Tichá noc, svatá noc,
jala lid v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
hvězdy při svitu u jeslí dlí,
v nichž malé děťátko spí,
v nichž malé děťátko spí.

Tichá noc, svatá noc!
Co anděl vyprávěl,
přišel s jasností v pastýřův stan,
zní již z výsosti, z všech země stran:
„Vám je dnes spasitel dán;
přišel Kristus Pán!“

Tichá noc, svatá noc!
Ježíšku na líčku
boží láska si s úsměvem hrá,
zpod zlaté řasy k nám vyzírá,
že nám až srdéčko plá,
vstříc mu vděčně plá.

Ten text známe asi všichni, ať už kostel pravidelně navštěvujeme, nebo tam jen sem tam zavítáme nebo se mu vůbec vyhýbáme. Jedna z nejslavnějších písní lidské historie slaví o letošních vánocích 200 let svého vzniku.

Zvykl jsem si před vánocemi psát o nějakém biblickém tématu, které se vztahuje k tradici nejkrásnějšího křesťanského svátku. Nezpronevěřím se této tradici ani letos, přesto se přesunu z doby Kristova narození o 1818 (vlastně 1825, bereme-li skutečný rok narození rok 7.př.n.l.) let do budoucnosti.

Že tato nádherná píseň vznikla na území Salcburska, má určitou logiku. Salcbursko bylo až do roku 1803 samostatným církevním územím, arcibiskup byl současně říšským knížetem, podřízeným pouze císaři osobně, čili v době od vestfálského míru vlastně nikomu. Arcibiskupové salcburští byli vždy krásymilovní vládcové, stačí se jen podívat, kolik zámečků si v okolí města postavili, jejich návštěva stojí zato. A hudba, především v době baroka, patřila k reprezentativnímu životnímu stylu. Poslední arcibiskup salcburský s velkolepým jménem Jeroným František de Paula Josef, hrabě Colloredo z Waldsee a Melsu byl pak vyvrcholením tohoto trendu. Byl to nesmírně vzdělaný pán a na svou dobu a hlavně s ohledem na svou funkci velmi svodomyslný. Hovořil plynně německy, francouzsky, italsky a dokonce i česky! Patřil k řádu Iluminátů (připomínám román Dana Browna, který z nich udělal téměř teroristy, ovšem Ilumináti se snažili reformovat církev prostřednictvím vzdělání) a byl milovníkem hudby. Sám skvělý houslista poznal hned při svém nástupu do funkce v roce 1772 genialitu tehdy mladičkého Wolfganga Amadea Mozarta a pověřil ho vedením kostelního orchestru – Konzertmeistrem.(občas dráždím své rakouské kolegy tvrzením, že Mozart nebyl Rakušák – narodil se v Salcburku v roce 1756 a zemřel 1791 a Salcburko se stalo součástí Rakouska až v roce 1815 – osvícený arcibiskup svého geniálního komponistu císaři Josefovi I jen „zapůjčil“.)

Ovšem s koncem osmnáctého století a vypuknutím napoleonských válek přišly na zemi těžké časy. Hned třikrát v letech 1800, 1805 a 1809 byla vyplundrována francouzskými vojsky. V roce 1803 vytvořil Napoleon ze Salcburska sekularizované vévodství, hudbymilovný Colloredo se musel vzdát svého úřadu říšského knížete a zemřel v roce 1812 ve Vídni. V roce 1805 bylo Salcbursko i s opatstvím Berchtensgaden přiřčeno Rakousku, v roce 1810 po rakouské porážce u Wagramu předal Napoleon toto území ale věrnému Bavorsku. Na vídeňském kongresu po Napoleonově porážce se míchaly karty znova. Salcbursko se stalo obětí velké politiky a bylo rozděleno mezi Rakousko a Bavorsko, definitivní hranice byly určeny mnichovskou smlouvou ze 14. dubna 1816, právě obec Laufen, která bude hrát v našem vyprávění jednu z nejdůležitějších rolí, byla rozdělena na dvě části, větší část na levém břehu Salzbachu i se všemi významnějšími kostely připadla Bavorsku, pravobřežní část, zvaná Oberndorf Rakousku, zde zůstal jen jeden kostel St.Nikola. A právě zde zazněly 24. prosince 1818 tóny této slavné písně.

Životní osudy obou autorů tohoto díla jsou taky poměrně pohnuté a jejich umělecké sklony spojené s určitým životním chaosem je předurčují k tomu, aby se zapsali do uměleckých dějin světa – i když jen jednou jedinou písní.

Autor textu Josef Mohr, narozený v roce 1792, byl katolický kněz. Svěcení se mu dostalo v Salcburku v roce 1815 a poté byl poslán na svou první štaci – do Mariapfarru v Lungau, do hornaté a velmi chudé oblasti žijící z těžby kovů a které právě v tom roce přešlo z majetku Bavorska do Rakouska. Právě zde, v Mariapfarru napsal Josef Mohr text své písně. Marně zde ale hledal komponistu, který by k ní vytvořil hudbu. V Mariapfarru je z tohoto důvodu jedno z početných muzeí „Tiché  noci“. Pokud budete v Lungau lyžovat – a to dělají Češi přímo masově, navštivte ho – musíte se ale předtím nahlásit.

Komponistu našel Mohr až po svém přeložení do Oberndorfu v osobě Františka Xavera Grubera. Tento pán se protloukal životem, jak se dalo. Bylo to dáno tím, že byl pomocným učitelem a jak psal císař František Josef I. ve svém dekretu „učitelovo zodpovědné a namáhavé povolání bude odměněno až na nebesích.“ Prostě milý učitel Gruber třel bídu s nouzí. V roce 1807 dostal místo v Arnsdorfu a aby mohl používat aspoň kostelníkův byt u kostele Maria in Möstl a měl tedy střechu nad hlavou, oženil se s dvojnásobnou vdovou Alžbětou Fischinger – s níž měl pak dvě děti. V letech 1816 – 1829 přibral z finančních důvodů práci jako varhaník a kostelník u St. Nikola v nedalekém Oberndorfu a tam ho oslovil místní kněz Morth. Gruber údajně potřeboval k vytvoření melodie jen jedno odpoledne 24. prosince 1818, aby pak po vánoční mši mohla v kostele St.Nikola píseň zaznít poprvé.

Nebyla tedy zpívána při mši, ale po mši – tato tradice se dodržuje dodnes. Navíc nebyla komponována pro varhany, ale pro kytaru, což bylo v té době velmi neobvyklé. Kytara byla považována za nástroj sedláků a do kostela prostě nepatřila. Jenže i to mělo svůj důvod. Varhany v kostele St.Nikola právě nefungovaly, pověst praví, že zde natropila škody hladová kostelní myš (výrok „chudý jako kostelní myš“ známe všichni a přirovnání s Gruberem by bylo velmi příhodné). Teprve v roce 1819 byl povolán mistr Carl Mauracher z Zillertalu, který se rozhodl postavit varhany nové, tyto byly dokončeny v roce 1825. Franz Gruber si na nich tedy ještě zahrál, byl varhaníkem v Oberndorfu až do roku 1829. Zajímavé je spíš to, že v onu památnou noc 24. prosince 1818 hrál na kytaru Mohr a ne Gruber, zpívali oba. Ta píseň byla komponována pro dva sólové tenory a chór.

Oba pánové se tedy zřejmě velmi dobře doplňovali, museli být duševně spříznění a výsledkem je ona úžasná melodie s dojímavým textem, která zkrášluje naše vánoční svátky už po celých dvě stě let.

Možná tuto spřízněnost duší osvětlí další osudy obou autorů. Mohr se v Oberndorfu dlouho neohřál, jeho představený prelát Georg Heinrich Joseph Nöstler si na něho stěžoval, že je líný, že nemá vztah k sloužení mší a navštěvování nemocných, že tropí žerty s ženským pohlavím!!! a zpívá rád nenáboženské písně. Mohr byl prostě mnohem víc mladý muž než kněz. Osud ho prohnal po mnoha dalších štacích, byl farářem v Kuchlu, Gollingu, Vigaunu, Autheringu, Eugendorfu, Hofu a v Hintersee, Zde měl vůbec velký problém. Chudáci v této odlehlé vísce čítající 267 duší se živili pytláctvím, které bylo zakázáno. Mohr od pytláků odkupoval maso, peníze prý bral z darů při mši. Když by udán, musel obec opustit a od roku 1837 byl vikářem ve Wagrainu. Tam už konečně došel klidu, (I když se s místními sedláky moc nesnášel a několikrát dokonce žádal o přeložení). Přesto vykonával svůj úřad zodpovědně, v roce 1838 zde dokonce založil dokonce školu, v roce 1848 zde zemřel a byl pochován. Leží zde  na hřbitově u farního kostela dodnes, ne ale celý. Chybí lebka. Mohr byl totiž tak trochu podivín a celý život se houževnatě bránil tomu, aby ho někdo portrétoval. Když v roce 1912 farář a sochař Joseph Mühlbacher zjistil, že neexistuje žádný portrét slavného textaře, dal exhumovat jeho hlavu a podle lebky se snažil zrekonstruovat jeho podobu. Hlavu pak nevrátili do hrobu ve Wagrainu, ale byla zazděna v Oberndorfu do zdi nově vysvěcené „Kaple tiché noci„, která byla vysvěcena v roce 1936 poté, co byl původní kostel St. Nikola po těžkém poškození vysokou vodou stržen.

