Rusové vpochodovali do Sýrie a začali vojenské akce proti IS, bude to pro Evropu a USA velká blamáž. Proti takové vojenské operaci se nedá ani pořádně protestovat, pokud by se člověk nechtěl úplně zesměšnit. Bude-li to Putin, který IS vystřílí a umožní poslat uprchlíky ze Sýrie zase zpět do vlasti, bude mu třeba ještě poděkovat. Jsem zvědav, jak to západní politici budou schopni strávit.

My zatím slavíme Conchitu Wurst a její vítězství v Song contestu jako symbol našich – dekadentních – hodnot.

Jenže i zoufalství těchto uprchlíků se dá zpeněžit. Jako v této společnosti všechno. Peníze jsou prvním i posledním, po čem lidé touží. Existují už nejen pašeráci, kteří za peníze převážejí lidi z Libye do Evropy, ale jsou už i gangy, které převážejí uprchlíky z Francie do Anglie. Anglie je pro ně (zejména ty ekonomické ilegální uprchlíky, kteří nemají naději na politický azyl) zemí zaslíbenou, protože tam je možné pracovat i bydlet bez papírů.

Evropa potřebuje nutně nový model existence. Po dvaceti pěti letech liberalizace a globalizace, po jedné generaci bezuzdného kapitalismu je nejvyšší čas změnit myšlení. Stanovit jiné priority, než je bohatství a peníze. K čemu už k čertu je někomu sto miliard dolarů majetku? Peníze nejsou schopny myšlení, ne na sociální spravedlnost a už vůbec ne na budoucnost. Buď to současní politici pochopí a změní kurz nebo se to stane formou násilí. Zda to budou extrémně levicové proudy jako Syriza v Řecku či Podemos ve Španělsku, nebo to bude extrémní pravice jako Le Penn ve Francii či Strache v Rakousku, to už bude záviset na rozhodnutí voličů.

Evropa vybudovala svůj blahobyt a svou vysokou kulturu na principu humanismu. Humanismus měl v centru svého zájmu člověka – ne peníze. Samozřejmě, že za úspěšným vývojem stáli vždy lidé, schopní vydělávat peníze. Jenže ty byly PROSTŘEDKEM ne CÍLEM! Peníze samy o sobě jsou sterilní a dokazují, že jako princip fungování společnosti nestačí. Politici mají poslední příležitost tuto skutečnost pochopit. Není daleko okamžik, kdy už bude pozdě.

Dekadence znamená úpadek, v přeneseném uměleckém smyslu i výstřednost. Obávám se ale, že o Evropě se nedá říci, že by byla výstřední. Společnost, která není schopna vlastními silami zajistit svou vlastní existenci je dekadentní – úpadková. Otázka je jen, zda se dokáže vzpamatovat, nebo bude ten pád do bezedné propasti. A na tu otázku je třeba hledat a najít odpověď co nejdříve. Dřív, než už tato otázka nebude zajímavá.

Hrady potřebují příběhy. Ty oživí jejich kamenné zdi, vyplní je a dají jim svůj smysl. Za minulého režimu se to nenosilo, už proto, že podobné příběhy byly spojeny s osobami nenáviděné šlechtické třídy, kterou se komunisté snažili s dějin vymazat. A už vůbec ne, jednalo-li se o dějiny spojené s rodem Habsburským, který podle tehdejší interpretace uvrhl náš národ do čtyřistaleté poroby.

Chválabohu se v té věci za posledních dvacet pět let leccos událo, Habsburkové (ale i například Zikmund Lucemburský) byli oddémonizováni a začalo se na ně pohlížet jako na normální lidi a vládce (koneckonců si je Češi v roce 1526 zvolili za své vládce naprosto dobrovolně,i když úplatky se nešetřilo, ale to patřilo k tehdejší době stejně jako k době dnešní a zřejmě k době jakékoliv).

Dva naše krásné zámky si pak mohly vzpomenout na příběh zakázané lásky ze šestnáctého století, který jim dodal nový šarm, nový smysl a měl by přivábit nové návštěvníky, kteří mají chuť si tento příběh připomenout a prožít. Březnice se chopila své pohádky hned díky svému kastelánovi Bartákovi, teď se přidal i Křivoklát.

Samozřejmě se jedná o příběh lásky Ferdinanda Tyrolského a Filipíny Welserové, kterému jsem věnoval můj román „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Příběh, kdy se druhorozený syn českého krále a pozdejšího císaře Ferdinanda I. zamiloval do neurozené neteře augsburského bankéře Bartoloměje Welsera – sice jednoho z nejbohatších mužů své doby, ale přece jen pocházejícího z měšťanského stavu. A proti všem dobovým konvencím se s ní oženil, měl s ní čtyři děti a nevzdal se jí ani pod nátlakem svého otce, bratra, či polské delegace, která mu nabízela polskou královskou korunu pod podmínkou, že se své ženy zřekne a ožení se znova se ženou, s níž bude moci mít legitimní potomstvo. Ani to nepohnulo Ferdinanda k tomu, aby svou ženu opustil a čtyři roky před její smrtí se manželé dočkali dokonce i legalizace svého sňatku ze strany papeže.

Křivoklát má v této pohádce z časů počátku renesance poněkud horší karty než Březnice. Každá pořádná pohádka totiž končí svatbou. Co se stane potom, už nikoho nezajímá, prostě se napíše věta: „a jestli neumřeli, žijí dodnes“. Ferdinand s Filipínou se pak seznámili, zamilovali i vzali na zámku v Březnici. Jenže ten jejich příběh začal být skutečně zajímavý – na rozdíl od klasických pohádek – až po svatbě. V době, kdy museli své manželství tajit, kdy se Ferdinandův otec císař Ferdinand snažil dát sňatek anulovat a nebyl by se zřejmě zastavil ani před násilným odstraněním nechtěné snachy. A toto období už manželský pár prožíval na Křivoklátě, kam se Filipína uchýlila – nebo spíše byla císařem uchýlena. Strávila zde ale řadu let a její pobyt je citelný dodnes.

Nezávisle na sobě mi dva lidé vyprávěli, že Filipínu na hradě viděli – že se jim prostě zjevila. Stává se Filipína dobrým duchem hradu? Proč by to dělala? Dobrá, žádnému hradu neškodí, když má svou bílou paní nebo aspoň dobrou vílu. Jenže při vyprávění o jejích zjeveních se člověku tvoří husí kůže – tak jsou autentická. Samozřejmě jsme potomky racionalismu, osvícenství atd. atd., čili vše si chceme zdůvodnit rozumem a co „zdravému“ rozumu odporuje, odmítáme. Jihoameričané to vidí jinak.  Jestliže čtete Marqueze, Borghese,Paola Coelha či Isabell Allendovou, narážíte stále na fakt, že oni vidí realitu skutečnou a onu virtuální, snovou, jako v podstatě rovnocenné. Jsou mnohem vnímavější vůči tomu iracionálnímu, co jsme se my naučili potlačovat. Oni by brali zjevení Filipíny na Křivoklátském hradě jako prostý fakt. Mám tyto autory rád a jsem ochoten přejímat jejich vnímání světa, protože dělá náš život zajímavějším.

