Útok je tentokrát generální. Ratingová agentura Standard and Poors zaregistrovala, že se Evropa začíná uklidňovat, začíná jednat a že by se z toho svého průšvihu mohla snad i dostat. Rozhodla se tedy pro radikální krok a zhroršila rating hned devíti evropským zemím najednou. Protože Euro se podle přání spekulantů ze svých potíží dostat nesmí. Musí se rozpadnout a otevřít nové netušené (nebo spíše tušené) možnosti k obohacení malé skupinky lidí činných na „finančních trzích“. Angličané nazývají tyto „trhy“ dokonce „financial industry“ což považuji za zcela zcestné, ne-li perverzní. Zhoršení ratingu se nevyhnula především Itálie, přestože nebo spíše právě proto, že schválila přísný úsporný program. Kdo o tom ještě pochyboval, musí teď už chápat. Ratingové agentury (nebo přinejmenším Standard and Poors), stvořené z důvodů ekonomických, přijímají politická rozhodnutí. Dokonce si to už politici i odváží říci. Že by začínali chápat, že jsou ve válce? Kdepak!
Zase jednou jsem měl možnost poslechnout si debatu v rakouském parlamentu (Rakousko je jednou z devíti postižených zemí). Sice jsem tentokrát nežehlil, diskuse ale byla ve zkratce dávána v rádiu a já jsem byl na cestě do Grazu a lepší ochranu před usnutím za volantem jsem si ani nemohl přát. Zhoršení ratingu bylo pouze záminkou na stranické boje. Místo, aby se politici semkli a aspoň zakotvili onu „Schuldenbremse“ do ústavy, obviňovali se jen vzájemně z neschopnosti, požadovali odstoupení vlády atd. atd. Prostě obvyklé hříčky bez nejmenší známky pochopení vážnosti situace. Kdyby se aspoň teď, když opravdu začíná stoupat hladina v potápějící se lodi ekonomiky, dali dohromady a začali společně vodu odčerpávat! Právě naopak, trhají si pumpu z ruky a bojují o to, kdo bude stát na kapitánském můstku Titaniku. Ne, bojuje se o voliče a tím pádem o vlastní korýtka. Ona se už najde cesta, jak je naplnit, i kdyby byla země v konkursu. Ta jsou totiž ta poslední, která se vyprázdní.
Ale zpět k onomu centrálnímu útoku. Čím agentura Standard and Poors při zhoršení ratingu argumentuje? Že evropské státy spoří a tím ohrožují hospodářský růst. Když rozhazovaly, snižoval se jim rating pro stoupající dluhy, když začaly šetřit, je to taky špatně. Vzpomínáte si ještě, jak jsem tvrdil, že nevěřím, že by mohl pád Berlusconiho Itálii pomoci? I když jej vlastně právě ratingové agentury svrhly? Svrhly jej ale jen proto, že jim kladl odpor. Jeho osobní avantýry a způsob života jim byl ukradený, jeho deficitní hospodaření se jim v podstatě dokonce líbilo.
Samozřejmě mají finančníci na politické scéně i spojence. Politici nechápou a chápat nechtějí, že je třeba jednotného postoje. Někteří se dokonce rozhodli pro vědomou kolaboraci se silami, jež jejich státy ženou do záhuby. David Cameron v Británii je ochoten za privilegia londýnské „City“, největší evropské finanční burzy v Evropě obětovat i Evropskou unii. Za to dostal nepřímé sliby, že spekulanti nebudou – přinejmenším v nejbližší době – útočit na britskou libru. A samozřejmě – málo překvapivě – se na tuto stranu postavil i prezident jedné malé země v srdci Evropy. Ten není ochoten podepsat zákon, jenž by evropským státům přikazoval hospodařit s rozumem. Aby se neopakovalo Řecko či Itálie. Zdá se to schizofrenické – přece pan prezident Klaus hospodaření těchto zemí zvaných PIGS (tedy Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko) kritizoval, někdy až tak nevybíravě, že vznikly konflikty na diplomatické úrovni (výroky o Řecích ležících pod piniemi a pijícími ouzo místo aby pracovali). Ale teď se zuby nehty brání zákonu, jenž by tyto nedisplinované evropské děti umravnil. Má to logiku? Zejména v zemi, jež na tom vlastně vůbec není až tak špatně, ratingem AA- (A1 u Moody´s a A+ bei Fitch) je na tom Česká republika nejlépe z nových členů Evropské unie (spolu se Slovinskem a Estonskem, jediná ale mimo Eurozónu), což znamená společné hodnocení „dobře“, tedy třetí nejlepší stupeň.
