My v Evropě to známe. Už mnoho let volíme ne toho, kdo je nám sympatický a koho skutečně na postu předsedy vlády či prezidenta chceme mít, ale spíš toho, o kom si myslíme, že napáchá nejméně škod. Nadšení chybí, k volbám se jde z povinnosti, ze strachu, že jinak by to „mohlo dopadnout ještě mnohem hůř.“

V USA jsme byli zvyklí na nadšené obličeje. Nadšení až naivní, které provázelo volby v zemi neomezených možností. Jásající davy, které v bezmezné důvěře podporovaly svého favorita. Víra, že přijde spasitel a přesvědčení, že to občan může svým hlasem rozhodujícím způsobem ovlivnit.

A teď najednou je tu americká volební kampaň 2016 a místo jásotu člověk vidí kyselé obličeje. Proti sobě stojí dva kandidáti, z nichž ani jeden neoplývá schopností získat si sympatie voličů. Statisticky viděno, je Donald Trump sympatický 31 procentům žen a 34 procentům mužů. Hillary Clintonová je na tom o fous lépe, je sympatická 49 procentům žen a 40 procentům mužů. Ani jeden z kandidátů ale nepřekročí padesátiprocentní hranici, v každé kategorii tedy převládají lidé, kteří by na jeho místě viděli raději někoho jiného. Jenže nikdo jiný není k dispozici. Američané si tedy zvykají na evropský způsob volby – volby mezi morem a cholerou. Bez jasných představ, co jim ta volba přinese. Mnozí by byli raději, kdyby kandidát, kterého budou volit, raději ani nevyhrál – aby pak nenesli za jeho činy spoluzodpovědnost.

To vše je jen obrazem celosvětové krize politiky – tedy demokracie. Státníci, tedy lidé s vizí, jak pomoci státu a jak zlepšit úděl lidí v něm žijících, už nejsou. Zůstali politici, kteří bojují v první řadě o vlastní křesla. Ve světě, kde vládnou peníze a burzy totiž státník ani existovat nemůže. Pro svou vizi nedostane prostor, a pokud by se pokusil finančnímu kapitálu postavit, je dostatečná možnost jej zničit prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků. Potřebujete k tomu jen dostatek peněz pro ochotné novináře a ty samozřejmě finanční vládci tohoto světa mají.

Američané trpí samozřejmě pocitem ztráty vlivu ve světě – proto slyší na Trumpovo heslo „make Amerika great again!“ Jenže to se sotva někomu podaří. Vliv tzv. demokratického světa na zeměkouli slábne a mizí. Nedokázal prosadit svůj způsob chápání politiky do zbytku světa, jak si to naivně představoval Francis Fukuyama, místo toho sílí nezadržitelně absolutistické diktátorské režimy a zatlačují demokratické země do stále větší defenzívy. Souvisí to samozřejmě i s růstem ekonomické síly tzv. rozvojových zemí, ale i se slabostí koncepce (nebo spíše bezkoncepčností) v působení demokratických velmocí.

Možná to skutečně začalo nešťastnou volbou z roku 2000, kdy americký ústavní soud zabránil svým rozhodnutím vítězství Ala Gora v prezidentských volbách a posadil do křesla tehdy nejmocnějšího muže světa Georgea Bushe juniora, člověka, který svým duševním potenciálem na tuto funkci jednoduše neměl.

Zda to byla náhoda či úmysl, že právě v době jeho vlády došlo k útoku na Word Trade Center v New Yorku, je vedlejší, následky ale rozběhly řetězovou reakci, se kterou se svět nedokáže srovnat dodnes. Bush po sobě nechal nepořádek, který administrativa demokratů (Obamy a Clintonové) nedokázala ani v nejmenším uklidit. Právě naopak, za jejich vlády doslova explodoval. Naivita, faleš a bezkoncepčnost byla rozhodujícími rysy jejich působení ve světové politice. Politika je trochu jako hra v šachy. Uděláte tah, ale jeho fatálnost zjistíte až o několik tahů později, kdy jej už není možno vzít zpět. Americká šachová škola (s výjimkou geniálního ale bláznivého Billy Fishera, za tou ruskou vždy hodně zaostávala.

Finanční krize roku 2008 zastihla politiky naprosto nepřipravené a z jejími následky bojuje svět víceméně neúspěšně dodnes. Globalizace, nabízená jako řešení, jen zvyšuje rozdíly mezi bohatými a chudými, převádí peníze do rukou několika málo stovek lidí na světě a ožebračuje široké masy, vede k přesouvání pracovních míst do zemí s nízkými náklady na pracovní sílu a snižuje tak kupní sílu obyvatelstva v zemích rozvinutých, které vždy byly hlavními spotřebiteli a tím hnacím motorem spotřebního hospodářství.

Američané přivítali nadšeně tzv. „Arabské jaro,“ aniž by v nejmenším rozuměli poměrům v arabském světě. Představa, že se v arabských zemích právě rodí „demokracie amerického typu“ byla naprosto naivní a samozřejmě falešná. Tento experiment skončil katastrofou a stejně jako Bushovi vojáci pomáhali zabít Saddama Husajna, který byl svým násilnickým režimem garantem stability v oblasti Perského zálivu, tak Obamovi lidé pomohli zabít Muamara Kaddáfího a zdestabilizovali tak celou severní Afriku. Následkem jsou proudy uprchlíků jak z černé Afriky, tak z předního východu a pomalá destrukce do té doby jakž takž stabilního politického systému Evropy.

Obamovi svázala ruce naivně (nebo zákeřně) udělená Nobelova cena míru ještě než opravdu začal vládnout. Otázka je, zda by si bez této ceny vedl lépe. Dovolím si o tom pochybovat.

Clintonová jakožto ministryně zahraničních věcí vsadila naivně na jakousi „umírněnou syrskou opozici,“ v syrské občanské válce, kterou viděla snad opravdu jen ona. Amerikou podporovaní bojovníci nejenže uřezávají hlavy pětiletým dětem, ale prodávají či dokonce darují zbraně Islámskému státu, proti němuž chce USA bojovat. Stejně tak končí u IS zbraně dodávané Turecku jakožto členu NATO přes osobní obchody prezidenta Erdogana (pardon, jeho syna) či ty, které dostávají za své petrodolary Saúdští Arabové. A strategické zájmy (rozuměj ropa) jsou tak silné, že se Obama s Hillary nezmohli ani na to, aby pokárali Saúdy, šiřitele nenávistného wahabismu a tím ádem vlastně kořen všeho současného zla. Protože právě v Rijádu by člověk musel s uklízením začít, pokud by chtěl skutečně na předním východě udělat pořádek. Za toto všechno samozřejmě nese Hillary Clintonová jakožto ministryně zahraničí bezprostřední zodpovědnost, nedá se tedy očekávat, že by si ve funkci prezidentky vedla lépe.

Otázka je jen, zda je lepší volit někoho, kdo není schopen svinčík zanechaný svým předchůdcem uklidit nebo někoho, kdo žádný svínčík ani nevidí a je ochoten a připraven dělat další.

Že je Donald Trump neschopný vykonávat funkci prezidenta USA, o tom nepochybuje skoro nikdo. Je to klaun, který profituje z toho, že je proti všemu, tedy proti současnému establishmentu – a tím oslovuje masy nespokojených outsiderů současné společnosti. Aféra s jeho sexistickým videem je ovšem směšnou až trapnou záležitostí, zoufalým pokusem jej „nějak“ zastavit. Jakkoliv. Může to snad fungovat v prudérní Americe (nebo tedy v Americe, která si na prudérní hraje) v žádné evropské zemi (snad s výjimkou Skandinávie) by mu taková aféra neublížila (pamatujete si ještě na výroky Sarkozyho, že je chlap s vejci, schopný se obsloužit?) Ostatně ve Francii je prezident bez milenky stejně nevolitelný looser (Holland ale pracuje na tomto titulu i s milenkou). Dokonce i prezident Klaus se snažil vylepšit si image mimomanželskými poměry – i když jen se skromným úspěchem.

Zda je funkci prezidentky schopna vykonávat Hillary Clintonová, o tom taky není mnoho lidí přesvědčeno. I když prý kdysi řídila kroky svého manžela Billa (ovšem tehdy byl svět v hospodářské konjunktuře, terorismus byl vzdálenou budoucností a banky půjčovaly peníze bez ohledu na následky (což postihlo naplno vládu Clintonova nástupce Obamy). Svět je zcela jiný než na konci minulého tisíciletí a nezdá se, že by to Hillary skutečně pochopila.

Jestliže v době Billa Clintona neměla Amerika prakticky konkurenta a mohla si bombardovat, koho chtěla (jako například Madelaine Albrightová Srbsko), protože Rusko bylo v jelcinovském rozkladu a Čína ještě bojovala s následky revolty na Náměstí nebeského pokoje, dnes stojí proti Američanům Putin, který zastabilizoval svou moc v Rusku. V zahraniční politice má možná ne líbivou, ale naprosto jasnou koncepci a jeho příklad úspěšného diktátora táhne. Od principu liberální demokracie se tak odvrací stále více zemí (Turecko či Maďarsko, pravděpodobně i Polsko). Čína se zdvihla na velmoc, která si z amerických instrukcí či obstrukcí nic nedělá a zapomene při státní návštěvě rozvinout Obamovi červený koberec k letadlu. A to nehovořím o IS a islámském terorismu, který stále znova zasahuje i samotné občany Spojených států. Svět je nepoměrně komplexnější a složitější, nemám ale pocit, že by to paní Clintonová pochopila, či že by si toho i jen všimla.

Trump si myslí, že si toho ani všímat nemusí. Postaví okolo USA zeď a zbytek světa mu může být ukradený. Izolacionismus v současném globalizovaném světě je cesta do pekla, dopustit oslabení NATO a obětovat EU je věc, která se může jen vymstít. Rusko už čeká na hranici pobaltských států.

Clintonová současný chaos nechápe, a proto není schopna jej odstranit, Trump pak vůbec žádný chaos ani nevidí. Ž jeho volbu podporují masově ruská státem kontrolovaná média a to přesto, že otevřeně hrozil Rusku třetí světovou atomovou válkou, je paradoxem jen na první pohled. Putin si samozřejmě přeje na postu amerického prezidenta člověka bez autority a bez schopnosti získat si ji ve světě a navíc je tu naděje, že zlí chlapci se nakonec spolu stejně domluví.  Už proto, že hodní se s nimi nechtějí bavit.

V čase rozkladu Evropské Unie vypadá osa Rusko-USA přímo smrtelně nebezpečně. Pro základní hodnoty, kterými žijeme nebo žít chceme.