Ale přece se i mně vloudila racionální myšlenka. Proč by se Filipína měla zjevovat právě na Křivoklátě? Nejšťastnější dny prožila na Březnici, narodila se v Augsburku a zemřela na Ambrasu u Innsbrucku. Křivoklát představoval jen jednu z jejích životních etap. Proč by se tedy její duch měl vracet právě tam? Vysvětlení se nabízí. Právě na Křivoklátě porodila Filipína dvojčata, která krátce po narození umřela. Byla pochována v sakristii místní kaple a jednou v noci odtud mrtvolky unesli císařští vojáci. Děti byly císařem Ferdinandem I. uloženy do krypty pod svatým Vítem vedle rakve jejich babičky královny Anny České. Jenže jak Anna tak její manžel Ferdinand byli v roce 1589 přeneseni do honosné hrobky uprostřed chrámu svatého Víta, kterou jim dali postavit jejich synové Maxmilián a Ferdinand. Při exhumaci jejich mrtvol profesorem Emanuelem Vlčkem v roce 1974 se zde žádné dětské pozůstatky nenašly. Ani v kryptě pod chrámem. Kde tedy mrtvolky obou nemluvňat zmizely? Samozřejmě se mohly rozpadnout na prach – takové kostřičky mnoho nevydrží. Ale co když je Filipína po smrti svého tchána císaře Ferdinanda dala přenést zpět na Křivoklát? Tam se přece děti narodily a tam měly i svůj první hrobeček, kam je dala uložit ona.

Proč by to Filipína dělala? Dokud žil císař Ferdinand, nemusela se, co se týká mrtvolek dětí ničeho obávat. Ferdinand byl sice tvrdý muž a jednal často bezohledně – prostě politicky – ale byl to čestný člověk, který by se k zneuctění mrtvolek nesnížil. Sám je dal přenést do krypty pod svatým Vítem, protože byl přesvědčen, že by to tak chtěla jeho žena Anna, kterou bezmezně miloval. Jenže po jeho smrti už byla situace jiná. Na trůn usedl jeho syn Maxmilián II. A tato postava je poněkud problematická. Sice se Maxmilián zapsal do dějin jako tolerantní vládce, který měl dokonce určitou slabost pro protestantství augsburského vyznání (ne ale pro kalvíny či české bratry, které pronásledoval o to úporněji), jeho charakter, ničený chronickou syfilidou, byl ale problematický. Hodně sliboval, ale málo dodržel – tak i stále slibovaný toleranční patent pro Čechy zůstal jen nesplněným slibem. Filipínu, tedy svou švagrovou, Maxmilián doslova nenáviděl. Možná tu hrála svou roli skutečnost, že on sám nežil s bigotní fanatickou španělskou infantkou Marií právě v harmonickém manželství – i když z něj vzešlo šestnáct dětí – plození dětí nemělo se sympatiemi či dokonce láskou v královských rodinách nic společného. A na nervy mu šlo štěstí jeho bratra, který měl odvahu se vzepřít dobovým konvencím a oženit se se ženou, kterou skutečně miloval a s kterou si rozuměl. Maxmilián nazýval (písemně!!!) Filipínu „vilnou fenou“.  V jeho osobě nebyla žádná záruka, že kostřičky dětí neskončí někde na smetišti či v peci. Ferdinand a Filipína odcházeli v roce 1564 do Tyrolska. Pokud nechtěla Filipína tahat rakvičky s sebou, musela pro ně najít bezpečný úkryt v blízkosti Prahy – třeba na Křivoklátě, kde žila, který znala a kde podle jejího mínění její děti pohřbeny být měly.

Existují určité náznaky, že by se její děti na hradě skutečně nacházet mohly. A pak vyznívá i její přítomnost logicky. O své starší dva syny se matka starat nemusí, jak Andreas tak Karel se dožili dospělého věku, ochranu nepotřebují. Ale nevinná novorozeňata? Nad těmi musí matka bdít i po své vlastní smrti.

Ale nechejme tuto poněkud morbidní, i když dráždivou historii a vraťme se do přítomnosti. O minulém víkendu ožil Křivoklát slavností u příležitosti 455. výročí příchodu Filipíny Welserové na hrad. A byla to oslava velkolepá, jaké se vidí zřídka. Řezbáři, kteří zde již tradičně tvoří svá díla, dobová hudba, historický šerm, kejklíři, ukázky sokolnictví i ohňová show pozdě večer v sobotu. Skvělým nápadem byla Bakchova jeskyně s pijáckým rituálem. I když účastníci nemuseli vypít půl litru vína či celý litr piva, jak bylo zvykem za časů Ferdinanda Tyrolského (komu ukáplo, musel opakovat), deci vína současníkům stačilo, ale nic necharakterizuje způsob života tehdejší společenské smetánky a zejména pak bonvivána Ferdinanda lépe jako tento rituál, o němž se zachovalo mnoho písemných zpráv z Ambrasu v Tyrolsku, kde s Filipínou po roce 1564 žili a arcivévoda dostal podle tohoto pobytu i své přízvisko „Tyrolský“.  Vrcholem byla premiéra muzikálu „Modrá krev“ Miroslava Maxanta v sobotu večer na druhém hradním nádvoří.

Jako autor románu o životě a lásce Filipíny a Ferdinanda jsem byl zvědav, jak se toho problému autoři ujmou. Samozřejmě, Popelka, i když v tomto případě proklatě bohatá, je vděčné téma, které vedle hloupého Honzy vždy zabírá. Jenže příběh Filipíny a Ferdinanda v sobě nese pro autora nepochybnou tvůrčí výzvu. V každé pořádné pohádce, jak už jsem psal, je svatba na konci příběhu. Příběh Ferdinanda a Filipíny však nabírá na zajímavosti a dramatičnosti právě až po svatbě – jenže jak převést rodinné štěstí ve stínu hrozby císařské nemilosti do hudebního příběhu? Miroslav Maxant se s tím dokázal vyrovnat s bravurou. Samotný nápad prezentovat příběh jako dialog mezi ďáblem, kterého si sám, očividně s velkou chutí, zahrál, s biskupem českobratrské církve Augustou, který byl v čase pobytu Filipíny na hradě vězněn, byl nosný. Doplnil příběh nezbytným humorem, dal mu ale i větší hloubku. A jestliže první dějství profitovalo z milostného romantického příběhu seznámení obou protagonistů, jejich zamilování a posléze tajné svatby, druhé dějství kompenzovalo určitý nedostatek děje impozantní hudbou. Písně „Agnus dei“„Čas je proti nám“, či „Víra v sebe, víra v druhé“ šly opravdu pod kůži, samozřejmě i díky obdivuhodnému pěveckému výkonu Jaroslavy Fridrichové, ale i ostatních účinkujících. Prostě stálo to za to. Mám radost z toho, že Filipína, kterou jsem pomohl přivést na českou kulturní scénu a do českého historického podvědomí, žije a že se její role dále rozvíjí.

K slavnostem patřily i tematické prohlídky hradu k tématu Filipína Welserová, vedle obvyklých prohlídek hradem nepochybně obohacení repertoáru pro ty, kdo mají o pohádky a mysteriózní příběhy zájem. Doufejme, že tato tradice nezahyne a pro opravdové „fajnšmekry“ zůstanou i tyto prohlídky v programu hradu.

Že má Křivoklát rád příběhy, potvrdila i výstava řezbářských prací. I ta má svůj příběh o rozmazlené a pobytem v dračí sluji polepšené princezně. A řezbářská díla jsou hodna zhlédnutí, stojí za to.

