Blog Archives for category Lékařské příhody

Srážka s úřadem

To je vždycky bolestivá záležitost. Většinou k tomu člověk přijde nevinně  – říkáme jako panna k dítěti či slepá slepice k zrnu – i když v tom druhém případě je v tom přísloví určitý pozitivní aspekt, což se při srážce s úřadem stává zřídka. V Rakousku tomu není jinak než v Česku, přece jen máme společnou historii s Františkem Josefem a jeho kultem úředníků (sám císař se považoval za prvního úředníka říše a nesmírně rád vybavoval spisy, aniž by jim rozuměl), který udělal z kulatého razítka zbraň hromadného ničení. Přiznávám, že jsem si na vině tak trochu sám. Co se týká mé odborné kariéry, byla trošku křivolaká a ne zcela hladká a hlavně nedržela se předepsaných pravidel. Takže na Slovensku jsem se stal internistou se specializací z nefrologie, čili lékař přes ledviny. Po příchodu do Rakouska jsem sice zažádal o uznání mé specializace, což bylo ale odmítnuto s tím, že bych musel absolvovat rok dodatečného vzdělávání na klinice v Grazu, což z personálních důvodů… Čti dál »

Školení

               Školení je základem naší kvalifikace. Bez něj bychom zhloupli, nebyli „up to date“ a tím pádem ohrožovali naše pacienty. Školení je záležitost problematická, protože drahá, náročná časově a většinou je třeba cestovat na vzdálená neznámá místa. Má manželka se hodlala nechat školit v intrabronchiálním ultrazvuku, tedy ultrazvukovém vyšetření prováděném během bronchoskopie, vyšetření průdušek. V německy hovořícím prostoru je Mekkou této diagnostiky Heidelberg. Staré město s třetí nejstarší universitou v německém prostoru po Karlově universitě v Praze a Universitě ve Vídni, kterou založil Karlův zeť Rudolf, aby tchána naštval (Němci si prostě nedají pokoj a počítají Prahu stále ještě k Svaté říši národa německého). Žena odjela do Heidelbergu vlakem, protože autem je to opravdu dost daleko a už první večer mi volala plná nadšení. „Je to tu skvělé,“ rozplývala se. „Naučím se tu toho tolik, že jsem ani nedoufala. My v Grazu jsme světelné roky za Heidelbergem. Jsem tak šťastná, že jsem se sem dostala.“ V pátek na… Čti dál »

Šéf

Šéf je instituce potřebná. Bez šéfa nic nejde, pokusy o demokratické vedení nějaké organizační jednotky končí vždy fiaskem. Stejně jako šéf, který sice formálně existuje, fakticky ale ne a nechává věcem volný průběh. Všechny takové pokusy končí díky egoistickým touhám pracovníků katastrofou. Samozřejmě, že to nikdo ze spolupracovníků nechce vědět a považují šéfa za věc vysoce nepotřebnou a jsou nejšťastnější, když je pryč a to pokud možno dlouho. Jeho nepostradatelnost se projeví ale právě v případě jeho delší nepřítomnosti, kdy ožijí staré animozity, žabomyší války, potlačovaná lenost některých spolupracovníků atd. atd.  Pak se opět všichni potěší, když se na pracovišti objeví. Pravý šéf musí především dokázat proměnu z člověka v šéfa dotáhnout až do dokonalosti. Jinak nemá šanci. Úkolem šéfa je být nenáviděn. Musí se o to snažit, oblíbený šéf je vždy poněkud suspektní. Tedy panuje hned podezření, že oddělení s milovaným šéfem nemůže fungovat. Paradoxem je, že šéfové chtějí být milování a… Čti dál »

Aneurysma aorty

Aneurysma neboli výduť aorty je nebezpečná diagnóza. Jsou v podstatě dva typy. Jedna je rozšíření aorty vakovitého typu – většinou se jedná o chronické rozšíření oslabené stěny hlavní tělesné tepny, která tím pádem může kdykoliv pod tlakem krve prasknout, druhý typ je dissekující aneurysma. Toto je mnohem nebezpečnější, protože přichází většinou z plného zdrav a bez varování a při ní praskne stěna tepny podélně a do této trhliny se tlačí pulsující krev. Pokud se trhlina otevře znovu do nitra cévy, může pacient přežít. Pokud praskne navenek, vykrvácí do vlastního těla. Taková trhlina stála život rakouskou ministryni vnitra paní Prokop, postihla i Michala Viewega – ten měl víc štěstí a toto životu nebezpečné onemocnění přežil. Úmrtnost dissekujícího aneurysmatu aorty jsou 2 procenta za hodinu, během prvního dne od začátku příznaků je tedy polovina postižených mrtvá. Zlé je, že příznaky můžou být velmi diskrétní. O tom se ještě zmíním. S vakovitým aneurysmatem může člověk žít… Čti dál »

Spolupráce lékaře s policií

Policie je tu k tomu, aby pomáhala a chránila. Jsme proto rádi, že ji máme, přece jen ale přistupujeme k tomuto výkonnému státnímu orgánu s jistou nedůvěrou a respektem. Jestliže vykonáváte lékařské povolání, jste ovšem nuceni často s výkonnou mocí státu spolupracovat.  Někdy poměrně neradi, když vám to předpisuje nesmyslný předpis, jako je například „tzv. paragraf 8“ což znamená  převoz pacienta, jenž se pokusil o sebevraždu, do psychiatrické péče k posouzení jeho sebeohrožení. Jestliže ještě před dvaceti lety bylo potřebné zkontaktovat tzv. „distriktarzta“, jenž byl oprávněn vystavit „parere“, tedy zprávu o nucené psychiatrické léčbě (to když pacient cestu na psychiatrii odmítal), nebo ho tam člověk poslal prostě jen tak, když pacient souhlasil, dnes už to není možné. Saniťáci totiž nemají z právního hlediska právo zadržení pacienta, takže, kdyby se tento rozhodl po cestě jinak a vystoupil jim za jízdy z auta, nesmí mu v tom bránit. Protože omezování osobní svobody!… Čti dál »