Volba 7. listopadu rozhodne o mnohém. Nejen v Americe, ale na celém světě. Proto je tak i sledovaná. Hlavním problémem je, že lidé, kteří jsou (úmyslně) politicky nevzdělaní, cítí podvědomě, že současný systém není v pořádku, že nefunguje. Chtějí změnu a jsou ochotni volit kohokoliv, kdo jim tuto změnu nabídne. Tak se svého času dostal k moci Adolf Hitler, stejně se moci chopil Benito Musolini.  Z nespokojenosti ožebračeného obyvatelstva povstala moc Vladimíra Putina. Jestliže se ale začne hroutit demokratický systém USA, či dojde k tomu, že se Amerika nešikovnými intervencemi ve světě dále zkompromituje, může nastalý chaos postihnout nás všechny.

Z toho pohledu je letošní americká volba klíčová. Ovšem zda ten klíč bude pasovat do zámku k řešení současných světových problémů je víc než sporné.

Neustále jsem konfrontován s tím, že si lidé stěžují na služby v České republice, jak tam nic nefunguje a jak je to všechno na nic. Abych všechny tyto nespokojence poněkud uklidnil, hodlám vylíčit můj zážitek s Rakouskými drahami, zkratkou ÖBB (Österreichische Bundesbahnen).

Samozřejmě si za to můžu sám. Kdybych nechal věcem volný průběh a třeba zapálil svíčku před soškou panenky Marie, mohl jsem si celý stres s informační službou rakouských státních drah ušetřit.

Jenže člověk je už takový a je-li na cestě k nám do Rakouska má maminka, která neumí německy a nechá se tedy poměrně lehce vystresovat, chci mít jistotu, že dorazí bez problémů až do Grazu.

A právě v této citlivé době mi někdo oznámil, že mezi Bruckem an der Mur a Grazem jezdí často náhradní autobusy, protože je na trati výluka. To mi vehnalo pot do čela, protože už jsem viděl, jak maminka bezmocně sedí ve vlaku v Brucku, s nikým se nemůže domluvit a tím pádem neví, co má dělat.

Pro jistotu jsem tedy telefonicky varoval i ji a pak jsem se rozhodl zjednat si jasno.

Jak to dnes člověk dělá? Vstoupí na stránku ÖBB a hledá. Kupodivu jsem měl poměrně rychle úspěch, objevil jsem kolonku Streckeninformation (čili informace o trasách). To bude ono, zajásal jsem a bylo to ono. A tím by měl tento článek skončit happy endem.

Jak jistě tušíte, nebylo tomu tak. Mezi Bruckem an der Mur a Grazem svítily dva modré autobusy, což mě uvedlo do stavu pohotovosti. Klikl jsem na jeden z nich a dozvěděl jsem se, že trasa okolo Pegau se upravuje a že tedy od začátku září do 18. října vypadnou určité vlaky. Jejich čísla tam byla uvedena, ani jeden z nich ale neměl číslo RJ 73, tedy číslo mamčina vlaku. Klikl jsem na druhý autobus a ten mi zase sdělil, že jiná část tratě se bude opravovat od 17. září a opět že vypadávají určité vlaky. Protože měla maminka přijet 18. září dostal jsem nedobrý pocit, že by se jí mohly týkat obé výluky. Rozhodl jsem si tedy zjednat jasno a následující den jsem zavolal na číslo, které bylo u oněch výluk uvedené: Bylo to jediné telefonní číslo, které jsem tam našel, a stálo tam, že je pro pohybově omezené osoby. Protože je maminky nedlouho po operaci kolena a delší přesuny jí skutečně dělají problémy, rozhodl jsem se ono číslo 05 1717 5 využít.

Zvedl mi nějaký muž. Zeptal jsem se ho, zda bude vlak Railjet 73 postižen výlukou na trase mezi Grazem a Bruckem. Zeptal se mě, o jakou výluku se má jednat. Řekl jsem mu, že tu, kterou uvádí ÖBB webové stránce. Oznámil mi zvýšeným hlasem, že žádná výluka na webové stránce zmiňována není. Opáčil jsem, že včera tam byly dokonce dvě. Obořil se na mně, ať si nevymýšlím, že má onu stránku před sebou a tam nic není.

Samozřejmě, stránky se mohou změnit. Omluvil jsem se a zavěsil. Nicméně mi to nedalo pokoj. Můžu opravdu informační službě rakouských drah až tak slepě důvěřovat? Vstoupil jsem tedy znova na onu webovou stránku a objevil stejné dva autobusy jako den předtím. Dokonce i se stejným textem. Pomyslel jsem si, že jsem zřejmě nezastihl právě kompetentního muže a kdoví jakou webovou stránku měl právě před sebou otevřenou, když jsem zavolal. Určitě nějakou, kde výluky provozu nejsou, tedy žádnou týkající se rakouských železnic.

Jsem neodbytný člověk, zavolal jsem znova. Muž na druhé straně linky byl tentokrát zdvořilý: Když jsem mu vysvětlil mou žádost, oznámil mi, že on je na lince která se stará o nevidomé a lidi s postižením zraku a zeptal se mě, zda patřím do této skupiny. Byl jsem poněkud zaskočen, podíval jsem se na počítač, ty autobusy tam byly stále, řekl jsem mu tedy, že ne. Na to mi odpověděl, že mě přepojí na správné číslo. Zřejmě na číslo pro lidi s postiženým sluchem. Aspoň nový pán na druhé straně linky na mě křičel: „Já vás neslyším! Co říkáte? Já vás neslyším!“ A pak zavěsil. Myslel jsem si, že pro sluchově postižené by neměli dávat k telefonu hluchého pracovníka, protože v telefonu, jak známo, nelze použít posunkovou řeč.

Nicméně nepoučen zavolal jsem znova – zdůrazňuji, že stále na stejné číslo. Ozvala se nějaká dáma a oznámila mi, že jsem se dovolal na službu imobilií ÖBB a co pro mě může udělat. Trošku mě to zaskočilo, protože jsem neměl v úmyslu nakupovat ani železniční pražce, ani lokomotivy a už vůbec ne akcie rakouských železnic. Zeptal jsem se jí opatrně, jak jsem se do její kanceláře dostal. Odpověděla hodně podrážděným hlasem, že to mám vědět já. Vysvětlil jsem jí, že volám ohledně výluky na trase mezi Grazem a Bruckem a že jsem zavolal jediné číslo, které je tam uvedené. Řekla mi, že tam žádné takové číslo není. Odpověděl jsem opatrně, že ho před sebou vidím a zní 05 1717 5. Nato na mě začala křičet, že takové číslo na té stránce není. To se mě dotklo a zaťal jsem se. Trval jsem na tom, že to číslo před sebou vidím.

Hodně ji to rozčílilo. Řekla mi, že něco takového neexistuje a že mám zavolat 05 1717 a pak čekat, až mi řeknou, které číslo mám volit dál. Optal jsem se opatrně, zda neví, jaké číslo mám zvolit, když chci vědět, které vlaky postihne výluka na trase mezi Grazem a Bruckem. Odpověděla, že jedničku a zavěsila. Chvíli jsem uvažoval o tom, jak je možné, že jsem při trojnásobném zavolání stejného čísla přistál na třech naprosto odlišných odděleních – ovšem třeba to číslo funguje stejně jako universální klíč – prostě se s ním dostanete všude – tedy až na místnost, kam se dostat potřebujete. U nás v práci to tak s universálním klíčem funguje.

S pocitem, že jsem slepý, hluchý, němý a úplně hloupý jsem vytočil 05 1717 1. Nebudete věřit, byla tam skutečně osoba, která byla ochotna se mnou komunikovat. Zeptal jsem se jí, zda výluka trati mezi Grazem a Bruckem postihne Railjet RJ 73. Odpověděla, že takový vlak nezná. To mě znejistilo. Naštěstí mi pomohla tím, že se mě zeptala, kdy onen vlak vyjíždí z Brna a kdy má příjezd do Grazu. Naštěstí jsem měl elektronický lístek před sebou a tak jsem jí požadované údaje mohl podat. Nato odpověděla, že ten vlak BY PRAVDĚPODOBNĚ VÝLUKOU POSTIŽEN BÝT NEMĚL.

Pochopil jsem, že jsem dosáhl maxima a že víc se z dané situace vytěžit nedá.

Nebudete věřit, ale ten vlak skutečně do Grazu přijel. Takže kdybych se nedíval na web a kdybych netelefonoval, ušetřil bych si spoustu stresu. Člověk má důvěřovat. Už proto, že generálním manažerem rakouských státních drah byl dlouhou dobu současný rakouský předseda vlády Kern.

Jestli tedy ten náš stát povede stejně jako svůj někdejší podnik….. raději nedomýšlet.

PS: Protože jsem zřejmě hnidopich, neodpustil jsem si napsat na adresu Rakouských drah Připomínky a Reklamace a oznámil jsem, že telefonní číslo, které uvádějí u výluk ohledně dalších informací je očividně špatné, protože správnou (i když jen přibližnou) informaci jsem obdržel na čísle 05 1717 1 a zda by nebylo možné ono nesprávné číslo 05 1717 5 tímto způsobem na webové stránce změnit: Aby si další zákazníci ušetřili stress, kterému jsem byl vystaven já.

Přišla odpověď, ve které se mi omluvili za nepříjemnosti. Poté jsem radostně vstoupil na webovou stránku, abych si ověřil, zda má připomínka sklidila ovoce. K mému úžasu jsem zjistil, že celá webová stránka je překopaná. „Streckendienst“, který byl vždycky hned jedním klikem aktivovatelný, teď na základní stránce vůbec v nabídce nebyl. Potřeboval jsem tentokrát až tři kliknutí, než jsem se k této funkci dostal. Otevřel jsem ji a zjistil, že telefonní číslo zůstalo nezměněné – nadále 05 1717 5.

Takže opravdu nevím, zda to mám považovat za úspěch. Nicméně je to nesprávné číslo ale po mé intervenci mnohem hůře nalezitelné. Čili přece aspoň něco…

Že se naše tzv. „západní“ kultura dostává do stále zřejmějšího konfliktu se zbytkem světa je nepřehlédnutelné. Zejména svět islámu se netají tím, že by naši kulturu nejraději zničil – což samozřejmě souvisí s faktem, že jen islám a křesťanství jsou takzvaná „misijní“ náboženství a tím pádem si leží ve vlasech už 1500 let. Ale i s dalšími kulturami probíhá zápas, když ne na vojenské tak přinejmenším na hospodářské úrovni.

