Category: Blog

Očkování a Covid 19

Samozřejmě to bude v čase sociálních sítí těžké prosadit, ale – upřímně – máme nějakou rozumnou alternativu?

               Teď hovořím o očkovací látce proti koronaviru. Odpůrci očkování už stojí několik měsíců na barikádách und šíří nejstrašnější konspirativní teorie. Jako ta, že virus byl jen záminka – pokud tedy vůbec existuje – ale ona vakcína bude naprosto smrtelná a má za úkol zredukovat počet obyvatelstva na zeměkouli, protože se lidi už příliš přemnožili. Nebo ta, že všem bude při očkování implantován čip, kterým budou sledováni a ovlivňováni, eventuálně i podle potřeby zabiti. Za vším samozřejmě stojí zloduchové Bill Gates und Georgy Soros. Tato druhá konspirační teorie bazíruje na dost nešťasném výroku Billa Gatese o čipu schopném monitorizovat zdravotní stav člověka– ovšem Bill je člověk počítačů a chybí mu tedy empatie a hlavně diplomacie. Na počítači se dá špatně naprogramovaný software vymazat, vypuštěná věta už se zpět vzít ani vymazat nedá. Mimochodem ani Gates ani Soros nemůžou mít zájem na redukci obyvatelstva planety – jsou to totiž konzumenti jejich zboží.

               Fektem je, že si lidstvo, zejména v tzv. západním světě, odvyklo od smrtících epidemií – a že  to je právě následkem očkování, na tuto souvislost už z velké části zapomnělo. Děti umírající strašnou smrtí udušením při záškrtu, děti ochrnuté v důsledku dětské obrny, černé neštovice, kosící i členy císařské rodiny, to vše je minulost. Proti černým neštovicím se už ani neočkuje, protože se konsekventním očkovacím programem podařilo zahnat tento příšerný virus z volné přírody do laboratoře.

               Samozřejmě se z očkování, jako ze všeho, stal i obchod, v němž se dá vydělat spousta peněz. Proto se očkuje pomalu proti všemu. I když ne vždy je účinek a účelnost jednoznačně dokázaná. Jako očkování proti rotaviru u malých dětí.  Ani já sám nedokážu vždycky rozeznat, kde končí medicína a kde začíná už jen byznys. Laik je pak vydán na milost a nemilost a hledá – bohužel – odpověď na svou nejistotu na internetu.

               Jsou očkování, která nechrání dostatečně, ať už se jedná o chřipku – virus každý rok mutuje a očkovací láltka nemusí odpovídat novému antigenu, nebo proti Pneumokokům – i při dvojím očkování se dosáhne ochrany jen před 36 kmeny z více než 60, takže i po očkování člověk pneumokokový zápal plic dostat může. To samozřejmě žene vodu na mlýn odpůrcům očkování – a v důsledku toho byla proočkovanost proti chřipce v Rakousku v zimě 2019/2020 osm procent. Těžké chřipkové zápaly plic i se smrtelným průběhem jsme léčili na naší JIPce – tři pacienti zemřeli, jeden z nich byl očkovaný.

               A teď přišla korona a s ní i hysterie. Hlavním tématem je povinné očkování dětí, kterého se rodiče děsí. Doufám, že budou mít politici dost rozumu, aby děti z očkovacího programu proti koroně vynechali – protože děti stejně na koronu neonemocní, jejich věčně usoplený nos a jím vyvolaná imunita je ochrání lépe než očkování. Je sice pravda, že nejlepší ochranu staré generace proti chřipce je možné dosáhnout právě proočkováním školou povinných dětí, ale toto pravidlo nebude u korony fungovat.

               Hodně netaktické bylo velkohubé oznámení prezidenta Putina, že Rusko má vakcínu. Bylo zřejmé, že tato vakcína nemůže být ještě prověřená ve fázi III připouštěcí studie. Putin nakonec zrelativizoval svou výpověď, že se jedná pouze o registraci látky, ovšem škody už byly tady. Nedůvěra vůči očkování vzrostla a Putin sám se stal na sociálních sítích terčem mnoha vtipů.

               Jinak tomu ale nebylo ani v USA. Prezident Trump hrál s kartou očkovací vakcíny v předvolebním boji naprosto nestoudně, když ji sliboval už v říjnu. Nakonec oznámila firma Pfizer, že očkovací látku má, deset dní po volbách, což ho rozzuřilo na nejvyšší míru.

               Prostě z medicínského tématu se stalo politikum, které má přinést hlasy – pro jakýkoliv lék se nemůže stát nic horšího, než když se stane subjektem politického boje. Protože pak převládají už jen emoce a rozumná argumentace je téměř nemožná.

               Přesto se pokusím přiblížit problém očkování proti koronaviru z racionálního hlediska – samozřejmě nemůžu tvrdit, že znám všechna fakta, ale ta, ke kterým mám přístup, se pokusím popsat bez ideologického náboje.

Princip očkování je starý více než dvě stě let – první bylo očkování proti černým neštovicím britským doktorem Edwardem Jennerem v roce 1796. Lidské tělo vytváří proti jemu cizím faktorům imunitu. Důležité je, aby poznalo tento cizí faktor jako antigen, pak je tato informace předána imunitnímu systému, který v složité spolupráci T a B Lymfozytů vytvoří protilátky proti tomuto antigenu s cílem vypudit ho z těla. Tento proces trvá u zatím neznámé infekce několik dní a může přijít pozdě – je to tedy jakýsi závod s časem. Pokud se člověk už s daným antigenem dříve setkal, je tato informace uložená v takzvaných paměťových T buňkách a tělo může zareagovat mnohem rychleji, místo v řádu dnů v řádu hodin, což většinou stačí k eliminaci antigenu ještě než se stane nebezpečným. Při očkování je do těla dodán antigen viru (zřídkavěji baktérie) – buď se jedná o mrtvý virus (mrtvá vakcína, např chřipka) nebo o virus oslabený (živá vakcína, např. spalničky). Obecně se dá říct, že živá vakcína vyvolává silnější imunitní ochranu, mrtvá je naproti tomu ale bezpečnější. Pokud se jedná o stabilní virus, který se nemění, poskytuje takové očkování ochranu na mnoho let. Problémem jsou viry, které mutují a tím pádem se mění – jsou to především RNA viry. RNA viry mají jen jeden řetězec a jsou tedy náchylnější na mutace než DNA viry se dvěma řetězci, kdy může být mutace v jednom opravena z nepoškozeného druhého. Klasickým RNA virem je virus chřipky, každý rok přichází v nové mutované podobě a proto není tělem poznán jako antigen, se kterým už měl člověk do činění a imunitní reakce začíná vždycky nanovo. Je také těžké odhadnout směr mutace viru, aby bylo možné vyvinout účinnou látku, která bude blokovat právě ten virus, který teprve přijde. Pokud máme štěstí a chřipková sezóna v Austrálii (kde je zima o půl roku dříve) poskytně virus, který pak přijde k nám, je vakcína účinná, pokud tam přijde zima o půl roku později než u nás – máme smůlu a nedůvěra vůči očkování proti chřipce stoupá. Používá se v podstatě polyvalentní vakcína ze 3 typů chřipky typu A a jedné typu B.

               Proto existuje snaha vyvinout očkovací vakcínu, který by byla mutacemi neovlivnitelná. Jde o techniku, pracující s messenger RNA – tedy mRNA. Virus se totiž nedokáže sám množit. Musí se dostat do lidského těla, kde využije lidské mechanismy k tomu, aby se namnožil. Do jádra buňky vyšle svou část – právě tuto messenger RNA, která se zde zabuduje do genetického kódu buňky a produkuje nové viry. Tato mRNA není mutacemi ovlivněná a pokud by byla tělem poznána jako antigen, může zabezpečit dlouhodobou imunitu proti danému viru.

               V roce 2018 publikovala firma Biontech z německého Mainzu, že tuto technologii odhalila a je tedy schopná poměrně rychle vyvinout očkovací látku proti jakémukoliv RNA viru. Za firmou Biontech stojí manželský pár Özlem Türeci a Ugur Sahin, Němci tureckého původu. Özlem Türeci se už narodila v Německu jako dcera tureckého lékaře, Ugur Sahin přišel s rodiči do Německa jako čtyřletý chlapec.

               Farmakologický průmysl projevil z tohoto objevu ukázněnou radost – v podstatě je z hlediska byznysu takový objev problematický. Dlouhodobá imunita byl učinila každoroční očkování proti chřipce zbytečným a to by ohrozilo obrat. Jenže pak přišla korona.

               První z registrovaných a připuštěných očkovacích látek vznikla právě na základě spolupráce americké firmy Pfizer s německou firmou Biontech – čili používá právě patent onoho německo-tureckého manželského páru, který je už dva roky známý. Nabídnu teď krátký přehled o očkovacíh látkách, které jsou na trhu nebo ve vývoji.

  1. BNT162b2 od firmy Pfizer/Biontech – pracuje jak už jsem psal s mRNA technologií. Tato část viru – ne tedy celý virus – je podán do těla, mRNA se zabuduje do buněčného jádra a produkuje bílkovinu, která je tělem poznána jako antigen. Tím pádem se v případě skutečné infekce nemůže virus v těle množit, protože se proti tomuto procesu vytvořily protilátky. Předpokládám tedy, že očkování nemůže chránit před nákazou virem (a tedy ani před předáváním infekce na další lidi) zabrání ale propuknutí nemoci. Pfizer udává devadesátiprocentní ochranu, což by bylo epochální, zejména, pokud by zůstala zachována několik let. Ovšem nepodceňujme PR – zřejmě bude ochrana nakonec v běžném životě o něco nižší. Problém je, že mRNA je extrémně nestabilní a musí být přechovávána při teplotě minus 70 stupňů. To je něco, co dokonce i u mně vyvolává nedůvěru. Bude distribuce této látky skutečně spolehlivě a masově možná? Neměli bychom taky zapomenout, že při technologi mRNA se jedná o zcela novou a zatím v praxi nevyzkoušenou metodu.
  2. mRNA – 1273 od americké firmy Moderna. Pracuje .- jak už registrační název látky napovídá, rovněž s mRNA technologií, protože ale používá syntetickou stabilizaci této bílkoviny, stačí pro skladování teplota minus 20 stupňů a třicet dní zůstává látka účinná i při teplotě minus dva až osm stupňů. Fáze III připouštěcí studie už proběhla na 30 000 dobrovolnících, následně onemocnělo 95 probandů na Covid 19, pět v očkované skupině a 90 ve skupině, která dostala placebo. Výsledek je tedy slibný a u obou očkovacích látek pracujících s mRNA, nebyly zaznamenány žádné podstatné vedlejší účinky. Pro mně je to celkem logické, nepracuje se zde se skutečným virem, ani živým, ani mrtvým.
  3. AZD1222 od Astra Zeneca je v masových sdělovacích prostředcích často zmiňována. Britsko-švédská firma ve spolupráci s univerzitou v Oxfxordu pracovala na zcela jiné bázi – vlastně už vyzkoušené vektorové technologii. Do pro lidi neškodného adenoviru, který napadá šimpanze, byla naimplantována bílkovina Covida 19. Tato bílkovina je po očkování tvořena lidskými buňkami a vytváří imunitní odpověď. Jde o už používanou technologii, ovšem není vyloučeno, že může dojít k přehnané nebo chybné imunitní odpovědi vyvolávající autoimunní choroby – připouštěcí studie této látky musela být na sedm týdnů přerušena, protože jeden z probandů dostal zánětlivé onemocnění míchy.
  4. Sputnik V – je ona očkovací látka, kterou tak populisticky oznámil Vladimír Putin, ačkoliv v té době neexistovala ještě fáze III připouštěcí studie. Výsledky této fáze se objevily až teď před několika dny, ovšem samotné politické zadání vyvolává velké pochyby, zda jsou tyto výsledky skutečně nezfalšované – žádný ruský vědec by si nemohl dovolit zpochybnit prezidentovo prohlášení. Jestliže Putin vyhlásil vakcínu za účinnou ještě před výsledky studie, musely výsledky tuto účinnost samozřejmě potvrdit. To budí ve vědeckých kruzích velkou nedůvěru. V podstatě se jedná také o vektorovou vakcínu jako je ona z Oxfordu, jen je Covidový antigen naimplantovaný na dva neškodné lidské adenoviry. Proč na dva? Pokud se totiž člověk už s takovým adenovirem v životě setkal, enbude tvořit proti tomuto manipulovanému viru žádné protilátky. Proto tato dvojitá pojistka. U viru ze šimpanze tento fenomén nehrozí.
  5. EpiVacCorona byla jako mrtvá vakcína vyvinuta v Rusku na Sibiři. Jde o klasickou očkovací látku, pracující s usmrcenými viry, případně jejich částmi. Nakolik tato vakcína bude chránit před virem, který tak rád a rychle mutuje, je velmi problematické zodpovědět.
  6. CoronaVac od čínské firmy Sinovac je právě ve fázi III a jako jediná pracuje se živou vakcínou. Jde tedy o oslabené živé viry Covida 19. 29.října se u jednoho očkovaného objevily „těžké vedlejší účinky“, takže byla studie přechodně zastavena. A to dkonce i v Číně, která se zatajováním nepříjemných skutečností nemá právě velký problém.

Dá se předpokládat, že se na trh EU dostanou první tři očkovací látky.  Samozřejmě a logicky bude panovat zpočátku nedůvěra k technologii, která ještě nikdy nebyla použita. Osobně si myslím, že mRNA techologie by neměla způsobovat podstatné problémy – nejde ani o živý ani o mrtvý virus, nebyly zaznamenány ani autoimunitní projevy přehnané imunity proti vlastním orgánům. I skutečnost, že farmakologický průmysl tuto metodu „objevil“ až když se stala aktuální pro Covid, kde si jinak nevěděl rady, svědčí o tom, že na objevu mohučského manželského páru něco bude – ostatně publikovali svůj objev už dva roky před zjevením Covida 19, není to tedy narychlo a cíleně vyvíjená technologie.

               Doufám jen, že budou mít politici dostatek rozumu a nezačnou s očkováním u dětí. To by bylo naprosto fatální. Očkovat by se měly ohrožené skupiny, tedy především senioři – jde především o odlehčení zdravotnických zařízení a intenzivních jednotek. Potom zřejmě přijdou na řadu zdravotníci a učitelé – nakolik bude očkování dobrovolné a nakolik bude vyvíjen nátlak, na to si budeme muset počkat.

               Nezapomeňme ale – očkování bude s největší pravděpodobností chránit před těžkými průběhy nemoci – ne ale před nákazou a jejímu dalšímu šíření.

               Odpůrce očkování samozřejmě nikdo nepřesvědčí – těch je asi 2-3 procenta populace. Jsou ale hluční, velmi aktivní na sociálních sítí a pracovití ve vytváření názorové bubliny a vytváření pocitu „pociťované většiny“. Jestliže jsou jejich názory prezentovány na internetu dostatečně často, dokážou znejistit i mnoho jiných, nerozhodnutých. Jak věděl už Joseph Goebels, stokrát opakovaná lež se stává pravdou – internet umožňuje lži opakovat ne stokrát, ale milionkrát – nevěřte pak tomu, i kdyby se jednalo o „fake news“ par exelance.

               V roce 2019 označila WHO očkovací skepsi za jedno z deseti největších nebezpečí pro lidské zdraví. Očkovací skepse má čtyři důvody: Confidence – chybějící důvěra v účinnost a bezpečnost očkovací látky. Complacency – v důsledku proočkovanosti zmizí pocit ohrožení danou chorobou. Convenience – obtížný přístup k očkování, případně s tím spojené náklady. Calculation – pacient počítá se skupinovou imunitou, spoléhá na ostatní, že se nechali očkovat.

               Co se týká mýtů ohledně vedlejších účinků očkování – tvrdí se, že způsobuje nárůst alergií. V někdejší NDR bylo očkování na rozdíl od SRN povinné. Alergií bylo v komunistickém Německu mnohem méně než na západě. Po sjednocení Německa tento rozdíl zmizel.

               Tvrzení, že například spalničky posilují imunitní  systém nemá žádnou oporu v medicínských faktech. Naopak, na několik týdnů po prodělané infekci vzniká stav skoro podobný HIV infekci se značně oslabenou imunitou pro všechny další infekce. V prvním roce po prodělaných spalničkách stoupá úmrtnost u dětí na různé jiné infekce a normalizuje se právě až po roce.

               Velmi tvrdohlavě se drží mýtus, že očkování způsobuje autismus. Tato studie z roku 1998 od týmu Andrewa Wackefielda byla publikována v Lancetu, tedy jednom z nejprestižnějších medicínských časopisů. I když byla později vyvrácena a byly jí prokázány obrovské systémové nedostatky – vypuštěný fake news se už nedá vzít zpátky. Tyto informace se točí v kruhu, i když například dánská studie z roku 2019 na 600 000 dětech nedokázala žádný takový účinek dokonce ani na vysoko rizikových pacientech.

               Očkování, která skutečně způsobovala těžké lokální reakce s komplikacemi (černé neštovice, tuberkulóza) se už nepoužívají. Ovšem u mého přítele, s kterým hraji tenis, došlo v důsledku očkování proti pneumokokům k aktivaci staré infekce toxoplasmózou a oslepl na jedno oko. Současné nosné látky (adjuvans)očkovací substance jsou neškodné. Kdysi způsobovaly zejména u chřipky silné reakce z nesnášenlivosti, dnes už to patří minulosti. Předpokládám, že ani u nových vakcín by neměly způsobovat problémy, na to jsou už příliš dobře prozkoumané.

               Čili – jako při každém medicínském zákroku – určité riziko je vždy přítomné, ale výhody z očkování jednoznačně převládají – doufám, že si to lidé uvědomí a k očkování přijdou. I kdyby při tom měli mít trošku divný pocit okolo žaludku.

Tituly

              

Dnes něco ze života a přece pro zasmání. Není jen stress s Koronou.

Rakousko je země titulů. V tom si ostatně s našimi jižními sousedy moc nezadáme. I u nás byly tituly před jménem a za jménem, zejména v čas komunistických, kdy Češi spojili západní tituly profesorů a docentů před jménem s ruskými tituly kandidátů a doktorů věd za jménem. I když nikdo nevěděl, na co vlastně kandiduje kandidát věd, to C.s.c za jménem vypadalo velkolepě. Stejně jako titul RSDr., který uděloval institut výzkumu politických věd – a kterému lidi přezdívali „rozhodnutím strany doktorem.“

               V Rakousku zase existují tituly ještě z časů císaře pána  – a dokonce se i používají. Tak stále ještě existuje „Hofrat“, čili dvorní rada, i když už žádný císařský dvůr neexistuje, nebo dokonce „Geheimrat“ čili „tajný rada.“ Otázka je, zda jsou tajná fakta, kterými radí nebo skutečnost, že radí. Nejspíš bude tajné, komu radí, protože to neví opravdu nikdo, ani on sám. Můj přítel Riesenecker dostal titul dvorního rady, když ho potřebovali poslat z jeho úřadu na poště do důchodu, aby uvolnil místo mladšímu kolegovi.

               V medicíně se uděluje titul „Medicinalrat“ čili „medicinální rada“ nebo dokonce „Obermedicinalrat“, čili „vrchní  medicinální rada“. Je možné si o ně požádat po určitém počtu odpracovaných let v lékařské praxi. Doktor Pankesegger z Murau mínil, že titul „medicinální rada“ se uděluje lékařům, kteří už nemůžou v posteli, a „nejvyšší medicinální rada“, když už je jim to jedno. Musel vědět, o čem mluví, titul „obermedizinalrat“ vlastnil, jakož i o osmnáct let mladší ženu. Zajímavé je, že se tyto tituly začínají v poslední době udělovat i ženám. Nevím, co si o tom mám myslet.

               Samozřejmě nesmím zapomenout na titul „komerční rada“, tedy „komerzionalrat“. Ten můžete v Rakousku dostat, když vyděláte miliony a občas zaplatíte daně i do rakouské státní pokladny.

               Před několika lety byl rozšířen rejstřík titulů i u rakouských lékařů pracujících v nemocnici. Až do onoho památného okamžiku zde byli jen Arzti (lékaři) s titulem Dr. a Oberarzti (s titulem OA Dr.). Oberarzt byl prostě odborníkem v oboru, zatímco v Německu to byl titul vedoucího pracovníka.  Tam měli dokonce i titul „Promovaný lékař“ pro lékaře, kteří nenapsali na závěr svého studia doktorskou práci a neměli tedy nárok na titul doktor medicíny – v Rakousku stejně jako v Česku nebylo napsání takové práce k získání doktorského titulu potřebné. Někomu zřejmě tento nepřípustný rozdíl v rámci EU ležel v hlavě a tak rozdělil odborníky na FA (facharzty) a OA (oberarzty) s kratší nebo delší dobou praxe a poněkud odlišným platovým hodnocením.