Jenže finanční trhy chtějí, aby se státy dále zadlužovaly, aby provozovaly řecké hospodářství s rozhazováním peněz za nesmyslné státní zakázky, jež jsou díky korupci třikrát předražené. V prezidentovi Klausovi mají svého věrného spolubojovníka. Protože on se od finančních trhů vydírat nedá. On jim slouží. Ať už vědomě nebo nevědomě.
Je tedy v boji, jež momentálně zuří na celé zeměkouli pro rozhádané politiky nějaká šance, dostat věci pod kontrolu? Paradoxně zřejmě ano. Vedle skupinky spekulantů existují totiž i jiní „investoři“. Jsou to banky a pojišťovny, jež spravují privátní životní pojistky a důchodová pojištění. Ty musí peníze vybrané od svých klientů někam umístit a to tak, aby dosáhly určitého jistého výnosu. Státní dluhopisy jsou samozřejmě ideální, pokud dané státy nepadnou do konkurzu. Jestliže si tedy spekulanti nic jiného než konkurs eurozóny nepřejí, tito „investoři“ mají právě opačné zájmy. Co se stalo po útoku agentury Standard and Poors na burzách? Překvapivě nic! Úroky za státní dluhopisy postižených zemí se nezdvihly, nové emise francouzských a italských dluhopisů se dobře prodaly. V podstatě se dá říci, že se agentura blamovala, její rating nebyl na burzách prostě akceptován. Lidé, jež pracují s penězi jiných a jsou tak nuceni pracovat skutečně zodpovědně, pochopili naprosto správně, že se jednalo o politický krok, jenž nemá na trhu do dělat. Standard and Poors udělali totiž právě to, co je vyčítáno vládám – podnikli politický krok, aby ovlivnili ekonomiku. Je nápadné, že Moody´s a Fitch zcela vyjímečně krok Standard and Poors nenásledovaly. Možná tedy ani finančníci nejsou jednotní a snaží se vyšplhat po zádech jiného. Což by u nich samozřejmě nemohlo překvapit nikoho, více egoismu, než ve finančním sektoru se nedá najít asi nikde jinde na tomto světě. Takže naděje tu je. Ale dokáží to politici pochopit? Dokáží se konečně spojit a mluvit jednotnou řečí. Řečí, jež by chránila zájmy jejich občanů? Sice to tak nevypadá, ale koneckonců – naděje umírá poslední, ne?

Myslím, že to vnímáme všichni. Svět se někam řítí. Nikdo sice nedokáže říci, kam, zato ale všichni cítí, že se tam žene proklatě rychle. Je zřejmé, že žijeme v době, jež předznamenává velké změny, po nichž už svět nebude takový, jako byl dříve. Zda bude lepší nebo horší, nedokáže asi nikdo říci, člověk má ale ve své většině ze změn spíše strach a proto se jich spíš bojí, než aby se na ně těšil.
Poslední velké změny v uspořádání světa proběhly před dvaceti lety a my jsme se na nich podíleli aktivně. Pád železné opony změnil poměr sil ve světě, změnil hranice, vyvolal ale i konflikty, naštěstí pro nás jen lokálního charakteru (Balkán nebo Kavkaz).
Jenže to, co se děje teď, změny z konce osmdesátých let minulého století nepřipomíná. Musíme zabloudit hodně dál do lidských dějin, abychom našli atmosféru odpovídající dnešku. (more…)

Jsou vánoce a v křesťanském světě aspoň na několik dní utichly hádky, dokonce i ratingové agentury mlčí, politici sedí doma a nebombardují nás zákony, zprávami o neúspěšných vyjednáváních a katastrofickými vizemi. Čas míru, aspoň zdánlivého. Je tradicí, že si lidé na ty tři vánoční dny darují iluzi lásky a smíření. Iluzi, která sice vezme už 27.prosince za své, ale přesto díky za ni. Těšíme se na ni rok co rok, i když víme, že je to jen iluze.
Jsou země, kde lidem není dopřáno ani tolik.
Den poté, co Irák opustili američtí vojáci, eskaluje násilí v Mezopotámii. Šíitský premiér sesadil sunnitského vícepremiéra a vydal na něj zatykač. Během jediného dne zahynulo při teroristických útocích 70 lidí. Včera k nim přibylo dalšich pět. Občanská válka se zdá být neodvratnou.
