Co udělá historik, když jede na místo, které žádnou historii nemá? Správně – začne hledat a ono se už něco najde. Kdo hodně hledá…

               Tak to bylo se mnou, když jsme se se ženou rozhodli (plurál používám poněkud nepřesně a spíš eufemisticky, ale svůj souhlas jsem dal) jet na listopadovou dovolenou na ostrov Fuerteventura. Chvíli to sice vypadalo, že se to jméno nenaučí vyslovovat, a tak tam přece jen nepoletíme, ale zvládla to, a tak jsme se spakovali a letěli.

               Jestliže máte to štěstí, že vám na každé dovolence prší, je nejlepším řešením letět někam, kde neprší vůbec. Tedy na Saharu nebo na Fuerteventuru. Ta druhá alternativa je – věřte mi – mnohem lepší. Zejména v listopadu, kdy má moře nejvyšší teplotu a dosahuje až dvaceti tří stupňů Celsia.

               Fuerteventura je nejstarším z Kanárských ostrovů a leží nejblíž k pobřeží Afriky. Zřejmě proto sem dojde tak málo vláhy. Od západu to vychytají Gran Canaria a Tenerifa a z Afriky (naproti ostrovu leží Západní Sahara) mnoho deště očekávat nemůže. Pro turisty je to ovšem naprosto ideální. Po celou dobu pobytu nezapršelo, a i když byl listopad, pohybovaly se denní teploty mezi 21 a 25 stupňů ve stínu a mraky byly pouze ráno, a to nad východním obzorem a pouze, když jsem šel sledovat východ slunce. Což bylo sice poněkud frustrující, ovšem ne zas až tak moc. Nebylo třeba totiž vstávat příliš brzy, slunce vycházelo v 7:15 místního času čili o čtvrt na devět čase středoevropského, a to už jsem se cítil být vyspaný a procházka po pláži v ranním svítání je určitě zdravá věc. I když to vycházející slunce nakonec nevidíte. O to hezčí byl měsíc v úplňku.

               Vláhy má ostrov Fuerteventura skutečně hodně málo a tomu odpovídá i množství vegetace. (V hotelech je ale vody dost, místní se naučili, podobně jako na Maltě, odsolovat mořskou vodu a dělají to dokonce důsledněji než Malťané, na rozdíl od Malty jsem necítil žádnou slanou příchuť). Nedostatku vody a zeleně se přizpůsobilo i místní zemědělství. Především chovem koz – koza totiž sežere úplně všechno. Adekvátně k tomu je hlavní specialitou ostrova kozí sýr „queso majorero“. Dá se koupit všude, nabízejí ho v každé restauraci a v každém hotelu – v jeho přípravě je ještě stále dost ruční práce a vyrábí se podle doby zrání ve třech formách, jako měkký (tierno) – polotvrdý (semicurado)– a tvrdý (curado). Ve všech formách je z mého pohledu naprosto jedlý. Dokonce i manželka, která mi vyhrožovala tím, že pokud budu kozí sýr jíst nedostanu od ní pusu, připustila, že žádný zápach necítí a že ten sýr je docela dobrý. A sytý.-

               Pokud si koupíte na Fuerteventuře zájezd od cestovní kanceláře, musíte počítat na sto procent s návštěvou kozí farmy a s ochutnávkou sýra. Je to něco jako v Turecku návštěva výrobny koberců. Nekoupili jsme si, farmu jsme nenavštívili, a proto jsme se zastavili v muzeu sýra u městečka Antiguy „Museo del Queso Majorero“.

(Kde je i nádherný park kaktusů) Netušil jsem, že existuje přes třicet různých druhů koz. Teď už to vím, ale vyjmenovat bych je nedokázal. Ale to muzeum není jen o kozách a o sýrech, je zde i multimediální sál zobrazující teorie o vzniku kanárských ostrovů a přibližující faunu a flóru ostrova. Zejména té fauny tu ale moc není – tedy pokud tím nemyslíme ony kozy.

               Dějiny ostrova začaly pro Evropany v roce 1402, kdy se v zátoce, kde je dnes minipřístav „Puorto de la Peňa“, se svými 53 muži vylodil normanský kapitán Jean de Bethencourt. Během dvou let si podmanil místní obyvatelstvo tzv. Mojo, kteří si tu v klidu žili rozděleni do dvou království. Proti střelným zbraním dobyvatelů neměli se svými holemi na pohánění koz šanci, a tak se oba králové Ayoze a Guize nechali raději pokřtít a přijali jména Luis a Christian v naději, že potom budou mít od vetřelců pokoj. Neměli. Jejich sochy stojí u cesty z La Olivy do Betancurie na silničním odpočívadle, nakolik jejich zobrazení odpovídá realitě, ví jen Bůh.

Pohled do života původního obyvatelstva nabízí skanzen La Atalyita u Pozo Negro na východním pobřeží ostrova. Jede se tam z městečka Caleta de Fuste (Kde jsou největší pole na získávání mořské soli taky s příslušným muzeem) nebo z vnitrozemí od městečka Antigua.

               Hned vedle odpočívadla se sochami Ayoze a Guize nebo chcete-li Luize a Christiana, je odbočka na vyhlídku Mirrador morro Vella. Budova se právě buď opravovala nebo se rozpadala, to jsem nedokázal rozlišit, každopádně byla zavřená. Přesto je z oné vyhlídky ve výšce 700 metrů nad mořem, která vděčí za svůj vznik a vzhled místnímu umělci Césarovi Manriquemu, úžasný výhled.

               Bethencourt založil v kopcích nad přístavem, kde se vylodil, první město na ostrově a nazval ho jako správný katolík ve službách katolického veličenstva „Santa Maria de Bethencourt“. Dnes se toto první hlavní město ostrova jmenuje Betancuria a je to moc hezké a milé hnízdo.

V roce 1403 zde papež Benedikt XIII. potvrdil existenci první farnosti. Ovšem Benedikt byl protipapežem, v roce 1415 sesazeným na koncilu v Kostnici (což až do konce svého života neuznal). Takže musel věci církevní organizace uvést v roce 1424 do pořádku papež Martin V, zvolený v Kostnici, o jehož legalitě se nepochybuje. Z doby prvních dobyvatelů tu ale nenajdete žádné památky. V roce 1593 totiž město i přes jeho v horách skrytou polohu objevili berberští piráti, vydrancovali ho a co nedokázali odnést, vypálili.

               Takže všechny stavby v městečku včetně kostela „Iglésia de Santa Maria Imaculata“, tedy „Kostel neposkvrněného početí panny Marie“ jsou z doby pozdější, přesto jsou místní stavby v parčících s palmami a kaktusy milé, stavěné ze sopečného kamene s bílou maltou, esteticky se nedá nic namítnout.

               Bethencourt pocházel sice z Normandie a byl tedy Francouz, Francie mu ale nebylo schopna pomoci v zásobování mužstva a nových osadníků potravinami na nehostinném ostrově. Podporu našel až u krále Jindřicha III. Kastilského, který ho jmenoval „Pánem Kanárských ostrovů“ a podpořil osídlovací akci. Kastílie nebyla v té době žádnou námořní velmocí, a proto byly pro krále Jindřicha i nehostinné ostrovy lákavé. Poté, co Francie prohrála v roce 1415 bitvu u Azincourtu proti Angličanům, Bethencourtovy statky se dostaly pod anglickou nadvládu a on musel přísahat větrnost anglickému králi, stal se v Kastilii nežádoucí osobou. Kastilie se už nároků na Kanárské ostrovy nevzdala a po vzniku Španělska v roce 1515 spojením Kastilie s Aragonem se staly Kanárské ostrovy součástí Španělského království a zůstaly jí dodnes. Protože leží na sever od mysu Bojador na pobřeží Západní Sahary, přes který vedla hranice zájmových sfér zemí na Pyrenejském ostrově, nemuseli Španělé o tyto ostrovy bojovat s Portugalskem.

               Ta pláž, kde se dobrodruh Bethencourt na ostrově vylodil, je jedním z nejnavštěvovanějších míst na ostrově. Je to oblast Ajuy, jede se sem z vesnice Pájara. V Pájaře je krásný kostel „Iglésia de Nuestre Seňora de Regia“ s fasádou s aztéckými motivy a pozlaceným oltářem vevnitř, ovšem kostel není vždycky otevřený. Městečko je úhledné a městské osvětlení zde svítí ve dne v noci. Už začátkem listopadu tu instalovali vánoční výzdobu, zřejmě nehodlali ponechat nic náhodě. Co kdyby přišly Vánoce náhodou dřív? V Ajuy je maličký už vzpomenutý přístav Puorto de la Peňa s mnoha restauracemi s jídelníčky v bezmála všech možných světových jazycích (i v polštině ne ale v češtině), kupodivu zde ale nenabízejí ve Španělsku typické Tapas. Místo je slavné svou pláží s černým sopečným pískem, která se jmenuje „Playa de los Muertos“, čili “Pláž mrtvých”.

Byl to přístav hlavního města Betancurie – i dnes se dá sejít z města k přístavu pěšky cestičkou v horském údolí. Přístav žil (nebo spíš živořil) po staletí z pálení vápna. Z vápencových skal, které se zde tyčí nad onou černou pláží, se získával neobyčejně čistý vápenec a pálil se na vápno, které se pak rozváželo na ostatní Kanárské ostrovy. Pece na pálení vápna zde ještě jsou, i když už samozřejmě nefunkční, na konci asi půlkilometrové procházky po vápencovém, vodami moře divoce rozeklaném útesu, jsou dvě jeskyně „Cuevas de Ajuy“. Jsou na hladině moře, takže se k nim sestupuje po strmých schodech a z jedné do druhé musí člověk taky trochu šplhat. Pevné boty jsou tedy proti sandálům nebo plážovým šlapkám ve výhodě. Z útesu jsou dechberoucí výhledy, stojí tedy za to, se tu projít. Proto to taky dělají prakticky všichni návštěvníci ostrova.

               Mimochodem cesty na ostrově jsou ve velmi dobrém stavu, očividně poměrně nové s nenarušenou vozovkou. S určitými výjimkami, jako je například cesta mezi Betancuriou a Pájarou jsou i dost široké, aby se na nich bez problémů vyhnula dvě auta. Mezi Corralejem a Puertem del Rosario se dokonce staví čtyřproudová dálnice. Zprovozněných je zatím jen asi šest kilometrů, ale všechna městečka a vesnice jsou propojena velmi dobře sjízdnou sítí asfaltovaných komunikací.

               Betancuria byla hlavním městem do roku 1834, kdy odevzdala svůj primát městečku Antigua, ovšem to bylo hlavním městem jen jeden rok. Vzhledem k neutěšeným přírodním podmínkám, kdy místní obyvatelstvo balancovalo stále na hraně hladomoru, to posední místní feudál vzdal a v roce 1800 se přestěhoval na Tenerifu. Správy ostrova se ujala armáda, pánem ostrova byl místní plukovník, sídlící ve vilce v městečku La Oliva. To se tak v roce 1835 stalo dalším hlavním městem, než odevzdalo štafetu v roce 1956 Puerto del Rosario – to už rozhodovaly ekonomické priority a přístav se samozřejmě hodil nejvíc – strach z pirátů už mezitím pominul, i když se armáda v roce 1870 musela správy ostrova vzdát. V La Olivě je pěkný kostelík a vila plukovníků „Casa de los Coroneles“, odkud ostrovu vládli. Ten jejich malý palác se právě opravoval, takže jsme se nepodívali na to, jak si vojenští diktátoři na ostrově stíhaném bídou a hladem žili. Ostatně v devatenáctém století se polovina místního obyvatelstva odstěhovala na pevninu do Španělska. Pak ale v sedmdesátých letech století dvacátého dorazila na ostrov turistika.

               Fuerteventura, to jsou sopečné krátery, sopečné krátery a občas pro změnu zase sopečné krátery.

Nejmladší z nich mají 50 000 let a jsou na severu ostrova u městečka Corralejo. Na rozdíl od sousedního ostrova Lanzarote, kde sopky řádily ještě v osmnáctém století, je tedy Fuerteventura poměrně klidná. Přesto je její půda tvořena prakticky jen sopečnými vyvřelinami, když si odmyslíme písčité pláže na pobřeží – zejména pak rozsáhlé území písčitých dun na severovýchodě ostrova u Corraleja. Tyto duny jsou oblíbeným výletním cílem jak turistů, tak i místních – na ostrově jich žije celkem 140 000 a Fuerteventura, rozlohou druhý největší, je tak nejřidčeji osídlený Kanárský ostrov. Protože jsme bydleli v Corraleju, dalo se na duny dojít pěšky – rychlejší chůzí za něco víc než půl hodiny.

Krásu dun obrostlých vegetací schopnou přežít i extrémní přírodní podmínky kazily postavy nesmírně škaredých nudistů. Nahoře bez se u žen toleruje, ovšem velká výhra to nebyla. Výjimkou byla jedna velmi krásná mladá paní, která k mému překvapení hovořila se svým mužem a malým synem česky.

               Samotné pláže v Corraleju za moc nestály, zejména pak dopoledne při odlivu, kdy moře ustupuje i několik set metrů a odhaluje své kamenité dno. Je to hlavně ráj surfařů, je zde hned několik surfařských škol. Odpoledne voda přijde a koupat se dá, ovšem na městské pláži vyplavuje moře neuvěřitelné množství mořských řas, což ke koupání moc neláká.

Teprve dál po břehu jsou plážičky s bílými popcorn připomínajícími kamínky a tam se koupat dá. Nejhezčí pláže jsou prý na jihu ostrova okolo Morro Jable, ale to je přece jen ze severu dost daleko.

               Na některé ze sopek na ostrově vedou značkované turistické chodníky. Je to například Montagna de Tindaya za La Olivou a přímo nad Corralejem se tyčí zlověstně sopečný kráter Volcano Bayuyo.

Tváří se zlověstně, ale vystoupat se na něho dá bez problémů. Z městečka je to pěšky čtyři kilometry a převýšení dělá 290 metrů, línější mohou přijet autem do národního parku Malpaís del Bayuyo y Mascona až na úpatí sopky a cestu si tak výrazně zkrátit. Vyrazil jsem ráno hned po snídani, a tak jsem si vrchol kopce a úžasné výhledy odtud mohl skoro půl hodiny užívat sám, než se s turisty okolo poledne roztrhl pytel. Hnali se k vrcholu ze všech stran a já jsem zvolil taktický ústup. Ustupuje se po suťovitém svahu, pevné boty tedy nejsou na škodu – i když některé Němky to dávaly v sandálech – nepřiznal jsem se nikomu, že jsem lékař.

               Sopečné krátery zde tvoří souvislou řadu, což je velmi impozantní, poslední z kráterů trčí z moře a jmenuje se Isla de Lobos. Na tenhle sopečný ostrůvek nedaleko Fuerteventury je možné zajet si vodním taxíkem a pokud se nudíte, vystoupat na svahy kráteru.

               Z přístavu Corraleja nabízejí tři společnosti transfer na sousední Lanzarote – cesta trvá třicet minut a na druhé straně čeká na člověka kouzelný přístav Playa Blanca s čarovným městským centrem a neuvěřitelně čistou na ryby bohatou vodou na městské pláži, ale to už je přece jen jiný ostrov – hlavní dodavatel vína, které se na Fuerteventuře nerodí. Víno z Lanzarote je dobré, asi je tam vlídnější klima, viděli jsme, jak na trajekt vezli auto plné koz – zřejmě se už těšily na pastvu u sousedů. Mezi společnostmi Fred Olsen, Armas a Fast Ferry není v podstatě rozdíl, snad kromě toho, že Fast Ferry nepřeváží auta. Ovšem nezapomeňte vzít s sebou průkaz totožnosti. Bez něho vám jízdenku na trajekt nikdo neprodá – i když oba ostrovy patří ke stejné zemi a ta země pak k EU. Taxík k hotelu pro cestovní pasy a zpátky stál osm euro, takže to taky není tragédie a trajekty jezdí každou půlhodinu.

               Fuerteventura je hlavně místem k vypnutí. Panuje tu klid, ostrované žijí pomalu (i když se pohybují poměrně velmi rychle) a nenechají se stresovat. Když požádáte o placení, tak se uklidněte a čekejte, až účet dorazí. Snažit se ho urgovat se tady prostě nesluší. Dostane se vám jen uklidňujícího gesta, proces placení se tím ale o nic neurychlí. Proti přelidněné Tenerifě či poněkud hektické Gran Canarii je Fuerteventura navzdory bujícímu turismu pořád ještě oázou klidu. Pokud ten klid nenaruší větry vanoucí z oceánu, které umí být hodně silné (proto tolik surfařů). Turistický průvodce se vám bude snažit namluvit, že ony větry dokázaly ohladit hory na ostrově z původních tři a půl tisíce metrů na dnešních osm set. Tak nevím, zase tolik nefučelo. Měli jsme štěstí, náš klid nic nerušilo.