Nezbývá ale, než se vrátit k slavnostem o víkendu 7. – 9. srpna 2015. Musím uznat, že organizátoři akce Hanka Jurčková a Ladislav Adam odvedli neskutečnou práci, hraničící se sebeobětováním. Jejich identifikace s příběhem ale i s jejich hradem byla příkladná. Jestliže někdo dokáže v 37 stupňovém vedru celé odpoledne přihlížet kratochvílím na křivoklátském nádvoří (poté, co se tam nechali přivézt na koních (paní Jurčková dokonce v ženském sedle, ve kterém prý předtím nikdy neseděla) nezbývá, než před ním smeknout. Což rád dělám.

Studené zdi křivoklátského hradu dostaly svou duši a tepající srdce. Aby srdce ale mohlo tlouct, potřebuje krev. A krví kulturních památek jsou jejich návštěvníci. Nezbývá než doufat, že jich přijde dost a podmínky budou příznivé, aby mohlo tepat dále.

Máme rádi pohádky. Ty o Popelce a hloupém Honzovi jsou pak vždy předurčeny k úspěchu (viz např. filmy jako Pretty Women či Notting Hills). Určitě budeme ochotni naší křivoklátské Popelce odpustit i to, že byla bohatá.

Znáte je, jsou všude kolem vás. Vypadají normálně lidsky, myslí ale jinak než my. Jsou to mladí lidé či děti narozené v epoše počítačů a internetu, lidé, kteří s počítači vyrostli od raného dětství. To jsou oni „digital natives“, čili domorodci v digitálním světě, kterým očividně bude patřit budoucnost a kteří nás odsunou do starého železa. Celý svět se totiž orientuje jen na život „on line“.

Bez internetové adresy, bankovního konta s internetovým ovládáním, facebooku, twiteru atd atd. nejste prostě „in“. Vlastně vůbec nejste, neexistujete. Angličtina se vkrádá do našeho jazyka stejně jako ony počítače, už proto, že je jednoznačně nejpoužívanějším jazykem elektronického světa. A ta angličtina má s tou mluvenou používanou v normálním životě jen málo společného. Jako by se celá tato elektronická komunikace chtěla uzavřít do nějaké kapsle, která kontakt s „normálním“ životem odmítá.

Právě v tom je ona diference – co považujeme za „normální život“. Rozhovor u skleničky vína nebo přes skype? Rovnání si myšlenek během jízdy tramvají či autobusem, nebo „check“ zpráv na mailu a na facebooku? Je prohlížení si mobilního telefonu u večeře či během rozhovoru normální? Pro nás staré nemyslitelné, pro mládež naprosto normální. Oni se spíš diví, proč to neděláme. Že se díváme jeden druhé do očí místo do mobilu- to jsme výběhový typ, takový rozhovor je ztráta času, kolik by se zatím dalo na mobilu udělat!

Dobrá, možná přeháním, možná ze mě mluví i frustrace, ale prostě nedokážu držet s oněmi „digital natives“ krok. A jsou s tím spojeny deficity v každodenním životě. Zkuste se postavit na přepážku na letišti a chtít lístek. Budete mít štěstí, když jich pár zbylo, samozřejmě každý v jiné části letadla. Protože dnes je třeba „checkovat online“. A to už v den před odletem. Dobrá, pokouším se hrát tu hru, i když mě na rozdíl od oněch „digital natives“namáhá a unavuje. Jestliže se na obrazovce počítače objeví něco jiného, než jsem očekával, propadám panice. Oni ne. Na rozdíl ode mně se totiž u nich on stránka, na které právě jsem, nezhroutí, oni znají řešení. U mně zavládne frustrace a černá obrazovka. Na Islandu jsem se opravdu musel do letadla přihlásit přes počítač. Když jsme to neudělali na cestě na Island, seděli jsme v poslední řadě sedadel přímo u toalet. Po několika marných pokusech se to přece jen podařilo, objednal jsem lístky, dokonce jsem dokázal ženu umístit do stejné řady sedadel (ne ale na sedadlo vedle mně, protože bylo údajně obsazené. Ženu to vzrušilo a žádala lístek vedle mně – má strach z létání a turbulencí. Marně jsem jí vysvětloval, že všechna sedadla jsou už obsazená (bylo deset večer den před odletem. Ještě hůř jsem ji pak mou „neschopnost“ mohl vysvětlit, když nakonec místo vedle mně bylo prázdné – to by mi mohl taky někdo vysvětlit). Jenže pak bylo třeba vytlačit lístek. Je na nich magnetický kód, bez něho se do letadla nedostanete. Že máte rezervaci, nikomu bez onoho magického magnetického proužku nevysvětlíte, hned se stáváte teroristou, který chce neoprávněně vniknout do letadla a můžete počítat se zatčením a tvrdým výslechem. Jak, když s sebou nemáte tiskárnu? Můj syn – taky jeden z oné novodobé rasy – by mě poučil, že jsem si mohl lístek uložit na mobilním telefonu. Odhlédnouc od faktu, že s mým novým mobilním telefonem nejsme žádní velcí kamarádi, protože na něm neustále vypadává síť a to v nejnevhodnějších okamžicích, jsem touto akcí naprosto přetížen. Neumím to! Neuvěřitelné, že!

Milá polská recepční Magdalena byla ochotna naše letenky vytisknout, stačilo by jí přeposlat mail z letiště. Jenže jak, když funkce „weiterleiten“ tedy „přeposlat“ prostě zmizela. Zatím se mi to ještě nikdy nestalo, ale u tohoto mailu prostě nebyla. Stále se mi stávají situace, které tu ještě nebyly a to výhradně v době, kdy se vůbec nehodí. Zatímco já jsem propadl definitivně panice, že se z ostrova uprostřed Atlantiku – no uprostřed je přehnané, spíše na konci Atlantiku blízko polárního kruhu – nikdy živí nedostaneme, Magdalena, jakožto „digital native“ okamžitě věděla, jak nato. Prostě jsem se přihlásil na jejím počítači, tam otevřel svůj mail a ona poté lístky vytiskla. Odletěli jsme.

Vstupenky do Modré Laguny bylo taky třeba objednat „online“, jinak je na pokladně nedostanete. To bylo méně namáhavé. Už jsem si zvykl na to, zadávat do internetu číslo mé kreditní karty i s bezpečnostním kódem. Dříve mě z toho vždy rozbolelo břicho při představě, že se někdo nabourá do systému organizace, od níž jsem právě něco koupil, zatím se to nestalo, jsem už klidnější, ovšem zdaleka ne tak klidný jako můj syn – digital native. Ten to považuje za normální. A pokud někdo moji kreditní kartu přece jen zneužije? No tak se pak najde prostě řešení. Při vstupenkách do Modré laguny mi funkce „přeposlat“ nezmizela. Bylo tedy možné poslat lístky s jejich magnetickým kódem na recepci Magdaleně (chválabohu měla službu ona a dalo se s ní tedy komunikovat ve východoslovenském dialektu, který mi dělá mnohem méně problémů než angličtina – při té se mi daří podobně jako při počítači – v okamžiku, kdy nerozumím, co mi člověk na druhé straně stolu říká, propadám panice místo, abych mu řekl, že jsem mu nerozuměl a má to říct ještě jednou a SROZUMITELNĚ!). Lístky nám vytiskla a my jsme se vykoupali.