Vzpomene si někdo ještě na slova britského premiéra Tonyho Blaira, jenž se nechal (jak se na pravého Brita sluší) od amerického prezidenta Bushe vlákat do iráckého dobrodružství, že svět Iráčanů bude bez Saddama Huseina lepší než s ním? Věří tomu ještě někdo?
Než se budu zabývat Bushovým nesmyslným dobrodružstvím, několik slov k vzniku státního útvaru jménem Irák. Historicky nemá tento stát žádné opodstatnění. Vznikl jen ze strategických úvah britského ministerstva kolonií během první světové války. Když se ukázalo, že původní idea jednotného arabského státu pod britskou správou je neuskutečnitelná, rozhodli se Britové vytvořit z osmanských provincií Basra, Bagdad a Mosul státní útvar, jež by ovládal tok obou velkých důležitých řek Eufratu a Tigridu a zabezpečoval přístup k Perskému zálivu. Proč? Protože ropa!!!
A tak byli do jednoho státu natlačeni šíité u perského zálivu se sunnity z oblasti Bagdádu a nakonec se ke státu připojili i Kurdové na severu. Odhlédnouc od tehdy tam žijících 300 000 Židů, jenž byli vyhnáni v roce 1948 a sto padesáti tisíc křesťanů (kteří byli z větší části vyvražděni či vyhnáni v roce 1933 – jejich pohrobkem byl ministr zahraničí Saddama Huseina Tarik Asis a posledních 8 000 křesťanů muselo ze země utéci po roce 2003, kdy ztratili Huseinovu ochranu, již američtí vojáci nedokázali ani vzdáleně nahradit). Vzniklo něco, co bylo od začátku nestabilní, životaneschopné a odkázané na cizí pomoc. Zřejmě to byl i cíl tehdejší britské vlády, jež už rok po založení Iráku musela čelit povstání arabských kmenů a Gertrude Bell – žena, jejíž význam pro osamostatnění Arabů od turecké nadvlády je porovnáván s legendárním plukovníkem Lawrencem a je považovaná za spoluzakladatelku nového státu – spáchala v roce 1926 v Bagdadu ze zoufalstvím nad výsledkem svého snažení sebevraždu. Stát držel pohromadě jen díky britské vojenské přítomnosti, i když získal v roce 1932 formálně samostatnost a když Britové na konci druhé světové války odtáhli, projevila se chybná konstrukce naplno. Povstání důstojníků v roce 1958 během něhož byl bestiálně zavražděn i tehdejší král Fasail II (jeho smrt v rukou šílícího davu svědčí o nepatrné autoritě, již královský režim odkázaný na cizí vojáky požíval), bylo vlastně snahou zachránit integritu státu. Koloniální velmoc odešla, moci se chopili ne ti nejschopnější, ale ti ozbrojení. To je prokletí celého regionu. Po odchodu cizí koloniální nadvlády se moci nechopí přirozené elity intelektuálů, obchodníků a průmyslníků, ale ozbrojenci. Ti zavedou diktaturu a první, koho se zbaví, jsou právě ony přirozené elity, v nichž vidí svou mocenskou konkurenci. Žádný politik nemá zájem na skutečně vzdělaném národě (ani ti naši, nenechejte se mást jejich výroky) a diktátor pak už vůbec ne. Nevzdělaný lid je totiž mnohem lépe manipulovatelný. A přidá-li se k tomu ropa, umožňující státní příjmy i bez průmyslové produkce, jež by vyžadovala kvalifikovanou pracovní sílu a tím i určité vzdělání, je tragédie hotová.
V roce 1979 převzal moc na zemí tehdy dvaačtyřicetiletý Saddam Husein, ale už od roku 1958 byla v zemi diktatura. Vládla menšina Sunnitů. Proč? Už za osmanské vlády sázeli Turci na Sunnity a pověřovali je správními úkoly. V sunnitech totiž viděli (a zřejmě právem) spojence proti konkurenční mocnosti Persii (dnešnímu Iránu). Když přišli Britové, byli Sunnité jediní, kdo měli jakés takés zkušenosti s administrativou a jejími zákonitostmi a pod ochranou britské koloniální moci převzala tato menšina (sunnité tvoří v Iráku asi 35 procento obyvatelstva) skutečnou moc. Proto to byli i oni, kdo stáli v čele převratu z roku 1958 a byli oporou diktatury Saddama Huseina, jenž byl stejného vyznání (ačkoliv v roce 1981 přestoupil z taktických důvodů k šíitskému islámu). Dost důvodů k hluboké nenávisti mezi národy Iráku, která byla držena pod pokličkou jen nevybíravým násilím Huseina a jeho strany Baas. V roce 1988 neváhal nechat zabít 5000 Kurdů bojovými plyny v městě Helepce.
