Když někde žijete, vnímáte své okolí tak nějak samozřejmě, aniž byste se zabývali detaily. Pokud navíc přijedete na Spiš jako turista, udeří vás do očí Vysoké Tatry a přitáhnou na sebe celou vaši pozornost. Možná ještě trošku od nich dokáže odvést pozornost Slovenský Ráj, kde jsou také krásné túry, člověk ale přichází na slovenskou Spiš spíše jako vysokohorský turista. Což je skoro škoda. Spiš má totiž velmi bohatou a pohnutou historii, která v kraji zanechala mnoho historických památek. Takže co dělat, když nepřeje počasí a do Tater se dá vyrazit jen v pláštěnkách nebo vůbec?

Tak trošku se vás pokusím po historii Spíše s jejími krásami povodit.

Historii podtatranského kraje rozhodujícím způsobem ovlivnil mongolský vpád v roce 1240. Jeho výsledkem bylo vyvraždění téměř veškerého obyvatelstva tohoto regionu, malá skupina se zachránila ve Slovenském Ráji na takzvaném „Kameni záchrany“, kam Mongoli na svých konících přece jen nepronikli. Uherský král Béla IV., zvaný maďarskou tradicí „Obnovitel“ se rozhodl vyřešit problém po odchodu asijských kočovníků pozváním osadníků z Německa. Uspěl v dolním Sasku (tedy v blízkosti holandské hranice), kde už tehdy bylo obyvatelstva prostě moc. Sasové přišli a založili v zemi pod Tatrami celkem 24 měst, hlavním městem této župy spišských měst se stala v roce 1271 díky své výhodné poloze Levoča.

V roce 1410 se staly pro Spiš rozhodující věci, i když se odehrály daleko od tohoto regionu. Na severu vypukla válka mezi Německým řádem a Polskem a na Jihu odprodal neapolský král Ladislav dalmatská města Benátkám. Ladislav byl protikrálem proti lucemburskému Zikmundovi (o těchto záležitostech jsem psal ve svém románu „A stanu se králem.“) a když už nedokázal zemí, která mu kdysi přísahala věrnost, udržet, prostě je prodal – a Benátky usilující o nadvládu nad Jadranem měly samozřejmě eminentní zájem.

Uherský král Zikmund se ocitl v nepříjemné situaci. Jednak se nechal (neprávoplatně) v roce 1410 zvolit proti svému bratranci, Joštovi německým králem a proto se musel postavit v severní válce na stranu Německého řádu, jednak přišel o hospodářsky nesmírně důležité přístavy na Jadranu. Kam tedy dřív? Naštěstí pro něj prohráli němečtí rytíři svou války s Polskem v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannerbergu, jak tuto bitvu nazývá německá historiografie) už 15. července 1410, tedy dřív, než mohl Zikmund na nějakou vojenskou akci proti Polsku vůbec pomyslet. Výsledkem vyhlášení války bylo jen polské plenění severního Uherska. Zikmund se rozhodl uzavřít s polským králem Vladislavem Jagellem (který byl vlastně jeho švagrem – kdysi v mládí byli oba ženatí s uherskými princeznami, Zikmund s Marií a Ladislav s Hedvikou) mír. Setkali se ve Starej Ľubovni, domluvili příměří. Jenže Vladislav dostal od řádu jako odškodné za válku 100 000 kop grošů. Zikmund peníze nutně potřeboval, (což bylo u něj ostatně stálý stav, velmi se podobal v hospodářských věcech svému dědečkovi Janovi Lucemburskému). Chystal se totiž na válku proti Benátkám, aby dobyl ony ztracené dalmatské přístavy. Král Vladislav mu přislíbil půjčku ve výši 37 000 kop (8 tun mincí!), ovšem chtěl za ty peníze zástavu. Protože zrovna seděli na hradě ve Starej Ľubovni, dohodli se, že Zikmund Polsku zastaví okolní spišská města a vesnice. Nakonec z toho bylo 16 měst (z toho 13 na Spiši a 3 v Zamaguří) a 16 vesnic. (Konkrétně to byly Ľubica, Matejovce, Deutschendorf, Spišská Sobota, Stráže pod Tatrami, Veľká, Ruskinovce, Spišská Belá, Spišská Nová Vves, Spišské Podhradie, Spišské Vlachy, Tvarožná a Vrbov na Spiši a Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne v Zamaguří.) Města i vesnice se měla vrátit Uhersku po splacení půjčky. Jenže Zikmund válku proti Benátkám prohrál (nebo nevyhrál, jak píše naše historiografie) dalmatské přístavy nedobyl a peníze tedy splatit nemohl.

Vznikla kuriózní situace. Uprostřed Uherského království se nacházela enkláva podřízená polskému králi, s německým obyvatelstvem a obklopená slovanským zázemím. Kromě toho, že v ostatních spišských městech, jako Kežmarku či Levoči, panovala uherská administrativa, usídlila se na Spiši i početná židovská komunita a vznikla neskutečná národnostní směska, jejíž stopy se dají vysledovat dodnes. V čase Slovenského státu sice byla vyvražděna židovská komunita a Němci byli v roce 1946 vysídleni (do jejich domů byli pak nastěhování Rómové, kterým bylo komunistickým režimem zakázáno kočovat), ale multikulturní kořeny jsou cítit ještě pořád všude.

Začněme v nejznámějším spišském městě – Levoči. Od roku 1271 hlavní město spišské provincie – i když o toto postavení muselo po celá staletí soupeřit s Kežmarkem. Levoča opravdu stojí za návštěvu. Nádherné město ve stylu renesance, protože právě v období 16. století zažilo svůj největší vzestup ukončený až vybudováním železnice, kterou vedli císařští architekti přes Spišskou Novou Ves a Levoču ponechali 11 kilometrů stranou. Levoča je městem, které má až dva kostely v řádu „Basilika minor“. Pro ty, kdo nevědí, co toto vyznamenání znamená, připomenu, že titul Basilika major, tedy velká mohou mít pouze čtyři hlavní poutní kostely v Římě a dva v Assisi. Hned pod nimi stojí basiliky minor, tedy kostely druhého nejvyššího stupně. Aby byly v jednom městě dva, je opravdu výjimka a pocta. V Levoči je to Kostel na Mariánské hoře – poutním místě nad Levočou, odkud je nádherný výhled na celou krajinu a které se dá dosáhnout jak pěšky po značkované cestě, tak i autem. V roce 1949 chtěli komunisté pouť na Mariánskou horu zakázat a uvěznili místního kněze. To vedlo k masivním protestům, takzvanému „levočskému povstání“. To bylo samozřejmě potlačeno a mnoho lidí bylo uvězněno až na deset let vězení. Vzpomínkou na tyto odpůrce komunismu je dnes pamětní tabule ve vchodu do kostela na levočském náměstí. Poutě se konají dodnes, v roce 1995 zde sloužil mši dokonce i papež Jan Pavel II.

Druhou Basilikou minor je totiž  kostel ve středu města, slavný dřevořezbami mistra Pavla z Levoče, který zde vytvořil v letech 1508 – 1510 svůj legendární oltář. I když je oficiálně vydáván za klenot pozdní gotiky, nemůžu si pomoct, abych ho neoznačil za renesanční. Zobrazení poslední večeře, kde se apoštolové mezi sebou baví, jeden dokonce spí a Kristovi naslouchají pouze Petr a Jidáš, je tak vzatá ze života, že s nábožným světem gotiky nemá mnoho společného. I výraz svatého Jakuba na oltáři nemá se strnulostí postav gotických oltářů nic společného. Ne nadarmo je právě dílo mistra Pavla hlavním cílem turistů, kteří se rozhodli Levoču navštívit.

Ale Levoča se může pochlubit i dalšími historickými osobnostmi či událostmi. V roce 1844 sem z Bratislavy odešli studenti na protest proti vyloučení Ľudovíta Štúra z pedagogického sboru evangelického Lýcea v Bratislavě. To svědčí o vysoké úrovni evangelických škol na Spiši. Tuto událost připomíná pamětní deska na domu někdejšího lycea v pravém dolním rohu náměstí. Kousek dál je pak impozantní budova gymnázia ve slohu secese.

Jeden slavný Levočský rodák ale skoro upadl do zapomnění. Jan Thurzo se v Levoči narodil 30 dubna 1437 (šest let poté, co bylo město dobyto a vypáleno husity při jejich spanilé výpravě). Zabýval se intenzivně hornictvím, které v té době v Uhersku v důsledku zaplavení dolů spodní vodou upadalo. Vynalezl metodu odvodnění dolů a jeho šikovnosti si všiml jeden z nejbohatších lidí té doby Jakob Fugger z Augsburku, který po slovenských stříbrných dolech už dlouho pošilhával (až do objevení Ameriky bylo Slovensko největším producentem zlata v Evropě). Protože podle uherských zákonů nesměl vlastnit nerostné bohatství země cizinec, natrčil Fugger Thurza jako bílého koně. V roce 1495 uzavřeli smlouvu, kdy Fugger investoval do uherských dolů peníze a zato dostával většinu výtěžku, Thurzo si za své zprostředkovatelské služby mohl ale ponechat nemalou část. To ho vyneslo mezi nejbohatší lidi v Uhersku. Jeho syn Jan se stal arcibiskupem ve Wroclavi, druhý syn Jiří, ženatý s neteří Jakoba Fuggera Annou, se stal krakovským starostou a třetí syn Stanislav byl v letech 1497 – 1540 olomouckým biskupem (prvním po dlouhé době bezvládí na olomouckém biskupském stolci.) Jeho prasynovec Jiří III. byl dokonce na začátku sedmnáctého století uherským palatinem, čili zástupcem uherského krále (ve filmu Báthory ho hrál Karel Roden).

Pokud do Levoči přijedete, doporučuji navštívit nádherný hotel Arkáda a dobře najíst se člověk může v restauraci „U třech apoštolů“. Tyto jsem identifikoval jako Jana, Petra a samozřejmě levočského patrona Jakuba staršího (přes Levoču vede i Jakubská poutní cesta do Santiaga de Compostella.

Nedaleko od Levoči směrem na Východ je Spišský Hrad, obrovská hradní zřícenina, hodná návštěvy, pod ním se nachází Spišská Kapitula. Maličké městečko uzavřené ve středověkých hradbách je sídlem spišského biskupa. Chrám svatého Martina je gotická katedrála postavená na fundamentech Mongoly zničené románské baziliky. Stojí určitě za návštěvu nachází se v ní i rodinná hrobka rodiny Zápolských, kteří po staletí ovlivňovali dějiny Uherska. Jan Zápolský  údajně nechal krále Ludvíka Jagellonského u Moháče na pospas Turkům, aby se s jejich pomocí stal uherským králem. Korunován byl v Székesfehérváru 11. listopadu 1526 (tedy na den svatého Martina, ke kterému museli mít Zápolští nějaký velmi pozitivní vztah.) Po dlouhých bojích s Ferdinandem I. Habsburským se nakonec stáhl do Sedmihradska, kde byl vévodou pod tureckou ochranou a tam i zemřel. On tedy v Kapitule pochován není.

Důležitou, dosti kontroverzní  postavou, spojenou se Spišskou Kapitulou byl biskup Ján Vojtaššák, spišký biskup v letech 1921 – 1950. V čase druhé světové války byl podpredsedou štátnej rady, čili horní komory slovenského parlamentu. V té době byl skutečně mluvčím fašistického režimu. Jenže v roce 1944 utekli dva vězni z tábora v Oswiecimi a podařilo se jim utéci do Spišské Kapituly. Biskup Vojtaššák je ukryl a poté, co se dozvěděl, co se ve vyhlazovacích táborech děje,  intervenoval u prezidenta Tisa za okamžité zastavení židovských transportů. Bez úspěchu. Po válce se postavil rozhodně proti komunistickému režimu, byl v roce 1950 zatčen a v skandálním “Procesu se třemi slovenskými biskupy” odsouzen za velezradu k doživotnímu vězení. V roce 1961 byl propuštěn do domácího vězení a v roce 1963 ve věku 84 let zemřel. V roce 1995 podal Jan Pavel II. během své návštěvy Slovenska podnět na blahořečení biskupa Vojtaššáka, pro odpor židovské komunity byl ale proces v roce 2003 zastaven. V biskupském chrámu má biskup Vojtaššák svou bustu.

Poněkud skurilní je reliquie, kterou kostel přechovává, totiž kapku krvi papeže Jana Pavla II. Předpokládám, že se k ní dostal během návštěvy Svatého otce na Slovensku a chytře uschoval, protože správně předpokládal že Jana Pavla svatořečení nemine.

Druhým důležitým městem na Spiši, které zůstalo pod uherskou správou, je Kežmarok.  Při příjezdu do města si všimnete monumentálního Nového evangelického kostela. Dá se navštívit za jednu vstupenku spolu se slavným kežmarským lýceem s největší historickou školní knihovnou ve střední Evropě se 150 000 svazky a s dřevěným artikulárním kostelem. Ten je postavený jen ze dřeva a přírodních materiálů bez jediného hřebíku (protože tak to onen artikul (článek) 25 v čase náboženské nesvobody evangelíkům přikazoval.) Kostel byl postavený v roce 1687 a v roce 1717 přestavěn do dnešní podoby. Do této nenápadné budovy se vejde neuvěřitelných 1500 věřících. Hned vedle něj byl koncem devatenáctého století postaven monumentální Nový kostel. Je postaven v tzv. eklektickém stylu s prvky všech orientálních kultur, tedy židovské i arabské a hlavně měla taková budova splňovat podmínky naprosté symetrie. Ta byla narušena, když byl v tomto kostele 30. října 1906 pochován slavný kežmarský rodák a velitel protihabsburského povstání Imrich Thököly. Ten zemřel v roce 1705 v tureckém exilu v městě Izmid, ale v roce 1906 uherská vláda vykoupila z Turecka tělesné pozůstatky svých národních hrdinů Ference Rákoczyho a Imricha Thökolyho a dala je přenést do Uherska. Rákoczy byl pochován 29. října 1906 v chrámu svaté Alžběty v Košicích (pocházel ze Zemplína, tedy z východního Slovenska) a Thököly o den později ve svém rodišti Kežmarku. Jeho hrob je poutním místem, sarkofág je obložen i dnes maďarskými trikolórami věnci a vlajkami. V hrobce se nachází jak sarkofág s jeho pozůstatky, tak i náhrobní kámen i Izmidu a bojová zástava, pod kterou bojovali jeho kuruci.

Hrobka samozřejmě narušila symetrii kostela a tak se to pokusili napravit tím, že na opačné straně vytvořili památník padlým v první světové válce. Tak úplně se to nepovedlo.

Kežmarské lýceum je slavné tím, že zde studoval v letech 1865 – 1870 slovenský národní básník Pavol Orságh Hviezdoslav. Zde začal svou básnickou kariéru, nejprve v kvintě začal psát maďarsky, ovlivněn především maďarským národním básníkem Šándorem  Petöfim, poté přešel na němčinu, která byla v Kežmarském lýceu hlavním vyučovacím jazykem (pročež jej nazývali mladým Goethem), ale už v roce 1868, tedy ještě během svého studia v Kežmarku, vydal první sbírku slovenských básní věnovanou Andreji Sládkovičovi, nejmilejšímu básníkovi mé manželky.

S Hviezdoslavem se setkáte v Kežmarku na každém kroku – přivydělával si totiž na studia doučováním nepříliš nadaných dětí bohatých místních podnikatelů a tak tedy působil v mnohých domech na dnešním kežmarském náměstí. Je mu věnován i Hotel Hviezdoslav, opravdu nádherný hotel se skvělou kuchyní, milou obsluhou a krásnými číšnicemi  které navíc skvěle hovořily německy. Tuto záhadu jsme dokázali vyřešit, němčina se skutečně v Kežmarku stále ještě druhým jazykem, škola u zámku působí i jako Grundschule a v místní hotelové škole se vyučuje němčina a studenti absolvují učební pobyty v německy hovořících zemích.

Trošku stranou od hlavního náměstí stojí katolický kostel – Basilika svatého kříže, rovněž povýšený Janem Pavlem II v roce 1998 do řádu Basiliky minor. Původní kostel byl zničený po vpádu husitů v roce 1433 a následné zemětřesení, proto se začalo v roce 1444 se stavbou nové gotické katedrály – stavba trvala až do roku 1498. Socha Ježíše Krista na hlavním oltáři je dílo Mistra Pavla z Levoče. V kostele je celá řada gotických křídlových oltářů, stojí určitě za návštěvu.

Největším městem regionu je Poprad. Ten dostal jméno po řece městem protékající a vznikl sloučením hned pěti někdejších polských městeček – Deutschendorfu (dnešní jádro Popradu), Velké, Spišské Soboty, Stráží pod Tatrami a Matějovec. Proto jsou na místních autobusech znázorněny erby všech těchto pěti městeček, zastřešující erb města Popradu s vysokými Tatrami v pozadí a se dvěma zkříženými stříbrnými šípy je novodobý – po dlouhých sporech se prosadil až koncem devadesátých let dvacátého století.

Popradské náměstí se dvěma kostely – evangelickým a katolickým je docela hezké, krásnější je ale místní část Spišská Sobota s typickou spišskou architekturou. Typické pro katolické kostely na Spiši je samostatně stojící zvonice vedle kostela – ať už je to v Kežmarku, Popradě, Spišské Sobotě či v jiných městech a městečkách. Erb Spišské Soboty je zajímavý z heraldického hlediska – je to jediné erbovní vyobrazení svatého Jiřího, který je patronem města, jak se vydal bojovat s drakem pěšky. Všude jinde je vždy na koni. Pokud Spišskou Sobotu navštívíte, doporučuji restauraci Fortunu. Sice poněkud vyšší ceny, za ně ale skvělá kvalita jak v jídlech tak při obsluze.

V Popradě na náměstí je to pivovar Tatras. Skvělá obsluha, dobré jídlo a každá místnost restaurace má jiný vůdčí motiv – v pivo- bance jsou to mince a bankovky od období Maďarska až po Euro s mnoha citáty slavných osobností, týkající se peněz. Jednu perličku si dovolím citovat. Oskar Wilde měl říct: „Mladí si myslí, že peníze jsou nejdůležitější věcí na světě. Když zestárnou, vědí to.“

V „likérce“ jsou zobrazeny všechny národní slovenské lihoviny, jiná místnost je chlubí kopiemi slavných obrazů od Van Gogha po Rembranta atd atd. Prostě zážitek, včetně ochotných a pěkných děvčat obsluhy.

Samozřejmě pokud byste se vydali dále na sever, je zde ještě Zamagurie s Červeným klášterem a splavováním řeky Dunajce na vorech. Pro milovníky turistiky se odtud dá vyběhnout na „Tri korony“ na polské straně. Ale i zajímavý zámek ve Staré Ľubovni, která byla správním střediskem „polské“ Spiše, kde seděl polský správce spišské provincie. Ke Staré Ľubovni má blízký vztah španělský královský rod Bourbonů. Členové uherského rodu Zámojských, kteří měli na Spiši obrovské pozemky a patřila jim i Stará Ľubovňa, se totiž až dvakrát oženili s princeznami z rodu Bourbonů a hraběnka Isabella Alfonsa (1904 – 1985) měla právě k Staré Ľubovni velmi blízký vztah. Připomíná ji Restaurace “U grófky Isabelly” pod hradem.

Nedaleko odtud je Plavečský hrad, kde se usadil Petr Aksamit z Kosova se svými bratříky, v Haligovcích byl bratřický tábor a je zde jeskyně Aksamitka, upomínající na působení těchto husitských následovníků. Z čehož místní lidé žádnou velkou radost neměli. A hned před Ľubovňou je městečko Hniezdne, kde je největší slovenská výrobna alkoholu s poetickým – poněkud kýčovitým  názvem Nestville. Továrnu je možno navštívit s průvodcem a za pět eur se dají ochutnat nejlepší výrobky provozu. Naše návštěva byla opravdu působivá, protože v naší skupině byl i závodní výlet bordelu z nedaleké Staré Ľubovne.

Pokud někdo hledá odpočinek či zábavu jiného typu, pak ve Velké Lomnici existuje velké osmnáctijamkové golfové hřiště, v Popradě je AquaCity jakožto termální koupaliště – ovšem nestoudně drahé. Letošní ceny se už vyšplhaly na 34 euro za den a 29!!! Euro za tři hodiny. Určitě výhodnější je navštívit termální koupaliště v nedalekém Vrbově, kde stoí celodenní lístek 12 a lístek na 2,5 hodiny 8 eur.

Pokud jsem vám udělal chuť na návštěvu, tak přijedete a užijte si to. Spiš opravdu nejsou jen Vysoké Tatry

Benátky představovaly skoro tisíc let významný mocenský faktor ve Středomoří a tím i v celé Evropě. Dlouho byly jedním z nejbohatších a tím i diplomaticky velmi důležitým státem. Státem který přiváděl jiné mocnosti k pádu aby z ukořistěných peněz stavěl nádherné paláce okolo kanálů, které chodí dnes obdivovat až dvacet milionů turistů ročně.

Chtěl bych se ale zabývat především začátky benátských dějin, protože začátky jsou nejzajímavější, v nich je totiž zárodek budoucí velikosti, zde se rodí myšlenky, které v budoucnosti vedou k úspěchu. I když to někdy trvá i desítky či stovky let.

Benátky vznikly jako sídlo uprchlíků před Huny, kteří v první polovině pátého století vpadli do Itálie a hrozně ji zpustošili. Zejména oblast okolo někdejšího patriarchálního sídla a osobního sídla císaře Augusta Aquileje hrozně trpěla. Mnozí z místních obyvatel se rozhodli uprchnout na ostrovy v laguně, kam za nimi Hunové, kteří neměli lodě, nemohli. A když už se tam usadili, zůstali tam, i když už nebezpečí pominulo. Jeden z naprosto svévolně stanovených dat založení Benátek je udáván na 25.bžezna 421, za tímto datem se dá ale vystopovat jen touha stát se dědicem římské říše, s níž ale Benátky nikdy neměly nic společného. První osídlení bylo na ostrovech Murano, Burano, Torcelo, Malamoco, Grado či Pelestrine, oblast Rialta, tedy dnešního centra Benátek, byla v té době neobydlená a nikdo oněch 118 bažinatých ostrůvků z obyvatelné ani nepovažoval. Další přísun obyvatel přišel po langobardském vpádu do Itálie v roce 568 – ani Langobardi neměli lodě. Obyvatelé  benátské laguny žili svým klidným rybářským životem, platili daně nebo taky ne, Langobardští vládcové, kteří vystřídali Ostrogóty, je nechávali na pokoji, posléze se celá oblast okolo Raveny dostala pod vládu Byzance – a ze vzdálené Konstantinopole bylo k těmto ostrůvkům daleko a proto si užívaly určité svobody.