               Ale to očividně byrokraty neuspokojilo. Z čí iniciativy se to stalo, nevím, ale z ničeho nic se vyrojily tituly GOA, FOA a AOA. Což v překladu znamenalo:

               GOA – Geschäftsführender Oberarzt  – čili zástupce primáře (dříve to byl 1.oberarzt, ale to se kolegům nelíbilo, nikdo zřejmě nechtěl být druhý nebo dokonce třetí.)

               FOA – Funktionsoberarzt – tedy lékař s nějakou vedoucí funkcí v ambulanci, na oddělení nebo ve funkční jednotce. Tento titul si vysloužila má manželka jakožto vedoucí lékařka plicní ambulance na klinice.

               AOA – Ausbildungsoberarzt – tedy lékař zodpovědný za vzdělávání dorostu.

               Počet těchto titulů byl přísně regulován, vedle GOA, který mohl být jen jeden na oddělení, muselo na udělení každého dalšího titulu pracovat na oddělení nejméně šest oberarztů.

               Kdo zná můj pozitivní vztah k výuce mládeže, ví, že mě poslední z těchto titulů nemohl minout. Ovšem když jsem ho poprvé uviděl pod mým jménem, aniž bych tušil, co to znamená, zůstal jsem hodně překvapený.

               „Co to je?“ ptal jsem se konsternovaně sekretářky. „Nepřeklepla ses?“

               „Ne, to je tvůj nový titul,“ pravila klidně.

               „A co to znamená?“

               „Nemám tušení,“ odpověděla.

               „Že by „arbeitender oberarzt“ (pracující oberarzt)?“

               Zavrtěla hlavou. „Protože tento titul má i pan oberarzt R., můžu tuto alternativu vyloučit.“

               Kolega R. byl znám svým poněkud vlažným vztahem k pracovnímu nasazení, i když byl jinak skvělý odborník a při vzdělávání mládeže v intenzivní medicíně těžko nahraditelný.

               Ovšem přes veškerou pestrost titulů nemají Rakušáci rádi, když jim někdo do tohoto komplikovaného pořádku chce vnést chaos. Jako například moje dcera.

               Problém byl v tom, že ačkoliv občanstvím Rakušačka, vystudovala medicínu v Brně. V Českých zemích se uděluje titul „Medicinae universae doctor“ čili doktor všeobecného lékařství, zkratka MUDr,. V Rakousku je to „Doctor medicinae universae“ zkratka „Dr.med.univ.“ A byl tu malér.

               Když přišla se zde neznámým titulem MUDr. do Rakouska, domníval jsem se, že bude snadné přepsat titul jednoduše u MUDr. na Dr.med.univ. na bude vymalováno. Obrátil jsem se s touto žádostí na lékařskou komoru, aniž bych tušil, co tím spustím. Kdybych to věděl, nebyl bych to dělal. Na lékařské komoře na odboru vzdělávání vzbudila tato žádost naprosté zděšení. Bylo mi řečeno, že něco takového není naprosto možné. Obrátil jsem se tedy na právní oddělení a očekával pomoc od něho. Právní oddělení se mou žádostí skutečně zabývalo, jak mi potvrdil v osobním rozhovoru jeho vedoucí, zjistili ale, že nejsou pro takové záležitosti kompetentní, čímž se jim velmi ulevilo. Zlé jazyky praví, že rakouský úředník se každé ráno modlí: „Můj bože, udělej mě dnes nekompententním.“

               Byl jsem odkázán na univerzitu a na určité oddělení, dokonce jsem od lékařské komory dostal i jméno příslušné osoby, zodpovědné za uznávání titulů. Zavolal jsem a dozvěděl jsem se, že je na mateřské dovolené a že ji nikdo nezastupuje. Počkal jsem tedy, až se z mateřské dovolené vrátila a dozvěděl jsem se, že je na školení. Vytrvalost ale přináší růže, napotřetí jsem se jí dovolal.

               Vznesl jsem svůj požadavek a ona se zrušila: „To nepřipadá v úvahu,“ řekla.

               „Jde mi jen o přepsání zkratky titulu,“ upřesnil jsem.

               „Řekla jsem, že to nepřipadá v úvahu.“

               „Ale cítíte totožnost titulu medicinae universae doctor s doctor medicinae universae.“

               Po delším váhání připustila, že jí to trošku podobné připadá.

               „Tak co vám brání ten titul přepsat?“

               „Protože to je zcela jiný titul. Pokud vaše dcera chce pracovat v Rakousku, musí nostrifikovat.“

               „My si nerozumíme,“ neztrácel jsem trpělivost. „Ona nemusí nostrifikovat své studium, jde jen o titul.“

               „Musí nostrifikovat stejně jako vy. Vy jste přece taky musel nostrifikovat.“

               „To bylo ale v době, kdy Česká republika ještě nebyla v Evropské Unii, Teď už je.“

               „Opravdu?“ zapochybovala.

               Pomyslel jsem si, že byla zřejmě na mateřské dovolené proklatě dlouho. Psal se rok 2011.

               „Ano, od roku 2005. A studia v zemích Evropské Unie jsou platná a nemusí se nostrifikovat. Jde opravdu jen o ten titul.“

               „Tak ten titul nostrifikovat musí.“

               „ Jak se to dělá?“

               „To já nevím,“ připustila. „Já jsem byla na mateřské dovolené.“

               Zkrátím to. Dohodli jsme se nakonec na tom, že když ministerstvo zdravotnictví české republiky dodá potvrzení, že moje dcera s titulem MUDr. je oprávněna pracovat jako lékařka v České republice, byla by ona paní ochotna její titul přepsat do rakouské podoby.

               Cítil jsem blížící se vítězství a napsal na ministerstvo zdravotnictví České republiky. Nikdo mi neodpověděl. Zavolal jsem do Prahy a skutečně jsem našel milou úřednici, která mi vysvětlila, že ministerstvo není v tomto bodě kompetentní (ach bože, ta krásná společná císařsko-královská tradice!) a podobná potvrzení vydávat nemůže. Že je třeba o takové potvrzení požádat na děkanátu lékařské fakulty university, kde dcera studovala.

               Napsal jsem takovou žádost, a když dcera jela do Brna, dal jsem ji tu žádost s sebou. Co se tam na sekretariátu lékařské fakulty stalo, mám jen z druhé, tedy její, ruky. Sekretářka nevěřila svým očím.

               „To nepřipadá v úvahu,“ prohlásila.

               „Ale jde jen o potvrzení, že s titulem MUDr., který jsem získala na vaší fakultě, můžu pracovat jako lékařka v České republice.“

               „Takové potvrzení vám v žádném případě nemůžeme vydat,“ řekla sekretářka rezolutně.

               „Proč ne? Vždyť přece lidi léčit můžu.“

               „O to nejde,“ poučila ji paní z děkanátu. „Ale my na to nemáme žádný formulář.“  

               „Na co formulář? Vždyť je to jen jedna věta s podpisem.“

               „Takovou zodpovědnost nemůžu převzít. Dokud nemáte příslušný formulář, nemůžu vám takové potvrzení vydat.“

               Dcera se vrátila se slzami v očích. Což o to, pracovat v Rakousku samozřejmě mohla, ale budou pacienti vědět, co znamená ten záhadný titul MUDr. na její vizitce?

               Přiznám se, že jsem vůl. Až při rozboru této myšlenky jsem se konečně podíval na mou vizitku na plášti. Stálo tam: „Dr. Antonin Polach.“

               Pochopil jsem, že jsem skoro rok řešil neexistující problém. Dcera nosí vizitku „Dr. Zdenka Sloup.“

Noc na Covidové JIPce – svědectví lékaře

Ve dnech kdy „informovaní“ pouštějí na „sociálních“ sítích zaručeně „pravé“ informace o světovém spiknutí (jedno zda sionistickém, nebo je za tím Bill Gates nebo dokonce Sörös – ten je ostatně za vším, dokonce i za válkou v Náhorním Karabachu) o vražedných vakcínách atd. obsadil jsem na naší intenzivní jednotce poslední volné místo. A to už na rozšířené jednotce, protože normálně máme k dispozici čtyři lůžka s ventilátorem, teď tam leží pacientů devět (sedm z nich se zápalem plic způsobeném Covidem 19.)

               Na ty, co se stále ptají, „kde jsou ti nemocní pacienti?“ a tvrdí, že je to všechno jen podvod médií, mám chuť zařvat „držte už huby!“ Až se nakazíte, dorazíte stejně k nám a budete naříkat a prosit o pomoc stejně jako ti, které jste nakazili svou nedisplinovaností.

               Pan bývalý prezident Klaus jde dokonce tak daleko, že označuje ty, kdo nosí ochranné roušky, za vítače migrantů. U člověka, ktzerý by neměl politický vliv, by stačilo udělat Mini Mental test a diagnostikovat počínající (nebo už pokročilejší) demenci, bohužel na „pana profesora“ stále ještě hodně lidí slyší a když on něco takového tvrdí, je to určitě pravda. A to může mít fatální následky pro tisíce lidí. Dobrá, můžeme říct, že když věří panu Klausovi, můžou si za to sami. Jenže oni jsou schopni nakazit i spousty nevinných.  Musím aspoň za mne vyhlásit, že jsem vítačem nikdy nebyl – a to už vůbec ne, když se právě přes hraniční přechod ve Spielfeldu, který leží na území našeho okresu, hnaly tisíce migrantů a nemálo z nich bylo pak u nás ošetřováno. Bylo to o nervy a nebyl jsem tím ani trošku nadšen, na to můžete vzít jed. I když jsem je zřejmě nesnášel míň než mnoho z těch, kteří nějakého Syřana či Iráčana nikdy v životě neviděli. To co neznáme, se nenávidí mnohem snadněji, než to, co má lidskou tvář. Ale roušku nosím. Proč? Protože chrání – tedy přinejmenším Respirátor FFP 2 určitě. Bylo to mé oddělení, na kterém se nakazilo osm pracovníků zdravotního personálu. Se dvěma ze sester pozitivních na Covid jsem chodil denně na vizitu a strávil jsem tak hodiny v jejich bezprostřední blízkosti. Přesto jsem se nenakazil – protože jsme všichni nosili roušky. Kde se nakazili naši ošetřovatelé? – v čajové kuchyňce. Ale tu kávu (či sklenici vody) si vypít musí a to v roušce prostě nejde. Čili si dovolím tvrdit, že tvrzení pana bývalého prezidenta je přinejmenším v mé osobě chybné a odvážím si tvrdit, že je úchylné všeobecně. Hodnotím to jako patologickou touhu být zajímavý za každou cenu. I za cenu nejvyšší, tedy cenu lidských životů. Ale lidem, kteří milují jen sami sebe, na několika životech přece nezáleží!

               V pátek jsem nastupoval do noční služby po velmi namáhavém dni, a to i když jsem pracoval na jediném “čistém” oddělení, tedy oddělení bez pacientů s onemocněním Covidem. Propouštěl jsem pět pacientů, organizoval jejich domácí péči. Naštěstí jsem naordinoval (a poté i provedl) ERCP, tedy vyšetření žlučových cest u pacienta s hnisavým zápalem žlučových cest (i když pro to skoro nic nehovořilo), zabezpečil ho stenty a tím zastabilizoval jeho stav. Chyběl mi ale stále rozhovor s 56 letým pacientem, u kterého jsem toho dne zjistil pokročilou rakovinu žaludku. Jeho žena mě bombardovala telefonáty a já ji prosil, aby měla trochu trpělivosti, že jejího muže obeznámím s diagnózou hned, až bude na pokoji sám. Jenže na to jsem musel propustit druhého pacienta, který s ním byl na pokoji, k tomu jsem zase musel vyhodnotit 24 hodinové EKG. A sestřičky na JIPce, které jsou zodpovědné za nahrání tohoto vyšetření do systému, nevěděly, kam dřív skočit, protože intenzivka byla už přeplněná covidovými pacienty. Nakonec to zvládly o čvrt na tři, o půl třetí jsem měl výsledek a za další čtvrthodinu i propouštěcí správu, Jenže to už nezbyl čas na rozhovor s pacientem s rakovinou, protože jsem musel k předávání služby. Kolegové mě uklidňovali, že sice obě oddělení pro Covidové pacienty jsou plná, ale všichni pacienti jsou stabilní a bezprostředně nehrozí, že by se někdo zdekompezoval. Deset minut po třetí hodině, když ve tři kolegové odešli, volaly sestry, že se jedna pacientka – 48 letá, právě zdekompenzovala, je neklidná, dusí se a má špatnou saturaci kyslíku. Pacientka byla tlustá, trpěla na schizofrenii, diabetes a chronickou nedostatečnost ledvin. Šance na přežití v případě dekompenzace covidového onemocnění minimální. Jenže při příjmu, kdy se rozhoduje o prognóze pacienta, vyplnili oba kolegové pro případ dekompenzace intubaci.

               Pacientku tedy rychle převézt na JIPku, pokus stabilizovat ji takzvaným neinvazivním dýcháním přes masku, což ale vůbec nefungovalo. Naštěstí byl ve službě anesteziolog ochotný pomoci. Zaintuboval ji a uvolil se ji zabezpečit i centrálním přístupem a arterielní kanylou, abych mohl konečně promluvit s oním pacientem s rakovinou. Stihl jsem mu vysvětlit jeho onemocnění, bylo hodně těžké říct, že léčba „má málo vyhlídek na úspěch“ – je mu, jak už jsem psal, 56 let. Předal jsem ho do rukou slulžbukonající chiruržce, aby ho převzala do tzb. Tumorboardu a v tom volala sestra, že se zdekompenzovala další pacientka s Covidem. Letěl jsem tam. Paní 76 let, štíhlá, žádná dřívější onemocnění, dokonce nebrala vůbec žádné léky. Teď se dusila.

               Volal jsem na JIPku. Tam mi řekli, že už nemají žádné místo. Řekl jsem, že ho mít musí. Sestra na mě začala křičet, že místo nemá a že musím tu pacientku poslat jinam. Otázal jsem se, kam? Ani jedna z okolních nemocnic nemá už žádná volná místa na jednotkách intenzivní péče. Běžel jsem dolů najít řešení. Jediné řešení bylo přesunout pacientku po operaci hlavy (krvácení do mozkových plen), která nepotřebovala umělou plicní ventilaci, do vedlejší místnosti s monitorem. Není to sice podle předpisů, ale učíme se jednat proti předpisům, abychom zachránili životy. Paní s covidem jsme sem přesunuli (i tak už byla na JIPce se čtyřmi lůžky pátým pacientem – ale dá se tam pátá postel zasunout, i když je tam potom hodně těsno zejména, pokud musíte na pacientovi provádět nějaké akutní zákroky). V deset večer se konečně při dýchání maskou zastabilizovala.

               Tehdy se mě rentgenová asistentka zeptala, zda jsem viděl rentgen 39 letého mladého muže, který je právě v ambulanci. Podíval jsem se a oblil mě ledový pot. Obě plíce byly zastíněny infiltráty, při kterých ani nepotřebujete test, abyste vědeli, že se jedná o pacienta s Covidem. A víme, že se mladí lidé dokáží neskutečně rychle zdekompenzovat. A já už neměl ani jednu intenzivní postel! Ostatně na ambulanci přicházel jeden pacient za druhým, většina z nich se zápaly plic a pozitivními Covidovými testy. Během pátku jsme jich přijali šest, čímž jsme naplnili kapacitu volných lůžek na normálním oddělení.

               Na intenzivce ležel jeden pacient, který byl na ventilaci už dva týdny a mezitím vyvinul selhání skoro všech orgánů, především jater a ledvin – šance na přežití byly nulové. Ale odpojit ho od ventilace? Dokáže si to někdo z mých čtenářů představit?

               O půlnoci jsem se dostal do postele – během následující minuty jsem měl tři telefonáty. Dva z toho jen následkem dekompenzovaného středního zdravotního personálu, který je ve stresu prostě přehnaně emocionální. Ale dá se jim to vyčítat? Pracují v extrémním stresu. Vytočil mě pouze jediný telefonát z chirurgie, že se tam mladý turnusarzt zpěčuje podat mnou doporučený lék se zdůvodněním, že on jakožto turnusarzt není oprávněn podávat léky do žíly. Zeptal jsem se, zda je ten člověk úplně blbý, ošetřovatel připustil, že je to velmi pravděpodobné. Odkázal jsem ho na jeho službukonajícího lékaře – tedy chirurga, co není můj byznys, není můj byznys, nemám čas ani energii hádat se s neschopným mladým kolegou.

               V tom jsem dostal další telefonát. Ta paní, kterou jsme dýchali maskou, se i při neinvazivním umělém dýchání náhle zdekompezovala. Následovala nouzové intubace, stabilizace oběhu, centrální žíla a arterie – opět jsem měl štěstí, že anesteziolog právě nebyl na operačním sále a mohl mi pomoci. Ve dvě hodiny jsme pacientku zastabilizovali – je charakteristiské, že u pacientů s covidem trvá celou věčnost, než jim po intubaci začne stoupat saturace kyslíku v krvi – naštěstí jsem se zúčastnil webináře na internetu a tak jsem to věděl.

               O čtvrt na tři jsem si šel lehnout. Ve tři mě probudila mladá kolegyně, že má v ambulanci pacientku se zápalem plic. Paní 71 let, s těžkou obstrukční chorobou plicní, závislá na trvalém přívodu kyslíku a s obrovským zánětem celého levého plicního křídla. Šance na přežití bezmála nulové. Možná by se dal stav na chvíli zlepšit neinvazivním dýchání maskou, ale teď už jsem opravdu žádné místo neměl! Nezbylo než vyplnit do kolonky, zda pacientku intubovat či ne (tato kolonka byla zavedena v důsledku Covidové epidemie) AND (alow natural death). Pro lidi s touto prognózou prostě za současné covidové situace léčba NENÍ DOSTUPNÁ. Neptejte se, jak mi přitom bylo.

               Ve čtyři dorazila další. 68 let pokročilá rakovina plic, teď akutní těžký zápal plic a dechová nedostatečnost. Cítíte bezmocnost a nemůžete nic dělat. Jen podat opiát, aby necítila dušnost a napsat do teplotky AND.

               Když jsem dorazil o půl páté na pokoj, uvědomil jsem, že jsem docela zapomněl na onoho 39 letého mladého muže s Covidem (ten byl mezitím dokázán i ze stěru). Zaběhl jsem na oddělení. Sestry mi řekly, že se zatím drží se čtyřmi litry kyslíku dobře. Pro něho jsem opravdu postel na JIPce neměl.

               Onen pacient se selháním všech orgánových systému zemřel o půl šesté ráno – uvolnil tedy místo – i když jen to dodatečné, páté, na intenzivce se čtyřmi postelemi.

               V sedm jsem mohl odevzdat službu novému týmu. Měl jsem za sebou 45 minut spánku (mezi čtvrt na tři a třetí).

               Na Jipce leží:

               Postel 1) Pacient se zápalem plic (Covid pozitivní) umělá ventilace, intubovaný. Akutní selhání ledvin – běžící dialýza) 52 let, základní choroba obezita a diabetes.

               Postel 2) Pacientka, kterou jsem intuboval v noci, 76 let, žádná onemocnění, až do onemocnění Covidem naprosto zdravá a aktivní.

               Postel 3) Pacientka 45 let. Stav po covidovém zápalu plic. Umělá ventilace, intubovaná. Bohužel dorazila do nemocnice příliš pozdě. Plíce jsme sice zachránili, ale mezitím utrpěla těžké poškození mozku nedostatkem kyslíku. Určitou dobu byla bez umělé ventilace, než jsme ji museli kvůli panice a neklidu zaintubovat znovu. Je ochrnutá, nemůže mluvit ani polykat. Žádná neurologie v okruhu sto kilometrů nám ji nevezme – protože Covid.

               Postel 4) Pacient 62 let, Covidová pneumonie, umělá ventilace, intubovaný, žádné choroby, sportovní typ, štíhlý.

               Postel 5) Pacient 71 let, Covidová penumonie, umělá ventilace, intubovaný. Choroby – Obezita, vysoký tlak, diabetes. Jeho manželka – takyc pozitivní – leží na normálním oddělení a je zatím stabilní.

               Postel 6) Pacient 55 let, štíhlý, diabetes mellitus. Jediný z pacientů, který je bez intubace a dýchaný jen neinvazivně maskou a poměrně stabilnís tendenci k zlepšení

               Postel 7) – Pacientka intubovaná v mé službě – 48 let, schizofrenie, obezita, diabetes, chronická ledvinná nedostatečnost.

               Postel 8) Pacientka Covid pozitivní po operaci krvácení do mozkových plen – ta jediná ventilaci nepotřebuje.

               Postel 9) Pacinetka 67 let s těžkým zápalem plic – div se světe, žádný Covid ale normální pneumokok – skoro aby z toho člověk měl radost – umělou ventilaci potřebuje sice taky, je ale stabilní a a lepší se.

               Samozřejmě je tu otázka, jak se vejde 9 pacientů na JIPku o čtyřech postelích. Ne nemáme poschoďové postele, ale na intenzivku byla přeměněna i místnost, kde jinak dospávají pacienti po operacích. A ona pacientka bez Covida leží extra v další místnosti.