Dnes se o tom nemluví, ale Husein byl v té době miláčkem americké diplomacie a to z toho důvodu, že válčil s Američany nenáviděným režimem iránských mullahů. Válka ovšem stojí peníze a Husein si je půjčil především od bohatého Kuvajtu. Když nebyl schopen dluhy splácet, rozhodl se Kuvajt obsadit a udělat z něj svou dvacátou provincii. (Nárok na Kuvajt vyhlásil Irák hned v roce 1963, kdy se tato země zbavily britské koloniální správy a získala samostatnost) Nakolik bylo bestiální chování iráckých vojáků v Kuvajtu realitou můžeme dodnes pochybovat (většina záběrů plačících kuvaitských žen a uprchlíků a jejich výpovědí byla nainscenována za peníze kuvajtských šejků v Americe) ale americké veřejné mínění se obrátilo proti diktátorovi a koalice Američanů s Arabskou ligou jej v druhé válce v zálivu porazila. Dnes můžeme obdivovat prozíravost starého prezidenta Bushe, jenž k všeobecnému úžasu zastavil své vítězné jednotky pochodující na Bagdad a ukončil válku. Tehdy mu nikdo nerozuměl a byl kritizován, že nesvrhl diktátora. Jenže tehdejší americká diplomacie si dokázala plasticky představit, co se s tím nesmyslným státním útvarem stane, když bude vydán na pospas demokracii.
Jeho syn už tak chytrý nebyl. Jeho hodně omezená moudrost byla ostatně zdrojem nekonečného počtu vtipů a insipirací pro jeden velmi vydařený film „American dreamz“ (ne není to pravopisná chyba, nejde o sny ale o televizní show). Samozřejmě že za jeho nesmyslným rozhodnutím napadnout Irák a dodělat co papínek „zameškal“, byli jeho poradci, konkrétně náměstek ministra zahraničí Wolfowitz (Už jméno vypovídá myslím dostatečně o jeho národnosti i cílech). Irák byl dobyt, Husein dopaden a popraven a Iráčanům vnucena demokracie západního typu, věc v kmenové společnosti naprosto cizí a nepřirozená. Ve volbách logicky vyhrála šíitská většina, i když s vládnutím nemá ani nejmenší zkušenost a země se řítí po stopách africké Rwandy, kde také po „demokratických“ volbách převzali moc většinoví Hutuové, ačkoliv v zemi po staletí vládla menšina Tutsiů. Výsledkem byl ve Rwandě masakr, jemuž podlehlo na milion lidí. Američané ztratili v Iráku 4000 mrtvých vojáků (jen pod čarou, v jednom článku o vojenské medicíně jsem četl hrdé hlášení, že irácká válka byla první, kdy se podařilo počet mrtvých vůči zraněným snížit pod 10 procent, což v přepočtu znamená na 50 000 zraněných Američanů většinou mrzáků s amputovanými končetinami, protože neprůstřelné vesty proti lehkým poraněním chrání a střelu do hlavy člověk většinou nepřežije ani dnes). A jen co odešli, dozrávají plody jejich působení do podoby občanské války. Myslím, že Tony Blair neměl pravdu – Iráčanům se nežije lépe než za doby Husainovy.
Proč tedy svět nedovolí, aby se umělý výtvor Irák rozdělil na své přirozené části? Protože ze šíitského státu na jihu by se stal satelit Iránu a umožnil by tak iránské nevypočitatelné vládě ovládnout perský záliv. Kurský stát na severu, bohatý na ropu, by se stal ochrannou mocí kurdských menšin v okolních státech – Turecku, Sýrii a Iránu a Sunnitům okolo Bagdádu by zůstala poušť, bída a vysoká míra frustrace. A smlouvy o těžbě ropy, licence ropným společnostem, jež byly hned po obsazení Bagdádu rozděleny americkým firmám (Husein rozdával po své první porážce licence Rusům, Číňanům a Francouzům, ne ale Američanům), by byly náhle neplatné. Ne, dokud z irácké půdy prýští ropa, bude tzv. Západ držet ten nepovedený výtvor pohromadě zuby nehty. Teprve až ropa dojde, můžou si tamější lidé dělat, co budou chtít. Třeba se i navzájem povraždit. Pak už to bude všem jedno.
