K demokracii se už vyjádřili mnozí moudří lidé, většinou k ní nebyli právě zdvořilí, nicméně ji akceptovali jako něco, co je důležité pro fungování společnosti. Aristoteles ji považoval za nejhorší možnou formu vlády a zdůvodňoval to tím, že hloupí lidé mají vždy většinu a proto při hlasování vždy vyhrají. Winston Churchil ji považoval za sice špatnou, ale pořád ještě nejlepší z možných forem vlády. Atd. atd.

Od roku 1945 od poslední velké lidské katastrofy si demokracii nikdo nedovolil zpochybnit (samozřejmě to neplatí pro tzv. východní blok nebo čínské komunistické režimy, mluvím o demokratickém tzv. „západním“ světě.) Až do teď. Najednou se tato forma řízení společnosti chvěje v základech a je tedy naprosto legální položit si otázku, proč tomu tak je. Proč lidé ztrácejí důvěru v liberální demokracii a přejí si „demokracii s mantinely“ , tedy přechod do diktatury? Přejí si vládu silné ruky, která „udělá pořádek“. Nejen v Maďarsku nebo v Polsku, nejen v Rusku, ale dokonce i ve Spojených státech amerických, které se považují za grálského strážce demokratických hodnot a snažily se vždy vnutit tento systém dokonce i zemím, které o demokracii neměly ani ponětí a proto to taky mockrát špatně dopadlo. Francis Fukuyama se dokonce domníval, že se už dílo povedlo a že demokracie ovládne celý svět a tím skončí dějiny. To bylo v roce 1992. Nyní je svět o 24 let starší a je někde úplně jinde, než jak si to Fukuyama představoval. Proč se to stalo? A co to pro lidstvo znamená?

Stalo se to, že demokracie přestala být formou vlády, ztratila politickou moc. Sama se jí vzdala ve prospěch hospodářského růstu. V letech 1990- 1991, tedy v době, kdy Fukuyama psal svou knihu plnou nezlomného optimismu ve světlé zítřky světa pod taktovkou demokracie amerického typu, odevzdali tehdejší vládci moc burzám, finančnímu „průmyslu“.  Vzdali se kontroly finančních toků, které se osamostatnily, zbavily politické kontroly a díky internetu, který vstoupil do komerčního používání v roce 1992 se vymkly jakékoliv kontrole. Peníze se staly imaginární veličinou, kterou bylo možno během několika sekund prohnat několika bankami v takzvaných „daňových rájích“ a ukrýt je tak před finančním úřadem kterékoliv země. Zakládání nadací a off-share firem se stalo pravidlem. Bohatí přestali platit daně, z burzovních obchodů se neplatily stejně nikdy. Finanční svět začal určovat, kolik peněz zůstane k použití ostatním, tedy státům a jejich aparátům. A nechával jim stále méně, nenasytnost nezná hranice. Soukromé bohatství začalo růst nekontrolovaných způsobem, stejným tempem začala růst chudoba v zemích třetího světa, ale i zadlužení zemí rozvinutého světa, které si netroufaly vzdát se svého sociálního systému, na který se jim ale najednou nedostávalo prostředků.

A pak začali milionáři psát zákony. Tak, aby jim vyhovovaly a vždy našli dostatek politiků, kteří byli za určitý bakšiš ochotni tyto zákony schválit. Zas až tak nová praxe to nebyla. Onasis byl kdysi v Řecku jedním ústavním zákonem osvobozen od placení daní na věky – ne nadarmo je Řecko nejzadluženějším ze všech států takzvaného rozvinutého světa. Na Slovensku to byla aféra Gorila, která odhalila, že právníci skupiny PENTA psali zákony pro tehdejší slovenský parlament. Je tedy divné, že zákony chrání zločince mnohem lépe než slušné lidi? Byly takto vytvořeny – i zločinec má svá lidská práva, má jich dokonce podle současného zákonodárství víc než člověk zločinem poškozený. Demokracie se vzdala své role ochrany práv prostého občana, začala se starat o práva těch, kteří se hodlali obohatit – jakýmkoliv způsobem. Zákony se přepisovaly tak, aby byli pokud možno nepostihnutelní. Což se podařilo. Co odhalili novináři v Panamě (Panama Papers) je sice zajímavé, ale nikdo nebude právně postižen, protože se při zakládání of share Firem pro daňové úniky jedná v podstatě o LEGÁLNÍ činnost.

Prostým lidem bylo doporučeno držet hubu. A začala se vytvářet atmosféra beznaděje. Vznikl dojem, že jedna vláda je korupčnější než druhá a že z této situace není východisko. (Netvrdím, že tomu tak není) Demokracie kontroluje svou vládnoucí elitu jen prostřednictvím voleb. Jestliže je ale garnitura, která má být k zkorumpované vládě alternativou ještě zkorumpovanější než vláda sama, pak tato kontrola naprosto selhává. Lidé propadají beznaději. A přichází chvíle populistů.

Slovo populista je obměnou slova populár, někdejší politické strany ve starém Římě, která dokázala držet s prostým lidem (dokázala se mu zalíbit s získat ho na svou stranu pro podporu svých politických cílů). V Římě byla demokracie trošku jiná, než ji známe my. Čím byl člověk bohatší, tím cennější byl jeho hlas. Chudí lidé tří spodních tříd, i když jich byla naprostá většina, nebyli schopni přehlasovat několik tisíc příslušníků dvou horních tříd. Jediná cesta, jak situaci změnit, bylo násilí. Začalo to Mariem, skončilo Caesarem, mezitím proběhla celá řada občanských válek a demokracie zažila svůj smutný konec v podobě Oktaviána Augusta. Prostí lidé si ani nevšimli, že demokracie skončila – a bylo jim to v podstatě jedno. Augustus, který nebyl zkorumpovaný zavedl pořádek, jaký už Řím dlouho nezažil. Jeho adoptivní syn Tiberius dokázal ještě pokračovat v jeho stopách. A pak se dostali k moci blázni.

To je totiž vlastnost jakékoliv diktatury. I kdyby ji hned na začátku zavedl osvícený člověk, ztráta jakékoliv kontroly moci vede nezvratně k deformaci mocenských struktur, k růstu korupce, která tu demokratickou překoná a hlavně – v diktatuře přestává platit hlavní právo člověka – jeho právo na život. (Všimli jste si epidemie srdečních infarktů v Rusku u funkcionářů ve věku okolo 50 let, kteří mají nějaké problémy s objasněním svých činů – například v dopingu?)

A je jedno, zda tuto diktaturu provádí člověk nebo finanční moc. Peníze, pokud vládnou, neznají žádnou morálku. I lidský život má jen takovou cenu, která se dá vyčíslit určitou finanční částkou. Kdo ruší a mohl by způsobit finanční ztrátu, se stává bezcenným a může být beztrestně odstraněn. Jeho smrt nezpůsobí totiž žádnou finanční ztrátu, naopak zvýší zisk. Zabití takového jedince se tak stává investicí a v očích financí tedy naprosto legálním postupem.

Lidé se proti takovému diktátu snaží postavit člověka, který si dokázal získat jejich důvěru. Populistu. Ať je to Orbán v Maďarsku, Putin v Rusku, Erdogan v Turecku, či Kaczynsky v Polsku. Ti všichni demontují demokratické principy v podstatě legální formou, protože k této své činnosti dostali mandát od svých voličů. Důležité je jen zmanipulovat masu prostřednictvím sdělovacích prostředků. Ty je třeba dostat pod kontrolu, pak je ovládnutí většiny hračkou. Aristoteles měl pravdu. On ji měl ostatně skoro vždy – odhlédneme-li od jeho hypotézy, že pták na čele hejna při tažení do teplých krajin nestřídá.

Lidé chtějí demokracii, ale s „mantinely“. Zvolí si člověka, který jim tyto mantinely nabídne v přitažlivé formě, samozřejmě že je pak nasadí podle vlastních potřeb a ty, kterým se pak nelíbí, rozežene střelbou – v lepším případě gumovými projektily.

A teď už zasáhla tato psychóza boje proti „establishmentu“ tedy proti politickým špičkám, které slouží finančnímu kapitálu (protože jim v podstatě nic nezbývá) i Ameriku.

