Category: Lékařské příhody

Otrava houbami


Houby miluju a sbírám je k smrti rád. Je to vzpomínka na dědečka, který mě do tohoto umění už jako pětiletého zasvěcoval.  Každé sobotní letní ráno v šest stál před naším domem, aby si mě vyzvedl a šli jsme do „Pasek“, jak se jmenoval les, který on dobře znal a kde rostly praváky, křemenáče, kozáky a další a další druhy jedlých hub. Dnes už tam nerostou.

Co se v mládí naučíš, může se ti stát vášní, a tak to bylo i se mnou. Když jsem pracoval na Stolzalpe, byl jsem jako v ráji. Hřiby rostly už padesát metrů nad nemocnicí, potřebné bylo pouze eliminovat pacienty a kolegu Buchebnera, aby mi houby nevysbírali. Pacienti dostali plný program ve fyzioterapii, aby byli dostatečně zaměstnaní a unavení, s kolegou Buchebnerem to bylo trošku těžší, ale i tak jsem dokázal žít celé léto prakticky z hub. Což spolu s každodenním pohybem v lese vedlo vždy k vítanému poklesu tělesné hmotnosti.

Ovšem jsou houby jedlé a nejedlé. Přesněji, jak praví známé pořekadlo, jsou houby, které jsou jedlé jen jednou. Otrava houbami může mít naprosto rozdílnou povahu, od nevolnosti, zvracení až po smrtelné otravy, kdy postiženému není pomoci. Záleží na tom, jakou houbu snědl.

Většina otrav houbami smrtelná není. Ani onen démonizovaný hřib satan – po něm se jen pozvracíte. Na Slovensku se nejedlým houbám říká „šalené huby“, což může souviset s požitím lysohlávky české. Tato houba obsahuje látky psilocin a psylocitin, které vyvolávají halucinace podobné působení LSD a proto jsou někdy z toho důvodu i vyhledávané. Samozřejmě by se člověk neměl předávkovat.

Příznaky podobné Lysohlávce vyvolávají i muchomůrky. Onu nejkrásnější z muchomůrek, červenou, zřejmě budou jíst jen ti neotrlejší, i když i takoví se najdou. Právě letos jsme přijímali v nemocnici jistou dámu z Bosny-Herzegoviny s roztomilým jménem Jasminka, která i s manželem sbírali a jedli muchomůrky červené a potom se divili, že jim je špatně: manžel dokonce přinesl plnou tašku krásných červených hub a tvrdil, že v žádném případě nemohou být jedovaté, protože v Bosně je to vyhledávaná lahůdka. V podstatě by muchomůrka červená jedlá i byla, kdyby jí člověk stáhl kožku z povrchu klobouku a povařil ji aspoň dvacet minut – dlouhým vařením se její jedy deaktivují. Trval na tom, že tato houba se má jíst syrová. Nepustili jsme ho, dokud neslíbil, že další porci ochutná až doma. Jeho žena přestala zvracen už po 24 hodinách, mohli jsme ji tedy propustit, ještě než se ony houby v IGELITOVÉ tašce mohly pokazit. Stejný jed jako muchomůrka červená, totiž muscimol a muscazon (a ještě kyselinu ibotenovou), dokonce ve větší koncentraci obsahuje ovšem muchomůrka tygrovaná. Tuhle otravu může zažít i člověk méně houpý než naše Jasmínka, protože muchomůrku tygrovanou může nezkušený houbař zaměnit s muchomůrkou růžovkou či šedivkou, které jsou jedlé, ale především šedivka se muchomůrce tygrované dost podobá.

Touto houbou se kdysi otrávil můj strýc, když ji jeho hostitelé zaměnili s bedlou. Následoval výplach žaludku v nemocniční ambulanci a strýc od onoho dne nemohl jíst žádné houby, ani žampiony. Vzpomínka na onu hadici, kterou mu zavedli do žaludku, v něm už při nadechnutí houbové vůně vyvolávala neodvratně dávivý reflex, a proto bylo v jeho přítomnosti přísně zakázáno houby sbírat, vařit či o nich i jen hovořit.

Já jsem se s otravou muchomůrkou tygrovanou setkal v Popradě u dvou východoněmeckých turistek. Přišly na ambulanci, a aniž něco řekly (i kdyby řekly, německy jsem tehdy ještě neuměl, takže bych jim nerozuměl) vyklopily mi k nohám obsah svých žaludků. Jako zkušený houbař jsem okamžitě rozeznal ve zvratcích muchomůrku tygrovanou, tím pádem jsem věděl, že akutní ohrožení života u mladých lidí nehrozí. Muchomůrka tygrovaná může být nebezpečná jen u lidí starých s nemocným srdcem. Děvčata jsem přijal na oddělení, dostaly infuze s léky proti zvracení a myslel jsem si, že mám vystaráno. Podcenil jsem totiž jeden příznak, který tato muchomůrka vyvolává a to jsou halucinace, podobné jako při nadměrném požití alkoholu, které jsou někdy erotické povahy. Když jsem nemocné Němky přišel navštívit na vizitě, abych se přesvědčil, že otravu přečkají, šla jedna z nich přímo na věc. Hmátla pod pás, než jsem se nadál, měl jsem kalhoty rozepnutéa knoflíky létaly po zemi. Byly v této činnosti neuvěřitelně šikovná, rychlá a zřejmě i zkušená. A nesnášela odpor. Samozřejmě – byl jsem tehdy ještě mladý muž, zřejmě i do jisté míry atraktivní. Myslím si, že dnes by mi už nic podobného nehrozilo. Tehdy jsem ovšem opouštěl vizitu útěkem s kalhotami v hrsti. Ona ta děvčata byla v podstatě pěkná, ale když si vyzvracíte duši z těla, je sex appeal taky pryč. Naštěstí si ráno při propouštění holky na nic nepamatovaly, nebo se tak aspoň tvářily.

Horší to bylo v létě 1991. Na centrálním příjmu se objevili dva Australané, děvče a mladý muž, s tím, že zvracejí. Při odebíraní anamnézy se přiznali, že jedli „mushrooms“. Nedokázali ale říct, jaké houby to byly, ani je dostatečně popsat. Nasedl jsem do auta a přivezl z domu atlas hub. A šli jsme stránku po stránce. Ve chvíli, kdy se objevila muchomůrka zelená, ve své bílé variantě, rozzářila se ona dívčina a pravila „This one.“. A já se zpotil i na pr…..

Muchomůrka zelená (Amanita faloides) obsahuje dva nejhroznější jedy rostlinné říše amanitin a faloidin (jak vidno, dostaly jméno právě po ní). Tyto jedy napadají játra a způsobí jejich úplný rozklad. V dalším průběhu dojde i k selhání ledvin, pak dalších orgánů a smrti. Nejrhoší je, že když je onen jed už v játrech, prakticky ho není možno dostat pryč. Odchytit a odstranit se dá jen jed, který se uvolnil do krevního oběhu z už rozpadlých jaterních buněk. Zákeřné na této otravě je, že se její příznaky projeví, až když je jed ukryt v játrech. A tehdy je na účinnou léčbu většinou už pozdě.

Nechal jsem oba okamžitě převézt na intenzivní jednotku, a to přesto, že laboratorní výsledky byly normální. Po cestě mi Karolína, jak se Australanka jmenovala, popsala celý příběh. Australané stejně jako prakticky všichni Anglosasové houby s výjimkou žampionů zásadně nejedí. Na své cestě po Slovensku ale viděli, že všichni Slováci chodí do lesa a přinášejí odtud košíky plné hub a tak usoudili, že na tom musí být něco dobrého. Zašli tedy do lesa a našli velké množství krásných bílých hub. Ony jsou skutečně krásné, ne nadarmo nesou jméno své jméno amanita faloides (tedy falu – mužskému pohlavnímu orgánu – podobná). Karolína jako mazaná ženská, uvařila ony houby první večer jen svému příteli a sama nejedla. Vyčkala, co to s ním udělá. Když to s ním neudělalo nic, druhý večer už jedla s ním. První příznaky v podobě zvracení se u něho objevily 36 hodin po prvním požití hub. U Karolíny  to trvalo 24 hodin. Vydrželi ještě jeden den, pak ale přijeli do nemocnice. Jako na potvoru do naší.

Protože Australan požil houby před zhruba 60 hodinami, statisticky viděno mu už nebylo pomoci. Léčbu představuje plazmaferéza, tedy výměna krevní plazmy, kterou jsme v Popradě neměli. Zavolal jsem tedy dialýzu na universitní klinice v Košicích a oznámil jim, že mám dva otrávené muchomůrkou zelenou a potřebuju je poslat na plazmaferézu. Kolega byl kolegiální, jen dokud se nedozvěděl, že se jedná o Australany. Od okamžiku, kdy se to dozvěděl, už neměl kapacitu, neměl separátory plasmy, neměl náladu a ani čas se se mnou dále bavit. Nezbylo mi, než se o oba postižené postarat osobně. U děvčete nebyl velký problém napíchnout centrální žílu a začít s dialýzou a hemoperfuzí, které mají v podstatě také očistný účinek, i když ne s efektem plazmaferézy. U mladého muže to bylo o mnoho problematičtější. Po skoro dvou dnech nepřetržitého zvracení byl jeho oběh v kolapsu, centrální žíly byly prázdné, trefit jednu z nich skoro nemožné. Spolu se službukonajícím chirurgem se nám to nakonec podařilo a i u něho jsem mohl s léčbou začít. Bylo mi ale zřejmé, že u něj nemám s dialýzou a hemoperfuzí šanci. Upozorňuji, že to byla medicína minulého tisíciletí, psal se rok 1991. Rozhodl jsem se pro výměnu krve. Prostě jsem odpouštěl jeho krev při dialýze do připraveného kýblu a současně mu podával velké množství krevních konzerv, (naštěstí to nebyly erytrozytární koncentráty, které se podávají dnes ale plná krev včetně plasmy) celkem deset.

V neděli, tedy den nato, laboratorní testy obou explodovaly, u mladíka podstatně víc než u děvčete. Hodnoty jaterních transamináz, které byly ještě včera normální, nabyly astronomických hodnot, hodnotu ALT nedokázala naše laboratoř vůbec změřit. Rozhodl jsem se pokračovat v léčbě. Zatímco dívce se v pondělí dařilo poměrně dobře, upadl mladý muž do jaterního komatu. Když ho uviděl primář, rozhodl ukončit léčbu, protože situaci posoudil jako bezvýchodnou. Milý Australan měl štěstí, že jsem se právě dva dny před jeho otravou, tedy zhruba v době, kdy pojídal své houby, stal v naší nemocnici náměstkem ředitele pro léčebnou a preventivní péči a tím pádem vlastně nadřízeným mého vlastního primáře. Proto jsem jeho návrh striktně odmítl.

„Budeme pokračovat, pane primáři. Dokud neumře nebo se neprobere.“

Udělal kyselý obličej a řekl. „No když myslíte. Ale jsou to vyhozené peníze.“

K mému velkému překvapení se pacient v průběhu další hemoperfuze v pondělí probral k vědomí. A už při něm i zůstal. Jestliže jsem měl až do té chvíle o tomto léčebném procesu nemalé pochybnosti, teď se rozplynuly. Na konci léčby se s ním už opět dalo hovořit, (nakolik se dá rozumět australské angličtině, ale Karolína, která žila v Londýně, mi překládala do angličtiny srozumitelné), jeho stav se zastabilizoval.

V úterý se náhle ozvalo australské velvyslanectví z Prahy. Dozvěděli se, že u nás léčíme dva jejich občany a trvali na tom, že oba musí být neprodleně převezeni do Rakouska do vídeňské Všeobecné nemonice  – AKH. Snažil jsem se velvyslanci vysvětlit, že oběma pacientům se už daří dobře, jejich stav se zlepšuje a zdá se, že jsou mimo akutní ohrožení života. Nedokázal jsem ho přesvědčit. Z jeho hlasu vyzařovala podrážděná nedůvěra k úrovni východoevropského zdravotnictví. Navíc právě probíhal pokus o puč v Moskvě, který vedl k pádu Gorbačova a přivedl nakonec k moci Borise Jelcina. V televizi neustále ukazovali tanky, jezdící po Rudém náměstí v Moskvě a oba Australané, kteří nerozuměli ani slovo z komentáře, je sledovali s hrůzou rozšířenýma očima. Mé vysvětlení, oč se jedná, je nijak neuklidnilo. Zřejmě v duchu počítali, jak dlouho může trvat ruským tankům, než dorazí od hranic Sovětského svazu do Popradu a vycházelo jim velmi nízké číslo. Stejně myslel očividně i australský velvyslanec v Praze. Nedal se oblomit, že by oba mladí lidé zůstali u nás. V úterý odpoledne přistálo na popradském letišti letadlo – speciál a oba pacienti, u kterých jsem právě ukončil další dialýzu, byli převezeni na letiště a odletěli do Vídně. Myslel jsem, že tím jsem je ztratil z dohledu.