Horší to bylo na benzínových pumpách. Většina z nich nemá obsluhu- pracovníci na pumpě by byli moc drazí. Jde o ay, hovořící na vás islandsky. Někdy i anglicky, když vám poroučejí „remove card“. Otočil jsem ji do všech možných poloh, ale a opakoval neúnavně své „remove card“ a benzín mi neprodal. Super věc, když máte za deset minut vracet auto s plnou nádrží, aby vám nezaúčtovali dodatečné čerpání a neuletělo vám letadlo, k letence na něž jste se dostali s takovým vypětím sil a pomocí obětavého personálu hotelu. Počítače mají svou řeč a principy, nedá se s nimi vyjednávat. To mně znervózňuje – „digital natives“ to milují. Naopak, komunikace se živým personálem jim dělá větší potíže, spíše je znervózňuje. Jestliže se totiž v počítačové technice dostatečně vyznám, vím zhruba, co mi počítač odpoví, když jsem do něj něco zadal. U člověka jeho odpověď odhadnout nedokážu. To dokáže mladého člověk zvyklého komunikovat s počítači a ay vyvést z míry. Oni jim totiž rozumí. To, co je pro mně chybějící flexibilita, je pro ně stabilita.

Prostě cestovat dnes, aniž byste byli „digital native“ je spojeno s mnohými stresujícími situacemi a vývoj jde směrem, že to brzy ani nebude možné. Zřejmě nám nezbude než se spolehnout na autobusové skupiny a jezdit s nimi. Bez ohledu na to, že to moje žena nesnáší. V těch autobusech sedí převážně starší ročníky, než jsme my. S počítači neumí, vše jim připraví cestovní kancelář, nemusí nic objednávat „online“. Ovšem nesmí se vychýlit od nalinkovaného programu, svobodu jednání má jen ten, kdo se internetu nebojí.

I soukromé cestování nabývá na dynamice. Ne ve všech městech se dá najít v parkovací zóně parkovací a. V Grazu to ještě chválabohu jde, ale ve Vídni neexistují a ani dokonce v Bardejově jsme žádný funkční nenašli. Není to přece problém, zaplaťte mobilem, existuje paylife  funkce, jen ji využít, No právě, jen ji využít…

Chci se jako lékař vzdělávat, Tak nějak se to ode mne očekává, ale i já chci mé pacienty léčit na nejnovější úrovni medicíny. K tomu patří vzdělávací akce. Ještě před krátkou dobou jsme na sekretariátě vyplnili příslušný papír a bylo. Když jsem jej hledal tentokrát, řekla mi sekretářka, že ty formuláře už nejsou. Nechápal jsem. Vysvětlila mi, že si musím zažádat o povolení na ředitelství a sice „online“. Jsem na to slovo už pomalu alergický. Buď si všimla, že jsem dostal červenou vyrážku nebo zaregistrovala můj pohled Jacka Rozparovače v akci. Špitla, že je to úplně jednoduché, že musím vstoupit ne webovou stránku mé nemocnice. Vstoupil jsem. Objevila se celá řada ikonek. Jenu z nich jsem znal, na ní si objednávám „online“ obědy v závodní jídelně. Poté, co jsem s pomocí našeho nemocničního technika přesvědčil systém, že chci skutečně jíst v jídelně a ne na oddělení Med3 – nevím proč se počítač rozhodl, že mám jíst na oddělení, kde jsem tou dobou vůbec nepracoval- funguje to. Jenže tato ikonka to samozřejmě nebyla, Ani další dvě, které mi připadaly logické, a které jsem tím pádem vyzkoušel. Nebyly to ony. Zavolal jsem o pomoc mladého kolegu – našeho „digital native“. Milý kluk. Ihned přispěchal na pomoc a řekl mi, že přihlášky k vzdělávání mám hledat po zelenou ikonkou s nápisem SAP Portal ESS,BW. On sice taky neví, co ty zkratky znamenají, ale určitě to tam je. Bylo to tam. Probojoval jsem se k přihlašovacímu formuláři. Počítač po mně chtěl samozřejmě název akce místo konání, hodinu a dne začátku, hodinu a den konce akce, pak délku trvání akce – nevěděl jsem, zda mám spánek odečítat nebo ne – pak údaj o nákladech. Protože jsem pozván svou ženou, napsal jsem 0,00 Euro. Nelíbilo se mu to, napsal, že údaj je příliš nízký. Opravil jsem to na 1,00 Euro. Zopakoval nerudně, že údaj je příliš nízký. Nepochodil jsem ani s deseti Eury, teprve u dvaceti se uspokojil. Zda ty peníze dostanu či budu muset platit, jsem nezjistil. Dále jsem musel zjišťovat webovou adresu uspořadatele a další řadu údajů, než mi napsal – „vyplňte všechny povinné kolonky“ a já musel začít od začátku. Nakonec, když byl konečně spokojen, zmáčkl jsem knoflík „poslat“. A teď čekám, zda někam pojedu. Kdo ví, kam jsem ten formulář poslal. Doufám, že se to někdy dozvím. Pravděpodobně mailem.

Před týdnem jsme dostali se ženou pozvání na pomologický kongres. Koná se v Grazu, firmě Novartis tím nevzniknou žádné příliš velké náklady, pozvání jsme přijali. Problém byl jen v tom, že jsme se na něj měli přihlásit přes webovou stránku „etouches“. Tušil jsem, že bude zle. A bylo. Myslel jsem si naivně, že se objeví přihláška na náš kongres.Místo toho jsem musel vyplnit formulář, abych se stal členem oné zprostředkovávající organizace, registrované ve Velké Británii. Probojoval jsem se přes více než dvacet kolonek, které jsem musel vyplnit. Mou soukromou mailovou adresu opovržlivě odmítli, musel jsem zadat služební. Ptali se mě, kolik minut jsem už strávil na akcích organizované jejich společností. Protože jsem se teprve přihlašoval, bylo logické, že jsem se nezúčastnil žádné. Chtěl jsem vyplnit 0 minut, nebylo to možné, nejnižší počet byl 500. Zadal jsem tedy 500. Poté se mi podařilo formulář odeslat a dostal jsem odpověď, že do 24 hodin dostanu „Password“ a „Username“, abych se mohl přihlásit na můj vytoužený kongres. Nestalo se. Za dva dny jsem dostal mail od Senior Sales Director dané společnosti, který se potěšil, že jsem se rozhodl volit mezi dvěma jeho organizacemi??? Poté mi napsal, že mu mám poslat další informace, aby mi mohl poslat DEMO verzi, než bude moci aktivovat můj „trial“. Mé nervy definitivně praskly. Napsal jsem firmě Novartis, že děkuji za pozvání na kongres, ale zůstanu za daných podmínek raději doma. Vzdělávat se zřejmě brzy už nebudeme, musíme to přenechat těm, kteří se Senior Sale Director přes počítač vyběhnou a budou se na kongres moci přihlásit.

Mladí kolegové generace domorodců digitálního světa mají samozřejmě výhody. Směrnice, léky a jejich vedlejší účinky, všechno si na vizitu nosí s sebou jako takzvaný App (víte, co to slovo skutečně znamená? Já ne. Tedy, samozřejmě vím, že to znamená aplikace, ale co znamená to slovo v praxi?) na svém mobilním telefonu. Pokud mají síť – jsou pak hned ohromně chytří. Místo dívání se na pacienta ovšem prohlížejí svůj mobil. Neuvědomují si, že naprostá většina našich pacientů s průměrným věkem mezi sedmdesáti a osmdesáti lety nepatří k „digital natives“ a tak jejich aktivitě na vizitě nerozumí a někteří ji považují dokonce i za neslušnou. Ale i farmakologické firmy přicházejí ne už s prospekty, ale s adresami webových stránek, kde si můžu stáhnout jejich „Apps“ s popisem produktů. Nedělám to, nemám na to ani čas ani chuť. Možná zblbnu, zatím to kompenzuji návštěvami na oněch vzdělávacích akcích, Otázka je, jak dlouho ještě. Jak dlouho budu schopen ovládat přihlašování se „online“. A dokdy se bude možné přihlásit bez  zprostředkovávání internetových firem jako je „etouches“.

