Vlastně jsem to neměl v úmyslu a dost nepříjemně mě to překvapilo. Když jsme se nastěhovali do apartmánu na sardinském pobřeží v Capo Comino, zeptal jsem se majitelky Sáry, zda je zde internet a ona řekla, že ne. Kromě toho, že jsme nebyli schopni zaktivovat její satelit (přesněji řečeno jeden program se nám zapnout podařilo, ale tím to skončilo, volit programy se nepodařilo nikomu z osazenstva apartmánu a tak si myslím, že Italové (nebo vlastně Sardové, protože oni se za Italy nepovažují) maí nějaký zašifrovaný přístup, který cizince neposlouchá.

Bez italské televize se žít dá, ačkoliv jsem si od zpráv sliboval nejen dozvědět se předpověď počasí, ale i zlepšení mé chatrné italštiny. Ale bez internetu? Velký nezvyk. Takže jsem sám přešel do stand by modulu a šel se koupat.

Má to něco do sebe. Najednou máte spoustu času. Samozřejmě i proto, že nemusíte chodit do práce, ale po jednom dvou dnech se vám celá hlava přestaví. Nepotřebujete kontrolovat, kdo vám poslal maily, zda se ve světě něco děje, co by vás mělo zajímat atd. atd. Prostě jste off-line.

Dokázal jsem za ten týden přečíst čtyři knihy – za posledního rok se mi nepodařilo přečíst ani jednu. Sestříhal jsem si filmy z dovolené, na které jsem se chystal už od května, kdy jsme se vrátili z výletu do Wroclawi a Klodzka. Otevřel jsem si zaprášený text novelky, kterou píšu jen pro mou vlastní zábavu, kde jsem poslední písmeno napsal někdy v lednu. (Možná ji někdy zveřejním na mém webu, ale tisku se zřejmě nedočká) Měl jsem čas přemýšlet, dělat plány na příští měsíce a na příští rok. Protože večer nebylo opravdu co dělat – bydleli jsme na vystrkově, kde není ani obchod s potravinami, natož pak bar nebo restaurace (pardon, jedna pizeria tam byla) – chodil jsem spát už v deset večer a ráno se budil vyspaný ještě před východem slunce. Věřte či nevěřte, mám až dvakrát nafocený východ slunce – jednou s mraky jednou bez mraků. Úžasné. Na Sardínii to ostatně není až tak těžké, protože zde slunce vychází se značným zpožděním – na začátku srpna až o půl sedmé. Ještě chvíli a začal bych možná skládat básně jako za nezralého mládí.

Kvalita spánku se zlepšila, v duši zavládl klid.

Samozřejmě má takový život off line i své nevýhody. Nejde o kontrolování mailů, protože stejně většinou se jedná o reklamy, o pozvání na vzdělávání, které mi v čase dovolené může být ukradené a informace na facebooku, které si můžu prohlídnout až se vrátím do života on-line.

Jenže – o dění ve světě jsme neměli celý týden ani tušení. Ani předpověď počasí jsme neměli jak zjistit, takže jsem se pak na výlet do Bonifacia vydal při denních teplotách okolo 35 stupňů, což nebyl úplně nejlepší nápad.

Samozřejmě jsem si ani neměl jak zjistit odjezdy lodí ze Santa Teresy di Gallura do Bonifacia a zpět. Sice jsem přijel do Santa Terezy právě včas, abych stihl nastoupit na loď do Bonifacia v devět ráno a blahořečil jsem šťasté náhodě, že jsem ráno nemhl spát a  proto vyjel brzy. Při zpáteční plavbě jsem už ale nadával. Proč? Protože dopravu mezi Santa Teresou a Bonifaciem zabezpečují dvě rozdílné společnosti Blu Navy a Moby a lístek na jednu neplatí samozřejmě pro tu druhou. Na jízdním řádu v přístavu to vyznačeno není. A tak když jsem si koupil zpáteční jízdenku, zjistil jsem při pokusu přeplavit se zpět z Korsiky na Sardinii, že mám zpáteční lístek až na půl sedmé večer. Což o to, Bonifacio je krásné a mohl jsem si tedy dát ještě Auberghini ala bonifacio, jenže mi v Santa Terese vypršel už ve tři odpoledne parkovací lístek (protože jsem u sebe neměl víc mincí do au a v Santa Terese se platí předem). A tak mi nezbylo, než dokoupit lístek na druhou společnost. Život off line tedy může znamenat i finanční ztráty.

A check in v letadle se stalo samozřejmě nemožným. Už jsem si zvykl nalodit se na palubu našeho letadla v předvečer letu, abychom si zebezpečili lístky vedle sebe. Bez internetu to jaksi nejde. V nedaleké la Calettě sice existuje internet point, ovšem jeho otvírací dobu se nám nepodařilo zjistit. Kdykoliv jsme tam byli, byl zavřený. V Santa Terese restaurace nabízejí bezplatný wifi, ovšem do sto kilometrů vzdáleného přístavu jsem si počítač s sebou nebral.

A tak nezbývalo než se koupat, číst a užívat si sluníčka a sardinského Vermentina – víno, které roste na kamenitých svazích severní Sardinie se vypracovalo až ke značce docg (Vermentino di Gallura), čili denominatione de controllata e garantia, čili značku nejvyšší kvality. Když vypijete lahev, internet vám až tak nechybí. Jak klesala postupně má závislost na internetu, stačilo té lahve ke konci týdne už jen půl.

Samozřejmě se omlouvám svým čtenářům, že jsem je nechal více než týden bez kontaktu, všechna spojení byla přestřižena.

Vracím se domů odpočinutý, zrelaxovaný – a samozřejmě zvědavý a napjatý, kdo všechno mi mezitím napsal a co se ve světě stalo. Uniklo mi, že se dramaticky zhoršily vztahy mezi Tureckem a Rakouskem – jaké překvapení! A že díky požáru španělského autobusu v Gleinamtunelu je až do září uzavřena má cesta za houbami do kopců okolo Murau. Předpokládám že začala olympiáda a několik sportovců už bylo pokousáno komáry. Určitě se toho stalo víc, ale co bylo bylo. Tady bych se dozvěděl o teroristickém útoku jedině, pokud by byl vzdálen do pěti kilometrů – z takové dálky myslím, by byla ještě slyšet střelba.

Takže on ten život off-line má přes všechny nevýhody – něco do sebe.

Vedle osamělosti je to právě tato ztráta osobní autonomie, čeho se staří lidé bojí nejvíce. Být odkázán na cizí pomoc, bez pomoci jiné osoby neumět uspořádat a žít svůj život je obrovský zlom v životní kvalitě, něco, čeho se logicky každý člověk bojí.

Samozřejmě potřeba pomoci při základních životních funkcích jako je mytí či vyměšování a požívání stravy je frustrující a u většiny lidí vede k depresím a pocitům méněcennosti.

Tak daleko samozřejmě nejsem. Tělesné potřeby zvládám bez problémů a dokonce i starost o mou zahrádku včetně ořezávání tují, kosení či – to už poněkud méně – vertikutování, zvládám, i když po některých těchto činnostech nejsem pak určitou dobu jinak použitelný. Doba potřebná  k odpočinku se prostě prodlužuje.

