Category: Blog

Návštěva v Česku – prý bude líp

Já netvrdím, že ten nápad jet do Česka v pátek 31.července byl mimořádně dobrý. Možná ne úplně špatný, ale v každém případě málo originální. Z dovolené v Chorvatsku se totiž vracela nejen polovina českého občanstva, ale i podstatná část obyvatelstva spřátelené země na severu, tedy Polska.

               Už po výjezdu z Grazu mě rádio upozornilo na skutečnosti, že v Drassenhofenu před českou hranicí se stojí 40 minut. To je logický důsledek skutečnosti, že se Česko už po celá desetiletí tvrdohlavě brání propojit svou dálniční síť se sítí rakouskou. Se všemi ostatními sousedními státy už dálniční propojení existuje, jen na jihu to tak nějak nejde. Otázka je, zda jsou důvodem historické animozity mezi oběma národy nebo vodní nádrž Nové Mlýny. Nicméně, protože se rakouská dálnice u Drassenhofenu sjíždí do jednoho pruhu, aby se mohlo pokračovat na početné kruhové objezdy v Mikulově, logicky se zde napáskují Češi s Poláky a těmi několika šílenými Rakušáky, kteří se z nepochopitelných důvodů rozhodli jet v takový den do Česka.

               Vídní jsem projel rychle a za ní jsem zachytil zprávu, že kolona v Drassenhofenu je dlouhá už hodinu a půl. Protože jsem znalý a zkušený rozhodl jsem se pro alternativní cestu přes Reinthal a Břeclav. Na hranici ani před ní nestál nikdo. Pogratuloval jsem si a vzápětí zjistil, že moje radost byla předčasná. V Poštorné se člověk totiž musel napojit na hlavní cestu z Valtic a vzápětí uvíznout v nekonečné koloně. To už jsem zažil víckrát. Až do centra Břeclavi jsem se už vícekrát pohyboval krokem a divil se, kde se v městečku velikosti Břeclavi bere tolik aut. Tentokrát se situace nezlepšila ani po průjezdu městským centrem. Stejným tedy bezmála nulovým tempem jsem se pohyboval až na výjezd na dálnici. Břeclav mě sice stála čtyřicet minut času a hodně nervů, ale poté už tu byla dálnice. Až po Brno. Tak se totiž tři pruhy sjíždějí do dvou. Prodýchal jsem to a pokračoval až k Vyškovu. Nemůžu si stěžovat. Rádio Impuls mě varovalo, že se mezi Vyškovem a Drysicemi stojí. Stálo se tam. Dlouho. A před Prostějovem, který se přebudovává už roky celý, opět. Dlouho. Vzpomněl jsem si na Johna Travoltu z filmu Pulp Fiction, když na otázku, jaké to v té Evropě je, odpověděl, že stejné jako v Americe ale že jsou tam takové drobné rozdíly. I tady to tak bylo. Dálnice vypadala v podstatě stejně jako v Rakousku. Měla dva pruhy v obou směrech, svodidla na krajích i uprostřed, po stranách občerstvovací stanice s benzínovými pumpami a restauracemi. Jediný „drobný rozdíl“ byl v tom, že na těch rakouských se jezdí a na těch českých se stojí.

               Pak jsem si ještě na závěr vychutnal cestu z Bělotína k Palačovu. Rozbourali ji někdy v čase, kdy se narodila má vnučka. Ta jde letos do školy. Nezdá se, že bych se dokončení této cesty mohl dožít. Přece jen lékaři, zejména ti z nemocnic umírají před devadesátkou. Při čtyřicetikilometrové přikázané rychlosti si zase ovšem můžete vychutnat krásy domácí krajiny jako nikde jinde. Zejména, když je rozbouraný úsek dlouhý dvanáct kilometrů. Děkuji.

               Ostatně cestu mi zpříjemňovaly billboardy s velkými tvářemi lidí, které mě přesvědčovaly, že „Za Babiše bylo líp“. Vzhledem na rychlost postupu po dálnici jsem si je mohl opravdu vychutnat. Přesvědčovala mě o tom Marie důchodkyně či číšník Petr anebo lékařka Alena. Je pravda, že za Babiše jsem tu cestu od hranice k mamince dával za dvě a půl hodiny a teď jsem potřeboval tři a čtvrť. Ovšem byly časy, to už je dávno, kdy jsem potřeboval hodinu a čtyřicet minut. Asi si musím koupit lepší auto!

               Přijal jsem jako mnoho lidí výsledky posledních parlamentních voleb s úžasem a radostí. Jako by v tom tehdy byla boží ruka. Neuvěřitelné se stalo skutkem. Babišovo hnutí nevyhrálo volby a jeho možní koaliční partneři komunisté, Šlachta a dokonce i Sociální Demokracie zůstali za dveřmi parlamentu. Vládnoucí pětikoalice dostala pohodlnou většinu osmi hlasů a zdálo se, že nic nebrání, aby Česko nabralo po letech mizérie razantně jiný směr. Očekávali jsme změnu!

               Hodně se mluvilo o korespondenční volbě. Je to prostředek, který používá už skoro každá civilizovaná země, Česko je jednou z posledních pěti v Evropě, které ji nemá. Slibovalo se, že to bude hned po volbách absolutní priorita. A výsledek? Koaliční poslanci vyměkli ihned, když jim Babiš v rámci obstrukce parlamentu začal předčítat telefonní seznam. Ty hlasy zahraničních Čechů můžou už při příští prezidentské volbě zatraceně chybět.

               Čekali jsme, že nová vláda udělá pořádek v Lánech. Že odtud vyletí podvodníci Mynář a Nejedlý a lékařské konzilium zodpovědně prošetří, zda je kreatura zvaná Miloš Zeman schopná vykonávat svou funkci. Místo toho chodí premiér Fiala na obědy k prezidentovi (kterému ten oběd musejí dávat do PEG sondy), rozpočet prezidentské kanceláře se zvýšil, aby si prezident (promiňte, ale spojení „pan prezident“ v souvislosti se současnou hlavou státu opravdu nerozdýchám) mohl platit právníky na soukromé spory a Mynář s Nejedlým řádí dál, přijímají na Hradě podnikatele a zadávají zakázky. Pokud už někoho soud z té bandy za ony podvody právoplatně odsoudí, dá mu prezident hned na druhý den amnestii. No potom nekraď! To bys byl hloupý! Zeman dokonce dává podnět na prokuraturu, že pokus zbavit ho pravomocí v době, když ležel v jaterním kómatu v ÚVN, byl pučem a velezradou. A vláda k té nehoráznosti decentně mlčí. Slušnost je sice pěkná vlastnost, ale když jednáte s gangstrem….

               Ano situaci vládě asi nikdo nezávidí. Válka na Ukrajině a s ní spojený nárůst cen energií a inflace, která ožebračuje lidi. Ovšem, energetické koncerny zapisují neuvěřitelné zisky. Nejen v Česku. ÖMV v Rakousku vykázala zisk 2,5 miliardy Euro, Exon zvýšil svůj zisk o 495 procent. Ale i v Česku je ČEZ povinen prodávat plyn za trhové ceny dané panikou, že proud nebude (jako by se dal kupovat do zásoby!) Vláda přijde sice s myšlenkou, že by bylo možné tyto nadměrné zisky zdanit a tyto peníze pak dát lidem, aby ty šílené účty za plyn a elektriku vůbec mohli zaplatit, ovšem proti tomu se postaví část ODS, která se dogmaticky drží poučky Václava Klause „Někteří budou mít víc.“ K čemuž dodávám – a ostatní nic.

               Vládní strana STAN se zmítá v korupční kauze zveličované jak státním zastupitelstvím, tak médii. Pouhé podezření stačí přetrumfnout dokázané zločiny Babiše a jeho hnutí – o kauze Stoka se najednou nemluví, jen o Hlubočkovi. Samozřejmě, že STAN má problém, že jeho politici jsou navázání na komunální politiku a tam jsou peníze vždy blízko, vlastně na dosah a těžko se odolává. Ale proti tomu, co tu prováděl Babiš se svou tlupou po celé roky je to neporovnatelně méně. Jakou roli v tom hraje nejvyšší pražská státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová je neprůhledné. Možná hraje svou vlastní hru, možná chce v budoucnosti kandidovat na prezidentku a nechce si pohněvat voliče Babiše a Zemana. Prý se teď podívá na případ reklam od Agrofertu pro Čapí Hnízdo, kde podvod nevidí jen naprostý debil a samozřejmě česká policie. Ostatně českým nejvyšším státním zástupcem je Igor Stříž, bývalý komunistický vojenský vyšetřovatel, kterého do jeho funkce narychlo vyjmenovala ještě vláda Andreje Babiše. A tak je to zřejmě všude. Exekutiva a administrativa je prolezlá exponenty Agrofertu a její politické větve ANO a změna ministra nedokáže změnit její chování. Údajně stačil Andrej Babiš vyměnit za dobu svého působení na ministerstvu financí 85 procent pracovníků včetně náměstků. A tato setrvačnost škodí nové vládě – protože se nic nemění a pokud se něco mění, lidé si toho nemají jak všimnout. Koalice totiž nemá média, která by si platila, (Piráti dokonce vydávají své Pirátské listy u Mafry), Mafra do vlády šije ze všech sil a česká televize se snaží o „objektivitu“. Jenže tahle vláda se neumí prezentovat, i kdyby k tomu prostor dostala. Neumět se prodávat je v politice neodpustitelné a fatální.

               Kde je ostatně kandidát na prezidenta, který by odpovídal principům demokratického státu? Politici vládní koalice neustále vyprávějí o tom, jaký by měl být, ale žádného ještě nepředstavili. A už asi ani nepředstaví. Čili lidé se budou muset rozhodovat mezi dvěma bývalými komunisty Babišem a Pavlem, jeden z nich spolupracoval s StB ten druhý s vojenskou kontrarozvědkou. Je to volba – zastřelit nebo oběsit? Samozřejmě že člověk, který by si troufl vstoupit na toto kolbiště, musí mít hodně odvahy a hroší kůži. Banda dezinformátorů okolo Marka Prchala, která už dávno ztratila všechny zábrany,  na něm nenechá niť suchou, budou hledat každou maličkost v jeho životě a pokud nic nenajdou, vymyslí si to. Ale opravdu nemá současná politická reprezentace ani jednoho člověka, který by měl odvahu pokusit se zachránit stát? Miloš Zeman nemusí být nutně nejhorším prezidentem v historii Česka! Může být hůř!

               Čím si chce tato koaliční vláda získat obyvatelstvo? Náboženskou sektu, uctívající novodobého mesiáše agenta STB a člena KSČ soudně stíhaného člověka ve střetu zájmů Andreje Babiše, stejně získat nemůže. Měla by ale něco udělat, aby udržela aspoň své voličstvo. Nevšimla si, že se už od ní odvrací? Znechuceně nadává a míní, že chodit k volbám je naprostá zbytečnost.

               A po Česku jezdí jistý poslanec s obytňákem, který se v práci fláká a vůbec do ní nechodí a budí tak u určité skupiny obyvatelstva naději, že koláče jsou i bez práce. Že stačí drzost a odvaha krást. Chrání ho přitom policisté placení za státní peníze – tedy onou demokratickou koalicí – kteří ho doprovázejí v civilu a s čepicemi podporujícími jeho hnutí, zatýkají ženy a zaklekávají děti, pokud se odváží pana poslance v jeho tirádách rušit. Ministr a velitel české policie to prý prošetří. Lidé, kteří znají případ policisty, který napadl řidiče jen za to, že na něho blikl světly, aby ho upozornil na bezohledný způsob jízdy, a který byl samozřejmě osvobozen, vrácen do služby, a ještě dostal odškodné, jsou ke každému takovému vyšetřování skeptičtí. Právem.

A pan Babiš už hovoří o nacistech a fašistech a podle svého vzoru v Moskvě se chystá na denacifikaci společnosti. Ostatně KGB a STB byly sesterské organizace čili vzdělávání kádrů tam bylo zřejmě totožné. Až se Babiš dostane k moci, určitě bude rád ruský vzor následovat.

               Opouštěl jsem Česko v pochmurné atmosféře. Hlavně při představě Prostějova, Drysic atd. Zachránil mě můj bratr. Navrhl mi, abych to zkusil objet přes Přerov. Na cestu přes Přerov jsem měl příšerné vzpomínky. Před několika lety jsem tam ztratil na hrozných cestách víc než hodinu a půl. Ale když jsem slyšel, že u Prostějova se už napáskovala čtyřkilometrová fronta a u Drysic jakbysmet, rozhodl jsem se to risknout. A zažil jsem první příjemné překvapení. Až k Přerovu vedla čtyřproudová cesta a hned za ním začala znova. Musel jsem sice přes město, jehož cesty mi připomínaly nějaký pořad z televize – tuším, že to byla reportáž ze Severodoněcka – ale dalo se to s trochou odvahy a štěstí projet. A pak už jen volná dálnice a pohodová cesta až domů.

               Čili, lidé nezoufejte. Bude líp. I bez Babiše!

Leipzig II

Die Universität hatte immer ihren Sitz im Augusteon am Rande des Stadtzentrums, nach dem Krieg ließen hier die Kommunisten einen neuen Campus bauen, wobei sie die Sankt Pauls Kirche, die seit der Gründung der Universität ihren zentralen Punkt und Aula darstellte (obwohl die Universität offiziell bei der Kirche des heiligen Thomas gegründet wurde), niederreisen ließen. In der Fassade der neuen Universität, die im Jahr 2004 fertiggestellt wurde, ließ der Architekt Erick van Ereraat das Motiv der Kirchenfassade wieder beleben – es wirkt sehr interessant und modern – die Leipziger Universität ist schon nur aus diesem Grund besuchswert.

            Das ursprüngliche Gebäude wurde bei der Bombardierung Leipzigs im zweiten Weltkrieg vernichtet. Leipzig hatte trotzdem großes Glück, dass die Alliierten sich entschieden, Dresden anstatt Leipzig dem Boden gleichzumachen, Leipzig war nämlich das ursprüngliche Ziel dieses Angriffs). Trotzdem erlebte die Stadt insgesamt 14 Luftangriffe und die Gegend um Augustusplatz litt am meistens. Deshalb steht hier heute eine Oper im Stil der kommunistischen Architektur aus dem Jahr 1960 (wirkt aber mit ihrem neoklassizistischen Stil gar nicht so übel wie man es erwarten würde) und das Gewandhaus aus dem Jahr 1981, dieses moderne Konzerthaus befindet sich auf der anderen Seite des Platzes.

            Leipzig hatte nach dem zweiten Weltkrieg Pech. Am 18.April 1945 zogen amerikanische Einheiten in die Stadt (ob sie die Stadt besetzten oder befreiten, wird bis heute diskutiert, es geht dabei um den Blickwinkel). Die Amerikaner traten aber anschließend das ganze westliche Sachsen und Thüringen im Austausch für Westberlin an die Russen ab und am 2.Juli 1945 zog in die Stadt die Rote Armee ein. Leipzig wurde so zum Teil Ostdeutschlands, also der russischen Besatzungszone, und anschließend der Deutschen Demokratischen Republik, die im Jahr 1949 gegründet wurde.

            In Leipzig wurde der bereits erwähnte Anführer der erfolglosen deutschen kommunistischen Revolution im Jahr 1918 Karl Liebknecht geboren, später auch der ostdeutsche Diktator in den Jahren 1949 – 1971 Walter Ulbricht, einer der Hauptprotagonisten des militärischen Einsatzes des Warschauer Paktes in der Tschechoslowakei im Jahr 1968. In der Stadt lebte auch Klara Zetkin, deren Initiative wir den Internationalen Frauentag am 8.März verdanken.