V roce 697 jmenoval ravennský exarcha prvního dóžete Paola Lucia Anafesta, správce ostrůvků, v roce 726 si už obyvatelé zvolili dóžete sami, stal se jím Orso Ipato

Až do severní Itálie vpadli Frankové, vyvrátili Pavii a s ní i langobardské království. Papež Lev III, pak na vánoce roku 800 korunoval krále Karla Velikého Západořímským císařem. To vedlo okamžitě k velkému napětí z Byzancí, císaři v Konstantinopoli se totiž považovali za jediné legální dědice římského impéria, koneckonců poslal král Odoaker západořímskou korunu v roce 476 do Byzance a tím ukončil dějiny Římské říše na západě. Byzantským vládcům se ani trochu nelíbilo, že by se měla tato zaniklá říše obnovit a usilovat o rovnoprávnost s basilei, žijícími v nádheře Blachernského paláce v Konstantinopoli. Frankové i s jejich králem byli pro ně barbaři a kulturní činy Karla Velikého na ně neudělaly žádný skutečný dojem.

Došlo k bojům a Karel pověřil svého syna Pipina, aby ovládl benátskou lagunu. Pipin dobyl rychle ostrov Malamoco, sídlo dóžete, jenže obyvatelé se stáhli na bažinaté ostrůvky okolo ústí řeky Brendy na Rivus altus ( Hluboká řeka), dnešní Rialto. (Ústí řeky Brendy je to, co dnes nazýváme Canal Grande.) Ve snaze je dostihnout ztratil Pipin v bažinách Rialta řadu lodí i válečného materiálu a nakonec se s nepořízenou stáhl. Obyvatelé Benátek slavili své první velké vojenské vítězství. Mělo to další důsledky. Pro Karla bylo uznání jeho koruny ze strany Byzance velice důležité a byl proto ochoten i k ústupkům. Jedním z nich bylo, že oblast tzv. Ravennského exarchátu včetně obyvatel benátské laguny, kterou stejně nebyl schopen ovládnout, postoupil Byzanci. To bylo v roce 812. Krátce nato přesídlili Benátčané na ostrůvky Rialta. (Mimochodem až do roku 1143 se Benátky nazývaly Civitas Rivoalti, až poté se přejmenovaly na Civitas Venetiarum. Z Istrie byly přiváženy plné lodě sloupů – skoro celý poloostrov byl zbaven svého lesního porostu – aby mohli Benátčané zatloukat do močálů jeden sloup  za druhým, vždy do takové hloubky, až narazil na pevné dno a na těchto sloupech začali stavět první domy, začali spojovat oněch 118 ostrůvků mosty.  V roce 843, kdy Po smrti velkého Karla a dělení jeho říše mezi jeho potomky došlo znovu k vyjednávání s byzantskou stranou, působily Benátky už jako zprostředkovatel. Dóže Pietro Tradonico (836 – 864) dojednal k velké nevůli Byzance s Franky vlastní dohodu, (Pactus Lothari z 22.února 840) aniž se staral o názor exarchy v Ravenně či císaře v Konstantinopoli. Z objektu se staly subjektem jednání. Byzanc musela spolknout první hořkou pilulku, uvědomila si totiž, že potřebuje Benátky jako okno do Itálie mnohem víc než Benátky Byzanc.

Všechno krásné, jenže město, které chtělo něco znamenat, potřebovalo patrona, pokud možno velmi známého světce. Benátky měly svatého Theodora, spíše třetitřídního byzantského svatého, s tím rozhodně díru do světa nemohly udělat. (Úplně na něj ale nezanevřely, jeho socha se nachází na sloupu na molu na náměstí svatého Marka vedle sloupu s Markovým lvem. Mezi těmito sloupy se vykonávaly popravy, Benátčané je proto obcházejí. Pokud projdete mezi nimi, je jasné, že jste turista.)

Benátští patriciové se přišli na geniální tah. Rozhodli se získat pro město patrona velmi významného evangelistu Marka. Opírali se ve svém zdůvodnění o to , že sám svatý Petr poslal Marka do Aquileie, aby tam šířil křesťanství. A tento, když zde získal svatého Hermagora a vysvětil jej za biskupa, skutečně založil v Aquileji křesťanskou komunitu, která se později právě s odvoláním na tuto tradici, stala patriarchátem. Benátky se považovaly za dědice Aquileje ( s tímto městem v zániku se nehodlaly o tomto nároku bavit.) Jenže, aby skutečně mohly tuto novou tradici položit na akceptovatelný základ, potřebovaly svatou relikvii, čili světcovy ostatky. Ty se nacházely v místě jeho úmrtí, v egyptské Alexandrii, tam totiž svatý Marek založil koptskou církev (která existuje dodnes) a tam jej v roce 68 nepřátelé uškrtili. Dóže Angelo Partezipatio (809 – 827) začal vyjednávat s představiteli alexandrijské církve (Alexandrie byla jedním z pěti prvotních patriarchátů – Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém – jenže už bezmála dvě stě let byla pod arabskou nadvládou a představitelé koptské církve byli ochotni o prodeji ostatků svého zakladatele svatého Marka vyjednávat – měli dost hluboko do kapsy.

Benátčané se tedy v roce 828 vypravili do Alexandrie. Vyjednávání pokračovala úspěšně, až si Italové všimli, že alexandrijští ostatky svého světce vůbec nehlídají. Usoudili tedy, že zadarmo je lepší než za peníze a kosti světce prostě ukradli. (Koptové celou dobu tvrdili, že Benátčané zapomněli v Alexandrii světcovu hlavu a ta tak zůstala v jejich majetku, na urovnání emocí poslal část ostatků svatého Marka papež Pavel VI v roce 1968 alexandrijskému patriarchovi Cyrilovi VI. zpět- Benátky je už tak nutně nepotřebovaly, k tomu se dostanu na konci článku.) Jediný problém byl, jak je rychle – než si krádeže egyptští křesťané všimnou – propašovat Markovy ostatky přes celní kontrolu na přistavenou loď. Poradili si skutečně skvěle. Naházeli světcovy kosti do koše a na ně naložili pláty špeku. Arabským celníkům jakožto muslimům se vepřové sádlo muselo neskutečně hnusit a aby neohrozili svou budoucnost v muslimském ráji ani se špeku nedotkli. Tak se tedy svatý Marek dostal v roce 829 do Benátek, kde byl nadšeně přivítán místním obyvatelstvem a hned se za „ušetřené“ peníze začalo se stavbou důstojného chrámu nad jeho novým hrobem – ten chrám s pěti kupolemi a úžasnými mozaikami, který stojí na náměstí svatého Marka dnes, je už třetí.

Benátky převzaly ihned i Markův znak – okřídleného lva a pod jeho tlapu položily otevřenou bibli s textem: „Pax tibi Marce, evangelista meus“. (Mír tobě Marku, můj evangelisto) Markovy lvy potkáte v severní Itálii doslova v každém městě, protože celá severovýchodní Itálie tvořila od patnáctého století takzvanou Ferra terma, pevninské zázemí Benátek. Občas má lev bibli pod tlapou zavřenou, to bylo tehdy, když byl tesán v čase války, pak se o míru nemohlo hovořit.

V podstatě byl dóže ( v roce 828 to byl syn Angela Partezipatia Giustiniani) povinen uložit tak vzácné ostatky v biskupském chrámu San Pietro di Castello. Úmyslně nechal ale biskupa stranou a nechal stavět nový chrám bezprostředně vedle dóžecího paláce. Svatý Markus se měl stát nejen patronem a ochráncem města, ale i politickým prostředkem symbolem srůstání světské a církevní moci. Papeži bylo tím vzkázáno: „Primo siamo Veneziani, poi Christiani.“ (Napřed jsme Benátčané, až potom křesťané). Ostatně na Scala dei Giganti, kterou se vcházelo do reprezentačních místností dóžete jsou sochy Marse a Neptuna – dvou bohů, kterým vděčily Benátky za svůj vzestup víc než světci – Lev svatého Marka na ty dva pohany ovšem samozřejmě kouká shora z průčelí nad vchodem.

Byzanc stále více ztrácela nad svým vzpurným městem kontrolu. Za pomoc proti postupujícím Normanům zprostil císař Alexios I. Komnenos (1108 – 1118) Benátky jakýchkoliv daní a přispěl dokonce obrovskou částkou na stavbu nového chrámu svatého Marka – toho dnešního. Sotva Benátčané od Byzance získaly, co potřebovaly, uzavřely s Normany v roce 1155 separátní mír. Ukázaly opět, že v politice se bezcharakternost vyplatí. Byzanc zuřila, byla ale bezmocná. A to nejhorší mělo teprve přijít.

Benátky zaspaly první křížovou výpravu, která skončila v roce 1099 dobytím Jeruzaléma. Jejich konkurenti Janov a Pisa získaly za přepravu křižáků opěrné body pro obchod ve svaté zemi v Tyru a Askalonu. Začaly sice začátkem 12.století se stavbou obrovských doků (Arsenale), na východě ale tahaly za kratší konec. Jinak na západě. Geniálnímu dóžeti Sebatianovi Zianimu se v roce 1177 podařilo zprostředkovat mír mezi císařem Fridrichem Barbarossou a papežem Alexandrem III. Zato vyhlásil papež chrám svatého Marka na poutní místo s úplnými odpustky, což do Benátek přivedlo davy poutníků a s nimi spoustu peněz. Císař pak dal Benátčanům obchodní privilegia v celé říši za Alpami, z nichž měli profitovat po celá další staletí. Tento čin dóžete Zianiho je v dóžecím paláci oslaven několika freskami pokrývajícími stěny celého jednoho obrovského sálu.

Jeho nástupce Enrico Dandolo využil pak těchto nadstandardních vztahů s císařem Barbarossou a nabídl křižákům směřujících na čtvrtou křížovou výpravu přepravu benátskou flotilou – 30 000 vojáků za 85 000 dukátů. Když křižáci v roce 1201 do Benátek opravdu přijeli, vymluvil se na počasí a nedostatek lodí a nechal je ve městě přezimovat. Ceny byly v Benátkách vždycky nestoudné, za několik měsíců přišli rytíři o všechny své peníze a když se na jaře jednalo o přepravě do Svaté země, neměli už čím přepravu zaplatit. Dandolo přišel s návrhem – pokud křižáci pro Benátky dobudou uherský Zadar, přepraví je do Palestiny zadarmo. Křižáci skutečně v roce 1202 Zadar dobyli, papež Inocenc III. zuřil a chtěl výpravu okamžitě ukončit, jenže Dandolo (devadesátiletý slepý stařec) sledoval svůj cíl a tím bylo zničení Byzance. Místo proti Turkům, jak bylo plánováno, obrátil křížovou výpravu proti samotné Byzanci a v roce 1204 křižáci dobyli a vyplundrovali Konstantinopol.  Benátky se zbavily svého největšího obchodního konkurenta a navíc získaly z roztříštěného Východořímského císařství ostrovy Euboju, Korfu, Krétu a Kypr jakož i města na Peloponésu. Obě bitvy – dobytí Zadaru jakož i dobytí Konstantinopole jsou rovněž oslavovány na freskovém cyklu v dóžecím paláci – Benátčané by se za tyto činy měli spíše stydět, nestyděli se ale. Účel zase jednou světil prostředky.

Ostatně bronzové čtyřspřeží nad vchodem do chrámu Svatého Marka je také kořistí z dobyté Konstantinopole – stálo tam na Hippodromu, kam bylo přeneseno z vítězného oblouku v Římě. (Mělo pak i nadále pohnuté osudy, v roce 1805 nechal ony koně Napoleon převézt do Paříže, aby tam zdobily jeho vítězný oblouk, po Vídeňském kongresu, ale museli Francouzi koně do Benátek vrátit a vyrobit si v Paříži kopie.)

Politický systém Benátek byl na svou dobu ojedinělý. Jednalo se opravdu o republiku, i když politická práva měli jen příslušníci nobility (skládající se ze staré byzantské šlechty a nejbohatších kupců) – tato skupina představovala 10 procent obyvatelstva, vlastnila ale 90 procent bohatství státu. Nobili si stavěli své paláce přímo na kanálech – ti nejbohatší pak na Canal Grande, zatímco chudina se tiskla v uličkách uprostřed ostrůvků. Od roku 1295 se jednalo o uzavřenou skupinu, která nesměla uzavírat sňatky s nikým jiným a bylo vyloučeno přijímání nových členů.  V čele státu stál sice volený dóže, jeho moc byla ale velmi okleštěna, už od roku 1035 nesměl určovat svého nástupce a musel se podřizovat rozhodnutím dalších orgánů. Zejména Velké rady, do které měli přistup všichni dospělí Nobili mužského pohlaví, z původních 35 jejich počet narostl až na 2000 – sál Velké rady v dóžecím paláci tomuto množství svou velikostí odpovídá.

Vládu vykonávala takzvaná Malá rada o deseti členech (Signoria), pak zde byl Senát (Consiglio di Pregadi), Rada čtyřiceti (Quadranta) a Rada deseti (Consiglio di dieci). Když se dóže Marino Faliero v roce 1355 pokusil o státní převrat a převzetí moci do svých rukou, byl odsouzen a popraven – jako jediný nemá v dóžecím paláci svou podobiznu, místo ní je v jeho výklenku černá opona.

Díky tomuto vyváženému politickému systému jakož i ziskům z obchodu (jen obchod s kořením dosahoval v polovině patnáctého století roční obrat okolo milionu zlatých (asi dnešních 50 milionů Eur) se Benátky staly opravdovou velmocí. Nejen že dokázaly přečkat válku s Uherskem, kde se jednalo o dalmátská města ( a císař Zikmund musel zastavit spišská města, která pak zůstala až do roku 1772 polská), ale začaly samy dobývat na pevnině město po městu – Treviso, Udine, Vicenzu Veronu atd. Během vlády tří velmi (či lépe řečeno všeho) schopných dóžat MIchela Stena ( 1400 – 1413), Tomassa Moceniga (1414 – 1423) a Francesca Foscariho (1423 – 1457) vytvořily takzvanou Terra Ferma a srazily se v neúprosném boji o vliv v severní Itálii s Milánem, tento zápas byl ukončen mírem z roku 1453 – ve stejném roce, kdy padla Konstantinopol do rukou Turků. Benátčané Byzanci na pomoc nepřišli, městské hradby bránilo marně 700 obrněnců z Janova. Ale právě dobytí Konstantinopole znamenalo i zlom v růstu moci Benátek. Dostali se sami pod Turecký tlak. V roce 1479 se jim podařilo uzavřít s Turky mír, vzdali se Euboje a některých dalších míst a zavázali se platit na možnost obchodovat na východě 10 000 zlatých ročně, jenže vzápětí se proti všemocným Benátkách utvořila tzv., Liga z Cambrai. V ní byli pod vedením papeže Julia II. (De  Rovere) francouzský král Ludvík XII., císař Maximilián I., aragonský král Ferdinand, uherský a český král Vladislav Jagello i anglický král JIndřich VIII. Benátky naverbovaly neuvěřitelných 40 000 vojáků a pod vedením condotiera Bartolomea d´Alviana dobyly Gorici, Terst (který byl už od poloviny čtrnáctého století pod habsburskou ochranou a Rijeku.) 14.5.1509 utrpěli ale zničující porážku u Agnadella – zdálo se, že se Serenissimou, (nejjasnější) jak se benátská republika nazývala, je konec a že tentokrát nepomůže ani svatý Marek. Pomohl. Dóže Leonardo Loredan vstoupil do separátních jednání s papežem Juliem II. zavázal se platit církevní desátek a papež koalici rozpustil.

Benátky přesto, že se obchod s kořením po objevení Ameriky a cesty do Indie okolo Mysu dobré naděje přesunul do Portugalska a Španělska byly nadále obchodní velmocí. Pro kupce a obchodníky z různých evropských zemí stavěli takzvaná Fondaca, kde mohli skladovat své zboží a vyvážet je dále do celého světa – samozřejmě za patřičnou daň (DPH je tedy vlastně taky benátský vynález). Nejbohatší člověk tehdejšího světa Jakob Fugger z Augsburku měl své hlavní obchodní centrum ve Fondaca dei Tedesci (dnešní hlavní benátský poštovní úřad u mostu Rialto) a odtud uplatňoval svůj evropský monopol na obchod s mědí (v čase masového lití děl úžasná věc). Ale svou Fondacu dei Turcchi měli i nepřátelští Turci. Ti v roce 1571 obsadili Kypr (Otello už v té době uškrtil svou Desdemonu a na obraně ostrova a hlavního města Famagusty se podílet nemohl). Krutost dobyvatelů, kteří velitele famagustské pevnosti Marcantoma Bragadina na hlavním trhu zaživa stáhli z kůže a tu vycpali slámou, přiměla křesťanské vládce k vytvoření velké koalice, která Turky porazila v roce 1571 v námořní bitvě u Lepanta. Přestože se právě Benátky podílely na tomto vojsku 110 galérami z celkových 200, úpadek Serenissimy už to nemohlo zadržet. Kypr byl definitivně ztracen, v letech 1645 – 1669 pak ztratili i Krétu. Obyvatelstvo decimovalo několik morových epidemií a konečně v roce 1797 vstoupily do Benátek vojska generála Napoleona Bonaparteho. Poslední dóže Lodovico Manin (zvolenýá přímo symbolicky v roce 1789, tedy v roce francouzské revoluce, svolal Velkou radu a tak 12.května  rozhodla o rozpuštění Republiky, která se  v důsledku míru v Campo Formiu stala součástí Rakouska.

Byla doby osvícenství a svatý Marek v takové době definitivně ztratil svou moc. Symbolicky ho svrhly jednotky bezvěrců hořících ideály francouzské revoluce a ničící památky na světce. Kniha pod tlapou jeho lva se definitivně zavřela.

A z kdysi tak mocných Benátek se stávala stále více turistická atrakce – a my můžeme jen děkovat za to, že tomu tak je.

Se lvem svatého Marka se ale setkáváme dál – je ve znaku pojišťovny Generali – „pod křídly lva“ zní její slogan. Je to tak trochu lumpárna. Assicurationi generalli byla totiž založena v roce 1831 v Terstu, který na znak svatého Marka neměl ani nejmenší nárok, v roce 1382 se totiž právě ze strachu před Benátkami uchýlil pod habsburská křídla a zůstal tam až do roku 1918..

Článek je věnován mému otci, učiteli dějepisu, který ve mně vzbudil zájem o dějiny a který by si ten článek možná i přes svou těžko překonatelnou nechuť k internetu rád přečetl.

Já vím, že teď o Karlovi píše každý. Pozítří budeme slavit jeho 700-sté narozeniny a to si samozřejmě sotva někdo nechá ujít. Proto jsem pociťoval po dlouhé týdny odpor připojit se k píšícímu davu. Jenže Otec vlasti je Otec vlasti a ignorovat ho si prostě netroufám. Zkusím to aspoň tak trochu jinak, místo chvalozpěvů na českého panovníka se pokusím napsat článek o římském císaři Karlovi jakožto evropském státníkovi a pokusit se analyzovat jeho význam pro dějiny Evropy.

Před nějakou dobou pobouřil českou veřejnost historický seriál německé televize, který se věnoval velkým Němcům a zařadil do svého programu i Karla IV. V Česku se díky tomu zvedla vlna nevole. A to i když byl po otci Lucemburčan a po matce Čech, ta ovšem měla zase rakouskou maminku. Ale u korunovaných hlav to už tak bývalo a národnost panovníka se určovala především podle toho, které zemi vládl.

Samozřejmě chápu, že by si Češi svého „Otce vlasti“ nejradši nechali sami pro sebe. Je to zcela legitimní přání, jenže Karel a jeho význam přesahuje obrovsky „malé české poměry“. Neformoval totiž jen politiku České kotliny, ale politické dění celého kontinentu a to na celá staletí dopředu.

Je přece faktem, že Karel i jako český král vystupuje se čtyřkou za jménem, i když byl českým králem toho jména prvním. Tu jedničku za jeho jménem (a i to v závorce) jsem našel jen v jediné knize – ve spisku „Die Sankt Wenzels-Krone“ od Karla VI. Schwarzenberga – ano otce našeho Karla, který byl nadšeným historikem. To bylo samozřejmě dáno tím, že Karel IV. byl římským králem dříve než králem českým, byl zvolen ještě jako moravský markrabí 11.července 1346 a českým králem se stal až po tragické smrti svého otce na bitevním poli u Kreščaku 26.srpna 1346, tedy o šest týdnů později. Nápadné ale je, že Čechům to nijak nevadí a své Karly číslo jedna až tři nijak nepohřešují. I když jim vládl král, který se nazýval čtvrtým podle svého německého titulu.

Stopy Karlovy činnosti totiž nenajdete jen v Čechách, ale budete o ně zakopávat v Aachenu, Kolíně nad Rýnem, Norimberku či v Berlíně. (Blíže jsem ses jeho dědictvím v Aachenu zabýval ve článku o tomto městě s názvem Aachen – Cáchy z pátého listopadu minulého roku, stojí totiž opravdu za to). Karel byl totiž státník tělem i duší, který měl svou ideu a dokázal ji důsledně prosazovat. Měl výhodu, že neexperimentoval s neznámým, měl velký vzor, císaře Friedricha II, který e pokoušel sto let před Karlem o totéž, totiž dát rozměklému  rozpadajícímu se státnímu útvaru Svaté Říše  Římské formu a řád. Friedrich neuspěl, Karel se poučil z jeho chyb a dílo dokončil. Říši zastabilizoval na celá staletí.

Měl na to skvělé předpoklady a ty dokázal dokonale využít. Samozřejmě mu přála doba jako málokterému jinému vládci, ale právě schopnost poznat přízeň chvíle pro politický čin a ten pak  konsekventně provést, v tom je Karlova genialita. Pokusím se jím jako osobností zabývat a to poněkud šířeji, než jsem to učinil ve své knize „Odvrácená tvář moci, kdy jsem mu věnoval jeden ze svých medailonů.

Karel byl chytrý, vzdělaný (což v jeho době nebylo naprosto samozřejmé) a bezcharakterní – v politice se tomu říká pragmatický. Určitě se na tom podepsalo jeho dětství s chybějící vazbou na rodiče. Matce byl odebrán jako tříletý, pak dokonce držen ve vězení, než ho otec dal dopravit do Francie k tamějšímu královskému dvoru. Tam mu sice rozhodně nebylo špatně, ale citové vazby už sotva mohl vytvořit – pro kariéru státníka deficit přímo k nezaplacení. Navíc měl patřičné kontakty. Vyrostl v Paříži v podstatě jako člen královské rodiny (jeho teta Marie byla manželkou krále Karla IV. zvaného Sličný, posledního krále dynastie Kapetovců) a svatbou s Blankou z Valois, sestrou po Karlovi následujícího francouzského krále Filipa VI. si zajistil podporu tehdejšího nejmocnějšího evropského panovníka, který navíc díky „avignonskému zajetí papežů“ určoval do značné míry i církevní politiku. Karlův strýc Balduin byl mohučským arcibiskupem, tedy nejdůležitějším duchovním kurfiřtem a díky své inteligenci a politické šikovnosti nejmocnějším z nich, Karel se navíc znal osobně s papežem Klementem VI. civilním jménem Pierrem de Rosiers, svým učitelem z mládí, s nímž měl přátelské vztahy (který učitel už nemiluje svého nejchytřejšího žáka?) což mu poskytlo netušené možnosti. Když se podíváme na státotvorné činy Karla IV. na území českého království (založení arcibiskupství 1344, založení university 1348, rozšíření hlavního města Prahy 1347, založení Karlštejna 1348, ale i na území Říše – německá Karlova volba římským králem a boj o královskou korunu (1348 – 1349), spadají právě do vlády papeže Klimenta VI. (1342 – 1352), od něhož mohl novopečený král očekávat naprostou politickou podporu.  V zájmu tohoto papeže šel přece do sebevražedné mise boje proti císaři Ludvíkovi.

