Když někde žijete, vnímáte své okolí tak nějak samozřejmě, aniž byste se zabývali detaily. Pokud navíc přijedete na Spiš jako turista, udeří vás do očí Vysoké Tatry a přitáhnou na sebe celou vaši pozornost. Možná ještě trošku od nich dokáže odvést pozornost Slovenský Ráj, kde jsou také krásné túry, člověk ale přichází na slovenskou Spiš spíše jako vysokohorský turista. Což je skoro škoda. Spiš má totiž velmi bohatou a pohnutou historii, která v kraji zanechala mnoho historických památek. Takže co dělat, když nepřeje počasí a do Tater se dá vyrazit jen v pláštěnkách nebo vůbec?
Tak trošku se vás pokusím po historii Spíše s jejími krásami povodit.
Historii podtatranského kraje rozhodujícím způsobem ovlivnil mongolský vpád v roce 1240. Jeho výsledkem bylo vyvraždění téměř veškerého obyvatelstva tohoto regionu, malá skupina se zachránila ve Slovenském Ráji na takzvaném „Kameni záchrany“, kam Mongoli na svých konících přece jen nepronikli. Uherský král Béla IV., zvaný maďarskou tradicí „Obnovitel“ se rozhodl vyřešit problém po odchodu asijských kočovníků pozváním osadníků z Německa. Uspěl v dolním Sasku (tedy v blízkosti holandské hranice), kde už tehdy bylo obyvatelstva prostě moc. Sasové přišli a založili v zemi pod Tatrami celkem 24 měst, hlavním městem této župy spišských měst se stala v roce 1271 díky své výhodné poloze Levoča.
V roce 1410 se staly pro Spiš rozhodující věci, i když se odehrály daleko od tohoto regionu. Na severu vypukla válka mezi Německým řádem a Polskem a na Jihu odprodal neapolský král Ladislav dalmatská města Benátkám. Ladislav byl protikrálem proti lucemburskému Zikmundovi (o těchto záležitostech jsem psal ve svém románu „A stanu se králem.“) a když už nedokázal zemí, která mu kdysi přísahala věrnost, udržet, prostě je prodal – a Benátky usilující o nadvládu nad Jadranem měly samozřejmě eminentní zájem.
Uherský král Zikmund se ocitl v nepříjemné situaci. Jednak se nechal (neprávoplatně) v roce 1410 zvolit proti svému bratranci, Joštovi německým králem a proto se musel postavit v severní válce na stranu Německého řádu, jednak přišel o hospodářsky nesmírně důležité přístavy na Jadranu. Kam tedy dřív? Naštěstí pro něj prohráli němečtí rytíři svou války s Polskem v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannerbergu, jak tuto bitvu nazývá německá historiografie) už 15. července 1410, tedy dřív, než mohl Zikmund na nějakou vojenskou akci proti Polsku vůbec pomyslet. Výsledkem vyhlášení války bylo jen polské plenění severního Uherska. Zikmund se rozhodl uzavřít s polským králem Vladislavem Jagellem (který byl vlastně jeho švagrem – kdysi v mládí byli oba ženatí s uherskými princeznami, Zikmund s Marií a Ladislav s Hedvikou) mír. Setkali se ve Starej Ľubovni, domluvili příměří. Jenže Vladislav dostal od řádu jako odškodné za válku 100 000 kop grošů. Zikmund peníze nutně potřeboval, (což bylo u něj ostatně stálý stav, velmi se podobal v hospodářských věcech svému dědečkovi Janovi Lucemburskému). Chystal se totiž na válku proti Benátkám, aby dobyl ony ztracené dalmatské přístavy. Král Vladislav mu přislíbil půjčku ve výši 37 000 kop (8 tun mincí!), ovšem chtěl za ty peníze zástavu. Protože zrovna seděli na hradě ve Starej Ľubovni, dohodli se, že Zikmund Polsku zastaví okolní spišská města a vesnice. Nakonec z toho bylo 16 měst (z toho 13 na Spiši a 3 v Zamaguří) a 16 vesnic. (Konkrétně to byly Ľubica, Matejovce, Deutschendorf, Spišská Sobota, Stráže pod Tatrami, Veľká, Ruskinovce, Spišská Belá, Spišská Nová Vves, Spišské Podhradie, Spišské Vlachy, Tvarožná a Vrbov na Spiši a Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne v Zamaguří.) Města i vesnice se měla vrátit Uhersku po splacení půjčky. Jenže Zikmund válku proti Benátkám prohrál (nebo nevyhrál, jak píše naše historiografie) dalmatské přístavy nedobyl a peníze tedy splatit nemohl.