               A to všechno mají zvládat naše sestry. Obdivuji je a ošetřovateli, který celou tu noc bojovat a dělal to opravdu skvěle, jsem projevil ráno mé uznání. Byl prostě fantastický, všichni pacienti prokazovali ráno zaznamenatelné zlepšení stavu a dva z nich naši ošetřovatelé obrátili na břicho – při selhání plic důležité opatření – oba pacienti z toho profitovali – navzdory klinickým studiím, které smysl tohoto opatření u Covidových pacientů zpochybňují.

               Byl jsem hodně rád, když jsem nemocnici mohl opustuit a nezáviděl jsem kolegům, kteří vstupovali do služby bez jediné volné postele na JIPce a s několika pacienty na oddělení, kteří se mohli zdekompenzovat, v první řadě onen 39 letý mladý muž.

               Děsím se okamžiku, kdy budu muset podávat morfium pacientům, kteří by jinak bez Covida žili kvalitním životem a pro které už nemám přístroje na umělou ventilaci.

               Poté, co jsem přišel domů a trošku si pospal, jsem se dočetl v Kronen Zeitung, že mluvčí našeho zdravotnického štýrského koncernu vyhlásil, že situace v naší nemocnici je stabilní a zátěž se pohybuje na DOLNÍ HRANICI OBLOŽNOSTI:

               V tu chvíli jsem dostal strach. Z lidí, kteří jednají z pohodlí svých kanceláří nemajíce ani tušení o skutečné situaci. A kteří mají právo rozhodovat. O nás a o našich pacientech.

               Nevěřím, že je situace v českých nemocnicích jiná. Virus nezná státní hranice. Lidská hloupost taky ne.

               Tolik tedy jako poselství těm, kteří stále nevidí nebezpečí, kteří bojují za své „osobní svobody“ a „proti omezením“. Kteří v nich vidí diktaturu a neoprávněný zásah do jejich životů a ne ochranu jejich zdraví a životů.

 Tolik panu Václavovi Klausovi seniorovi. Prosím vás, pane prezidente. pokud to jen trošku dokážete: DRŽTE HUBU! A pokud ne, tak ať vám ji někdo zavře. Páni novináři, opravdu nepotřebujete s podobnými politiky dělat rozhovory a zveřejňovat je. Stáváte se tak spolupachateli. Ne my, lékaři, kteří už pro naše pacienty nemáme kapacity léčby , ale vy!

Montenegro

               Einmal wird der ganze Wahnsinn mir Coronavirus vorbei sein und dann beginnt man wieder Urlaub zu planen. Also versuche ich in einer kurzen Serie von drei Artikeln etwas über ein kleines Land weit weit weg am südlichen Balkan zu erzählen.

               Montenegro ist ein winzig kleines Land im Südwesten des Balkans. Es ist wirklich sehr klein. Wenn man den Berg „Jezerni Vrh“ besteigt, wo die Montenegriner  ein Mausoleum für ihren „Vater der Nation“ Petar Petrovič Njeguš erbaut haben, sieht man von diesem Gipfel aus praktisch das ganze Land. Vom Fjord von Kotor bis zum Skadarsee, die neue Hauptstand Podgorica sowie auch die alte Hauptstadt Cetinje. Von hinten (und von oben) schaut auf Sie der höchste Berg des Landes „Babin Kuk“. Also, wenn die Montenegriner ihrem geliebten Fürstbischof (geliebt war er, wie es den Väter der Nationen üblicherweise geschieht, nur nach seinem Tod) eine Aussichtsterrasse bauen wollten, so gelang es ihnen perfekt. Es ist auch notwendig zu bedenken, dass zu der Zeit, als das dankbare montenegrinische Volk  Petar Petrovič ins Grab legte, dieses Ländchen noch wesentlich kleiner war. Es waren die Landesgewinne in den Jahren 1878 und 1918, die das Land so weit vergrößerten, dass man es zumindest in die Europa- Landkarten eintragen konnte.

               Der Name des Landes ist vielsagend. Auf dem ganzen Gebiet, das 13 812 km2 umfasst und in dem 600 000 Einwohner leben, gibt es nämlich kaum etwas anderes als schwarze Berge.

Also mit Ausnahme der Küste, dem südlichsten Abschnitt der Adriaküste, der noch vom slawischen Element bewohnt wird. Das war eigentlich der Grund, warum wir in Richtung Montenegro aufbrachen.

               Der Reiseführer macht darauf aufmerksam, dass die Fahrt nach Montenegro und besonders dann die Fahrt IN MONTENEGRO feste Nerven und viel Geduld verlangen würde. Meine liebe Frau auf dem Beifahrersitz hat diese Eigenschaften nicht unbedingt im Überschuss und so gewann unsere Reise auch einen zusätzlichen emotionalen Aspekt.

               Die Fahrweise der Montenegriner ist tatsächlich spürbar emotional und so ist es ratsam, eher Instinkte als Vernunft beim Fahren zu verwenden. Dieses kann nämlich versagen. Das habe ich gleich am Tag der Anreise verstanden, als ich beinahe ein Auto übersah, das mich von rechts überholte (es hatte recht, links gab es keinen Platz). Seit diesem Moment beachtete ich bei der Fahrt mehr meinen Rückspiegel als das Geschehen vor mir. Die Montenegriner lieben eine schnelle Fahrt und lassen sich dabei durch Dinge, wie Geschwindigkeitsbeschränkung, doppelte Sperrlinie oder unübersichtliche Kurve nicht irritieren. Manche stürzen sich in diese Verbote oder Kurven mit dem Mut eines Kamikazes. Es gibt Gott sei Dank aber nicht sehr  viele von ihnen. Natürlich, alle Montenegriner würden gern auf diese Art fahren, werden aber dabei wesentlich durch die Qualität ihrer Fahrzeuge, die überwiegend aus dem Jahr „1900 und wenig“ stammen, limitiert. Bergauf schaffen ihre Mercedes maximal dreißig bis vierzig Kilometer pro Stunde. Und bergauf ist es dort häufig – siehe den Namen des Landes.

               Mit dem Parken machen sich die Einheimischen auch keine Sorgen. Das Auto wird einfach IRGENDWO abgestellt. Ob damit jemand eingesperrt wäre, interessiert sie nicht im Geringsten, auch wenn es nur einen Meter weiter zu fahren wäre, um dem Betroffenen eine freie Ausfahrt zu gewähren. Mit dieser Situation wurden wir bereits am ersten Tag konfrontiert. In der Nacht kam zu unserem Apartmenthaus irgendjemand im Mercedes mit deutschem Kennzeichen und stellte das Auto quer ab, damit niemand das Apartment verlassen konnte. Obwohl es wirklich gereicht hätte, nur einen Meter weiter, näher zur Wand des Hauses, zu fahren. Die Montenegriner kennen aber nicht die Entschlossenheit meiner Frau. Die ist bereit, sich um sieben Uhr in der Früh ins Auto zu setzen – in Montenegro herrscht zu dieser Uhrzeit noch tiefe Nacht, die Sonne strahlt zwar schon, aber alle befinden sich noch in der Phase eines tiefen Schlafes – und sie hupte so lange, bis jemand kam und den Weg für die Ausfahrt frei machte.

               Natürlich war es nicht der Desperado, der uns die Ausfahrt versperrt hatte, sondern ein anderer Bewohner des Apartmenthauses. Es war ein Deutscher aus Stuttgart, der uns den Weg durch ein kompliziertes Manöver freimachte, damit wir zu unserer Erkundungsreise aufbrechen konnten. Selbstverständlich gehörte das unsinnig eingeparkte Auto mit dem deutschen Kennzeichen einem einheimischen jungen Mann aus Čanj. In Montenegro muss man nicht die geringste Sorge haben, dass man durch das Autokennzeichen als Ausländer identifiziert werden könnte – die Hälfte aller Montenegriner arbeitet irgendwo im Ausland und hat also an ihren Fahrzeugen ausländische Kennzeichen. Am häufigsten deutsche aber überraschenderweise auf viele amerikanische, besonders aus der Staaten New York und New Jersey.

               Der Weg nach Montenegro ist lang. Es zahlt sich also aus, irgendwo unterwegs in Kroatien einmal zu übernachten. Wir taten es, wir übernachteten in Trogir und wir bereuten es nicht. Bis nach Ploče, wo die Autobahn in Richtung Sarajevo abbiegt, ist die Fahrt sehr gut, dann aber erwartet den Fahrer die Adriatische Magistrale (Jadranski Put) und einige Grenzübergänge, an denen die Zollbeamten ihre Arbeit sehr ernst nehmen. Besonders die kroatischen, die sich offensichtlich bemühen, die Touristen dafür zu bestrafen, dass sie sich entschieden hatten, in einem anderen als in ihrem Land den Urlaub zu verbringen. Zuerst überquert man die Grenze zwischen Kroatien und Bosnien und Herzegowina. Diesem Land gehört an der Küste nur eine einzige Gemeinde namens Neum, dann muss man wieder nach lediglich fünf Kilometern über die nächste Grenze von Bosnien und Herzegowina wieder zurück nach Kroatien und dann, nach einer langen Fahrt auf der Magistrale an Dubrovnik vorbei, kommt die Grenze zwischen Kroatien und Montenegro. Achtung, die sogenannte „Grüne Karte“ nicht vergessen! Wenn der Zöllner darauf kommt, dass man sie nicht mit hat, muss man gleich an der Grenze eine Reiseversicherung abschließen und die kostet 70 Euro. Ich hatte eine bereits abgelaufene Karte aus dem vorigen Jahr mit, aber so zimperlich sind die südbalkanischen Zollbeamten doch nicht. Ich kam kostenfrei durch. Auf dem Gebiet von Montenegro bewegt man sich dann fast ausschließlich in verbautem Bereich, also eine Geschwindigkeit mehr als fünfzig Kilometer pro Stunde ist nur selten erlaubt. Zusammengerechnet haben wir für 119 Kilometer von Čanj, wo wir wohnten, nach Dubrovnik, viereinhalb Stunden gebraucht, wobei uns kroatische Zollbeamten eineinhalb Stunde vor ihrer Grenze stehen ließen. Also ohne die bereits erwähnte Geduld kommt man nicht durch. Diese hatte aber meine Frau unglücklicherweise nicht eingepackt. Ich muss ihr aber sehr dankbar sein, dass sie mir einen Eintagesausflug nach Dubrovnik ausgeredet hat. Aus den oben genannten Gründen ist so etwas nicht realisierbar. Vergessen Sie eine solche Idee und mieten Sie in Dubrovnik ein Apartment für eine Nacht, wenn Sie die Stadt „Game of Throns“ unbedingt besuchen möchten.

               Ein bisschen problematisch ist es in Montenegro eine bestimmte Adresse zu finden. Zum Beispiel die Adresse des Apartments, in dem man den Aufenthalt gebucht hatte. Adressen sind hier nicht üblich, Maria Theresia mit ihrem Landeskataster war hier nicht tätig. Einige Straßen haben zwar Namen und die Häuser sogar Nummer – nur niemand von den Einheimischen kennt sie – und schon gar nicht mein GPS. Die Mehrheit der Firmenautos, denen man begegnet, hat in der Firmenadresse Angabe „bb.“, also „bez broja“ – ohne Hausnummer. Die Straßen besitzen zwar Namen, diese sind aber sogar ihren eigenen Bewohnern unbekannt. Wen kümmert es schon, dass es die Njegušstraße sein soll? Für die Montenegriner ist das doch die Straße, in der Drago seine Autowerkstatt hat. Für einen Ausländer, der die örtlichen Verhältnisse nicht kennt, könnte diese Tatsache zum Problem werden. Man kennt den Drago nämlich nicht und ist damit verloren!

               Also ist es praktisch, sich das Aussehen des Apartments oder Hotels, in dem man wohnen soll, zu merken oder noch besser es auszudrucken und mitzunehmen. So kann man sein Hotel erreichen. Wir haben diese Sache in unserer Unerfahrenheit unterschätzt und vernachlässigt. Es sollte sich rächen.

               Die Wahl der Unterkunft in Čanj schaute auf den ersten Blick sehr vernünftig aus. Im Internet gab es einen schönen, breiten, sauberen. menschenleeren Kiesstrand, die Ortslage war direkt im Zentrum der montenegrinischen Küste, also für jemanden, der das Land kennenlernen möchte, absolut ideal. Nur später kaufte ich einen Reiseführer über Montenegro und nach Durchlesen des Artikels über Čanj entstanden in mir bestimmte Zweifel über die Richtigkeit der Wahl der Unterkunft. Der deutsche Reiseführer hat – ziemlich sarkastisch – geschrieben: „Die Abfahrt von Jadranski Put hinunter an den Strand des Retortendorfes Čanj lohnt sich eigentlich nur für Reisende mit sehr schmalem Budget und geringen Ansprüchen. Fast ausschließlich Urlauber aus Serbien sowie ein paar versprengte Tschechen und Ungarn verbringen hier ihren Urlaub auf der Luftmatratze. Am Wochenende wird es dann richtig voll, denn von Podgorica sind es durch den neuen Straßentunnel nur noch 45 Minuten bis hierher. Da ist es natürlich praktisch, dass der hintere Teil des Kiesstrands gleich als Parkplatz ausgewiesen ist.“

Wir haben den Strand erreicht, aber darüber das nächste Mal. Es ist eine ein bisschen längere Erzählung.

Jan Ámos Komenský – génius zapomenutý a znovuobjevený

               Člověk přežívá svým dílem a to i když jeho jméno upadne v zapomění. Možná tak by se dal definovat odkaz největšího českého pedagoga. Vždycky mě překvapovalo, že v Rakousku nemá nikdo ani tušení, o koho se jedná. Když jsem na výletech do Česka ukazoval Rakušákům dvousetkorunovou bankovku a vysvětloval význam osoby na ní zobrazené, viděl jsem jen nechápavé pohledy.

A to přesto, že i v Rakousku se vyučuje v podstatě na základě Komenského pouček. Komenský položil základy vzdělávání, přesněji definoval je a dal jim písemný systém, tedy něco, čím se mohli pedagogové po celá staletí po něm řídit.

               Proč se na Komenského prakticky zapomnělo, souvisí s náboženskou nevraživostí. Zatímco v protestantském světě byla jeho díla vydávána a praktikována, katolický svět – a tím pádem i rekatolizované Česko – až do začátku devatenáctého století, kdy i české poměry zasáhlo osvícenství, dílo velkého učence ignoroval.

               Je symptomatické, že „Všeobecný školní řád“ Marie Terezie z roku 1774  napsal sice katolický kněz Jan Ignác Felbinger, on sám byl ale žákem evangelického pedagoga Johanna Julia Heckera v Berlíně a uvědomoval si přednosti vzdělávacího systému evangelických zemí, opírajících se o systém Komenského proti školství katolickému, které bylo v rukou jezuitského řádu. Není samozřejmě náhodou, že onen „Všeobecný školní řád“ vyšel v roce 1774 tedy rok poté, co papež Klemens XIV. jezuitský řád zrušil.

               Komenského pro Čechy znovuobjevil František Palacký v roce 1829, kdy publikoval životopis velkého učitele. Skutečnost, že se velký historik zabýval Komenským, je zřejmě také dáno určitou náhodou. Palacký se narodil v Hodslavicích v okrese Nový Jičín, kde leží i Komenského působiště Fulnek. Jestliže byl ovšem Fulnek plně rekatolizován a v roce 1796 se zde nehlásila ani jedna osoba k jinému než katolickému náboženství a na Komenského se zde zapomnělo (dnes se zde po něm jmenuje hlavní náměstí), na blízkém kunínském panství se bratrské a luteránské tradice udržely – a právě na kunínském zámku ve škole založené místní šlechtičnou hraběnkou Walburgou z Waldburg-Zeilu, chodil do školy malý František. Zde byla Komenského tradice zřejmě stále ještě živá a Palackého osudy této osobnosti zaujaly natolik, že ji později vrátil do historického povědomí.

Palackého knihou ožil Komenského kult, protože Češi zoufale hledali osobnosti, s kterými by se mohli ztotožnit a v důsledku tehdy nedostatečného cenění českého jazyka (ten nebyl v té době považován za vhodný například pro konverzaci v umeleckých pražských salónech, kde se hovořilo výhradně německy a to i v salónu Jana Měchury, který navštěvoval Palacký – a oženil se s Měchurovou dcerou Terezou) byl právě česky píšící pedagog doslova darem z nebes. Komenský samozřejmě psal svá díla nejen v češtině, ale i v němčině a především v latině, ale byl to on, kdo sepsal „Poklad jazyka českého“, tedy velký český slovník s vysvětlením české (přiznejme si, ne právě jenoduché) gramatiky a  byl tedy důkazem pro svébytný český jazyk existující na začátku sedmnáctého století, což se stalo jedním z trumfů boje proti pokročilé germanizaci českého národa. Sto padesát letech po své smrti se Jan Amos stal národním symbolem – a zůstal jím dodnes.

               Je symptomatické, že teprve po Palackého spisu začali Češi hledat Komenského hrob. V roce 1836 navštívil Naarden český vědec a básník Jan Erazim Vocel, aby pátral po hrobu velkého Čecha – a nenašel ho. Jan Amos Komenskýi zemřel ve svém holandském vyhnanství v Amsterodamu u rodiny svého přítele kazatele Ludvíka de Geera a našel svůj poslední odpočinek v městečku Naardenu, kde působil de Geerův přítel kazatel valonské církve J.L.Grouwels. O hrob učitele národů se staral nějakou dobu jeho syn Daniel, když ale tento v roce 1694 zemřel, upadlo místo Komenského posledního odpočinku v zapomenutí. Teprve ve dvacátých letech dvacátého století objevil pravé místo Komenského hrobu zuřivý reportér Egon Erwin Kisch – a to pod podlahou „vězení se zostřenou ostrahou“, tedy kobky pro tři vězně. Někdejší kostel valonské církve byl totiž přeměněn ve věznici. V roce 1929 pak následoval průzkum skupiny profesora Matiegky, který – snad – pozůstatky Jana Amose objevil. Dnes je tedy možno v Naardenu jeho hrob navštívit – byl jsem tam v roce 1997 – a je zde i muzeum Jana Amose Komenského. Je zajímavé, že v registru naardenských hrobů je Komenský uveden jako autor „Janua Linguarum reserata“ – tedy „Brána jazyků otevřená“ – očividně právě toto dílo bylo tedy považováno za jeho klíčové.

Ostatně toto jediné dílo vydali – pod Komenského jménem – dokonce i jezuité. Lepší učebnice cizích jazyků zřejmě nebyla ještě dlouho k dispozici. Miroslav Ivanov ve své knize „Kralovraždy“ objev skutečného Komenského hrobu zpochybnil, ale minimálně je kam klást věnce a pokud si člověk chce uctít velkého Čecha a dorazí do Naardenu, je v podstatě jedno, zda jsou jeho ostatky uloženy v hrobě takto označeném nebo někde jinde pod podlahou kostelíka, který už je zase kostelíkem.

               Zda se Komenský narodil v Nivnici, Uherském Brodě nebo v Komně není podstatné, každopádně to bylo na Moravě a k této zemi měl vždy mimořádný vztah a považoval ji za svou domovinu – na stěně mé pracovny visí jeho mapa Moravy.

Narodil se v rodině českých bratří, církve odvolávající se na učení Petra Chelčického a která měla právě díky své ideologii odmítající násilí ve století násilím charakterizovaném zaniknout. Je zajímavé, že největší pedagog vyšel právě z tohoto prostředí.

               V řadách českých bratří totiž v šestnáctém století zuřil zápas o význam vzdělání. Zatímco konzervativní větev Jana Augusty (1500 – 1570) vzdělání striktně odmítala jako nebezpečí pro víru, druhá část, ve které měl vůdčí postavení Jan Blahoslav (1523 – 1571) naopak vzdělání hlásala. Komenský se jednoznačně hlásil k odkazu Blahoslavovu. Tento autor, který byl ovlivněn v mládí svým pobytem na universitě ve Witenberku a působením Lutherova příátele Filipa Melanchtona s jeho reformačně humanistickým vzdělávacím konceptem, napsal první českou gramatiku (Gramatika česká 1571) a přeložil bibli do češtiny. Jeho dílem a dílem jeho žáků byla Bible kralická, vydaná dva roky po Komenského narození. Byl to Blahoslav, který založil v roce za účelem šíření vědění tiskárnu v moravských Ivančicích, kterou pak byl nucen přemístit do Kralic.