Karel se ale i ve své další kariéře důsledně stranil konfliktu s církví –poučil se z chyb svého předchůdce Friedricha II. Karlovi přezdívali posměšně „Kněžourský císař“, ovšem on si z toho nic nedělal. Pocit přehnané důstojnosti mu byl cizí. Řídil se svým pragmatismem a heslem, že jen ten, kdo uteče včas, může nastoupit do nového boje. Po prohrané bitvě u Kresčaku prošel Německem, kde ho zoufale hledali lidé tehdy panujícího císaře Ludvíka Bavorského, v přestrojení za pacholka, před polským králem Kazimírem utíkal dokonce v převlečení za ženu. Kazimír to komentoval pohrdáním, jenže nakonec se musel sklonit před politickým tlakem, který na něj Karel dokázal vyvinout. Musel se před císařem  sklonit a dokonce mu i dát svou neteř za manželku.

V tom byl Karel mistr. Zatímco jeho otec Jan hledal své úspěchy na válečném poli, vedl mnoho válek, mnoho bitev vyhrál, ale politicky nic nedosáhl, Karel se bitvám vyhýbal jako čert kříži. (To samozřejmě neplatí o období, kdy se živil jako kondotiér v Itálii. Z této doby si přinesl jizvu, která mu po zbytek života hyzdila tvář.) Poučil se ale z chyb svého otce a věděl, že výsledek bitvy je vždy nejistý a válečná přímá konfrontace může mít fatální následky. I on vedl mnoho válek, v nichž ale prakticky k žádným větším bitvám nedošlo. Karel dokázal svého soupeře vždy zničit svou převahou finanční a diplomatickou, zbavil protivníka spojenců a přinutil jej nakonec kapitulovat, aniž by riskoval přímý boj muže proti muži.

Možná v tom hrála roli i jeho fyzická konstituce. Karel trpěl na dnu (díky jí objevil Karlovy Vary), na jeho kostře jsou pokročilé zánětlivé změny malých kloubů, jejich majitel musel žít celý život s hroznými bolestmi. Navíc od svého téměř smrtelného úrazu z roku 1350 (zřejmě na turnaji, kterých se zúčastňoval inkognito i po své volbě římským králem) při kterém si zlomil a zablokoval obratle krční páteře byl nahrblý a měl problémy s pohybem – koneckonců zemřel na následky pádu a zlomeniny krčku stehenní kosti. To jistě jeho možnosti vést do boje vojsko, značně omezovalo. Ale rozhodující bylo poznání, že diplomacií se dá dosáhnout víc než mečem.

V říši byl tak trochu zjevením. Měl francouzské vychování – ostatně i jeho jméno Karel bylo v německých poměrech neobvyklé. Mezi římskými panovníky se to hemžilo Jindřichy, Konrády, bylo tu i pád Ottů a Fridrichů, ale jméno zakladatele středověkého západořímského císařství se používalo spíše ve frankofonním jazykovém prostoru a do té doby poslední toho jména, Karel III. zvaný Tlustý, zemřel v roce 887, tedy před víc než čtyřmi sty lety. Karel, původním jménem Václav, získal své jméno při biřmování, kdy mu byl kmotrem francouzský král Karel IV.

Pro České království, zmítající se od smrti posledního přemyslovce Václava III v roce 1306 po celá desetiletí v anarchii, znamenal Karel pravé požehnání. Zavedl zde pořádek, zemský mír, provedl hospodářské a správní reformy, které daly zemi poznat nebývalý blahobyt. Provedl to nejen nelítostným potlačením kriminality, ale i zaváděním pěstování nových plodin a hospodářských odvětví, jako bylo vinařství či chování ryb. Podařilo se mu odklonit obchodní cesty, které vedly přes Wroclav, Lipsko či Norimberk a až do jeho doby míjely českou kotlinu. Vybudováním hlavního města říše Prahy zajistil i dostatečný počet odběratelů dováženého zboží, na císařském dvoře samozřejmě sídlili vyslanci a diplomati a přijížděly sem časté urozené a bohaté návštěvy, které udělaly Prahu pro obchodníky se zahraničním zbožím lákavou. To vše vedlo rychle k rozkvětu země. Budováním Nového města, městského opevnění (Hladová zeď), či mostu, který nese dodnes jeho jméno, ale i např. Karlštejna pak dal lidem práci a tím i kupní sílu. Karel ale všemi těmito opatřeními na posílení hospodářství Českého království sledoval především jeden cíl. Pro své evropské ideje potřeboval pevnou hospodářskou základnu, z níž byl mohl čerpat peníze. To bylo možné jen z velké a prosperující země. Svou velikostí České království vyhovovalo, bylo ho jen třeba hospodářsky „nakopnout“. I v tom kopíroval Karel opět svého předchůdce Friedricha II., který si takovéto hospodářské zázemí vybudoval v Sicilském království. Císař bez peněz by byl jen bezmocnou figurkou v rukou kurfiřtů a to neměl Karel rozhodně v úmyslu.

Jako typický „Alfa samec“ se snažil rozvolnit vazby od lidí, jimiž byl zavázán za svůj vzestup a obklopit se loajálními spolupracovníky, kteří za svůj vzestup vděčili jemu. Sto let předtím, než takový postup radil vládcům Machiavelli. V tom měl šťastnou ruku, nebo spíše dokázal odhadnout potenciál svých budoucích spolupracovníků. Ať už to byl jeho bratr Jan Jindřich, který se vzorně staral o moravské markrabství či Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup, který se stal prakticky spolutvůrcem fundamentů nové české státnosti. Karel dokázal jeho jmenování u papeže prosadit.

Karel poznal moc psaného slova. Nejen že sepsal propagandisticky dodnes účinný vlastní životopis, v němž patřičně oslavil své dílo, ale dal sepsat zákony a to jak pro České království, tak i pro Říši římskou. Definice a rozčlenění „Zemí koruny české“ bylo jeho dílo, které zohledňovalo specifika jednotlivých zemí království. V Německu pak vydal  v roce 1356 svou „Zlatou bulu“, která měla zůstat ústavou této říše až do jejího zániku v roce 1804. Tento dokument se nachází v Muzeu v Berlíně. Hledal jsem ho v očekávání velkolepé listiny na půl stěny ozdobené velkou zlatou pečetí císaře. Byl jsem dost zklamaný, když jsem zjistil, že je to malá útlá knížečka o formátu A5. Karel volil vždy racionální formy vlády, účel mu byl důležitější než pompa. I na svou korunovaci do Říma přijel v roce 1355 jako první císař spíše jako poutník bez velkého vojska. Ještě jeho dědeček Jindřich VII. se snažil přinutit Italy k poslušnosti velkou armádou, ztratil na tom tažení nejprve svého bratra Walrama, pak ono vojsko a nakonec i život. Karel se poučil, nehledal konfrontaci, která by byla náročná a sotva by se dala vyhrát. Měl s italskými poměry bohaté zkušenosti ať už z dob, kdy se seznamoval s politikou po boku svého otce, který neúspěšně budoval v Itálii své malé imperium, či později jako nájemný kondotiér. Karel IV. sice pohnul papeže Urbana V. k přesunu z Avignonu do Říma a nechal se tam od něj v roce 1368 (už podruhé) i se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou korunovat císařem (tu první korunovaci provedl v papežově zastoupení kardinál Petrz Ostie). Další podpora vratkého papežského trůnu mu ale byla příliš náročná. Jako chladný kalkulátor si spočítal, že mu to nic nepřinese a nechal papeže na holičkách. Ten musel znechucen opustit Řím a na zpáteční cestě do Avignonu zemřel v Marseille.

Karel byl vždy chladným kalkulátorem, věděl, co chce a většinou i znal cestu, jak cíle nerychleji a nejefektivněji dosáhnout. Jeho nepřátelé neměli jednoduchý život – a většinou taky jen krátký. Nehynuli mečem, ale na záhadné choroby. Ludvíka Bavorského možná skutečně trefil šlak, ale například Karlův protikandidát Günther ze Schwarzburgu zemřel smrtí velmi podivnou, která dala Karlovi u německých historiků už navždy pověst traviče.

U jiných „neposlušných“ politiků sáhl k nekrvavým prostředkům. Protože mu jeho zeť Rudolf IV. Habsburský lezl svými nezkrotnými ambicemi nesmírně na nervy, „zapomněl“ rakouského vévodu zapsat ve Zlaté bule do seznamu voličů – tedy kurfiřtů – fakt, kterým Hasburkové trpěli po celá staletí. Rudolf kontroval falsifikátem takzvaného „Privilegium maius“, které ale Karel nechal přezkoumat svými učenci a samozřejmě ho neuznal.

Karel měl k učencům a vůbec ke kultuře velmi těsný vztah a platil za mecenáše časného humanismu. Sám hovořil plynně latinsky, francouzsky, italsky, německy a česky, přičemž češtinu se učil až naposledy. Měl osobní kontakty s Colou di Rienzo či Francescem Petrarcou, kterého dokonce pozval do Prahy a slavný básník pozvání rád přijal. Karel pozval do Prahy i velkého kazatele Konráda Waldhausera a tím – možná trochu nechtěně, dal do pohybu českou reformaci. Poznání génia Petra Parléře a financování jeho hutě změnilo architekturu v celé střední Evropě (kromě Prahy třeba Norimberk, Budapešť, ale i Kladsko).

Založením university v Praze překročil Karel další z milníků. Ovšem Karel nezakládal svou universitu jako universitu českou, tou se stala až po vydání Kutnohorského dekretu jeho synem Václavem v roce 1409. Pražská universita byla první na území Římské říše na sever od Alp (tedy v její neitalsky hovořící části) a měla sloužit všem lidem toužícím po vzdělání, které od Itálie dělilo ono těžko překonatelné pohoří. Že se projekt podařilo realizovat, nebylo vůbec samozřejmé – na založení university byly potřebné finanční prostředky, zajištění schopných učitelů a zlomení odporu místní šlechtické opozice, která takovým „novotám“ nikdy nebyla nakloněna.  Založení university ztroskotalo například za císaře Zikmunda v Budapešti nebo za krále Vladislava ve Wroclavi. Zakládající listina neznamenala zdaleka, že universita i vznikne a dosáhne určité kvality. Že se to v Praze setkalo s tak velkým úspěchem, je určitě zásluhou Karlovy důslednosti a jeho porozumění potřeby vzdělání pro výchovu schopného úřednictva. I tady kopíroval svého Předchůdce Fridrich II. který za tím účelem založil universitu v Neapoli. Karel svou ideu povznesení vzdělanosti v Římské říši zrealizoval a proto nese pražská universita právem jeho jméno dodnes. Karlova činnost tedy skoro vždycky přesahovala české hranice, jeho vliv nikdy nezůstal omezen pohraničními českými hvozdy a Karel ani nikdy v českých dimenzích nemyslel. Byl panovníkem evropským a byl panovníkem velkým.

Pozastavme se ještě u jednoho bodu, který na Karlovi lpí jako poněkud temná skvrna a to je jeho vztah k Židům. Karel měl v tehdejší Evropě pověst Židobijce, ve vzdáleném Katalánsku se dokonce vyprávělo, že platí občanům za každého zabitého Žida zlatku a na něho jako na svůj vzor a na praotce holokaustu se odvolával i jistý Adolf Hitler. Skutečnost je samozřejmě poněkud jiná, ovšem pro Karla přesto nepříliš lichotivá. O jeho působení ve věci norimberského pogromu v listopadu 1349 jsem psal ve své knize „Odvrácená tvář moci“.  Karel udělal v podstatě jedinou věc – vzdal se ochrany Židů na území Říše. Židé byli vždy vděčný terč pogromů a pronásledování, jen z nejznámějších v našem bezprostředním okolí byl pogrom v Praze 18. dubna 1389, ve Vídni 1420 nebo ve Wroclawi 1435. Proti nenávisti obyvatelstva chránil Židy na území Římské říše takzvaný Judenregál, tedy židovská daň, kterou platili přímo císaři. Byl to pro panovníka vítaný zdroj příjmů, na který se dívala církev s nevolí, ne nadarmo stáli za oněmi židovskými draze zaplacenými privilegii císaři z dynastie Štaufů, kteří byli s papeži a s katolickou církví permanentně na nože. Wormské privilegium stanovilo, že vražda Žida je trestným činem a je trestána přímo panovníkem, Friedrich II. pak podrobil všechny Židy přímo císařské komoře. Zabití Žida tedy s sebou neslo trest, většinou finanční a to dost citlivý, protože císař si samozřejmě nenechal ujít příležitost vylepšit svůj věčně deficitní rozpočet. A protože nikdo neplatí rád, těšili se Židé až do vlády Karla IV. určitému bezpečí. Jenže v roce 1346 vpadla do Evropy nová hrůza – mor. Epidemie, jakou náš kontinent ještě nepoznal, během několika málo let zemřela třetina evropského obyvatelstva. V atmosféře strachu a  apokalyptických vizí byli Židé obviňováni z otravování studní. Jejich úmrtnost na epidemii byla díky izolaci v ghettech, nábožensky předepsaným předpisům čistoty i zákazu návštěv veřejných lázní a nevěstinců podstatně menší než u křesťanského obyvatelstva a to budilo podezření. Od podezření nebylo daleko k rozsudku – a když dostala lůza volnou roku, tragédiím se nedalo zabránit. Otázka je, zda by byl Karel vůbec schopen v dané situaci Židům nějakou účinnou ochranu nabídnout – v roce 1349, kdy mor vstoupil na území Německa, ještě jen o svou korunu bojoval – definitivně ji získal kapitulací Günthera ze Schwarzburgu v Eltville 26.května 1349. Karel řešil praxi tak, že onen židovský regál pronajímal městům a místním hrabatům či vévodům a ti si pak mohli dělat se Židy, co uznali za vhodné. Až v roce 1356 se císař ve své „Zlaté bule“ k této problematice vrátil – tentokrát systematicky – a delegoval ochranu židovského obyvatelstva na kurfiřty. Tím se situace aspoň částečně uklidnila.

Bylo by zajímavé zjistit, jak by Karel reagoval na církevní schizma, ke kterému došlo bezprostředně před jeho smrtí a které změnilo politickou mapu Evropy. Této poslední zkoušky byl ale císař ušetřen. Protipapež Klement VII. byl zvolen 20. září 1378, Karel zemřel 29. listopadu téhož roku, očividně byl ale už týdny předtím díky své zlomenině stehenní kosti upoután na lůžko.

Karel byl tedy opravdu velkým panovníkem. Nebyl jen politikem, cílícím na krátkodobý zisk. Byl státníkem s vizí, kterou dokázal uskutečnit a zastabilizoval tak na dlouhá staletí svou říši. Všeobecně je uznáván za jednoho z největších císařů. A to právem. Že se stal mimo to – tak trochu mimochodem – i Otcem vlasti českého národa, mu určitě slouží ke cti.

V podstatě je jedno, jaké prostředky k tomu použil. Hlavní věcí bylo, že z nich měli největší prospěch jeho poddaní. Možná aspoň to by mohli současní politici od něho převzít. Aby se mohli stát státníky, živočišným druhem, který současnému světu tak zoufale chybí.

Tento císař je vždy posuzován tak nějak s rozpaky. Pokud je posuzován vůbec. Jeho sláva zůstává ve stínu jeho otce Ferdinanda I. i jeho syna Rudolfa II. Už proto, že vládl jen pouhých 12 let, než ho zkosila choroba, kterou v sobě nosil – syfilis.

Druhá generace Habsburků na českém trůně mi byla vždy poměrně sympatická – ostatně jsem jednomu z členů této generace věnoval svou knihu „Cti otce svého ale miluj ženu svou.“ Působili na mne vždycky jako parta, která neztratila zdravý rozum. A to je v politice velmi důležité a dnes téměř nevídané.

A to, i I když byli politickými náhledy velmi rozdílní. Zatímco Ferdinand Tyrolský zůstal přesvědčeným katolíkem a „pravou víru“ v Tyrolsku upevňoval  (přesto toleroval avengelickou víru svého kancléře Františka Turna) , nemladší Karel byl sice katolík, ale velmi tolerantní, který se snažil s protestantskou opozicí ve svých zemích takzvaného „Vnitřního Rakouska“ , tedy Štýrska, Korutan a Kraňska) vyjít politickými prostředky a hledáním kompromisu, což se mu i přes zuřivý odpor jeho manželky  v podstatě dařilo, Maximilán byl vždy podezříván ze sympatií k protestantismu a dokonce i z tajné konverze. Že právě takový panovník nedal českým stavům požadovaný toleranční patent, ale neustálými mlhavými sliby hrál tento požadavek do ztracena, poškodilo výrazně jeho důvěryhodnost, přinejmenším v českých zemích. Otázka je, zda mohl jednat jinak.

Maximilán se narodil 31. července 1527 ve Vídni jako prvorozený syn (a druhé dítě) Ferdinanda i. – od roku 1522 vévody rakouského a štýrského, hraběte tyrolského a od roku 1526 krále českého a uherského a jeho manželky Anny Jagellonské. Z tohoto manželství se mělo narodit ještě dalších 13 dětí ( z toho dva další synové), přičemž narození poslední dcery Johanny v roce 1547 stálo její matku královnu Annu život. Není pravda, jak píše pan Bauer ve své knize o českých princeznách, že se dospělosti dožily jen tři z nich, pravdou je, že jen tři z těch dětí byli synové a dospělosti se dožilo až 11 dcer, což byl nemalý problém, co se týká hledání vhodných ženichů a dvě z nich nakonec stejně skončily v klášteře, protože se na ně prostě nedostalo.

Maximilán strávil své dětství převážně na dvoře v Innsbrucku, díky čemuž hovořil celý svůj život německy těžko srozumitelným tyrolským dialektem. Tato životní fáze byla velmi harmonická, je známo, že královna Anna měla na své děti velmi výrazný politický vliv, učila je toleranci a hlavně všechny její děti se mohly těšit mateřské lásce. Otec Ferdinand, i když svou ženu nesmírně miloval, se vyskytoval u rodiny podstatně zřídkavěji. Musíme si uvědomit, že Maximilián přišel na svět ve velmi pohnuté době.

31.října 1517 zveřejnil Martin Luther své teze reformy církve, a následně vzplál náboženský zápas, jaký do té doby neměl obdoby. V letech 1524 – 1525 vzplanula v Německé říši Selská válka, povstání,, které stálo život statisíce lidí. Právě v Tyrolsku trval odpor povstalců pod vedením Michaela Gaismaira ještě několik let. V roce 1526 došlo k velké turecké invazi pod vedením sultána Sulejmana nádherného, který u Moháče porazil uherské vojsko a zabral v následujících letech velké části uherského království. V roce 1526 se Maximilánův otec nechal zvolit králem českým a uherským, což jej na dlouhá desetiletí zapletlo do války v Uhrách proti Turky podporovanému sedmihradskému vévodovi Janu Zápolskému, který také toužil po uherské královské koruně. V roce 1529 stáli Turci poprvé pod vídeňskými hradbami a při zpětném tažení zpustošili Rakousko a Štýrsko. Ve stejném roce padla do tureckých rukou Budapešť. To všechno byly problémy, které musel Maximilánův otec zvládat. Jeho bratr, císař Karel V., totiž poměrům v říši moc nerozuměl (vůbec neměl politický talent svého mladšího bratra Ferdinanda), jako španělský král se často zdržoval mimo říši a úkoly delegoval na Ferdinanda. Toho nechal v roce 1531 zvolit římsko-německým králem, aby dodal jeho mandátu císařova zástupce více lesku. 19.dubna 1529 na říšském sněmu ve Špýru se postavilo 6 vlivných říšských knížat proti vyhlášení říšské klatby na Martina Luthera (protestovali, odtud jejich označení protestanti) a tím se náboženský boj přenesl i do politické roviny. Německá říše se rozdělila na dva stále více znepřátelené tábory.

Dá se předpokládat, že malého Maximilána se pohnutá politická situace příliš nedotkla. Prostředí innsbruckého dvora bylo díky královně Anně velmi tolerantní a svobodomyslné, vychovávatelem Maximilána byl dokonce určitou dobu Lutherův žák Schiefer, jehož výchova zřejmě zanechala v duši chlapce nesmazatelné stopy. I později měl Maximilán ve své blízkosti rád protestantské kněze, jako například kazatele Pfaustera.  Ke svým rodičům měl Maximilán očividně láskyplný vztah – dal to najevo,když dal uprostřed svatovítské katedrály v Praze vybudovat nádherný náhrobek, v němž jsou jeho otec a matka pochováni a kde nakonec našel místo svého posledního odpočinku i on sám. Kromě této hrobky ve Svatém Vítu zanechal po sobě ještě jeden architektonický skvost – Stallburg v centru Vídně, kde dnes sídlí Spanische Hofreitschule. Tento renesanční palác si dal Maximilán postavit v době, kdy ještě čekal na nástupnictví a nechtěl s otcem sdílet společnou střechu ve vídeňském Hofburgu.

Jako sedmnáctiletého ho v roce 1544 povolal jeho strýc, císař Karel, do Španělska. Karel V. měl o svém synovci vysoké mínění a povolání Maximilána do Španělska mělo sloužit hned několika věcem. Zaprvé si jej Karel vyhlédl jako budoucího zetě pro svou dceru Marii – byla Maximliánovou prvostupňovou sestřenicí a tímto sňatkem začala neblahá tradice svazků rakouských a španělských Habsburků, která vedla k degeneraci a posléze v roce 1700 k vymření španělské větve rodu. Ke svatbě došlo 13.září 1548 ve Valladolidu. Dále Karlův syn Filip, narozený stejně jako Maximilán v roce 1527 (pozdější Filip II.) neměl bratry, tedy partnery, kteří by mu byli rodem rovni. Filip byl od roku 1543 ženatý s portugalskou princeznou Marií, v roce 1546 ale poprvé ovdověl – což se mu mělo v životě přihodit ještě třikrát. Zatřetí měl Karel o Maximilánovi tak vysoké mínění, že jej pověřil zastupováním své osoby ve Španělsku v době své vlastní nepřítomnosti – Maximilán tedy mohl už v raném věku sbírat panovnické zkušenosti. Kromě toho sbíral i zkušenosti  válečné – při triumfálním vítězství v bitvě u Mühlbergu v roce 1547 proti Šmalkaldskému protestantskému spolku stál po boku svého strýce Karla. Při návštěvě Holandska, které patřilo k Říši si někdy mezi lety 1544 – 1546 přivodil nákazu syfilidou. Tato choroba byla profesorem Vlčkem na jeho kosterních pozůstatcích jednoznačně dokázána, kupodivu ale Maximilán nikdy nenakazil svou manželku a proto nebylo chorobou postiženo žádné z jejich početných dětí a neprojevily se u něj žádné neurologické či psychické poruchy, které tato choroba ráda vyvolává. V mládí byl Maximilán totiž náchylný jak k požívání nemírného množství alkoholu jakož i k užívání si krásy žen. Jeho žena Marie ho z obojího vyléčila, zda s jeho souhlasem, je těžké odhadnout.

