Konec vojny se blížil, ale ještě rychleji se blížil termín radostné události v Markově rodině. Marek chodil po kasárnách celý nervózní, protože se se situací, kdy bude otcem a hlavou rodiny, nedovedl vyrovnat.
Zpráva jej zastihla zrovna, když spěchal na letiště.
„Pane doktore,“ volala za ním sestřička z ošetřovny. „Pane doktore, volali vaši. Máte dceru. Právě před chvílí se narodila!“
Marek, zmrazený očekávanou zprávou přece jen po určité latenci usoudil, že by měl projevit radost.
„To je skvělé, sestřičko. Zavolejte mi, prosím vás, Jardu Páleníka.“
„Jarouši, tu máš tři stovky a kup tři litry rumu. Až se vrátím z letiště, oslavíme moji dceru.“
„To je skvělé, gratuluji,“ zajásal Páleník, i když nebylo zcela jasné, zda proto, že se Markova rodina rozrostla nebo pro vidinu pijatyky. „A kdy přijdeš?“
„Máme štěstí,“ podíval se Marek na nebe. „Za chvíli začne lít a nejpozději v šest jsem v kasárnách.“
„Máme větší štěstí, než si myslíš. Dévéťáka má dneska major Ovčařík.“
Marek při tomto sdělení začal tušit, že dnes večer půjde do tuhého.
Bylo zcela zřejmé, že právě major je natolik kompromitovanou osobou, že se neodváží zasáhnout, ať se na ošetřovně děje cokoliv.
Na letišti zavládlo hned po prvním půldeci radostné vzrušení. „Sakra, ale bych k vám rád přišel,“ posteskl si vojín Matka, už dávno propuštěný z basy, ale se stále stejně dlouhou ofinou, která mu teď sahala až po ohryzek.
„Je snad problém hodit se marod?“ divil se Marek.
„Nemůžu, mám dnes pomocníka dozorčího roty,“ posteskl si nešťastný vojín.
„Škoda,“ řekl Marek a zdvihl sluchátko vyzvánějícího telefonu. Chvíli poslouchal a potom se postupně rozzářil. „Chlapci, na ošetřovně je údajně už pět litrů rumu.“
„Pomáhej nám pánbůh. Jsme bez doktora,“ povzdychl si zarytý ateista kuchař a přežehnal se.
Když se Marek vrátil na ošetřovnu, zdravotnický personál seděl okolo stolu a loupal hrách. Co zdravotníky k této aktivitě vedlo bylo těžko odhadnout, každopádně se bavili tím, že foukali hrachové kuličky z okna na kolemjdoucí chodce.
„Ovčařík už tu byl,“ informoval Marka Páleník. „Něco tuší, protože chodí kolem jako mlsný pes. Ten vyčuchá flašku na sto metrů.“
„A dali jste mu?“
„Dali jsme mu Gin. Dneska je mimořádně odporný. V lékárně na Šrobárce tě už asi nemají rádi, když ti namíchali takový dryják.“
„Se divím, že vůbec namíchali. Všechny lékárny ve městě nám naše léky na lepší trávení už skoro tři měsíce nechtějí připravovat.“
„Ne že nechtějí,“ upřesnil Dostál. „Prý nemůžou. Vyčerpali jsme jim suroviny. Na té Šrobárce jsem musel odpřísáhnout, že pokud se ti dnes nepodaří opít dozorčího útvaru, skončíš v base, protože jsi telefonoval služebním telefonem s rodinným příslušníkem ze Západního Německa.“
„Proboha, jak jsi na takovou ptákovinu přišel?“ zděsil se Marek.
„No a co? Gin je přece tady,“ urazil se Dostál.
„Já vám říkám, že Ovčařík ještě přijde. A protože má klíče i od zadního vchodu, je ho třeba zabarikádovat. Kluci do toho.“
Vtom se ale otevřely dveře a do místnosti vstoupil sám jmenovaný se zlatými šňůrami na hrudi.