Donalda Trumpa považovali všichni na začátku za kašpárka, za někoho, kdo oživí prezidentskou kampaň a pak zmizí v zapomenutí. Týden po týdnu zjišťují, jak se mýlili a propadají panice. Zatím jen republikánská strana, není ale vyloučeno, že brzy propadne podobné panice celá politická reprezentace USA. Nikdo nedokáže ani domyslet, co bude, až se Donald Trump stane americkým prezidentem. Vládcem v nejmocnější zemi světa, zemi s atomovým potenciálem a imperialistickým myšlením. Jeho voliči jej vyzývají „Make America great again“. To znamená v překladu víc války. Ne ustrašenou politiku Obamovu (který dostal hned po nástupu do funkce nepochopitelně Nobelovu cenu míru a od té chvíle se brání vést válku i tam, kde je to nezbytně potřebné), ale politiku síly. Bombardovat toho, kdo se znelíbí, rozsudek padne v Bílém domě bez možnosti obhajoby. Trump sice hlásá omezení aktivit USA v NATO (jinými slovy Evropani si mají poradit sami), zato ale neváhá hovořit o třetí světové válce proti  Rusku. Samozřejmě že si prostí Američané přejí i zlomení síly finančního kapitálu, zneškodnění „Wall street“ a přerozdělování bohatství. Jenže i Trump bude potřebovat na své války peníze. Nemůže přece vyhnat ty, kdo mu je jsou ochotni poskytnout! Tyhle naděje voličů se určitě nesplní.

Trump je rasista. Nenávidí stejně černochy jako Mexičany, muslimům chce zakázat vstup do USA. Přerušení těhotenství se má stát trestným činem.  Naivně jsem si myslel, že tím pádem je už odepsaný. Latinské obyvatelstvo tvoří v USA třicet procent obyvatelstva, černoši něco přes deset. Kolik je v USA muslimů nevím, ale určitě se jich taky pár procent najde. Jednoduchá matematika by tedy měla dát, že by proti Trumpovi mohl nastoupit za demokraty třeba i Micky Mouse a musel by vyhrát.

Tato jednoduchá matematika ale neplatí. Podle posledních průzkumů je Trumpa ochotno volit 49 procent Američanů, a to i Mexičané, černoši i muslimové. Proč? Protože všichni sdílejí onen pocit bezmocnosti vůči politickým špičkám a Trump je jedinou alternativou. Nebo se tak aspoň tváří.

Navíc nabízí nejlepší show.Plnou vulgarismů, překvapení, přesně podle chuti televizí zhlouplého publika. Lidé jsou už natolik zvyklí na reality-show od Big brother až po Dancing stars, že nedokážou odlišit show od reality. Chtějí se bavit a netuší, že tentokrát přitom jde opravdu o život, že show je v tomto případě skutečnou nefalšovanou realitou.

Současná společnost šíří navíc atmosféru strachu a sociální nejistoty. Lidé, kteří nedostali příležitost se individuálně uplatnit či takovou příležitost nepoznali a nevyužili, mají tendenci sdružovat se do skupin – hledat skupinovou identitu. Známe to z fotbalových stadionů nebo z masových koncertů. Donald Trump jim nabízí něco podobného. Všem frustrovaným, zraněným, neúspěšným nebo ovládaným strachem.  Jen ten, kdo má smysluplnou práci a může tak dosáhnout tvoření hodnot a uznání své vlastní hodnoty, někdo, kdo může být na vlastní činnost hrdý, nepotřebuje ponižovat či zraňovat jiné, aby se sám cítil silný a sebejistý. Současná společnost ale tuto možnost poskytuje stále menšímu počtu svých příslušníků. Ten zbytek se kompenzuje v identitě skupinové. A stává se nebezpečným. Jako kdysi ve starém Římě.

Svět stojí ve stínu teroru. Demokracie se opět při ochraně svých občanů ukázala jako těžkopádná a neefektivní. Je to dáno její povahou, ale i zákony, které v posledních desetiletích přijala na ochranu lidských práv zločinců. Tím nepřímo chrání i teroristy. Ti kteří se nevyhodí sebevražedně do vzduchu se nemusí bát popravy ani mučení. Nebojí se tedy ničeho. Diktatura je v boji s terorem efektivnější, (opět Putin a jeho loutka v Čečensku Kazyrev) přinejmenším rychlejší a hlavně nehledí na to, zda se do soukolí justice dostane i několik nevinných. Je ochotna praktikovat presumpci kolektivní viny, což je právě to, co je s hodnotami Evropské Unie a demokratického světa neslučitelné. Naposledy byla kolektivní vina použita při odsunu němců z Československa na základě Benešových dekretů – to byla ovšem situace druhé světové války, kdy byla lidská práva pošlapávána přímo pregnantně. Od té doby uplynulo hodně vody a doufali jsme, že jsme zmoudřeli.

Nicméně jsme i my po desetiletích demokracie dospěli k názoru, že se vlastně nemůže nic stát. Může. Demokracie není samozřejmost. Lidé, kteří kvůli ní jdou do ulic v Turecku, Maďarsku či Polsku (v Rusku už si netroufají), jsou samozřejmě stateční, ale ničeho nedosáhnou. Kromě toho, že ukážou na to, že se v jejich zemi demokracie odbourává a základní principy fungování občanské společnosti jsou demontovány.  Jenže už je pozdě. Diktátor se moci nevzdá. Ovládne sdělovací prostředky,přizpůsobí si zákony vlastním potřebám a pokud je on sám nedodržuje (jako Erdogan) stejně ho k tomu nikdo nepřinutí. Turecko má sice fungující ústavní soud, prezident Erdogan ale jeho rozsudky prostě ignoruje. Kaczynsky je dokonce odmítá zveřejnit se zdůvodněním, že „ÚSTAVNÍ SOUD JE PŘÍLIŠ MOCNÝ“! Představa, že by se něco podobného mohlo stát i v USA, v zemi s nejsilnější armádou a atomovým potenciálem, je hrozná.

Joseph Heller ve své knize Closing time (česky vyšel pod názvem „Zavíráme“)popisuje amerického prezidenta, který nerozumí ničemu, co se v politice děje a řídí se jen úsudky svých zkorumpovaných poradců. Jeho jedinou činností je  hraní počítačových her. Až jednou vymění kufříky a své počítačové hry hraje na kufříku ovládající americké atomové zbraně. Když za ním přiběhnou vyděšení členové jeho štábu a křičí: „Pane prezidente, vy jste rozpoutal atomovou válku,“ odpoví nechápavě: „Opravdu? Ale to je mi  líto.“

Doufejme jen, že tato Hellerova vize nestane za vlády Donalda Trumpa realitou.

Jenže věta: V březnu roku 2017 se ve Washingtonu setkali prezidenti Donald Trump, Vladimír Putin a Marie le Pen, aby se poradili o dalším směřování našeho světa, je stále méně absurdní. A stále víc z ní běhá mráz po zádech. Bohužel jen naprosté menšině obyvatelstva. Většina se na takové setkání stále ještě těší.

PS: Slibuji, že tímto jsem s politickými komentáři pro nejbližší dobu hotov. Od příštího týdne raději zpět do historie – je to tak nějak uklidňující. Zřejmě proto, že lidstvo všechny maléry, které si v minulosti způsobilo, vždycky nějak přežilo.

Tak jsme zase jednou padli na zadek. Česko má tak nějak vrozenou vlastnost padat na zadek před mocnostmi, což se ale dá omluvit a dokonce i pochopit, protože jak říká Jára Cimrman, ze západu nás tísní imperialismus německý a z východu rozpínavost kolosu velkoruského, takže jen „zázrakem lze tady přežíti“.

Nejde tedy v podstatě o fakt padnutí na zadek, spíše o způsob, jak se to provádí. I na zadek se dá spadnout s elegancí či dokonce s grácií. To ovšem není vlastnost, která by byla Milošovi Zemanovi vlastní. Tvrdit, že Česká republika podléhala diktátu USA a EU, ale teď je pod jeho vedením konečně samostatná a PROTO pozývá čínského prezidenta na státní návštěvu, je nehoráznost neskutečná a nezbývá než doufat, že byla pronesena  pod vlivem aspoň dvou promil alkoholu v krvi. Pokud ne, pak si pan prezident zaslouží okamžitou injekci 100 miligramů Thiaminu – proč, o tom se ještě zmíním v závěru článku.

Samozřejmě, samotná návštěva čínského prezidenta se odsoudit nedá, byl už ostatně i v USA a v mnohých jiných demokratických zemích, povinným programem demokratického politika je ale připomenout čínskému pohlavárovi porušování lidských práv v jeho zemi, popravy politických protivníků, násilné přesídlování obyvatelstva a potlačování svobody projevu. Si Ťin Pching je na to zvyklý a přechází tento povinný program demokratických politiků shovívavým mlčením. Ví, že jsou k tomu vlastně nuceni svým úřadem a on stejně nemá v úmyslu na ně reagovat. Stejně jako na připomínku násilné anexe Tibetu či ohrožování samostatnosti Tchaj wanu. Stejně jde v konečném důsledku jen o kšeft a o peníze. Politici demokratického světa pronesou svá káravá slova, on se tváří, že je neslyší a všichni jsou spokojeni. Ale přece jen zbývá naděje kapek padající na kámen. Proto to oni politici dělají. Ne tak ti čeští.