S jejich  vztahem si historici nějak neví rady. Jedni tvrdí, že jejich vztah byl po počátečních problémech láskyplný a argumentují 16 společnými dětmi, jiní tvrdí že Mariin katolický fanatismus zanechával v jejich mezilidském vztahu fatální stopy a plození dětí nemělo s harmonií jejich osobního života nic společného. Marie Maximiliánovi nikdy neodpustila, že cestu ze Španělska do Rakouska nepřežil jejich prvorozený syn Ferdinand, a podle určitých znaků, včetně posledního rozhovoru manželů před Maximilánovou smrtí se dá usuzovat, že ani v manželství mnoho štěstí nezažil.

Maximilánův vztah k otci Ferdinandovi byl minimálně v letech 1552 – 1560 velmi napjatý. Svědčí o tom i skutečnost, že Ferdinand Maximilána držel stranou politického dění, i když jeho mladší bratr Ferdinand byl ve stejné době správcem Českého království a Karel se (neúspěšně) ucházel o ruku anglické královny Alžběty. Ferdinand podezříval svého syna (a právem) ze sympatií k reformnímu náboženskému proudu (Maximilián se například celý svůj život úporně bránil účasti na procesích na svátek Božího těla)  věděl, že by něco takového znamenalo katastrofu při boji o nároky o nástupnictví vlády v Říši.

Dochoval se dopis Ferdinanda adresovaný prvorozenému synovi, ve kterém král píše: „Sleduji dění tohoto světa a vidím, jaká různá kacířství a nové sekty získávají převahu a jak vy,moji synové, nezůstanete uchráněni svodům, budete k nim svedeni. A zejména mám starosti o tebe, Maximiliáne, jako jinak nikdo jiný,protože jsem všude viděl a zaznamenal, co ve mně budí velkou nedůvěru, že ty, Maximiliáne, jsi připraven odpadnout od našeho náboženství.“

                Ve hře bylo mnoho. V roce 1556 se císař Karel vzdal trůnu. Už několik let předtím se ale jednalo o jeho nástupnictví.  V letech 1554 – 1555 odevzdal Karel Španělsko, Neapol  a americké kolonie postupně na svého syna Filipa. Zůstávala jen otázka Římské říše, kde měl následovat král Ferdinand. Filip si ale nárokoval nástupnictví po něm. Ferdinand chtěl zabezpečit vládu nad Německem svým potomkům. Potřebná byla dlouhá jednání, přičemž právě náboženská nespolehlivost prvorozeného Maximiliána byla pro Španěly hlavním trumfem. Ferdinand se Španěly pokusil spokojit odstoupením Nizozemí (které se takto definitivně oddělilo od německých provincií), ale Španělům to nestačilo. Nakonec ale poté, co Ferdinand I. hrozil Maximiliánovi vyděděním a postavením druhorozeného Ferdinanda ( který měl ale zase zátěž morgiastického sňatku s augsburskou měšťankou Filipínou Welserovou) na jeho místo, Maximilián povolil. Jelikož marně hledal podporu u protestantských knížat říše pro eventuální vzpouru proti otci, přísahal nakonec slavnostně na bibli v přítomnosti svého otce i obou bratrů, že zůstane věrný katolické církvi. Nato byl zvolen v listopadu 1562 římským králem.

V roce 1564 pak jeho otec zemřel a Maximilián byl  25.7.1564 zvolen římským císařem. Tuto tradici „zvolených římských císařů“ zahájil Ferdinand I. Do té doby se musel zvolený německý král nechat korunovat za císaře papežem. Poslední, kdo to udělal, byl Karel V.  Ferdinand neměl vzhledem na panující konflikt mezi Římem a Habsburky naději na korunovaci, vyřešil to tedy politickou reformou, dalším císařem,který se nechal korunovat papežem (vlastně se korunoval sám za jeho přítomnosti) byl až Napoleon I. v roce 1804.

Maximilián vstoupil do dějin (i do českých) jako rozporuplná osoba. Navenek velmi přívětivý a přátelský, člověk krásných a ušlechtilých slov – za kterými ale nenásledovaly skutky. Když byla králi v roce 1575 (tedy rok před jeho smrtí) předložena tzv. „Česká konfese“ ve které se luteránská, novoutrakvistická a bratrská česká šlechta dohodla po mnohaletém vyjednávání na společném vyznání víry, potvrdil Maximilán její platnost – ústně. Slíbil, že písemné potvrzení vydá později. Jen co ale  přejel hranice, šíření Konfese zakázal a vydal dva mandáty proti náboženským novotám. (Zejména ostře vystupoval proti kalvínovu učení a čeští bratři stáli tomuto proudu hodně blízko).Pro Maximiliánovu nespolehlivost existuje mnoho výkladů. Mohla to být jeho choroba. Vedle poruch srdečního rytmu a bolestí na prsou (pravděpodobně syfilitická aneurysma aorty) trpěl záchvaty únavy a netečnosti jakož i bolestmi ledvin. Syfilis způsobuje skutečně psychické změny, tabes dorsalis nebo demenci, ta ale u císaře nikdy nenastala. Zemřel nakonec (pouze 48-letý) v roce 1576 v Řezně na akutní břišní příhodu – zřejmě zauzlení střev, jak nám popisuje ve své sice česky psané ale pro mne přesto naprosto nečitelné zprávě tehdejší přední český diplomat Adam z Dietrichšteina.

Je ale možné, že ho prostě zatěžovala jeho přísaha, kterou musel vykonat před svým otcem a bratry. Protestanti brali bibli a slovo boží ještě přísněji než katolíci. Je těžké si představit, že by mohl Maximilián přísahu, kterou složil na bibli, porušit. A tou přísahou se zavázal k ochraně pravého, tedy katolického náboženství. Ať mu to způsobovalo jakákoliv duševní muka, nedokázal se této přísaze a závazkům z ní plynoucí vzepřít. Byl vlastně nešťastnou rozervanou osobností. V politickém, osobním životě, ale i ve svém zdravotním stavu.

Musel nečinně přihlížet španělskému teroru proti protestantům  v Nizozemí, které by patřilo jemu, kdyby ho jeho otec nevyměnil za právě Maximiliánovu císařskou korunu. Jeho intervence u Filipa II., přítele z mládí, španělský král prostě ignoroval. Z hlubokým hnusem odsoudil Maximilián Bartolomějskou noc v Paříži v roce 1572, pro francouzské protestanty ale neudělal nic (byli to kalvinisté). I jako vojevůdce se nijak nevyznamenal. Na bojišti mu chyběla rozhodnost, jakýkoliv talent rozumět strategickým úvahám a plánům. Ve válkách s Turky pravidelně selhával a to i tehdy, když měl nad nepřítelem převahu. V roce 1566 nechal v Szigedu na holičkách hrdinného obránce pevnosti Mikuláše Zrinského (švagra Viléma a Petra Voka z Rožmberka –byl ženatý s jejich sestrou Evou) a město po hrdinném odporu padlo a s ním i jeho obránci. Nevyužil ani smrti sultána Sulejmana během tohoto válečného tažení a dále platil Turkům potupný tribut za mír, který stejně nedodržovali.(Podobnost s dohodou mezi Angelou Merkelovou a prezidentem Erdoganem je čistě náhodná).

Maximilián byl naplněn dobrými úmysly, ale stále narážel na hranice politické i hranice svých vlastních schopností a možností. Šlechticům v Rakousku povolil dvěma dekrety z let 1568 a 1571 náboženskou svobodu, ale jen na jejich vlastních statcích, tato svoboda se netýkala měst a když měšťané navštěvovali mše na statcích v okolí jejich měst, hleděl na to s nevolí, protože v tom viděl zneužití své tolerance.  Na politickou a náboženskou politiku svých bratří Karla (ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku) a Ferdinanda ( v Tyrolsku a tzv. Předním Rakousku) neměl žádný vliv, tyto země byly z jeho suverenity vyňaty poslední vůli jeho otce císaře Ferdinanda.

Neúspěšný byl i při své snaze získat polskou korunu.  Poté, co se polský sejm rozhodl pro volbu dcery krále Zikmunda II. a jejího manžela Štěpána Báthoryho, dokázal ještě svolat říšský sněm do Řezna, aby zde pohnul svá knížata k podpoře tažení proti Polsku, ale během sněmu zemřel.

Aspoň ve smrti prokázal odvahu stát si za svým názorem. Jeho žena jej prosila na kolenou, aby přijal poslední pomazání a vyzpovídal se. Nepohnuly ho ani prosby jeho sestry Anny, kterou zoufalá manželka přivolala na pomoc „Můj kazatel je v nebi,“ odpověděl jim umírající. A dodal: „Odevzdávám se do vůle boží, protože vím, že jsem své povinnosti vůči stvořiteli splnil.“

Můžeme o těchto slovech pochybovat a zejména česká tehdejší společnost měla oprávněné pochyby. Není ale třeba zpochybňovat, že byla pronesena upřímně a že byl císař přesvědčen, že v rámci svých možností udělal pro mír v Evropě maximum. Až budoucnost mu měla dát zapravdu.

Knížka Eduarda Petišky „Staré řecké báje a pověsti“ byla knihou mého dětství. Nicméně ani v ní ani v knize Rudolfa Mertlíka jsem se nedočetl o Asklepiovi , praotci mého – tedy lékařského řemesla. Dovolím si tedy vyprávění z řecké prehistorie doplnit. Je vždy znovu fascinující, jak staří Řekové dokázali ve svých bájích vystihnout veškerou tehdejší moudrost a pravdy, platné dodnes, jakož i do svých vyprávění zakódovat poselství, která měla dalekosáhlý společenský význam. Jako například báje o Asklepiovi.

Lidé odjakživa toužili po schopnosti léčit nemoci, pomáhat strádajícím, právo léčit či nechat zemřít bylo ale vyhrazeno pouze bohům. Především to byl bůh Apollón, bůh slunce a sluneční léčivé síly – Řekové věděli už tehdy, že pobyt na slunci a čerstvém vzduchu přináší zdraví.

V Böothii, zemi hraničící na jihu s Attikou, tedy zemí Athéňanů, vládl král Phlegyos a jeho krásná dcera Koronis se zabývala léčivou silou bylin. Chtěla pomáhat lidem, léčit je. Tak si jí při jejích toulkách za léčivými bylinami všiml bůh Apollón a do krásné a moudré ženy se zamiloval. Láska boha se neodmítá a protože Bohové si s antikoncepcí nedělali nikdy žádné starosti, milostný vztah Apollóna a Koronis nezůstal bez následků – Koronis otěhotněla.

Když se to dozvěděl její otec král Phlegyos, byl nepříčetný vztekem. Samozřejmě že počítal se svou dcerou jako s politickým prostředkem k získávání spojenců a rozmnožení své moci. Skutečnost, že otcem nenarozeného dítěte byl sám bůh slunce, ho nijak nedokázala s novou skutečností smířit. Zapálil ve svém vzteku Apollónův chrám a Apollón, který takovou svatokrádež nemohl ponechat nepotrestanou, jej zahubil svými slunečními šípy. Bohové dokážou být za rouhání hodně nesmiřitelní. Phlegyos se dostal do Hádovy říše, kde za trest stojí připoután ke skále a nad ním se celou dobu viklá obrovský balvan, neustále hrozící zřícením.

Zda to byl tento krutý trest, kterým Apollón postihl jejího otce či něco jiného, je těžko říci, ale Koronis, už těhotná, se zamilovala do smrtelníka, do prostého muže jménem Ischyos. Spali spolu, což Apollónovi nemohlo uniknout. Byl nepříčetný vztekem, jeho ego utrpělo těžkou ránu. Posla špatné zprávy, bílou vránu, proklel za to, že nevyklovala Koronis oči, když je tato tak slepá že nedokáže rozlišit božského krasavce od obyčejného smrtelníka. Od té doby jsou vrány černé. Apollón se přes své ponížení  nedokázal přenést a zjevil se Koronis, aby se jí zeptal, jak se mohla zamilovat do prostého člověka, když měla nejkrásnějšího milence, jakého si jen žena může přát.

Odpověď jej ranila ještě víc. „Světlo ve slunci nesvítí,“ odpověděla Koronis. „Slunce oslepuje. I já chci být někomu světlem, za kterým se vydá, po kterém bude toužit. A někoho takového jsem našla.“

Apollón svou nevěrnou milenku nedokázal potrestat, vylil si ale srdce u své sestry panenské bohyně lovu Artemis. Artemis věcem lásky nikdy moc nerozuměla a ani rozumět nechtěla. Poznala ale, jak hrozně Koronis urazila jejího bratra a rozhodla se vzít spravedlnost do svých rukou. Vystřílela do nebohé Koronis celý toulec šípů. Určitě by stačil jeden – Artemis se ve střelbě nikdy nemýlila – je ovšem možné, že tentokrát se jí vztekem chvěla ruka.

Až když byla Koronis mrtvá, uvědomil si Apollón, že nosí pod srdcem jeho dítě. Narychlo povolal boha Herma, který nenarozeného chlapce vyřízl z těla mrtvé matky. Tak přišel na svět malý Asklepios. Obdařen schopnosti své matky i otce získal vzdělání v léčebných praktikách u kentaura Cheiróna, který jej vychoval.

Když dospěl, stal se lékařem. Léčil a uzdravoval, ve své osobě sloučil umění chirurgické i léčení léky a ovládal i nauku o léčivých bylinách. Byl tedy společným  předkem lékařů i lékárníků. Své umění předával i svým dětem, jeho syn Machaon působil úspěšně pod Trójou v řeckém vojsku jako vojenský lékař, jeho dcera Hygiea byla ztělesněním zdraví. (Slovo Hygiena se odvozuje od jejího jména).

Jenže pak to Asklepios jednou přehnal. Dokud léčil  nemocné, bohové na Olympu jeho činnost tolerovali – koneckonců byl synem jednoho z nich a vnukem samého Dia. Ale pak jednou vzkřísil mrtvého, tedy člověka, který už čekal na převoz do říše mrtvých. To rozlítilo boha Háda, pána podsvětí, do nepříčetnosti. Že ho Asklepios připravil o jednu duši, to nemohl tolerovat. Ihned se odebral na Olymp ke svému bratrovi Diovi a trpce si stěžoval. Nespokojil se slibem, že Zeus Apollónovi a Asklepiovi domluví. Žádal exemplární trest, jinak hrozil tím, že vypustí ze své říše všechny zemřelé zpět na pozemský svět. Toho se Zeus lekl a rozhodl se Asklepia odstranit. Zabil ho  – jak bylo jeho zvykem – bleskem.

Že to muselo vést k roztržce v rodině bylo nabíledni. Apollón smrt svého syna nestrávil. Byl jeho miláčkem, už proto, že se Apollón nikdy nedokázal zbavit výčitek svědomí za smrt Koronis. Proti otci si Apollón samozřejmě nedovolili jít do otevřeného povstání. Zabil ale všechny kyklopy, tvory, kteří jako jediní uměli kovat pro Dia jeho smrtonosné blesky. Pro Dia to byla strašná rána. Až do toho okamžiku mohl podle své vůle či zlovůle zabíjet svými blesky kohokoliv. Od tohoto okamžiku měl jen omezenou zásobu své munice. Mohl sice stále hrozit, blesky ale mohl používat jen po zralém uvážení a jeho moc se tím rozhodujícím způsobem zmenšila.

Potrestal sice Apollóna tím, že ho odsoudil k odchodu z Olympu (někteří říkají že na devět let, jiní že jen na rok) – Apollón se musel starat o dobytek krále Adméta. To bylo ale vše, co si Zeus vůči svému sebevědomému synovi dovolil.

A jsme u toho, proč tato báje vlastně vznikla. Lékaři byli v temném dávnověku ohroženým druhem. Panovníci od nich očekávali zázraky a pokud lékař krále nedokázal vyléčit, byl jeho vlastní život v ohrožení. Tato báje ale praví panovníkům, jejichž zářným vzorem byl samozřejmě král bohů Zeus:  „nezabíjej lékaře, nebo se zmenší tvá moc.“

Věřte či nevěřte, v naprosté většině případů to fungovalo.

Pro upřesnění – často bývají používány latinské ekvivalenty jmen řeckých bohů. Držel jsem se řeckých tvarů jmen, protože ta báje vznikla v Řecku a ne v Itálii.

Přece jen ale na závěr malý slovník řecko-latinských ekvivalentů:

Asklepios – Eskulap

Apollón – Apollo

Zeus –Jupiter

Hermes –Merkur

Artemis – Diana

Hádes -Pluto

Nemůžu odolat, abych této možná dost neznámé osobě nevzdal hold. Mému románu unikl o jeden jediný rok, zemřel v roce 1607 a já svůj Mefistův rukopis umístil do roku 1608 a tak už v něm mohla vystupovat jen Hoffmannova vdova Eliška.

Když se ptali Karla Kryla, co mají Češi a Slováci společného, odpověděl „No přece děti“. Měl pravdu, opravdu toho není až tak moc, co Čechy a Slováky historicky spojuje, prvním jejich společným dítětem byl tatíček Tomáš Garique Masaryk. (I když připouštím, že teorie, podle které byl Masaryk synem Františka Josefa, mi připadá dost svůdná, abych jí věnoval moji důvěru. Nejen, že se Masaryk o svém otci prakticky ve svých pamětech nezmiňuje, je sotva pravděpodobné, že by se syn pacholka a později kočího domohl tak vysokého vzdělání a je málo pravděpodobné, že by se Masarykova maminka Terezka Kropáčková, pocházející ze zámožné měšťanské rodiny s pacholkem Josefem Masarykem zahodila).

Ale zpět k Ferdinandovi Hoffmannovi. Jestliže tedy Češi a Slováci mají společné děti, Češi a Rakušáci mají společnou historii. Ne nadarmo žili spolu 400 let v jednom soustátí a zejména těch prvních sto let bylo poměrně harmonických a plodných.

Ferdinand Hoffman z Grünbüchlu (někdy psáno Grünpüchel) a Strechau skutečně spojuje štýrské a české dějiny. Teprve jeho otec Hans Hoffmann (1492 -1564) dosáhl vyšších hodností, byl zemským  pokladníkem v časech císaře Maximilána I, oženil se s Margaretou z Grünbüchlu, pocházející ze zemanského rodu píšícího se podle hrádku u městečka Rottenmann. V roce 1527 koupil od císaře hrad Strechau a začal se poté, co byl 14. dubna 1535 povýšen do šlechtického stavu, psát po této pevnosti. Možná bude zajímavé ztratit i pár slov o tomto hradu. Kdo projíždí po rakouské dálnici A9 na jih za dovolenou v Chorvatsku nebo Itálii, musí projet pod ním. A ihned chápe, odkud ten hrad má své jméno. Vypadá totiž opravdu jako střecha nad vysokým ostrohem.

Německé „Au“ v názvech měst může mít dva významy. Často znamená opravdu „Au“ čili „Luh“. To jsou obce většinou položené okolo řek jako Liebenau, či Hohenau. Často je to ale prostě převzaté slovanské „ov“, čili ze Střechova se stalo Strechau, z Krumlova například Krumau. A funguje to i opačně, například Šenov u Nového Jičína se jmenoval původně Schönau, čili Krásný Luh. U Střechova se tedy nepochybně jednalo o původní slovanskou pevnost ještě z doby, kdy bylo Štýrsko obydlené slovanským obyvatelstvem v době před jeho germanizací. Pokud si na cestě na jih či na cestě domů z dovolené potřebujete udělat pauzu, Strechau není špatný nápad. Hoffmannovci totiž tuto pevnost přestavěli na renesanční zámek a nádvoří hradu stále stojí za návštěvu. A nejen ono. Ferdinand začal v šedesátých letech šestnáctého století sbírat knihy, byl to člověk milující vzdělání a vědění, podařilo se mu shromáždit okolo 4000 knih (včetně okultní a alchymické literatury, jak bylo v té době zvykem), kterým dal jednotnou zelenou látkovou vazbu. Bohužel byla téměř celá sbírka prodána v dražbě, když se majitel hradu Tereziánská akademie z Vídně – dostal do platební neschopnosti. Dochovalo s tedy jen několik málo svazků. Ferdinand si dal také vymalovat klenutý strop své pracovny.

Je to úžasný obraz ve stylu manýrismu, jaký byste určitě od protestanta nečekali. Samozřejmě na něm nejsou žádní svatí, zato výjevy ze starého a nového zákona a vše je namalováno v doslova zářivých barvách. Proč barvy přečkaly celá staletí bez újmy, je zásluha opata Urbana z kláštera z Admontu, kterému Hoffmannovci hrad v roce 1629 prodali. Opat byl stejně jako Ferdinand Hoffmann milovník krásy a umění a proto nedal strop zničit, jak by se na pravověrného katolíka slušelo, dal jej jen zakrýt plochým dřevěným stropem a tím jej vlastně zakonzervoval a zachránil.

Milovníci historie si pak užijí návštěvu hradní kaple. Kdo četl můj článek o kultovní štýrské osobě arcivévodovi Johanovi, pak jeho setkání s jeho milou Annou Plochlovou se odehrávala právě na tomto hradě. Johan byl totiž spřátelen se správcem hradu (s typickým rakouským jménem Stary) a svatba arcivévody s jeho milovanou dcerou poštmistra z Bad Aussee se měla odehrát právě v hradní kapli Střechova. Kdyby ji v den svatby císař nezakázal!

A kdo miluje stará auta, přijde si na Strechau opravdu na své. Současný majitel hradu advokát Harald Boesch je totiž vášnivým sběratelem oldtimerů a má téměř kompletní sbírku všech typů, vyráběných v rakouském Steyru v letech 1919 – 1941 (chybí mu poslední dva) a tuto sbírku je tam možné navštívit.

Ale zpět k našemu šlechtici.

Ferdinad Hoffmann pokračoval v kariéře svého otce a dále ji rozvinul. Za nábožensky tolerantního a umění – a věděnímilovného arcivévody Karla (bratra Ferdinanda Tyrolského a císaře Maximilána II.), který založil v roce 1585 grazkou universitu, se mu samozřejmě dařilo. Protestantské vyznání, ke kterému jeho otec konvertoval, nebylo překážkou politické kariéry, Ferdinand se stal Nejvyšším hofmistrem dědičných zemí (rozuměj Rakouska a Štýrska), Nejvyšším maršálkem v Rakousku a Štýrsku, Hauptmanem ve Vídeňském Novém městě a Burgrafem ve Steyru. V podstatě byl mluvčím štýrské šlechty, jejím představeným.

V horním Štýrsku narazíte na stopy jeho činnosti všude. Peníze, kterých měl víc než dost (půjčil například svému zeti Vilémovi Bedřichovi Žerotínovi, pánovi na Starém Jičíně 18 000 zlatých) byly pro něj prostředkem, ne cílem. Je uváděn jako horní podnikatel, tedy majitel dolů a skutečně jeho hlavní bohatství pramenilo z dolů na drahé kovy v regionu pod Dachsteinem. O své lidi se ale staral. Ve Schladmingu založil první špitál pro horníky a staral se i jinak o jejich zabezpečení. V zámku Trautenfels (který se tehdy jmenoval Neuhaus) je zase jedno poschodí přestavěno na velkolepý renesanční sál s krásnými freskami – celý sál dal postavit tehdy 24-letý Ferdinand ke svatbě se svou první ženou  Markétou Harrachovou – už tehdy tedy navazoval styky do Čech – císař Ferdinand I. i jeho nástupce Maxmilián II. takové sňatky vítali a podporovali, protože přispívaly k srůstání zemí jejich soustátí.