Franz Josef Gruber žil v Arnsdorfu, po smrti své první ženy Alžběty se v roce 1826 oženil podruhé se svou někdejší žačkou Marií Breitfuß, se kterou měl deset dětí. V roce 1833 našel místo v městě Halleinu jako chordirigent městského farního kostela a poté, co se zde v roce 1842 oženil potřetí s Kateřinou Rieser, žil zde jako poměrně zámožný a vážený občan až do roku 1863. Hrob má vedle farního kostela, je to jediný hrob, který zde zůstal po zrušení hřbitova, takže je lehce k nalezení.

Pro nás bylo štěstím, že František Gruber žil tak dlouho (76 let bylo na tehdejší dobu požehnaným věkem). Oba autoři totiž upadli do zapomenutí a nikdo nevěděl, jak slavná píseň vznikla. V roce 1854 poslala královská dvorní kapela z Berlína dotaz na Arciopatstsví svatého Petra v Salcburku s dotazem, zda autorem písně je Michael Haydn, bratr slavného Josepha Haydna. Tento komponista žil v Salcburku v letech 1737 – 1806. Dotaz se dostal k Haydnovu synovi Felixovi, který byl hudebníkem ve službách Arciopatství a ten poslal list dál na Františka Grubera do Halleinu. Ten pak sepsal „Úplnou a pravdivou historii o vzniku písně „Tichá noc“.

Díky tomuto spisu víme, kde a jak píseň vznikla. Důsledkem jsou muzea v Mariapfarru, Halleinu či Oberndorfu i ve Wagreinu, hroby obou autorů jsou poutními místy. Vznikl i celovečerní film „Das ewige Lied“ (Věčná píseň) v němž si roli Josepha Mohra zahrál Tobias Moretti, v česku známý především ze seriálu „Komisař Rex“. (Františka Grubera si zahrál německý herec Heio von Stetten.

Rakousko nezapomnělo uctít toto jubieum vydáním pamětní 20 Eurové mince.

Píseň žije dál svým vlastním životem.

Dovolím si ji na závěr mého článku uvést v německém originálu a loučím se s mými čtenáři pro tento rok. Vánoce jsou tady, užijte si je a v novém roce nashledanou.

Osmičkové roky, jak už jsem mohl tento rok několikrát vzpomenout, se přímo hemží historicky důležitými událostmi, na které se pak po celá desetiletí, případně i staletí vzpomíná. Jubileum, o kterém chci psát dnes, to má proto těžké. Prosadit se v těžké konkurenci konce první světové války, vzniku samostatného Československa, mnichovské dohody, „vítězného“ Února či Pražského jara a jeho brutálního potlačení je prakticky nemožné. Přesto se zkusím ho aspoň připomenout. Obsah dokumentu, který byl přijat Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, je totiž nesmírně důležitý. Nedokázal zabránit zločinům proti lidským právům, ale dokázal je definovat, dokázal ve svém textu nakreslit hranici, za kterou je jednání ilegální, kdy je v rozporu s mezinárodním chápáním práva a morálky. Zda jsou prohřešky proti tomuto dokumentu trestány, je dáno právními i politickými systémy jednotlivých zemí, z deklarace se nikdy nepodařilo vytvořit zákonný dokument, jehož nerespektování by mělo právní důsledky. Přesto už samotnou svou existencí a definicí přípustných hranic vytváří rámec, který jednání těch, kdo ho nerespektují, ztěžuje už jen tím, že se takové jednání snaží zatajit. Zločin byl definován, zločinec ví, kdy se má krýt a kdy má lhát. Diktátorské režimy, kterým se podařilo potlačit svobodu tisku, jsou samozřejmě ve lhaní vycvičené a díky chybějící kontrole často až nestoudné, ať už to byly režimy komunistické nebo v současnosti neofašistické. Často přešli diplomaté z jednoho režimu bezproblémově do druhého, mají tedy dobrou školu a mistrně ji používají – jako například ministr Lavrov. Ale už samotná potřeba lhát omezuje rozsah zločinu – lhaní je totiž hodně namáhavé, člověk si musí pamatovat, co kdy řekl. Lže-li hodně a stále, jednou se chytí do pasti protimluvy. Což je minimálně trapné, a pokud to takového diplomata nestojí místo, aspoň to poškodí jeho ego.

Samozřejmě, že se myšlenka na definice práv člověka zrodila z hrůz, které lidem připravila druhá světová válka a zejména rasistická teorie nacistického režimu, která připravila holocaustem o život milióny lidí jen na základě jejich původu – mužů, žen ale i dětí včetně nemluvňat. Ještě v šoku z obrazů, které nafilmovali američtí vojáci při osvobozování koncentračních táborů, byli lidé (dokonce i politici) ochotni jednat o opatřeních, která měla podobným hrůzám v budoucnosti navždy zabránit.

Komise, která měla připravit návrh textu, vznikla na začátku roku 1947 – tedy v době, kdy byli vítězové nad fašistickým Německem ještě spojenci, přesněji, kdy studená válka o sobě dávala už vědět, ale ještě oficiálně nezačala. Do konce roku 1948, kdy byl text hotov, se mělo mnohé změnit. A ne právě k lepšímu. Symbolicky byla do čela osmičlenné komise, která měla text připravit, zvolena Eleonor Roosweltová, vdova po v roce 1945 zemřelém 32. prezidentovi USA. Samozřejmě, že Rooswelt je poněkud rozporuplnou osobou. Jeho obdiv k Stalinovi a snaha změnit právní systém USA k posílení moci prezidenta připomíná trochu jednání Donalda Trumpa v jeho nadbíhání Vladimírovi Putinovi a snaze jednat podobně jako ruský prezident. Jako tehdy tak i dnes to nejde, právní brzdy v americkém systému, především nejvyšší soud, jsou dostatečnou zárukou.  Rooswelt obětoval de facto v Teheránu a pak především na Jaltě východní část Evropy a přenechal ji jako oblast vlivu Sovětskému svazu. Až do roku 1941 hlásal přísně izolacionistickou politiku nevměšování se do evropského konfliktu (i když dovolil zásilky zbraní a vojenského materiálu nejen Velké Británii ale i Sovětskému Svazu) a do války vstoupil až po japonském útoku na Perl Harbour ( i když tento útok americká politika vlastně vyprovokovala). Přesto byl symbolem vítězství nad nacisty a navíc symbolem nenapadnutelným, protože spolehlivě mrtvým. Nemohl se tedy svému odkazu už zpronevěřit a teď ho měla nést dále jeho vdova.

Vývoj politiky během let 1947 – 1948 vedl ale k tomu, že se z původně plánovaného závazného a sankcionovatelného dokumentu stalo jen nezávazné vyhlášení – jako dnes například „migrační pakt“.

Preambule dokumentu dává svou právní nezávaznost jasně najevo:

               „Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.“

               Ani tak ale nebyla deklarace ve Valném shromáždění přijata jednohlasně. Sice si nikdo nedovolil hlasovat proti, ovšem osm zemí se zdrželo hlasování a symbolizovalo tak  své výhrady k aplikaci textu ve svém politickém a justičním systému.

Asi nikoho nepřekvapí, že to byly především země vznikajícího komunistického bloku: Sovětský svaz, Československo, Polsko, Jugoslávie, Bělorusko a Ukrajina (proč měly tyto dvě země Sovětského svazu v roce 1948 statut člena OSN, se mi nepodařilo zjistit, pokud to někdo ví, budu vděčný, když mi to napíše). Logicky se připojila Jihoafrická republika, protože zde vládl apartheid a Saúdská Arábie, která se s oněmi právy definovanými v Deklaraci nedokázala spřátelit dodnes (ale díky saúdské ropě to nikomu nevadí a nejméně právě Spojeným státům, které měly na dodržování deklarace dohlížet, samy se jí ale permanentně zpronevěřovaly.) Nezapomeňme, že v čase přijetí deklarace vládl na americkém jihu ještě apartheid, čili i USA byly ideálu rovnosti lidí „bez rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku rodu nebo jiného postavení.“ Jak je definováno v článku 2, hodně daleko. I tady ještě země čekala na Martina Luthera Kinga.

Dnes by bylo prosazení takové deklarace mnohem obtížnější než tehdy, uvědomíme-li si, že OSN měla tehdy jen 58 členů a z islámských zemí zde byly zastoupeny jen vzpomenutá Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán, Irán, Irák a Afgánistán. Že tyto země hlasovaly pro rovnost lidí podle pohlaví je při pohledu na dnešní poměry neuvěřitelně pokrokové, nevěřím, že by to dnes udělaly znovu. Jenže tehdy vládl v Iránu šáh a v Iráku král a žádní náboženští fanatici. Diplomaté těchto zemí ak při hlasování poslouchali příkazy panovníka a ne výkřiky fanatických imámů. Za obratem v této otázce je třeba vidět takzvanou „islámskou renesanci“ která začala v osmdesátých letech dvacátého století a která zatlačila ženu v arabském světě znovu do podřízeného postavení. V šedesátých letech 20 století bylo 60 procent lékařů v Afganistánu ženského pohlaví. Až ona islámská renesance uvrhla ženu opět i právně do postavení méněcenného člověka druhé třídy a většina žen z těchto zemí se k tomuto „privilegiu“ demonstrativním nošením hidžábu hrdě hlásí.

Komunistickým režimům musely připadat jako otevřená provokace články 8 a 9, které zní:

8) „Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.“

               9) Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“

Komunistické Československo sice mělo ústavu, dokonce byl v ústavě i článek o funkci ústavního soudu, tento ale nebyl nikdy ustanoven. Takže ke komu se měli nespravedlivě odsouzení nebo zatčení lidé odvolávat?