Samozřejmě, jen blázen by si nechal ujít čínský trh. Idealismus do ekonomiky nepatří, o tom jsme se přesvědčili  při naivním rozhodnutí Václava Havla zastavit zbrojařskou výrobu. Následky byly katastrofální a hlavně trvalé.  Ale to ví stejně tak dobře čínský jako český prezident, jde o rozhovor na stejné úrovni, není se tedy třeba uklánět se až na zem. Projevovaná devótnost včetně onoho chybějícího zlatého kočáru byla naprosto zbytečná a pro Čechy, kteří si ještě zachovali špetku hrdosti i trapná. Přestože je naše země v porovnání s činským gigantem „pláckem“ jak psal ve svých pamětech z Ameriky Jan Werich. Ovšem Zeman se chce – podle vlastního vyjádření –  od Číňanů učit, jak stabilizovat společnost. Ať si tedy pustí video z potlačení nepokojů na Náměstí nebeského pokoje v roce 1989. Pan prezident se pohybuje na obvyklé křivce stárnoucích lidí. Vrací se ke svým kořenům. Dokazuje, že v podstatě nikdy nepřestal být komunistou.

Kdo sleduje „Kancelář Blaník“ určitě se bavil dílu věnovaném návštěvě prezidenta Zemana v Číně. Připomenu děj: Když u Tondy Blaníka zazvoní telefon a ohlásí se „TEN KELLNER“, Blaník se ptá. „A co v té Číně bude jako dělat? Aha, lízat Číňanům prdel. Ale to je miliarda prdelí pane Kellner, to bude drahý.“ A pak volá Tonda Blaník Zemanovi: „Miloši, pojedeš do Číny. Jak, co tam budeš dělat? Budeš lízat Číňanům prdel.“

Zda to tak skutečně proběhlo, je těžko odhadnout, Miloš Zeman se ale tohoto úkolu zhostil s opravdu velkým nasazením.

Je zajímavé, že se  v průzkumu veřejného mínění ukazuje, jak česká společnost ztrácí strach z kontaktu z totalitními režimy. Popularita demokratických systémů USA a Německa klesá (odhlédnouc od toho, že si za to Obama a Merkelová mohou opravdu sami) zato stoupá popularita Ruska a Číny, tedy diktatur, které s demokracií nemají nic společného. Jak už jsem psal, na Slovensku mě proruské nadšení šokovalo už před dvěma lety, teď mě ale stále více překvapuje i v Česku. (Mimochodem ve Schladmingu nás paní domácí (původem Bulharka Nikolina) poučila, že Putin je jedinou nadějí Evropy. Takže v tom nejsme sami.

Co lidé od Putina očekávají? A co při tom přehlížejí? Přehlížejí samozřejmě, že v Rusku je bezmocný parlament, státem ovládané sdělovací prostředky, vraždění nepohodlných novinářů je na denním pořádku a jakýkoliv projev nespokojenosti s režimem je v zárodku brutálně potlačen. Lže se všude, i ve sportu,stejně jako za komunistického režimu se zde systematicky dopuje, protože vítězství se dá propagandisticky využít. S dopingem si ostatně Rusko hodlá v dohledné době poradit – ministr Murko už podal návrh zákona, podle něho je zveřejnění pozitivního dopingu u ruského občana trestným činem.

Obyčejný občan si zřejmě myslí, že se ho to netýká, hodlá se zachovat podle taktiky „žít a nechat žít“ tedy nedráždit režim a on nechá na pokoji mne. Jenže důsledkem nekontrolované moci je válka – ať už na Ukrajině nebo v Sýrii a válka se týká už každého. Ať už proto, že tam je povolán syn, bratr či otec nebo aspoň zhoršením životní úrovně a svobody cestování. Že ve vzduchu nad Sinajem vybuchlo právě ruské letadlo, nebyla žádná náhoda. Byla to odpověď na to, že se Islámský stát skutečně začal po vstupu ruských jednotek do války v Sýrii bát. A ukazuje se, že právem. Možná právě to je důvodem tak masivního vzestupu popularity prezidenta Putina a Ruska u nás. Na rok 1968 se jakoby zapomnělo. Představa, že se Rusové od té doby změnili je naivní, naděje, že je zastaví Ukrajina, která teď přece jen leží jako nárazníkový stát mezi námi a Putinovou říší je skutečně aspoň na určitý čas reálná.Otázka je, na jak dlouho. Ale možná se najde mnoho takových, kteří by ruské tanky vítali.

Popularita Číny je pro mě ještě mnohem větší záhadou. Čína nebojuje proti Islámskému státu, podporuje zato zločinný režim v Severní Koreji, který díky její podpoře může dál pracovat na svém atomovém programu a ohrožovat jím celý svět. Čína zlomila brutálně demokratické svobody v Hongkongu (i když při jeho převzetí slibovala – jeden stát, dav systémy) a brousí si zuby na Tchaj wan – od okupace ostrova ji zadržuje jen americká válečná flotila. Čína je řízená zkorumpovanou komunistickou stranou, její propaganda je stejně prolhaná, jak jsme od komunistů zvyklí. Její občané se dusí v moři smogu, ale to politiky nezajímá. Už jsme zapomněli na zákazy vycházení v severních Čechách, když vál vítr od západu? Čína nechrání investice zahraničích podnikatelů, nectí patentové právo, je to hráč který hraje bez pravidel a proto je úspěšný, protože neexistuje rozhodčí, který by jí dal červenou kartu, kterou si už dávno zasloužila. Je to hráč příliš velký, než aby se někdo ohlížel na pravidla. jak už jsem psal, ekonomická pravidla nemají s těmi morálními nic společného. Peníze morálku nemají.

Co je tedy přitažlivé na čínském režimu pro běžného Čecha? Nostalgie za komunistickým režimem? Slova pana prezidenta přece podpořil bezvýhradně pouze jediný politik, komunista Filip.

Nebo je to prostě jen propaganda hradu, která umožňuje prostým lidem vylít si frustraci z vlády finančních trhů. Dává jim prostor k ventilování negativních emocí. A lid je vděčný.

Zeman se veze na vlně popularity. Odsuzuje islám jako takový, brojí proti válečným utečencům, klaní se před čínskými komunisty, navštěvuje Putina a projevuje mu svou oddanou lásku. To mu přineslo masivní nárůst popularity, důvěřuje mu momentálně 62 procent Čechů a já si začínám dělat opravdu starosti. Jak tohle proboha vysvětlím někomu kdekoliv na světě,kdo by se na to chtěl ptát?  Je to opravdu jen selhání mozku alkoholika nebo promyšlená strategie – ať už samotného Zemana nebo týmu, který ho obklopuje. Václav Klaus se snažil všemi prostředky Česko dostat ven z Evropské Unie a pryč od bohatého evropského západu. Miloš Zeman jeho dílo dále rozvíjí. Vede „svůj“ národ za jeho nadšeného potlesku do svírající náruče orientálních obrů – fašistického a komunistického. Ti dva – tedy Klaus a Zeman – se vždy výborně doplňovali, to ostatně dokázali už při podpisu „opoziční smlouvy“. A hlavně – je zřejmé, že generace politiků, kteří vyrostli v komunismu, se od této ideologie ani v demokratických režimech nikdy nedokázali zcela odpoutat.

Prezident Zeman je nevyzpytatelný,  ale většině národa to nevadí. Nevyzpytatelnost jeho duševních pochodů může skutečně souviset z dlouholetým požíváním alkoholických nápojů v nezřízeném množství. U alkoholiků se vyvíjí takzvaná Wernickeova psychóza, která je daná chronickým nedostatkem vitaminu B1 – Thiaminu. Substituce tohoto vitamínu formou injekcí může projevy slaboduchosti alkoholika zmírnit či dokonce dočasně odstranit. Možná by lékaři pana prezidenta mohli o této léčbě pouvažovat – je to nenáročné a dokonce i levné. Obávám se jen, že to vědí a že onen Thiamin Milošovi Zemanovi podávají – ale že už nepomáhá ani to. Ale proboha, čím léčit těch 62 procent obyvatelstva, kteří s jeho výroky souhlasí?

Je-li to tak, pak už nezbývá než prosit o ochranu moci nejvyšší, nepomůže-li nikdo, snad to dokáže aspoň Stvořitel.

Mimochodem, kdyby se čeští politici zachovali podle světového standartu a čínského prezidenta přijali, aby s ním uzavřeli obchody a přitom jej mírně a diplomaticky pokárali za svinstva, která páchá jeho režim doma, mohla si Česká republika ušetřit demonstrace na ulicích, tibetské vlajky ukrývající „střelce“ a noční světelnou výzdobu hradu. Kdyby se občané mohli na své politiky spolehnout, nemuseli dávat tak hlučně najevo svůj nesouhlas.

