Izraelské pobřeží nehraje v biblickém vyprávění klíčovou roli, rozhodně není srovnatelné s Galileou nebo s Jeruzalémem. Přesto si dovolím malý výlet do této oblasti než se vydáme do samého centra země, tedy do Jeruzaléma a Betléma, kde se život Krista začal i skončil.

Centrem izraelské pobřežní oblasti je Tel Aviv. Metropole s 850 000 obyvateli je roztroušena do vícero velkých sídlišť s výškovými budovami, obklopuje své někdejší centrum, přístav Jaffu, nebo jak ji známe ze Starého zákona – Joppe.

Odtud vyrazil na moře Jonáš, aby ho spolkla a poté vyplivla velryba. Z biologického pohledu logický čin onoho kytovce. Vzhledem k tomu, že se živí planktonem, mohl být pro onu nešťastnou velrybu Jonáš poměrně velkým a nestravitelným soustem. Skulpturu oné dobrosrdečné velryby najdeme v Jaffě na malém náměstíčku.

Jaffa je malé městečko, hrdé na svou historii, krásně zrekonstruované a obývané, jak už je ve starých městských centrech v Izraeli obvyklé – Palestinci s izraelským občanstvím. Jaffu vzpomněl ve své zprávě o bitvě u Kadeše už Ramses II. a proto se zde nachází památník na jeho počest. Nedaleko od něj je most se znaky zodiaku. Když člověk na svůj znak položí ruku a s pohledem upřeným na moře si něco přeje, toto přání se splní.  Přál jsem si, abychom zůstali zdraví, pár dní po návratu si manželka zlomila ruku a dcera vymkla kotník. Takže bych turistům poradil, aby si přáli něco méně zásadního, kde je pravý opak tohoto přání neuvede do podobně svízelné situace jako se to stalo mně. Jaffu zničil Saladin v roce 1187 po vítězství u Hattinu, znovu byla vybudována v čase páté křížové výpravy. Tuto vedl císař Friedrich II. který se ale právě nacházel v papežské klatbě. Proto mu odmítli spolupráci Templáři, ale i Johanité, pouze němečtí rytíři byli ochotni císaře v jeho snaze o znovudobytí Jeruzaléma podporovat. Císař sám neměl dost vojáků, aby se sultánovi Al-Kamilovi postavil v poli. Protože v Akku nemohl pro nepřátelství Templářů zůstat, odešel se svým vojskem do Jaffy, která tehdy ležela v troskách a začal s Al Kamilem vyjednávat. A aby se jeho vojáci nenudili, protože nuda je původem všeho zlého, dostali za úkol postavit znovu zničené město. A protože vyjednávání se táhla jeden a půl roku (nakonec byla úspěšná a Fridrich Jeruzalém i s koridorem od pobřeží k městu od sultána dostal) dokázali město skoro dokončit. Konečné práce v Jaffě provedl pak francouzský král Ludvík IX. Svatý, který po vykoupení se z egyptského zajetí (do kterého se dostal po katastrofě šesté  křížové výpravy, kterou vedl). Ale ani nové hradby nepomohly, už v roce 1271 dobyl Jaffu egyptský vládce Baibars a pak už zůstala muslimská. Dnes zde stojí mešity vedle křesťanských kostelů a zdá se, že spolu nažívají v míru.

K Jaffě se vztahuje jedna klíčová událost, týkající se vzniku křesťanské církve. Zde měl svatý Petr vidění, kterým mu bylo dáno na vědomí, že nové učení není míněno jen pro Židy, ale že má poskytnout privilegium křestu i pohanům, tedy Římanům. V tom totiž nebyli apoštolové se svatým Pavlem dlouho zajedno, trvali na obřízce nových křesťanů, což samozřejmě příliv věřících značně omezovalo.

Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli. Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší, podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů, čtvernožci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“ Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Skutky, 10,11)

Dnes stojí na místě tohoto vidění křesťanský kostel, na hlavním oltáři je samozřejmě vyobrazeno Petrovo vidění. Petr byl samozřejmě zděšen – židovské předpisy, co se týká jídla, jsou velmi přísné, smí jíst jen dvoukopytníky, drůbež a ryby. Vzápětí po probuzení stála ale před jeho domem delegace Římanů z Caesareje, která ho přišla požádat, aby přišel do Caesareje pokřtít důstojníka Kornelia, který touží po tom, stát se křesťanem.  Tehdy Petr pochopil význam svého snu, tedy že má křtít nejen Židy ale i pohany a odjel do Caesareje vykonat, co po něm Bůh (a hlavně ozbrojení římští vojáci, kterým se odporuje ještě hůř) žádal.

Nazítří přišli do Caesareje. Kornelius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé. Když chtěl Petr vejít, vyšel mu Kornelius vstříc, padl na kolena a poklonil se mu. Ale Petr jej přinutil vstát a řekl: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ (Skutky, 10,24)

Caesarea marritima leží severněji a je to geniální dílo Heroda Velikého. Izraelské pobřeží je rovné jako podle pravítka, od Haifského zálivu až po Egypt zde není žádný pořádný záliv, který by kotvícím lodím poskytoval ochranu před větry a vlnami. Herodes se rozhodl tento deficit odstranit a dal vybudovat přístav uměle. A město pojmenoval po svém „příteli“, jehož z celé duše nenáviděl, Oktaviánovi Augustovi, který byl v té době římským císařem, tedy Césarem. Dokonce mu tam nechal postavit chrám, i když něco takového byla pro Židy svatokrádež. Obrovská mola a vlnolamy umožňovaly přistávat celým flotilám ať už obchodním či vojenským. Svůj palác si nechal Herodes vybudovat na mysu nad mořem hned vedle Hippodromu, takže měl krásný výhled na moře, ale mohl sledovat přímo z oken paláce i koňské dostihy. Herodes měl určitě cit pro luxus a příjemnosti života, to dokázal nejen v Caesareji, ale i v pouštní Massadě, kde si vybudoval na stinné straně hory palác na třech poschodích a nezapomněl zde – v poušti – ani na lázně. Není tedy divu, že se Caesarea po roce 6 n.l. stala sídelním městem římského prokurátora. Kámen se jménem Pontia Piláta se našel v caesarejském divadle, očividně se jednalo o místenku pro VIP osobu v první řadě.

Prokurátoři se zde zřejmě cítili dobře, město bylo vybudováno podle helenistických vzorů s divadlem, Hippodromem (na pobřeží přímo u královského paláce, kde prokurátor sídlil) a aquaduktem, kterým nechal Herodes do města přivádět vodu z desítky kilometrů vzdálené hory Karmel.

Zbytky tohoto aquaduktu se dochovaly dodnes a je možné je obdivovat. Caesarea je dnes obrovským archeologickým areálem. Divadlo bylo opraveno dost nešetrně, v podstatě ho zrekonstruovali tak, aby se v něm dalo hrát i dnes, samotný Herodův přístav je dnes dál v moři. Nachází se těsně pod hladinou, ze břehu ho člověk tedy nevidí, měl jsem možnost jednou vidět fotografie v National Geografic pořízené z nízko letícího letadla, je to opravdu impozantní dílo.  Městské brány a hradby pocházejí z roku 1251, kdy je dal dokončit Ludvík IX. – stejně jako ty v Jaffě moc nepomohly, již v roce 1265 byla Caesarea egyptskými Mameluky (opět onen Sultán Baibars) dobyta a zcela zničena – v tomto roce zmizela ze zemského povrchu, aby ji pak v dvacátém století vyhrabali archeologové.

Siluetu Caesareje hyzdí velká uhelná elektrárna v její bezprostřední blízkosti. Od ní vede do moře dlouhá rampa, na jejímž konci hluboko v moři stojí tři jeřáby. Dlouho jsem přemýšlel, k čemu to je, ale právě sem přivážejí polské lodě uhlí – koneckonců byl zakladatel židovského státu Ben Gurion  polský Žid.