Určitě nebyl komunistům po vůli ani článek 12:

„Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům a útokům.“

               Jak víme právě diskreditace politických oponentů a zásahy do jejich rodinného života až k nucení partnerů k rozvodu (znám to z vlastní rodiny, kdy byla manželka mého strýce, který se provinil jen tím, že byl poslancem za agrární stranu, po celých sedm let jeho věznění vystavována přímo nelidskému nátlaku, aby se nechala rozvést) – zkuste vydržet, když vám každou noc svítí do všech oken domu halogenové reflektory, abyste nemohli spát! A ráno pak za vámi přijdou a řeknou – podepište a my ty reflektory večer vypneme.

Článek třináct byl pak zcela ignorován:

„Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“

               Jak víme, v komunistických režimech se jednalo o „trestný čin nedovoleného opuštění republiky,“ a byl trestán propadnutím majetku a nepodmíněnými tresty odnětí svobody na několik let. Čili zde dokonce oficiální zákon protiřečil Všeobecné deklaraci o lidských právech. Jen u berlínské zdi bylo zastřeleno více než 140 osob, které se provinily pouze tím, že ji chtěly přelézt. Letos přišel do kin německý film Michaela „Bullyho“ Herbiga „Balón“ který tuto perverzitu nelítostného pronásledování lidí chtějících opustit NDR velmi působivě popisuje. Nevím, zda se dostal do českých kin, ale určitě by si to zasloužil. Už proto, aby se na něho šli podívat ti, kterým je tak smutno za bývalým režimem.

Dnes je samozřejmě největším bodem sporu článek čtrnáct:

„Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.“

               Problém je, že tento článek je asi nejčastěji zneužíván. Absolutní většina uprchlíků, kteří přicházejí z Afriky a předního východu do Evropy jsou ekonomičtí emigranti, kteří doufají v materiálně lepší život, politicky pronásledováni ale nejsou. Samotní emigranti, kteří se v roce 2015 valili přes hraniční přechod Spielfeld dvacet kilometrů od nemocnice, ve které pracuji, odhadovali podíl politických uprchlíků na deset procent, politici později tvrdili, že to bylo procent dvacet. I těch zbývajících 80 – 90 procent se samozřejmě odvolávalo na tento článek Deklarace a právě tím ji zpochybnilo a snížilo její účinnost. A nejvíc tito lidé uškodili právě oněm 10 – 20 procentům, kteří jsou vědomě či podvědomě s těmito ekonomickými uprchlíky házeni do stejného pytle.

Nicméně odmítání podpisu „migračního paktu“, který je stejně nezávazným dokumentem jako Všeobecná deklarace o lidských právech, dává vzpomenout na rok 1948. Kdo tehdy deklaraci nepodepsal? Země, mající nemalý problém s demokracií, která je základem kontroly fungování lidských práv.

Stejně je tomu i dnes. Podpis odmítá Maďarsko, které demokratické principy už úspěšně z fungování společnosti odbouralo, Itálie a Rakousko, které na tom pilně pracují a Česko, kde by diktátorské změny rádi zavedli aspoň pan premiér a pan prezident. Jakési „Deja-vu“, které by mělo mít působení budíčku.

Jedině demokracie bez přívlastků, jakkoliv nedokonalá, těžkopádná a dokonce i často zkorumpovaná, totiž zabezpečuje člověku jeho opravdu základní právo, které bylo definováno v článku 3:

„Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“

               Tak jsme si zvykli na to, že toto právo je každodenní skutečností, že si ho přestáváme vážit. A stále víc lidí volí strany a politiky, kteří mají tendenci právě toto základní právo zpochybnit a nerespektovat.

Snad i proto je důležité si onen památný den 10. prosince 1948 připomenout.

Abychom NEZAPOMNĚLI.

Přiznám se, že je to jeden z katolických svátků, se kterým se nedokážu vnitřně tak úplně smířit a srovnat. V Rakousku je to samozřejmě dobrá věc, protože je to den pracovního volna pro katolíky (protestanti si jej vybírají o den dříve na Den Reformace 31. října, 1 listopadu mají ale volno taky, i když svaté nemají, tak trochu příznak pozitivní diskriminace menšin.)

Jenže co mi na tom svátku vadí, že je to svátek VŠECH svatých. Pokusím se tento můj postoj vysvětlit.

Samozřejmě je vyhlašování svatých tradicí, která má nejblíže k pohanství. Nabídnout každé zemi, každému národu, případně i každému městu jeho svatého jako náhradu za pohanského bůžka byla samozřejmě skvělá taktika, která přivedla do lůna církve zástupy nových věřících. Na druhé straně není divu, že právě kult svatých byla věc, kterou Luther ve své snaze o obrodě církve zrušil jako první.

Ale pomiňme tento aspekt, svatořečení má v katolické víře pevné místo, i když inflace, zavedená Janem Pavlem II., který stihl za svého (přiznejme dlouhého) pontifikátu vyhlásit za svaté více osob než všichni jeho předchůdci dohromady, tuto společnost svatých sice masivně rozšířila, ale i zrelativizovala.

Jak jsem řekl, na tom svátku mi vadí slovo VŠECH. Mezi svatými se totiž nachází vedle lidí, kteří si své svatořečení svým způsobem života skutečně nepochybně zasloužili i celá řada lidí pochybného charakteru i působení, někteří pak téměř kriminálního typu. Ti ovšem mají 1. listopadu svátek taky. A to mě irituje.

V podstatě se dají světci rozdělit do čtyř kategorií.

• Jsou to osoby z evangelií. Jejich existence je doložena svatým písmem, stejně jako autoři těchto evangelií, tedy čtyři svatí evangelisti. Patří sem Ježíšova matka Marie (překvapivě nevzpomenutá v evangeliu Markově, čili Petrově jakožto skutečně autentickému svědectví o Kristově činnosti), apoštolové, Jan Křtitel atd. atd. K evangeliím přibývají i apokryfy, tedy evangelia neuznaná. Jak už jsem psal o článku o vánocích, mají tyto velký význam v křesťanské tradici (volek a oslíček u jesliček patří k němu) a až do pátého století byly uznávány za autentické. V té době byl už kult svatých rozvinut, takže se některými postavami se setkáváme jen v apokryfech – jako například svatá Petronilla, manželka Pilátova, která jej měla přemlouvat k tomu, aby dal Kristovi milost.
• Svatí z legend – většinou se jedná o legendy z doby pronásledování křesťanů za dob císařů Nerona, Domiciána či Diokleciána. Jsou to mučedníci či mučednice, kteří zemřeli pro víru. Zda skutečně existovali, je pochybné, dochovali se jen v ústní tradici a některé zázraky kterými bylo jejich svatořečení zdůvodňováno (zázraky jsou podmínkou svatořečení i dnes) jsou dosti neobvyklé a řekněme zrovna nepravděpodobné. Ale zázraky ve své podstatě nepravděpodobné jsou. Takže například svatá Agáta mohla obrůst srstí, když byla vržena do bordelu, aby byla dostatečně neatraktivní a její nahotu nikdo neviděl. Sem zřejmě patří i svatý Mikuláš, i když jeho existence v tureckém Kemeru je doložena, jeho činnost je ovšem málo dokumentována a je zvláštní, že vlastně oficiálně za svatého nikdy vyhlášen nebyl. Dnes by už bylo opravdu trapné jeho svatořečení napravovat, je svatý prostě tradicí a jeho chrám v Bari je neskutečná obrovská a nádherná budova, kde už k ostatkům světce vykonal pouť i Vladimír Putin, jak o tom svědčí bronzová deska za sochou světce před kostelem. Legendy mohou být ale i novějšího původu. K svatořečení Jana Nepomuckého si Jezuité vymysleli legendu o ochraně zpovědního tajemství, i když se skutečným procesem s Janem Nepomuckým nemá fakt, že byl zpovědníkem královny Žofie, nic společného. Ale na základě této smyšlené historie byl mučedník Jan (o jeho nezákonném zabití králem Václavem nikdo nepochybuje – zabýval jsem se tím ve své knize Zločiny českých králů) vyhlášen svatým, aby se lépe dařila rekatolizace vzpouzejících se protestantských Čech.
• Svatí, jako historické osoby, které si své svatořečení svým způsobem života opravdu zasloužili. Ti odpovídají mé představě, která bohužel odporuje církevní doktríně o predestinaci, která je ještě stále platná. Podle ní se člověk svatým nestává, ale rodí. Čili podle představy katolické církve bylo o svatosti dané osoby rozhodnuto už při jeho narození a tím pádem se samozřejmě nikdy nemohl dopustit ničeho špatného. Má představa je, že si tito lidé zasloužili svou svatost až svými činy. Ať už jsou to svatá Anežka česká, svatý Vojtěch, svatí Cyril a Metod, či svatý František a Antonín.
• Poslední skupinou jsou lidé, kteří byli svatými prohlášeni z politických důvodů. Ať už bylo třeba upevnit nějakou doktrínu nebo jen někoho namíchnout, případně pohnout k politické podpoře. Proto byla třeba svatá Brigita švédská vyhlášena svatou dokonce třikrát – nemohu posoudit její zásluhy, ale že ji dvakrát vyhlásili za svatou nepraví papežové, jen aby posílili svou politickou pozici a získali si skandinávské království na svou stranu, už samo o sobě zavání skandálem. Ale to by bylo ještě to nejmenší.