Mimochodem – takto vnímá čínsku návštěvu u nás svět

Vlastně jsem chtěl publikovat zcela jiný článek. Už byl připravený, stačilo kliknout. Jenže pak přišly atentáty v Bruselu, pak vražedná noční služba bez spánku a najednou jsem viděl svět jinak, tak nějak smířlivěji. Proč pořád říkat idiotům, že jsou idioti? Oni to stejně nepochopí a koho jiného to už zajímá?

A před námi jsou svátky velikonoc, něco, co by člověka mělo naladit smířlivě a pozitivně. Svátky, které jsou svým významem vlastně největšími v křesťanské tradici.

Na rozdíl od vánoc, které jsou do značné míry plodem spisovatelského talentu kolegy lékaře evangelisty Lukáše(přiznejme si, že Matouš byl geniální plagiátor, který ale Lukášovu myšlenku patřičně rozvinul), opírají se velikonoce ve svém významu o dobře dokumentovanou historickou událost. A je jedno, nakolik si evangelisté v líčení posledních dní Ježíše Krista odporují, význam je důležitější než fakta. Na velikonoce roku 29 byl v Jeruzalémě umučen člověk a jeho smrt dala vzniknout světovému náboženství, které vytrvalo dodnes. Proč se tak stalo, o tom můžeme polemizovat (a možná e do toho opravdu pustím) ale důležité je, jak tato událost přešla do křesťanské tradice a sem přešla jako poselství míru.

Vánoce dávají naději. Slaví se v dnech temnoty, kdy jsou dny nejkratší, ale právě proto je možné slavit, že se slunce začíná vracet. Velikonoce jsou slavností znovuzrození přírody. Když jsem byl ovšem dnes v zahrádce, zjistil jsem, že tento úkol zvládla jen pažitka – vrba se sice snaží, ale ještě tak úplně nestíhá. Ostatní plody a a bylinky poselství velikonoc ještě tak úplně nepochopily. Ale jsem smířlivě naladěn (jak jinak po hodině a půl spánku po návratu ze služby) a tak jsem jim to ochoten odpustit. Pokud mi slíbí, že se v následujících týdnech polepší. Legenda o zmrtvýchvstání je stará jako lidstvo samo. a odráží se v náboženstvích dlouho před vznikem křesťanství. Řekové nechali vystoupit Persefoné, manželku boha podsvětí Háda,  z jeho království, aby navštívila svou matku bohyni úrody Démétér a dala ji radost ze života a motivaci dát lidem obživu.

Židé spojili motiv znovuzrození  přírody se svým útěkem z Egypta, tedy znovuzrozením jejich národa a právě v tento den skončila mise Ježíšova, aby se stala základním kamenem nového světového náboženství.

Je jedno, jak jeho misi budeme interpretovat. Zdůvodnění jeho mučednické smrti je poněkud vratké. Vysvobození lidstva z dědičného hříchu je silná káva. Jestliže zůstalo nebe pro všechny spravedlivé i nespravedlivé před Ježíšovým příchodem zavřené jen proto, že jedna neukázněná žena jménem Eva snědla v ráji jablko a zjistila, že je nahá, svědčí to o hodně velké nesmiřitelnosti židovského boha. Jenže Ježíš svou misí skutečně vysvobodil lidstvo, když touhu po vědění nahradil na dlouhá staletí touhou po víře, protože víra otvírá brány do ráje, vědění je zavírá. Nevědomost je totiž určitou formou ráje, kdy neexistují pochybnosti a v životě je pevný neochvějný cíl. Šťastní, kdo to dokázali. Renesance, humanismus a v dalším důsledku osvícenství nás z tohoto ráje zase vyhnalo, aby dalo našemu životu novou kvalitu, zatíženou ovšem stálými pochybnostmi, které víra nezná. Jsme právem hrdí na to, že jsme si na tuto novou cestu troufli vstoupit, nemůžeme se nechat zahnat do ráje nevědomosti těmi, kdo ji rozsévají násilím, bombami a kalašnikovy.

Z Velikonoc zůstal symbol a poselství míru. Toho  bychom se neměli vzdát.

Rakouská spisovatelka Elfride Jelinek, nositelka Nobelovy ceny za literaturu (kterou, abych pravdu řekl, nemůžu pro její komunistické názory vystát) napsala v reakci na poslední události. „Vztek nemá žádný cíl, zaplaví mozek až člověk není schopen myslet a zvážit fakty a argumenty.“

Osvobození od vzteku hlásal i Ježíš. Když ho zatýkali a Petr v bezmocném vzteku vytasil meč, přiměl ho k tomu, aby se násilí vzdal. Jestliže se člověk zamyslí nad texty evangelií, zjistí ale, že Spasitel neodmítal boj jako takový, jen nesmyslný boj pod vlivem vzteku. Protože ten není schopen cokoliv přinést.

Pro ty, kteří se teď bouří při pomyšlení, že by snad Kristus mohl hlásat boj, či násilí, dovolím si poukázat na několik míst z bible.

Matouš ve verši 10/34: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoje, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchýni a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“

Marek 10/30 pak slibuje následníkům nejen život věčný, ale i „nyní a v tomto čase spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří sester, matek, dětí i polí“

Lukáš ve verši 18/29-30 říká v podstatě totéž – „Není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby V TOMTO ČASE nedostal mnohokrát víc“

Zaujalo mě, že se zde shoduje Marek s Lukášem, což není tak úplně časté. Matouš z Marka opsal stovky veršů, Lukáš a Marek ale tvořili na sobě nezávisle a přece citují Spasitelova slova prakticky shodně. Je tedy nepochybné, že je opravdu pronesl a že tedy nesliboval svým následníkům jen život věčný, ale i bohatství v životě pozemském. Proč by taky jinak právě o těchto velikonocích naklusala do Jeruzaléma římská posádka z Ceasareje Maritimy, která se jinak Jeruzalému v době židovských svátků vyhýbala jako čert kříži? Že ji k tomu přiměl slavnostní vjezd Mesiáše na oslíku na Květnou neděli svědčí o tom, že na spadnutí bylo povstání Židů proti svým okupantům. O tom je zbytečné pochybovat, jediné, o čem můžeme diskutovat je to, zda Židé Ježišovu misi pochopili správně.

Jan odporuje slovům ostatních evangelistů, které jsem citoval, když nechává Ježíše pronést před Pilátem: „Mé království není z tohoto světa.“ Jenže Jan odporuje ostatním synoptikům i v mnoha jiných bodech a jeho dílo je spíše ideologickým traktátem než popisem skutečných událostí.“

Ale pro uklidnění přidám větu z Matouše:, která je pro mne pravým poselstvím pro dny velikonoční, ale nejen pro ně: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Není důležité, co slavíme, pokud to děláme v míru a radosti, bez vzteku, o kterém psala Elfride Jelinek. Evangelíci slaví Velký pátek, protože v ten den Kristus svou smrtí vykoupil lidstvo. Drží se tak věrněji textu a významu bible a slaví poslání, jak je v bibli popsáno. Když jsem viděl „Passion Christi“ od Mela Gibsona, přijde mi zatěžko, slavit umučení člověka, jedno, zda hlásal pouze mír a vykoupení na nebesích nebo vysvobození z římského otroctví. (Přesto neodolám a město Matera, kde se tento film točil, je letos v mém cestovním plánu).

Katolíci naproti tomu zdůrazňují zmrtvýchvstání, jsou tedy mnohem blíže židovské či dokonce pohanské tradici. Jenže zmrtvýchvstání dokáže naladit člověka přece jen radostněji než mučednická smrt. Ale jak už jsem psal, je jedno, co přesně slavíme, důležité je, že tato tradice udržuje při životě hlavní poselství evangelií, poselství, které kdysi pronesl ne Ježíš ale moudrý rabbi Hillel: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby činil on tobě.“

Možná stačí, když si připomeneme toto poselství a zaradujeme se nad zelenou pažitkou a první lístky vrby, které slibují, že svět je a zůstane nezničitelný a že je třeba o něj pečovat, aby se v něm dalo žít.

Posledního února tohoto  roku hovořila Angela Merkelová pro německou televizi. Mimo jiné se opřela do svého koaličního partnera SPD, který žádal, aby němečtí občané nemohli dostávat nižší sociální příspěvky než uprchlíci. Označila tento požadavek za „malost“ A k tomu se vyjádřila k současné situaci v Řecku: „Pokud Evropa nedokáže problém uprchlíků vyřešit, pak to už není MOJE EVROPA.“

Myslím, že v té jediné větě odhalila mnohem víc, než sama chtěla. Odhalila, že považuje EU za svůj majetek, za něco, co ona vybudovala, čemu dala své hodnoty, kterými tato Unie má žít. Že to tak není, nehodlá pochopit ani tváří tvář své úplné izolaci v rámci Evropy a stále zřejmější izolaci i ve SVÉM NĚMECKU.

