Samozřejmě to bude v čase sociálních sítí těžké prosadit, ale – upřímně – máme nějakou rozumnou alternativu?

               Teď hovořím o očkovací látce proti koronaviru. Odpůrci očkování už stojí několik měsíců na barikádách und šíří nejstrašnější konspirativní teorie. Jako ta, že virus byl jen záminka – pokud tedy vůbec existuje – ale ona vakcína bude naprosto smrtelná a má za úkol zredukovat počet obyvatelstva na zeměkouli, protože se lidi už příliš přemnožili. Nebo ta, že všem bude při očkování implantován čip, kterým budou sledováni a ovlivňováni, eventuálně i podle potřeby zabiti. Za vším samozřejmě stojí zloduchové Bill Gates und Georgy Soros. Tato druhá konspirační teorie bazíruje na dost nešťasném výroku Billa Gatese o čipu schopném monitorizovat zdravotní stav člověka– ovšem Bill je člověk počítačů a chybí mu tedy empatie a hlavně diplomacie. Na počítači se dá špatně naprogramovaný software vymazat, vypuštěná věta už se zpět vzít ani vymazat nedá. Mimochodem ani Gates ani Soros nemůžou mít zájem na redukci obyvatelstva planety – jsou to totiž konzumenti jejich zboží.

               Fektem je, že si lidstvo, zejména v tzv. západním světě, odvyklo od smrtících epidemií – a že  to je právě následkem očkování, na tuto souvislost už z velké části zapomnělo. Děti umírající strašnou smrtí udušením při záškrtu, děti ochrnuté v důsledku dětské obrny, černé neštovice, kosící i členy císařské rodiny, to vše je minulost. Proti černým neštovicím se už ani neočkuje, protože se konsekventním očkovacím programem podařilo zahnat tento příšerný virus z volné přírody do laboratoře.

               Samozřejmě se z očkování, jako ze všeho, stal i obchod, v němž se dá vydělat spousta peněz. Proto se očkuje pomalu proti všemu. I když ne vždy je účinek a účelnost jednoznačně dokázaná. Jako očkování proti rotaviru u malých dětí.  Ani já sám nedokážu vždycky rozeznat, kde končí medicína a kde začíná už jen byznys. Laik je pak vydán na milost a nemilost a hledá – bohužel – odpověď na svou nejistotu na internetu.

               Jsou očkování, která nechrání dostatečně, ať už se jedná o chřipku – virus každý rok mutuje a očkovací láltka nemusí odpovídat novému antigenu, nebo proti Pneumokokům – i při dvojím očkování se dosáhne ochrany jen před 36 kmeny z více než 60, takže i po očkování člověk pneumokokový zápal plic dostat může. To samozřejmě žene vodu na mlýn odpůrcům očkování – a v důsledku toho byla proočkovanost proti chřipce v Rakousku v zimě 2019/2020 osm procent. Těžké chřipkové zápaly plic i se smrtelným průběhem jsme léčili na naší JIPce – tři pacienti zemřeli, jeden z nich byl očkovaný.

               A teď přišla korona a s ní i hysterie. Hlavním tématem je povinné očkování dětí, kterého se rodiče děsí. Doufám, že budou mít politici dost rozumu, aby děti z očkovacího programu proti koroně vynechali – protože děti stejně na koronu neonemocní, jejich věčně usoplený nos a jím vyvolaná imunita je ochrání lépe než očkování. Je sice pravda, že nejlepší ochranu staré generace proti chřipce je možné dosáhnout právě proočkováním školou povinných dětí, ale toto pravidlo nebude u korony fungovat.

               Hodně netaktické bylo velkohubé oznámení prezidenta Putina, že Rusko má vakcínu. Bylo zřejmé, že tato vakcína nemůže být ještě prověřená ve fázi III připouštěcí studie. Putin nakonec zrelativizoval svou výpověď, že se jedná pouze o registraci látky, ovšem škody už byly tady. Nedůvěra vůči očkování vzrostla a Putin sám se stal na sociálních sítích terčem mnoha vtipů.

               Jinak tomu ale nebylo ani v USA. Prezident Trump hrál s kartou očkovací vakcíny v předvolebním boji naprosto nestoudně, když ji sliboval už v říjnu. Nakonec oznámila firma Pfizer, že očkovací látku má, deset dní po volbách, což ho rozzuřilo na nejvyšší míru.

               Prostě z medicínského tématu se stalo politikum, které má přinést hlasy – pro jakýkoliv lék se nemůže stát nic horšího, než když se stane subjektem politického boje. Protože pak převládají už jen emoce a rozumná argumentace je téměř nemožná.

               Přesto se pokusím přiblížit problém očkování proti koronaviru z racionálního hlediska – samozřejmě nemůžu tvrdit, že znám všechna fakta, ale ta, ke kterým mám přístup, se pokusím popsat bez ideologického náboje.

Princip očkování je starý více než dvě stě let – první bylo očkování proti černým neštovicím britským doktorem Edwardem Jennerem v roce 1796. Lidské tělo vytváří proti jemu cizím faktorům imunitu. Důležité je, aby poznalo tento cizí faktor jako antigen, pak je tato informace předána imunitnímu systému, který v složité spolupráci T a B Lymfozytů vytvoří protilátky proti tomuto antigenu s cílem vypudit ho z těla. Tento proces trvá u zatím neznámé infekce několik dní a může přijít pozdě – je to tedy jakýsi závod s časem. Pokud se člověk už s daným antigenem dříve setkal, je tato informace uložená v takzvaných paměťových T buňkách a tělo může zareagovat mnohem rychleji, místo v řádu dnů v řádu hodin, což většinou stačí k eliminaci antigenu ještě než se stane nebezpečným. Při očkování je do těla dodán antigen viru (zřídkavěji baktérie) – buď se jedná o mrtvý virus (mrtvá vakcína, např chřipka) nebo o virus oslabený (živá vakcína, např. spalničky). Obecně se dá říct, že živá vakcína vyvolává silnější imunitní ochranu, mrtvá je naproti tomu ale bezpečnější. Pokud se jedná o stabilní virus, který se nemění, poskytuje takové očkování ochranu na mnoho let. Problémem jsou viry, které mutují a tím pádem se mění – jsou to především RNA viry. RNA viry mají jen jeden řetězec a jsou tedy náchylnější na mutace než DNA viry se dvěma řetězci, kdy může být mutace v jednom opravena z nepoškozeného druhého. Klasickým RNA virem je virus chřipky, každý rok přichází v nové mutované podobě a proto není tělem poznán jako antigen, se kterým už měl člověk do činění a imunitní reakce začíná vždycky nanovo. Je také těžké odhadnout směr mutace viru, aby bylo možné vyvinout účinnou látku, která bude blokovat právě ten virus, který teprve přijde. Pokud máme štěstí a chřipková sezóna v Austrálii (kde je zima o půl roku dříve) poskytně virus, který pak přijde k nám, je vakcína účinná, pokud tam přijde zima o půl roku později než u nás – máme smůlu a nedůvěra vůči očkování proti chřipce stoupá. Používá se v podstatě polyvalentní vakcína ze 3 typů chřipky typu A a jedné typu B.