            Die Stadt hatte immer aufgrund ihrer Industrie eine starke rote Tradition. Paradoxerweise begann das kommunistische Regime in Deutschland gerade in Leipzig zu bröckeln. In keiner anderen Stadt gibt es so viele Museen und Expositionen, die sich mit dem kommunistischen Regime und seinem Untergang beschäftigen wie in Leipzig. Gleich neben der Mädlerpassage gibt es eine Dauerausstellung im „Zeitgeschichtliches Forum“ und dem Besucher ist auch die ehemalige STASI Zentrale zugänglich. Auch im Museum der Stadtgeschichte wird der kommunistischen Episode ein großer Raum eingeräumt. Die Bürger von Leipzig sind nämlich stolz darauf, dass sie es waren, die dem kommunistischen Regime den entscheidenden Todesstoß verpasst haben. Sie waren immer ein bisschen anders. Wo sonst wäre es möglich, dass eine Punkkapelle namens „Wutanfall“ ihren Unterschlupf und Konzertmöglichkeit in der Sakristei der Kirche des heiligen Nikolaus finden könnte? Gerade diese Kirche mit ihren feinen Farben der Innenwände – rosarot und hellgrün – die an die Frauenkirche in Dresden erinnern, sollte beim Fall der kommunistischen Regime in Ostdeutschland eine entscheidende Rolle spielen.

            Alles hat ganz harmlos begonnen. Im Jahr 1980 wurde die so genannte „Dekade der Friedentoleranz“ ausgerufen. Seit dem Jahr 1981 trafen sich jeden Montag um fünf Uhr nachmittags Menschen zu einem Gebet für den Weltfrieden. Unter der biblischen Parole: „Dann schmieden wir Pflugscharen aus ihren Schwertern“ (Micha 4,3), eine Parole, die auch die kommunistische Propaganda so gerne benutzte.

            Jetzt aber schlug STASI Menschen, die einen Aufkleber mit diesem Text trugen, sie wurden verhaftet und stundenlang verhört. Trotzdem kamen zum Gebet immer mehr Leute. Was mit einigen Dutzend Menschen begann, wuchs von Hunderten zu Tausenden. Im Mai 1989 erlaubten sich Leipziger Aktivisten die Wahlergebnisse zu kontrollieren und konnten feststellen, dass die „Einheitliche Kandidatenliste“ nicht die angekündigten 96,8 Prozent sondern nur knapp über 90 Prozent Stimmen bekam. Für die, die dem Regime noch immer vertrauten, war der Nachweis der Wahlfälschung ein herber Schlag. Als dann das chinesische Regime am 3.Juni 1989 auf dem „Platz am Tor des himmlischen Friedens“ in Peking über 2000 Studenten massakrierte und die ganze Welt im Angesicht diese Gräueltat erstarrte, gab es auf der ganzen Welt nur zwei Regierungen, die der chinesischen Führung offiziell gratulierten. Es war Kim Ir Sen von Nordkorea und Erich Honecker in der DDR. Diese sinnlose Geste erschütterte auch die letzten Treuen und die Menschenmenge in der Kirche des heiligen Nikolaus wuchs an. Am 4.September verlangte der Bürgermeister von Leipzig vom Pfarrer der Kirche des Heiligen Nikolaus, mit den Gebeten aufzuhören. Dieser lehnte es ab.

            Für 9.Oktober 1989 bereitete die Kommunistische Regierung eine abschreckende Aktion. Sie warnte im Radio und im Fernseher alle Bürger von Leipzig vor dem Kirchenbesuch. Die Kommunisten gaben bekannt, dass sie 10 000 Polizisten und Soldaten mobilisierten und dass diese einen Schießbefehl erhielten. Ich erfuhr, dass 10 000 Feldbetten für die Verwundeten und 20 000 Blutkonserven bereitgestellt wurden. Die deutsche Regierung bereitete also ein echtes Massaker nach dem chinesischen Vorbild vor. Trotzdem erschienen am 9.Oktober zum Gebet 70 000 Menschen. Mit den Kerzen in den Händen füllten sie die Straßen von Leipzig. Das Regime wagte es nicht, auf die Menschen zu schießen, die in einer Hand eine Kerze hielten und mit der anderen Hand das Licht vor dem Wind schützten. Es wäre schwer zu behaupten, dass die Demonstranten Zusammenstöße mit der Polizei durch Steinwerfen ausgelöst haben. So nämlich hieß die im Voraus vorbereitete offizielle Begründung des Einsatzes. Dazu – der Schießbefehl kam aus dem gehassten Berlin – der Leipziger Kommandeur wurde plötzlich zum Leipziger Patrioten und ließ die Sicherheitskräfte zurückziehen. Der Protest blieb ohne Blutvergießen. Am 23, Oktober waren dann in den Straßen von Leipzig sogar 320 000 Menschen. Am 9.November fiel die Berliner Mauer. Die Gebete in der Kirche Sankt Nikolaus finden auch heutzutage jeden Montag um 5 Uhr statt – als eine Erinnerung, aber auch als Streben nach einem Weltfrieden, dieses Streben ist heutzutage aktueller denn je.

            Leipzig kann sich über eine Mangel an Kriegsgeschehen in seiner Nähe nicht beschweren. Seine Lage auf der Kreuzung zwei wichtigen Straßen “Via imperialis” und „Via regia“ machte aus der Stadt nicht nur ein Handelszentrum und nach dem Jahr 1945 auch ein Finanzzentrum Ostdeutschlands, sondern auch einen Platz zahlreicher kriegerischen Auseinandersetzungen. Während des Dreißigjährigen Krieges fanden vor der Stadtmauer von Leipzig sogar drei große Schlachten statt, zweimal bei Breitenfeld (1630 und 1642) und einmal bei Lützen (1632). Besonders die Schlacht bei Lützen war schicksalhaft. Der österreichische Heerführer Wallenstein hat zwar die Schlacht verloren, aber der schwedische König und genialer Stratege Gustav Adolf starb in der Schlacht.

            Das berühmteste militärische Ereignis in dieser Gegend war aber mit Sicherheit die „Völkerschlacht“ am 16. – 19. Oktober 1813. In dieser größten Schlacht der napoleonischen Kriege gelang es dem Generalissimus Karl von Schwarzenberg den französischen Kaiser Napoleon zu bezwingen und das auf so eine vernichtende Art, dass sich Frankreich von diesem Schlag nie mehr erholte. Während dieser drei Tage starben vor der Mauer von Leipzig 90 000 Soldaten (zum Vergleich, Leipzig selbst hatte damals gerade 90 000 Einwohner). Übrigens die Sachsen haben wieder einmal auf der falschen Seite gekämpft – also in der französischen Armee. Die Sachsen haben ohnehin eine seltene Eigenschaft, immer auf der Seite der Verlierer zu kämpfen und wenn sie sich einmal der siegreichen Armee anschlossen – das war bei Breitenfeld im Jahr 1630 – flüchteten sie bereits nach dem Beginn der Schlacht und blieben 20 Kilometer hinter der Kampflinie stehen. Also erfuhren sie von dem Sieg der Schweden über den kaiserlichen General Tilly (der in der Schlacht verwundet wurde und bald danach an den Folgen der Verletzung in Leipzig starb) nur vom Hören. In Leipzig starb übrigens an den Folgen seiner Verletzungen aus der Schlacht bei Lützen auch der berühmte General der Kavallerie Pappenheim (der seine Pappenheimer gut kannte) und zuletzt ertrank hier am 18.Oktober 1813 der polnische Marschall Poniatowski – es liegen hier also viele Kriegshelden begraben. Im Jahr 1813 machten das die Sachsen doch gescheiter. In dem entscheidenden Moment der Schlacht beim Dorf Propstheida wechselten sie die Seiten und begannen auf die überraschten Französen zu schießen. Also es gibt nichts Besseres, als einen verlässlichen Verbündeten zu haben.

            Heute steht an der Stelle des ehemaligen Dorfes ein riesiges „Völkerschlachtdenkmal“.

Es wurde hier im Jahr 1913 für die Feier des hundertsten Jahrestages der Schlacht erbaut und in der Anwesenheit des deutschen Kaisers Wilhelm II. feierlich eröffnet. Zu dieser Zeit stürzte sich die Welt gerade in die nächste Katastrophe, die schlimmer als die vorherige sein sollte. Diese Tragödie begann im Jahr 1914 und endete durch Besetzung von Leipzig von den amerikanischen Soldaten am 28. April 1945.

            Leipzig kann sich mit seiner Schönheit sicherlich nicht mit Dresden, Lübeck oder Aachen messen. Historisch hat aber viel zu bieten und genau so auch, was die Kultur betrifft. Es wird hier regelmäßig die Buchmesse veranstaltet, die Konzerte im Gewandhaus auf dem Augustusplatz sind dank der Bach- und Mendellsohntradition von weltbesten Musikern besucht.

            Der Fußballklub RB Leipzig spielt in der Bundesliga und in den europäischen Wettbewerben. Übrigens war Leipzig im Jahr 1903 (damals noch unter einem anderen Namen) der erste deutsche Fußballmeister. Seinen Aufstieg aus der vierten deutschen Liga verdankt der Klub dem österreichischen Unternehmer Didi Mateschitz, dem Besitzer der Firma Red Bull. Das Fußballstadion am Ufer des Flusses Elser heißt also Red Bull Arena. Der Klub darf aber offiziell diesen Namen nicht tragen – das deutsche Gesetz verbietet den Klubs die Namen ihren Sponsoren zu präsentieren. Die einzige Ausnahme ist Bayer Leverkusen, weil dieser Klub als Klub der Angestellten des Pharmagiganten entstand, der einmal in den Gründungszeiten durch Aspirin berühmt wurde. Der Trick von Mateschitz, die Abkürzung RB, dass die Fußballer auf ihren Trikots tragen, als „RasenBallsport“ zu interpretieren, ließ Emotionen in der deutschen Fußballwelt hochgehen, aber wie schon der Fernseher-Kommentator knapp vor dem Aufstieg von RB Leipzig in die Bundesliga resigniert sagte: „Wir können sie hassen, aber in ihrem Erfolg und Aufstieg können wir sie nicht hindern.“

            Also warum eigentlich nach Lepzig fahren? Es ist nicht so weit, die Stadt ist interessant und für Shopping günstig. Nur bitte, wenn Sie dort sind, versuchen Sie lieber keine lokalen Spezialitäten. Man kann dort gut und für vernünftige Preise essen, die Stadt hat nämlich genug Restaurants mit internationaler Küche. Zum Schluss – entweder als Einladung oder als Warnung präsentiere ich die Liste der berühmtesten sächsischen Spezialitäten.

  • Quarkkeulchen – Top 1.
  • Sächsische Flecke – Top 2.
  • Leipziger Allerlei – Top 3.
  • Sächsisches Feuerfleisch – Top 4.
  • Pulsnitzer Lebkuchen – Top 5.
  • Leipziger Lerchen – Top 6.
  • Der Dresdner Christstollen – Top 7.
  • Leipziger Räbchen – Top 8

Also Mahlzeit und gute Reise.

San Marino

Prťavá republika San Marino má 61,2 km2 a 34 000 obyvatel. A je nesmírně hrdá na svou historii a nezávislost. Na rozdíl od všech ostatních městských komun v Itálii zde nikdy neuchvátil moc žádný diktátor, země zůstala vždy republikou a její ústava se nezměnila od roku 1263. Zákonodárnou moc má Velká rada o šedesáti členech, výkonnou moc pak deset členů kongresu „Congresso di stato“. V čele státu stojí dva „Capitani Regenti“, kteří se střídají s velkou parádou ve funkci vždy 1.dubna a 1.října.

               San Marino na vrcholu skalnaté hory Monte Titano měl podle legendy založit v roce 303 během posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána kameník Marinus, který se do blízkého Rimini přistěhoval z dalmatského ostrova Ráb. Povolání zakladatele města zřejmě nebude hlavním důvodem, proč je San Marino – na rozdíl od okolních měst, kde architektuře vládnou cihly, postavené celé z kamene. Spíš je důvodem dostupnost tohoto materiálu na skalnatém Monte Titano, na rozdíl od blízké Pádské nížiny, kde je kámen vzácností. Monumentální kamenné budovy dodávají San Marinu jeho flair, jako by skutečně do okolní Itálie úplně nepasovalo. Krása se mu ovšem upřít nedá.

Tolerančním ediktem císaře Konstantina z roku 311 bylo sice pronásledování u konce, křesťanská komunita ale na kopci zůstala. Následující neklidná staletí přežili osadníci v relativním klidu, nikdo o nich nevěděl a nikdo si jich nevšímal. Přesto začali v desátém století se stavbou opevnění – dnes je řetězec vysokých kamenných hradeb hlavní atrakcí města. Tři věže, které dominují městskému opevnění byly nepochybnou inspirací pro Johna Ronalda Reula Tolkiena, když psal svého Pána prstenů. Proto se každoročně v San Marinu organizuje Tolkienova slavnost. Ty věže jsou impozantní a jsou dobře viditelné (večer, když je slunce na západě) až od pobřeží z Rimini.  Jsou samozřejmě i ve státním znaku republiky, kde, stejně jako všude ve městě vládnou barvy modrá a bílá – barvy symbolizující pro sanmariňany svobodu.

Státní znak je obklopen dubovými ratolestmi jako výraz tvrdosti, dubů roste na vápencové skále Monte Titano dostatek a San Marino muselo ve středověku ukázat nejednou statečnost a odolnost, aby svou nezávislost uhájilo. Zejména v patnáctém století, kdy se Sanmariňané připojili k velké papežské koalici proti Sigismondovi Malatestovi  z Rimini. Měli ostatně s Malatesty svízel už od třináctého století, a tak se rádi připojili ke každému, kdo by jim proti rozpínavým vládcům z Rimini pomohl. Po Sigismondově porážce v roce 1463 obdrželi za odměnu od papeže Pavla II. několik městeček na úpatí hory. Republika tak sešla ze skal do nížiny a dosáhla své současné velikosti. V roce 1503 sice město na krátkou dobu obsadil Cesare Borgia, ale po jeho smrti se na připojení republiky k církevnímu státu nějak diskrétně zapomnělo a ta existovala nadále.

               San Marino je ideální cíl na jednodenní výlet. Dostat se tam je naprosto jednoduché. Od vlakového nádraží v Rimini tam jezdí pravidelně autobusy, vlakové spojení s Rimini existuje od roku 1932. Pokud se tam vydáte autem po SS 72 z Rimini, pak můžete zůstat stát na parkovišti číslo 11 v Borgo Maggiore a vyjet do města lanovkou nebo pokračujete po serpentinách až k dalším parkovištím. Klidně můžete zůstat stát už na parkovištích devět a deset, odtud totiž vede do města výtah, takže se člověk výstupem k hradbám nezapotí. Samozřejmě, kdo má pevné nervy, může pokračovat dál a nechat se k dalším parkovištím navádět sličnými policistkami v žlutých uniformách.

               Když člověk vstoupí do města přes Bránu svatého Františka je v předsálí kostela, který vás pozdraví tabule, která do jisté míry vysvětluje, proč San Marino nepatří k Itálii. Je to pamětní deska, která upomíná na 31.července 1849, když město poskytlo azyl Giuseppemu Garribaldimu a jeho dvou tisícům vojáků, které sem zahnalo dvanáct tisíc Rakušanů. San Marino působilo často jako útočiště pro uprchlíky, během druhé světové války jich tam dorazilo na sto tisíc. Garribaldi se na Monte Titano skryl a následujícího dne se mu podařilo se 150 vojáky uniknout z rakouského obklíčení.

2.srpna vnikli Rakušáci do San Marina a hledali věčného buřiče – marně. Když bylo 17.března 1861 vyhlášeno Italské království, ozval se Garibaldi a děkoval hned dvakrát 24.dubna a 1.června San Marinu za udělení čestného občanství. Pro milovníky italštiny Garribaldiho dík v originále:

„Vado superbo di essere cittadino di cotanto virtuosa repubblica.“

Je dost možné že zachování nezávislosti této „virtuózní republiky“ slíbil Garibaldi tehdejšímu kapitánovi Regentovi Dominicovi Mariovi Belzoppimu jako odměnu za poskytnutý azyl. Sanmariňané se ale pojistili i jinde a propůjčili čestné občanství svého státu i americkému prezidentovi Abrahamu Lincolnovi se zdůvodněním, že americké ideály odpovídají tradičnímu chápání demokracie jejich zemičky. Abraham Lincoln Sanmariňanům za udělení čestného občanství 7.května 1861 písemně poděkoval. A zrušte zemi, jejíž čestné občanství má americký prezident!

