Pomalu se blíží jubileum úmrtí Mistra Jana Husa. Ještě tři roky a několik málo měsíců a připomeneme si kulaté šestileté výročí jeho hrdinské smrti na hranici. Jsem opravdu zvědavý, jak se s tím náš stát vyrovná. Jak hlasité budou oslavy – obávám se, že spíše dosti tiché. Vždyť Mistr má přece svůj státní svátek, tak co by ještě chtěl?
Proč si to myslím? Protože jeho odkaz je v současnosti tak živý, jak už dlouho nebyl. Právě čtrnácté a patnácté století od nastoupení Jana XXII na papežský trůn v Avignonu až po Lutherovo vystoupení, bylo totiž obdobím, kdy o všem a o každém rozhodovala jen a pouze jeho finanční síla. Vše se dalo koupit, tituly, funkce, úřady a hlavně – beztrestnost. Připomíná vám to něco? Jako bychom se vraceli proti proudu času. Samozřejmě, tehdy to byla církev, jež vládla ve jménu Boha a přisvojovala si monopol na finanční toky, jejichž kontrola propůjčuje moc nad světem. Dnes je božstvo jiné, staly se jím peníze samy, ale i ony mají své kněze, biskupy a arcibiskupy – ať už v New Yorku na Wall Street, nebo v londýnské City či ve Franfurtu. Mají i své kazatele, jež hlásají, že neviditelná ruka trhu zvládne všechny nástrahy, že neexistují špinavé peníze a že peníze jsou tedy jediným kritériem hodnoty člověka. Valná většina obyvatelstva stojí proti tomuto diktátu bezmocná, bezradná a zmatená. Jako kdysi věřící před svou církevní vrchností.
Hus se právě těchto bezmocných a bezradných zastal. Dokázal se postavit zlořádům a zaplatil za to životem. Napsal spis „O církvi“ napsal své „Knížky o svatokupectví“.
„Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.”
Nehovoří snad dávno, pradávno zemřelý mistr k současníkům? Snad až na to křtění dětí. Ale krást a třeba i zabíjet? Proč ne? Má-li člověk dost peněz – teď samozřejmě nehovořím o nějakém směšném milionu, to musí být stovky milionů – pak i v případě, že jej někdo požene před soud (takoví idealisti se ještě pořád najdou), má dost peněz, aby si koupil nejlepší advokáty, aby si koupil výběr správného (tedy zkorumpovatelného) soudce a pak i toho soudce a když už by to všechno selhalo, aspoň lékaře, jež jej prohlásí za zdravotně neschopného vazby.
Nemyslím si, že by se nebohý mistr hodil současným mocipánům příliš do krámu – a to i když se jím ohánějí. Ovšem jen jeho osobou, ne jeho myšlenkami!
Současná doba má totiž s dobou mistra Jana více podobností, než by našim politikům mohlo být milé. Ta podobnost má svou logiku. Jestliže jedna malá skupina vysává celou společnost a parazituje na ní bez jakéhokoliv citu pro míru, společnost chudne. Chudoba zvyšuje nervozitu a agresivitu. Hledá se viník a většinou se útočí na nevinné. Tak jako tomu bylo i ve středověku. Války byly na denním pořádku, ale jen zřídka to odnesl někdo z pánů, kteří války vedli. Opevnění ve svých nedobytných pevnostech (tak jako dnešní pánové na Kajmanských ostrovech, Bahamách či na ostrovech v kanálu La Manche) byli nedosažitelní. Válka se tedy vedla zástupným způsobem. Plenily se vesnice nepřítele, zabíjeli se jeho sedláci i se ženami a dětmi, pálily se domy, ničila úroda. Sadisté a blázni na takovém způsobu války nacházeli své potěšení, protože se jim sotva něco mohlo stát. Stejně tak dnes pravicový radikál Brejvik zavraždí přes 70 mladých lidí, protože se nemohou bránit a muslimský radikál Mohamed Merah střílí na děti jdoucí do školy – ze stejného důvodu. Jeho skutečný nepřítel – Izrael – je totiž příliš dobře ozbrojený a zajištěný a navíc daleko. Nevím o tom, že by se v Newyorských dvojčatech nacházel jediný americký voják. Jestliže se lidstvo posledních sto padesát let od bitvy u Solferina snažilo stanovit pravidla vedení války s ochranou civilního obyvatelstva (jak to fungovalo například v druhé světové válce víme ovšem až příliš dobře) tato pravidla se zdají být zapomenuta. Boj se vede jen a pouze proti civilnímu obyvatelstvu, proti nevinným. Jako kdysi za časů, kdy mistr Jan kázal spravedlnost.
Pocit nespravedlnosti, rostoucí chudoba a frustrace vede totiž nakonec vždycky k výbuchu. Ten je nekontrolovatelný a nemusí mířit nutně na skutečné viníky mizerné situace. Tak z oken Novoměstké radnice v roce 1419 neletěli církevní hodnostáři či prodavači odpustků, kteří tu celou mizérii způsobili. Životem zaplatili ti, kdo tyto prevíty kryli svou politickou autoritou. Dopadli tak proto, že byli pro lidový hněv dosažitelní. Dějiny se prý rády opakují. Možná by měli naš politici začít uvažovat, jak se postavit na stranu těch, kdo jsou ožebračovaní a proti parazitům, jež odsávají z ekonomiky někam do zahraničních bank neuvěřitelně vysoké a tolik potřebné sumy peněz. Jako tehdy kdysi dávno do Říma…
Jak víte, napsal jsem o mistru Janovi knihu. Knihu, která jej zobrazuje možná poněkud netradičně, nicméně jsem přesvědčen že pravdivě. Pokusil jsem se pochopit a poté vylíčit jeho boj v Kostnici v kontextu tehdejších politických tlaků a procesů. Nebyl to můj nápad, ale nápad mého přítele Jindřicha, že by mohla být tato kniha dobrým námětem na film. Možná ano. Jenže několik producentů se už vyjádřilo, že na takový projekt se určitě neseženou peníze a je úplně jedno, zda má mistr Jan výročí, protože stát se na financování takového filmu určitě podílet nebude. Ať se na to dívám, jak chci, vidím to černě. Myslím, že se bude o mistru Janovi za tři roky spíše mlčet než hovořit. Tleskat se bude možná hlasitě, ale bez komentářů. Nejlépe pak tak, aby možné komentáře jiných ani nebyly slyšet!
Ale třeba se přece jen najde někdo, kdo usoudí, že by si mistrovy ideály zasloužily být představeny lidem. Nejen on jako symbol, jako modla, ale jeho myšlenky. Nevzdávám se naděje, že slušní lidé existují. Možná nemají peníze nebo jich nemají dost, ale mají vůli. Možná se stane zázrak a bude to stačit.

Lidé se potkávají už po celá tisíciletí, vždyť jich je na zeměkouli tolik miliard, že pomalu není možnost se uchýlit někam, kde by člověk nikoho nepotkal. Potkávají se rádi i neradi, jenže tam, kde se potkávají, mají z toho nakonec vždy prospěch. Není náhoda, že se oblasti Středomoří, kde lidé žili na ulici a byli v každodenním intenzivním kontaktu, vyvíjely historicky mnohem rychleji než nehostinný sever, kde se lidé před bouřemi a závějemi museli schovávat do příbytků a žili více izolovaně.
Setkávání nás obohacuje, ať už se jedná o setkání příjemné nebo nepříjemné. Obohacuje nás, pokud jsme otevřeni přijímat, pokud jsme ochotni se učit. I od člověka nesympatického se můžeme leccos naučit, pokud se jej pokusíme pochopit, o to více pak nás obohatí setkání s člověkem, jehož máme rádi.