Skoro každému politikovi se to stane  – skoro proti tomu ani není obrana. Pokud je znovu zvolen, tedy pokud vyhraje volby v čase, kdy je v úřadě, podlehne představě o své vlastní genialitě. Takové volby jsou pro něj potvrzením, že dělá vše dobře a redukují jeho připravenost korigovat svůj kurz na absolutní minimum.

Angela Markelová byla po celé desetiletí nejmocnější ženou světa. (Ostatní velmoci ovládali muži Putin, Obama či  Si Ťi-pching). V Evropské Unii hrála díky ekonomické dominantní síle Německa rozhodující úlohu, ve dvouspřeží s Nikolasem Sarkozym rozhodovali skutečně prakticky o všem. A paní Merkelová si na svou všemocnost zvykla. Když pozvala utečence ze Sýrie do Německa, věřila opravdu tomu, že se k tomu pozvání připojí celá Evropská Unie. Zřejmě se domnívala, že je její slovo zákonem, že ona je hlasem Evropy. Přičemž jí není třeba upírat, že jednala v souladu se svým svědomím pastorovy dcery a v dobrém úmyslu pomoci strádajícím. Že se tak nestalo, že se evropští politici k jejímu mínění nepřipojili, bylo pro ni šokem,ze kterého se ještě stále nevzpamatovala a tento omyl bude znamenat i konec její politické kariéry. Jenže s jakými následky pro Německo a pro Evropskou Unii? Evropa  – a zejména Německo – se totiž pod vlnou utečenců hroutí a za to bude muset paní Angela také převzít politickou zodpovědnost. I když se tomu křečovitě brání. Že vstoupí do dějin jako hrobařka projektu společné Evropy, to ji zřejmě nenapadlo a nevěří tomu ještě ani dnes.

Rakousko uzavřelo své jižní hranice (následovalo jen příkladu Maďarska, které bylo svého času za tento svůj čin přísně káráno – a stejné kritice se teď nevyhnulo ani Rakousko.) Největší kritika přišla z Německa. Kritika naprosto schizofrenická. Na jedné straně prý uzavření hranic (což znamená kontrolu každého jednotlivce, který na tuto hranici přijde a přezkoumání jeho nároku na politický azyl – tedy činnost, kterou měla EU vykonávat od samého začátku a ne až po příchodu milionu ilegálních imigrantů) odporuje lidským právům. Na druhé straně musí Rakousko přestat se svou „Durchwinkenpolitik“ – tedy s politikou, že utečence, kteří na hranici oznámí, že chtějí dále do Německa, do toho Německa odveze autobusy. To prý taky není přípustné. Ostatně Němci vracejí denně několik stovek přišelců zpět do Rakouska (prý podle Dublinské dohody, které Merkelová svého času svévolně pozastavila platnost. Podle představy německého ministra vnitra Thomase de Maiziéra by tedy měli všichni uprchlíci zůstávat v Rakousku, než si z nich Němci vyberou, kdo může dál. Že se Rakousko tomuto diktátu vzepřelo, vzalo Merkelové dech. Není to tak dávno, když žertovala na účet rakouského premiéra Faymana („Faymann přichází na setkání se mnou bez vlastního názoru a odchází s mým názorem“).  A teď se jí její věrný Werner vzepřel. I jemu jde totiž o politické přežití.

Že Rakousko uspořádalo konferenci pro západní Balkán bez toho, aby na ni pozvalo Řecko, byla samozřejmě drzost, bylo ale jasné, proč to udělalo. Za přítomnosti Řecka by nemohlo k žádné dohodě dojít. Takto uzavřely všechny země na „balkánské cestě“, jako první Makedonie,  své hranice pro všechny, kteří NEPŘICHÁZEJÍ ZE ZEMÍ ZMÍTANÝCH VÁLKOU. Syřané a Iráčané mohou dále, ostatní včetně Afgánců ne. A v Řecku vzniká humanitární katastrofa. Makedonci to pozorují zřejmě s podobným zadostiučiněním jako Turci, Řekové si u nich hodně nadrobili, když po vzniku samostatné Makedonie nedovolili, aby se tato takto jmenovala a do OSN musel být nový stát přijat pod nesmyslným jménem „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“. Makedonci tuto křivdu nezapomněli a zadržují uprchlíky na makedonsko-řecké hranici s o to větším nasazením .

Samozřejmě se bude situace v Řecku zhoršovat, dokud nezačne Turecko přijímat uprchlíky zpět. A Turecko to nedělá. ( I když právě včera přijalo zpět 270 uprchlíků z Tuniska, Alžíru a Maroka, kteří odmítli požádat o azyl v Řecku). Nedělá to přesto, že Merkelová padla před Erdoganem na kolena a pomohla mu v jeho předvolební kampani vyhrát volby a pokračovat v destrukci turecké demokracie. Turečtí policisté sice hlídají pobřeží více než dříve a pokud zde narazí na uprchlíky, vracejí je zpět do tábora, ale jak jeden z uprchlíků přiznal „Třikrát nás turecká policie zastavila, ale pak jsme našli velmi dobrého pašeráka a ten turecké policisty přelstil“.

Cestou tedy nejsou policejní kontroly, ale zpětné přijímání uprchlíků. Kdyby bylo takto vráceno jen prvních pár tisíc, bylo by s celým obchodem s pašováním lidí amen. K tomu ale Merkelová Erdogana očividně nepřemluvila – znamenalo by to totiž, že by evropské a hlavně řecké vojenské lodě mohly přistávat v tureckých přístavech. (Lodě NATO, jehož je Turecko členem – pro Turky strašná představa!)Pro Turky, kteří Řeky historicky nenávidí, něco takového nepřipadá v úvahu a očividně se stejně tajně radují z toho, jak se Řecko momentálně pod tíhou utečenců hroutí. Merkelová narazila v Turecku na hranice své moci, poznala, co znamená bezmocnost a ještě se z toho pocitu nevzpamatovala.

Ministr obrany Rakouska s krásným rakouským jménem Doskozil vzkázal Němcům v odpovědi na jejich kritiku, že si  mohou brát utečence přímo v Řecku a převážet je do Německa. Vlaky nebo letadly, jak je jim libo. Merkelové a de Maizérovi se vztekem zarazil dech – komentáře na německém státním kanálu ARD byly přímo nenávistné.  Jak si to ten malý Rakušák vůbec mohl dovolit?

Nejenom mohl,musel. V Rakousku je stále těžší zastavit agitaci populistů ze strany Svobodných (FPÖ). Její předseda Hans Christian Strache usiluje o kancléřský úřad. Mimo jiné je jeho plánem vystoupení z Evropské Unie, zrušení parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím lidových hlasování (takto vládl v Libyi po celá desetiletí Kadáfí, jehož syn byl ostatně dobrým přítelem Stracheho předchůdce ve vedení strany Jörga Haidera). Strache hraje plně s kartou utečenců a získává další a další hlasy. Hlasy lidí, kteří k liberální demokracii ztratili důvěru a volají po politice „silné ruky“. Tedy demokracie ano, ale s mantinely. Že se jedná o naprostý nesmysl, protože ty mantinely určí onen silný muž podle svých představ a potřeb a především s ohledem, na to, aby zůstal u moci navěky, to těm lidem nedochází. Demokracie v Rakousku je v bezprostředním ohrožení. Není vyloučeno, že tato zem bude brzy následovat Maďarsko a Polsko.

I to je politika Angely Merkelové. Díky ní si Viktor Urbán upevnil svou pozici v Maďarsku a jen díky ní vyhrál Kaczynsky volby v Polsku. Stačilo probudit staré animozity vůči Němcům a Merkelové plán na rozdělení utečenců do všech evropských zemí (který je stejně utopií) označit za německý diktát.  A demokracie v Polsku dostala smrtelnou ránu. Němci jsou ochotni obětovat i základní principy fungování Evropy, tedy principy liberální demokracie, jen aby se zbavili přistěhovalců, kteří pani Angelu “špatně pochopili”. Vedle Turecka, které vede otevřenou válku proti vlastním občanům, prohlásilo za “bezpečné země” i Maroko, Alžírsko a Tunisko, přičemž demokracie a lidská práva fungují jakž takž jen v poslední z těchto tří zemí. Ale všechno jedno, oportunismus pedevším. Jak má fungovat státní útvar zvaný Evropaká Unie, když popírá základní principy své existence?