Samozřejmě má j náš svět řadu výhod. Kulturní vyspělost, vysokou produktivitu práce a vysokou úroveň vzdělanosti, jakož i technickou převahu. Stačí to ale na to, aby „Západ“ v souboji se zbytkem světa obstál?

Můžeme to interpretovat všelijak, nicméně je zřejmé, že v posledních desetiletích dominance takzvaného „Západu“ ve světě velmi polevila. Už nedokáže expandovat a šířit své hodnoty, naopak dostal se do defenzívy, která je stále úpornější, ale i bezmocnější. Proč tomu tak je? Pokusím se nastínit několik klíčových bodů naší bezmoci, jak ji vidím já.

• Nízká porodnost je prvním a velkým problémem. S výjimkou Irska a Slovenska nedosahuje ani v jedné zemi takzvané „západní kultury“ porodnost potřebných 2,1 dítěte na ženu. To znamená vymírání společnosti a potřebu přistěhovalectví, aby bylo možné udržet v rovnováze sociální systém. Jelikož přistěhovalectví z „křesťanských“ zemí nestačí, protože tyto země mají úplně stejný problém, přichází stále více lidí z neevropských zemí. Lidé, kteří naši kulturu neznají či neuznávají, kteří přicházejí jen za lepším živobytím, nemají ale ani nejmenší zájem měnit svůj působ života. Začalo to kdysi v sedmdesátých letech importem prvních Turků jako levné pracovní síly, kterou německé hospodářství nutně potřebovalo. Nyní tvoří v Německu už 5 procent obyvatelstva, v některých regionech jako například Kolín nad Rýnem už bezmála dvacet. Největším problémem přitom není ani jejich náboženství jako spíš neochota se vzdělávat. V patriarchální společnosti – a to jsou skoro všechny východní kultury – nemá otec rodiny ve většině případů ani nejmenší zájem, aby se jeho děti vzdělávaly. Má strach, že vzděláním, lepší prací a vyšším výdělkem by ho připravily o jeho dominantní pozici v rodině. U chlapců naráží většinou na souhlas. Už jen jejich pohlaví jim totiž zaručuje, že jednou budou stejně dominantní patriarchové, děvčata musí být ke své nevzdělanosti přinucena. Problémem pak je, že i druhá či třetí generace přistěhovalců zůstává v nižších společenských vrstvách bez možnosti vzestupu, což vede k frustraci a náboženské radikalizaci. Hledají svou identitu v náboženství či ve svazku se svou někdejší domovinou. Uznávají spíše hodnoty platné tam a ne ty naše. To dokázala demonstrace Turků ve Vídni na podporu Erdogana víc než jasně. Otázka je, co s tím a zda není pozdě. A odmítneme-li pracovní síly z muslimských zemí, kde seženeme ty křesťanské? Pokud se nezvýší porodnost, nemá tato situace východisko. Ta se ale nezvyšuje, právě naopak dále klesá. Jednak je náročné – i finančně poskytnout více dětem vzdělání a tím dobré šance na uplatnění v životě.  Ale svou roli hraje i blahobyt a pohodlnost. Dítě znamená, že několik let nemůžete užívat dovolenou podle vlastních představ, znamená bezesné noci a starosti. Je pohodlnější děti nemít. Ženy jsou plně integrovány do pracovního procesu a budují svou kariéru, přitom není na dětí místo ani čas. Levicový časopis News hledá v domácích zvířatech náhradu za chybějící dětský dorost, glorifikuje bezdětné ženy, které „svou bezdětností prokázaly odvahu uchovat své ženství mimo obvyklé klišé matky“. Samozřejmě jsou ženy, které si děti přejí a mít je nemohou. Většina bezdětných žen v současnosti je ale mít nechce. Slavit toto jako standart považuji za scestné, odpovídá ale do jisté míry falešně chápanému pojmu „liberalismus,“ kterým se volnomyšlenkáři ohánějí.
• Dalším problémem je ztráta nosné ideologie. Křesťanství už obyvatelstvo neoslovuje, jeho ideály jsou pro většinu obtížné a omezující. Jedinou ideologií se stalo konzumní hospodářství. Z obrovských nákupních center se staly „moderní chrámy konzumu,“ kde může člověk trávit celé dny. Konzum a hospodářský růst se stal doslova zlatým teletem současné společnosti, která je ochotna obětovat tomuto novému náboženství úplně všechno. Blahobyt je sice příjemná věc, ale současně i morální jed. Peníze neznají morálku, nedokážou držet s aktivně žitým náboženstvím krok. A hlavně, ti kteří se k penězům nedostanou, cítí se z tohoto společenství vyloučeni – a hledají náhradu.
• Protože peníze jako hlavní nosný prvek současné západní společnosti nemají morálku, nemohou ji mít samozřejmě ani politici. Státníci s myšlenkou budování státu už vlastně ani neexistují. Nedovolí si ohrozit hospodářský růst nějakou ideologií. Pokus prezidenta Havla vsadit v politice na „pravdu a lásku,“ žalostně selhal, byl společností kategoricky odmítnut. Ne nadarmo je v Česku slovo „pravdoláskař“ jednou z nejhorších nadávek v politickém životě. Falešnost vládne. Nejkrásnější příklad byl v poslední době případ ruského dopingu. Přestože byl Rusům dokázán systematický státem podporovaný doping, přece jen si olympijský výbor nedovolil vyloučit všechny ruské sportovce z olympijských her. Dokonce i ti, kteří byli v minulosti usvědčeni z dopingu, mohli nastoupit – stačilo se odvolat k soudu. Aby svou zbabělost olympijský výbor sám před sebou zkompenzoval, zakázal start ruských „paraolympioniků“ na paraolympiádě. Jako by oni byli horší než sportovci, kterým jde o výkony a o peníze z diamantové ligy! Potrestáni byli nevinní, protože na viníky si nikdo netroufl. Říká se tomu „umění diplomacie“. Jenže tato „diplomacie“ je tak falešná, že obyvatelstvo logicky ztrácí k takové politice důvěru. Tu falešnost musí totiž cítit každý, jak má pak podporovat vládu, která takto postupuje?

Lidi navíc u dávno nemůžou být jisti základní větou všech moderních ústav, že všichni lidé jsou si rovni. Uvedu příklad, který mi už dlouho leží v žaludku. Rakouské občanství se uděluje jen lidem, kteří se předtím vzdali občanství původního (výjimkou byla Česká republika, protože tam české občanství zanikalo získáním cizího občanství aicky). Existují ale „osoby zvláštního významu“, které dvojité občanství mít mohou. Jako například operní pěvkyně Anna Netrebko. Ta si mohla vedle rakouského občanství ponechat i ruské a ani po patnácti letech „života v Rakousku“ se nenaučila německy. Což je jinak pro získání občanství podmínkou. Jak se asi tak cítí všichni ti Arabi a Turci, kteří se německy učit musí, když prominentní Anny se to netýká. Samozřejmě jako lidé druhé kategorie.

• Právní systém už dávno přestal chránit své občany. Když jsem se bavil s jedním rakouským kolegou a mínil jsem, že hlavním úkolem liberální demokracie je zajistit každému občanovi právo na život a majetek, odpověděl, že on si to nemyslí. Že podle jeho mínění je hlavním úkolem demokracie ochrana menšin. Zarazil mě tím, ale měl zřejmě pravdu. Tak to zřejmě současný právní systém skutečně chápe. Většinové obyvatelstvo je v zákonodárství naprosto opomíjeno s představou, že se už nějak protluče samo. Je přece ve většině. Protože i zločinci představují ve společnosti menšinu, ujímá se společnosti prostřednictvím soudnictví jejich ochrany. U každého, kdo porušil lidská práva běžného občana i tím nejbrutálnějším způsobem, se dbá, aby byla jeho lidská práva zachována nedotčena. Protože zločinci a jejich právníci se samozřejmě v právním systému vyznají mnohem lépe než jejich oběti – dostávají se s ním do kontaktu mnohem víc než obyčejný občan, vyhrávají a společenský systém jim dává hodně volného prostoru. Mnohem víc, než dokáže obyčejný občan strávit. A tento opět ztrácí důvěru ve svůj stát. Tvrzení (i když pravdivé), že právní systém tu není k zjednávání spravedlnosti ale k výkladu zákona, ho naprosto nemůže uspokojit. Protože prostě od právního státu očekává něco jiného, než mu tento dokáže nabídnout.

Vzpomeňte si na knihu Karla Čapka „Válka z Mloky“. Mloci, kteří pracovali neúprosně na zničení lidstva, byli při jednáních s vládami postižených států zastupováni nejlepšími lidskými právníky. Protože si je zaplatili! Jakoby Karel Čapek žil dnes – anebo měl dar vidění. Anebo to bylo vždycky tak?

Jak mají občané právnímu systému důvěřovat, jak mají získat pocit být jím chráněni?

Nový markantní příklad se udál právě tento týden. Moji čtenáři si zřejmě vzpomenou na šílence Alena M., který na hlavní grazské ulici zabíjel autem lidi. Psalo se o tom i v českém tisku. Zabil tři, zranil sto, řada z nich má trvalé následky. Jeden už na následky svých zranění zemřel. Mezitím už byl Alen M. vyhlášen za nepříčetného, tedy nenese za svůj čin trestní zodpovědnost – k tomu rozhodnutí bylo třeba až třech psychiatrických posudků. Do vězení tedy nepůjde, měl by být hlídán na speciálním psychiatrickém oddělení pro abnormální zločince. Jenže tento týden se měl konat proces před grazským soudem. Bez obžalovaného? Mělo to tak být. Jeho obhájce prosadil posudek psychiatra, podle něhož by konfrontace Alena M. s jeho oběťmi pro něj představovala příliš velkou psychickou zátěž, před kterou je ho třeba chránit. Myslím, že není třeba komentovat. Psychický stres zmrzačených je samozřejmě naprosto nepodstatný, je třeba chránit Alena M. Naštěstí přece jen toto rozhodnutí vyvolalo ve společnosti tak velké pobouření, že se nakonec Alen M. svého procesu zúčastnit musí. Ale kdo píše takové posudky? Lidé, kteří opravdu zodpovědně dělají svou práci nebo jen rouží po chvilce slávy?