               Jan Amos absolvoval klasický způsob vzdělávání. Napřed od roku 1608 v bratrské škole v Přerově, od roku 1611 v Herbornu, kde asistoval Johannu Heinrichovi Alstedovi, což poznamenalo celou jeho vlastní pedagogickou činnost. Poté byl v roce 1613 v Amsterodamu a v Heidelbergu, než se v roce 1614 vrátil do Přerova, aby zaujal pozici rektora latinské školy. Výčet škol je nápadný tím, že jsou to univerzity na území, kde působila reformovaná církev – tedy církev vyznávající učení Kalvínovo. Čeští bratři měli ke „Kalvínům“ velmi blízko, i když se tvrdošíjně bránili být s nimi ztotožňováni – rozhodující rozdíl byl totiž v tom, že kalvínské učení přiznávalo panovníkovi právo rozhodovat o víře svých  poddaných, zatímco u Českých bratří to byla věc svědomí každého jednotlivce. Ovšem právě Falc (Heidelberg), Nassau (Herborn) Nizozemí (Amsterodam) nebo části Švýcarska (Basilej) vyznávaly Kalvínovo učení a jmenované university byly centrem vysokoškolského učení pro mladé muže vyznávající reformované učení. Komenskému se tedy dostalo na svou dobu špičkového vzdělání.

               26.4.1616 byl Komenský vysvěcen za kazatele a (zřejmě v roce 1618) odešel učit na českobratrskou školu ve Fulneku. Jeho pedagogická činnost byla přervána událostmi třicetileté války. Musel Fulnek v roce 1621 opustit (město bylo obsazeno císařskými – neapolitánskými vojáky), v roce 1622 zemřela jeho první žena i jeho dvě děti, po přechodném působení v Brandýse nad Orlicí, kde se oženil podruhé, musel zemi opustit a našel útočiště v polském Lešně. Učení českých bratří i učení Kalvínovo nacházelo totiž v Polsku dost příznivců a polské odnože českých bratří tvořily už před třicetiletou válkou velkou část členstva této církve. V Lešně žil Komenský 28 let a vytvořil zde řadu svých stěžejních děl. Zde se i po smrti své druhé ženy v roce 1648 oženil potřetí. Ovšem Komenský byl „homo politicus“. Jestliže Čeští bratři se politice vyhýbali, Komenský chápal, že návrat do vlasti je možný jedině na základě politických změn. A Moravu vždy za svou vlast považoval a toužil se sem vrátit. Vestfálský mír, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, ho zlomil, protože mu tuto naději definitivně vzal. V době svého pobytu v Lešně byl už očividně v reformovaných zemích známý – v roce 1641 působil na pozvání anglického parlamentu v Anglii, 1642 pak ve Švédsku (Švédové byli v té době vůdci protestantských sil v třicetileté válce) a v roce 1651 v Sedmihradsku, kde konečně dostal i možnost uplatnit své teoretické poučky o vzdělání v praxi. V Sedmihradsku dokonce oddal prince Zikmunda Rákocziho s Jindřiškou Marií Falckou (oba vyznávali kalvínské učení, ona příbuznost s českými bratry vystupuje tedy znova do popředí – Komenský po celou dobu působil i jako kněz, kazatel a biskup své církve, která byla Kalvíny uznávána za pravověrnou).

               V roce 1654 se Komenský nešťastně zapletl do polských politických událostí. Ve válce proti Rusku a Švédsku (Henryk Sienkiewicz popisuje tyto boje ve své trilogii „Ohněm a mečem“, „Potopa“ a „Pan Wolodyjowski“) Švédové obsadili většinu Polska a přitom i Lešno. Komenský dokázal přemluvit vedení města, aby Švédům otevřelo brány a napsal dokonce i oslavnou ódu na švédského krále Karla XI. Když pak město v roce 1656 dobyli Poláci zpět a to přitom lehlo popelem (Komenský přitom přišel o rukopisy svých knih, především „Pokladu jazyka českého“, z čehož se nikdy úplně nevzpamatoval) musel v důsledku své kolaborace se Švédy opustit Polsko. Posledních čtrnáct let svého života tedy prožil u svého známého Ludvíka de Geera v Amsterodamu, dům na jednom z amsterodamských kanálů – Keizergracht č.p.123, kde žil, je dnes označen pamětní tabulí.

               Nehodlám se životem velkého učitele zabývat podrobněji, jde spíš o význam jeho práce. Ve své „Velké didaktice“ napsané původně česky, ale vydané v latině, definoval jako první základní principy systematického vzdělávání, jež ve svých obrysech platí dodnes:

               Do šesti let má být dítě vychováváno doma, od šesti do dvanácti má následovat povinná školní docházka, do osmnácti let gymnázia, latinské školy a poté vzdělání na univerzitách. Zabýval se i organizačními problémy, jako první definoval školní rok, školní týden a školní prázdniny. A po dokončení studia doporučuje Komenský k doplnění vzdělání cestování. Což mu podepíšu i dnes. Kdo nevystrčil paty z rodné vísky, nedosáhne vzdělanosti. Vzdělání a vzdělanost jsou totiž dvě rozdílné věci. To první je předpokladem pro úspěch v povolání, to druhé určuje velikost člověka. K vzdělanosti patří i pečování o morální výchovu.

               Komenský jako první zdůrazňuje i morální poslání školy, tedy i tuto výchovu žáků.

               Výchova žáků měla být komplexní a spočívat na třech fundamentech:

  1. Poznat sebe a svět – vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech
  2. Ovládnout sebe – výchova mravní
  3. Povznést se k Bohu – výchova náboženská

Při výuce samé doporučoval Komenský následující zásady, platné dodnes:

  1. Zásada názornosti – čili vlastní žákova zkušenost
  2. Zásada systematičnosti a soustavnosti – učivo má na sebe navazovat a to nejen v jednotlivých předmětech ale i mezi nimi
  3. Zásada aktivnosti – žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností, využívat je v praxi
  4. Zásada trvalosti – je třeba učivo soustavně opakovat
  5. Zásada přiměřenosti – učitel má vycházet z věkových a individuálních schopností dětí

Tomu se myslím, nedá nic vyčíst ani dnes, ostatně svým „Orbis pictus“ čili světem v obrazech zavedl Komenský poprvé do výuky i význam obrazu. Ten si dítě zapamatuje lépe než psaný text. Dnes je tato zásada dováděna do absurdnosti – prostřednictvím videí – takže dvacet procent žáků už psanému textu vůbec nerozumí. Otázka je, zda je to v souladu nebo v protikladu ke Komenského poučkám. Netroufám si to soudit.

Ostatně – perličku na závěr: Komenský dělil žáky do šesti kategorií:

  1. Bystré, dělají radost
  2. Bystré, líné
  3. Bystré vzpurné
  4. S nedostatkem bystré mysli
  5. S nedostatkem bystré mysli, líné
  6. S nedostatkem bystré mysli, vzpurné

Kam byste se zařadili? A kam byste zařadili své potomky? A nechali byste je vůbec zařadit? V podstatě žijeme v době, kdy je třeba Komenského zásady bránit v každodenním životě. Protože vzdělání na svém významu neztratilo, naopak, žijeme ve společnosti, která je vzděláním dominovaná a kde se ke kariéře a k blahobytu dá dostat prakticky pouze za předpokladu dobrého vzdělání. Přesto jakoby na to mnozí zapomínali. Nebo tuto skutečnost ignorují. A pak se bouří. A volí populisty, kteří jim slibují modré z nebe.

Pamatujme, každý vláda má plná ústa řečí o vzdělání a jeho důležitosti. Žádná vláda ale nemá zájem na vzdělaném obyvatelstvu – nevzdělané se dá mnohem lépe manipulovat a získávat levnými sliby a dary. Vzdělání tedy zůstane soukromou záležitostí. Doufám, že mí čtenáři se řadí z velké části do Kategorie 1 podle Komenského. Ale i kategorie 2 a 4 na tom nejsou tak špatně, pokud mají někoho, kdo je ochoten je správně vést.

Mezi námi – i kategorii 3 dokážu snést, i když je to s ní někdy dost obtížné a člověk potřebuje pevné nervy.

Bílá Hora II

               Situace protestantských povstalců nebyla na začátku roku 1620 nijak růžová. Po dvou neúspěšných pokusech napadnout Vídeň v minulém roce už na další útok neměli síly. Museli tedy čekat, co udělá nepřítel a pouze reagovat na jeho akce.

               Na začátku roku se Moravou prohnali Lisovčíci. Kozáci polského krále Zikmunda, kteří koncem minulého roku odlákali Bethlena zpět na východní Slovensko, tentokrát očividně na pozvání samotného Ferdinanda zpustošili velké části Moravy. Díky své rychlosti byli v podstatě nezastavitelní. Vyplenili žerotínský zámek ve Valašském Meziřící, vypálili a zcela zničili Bystřici pod Hostýnem. Ušetřili ale Holešov, kde jim vyšlo naproti před město procesí se svatou hostií – tato akce měla později stát holešovického faráře Jana Sarkandra život. Lisovčíci dorazili beze ztrát do Vídně a posílili katolická koaliční vojska. Hlavní slovo v katolickém táboře přebíral velitel Katolické ligy bavorský vévoda Maxmilián. Ferdinand mu za jeho – rozhodující – pomoc odevzdal Horní Rakousko, které, jak víme, stálo na straně povstalců s pravomocí tuto zemi vrátit do náručí katolické církve a později mu udělil kurfiřtský hlas, který protiprávně odebral falckému kurfiřtovi.

               Maxmilián nesl i hlavní finanční náklady na válečné tažení, na které přispívalo i Španělsko. Za španělské peníze byly naverbovány pluky zejména v jižní Itálii. Přesto trvalo dlouho, než se katolická liga rozhodla k frontálnímu útoku na české území.

               Vojenské tažení začali císařští ve spojení s vojskem katolické ligy nezvykle pozdě – až v září. Bylo to hodně riskantní, válka se tehdy v zimě nevedla a na úspěšné ukončení vojenského tažení zbývalo tedy poměrně málo času.

               Jenže císař nebyl v první polovině roku nečinný. Příprava generální ofenzívy proti českým povstalcům byla připravena tak dokonale, že jsem přesvědčen, že za ní prostě nemůžeme vidět Ferdinandův rukopis, ten by něčeho takového nebyl schopen. Pravděpodobně převzal strategii boje skutečně Ferdinandův švagr, bratr jeho v roce 1616 zemřelé manželky Marie Anny, bavorský vévoda Maxmilián.

               18. ledna se podařilo dosáhnout příměří se sedmihradským vévodou Bethlenem. Za ochotu nepodpořit Čechy (jejichž delegace v té době byla v Uhrách) dostal Bethlen od císaře Horní Uhry (tedy dnešní Slovensko) a k tomu dvě slezská knížectví Opolsko a Ratibořsko.

               V únoru dorazili do Vídně Lisovčíci jako podpora od polského krále Zikmunda, kteří měli v rozhodující bitvě před Prahou hrát velmi významnou roli.

               21. března se Ferdinand dohodl se saským vévodou Janem Jiřím. Za odstoupení obou Lužic se saský vévoda – i když protestant, připojil k protičeské koalici a Lužice opravdu i obsadil – a ty zůstaly dodnes součástí Německa. Tedy jejich větší část západně od řeky Nisy, ta menší východní připadla v roce 1945 Polsku.

               3. července se konečně podařilo uzavřít dohodu s Protestantskou Unií o vzájemném neútočení. To v podstatě znamenalo, že Protestantská Unie umožnila katolickému vojsku bezproblémový průchod Říší a nechala kalvínského Fridricha Falckého v kaši.

Protestantská Unie

               V červenci tedy císařské vojsko spolu s Bavory v celkové síle 30 000 mužů zpacifikovalo Horní Rakousko – dva hornorakouské pluky ustoupily do Čech a připojily se k české armádě.

               8. září se konečně spojily císařská a ligistická armáda  a společně vyrazily do Čech.

               10. září zaútočila španělská armáda z Nizozemí, které tehdy patřilo Španělsku, na Dolní Falc, tedy na kmenovou zemi Fridricha Falckého.

               Na Moravě se podařilo zaktivizovat oportunistickou skupinu okolo Karla Staršího ze Žerotína, která nejenže zabránila odeslání moravské zemské hotovosti do Čech, ale rozhodujícím způsobem  zpomalila postup uherského pomocného sboru o síle 12 000 mužů – nevyzpytatelný Bethlen se na poslední chvíli přece jen rozhodl Čechům pomoci – bylo však už pozdě.

               Císařským se navíc podařilo neutralizovat část stavovských vojsk pod velením generála Mansfelda v Plzni. Mansfeld uzavřel s císařskými příměří a do bojových akcí už v roce 1620 nezasáhl.

               Stavovské armádě tedy opravdu nebylo co závidět. Počtem byla slabší než spojené síly císařské a ligistické armády, navíc byli vojáci špatně placení a tím pádem měli mnohem horší morálku. Vrchní velitel Kristián z Anhaltu byl zvolen vrchním velitelem 7. srpna 1619 z politických důvodů – v očekávání volby Fridricha Falckého českým králem (Anhalt byl nejmocnějším mužem v Horní Falci), nebyl ale profesionální voják a neměl tedy u vojska dostatečnou autoritu. Velení navíc bylo hodně nejednotné, čeští velitelé, jako například Thurn, se mu jen neradi podřizovali. To se nakonec ukázalo v rozhodující chvíli jako fatální.

               Armáda povstalců nemohla dělat nic jiného než manévrovat a snažit se získat čas. Jedinou nadějí byla přicházející zima a tím pádem přerušení bojových akcí. Ovšem co si mohli povstalci slibovat od příštího roku? – situace mohla být už jen horší.

               Císařská armáda měla v podstatě dva velitele. Vévodu Maxmiliána, který velel ligistickým sborům o síle 11 000 mužů a zkušeného bijce, generála  Buquoye, kerý velel císařským o síle zhruba 19 000 mužů.

Ovšem na rozdíl od hádek ve stavovském vojsku Maxmilián respektoval válečné zkušenosti Buquoye a nechával ho vypracovávat strategii tažení. Buquoy se pokusil vynutit si rozhodující bitvu u Rakovníka, Anhaltovi se ale podařilo šikovně se bitvě vyhnout a císařským uniknout. Rychlým pochodem dorazil k Praze, kde zaujal postavení na Bílé Hoře před městem. 6. listopadu dorazil do Prahy i Jindřich Matyáš Thurn s dvěma pluky a dvanácti praporci jízdy.

               Buquoy, který u Rakovníka utrpěl velmi nepříjemné zranění – kulka mu ustřelila „žalud jeho údu“, považoval tímto tažení za víceméně ukončené. Zranění přijal se skutečným mužským humorem, kdy pravil, že ho kulka jako Boží trest zasáhla na údu, kterým proti božím přikázáním nejčastěji hřešil. Jako bolestné dostal od císaře panství Rožmberk, které jeho vojáci na začátku roku 1619 obsadili, jeho rod zde zůstal až do roku 1945. Buquoy sám ale si ten dárek slouho neužil, padl už v červenci 1621 u Nových Zámků v boji proti Uhrům. České vojsko sice pronásledoval (ležíc obložen polštáři v kočáře), ovšem spíš jen, aby se neřeklo. Když dorazil před Prahu a viděl, jaké postavení stavovské vojsko zaujalo, utvrdil se v přesvědčení, že vojenské tažení je u konce a že je třeba vojsko rozpustit do zimních táborů. Vévoda Maxmilián byl ale proti. Z jednoduchého důvodu – celé tažení financoval. A nebyl ochoten platit vojsko přes zimu a pak ještě příští rok. Z finančních důvodů potřeboval rychlé rozhodnutí – a naděje na takové rozhodnutí podle jeho názoru ještě neumřela.

               Buquoy nevěděl, jak demoralizovaný je jeho protivník. Vojáci, kterým už dlouho nebyl vyplacen žold (měli být na zimu vyplaceni v botách, prádle a proviantu!!!) byli po vyčerpávajícím pochodu od Rakovníka na konci svých sil. Část jich dezertovala, přes výslovný zákaz jich několik tisíc odešlo do Prahy. V studeném dešti měli kopat zákopy – lopaty a krompáče jim byly přivezeny z Prahy. Odvedli svou práci jen formálně. Zákopy, které měli vyhloubit na poměrně mírném svahu proti vesnici Řepy (ostatní svahy Bílé Hory byly pro útok pěchoty, zejména v deštivém počasí, kdy se v blátě smekaly nohy, neschůdné) byly jen plytké a nepředstavovaly pro útočící vojsko žádnou velkou překážku. Počet vojáků, které měl Anhalt k dispozici, se v různých ramenech výrazně liší. V podstatě totiž nikdo neví, kolik vojáků na stráních Bílé Hory skutečně stálo. Oficiálně měl mít k dispozici 21 000 vojáků, ve skutečnosti to mohlo být ale jen něco okolo 15 000. Král Fridrich Falcký, jehož přítomnost by morálku vojska zřejmě přece jen pozdvihla, u armády nebyl. 8. listopadu hostil anglické vyslance, které hodlal přemluvit, aby jeho tchán Jakub I. přece jen poslal příští rok vojáky a peníze. Ani on s bitvou začátkem listopadu už nepočítal, zejména, když mu bylo referováno, že Anhaltova armáda zaujala skvělé obranné postavení na Bílé Hoře, které podle tehdejších strategických pouček mohlo být označeno za nedobytné.

               Fatální byla nerozhodnost stavovského velení a jeho tvrdošíjné trvání na defenzivní taktice. Den 8. listopadu nezačal dobře. Polští Lisovčíci napadli tábor uherské lehké jízdy, zdržující se na druhém břehu Litovického potoka, který se svými močály představoval, zejména po dešti, značnou překážku postupu císařského vojska. Zbytky Uhrů, kteří byli překvapeni ještě ve spánku a zcela zmasakrováni, se zachránily útěkem, byli ale zcela ranním zážitkem otřeseni, demoralizováni a nepoužitelní pro další boje.

               Císařští se pohnuli k jedinému mostu přes rozvodněný a močály obklopený Litovický potok, který bránil stavovský oddíl o 500 mužích.  V podstatě v té chvíli měla stavovská armáda poslední šanci. Kdyby poslala k tomuto mostu několik pluků, mohla postup císařských zastavit a Buquoy by se zřejmě rozhodl pro spořádaný ústup. Jenže místo akce svolal Anhalt poradu velitelů. Zatímco se radili, překročili císařští potok a postoupili na úpatí Bílé Hory. Přesto pořád ještě nikdo nevěřil, že by zaútočili. Anhalt se spoléhal na skutečnost, že Buquoy je zkušený profeionál a ve slušné vojenské společnosti se na takovou pozici, jakou stavovské vojsko na Bílé Hoře zaujalo, prostě neútočilo.

               Císařští se radili taky. Buquoy, trápený bolestmi, bitvu odmítal, Maxmilián na ní trval. Podplukovník Lamotte měl zato, že je třeba zaútočit buď plnou silou, nebo vůbec ne, generál Tilly ho v tom podporoval. Nakonec se prosadil kompromisní návrh plukovníka Spinelliho. Poslat do útoku dva pluky a 1800 jezdců a počkat, co to udělá. Pokud se protivník položí, útok zintenzivnit, když bude klást odpor, stáhnout se a přistoupit na Buquoyův plán zimních táborů.

               Maxmilián přikázal zpívat chorály a  pro lepší motivaci katolických vojáků běhal před armádou karmelitánský mnich Dominik s obrazem svaté rodiny z kostela ve Stěnovicích, kde Madoně a svatému Josefovi nějaký voják protestantské armády vypíchl oči. To bylo pro katolíky důkazem barbarství jejich nepřátel. Útočili prý pod heslem „Santa Maria“, aby pomstili toto zneuctění svatého obrazu. Říká se, že právě mnich Dominik byl rozhodujícím faktorem při poradě velitelů, kdy tvrdil, že měl vidění, v němž viděl velké vítězství císařské armády. To bylo nakonec rozhodující pro rozkaz k útoku na stavovské pozice.

               Zbytek je znám. Pluk Jindřicha Thurna, který měl bránit právě ono povlovné návrší nad Řepy, naprosto selhal a dal se na útěk už při prvním kontaktu s útočícími císařskými. Jindřich Thurn se v tu dobu u svého pluku ani nenacházel. Na chvíli se zdálo, že by průběh bitvy mohli ovlivnit dva schopní mladí velitelé, syn Anhalta Kristián II. a František Thurn (údajně mnohem lepší voják než jeho otec), kteří se vrhli s jízdou do protiútoku. Skutečně na chvíli útok zadrželi, obrátili útočící španělskou jízdu na útěk a rozrazili jeden z útočících císařských pluků. Statečných bylo sice beznadějně málo, přesto tento protiútok přiměl Buquoye, aby se nechal vynést z kočáru a vsedl do sedla (jaké bolesti přitom musel mít, si nedovedu představit, ale byl to očividně tvrdý chlap, který něco vydržel). Císařští už útočili plnou silou a odpor se rozpadal. Fatální byl pokus poslat do protiútoku Uhry, demoralizované ranním zážitkem. Když se proti nim vyrojili Lisovčíci s šavlemi v zubech, dali s Uhři na panický útěk a strhli s sebou i další jednotky, které ještě kladly odpor.