Klasickým příkladem polického svatořečení je vyhlášení Thomase Becketa, arcibiskupa z Cantenbury za svatého. Thomas Becket, někdejší přítel a společník krále Jindřicha II. Plantageneta byl z královy iniciativy povýšen na hlavu anglické církve. Vzal ale nový úřad z králova hlediska příliš vážně a začal králi odporovat a hájit zájmy Říma. Přesně to král od svého někdejšího společníka neočekával a nakonec jen nechal v roce 1170 zavraždit. Už v roce 1173 jej dal papež Alexandr III. vyhlásit za svatého – s jediným cílem – popudit Angličany proti jejich králi. Za svatého byl vyhlášen římský císař Jindřich II., ačkoliv přepadl pohřební průvod zemřelého císaře Otty III. a zmocnil se jeho pokladu (z části nechal pak postavit kazatelnu v chrámu v Aachenu.) Jako císař skutečně nic svatého nevykonal, právě v české politice hrál velmi nepříjemnou roli, kdy se míchal do sporů o český trůn v době zápasů mezi třemi syny Boleslava II. (Boleslav III., Jaromír a Oldřich) a je div, že český rod Přemyslovců tehdy i díky jemu nevymřel. Nicméně mu byla přičtena k dobru jeho bezdětnost, mnohem později byla vytvořena legenda, podle které jeho žena Kunigunda (rovněž vyhlášena za svatou) složila slib čistoty a proto spolu císař a císařovna žili jako (bratr se sestrou). Kdo nevěří, ať tam běží.

Jinou Kunigundu, manželku vévody Boleslava Malopolského zvaného „Stydlivý“ vyhlásil v roce 1999 jako svatou Kingu (Poláci měli očividně se jménem Kunigunda své problémy) – kdo jiný než Jan Pavel II. I ona neměla se svým manželem údajně po celých čtyřicet let společného života pohlavní styk, což vedlo k vymření malopolské větve Piastovců a zabrání jejich země českým králem Václavem II. Možná skutečně Boleslav umrtvoval své tělo v celoživotní snaze dosáhnout svatosti. Někdy ovšem stačila k zásluhám o svatořečení i banalita, kterou medicínsky zveme fimóza. Obřízka sice tuto indispozici snadno odstraní, v časném středověku byla ale zřejmě pro pravého křesťana nepřípustná – obřezávali se přece Židé a Muslimové. Zajímavé je, že právě papežové, kteří se sami slibu čistoty velmi často nedrželi a plodili děti jako na běžícím pásu, považovali sexuální zdrženlivost (ať už skutečnou nebo proklamovanou – dobrovolnou nebo zdravotně vynucenou) za důvod k svatořečení.

Ale je i mnohem hůř. Papež Řehoř VII. zahájil politický „boj o investituru“. Přinutil císaře Jindřicha IV. k jeho slavné cestě do Canossy, kde se před papežem musel pokořit. Poté se rozpoutala válka, která stála mnoho lidských životů. Papež sám byl od císaře poražen a vyhnán, musel povolat na pomoc Normany z Neapole a vydat jim Řím. Následovalo masové vraždění římského obyvatelstva a obrovský požár, který zničil dvě třetiny města. Řehoř VII. se musel před nenávistí římského obyvatelstva uchýlit do Salerna pod ochranu normanského krále Roberta Guiscarda, tam i zemřel a je pochován. Už za svého života byl tento papež svými současníky označován za „svatého satana“ nebo přezdívkou „Höllebrand“ tedy pekelný oheň – původním jménem se totiž jmenoval Hildebrand. Za své zásluhy v boji o moc Říma a papežství byl vyznamenán „in memoriam“ vyhlášením za svatého v roce 1606, tedy v čase eskalace náboženských konfliktů mezi katolíky a protestanty. Za svatého ho vyhlásil papež Pavel V. známý svým fanatismem – nechal odsoudit Koperníkovu heliocentrickou teorii a po bitvě na Bílé Hoře dal slavit v Římě Te deum v kostele Santa Maria dell´Anima.

Přímo výsměchem je pak svatořečení známého inkvizitora Jana Capestrana. V roce 1453 se osobně podílel na protižidovském pogromu – byl inkvizitorem, který měl vyšetřovat údajné znesvěcení svaté hostie ve slezské Vratislavi – v podstatě šlo jen o obvyklou záminku k vyhnání Židů a zbavení je majetku. Na 300 lidí bylo zatčeno a vyslýcháno – Capestran osobně dohlížel na mučení zajatých židů a vynucování přiznání – celkem 58 lidí bylo zaživa upáleno. V roce 1690 byl i tento člověk prohlášen za svatého, údajně hlavně proto, že v bitvě u Bělehradu v roce 1456 třímal vlajku křesťanského vojska a po slavném vítězství se stejně jako vojevůdce Jánoš Hunyadi nakazil morem a zemřel. Musím se přiznat, že se mi při pomyšlení na tohoto světce obrací žaludek.

Svatý papež Pius V. (papežem 1566 – 1572) za sebou zanechal ještě krvavější stopu. Ve své snaze zničit všechny „kacíře“ poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům a jejich veliteli udělil rozkaz „nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Později si stěžoval, že hrabě ze Santa Flory nedodržel tento rozkaz. Vévodovi z Alby za masakry v Cahors, Tours, Amiensu a Toulouse poslal požehnaný klobouk a meč. Exkomunikoval anglickou královnu Alžbětu I. což vedlo v Anglii ke krvavým nepokojům. Svatořečen byl v roce 1712 papežem Klementem XI.

Ale i jiná svatořečení byla motivována politicky, zejména svatořečení obětí náboženských válek v sedmnáctém století, vyznamenával se v tom především Jan Pavel II. vyhlášením Jana Sarkandera či tří košických mučedníků za svaté. Jan Pavel sice navenek hlásal smíření mezi konfesemi, těmito svatořečeními ale přiléval vědomě olej do ohně a animozity mezi křesťany katolického a evangelického vyznání jen zvětšoval. Ostatně i on se dočkal svatořečení, které není možné označit za jiné, než politické. (a které už za svého života sám cílevědomě připravoval) Že papež František jeho svatořečení spojil se svatořečením Jana XXIII., tedy člověka naprosto odlišného chápání úlohy církve a postavení papeže, tuto skutečnost dokázalo jen poněkud oslabit.

Bohužel se zřejmě nikdy nepodaří společnost světců pročistit. Kdo už jednou byl papežem vyhlášen za svatého, svatým i zůstane, papež je přece ve věcech náboženských neomylný. Přesto se s kultem VŠECH svatých prostě nemůžu smířit.

Jak se asi cítí svatý František z Assisi ve stejné společnosti s Janem Kapistránským? Změnit to ale nemůže ani on.

Mám tedy své dilema. Uctívám svaté, kteří si své svatořečení opravdu zasloužili. V žádném případě ale ne VŠECHNY. Řeším mé dilema podobně, jako jsem řešil mou neúčast na manifestacích prvního máje za komunistického režimu. Beru si dobrovolně službu.

Martinská deklarace – proč Slováci neslaví 28.říjen

Vlastně jsme byli po rozdělení republiky uražení, když Slováci hned po vyhlášení samostatnosti škrtli 28. říjen ze seznamu státních svátků. Češi to chápali jako projev nevděku, vždyť tehdy v roce 1918 vlastně zachránili slovenský národ před zánikem. A ten byl skutečně reálný. V roce 1913 se k slovenské národnosti hlásilo 400 lidí s vysokoškolským vzděláním. Tedy ani ne dost, aby obsadili ministerstva, ne to aby se postarali o místní správu na okresní úrovni, zabezpečili chod škol a nemocnic. Tento stav byl výsledkem důsledné maďarizace, které byli vystaveni zejména po roce 1967, tedy po rakousko-uherském vyrovnání. Maďaři nezapomněli, že se Slováci v revolučních letech 1848 – 1849 postavili na stranu Rakouska. Brali to jako zradu a nehodlali něco takového dopustit ještě jednou. Slovenský národ neexistoval ani v mezinárodním povědomí a je nepochybně zásluhou Adreje Hlinky, že díky masakru v Černové v roce 1907 vůbec někdo zaznamenal, že v Uhersku existuje národnostní problém. Maďaři postupovali v maďarizaci Slováků velmi cílevědomě a úspěšně. Nešlo jen o násilí, to bylo používáno jen výjimečně. Ale absolvent vysoké školy (budapešťské, pražští absolventi museli nostrifikovat, i když se školy nacházely v jednom státě) dostal hned lákavou nabídku práce ve státní správě – pokud se přihlásil k maďarské národnosti. Pokud trval na tom, že je Slovák, čekala ho kariéra učitele v nějaké zapomenuté slovenské vísce pod horami. Nebylo mnoho těch, kdo svodům kariéry a blahobytu odolali. Střední školy, školy měšťanské i odborné měly vyučovací jazyk maďarský. Slovenština se udržovala jen na obecných školách. V roce 1910 bylo na Slovensku 3862 obecných škol. Z těch bylo jen 482 slovenských (ale i v nich se muselo týdně povinně vyučovat 18 hodin v maďarštině). V roce 1913 zbývalo už jen 344 slovenských škol. Ze čtyř set spisovatelů, žurnalistů a vůbec lidí činných v umění krásného slova se k slovenské národnosti hlásilo v roce 1913 devatenáct. (k německé 47!)

Slovenská inteligence podléhala rezignaci. Nevěřila už na vlastní síly, poslední nadějí byl panslavismus, jehož mluvčím byl Svetozár Hurban Vajanský, rezignovaně a marně očekávající záchranu z Ruska. Tento trend ovšem nebyl omezen jen na Slovensko. Panslovanů bylo mnoho, i Tomáš Garrigue Masaryk věřil původně na záchranu z Ruska (než Rusko osobně navštívil a vrátil se vystřízlivělý s větou „příliš mnoho alkoholu, příliš málo zodpovědnosti). I Karel Kramář očekával spojenectví s Ruskem ještě i po vzniku Československa (jeho manželka Naděžda byla Ruska).