• Obrana proti cizím a nepřátelským ideologiím se vede jen nepřesvědčivě nebo taky třeba vůbec, pokud je jejich nositelem „ekonomicky zajímavý partner“. Saúdská Arábie je už po celá desetiletí úhlavní ideologický nepřítel západu. Její vláda je nositelem nenávistného wahabismu, který šíří po celém světě a nešetří přitom penězi. Za saúdské peníze se financuje stavba mešit, financování nenávistných kazatelů, či vymývání mozků dětí ve vídeňských muslimských školkách. Popravy, bičování, sekání rukou jsou tam na denním pořádku (pardon ne na denním, jen týdenním, vykonávají se jen jednou týdně, v pátek) Přesto nikdo na Saúdskou Arábii neukáže a neřekne, že je s tím třeba něco dělat. Protože ropa! Díky ní mají Saúdi nejlepší vztahy s USA a napadnout je představuje naprosté tabu. Přitom by stačilo uvalit na ně na jeden či dva roky podobné sankce jako na Irán a zhroutili by se. Jejich vlastní pracovní výkonnost se blíží nule a žijí jen díky zahraničním pracovníkům, které si ale musí kupovat za ony petrodolary. Kdyby je neměli, rozpadl by se jim celý státní systém. Museli by s šířením nenávisti okamžitě přestat, neměli by ani na nákup zbraní, které u nás nakupují, aby je pak dál prodali IS. Bez Saúdů a jejich ideologie by IS nikdy nevznikl. Přesto se západ chová naprosto nečinně. Protože politici vědí, že kdyby se zeptali obyvatelstva, zda by bylo za zastavení postupu nenávistného wahabismu ochotno zaplatit cenou benzínu za dvě eura či padesát korun za litr, dozvěděli by se, že ne, a při příštích volbách by byli odvoleni. Samozřejmě by nárůst cen ropy měl za následek pokles hospodářského růstu a nárůst nezaměstnanosti. Do takového rizika žádný politik prostě nepůjde. Radši nad řáděním Saúdů zavírá oči. Stejně jako nad čistkami v Turecku či politickým chaosem v Iráku. I sankce proti Rusku byly jen tak napolovic, co bychom si počali bez ruského plynu a ropy? Jenže pak je politici vůbec neměli vyhlašovat. V Moskvě sice opravdu není na regálech v potravinách žádný výběr – potvrdil mi to synovec, který tam letos odešel studovat. Jenže Rusové jsou na prázdné regály zvyklí a sankce je nezlomí.

Západní svět od nepaměti uzavírá oportunistická spojení s nejrůznějšími zločinci, korupčníky, diktátory, když je to pro něj výhodné. Nejlépe to popsal J.F.Kennedy, když o jednom takovém jihoamerickém diktátorovi prohlásil: „He is a arsehole. But he is our arsehole.“ To slovo je do češtiny nepřeložitelné, protože zatímco v anglosaském prostoru se nejhorší nadávky pohybují v okolí análního otvoru, v prostoru slovanském se týkají spíše pohlavních orgánů.

• Zákony se vykládají podle potřeby, když jde o „velkou politiku.“ To jsme viděli minulý rok, když byla pozastavena platnost „Dublinské úmluvy“ o zpětném posílání žadatelů o politický azyl. Prostě se řekne, že daný zákon momentálně neplatí, ale někdy v budoucnosti bude zase – podle potřeby – platit. Viktor Orbán (jakkoliv je mi jeho politický systém nesympatický) se držel jako jediný platných zákonů a postavil na hranici své země plot. Byl za to tvrdě kritizován, aby postupně podobná opatření zavedly i ostatní státy. Faleš kam se člověk podívá! Podle mezinárodních úmluv se má zločinec zodpovídat ze svých činů v zemi, kde své zločiny spáchal – s výjimkou bojovníků IS. Ti sice vraždili v Sýrii či v Iráku, stojí ale před našimi soudy a dostávají – pro ně směšné – naše tresty. Jen proto, že si jako ona výše vzpomínaná menšina můžou dělat nárok na ochranu svých lidských práv – v Sýrii či v Iráku by jim přece hrozil trest smrti a jsou to britští, francouzští, belgičtí či rakouští občané! Že jsou pro naši společnosti nebezpečím, je všeobecně známé i těm největší idealistům, ovšem náš právní systém je na ně krátký. Nedokáže jim ani zabránit ve vraždění pokojných obyvatel či dokonce dětí. Přesto se nedokážeme překousnout k tomu, abychom jednali podle zákonů mezinárodního práva a navrátilce vydávali k vyšetření a k potrestání vládám Sýrie či Iráku. Když je Evropan zadržen v Thajsku jako pašerák drog, je tam odsouzen k doživotí či dokonce k trestu smrti. Bojovník IS, který napomáhal uřezávání hlav nevinným rukojmím, dostane u nás šest měsíců podmíněně – protože se mu neprokázala přímá účast na onom podřezávání. A tato faleš dál podkopává důvěru obyvatelstva v liberální demokracii a vyvolává sílící volání po vládě „silné ruky“ čili po diktatuře.

Zda se taková diktatura pak dokáže hrozícímu ideologickému nebezpečí přicházejícímu z východu bránit, je otázka, kterou si raději neodvážím zodpovědět. V každém případě to ale bude znamenat okleštění lidských práv většinového obyvatelstva. Například práva na svobodné volby. Práva na život. Práva na život v míru. Vzdání se ideálů liberální demokracie, ideálu, na kterém je moderní evropská společnost postavena, kterému se ale stále více zpronevěřuje. Společnost, která se vzdá svých nosných ideálů, nemůže přežít. To je to největší nebezpečí. Pokud naše společnost nenajde svou vlastní tvář a nenajde odvahu ji prezentovat a hájit bez ohledu na možné ekonomické ztráty, nemá naději v současném světě obstát. A už vůbec nemá právo tyto ideály, které sama zrazuje, po světě nabízet a šířit.

Rakousko se definitivně zařadilo mezi banánové republiky (ovšem bohužel bez produkce banánů, protože ty u nás zatím i přes oteplení klimatu v zimě hynou). Ale třeba v průběhu dalšího oteplení dojde i na ně.

Prezident je v Rakousku vždycky tak trošku problém už od časů Kurta Waldheima–  ne ale v posledních dvanácti letech, kdy seděl v Hofburgu Heinz Fischer, který byl tak ctnostný a neškodný, že se mu dokonce vyhýbali i satirici – prostě nebylo nic, z čeho by si člověk mohl dělat legraci.

Zřejmě to obyvatelstvu chybělo, teď si užíváme legrace víc než dost. Možná až tolik, že to nakonec žádná legrace nebude.

Jak známo, prezidentské volby proběhly 22. května a těsným výsledkem zvítězil Alexandr Van der Bellen. Vyhrál o 30 000 hlasů, tedy 0,6 procent a už probíhal protokol přebrání prezidentské funkce, protože Heinzi Fischerovi 8. července vypršel mandát.

Jenže pak strana Svobodných, která do druhého kola voleb postavila svého kandidáta Norberta Hofera, volby 8. června napadla. O platnosti musel rozhodnout ústavní soud. A začal cirkus, z něhož se Rakousko hned tak nevzpamatuje.

Zjistilo se totiž, že v některých obvodech spočítali volební karty (tedy ty zaslané poštou) už v neděli večer, ačkoliv to měli dělat až v pondělí ráno. Strašná hrůza, že? Prostě úředníci těchto obcí nechtěli, aby si volební pomocníci museli kvůli několika obálkám brát na pondělí dovolenou a tak dovolili spočítat hlasy už v neděli. Což ovšem bylo v rozporu se zákonem. Přitom ale při tom počítání byli zástupci všech stran a počítalo se jen při souhlasu všech přítomných. Že ústavní soud na základě takové lapálie rozhodne o opakování voleb, je pro mě těžko pochopitelné. Samozřejmě – ústavní soud mohl být zase jednou důležitý – jinak ho totiž v podstatě už celé roky nikdo nepotřebuje. Proběhly tedy celé dny výslechů, jednání v podstatě o ničem a pak přišlo šokující rozhodnutí – volby se musí opakovat.

Celé toto rozhodnutí budí podezření, že mezi soudci ústavního soudu je silná loby strany Svobodných, kteří si prostě vítězství Van der Bellena nepřáli. Nebylo by divu. Po válce v Rakousku stejně jako v Německu zůstali na svých křeslech sedět soudci, kteří soudili i za války. Proto trvalo celá desetiletí, než se lidé odsouzení v Německu nacistickým režimem domohli rehabilitace. Soudci prostě jen odhodili stranickou knížku NSDAP a soudili dál. Ono to není tak jednoduché vyhodit najednou všechny soudce (protože bez oné NSDAP knížky soudit nesměli). To dokáže jen Erdogan v Turecku nebo komunisté po válce, kteří pak museli zavést soudy lidové, což bylo ještě horší. Jenže jak známo, dětí právníků chodí neproporcionálně často studovat opět práva a výchovu z domu si berou do života s sebou. Že tedy je v soudnictví více příznivců někdejšího Hitlerova režimu než jinde, se dá předpokládat. A proto je ono rozhodnutí ústavního soudu o to hrozivější. Podezření, že volby se opakují jen proto, že z pohledu ústavního rakouského soudu nevyhrál ten „správný“ kandidát, se přímo vnucuje.

Už proto, že to rozhodnutí je naprosto neprofesionálně formulované. Totiž soud rozhodl, že volby musí proběhnout za NAPROSTO stejných podmínek, jako to první kolo, tedy s dnem volebního oprávnění (tzv.Stichtag) 21. dubna 2016. V praxi to znamená, že k volbám můžou jít jen ti, kteří mohli i k tomu prvnímu kolu. Kdo dosáhl věku způsobilého pro volby po tomto termínu, k opakovaným volbám nesmí. Zní to logicky? Jen do chvíle, kdy si položíte otázku – „a co s těmi, co mezitím umřeli?“ Ti nezodpovědně rozhodnutí ústavního soudu zmařili. Je třeba je vzkřísit? Jejich hlasy identifikovat či znovu započítat. Ústavním soudcům zřejmě chybí základní filosofické vzdělání, aby věděli, že už Herakleitos řekl, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“ A to ani pak, když soudním výnosem zakážeš řece téct. Ji to tak nějak nezajímá. Rakouští politici i právníci až teď pochopili, že rozhodnutí ústavního soudu je neproveditelné a chytili paniku. Teď rozhodli, že tedy k volbám můžou i ti, kteří 21. dubna oprávněni nebyli, což v praxi znamená, že kdokoliv a kdykoliv může opakované volby označit za neplatné, protože prostě už nikdy nebudou rozhodnutí ústavního soudu odpovídat.