Sílí ve mně pocit, že cestování už brzy bude jen pro digital natives a my, co jsme se narodili ještě před dobou počítačů a internetu, budeme trávit dovolené doma na zahrádce. Že je mobilní telefon nejdůležitější věcí, kterou si s sebou na dovolenou musíte vzít, o tom už jsem psal. Ale netušil jsem, že na něm bude člověk až tak esenciálně závislý. Pokud ztratíte peníze, je to banalita, pokud ztratíte osobní doklady, je to už větší, ale pořád ještě řešitelný malér. Ale pokud na cestách ztratíte mobilní telefon…

               Žena objednala na Fuerteventuře krásný hotel. Nedá se mu opravdu nic vytknout, jsou to pokoje v domečcích o maximálně dvou podlažích, krásný bazén s nahřívanou vodou. Hned bedle nákupní ulice a k pláži to taky není daleko. A dokonce i chodník na vulkán Bayuyo, tyčící se lákavě nad naší obcí Corralejo jde skoro přímo od hotelu, tam se ještě pokusím dostat. Jenže….

Jenže bez mobilu a bez skenování se tady ani nenajíte.

               Na recepci nás už při přivítání upozornili, že na večeři je třeba rezervovat stůl. Hostů je víc než míst, a tak aby se to rozdělilo do několika směn. Zeptal jsem se, kde je třeba rezervovat a slečna mi s úsměvem ukázala na „QR code“ na desce jejího stolu. Pochopil jsem, že něco není v pořádku a požádal jsem ji, jestli bychom nemohli rezervovat stůl i tak nějak normálně, třeba přes ni. Uklidnila mě tím, že to možné je a hned nám rezervovala stůl na sedmou večer.

               V sedm večer o nás v jídelně nikdo nevěděl, rezervace očividně nefungovala. Ale ostrované jsou milí, stůl pro nás našli. Nebyly švédské stoly, což moje žena nadšeně kvitovala jako šetření jídlem, ovšem když jsme se zeptali na menu, ukázala nám číšnice na „QR code“ na našem stole.

Tam prý je celý aktuální jídelníček. Oskenujete a máte na mobilu všechny předkrmy, hlavní jídla i dezerty. Následovalo zoufalství. Snažil jsem se kód naskenovat, ovšem to jsem ještě nevěděl, že nesmím fotografovat, že musím držet prst několik sekund na kódu, aby se objevil link s oním jídelníčkem. Číšnice se nad námi nakonec smilovala a donesla nám menu na papíře. Až do okamžiku, kdy jsem chtěl objednat víno, jsem byl spokojený. Můžete ovšem jednou hádat, kde byla nabídka vín. Samozřejmě ukryta za „QR code“. Nevím jak, ale najednou se mi podařilo projít a měl jsem na mobilu jak jídelníček, který jsem už nepotřeboval, tak i nabídku vín. Objednal jsem místní víno z Lanzarote a bylo výborné.

               Zeptali jsme se, zda můžeme u personálu restaurace rezervovat stůl na příští den. Odpověď byla, že ne, že je to možné pouze přes „QR code“ a až ráno. Oblil mě studený pot. Pochopil jsem, že se možná v tomto hotelu nenajíme.

               Na snídani ráno byl bufet hodně redukovaný. Chyběla teplá jídla, klobásky, vajíčka. Ne že bych se tím doma přejídal, ale v hotelech jsem na něco takového zvyklý. Najednou se k nám přihnala číšnice a chtěla vědět, co si dáme. Zeptal jsem se, co mají, ona ukázala mlčky na „QR code“ na mém stole a odešla. Objednali jsme si vejce – tušil jsem, že v nabídce budou.

               Pochopil jsem, že je se situací něco třeba dělat. Na recepci seděla Anke. Už podle jména Němka, v němčině se mi přece jen konverzuje podstatně lépe než v angličtině. Zacítil jsem tedy šanci, že by mi zaměstnankyně hotelu mohla vysvětlit, jak se dostanu k jídlu. Když jsem jí vysvětlil náš problém, odpověděla prostě: „To já neumím, Na to je třeba nějakou aplikaci a na to já nemám nervy.“

               Vyrazila mi dech, na druhé straně jsem pochopil že nejsem možná tak úplný debil. Jestliže neumí se skenováním zacházet ani zaměstnankyně hotelu, kde je na scan úplně všechno, je možná chyba i někde jinde než u mě.

               Zavolali jsme synovi, řekl nám, že nám pošle návod přes you tube. Na You tube je přece všechno jako video – to aby lidi nemuseli číst – stejně už to velká část populace neumí. Tak jsem se naučil, že musím držet prst několik sekund na kódu a čekat až se objeví link.

               Na toaletě nebyla obligátní štětka. Prohledal jsem celou koupelnu, zda tam není někde „QR code“. Naskenuju a toaleta se umyje sama. Nenašel jsem, neumyla se, zřejmě je to přece jen práce pro uklízečky a dělá se manuálně.

               Večer jsem šel do jídelny už optimisticky. Nastavil jsem mobil na barcode, podržel prst na kódu – a na displeji se objevil zámek. To bylo vše. Pochopil jsem, že přece jen umřu hladem.

               Poté, co jsem včera tento článek dopsal, zjistil jsem, že nemám fotografii onoho osudného QR codu z restaurace, abych ji přidal k článku. V okamžiku, kdy jsem přiblížil mobil s kamerou ke kódu, naskočil link a byl jsem na hotelové stránce – fotografování se tedy nepodařilo. Z nějakého důvodu mi nabídli menu v němčině. Zřejmě proto, že je můj mobil registrován v Rakousku. Nechci vědět, odkud to vědí. Nenechal jsem se zastrašit – fried eggs, scrabled eggs a boiled eggs umím in v angličtině, i když si nejsem úplně jistý, zda je vajíčko na měkko soft boiled egg. A po delším hledání a několika dalších manévrech jsem se dostal i na anglickou verzi stránky, a tak jsem se dozvěděl, že palačinky nejsou pancakes, jak jsem si myslel, ale crepes. O.k. objednali jsme a nasnídali jsme se.

               Narostlo mi ego a rozhodl jsem se rezervovat stůl na večeři. Naskenoval jsem kód na pokoji a po delším boji s mobilem se mi podařilo zarezervovat stůl – ovšem jen pro dvě osoby, víc aplikace nedovolí. Je to z jejího pohledu logické, na pokoji smějí bydlet jen dvě osoby. Co ale s mojí maminkou, bydlící o pokoj dál? Žádat po ní v jejích osmdesáti pěti, aby skenovala a rezervovala si místo na večeři, je skutečně už přehnané. Zašel jsem tedy k ní, naskenoval „QR code“ z jejího pokoje – ta bestie poznala můj mobil a oznámila mi, že jsem už dnes rezervoval a další rezervace jsou nepřípustné.

               Já nevím, ale možná je přece někdy jednodušší komunikovat s člověkem než s počítačem. I když o tom často v nemocniční ambulanci pochybuji.

               Ovšem další dovolené už jen na mé zahrádce. Je tam přece taky pěkně.

               Myslel jsem si, že jsem po všem tom trápení s agresivními alkoholiky, delirantními dementy a jinými obtížnými i těžce nemocnými pacienty, kteří mi společně vysáli poslední zbytky energie, nárok na několik hezkých dní na horách.

               Někde nahoře měli jiný názor. Naše rakouská rosnička Christa Kummer předpovídala původně na celý týden krásné pozdně letní počasí, tedy takzvané Babí léto, což je přesně to počasí, které by člověk v druhém zářiovém týdnu čekal. A na které se těší, chce-li vandrovat po kopcích, pokud možno vysokých. Ovšem jak se termín začátku mé dovolené blížil, byla milá Christa stále zdrženlivější, v pondělí konečně vyšla s pravdou ven a pravila, že od čtvrtka se počasí pokazí. Ve středu jsme se přesouvali do Tyrolska, do Zillertalu a ve čtvrtek začalo pršet.

               V podstatě jsem chtěl dát Zillertalu novou šanci. Obyvatelé Zillertalu mají pověst – nevím nakolik zaslouženou – nejlakomějších lidí v Rakousku. Byl jsem v Zillertalu kdysi před patnácti lety a tehdy jsem s touto teorií musel souhlasit. Hotel, který raději nebudu jmenovat, aby mě nežaloval, měl oficiálně čtyři hvězdy, ale já bych mu dal maximálně dvě. Pokoje měly vybavení z doby před válkou, personál neuměl německy a očividně pracoval v gastronomii první rok, a když nám na večeři nabídli pangasia za patnáct euro (tehdy!) pochopil jsem, že se nacházím u podvodníků. Restauraci, kde vám nabídnou pangasia – jedno za jakou cenu, je třeba neprodleně opustit. Jak jsem se letos dozvěděl, ten hotel šel podle očekávání do konkurzu a má dnes nového majitele. Na jídlo jsem tam přesto nešel. Možností dobře se v zillertalském údolí najíst je totiž nepočítaně.

               Letos jsme se ubytovali v Mayrhofenu v apartmánu a paní ubytovatelka byla nesmírně milá, starala se o nás jako o vlastní, a dokonce nám přinesla vlastnoručně upečený štrúdl. Apartmán byl luxusní s výborně vybavenou kuchyňkou, dvěma záchody, koupenou a třemi ložnicemi, a to za naprosto přijatelnou cenu. Navíc má městys (německy Markgemeinde) Mayrhofen v údolí naprosto centrální výhodnou polohu. Zdálo by se, že Zillertal uchopil šanci, kterou jsem mu dával. Ovšem pán Bůh byl proti.

               Ve čtvrtek jsme se probudili do hustého deště. Nepotěšilo nás to, i když jsme to čekali. Bylo třeba vymyslet náhradní program. Náhradní program je muzeum Swarovského „Kristalwelten“ ve Wappensu – přesně 54 kilometrů vzdáleného, ale i v dešti dobře dosažitelného. Zakladatel firmy Swarowski, Daniel, se narodil v Jiřetíně u Liberce v roce 1862 v rodině skláře – jak jinak v tom kraji?

V roce 1895 založil s dvěma dalšími kamarády Weisem a Kosmannem vlastní firmu a přesunul se do Wattensu v Tyrolsku, údajně proto, že zde bylo lepší spojení do Vídně i do Paříže, tedy do center tehdejší módy. Daniel se totiž rozhodl zdobit bohaté lidi svou bižuterií – a dařilo se mu. Sám se dožil skoro sta let. Zemřel v lednu 1956, zadělal ale svým dědicům na pořádný malér, když vstoupil ještě před anšlusem Rakouska do tehdy ilegální NSDAP.  Byl tedy nacistou z přesvědčení, ovšem přesto nezarizoval podíly na firmě, patřící jeho společníkovi Kosmannovi, který byl židovského původu. Teprve v roce 1960 se podařilo Swarowským odkoupit dědické podíly po Armandu Kosmannovi. Danielovi tři synové pokračovali v jeho podnikání a vytvořili obrovský rodinný klan, působící nejen ve světě módy. Fiona Swarovská se například provdala za někdejšího ministra financí Grasera a od té doby je honí po soudech a Viktoria Swarowská je úspěšnou moderátorkou a zpěvačkou. Obecně se tvrdí, že bižuterie je pro firmu Swarowski jen krycí činnost, ve skutečnosti vyrábí vojenskou optiku, tedy dalekohledy a zaměřovače – nakolik je to pravda, nedokážu odhadnout.

               Muzeum „Kristalwelten“ ve Wappensu je velkolepé, celkem 17 výstavních sálů je komponováno od významných umělců.

Jeden je zajímavější než druhý, vše se samozřejmě točí okolo Swarowského bižuterie, od největšího broušeného krystalu s 310 000 karáty až po šaty Marilyn Monroe, Marlene Dietrich nebo Cher, které byly Swarowského krystaly pokryty. Muzeum má samozřejmě velký obchod se suvenýry, kdo by odolal, aby si neodvezl nějakou tu cetku na památku, vedle muzea je pak velká zahrada, která je taky celá o krystalech. Strávit se tam dá kus dne, ne ale den celý. Otázka tedy byla, co s načatým dnem.  Byla tu možnost navštívit město Hall, kde se kdysi těžila sůl a razily se tyrolské mince. Vévoda Sigismund přenesl ražení tyrolské měny z Meranu do Hallu a získal tak příjmení „der Münzreiche“, tedy „Bohatý na mince“. Přesto zemi zruinoval, nakonec své nároky na vládu prodal a odešel do – nezaslouženého – důchodu. Bylo možné také navštívit město Schwaz, centrum někdejší těžby stříbra, kde jsou staré doly s možností návštěvy a do nemocnice ve Schwazu posílá své pacienty doktor Gruber z oblíbeného seriálu „Doktor z hor“. Jenže my se rozhodli zariskovat. „No risk no fun“. Sledovali jsme bedlivě na mobilech předpovědi počasí z Bergflexu a snažili jsme se svatého Petra přelstít. Tak jsme se dozvěděli, že okolo třetí by měl déšť přestat. Vydali jsme se tedy do Hintertuxu, údolní stanice lanovky vozící turisty a lyžaře na ledovec „Gefrorene Wand“, tedy „Zmrzlá stěna“ ve výšce 3250 metrů. Zjistili jsme, že cesta lanovkou nahoru trvá čtyřicet minut, a tak jsme si o čtvrt na tři koupili lístky na lanovku. Mladík v pokladně nechtěl našemu úmyslu věřit a hodně nám tu koupi rozmlouval s tím, že nahoře je zima, mlha a vítr. V plné důvěře v Bergflex jsme lístky na lanovku koupili – a nezklamali jsme se. Přesně podle předpovědi se krátce před třetí mraky rozešly a ledovec ozářilo slunce.

Nádherné výhledy na hory Olperer, či Schrammacher, Großer a Kleiner Kaserer nás naplnily hrdostí nad naší prozíravostí. Zachvátila nás pýcha a rozhodli jsme se zdolat kopec nad Zmrzlou stěnou, který nás lákal vrcholovým křížem ve výšce 3288 metrů. Marně se nám snažil vlekař smutně sedící u jediné jezdící sedačky v útoku na vrchol zabránit tvrzením, že celý den pršelo (což jsme věděli) a že jsou kameny k vrcholu mokré (nebyly). Ke kříži jsme vyběhli, zatímco na nás křičeli zaměstnanci, že poslední lanovka dolů jede ve čtyři hodiny. Prostě nám nedůvěřovali. Samozřejmě, že jsme to k jejich úžasu stihli a už deset minut před čtvrtou jsme seděli v lanovce šťastní, že jsme z toho upršeného dne vytlačili maximum.

               Zřejmě jsme ale svatého Petra pořádně namíchli. V pátek se rozhodl neponechat nic náhodě. Podle předpovědi mělo začít pršet v jedenáct dopoledne. Přivstali jsme si, protože jsme měli v plánu cestu k přehradě Schlegeis ve výšce 1782 metrů – jede se tam za 14,50 Euro mýtnou cestou s mnoha tunely – a odtud jsme chtěli rychle vystoupat k Olpererhütte a tam se vyfotit na takzvané Instagrambrücke. Kdo se totiž na tomto visutém mostě nevyfotografoval, oficiálně Zillertal nenavštívil. Před několika lety měl nájemce Olpererhütte šílený nápad se na tomto můstku vyfotit a fotku dal na Instagram. Dojem byl úžasný, člověk skutečně jakoby se vznášel vysoko nad údolím, na jehož dně je přehradní jezero.

