Category: Blog

Bergamo


Wichtig ist, dass man den Namen richtig aussprechen kann. Meine Bergámo machte die Italiener offensichtlich nervös. Nachdem sie mich das fünfte Mal aufmerksam gemacht hatten, dass die Betonung auf der ersten Silbe liegt (also Bérgamo), begannen die sonst immer sehr toleranten und freundlich wirkenden  Gastgeber nervös und gereizt zu sein. Ich weiß nicht, ob ich mit der falschen Betonung vielleicht etwas Unanständiges gesagt hatte. Ich traute mich nicht zu fragen, ich passte aber danach sehr darauf, die erste Silbe zu betonen.

Alle unsere Bekannten lobten einstimmig meine Entscheidung, diese Stadt zu besuchen. Bergamo hat den Ruf einer schönen Stadt und bewirbt sich um den Titel der Kulturhauptstadt Europas für das Jahr 2019. Meine Erwartungen waren also dementsprechend hoch. Dann aber betrat die Szene ein Darmvirus.

Zuerst habe ich gedacht, das Mittagessen in Mailand würde von meinem Verdauungstrakt abgelehnt und damit Schuld an meinem Zustand sein. Bereits auf dem Weg aus Mailand musste ich ganz akut eine Toilette aufsuchen und das war natürlich Wasser auf die Mühle meiner Frau, die mir alle Meeresfrüchte (sie nennt sie Meeresungeheuer) aufgezählt hat, die ich als Vorspeise gegessen hatte. Ich liebe nämlich Meeresfrüchte, sie verträgt sie aber nicht. Als dann aber auch sie betroffen war und wir auch noch erfuhren, dass am gleichen Tag sogar unser Sohn an den gleichen Problemen litt, der Graz in Richtung Berlin am gleichen Tag verlassen hatte, an dem wir nach Italien aufgebrochen waren, musste auch sie zugeben, dass die Meeresungeheuer mit größter Wahrscheinlichkeit keine Schuld an unserem bedauernswerten  Zustand hatten. Schuld war ein böser Virus. Ein wirklich böser Virus.

Wir wohnten im Städtchen Lovere ( bitte auch Lóvere aussprechen) unter den Bergen über den See Lago d´Isolo. Auf der Landkarte kann man ihn zwischen Lago di Como und Lago di Garda finden. Er ist kleiner als diese zwei größeren und berühmteren Brüder, er ist aber nicht weniger schön. In der Mitte des Sees ragt ein Berg – also eine Insel – aus dem Wasser empor, natürlich mit einem Kloster auf der Bergspitze. Auch in Lovere gibt es eine riesige Kirche Santa Maria in Valvendra – für die Größe des Ortes absolut überdimensioniert. Bei ihr anzuhalten glich bei dem lokalen Straßenverkehr einem Selbstmordversuch, daher habe ich auf einen Besuch des lokalen Heiligtums verzichtet.

Wir wohnten oberhalb der Stadt und sollten eigentlich eine schöne Aussicht auf den See und ihn umgebene Berge haben. Hatten wir nicht. Ich verbrachte die ganze Nacht sitzend mit der Aussicht auf das Waschbecken. In der Früh war ich nicht wirklich ausgeschlafen und mein Verdauungstrakt, obwohl er absolut leer sein musste, weigerte sich immer noch hartnäckig, etwas einzunehmen. Aber nicht einmal dieser erbärmliche Gesundheitszustand konnte uns vor der geplanten Reise nach Bergamo abhalten, an deren Ende sollte, wie schon bereits so viel Mal – der Kauf des „capellino“, also des Hüttchens für unsere Enkelin Veronika, sein.

Nach Bergamo zu kommen und hier einen Parkplatz zu finden ist wirklich kein Problem. Die Altstadt sieht man nämlich bereits aus der Ferne. Die so genannte „Obere Stadt – Citta alta“ ragt auf einem hohen Hügel über die moderne Stadt „Citta bassa“ in der Ebene empor und ist mit einem gut erhaltenen, fünf Kilometer langen, Mauerring aus dem sechzehnten Jahrhundert umgeben.

Wir stellten das Auto ins unterirdische Parkhaus und brachen auf, sich vor der furchtbaren viralen Infektion zu retten, die uns bedrohte. Als erstes besuchten wir einen Supermarcato und kauften eine Flasche Grappa. Die Flasche machten wir gleich vor dem Geschäft auf (um zehn Uhr morgens!) und nahmen beide je einen ordentlichen Schluck aus ihr. Ich kam mir ein bisschen wie ein russischer „Muzik“ vor Gorbatschovs Reform vor, aber Schande hin oder her – es ging ums Leben. Grappa hat uns geholfen. Dank seiner Hilfe konnten wir durch die Stadt wandern ohne engmaschig intime Plätze aufsuchen zu müssen. Aufs Essen verschwendeten wir aber keinen einzigen Gedanken.  Das war möglicherweise schade. Wie ich bereits mehrmals erwähnte, ich liebe es, lokale Spezialitäten zu kosten und Bergamo ist durch eine solche berühmt.

Bergamo ist durch seine Küche in ganz Italien bekannt und nicht nur dort. Das Haupt- und meiner Meinung nach auch einzige lokale Gericht ist die Polenta. Der gut bekannte Brei aus Mais, hier aber salzig, süß, mit Zucker, mit Kakao und mit unterschiedlichsten Zutaten, einmal als ein Kuchen, dann wieder eine Torte, mit Fleisch, ohne Fleisch, gekocht und gebacken. Manche Geschäfte boten ausschließlich Gerichte aus Polenta an. Weil wir aber im Vorfeld gewarnt wurden, dass das Essen in Bergamo sehr üppig sei und unsere Mägen beinahe hysterisch bei der Vorstellung, dass sie auch mit dem leichtest verdaulichem Essen belastet werden könnten, waren, kosteten wir Polenta diesmal nicht. Vielleicht beim nächsten Besuch.  Bergamo zu besuchen, zahlt sich nämlich sicher aus.

Bergamo war immer eine reiche und stolze Stadt. Durch die Stadt führte nämlich eine Straße (durch unser Lovere) zu zwei strategisch wichtigen Pässen in den Alpen. Einer davon in Richtung Bolzano und dann weiter über den Brennerpass, der viele Jahrhunderte der Hauptweg aus Italien nach Deutschland war. Sollte aber ein Feind etwas gegen eine solche Reise oder einen Feldzug auf diesem Wege gehabt haben, gab es bei Bedarf eine Möglichkeit auszuweichen und über Splügenpass in die Schweiz und dann ins Rheintal und zum Bodensee zu gelangen. Dank dieser hervorragenden strategischen Lage kam es bald nach Ausrufung einer selbständigen „Signoria“ in der Hälfte des zwölften Jahrhundert zum Streit mit dem nahen Brescia. Brescia beanspruchte nämlich den Weg zum Brenner für sich. Aus diesem Grund finden wir in der folgenden Zeit Bergamo immer im Lager, das mit dem Lager rivalisierte, in dem Brescia Mitglied war. Im zwölften Jahrhundert kämpfte die Stadt als ein Mitglied der lombardischen Liga gegen Kaiser Friedrich Barbarossa und dieser Kampf endete – wie ich bereits im Artikel über Mailand erwähnt habe, mit einem Erfolg, nämlich dem Friedenvertrag von Konstanz im  Jahre 1183, in dem der Kaiser der Selbstverwaltung der italienischen Kommunen zustimmte. Im Jahre 1237 kämpften die Bürger von Bergamo auf der Seite des Kaisers Friedrich II. bei Cortenuovo, wahrscheinlich nur deshalb, weil Brescia auf der anderen Seite stand, nämlich in den Reihen der Lombardschen Liga unter Anführung von Mailand. Die Bergamesen konnten bei Cortenuovo den Sieg über den verhassten Nachbaren auskosten, die Freude war aber nicht von langer Dauer. Kaiser Friedrich II. verstarb im Jahr 1250, der Stamm der Staufen starb bald danach mit gewaltiger Hilfe des Papstes aus und im Jahr 1261 standen unter den Mauern von Bergamo vereinigte Armeen von Mailand und Brescia, die sich nach Rache sehnten.

Im Jahr 1264 musste Bergamo kapitulieren und einen Podesta aus Mailand akzeptieren. Sehr glücklich waren aber die Bergamesen unter dieser Herrschaft nicht. Die Rettung suchten sie bei der neuen kaiserlichen Dynastie der Luxemburger. Im Jahr 1310 halfen sie selbstverständlich Kaiser Heinrich VII. bei Eroberung von Brescia.  Als dann im Jahr 1331 der tschechische König Johann von Luxemburg (der Sohn Heinrichs) nach Italien einmarschierte, wählten sie ihn zu „Signore“ und erwarteten von ihm einen militärischen Schutz. Von dem lieben Johann konnte man alles Unheil der Welt erwarten, nur keinen wirksamen Schutz. Nach einigen Monaten gab er die Stadt auf, weil er sich gegen den Herrscher von Verona, Mastino II. de la Scala, nicht behaupten konnte. Danach kämpften um diese Region Mailand mit Venedig, bis nach dem Krieg der Großen Koalition im Jahr 1428 die Stadt auch mit dem benachbarten Brescia unter die Herrschaft von Venedig kam. Mit einer kurzen Pause in den Jahren 1509 – 1516, als sie von Franzosen eingenommen wurde, bleib die Stadt bis zum Jahr 1796 unter dem Schutz der Flügel des Löwen von Venedig. Den Marcuslöwen aus dem Wappen von Venedig trifft man hier sehr oft. Nicht nur auf dem barocken Eingangstor (geklebt absolut unpassend auf die mittelalterliche Stadtbefestigung, aber wie schon gesagt, Italiener reißen extrem ungern etwas nieder, was noch steht), aber auch auf dem Rathaus auf  der „Piazza Vecchia“ oder auf der Festung „La Rocca“.

Auf die „Citta alta“ kann man mit einer Seilbahn fahren und gleich nach dem Ausstieg öffnen sich vor dem  Besucher schmale Gassen steigend und fallend auf dem Hügel der Altstadt, mit Geschäften für Souvenirs und Polenta. So kamen wir auf die „Piazza Vecchia“. Der alte Platz hat es in sich. Er hat sogar zwei Kathedralen, ein Rathaus mit dem bereits erwähnten Marcuslöwen und eine Reihe weiterer schöner Gebäude.

Als wir den Platz betraten, sprach uns gleich ein Mädchen namens Samuela an. Eine junge sympathische Italienerin mit unglaublich langen Haaren (sogar gebunden zu einem Pferdeschwanz reichten sie ihr immer noch bis unten ihren – schönen  – Hintern). Sie sprach uns englisch an, war aber bereit, mit uns auch auf Italienisch oder Deutsch zu kommunizieren, nach Bedarf. Sie bot uns eine Stadtführung an – eine Stunde einer intensiven Führung durch die Stadt für 35 Euro. Ich wäre fast einverstanden gewesen, Samuela war mir nämlich sehr sympathisch, Studenten soll man finanziell unterstützen und schon allein für ihre Sprachkenntnisse verdiente sie sich eine Belohnung. Meine Frau war aber dagegen. Ich weiß nicht, ob ihr Samuela viel zu anziehend vorkam, um mit ihr eine ganze intensive Stunde verbringen zu dürfen, aber im Grunde hatte sie Recht. Unsere Magen- und Darmlage war nicht so weit stabil, um die Stunde mit Samuela wirklich in Ruhe genießen zu können.

Meine liebe Gattin wendete eine ganze Artillerie von Argumenten an, eines davon war, dass man für 35 Euro ein so schönes Hütchen für unsere Enkelin kaufen könnte, dass sie von allen beneidet würde. Außerdem zeigte sie Bereitschaft, sofort und auf der Stelle die Altstadt zu verlassen und in der Zeit meines Spazierganges mit Samuela durch die Stadt nach „Citta Bassa“ zu gehen und dort Shopping zu betreiben. Im Grunde genommen war das auch keine ganz schlechte Idee, aber in Betracht der Tatsache, dass sich die lebensrettende Flasche mit Grappa in ihrer Tasche befand, gab ich schnell auf. Die Stadtbesichtigung absolvierten wir allein und ohne diese hübsche Begleitung.

Ohne Führer konnten wir zumindest unser Tempo der Stadtbesichtigung selbst bestimmen und sich wirklich nur auf die Zeugen der alten berühmten Vergangenheit der Stadt konzentrieren. Das schönste, was zu sehen war, war die Basilika Santa Maria Maggiore, gebaut bereits in der Mitte des zwölften Jahrhunderts. Weil auf dem Hügel von Bergamo für eine übliche Kirchenfassade nicht genug Platz war, hat die Kirche zwei kleinere Fassaden, aber ganz ungewöhnliche, die Säulen werden von weißen Löwen im Süden und von roten Löwen im Norden getragen. Das Innere der Barockkirche ist vollständig mit Gobelins geschmückt. Ich gebe zu, dass ich noch nichts Ähnliches gesehen hatte, es war aber imponierend. Jeder Quadratzentimeter war mit kostbaren Teppichen mit biblischen Motiven überdeckt.

Die Kirche hatte einmal fünf Apsiden. Im Jahr 1470 entschied ein erfolgreicher Condotierre Bartolomeo Colleoni fünf Jahre vor seinem Tod, sich ein Grabmal bauen zu lassen und reservierte sich dafür den schönsten Platz in der Stadt. Bedauerlicherweise stand auf diesem Platz die Kathedrale. Weil aber Colleoni während seiner militärischen Karriere genug Geld gesammelt hatte, geschah ein Unglück. Die Kathedrale wurde von einem Feuer heimgesucht und eine der Apsiden wurde vollständig zerstört, glücklicherweise gerade die, in der Colleoni sein Grabmal haben wollte. Also hat er es dort. Im Krieg der siegreichen Partei beizutreten war offensichtlich immer ein ertragreiches Unternehmen.

Der Duomo von Bergamo imponiert zwar durch seine Größe, aber das schroffe klassizistische Gebäude kann der Basilika Santa Mari Maggiore nicht das Wasser reichen. Auf dem höchsten Punkt der Altstadt im Norden befindet sich ein Priesterseminar, das den Namen Johannes XXIII. trägt. Giuseppe Roncali war nämlich Rektor in diesem Seminar bevor er Patriarch von Venedig und in weiterer Folge im Jahr 1958 Papst wurde. Der so genannte „Il Papa buono“ also “der gute Papst“ war mit Bergamo eng verbunden. Er wurde in der Provinz von Bergamo in Sotto Il Monte geboren, in den Jahren 1904 – 1915 war der Sekretär des Bischofs von Bergamo, Radini-Tedeschi und unterrichtete im Priesterseminar kirchliche Geschichte. Erwähnungswert ist vieleicht auch die Tatsache, dass nach seinem Tod im Jahr 1963 zu seinem Nachfolger der Bischof aus der verfeindeten Nachbarstadt Brescia, Giovanni Battista Montini, gewählt wurde, bekannt unter seinem päpstlichen Namen Paul VI.

Den Abschluss unseres Ausfluges ließen wir in der Stadtfestung La Rocca (Also „der Felsen“)ausklingen. Die massive Festung aus dem fünfzehnten Jahrhundert auf eine Anhöhe im südlichen Teil der Altstadt mit wunderschönen Aussichten über die Altstadt wurde zu einem Park umgewandelt, in dem es eine Ausstellung des italienischen antifaschistischen Widerstandes gibt.  Also im Grunde die Geschichte des zweiten Weltkrieges aus italienischer Sicht  und zwar nach dem Jahr 1943, als die Italiener erfolglos  versucht hatten, Mussolini loszuwerden und die  klassische italienische kriegerische Taktik anzuwenden, – nämlich sich der siegenden Partei anzuschießen. Diese bewährte Taktik ging diesmal nicht vollständig auf, mit Deutschen es ist nicht ratsam sich zu verscherzen.  Sie schickten Oberst Skorzeny um Mussolini zu befreien und dann überrollten sie die italienischen Einheiten, die ihnen Widerstand leisten wollten, egal wo sie sich gerade befanden. Nur auf der Insel Kefalonia(die damals von Italien okkupiert war) wurde zehntausend italienische Soldaten als Verräter erschossen (darüber hat der Film „Corellis Mandoline“ mit Nicolas Cage und Penelope Cruz in den Hauptrollen erzählt). Als ich die im Park von Bergamo ausgestellten italienischen Waffen gesehen habe, verstand ich, dass die Italiener gegen deutsche Panzer keine Chance hatten. Übrigens, mit gleichen Panzer italienischer Herkunft wurde auch die Österreische Armee ausgerüstet.