Samozřejmě má Evropa i jiné problémy, které ji ničí. Výstup Británie z EU se už zřejmě nedá odvrátit a referendum o setrvání Britů v EU vyvolá zřejmě dominový efekt. Příliš dlouho hráli předsedové národních vlád s kartou ochránců svého lidu proti zlému Bruselu. Cameron je zářivým příkladem. Po celé roky upevňoval svou vnitropolitickou pozici v Británii nekompromisní kritikou Bruselu. Hrozil vystoupením Británie, i když si byl vědom, co by to pro Británii znamenalo (odchod bank z Londýna do Frankfurtu a přesun řady koncernů pryč z Británie je už ve stádiu příprav). Řada jeho reformních návrhů byla logická a rozumná a byla to EU, která je krátkozrace odmítala – zejména otázka sociálních dávek, která do Británie, ale i do Německa přivedla statisíce lidí, především z Rumunska a Bulharska, kteří nepřišli s úmyslem v oněch zemích pracovat, ale jen pobírat sociální dávky, mnohem vyšší než v jejich domovinách. ostatně člověk pracující v zemi EU, jehož děti ale žijí doma, dostává přídavky na děti ve výšce země, kde pracuje a ne země, kde jeho děti žijí – já v tom logiku nevidím, ale EU na tom po celé roky trvala. Teď na poslední chvíli Britům jejich návrhy na změny přiznala. Jenže už je pozdě. Diskuze o setrvání v EU se vede v Británii na emocionální a ne na racionální úrovni a navíc jde i o vnitropolitické boje. Starosta Londýna  Boris Johnson odmítl Cameronovu politiku a vyzval Brity k vystoupení z EU. Jeho motivace je jasná. V případě, že Britové řeknou EU své „no“, bude to znamenat politickou smrt Camerona – a Johnson je jeho nejpravděpodobnějším nástupcem. Milému Boriisovi nejde o Londýn ani o Británii, ale o křeslo premiéra.

Pokud by Britové z EU vystoupili, nebyla by to zřejmě ještě žádná tragédie – stejně v ní byli vždy cizím tělesem. Jenže Brexit vyvolá zákonitě dominový efekt, o vystoupení začnou uvažovat i další státy. Višegrádská čtyřka je už do značné míry separovala a nezůstane jediná. Česko, Ma´darsko a Polsko nejsou v Eurozóně, takže by zřejmě jejich výstup nebyl až tak bolestný, problémem by byli zřejmě jedině Slováci. Ovšem Euro je platidlem i v Černé Hoře, která členem EU není, takže by se zřejmě dalo zvládnout i toto.  Evropská Unie s velkou pravděpodobností odchod Británie dlouho nepřežije. A až vzniknou opět národní státy, pyšnící se svou suverenitou, budou samozřejmě mnohem víc náchylné na vznik diktatur než v rámci EU. I když i tady Evropská Unie žalostně selhala, když nedokázala za celou dlouhou dobu zbavit moci Viktora Orbána. Teď už nezmůže nic. Protože každý ze států Unie může podat veto proti sankcím namířených proti jakémukoliv jinému státu EU, dohodli se už Orbán s Kazcynským na setkání v Zakopaném na vzájemném krytí – EU je naprosto bezmocná proti pošlapávání demokracie v obou zemích, pokud budou tyto spolupracovat. Až zase Evropou povedou pevné hranice, vzplane nacionalismus novou silou. Dokud je jižní slovenská hranice v rámci EU jen formální, nemají Slováci s svou maďarskou menšinou skutečný problém. Až tudy povede hranice skutečná, hlídaná a neprostupná, problémem se stanou. A každý diktátor, když se mu začne hroutit ekonomika, potřebuje válku, aby se u moci udržel.

Katalánci, Skotové, Flámové a Valoni budou chtít své státy. Vedle hranic současných vzniknou tedy hranice nové, nejisté a plné napětí. A za to vše ponese jednou před soudem dějin vinu německá premiérka, která uvěřila ve svou všemocnost.

Byla to totiž Angela Merkelová, která sama a bez jakékoliv konzultace s ostatními premiéry zemí EU pozvala utečence do Evropy. Ve své zaslepenosti vlastní mocí skutečně hovořila nejen za Německo ( i tam bylo třeba aby konzultovala minimálně svého koaličního partnera, než pronesla osudnou větu) ale za Evropu. Za JEJÍ Evropu. Která není a nikdy nebyla její.

Možná se ptám tak provokativně proto, že jsem jeden z těch, kteří musí řešit komplikace,  těmito operacemi způsobené. A těch není málo.

Bariatrie je chirurgický obor, orientovaný na snižování tělesné hmotnosti, jsou to tedy operace na trávicím traktu, které mají odstranit obezitu a s ní spojené komplikace jako jsou diabetes, spánkové apnoe, vysoký tlak atd. atd.

Jak víme, obezita byla definována jako nemoc, dokonce nemoc civilizační a jako taková by měla být léčena. Kdo si ještě pamatuje duo Šimka a Grossmana ví, že radili hodně jíst a hodně spát, aby mělo tělo sílu se obezitě bránit. Zřejmě to není nejlepší cesta, chci ale psát o jiné, kterou nepovažuji za o mnoho lepší. A ta se stále masověji provozuje.

Samozřejmě, že je obezita masovým společenským i zdravotním problémem a dosahuje přímo epidemických rozměrů. Nicméně se prakticky nic nepodniká k jejímu předcházení. Dovede si někdo představit, že by se v televizi zakázala reklama na Mc Donalda nebo coca colu? I když na druhé straně – když bylo možné zakázat reklamy na cigarety, zřejmě by to šlo. Ale k tomu není politická vůle. Jde o trh a obrat a potraviny jsou obrovský artikl. Hamburgery, hranolky atd, –  všechno je vyráběno s obrovským množstvím tuku, aby zintenzivnilo chuť produktu, protože tuk je nosič chuti. Čím je ho víc, tím je chuť výraznější a tím spíše vznikne na jídle závislost. O kvantech cukru v coca cole či v ledovém čaji raději ani nemluvit.

Do zemědělství proudí z Bruselu dotace, aby mohly potravinové řetězce nakupovat od pěstitelů produkty za nesmyslně nízké výkupní ceny a i po přidání své marže, která se pohybuje v řádu desítek až stovek procent, jsou tyto ceny v obchodech stále ještě přijatelné. Jinými slovy, v obchodě jsou potraviny relativně levné, aby vydělali prodejci a tuto nízkou cenu vyrovnáváme z naších daní, které se pak použijí na příslušné dotace. Ceny potravin jsou tedy zdeformované a jsou orientované jen na to, aby podpořily masový konzum. Následkem tohoto konzumu je pak chorobná obezita.

Takže sice nenabízíme nic, čím by se obezitě dalo zabránit, zato ale nabízíme zázračné operace, které mají postižené jedince vyléčit. A je spousta takových, kteří si myslí, že tím skutečně svůj problém vyřeší. Když si jídlo nedokážou odpustit, pak je má zachránit operace žaludku. A berou na sebe všechna rizika, která jsou s tímto zákrokem, prováděném na víceméně zdravých lidech, spojena.

Bezprostřední postoperativní úmrtnost je sice jen okolo 0,5 procenta, zato chorobnost, tedy komplikacemi těchto zákroků způsobené choroby postihují až třicet procent operovaných. Neznám operační zákrok, který by se prováděl, když dokáže v třiceti procentech vyvolat vážné zdravotní problémy.

V České republice se provádí zhruba 1000 operací ročně, v Rakousku(počtem obyvatel menším než Česko) je to 2500. v USA mnohem víc – jen ve státě Michigan bylo v letech 2006 – 2011 operováno 25 000 lidí. Při přepočtu na počet obyvatel (Michigan má bezmála stejný počet obyvatel jako Česká republika) to znamená, že byl během těchto pěti let operován každý 400-tý občan státu Michigan.

V posledních měsících jsem konfrontován stále častěji s lidmi, kteří k nám přicházejí s komplikacemi po těchto zákrocích. Chirurgy už nezajímají, i když se v každé směrnici se zdůrazňuje, že nejdůležitější je právě další postoperativní péče. Právě teď máme na oddělení 23-letého pacienta s obrovským abscesem v játrech (je na nás hodně zlý, že ho nedokážeme rychle uzdravit, o chirurgovi, který mu ten absces způsobil, ale hlásá jen to nejlepší). Před nedávnem nám umřel 56letý muž po takové operaci na podvýživu – ztratil za rok a půl 80 kilo své hmotnosti a zemřel s 50 kily na těžký nedostatek vitamínů, bílkovin a sepsi – tedy neléčitelný generalizovaný zánět. Jeho tělo nemělo sílu se bránit v podstatě banální infekci. Syn sestřenice naší sestřičky z ambulance (21 letý) byl nalezen mrtvý v posteli – měsíc po operaci žaludku. A krvácející vředy, perforace, uvolnění stehů v ráně, to všechno jsme už zažili.

Naposledy v mé službě 26 letá mladá žena s perforací v místě napojení žaludečního rudimentu na  tenké střevo. Tlustá už nebyla, zhubla za necelý rok 30 kilo a až do onoho osudného dne byla se sebou a se svým rozhodnutím nechat se operovat velmi spokojená. Já už míň a chirurg, který ji musel operovat (samozřejmě ne ten, který prováděl onu bariatrickou operaci, ale chudák ve službě v naší nemocnici) už vůbec ne. Perforace trávicího traktu je život akutně ohrožující situace, odhlédnouc od toho, že je extrémně bolestivá.