Najednou tam chtěli být všichni. K můstku proudí davy z dvou směrů od jezera na jedné straně a od Friesenberhausu ze strany druhé. Na fotku se tam čeká i dvě hodiny a občas se ty dva proudy srazí a poperou. My jsme tam chtěli být jako první, což by se nám možná i podařilo, kdyby svatý Petr nečíhal a nespustil déšť už o půl osmé, přesně v čase, když jsme chtěli nastoupit do auta. V důvěře v předpověď na Bergflexu, která stále navzdory realitě tvrdil, že pršet začne až v jedenáct, jsme se vydali k přehradě. Pršet nepřestalo, déšť se dokonce stupňoval. K visutému můstku by v takovém počasí šel jen sebevrah. Vyčkávali jsme u jezera a ve Fischerhütte

Tam jsme si dali k obědu skvělou rybu, našli dva hřiby a spoustu ryzců a nechali se za šest eur vstupného provést přehradní hrází. Ta byla postavena v roce 1971. K našemu úžasu ve stěně není ani kousek kovu, vše je jen čistý beton a to v 48 na sobě nezávislých blocích. Tyto nejsou spojeny ničím, tlačí je k sobě jen síla vody v přehradě. Nemůžu říct, že bych se po této informaci cítil bezpečněji, ale zřejmě to má nějaký důvod. Hráz vysoká 138 metrů je u základu široká 35 a v koruně šest metrů, dost nevěřícně jsem zíral na šplhací stěnu zabudovanou do hráze – protože je hráz nakloněna ven, jde o pořádný převis – něco pro Adama Ondru, mně se už jen při pohledu na ony chyty dělalo zle od žaludku. Samozřejmě že tam nabízejí i Flying fox nebo bungee jumping – naštěstí byly tyto atrakce v důsledku deště mimo provoz. Myslím si ale, že bych byl stejně odolal. Okolo třetí jsme pobyt u jezera definitivně vzdali, v nebi se nám smáli a pršelo a pršelo.

               V sobotu ovšem mělo podle Bergflexu pršet až od druhé odpoledne. Nepoučeni pátkem jsme si přivstali a vyjeli hned první gondolou na horní stanici lanovky Ahornbahn. Odtud to bylo čtyři hodiny a tisíc výškových metrů k vrcholu Ahornspitze s výškou 2973 metrů nad mořem. Tyčil se nad námi hodně bílý, protože ho v pátek zasněžilo, ale sluníčko za ním svítilo a my jsme šlapali k Edelhütte. U chaty se cesta dělila, existuje normální cesta pro staříky jako jsem já, pro ty, kteří potřebují adrenalinu víc, je pak náhradní cesta přes Popbergnieder. Tam je poměrně snadná ocelovými lany zajištěná cesta, potom ale vede chodník po trávě (mokré a kluzké) po hřebenu (úzkém) k sedlu, kde se cesta zase spojí s cestou normální. Mezitím se sbíraly mraky a hrozily. Nedali jsme se odradit, a tak nás v polovině cesty mezi sedlem a vrcholem zastihla sněhová vánice. Najednou se nedalo jít ani nahoru ani dolů – už jsem se skoro rozhodl pro cestu dolů, když sněžit přestalo a znovu vysvitlo sluníčko. Ahornspitze má hodně rafinovaný vrchol. Ten první jižní vrcholový kříž nemá, ten stojí na o několik metrů nižším severním vrcholu – ale dostat se na něho! Protože jsou to vrcholy dva, logicky se k tomu druhému musí přes sedlo, hodně strmé a kamenité, naštěstí zajištěné kovovými lany. Zvládli jsme to, za chvíli dorazil i mladý opuštěný Němec, aby nás tři u vrcholového kříže vyfotil.

Hned poté přišla mlha. Bylo jasné, že se svatý Petr naštval a dá nám to pocítit. Ústup z vrcholu byl rychlý, nikoliv ale překotný. Dokonce jsme v sedle provokativně posvačili. Jenže to už začínalo hřmít, ačkoliv bylo teprve půl jedné a podle Bergflexu mělo začít pršet až ve dvě. Zrychlili jsme sestup. Obával jsem se, že když bude pršet, budou kameny, po kterých jsme šli, mokré a mohl bych na nich uklouznout. Proto jsem spěchal po suchých kamenech a uklouzl jsem na nich. Při pádu jsem si přivodil pouze oděrky na hřbetě ruky, sice hodně krvácely, ale nebránily v dalším sestupu. Ostatně naražené klouby a namožené svaly léčí přímo zázračně mast ze svištího sádla (Murmeltiersalbe), kterou dostanete v rakouských horských oblastech v každé lékárně. Trik je v tom, že toto zvíře má ve svém tuku kortison, tlumící lokální zánět. Proto dosáhnete po použití oné zázračné masti skoro okamžité bezbolestnosti. Déšť nás zastihl půl hodiny před chatou. Sestoupali jsme v pláštěnce mlhou s minimální viditelností, naštěstí je cesta dobře označená a nedá se z ní prakticky sejít a jednou se před vámi ta chata prostě zjeví. Během další cesty k lanovce se střídalo kropení s deštěm a lijákem, můj návrh, abychom se u lanovky schovali do hospody a dali pivo byl ostatními účastníky odmítnut. V lanovce jsme zažili pravou průtrž mračen a když jsme dojeli do Mayrhofenu svítilo nahoře, odkud jsme právě prchli, sluníčko. A svatý Petr se smál až se za břicho popadal.

               I v neděli nám dal pocítit svou moc. Pršelo nám prakticky celou cestu domů, teprve v pondělí se rozjasnilo a udělalo se krásně a teplo čili ideální počasí na horské túry – to už jsem zařezával v práci.

               Dobrá, za to Zillertal prostě nemůže, je třeba vzít ho na milost. Nabízí toho totiž opravdu hodně. Údolí u řeky Ziller je dlouhé 47 kilometrů a přírodní park má rozlohu 422 čtverečních kilometrů. Žije zde údajně 9000 druhů živočichů a roste zde 1300 druhů rostlin. Lesy sahají do výšky 1500–1800 metrů, nad nimi je pak skála a ledovce, které se ale rok od roku zmenšují – lyžuje se na tom v Hintertuxu. V údolích a na svazích kopců se nachází celkem 150 horských chat, je možné udělat okružní cestu od chaty k chatě pod hlavním hřebenem Zillertalských alp, jejichž vrcholy mají všechny nad tři tisíce metrů. Je zde 15 Ferrat a pozor – samozřejmě i osmnáctijamkové golfové hřiště. Systém přehrad vyrábí elektrický proud pro 54 000 domácností – protože vyrábí z vody a velmi levně, vyplácejí si momentálně manažeři společnosti Verbund milionové odměny – aby jim stát náhodou obrovské zisky dané válkou na Ukrajině a stopem ruského plynu nezdanil. Těch přehrad je zde hned několik, vedle už vzpomenutého Schlegeisspeicheru je to nejvýš položený Zillergründl, záložní podstatně níže uložený Stillup a konečně u Gerloßu se nacházející Durlaßboden. Přehrady jsou propojeny šachtami o průměru 4,6 metru, což umožňuje přívod 40 000 litrů vody za sekundu na turbíny v elektrárně v Mayrhofenu. (10 000 litrů na jednu turbínu). Kromě toho je zde ještě několik dalších výše položených menších elektráren. Prostě síla vody.

               Centrum údolí je Mayrhofen s neuvěřitelným množstvím hotelů, apartmánových domů a restaurací, dlouhou nákupní ulicí a nově přebudovaným kostelem z roku 2011 – místní ho museli zvětšit, protože obec narostla natolik, že se už do starého kostela nevešli. Na památku ze starého stánku božího si ponechali aspoň barokní oltář, ten působí v nové moderní budově tak trošku nepatřičně. Kdo touží po romantice, může zažít východ slunce v horách. Ahornbahn nabízí gondolu k východu slunce v letních měsících každý čtvrtek. Gondola jezdí podle času východu slunce mezi pátou a půl sedmou ráno. V červnu vstáváte tedy podstatně dříve než v září.

               Vesnice Finkenberg ve směru z Mayrhofenu do Hintertuxu, kde je hodně lyžařských lanovek, je rozdělena hlubokou soutěskou na dvě části. Více než sto let byly obě části spojeny jen dřevěným mostem tzv. „Teufelbrücke“, čili „Ďáblovým mostem“. Když se člověk po něm prochází, nechce se mu věřit, že po něm jezdily i povozy. Od lanovky Finkerberger Almbahn je nejúžasnější pohled na Ahornspitze. Uvědomil jsem si to, až když jsem parkoviště u lanovky minul. Bylo to první den, pomyslel jsem si, že ještě bude příležitost si ten úžasný pohled vyfotit. Nebyla. Ahornspitze se už neukázala.

               Pokud se vydáte do Gerloßu, což je trošku zajížďka a do kopce, je zde Gerloßsteinbahn a z její horní stanice je úžasná túra s nádhernými výhledy. Když ovšem neprší.

               V Zillertalu je určitě pěkně. Lidé tu byli milí a vůbec ne lakomí. Možná mu dám ještě jednu, třetí šanci.

Ještě jste o tomhle italském hnízdě ani neslyšeli? Potom je na čase to změnit. Faenza je rozkošné italské město, které stojí za návštěvu.

               V římských časech byly pro zakládání nových měst rozhodující cesty. Cestu Via Emilia nechal stavět konzul Marcus Aemilius Lepidus v roce 187 př.n.l. a postupně na ní mezi Ariminiem (Rimini) a Bononiou (Bolognou) vznikla města posazená jako vlaštovky na drátě v přesných odstupech jednodenního pochodu čili asi dvaceti kilometrů. Byly to Caesena, Forum Poppilii (Forli), Faventia (Faenza) a Forum Cornelii (Imola).

               Každé z těch měst se nějakým způsobem zapsalo do světových dějin, což zřejmě souviselo s jejich strategicky významnou polohou na okraji pádské nížiny. Imola je slavná i dnes, protože se zde jezdí závody Formule 1 jako Cena San Marina, Forli bylo prvním místem působení svatého Antonína z Padovy, kde se proslavil svou první řečí, Cesena vstoupila do dějin 3 února 1377, když zde nechal papežský legát a pozdější papež Klement VII., vlastním jménem Robert ze Ženevy vyvraždit po dobytí města ve třech dnech několik tisíc obyvatel. Tento i na tamější dobu surový exces mu přinesl přezdívku „Řezník z Ceseny“, což ale nezabránilo jeho volbě papežem 20. září 1378.

               Faenza se rovněž zapsala do dějin v rámci válčení, ale přece jen kreativněji a méně surově. Totiž ve světě literatury. V době války mezi císařem Fridrichem II. a papežem Řehořem IX. se město postavilo na papežskou stranu. V srpnu 1240 přitáhl císař s vojskem, které v té době sídlilo v nedaleké Ravenně (a vykopalo tam – aby se nenudilo – hrob Gally Placidie, který navštěvují turisté dodnes). Císař oblehl město, které se rozhodlo nepoddat. Občané města totiž věděli, že císaři došly peníze a předpokládali, že bude brzy muset svou armádu rozpustit. V tom se ale přepočítali. Fridrich požíval u svých vojáků takové důvěry, že jim mohl vyplácet žold v bezcenných kožených penězích s tím, že jim je v budoucnu – až bude mít – proplatí ve stříbře a ve zlatě. Vojáci tyto peníze brali a později za ně skutečně dostali plnohodnotný žold. Obléhání města se táhlo osm měsíců. A císař se nudil. Tehdy ho napadlo, že ho jeho syn Manfred už před drahnou dobou prosil, aby sepsal knihu o sokolnictví, protože císař byl mimo jiné i skvělý ornitolog. A císař se dal do práce a knihu – první vědeckou práci v oblasti ornitologie, která bývá citována ještě i dnes – skutečně sepsal. Kniha se jmenuje „De arte venandi cum avibus“, čili „O umění lovu s ptáky“, zabývá se ale nejen sokolnictvím nýbrž i všeobecnou naukou o ptácích.

               Mezitím co se císař věnoval této bohulibé činnosti, umírali obránci ve městě hladem. Očekávaná pomoc nepřišla ani z Milána ani z Bologni a prosby, aby město mohly opustit aspoň ženy a děti, byly od císaře striktně odmítnuty. 14.dubna 1241 nabídlo město bezpodmínečnou kapitulaci v očekávání drakonických trestů a poprav. Ovšem císař, dobře naladěn a spokojen se svým literárním výtvorem – přiznejme objektivně, že právem – dal všem občanům Faenzy milost a nechal do města dopravit potraviny. Postup v té době rozhodně neobvyklý, ale úspěšný literát umí být velkorysý.

               Faenza je ale slavná něčím jiným, a to svou keramikou. Slovo „Fajáns“ má svůj původ právě ve jménu města.  Faenza byla od třináctého století centrem výroby italské keramiky. Vděčila za to jednak množství vhodné hlíny ve svém okolí, jednak silničnímu spojení po Via Emilia, na jedné straně do přístavu v Rimini na druhé do Bologne a Milána. S historií výroby keramiky – majoliky se můžete seznámit ve velkolepém muzeu „Museo internationale delle ceramiche di Faenza“.  

Muzeum založil v roce 1908 Gaettano Ballardini, od roku 1938 zde probíhá v dvouletých intervalech soutěž v keramickém umění, vítěz obdrží Cenu města Faenzy. Některé vítězné práce jsou v muzeu vystaveny.

Muzeum se nehledá snadno, označeno nikde není a zeptat se místních na cestu není snadné – skoro všichni se totiž pohybují po ulicích na jízdních kolech, pěšky chodí jen zbloudilí turisté. Samotné muzeum je tak obrovské, že není snadné se v něm vyznat. Marně jsem hledal sál číslo 6, kde měla historie faenzské keramiky začínat. Sály 1-5 se věnovaly keramice orientální od čínské, přes japonskou a korejskou až po arabskou. Bylo to marné. Nakonec jsem zašel za jedním zaměstnancem a poprosil jsem ho, zda by mě tam nezavedl. Jasně jsem mu řekl, že hledám „Sala sei“ a pro jistotu jsem mu tu šestku ukázal i na plánku. Byl ochotný, zavedl mě ovšem do sálu devět, a tak jsem se seznamoval s historií vývoje faenzské keramiky od konce. Stejně náročné bylo najít dobře utajené toalety – pro ty, kdo by mě chtěli následovat, prozradím, že jsou hned vedle výtahu.

               Ta historie je zajímavá, s majolikou, tedy malovanou keramikou zde začali na velmi primitivní úrovni s hrubým podkladem a barvami modrou a zelenou někdy ve čtrnáctém století, ovšem stále se vylepšovali, až v šestnáctém století dosáhli výrobou takzvané „Faenzské bílé“ nejvyšší dokonalosti. Keramika byla jemně bílá (člověk by si ji mohl splést s porcelánem, ale porcelán to není) a daly se při ní používat různé odstíny modré a žluté. A objevila se obrovská šance. V šestnáctém století přišel totiž pravý boom na výrobu keramiky. Na začátku šestnáctého století se objevil v evropských přístavech čaj, v roce 1616 vyložili v amsterodamském přístavu první zásilku kávy (do Benátek dorazila káva v roce 1683, tedy ve stejném roce, kdy nechali Turci na svém útěku pytle s kávou před hradbami Vídně). A konečně v osmnáctém století se díky přísadám koření, mléka, vanilky a cukru stala módní i čokoláda. Pro požitek z těchto nových nápojů bylo potřebné nové nádobí – hrníčky, koflíčky, konvice.

               Když se zdálo, že se z výrobců keramiky stanou milionáři, přišel pro ně v roce 1708 téměř smrtelný úder. Míšeňský alchymista Johann Friedrich Böttger vyrobil pro svého pána kurfiřta Augusta Silného první evropský porcelán. Saský kurfiřt pohádkově zbohatl a výrobci faenzské keramiky marně hledali odbyt pro své zboží. Lepší společnost, šlechta i bohatí měšťané, chtěla mít doma porcelánové nádobí. Pro keramiku zůstávali sedláci a ti měli hluboko do kapsy.

               Až v roce 1745 vymysleli výrobci majoliky ve Francii výrobní proces takzvaného „třetího pálení“, tedy pomalého vypalování při teplotách mezi 700 a 750 stupni, které jim umožnily používat stejně syté barvy purpurově rudou, zlatou či sytě zelenou jaké byly používány při zdobení porcelánu, a tím opět začít porcelánu konkurovat.

               Výstavu v muzeu doplňují moderní keramické sady a výrobky i spousta uměleckých děl, je se na co dívat, i když člověk bloudí – nebo možná právě proto.

               Ostatně s keramikou se setkáte ve Faenze na průčelích domů a tabulky se jmény lékařů právníků či notářů jsou všechny téměř bez výjimky z majoliky.

               Faenza má ale i kouzelné historické městské centrum. Tvoří ho spojená náměstí „Piazza di Popolo“ a „Piazza della Liberta“, centrum města nechala velkolepě vybudovat vládnoucí rodina Manfredi. V roce 1474 položil biskup Federico Manfredi, bratr vládců města Carla a Galeotta, základní kámen nové katedrály. Dominantou náměstí je „Palazzo del Podestá“ s nádhernými renesančními arkádami a středověká radnice. Vše převyšuje zvonice „Torre Civica dell Orologio“.