Internet je samozřejmě přítel. Mám mailovou adresu, přes kterou mohu s přáteli komunikovat mnohem rychleji než psaným dopisem (dopisuji si pouze s jedním člověkem- je to příjemné, ale pomalé) V době, kdy je rychlost rozhodující, jste samozřejmě při posílání dopisů na odpis. Mám webovou stránku – ovšem technické změny na ní provádí můj syn. Jsem na facebooku (nezapomenu na vytřeštěný pohled mé dcery, když mě přistihla, jak se na facebook přihlašuji („Tati, čo to robíš, to je predsa pre mladých ľudí!“ Mám mobilní telefon, který mi leze na nervy svými vrtochy, ale bez něhož nemůžu žít. Bratr mi poradil, abych resetoval výrobní nastavení mobilu, že tím ten problém s vypadáváním sítě možná odstraním. Neprozradil jsem mu, že nemám tušení, o čem hovoří, zeptám se o příštím víkendu mého syna – už vidím jeho pohled! Používám internetové bankovnictví a platím pay palem.

Žiji tedy v digitálním světě, aniž bych v něm byl „domorodec“. Jsem zde přistěhovalec, neumím dobře jeho řeč a neznám pravidla. Měl bych se integrovat. Vůle mi nechybí, ale už to asi nedokážu.

Nikoho to nebude zajímat. Manažery firem se stávají lidé po třicítce, první generace „digital natives“. Ti na naši neschopnost nebudou brát žádný ohled, už proto, že si vůbec nedovedou představit, že by analogový člověk mohl mít v jejich digitálním světě problémy. Jsme zatím jen na začátku digitální revoluce. Přichází P2P, Uber či Lyft. Neptejte se mě, kdy se to zastaví. Nezastaví se to, bude se to zrychlovat. Vážení analogoví občané, mám dojem, že jsme v pr…. nebo tam brzy budem.

Mimochodem, moje vnučka, která má dva a půl roku ještě nemá mobilní telefon, domnívám se, že je to jeslích dost velký handicap. Když se jí ale má žena ptala, co jí má přivézt ze Slovenska, zamyslela se a pak řekla „Baba, počitač. Verča bude robiť ťuk ťuk ťuk.“

Naše Veronika je už „digital native“. Příští generace vývoje.

Samozřejmě tu je, stačí, když se dostanete do poněkud cizího prostředí a musíte se integrovat – pokud chcete být úspěšní a nemít problémy. Otázka je jen, nakolik se ono nové prostředí liší od vašeho původního, čím je ten rozdíl větší, tím je integrace svízelnější a obtížnější. Teď možná naštvu obě strany, jak ty, kteří tvrdí, že integrace vůbec není problémem a každý migrant se buď přizpůsobí nebo žije svým způsobem a obohacuje nás svým multi-kulti přístupem, tak i ty, kteří tvrdí, že migranti jsou nepřizpůsobitelní a neintegrovatelní a měli by být všichni posláni okamžitě domů.

Proud uprchlíků není možno pozorovat bez emocí, je jich nato příliš mnoho. Jen v Rakousku podalo letos žádost o politický azyl už přes 80 000 lidí – to odpovídá jednomu procentu rakouského obyvatelstva.  Naprosto šílené číslo! Pokud ale necháme hovořit pouze emoce a vypneme zdravý rozum, pak nás to samozřejmě zavede na scestí. Ten problém je příliš komplexní a příliš velký a otázku, zde se s ním malá Evropa vůbec může vyrovnat, nejsem schopen zodpovědět ale ani odhadnout.

Můj názor je, že integrace je možná, jenže takový Afgánec či Syřan, ale i Bosanec překonává při tom mnohem vyšší laťku, než jsem musel přeskočit například já. Je to pro něj mnohem náročnější a proto mnozí selhávají. Je to prostě nad jejich síly – intelektuální i kulturní. A tady začíná náš problém. Jak rozlišit toho, kdo se integrovat chce, ale nezvládá to, od toho, kdo se vůbec integrovat do naší společnosti nechce, ale chce jí naopak vnucovat svá vlastní pravidla.

Má integrace do rakouské společnosti byla opravdu bezproblémová. Kníže Schwarzenberg svého času řekl, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit luxus hovořit dvěma rozdílnými jazyky. Jako obvykle trefil hřebík na hlavičku. Jsme opravdu s Rakušáky jako dvojčata ať už si to chceme či nechceme připustit, máme stejná nebo skoro stejná pozitiva i negativa v našem národním charakteru, rozdíly jsou marginální. U mě se tedy jednalo pouze o problém jazyka. Problém zvládnutelný. Samozřejmě je nemálo přistěhovalců, kteří nezvládnou ani to – skoro denně se s nimi setkávám, i po dlouhých letech v Rakousku mluví lámanou němčinou nebo neumí německy vůbec. Dráždí mě to. Samozřejmě, možná není v silách každého člověka, naučit se hovořit jazykem země, v níž žije, plynně, ale aby se s ním člověk mohl aspoň dorozumět, to by měl zvládnout každý. Anebo by si měl sám přiznat, že selhal a zemi opustit.

14. června došlo v Grazu k nevídané tragédii. Mladý muž v autě projížděl pěší zónou v centru města a úmyslně najížděl do lidí na ulici i do těch, kteří seděli v kavárnách na chodnících. Zabil čtyři lidi, přes třicet jich zranil, mnohé těžce, minimálně dva z nich zůstanou doživotně ochrnutí. Zničil jim život. Poté zastavil své auto před policejní stanicí, vstoupil do ní a vzdal se. Úřady reagovaly bleskově – a špatně. Oznámily hned v prvním komuniké, zřejmě aby rozptýlily podezření z teroristického činu, že se jedná o mladého rakouského občana a teroristické pozadí je naprosto vyloučeno. To věděli už hodinu po činu!

Až postupně prosakovaly další informace. Onen rakouský občan se narodil v Bihači a je tedy muslim. Na tom by nic zlého nebylo. Podivné bylo, že mu byl zakázán kontakt s jeho dětmi a jeho žena žije v jednom z domů pro ochranu žen, které odejdou od svých mužů a cítí se být jimi ohroženy – v Rakousku něco takového je. Protože ale bydlel v sousední vesnici Kalsdorfu, netrvalo dlouho, abych se dozvěděl, že s tou rodinou byly neustále problémy – křik, domácí násilí. To byl nakonec i důvod odchodu manželky pachatele ze společné domácnosti a soudní zákaz styku s dětmi. Až po hodně dlouhé době jsem se dozvěděl od jednoho člověka z Kalsdorfu, co byl v té rodině hlavní problém – manželka nechtěla nosit na veřejnosti šátek! A jsme u jádra problému.