Pro křižácký stát neměly tyto přístavy rozhodující význam. Tento mělo město Akko v severní části haifského přístavu. Do moci křesťanů se město dostalo v podstatě bez boje v roce 1104. Stalo se hlavním přístavem jeruzalémského království, než ho v roce 1187 dobyl Saladin. Hlavním úkolem třetí křížové výpravy bylo dobytí právě tohoto města. Tuto výpravu vedli anglický král Richard Lví srdce a francouzský král Filip August. Ti dva pánové se moc neráčili, ale nezbylo jim, než za skřípění zubů spolupracovat. (Po dobytí města Akkonu se ostatně francouzský král vymluvil na rodinné problémy a odcestoval a nechal Angličana v Palestině samého) Richard byl dost ješitný a to se mu stalo osudným. Když křižáci město v roce 1191 po dvouletém obléhání dobyli, pověsili vítězní velitelé své vlajky na hradby dobytého města. Rakouský vévoda Leopold (který vedl zbytky německého kontingentu, jenž se po smrti císaře Friedricha Barbarossy na cestě do svaté země víceméně rozpadl a při obléhání Akkonu hrál jen podružnou roli) si dovolil vyvěsit svou vlajku (zlaté orlice v modrém poli) hned vedle tří anglických lvů. To se Richarda dotklo, koneckonců byl Leopold pouhý vévoda, a rakouskou vlajku nechal shodit do hradního příkopu. Leopold opustil vztekle křížovou výpravu a čekal, až se bude  Angličan vracet domů. Dočkal se. Richard to totiž ve své nafoukanosti vzal přes Rakousko. Leopold Richarda zajal, uvěznil ho v Dürnsteinu ve Wachau a požadoval od Richardova bratra Jana Bezzemka obrovské výkupné. A protože se Janovi v Anglii bez panovačného bratra vládlo lépe než s ním, čekal dlouho. Nakonec prodal cenného zajatce císaři Jindřichovi VI. který peníze nějak vymohl, a za ně pak postavil vojsko, díky kterému se zmocnil sicilského království. Leopolda dal za útok na křížového rytíře papež do klatby a vévoda krátce nato tragicky zahynul při pádu s koně na turnaji v Grazu. Slavným ale zůstal, současná rakouská vlajka se odvolává právě na něho a na jeho působení u Akkonu. Údajně zde bojoval Leopold tak statečně, že celý jeho bílý plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, kde měl široký pás, zůstal bílý. Kdo chce, ať tomu věří, ale od té doby mají Rakušané svou červeno-bílo – červenou vlajku. Protože Richard nedokázali dobýt Jeruzalém, udělal Akko novým hlavním městem Jeruzalémského království a tím – s krátkým přerušením po páté křížové výpravě – zůstalo až do zániku tohoto státu.

Akko zůstalo křesťanským do roku 1291, kdy i ono padlo do muslimských rukou, a tím se definitivně uzavřelo období Jeruzalémského království v Palestině. V roce 1517 dobyl Akko s celou Palestinou sultán Selim I. a na čtyři sta let zavlál nad akkonskou pevností turecký půlměsíc.  V roce 1799 nestál před městem nikdo jiný, než sám Napoleon Bonaparte, který se po zničení své flotily admirálem Nelsonem u Abukiru pokoušel probojovat z egyptské pasti po pevnině. U Akkonu jeho cesta skončila. Místní emír Ahmed Paša zvaný zřejmě ne bez důvodu Džazáŕ, čili „řezník“ město ubránil a Napoleon se musel naštvaně vrátit do Egypta, odkud pak tajně utekl do Francie a své vojáky ponechal svému osudu. Proto je u Akkonu „Napoleon Hill“ a ukazují zde „ukořistěná“ Napoleonova děla – chybička krásy je jen v tom, že tato děla byla pro Turky odlita v Belgii v roce 1841. Ale to samozřejmě vadí jen hnidopichovi, jako jsem já.

Dominantou města je jednak Džazarova mešita, ale hlavně Johanitská pevnost. Rytíři řádu Jana Křtitele byli v rámci mírové smlouvy mezi Friedrichem II. a sultánem Al Kamilem v roce 1229 pověřeni správou Jeruzalémského království. Friedrich II. byl nominálně Jeruzalémským králem (oženil se s dědičkou království Isabelou II., kterou údajně podvedl ještě o svatební noci s její sestřenicí, která ale v roce 1228 ve věku šestnácti let po porodu už svého druhého !!! dítěte zemřela na horečku omladnic). Nechal se sice v Jeruzalémě v Chrámu božího hrobu i korunovat, v žádném případě ale v Palestině nehodlal zůstat. Vrátil se zpět do Itálie a Johanité převzali komando. Jejich pevnost byla monumentální, i její dnešní zbytky berou člověku dech. Vysoké gotické sály, především jídelna, měla na poutníky udělat dojem.

Křesťanští poutníci ve Svaté zemi přistávali v Akkonu a napřed museli k Johanitům, kteří je zaregistrovali, nakrmili, ošetřili a zkasírovali. Uprostřed pevnosti je velké nádvoří, kde se rytíři cvičili v boji se zbraní. Výcvik člena řádu trval sedm let, první čtyři se učili medicínu, další tři bojovat. Johanité vznikli původně jako špitálnický řád, který se měl starat o nemocné a zraněné poutníky. Potom přišli na to, že je lepší poutníky chránit a jejich přepadení a zranění zabránit, než jim potom ovazovat rány. Byla to tedy jakási první forma zdravotní prevence. Akkonská pevnost sloužila ještě v britských časech jako vězení pro izraelské ilegální bojovníky proti britské nadvládě. Údajně když se snažili podhrabat z vězení, propadli se do oněch už zapomenutých a zasypaných johanitských sálů, které pak začali Britové vykopávat a archeologicky zkoumat. Dnes jsou opravdu impozantní.

Do akkonského přístavu se člověk může z města dostat templářským tunelem. Byla to vlastně městská stoka, která ale současně sloužila i jako úniková cesta a onoho 18. května 1291 ji poražení rytíři skutečně použili, aby se zachránili před vítězícími Mameluky. Templářům to pomohlo jen nakrátko. V pátek 13. října 1307 zničil jejich řád francouzský král Filip IV. Sličný, Němečtí rytíři, kteří si už mezitím darováním Fridricha II. našli nové působiště v Pobaltí, existují dodnes. I Johanité se zachránili (přesídlili nejdříve na Rhodos a pak na Maltu a existují jako Maltézští rytíři dodnes, i když byli na určitý čas v roce 1799 Napoleonem zrušeni.)   Procházka po akkonských hradbách je působivá, jakož i Karavanserrai s vysokou věží s tureckými symboly. Odtud je vidět přes záliv Haifu, současný největší izraelský přístav.

Haifa byla vedle Akkonu bezvýznamnou rybářskou vesnicí, než si její polohy všimli Britové a rozhodli se z ní udělat svůj centrální přístav. Jedním z důvodů, proč Britové převzali v roce 1917 mandát nad Palestinou, byla ropa. Kuvajt byl už dávno britskou kolonií, teď vytvořili nesmyslné irácké království, aby měli jen jednoho a k tomu na jejich milosti plně závislého partnera, protáhli ropovod Irákem a ukončili ho terminálem v Haifě. Ušetřili si tím náročné a dlouhé plavby suezským průplavem, okolo nejistého afrického rohu a Perským zálivem. I dnes je zde obrovský ropný terminál, město se zajímavě rozdělilo na obě strany od průmyslové zóny, umístěné centrálně. V Haifě by toho nebylo až tak moc k vidění, kdyby tu nebyl pochován syn proroka nového náboženství Bahái. Toto náboženství, které se snaží s jednocení všech monoteistických náboženství, je v Izraeli oficiálně uznáno. V Haifě stojí na úpatí hory Karmel Mauzolum Baba, syna Baha u-laha, proroka tohoto náboženství. Perská zahrada, která mauzoleum obklopuje, je prostě úžasná.

Když už je člověk v Haifě, musí navštívit horu Karmel. Ta hraje v Starém zákoně podstatnou roli, protože zde žil prorok Eliáš, zřejmě nejvíc ceněný prorok starého zákona. Nad jeskyní, ve které údajně žil, stojí kostel Panny Marie, který patří – jak jinak – řádu Karmelitánů. Je to jediný církevní řád, který vznikl ve Svaté zemi, a sice v roce 1150 právě na tomto místě. Eliáš se na této hoře přel s pohanskými kněžími o pravosti jejich a svého boha a nabídl pokus.

Eliáš řekl lidu: „Jako Hospodinův prorok zbývám už sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát.  Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem, dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo.  Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ (první královská 18,22)

Samozřejmě se vznítila Eliášova hranice – je možné, že už tehdy znal prorok trik s čočkou, koneckonců byl slunečný den a Eliáš čekal takticky na pravé poledne, kdy byl sluneční svit nejsilnější.

Eliáš je jediný z proroků, který nezemřel, ale byl vzat přímo v ohnivém voze do nebe, to se ovšem stalo u řeky Jordánu nedaleko Jericha a oblast toku Jordánu není pro normálního smrtelníka navzdory mírové smlouvě mezi Izraelem a Jordánskem až tak lehce přístupná.