Proč jsem dnes tak sentimentální? Protože mám za sebou plodné období plné krásných či příjemných setkání s lidmi, které mám rád, kteří jsou mi blízcí, kteří mi mají co říci a jež jsou schopni mne nějak obohatit a postrčit v mém životě tímto způsobem někam kousek dál. Lidé zpříznění krví či duchem, ale lidé, s nimiž jsem se setkal rád. Prodělal jsem i setkání služební, jednání s lidmi, jež jsem neznal a oni neznali mne, kteří ke mně ještě nemohli mít důvěru a já jsem si ji měl získat. Nevím ještě, zda jsem uspěl, mám se to dozvědět během příštích dvou týdnů. Pokud ano, pak jsem se choval správně, pokud ne, pak bude třeba leccos pozměnit a vylepšit. I neúspěch může být přínosem (i když si samozřejmě přeji úspěch). Potkal jsem lidi, s nimiž jsem se viděl poprvé, s nimiž jsem se neviděl 27 let či jen rok či dva anebo jen několik týdnů. Byli to lidé nejrůznějšího stáří, rozdílných národností i politických názorů. Přesto ani jedno z těch setkání nebylo nepříjemné, vždy jsem odcházel s pocitem, že to bylo fajn, že mne to obohatilo a že bych si přál, abych se s tím člověkem mohl brzy potkat zase. Vlastně jsem byl vždy po opuštění místa poněkud melancholický, protože něco pěkného skončilo a v mém věku vlastně už nikdy není jisté, zda se podobná hezká chvíle ještě bude někdy opakovat. Člověk to vlastně neví ani když je mladý, s přibývajícím věkem si ale onu možnost neopakování uvědomuje mnohem intenzivněji (v mládí si ji vlastně neuvědomuje vůbec a je to tak dobře).
Pokud by se mne někdo zeptal, co je mým největším pokladem, čím jsem opravdu bohatý, musel bych říci, že jsem bohatý mými přáteli. Ne jejich kvantitou, tolik jich zase nemám, ale jejich kvalitou, tím, co mi dávají. Jsou roztroušeni po velkých plochách – od Popradu, přes celé Slovensko, Moravu, Slezsko a Čechy až někam za Prahu, jiní jsou v Rakousku, jsou takoví, kteří žijí až někde daleko v Petrohradě, ve Francii nebo či ve Finsku. Člověk se s nimi nemusí setkávat často, ale je úžasné, když se s nimi setká po letech a má si co říci. Když nemusí hledat ani náměty na rozhovor, ani slova, protože to všechno přichází samo od sebe a nenuceně. Je jedno, zda se směje k padnutí, jako se mi stává tak často při setkání s mými kamarády v Popradě, či odcházím s krásným pocitem vnitřního klidu, jako tomu bylo při poslední návštěvě v Praze anebo zůstává svazek společných plánů do budoucnosti, společných podniků, jež bude třeba uskutečnit (anebo jsou jen sny, jež se uskutečnit nedají) a jež jsme s přáteli spřádali na lyžích v tomto březnu a dubnu. A někdy stačí jen mlčet. Jako když jsme se synem seděli posledně na naší terase před domem na sluníčku s espresem na stole před námi a nepotřebovali jsme mluvit. To mlčení nikoho nezatěžovalo, nebylo třeba je prolamovat, protože i ono obohacovalo.
Někomu stačí příbuzní, jiní hledají přátele podle svých názorů či zájmů. Logicky má člověk žijící ve velkém městě více příležitostí najít duší zpřízněné osoby, s nimiž se cítí dobře a jež vyhledává. Přesto je právě ve velkých centrech nejvíc osamělých lidí. Proč? Bojí se navázat kontakt s jinými? Jsou nejistí a bojí se, že by tak ztratili svou identitu? Anebo jen prostě rezignovali, protože je někdo zklamal a oni své zklamání vztáhli na celé lidstvo?
Člověk se dnes může setkávat i s lidmi, jež nikdy neviděl. Facebook a twiter to umožňují, spolu mohou diskutovat lidé stejných nebo podobných zájmů, aniž by se skutečně osobně znali. Přes internet se seznamují páry, tvoří se zájmové skupiny. Možná jsem staromódní, ale něco mi na této komunikaci chybí. Možná ten pohled do očí, úsměv mého protějšku jako nejhezčí odměna za pronesenou větu anebo i to krásné mlčení. Nebo dokonce i zkrabatěné obočí jako výraz nesouhlasu. Na internetu se mlčet nedá. Kdo mlčí, není přítomen. Nedá se na něm usmívat, nedá se krčit nos. Dá se jen hovořit, tedy psát. Verbálně tam jde všechno, neverbální komunikace ale chybí. A ta je přece tak důležitá! Rozhovor má vždy informativní a emocionální komponentu. Pokud člověk nevnímá obojí, nepochopí poselství, jež je mu určeno. Existují lidé, kteří to nedokážou, porucha vnímat emocionální část konverzace se jmenuje Alexythymie. Trpěl jí například císař František Josef I. Byl naplněn nejlepšími úmysly, jenže nebyl schopen pochopit, co mu jeho ministři sdělují, ačkoliv samozřejmě rozuměl slovům, jež pronášeli. A on sám nebyl schopen sdělit jim, co má na mysli. Nerozuměl své ženě (rozumět Sissi ovšem nebylo nic lehkého a nezvládl by to zřejmě ani člověk sociálně mnohem kompetentnější), ale ani svému synovi, jehož dohnal až k sebevraždě. Jaké by to bylo, kdyby se svými ministry, generály, manželkou a synem komunikoval přes facebook? Měl by větší úspěch? Nevím, nedokážu tuto svou myšlenku domyslet až do konce.
Samozřejmě, že jsem na internetu na facebooku taky. Tato komunikace a setkávání ve virtuálním světě má take své výhody ba i jakési kouzlo. Mám možnost dopisovat si s lidmi, které můžu mít rád, aniž jsem je někdy potkal. A možná se s nimi ani nikdy nepotkám, vždyť času na mezilidské kontakty je tak málo a stále méně a tak jsem vděčný za možnost, že si s nimi mohu aspoň takto dopisovat. Ale přesto doufám, doufám z celého srdce, že to skutečné setkávání s úsměvy, s oním nakrčeným obočím a pohledem do očí, nezmizí. A samozřejmě i se sklenkou vína – ne, že by si ji člověk nemohl dát při surfování po internetu, ale to kouzlo společného jednání je přece jen nenahraditelné.
Až mi budete chtít něco pěkného přát, popřejte mi, abych měl ještě hodně příležitostí setkat se s lidmi, jež mám rád a kteří jsou bohatstvím mého života.

Stále častěji mi chodí maily s články plačícími za starým komunistickým režimem. Dlouho jsem je ignoroval, až konečně žluč přetekla a cítím potřebu k té nostalgii něco říci. Hlavním argumentem podobných výlevů bývá, že se lidem žilo lépe, komunističtí funkcionáři nekradli, země byla bohatá a měla fungující ekonomiku a jediné omezení, které lidé měli, byla nemožnost cestovat.
Žasnu nad tím, jak krátká je lidská paměť, ale i jak velká dokáže být frustrace ze současného života, když si někdo dokáže sám před sebou vylhat něco takového.