P1020804

Ach so, wie ging die Sache mit „Capellino“ aus? In der Altstadt von Bergamo gibt es ausschließlich Geschäfte mit Souvenirs und Polenta. Wir haben zwar ein Geschäft mit Kleidung entdeckt, aufgrund der in Schaufenstern ausgestellten Ware trauten wir uns nicht einmal zu fragen, ob es dort „Capellino“ geben könnte. Die untere Stadt von Bergamo ist überhaupt nicht verlockend, um dort zu bummeln und nach einem Kleidungsgeschäft zu suchen. Also beschlossen wir einstimmig, dass der Kauf von „Capellino“ verschoben wird. Am nächsten Tag sollten wir doch nach Brescia fahren. Die Hoffnung blieb also am Leben.

 

 

 

 

Hoaxy, šíření nenávisti a prastará otázka “Cui bono”


Vylhané internetové zprávy jsou už skoro pravidlem a zvyklostí. Dostalo se jim označení Hoax a jsou docela dobře prodatelným artiklem. Lidé totiž při čtení zpráv nehledají pravdu ale senzaci. A pokud jim to taková zpráva zprostředkuje, čtou ji a jsou jí ochotni i uvěřit. Hlavně musí být překvapivá a musí někoho hodně pošpinit. Člověk, který takovou zprávu čte, se hned cítí být lepším. Buď proto, že není při konání nemravností sám, nebo že ho popsané nemravnosti dokonce překonaly.

 

Dovolím si zde uvést jeden článek, který se ke mně před nedávnem dostal. Autorka, pokud je tento článek skutečně autentický, píše pro Parlamentní listy, což už samo o sobě vypovídá dost. Jde o štvavý server, který ma za úkol popisovat demokratickou společnost jako vysoce nemravnou, aby tak mohl ruský systém vlády vytvářet pro čtenáře lákavý alternativní model.

 

Samozřejmě tento plátek podporuje vše proruské a tedy i prezidenta Zemana, který se o něm dokonce pochvalně vyjádřil jako o seriózním listu.

 

Abych tedy pana prezidenta uvedl na pravou míru – i když vím, že on se nedá – dovolím si tento článek uvést a pak poukázat na katastrofální omyly a lži, které produkuje. Ať už je to jen nekompetentností autorky, která se prostě jen špatně učila ve škole, nebo je to úmysl, aby byly lži co nejvíc šokující a tím oslovily čtenáře. Ale i v tomto případě by se neměl autor dopouštět až tak katastrofálních chyb, pokud se nechce spoléhat na to, že jeho výtvor budou číst pouze blbci.

 

Tak tedy:

 

Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30.1.2011 | Rubrika: U NÁS

 

Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

 

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenbergy, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.
Pomoc v nouzi 
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.
Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, aby u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenbergovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenbergům z nouze.
Potíže s lidmi 
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.
Na řadu tedy přišli – po určitém váhání ze strany Schwarzenbergů – Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak – měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, “upracováni”. Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.
Potíže s “pracovní silou” v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků – stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně p osadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…
Vyřešili to Cikáni 
Ani Židé však Schwarzenbergovy lesy od polomů nezachránili – byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku – nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká – byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo – v Německ u Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.
A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.
Vlepená stránka 
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech. To téma ho chytlo.
“Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil,” vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. “Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích. “Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět.”
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. “Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů,” konstatuje Fedor Gál. “Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archívu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji.”

 

Mlčeti zlato 
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních “hrdinů” knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech. “Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní, ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec,” říká Fedor Gál.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

 

To nemůže být konec 
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberga nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?

Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun – což podlé mého učinil vcelku správně -, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o “barrandovských” Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.

Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme – v rámci udržení tohoto ideálu – nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.
“Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak,” vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.
Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003
P.S.
Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně: “Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí.”

P.P.S.
Taky si říkám, proč se k celé diskuzi o Letech nevyjádří jako nejkompetentnější osoba pan kníže.

A nejpikantnější je, že ho ani nikdo k tomu nevyzývá! Jako by se to jeho rodiny vůbec netýkalo! Jenom Okamury.

 

Přežili jste to?

Takže si dovolím výmysly paní Spencerové opravit a uvést na pravou míru.

Začněme oním dopisem třinácti českých šlechticů prezidentovi Benešovi v září roku 1939. Dovolím si autorku upozornit, že v září 1939 už byl prezident Beneš dávno v emigraci v Londýně a od března 1939 byl prezidentem Hácha. Psát mu tedy dopis, aby se nevzdával Sudet bylo tak trošku s křížkem po funuse.

Je ovšem možné, že se autorka jen zmýlila v roce, v září 1938 totiž opavdu třináct českých šlechticů, mezi nimi i Schwarzenberkové vyzývali prezidenta Beneše k odporu. Tito se totiž, na rozdíl od naprosté většiny šlechty, hlásili k české národnosti. Zatímco například Trautmannsdorff v Horšovském Týně vítal německou okupaci a vstoupil hned do NSDAP, kde udělal velkou kariéru (Hitler vítal každého německého šlechtice, který se k němu připojil, protože to pro něj mělo velkou propagační hodnotu, o to tvrději postihoval ty, kteří s ním spolupracovat nechtěli – ti skončili buď v koncentračních táborech jako synové arcivévody Ferdinanda d´Este, nebo v první linii na frontě jako synové  knížete Thunr und Taxis z Regensburku). Onen dopis byl tedy projevem českého vlastenectví a odvahy a že něco takového autorka označuje za ničemnost, přesahuje mou schopnost chápání. To, že oni šlechtici potvrdili svou věrnost českému národu i po okupaci byl přímo projev hrdinství, za které měli brzy pykat. Podle paní Spencerové ovšem zřejmě nemá na české občanství nárok nikdo, kdo se narodil s „modrou krví“. To odpovídá komunistické ideologii, kterou nám čtyřicet let vtloukali do hlavy. Pan Patočka  by se zřejmě obracel v hrobě, kdyby se mu dostalo opět jednou potvrzení české malosti, kterou tolik kritizoval.

 

Ale k dalším nepřesnostem a lžím. Majetky v Sudetech nepatřily Schrarzenberkově otci, ale vzdálenému strýci (v sedmé generaci) Josefovi III., který Karla později (v roce 1960) adoptoval, protože neměl vlastního syna. Karlův otec vlastnil pouze panství Orlík (které nebylo v Sudetech), zámeček Čimelice, kde Karel prožil své dětství a byt v Praze. Tento musel ostatně odevzdat Němcům a byt se stal sídlem šéfa pražského gestapa. Traduje se historka, že onen gestapák nebyl s výzdobou bytu spokojen a žádal změnu. Karel VI. Schwarzenberg dal tedy byt vyzdobit gobelíny znázorňujícími Napoleonovo tažení do Ruska.

 

Že se v protektorátu nacházely pracovní tábory, to víme, že byly ale zakládány už v letech 1927 a 1931 je trošku problematické, tehdy je nemohl Hitler zakládat ani v Německu, ne to v Česku. Obviňovat tehdejší československou vládu se zřizování jakýchci koncentráků je opravdu hodně přitažené za vlasy, ale kdo chce ať tomu věří. V Rusku přece nikdy nic takového nebylo! Ostatně nám čtyřicet let vyprávěli o zlém prezidentovi Masarykovi, který dal střílet do dělníků.

 

Hlavní problém „zprávy“ paní Terezy Spencerové je ale někde jinde. Poté, co Schwarzenberkové po 15. březnu 1939 odmítli spolupráci s nacisty, byla na jejich majetek uvalena takzvaná „nucená správa“. Což v praxi znamenalo, že neměli právo rozhodovat o hospodaření na jejich majetku a neměli právo na výnosy z nich. To vše zkonfiskovala nacistická okupační správa a samozřejmě sem nasadila svá největší „hovada“ – viz byt v Praze. Takže samozřejmě onen tábor v Letech existoval a Židé a Cikáni museli pracovat na Schwarzenberském majetku, jenže ten Schwarzenberkům v té době nepatřil (nebo lépe řečeno patřil jen formálně) a do práce je naháněli náckové, kteří Schwarzenberky vyvlastnili. To zřejmě paní Tereze uniklo, stejně jakože byl bratr hlavy rodu Josefa (a tedy další vzdálený Karlův příbuzný)  Heinrich za své politické názory internován v koncentračním táboře v Dachau.

Pro jejich odvážný postoj vůči nacistům nemohly být na Schwarzenberky přes veškerou závist  a nenávist použity Benešovy dekrety, což by se určitě stalo, kdyby s nacisty spolupracovali. Musel být na ně vymyšlen „Lex Schwarzenberg“, kterým byli v roce 1947 vyvlastněni.

 

Skutečnosti, že Karl Schwarzenberg přesto nabídl peníze na výstavbu památníku v Letech, by měl být hodnocen jako dobročinný skutek a ne jako nějaké přiznání viny, jak by to paní Spencerová ráda viděla.

 

Paul Polansky je samozřejmě Američan, který těmto souvislostem nemůže rozumět – jeho boxerskou minulost bych raději pominul, nevím nakolik je relevantní. Pokud se autorka odvolává na Fedora Gála, je to pro mě překvapením, ovšem nezapomeňme, že Fedor žil na Slovensku a českým dějinám se sotva mohl věnovat. Pokud je ovšem pravda, že se bez patřičných rešerží vyjádřil tak, jak píše paní Spencerová, je to pro mě velké zklamání, přece jen byl pro mě jako předseda Veřejnosti proti násilí určitou autoritou.

 

Že se na prezentaci knihy pana Polanského dostavil jen jeden novinář a že žádný knihkupec s jeho paskvilem nechtěl mít nic společného, mě nijak nepřekvapuje. Nesmysly se opravdu není třeba zabývat. Zajímalo by mě, které vydavatelství knihu „Bouře“ vydalo. Pokud to bylo nákladem vlastním, pak je obvyklé, že knihkupci takové knihy neodebírají, aby jim na regálech nezabíraly místo.

 

Co se týká údajů, že „jistý bratranec“ Miloše Havla byl brutální bachařem v táboře v Letech a že se malý Havel fotografoval na koleně Heydricha se nemůžu vyjádřit, protože o těchto věcech nic nevím. Provázanost s lžemi v tomto článku ohledně Schwarzenberků ovšem tyto informace v mých očích zpochybňují. Možná by bylo třeba tohoto brutálního bratrance jmenovat.  Miloš Havel sám byl homosexuál a trpěl depresemi, takoví lidé většinou brutalitou neoplývají. Barandov prodat nechtěl a nacisté mu hrozili koncentrákem, což by byla pro homosexuála nepředstavitelá hrůza, nakonec ho ale nuceným navýšením kapitálu o Barrandov připravili. Ano, mohl si své bývalé ateliéry pronajmout a dále v nich točit filmy. V očích paní Spencerové jistě zločin. Je pravda, že komunistická propaganda Miloše Havla démonizovala není tedy třeba příliš dlouho pátrat, odkud má paní Spencerová své „informace“. Co se týká jeho udávání Židů, je známo, že své spolupracovníky židovského původu právě naopak před udáními a pronásledováním chránil, dokud to šlo – šlo mu v první řadě o jejich odborné kvality.

 

Krátce na závěr. Zveřejněný článek, který koluje na internetu, má jen jeden cíl – rozsévat nenávist a zpochybňovat morálku určitých lidí a v podstatě celé společnosti. Tedy rozsévat nedůvěru ke společnosti, ve které žijeme a vyvolávat touhu po změně, po zavedení alternativního mocenského modelu.

Otázka ou zůstává, komu taková destabilizace společnosti slouží a hlavně, kdo takovou propagandu platí. I špatný žurnalista totiž potřebuje mzdu, aby uživil sebe a případně i svou rodinu.

Jedním z definovaných cílů ruské propagandy není přímo označovat Rusko za alternativu demokratického evropského systímu, ale znejisťovat obyvatelstvo zemí střední Evropy, způsobit, aby lidé nevěřili nikomu a ničemu. To oslabuje schopnost identifikovat se se zemí, ve které žijeme a podlamuje odhodlanost tuto zemi bránit. Parlamentí listy se v této činnosti předhánějí.

 

Ovšem:

 

Pane Putine, já vím že si nemůžete moc vybírat a musíte se spokojit s tím nejhorším žurnalistickým odpadem. Ale za tenhle článek bych autorský honorář autorce určite vyplatit nenechal. Možná by ji to stimulovalo k lepším výkonům.

Višegrád – co s ním?


Je to prastarý hrad na Dunaji, hrad, kde kdysi v internaci zemřel smrtelně zraněný uherský král Karel II., hrad, který má pro Uhry ale nejen pro ně symbolický význam. V roce 1335 se zde setkali uherský král Karel z Anjou, polský král Kazimír Veliký a český král Jan Lucemburský, aby urovnali své spory. Jan se tehdy vzdal prázdných titulů polského a uherského krále, které byly dědictvím po jeho přemyslovských předchůdcích, a obdržel za to Slezsko, kterého se vzdal král Kazimír. Výsledkem bylo ukončení dlouhodobého nepřátelského, bezmála válečného stavu.

Z toho důvodu se zde v roce 1991 uzavřelo Československo, Polsko a Maďarsko smlouvu o zóně volného obchodu mezi těmi třemi státy – po rozpadu RVHP to byl potřebný krok. Z trojky se po rozpadu Československa stala čtyřka, která hospodářsky i politicky stále více srůstala a společně i vstoupila v roce 2004 do Evropské Unie. A ona nešťastná EU si teď s těmito zeměmi neví rady. Protože zlobí.

V Maďarsku je už od roku 2010 u moci Viktor Orbán, který si s principy demokracie EU nedělá žádné starosti a přetváří svůj stát na diktaturu Putinovsko/Erdoganovského typu. Zavedl typ tzv.„neliberální demokracie“  čili „demokracie sloužící národním zájmům“, což vyvolává nepříjemné reminiscence. Ovládá sdělovací prostředky, na školách zavádí povinnou výuku nacionalismu a přijímá zákony, které nejsou v souladu s principy fungování EU – jako o vyvlastnění (bez náhrady) nájemců maďarské půdy. Tento zákon, který teď zneplatnil po pěti letech nejvyšší evropský soud, postihl jednak desítky rakouských sedláků, kteří za velké peníze pronajali pozemky na maďarské straně hranice, jakož i německé důchodce, kteří se rozhodli pronajmout si do konce života domy v Maďarsku, aby tu dožili. EU prokázala svou neschopnost, když si s Orbánovými nedemokratickými postupy nedokázala poradit (i díky podpoře, kterou dostal od rakouské ÖVP – mimochodem strany, která se tváří jako ochránce zájmů rakouských zemědělců, tedy těch, kteří byli Orbánem nejvíc postiženi). U moci se drží díky tvrdému postupu proti uprchlíkům a když mu došli, tak spřádáním konspirativních teorií o plánovaném státním převratu, za kterým má stát americký Maďar Gyorgy Sörös. Na kampaň proti tomuto emigrovanému krajanovi neváhal vydat desítky milionů Euro. Že se jeho země hospodářsky hroutí, že z ní odešlo půl milionu mladých produktivních lidí, je mu jedno. Hlavně že on a jeho kamarádi z rodné obce bohatnou. Jeden z nich před nedávnem koupil lyžařská rakouská střediska na Kreischbergu a v Lachtalu.

Pak přišel Kaczynsky v Polsku. Díky nesmyslné kampani paní Angely, která právě před polskými volbami přinutila tehdejší polskou vládu, aby souhlasila s povinnými kvótami na rozdělení utečenců, vyhrála Kaczynského strana „Právo a Spravedlnost“ polské volby a od té doby vyvádí hůř než Orbán. Destrukce nezávislosti soudního systému (který chce Kaczynský přestavět podle v jeho očích  osvědčeného – rozuměj komunistického – modelu) omezování svobody slova a teď i přímo provokativní zákon, který hrozí vězením každému, kdo by se zmínil o polských koncentračních táborech.  Že byl v Polsku antisemitismus mnohem dřív a mnohem silnější než v Německu, se nesmí říct, nebo člověk skončí ve vězení. Otázka je, kdy se začne kritika Jaroslava Kaczynského počítat za podporu terorismu, jako je tomu už v Turecku. (V Číně je to teď nejnověji ještě lepší, protože výroky prezidenta Si Ťin Pchinga mají platnost ústavních zákonů, je jakákoliv jeho kritika přímo protiústavním trestným činem – není divu, že má Si Ťin Pčhing v Miloši Zemanovi velkého obdivovatele) Ekonomicky se Polsko drží nad vodou díky zemědělským dotacím z EU, které tvoří 70 miliard Euro a EU mu je nedokáže zkrátit, i kdyby přímo zavedl diktaturu.  Dohodli se přece s Viktorem v Zakopaném, že případné sankce budou vzájemně vetovat.