A pak přišla – jako na zavolanou – ona legrace s nelepícími volebními obálkami. Občané, kteří se nemohou dostavit k volebním urnám, mohou volit posláním volební karty poštou. V ZALEPENÉ obálce! A zjistilo se, že obálky nelepí. Tedy vlastně lepí, ale lepidlo nedrží a než obálka dojde k volební komisi, má někde díru a tím pádem je takový hlas neplatný. Napřed se politici pokoušeli ten malér bagatelizovat – jedná se jen o několik obálek, žádnou paniku. Pak zjistili, že nelepí žádné karty. Ve Vídni se rozhodli, že nezalepená obálka není vlastně žádnou volební kartou a rozhodli se poslat těm, kteří byli takto postiženi a jejich hlas se stal neplatným, kartu novou. Že rozlepená volební karta neníženou volební kartou, protože voliči neumožňuje volit – v tom měli vlastně pravdu. Jinde šli v tématu Kocourkov v Rakousku ještě dál a poradili voličům, aby použili lepidlo UHU a s ním obálky po celém obvodu zalepili. A to už jsme se pohybovali nenávratně ve směru k banánové republice. Trapas stíhal trapas a smích začal tuhnout v hrdle. Až v pondělí 12. září ministr vnitra Sobotka (jak pěkné rakouské jméno!) oznámil, že volby se posouvají na 4. prosince.

Největším malérem je, že posunutí voleb není podle ústavy vůbec možné. Tvůrci ústavního zákona o volbě prezidenta z roku 1971 zřejmě vůbec nemysleli na to, že by jejich potomci mohli někdy v budoucnosti až tak zblbnout. Takže je třeba nový ústavní zákon rychle vytvořit a dát v parlamentu odhlasovat, aby vstoupil v platnost nejpozději 1. října 2016. Jinak – posun či neposun, by rakouští voliči k volebním urnám přece jen museli, jedno, zda budou nebo nebudou. Proto jsou taky obce podle stále ještě platného zákona povinny posílat pozvánky k volbám na 1.října, což i dělají, aby své občany už docela zblbly. Takže zmatek nad zmatek.

Už proto, že oba kandidáti už znova a ne právě za malé peníze odstartovali svou volební kampaň, kterou teď musí zase přerušit.

Ostatně do této kampaně se zapojili i zahraniční politici v první řadě český prezident Zeman. Jeho přijetí kandidáta Hofera na hradě a vyslovení plné podpory jeho kandidatuře, je jasný zásah do volební kampaně v sousedním státě. I když sem Hofer přijíždí z pozice třetího místopředsedy rakouského parlamentu (protože Rakousko od 8. července žádného prezidenta nemá, vykonávají jeho funkce předsedové parlamentu, takže Hofer už vlastně třetinový prezident je.

Zemanovo zdůvodnění jeho sympatií ke kandidátu revanšistické strany je opravdu zvláštní – ostatně jako všechno, co pan prezident dělá. „Nemám rád zelené,“ řekl jako důvod. Tyto osobní antipatie ho tedy vedou k podpoře politika, který neuznává Benešovy dekrety a žádá jejich zrušení a restituce vyhnaným Němcům, jakož i požaduje nekompromisně zastavení provozu Temelína. Snad si voliči ještě vzpomenou, že jedním z hlavních důvodů volení Zemana byl strach, že Schwarzenberg nebude Benešovy dekrety dostatečně energicky obhajovat. Zeman se teď spojuje s člověkem, který otevřeně žádá jejich zrušení. Své osobní sympatie – antipatie povýšil nad zájem státu, který zastupuje.

Je to vůbec zvláštní, jak naší páni prezidenti jednají. Klaus podporuje AfD v Německu a Zeman rakouské Svobodné, tedy strany, které sní o obnově Velkoněmecké říše možná i včetně protektorátu Čechy a Morava. (Zatím ne veřejně, ale jak už jsem psal, Hofer je členem Buršenšaftu v Burgerlandu, který má za programový cíl obnovení Velkoněmecké říše a zrušení Rakouska jako samostatného státu) Oba prezidenti, současný i minulý jednají tedy z osobních egoistických zájmů proti zájmu státu, který zastupovali nebo dokonce ještě zastupují a proti zájmu obyvatelstva. Je zvláštní, že pan prezident při jeho vzdělání neví, že modrá barva Svobodných symbolizuje chrpu, oblíbenou květinu Bismarckovu jako symbol pangermanismu.

Ale dokud se obyvatelstvo bojí Bruselu a zlých uprchlíků (kteří v Čechách sice nejsou, ale co kdyby přišli?) víc než německého revanšismu, může jim to být jedno.

Prezidentský kandidát Hofer totiž ukázal svou pravou tvář při volební kampani, když prohlásil v diskusní relaci „Budete se ještě divit, co všechno je možné.“

Ale ani on zřejmě netušil, co všechno při volbě prezidenta v Rakousku skutečně možné je!

Další kolo komedie zvané volba rakouského prezidenta je naplánována na 4. prosince. Doufejme, že pokud to zase neklapne, přinese nám prezidenta pod stromeček aspoň Ježíšek. Satirikové už doporučovali posílat místo volebních karet dopis Ježíškovi – samozřejmě v řádně zalepené obálce.

Mimochodem – jako perlička na závěr – FPÖ,  tedy strana, v níž je Hofer místopředsedou, je proti přijetí ústavního zákona o posunu termínu volby. V  parlamentu bude hlasovat proti. Trvá tedy na tom, aby byl její kandidát zvolen protiústavně a tedy neplatně.

Ale možná je to jen PR, které má do Rakouska přivést turisty, jako do země kabaretu, kde se člověk pobaví. Aspoň v tom chci doufat.

Vítejte v Rakousku, zemi kašpárkovského divadla, operety a volby prezidenta.

Banány tu přesto ještě nerostou.

Není to jazyk takzvaně v mé první linii. Tam se vyhřívají čeština slovenština a němčina. Angličtina se dělí s ruštinou o místo v druhé řadě (přičemž podstatně méně používanou ruštinu už zatlačila do pozadí), následovaná útržkovitými znalostmi řečí, které používám pouze na dovolené pro zábavu domorodců i mou vlastní jako je italština či polština – i když mě občas v nemocnici nutí i z těchto jazyků překládat a marně vysvětluji, že je neovládám. (Nějak to jde vždycky).

Ale zpět k té angličtině. Po celá desetiletí mi bylo záhadou, jak je možné, že umím tím jazykem docela slušně mluvit, nicméně mu nerozumím. Všichni mi tvrdili, že normální člověk jazyku mnohem dřív rozumí, než jím umí mluvit, u mě je to naprosto naopak. Marně jsem pátral po příčině, až mě letos na kongresu ESC konečně osvítilo. Samozřejmě by nebylo problematické rozumět anglicky, kdyby byla angličtina jedna. Jenže ono je jich celé desítky. A v tom je onen problém.

Například německá angličtina je úžasná. Rozumím každé slovo, dokonce si ji doslova užívám. Švýcarská není o nic horší. U Švýcara bych byl možná radši, kdyby se mnou hovořil anglicky než německy, protože jeho schwitz dutsch je absolutní katastrofa i pro naprosto otrlé a s němčinou je příbuzná jen velmi vzdáleně..

Italskou angličtinu miluji. Ital si totiž nedokáže představit, že by měl zakončit slovo souhláskou a tak vždy zavěsí nějaké to „e“ nebo „a“, případě „i“. Doslova jsem si užíval při letošním mistrovství Evropy ve fotbale, když italský komentátor nazýval německé hráče místo Özil Özilé a místo Boateng Boatenga. Výjimkou byl jen Schweinsteiger, s tím si italský komentátor buď nevěděl rady, nebo byla dobrá rada drahá. Italská angličtina zní díky výše popsané vlastnosti naprosto poeticky a člověk se může připravit na další sled řeči a těšit se na další milé překvapení. Syn mi vyprávěl o Italce, která se ho na jistém semináři ptala: „Do you knowa, where I´ma froma?“ „Italy,“ odpověděl aicky. „Howa do you knowa?“ zeptala se překvapeně a já obdivuji odolnost svého syna, že se nenechal tak roztomilým způsobem svést (aspoň to tvrdí). Já bych zřejmě neodolal.

Španělská angličtina je sice otřesná, ale srozumitelná. Španělé (a Katalánci, abych si to u nich nerozházel) si totiž nedělají problémy s výslovností. Vyslovují prostě tak, jak se to píše. V okamžiku, kdy to člověk pochopí, je za vodou a rozumí stejně dobře, jako kdyby na něho hovořili česky.

Apropo česká angličtina. Je sice srozumitelná, ale hrozně nudná. Tím, že čeština postrádá zpěvnost a hovoří jaksi v jedné rovině, chybí české angličtině šťáva. Vždycky si musím dávat pozor, abych neusnul, ale z kolegiality k přednášejícímu krajanovi jsem se zatím vždycky dokázal přemoci a zůstalo jen u zívání.

Maďarská angličina je kupodivu dynamičtější, než ta česká. I když v němčině mají oba jazyky naprosto identický akcent (díky čemuž jakož i mému knírku mě po celé roky na Stolzalpe považovali za Maďara) v angličtině má maďarská výslovnost přece jen víc melodie, Nevím, jak a proč to Maďaři dělají, možná proto, aby nás naštvali. Ale poslouchá se to docela dobře.

Anglická angličtina by měla být v podstatě tou nejlepší. Měla by! Možná i je, pokud ovšem přednášející nepodlehne dojmu, že všichni jeho posluchači jsou rodilí spíkři a nemluví nesmyslně rychle a potichu. Pokud si mrmlá pod nos, nedokážu s ním držet krok. Možná tak prvních pět minut, potom se soustředím na fólie.

Americká angličtina je něco, co mě vždycky deprimovalo. Nezapomenu, jak jsem po asi hodinovém rozhovoru s jednou Angličankou u kašny v Dubrovníku dostal nezdravé sebevědomí a když mě oslovila skupina turistů otázkou „ Do you speak english?“ Odpověděl jsem místo obvyklého „Yes, but only a little“ sebevědomě „yes, of course.“ Pak spustili americky a já se zachraňoval útěkem.