Především – co se týká takzvaně fungující ekonomiky. Centrálně plánovaná ekonomika byla právě achilovou patou celého socialistického systému. Kdyby se Rusům nezačalo hroutit hospodářství a neztráceli dech v závodech ve zbrojení s velkým ďáblem na oceánem, nikdy by nedošlo k žádným pokusům o reformy, jež nakonec systém jedné strany nevydržel. Gorbačov se nepokoušel o reformy, protože se mu zachtělo, byl k nim donucen hroutící se ekonomikou. Kdo už zapomněl, jak to s výrobou fungovalo, doporučuji mu podívat se na film „Vážení pánové, ano.“ Nejen, že se zasměje, ale pomůže to i jeho paměti, jež už začala selhávat. Centrální plánování přežívalo jen v rámci RVHP a když tento systém plánované mezinárodní výměny zboží padl, bylo nemožné dále zboží přes centrální státní organizace prodávat. Bulhaři, kteří rozpad RVHP ignorovali a váhali s přechodem na tržní ekonomiku, skončili v katastrofě a začátkem devadesátých let hladověli – ne v přeneseném slova smyslu, doslova. (Mám přítele bulharského lékaře, jenž ty doby zažil na vlastní kůži.) Tržní ekonomika tedy neměla alternativu a plakat za starým systémem je prostě lhaním si do vlastní kapsy. Samozřejmě fungovalo mnohem více továren než dnes a jistily pracovní místa. Řada z nich však byla neproduktivní a jejich výrobky, jež od nich odkoupil stát, nenašly žádného zájemce a skončily ve šrotu. Platy zaměstnanců takových fabrik museli hradit ti, kteří ještě prosperovali. Tyto továrny samozřejmě v trhovém systému nemohly přežít. Zejména pak ne v globalizovaném systému poslední dekády minulého století a století tohoto. Uznávám, že to nebylo vždy tak. Cílená likvidace našich cukrovarů cukrovarnickou loby z Bruselu byla svinstvo. Stejně tak např. likvidace Tabákové továrny v mém rodném městě Novém Jičíně. Nový holandský majitel byl naivní a toužil po ještě větších ziscích – rozhodl se přenést výrobu na Ukrajinu. Tam poslané stroje nikdy nedorazily (Ukrajinci si na nich vyrábějí cigarety doma zřejmě dodnes), podnikatel musel vyhlásit bankrot a odnesli to novojičínští dělníci. Tabáčka určitě nebyla jediná, kdo doplatil na zahranič ního investora. Jiné továrny byly zase vytunelovány novými „majiteli“ a přivedeny ke krachu, když už z nich nebylo co odnést. Na druhé straně Škodovka prorazila na světový trh až díky fúzi s Volkswagenem – už si nikdo nepamatuje, že od začátku sedmdesátých let až do konce osmdesátých nevyvinula Škoda Mladá Boleslav žádný nový model auta a zcela zaspala vývoj? A jaké fiasko byl pak první Favorit?
Dalším argumentem nostalgiků je, že komunističtí funkcionáři nekradli a žijí teď ze svých skromných důchodů. To má jeden důvod. V komunistickém režimu nehrály totiž peníze rozhodující roli, věrní byli odměňováni jinak. Měli možnost rozhodovat o jiných, měli možnost cestovat či přístup k jinak nedostupnému zboží za víc než dostupné ceny. Dokud za nimi stála strana, byli nedotknutelní a strana vyžadovala jen poslušnost. Schopnosti jí byly víceméně ukradené, schopní lidé spíše podezřelí. V Rusku nesměl nikdo vlastnit nemovitost ani auto. To proto, aby funkcionář strany zůstal na straně závislý. Daču i auto měl půjčené stranou, dokud jí byl věrný. Při prvním náznaku chybějící loajality přišel o všechno. Dobrá, u nás nebyl systém tak extrémní, ale v švejkovsky oslabené verzi fungoval i tady. Korupce byla stejná jako teď, jen peníze při ní hrály jen podružnou roli. Protože je stejně nebylo zač utratit. A strana bohaté lidi – ani ve svých vlastních řadách – neviděla rád,a protože peníze dávají nezávislost. A ta byla zakázána. Peníze neměly být motivací – zedník přece vydělával více než lékař a nezapomenu na diskusi s jedním mým kamarádem z dětství – právě zedníkem, jenž si hořce stěžoval, že jeho mistr vydělává jen o 500 korun méně než on – a mistr přece nic nedělá, zatímco on musí klást cihly. V jednom televizním pořadu jsem si vyslechl, že lékař vlastně ani peníze nepotřebuje, protože jej v práci motivuje radost z toho, že pomáhá lidem, zatímco člověk pracující na silnici takovou motivaci nemá a proto musí být pořádně zaplacen. Tohle převrácení hodnot přivedlo starý systém ke krachu, protože nedokázalo nikoho motivovat.
Jenže při změně systému se bohužel leccos (někdo řekne všechno) vymklo kontrole. To mělo hodně důvodů. Ale ten hlavní byl ve výběru osob, jdoucích do politiky, aby v nejbližší budoucnosti po listopadu 1989 určovali další vývoj země. Samozřejmě, že mezi těmi novými byli i idealisté – byl jsem taky jeden z nich. Havel byl takový taky a určitě i můj někdejší učitel občanské nauky profesor Minář, jehož jsem vždycky obdivoval a obdivuji. Jenže ten zbytek byli lidé, jež to prostě „šli zkusit“. Stejně se jim v jejich práci nelíbilo, nebyli v ní úspěšní nebo stejně už měli šestou – tak co by nezkusili sedmou. Pamatuji si, jak jsem marně prosil své kolegy v zaměstnání, aby se zapojili do nového politického života. Nepřidal se ani jeden. Nebylo se co divit, měli svou práci, měli ji rádi, dělali ji dobře, proč by se tedy měli zatěžovat něčím, co mohlo přinést jen nepříjemnosti. A tak jsme k moci pustili hochštaplery. Sáhněme si do svědomí – zazvonili jsme klíči a když se komunisté vzdali, šli jsme domů a dali jsme si pivo. A chyběli jsme v rozhodujícím boji – v boji o charakter nové společnosti. Nechali jsme, aby ji určovali ti, kdo měli na politiku chuť – a ti tam šli hlavně ze zištných důvodů. A poté, co je k tomu vyzval tehdejší předseda vlády výrokem, že nezná špinavé peníze, nenechali se pobízet a kradli a kradli…
Už jen fakt, že dokázali ukrást tolik, svědčí o tom, že ekonomika po roku 1989 nefungovala až tak špatně. Samotná kupónová privatizace byla podvodem, jenž vytvořil novou ekonomickou elitu. Což o to, ekonomickou elitu potřebuje každá země, jenže elitu vyrůstající z generací a patřičně vzdělanou a s patřičným morálním profilem. Jsou v ní v každé zemi i zbohatlíci, jež udělali peníze buď štěstím, schopnostmi nebo třeba i podvodem. Ti se ovšem snaží oné zaběhlé staré elitě přizpůsobit, vidí v ní vzor a dávají si pozor, aby se nechovali jinak. Ucházejí se, aby byli mezi onu elitu přijati a proto nemohou dráždit své okolí arogancí. U nás ovšem vznikla skupina zbohatlíků, jež se prostě považovali za mazanější než ostatní lidé a protože se k majetku dostali víceméně politickou cestou (nebo díky politickým rozhodnutím) pochopili velmi dobře, jak jsou vztahy s politiky důležité. A korupce prorostla naši společnost jako plíseň mokrou zeď. Zkoušeli jste už někdy takovou plíseň z mokrého sklepa odstranit? Stejně se teď daří všem, kdo se pokoušejí odstranit onu korupci.
Když jsme zvonili těmi klíči, představovali jsme si, že vstoupíme do kapitalismu osmdesátých let. Do systému, jenž prosperoval a přerozděloval bohatství tak, aby vytvářel spokojenou a motivovanou dvoutřetinovou společnost, kde měli prakticky všichni schopní lidé své místo a dokázali si svou jistotu bez velké námahy vybojovat. V devadesátých letech byl ale tento systém už pryč. Paní Thatcherová a pan Reagan mínili, že přerozdělování brzdí soutěživost a vsadili na biologické principy. Žer nebo budeš sežrán. Výsledek je na celém světě stejný – malá skupina superbohatých a široké vrstvy frustrovaných lidí. Nejen proletářů, jak tomu bylo kdysi, frustrovaná je i střední třída, zejména pak mladí lidé, marně hledající slušnou práci. Už nestačí být dobrý jako před třiceti lety, aby člověku ležel svět u nohou. Dnes je potřebná korupce, známosti atd. atd. Připomíná vám to situaci, jež byla před rokem 1989 u nás? Není to podobnost čistě náhodná. Tak je to totiž v každé totalitě a současnou společnost ovládají peníze a to ne demokraticky ale totalitně. Demokracii jsme nedokázali uhájit, volené parlamenty jsou jen loutkami sloužícími financím – ať už dobrovolně za úplatek nebo vynuceně pro svou bezmocnost.