Hezká je i kašna na „Piazza della Liberta“. Hned vedle ní je kavárna, kde se dá dobře snídat. Požádáte si o cornetto s určitou náplní, majitelka vezme cornetto, vrazí do něj stříkačku a vstříkne do něj marmeládu, nutelu nebo vanilkový krém, podle toho, na co máte chuť. A nešetří při tom. Espresso je – samozřejmě jako všude v Itálii – skvělé.

               Hned za ní stojí „Duomo di San Pietro Apostolo“, tedy chrám svatého Petra.

Nějak mě cihlová fasáda kostela neoslovila, mramorové obložení je jen na soklu, jinak ze zdi trčí cihly, kterých – jak už jsem psal, díky vhodné půdě v okolí byl vždycky dostatek. Vevnitř působí kostel stroze jako prakticky všechny kostely v této oblasti přebudované v klasicistickém stylu a zbavené barokní výzdoby. Jen boční kaple jsou vyzdobené.

               Mají být proč, vystavují totiž celou řadu svatých a blahořečených rodáků, či spíše svatých, kteří ve Faenze zemřeli a jejichž relikvie, tedy tělesné pozůstatky, jsou zde pod oltáříky vystaveny. Obáván se, že v této části nížiny Pádu nebylo právě zdravé podnebí, když tolik svatých zde odešlo na věčnost. Na levé straně je to nejprve blahoslavený Giacomo Filippo Bertoni, který žil v letech 1454–1483, potom ale přijde hned silnější kalibr v podobě svatého Piera Damianiho, který zemřel ve Faenze v roce 1072. Jeho kostra byla přenesena do této kaple v roce 1826, té době odpovídá i výzdoba kaple. Hned vedle jsou v další kapli vystaveny pozůstatky svatého Emiliána. Tento skotský biskup zemřel ve Faenze na zpáteční cestě z poutní návštěvy Říma v roce 1139 a hned začal být uctíván jako světec.

               Na pravé straně jsou pozůstatky blahořečeného Nevolona, který zemřel ve Faenze v roce 1280 a konečně svatého Terentia, který žil v okolí Faenzy jako poustevník a zemřel zde okolo roku 1175.

               Přiznám se, že tak velkou sbírku svatých kostí jsem kromě Říma v žádném jiném městě na světě neviděl. Samozřejmě – nebyl jsem všude, ale ta výstava v „Duomo di San Pietro Apostolo“ ve Faenze je impozantní.

Hlavní atrakcí je ale oltář Panny Marie milosrdné na levé straně kostela. Ta je patronkou města i celé diecéze. V roce 1412 se měla zjevit jisté ženě jménem Giovanna de Costumis a slíbila zastavit řádění moru, což se i stalo. Zlomené šípy v rukou Madony symbolizují sílu její přímluvy u Boha.

               Nedaleko městského centra se nachází velký vojenský hřbitov „Faenza Comonnwealth War Cemetery“, kde jsou pochováni vojáci osmé britské armády, kteří prolamovali německý odpor na Via Emilia začátkem dubna 1945. Při této ofenzívě bojovali nejen vojáci z Indie, Nového Zélandu či Jihoafrické republiky čili z různých částí Commonwealthu, ale i italská bojová skupina Cremona. Po téměř dvacetidenních úporných bojích se podařilo německou obranu zlomit a otevřít si cestu do střední Evropy z jihu.

               Ostatně, ve Faenze se líbilo i mé manželce. Zatímco já jsem bloudil po keramickém muzeu, ona prošla obchody okolo městského centra. Shopping byl úspěšný, takže Faenza je výprava pro celou rodinu.

Urbino je renesanční architektonický skvost. Tak to vypadá, když budovatel paláce řekne architektovi, že na penězích nezáleží. Který architekt by takovou větu nechtěl slyšet. Jeho fantazie dostane křídla a neomezené finanční možnosti dávají vzniknout dílům neomezené krásy. Jako vévodskému paláci v Urbinu.

               Urbino je malé hnízdo v horách italské provincie Marche. Má zhruba 15 000 obyvatel, ale i univerzitu, založenou v roce 1508 rodinou Della Rovere, kterou navštěvuje 15 000 studentů. Důsledkem je dojem mladého města. Na ulicích potkáváte samé mladé usměvavé lidi, což zvyšuje dobrou náladu i atraktivitu města. Pokud navíc město navštívíte v prvních červencových dnech, je doba promocí a po městě chodí absolventi university s vavřínovými věnci na hlavách obklopeni hrdými členy rodiny, všichni samozřejmě slavnostně oblečení – je to pastva pro oči. Ostatně mladé Italky nikdy nevycházejí na ulici neupravené („aby mohly kdykoliv potkat muže svého života“). Prostě Urbino je oslava krásy.

               Význam tohoto města daleko přesahoval jeho velikost, vrcholu dosáhlo město v patnáctém století kdy zde vládl vévoda Federico de Montefeltro. Kdy se rod Montefeltrů stal vévody není zřejmě úplně jasné. Do Urbina dosadil jako císařské vikáře hrabata Montefeltro z hrádku blízko Rimini Friedrich I. Barbarossa v roce 1155.  Marka byla vždy nárazovým územím, kde císař s papežem měřili své síly. Proto není divu, že další obdarování tohoto rodu pochází od Barbarossova vnuka Friedricha II. který vedl s papeži nelítostný zápas o moc po několik desetiletí. Ale kdy postoupili MOntefeltrové do řádu knížat, tedy vévodů a suverénů?  Na Wikipedii jsem se dočetl, že v roce 1442, jiný zdroj tvrdí že prvním vévodou byl právě Federico, jenže ten začal vládnout až v roce 1444. A aby toho zmatku nebylo dost, Urbino slaví právě letos 600 let od vzniku vévodství, čili podle místních kronikářů byli Montefeltrové povýšeni papeži na vévody už v roce 1422. Ovšem povýšit je měl papež Eugen IV. který se stal papežem v roce 1431 a někteří historici tvrdí, že byl Federico Montefeltro povýšen na vévodu papežem Sixtem IV. který ovšem nastoupil do úřadu až v roce 1471.

V podstatě je to jedno, důležité je, že Palazzo ducale je skutečně důstojným sídlem knížete.

A vše v tomto městě se točí okolo jeho nejvýznamnějšího syna Federika. (Tedy ne vše, ale o tom později, město má v záloze ještě jednu slavnou osobnost). Federico byl condotiere, tedy vojevůdce a to ne ledajaký. Měl pověst neporazitelného, a proto se ho snažila všechna knížata, republiky či dokonce papežové získat do svých služeb. Bylo to praktické. Pokud se nepřítel dozvěděl, že vojsko protivníka vede Federico z Urbina, okamžitě kapituloval. Čímž výrazně klesly náklady na vedení války a Federico si tedy mohl žádat nestoudné honoráře. Za takto získané peníze postavil svůj palác, ale nejen to. Federico byl vášnivý čtenář (možná proto i všude vítězil, představte si vzdělaného sečtělého vojevůdce a to v té době!) a sběratel knih. Knihtisk tehdy teprve začínal, Federico tedy sbíral rukopisy, které nechával kopírovat. Do této své vášně investoval na tu dobu nepředstavitelnou sumu 30 000 dukátů. Aby měla jeho knihovna patřičnou úroveň, angažoval, za nemalý honorář Ottaviana Ubaldiniho jednoho z tehdejších největších učenců, aby knihy pro něho vybíral. Na konci obsahovala jeho knihovna 900 spisů, 600 v latině nebo italštině 168 v řečtině, 86 v hebrejštině a dva v arabštině.

Ne nadarmo sepsal na právě jeho dvoře Baldesar Castiglione knihu „Il libro del Cortegiano“ tedy „Kniha o dvořanovi“ ve které popisuje obraz ideálního vládce, který se Federicovi podezřele podobá.

Jediný condotiere, který ho opravdu zlobil, byl Sigismondo Pandolfo Malatesta z Rimini. Ten se nehodlal vzdát, a tvrdil dokonce, že je lepším vojevůdcem než Federico. Taková drzost! K jeho pokoření musel papež na Federicův popud dát dohromady velkou koalici, která Sigismonda nakonec v roce 1463 u Ceseny (samozřejmě pod komandem Federica) porazila.

Ten palác je prostě úžasný. Už široké mramorové schodiště s nízkými schody, aby byly překonatelné i pro koně. Federico se nechal hned v prostoru schodiště znázornit jako římský imperátor. Palác obklopuje čtvercové nádvoří s nádhernými renesančními oblouky, reprezentační i soukromé místnosti vévody a vévodkyně. Federicova manželka Battista Sforza, neteř zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca, obývala své vlastní křídlo paláce – čili už tehdy se nosily oddělené ložnice. Hned na začátku prohlídky je svatební sál, kde tito dva uzavřeli manželství. Skutečnost, že Sforza, který se sám proválčil až k vévodské koruně v Miláně, provdal svou neteř za Federica byla jakýmsi uznáním kolegových schopností. O třetím z tehdejších condotierre  – Sigismondovi Malatestovi – jsem už psal v článku o Rimini, čtvrtého – Jacopa Piccinina – nechal zavraždit a vycpat pro svou sbírku kuriozit neapolský král Ferrante.

Osobní místnosti vévody Federica, zejména jeho pracovna „studiolo“ se nacházejí za úžasnou západní fasádou paláce. Všechny dveře mají mramorové rámy s intarsiemi, zdi zdobené gobelíny a obrazy, dva obrovské sály jeden z nich korunovační sál, ten druhý dostal jméno „Sál nočních hlídek“, protože se v něm pravidelně dlouho do noci flámovalo. Bylo za co a bylo i proč.

Federico financoval u svého dvora i slavné umělce, malíře a sochaře. Byli mezi nimi Luca della Robbia, který tvořil původní fasádu florentského dómu  a v Urbinu terakotový portál kostela svatého Dominika, stojícího naproti vévodského paláce, nebo Piero della Francesca, od něhož se dochovaly portréty Federica (ale i jeho konkurenta Sigismonda z Rimini). U Federicova dvora tvořil i jistý Giovanni Santi, uprchlík z městečka Colbordola, zničeného vojsky z Rimini. Tento talentovaný malíř (jeho díla se dnes nacházejí v muzeích ve Florencii, Londýně i Římě) se vypracoval na dvorního umělce, koupil si ve městě dům, který se nachází na ulici, která nese jméno jeho syna Rafaela Santiho. To je totiž druhý z urbinských rodáků, kterého není možné opominout.

Rafael se narodil v Urbínu v roce 1483 a prožil zde svých prvních šestnáct let života. Tento naprosto výjimečný malíř a architekt je v Urbinu zastoupen pouze dvěma díly – tzv. „Němá“, portrét urozené ženy se nachází v Palazzo ducale a v jeho rodném domu je zachována freska Madony s dítětem a knihou – někteří vědci ji připisují Raffelovu otci, jiní ale tvrdí, že je to jeho první práce, kterou vytvořil ještě pod otcovým dohledem.

Samozřejmě je jeho rodný dům plný kopií jeho děl, ale ty se nepočítají. Giovanni zemřel v roce 1494 když bylo Raffaelovi jedenáct let (matka zemřela už dříve). Raffael proto v roce 1500 opustil Urbino a odešel do Perugie, aby se tam vzdělával u mistra Pietra Vanucciho, zvaného Perugino. Do Urbina se už nevrátil, zemřel mladý v roce 1520. Jeho rodný dům je dost rozlehlý i s dvorkem a malou kolonádou, Giovanni Santi se tedy musel domoci slušného majetku. Město Urbino je na svého rodáka patřičně – možná až nepatřičně hrdé, s Raffaelovým jménem se potkáte na každém kroku.

Třetím slavným rodákem města byl papež Klemens XI. vlastním jménem Francesco Albani narozený v Urbinu v roce 1649, papežem byl v letech 1700–1721.

Po něm se jmenuje Museo Albani vedle dómu. Jeho socha se nachází jak před dómem, tak i na ulici Bramanteho na cestě od brány svaté Lucie do centra města. I Donato Bramante, pozdější budovatel Říma, patřil k urbinské umělecké škole, dostal vzdělání od  Luciany Laurana, architekta, který stavěl urbinský vévodský palác. Bramante odešel v roce 1476 do Milána a poté do Říma, v Urbinu se po něm jmenuje jedna z nejdůležitějších ulic.

Papež Klemens XI. to neměl ve svém úřadě úplně jednoduché. Už v prvním roce jeho pontifikátu vzplanula válka o dědictví španělské, ve které stál nejprve na straně Ludvíka XIV, ale poté, co se po bitvě u Blenheimu karty obrátily a císařská vojska vtrhla do papežského státu, musel měnit strany. Jenže když v roce 1711 zemřel císař Josef I. šli Habsburkové znovu do defenzívy a papež s nimi. Navíc ho hned v roce 1700 rozpálil do běla braniborský kurfiřt Friedrich III., který se svévolně prohlásil Pruským králem. Papež to sice nikdy neuznal a nazýval pruského vládce jen braniborským kurfiřtem, to bylo ale asi tak všechno, co proti tomu mohl dělat. Pokud budete hledat v Římě nějakou stopu po tomto pontifikovi, zajdete do kostela „Basilica Santa Mariu degli Angeli“, což je geniální dílo Michelangelovo, který tento kostel vystavěl z římských lázní. Na zemi je Meridián, který zde dal umístit právě Klemens XI. poté, co nechal skupinou vědců přezkoumat Gregoriánský kalendář.

Urbinský dóm je zvenku velkolepý, je to renesanční obrovská budova, na kterou byla, jak už je tomu v Itálii zvykem – nalepená klasicistická fasáda. Jinak to zřejmě nešlo, dóm byl poničen zemětřesením v roce 1789 a do roku 1801 postaven prakticky znova. Dojem to neruší, klasicismus se s renesancí docela dobře snáší, i vnitřek kostela je ale jednoduchý, klasicistní, pouze s barokními obrazy především od místního barokního mistra Federica Barocciho – řada jeho obrazů je vystavena i ve vévodském paláci.

Pokud chcete vidět město Urbino z výšky – což se opravdu vyplatí – je třeba vystoupat k pevnosti Fortezza Albornoz nad Parco della Resistenza, pojmenovaným tak na počest obětí odporu proti fašismu za druhé světové války.

Federico de Montefeltro měl pouze jediného syna Guidobalda, který zemřel v roce 1508 bezdětný. Poté, co ho z Urbina už stejně vyhnal Cesare Borgia, převzal po Guidobaldově smrti vládu nad městem rod De la Rovere (z kterého pocházel papež Julius II. papežem 1503–1513). Pouze na tři roky 1516–1519 se stal urbinským vévodou Lorenzo Medici. Díky tomu se jeho jediná dcera Kateřina mohla chlubit titulem princezny z Urbina (i když toto město nikdy neviděla, narodila se v roce 1519 ve Florencii a její rodiče zemřeli 15 a 21 dní po jejím porodu). Ale tento titul hrál významnou roli, když se ji její strýc papež Klemens VII., vlastním jménem Giulio di Medici, snažil úspěšně provdat za druhorozeného syna francouzského krále Františka I. Jindřicha. Jako dcera bohatého kupce Mediciho by neměla šanci a Medičejští nemohli ve Florencii, která byla republikou, používat žádný titul, i když městu neoficiálně už po celá desetiletí vládli. Díky svému urbinskému titulu se Kateřina stala posléze francouzskou královnou a organizátorkou příšerné „Bartolomějské noci“ v Paříži v roce 1572.

Rodina De la Rovere převzala po roce 1519 znovu moc v Urbinu a v knížecím paláci si nechala vybudovat své soukromé apartmány na druhém poschodí. Je možné je navštívit, slouží dnes jako obrazárna. Po vymření rodu De la Rovere v roce 1625 připojil papež Urban VIII. Urbino přímo k papežskému státu a význam města upadl. Z této doby pochází jen egyptský obelisk, vztyčený na náměstí před Palazzo ducale v roce 1737.

A co si dát v Urbinu k jídlu? Zatímco v Rimini nabízejí všude na ulicích jako rychlé občerstvení Piadine, čili placky z mouky, vajec, soli a vody, v Urbinu se podobný pokrm (poněkud tučnější) jmenuje Cresce případně Cresce sfogliate. Obsahuje vedle mouky, vajec, vepřového sádla a mléka už jen sůl a pepř. Jejich původ prý sahá opět jednou až do doby vlády Federica de Moltefeltra, který jako voják měl rád jednoduchá jídla. Když chtěl ale pohostit hosty, chtěl jim přece jen servírovat něco lepšího a tak bylo do tradičních placek místo vody přidáváno mléko, ale hlavně v té době vzácný a ceněný pepř. Do takové placky se dá zabalit cokoliv, nejjednodušší náplň je prosciuto crudo a sýr nebo rucola. A rychlé občerstvení pro tisíce hladových studentů je na světě. Proto jsou v Urbinu „Crescerie“ na každém rohu.