Slovensko se zdálo být dlouho oázou míru. Nejen, že se slovenští voliči dokázali zbavit v roce 1998 Mečiara, ale dokázali si zvolit i morálně silného prezidenta Kisku. Korupce tu byla vždy problém a podlamovala důvěru lidí v stát, ale to bublalo jen pod povrchem. Nikdy to nebylo jinak, jedno, kdo byl u moci (vzpomeňme na aféru Gorila, když vládla pravicová koalice premiéra Dzurindy), takže vyvádění premiéra Fica a jeho pravé ruky Kaliňáka nijak stabilitu vlády neohrožovalo. Až došlo k vraždě mladého idealisty, který se rozhodl nahlédnout pod hladinu páchnoucího rybníka, a došlo k explozi. Slováci měli vždycky blízko k činu. Zatímco v Česku pan prezident za potlesku poloviny české populace k střílení novinářů pouze vyzývá, na Slovensku je to už realitou. Slovákům se ale takové činy očividně nelíbí a vyšli do ulic, aby zúčtovali se zodpovědnými. Jenže zodpovědní nezodpovědní politici nehodlají převzít zodpovědnost za všechny lumpárny, které teď vyplouvají na povrch, drží se moci jako klíšťata a vymýšlejí dokonce i teorii o spolčení prezidenta se Sörösem. Zřejmě ve stresu chybí samostatné kreativní myšlení a tak si premiér Fico odkoukal recept od svého jižního souseda. Že si maďarská strana Híd teď vymohla odstoupení Kaliňáka, jako podmínku, že zůstane ve vládě, svědčí jen o tom, že už i ona vězí ve splašcích tak hluboko, že se bojí nových voleb a nových odhalení, kterým může bránit, jen dokud se podílí na moci. Vyčistění politické scény se na Slovensku ještě dlouho nechystá, a i kdyby se podařilo odstranit Fica, zbývá otázka – kdo ho může nahradit? Jeho alternativa, která vládla krátce v letech 2010 – 2012 a nechala si psát zákony od právníků investorské skupiny Penta, se taky právě nevyznamenala.

V Česku byl znovu demokraticky zvolen prezidentem Miloš Zeman, který chválabohu nemá ústavní pravomoci vládnout a může dělat jen ostudu a dvořit se ruským a čínským diktátorům. Ale také  komunistická strana, který se nikdy nevzdala své stalinistické tradice a oslavuje únorový puč roku 1948, má dost voličů, aby se dostala do parlamentu a dost drzosti, aby vší silou prosazovala bývalého člena komunistických pořádkových jednotek za předsedu bezpečnostního výboru parlamentu. Úmyslně provokuje a provokuje ráda, ví, že si to může dovolit. Protože takzvaný „demokratický blok“ podělal, co podělat mohl. Celá desetiletí se pravicové strany utápěly v korupci, vyráběly deficity rozpočtu a podporovaly kradení a neplacení daní, až lidé zvolili ze zoufalství bývalého agenta STB v naději, že udělá pořádek aspoň on. A místo toho, aby pánové Fiala, Kalousek a Bělobrádek akceptovali skutečnost výsledků voleb a začali s vítězem voleb jednat, aby zabránili nejhoršímu, zachovali se jako trucovitá děcka a řekli, že s ANO oni NE a NIKDY! I když jim bylo jasné, že prakticky nebude možné sestavit vládu. Mnuli si ruce, jak udělali zemi neovladatelnou, to za trest „hloupým“ voličům. Že tím Babiše, který by samozřejmě s nimi jednal raději než s extrémními stranami, zahnali do kouta a on si kupuje podporu komunistů, jim tak nějak uniklo. Oni dali komunistům sílu – vlastní hloupostí. Průzkumy hovoří o tom, že se přepočítali. Kdyby došlo k novým volbám, získá Babiš ještě víc hlasů než jich má teď a například TOP 9 se do parlamentu vůbec nedostane. A taky tam nebude nikomu chybět.

Člověk nad tím vším tak trochu žasne a ptá se, jak je to možné.  Jaké jsou důvody, že se tyto čtyři postkomunistické země stále více vzdalují od cesty, kterou kdysi v roce 1989 nastoupily. A to přesto, že ekonomicky sice pomalu, ale přece a to i navzdory korupci a rozkrádání, zbytek Evropy jak v úhrnném hospodářském produktu, tak i v životní úrovni dohánějí. Proč to tak je a jak to, že je to vůbec možné?

  • Zklamání z ekonomického vývoje. Lidé očekávali s pádem komunistického systému rychlý růst životní úrovně na úroveň západních zemí, které jim byly vzorem. Že se tak nestalo, mělo řadu důvodů. Především chaoticky prováděná privatizace vedla k odlivu kapitálu a národního bohatství, víceméně platila taktika – urvi, co můžeš. Kupónová privatizace, od níž si pan Klaus sliboval Nobelovu cenu za ekonomiku, skončila katastrofou. Pozdní privatizace bankovního systému pak k vytvoření této nové vrstvy zbohatlíků postrádající morálku jen pomohla. K této skupině ostatně patří i Andrej Babiš. Svět se bohužel taky změnil právě v nejnevhodnější dobu. Právě na začátku devadesátých let odzvonilo odstartování divokého liberálního a globalizovaného kapitalismu blahobytné společnosti osmdesátých let. Postkomunistické země chtěly vstupovat do systému let osmdesátých a ocitly se v letech devadesátých, tedy ekonomicky a morálně naprosto odlišných.
  • Politici, kteří vstoupili po roce 1989 do politiky bez patřičného politického vzdělání a kterým s výjimkou několika mezitím už dávno umlčených či zemřelých idealistů nešlo o skutečnou změnu systému ale jen o výměnu elit. Moc chápali jako zdroj obohacení a proto se drží na svých židlích zuby nehty, protože každý den může znamenat další přírůstek na jejich kontech. Kolem nich se vytvořily mafiánské struktury, které stát vykrádají, ať už je to Ndrangeta přes slečnu Troškovou na Slovensku nebo páni Nejedlý a Mynář přes prezidenta Zemana v Česku. Orbánovi spolužáci ze základní školy z Alcsútdoboz jsou nejbohatšími Maďary a jeho rodná obec nejbohatší obec v Maďarsku.
  • Chybějící strach z totalitní ideologie (přežili jsme tehdy, přežijeme i teď). Mnohým ostatně totalitní ideologie docela vyhovovala. Kontrolovaný tisk a televize přinášely jen pozitivní zprávy o úspěších společnosti, ve které chodili do práce a podíleli se tedy na tomto „úspěchu“ a pokud něco nevyšlo, mohli za to zahraniční diverzanti a imperalisté. Nějaký nepřítel byl vždy po ruce a je i teď, pokud se na argumentaci postkomunistických a fašistických stran podíváme podrobněji, zjistíme, že ani nemuseli vymýšlet nové nepřátele – snad jen s výjimkou uprchlíků ze Sýrie a Afgánistánu. V Česku sice ještě nikdo nikoho takového neviděl, ale strach z neznámého je jak známo silnější než z něčeho, s čím člověk už přišel do kontaktu.
  • Soudní systém, který je řízen soudci činnými už za starého režimu a proto poslušnými a snadno ovládatelnými. Nebylo tomu jinak po válce v Německu či v Rakousku, i tam měl každý soudce za Hitlera stranickou průkazku NSDAP a mnozí se s ideologií, které sloužili, dokázali i ztotožnit. Zatímco dezertéři z Wermachtu měli trestní záznam a museli čekat na rehabilitaci až do osmdesátých let, váleční zločinci, jako například Gauleiter z Voralbergu Anton Plankensteiner, byli těmito soudy osvobozeni a dožívali jako vážení funkcionáři. Podobně to bylo i v postkomunistických zemích. Polsko se už vrací k soudnímu systému bezprostředně závislému na politické moci, lidé sice protestují, ale většině obyvatelstva to nevadí. Zřejmě by to dopadlo stejně i u nás.
  • Neschopnost EU, která nedokázala hájit své základní principy demokracie a svobody tisku. Přihlížela nečinně, jak Orbán odbourává základní principy fungování demokratického státu a nezakročila. Teď je už pozdě, v okamžiku, kdy si Orbán a Kaczynsky vzájemně kryjí záda, nemůže jim podle zákonů EU, které uznávají právo veta, nikdo ublížit. Jestliže EU vede nějaký proces proti Polsku a hrozí mu odebráním hlasovacích práv, jen se ještě více zesměšní, protože i kdyby soud tak rozhodl, Orbán bude tento rozsudek vetovat a tím pádem nevstoupí nikdy v platnost. A EU bude dále platit do Polska 70 miliard Euro subvencí ročně a skřípat zuby nad vlastní bezmocností. Mocenské mechanismy EU, pokud se tak vůbec dají nazývat, nejsou schopny prosadit ony základní principy, o které se EU má opírat. A kancléřka Merkelová se svým kolovrátkem o povinném rozdělování uprchlíků, které kdysi pozvala a teď neví, co s nimi, podrývá dál důvěryhodnost této instituce. Zejména pak u zemí trpících xenofobií, jako je například právě Česko.
  • Nezralost chápání demokracie jako systému osobní zodpovědnosti a tím pádem náchylnost k populismu. Lidé volí, aniž by si uvědomovali zodpovědnost za tento čin. Volí z protestu, volí, aby mocné naštvali. To ovšem není jen specifita Višegrádu, který si zvolil Orbána, Babiše, Kazcynského či Fica. Stejně se už bohužel volí všude na světě, tak se k moci dostal i Trump, či Strache. Lidem se daří příliš dobře, aby se báli důsledků své volby. Války se neboj vůbec nikdo a to navzdory skutečnosti, že výroba zbraní jen v posledním roce stoupla o 10 procent. Mocní tohoto světa se připravují na velkou válku a malí jim hrají svou nezralostí do karet.
  • Působení cizích mocností, zejména pak ruské propagandy, která se zaměřuje především na tyto státy, protože cílí jejich snadnou zranitelnost a jejich prostřednictvím si Rusko může vytvořit předpolí svým politických zájmů v rámci EU. Maďarsko je už plně v ruském vleku, ne nadarmo byl Putin v Budapešti jen v posledních dvou letech třikrát. Prezident Zeman dělá, co může, aby dostal Česko do sféry ruského vlivu, žasl jsem, jak přesně to vystihli jeho příznivci na Hradčanech po jeho zvolení, kdy rozjařeně volali do kamer české televize: „My doufáme, že nás pan prezident zavede z Prahy až do Buzuluku.“ V podstatě bych proti tomu nic neměl, kdyby tam zavedl jen ty své příznivce, Jenže on se snaží tam zatáhnout celý národ. V Polsku to mají Rusové tradičně těžší, ale kde nemůže čert, přijde Belzebub. Donald Trump využívá Polsko jako svou zbraň na rozvrácení EU, která mu nesmírně leze na nervy. Spoléhání se na spřízněnou mocnost, která nás ochrání a my ji za to odevzdáme část své suverenity je taky součástí myšlení minulosti, vždycky to tak přece bylo.
  • A lidé, zejména ti mladí a vzdělaní mají alternativu. Místo aby zůstávali doma a snažili se změnit domácí systém. Volí raději emigraci. Je to tak pohodlnější (ne pohodlné, začínat v cizině není žádný med) ale jde to rychleji, než se po celá desetiletí snažit odstranit vládní mafie aby se člověk poté dozvěděl, že nadělaly dluhy, které bude třeba další desetiletí platit. Vím, že v té věci mám nejmíň co mluvit, na svou omluvu můžu snad říci jen to, že když jsem v letech 1993/1994 hledal místo v Čechách, odpověděly mi všechny oslovené české nemocnice, že o mé služby nemají zájem. Rakušáci zájem měli. Tímto fenoménem je ostatně Česko postiženo ze všech zemí Višegrádu nejméně. Zatímco Poláci a Slováci mají staletou tradici mobility za prací (do Ameriky ale i všude po světě, jen na Islandu stoupl v posledních deseti letech počet katolíků trojnásobně), Maďaři objevili svou zálibu v cestování až za Orbánových časů, zato jsou ale momentálně v emigraci na prvním místě. Češi si přece jen raději zanadávají doma v hospodě u piva, než by se tahali po světě (a mají pravdu, tak dobré pivo nikde jinde není). Špičkoví odborníci ale odcházejí. Na Islandu jsem se potkal s českým párkem, který studoval v cizině nanotechnologie – tedy opravdu špičkové mozky aplikovaného výzkumu. Možnost že by se vrátili domů do Česka ani nezvažovali. Země, kde na hradě sedí Miloš Zeman, nemůže takové lidi nijak lákat, nedokážou se identifikovat se zemí takto v zahraničí reprezentovanou.

Višegrád je tedy problém.  Problém velký.  Problém, který hrozí vydrobit v hrázi držící pohromadě Evropskou Unii první kameny. A pokud pak přijde Beppe Grillo a Liga Nord – a ti už jsou tady, tak s pánembohem.

Anschluss Rakouska 1938


 

Připojení Rakouska k Německu 12. března 1938 je dodnes nezpracovanou kapitolou rakouských ale i evropských dějin. Zda se jednalo opravdu o vůli většiny rakouského národa nebo o násilnou okupaci, o to se přou historici dodnes. Každopádně tehdejší vpád německých armád do Rakouska umožnil Rakušanům po válce postavit se do pozice první oběti nacistické agrese a tím pádem se nemuset za svou vlastní nacistickou minulost kát. Na rozdíl od Německa neprodělalo Rakousko důslednou denacifikaci, z pohrobků NSDAP a zbraní SS mohla dokonce vzniknout strana FPÖ, která se několikrát v poválečné rakouské historii dokonce dostala do vlády.  Paradoxem je, že poprvé vzal tyto pohrobky fašistické ideologie do vlády Bruno Kreisky (sociální demokrat a Žid). Výsledky tohoto nedostatečného zpracování vlastní historie jsou patrné dodnes, kdy strana se silnou vazbou na rakouské nacistické hnutí dokáže být druhou nejsilnější politickou silou v zemi a partnerem vítězné lidové strany v rakouské vládě.

I když tedy uplynulo už osmdesát let, jsou stopy této dávné události v rakouské společnosti ještě stále zřejmé – a ne právě v pozitivním smyslu.

Anschluss 1

Samozřejmě ale i tato historická událost a její následky jako každá jiná vyrůstají z politického kontextu let předcházejících a pokusím se čtenáři tyto souvislosti přiblížit, protože si myslím, že českému publiku nejsou až tak úplně známé. I když právě Anschluss ovlivnil rozhodující měrou i české dějiny, protože připojením Rakouska se dostal Hitler se svými jednotkami k ještě nechráněnému měkkému „bříšku“ Československa, odkud i plánoval rozhodující úder v případě války. Zatímco se na hranicích s Německem už od roku 1936 stavěla těžká opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie, která měla zadržet případnou německou agresi, s níž se prostě muselo počítat, na jihu u rakouských hranic, odkud bezprostřední nebezpečí nehrozilo, se opevnění ještě nestavěla, a když, tak jen lehká opevnění typu betonových kulometných hnízd, která by útočící německé formace tanků zadržet nemohla.