Gertrude Gell to poznala už v roce 1926. Dva dny před svými 58. narozeninami si v bagdádském hotelu vpálila kulku do hlavy. Nedivím se jí. Vážím si jí.

Samozřejmě, že vím, že momentálně píše o Havlovi kde kdo. A že nemám větší právo než kdokoliv jiný psát, co si o něm a jeho působení myslím. Ale neodolal jsem a sedl jsem si k počítači, protože mne jeho smrt skutečně zasáhla. Třeba bude někoho můj osobní názor zajímat, proto si odvážím dát tento článek na můj web. Jsou to vzpomínky člověka, který Havla nikdy osobně nepotkal, ale pro něhož náš první polistopadový prezident něco důležitého znamenal.
Myslím, že nám všem bude chybět. I těm, kteří si to zatím neuvědomují. Těm, kdo ho měli rádi, i těm, kdo ho rádi neměli. Těm, kdo ho milovali i těm, kdo se mu vysmívali. Symboly, jež odešly, vždy chybí a Havel symbolem byl. Symbolem světa, jenž odchází. Odchází s ním. Mohl ještě sledovat jeho slábnutí, naštěstí se nedočkal jeho úplného zániku. Světa, kde měla vítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Ideál, jenž se nenaplnil, což Havel hořce konstatoval ve své divadelní hře „Žebrácká opera“. Pravda a láska jsou totiž namáhavější a hlavně vyžadují víc statečnosti, než lež a nenávist. Přinášejí sice prospěch, ale až po dlouhé době. Ze „šikovné“ lži, či vyintrikování nepohodlného konkurenta můžeme profitovat ihned a bezprostředně. A lhář nepotřebuje být statečný! Proč taky? Svou lež může další lží vždy zapřít.
O Havlově existenci jsem dlouho nic nevěděl. Věděl jsem o Chartě 77, ale neměl jsem ji možnost číst, její signatáře jsem neznal. Ani Jana Patočku, ani Václava Havla. I s jejich literárními díly jsem se mohl seznámit až po roce 1989. (A mám-li být upřímný, Patočka se mi líbil víc). Bylo mi tehdy 18 let a čím mne okolnosti Charty oslovily, byl fakt, že náš profesor občanské nauky Minář protest proti Chartě prostě nepodepsal. Prostý čin občanské důstojnosti a jistěže i statečnosti. Nevyhodili jej ze školství. Poselství, jež jsem si odnesl, bylo, že je možné nepodepisovat, co nám režim k podpisu předkládá. Proto jsem náhle přestal pociťovat povinnost chodit na manifestace prvního máje a když byli studenti olomoucké university důrazně vyzváni, aby demonstrovali na podporu rozmístění raket SS 20 na území Československa, zůstal jsem prostě na internátě. A nic se mi nestalo. Možná to nebylo moc, ale Charta pro mne znamenala poznání, že režim nemůže bít každého.
Se jménem Václava Havla jsem se seznámil poprvé až v létě 1989 (Nepochopitelné? Žil jsem pod Tatrami v Popradě a ne v Praze a rušičky vysílání Svobodné Evropy byly pro mne nepřekonatelným problémem). A pak šlo náhle po 17.listopadu 1989 všechno ráz na ráz. Vedl jsem stávkový výbor v nemocnici, poté Veřejnost proti násilí a pak se náhle připravovala volba prezidenta a já jsem musel z mé tribuny vysvětlovat, proč se prezidentem má stát Havel, jehož nikdo neznal a ne Dubček, jehož na Slovensku znali všichni. Argument, že Dubček byl a je stále komunista, i když „reformovaný“ neplatil, nacionalisté na Slovensku poprvé zacítili svou šanci, již pak dále rozvinuli v „pomlčkové válce“ a poté při přijímání zákona o slovenském jazyku. Pamatuji si, jak jsme se – my federalisti – scházeli „U Lva“ na dunajském nábřeží a pak šli na náměstí SNP a mimo jiné volali „Nech žije Havel.“ Proti nám stáli nacionalisté, křičící “Dosť bolo Havla!” bylo jich mnohem víc a mně bylo jasné, že nemáme šanci společný stát zachránit. Ale o to hlasitěji jsme provolávali prezidentovo jméno. Protože byl zase jednou symbolem, symbolem společného státu.Minimálně jsme tím dokázali naše protějšky nasrat.