Nebylo tomu úplně tak. Objevili se o dva týdny později, museli totiž z Popradu odvézt vypůjčené auto. Oběma se už dařilo dobře, vyšli jsme si večer do baru na přísně nealkoholický večer a tam mi vylíčili, jak jejich příběh ve Vídni pokračoval.

Zatímco u nás leželi oba na jednotce intenzivní péče, napojeni na monitory, každý s jednou sestřičkou, několikrát denně s vizitou a denní dialýzou, ve Vídni, kde o jejich příjezdu nikdo nic nevěděl, je prostě nechali na postelích na chodbě a tam zůstali až do dalšího dne do odpoledne, kdy k nim dorazila vizita. Pan profesor byl očividně velmi znejistěn, protože neměl tušení, proč tam ti pacienti leží. Když mu Karolína vysvětlila, že jsou otráveni smrtelně jedovatou houbou a mají za sebou čtyři dny dialýz, vypukla mezi přítomnými panika. Okamžitě jim odebírali krev, přiběhl neurolog, hepatolog, gastroenterolog, toxikolog, nefrolog, aby všichni svorně zjistili, že oběma už vlastně nic nechybí. Když byly i laboratorní testy normální, celá léčba v AKH se omezila na to, že jim vytáhli centrální katétry z podklíčkové žíly. Přičemž vznikla ve Vídni panika podruhé.  Za komunistického režimu jsme totiž nenakupovali katétry do centrálních žil, ale vyráběli jsme si je sami. V nočních službách jsem natahoval hadičky z tuhé gumy nad svíčkou, pak jsem je přeřezal žiletkou, obrousil smirkovým papírem a dal sterilizovat.  Ve Vídni očividně nic takového ještě neviděli, údajně to pak profesor ukazoval všem přítomným na vizitě a ti nechtěli věřit svým očím.

Pozitivním důsledkem tohoto Karolínina hlášení bylo, že první věc, kterou jsem ve funkci náměstka vykonal, byl nákup centrálních katétrů. Byl rok 1991, nechtěl jsem už, abychom platili za exoty. S Karolínou jsem udržoval několik let kontakt, jednou mě dokonce navštívila i u mých rodičů na Moravě. Tak jsem se dozvěděl, že oba přečkali otravu navzdory všem očekáváním dobře, dokonce i její přítel, který poté, co se s ním rozešla, začal holdovat alkoholu. Přesto to jeho uzdravená játra vydržela. Až v Londýně, kde žila, se Karolína dostala k patřičné literatuře a dozvěděla se, že vlastně už měla být mrtvá.

Já sám jsem se houbami nikdy neotrávil, sbírám jen to, co mě naučil sbírat dědeček. Ovšem na studiu medicíny jsem se kamarádil s opravdovým mykologem – amatérem Oldou Motykou. Ten nás přiměl jíst dokonce i choroše šupinatého, rostoucího na pařezech a tvrdil, že je „jedlý a výtečný.“ Jedlý byl.

Když jsem byl s Oldou na brigádě v severních Čechách, kde jsme tehdy pomáhali při stavbě železniční přeložky Chomutov-Prunéřov, objevil milý Olda v lese spousty hub. Byl nadšen. Vypůjčil si dva prádelní koše a donesl je zpět plné, Ovšem v koších byly pouze muchomůrky – růžovky a šedivky. Přijali jsme ho a jeho prádelní koše s velkou nedůvěrou. Tvrdil opět jednou, že se jedná o houby „jedlé a výtečné“ i když jsem později zjistil, že se to týkalo jen muchomůrky růžovky, šedivka je vedena pouze jako jedlá. Několika pivy překonal naši původní nedůvěru a večer jsme v hotelu, kde jsme bydleli, měli pravé houbové hody. Houby se smažily, dusily, připravovaly s vejci, sníst dva prádelní koše nebylo snadné, museli pomoci i domácí.  Když jsme se nasytili, nebo spíše přežrali, začal nám Olda zákeřně líčit příznaky otravy houbami.

„Začátky takové smrtelné otravy jsou hodně nenápadné,“ tvrdil. „Ráno se probudíte a bude vám trošku nevolno. V průběhu dne se nevolnost zhorší, někdy se i trochu zvrací. Ale to přejde. Pravé problémy se selháním jater a ledvin začnou až o dva dny později, ale to už není nikomu pomoci.“

Poděkovali jsme mu za jeho výklad, poslali ho do ….. a šli spát. Ráno nám bylo všem nevolno. Někteří i zvraceli, jiní si stěžovali na bolesti hlavy. V průběhu dne příznaky přešly, tělesně nám bylo lépe, duševně o to hůř. Marně Olda přísahal, že si včera dělal jen legraci a že ty houby byly určitě jedlé. Málokdo mu byl ochoten věřit, někteří telefonovali domů a loučili se s rodiči a přítelkyněmi, propadali střídavě depresi a agresivnímu chování. Olda utekl do lesa a vrátil se až v noci, když už všichni zase seděli u piva a mínili, že teď je už stejně všechno jedno.

Samozřejmě se nikdo neotrávil. Ale ty hromady hub, které jsme zkonzumovali navíc v kombinaci se spoustou piva, byly pro náš žaludek prostě trošku víc, než byl ochoten strávit.

Mimochodem, podle zpráv, které se ke mně donesly, nakrmil Olda jednou na trampu celou skupinu kamarádů lysohlávkou českou. Halucinovali všichni, přesto ho nezabili. Měl prostě štěstí.

Každopádně – až vyrazíte do lesa, sbírejte opravdu jen to, co znáte. Ušetříte si stres a případně i zdravotní problémy.

Úplatek


               Úplatky a zejména jejich vymáhání jsou morem společnosti, abych už předem uklidnil čtenáře, nejen české. A nejen v medicíně. Korupce rozežírá společnost, brzdí její produktivitu a ničí morálku při placení daní. Lékaři jsou tak nějak automaticky jak v Čechách, tak na Slovensku považování za zkorumpované, vlastně se ani nevyplatí být slušný a úplatky odmítat, někteří pacienti si pak myslí, že jim už opravdu není pomoci.  Přiznám se otevřeně, že současnou situaci v Čechách  a na Moravě neznám, osobní zkušenost z Bratislavy, když se jednalo o léčbu mé švagrové, byla ale otřesná. Možná je to prostě jen tradice, možná touha po rychlém zbohatnutí. A stále doufám, že to není jev všeobecný, ale týká se jen určitých černých ovcí.

Okresním ústavům národního zdraví (OÚNZ) se díky teto zkratce přezdívalo (Odevzdej úplatek nebo zemřeš). Situace – podle mých vědomostí – neodpovídala této všeobecné představě, a když nepočítám špek a vejce, jimiž mne obdarovávali pacienti v Hranovnici, nějak jsem se na dobrovolných příspěvcích skutečně neobohatil.

V Rakousku je situace poněkud jiná. Protože pacient (oprávněně) předpokládá, že lékař si vydělá dost a není na jeho pár eurech závislý, nenabízí nic. Něco jiného je, když na rozloučenou s oddělením jako výraz své spokojenosti daruje 10 – 20 euro sestřičkám do společné kasy, které se pak používají na nákup kávy a potravin pro sloužící týmy a společné snídaně zdravotního personálu. To je výraz uznání a pacient odchází s dobrým pocitem, že svou spokojenost dal najevo a sestry mají radost, že jejich výkon byl uznán a symbolicky ohodnocen.

Ale pozvu vás zpět do časů komunimu a oněch OÚNZ.

Byl jsem mladý lékař, když mi do služby přivezli jednu starou dámu v otoku plic. Říkejme jí paní Janošová, i když se jmenovala jinak. Byla to velmi distingovaná osoba, její dcera pracovala v Tuzexu (pro ty, kdo jsou dnešní a nevědí, co prodejny Tuzex byly – pak vysvětlím, že se za komunistického režimu jednalo o prodejny s úzkoprofilovým zahraničním zbožím, kde se nedalo nakupovat za obyčejné československé koruny ale za takzvané bony získané výměnou zahraničních valut.) Poté, co jsme ji zaintubovali a připojili na dýchací přístroj, zbylo mi bojovat s jejím krevním oběhem, který nebyl schopen vyprodukovat měřitelný krevní tlak a tím pádem odmítaly i ledviny vyloučit přebytečnou tekutinu, která ji zaplavovala plíce. Ani noradrenalin na podporu oběhu, ani furosemid na podporu vylučování moči neukazovaly žádný výsledek, jediná tekutina, kterou jsme z pacientky dostali, byla odsávána ve velkých množstvích z plic. Okolo páté ráno jsem si už zoufal, zdálo se, že jsem pacientku definitivně ztratil a že nemá šanci na přežití. Tehdy dostala sestřička Milka spásný nápad. Vzala mne do sesterské místnosti, nalila mi pořádnou štamprli a pravila: „Pán doktor, vypijte to.“ A když si všimla mého nedůvěřivého pohledu, dodala. „Verte mi, potrebujete to.“ Poslušen její autority (Kromě toho to bylo velmi pěkné děvče a hezkým ženám se těžko odporuje) jsem do sebe sklenici obrátil a v tu chvíli se mi v hlavě rozbřesklo a napadlo mne – co kdybychom přidali kortizon. Nechci čtenáře nelékaře unavovat vysvětlováním. Kortison nepatřil k standartní léčbě oběhového selhání, napadlo mne ale, že noradrenalin, který do pacientky tekl proudem, by musel ukázat svůj účinek, kdyby jí fungovaly nadledvinky. Podal jsem jí pro jistotu hned půl gramu – a stal se zázrak. Po krátké chvíli měla pacientka měřitelný tlak a o půl hodiny později se objevila i moč. Ráno už z ní tekla moč proudem a plíce se rychle zbavovaly vody. Už následující den jsme ji mohli odpojit od dýchacího přístroje. Den nato – ještě stále na jednotce intenzivní péče – ji primářská vizita zastihla právě při snídani.

Nedbaje otázek, které ji kladl pan šéf, se obrátila na mne a zahrnula mne chválou. „Ja viem, že ste ma zachránil pán doktor. Ale nebojte sa, veď já sa vám odmením, veď vy odo mňa dostanete…“

Šéf mne zpražil odsuzujícím pohledem. Jednak neměl rád, když pacient věnoval během JEHO vizity pozornost komukoliv jinému a jednak nesnášel, když se pacient hodlal odměnit az záchranu svého života KOMUKOLIV jinému než jemu. Zčervenal jsem, nejraději bych se byl propadl pod zem. Když jsme opouštěli intenzivku, neslo se za námi ještě volání – „veď vy odo mňa ešte dostanete, já viem byť vďačná!“

Šéfův pohled ztvrdl ještě víc, kolegové se na mne dívali závistivými pohledy věštícími, že budu jakožto černá zkorumpovaná ovce vyvržen z jejich středu. Den nato byla pacientka bohužel ještě stále na jednotce intenzivní péče a poté, co primáři sdělila, že se cítí jako znovuzrozená, kývla na mne prstem. Když jsem se k ní přiblížil, vytáhla zpod deky tlustou obálku a snažila se mi ji před konsternovanými zraky všech kolegů i sestřiček strčit do kapsy. Odskočil jsem od ní, takže se jí to nepodařilo. Šéf se na mne podíval tak, že jsem pochopil, že jsem už víceméně nezaměstnaný nebo budu přinejmenším muset následující rok zastupovat v nejzastrčenějším obvodě v okrese. Nicméně, rudý v tváři, jsem se ubránil a obálka zůstala u paní Janošové.

Kolega, který skutečně za zkorumpovaného platil, se ušklíbl: „Nehraj divadlo a zober si to.“

Byli jsme u posledního pacienta, když za mnou přišla sestřička: „To vám posiela paní Janošová,“ řekla a vsunula mi do kapsy onu tlustou obálku. Pochopil jsem, že mi už není pomoci. Od té chvíle jsem platil za úplatkáře a zaslouženě jsem upadl v nemilost jak u šéfa, tak u kolegů, kteří počítali, kolik bankovek se může nacházet v tak tlusté obálce. A hlavně, v jaké měně. Přece jen měla paní Janošová kontakty do Tuzexu a tím pádem určitě i k úzkoprofilovým valutám…

Obálku jsem otevřel, až když už byli všichni pryč. Byla v ní jedna mléčná čokoláda – z Tuzexu. Poznamenám jen na okraj, že čokoládu nejím.