Rakouská republika, která vznikla 30. října 1918 na troskách císařství, byla bezmocným pahýlem někdejší velmoci, odsouzeným k živoření. Když si člověk představí někdejší Rakousko-Uhersko, je hned zřejmé, že průmysl byl koncentrován v oblastech českých, zemědělství v Uhersku, pobřeží a s ním spojený námořní obchod byl vázán na Terst a Dalmácii. Země byla frustrována ztrátou Jižního Tyrolska, které si jako válečnou kořist urvala Itálie, i článkem 88 Saintgermainské smlouvy který zakazoval spojení Rakouska s Německem – „kromě případu, kdy by tento akt odsouhlasila rada Spojených národů.“ Tuto smlouvu bylo Rakousko přinuceno podepsat 10. září 1919, což znamenalo dodatečnou zátěž válečných reparací. Rakousko samotné, to byly hory s loveckými revíry a nevýnosným horským hospodářstvím a správní centrum celé říše – Vídeň. Teď Vídeň zůstala bez zázemí, které spravovala a které ji živilo, naprosto předimenzovaná. Poněkud to mohlo připomínat dávný osud Prahy, která byla za Karla IV. správním centrem celé Německé římské říše, aby se za Václava IV, stala „pouze“ hlavním městem českého království, což ji uvrhlo do ekonomické krize a následkem byly husitské revoluční nepokoje. Protože nedostatek vždy budí nespokojenost a agresivitu.

Vídni a Rakousku se po první světové válce stalo něco podobného. Ekonomika se bez českého a uherského zázemí zhroutila, zemi dusila hyperinflace, kterou ukončilo až zavedení šilinku jako nové měny. Nicméně to bylo možné jen za cenu velkých zahraničních půjček (4. října 1922 obdrželo Rakousko půjčku ve výši 650 milionů zlatých korun, ovšem za lichvářský úrok 10 procent) a ze zahraničí kontrolované ekonomiky (něco podobného, co po roce 2008 potkalo předlužené Řecko). Mimo jiné to znamenalo okamžité propuštění 85 000 úředníků. Nakonec se podařilo zastabilizovat měnu zavedením šilinku 1. března 1925 (za 10 000 korun byl jeden šilink). Ten dluh ostatně Rakousko splácelo až do roku 1980 !!! –  samozřejmě s přerušením v letech 1938 – 1945. Rakousko se prostě ze své ekonomické mizérie po celých dvacet let své existence nedokázalo vyhrabat a to budilo nespokojenost, zejména u mladé generace a s tím spojené nepokoje. Hospodářská krize dopadla na Rakousko tíž než na jiné státy, bankrot vídeňské banky Credit-Anstalt 11. května 1931 vedl k naprostému kolapsu rakouského hospodářství, výroba poklesla o 39 procent a nezaměstnanost se vyšplhala na neuvěřitelných 38,5 procent. Navíc od požáru justičního paláce v roce 1927, kdy rakouská policie postřílela 68 demonstrantů, panovala nedůvěra v nezávislost justice a ostatních politických nástrojů demokratického státu. Obyvatelé Rakouska se se svým novým státem prostě nedokázali identifikovat, Rakousko bylo „státem, který nikdo nechtěl.“ Od roku 1920 do roku 1931, tedy a do nástupu německých nacistů k moci, se Rakousko snažilo o politické začlenění do Německa, Výmarská německá republika ale tyto snahy stále odmítala. Po nástupu Hitlera k moci se situace obrátila. Německo mělo teď zájem o začlenění německy hovořící země do Velkoněmecké říše (Podle Hitlerova hesla: Ein Volk, ein Reich, ein Führer – čili jeden národ, jedna říše, jeden vůdce), rakouská politická reprezentace ale dostala strach a své snahy o sjednocení s Německem ukončila.

V Rakousku vznikla odnož Hitlerovy NSDAP, která nadále usilovala o připojení k hitlerovskému Německu, neměla ale v Rakousku podstatnou sílu. Tradičně se moc v Rakousku dělila mezi stranu lidovou a sociálně demokratickou. Přičemž na začátku třicátých let vytvářely obě tyto politické síly i své ozbrojené složky sociální demokrati takzvaný „Schutzbund“ lidovci zase „Heimwehr“. Napětí mezi těmito víceméně stejně silnými stranami vyvrcholilo mezi 12. a 16. únorem 1934 do krátké občanské války. Sociální demokrati prohráli, následovaly popravy a hromadná zatýkání, která levicové síly v Rakousku zlomila.

K rozhodujícím politickým změnám došlo v Rakousku ale už v roce 1932, tedy víceméně jako odpověď na převzetí moci nacisty v Německu, v podstatě jako obrana před rozšířením nacistické moci i na rakouské území. Nacistická ideologie byla sice lákavá pro rakouskou mládež – zejména Hitlerovy programy na potlačení nezaměstnanosti, která v Rakousku stále tvořila skoro dvacet procent a postihovala především mladé lidi, byla ale odmítaná klerikální tradiční společností. Hitler totiž dělal ze svého pangermanismu nové náboženství a hlásal odklon od katolické církve, což rakouské politické kruhy dráždilo.

V roce 1932 se zmocnil moci kancléř Engelbert Dolfuss. Pod záminkou ochrany společnosti před nacisty rozpustil parlament (využil procesní chyby, kdy odstoupili předseda i všichni jeho zástupci, aniž by ukončili sezení zákonodárného sboru – takzvané selbstausschaltung – čili samovypnutí parlamentu 4. března 1933) vyřadil Ústavní soud, zakázal sociálně demokratickou i komunistickou, ale i nacistickou stranu (v červnu 1934) a ze strany lidové vytvořil jednotnou „Vlasteneckou frontu“. Vládl prostřednictvím dekretů a hovořil o takzvaném „stavovském státě“ který demokracii odmítal.

  1. května 1934 dal Dolfuss schválit novou nedemokratickou ústavu a v červnu zakázal v Rakousku NSDAP. Tuto vedl Arthur Seyß- Inquart, rodák ze Stonařova (vesnice ležící mezi Telčí a Jihlavou) Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Němečtí nacionalisté se pokusili 25. července 1934 o puč a převzetí moci. To se jim sice nepodařilo, zastřelili ale Dolfusse. Nedokázali ale umírajícího premiéra přinutit, aby vyjmenoval Seyße-Inquarta za svého následníka v úřadu, Dolfuss před svou smrtí určil za svého nástupce ministra spravedlivosti  Kurta Schuschnigga.
Schuschnigg Kurt
Schuschnigg Kurt

Na politickém uspořádání Rakouska se tím nic nezměnilo. Nový premiér vládl stejně jako ten starý prostřednictvím dekretů bez svobodných voleb s podporou jednotné „Vlastenecké fronty“, odpor proti vládě ale rostl a formoval se zejména v zakázané NSDAP. Prakticky ve všech rakouských městech probíhaly protestní pochody německých nacionalistů, které nabývaly na intenzitě, a rakouská policie si netroufala proti nim zasáhnout silou. Mimořádně silné bylo nacionalistické hnutí v Klagenfurtu a v Grazu.  Stačí se probírat seznamy mých pacientů, mezi narozenými v letech 1933 – 1945 se to jen hemží Brunhildami, Kremhildami, Helmtrudami, Siegfriedy či Adolfy. Mladí rodiče dávali při křtění dětí najevo, jak bije jejich srdce. Země byla tedy hospodářsky i politicky nesmírně nestabilní a tlak ze strany fašistického Německa rostl. Rakousko se pokusilo vytvořit spojenectví s Maďarskem a Itálií, ale když Hitler začal vznášet nároky na připojení Rakouska k říši, dali oba spojenci od Rakouska ruce pryč.

Schuschnigg se snažil vyjednávat, což bylo mimořádně obtížné. Hitler považoval každý nesouhlas se svými požadavky za provokaci a hrozil násilím. V lednu 1938 musel být na jeho nátlak odvolán velitel rakouských ozbrojených sil Alfred Janda, protože vypracoval plán obrany Rakouska v případě německé agrese.

  1. února 1938 si Hitler pozval (v podstatě předvolal) do Berchtesgadenu na svůj soukromý statek (Berghof) rakouského předsedu vlády. Požadoval nekompromisně zrušení zákazu politických stran a propuštění vězněných členů rakouské NSDAP. Schuschnigg učinil opět řadu ústupků, přijal do svého kabinetu Seyße- Inquarta, který se stal hned ministrem vnitra a Edmunda Glaise-Horstenaua jako ministra bez portfeje. Ani to ale Hitlera neuspokojilo. Schuschnigg se rozhodl pro jediný krok, který mu podle jeho mínění ještě zbýval. Aby zpochybnil „vůli rakouského lidu“, na kterou se odvolával Hitler, vyhlásil na 13. března 1938 referendum o připojení Rakouska k Německu. Ani Schuschnigg ale nehrál s čistými kartami. Protože věděl, jak obrovskou popularitu a podporu má Hitler u mládeže, zdvihl minimální věk pro účast na referendu na 24 let. To Hitlera rozčílilo do nepříčetnosti. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina Rakušanů se vyjádří proti připojení k Německu. Ve městech, zejména v Grazu, Klagenfurtu či ve Vídni měli příznivci Anschlussu sice převahu (v Linci a v Grazu převzali nacisté moc už koncem února 1938 a vyvěsili z budov hákové kříže), klerikální venkov se ale nacistů děsil a hlasoval by proti. A Rakousko bylo – kromě Vídně – prostě jen venkov.

Hitler pochopil, že musí lidovému hlasování za každou cenu zabránit. 11. března dal rakouské vládě ultimatum – moc měla být předána Rakouské nacionálně socialistické straně. Ministr vnitra Seyß- Inquart provedl politický převrat, rakouský prezident Wilhelm Miklas ho ale odmítl vyjmenovat předsedou vlády. 12. března Schuschnigg kapituloval a rezignoval (ani to ho nezachránilo před pobytem v koncentračních táborech, kde prožil celou válku. Přežil, po válce emigroval do USA a až v roce 1968 se vrátil do rodného Rakouska, kde pak v roce 1977 zemřel.)

  1. března v ranních hodinách překročila německá armáda rakouské hranice. Nesetkala se nikde s ozbrojeným odporem. Ve Vídni pak přivítal Seyß-Inquart pompézní přivítání – zaplatil za své činy životem v norimberském procesu, byl jediným Rakušanem (narozeným na Moravě), který byl v norimberském procesu odsouzen k smrti a popraven.

Anschluss 2

Rakousko přijalo německou okupaci se smíšenými pocity. Ve městech panovalo nadšení (Graz a Klagenfurt vyvěsily na radnicích vlajky s hákovými kříži už 11. března) na venkově panovala skepse. Ve Vídni propukly okamžitě pogromy na Židy, antisemitismus byl v Rakousku nesmírně silný, ostatně i Hitler byl rodilý Rakušan a antisemitismem se nakazil za svého pobytu ve Vídni, když se marně snažil stát se malířem na vídeňské umělecké akademii. Tehdejšího vídeňského starostu Luegera, jenž měl antisemitismus jako hlavní politický program, nazývá ve svém „Mein Kampfu“ svým učitelem, který mu otevřel oči a popisuje, jak stál na chodníku a plakal, když kolem něho projížděl katafalk se zesnulým Luegerem v březnu roku 1910. Hned 12. března 1938 bylo zatčeno 70 000 lidí!!! (ministr vnitra Seyß-Inquart nemarnil ve svém úřadu čas, seznamy byly už připravené.) Vzápětí bylo odebráno volební právo 400 000 lidem (200 000 Židům, 177 000 míšencům a bývalým příslušníkům komunistické a sociálně demokratické strany), aby se nemohli zúčastnit na referendu, které se mělo tentokrát odehrát pod taktovkou německé NSDAP. A skutečně se i 10 dubna 1938 konalo, ovšem hlasovací lístky vhazovali za občany do uren přítomní ordneři a na hlasovacím lístku bylo obrovské „Ano“ zatímco malinké „ne“ v dolní části lístku člověk musel hledat. Za těchto okolností a po důkladné kontrole platnosti odevzdaných lístků oněmi ordnery, hlasovalo 99,08 procent voličů pro připojení Rakouska k Německu.

Anschluss

Že se jednalo o naprostou manipulaci, bylo zřejmé na první pohled a to umožnilo po válce 27. dubna 1945 prozatímní rakouské vládě vyhlásit Anschluss za „null und nichtig“ čili neplatný od samého začátku.

Zahraničí reagovalo na toto frapantní porušení státní suverenity Rakouska vlažně. Britský premiér Chamberlein ho ani neodsoudil, Mussolini, někdejší hlavní spojenec Dolfusse a Schuschnigga prohlásil Anschluss za vnitřní záležitost Německa. Československo, které se muselo cítit bezprostředně ohroženo, ani nemobilizovalo (a vysloužilo si za to Göringovu pochvalu). Celý svět prostě přijal návrat Hitlerovy domoviny do Německé říše (tak to on sám 15. března 1938 na Heldenplatzu ve Vídni nazval) jako „hotovou věc“. Rakušané se stali německými občany, ať se jim to líbilo nebo nelíbilo, což mimo jiné znamenalo i mobilizaci do německé armády, v níž pak statisíce mladých mužů v následujících letech umíralo, aniž se z velké části dokázali s rasovou německou myšlenkou sblížit.

Rakušané byli zvláštní Němci – jako Hitler sám. Na jedné straně zde byl antisemitismus mnohem silnější než v samotném Německu (možná proto se zachránila až třetina rakouských Židů – věděli hned, že musí utéci. Bylo to jako s žábou v nádobě s ohřívanou vodou. Zatímco v Německu se voda zahřívala pomalu, v Rakousku vřela ihned). Mladí muži se hlásili do SS, skoro polovina příslušníků těchto elitních jednotek byli Rakušané. Ovšem na druhé straně byli Rakušáci i ti nejnespolehlivější vojáci Wehrmachtu. Buršenšafty, opora německého nacionalismu (dodnes takové jsou) byly Hitlerem zakázány a proto se dnes vyhlašují za první oběť nacistického režimu – ovšem jejich členové přešli kontinuálně a skoro všichni do NSDAP. Dokonce i vídeňský kardinál Theodor Innitzer podpořil Anschluss a až později pod tlakem Vatikánu své prohlášení relativizoval.

Mezi lety 1938 a 1945 bylo tedy Rakousko jako Ostmark (východní marka) součástí Velkoněmecké říše – a proto je například Rapid Vídeň jediným rakouským fotbalovým klubem, který se stal mistrem Německa. Zuřilo zde stejné pronásledování Židů a politických odpůrců jako v Německu samotném, ovšem rakouský nacismus na venkově měl v sobě cosi švejkovského – lidé chtěli hlavně přežít. Po porážce nacismu bylo Rakousko rozděleno stejně jako Německo do čtyř okupačních zón, stejně jako Berlín byla do čtyř zón rozdělena i Vídeň. Na rozdíl od Německa se ale Nikita Chruščov své okupační zóny v roce 1955 vzdal a umožnil vznik jednotného neutrálního Rakouska (takzvaná státní smlouva 15. května 1955). Jednak si uvědomil, že by ruská okupační zóna v Rakousku nebyla ekonomicky životaschopná a jednak si chtěl uvolnit ruce pro potlačení povstání v Maďarsku.

Rakousko se tedy zbavilo okupačních mocností, nikdy nepřiznalo svou vinu na nacifikaci a na vyvraždění rakouských Židů a mohlo pokračovat ve svém spokojeném – trošku švejkovském životě. Zda se podaří události roku 1938 skutečně někdy objektivně posoudit, to je ve hvězdách.  Spíš ne, pomalu na tuto spornou kapitolou rakouských dějin padá prach zapomnění.

Anschluss 4

Srdeční nedostatečnost


Je choroba častá, až příliš častá. Srdce prostě nedokáže propumpovat všechnu krev, která se na něj valí, část se hromadí před srdeční pumpou a zvyšuje se tak tlak tekutiny a ta vystoupí z cév a začne zaplavovat plíce a později i celé tělo.

Prvním, poměrně nenápadným příznakem může být noční močení. Zejména pánové jsou přesvědčeni, že když musí třikrát za noc na záchod, může za to prostata. Ovšem třikrát je právě dvakrát příliš. Důležité je, jak velké jsou vymočené porce. Pokud jsou malé, může se skutečně jednat o zbytnění prostaty, která neumožní úplné vyprázdnění plného močového měchýře a člověk musí tedy vyprazdňovat častěji. Pokud jsou ovšem porce velké, znamená to, že se močový měchýř vyprázdnit dokázal a že se tedy tvoří příliš mnoho moči. To se může stát, i když člověk večer mnoho nepil. Přes den, když chodí nebo sedí, se totiž přebytečná tekutina hromadí v dolní polovině těla, ale když si večer lehne do postele, dopraví se přebytečná tekutina k srdci, a je vypumpována, proto musí takový člověk močit častěji a více, než by se na poklidný spánek slušelo. Jinak, než močí se tělo přebytečné tekutiny zbavit nedokáže.