               Proto existuje snaha vyvinout očkovací vakcínu, který by byla mutacemi neovlivnitelná. Jde o techniku, pracující s messenger RNA – tedy mRNA. Virus se totiž nedokáže sám množit. Musí se dostat do lidského těla, kde využije lidské mechanismy k tomu, aby se namnožil. Do jádra buňky vyšle svou část – právě tuto messenger RNA, která se zde zabuduje do genetického kódu buňky a produkuje nové viry. Tato mRNA není mutacemi ovlivněná a pokud by byla tělem poznána jako antigen, může zabezpečit dlouhodobou imunitu proti danému viru.

               V roce 2018 publikovala firma Biontech z německého Mainzu, že tuto technologii odhalila a je tedy schopná poměrně rychle vyvinout očkovací látku proti jakémukoliv RNA viru. Za firmou Biontech stojí manželský pár Özlem Türeci a Ugur Sahin, Němci tureckého původu. Özlem Türeci se už narodila v Německu jako dcera tureckého lékaře, Ugur Sahin přišel s rodiči do Německa jako čtyřletý chlapec.

               Farmakologický průmysl projevil z tohoto objevu ukázněnou radost – v podstatě je z hlediska byznysu takový objev problematický. Dlouhodobá imunita byl učinila každoroční očkování proti chřipce zbytečným a to by ohrozilo obrat. Jenže pak přišla korona.

               První z registrovaných a připuštěných očkovacích látek vznikla právě na základě spolupráce americké firmy Pfizer s německou firmou Biontech – čili používá právě patent onoho německo-tureckého manželského páru, který je už dva roky známý. Nabídnu teď krátký přehled o očkovacíh látkách, které jsou na trhu nebo ve vývoji.

1. BNT162b2 od firmy Pfizer/Biontech – pracuje jak už jsem psal s mRNA technologií. Tato část viru – ne tedy celý virus – je podán do těla, mRNA se zabuduje do buněčného jádra a produkuje bílkovinu, která je tělem poznána jako antigen. Tím pádem se v případě skutečné infekce nemůže virus v těle množit, protože se proti tomuto procesu vytvořily protilátky. Předpokládám tedy, že očkování nemůže chránit před nákazou virem (a tedy ani před předáváním infekce na další lidi) zabrání ale propuknutí nemoci. Pfizer udává devadesátiprocentní ochranu, což by bylo epochální, zejména, pokud by zůstala zachována několik let. Ovšem nepodceňujme PR – zřejmě bude ochrana nakonec v běžném životě o něco nižší. Problém je, že mRNA je extrémně nestabilní a musí být přechovávána při teplotě minus 70 stupňů. To je něco, co dokonce i u mně vyvolává nedůvěru. Bude distribuce této látky skutečně spolehlivě a masově možná? Neměli bychom taky zapomenout, že při technologi mRNA se jedná o zcela novou a zatím v praxi nevyzkoušenou metodu.
2. mRNA – 1273 od americké firmy Moderna. Pracuje .- jak už registrační název látky napovídá, rovněž s mRNA technologií, protože ale používá syntetickou stabilizaci této bílkoviny, stačí pro skladování teplota minus 20 stupňů a třicet dní zůstává látka účinná i při teplotě minus dva až osm stupňů. Fáze III připouštěcí studie už proběhla na 30 000 dobrovolnících, následně onemocnělo 95 probandů na Covid 19, pět v očkované skupině a 90 ve skupině, která dostala placebo. Výsledek je tedy slibný a u obou očkovacích látek pracujících s mRNA, nebyly zaznamenány žádné podstatné vedlejší účinky. Pro mně je to celkem logické, nepracuje se zde se skutečným virem, ani živým, ani mrtvým.
3. AZD1222 od Astra Zeneca je v masových sdělovacích prostředcích často zmiňována. Britsko-švédská firma ve spolupráci s univerzitou v Oxfxordu pracovala na zcela jiné bázi – vlastně už vyzkoušené vektorové technologii. Do pro lidi neškodného adenoviru, který napadá šimpanze, byla naimplantována bílkovina Covida 19. Tato bílkovina je po očkování tvořena lidskými buňkami a vytváří imunitní odpověď. Jde o už používanou technologii, ovšem není vyloučeno, že může dojít k přehnané nebo chybné imunitní odpovědi vyvolávající autoimunní choroby – připouštěcí studie této látky musela být na sedm týdnů přerušena, protože jeden z probandů dostal zánětlivé onemocnění míchy.
4. Sputnik V – je ona očkovací látka, kterou tak populisticky oznámil Vladimír Putin, ačkoliv v té době neexistovala ještě fáze III připouštěcí studie. Výsledky této fáze se objevily až teď před několika dny, ovšem samotné politické zadání vyvolává velké pochyby, zda jsou tyto výsledky skutečně nezfalšované – žádný ruský vědec by si nemohl dovolit zpochybnit prezidentovo prohlášení. Jestliže Putin vyhlásil vakcínu za účinnou ještě před výsledky studie, musely výsledky tuto účinnost samozřejmě potvrdit. To budí ve vědeckých kruzích velkou nedůvěru. V podstatě se jedná také o vektorovou vakcínu jako je ona z Oxfordu, jen je Covidový antigen naimplantovaný na dva neškodné lidské adenoviry. Proč na dva? Pokud se totiž člověk už s takovým adenovirem v životě setkal, enbude tvořit proti tomuto manipulovanému viru žádné protilátky. Proto tato dvojitá pojistka. U viru ze šimpanze tento fenomén nehrozí.
5. EpiVacCorona byla jako mrtvá vakcína vyvinuta v Rusku na Sibiři. Jde o klasickou očkovací látku, pracující s usmrcenými viry, případně jejich částmi. Nakolik tato vakcína bude chránit před virem, který tak rád a rychle mutuje, je velmi problematické zodpovědět.
6. CoronaVac od čínské firmy Sinovac je právě ve fázi III a jako jediná pracuje se živou vakcínou. Jde tedy o oslabené živé viry Covida 19. 29.října se u jednoho očkovaného objevily „těžké vedlejší účinky“, takže byla studie přechodně zastavena. A to dkonce i v Číně, která se zatajováním nepříjemných skutečností nemá právě velký problém.

Dá se předpokládat, že se na trh EU dostanou první tři očkovací látky.  Samozřejmě a logicky bude panovat zpočátku nedůvěra k technologii, která ještě nikdy nebyla použita. Osobně si myslím, že mRNA techologie by neměla způsobovat podstatné problémy – nejde ani o živý ani o mrtvý virus, nebyly zaznamenány ani autoimunitní projevy přehnané imunity proti vlastním orgánům. I skutečnost, že farmakologický průmysl tuto metodu „objevil“ až když se stala aktuální pro Covid, kde si jinak nevěděl rady, svědčí o tom, že na objevu mohučského manželského páru něco bude – ostatně publikovali svůj objev už dva roky před zjevením Covida 19, není to tedy narychlo a cíleně vyvíjená technologie.