               22.března 1862 tedy podepsalo Italské království s Republikou San Marino smlouvu o vzájemném uznání suverenity, respektu a spolupráci. Co už Italům zbývalo? Rozčílit nevypočitatelného Garribaldiho a mocného Lincolna se opravdu nevyplatilo.

               Garribaldi má přirozeně v San Marinu své náměstí, kterému kraluje jeho busta, na tom náměstí je muzeum filatelie a numismatiky, tedy muzeum mincí a známek, protože San Marino má na základě dohody s italským královstvím z roku 1862 právo razit vlastní mince a vydávat své známky – mince ovšem podléhají italské emisní politice. První mincí byla měděná mince o hodnotě 5 centissimů z roku 1864, později ale vydávali Sanmariňané i mince stříbrné a od roku 1925 i zlaté, v současnosti jsou součástí Eurozóny a jejich mince jsou vděčným objektem sběratelů. I z toho důvodu změnili v roce 2017 původní design svých mincí za nové motivy – sadu z roku 2017 s nominální hodnotou 3,88 Euro jsem koupil za 65 euro – čili není to pro tu prťavou republiku zas až tak špatný obchod. Vlastní známky začalo San Marino vydávat v roce 1877. V San Marinu žil jeden z prvních vědců numismatiků Bartolomeo Borghesi, který vědecky zpracoval mince římské republiky a má za to v San Marinu svou bustu. Čili prostě tradice!

               San Marino muselo být diplomaticky velmi šikovné, aby svou nezávislost uhájilo. V roce 1739 se pokusil strhnout na sebe vládu v městě kardinál Giulio Alberoni. Sanmariňané se obrátili na papeže, který kardinálovi přikázal republiku vyklidit, v roce 1740 byla zase svobodná. V odporu proti této okupaci – jediné v historii republiky – hrál významnou roli Girolamo Gozi, jehož bronzový památník stojí na Náměstí svaté Agáty hned za vstupní branou do městského opevnění.

Jako uznání svých zásluh se stal v roce 1742 kapitánem regentem. Když Napoleon dobyl severní Itálii a vytvořil zde Cisalpinskou republiku, byl osud San Marina znovu na vážkách. San Marino ale Napoleonovi poslalo list, ve kterém obdivovalo jeho šíření poselství francouzské revoluce, které podle jejich mínění přesně odpovídalo ideálům, kterých se už po staletí držela jejich republika. Napoleon nabídl poté pod dojmem tohoto listu San Marinu dvě děla, zásilku obilí a rozšíření jejích území až k moři se zabráním Rimini. San Mariňané měli opět jednou chytrého kapitána regenta. Odmítl rozšíření území i děla, přijal jen obilí. Díky tomu nebylo San Marino na Vídeňském kongresu v roce 1815 zařazeno k Napoleonovým spojencům a mohlo podržet svou suverenitu.

               Centrem města je „Piazza dela Liberta“ se sochou Svobody od Stefana Galletiho a „Palazzo del Governo“, které se nazývá i „Palazzo publico“. Je to v neogotickém stylu postavená budova z roku 1894. V něm sídlí rada deseti, jenže v sobotu, když jsme tam byli my, se samozřejmě konají svatby a z toho důvodu byl palác pro veřejnost uzavřen.

               Po cestě odtud nahoru se člověk dostane k tzv. Cantonu, kde je horní stanice lanovky, úžasné rozhledy do krajiny pod kopcem (a busta Bartolome Borghesiho) a „Cava dei Baleistrieri“, kde předvádějí své umění sanmarinští střelci z kuší. Všude jsou rozmístěny moderní kovové sochy (autora se mi nepodařilo zjistit (které mají v sobě něco mysteriózního a skvěle doplňují středověké hradby a stavby. Mají nádech fantasy a převádějí člověka do světa „Game of Thrones“ nebo Pána prstenů. Prostě Sanmariňané umí své město vyzdobit s vkusem a grácií. Dál do kopce člověk přijde ke klasicistické stavbě kostela Del Santo, kde jsou uchovávány kosti zakladatele města svatého Marina a pak už vede cesta na vrchol útesu k třem věžím městského opevnění.

               Ta první „Rocca Guaita“ je nejstarší. Pochází z jedenáctého století a je součástí městských hradeb, vlastně jejich nejvyšším bodem.

Odtud pokračuje cesta po zdí chráněné cestě („Via de Strege“, čili Cesta čarodějnic) k druhé věži „Rocca Cesta“ nebo také Fratta. Ta je ještě pevností se vším, co k tomu patří i s kaplí pro posádku.

Dál vede lesem cesta k třetí věži „Rocca Montale“. Její význam se údajně zvýšil v době bojů proti rodu Malatesta ve čtrnáctém a patnáctém století, zrekonstruována byla v roce 1935, ovšem k čemu slouží dnes, to mi zůstalo záhadou, při nejlepší vůli jsem totiž neobjevil žádný vchod.

Cesta mezi věžemi není nijak dlouhá, je to vždy jen pár set metrů a samozřejmě nechybí mezi věží první a druhou ani bar s občerstvením. Ovšem když ty věže vidíte ve večerním světle z Rimini, zdá se vám, že vzdálenost mezi nimi je mnoho kilometrů a divíte se, jak jste to v tom letním parnu zvládli propochodovat. Ale dá se to a je to krásný zážitek. Navíc je vstupné naprosto přijatelné. Jakožto senioři nad šedesát let jsme za návštěvu všech věží, muzea numismatiky a filatelie a městského muzea zaplatili 6 eur. I jídlo a pití bylo v přijatelných cenách a parkování po dobu návštěvy měst, která trvala přes pět hodin, stálo 4 eura a padesát centů. Mimochodem to městské muzeum je také radno navštívit, kromě dějin republiky je zde jako největší magnet vystaven zlatý poklad z hrobu gótské princezny z doby krále Theodoricha, tedy ze začátku šestého století. Vykopán byl v letech 1892–1893 ve vesničce Domagnano na území sanmarinské republiky.

 Čili San Marino se ukázalo jako turisticky neobvykle přátelská země. Dokonce i benzín tu stál o deset centů méně než v Itálii a o dvacet méně než v Rakousku. No netankujte! Natankoval jsem. I když na mě a odmítal mluvit jinak než italsky.

Rimini – část druhá

Podruhé a už méně romanticky se do historie zapsal Sigismondo Pandolfo Malatesta. Tento člověk byl typickým produktem renesanční Itálie. Velmi vzdělaný, bezbožný, násilnický a bezohledný, skvělý vojevůdce a lovec žen. Podporoval kulturu, malířství, sochařství, obklopil se umělci jako byli Agostino di Duccio, Giovanni Bellini nebo Ghirlandaio. Ostatně už od čtrnáctého století existovala v Rimini vlastní umělecká škola. Sigismondo nechal v Rimini přestavět františkánský kostel na „Tempio Malatestiano“, což byla hrobka jeho dlouholeté milenky a třetí ženy Isotty degli Atti, kde se později nechal pochovat i on sám.

Tempio Malatestiano

Je to nádherná renesanční budova, i když Sigismondův projekt, vytvořit zde něco jako Pantheon slavných myslitelů se papeži zdál být příliš pohanský. Sigismondo se nechal na stěně kostela zobrazit na fresce od nejslavnějšího z umělců nacházejících se u jeho dvora Piera della Francesca.

Je to jeden z jeho dvou portrétů, které se dochovaly, ten druhý je v Paříži. S tou milovanou Isottou to byl problém. Sigismondo byl totiž v době, kdy s ní udržoval poměr, hned dvakrát ženatý a jeho manželky pocházely z nejlepších italských rodin – Ginevra d´Este byla dcerou Nikoly III. z Ferrary a Polissena Sforza dcerou Francesca Sforzy, zakladatele slávy tohoto domu v Miláně. Podle dochovaných zpráv, nechal Sigismondo první z nich otrávit a druhou uškrtit, aby si konečně mohl vzít za ženu milovanou Isottu. Tyto zprávy ovšem pocházejí z papežských kanceláří a o jejich spolehlivost se dá pochybovat. Kdo nevěří, ať tam běží! Otázka je, kolik z hříchů Sigismondovi připisovaných (nazývali ho Ezzelino, tedy „Malý Atilla“, takže mrtvol za ním zřejmě nezůstalo právě málo) bylo skutečných a kolik je výplodem papežské propagandy. Největší chybou Sigismonda totiž bylo, že si na smrt znepřátelil tehdejšího nejslavnějšího kondotiéra Federica di Montefeltro, vládce v sousedním Urbinu. S ním vedl vyčerpávající válku a skvělý stratég Federico si dokázal získat na svou stranu papeže Pia II. Tento, ač taky žádný svatoušek (jednalo se o Aenea Silvia Picollominiho, autora Historie Bohemicae a někdejšího kancléře císaře Friedricha III.), byl údajnými zločiny Sigismonda natolik otřesen, že nechal v Římě veřejně spálit jeho podobiznu a odsoudil ho do pekla. Když ani to se Sigismondem nepohnulo, vytvořil papež proti němu širokou koalici, ve které pokračoval i jeho následník Pavel II. a společnými silami se podařilo Sigismonda porazit a odebrat mu všechna jeho území s výjimkou samotného Rimini.

               Sigismondo nechal postavit na severním okraji města mohutnou pevnost (Castel Sismondo), která se dochovala dodnes a slouží jako muzeum, ale ani ta mu moc nepomohla.

Castel Sismondo

               Před svou smrtí učinil Sigismondo svými dědici děti Isotty, ovšem nepočítal s tím, že jeho násilnické geny v nejčistější podobě získal jeho syn z dalšího nemanželského svazku s Vanettou Tocchi Roberto. Sigismondo zplodil nejméně 13 dětí (někteří autoři mu přičítají až 21 potomků, ale na oficiální tabuli rodokmenu rodiny Malatesta v městském muzeu je jich třináct, takže zůstaneme u tohoto čísla) přičemž – jak bylo tehdy zvykem, mezi legitimními a nelegitimními dětmi nerozlišoval. Roberto odstranil v roce 1470 své nevlastní bratry, syny Isotty Sallustia a Valeria a stal se vládcem v Rimini. Smířil se s Federikem z Urbina, oženil se dokonce s dcerou urbinského vládce a dokázal se smířit s papežem Sixtem IV. (prvním skutečným zločincem na papežském trůně, po něm následovala série podobných typů – Inocenc VIII. Alexandr VI. Borgia a Julius II. dela Rovere – potom už musel přijít Luther se svou reformou).

               Právě Cesare Borgia, syn papeže Alexandra, vyhnal v roce 1503 Robertova syna Pandolfa IV. z Rimini a tím vládu rodu ve městě ukončil. Pandolfo a jeho syn Sigismondo se několikrát marně pokoušeli znovu město ovládnout, to ale už zůstalo trvale pod římskou správou. Rimini se stalo jedním z mnoha měst papežského státu a chudlo, zejména když silné zemětřesení v roce 1672 zničilo městský přístav – než se v polovině devatenáctého století objevil turismus. Papežskou vládu připomíná socha papeže Pavla V. na centrálním městském náměstí „Piazza Cavour“.  

Tento papež se o Rimini nijak nezasloužil, ale zrovna vládl, když se občané Rimini rozhodli vyzkoušet, zda jim vlezdoprdelnictví něco přinese. Nepřineslo. Tento papež se mimo jiné proslavil tím, že dal sloužit v Římě slavnostní mše za vítězství císařských vojsk na Bílé Hoře. Krátce nato pak zemřel. Na Piazza Cavour je i Palazzo publico, čili městská radnice a městské divadlo Teatro Galli z roku 1846 (obnovené po svém zničení ve válce a znovuotevřené v roce 1947) v klasicistickém stylu. Všechny historické budovy musely být po válce vybudovány znovu, ale výsledek je impozantní a hezký. Ze západní strany se k náměstí připojuje zděná kolonáda, to byl původně Rybí trh postavený v roce 1749, který měl symbolizovat význam rybářství pro hospodářství města (dnes je marginální). Fontana della Pigna (Fontána piniových šišek) pochází z roku 1543, ale jsou do ní zabudovány i artefakty z římských časů. Poprvé se o ní zmínil sám Leonardo da Vinci.

               Dóm, čili kostel Svatého Augustina, je trošku ukryt ve vedlejších uličkách starého města (které jsou ovšem plné obchůdků, čili pro ženy určitě zajímavých) a zůstává i svým vzhledem ve stínu Tempio Malatestiano. Zvenku je to trochu neforemná obrovská budova z cihel, vevnitř je kostel, jak je to v Itálii hodně časté, přestavěn v klasicistickém stylu.

               Město Rimini je svázáno i s působením svatého Antonína z Padovy. Svou kariéru začal v nedalekém Forli, kde měl své první kázání. V Rimini občany až tak nezaujal. Když neměli zájem poslouchat jeho kázání, šel k ústí řeky Marecchie a kázal tam rybám. Až když ryby napjatě poslouchaly jeho kázání, přidali se i lidé. Kostel svatého Antonína stojí ale na jiném místě, na „Náměstí tří mučedníků, tedy někdejším římském fóru. Náměstí dostalo své jméno na počest tří popravených odbojářů proti nacistické nadvládě, kteří zde byli oběšeni 16.srpna 1944. K tomu místu, kde kostel stojí, se váže jiná historka, totiž zázrak eucharistie. Právě tady se měl odehrát. Svatý Antonín, stejně jako celý řád Františkánů patřil k takzvaným realistům, kteří věřili že při mši se hostie proměňuje ve skutečné tělo Kristovo, jen nejsme tento zázrak schopni našimi smysly poznat a pochopit. Existovala ale i škola symbolistů, kteří považovali hostii jen za symbol poslední večeře a přítomnost Kristova těla v ní popírali. Antonín se v Rimini dostal s jedním takovým – bohatým měšťanem jménem Boncillo – do sporu. Když se Boncillo Antonínovi pro jeho učení vysmíval, vyzval ho Antonín ke konfrontaci. Boncillo měl nechat svou mulu tři dny hladovět a pak přivést ke kostelu právě v době, kdy bude Antonín proměňovat chléb v boží tělo. Boncillo měl vyhladovělému zvířeti nabídnout koš ovsa a Antonín tvrdil, že zvíře si přesto žrádla nevšimne, ale poklekne před hostií. Tak se i stalo. Mula ignorovala oves nabízený jejím pánem a poklekla před Antonínem. Na místě tohoto zázraku je tedy dnes malá poutní kaple, ten zázrak je v jejím nitru zobrazen hned několikrát (a na zdi u vchodu do kostela ještě jednou).

Kostel svatého Antonína

               Když projdete podloubím radnice na Piazza Cavour, dojdete na malé náměstíčko velkou sochou nosorožce. Tady se nachází Muzeum Federica Felliniho (1920–1993), jednoho z nejslavnějších světových filmových režisérů, který se v Rimini narodil, jezdil sem každé léto a nejednou zde filmoval, zejména pak film Amarcord. Fellini obdržel celkem pět Oskarů, čtyři v kategorii „nejlepší cizojazyčný film“, k čemuž se žádný jiný režisér ani nepřiblížil a v roce 1993, tedy těsně před svou smrtí, dostal i Oskara za celoživotní dílo. V Rimini je samozřejmě tento muž kult. Nejen, že se po něm jmenuje místní letiště a má ve městě své muzeum (lístek v muzeu je ale kombinován s pevností Malatesta – Castel Sismondo- , proč, to jsem nezjistil).