Tohle ovšem není můj problém. Problém je moje závislost na počítači a elektronických přístrojích,které v mé přítomnosti neustále odmítají chovat se tak, jak by se chovat měly nebo aspoň jak bych si to já představoval. Člověk si až v okamžiku, kdy mu vypadne počítačová síť a není schopen ji znovu zprovoznit, uvědomí, jak je na životě on-line závislý.

Najednou nelze převést peníze za už prokázané služby a dodané zboží, nedozvíte se, kdy odjíždí vlak, co se hraje v kině, jak se dostanete k určitému obchodu ve městě, kde právě přestavují strategicky důležitou křižovatku, nemůžete komunikovat s přáteli, zkontrolovat, zda dorazil důležitý mail, jste prostě out. A co s tím? Samozřejmě vypnout a zapnout počítač, vypnout a zapnout modem a doufat, že se to samo spraví.Jenže ono se to nespraví a najednou je člověk v koncích.Musí si sehnat pomoc – jenže kde a jak? Donést počítač k někomu, kdo se vyzná.To je v pořádku, jenže on potřebuje spojení s vaším internetovým modemem a ten je doma. Dostat neznámého člověka domů? Přijde vůbec a když tak za kolik? Otázky, které se okamžitě vyrojí a neřešitelnost problému člověka sráží k zemi.

Rád natáčím filmy z dovolených, jenže teď zůstávají v nezpracované nesestříhané formě. V rámci nedobrovolné implantace Windows 10 a s tím spojenými dalšími komplikacemi mi zmizel z počítače program na stříhání filmů. Bylo by ho třeba znovu nahrát, jenže to bych musel vědět, jak se jmenuje a kde ho najdu. A potom ještě najít testovací verzi, abych náhodnou nekoupil něco, co pak nebudu umět ovládat. Což by se mohlo stát proklatě snadno. Jestliže je to pro „digital native“ hračka a oni si takovou otázku ani nekladou, pro mě je to opět neřešitelná situace a jsem odkázán na cizí pomoc. Která nepřichází.

Vzhledem na problémy s mým vícekrát operovaným kolenem jsem se rozhodl koupit si domácího trenéra. Jednoduchou mašinku, jen k vybudován stehenního svalstva, které samozřejmě odlehčováním nohy trpí, což se každý rok projevuje na začátku lyžařské sezóny slabostí levé nohy a ztrátou stylu. Prodavač tvrdil, že sestavení přístroje je naprosto jednoduché. Uvěřil jsem mu. Buď až tak jednoduché nebylo, nebo jsme já, můj švagr a všeuměl Robert, polský podnikatel, který je u nás doma zodpovědný za všechny technické práce,  blbci. Nedokázali jste ten přístroj sestavit ani jednotlivě, ani v týmu. Opět jsem se cítil bezmocný. Nakonec jsem vytelefonoval, že mi tu mašinu postaví v obchodě, kde jsem ji koupil. Stálo to 25 Euro, což nebylo tak zlé, ale transport napůl smontované mašiny už ano. Samozřejmě nebylo úplně snadné ji pak smontovanou dopravit domů, ale tu jsem prokázal nesmírnou šikovnost a organizační schopnost – už stojí ve sklepě, nicméně provázena hořkým pocitem, že jsem to zase jasnou nedokázal.

A to nehovořím o mobilním telefonu. Osu, okolo které se točí život normálního  – rozumě mladého – smrtelníka, nejsem schopen ovládat. Nemám apps, čili aplikace na lety letadly, abych se mohl přes mobilní telefon nacheckovat a objednat si místo. Neumím mobilním telefonem platit účty ani parkovné. Kromě toho se mi nestále aktivuje v kapse, i když jsem mu vypnul obrazovku (vždy najde cestu, jak si tu obrazovku zase zapnout aniž by se mě ptal na povolení) a pak vyvolává mým známým, aniž bych o tom věděl, zapíná lampičku či aktivuje letecký modus. Neumím se tomu bránit, až teď mi syn zaktivoval funkci, kdy se obrazovka zaktivuje až po vyznačení určitého vzorce na jejím povrchu. Doufám, že ony nechtěné telefonáty přestanou, protože jsou nepříjemná volání mých známých, co jsem po nich chtěl, když já vůbec nevím, že jsem je volal. Musím často rozehrát umění diplomacie na nejvyšší úroveň a to stojí síly. Přesto se mi dnes ráno znovu na mobilu zapla lampička, kolegyně mě upozornila, že mně svítí kapsa. Jak se to stalo, nemám nejmenší tušení, podle všeho měla být obrazovka telefonu vypnutá a zajištěná.

Koupil jsem si nový počítač a současně mi z mé banky z Čech přišla nová karta s certifikátem pro internetové bankovnictví. Bylo mi jasné, že si znovu musím nahrát čtečku karet. Myslel jsem, že to nebude problém, koneckonců jsem to už několikrát musel dělat. Chyba lávky. Banka mezitím samozřejmě zcela přestavěla svou webovou stránku, marně se snažím nahrát onu čtečku a získat tak opět kontrolu nad svým českým kontem. Bez cizí pomoci to opět zřejmě nepůjde. Když se mi to s pomocí syna podařilo, podařilo se mi zablokovat onu novou kartu tím, že jsem do ní zadával kód, který mi banka spolu s onou kartou poslala. Až telefonicky jsem se dozvěděl, že jsem měl napřed prodloužit certifikát, což bylo podle doprovodného dopisu nemožné a až pak nainstalovat novou kartu. Potíc se se sluchátkem na uchu a s velmi trpělivým mladým mužem na druhé straně linky, který si určitě myslel (ale neřekl) něco o starém idiotovi, se mi instalace podařila. Aspoň trošku sebevědomí jsem z toho načerpal, strach z toho, že tato karta po 729 dnech přestane fungovat a dostanu zase novou, ale nezmizel. Budu si po dvou letech ještě pamatovat, v čem byl problém?

K tomu, všemu, co člověk vlastně musí považovat za klíčové body současného života, potřebuji cizí pomoc. Dokud se syn objevuje doma aspoň jednou do měsíce, není to tak tragické, snažím se ho pak uprosit, aby dal mé nefungující věci do pořádku a někdy se to i podaří. Ale není to řešení. Závislost na cizí pomoci je cesta do deprese.

Nebyl by čas začít organizovat službu pro seniory s opravami počítačů, aktivováním internetu, upravením funkce mobilního telefonu atd. atd.

Cítím díru na trhu, nenajde se podnikatel, který by se na to dal?

Samostatnosti jsem se už vzdal, pochopil jsem, že na ni nemám, potřeboval bych ale permanentní pomoc, abych zůstal on line. Protože kdo žije off line, neexistuje.

Bojím se, že to jednou přijde. Snad ne příliš brzy.

Když jsem zase jednou viděl, jak na dálniční stanici Gralla stojí auta frontu, aby si mohla načerpat nesmyslně drahý benzín, řekl jsem si, že musím dát krajanům tip, jak můžou ušetřit peníze i čas.