V Haifě můžeme nás výlet po izraelském pobřeží ukončit. Askalon na jihu není zajímavý a Gaza už vůbec ne. Gaza měla být podle mezinárodního plánu největším přístavem v regionu, hlavním překladištěm zboží pro celý Přední východ. Ten plán, který chtěla mnoha miliardami dolarů financovat UNO i soukromí investoři, by Palestincům přinesl blahobyt. Ale pak se moci v Gaze zmocnil Hamas…

Příští týden tedy pojedeme do Jeruzaléma a Betléma, k nejdůležitějším poutním místům – bohužel nejen křesťanským, ale i židovským a ke všemu neštěstí i muslimským.

Takže pokud máte chuť a čas…

První zastávka možná překvapí, ale považuji ji za jednu z nejdůležitějších a nejpůsobivějších – Už proto, že na rozdíl od mnohých jiných míst Kristovy mise je toto místo autentické a s velkým symbolickým významem.

Zde, u pramene řeky Jordán (jednoho ze tří pramenů této řeky, ale jediném, který se nachází na území Izraele, ty další dva jsou v Sýrii) zazněla Kristova slova. „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi (Matouš 16,18-19) Proč zrovna tady? A proč právě tady mají ta slova svůj mimořádný magický význam?

Město Caesarea Filipi nechal vybudovat syn Heroda Velikého Filip, nejmladší z jeho synů, který vládu svého otce přežil. Jak víme, tři nejstarší ze svých synů dal Herodes popravit, ti tři zůstávající si jeho říši rozdělili. (Čtvrtý Herodes Boethus, zvaný taky někdy Filip, nebyl při dělení říše zohledněn, žil jako soukromá osoba a po jeho smrti si jeho manželku Herodias vzal Herodes Antipas, což byl základ maléru s Janem Křtitelem) Archeláos dostal Judeu (ale udržel ji jen do roku 6 n.l., kdy ho pro nepokoje, které jeho vláda vyvolávala, sesadili Římané a dosadili sem vlastní správu), Herodes Antipas, kterého známe jednak z příběhu Jana Křtitele, ale i jako neochotného Kristova soudce z Velkého pátku, dostal Galileu a nejmladší Filip dostal tetrarchii (tedy čtvrtinu říše) Gaulanitis (dnešní Golanské výšiny) a Paneas na úbočích hory Hebronu. A právě u pramene řeky Jordánu si postavil hlavní město své tetrarchie.  Toto místo bylo totiž velmi lákavé. Už v časech Heroda Velkého si ho vytrucovala egyptská královna Kleopatra. Byla tam jednou u svého židovského spojence Heroda na návštěvě a to místo se jí tak zalíbilo, že ho nutně chtěla mít. A protože za Kleopatrou stál její milenec a Herodův dlouholetý přítel Marcus Antonius a za ním spousta římských legií, nedokázal Herodes žádosti egyptské královny odolat a „rád“ jí to místo odevzdal. Poté, co milenci v Alexandrii podlehli Oktaviánovi Augustovi a spáchali sebevraždu, vzal si Herodes toto území zpět (a postavil zde chrám císaři Augustovi, což se Židům ani trochu nelíbilo, nemohli proti tomu ale moc dělat.

To místo je i dnes krásné. Z jeskyně zde vyvěral pramen řeky symbolizující pro všechny lidi Palestiny život. Dnes, když zemětřesení výtok vody z jeskyně uzavřelo, vyvěrá řeka o něco níže. Ale právě na tomto místě s nesmírným symbolickým významem pod červenožlutou skalou, zpod níž vyvěral pramen řeky, pověřil Kristus Petra vedením církve, kterou hodlal založit a která se měla stát pro svět tímtéž, co je Jordán pro Palestinu, mohutným zdrojem života.

Pod skalou je řada trosek někdejších helenistických chrámů a řada míst, kde se dá sloužit mše pro poutníky. A pokud očekáváte v rodině přírůstek, vezměte si s sebou vodu z řeky, ve které byl pokřtěn i sám Kristus (i když místo jeho křestu je hodně níže po proudu řeky, jen kousek nad Jerichem a k němu se tak snadno nedostanete, protože to místo leží přímo na hranici mezi Izraelem a Jordánskem a tedy v militarizované zóně. Je zde ale ortodoxní chrám.).

Centrem Kristovy mise bylo městečko Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera. Sem odešel poté, co ho v Nazaretu neuznali za Mesiáše. Zde žil Petr u své bohaté tchýně. A nad fundamenty Petrova domu stojí dnes visutý kostel františkánů jako centrum Kafarnaa. Samozřejmě se okamžitě nabízí otázka, jak se podařilo identifikovat Petrův dům. Ostatně se katolíci nedokážou dohodnout s pravoslavnými, kde ten dům vlastně stál – ortodoxní Kafarnaum je o několik desítek metrů dál a od katolického je odděleno zdí.

K lokalizaci svatých míst se dá říct obecně následovné. Jejich místo určila svatá Helena, matka císaře Konstantina. Když její syn milánským ediktem z roku 313 uznal křesťanství za náboženství rovnocenné s tradičním mnohobožstvím, odjela v roce 326 jeho matka, která sympatizovala s křesťanstvím už v době jeho pronásledování a už v roce 312 se nechala pokřtít, do Svaté země na pouť. Rozhodla se navštívit všechna místa Kristova působení a samozřejmě našla jakožto císařova matka dost lidí, kteří jí ta místa byli ochotni ukázat – jedno, zda si na ně ještě někdo dokázal vzpomenout – řada těchto míst se už ovšem mezitím stala poutními. Mimochodem našla na Golgotě i „původní“ kříž, na němž byl Kristus ukřižován. Na místech, která císařovna matka určila, se hned začaly stavět příslušné kostely.  Tyto byly vesměs zničeny při perské invazi v roce 614 a po arabské anexi území která následovala po roce 635 n.l. nebyly obnovovány. Až křižáci ve svém království v letech 1099 – 1291 obnovili řadu těchto kostelíků, omezili se ale hlavně na oblast Jeruzaléma a Betléma. Takže současné kostely, stojící na fundamentech byzantských předchůdců, které dala stavět císařovna Helena, pocházejí hlavně z dvacátého století, některé dokonce i z dvacátého prvního. Nad Petrovým domem tedy stojí zbytky byzantského chrámu a nad ním se vznáší konstrukce nového františkánského kostela. Zde je vzpomenut (v latině) začátek Kristovy mise v Kafarnau: „Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchýně leží v horečce. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho.“ (Matouš 8, 14-15, také Marek 1, 29-31 a Lukáš 4 38 – 39).

               Kafarnaum se může pochlubit i zbytky nádherné synagogy v helénistickém stylu s korintskými sloupy, vybudované ve čtvrtém století, očividně se tehdy začali Židé do Palestiny zase vracet.

               Nedaleko Kafarnaa je na břehu Genezaretského jezera i kostelík svatého Petra. Stojí na místě, kde Kristus pověřil Petra řízením církve po své smrti a zmrtvýchvstání. Je to tedy vlastně místo, kde byl vyjmenován první papež. „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ (Jan 21,15)

Janovo evangelium, které nepatří mezi evangelia synoptická a těm ostatním dokonce mnohdy protiřečí, má velkou vyjadřovací sílu. I tato historie zjevení Krista rybářům, svým někdejším průvodcům, kteří jej nejprve nepoznali, aby jim poradil na kterou stranu lodě mají ponořit síť, aby měli bohatý úlovek (ulovili symbolický počet 153 ryb, protože tolik bylo v té době známých národů) a pak jim sám prostřel na skále na pobřeží snídani z chleba a pečených ryb. Jen prostá slova: „Pojďte jíst“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat „Kdo jsi.“ (Jan 21,12) propůjčují celému příběhu úžasnou autenticitu, při které běhá po zádech mráz. Zejména, když na tom místě, kde se událost odehrála, stojíte. Ona skála, na níž Ježíš svým společníkům prostřel, je uvnitř kostela. Je označena nápisem „Mensa christi“ a člověk se jí může dotknout i se u ní pomodlit. Sousoší před kostelem upomíná na Petrovo jmenování, okolo je mnoho přístřešků pro sloužení mší a hodně květin. Místo omývají vody jezera a na hladině i dnes plují rybářské loďky – nejlepší rybou, kterou jezero nabízí, je „Ryba svatého Petra“. Má bílé maso a chutná skvěle, lépe grilovaná než smažená.