Existuje celý Felliniho okruh, který zahrnuje Felliniho rodný dům na Via Dardanelli, Palazzo Dolci v ulici Via Clementini, kam se Felliniho rodiče přestěhovali, když byl Federico ještě chlapec, kino Fulgor, kam mladý Fellini chodil a našel inspiraci tvořit právě v tomto oboru (ještě stále staromódně ale nádherně v zdobený interiér kina stojí za vidění), místa z jeho filmů jako Borgo San Giuliano za Tiberiovým mostem, Piazza Cavour, palazzo Gambalunga, kde je staré gymnázium s divadlem a knihovnou, Piazzale Battisti před nádražím, Piazalle Boscovich s molem u ústí řeky Marecchie, kde se odehrály scény z filmu Amarcord a konečně Piazzale Fellini na nábřeží s velkou fontánou a obrovským pódiem, místem koncertů a akcí, jako je například tradiční „Růžová noc“ 1.července. V ten den – nebo lépe řečeno noc – se celé Rimini obléká do růžového, růžové kloboučky nebo papírové náhrdelníky se prodávají na každém rohu. Růžově je osvětlen i Augustův oblouk či Tiberiův most, jakož i fontána na Felliniho náměstíčku.

A město slaví hudbou velkou párty, najít místo v baru či v restauraci vyžaduje umění i trpělivost. Ovšem pouze na nábřeží – ve starém městě v tu noc „chcípl pes“.

               Fellini je pochován na Cimitero di Rimini v čtvrti Rivabella spolu se svou manželkou herečkou Giuleittou Massinou a s jejich jediným dítětem Pierfedericem, který se dožil pouhých jedenácti dní. Jeho moderní impozantní náhrobek „La Grande Prua“ od italského sochaře Arnalda Pomodora je hned u vchodu na hřbitov po levé straně.

               Co může Rimini nabídnout ještě navíc? Například „Italia in Miniatura“ u Viserba, 8 kilometrů severozápadně od Rimini na SS 16 (SS neznamená Schnellstrasse jako v Rakousku ale Strada statale, takže se není třeba nechat frustrovat pomalým postupem, doprava funguje totiž v Rimini naprosto přijatelně.) Termální prameny jsou v Riccione, městečku sousedícím s Rimini na jihu a když se člověk vydá širokým údolím řeky Marecchie, objeví se po devíti kilometrech jízdy skalní hnízdo San Leo, kde v roce 1795 zemřel po sedmiletém věznění alchymista Cagliostro, který sloužil jako inspirace Goethemu i Schillerovi.

               A pokud je člověk v Rimini s dětmi a ty se opravdu začínají nudit, pak je zde v městské části Rivaazzura zábavný park Fiabilandia, něco na styl Gardalandu. V Rimini není třeba se všude snažit dostat autem, autobusové spojení funguje naprosto spolehlivě. Jižní pláže spojuje s městským centrem linie 11, ty severní zase linie 4. Lístek na autobus stojí euro padesát a dá se koupit v každé Tabaccherii, kterých tady je! Kouření patří stále ještě v „macho“ zemích k vyjádření mužnosti, i když samozřejmě kouří ve velkém i ženy. Já ale tyto „macho“ země a tím i Itálii miluji. Ženy tu totiž chodí vždy krásně upravené a je radost se na ně dívat. Stejně jako na Rimini samotné. Jen opalování „nahoře bez“ jsem nezaznamenal. Přece jen se nacházíme na území někdejšího papežského státu a první pláže v roce 1843 slavnostně otvírali (a zřejmě i světili) biskup s kardinálem.

 Ta riminská přeplněná pláž se dá vydržet. Když jsem se ženy odpoledne ptal, zda je v moři na koupání ještě volné místo, odpověděla, že ano, ale už jen na stání. Samozřejmě přeháněla. Člověk se musel jen trošku vzdálit od pobřeží a místa bylo dost. Na plochých písčitých plážích se totiž dá šlapat po mořském dně daleko od pobřeží a člověk stále ještě cítí mořské dno pod nohama.

A co se v Rimini jí? Samozřejmě všechno, tedy všechno italské. Restaurací, Tratorií, Osterií a Cantin i Barů je tam neskutečně mnoho, myslím, že ani městská správa nemá tušení kolik. Ale čím riminští obohatili světovou kuchyni není Pizza, ta je vynálezem z Apulie. V Rimini se jedí „piadinae“. Kupodivu jsem při nejlepší vůli nenašel pro slovo „piadina“ ani na internetu ani ve slovníku žádný adekvátní překlad. I Němci to překládají pouze ve spojení „piadina kebab“ jako „fladenbrot kebab“ z čehož by rodilého Itala zřejmě trefil šlak. Jsou to prostě obyčejné placky z mouky vajíček vody a soli. Čili po slovensky lokše, ovšem bez přísady brambor. Plnit se můžou čímkoliv a taky se tak plní. Dali jsme si dvě placky „piadini“ v cantině „Hasta luego“ na miloučkém náměstíčku Svatého Martina před Felliniho muzeem, zejména ta s rostbífem byla opravdu dobrá.

Takže ani vyhladovění v Rimini nehrozí.

Leipzig I

            Mein Sohn lacht immer über die Tatsache, dass die Tschechen für jede Stadt in Europa einen eigenen Namen haben müssen, mit dem Original sind sie nie zufrieden. So ist aus Wien Vídeň, aus Graz Štýrský Hradec, aus Konstanz Kostnice und aus Koppenhagen Kodaň. Manchmal ist aber der tschechische Name der richtige und ursprüngliche (wie es auch bei Konstanz der Fall ist – im Altdeutsch hieß die Stadt Kostnitz). Bei Leipzig ist es auch so. Der ursprüngliche Name der Gemeinde war Lipsk, also in der serbischen Sprache ein Ort, wo „Lipy“ also Linden wachsen. Die ganze nördliche Seite des Erzgebirges wurde zu dieser Zeit von den Serben bewohnt, bevor sie von den deutschen Kaisern Heinrich I. und einem Sohn Otto I verdrängt wurden. Seitdem sind aber mehr als tausend Jahre vergangen und die slawische Vergangenheit Sachsens spiegelt sich nur mehr in zahlreichen slawischen Ortsnamen. Angeblich aber auch in der Schönheit der dortigen Frauen, wie mir ein einheimischer Taxifahrer in Dresden erklärte.

            In Leipzig war ich das erste Mal im Jahr 1982 und ich habe nach Hause ein Bild einer grauen depressiven unschönen Industriestadt gebracht, die ich nie mehr besuchen wollte. Das Schicksal wollte es aber anders. Zuerst besuchte mein Sohn Leipzig und nach einer Nacht, die er in der Moritzbastei (in der ehemaligen Stadtbefestigung errichteten Studenten der Leipziger Universität einen Klub und einen Ort, wo Diskotheken stattfinden) verbrachte, pochte er darauf, dass ich unbedingt noch einmal hinfahren müsste, um meine Meinung zu korrigieren.

            Ich tat es. Ich habe die Stadt besucht und meine Meinung korrigiert, obwohl nur teilweise. Leipzig wird die Schönheit von Dresden, München oder Aachen niemals erreichen. Es wirkt irgendwie inhomogen, zwischen historischen Häusern steht moderne Architektur kombiniert mit den Häusern aus der kommunistischen Vergangenheit der Stadt. An der Schönheit hat die Stadt dadurch viel eingebüßt.

So war es aber immer, die Stadt ist immer im Schatten von Dresden oder Meißen gestanden, sie war nie eine Residenz-, dafür aber immer eine Handelsstadt. Zwei Privilegien des Kaisers Maximilian I. aus den Jahren 1497 und 1507 verliehen der Stadt das Recht, Messen zu organisieren und Leipzig wurde so zum ostdeutschen Frankfurt am Main. Das echte Frankfurt war nämlich für die Kaufleute mit schlechter Anbindung an das Rhein/Main Flusssystem nur mühsam erreichbar. Wenn also nach Frankfurt die Ware auf dem Wasserweg transportiert wurde, nach Leipzig geschah es auf dem Landweg. Aus diesem Grund wurden die Paläste im Stadtzentrum mit sehr breiten Einfahrten in den Innenhof gebaut, damit ein vollbeladener Wagen einfahren konnte und die Ladung nicht auf der Straße umgelagert werden müsste. Heute wurden diese Einfahrten in charmante Passagen im Stadtzentrum umgebaut.

            In Leipzig war und ist eine Universität. Sie entstand im Jahr 1409 aus einem guten Grund und mit sehr guten Voraussetzungen für ihre Prosperität. Am18.Januar 1409 hat der tschechische König Wenzel IV. in Kuttenberg ein Dekret erlassen, das die Verhältnisse auf der Karlsuniversität in Prag gründlich veränderte. Bis dahin hatten ausländische Studenten und Lehrer in Prag bei Abstimmungen drei Stimmen und die Tschechen nur eine. Ab jetzt sollten die Tschechen drei Stimmen haben und alle Ausländer zusammen nur eine.  In Folge dieser Veränderung verließen Prag viele deutsche (aber auch polnische und viele andere) Professoren und Studenten – die Mehrheit von ihnen ging nach Leipzig, das auf die neue Situation flexibel mit einer Gründung der eigenen Universität am 2.Dezember 1409 reagierte. Jede neue Universität – das gilt bis heute – hat das Hauptproblem, gute Lehrer zu gewinnen. Leipzig hatte dieses Problem also nicht, hier ließen sich sofort die besten Professoren aus Prag nieder. Im Jahr 1519 fand in Leipzig die so genannte Leipziger Disputation zwischen dem katholischen Gelehrten Johann Eck und Martin Luther und seinen Freunden statt. Auch diese Tatsache bezeugt, dass Leipzig bereits damals ein anerkanntes Bildungszentrum Sachsens war. Luther mochte diese Stadt nie (er nannte Leipzig „Sodoma und Gomora“) es gelang ihm die Stadt für seine Lehre durch eine leidenschaftliche Rede in der Kirche des Heiligen Thomas im Jahr 1539 zu gewinnen. Trotzdem ist es gerade das Leipziger Museum der Stadtgeschichte im Alten Rathaus, das den Ehering der Gattin Luthers, Katharina von Bora, besitzt.

            An der Leipziger Universität studierten viele berühmten Menschen, vor allem in den Jahren 1765 – 1768 Johann Wolfgang Goethe. Seine Statue, die ihn als einen jungen Studenten darstellt, steht vor dem schönen Rokokogebäude der Börse.

            Gerade aus diesem Grund platzierte der große Dichter eine der Szenen seines Doktor Faust Dramas in den Auerbachkeller in der Mädlerpassage, wo wahrscheinlich der Lebemann Goethe nicht wenige Gläser während seines Studentenlebens leerte. Ich habe lange Zeit nicht verstanden, warum es diese Szene im „Faust“ überhaupt gibt, – aus meiner Sicht wirkt sie dort künstlich und überflüssig. Nur als ich Bescheid über die stürmischen jungen Jahre Johann Wolfgangs in Leipzig erfuhr (und er konnte wirklich leben!), dämmerte mir, warum Mephistopheles dieses Lokal besuchen musste. Übrigens Mephisto ist der Name einer Bar in dieser Passage sowie auch auf dem Leipziger Hauptplatz.

            Das Lokal Auerbachkeller, geschmückt beim Eingang mit Statuen von Doktor Faust, Mephisto und den Studenten, die in diesem Drama auftreten, ist natürlich eine Attraktion der Stadt, geschmückt mit Motiven aus Faust.

Die typische sächsische Küche würde ich aber nicht unbedingt probieren. Also ich habe es natürlich ausprobiert und erfahren, dass sie nur für Menschen mit einer sehr guten Verdauung geeignet ist. Kraut und Kartoffel sind allanwesend, der Geruch vom sauren Kraut schlägt in die Nase gleich beim Eintreten in dieses berühmte Wirtshaus und die sächsische Ernährung kann in den Gedärmen eine explosive Mischung bilden.

            Goethe lässt hier seine Studenten folgende Sätze sagen:

Will keiner trinken? Keiner lachen?
Ich will euch lehren Gesichter machen!

Ihr seyd ja heut wie nasses Stroh,

Und brennt sonst immer lichterloh.

            Goethe besuchte dieses Wirtshaus offensichtlich sehr gerne.

            Weitere berühmten Absolventen der Universität waren Richard Wagner, Karl Liebknecht oder Angela Merkel. Sie als eine Studentenaktivistin half die Moritzbastei auszugraben, ein Ort der besuchswert ist. Dieser Teil der Stadtbefestigung war nach der Bombardierung des zweiten Weltkrieges unter Trümmern begraben. Die Studenten der Universität wählten diesen Ort im Jahr 1974 aus und nach acht Jahren Ausgrabungen und Reparaturarbeiten eröffneten sie hier im Jahr 1982 eine Bar und eine Diskothek – in diesem Jahr besuchte die Moritzbastei auch meine Gattin, die damals ihre Famulatur in Leipzig machte.

            Richard Wagner war durch seinen Antisemitismus bekannt – möglicherweise auch deshalb wurde er zum Kultautor des Naziregimes. Er wurde zum Antisemiten gerade in Leipzig. Er kam in Leipzig in armen Verhältnissen zur Welt, sein Vater starb als der kleine Richard ein Jahr alt war. Mit der Mutter und dem Stiefvater war er viel unterwegs und im Jahr 1827 kehrte er nach Leipzig zurück. In Jahr 1831 begann er sein Studium an der Universität – er studierte Musik. Zur gleichen Zeit war Felix Mendelssohn-Bartholdy der Star der Leipziger Musikwelt, er wirkte in Leipzig in den Jahren 1835 – 1841. Mendelssohn Bartholdy stammte aus einer reichen jüdischen Familie und durch seinen Ruhm, seine Erziehung und seinen Reichtum waren für ihn alle Türe der Leipziger höher Gesellschaft geöffnet. Wagner dagegen kämpfte mit dem harten Schicksal und versuchte vergeblich mit seinem strahlenden Vorbild gleichzuziehen. Nach der katastrophalen Premiere seines ersten Werkes „Das Liebeverbot oder die Novize“ verließ der frustrierte Wagner Leipzig und ging nach Königsberg in der Überzeugung, dass seine Kariere in seinem Geburtsort eine jüdische Verschwörung zunichte gemacht hätte. Er hörte bis Ende seines Lebens nicht auf, die Juden zu hassen.

            Übrigens das erste, was Nazis nach der Machtergreifung im Jahr 1933 in Leipzig entfernten, war die Statue von Mendelssohn – Bartholdy, die vor der Fassade der Kirche des Heiligen Thomas stand. Heute steht sie dort wieder und bei der Feier „200 Jahre von der Geburt des Komponisten“ wurde nach ihm auch die Fassade der Kirche benannt.

            Wenn man aber über Leipzig und Musik spricht, sollte man in erster Linie an Johann Sebastian Bach denken.

Dieser höchste Meister der Barockmusik war nämlich seit dem Jahr 1723 siebenundzwanzig Jahre lang der Chormeister in der Kirche des heiligen Thomas und ist seit 1950 in dieser Kirche auch bestattet. In Leipzig waren auch Robert Schumann, Franz Liszt oder Hector Berlioz tätig, alle in der für Wagner so schicksalhafter Zeit um 1840, als in die Stadt Schumann einzog – sein Haus ist als sein Museum erhalten.