Byli samozřejmě i Hlasisté. Toto hnutí se nazývalo podle časopisu Hlas, který byl zakázán maďarskou vládou v roce 1904, tíhlo k Západu, mělo vazby na Čechy a snažilo se obrodit Slováky především na ekonomické bázi. K této skupině patřil lékař Vavro Šrobár či jeden ze DVOU slovenských poslanců v uherském sněmu – rovněž lékař Pavol Blaho. Druhým byl Milan Hodža, novinář, který byl ovšem do uherského sněmu zvolen za volební obvod ve Vojvodině v dnešním Srbsku. Hodža měl jako jediný Slovák bližší vztah k Františkovi Ferdinandovi d´Este a znal tedy jeho federalistické plány, od nichž očekával záchranu slovenského národa. Se smrtí arcivévody tato naděje zhasla.

Vytvoření Československé republiky znamenalo pro slovenský národ záchranu – a přesto Slováci 28. říjen neslaví. Jak to?

V podstatě je to velmi dobře pochopitelné. 28. října se totiž na Slovensku nestalo vůbec nic. Slováci měli o politickém dění jen kusé informace. Věděli, že Češi veřejně prohlašují cíl Československého státu, že předseda svazu českých poslanců ve vídeňském parlamentu prohlásil, že Češi bez Slováků samostatnost nechtějí. Věděli  že existuje československá exilová vláda a jeden z jejích tří ministrů je Slovák (Rastislav Štefánik). 24. října svolal předseda Slovenské národní strany Martin  Dula slovenské vlastence na 30. říjen 1918 do Turčanského svätého Martina. Pozval prostě lidi, o nichž věděl, že mají národní smýšlení. Jestliže tedy měli Češi Národní výbor, který se skládal z profesionálních politiků a většinou z lidí, kteří už měli za sebou kariéru říšského poslance, Slováci neměli naprosto nic. Český Národní výbor mohl argumentovat určitou politickou autoritou – skládal se ze zástupců stran, které byly v roce 1911 zvoleny do vídeňského parlamentu. Shromáždění v Martině takovou autoritu naprosto postrádalo. Je to v dnešní době televize, internetu a whats appu nepředstavitelné, ale lidé, kteří se 30. října sešli v Martině, neměli o událostech 28. října v Praze žádnou vědomost.

Vavro Šrobár seděl v Praze a Milan Hodža v Budapešti. Jedině Ivan Dérer, který dorazil z Vídně, měl určité informace od českých poslanců, ale protože odjel z Vídně ještě před 28. říjnem, o pražském převratu taky nevěděl.

Maďarská vláda poslala do Martina dvě naprosto rozdílné výpravy. Odstupující vláda ministerského předsedy Weckerleho poslala dvě setniny vojska, nová vláda Karolyiho poslala delegaci feministek, které měly působit na manželky účastníků sněmu, aby přesvědčily své manžely o potřebě setrvání v Uherském království.

Slovenské dějiny tedy nezačínají 28. říjnem jako české ale říjnem třicátým, kdy byla přijata Martinská deklarace.

Text deklarace, ve které se slovenský národ na základě práva na sebeurčení národů, vyhlášeného Woodrowem Wilsonem, domáhá své svéprávnosti, připravil evangelický farář Samuel Zoch. Text má ovšem několik háčků, které jsou dodnes předmětem sporů. Vyhlašuje se, že:

1.Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa…

               2.Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmezené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti.

               Jak víme, na základě této deklarace se později Češi snažili ideu jednotného československého národa uskutečnit a beznadějně přitom selhali. Takový národ prostě existoval jen v politickém prohlášení, ne ale v realitě. Už paragraf jedna se nezakládá ani v jenom bodě na pravdě. Slovenská spisovná řeč existovala od doby Ľudovíta Štúra a od češtiny se rozhodujícím způsobem odlišovala. Kulturně historická jednota je termín bez obsahu. Oba národy žily tisíc let odděleně v jiných státních útvarech s jinými právními, politickými s kulturními pravidly, o kulturně historické jednotě nemohlo být tedy ani řeči.

Problém je v tom, že vlastně nevíme, jak vypadala původní deklarace, kterou účastníci Martinského sněmu odhlasovali, když zvolili i dvacetičlennou Národní radu z příslušníků tří politických směrů (obecného směru národního – zde působili především slovenští evangelíci, kteří měli na sněmu většinu, i když tvořili jen asi deset procent slovenského obyvatelstva, zato ovšem většinu slovenských intelektuálů, pak sociálně demokratického a konečně katolického.)

Text už odhlasované deklarace byl totiž pozdě večer změněn, když do Martina dorazil z Budapešti Milan Hodža. Hodža měl nejnovější informace, především znal Andrássyho nótu z 27. října, a jestliže se původní deklarace odvolávala jen na Wilsonovo prohlášení o právu na sebeurčení, teď byla doplněna i o text, že se tak děje na základě uznání tohoto práva rakouským ministrem zahraničních věcí. Druhá změna, kterou Hodža v proklamaci prosadil, je mnohem citlivější a dodnes je pramenem sporů. Původní deklarace požadovala, aby byli Slováci na mírové konferenci zastoupeni vlastní delegací. Hodža upozornil na fakt, že zahraniční velmoci uznaly exilovou Masarykovu vládu za zástupce obou národů a Slováci poté žádost o vlastní zastoupení z deklarace vyškrtli. Existují tedy texty dva, jeden odhlasovaný narychlo svolanými lidmi, které spojovalo jen to, že se vzájemně znali a druhý, upravený uherským poslancem slovenského původu (zastupující volební okrsek v srbské Vojvodině). Je opravdu těžké říci, který z nich má větší autenticitu. Ovšem i Andrej Hlinka, který později nejvíc napadal text deklarace a tvrdil, že byla hanebně zfalšována, ve svém ohnivém projevu v Martina 30. října volal ohledně vztahu k Čechům: „Jedni sme a jedni ostaneme. Nás nič a nik nerozbije.“

31. října údajně část účastníků sněmu, která se sešla na v budově Tatrabanky, připojila k deklaraci ještě tajnou klauzuli, podle které měli mít Slováci právo se po deseti letech soužití ve společném státě rozhodnout, zda chtějí v Československu setrvat nebo zda chtějí samostatnost nebo jinou formu státního uspořádání. V písemné formě tuto klauzuli nikdo neviděl, je ale dost možné, že se přítomní, vedení především výbušným Ferdišem Jurigou, na něčem podobném usnesli. Ovšem sešel se zde jen zlomek účastníků včerejšího sněmu. Jestliže byla tedy autorita sněmu 30. října už dost pochybná, byla autorita shromáždění 31. října ještě mnohem pochybnější.

Je pravdou, že Češi později žádosti Slováků a jejich autonomii tvrdošíjně odmítali (i když ji přiznali Podkarpatské Ukrajině) a tím budili negativní emoce a hnali vodu na mlýn slovenským nacionalistům. Bylo to v podstatě hloupé, jako by Češi opakovali chybu rakouského císařského domu. Hlavní motivací byla zřejmě ona utopistická myšlenka, vytvořit z Čechů a Slováků jeden národ, který by byl v novém státě většinový. Ani Češi samotní a tím méně Slováci, tvořili v národnostně pestrém Československu většinu. Udělením autonomie by naděje na uskutečnění této myšlenky definitivně padla. Jenže ona byla mrtvá od samého začátku a její prosazování bylo jen důsledkem arogance pražských úředníků, kteří jako by se naučili způsobům politického jednání od svých rakouských předchůdců.

Je ovšem pravda, že Slovensko stálo na konci roku 1918 před spoustou naprosto neřešitelných problémů. Tedy neřešitelných vlastními silami.

Problém maďarské nepoddajnosti. Zatímco Rakousko se doslova zhroutilo, Maďaři se ukázali být i přes porážku ve válce mnohem silnějším protivníkem. Nehodlali kapitulovat. Navíc se k moci dostal Mihály Karolyi, který si uvědomoval, že může Uhersko udržet ve starých hranicích, jen pokud si získá příchylnost národů v těchto hranicích žijících. Ukázal se schopným diplomatem, místo na útlak vlád Tiszovy či Weckerleho vsadil na dialog a byl mnohým slovenským představitelům sympatický. Nabízel federalizaci Uher, tedy to, co bylo pro předcházející uherské vlády naprosto nemyslitelné a na čem selhaly federalizační snahy císaře Karla. To byla lákavá myšlenka. Na druhé straně se Karolyi ukázal i jako rozhodný obránce uherských hranic, v polovině listopadu 1918 maďarské jednotky vytlačily české vojáky ze Slovenska. Karolyi připravoval na polovinu listopadu volby do Uherského sněmu a to na CELÉM území někdejšího Uherska. Kdyby na Slovensku skutečně proběhly, byla by to těžká, možná i smrtelná rána rodícímu se Československému státu. Tady se ukázal jako nesmírně užitečný Milan Hodža, který se rozhodl s novou maďarskou vládou vyjednávat. Jeho taktikou bylo „hovoriť, hovoriť a hovoriť“, jen aby získal čas a umožnil konsolidaci zatím neexistující československé armády a administrativy. Až do konce listopadu 1918 mu tato taktika vycházela (slovenská správa se neměla podle tehdejší dohody týkat Košic a Bratislavy, byla mu ale přislíbena Nitra), než Maďaři jeho taktiku prohlédli.  Metoda cukru a biče, šikovně provozovaná maďarskou vládou, působila. Teprve pád Karolyiho 21. března 1919, daný Dohodou nadiktovanou a pro Maďary nepřijatelnou demarkační čarou, nástup bolševické revoluce Bély Kuna a následná vojenská okupace Slovenska maďarskou Rudou armádou vrátily nedůvěru mezi Maďary a Slováky do starých poměrů a umožnily identifikaci Slovenska s novým Československým státem. Bez české podpory ale hlavně bez podpory dohodových mocností by Slováci vlastními silami nikdy nebyli schopni maďarskou armádu ze svého území vytlačit.