Prťavá republika San Marino má 61,2 km² a 34 000 obyvatel. A je nesmírně hrdá na svou historii a nezávislost. Na rozdíl od všech ostatních městských komun v Itálii zde nikdy neuchvátil moc žádný diktátor, země zůstala vždy republikou a její ústava se nezměnila od roku 1263. Zákonodárnou moc má Velká rada o šedesáti členech, výkonnou moc pak deset členů kongresu „Congresso di stato“. V čele státu stojí dva „Capitani Regenti“, kteří se střídají s velkou parádou ve funkci vždy 1.dubna a 1.října.

               San Marino na vrcholu skalnaté hory Monte Titano měl podle legendy založit v roce 303 během posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána kameník Marinus, který se do blízkého Rimini přistěhoval z dalmatského ostrova Ráb. Povolání zakladatele města zřejmě nebude hlavním důvodem, proč je San Marino – na rozdíl od okolních měst, kde architektuře vládnou cihly, postavené celé z kamene. Spíš je důvodem dostupnost tohoto materiálu na skalnatém Monte Titano, na rozdíl od blízké Pádské nížiny, kde je kámen vzácností. Monumentální kamenné budovy dodávají San Marinu jeho flair, jako by skutečně do okolní Itálie úplně nepasovalo. Krása se mu ovšem upřít nedá.

Tolerančním ediktem císaře Konstantina z roku 311 bylo sice pronásledování u konce, křesťanská komunita ale na kopci zůstala. Následující neklidná staletí přežili osadníci v relativním klidu, nikdo o nich nevěděl a nikdo si jich nevšímal. Přesto začali v desátém století se stavbou opevnění – dnes je řetězec vysokých kamenných hradeb hlavní atrakcí města. Tři věže, které dominují městskému opevnění byly nepochybnou inspirací pro Johna Ronalda Reula Tolkiena, když psal svého Pána prstenů. Proto se každoročně v San Marinu organizuje Tolkienova slavnost. Ty věže jsou impozantní a jsou dobře viditelné (večer, když je slunce na západě) až od pobřeží z Rimini.  Jsou samozřejmě i ve státním znaku republiky, kde, stejně jako všude ve městě vládnou barvy modrá a bílá – barvy symbolizující pro sanmariňany svobodu.

Státní znak je obklopen dubovými ratolestmi jako výraz tvrdosti, dubů roste na vápencové skále Monte Titano dostatek a San Marino muselo ve středověku ukázat nejednou statečnost a odolnost, aby svou nezávislost uhájilo. Zejména v patnáctém století, kdy se Sanmariňané připojili k velké papežské koalici proti Sigismondovi Malatestovi  z Rimini. Měli ostatně s Malatesty svízel už od třináctého století, a tak se rádi připojili ke každému, kdo by jim proti rozpínavým vládcům z Rimini pomohl. Po Sigismondově porážce v roce 1463 obdrželi za odměnu od papeže Pavla II. několik městeček na úpatí hory. Republika tak sešla ze skal do nížiny a dosáhla své současné velikosti. V roce 1503 sice město na krátkou dobu obsadil Cesare Borgia, ale po jeho smrti se na připojení republiky k církevnímu státu nějak diskrétně zapomnělo a ta existovala nadále.

               San Marino je ideální cíl na jednodenní výlet. Dostat se tam je naprosto jednoduché. Od vlakového nádraží v Rimini tam jezdí pravidelně autobusy, vlakové spojení s Rimini existuje od roku 1932. Pokud se tam vydáte autem po SS 72 z Rimini, pak můžete zůstat stát na parkovišti číslo 11 v Borgo Maggiore a vyjet do města lanovkou nebo pokračujete po serpentinách až k dalším parkovištím. Klidně můžete zůstat stát už na parkovištích devět a deset, odtud totiž vede do města výtah, takže se člověk výstupem k hradbám nezapotí. Samozřejmě, kdo má pevné nervy, může pokračovat dál a nechat se k dalším parkovištím navádět sličnými policistkami v žlutých uniformách.

               Když člověk vstoupí do města přes Bránu svatého Františka je v předsálí kostela, který vás pozdraví tabule, která do jisté míry vysvětluje, proč San Marino nepatří k Itálii. Je to pamětní deska, která upomíná na 31.července 1849, když město poskytlo azyl Giuseppemu Garribaldimu a jeho dvou tisícům vojáků, které sem zahnalo dvanáct tisíc Rakušanů. San Marino působilo často jako útočiště pro uprchlíky, během druhé světové války jich tam dorazilo na sto tisíc. Garribaldi se na Monte Titano skryl a následujícího dne se mu podařilo se 150 vojáky uniknout z rakouského obklíčení.

2.srpna vnikli Rakušáci do San Marina a hledali věčného buřiče – marně. Když bylo 17.března 1861 vyhlášeno Italské království, ozval se Garibaldi a děkoval hned dvakrát 24.dubna a 1.června San Marinu za udělení čestného občanství. Pro milovníky italštiny Garribaldiho dík v originále:

„Vado superbo di essere cittadino di cotanto virtuosa repubblica.“

Je dost možné že zachování nezávislosti této „virtuózní republiky“ slíbil Garibaldi tehdejšímu kapitánovi Regentovi Dominicovi Mariovi Belzoppimu jako odměnu za poskytnutý azyl. Sanmariňané se ale pojistili i jinde a propůjčili čestné občanství svého státu i americkému prezidentovi Abrahamu Lincolnovi se zdůvodněním, že americké ideály odpovídají tradičnímu chápání demokracie jejich zemičky. Abraham Lincoln Sanmariňanům za udělení čestného občanství 7.května 1861 písemně poděkoval. A zrušte zemi, jejíž čestné občanství má americký prezident!

               22.března 1862 tedy podepsalo Italské království s Republikou San Marino smlouvu o vzájemném uznání suverenity, respektu a spolupráci. Co už Italům zbývalo? Rozčílit nevypočitatelného Garribaldiho a mocného Lincolna se opravdu nevyplatilo.

               Garribaldi má přirozeně v San Marinu své náměstí, kterému kraluje jeho busta, na tom náměstí je muzeum filatelie a numismatiky, tedy muzeum mincí a známek, protože San Marino má na základě dohody s italským královstvím z roku 1862 právo razit vlastní mince a vydávat své známky – mince ovšem podléhají italské emisní politice. První mincí byla měděná mince o hodnotě 5 centissimů z roku 1864, později ale vydávali Sanmariňané i mince stříbrné a od roku 1925 i zlaté, v současnosti jsou součástí Eurozóny a jejich mince jsou vděčným objektem sběratelů. I z toho důvodu změnili v roce 2017 původní design svých mincí za nové motivy – sadu z roku 2017 s nominální hodnotou 3,88 Euro jsem koupil za 65 euro – čili není to pro tu prťavou republiku zas až tak špatný obchod. Vlastní známky začalo San Marino vydávat v roce 1877. V San Marinu žil jeden z prvních vědců numismatiků Bartolomeo Borghesi, který vědecky zpracoval mince římské republiky a má za to v San Marinu svou bustu. Čili prostě tradice!

               San Marino muselo být diplomaticky velmi šikovné, aby svou nezávislost uhájilo. V roce 1739 se pokusil strhnout na sebe vládu v městě kardinál Giulio Alberoni. Sanmariňané se obrátili na papeže, který kardinálovi přikázal republiku vyklidit, v roce 1740 byla zase svobodná. V odporu proti této okupaci – jediné v historii republiky – hrál významnou roli Girolamo Gozi, jehož bronzový památník stojí na Náměstí svaté Agáty hned za vstupní branou do městského opevnění.

Jako uznání svých zásluh se stal v roce 1742 kapitánem regentem. Když Napoleon dobyl severní Itálii a vytvořil zde Cisalpinskou republiku, byl osud San Marina znovu na vážkách. San Marino ale Napoleonovi poslalo list, ve kterém obdivovalo jeho šíření poselství francouzské revoluce, které podle jejich mínění přesně odpovídalo ideálům, kterých se už po staletí držela jejich republika. Napoleon nabídl poté pod dojmem tohoto listu San Marinu dvě děla, zásilku obilí a rozšíření jejích území až k moři se zabráním Rimini. San Mariňané měli opět jednou chytrého kapitána regenta. Odmítl rozšíření území i děla, přijal jen obilí. Díky tomu nebylo San Marino na Vídeňském kongresu v roce 1815 zařazeno k Napoleonovým spojencům a mohlo podržet svou suverenitu.

               Centrem města je „Piazza dela Liberta“ se sochou Svobody od Stefana Galletiho a „Palazzo del Governo“, které se nazývá i „Palazzo publico“. Je to v neogotickém stylu postavená budova z roku 1894. V něm sídlí rada deseti, jenže v sobotu, když jsme tam byli my, se samozřejmě konají svatby a z toho důvodu byl palác pro veřejnost uzavřen.

               Po cestě odtud nahoru se člověk dostane k tzv. Cantonu, kde je horní stanice lanovky, úžasné rozhledy do krajiny pod kopcem (a busta Bartolome Borghesiho) a „Cava dei Baleistrieri“, kde předvádějí své umění sanmarinští střelci z kuší. Všude jsou rozmístěny moderní kovové sochy (autora se mi nepodařilo zjistit (které mají v sobě něco mysteriózního a skvěle doplňují středověké hradby a stavby. Mají nádech fantasy a převádějí člověka do světa „Game of Thrones“ nebo Pána prstenů. Prostě Sanmariňané umí své město vyzdobit s vkusem a grácií. Dál do kopce člověk přijde ke klasicistické stavbě kostela Del Santo, kde jsou uchovávány kosti zakladatele města svatého Marina a pak už vede cesta na vrchol útesu k třem věžím městského opevnění.

               Ta první „Rocca Guaita“ je nejstarší. Pochází z jedenáctého století a je součástí městských hradeb, vlastně jejich nejvyšším bodem.

Odtud pokračuje cesta po zdí chráněné cestě („Via de Strege“, čili Cesta čarodějnic) k druhé věži „Rocca Cesta“ nebo také Fratta. Ta je ještě pevností se vším, co k tomu patří i s kaplí pro posádku.

Dál vede lesem cesta k třetí věži „Rocca Montale“. Její význam se údajně zvýšil v době bojů proti rodu Malatesta ve čtrnáctém a patnáctém století, zrekonstruována byla v roce 1935, ovšem k čemu slouží dnes, to mi zůstalo záhadou, při nejlepší vůli jsem totiž neobjevil žádný vchod.

Cesta mezi věžemi není nijak dlouhá, je to vždy jen pár set metrů a samozřejmě nechybí mezi věží první a druhou ani bar s občerstvením. Ovšem když ty věže vidíte ve večerním světle z Rimini, zdá se vám, že vzdálenost mezi nimi je mnoho kilometrů a divíte se, jak jste to v tom letním parnu zvládli propochodovat. Ale dá se to a je to krásný zážitek. Navíc je vstupné naprosto přijatelné. Jakožto senioři nad šedesát let jsme za návštěvu všech věží, muzea numismatiky a filatelie a městského muzea zaplatili 6 eur. I jídlo a pití bylo v přijatelných cenách a parkování po dobu návštěvy měst, která trvala přes pět hodin, stálo 4 eura a padesát centů. Mimochodem to městské muzeum je také radno navštívit, kromě dějin republiky je zde jako největší magnet vystaven zlatý poklad z hrobu gótské princezny z doby krále Theodoricha, tedy ze začátku šestého století. Vykopán byl v letech 1892–1893 ve vesničce Domagnano na území sanmarinské republiky.

 Čili San Marino se ukázalo jako turisticky neobvykle přátelská země. Dokonce i benzín tu stál o deset centů méně než v Itálii a o dvacet méně než v Rakousku. No netankujte! Natankoval jsem. I když na mě automat odmítal mluvit jinak než italsky.

Podruhé a už méně romanticky se do historie zapsal Sigismondo Pandolfo Malatesta. Tento člověk byl typickým produktem renesanční Itálie. Velmi vzdělaný, bezbožný, násilnický a bezohledný, skvělý vojevůdce a lovec žen. Podporoval kulturu, malířství, sochařství, obklopil se umělci jako byli Agostino di Duccio, Giovanni Bellini nebo Ghirlandaio. Ostatně už od čtrnáctého století existovala v Rimini vlastní umělecká škola. Sigismondo nechal v Rimini přestavět františkánský kostel na „Tempio Malatestiano“, což byla hrobka jeho dlouholeté milenky a třetí ženy Isotty degli Atti, kde se později nechal pochovat i on sám.

Je to nádherná renesanční budova, i když Sigismondův projekt, vytvořit zde něco jako Pantheon slavných myslitelů se papeži zdál být příliš pohanský. Sigismondo se nechal na stěně kostela zobrazit na fresce od nejslavnějšího z umělců nacházejících se u jeho dvora Piera della Francesca.

Je to jeden z jeho dvou portrétů, které se dochovaly, ten druhý je v Paříži. S tou milovanou Isottou to byl problém. Sigismondo byl totiž v době, kdy s ní udržoval poměr, hned dvakrát ženatý a jeho manželky pocházely z nejlepších italských rodin – Ginevra d´Este byla dcerou Nikoly III. z Ferrary a Polissena Sforza dcerou Francesca Sforzy, zakladatele slávy tohoto domu v Miláně. Podle dochovaných zpráv, nechal Sigismondo první z nich otrávit a druhou uškrtit, aby si konečně mohl vzít za ženu milovanou Isottu. Tyto zprávy ovšem pocházejí z papežských kanceláří a o jejich spolehlivost se dá pochybovat. Kdo nevěří, ať tam běží! Otázka je, kolik z hříchů Sigismondovi připisovaných (nazývali ho Ezzelino, tedy „Malý Atilla“, takže mrtvol za ním zřejmě nezůstalo právě málo) bylo skutečných a kolik je výplodem papežské propagandy. Největší chybou Sigismonda totiž bylo, že si na smrt znepřátelil tehdejšího nejslavnějšího kondotiéra Federica di Montefeltro, vládce v sousedním Urbinu. S ním vedl vyčerpávající válku a skvělý stratég Federico si dokázal získat na svou stranu papeže Pia II. Tento, ač taky žádný svatoušek (jednalo se o Aenea Silvia Picollominiho, autora Historie Bohemicae a někdejšího kancléře císaře Friedricha III.), byl údajnými zločiny Sigismonda natolik otřesen, že nechal v Římě veřejně spálit jeho podobiznu a odsoudil ho do pekla. Když ani to se Sigismondem nepohnulo, vytvořil papež proti němu širokou koalici, ve které pokračoval i jeho následník Pavel II. a společnými silami se podařilo Sigismonda porazit a odebrat mu všechna jeho území s výjimkou samotného Rimini.

               Sigismondo nechal postavit na severním okraji města mohutnou pevnost (Castel Sismondo), která se dochovala dodnes a slouží jako muzeum, ale ani ta mu moc nepomohla.

               Před svou smrtí učinil Sigismondo svými dědici děti Isotty, ovšem nepočítal s tím, že jeho násilnické geny v nejčistější podobě získal jeho syn z dalšího nemanželského svazku s Vanettou Tocchi Roberto. Sigismondo zplodil nejméně 13 dětí (někteří autoři mu přičítají až 21 potomků, ale na oficiální tabuli rodokmenu rodiny Malatesta v městském muzeu je jich třináct, takže zůstaneme u tohoto čísla) přičemž – jak bylo tehdy zvykem, mezi legitimními a nelegitimními dětmi nerozlišoval. Roberto odstranil v roce 1470 své nevlastní bratry, syny Isotty Sallustia a Valeria a stal se vládcem v Rimini. Smířil se s Federikem z Urbina, oženil se dokonce s dcerou urbinského vládce a dokázal se smířit s papežem Sixtem IV. (prvním skutečným zločincem na papežském trůně, po něm následovala série podobných typů – Inocenc VIII. Alexandr VI. Borgia a Julius II. dela Rovere – potom už musel přijít Luther se svou reformou).

               Právě Cesare Borgia, syn papeže Alexandra, vyhnal v roce 1503 Robertova syna Pandolfa IV. z Rimini a tím vládu rodu ve městě ukončil. Pandolfo a jeho syn Sigismondo se několikrát marně pokoušeli znovu město ovládnout, to ale už zůstalo trvale pod římskou správou. Rimini se stalo jedním z mnoha měst papežského státu a chudlo, zejména když silné zemětřesení v roce 1672 zničilo městský přístav – než se v polovině devatenáctého století objevil turismus. Papežskou vládu připomíná socha papeže Pavla V. na centrálním městském náměstí „Piazza Cavour“.  