               Doufám jen, že budou mít politici dostatek rozumu a nezačnou s očkováním u dětí. To by bylo naprosto fatální. Očkovat by se měly ohrožené skupiny, tedy především senioři – jde především o odlehčení zdravotnických zařízení a intenzivních jednotek. Potom zřejmě přijdou na řadu zdravotníci a učitelé – nakolik bude očkování dobrovolné a nakolik bude vyvíjen nátlak, na to si budeme muset počkat.

               Nezapomeňme ale – očkování bude s největší pravděpodobností chránit před těžkými průběhy nemoci – ne ale před nákazou a jejímu dalšímu šíření.

               Odpůrce očkování samozřejmě nikdo nepřesvědčí – těch je asi 2-3 procenta populace. Jsou ale hluční, velmi aktivní na sociálních sítí a pracovití ve vytváření názorové bubliny a vytváření pocitu „pociťované většiny“. Jestliže jsou jejich názory prezentovány na internetu dostatečně často, dokážou znejistit i mnoho jiných, nerozhodnutých. Jak věděl už Joseph Goebels, stokrát opakovaná lež se stává pravdou – internet umožňuje lži opakovat ne stokrát, ale milionkrát – nevěřte pak tomu, i kdyby se jednalo o „fake news“ par exelance.

               V roce 2019 označila WHO očkovací skepsi za jedno z deseti největších nebezpečí pro lidské zdraví. Očkovací skepse má čtyři důvody: Confidence – chybějící důvěra v účinnost a bezpečnost očkovací látky. Complacency – v důsledku proočkovanosti zmizí pocit ohrožení danou chorobou. Convenience – obtížný přístup k očkování, případně s tím spojené náklady. Calculation – pacient počítá se skupinovou imunitou, spoléhá na ostatní, že se nechali očkovat.

               Co se týká mýtů ohledně vedlejších účinků očkování – tvrdí se, že způsobuje nárůst alergií. V někdejší NDR bylo očkování na rozdíl od SRN povinné. Alergií bylo v komunistickém Německu mnohem méně než na západě. Po sjednocení Německa tento rozdíl zmizel.

               Tvrzení, že například spalničky posilují imunitní  systém nemá žádnou oporu v medicínských faktech. Naopak, na několik týdnů po prodělané infekci vzniká stav skoro podobný HIV infekci se značně oslabenou imunitou pro všechny další infekce. V prvním roce po prodělaných spalničkách stoupá úmrtnost u dětí na různé jiné infekce a normalizuje se právě až po roce.

               Velmi tvrdohlavě se drží mýtus, že očkování způsobuje autismus. Tato studie z roku 1998 od týmu Andrewa Wackefielda byla publikována v Lancetu, tedy jednom z nejprestižnějších medicínských časopisů. I když byla později vyvrácena a byly jí prokázány obrovské systémové nedostatky – vypuštěný fake news se už nedá vzít zpátky. Tyto informace se točí v kruhu, i když například dánská studie z roku 2019 na 600 000 dětech nedokázala žádný takový účinek dokonce ani na vysoko rizikových pacientech.

               Očkování, která skutečně způsobovala těžké lokální reakce s komplikacemi (černé neštovice, tuberkulóza) se už nepoužívají. Ovšem u mého přítele, s kterým hraji tenis, došlo v důsledku očkování proti pneumokokům k aktivaci staré infekce toxoplasmózou a oslepl na jedno oko. Současné nosné látky (adjuvans)očkovací substance jsou neškodné. Kdysi způsobovaly zejména u chřipky silné reakce z nesnášenlivosti, dnes už to patří minulosti. Předpokládám, že ani u nových vakcín by neměly způsobovat problémy, na to jsou už příliš dobře prozkoumané.

               Čili – jako při každém medicínském zákroku – určité riziko je vždy přítomné, ale výhody z očkování jednoznačně převládají – doufám, že si to lidé uvědomí a k očkování přijdou. I kdyby při tom měli mít trošku divný pocit okolo žaludku.

Ve dnech kdy „informovaní“ pouštějí na „sociálních“ sítích zaručeně „pravé“ informace o světovém spiknutí (jedno zda sionistickém, nebo je za tím Bill Gates nebo dokonce Sörös – ten je ostatně za vším, dokonce i za válkou v Náhorním Karabachu) o vražedných vakcínách atd. obsadil jsem na naší intenzivní jednotce poslední volné místo. A to už na rozšířené jednotce, protože normálně máme k dispozici čtyři lůžka s ventilátorem, teď tam leží pacientů devět (sedm z nich se zápalem plic způsobeném Covidem 19.)

               Na ty, co se stále ptají, „kde jsou ti nemocní pacienti?“ a tvrdí, že je to všechno jen podvod médií, mám chuť zařvat „držte už huby!“ Až se nakazíte, dorazíte stejně k nám a budete naříkat a prosit o pomoc stejně jako ti, které jste nakazili svou nedisplinovaností.

               Pan bývalý prezident Klaus jde dokonce tak daleko, že označuje ty, kdo nosí ochranné roušky, za vítače migrantů. U člověka, ktzerý by neměl politický vliv, by stačilo udělat Mini Mental test a diagnostikovat počínající (nebo už pokročilejší) demenci, bohužel na „pana profesora“ stále ještě hodně lidí slyší a když on něco takového tvrdí, je to určitě pravda. A to může mít fatální následky pro tisíce lidí. Dobrá, můžeme říct, že když věří panu Klausovi, můžou si za to sami. Jenže oni jsou schopni nakazit i spousty nevinných.  Musím aspoň za mne vyhlásit, že jsem vítačem nikdy nebyl – a to už vůbec ne, když se právě přes hraniční přechod ve Spielfeldu, který leží na území našeho okresu, hnaly tisíce migrantů a nemálo z nich bylo pak u nás ošetřováno. Bylo to o nervy a nebyl jsem tím ani trošku nadšen, na to můžete vzít jed. I když jsem je zřejmě nesnášel míň než mnoho z těch, kteří nějakého Syřana či Iráčana nikdy v životě neviděli. To co neznáme, se nenávidí mnohem snadněji, než to, co má lidskou tvář. Ale roušku nosím. Proč? Protože chrání – tedy přinejmenším Respirátor FFP 2 určitě. Bylo to mé oddělení, na kterém se nakazilo osm pracovníků zdravotního personálu. Se dvěma ze sester pozitivních na Covid jsem chodil denně na vizitu a strávil jsem tak hodiny v jejich bezprostřední blízkosti. Přesto jsem se nenakazil – protože jsme všichni nosili roušky. Kde se nakazili naši ošetřovatelé? – v čajové kuchyňce. Ale tu kávu (či sklenici vody) si vypít musí a to v roušce prostě nejde. Čili si dovolím tvrdit, že tvrzení pana bývalého prezidenta je přinejmenším v mé osobě chybné a odvážím si tvrdit, že je úchylné všeobecně. Hodnotím to jako patologickou touhu být zajímavý za každou cenu. I za cenu nejvyšší, tedy cenu lidských životů. Ale lidem, kteří milují jen sami sebe, na několika životech přece nezáleží!