Problém hranic.  Zatímco české země měly definovány své historické hranice Českého království, které formálně nepřestalo existovat ani v době habsburské monarchie (přestože se František Josef nikdy nedal korunovat českým králem a Karel to prostě nestihl), Slovensko jakékoliv historické hranice postrádalo. Už tisíc let bylo součástí Uherského království a navíc turecká agrese promíchala obyvatelstvo, když napřed utíkali Maďaři před Turky na Slovensko, pak postupovali Slováci spolu s Maďary na Turky vyklizený jih. Ani samotné určení národnosti obyvatelstva nebylo snadné. Pod maďarizačním tlakem se velká část Slováků odnárodnila, zejména v jeho nejchudší části na Východě. Tam si komisaři, kteří byli pověřeni sčítáním obyvatelstva, museli nesčetněkrát vyslechnout fatalistickou odpověď, když se ptali na národnost „Šicko jedno, keď bude dobre medzi Maďarmi, su Maďar, keď medzi Čechmi, su Slovák.“ Za takových podmínek bylo určení národnostní hranice prakticky nemožné. Hodža vyjednával s Karolyiho vládou o tři sporná města – Bratislavu, Nitru a Košice. Že se nakonec všechny tři dostaly do Českoskovenského státu je zásluhou Benešovou, který využil svých známostí a argumentoval ne národnostní ale strategicky hájitelnou hranicí a ekonomickými zájmy.

„Je nám známo, že Bratislava není slovenské město. Není to ale ani maďarské město. Je to město německé a nový československý stát potřebuje nutně z ekonomických důvodů bratislavský říční přístav…“

Hranice byla nakonec určena Dohodovými mocnostmi v Trianonu, tento diktát měl za následek pád Karolyiho vlády, nástup komunismu Bély Kuna a skutečnou krvavou válku, kterou by Československo bez pomoci Dohody nikdy nebylo schopno vyhrát. (Legie byly ještě na Sibiři) Ostatně válka začala oficiálně poté, co Československá armáda nepromyšleně překročila demarkační linii určenou v Paříži, agresorem byla tedy vlastně oficiálně ona. I na severu byly problémy s Polskem, které si dělalo nároky na části Oravy a Spiše (a nakonec je i dostalo). Nicméně etablování Slovenska v jeho dnešních hranicích stálo tisíce lidských životů a jako nevítaný vedlejší fenomén muselo Československo přijmout do svých hranic půl milionu Maďarů, kteří se stejně jako Němci v Sudetech s novým státem nehodlali identifikovat.

Problém administrativy – byl přímo obrovský. Z 30 000 lidí, zaměstnaných ve státní správě se jen 2000 hlásilo k slovenské národnosti. Neexistoval ani jediný slovenský soudce. Úředníci maďarského původu houfně prchali a zanechávali za sebou chaos. Stav bezpráví měl za následek rabování a přepady velkostatků. Statkáři, kteří byli téměř všichni Maďaři, si najímali soukromé armády na ochranu svého majetku. Je symptomatické, že první slovenská vláda byla jmenována v Praze a nebyl v ní nikdo z v Martině zvolené Národní rady. Skládala se ze čtyř mužů: Vavro Šrobár byl jejím předsedou a ministrem financí, Ivan Dérer byl ministrem obrany a policie, Antonín Štefánek ministrem školství a Dr.Blaho měl na starost zásobování a organizaci Národních rad.  Tato vláda to při prvním pokusu nedotáhla dál než do Malacek. Při druhém pokusu se usadila v Žilině, její cestu do Bratislavy narušil bojkot železničních dělníků – za ně museli být přivoláni železničáři z Čech a Bratislava přivítala tuto novou vládu generální stávkou.

Problém školství – byl prakticky neřešitelný. Učitelů, kteří byli ochotni vyučovat slovensky či kteří aspoň ovládali slovenštinu, bylo poskrovnu. A to hovoříme o základních školách. Na školách středních, odborných a vysokých se počet vysokoškolských učitelů ovládající slovenský jazyk rovnal prakticky nule. Jen masivní přísun českých učitelů umožnil vybudovat slovenský vzdělávací systém – začínalo se prakticky od nuly.

Problém infrastruktury byl rovněž nemalý. Slovensko bylo logicky navázáno na infrastrukturu Uherskou. Zde byly doly, zde bylo nerostné bohatství, ovšem vzhledem na poměrně slabou industrializaci Uher nehrál tento fakt podstatnou roli. Průmysl nebyl na Slovensku téměř žádný, silniční a železniční síť byla velmi slabá. Jediným spojením s českou částí státu byla bohumínská železnice, která navíc hrozila být přerušena, pokud by se Polsko zmocnilo Těšínska. Proto Češi tak usilovně bojovali i o připojení Valtic k Československu – zde vedla ještě jedna železnice na Záhoří a do Bratislavy. Nakonec je dostali, i když Rakušané byli ochotni postavit na vlastní náklady železnici o něco severněji, aby probíhala po českém území. Říční doprava nemohla hrát prakticky žádnou roli, už proto, že celý Dunaj probíhal zemím obydleným maďarským obyvatelstvem – snad jen s výjimkou německého Prešpurku – tedy Bratislavy. Až velké investice (např. Baťa nebo zbrojní průmysl, který byl logicky budován co nejdále od německých hranic) pomohly slovenské ekonomice na nohy: Jestliže v roce 1919 tvořilo Slovensko 7 procent československého DPH, bylo to o deset let později už 13 procent. A provázanost české a slovenské ekonomiky rostla nadále, než ji přervaly události let 1938 – 1939. Nicméně po roce 1939 bylo už Slovensko poprvé schopno (i když jako německý vazal a ve válečných podmínkách) samostatné existence.

Jestliže tedy Slováci neslaví 28. říjen, je to naprosto pochopitelné. Ten den se jich týkal jen nepřímo a se požděním několika dní. Několik iniciativ, aby byl tento den znovu zaveden, selhalo, nicméně aspoň letos jednorázově byl vyhlášen státním svátkem 30. říjen. Martinská deklarace, jedno nakolik její autoritu a její text můžeme zpochybňovat, má pro existenci slovenského národa přímo klíčový význam. Samostatnými se stali až 1.1.1993. A není třeba jim jejich odchod zazlívat. Stejně bychom se mohli zlobit na dítě, které dospělo a opustilo rodinný dům a vyčítat mu náklady na jeho výchovu a vzdělání. Což by bylo nesmyslné.

Ovšem bez 28 října a následně bez oné Martinské deklarace, která položila základy soužití českého a slovenského národa, by to Slováci nebyli dokázali. Ale oni to ví, i když o tom neradi mluví.

Dovolím si zveřejnit můj článek k 28.říjnu o týden dřív, než jsem původně zamýšlel, ale příští týden není jisté, zda budu mít přístup k internetu, z něhož bych to mohl provést. Neodpustil bych si ale, kdybych to neudělal. A tak trošku předběhnu.

V podstatě začal habsburské monarchii odpočet už prvního března 1792. Tehdy totiž zemřel poslední reformní císař, poslední panovník, který se pokoušel pochopit ducha doby a monarchii přetvářet v jejím smyslu – Leopold II.

Po něm přišla řada neschopných panovníků František I., Ferdinand I. a František Josef I. Ani jeden z nich nechápal, co doba přináší a neměl potuchy, jak by měl na podněty vývoje společnosti reagovat. Výsledkem byl zkostnatělý konzervativní režim, který se rozhodl udržet u moci prostřednictvím násilí – policejního a v případě potřeby i vojenského. Období Meternichovo 1815 – 1848 a poté Bachovo 1849 – 1859 svým špiclováním  a zatýkáním stále více odcizovalo vládu obyčejnému lidu, zejména ale jeho intelektuální vrstvě. Násilné potlačení revoluce v roce 1848 a následné persekuce byly smrtelnou ranou pro celou monarchii, i když to tehdy ještě nechápala. Ani poté to nebylo lepší. Lid se na vládu díval shovívavě se skrývanou nedůvěrou či dokonce nenávistí – nikdo jiný nedokázal vztah českého prostého lidu k habsburské monarchii popsat lépe než Jaroslav Hašek ve svém „Dobrém vojákovi Švejkovi.“ Tu shovívavost si vláda vynucovala systémem policejních agentů, provokatérů, censorů a vládě poplatných soudců. Podporu si tak získat nemohla a ani o ni v podstatě neusilovala. A vláda bez podpory lidu visí ve vzduchu, jak říkával můj otec – na bajonetech se věčně sedět nedá. Daný stav vedl k propadu nejen morálnímu ale i ekonomickému. Ne nadarmo parafrázovali Češi, známí svým kousavým sarkasmem, dekret o vyhlášení války „Mým národům“ na „Mým marodům.“ Monarchie byla nemocná a neznala na své choroby lék. Z toho pohledu je třeba chápat rozpad Rakousko-Uherské monarchie. V roce 1918 jí už nebylo pomoci, protože byla v podstatě všemi národy (včetně rakouských Němců) prostě odmítnuta. A porážka v nesmyslné válce, kterou tato vláda naprosto zbytečně rozpoutala, oslabila režim natolik, že se nemohl bránit. Jinými slovy – osvědčené prostředky – policie a armáda – prostě nebyly k dispozici a nic jiného císař a jeho ministři po celé století nepoužívali.