Soutěživost

               Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“ Zúčastnili jsme se. Ne, že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit. Sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentském klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Zájem o účast nebyl v prvním ročníku nijak přehnaný, konkurence tedy nebyla právě velká. Odměnou byl týden lyžování v Beskydech. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo stání na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni. Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala… Čti dál »

Sex

Sex je zdravá věc. Zvyšuje prokrvení malé pánve, vyplavuje endorfíny, čili hormony štěstí a když se povede, pak zvyšuje i sebevědomí. Pokud ne, je to horší. Znáte to, sex je pudová záležitost – buď to pude nebo to nepude… Jenom by se neměl provádět pod lékařským dozorem. Svého času zveřejnil profesor Schumacher z grazské kliniky údaje, podle kterých je člověk (řeč byla o mužích) ohrožen srdečním infarktem mnohem více při sexu mimo manželské lože než v posteli manželské. Podle něj vyvine člověk při manželském sexu výkon odpovídající 100 watům, zatímco na záletech celých 125 Watů. Úvahy, proč tomu tak je nebo mělo by být, přesahují naprosto rozsah tohoto článku. Jak ten výkon profesor Schumacher měřil, mi není známo a nedokážu si to ani dost dobře představit. Ještě tak přibližně, že muž, jemuž bude nabídnuta bezplatná návštěva bordelu, se snad lékařskými přístroji, měřícími jeho námahu, ověšet dá. Ale doma? To by předpokládalo zcela… Čti dál »

Sebevražda

Je většinou velmi vážná věc. Pokud se člověk rozhodne ukončit svůj život, je to vždy velmi problematické a stressující rozhodnutí. Nejen pro postiženého, i pro toho, kdo jej najde a pro lékaře, který ho má zachraňovat. A někteří to skutečně myslí vážně. Jako když se u nás v Murau jeden sedlák oběsil a pro jistotu ještě střelil do hlavy. Přežil ještě tři dny. Je hodně zlé, když se sebevražna nepovede, ale zanechá trvalé nenapravitelné následky na zdraví. Tak i z těch, kdo se rozhodnou pro sebevraždu tabletkami na spaní v kombinaci s alkoholem a skutečně se jim to podaří, zemře jen třetina na zástavu dechu. Druhá třetina se udusí zvratky a ta poslední zemře na následky aspirační pneumonie v důsledku vdechnutí oněch zvratků. Nic skutečně příjemného. Jsou ovšem i situace jiné. Smutné, otravné ale i úsměvné, to když se například někdo prostřednictvím předstírané sebevraždy snaží dosáhnout lítosti, účasti, lásky či partnerem… Čti dál »

Mrtvola na hřbitově

Neodolám,abych nenapsal o historce z mé poslední služby před dovolenou. I v maximálním stresu,kdy ambulanci mezi 15 a 19 hodinou navštívilo 16 pacientů (za celý den to bylo 93) jsme se dokázali aspoň jednou zasmát. Třeba se zasmějete i vy. Přiznám se, že začátek historky znám jen z doslechu, jak nám ji vylíčil lékař ze záchranky, tu druhou část jsme prožili už autenticky. V podvečer zazvonil na záchrance telefon. Vzrušený mužský hlas oznamoval, že na hřbitově v Leibnitzu je mrtvola. „Proč vás to tak vzrušilo?“ zeptala se dáma na telefonu. „Mrtvoly na hřbitov patří, k tomu hřbitov je.“ „Jenže ona není pochovaná,“ koktal mužský hlas. „Leží mezi hroby.“ „Tak zavolejte policii,“ mínila služba. „Pro mrtvoly je příslušná ona.“ „Ale mně se zdá, že ona ještě trošku žije,“ mínil onen muž na telefonu. „Tak se probuďte!“ vzrušila se službukonající paní. „Co se vám zdá, mě nezajímá. Žije nebo nežije?“ „Já si… Čti dál »

Saniťák

Saniťák neboli řidič sanitky je důležitá osoba, i když ne vždy až tak, jak byla v „Jak básníkům chutná život“ zosobněna hercem Zedníčkem. V Rakousku je to trochu nudná záležitost, protože transporty jsou organizovány červeným křížem, zeleným křížem nebo maltézskými rytíři, čili člověk k nim nemá skutečně důvěrný vztah jako tomu bylo na Slovensku či v Čechách – v mých vzpomínkách před rokem 1989. I když někdy jsou i tady velmi užiteční, jako když pět z nich drží opilého Afgánce, který vyhrožuje, že všechny kolem sebe zabije a přivolané policistky prohlásí, že s tím nemají nic co do činění, protože ten muž je opilý a proto nemocný a je záležitostí službukonajícího lékaře na ambulanci v nemocnici ho uklidnit v rámci zákona. Ale zpět do mého mládí a tedy na Slovensko. Po návratu z vojny jsem byl odeslán na post, kde jsem se měl osvědčit, do obce Hranovnice. K obvodu patřily ještě obce Vernár a Spišský Štiavnik…. Čti dál »