V Rakousku probíhají v součastnosti největší korupční skandály v poválečné historii (a zřejmě nejen poválečné). Je zřejmé, že takzvaná černomodrá vláda v letech 1999 – 2006 kradla, kde mohla, zvýhodňovala projekty za úplatky a byla provázána s napůl státním Telekomem, od něhož bral kdekdo z politiků peníze za ….. nikdo neví zač a oni politici si na to při vyšetřování prostě nedokáží vzpomenout. Jenže zřejmě nikdo nebude potrestán. Stát přichází k poznání, že na zloděje velkého kalibru prostě nestačí. Kdo má dost peněz, aby si dokázal zaplatit nejlepší právníky, může prakticky všechno. První vlaštovkou tohoto systému byl americký hráč fotbalu O.J.Simpson už v roce 1994. I když bylo všem jasné, že zavraždil svou ženu a jejího milence, měl dost peněz na obhájce, jenž se nebál zastrašit porotu natolik, že jeho klienta osvobodila. Bývalý šéf banky BAWAG Elsner zpronevěřil svého času něco přes miliardu euro – samozřejmě tu ztrátu, jak je zvykem, zaplatili daňoví poplatníci. Vyjímečný byl tím, že byl nakonec přece jen odsouzen na šest let do vězení. Zdálo se, že spravedlnost přece jen aspoň jednou zvítězila. Jenže pan Elsner měl dost peněz a jeho skvěle placení právnící trvali na tom, že není ze zdravotních důvodů schopný vazby. Nakonec samozřejmě našli i lékaře, jenž toto tvrzení potvrdil. Pan Elsner byl ze zdravotních důvodů propuštěn z vězení jakožto neschopný vazby a minulý týden byl viděn při tanci v jednom vídeňském baru. Nikdo v celém Rakousku nevěří, že by se do vězení mohli dostat lidé jako Karl Heinz Grasser, někdejší ministr financí a symbol rakouské korupce, jenž nedokáže vysvětlit svůj milionový majetek, když podle daňového přiznání vydělával pouhých 13 000 euro ročně, takže ani nemusel platit daň. (Jen za svůj byt ve Vídni platil nájem 22 000 měsíčně – pardon, on tvrdí že jen 15 000). Má ale dost peněz na ty nejlepší právníky, takže se jeho proces táhne už léta a konec je v nedohlednu. Když pak rakouská prokuratura požádala o Grasserovo daňové přiznání, jež podal v Lichtenštejnsku, aby získala aspoň jakýs takýs přehled o jeho černých obchodech a mohla se jej zeptat, odkud ty miliony vlastně má, Lichtenštejsko odmítlo podklady vydat. S odvoláním, že daňoví poradci stejně jako lékaři podléhají povinné mlčenlivosti o svých klientech. Soud zdůvodnil své rozhodnutí, že ochrana práv právního systému je důležitější než stíhání podvodníků! Tento princip byl tedy povýšen nad princip stíhání zločinu. Právní systém nepronásleduje podvodníky a zločince, stal se systémem sám pro sebe a chrání především sám sebe. Když se rakouská ministerka spravedlnosti pokusila navrhnout zákon, jež by usnadnil prokuratuře přístup k takovým podkladům v případě trestního vyšetřování, naběhla si. Advokáti ji rozcupovali na kousky, protože sáhla na jejich právo. Na právo chránit zločince. Stát prostě není v současném globalizovaném světě schopen osoby zpronevěřující miliony postihnout. Kdo má dost peněz, dokáže si koupit beztrestnost. Tak jako ve středověku nebylo možno stíhat šlechtice, ať už udělal cokoliv. Finanční oligarchie představuje novou šlechtu. Ideály velké francouzské revoluce, že lidé jsou si před zákony rovni, jsou po dvou stech letech zase jen prázdnými slovy.
Nová politika založená na úsporách je vyhlášením politického bankrotu. Protože stát není schopen dostat své ukradené miliardy od několika „šikovných“, bere po pár korunách či eurech od těch chudobných. Od těch, kteří se neumí bránit. Všem vezme přece stejně – to je spravedlivé, ne? Zdvižení daně z přidané hodnoty postihne všechny stejným dílem. Tedy jinak řečeno, těch sto korun při nákupu navíc zaplatí důchodce žijící z pěti tisíc stejně jako finančník, mající miliardy. Snížení platů státních úředníků postihnou stejným procentem vedoucího odboru jako uklízečku (ve Štýrsku, kde žiji, jsou rafinovanější, tady toto snížení platů postihne sice onu uklízečku, šéfa odboru ale ne – stačí najít správnou formulaci zákona). Největší bolavou patou Řecka byly důchody státních zaměstnanců. Jestliže se starobní důchod lidí z privátního sektoru držel okolo 700 eur, státní zaměstnanci odcházeli do důchodu v průměru s 2000 eury. Co udělal nová řecká vláda? Snížila všechny důchody o 15 procent. To je přece spravedlivé, ti státní důchodci se musí přece vzdát více peněz. Ale z čeho má žít důchodce, jenž teď dostane jen 600 euro, když už předtím žil z ruky do huby? Spadne do bídy. Z níž už pro něj není úniku. Ten státní důchodce si zanadává, zle mu aleani po reformě nebude. Zase byli potrestáni nevinní, aby se viníkům nic nestalo. Před několika dny jsem četl případ Vídeňáka, jenž nedal pozor a vydělal si jako důchodce o 3 Eura 50 centů víc, než je horní hranice povoleného. Samozřejmě že mu obratem sebrali celý důchod. On peníze na dobrého právníka nemá. Kdo se neumí bránit, je vydán zvůli byrokracie. Stát byl ale vytvořen na to, aby lidi chránil. Jestliže se stane nepřítelem prostého člověka, jenž nemá prostředky na to, aby se dokázal chránit sám, je to jeho naprosté selhání.
Škrtat plošně umí i cvičená opice. Nechápu, proč se politické reprezentace ani v jediné zemi nedokážou dostat nad tuto úroveň. A hlavně, přestože už poznaly, že současnýmni zákony je zlodějna a korupce prakticky nepostižitelná, neexistuje politická vůle přijmout zákony nové. Samozřejmě Česká republika si vytrucovala právo, že může mít ve svém státním rozpočtu deficit, jaký bude chtít – že díky tomu budou všechny dotace z Bruselu podrobovány mnohem přísnější kontrole než u jiných států a méně ochotně přidělovány je vedlejší projev tohoto rozhodnutí, ale tolik jsme ochotni za takzvanou suverenitu přece obětovat. Zajímavým se toto rozhodnutí stane až když zjistíme, proč vlastně Česko a Británie stabilizační balík opatření odmítly. Protože britský premiér Cameron bojuje za práva své londýnské City, tedy bank, burzy a na ní fungujících spekulantů a chce za každou cenu zabránit jejich politické kontrole. Tedy právě přijetí oněch nových zákonů, jež selhávající demokracie nutně potřebuje, aby se mohla finanční totalitě bránit. Česká vláda se rozhodla jako jediná Camerona v jeho boji podpořit – mám pocit, že tedy bojuje jako ve hvězdných válkách na „temné straně moci“. Nedokážu odhadnout, zda je za tím prohnanost či jen naivita. Každopádně česká koruna – zřejmě za odměnu – nezadržitelně stoupá. Skutečnost, z níž mají radost banky a finanční sektor, mnohem méně pak ti, kdo v Česku vyrábějí a exportují zboží. Londýnská City umí být vděčná. Opět vydělávají ti bohatí a trpí ti, kdo pracují. Bude to opravdu věčně tak?