Před válkou si málokdo ze zodpovědných rakouských politiků připouštěl, že je vlastně situace tragická. Mezi výjimky patřil následník trůnu František Fedinand d´Este. Tomu bylo zřejmé, že centralizovaná říše nepřežije a že je třeba potřebám národů vyjít vstříc. Plánoval federalizaci říše – mělo být vytvořeno 17 federálních útvarů s vlastními vládami a parlamenty  a s centrem ve Vídni. Františku Ferdinandovi bylo jasné, že takový plán narazí na rezolutní odmítnutí ze strany Uhrů, kteří o nějaké federalizaci své části říše nechtěli ani slyšet. (Ze strachu z maďarské reakce se František Josef nikdy nedal korunovat českým králem, čímž se v Čechách a na Moravě dále zdiskreditoval). František Josef se Maďarů panicky bál, František Ferdinand je patologicky nenáviděl. Ani to nebyly dobré předpoklady pro budoucnost říše. Panoval strach z občanské války s Uherskem a Rakousko si uvědomovalo, že na ni nemá dost sil. S ruskou pomocí jako v roce 1849 počítat nemohlo, Meternichova „Svatá aliance“ bylo už dávno mrtvá, ostatně zahubili ji samotní Rakušané svým chováním v době Krymské války. František Ferdinand proto pěstoval styky s Německem, od něhož očekával rozhodující pomoc. Rakousko už stejně bylo na německé politice naprosto závislé, poslední pokus anglického krále Eduarda VIII., který se v roce 1908 v Bad Ischlu pokoušel přimět Františka Josefa I. ke spojenectví s Británií a tím k izolaci Německa, selhal na strachu rakouského císaře ze svého mocného souseda.

Zabitím Františka Ferdinanda v Sarajevu zmizel poslední politik, který byl schopen (nebo možná jen ochoten) federalizaci Rakouska provést a tím říši možná zachránit. Jeho smrt vyvolala zbytečnou válku a Rakousko už čekala neodvratně cesta do záhuby.

Samotný proces vytvoření nezávislosti Československa byl pozvolný a velmi dlouho byl veden ze zahraničí, aniž by se doma dočkal nějaké skutečné podpory.  Císaři se vymstilo, že dal odsoudit k smrti Tomáše Gariggua Masaryka a rakouská vláda perzekuovala jeho rodinu. I trest smrti pro Karla Kramáře, Aloise Rašína, Vincence Červenku a Josefa Zamazala, který vynesl rakouský soud 3. července 1916 za údajnou velezradu, vzbudil logicky negativní emoce, současně ale umlčel českou politickou reprezentaci, která se až do roku 1917 předháněla v projevech loajality k rakouskému režimu, čímž situaci zahraničnímu odboji právě neulehčovala. Naštěstí 21. listopadu 1916 zemřel starý císař a nový vládce Karel byl mnohem méně bojechtivý. V lednu 1917 byl odsouzencům změněn trest na dvacet let vězení a v červenci 1917 byli amnestováni. Karel hledal cestu k dorozumění se „svými národy“, bylo už ale příliš pozdě. Emoce byly vypjaté a za loajálními projevy českých politiků byl jen strach ale žádná skutečná věrnost režimu. Češi jen čekali, až se vláda zcela položí, otevřeného odporu, který by přinesl krveprolití, se vyhýbali. Ostatně i Beneš z Paříže varoval před ukvapenými akcemi a radil soustředit síly na jaro 1919, kdy měla jarní ofenzíva spojenců definitivně zlomit odpor Ústředních mocností. Nakonec se události o půl roku uspíšily, především díky naprosté demoralizaci rakouské armády.

V roce 1918, tedy v posledním roce války, se věci daly do pohybu. První impulsem bylo vyhlášení 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona 8. ledna 1918. Ale POZOR! Desátý bod se týkal „Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakouska-Uherska“. Mluví se tady jen o autonomii, ne o samostatnosti.

Dalším faktorem byl panický strach císaře Karla z bolševické revoluce. 17.červcence 1918 zavraždili bolševici celou carskou rodinu a Karel se bál stejného osudu. Pokud by se demoralizovaní vojáci vrátili hladoví z prohrané války se zbraněmi v rukou, nebylo by opakování petrohradských událostí ve Vídni zcela nereálné. Aspoň v očích císaře, a ty byly příliš ustrašené. V Rakousku-Uhersku neexistovala radikální síla, ochotná vést občanskou válku, navíc si každý národ vařil svou vlastní polívčičku. Existuje karikatura, znázorňující telefonát mezi Vladimírem Iljičem Leninem a vůdcem českých sociálních demokratů Bohumírem Šmeralem, v němž Lenin žádá: „Je třeba připravovat lidovou revoluci.“ Šmeral odpovídá: „Nemožno, připravujeme lidový ples.“

Proto i celá česká revoluce proběhla tak nějak „po česku“, jak to nejlépe dokázal definovat Jaromír Hašek, když napsal svou knihu „Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.“ Stejně tak mírně působila česká politická reprezentace na slábnoucí vídeňskou vládu, v podstatě čekala, až se zcela rozpadne, radikalita stoupala až s rostoucí bezmocností Vídně.

Třetím faktorem revoluce 28. října byl naprostý rozpad rakouské armády na italské frontě. Po posledních neúspěšných ofenzívách na Monte Grappa 24. října 1918, přešli Italové 27. října u Vittoria Veneta do protiútoku – a celá rakouská obrana se během jediného dne zcela rozsypala. Demoralizovaní vojáci odmítali bojovat.

Z tohoto hlediska je třeba vidět i porovnání neúspěchu pokusu o revoluci 14. října, kterou vedli čeští socialisté a která skončila naprostým neúspěchem s úspěchem 28. října. 14 října stály v ulicích ještě kulomety a generálové byli připraveni je proti lidem použít. Pozitivní na 14 říjnu bylo hlavně to, že si socialisté netroufali provádět další akce samostatně a podřídili se jednotnému velení Národního výboru, což věci vyhlášení československé republiky rozhodně prospělo.

Češi měli totiž od července 1918 svou vlastní reprezentaci, takzvaný Národní výbor, utvořený ze zástupců stran, působících v rakouském parlamentu podle výsledků voleb v roce 1911. Jeho vytvoření bylo nesmírně důležité, protože představoval určitý politický útvar, který se prohlásil být mluvčím českého národa – a hlavně, císař tuto skutečnost akceptoval.

V roce 1918 bylo císaři Karlovi už jasné, že centralizovaná říše jeho předchůdců nemůže přežít, nabídka autonomie přišla ovšem příliš pozdě (až v září 1918!) – jako skoro všechno. Habsburkové stále běželi až za vývojem, nedokázali ho předběhnout. 26. října 1918 zašel císař ještě dál (vlastně dál, než původně navrhoval Wilson – a nabídl svým národů, federaci – tedy to, co kdysi plánoval František Ferdinand.) Ovšem plán se měl týkat jen rakouské části říše, Uhři byli striktně proti. I proto tento nápad neuspěl, Češi už žili plánem československého národa a československého státu, tedy žádali i o část Uherska. Uherská vláda byla ale k takovým návrhům naprosto hluchá. Císař se ale do poslední chvíle domníval, že vznikne spolkový stát s ním v čele, něco jako britský Commontwealth nebo Společenství nezávislých států po rozpadu SSSR v roce 1991. Proto nebránil vývoji a nepotlačoval Národní výbor v představě, že tento vytvoří československý stát, který se jako federální útvar vrátí do lůna mocnářství. O tom byl panovník přesvědčen ještě i 28. října, v podstatě ještě i 30 října 1918. Až pak měl procitnout. Tato domněnka byla ale rozhodující pro skutečnost, že proti vůdcům revoluce ani proti lidem na ulicích nebylo použito násilí. A svědčí o šikovnosti českých vůdců, že císaře v této představě ponechali ještě i 28 října, kdy v Praze seděli generálové Zanantoni a Kestřanek a zejména ten druhý byl ochoten stejně jako o čtrnáct dní dříve poslat do ulic vojsko.

Neměli bychom zapomenout, že jako první vyhlásili už 21. října svou suverenitu (podle Wilsonova práva na určení národů) rakouští Němci. Tím, že císař jednal se spojenci o separátním míru, ztratil jejich důvěru – rakouští Němci v tom viděli zradu Německa, tedy hlavního spojence. Jejich suverenita se měla týkat všech oblastí obydlených Němci, tedy včetně Sudet. Když se podíváme na mapu a na prstenec německých oblastí, který země s českou národnostní většinou obkličovaly, zdá se na první pohled nepochopitelné, jak chtěly tyto oblasti vytvořit nezávislé centrálně spravované území, vždyť moravské Sudety neměly se zbytkem německého území ani žádné spojení. Tu je ale třeba si uvědomit, že součástí tohoto vyhlášení německé suverenity byl i plán připojení se k Německé říši – a pak samozřejmě tato nelogičnost mizí. Císaře Karla stálo jeho koketování se separátním mírem korunu, pod vlivem této „zrady“ se Rakušané 11. listopadu 1918 při vyhlašování samostatného státu, rozhodli pro vytvoření republiky a císaře ze země vykázali. Právě nabídkou federace chtěl císař získat ostatní národy říše pro zápas s tímto německým živlem, který chtěl převést „jeho Němce“ do moci císaře Viléma. 26. října byl ale tento plán naivní, už nemohl fungovat. Císař mu ale přesto věřil, protože mu věřit chtěl. A to byl hlavní důvod, proč revoluce 28. října proběhla nekrvavě. Do budoucích spojenců se nestřílí.