Tlumočník


               Jde o naprosto potřebnou funkci. Odkdy pán Bůh vymyslel jeden ze svých nejlepších žertů se spletením jazyků pod babylónskou věží (i když tenhle žert nedokáže držet krok s mnohem lepšími a drsnějšími, jako bylo například vložení prostaty do mužova těla – kdyby se byl tehdy při tvoření poradil s jakýmkoliv instalatérem, byl by mu tento určitě řekl, že něco takového se na odtok zabudovat prostě nesmí – jenže tehdy asi ještě instalatéři nebyli) lidi si prostě nerozumí. Jsou ale osoby ovládající více jazyků a ochotné v té hrozné spleti, potencované současnou globalizací, pomoci. Většinou ovšem za peníze. A ne za málo. Především v čase uprchlické krize si každý, kdo měl povolení překládat z arabštiny, vydělal slušný balík. Byli i takoví, kteří to povolení měli, aniž by arabsky uměli, ale to už je jiná kapitola. Aby tomu náš zaměstnavatel předešel, sepsal si seznam lékařů, kteří ovládají jiný než německý jazyk (angličtina se nepočítá) a potom je volají, když někde onemocní jejich krajan. Moje manželka má tu čest na grazské klinice častěji, ať už při úrazech automobilových či lyžařských anebo při tlumočení problémů Róma se zlomeninou lícní kosti „Tak znate pani doktorka, tak sme sa popili a potom sa pobili a už to aj bolo.“

Někdy je to funkce hodně potřebná, když přivezli na kliniku pana Jelínka s rozdrcenýma nohama po automobilovém úrazu či když na Stolzalpe přivezli holčičku Janouchovou s otřesem mozku. Když na takového člověka v těžké krizové situaci promluví krajan, je mu hned lépe – neřkuli, je-li to dítě. A člověk se cítí být užitečný.

Jednou k nám přišel na Stolzalpe čínský kolega na stáž. K úžasu všech neuměl ani slovo německy či anglicky. Hovořil pouze čínsky a byl s tím naprosto spokojený. Rakouští ortopedi ne. Nakonec našli řešení. V Murau byla tehdy ještě čínská restaurace. Zaktivovali tedy jejího majitele a ten dorazil do nemocnice a posléze i na operační sály a překládal krajanovi, co mu rakouští lékaři říkali. Tedy aspoň v to všichni doufali, kontrolovat se to nedalo. Nakolik se čínský kuchař vyznal v odborné ortopedické terminologii, bylo víc než sporné.

Já jsem mohl excelovat, když na Stolzalpe jezdili Rusové z okolí Omska nechat si implantovat kyčelní protézy, teď ve Wagně se nacházím na průjezdu českého národa na dovolenou do Chorvatska, kdy každou chvíli někomu přijde po cestě zle a zastaví se v poslední rakouské nemocnici, než překročí hranici do někdejší Jugoslávie. A samozřejmě jsou tu i dálkoví řidiči, ať už Řekové, Bulhaři, Poláci či Chorvati, nějak to jde vždycky.

Můj problém je v tom, že umím z každého jazyka trošku, někdy víc, někdy méně, dokonale neovládám ale ani jeden – už ani tu češtinu vlastně ne. Pivo či víno si ale umím objednat téměř ve všech evropských jazycích (což jsem už mnohokrát využil) a stejně tak skoro ve všech evropských jazycích (a dokonce i v čínštině) umím vyznat lásku (což jsem ještě nevyužil nikdy a zřejmě se mi to už ani nepoštěstí. Takové znalosti se řadí do kategorie „nepotřebné vědomosti“ a tvoří v mozku balast, který zabírá místo, kterého se ale nedokážete zbavit). Už ale i tak kusé znalosti několika vět v rozdílných jazycích mi přinesly pověst jazykového génia a nikdy jsem nezklamal sestřičky z oddělení tak, jako když jsem nerozuměl pacientce z Pákistánu, hovořící pouze místním dialektem.

„Vy jste jí opravdu nerozuměl?“ žasla sestra na vizitě. „My jsme myslely, že ovládáte všechny jazyky.“

Ne, neovládám. Dokážu se sice domluvit s řadou cizinců, hovořícími některým slovanským jazykem, lidmi hovořícími německy, anglicky (pokud je to angličtina originál a ne arabská, čínská nebo japonská) či italsky ( při italštině totiž v podstatě stačí ruce a nohy, protože ty tvoří 60 procent italské slovní zásoby), nikoliv ovšem maďarsky, turecky, či čínsky. A i při oněch jazycích, v nichž jsem jakž takž honěný, může bez tlumočníka docházet k nedorozuměním.

Ruský pacient z Čečenska mi vysvětloval své problémy se stolicí a opakoval, že si už vícekrát zavedl do konečníku „sviečku“.  To mne vyvádělo opakovaně do rozpaků, protože jeho sexuální praktiky mne opravdu až tak do detailu nezajímaly. Musel jsem sáhnout hodně hluboko do mých znalostí východoslovanského jazyka, než mi došlo, že „sviečka“ znamená v ruštině čípek.

Proto je lepší čas od času využít služby tlumočníka. Má to ovšem své záludnosti. V roce 1992, ještě před volbami, které rozhodly o definitivním rozdělení Československa na dva samostatné státy, jsem vedl delegaci města Poprad a Vysokých Tater do Albervillu. Poprad se hlásil do soutěže o vypsání zimních olympijských her, a my jsme si jeli k Francouzům pro „know how“.  Byl to velmi milý výlet se skvělou stravou a bohatým programem – mimo jiné s přijetím u starosty Albervillu. Protože z francouzštiny umím pouze čtyři věty  – a sice omluvit se, že neumím francouzsky, objednat pivo či víno, vyznat lásku a koupit elastické kalhoty pro děti (protože jsem tehdy dostal od manželky takový úkol), použil jsem při své projevu na allbervillské radnici služby tlumočnice, netušíc, že je příslušnicí Slovenské národní strany. Sice, když jsem hovořil o Československu, novém federativním uspořádání vztahů mezi jeho národy a o prezidentovi Havlovi, nějak jsem nedokázal tato slova ve francouzském překladu tlumočnice odhalit, netušil jsem ale ještě pořád nic zlého. Pak přišel večer a my jsme seděli u společného stolu, tlumočnice vedle mne, protože jsem její služby nadále potřeboval. Pak jsem ale uviděl číšníka a použil jednu z mých čtyř vět, které ovládám: „Garcon, un bouteille de vin rouge, s´il vous plait!“ V tom okamžiku tlumočnice zbledla jako smrt a já jsem se obával, že budu muset v příští sekundě použít mé medicínské schopnosti při její reanimaci. Od toho okamžiku mne pozorovala s velkou nedůvěrou a při překladu mých vět mne pozorovala po očku a překládala hodně pomaleji než předtím.  Záhadu mi pomohla vyřešit druhý den ráno jedna dáma z delegace Vysokých Tater, Češka ovládající francouzštinu. „Pane doktore, kdybyste věděl, co ona tomu starostovi povídala!“ Nevěděl. Ona si ale od okamžiku, kdy jsem si objednal onu láhev červeného vína, myslela, že vím, a že je ona už vlastně nezaměstnaná. Nechal jsem ji v tom přesvědčení až do konce našeho pobytu – byl jsem hodně zlý? Problém se vyřešil sám tím, že pan Mečiar vyhrál volby. Nemusela jít tedy ona, ale já.

Tlumočník by měl ovšem ovládat jazyk na patřičné úrovni, aby nedocházelo k nedorozuměním. Sloužil jsem – už v Rakousku – s mladou kolegyní jménem Babčicky. Byla to atraktivní mladá dáma, připomínající některými rysy tváře Angelinu Jolie, a se sexappealem, o nějž se mohla opřít. Ve věcech medicínských šikovná, samostatná a angažovaná. V noci, aby pana oberarzta při častém vstávání netrefil šlak a ona ho pak nemusela léčit, zvládala pacienty většinou samostatně a volala o pomoc jen v nejvyšší nouzi.

Možná právě proto si ji osud vyvolil pro následnou historku. O půl páté ráno se před ambulancí objevili dva Poláci. Když se paní doktorka objevila a na jejím štítku si přečetli jméno Babcicky, polští páni ožili a spustili na ni polsky. Kolegyně sice má polské předky a atraktivní slovanské tělesné tvary, tito předkové ale přivandrovali do Rakouska ještě za císaře pána. Její znalosti polštiny jsou ted nulové. Když návštěvníkům řekla, že polsky nerozumí, znejistěli a ke slovu přišel tlumočník, jenž doprovázel postiženého pacienta. Zamyslel se a pravil: „Frau Doktor, wissen Sie, mein Freund hat Probleme mit seinem Schwanz“. (Paní doktorko, víte, můj přítel má problémy se svým ptákem.) To byl okamžik, kdy i jinak samostatně pracující kolegyně Babčicky sáhla po telefonu a přivolala si pana oberarzta – tedy mne – na pomoc.

Mimochodem, ten pacient měl zástavu močení při zvětšené prostatě, právě onen jeden z nejlepších božích žertů při tvoření člověka, jehož vtipnost ale postižení nedokážou tak úplně docenit.

Srdeční nedostatečnost


Je choroba častá, až příliš častá. Srdce prostě nedokáže propumpovat všechnu krev, která se na něj valí, část se hromadí před srdeční pumpou a zvyšuje se tak tlak tekutiny a ta vystoupí z cév a začne zaplavovat plíce a později i celé tělo.

Známe v podstatě dva typy. Ten první je takzvaná systolická porucha srdeční funkce, ta je známa už dávno, už v době mého medicínského mládí, tedy v minulém tisíciletí, takže vlastně tisíc let. (Vlastně jsem netušil, že provozuji medicínu už tak dlouho). Při ní utrpěl srdeční sval nějakou ránu, po které se už nedokáže dostatečně stahovat a vypuzovat svůj obsah, tedy krev, do krevního oběhu.

Ta druhá byla odhalena poměrně nedávno, tedy už na prahu nového tisíciletí. Jde o takzvanou diastolickou poruchu srdeční funkce. Srdce není na rozdíl od té první poškozeno nějakým infarktem nebo nedokrvením srdeční stěny, ale věkem se stává prostě tuhším a nedokáže se dostatečně roztáhnout a nasát dost krve, kterou má pak vypudit do tepen. Důvod, proč byl tento typ poměrně dlouho neznámý, je prostý. Postihuje starší lidi převážně nad osmdesát let – a dřív se lidé takového věku prostě nedožívali nebo jen ojediněle.

Prvním, poměrně nenápadným příznakem může být noční močení. Zejména pánové jsou přesvědčeni, že když musí třikrát za noc na záchod, může za to prostata. Ovšem třikrát je právě dvakrát příliš. Důležité je, jak velké jsou vymočené porce. Pokud jsou malé, může se skutečně jednat o zbytnění prostaty, která neumožní úplné vyprázdnění plného močového měchýře a člověk se musí tedy vyprazdňovat častěji. Pokud jsou ovšem porce velké, znamená to, že se močový měchýř vyprázdnit dokázal a že se tedy tvoří příliš mnoho moči. To se může stát, i když člověk večer mnoho nepil. Přes den, když chodí nebo sedí, se totiž přebytečná tekutina hromadí v dolní polovině těla, ale když si večer lehne do postele, dopraví se přebytečná tekutina k srdci, a je vypumpována, proto musí takový člověk močit častěji a více, než by se na poklidný spánek slušelo. Jinak než močí se tělo přebytečné tekutiny zbavit nedokáže.

Pokud se stav zhoršuje, přijde dušnost, nejprve při námaze, později i v klidu. Nejhorší formou je pak plicní otok, který je opravdu životu nebezpečný, protože plíce jsou zality vodou natolik, že nejsou schopny zabezpečit ani základní zásobění těla kyslíkem.

Někdy je ovšem symptomatika srdečního selhávání naprosto diskrétní. Do ambulance dorazil devadesátitříletý děda s tím, že s ním něco není v pořádku. Když jsem se zeptal, co, odpověděl:

„Pane doktore, mě přestalo chutnat kouřit.  Takže to musí být něco hodně vážného.“

Zakazovat kouření muži, který se přes spotřebu dvaceti cigaret denně dožil devadesáti tří let, je samozřejmě hloupost. O to jsem se ani nepokusil. Vzal jsem stížnosti mého pacienta vážně. A měl jsem pravdu. Stařík se doslova topil ve vodě, na plicích měl několikacentimetrové výpotky a v rentgenu otok plic – zkoušejte dýchat pod vodou! Nejde to a očividně si člověk pod vodou nemůže ani zapálit.

Přijali jsme ho a začali léčit diuretiky, tedy léky na odvodnění.  Za dva dny vyčural čtyři litry, jeho tělesná hmotnost klesla o tři kila a byli jsme s naší prací spokojeni. Děda očividně taky. Po vizitě mě zastavil na chodbě.

„Nemohl byste mě už propustit domů, pane doktore? Já si byl na balkóně zakouřit. A už to zase jde.“

Propustil jsem ho. Cílem naší léčby nemusí být prodloužení života ale zlepšení jeho kvality. A toho jsme mou léčbou očividně dosáhli.

Při odvodňování se musí ale dávat pozor na funkci ledvin. Pokud to s odvodněním přeženete, může se tato funkce až nebezpečně zhoršit. Někdy je stezka po hřebeni skutečně úzká a můžete kdykoliv sklouznout na jednu nebo na druhou stranu. Prostě hra na ostří nože.