Vznikla kuriózní situace. Uprostřed Uherského království se nacházela enkláva podřízená polskému králi, s německým obyvatelstvem a obklopená slovanským zázemím. Kromě toho, že v ostatních spišských městech, jako Kežmarku či Levoči, panovala uherská administrativa, usídlila se na Spiši i početná židovská komunita a vznikla neskutečná národnostní směska, jejíž stopy se dají vysledovat dodnes. V čase Slovenského státu sice byla vyvražděna židovská komunita a Němci byli v roce 1946 vysídleni (do jejich domů byli pak nastěhování Rómové, kterým bylo komunistickým režimem zakázáno kočovat), ale multikulturní kořeny jsou cítit ještě pořád všude.
Začněme v nejznámějším spišském městě – Levoči. Od roku 1271 hlavní město spišské provincie – i když o toto postavení muselo po celá staletí soupeřit s Kežmarkem. Levoča opravdu stojí za návštěvu. Nádherné město ve stylu renesance, protože právě v období 16. století zažilo svůj největší vzestup ukončený až vybudováním železnice, kterou vedli císařští architekti přes Spišskou Novou Ves a Levoču ponechali 11 kilometrů stranou. Levoča je městem, které má až dva kostely v řádu „Basilika minor“. Pro ty, kdo nevědí, co toto vyznamenání znamená, připomenu, že titul Basilika major, tedy velká mohou mít pouze čtyři hlavní poutní kostely v Římě a dva v Assisi. Hned pod nimi stojí basiliky minor, tedy kostely druhého nejvyššího stupně. Aby byly v jednom městě dva, je opravdu výjimka a pocta. V Levoči je to Kostel na Mariánské hoře – poutním místě nad Levočou, odkud je nádherný výhled na celou krajinu a které se dá dosáhnout jak pěšky po značkované cestě, tak i autem. V roce 1949 chtěli komunisté pouť na Mariánskou horu zakázat a uvěznili místního kněze. To vedlo k masivním protestům, takzvanému „levočskému povstání“. To bylo samozřejmě potlačeno a mnoho lidí bylo uvězněno až na deset let vězení. Vzpomínkou na tyto odpůrce komunismu je dnes pamětní tabule ve vchodu do kostela na levočském náměstí. Poutě se konají dodnes, v roce 1995 zde sloužil mši dokonce i papež Jan Pavel II.
Druhou Basilikou minor je totiž kostel ve středu města, slavný dřevořezbami mistra Pavla z Levoče, který zde vytvořil v letech 1508 – 1510 svůj legendární oltář. I když je oficiálně vydáván za klenot pozdní gotiky, nemůžu si pomoct, abych ho neoznačil za renesanční. Zobrazení poslední večeře, kde se apoštolové mezi sebou baví, jeden dokonce spí a Kristovi naslouchají pouze Petr a Jidáš, je tak vzatá ze života, že s nábožným světem gotiky nemá mnoho společného. I výraz svatého Jakuba na oltáři nemá se strnulostí postav gotických oltářů nic společného. Ne nadarmo je právě dílo mistra Pavla hlavním cílem turistů, kteří se rozhodli Levoču navštívit.
Ale Levoča se může pochlubit i dalšími historickými osobnostmi či událostmi. V roce 1844 sem z Bratislavy odešli studenti na protest proti vyloučení Ľudovíta Štúra z pedagogického sboru evangelického Lýcea v Bratislavě. To svědčí o vysoké úrovni evangelických škol na Spiši. Tuto událost připomíná pamětní deska na domu někdejšího lycea v pravém dolním rohu náměstí. Kousek dál je pak impozantní budova gymnázia ve slohu secese.