Onen mladý muž chtěl žít dál jako v Bihači. Tam kdyby poručil ženě nosit šátek a ona odmítla, vysloužila by si opovržení a odsouzení celé vesnice či města a soud – pokud by k němu došlo –  by dal zapravdu jemu. V Rakousku byl v neprávu on – tady nesměl ženu nutit k ničemu, co by ona sama nechtěla a přišel díky tomu nejen o ženu ale i o děti – věc, kterou onen mladý muž nikdy nepochopil. Možná se skutečně jedná jen o psychicky nemocného člověk, otázka ale je, jak na jeho psychickou stabilitu působil fakt, že žil v pro něj kulturně cizím prostředí, v Bihači by mu bylo zřejmě lépe. Zvláštní je, že se ani takoví lidé do svých někdejších domovů nevracejí, i když jejich snaha o integraci ztroskotala. Svou laťku integrace nepřeskočili, byla pro ně příliš vysoká. Následkem je tragédie jeho obětí, jeho vlastní, ale i budoucích uchazečů o azyl a o pobytové povolení v Rakousku. Na všechny se bude pohlížet ve světle grazské tragédie, jako na možné nové atentátníky.

Naše známá pracuje v domě pro utečence. Stará se zde o děti utečenců, učí je německy, dává jim jídlo. Mezi těmi dětmi je nesmírně nadaný chlapec, říkejme mu Murad, protože jsem jeho pravé jméno zapomněl. Učí se rychle jazyk, je vděčný za vše a jednou po obědě naprosto spontánně přišel naší známé pomáhat uklízet nádobí ze stolu. Okamžitě u něj stál nějaký černý Mohamed a vysvětlil milému Muradovi, že se nesluší, aby něco takového dělal, že je to ženská práce a že pokud bude takto pomáhat, ostatní chlapci jím budou opovrhovat a vyloučí ho ze svého středu. Dodávám, že onen Mohamed je jinak velmi milý chlapec, s nímž nejsou žádné problémy, učí se němčinu a není agresivní. Žije ale na rozdíl od Murada ve světě, z něhož přišel a přinejmenším zatím jej není ochoten opustit.

To začíná už u zjištění, že psi v Evropě nejsou nečistá zvířata, jak jim natloukali doma po celý život do hlavy, ale domácí mazlíčkové, pokračuje to přes používání tekutého mýdla, jídelníček s vepřovým masem a zcela jinými přísadami, než jsou zvyklí, problém zdravotního pojištění a zdravotní péče v případě choroby atd. atd. Všechno nové neznámé věci, které mohou napínat schopnosti imigranta na jeho hranici přizpůsobivosti nebo dokonce za ni.

Je pravdou, že děvčata jsou mnohem připravenější se integrovat do naší společnosti než chlapci. Má to svou logiku. Dívkám náš systém vyhovuje samozřejmě mnohem víc, poskytuje jim víc svobody. Samozřejmě se jedná o ta děvčata, která jsou schopna dosáhnout určitého vzdělání a tím i samostatného emancipovaného postavení ve společnosti. Je dost i takových, které se cítí dobře v kulturně předepsané podřízené, ale zabezpečené roli matky a ženy v domácnosti. Chlapci se bojí o své privilegované postavení, jako onen Mohamed. V zemích orientu je muž pán a žena je povinna poslouchat. Bez ohledu na vzdělání či intelekt, většinou si svého muže stejně nemohla zvolit sama, byl jí vybrán otcem, který byl v rodině absolutním pánem. Úkolem muže je „mít svou ženu pod kontrolou“. Kdo to nedokáže, ztratil ve společnosti svou tvář. Ostatně i v bibli stojí: „Bůh řekl ženě – Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ALE ON NAD TEBOU BUDE VLÁDNOUT.“ Jak víme, korán je převyprávěná bible a islám zatím neprodělal ani osvícenství ani sekularizaci, která by sílu božího slova ve společnosti oslabila. V naší společnosti se zatím situace otočila, muž se sice o ženu uchází, partnera volí ale ona. Muž tedy musí být atraktivní, buď vzhledem, nebo svým vtipem, vzděláním nebo stavem svého konta. Muž orientu je atraktivní (nebo aspoň věří, že je) už jen tím, že je muž. Nemusí pro své postavení nic dělat, nemusí se učit (z toho bolí hlava) ani nijak vynikat. Pohodlná pozice, kterou by si rád zachoval i zde. Je překvapen, když při této snaze naráží v křesťanské  Evropě na překážky.

V jistém německém filmu o emancipované Turkyni (nemám ty filmy rád, jsou dělány na objednávku, aby vytvářely dojem úspěšné integrace turecké menšiny) říká ona mladá žena, že každý Turek vláčí všude s sebou svou anatolskou vesnici. Tím je myšleno, stále jej pronásleduje otázka, co by jeho chování řekla teta z Anatolie, zda nepřekročila linii, kterou je ochoten akceptovat její otec či matka. Zda její projevy emancipace a integrace nebude muset zaplatit vyvržením ze středu svých nejbližších. To samozřejmě představuje neustálou brzdu, tato je ale překonatelná.

Horší jsou ti, kteří v možné integraci vidí ohrožení svého postavení. Kteří brání manželkám učit se německy, aby se neosamostatnily, nutí je nosit šátek a muslimský oděv, aby nemohly chodit do společnosti, brání ve vzdělání svým dětem, aby nebyly chytřejší než on a nepřekonaly jej svou kvalifikací a tím i postavením ve společnosti. Protože otec musí být pánem, musí být patriarchou. Jestliže by synové byli vzdělanější než on, měli lepší práci a postavení ve společnosti, byla by jeho pozice ohrožena. S touto skupinou je opravdu těžké pořízení a stávají se stále větší zátěží.

A pak jsou tu ti, kteří naši společnost nenávidí a chtějí ji zničit. Jsou tu jen proto, aby využívali její ekonomické výhody a připravovali „převzetí moci“. Ať už cestou demokratickou (spíše demografickou, při vývoji porodnosti budou představovat brzy velkou politickou sílu) nebo násilnou. Ti organizují salafistické demonstrace za likvidaci demokracie a zavedení Božího státu a ti by měli opravdu co nejrychleji zmizet. Už proto, že vrhají zlé světlo na všechny své rozumnější krajany. Je to samozřejmě problém, pokud už mají občanství dané země. Myslím si, že nastavení k politickému systému země, ve které žijí, by se mělo rozhodně zohledňovat při udělování státního občanství. Dokud se člověk neprokáže, že je ochoten akceptovat zákony země, ve které žije, měl by mít nanejvýš POVOLENÍ k pobytu, které by mu bylo možné kdykoliv odebrat, pokud by onu zemi začal svých chováním ohrožovat.

Specifickým problémem je chování muslimských žen, které si prostě nemůžou dovolit chovat se jako křesťanky, co se týká oblečení, chování na veřejnosti atd. atd. S tím mohou být spojeny i určité problémy v lékařských ambulancích. Opět zdůrazňuji, že v ABSOLUTNÍ většině s tím nejsou žádné problémy.