Bude, dokud bude stát zbabělý a místo aby se popral s velkými rybami, bude polykat ty malé.
Dokud bude takovým způsobem selhávat.

Muž v tmavé motocyklové helmě zažene osmiletou holčičku do kouta školní chodby, pak jí přiloží k hlavě pistoli a zastřelí ji. Blonďatý vysoký fešák kráčí po malém ostrově uprostřed moře ozbrojen dvěmi aickými zbraněmi a střílí jednoho mladého člověka po druhém celou hodinu a půl jen proto, že jsou jiného politického názoru než on. Uprostřed zástupu modlících se lidí se náhle jeden z nich s výkřikem „Alah akbar“ vyhodí do vzduchu a zabije dalších čtyřicet ve svém okolí. Ani jeden z nich své oběti nezná, nevedou ho žádné osobní pohnutky. Jen nenávist, jenž nemá konkrétního adresáta. A přesto zabíjí. Do budovy egyptského soudu vtrhne skupina holemi vyzbrojených mužů a poláme kosti obžalovanému stejně jako jeho advokátovi a soudci. Bezpráví na území, jež má zjednávat spravodlnost a právo.
Všechno jsou to projevy brutálního a nepochopitelného násilí, při němž jsou zabíjeni nevinní lidé a dokonce děti jen proto, že jsou jiného náboženského nebo politického vyznání. Dalším společným bodem těchto činů je, že zločinci nejen své hrůzostrašné činy nelitují, ale jsou na ně dokonce hrdí. Copak se svět dočista zbláznil?
Odkud se bere ona nenávist, která lomcuje naší společností a stále roste. Odkud se bere ono hledání nepřítele a v domění, že byl nalezen, snaha jej fyzicky zlikvidovat.
Skoro na skoro celém světě (výjimka Brazílie) panuje právě „blbá nálada.“ Frustrace, pocit bezmocnosti a neúspěšnosti budí agresivitu a hledání toho „kdo za to může“. Dokud svět ekonomicky prosperoval, bylo násilí mnohem méně. To, co se děje, je nepřímým důsledkem přerozdělování bohatství, bohatnutí malé skupiny lidí a chudnutí zbývajících 95 procent. Přičemž polovina lidstva žije v naprosté chudobě. Nikco nechce slyšet, že je neschopný, mnozí ale pochopili, že ze své frustrace nenajdou sami cestu. Kazatelé nenávisti nacházejí v tomto světě frustrovaných živnou půdu – zde se stávají mesiáši.
Huntington už v roce 1999 popsal konfliktní oblasti – skoro všechny byly na hranicích, kde se islám stýkal s jinými náboženstvími. Frustrace lidí islámského světa, kteří už po celá desetiletí nedokáží vybřednout ze své chudoby, je známým a chronickým fenoménem. Teď se ale rozšiřuje i dál. Brejvik není žádný fanatický muslim, dokáže ale nenávidět stejně jako oni. Dobrá, řeknete, že je to reakce na islámskou nesnášenlivost a kdo seje vítr, sklízí bouři. Jenže Brejvikovy oběti nebyli muslimové, ale sociálnědemokratická mládež. Přeskočil tedy fenomén frustrované nenávisti už i k nám? Pravicoví radikálové na neonacistických stránkách dávají tušit, že zřejmě ano.
Mohammed Merah, jenž dokázal vraždit ve své šílené nenávisti děti, se považuje za vojáka Alláhova. Který přenesl svatou válku z pásma Gazy do francouzského Toulouse. Jenž je hrdý na to, že zabil nevinné děti a je ochoten „jít se vztyčenou hlavou do vězení“. Nejsem v žádném případě zastánce trestu smrti, ale jaké právo na život má člověk (musím se přiznat, že napsat slovo člověk v této souvislosti mne stálo hodně přemáhání), jenž takovým bestiálním způsobem vraždí nevinné děti a ještě je na svůj čin hrdý. Vězení má sloužit k nápravě zločinců. Věří někdo, že Mohammada Meraha někdo napravit může? Nakonec přece jen skončil s kulkou v hlavě a já na rozdíl od všech těch, kteří litovali, že nebude stát před soudem, pocítil úlevu. Nač drahý soud, nekonečná drahá vazba a neustálé nebezpečí že jiní šílenci, jenž v něm můžou vidět svůj vzor, budou únosy či vydíráním a hrozbou jiných teroristických akcí usilovat o jeho vysvobození. Merah je ale klasický případ lidského selhání a z toho pramenící frustrace, přímo učebnicový. Od dětství v kriminálním prostředí, celkem 15krát odsouzen, dohromady 21 měsíců ve vězení. Člověk, jenž se sám zahnal do situace outsidera (jeho pokus vstoupit do francouzské armády byl vzhledem na jeho kriminální minulost odmítnut) a nedokázal se s touto situací smířit. Možná za to sám ani nemohl, kriminalita prostě patřila k prostředí, v němž vyrostl a stejně jako u určité skupiny obyvatelstva České republiky je tam považována za normální a legální (vzpomínám si, jak jsmee v Popradě hledali tři Rómy pro práci v městské policii, přihlásilo se jich víc než dvacet, ale žádný z nich neměl čistý trestní rejstřík, až po velkém hledání jsme ty tři našli a mohli zaměstnat)– než člověka jeho minulost dostihne a znemožní mu životní úspěch. Jako Merahovi. On se rozhodl hledat viníky svého selhání a rozhodl se za své selhání mstít. Na nevinných. Na lidech, kteří se jeho problémem neměli ani to nejmenší do činění. Ale byli lehce nalezitelní a nebylo těžké je zabít. Merah tedy zabíjel a byl přitom šťastný. Měl pocit, že konečně něco dokázal. Teď je mrtvý. Jenže kolik takových Merahů po světě vlastně běhá? Kolika z nich nabízí terorismus al-Kaidy zdánlivé řešení jejich frustrace?
Máme se skutečně připravovat na celoplošný konflikt s islámským světem? Zdá se že ano. Jenže takový boj by musel začít už v okamžiku, kdy by bylo třeba každému občanovi Německa, Francie, Británie či Rakouska, jenž se zúčastní na výcvikovém campu Al-Kaidy v Pákistánu, zakázat návrat do vlasti. I když je německým, francouzským či britským občanem. Každému je jasné, že takový člověk je pro své okolí nebezpečný, v tom campu se neučil péct bábovky, modlit či zpívat. Učil se vraždit a byl upevňován v nenávisti ke svým spoluobčanům, jež nejsou jeho vyznání. Je ale demokratická společnost takové opatření vůbec zavést, či je vůbec začít projednávat? Že za každým takovým rekrutem Al-Kaidy nemůže běhat komando tajných služeb a dávat na něj 24 hodin denně pozor, je přece jasné. Případ z Toulouse to jasně dokázal. Jenže jak? Přenechat odpor podobným šílencům na druhé straně barikády – pravicovým radikálům? Ať se blázni vybijí mezi sebou? Případ Brejvik ukazuje, že je to nesmysl – ani oni nevraždí své skutečné nepřátele, ale nevinné lidi. Prostě proto, že se dají snadněji najít a neumí se bránit.