Jeden slavný Levočský rodák ale skoro upadl do zapomnění. Jan Thurzo se v Levoči narodil 30 dubna 1437 (šest let poté, co bylo město dobyto a vypáleno husity při jejich spanilé výpravě). Zabýval se intenzivně hornictvím, které v té době v Uhersku v důsledku zaplavení dolů spodní vodou upadalo. Vynalezl metodu odvodnění dolů a jeho šikovnosti si všiml jeden z nejbohatších lidí té doby Jakob Fugger z Augsburku, který po slovenských stříbrných dolech už dlouho pošilhával (až do objevení Ameriky bylo Slovensko největším producentem zlata v Evropě). Protože podle uherských zákonů nesměl vlastnit nerostné bohatství země cizinec, natrčil Fugger Thurza jako bílého koně. V roce 1495 uzavřeli smlouvu, kdy Fugger investoval do uherských dolů peníze a zato dostával většinu výtěžku, Thurzo si za své zprostředkovatelské služby mohl ale ponechat nemalou část. To ho vyneslo mezi nejbohatší lidi v Uhersku. Jeho syn Jan se stal arcibiskupem ve Wroclavi, druhý syn Jiří, ženatý s neteří Jakoba Fuggera Annou, se stal krakovským starostou a třetí syn Stanislav byl v letech 1497 – 1540 olomouckým biskupem (prvním po dlouhé době bezvládí na olomouckém biskupském stolci.) Jeho prasynovec Jiří III. byl dokonce na začátku sedmnáctého století uherským palatinem, čili zástupcem uherského krále (ve filmu Báthory ho hrál Karel Roden).
Pokud do Levoči přijedete, doporučuji navštívit nádherný hotel Arkáda a dobře najíst se člověk může v restauraci „U třech apoštolů“. Tyto jsem identifikoval jako Jana, Petra a samozřejmě levočského patrona Jakuba staršího (přes Levoču vede i Jakubská poutní cesta do Santiaga de Compostella.
Nedaleko od Levoči směrem na Východ je Spišský Hrad, obrovská hradní zřícenina, hodná návštěvy, pod ním se nachází Spišská Kapitula. Maličké městečko uzavřené ve středověkých hradbách je sídlem spišského biskupa. Chrám svatého Martina je gotická katedrála postavená na fundamentech Mongoly zničené románské baziliky. Stojí určitě za návštěvu nachází se v ní i rodinná hrobka rodiny Zápolských, kteří po staletí ovlivňovali dějiny Uherska. Jan Zápolský údajně nechal krále Ludvíka Jagellonského u Moháče na pospas Turkům, aby se s jejich pomocí stal uherským králem. Korunován byl v Székesfehérváru 11. listopadu 1526 (tedy na den svatého Martina, ke kterému museli mít Zápolští nějaký velmi pozitivní vztah.) Po dlouhých bojích s Ferdinandem I. Habsburským se nakonec stáhl do Sedmihradska, kde byl vévodou pod tureckou ochranou a tam i zemřel. On tedy v Kapitule pochován není.
Důležitou, dosti kontroverzní postavou, spojenou se Spišskou Kapitulou byl biskup Ján Vojtaššák, spišký biskup v letech 1921 – 1950. V čase druhé světové války byl podpredsedou štátnej rady, čili horní komory slovenského parlamentu. V té době byl skutečně mluvčím fašistického režimu. Jenže v roce 1944 utekli dva vězni z tábora v Oswiecimi a podařilo se jim utéci do Spišské Kapituly. Biskup Vojtaššák je ukryl a poté, co se dozvěděl, co se ve vyhlazovacích táborech děje, intervenoval u prezidenta Tisa za okamžité zastavení židovských transportů. Bez úspěchu. Po válce se postavil rozhodně proti komunistickému režimu, byl v roce 1950 zatčen a v skandálním “Procesu se třemi slovenskými biskupy” odsouzen za velezradu k doživotnímu vězení. V roce 1961 byl propuštěn do domácího vězení a v roce 1963 ve věku 84 let zemřel. V roce 1995 podal Jan Pavel II. během své návštěvy Slovenska podnět na blahořečení biskupa Vojtaššáka, pro odpor židovské komunity byl ale proces v roce 2003 zastaven. V biskupském chrámu má biskup Vojtaššák svou bustu.
Poněkud skurilní je reliquie, kterou kostel přechovává, totiž kapku krvi papeže Jana Pavla II. Předpokládám, že se k ní dostal během návštěvy Svatého otce na Slovensku a chytře uschoval, protože správně předpokládal že Jana Pavla svatořečení nemine.
