Anebo to nedělejte, ale začněte se konečně zajímat o politiku, aby vám staří nediktovali, jak máte žít. Protože to se teď ve stále zvýšené formě děje.
Poprvé jsem si toho všiml – a patřičně se naštval – při hlasování o zachování povinné vojenské služby v Rakousku. Mladí lidé ve věku do 35 let – tedy ti, kterých se to doopravdy týká, hlasovali v 67 procentech za její zrušení staří nad sedmdesát pak v 80 procentech za její zachování. Pokud byste chtěli znát pravý důvod tohoto hlasování, tak se na to posaďte. Není to proto, že by staří Rakušané byli až tak militantní a trvali na tom, aby se mladí kluci vzdělávali v zacházení se zbraní – (mohli by se vzdělávat v něčem užitečnějším). Šlo o to, že velká část mladých chlapců k armádě nejde a volí takzvanou sociální službu – (ta trvá na rozdíl od šestiměsíční vojenské služby devět měsíců) a velká část z nich si pak vybere práci u červeného kříže nebo v pečovatelské službě. A naši staříci zcela sobecky dostali strach, že by se o ně neměl kdo starat. Hlasovali tedy pro zachování vojenské služby v naději, že hoši na vojnu stejně nebudou chtít jít. Že se mládež cítila od starých podvedena, není třeba zdůrazňovat. Pro rakouské satiriky to bylo samozřejmě nalezené žrádlo, starým voličům nebylo radno několik dalších týdnů zapínat rádio.
Ale i v Česku mladí volili při poslední prezidentské volbě převážně knížete Schwarzenberga v naději, že ukončí „malé české zatuchlé poměry“ a otevře jim dveře do světa – což by zřejmě i udělal. Byla to ale stará generace, která jim přikázala, že se budou muset dalších mnoho let stydět za mstivého alkoholika na hradě a za jeho bonmoty. Že jim pan prezident otvírá cestu do Ruska a do Číny je nedokáže zas až tak nadchnout, na rozdíl od starší generace, která už ráda zapomněla, jak milí k nám Rusové byli mezi lety 1968 a 1990, nevidí mladí v naprosté většině v Putinovi záchranu před zlým Bruselem. Otázka je, nakolik se za daných okolností se svou zemí dokážou ztotožnit, nakolik mají chuť doma zůstat.
V Polsku volila mládež převážně POI, musela se ale sklonit před vůlí staré většiny a dostat Kaczynského, který se snaží odbourat demokracii a svobodu, zavírat hranice a zakazovat přerušení těhotenství drakonickými tresty. Poláci byli vždy velmi mobilní národ, jen na Islandu se počet katolíků v luteránské zemi za posledních deset let ztrojnásobil – proč asi? Možná by bylo jednodušší místo na Island nebo do USA jít k volební urně. Je to blíž.
A teď Brexit. Ve věkové skupině 18 – 25 let hlasovalo jen 23 procent Britů za vystoupení z Evropské Unie. Celých 77 procent chtělo zůstat.Nepomohlo jim to, staří voliči jim přikázali z Evropské Unie vystoupit. Motivy byly rozmanité, ale povětšinou dost hloupé. Nejdůležitějším byla imigrace. Britové rozhodli, že nechtějí na svých ostrovech Čechy, Poláky či Rumuny, raději si budou, jak je to tradičně v Británii zvykem, přivážet Pákistánce, Indy a Bangladéšany. Jejich imigrace se vystoupením z Evropské Unie nezmenší, naopak zesílí, už proto, že francouzská policie teď není povinna bránit tisícům uprchlíků v Calais, aby podle svého přání opustili Evropskou Unii – jsou to stejně všechno ilegální imigranti, je jim tedy možno otevřít dveře na Britské ostrovy – tím EU opustí.
Mladá Angličanka, žijící ve Vídni, líčila, jak se snažila přesvědčit své rodiče, aby hlasovali pro setrvání, protože vystoupení z EU by mohlo mít pro ni, jako jejich dceru, negativní následky. Nepřesvědčila je. Rodiče, kteří nemají žádné vzdělání a otec je díky tomu nezaměstnaný, jí řekli – aspoň se vrátíš domů a budeš se o nás starat. Egoistický motiv, sice pochopitelný, ne ale pro mladé lidi akceptovatelný. Nic výjimečného, stejně zareagovala i moje sestřička na endoskopii ve Wagně, která vášnivě agituje za vystoupení z EU. Když jsem namítl, že by to ohrozilo svobodu cestování jejích dětí, řekla mi doslova „Aspoň budou sedět na prdeli doma a budou se o mně starat, až budu stará.“ Zda se to jejím dětem líbí a zda je to i jejich životní cíl, ji nijak zvlášť nezajímá.A tak to jde dál a dál. Mimochodem, obec ve které žiji, Gössendorf, přijde díky Brexitu o historicky prvního zeleného poslance (kterému jsem dal hlas i já) protože tento universitní asistent je Brit a jelikož už nebude občanem EU, nebude moci svůj mandát vykonávat. Takže se vrátíme k osvědčenému modelu červená modrá – u nás tvoří koalici socialisté s Hitlerovými pohrobky.
Proč tomu tak je?