Gralla je poslední rakouská dálniční čerpací stanice na dálnici A9 před Mariborem, očividně zde čerpají mnozí předtím, než vjedou na slovinské území.

V Rakousku ale stojí palivo na dálničních čerpacích stanicích o 30 centů za litr víc, než mimo dálnici.

To dělá při padesáti litrech 15 Eur, čili okolo 400 korun.

Jen dva kilometry za stanicí Gralla je totiž dálniční výjezd Leibnitz a zde hned za výjezdem jsou hned tři benzínové čerpací stanice, které nabízejí benzín o oněch 30 centů na litr levněji a bez čekání. Přičemž není třeba jezdit někam do města, je to dálniční přivaděč, kde jsou hned tři čerpací stanice Agip, JET a Roth. Stači zde načerpat na prvním kruhovém objezdu se otočit a vrátit se na dálnici.

Úspora peněz i času je poměrně veliká.

Takže šťastnou cestu na dovolenou.

Plné náměstí červených vlajek s půlměsícem a hvězdou a výkřiky „Allahu Akbar!“ a „Sokaklar Bizim“ (Ulice patří nám).  Pokud si myslíte, že jsou to obrázky z Istanbulu nebo Ankary, pak se mýlíte. Jsem ve Vídni na Heldenplatzu pod sochami arcivévody Karla a prince Evžena Savojského. Chápu, že Karla něco takového nedokáže vyvést z míry, on se natahoval s Francouzi, ale že Evžen nesestoupí z koně a nerozdává facky napravo a nalevo, to mě opravdu zaráží. Byl to koneckonců on, kdo vytlačil Turky z dnešního Maďarska a tím z dohledu Vídně. Dnes je toto jeho dílo zpochybněno. Třeba ovšem je to s ním jako s blanickými rytíři, sestoupí z koně, až bude národu nejhůř – jenže, jak poznamenává klasik – jak poznat, že už to nastalo.

Téměř všechny ženy, mluvící ostatně německy lépe než jejich mužští partneři, jsou zahalené v šátcích, právě totiž došlo ke „spontánní“ demonstraci na podporu tureckého prezidenta Erdogana.  Obrazy v rakouské televizi vyrazily dech i těm nejotrlejším, kteří stále ještě chtějí propagovat multikulturní společnost. Tváří v tvář této červené lavině vyvolávající islámská hesla museli i poslední pochybovači pochopit – integrace této skupiny občanů naprosto selhala. I když prakticky všichni mají rakouské občanství, jejich domov je Turecko a jejich vůdcem je Recep Tayyip Erdogan.

Člověk, pro něhož jsou demokracie, lidská práva a svoboda projevu něčím, čím opovrhuje, člověk s myšlením sultána, paranoidní, ale toužící po absolutní moci. A právě ve stavu, kdy je schopen jí dosáhnout. Že ho přitom podporují „rakouští občané“ žijící v politickém systému, který on odmítá a kterým opovrhuje, je už víc než hodno zamyšlení.

Ovšem Erdogan, když hovořil ke svým krajanům ve Vídni v rámci své předvolební kampaně minulého roku, označil je za „prodlouženou ruku velkého Turecka“. Pochopili poselství a podle jeho slov se i chovají. Svými slovy je pozdvihl z občanů druhé třídy na občany výjimečné. Jestliže se předtím museli chozením do školy, vzděláním  a poctivou prací snažit dostat se do té třídy první, teď byli rázem i bez toho dokonce lepší než všichni ostatní rakouští občané. Aspoň v jejich představách. Od okamžiku, kdy pak ministr zahraničních věcí Kurz pozval Erdogana na koberec a řekl mu důrazně, že něco takového se už v Rakousku nesmí a nebude opakovat, panují mezi těmito dvěma muži a i mezi oběma zeměmi napjaté vztahy. Protože Erdogan je Turecko stejně jako Ludvík XIV. byl Francie či Stalin byl Sovětský Svaz. Pokud je uražen on , je povinně uražena celá země.

Jestliže někdo označí vojenský puč, který měl za cíl jeho svržení za „dar od boha“ je to hodně na pováženou. Jestliže už několik hodin po zmaření puče zná viníky a začne je masově zatýkat, je to ještě povážlivější. Přesně tak věděl Stalin už po několika hodinách po zastřelení svého konkurenta Sergeje Kirova 1.prosince 1934 ,kdo je viník a využil tuto vraždu ( kterou zřejmě sám inicioval) k likvidaci všech svých politických konkurentů. Erdogan dělá totéž. I okamžité obvinění  kazatele Gülena, jeho někdejšího spojence a nyní úhlavního nepřítele, má stejnou paralelu. Byl to Trocký, kdo přivedl Lenina a s ním Stalina k moci. Proto pak musel zemřít, diktátoři nemají rádi, aby někomu měli být za svou moc vděčni. Můžeme sice doufat, že USA neztratily ještě poslední stopy soudnosti a Gülena do Turecka nevydají, což ale neznamená, že by tam byl v bezpečí. „Spontánně“ rozhořčený turecký patriot se může klidně najít i tam a Erdogana jeho nepřítele zbavit.

Protože se Erdoganovi puč tak velmi hodil, kolují samozřejmě ihned konspirační teorie, že si jej sám objednal. Bylo by to samozřejmě možné, nezdá se to ale pravděpodobné, první hodiny vypadal opravdu vyděšeně. Co je ovšem naprosto jisté, že seznamy nepohodlných osob, které mají být odstraněny, existovaly dávno před pučem. Jinak by nemohl odvolat během několika hodin 2750 soudců a dalších 7000 úředníků. Zřejmě právě tyto seznamy byly podnětem k puči a pokud se turecká tajná služba dostala pučistům na stopu a tito se dostali pod časový tlak, jednali tak chaoticky a nesmyslně jak jednali v naději „že to nějak dopadne.“ Dopadlo to. Na držku!

Oním diletantským a zmařeným vojenským pučem vstoupil proces odbourávání demokracie v Turecku do závěrečné fáze. Na ulicích řve několik tisíc fanatických přívrženců tureckého prezidenta a žádají zavedení trestu smrti. Erdogan k tomu řekne, že hlasu lidu je třeba naslouchat. Když mnohem větší demonstrace v Istanbulu a Izmiru žádaly jeho odstoupení, nenaslouchal. Diktátoři naslouchají hlasu lidu vždy jen tehdy, když se jim to hodí. Samozřejmě, že pokud by vypsal o znovuzavedení trestu smrti referendum, vyhraje. Už proto, že v Turecku už prakticky neexistují nezávislé sdělovací prostředky a turecké noviny mají příkaz, že v každém vydání musí být na první straně zobrazen prezident Erdogan.  Za zveřejnění článku o tom, že Erdoganův syn dodával zbraně IS je pět let vězení – mimochodem podle paragrafu  za vyzrazení státního tajemství – (a brzy za to bude trest smrti), za zveřejnění karikatury, která se mu nelíbila, dva a půl roku vězení.