Federace byla ztracená a Havel to pochopil. Odstoupil, když zjistil, že jako prezident nemá koho reprezentovat. Hodně lidí mu to mělo za zlé, já jsem ho chápal. Byl to projev zbabělosti? Rezignace? Byl to prostě jen čin zklamaného člověka. Zůstat sedět u stolu, od něhož se již nedá nic dělat, je určitě horší, než od něj odejít.
Havel se totiž vždycky choval překvapivě prostě lidsky. Flámy na Hrádečku byly legendární. Ale ty přece patřily k obrazu komunistické společnosti. Dovoleno bylo pouze pít a souložit. Dokonce i dizidentům. I při jeho početných aférách se ženami se Havel choval jako každý jiný mužský. Ženu sice svést, ale pak zatloukat a zatloukat. A pokud mu manželka odpoví stejnou měrou, pak se cítit podvedený, protože „to je přece něco úplně jiného.“ Prostě lidské, pochopitelné, blízké. Ne sice vzor počestnosti, ale prostě jeden z nás. Na rozdíl od většiny jiných se nebyl ochoten dobrodružství s něžným pohlavím vzdát, ani když ho už dávno opustily tělesné síly. Vlastně tedy statečnost. Ta mu vlastně nikdy nechyběla.
Statečnost se podobá mnoha jiným vlastnostem a bývá s nimi porovnávána. Mimo jiné hlouposti. Ale i zásadovosti. Nebo sebeúcty. Statečnost budí obdiv a lásku u těch, kdo si netroufli jít až tak daleko. Ale i závist a nenávist těch, kdo sami sebe zradili a cítí se při konfrontaci s ní odhaleni, obnaženi a potupeni. Ti na svou potupu nezapomínají a snižují pocit svého vlastního selhání pomluvami. Havel se jim nemohl vyhnout. A ani nevyhýbal. Měl kam?
V politice byl přišelec. Takového mohla do politiky vynést jen revoluce. V demokratických zaběhlých systémech by neměl šanci. Byl prostě nový člověk bez zkušeností, skutečným profesionálním politikem se vlastně ani nikdy nestal. Idealista! Ti do politiky prostě nepatří, protože se s nimi špatně uzavírají kompromisy. A politika je svou podstatou kompromis. Tedy pravý opak zásadovosti. Ze zásadovosti pramení politické chyby. Jako porevoluční zbytečné zredukování zbrojního průmyslu či propuštění vězňů při amnestii po Havlově první volbě prezidentem. Havel byl vždy spíše prorokem. V zákulisí politky se nikdy moc nevyznal a možná ani nechtěl. Traduje se historka, kdy představoval svého kancléře Schwarzenberka španělské královně aniž věděl, že z těch dvou jejich rodiče kdysi dávno chtěli udělat pár. Že měli spolu ve Vídni několik randes-vous, než přišli na to, že se k sobě nehodí. Odkud to taky měl vědět? Faux paux? Možná u někoho jiného, u Havla opět projev té lidské obyčejnosti, jíž zůstával ostatním lidem stále nablízku. Stejně jako když si po smrti své ženy Olgy vzal Dagmar, o níž stejně všichni věděli, že je jeho dlouhodobou přítelkyní. Rozhodl se na nic si nehrát a přiznat barvu. Bez ohledu na posměch, s nímž musel počítat. Opět jednou byl statečný.
Havel byl a zůstal symbolem. Nejen za komunismu a po jeho pádu. Byl symbolem společnosti, jež uznává jiné hodnoty než peníze. Společnosti, jež se nedá ujařmit novou totalitou burz a ratingových společností. Protože je její žebříček hodnot prostě jiný. Společnosti, jež je na odchodu. Její symbol Václav už odešel.
Bude mi chybět.

Je docela veselé sledovat handrkování politických stran a jejich zástupců. Vyjímečně jsem se v televizi podíval na zasedání rakouského parlamentu živě. Ne, nezbláznil jsem se, ale musel jsem žehlit a v televizi nedávali ani závody Formule 1 či rakouskou fotbalovou ligu, což jsou mé oblíbené přenosy, jež při žehlení sleduji. Nic se tam totiž neděje a pokud náhodou přece (někdo omylem vystřelí na branku či někdo někoho předjede) pak to stejně čtyřikrát z různých úhlů zopakují. Ale bylo dopoledne, práci bylo potřebné vykonat a v televizi dávali zasedání rakouského parlamentu. Posílil jsem se tedy jednou skleničkou whisky (zas až tak odvážný, abych se na takový program mohl dívat za střízliva, nejsem) a dal jsem se do poslouchání politických argumentů. Zatupitelé jednali o takzvané „Schuldenbremse“ čili brzdě zadlužování státu. (je to mimochodem zcela nové slovo, vymyšlené pro aktuální potřebu a stihlo se už stát se „slovem roku“) Rakousko chce dát do ústavy, že státní dluh nesmí překročit hranici 60 procent ročního národního produktu. (Je mi poněkud záhadné, jak toho chtějí dosáhnout, současné zadlužení státu totiž činí 75 procent a roční deficit rozpočtu a tím nové zadlužování leží nad tříprocentní hranicí, ale možná jsem v matematice nedával pozor nebo je politická matematika jiná než ta, kterou jsme se učili ve škole).