Rimini – Část první

               Když se řekne Rimini, každému se vybaví přelidněné pláže, hlava na hlavě a bujaré noční párty. Ne že by to nebyla pravda, jednou jsem letěl do Španělska přes Rimini, a tak jsem si tu pláž mohl prohlédnout shora. Má na délku čtyřicet kilometrů a šířku až dvě stě metrů a svítila zlatavým pískem až do oblak. Zřejmě nikde v Itálii nic podobného nebo srovnatelného neexistuje, a proto se Rimini stalo počínaje rokem 1843 Mekkou všech dovolenkářů, kteří milují ležení na slunci a koupání v teplé mělké vodě. V onom roce 1843 totiž otevřeli biskup z Rimini Francesco Gentilini a kardinálský legát Luigi Vannicelli Casoni první „privilegovanou plážovou lázeň“, založenou hrabaty Alexandrem a Ruggerem Baldiniovci a lékařem Claudiem Tintorim, jako první mořské lázeňské středisko na Jadranu. Byla to tehdy velká událost a začátek prosperity až do té doby upadajícího města Rimini.

Jestliže má město dnes totiž v zimě 150 000 obyvatel a v létě jejich počet naroste na pětinásobek, není třeba nic komentovat. A to nepočítám hosty v dalších městečkách na jihu jako Riccione nebo Cattolica – až tam totiž ona legendární pláž končí. Rimini je dobře dosažitelné. Letecky se dostanete na letiště pojmenované po nejslavnějším synovi města Federicovi Fellinim, vlakem z Bologni či po dálnici ze směru rovněž od Bologni. Prostě je připraveno přijmout co nejvíc turistů a celé pobřeží je prostavěné řadami hotelů a apartmánů, nic jiného tu vlastně nenajdete. Pláže mají svá čísla a rezervace pro určité hotely a apartmánové domy, ceny za slunečníky a lehátka jsou pro hotelové hosty naprosto přijatelné – zaplatili jsme za slunečník a dvě lehátka na šest dní 87 euro čili 14,50 za den. Ale Rimini má mnohem víc, co může nabídnout, dokonce i historikovi šťouralovi, jako jsem já.

               Rimini má totiž velmi pestrou historii a přesto, že bylo ve druhé světové válce prakticky srovnáno se zemí, dokáže ji hrdě prezentovat. Tedy aspoň to, co se podařilo zachránit či zrekonstruovat. V roce 1944 totiž mělo město velkou smůlu. Právě přes ně (nebo tedy kousek jižněji přes sousední město Pesaro) vedla takzvaná „Gótská linie“, kterou Němci opevnili, aby nepustili postupující spojence do Střední Evropy. Tato obranná linie vedla přes celou šířku apeninského poloostrova, ovšem Spojenci neměli chuť bojovat v Appeninách, kde by nemohli uplatnit svou technickou převahu.

Gótská Linie

Rozhodli se tedy pro útok po pobřeží a Kanaďanům, kteří vedli hlavní úder, stálo v cestě právě město Rimini. A tak ho srovnali se zemí, aby uvolnili postup osmé britské armádě. Válečná operace tedy skončila úspěchem, Gótská linie byla prolomena, ovšem pro město Rimini to bylo fatální.

               Nicméně se podařilo zrekonstruovat aspoň nejdůležitější městské budovy a historické památky, které teď působí jako artefakty v novodobé zástavbě. Bylo by ovšem škoda, kdyby zmizely.

               Rimini bylo založeno v roce 268 před naším letopočtem jako římská kolonie jménem Ariminium.

Jméno dostala podle řeky Ariminus, která hrála při jejím založení rozhodující úlohu. Pobřeží v této italské oblasti je totiž rovné a neposkytuje žádné možnosti pro lodi, aby se ukryly před nečasem. Ústí řeky tuto možnost poskytovalo a poskytuje ji i dnes, i když se ona řeka dnes jmenuje Marecchia a její tok byl přeložen, takže ten původní tok tvoří slepé rameno. Blízko u ústí kotví výletní lodě, za nimi pak lodě rybářské, pak jachty, a nakonec dále ve vnitrozemí motorové čluny. Všechno pěkně po pořádku, jak to má být. V Rimini totiž vládne na italské poměry skutečně nezvyklý pořádek a čistota. (I když Italové hovínka svých pejsků vždycky nesbírají, takže pozor, kam šlapete).

               V roce 220 nechal konsul Gaius Flaminius postavit cestu Via Flaminia, která končila právě v Ariminiu a udělala tak z kolonie severovýchodní výspu římské moci (Gaius Flaminius zahynul o tři roky později v bitvě u Trasimenského jezera v boji proti Hannibalovi). K Via Flaminia  přibyly později  Via Emilia vedoucí z Ariminia do Piacenzy a dále do Milána a Via Poppilia, takže se zboží překládané v riminském přístavu mohlo rozvážet hned do tří směrů a z města vznikl dopravní uzel. Když diktátor Sulla určil říčku Rubikon za severní hranici Itálie (dál na sever byly provincie Gallia cispadana a Gallia cisalpina), význam hraničního města dále stoupl, navíc dostali všichni obyvatelé města římské občanství. Zákon pravil, že žádný římský vojevůdce nesmí překročit tuto hranici s ozbrojenými silami.

               V roce 49 před naším letopočtem ovšem pronesl jistý Gaius Julis Caesar svou slavnou větu „Alea iacta est“ a ignorujíc Sullův zákon, překročil Rubikon a obsadil Ariminium jako první město za hranicí. Sem za ním dorazili z Říma jeho stoupenci jako Marcus Antonius, ale i vyjednávači senátorské (dnes bychom řekli demokratické) strany, které vedl Caesarův synovec Lucius Caesar. Nepochodili a sám Lucius, i když obdržel od strýčka amnestii, byl z jeho popudu v roce 46 zavražděn. Na přítomnost Caesara ve městě upomíná jeho socha na náměstí „Piazza tre Martiri“, kde se v římských časech nacházelo městské fórum.

               V roce 27 př.n.l. nechal v Ariminiu postavit svůj první triumfální oblouk Oktavianus, který se právě v tom roce začal nazývat Augustem. Ze stavění triumfálních oblouků se stala později móda, kterou si žádný císař nechtěl nechat ujít, ovšem ten Augustův z roku 27. je nejstarší na světě. Později byl vtipně zabudován do městských hradeb jako brána na Via Flaminia, která i dnes v Rimini končí.

Augustův vítězný oblouk

               Augustův adoptivní syn Tiberius pak nechal dokončit most přes řeku Marecchiu a spojil tak město s rybářskou kolonií na druhém břehu. Ten most stojí dodnes a přečkal i hrůzy druhé světové války – Římani stavitelství opravdu rozuměli. Augustův oblouk spojuje s Tiberiovým mostem Corso Augusto – hlavní riminská ulice a pokračování via Flaminia.

Tiberiův most

               Z římských časů se dochovalo skutečně hodně. Nejen „Chirurgův dům“ na „Piazza Ferrari“, ale spousty artefaktů vystavovaných v „Museo della Citta“ vzdáleného od Piazza Ferrari jen o jeden kostel. Je umístěno v někdejší jezuitské koleji, na dvoře koleje je římská lapidárium se spoustou antických náhrobních kamenů. Nejúžasnější z celého muzea jsou rekonstruované podlažní mozaiky římských domů – i právě onoho domu chirurga, který vzal za své už při prvním vpádu Alemanů ve třetím století.

Římský amfiteátr v jihozápadním rohu města se těžko hledá. Už jsem jeho hledání skoro vzdal, když jsem si všiml, že se právě nacházím na ulici „Viale Al Anfiteatro“. Pročesal jsem celé okolí a Amfiteátr jsem našel. Nemusím snad zdůrazňovat, že pokud stojí nalezení římského amfiteátru tolik námahy, není tam zase až tak moc k vidění.

               Jako důsledek svého strategického významu šlo město často z ruky do ruky, což mu logicky příliš neprospívalo. Nejdříve ho v roce 550 dobyl gótský král Totila, o několik let později odtud Góty vyhnal byzantinský generál Narses a Rimini se stalo na dalších dvě stě let součástí Ravennského exarchtátu, čili byzantského území v severní Itálii. Langobardi město dobyli 728, v roce 756 se Rimini stalo součástí takzvaného Pippinova darování čili území, které franský král jako odměnu za svou korunovaci daroval papeži k přímé správě.

               S tou to nebylo tak jednoduché. Papež neměl dost sil, aby si na svém území zjednal pořádek. Městské komuny se osamostatňovaly – a rvaly se mezi sebou. V roce 1157 udělil císař Friedrich Barbarossa – zřejmě aby papeže namíchnul – městu Rimini právo samosprávy a ražení mincí. V roce 1216 po porážce od města Ceseny si správa města nevěděla rady, a tak najala dva členy mocné šlechtické rodiny Malatesta, aby převzali velení městského vojska. Malatesta I. Malatesta se stal Podestou města a když už měl pod kontrolou tu armádu, tak převzal ve městě i moc. Jeho syn, Malatesta da Verucchio, který se dožil neuvěřitelných 100 let, měl dost času, aby vládu rodu ve městě upevnil. V roce 1288 ho sice vyhnali, ale už v roce 1295 byl zpátky a rodina Malatesta vládla v Rimini dalších více než dvě stě let.

               Členové rodu se vyznačovali chytrostí, vysokým vzděláním, politickým rozhledem a hlavně neuvěřitelnou bezohledností. To byly všechno dobré předpoklady pro úspěch. Například Carlo I. Malatesta poskytl v době papežského schismatu azyl z Říma vyhnanému papeži Řehoři XII., doprovázel ho na koncil v Kostnici, kde po zvážení možností a jednání s císařem Zikmundem svého chráněnce přemluvil k abdikaci, čímž výrazně přispěl k ukončení tehdejšího trojpapežství. Se jménem Malatesta se v Rimini setkáte na každém kroku, minimálně s Bankou Malatestianou, která zde sídlí.

               Ovšem mnohem více se rodina Malatestů proslavila milostnými historiemi, které našly cestu i do světové literatury. První z nich se odehrála v roce 1284. Syn Malatesty da Veruchia Giovanni zvaný Gianciotto se oženil s dcerou vládce nedaleké Ravenny Franceskou da Polente. Šlo o politický sňatek. Rody, které se ve svých městech právě vyšplhaly na vrchol mocenské pyramidy a necítily se tam ještě úplně jistě, si slíbily vzájemnou podporu v politických bojích. Franceska ale vzplála láskou k bratrovi svého manžela Paolovi (zvanému „Il Bello“, což mnohé vysvětluje). Giovanni byl údajně naproti tomu ošklivý mrzák. Když pak svého bratra se svou manželkou přistihl in flagranti (údajně skutečně přímo při činu), chtěl ho probodnout mečem. Jenže Franceska se postavila mezi oba muže, a tak Giovanni probodl jednou ranou oba milence. Na mrzáka dobrý výkon, zřejmě byl hodně naštvaný.

               Historka byla tak známá, že našla cestu do Dantovy „Božské Komedie“. Samozřejmě do části „Peklo“, protože manželská nevěra je prostě manželská nevěra a nevěrná manželka zaslouží věčná muka v pekle. Podle Danta ovšem vyšla iniciativa od krásného Paola, kterého šarmu ubohá Franceska prostě nemohla odolat. Sama si svou slabost omluvila podobností s láskou rytíře Lancelota a manželky krále Artuše Guinevry. Někdy je na škodu, nechat ženy hodně číst, jenže v Itálii už tou dobou začínala řádit renesance. Historky se později chytil i Giovanni Bocacchio. Podle jeho verze, vyslal škaredý Giovanni do Ravenny bratra Paola, který se s Franceskou oženil v zastoupení, přičemž nevěsta věřila, že se jedná o skutečného manžela. Když pak uviděla toho skutečného v Rimini, rozhodla se pro Paola. Bylo to fatální rozhodnutí. Co oba autoři diskrétně zamlčeli, že Paolo byl sám ženatý s Beatricí Orabile, dědičkou hrabství Giaggiolo, se kterou měl dvě děti. Tak nějak se do romantického příběhu nehodila. Ani Dantemu, ani Boccacchiovi. V roce 2022 byla v městském muzeu v Rimini výstava k této milostné historce i jejímu historickém zpracování, především v Dantově díle. Příběh Paola a Francescy se stal součástí italské kultury a žije svůj vlastní život. V gelaterii na „Piazza della Republica“ v Urbinu prodávají zmrzlinu „Paolo e Francisca“ – trochu čokoládová, trochu kávová. Jak na to přišli, netuším, ale prodává se dobře. I moje žena si ji koupila.

Paolo e Francesca

Falcone a Borsellino – 30 let války s mafií

               19.července 1992 explodoval v Palermu Fiat 126 plně naložený trhavinami. Stalo se tak před domem matky vyšetřujícího soudce Paola Borsellina. Při výbuchu zemřeli Emanuela Loi (první žena, zaměstnaná u policie jako členka bezpečnostní eskorty, Agostino Catalano, Vicenzo Li Muli, Walter Edie Cusina, Claudio Traina a Paolo Borsellino.

Paolo Borsellino

Tomu byl atentát určen, ostatní mrtví byli policisté, kteří měli zabezpečovat jeho bezpečnost. Válka italského státu proti sicilské mafii právě kulminovala a vstupovala do nové fáze, na jejímž konci měla být porážka všemocného zločineckého uskupení, ovládající z horského hnízda Corleone dění na sicilském ostrově.

               Cosa nostra, jak se sicilská mafie nazývá sama, vznikla někdy na začátku devatenáctého století jako organizace, která měla chránit majetky statkářů proti povstáním sedláků. Brzy sice ztratila tento způsob obživy, podržela si ale zbraně a tím pádem moc, kterou pak na Sicílii po dlouhou dobu udržovala a zvětšovala. Členové mafie, v naší terminologii mafiáni, se sami nazývali „Uomini d´onore“, čili „Muži cti“. Tento termín ostatně nese i životopisný román o druhém z vyšetřovacích soudců Giovannim Falconem „Men of honour, Truth about the Mafia“, který sepsal Giovanni Falcone spolu se žurnalistou Marcellem Padovanim – román vyšel rok před jeho smrtí a je možné, že právě on byl rozsudkem smrti pro oba vyšetřující soudce. Tehdejší „capo di tutti capi“, Salvatore „Toto“ Riina, zvaný Bestie, 158 cm malý mužík s pověstí nemilosrdného zabijáka, který dokázal unikat italské justici dlouhých 24 let, vydal rozkaz k likvidaci vyšetřovacích soudců, jdoucích mafii nekompromisně po krku. Netušil, že tím překročí Rubikon. Mafie se vydala na cestu, kterou jít rozhodně neměla, a to vedlo k jejímu oslabení, ze kterého se už nevzpamatovala.

               Cosa nostra dosáhla vrcholu své moci na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, tehdy ovládala život na Sicílii na všech frontách a měla i svou dceřinou organizaci v USA, které pomáhala prát špinavé peníze. Tehdy totiž vstoupil do obchodů podsvětí rozhodujícím způsobem obchod s drogami (kdo si pamatuje na trilogii „Kmotr“ natočenou podle románu Maria Puza nebo jeho romány dokonce četl – věřím, že mezi mými čtenáři takoví jsou – ví, že právě odpor vůči obchodu s drogami byl podnětem k atentátu na Dona Vita Corleoneho, kterého hrál Marlon Brando. Nejen v New Yorku, ale i na Sicílii se rozhořela válka mezi jednotlivými gangy a množící se násilná úmrtí zvýšila aktivitu státního aparátu. Ovšem mafii chránil zákon mlčenlivosti „omerta“. Tento nepsaný zákon si nedovolil žádný člověk na Sicílii prolomit, policie měla tedy velmi těžkou úlohu, protože nikdy nikdo „nic neslyšel a nic neviděl.“

               V roce 1980 vznikl „Protimafiánský pool“ skládající se ze tří vyšetřujících soudců a dvou komisařů, jejichž jediným úkolem byl boj proti Cose nostře.  Byli to šéf Rocco Chinnici, soudci Giovanni Falcone, Paolo Borsellino a Emanuelle Barrile, a komisaři Ninni Casora a Giuseppe Montana. Ani jeden z nich neměl válku s mafií přežít.