Zaprvé proto, že je mladých málo. Pokud se člověk podívá na demografickou křivku, někdejší houba s tlustým spodkem a tenkým vrškem v posledních desetiletích zcela změnila tvar, mladé ročníky jsou slabé, staré jsou početné. To nedělá problémy jen v sociální oblasti, ale i v oblasti politické, Staří lidé svým počtem při politických rozhodnutích předpisují mládeži, jak má žít. I když oni sami v tom, co spáchali, budou muset žít jen pár let a ti mladí celá dlouhá desetiletí. Je to sobecké, pro společnost neperspektivní, ale pochopitelné. Každý hájí své osobní zájmy a při volbě k tomu má nejlepší příležitost.
Druhým faktorem ale je, že se mladí minimálně zajímají o politiku. Jestliže je v Polsku při tak důležité volbě o směřování země na mnoho dalších let možná i desetiletí volební účast 50 procent, svědčí to o nezájmu a ignoraci ( V Británii to bylo 72 procent, což je hodně, ale při tak důležitém rozhodnutí, jako je další směřování země bych očekával přece jen víc a hlavně mladých voličů, protože těch přišlo k urnám jen 36 procent!!!). Mladí politici skoro neexistují – čest výjimkám, i když otázku, zda je Kateřina Konečná skutečně příkladem hodným následování, ponechám otevřenou. Staří politici se drží svých židlí, protože je to jejich job, a ne právě špatně placený – a mladým neuvolňují místa. Myslí si, že mají patent na rozum a nechtějí si do toho od zeleného nezkušeného mládí nechat mluvit.Stačilo ale, aby se křesťanští rakouští demokrati jednou chytili za nos a postavili do pozice ministra zahraničních věcí mladého Sebastiana Kurze a hned se začalo něco hýbat. Konečně někdo řekl Erdoganovi, co si o něm myslíme (skoro ho z toho trefil šlak ale právě bohužel jen skoro) uzavřel migrační cestu přes Balkán, nechal prověřit výuku na muslimských vídeňských školkách atd. atd. Jeho rozhodnutí vyvolají u establishmentu starých politiků vždy bouřlivé bis zuřivé reakce, aby po několika měsících se skřípěním zubů dělali to, co Kurz navrhl. Protože je to potřebné a mladá člověk vidí do budoucnosti lépe než starý – protože je to JEHO BUDOUCNOST. Ale podobných mladých lidí je na čelných postech politiky zoufale málo, nemohou tedy svou budoucnost podstatně ovlivnit.
Jenže v „etablovaných“ stranách to má politický dorost těžké. Aparátčíci jsou většinou lidé v letech, kteří mají strach z drzého mládí a hlavně z jejich myšlenek, kterým zaprvé nerozumí a zadruhé je považují za nebezpečné. Následek je tragický.Mladí hledají své politické vyžití v nově vytvořených stranách (jako je Babišova strana nebo strana komika Grigliho v Itálii nebo ve stranách rychle expandujících, které potřebují nové lidi, to jsou ovšem dnes strany s výrazně pravicovou orientací, které hlásají rozbití současného světa, vytvoření národních diktatur, což zákonitě vede k válkám, tedy něčemu, co by mladé generaci škodila ze všeho nejvíc. Tam ale nacházejí možnost dělat kariéru a pokud jsou jen trochu oportunističtí podřídí zápas o všeobecné blaho svým egoistickým zájmům a přijmou za svou ideologii, která by jim za jiných okolností vadila.
Jenže právě v době globalizovaného světa by měli mladí lidé držet pohromadě a formovat si svět tak,jak jim bude vyhovovat. V globalizovaném světě do můžou dokázat jen společně. Představa tvoření izolovaných malých státečků, které si budou hrát na svém písečku, je v současném světě směšná. Hlavně proto, že peníze, investice, ale i pracovní místa neznají hranice a překračují je podle vlastního uvážení aniž by se politiky ptaly na jejich mínění.
Problémy se dají řešit jedině společně. Ovšem politická garnitura okolo Jeana Clauda Junckera na to určitě nemá. Ani recept ale ani chuť.
Je třeba je vystřídat. K tahu už konečně musí přijít ti, kterým bude svět na dalších několik desetiletí patřit.
Centrem města je Rynek, tedy hlavní náměstí, poněkud netypicky ve středu zastavěné. Zde stojí i městská radnice, jedna z nejkrásnějších budov ve střední Evropě.
Nedaleko od university je nádherná stavba Ossolinea, muzea hraběte Osolinského, které přechovává i část rukopisu knihy Adama Mickiewicze „Pan Tadeáš“. (Druhá část je ve Varšavě) Tato kniha má pro Poláky obrovský význam jako symbol národní identity a tomu odpovídá i uctívání této knihy.
A nejlepší ze všeho jsou trpaslíci. Jsou opravdu všude, zřejmě všude vlezou a strašně rychle se množí. Jejich kovové figurky jsou na chodnících před všemi významnými budovami, ať už s laptopem nebo jako požárníci či před universitou jako pan profesor s brýlemi. Dodávají už i tak přátelské atmosféře města tu pravou zlatou tečku. Jsou odkazem na studentské hnutí Oranžová alternativa z konce osmdesátých let, které vzniklo na místní universitě. První z nich vznikl někdy před patnácti lety na kovové kouli ve Swidnické ulici, jen pár kroků od čepovaného Prazdroje. Koupit si takového trpaslíka můžete u „Towarysztwa milostnikow wroclavie“ před kostelem svaté Alžběty.