Tento papež se o Rimini nijak nezasloužil, ale zrovna vládl, když se občané Rimini rozhodli vyzkoušet, zda jim vlezdoprdelnictví něco přinese. Nepřineslo. Tento papež se mimo jiné proslavil tím, že dal sloužit v Římě slavnostní mše za vítězství císařských vojsk na Bílé Hoře. Krátce nato pak zemřel. Na Piazza Cavour je i Palazzo publico, čili městská radnice a městské divadlo Teatro Galli z roku 1846 (obnovené po svém zničení ve válce a znovuotevřené v roce 1947) v klasicistickém stylu. Všechny historické budovy musely být po válce vybudovány znovu, ale výsledek je impozantní a hezký. Ze západní strany se k náměstí připojuje zděná kolonáda, to byl původně Rybí trh postavený v roce 1749, který měl symbolizovat význam rybářství pro hospodářství města (dnes je marginální). Fontana della Pigna (Fontána piniových šišek) pochází z roku 1543, ale jsou do ní zabudovány i artefakty z římských časů. Poprvé se o ní zmínil sám Leonardo da Vinci.

               Dóm, čili kostel Svatého Augustina, je trošku ukryt ve vedlejších uličkách starého města (které jsou ovšem plné obchůdků, čili pro ženy určitě zajímavých) a zůstává i svým vzhledem ve stínu Tempio Malatestiano. Zvenku je to trochu neforemná obrovská budova z cihel, vevnitř je kostel, jak je to v Itálii hodně časté, přestavěn v klasicistickém stylu.

               Město Rimini je svázáno i s působením svatého Antonína z Padovy. Svou kariéru začal v nedalekém Forli, kde měl své první kázání. V Rimini občany až tak nezaujal. Když neměli zájem poslouchat jeho kázání, šel k ústí řeky Marecchie a kázal tam rybám. Až když ryby napjatě poslouchaly jeho kázání, přidali se i lidé. Kostel svatého Antonína stojí ale na jiném místě, na „Náměstí tří mučedníků, tedy někdejším římském fóru. Náměstí dostalo své jméno na počest tří popravených odbojářů proti nacistické nadvládě, kteří zde byli oběšeni 16.srpna 1944. K tomu místu, kde kostel stojí, se váže jiná historka, totiž zázrak eucharistie. Právě tady se měl odehrát. Svatý Antonín, stejně jako celý řád Františkánů patřil k takzvaným realistům, kteří věřili že při mši se hostie proměňuje ve skutečné tělo Kristovo, jen nejsme tento zázrak schopni našimi smysly poznat a pochopit. Existovala ale i škola symbolistů, kteří považovali hostii jen za symbol poslední večeře a přítomnost Kristova těla v ní popírali. Antonín se v Rimini dostal s jedním takovým – bohatým měšťanem jménem Boncillo – do sporu. Když se Boncillo Antonínovi pro jeho učení vysmíval, vyzval ho Antonín ke konfrontaci. Boncillo měl nechat svou mulu tři dny hladovět a pak přivést ke kostelu právě v době, kdy bude Antonín proměňovat chléb v boží tělo. Boncillo měl vyhladovělému zvířeti nabídnout koš ovsa a Antonín tvrdil, že zvíře si přesto žrádla nevšimne, ale poklekne před hostií. Tak se i stalo. Mula ignorovala oves nabízený jejím pánem a poklekla před Antonínem. Na místě tohoto zázraku je tedy dnes malá poutní kaple, ten zázrak je v jejím nitru zobrazen hned několikrát (a na zdi u vchodu do kostela ještě jednou).

               Když projdete podloubím radnice na Piazza Cavour, dojdete na malé náměstíčko velkou sochou nosorožce. Tady se nachází Muzeum Federica Felliniho (1920–1993), jednoho z nejslavnějších světových filmových režisérů, který se v Rimini narodil, jezdil sem každé léto a nejednou zde filmoval, zejména pak film Amarcord. Fellini obdržel celkem pět Oskarů, čtyři v kategorii „nejlepší cizojazyčný film“, k čemuž se žádný jiný režisér ani nepřiblížil a v roce 1993, tedy těsně před svou smrtí, dostal i Oskara za celoživotní dílo. V Rimini je samozřejmě tento muž kult. Nejen, že se po něm jmenuje místní letiště a má ve městě své muzeum (lístek v muzeu je ale kombinován s pevností Malatesta – Castel Sismondo- , proč, to jsem nezjistil).

Existuje celý Felliniho okruh, který zahrnuje Felliniho rodný dům na Via Dardanelli, Palazzo Dolci v ulici Via Clementini, kam se Felliniho rodiče přestěhovali, když byl Federico ještě chlapec, kino Fulgor, kam mladý Fellini chodil a našel inspiraci tvořit právě v tomto oboru (ještě stále staromódně ale nádherně v zdobený interiér kina stojí za vidění), místa z jeho filmů jako Borgo San Giuliano za Tiberiovým mostem, Piazza Cavour, palazzo Gambalunga, kde je staré gymnázium s divadlem a knihovnou, Piazzale Battisti před nádražím, Piazalle Boscovich s molem u ústí řeky Marecchie, kde se odehrály scény z filmu Amarcord a konečně Piazzale Fellini na nábřeží s velkou fontánou a obrovským pódiem, místem koncertů a akcí, jako je například tradiční „Růžová noc“ 1.července. V ten den – nebo lépe řečeno noc – se celé Rimini obléká do růžového, růžové kloboučky nebo papírové náhrdelníky se prodávají na každém rohu. Růžově je osvětlen i Augustův oblouk či Tiberiův most, jakož i fontána na Felliniho náměstíčku.

A město slaví hudbou velkou párty, najít místo v baru či v restauraci vyžaduje umění i trpělivost. Ovšem pouze na nábřeží – ve starém městě v tu noc „chcípl pes“.

               Fellini je pochován na Cimitero di Rimini v čtvrti Rivabella spolu se svou manželkou herečkou Giuleittou Massinou a s jejich jediným dítětem Pierfedericem, který se dožil pouhých jedenácti dní. Jeho moderní impozantní náhrobek „La Grande Prua“ od italského sochaře Arnalda Pomodora je hned u vchodu na hřbitov po levé straně.

               Co může Rimini nabídnout ještě navíc? Například „Italia in Miniatura“ u Viserba, 8 kilometrů severozápadně od Rimini na SS 16 (SS neznamená Schnellstrasse jako v Rakousku ale Strada statale, takže se není třeba nechat frustrovat pomalým postupem, doprava funguje totiž v Rimini naprosto přijatelně.) Termální prameny jsou v Riccione, městečku sousedícím s Rimini na jihu a když se člověk vydá širokým údolím řeky Marecchie, objeví se po devíti kilometrech jízdy skalní hnízdo San Leo, kde v roce 1795 zemřel po sedmiletém věznění alchymista Cagliostro, který sloužil jako inspirace Goethemu i Schillerovi.

               A pokud je člověk v Rimini s dětmi a ty se opravdu začínají nudit, pak je zde v městské části Rivaazzura zábavný park Fiabilandia, něco na styl Gardalandu. V Rimini není třeba se všude snažit dostat autem, autobusové spojení funguje naprosto spolehlivě. Jižní pláže spojuje s městským centrem linie 11, ty severní zase linie 4. Lístek na autobus stojí euro padesát a dá se koupit v každé Tabaccherii, kterých tady je! Kouření patří stále ještě v „macho“ zemích k vyjádření mužnosti, i když samozřejmě kouří ve velkém i ženy. Já ale tyto „macho“ země a tím i Itálii miluji. Ženy tu totiž chodí vždy krásně upravené a je radost se na ně dívat. Stejně jako na Rimini samotné. Jen opalování „nahoře bez“ jsem nezaznamenal. Přece jen se nacházíme na území někdejšího papežského státu a první pláže v roce 1843 slavnostně otvírali (a zřejmě i světili) biskup s kardinálem.

 Ta riminská přeplněná pláž se dá vydržet. Když jsem se ženy odpoledne ptal, zda je v moři na koupání ještě volné místo, odpověděla, že ano, ale už jen na stání. Samozřejmě přeháněla. Člověk se musel jen trošku vzdálit od pobřeží a místa bylo dost. Na plochých písčitých plážích se totiž dá šlapat po mořském dně daleko od pobřeží a člověk stále ještě cítí mořské dno pod nohama.

A co se v Rimini jí? Samozřejmě všechno, tedy všechno italské. Restaurací, Tratorií, Osterií a Cantin i Barů je tam neskutečně mnoho, myslím, že ani městská správa nemá tušení kolik. Ale čím riminští obohatili světovou kuchyni není Pizza, ta je vynálezem z Apulie. V Rimini se jedí „piadinae“. Kupodivu jsem při nejlepší vůli nenašel pro slovo „piadina“ ani na internetu ani ve slovníku žádný adekvátní překlad. I Němci to překládají pouze ve spojení „piadina kebab“ jako „fladenbrot kebab“ z čehož by rodilého Itala zřejmě trefil šlak. Jsou to prostě obyčejné placky z mouky vajíček vody a soli. Čili po slovensky lokše, ovšem bez přísady brambor. Plnit se můžou čímkoliv a taky se tak plní. Dali jsme si dvě placky „piadini“ v cantině „Hasta luego“ na miloučkém náměstíčku Svatého Martina před Felliniho muzeem, zejména ta s rostbífem byla opravdu dobrá.

Takže ani vyhladovění v Rimini nehrozí.

               Když se řekne Rimini, každému se vybaví přelidněné pláže, hlava na hlavě a bujaré noční párty. Ne že by to nebyla pravda, jednou jsem letěl do Španělska přes Rimini, a tak jsem si tu pláž mohl prohlédnout shora. Má na délku čtyřicet kilometrů a šířku až dvě stě metrů a svítila zlatavým pískem až do oblak. Zřejmě nikde v Itálii nic podobného nebo srovnatelného neexistuje, a proto se Rimini stalo počínaje rokem 1843 Mekkou všech dovolenkářů, kteří milují ležení na slunci a koupání v teplé mělké vodě. V onom roce 1843 totiž otevřeli biskup z Rimini Francesco Gentilini a kardinálský legát Luigi Vannicelli Casoni první „privilegovanou plážovou lázeň“, založenou hrabaty Alexandrem a Ruggerem Baldiniovci a lékařem Claudiem Tintorim, jako první mořské lázeňské středisko na Jadranu. Byla to tehdy velká událost a začátek prosperity až do té doby upadajícího města Rimini.

Jestliže má město dnes totiž v zimě 150 000 obyvatel a v létě jejich počet naroste na pětinásobek, není třeba nic komentovat. A to nepočítám hosty v dalších městečkách na jihu jako Riccione nebo Cattolica – až tam totiž ona legendární pláž končí. Rimini je dobře dosažitelné. Letecky se dostanete na letiště pojmenované po nejslavnějším synovi města Federicovi Fellinim, vlakem z Bologni či po dálnici ze směru rovněž od Bologni. Prostě je připraveno přijmout co nejvíc turistů a celé pobřeží je prostavěné řadami hotelů a apartmánů, nic jiného tu vlastně nenajdete. Pláže mají svá čísla a rezervace pro určité hotely a apartmánové domy, ceny za slunečníky a lehátka jsou pro hotelové hosty naprosto přijatelné – zaplatili jsme za slunečník a dvě lehátka na šest dní 87 euro čili 14,50 za den. Ale Rimini má mnohem víc, co může nabídnout, dokonce i historikovi šťouralovi, jako jsem já.

               Rimini má totiž velmi pestrou historii a přesto, že bylo ve druhé světové válce prakticky srovnáno se zemí, dokáže ji hrdě prezentovat. Tedy aspoň to, co se podařilo zachránit či zrekonstruovat. V roce 1944 totiž mělo město velkou smůlu. Právě přes ně (nebo tedy kousek jižněji přes sousední město Pesaro) vedla takzvaná „Gótská linie“, kterou Němci opevnili, aby nepustili postupující spojence do Střední Evropy. Tato obranná linie vedla přes celou šířku apeninského poloostrova, ovšem Spojenci neměli chuť bojovat v Appeninách, kde by nemohli uplatnit svou technickou převahu.

Rozhodli se tedy pro útok po pobřeží a Kanaďanům, kteří vedli hlavní úder, stálo v cestě právě město Rimini. A tak ho srovnali se zemí, aby uvolnili postup osmé britské armádě. Válečná operace tedy skončila úspěchem, Gótská linie byla prolomena, ovšem pro město Rimini to bylo fatální.

               Nicméně se podařilo zrekonstruovat aspoň nejdůležitější městské budovy a historické památky, které teď působí jako artefakty v novodobé zástavbě. Bylo by ovšem škoda, kdyby zmizely.

               Rimini bylo založeno v roce 268 před naším letopočtem jako římská kolonie jménem Ariminium.

Jméno dostala podle řeky Ariminus, která hrála při jejím založení rozhodující úlohu. Pobřeží v této italské oblasti je totiž rovné a neposkytuje žádné možnosti pro lodi, aby se ukryly před nečasem. Ústí řeky tuto možnost poskytovalo a poskytuje ji i dnes, i když se ona řeka dnes jmenuje Marecchia a její tok byl přeložen, takže ten původní tok tvoří slepé rameno. Blízko u ústí kotví výletní lodě, za nimi pak lodě rybářské, pak jachty, a nakonec dále ve vnitrozemí motorové čluny. Všechno pěkně po pořádku, jak to má být. V Rimini totiž vládne na italské poměry skutečně nezvyklý pořádek a čistota. (I když Italové hovínka svých pejsků vždycky nesbírají, takže pozor, kam šlapete).

               V roce 220 nechal konsul Gaius Flaminius postavit cestu Via Flaminia, která končila právě v Ariminiu a udělala tak z kolonie severovýchodní výspu římské moci (Gaius Flaminius zahynul o tři roky později v bitvě u Trasimenského jezera v boji proti Hannibalovi). K Via Flaminia  přibyly později  Via Emilia vedoucí z Ariminia do Piacenzy a dále do Milána a Via Poppilia, takže se zboží překládané v riminském přístavu mohlo rozvážet hned do tří směrů a z města vznikl dopravní uzel. Když diktátor Sulla určil říčku Rubikon za severní hranici Itálie (dál na sever byly provincie Gallia cispadana a Gallia cisalpina), význam hraničního města dále stoupl, navíc dostali všichni obyvatelé města římské občanství. Zákon pravil, že žádný římský vojevůdce nesmí překročit tuto hranici s ozbrojenými silami.

               V roce 49 před naším letopočtem ovšem pronesl jistý Gaius Julis Caesar svou slavnou větu „Alea iacta est“ a ignorujíc Sullův zákon, překročil Rubikon a obsadil Ariminium jako první město za hranicí. Sem za ním dorazili z Říma jeho stoupenci jako Marcus Antonius, ale i vyjednávači senátorské (dnes bychom řekli demokratické) strany, které vedl Caesarův synovec Lucius Caesar. Nepochodili a sám Lucius, i když obdržel od strýčka amnestii, byl z jeho popudu v roce 46 zavražděn. Na přítomnost Caesara ve městě upomíná jeho socha na náměstí „Piazza tre Martiri“, kde se v římských časech nacházelo městské fórum.

               V roce 27 př.n.l. nechal v Ariminiu postavit svůj první triumfální oblouk Oktavianus, který se právě v tom roce začal nazývat Augustem. Ze stavění triumfálních oblouků se stala později móda, kterou si žádný císař nechtěl nechat ujít, ovšem ten Augustův z roku 27. je nejstarší na světě. Později byl vtipně zabudován do městských hradeb jako brána na Via Flaminia, která i dnes v Rimini končí.

               Augustův adoptivní syn Tiberius pak nechal dokončit most přes řeku Marecchiu a spojil tak město s rybářskou kolonií na druhém břehu. Ten most stojí dodnes a přečkal i hrůzy druhé světové války – Římani stavitelství opravdu rozuměli. Augustův oblouk spojuje s Tiberiovým mostem Corso Augusto – hlavní riminská ulice a pokračování via Flaminia.

               Z římských časů se dochovalo skutečně hodně. Nejen „Chirurgův dům“ na „Piazza Ferrari“, ale spousty artefaktů vystavovaných v „Museo della Citta“ vzdáleného od Piazza Ferrari jen o jeden kostel. Je umístěno v někdejší jezuitské koleji, na dvoře koleje je římská lapidárium se spoustou antických náhrobních kamenů. Nejúžasnější z celého muzea jsou rekonstruované podlažní mozaiky římských domů – i právě onoho domu chirurga, který vzal za své už při prvním vpádu Alemanů ve třetím století.