To vše se děje na prahu Evropy v zemi která svým malým kouskem dokonce v Evropě geograficky je a v zemi, která je členem NATO. Díky tomuto členství má pak i nejmodernější výzbroj, dodávanou z USA, placenou všemi členy NATO. A disponuje půlmilionovou armádou ( z celkových 3,5 milionu vojáků Severoatlantické aliance – tedy celých 14 procent)

To vše se děje za vyděšeného ale klidného přihlížení Evropy. Turečtí novináři a intelektuálové už dávno vyčítali evropským politikům, že mlčky trpí Erdoganovy excesy proti svobodným médiím. Dělo se to dokonce za evropské podpory, bez podpory Angely Merkelové by Erdogan nikdy nevyhrál opakované volby absolutní většinou a nemohl by tedy teď vyvádět, jak vyvádí. Merkelová tedy nese velkou část viny na turecké katastrofě a je jedno, že konala v dobrém úmyslu. Cesta do pekla bývá, jak známo,dobrými úmysly dlážděna. Jediný evropský politik, který Erdogana ještě v den puče veřejně vyzval (samozřejmě marně) aby se nedal svést v rámci odplaty k narušení systému právního státu, byl Sebastián Kurz – jeho vztah k Erdoganovi jsem už ale popsal.Jak má ovšem Erdogan udržet principy právního státu, když suspendoval 3000 soudců? Jak mají fungovat soudy s jeho odpůrci? Komunisté by mohli poskytnout vítanou inspiraci. Po převzetí moci zavedli takzvané „lidové soudy“. Soudil lid z ulice a soudil přesně podle instrukcí vládnoucí strany. Takových ochotných  „soudců“ by měl turecký prezident víc než dost.

Co je nezbytně nutné, je okamžité ukončení neupřímných rozhovorů o přičlenění Turecka k Evropské Unii, které trvají vlastně už od roku 1963 a k ničemu nevedou. Erdogan sám řekl, že „Už 53 let klepeme na dveře a oni nás 53 let odmítají.“ A v tom má pravdu, všichni  – a především příslušníci prodloužené ruky velkého Turecka, kteří v evropských zemích žijí a znají tedy mínění místních – vědí, že je to naprosto nereálná vize. Cítí že tyto rozhovory jsou falešné a nikam nevedou. Jestliže bylo přistoupení Turecka teoreticky možné před nástupem Erdogana k moci, od toho okamžiku, kdy začal přetvářet Turecko v islamistický despotický stát, rozcházející se se všemi základními principy fungování demokratické Evropy, není přistoupení Turecka k sjednocené Evropě možné ani teoreticky. A ani za dalších padesát let. Když jsem se bavil v Izmiru s jedním tureckým intelektuálem, řekl mi následovné. „Turecko je rozdělená země. Jestliže Západ je evropský (a Izmir skutečně je), pak východ je naprosto asijský a s Evropou nekompatibilní. Jedinou cestou do Evropy bylo přinutit východ třeba i násilím, aby se přizpůsobil západu. O to se pokusil Atatürk. Erdogan se rozhodl hledat kompromis – to ho logicky táhne na východ a od Evropy pryč.

Erdogan se ale ani do EU moc nežene. Kdyby vní byl, předepisovala by mu, co má dělat.Dokud je mimo ni, může díky svým třem milionům rukojmím diktovat Evropě on. Jenže to budí nevoli – a averzi.

Výsledkem současného vývoje bude výrazný propad turecké ekonomiky. Nejde jen o turismus, i výměna zboží se v případě politického napětí omezí a Turecko vyváží své zboží především do Evropské Unie. Turismus se ovšem hroutí už teď, hluboká poklona před Vladimírem Velikým přivedla aspoň hrstku ruských turistů, Evropanů ale chodí do Turecka stále méně (dokonce i Češi zredukovali své dovolenky v Turecku na 50 procent a to, i když momentální dumpingové nabídky nabízejí pětihvězdičkové hotely za 200 Eur za měsíc. Samozřejmě západní politici nemohou jako Vladimír Putin zakázat svým cestovním kancelářím nabízet dovolenou v Turecku, je to na osobním rozhodnutí každého občana, ale politická nestabilita a terorismus odstraší hodně z potenciálních hostů. Já osobně nemám ani nejmenší důvod do Turecka jezdit a podporovat tamějšího diktátora mými penězi. Mám štěstí, že jsem už vše, co jsem tam vidět chtěl, viděl. Turecko má sedmdesát milionů obyvatel a polovina z nich je mladší 35 let. Obrovský přetlak pracovní síly na pracovním trhu vedl už předtím k vytváření pseudopracovních míst v turismu. ( A k úpornému jednání o zrušení víz do zemí Evropské Unie – Erdogan is je tedy tohoto nebezpečí velmi dobře vědom). Pokud se turismus zhroutí, zbudou miliony nezaměstnaných frustrovaných mladých lidí. Kteří ovšem nebudou pod palbou státem ovládaných sdělovacích prostředků chápat, že na vině je jejich milovaný prezident – bude to spiknutí celého světa a hlavně Evropy proti nim a mladí nezaměstnaní muži bez perspektivy v životě jsou použitelní zejména jako vojáci. Nebo jako sebevražední atentátníci. Prodloužená ruka velkého Turecka může začít rozdávat rány.

Otázka je, jaký zůstane vztah Turecka s USA. Dokud je na čele USA rozumný člověk, dostane se Erdogan samozřejmě do autu, USA ho díky letecké základně Incirlik, kterou potřebují nutně k útokům proti Islámskému státu a kterou jim Erdogan nakonec po dlouhých tahanicích dovolil používat, nemohou odepsat úplně. Měly by ale přestat s vyzbrojováním turecké armády, která pod Erdoganovým vedením představuje hrozbu nejen pro země předního východu ale stále více i pro Evropu. Což ovšem může být Obamovu nástupci dost jedno.

Mohli bychom se hodně divit, jak by prezidenti USA a Turecka mohli najít rychle společnou řeč,  pokud by se americkým prezidentem stal Donald Trump. Není vyloučeno, že by se stali rychle spojenci, jen aby tu intelektuální Evropu mohli vydírat z obou stran. Pokud je totiž někdo vyloučen ze „slušné“ společnosti, rychle si hledá náhradu, nikoho to totiž nebaví být trvale sám. A tak pokud vám někdo stále připomíná, že nemáte plivat na zem, prdět a rýpat se v nose, začnete se stýkat s lidmi, kterým to nevadí nebo dělají totéž. Pro příklad není třeba chodit daleko. Jen co se s panem prezidentem Zemanem přestala stýkat civilizovaná Evropa, našel si náhradu v Číně či v Rusku. Musíme jen doufat, že si ho neznechutí velký Vladimír či čínský prezident Xi Jinping. Jinak bychom se mohli brzy dozvědět, že Kim čong Il je vlastně docela sympatický chlapík.

Evropa neví, jak se má k tureckému vývoji postavit. Erdogan má totiž k vydírání připraveny 3 miliony uprchlíků, které může obratem posadit na čluny a pustit do Egejského moře. A že přitom nemá skrupule, to je všem naprosto zřejmé. Navíc si paní Merkelová nemůže dovolit zcela ztratit tvář. Jedno je ale jisté. Jestliže chce Evropská Unie vůbec přežít, musí zásadně změnit svůj způsob myšlení. A to půjde zřejmě jen s novými lidmi, ne s Junckerem či Merkelovou.