Horší už je jen angličtina australská. Když jsem byl s mým finským přítelem kdysi před celými věky na cestě po Jugoslávii, bydlel s námi jeden Australan. A chtěl jít s námi na procházku po dubrovnických hradbách. Nechápal jsem, že nevím, co říká, až když jsem poznal, že místo „Old Town“ říká „Olion.“ Stejně se mi dařilo s australským přítelem v Popradě (kterému jsem zachránil život, když se otrávil muchomůrkou zelenou a tím jsme se spřátelili). Nerozuměl jsem faktu, že jeho přítelkyni – rovněž Australance, ovšem žijící v United Kingdom – rozumím každé slovo a jemu ani jedno. Až když pronesl „Id´nsmajk“ a já jsem pochopil, že chtěl říci „I don´t smoke,“ věděl jsem konečně, která bije. Jednou jsem byl na semináři v Bruselu a předsedající krásnou a POMALOU angličtinou oznámil, že oficiálním jazykem semináře nebude „english“ ale „broken english“ a že první přednášející pochází z Melbourne v Austrálii. Což by bylo už samo o sobě dost zlé, jenže on se přestěhoval do Ameriky a žije teď v Minnesotě, takže abychom se připravili na nejhorší. Přiznám se, že jsem se sice připravil, ale skutečnost překonala i mé nejhorší očekávání. Kdyby onen rodák z Melbourne, pracující v Minnesotě hovořil čínsky, rozuměl bych mu asi tak stejně.

Čínská a japonská angličtina je ostatně kapitola sama o sobě. Nedokážu prostě spolehlivě odlišit angličtinu, kterou hovoří řečníci z Číny či Japonska od jejich mateřštiny. V podstatě jsem snahy jí porozumět už dávno vzdal, a pokud se k mikrofonu postaví Číňan či Japonec, odcházím na kávu.

Pak existuje ještě angličtina skotská. Tedy Skotové tvrdí, že to angličtina je, ovšem zatím mě tak úplně nepřesvědčili. Má k oxfordské angličtině odhadem stejně daleko jako štýrské nářečí k spisovné němčině – o tom jsem psal v mém článku dialekty.

Zajímavá je irská angličtina. V podstatě je srozumitelná, ale má určité úlety, které člověk musí strávit. Jako že místo „thank you“ říkají „tkanka.“.

Francouzská angličtina může být naprostá katastrofa. Dokud Francouz nepochopí, že angličtina má na rozdíl od jeho rodné řeči přízvuk na první slabice a ne na poslední, není ta řeč naprosto stravitelná.

Zajímavá je řecká angličtina, která se trápí s výslovností anglickou skoro stejně jako s výslovností německou. Přece jen je řečtina nejstarší evropský jazyk a přizpůsobit se  modernismům vzniklým tisíc let poté, co už řečtinou psal Aristoteles, mají Řekové prostě trochu problém.

Holanďané, Švédové a Dánové sice mluví anglicky perfektně, podléhají ale příliš sebedůvěře a jejich projev se blíží projevu oxfordských Angličanů. Příliš rychlý a tichý. Nechtějí zřejmě spící posluchače budit, „politic corectness“ nadevše. U Holanďanů si člověk musí zvyknout na nadprůměrný výskyt hlásek „š“ a „ž“, prostě trošku „šušlají.“

Islandská angličtina je naprosto perfektní a srozumitelná. Na severu blízko polárního kruhu má člověk dost času a tak nespěchá.

Polská angličtina je stejně milá jako polština sama. Já ten jazyk strašně rád poslouchám, rozumím Polákovi zhruba stejně, pokud mluví rodným jazykem nebo polskou angličtinou. Sice ne všechno, ale zbytek si domyslím a jeho výslovnost si doslova užívám.

Samozřejmě existuje ještě angličtina ruská, bulharská, turecká atd atd.

Panickou hrůzu mám z angličtiny arabské. Ať už je to Egypťan nebo Saúd, vyslovují tak nezřetelně, že kdybych byl přednášejícím já, v okamžiku, kdy by někdo se semitskými rysy přistoupil k mikrofonu, dal bych se na útěk. Pod jakoukoliv záminkou.

Ach, proč jsem nepsal o angličtině slovenské? Protože jsem ji ještě nikdy neslyšel. Na kongrese jsem bohužel žádného přednášejícího Slováka nepotkal a moje žena anglicky v mé přítomnosti zásadně nemluví. Nechá mluvit mne. Ona je od toho, aby rozuměla – což se jí daří, mluvení nechá ale plně na mně. Občas působíme dost exoticky, například když na mně vrátný v hotelu „The Horse Guardien“ (očividně pákistánského nebo indického původu a tím pádem s výslovností velmi blízké té arabské) hovoří, žena mi to přeloží do slovenštiny a já pak anglicky odpovídám. Koukal na nás sice zpočátku jako na blázny, ale smířil se s tím a hrál tu hru s námi. Funguje to. Po 33 letech manželství se naučíte týmové práci.

A nějak to jde vždycky.

V podstatě mám angličtinu rád. Je snadno naučitelná, nezabývá se nějakou gramatikou a poměrně dobře se s ní člověk na celém světě domluví.

Jen kdyby jich nebylo tolik!

Nehodlám se zabývat vynálezy ležícími daleko v minulosti, jako byl třeba vynález kola či peněz. Dokonce ani vynálezem knihtisku, kterým začal novověk. Knihtisk totiž otevřel cestu k vzdělání širokým vrstvám a byl prvním krokem do budoucnosti, která se vyvinula až k dnešnímu stavu, neovlivnil ale bezprostředn způsob života lidí. Chci zde vyjmenovat jen ty vynálezy, které naprosto změnily způsob života lidí v novověku, změnily způsob fungování společnosti na venkově i ve městě, změnily způsob fungování rodiny, které tedy radikálním způsobem změnily způsob života nás všech.

• 1) Parní stroj (James Watt, 1765) – vynález parního stroje umožnil průmyslovou revoluci. Průmyslovou výrobu, která nejen umožnila, ale přímo vyžadovala přesun lidí z venkova do měst, což vedlo k naprosté změně struktury společnosti, přesunu velké části obyvatelstva z vesnic a tvoření velkých center s novou infrastrukturou, naprosto se lišící od měst středověkých se strukturou cechů. Začalo vytváření dělnických sídlišť a s tím změna struktury rolnické rodiny a dělby práce mezi mužem a ženou. Budování železnic a parní lokomotivy neuvěřitelně zvýšily rychlost přepravy. Začala – zatím ještě omezená – mobilita společnosti. Cesta z Prahy do Vídně trvala místo tří dní několik hodin, cesta z New Yorku do Los Angeles místo půl roku týden.

2) Pračka a chladnička  (přelom 19 a 20 století – prodej chladniček pro domácnost začal v roce 1911 a rozvinul se naplno v roce 1923) – tyto dva vynálezy uvolnily ženy pro práci v zaměstnání. Až do doby těchto vynálezů na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly ženy plně zaměstnány domácími pracemi, denními nákupy a časově velmi náročným praním. Pračka a chladnička výrazně zredukovaly časovou náročnost domácích prací, umožnily ženám začít pracovat a tím začaly erodovat tradiční upořádání rodiny, kdy muž pracoval a staral se o materiální zabezpečení rodiny, zatímco žena byla „strážkyní rodinného krbu.“ Aktivním zapojením do pracovního procesu se na jedné straně znásobila pracovní síla, což dalo ekonomice masivní impuls, na druhé straně to propůjčilo ženám postupně narůstající samostatnost a autonomii a – začala se drolit tradiční základní jednotka společnosti – rodina.

2) Benzínový spalovací motor – (Nikolaus Otto, 1876) znásobil parním strojem danou mobilitu. Železnice byla vázána na kolejovou síť, mimo ni byl člověk nadále pomalý.  Teď se to radikáně změnilo. Jestliže až do tohoto vynálezu mohl člověk urazit pěšky či na koni 20 – 40 kilometrů za den, teď se na motorce, v automobilu a později i v letadle pohyboval mnohonásobnou rychlostí. Svět se výrazně zmenšil, mobilita lidí i zboží se znásobila. Tradiční hranice se začaly chvět, pod náporem pohybu osob a zboží se stávaly stále více relativními, až nakonec ztratily svůj význam.

3) Televize (1928)

Jestliže to u rádia ještě nebylo zdaleka tak výrazné, televize změnila lidské chování do základu. Člověk se stal soběstačným v zábavě, nepotřeboval už kontakty s jinými lidmi. Mohl se izolovat ve své bytové jednotce, aniž by ztratil kontakt s děním venku a zábava mu byla poprvé dodávána až do domu. Společnost se začala pulverizovat. Satelitní televize pak byla jen zvýrazněním tohoto efektu. V souvislosti s mobilitou a migrací ztratili migranti díky satelitu motivaci učit se jazyk země, ve které žili. Pracovali v Německu či v Rakousku, ale prostřednictvím satelitní televize žili stále doma v rodné zemi. Připravenost se integrovat se tak výrazně snížila a zvýšilo se sociální napětí.

4) Internet (1989)

Jak mí čtenáři z článku „Pozdní doba“ už vědí, považuji internet za zlomový vynález, který znamenal konec klasického novověku, zahájeného Guttenbergovým knihtiskem. Rychlost získávání informací se znásobila, současně se díky inflaci informací snížila jejich hodnota a ve většině případů i kvalita. Svět se propojil a zglobalizoval, peníze začaly kroužit okolo zeměkoule nesmírnou rychlostí, aniž by zůstaly u potřebných. Státy ztratily definitivně kontrolu nad finančními toky a tím i svou moc. Internet znamenal vedle hrozícího zániku literatury nesmírnou časovou zátěž i nesmírné zrychlení mezilidských kontaktů – jejich kvantita se znásobila za cenu snížení jejich kvality. Internet poskytl člověku pocit, že není samotář, i když nevyjde z domu a sedí jen u svého přístroje. Člověk se vydal na cestu do virtuální reality.

5) Mobilní telefon (1973)

Co začalo jako snaha o dostupnost, se změnilo v centrální bod dnešního života. Bez mobilního telefonu už se dnes prakticky nedá žít, mladí lidé si to ani nedokážou představit. Telefonování samo hraje přitom už dávno jen podřadnou úlohu. Vedle internetu jsou možné platby, nejrůznější apps pro prakticky všechno, počítačové hry – jako nejnověji „Pokemon go“. Lidé, zejména mladí, se změnili na „Smombie“ tedy člověka běžícího světem s očima upřenýma na obrazovku svého smartphonu a nevnímajícího co se kolem něj děje. Poprvé se narušila i rozhovorová kultura, čili i během setkání známých či přátel přerušuje pípání telefonu hovor a tok myšlenek, mobil převzal řízení volného času.

Výsledkem těchto vynálezů prodělala společnost v posledních sto letech neskutečně dynamický vývoj. Narušila se funkce základní společenské jednotky, jíž je rodina. Patch work rodiny už převládají nad rodinami tradičními, adekvátně k tomu se změnila výchova mládeže. Rodiny jsou malé, je poměrně málo dětí. Souvisí to s vysokou životní úrovní – už od starověku byl populační vývoj vždy nepřímo úměrný životní úrovni. Souvisí to ovšem i se zaměstnaností žen a jejich snahou budovat vlastní kariéru, kdy jim na rození dětí a jejich výchovu nezůstává čas ani energie. A zajistit dětem úspěšný život znamená dát jim vzdělání, což je zase ekonomicky náročné a omezuje počet dětí na rodinu.