               Hrdinství moravského pluku (tedy ne moravské domobrany, která do Čech vůbec nedorazila, ale žoldnéřského pluku financovaného z moravské zemské pokladny) je častým tématem této bitvy. Moravané měli prostě smůlu. Stáli poměrně vysoko na kopci hned vedle samotného Anhalta, vlevo od nich byly dva hornorakouské pluky plukovníka Pechmanna. Rakušáci poznali včas, že je bitva prohraná a dali se na spořádaný ústup. Moravani je následovali. Dostali se ale do kontaktu s neapolským plukem plukovníka Spinelliho a ten na ně zaútočil. Tím se ústup zpomalil a když moravský pluk dorazil ke konci ohrady letohrádku Hvězda, okolo které mohl ustoupit k Praze, byla cesta už uzavřená. Dorazil tam totiž Valonský pluk a Moravani se dostali do dvojitého ohně bez možnosti ústupu. Hrdinství jim bylo vnuceno i proto, že jejich velitel hrabě Jindřich Šlik nehodlal snadno kapitulovat. Statečným odporem svých vojáků zvyšoval svou cenu, pokud měl v úmyslu, přestoupit do služeb nepřítele. Což v roce 1621 opravdu učinil. Moravský pluk tak zůstal v pasti, přitlačen ke zdi obory a ostřelován ze dvou stran. Většina jeho vojáků padla, než se Šlik konečně rozhodl kapitulovat.

               Bitvou byla válka víceméně rozhodnuta. Král Fridrich den nato z města utekl – i když neměl kam. Jeho Falc i s hlavním městem Heidelbergem už mezitím císařské vojsko obsadilo. Zemřel nakonec v exilu. Boje trvaly ještě několik let – velmi dlouho se bránila kladská pevnost pod vedením Františka Thurna, pokus bratra braniborského kurfiřta Jana Jiřího Krnovského o obrat ve válce ve spojení s nespolehlivým Gáborem Bethlenem v roce 1621 ztroskotal a krnovský vévoda brzy nato umřel. Odpor postupně utichl a na Čechy čekalo tři sta let habsburské nadvlády – už ne té rozumné, založené na kompromisu a zdravém rozumu, jak to provozovali první habsburští vládci Ferdinand I. a Maxmilián II. V roce 1627 vydal Ferdinand II. „Obnovené zemské zřízení“, kterým odebral poraženým zemím jejich práva a učinil je bezprávnými provinciemi své říše. Válka měla trvat ještě dalších nekonečných dvacet osm let, ale to už na právním postavení Českého království v rámci Habsburského soustátí nic nezměnilo.

               Zřejmě by to tak dopadlo i bez Bílé Hory. Stavovská vláda, nejednotná a skrblická v placení své armády s neschopným a politicky nekompatibilním vládcem by nebyla schopna klást dlouhodobě odpor, i kdyby k této bitvě nedošlo. Svou šanci povstalci propásli v roce 1619 – tehdy měli šanci přinutit císaře aspoň k vyjednávání, i když on k vyjednávání v žádném případě nebyl ochoten a byl spíš připraven „opustit svou zemi třeba jen v jediné košili nebo i zemřít, než učinit ústupky, které by poškodily pravou víru v jeho zemích“. Kdyby se ho podařilo tehdy ve Vídni zajmout, byla to určitá možnost konce války. Nepodařilo se to. Rozhodovala tedy vůle k vítězství a té měl císař mnohem víc než stavovská vláda.

Ale boj na kopci nad Prahou, kde se skutečně drží sníh déle než v jiných pražských lokalitách, má velký symbolický význam. Tragédie „Bitvy u Prahy“ zasáhla celý protestantský tábor, píseň o této tragédii se hrála ještě dlouho do devatenáctého století – vzpomíná ji i Mark Twain v „Dobrodružství Huckelberryho Finna“.

               Často se podceňuje velikost této srážky. Bývá nazývána šarvátkou nebo malou vojenskou srážkou. Není to pravda. Bitva byla sice krátká, trvala jen něco přes dvě hodiny, byla ale velmi intenzivní. Na místě zůstalo 1600 mrtvých. Počítáme-li poměr mrtvých k zraněným obvyklým koeficientem 10:1, je zřejmé, že ztráty byly výrazné. Ale hlavní význam této bitvy je přece jen symbolický. Až tak, že bývají celá staletí po ní pojmenována „Pobělohorská doba“.

               Pro české dějiny zůstává tato bitva trvalým traumatem i po čtyřech stech letech.

Die Rückkehr eines Kriegers

„Troja wurde bereits vor zehn Jahren vernichtet“, sagte einer der Männer, die vor der Hütte saßen. Es war ein schöner Tag, vom Meer wehte ein frischer Wind und zerzauste ihre Haare. Beide waren schon alt, aber während der eine, der gerade das Ferkel aufschnitt und seine Teile auf den Bratspieß spießte, durch sein Leben und seine Arbeit alt geworden ist, das Alter des anderen wirkte unecht. Er hatte zwar faltige Haut alter Männer und von Salz vertiefte Falten um die Augen und Mund, aber seine Augen, obwohl müde, zeugten von einem jüngeren Alter, als seinen grauen Haaren und dem Bart entsprachen. Er redete nur wenig, er beobachtete verträumt die Hügel der Insel, es lag also an dem anderen, die Konversation am Laufen zu halten.

            „Es ist schon zehn Jahre her“, setzte der ältere von ihnen fort, der Hirt namens Eumaios. „Trotzdem wird noch immer davon erzählt. Es war ein großer Krieg, einen solchen haben Griechen noch nie erlebt.“

            „Ein Krieg ist immer eine abstoßende Sache“, erwiderte der andere. „Es gibt Tote und Jammer. Abgeschlachtete Leute und niemand weiß, warum sie sterben mussten. Vergewaltigte Frauen und ermordete Kinder. Grausamkeiten, für die man sich bereits am Tag danach schämt, und diese Scham hält bis ans Ende seiner Tage an. Im Wahnsinn des Gemetzels der Schlacht wird man aber zu einem Tier, das seinen Trieb nicht beherrschen kann und tötet ohne nachzudenken.“

„Warst du also auch im Krieg?“ fragte Eumaios.

Der andere nickte. Er sagte nichts und senkte den Kopf.

„Du bist also ein Held,“ wollte der Hirt nicht locker lassen.

„Held?“ es schien, als ob sein Gast das Wort ausgespuckt hätte. „Helden sind die, die starben. Die müssen sich nicht mehr für ihre Taten schämen, über die darf man verherrlichende Sagen singen. Ich bin am Leben geblieben.“

Der Hirt war fertig mit seiner Arbeit. Er legte den Spieß mit Ferkelteilen über das Feuer, er legte große Holzscheite aus Lärche hinan und setzte sich näher zu seinem Gast. Er erkannte, dass es sich um einen unglücklichen, müden Menschen handelte und er tat ihm leid. Er hätte ihn am liebsten um die Schultern umarmt, um ihn zu trösten, er schreckte aber vor einer so großen Vertraulichkeit zurück. Er suchte nach den richtigen Worten.

„Krieg ist einmal Krieg“, sagte er dann. „Im Krieg tötet jeder um nicht selbst getötet zu werden. Es ist daher nicht notwendig sich deshalb zu grämen oder sich etwas vorzuwerfen. Es gibt andere Verbrechen, die man nicht verzeihen kann. Du solltest nicht daran denken.“

„Ich hatte viel zu viel Zeit zum Nachdenken“, lächelte der andere mit grauen Haaren und jungen Augen bitter. „Ganze sieben Jahre lebte ich bei einer Frau namens Kalypso am Ende der Welt nahe der Heraklessäulen. Ich hatte genug an Speise und Trank. Ich musste nicht arbeiten, ich durfte ganze Tage in der Sonne liegen, nur in der Nacht musste ich meine Gastgeberin lieben. Sie verlangte von mir nichts anderes.“

„Das ist eine schöne Geschichte“, lächelte der Hirt.

„Bei solchem Faulenzen muss man aber die Zeit irgendwie vertreiben und das tut man durch Nachdenken. Das Faulenzen ist nichts Gutes für jemanden, auf dessen Seele ein Verbrechen lastet. Deshalb flüchtete ich aus diesem Paradies und ertrank beinahe bei der Insel der Phäaken. Vielleicht sehnte ich mich nach dem Tod, als ich Kalypso verlassen habe, was sonst konnte ich in den Wellen des endlosen Ozeans suchen? Die Götter erlauben aber niemandem zu gehen, dessen Zeit noch nicht abgelaufen ist.“

„Vielleicht hast du noch eine Aufgabe auf dieser Welt“, sagte der Hirt, als er aber bemerkte, dass sein Gast ungeduldig und ablehnend den Kopf schüttelte, wechselte er das Thema des Gespräches.

„In welchem Krieg hast du gekämpft? Erzähle mir über dein Schicksal, bis das Fleisch fertig gebraten ist. Für einen Mann, der sein ganzes Leben zwischen seinen Schweinen verbracht hat, sind alle Erzählungen über fremde Länder verlockend und interessant. Auch wenn sie von Blut durchtränkt sind.“

„Ich war bei Troja“, sagte der andere. „Das reicht, um alles zu wissen.“

„Also bei Troja“, freute sich Eumaios. „Dort war auch unser König. Der größte aller Helden! Ohne ihn hätte man Troja niemals erobert, zumindest so wird es erzählt. Unser König Odysseus hatte schnelle Beine und ein noch schnelleres Denken. Sein Sohn watschelte noch, als er von den Boten des Königs Agamemnon ausgesucht wurde. Er wollte nicht in den Krieg ziehen. Er pflügte das Feld mit einem Pferd und einem Ochsen, so ein Gespann dachte er sich aus, um für einen Narren gehalten zu werden und er säte Salz in die Furchen. So sehr wollte er bei seiner jungen Frau und seinem kleinen Sohn zu Hause bleiben. Die königlichen Boten zwangen ihn aber zu gehen, sie durchschauten seine List, als sie sein Söhnchen in die Furche legten und er sein Gespann anhielt. Er wäre derzeit über vierzig Jahre alt.“ 

„Kam er nicht zurück?“ fragte der andere mit einer hohlen Stimme.

„Würde es auf Ithaka so aussehen, wie es aussieht, wäre er zu Hause? Ich kann dir zum Essen nur ein Ferkel anbieten, weil ich alle Mastschweine in die Stadt abliefern musste. Dort wird seit Wochen geprasst. Gut zwanzig Anwärter bewerben sich um die Hand unserer Königin Penelope, jeder von ihnen will aber vor allem an ihrer Seite König werden. Es ist eine Bande von Räubern und Betrügern und es gibt niemanden, der sie zähmen könnte“. Der Hirt wurde zornig, unterbrach aber seine Rede, als er bemerkte, mit welchem Blick ihn sein Gast anschaute.

„Odysseus hatte doch einen Sohn“, sagte der Fremde und seine Stimme zitterte.

„Ja, er ist da, aber ein Sohn ist nur ein Sohn, der Ehemann ist der Herr im Hause. Télemachos ist stark und tapfer. Wie sollte er aber die ganze Bande, die seinen Palast besetzte, vertreiben? Er hat doch keinen Beweis, dass sein Vater am Leben ist, um in seinem Namen handeln zu können. Der Augenblick ist nicht sehr weit, in dem Penelope einen der Freier zu ihrem Mann wählen muss. Sie kann mit ihrer Entscheidung nicht ewig zögern.“

„Sind alle so böse?“ zweifelte der Gast.

„Möglicherweise nicht“, sagte der Hirt. „Eurymachos hat Weisheit, Antinoos wieder Kraft und Sorglosigkeit. Vielleicht sind sie nur zu jung, um über das Leben und ihre Taten nachzudenken.“

„Viele Menschen mussten sterben, weil sie über ihre Taten nicht nachgedacht haben“, sagte der Fremde düster. „Es reicht manchmal nur so wenig und die Worte werden unmittelbar vom Tod gefolgt.“

„Deine Toten plagen dich“, bemerkte der Hirt und drehte langsam den Spieß.

„Nicht alle“, widersprach der Gast. „Die, die ich im Kampf getötet habe, stören meinen Schlaf nicht. Sie hätten mich getötet, wäre ich nicht geschickter als sie. Nur ein Toter plagt mich und lässt mich nicht schlafen. Eigentlich eine Tote.“

„Sie war also eine Frau“, sagte der Hirt. „Hast du sie aus Leidenschaft getötet?“

Der Gast schüttelte den Kopf. „Nein, so war es nicht. Ich tötete sie weder mit meinem Schwert noch erwürgte ich sie. Ich tötete sie mit einem Wort, aber umso furchtbarer war meine Tat. Weil ihr Sterben zu lange dauerte.“

„Erzähle mir deine Geschichte, Mensch“, bot ihm Eumaios. „Es kann dir helfen. Sicherlich hast du es vielmals der Frau erzählt, die dich sieben Jahre lang in ihrem Schoß versöhnen wollte. Erzähle es aber noch einmal einem bedeutungslosen Alten, weil die Gewissenbisse wie ein Becher mit Galle sind, der sich nach jedem Entleeren wieder füllt.“

„Sie hieß Iphigenia“, sagte der Fremde.

„So hieß auch die Tochter des gestorbenen Königs Agamemnon aus Mykene. Sie wurde in Aulis vor dem Feldzug nach Troja geopfert“, unterbrach ihn Eumaios.

„Das ist die, von der ich rede“, sagte der Gast still und in seinen Augen erschienen Tränen. Als ob er seine Erzählung nicht fortsetzen konnte, fragte er: „Agamemnon ist tot?“

Der Hirt nickte. „Schon seit zehn Jahren. Er wurde von seiner Frau Klytamnestra ermordet. Noch am Tag, als er von Troja nach Hause zurückkam.“

Der Fremde senkte den Kopf. „Ja“, sagte er. „So musste es enden. Sie begann ihn gerade damals zu hassen. Gerade in dem Augenblick, als ich ihr Kind dem Tod ausgeliefert habe. Sie dachte, er hätte das getan.“

„Ich verstehe dich nicht, Herr“, sagte der Hirt erstaunt.

„Wir waren zu dritt, als der Oberpriester der Göttin Artemis, Kauleas, die Prophezeiung verkündete. Furchtbare Prophezeiung. Agamemnon, Menelaos und ich hörten, dass Artemis nach der ältesten Tochter Agamemnons als Opfer verlangte. Nur so beginnt der Wind zu wehen, der uns nach Troja bringt. Wie schwuren alle drei, dass dieses Orakel niemand erfahren durfte. Und ich verriet es dem Heer.“

„Du kannst dir nicht vorstellen, was dort vor sich gegangen ist“, setzte der Fremde nach einer Weile des Schweigens fort. „Tausendzweihundert Schiffe und fünfzigtausend Männer drängten sich auf den Stränden von Aulis und warteten bereits seit Wochen auf einen günstigen Wind. Es gab Träumer unter ihnen, die nur nach Ruhm strebten, es gab dort Männer, die durch das Gold von Troja reich werden wollten. Es gab unter ihnen aber auch Männer, die nur das Verlangen nach Blut und Gewalt in den Krieg lockt. Du kannst dir nicht vorstellen, wie bunt, schön, aber auch grausam jede Armee ist. Eine Armee aber, die nicht kämpft, hört auf, schön zu sein. Sie ist dann nur mehr grausam. Im Lager mehrten sich Verbrechen, jeden Tag starben Männer bei Streitereien und Schlägereien. Es gab keine Hoffnung auf Besserung, die Moral verfiel soweit, dass Soldaten sogar dem Oberbefehlshaber Agamemnon mit dem Tod drohten und ihn gleichermaßen wie seinen Bruder Menelaos und seine schöne Dirne Helena hassten. Und in diesem Moment kam Kauleas und bot eine Lösung an. Für den Tod von Iphigenia kommt der richtige Wind. Man muss nur ein Leben opfern, um später Tausende Leben zu vernichten.“

„Hast du ihm geglaubt?“ fragte der Hirt mit Furcht in seiner Stimme.

„Damals habe ich noch an Götter geglaubt“, antwortete der unechte Alte. „Ich war viel zu jung, um an ihnen zu zweifeln. Trotzdem habe ich damals, als Kauleas sein Orakel verkündet hatte, gezweifelt. Vielleicht zitterte seine Stimme von Genugtuung oder von schlecht verborgener Ungeduld. Für einen Augenblick hatte ich Gefühlt, dass nicht die Göttin Artemis, sondern er selbst nach dem Blut der Tochter Agamemnons verlangte. Er versteckte sich hinter der Göttin um dem größten aller Anwesenden zu schaden. So ein Mensch war er und heute bin ich mir schon so gut wie sicher, dass wir damals in eine Falle tappten und dass es nicht Artemis, sonder Kauleas selbst war, der Kinderblut fließen sehen wollte.“

„Du hast aber das Orakel dem Heer verraten. Warum, wenn zu Zweifel hattest?“

„Vielleicht nur, damit mich die Soldaten liebten. Vielleicht nagte beim Blick auf Agamemnons Ruhm Neid in mir. Finde die wahren Impulse für deine Taten! Wahrscheinlich habe ich Agamemnon gehasst, obwohl ich mir das nicht eingestanden habe, weil den Hass auf den Oberbefehlshaber darf man nicht einmal vor sich selbst eingestehen.“

„Es war so einfach“, setzte er fort. „Wenn der König seine Tochter opfern würde, käme der Wind. So habe ich das gesagt. Und die Armee begann von Begeisterung zu brüllen. Von Begeisterung, weil ich ihnen die Hoffnung gab, aber auch in der Erwartung einer grausamen Vorstellung, auf die sie begonnen haben sich zu freuen. Ich sah ihre Begeisterung, die ich mit meinen Worten ausgelöst hatte und ich kam mir mächtig wie ein Gott vor. So groß war dieser Moment.“

„Es war einfach“, erklärte er, „weil Iphigenia in diesem Augenblick nur ein unbekannter Name und die Begeisterung der Soldaten anwesend und spürbar war. Damals war ich überzeugt, dass ich richtig handelte. Es reichte der Applaus tausender Tölpel um mein Gewissen zum Schweigen zu bringen. Das Gewissen protestierte nämlich. Viel später verstand ich, wie sehr es sich gegen diese Tat wehrte.“

„Dann änderte sich aber alles“, sagte der Gast langsam. „ im Moment, als sie in das Lager gebracht wurde. Ein junges Mädchen, viel mehr noch ein Kind als eine Frau. Mit einem ahnungslosen kindlichen Blick voll mit fröhlicher Erwartung. Niemand sagte ihr, dass sie getötet wird. Ihr eigener Vater redete ihr ein, dass er sie vermählen wollte. Deshalb freute sie sich so sehr, weil ihr Bräutigam der schönste aller Griechen sein sollte. Achilles, der Sohn des Peleus.“

„Er war ein Trottel“, setzte der Fremde fort und spuckte ins Feuer. „Ich wusste es immer und vor Troja bestätigte er diese meine Ahnung hunderte Male. Er war aber genau der Typ, dessentwegen  Frauen ohnmächtig werden, wenn er sie anschaut. Frauen können nichts für die Unartigkeit  ihrer Gefühle. Sie besitzen keine Muskeln und keine Schwerter. Sie kämpften immer mit List und ihre Schwäche war ihre größte Stärke. Wir konnten der kleinen Iphigenia nicht übel nehmen, dass sie sich in den Schönling verliebte, der ihr nicht bestimmt war.“

„Furchtbar begann es zu werden, als sie die Wahrheit erfuhr. Plötzlich war hier ein wirklicher Mensch, weinend und klagend. Sie flehte ihren Vater um ihr Leben an, aber er konnte ihr es nicht mehr geben. Seit dem Moment, als ich den Willen der Götter der Armee offenbarte, war sie genauso tot, als ob ich ihr selbst die Kehle durchgeschnitten hätte.“

„Es war für alles zu spät“, sagte der Mann bitter. „Hundertmal wollte ich ihr helfen, sie befreien und wegbringen. Mein Herz brach bei dem Anblick ihrer Verzweiflung. Die gesagten Worte konnte ich aber nicht mehr zurücknehmen und hinter unserem Rücken wuchs die schrecklichste Naturgewalt, die einmal auf der Welt freigelassen wurde. Der menschliche Fanatismus und das Verlangen nach Blut, nach Grausamkeit. Fünfzigtausend Männer wollten sie bluten sehen, weil ich ihnen eine Entschuldigung für ihr Verbrechen angeboten hatte. Der Wille der Götter! Dadurch waren sie unschuldig und durften das Martyrium des Mädchens genießen. Hätte ich in diesem Moment zu ihnen gesagt, dass es alles Lüge sei, die Priester Kauleas frei erfunden hätte, hätten sie mich zerfleischt. Deshalb schwieg ich, als ihr der Opferkranz auf den Kopf gelegt und sie zum Altar geführt wurde. Ich schwieg und das Heer sah einen Anführer in mir. Den größten Verbrecher unter ihnen allen. Das versöhnte sie mit mir und deshalb vergötterten sie mich in diesem Augenblick.“

„Sie wurde getötet“, sagte er mit einer düsteren Stimme. „Das ist mein ganzes Verbrechen.“

Das Fleisch war fertig. Eumaios überreichte das beste Stück dem Gast und beide aßen still.