Evropa se tváří v tvář reálné hrozbě terorismu a rostoucí turecké hrozbě, kterou ještě nechce vnímat, dostane do dilematu, který definoval jeden izraelský politolog: Bude se muset rozhodnout, zda jsou jí přednější lidská práva nebo právo na život. Toto rozhodnutí evropské politiky čeká a nebudou ho moci odkládat donekonečna.

Anebo to nedělejte, ale začněte se konečně zajímat o politiku, aby vám staří nediktovali, jak máte žít. Protože to se teď ve stále zvýšené formě děje.

Poprvé jsem si toho všiml –  a patřičně se naštval – při hlasování o zachování povinné vojenské služby v Rakousku. Mladí lidé ve věku do 35 let – tedy ti, kterých se to doopravdy týká, hlasovali v 67 procentech za její zrušení staří nad sedmdesát pak v 80 procentech za její zachování. Pokud byste chtěli znát pravý důvod tohoto hlasování, tak se na to posaďte. Není to proto, že by staří Rakušané byli až tak militantní a trvali na tom, aby se mladí kluci vzdělávali v zacházení se zbraní – (mohli by se vzdělávat v něčem užitečnějším). Šlo o to, že velká část mladých chlapců k armádě nejde a volí takzvanou sociální službu – (ta trvá na rozdíl od šestiměsíční vojenské služby devět měsíců) a velká část z nich si pak vybere práci u červeného kříže nebo v pečovatelské službě. A naši staříci zcela sobecky dostali strach, že by se o ně neměl kdo starat. Hlasovali tedy pro zachování vojenské služby v naději, že hoši na vojnu stejně nebudou chtít jít. Že se mládež cítila od starých podvedena, není třeba zdůrazňovat. Pro rakouské satiriky to bylo samozřejmě nalezené žrádlo, starým  voličům nebylo radno několik dalších týdnů zapínat rádio.

Ale i v Česku mladí volili při poslední prezidentské volbě převážně knížete Schwarzenberga v naději, že ukončí „malé české zatuchlé poměry“ a otevře jim dveře do světa – což by zřejmě i udělal. Byla to ale stará generace, která jim přikázala, že se budou muset dalších mnoho let stydět za mstivého alkoholika na hradě a za jeho bonmoty. Že jim pan prezident otvírá cestu do Ruska a do Číny je nedokáže zas až tak nadchnout, na rozdíl od starší generace, která už ráda zapomněla, jak milí k nám Rusové byli mezi lety 1968 a 1990, nevidí mladí v naprosté většině v Putinovi záchranu před zlým Bruselem. Otázka je, nakolik se za daných okolností se svou zemí dokážou ztotožnit, nakolik mají chuť doma zůstat.

V Polsku volila mládež převážně POI, musela se ale sklonit před vůlí staré většiny a dostat Kaczynského, který se snaží odbourat demokracii a svobodu, zavírat hranice a zakazovat přerušení těhotenství drakonickými tresty. Poláci byli vždy velmi mobilní národ, jen na Islandu se počet katolíků v luteránské zemi za posledních deset let ztrojnásobil – proč asi? Možná by bylo jednodušší místo na Island nebo do USA jít k volební urně. Je to blíž.

A teď Brexit. Ve věkové skupině 18 – 25 let hlasovalo jen 23 procent Britů za vystoupení z Evropské Unie. Celých 77 procent chtělo zůstat.Nepomohlo jim to, staří voliči jim přikázali z Evropské Unie vystoupit.  Motivy byly rozmanité, ale povětšinou dost hloupé. Nejdůležitějším byla imigrace. Britové rozhodli, že nechtějí na svých ostrovech Čechy, Poláky či Rumuny, raději si budou, jak je to tradičně v Británii zvykem, přivážet Pákistánce, Indy a Bangladéšany. Jejich imigrace se vystoupením z Evropské Unie nezmenší, naopak zesílí, už proto, že francouzská policie teď není povinna bránit tisícům uprchlíků v Calais, aby podle svého přání opustili Evropskou Unii  – jsou to stejně všechno ilegální imigranti, je jim tedy možno otevřít dveře na Britské ostrovy – tím EU opustí.

Mladá Angličanka, žijící ve Vídni, líčila, jak se snažila přesvědčit své rodiče, aby hlasovali pro setrvání, protože vystoupení z EU by mohlo mít pro ni, jako jejich dceru, negativní následky. Nepřesvědčila je. Rodiče, kteří nemají žádné vzdělání a otec je díky tomu nezaměstnaný, jí řekli – aspoň se vrátíš domů a budeš se o nás starat. Egoistický motiv, sice pochopitelný, ne ale pro mladé lidi akceptovatelný. Nic výjimečného, stejně zareagovala i moje sestřička na endoskopii ve Wagně, která vášnivě agituje za vystoupení z EU. Když jsem namítl, že by to ohrozilo svobodu cestování jejích dětí, řekla mi doslova „Aspoň budou sedět na prdeli doma a budou se o mně starat, až budu stará.“  Zda se to jejím dětem líbí a zda je to i jejich životní cíl, ji nijak zvlášť nezajímá.A tak to jde dál a dál. Mimochodem, obec ve které žiji, Gössendorf, přijde díky Brexitu o historicky prvního zeleného poslance (kterému jsem dal hlas i já) protože tento universitní asistent je Brit a jelikož už nebude občanem EU, nebude moci svůj mandát vykonávat. Takže se vrátíme k osvědčenému modelu červená modrá – u nás tvoří koalici socialisté s Hitlerovými pohrobky.

Proč tomu tak je?

Zaprvé proto, že je mladých málo. Pokud se člověk podívá na demografickou křivku, někdejší houba s tlustým spodkem a tenkým vrškem v posledních desetiletích zcela změnila tvar, mladé ročníky jsou slabé, staré jsou početné. To nedělá problémy jen v sociální oblasti, ale i v oblasti politické, Staří lidé svým počtem při politických rozhodnutích předpisují mládeži, jak má žít. I když oni sami v tom, co spáchali, budou muset žít jen pár let a ti mladí celá dlouhá desetiletí. Je to sobecké, pro společnost neperspektivní, ale pochopitelné. Každý hájí své osobní zájmy a při volbě k tomu má nejlepší příležitost.