Paní Pankesegger v Murau dokázala hovořit bez přestání dvacet čtyři hodin. Na pokoji s ní nikdo nevydržel déle než hodinu, takže pokud přišla do nemocnice, musela dostat v rámci ochrany duševního zdraví ostatních pacientů samotku. Jednou ji přivezla záchranka v otoku plic, kdy už jí z úst stříkala voda. Ještě než jsem ji zaintuboval a zavěsil na dýchací mašinu, snažila se mluvit. Nešlo to, což ji nesmírně frustrovalo. Byla modrá a já si myslím, že to nebyla obvyklá cyanóza, ale spíše zlost, že mi nemůže sdělit novinky z města. Když jsme ji dostali z nejhoršího, začala svízel. Byla přesně tím typem, který má buď vodu na plicích, nebo selhání ledvin. S jejími léky na odvodnění jsem tedy musel hrát skutečně velmi náročnou a jemnou hru. Když se mi v telefonu chválila, že je jí tak dobře, že už zpívala ve sprše, okamžitě jsem jí snížil dávky léků. A nejen kvůli ochraně psychiky jejích sousedů.

Na Slovensku jsem na začátku mé lékařské kariéry působil ve vesnici Hranovnica. O několik let později za mnou do nemocnice do ambulance dorazila jedna z mých někdejších pacientek. Byla to místní drbna, ale jinak velmi zdvořilá a v podstatě i milá paní. Měla problém.

Problém číslo jedna byl, že při debatách s ostatními ženštinami z vesnice začínala být dušná a tím pádem s nimi nedokázala držet krok, což ji velmi frustrovalo.

Druhým problémem byl kašel. Stále kašlala. Už dostala od lékaře trojí antibiotika, a přesto to nepomáhalo. Zhistil jsem se po zhruba dvacetiminutové anamnéze, během níž jsem se dozvěděl o všech událostech ve vesnici za poslední tři roky, že neměla nikdy teplotu a že ten kašel je suchý, nic nevykašlává. A navíc ji nejvíc trápí v noci, brzy po usnutí, takže se už okolo půlnoci budí a pak už nemůže pořádně usnout. Zaráželo mě, že se mnou hovořila normální lidskou slovní frekvencí, tedy zhruba třikrát pomaleji, než bylo u ní obvyklé a že se mezi větami musela nadechnout, což dříve nikdy nedělala. Když se přiznala, že musí v noci třikrát na záchod (problémy s prostatou jsem mohl u mé pacientky s klidným svědomím vyloučit) byla diagnóza hotová.

Předepsal jsem jí diuretikum, vymočila se z podoby a přestala kašlat. O dva týdny později se objevila v ambulanci opět. Přivlekla pytel s dvaceti pěti kilogramy brambor. Jako odměnu pro pana doktora, který ji tolik pomohl.

Vzhledem, že ten pytel dovlekla před dveře mé ambulance dlouhou chodbou plnou užaslých pacientů čekajících na ošetření osobně, a to, aniž by se zadýchala, pochopil jsem, že jsem byl úspěšný a že je vyléčená. I tak se člověk může těšit z léčebného úspěchu.

Já jsem se, než jsem pytel odvlekl k autu, zadýchal.

Srdeční nedostatečnost


Je choroba častá, až příliš častá. Srdce prostě nedokáže propumpovat všechnu krev, která se na něj valí, část se hromadí před srdeční pumpou a zvyšuje se tak tlak tekutiny a ta vystoupí z cév a začne zaplavovat plíce a později i celé tělo.

Prvním, poměrně nenápadným příznakem může být noční močení. Zejména pánové jsou přesvědčeni, že když musí třikrát za noc na záchod, může za to prostata. Ovšem třikrát je právě dvakrát příliš. Důležité je, jak velké jsou vymočené porce. Pokud jsou malé, může se skutečně jednat o zbytnění prostaty, která neumožní úplné vyprázdnění plného močového měchýře a člověk musí tedy vyprazdňovat častěji. Pokud jsou ovšem porce velké, znamená to, že se močový měchýř vyprázdnit dokázal a že se tedy tvoří příliš mnoho moči. To se může stát, i když člověk večer mnoho nepil. Přes den, když chodí nebo sedí, se totiž přebytečná tekutina hromadí v dolní polovině těla, ale když si večer lehne do postele, dopraví se přebytečná tekutina k srdci, a je vypumpována, proto musí takový člověk močit častěji a více, než by se na poklidný spánek slušelo. Jinak, než močí se tělo přebytečné tekutiny zbavit nedokáže.

Pokud se stav zhoršuje, přijde dušnost, nejprve při námaze, později i v klidu. Někdy je taková symptomatika naprosto diskrétní. Do ambulance dorazil devadesátitříletý děda s tím, že s ním něco není v pořádku. Když jsem se zeptal, co, odpověděl:

„Pane doktore, mě přestalo chutnat kouřit.  Takže to musí být něco hodně vážného.“

Zakazovat kouření muži, který se přes spotřebu dvaceti cigaret denně dožil devadesáti tří let, je samozřejmě hloupost. O to jsem se ani nepokusil. Vzal jsem stížnosti mého pacienta vážně. A měl jsem pravdu. Stařík se doslova topil ve vodě, na plicích měl několikacentimetrové výpotky a v rentgenu otok plic – zkoušejte dýchat pod vodou! Nejde to a očividně si člověk pod vodou nemůže ani zapálit.

Přijali jsme ho a začali léčit diuretiky, tedy léky na odvodnění.  Za dva dny vyčural čtyři litry, jeho tělesná hmotnost klesla o tři kila a byli jsme s naší prací spokojeni. Děda očividně taky. Po vizitě mě zastavil na chodbě.

„Nemohl byste mě už propustit domů, pane doktore? Já si byl na balkóně zakouřit. A už to zase jde.“

Propustil jsem ho. Cílem naší léčby nemusí být prodloužení života ale zlepšení jeho kvality. A toho jsme mou léčbou očividně dosáhli.

Na Slovensku jsem na začátku mé lékařské kariéry působil ve vesnici Hranovnica. O několik let později za mnou do nemocnice do ambulance dorazila jedna z mých někdejších pacientek. Byla to místní drbna, ale jinak velmi zdvořilá a v podstatě i milá paní. Měla problém.

Problém číslo jedna byl, že při debatách s ostatními ženštinami z vesnice začínala být dušná a tím pádem s nimi nedokázala držet krok, což ji velmi frustrovalo.

Druhým problémem byl kašel. Stále kašlala. Už dostala od lékaře trojí antibiotika, a přesto to nepomáhalo. Dozvěděl jsem se po zhruba dvacetiminutové anamnéze, během níž jsem se dozvěděl o všech událostech ve vesnici za poslední tři roky, že neměla nikdy teplotu a že ten kašel je suchý, nic nevykašlává. A navíc ji nejvíc trápí v noci, brzy po usnutí, takže se už okolo půlnoci budí a pak už nemůže pořádně usnout. Zaráželo mě, že se mnou hovořila normální lidskou slovní frekvencí, tedy zhruba třikrát pomaleji, než bylo u ní obvyklé a že se mezi větami musela nadechnout, což dříve nikdy nedělala. Když se přiznala, že musí v noci třikrát na záchod (problémy s prostatou jsem mohl u mé pacientky s klidným svědomím vyloučit) byla diagnóza hotová.

Předepsal jsem jí diuretikum, vymočila se z podoby a přestala kašlat. O dva týdny později se objevila v ambulanci opět. Přivlekla pytel s dvaceti pěti kilogramy brambor. Jako odměnu pro pana doktora, který ji tolik pomohl.

Vzhledem, že ten pytel dovlekla před dveře mé ambulance dlouhou chodbou plnou užaslých pacientů čekajících na ošetření osobně, a to, aniž by se zadýchala, pochopil jsem, že jsem byl úspěšný a že je vyléčená. I tak se člověk může těšit z léčebného úspěchu.

Já jsem se, než jsem pytel odvlekl k autu, zadýchal.

 

Vděčnost


Samozřejmě vždycky potěší, když se jí člověk dočká a není to zas až tak zřídka. Ale počítat se s ní nedá. Ovšemže jsou chirurgové poněkud zvýhodněni. Pacienta k nim přivezou, oni vyřežou, co bylo špatně a pacient po několika dnech odchází (či dokonce odbíhá) domů a za týden tancuje na maturitním plese své dcery. Aby pak nebyl vděčný! K nám pacienta taky přivezou vleže a po týdnu odjíždí buď na kolečkovém křesle, nebo se odšourá s pomocí rotátoru, vděčnost je k tomuto stavu adekvátně zredukovaná. A samozřejmě zní v hospodě u piva mnohem lépe: „operoval mě oberarzt Graff,“ než „tuhle pilulku mi předepsal oberarzt  Polách.“

No dobře, s určitou mírou frustrace musíme umět žít.

Současný pacient je totiž pacient informovaný. A informovaný znamená především nedůvěřivý a nespolupracující. Proč by měl brát nějaké léky, když se na internetu dočetl, že léky škodí, že homeopatie je mnohem zdravější a prospěšnější a že kozí mléko zabraňuje vzniku rakoviny lépe než preventivní kolposkopie? A ostatně, kdyby to s alternativní léčbou přece jen neklaplo, jsou tu přeci doktoři a ti jsou povinni dát zase všechno do pořádku. Proč tedy nějaká dieta, cvičení či dokonce  – nedejbože – každodenní pohyb!

Jestliže má mladý pacient v těle už umělou kovovou protézu aortální chlopně apřiv druhé operaci dostal dokonce protézu části aorty, čekal by lékař (tedy já), že bude spolupracovat, protože je k tomu nucen. Chyba lávky. Přesvědčit takového pacienta, aby si nechal ošetřit hnisající zub, byla naprosto marná námaha. V podstatě jsme sklidili jen výsměch. A to i potom, kdy skutečně baktérie z onoho zubu napadly jeho chlopeň a způsobily mu endokardititu, tedy zánět oné chlopně a postihla dokonce i onu protézu. Tehdy nám všem vynadal, že ho špatně léčíme, že je naší povinností ho uzdravit i s jeho hnisavým zubem, na který si stejně nedá sáhnout. Podařilo se nám ho nakonec poslat na kliniku, obávám se ale, že jeho případ skončí tragicky. Zbytečně tragicky, nás ovšem pacient dělá zodpovědnými za všechny své problémy – protože mu ti směšní doktoři radili nechat si vytrhnout zub!

Protože podobné stavy chodí v sérii, vzápětí se objevil další z našich chronicky známých, ale obtížných pacientů. Roky má zánět kosti na noze tedy takzvanou osteomyelitidu. Naši léčbu kategoricky odmítal, jezdil raději k homeopatovi do Korutan, kde za jednu léčbu platil 500 Euro (naše léčba byla zadarmo, čili nemohla být tak dobrá, to dá rozum). K nám dorazil samozřejmě, až baktérie z jeho kosti napadly jeho srdeční chlopeň. Okamžitá operace mu sice zachránila život, o několik týdnů později ale se chlopeň odtrhla (měl abscesy i v chlopenním aparátu a ty se rozpadly). Šance na přežití je minimální, chirurgové dávají od něj ruce pryč, ten zánět v kosti je tady samozřejmě stále, amputaci nohy ovšem odmítl už předtím – teď by mu to už stejně nepomohlo.

Ovšem jsou i situace veselejší. Před nedávnem jsem měl zase jednou službu, jakými jsem známý. Před ambulancí se hromadili pacienti, absolutně jsme je s mladou kolegyní nestíhali vyšetřovat, než jsme vyšetřili jednoho, stáli na chodbě před ambulancí dva noví. Částečně opravdu těžce nemocní pacienti, částečně kverulanti a lidé, které před dvěma dny píchla vosa, a teď si chtějí nechat to místo prohlédnout. Jedna z opravdu nemocných pacientek – stará paní, byla samozřejmě na přijetí. Vypsal jsem papíry a nechal jsem zavolat na oddělení, aby si pacientku okamžitě převzali, protože je ambulance právě pod tlakem a potřebuji nutně kóji, ve které pacientka leží. Půl hodiny se nedělo nic. Poté zavolala sestra a upozornila personál z oddělení, že ona pacientka leží ještě stále na lehátku v ambulanci, nedaří se jí dobře, a aby si ji odvezli. Nedělo se opět nic. Po dalších dvaceti minutách jsem zavolal osobně. Přiznám se, že jsem byl už trochu podrážděný a upozornil jsem ošetřovatele, že tu pacientku je třeba OKAMŽITĚ odvézt na oddělení, protože:

  • Se jí nedaří dobře
  • Nemáme volné kapacity a potřebujeme nutně a ihned její kóji

Dalších patnáct minut se nedělo opět nic. Poté jsem se na oddělení vydal osobně. Personál seděl okolo počítače a na mou otázku, proč nepřišli pro pacientku, mi odvětili, že mají jinou práci. Hranice mé psychické zatížitelnosti byly překročeny. Byl jsem hlučný, přiznávám. Poté byla pacientka okamžitě převzata, uložena do postele a zavedena příslušná léčba. Po mém hlasitém upozornění na to, že si budu na příslušný tým oficiální cestou stěžovat (což jsem i udělal) najednou běželo všechno jako na drátku. Myslíte si, že jsem zvítězil? Kdepak. O měsíc později mi byl z ředitelství doručen mail. Dcera oné pacientky si na mě stěžovala, že jsem byl „NEPŘÍJEMNÝ K ZDRAVOTNÍMU PERSONÁLU!“ Příště tedy ponechám věcem volný průběh, i kdyby měla její maminka ležet na lehátku před ambulancí na chodbě tři hodiny.