Okolo Genezaretského jezera se odehrála největší část Kristovy mise. Největším městem na břehu jezera je Tiberias. Město, které dal postavit okolo zde vyvěrajících teplých termálních pramenů, Herodes Antipas a pojmenoval ho po tehdejším císaři Tiberiovi, stojí dodnes. V bibli je Genezaretské jezero dokonce někdy nazýváno jezerem Tiberiadským. Zda byl právě zde popraven Jan Křtitel, není v bibli vzpomenuto, je to ale velmi pravděpodobné. Jestliže se tak mělo stát v den Herodových narozenin, kde byli pozváni četní vznešení hosté, je nabíledni, že se tak stalo v jeho výstavní rezidenci. Přiznám se, že dodnes mi není zcela jasné, proč Jan Křtitel na Heroda tak zběsile útočil pro jeho svatbu s ovdovělou švagrovou Herodias, kterou opravdu miloval. Starý zákon dokonce přikazuje bratrovi zemřelého, který zemřel bez syna a tedy dědice, aby zplodil s vdovou syna, který by byl dědicem zemřelého. Víme, že to nedopadlo dobře s Onanem, který se tomuto rozkazu příčil. A Herodes Boethus měl se svou ženou Herodias jen dceru Salome. Na jiném místě sice starý zákon zakazuje muži, aby viděl svou švagrovou nahou a o toto místo se opíral ve své kritice Jan Křtitel, ovšem zde se jedná zřejmě o manželku žijícího bratra. Herodes Antipas byl mírný člověk. Nechtěl si to s proroky rozházet a tak mlčky trpěl, ne ovšem Herodias. Ženy si člověk nemá udělat nepřáteli. To může být smrtelné, a když vás mají plné zuby, jsou ochotny použít jakékoliv prostředky, aby se vás zbavily. Bylo to tak i u Jana Křtitele a to je poučení z celé této tragické události, která se odehrála – zřejmě – v Tiberiadě na břehu Genezaretského jezera.

Město vstoupilo do dějin ještě v roce 1187. Tehdy se rozhodl sultán Saladin skoncovat s Jeruzalémským královstvím. Templáři mu svým fanatismem a vraždou jeho sestry poskytli záminek k válce víc než dost. Saladin ale vyčkával až do léta a v největším vedru začal obléhat měst Tiberias, kde se právě zdržovala manželka krále Guida z Lusignanu Sibyla. Zahájit vojenské tažení v létě bylo velmi neobvyklé, proto se zde Sibyla cítila v bezpečí, lstivý Saladin tím ale sledoval jasný cíl. Znal ctižádostivého krále Guida a věděl, že ten nebude chtít riskovat zajetí své ženy, aby byl obviněn se zbabělosti. Křižácké vojsko se dalo v největších vedrech na tažení k Tiberias a nedaleko od města bylo u Hattínu obklíčeno, odříznuto od vody a pak zcela zničeno. Na tomto místě se tedy rozhodlo o konci křesťanské vlády nad Palestinou. Dalších sto let do roku 1291, kdy poslední křižáci Palestinu skutečně opustily, a o nichž se hodlám zmínit v jiném článku ze Svaté země, byly jen neslavné dozvuky.

Genezaretské jezero se nachází 200 metrů pod hladinou středozemního moře a má stejný původ jako Mrtvé moře, jeho voda je ale sladká. Přesto po ní dokázal Kristus kráčet. „K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: Vzchopte se, já to jsem, nebojte se.“ (Matouš 14,25 – 27, nebo Marek 6 48 – 51, také Jan 6, 19-20) Dnes se samozřejmě organizují výlety lodí po jezeře, patří to k povinnému programu, cílem bývá přístav v Tiberiadě. Bouři jsme na jezeře nezažili, abychom si mohli udělat obrázek, co mohli zažít učedníci (Matouš 8, 23 – 27, Marek 4 35- 41, také Lukáš 8, 22-25)

               Krásný výhled na jezero je z Hory blahoslavenství.

To je opravdu kouzelné místo s kostelíkem, františkánským hospicem pro poutníky a zahradami plnými květů. Je velmi dobře možné si představit, že právě na tomto místě Kristus sdělil hlavní zásady svého učení, i když jen Matouš nechává k tomu vystoupit Krista na horu (Matouš 5. 1-12). Lukáš 6, 20 – 26 naproti tomu nechává Krista sejít z hory do roviny. Nicméně na onom kopci je to rozhodně hezčí, takže dejme zapravdu Matoušovi a nechejme zaznít ony úžasné věty: „Blaze chudým na duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (Matouš 5 3-19) Ty věty jsou napsány v angličtině podél cesty ke kostelu a v kostele samotném latinsky v oknech chrámu.

Dalším významným místem je místo rozmnožení chlebů, jeden z neznámějších Kristových zázraků, kdy několika chleby a rybami nasytil Kristus zástupy.

Tady jsme se dostali s našim průvodcem do sporu. Nechával vždy na každém z těchto svatých míst číst texty z Bible vztahující se k danému místu, naši společníci ze skupiny si přinesli vlastní text a četli o nasycení čtyřech tisíců sedmi chleby a několika rybičkami.  Náš milý Šibli se velmi vzrušil a chtěl vědět, odkud mají tento text. Trval na pěti tisících poutníků, pěti rybách a dvou chlebech. Přiznám se, že jsem byl sám poněkud zmaten, protože jsem znal také jen tento text.  Musel jsem do textu bible, abych našel – alespoň částečné vysvětlení problému.

Ona jsou ty zázraky rozmnožení chlebů dva. Aspoň podle Matouše a Marka. Lukáš a Jan znají jen jeden takový zázrak a to opravdu oněch pět chlebů a dvě ryby. Čili jen tento jeden je popsán ve všech čtyřech evangeliích a je tedy známější. Podle Lukáše k tomu ovšem došlo v Betsaidě a podle Jana na nějakém kopci. Kostel zázraku rozmnožení chlebů  – ztotožňovaný s oním prvním zázrakem o pěti chlebech a dvou rybách – stojí na západním břehu Genezaretského jezera na místě téměř nevyslovitelného jména Taghba. Betsaida, kam lokalizuje zázrak Lukáš, (Lukáš 9, 10-17) leží severně od jezera, kde do něj ústí řeka Jordán, do úvahy ale přichází ještě jedno místo na východním břehu Jordánu jménem Tell Hadar. Ani jedno z těchto míst neleží na kopci, což poněkud zpochybňuje zprávu Janovu. Taghba má výhodu, že je nejsnáze dosažitelná – především před šestidenní válkou, protože až během ní Izrael obsadil Golanské výšiny a tím i východní břeh jezera s Betsaidou a Tell Hadarem. Možná proto Taghba soutěž vyhrála a stojí zde krásný kostelík s velkým atriem a bazénem, ve kterém plavou velké ryby a který se prý pokusili zapálit militantní Židé. Jméno pochází z arabského El-Tabega, což byla vlastně zkomolenina řeckého jména Heptapegon, čili „Pramen sedmi“. Je ztotožňován s biblickými jmény Magadan čili „Vody štěstí“ (Matouš 15.39) nebo Dalmanutha „Místo Jeho pobytu“ (Marek 8.10). Což je trošku problém. Obě tato jména jsou totiž v bibli vzpomenuta ve spojení s druhým zázrakem rozmnožení chleba. Ovšem s tím, že na tato místa Kristus odešel PO vykonání onoho zázraku.  „Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan“ (Matouš 15.39) nebo „Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských“ (Marek 8.10). Z toho se dá vyčíst jen jedno – druhé rozmnožení chlebů se tedy v Taghbě nemohlo odehrát, očividně se druhý zázrak odehrál na druhém, tedy východním břehu jezera. Kde se ale odehrálo ono první, známější? Nikde kromě v evangeliu Lukášovu se místo prvního zázraku neuvádí. Lukášův údaj – tedy Betsaida – z nějakého důvodu není akceptován. Zřejmě rozhodlo, že Taghba byla poutním místem křesťanů z Kafarnaa a okolo roku 350 zde byl postaven první poutní kostel. Je možné, že z iniciativy císařovny matky Heleny, které zřejmě bylo toto místo při její návštěvě Kafarnaa ukázáno a určeno za místo zázraku. Tradice byla silnější než slova evangelia! Na fundamentech tohoto prvního kostela byl okolo roku 480 postaven chrám byzantský, který neušel zhoubě v roce 614. V roce 1932 byly jeho trosky včetně neporušených raně křesťanských mozaik vykopány týmem pátera Andrease Madera a v letech 1980 – 1982 byl zde postaven nový kostel architekty Antonen Goergenem a Fritzem Baumanem z Kolína nad Rýnem. Takže dnes je to oficiálně místo, kde se stalo následovné:

„Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat.“ Když to zjistili, řekli: „Pět a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všechny rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů a ryb.“ (Marek 6, 35 – 44).