Římský amfiteátr v jihozápadním rohu města se těžko hledá. Už jsem jeho hledání skoro vzdal, když jsem si všiml, že se právě nacházím na ulici „Viale Al Anfiteatro“. Pročesal jsem celé okolí a Amfiteátr jsem našel. Nemusím snad zdůrazňovat, že pokud stojí nalezení římského amfiteátru tolik námahy, není tam zase až tak moc k vidění.

               Jako důsledek svého strategického významu šlo město často z ruky do ruky, což mu logicky příliš neprospívalo. Nejdříve ho v roce 550 dobyl gótský král Totila, o několik let později odtud Góty vyhnal byzantinský generál Narses a Rimini se stalo na dalších dvě stě let součástí Ravennského exarchtátu, čili byzantského území v severní Itálii. Langobardi město dobyli 728, v roce 756 se Rimini stalo součástí takzvaného Pippinova darování čili území, které franský král jako odměnu za svou korunovaci daroval papeži k přímé správě.

               S tou to nebylo tak jednoduché. Papež neměl dost sil, aby si na svém území zjednal pořádek. Městské komuny se osamostatňovaly – a rvaly se mezi sebou. V roce 1157 udělil císař Friedrich Barbarossa – zřejmě aby papeže namíchnul – městu Rimini právo samosprávy a ražení mincí. V roce 1216 po porážce od města Ceseny si správa města nevěděla rady, a tak najala dva členy mocné šlechtické rodiny Malatesta, aby převzali velení městského vojska. Malatesta I. Malatesta se stal Podestou města a když už měl pod kontrolou tu armádu, tak převzal ve městě i moc. Jeho syn, Malatesta da Verucchio, který se dožil neuvěřitelných 100 let, měl dost času, aby vládu rodu ve městě upevnil. V roce 1288 ho sice vyhnali, ale už v roce 1295 byl zpátky a rodina Malatesta vládla v Rimini dalších více než dvě stě let.

               Členové rodu se vyznačovali chytrostí, vysokým vzděláním, politickým rozhledem a hlavně neuvěřitelnou bezohledností. To byly všechno dobré předpoklady pro úspěch. Například Carlo I. Malatesta poskytl v době papežského schismatu azyl z Říma vyhnanému papeži Řehoři XII., doprovázel ho na koncil v Kostnici, kde po zvážení možností a jednání s císařem Zikmundem svého chráněnce přemluvil k abdikaci, čímž výrazně přispěl k ukončení tehdejšího trojpapežství. Se jménem Malatesta se v Rimini setkáte na každém kroku, minimálně s Bankou Malatestianou, která zde sídlí.

               Ovšem mnohem více se rodina Malatestů proslavila milostnými historiemi, které našly cestu i do světové literatury. První z nich se odehrála v roce 1284. Syn Malatesty da Veruchia Giovanni zvaný Gianciotto se oženil s dcerou vládce nedaleké Ravenny Franceskou da Polente. Šlo o politický sňatek. Rody, které se ve svých městech právě vyšplhaly na vrchol mocenské pyramidy a necítily se tam ještě úplně jistě, si slíbily vzájemnou podporu v politických bojích. Franceska ale vzplála láskou k bratrovi svého manžela Paolovi (zvanému „Il Bello“, což mnohé vysvětluje). Giovanni byl údajně naproti tomu ošklivý mrzák. Když pak svého bratra se svou manželkou přistihl in flagranti (údajně skutečně přímo při činu), chtěl ho probodnout mečem. Jenže Franceska se postavila mezi oba muže, a tak Giovanni probodl jednou ranou oba milence. Na mrzáka dobrý výkon, zřejmě byl hodně naštvaný.

               Historka byla tak známá, že našla cestu do Dantovy „Božské Komedie“. Samozřejmě do části „Peklo“, protože manželská nevěra je prostě manželská nevěra a nevěrná manželka zaslouží věčná muka v pekle. Podle Danta ovšem vyšla iniciativa od krásného Paola, kterého šarmu ubohá Franceska prostě nemohla odolat. Sama si svou slabost omluvila podobností s láskou rytíře Lancelota a manželky krále Artuše Guinevry. Někdy je na škodu, nechat ženy hodně číst, jenže v Itálii už tou dobou začínala řádit renesance. Historky se později chytil i Giovanni Bocacchio. Podle jeho verze, vyslal škaredý Giovanni do Ravenny bratra Paola, který se s Franceskou oženil v zastoupení, přičemž nevěsta věřila, že se jedná o skutečného manžela. Když pak uviděla toho skutečného v Rimini, rozhodla se pro Paola. Bylo to fatální rozhodnutí. Co oba autoři diskrétně zamlčeli, že Paolo byl sám ženatý s Beatricí Orabile, dědičkou hrabství Giaggiolo, se kterou měl dvě děti. Tak nějak se do romantického příběhu nehodila. Ani Dantemu, ani Boccacchiovi. V roce 2022 byla v městském muzeu v Rimini výstava k této milostné historce i jejímu historickém zpracování, především v Dantově díle. Příběh Paola a Francescy se stal součástí italské kultury a žije svůj vlastní život. V gelaterii na „Piazza della Republica“ v Urbinu prodávají zmrzlinu „Paolo e Francisca“ – trochu čokoládová, trochu kávová. Jak na to přišli, netuším, ale prodává se dobře. I moje žena si ji koupila.

Že nevíte, kde to je? Dobrá trošku pomůžu. Tyhle hory dostaly díky tvaru svých vrcholků jméno podle oblíbeného místního jídla – noků. Jsou až k vrcholu oblé, málo skalnaté a zelené čili by se jednalo zřejmě o noky špenátové. „Nockerle“, tedy noky z mouky vody, bramborů a vajíček jsou typickým slovanským jídlem a Korutany byly dlouho obydleny slovanským obyvatelstvem, než postupně podlehly germanizačnímu tlaku ze severu a až po hradbu hor Karawanken se naučilo mluvit německy – i když ve specifickém a pro rodilé Němce ne příliš srozumitelném dialektu. Je až nápadné, jak se korutanská kuchyně podobá slovenské – dokonce víc než české. Korutanské „nudeln“, tedy pirohy s různou náplní, jsou neodmyslitelnou součástí místní kuchyně.

               Takže už víme, že Nockberge musíme hledat v Korutanech a to na severu země na hranici se Štýrskem a Salcburskem mezi průsmyky Turracherhöhe a Katschberg – obě místa jsou oblíbenými destinacemi pro zimní lyžařskou dovolenou.

               Pohoří Nockberge má jednu atrakci a tou je vysokohorská mýtní silnice Nockalmstrasse. Je dlouhá 35 kilometrů, má 52 serpentin a vyveze vás hned dvakrát nad nadmořskou výšku 2000 metrů nad mořem – pro motorkáře je to pravý ráj. Z východu se na ni dostanete z obce Ebene Reichenau, ze západu z obce Innenkrems. My jsme se ubytovali ve vesnici Mitterndorf, místní části střediskové obce Patergassen. Bydleli jsme na statku Leebhof, spravovaném selkou bez sedláka (utekl, protože bylo na statku na jeho vkus příliš mnoho práce), v naprosto klidném až idylickém prostředí za velmi přijatelnou cenu 300 Euro za tři noci. Patergassen leží na východ od Nockberge, museli jsme tedy na Nockalmstrasse za mýto 20,50 Euro (jak pravil mýtný, padesát je pro mě a dvacet pro šéfa) vjet od Ebene Reichenau.

               Poprvé dosáhnete dvoutisícovou výšku u chaty Glockenhütte. Jmenuje se tak podle zvonice za chatou, kam si můžete zajít zazvonit. Dá se odtud vyrazit na velmi hezkou túru na Klomnock s výškou 2331 metrů na mořem. Žádný strach, startujete z dvoutisícového základního tábora, převýšení je tedy akceptovatelné. Odtud se dá pokračovat po horském hřebeni na Mallnock 2226 m.n.m. Na jeho vrcholu jsou úžasné výhledy, pro návrat se člověk musí rozhodnout buď pro cestu odkud přišel, tedy přes vrchol Klomnocku, nebo zajít za vrchol kopce a pak okolo skalnatého ostrohu Rote Burg zpět k parkovišti. Zvolili jsme druhou možnost. Horský průvodce Nockberge sliboval bezproblémový návrat po vrstevnici, a přitom nestoudně lhal. Mohlo mě trknout, že když návratová cesta vede přes místo zvané „Hoher Steig“, tedy „Vysoká stezka“, že to nebude po rovině. Nebylo. Museli jsme vyšplhat do průsmyku sto metrů nad naše zaparkované auto a až pak jsme směli zpět k chatě. Procházka se tedy změnila v túru střední obtížnosti (v terminologii bratrů Andrášiovců „veľmi ľahkú“), stále ale ještě pro důchodce zvládnutelnou. Na Mallnock se dá vystoupat i z protilehlé strany – dělá to mnohem víc lidí. Je třeba zajet do Bad Kleinkircheimu, do obecní části Sankt Oswald a pak se buď nechat vyvézt lanovkou Brunnachbahn za 20 euro na horní stanici ve výšce 2039 metrů nebo si to dát pěšky od stanice dolní. Ta je ovšem jen ve výšce 1300 metrů, takže pak dělá převýšení bezmála kilometr.

               Druhým místem, kde Nockalmstrasse překonává výšku 2000 metrů nad mořem je Eisentalhöhe – tady se dostanete s autem nebo motorkou dokonce do výšky 2042 metrů.

Odtud se dá poměrně snadno zdolat hlavní vrchol Nockbergů Königstuhl 2336 m.n.m. Není nejvyšší, tím je na korutanské straně Rosennock s 2440 metry a na štýrské straně je to Eisenhut, který má dokonce 2441 metr. Ale Königstuhl platí za hlavní vrchol, možná proto, že je snadno dosažitelný. Buď z už uvedené Eisentalhöhe, nebo od chaty Zechneralm kousek níž a dál na západ. Pro ty, kdo mají rádi větší výzvy, je pak možné vyrazit od Karlsbadu z výšky 1693 m.n.m. Tady se nachází selské tradiční lázně, které je možno za poplatek použít. Rodina Aschbacher provozuje tyto lázně stejně, jak tomu bylo před dvěma sty lety. Žádný elektrický proud, voda teče z Karlsquelle pod domem přímo do vyzděné lázně.

               Mimochodem na nejvyšší korutanský Nock, tedy Rosennock, se dá vystoupat od Erlacherhütte, která se nachází v nadmořské výšce 1665 metrů a dá se k ní dojet po další mýtné cestě (tentokrát jen za 4 eura s tomu odpovídající kvalitou vozovky), najíždí se na ní v „granátovém městečku“ Radentheinu.

               Část Nockbergů se nachází ve Štýrsku i s nejvyšším kopcem tohoto pohoří Eisenhutem. Na ten se dá vystoupat z průsmyku Turracherhöhe, cesta k průsmyku z korutanské strany má sklon až 20 stupňů. Ovšem tuto prosím nepodcenit, jak se to kdysi stalo mně. Je to z průsmyku pět a půl hodiny a zejména, když tam jdete prvního října a den předtím nasněžilo do výšky kyčlí a na túru vyrazíte v jedenáct dopoledne, může to být pak s návratem za světla hodně těsné. Když jsem při běhu zpět k autu v průsmyku dostal při příkrém stoupání, o které tam není nouze, křeče do lýtek a slunce už zapadalo, měl jsem poprvé v životě skutečně strach. Ale zachránila to tehdy kofola, takže jsem lesní cestu našel těsně předtím, než nastala úplná tma.

               O hodně pohodlnější je vyvézt se lanovkou na Kornock a z něj si dát procházku na Riesennock a pak zpět údolím, ve kterém se nacházejí staré stříbrné doly – dolů se člověk může spustit i letní sáňkařskou drahou.

               Pravý „high light“ je poměrně nenápadný Tschiernock. Je jen 2088 metrů vysoký, ale je to poslední „Nock“ směrem na jihozápad a je to úžasný vyhlídkový kopec. Od obce Seeboden na Millstätter See se autem dostanete až do výšky 1700 metrů – opět je třeba platit mýto, tentokrát ale jen 8 Euro. Potom po serpentinách po úzké cestě, kde může být problém minout se s protijedoucím vozidlem (ale při troše dobré vůle to vždycky nějak jde) až k Hansbauerhütte nebo k Sommereggerhütte. Rozcestník je dobře označený, od první chaty vede značkovaná cesta přímo na vrchol, v té druhé je podstatně větší nabídka jídel a provoz už i v červnu. Potom je to těch zhruba 350 výškových metrů na vrchol, kde za pěkného počasí zažijete skutečný sen.

Přímo před vámi na západě se tyčí skupina Hohe Tauern s třítisícovými vrcholy Großer Hafner, Hochalmspitze a Angkogel v pozadí s Großglocknerem. Pod nimi se krčí městečko Gmünd s muzeem Porsche, protože zde mezi horami vyráběla tato automobilka svá auta ale i vojenskou techniku v letech 1944 – 1948, kdy se sem stáhla z neustále bombardovaného Stuttgartu.

Na severu na obzoru jsou vidět skalnaté vrcholy Nízkých Taurů a na jihu Julské Alpy z Triglavem a Mangartem. Přímo pod nohami pak máte Millstättersee a je kousek dál Spittal an der Drau. Procházka po hřebeni k Hochpalfenocku (2099 m.n.m) s odbočkou na vyhlídkový kopec přímo nad jezerem je pak pravým požitkem.

               Pokud máte chuť vidět, jak dokáže člověk přírodu měnit k obrazu svému, pak doporučuji cestu po další mýtné cestě (20 euro mýto) do Maltatalu. Člověk projede městečkem Gmünd do vesnice Malta a pak po serpentinách a do skály prokopanými tunely až k přehradnímu jezeru ve výšce 2000 m.n.m. s hrází vysokou 200 metrů, které spotřebovala víc než milion kubíků betonu.

Po cestě nahoru jsou semafory, protože řada oněch tunelů je jen jednosměrná. U prvního semaforu se musí čekat až 22 minut. Když jsme k němu dorazili, svítilo tam právě číslo 22 a byli jsme druhé auto v řadě. Okolo jezera se dá jít až k Osnabrückerhütte a kdo toho tam ještě nemá dost, pak obtížným výstupem na Zwischenelendscharte (ti, kdo umí německy rozumí, že už jméno tohoto horského přechodu by mělo varovat).        

    Kdo touží pokořit třítisícovku, pak má možnost vylézt na Großen Hafner (3076 m.n.m) nebo na Schneewinkelspitze (3016 m.n.m.) Na tyto dva vrcholy vedou značkované chodníky, na Hochalmspitze, zvanou „Královna Taurů“ která je pokořitelná z Gießenerhütte značkovaná cesta nevede. Ovšem i ty dva značkované vrcholy vyžadují kondičku, jde o výškový rozdíl 1900 či 1400 metrů.

               Ale člověk nemusí jen běhat po horách. Millstättersee je jedno z nejkrásnějších rakouských jezer a má neuvěřitelně čistou vodu. Jenže samotný Millstatt je zcela v privátních rukách. Představa, že byste se tam mohli projít po břehu jezera po nějaké kolonádě, je naprosto zcestná. Všechno je privátní, pláže jsou soukromé, jen na okraji obce je jedna veřejná pláž. Millstatt vznikl jako klášter v jedenáctém století, klášterní komplex tvoří i dnes jádro městečka.

Klášter dal údajně založit slovanský vévoda Domitian, kterému se v jezeře utopil syn. Jiná legenda vypráví o křesťanském misionáři, který, když přišel do této krajiny, naházel do jezera na tisíc pohanských soch (mille statue), podle tohoto činu mělo jezero dostat své jméno. Legenda je sice už dávno vyvrácena, přesto vyčnívá z jezera symbolicky jedna z těchto soch.

               Pokud byste se chtěli ubytovat u jezera, pak raději ne mezi „bohatými a krásnými“ v Millstattu, ale raději v Seebodenu na západě nebo v Döbriachu na východě. Obě tyto obce mají přístup k jezeru, mají veřejné pláže a jsou cenově podstatně přístupnější.