Pokud se stav zhoršuje, přijde dušnost, nejprve při námaze, později i v klidu. Někdy je taková symptomatika naprosto diskrétní. Do ambulance dorazil devadesátitříletý děda s tím, že s ním něco není v pořádku. Když jsem se zeptal, co, odpověděl:

„Pane doktore, mě přestalo chutnat kouřit.  Takže to musí být něco hodně vážného.“

Zakazovat kouření muži, který se přes spotřebu dvaceti cigaret denně dožil devadesáti tří let, je samozřejmě hloupost. O to jsem se ani nepokusil. Vzal jsem stížnosti mého pacienta vážně. A měl jsem pravdu. Stařík se doslova topil ve vodě, na plicích měl několikacentimetrové výpotky a v rentgenu otok plic – zkoušejte dýchat pod vodou! Nejde to a očividně si člověk pod vodou nemůže ani zapálit.

Přijali jsme ho a začali léčit diuretiky, tedy léky na odvodnění.  Za dva dny vyčural čtyři litry, jeho tělesná hmotnost klesla o tři kila a byli jsme s naší prací spokojeni. Děda očividně taky. Po vizitě mě zastavil na chodbě.

„Nemohl byste mě už propustit domů, pane doktore? Já si byl na balkóně zakouřit. A už to zase jde.“

Propustil jsem ho. Cílem naší léčby nemusí být prodloužení života ale zlepšení jeho kvality. A toho jsme mou léčbou očividně dosáhli.

Na Slovensku jsem na začátku mé lékařské kariéry působil ve vesnici Hranovnica. O několik let později za mnou do nemocnice do ambulance dorazila jedna z mých někdejších pacientek. Byla to místní drbna, ale jinak velmi zdvořilá a v podstatě i milá paní. Měla problém.

Problém číslo jedna byl, že při debatách s ostatními ženštinami z vesnice začínala být dušná a tím pádem s nimi nedokázala držet krok, což ji velmi frustrovalo.

Druhým problémem byl kašel. Stále kašlala. Už dostala od lékaře trojí antibiotika, a přesto to nepomáhalo. Dozvěděl jsem se po zhruba dvacetiminutové anamnéze, během níž jsem se dozvěděl o všech událostech ve vesnici za poslední tři roky, že neměla nikdy teplotu a že ten kašel je suchý, nic nevykašlává. A navíc ji nejvíc trápí v noci, brzy po usnutí, takže se už okolo půlnoci budí a pak už nemůže pořádně usnout. Zaráželo mě, že se mnou hovořila normální lidskou slovní frekvencí, tedy zhruba třikrát pomaleji, než bylo u ní obvyklé a že se mezi větami musela nadechnout, což dříve nikdy nedělala. Když se přiznala, že musí v noci třikrát na záchod (problémy s prostatou jsem mohl u mé pacientky s klidným svědomím vyloučit) byla diagnóza hotová.

Předepsal jsem jí diuretikum, vymočila se z podoby a přestala kašlat. O dva týdny později se objevila v ambulanci opět. Přivlekla pytel s dvaceti pěti kilogramy brambor. Jako odměnu pro pana doktora, který ji tolik pomohl.

Vzhledem, že ten pytel dovlekla před dveře mé ambulance dlouhou chodbou plnou užaslých pacientů čekajících na ošetření osobně, a to, aniž by se zadýchala, pochopil jsem, že jsem byl úspěšný a že je vyléčená. I tak se člověk může těšit z léčebného úspěchu.

Já jsem se, než jsem pytel odvlekl k autu, zadýchal.

 

Vděčnost


Samozřejmě vždycky potěší, když se jí člověk dočká a není to zas až tak zřídka. Ale počítat se s ní nedá. Ovšemže jsou chirurgové poněkud zvýhodněni. Pacienta k nim přivezou, oni vyřežou, co bylo špatně a pacient po několika dnech odchází (či dokonce odbíhá) domů a za týden tancuje na maturitním plese své dcery. Aby pak nebyl vděčný! K nám pacienta taky přivezou vleže a po týdnu odjíždí buď na kolečkovém křesle, nebo se odšourá s pomocí rotátoru, vděčnost je k tomuto stavu adekvátně zredukovaná. A samozřejmě zní v hospodě u piva mnohem lépe: „operoval mě oberarzt Graff,“ než „tuhle pilulku mi předepsal oberarzt  Polách.“

No dobře, s určitou mírou frustrace musíme umět žít.

Současný pacient je totiž pacient informovaný. A informovaný znamená především nedůvěřivý a nespolupracující. Proč by měl brát nějaké léky, když se na internetu dočetl, že léky škodí, že homeopatie je mnohem zdravější a prospěšnější a že kozí mléko zabraňuje vzniku rakoviny lépe než preventivní kolposkopie? A ostatně, kdyby to s alternativní léčbou přece jen neklaplo, jsou tu přeci doktoři a ti jsou povinni dát zase všechno do pořádku. Proč tedy nějaká dieta, cvičení či dokonce  – nedejbože – každodenní pohyb!

Jestliže má mladý pacient v těle už umělou kovovou protézu aortální chlopně apřiv druhé operaci dostal dokonce protézu části aorty, čekal by lékař (tedy já), že bude spolupracovat, protože je k tomu nucen. Chyba lávky. Přesvědčit takového pacienta, aby si nechal ošetřit hnisající zub, byla naprosto marná námaha. V podstatě jsme sklidili jen výsměch. A to i potom, kdy skutečně baktérie z onoho zubu napadly jeho chlopeň a způsobily mu endokardititu, tedy zánět oné chlopně a postihla dokonce i onu protézu. Tehdy nám všem vynadal, že ho špatně léčíme, že je naší povinností ho uzdravit i s jeho hnisavým zubem, na který si stejně nedá sáhnout. Podařilo se nám ho nakonec poslat na kliniku, obávám se ale, že jeho případ skončí tragicky. Zbytečně tragicky, nás ovšem pacient dělá zodpovědnými za všechny své problémy – protože mu ti směšní doktoři radili nechat si vytrhnout zub!

Protože podobné stavy chodí v sérii, vzápětí se objevil další z našich chronicky známých, ale obtížných pacientů. Roky má zánět kosti na noze tedy takzvanou osteomyelitidu. Naši léčbu kategoricky odmítal, jezdil raději k homeopatovi do Korutan, kde za jednu léčbu platil 500 Euro (naše léčba byla zadarmo, čili nemohla být tak dobrá, to dá rozum). K nám dorazil samozřejmě, až baktérie z jeho kosti napadly jeho srdeční chlopeň. Okamžitá operace mu sice zachránila život, o několik týdnů později ale se chlopeň odtrhla (měl abscesy i v chlopenním aparátu a ty se rozpadly). Šance na přežití je minimální, chirurgové dávají od něj ruce pryč, ten zánět v kosti je tady samozřejmě stále, amputaci nohy ovšem odmítl už předtím – teď by mu to už stejně nepomohlo.

Ovšem jsou i situace veselejší. Před nedávnem jsem měl zase jednou službu, jakými jsem známý. Před ambulancí se hromadili pacienti, absolutně jsme je s mladou kolegyní nestíhali vyšetřovat, než jsme vyšetřili jednoho, stáli na chodbě před ambulancí dva noví. Částečně opravdu těžce nemocní pacienti, částečně kverulanti a lidé, které před dvěma dny píchla vosa, a teď si chtějí nechat to místo prohlédnout. Jedna z opravdu nemocných pacientek – stará paní, byla samozřejmě na přijetí. Vypsal jsem papíry a nechal jsem zavolat na oddělení, aby si pacientku okamžitě převzali, protože je ambulance právě pod tlakem a potřebuji nutně kóji, ve které pacientka leží. Půl hodiny se nedělo nic. Poté zavolala sestra a upozornila personál z oddělení, že ona pacientka leží ještě stále na lehátku v ambulanci, nedaří se jí dobře, a aby si ji odvezli. Nedělo se opět nic. Po dalších dvaceti minutách jsem zavolal osobně. Přiznám se, že jsem byl už trochu podrážděný a upozornil jsem ošetřovatele, že tu pacientku je třeba OKAMŽITĚ odvézt na oddělení, protože:

  • Se jí nedaří dobře
  • Nemáme volné kapacity a potřebujeme nutně a ihned její kóji

Dalších patnáct minut se nedělo opět nic. Poté jsem se na oddělení vydal osobně. Personál seděl okolo počítače a na mou otázku, proč nepřišli pro pacientku, mi odvětili, že mají jinou práci. Hranice mé psychické zatížitelnosti byly překročeny. Byl jsem hlučný, přiznávám. Poté byla pacientka okamžitě převzata, uložena do postele a zavedena příslušná léčba. Po mém hlasitém upozornění na to, že si budu na příslušný tým oficiální cestou stěžovat (což jsem i udělal) najednou běželo všechno jako na drátku. Myslíte si, že jsem zvítězil? Kdepak. O měsíc později mi byl z ředitelství doručen mail. Dcera oné pacientky si na mě stěžovala, že jsem byl „NEPŘÍJEMNÝ K ZDRAVOTNÍMU PERSONÁLU!“ Příště tedy ponechám věcem volný průběh, i kdyby měla její maminka ležet na lehátku před ambulancí na chodbě tři hodiny.

Nejskurilnější historii jsem zažil před dvěma lety. Přijali jsme pacienta s tzv „skoroinfarktem“. V medicínské hantýrce se mu říká NonSTEMI Infarkt, na rozdíl od toho opravdového STEMI, kdy už odumírá srdeční sval. Byl těžký kuřák, měl vysoký neléčený tlak a zjistili jsme i velmi špatnou funkci ledvin. A právě to byl problém.  Při jeho funkci ledvin, zredukované na míň než třetinu normálu by vyšetření srdečním katetrem, které bylo jinak potřebné, znamenalo díky zatížení kontrastní látkou, která se při tomto zákroku podat musí, skoro s jistotou definitivní selhání ledvin a trvalou léčbu dialýzou. Pohovořili jsme tedy s pacientem i jeho manželkou, že se pokusíme této situaci předejít a budeme jej léčit konzervativně. Dostal všechny příslušné léky, poučili jsme ho o škodlivosti kouření a potřebě kontrolovat hodnoty krevního tlaku. Léky jsme vybrali s ohledem na ledvinnou funkci a ta se skutečně zlepšila, ne ovšem natolik aby umožnila vyšetření oním srdečním katetrem.

Nicméně pacientovi se dařilo dobře, jeho hodnoty se stabilizovaly. Poslali jsme ho na rehabilitační pobyt a poté pozvali do nefrologické ambulance, aby se nedojbože s těmi jeho mizernými ledvinami něco zlého nestalo. Objevil se v ambulanci po absolvování pobytu v rehabilitačním centru, jeho hodnoty byly zhruba stejné, jako při propuštění, tedy uspokojivé, i když ne dobré, subjektivně se mu dařilo velmi dobře. Nápadná byla jen zvýšená hodnota draslíku, kolegyně se ale dopátrala důvodu.  Pacient se jí pochlubil, že pije denně až dva litry ovocných šťáv, protože jsou zdravé a lepší než naše léky. Trošku se vyděsila a pokusila se ho přesvědčit, že je to hodně, protože z onoho ovoce zůstává pak draslík v těle a může být nebezpečný. V zpětném pohledu si myslím, že jej nepřesvědčila.

O šest týdnů později se objevil v nefrologické ambulanci znova, tentokrát jsem tam byl já. Jeho hodnoty byly naprosto stejné jako před šesti týdny i s oním mírně zvýšeným draslíkem, pacient se chválil, jak se mu dobře daří a že je plně zatížitelný. Všechno tedy potěšující, nebýt mého citlivého nosu. Zavětřil jsem, pak ještě jednou a pak jsem se ho nevěřícně zeptal: „poslouchejte, vy kouříte?“

Zasmál se a pravil: „Samozřejmě. Zase jsem začal. Když se mi tak dobře daří, proč ne?“

Strnul jsem a pak jsem ze sebe vyrazil:  „Proboha, přestaňte s tím, nebo ten infarkt skutečně dostanete.“

O půl roku později jsem se nestačil divit. To když mi byla doručena žaloba k občanskoprávnímu řízení. Onen pacient mě žaloval. Ten infarkt totiž dostal pět dní po mém vyšetření. Odvezli ho na kliniku, tam mu udělali ono vyšetření srdečním katetrem, zjistili uzávěr koronární tepny a stenózy všech ostatních. Musel na srdeční bypass a následně mu přesně podle naší prognózy selhaly definitivně jeho ledviny a skončil na dialýze. Ve své žalobě a argumentoval tím, že když jsem věděl, že ten infarkt dostane, měl jsem ho okamžitě přijmout na jednotku intenzivní péče a pak by na té dialýze neskončil.  Mimochodem v k žalobě přiloženém mém nálezu byla má věta „Přísně se doporučuje okamžité ukončení konzumace cigaret!“ podtržena a opatřena třemi vykřičníky. Muselo ho to strašně naštvat.

Následovalo patnáct měsíců, kdy jsem musel několikrát komunikovat s právním oddělením, psát stanoviska k obviněním, odsouhlasit s pověřením odborného znalce na vypracování posudku, opatřit si advokáta atd. atd. A k tomu samozřejmě nervy – co když bude soudce pověřený případem vášnivý kuřák a dá pacientovi zapravdu? Soudní proces byl nakonec hodně jednoduchý. Soudce se tak hloupou žalobou nehodlal zabývat příliš dlouho. Mě k procesu ani nepozval a žalobu zamítl. Pacient prý po vynesení rozsudku volal „Tak mi dejte aspoň peníze na mého advokáta.“

Nedali jsme mu je. Nemá nás rád. My jeho taky ne. Musí se nechat dialyzovat v Grazu, protože máme strach ho přijmout do našeho programu. I když bydlí jen pět kilometrů od naší nemocnice.

V roce 2013 jsem v jedné slabé chvíli souhlasil, že převezmu službu na Štědrý den. Kdo už by proboha chodil na Štedrý den do nemocnice, myslel jsem si naivně, lidé mají úplně jiné starosti. Protože službu měla mít i jedna slovenská sestřička, naplánovali jsme si, jak si odpoledne posedíme, dáme si nějakou naši slovanskou večeři (Rakušáci jedí na Štedrý večer šunkové chlebíčky, čili nic pro nás) a přineseme CD s koledami, prostě uděláme si ve službě pohodu. Chyba lávky, dělali jsme účet bez hostinského.

Byla to jedna z nejstrašnějších služeb, kterou jsem v nemocnici zažil. Ambulance přetékala a z intenzivní medicíny jsem zažil skoro všechno, co je jen možné. Resuscitaci, intubaci, implntaci dočasného kardiostimulátoru a umělé dýchácí, dva centrální katetry a akutní dialýzu. Když už jsem toho měl tak akorát dost, dorazil do ambulance stařík a pozvracel nám celu kóji čerstvou krví. Neměl jsem alternativu, musel jsem gastroskopem do jeho žaludku. Tam na mne čekalo hned několik nepříjemných překvapení. Především to byl operovaný žaludek metodou Bilroth II, kdy je skoro celý žaludek odstraněn a dvanáctník a tenké střevo tvoří přívodnou a odvodnou kličku. Dále právě na anastomóze mezi oněmi dvěma částmi tenkého střeva stříkala krev z otevřené tepny. Indikace k okamžitému uzávěru krvácejícího místa kovovým klipem – kdyby se ovšem člověk k tomu místu mohl dostat! Jistěže – gastroskopem jsem se dostal až k oné cévě, když jsem ale vytáhl klip, musel jsem se o jeden centimetr stáhnout zpět a pak se mezi ono krvácející místo a můj gastroskop dostala slizniční řasa a tím pádem jsem nic neviděl. Po několika marných pokusech, dostat se klipem ke krvácejícímu místu jsem pochopil, že mi děda vykrvácí a umře. Zavolal jsem chirurga. Když přišel, vysvětlil jsem mu, že se k tomu krvácejícímu místu prostě nemůžu dostat a že bude muset operovat. Byl to hodně neuvážený výrok, protože chirurg zbledl na smrt, a kdyby mu sestřička nepřisunula židli, zřejmě by omdlel a museli bychom se starat ještě i o něho.