Jenže už začíná být hodně zle. Z Francie se hromadně stěhují Židé. Každý druhý francouzský Žid má už byt v Izraeli a je mu v podstatě jedno, že mu nad hlavou létají rakety vystřelované z pásma Gazy. Přesto se tam cítí bezpečněji než ve své rodné Francii. Protože Francie není bezpečným místem pro někoho, kdo by se mohl stát objektem nenávisti arabského světa. Francie se arabizuje, a fanatičtí muslimové přecházejí do ofenzívy, přetvářejí někdejší evropskou zemi (někdejšího nositele evropské kultury vůbec) podle svého vkusu. Jestliže se o totéž snažili Francouzi po celé století v Alžíru, jenž chtěli evropeizovat (a ztroskotali), teď se musí bránit proti arabizaci své vlastní země (a opět nejsou úspěšní). Jsme kulturně ještě vůbec v Evropě? Tolik vychvalovaná multikulturní společnost (vrcholem této chvály bylo, když multikulturní francouzský nacionální fotbalový tým získal titul mistra světa) může fungovat jen na základě vzájemné tolerance. Pokud jen jedna skupina tuto toleranci nezná, pak se celá sociální stavba zhroutí jako domeček z karet. A je jedno, jak malá taková skupina je. Pokud násilník najde duševně zpřízněné společníky a není pro své násilí izolován, není už k zadržení. Kriminalita předměstí francouzských měst připravuje desetitisíce a možná statisíce outsiderů bez šance na úspěch v životě. Kolik z nich je připraveno se mstít jako Merah?
Když se Francouzi pokusili zklidnit emoce frustrovaných předměstí jihofrancouzských měst a jako znak smíření uspořádali fotbalový zápas Francie proti Alžíru v jednom městě tohoto regionu, publikum, v drtivé většině francouzští občané arabského původu– vypískali Marsailaisu. Nezbývá než se zeptat – opravdu se s tím nedá nic dělat? Nemá člověk, jenž nenávidí stát, ve kterém žije a dává to demonstrativně najevo, tento stát prostě opustit? Jenže jak to provést v zemích, kde je ochrana lidských práv jednotlivce absolutní prioritou? Kde stát a justice nedokáží chránit společnost před násilníky, protože chrání především lidská práva oněch násilníků? Je možné dodržovat tyto principy v době války? A Al-Kajda přece naší společnosti válku vyhlásila – mimochodem prezident Bush ji svého času vyhlásil taky – světovému terorismu a pak napadl stát, jenž s tímto terorismem neměl nic společného – Irák.
Včera jsem sledoval program z porevolučního Egypta. Učitel (patřící k hnutí salafistů, tedy fanatických muslimů) se ptal svých zhruba devítiletých žáků ve třídě. „Co máme udělat s našimi egyptskými muslimy?“ A jeho žáci, devítileté děti, křičely „Zabít, zabít, všechny zabít!“ Běhal mi po zádech mráz. To arabské jaro minulého roku, jež bylo západem tak zdraveno jako pozitivní demokratická revoluce, přináší své plody. A myslím, že nikomu moc nechutnají. Z Tuniska utíká celá mladá generace lidí, jež v islámsky orientované zemi nevidí svou budoucnost. Kdo z nich je ale dobrý a kdo zlý? Kdo chce v Evropě využít své schopnosti, jež jsou doma nepoužitelné a kdo chce zabíjet? A kdo dostane příležitost a kdo naopak zatrpkne prožitým zklamáním a začne svět, do něhož utíkal plný naděje, nenávidět? Jak tyto lidi od sebe rozlišit? To zřejmě nedokáže nikdo. Libye stojí před svým rozštěpením na dva státy Kyrenaiku a Tripolitanu, což bylo stejně od začátku povstání proti Kadáfímu jasné. Egypt pak před občanskou válkou a exodem pronásledovaných egyptských křesťanů. Když do nich střílela egyptská armáda a masakrovala jejich demonstraci pod koly svých obrněných aut, egyptská (islámská) televize popisovala, jak křesťané napadli armádu a udělala z nich nepřátele státu. Viděl jsem příběh egyptského křesťana, jehož den po tomto masakru odmítli dokonce i ostříhat u holiče, protože se stal „nepřítelem“.
Ostatně onen příběh z egyptského soudu, jež jsem popsal na začátku článku, začal tak, že učitel – salafista, obvinil svého kolegu křesťana, že se ho prý tento zeptal, zda je pravda, že Mohamed byl čtyřicetkrát ženatý. Nebylo více svědků než tento jeden, křesťan samozřejmě takovou provokativní otázku popřel, přesto byl odsouzen k šesti letům vězení za urážku islámu. Když se teď odvolal a soud se jeho odvoláním zabýval, vtrhli salafisté do soudní budovy a zbili jej i jeho obhájce a přídavkem i soudce, na pokoji nechali jen prokurátora.
Ne, nežijeme v míru a ignorovat takové události s tím, že tak holt do Egypta nepojedeme na dovolenou, je krátkozraké. Žijeme ve světě, jenž se zbláznil a jež hrozí brzy pohroužit se do krvavého opojení. Jako to v minulém století udělal dokonce dvakrát. Stoleté jubileum prvního příšerného masakru je za pouhé dva roky. Válka je na spadnutí, dokonce už probíhá. Máme své státy, máme politiky, jež jsme si zvolili. Hlavním úkolem státu je ochraňovat svého občana, ne jej jen odírat z kůže. Můžeme se skutečně na naše vlády spolehnout? A mají tyto vůbec prostředky, aby nás ochránily?
A před kým? Několik mých kolegů je Peršanů. Všichni jsou to vysoce inteligentní, pracovití a milí lidé. S iránskými mudžahedíny nechtějí mít nic společného, kolegyně Leila dnes plakala, když vyprávěla o své staré vlasti, protože nemůže lidem, kteří tam trpí, pomoci. I Hitler se dostal k moci legálně volbami, stejně jako Ahmadžinehad či egyptští muslimové. A demokratický svět byl proti němu bezmocný. Poučil se ale? Co udělá, když bude vystaven stejnému dilematu, jako tomu bylo tenkrát před sedmdesáti lety? Obávám se, že plošně přijaté zákony by zase zasáhly jen ty nevinné – už proto, že tito se dají mnohem snadněji chytit. Co tedy dělat? Ví to někdo? Jak zastavit proroky nenávisti a jak zastavit růst připravenosti nenávidět a páchat násilí a zlo?

Po několika posledních, částečně vskutku nádherných dnech už nemůžu dále odolat a rozhodl jsem se napsat několik řádků o části Rakouska jménem Lungau. Jedná se o nejdále na východ ležící okres rakouské spolkové země Salcbursko, (gau je starogermánské označení pro okres) – území se zvláštním kouzlem, jež stojí za to poznat.
Lungau je drsný kraj, kde byl život vždycky tvrdý a formoval tak i své obyvatelstvo. Nenechjte se překvapit, když vás ihned po vystoupení z auto pozdraví místní člověk „Servus“ a začne vám ihned tykat, takový je tu zvyk. V hospodě nezůstanete u stolu sedět dlouho sami, hned si k vám někdo z místních přisedne a začne se s vámi bavit. Jestli si ale myslíte, že se s ním německy domluvíte, budete zklamáni – místní dialekt je skutečně brutální a němčinu připomíná jen vzdáleně. Což ovšem v dorozumění obvykle není překážkou. Lidé jsou tu tedy přátelští, ale hrdí. Bůh vás chraň některého Lungaučana urazit – pak jde o život.
Lungau je náhorní plošina mezi Nízkými Taurami, Vysokými Taurami a Nockalmgebirge. Území, jež bylo vlastně vždy ze všech stran do značné míry izolováno. Přesto hrálo významnou úlohu už v římských časech. Součástí římské říše se stalo v roce 15.n.l, kdy se Keltové žijící na území dnešního Rakouska museli rozhodnout, zda se přidají k expandující Římské říši na jihu, či ke Germánům na severu. Rozhodli se rozumně a stali se bez boje římskou provincií Norikum. (Možná věděli, že tehdejší císař Augustus války nesnáší a nechtěli ho ozbrojeným odporem rozčílit.) Přes Lungau pak v následujích stoletích vedla solná cesta ze Salzkammergut do Itálie. Přes průsmyky Obertauern a Katschberg se transportovala sůl na jih, víno a jiné zboží zase na sever. Římané dokázali vybudovat přes průsmyk na Katschbergu cestu se stoupáním do 10 procent, takže po ní mohly jezdit i plně naložené povozy. Když ji pak v pátém století zničili, aby Germánům ztížili další postup do Itálie, nebyl ji nikdo schopen až do poloviny devatenáctého století obnovit. Genialitu římských architektů musí člověk obdivovat ještě dnes.