V roce 1980 se podařilo zatknout prvních šest mafiánů – podíleli se na tom Paolo Borsellino a Emanuelle Barrile. Ještě ve stejném roce byl zavražděn Barille, v roce 1983 zabila autobomba i šéfa Poolu Rocca Chinniciho. Po něm převzal velení poolu přes odpor palermského starosty Salvatora Limy, navázaného na mafii, Antonio Caponetto, který ale v roce 1987 ze své funkce odstoupil, údajně ze zdravotních důvodů. Na jeho místo byl vyjmenován Antonio Meli.

Hlavními silami v boji proti mafii byli ale vyšetřující soudci Giovanni Falcone a Paolo Borsellino. Byli skoro stejně staří – Falcone se narodil 18.5.1939, Borsellino 19.ledna 1940 shodou okolností ve stejné palermské čtvrti „La Kalsa“. Falcone ovšem pocházel z bohaté rodiny právníků, Borsellino naproti tomu z velmi chudých poměrů.

V letech 1981–1983 zuřila druhá mafiánská válka mezi gangy, ve které se podařilo corleonskému gangu zcela zničit konkurenční klany. Právě to ale mělo mít pro mafii fatální následky.

V roce 1984 se totiž Falconemu podařil husarský kousek. Dokázal přesvědčit mafiána Tommasa Buscettu, aby s policií spolupracoval. Buscetta pocházel shodou okolností ze stejné palermské čtvrti jako Falcone a Borsellino „La Kalsa“. Patřil pod přezdívkou „Don Masino“ k prominentním mafiánům v době první války gangů v letech 1962–1972, ale ještě před začátkem druhé mafiánské války, kterou správně vytušil, emigroval v lednu 1981 do Brazílie. Jeho příběh vypráví film „Il Traditore“, tedy „Zrádce“ režiséra Marca Bellocchia z roku 2019, kde si jeho postavu zahrál italský herec Pierfrancesco Favino. Buscetta byl v Brazílii zatčen a vydán do Itálie. Falconemu se ho podařilo v dlouhých rozhovorech získat pro spolupráci. O tom, že se mezi oběma muži vyvinulo něco jako přátelství, svědčí i skutečnost, že po zavraždění Falconeho 18.května 1992 opustil Buscetta svůj azyl v USA, kde byl veden v programu ochrany svědků, vrátil se do Itálie a doplnil svou výpověď, která mimo jiné vedla i k zatčení osnovatele atentátů Salvatoreho „Tota“ Riiny.

ARCHIV – Mafia-Boss Toto Riina, aufgenommen bei seiner Festnahme am 16.1.1993 in Palermo. Italiens einst meist gefürchteter Mafia-Boss könnte das Gefängnis unter Umständen wegen seines schlechten Gesundheitszustands bald verlassen. Salvatore «Toto» Riina, der ehemalige Anführer der sizilianischen Cosa Nostra, habe wie jeder Häftling das «Recht auf einen Tod in Würde», urteilte das oberste italienische Gericht am 05.06.2017. (zu dpa “Italiens berüchtigter Mafia-Boss Riina könnte Gefängnis verlassen” vom 05.06.2017) Foto: -/epa ansa/dpa +++(c) dpa – Bildfunk+++

V roce 1985 začalo na základě výpovědí Tommasa Buscetty masové zatýkání členů Cosy Nostry. Za mřížemi jich skončilo 400. Ve stejném roce udeřila i Cosa nostra, zavraždění byli oba komisaři z protimafiánského poolu Nenni Cassara a Giuseppe Montana. Falcone a Borsellino byli od toho roku ve speciálním ochranném programu. Pohybovali se vždy jen v koloně tří pancéřovaných vozů, přičemž o pořadí vozů se rozhodovalo vždy až na poslední chvíli, aby mafie nemohla vědět, ve kterém autě se soudci nacházejí.

V roce 1986 začal soudní proces proti oněm zatčeným 400 mafiánům. Soud se odehrával v k tomu speciálně vybudovaném bunkru, chráněném obrněnými auty a se sledováním vzdušného prostoru. Po celou dobu procesu, který trval 22 měsíců, chránilo soudní budovu – pokud se tak dá onen bunkr nazvat – 500 policistů.

Zřejmě všichni lidé v mém věku si pamatují na televizní seriál „Chobotnice“, kde hrál hlavní roli sympatického komisaře Corrada Cataniho italský herec Michele Placido. Není náhodou, že si filmoví tvůrci troufli začít s prací v roce 1984 a pokračovali v natáčení přes výhrůžky smrtí ze strany mafie. Michele Placido měl po čtyřech sériích dost a nechal svou postavu raději zastřelit, aby mohl z práce na filmu vystoupit. Bez fešáka Placida to ovšem už nebylo ono, seriál neměl ani zdaleka porovnatelnou sledovanost a po šesti sériích byl ukončen. V šesté sérii, která se v roce 1992 natáčela z velké části v Praze, si zahráli i čeští herci jako Rudolf Hrušínský nebo Oto Wärfel.

Americký režisér Francis Ford Coppola se odhodlal už v roce 1972 zfilmovat román Maria Puza „Kmotr“, který popisuje osudy corleonské filiálky mafie v USA. V roce 1977 následoval druhý a v roce 1990 třetí díl. Tehdy si už Coppola troufl přenést děj i do Itálie a na Sicílii. Mimochodem otec Al Pacina, představitele Michaela Corleoneho, Salvatore Pacino se narodil přímo v hlavním sídle Cosy nostry Corleone (jméno města vzniklo se spojení slov Cuore Leone (tedy „Lví srdce“) a vystěhoval se do USA v roce 1940 krátce před narozením svého syna, který se měl stát slavným hercem.

V roce 1986 slavil italský stát vítězství, ovšem mafie chystala protiúder. Měla ve svém žoldu nemálo vlivných politiků, jako ministerského předsedu Giulia Andreottiho (kterému nakonec v několika procesech spojení s mafií neprokázali) nebo dlouholetého palermského starostu Salvatora Limu. Už v březnu 1992 byl zavražděn Lima, který se stal pro mafii nepohodlným. 18.května 1992 pak vybuchla pod dálnicí A 29 u Capaci nastražená bomba po síle 50 tun TNT, když po dálnici projížděl Giovanni Falcone se svou manželkou Franciscou Morvillo

Giovanni Falcone

. Bomba sice vybuchla pod prvním autem kolony, ve kterém seděli tři osobní strážci (kteří okamžitě zemřeli), ale síla výbuchu zničila i druhý pancéřovaný vůz, ve kterém seděli Falcone s manželkou. Oba utrpěli těžká zranění, kterým podlehli. Atentát osobně provedl Giovanni Brusca, pravá ruka capa Riiny.

19.července pak následoval už vzpomenutý atentát na Paola Borsellina před domem jeho matky.

Následoval návrat Buscetty z USA do Itálie a 15.ledna 1993 zatčení Tota Riiny. V Cosa nostře se rozhořel boj o moc. Na jedné straně stála umírněná skupina vedená Bernardem Provenzanem, který apeloval na ústup a zneviditelnění mafie, aby se tak vyhnula policejnímu pronásledování, vyhrála ale radikální část vedená Riinovým švagrem Leolucou Bagarellou.

Ta se rozhodla přenést válku s italským státem na pevninu a zastrašit státní moc atentáty, které by prokázaly její neschopnost se bránit.

14.května 1993 byl v Římě zavražděn novinář Maurizio Costanzo.

27.května 1993 následoval atentát v muzeu Uffizi ve Florencii, při kterém zemřelo pět lidí a bylo nenapravitelně zničeno nebo poškozeno mnoho uměleckých děl.

27.července 1993 následoval masakr na Via Palestro v Miláně, při kterém bylo zabito pět lidí.

Největší z plánovaných atentátů – bombový atentát na stadionu Lazia v Římě během zápasu Lazia proti Udinese 16.října 1993 selhal, protože se nepodařilo zaktivovat rozbušku.

Taktika ale nevyšla. Italská administrativa se nenechala zastrašit.  24.května 1995 byl Bagarella zatčen, v roce 1996 následovalo zatčení Bruscy. A co bylo pro Cosu nostru nejhorší, zákon omerty padl. Nepomohla snaha lidi k mlčení přivést násilím. Byl to Brusca osobně, který unesl dvanáctiletého syna Santina di Mattea, který začal spolupracovat s policií. Dva roky ho držel v kůlně a když se nepodařilo Mattea přivést vydíráním k mlčení, Brusca patnáctiletého chlapce po třech letech věznění zardousil a jeho tělo rozpustil v kyselině sírové. To už bylo opravdu moc. Cosa Nostra ztratila poslední zbytky image Robina Hooda a začala být obyvatelstvem vnímána jako čistě kriminální organizace. Lidé začali vypovídat a svědčit, najednou viděli i slyšeli, korunním svědkem se nakonec po svém zatčení v roce 1996 stal sám Brusca.

Po Falconem a Borsellinovi bylo pojmenováno palermské letiště.

V roce 2012 byl zatčen rybář Cosimo D´Amato, který opatřil výbušninu na bombu použitou při atentátu na Falconeho – údajně získal trinitrotoluen z nevybuchlých amerických bomb z druhé světové války.

 Vedení Cosy nostry převzal Bernardo Provenzano, který vyvedl mafii do neviditelnosti. Samozřejmě působí dál. Nevybírá výpalné, ale má pojišťovací společnosti, u kterých je velmi žádoucí se pojistit proti požáru. Tyto pojistky jsou sice drahé, ale pokud se pojistíte jinde, zřejmě určitě vyhoříte. Cosa nostra se stará o bezpečnost turistů na Sicílii a potlačuje drobnou kriminalitu, která by mohla turisty od návštěvy ostrova odradit. Palermo už dávno vypadlo v pořadí italských měst s nejvyšší kriminalitou z první desítky, což je ovšem i zásluha dlouhodobého palermského starosty Leolucy Orlanda (který ovšem právě letos ve svém úřadě končí). Koneckonců z každé návštěvy baru či nevěstince jdou peníze i Cose nostře, každý příchozí je tedy vítaný. Zloději si dobře rozmyslí, aby cizince okradli. Zatímco policie by s nimi sepsala protokol o přestupku, Cosa nostra jim usekne ruku nebo je nechá zmizet definitivně. V každém případě je Cosa nostra dnes mnohem méně nebezpečná pro fungování italského státu než Camorra v Kampánii nebo N´drangetta v Kalábrii.

Smrt obou neúplatných soudců Falconeho a Borsellina tedy nebyla nadarmo. I proto se dokumentární film, natočený v roce 2012 k dvacátému jubileu Falconeho smrti jmenuje „Ho vinto io“, tedy v překladu „Vyhrál jsem“.

Passau II

            Mit Passau ist auch das Schicksal der seligen Gisela verbunden. Sie ist hier in der Kirche Heiligenkreuz bestattet, in einem Kloster in Niederburg, wo sie Äbtistin war. Ihr Grab ist ein Pilgerort für viele ungarische Stadtbesucher. Gisela war die Gattin des ersten ungarischen Königs Stephan und nach seinem Tod zog sie sich nach Passau zurück, wo sie zur Äbtistin wurde. In der Tat sollte die selige Gisela eigentlich einigermaßen frustriert sein. Ihr Ehemann Stephan, ihr Sohn Emmerich, ihr Bruder Heinrich und sogar auch ihre Schwägerin Kunigunde wurden alle ein nach dem anderen heiliggesprochen, sie blieb die Einzige aus der ganzen Familie, die „nur“ selig wurde. Wahrscheinlich haben die Passauer vergessen, dieses Versäumnis dem Papst Johann Paul II. zu melden. Er hätte sich so eine Gelegenheit zum Stadtbesuch sicher nicht entgehen lassen und in die kaiserliche Familie im Himmel hätte Ruhe einkehren können. Gisela hätte sich die Heiligsprechung sicher mehr als ihr Bruder, der machtgierige Kaiser Heinrich II. verdient. Wenn jemand einen Spitznahmen „der Zänker“ hat, passt es nicht unbedingt zur Heiligsprechung. Gisela und ihr Bruder Heinrich waren Kinder Herzogs Heinrich von Bayern, genannt „der Streitbare“ (sie hatten die Streitlust offensichtlich in der Familie), des jüngeren Bruders des Kaisers Otto II. Heinrich schaffte es sich gegen seinen Gegenkandidaten Hermann von Schwaben geschickt zu behaupten und dann mischte er sich ordentlich auch in die tschechische Politik ein, als er tschechische Fürsten nach Belieben eingesetzt und abgesetzt hat. Als auf dem tschechischen Thron ein schwerer Alkoholiker Vladivoj vom polnischen Fürst Boleslaw Chrobry eingesetzt wurde, lief dieser zum Kaiser und ließ sich im Jahr 1002 mit dem Fürstentum belehnen. Dadurch wurde Böhmen für viele weitere Jahrhunderte ein Teil des Römischen Reiches. Vladivoj soff sich ein Jahr später zu Tode und Heinrich intrigierte zwischen den Premyslidenbrüdern Jaromir und Oldrich, wobei er seinen treuen Verbündeten Jaromir fallen ließ, als er ihm nicht mehr von Nutzen sein konnte. Der Hauptgegner des Kaisers war aber der polnische König Boleslaw Chrobry, gegen den der Heilige viele Kriege führte. Kaiser Heinrich, der keinesfalls mit heiligen Mitteln herrschte, wurde im Jahr 1146 heiliggesprochen, als bereits der Stamm der Staufer an der Macht war. Wahrscheinlich wollte der Papst die Staufer mit dem Kult ihren Vorgängers aus dem konkurrierenden bayerischen Stamm provozieren. Ein skurriles Detail der Heiligsprechung war die Tatsache, dass die Ehe Heinrichs mit Kunigunde kinderlos blieb. Es wurde behauptet, dass es die Folge eines Schwures der Kaiserin jungfräulich zu bleiben war und dass der Kaiser mir seiner Gattin wie „Bruder und Schwester“ lebten. Natürlich kann man es glauben, ob aber eventuell dahinten eine nicht operierte Phimose oder andere sexuelle Orientierung des Herrschers war, erfahren wir wahrscheinlich nicht mehr. In jedem Fall war die Keuschheit des kaiserlichen Ehepaares der Hauptgrund für ihre Heiligsprechung. Natürlich abgesehen von williger Hilfe des Kaisers dem Papst Benedikt VIII. gegenüber, der von Normanen in Süditalien bedrängt war. Übrigens gerade um sich diese Hilfe zu erkaufen, schob der Papst in das Glaubensbekenntnis das Wort „Filioque“ ein, das seit der Zeit des Karls des Großen in seinem Reich (aber nur dort, nicht in Rom und überhaupt nicht in Konstantinopel) verwendet wurde. Das hat einige Jahrzehnte später das Schisma zwischen der westlichen und östlichen Kirche zu Folge gehabt.

            Aber zurück zu der seligen Gisela. Sie hat ihre Arbeit in Ungarn sehr gut erledigt, sie brachte ihren Mann zur Taufe (aus Geiza wurde Stephan) und zur Einführung des Christentums in seinem Königreich und nach seinem Tod (der Sohn Emmerich starb bei einem Jagdunfall noch vor seinem Vater) ging sie nach Passau in ihr Heimatland Bayern – geboren wurde sie im nahen Regensburg. Dort wurde sie, wie schon gesagt, Äbtistin. Ihre sterblichen Überreste wurden im Jahr 1908 exhumiert, heute ist ihr Grab das Ziel von tausenden Pilgern aus Ungarn und herum liegen viele Kränze und hängen viele ungarische trikoloren. Ich glaube, es ist richtig so, obwohl sie „nur“ selig ist. Sie hat sich das verdient.