Nejskurilnější historii jsem zažil před dvěma lety. Přijali jsme pacienta s tzv „skoroinfarktem“. V medicínské hantýrce se mu říká NonSTEMI Infarkt, na rozdíl od toho opravdového STEMI, kdy už odumírá srdeční sval. Byl těžký kuřák, měl vysoký neléčený tlak a zjistili jsme i velmi špatnou funkci ledvin. A právě to byl problém.  Při jeho funkci ledvin, zredukované na míň než třetinu normálu by vyšetření srdečním katetrem, které bylo jinak potřebné, znamenalo díky zatížení kontrastní látkou, která se při tomto zákroku podat musí, skoro s jistotou definitivní selhání ledvin a trvalou léčbu dialýzou. Pohovořili jsme tedy s pacientem i jeho manželkou, že se pokusíme této situaci předejít a budeme jej léčit konzervativně. Dostal všechny příslušné léky, poučili jsme ho o škodlivosti kouření a potřebě kontrolovat hodnoty krevního tlaku. Léky jsme vybrali s ohledem na ledvinnou funkci a ta se skutečně zlepšila, ne ovšem natolik aby umožnila vyšetření oním srdečním katetrem.

Nicméně pacientovi se dařilo dobře, jeho hodnoty se stabilizovaly. Poslali jsme ho na rehabilitační pobyt a poté pozvali do nefrologické ambulance, aby se nedojbože s těmi jeho mizernými ledvinami něco zlého nestalo. Objevil se v ambulanci po absolvování pobytu v rehabilitačním centru, jeho hodnoty byly zhruba stejné, jako při propuštění, tedy uspokojivé, i když ne dobré, subjektivně se mu dařilo velmi dobře. Nápadná byla jen zvýšená hodnota draslíku, kolegyně se ale dopátrala důvodu.  Pacient se jí pochlubil, že pije denně až dva litry ovocných šťáv, protože jsou zdravé a lepší než naše léky. Trošku se vyděsila a pokusila se ho přesvědčit, že je to hodně, protože z onoho ovoce zůstává pak draslík v těle a může být nebezpečný. V zpětném pohledu si myslím, že jej nepřesvědčila.

O šest týdnů později se objevil v nefrologické ambulanci znova, tentokrát jsem tam byl já. Jeho hodnoty byly naprosto stejné jako před šesti týdny i s oním mírně zvýšeným draslíkem, pacient se chválil, jak se mu dobře daří a že je plně zatížitelný. Všechno tedy potěšující, nebýt mého citlivého nosu. Zavětřil jsem, pak ještě jednou a pak jsem se ho nevěřícně zeptal: „poslouchejte, vy kouříte?“

Zasmál se a pravil: „Samozřejmě. Zase jsem začal. Když se mi tak dobře daří, proč ne?“

Strnul jsem a pak jsem ze sebe vyrazil:  „Proboha, přestaňte s tím, nebo ten infarkt skutečně dostanete.“

O půl roku později jsem se nestačil divit. To když mi byla doručena žaloba k občanskoprávnímu řízení. Onen pacient mě žaloval. Ten infarkt totiž dostal pět dní po mém vyšetření. Odvezli ho na kliniku, tam mu udělali ono vyšetření srdečním katetrem, zjistili uzávěr koronární tepny a stenózy všech ostatních. Musel na srdeční bypass a následně mu přesně podle naší prognózy selhaly definitivně jeho ledviny a skončil na dialýze. Ve své žalobě a argumentoval tím, že když jsem věděl, že ten infarkt dostane, měl jsem ho okamžitě přijmout na jednotku intenzivní péče a pak by na té dialýze neskončil.  Mimochodem v k žalobě přiloženém mém nálezu byla má věta „Přísně se doporučuje okamžité ukončení konzumace cigaret!“ podtržena a opatřena třemi vykřičníky. Muselo ho to strašně naštvat.

Následovalo patnáct měsíců, kdy jsem musel několikrát komunikovat s právním oddělením, psát stanoviska k obviněním, odsouhlasit s pověřením odborného znalce na vypracování posudku, opatřit si advokáta atd. atd. A k tomu samozřejmě nervy – co když bude soudce pověřený případem vášnivý kuřák a dá pacientovi zapravdu? Soudní proces byl nakonec hodně jednoduchý. Soudce se tak hloupou žalobou nehodlal zabývat příliš dlouho. Mě k procesu ani nepozval a žalobu zamítl. Pacient prý po vynesení rozsudku volal „Tak mi dejte aspoň peníze na mého advokáta.“

Nedali jsme mu je. Nemá nás rád. My jeho taky ne. Musí se nechat dialyzovat v Grazu, protože máme strach ho přijmout do našeho programu. I když bydlí jen pět kilometrů od naší nemocnice.

V roce 2013 jsem v jedné slabé chvíli souhlasil, že převezmu službu na Štědrý den. Kdo už by proboha chodil na Štedrý den do nemocnice, myslel jsem si naivně, lidé mají úplně jiné starosti. Protože službu měla mít i jedna slovenská sestřička, naplánovali jsme si, jak si odpoledne posedíme, dáme si nějakou naši slovanskou večeři (Rakušáci jedí na Štedrý večer šunkové chlebíčky, čili nic pro nás) a přineseme CD s koledami, prostě uděláme si ve službě pohodu. Chyba lávky, dělali jsme účet bez hostinského.

Byla to jedna z nejstrašnějších služeb, kterou jsem v nemocnici zažil. Ambulance přetékala a z intenzivní medicíny jsem zažil skoro všechno, co je jen možné. Resuscitaci, intubaci, implntaci dočasného kardiostimulátoru a umělé dýchácí, dva centrální katetry a akutní dialýzu. Když už jsem toho měl tak akorát dost, dorazil do ambulance stařík a pozvracel nám celu kóji čerstvou krví. Neměl jsem alternativu, musel jsem gastroskopem do jeho žaludku. Tam na mne čekalo hned několik nepříjemných překvapení. Především to byl operovaný žaludek metodou Bilroth II, kdy je skoro celý žaludek odstraněn a dvanáctník a tenké střevo tvoří přívodnou a odvodnou kličku. Dále právě na anastomóze mezi oněmi dvěma částmi tenkého střeva stříkala krev z otevřené tepny. Indikace k okamžitému uzávěru krvácejícího místa kovovým klipem – kdyby se ovšem člověk k tomu místu mohl dostat! Jistěže – gastroskopem jsem se dostal až k oné cévě, když jsem ale vytáhl klip, musel jsem se o jeden centimetr stáhnout zpět a pak se mezi ono krvácející místo a můj gastroskop dostala slizniční řasa a tím pádem jsem nic neviděl. Po několika marných pokusech, dostat se klipem ke krvácejícímu místu jsem pochopil, že mi děda vykrvácí a umře. Zavolal jsem chirurga. Když přišel, vysvětlil jsem mu, že se k tomu krvácejícímu místu prostě nemůžu dostat a že bude muset operovat. Byl to hodně neuvážený výrok, protože chirurg zbledl na smrt, a kdyby mu sestřička nepřisunula židli, zřejmě by omdlel a museli bychom se starat ještě i o něho.

„Dobrá, Rony,“ pravil jsem rychle při pohledu do jeho bezkrevného obličeje, abych předešel jeho bezvědomí. „Já to ještě zkusím.“

Nakonec se mi skoro zázrakem podařilo jedním klipem posunout onu anastomózu tak, že se mi krvácející místo dostalo do zorného pole a druhým klipem jsem krvácení zastavil. Opouštěl jsem endoskopický sál s bolestmi na hrudníku – očividně křeč koronárních arterií a byl jsem na pokraji infarktu. Ale děda přežil.

Ráno po službě jsem tělesně i duševně zničen přijel domů s jediným přáním, dát si kávu a jít se prospat. Káva ještě nebyla na stole, když mi zavolala dcera. Mému zeti se nedařilo dobře, mám se na něho přijet podívat. Udělal jsem to. Měl uskřinutou kýlu. Protože se mi ji nepodařilo zreponovat, čili vrátit zpět do břicha, naložil jsem ho do auta a jel zpět cestou, po níž jsem před slabou hodinkou přijel, tedy do naší nemocnice. Tam jsem zetě svěřil službukonajícímu chirurgovi, který problém za pomoci infuse s opiátem proti bolesti vyřešil. Protože jsem na tu chvíli neměl co dělat, rozhodl jsem se jít podívat na intenzivku na mé pacienty z minulého dne. Všichni žili, dialýza běžela, ventilátor fungoval,  kardiostimulátor stimuloval a můj děda ležel na první posteli, měl už po několika krevních transfúzích opět lidskou barvu a probodával mě nenávistným pohledem. To poznáte –  když vás chce někdo pohledem zavraždit, nemůžete to přehlédnout. Dost mě jeho nezkrývaná nenávist překvapila, přece jen jsem měl pocit, že jsem mu zachránil život. Zašel jsem za sestřičkami.

„Prosím vás, co je s tím pacientem u dveří?“

„Co myslíte, pane doktore, daří se mu dobře.“

„Ale kouká na mně, jako by mě chtěl zabít. Ten člověk mě nenávidí.“

„Ach tak! On chtěl hned ráno, když se probudil, svůj vinný střik a my jsme mu řekly, že to pan oberarzt zakázal.“

Jak jsem pravil, s vděčností není třeba počítat, je třeba se jí nechat překvapit. Řeknu vám, že pak chutná ještě lépe. A s těmi nevděčnými prostě musíme umět žít. Patří to k našemu povolání.

Srážka s úřadem


To je vždycky bolestivá záležitost. Většinou k tomu člověk přijde nevinně  – říkáme jako panna k dítěti či slepá slepice k zrnu – i když v tom druhém případě je v tom přísloví určitý pozitivní aspekt, což se při srážce s úřadem stává zřídka. V Rakousku tomu není jinak než v Česku, přece jen máme společnou historii s Františkem Josefem a jeho kultem úředníků (sám císař se považoval za prvního úředníka říše a nesmírně rád vybavoval spisy, aniž by jim rozuměl), který udělal z kulatého razítka zbraň hromadného ničení.

Přiznávám, že jsem si na vině tak trochu sám. Co se týká mé odborné kariéry, byla trošku křivolaká a ne zcela hladká a hlavně nedržela se předepsaných pravidel. Takže na Slovensku jsem se stal internistou se specializací z nefrologie, čili lékař přes ledviny. Po příchodu do Rakouska jsem sice zažádal o uznání mé specializace, což bylo ale odmítnuto s tím, že bych musel absolvovat rok dodatečného vzdělávání na klinice v Grazu, což z personálních důvodů v nemocnici Stolzalpe nepřipadalo v úvahu. (Mimochodem v roce 2012 mi ta nefrologie dodatečně uznána byla, i když jsem o ni nežádal, prý proto, že jsem získal rakouské občanství – jak souviselo občanství s mou kvalifikací medicínskou, jsem se raději nesnažil zjistit) Takže jsem na Stolzalpe pracoval jako všeobecný internista, což bylo napínavější než nefrologie samotná, vzdělával jsem se – ovšem z úředního hlediska neoficiálně – v kardiologii a intenzivní medicíně. Přitom jsem se musel naučit endoskopovat, čili provádět gastroskopie a koloskopie, protože to všeobecné vzdělání rakouského internisty vyžadovalo.

Po změně působiště na jih Štýrska bylo místo na novém pracovišti v endoskopii tvrdě hájeno několika kolegyněmi, které mě do jejich království nechtěly vůbec pustit. Musel jsem použít hodně diplomacie s vyváženou taktikou vyjednávání a ostrých loktů, abych se k endoskopii dostal. Když pak mladý kolega ukončil své vzdělávání v gastroenterologii a poté hned opustil nemocnici, dostal šéf nápad.

Teď bylo totiž to vzdělávací místo po odešlém kolegovi volné a on ho neměl kým obsadit, protože žádný z mladých kolegů nebyl ještě hotov ze základním internistickým vzděláváním. A tak mi nabídl, zda bych to místo přechodně neobsadil, protože jinak by o ně mohl přijít – úřady v Rakousku dbají na to, aby všechny privilegia, která kdy byly ochotny poskytnout, jsou i patřičně konzumována, jinak je okamžitě odeberou.  Takže jsem souhlasil a stal jsem se nejstarším mladým asistentem v Rakousku  (čímž by se kruh mé medicínské kariéry mohl uzavřít – koneckonců jsem kdysi dávno byl nejmladší náměstek pro léčebně preventivní péči na Slovensku). Moje šediny měly občas i humorný nádech. Když jsem přišel na kurs ERCP (endoskopické vyšetřování a intervence na žlučových cestách) všichni přítomní povstali, protože si mysleli, že přišel instruktor.