Před několika lety přišla do ambulance na Stolzalpe žena původem z Pákistánu. Oblečená sice podle tamější tradice, ale vzdělaná, hovořící plynule anglicky a intenzívně se učící němčinu. Vyšetřil jsem ji, zjistil zápal plic a přijal ji na oddělení. Druhý den ráno mě můj šéf skoro veřejně popravil. Jak jsem si mohl dovolit vyšetřit muslimskou ženu, aniž jsem se napřed zeptal na souhlas jejího muže? Okamžitě nechal onoho manžela zavolat, přivolal mě k onomu rozhovoru, aby mi ukázal, jak se správně chovat k muslimům. Několikrát se mu omluvil za mé chování a pak jej požádal, zda může jeho ženu na vizitě vyšetřit, tedy samozřejmě k poslechu plic potřebuje, aby se do pasu vysvlékla. Onen Pákistánec na něj dlouho nechápavě zíral (byl to rovněž vzdělaný člověk, technický inženýr a mluvil velmi dobře německy) a pak šéfovi řekl, aby dělal, co je potřebné a pokud bude mít podobné otázky, aby se s nimi obracel na jeho ženu a ne na něho. Co tím chci říct? Že často vyrábíme problémy, kde nejsou a že svou přehnanou snahou akceptovat zvyky zemí přistěhovalců chceme do jisté míry demonstrovat svou kulturní nadřazenost nad nimi. Ten Pákistánec to tak pochopil a později už hovořil jen se mnou, šéfa už vidět nechtěl.

Ale jsou výjimky, kdy manžel muslimky brání tomu, aby se v ordinaci vysvlékla, či aby ji na gynekologii vyšetřoval muž křesťan. Tito lidé by si měli najít jinou zemi, ve které chtějí žít, je jich dost, kde by mohli takovéto žádosti uplatnit. Tvrzení, že mají PRÁVO na zvláštní zacházení a že se jejich nároky MUSÍ akceptovat, je nesmyslné. Angažovat na to do služby druhého lékaře/lékařku, který by byl pro fanatického muslima přijatelný, je samozřejmě naprostý neorganizovatelný a nefinancovatelný nesmysl. Samozřejmě že jako lékař ručím za stanovení správné diagnózy. Pokud mi v tom ale chování pacienta brání, prostě tuto skutečnost zadokumentuji v dekurzu.  Kvůli několika extremistům není třeba měnit platné zákony. Opravdu ne. Samozřejmě, že pokud bychom přijímali zákon, který by zajišťoval speciální zacházení všem občanům muslimského vyznání, budou to využívat i ti umírnění, kteří jinak nemají ani se současnou situací problém. Jenže tím vyvoláme nejen zmatek, ale i další finanční a organizační náklady, které opravdu nejsou nutné. Je přece především v zájmu PACIENTA, aby u něj byla stanovena správná diagnóza a byl správně léčen. Pokud má jiné priority, je to jen jeho problém. Důležité je, aby pacienti ovládali aspoň částečně jazyk země, ve které chtějí žít. Aby se nestalo, co před několika lety na grazské klinice. Dvě turecké pacientky, jedna na normální kontrole těhotenství, druhá na přerušení těhotenství kvůli těžkému poškození plodu. Ani jedna neumí ani slovo německy, obě sedí na chodbě před ambulancemi. Vyvolána je ta na přerušení těhotenství a do ambulance vstoupí ta druhá. Otázkám nerozumí, dokumentaci má od té druhé pacientky, se kterou si povídala na chodbě, zřejmě si papíry omylem vyměnily. A tragédie byla tady.

Ve Vídni kandiduje v podzimních volbách poprvé vlastní turecká iniciativa s vlastními kandidáty. Má „hájit“ zájmy turecké menšiny. Nevím, kolik námahy vynaložily tradiční strany, aby získaly vzdělané integrované Turky do svých řad a nechaly je kandidovat na zvolitelných místech. Vlastní turecká politická strana je cesta do pekel, cesta ke konfrontaci.

Stále jsem ovšem zatím hovořil o lidech, kteří se do Evropy přistěhovali legálně a už před delší dobou. Pozice současných uprchlíků je zcela jiná. A hlavně jejich svět je zcela rozdílný podle země, z které pocházejí.

Ze Sýrie k nám přichází především střední vrstva. Není pravda, že všichni Syřané utíkají do Evropy, nejvíc 1,8 milionu jich žije v sousedním Turecku a čekají na to, až se budou moci vrátit domů – totiž až v jejich domovech představou řádit fanatici z Islámského státu. Sýrie byla sekularizovaný stát, kde náboženství nehrálo žádnou podstatnou roli. Ani nemohlo. Sám prezident Assad pochází z kmene Alevitů, jejichž náboženství není ortodoxními muslimy (především sunnity) uznáváno za pravověrné. Dále jsou tu početní Drúsové,kteří jsou Mohamedovu učení ještě víc vzdáleni než Alevité. A žila tam jak šíitská menšina, tak sunnitská většina. Assad ovšem vládl diktátorsky podle Marxových pouček a jak víme, komunismus náboženství nikdy nepřál. Žila zde i podstatná křesťanská menšina, která se pod diktátem Assada těšila poměrné svobodě. V životě prostých Syřanů nehrálo tedy náboženství žádnou rozhodující roli a nehraje ji ani dnes. Laťka, kterou musí přeskočit, aby se mohli v Evropě integrovat, není nepřekonatelně vysoká.

Jinak jsou na tom Afgánci. Utíkají stejně jako Syřané ze země, ve které se nedá žít. To je pravda. Jsou ale muslimové, kteří jsou svým náboženstvím zaujati. Samozřejmě jsou výjimky, poznal jsem na Slovensku kolegu z Afgánistánu Fathiho, chytrého, vzdělaného, skvělého lékaře a naprosto tolerantního, ostatně oženil se s křesťankou a akceptoval všechny svobody naší společnosti. Možná by se na mne zlobil, kdybych ho označil na výjimku, ale jsem přesvědčen, že takovou je. Ostatně přišel k nám v době, kdy v Afgánistánu vládla komunistická vláda Babraka Karmala, jež se snažila – ve vlastním zájmu o přežití – vliv náboženství na denní život minimalizovat. Bez úspěchu. Babrak Karmal byl Talibanci bestiálně zavražděn a islám se vrátil do každodenního života. Většina z těch, které jsem zatím měl možnost poznat, neumí ani německy ani anglicky, jsou to prostí rolníci. Jakou měli představu, co budou v Evropě dělat, nevím. Možná chtěli obdělávat pole, stejně jako doma. Nemohli vědět, že v Evropě už dávno žádný pacholek na statku nepracuje, protože jej vytlačila technika. Otázkou je, proč nezůstali v Iránu či v Pákistánu, kde by se domluvili (jazyk je totožný nebo velmi podobný) a kde by byli i kulturně kompatibilní. Samozřejmě, že by jim Pákistán mohl nabídnout jen chudobu (Irán je na tom možná poněkud lépe), před Talibanci, před nimiž utíkají, by je ale ochránit dokázal. A odtud by se mohli v případě změny politických poměrů vrátit domů. Ekonomický prvek jejich dlouhé cesty do Evropy je dosti zřejmý a dělá je podezřelými. Oni sami tvrdí, že v Iránu, kde mnozí skutečně našli své první útočiště, není „žádná práce, žádná škola, žádné peníze.“ Je to možné. I pro Iránce je výhodnější, když se afgánští uprchlíci vydají na další cestu na západ.

Další velkou skupinou jsou lidé z Eritreje. Eritrea si vybojovala samostatnost na Etiopii- v osvobozovací válce zahynulo více než 150 000 lidí. Samozřejmě převzali moc v zemi po vyhlášení samostatnosti ti, kdo měli zbraně a zavedli v zemi tuhou diktaturu. Eritrejský diktátor Isayas Atewerki tvrdí, že země není pro demokracii připravena, a jen tvrdou rukou se zde dá udržovat pořádek. Zkušenosti z afrických zemí, kde to s demokracií zkusili, mu dávají za pravdu. Eritrejci jako uprchlíci v Evropě jsou tedy problematickým prvkem, jsou to ale aspoň z velké části křesťané (ortodoxní), aspoň po náboženské stránce nemusí přeskakovat překážky, musí ale zdolávat obrovské rozdíly kulturní.