            Mehr als durch das Feuer wurde Passau immer durch das Hochwasser bedroht. Egal ob das Wasser von den Bergen mit dem Inn oder aus Deutschland mit der Donau kommt, die Gefahr vom Hochwasser ist immer anwesend, das letzte Mal wurde die Stadt von einer Flut im Jahr 2013 betroffen. Es war nicht das erste Mal, obwohl die Spuren dieser Überflutung an den Passauer Häusern noch jahrelang sichtbar blieben, vielen von ihnen fehlte noch Jahre später, als wir die Stadt besucht haben, der Putz bis zum ersten Stock. Es war aber nicht die schlimmste Flut in der Geschichte, wie die Aufzeichnungen auf dem Passauer Rathaus zeigten. Am höchsten war das Wasser im Jahr 1501, als der Inn mit der Donau noch vor der Stadt zusammenflossen und das Stadtzentrum wie eine Insel aus den Flutwellen ragte.

            Passau verlor seinen Wohlstand durch den Verlust des Salzmonopols. Es wurde ihm von den bayerischen Herzögen entzogen, denen natürlich so ein Einkommen willkommen war. Im Jahr 1803 verlor dann Passau in Rahmen der Säkularisierung des Römischen Reiches unter dem Einfluss von Napoleon und den Ideen der französischen Revolution definitiv seine Selbständigkeit und es wurde zu einem Teil des neuentstandenen Bayerischen Königsreiches. Die Passauer lösten ihre Frustration vom Verlust ihrer Privilegien wirklich seltsam. Dem König Maximilian I., der aus Passau eine bedeutungslose Bezirksstadt seines Königreiches machte, bauten sie vor dem Dom eine riesige Statue – sie wurde von dem „dankbaren Passauer Volk“ gestiftet. Wofür das Volk so dankbar war, konnte ich nicht erforschen, die Arschkriecherei ist aber offensichtlich eine universale menschliche Eigenschaft.

            Passau als eine Bischofresidenz musste natürlich eine ganze Reihe von Kirchen haben. Neben dem monumentalen Dom in Stil des Barocks, der Kirche Heiligenkreuz mit den sterblichen Überresten der seligen Gisela und der bereits erwähnten Kirche Mariahilf am rechten Innufer sind das zum Beispiel ein großes Gebäude der Kirche des Heiligen Pauls am Donauufer oder ein interessantes kleines turmloses Kirchlein des Heiligen Salvators im Viertel Ilzstadt. Hier, eingebaut in einen Berg über dem Fluss, stand bis zum Jahr 1477 eine jüdische Synagoge. In diesem Jahr wurden Juden beschuldigt, die heilige Hostie mit einem Messer durchbohrt zu haben. Die Beschuldigten wurden auf dem Scheiterhaufen verbrannt, der Rest der jüdischen Kommune wurde aus der Stadt verbannt und die Synagoge abgerissen. In den Jahren 1479 – 1495 bauten hier die Bürger das Kirchlein des Heiligen Salvators als ein Zeichen der Reue über diese Tat.

            In Passau kann man natürlich noch viel mehr sehen. Besonders die Atmosphäre der Gässchen zwischen beiden Flüssen, die Promenaden entlang der Flussufer, die Erinnerungen an die berühmte Geschichte der Stadt, die man auf jedem Schritt begegnet – wie zum Beispiel die Erinnerung an den Besuch der bayerischen Prinzessin Elisabeth, die in Passau einen Halt auf ihrer Reise nach Wien machte, wo sie den österreichischen Kaiser Franz Josef heiraten und dadurch zur legendären Kaiserin Sissi werden sollte.

            Fahren Sie bitte, hin. Passau ist wunderschön und das Essen und Bier sind auch sehr gut – einfach bayerisch.

Proč může Putin svou válku vyhrát

               Zřejmě jste si toho už všimli. Po euforických zprávách o velkých úspěších ukrajinské armády proti ruským okupantům je jaksi ticho po pěšině. Odhlédnouc od osvobození Hadího ostrova, uvolnění přístavu v Oděse a minimálních územních zisků v oblasti Chersonu, Ukrajinci už dlouho ve válce žádné větší úspěchy nezaznamenali. Poprvé se objevují i zprávy o obrovských ztrátách v řadách ukrajinské armády. To vše vytváří temný obraz budoucnosti a stále více posiluje možnost ruského vítězství. Proč si myslím, že Putin může svou válku vyhrát, i když mu původní plány A,B a C nevyšly? Pokusím se to shrnout krátce do několika bodů.

  1. Už od občanské války ve Spojených státech Amerických rozhodují všechny války zdroje, které má válčící strana k dispozici. Není tedy rozhodující morálka a odhodlání vojáků ani schopnosti velitelů a stratégů. Vítězí nakonec vždy strana, která má k dispozici více lidských a materiálních zdrojů. Tak prohrál americký Jih, i když měl nepochybně schopnější velitele a statečnější vojáky, tak muselo kapitulovat císařské Německo v první světové válce, když se do války zapojily Spojené státy a jejich vojáci i peníze přechýlily vážky konfliktu na stranu spojenců. I Hitlerovo Německo disponovalo lepšími generály a vysokou morálkou vojáků. Tanku Tygr se nevyrovnal ani ruský T 34 ani americký Schermann (jedno, co jsme se o tom ve škole učili) a až do roku 1944 byly Messerschmidty a Vockelwulfy nejlepšími letadly na válečném nebi. Jenže bez ropy a tím pádem bez benzínu toho ani Tygry mnoho nedokázaly a letadla bez paliva taky létat nemohla. A i co se týká lidského potenciálu, byli Němci nakonec zašlapáni miliony ruských vojáků bez ohledu na to, jak špatně byli tito vedeni – zejména na začátku války. V roce 1945 vyrobili Němci jeden tank na sto tanků spojenců, ve výrobě letadel to bylo hodně podobné. A kvantita porazila kvalitu. Došly zdroje, následovala kapitulace. Rusé zdroje jsou, na rozdíl od Ukrajinských, co se týká kvantity neporovnatelné. Pozná se to až při dlouhé válce a na tu Rusko teď míří.
  2. Ruské vedení války je vždy stejně katastrofální. Ať už se jednalo o válku Petra Velikého proti Švédsku, válku proti Napoleonovi, zimní válku roku 1940 proti Finsku nebo o samotnou Druhou světovou válku, kterou v Moskvě stále ještě nazývají Velkou vlasteneckou válkou. Rusové jsou vždy na začátku přesvědčeni o své neporazitelnosti, opilí vodkou i nadšením, zaútočí a utrpí strašnou porážku. Poté se stáhnou, zkonsolidují a po mobilizaci svých nekonečných lidských i materiálních rezerv nakonec vyhrají. Tak to bylo i teď na Ukrajině. Po počátečních katastrofách u Kyjeva se stáhli do Donbasu, a protože se bojí bojů v ulicích měst, srovnávají dělostřelectvem palbou z dálky jednu ulici za druhou a obsazují města, až když tam žádné ulice nejsou. Ukrajinské dělostřelectvo má v porovnání s ruským jen rudimentální sílu a nedokáže vzdorovat. A Rusové krok za krokem postupují. Co na tom, že obsazují zničenou a vylidněnou krajinu? To jim je srdečně jedno. Představa, že by se je mohlo podařit z ukrajinského území vyhnat, je hodně imaginární. Až před nedávnem začali Ukrajinci přiznávat vlastní ztráty a ty jsou očividně katastrofální. Až teď a velmi útržkovitě se dozvídáme o demoralizujícím účinku ruské dělostřelecké palby, na kterou Ukrajinci nedokážou odpovědět a umírají, aniž by mohli jedinkrát na nenáviděného nepřítele vystřelit. Je otázkou, jak dlouho ještě mohou klást odpor. Po Severodoněcku padl i Lysyčansk, postup ruských vojsk se dokonce zrychluje a Putin dostal zase chuť na Charkov a Kyjev. Běloruský diktátor Lukašenko blábolí pod tlakem Moskvy něco o údajných ukrajinských raketových útocích na Bělorusko, i když si nedokáže přesně vzpomenout, kdy k tomu došlo. Ukrajinské zbraně, které Rusům naháněly strach, jako například turecký dron Bayraktar ztratily na své účinnosti, Rusové už umí jejich smrtícím úderům předcházet.
  3. Podstatné je i odhodlání obyvatelstva vést válku a strpět s tím spojené zhoršení životní úrovně. V Rusku to není problém. Životní úroveň byla vždy s výjimkou velkých měst jako Moskva, Petrohrad nebo Kazaň mizerná, v současnosti se tedy ani nijak zvlášť nezhorší. Desítky let jsou Rusům vymývány mozky a vychováván jejich pocit imperiální mocnosti – tedy zrazeného impéria obklopeného ze všech stran nepřáteli. Konspirativní teorie jsou vždycky dobrým prostředkem k odbourání vlastních frustrací – a to kremelská propaganda obratně využívá. Prostý Rus, který sice nemá tekoucí vodu, chodí na suchý záchod za dům a do jeho vesnice nevede asfaltovaná cesta, protože se prostředky na ni rozkradly, má doma televizi, před kterou každý večer sedí a hltá zprávy o tom, že je jeho národ nejúžasnější na světě, protože má nejlepší zbraně a všichni se ho bojí, a proto proti němu všichni intrikují. Což je důvod jeho mizerné životní úrovně. Rus se učí od dětství nenávidět celý svět a ta nenávist ho prosákne natolik, že je ochoten jít bojovat a umírat za jakoukoliv šílenou myšlenku, když se jedná o obnovení velkého Ruského impéria. V Západní Evropě ale ani v Americe takové odhodlání neexistuje, každý tu má možnost konfrontovat zprávy s realitou, čerpat informace z mnoha zdrojů, a navíc nechal dlouholetý blahobyt skoro zcela zmizet vůli svou zemi bránit. A na jakékoliv zhoršení životní úrovně reaguje občan demokratického světa podrážděně a dává to svým představitelům najevo ve volbách. Volby jsou největší slabinou západního světa, pokud se jedná o odhodlání bránit svou vlast. Rusové takový problém nemají, už dávno nevolí a nechybí jim to.
  4. Ukrajina je v důsledku svých omezených zdrojů odkázána zcela na podporu demokratického světa. Bez ní by už dávno musela kapitulovat případně přejít na partizánský způsob boje. Otázka je, jak dlouho tato podpora vydrží. Německo a Francie lavírují od samého začátku, Itálie není o nic lepší. Orbánovo Maďarsko stojí v podstatě od začátku na ruské straně, pouze si zpočátku nedovolilo blokovat sankce. Teď už proti nim brojí a tvrdí že neúčinkují. Maďaři ve svých dějinách nikdy neměli problém spolupracovat s nacistickými režimy. Srbsko, které nezapomnělo na bombardování ze strany NATO v roce 1999 (které já ostatně taky považuji za velkou chybu), Rusy otevřeně podporuje a je mu jedno, že tím přichází o šanci stát se členským státem EU. Tady vládnou emoce a ne rozum. Indie, i když demokratická země, je odkázána na dodávky ruských zbraní a ruská ropa se Indům taky hodí, případně ji pak prodávají s přirážkou do EU. Kšeft nade vše. A navíc přichází změna ve vnímání války, jakási únava a touha po jejím konci. Samozřejmě, konec této války může znamenat pouze ukrajinskou kapitulaci. Jsem šokován, když čtu slovenské titulky v novinách Čas a na dalších internetových platformách. Texty raději už ani nečtu. Už i v titulcích je Putin líčen jako superhrdina, který to prohnilému Západu natírá na všech frontách. Zejména těm Američanům. To, co se lidé učili ve škole, že totiž USA jsou zlo a Rusko koncentrované dobro, se znova objevuje jako postulát. A na Slovensku stojí za Putinem nejen poblázněný panslovan Čarnogurský a Kotleba s Harabínem jako klasické fašistické strany, ale už i Fico zavětřil změnu v směrování společnosti a obrací svou agitaci proti Ukrajině a na podporu Ruska.  Dají se tak získat hlasy. A na Slovensku se pomalu ale jistě veřejné mínění obrací. Ne že by Američani tomuto chápání světa svými aktivitami jako v například v Iráku nepomáhali, ale hned je tu spiklenecká teorie, že lodě s kapalným plynem byly už naloženy a pluly do Evropy před začátkem války, proto po penězích lačnící Američané tu válku na Ukrajině vyvolali, aby mohli svůj břidličný plyn prodávat. Že je to nesmysl, je těžké vysvětlovat, některé země skutečně tento kapalný plyn už před začátkem války odebíraly. A hned tedy přichází další bod mých obav.
  5. Nakolik si lidé skutečně váží demokracie? V západním světě je považována za něco naprosto samozřejmého, něco, co je neohrozitelné. Nebezpečí, které představují radikální strany zprava i zleva zde nejen politici ale i prostí občané bohorovně přehlížejí jako marginální síly. I když tyto stavějí kandidáty na prezidenty a v Rakousku prohrál kandidát radikální pravice Hofer prezidentskou volbu o pouhých 30 000 hlasů. V postkomunistickém světě si velká část společnosti demokracie příliš neváží. Nepřinesla blahobyt, který lidé očekávali, zejména pak těm, kteří se do práce moc nehrnuli nebo nebyli schopni získat patřičné vzdělání. Tím nebagatelizuji rozkrádání státu v devadesátých letech pod ochranou Václava Klause, tato doba vnímání demokracie hodně ublížila. Ale tak nějak se zahnízdila zejména u starší generace myšlenka, že ta totalita nebyla tak zlá. Přežili jsme ji – včetně ruské okupace – už jednou, přežijeme ji i podruhé. Můj kamarád mi řekl přímo „Tak bychom holt neměli demokracii, ale měli bychom levný plyn.“ Z toho šoku jsem se ještě nevzpamatoval. Jestliže takto uvažují lidé i v mém okolí, jak to vypadá v hospodách čtvrté cenové, které nenavštěvuji? No tak holt volit nebudeme, budeme zase držet hubu jako kdysi, ale budeme mít levný plyn. Je cena demokracie skutečně tak nízká? Pokud tomu tak je, pak už Putin vyhrál!
  6. Podpora USA, Polska, Česka a pobaltských států je zatím pevná. Teď se k nim přidalo i Švédsko a Finsko. Země, které mají s Ruskem historicky velmi špatné zkušenosti, a přitom pevnou demokratickou tradici. Ale to je zoufale málo. Představme si jen tu apokalypsu, že by volby v USA vyhrál zase Trump! A vyhlásil by svůj program „America first!“ V toleranci při vraždění na Ukrajině jsme se cvičili od samého začátku. Napřed to byli umělci jako Anna Netrebko, kteří se přece nemohli vyjádřit proti válečným zločinům svých krajanů, protože by se už pak nikdy nemohli vrátit domů! Pak to byli sportovci jako Ovečkin, který přece nemůže smazat svou profilovou fotku s Putinem, protože bůh ví, co by se pak stalo jeho rodině v Rusku! Teď přijdou na řadě podnikatelé, přece nemůžeme zmrazovat akcie Vítkovických železáren jen proto, že je vlastní – přes nastrčené off shore firmy – ruské banky financující přímo či nepřímo válku. Vždyť přece zaměstnávají lidi! A tak se odhodlání bránit se a postavit se orientálnímu divošství pomalu ředí a rozplývá. Navíc má Putin ve všech zemích demokratického světa svou pátou kolonu. Většinou už roky z Ruska placenou. Kreml se na konflikt s naivním Západem už po celá desetiletí připravoval. V Bulharsku berou politici za podporu Ruska 2000 euro měsíčně. Ve Francii bere peníze k Moskvy Le Penová, v Česku Okamura, v Maďarsku Orbán, na Slovensku Kotleba, v Rakousku Kickl a v Německu AfD. Kreml nepodcenil ani lobyismus u sportovních organizací, sport hrál v ruské propagandě vždycky důležitou úlohu ať už s dopingem nebo bez něho. Že politika do sportu nepatří? Kdeže, jděte se s tím vycpat! Najednou vystrkují z Ruska placení funkcionáři hlavy. Předseda tenisové federace Simon žádá od Angličanů za vyřazení ruských a běloruských tenistek milion dolarů. Předseda FIFA Infantino jen velmi nerad přijal sankce proti ruským fotbalovým klubům a bude se je snažit do nejdříve zrušit. A teď se slabina demokratického systému, který ztratil vůli se bránit, zviditelňuje. Volič je znechucen vysokou cenou plynu a ropy. Obviňuje z toho vládu. Vláda má možnost buď přinutit Ukrajince se vzdát, aby cena ropy a plynu zase klesla – to je jednoduché, stačí přestat dodávat zbraně a peníze – a tím si udržet hlasy voličů, nebo pokračovat v kurzu a riskovat, že v příštích volbách vyhrají skutečně proruské nedemokratické síly. Kurz mezi Scyllou a Charybdou, daný tím, že prostý volič nechápe, co mu v případě ruské okupace hrozí. Což je dáno naprostou absencí politologického vzdělání, které se v demokratických zemích po celá desetiletí nepěstovalo. Z jednoduchého důvodu. Nevzdělaný volič byl snadněji manipulovatelný. Celá desetiletí jsme se snažili držet voliče v blahé nevědomosti a vsadili na růst životní úrovně, teď padá tato taktika demokratickým zemím na hlavu.
  7. Na rozdíl od Ruska žijeme v právním státě. To je v době války nevýhoda, něco, co oslabuje akčnost a schopnost konat. Ruští oligarchové žalují Evropskou Unii za proti nim uvržené sankce a mají dobrou šanci soud vyhrát. Dostanou nakonec ještě odškodnění a proruští švábové budou triumfovat – my jsme to vždycky říkali, že ty sankce nemají žádný význam. Jenže soudy v právním státě nemají za úkol sjednávat spravedlnost ale vykládat zákon. A pánové Abramovič a spol to dobře vědí a budou se snažit tuto slabost západní společnosti využít. Veřejné mínění se nakonec překlopí na jejich stranu. Když je evropský soud osvobodil a přiznal jim dokonce odškodné, pak přece určitě nic zlého neudělali! A když ne oni, tak zřejmě ani Putin, to dá rozum!