               První svůj zázrak učinil Kristus trošku nerad a z přinucení, ale kdo by už odepřel prosbu své vlastní matky? Bylo to v Káně, v blízkosti Nazareta, kde žil.

Tento zázrak, který je jedním z nejpopulárnějších, se stal i tématem divadelních her – nezapomenu na představení Divadla na provázku – bylo úžasné. Popisován je jen v Janovi, protože vlastně s Kristovou misí nemá co do činění. Ostatní evangelisté o tomto zázraku nic nevědí. Dnes stojí v Káně Galilejské na místě onoho zázraku katolický kostel z roku 1883, a v podzemní kryptě přechovávají kamennou nádobu na víno, která je opravdu z prvního století našeho letopočtu a  vejde se do ní dvě stě litrů vína. Z kamene vyráběli tyto nádoby proto, aby v nich víno zůstávalo chladné.

Chceme tedy věřit, že je to nádoba původní, pod kostelem jsou i vykopávky domu z prvního století, kde se měla ona vzpomínaná svatba odehrát. Ortodoxní křesťané mají opět jednou jiný názor a jejich kostel stojí na místě, kde měl stát „Nathanelův dům“. Samozřejmě je hned vedle kostela suvenýrový obchod, kde můžete víno koupit – buď sladké, jaké se pilo za Kristových časů, nebo suché, jaké se pije dnes – zejména pokud vás pálí po sladkém žáha jako mne. Ovšem protože obchodník je Palestinec, izraelskými šekely se mu nezavděčíte – a to přesto, že Kana je na území Izraele.

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka, na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ (Jan 2,1-4)

               Co by byla pouť do svaté země bez návštěvy Nazareta? Místa, kde panna Maria počala, kde ji navštívil archanděl Gabriel a kde po návratu z Egypta žil Ježíš u svého otčíma Josefa a učil se řemeslu tesaře. Nazaret je dnes město o devadesáti tisících obyvatelích, žijí zde skoro výhradně Palestinci. To je dáno tím, že se ve válce 1948 stal útočištěm Arabů utíkajících z okolních vesnic. Do roku 1948 měl údajně jen okolo 1500 obyvatel. Zde žijící Palestinci mají samozřejmě izraelské občanství, nápisy na stěnách ale stále upozorňují na to, že se skutečnými Izraelci necítí. Kostely „Zvěstování panny Marie“ jsou opět dva. Je to dáno rozdílnou interpretací ortodoxních a katolických křesťanů, kde archanděl Gabriel Marii navštívil. Podle pravoslavných to bylo u pramene, kde chodila pro vodu, a proto na všech pravoslavných ikonách je mezi Marií a andělem pramen vody. Katolíci jsou přesvědčeni, že to bylo u ní doma a tomu odpovídají i příslušná zobrazení, od ikon až po obrazy Leonarda da Vinciho či Sandra Boticelliho. Proto stojí ortodoxní kostel nad pramenem a katolický kostel nad údajným Mariiným domem. Praktické na tom je, že se obě církve nepřou o pozemek. Ale jak k tomu sporu vůbec došlo?

Zvěstováním se zabývá pouze jediné evangelium a to je Lukášovo.  Ten ovšem píše: Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef z roku Davidova, jméno té panny bylo Marie.“ (Lukáš 1, 26 – 27) Lukáš tedy konkrétní místo vůbec neřeší. Musíme opět jednou k apokryfům, tedy evangeliím sice oficiálně neuznaným, majícím ale velký vliv na křesťanskou tradici. A v Proevangeliu Jakubově, které je především oslavou Panny Marie, se píše (omlouvám se za můj nedokonalý překlad, ale nenašel jsem český originál tohoto textu):  A vzala džbán a šla z domu pro vodu. A hleď, prohovořil k ní hlas: „Buď pozdravena Milostiplná! Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami.“ A ona se podívala doprava i doleva, odkud by tento hlas mohl přicházet. A začala se chvět. Šla domů do svého domu a postavila džbán. Pak vzala purpur a posadila se na svou židli a přitáhla ji k přeslici. A hle, anděl páně předstoupil před ni a řekl:“

Jak vidíme, text tohoto vlastně zavrženého textu se dostal dokonce do modlitby „Zdrávas Maria“, která je jednou ze základních a nejčastějších modliteb vůbec.

Jde tedy o to, zda je za zvěstování považován onen hlas, který přiměl Marii k návratu domů nebo samotné zjevení Gabriela přinášejícího důležitou, nicméně pro zasnoubenou pannu problematickou novinu.

Ortodoxní kostel stojí tedy nad pramenem. Je milý, obklopený ikonami se znázorněním panny Marie, v jeho nitru jsou samozřejmě zobrazeni světci ortodoxní církve, a když má člověk štěstí jako my, že tam právě probíhá mše, je zpěv, který pravoslavnou mši provází, krásnou kulisou k poznání toho svatého místa.

Ke katolickému kostelu vede poměrně dlouhá cesta. Marie se tedy s vodou dost nachodila. Na rozdíl od kostela ortodoxního se jedná o velkolepou monumentální stavbu. Její základní kámen položil papež Jan XXIII. v roce 1959 na své poutní cestě do Svaté země, vysvěcena byla o pět let později papežem Pavlem VI. Při té příležitosti došlo i k ekumenickému setkání a smíru papeže s jeruzalémským patriarchou. Chrám má nádhernou moderní fasádu se znázorněním Panny Marie a archanděla Gabriela a pod nimi pak symboly evangelistů i čtyř živlů.

Bronzové hlavní dveře znázorňují život Kristův, na vedlejším vchodu vpravo jsou výjevy ze starého Zákona od Adama a Evy až po obětování Izáka, dveře vlevo, kterými se do chrámu vstupuje, jsou věnovány králi Davidovi. Chrám sám je moderní s nádhernými skleněnými okny – dar z Horního Rakouska a s kaplí nad zbytky starověkého domu, kde je na oltáři latinský nápis „Verbum caro hic factum est“ – „A slovo se stalo skutkem.“ Kostel je postaven podle tradičního románského zvyku na dvou poschodích – Dolní a horní kostel, přičemž ten horní je větší. Na zdech v kostele ale i na zdi, která chrám obklopuje, jsou vyobrazení Panny Marie, které věnovaly jednotlivé země. Slováci mají vlastní obraz, což člověk pochopí, když objeví obraz, který věnoval ještě společný stát Československo – zde je nápis „Maria Regina Bohemie et Moravie“, čili královna Čech a Moravy – na Slovensko se tehdy zřejmě zapomnělo.  Anebo byl obraz skutečně darován až po rozdělení republiky a někdo ho opatřil chybným popisem.

V bezprostřední blízkosti Chrámu zvěstování je Chrám svatého Josefa, údajně nad fundamenty jeho dílny – postaven byl v roce 1914 německými architekty nad zbytky křižáckého kostela z dvanáctého století.  Její fundamenty se nacházejí v podzemí stejně jako křtitelnice z byzantské doby – znovu to tedy byla byzantská tradice, která určila místo, kde měl Josef vykonávat své tesařské povolání.

S Nazaretem opustíme Galileu a v dalším pokračování návštěvy svatých míst se chci přesunout do Jeruzaléma a Betléma, kde se život Kristův začal i skončil.

Doufám, že mi čtenáři odpustí týdenní pausu v líčení Izraele, ale defenestrace je defenestrace a nenapsat nic k jejímu čtyřsetletému jubileu – to prostě nejde.

Jsou věci, které by člověk měl aspoň jednou v životě zažít, tentokrát bez důrazu na slovo jednou. Od nepaměti cestují poutníci do Svaté země, aby prožili na vlastní kůži mystérium vzniku naší víry a církve, dělávali to po tisíciletí a mnohdy s nasazením vlastního života.

Dnes je to už snadné, pokud se Netanjahu nechytne s Iránci za vlasy, (což se bohužel právě předevčírem stalo) tak se snad tak brzy ve Svaté zemi střílet nebude, ale protože není nic jistého, rozhodli jsme se pouť neodkládat a vydali jsme se do Izraele už letos. A jak vidno, bylo to správné rozhodnutí, páni Trump a Netanjahu dokážou turisty dokonale odradit.