„Es ist eine große Geschichte“, sagte der Hirt, langsam das Fleisch kauend.

„Für alles zahlt man“, antwortete sein Gast. „Für den einen Augenblick des berauschenden Glücks vor einer tobenden Menschenmasse zahle ich mit zwanzig Jahren Irrfahren.“

„Was hast du vor, weiter zu machen?“ fragte Eumaios.

Was werde ich tun? dachte der Gast. Was soll ich tun? Ich dachte, ich wäre endlich nach Hause zurückgekehrt. Ich war so glücklich, als ich auf dem Ufer dieser Insel aufwachte und mir gesagt wurde, es wäre Ithaka. Ich dachte, ich werde zu meiner Frau gehen und meinen Sohn umarmen. So erträumte ich es. Und jetzt? Als ob das alles nur eine Täuschung wäre. Mein Sohn ist groß und fähig für sich selbst zu sorgen. Er braucht mich nicht mehr, wenn ich ihm die ersten zwanzig Jahre seines Lebens kein Vater war. Und meine Frau? Sie hat in ihrem Haus zwanzig Anwärter, meistens jünger und schöner als ich es bin. Sorglosere und unermüdlichere im Bett. Der Hirt sagte, sie wäre mir die ganzen zwanzig Jahre treu gewsen. Verdiente ich es überhaupt? Wenn ich zu ihr gehen würde, würde ich den ganzen Rest meines Lebens mit einem Schuldgefühl leben müssen. Was bedeute ich ihr noch? Eine Erinnerung? Oder nur einen Vorwand für ihre Angst zu wählen? Den weisen Eurymachos wählen, der verspricht, ein treuer Ehemann zu sein auch, wenn sie schon alt und nicht begehrenswert wird, oder den starken und sorglosen Antinoos, mit dem sie noch prachtvoll die letzten Jahre erleben könnte, in denen sie noch begehrenswert bleibt. Was soll ich dort tun? Welchen Platz habe ich in dieser Geschichte?

„Ich weiß nicht, Eumaios“, sagte er endlich. „Ich werde weiter durch die Welt irren. Wenn du für mich ein Boot besorgen könntest, würde ich auf das Festland segeln. Ich möchte weiterhin meine Heimat suchen. Und das Vergessen.“

„Du könntest auch hier bleiben“, meinte der Hirt. „Du bist kein schlechter Mensch und der zukünftige König Telemachos braucht Männer wie dich.“

Er schüttelte den Kopf. „Ich habe hier nichts verloren. Ich fühle, dass hier getötet wird. Um die Brautschau der Königin wird Blut fließen. Möglicherweise tötet Telemachos die Freier, möglicherweise sie ihn. Ich habe hier nichts zu tun. Ich mag nicht mehr töten, ich kann nicht mehr gegen einen Menschen das Schwert erheben. Ich weiß, wie leicht es ist und ich möchte die Versuchung meiden. Der Becher mit Blut, das ich vergossen habe, ist bereits voll. Ich will nicht, dass er überlaufen würde.“

In der Umzäunung begannen Hunde zu bellen. Anders als bei seiner Ankunft, als sie ihn beinahe zerfetzten. Jetzt grüßten sie jemanden Bekannten und in ihrem Bellen konnte man Freude erkennen. Der Hirt stand auf und schaute nach dem Kommenden.

Es kommt offensichtlich ein guter Mensch, dachte der Gast. Hunde erkennen das Gute in einem Menschen, deshalb grüßen sie ihn so freundlich. Mich wollten sie umbringen. Aber – was Gutes tat ich schon in meinem Leben?

Der Hirt begann zu zittern und das Gefäß mit Wein fiel ihm aus den Händen zu Boden. „Télemachos“, rief er. „Prinz Télemachos.“

Der vorzeitig ergraute Mann erzitterte. Er kommt! Dem Schicksal kann man nicht entkommen. Wenn hier heute zufällig nicht dieser Junge erschienen wäre, hätte er ein Boot bestiegen und für immer diese Insel verlassen. Er fühlte, dass er das jetzt nicht mehr schaffen würde. Das Schicksal verfolgte ihn und er konnte keinen Vorsprung vor ihm gewinnen.

Der Junge stand vor ihm. Er war ein schöner, großer junger Mann mit noch etwas schmalen Schultern. Seine Barthaare begannen nur zu wachsen, er strahlte aber vor endlosem Selbstbewusstsein. Schaute ich auch so aus? dachte der Gast. Damals, als ich mit dem Gespann aus Pferd und Ochs pflügte und Salz in die Furche streute? Damals war ich auch noch schön und jung und wollte keinesfalls diesen Jungen und seine Mutter verlassen. Und damals belastete mich noch kein Verbrechen.

Er stand vom Fell auf, um den Prinzen Platz zu machen.

„Bleib sitzen, Fremder“, hielt ihn Télemachos mit einer Stimme an, der man nicht widersprechen konnte. „Ich setze mich woanders hin, es gibt hier genug Platz.“

Er ist selbstbewusst, dachte der Gast. Er lernte zu herrschen, er wird nicht mehr gehorchen können. Wozu bin ich also hier?

Sie saßen zu zweit beim Feuer, der Hirt lief irgendwohin weg, um neuen Wein zu holen. Telemachos erzählte beim Essen über die Verhältnisse im Palast und über seine erfolglose Fahrt nach Sparta zu König Menelaos mit der Bitte um Verstärkung. Der andere schwieg. Er hielt es für entbehrlich zu bemerken, dass Menelaos der gleiche Egoist blieb, wie er es immer schon war. Es drängten andere Worte aus ihm. Er versuchte sie mit dem ganzen Willen zu unterdrücken. Dann verlor er diesen Kampf. Er sprach.

„Télemachos“, sagte er. „Ich bin dein Vater Odysseus. Ich kehrte zurück.“

Der Junge erstaunte. Dann schaute er ihn ungläubig an. Odysseus bemerkte, dass er dabei seine Hand auf dem Schwertgriff hielt. Er ist misstrauisch, dachte er. Er lernte, misstrauisch zu sein. Er hatte niemals jemanden, der ihn beschützt hätte. Er lernte allein zu kämpfen, er braucht niemanden mehr.

Telemachos rührte sich nicht. Also musste sein Vater aufstehen. Er wandte sich zu ihm und umarmte ihn. „Ich bin dein Vater, Junge“, wiederholte er, seine Stimme war aber nicht mehr freudig und aus den Augen kamen keine Freudetränen. Er fühlte nur eine furchbare Müdigkeit.

Der Junge erwiderte die Umarmung nicht. Nur als sich der Vater von ihm entfernte, verbeugte er sich und sagte: „Sei willkommen.“

„Es ist gut, dass du gekommen bist“, sagte er dann. „ Es ist die höchste Zeit. Ich brauche deine Hilfe, weil wir endlich die Ordnung in unserem Palast widerherstellen müssen. Mit deiner Hilfe vertreibe ich alle die Freier, die sich dort breit machen. Wer sich wehren würde, den werden wir töten. Du bist zurück, alles kann also nach dem Recht ablaufen.“

„Es spricht Hass aus dir, mein Sohn“, sagte der Alte. „Hass, den nur die Jugend spüren kann. Jahre des Leidens stumpften solche Gefühle ab. Setzen wir uns und reden wir, ob man die Sache nicht anders erledigen könnte.“

Télemachos setzte sich nicht. In seinem Blick gab es Erstaunen, das rasch in Zorn überging.

„Willst du mir nicht helfen?“ fragte er noch verwundert, aber er setzte schon anders fort. Seine Stimme zischte. „Du hilfst mir! Du musst! Es ist deine Pflicht und ich erlaube dir nicht, ihr zu entgehen. Wir töten alle! Für alle Erniedrigungen, für alles Unrecht, das sie begangen haben. Mit deiner Hilfe schaffe ich das. Kein einziger wird überleben!“

„Ich mag nicht mehr töten“, sagte er still.

„Du musst aber“, erwiderte sein Sohn hart. „Sonst gebe ich bekannt, dass du zurück bist. Sie werden kommen, dich zu töten und dich dann für einen Betrüger zu erklären. Versuche nur mich abzulehnen und du wirst sterben. Mit mir wirst du wieder zum König. Du hast keine Wahl! Du hast sie nicht, seit du auf dieser Insel gelandet bist und seit ich dich erkannte.“

Odysseus staunte. So hat sich das also das Schicksal ausgedacht. Alles kommt zurück. Für alles zahlt man. Er gab damals dem Mädchen auch keine Wahl. Sie musste sterben, egal, wie sich die Sache entwickeln mochte. Sie wollte nicht sterben, sie musste es aber. Er will nicht töten, aber er muss. Alles kommt zurück, man kann nicht entkommen. Also gut, der Becher mit Blut soll zum Überlaufen gebracht werden.

„Gut, Junge“, sagte er langsam. „Gut. Ich komme mit dir.“

Bílá Hora – I.část

               8. listopadu uplyne čtyři sta let od jedné z nejslavnějších bitev, které se na našem území kdy odehrály. Bitva se symbolickým významem, ovšem jestliže bitva na Vítkově o dvě stě let dříve vstoupila do dějin jako symbol národní hrdosti, Bílá Hora je symbolem národní potupy. Už proto, že po ní následovalo 300 let ne právě harmonické existence v habsburském soustátí.

               Obávám se, že je čtenář už články a úvahami o významu této bitvy přesycen – píše se o tom doslova všude, ale přesto neodolám. Přece jen byla tato událost tématem až dvou mých knih. Dnes hodlám psát o událostech, které onomu masakru u Prahy předcházely, příští týden se pak pokusím přiblížit bitevní dění samotné.

               Bílá Hora je ovšem opravdu jen symbolem. Dějiny by se i bez ní vyvíjely určitým směrem, který by byl možná určitým způsobem modifikovaný, ale směr by se sotva změnil. Byla zlomem, který by ale stejně dřív nebo později přijít musel.

               Češi si Habsburky zvolili ve svobodných volbách a to dokonce dvakrát. Už při té první volbě v roce 1526 by se museli zamyslet nad tím, zda je správné a hlavně bezpečné volit v zemi, kde byla pozice katolické církve už od husitských válek podkopaná a kde se velká většina národa hlásila k reformním myšlenkám (Luther zahájil svou reformu v roce 1519, německá selská válka proběhla v letech 1524  – 1526 a byla potlačena právě kandidátem na český královský trůn Ferdinandem) volit člověka vychovaného ve fanaticky katolickém Španělsku.

Ferdinand vyrostl pod patronátem svého dědečka Fernanda Aragonského (po němž měl i své jméno, ve střední Evropě do té doby neobvyklé), který byl ne nadarmo nazýván spolu se svou manželkou Isabelou Kastilskou „katolické veličenstvo“. Mladý Ferdinand vyrostl tedy v prostředí naplněném nenávistí k muslimům (poraženým v roce 1492 v Grenadě), Židům (vyhnaným ze Španělska rovněž v roce 1492) a „kacířům“ – inkvizice byla v Španělsku zavedena přes odpor papeže už v roce 1487. I Ferdinandův bratr Karel  – budoucí císař Karel V. – byl vychován v mnohem liberálnějším prostředí Holandska. Mimochodem oba bratři se z příkazu jejich dědečka (otec Filip I. zemřel už v roce 1506 a jejich matka Johana se zbláznila a byla internována) vůbec neznali, a když Karel cestoval do Španělska, aby tam převzal vládu nad Kastilií, musel cestovat Ferdinand do Holandska jinou cestou, aby se zabránilo jejich setkání.

               Ferdinandova volba proběhla zcela legálně a to i přesto, že se moci v Rakousku, kterou mu zprostředkováním tety Marie Habsburské, vdovy po Ludvíkovi Jagelonském, postoupil Karel v roce 1522, ujal nesmlouvavým a krvavým způsobem. O tom hovoří takzvaný „Krvavý soud ve Vídeňském novém městě“, kde dal popravit 8 pánů a vídeňských měšťanů, kteří ho byli ochotni akceptovat za vládce za určitých podmínek, kterým se v té době říkalo volební kapitulace. Byla o věc ve střední Evropě poměrně obvyklá, v absolutistickém Španělsku ale naprosto neznámá a Ferdinand tuto žádost o vyjednávání hodnotil jako zradu. To mu bylo devatenáct let!

               Navzdory daným skutečnostem byla vláda prvního Habsburka relativně klidná. Možná tu byl vliv Ferdinandovy manželky Anny Jagellonské, kterou její manžel skutečně miloval. Především zde ale působil panovníkův „zdravý rozum“, kterého měl postavou malý, ale myšlením velký panovník dostatek, aby nevyhledával konfrontaci s poměrně mocnými stavy. Jen když se ony stavy v roce 1547 daly strhnout k jakési polovičaté rebelii, potlačil ji a využil vítězství k upevnění královské moci. (A k naplnění své chronicky prázdné pokladny)

               Ferdinand I. byl navzdory svému španělskému vychování mužem kompromisu. Ze všech sil se snažil smířit katolický a protestantský tábor, pomáhal organizovat jednání mezi znenáviděnými tábory a snažil se zachovat jednotu církve. Neuspěl. Protestanti odmítli přijmout jeho návrhy při jednání v Řezně, katolíci pak vyobcovali protestanty z církve na Trientském koncilu. Na obou stranách vyhráli radikálové. Ferdinandovi se aspoň podařilo zprostředkovat v roce 1555 takzvaný „Augsburský mír“ pod heslem „cuius regio, eius religio“, čili vládce určuje víru svých poddaných. Rok nato odstoupil znechucený císař Karel V., který se vždy vyznačoval melancholickými rysy a předal vládu nad celou říší svému energickému bratrovi. Tím se vláda nad střední Evropou, čili nad Římskou říší národa německého přesunula ze Španělska do Rakouska a tam už měla zůstat až do rozpadu tohoto státního útvaru v roce 1804.

               Habsburské soustátí (Rakousko, Česko, Uhersko) představovalo křehký státní útvar – právě proto, že bylo výjimkou z pravidla přijatého v Augsburku. Habsburkové byli a vždy zůstali katolíci (sympatie Ferdinandova syna Maxmiliána II. k protestantismu na tom nic nezměnily), z jejich zemí zůstalo katolické ale pouze Tyrolsko. Češi se hlásili k utraquismu a částečně k učení Luthera, Dolní a Horní Rakousko, jakožto i celé tzv. „Vnitřní Rakousko“ – Štýrsko, Korutany a Kraňsko – byla v naprosté většině luteránské a Uhři se přiklonili dokonce ke Kalvínovu učení a přistoupili na pravidla reformované církve (tedy kromě jejích předpisů o jídle – chválabohu). Katolíci, o které by se habsburští vládci mohli opírat, žili sice ve všech těchto zemích, představovali ale relativně malou menšinu (v českém zemském sněmu měli asi osminu hlasů). Systém fungoval na křehkém podkladě vlády kompromisu a zdravého rozumu. Z dějin ale i ze současnosti víme, jak je takový podklad křehký a jak snadno se může zbortit. Stačí, když se najde jeden odhodlaný fanatik. A ten se objevil v podobě vnuka Ferdinanda I. Ferdinanda Štýrského. Je to až trochu mysteriózní. Pět synů tolerantního císaře Maxmiliána II. nezplodilo ani jednoho potomka, Maxmiliánův mladší bratr – rozšafný a vzdělaný Ferdinand – se sám zahrál dynasticky do autu sňatkem s neurozenou Filipínou Welserovou – jeho synové z tohoto manželství byli vyloučeni z následnictví. Zůstával jen nejmladší Ferdinandův syn Karel, vévoda ve Vnitřním Rakousku. (Císař Ferdinand měl sice s královnou Annou patnáct dětí, z toho ale jen tři syny).

Karel měl smůlu, že se stal objektem sňatkové politiky svého otce. Napřed se měl oženit s Alžbětou anglickou – a obrátit ji na pravou víru. Po neúspěšných námluvách byl oženěn s Marií Bavorskou. Manželství nebylo právě šťastné, protože bylo poznamenáno ideologií. Zatímco Karel se zřejmě v důsledku domácí výchovy ale i z politické nevyhnutelnosti (potřeboval podporu štýrských stavů pro boj proti Turkům, což byla jeho hlavní úloha, mimo jiné založil pevnost Karlstadt – dnešní Karlovac v Chorvatsku) choval ke svým protestantským poddaným tolerantně, jeho žena byla fanatická katolička, pro kterou byl jakýkoliv ústupek „kacířům“ cestou do pekla. Několikrát hrozila svému muži, že odcestuje do Mnichova ke svým rodičům, stačilo, když přijal jako dárek „protestantskou“ – rozuměj německy psanou – bibli nebo přislíbil účast na slavnosti v protestantském kostele.

Karel sice založil v Grazu v roce 1586 univerzitu, na druhé straně ale pozval do Štýrska jezuity a postaral se o to, aby v jeho zemích v roce 1574 vstoupil do platnosti zákon„Constitutio criminalis Carolina“, který umožňoval pronásledování a upalování čarodějnic a kouzelníků. (Zákon se nejmenoval po něm ale po jeho strýci císaři Karlovi V., který ho vydal v roce 1532). Symptomatická pro Karlovo manželství je skutečnost, že on sám se podle své poslední vůle nechal pochovat v klášteře Seckau, jeho žena Marie odpočívá ale v sto kilometrů vzdáleném mauzoleu v Grazu, i když si výslovně přála být pochována po boku svého manžela. Ale Štajeráci měli dost rozumu a pomysleli si, že si vévoda vytrpěl za svého života už dost.

               Plodem výchovy vévodkyně Marie byl její syn Ferdinand. Narozený v roce 1578.

V roce 1590, když Karel onemocněl, poslala Marie svého prvorozeného syna spěšně na jezuitskou školu v Ingolstadtu, aby zabránila tomu, že by mohl převzít vládu hned po smrti svého otce a dostat se tak pod vliv „kacířské“ zemské regentské rady. Ferdinand nesměl přijet ani na otcův pohřeb. Jeho strýc Ferdinand Tyrolský to komentoval slovy: „Pod jezuitským vlivem se ten chlapec, který je u od přírody poněkud blbý a slabý, stane ještě navíc malomyslným.“ Měl mít pravdu. Marně se snažil nebezpečí vlády svého synovce odstranit ve svém druhém manželství s Annou Katerinou Gonzagou (syn z tohoto manželství byl měl před štýrským Ferdinandem přednost), zplodil se svou druhou manželkou jen tři dcery. O osudu Evropy bylo rozhodnuto.

               Ferdinand se vrátil do Štýrska v roce 1596, když dosáhl plnoletosti a řízen radami své matky a jezuitského zpovědníka, zahájil důslednou rekatolizaci Vnitřního Rakouska. V roce 1599 zrušil v Grazu evangelické lyceum a vykázal všechny profesory a kněze. (Mezi jinými opustil tehdy Štýrsko i mladý učenec matematik Johann Kepler) 23. dubna 1600 se v Grazském dómu oženil s Annou Marií Bavorskou, svou sestřenicí. Protože jeho matka nedůvěřovala ani jednomu štýrskému knězi, musel přicestovat až z Olomouce František Dietrichstein. Jedině arcibiskup narozený ve Španělsku a vychovaný v Itálii byl pro štýrskou vévodkyni matku dostatečně spolehlivý. 8. srpna 1600 hořela před Paulustorem v Grazu obrovská hranice „kacířských“ knih. Na místě, kde shořely, dal vévoda postavit dnes už neexistující kostel svatého Antonína. V roce 1602 předal Ferdinand vedení university jezuitům. V roce 1617 byla rekatolizace Vnitřního Rakouska úspěšně ukončena, papež Pavel V. poslal Ferdinandovi jako výraz vděku za jeho krvavou práci ostatky svatých, které jsou dnes uloženy ve dvou truhlách v grazském dómu.

               Napětí mezi katolíky a protestanty ale rostlo v celé Evropě. Začaly se tvořit vojenské bloky, ochotné bojovat za obranu „pravé“ víry. Napřed vznikla v roce 1608 Protestantská Unie o rok později pak Katolická liga. Že se padesát let starý augsburský mír stává stále víc jen bezcenným papírem a že se schyluje ke konfrontaci, muselo být jasné i méně nadanému pozorovateli.

               Přesto si čeští pánové v červnu 1617 zvolili Ferdinanda svým budoucím panovníkem (císař Matyáš ještě žil). O svobodné volbě se sice mluvit nedalo, místo obvyklého jednání za zavřenými dveřmi museli páni odevzdávat své hlasy osobně a veřejně, nezmohli se ovšem ani na nejmenší odpor. V Uhersku se Ferdinand nadřel o něco víc, ale i tady ho nakonec 15. května 1618 uznali za svého panovníka a 1. července byl v Bratislavě korunován.