               Pokud je někomu voda v jezeře příliš studená, má možnost zajet o pár kilometrů na východ do Bad Kleinkircheimu. Toto městečko v horském průsmyku ve výšce 1000 metrů nad mořem dosáhnete po cestě přes „město granátů“ Radenthein.  Korutany byly největším nalezištěm granátů, těžily se zde a vozily se k zpracování do Čech, kde dostaly své jméno „Český granát“. Samozřejmě se do Čech vozily proto, že zde existovala tradice zpracování kamenů nalezených v Česku. Ale i ty korutanské se staly „českými“. V Radentheinu je muzeum „Granatium“, podobnou historku si ale vyslechnete i v muzeu v zámku Porcia ve Spittalu an der Drau.

               Bad Kleichkirheim má až dvoje therme, tedy lázně, Sankt Kathrein a Römerbad.

Jsou obě poměrně malé, ale vymasírovat zde údy po horské túře v teplé vodě je velmi příjemné. Bad Kleichkircheim je samozřejmě známý především jako lyžařské středisko. Žije ze slávy svého rodáka Franze Klammera, olympijského vítěze z Innsbrucku v roce 1976. Pochází odtud i další slavný rakouský sjezdový lyžař Armin Assinger, který je momentálně známý spíš jako televizní komentátor – uvádí i rakouského „Milionáře“. Infrastruktura Bad Kleinkircheimu by ale potřebovala dost velkou finanční injekci a modernizaci, je ještě stále z velké části na úrovni slavných sedmdesátých let minulého století. V létě jsou v provozu dvě lanovky, Kaiserburgbahn a už vzpomenutý Brunnachbahn.

               V oblasti Nockbergů tedy najde každý něco. Horské túry nejrůznější obtížnosti s úžasnými výhledy, koupání v jezeře či v lázních nebo i trocha kultury ať už v Gmündu nebo ve Spittalu. A ty „nockerle“ si můžete dát v každé restauraci – nejtypičtější jsou „Käsespätzle“ čili noky se sýrem a s opraženou cibulí – to je hodně syté jídlo i po horské túře.

Když letíte nad Frankfurtem, a to se může vzhledem k tamnímu mezinárodnímu letišti, největšímu v Německu a přestupní stanici pro mezikontinentální lety, stát poměrně často, vidíte, jak se město táhne řadu kilometrů převážně po severním břehu řeky Mohanu (německy Main) a hlavně vás upoutá velká skupina výškových domů, připomínající vzdáleně londýnskou City. Město tedy působí shora jako metropole a ten dojem se zesílí, když se půjdete projít po kilometry dlouhé promenádě po břehu řeky – němčinu tam totiž uslyšíte jen zřídka. I proto se Frankfurtu říká nejmenší evropská metropole – se svými 700 000 obyvateli patří i v Německu jen mezi města střední velikosti.

               Začátky města byly skromné, na rozdíl od západního břehu Rýna, kde se řadilo mnoho římských měst, byl na východním břehu jen prales, divočina a Germáni, kterých se Římani panicky báli. Poprvé je město vzpomenuto v listině Karla Velkého z roku 794 už pod svým jménem Franconofurd – tedy franský brod.  Když člověk dnes stojí na břehu mohutného proudu řeky Mohan, nechápe, jak zde mohl být kdysi důležitý brod. Ovšem tehdy byla řeka mnohem širší než dnes a vytvářela slepá ramena a bažiny, z nichž vyčníval ostrov, na němž nechal Karel vybudovat falc, tedy pevnůstku, ze které pak jeho vnuk Ludvík Němec učinil svou rezidenci – hlavní město říše Karla Velkého Cáchy leželo na území jeho bratra Lothara.

Díky své výhodné poloze na řece spojující Porýní s východním Německem se Frankfurt stal už ve dvanáctém století významným obchodním centrem, ale rozhodující den, který ovlivnil vývoj města dodnes, nastal 11.července 1240. V ten den povolil císař Friedrich II. městu pořádat na podzim veletrh a současně postavil všechny obchodníky, cestující na tento veletrh, pod svou osobní ochranu – což bylo v dobách, kdy se lesy hemžily lapky a loupežníky nezaplatitelné privilegium. S císařem osobně se přece jen nikdo nechtěl tahat za prsty. Jednalo se o první veletrh ve střední Evropě, kam brzy proudili obchodníci z Itálie, Čech, ale i z Flander či z Francie, aby vystavili své zboží. V roce 1330 pak povolil císař Ludvík IV. Bavor městu, které bylo jeho oporou v boji proti papežství, právo na konání „Postního“ neboli jarního veletrhu. Frankfurt se stal definitivně hlavním německým obchodním centrem. Frankfurtská „Messe“ je gigantická a ohromuje svou velikostí návštěvníka i dnes.

Možná hrála v rozhodnutí reformního císaře Friedricha II. roli i skutečnost, že právě ve Frankfurtu byl zvolen německým králem jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Od roku 1147 se volby německých králů uskutečňovaly už výhradně jen ve Frankfurtu. Stalo se to předpokladem platné volby a tuto skutečnost potvrdil Karel IV. ve své Zlaté bule v roce 1356. V roce 1372 pak Karel učinil Frankfurt svobodným říšským městem, podléhajícím formálně jen císaři osobně, tedy jemu. Peníze z bohatého města stály při tomto rozhodnutí určitě – jak bývá zvykem – „až“ na prvním místě.

Tyto milníky ve vývoji města zosobňují sochy císařů Friedricha Barbarossy, Ludvíka Bavora a Karla IV. na průčelí frankfurtské radnice.

K nim přibyl ještě císař Maxmilián II. první císař, který se nechal ve Frankfurtu nejen zvolit ale i korunovat. (proceduru korunování papežem zrušil už jeho otec Ferdinand I.) Maxmilián se svým laxním přístupem k relikviím zřejmě neměl chuť cestovat až do vzdálených Cách, aby se tam nechal korunovat nad půdou ze Svaté země, odhlédnouc od skurilního zvyku líbat lebku Karla Velkého.  A tak se v roce 1562 uskutečnila ve Frankfurtu první císařská korunovace. V roce 1742 pak musel Frankfurt dokonce zaskočit jako rezidenční město německého císaře. Císař Karel VII. zde hledal útočiště poté, co byla jeho země – Bavorsko – obsazena rakouskými vojsky. Zemřel zde ve svém vyhnanství v paláci Barckhaus an der Zeil. Typická pro frankfurtského obchodního ducha je skutečnost, že tento palác musel v roce 1908 uvolnit místo obchodnímu domu Wronker – peníze byly důležitější než nostalgie nad někdejší císařskou rezidencí. Nemělo to být ve frankfurtských dějinách naposledy.

V roce 1455 začal právě ve Frankfurtu nad Mohanem novověk. Na veletrhu byla vystavena bible Johanna Guttenberga – první tištěná kniha. Knihtisk rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj dějin, Frankfurt vytěžil ze svého prvenství v prezentaci tištěného slova privilegium uspořádat frankfurtský knižní veletrh – pořádá se zde dodnes, od roku 1480 dvakrát do roka. A od obchodního centra byl už jen krůček k tomu, aby se Frankfurt stal i centrem finančním. A tím i zůstal a jakým! Vedle Londýna je Frankfurt dnes nejvýznamnějším finančním centrem, sídlí zde nejen „Deutsche Bank“ ale i ECB (evropská centrální banka). Dále například Komerční Banka, Ing Di-Ba Bank a samozřejmě i frankfurtská burza, nejdůležitější burza na kontinentě.  Nedávný Brexit pozici Frankfurtu jako finančního centra ještě posílil. Prostě, kdo chce ve finančním světě něco znamenat, nemůže se Frankfurtu vyhnout.

Ale zpět do minulosti. Významným se stal rok 1848. Jako důsledek březnové revoluce došlo k prvním německým volbám a zvolení delegáti byli svoláni do Frankfurtu, kde v Kostele svatého Pavla tvořili pod předsednictvím rakouského arcivévody Johann první německou ústavu. (Pauluskirche stojí mezi náměstím Zeil a Goethovým náměstím u stanice metra Hauptwache). Bohužel skončilo toto shromáždění neúspěchem. Rakousko se se svým plánem velkoněmeckého řešení neprosadilo přes odpor Pruska a pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl nabízenou německou císařskou korunu, kterou by musel přijmou z rukou „revolucionářů“.

Frankfurt si podržel svůj význam i v době nacismu, ovšem z 11 134 Židů, kteří v tehdejším finančním centru žili před rokem 1933 a hráli zde velmi podstatnou úlohu, se dožilo konce války 367 z nich. Mezi těmi, kteří byli v Osvětimi zavražděni, byl i Hermann Wronker s celou rodinou. Jenže pak přišla osudová hodina – tedy vlastně hodiny dvě. 18. a 22. března 1944 provedla britská Royal Force dva ničivé nálety, při kterých prakticky srovnala Frankfurt se zemí. Jen chrám svatého Bartoloměje, tedy centrální katedrála, byla částečně ušetřena a zůstala stát jako ruina na poli plném trosek. Zmizel i onen obchodní dům Wronker, jehož majitelé v té době už nežili.

Zatímco v jiných německých městech s po válce snažili obnovit jejich vzhled (v Drážďanech tento proces ještě stále trvá), ve Frankfurtu viděli v uvolněných plochách po historických budovách lákavé parcely pro stavbu výškových paláců bank a dalších ústavů finančního světa. Ty teď naléhají přímo na historické jádro města, dokonce s ním prorůstají a vytvářejí typické frankfurtské panoráma. Kupodivu i proto sem jezdí spousty turistů. Američané či Britové musejí cítit aspoň závan domova – Manhattanu nebo londýnské City.

Pokud tedy do Frankfurtu přijedete – je lehce dostupný jak letadlem, tak vlakem – pak vystoupíte na hlavním nádraží a půjdete pořád rovně až k náměstí nejslavnějšího frankfurtského rodáka Johanna Wolfganga Goetheho, který se zde narodil 28. srpna 1749.

Prožil zde své dětství a po studiích v Lipsku a Štrasburku zde působil jako právník, než byl v roce 1775 pozván vévodou Karlem Augustem do Weimaru, kde pak prožil zbytek svého života. Pokračujete potom k stanici metra Hauptwache a zabočíte doprava. S prohlídkou historického centra města budete hotovi za hodinu.

Hlavní náměstí se podařilo zrekonstruovat. Zde stojí historická radnice Römerberg.

V letech 1405–1408 zde byla vybudována ze dvou domů Römer a Goldener Schwann a koncem devatenáctého století byla rozšířena přikoupením dalších šesti patricijských domů a přebudována architektem Maxem Meckelem do novogotické podoby. Před radnicí stojí nad kašnou socha Justicie.

Na náměstí se nachází i kostel svatého Mikuláše, který upomíná na cestu Martina Luthera na říšský sněm do Wormsu v roce 1521. Existuje poutní cesta Martina Luthera z Eisenachu do Wormsu a Frankfurt je jedna ze zastávek na ní. Luther byl ve Frankfurtu přijat velmi přátelsky, konec konců se jeho knihy skvěle prodávaly, jen v roce 1520 prodal jeden z frankfurtských knihkupců 1400 Lutherových spisů – na onu dobu úžasný obrat – pro srovnání Guttenbergových biblí se prodalo 500 kusů. V roce 1533 se město přihlásilo k Lutherovu učení a až do devatenáctého století mohli katolíci i přes přiznanou svobodu vyznání získat městské občanství jen ve velmi vzácných případech – museli mít prostě hodně peněz.

Hlavním katedrálou je Chrám svatého Bartoloměje. Monumentální gotická budova několik kroků od hlavního náměstí působí vevnitř poměrně skromně. Na její stěně je pamětní deska na jejího stavitele, architekta Maderna Gerthenera, který se ale ukončení stavby nedožil.

Moc víc se ze středověkého města nedochovalo, snad jen s výjimkou Eschenheimerturmu.

To je jediná zachovaná věž někdejšího městského opevnění, kde je dnes restaurace a z novějších „starých“ budov pak palác Thurn und Taxis, komicky vtlačený mezi moderní domy ze skla a železobetonu.

Ty jsou ostatně všude, nejen ve finanční City. Hlavní nákupní centrum je v Galerii Kaufhof Hauptwache. Shoping nemůže ve Frankfurtu chybět a návštěvnice města si ho hodně pochvalují.

Muzea se nacházejí na druhém břehu řeky Mohanu v Museumviertel. Přes řeku vede řada mostů a dvě lávky pro pěší, jedna z nich končí právě u muzea, kde byla v době mé návštěvy výstava děl Renoira a druhou je legendární Železná lávka (Eiserner Steg), která začíná na kraji historického městského centra. Postavena byla v roce 1868 as spojuje historické jádro města se čtvrtí Sachsenhausen na druhém břehu Mohanu. Tvrzení, že tato čtvrť dostala jméno podle kolonie Sasů, které zde měl jako své zajatce usídlit Karel Veliký, je pouhou legendou.

Na rozdíl od muzeí, které jsou vyhnána na druhý břeh – s výjimkou rodného domu Goetheho, rovněž proměněného v muzeum, má Frankfurt až dvě opery, a to na břehu správném, tedy pravém. Stará opera na okraji středověkého města byla postavena v roce 1880. Plánované náklady 2 milionů zlatých byly jinak hospodárnými Frankfurťany překročeny tak velkoryse, že měl císař Vilém I. údajně při slavnostním otevření opery bědovat „Tohle si nemůžu dovolit!“

Vedle této historické budovy má Frankfurt ještě jednu operu v blízkosti City u cesty z centra k nádraží. Postavena byla v roce 1963 a poté, co v roce 1987 v důsledku žhářství vyhořela, byla v roce 1991 obnovena.

K návštěvě města patří samozřejmě i jídlo. S mou obvyklou zvědavostí jsem se vydal na pátrání po frankfurtských specialitách. Vedle sýrových preclíků, které se prodávají všude, jsou velmi populární takzvané „Mettbrötchen“, chlebíčky pro rychlé občerstvení, s mletým syrovým masem a cibulí.

Ovšem kdo navštíví Frankfurt, měl by si rozhodně dát legendární „Zelenou omáčku“. Nemusíte se jí bát, nechutná špatně, nechutná totiž vůbec nijak. Což je vzhledem na její složení skoro zázrak. Základem je sedm bylin: brutnák lékařský, kerblík, řeřicha, petržel, bedrník, šťovík a pažitka. Servíruje se normálně s natvrdo vařenými vejci a bramborem, já jsem se rozhodl pro variantu „Frankfurtského řízku“, což je normální vídeňský řízek (velmi natenko naklepaný) právě s onou zelenou omáčkou.

Původ této záhadné směsi je nejasný. Jednoznačně nesprávná je legenda, podle které omáčku vymyslela Goethova matka Aja. Buď přinesli do Frankfurtu recept v šestnáctém století francouzští hugenoti nebo katoličtí obchodníci z Lombardie ve století osmnáctém. Vzhledem na neexistující chuť této speciality bych tipoval na ony hugenoty – Kalvínovy následníky, o důvodech této mé hypotézy jsem už na mých stránkách psal. (článek Za všechno může Kalvín).

Zapít to můžete jablečným vínem, které patří taky k tradičním frankfurtským produktům, povolení čepovat tento dost drsný nápoj s kyselých jablek s obsahem alkoholu 5 – 7 procent dostali frankfurtští už v roce 1754. Kdo má odvahu a je zvědavý – prosím, na zdraví!

Pozornější posluchači zřejmě zbystřili, když zaslechli souvislost Frankfurt – Vídeň. Samozřejmě jsou to párky, které se ve Vídni jmenují „Frankfurter“ a v Německu obecně „Wiener“. Jako by se k jejich původu nikdo nechtěl znát. Skutečnost je prozaičtější. Recept vymyslel ve Vídni působící řezník Johann Georg Lahner, pocházející z Frankfurtu. Proto se ve Vídni ujal název frankfurtský párek. Jenže v Německu byly tyto párky vyhlášeny rozsudkem Berlínského soudu z roku 1955 za lokální specialitu, a proto se v Německu může tento název používat pouze ve Frankfurtu – přesněji řečeno můžou se tak nazývat pouze párky ve Frankfurtu vyrobené. Proto si zbytek Německa pomohl a nazývá tuto specialitu podle města, kde vznikla – Vídeňské párky. V Rakousku rozsudek německého soudu neplatí – stejně tak jako v Česku, kde se ale používají oba názvy. Jako by se Češi nemohli rozhodnout. Ale hlavně, že chutnají – tedy pokud nejsou z Kosteleckých uzenin.

Frankfurt tu není k tomu, aby si zde člověk život užíval, ale aby vydělával peníze. Ty pak může utratit v mnohem příjemnějším prostředí, například v nedalekém hlavním městě spolkové země Hessen, Wiesbadenu. Tedy, pokud jich na to vydělal dost.