Druhým faktorem ale je, že se mladí minimálně zajímají o politiku. Jestliže je v Polsku při tak důležité volbě o směřování země na mnoho dalších let možná i desetiletí volební účast 50 procent, svědčí to o nezájmu a ignoraci ( V Británii to bylo 72 procent, což je hodně, ale při tak důležitém rozhodnutí, jako je další směřování země bych očekával přece jen víc a hlavně mladých voličů, protože těch přišlo k urnám jen 36 procent!!!). Mladí politici skoro neexistují – čest výjimkám, i když otázku, zda je Kateřina Konečná skutečně příkladem hodným následování, ponechám otevřenou. Staří politici se drží svých židlí, protože je to jejich job, a ne právě špatně placený – a mladým neuvolňují místa. Myslí si, že mají patent na rozum a nechtějí si do toho od zeleného nezkušeného mládí nechat mluvit.Stačilo ale, aby se křesťanští rakouští demokrati jednou chytili za nos a postavili do pozice ministra zahraničních věcí mladého Sebastiana Kurze a hned se začalo něco hýbat. Konečně někdo řekl Erdoganovi, co si o něm myslíme (skoro ho z toho trefil šlak ale právě bohužel jen skoro) uzavřel migrační cestu přes Balkán, nechal prověřit výuku  na muslimských vídeňských školkách atd. atd. Jeho rozhodnutí vyvolají u establishmentu starých politiků vždy bouřlivé bis zuřivé reakce, aby po několika měsících se skřípěním zubů dělali to, co Kurz navrhl. Protože je to potřebné a mladá člověk vidí do budoucnosti lépe než starý – protože je to JEHO BUDOUCNOST. Ale podobných mladých lidí je na čelných postech politiky zoufale málo, nemohou tedy svou budoucnost podstatně ovlivnit.

Jenže v „etablovaných“ stranách to má politický dorost těžké. Aparátčíci jsou většinou lidé v letech, kteří mají strach z drzého mládí a hlavně z jejich myšlenek, kterým zaprvé nerozumí a zadruhé je považují za nebezpečné. Následek je tragický.Mladí hledají své politické vyžití v nově vytvořených stranách (jako je Babišova strana nebo strana komika Grigliho v Itálii nebo ve stranách rychle expandujících, které potřebují nové lidi, to jsou ovšem dnes strany s výrazně pravicovou orientací, které hlásají rozbití současného světa, vytvoření národních diktatur, což zákonitě vede k válkám, tedy něčemu, co by mladé generaci škodila ze všeho nejvíc. Tam ale nacházejí možnost dělat kariéru a pokud jsou jen trochu oportunističtí podřídí zápas o všeobecné blaho svým egoistickým zájmům a přijmou za svou ideologii, která by jim za jiných okolností vadila.

Jenže právě v době globalizovaného světa by měli mladí lidé držet pohromadě a formovat si svět tak,jak jim bude vyhovovat. V globalizovaném světě do můžou dokázat jen společně. Představa tvoření izolovaných malých státečků, které si budou hrát na svém písečku, je v současném světě směšná. Hlavně proto, že peníze, investice, ale i pracovní místa neznají hranice a překračují je podle vlastního uvážení aniž by se politiky ptaly na jejich mínění.

Problémy se dají řešit jedině společně. Ovšem politická garnitura okolo Jeana Clauda Junckera na to určitě nemá. Ani recept ale ani chuť.

Je třeba je vystřídat. K tahu už konečně musí přijít ti, kterým bude svět na dalších několik desetiletí patřit.

Tento článek jsem publikoval 23.června tohoto roku, na mém webu se ale neobjevil, nebo ihned zase zmizel. Důvod neznám Pokouším se tedy publikovat jej ještě jednou.

Už se to stává skoro tradicí. Nějaký šílenec zabije bez důvodu spoustu lidí, svět strne v hrůze (stále si ještě tak úplně nezvykl), ale jako první se ozvou příbuzní vraha a začnou ho líčit jako milého a milujícího člověka bez jakéhokoliv sklonu k radikalismu či násilí. Prostě dobrák od kosti, který se nějakým nedopatřením dostal ke zbrani a zabil bezbranného člověka – případně 49 nevinných lidí. Z tohoto modelu vypadl snad jen norský atentátník Brejvik, který ovšem měl tu možnost se hájit sám, protože na rozdíl od mnoha jiných atentátníků přežil.

Chtěl přežít, vyšel policii naproti s rukama vysoko nad hlavou, aby na něj nemohli vystřelit. Kdyby to některý z policistů udělal, šel by sedět na deset let skoro stejně jako Brejvik sám. On to samozřejmě věděl a nyní sedí v luxusním vězení a žaluje vězeňskou správu za to, že má málo vycházek, že má pomalý internet, že mu nevyhovuje strava atd. atd. – a soud mu dává většinou zapravdu. Člověk se ptá, v jakém systému to tady vlastně žijeme.

Vrah britské poslankyně Jo Coxové Thomas Mair byl také milý člověk knihomol bez jakéhokoliv sklonu k násilí. Pak vzal pistoli a rozstřílel poslankyni hlavu. Jaké nervy musí mít člověk, který ležící ženu střelí do obličeje? Zřejmě jak on tak Brejvik doufají, že se jednou v jejich zemích dostanou k moci strany s podobnými názory, jaké mají oni a za které zabíjeli a pak budou omilostněni, případně se stanou národními hrdiny. Přičemž vyloučit se to nedá. I Adolf Hitler seděl víc než rok ve vězení.

Pamatuji si na jeden z prvních atentátů ve Francii. Islámský terorismus teprve začínal,když byl tehdejší atentátník médii představen jako milý, bezúhonný člověk, ochotný vždycky komukoliv pomoci a ve svém okolí velmi oblíbený. Jen tak mezi řádky prosáklo, že byl už šestnáctkrát trestaný, třikrát z toho k bezpodmínečnému trestu. Zřejmě jen detail, který na francouzských předměstích nic neznamená. Jemu ale zabránil v uskutečnění jeho snu vstoupit do francouzské armády a moci nosit a používat zbraň legálně. Tak ji použil nelegálně.

Chápu, že se příbuzní atentátníků snaží co nejrychleji a co nejhlasitěji se distancovat od činů svých synů, bratrů atd., aby se nestali obětí pomsty. Upřímně to ale nezní a nevěřím, že by svého příbuzného vydali policii, kdyby zjistili, že takový atentát připravuje.Či že by se ho vůbec snažili od něj odhovořit.

Před několika lety rozvířil v Rakousku atmosféru případ zabití šestnáctiletého chlapce. Spolu s kamarádem vykrádali supermarkety. Udělali to už šestnáctkrát, než je přistihla policejní hlídka. Protože chlapci vypnuli elektrický proud, museli policajti do obchodu potmě. A pak se na jednoho z nich vyřítil zamaskovaný muž s předmětem nad hlavou, který onen policajt považoval za nůž. Vystřelil a útočníka zabil. Ukázalo se, že to nebyl nůž ale jen šroubovák a onen útočník měl právě oněch šestnáct let. Vzápětí se vzedmula obrovská vlna solidarity se zabitým chlapcem. Rodiče hovořilo do rádia i televize, jak to byl skvělý bezúhonný hoch, který se skvěle učil a jak ho jeho spolužáci milovali. Tito zase nosili květiny k onomu supermarketu, kde ve střelbě došlo. Policista byl sdělovacími prostředky doslova lynčován, pak z toho měl soud a byl i právoplatně odsouzen a musel ukončit svou službu u policie. Být policistou, pojedu v budoucnosti okolo vykrádaného supermarketu a budu se tvářit, že jsem nic neviděl. Společnost si své zločince dokáže ochránit. Zajímavé je, že se k tomu přidávají i sdělovací prostředky.