Vládnoucí strany – sociální demokraté a lidovci – ovšem na přijetí ústavního zákona nemají dost hlasů a proto se snaží získat aspoň jednu z opozičních stran, aby hlasovala pro přijetí této brzdy do ústavy s nimi. A všechny opoziční strany se brání zuby nehty. Ne ovšem proto, že by pochopily, že šedesát je méně než sedmdesát pět, tak daleko ve svých matematických schopnostech nejsou, ale z principu. Hlasovat s vládními stranami o čemkoliv by přece mohlo ohrozit jejich vyhlídky v příštích volbách. Zelení tedy podmiňují své hlasy novými daněmi pro milionáře a spekulanty a odmítají škrty v sociální politice, oranžoví jsou proti jakékoliv dani, i proti té, které jsou teď a jsou za přestavbu(rozuměj zlikvidování) současného sociálního systému, modří jsou pak z principu proti všemu, zejména pak proti euru a evropské unii a žádají referendum o setrvání Rakouska v euru, o záchraném deštníku pro euro a v podstatě o všem, o čem se hlasovat dá…
V podstatě nemá ale jasno ani vládnoucí koalice. Červení sociální demokrati chtějí zdanit spekulace a chránit privilegia svých úředníků a podniků (jako jsou například rakouské dráhy), lidovci, jejichž název strany je v podstatě ironií, protože zastupují jen loby finančních spekulantů, zase spekulanty ze všech sil brání. Takže panuje naprostá bezradnost a stát se pohybuje samospádem někam, nikdo neví kam. A finanční kapitál se může těšit a podniknout další zničující kroky.
Jestli si někdo myslel, že jsou ony ratingové agentury myšleny skutečně k ochraně pořádku v rozpočtu států a tím k zajištění splátek dluhopisů privátních investorů (například pojišťoven, jež prostřednictvím výnosů z těchto dluhopisů financují onen známý druhý pilíř penzijního pojištění), pak už doufám z této iluze procitl. Naopak, každý pokus státní finance stabilizovat je okamžitě potrestán snížením ratingu. Itálie Maria Montiho odhlasovala skutečně hodně bolestivý balík opatření úspor ve výšce 26 miliard eur. Světem obešla fotografie ministryně sociálních věcí, jež pro slzy nebyla schopna program svého ministerstva ani přečíst. Výsledkem je další snížení ratingu Itálie. Chci jen připomenout, že jsem to ve svém příspěvku o politické popravě Berlusconiho předpovídal. Belgie, jejíž zadlužení je opravdu úctyhodné a dosahuje 100 procent národního produktu, se po více než dvou letech od voleb konečně shodla na společné vládě pro Valony a Flámy a tato vláda se rozhodla řešit problém státních dluhů. Konečně něco pozitivního v rozhádaném belgickém domě? Kdepak! Moodys´ reagovala okamžitě snížením ratingu pro Belgii a to pro jistotu hned o dva stupně – jasné poselství – neodvažujte se něco dělat ze svým zadlužením, jež z vás dělá nesvéprávné otroky finančních trhů, nebo bude zle!