Protože jsem akci plánoval já a nesl jsem tedy za všechny případné nezdary komplikace a nepříjemnosti plnou zodpovědnost, rozhodl jsem se nic neponechat náhodě. A to byla chyba.

• Protože mě sousedi, kteří byli v Izraeli minulý rok, varovali před izraelskými hotely s tím, že jejich hvězdičkové označení neodpovídá tomu středoevropskému, rozhodl jsem si připlatit za lepší hotel. Následkem toho jsme se s manželkou ocitli v 43 – členné skupině důchodců, kde jsme představovali bezmála nejmladší element. Když nás náš průvodce důrazně upozorňoval na to, aby si nikdo nezapomněl v koupelně zuby, pochopil jsem, že možná nejsem v úplně správné skupině. Skupina, která cestovala se stejnou cestovkou, ale lepší hotely si nepřiplatila, byla patnáctičlenná, mladá a veselá a měla dokonce i lepšího průvodce. Dobrá, možná bych tam vypadal jako pedagogický dozor, ale mezi mladými okřívám. V rámci naší skupiny se mi to nepodařilo. Někteří zapomínali a ptali se tedy stále na to samé, jiní neslyšeli – se stejným efektem. Jeden měl obsedantní neurózu, kdy chtěl vidět „izraelská ilegální sídliště“ a viděl je v každé arabské vesnici, čímž našeho průvodce přiváděl k šílenství. Pak jsme konečně jeli kolem celé řady takových sídlišť v údolí Jordánu, čehož si nevšiml a poté, co jsme odbočili na Betlém, zopakoval svou otázku, kde jsou ta ilegální sídliště, čímž přivedl našeho průvodce na hranici srdečního infarktu. Dvě dámy byly nejen už postarší, ale i hodně objemné a málo pohyblivé. Už v Akku, kde byla naše první zastávka, se jedna ztratila, protože nestačila skupině. V Caesarei se ztratila ta druhá a náš průvodce definitivně ztratil nervy. Byl div, že jsme se vrátili všichni.
• Protože vím, že Američané hodlají u příležitosti sedmdesátého výročí provolání státu Izrael přeložit své velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, dají se k tomuto datu očekávat velké nepokoje. Proto jsem úmyslně volil termín výletu na duben, kdy budou Palestinci teprve sbírat síly k protestům. Demonstrace v pásmu Gazy turisty přímo nezasahují, slzný plyn v chrámovém okrsku ano. Jaké bylo mé překvapení, když den po našem příjezdu slavil Izrael 70 let svého založení. Nechápal jsem. Znovu jsem googloval, tam trvali na patnáctém květnu. Náš průvodce mně tento rozpor nebyl schopen vysvětlit – později jsem pochopil, že to nebyla jediná věc, kde byl vedle. Až o den později jsem zjistil, že Židé slaví podle svého – tedy lunárního – kalendáře a založení státu připadá na pátý den osmého židovského měsíce. Což bylo letos 19 dubna. Ještě že to Amíci nevědí!

Měl jsem určité obavy z košer kuchyně a ze sabatu. Jídlo bylo pro mne velmi příjemným překvapením. Samozřejmě nenajdete v jídelníčku žádné vepřové či králičí maso a mořské plody jsou taky tabu. Bůh dovolil Židům jíst jen to, co má na nohou dva prsty, čili vlastně jen dvoukopytníky, což je hovězí dobytek, ovce a kozy. Ryby jsou povoleny, proč nejsou sepie, mušle či chobotničky košer, se mi nepodařilo zjistit. Samozřejmě se nesmí potkat mléko a mléčné výrobky s masem, což zdůvodňují Židé větou z knihy Levi „nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.“ V praxi to znamená, že jestliže jsou k snídani sýry, šunku, třeba i hovězí zde nenajdete – dokonce ani drůbeží, i když ptáci mléko nemají. V dobách Kristových nebyli Galilejci považováni za pravé Židy a to nejen kvůli jejich specifickému dialektu, ale i proto, že jedli slepici ve smetanové omáčce. Jejich argumenty, že slepice mléko nemá, nezabíraly ani tehdy. Diskutovat o tom je tedy zbytečné. Ostatně, košer přípravou se maso stává neuvěřitelně jemným a chutným. Ještě nikdy jsem nejedl tak měkké hovězí, doslova se rozplývalo na jazyku. Drůbež chutnala podobně skvěle. Důvodem je zřejmě fakt, že maso musí být zcela zbaveno krve. Nejen, že se zvíře musí nechat vykrvácet, ale pak jsou vypreparovány všechny krevní cévy a poté je maso naloženo do speciálního solného nálevu, aby tento vytáhl z masa i zbytek krve. Zákaz jezení krve je v bibli na nejméně pěti místech – ostatně o tyto věty se opírá víra Svědků Jehovových. Košer kuchyně mě tedy opravdu mile překvapila.

Horší to bylo se sabatem. V pátek večer nás z jídelny vyhnali klimatizací nastavenou na nějakých patnáct, možná i dvanáct stupňů – sabat začíná v pátek se západem slunce a my jsme chtěli nejen jíst, ale i u skleničky vína po jídle diskutovat. To bylo prostě nepřípustné, sabat volal. V sobotu ráno jsme na stole i pod stolem našli zbytky z páteční večeře, protože se samozřejmě neuklízelo a toaster nefungoval. Byl zakrytý utěrkou, a když si jedna dáma z naší skupiny chtěl toast udělat, byla důrazně upozorněna, že i toaster musí dodržovat sabat.  Hlavně pozor na sabatové výtahy. To jsou speciální značené výtahy v hotelech. Stisknutí knoflíku ve výtahu je totiž pro ortodoxního Žida pregnantním narušením zákazu pracovat. Proto tento výtah zastavuje na každém poschodí a stojí zde celou minutu, aby lidé mohli nastoupit i vystoupit. Zato je radost jezdit v sobotu po izraelských cestách. Jsou totiž prázdné. Písmo povoluje Židovi vzdálit se v sobotu z domu jen k nejbližší synagoze k modlitbě a to zvládají pěšky.

Zajímavé je řešení víkendu. Židé mají dnem pracovního klidu sobotu, muslimové pátek. Na většině území se tedy drží víkend v pátek a sobotu. Jsou ovšem území, kde žijí vedle Židů i křesťané. Tam je víkend v sobotu a v neděli. Nejhorší je to například v Betlémě, kde vedle sebe žijí muslimové a křesťané. Ti mají víkend v pátek a v neděli, pokud chtějí mít delší volno, musí si vzít v sobotu dovolenou.

Oficiálním jazykem v Izraeli je hebrejština a arabština, takže všechny nápisy jsou trojjazyčné. Tedy skoro všechny – na těch, které se týkají parkování, angličtina chybí – prostě past na odvážné turisty, kteří by chtěli cestovat po Izraeli ve vlastním vozidle. A samozřejmě v palestinských oblastech (i v Izraeli samotném) jsou nápisy jen v arabštině, navzdory všem předpisům. A je to úřady tolerováno.

Cestovali jsme s palestinskou cestovkou. Což jsme samozřejmě v Rakousku nevěděli, náš organizátor to v nabídce neuvedl. I když mi mohlo být nápadné, že máme trávit 4 noci v Betlémě, tedy na palestinském území. Ale s tím jsem neměl problém. Spíše s naším průvodcem. Výhodou bylo, že pracoval i v sobotu. Tam ovšem výhody končily.

Když nás na letišti pozdravil zoufalým zvoláním: „Kolik vás je?“ důvěra v jeho osobu značně poklesla hned při prvním kontaktu. Měl jsem pocit, že to měl vědět spíš on, než my. Bohužel důvěru už nedokázal získat zpět. Náš Šibli (což prý v arabštině znamená „lvíče“)  byl sice velmi milý a měl s naší skupinou, jak už jsem uvedl, podstatné organizační problémy, které s vypětím všech sil zvládal, měl ovšem nemalé vědomostní rezervy. A to nejen v botanice, ale především v historii.