Dnes vede pod Katschbergem pět a půl kilometru dlouhý tunel Tauernautobahn, v průsmyku samotném se pak nachází jedno z nejdůležitějších lyžařských center Salcburska.
Čímž se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Jestliže Lungau v minulosti žilo z těžby drahých kovů – zlata, stříbra, niklu, kobaltu či arzénu, dnes žije okres z turistiky. Zejména pak té zimní. Na území Lungau se nacházejí čtyři lyžařská střediska. Menší Fanninberg se dvěmi šestisedačkami a několika vleky, větší Großeck-Speiereck, ještě větší Aineck-Katschberg a opravdu velké Obertauern s přibližně 70 sjezdovkami. Každé z center má své kouzlo. Aineck-Katschberg má šestikilometrovou modrou sjezdovku nazvanou Dálnice A1 a prudkou Diretissimu směrem na Katschberg, což je oblíbená sjezdovka mého syna. Vzhledem na její 100 procentní spád (čili průměr sklonu 45 stupňů) se má láska k ní s přibývajícím věkem poněkud ochlazuje, přesto má i pro mne stále dostatečné kouzlo, abych se oni stále znovu pokoušel (zatím jsem všechny pokusy přežil). V Gamskogelütte na Katschbergu dělají nejlepší Tiroler Gröstel, jaký jsem kdy jedl a proto si ho nikdy nenechám ujít. Großeck-Speiereck má dlouhou modrou sjezdovku do St.Martina, jež není o mnoho kratší než ona A-jednička, skvělý červenočerný sjezd do Mauterndorfu (úžasný zejména ráno, když je čerstvě vypreparovaný) a černou sjezdovku z vrcholu Speierecku, jíž jsem se včera nemohl nabažit. Obertauern je pak slavné svou rundou. To znamená, že člověk začne na černé FIS (dá se objet po Dálnici A2, jež ovšem nedosahuje délky ani kvality A1 z Ainecku) a potom pokračuje sjezdovku za sjezdovkou a sedačku za sedačkou dokola, aby odpoledne dorazil k východisku, aniž by byť jen jednou sjížděl stejnou sjezdovku. Když jsem jednou s kamarády ze Slovenska jel onu rundu skutečně konsekventně bez vynechávání jednotlivých sjezdovek a v poledne jsme dorazili k „Sonnenalmu“ – tedy hospodě, kam chodívám jíst – (Tiroler Gröstl tu mají taky, není špatný ale tomu na Gamskogelhütte se nevyrovná) nazvala jedna ze zúčastněných absolvovaný výkon „lyžovanie s magorom“. Čímž jsem byl zřejmě myšlen já, jenž chtěl obětavě ukázat účastníkům výletu všechny krásy střediska. Proto doporučuji méně zdatným jezdit jen každou druhou sjezdovku, aby to do odpoledne zpět k autu stihli. Směr rundy na východ, tedy proti směru hodinových ručiček, se doporučuje za slunečných dní, protože tato strana je odpoledne v slunečních paprscích už dost rozměklá, zatímco strana západní je dlouho ve stínu a dá se po ní kvalitně jezdit ještě dlouho poobědě. V případě, že vládnou mraky, je opačný směr možná lepší, protože takto se člověk dostane k zabijácké černé sjezdovce Gamsleiten II ještě v době, kdy ji lyžaři neponičili. Jezdil jsem po ní jen z lásky k synovi, odkdy dospěl a nepotřebuje dohled, už ji rád vynechávám. Ale pro dobré lyžaře, jež potřebují nutně k životu adrenalín, je určitě víc než svůdná.
Pokud byste se nedokázali rozhodnout, které středisko si vybrat, není to žádný problém. Můžete každý den na jiné a přesto se dá na vstupném ušetřit. Existuje totiž vícedenní karta Lungau bez Obertauern, anebo karta Lungo, kde je Obertauern obsaženo. Lungo je ale o deset Euro dražší, možná je lepší koupit si vícedenní kardu Lungau a pak jednou vyrazit na Obertauern a dát si tam onu legendární rundu. V porovnání se středisky dále na západ nejsou ceny vysoké, nejdražší Obertauern stojí 39 Euro na den. Jedinou nevýhodou proti Steiermarku je, že zde neexistuje sleva pro studenty, slevněné karty se řídí pouze věkem lyžařů.
Ubytování je možné v pensionech a na statcích přebudovaných na pensiony nebo s přibudovanými pensiony, ceny jsou v porovnání se zbytkem Rakouska nižší – pohybují se mezi 17 a 27 eury na osobu a noc. Zřejmě taky jeden z důvodů, proč bylo Lungau objeveno českými lyžaři. Jsou doslova všude, čeština je nejčastějším jazykem, který člověk na sjezdovkách slyší, české poznávací značky na parkovištích převládají. Proto taky vlaje česká vlajka jak na Speierecku, tak i na Obertauern (proč nevlaje i na Ainecku, jsem nepochopil, zřejmě je tady potřebná korektura). I mezi číšníky na chatách objevíte Slováky a Čechy a kdyby bylo opravdu nejhůř – primářem úrazového oddělení v nemocnici v Tamswegu je Čech jménem Václav Růžička. Tím nechci samozřejmě zvyšovat připravenost lámat si na lungauských sjezdovkách nohy, ovšem kdyby bylo opravdu nejhůř – Václav operuje opravdu dobře a je to milý člověk, jež na svůj český původ ani řeč nezapomněl.
A pokud by počasí nepřálo anebo byste se rozhodli jet do Lungau v létě na horskou turistiku? Tamsweg sám je milé okresní městečko s nabídkou restaurací i obchodů a poutním kostelem St.Leonhard. Je to nejvýše položené okresní město v Rakousku 1024 metrů nad úrovní moře. Atrakcí je vesnice Mautersdorf, místo jež žilo po staletí z mýta obchodníků cestujících z Itálie do Salcburku. Každý byl povinnen zde zaplatit mýto. V mýtě byla obsažena večeře a nocleh, konzumovat se nemuselo, platit ano. Místní správce Leonhard von Keutschach nechal rozbudovat cestu přes průsmyk Obertauern tak, že po něm mohly začít jezdit vozy s nákladem (předtím museli zboží překládat mulám na hřbet), což přineslo takový nárůst obchodního ruchu a s tím spojených příjmů, že byl milý Leonhard roku 1495 vyjmenován salcburským arcibiskupem. S jeho erbem – bílou řepou – se setkáte nejen v Mauterndorfu ale i na hradě Obersalzburg či v korutanském Friesachu, kde taky nějakou dobu působil. Hrad v Materndorfu je přístupný, dělají se tu prohlídky v historických kostýmech a v hradní hospodě se dá stylové najíst – organizují se tu takzvané „Rittersmahly“ čili rytířské hostiny. Kdo dává přednost vybrané kuchyni, pak je v Mauterndorfu restaurace Mesnerhaus s „Haubenküche“ – v Rakousku se vyznamenávají nejlepší kuchaři udělováním kuchařských čepiček – je to něco jako hvězdy generálů. Nejvyšší možný počet jsou čtyři (ty má tuším jen jeden jediný kuchař v celém Rakousku), Josef Steffner a Maria Lerchner v restauraci Mesnerhaus mají dvě – jednou jsem byl na večeři organizované Josefen Steffnerem v St.Lambrechtu – a jídlo bylo opravdu skvělé.