„Dobrá, Rony,“ pravil jsem rychle při pohledu do jeho bezkrevného obličeje, abych předešel jeho bezvědomí. „Já to ještě zkusím.“

Nakonec se mi skoro zázrakem podařilo jedním klipem posunout onu anastomózu tak, že se mi krvácející místo dostalo do zorného pole a druhým klipem jsem krvácení zastavil. Opouštěl jsem endoskopický sál s bolestmi na hrudníku – očividně křeč koronárních arterií a byl jsem na pokraji infarktu. Ale děda přežil.

Ráno po službě jsem tělesně i duševně zničen přijel domů s jediným přáním, dát si kávu a jít se prospat. Káva ještě nebyla na stole, když mi zavolala dcera. Mému zeti se nedařilo dobře, mám se na něho přijet podívat. Udělal jsem to. Měl uskřinutou kýlu. Protože se mi ji nepodařilo zreponovat, čili vrátit zpět do břicha, naložil jsem ho do auta a jel zpět cestou, po níž jsem před slabou hodinkou přijel, tedy do naší nemocnice. Tam jsem zetě svěřil službukonajícímu chirurgovi, který problém za pomoci infuse s opiátem proti bolesti vyřešil. Protože jsem na tu chvíli neměl co dělat, rozhodl jsem se jít podívat na intenzivku na mé pacienty z minulého dne. Všichni žili, dialýza běžela, ventilátor fungoval,  kardiostimulátor stimuloval a můj děda ležel na první posteli, měl už po několika krevních transfúzích opět lidskou barvu a probodával mě nenávistným pohledem. To poznáte –  když vás chce někdo pohledem zavraždit, nemůžete to přehlédnout. Dost mě jeho nezkrývaná nenávist překvapila, přece jen jsem měl pocit, že jsem mu zachránil život. Zašel jsem za sestřičkami.

„Prosím vás, co je s tím pacientem u dveří?“

„Co myslíte, pane doktore, daří se mu dobře.“

„Ale kouká na mně, jako by mě chtěl zabít. Ten člověk mě nenávidí.“

„Ach tak! On chtěl hned ráno, když se probudil, svůj vinný střik a my jsme mu řekly, že to pan oberarzt zakázal.“

Jak jsem pravil, s vděčností není třeba počítat, je třeba se jí nechat překvapit. Řeknu vám, že pak chutná ještě lépe. A s těmi nevděčnými prostě musíme umět žít. Patří to k našemu povolání.

Pro koho byl vítězný únor opravdu vítězný?


 

Tak za pár dní už tady bude zase  a bude mít dokonce kulaté sedmdesátileté výročí.

Samozřejmě si má generace pamatuje každoroční oslavy vítězného února, jeden z nejslavnějších dnů každý rok, kdy komunistická strana nutila zbytek obyvatelstva, aby s ní slavil převzetí moci v tomto státě. Slavili i ti poražení a těch nebylo málo. Ale museli, takový byl v totalitním systému zvyk a vedoucí úloha komunistické strany byla koneckonců zapsána do ústavy. I to byl výsledek oněch událostí v únorovém týdnu roku 1948.

Letos už budou slavit jen nemnozí, my ostatní můžeme tohoto data vzpomenout. A zamyslet se nad tím, o jaké vítězství tu vlastně šlo.

Z historického hlediska je únor 1948 v Československu opravdu zajímavý fenomén. Československo byla jedinou zemí, kde se komunisté dostali k moci vlastní silou, tedy bez přímé pomoci ruských tanků. Všude jinde to bez nich nešlo. V tom bylo Československo výjimečné a je vlastně dodnes, komunistická strana tradičního – tedy stalinského typu – existuje už jen tady, všude jinde se politici tohoto názvu už dávno rádi vzdali a stali se socialisty, nacionalisty, fašisty nebo jinými – isty, podle potřeby. Protože těm, kdo v té straně byli a kteří s ní slavili v únoru 1948 převzetí moci, šlo vždy jen o jedno – o převzetí moci a vytvoření „nové elity“ či „nové šlechty“ z vlastních řad. Ideologie byla podružná a pouze nástrojem k dosažení cíle. Z naivního snažení prosadit ideu spravedlivé společnosti vyléčil komunisty všech zemí už dávno Stalin a jeho hrůzovláda. Stranická legitimace byla předpokladem pro stoupání po žebříčku moci a výhod, byla předpokladem, aby se člověk stal členem této nové elity (i když i toto bylo vyhrazeno jen nemnohým členům strany, ti ostatní tvořili jen potřebné „křoví.“)

O únorových událostech bylo psáno už mnoho a bude letos opět. O neschopnosti ministrů, kteří nedokázali počítat do čtrnácti, aby jejich demise skutečně mohla vést k pádu vlády a vypsání nových voleb. Ale mohli skutečně ještě něco ovlivnit? A mohli aspoň věřit tomu, že svým vystoupením z vlády něco ovlivnit mohou? Nebyly karty už dávno rozdány a oni měli v rukou ty nejhorší, s nimiž se vyhrát opravdu nedalo? Poslední varianta je podle mého soudu ta správná.

O osudu střední Evropy se rozhodovalo už o celých pět let dříve, v iránském Teheránu, kde se 28.11 – 1.12. 1943 sešli Josef Visarionovič Stalin, Winston Churchill a Franklin Delano Roosewelt, aby se dohodli na společném postupu proti fašistickému Německu. Po ruském vítězství u Kurska v roce 1943 byla válka v podstatě rozhodnuta, německá síla k útoku definitivně zlomena. Jestliže dokázali Němci v roce 1941 útočit na frontě široké 3000 km, v roce 1942 při útoku na Stalingrad stále ještě na frontě o šířce 300km, v roce 1943 už nedokázali z Kurska zvítězit ani na frontě o délce 30 kilometrů. A od této porážky se už na další ofenzívu nezmohli, hospodářská a technická převaha spojenců je stále více tísnila a bylo jasné, že k obratu pod neustálým bombardováním německých zbrojních továren už nemůže dojít.

A Stalin už tehdy ihned vymezil sféru ruských zájmů v Evropě. Jestliže Churchil se snažil prosadit invazi spojenců v Jugoslávii, kde by půdu pro vylodění připravili Titovi partyzáni a odkud by americké, britské a francouzské jednotky mohly postupovat na sever přes Maďarsko, Československo a Rakousko, Stalin se snažil přesvědčit amerického prezidenta, že vylodění je potřebné provést na západě, tedy v Normandii. Měl hned několik pádných argumentů a výhod.

  • Na mapě to vypadlo logičtěji, délka transportu vojáků byla kratší a utajení akce bylo tím pádem snadnější, než kdyby měli přeskupovat obrovské množství lodí a letadel do Středomoří. (I když spojenci už od září 1943 operovali po úspěšném vylodění v Itálii, což byl hlavní Churchillův argument)
  • Politické záměry Winstona Churchila, který se rval o zachování demokracie v poválečné Evropě, Roosewelt prostě nechápal. Vůbec věděl o evropských poměrech dost málo, byl to výsledek mnoholetého amerického izolacionismu.
  • Roosewelt obdivoval Stalina a snil o tom, že by mohl vládnout ve Spojených státech stejným způsobem, jako Stalin v Rusku. Je to něco podobného jako dnes, kdy by se Donald Trump zoufale chtěl podobat Vladimírovi Putinovi, nedaří se mu to ale, protože americký demokratický systém je na to příliš stabilní, než aby se dal proměnit v diktaturu jednoho muže. Rooseweltovi tedy stačil Stalinův slib, že osvobozené země si budou moci svůj politický systém svobodně zvolit a že zde proběhnou svobodné demokratické volby. Stalin nikdy neuvažoval ani na sekundu, že by své sliby měl plnit, byla to jen nedílná část jeho politické taktiky, ostatně komunistická taktika se vždy zakládala na lžích a slibech nesplnitelného.
  • Churchill měl vroubek z první světové války. Tehdy jako lord admirality se pokusil o invazi britských jednotek v Gallipoli v Turecku, aby přinutil spojence Německa Turecko k příměří a odpadu od císařského Německa. Tato invaze dopadla tragicky. Britové v Gallipoli ztratili 50 000 padlých a 130 000 zraněných vojáků a generál Mustafa Kemal Paša, který je tam porazil, svým vítězství položil základy své politické kariéry, na jejímž konci se stal Atatürkem, tedy otcem všech Turků. Churchillovi tedy kdykoliv mohlo být předhozeno, že se při plánech námořní invaze už jednou spálil a že se tedy nevyzná. On sám to dobře věděl, a proto nemohl při prosazování svého plánu jít až po hranici možného.

Výsledkem všech těchto faktorů bylo rozhodnutí o otevření druhé fronty v Normandii, tedy tak daleko na západě, jak to jen šlo. Po Teheránu bylo tedy rozdělení zájmových sfér v Evropě víceméně dáno, toto bylo potvrzeno pak na konferenci na Jaltě a poté v Postupimi. Postupim už jen potvrdila status quo.

Linie styku spojeneckých vojsk byla určena politicky a ne strategicky. Američané byli v Plzni už pátého května a průzkumné jednotky se objevily před Prahou už o den později. V podstatě nestálo nic v cestě tomu, aby Američané osvobodili Prahu a s ní i celé Čechy (Němci by se jim ochotně vzdali a Praha si mohla ušetřit krvavé povstání, jehož jediným cílem bylo zabránit odchodu německých vojsk na jih do amerického zajetí. Jenže generál Patton se zeptal Eisenhowera, zda může jet do Prahy, Eisenhower se zeptal Roosewelta a ten se zeptal Stalina. A Stalin řekl ne. Tím bylo o dalším osudu Československa v podstatě rozhodnuto. Patton si tento telefonát až do smrti vyčítal.

Druhým rozhodujícím faktorem byl prezident Beneš a jeho dosti nepochopitelné jednání během druhé světové války. Je pravda, že po svém exilu do Londýna, to byl právě Sovětský svaz, který uznal českou exilovou vládu za legitimní. Stalin neměl žádné právní námitky k faktu, že Beneš v Československu po Mnichově oficiálně na funkci prezidenta abdikoval, aby se v Londýně opět prezidentem nazýval. Zatímco Britové měli výhrady, Rusům to bylo jedno. A Beneš byl vděčný. Dokázal to svou návštěvou v Moskvě v prosinci 1943 Od té cesty ho nedokázala zadržet ani jeho první mozková příhoda (mělo jich v budoucnosti být ještě hodně). Spojeneckou smlouvou se Stalinem se v podstatě zavázal hrát podle ruských pravidel. Za to mu Stalin dovolil odsun sudetských Němců, vůči kterému měli právníci západních velmocí výhrady. Beneš dostal svou závislost na Moskvě pocítit ihned, když Sověti vstoupili na československé území. V zmanipulovaném referendu ihned odtrhli od Československa Podkarpatskou Ukrajinu a dali tak Benešovi jasně najevo, co se stane, pokud nebude poslouchat.  Ostatně vůdce slovenských komunistů Husák tehdy psal do Moskvy, že nejvroucnějším přáním slovenského obyvatelstva je stát se další svazovou republikou Sovětského svazu. Bez ohledu na příšernosti, jichž se postupující Rudá armáda dopouštěla na východním Slovensku – které nakonec vedly k tomu, že se ofenzíva na několik měsíců zastavila pod Tatrami, protože ztratili podporu místného obyvatelstva.

Jestliže Beneš přistoupil oficiálně v košickém vládním programu na omezení demokracie, nebylo už cesty zpět. Demokracie totiž buď je, nebo není. To je vidět v dnešním Maďarsku, kde takzvaná „neliberální demokracie“ vede zemi do ekonomického úpadku, ostatně „lidové demokracie“ které zaváděli komunisté v dobytých zemích, se také demokracii nepodobaly ani náhodou.

Znáte ten prastarý vtip, jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Asi takový jako mezi aktem a pietním aktem.

Vláda národní jednoty, která vzešla z košického vládního programu a která měla dovést zemi k prvním svobodným volbám, ještě nebyla komunisty dominována, Jejím předsedou se stal sociální demokrat (a vyslanec československé exilové vlády v Moskvě!) Zdeněk Fierlinger, který ovšem ve své straně patřil k levému prokomunistickému křídlu, což dokázal v únoru 1948, kdy se plně postavil za Gottwaldův politický puč.

Beneš souhlasil s omezením počtu politických stran na čtyři v Čechách a na Moravě a na čtyři na Slovensku (přičemž na Slovensku ale hrály podstatnou roli jen dvě z nich – komunistická a demokratická, SSL a SP se vůbec nedostaly do parlamentu). Jen ty se mohly zúčastnit prvních voleb v roce 1946. Beneš se projevil jako politik, ne jako státník. Zákazem agrární strany, která byla vítězem všech předválečných voleb kromě těch prvních v roce 1919, které vyhrála sociální demokracie, doufal, že právě voliče této strany přivábí do své strany „národně socialistické“, která se měla stát novým politickým lídrem. Nestalo se. Volby v roce 1946 vyhráli komunisté se čtyřiceti procenty hlasů, Benešova CSNS se dostala na druhé místo s 24 procenty, lidovci dosáhli 20 procent a sociální demokraté šestnácti. (Nepomohly ani volební slogany jako „kdo je dutý jako bedna, volí kandidátku číslo jedna – jedničku měli komunisté). Pro srovnání v Maďarsku získala komunistická strana Matyáše Rákosiho v listopadu 1945 pouhých 17 procent hlasů. Maďarům to stejně nepomohlo, maršál Vorošilov, který tehdy o maďarské politice rozhodoval, prosadil koaliční vládu (i když strana malorolníků dosáhla 60 procent hlasů a byla schopna vládnout sama) přičemž ministerstvo vnitra dostali samozřejmě komunisté (Lászlo Rajk).

Politická i kulturní scéna v předválečném Československu byla vždycky velmi nakloněna doleva. Vezměme si jen „Osvobozené divadlo“ a zdaleka nebylo samo. Touha po sociální spravedlnosti byla velmi silná a hnala po celou dobu první republiky davy voličů ke komunistům. Po válce pod vlivem osvobození komunistickým Sovětským svazem komunistický vliv dále zesílil a to vedlo k jejich volebnímu vítězství. V žádné jiné zemi to komunisté nedokázali, v Maďarsku získali okolo 17 procent hlasů, v Rakousku čtyři, v Polsku byla prosovětská vláda dosazena jednoduše ruskými tanky a ta exilová demokratická musela zůstat v Londýně.

Beneš utrpěl ve volbách 1946 bolestivou politickou porážku, z níž se už neměl vzpamatovat. Už i proto, že jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval a oslaboval jeho schopnost jednat. Beneš byl možná dobrým úředníkem a svým způsobem schopným politikem, nikdy ale nebyl státníkem jak jeho předchůdce T.G. Masaryk. Nešlo mu o budování státu, ale vlastní moci a moci jeho politické strany. To nebyl program, s kterým mohl být tváří v tvář prokomunistickému poválečnému nadšení úspěšný.

Nicméně podle košického vládního programu měly účast ve vládě zajištěny všechny politické strany, které se dostaly do parlamentu, tím pádem neměli komunisté ve vládě většinu. Z dvaceti šesti ministrů jich měli devět (ovšem o ministrovi obrany Svobodovi si cvrlikali i vrabci na střeše, že je tajný komunista). V nové vládě si komunisté zajistili všechna důležitá, tedy silová ministerstva. Ministerstvo obrany měl Ludvík Svoboda, ministrem vnitra byl Václav Nosek, ministrem financí Jaromír Dolanský, ministrem informací Václav Kopecký a získali pro sebe i ministerstvo zemědělství (Slovák Július Ďuriš). To byla dvousečná zbraň. Na jedné straně mohli rozdělování majetku po odsunutých sudetských Němcích prezentovat jako komunistické milodary, které měly zabezpečit hlasy pro další volby, ale nevyhnuli se tím ani zodpovědnosti za katastrofální zemědělské výsledky roku 1947, kdy zemi postihlo hrozné sucho a nedostatku potravin nedokázaly zabránit ani dodávky sovětského obilí.