Že udělal Pompea císařem a přisoudil mu Vespasiánův výrok, že „peníze nesmrdí“ jsem ještě jakžtakž přežil, jakož i fakt že si Makabejské spletl s Bar Kochbou. Stejně tak jsem přetrpěl i jeho permanentní tvrzení, že císař Konstantin se svou matkou Helenou navštívil na poutní cestě svatou zemi, vyhlásil roku 324 (kde přišel k tomuto letopočtu jsem při nejlepší vůli nezjistil, toho roku se nestalo vůbec nic) křesťanství za státní náboženství a tím začala byzantská éra. (Pro upřesnění, císař Konstantin v Milánském ediktu z roku 311 povolil křesťanům vyznávat jejich náboženství, sám se ale křesťanem nikdy nestal. Oficiálním státním náboženstvím se křesťanství stalo až v roce 380 ediktem císaře Theodosia a byzantská éra začíná až rozdělením Římské říše na Západořímskou a Východořímskou v roce 395). To všechno jsem tiše strávil, ale jeho prohlášení, že za druhé světové války vyhnali Britové Němce z jejich kolonie v Haifě jako nácky a oni pak odešli na Maltu a založili tam řád německých rytířů, bylo už hodně přes práh bolesti. Ale k poutnické cestě troška utrpení patří, koneckonců jde o odpuštění hříchů a tak doufám, že jsem se poté, co jsem se protrpěl výklady našeho Šibliho, aniž bych proti němu použil násilí, vrátil domů bez hříchu. Musím se ale přiznat, že poslední den po cestě do Masady jsem to už opravdu nevydržel, zmocnil jsem se jeho mikrofonu a o králi Herodovi jsem referoval sám. Jak mí čtenáři vědí, je to moje srdeční záležitost, můj román o něm vyšel v roce 1998 (a poté podruhé v roce 2005) a i když jsem už za těch dvacet let mnohé zapomněl, přece jsem jen byl schopen podat o tomto antickém tyranovi kvalifikovanější obraz, než by to zvládl náš milý Šibli. A já jsem si ušetřil jeden srdeční infarkt.

Šibliho němčina nebyla právě na výši – i když ne úplně špatná – s průběhem dne se ale s postupující únavou zhoršovala. Tento fenomén znám z mých rakouských začátků a byl jsem mu ochoten odpustit. Ovšem fakt, že neznal jordánskou vlajku (která se od palestinské liší jen stříbrnou hvězdičkou v černém poli), i když sám tvrdil, že za svou rodinou do Chicaga létá z Ammánu (protože Palestinci ze Západního břehu nesmí používat letiště v Tel Avivu), mě opět poněkud zklamal.

Dobrá nechejme našeho nešťastného průvodce na pokoji, ostatně připravit se na cestu vědomostně jsem mohl už doma a to jsem i udělal – což byl možná ten malér.

Přemýšlel jsem, proč se lidé o tento kousek země už pět tisíc let téměř bez přestání perou. Ne že by byla škaredá, to ne, má i své určité kouzlo, ale není zde ani ropa, ani zlato, ani jiná nerostná bohatství a život zde znamená permanentní boj o každou kapku vody. Jestliže se už příroda ukázala k této zemi nešetrnou, proč mají lidé neodbytné nutkání si to ještě dál  zhoršovat? Jediným vysvětlením je její strategická poloha na spojnici Asie a Afriky a vlastně i Evropy. Kdekdo chtěl tuto křižovatku mít. Ale nikdo nebyl ochoten sem zabudovat dopravní světla.

Prali se tu už Egypťané s Chetity. Bitva u Kadeše mezi Ramsesem II. a Chetity je prvním podrobně dokumentovaným vojenským střetem, který dokazuje důležitost popisu událostí. I když Ramses tehdy jen dokázal zabránit úplnému zničení svého vojska a vybojoval možnost spořádaného ústupu zpět do Egypta, prezentoval tuto bitvu jako epochální vítězství svého vojenského génia a my jsme mu to ochotni ještě i dnes věřit. Chetité o bitvě nic nenapsali, a proto prohráli.

Jenže pak sem přišli Židé, ty odtud vyhnali Asyřané a poté Babyloňané, ale oni se vždycky dokázali vrátit a kladli odpor i Řekům, kteří sem přišli s Alexandrem Makedonským. Jestliže se tehdy na celém světě rozšířil vliv helenismu jako tehdejšího nejvyššího stupně lidské kultury, jen jeden jediný národ se zarputile tomuto trendu bránil a nenechal se helenizovat za žádnou cenu. A to byl právě ten maličký židovský nárůdek, který trval na svém jediném Bohu a na zákazu zobrazování lidí a na předpisech v jídle, svátcích atd, atd. Lezli tím vládnoucím řeckým Seleukovcům pořádně na nervy, ale když se tito rozhodli řešit tento nesmyslný barbarský odpor silou, narazili. Pod vedením bratrů Makabejských dokázali Židé své nepřátele porazit a vybojovat si nezávislost, která ale trvala jen do té doby, než sem přišli Římané. V roce 70 n. l. padl Jeruzalém a boží chrám, zbudovaný obrovským nákladem Herodem Velikým, byl srovnán se zemí. Když se pak Židé ani poté nepoučili a opět proti římské nadvládě a pokusům je helenizovat na římský způsob povstali pod vedení Bar Kochby, povolily císaři Hadriánovi nervy. Zakázal Židům nadále pobývat na území Palestiny a rozehnal se do diaspory, kde zůstali bezmála dva tisíce let. Bez Židů se území podařilo úspěšně helenizovat a začlenit do římského a později do byzantského správního systému. Než sem vpadli v roce 614 Peršané a zem včetně všech kostelů (tedy skoro všech, ale k tomu se dostaneme později) spálili na popel. Byzantinci nakonec dokázali tuto válku s Persií v roce 628 po 26 letech bojů vyhrát, vyčerpalo je to ale natolik, že nedokázali vzdorovat kočovným Arabům, kteří se náhle vynořili z pouští Arabského poloostrova sjednocení novou vírou – islámem. Roku 635 jim podlehli v bitvě u Jarmúku a Palestina se stala na dalších bezmála pět set let arabskou. Než sem v roce 1099 vtrhli křižáci první křížové výpravy, aby osvobodili svatá místa z moci muslimů. Tehdy už měla Palestina symbolický význam a ten si podržela dodnes. Křižáci zde vytvořili své království, v roce 1291 ale Palestinu definitivně vyklidili a odevzdali ji egyptským Mamelukům, které zase odtud vyhnal v roce 1527 císař Sulejman Nádherný. Palestina se stala tureckou. Ani Napoleonovo tažení, které skončilo neslavně pod hradbami města Akka na tom nemohl nic změnit, teprve první světová válka, ve které se Turci přidali na nesprávnou stranu, znamenala rozhodující zlom. Arabi pod vedením britského plukovníka Lawrence povstali proti turecké nadvládě, protože dostali slib samostatnosti pro všechny arabské národy (nebo kmeny, pokud Araby považujeme za jeden národ). Ovšem baron Rotschild, sedící tehdy jako poslanec v britském parlamentu, dokázal získat výjimku pro oblast Palestiny, která se stala britským mandátem. Což umožnilo masové přistěhovalectví Židů, kteří se v rámci nového hnutí – Sionismu, založeného vídeňským Židem Theodorem Herzlem, vraceli do zaslíbené země. Palestina zůstala britským mandátem až do roku 1948, kdy znechucení Britové Palestinu opustili. Starosti, co bude potom, si dělala Společnost národů, a proto odhlasovala už v roce 1947 řešení dvou konfederativních států – arabského a židovského, které měly nažívat v míru a přátelství. Pro toto řešení se velmi angažoval tehdejší československý ministr zahraničí Jan Masaryk, který získal mnoho hlasů. Nepodařilo se mi zjistit, zda se vesnice Kefar Masaryk nedaleko Haify jmenuje po něm nebo po jeho otci, ale zřejmě tento kibuc vznikl ještě před druhou světovou válkou – takže tedy spíše po TGM.

Arabové toto řešení odmítli a jen co Britové vytáhli paty, napadli Židy pod vedením někdejších německých SS důstojníků ve snaze pokračovat v holocaustu i na území Palestiny. Ale válku prohráli. Němečtí důstojníci měli očividně nemalý problém s arabskou bojovou morálkou. Když zaveleli do útoku německé jednotce, tato se zvedla a zaútočila. Když zaveleli jednotce arabské, zůstávala tato dále vležmo v krytu. Izraelci válku vyhráli a podstatně rozšířili území, které jim UNO původně přiřkla – to je v podstatě dnešní území Izraele. V roce 1967 se tři arabské země připravovaly toto faux paux napravit. Izrael se ale o plánovaném útoku včas dozvěděl, zaútočil o den dřív a nejen že útok odrazil, ale dobyl i západní břeh Jordánu s východním Jeruzalémem, Golanské výšiny a poloostrov Sinaj. V roce 1973 se egyptský prezident Anvar Sadat rozhodl tuto hanbu odčinit a napadl spolu se Syřany a Jordánci Izrael v den největšího židovského svátku Jom Kippur. Ani tentokrát neuspěl. Izrael nakonec uzavřel s Egyptem mír v roce 1978, o dvacet let později i s Jordánskem, se Sýrií nemá mírovou smlouvu dodnes.