Společnost se na jedné straně globalizovala co se týká pohybu osob, zboží, informací, na druhé straně se pulverizovala, bezprostřední mezilidské kontakty se výrazně zredukovaly a zkrátil se i čas pro takového kontakty vyhrazený. Psaný text se zkrátil na informatiku, podstatně se zredukovala slovní zásoba i expresivní síla jazyka. Ona slovní zásoba už není potřebná a je proto pro současného člověka stále méně srozumitelná. Proto se jazyk redukuje na nejnutnější bázi. Stejně tak se i ekonomika zredukovala na matematiku, ztratila zcela svou po celá tisíciletí nedílnou část – totiž morálku. Život se nesmírně zrychlil, stále více lidí toto tempo nezvládá, stává se outsidery a propadá do depresí. Anebo volí Donalda Trumpa a jiné pravicové populisty, od kterých si slibují vymýcení inteligence a vlastní návrat do hry. Jak to vypadá v praxi, zažíváme v současnosti v Turecku, ale musíme počítat s tím, že tento vývoj postihne i jiné země.

Samozřejmě, že je tento vývoj nezvratný. Naopak dají se čekat další vynálezy nebo přinejmenším zlepšování existující techniky. Benzínový motor bude nahrazen motorem elektrickým, tím se ale nezmění nic kvalitativně, jen kvantitativně. Ty vynálezy, které jsem vyjmenoval, změnily podle mne naši společnost kvalitativně a to až do jejího základu. Změnily ji tak rychle, že v současnosti hledá společnost svou vlastní identitu a příliš se jí v tom zatím nedaří. Doufejme, že dostane čas, aby se nadechla a přeorganizovala se tak, aby bylo schopna existence, Jinak hrozí její samodestrukce. Známky tohoto procesu jsou stále zřejmější, otázka je, zda je tento proces zastavitelný dřív než dojde k obrovskému globálnímu konfliktu.

Možná je ta otázka nadsazená, ale chtěl bych skutečně vyjádřit své obavy ze současného vývoje společnosti. Jestliže byla na konci dvacátého století liberální demokracie považovaná na všeobecně přijímaný úspěšný princip fungování společnosti, o dvacet let později už to neplatí. Princip liberální demokracie je stále více a úspěšněji zpochybňován.

Právě v těchto dnech zažíváme konec parlamentní demokracie v Turecku. Systém zavedený v roce 1922 Kemalem Pašou Atatürkem (mimochodem násilím, komu se demokracie v tehdejším Turecku nelíbila, visel), se nedožil stoletého jubilea. Chybělo mu šest let. Armáda, která pod Atatürkovým vedením demokracii Turkům vnutila, selhala a instaluje se tam totalitní islámský politický systém, který hrozí stát se nebezpečím pro  všechny své sousedy, tedy i pro Evropu.

V Rusku pokus o zavedení demokracie po roce 1990 žalostně selhal. Rusové se prokázali jako na demokracii nepřipravení, zavládla anarchie a kriminalita ohrožující společnost v samých jejích základech a výsledkem bylo zavedení nové diktatury Vladimíra Velikého, tentokrát ne pod komunistickou ale pod nacionalistickou vlajkou.

A Američané si zřejmě zvolí prezidentem Donalda Trumpa.

Ale i v samotné Evropské Unii se v některých zemích demokracie chvěje v základech – v Maďarsku se o ní dá hovořit jen se značnou dávkou nadsázky a v Polsku jde vývoj stejným směrem. V obou zemích jsou demokratické principy demontovány, ústava obcházena a zavádí se autoritativní režim. Tragické je, že EU, která si princip liberální demokracie napsala do svého erbu, není schopna s těmito fenomény nic udělat. A právě to je kořen celé tragédie – liberální demokracie se neumí bránit. Proč to tak je? Protože se narušil základní princip jejího fungování.

Principem demokracie je spokojenost většiny obyvatelstva s daným principem fungování společnosti. Jednalo se o takzvaný princip dvojtřetinové společnosti, který definovali sociologové v šedesátých letech dvacátého století. Jestliže jsou dvě třetiny společnosti spokojené, motivované tvořit hodnoty a tím pádem i sebevědomé, jsou schopny konstruktivně přispívat i k fungování politického systému. V okamžiku, kdy se tento podíl začně zmenšovat, stává se demokracie nestabilní.

Už dvacet pět let je dvojtřetinový systém společnosti úspěšně podkopáván. Pádem železné opony zmizel strach z východního agresora a zmizel pocit, že demokratická společnost musí držet pohromadě, aby se mohla bránit. Přerozdělování bohatství se omezilo, vsadilo se na individualismus. Tedy na schopnosti jedinců, kteří díky své inteligenci, díky své píli (ale i šikovnosti v obcházení zákonů) a dosaženému vzdělání jednak hýbou technickým pokrokem, jednak ale vydělávají mnohem více než zbytek společnosti a obsazují v této společnosti klíčové posty. Tomuto systému vlády talentovaných lidí se říká meritokracie. V podstatě systém, který mnozí filosofové, počínajíc Aristotelem, doporučovali, protože v něm viděli možnost rozumného spravování společnosti. Kdo před tímto systémem varoval, byl člověk, který slovo „meritokracie“ dokonce vymyslel – spisovatel Michael Young v roce 1958.

Systém opírající se o elity společnosti totiž vede ke konfrontaci s těmi, kdo k těmto elitám nepatří. Někteří proto, že na to prostě nemají dostatečný intelektuální potenciál. Jiní proto, že se jim studovat nechtělo. Jiní proto, že v životě neuspěli, zkrachovali, jejich plán nevyšel. Jiní proto, že jsou prostě líní a pracovat a tvořit se jim nechce. Nebo sešli z cesty zákona a nebyli dost „šikovní“, aby přitom nebyli přistiženi. Alkoholici, konzumenti drog. Co je všechny spojuje, je pocit neúspěšnosti a pocit vyloučení ze společnosti, z podílu na rozhodování o jejím směřování ale i na konzumaci jejího bohatství. Frustrace a nenávist k elitám. Stačí se podívat na kolující maily s přílohami útočícími na každého úspěšného nebo bohatého člověka. V očích těchto „vyděděnců“ je úspěch neodpustitelný, je zdrojem nejen závisti ale i nenávisti. Těchto vyděděnců je stále víc a nespokojených lidí je už v podstatě většina. Reálný příjem v Rakousku poklesl v posledních pěti letech o 1,1 procenta. To nezní až tak dramaticky, i když je samozřejmě jakýkoliv pokles reálního příjmu nežádoucí a plodí společenské napětí. Ale právě vrstvy s nejnižším vzděláním trefil tento pokles nejvíce (zde pokles až o 5 procent) a hlavně lidé bez vzdělání mají stále menší šanci najít místo na pracovním trhu. Výsledkem je na Rakousku rekordně vysoká nezaměstnantost přesahující 8 procent. Všichni tito lidé jsou nespokojeni, jsou frustrovaní a chtějí změnu. A mají v rukou strašnou zbraň – a to je demokracie. Tím, že tvoří většinu, jsou podle demokratických principů oprávněni měnit stávající politický systém.

Dalším problémem jsem soudy. Lidé od nich očekávají spravedlnost, ovšem ony takdy nejsou na sjednávání spravedlnosti, ale na výklad zákona. A zákony jsem postaveny tak, aby chránily především ty, kteří se proviňují proti morálním zásadám. Je prakticky nemožné odsoudit zkorumpované politiky, soud pustí k olympijským hrám všechny v minulosti nadopované sportovce, i když byli příslušnými komisemi z her vyloučeni. Možná je to skutečně důkaz fungování právního státu, ovšem prostý člověk to chápe jako selnání systému, který zajišťuje beztrestnost zločincům.

Změnu jim nabízejí strany populistické, které slibují modré z nebe, aniž by byly schopny to splnit, které ale hrají na strunu nenávisti k elitám, ale i k přistěhovalcům a lidem jiných etnik. I onen vyděděnec se totiž chce cítit být lepší než lidé v jeho okolí. Hlásání méněcennosti přišelců je samozřejmě něco, na co slyší, něco, co jim pomáhá tlumit jejich vlastní pocity méněcennosti. Už neslyší a možná ani nejsou schopni pochopit, že tyto strany, které jim slibují snadné řešení a brojí proti těm, které oni nenávidí, hodlají princip demomkracie odstranit. Viktor Orbán se tím ani netají. Hlásá, že se liberální demokracie přežila a je třeba zavést demokracii sloužící zájmům národa. Čili národní demokracii. To zní už zní hodně podobně jako národní socialismus – a slibuje podobné hodnoty.

Paradoxně se tedy oni slabí hodlají zbavit jediné zbraně, kterou mají. Což jim v budoucnosti dá pozici bezmocných hraček systému. Problém populistických režimů je v tom, že odstraňují ony elity jako přirozeného nepřítele (a ony skutečně přirozeným nepřítelem jsou, protože intelektuálové se s diktátorskými systémy omezujícími osobní svobodu vnitřně neztotožní – i když jim mnozí z oportunistických důvodů slouží). Pamatujete si ještě na to, jak se říkalo, „on není komunista, on je u komunistů“ jako definici oportunismu úspěšných managerů za bývalého režimu. Erdogan zavřel 6000 soukromých škol, které měly mnohem lepší úroveň vzdělání než školy státní – protože uměly zaplatit své učitele, zatímco učitelé na státních školách se živili v noci jako taxikáři a přes den ve škole si potřebovali pospat (je pravda, že mi o tomto systému vyprávěl jeden student v Istanbulu v roce 1990 – mnoho se ale prý od té doby nezměnilo). Erdogan, jako zbožný muslim patřil taky k vyvrženým z elitní sekularizované turecké společnosti, která s z něj dělala legraci. Teď se oněm elitám krutě mstí. Jak může jeho stát fungovat bez úředníků, bez akademiků, bez soudců? Jejich místa zaberou oni zavržení. Že jim chybí kvalifikace? Copak to někoho v Československu padesátých let zajímalo? Úředníci bez kvalifikace jsou poslušnější, protože jsem na diktátorovi mnohem víc závislí. A žádný diktátor si nepřeje vzdělaný národ, protože ten je pak méně manipulovatelný. Opírá se o masu a čím je tato masa nevzdělanější, tím lépe.