Druhým důležitým městem na Spiši, které zůstalo pod uherskou správou, je Kežmarok. Při příjezdu do města si všimnete monumentálního Nového evangelického kostela. Dá se navštívit za jednu vstupenku spolu se slavným kežmarským lýceem s největší historickou školní knihovnou ve střední Evropě se 150 000 svazky a s dřevěným artikulárním kostelem. Ten je postavený jen ze dřeva a přírodních materiálů bez jediného hřebíku (protože tak to onen artikul (článek) 25 v čase náboženské nesvobody evangelíkům přikazoval.) Kostel byl postavený v roce 1687 a v roce 1717 přestavěn do dnešní podoby. Do této nenápadné budovy se vejde neuvěřitelných 1500 věřících. Hned vedle něj byl koncem devatenáctého století postaven monumentální Nový kostel. Je postaven v tzv. eklektickém stylu s prvky všech orientálních kultur, tedy židovské i arabské a hlavně měla taková budova splňovat podmínky naprosté symetrie. Ta byla narušena, když byl v tomto kostele 30. října 1906 pochován slavný kežmarský rodák a velitel protihabsburského povstání Imrich Thököly. Ten zemřel v roce 1705 v tureckém exilu v městě Izmid, ale v roce 1906 uherská vláda vykoupila z Turecka tělesné pozůstatky svých národních hrdinů Ference Rákoczyho a Imricha Thökolyho a dala je přenést do Uherska. Rákoczy byl pochován 29. října 1906 v chrámu svaté Alžběty v Košicích (pocházel ze Zemplína, tedy z východního Slovenska) a Thököly o den později ve svém rodišti Kežmarku. Jeho hrob je poutním místem, sarkofág je obložen i dnes maďarskými trikolórami věnci a vlajkami. V hrobce se nachází jak sarkofág s jeho pozůstatky, tak i náhrobní kámen i Izmidu a bojová zástava, pod kterou bojovali jeho kuruci.
Hrobka samozřejmě narušila symetrii kostela a tak se to pokusili napravit tím, že na opačné straně vytvořili památník padlým v první světové válce. Tak úplně se to nepovedlo.
Kežmarské lýceum je slavné tím, že zde studoval v letech 1865 – 1870 slovenský národní básník Pavol Orságh Hviezdoslav. Zde začal svou básnickou kariéru, nejprve v kvintě začal psát maďarsky, ovlivněn především maďarským národním básníkem Šándorem Petöfim, poté přešel na němčinu, která byla v Kežmarském lýceu hlavním vyučovacím jazykem (pročež jej nazývali mladým Goethem), ale už v roce 1868, tedy ještě během svého studia v Kežmarku, vydal první sbírku slovenských básní věnovanou Andreji Sládkovičovi, nejmilejšímu básníkovi mé manželky.
S Hviezdoslavem se setkáte v Kežmarku na každém kroku – přivydělával si totiž na studia doučováním nepříliš nadaných dětí bohatých místních podnikatelů a tak tedy působil v mnohých domech na dnešním kežmarském náměstí. Je mu věnován i Hotel Hviezdoslav, opravdu nádherný hotel se skvělou kuchyní, milou obsluhou a krásnými číšnicemi které navíc skvěle hovořily německy. Tuto záhadu jsme dokázali vyřešit, němčina se skutečně v Kežmarku stále ještě druhým jazykem, škola u zámku působí i jako Grundschule a v místní hotelové škole se vyučuje němčina a studenti absolvují učební pobyty v německy hovořících zemích.
Trošku stranou od hlavního náměstí stojí katolický kostel – Basilika svatého kříže, rovněž povýšený Janem Pavlem II v roce 1998 do řádu Basiliky minor. Původní kostel byl zničený po vpádu husitů v roce 1433 a následné zemětřesení, proto se začalo v roce 1444 se stavbou nové gotické katedrály – stavba trvala až do roku 1498. Socha Ježíše Krista na hlavním oltáři je dílo Mistra Pavla z Levoče. V kostele je celá řada gotických křídlových oltářů, stojí určitě za návštěvu.