               V pátek jsem nastupoval do noční služby po velmi namáhavém dni, a to i když jsem pracoval na jediném “čistém” oddělení, tedy oddělení bez pacientů s onemocněním Covidem. Propouštěl jsem pět pacientů, organizoval jejich domácí péči. Naštěstí jsem naordinoval (a poté i provedl) ERCP, tedy vyšetření žlučových cest u pacienta s hnisavým zápalem žlučových cest (i když pro to skoro nic nehovořilo), zabezpečil ho stenty a tím zastabilizoval jeho stav. Chyběl mi ale stále rozhovor s 56 letým pacientem, u kterého jsem toho dne zjistil pokročilou rakovinu žaludku. Jeho žena mě bombardovala telefonáty a já ji prosil, aby měla trochu trpělivosti, že jejího muže obeznámím s diagnózou hned, až bude na pokoji sám. Jenže na to jsem musel propustit druhého pacienta, který s ním byl na pokoji, k tomu jsem zase musel vyhodnotit 24 hodinové EKG. A sestřičky na JIPce, které jsou zodpovědné za nahrání tohoto vyšetření do systému, nevěděly, kam dřív skočit, protože intenzivka byla už přeplněná covidovými pacienty. Nakonec to zvládly o čvrt na tři, o půl třetí jsem měl výsledek a za další čtvrthodinu i propouštěcí správu, Jenže to už nezbyl čas na rozhovor s pacientem s rakovinou, protože jsem musel k předávání služby. Kolegové mě uklidňovali, že sice obě oddělení pro Covidové pacienty jsou plná, ale všichni pacienti jsou stabilní a bezprostředně nehrozí, že by se někdo zdekompezoval. Deset minut po třetí hodině, když ve tři kolegové odešli, volaly sestry, že se jedna pacientka – 48 letá, právě zdekompenzovala, je neklidná, dusí se a má špatnou saturaci kyslíku. Pacientka byla tlustá, trpěla na schizofrenii, diabetes a chronickou nedostatečnost ledvin. Šance na přežití v případě dekompenzace covidového onemocnění minimální. Jenže při příjmu, kdy se rozhoduje o prognóze pacienta, vyplnili oba kolegové pro případ dekompenzace intubaci.

               Pacientku tedy rychle převézt na JIPku, pokus stabilizovat ji takzvaným neinvazivním dýcháním přes masku, což ale vůbec nefungovalo. Naštěstí byl ve službě anesteziolog ochotný pomoci. Zaintuboval ji a uvolil se ji zabezpečit i centrálním přístupem a arterielní kanylou, abych mohl konečně promluvit s oním pacientem s rakovinou. Stihl jsem mu vysvětlit jeho onemocnění, bylo hodně těžké říct, že léčba „má málo vyhlídek na úspěch“ – je mu, jak už jsem psal, 56 let. Předal jsem ho do rukou slulžbukonající chiruržce, aby ho převzala do tzb. Tumorboardu a v tom volala sestra, že se zdekompenzovala další pacientka s Covidem. Letěl jsem tam. Paní 76 let, štíhlá, žádná dřívější onemocnění, dokonce nebrala vůbec žádné léky. Teď se dusila.

               Volal jsem na JIPku. Tam mi řekli, že už nemají žádné místo. Řekl jsem, že ho mít musí. Sestra na mě začala křičet, že místo nemá a že musím tu pacientku poslat jinam. Otázal jsem se, kam? Ani jedna z okolních nemocnic nemá už žádná volná místa na jednotkách intenzivní péče. Běžel jsem dolů najít řešení. Jediné řešení bylo přesunout pacientku po operaci hlavy (krvácení do mozkových plen), která nepotřebovala umělou plicní ventilaci, do vedlejší místnosti s monitorem. Není to sice podle předpisů, ale učíme se jednat proti předpisům, abychom zachránili životy. Paní s covidem jsme sem přesunuli (i tak už byla na JIPce se čtyřmi lůžky pátým pacientem – ale dá se tam pátá postel zasunout, i když je tam potom hodně těsno zejména, pokud musíte na pacientovi provádět nějaké akutní zákroky). V deset večer se konečně při dýchání maskou zastabilizovala.

               Tehdy se mě rentgenová asistentka zeptala, zda jsem viděl rentgen 39 letého mladého muže, který je právě v ambulanci. Podíval jsem se a oblil mě ledový pot. Obě plíce byly zastíněny infiltráty, při kterých ani nepotřebujete test, abyste vědeli, že se jedná o pacienta s Covidem. A víme, že se mladí lidé dokáží neskutečně rychle zdekompenzovat. A já už neměl ani jednu intenzivní postel! Ostatně na ambulanci přicházel jeden pacient za druhým, většina z nich se zápaly plic a pozitivními Covidovými testy. Během pátku jsme jich přijali šest, čímž jsme naplnili kapacitu volných lůžek na normálním oddělení.

               Na intenzivce ležel jeden pacient, který byl na ventilaci už dva týdny a mezitím vyvinul selhání skoro všech orgánů, především jater a ledvin – šance na přežití byly nulové. Ale odpojit ho od ventilace? Dokáže si to někdo z mých čtenářů představit?

               O půlnoci jsem se dostal do postele – během následující minuty jsem měl tři telefonáty. Dva z toho jen následkem dekompenzovaného středního zdravotního personálu, který je ve stresu prostě přehnaně emocionální. Ale dá se jim to vyčítat? Pracují v extrémním stresu. Vytočil mě pouze jediný telefonát z chirurgie, že se tam mladý turnusarzt zpěčuje podat mnou doporučený lék se zdůvodněním, že on jakožto turnusarzt není oprávněn podávat léky do žíly. Zeptal jsem se, zda je ten člověk úplně blbý, ošetřovatel připustil, že je to velmi pravděpodobné. Odkázal jsem ho na jeho službukonajícího lékaře – tedy chirurga, co není můj byznys, není můj byznys, nemám čas ani energii hádat se s neschopným mladým kolegou.

               V tom jsem dostal další telefonát. Ta paní, kterou jsme dýchali maskou, se i při neinvazivním umělém dýchání náhle zdekompezovala. Následovala nouzové intubace, stabilizace oběhu, centrální žíla a arterie – opět jsem měl štěstí, že anesteziolog právě nebyl na operačním sále a mohl mi pomoci. Ve dvě hodiny jsme pacientku zastabilizovali – je charakteristiské, že u pacientů s covidem trvá celou věčnost, než jim po intubaci začne stoupat saturace kyslíku v krvi – naštěstí jsem se zúčastnil webináře na internetu a tak jsem to věděl.