Po nástupu Karlova syna arcivévody Ferdinanda v roce 1590 ale začaly pro protestanty kruté časy. Nový zemský vládce se rozhodl zemi rekatolizovat za každou cenu a nehleděl na s tím spojené ztráty. Ferdinand jako mluvčí štýrské šlechty byl první na ráně. V roce 1600 byl přinucen opustit Štýrsko a rozhodl se odejít do svou tolerancí vyhlášených Čech, přesněji do Prahy. Po cestě do Prahy pak došlo k osudovému setkání. Potkal se s učitelem grazkého evangelického lycea (zrušeného v roce 1599) Johanem Keplerem. Arcivévoda Ferdinand vykázal svým dekretem v roce 1599 všechny protestantské kazatele a učitele ze země, pouze geniálnímu Keplerovi dal jeden rok na rozmyšlenou. Pokud by tento přestoupil na katolickou víru, mohl v Grazu zůstat a vyučovat na vysokém učení, které nový arcivévoda předal do správy jezuitskému řádu. Když to Kepler odmítl, musel zemi opustit. Kepler a Hoffmann v sobě našli okamžitě zalíbení. Oba byli velmi vzdělaní, oba sdíleli osud vyhnanců, Hoffmann okamžitě pochopil genialitu svého nového přítele a rozhodl se jej podporovat. Po příchodu do Prahy bydlel Kepler s rodinou nejprve právě u Hoffmanna na Malé Straně, Hoffmann působil i jako usmiřovatel ve sporech Keplera s Tychonem Brahem, kterých nebylo málo. Vlastně jen díky jeho intervencím byli ti dva schopni vůbec spolupracovat. Kepler mu jeho zásluhy nikdy nezapomněl a věnoval mu svou knihu „De Stella Cygni“ z roku 1604. Hoffmanovy zásluhy o vědu byly tedy nemalé.

Hoffman opět rychle získal oblibu u věděníchtivého císaře Rudolfa, jejich vědecké zájmy byly zřejmě hodně podobné a Hoffman nejen ve své politické kariéře mohl pokračovat, ale dokonce ji ještě rozvinul. Stal se prezidentem císařské komory, tajným radou i nejvyšším válečným radou. Byl tak v podstatě jedním z nejmocnějších mužů rudolfínské Prahy a k císaři měl volný přístup. V té době koupil z peněz, které přivezl s sebou, zámek v Libni u Prahy a panství Janovice na Rýmařovsku.

Ve Štýrsku zůstali potomci jeho bratra Hanse Friedricha, který zemřel už v roce 1589. Zanechal 3 syny a dvě dcery (dcera Alžběta byla provdána za českého pána Jana z Vrbna), dcera nejmladšího ze synů Wolfa Sebastiana Anna Potentiana prodala nakonec hrad Strechau v roce 1629 klášteru Admont. Když jí bylo dáno na výběr konvertovat na katolickou víru nebo opustit zemi rozhodla se „vzdát se majetku pozemského, aby neztratila majetek na nebesích“.

Ferdinand sám musel ale v Praze čelit stále vzrůstajícímu tlaku katolické skupiny vedené arcibiskupem olomouckým Dietrichsteinem a pozdějším kancléřem Lobkovicem. Ani císař nedokázal svého oblíbence trvale chránit. V roce 1606 se Hoffmann musel vzdát svých hodností a stáhnout se do soukromí. Ke svým knihám na panství v Janovicích. Když v roce 1607 zemřel, jeho druhá žena Alžběta rozená z Donína se přestěhovala do Libně a přestavěla tamější gotickou tvrz na přepychový renesanční zámeček. Hoffmannovci se prostě vymykají našim představám o puritánských protestantech, byli to renesanční lidé a humanisté milující život a jeho krásy.

Hoffmannova dcera Anna byla provdána za Viléma Bedřicha ze Žerotína. Ten se zúčastnil povstání českých stavů a byl odsouzen k ztrátě čtyř pětin svého majetku. Mimo jiné šlo i o hrad Starý Jičín, pod nímž jsem vyrostl. Anna Hoffmannová byla pravá dcera svého otce. Jen tak lehce se nehodlala svého majetku vzdát. Soud se táhl celé roky od 1622 až do roku 1629, v roce 1627 se na svůj hrad vrátila i s dcerou, když ho obsadilo dánské vojsko a vyhnalo odtud císařský kontingent. Až po ústupu Dánů byla věc Hoffmannů ztracena.

Ferdinand Hoffmann byl vzdělaný renesanční impozantní člověk, kterého zásluhy byly do značné míry zapomenuty. Byl jedním z prvních svorníků mezi Českými zeměmi  a  Rakouskem (konkrétně Štýrskem). Posledním takovým svorníkem s podobným osudem je Karel VII. Kníže Schwarzenberg. Ale nejen on. Celá řada mých známých, Gábi Brunner z Petersdorfu, Eva Seidl z Teufenbachu či Marcela Doubková z Grazu jsou vlastně pokračovateli této, Ferdinandem Hoffmannem založené tradice soužití. Ale i opačně to funguje, moje vnučka chodí do jeslí s holčičkou, jejíž otec je z Brna a matka Rakušačka z Fernitzu. Už i o Češích a  Rakušanech může tedy platit – co mají společného – no přece děti. Jenže oni toho mají společného mnohem, mnohem víc. Ať už si to Češi a Rakušáci přiznat chtějí nebo ne, spojuje je mnohem víc, než jen tuší. Nejen vídeňský řízek či koblihy.

Ostatně, byl tedy tatíček Masaryk česko-slovenské, nebo opravdu česko-rakouské dítě?

Kdy a jak vznikla renesance? Ta otázka mě zaujala vlastně až v době, kdy jsem se připravoval na můj román „Cti otce svého a miluj ženu svou“, který se skutečně v době renesance odehrává a letohrádek Belveder z pražských královských zahrad na obálce knihy to i demonstruje.

Až do té doby byla pro mě renesance především novým směrem architektury a umění – malířského umění Leonarda da Vinciho či Sandra Boticelliho. Až v době, kdy jsem studoval knihy, abych mohl napsat svůj román, jsem pochopil, že se jednalo o něco zcela jiného a mnohem důležitějšího. Renesance totiž znamenala především úplnou změnu myšlení, náhledu na svět jako takový. Renesance a její dítko humanismus otevřely cestu k pozdějšímu osvícenství a vytvořily předpoklady k vzniku novodobé společnosti, jak ji známe dnes.

Zatímco středověk upínal svůj zájem k nebi a pozemský život byl jen „slzavým údolím“, které člověk musel protrpět, aby si svým utrpením vysloužil nebe, renesance obrátila tento obraz na hlavu. Život se stal božím darem, který si bylo třeba užít. Kult mučednictví vymizel, nastoupil kult požitkářství. Člověk si chtěl svůj život zařídit příjemně, studené kamenné hrady začaly nahrazovat slunečné vzdušné zámky. Sochy, obrazy, knihy, to vše už byly jen doprovodné znaky tohoto rozhodujícího zlomu v lidském myšlení. A pak přišel knihtisk…

Italsky se renesance řekne rinascimento – tedy znovuzrození. Ten název je skoro výstižnější, než ten náš všeobecně používaný. Lidstvo se totiž v této době skutečně zrodilo znovu a v našich časech dospělo do věku penzijního.

Kde a jak ale renesance vlastně vznikla? To byla otázka, která mi nedopřála klidu. Jako historik jsem se chtěl dostat k prameni, k počátku, abych pochopil otázku, kterou si kladu nejčastěji – otázku proč.

Do Čech dorazila renesance s velkým zpožděním až v druhé polovině šestnáctého století. Byl to důsledek cesty českých šlechticů do Janova v roce 1551, kterou zorganizoval tehdejší správce českého království Ferdinand Tyrolský. Svou přirozenou inteligencí vsadil na mladou generaci a přikázal tehdy, že jej na cestě vstříc jeho staršímu bratrovi Maximiliánovi, který se vracel se svou novomanželkou Marií ze Španělska, musí provázet zástupce každého významného českého rodu. Čeští pánové poslali – neradi – své syny s tiše mumlanou otázkou – co to bude stát. Stálo to mnohem víc, než si vůbec dokázali představit. Jejich synové, jen co se vrátili z Itálie, plní dojmů z tamějšího života a jeho kvality, začali bourat staré tvrze a přestavovat je, pozývali architekty a zedníky z Itálie, zaměstnávali italské malíře a sochaře. Čechy a Morava se začaly měnit k nepoznání.

Ovšem v šestnáctém století už renesance ve své kolébce – Itálii – dávno dosáhla svého vrcholu a uvolňovala prostor novému směru – manýrismu, reprezentovaného Michelangelem Buonarottim a El Grecem, který myšlenky rinanscinenta posouval dál a připravoval půdu pro příchod baroka. Za určitou bibli renesance v Itálii platí kniha Jacoba Burckhardta „Kultura renesance v Itálii“ z roku 1988. Autor sám nazývá svou knihu „Pokusem“. Pokouší se pochopit renesanci komplexně jako politický, umělecký, filosofický a společenský směr. Zabývá se morálkou i náboženstvím. Je důkladný a jde do detailu. Přesto si nepokládá otázku – proč?

Centrum jeho zkoumání je čtrnácté a patnácté století. Je to logické, jedná se o období, kdy renesance nabírá sílu a začíná se prosazovat v denním životě, kdy se doopravdy definitivně mění středověký svět. Velký myslitel renesance – Dante Allighieri se narodil v roce 1265 (nebo 1260?). Své první milostné básně sepsal v roce 1283, jeho Vita nuova, kniha skutečně renesanční, opisující lásku lidskou, erotickou, postrádající jakýkoliv náboženský zápal, vznikla v letech 1292 – 1296 – tedy na konci třináctého století. Dantův vrstevník Giotto (narozený 1266) tvořil své fresky, v nichž opustil dvojrozměrný koncept gotického malířství a dal svým postavám hloubku, na začátku století čtrnáctého – jeho převratný freskový cyklus v Capella degli Scrovegni v Padově vytvořil v letech 1304 – 1306. To jsou průlomy, které otvíraly nové prostory – už vůbec ta myšlenka opustit latinu a začít psát v lidové jednoduché italštině postrádající pády a složité obraty! Ale byla tato Danteho myšlenka opravdu původní? K tomu se ještě dostanu.

Burckardt sice umisťuje zrod renesance správně do druhé poloviny třináctého století, domnívá se ale, že důvodem byl chaos, který vznikl po vyhubení císařského rodu Štaufů a v následném interregnu, které trvalo až do roku 1272, do volby Rudolfa Habsburského. Habsburkové ale měli stejně těžiště své politiky v Německu a o Itálii se nestarali. Až do tažení císaře Jindřicha VII. (otce našeho krále Jana Lucemburského) do Itálie v roce 1310 se vlastně žádný římský král na italské půdě neobjevil. Papežové pak měli dost sil, aby zabránili vzniku centralizované moci v Itálii, neměli jich ale dost, aby dokázali zemi sami zcentralizovat pod svou vládou. To mělo podle Burckardta vést k emancipaci městských komun, rozvoje občanského sebevědomí, změně myšlení a spontánnímu vzniku nového myšlenkového směru – renesance.

Myslím si, že Jacob Burckardt nemá pravdu.

Čím víc jsem se vznikem renesance zabýval, tím víc mi bylo jasné, že tento nový směr mohl vzniknout jen z neúprosného konfliktu mezi moci církevní a mocí světskou. Po celý středověk měla církev nad lidmi neomezenou moc. Stále více se na tuto svou mocenskou pozici koncentrovala a ztrácela tak svou původní úlohu nositele evangelia- nositele poselství myšlenky křesťanství. Rozpor mezi hlásanou ideologií a životem církve a jejích představitelů byl stále výraznější, během třináctého století pak dosáhl rozměru, který musel být viditelný každému. I prostému člověku, který proto musel toužit po změně. Století mezi vládou papežů Inocence III. (1198 – 1216) a Bonifáce IXI. (1294 – 1303) je obdobím, kdy papež věřil, že se stal skutečný vládcem světa „imperator verus“. Mohli si to nechat světští vládci líbit – zejména pak římští císaři? Sotva. Konflikt, který doutnal a vřel pod povrchem už několik desetiletí – vlastně už od časů císaře Jindřicha IV. a jeho cesty do Canossy k papeži Řehoři IX. v roce 1077, musel jednou vybuchnout. Stalo se tak 29. září 1227. Nový papež Řehoř IX. vyobcoval římského císaře Friedricha II. z církve a bojkotoval jeho výpravu do Svaté země. Jestliže došlo po návratu císaře ze Svaté země ke krátkodobému smíru v roce 1230, šlo jen o krátkodobý fenomén. Města lombardské ligy sdružená okolo nejbohatšího z nich, Milána, toužila po politické nezávislosti na císaři a vedla úspěšně válku už proti císařovu dědečkovi Friedrichovi I. Barbarossovi. V roce 1237 se ale Friedrichovi II. podařilo vojska lombardské ligy rozdrtit u Cortenuova a poražení se obrátili v nouzi nejvyšší k papeži s prosbou o pomoc. Papež vyhověl. Rozhodl se pro konfrontaci, která už neměla nikdy skončit. Na květnou neděli 1239 byl císař pod naprosto nedostatečnými záminkami znovu vyobcován z církve. Konflikt se stal nesmiřitelným a měl změnit tvářnost světa.

Řehoř IX. totiž naprosto nedocenil genialitu svého protivníka. V podstatě se rozhodl vést boj proti císaři stejně, jak to dělali už jeho předchůdci. Klatbou zbavit císaře loajality jeho poddaných a přinutit jej tak ke kapitulaci. Císař Friedrich ale výzvu přijal a rozhodl se vést boj na všech frontách. Rozhodl se pro skutečnou konfrontaci s tehdejší největší mocí světa – katolickou církví. Z tohoto smrtelného zápasu mělo vzniknout rinascimento – renesance. Italská společnost se rozštěpila na příznivce císaře – Ghibelliny a stoupence papeže Guelfy.

Friedrich ovšem na rozdíl od svých předchůdců pochopil, že boj proti papežství se nedá vést jen na vojenském poli. Bylo třeba bojovat i na poli ideologickém, nabídnout lidem něco, co by je od poslušnosti a strachu z Říma odvedlo. (Například když nechal slavit své narozeniny 26. prosince jako největší státní svátek, aby tak vytvořil přímý protipól ke křesťanským vánocům slavených pouhý den předtím) Friedrich, jehož životní styl byl velmi ovlivněn jeho úzkými vztahy s orientem a který nežil v žádném případě životem příkladného křesťana, byl na takovou konfrontaci připraven. Doba byla totiž zralá a on to cítil.

Volání po změně středověkého chápání světa bylo slyšet už nějakou dobu, jen nemělo systém a nemělo vůdce. Úžasná hudba Carmina burana, ačkoliv vznikla už ve dvanáctém století, není středověkou církevní hudbou, ale bouří v ní už prvky renesančního chápaní světa. Roger Bacon, nezávisle na Friedrichově politickém snažení, postavil ve svých dílech Opus majus, minus a tertius, publikovaných v letech 1266 – 1267 proti scholastické vědě empirické zkoumání světa. Marco Polo nadiktoval během svého věznění v Janově v letech 1298 – 1299 svou knihu, posměšně nazývanou „Milion“, která byly impulsem k poznávání světa – geografii.

Friedrich tedy přijal výzvu a postavil se moci církve nejen na poli vojenském, ale i na poli ideologickém a to s důkladností, která Řím zahnala do defenzívy a měla změnit svět navždy. V oblasti vědy, kultury i zákonodárství. Svět už nikdy neměl být takový jako předtím. Kdyby to papež Řehoř tušil, možná by si svou klatbu raději odpustil. Ale papež – téměř stoletý starý muž, který v roce 1232 zavedl inkvizici a svěřil ji novému řádu Dominikánů – netušil ani v nejmenším, jaké síly uvedl do pohybu a zemřel jako „generál, který splnil svůj úkol a padl tváří v tvář nepříteli“ 22. srpna 1241 ve chvíli, kdy Friedrichovo vojsko stálo před Římem a římské obyvatelstvo se chystalo na nadšené císařovo přijetí. Jenže výhodou papežství bylo, že bylo vázáno na úřad, ne na jednotlivé osoby. Po Řehoři IX. přišel Inocenc IV., který před císařem utekl do vzdáleného Lyonu a vedl boj proti němu odtud. Boj, který mohl papež paradoxně vyhrát jen na poli vojenském. Ideologicky už byl Řím v defenzívě, z níž se už nikdy neměl dostat.

Císař oficiálně nikdy nevedl boj proti víře ani proti církvi – naopak, vystavoval svou pravověrnost permanentně na odiv a nikdo nepronásledoval kacířství tak usilovně jako on. Oficiálně nevedl boj ani proti papežství jako takovému, ale jen proti jeho „nedůstojným zástupcům“. Proto se taky stáhl od Říma, když jeho protivník Řehoř IX. zemřel, aby demonstroval, že jeho nepřítelem nebyl úřad papeže, ale Řehoř osobně. Ve skutečnosti ale každým svým činem vyvracel papežství jako takové.

Sám Friedrich napsal knihu o sokolnictví, která se opírá také o empirické poznávání světa a o její kvalitě svědčí to, že je dodnes citována. Je to skutečná vědecká ornitologická kniha, která snese i moderní zkoumání. Friedrichovi vděčíme za to, že přinesl do Evropy spisy Aristotela, největšího systematika, který definoval jednotlivé vědecké obory a vymezil jejich obsah. (Aristotelovy spisy upadly do zapomnění a uchovaly se jen v řeckých originálech a arabských překladech. Zatímco křesťanská ortodoxní Byzanc jeho spisy chovala v trezorech, Arabové je brali jako základ rozvoje svého vědeckého zkoumání). Friedrichem v roce 1222 nově založená universita v Neapoli (která neměla teologickou fakultu!!!) měla za jeden z hlavních úkolů zkoumání, překlad a šíření Aristotelových děl – Friedrich sám je znal, protože s Aristotelem ve své knize dokonce polemizoval. Církvi a jejím představitelům, žijícím tehdy v ideologii neoplatonismu, opírající se především o díla svatého Augustina, tím připravil bezesné noci. Aristotelova díla měla změnit svět, otevřít jej pro vědění antického světa a dát mu chuť k empirickému zkoumání, což bylo ve středověku dominovanému vírou, nemyslitelné. Církev se s Aristotelem nakonec jakž takž vyrovnala dílem Tomáše Aquinského (1224 – 1275), který stanovil, že je-li poznání v rozporu s vírou, má víra přednost. (Filosofie je služkou teologie). Ale to bylo jen provizorní zalepení průrvy, kterou se už nikdy nepodařilo zcela utěsnit. Touhu po poznání, která se už jednou probudila, nebylo možno potlačit.

V roce 1231 vydal císař Friedrich v Melfi psaný zákoník, čímž přivedl papeže do stavu nekontrolované zuřivosti. Po celou dobu středověku totiž rozhodovali vládci na základě vlastního subjektivního rozhodnutí. Předsedali soudům, neexistoval ale žádný předpis, podle kterého by měli rozhodovat. Poddaný byl tedy vydán na milost a nemilost náladě panovníka a lobby protistrany. Papež Řehoř si této slabosti světské moci všiml a přikázal svým právníkům, aby sepsali zákoník. Církev jej měla prezentovat jako boží dílo a díky němu převzít soudní moc na celém známém světě. Friedrich měl své špiony i v Římě a o papežově úmyslu se dozvěděl. Během několika málo měsíců připravili jeho nejlepší právníci v plné tajnosti zákony, jež měly platit pro Sicilské království a v roce 1231 císař a sicilský král Friedrich tyto zákony vydal tiskem. Vysloužil si papežův nepříčetný dopis: „Copak ses zcela pomátl na rozumu, že tak zuříš proti své vlastní moci…?“ Papež měl ke své zuřivost dobrý důvod. Jeho zákoník se stal bezcenným. Jestliže mělo Sicilské království svůj vlastní zákoník a papežské zákony zde tedy nemohly platit, prosadili si totéž i králové francouzský, španělský atd. atd, Touha po absolutní moci církve, kdy by každý mnich mohl soudit hrabata, vévody či dokonce krále, byla ta tam.

Friedrich se ale rozhodl postavit se církvi i na poli kulturním. Samozřejmě to souviselo s jeho rozkošnictvím – jeho paláce ve Foggii, Palermu či v přístavu Barletě si nezadaly s paláci orientálních vládců z pohádek tisíce a jedné noci. Držel si svůj vlastní harém a zplodil nejméně dvacet nemanželských dětí (Ženatý byl celkem čtyřikrát, i když jeho třetí manželství s Biankou Lancií nebylo papežem nikdy uznáno za pravoplatné). Císař založil takzvanou scuolu poeticu sicilianu, kde se verše psaly v sicilském dialektu – ne tedy latinsky (připomenu jen na okraj, že náš král Václav II., který byl skvělým básníkem, i když neuměl psát, tvořil své verše samozřejmě v latině). Dante tedy nebyl se svou ideou lidového jazyka originální, byl jen pokračovatelem geniální myšlenky císaře nabídnout kulturu prostému lidu v jazyku, kterému bude rozumět a s nímž se dokáže ztotožnit. Na neapolském dvoře se sdružili sochaři a architekti, kteří měli studovat a napodobovat antické vzory. Friedrich se věnoval vykopávkám antických soch a staveb – mimo jiné byl to on, kdo dal vykopat hrobku Gally Placidie v Ravenně, již můžeme díky němu obdivovat dodnes – a nechal své umělce tvořit podle těchto antických vzorů. To bylo do té doby naprosto nemyslitelné. Ve středověku bylo dovoleno zobrazovat pouze světce, a pokud chtěl být nějaký smrtelný člověk zvěčněn na obraze, musel zaplatit umělci, aby dal jeho tvář některému ze světců na obraze. Friedrich dal zvěčnit nejen svou milenku Bianku Lancii, ale i sám sebe a své dva nejdůležitější ministry Thadea de Sousa a Petra de Vinea. Učinil tak se smyslem pro provokaci na bráně v Capui, která stála na hranici jeho království směrem k Patrimoniu Christi, tedy papežskému státu. Všechny tři sochy hleděly samozřejmě směrem k Římu, aby papeže a jeho služebníky přiváděly k šílenství. Friedrichově soše taky ihned po dobytí Sicilského království Karlem z Anjou urazili hlavu, rudimenty soch Petra de Vinea a Thadea de Sousa – dochované v muzeu v Capui ale ukazují, jak těsně se tehdejší umělci drželi antických vzorů – zejména na vousu Petra z Viney je to víc než patrné.

Císař Friedrich zemřel v roce 1250, jeho syn Konrád o čtyři roky později. Císařův nemanželský syn Manfred převzal vládu v Sicilském království, padl ale v bitvě u Beneventa 26. února 1266 a moci v sicilském království se ve jménu papeže Klementa IV. ujal Karel z Anjou. V roce 1268 Karel porazil v bitvě u Tagliacozza posledního Štaufa, Friedrichova vnuka Konradina a dal jej 29. října 1268 v Neapoli popravit. Štaufové byli vyhubeni, papežství slavilo velké vítězství a domnívalo se, že opět dosáhlo absolutní moci nad světem.