               Ferdinand byl ještě v Uhersku, když přišly zlověstné zprávy z Čech. 23. května 1618 vyletěli z okna pražského hradu místodržící Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic i se svým písařem Fabriciem. Šlo o cílenou provokaci skupiny militantních odpůrců Ferdinandovy vlády pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna (kterého Ferdinand rozčílil k nepříčetnosti, když mu odebral hodnost karlštejnského purkrabího).

Ti chtěli válku a měli ji mít. Až do března 1619 sice válečné akce do jisté míry blokoval císař Matyáš, ten ale 20. března zemřel a vojenské konfrontaci nestálo nic v cestě.

               Českým stavům musela být jasná jedna věc. Šanci měli pouze v případě rychlého a krátkého konfliktu – museli tedy rychle vyhrát. To nebylo snadné, už proto, že jich chybělo jednotné a rozhodné velení a hlavně peníze. Ty by i byly – kdyby byli páni ochotni na válku přispívat. Ale nikdo nebyl ochoten platit jako první, chyběla jim rozšafnost Petra Voka z Rožmberka, který v toce 1610 vyplatil pasovské, jen aby zmizeli z Čech a přestali plundrovat. Jenže Petr Vok už nežil…. a většina českého panstva se stejně topila v dluzích.

               Vždy si u mě vynutí trošku úsměv termín „povstání českých stavů“. Že z oné války historici udělali národní českou záležitost, neodpovídá historické pravdě. Šlo o náboženskou válku bez ohledu na národnosti. (A ani o tu n v pravém slova smyslu, jak si ještě povíme) K českým povstalcům se přidala Lužice a poněmčené Slezsko, jakož i Horní Rakousko, totéž ale odmítla Morava – ta byla k účasti na povstání přinucena až ozbrojeným pučem v dubnu 1619, který provedl v Brně hrabě Thurn (který uměl česky jen velmi špatně, dokonale údajně ovládal jen české nadávky a kletby). Nato vytáhl Thurn na Vídeň. Kdyby ji byl dobyl, mělo povstání určitou šanci. Červen 1619 byl opravdu klíčovým momentem. Thurn táhl s českým vojskem Dolním Rakouskem a ve Vídni samotné vydírali osamělého císaře šlechtici Dolního Rakouska (dokonce prý se zbraní v ruce), aby jim vydal dokument adekvátní Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě. Vídeň byla v jejich moci a ochotna českému vojsku otevřít bez boje brány. Thurn byl ale příliš pomalý. Dorazil k Vídni 5. června, přesně o jeden den později než měl. V tentýž den totiž dorazil do města generál Dampierre se svými vojáky z nedaleké Kremže. Vídeň před Čechy zavřela brány a obléhání k ničemu nevedlo. 14. června Češi odtáhli a o výsledku války bylo víceméně rozhodnuto.

               28. srpna 1619 byl Ferdinand zvolen ve Frankfurtu císařem. Dostal nejen svůj vlastní hlas (i když byl českými stavy prohlášen za sesazeného, což se česká delegace, která nebyla vpuštěna do města, marně snažila sdělit kurfirstům), ale i hlas svého protikandidáta na český trůn Fridricha Falckého. 9. září pak byl slavnostně korunován. Mezitím se českým vojskům podařilo dosáhnout jednoho z mála vítězství v Bitvě u Dolních Věstonic 5. srpna 1619, kdy z Moravy vypudili vojsko generála Dampierra.

               Ještě jednou zasvitla českým povstalcům jiskřička naděje, když pro svůj program získali sedmihradského vévodu Gábora Bethlena. 14. října se spojila česká a uherská vojska v Bratislavě, trvalo ale šest týdnů, než se vydala k nedaleké Vídni, kam dorazil 25. listopadu i Ferdinand. Jenže do Uherska vpadli polští kozáci a Bethlen sledoval především své vlastní zájmy. Vrátil se domů a čeští povstalci byli odkázáni sami na sebe.

               Volbou Fridricha Falckého českým králem 26. srpna 1619 chtěli povstalci prolomit svou izolaci, doufali v pomoc nejen bohaté Falce a německých protestantských knížat, ale i Fridrichova tchána anglického krále Jakuba. Ten ale nechal zetě v kaši. Navíc byl Fridrich příslušník reformované církve, tedy vyznavač kalvínského učení. Toto učení bylo svými obřady poněkud blízké českým bratřím, ale vzdálené jak luteránům tak i českým utraquistům. Když nechal Friedrich vyplundrovat chrám svatého Víta a ve svém obrazoboreckém nadšení zničit celou jeho vnitřní výzdobu, pochopili možná i ti poslední, že ta volba nebyla nejšťastnější. Ale už nebylo cesty zpátky.

               Válka byla víceméně rozhodnuta, byla jen otázka, kdy skončí. Povstalci definitivně přenechali iniciativu nepříteli a spolehli se na obranu. Nemohli jednat jinak. Jejich armáda byla slabší a málo spolehlivá, protože chyběly peníze na žold. Schylovalo se k tragédii.

Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více, můžu doporučit mou knihu „Odvrácená tvář moci – Zločiny českých králů“, která vyšla letos v druhém vydání a ve své sedmé kapitole se zabývá osudy krále Ferdinanda II. a kdo chce v textu knihy zažít bitvu na Bílé Hoře z pohledu tam bojujícího vojáka, pak „Páté přikázání“ z roku 2018, která popisuje osud vojáka legendárního Moravského pluku, který na Bílé hoře vykrvácel. Jak k tomu došlo, o tom za týden.

Jak odstranit demokracii demokratickými prostředky

               Rád bych v následujícím článku zobrazil několik cest, jak se dá demokracie odstranit, aniž by člověk používal ozbrojenou sílu. Budeme mluvit o referendech, volbách, jejich zpochybňování a úloze ústavních soudů, koronaviru i o kanálu Labe-Odra-Dunaj. To vše jsou prostředky, jak se demokracie dá podkopat a nakonec i odstranit. Vojenský puč je totiž vždycky hodně problematická záležitost, protože zpochybňuje legalitu nové vlády a ztěžuje její komunikaci navenek, tedy k jiným státům. Je ale mnoho diskrétnějších způsobů, jak změnit demokracii v diktaturu a to dokonce i v zemích, kde je demokracie etablovaná jako základní kámen fungování společnosti. Tam zvlášť – protože tam si lidé myslí, že „se nemůže nic stát.“ Téměř všichni diktátoři se k moci dostali volbami, tedy legálně.

               Nejjednodušší cestou je cesta lidových hlasování. Tu volil kdysi Adolf Hitler a dokázal získat lid, znechucený nefungující demokracií Weimarské republiky pro to, aby mu dal plné moci. Jak to dopadlo, víme všichni. I Muamar Kadáfí vládl prostřednictvím lidových hlasování. Stejnou cestu zvolil i Recep Tayyip Erdogan k odstranění demokracie Atatürkova typu v Turecku, stačilo lidi zastrašit po neúspěšném vojenském puči (který možná sám inicioval) a ovládnout sdělovací prostředky. Výsledky jsou hodně podobné těm německým – válka v Sýrii, teď v Náhorním Karabachu, vyhledávání konfrontace s Evropskou Unií – prostě diktátor válku potřebuje jako sůl, jednak aby se stavěl do role ochránce národa, jednak aby mohl lépe zakročit proti jinak smýšlejícím, protože ti v čase války ohrožují „národní bezpečnost.“

               Koronavirus je také dobrý prostředek. Viktor Orbán, který demokracii se souhlasem většiny Maďarů už podkopal a udělal z ní karikaturu sebe sama, využil koronavirové krize k tomu, aby se stal absolutním diktátorem. Odstranění kontroly parlamentu a možnost vládnout prostřednictvím dekretů a to na neomezenou dobu znamená definitivní konec demokratických principů ve fungování maďarské společnosti. A většina národa ve strachu ze smrtícího viru a v důvěře v spasitele Viktora mlčí, ta nesouhlasící menšina pak je umlčena. A poslanci jeho strany hlasovali jednotně za okleštění vlastní moci a vzdání se kontroly vlády, protože v parlamentu stejně sedí jen aby brali plat, rozhodnutí přijímá Velký Viktor sám.

               V Česku bezprostředně po senátních a krajských volbách schválila vláda investice do projektu průplavu Labe-Odra- Dunaj. Samozřejmě žádný normálně uvažující člověk si nemůže myslet, že je tento projekt realizovatelný – k tomu, aby průplavem mohly plout lodě, potřebujete totiž vodu. A odkud tuto vodu brát na horních tocích Odry, Bečvy, Moravy či Labe, tuto otázku nedokáže zodpovědět nikdo. I Odra je splavná pro nákladní lodě jen po Wroclaw, proto bylo toto město členem Hansy. Zde se zboží překládalo z lodí na povozy. Přesto vláda schválila vyhodit na tento nesmyslný projekt desítky miliard korun v čase, kdy by měla každou korunu obracet a používat ji na záchranu hroutící se ekonomiky v čase koronaviru.

               Jenže tento projekt je milovaným dítkem stále více senilního a na Wernickeovu alkoholickou chorobu trpícího prezidenta Zemana.  Trpí svou narcistickou poruchou osobnosti a zjistil, že po sobě, kromě chaosu a nenávisti, v Česku nic nezanechal. A on touží nechat se zapsat do historických knih (můžu ho uklidnit, tam si už vydobyl pevné místo – jako negativní příklad hlavy státu). Odkud brát vodu do kanálu je maličkost, která ho naprosto nezajímá. Jenže tento projekt je úlitbou jeho ješitnosti a tím si Andrej Babiš kupuje za peníze daňových poplatníků prezidentovu přízeň.

               Babiš po volbách do krajů a senátu zjistil, že je v háji. Na to opravdu nepotřebuje složitou matematiku. ANO sice obhájilo svá procenta hlasů, nezískalo ale nic od opozice, ta naopak podstatně posílila. ANO vyluxovalo své spojence – sociální demokracii a komunisty – mají totiž stejný pool voličů, zejména důchodce bojící se pravicové vlády a krácení důchodů. Předchozí vlády ODS a jejích spojenců se totiž opravdu o tuto skupinu nestaraly a teď sice oprávněně poukazují na nesmyslné rozhazování peněz současnou vládou dárky pro důchodce, jenže to budí u této skupiny voličů jen temné obavy ze změny. Ovšem člověk nemusí být matematický génius, aby si nespočítal, že po příštích volbách, i kdyby ANO hned získalo svých 30 procent, za předpokladu že sociální demokraté a komunisté vypadnou z parlamentu, nevytvoří vládu ani s Okamurou (jediným dalším, který by do toho s Andrejem zřejmě šel.)

               Jenže prezident pověří vítěze voleb (a to Babiš navzdory své neschopnosti bude) sestavením vlády. Tomuto postupu se nedá nic vyčíst, tak to běží všude na světě. Zeman se už dal slyšet, že dá Babišovi dvě šance. Teď by měli ale všichni našpicovat uši. Co to znamená – dvě šance?

               Babiš představí parlamentu menšinovou vládu (jedno zda jen z hnutí ANO nebo s nějakými malými přívěsky – pokud by se sociální demokracie přece jen do parlamentu proplazila) a ta nedostane od parlamentu důvěru. V normální demokracii taková vláda hned podá demisi a prezident sestavením nové vlády toho, kdo se ve volbách umístil na druhém místě. To se v Česku nestane. Zeman pověří Babiše sestavením vlády podruhé. Ten podá se svou vládou demisi a bude vládnout nadále „v demisi“. Protože nedostane žádný časový limit na sestavení nové většinové vlády, která by v parlamentu mohla získat důvěru, bude vládnout dál. Samozřejmě nebude moci parlamentem protlačit žádné zákony, ale může vládnout prostřednictvím vládních vyhlášek. Že takový stav může trvat dlouho, si vyzkoušela už vláda Rusnokova. Tento stav může trvat až do konce Zemanova prezidentského mandátu a Zeman si patřičně vychutná, že vláda visí na nitce jeho kalhot a bude diktovat. A bude se hledat kandidát na prezidenta, který by takový stav nadále podporoval – buď někdo ze Zemanova okolí, nebo Andrej sám. Pokud by se totiž stal prezidentem, zajistí mu to naprostou beztrestnost a nemůže být stíhán za nic, co vykonal nebo ještě vykoná. Pod ochranou české ústavy by Agrofert mohl zneužívat peníze daňových poplatníků ještě nestoudněji. Pokud by pod smlouvami byl podpis člověka ve funkci prezidenta, nebylo by možné ho stíhat. Tato úchylka české ústavy mě šokovala, když jsem psal knihu „Odvrácená tvář moci“. Český prezident nemůže být trestně stíhán, ani kdyby chodil po Václavském náměstí a střílel do lidí. Má naprostou imunitu. Tuto úchylku chtěl korigovat už Václav Havel, ale nikdy se to nepodařilo, platí stále.

Že vám tato představa nechává vyrážet studený pot na čele? Připravte si ručníky a kapesníky, protože tato varianta politické situace je skoro jistá – tedy za předpokladu, že Babiš a jeho ANO opravdu obsadí ve volbách příští rok první místo. Proto onen kanál Labe-Odra-Dunaj, ať to stojí co to stojí!

Ovšem podkopání demokracie v Česku či Maďarsku vyvolá u politiků ve světě jen unavený úsměv. Nebezpečí je jinde – nebezpečí je v USA. Americký prezident je stále ještě nejmocnějším mužem světa, může vést války proti zemím, které se mu znelíbily, může postihovat země, které mu nejsou sympatické sankcemi, může ruinovat světový obchod i ekologii planety. Sami Američané věří, že je u nich demokracie tak silně etablovaná, že můžou prezidenta, který zklamal, kdykoliv odvolit. V listopadu se ukáže, zda tomu tak skutečně je. Podle mého soudu je i tam demokracie křehká, výměna moci totiž předpokládá čestnost a morálku – dvě věci, o nichž současný prezident zřejmě nikdy ani neslyšel.

Trump se na udržení moci po příštích volbách systematicky připravuje. Že by mohl v těchto volbách vyhrát, věří už jen jeho nejoddanější příznivci, kteří v něm vidí vůdce sekty a spasitele, ale očividně už ani on sám. V klíčových státech všude ztrácí a to bez ohledu na to, že se Demokrati nezmohli na schopnějšího kandidáta, než je stařeček Biden. Nejde totiž o volbu v pravém slova smyslu ale o referendum o Trumpovi. V Pensylvánii (Bidenovo rodiště, kde ovšem posledně vyhrál Trump) leží o 12 procentních bodů pozadu a dokonce i na Floridě ztrácí tři procenta). Je prvním republikánským kandidátem na amerického prezidenta, který nemá jasnou většinu u důchodců – i taky podle posledních výzkumů vede Biden i když jen o jedno procento. Je snílek by mohl ještě věřit v rozhodující zvrat. Většina voličů je už totiž pevně rozhodnuta, koho volit, a miliony už svůj hlas odevzdaly.

Trump se tedy připravuje na udržení se u moci i v případě, že volby prohraje. Nikdy na veřejnosti neřekl, že bude výsledek voleb akceptovat (tedy řekl, že ho akceptovat bude, ale jen v případě, že vyhraje). A je zřejmé, že k zpochybnění výsledku voleb zneužije volby poštou. 

Zdánlivě nesmyslná výzva svým voličům, aby volili dvakrát, jednou poštou a jednou osobně, má jasný dodatek. Pokud se dokáže jen jeden případ, že volič, který odvolil volební kartou, bude připuštěn i k osobní volbě (a to se při milionech a milionech volebních karet určitě stane), dá to Trumpovi do rukou trumf k zpochybnění voleb. I americký volební systém totiž počítá s morálkou voličů a nepředpokládá, že by někdo, kdo odvolil poštou, přišel k volbám i osobně. Pokud se tedy přihlásí volič – jedno zda demokrat nebo republikán (bude to republikán), že volil dvakrát a volební komise mu to dovolila, Trump výsledek voleb neuzná. A předá to nejvyššímu soudu. Ten má vždy poslední slovo. Bylo to i při volbě George W.Bushe juniora, kdy Supreme Court zastavil sčítání hlasů na Floridě, když už měl Bush většinu pouhých několika desítek hlasů a bylo zřejmé, že po přepočítání dalších okresů v tomto klíčovém státě prohraje. Al Gore ukázal tehdy čestnost, která se od politika očekává a toto sporné rozhodnutí nejvyššího soudu (v němž tehdy sedělo 5 republikánů a 4 demokrati a hlasování o zastavení sčítání hlasů dopadlo 5:4) uznal. Stejně jako kdysi dávno v roce 1960 Richard Nixon poté, co prohrál s J.F. Kennedym a v Kalifornii byly výsledky velmi sporné.

Republikáni si v posledních letech zajistili u Supreme Court pohodlnou většinu. Trump vyjmenoval do tohoto grémia dva republikány Neila Gorschuha a Bretta Kavanaugha. Když v roce 2016 zemřel demokrat Antonio Scalia, blokovali republikáni Baracka Obamu ve vyjmenování nového soudce (měli většinu v senátu, který nového soudce schvaluje) a tak bylo jedno místo prakticky rok neobsazeno. Až Donald Trump po svém nástupu do funkce vyjmenoval Neila Gorschuha. A teď naneštěstí těsně před volbami zemřela liberální soudkyně Ruth Bader Ginsburgová. Republikáni zcela zapomněli na to, že Obamovi celý rok vyprávěli, že vzhledem na brzký konec svého mandátu nemá právo vyjmenovat nového soudce (Obamovi chyběl tehdy do konce mandátu rok). Trump dostal oprávnění jmenovat novou soudkyni Amy Coney Baretovou.  Republikáni by tak získali v tomto grémiu převahu 6:3 a to na desetiletí dopředu – soudci jsou jmenováni na doživotí.

V okamžiku, kdy tedy dá Trump posoudit výsledky voleb nejvyššímu soudu, rozhodne, zda se tito soudci budou cítit víc jako američtí občané nebo jako členové či příznivci republikánské strany. V druhém případě zůstane Trump u moci – jak by to bylo s opakováním voleb, nemám tušení, myslím, že americká ústava s něčím takovým ani nepočítá. Uzavřel by se tím kruh. Republikán by zůstal u moci jen díky rozhodnutí nejvyššího soudu ovládaným republikánskou většinou a jmenoval by do tohoto grémia další republikány.

Opozici by muselo být jasné, že se demokratickou cestou – tedy volbami – k moci už nikdy nedostane. A na obou stranách, jak u levice, tak u pravice existují už teď ozbrojené skupiny, připravené sáhnout ke zbraním. Občanské válce by se v současné extrémně napjaté situaci (na polarizaci společnosti a její rozeštvávání pracoval Trump – stejně jako Miloš Zeman – velmi důsledně a toto úsilí přineslo své plody, nějaká diskuse mezi oběma tábory jeho příznivců a odpůrců je prakticky nemožná) nedalo zabránit. Válce, která by USA jako stále nejsilnější motor světové ekonomiky uvrhla definitivně do chaosu a hospodářské krize a s ním by se začala hroutit ekonomika celého světa. Vedení ve světě by definitivně převzala Čína s nedemokratickým komunistickým režimem (a nezapomněla by využít slabosti USA a obsadit Tchajwan, který se drží samostatný a demokratický jen díky americké ochraně).

Výsledkem by bylo zcela nové uspořádání světa s nadvládou diktátorských režimů a hluboký hospodářský rozvrat. A války. Evropa by se bez americké vojenské ochrany musela podřídit ruskému diktátu a chodila se klanět do Moskvy. Svou východní část by zřejmě ruskému medvědovi raději dobrovolně postoupila, ostatně vládnoucí politici jako Viktor Orbán či Miloš Zeman by proti tomu nic nenamítali. Otázka je, zda si všechny tyto důsledky svého rozhodnutí oněch devět soudců nejvyššího soudu bude uvědomovat. Zřejmě bude i důležité, jakým rozdílem Biden volby vyhraje. Pokud bude rozdíl velký, nevěřím, že by soudci Supreme court tyto výsledky svým rozhodnutím zvrátili, jen aby udrželi u moci klauna typu Donalda Trumpa. Nezapomínejme, že všichni politici, pokud jsou znovuzvolení, vidí ve svém úspěchu potvrzení svého dosavadního politického kurzu a v druhém volebním období přitvrdí. Dokáže si někdo představit, jak by to vypadalo za „přitvrzeného“ Trumpa? Ovšem pokud budou výsledky těsné a celkový výsledek bude závislý na několika stovkách či tisících hlasů v jednom nebo dvou klíčových státech, může se v soudcích probudit republikánské přesvědčení a budou chtít chránit americký lid před „levicovým terorem“.

Skoro by si člověk myslel, že nejlepší by bylo, kdyby Trump opravdu vyhrál. Aspoň by byl klid – tedy chvíli po volbách. Co by se ale dělo poté, si raději nechci představovat…

Lidi, neblbněte!