               O čtvrt na tři jsem si šel lehnout. Ve tři mě probudila mladá kolegyně, že má v ambulanci pacientku se zápalem plic. Paní 71 let, s těžkou obstrukční chorobou plicní, závislá na trvalém přívodu kyslíku a s obrovským zánětem celého levého plicního křídla. Šance na přežití bezmála nulové. Možná by se dal stav na chvíli zlepšit neinvazivním dýchání maskou, ale teď už jsem opravdu žádné místo neměl! Nezbylo než vyplnit do kolonky, zda pacientku intubovat či ne (tato kolonka byla zavedena v důsledku Covidové epidemie) AND (alow natural death). Pro lidi s touto prognózou prostě za současné covidové situace léčba NENÍ DOSTUPNÁ. Neptejte se, jak mi přitom bylo.

               Ve čtyři dorazila další. 68 let pokročilá rakovina plic, teď akutní těžký zápal plic a dechová nedostatečnost. Cítíte bezmocnost a nemůžete nic dělat. Jen podat opiát, aby necítila dušnost a napsat do teplotky AND.

               Když jsem dorazil o půl páté na pokoj, uvědomil jsem, že jsem docela zapomněl na onoho 39 letého mladého muže s Covidem (ten byl mezitím dokázán i ze stěru). Zaběhl jsem na oddělení. Sestry mi řekly, že se zatím drží se čtyřmi litry kyslíku dobře. Pro něho jsem opravdu postel na JIPce neměl.

               Onen pacient se selháním všech orgánových systému zemřel o půl šesté ráno – uvolnil tedy místo – i když jen to dodatečné, páté, na intenzivce se čtyřmi postelemi.

               V sedm jsem mohl odevzdat službu novému týmu. Měl jsem za sebou 45 minut spánku (mezi čtvrt na tři a třetí).

               Na Jipce leží:

               Postel 1) Pacient se zápalem plic (Covid pozitivní) umělá ventilace, intubovaný. Akutní selhání ledvin – běžící dialýza) 52 let, základní choroba obezita a diabetes.

               Postel 2) Pacientka, kterou jsem intuboval v noci, 76 let, žádná onemocnění, až do onemocnění Covidem naprosto zdravá a aktivní.

               Postel 3) Pacientka 45 let. Stav po covidovém zápalu plic. Umělá ventilace, intubovaná. Bohužel dorazila do nemocnice příliš pozdě. Plíce jsme sice zachránili, ale mezitím utrpěla těžké poškození mozku nedostatkem kyslíku. Určitou dobu byla bez umělé ventilace, než jsme ji museli kvůli panice a neklidu zaintubovat znovu. Je ochrnutá, nemůže mluvit ani polykat. Žádná neurologie v okruhu sto kilometrů nám ji nevezme – protože Covid.

               Postel 4) Pacient 62 let, Covidová pneumonie, umělá ventilace, intubovaný, žádné choroby, sportovní typ, štíhlý.

               Postel 5) Pacient 71 let, Covidová penumonie, umělá ventilace, intubovaný. Choroby – Obezita, vysoký tlak, diabetes. Jeho manželka – takyc pozitivní – leží na normálním oddělení a je zatím stabilní.

               Postel 6) Pacient 55 let, štíhlý, diabetes mellitus. Jediný z pacientů, který je bez intubace a dýchaný jen neinvazivně maskou a poměrně stabilnís tendenci k zlepšení

               Postel 7) – Pacientka intubovaná v mé službě – 48 let, schizofrenie, obezita, diabetes, chronická ledvinná nedostatečnost.

               Postel 8) Pacientka Covid pozitivní po operaci krvácení do mozkových plen – ta jediná ventilaci nepotřebuje.

               Postel 9) Pacinetka 67 let s těžkým zápalem plic – div se světe, žádný Covid ale normální pneumokok – skoro aby z toho člověk měl radost – umělou ventilaci potřebuje sice taky, je ale stabilní a a lepší se.

               Samozřejmě je tu otázka, jak se vejde 9 pacientů na JIPku o čtyřech postelích. Ne nemáme poschoďové postele, ale na intenzivku byla přeměněna i místnost, kde jinak dospávají pacienti po operacích. A ona pacientka bez Covida leží extra v další místnosti.

               A to všechno mají zvládat naše sestry. Obdivuji je a ošetřovateli, který celou tu noc bojovat a dělal to opravdu skvěle, jsem projevil ráno mé uznání. Byl prostě fantastický, všichni pacienti prokazovali ráno zaznamenatelné zlepšení stavu a dva z nich naši ošetřovatelé obrátili na břicho – při selhání plic důležité opatření – oba pacienti z toho profitovali – navzdory klinickým studiím, které smysl tohoto opatření u Covidových pacientů zpochybňují.

               Byl jsem hodně rád, když jsem nemocnici mohl opustuit a nezáviděl jsem kolegům, kteří vstupovali do služby bez jediné volné postele na JIPce a s několika pacienty na oddělení, kteří se mohli zdekompenzovat, v první řadě onen 39 letý mladý muž.

               Děsím se okamžiku, kdy budu muset podávat morfium pacientům, kteří by jinak bez Covida žili kvalitním životem a pro které už nemám přístroje na umělou ventilaci.

               Poté, co jsem přišel domů a trošku si pospal, jsem se dočetl v Kronen Zeitung, že mluvčí našeho zdravotnického štýrského koncernu vyhlásil, že situace v naší nemocnici je stabilní a zátěž se pohybuje na DOLNÍ HRANICI OBLOŽNOSTI:

               V tu chvíli jsem dostal strach. Z lidí, kteří jednají z pohodlí svých kanceláří nemajíce ani tušení o skutečné situaci. A kteří mají právo rozhodovat. O nás a o našich pacientech.

               Nevěřím, že je situace v českých nemocnicích jiná. Virus nezná státní hranice. Lidská hloupost taky ne.

               Tolik tedy jako poselství těm, kteří stále nevidí nebezpečí, kteří bojují za své „osobní svobody“ a „proti omezením“. Kteří v nich vidí diktaturu a neoprávněný zásah do jejich životů a ne ochranu jejich zdraví a životů.

 Tolik panu Václavovi Klausovi seniorovi. Prosím vás, pane prezidente. pokud to jen trošku dokážete: DRŽTE HUBU! A pokud ne, tak ať vám ji někdo zavře. Páni novináři, opravdu nepotřebujete s podobnými politiky dělat rozhovory a zveřejňovat je. Stáváte se tak spolupachateli. Ne my, lékaři, kteří už pro naše pacienty nemáme kapacity léčby , ale vy!

               Ono se to dobře říká, ale těžko dodržuje. V současné situaci a hlavně při délce jejího trvání je taková výzva do značné míry jen nesplnitelným snem. Samozřejmě, že nám to všem leze na nervy a navíc, leze nám to na nervy už nějakých osm měsíců a to je zatraceně dlouhá doba. Navíc se k tomu přidává frustrace se zmarněné naděje – v podstatě jsme doufali, že po jaře je celý ten humbuk s koronavirem za námi a začíná normální život. O to tvrději dopadla na lidskou psychiku druhá vlna s návratem na začátek nebo možná i před začátek pandemie.