Nebylo tomu tak. Politické dílo císaře Friedricha se sice podařilo zničit. Jeho politika náboženské tolerance skončila, Arabi žijící v Sicilském království byli Francouzi buď přinuceni ke konverzi, nebo vyvražděni. Úřednický stát, který Friedrich zavedl, byl vystřídán středověkou svévolí panovníka a jeho leníků. Umělci si ale svou svobodu, kterou jim císař dal, už nenechali vzít. Rozutekli se z Neapole, kde jim samozřejmě už prostředí nepřálo, našli ale uplatnění v jiných italských městech a státech. Nicolo Pisano (1205 – 1278) odešel například do Pisy a tam vytvořil slavné Baptisterium, které je považováno za první renesanční dochovanou stavbu v Itálii – stavět je začal už v roce 1260. Bylo svým způsobem logické, že umělci neapolské školy odcházeli především do Toskánska, které se mělo v dalším století stát hnacím motorem nového uměleckého ale i životního směru – renesance a dosáhlo zde v osobách velkých mistrů Sandra Boticelliho a Leonarda da Vinciho svého vrcholu. Není náhoda, že geniální architekt Filippo Brunelleschi, malíř Filippo Lippi či sochař Donatello, stejně jako už výše jmenovaní Botticelli či Leonardo pocházeli z Florencie.

To bylo zásluhou Friedrichova nemanželského syna Friedricha z Antiochie, který Toskánsko ve jménu svého otce spravoval. Údajně stejně krásný jako jeho nevlastní bratr Manfred, ale mnohem lidštější. Méně krutý než jeho otec, který s oblibou vypichoval svým poraženým nepřátelům oči rozžhavenou dýkou (Friedrich antiochijský se poraženým nikdy nemstil, ale snažil se najít možnost, jak jim dát milost výměnou za budoucí loajalitu) ale politicky stejně schopný a rozhodný. Florencii dobyl v hrozném boji dům od domu a ulici po ulici a jeho 1600 – 1800 německých rytířů vyčistilo město s německou důkladností od všech papežových příznivců. Poslední guelfské město Capraia kapitulovalo v roce 1249 a císařův syn nechal zajatce poslat do vojenského tábora svého otce do Fucecchia, aby nemusel nést zodpovědnost za – tentokrát opravdu brutální – potrestání posledních toskánských papeženců.

Centrum vývoje se přesunulo z Lombardie do Toskánska. Florencie, Pisa či Siena převzaly vedoucí roli Milána. Nebylo to tím, že by ghibellinská města měla více práv při své samosprávě než města guelfská, protože císař za Alpami byl dál než papež v Římě. Ale učenci a umělci prchali z Neapolska logicky do měst, kde mohli očekávat azyl a podporu. A tam pak tvořili a rozvíjeli své myšlenky.

Dante musel být tedy logicky ghibellin, byl jím ale ne z politické nevyhnutelnosti, ale z přesvědčení, protože byl nositelem renesančního myšlení. Jeho soudci v rodné Florencii mu dali několikaletou lhůtu, aby změnil své přesvědčení a mohl se vrátit domů. Teprve pak, když ani po opakovaných výzvách do guelfského tábora nepřešel, změnili jeho původní rozsudek vězení a ztráty majetku na trest smrti upálením – jako kacíře. Ve své knize „De Monarchia libri tres“ vyjádřil ostatně Dante své přesvědčení o úloze císaře a církve v nové společnosti dostatečně jasně. Poté co tedy ve Florencii v roce 1301 s pomocí francouzských jednotek prince Karla z Valois (tchána našeho Karla IV.) získali moc opět guelfové, hledal Dante azyl a zastání v ghibellinské Veroně, kde vládl rod della Scala. Oblast severní Itálie totiž spravoval zeť císaře Friedricha Ezzelino Romano (1194 – 1259) a ten se před svou smrtí postaral, aby se k moci ve Veroně, Vicenze a dalších městech, které podléhaly jeho moci, dostali lidé věrní myšlence císařské vlády – příslušníci rodu della Scala. Socha jednoho z nejslavnějších z nich Cangrandeho I. vystavená v Castellvecchio ve Veroně, patří k prvním a nejvýznamnějším renesančním sochám v Itálii.

Renesance se nedala zastavit, získávala stále více půdy, její kulturní přitažlivosti nakonec neodolal ani Řím a papežové sami – představitelé jako Alexandr VI. Borgia či Julius II. de la Rovere byli nejvýraznějšími symboly renesančního knížete na trůně. Ale to už nehrálo rozhodující roli.

Konflikt v polovině třináctého století dal totiž do pohybu síly, o kterých tehdejší protagonisté nemohli mít ani tušení. Uvolnily se první kaménky laviny, která měla nakonec na konci osmnáctého století definitivně smést světskou moc církve a dát jí úlohu, kterou ji předurčil její zakladatel Kristus a jeho posel svatý Pavel – šíření evangelia, šíření poselství lásky. To že žijeme v civilní společnosti, kde na rozdíl od muslimského světa nehraje náboženství a jeho předpisy žádnou rozhodující a hlavně žádnou omezující a potlačující funkci, za to vděčíme právě tomu konfliktu mezi císařem a papežem uprostřed třináctého století.

Naše společnost se tehdy znovuzrodila a vykvetla do neuvěřitelné krásy. Něco, co by muslimský svět nutně potřeboval. Tam, jak jsem už psal, nikdy k podobnému zápasu dojít nemohlo – panovník byl současně i kalifem, tedy vládcem světským i církevním v jedné osobě. Dnes stojíme opět před konfliktem – světské společnosti západní a religiózní společnosti orientální. Jak tento konflikt dopadne, je neznámé. Nezbývá než doufat, že se touha po lidské svobodě nebude dát trvale potlačit ani v orientu. Že i on prodělá svou renesanci – své rinascimento.

Slíbil jsem článek k tomuto tématu v mém příspěvku k Janu Husovi před jeho jubileem 6. července a chci tedy tento závazek splnit. Mezitím jsem na tento příspěvek v každodenním stresu zase zapomněl – očividně se nemám úplně pod kontrolou. Při prohlížení mé webové stránky v první volnou a poklidnou neděli po mnoha týdnech, jsem tento článek marně hledal, musím tedy usoudit, že jsem ho zapomněl na mou stránku umístit. Napravuji tedy toto opomenutí a umisťuji ho, i když téma Hus už není zcela aktuální.

Jsem lékař a zdravotní stav historických osob mě zajímá, už proto, že často rozhodujícím způsobem ovlivňuje jejich rozhodování, jejich chování a v důsledku toho i světové dějiny. O králi Zikmundovi se například vypráví, že bitvu na Vítkově prohrál i díky tomu, že poté co zavelel svým rytířům k útoku, dostal takový záchvat dny v palci u nohy, že byl „řvoucí bolestí“ odnesen do svého stanu a vojsko tím pádem zůstalo bez velitele. O tom bych mohl něco vyprávět, červencovou nedělní službu jsem absolvoval s akutním dnavým záchvatem v palci u levé nohy – což o to, na vizitě jsem se nějak protloukl (naštěstí máme dnes kolchicin, který Zikmund ještě neměl), ale nevěřili byste, co bych byl dal po cestě do práce za auto s aickou převodovkou – řadil jsem totiž právě oním zapáleným palcem.

O Husovu zdravotním stavu toho víme sice hodně, ale přece jen ne dost, abychom si udělali skutečně ucelenou představu, co ho především v jeho osudových dnech a týdnech v Kostnici trápilo a nakolik to ovlivnilo jeho osud a jeho chování. Je jisté, že se k němu jeho věznitelé chovali šetrněji než k jeho druhovi Jeronýmovi Pražskému, kterého nutili k odvolání jeho názorů mučením přímo nelidským. Obávali se, že by Hus takové zacházení nepřežil nebo zde přece jen působila ochranná ruka císaře Zikmunda, která Husovy věznitele do značné míry brzdila?

Husovo věznění se dá rozdělit do čtyř období, které se od sebe tvrdostí vazby podstatně liší.

1)      Po svém zatčení byl umístěn v hrozné kobce nad výtokem kanalizace v klášteře Dominikánů na ostrově na Bodamském jezeře (dnes po násypu pro železnici je tento ostrov součástí pevniny a stojí na něm luxusní hotel Steigenberger, což pro pravověrného Čecha zní trochu jako výsměch. Dominikáni byli věrní papežovi služebníci (ne nadarmo se jejich latinský název „dominicani“ měnil v lidské řeči na „domini canes“ tedy „psi pána“.) Byli považování za papežovu tajnou policii a v žádném městě je neviděli rádi – ovšem netroufali si je odmítnout, když se už jednou rozhodli ve městě usadit. Proto byli ale v Kostnici na ostrově za městskými hradbami. Počáteční Husova vazba byla nesmírně krutá a Husa skoro stála život.

2)      Po Zikmundově intervenci byl Hus 8. ledna přemístěn do prostornější cely ve stejném klášteře, kde mohl i psát a přijímat návštěvy. Jeho zdravotní stav se tam upravil, ovšem jen dočasně. 5. března píše, že byl jeho stav doslova kritický – „Vždyť opětovně jsem byl hrozně trápen kaménky, jimiž jsem dříve nikdy netrpěl a těžkým zvracením i horečkami. Již se strážcové báli, že zemru, a vyvedli mě ze žaláře… Hus se ale opět uzdravil.

3)      Po útěku papeže z Kostnice 20. března se Husovy naděje na propuštění nenaplnily. Naopak. Byl převezen na hrad Gottlieben na břehu Rýna, vzdáleného asi 2,5 km od Kostnice, kde byl vězněn ve velmi krutých podmínkách ve věži, měl na nohou okovy a na noc byl připoutáván i na rukou. Jeho zdravotní stav byl zde opět velmi povážlivý.

4)      5. června byl Hus dopraven opět do Kostnice do kláštera Františkánů, kteří požívali u obyvatelstva mnohem větší oblíbenosti než Dominikáni. Husova vazba zde byla mírnější, strava lepší, jeho zdravotní stav se upravil natolik, že byl schopen veřejných slyšení i sepsání své obhajoby. 6. července byl pak odsouzen a popraven.

S velmi zajímavou myšlenkou se mi v dopise svěřil pan doktor Miloš Gerstner z Benecka. Svou hypotézu ostatně publikoval v časopise „Pod Zvičinou“. Podle popisovaných příznaků se domnívá, že byl Hus otráven olověnými substancemi, možná suříkem nebo jinou olovo obsahující sloučeninou. Jeho vývody jsou velmi přesvědčivé, nezbylo mi tedy, než abych se Husovým stavem zabýval blíže.

Hus si už ve svém prvním dopise z první vazby stěžuje, že byl „velmi nemocen a klysterován“. Klystýr svědčí pro břišní onemocnění, zřejmě zácpu s bolestmi břicha. Zřejmě k tomuto období se vztahuje i jeho poznámka o Pálečovi: „navštívil mne v nejtěžší nemoci v žaláři.“

Po převedení do lepší cely píše 19. ledna, že se „opět uzdravil“. 5. března ale zmiňuje krizi, která jej očividně téměř stála život a poprvé se zmiňuje o kaméncích (není uvedeno, zda žlučových či ledvinných. Vzhledem k neustálým zažívacím potížím předpokládáme kaménky žlučové, ovšem ty se tehdy bez ultrazvuku nedaly diagnostikovat. Ledvinné, pokud spontánně odešly, ano – Hus mohl tedy mít močovou infekci s tvorbou kamenů, což by při podmínkách vazby nebyl žádný div). Ledvinná kolika mohla skutečně být stavem, který mohl vypadat jako ohrožující život, zejména u pacienta, který by už svými dřívějšími potížemi oslaben.

Z Gottliebenu píše, že má „zubóv bolenie, črvenú nemoc a zimnici“ tedy opět střevní problémy a později u Fratiškánů ještě vzpomíná na svou vazbu na Gottliebenu, že jej trápilo zvracení s krví, bolesti hlavy a kaménky. Nicméně chválí františkánskou kuchyni, že zde dostal k jídlu tolik dobrých věcí, jako za celé předcházející věznění ne.  Později už si stěžuje jen na nespavost a zlé sny, což vzhledem na probíhající proces nebyl žádný div.

Jak se tedy projevuje otrava olovem? Lidé trpí trávicími a srdečními problémy. Otok dásní, hnisání zubních lůžek, bolesti břicha a koliky, pocení a zácpa. Dále je člověk postižen zánětem kloubů a cév, postižen je ústřední a periferní nervový systém. Projevuje se to bolestmi hlavy, deliriem, epileptickými záchvaty a manickými fázemi.

Husovy příznaky opravdu v řadě bodů chronické otravě olovem odpovídají. Bolesti břicha, zácpa, problémy s chrupem.

Mohli mít ctihodní otcové zájem na tom, aby Hus zemřel a mohli mu tedy podat do jídla jed? Vyloučit se to nedá, ušetřili by si tak pro ně nepříjemný proces. Navíc zastávám teorii, že Husa do Kostnice pozval Zikmund proto, aby si zabezpečil ideologickou podporu pro svůj nastávající boj s papežstvím. Už fakt, že byl Hus zatčen před Zikmundovým příjezdem, svědčí o tom, že si konciliární otcové tohoto nebezpečí byli vědomi. Husova smrt by tedy pro ně nebyla ničím nepříjemným. A skutečně během první části své vazby si Hus stěžuje na bolesti břicha a zácpu, těžkou chorobu, což mohlo znamenat celkovou slabost, jež je také příznakem otravy olovem. Dominikáni by byli jistě ochotnými vykonavateli takovéto politické zakázky. Pokus Husa otrávit v této době zní víc než logicky i po politické stránce.

Situace se ovšem změnila po příjezdu Zikmunda na vánoce 1414. Zikmund ihned velmi dramaticky intervenoval proti Husovu zatčení, na protest proti němu opustil dokonce Kostnici a ubytoval se ve Petershausenu na druhém břehu Rýna. To muselo být pro účastníky koncilu varováním, navíc i mezi nimi zuřila politická válka mezi stoupenci papežství sdruženými okolo papeže Jana a konciliární opozicí, kterou vedli francouzští kardinálové D´Ailly a Filastre. Husova smrt mohla být v tomto boji ihned zneužita jednou nebo druhou stranou, podle mého soudu se v této době s trávením (pokud k němu předtím skutečně došlo), přestalo.

Na Gottliebenu Hus zřejmě nikoho nezajímal. Politický boj se přenesl na úroveň zápasu papeže s císařem ve smyslu kdo z koho, navíc vedl Zikmund rychlou a úspěšnou válku proti rakouskému vévodovi Friedrichovi. Musel se snažit za každou cenu udržet pokračování koncilu a získat aspoň některé z kardinálů, aby jej podpořili – což se mu nakonec podařilo. Hus je na Gottliebenu hodně nemocný, zvrací krev a má krvavou stolici – příznaky onemocnění trávicího traktu – a bolení zubů, kterého se na dlouhou dobu nezbaví, má je ještě na začátku vazby u Františkánů. K tomu, aby jej někdo trávil, chyběl ovšem v této době prostě objednávatel. Soukromou iniciativu věznitelů sice nemůžeme vyloučit, je ale poměrně málo pravděpodobná.

V poslední etapě věznění se pak Husův stav upravuje, takže je schopen výslechů, veřejných slyšení, kde působí silným odhodlaným dojmem, jeho problémy jsou psychického rázu, což při duševní zátěži, které byl vystaven, není žádný div.

Chci uzavřít teorii pana doktora Gerstnera tím, že pokus o otravu, zejména v úvodní části Husova věznění, zní velmi pravděpodobně. Pokud se ale jednalo o pokus o vraždu, nebyl tento dotažen do konce, ať už proto, že vykonavatel vraždy ji dokončit nemohl, nechtěl nebo nesměl.

Pro Husovy zdravotní problémy v dalších fázích jeho pobytu ve vězení je možná řada jiných hypotéz. Mne zaujala skutečnost, že Hus byl oblé postavy, tedy že měl nadváhu. To bylo vzhledem k jeho do jisté míry asketickému způsobu života překvapivé. Dále pak údaje o bolestech břicha, zvracení krve a krvavých průjmech. To vše může budit podezření na to, že Hus trpěl dvanáctníkovými vředy. Pacienti s vředy duodena, tedy dvanáctníku, mají bolesti zejména nalačno, hlavně ráno, jejich problémy jsou do jisté míry i sezónně vázané, nejsilnější bývají na jaře a na podzim. Většinou jsou spíše obézní, protože jim jídlo od jejich potíží pomáhá.

I dnes pokud přijde člověk s nadváhou do ambulance s bolestmi břicha, myslíme nejdříve na žlučníkové koliky. Proto se zřejmě vyskytuje tato diagnóza i v Husových dopisech. Tehdy se ale tato diagnóza nedala potvrdit, neexistovala metoda, jíž by se daly kameny ve žlučníku prokázat. Při žlučníkových kolikách ovšem pacient nezvrací krev ani nemá krev ve stolici (při krvácejícím dvanáctníkovém vředu ano!)

Žlučníkové záchvaty jsou vyvolány především tučnou vydatnou stravou, dvanáctníkové vředy se aktivují, pokud člověk nic pořádného k jídlu nedostane a nedokáže tak neutralizovat produkci žaludeční kyseliny, která je za ony vředy zodpovědná. U Husa se zhoršovaly jeho problémy, když byla jeho strava špatná (u Dominikánů a na Gottliebenu) naopak se upravila, když dostal stravu vydatnější (Františkáni). I to svědčí spíše pro problémy dvanáctníku a ne žlučníku.

Bolesti zubů, kterými trpěl několik měsíců, jsou očividně jiná kapitola – jak už jsem uvedl, patří i do obrazu otravy olovem, jenže Hus si na zuby stěžuje až na Gottliebenu a pak u Františkánů a očividně se pak tyto problémy upravily. Co když se jednalo zcela jednoduše o kurděje čili skorbut, chorobu vyvolanou nedostatkem vitamínu C? V Husově stravě, zejména u Dominikánů a na Gottliebenu se se zeleninou zřejmě nepotkal, po měsících takové stravy mohlo dojít k Hypovitaminóze C – po dodání zeleniny (třeba jen kyselého zelí, které se v Německu konzumuje k vepřovince – Hus si přece pochvaluje, kolik dobrých věcí dostal u Františkánů k jídlu – se taková porucha upraví).

Co hovoří proti otravě olovem v posledních měsících Hudsova života, je jeho naprosto dobrý psychický stav. Stěžuje si sice na bolesti hlavy, je ale schopen se před koncilem velmi dobře hájit a má přímo fenomenální paměť. Jeho obhajovací spis se hemží přesnými citáty z bible, i když neměl tento spis a ani žádné další knihy k dispozici a musel se tedy spolehnout jen na svou paměť. Citovat církevní otce či dokonce svaté písmo bylo v té době obvyklé, ale i nebezpečné. Pokud byl citát nepřesný, mohlo to být použito okamžitě proti tomu, kdo ho použil a mohl být obviněn z překrucování Svatého písma, což by bylo právě v kacířském procesu pro žalobce přímo úžasné sousto. Hus se však podobných chyb nedopustil.

Má hypotéza tedy je, že není vyloučeno, že se Husa v prvních týdnech jeho vězení skutečně pokusili otrávit a odstranit ho tak z politického jeviště. V dalším průběhu byly ale podobné pokusy očividně zastaveny a Hus musel bojovat už jen se svými chronickými zdravotními problémy, které byly potencovány krutými podmínkami vězení.

Jeho zdravotní problémy jej ale nezlomily a nijak neovlivnily jeho odhodlání bránit své učení. Konciliární otcové nakonec museli, i když neradi, sáhnout k poslednímu prostředku. K rozsudku smrti za kacířství a následně k Husovu upálení. Že tím podpálili rozbušku pod kotlem se střelným prachem bylo jasné jak D´Aillymu ( který situaci v Čechách jakožto papežský inkvizitor velmi dobře znal) tak i králi  Zikmundovi. Ale Hus jim nenechal jinou volbu.

I když si budeme jubileum šestistého výročí úmrtí Jana Husa připomínat až za o něco víc než týden, dovolím si dát můj článek na webovou stránku už dnes. Důvodem je, že v neděli odjíždím na dovolenou a zda budou mít farmy na Islandu, kde budeme přespávat, WLAN, si nedovoluji odhadnout.

6.července si tedy připomínáme státním svátkem okamžik, kdy český kazatel vystoupil na předměstí švábského města Kostnice na popravčí hranici a přijal mučednickou smrt. Člověk ochotný obětovat za své přesvědčení život se stává legendou a pod nánosy staletí je často těžké najít ještě reálného člověka.

Obraz, který známe a který nám byl prezentován v hodinách dějepisu, je poněkud jednostranný. Obraz reformátora, vlastence a hrdiny. Postava herce Zdeňka Štěpánka bude ještě dlouho ovlivňovat naše představy o Janu Husovi. Už jen představa, že mistr Jan byl kulaté postavy a trpěl bolestmi žlučníku a zubů (k jeho zdravotním problémům bych se rád vrátil v samostatném článku, v tomto textu na to prostě není dost prostoru), je pro mnohé možná obtížně stravitelná. Literární zdroje podávají ale takovýto obraz. Obraz člověka. Kdo byl tedy Jan Hus?

Určité věci jsou nepochybné. Mistr Jan byl nepochybně skvělý kazatel, nadšený, zapálený a strhující. Člověk s darem řeči a s upřímným zanícením po odstranění nedostatků společnosti své doby. Jeho spisy hovoří o velkém a upřímném srdci, o jeho obrovském vlivu na tehdejší českou společnost svědčí výbuch husitského povstání, které si do znaku dalo právě jeho jméno a jeho heslo Veritas vincit.

Nakolik byl ale Jan Hus skutečně pánem svých činů? Byla jeho poprava skutečně justiční vraždou, jak se stále ještě učí?

Husovu popravu jako justiční vraždu zpochybnil Jiří Kejř ve své knize „Husův proces“. Hus byl popraven nespravedlivě, o tom dnes nikdo nepochybuje. Byl ale popraven podle tehdy platných zákonů. Ty zákony byly špatné, byly ovšem platné. Hus proti tehdejšímu znění práva postavil morálku, apel na lidské dobré vlastnosti a touhu po spravedlnosti. A prohrál. Zákony nemusí být vždy spravedlivé. Zákony tvoří lidé a ti se mýlí nebo sledují své politické, často sobecké úmysly. Připomíná vám to něco? Pak můžete číst dál. V dějinách je hodně poučení i pro dnešek.

Hus se díky svému vlivu na prostý lid stal totiž politikem – ať už to chtěl nebo nechtěl a jako k politikovi se k němu i jeho odpůrci chovali. Hus nebyl z hlediska tehdejší věrouky úplně pravověrný, i když ve svém učení nebyl nikdy tak radikální jako jeho předchůdce a vzor John Viklef z Oxfordu. Možná bychom se měli u tehdejší teologie aspoň v zjednodušené podobě zastavit o něco podrobněji, abychom rozporům tehdejší doby lépe porozuměli. Teologie měla v tehdejší době na lidi mnohem větší význam než dnes jakákoliv filosofická či jiná nauka.