Že bylo o osudu Československa už dávno rozhodnuto, se ukázalo poprvé naprosto jasně v červenci 1947, kdy se rozhodovalo o přijetí Marschallova plánu na obnovu válkou zničené Evropy. USA tehdy formou daru či půjček napumpovaly do Evropy 13 miliard dolarů (dnes odpovídající v kupní síle zhruba 130 miliardám). Tento plán pomoci byl představen v Harvardu 5. června 1947. 7. července 1947 přijala československá vláda JEDNOMYSLNĚ, tedy i hlasy komunistických ministrů včetně Klementa Gottwalda pozvání na přípravnou konferenci, která se měla konat v Paříži. Hned vzápětí přišlo předvolání do Moskvy. Devátého července odjela vládní delegace vedená Klementem Gottwaldem do Moskvy, kde jim Stalin jasně řekl, že :„Pokud Československo neodvolá do 10. července 16:00 svůj souhlas s Marschallovým plánem, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi.“ V podstatě to nebylo nic jiného, než hrozba vojenskou invazí. Jestliže si ještě do tohoto okamžiku někdo myslel, že Československo bude moci provozovat určitou samostatnou politiku, musel teď definitivně vystřízlivět. Známý je výrok ministra zahraničí Jana Masaryka: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ O to víc musí překvapit, že se právě Jan Masaryk odmítl přidat k demisi nekomunistických ministrů v únoru 1948.

Od července 1947 měli komunisté jasno ve dvou věcech.

  • Že se jim nepodaří dosáhnout zlepšení životní úrovně a tím získat souhlas obyvatelstva se svým programem a vyhrát příští volby. Neúroda, problémy v znárodněných podnicích, které neodkázaly udržovat úroveň své výroby z doby před zestátněním a odmítnutí americké pomoci signalizovaly jasně zhoršení životní úrovně a tím i propad popularity komunistické strany. Proto se začali cíleně připravovat na nelegální ozbrojené převzetí moci, aby dalším volbám mohli zabránit.
  • Že se musí plně podrobit Moskvě ve všech směrech a stát se jejím satelitem, zato ale mohou počítat s neomezenou pomocí, ať už politickou nebo i vojenskou. To jim uvolňovalo ruce pro jednání do dalších měsíců.

Situaci jim usnadňovalo, že demokratické opozici naprosto chyběl vůdce. Předseda CSNS Zenkl měl možná potenciál na tuto úlohu, jeho strana byla ale stranou Benešovou, ve které chtěl prezident udržovat svou dominantní úlohu. Nebyl ale už ze zdravotních důvodů schopen tuto funkci skutečně vykonávat. I onoho osudného 10. července, kdy se rozhodovalo o přijetí Marschallova plánu, byl po jedné z dalších svých mozkových příhod v bezvědomí a jeho souhlas oznámil na jednání vlády tajemník ministerstva zahraničí a člen komunistické strany Vladimír Clementis.

Všechny tyto okolnosti včetně politického rozmístění ministerstev a stále ještě levicově euforické nálady obyvatelstva dávaly na vědomí, že se schyluje k závěrečnému politickému zápasu a bylo v podstatě dopředu jasné, jak tento zápas dopadne. Zejména, když se západní Evropa a vítězné mocnosti zabývaly samy sebou a v žádném případě nebyly ochotny riskovat válku zásahem do sovětské mocenské sféry.

Mocenské tanečky začaly už koncem roku 1947. Sociálním demokratům se podařilo odstranit z vlády prokomunistického Zdeňka Fierlingera a nahradit ho Františkem Tymešem. Současně odstoupil z postu minstra průmyslu předseda strany Bohumil Laušman a byl nahrazen jedinou ženou ve vládě Ludmilou Jankovcovou. Komunisté odpověděli výměnou ministra zahraničního obchodu Antonína Zmrhala za Gottwaldova zetě a jeho pravou ruku Alexeje Čepičku, pozdějšího nechvalně známého ministra obrany.

Od prosince začal ministr vnitra Nosek vyměňovat policejní velitele a nahrazoval je komunisty nebo komunistické straně loajálními úředníky. Sbor národní bezpečnosti (SNB) se díky Noskovi dostal plně pod komunistickou kontrolu a tajná „Státní bezpečnost“ byla prakticky čistě komunistická. Právě v únoru 1948 se cítili komunisté být už dostatečně silní, aby provedli státní převrat a převzali absolutní moc v zemi. Poslední kapkou a cílenou provokací bylo odvolání osmi nekomunistických velitelů SNB v Praze, právě tento krok vedl k demisi ministrů vlády a k únorovému puči, který už měli komunisté plně pod kontrolou. Ministři, kteří podali demisi, si tímto krokem chtěli vynutit odvolání vlády a vypsání nových voleb ještě než se komunisti zmocní všech mocenských pák v zemi. Chtěli porazit komunisty demokratickými prostředky, jimiž ale komunistické hnutí opovrhovalo. Prezident Beneš projevil zase jednou slabost, demisi dvanácti ministrů přijal a nechal Gottwalda vyjmenovat na jejich místo své loutky.

Volby roku 1948 proběhly sice podle časového plánu 30.května 1948 ale už s jednotnou kandidátkou, kterou mohli lidé buď potvrdit nebo odmítnout vhozením tzv. Bílých lístků – lidově se jim říkalo „šráky“ protože na nich byl šikmý kříž připomínající šle čili kšandy nebo prostě lidově šráky. Jednotná kandidátka získala podporu 86,60 procent voličů a tím byla potvrzena absolutní moc komunistické strany nad československou společností. Mocenské poměry zacementovala pak definitivně Ústava 9. května z roku 1948. Prezident Beneš ji odmítl podepsat a – konečně – abdikoval, to ale na změně mocenských poměrů nemohlo nic změnit.

Rozhodnuto bylo už ale dávno. Faktory vítězství komunistů byly dány.

  • Milion členů komunistické strany bylo ochotno zmocnit se moci i násilím i za cenu občanské války. Opozici toto odhodlání chybělo, spoléhala se na demokratické nástroje, které v té době nemohly fungovat.
  • Zatímco komunisté měli odhodlaného a (všeho) schopného vůdce Klementa Gottwalda, projevil vůdce opozice Eduard Beneš až neočekávanou slabost, danou do značné míry i jeho zdravotním stavem.
  • Zatímco se západní velmoci nehodlaly v mocenských bojích ve střední Evropě angažovat, Sověti byli ochotni jít až do krajnosti a v nutném případě podpořit komunistický puč i ozbrojenou invazí.
  • Obyvatelstvo bylo sice už méně prokomunisticky a prosovětsky nadšené jako v roce 1945, ale ještě stále dostatečně, aby podpořilo komunistický puč nebo aspoň aby se mu ve své podstatné části nepostavilo na odpor.
  • Neschopnost demokratické opozice demoralizované nepoužitelným prezidentem Benešem byla ve skutečnosti jen detailem, který komunistům pomohl převzít moc bez krveprolévání, nebyl ale rozhodující faktorem. Ať už to byly nedostatky v matematice, kdy se ministři podávající demisi nedokázali dopočítat k magickému číslu 14 (tolik by jich muselo být, aby způsobili pád vlády), nebo osobní selhání Jana Masaryka, které o několik dní později zaplatil životem (zda spáchal – mučen výčitkami svědomí, že pomohl komunistům k moci – sebevraždu, či zda se ho zbavila státní bezpečnost vraždou, zůstane zřejmě už navždy nezodpovězenou otázkou)

„Vítěznému“ únoru se v podstatě nedalo zabránit a měl na dalších čtyřicet let určit směřování naší společnosti. Do směru, z něhož se česká společnost dodnes ještě zcela nevzpamatovala – jak ukázala nejnověji prezidentská volba Miloše Zemana v lednu 2018 – tedy sedmdesát let po komunistickém vítězství. Únor 1948 tedy stále není jen minulostí, proto je třeba se jím i nadále zabývat

Nassfeld – něco pro zimní i letní dovolenou


Jak jsem mohl denně pozorovat, je toto korutanské lyžařské středisko v Česku hodně známé a hojně Čechy navštěvované. Není divu, není to zas až tak daleko a návštěva stojí za to. Pokusím se těm, kdo tam ještě nebyli, ale hledají místo na svou příští zimní dovolenou (nebo letošní jarní) uvést několik rozhodujících bodů, proč by se pro Nassfeld mohli rozhodnout.

  • Krásná příroda láká nejen v zimě, ale i v létě. Byl jsem překvapený, když mi česká číšnice Michaela řekla, že hotel Gartnerkofel má stejně plno v létě jako v zimě – to nebývá v takových střediscích obvyklé, protože žijí především ze zimní turistiky. Ale Nassfeld má skvělou polohu na hranici s Itálií (Passo Pramolo), leží v nadmořské výšce 1500 metrů nad mořem, což mu zabezpečuje stabilní sněhovou situaci po celou zimu, ale je i skvělým východiskem pro výstup na tři majestátní vrcholy, které se okolo něho tyčí, na Gartnerkofel, Rosskofel (Monte Cavallo)  a Trogkofel (Creta di Aips). Čili hory, jezera a do Villachu či do Tarvisia to taky není daleko.
  • V zimní sezóně je tu v provozu 40 vleků, z toho tři gondoly a 9 sedaček, nejdelší z gondol je Mileniumexpres, který jezdí až z Tröpolachu z nadmořské výšky 610 m.n.m, tady můžete mít na konci sezóny problém se sněhem. Ne vždy se podaří udržet sjezdovku číslo 80 „Carnia“ v provozu až do velikonoc. Což je škoda, zejména dolní strmý úsek, stojí zato. Tato gondola má vcelku délku 6000 metrů, celá sjezdovka pak víc než 7,5 kilometru. Nenechte se tím číslem 80 iritovat, ve skutečnosti je zde „jen“ 41 sjezdovek, výhoda je ale v rozloze střediska. Je tak velké, že se můžete pohybovat v určitých sektorech, (0-10, po 70 – 79) ovšem čísla začínající jedničkou nebo trojkou chybí, zřejmě se bude ještě dál rozbudovávat nebo se původní záměr nepodařilo beze zbytku realizovat.  Ale i tak to stojí za to. Můžete – a měli byste – měnit sjezdovky podle pohybu slunce na obloze. Některé z nich jsou totiž vždy na sluníčku, jiné ve stínu. Na ráno můžu doporučit sjezdovky s první číslicí 2 nebo 4 tedy okolo sedaček Madritschenbahn a Tröglbahn, nebo o jedno údolí dál čísla 6 a 7 u Rudniksattelbahn nebo Trogkofelbahn, potom je ale dobré se přesunout na čísla 5 okolo Sonleitnbahn nebo vzít přímo onu Carniu číslo 80 do údolí. Mileniumexpres je rozdělen na tři části, je možné vystoupit na každé z mezistanic. U té spodní se to i vyplatí, protože k údolní stanici je skvělá strmá a široká sjezdovka, na střední prosím i přes lákavou horskou chatu Tressdorfer Alm nevystupovat, zde je jen středisko pro začátečníky. A odpoledne, když už tyto sjezdovky buď změknou (jaro) nebo zledovatí (zima) je možné se přesunout Gartnerkofelbahnem na opačnou stranu, kde svítí slunce až odpoledne a díky skutečnosti, že zde byly sjezdovky celé dopoledne ve stínu, mají kvalitní sníh až do pozdního odpoledne.
  • V letní sezóně je možné zdolat všechny tři „Kofely“ tedy monumentální kopce nad střediskem, přičemž je možné použít i sedačky, aby se člověk dostal k cíli blíž. Většina ubytovatelů nabízí Nassfeld Card, která umožňuje vedle řady dalších výhod i bezplatné používání sedaček. Gartnerkofel a Rosskofel jsou poměrně snadnými výstupy, Trogkofel je označen jako těžký, musí se zde i trochu šplhat na jištěných skalních výstupech. Ale samozřejmě jsou zde i Ferraty pro ty, kdo něco takového milují. Ty jsou hlavně na kopci Winkelturm, ale i na všech třech „Kofelech“.
  • Rozbudovaná infrastruktura včetně letního koupání na Pressegersee, ale se spoustou hotelů a horských chat na pěkných slunečných místech. Ať už je to Rudnikalm s celoročním provozem (samoobsluha), Plattnerś Einkehr nebo Jokl´s Hütte, existuje i chata „U Slováka“ se zelňačkou a Pilsnerem Urquel. Ta je u spodní části sjezdovky číslo padesát, pokud se chcete najíst tady, je třeba si pospíšit, poměrně brzy tady zapadá slunce – v zimních měsících už okolo jedné odpoledne. Úžasná místa s výhledem jsou především okolo horní stanice lanovky Gartnerkofelbahn s Photopointem a barem Berghex a pak od horní stanice sedačky FIS-Bahn, odkud vidíte celý Nassfeld jako na dlani.

V samotném centru Nassfeld-Sonnenalpe je pak množství hotelů. Wulfenia, Falkensteiner-Sonnenalpe s obrovským wellnes s vnitřním i zevním bazénem, všemi druhy sauny a vířivkou (pozor při objednávání přes internet – Falkensteiner má i jeden hotel dole v Tröpolachu, tady může v jarních měsících chybět sníh, i když Milenium Expres jezdí celý rok) nebo Gartnerkofel. Co v tomto posledně jmenovaném hotelu jeho majitel Wallner vystavěl, je přímo neuvěřitelné. Pokud jedete na dovolenou s dětmi a nemáte příliš hluboko do kapsy, pak se pobyt v tomto hotelu opravdu vyplatí. V zimě i v létě. Na šesti poschodích je vybudovaný pravý ráj pro děti, které zde můžete každý den odevzdat, a určitě se tu nebudou nudit. Jedno poschodí je jako normální mateřská školka, na jiném je dětská sauna, bazén, na jiném zase Casa Crawallo, jejíž název už sugeruje, oč zde jde. Děti se tu můžou opravdu vyřádit do sytosti, jsou zde nejrůznější dobrodružné prolézačky a prostory pro šplhání a dokonce i cvičná stěna. Vše s instruktory a pečovatelkami. Aby se děti nenudily, organizuje pro ně pan Wallner jednou týdně dokonce i kouzelníka. Přiznám se, že jsem něco takového ještě nikde neviděl, jen tento dětský „koutek“ prý stál hoteliéra 10 milionů Euro. Pro ty, kdo hledají něco levnějšího, jsou zde samozřejmě i apartmány buď v Almhotelu Kärtnen, přímo na sjezdovce číslo 4 (ale dostupný autem), nebo u dolní stanice Madritscherbahn pensiony Sölle. A konečně, kdo chce bydlet v českém hotelu, pak existuje „Ski and Bike Nassfeld apartements“  inženýra Bouši  v Obervellachu mezi Presseggersee a Hermagorem s vlastní lyžařskou školou. K Mileniuexpres je to odtud pár kilometrů autem.

  • Korutanská kuchyně stojí taky za to, je hodně podobná slovenské. Nezapře, že Korutanci jsou v podstatě germanizovaní Slované (ale prosím, žádnému Korutanci to neříkejte, pokud si z něj nechcete udělat smrtelného nepřítele). Noky a pirohy s nejrůznější náplní (korutansky se pirohy jmenují „Nudel“), ale samozřejmě i milovníci masa si nepřijdou zkrátka. A není třeba zapomenout, že Nassfeld je přímo na hranici s Itálií, takže cudou spokojeni i milovníci pizzy a italské kuchyně.  Ostatně jak Gatnerkofel tak Falkensteiner se v kvalitě jídla doslova předhánějí, těžko říct, kde se jí lépe, možná je to i tím, že mají vedle italských a maďarských i české kuchaře. Jediné, co mě iritovalo, byla skutečnost, že si zde bezmála monopolní postavení zabezpečil pivovar Göser z Leobenu a tohle pivo, které chutná jako alkoholická voda – tedy vlastně nijak, opravdu nemusím. Ale u Plattnera mají i Putinghamer z Grazu, který je podstatně pitnější a pak je tu samozřejmě i ona chata „U Slováka“ s Pilsnerem.
  • Nezapomeňme na počasí. Může to být tím, že mám prostě štěstí, ale v Nassfeldu jsem byl už třikrát a nezažil jsem tu ani jeden zamračený den nebo den, kdy by sněžilo. Středisko má údajně největší počet slunečných hodin v Rakousku, které jsou pečlivě počítány u restaurace Kofelalm-Madritscher Cafe-Bar Panorama nad slunečními hodinami. Jak to místo přišlo ke svému jménu Nassfeld, čili „Mokré pole“ mi zůstává stále ještě záhadou.
  • A konečně ceny lyžařských lístků. Zatímco se už prakticky všude v Rakousku ceny denních lístků přehouply přes magickou hranici 50 Euro, v Nassfeldu se ještě pořád dá lyžovat za 47 Euro za den a lístek do 13 hodin, což v březnu úplně stačí, pak stojí 41 Euro.