               Není divu, že jsou lidé nervózní a že věří tomu, čemu prostě věřit chtějí. A samozřejmě se nabízí lákavé konspirativní teorie, že virus vůbec neexistuje nebo že není nebezpečný, že celková úmrtnost v tomto roce vůbec nestoupla a tak je to všechno jen výmysl, který má sloužit k upgradu ekonomiky.

               Být popíračem epidemie a odmítat roušku se stalo skoro kultem, přímo myšlením určité vyvolené sekty. Lidé se tak identifikují s odporem proti obvyklé konzumní společnosti (která teď stejně nekonzumuje, protože nesmí), jsou těmi „vyvolenými“, kteří znají pravdu. V Grazu byla propuštěna z fakultní nemocnice chiruržka, která tvrdila, že žádný virus neexistuje a zakazovala pacientům v její ambulanci nosit roušku. Za slogan „ten náhubek nás dělá nemocnými“ si vysloužila vyhazov. V Stainzu, malém městečku ve Štýrsku, organizovali popírači viru seanci – samozřejmě natlačeni jeden na druhého a bez ochranných roušek, na které byla tato lékařka přivítána jako mučednice, jako Johanka z Arku, trpící za svatou pravdu. Největší strach přítomných byl z toho, že by se epidemie mohlo zneužít k povinnému očkování dětí proti chřipce, spalničkám, nebo – nedej bože -dokonce  i proti dětské obrně. Lidská hloupost je prostě nekonečná, jak věděl už Albert Einstein.

Sociální sítě tyto příslušníky „sekty vyvolených“ podporují, protože člověk čte logicky názory, které odpovídají těm jeho a ty ostatní raději přeskočí. Při množství „zaručeně pravdivých“ zpráv, kterými je internet zahlcen, je to jediná možná metoda, jak přes den stihnout i něco jiného. Ovšem sociální sítě jsou horší než ty nejhorší noviny, protože nepodléhají vůbec žádné kontrole. Samozřejmě se všechno zemocionalizovalo a to v důsledku zpolitizování celého problému. Nedávno mi někdo poslal článek z webu Afra, který si hrdě říká Argumenty a Fakta o protestu německých lékařů a veřejnosti, o milionové demonstraci v Berlíně, o které údajně masmédia neinformují. Prý se jedná o celosvětové spiknutí farmakologických firem, které pod záminkou neexistujícího viru chtějí prodávat lidem neúčinné vakcíny. Mimochodem, o té demonstraci v Berlíně média samozřejmě informovala, o lidech s nápisy na prsou „přirozené právo na nákazu“, kteří se poté s říšskými vlajkami (vlajky používané v době Třetí říše) nad hlavou snažili obsadit říšský sněm. Proti existenci viru brojí především pravicoví radikálové, kteří vyznávají osobní svobodu, právo na nošení (a používání) zbraní. A – paradoxně – sní o vládě velkého diktátora, kterému by mohli sloužit. Samozřejmě jen do té chvíle, než je infekce samy potrefí. Potom si přijdou pofňukat do nemocnice a pokud možno nakazí ještě řadu dalších lidí. Jsou to neonacisté v Německu, FPÖ v Rakousku nebo Hnutí Q ve Spojených státech. V USA ostatně je příznivcem konspiračních teorií už každý druhý člověk.

Ekonomické škody jsou ovšem obrovské, celý blahobyt naší společnosti je ohrožen, nikdo nedokáže odhadnout, kdy a jestli vůbec si ekonomika odpočine. Zejména ve společnosti, která je egoistická, myslí jen na vlastní zisky, a kdy se zaměstnavatelé naučili propouštět lidi nebo je nechat pracovat z domova za část jejich platu. Nejen aby přežili, ale často aby „optimalizovali zisky“. Jestliže společnost AUA pošle v čase, kdy je třeba vracet peníze za všechny letenky, celé reklamační oddělení na „kurzarbeit“, nemá to jinou logiku, než zabránit těmto platbám a ušetřit peníze za platy zaměstnanců. A ministr Zaorálek zneužívá epidemii k likvidaci celé nezávislé – rozuměj neposlušné – divadelní scény.

Na druhé straně nám každý den v televizi nahánějí hrůzu nová čísla o infekci. Jenže říká se, že člověk si zvykne i na šibenici – pokud mu ji často ukazují – a přestane ji vnímat. Něco takového se děje. Vše, co se přehání, působí kontraproduktivně a nejhorší je, když se optimismus s vyvoláváním hrůzy střídají příliš často. Pan ministr plukovník v záloze Primula je ve vyvolávání hrůzy mistr, bohužel je jeho způsob přikazovat aniž by vysvětloval (možná nesmí, protože mu pan premiér vyčetl, že je příliš komunikativní) je spíš kontraproduktivní a k spolupráci obyvatelstvo zrovna nevyzývá. Nakolik tuto situaci změnil jeho projev k národu, ještě nedokážu odhadnout. Nicméně nouzový stav vyhlášený s odkladem pro krajské volby nepůsobí příliš důvěryhodně.

Celý svět zíral na Karlův most, kde se 30. června pořádala párty na ukončení koronavirové krize. Cizinci nechápali českou euforii, rakouský komentátor si dovolil poznámku, že pokud se virus skutečně rozhodl Českou republiku opustit, po pohledu na tento 515 metrů dlouhý plně obsazený stůl si to zcela jistě rozmyslil. Ale pan premiér se chtěl prezentovat jako zachránce národa a tak koronavirovou epidemii v zemi svým rozhodnutím ukončil. Škoda, že to zapomněl říct tomu viru. Nebo mu to možná i řekl, ale ten zatracený čínský virus mu nerozuměl (Ono se panu premiérovi někdy rozumí opravdu špatně).

Jeho představa řídit stát jako firmu může určitým lidem imponovat. V tom ovšem není Andrej Babiš sám. Stejně řídí svou zemi Alexandr Lukašenko nebo Vladimír Putin, abychom jmenovali aspoň ty nejznámější. Ani jeden z těchto projektů tak úplně nefunguje. Už proto, že je tento model naprosto neslučitelný s demokracií. Neznám ani jedinou firmu s demokratickým vedením, taková by zřejmě velmi rychle zkrachovala. U státu je to naopak, zde krachují státy, do jejichž čela se postaví člověk, který chce rozumět úplně všemu. Jestliže někdo řídí firmu na výrobu světel do aut, má se věnovat světlům do aut a nesnažit se rozhodovat o tom, jak se budou dělat i brzdy. Protože to pak smrdí havárkou. Stát je komplexní záležitost a i kdyby se někdo vyznal v hospodaření zemědělského koncernu (o čemž ovšem nezákonně pobírané dotace z EU a vysoké zadlužení u čínských bank nesvědčí), neznamená to, že se vyzná i v řízení sektoru sociálního, zdravotního neřkuli zahraniční politiky. Proto jsou státy většinou vedeny kolektivně. Premiér fungujících států mívá ve vládě koordinační úlohu, obklopuje se schopnými lidmi, kterým dává prostor.(viz Nový Zéland) Pokud půjdeme hlouběji do historie, takovým pozitivním případem byla Marie Terezie. V řízení státu se sice vůbec nevyznala, protože jí k tomu chybělo i nejzákladnější vzdělání. Byla ale chytrá a vnímavá. A měla čich na lidi. Sestavila vládu z odborníků, kterým dala volný prostor a stála za nimi vší svou autoritou, jedno, nakolik proti nim remcal podrážděný lid a šlechta, která najednou nečekaně musela platit daně a navíc přitom díky zavedenému zemskému katastru nemohla podvádět. Země se pohnula správným směrem. Marie Terezie měla ovšem jednu velkou výhodu. Byla panovnicí „z vůle boží“ a nemohla být odvolena, nejednalo se tedy o „zvůli lidu“, v jejímž důsledku má Česko reprezentaci, kterou má.