V období pozdního středověku se v teologii setkáváme se dvěma hlavními proudy – s realismem a nominalismem. Realismus byl starším směrem a opíral se o tzv. novoplatonismus. Jeho představou bylo, že Bůh stvořil v nebi hmotné ideje, bezchybné vzory svého tvoření, které se pak kopírují v mnoha nedokonalých napodobeninách v reálném životě na zemi. Bůh sám pak představuje přírodu nestvořenou a tvořící, ideje přírodu stvořenou a tvořící a pozemští tvorové pak přírodu stvořenou a netvořící – tak toto schéma přehledně popsal Jan Scotus Eriugena.

Nominalismus naproti tomu byl směrem novějším, opírajícím se o učení Aristotela, jehož spisy se od začátku 13. století stále četněji dostávaly do rukou tehdejších učenců a rozhodujícím způsobem ovlivnily myšlenky tehdejšího světa. Podle nominalistů stvořil Bůh každé jednotlivé stvoření nebo předmět a člověk jim dal souhrnné názvy, jež je charakterizovaly (jako kůň, pes, člověk, chléb).

Oba tyto směry žily vedle sebe, měly své příznivce a odpůrce. Jednotliví teologové dokonce školy měnili. Viklef začal například jako přesvědčený nominalista, aby se v průběhu svého života stal radikálním realistou.

Problémy začaly v okamžiku, kdy Viklef díky svému realismu zpochybnil přeměnu chleba v Kristovo tělo při mši. Rozebírat tuto nauku do podrobností není možné, na to poskytuje tento text příliš málo prostoru. Nicméně Viklefovo tvrzení, že kněz žijící v hříchu nemá kontakt s nebeským mystériem, kde Kristus při poslední večeři proměnil podstatu chleba a tím pádem je oběť provedená oním nehodným knězem a tím vlastně i jím vedená mše neplatná, otřáslo samými základy církve. Její mocenskou pozicí, jejím zdůvodněním vlastní existence. Boj byl nevyhnutný a musel být zničující

V Praze na vysokém učení měla hranice mezi nominalismem a realismem zajímavou hranici. Kopírovala totiž hranici jazykovou. Je třeba si uvědomit, že Karel IV. založil pražskou universitu jako německý král a císař a její působnost měla daleko přesahovat hranice českého království. To se mu i podařilo, mimo jiné i tím, že pro universitu získal věhlasné profesory. Jedním z nich byl i Albert Saský. Pod jeho vlivem převzala universita nominalistické učení. Albert vystudoval na Sorbonně v Paříži a Sorbonna byla neochvějnou baštou nominalismu.

Když se dcera Karla IV. princezna Anna provdala na anglického prince Richarda, odešli s ní do Anglie i učenci a studenti z pražského vysokého učení. Na Oxfordu se dostali do kontaktu s učením Viklefovým a přinesli jeho knihy do Prahy. Viklef byl v té době už přesvědčeným radikálním realistou a s jeho učením se ztotožnila prakticky celá česká část university a tím i Jan Hus. Němci zůstali věrni nominalismu.

Praha na začátku 15 století vřela neklidem.

Nepochybně se i zde projevila rivalita obou národních živlů, která se po smrti Karla IV. značně vyostřovala. Karel vybudoval Prahu jako velkoměsto. Z města o 8000 obyvatelích z dob jeho otce Jana Lucemburského se stala metropole s bezmála 40 000 obyvateli. Karel přitáhl daňovými úlevami a budováním pražského Nového města řemeslníky a obchodníky z celého království a zejména velký počet pracovních sil – chudých nádeníků a dělníků. Kapitál ale zůstal v rukou patricijů Starého města – většinou Němců, kteří na Starém městě tvořili nobilitu už po několik století. Početně převládal živel český, finanční a tím i politická moc zůstávala v rukou německých. Po smrti císaře Karla se Praha zredukovala z hlavního města Římské říše na české hlavní město. Finančních prostředků a tím pracovních příležitostí ubylo, město bylo najednou předimenzováno, prostě příliš velké. Na pracovní trh přicházela generace mladých lidí už v Praze narozených. A ta práce pro ně nebyla. Sociální napětí mezi chudými Čechy a bohatými Němci rostlo. A hrozilo explozí. Konflikt byl předprogramován a projevoval se mimo jiné i spory učenců na vysokém učení. Jakmile vzniknou tábory a lidé k nim náležející, je věcná diskuse nemožná. Nastupuje ideologická konfrontace. Bylo tomu tak i tentokrát. Hus se ocitl ne zcela plánovaně a dobrovolně v centru tohoto sporu. Byl dokonce v roce 1402 na jeden rok zvolen rektorem university.

Mistr Jan nebyl vedoucím ideologem a ani jím být nemohl. Nedostávalo se mu k tomu příslušného vzdělání. V tom byl daleko kompetentnějším Husův souputník, charismatický a vášnivý Jeroným Pražský. Ten byl mistrem teologie, absolvoval na Oxfordu, vyučoval v Praze, Paříži, Heidelbergu i Kolíně nad Rýnem a měl světový věhlas. I církevní hodnostáři znali Jeronýmovu nebezpečnost. V Kostnici k němu byli mnohem krutější než k Husovi a nemilosrdným mučením od něj odvolání vynutili. Když se pak tohoto odvolání zřekl a znova se k Viklefovu učení přihlásil, byl upálen na stejném místě jako rok před ním Hus. Hus sám byl jen mistrem artistické fakulty a pouhým bakalářem teologie. Proto neměl doktorský titul. Zabýval se více praktickou kazatelskou činností, byl nepochybně dobrým knězem. Nebyl vědcem, i když ho k tomu jeho schopnosti, paměť a touha po vědění předurčovaly. Vybral si praktickou práci s prostým lidem, kazatelskou činnost. Tím ovšem ztrácel kontakt s děním ve vědeckém prostředí.

Konflikt na universitě a ve společnosti eskaloval. Církevní synoda v roce 1408 zakázala šíření a používání Viklefových spisů, objevují se první žaloby na Husa.

18. leden 1409 přinesl zdánlivé vítězství českých mistrů. Král vydal proslulý Dekret kutnohorský, v němž změnil poměr hlasů na universitě. V květnu pak němečtí mistři opustili Prahu. Český živel se prosadil, platil za to ale krutou daň. Universita ztratila svůj nadregionální význam, stala se malou lokání vysokou školou a to vítězství českých učitelů notně relativizovalo. Husa postihly v té době ještě mnohem krutější rány. V červnu na něj arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házemburka vydal klatbu a ve stejné době ztratil i své přátele Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma. Vydali se obhajovat své postoje do Říma a tamější vězení je zlomilo. Vrátili se jako Husovi nepřátelé. Arcibiskup Zbyněk se rozhodl řešit problém násilím. V teologických sporech se nevyznal, tvrdilo se o něm, že byl analfabet. Byl to typický politik z povolání, chtěl zavést v Praze klid násilím a přikázal spálit Viklefovy spisy, ačkoliv na to neměl v té chvíli právo. Nalil tím jen olej do doutnajícího ohně. Rozpoutal boj, na který nestačil a kterému nerozuměl a nakonec jej to stálo život. Zemřel ve věku 35 let v roce 1411.

Jenže Husova věc byla mezitím už předložena soudu v Římě a Hus dostal v září 1410 předvolání do Říma, aby se tam hájil. Nešel. Lekl se? Měl strach, že by jej Řím zlomil stejně jako Pálče a Znojma? Nebo se jen nechtěl vzdálit od svých stoupenců v Praze? Poslal do Říma prokurátory, aby jej ve sporu zastupovali. Do konce svého života nepochopil, že ho zastupovat nemohli. Prokurátor Jan z Jesenice byl skvělý právník a přítel, mohl ale pouze žádat zrušení Husova předvolání do Říma, v případě obvinění z kacířství se podle církevních zákonů musel obviněný hájit osobně. Jesenic neuspěl, sám byl uvězněn a jen s obtížemi z Říma unikl.  Poprvé se setkáváme s problémem, s nímž bude Hus zápasit po celý zbytek svého života. S jeho neschopností posuzovat své postavení z právního hlediska. Hus nebyl právník a v jeho postojích jej hnalo vždy pouze morální stanovisko. Nechápal nebo chápat nechtěl, že právní systém se neopírá o morálku, nýbrž o zákony, jež s ní nemusí být v souladu. Hus svůj spor až do hořkého konce chápal jako universitní debatu, nikdy nepochopil, že se proti němu vede řádný soudní proces, jež má své zákonitosti. V tom přiváděl své soudce často až k zoufalství. Jako například svým odvoláním se ke Kristu, k instanci v právním systému skutečně nepoužitelné. Už jen proto, že nepřijímala poštu.

V roce 1412 se Hus připravil o svou poslední ochranu – o podporu krále Václava IV. Příčinou byly odpustkové bouře. Prodávání odpustků bylo nejhorším zlem v církevním životě nejen v Husových očích. Protestovali proti tomu prostí lidé, universitní mistři, ale dokonce i část kardinálského sboru. V tehdejší církvi se kupčilo doslova se vším. Úřady biskupské, arcibiskupské, ale i prosté fary se kupovaly, pokud možno i dopředu, některé úřady byly předplaceny na desetiletí a pokud možno od více papežů najednou. Papeži byli totiž od roku 1378 dva a od roku 1409 dokonce tři. Lidé tehdejší doby chápali tento církevní rozkol jako předzvěst konce světa a příchodu tzv. Antikrista. Očekávání apokalypsy jitřilo dále vzrušenou atmosféru tehdejší společnosti a podporovalo fanatismus. V Praze a v Čechách tekla první krev a Řím uvažoval, jak situaci uklidnit.

Pomohl nečekaně král Zikmund Lucemburský. Mladší bratr krále Václava, uherský král, byl od ledna 1411 i králem německým. Jeho ambice byly obrovské, schopnosti také. Byl mistrem intrik, nedokázala jej zlomit ani zastavit žádná porážka, ať už vojenská nebo diplomatická. Klestil si šikovně svou cestičku k moci a dosahoval jednoho cíle za druhým. Nedělal to způsobem rytířským, v jeho politickém jednání nacházíme mnoho novodobých prvků, jež ve své knize „Vládce“ definoval Machiavelli. Účel světil prostředky. S nevídanou bezohledností opouštěl přátele a spojence, když mu přestali být užiteční, nebál se násilí ani zrady. Sotva si lze představit markantnější protipól k Husovu morálnímu postoji. A přece to byl právě Zikmund, který pozval Husa na právě svolaný církevní koncil v Kostnici. Papežovo pozvání do Říma Hus léta ignoroval, královo pozvání přijal. Chtěl bych opět jednou vyvrátit houževnatě udržovanou hypotézu, že Zikmund Husa do Kostnice vylákal, jen aby jej mohl nechat popravit. Husovo odsouzení totiž králi vůbec nepřináleželo, jeho hlavním cílem a cílem koncilu bylo ukončit mnohopapežství a prosadit moc císaře nad papežem, jak tomu bylo kdysi za časů Karla Velkého.

Oč tedy Zikmundovi šlo? Nebyl žádný církevní ideolog. Teologické spory mu byly naprosto ukradené. Zikmund chtěl Husa v Kostnici využít. Hus svou kritikou církevních nepořádků a voláním po nápravě oslaboval mocenské postavení církve. A o nic jiného králi nešlo. Chtěl církvi vyrvat její moc a vládnout sám. Hus by byl vhodný nástroj. Kdyby byl ovšem podobný jako Zikmund sám. Pragmatik Zikmund zřejmě nikdy nepochopil nezlomný Husův postoj, s nímž odmítal přijímat kompromisy a trval na svých postojích. Politikovi nemůže být nic cizejšího – a Zikmund byl politik každým coulem. Navíc kardinálové zřejmě pochopili, nač je králi Hus dobrý, nečekali na Zikmundův příjezd do Kostnice a Husa zatkli a uvěznili. Vyrazili králi zbraň z ruky. Na Husa už čekala jen defenzíva. Pro Zikmunda se stal nepoužitelným. Brzy si za něj našel náhradu v sorbonnském rektorovi Gersonovi a Husa prostě obětoval. Nedělal to zřejmě rád. Skutečnost, že Husovi vydal ochranný glejt a nebyl schopen jej ochránit, snižovala jeho královskou autoritu. Ale pragmatický Zikmund si spočítal výhody a nevýhody a záchrana Husa mu prostě za podstoupené riziko nestála. Pro něj bylo hlavní sjednotit církev, sesadit všechny tři papeže a převzít moc nad říší, osvobozenou od církevního mocenského vlivu. Hus byl jen nástroj. A nástroj, který přestal být použitelný, prostě odhodil.

Ve školních lavicích jsme byli seznamováni s Husovým bojem schematicky. On – usilující o obrodu a reformu církve – a proti němu všichni církevní pohlaváři bojící se o svou moc a bohatství. Hodnostáři, kteří umí jen křičet – mlč, odvolej! Jenže v církvi byl silný reformní proud, usilující stejně jako Hus o obrodu církve. Jedním z jeho vůdců byl i rektor Gerson s pařížskou universitou a jeho přítel vlivný kardinál d´Ailly. I oni chtěli obrodu. Báli se ale násilí. Báli se oslovovat prostý lid a nabízet mu jednoduchá řešení. Viklefovo učení vyvolalo v Anglii prostřednictvím kázání kněží lolardů dvě ozbrojená krvavá povstání. Reformátoři církve tušili, že aktivity Husa a jeho českých přátel mohou vést ke stejnému výsledku (a nemýlili se). Gerson a d´Ailly chtěli církev reformovat prostřednictvím vzdělání, prostřednictvím zlepšené kvalifikace kněžstva, prostřednictvím přidělování církevních úřadů na základě schopností a snažili se stejně jako Hus odstranit kupčení s hodnostmi a prebendami. A byli to tito reformátoři, kteří jej nakonec poslali na hranici, aby mohli provést svůj plán. Nevyšel. Církev byla v té době už zkorumpovaná natolik, že reformátoři žalostně selhali. Na koncilu v Basileji bylo jejich hnutí definitivně poraženo. Husa ale stihli odsoudit a odstranit. Radovali se z toho činu? Sotva! Hus se totiž d´Aillymu mohl velmi hodit, pokud by se ovšem dostal výhradně do jeho moci. Toho si ale byla velmi dobře vědoma i papežská strana a proto mu Husa nikdy nevydala.

Je nápadné, jak zoufale, ale i nápaditě se Husa snažili přimět k odvolání. Byli ochotni přistoupit skoro na všechny jeho podmínky, v Husově obžalobě se stále škrtalo a opravovalo, vycházelo se mu vstříc. Všechno, jen aby podepsal. Cokoliv, jakýkoliv cár papíru, ale jen aby na něm stálo, že odvolává, co učil. Věděli, že není Viklefovec. Hus Viklefovo učení nikdy bezvýhradně nepřijal, odmítl je ale odsoudit. Zneužili tento jeho nejednoznačný postoj. Ale ani tak nedokázali Husa přimět k odvolání. Hus sám kolísal mezi odhodlání k mučednictví a nadějí na návrat ke svým do Prahy. Ale vpodstatě už neměl volbu. Stal se symbolem a legendou už před svou smrtí. Už své činy neurčoval, osud ho táhl neúprosně k jeho hořkému konci.

Hus zemřel statečně a odhodlaně. Ti, kdo ho na hranici poslali, oslabili svou vlastní pozici a své cíle následně neprosadili. Bylo třeba čekat dalších sto let, než přišel Luther a s ním reformace, náboženské války a nakonec nevyhnutná reforma katolické církve. Luther se na Husa často odvolával, na jeho pomníku ve Wormsu sedí Hus u jeho nohou. Lutherovy cíle a myšlenky byly podobné, měl ale na rozdíl od Husa jednu strašnou zbraň, již Hus ještě mít nemohl – knihtisk. Johann Guttenberg vynalezl svůj systém pohyblivých liter až roku 1455 a znásobil tím rychlost šíření myšlenek. Hus byl proti cílené propagandě církevní mašinérie bezmocný. Jeho myšlenky nezanikly, zůstaly ale omezeny na Čechy, ze světového hlediska tedy na poměrně malou skupinu vyznavačů. Tištěné letáky Lutherovy rozmetaly pevnost tvořenou sítí kostelních kazatelen. Lidé si mohli jeho myšlenky přečíst, mohli je číst na celém světě.

Hus na rozdíl od německého reformátora zůstal především legendou. Českobratrská církev nepřekročila svým významem nikdy české hranice, byla odsouzena k trvalé defenzívě, Husitství bylo velké revoluční vzepjetí, které se ale brzy zvrhlo v zápas mezi křídly udržovaný profesionální placenou armádou, která místo idejí bojovala o vlastní existenci a její zdůvodnění.

Hus je přesto stále aktuální. Jeho odkaz boje morálky s literou zákona má i dnešnímu člověku dost co říci. Dnes a denně jsme s tímto rozporem konfrontování. Morálka a zákon se vždy nepřekrývají, někdy stojí dokonce v přímém rozporu. Tím je Hus dodnes živý. Jedno, že se v některých věcech mýlil, že určité problémy nechápal nebo chápat nechtěl. Hus není jen legenda, za látkou školních učebnic se skrývá skutečný živý, vášnivý a nezlomný člověk. Je dobře, že si jej každým rokem připomínáme. Jsou lidé, na něž by se zapomenout nemělo.

18. června 1815, tedy přesně před dvěma sty lety se odehrála jedna z nejznámějších (nějak se zdráhám napsat nejslavnějších) bitev světových dějin. Bitva, která se stala synonymem katastrofální zhoubné porážky, z níž už neexistuje zotavení.

Bitva u Waterloo znamenala nejen konec kariéry Napoleona Bonaparteho a konec dvacetiletých francouzských revolučních bojů, ale konec jedné epochy válčení. Měla význam nejen politický ale i strategický, bez ohledu na to, že ani pro jednoho z velitelů, kteří se jí zúčastnili (Napoleon, Wellington či Blücher) nebyla skutečně vrcholným výkonem jejich velitelských schopností.

Že byla bitva pojmenována po vesničce Waterloo jižně od Bruselu je zásluha velitele anglických vojsk Arthura Wesleyho, vévody z Wellingtonu. Gebhard Leberbrecht Blücher, velitel pruské armády, navrhl při setkání s Wellingtonem pro jméno bitvy „La belle Aliance“. Tak se totiž jmenovala hospoda na cestě do Brusselu, kde se po bitvě setkali a kde před bitvou a během ní sídlil Napoleon. Tento název měl i symbolizovat, že francouzského císaře porazila spojená vojska anglická a pruská, tedy jejich Aliance. To nechtěl ješitný vévoda Wellinton v žádném případě dopustit, protože vítězství nad Napoleonem chtěl připisovat pouze sobě a anglickým zbraním, které skutečně nesly největší zátěž této hrozné řeže. Proto hlásil do Londýna, že zvítězil nad Napoleonem u poněkud severněji položené vesnice Waterloo. Jeho hlášení ostatně nebylo první. Wellingtonovu kurýrovi majoru Henrymu Persymu  totiž cesta do jen 300 km vzdáleného Londýna trvala více než dva dny. Jestliže převzal Wellingtonovo hlášení 19 června v poledne, dostal se do Londýna až ve večerních hodinách 21. června a tak zpráva o bitvě byla vytištěna v Timesech až 22. června. O mnoho rychlejší byl posel bankéře Rotschilda. Ten přinesl už dvacátého června do Londýna falešnou zprávu o anglické porážce, následkem čehož státní dluhopisy, kterými byla válka financována, ztratily svou cenu. Rotschild je za jeden jediný den dokázal za pakatel skoupit, aby se poté, co se ukázalo, že Angličané u Waterloo zvítězili, stal nejbohatším mužem Británie. Ale to je jiná historie. Persy totiž nesehnal žádnou loď, ochotnou jej přepravit do Anglie (podle oficiální verze panovalo bezvětří, spíš ale panovaly Rotschildovy peníze) a musel se přes Kanál přepravit na člunu s vesly. I to je symbolické. Waterloo představuje konec předprůmyslové éry. Už 17. března 1816 překonal Lamanšský kanál první parník. A při další velké válce tzv. Krymské o čtyřicet let později už byl používán telegraf, který výměnu informací, ale i komunikaci mezi vojenskými jednotkami postavil na zcela jiný základ.

Zajímavé je, jak rozdílně je průběh bitvy a výkony velitelů popisován z pohledu autorů francouzských (Lacour Gayet), anglických (Geoffrey Regan), německých (Klaus Jürgen Bremm) či ruských (Albert Z.Manfred). Ale ani neutrální autoři např. Paolo Cau) se neubrání emocím a stranickosti. Odhlédnouc vůbec od Napoleonových osobních pamětí. (Jmenoval jsem pouze těchto několik autorů, jejichž knihy mám sám v knihovničce, o Waterloo jich psalo ale mnohokrát víc) Je to jen důkaz, že téma Waterloo stále ještě neztratilo svůj emocionální náboj.  Lze se mu sotva věnovat věcně. Pokusím se o to.

Waterloo ukončilo určitou etapu vedení válek – útoky v sevřených regimentech. Byla to doba, kdy o výsledku bitvy rozhodovala palba ničivých salv z mušket (kdo viděl film Patriot s Melem Gibsonem v hlavní roli, ví, o čem mluvím). Vojska pochodovala proti sobě v kolonách, prošla dělostřeleckou ničivou palbou nepřítele (nejprve se střílelo koulemi, pak z blízka kanystry plnými kovových úlomků). Když toto vojáci přečkali, museli dojít na dostřel muškety (ta s hladkou hlavní a křesadlovým zámkem měla účinný dostřel maximálně sto metrů) a pak vypálit salvu na nepřítele, aby ho tím demoralizovali. Pokud se to nepodařilo, museli počítat s odvetnou salvou. Nabíjení muškety  vyžadovalo přibližně dva tucty hmatů a trvalo dvacet až třicet sekund, tedy voják byl schopen vypálit dvě až tři střely za minutu. Za minutu se samozřejmě sto metrů dá ujít a tím pádem měl voják k dispozici zhruba jen jeden výstřel, než musel přejít k boji na bodák. V pochodové formaci si samozřejmě palba nepřítele vyžadovala obrovské ztráty a po každém zásahu velitelé křičeli „Sevřít řady“, kdy vojáci zmenšili útvar, ale jejich řady zůstaly přes padlé a zraněné kamarády, kteří zůstali ležet na zemi, stejně sevřené a pochodovalo se dál. Teprve zavedení pušek s rychlejší palbou – zadovek, znamenalo konec této taktiky a vojáci přešli do útoků v rojnici. Jejichž záhubu pak opět znamenalo zavedení kulometů.

Jízda byla v bitvách sedmnáctého a osmnáctého století ještě hojně používána, její účinek při útoku na pěchotu závisel ale jen od momentu překvapení. Pokud se jezdcům podařilo pěšáky nepřítele překvapit, neměli tito se svými bodáky a pomalu nabíjenými mušketami proti šavlím jezdců ani tu nejmenší naději. Pokud se ale stačili připravit a vytvořili takzvané karé, tedy čtverec hemžící se několika řadami bodáků, které byly pro jezdce naprosto nepřekonatelné, byla jízda paralyzována, prakticky neškodná a vydaná na pospas ničivým salvám.