Vzdělávací proces se v Rakousku v posledních letech reformoval, takže se v něm momentálně nikdo nevyzná, naše nemocnice ve Wagně ale podržela možnost vzdělávat gastroenterology, ovšem s jednou výjimkou, totiž hepatologie, čili nauka o nemocech jater. (Což je v jižním Štýrsku s nejvyšší spotřebou alkoholu daleko široko nauka poměrně užitečná) Za tím účelem uzavřel náš primář kooperační smlouvu s universitní klinikou v Grazu o tříměsíčním studijním pobytu. Ten jsem absolvoval mezi říjnem a prosincem minulého roku. Dostal jsem o té skutečnosti potvrzení, vzájemně jsme si s mými instruktory, kteří byli všichni mladší (někteří i o generaci) než já poděkovali za to, co jsme se vzájemně jeden od druhého naučili, a myslel jsem si, že věc je vybavená a že jsem tedy hotový gastroenterolog. Zejména když jsem dostal potvrzení podepsané primářem i ředitelem nemocnice.

Jenže chyba lávky. S tímto potvrzením (tzv. Rasterzeugnis) je třeba jít na lékařskou komoru a zažádat si tam o diplom. Až po jeho obdržení se pak člověk skutečně stává specialistou. Domluvil jsem si termín a vybral jsem se tam, abych o diplom požádal.

Předložil jsem své dokumenty a paní úřednice se do nich zahloubala.

„Tady vidím, že jste mezi červencem 2014 a prosincem 2015 pracoval jen na 75 procent,“ pravila.

„To souhlasí,“ přisvědčil jsem „Měl jsem v té době i soukromou praxi. Ale pokud vím, na vzdělávání stačí 30 hodin týdně a ty jsem absolvoval.“

„Ten čas vám můžeme uznat jen na 87,5 procenta,“ pravila paní s kalkulačkou v ruce a já jsem začal tušit problémy. Ovšem původně jsem měl být hotov už prvního července 2017, takže se snad do konce roku ten čas nasbíral. Paní počítala, počítala a pak vítězně pravila:

„Vychází to. K třicátému září jste měl tři roky a čtyři dny. Tedy o čtyři dny víc, než jste potřeboval.“

„Aleluja,“ pomyslel jsem si a utřel si pot z čela.

„A co je tohle?“ zeptala se a strčila mi pod nos mé potvrzení, že jsem absolvoval onen tříměsíční pobyt na universitní klinice.

„To je potvrzení, že jsem absolvoval i hepatologii. Tu potřebuji na základě kooperační smlouvy.“

„Ale vy jste byl hotov už 30 září,“ pravila ona. „A v Grazu jste byl až od října. Ten pobyt jste vůbec nepotřeboval.“

„Co se týká času ne,“ pokusil jsem se jí vysvětlit. „Ale co se týká kvalifikace ano. A přes léto jsem kvůli dovoleným na kliniku jít nemohl, tak jsem to dodělal, takzvaně „po čase.“

„Ale co teď s tím?“ pravila ta paní nešťastně. „Vy jste ten papír vůbec nepotřeboval.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Tak se tvařme, že jste ho neviděla, já si ho zase zabalím a problém je vyřešen.“

„Ale já jsem ho viděla!“ vykřikla ta dáma nešťastně. „Co s tím mám teď dělat?“

„Tvařte se, že jste ho neviděla, nedokumentujte jeho přítomnost a tím by to mělo být vyřízené.“

„To nemůžu,“ pronesla rozhodně. „Ten papír tu je, já ho nesmím ignorovat. Musím za šéfem, ten možná bude vědět, co s tím.“

Odešla a vrátila se za čtvrt hodiny se šéfem.  Ten se tvářil hodně pobouřeně. „Co to je za potvrzení?“ ptal se ostrým hlasem.

„To je potvrzení, že jsem na klinice absolvoval výuku v hepatologii, k čemuž jsem byl povinen na základě vzdělávacího řádu.“

„Ale já tady mám pro Wagnu úplné oprávnění vzdělávat gastroenterology. Takže žádný pobyt v Grazu nebyl nutný.“

„Můj šéf mi řekl, že povinný je,“ řekl jsem nejistě.

„Ano, v novém řádu už povinný je, ve starém ale ne. A vy jste byl zařazen ještě do starého systému.“

„To mému šéfovi očividně uniklo,“ pokusil jsem se ho uklidnit. „Takže jsem ten pobyt absolvoval dobrovolně. Můžu vás ujistit, že jsem z něj profitoval a že se tím mé vzdělání na gastroenterologa určitě nezhoršilo.“ Nepokusil jsem se navrhnout, aby mě přeřadil ze starého systému do nového a tím uvedl mé vzdělání do souladu s moderními požadavky, protože takový návrh by určitě u toho milého pána mohl vyvolat vzdušení, které by ho mohlo bezprostředně ohrozit na životě. Sice jsem se v mém čase na Stolzalpe zabýval podrobně i kardiologií, ale proč bych měl někoho resuscitovat v mém volném čase, že? Bylo mi přece známo, že v čase, kdy jsem byl na vzdělávací místo zařazen, nový systém ještě neexistoval.

„Jenže ke kterému datu vám máme vystavit ten diplom?“ zvolal teď onen šéf nešťastně. „K prvnímu říjnu nebo k prvnímu lednu?“

Řekl jsem mu, že je mi to naprosto jedno. Že mám pár posledních let do důchodu a že měsíc, kdy jsem se stal nositelem diplomu mé druhé specializace, nehraje v mém plánování další kariéry žádnou roli.

„To není jedno,“ zvolal pobouřeně. „Ten termín musí být v souladu se zákonem.“

„A to je přece ten první říjen, pokud se nemýlím,“ pokusil jsem se mu napovědět.

„Byl by to první říjen,“ opravil mě pobouřeně. „Kdybyste nám nepředložil toto potvrzení o pobytu na klinice. Takhle teď nevíme, kdy jste vzdělávání ukončil.“

„Očividně už třicátého září,“ napovídal jsem znovu. „A na té klinice jsem byl z vlastní iniciativy, abych si prohloubil vzdělání.“

„Ale pak byste nepotřeboval toto potvrzení,“ řekl.

„Dobrá, tak ho tedy nemám. Je to jen můj soukromý dokument a já si ho zase vezmu a vy mi vystavíte diplom.“

„To není žádný soukromý dokument,“ vzrušil se. „Je na něm kulaté razítko. Je to tedy úřední dokument a my ho nemůžeme ignorovat.“

„I když je navíc?“

„To právě teď nevíme. Zda je navíc nebo ne. Když už byl jednou vystaven. Musím se spojit s klinikou.  Budu od nich požadovat, aby vám vystavili dodatečné vysvědčení. Potom uvidíme.“

„A ten diplom?“

„Zažádat si o něj můžete,“ řekl blahosklonně. „Ale vyřídíme to, až bude situace vyjasněna.“

Pak odešel.

Vyplnil jsem formulář pro udělení diplomu pro specialistu v gastroenterologii. Paní byla velmi milá a pomohla mi s potřebnými kolonkami. K tomu, kdy bude mé žádosti vyhověno, se ale stavěla velmi skepticky.

„Ale šéf se pokusí udělat všechno možné, aby vaši situaci vyřešil,“ řekla mi na rozloučenou.

To sice chápu, je mi jasné, že taková zapletená situace s jedním kulatým razítkem navíc může trvat léta. Doufám, že nebudu muset ty tři roky vzdělávání absolvovat ještě jednou, aby byly tentokrát v souladu se zákonem. Samozřejmě podle nového schématu, kde už jsou ony tři měsíce na klinice povinné. Do důchodu bych to sice ještě mohl stihnout, ale bude to hodně těsné. Kromě toho na onom vzdělávacím místě, které jsem podle mého mínění uvolnil prvního ledna, už sedí mladá kolegyně.

Pro jistotu nechám u mého současného primáře mou adresu. Pro případ, že by mi diplom přišel až po mém odchodu do důchodu. Primář je přece jen o deset let mladší než já, jeho šance, že ten papír do vlastního důchodu dožije, jsou podstatně větší než moje. A v nejhorším případě může zanechat moji adresu svému nástupci.

Musím to ještě oznámit mým dětem a vnoučatům. Aby mi ten diplom, až jednou přijde, aspoň položily na hrob.

PS: Právě včera jsem dostal telefonát, který mi potvrdil, že se na mém problému intenzivně pracuje. Úředník, který mi zavolal, pravil, že možná už našli řešení. Mám prostě přeškrtnout datum konce mého vzdělávaní  30.9. a nahradit ho 31.12. Pak ovšem musí tuto změnu podepsat můj primář a potvrdit – samozřejmě – kulatým razítkem. Zatím ještě nemáme odpověď na tu otázku nejdůležitější, totiž kterým kulatým razítkem, ale začínám být optimistický.

 

A pro odlehčení ještě jeden vtip: Gastroenterolog, tedy člověk jako já, měl už dost stálého strkání hadic do žaludku a do střev, čili takzvaných endoskopií a rozhodl se, že se naučí něco pořádného. A vyučil se automechanikem. Absolvoval učení a pak zkoušku. Celý nervózní přišel k instruktorovi s otázkou, zda zkoušku udělal.

„Ale jistě, na dvě stě procent,“ odpověděl zkoušející.

„Co to znamená na dvě stě procent?“

„Padesát procent je za rozebrání motoru, padesát procent za jeho opětovné složení.“

„A těch dalších sto procent?“

„To je za to, že jste to celé udělal přes výfuk.“

 

No prostě, kdo umí, ten umí.

Školení


               Školení je základem naší kvalifikace. Bez něj bychom zhloupli, nebyli „up to date“ a tím pádem ohrožovali naše pacienty. Školení je záležitost problematická, protože drahá, náročná časově a většinou je třeba cestovat na vzdálená neznámá místa. Má manželka se hodlala nechat školit v intrabronchiálním ultrazvuku, tedy ultrazvukovém vyšetření prováděném během bronchoskopie, vyšetření průdušek. V německy hovořícím prostoru je Mekkou této diagnostiky Heidelberg. Staré město s třetí nejstarší universitou v německém prostoru po Karlově universitě v Praze a Universitě ve Vídni, kterou založil Karlův zeť Rudolf, aby tchána naštval (Němci si prostě nedají pokoj a počítají Prahu stále ještě k Svaté říši národa německého). Žena odjela do Heidelbergu vlakem, protože autem je to opravdu dost daleko a už první večer mi volala plná nadšení.

„Je to tu skvělé,“ rozplývala se. „Naučím se tu toho tolik, že jsem ani nedoufala. My v Grazu jsme světelné roky za Heidelbergem. Jsem tak šťastná, že jsem se sem dostala.“

V pátek na konci prvního týdne pravila: „No, není to tu špatné. Člověk se tu hodně naučí. Ale lidi jsou tu takoví divní. Neusmívají se, nebaví se spolu, neoslovují se titulem ale jen příjmením. To je takový divný pocit, když sestra volá na profesora Beckera, největšího německého odborníka, „Pane Becker, pojďte sem!“ A potom to jídlo! Nedá se tu vůbec nic jíst. Mají tu jen mleté maso, každý den stejné a omáčky se liší jen barvou, ale ne chutí. Chuť totiž nemají vůbec žádnou. Ale máme bílou, červenou a hnědou. Ale jinak se to dá, hodně jsem viděla a něco se ještě naučím…“

Ve středu druhého týdne: „Přijeď pro mne! Odvez mne domů! Tady se to nedá vydržet. Už ani den!“

Jakožto milující manžel, jsem tedy vyrazil na záchrannou akci. Když jsem ve spěchu opouštěl oddělení, potkal mne vděčný pacient (ano, opravdu takoví ještě někdy existují) a vnutil mi láhev domácí meruňkovice. Bránit se bylo zbytečné (a nesmyslné), láhev jsem tedy přijal, ale protože nebyl čas jet ještě do bytu a tam lahev nechat (žena se nacházela očividně v naprosto akutním nebezpečí), musela se mnou meruňkovice do Německa. Tam jsem na internátě objevil svou zoufalou manželku, která nechtěl nic než pryč.

„Ale dnes večer se půjdeme najíst,“ řekla. „Zjišťovala jsem, kde se tu v okolí dá dobře najíst, a dostala jsem tip. Ve Wieslochu je velká restaurace, kam jezdí všichni lidé z okolí, tam prý je skvělé jídlo.“

Protože jsem znal její frustraci z bílé, červené a hnědé omáčky, souhlasil jsem, že navštívíme restauraci ve Wieslochu. Tehdy jsem byl ještě naivní a nevěděl jsem, že Falc byla a je kalvínská a že se tam tedy jíst nedá (podrobnosti najdete v mém článku – „Za všechno může Kalvín“ na mém blogu) Nebylo snadné onu vyhlášenou restauraci najít, ale motivace nás nevědomých byla velká a nakonec jsme objevili v úkrytu mezi vinicemi velkou hospodu se stany na zahradě a obrovským skoro do posledního místa naplněným parkovištěm. U vchodu člověk zaplatil 15 Euro s tím, že může sníst, kolik bude chtít. A v tom byla ta finta. Po prvním soustu člověk totiž už nechtěl. Jelikož Kalvíni nepoužívají prakticky žádné koření a zkuste jíst kachnu bez soli a bez pepře! Přestože už bylo půl desáté večer, byly nádoby s masem plné.