Jestliže má ovšem předseda vlády pocit, že rozumí úplně všemu, nenechá svého ministra zdravotnictví dělat samostatně vůbec nic a když tento něco rozhodne, je to předsedou vlády vzápětí zrušeno (protože začali remcat potenciální voliči), nemůže to dopadnout dobře. Nejvíc na světě jsou postiženy země, kde se čelní politici orientují mnohem více na své opětné zvolení než na ochranu svého obyvatelstva. USA je příkladem nekřiklavějším, Brazílie je podobná a Česko se úspěšně zařadilo to této společnosti. Indie je samozřejmě jiný problém, zde není žádný lock down možný, protože lidi i bez něho žijí na samé hranici zachování vlastní existence.

Izrael je specifický. Samozřejmě, i zde sedí u vlády člověk posedlý vlastní mocí, už proto, že bez mandátu předsedy vlády by skončil ve vězení, je to tedy pro Benjamina Natanjahua existenční boj. Ovšem v Izraeli existují velké skupiny lidí, které neuznávají autoritu státu. Na jedné straně 1,2 milionu Palestinců s izraelským občanstvím, kteří už z principu dělají vždy vše opačně, než vláda přikazuje a nosili by roušky jedině v případě, kdyby to izraelská vláda přísně zakázala. Na druhé straně ultraortodoxní Židé, kteří přisuzují právo založit stát Izrael pouze Mesiáši, a ten ještě nepřišel. V tom mají pravdu, Benjamin Netanjahu parametry Mesiáše nesplňuje, i když by rád. A tito ultraortodoxní mají většinou okolo deseti dětí. Jestliže máte devět sourozenců a každý z nich pak deset dětí, připadne narozeninová párty skoro na každý den v roce. A raději nezjišťujte, kolik lidí na takovou oslavu pak přijde.  

Propaguje se takzvaná „švédská cesta“. Určitě není zcela zavrženíhodná, i když v jejím důsledku jsou úmrtí mnohem častější – oficiálně ca. 6000 mrtvých, ve skutečnosti podstatně víc, protože v domovech důchodců se netestovalo. Cynici by řekli, že tím Švédové odlehčili svému sociálnímu systému. Otázka je, nakolik se tato cesta dá převést do českých poměrů. Švédi totiž svůj stát akceptují a dokonce platí daně. Už proto, že tam prakticky neexistuje korupce, tedy faktor, který státní autoritu snižuje nejvíc. Ale i zde jsou uskupení, která doporučená opatření nedodržují, jen v posledních pěti letech se do Švédska přistěhovalo přes 100 000 lidí z jiných kultur, z nichž mnozí ani neumí švédsky, aby si vyhlášky přečetli.

Problém je právě ono oslabení autority státu. Češi jsou z podstaty vůči státní autoritě nedůvěřiví. Je to dědictví Rakouska-Uherska, kdy byla Vídeň pochybnou (cizí) autoritou, proti níž se každý pořádný Čech musel bránit už z principu, a to i kdyby vídeňská vláda vydala náhodou právě vyhlášku rozumnou. Princip je princip. Komunisté tuto českou vlastnost patřičně potrénovali, jejich snaha zavést respekt k jejich vládě násilím ztroskotala – především na jejich vlastní nekompetenci. A moc se toho nezměnilo ani po sametové revoluci. Vydobýt si u Čechů důvěru je hodně složitá záležitost a jedině pokud se to podaří, budou – MOŽNÁ – plnit směrnice, které vláda vydá. (Ale nezapomenou se přitom ušklíbat) Přiznejme si, že dvouspřeží Zeman-Babiš na to prostě nemá. Už proto, že vyloučilo ze spolupůsobení na fungování státu přirozené elity, tedy vzdělané lidi. Opřeli se o nemyslící a poslušné masy, které se dají lehce ovlivnit či koupit. Model, který ovšem selhal už v čase komunistického systému.

Výsledkem chybějící autority vedení státu je současná situace. Teď nehodlám diskutovat o tom, nakolik je virus v současnosti nebezpečný, jde jen o to, že Česko má jedny z nejhorších výsledků v potlačování pandemie. To je selhání, ať už to člověk chce vidět jakkoliv.

Iritují mě provolání „lékařů specialistů“, kteří volají po zrušení VŠECH omezení, jakožto i po zrušení nošení roušek. Když jsem se podíval na listinu signatářů onoho provolání, našel jsem zde 3 homeopaty, tedy lékaře, kteří tak jako tak standardní medicínské postupy odmítají, 2 psychiatry, 1 byznysového poradce a analytika, 1 bioanalytika, 1 rehabilitačního lékaře, prezidenta české stomatologické komory Šmuclera a kardiochirurga Jana Pirka.

Ani jeden z nich není konfrontován s opravdu nemocnými lidmi, a pokud pak Pirk tolik bojuje proti rouškám, proč je pak nezruší na operačních sálech kardiochirurgie? Když jsou k ničemu! To by bylo určitě v jeho kompetenci. Zřejmě úplně nezrealizoval skutečnost, že rouška opravdu nechrání jejího nositele, zato ale lidi v jeho okolí. Kardiochirurg by pacientovi prostě neměl kašlat do rány. Možná pan profesor řekne, že by to už dávno udělal, ale že mu to zakázala hygiena. I pak zůstane pro část populace jejím mluvčím, hrdinou a Robinem Hoodem. Ostatně pan profesor se cítí už být za vodou, infekci úspěšně na jaře překonal. Taková prohlášení, opírající se o lékaře s velkou autoritou, jsou naprosto fatální, protože, jak už jsem psal, lidé věří tomu, čemu věřit chtějí a tato tendence bude s dobou trvání krize a tím způsobenou únavou dále stoupat. Jestliže tedy taková KAPACITA, jakou je profesor Pirk tvrdí, že opatření jsou k ničemu, cítí se odpůrci opatření potvrzeni, že jednají správně.