Možná je skutečně poutavější nechat zabíjet či krást bezúhonného mladého člověka než patnáctkrát trestaného recidivistu. Taková story má rozhodně víc šťávy, líp se prodá, tedy přitáhne víc čtenářů. A o nic víc nejde. Anebo i novináři, znechuceni vládou všemocných  finančních magnátů fandí každému, kdo si zahraje na Jánošíka? A pokud ho přitom chytí a pověsí za žebro, je o popularitu postaráno.

Většina atentátníků a vrahů totiž svůj čin nepřežívá.

Atentátník z Orlanda Omar Mateen byl opět jednou milující otec rodiny a hodný člověk bez násilnických sklonů. Aspoň tak ho chce vidět jeho otec. Jeho manželka mu i s vědomím, že její manžel nelítostně vraždí desítky bezbranných lidí, vyznala do telefonu lásku. Neřekla mu „nechej toho, nech je žít“, ale „miluji tě“.  S tím vědomím se mu určitě střílelo lépe. Že Omarova manželka o připravovaném atentátu nic nevěděla, nevěří nikdo, samozřejmě jí to bude ale těžko dokázat. Že viděla, jak si nakupuje zbraně a munici,v Americe nic neznamená. To dělá každý a dělat to bude teď ještě víc. Právě strach je nejlepší kšeft pro všemocnou zbraňovou lobby.

Hrůzostrašný je nárůst připravenosti společnosti na násilí. Podhoubí roste  a rozvíjí se. Vnímáme násilí, kdysi tak strašné a odpudivé, stále víc jako nedílnou a tím pádem i akceptovatelnou součást naší společnosti. Paramilitantně organizované skupiny ruských fanoušků na Euru či bandy anglických chuligánů jsou schopny klidně i někoho zabít. Skupina výrostků utloukla před dvěma roky v mnichovském metru k smrti padesátiletého učitele, protože se zastal dětí, které tito adolescenti obtěžovali. Kdysi v mých mladých letech platilo, že když v bitce někdo padl na zem, byl už ponechán v klidu. Dnes je právě pád na zem důvodem k eskalaci násilí. Do ležícího se kope, šlape se po něm ve snaze způsobit mu co nejtěžší zranění, případně ho zabít. Bezmocnost oběti stupňuje agresivitu útočníků, protože jim dává pocit beztrestnosti. I to je něco nového, nicméně stává se to pomalu normou. Běhá mi z toho mráz po zádech.

Je to opravdu jen glorifikací násilí ve filmech a televizi, kde jsou „tvrdí chlapci“ typu Silvestra Staloneho, čili Ramba, oslavováni a volají po následovnících? Jsou na vině počítačové hry, kde stříká fiktivní krev v proudech a hráč může zabít nejrůznějšími způsoby koho chce, aniž by mu reálně hrozilo nebezpečí? Až jednou dostane chuť si to vyzkoušet ve skutečnosti. Anebo je to prostě změna myšlení, rostoucí frustrace, pocit neúspěšnosti a bezmocnosti, která vyvolává agresivní pocity a volá po krvi?

Člověk se identifikuje s osobním úspěchem. Pokud mu je odepřen, hledá svou identitu ve skupině stejně smýšlejících, ať už jsou to nacionalistické strany nebo skupiny fotbalových fanoušků. Anebo IS!

Ti všichni mají společného jmenovatele ve frustrované mládeži. Mládeži bez perspektivy, bez budoucnosti. Jedno, zda vlastní vinou či ne. Napětí stoupá a stoupat bude, dokud budou peníze plynout do kapes několika málo desítek lidí na zeměkouli a v jejich zájmu a zájmu „optimalizace zisku“ se budou odbourávat pracovní místa a z daňových poplatníků se budou vyrábět přijímatelé sociálních dávek. Když se k tomu přidá ještě pár válek, ve kterých si světové velmoci zkoušejí nové zbraňové systémy a výrobci zbraní vydělávají miliardy, střelného prachu v sudu pod touto planetou přibývá. Kolik ho ještě dokáže unést, než dojde k opravdové explozi?

Možná si Bill Gates své miliardy opravdu zasloužil. Měl prostě správný nápad ve správný okamžik. Tehdy byl ovšem mladý, patřil ke generaci, která měla před ostatními náskok – fotku zakladatelů firmy Microsoft v jejich zelených letech jsem mohl vidět v muzeu komunikace v Bernu ve Švýcarsku a skutečně mě pobavila. Působila sympaticky rozevlátě, jak už to v sedmdesátých letech bylo normální. Přesto mě v posledních týdnech sžírá myšlenka, že si ty peníze možná zas až tak nezaslouží. Ta pochybnost se jmenuje Windows 10.

Měl by si zřejmě na svou firmu dávat pozor. VĚTŠÍ POZOR! Protože nad svými programátory ztratil kontrolu. A co je ještě horší – jeho programátoři ztratili nad sebou kontrolu. Důkazem je právě onen paskvil jménem Windows 10.

Roky jsem používal Windows sedmičku a byl jsem ochoten se s ní skamarádit. Ti, kdo mě  znají, vědí  že to není jednoduché.Počítače mě nemají rády a já jsem ochoten jim jejich antipatii  vracet. Nicméně jsem se se sedmičkou nejdříve smířil, pak seznámil a pak skoro skamarádil. Pochopila očividně, kde jsou moje možnosti a nenapínala je k prasknutí.

A pak najednou přišla nabídka, že bych měl Windows updatovat na desítku. Ve slabé chvilce jsem souhlasil, ostatně to nabízeli bezplatně. Od té chvíle se můj život změnil ve zlý sen. Asi po dvou dnech mi přestal fungovat internet, zmizel přístup na externí disk atd. atd. Syn se rozhodl situaci vyřešit návratem  k sedmičce (poté, co mi vynadal za tak šílený nápad jako je update windowsu). V rámci tohoto zpětného reupdate se počítač definitivně zhroutil. Zemřel, zčernal, odmítal s námi jakkoliv komunikovat. Podařilo se jej vypnout pouze vyjmutím akumulátoru, poté se synovi nějak v hektické dva dny trvající akci podařilo zachránit soubory, které jsem na počítači měl. Poté krok po kroku obnovoval funkce, které při všech těchto operacích zmizely. Začal jsem se znovu pomalu cítit jako člověk a internet vnímat jako službu člověku.

Pak se znovu objevila nabídka update na Windows 10. Odmítl jsem rozhodně a spokojeně jsem se usmíval, že na podobnou blbost podruhé nenaletím. Nabídka se objevila ještě několikrát, vždy jsem ji s dobrým pocitem poslal někam.

A pak jsem jednou při návštěvě Brna v hotelovém pokoji zapnul můj počítač – k mé obhajobě musím udat, že jsem potřeboval napsat několik mailů. Uprostřed jednoho takového mailu se počítač najednou zhroutil. Zčernal a poté mi oznámil, že nahrává Windows 10. Na nic se mě už neptal, mé mínění ho nezajímalo, prostě se tak rozhodl a nehodlal se mnou už diskutovat. Možnost odmítnout jsem prostě neměl.