Demokracie znamená vlidu lidu. Novodobí diktátoři ale slovo „Demos“ intrerpretují  jako „plebs“. A opírají se právě o tyto lidové vrstvy. Že i elity patří k „demos“ nehodlají akceptdovat, jsou to nenávidění elitáři, které je třeba zlikvidovat. Bez ohledu na následky.

Samozřejmě že každé historické srovnávání kulhá. Ale ve starém Římě skončila demokracie podobně – na síle vyvržených, na síle plebsu. Se zaváděním latifundií bohatých Římanů jakož i vyvlastnováním pozemků ve prospěch vojenských veteránů se vytvářela stále silnější vrstva „proletarii“ lidí bez majetku, bez půdy, bez politického vlivu. Díky levné práci otroků ve velkých manufakturách museli své provozy zavírat řemeslníci. I no se přidružili k plebsu. Tuto vrstvu si pro sebe dokázali získat takzvaní „populáři“ – v dnešní podobě populisté – typu Maria či Césara. S pomocí těchto bezprávných vrstev se jim podařil politický převrat se zlomením moci parlamentu (senátu) a zavedení osobní diktatury  opírající se o moc ulice. Erdogan nedělá nic jiného. Masy na ulici volají „Poruč a zabijeme, poruč a zemřeme.“ Dal jim perspektivu změny režimu a oni doufají v lepší budoucnost. Že nepřijde, to nevidí  a ani vidět nemohou.

Ovšem stejní lidé v Americe volí Donalda Trumpa. Stejně bezmocní, stejně frustrovaní jako oni Turci, i když na poněkud jiné úrovni a za jiných podmínek. Ale jmenovatel je společný. Nenávist k elitám, které svůj elitarismus v posledních letech dávaly přiliš najevo a dráždily tak city nemajetných a bezmocných. Teď dostávají vystaven účet. Meritokracie je v čase fungující demokracie jed pro tuto demokracii. Začarovaný kruh. Protože lidé typu Erdogana, Putina či Hitlera vyhrávají volby jen jednou – a to jen proto, aby žádné další volby nebyly. Proto taky nemají žádný problém slibovat nesplnitelné. Účet za nesplněné sliby by jim vystavily další svobodné volby a ty už prostě nebudou.

A diktátoři, vyděděnci demokratické společnosti – se spojují. Tak jako rváči vytvářejí ve školních třídách vlastní bandy, protože ti „slušňáci“ se s nimi nechtějí bavit. A tím se stávají ještě nebezpečnější. Erdogan už uzavřel bratrství s Putinem, osa Istanbul – Moskva, připomíná velmi osu Berlín – Řím z třicátých let minulého století. Kvůli společné nenávisti k světovému společenství, které jimi pohrdá, jsou ochotni zapomenout na všechna stará nepřátelství, od bojů Petra Velkého s Turky o Azov, přes Potěmkinovy vesnice na Krymu až po sestřelenou ruskou stíhačku nad Sýrií.

Jak už jsem psal, ohánějí se dnes nastávající diktátoři ne odstraněním demokracie jako takové. Buď se snaží získat obyvatelstvo hesly o demokracii národní jako Orbán nebo o demokracii přímé. Přímé hlasování, tedy referenda, jsou pro diktátory pravým požehnáním. Díky ovládnutí sdělovacích prostředků a díky tomu, že jejich příznivci, oni vyvržení, tvoří ve společnosti přirozenou většinu (jak věděl už Aristoteles a proto se demokracie bál) vyhrají každé takové lidové hlasování. Přímým hlasováním vládl jak Hitler tak i Kadáfí – je to tedy ověřený politický model. Stačí položit správně otázku a zpracovat obyvatelstvo diktátorem ovládanými sdělovacími prostředky. Erdogan teď zakázal všechny noviny, které jej někdy kritizovaly – získal tak absolutní monopol na informace a to je dnes cesta k absolutní moci. Tak dokázal vládnout Mugabe v Zimbabwe či Chávez ve Venezuele, i když lidé hladověli. Vždy se dá oné většině vysvětlit, že bez diktátora by se jim dařilo mnohem hůř a že jejich bída je výsledkem intrik zahraničních (nebo tuzemských) nepřátel. Výsledkem bývají procesy proti – často domnělým – vnitřním nepřátelům a válka proti nepřátelům zahraničním. Obojí zajistí diktátorovi velmi slušnou mocenskou bázi – za předpokladu že onu válku neprohraje. Nemusí ji vyhrát, vůbec nejlepší válka je válka nerozhodná a proto věčná, prohrát ji ale nesmí. Argentinští generálové nebo portugalský diktátor Salazar padli právě proto, že prohráli války, které je měly držet nadále u moci. Nepřítele je tedy třeba volit s rozvahou. Jako například Rusko bezmocnou Ukrajinu.

Demokracie se tedy opravdu chvěje v základech a to i v zemích v Evropě, která byla považována za její neotřesitelnou baštu. Po Maďarsku a Polsku je další ohroženou zemí Rakousko a samozřejmě i Francie. Chaos v Řecku se dá jen těžko přiřadit nějakému politickému systému, je to spíš život ze dne na den a z ruky do huby. Stabilní se zdá být Skandinávie, kupodivu i Itálie či Španělsko. I Británie, která ovšem už z Evropy vystoupila a brzy bude mít nemalý problém zvládnout politické nároky své stále rostoucí muslimské menšiny. Britští muslimové sní o zavedení muslimského právního systému v celé Británii a Brexitem se ke svému cíli zase o chloupek přiblížili – ostatně přistěhovalci z Pákistánu a ostatních asijských zemích hlasovali pro Brexit ve více než 80 procentní většině.  Pro Evropu bude samozřejmě rozhodující vývoj v Německu. Dokud hraje „Alternative für Deutschland“ jen okrajovou úlohu, je demokracie v Německu pevná. Ovšem popularita této populistické strany roste i tam, zejména pak ve východním Německu, kde nejsou principy demokracie tak hluboce zakořeněny jako na Západě. V někdejší NDR přešli členové gestapa přímo do služeb STASI a mohli svou idelologii beztrestně a hlavně beze strachu přenášet na své děti a vnuky. Situace na východě je mnohem nestabilnější než na západě, přesto zatím v nejbližších letech nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, že by se Německo dalo na cestu nacionální diktatury. I když tuto cestu přes negativní historické zkušenosti s nacionalistickým Německem podporuje například i Václav Klaus.

Nejbližší volbu mezi demokratickou nebo autoritativní vládou čeká Rakousko. Poté, co ústavní soud zrušil výsledky prezidentských voleb (otázkou je, zda skutečně chtěli ústavní soudci jen svou chvilku slávy nebo je mezi nimi silná nacionalistická lobby) vyhraje zřejmě opakované volby začátkem října kandidát nacionalistů Hofer. Rozpuštění vlády je v jeho pravomoci a podle jeho vlastního vyjádření bude následovat do konce roku. Aby umetlo cestu k moci jeho stranickému příteli Strachemu, který patří k populistickému evropskému proudu (tazvaných patriotů) toužících po odstranění parlamentní demokracie a zavedení demokracie přímé. I když se oba tito politici v poslední době (po Brexitu) začali velmi mírnit ve výrocích na adresu vystoupení z Evropské Unie, což byl předtím jejich hlavní program, o odbourání demokracie se určitě pokusí. Na to, aby zavedli ve vlastní zemi diktaturu, totiž z EU vůbec vystupovat nemusí. Maďarsko a Polsko jsou příklady, že to jde i v rámci EU, aniž by tedy riskovali narušení hospodářských smluv a propad ekonomiky.

Jak to dopadne při příštích volbách ve Francii je otázka, nicméně Marie Le Pen má jasný program vystoupení z Evropské Unie – což bude logicky znamenat obnovení starých rivalit a nepřátelství s konkurentem na druhém břehu Rýna – Německem.

Příští roky budou tedy určitě napínavé. Samozřejmě nakonec rozhodne, který systém bude úspěšnější – zda demokratický či autoritativní. Pravdou ovšem je, že liberální demokracie není schopna najít recept na válku s vnitřním ohrožením – s terorismem. To je její největší slabina a voda na mlýn populistů. Soudit v čase války podle zákonů z času míru a usvědčené teroristy či jejich pomocníky odsuzovat na šest měsíců vězení znamená jen jedno. Ten člověk se definitivně dostane do skupiny vyvržených bez možnosti získat zaměstnání a mít ve společnosti úspěch. Jeho odhodlání se společnosti za svůj neúspěch pomstít se znásobí. Po návratu z vězení se stane ještě odhodlanějším bojovníkem za svou „pravdu“.

Recept by byl podle mého soudu jednoduchý. Teroristé Islámského státu, jedno z které země, se svých zločinů dopouštěli na území Sýrie a Iráku. Podle platných zákonů by se tedy měli za své činy zodpovídat tamějším vládám. Proč tedy navrátilce ze Sýrie sledují naše tajné služby a soudí naše soudy, proč tito teroristé sedí (na několik málo měsíců či let) v našich vězeních na naše náklady? Měli by být hned po návratu vydáni vládám zemí, na jejichž území se svých činů dopouštěli – a měli by být souzeni podle tamějších zákonů. Stačilo by se překousnout a uznat Assada za legitimního prezidenta Sýrie. Myslím, že po vydání prvních deseti, dvaceti navrátilců by se už nikdo víc nevracel. Je přece tolik zemí, které vyznávají šariu a muslimské zákony, kam by mohli tito bojovníci odejít. Třeba do Saúdské Arábie, která jim po celé roky dodává zbraně – jak jsme se dozvěděli, i slovenské výroby. Možná by potom Saudi poznali, jakého hada si pěstovali na prsou a s jejich podporou přestali. Bludný kruh by se přerušil a směřování společnosti by znovu dostalo určitý směr přímky.

Samozejmě že ochránci lidských práv by v tomto případě protestovali, že oněm lidem hrozí v Sýrii či Iráku trest smrti, který v Evropě není a oni jsou rakouští – francouzští – belgičtí – britští občané. Ovšem když do Sýrie odcházeli, museli vědět, co dělají a musí být tedy připraveni převzít za své činy a jejich důsledky i zodpovědnost. Pašerák drog v Thajsku není souzen podle evrospkých ale thajských záonů. Proč platí pro bojovníky IS jiný metr? Evropa se musí konečně rozhodnout, co je pro ni důležitější – lidská práva nebo právo na život.

Pokud se nerozhodne demokraticky, převezmou toto rozhodnutí lidé, kteří se s demokracií párat nebudou. A pak opravdu demokracii zazvoní umíráček.