A nebudou už proto číst „Výzvu z první linie“, kterou naproti tomu podepsali lékaři ošetřující skutečně těžce nemocné pacienty s Covidovou infekcí – jako primář infekčního oddělení v Českých Budějovicích Aleš Chrdle.

Rakousko má v této době podstatně méně infekcí než Česká republika. Náš okres, který je spádovkou naší nemocnice, je navíc v zelené zóně, čili patří mezi nejméně postižené oblasti. Přesto jsme za poslední dva týdny zaznamenali jednu mrtvou 59 letou ženu, dva těžké oboustranné zápaly plic (pacienti měli 21 a 48 let), další dva hospitalizovaní měli lehčí průběh. A včera jsem v noci intuboval akutně pacienta s oboustrannou kovidovou pneumonií se selháním plic. Sice přes sedmdesát let starý, ale žádný případ pro pečovatelskou službu – nakazil se na vinobraní od jisté ženy, která NEMĚLA ŽÁDNÉ SYMPTOMY. Jeho toto setkání bude zřejmě stát život. Samozřejmě budou protivníci opatření namítat, že chřipka je stejná, ne-li horší. Ano minulou zimu jsme měli u nás tři mrtvé na chřipkovou nákazu. Ale v SOUČASNOSTI nemáme ani jednoho nemocného chřipkou, i když samozřejmě lidi v sobě chřipkového virus nosí i v létě. Virus totiž bez nositele nemůže přežít, ve volné přírodě umře a zanikne. Úmrtnost na Covid skutečně v současnosti odpovídá úmrtnosti na chřipku a leží pod jedním procentem. Jenže současně neumírá na chřipku vůbec nikdo. Protože lepší imunita v důsledku hladiny vitamínu D, protože ještě stále účinné ultrafialové záření atd. atd.  Podmínky pro šíření virových infekcí jsou v létě a v zimě naprosto odlišné. Porovnání bude možné, až budou obě infekce působit současně.

Bohužel, jak jsem už psal. Virus Covid 19 má naprosto fatální vliv na zdravý rozum – zabíjí ho ve sto procentech případů. Ať mi někdo vysvětlí, jaký význam má zavírání hospod v osm večer a ne v deset. Nechápu, se mnou to nechápe zřejmě naprostá většina obyvatelstva a takový nesmyslný příkaz relativizuje okamžitě i ostatní, které jsou možná mnohem rozumnější. Prý se rozhodnutí opírá o analýzu expertů. Dieter Hallenvorden řekl, že: „Expert je člověk, který zná 99 milostných poloh, ale ani jedno děvče.“ 

Ze židle mě zdvihla informace, že WHO kandidovala na Nobelovu cenu míru za boj proti koronavirové infekci. Naštěstí se to nestalo. Tu cenu by bylo nejlepší zrušit! WHO selhala srovnatelně s Donaldem Trumpem či Andrejem Babišem. Mohli by tedy kandidovat i oni.

Paní Soňa Peková stále ještě zastává názor, že virus do vánoc zmizí. Sice si jí velmi vážím, věřím tomu, že viru samotnému opravdu rozumí, ale jak sama přiznává, nemá kontakt s klinickou praxí. Pokud virus zeslábl, jak ona tvrdí, je to určitě dobře, přesto stále dokáže zabíjet. A nejen osmdesátníky s desítkami těžkých chorob. Můj osobní názor je, že virus nezmizí. Je to sice mutant z čínské laboratoře, v tom s paní doktorkou naprosto souhlasím, jenže na rozdíl od SARS a MERS ukázal neobyčejnou životaschopnost – zřejmě proto, že je mnohem nakažlivější než oba jmenované viry (i když mnohem méně smrtící). Proto jsem v názvu dnešního článku volal „Lidi neblbněte“. Já vím, že je to těžké, já vím, jak vám to leze na nervy (mně ostatně taky), ale chraňte se. Nakolik o průběhu infekce rozhoduje množství viru, kterým jste se nakazili, o tom existují si protiřečící studie. Jsem ale přesvědčen, že je rozdíl, zda se do těla dostane deset virů nebo deset miliard. A to se dá dodržováním odstupu a nošením roušek ovlivnit. Druhý faktor, jak zareaguje vaše tělo, už je věcí štěstí. Naprostá většina pacientů dokáže omezit nákazu na sliznice a tím pádem zůstane (skoro) bez příznaků – to ale neznamená, že by nebyli infekční a nemohli nákazu šířit na jiné, kteří mají méně štěstí. U dalších pronikne virus sice do těla, ale nedostane se přes receptory ACE 2 do plic a vysoká horečka, kterou tělo zareaguje, ho dokáže eliminovat – virus nesnáší horko a nemůže se v něm množit. (Ostatně onen typický syndrom ztráty čichu a chuti -v podstatě je to jen ztráta čichu, protože chuť je čichem podmíněna- se dá vysvětlit vysokou koncentrací receptorů ACE 2 v čichových buňkách). Pak jsou to ti, kterým se virus do plic dostane a způsobí virovou pneumonii, (Jako u mého pacienta z dnešní noci) ale tělu se podaří jeho působení v tkáni ohraničit a později i eliminovat. I zde může dojít k selhání plic a smrti, spíš zůstávají trvalé následky v zjizvených plicích, většina lidí se nakonec ale vyléčí. Nejhorší je, když se toto nepodaří a nastane takzvaná cytokinová bouře, čili v podstatě septický stav, jaký známe i u jiných infekcí, kdy tělo (tedy jeho imunitní systém) chytí paniku a začne zmatkovat. Honí pak virus v celém organismu, a snaží se ho izolovat tvořením krevních sraženin v cévách. Pak vzniká stav neslučitelný se životem.

Jde o to, aby právě tento stav u vás nenastal. Ten faktor štěstí, který u toho je, nemůžete ovlivnit. Ale množství viru, které se do těla dostane, ano. Takže nelbněte! Já vím, že ten sport v hale a to pivko v hospodě hrozně chybí. Ale od cesty promořování populace se distancoval dokonce už i plukovník Primula. Na to stačí jednoduché počty. Při nákazách 10 000 osob denně se za rok nakazí 3,5 milionu obyvatel. I kdyby byla úmrtnost 1 procento, bylo by to 35 000 mrtvých. Z hlediska demografie to není moc a fungování státu to neovlivní, z medicínského hlediska je to ale zatraceně hodně.

Na závěr něco na odlehčení, možná ten vtip znáte. Na oběžné dráze se potkají Země a Venuše. Venuše koukne na sousedku a povídá: „Poslouchej, co je s tebou? Ty nevypadáš dobře, nejsi nemocná?“ Země s utrápeným obličejem povídá: „Mám parazita. Prý se to jmenuje Homo sapiens.“ Venuše se zamyslí a povídá: „Tak si na to vezmi Koronu forte, prý to pomáhá.“

Nepomáhá. Člověk se zcela určitě zachová podle zákona o hubení hmyzu. Takhle lehce se nás Země nezbaví. Ale možná bychom ji, poté, co ta epidemie přejde, mohli míň nasírat.