Zřejmě se nikdo tedy nediví, že nejsem těmto chirurgickým zákrokům nakloněný. V podstatě se divím, že jsou vůbec ještě povoleny. Studie, které provádějí oni chirurgové, dokládají prý prodloužené přežívání operovaných pacientů v porovnáním s těmi, kteří umírají na následky své obezity. Ale co kdyby se tak přestali přežírat? Srovnání s takovou skupinou by bylo určitě zajímavé.

V podstatě se provozují čtyři základní operace.

Ta nejjednodušší je bandáž žaludku,kdy se okolo horního žaludečního svěrače operačně umístí bandáž, dokonce ev. i s vývodem, do kterého se může doplňovat tekutina, která pak onen svěrač  stlačuje. Klasická bandáž totiž může tekutinu buď ztrácet nebo naopak z okolí v malých množstvích přijímat, což vyvolává komplikace.

Novými radikálnějšími operačními metodami jsou rukávová operace (sleeve gastrectomy), kdy se prostě odřeže podélně velký kus žaludku a tento se tak změní v trošku širší hadici, nebo žaludeční bypass (Roux Y gastric bypas), kdy se jícen s malým kouskem žaludku našije přímo na tenké střevo. Jinou kapitolou je biliopankreatická diverse, která vyloučí z trávení žluč a enzymy slinivky břišní. Požité jídlo pak opouští tělo v podobě málo natrávených masivních a odporně páchnoucích stolic. Tvorba plynů je ještě o něco horší.

Že jsou všechny tyto zákroky drastickým zásahem do organismu, o tom nemusíme diskutovat, nejhorší na tom je ale to, že se nedají zvrátit. To znamená v případě, že komplikace nastanou, není možné odoperovat ony změny zpět do původní podoby. Zdevastovaný trávicí trakt tedy už zůstane navždy.

První člověk, kterého jsem znal a který se oné operaci podrobil, byl pan Holub (nenechte se mást jménem, samozřejmě to byl rodilý Rakušák),mladý muž z telefonní centrály v nemocnici na Stolzalpe. Nikdy mi ani nepřipadlo, že by byl nějak extrémně tlustý. Měl sice nadváhu, ale nijak dramatickou, očividně tím ale trpěl. Byl to milý kluk, který byl organizačně schopný, trpělivý, uměl pomoci a spojit i nedosažitelný hovor. Jenže svou nadváhou „psychicky trpěl“ a poté, co si opatřil psychologické potvrzení, že tím trpí, mohl se podrobit operaci na náklady zdravotní pojišťovny. Nechal si odoperovat žaludek. Poté zhubl na 60 kilo, změnil se na monstrum z kostí a na nich visící kůže. Načež ho opustila žena a on se oběsil.

Deprese patří skutečně k pozdním následkům bariatrických operací, on byl jejich obětí. Ale nejde jen o deprese.

Jestliže k časným komplikacím, které ještě zajímají operující chirurgy patří septické komplikace včetně septického šoku, který je nejčastější příčinou úmrtí, dalšími časnými komplikacemi jsou plicní embolie (tlustí lidé jsou po operacích ve zvýšené míře ohroženi trombózami a emboliemi), rozvolnění anastomóz, striktury, tedy zúžení operační anastomózy a poruchy pasáže potravy trávicím traktem. Samozřejmě jsou časté komplikace v operační ráně – operace s provádí na břichu s obrovským množstvím podkožního tuku, rány se tedy nehojí snadno a právě zde se může usídlit infekce. A samozřejmě mohou v anastomózách vzniknout vředy, které mohou i životu nebezpečně krvácet, protože krevní zásobení těchto míst je samozřejmě po operaci změněno. (To už jsme taky zažili)

Jenže i pokud pacienta tyto včasné komplikace minuly, přicházejí rizika pozdní. A to od relativně banálních jako je zvýšený sklon k tvoření žlučových kamenů, přes osteoporózu, chudokrevnost a oslabení obranyschopnosti organismu až po podvýživu s nedostatkem bílkovin, vitamínů, železa a konečně v důsledku nedostatku vitamínu B1 – Thiaminu – Wernickeova encefalopatie, čili poruchy mozku a chování.

Statisticky viděno postihují podobné komplikace JEN 30 procent operovaných, sedmdesát procent tedy zvládne zákrok bez patrných komplikací a snad z něj dokonce i profituje. Ty já ovšem nevidím a o výhodách těchto operačních zákroků se mě snaží přesvědčit odborná medicínská literatura na základě statistických čísel. Lidé ovšem nejsou čísla, jsou to jednotlivé osudy.

Jenže – jedná se v naprosté většině o mladé zdravé lidi, kde by byla kauzální léčbou přísná dieta za asistence dietologa a psychologa. Tato cesta je ovšem příliš namáhavá a nejistá. Nabízí se tedy „zázračné řešení“. Pacient se nemusí trápit dietou, prostě se mu zmenší žaludek a bude štíhlý krásný a zdravý. Takto jsou tyto zákroky skutečně nabízeny, komerce vítězí. Jako ve všem, nabízí se „jednoduché a rychlé řešení“, tedy to, po čem lidé naší společnosti touží. Na víc není ani čas ani vůle.

Následky jsou často katastrofální. Jenže o ty se starají už jiní lékaři a pokud se jim v léčení nastalé katastrofy nedaří, jsou oni  ti zlí. Oni pak budou pacienty nebo jejich příbuznými žalování.  Pokud se už tedy někdo podobnému operačnímu zákroku podrobí, měl by zůstat celoživotně v péči specializované ambulance, kterou by měl řídit nebo aspoň platit onen operatér. Aby si byl vědom, do čeho se pustil. Měl by nést stejné riziko jako plastický chirurg. A podobné operace byl měly probíhat pouze na komerční bázi. Že se prosadily do kurativní medicíny považuji za velký omyl.

Ve Švýcarsku například stačí, aby měl pacient BMI (tedy body mass index – počet kilogramů na metr čtvereční tělesného povrchu) nad 40 a byl naprosto zdravý nebo aby měl BMI 35 a trpěl cukrovkou vysokým tlakem nebo spánkovým apnoe – a náklady operace přebírá pojišťovna.

Obchod tedy kvete. Jak potravinářskému tak zdravotnímu průmyslu. Co jeden člověku provedl, ten druhý „napraví“ a profitují z toho oba. Žijeme přece v konzumní společnosti, ve světě, kde obrat a zisk je nejdůležitější hodnotou. Koho už zajímá zdraví a hlavně zdravý rozum?

V dnešním článku se nehodlám zabývat otázkou vzdělání jako osobní záležitosti a vzdělanosti jako fenoménu společenského. Jde mi o rozlišení „člověka vzdělaného“ a „člověka se vzděláním“. Pokud si někdo myslí, že je to totéž, není…

V  němčině odpovídá tomuto rozlišení „Ausbildung“ jako vzdělání v oboru, a „Bildung“ jako výraz všeobecné vzdělanosti. Být „ausgebildet“ nebo „gebildet“ je tedy něco úplně rozlišného. V češtině jsem tak jasné jazykové rozdělení nenašel (byl bych vděčný, kdyby mi ho některý z mých čtenářů objevil), budu tedy používat výrazy „člověk se vzděláním“ a člověk vzdělaný“ Doufám, že se mi podaří nevyvolat zmatek.

Politici všeobecně nemají zájem na vzdělanosti svých občanů, rozuměj voličů. Nevzdělaný volič je totiž mnohem lépe manipulovatelný a tedy získatelný. Sami politici občas ve svém vzdělání pokulhávají, rakouský premiér Werner Faymann to dotáhl až k  maturitě, jeho ministr Alois Stöger je vyučený zámečník. Nevím, jaká je situace v Česku, ale ani diplom z plzeňské právnické fakulty není právě garantem, že se u absolventa jedná o skutečně vzdělaného člověka. Že se takoví politici vzdělaných lidí bojí, je nabíledni. Ale člověku se může dostat odborného vzdělání, absolvuje vysokou školu, může se stát dokonce i prezidentem, aniž by přestal být nevzdělaným hulvátem.

Profesor Šašinka na košické medicínské fakultě jednou řekl: „Milý kolego, ani tři vysoké školy nevyváží špetku přirozené inteligence.“ Měl pravdu. Jenže nejde jen o přirozenou inteligenci, jde o vzdělanost člověka, tedy o jeho „Bildung“.

Politici ve světě sledují dvě rozdílné strategie, jak lidi udržet v nevědomosti. Ta první je arabská. Nepřipustit mezi lid vůbec žádné kvalitní základní vzdělání. Takový národ je manipulovatelný lehce se dá zfanatizovat, uvěří v zevního nepřítele a miluje pak své politiky jako ochránce před vším zlým. Problémem je, že státy s takovým obyvatelstvem ekonomicky neprosperují. Postrádají kvalifikovanou pracovní sílu, částečně si ji mohou za petrodolary koupit ze zahraničí, jenže ani to není spásné a hlavně není to trvalé řešení.