Největším městem regionu je Poprad. Ten dostal jméno po řece městem protékající a vznikl sloučením hned pěti někdejších polských městeček – Deutschendorfu (dnešní jádro Popradu), Velké, Spišské Soboty, Stráží pod Tatrami a Matějovec. Proto jsou na místních autobusech znázorněny erby všech těchto pěti městeček, zastřešující erb města Popradu s vysokými Tatrami v pozadí a se dvěma zkříženými stříbrnými šípy je novodobý – po dlouhých sporech se prosadil až koncem devadesátých let dvacátého století.
Popradské náměstí se dvěma kostely – evangelickým a katolickým je docela hezké, krásnější je ale místní část Spišská Sobota s typickou spišskou architekturou. Typické pro katolické kostely na Spiši je samostatně stojící zvonice vedle kostela – ať už je to v Kežmarku, Popradě, Spišské Sobotě či v jiných městech a městečkách. Erb Spišské Soboty je zajímavý z heraldického hlediska – je to jediné erbovní vyobrazení svatého Jiřího, který je patronem města, jak se vydal bojovat s drakem pěšky. Všude jinde je vždy na koni. Pokud Spišskou Sobotu navštívíte, doporučuji restauraci Fortunu. Sice poněkud vyšší ceny, za ně ale skvělá kvalita jak v jídlech tak při obsluze.
V Popradě na náměstí je to pivovar Tatras. Skvělá obsluha, dobré jídlo a každá místnost restaurace má jiný vůdčí motiv – v pivo- bance jsou to mince a bankovky od období Maďarska až po Euro s mnoha citáty slavných osobností, týkající se peněz. Jednu perličku si dovolím citovat. Oskar Wilde měl říct: „Mladí si myslí, že peníze jsou nejdůležitější věcí na světě. Když zestárnou, vědí to.“
V „likérce“ jsou zobrazeny všechny národní slovenské lihoviny, jiná místnost je chlubí kopiemi slavných obrazů od Van Gogha po Rembranta atd atd. Prostě zážitek, včetně ochotných a pěkných děvčat obsluhy.
Samozřejmě pokud byste se vydali dále na sever, je zde ještě Zamagurie s Červeným klášterem a splavováním řeky Dunajce na vorech. Pro milovníky turistiky se odtud dá vyběhnout na „Tri korony“ na polské straně. Ale i zajímavý zámek ve Staré Ľubovni, která byla správním střediskem „polské“ Spiše, kde seděl polský správce spišské provincie. Ke Staré Ľubovni má blízký vztah španělský královský rod Bourbonů. Členové uherského rodu Zámojských, kteří měli na Spiši obrovské pozemky a patřila jim i Stará Ľubovňa, se totiž až dvakrát oženili s princeznami z rodu Bourbonů a hraběnka Isabella Alfonsa (1904 – 1985) měla právě k Staré Ľubovni velmi blízký vztah. Připomíná ji Restaurace “U grófky Isabelly” pod hradem.
Nedaleko odtud je Plavečský hrad, kde se usadil Petr Aksamit z Kosova se svými bratříky, v Haligovcích byl bratřický tábor a je zde jeskyně Aksamitka, upomínající na působení těchto husitských následovníků. Z čehož místní lidé žádnou velkou radost neměli. A hned před Ľubovňou je městečko Hniezdne, kde je největší slovenská výrobna alkoholu s poetickým – poněkud kýčovitým názvem Nestville. Továrnu je možno navštívit s průvodcem a za pět eur se dají ochutnat nejlepší výrobky provozu. Naše návštěva byla opravdu působivá, protože v naší skupině byl i závodní výlet bordelu z nedaleké Staré Ľubovne.
Pokud někdo hledá odpočinek či zábavu jiného typu, pak ve Velké Lomnici existuje velké osmnáctijamkové golfové hřiště, v Popradě je AquaCity jakožto termální koupaliště – ovšem nestoudně drahé. Letošní ceny se už vyšplhaly na 34 euro za den a 29!!! Euro za tři hodiny. Určitě výhodnější je navštívit termální koupaliště v nedalekém Vrbově, kde stoí celodenní lístek 12 a lístek na 2,5 hodiny 8 eur.
Pokud jsem vám udělal chuť na návštěvu, tak přijedete a užijte si to. Spiš opravdu nejsou jen Vysoké Tatry