„To je šílenství,“ pravila má manželka. „Konec dne a ještě tolik jídla! Vždyť to budou muset všechno vyhodit.“

Poté, co jsme ochutnali, pochopili jsme, že se jídlo v Německu nevyhazuje. Co nedojíme, ohřeje se zítra, možná ještě i pozítří. A to, co jsme jedli my, také nebylo dnešní.

Zachránila nás meruňkovice. Díky ní – vypili jsme půlku lahve, jednalo se o otázku přežití, jsme dokázali dostat potravinové produkty romantické Falce do pohybu tím správným směrem, aby nás v průběhu noci opustily na dolním a ne horním konci trávicího traktu.

Školení jsou potřebná. Ale pozor na průvodné efekty. Ne všude v Evropě umí vařit…

Mezi námi – Kalvín nemůže úplně za všechno.

Šéf


Šéf je instituce potřebná. Bez šéfa nic nejde, pokusy o demokratické vedení nějaké organizační jednotky končí vždy fiaskem. Stejně jako šéf, který sice formálně existuje, fakticky ale ne a nechává věcem volný průběh. Všechny takové pokusy končí díky egoistickým touhám pracovníků katastrofou.

Samozřejmě, že to nikdo ze spolupracovníků nechce vědět a považují šéfa za věc vysoce nepotřebnou a jsou nejšťastnější, když je pryč a to pokud možno dlouho. Jeho nepostradatelnost se projeví ale právě v případě jeho delší nepřítomnosti, kdy ožijí staré animozity, žabomyší války, potlačovaná lenost některých spolupracovníků atd. atd.  Pak se opět všichni potěší, když se na pracovišti objeví.

Pravý šéf musí především dokázat proměnu z člověka v šéfa dotáhnout až do dokonalosti. Jinak nemá šanci.

Úkolem šéfa je být nenáviděn. Musí se o to snažit, oblíbený šéf je vždy poněkud suspektní. Tedy panuje hned podezření, že oddělení s milovaným šéfem nemůže fungovat. Paradoxem je, že šéfové chtějí být milování a je třeba jim tedy lásku předstírat.

Málokterý má tak jasno, jako ředitel nemocnice v americkém seriálu Scrubs, který jasně řekl: „jsem placen za to, aby mě personál nenáviděl. Společná nenávist tmelí kolektiv a zvyšuje pracovní výkon.“

Do pozice šéfa se totiž dostávají prakticky výhradně alfa samci (v poslední době i stále více alfa samice). Kdo jiný by si už něco takového chtěl udělat? Místo práce u pacienta, pocitu úspěchu z vyléčení choroby se zahrabat mezi papíry, uklidňovat vzteklé příbuzné, když se některému z doktorů opravdu něco nepovedlo nebo si to ti příbuzní aspoň myslí, bojovat o rozpočet, o přidělení personálu a finančních prostředků na něj a nechat se neustále kritizovat od ředitelství koncernu a ředitelů pojišťoven? Pokud se podaří některého pacienta zázračně vyléčit, chválu a slávu sklízí ošetřující lékař, když se něco nepovede, může za to samozřejmě primář. Následkem toho se o tuto funkci ucházejí lidé toužící nadevše po moci anebo prostě jen lidé se sklony k sebevraždě.

Můj první šéf byl ještě komunistický kádr, který slávě svých lékařů dokázal zabránit tím, že bez jeho svolení nesměl nikdo předepsat ani acylpyrin. Každý den dělal vizitu u všech pacientů, aby bylo jasné, KDO je léčí. Vizita trvala celý den, pokud musel nečekaně na výbor komunistické strany, musel na něj tým i celé hodiny čekat na chodbě, až se vrátí. Že tento systém nebyl příliš efektivní, je nabíledni, ostatně průměrná ošetřovací doba byla 19,6 dne – něco dnes naprosto nepředstavitelného. Ovšem pan primář na sebe nechával čekat rád. Odpoledne ve tři hodiny bývalo ještě jedno sezení, kde se mu muselo referovat o všech přijatých pacientech, aby ON určil léčbu a vyšetřovací strategii. Toto sezení bylo povinné a nikdo je nesměl opustit. Stalo se, že pan primář přišel na toto sezení až o půl páté, protože od tří do čtyř hrál s kamarádem tenis. Že nám pláčou děti v mateřských školkách, ho naprosto nezajímalo. Byl to prostě ALFA samec s velkým ALFA – tím největším, jaké jsem kdy zažil.

Můj druhý šéf byl velmi milý člověk a byli jsme blízcí přátelé. Bylo to dáno tím, že se zajímal vášnivě o historii, zejména o dějiny kultury – a vlastně proto mě i přijal, i když jsem ještě hovořil lámanou němčinou – oslovilo ho, že jsem byl v této době autorem dvou historických románů. Zatoužil prostě po spřízněné duši, po někom, s kým by si mohl vysoko v štýrských horách i popovídat. V tom se nezklamal, vedli jsme spoustu insipirujících rozhovorů – vždy jen ve dvou. Moje žena z něj měla panickou hrůzu. Můj šéf totiž trpěl alexythymií – poněkud málo známým syndromem. Člověk, který jím trpí (on vlastně netrpí, trpí jeho okolí), rozumí sice slovům, která slyší, nerozumí ale poselství, které se v těch slovech skrývá. Rozumí jen textu, zcela mu uniká emotivní stránka rozhovoru. Navíc měl můj šéf ve své vysoké vzdělanosti skákavé myšlení. To znamená, že začal u pacienta trpícího na revmatismus. Odtud se dostal ke Kristovu ukřižování, vzápětí byl v renesanční Itálii šestnáctého století a než jsme si to byli schopni uvědomit, už hovořil o bezohlednosti farmakologického průmyslu. Za těchto okolností byla dohoda ohledně léčby onoho pacienta, o kterého šlo, poněkud obtížná. Šéf navíc nosil plnovous a mumlal dost nesrozumitelně do něj, byl proto posledním člověkem na oddělení, kterému jsem rozuměl. Způsobovalo mi to v prvních měsících, kdy jsem ještě musel dokazovat své schopnosti nemalé problémy a ztrátu pěti kilogramů živé hmotnosti. Šéf mi totiž na vizitách často kladl otázky, kterým jsem naprosto nerozuměl, na které jsem ale musel odpovědět. Dělal jsem to a čekal na katastrofu, která se nedostavila. Buď jsem smysl otázky správně vytušil, nebo šéf mou odpověď posoudil jako následek jazykové bariéry. Možná byl prostě jen tolerantní.

Byl jsem už v nemocnici asi dva měsíce, když na ranním sezení něco velmi naléhavě vysvětloval a já jsem trpěl tím, že nerozumím ani slovo, oč se jedná. Bylo mi jasné, že se blíží katastrofa, protože podle způsobu, jakým hovořil, se muselo jednat o věc naprosto strategického významu. Hned po skončení sezení jsem se tedy přitočil ke kolegovi Laszlovi (byl to přes své maďarské jméno rodilý Rakušák) a zeptal se ho šeptem: „Tibore, prosím tě, o čem to šéf mluvil?“ Podíval se na mě překvapeně a odpověděl: „Nemám tušení. My mu nikdo nerozumíme.“ To mě uklidnilo. Nebýt v průšvihu sám, je vždy super. První rok, než se situace i díky mě uklidnila, měl šéf velmi periodické záchvaty vzteku. Jakožto rak podle hvězdného znamení byl v čase úplňku psychicky dost labilní. Vždy v té době se zdekompenzoval a následující dva týdny nás všechny považoval za neschopné hňupy a dával nám to hlasitě najevo. Pak se jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil a byl zase milý – až do příštího úplňku. Dovolil jsem si ho až po více než roku spolupráce upozornit na to, že raci jsou prostě v čase měsíčního úplňku labilní a někdy i nesnesitelní.

„Opravdu?“ podivil se. „Já jsem si ničeho takového nevšiml.“

„My ale ano,“ řekl jsem a protože jsem nebyl vzápětí propuštěn z práce, svědčí to jednak o dobrém srdci mého šéfa jakožto i o jeho toleranci a smyslu pro humor. Od tohoto rozhovoru se jeho labilita v čase měsíčního úplňku zmírnila, mohl jsem tedy projevit tu moji – jsem totiž taky rak. S tou jeho alexythymií jsem se už nějak musel srovnat – i když to někdy nebylo lehké. Byl jsem přece jen jeho zástupcem a tím pádem požárníkem, když hořelo. Šéf měl na takové situace opravdu vypracované senzory. Když zasmrděl průšvih, byl nenalezitelný a měl vypnutý telefon. To svědčí o tom, že se pro funkci šéfa opravdu hodil, zejména se dočkal důchodu v plném zdraví.

Šéfovi se říká ve všeobecném žargonu „Starý.“ Je to nezávislé na jeho věku, musel jsem si na to zvyknout u mého předposledního šéfa, který byl o dva roky mladší než já (ten současný je mladší o celých deset let). Neptejte se mě, proč tomu tak je, určité věci v medicíně se nedají vysvětlit – jako například proč se lékaři oslovují „kolego“, když o kolegialitě nikdy neslyšeli a uniká jim většinou i význam onoho slova. Doktor Urban se ve svém „Breviáři úspěšného lékaře“ domnívá, že toto oslovení pochází z časů, kdy k sobě byli lékaři ještě kolegiální. Zajímavé je, že si nikdo na tyto časy nepamatuje, ale všichni shodně věří, že jednou byly. Odkud se objevil termín pro šéfa „Starý“ těžko posoudit, jak jsem už psal, používá se ale bez ohledu na šéfův věk.

Jsou šéfové, kteří lámou odpor svého personálu přímým útokem- většinou jsou to chirurgové, ale podobný typ se vyskytuje i u jiných oborů. Jsou ale i šéfové „gumoví“. Vyslechnou si stížnosti, žádosti prosby a tyto všechny se od nich odrazí jako od gumové stěny. A oni si dále dělají to, co chtějí.

Strategii přijímání stížností či inovativních nápadů mi svého času vysvětlil ekonomický ředitel v Popradě. „Když ke mně někdo přijde, vyslechnu si ho a pokud přinesl něco písemně, převezmu si to. Jak odejde, hned to pustím z hlavy a papíry hodím do koše. Tím vybavím 90 procent všech žadatelů. Těch deset procent otravných přijde ještě jednou. Znovu si je poslechnu, pochválím a vysvětlím, že jejich ideje jsou naprosto správné a konstruktivní, že existují ale překážky v jejich realizaci, které se právě snažím překonat, že to chce trpělivost. Tím se zbavím dalších devíti z deseti. Jenom ten jeden tedy jedno procento, přijde potřetí a ty pak už musím vyhodit nešetrně.“

Důležité je, pokud už máte nějaký nápad na vylepšení činnosti oddělení, aby to byl nakonec šéfův nápad – jinak neprosadíte nic. Když jsem přišel na své nové pracoviště, podivil jsem se, že v ambulanci není ultrazvuk. Muselo se k němu chodit na radiologii dobrých třicet metrů a navíc stejný přístroj používali i radiologové a chirurgové, takže se tam často muselo i půl hodiny čekat. Když jsem projevil myšlenku, že by se takový ultrazvukový přístroj hodil, byl jsem odbyt – sestrami, že by tam na něj nebylo ani místo a šéfem, že přece na radiologii je skvělý přístroj a peníze je třeba na potřebnější věci. Rozhodl jsem se netlačit na pilu. Ale při každé příležitosti při práci v ambulanci jsem nezapomněl připomenout, jak by nám bylo dobře, kdybychom ten přístroj měli. Když jsme s pacientem čekali před oním radiologickým ultrazvukem i se sestrou, která by byla stokrát raději někde jinde, kde jí utíkala práce, nezapomněl jsem si povzdechnout, že jsme si ten celý transport mohli ušetřit, kdybych mohl toho pacienta vyšetřit přímo na lehátku v ambulanci. Oč jednodušší by bylo přijet s přístrojem k pacientovi než s pacientem k přístroji. Asi dva měsíce později jsem byl svědkem vzrušené diskuse mezi sestrami, že takový ultrazvuk by jim ušetřil spoustu času a nervů. Dokonce mínily, že by se do té ambulance pohodlně vešel. Dal jsem jim za pravdu a pochválil jsem je za to, jak myslí na zlepšení pracovních podmínek. Dále to už bylo jen otázkou času. Věděl jsem, že staniční sestra Eleonore si se šéfem promluví. Nezklamal jsem se. Asi o měsíc později se šéf objevil na sezení a prohlásil. „Mám nápad. Co byste si mysleli o mobilním ultrazvukovém přístroji v ambulanci. Byl by to přínos?“

Co už jsem měl říct. „Skvělý nápad, šéfe,“ pochválil jsem ho. „Ani by nemusel být drahý, nepotřebujeme špičkový přístroj, ten máme na oddělení, ale pro rychlou diagnostiku by to bylo prostě skvělé.“

Začervenal se pod tou chválou, ke které se ihned připojili i ostatní kolegové. Přístroj samozřejmě máme, místa je na něj dost a sestry si ho nedokážou vynachválit. Samozřejmě jsem musel spolknout hořkou pilulku, šéf byl alfa samec a nezapomíná. Koupil samozřejmě takový přístroj, který jsem rozhodně mít nechtěl. Ale s tím dokážu žít. Bez šéfa bych ho neměl vůbec.