Kdyby se politici dokázali shodnout na společném programu, zřejmě by dokázali tlaku finančníků čelit. Ale to je jen iluzorní představa. Stejně nebo podobně jako v rakouském parlamentu to vypadá i v Evropském společenství. Když se konečně evropské státy dohodly na opatření, jež by společnou měnu a trh mohly zachránit, postavil se proti takovým cílům nekompromisně britský premiér Cameron. Nevím, nakolik je v Česku známo, proč. Požadoval vyjímečné postavení pro londýnskou „City“ tedy londýnskou burzu, aby ani v budoucnosti Evropská unie nemohla nic podniknout proti tamějším finančním spekulacím. Když takový závazný slib nedostal, zablokoval společnou cestu z dluhů – Británie sama má ovšem dluhy obrovské a stále stoupající, doufá ale, že k ní budou díky postoji jejího premiéra spekulanti milosrdní a na libru nezaútočí (jak to pod vedením Söröse udělali v roce 1992), prostě taková malá protislužba za kolaboraci. Dokonce i analytici britského seriózního listu „The Economist“ se chytali za hlavu, když se dozvěděli, co to Cameron v Evropě vyváděl. Ovšem britský premiér nepociťuje žádnou lítost, snad jen z toho, že zůstal ve svém postoji sám. A tak se rozhodl hledat spojence – v Irsku, Švédsku a Česku. Argumentuje strašákem diktátu Německa a Francie a ztráty státní suverenity ostatních členů Unie. Je to sice demagogie, ale proč ne? Pokud by jej to zachránilo na postu premiéra? (Dokonce i jeho koaliční partner- britští liberální demokrati – jsou totiž nepříčetní vztekem). Že může být obětována Evropská unie, že ji může rozštěpit? Koho to už v Británii zajímá? Oni byli, jsou a zůstanou na svém ostrově. Od roku 410 našeho letopočtu, kdy ostrov opustily poslední římské legie, vedou svou izolacionalistickou politiku a francouzský prezident de Gaulle věděl moc dobře, proč tvrdohlavě blokoval přistoupení Británie k Unii (podařilo se jí to až v roce 1972 po de Gaullově smrti).
Británie není se zbytkem Evropy kompatibilní ani nikdy nebyla. Prakticky neexistující sociální systém, zruinované zdravotnictví a školství produkující statisíce analfabetů připomínají mnohem více jejich nezvedené americké dítko za oceánem, než kterýkoliv stát na kontinentě. Její vystoupení z Unie by možná mnozí politici přivítali (i když by samozřejmě na veřejnosti prolévali krokodýlí slzy lítosti). Dát se na britskou stranu a tím na stranu „finančního trhu“, proti trhovému hospodářství a sociálnímu systému, by byla pro jakýkoliv kontinentální stát cesta do pekla. Doufejme, že to Petr Nečas pozná (od pana prezidenta bych tolik rozvahy ani očekávat nemohl).
A naskýtá se ještě jedna otázka. Proč USA, jež jsou momentálně naprosto neovladatelné, požívají nadále důvěry ratingových agentur? Nebude to jen tím, že všechny tři (Moodys´, Fitch und Standart and Poors) mají své sídlo v Americe. Prezident Obama je díky blokádě republikánů naprosto bezmocný, země se zadlužuje rekordním tempem, zvýšení dluhové hranice (tedy oné schuldenbremse, kterou mají Američané jako zatím jediný stát opravdu zakotvenu v ústavě) pomohlo jen na chvilku. Jenže co by agentury v Americe dosáhly? Rozpad dolarové zóny na 50 členských států? To sotva. Zvýšením úroků z amerických dluhů by toho moc nedosáhly. Na dolar se bude spekulovat stejně špatně potom jako předtím. Ale v Evropě? Kdyby se podařilo nenáviděné euro zničit? Kdyby se evropská společná měna rozpadla na měny národní? Pak by měli spekulanti ráj na zemi. Aspoň na ten čas, než by přivedli celý svět k ekonomickému kolapsu. Ale copak ten je nějak zajímá?
Co je varující? Průzkum veřejného mínění u mládeže v Rakousku ukázal už úspěch dvacetiletého života v hospodářství diktovaném penězi a finančním kapitálem. Přes 60 procent respondentů odmítá sociální systém a domnívá se, že za chudobu je každý zodpovědný sám. Odmítá solidární systém zdravotního pojištění a považuje chorobu prostě za osudový úder, jenž jedince zničí. Pokud si ale nedokáže pomoci sám, nemá mu být pomáháno vůbec. Jinými slovy, naše mládež odmítá systém sociálního přerozdělování, jež přivedl Evropu dvacátého století k současnému blahobytu a uznává hodnoty egoistického státu typu Thajska nebo Indie, jehož následkem je nepřekonatelná bída absolutní většiny obyvatelstva v těchto zemích. A to je varující. Protože naše mládež bude určovat i naši budoucnost. Charakter společnosti, v níž budeme žít. Staří lidé mohou egoistům připadat jako zbytečná přítěž (a taky jim tak připadají). Co pak s nimi asi tak udělají…?