Pro veřejnost je přístupný i hrad Moosham nad St.Margarethen a v Mariapfarru, což bylo poutní místo a tím i náboženské centrum Lungau, je muzeum „Tiché noci.“ V roce 1816 zde totiž místní farář Josef Mohr napsal text Písně „Stille Nacht, Heilige Nacht“, jež se zpívá v kostelech na celém světě při vánoční mši. Bohužel je otevřené až od 2.dubna, pro skupiny o šesti a více lidech se ale dá domluvit prohlídka telefonicky. (číslo 06473 8766). V Ramingsteinu existuje zase možnost navštívit starý stříbrný důl, místní hrad Finstergrün je v soukromém vlastnictví a pro turisty otevřený není.
Takže pokud jsem ve vás vzbudil chuť Lungau navštívit, neváhejte. Budete se tu cítit jako doma. Jak už jsem říkal, čeština je tu nejčastěji používaným cizím jazykem a webové stránky Lungau jsou ve dvou jazycích – v němčině a v češtině. Lungaučani vědí, co dělají.

Tak jsem včera neodolal a podíval jsem se na to, jak píše historické romány konkurence. Abych upřesnil – vysoce úspěšná konkurence, knihy Iny Lorentz (jedná se o švýcarský manželský pár) se prodávají v milionových nákladech a jsou opravdovými šlágry na prodejních pultech. Přiznám se, že jsem její (nebo jejich) první knihu ze série četl. Jmenovala se „Wanderhure“ čili – volně přeloženo – „Potulná kurva“ a příběh se odehrával v období kostnického koncilu. Protože jsem v té době vydával můj román „Mezi císařem a papežem“, zajímalo mne, jak se s tou tématikou konkurence vyrovnala. Příběh byl jednoduchý, ale čtivý, to musím uznat, a tak jsem drobné historické nesrovnalosti, že totiž král Zikmund sídlil v Praze a ne v Budíně a byl český a ne uherský král, a obdržel od Boha korunu ne ale rozum, přešel taktním mlčením.
Kniha byla zfilmována, v hlavní roli s Alexandrou Neldel, v současnosti úspěšnou a populární německou herečkou a i tady musím uznat, že to nebylo špatné. Protože se děj naštěstí historie skoro vůbec nedotýkal.
Jenže s jídlem roste chuť a úspěšné knihy si žádají pokračování. A tak Iny Lorentz napsala (napsali?) druhou knihu „Rache der Wanderhure“, čili „Pomsta potulné kurvy.“ A tato kniha byla ještě úspěšnější jež ta první. A tak jsem se tedy na zfilmování příběhu včera podíval.
Příběh je následovný. Bývalá prostitutka Marie je šťastně provdaná za kastelána na hradě Hohensteinu. Nicméně si na ni zasedl nejvyšší inkvizitor, z něhož se později vyklube podvodník, jež ji kdysi podvodem přinutil prostituovat a skoro zabil. Ten byl v první knize na závěr usvědčen a veřejně na kostnickém náměstí upálen. Jak se teď ukázalo, měl více štěstí než mistr Jan Hus, popravu přežil a vyvázl jen s popáleninami. (Nějak to kostničtí při vysokém počtu poprav upálením prostě odflákli). Nyní jako vrchní papežský inkvizitor – jak se k takové funkci po svém odsouzení z hrdelních zločinů dostal, se nevysvětluje – se snaží Marii dostat za manželku (zřejmě ačkoliv je inkvizitor není kněz, ale takové detaily se neřeší). Proto přesvědčí císaře Zikmunda, jehož hlavní poradkyní i milenkou je představená kláštera, aby povolal kastelána do zbraně proti husitům. Zikmund má bratrance Falka!!! (o tom jsem ještě nikdy neslyšel), jenž má v případě, že papež Zikmunda nepotvrdí za císaře, nárok na císařskou korunu. (O volbě německým králem zřejmě autoři nikdy neslyšeli, ale dobrá, ještě se to dá přežít). Inkvizitor proto onoho Falka přesvědčí, aby dal kastelána zabít a jeho vdovu má pak dát císař inkvizitorovi za ženu. Atentát se tak úplně nepodaří, kastelán utrpí jen zranění hlavy a ztrátu paměti, jeho milující žena jej přes všechny nástrahy a pronásledování ze strany inkvizitora a císařova bratrance Falka najde, vrátí se spolu na Hohenstein, kde abatyše – milenka císařova, narukuje s jeptiškami ozbrojenými luky a udělají z inkvizitora, jenž zde mezitím drží kasteláninu dceru jako rukojmí, řešeto.
Dobrá, dejme tomu, tohle všechno bych ještě Iny Lorentz mohl odpustit, ale ona se dala i do svého výkladu historie. Husité, jež jsou v románě popisováni jako děsivé brutální stvůry, mají svého náčelníka, jenž se jmenuje kníže Václav. Ovšem ani císař ani husité nemohou ve válce vyhrát, protože mezi nimi je území knížete ze Sokolny, jenž se nehodlá přidat na žádnou z bojujících stran a vlastní jako tajnou zbraň píšťaly (tedy první pušky), o nichž ani husité ani císař ještě neslyšeli. Kníže ovládá horní povodí řeky jménem Eger (Cheb) a tím pádem se husité nemohou s císařem dostat do přímého vojenského kontaktu, aby se mohli dobře pobít. Lid knížectví Sokolny mluví zřejmě česky, protože kastelána nazývají „Němec“, i když s ním nemají problém se dohovořit. Kníže ze Sokolny má dceru, jež se zamiluje do kastelána bez paměti, když se tomu ale paměť vrátí, vrátí se on samozřejmě k milující manželce. Ta na přídavek vyjedná za neutralitu knížete ze Sokolny volné vyznání víry pro husity a věčný mír mezi nimi a císařem. Tečka, příběh je u konce. A já byl skoro na infarkt, tohle se už prostě přežít nedá!
Tragické pro mne je, že se taková kniha prodala v několika údajně milionech kusů, takže znalosti průměrného německého a zřejmě nejen německého čtenáře, co se týká husitských válek, se budou opírat o znalost tohoto čtiva.
Tak nevím, možná ze mne mluví závist – můj román „Mezi císařem a papežem“ kdy jsem se opravdu držel událostí kostnického koncilu tak věrně, jak se jen dalo, (a stálo mne to víc než rok intenzivního studia historie, filosofie i teologie, konzultací a návštěv u expertů na danou dobu a náboženství) u čtenářů propadl, má nejhorší prodejní čísla ze všech mých knih a už se na tom zřejmě nic nezmění. Ačkoliv – ne úmyslně, o Iny Lorentz jsem v té době ještě nevěděl – je hlavní postavou mé knihy také prostitutka ( i když ne putovní, ale usedlá).
Obávám se, že skutečná historie už opravdu sotva někoho zajímá. Kdysi jsem četl o americkém filmu „Tři mušketýři a Zorro“ a kritika si dělala legraci z amerického vkusu a vzdělanosti poznámkou, že zatímco Evropan si už jen při poslechnutí názvu rve vlasy, Američan opouští kino s pocitem, že se poučil. Jestliže se miliony lidí dívají na „Pomstu potulné kurvy“ a mají pocit, že se poučili, pak se už Evropa od Ameriky v tomto ohledu příliš neliší. Nemáme se tedy moc co smát.
Nepochybné ale je, že knihy Iny Lorentz jsou úspěšné a to hodně. Čili očividně to, co jsem právě popsal, je cesta k úspěchu, k tvorbě bestsellerů, masového úspěšného zboží. Uvažoval jsem, zda bych něco takového nedokázal napsat taky.
Zklamu teď svoje čtenáře – přišel jsem na to, že nedokázal. Což o to, s tím psaním by to ještě šlo, ale neodvážil bych se pak vyjít na ulici ani podívat se do zrcadla.
Takže pro mne úspěch rozsahu Iny Lorentz zůstane nedosažitelný. Budu se s tím muset nějak smířit.