Šibli nás samozřejmě o těchto událostech informoval z palestinského úhlu pohledu. Především se o arabském odmítnutí řešení dvou států z roku 1947 ani nezmínil. Izrael podle něj jen vyhnal Palestince z jejich domovů. V roce 1967 to byla samozřejmě nestoudná izraelská bezdůvodná agrese a v roce 1973 by byli Egypťané Izrael zničili a premiérka Golda Meirová plakala při telefonátu s prezidentem Nixonem „Tel Aviv padne“ a pak přišli Američané a přinutili vítězící Araby se stáhnout. Historické knihy hovoří jinou řečí. Protože se Arabům podařilo překvapivým útokem zničit izraelské letectvo už na zemi, byli Židé opravdu ve svízelné situaci a Golda Meierová byla dokonce připravena použít atomové zbraně. Nicméně mobilizace židovské armády proběhla rychleji než si arabští vůdcové dokázali vůbec představit (v den svátku Jom Kippur byly cesty do kasáren logicky volné) a právě strach z atomové války přiměl Američany k masivní finanční podpoře Izraele ve výšce 2,2 miliardy dolarů – především dodali Američané Izraeli nová letadla. Pak už se mohl generál Šaron proslavit překvapivým sebevražedným útokem přes Suezský kanál, který válku rozhodl ve prospěch Izraele.

Arabové se stále staví do pozice oběti. Nejen Palestinci, ale muslimové obecně (s výjimkou Iránců). Za vše může zlý Západ, ten brání spěchům arabského světa. Proto nikdy nemůžou dosáhnout sebereflexe, poznání vlastních chyb a nedostatků, a něco na sobě změnit k lepšímu. Ze Šibliho výkladů toto nastavení přímo sálalo, Židy rozděloval v podstatě jen na špatné a na ty nehorší. Jediný dobrý Žid byl podle něho Jicchak Rabin, ale toho si Židé v roce 1995 sami zastřelili.

Do jisté míry člověk ale Palestince pochopí, když zemí projíždí.  Stačí projíždět okolo oné osmimetrové stěny, která zemi rozděluje. Samozřejmě může člověk chápat argumentaci Izraele, že se tak chrání před palestinským terorem a tato zeď by byla i legální – kdyby ji Izrael nestavěl z velké části na palestinském území. Bylo pro mě šokující, jak reagoval Šabli, když jsem si chtěl vyfotografovat grafity na palestinské straně zdi. „To nesmíte, tady se nesmí fotit!“

„Fotit se nesmí u hraničního přechodu, tady ale žádný v dohledu není.“

„Ale určitě tu je nějaký policista a potom budete platit vysokou pokutu.“

Samozřejmě tam žádný policista nebyl – koneckonců jsme byli v zóně A v Betlémě – ale Šabliho reakce mi připomněla podobný zážitek z Východního Berlína v roce 1981. Němci měli přímo panický strach se ke zdi jen přiblížit. Jako dnes Palestinci.

Izraelci jsou samozřejmě mistry provokací. Kromě zdi probíhající z větší části na palestinském území, jsou to ilegální sídliště. Tedy ilegální z hlediska mezinárodního práva, ne z pohledu práva izraelského. Palestinské území Západního břehu Jordánu bylo ve smlouvě mezi Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem rozděleno do tří zón, které měly být postupně předávány do správy Palestincům. V zóně A, to jsou především města jako Ramallah, Jericho či Betlém, mají Palestinci v rukou civilní správu i pořádkové síly (tedy policii, armádu mít nesmějí). V zóně B, která jim měla být předána později a týká se zejména venkova, mají Palestinci správní moc, ne ale bezpečnostní. A zóna C zůstává v izraelské moci. Zde si nesmí žádný Palestinec koupit půdu, Izraelec ale může. A tato zóna C je právě v hraničních oblastech Palestiny, tedy i okolo Jordánu. Vytvoření jednotného území Palestinského státu je tak prostě nemožné a Izraelci to dobře vědí. Proto to i dělají.

Stejně je to s východním Jeruzalémem. Na konci války 1948 běžela hranice pod hradbami starého města, které celé patřilo k Palestině. Izrael měl nový moderní Západní Jeruzalém (proto je zde i Kneset – izraelský parlament). Když izraelská vojska v roce 1967 východní Jeruzalém dobyla, nežil v něm ani jeden Žid. Právě zde se ale staví nová moderní sídliště pro Židy.  A jestliže nájem za byt v západním Jeruzalému stojí 2000 dolarů měsíčně, což si zejména mladé rodiny nemohou dovolit, ve východním Jeruzalému stojí nájem jen zlomek této sumy. Proto sem odcházejí především mladé židovské rodiny – které mají děti. Dnes žije ve východním Jeruzalému vedle 300 000 Arabů už 150 000 Židů – a tendence stoupá. Během několika desetiletí by mohli mít Izraelci ve Východním Jeruzalému většinu.

Mimochodem přechod u izraelského na palestinské území by člověk poznal i bez oné zdi. Zatímco v Izraeli je až neuvěřitelný pořádek – marně byste pátrali po odhozeném odpadku nebo nedopalku cigarety, po přechodu hranice se už povalují odpadky podél cest, uprostřed vozovky stojí prodavači s kávou a na balkónech se suší prádlo. Prostě orient.

Samozřejmě Izrael dokáže argumentovat srozumitelněji, prostě evropštěji.  Geniálním tahem bylo vyklizení pásma Gazy, kterou celou odevzdali jako zónu A Palestincům a vytlačili odtud 5000 izraelských osadníků. Dnes zde vládne Hamas, střílí na Izrael rakety a Izrael může před celým světem argumentovat  – takhle to vypadá, když ponecháte Palestince, aby si vládli sami – na Západním břehu se drží umírněný Fatah jen díky izraelské podpoře a profituje ze své loajality. Města jako Ramallah nebo Betlém mají jednu z nejvyšších životních úrovní v arabském světě – přesto Židy zarytě nenávidí.

A to očividně i ti Palestinci, kteří žijí na území Izraele a mají izraelské občanství (oficiálně 1,2 milionu lidí, podle Šibliho 2,4 milionu – ovšem Šiblimu jsme věřili vždy dost neradi, nedal si například vymluvit, že obsazené Golanské výšiny mají 18 000 čtverečních kilometrů. Protože celý Izrael má 21 000 km², nehodlal jsem mu to uvěřit a dobře jsem udělal – je to samozřejmě jen 1800 km²). Tito izraelští občané palestinské národnosti mají všechna práva jako Židé – s jednou výjimkou, nemusí sloužit v armádě. Vojenská služba jinak trvá u mladých Židů tři roky u mužů a dva roky u žen. Viděli jsme jich během naší návštěvy mnoho, zajímavé bylo, že instruktorky při různých školeních byly téměř výhradně ženy – mimochodem jim to v uniformách překvapivě slušelo.

Zajímavým úkazem pro mě bylo, že Palestinci nechtěli přijímat šekely, tedy oficiální platidlo. Ještě jsem to byl ochoten chápat na Západním břehu, kde mají Palestinci opravdové problémy dostat se za zeď do Izraele a proto je zde americký dolar paralelní měnou a neopovrhnou ani eurem.  Ale když platbu v šekelech nechtěl přijmout ani Palestinec (občan židovského státu) v Nazaretu, tedy na území Izraele, šlo to už mimo mé chápání. Argumentace, že tak činí kvůli inflaci, je nesmyslná – šekel je totiž na dolar pevně vázaný a tak nedochází k žádným změnám kurzu. Jedná se tedy o čistě emocionální záležitost.

Emocí je v této zemi víc než dost. Už proto že je tato země posvátná hned pro tři světová monoteistická náboženství – pro Židy, muslimy i křesťany.

V dalším článku příští týden bych se chtěl vydat po stopách Kristových po svatých místech křesťanského náboženství. Kdo má zájem, ať mě zase příští týden navštíví. Ať už proto, že tam ještě nebyl a chce vědět, co by ho tam čekalo nebo proto, aby si osvěžil vzpomínky na vlastní návštěvu. Ten i onen bude vítán a snad ho budu schopen pobavit i poučit.