Poslední skupinou, kterou chci zmínit, jsou utečenci ze západní černé Afriky, ze zemí jako je Mali, Senegal atd. Zde se jedná jednoznačně o emigraci ekonomickou. V Mali sice krátce řádili islámští fanatici (a zničili kulturní dědictví světa v Timbuktu) ale stačil týdenní zásah francouzské cizinecké legie a museli vyklidit zemi. V těchto zemích chodí od vesnice k vesnici agenti pašeráků a vyprávějí tam pohádky o tom, jak je v Evropě dobře, jak tam na každého čeká práce a dobrý výdělek, že každý člověk se domůže bohatství. Lidé pak prodají veškerý svůj majetek, pozemky, pole a za takto získané peníze si zaplatí převoz do Evropy. Až taky poznají, že realita je zcela jiná, že práce pro ně není a že o ně nikdo nestojí. Tito lidé většinou ani nepodávají žádost o politický azyl – protože by ho stejně nedostali, ale prchají ze záchytných táborů a rozhodnou se žít stylem ponorky – ilegálně. S tím spojenými ekonomickými i jinými problémy a s nebezpečím radikalizace a vzniku nenávisti ke společnosti, která je odmítla.

Tyto uprchlíky by bylo třeba posílat domů stejně rychle jako lidi z Kosova (v Rakousku trvá projednání žádosti o azyl u občanů Kosova jeden den a jsou posíláni zpět – Kosovo platí za politicky bezpečnou zemi – v nebezpečí tam žije jen malá srbská menšina, ne ale kosovští Albánci sami, kteří si s pomocí amerických bomb vybojovali samostatnost, s kterou neumí zacházet). Může mi jich být sice jako podvedených chudáků líto a protože doma vše prodali, nemají se ani moc kam vrátit. Ale naletěli podvodníkům a za tento podvod nejsme povinni ručit. Když zkrachuje pojišťovna, která vám slíbila životní pojistku, můžete se taky cítit podvedeni, nedostanete ale ani korunu či cent. Pokud by se objevili zase doma a řekli pravdu, byla by to proti pašeráckým bandám nejúčinnější taktika. Účinnější než potápění jejich lodí, ke kterému se EU stejně nikdy neodhodlá.

Stejně pak s uprchlíky, kteří se nedrží našich zákonů a pravidel. Co se děje v Calais je do nebe volající. Lidé, kteří tam stále znovu vnikají ilegálně do tunelu, přepadávají náklaďáky, rozřezávají plachty transportů a zastavují nákladní auta vrháním předmětů na vozovku, porušují jednoznačně zákony země, ve které se nacházejí (Francie). Místo, aby čekali na vyřízení svých žádostí o azyl (uznávám a psal jsem o tom, že to může být svízelné, jenže tady se jedná zřejmě ve valné většině o lidi, kteří na udělení azylu stejně nemají nárok) se rozhodli sami určit, ve které zemi EU chtějí žít (tedy v Británii) a jak se tam dostat. Přitom se chovají násilně a poškozují majetek, ke kterému očividně nemají žádnou úctu či vztah. Proč zde nezakročí francouzská policie a nepošle je všechny do země jejich původu, to tak úplně nechápu. Omlouvat je, že jsou traumatizovaní a že mají právo na své chování, je scestné. Ochrana majetku, zákonů a životů občanů Evropské Unie by měla stát na prvním místě. Už poté, co by byli první z nich odtransportováni zpět do svého Senegalu, Mali atd. by se situace určitě uklidnila.

Jinou kapitolou je možnost zaměstnávání uprchlíků – zdůrazňuji, že absolutní většina z nich CHCE pracovat. Tady jsou zákony ale hodně přísné a často i kontraproduktivní. Dokud není uzavřeno řízení o udělení statutu utečence, NESMÍ uprchlík pracovat. Nesmí oficiálně ani jít uklízet sníh na ulici. Můj syn pracoval rok v takovém domově. Azylové řízení se táhne často i několik let. To znamená, že se celá rodina tiskne v pokoji o 10 čtverečních metrech, a nikdo z nich NESMÍ jít ani pomoct stařence na druhé straně ulice stěhovat nábytek, i kdyby chtěl. A to ani zadarmo. Pokud by jí pomohl, ohrozil by tím svůj proces o udělení statutu utečence. Ani pokud statut utečence dostal, není vyhráno. Pak se dostává do podobné situace, v jaké jsem byl já – tedy před vstupem České republiky do EU. To znamená, že potenciální zaměstnavatel (tomu jste se museli předtím už zalíbit!) musí vypsat veřejně dané pracovní místo. Pokud se na toto místo přihlásí Rakušák, věc skončila – podle rakouských zákonů je zaměstnavatel povinen zvýhodnit uchazeče s rakouským občanstvím. Musí tedy vypsat místo úmyslně tak neatraktivně, aby o ně žádný Rakušák ani nezakopl. Pokud se pak 4 týdny nikdo nepřihlásí, začne na pracovním úřadě takzvaný „proces hledání náhradních pracovních sil – Ersatzkräfteverfahren“, na základě kterého může zaměstnavatel akceptovat cizince a poslat jeho přihlášku na pracovní úřad. Musí zdůvodnit, jaké výjimečné vlastnosti onen cizinec má, že se jej rozhodl zaměstnat. Na pracovním úřadě pak zasedne „Výbor pro cizince“ a rozhodne, zda je možno tuto přihlášku akceptovat. Až po pozitivním rozhodnutí může zaměstnavatel cizince zaměstnat a to vždy nejprve na dobu určitou maximálně na jeden rok. Že to není jednoduché? Není! Pro lidi z orientu, kteří ani nevědí, co to pracovní úřad je, o to těžší. Jsou to velmi vysoko postavené laťky, které přeskakovat vyžaduje vysokou inteligenci, vytrvalost a toleranci vůči frustraci. Kolik z přicházejících tyto vlastnosti má? Nevím, jak tento proces vypadá v Česku, zřejmě se ale příliš lišit nebude.

Co jsem chtěl říct? Že není možno házet všechny uprchlíky do stejného pytle. Že sem nepřicházejí primárně žít z našeho sociálního systému, ale hledají uplatnění. Že ho reálně mohou jen těžko najít je jiný problém, ovšem problém palčivý a vzhledem na svůj rozměr nebezpečný. Ti, kdo chtějí, by měli dostat šanci. Za předpokladu, že akceptují právní systém země, do které se dostali. Aniž samozřejmě existuje záruka, že se to každému podaří.

Nebezpečí je totiž někde jinde.

Problém uprchlíků a úspěšně šířené falešných zpráv o jejich chování a nebezpečí z nich pocházejícího, kterých je plný internet (takzvané Hoaxy) budí strach a žene voliče do náruče pravicových extremistických stran. (Jiným problémem je, že státní televize má příkaz informovat o utečencích výhradně pozitivně a tím stále více pracuje na své nedůvěryhodnosti). Stran, které samy evropské hodnoty demokracie liberalismu neuznávají a ohrožují je více než oni imigranti. Jenže davy uprchlíků jsou nebezpečné pro nás všechny právě tímto způsobem.