Je mnoho možností, jak vyhrát válku. Rozhodující jsou zdroje a odhodlání obyvatelstva. V obou těchto bodech má Rusko nad Západem velkou převahu. Mám strach, že ji i uplatní a dovede k vítězství.

Pindání bezmála stoletého důchodce Henryho Kissingera, že by se Ukrajina měla vzdát území, na které si dělá Rusko nároky, je svůdné – musel jsem vést vášnivou diskusi i s mým bývalým rakouským šéfem, který si myslí, že by to bylo taky rozumné řešení. Ale zastavil se Hitler po získání Sudet? Kdo si myslí, že se Putin po obsazení Donbasu zastaví a nebude mít další územní nároky, je stejně naivní jako byli Chamberlain a Daladier v Mnichově v roce 1938.  Pamatuje si ještě někdo, co řekl po uzavření mnichovské dohody Winston Churchill?

Řekl: „Měli jsme volbu mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“¨

Jeho slova se naplnila. Osobnosti typu Winstona Churchilla dnes na Západě zoufale chybí.

Určité chyby by se prostě opakovat neměly.

Nockberge

Že nevíte, kde to je? Dobrá trošku pomůžu. Tyhle hory dostaly díky tvaru svých vrcholků jméno podle oblíbeného místního jídla – noků. Jsou až k vrcholu oblé, málo skalnaté a zelené čili by se jednalo zřejmě o noky špenátové. „Nockerle“, tedy noky z mouky vody, bramborů a vajíček jsou typickým slovanským jídlem a Korutany byly dlouho obydleny slovanským obyvatelstvem, než postupně podlehly germanizačnímu tlaku ze severu a až po hradbu hor Karawanken se naučilo mluvit německy – i když ve specifickém a pro rodilé Němce ne příliš srozumitelném dialektu. Je až nápadné, jak se korutanská kuchyně podobá slovenské – dokonce víc než české. Korutanské „nudeln“, tedy pirohy s různou náplní, jsou neodmyslitelnou součástí místní kuchyně.

               Takže už víme, že Nockberge musíme hledat v Korutanech a to na severu země na hranici se Štýrskem a Salcburskem mezi průsmyky Turracherhöhe a Katschberg – obě místa jsou oblíbenými destinacemi pro zimní lyžařskou dovolenou.

               Pohoří Nockberge má jednu atrakci a tou je vysokohorská mýtní silnice Nockalmstrasse. Je dlouhá 35 kilometrů, má 52 serpentin a vyveze vás hned dvakrát nad nadmořskou výšku 2000 metrů nad mořem – pro motorkáře je to pravý ráj. Z východu se na ni dostanete z obce Ebene Reichenau, ze západu z obce Innenkrems. My jsme se ubytovali ve vesnici Mitterndorf, místní části střediskové obce Patergassen. Bydleli jsme na statku Leebhof, spravovaném selkou bez sedláka (utekl, protože bylo na statku na jeho vkus příliš mnoho práce), v naprosto klidném až idylickém prostředí za velmi přijatelnou cenu 300 Euro za tři noci. Patergassen leží na východ od Nockberge, museli jsme tedy na Nockalmstrasse za mýto 20,50 Euro (jak pravil mýtný, padesát je pro mě a dvacet pro šéfa) vjet od Ebene Reichenau.

               Poprvé dosáhnete dvoutisícovou výšku u chaty Glockenhütte. Jmenuje se tak podle zvonice za chatou, kam si můžete zajít zazvonit. Dá se odtud vyrazit na velmi hezkou túru na Klomnock s výškou 2331 metrů na mořem. Žádný strach, startujete z dvoutisícového základního tábora, převýšení je tedy akceptovatelné. Odtud se dá pokračovat po horském hřebeni na Mallnock 2226 m.n.m. Na jeho vrcholu jsou úžasné výhledy, pro návrat se člověk musí rozhodnout buď pro cestu odkud přišel, tedy přes vrchol Klomnocku, nebo zajít za vrchol kopce a pak okolo skalnatého ostrohu Rote Burg zpět k parkovišti. Zvolili jsme druhou možnost. Horský průvodce Nockberge sliboval bezproblémový návrat po vrstevnici, a přitom nestoudně lhal. Mohlo mě trknout, že když návratová cesta vede přes místo zvané „Hoher Steig“, tedy „Vysoká stezka“, že to nebude po rovině. Nebylo. Museli jsme vyšplhat do průsmyku sto metrů nad naše zaparkované auto a až pak jsme směli zpět k chatě. Procházka se tedy změnila v túru střední obtížnosti (v terminologii bratrů Andrášiovců „veľmi ľahkú“), stále ale ještě pro důchodce zvládnutelnou. Na Mallnock se dá vystoupat i z protilehlé strany – dělá to mnohem víc lidí. Je třeba zajet do Bad Kleinkircheimu, do obecní části Sankt Oswald a pak se buď nechat vyvézt lanovkou Brunnachbahn za 20 euro na horní stanici ve výšce 2039 metrů nebo si to dát pěšky od stanice dolní. Ta je ovšem jen ve výšce 1300 metrů, takže pak dělá převýšení bezmála kilometr.

               Druhým místem, kde Nockalmstrasse překonává výšku 2000 metrů nad mořem je Eisentalhöhe – tady se dostanete s autem nebo motorkou dokonce do výšky 2042 metrů.

Odtud se dá poměrně snadno zdolat hlavní vrchol Nockbergů Königstuhl 2336 m.n.m. Není nejvyšší, tím je na korutanské straně Rosennock s 2440 metry a na štýrské straně je to Eisenhut, který má dokonce 2441 metr. Ale Königstuhl platí za hlavní vrchol, možná proto, že je snadno dosažitelný. Buď z už uvedené Eisentalhöhe, nebo od chaty Zechneralm kousek níž a dál na západ. Pro ty, kdo mají rádi větší výzvy, je pak možné vyrazit od Karlsbadu z výšky 1693 m.n.m. Tady se nachází selské tradiční lázně, které je možno za poplatek použít. Rodina Aschbacher provozuje tyto lázně stejně, jak tomu bylo před dvěma sty lety. Žádný elektrický proud, voda teče z Karlsquelle pod domem přímo do vyzděné lázně.

               Mimochodem na nejvyšší korutanský Nock, tedy Rosennock, se dá vystoupat od Erlacherhütte, která se nachází v nadmořské výšce 1665 metrů a dá se k ní dojet po další mýtné cestě (tentokrát jen za 4 eura s tomu odpovídající kvalitou vozovky), najíždí se na ní v „granátovém městečku“ Radentheinu.

               Část Nockbergů se nachází ve Štýrsku i s nejvyšším kopcem tohoto pohoří Eisenhutem. Na ten se dá vystoupat z průsmyku Turracherhöhe, cesta k průsmyku z korutanské strany má sklon až 20 stupňů. Ovšem tuto prosím nepodcenit, jak se to kdysi stalo mně. Je to z průsmyku pět a půl hodiny a zejména, když tam jdete prvního října a den předtím nasněžilo do výšky kyčlí a na túru vyrazíte v jedenáct dopoledne, může to být pak s návratem za světla hodně těsné. Když jsem při běhu zpět k autu v průsmyku dostal při příkrém stoupání, o které tam není nouze, křeče do lýtek a slunce už zapadalo, měl jsem poprvé v životě skutečně strach. Ale zachránila to tehdy kofola, takže jsem lesní cestu našel těsně předtím, než nastala úplná tma.

               O hodně pohodlnější je vyvézt se lanovkou na Kornock a z něj si dát procházku na Riesennock a pak zpět údolím, ve kterém se nacházejí staré stříbrné doly – dolů se člověk může spustit i letní sáňkařskou drahou.

               Pravý „high light“ je poměrně nenápadný Tschiernock. Je jen 2088 metrů vysoký, ale je to poslední „Nock“ směrem na jihozápad a je to úžasný vyhlídkový kopec. Od obce Seeboden na Millstätter See se autem dostanete až do výšky 1700 metrů – opět je třeba platit mýto, tentokrát ale jen 8 Euro. Potom po serpentinách po úzké cestě, kde může být problém minout se s protijedoucím vozidlem (ale při troše dobré vůle to vždycky nějak jde) až k Hansbauerhütte nebo k Sommereggerhütte. Rozcestník je dobře označený, od první chaty vede značkovaná cesta přímo na vrchol, v té druhé je podstatně větší nabídka jídel a provoz už i v červnu. Potom je to těch zhruba 350 výškových metrů na vrchol, kde za pěkného počasí zažijete skutečný sen.

Přímo před vámi na západě se tyčí skupina Hohe Tauern s třítisícovými vrcholy Großer Hafner, Hochalmspitze a Angkogel v pozadí s Großglocknerem. Pod nimi se krčí městečko Gmünd s muzeem Porsche, protože zde mezi horami vyráběla tato automobilka svá auta ale i vojenskou techniku v letech 1944 – 1948, kdy se sem stáhla z neustále bombardovaného Stuttgartu.

Na severu na obzoru jsou vidět skalnaté vrcholy Nízkých Taurů a na jihu Julské Alpy z Triglavem a Mangartem. Přímo pod nohami pak máte Millstättersee a je kousek dál Spittal an der Drau. Procházka po hřebeni k Hochpalfenocku (2099 m.n.m) s odbočkou na vyhlídkový kopec přímo nad jezerem je pak pravým požitkem.

               Pokud máte chuť vidět, jak dokáže člověk přírodu měnit k obrazu svému, pak doporučuji cestu po další mýtné cestě (20 euro mýto) do Maltatalu. Člověk projede městečkem Gmünd do vesnice Malta a pak po serpentinách a do skály prokopanými tunely až k přehradnímu jezeru ve výšce 2000 m.n.m. s hrází vysokou 200 metrů, které spotřebovala víc než milion kubíků betonu.

Po cestě nahoru jsou semafory, protože řada oněch tunelů je jen jednosměrná. U prvního semaforu se musí čekat až 22 minut. Když jsme k němu dorazili, svítilo tam právě číslo 22 a byli jsme druhé auto v řadě. Okolo jezera se dá jít až k Osnabrückerhütte a kdo toho tam ještě nemá dost, pak obtížným výstupem na Zwischenelendscharte (ti, kdo umí německy rozumí, že už jméno tohoto horského přechodu by mělo varovat).        

    Kdo touží pokořit třítisícovku, pak má možnost vylézt na Großen Hafner (3076 m.n.m) nebo na Schneewinkelspitze (3016 m.n.m.) Na tyto dva vrcholy vedou značkované chodníky, na Hochalmspitze, zvanou „Královna Taurů“ která je pokořitelná z Gießenerhütte značkovaná cesta nevede. Ovšem i ty dva značkované vrcholy vyžadují kondičku, jde o výškový rozdíl 1900 či 1400 metrů.

               Ale člověk nemusí jen běhat po horách. Millstättersee je jedno z nejkrásnějších rakouských jezer a má neuvěřitelně čistou vodu. Jenže samotný Millstatt je zcela v privátních rukách. Představa, že byste se tam mohli projít po břehu jezera po nějaké kolonádě, je naprosto zcestná. Všechno je privátní, pláže jsou soukromé, jen na okraji obce je jedna veřejná pláž. Millstatt vznikl jako klášter v jedenáctém století, klášterní komplex tvoří i dnes jádro městečka.

Millstatt

Klášter dal údajně založit slovanský vévoda Domitian, kterému se v jezeře utopil syn. Jiná legenda vypráví o křesťanském misionáři, který, když přišel do této krajiny, naházel do jezera na tisíc pohanských soch (mille statue), podle tohoto činu mělo jezero dostat své jméno. Legenda je sice už dávno vyvrácena, přesto vyčnívá z jezera symbolicky jedna z těchto soch.

               Pokud byste se chtěli ubytovat u jezera, pak raději ne mezi „bohatými a krásnými“ v Millstattu, ale raději v Seebodenu na západě nebo v Döbriachu na východě. Obě tyto obce mají přístup k jezeru, mají veřejné pláže a jsou cenově podstatně přístupnější.

               Pokud je někomu voda v jezeře příliš studená, má možnost zajet o pár kilometrů na východ do Bad Kleinkircheimu. Toto městečko v horském průsmyku ve výšce 1000 metrů nad mořem dosáhnete po cestě přes „město granátů“ Radenthein.  Korutany byly největším nalezištěm granátů, těžily se zde a vozily se k zpracování do Čech, kde dostaly své jméno „Český granát“. Samozřejmě se do Čech vozily proto, že zde existovala tradice zpracování kamenů nalezených v Česku. Ale i ty korutanské se staly „českými“. V Radentheinu je muzeum „Granatium“, podobnou historku si ale vyslechnete i v muzeu v zámku Porcia ve Spittalu an der Drau.

               Bad Kleichkirheim má až dvoje therme, tedy lázně, Sankt Kathrein a Römerbad.

Jsou obě poměrně malé, ale vymasírovat zde údy po horské túře v teplé vodě je velmi příjemné. Bad Kleichkircheim je samozřejmě známý především jako lyžařské středisko. Žije ze slávy svého rodáka Franze Klammera, olympijského vítěze z Innsbrucku v roce 1976. Pochází odtud i další slavný rakouský sjezdový lyžař Armin Assinger, který je momentálně známý spíš jako televizní komentátor – uvádí i rakouského „Milionáře“. Infrastruktura Bad Kleinkircheimu by ale potřebovala dost velkou finanční injekci a modernizaci, je ještě stále z velké části na úrovni slavných sedmdesátých let minulého století. V létě jsou v provozu dvě lanovky, Kaiserburgbahn a už vzpomenutý Brunnachbahn.

               V oblasti Nockbergů tedy najde každý něco. Horské túry nejrůznější obtížnosti s úžasnými výhledy, koupání v jezeře či v lázních nebo i trocha kultury ať už v Gmündu nebo ve Spittalu. A ty „nockerle“ si můžete dát v každé restauraci – nejtypičtější jsou „Käsespätzle“ čili noky se sýrem a s opraženou cibulí – to je hodně syté jídlo i po horské túře.