Jak už jsem říkal, šéf je potřebný a bez něj nic nejde.

Aneurysma aorty


Aneurysma neboli výduť aorty je nebezpečná diagnóza. Jsou v podstatě dva typy. Jedna je rozšíření aorty vakovitého typu – většinou se jedná o chronické rozšíření oslabené stěny hlavní tělesné tepny, která tím pádem může kdykoliv pod tlakem krve prasknout, druhý typ je dissekující aneurysma. Toto je mnohem nebezpečnější, protože přichází většinou z plného zdrav a bez varování a při ní praskne stěna tepny podélně a do této trhliny se tlačí pulsující krev. Pokud se trhlina otevře znovu do nitra cévy, může pacient přežít. Pokud praskne navenek, vykrvácí do vlastního těla. Taková trhlina stála život rakouskou ministryni vnitra paní Prokop, postihla i Michala Viewega – ten měl víc štěstí a toto životu nebezpečné onemocnění přežil. Úmrtnost dissekujícího aneurysmatu aorty jsou 2 procenta za hodinu, během prvního dne od začátku příznaků je tedy polovina postižených mrtvá. Zlé je, že příznaky můžou být velmi diskrétní. O tom se ještě zmíním. S vakovitým aneurysmatem může člověk žít celé roky, i zde je ale nebezpeční prasknutí, zejména pokud se toto rozšíření rychle zvětšuje.

Můj první pacient s dissekujícím aneurysmatem byl mladý muž ve věku 29 let, který si byl zalyžovat na Kreischbergu.   Tam na vleku pocítil lehkou závrať. Vyjel nahoru, potom i dolů, ale když chtěl jet znovu vlekem nahoru, ucítil tlak ve spodní čelisti a znovu závrať a tak přece jen dal zavolat záchranku. Přivezli ho do ambulance zrovna, když jsem na intenzivce bojoval o jiného pacienta. Když jsem ho jak takž zastabilizoval, přišla sestřička, aby mi oznámila, že onen pacient v ambulanci chce okamžitě domů, protože za chvíli začíná v hotelu párty a jeho přítelkyně mu už volala, kde je a že na něj čekají.

„Nepůjde domů, dokud jsem se na něj nepodíval,“ řekl jsem tvrdě a ta tvrdost se měla zatraceně vyplatit. Zejména onomu mladému muži. Už když jsem přiložil ultrazvukovou sondu na jeho srdce, uviděl jsem masivní nedostatečnost aortální chlopně. Zeptal jsem se ho, zda je chybná funkce chlopně známá a když řekl, že ne, oznámil jsem mu, že na párty nepůjde. A pak jsem se začal potit. To když jsem uviděl výpotek v osrdečníku a pak masívně rozšířenou aortu se septem v toku krve – pochopil jsem, že aorta milého muže praskla – tedy došlo k oné dissekci a že mi ten mladý muž může každou chvíli umřít – pravděpodobnost, jak už jsem uvedl 2 procenta za hodinu, při už začínajícím výpotku v osrdečníku podstatně víc. Uložil jsem ho na intenzivku, nasadil mu dva léky na snížení tlaku krve, který byl proklatě vysoký a telefonoval s leteckou záchrannou službou a pak s kardiochirurgií v Grazu. Lékařka vrtulníku vpadla na intenzivku zrovna, když můj pacient telefonoval se svou přítelkyní.

„Ale ne, nic vážného, pusinko, právě letím do Grazu vrtulníkem, daří se mi skvěle, všechny příznaky jsou pryč, klidně slav, nedělej si o mně žádné starosti, zítra se uvidíme.“

Pochopil jsem, že ten mladý muž něco nepochopil, ale nebyl jsem ochoten mu jeho omyl vysvětlovat. Vrtulník ho odvezl do Grazu a tam se na něm vystřídaly dva operační týmy. Když jsem volal na druhý den ráno, jak se pacientovi daří, dozvěděl jsem, že ho ještě stále operují. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem, že se jedná o omyl, ale nejednalo. Operace trvala celkem 15 hodin! Hned když otevřeli hrudník, aneurysma definitivně prasklo do osrdečníku a došlo k okamžité zástavě srdce. Naštěstí byli chirurgové už v hrudníku, otevřeli tedy osrdečník, vypustili krev a mačkali srdce přímo operační rukavicí, než se podařilo krvácení zastavit. Poté se snažili překlenout prasklé cévy, což bylo víc než obtížné. Trhlina se totiž rozšířila i na všechny tři věnčité cévy, které bylo tedy třeba přemostit by-passem a vždy, když se jim to podařilo, praskla věnčitá céva zase o kousek dál a mohli operovat znova. V panice, která vládla, vybrali mladíkovi z jedné nohy skoro všechny žíly, které potřebovali na ony by-passy. Ale chlapec přežil.

Ovšem mělo to dozvuky. Když se totiž probral, zjistil, že má extrémně opuchlou nohu, posléze mu ji museli dokonce rozřezat, aby uvolnili tlak (v končetině chyběly ony vybrané žíly- jednalo se o tzv. compartment  syndrom). Hovořilo se dokonce o amputaci a mladík se naštval.

Odlétal z naší nemocnice bez jakýchkoliv potíží, nohy měl vůbec v pořádku a teď mu měli amputovat celou nohu? Usoudil, že se někde stala chyba a nemocnici v Grazu zažaloval. Proces se táhl několik měsíců a až v průběhu procesu z výpovědi svědků a posudkářů pochopil, že už měl být vlastně mrtvý. Nakonec mu jeden z lékařů, kteří vypracovávali odborný posudek, řekl, že by měl poděkovat onomu lékaři na Stolzalpe, který ho nenechal odejít domů bez ultrazvuku srdce, a který správně stanovil diagnózu i míru ohrožení. Pak mi onen pacient napsal krásný děkovný dopis. Bylo to sice rok a půl od případu, ale potěšilo mě to samozřejmě velmi.

Druhý případ byl pacient z ortopedie. Den před operací dostal silné bolesti na hrudníku.  Ortopedi mě zavolali a já tu katastrofu uviděl. Protože pršelo a byla mlha, vrtulník nemohl letět. Vyslal jsem s pacientem, který byl tentokrát silně hypotonický, tedy v začínajícím šoku, kolegyni, která do něj po cestě lila krevní transfuze a infuze. Protože věděla, že chirurgové neradi operují bez CT  – tedy počítačové tomografie – a my jsme tento přístroj u nás na kopci neměli – zeptala se, zda nemá udělat stop v Judenburgu a nechat tam onu počítačovou tomografii udělat.  Řekl jsem jí, ať ji to ani nenapadne a fičí do Grazu nejvyšší možnou rychlostí. Když tam dorazila, zeptal se jí nevrlý chirurg, co přivezla. Řekla, že dissekujcí aneurysma aorty. Požádal ji o CT snímky. Řekla, že žádné nemá. Chirurg zbrunátněl a zeptal se jí, jak tedy ví, že se jedná o dissekující aneurysma aorty. Nato odpověděla kolegyně sice podle pravdy, ale ne příliš oduševněle:

„Pan oberarzt to říkal.“

Chirurg vyměnil v tváři všechny barvy od nachové až po modrou a fialovou a zařval na ni: „Tady zůstanete. Teď jedeme do CT a protože tam nic nebude, si svého pacienta zase seberete a povezete si ho nazpátek.“

Strčili pacienta do CT, objevil se první obrázek a kolegyně se zeptala? „Už můžu jet?“

Podíval se na ni pohledem ozbrojeného vraha a zavrčel: „Zmizte.“

I tento pacient urgentní operaci přežil. Ze sedmi prasklých aort, které jsem diagnostikoval, přežilo pět, což není špatná statistika. Jedna pacientka dostala tamponádu srdce – tedy aneurysma praskla do osrdečníku a znemožnila tak srdeční činnost, když vrtulník právě přistával za nemocnicí ( a mohl tedy zase odletět).

Poslední případ se mi stal před necelým měsícem. Když mi hlásili, že mi vezou do ambulance osmdesátiletého pacienta s bolestmi v boku, nijak mě to ze židle nezdvihlo. Stařeček má zřejmě ledvinnou koliku, pomyslel jsem si.

Zjistil jsem hned několik omylů. Především pacientovi nebylo osmdesát, ale osmdesát šest, zadruhé se jednalo o někdejšího místního zvěrolékaře, zatřetí ho k nám přivezli z Grazu, což jsem už vůbec nechápal. Ale důvěra zavazuje. Podíváme se na to.

Podíval jsem se na to a zkoprněl jsem. V oblasti břišní aorty byla výduť skoro osm centimetrů v průměru a okolo aorty bylo něco, co se nedalo interpretovat jinak, než krev. Vzhledem k silným bolestem, které pacient měl a které potřebovaly vysoké dávky opiátů, mi bylo jasné, oč se jedná a že je zle. Jednalo se tentokrát o ono vakovité aneurysma, které pacient měl zřejmě už roky, které se ale hloupou náhodou rozhodlo prasknout zrovna v mé službě. Jenže naneštěstí v nemocnici ve Wagně CT máme. Tedy bylo jasné, že předtím, než zavolám chirurga v Grazu, potřebuju rentgenové snímky. Zavolal jsem radiologa (slouží v Leobenu, ale snímky hodnotí telemetricky) a šoupli jsme pana doktora do roury. Hned první snímky potvrdily, že jsem se nemýlil. Ale než jsem stačil sáhnout po telefonu, začal pan doktor křičet bolestí a pak byl pryč.  Zástava srdce. Zahájili jsme resuscitaci. Byli jsme úspěšní. Oběh znovu naskočil, chvíli pan doktor dokonce dýchal a odpověděl na několik otázek. Odtransportoval jsem ho na intenzivku, zaintuboval, zabezpečil tepennou cévku na měření tlaku a zavolal chirurga do Grazu.

Ten se napřed vzrušil, ale pak když se dozvěděl, že jsme pacienta už resuscitovali, stal se přátelštějším.

„Takže momentálně není schopný transportu,“ zeptal se číhavě.

„Na tom právě pracujeme,“ řekl jsem ho. „Stabilizujeme jeho oběh.“

„Takže až se vám to podaří,“ řekl chirurg už úplně klidně. „Pak ho pošlete.“ A šel zřejmě spát. Věděl své. Samozřejmě, že se pacienta v šoku s prasklou hlavní tepnou, krvácejícího do břišní dutiny i do oblasti ledvin, zastabilizovat nepodařilo. Zemřel asi o dvě hodiny později v šoku, který nereagoval na nic – ani na transfuze, ani na katecholaminy.

Nezbylo mi, než upovědomit rodinu o jeho smrti. Zavolal jsem na číslo, které pacient nechal při příjmu na ambulanci, jako jediný kontakt. Ozval se ženský hlas.

„Přijali jsme pana doktora …,řekl jsem oné ženě. „Praskla mu jeho výduť aorty.“

„Toho jsme se vždycky báli,“ řekla ona žena ustaraně.

„Dělali jsme vše, co se dalo, ale nepodařilo se nám ho zachránit. Před chvilkou zemřel.“

Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „A upovědomili jste rodinu?“ zeptal se pak onen ženský hlas.

„Prosím?“

„Zda jste o jeho smrti dali vědět rodině,“ zopakovala ona žena otázku.

„My máme jen toto jediné telefonní číslo a to je to vaše. Vy jste tedy jediná, komu jsme oprávněni podat informaci o jeho zdravotním stavu a tedy i o jeho smrti.“

„Aha,“ pravila ona žena. „Takže to abych rodinu informovala já.“

„No to asi budete muset.“

„Ach jo,“ povzdechla si. „Když to tedy jinak nejde.“

„Nejde,“ přisvědčil jsem a začínal jsem tušit, že s panem doktorem něco nebylo úplně v pořádku. Náhle mi začalo docházet, i proč se nechal transportovat z Grazu k nám do Wagny, tedy do nemocnice v blízkosti svého bydliště.

„A mohla bych ho ještě vidět?“ zeptala se ona žena.

„Ale jistě,“ přisvědčil jsem. „Můžeme ho nechat na intenzivce, než se s ním přijdete rozloučit. Jak dlouho potřebujete?“

„Z Grazu,“ řekla a zamyslela se. „Asi tak tři čtvrt hodiny.“

Opravdu přijela. Když pak držela mrtvého pana doktora za ruku a setřela si slzy, pravila sestřičkám pohnutým hlasem: „Víte, on pan doktor byl ještě velmi aktivní muž.“

Připomenu, že panu doktorovi bylo osmdesát šest. I při předpokládané pomoci farmakologického průmyslu, ať už se jednalo o viagru či jiný podobný zázrak, klobouk dolů.

Pan doktor si svůj  hrdinný konec opravdu zasloužil.  A i když byl bolestivý, byl určitě i krásný a svým způsobem i poetický.

Skláním se a nezávidím. Obdivuji!