               Ono se to dobře říká, ale těžko dodržuje. V současné situaci a hlavně při délce jejího trvání je taková výzva do značné míry jen nesplnitelným snem. Samozřejmě, že nám to všem leze na nervy a navíc, leze nám to na nervy už nějakých osm měsíců a to je zatraceně dlouhá doba. Navíc se k tomu přidává frustrace se zmarněné naděje – v podstatě jsme doufali, že po jaře je celý ten humbuk s koronavirem za námi a začíná normální život. O to tvrději dopadla na lidskou psychiku druhá vlna s návratem na začátek nebo možná i před začátek pandemie.

               Není divu, že jsou lidé nervózní a že věří tomu, čemu prostě věřit chtějí. A samozřejmě se nabízí lákavé konspirativní teorie, že virus vůbec neexistuje nebo že není nebezpečný, že celková úmrtnost v tomto roce vůbec nestoupla a tak je to všechno jen výmysl, který má sloužit k upgradu ekonomiky.

               Být popíračem epidemie a odmítat roušku se stalo skoro kultem, přímo myšlením určité vyvolené sekty. Lidé se tak identifikují s odporem proti obvyklé konzumní společnosti (která teď stejně nekonzumuje, protože nesmí), jsou těmi „vyvolenými“, kteří znají pravdu. V Grazu byla propuštěna z fakultní nemocnice chiruržka, která tvrdila, že žádný virus neexistuje a zakazovala pacientům v její ambulanci nosit roušku. Za slogan „ten náhubek nás dělá nemocnými“ si vysloužila vyhazov. V Stainzu, malém městečku ve Štýrsku, organizovali popírači viru seanci – samozřejmě natlačeni jeden na druhého a bez ochranných roušek, na které byla tato lékařka přivítána jako mučednice, jako Johanka z Arku, trpící za svatou pravdu. Největší strach přítomných byl z toho, že by se epidemie mohlo zneužít k povinnému očkování dětí proti chřipce, spalničkám, nebo – nedej bože -dokonce  i proti dětské obrně. Lidská hloupost je prostě nekonečná, jak věděl už Albert Einstein.

Sociální sítě tyto příslušníky „sekty vyvolených“ podporují, protože člověk čte logicky názory, které odpovídají těm jeho a ty ostatní raději přeskočí. Při množství „zaručeně pravdivých“ zpráv, kterými je internet zahlcen, je to jediná možná metoda, jak přes den stihnout i něco jiného. Ovšem sociální sítě jsou horší než ty nejhorší noviny, protože nepodléhají vůbec žádné kontrole. Samozřejmě se všechno zemocionalizovalo a to v důsledku zpolitizování celého problému. Nedávno mi někdo poslal článek z webu Afra, který si hrdě říká Argumenty a Fakta o protestu německých lékařů a veřejnosti, o milionové demonstraci v Berlíně, o které údajně masmédia neinformují. Prý se jedná o celosvětové spiknutí farmakologických firem, které pod záminkou neexistujícího viru chtějí prodávat lidem neúčinné vakcíny. Mimochodem, o té demonstraci v Berlíně média samozřejmě informovala, o lidech s nápisy na prsou „přirozené právo na nákazu“, kteří se poté s říšskými vlajkami (vlajky používané v době Třetí říše) nad hlavou snažili obsadit říšský sněm. Proti existenci viru brojí především pravicoví radikálové, kteří vyznávají osobní svobodu, právo na nošení (a používání) zbraní. A – paradoxně – sní o vládě velkého diktátora, kterému by mohli sloužit. Samozřejmě jen do té chvíle, než je infekce samy potrefí. Potom si přijdou pofňukat do nemocnice a pokud možno nakazí ještě řadu dalších lidí. Jsou to neonacisté v Německu, FPÖ v Rakousku nebo Hnutí Q ve Spojených státech. V USA ostatně je příznivcem konspiračních teorií už každý druhý člověk.

Ekonomické škody jsou ovšem obrovské, celý blahobyt naší společnosti je ohrožen, nikdo nedokáže odhadnout, kdy a jestli vůbec si ekonomika odpočine. Zejména ve společnosti, která je egoistická, myslí jen na vlastní zisky, a kdy se zaměstnavatelé naučili propouštět lidi nebo je nechat pracovat z domova za část jejich platu. Nejen aby přežili, ale často aby „optimalizovali zisky“. Jestliže společnost AUA pošle v čase, kdy je třeba vracet peníze za všechny letenky, celé reklamační oddělení na „kurzarbeit“, nemá to jinou logiku, než zabránit těmto platbám a ušetřit peníze za platy zaměstnanců. A ministr Zaorálek zneužívá epidemii k likvidaci celé nezávislé – rozuměj neposlušné – divadelní scény.

Na druhé straně nám každý den v televizi nahánějí hrůzu nová čísla o infekci. Jenže říká se, že člověk si zvykne i na šibenici – pokud mu ji často ukazují – a přestane ji vnímat. Něco takového se děje. Vše, co se přehání, působí kontraproduktivně a nejhorší je, když se optimismus s vyvoláváním hrůzy střídají příliš často. Pan ministr plukovník v záloze Primula je ve vyvolávání hrůzy mistr, bohužel je jeho způsob přikazovat aniž by vysvětloval (možná nesmí, protože mu pan premiér vyčetl, že je příliš komunikativní) je spíš kontraproduktivní a k spolupráci obyvatelstvo zrovna nevyzývá. Nakolik tuto situaci změnil jeho projev k národu, ještě nedokážu odhadnout. Nicméně nouzový stav vyhlášený s odkladem pro krajské volby nepůsobí příliš důvěryhodně.

Celý svět zíral na Karlův most, kde se 30. června pořádala párty na ukončení koronavirové krize. Cizinci nechápali českou euforii, rakouský komentátor si dovolil poznámku, že pokud se virus skutečně rozhodl Českou republiku opustit, po pohledu na tento 515 metrů dlouhý plně obsazený stůl si to zcela jistě rozmyslil. Ale pan premiér se chtěl prezentovat jako zachránce národa a tak koronavirovou epidemii v zemi svým rozhodnutím ukončil. Škoda, že to zapomněl říct tomu viru. Nebo mu to možná i řekl, ale ten zatracený čínský virus mu nerozuměl (Ono se panu premiérovi někdy rozumí opravdu špatně).

Jeho představa řídit stát jako firmu může určitým lidem imponovat. V tom ovšem není Andrej Babiš sám. Stejně řídí svou zemi Alexandr Lukašenko nebo Vladimír Putin, abychom jmenovali aspoň ty nejznámější. Ani jeden z těchto projektů tak úplně nefunguje. Už proto, že je tento model naprosto neslučitelný s demokracií. Neznám ani jedinou firmu s demokratickým vedením, taková by zřejmě velmi rychle zkrachovala. U státu je to naopak, zde krachují státy, do jejichž čela se postaví člověk, který chce rozumět úplně všemu. Jestliže někdo řídí firmu na výrobu světel do aut, má se věnovat světlům do aut a nesnažit se rozhodovat o tom, jak se budou dělat i brzdy. Protože to pak smrdí havárkou. Stát je komplexní záležitost a i kdyby se někdo vyznal v hospodaření zemědělského koncernu (o čemž ovšem nezákonně pobírané dotace z EU a vysoké zadlužení u čínských bank nesvědčí), neznamená to, že se vyzná i v řízení sektoru sociálního, zdravotního neřkuli zahraniční politiky. Proto jsou státy většinou vedeny kolektivně. Premiér fungujících států mívá ve vládě koordinační úlohu, obklopuje se schopnými lidmi, kterým dává prostor.(viz Nový Zéland) Pokud půjdeme hlouběji do historie, takovým pozitivním případem byla Marie Terezie. V řízení státu se sice vůbec nevyznala, protože jí k tomu chybělo i nejzákladnější vzdělání. Byla ale chytrá a vnímavá. A měla čich na lidi. Sestavila vládu z odborníků, kterým dala volný prostor a stála za nimi vší svou autoritou, jedno, nakolik proti nim remcal podrážděný lid a šlechta, která najednou nečekaně musela platit daně a navíc přitom díky zavedenému zemskému katastru nemohla podvádět. Země se pohnula správným směrem. Marie Terezie měla ovšem jednu velkou výhodu. Byla panovnicí „z vůle boží“ a nemohla být odvolena, nejednalo se tedy o „zvůli lidu“, v jejímž důsledku má Česko reprezentaci, kterou má.

Jestliže má ovšem předseda vlády pocit, že rozumí úplně všemu, nenechá svého ministra zdravotnictví dělat samostatně vůbec nic a když tento něco rozhodne, je to předsedou vlády vzápětí zrušeno (protože začali remcat potenciální voliči), nemůže to dopadnout dobře. Nejvíc na světě jsou postiženy země, kde se čelní politici orientují mnohem více na své opětné zvolení než na ochranu svého obyvatelstva. USA je příkladem nekřiklavějším, Brazílie je podobná a Česko se úspěšně zařadilo to této společnosti. Indie je samozřejmě jiný problém, zde není žádný lock down možný, protože lidi i bez něho žijí na samé hranici zachování vlastní existence.

Izrael je specifický. Samozřejmě, i zde sedí u vlády člověk posedlý vlastní mocí, už proto, že bez mandátu předsedy vlády by skončil ve vězení, je to tedy pro Benjamina Natanjahua existenční boj. Ovšem v Izraeli existují velké skupiny lidí, které neuznávají autoritu státu. Na jedné straně 1,2 milionu Palestinců s izraelským občanstvím, kteří už z principu dělají vždy vše opačně, než vláda přikazuje a nosili by roušky jedině v případě, kdyby to izraelská vláda přísně zakázala. Na druhé straně ultraortodoxní Židé, kteří přisuzují právo založit stát Izrael pouze Mesiáši, a ten ještě nepřišel. V tom mají pravdu, Benjamin Netanjahu parametry Mesiáše nesplňuje, i když by rád. A tito ultraortodoxní mají většinou okolo deseti dětí. Jestliže máte devět sourozenců a každý z nich pak deset dětí, připadne narozeninová párty skoro na každý den v roce. A raději nezjišťujte, kolik lidí na takovou oslavu pak přijde.  

Propaguje se takzvaná „švédská cesta“. Určitě není zcela zavrženíhodná, i když v jejím důsledku jsou úmrtí mnohem častější – oficiálně ca. 6000 mrtvých, ve skutečnosti podstatně víc, protože v domovech důchodců se netestovalo. Cynici by řekli, že tím Švédové odlehčili svému sociálnímu systému. Otázka je, nakolik se tato cesta dá převést do českých poměrů. Švédi totiž svůj stát akceptují a dokonce platí daně. Už proto, že tam prakticky neexistuje korupce, tedy faktor, který státní autoritu snižuje nejvíc. Ale i zde jsou uskupení, která doporučená opatření nedodržují, jen v posledních pěti letech se do Švédska přistěhovalo přes 100 000 lidí z jiných kultur, z nichž mnozí ani neumí švédsky, aby si vyhlášky přečetli.

Problém je právě ono oslabení autority státu. Češi jsou z podstaty vůči státní autoritě nedůvěřiví. Je to dědictví Rakouska-Uherska, kdy byla Vídeň pochybnou (cizí) autoritou, proti níž se každý pořádný Čech musel bránit už z principu, a to i kdyby vídeňská vláda vydala náhodou právě vyhlášku rozumnou. Princip je princip. Komunisté tuto českou vlastnost patřičně potrénovali, jejich snaha zavést respekt k jejich vládě násilím ztroskotala – především na jejich vlastní nekompetenci. A moc se toho nezměnilo ani po sametové revoluci. Vydobýt si u Čechů důvěru je hodně složitá záležitost a jedině pokud se to podaří, budou – MOŽNÁ – plnit směrnice, které vláda vydá. (Ale nezapomenou se přitom ušklíbat) Přiznejme si, že dvouspřeží Zeman-Babiš na to prostě nemá. Už proto, že vyloučilo ze spolupůsobení na fungování státu přirozené elity, tedy vzdělané lidi. Opřeli se o nemyslící a poslušné masy, které se dají lehce ovlivnit či koupit. Model, který ovšem selhal už v čase komunistického systému.

Výsledkem chybějící autority vedení státu je současná situace. Teď nehodlám diskutovat o tom, nakolik je virus v současnosti nebezpečný, jde jen o to, že Česko má jedny z nejhorších výsledků v potlačování pandemie. To je selhání, ať už to člověk chce vidět jakkoliv.

Iritují mě provolání „lékařů specialistů“, kteří volají po zrušení VŠECH omezení, jakožto i po zrušení nošení roušek. Když jsem se podíval na listinu signatářů onoho provolání, našel jsem zde 3 homeopaty, tedy lékaře, kteří tak jako tak standardní medicínské postupy odmítají, 2 psychiatry, 1 byznysového poradce a analytika, 1 bioanalytika, 1 rehabilitačního lékaře, prezidenta české stomatologické komory Šmuclera a kardiochirurga Jana Pirka.

Ani jeden z nich není konfrontován s opravdu nemocnými lidmi, a pokud pak Pirk tolik bojuje proti rouškám, proč je pak nezruší na operačních sálech kardiochirurgie? Když jsou k ničemu! To by bylo určitě v jeho kompetenci. Zřejmě úplně nezrealizoval skutečnost, že rouška opravdu nechrání jejího nositele, zato ale lidi v jeho okolí. Kardiochirurg by pacientovi prostě neměl kašlat do rány. Možná pan profesor řekne, že by to už dávno udělal, ale že mu to zakázala hygiena. I pak zůstane pro část populace jejím mluvčím, hrdinou a Robinem Hoodem. Ostatně pan profesor se cítí už být za vodou, infekci úspěšně na jaře překonal. Taková prohlášení, opírající se o lékaře s velkou autoritou, jsou naprosto fatální, protože, jak už jsem psal, lidé věří tomu, čemu věřit chtějí a tato tendence bude s dobou trvání krize a tím způsobenou únavou dále stoupat. Jestliže tedy taková KAPACITA, jakou je profesor Pirk tvrdí, že opatření jsou k ničemu, cítí se odpůrci opatření potvrzeni, že jednají správně.

A nebudou už proto číst „Výzvu z první linie“, kterou naproti tomu podepsali lékaři ošetřující skutečně těžce nemocné pacienty s Covidovou infekcí – jako primář infekčního oddělení v Českých Budějovicích Aleš Chrdle.

Rakousko má v této době podstatně méně infekcí než Česká republika. Náš okres, který je spádovkou naší nemocnice, je navíc v zelené zóně, čili patří mezi nejméně postižené oblasti. Přesto jsme za poslední dva týdny zaznamenali jednu mrtvou 59 letou ženu, dva těžké oboustranné zápaly plic (pacienti měli 21 a 48 let), další dva hospitalizovaní měli lehčí průběh. A včera jsem v noci intuboval akutně pacienta s oboustrannou kovidovou pneumonií se selháním plic. Sice přes sedmdesát let starý, ale žádný případ pro pečovatelskou službu – nakazil se na vinobraní od jisté ženy, která NEMĚLA ŽÁDNÉ SYMPTOMY. Jeho toto setkání bude zřejmě stát život. Samozřejmě budou protivníci opatření namítat, že chřipka je stejná, ne-li horší. Ano minulou zimu jsme měli u nás tři mrtvé na chřipkovou nákazu. Ale v SOUČASNOSTI nemáme ani jednoho nemocného chřipkou, i když samozřejmě lidi v sobě chřipkového virus nosí i v létě. Virus totiž bez nositele nemůže přežít, ve volné přírodě umře a zanikne. Úmrtnost na Covid skutečně v současnosti odpovídá úmrtnosti na chřipku a leží pod jedním procentem. Jenže současně neumírá na chřipku vůbec nikdo. Protože lepší imunita v důsledku hladiny vitamínu D, protože ještě stále účinné ultrafialové záření atd. atd.  Podmínky pro šíření virových infekcí jsou v létě a v zimě naprosto odlišné. Porovnání bude možné, až budou obě infekce působit současně.

Bohužel, jak jsem už psal. Virus Covid 19 má naprosto fatální vliv na zdravý rozum – zabíjí ho ve sto procentech případů. Ať mi někdo vysvětlí, jaký význam má zavírání hospod v osm večer a ne v deset. Nechápu, se mnou to nechápe zřejmě naprostá většina obyvatelstva a takový nesmyslný příkaz relativizuje okamžitě i ostatní, které jsou možná mnohem rozumnější. Prý se rozhodnutí opírá o analýzu expertů. Dieter Hallenvorden řekl, že: „Expert je člověk, který zná 99 milostných poloh, ale ani jedno děvče.“ 

Ze židle mě zdvihla informace, že WHO kandidovala na Nobelovu cenu míru za boj proti koronavirové infekci. Naštěstí se to nestalo. Tu cenu by bylo nejlepší zrušit! WHO selhala srovnatelně s Donaldem Trumpem či Andrejem Babišem. Mohli by tedy kandidovat i oni.

Paní Soňa Peková stále ještě zastává názor, že virus do vánoc zmizí. Sice si jí velmi vážím, věřím tomu, že viru samotnému opravdu rozumí, ale jak sama přiznává, nemá kontakt s klinickou praxí. Pokud virus zeslábl, jak ona tvrdí, je to určitě dobře, přesto stále dokáže zabíjet. A nejen osmdesátníky s desítkami těžkých chorob. Můj osobní názor je, že virus nezmizí. Je to sice mutant z čínské laboratoře, v tom s paní doktorkou naprosto souhlasím, jenže na rozdíl od SARS a MERS ukázal neobyčejnou životaschopnost – zřejmě proto, že je mnohem nakažlivější než oba jmenované viry (i když mnohem méně smrtící). Proto jsem v názvu dnešního článku volal „Lidi neblbněte“. Já vím, že je to těžké, já vím, jak vám to leze na nervy (mně ostatně taky), ale chraňte se. Nakolik o průběhu infekce rozhoduje množství viru, kterým jste se nakazili, o tom existují si protiřečící studie. Jsem ale přesvědčen, že je rozdíl, zda se do těla dostane deset virů nebo deset miliard. A to se dá dodržováním odstupu a nošením roušek ovlivnit. Druhý faktor, jak zareaguje vaše tělo, už je věcí štěstí. Naprostá většina pacientů dokáže omezit nákazu na sliznice a tím pádem zůstane (skoro) bez příznaků – to ale neznamená, že by nebyli infekční a nemohli nákazu šířit na jiné, kteří mají méně štěstí. U dalších pronikne virus sice do těla, ale nedostane se přes receptory ACE 2 do plic a vysoká horečka, kterou tělo zareaguje, ho dokáže eliminovat – virus nesnáší horko a nemůže se v něm množit. (Ostatně onen typický syndrom ztráty čichu a chuti -v podstatě je to jen ztráta čichu, protože chuť je čichem podmíněna- se dá vysvětlit vysokou koncentrací receptorů ACE 2 v čichových buňkách). Pak jsou to ti, kterým se virus do plic dostane a způsobí virovou pneumonii, (Jako u mého pacienta z dnešní noci) ale tělu se podaří jeho působení v tkáni ohraničit a později i eliminovat. I zde může dojít k selhání plic a smrti, spíš zůstávají trvalé následky v zjizvených plicích, většina lidí se nakonec ale vyléčí. Nejhorší je, když se toto nepodaří a nastane takzvaná cytokinová bouře, čili v podstatě septický stav, jaký známe i u jiných infekcí, kdy tělo (tedy jeho imunitní systém) chytí paniku a začne zmatkovat. Honí pak virus v celém organismu, a snaží se ho izolovat tvořením krevních sraženin v cévách. Pak vzniká stav neslučitelný se životem.

Jde o to, aby právě tento stav u vás nenastal. Ten faktor štěstí, který u toho je, nemůžete ovlivnit. Ale množství viru, které se do těla dostane, ano. Takže nelbněte! Já vím, že ten sport v hale a to pivko v hospodě hrozně chybí. Ale od cesty promořování populace se distancoval dokonce už i plukovník Primula. Na to stačí jednoduché počty. Při nákazách 10 000 osob denně se za rok nakazí 3,5 milionu obyvatel. I kdyby byla úmrtnost 1 procento, bylo by to 35 000 mrtvých. Z hlediska demografie to není moc a fungování státu to neovlivní, z medicínského hlediska je to ale zatraceně hodně.

Na závěr něco na odlehčení, možná ten vtip znáte. Na oběžné dráze se potkají Země a Venuše. Venuše koukne na sousedku a povídá: „Poslouchej, co je s tebou? Ty nevypadáš dobře, nejsi nemocná?“ Země s utrápeným obličejem povídá: „Mám parazita. Prý se to jmenuje Homo sapiens.“ Venuše se zamyslí a povídá: „Tak si na to vezmi Koronu forte, prý to pomáhá.“

Nepomáhá. Člověk se zcela určitě zachová podle zákona o hubení hmyzu. Takhle lehce se nás Země nezbaví. Ale možná bychom ji, poté, co ta epidemie přejde, mohli míň nasírat.