Zpočátku vypadalo všechno v pořádku. Změnil se jen image a nenašel jsem opět přístup na externí disk. To se ale dá obejít, tím, že člověk prostě klikne na složku, kterou chce kopírovat a pak zvolí funkci „Tento počítač“. Občas se sice soubor okopíruje jinam, než by člověk chtěl nebo čekal, ale s tímto deficitem životní kvality jsem byl ochoten se smířit. Jak vidíte nejsem kverulant a jsem ochoten i k ústupkům. Mír trval přesně čtyři dny. Poté jsem se nedostal na internet a při pokusech opravit kontakt s mým HUI přístrojem, čili domácím internetem mi můj milovaný počítač napsal, že mu chybí NEJMÉNĚ jedna funkce, aby mohl můj počítač s internetem spojit. Pochopil, že je zle a současně jsem si uvědomil, jak je člověk na internetu závislý. Samozřejmě je to denní pošta, pozvánky na vzdělávání, sociální sítě. Účty za telefon i vyúčtování kreditní karty dostávám taky už jen elektronicky. Ale je to i internetové bankovnictví, které samozřejmě člověk potřebuje nejvíc, když  nefunguje. Pak je to ebay, zprávy, program kin atd. atd. Odhlédnouc od mé webové stránky. A to vše bylo pryč.

A naskýtala se rozhodující otázka – kdo mě zachrání? Protože reinstalaci bylo očividně potřebné provést u mně doma a syn se nacházel právě v Londýně.

Obrátil jsem se na kolegu, který je „digital native“ s prosbou o pomoc. Byl skvělý, přijel a zdálo se, že rozumí tomu, co dělá. Na internetu si našel diskusi podobně postižených, kterým Windows 10 zrušil přístup k internetu. K mému údivu jich nebylo málo – až do té chvíle jsem trpěl paranoidní představou, že se počítače a jejich nástroj jménem Windows 10 zaměřily pouze na moji osobní likvidaci. Tam se kolega dozvěděl, které funkce Windows v rámci updatu odbourává. Tím pádem věděl, co by měl stáhnout, aby můj internet zase fungoval.Problém byl jen v tom, že ty funkce samozřejmě stáhnout nemohl, protože můj internet nefungoval. Tedy přesněji internet ano, ale můj počítač k němu neuměl najít spojení. Na svém mobilním telefonu zřídil hotspot – (neptejte se mě, co to je), tam stáhl dané funkce z internetu a pak je přenesl na můj počítač. Vysvětlil mi, že napřed smazal všechny adaptéry pro síť z počítače , pak je znovu nastartoval a něco k tomu stáhl – (to už jsem nerozuměl, co) K mému úžasu začal internet zase běhat. Oznámil jsem kolegovi, že ho miluju a pozval jsem ho na večeři – pozvánku zatím nepřijal. Věděl zřejmě proč.

Má euforie trvala přesně tři dny. Ještě že jsem měl tušení a ráno v šest hodin jsem vyřídil to nejnutnější. Protože ve čtyři odpoledne už internet zase nefungoval – psal mi totéž co poprvé, že chybí nejméně jedna funkce ke kontaktu s internetem. Windows 10 očividně opět provedl jednou update aniž by se mě ptal na svolení (NEDOSTAL BY HO!) a v rámci toho odmontoval zase ony funkce, které jsme pracně nahráli.

Řekněte mi, kdo může přijít na tak idiotský program, který lidem bez jejich vědomí v rámci updatu ruší kontakt s internetem? Odpověď mám. Je to Microsoft – firma Billa Gatese. Firma, která ztratila kontakt s realitou. Samozřejmě – pro digital natives – a tedy i pro ony programátory je nahrání funkcí spojení s internetem přes hotspot na mobilním telefonu hračka a nestojí za řeč. Proč by to člověk nemohl každé dva či tři dny dělat? PROTOŽE TO NEUMÍ, milí programátoři. Ano, budete se divit, ale existují skutečně lidé, kteří to neumí a když se jim zhroutí počítač, jsou v koncích. Je možné, že vás tito lidé nezajímají. Ostatně stejně jednou vymřou.

Pane Gates, chci vás jen upozornit, že patříte spíše k naší generaci než ke generaci vašich programátorů. Dejte na ně pozor, nebo se vám stane, že ani vy nebudete mír přístup na internet. Dobrá,máte na to, abyste si držel permanentně specialistu,který vám zrušené funkce kdykoliv znovu nahraje. Ale je spousta lidí, kteří takového specialistu doma nemají, žádného takového neznají a nemůžou si ho dovolit. Chcete je opravdu všechny nasírat? Já vím síla monopolu je síla monopolu, co se vám už může stát, když stejně ovládáte skoro bez výjimky celý trh. Ale naštvaní lidé jsou přece jen naštvaní lidé. A pokud nebude internet fungovat stále více lidem, možná přece jen budou hledat alternativu k vaší nadvládě nad jejich životy…

Minimálně v okamžiku, až vy sám budete potřebovat člověka, který by vám instaloval internet, který váš vlastní program odbourává, měl byste se zamyslet, že něco možná není v pořádku. Že patříte také ke generaci, kterou vaši mladí žraloci-programátoři odsoudili k životu off line, čili k neexistenci.

Ne počítače za to opravdu nemůžou, můžou za to lidé,kteří je programují.

Prozatímní happy end – můj kolega poslal mému synovi mail s informacemi, které funkce je třeba nahrát a ten to provedl. Poté se pokusil zablokovat update Windows 10, doufám, že se mu to podařilo. Nebudu tedy tento nejnovější výkřik softwarové techniky mít na nejnovější úrovni – a je mi to vážení opravdu „u prdele.“ Jen mě ruší myšlenka, k čemu je takový program vlastně dobrý.

Prý by stačilo koupit si nový počítač, protože prý ten můj 4 roky starý by mohl být s Windows 10 inkompatibilní. Možná to přece jen vše dává smysl. Jak dlouho má současný počítač vůbec fungovat. Než Windows vymyslí další nový program?

Aha, možná vás bude zajímat,proč mě vlastně taková lapálie jako Windows 10 tak rozčílila, koneckonců strýček Choleva vždycky říkal, že když nejde o život jde o ho…

1) je to pocit bezmocnosti, pocit vydání na milost a nemilost – tedy spíš na nemilost – bez možnosti obrany.

2) je to ztráta samostatnosti, osobní autonomie, pocitu, že člověk může žít sám bez cizí pomoci a zvládne to. Jde tedy vlastně už o jakousi přípravu na život v domově důchodců a to mě psychicky zatěžuje.

3) nevím, jak najít někoho, kdo by mi s podobnými problémy, třeba i za poplatek, kdykoliv podle potřeby ale hlavně rychle pomohl.

4) nevím, komu mám vynadat – tedy kdo za to může, na koho tedy můžu vypustit své negativní emoce, vynadat mu, ztlouct ho nebo ho odstřelit. Na to vše je počítačový program, nahrávající se uprostřed psaní mailu příliš abstraktní. A negativní emoce, které člověk nemá jak vyventilovat, zabíjejí jeho duši.

Možná bych těch důvodů našel víc, ale už jen tyhle čtyři stačí na to, abych k programu Windows 10 cítil …. řekněme to diplomaticky – silnou antipatii.