Druhou cestou je cesta americká. Důraz na specializované vzdělání vychovává špičkové odborníky,použitelné v ekonomice, ale na druhé straně zanedbání m všeobecného vzdělání produkuje nevzdělanou masu, ochotnou volit prezidentem Donalda Trumpa. Politika takzvaného demokratického světa se tedy orientuje na výchovu nevzdělaných lidí s odborným vzděláním.

Evropa měla historicky danou výhodu vysoké vzdělanosti. Důraz na základní vzdělání ji dělal vlajkonošem kultury – než ve světě převzaly moc peníze. Tlak na komerci změnil i poměry v Evropě. Vzdělanost klesá, úroveň všeobecného vědění je stále žalostnější.  Důraz se klade na odbornost. Člověk, kterému chybí vzdělanost, má větší ochotu být spokojen nejen sám se sebou ale i se stavem společnosti jako takové. Společnosti, která mu poskytne výchozí pozici pro úspěch v povolání a dostatečnou životní úroveň, která mu říká „nepřemýšlej proč a konzumuj“. Je to svůdné jako heroin, či aspoň jako čokoláda. Vzdělání v oboru umožní vydělávat peníze a konzumovat – zajistí tedy spokojený život v nevědomosti. Nevědomost a spokojenost mají hodně společného. A hlavně u takového člověka není těžké vyvolat strach, že by o svůj blahobyt mohl přijít a už jen potenciální nebezpečí jej svádí k tomu, aby volil toho, kdo se prezentuje jako ochránce jeho ekonomických vymožeností.

Evropa se v posledních dvou desetiletích vydává stále více americkou cestou. Požadavky na školy a hlavně na žáky, se stále snižovaly. (Jaké pobouření vyvolala v Rakousku myšlenka zavést centrální maturitu! Vždyť studenti pak neznají dopředu otázky!) Pracovaly na tom armády psychologů, kteří hlásali pozitivní motivaci, zákazy diskriminace a já nevím co všechno. Jen aby nikdo nepropadl, dobří žáci se musí holt přizpůsobit, tedy zpomalit. (V rakouské lidové škole –  1-4.třída –  se ruší hodnocení žáků známkami – prý je to demotivující – zajímalo by mně, který psycholog na to přišel a jak se on ve škole učil) Mládeži se poskytne  možnost vzdělání v oboru, ve kterém vynikají, zejména pokud mají na to navštěvovat soukromé školy. I když i s těmi soukromými školami je to – přinejmenším v Česku – někdy problém. Protože dostávají dotaci na žáka, střeží se samozřejmě, aby nějakého ztratily, třeba tím, že by mu daly špatnou známku. I v Rakousku vznikly soukromé medicínské fakulty – pro ty studenty, kteří neprošli přijímacími zkouškami na fakultách ve Vídni, Grazu či Innsbrucku, jejichž rodiče ale mají dost peněz, aby jim soukromou školu zaplatili. V Česku vyrostly od devadesátých let vysoké školy jako houby po dešti. Jenže už od časů Karla IV. byl hlavní problém každé nové vysoké školy sehnat kvalitní učitele. Tento problém byl v oné nedávné minulosti neřešitelný, proto nové školy vzdaly boj o kvalitu a vsadily na kvantitu. Znám případ, kdy byl profesor gymnázia propuštěn pro neschopnost, aby byl vzápětí zaměstnán jako pedagog na nově vzniklé vysoké škole.

Systém, který se vzdal kvality, nemůže dát mladým lidem rozhled a širokou bázi vědomostí. Vychovává odborníky – blbce. Jak jinak se dá nazvat člověk – inženýr – který do svého životopisu napíše, že „rád píchá sekretářky“ (to prosím není vtip, takový životopis – vážně míněný – skutečně existuje). Strašné na tom není jen to, že něco takového dokáže člověk s diplomem z vysoké školy napsat, mnohem strašnější je, že očekává, že to bude u jeho nového šéfa dobře přijato. Modlím se, aby nenastala doba,kdy tomu tak skutečně bude. Moje kolegyně, lékařka, nesmírně žasla (před třemi týdny!!!), že v Československu už není komunismus. Že přehlédla rozdělení Československa na dva státy, bych jí ještě odpustil, ale že neměla tušení, že už neexistuje železná opona a že Česko i Slovensko jsou členy Evropské Unie, to už ne. V mých očích se propadla do vzdělanostního suterénu, zřejmě už si mou přízeň nezíská, i kdyby předváděla nadprůměrné medicínské výkony. Což zatím nečiní.

V rakouských zprávách proběhla před třemi dny zpráva, že 19,5 procenta patnáctiletých Rakušáků neumí číst – tedy nejsou schopni porozumět významu psaného textu. Jako perličku dodávám, že to bylo redaktorkou komentováno jako zřetelné ZLEPŠENÍ, protože před pěti lety to bylo ještě 18 procent. Člověk, který tuto zprávu pro státní rakouskou televizi připravoval, se tedy zřejmě od těchto patnáctiletých analfabetů příliš neliší. Přesto to nezabránilo v tom, aby získal místo ve veřejných sdělovacích prostředcích.

Když promoval můj syn, proděkanka jeho fakulty měla krásnou řeč, ve které vyzvala studenty, aby si nebrali příklad ze starší generace, která se zpronevěřila právě důrazu na vzdělanost. Řekla těm mladým lidem, že škola jim poskytla vzdělání, špičkové vzdělání v jejich oboru. O svou vzdělanost ale budou muset usilovat sami. A prosila je, aby to činili, protože jen tak mohou učinit lepším svět, který v posledních desetiletích zhruběl, zhloupl a svou hloupostí se žene do katastrofy. Nevzdělaný člověk je totiž se svým stavem spokojený. Je uzavřený do sebe a není ochoten přijímat cizí argumenty a uvažovat o nich. Jeho kruhy jsou uzavřené a tím dokonalé. nesnáší, když mu je někdo naruší. Nebojí se politického násilí protože si vůbec neuvědomuje jeho dosah na svůj vlastní život.  Nekomunikuje, protože si na to netroufá a necítí ani potřebu. A chybějící komunikací hloupne dál. Spirála se roztáčí a její konec není v dohlednu.

Otázka je samozřejmě, jak se k všeobecnému vzdělání dostat. Nejlepší cesta je četbou, při ní si člověk totiž určí sám tempo a má čas přemýšlet nad tím co se dozvěděl. Má dost času udělat si vlastní názor. Ve světě, který dominují obrazy je to ovšem se čtením slabší, je na ně málo času, ale chybí i chuť, zejména u mužů. Jde to samozřejmě i přes kvalitní naučné filmy a relace, není jich sice málo, ale žalostně málo v porovnání s masou laciných seriálů a filmů, které vybízejí jenom k jednomu. Vypněte mozky a konzumujte.  Konzumujte hlouposti bez výčitek svědomí, je to trend, dělají to všichni, proto to i nabízíme a zabalíme do reklamy.

Vzdělaný člověk je otevřený novým podnětům. Nebojí se jich, protože má kvalitní bázi a proto ví, že každá nová informace, každý nový argument, jedno, zda pro něj akceptovatelný nebo ne, jej obohatí. Protože jej dokáže přijmout nebo vyvrátit. Jen vzdělaností se dá svět zlepšit, protože umožňuje komunikaci a porozumění.

O to se v dějinách už snažili Rosekruciáni či svobodní zednáři. Obojí se snažili zlepšit svět šířením vzdělání. Jejich úspěchy byly vždy jen dočasné, vždy nakonec zvítězila pohodlnost lidí a jejich samolibost. Orientace na osobní úspěch a osobní profit. Který je ale bez kvalitního politického zázemí vždy jen dočasný. K čemu je krásný dům a auto, když přijde válka? Nebo diktatura?

Nezapomeňme, že mnoho diktátorů nebo rádoby diktátorů, ať už to byl v minulosti Hitler, či v současnosti Putin, Erdogan, Orbán či nakonec i Kaczynsky se k moci dostali legální – tedy demokratickou cestou. Protože lidé v demokracii ztratili důvěru, protože jí přestali důvěřovat. Přestali jí totiž rozumět, přestali rozumět výhodám, které z dlouhodobého výhledu přináší. Právo na života a na svobodu. Něco, co žádná diktatura nabídnout neumí a nechce. Procitnutí je vždy bolestné a snaha o nápravu téměř vždy krvavá.

Vzdělání je cestou k zlepšení individuálního údělu. Vzdělanost je cestou k zlepšení světa. A trvale spokojeně můžeme žít jen v lepším světě.