Fakt, že zahraniční vláda vydala už 18 října takzvanou Washingonskou deklaraci (sepsal ji Masaryk sám a podepsal pod ni i Beneše, který byl v Paříži a Štefánika, který se právě nacházel na Sibiři, což vedlo k určitým negativním emocím postižených pánů), císař přehlédl, protože ho přehlédnout chtěl. Masaryk v této deklaraci prohlašuje jasně cíl naprosté samostatnosti:

„Federalizace a tím více autonomie neznamenají nic pod habsburskou dynastií. Náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století.“

               Rozklad centrální moci nabíral dramatický vývoj, 25 října mohli odcestovat vůdcové české opozice do Ženevy na setkání se zahraniční vládou (odjeli „staří“ vůdcové, Kramář či Klofáč, takže rozhodujícího dne 28. října doma „nezavazeli“.) Svou nepřítomnost ale nestrávili, Kramář se za svou ignoraci zásluh Rašína a Švehly dokázal omluvit až v roce 1923:

„Zapomněl jsem poděkovat těm, kdo pro osvobození národa vykonali tak velký a nezapomenutelný skutek. Vím, že to doktora Rašína velmi bolelo.“

               Když našel Kramář sílu se takto omluvit, byl Alois Rašín už víc než deset měsíců mrtvý

26. října zavedl zemský soud pražský na intervenci Národního výboru češtinu jako úřední řeč.
27. října bylo českým novinám povoleno, přinést obraz Masaryka s jeho životopisem – ano správně – poprvé mohli Češi oficiálně číst o svém zahraničním vůdci 27. října 1918 – ani o den dříve!

Ovšem 28. října šel přesto Alois Rašín a Antonín Švehla pouze přebrat obilní úřad. Šlo o to, že Češi odmítali posílat potraviny do Rakouska (sami měli málo) a vyjmutí obilního úřadu z centrální vídeňské moci bylo pro soudržnost státního útvaru klíčové.

Bezprostředním podnětem k tomu činu byla ovšem nóta ministra zahraničí Andrássyho, která byla odpovědí na Wilsonovu odpověď na nabídku míru ze strany Německa a Rakouska, která nese datum 21. října. Wilson se nevyjádřil zcela jasně: Napsal, že“ nikoliv americký prezident, nýbrž rakouské národy mají samy rozhodnout, které akce rakouské vlády uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech.“ Rakouská vláda si to vyložila tak, že její akce budou i v budoucnosti rozhodující a proto odpověděla tak, jak odpověděla. Andrássy podepsal rakouskou odpověď 27. října: A zde stojí:

„Rakousko-uherská vláda klade si za čest prohlásit, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“

               Tato formulace je samozřejmě naprosto nejasná a zřejmě to byl i úmysl rakouské vlády, aby si nechala volný prostor pro jednání se „svými“ národy. Vždyť Wilson přece mluvil jen o autonomii. Jenže tento úmysl se naprosto nepodařil. Češi si text Andrássyho nóty vyložili jako právo vyhlásit svou samostatnost. Rakouské úřady v Praze byly textem zmateny a vlastně nevěděly, co mají a hlavně co smí dělat. Místodržící Coudenhove odjel raději do Vídně pro instrukce. V rozhodující chvíli tedy v Praze nebyl. Generálové Zanantoni a Kestřanek byli odkázáni sami na sebe, přičemž dostali z Vídně telegrafickou zprávu: „Vojenským velitelstvím uděluje se zmocnění, aby vstoupila ve spojení s Národními výbory svého obvodu za účelem udržení pořádku a klidu, jakož i stravování vojska. Důležitá rozhodnutí musí sem býti dříve telefonicky nebo telegraficky předložena k schválení.“

               Generálové tedy měli svázané ruce, a i když Kestřanek hořel touhou trošku si zastřílet, nakonec se spokojili slibem Národního výboru, že pořádek bude zajištěn i bez účasti vojska. Co měli jiného dělat?

Císař a vláda, které od 26. října předsedal reformně orientovaný profesor Lammasch, stále ještě věřili, že se tvoří jen základy budoucí federace. Věřili tomu dokonce i poté, co v šest večer 28. října vydal Národní výbor následující prohlášení:

„Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní výbor jménem československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

               „Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s československou Národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa.

               Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“

Formulace zákona, který dnes slavíme jako vznik Československé republiky, je tedy ještě pořád hodně opatrná. Jestliže státní forma ještě nebyla určena, mohl císař stále doufat, že bude vyhlášena státní forma federálního útvaru v rámci Rakouska Uherska. Ostatně platné zákony zůstávaly nezměněny.

29. října dorazil do Prahy místodržící Coudenhove. Přijal české vůdce k dlouhému jednání. Dlouhé bylo proto, že ani jedna strana se nesnažila o konfrontaci. Vytvoření národní vlády bylo v instrukcích vlády rakouské, jen tato vláda měla být nadále podřízena Vídni. Rašín a jeho společníci místodržícímu tuto představu nevyvraceli, v ujednání se píše, že: „Národní výbor československý se uznává za výkonný orgán suverenity národa a přejímá spoluřízení veřejné správy.“

               Ferdinand Peroutka trošku sarkasticky popisuje vzniklou situaci slovy, že „revolucionáři se přišli optat, zda je revoluce už povolena.“

Národní výbor povolil místodržícímu nadále se svobodně dorozumívat s Vídní, což tento využil k okamžitému podání demise. Člověk zvyklý rozkazovat, nebyl ochoten „spoluřídit.“ Národní výbor nato převzal bez odporu policejní ředitelství, vrchní zemský soud a státní zastupitelství. Rakouští úředníci se nebránili, předpokládali, že Češi dostali právě pravomoci, které měli Uhři už od roku 1867 a že tedy jednají v intencích vídeňské vlády, když svou agendu odevzdali českým zástupcům.

Posledním nebezpečím byla rakouská vojenská posádka a zejména generál Kestřanek. Ten připravoval vyhlášení stanného práva a měl už seznam vůdců „povstání“, kteří měli být okamžitě zastřeleni. Do Prahy přijel s instrukcemi generál Bardolff a v nich šlo zřejmě o energičtější postup vojska proti „separatistům.“ Rakouská vláda si tak chtěla vynutit silnější vyjednávací pozici. Jenže důstojníci jednající v budově velitelství zůstali sami. Vojáci neměli chuť střílet do lidí. Budovu obklopili čeští vojáci a sokolská stráž a přidali se k nim i v Praze umístění Rumuni. Rumuni se rozhodli podpořit Čechy aktivně, Maďaři měli jen jedno přání – odjet domů. Měli ostatně instrukce maďarské vlády, která psala, že maďarskému vojsku nesmí být ukládán jiný úkol, než hájení hranic své vlasti. Člen národního výboru zavolal dozorčímu plukovníkovi Feiglovi a řekl mu, že je známo, co generálové připravují a že „dojde-li k boji, vy budete zabiti jako první.“

               Generálům bylo třeba připomenout, že jsou generály bez vojska. Když to při pohledu z okna pochopili, šlo už všechno snadno. Výsledkem byla rychlá kapitulace vojenského pražského velení. Půl hodiny trvala ostrá hádka na vojenském velitelství, než generál Kestřanek po několika hrozbách kapituloval. On a Zanantoni byli odvezeni a vypovězeni ze země, čtyři důstojníci, kteří byli považování za zvlášť nebezpečné, byli zatčeni. Revoluce byla dokonána. Nebyla krvavá a možná ani příliš energická, ale byla úspěšná. Češi využili toho, že se protivník doslova zhroutil, neprovokovali ho tím, že by do něho nešetrně kopali, ale nechali se ho odplazit. Po taktické stránce byl převrat proveden perfektně. A není třeba upírat vůdcům převratu určitou odvahu. Když šli přebírat obilní úřad, když vydávali večer 28. října své prohlášení samostatnosti, mohli sice tušit, ale nemohli vědět, že tak činí beztrestně. Hroutící moc má někdy ještě sklony zabíjet a ničit jako onen pověstný umírající kůň. Pomalý taktický postup vyšachoval místodržícího i jeho generály a vzal jim jakoukoliv možnost reagovat. Žábě byla voda zahřívána pomalu.

Po té stránce patří vůdcům Rašínovi, Švehlovi, Stříbrnému a dalším obdiv. Nejen za jejich odvahu, ale i za to, že dokázali zachovat i v rozbouřené době všeobecného nedostatku klid a morálku. Revoluce se nezvrhla do násilí, bolševická revoluce se nekonala. Mohl vzniknout stát s morálními fundamenty, které nový Český stát po roce 1990 díky svým některým vůdcům dnes postrádá. Heslem Rašínovým bylo „Pracovat a šetřit.“ Jeho boj proti spekulantům a proti „špinavým penězům“ (jejichž existenci Václav Klaus popírá) zvýšil hrdost národa na svůj nový stát a povzbudil jeho morálku. Výsledkem byla fungující republika s vysokým morálním kreditem a fungujícím hospodářstvím.

Bylo jejím osudem přečkat pouhých dvacet let. Ale právem na ni můžeme být hrdí. 28. října je tedy co slavit, přestože, nebo možná právě proto, že tehdy netekla krev.