Takže pod ještě hledáte destinaci, kde byste chtěli prožít pár pěkných chvil, podívejte se na nassfeldské nabídky.

Komunismus a fašismus, nesmiřitelní nepřátelé nebo sourozenci?


 

Kdysi stáli nesmiřitelně proti sobě, právě srážka těchto obou totalitních systémů v době druhé světové války rozhodla o dalším směřování našeho kontinentu.

Adolf Hitler vedl hlavní útok při boji o moc v Německu právě proti komunistické straně a jako první ji po uchopení moci zakázal, komunisté skončili na popravištích a v koncentračních táborech.  Právě tak Rusko, jako následnický stát komunistického Sovětského Svazu se stále vyhlašuje za hlavního ochránce před fašismem a vítězství nad ním slaví každý rok 8. května na Rudém náměstí.

Jenže…

Například prezident Miloš Zeman dokáže vycházet stejně dobře s ruským režimem, který má všechny rysy fašismu jako s Čínou, která stále zůstává v krunýři komunistického systému. A ostatně Stalin si s Hitlerem taky dobře rozuměli, podepsali přece smlouvu o rozdělení zájmových sfér v Evropě, takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov, který by zřejmě i fungoval, kdyby Hitler nevycházel při svém učení z rasové teorie. Kdo četl jeho „Mein Kampf“, ví, že se právě všechno točí okolo rasové nadřazenosti Germánů a proto byl pro něj tento pakt jen vějičkou, na niž mu Stalin skočil.

Mám trochu problém s označením levice a pravice, podle něhož je komunismus na samém levém okraji politického spektra a symbolem takzvané „selbstlose“ (bohužel jsem nenašel adekvátní české slovo pro tento termín, doslovný překlad „nesobecká“ se prostě nehodí) společnosti, zatímco fašismus na jeho pravém okraji a má symbolizovat egoistickou složku našeho společenského uspořádání. Je tomu skutečně tak? Jak komunismus, tak fašismus chtěli budovat „socialistickou“ společnost. Hitlerova strana se přece jmenovala Národně socialistická.

A lidé nemají velký problém přecházet z jednoho tohoto politického systému do druhého. Natolik jsou si duševně spřízněné. Příklady jsou nespočetné – Mussolini byl až do roku 1919 komunista, než se rozhodl, že je jednodušší zavést diktaturu v jedné zemi než na celém světě. Slovenští gardisté vstupovali po druhé světové válce hromadně do komunistické strany a v NDR angažovali komunističtí vládci do svých tajných služeb bývalé pracovníky gestapa. Když padl komunismus v roce 1989 na Slovensku, vraceli se skoro všichni vlivní komunisté o tři roky zpět v Mečiarově nacionalistické straně. Stačilo převléct kabát a mohli se chovat stejně jako předtím. Ostatně i jeden z mých příbuzných, kdysi přesvědčený komunista, prodělal pod vlivem internetových stránek, jako jsou Parlamentní listy či Aeronet pomalý ale nezvratný obrat k fašismu. Teď je jeho zaníceným hlasatelem. Právě v postkomunistických zemích bují pravicový radikalismus, ať je to AfD ve Východním Německu, Okamura v Česku či Jobbik v Maďarsku. Proč tomu tak je?

Oba politické systémy jsou si v mnohém velmi podobné. Pohrdají demokracií jako slabým způsobem vlády, požadují zavedení diktatury. Jejich vzájemné nepřátelství se dá najít spíš v tom, že spolu bojují při cestě za mocí o stejnou skupinu voličů – manipulovatelnou a přístupnou násilí. Tito lidé věří, že vlastní agresivitou dosáhnou víc než v zákony řízené demokratické společnosti. V předválečném Německu to byli právě komunisté, kteří se dokázali jako jediní postavit jednotkám SA, protože měli stejný sklon k násilí jako nacisté, jen byli slabší a proto nakonec prohráli. Soudím, že hlavní důvod nenávisti mezi těmito dvěma politickými směry není ani ideologický rozpor, ale konkurenční boj a o stejnou skupinu obyvatelstva.

Komunismus je momentálně na ústupu, ze své ideologické porážky na konci osmdesátých let se v podstatě nevzpamatoval, přežívá jen v modifikované formě (bez plánovaného hospodářství, které bylo jedním z jeho základních postulátů) v Číně a živoří ve své původní formě v Severní Koreji. I v Česku už komunisté padli pod deset procent voličů – jejich voliči odešli, kam? No přece k Okamurovi a jeho fašistickému Úsvitu přímé demokracie. Ideologický přestup není žádným problémem – vzdát se proletářského internacionalismu ve prospěch nacionalismu opravdu nebolí a nepřítel je hned konkrétnější a dosažitelnější.

Jsou to někdy přímo šokující obrazy. Ve Spielfeldu na hranici se Slovinskem v hospodě, kde se setkávají motorkáři Harley Davidson, ale i příznivci FPÖ, tedy strany, která se odvolává stále na tradicí buršenšaftů a velebí (většinou skrytě někdy ale i veřejně) Hitlerovu třetí říši, visí velký obraz Vladimíra Putina. Hitlera si tam pověsit nemůžou, je to trestné, proto si našli náhradu. V Buršenšaftu Germania ve Wiener Neustadtu, zpívají „přidejte plyn, staří Germáni, zvládneme ještě sedmý milion,“ což je narážka na šest milionů zavražděných Židů během Holocaustu. Prezident Zeman pak podpořil v rakouské prezidentské volbě kandidáta Hofera, který je také členem jednoho takového spolku.

A FPÖ, stejně jako maďarský Jobbik, německá AfD, či český Okamura, nehovoříc o Front nationale Marie Le Pen, mají přímou vazbu na Moskvu, ideologickou ale většinou i finanční (Front nationle, Jobbik). Jinými slovy Putin je pro ně nový Hitler.

Samozřejmě, že se něco takového v Rusku nesmí říct ani šeptem. Putin si je velmi dobře vědom, že toto slovo nesmí vyslovit, i kdyby hned okopíroval systém NSDAP. To je dáno tradicí, kdy se Rusové vidí jako vítězi nad fašismem, ačkoliv se mezitím pod vlivem svého prezidenta z velké části sami fašisty stali. Jednalo se vlastně o vítězství nad Německem spíš než nad fašistickým systémem, jenže to by byla příliš nebezpečná hra se slovy, kterou by Putinovi voliči nepochopili.

Fašismus se stal mnohem úspěšnější než komunismus. Je to zřejmě proto, že lidé potřebují konkrétní tvář nepřítele. Mezinárodní kapitál, proti kterému chce bojovat komunismus, je příliš abstraktní, zbohatlíci z Wall Street, Londýna či Frankfurtu sedí někde na Kajmanských ostrovech nebo v Jižní Africe, jsou dnes v podstatě nedostižitelní, to dává lidské mase pocit bezmocnosti. Pokud dnes existují levicoví extrémisté, nejsou to komunisté, ale anarchisti, kteří jsou prostě proto všemu, ale hlavně si chtějí zažít aspoň na chvíli opojení z násilí, jako minulého roku v Hamburku. Fašisté nabízejí konkrétní tváře, které může jejich volič nenávidět. Podle potřeby to mohou být Židé, Arabi, Afgánci, či Ukrajinci nebo i konkrétní osoba, jako například v Maďarsku americký miliardář Sörös. Lidé potřebují pro svou nenávist konkrétní cíl.

Fašismus objevil sílu internetu. Ten poskytl všem populistům a demagogům neomezené možnosti lhát a šířit falešné nebo modifikované zprávy – tzv „fake news“ nebo hoaxy anebo, jak je nazývá americký prezident „alternativ facts“. Na rozdíl od televizí a novin, které musí své zprávy ověřovat, aby se nedostaly do konfliktu se zákonem, na internetu je možné beztrestně všechno. Původce zprávy může být sotva někdy vypátrán, webové stránky šířící falešné informace a nenávist jsou většinou anonymní. (Sídlo  Aeronetu se nachází někde na neexistující adrese v Holandsku). Samozřejmě že se diktatury internetu nebojí, dokážou ho cenzurovat, zakazovat, v Turecku byla dokonce zakázána i Wikipedie, aby se lidé nedostali k jiným informacím, než jim servíroval jejich prezident Erdogan. Falešné zprávy mají tedy účinek jen v demokratické společnosti, kde je svoboda projevu, někdy dovedená ad absurdum.

Ruský prezident tuto šanci bleskově pochopil, všechna čest. Ostatně se jedná o zkušeného důstojníka KGB, který zná velmi dobře mentalitu obyvatelstva někdejšího socialistického tábora. Ví, že stačí označit zprávy oficiální televize a novin za „fake news“ a jeho alternativní fakta se stanou pravdou. Nedůvěra k oficiálním informačním zdrojům je v generaci, která vyrůstala v čase totality hluboce zakořeněná, téměř geneticky daná. Rusové rychle využili této nové možnosti, aby začali ovlivňovat volby všude na světě. Pomohli k vítězství Trumpovi, nakolik jim to pomohlo, je otázka, politický systém v USA tím změnit nemohli. Pomohli vydatně šířením lživých zpráv v předvolební kampani k vítězství Miloši Zemanovi, selhali jen ve Francii. Tam Putin vsadil na špatnou kartu, udělat z Macrona homosexuála nebyl dobrý nápad. Samozřejmě v Rusku by to pro každého politika znamenalo politickou smrt, ve Francii je to ovšem každému dokonale jedno. Mentalitu někdejšího „svobodného západu“ ještě ruská špionáž tak dobře nechápe, ale určitě se bude rychle učit. Všechny tyto zásahy do volebních kampaní mají jen jeden cíl – oslabit Evropskou Unii, prosadit všude euroskeptické politiky, protože rozpadem EU se okamžitě výrazně posílí ruský vliv na kontinentě – Rusko stále ještě nestrávilo ztrátu svých středoevropských „gubernií“.   A natahuje po nich opět ruku. V Maďarsku byl Vladimír Putin během posledních dvou let na třech státních návštěvách.

Totalitní tendence ve společnosti sílí adekvátně k zvětšujícímu se odstupu od hrůz druhé světové války a vymírání posledních pamětníků. Nastupuje syndrom třetí generace. Ta první, která hrůzy války zažila na vlastní kůži, se střeží, aby se něco podobného zopakovalo, ta druhá, která zná ty příšernosti z vyprávění rodičů, si ještě dává pozor. Ta třetí, která o tom jen četla nebo ani to ne, se už nebojí a směřuje k podobné katastrofě. Lidé si přestávají vážit vymožeností demokracie, hlavně té největší a to byl trvalý mír. Vyčítají jí těžkopádnost a neefektivnost a chtějí ji za to odstranit. Je to něco jako kdybyste obličej, ve kterém se vám nelíbí znaménko na nose, polili kyselinou.

Čím se moderní strany, toužící po převzetí totální moci vyznačují.

  • Hlásáním „přímé demokracie“. Zastupitelská demokracie je příliš stabilní. Lidovým hlasováním se dá cílů dosáhnout mnohem snadněji, zejména pokud se zmocníte kontroly nad sdělovacími prostředky. Úspěšným v tomto směru je zejména Viktor Orbán v Maďarsku, Erdogan v Turecku a Vladimír Putin v Rusku. Mají sdělovací prostředky už bez výjimky pod kontrolou, lidé prakticky nemají šanci dozvědět se alternativní zprávy k tomu, co jim servíruje vládní propaganda. Proč je Orbán stále ještě se svou stranou v bruselském parlamentu součástí frakce lidových pravicových stran, nikdo moc nechápe, má mnohem blíže k frakci pravicových extremistů.
  • Kontrola sdělovacích prostředků. Většinou přijetím příslušných zákonů, které svobodné šíření informací znemožní nebo ztíží, například daňovými zákony. Ale i konkrétními zásahy policie a zatýkáním, většinou pod záminkou terorismu nebo ekonomických prohřešků.
  • Kontrola justice a bezpečnostních složek. Soudci se musí dostat do závislosti na vládě, aby rozhodovali podle politických instrukcí. Poslední takový příklad je Polsko, v Maďarsku je tento stav ale už dlouho, zde se ho podařilo zavést téměř nepozorovaně.
  • Vláda jedné strany. Dnes už prakticky není možné jiné strany zakázat, jako to kdysi udělal Hitler v Německu nebo Tiso na Slovensku. Je možné je ale umlčet a udělat je neviditelnými. Už název Putinovy strany „Jednotné Rusko“ hodně napovídá o programu.

Problém totalitních systémů je v tom, že potlačují jakoukoliv iniciativu, ve všem se čeká na rozkaz vůdce. To vede neodvratně k ekonomické stagnaci. Maďarsko má nejhorší ekonomické výsledky ze všech středoevropských zemí, nejnižší HDP, nejnižší reálné příjmy. Zemi opustily statisíce kvalifikovaných mladých lidí, kteří v Orbánově „neliberální demokracii“ nevidí možnost vlastního rozvoje a uplatnění. Počet obyvatelstva Maďarska klesl za posledních patnáct let z 10,3 milionu na 9,8 milionu. A hlavně- chybí mozky. V Turecku už není možné sehnat na odbornou práci člověka s odpovídající kvalifikací, obří projekty, jako stavba druhého Bosporu, nemůžou ekonomiku země zachránit. Podobné je to i v Rusku, nejčastějšími žadateli o americký azyl byli v posledním desetiletí Rusové.

Protože systém nefunguje ekonomicky, potřebují diktátoři nutně nepřátele, proti kterým mohou „své“ lidi bránit. Uprchlíci ze Sýrie a Afgánistánu přišli jako na zavolanou, nevydrží ale věčně – už je jich málo – ostatně v Česku nejsou žádní. Takže je třeba najít náhradu. Například George Söröse.  A když je úplně nejhůř, pak je třeba vést válku. Na východní Ukrajině nebo v Sýrii. Erdogan začal svou agresi proti Kurdům jen z jednoho důvodu. Potřebuje prodloužit výjimečný stav a odvést pozornost od stagnující ekonomiky. Volání po tom, že Turecko musí začít stavět vlastní auta, moc nepomůže. Kde sehnat investora a kde sehnat kvalifikované pracovníky?

Současná situace nevypadá dobře, zlobiví chlapci se rozmnožili, kamarádí se mezi sebou a tvoří gangy. Demokratické státy se dostávají jednoznačně do defenzivy.  Ale v roce 1941 to nebylo jinak. Posledním ostrůvkem demokracie byla tehdy Velká Británie a nikdo jí nedával naději na přežití. Ale přesto přečkala a nakonec i zvítězila. Diktatury totiž nevydrží do nekonečna. Jak říkával můj otec, „na bodácích se nedá sedět věčně.“

V tom je moje naděje.

Zeman na hradě


Po pěti letech lhaní, dehonestování,  lezení do zadku fašistickým a komunistickým režimům jsem si myslel, že tuto lidskou trosku nemůže volit žádný slušný člověk s průměrným inteligenčním kvocientem.

 

V tom jsem se nezklamal. Žádný takový člověk Zemana za prezidenta nevolil.

 

Nicméně je třeba uznat, že Zeman je úspěšným prezidentem.

Podařilo se mu všechno, co chtěl.

Dokázal, že morálka a slušnost už v této společnosti nemají žádnou váhu.

Podařilo se mu, že velká část společnosti se opět odvrátila od demokratické západní Evropy a zapomněla na ruské tanky a na to, že Česko pořád patří do ruské zájmové sféry a hledá spásu v diktatuře.

Podařilo se mu, že korupce a zneužívání politické moci, jako například opoziční smlouva už většině národa nevadí.

Podařilo se mu, že Evropa bude Českem nadále opovrhovat a řadit ho k „failed states“ a bude stále víc litovat, že země takzvané „Višegrádské čtyřky“ vůbec do EU přijímala. Každopádně nebude  Česko dalších pět let nikdo brát vážně.

Podařilo se mu, že opilost je pokládána většinou národa za ctnost.

Co víc si mohl přát?