Napoleon Bonaparte je považován za vojenského génia a před Francouzi bych radil tomuto názoru neodporovat. Když jsem stál nad jeho hrobem v Invalidovně v Paříži, kam byly jeho pozůstatky převezeny v roce 1840 ze Svaté Heleny, pochopil jsem, že tento muž, který zničil polovinu Evropy a vylidnil Francii natolik, že se už z jeho řádění nikdy nevzpamatovala, je ve své zemi ještě stále nesmírně populární a požívá status hrdiny. K tomu jen několik statistických dat. Ještě v roce 1780 měla Francie víc obyvatel než Německo (23 milionů proti 21) o padesát let později měla 25 milionů, zatímco Německo 35) – prostě chyběli mladí muži, kteří by mohli plodit potomky, tito zemřeli v masakrech na Napoleonových válečných taženích. Při taktice, kterou jsem popsal, to zřejmě nikoho neudivuje. Každé vítězství, i to nejskvělejší, bylo zaplaceno tisíci mrtvými a dalšími tisíci zmrzačenými (protože se tehdy lékaři báli nejvíc ze všeho gangrén, tedy infekce rány, byla prakticky každá prostřelená končetina okamžitě amputována). Můžeme odhlédnout od faktu, že Napoleon vlastně žádný Francouz nebyl. Korsika, kde se narodil, patřila od roku 1300 Janovu. Pak ale v roce 1755 vyhlásila nezávislost, a když si Janované s povstalci nevěděli rady, prodali ostrov jednoduše Francii a francouzská vojska pak v roce 1769 udělala s Korsičany pořádek a ostrov se stal francouzským územím. Mimochodem právě v tom roce 1769 přišel mladý Napoleon na svět. Jeho mateřskou řečí byl italský dialekt,(v němž na gymnáziu psal básně horující pro samostatnost Korsiky). Francouzsky se nikdy pořádně nenaučil a až do konce života mluvil s výrazným cizím přízvukem, což mělo i fatální následky. Zatímco jeho dlouholetý náčelník generálního štábu Louis Alexandre Bérthier mu rozuměl a jeho těžce srozumitelné mumlání převáděl do jasných rozkazů, jeho nástupce Nicolas Jean de Dieu Soult Napoleonovi prostě někdy nerozuměl (netroufl si mu to ale říct) a právě tento člověk byl převodní pákou při Napoleonové posledním tažení do Belgie a k Waterloo. (Bérthier totiž vstoupil do služeb Ludvíka XVIII. a po návratu Napoleona do Francie v březnu 1815 opustil s králem Francii). Navíc ani Napoleon si nevážil Soultova úsudku, což mělo právě u Waterloo katastrofální následky.

Napoleon změnil revolučním způsobem jedinou zbraň, kterou při tehdejším vedení válek změnit mohl – dělostřelectvo. Byl sám důstojníkem dělostřelectva a jeho nasazení děl při potlačení royalistického puče v roce 1795 v ulicích Paříže (ostatní důstojníci se báli, že při dělostřelbě v úzkých uličkách budou na ně padat okolní domy) zahájil svou skvělou kariéru. Zvýšením mobility dělostřelectva a jeho palebné síly vyhrával v prvních letech své vojenské kariéry všechny bitvy. Posledním jeho opravdu skvělým vítězstvím byla ale bitva u Slavkova. Tam skutečně svou překvapivou taktikou, kdy stáhl své vojsko z výšin do údolí a překvapil pak nepřítele centrálním útokem, který roztrhl rusko-rakouskou armádu na dvě části, slavil nejskvělejší vítězství ve svém životě. Později to už tak slavné nebylo. Jeho protivníci byli totiž učenliví a jeho taktiku se naučili používat taky. Dělostřelectvo prožilo ve všech evropských zemích svou renesanci. A Napoleonovi vyrůstali ve všech nepřátelských zemích schopní velitelé, kteří se od něj hodně naučili a neváhali to použít proti němu. Ať už to byl v Rakousku arcivévoda Karel (který u Aspern v roce 1809 uštědřil Napoleonovi jeho vůbec první porážku a otřásl tak jeho pověstí neporazitelného vojevůdce), v Prusku věčně opilý Blücher, které Friedrich Veliký odmítal přijmout mezi své důstojníky, v Rusku jednooký Kutuzov, který nezapomněl na to, jak o oko u Slavkova přišel a konečně i v Británii Wellington, kterému se podařilo vytlačit Francouze z Pyrenejského poloostrova. Napoleon sice i nadále vítězil – u Pruského Jílového v roce 1807 ho před naprostou porážkou zachránil překvapivý útok jeho kavalerie, u Wagramu v roce 1809 využil neschopnosti arcivévody Johanna, jehož vojáci chyběli na levém křídle rakouské armády. U Borodina dokázal ruskou armádu vytlačit z bojiště, ale jen za cenu obrovských ztrát a bez toho, že by ji zničil a učinil neschopnou boje. Vítězství byla stále méně přesvědčivá a mnohem více výsledkem neuvěřitelné morálky francouzských vojáků a jejich nezlomné víry v génia jejich velitele než plodem jeho taktických schopností.

Od Slavkova, kdy stál na vrcholu své moci, si Napoleon zřejmě opravdu přál mír. Nebylo mu ho ale dopřáno. Francie se stala příliš mocnou (viz můj článek o vídeňském kongresu zpřed dvou týdnů) a ostatní státy Evropy nebyly ochotny její sílu tolerovat. Porážka francouzského císařství a zatlačení Francie do jejích předrevolučních hranic se stala programem všech evropských vlád a panovníků. Napoleon musel bojovat dál, ať chtěl nebo nechtěl a bojoval proti stále silnějšímu nepříteli, který mohl snadněji nahrazovat ztracené zdroje, než stále krvácející Francie bojující současně na nesčetných frontách.

V roce 1815 už měla francouzská armáda za sebou zničující ruské tažení a poté porážku v bitvě u Lipska a kapitulaci v roce 1814. Nicméně Napoleon po svém návratu z vyhnanství na ostrově Elba a poté, co jeho nabídky míru rakouskému císaři, kde se odvolával na lásku ke své ženě, dceři císaře Františka I. Marii Louise, zůstaly oslyšeny a začala se proti němu tvořit mocná koalice všech účastníků právě probíhajícího vídeňského kongresu, tedy Británie, Pruska, Rakouska a Ruska, musel ještě jednou mobilizovat. Podařilo se mu dát nesmírným úsilím dohromady vojsko o síle 220 000 mužů, mnozí z nich byli ale nováčci bez vojenských zkušeností, které byly při tehdejším způsobu vedení boje nezbytné. A chyběla i řada osvědčených velitelů. Berthier utekl s Ludvíkem XVIII., Napoleonův švagr Murat, legendární a nesmírně schopný velitel jízdy, přijel sice do Francie a prosil švagra o přijetí, ten mu ale nezapomněl zradu z roku 1814 a nepřijal ho. Byla to chyba, Murat by zřejmě podobné nesmysly jako nový velitel jízdy Ney u Waterloo neudělal.

Napoleon se rozhodl zaútočit. To bylo ze strategického hlediska naprosto správné. Tažení vedl do Belgie – to bylo správné rozhodnutí. Tato někdejší španělská a poté rakouská provincie byla posledních dvacet let pod francouzskou nadvládou a zcela se pofrancouzštila. Belgičané nebyli nijak nadšení rozhodnutím velmocí o svém připojení ke kalvínskému Holandsku (oni sami zůstali katolíky a v roce 1830 se nakonec od Holandska povstáním odtrhli. Nedivím se jim, zatímco kalvínská kuchyně je nepoživatelná – k tomu můj článek „Za všechno může Kalvín – belgická kuchyně je jedna z nejlepších na světě)). Napoleon mohl tedy počítat s podporou místního obyvatelstva. V Belgii se v té době nacházely dvě „okupační“ armády. Anglická pod velením vévody Wellingtona a pruská vedená „maršálem vpřed“ dvaasedmdesátiletým Blücherem. Zničení těchto dvou armád a tím pádem zvýšení své prestiže a rozbití koalice ještě než by skutečně stačila vzniknout, dávalo francouzskému císaři určité naděje na vyjednání přijatelného míru a udržení své koruny.

Celá koalice by byla schopna zmobilizovat proti němu během několika měsíců na milion vojáků. Proti takové spojené síle by neměl nejmenší naději.

Podmínkou ovšem bylo, aby se mu podařilo obě spojenecká vojska v Belgii napadnout a porazit odděleně, v případě spojení Britů a Prusů byla jejich spojená armáda nad jeho síly. To Napoleon samozřejmě věděl a rozhodl se nepřítele překvapit a porazit jednoho po druhém. Plán to byl dobrý, jen ho bylo třeba správně zrealizovat. A tady nastaly potíže, jež měly vést k Napoleonovu pádu. A to přesto, že se jak Wellington, tak Blücher dopouštěli ne právě malých chyb. Blücher podcenil Napoleonovu rychlost a v okamžiku, kdy musel čelit francouzskému útoku u Ligny, chyběla mu celá třetina jeho vojska vedená generálem Bülowem. A Wellingtona překvapila zvěst o Napoleonově příchodu dokonce na plese v Bruselu, kam šel, aby „nebudil paniku“.

Napoleon překročil belgické hranice 14. června a své protivníky rychlostí svého jednání naprosto překvapil. Tak to dělal vždy i v minulosti, mobilita byla jeho velkou silou.

O osudu bitvy u Waterloo se v podstatě rozhodovalo už o dva dny dříve v bitvě u Ligny a Quatre Bras. U Ligny Napoleon napadl pruské vojsko, na křižovatce Quatre Bras měl generál Ney zadržet Brity, aby Prusům nepřišli na pomoc a tuto strategicky důležitou křižovatku dobýt. Napoleon se rozhodl Prusy rozbít čelným centrálním útokem. Jenže padla kosa na kámen. Prušáci se na roky bojů proti Francouzům naučili bojovat a Francouzi naráželi na houževnatý odpor. V tom okamžiku udělal Napoleon první důležitou chybu. Odvelel Neyovi jednotky generála d´Erlona, aby tyto napadly Prusy na jejich pravém křídle a obrátily ho na útěk. Jenže d´Erlon zabloudil a objevil se se svými divizemi za zády útočící francouzské armády. Tam byl k ničemu a zoufale chyběl Neyovi v jeho boji o Quatre Bras. Ney přes veškeré hrdinství v důsledku svých slabých sil nebyl schopen svou bitvu dovést do vítězného konce. U Ligny sice nakonec nejlepší Napoleonova divize – Garda – pruské centrum prorazila a přinutila Prusy k ústupu – nedokázala je ale zničit. Prusové ztratili 16 000 vojáků na mrtvých a zraněných a dalších 8000 se rozuteklo (francouzské ztráty toho dne činily 11 000 vojáků), nebyli ale zničeni, nýbrž v pořádku ustupovali a jejich armáda byla schopna dalšího boje. Což se o dva dny později mělo ukázat jako fatální. Napoleon musel vědět, že toto vítězství nebylo tím, co očekával a že se tažení nebezpečně zkomplikovalo. Nepřipouštěl si to ale. Nedokázal zapochybovat o své neomylnosti. Z neúspěchu obvinil Neye, který údajně nedovolil d´Erlonovi odtáhnout od Quatre Bras na pomoc Napoleonově armádě. Tato verze se úporně udržuje ve všech interpretacích Napoleonových obdivovatelů. Že selhal francouzský generální štáb, se dozvíte pouze ze zdrojů na francouzských pramenech nezávislých. Napoleon se ale přesto, že se jeho plán zkomplikoval, rozhodl pokračovat podle původních záměrů dál. V tom byl stále stejný. Neomylně přesvědčen o své genialitě neprojevil žádnou flexibilitu. O svých plánech nikdy nepochyboval a rozhodl se je dovést do konce za každou cenu.  Podle taktiky, když to nevyšlo s Prusy, vyjde to s Brity, se rozhodl vypořádat s Wellingtonovými jednotkami, které se stáhly před Brusel a zaujaly tam poměrně dobře opevněné postavení. Ne nadarmo se Wellingtonovi říkalo „mistr defenzívy“  nebo také „Iron duke“ čili „Železný vévoda“ zatímco Napoleon znal jen jeden způsob boje a to útok. Jestliže Napoleon ale své vojáky znal jménem a oslovoval je „vojáci“, což znamenalo víc, než obvyklé francouzské oslovení „občane“. Wellington své vojáky nazýval „nejhroznějším odpadem“. Napoleona jeho vojáci milovali, Wellingtona ti jeho nenáviděli, ale respektovali, protože jim stejně nic jiného nezbylo.

Napadnout opevněného Wellingtona bez toho, aby věděl, zda jsou Prusové vyřazeni z boje, bylo ovšem riziko, které nemuselo vyjít. Napoleon poslal na pronásledování Prusů třetinu svého vojska pod vedením generála Grouchyho. Právě ten byl po celá desetiletí obviňován, že jeho vinou Francouzi u Waterloo prohráli. Jenže Napoleonovy rozkazy zněly udržovat kontakt s nepřítelem a kontrolovat jeho pohyby. Na takovou misi by stačila jedna kavalerie. Poslat na „sledovací misi“ třetinu své armády byl další nepředložený čin, který se měl zoufale vymstít. Kdyby měl Grouchy úkol Prusy napadnout, využít jejich demoralizace a definitivně porazit, bylo by to něco jiného, na to ale jeho síly určitě nestačily, jen neporušený sbor generála Bülowa byl stejně silný jako jeho vojsko. Grouchy se sice mohl položit mezi Waterloo a Wawre,kam se Prusové stáhli a zabránit tak aspoň na nějakou dobu jejich pochodu na pomoc Britům, tak ale rozkazy, které mu Napoleon dal, nezněly. Nedá se mu tedy přičítat žádná vina. Byl jen málo kreativní, zato ale poslušný –  a Napoleon své generály k slepé poslušnosti vychoval.

Soult jej před bitvou upozornil, že Welington výrazně oslabil své levé křídlo a že tedy očekává zleva pomoc, pravděpodobně pruskou. Napoleon jeho námitku odbyl s tím, že Welington je prostě blb. Podceňování nepřítele se ale ještě nikdy nikomu nevyplatilo.

Když tedy vojska Francouzů a Britů (podstatnou část britského vojska tvořili Holanďané a Hanoveřané, bylo tedy velmi nekompatibilní) na sebe narazila, pohyboval se Napoleon na velmi tenkém ledě. Navíc – na rozdíl od Slavkova – si bojiště nezvolil on ale jeho soupeř. Wellington velmi pečlivě zvolil pozici na jih od vesničky Waterloo, která vyhovovala jeho defenzivnímu pojetí boje a nedávala Napoleonovi prakticky žádné možnosti manévrování. Vojáky umístil podle své osvědčené metody na odvrácených svazích kopců, aby tím minimalizoval účinky zničující francouzské dělostřelby. To vše bylo pro Napoleona nevýhodou – a navíc se musel stále bát příchodu pruské armády. Samozřejmě mu mohla pomoci rychlost – Prusové potřebovali určitý čas, aby k Waterloo dorazili. Jenže silný déšť tak rozmočil půdu, že prakticky nebylo možné dostat děla – tedy nejsilnější Napoleonovu zbraň – do správných pozic a bitvu otevřela francouzská palba až v jedenáct hodin. Nemám v tomto krátkém článku prostor jít do detailu, přesto chci zúčtovat s jednou úporně prezentovanou falešnou pověstí.

Prakticky ve všech starších – a samozřejmě ve všech francouzských  – pramenech se udává jako příčina Napoleonovy porážky překvapivý útok Prusů na jeho pravé křídlo. Ten útok ale vůbec nebyl překvapivý. Už v jednu hodinu odpoledne pozorovali Francouzi blížící se kolony vojáků a krátce nato už věděli, že se nejedná o Grouchyho jednotky, ale o Blücherovy Prusy. Minimálně v tomto okamžiku musel Napoleon vědět, že se dostává do kleští a měl zavelet k ústupu. On ale věřil v rychlou porážku Welingtona, věřil, že dokáže rozprášit Brity a jejich spojence ještě než Prusové dorazí. Aby jim ztížil postup, poslal proti nim divizi generála Lobaua s VI. armádním sborem o síle 10 000 mužů a  dvě divize jízdy. Ty mohly sice postup Prusů zpomalit, ale v žádném případě zadržet.

O půl druhé, tedy půl hodiny poté, co Napoleon zjistil, že se na něj hrnou Prusové, dal rozkaz k útoku, který měl přinést rychlé rozhodnutí. Poslal proti Wellingtonovu levému křídlu (které vévoda ponechal v očekávání pruské podpory skutečně slabé) 20 000 mužů pod vedením nešťastného d´Erlona, který tak žalostně selhal už dva dny předtím u Ligny. D´Erlon nechal své vojáky postupovat místo v úzkých praporních kolonách v širokých divizních útvarech o šířce 200 mužů a hloubce 27 mužů (u praporních by to bylo skoro přesně opačně) a navíc bez podpory dělostřelectva či jízdy a tím je vystavil přímo zničující britské dělostřelecké palbě. Francouzi dokázali sice přes masakr ve svých řadách dosáhnout britských pozic, byli odtud ale okamžitě vyhnáni útokem těžké britské jízdy. Útok, který měl přinést ono vytoužené rychlé rozhodnutí, selhal. Ani teď se ale Napoleon nerozhodl zatroubit k ústupu, který by zachránil aspoň nejpodstatnější část jeho armády. Samozřejmě, politicky by jeho prestiž utrpěla, měl by ale stále ještě bojeschopnou armádu vojáků ochotných jít za ním na smrt.

Místo toho považoval Ney přeskupování britských jednotek v centru za jejich ústup a rozhodl se je napadnout veškerou francouzskou jízdou. Briti ale dokázali včas sestavit obranná karé a útok jízdy se tak zcela minul účinkem. Ney jej přesto ještě čtyřikrát zopakoval, anglická střelba jezdce nejen decimovala, ale prakticky úplně zlikvidovala. Francouzská jízda přestala existovat. Neyovi se ale podařilo přece jen dostat do blízkosti britského centra svá děla a začal muže v červených uniformách ničit palbou z bezprostřední blízkosti. Teď bylo potřeba poslat na podporu jeho útoku pěšáky, nejlépe gardu.(Jiné bojeschopné jednotky už Napoleon stejně neměl k dispozici) Pod jejím útokem by se britské centrum s největší pravděpodobností za daných podmínek zhroutilo. To byla poslední a zřejmě i jedná naděje na francouzské vítězství v této nešťastné bitvě. Napoleon ale Neyovi vojáky neposlal. Stejně jako před dvěma dny u Quotre Bras tak i teď. Zda za tím byla vzájemná nevraživost,  nebo se bál, že by mu Ney svým hrdinstvím sebral vavříny vítězství? To se už nedozvíme. Vojáky ale neposlal. Zaváhal a to jej stálo vše.

Chtěl napřed zadržet postupující Prusy. Až když zjistil, že se mu to nepodaří, rozhodl se vsadit vše na jednu kartu a poslal gardu do útoku. Houževnatě se udržuje fáma, že v tomto okamžiku měl Napoleon vítězství na dosah, že měl všechny trumfy v rukou. Napoleonovi ale trumfy docházely stejně rychle, jako hynuli jeho vojáci. Teď se podobal spíše hráči au, který se rozhodl blafovat, i když má prázdnou ruku. A tento blaf měl stát život tisíce jeho nejlepších vojáků, které posílal na jistou smrt. Příhodná chvíle totiž odražením Neyova útoku na britské centrum už pominula. Ke vší bídě zkušená Stará Garda, výkvět francouzské armády, při svém útoku zabloudila. Místo, aby udeřila na poničené a zdemoralizované britské centrum, objevila se náhle před Wellingtonovým pravým křídlem, které zatím hrůzy bitvy prakticky nepoznalo a bylo tedy čerstvé a plně bojeschopné. Welington postavil vojáky do čtyřstupů a aby zvýšil jejich palebnou sílu, nechal střílet vždy dvě řady. Zatímco tyto pak nabíjely, převzaly jejich pozici ty druhé dvě. Tak byli Angličné schopni střílet prakticky v desetisekundových intervalech. To bylo i na Napoleonovy gardisty příliš. Začali pod zničující palbou ustupovat.

Francouzští vojáci nevěřili svým očím. Neporazitelná garda ustupovala. To se rovnalo ztrátě posledních nadějí na vítězství. Pod tlakem Prusů a nyní i Britů, kteří přešli do protiútoku, se francouzský odpor během několika minut zcela rozpadl. Bylo po všem. Jen Garda pochodovala dále v sevřených řadách pod zničující palbou mezi nepřátelskými jednotkami a odmítla se vzdát, i když jí to bylo několikrát nabízeno. Nakonec byla postřílena z bezprostřední blízkosti skoro do posledního muže.

Francouzské císařství bylo na konci své existence (Napoleon abdikoval 22. června) u La belle Aliance se potkali Wellington a Blücher. Blücher nabídl nazvat bojiště podlé této hospody a ješitný Wellington to odmítl. Věci nabraly svůj nový směr, svět po vídeňském kongresu měl upadnout do blahodárné čtyřicetileté biedermaierovské nudy. Kterou už po desetiletích krvavých konfliktů nutně potřeboval.

Francouzi roznesli na špicích svých bodáků po Evropě myšlenky svobody. Myšlenky Rousseaua, Voltaira, Descarta  a dalších myslitelů se staly všeobecně známými. V architektuře a módě se prosadil nový vzdušný styl zvaný empire, který nahradil barokní korzety a paruky. Na Slovensku založil jistý Hubert, francouzský voják, který omrzl na ruském tažení a nezvládl dojít až domů do Champagne první továrnu na výrobu šumivých vín mimo území Francouzska. Svět se změnil a ani opatření ministra Metternicha  a jím vytvořená svatá aliance konzervativních panovníků už nové myšlenky nedokázala vymýtit, ani je dostat trvale pod kontrolu. V roce 1848 vybuchly znova a zachvátily celou Evropu.

Co se týká strategie, bylo Waterloo vlastně vyvrcholením tradiční taktiky nezměněné od zavedení střelných zbraní na bojiště. Neznamenalo tedy žádnou revoluci, naopak konec jedné dlouhé éry.

I armády pochopily, že se musí reorganizovat a modernizovat. Masakry sevřených regimentů měly patřit minulosti, nové zbraně se orientovaly na zrychlení a zlepšení přesnosti palby, což tradiční postup sevřených jednotek znemožňovalo. Naposledy se o takovýto způsob útoku pokusil generál Lee u Gettysburgu v roce 1863 ve válce Jihu proti Severu. S katastrofálními důsledky. Armáda Jihu ztráty, které při tomto nesmyslném čelném útoku utrpěla, už nikdy nenahradila a spěla ke konečné porážce.

Waterloo tedy nezměnilo rozhodujícím způsobem svět, znamenalo jen konec jednoho diktátora a konec nekonečných válek, pustošících Evropu. Že to byla bitva plná omylů a chybných rozkazů bylo jen symbolickým důkazem konce jedné epochy. Poslední bitvou předprůmyslové éry. Od té doby se lidé už vraždili jen za pomoci nejnovějších průmyslových vynálezů, a i když už nebojovali v sevřených batalionech, efektivita vraždění se díky tomu jen dále výrazně zvýšila.