„Čo tu robíte?“ ptal se podezřívavě. „Na čo tu máte ten hrach?“
Major Ovčařík očividně neměl rád situace, kterým nerozuměl. A těch bylo, vzhledem na jeho myšlenkovou kapacitu, požehnaně.
„Dá se dobře foukat,“ objasnil zcela nedostatečně Dostál.
„Čože?“
„Po lidech,“ vysvětloval Dostál trpělivě a když viděl stále nechápavý výraz v majorově tváři, vsunul kuličku hrachu do foukačky a trefil naprosto přesně pravé majorovo oko.
„Au!“ zařval Ovčařík, ale ostatní zdravotníci nějak poněkud zcestně dospěli k názoru, že tato hrachová střelba je povolena a spustili na majora bubnovou palbu. Ten po několika zásazích se strašným sakrováním vyběhl na chodbu a odtud se ozvalo: „Dajte si na mňa pozor. Ja viem, že dnes dačo chystáte. Ale ja vám na to prídem. A budem neúprosný!“
Ve dveřích se major srazil s veterinářem Horáčkem, který spěchal na ošetřovnu s rozzářeným úsměvem a s náprsní kapsou bundošky vyboulenou lahví rumu.
„Vy tiež?“ zvřískl major. „Nemyslite si, že neviem, že sa chcete opiť.“ A potom dodal téměř prosebně: „Tak sa teda ožerte. Ale preboha, neurobte průser.“
Horáček neměl čas zdržovat se bezpředmětnými sliby, odsunul majora stranou a pokračoval přímou cestou do ložnice, kde tušil nadměrnou koncentraci alkoholu.
„Takí vy ste na mňa,“ řekl plačtivě major. „Ani len napiť mi nedáte. A ja som na vás lepší jako vlastný otec.“ A zamyšleně odkráčel do místnosti dozorčího.
Zdravotníci prvoročáci zatím budovali u zadních dveří promyšlený systém pastí od kýble s vodou až po pytlíky nehašeného vápna, aby byl případný majorův pokus proniknout na ošetřovnu odzadu dostatečně avizován.
Co se dělo na ošetřovně v následujících několika hodinách, zahalme rouškou tajemství. Nejen proto, že zveřejnění faktů by určitě ohrozilo pověst naší armády, ale také proto, že nikdo se zúčastněných si nepamatuje celý průběh oslavy, ba účastníci se dodnes přou o počty tehdy zúčastněných osob.
Vojáci útvaru byli překvapeni pouze, když v houstnoucím šeru vyrazili z ošetřovny Marek s Páleníkem ohánějící se tenisovými raketami a před ošetřovnou se odehrál zápas zvláštní tím, že žádný ze soupeřů netrefil ani jednou míček s výjimkou vlastního podání. Na vysvětlenou je třeba dodat, že Marek si nevšiml ani toho, když Páleník, zmořený neúspěšnými pokusy odpálit míček, odhodil raketu a odešel na ošetřovnu. Teprve po několika minutách si zdravotníci všimli lékařovy nepřítomnosti a vrátili se pro něj, zatímco on se stále rozháněl proti pomyslným míčkům a počítal body.
Celá akce by v podstatě asi nezískala žádnou publicitu, kdyby si ten večer v kasárnách pluku nepodvrtl kotník vojín Tlačil. Večer v deset hodin usoudil, že ho kotník bolí příliš, než aby s ním trávil celou noc na kanapi a začal se dožadovat ošetření.
Osud je milosrdný a postavil mu do cesty vojína Matku, který vykonával službu pomocníka dozorčího roty.
„Tlačil, vyser se na to,“ radil mu dobře Matka. „Už je pozdě, na ošetřovně už možná spí, budou nasraní. Počkej do rána.“
„Ale mně to bolí,“ trval na svém Tlačil.
Matka si byl vědom početných litrů rumu na ošetřovně, a tak i když sám by vojína velice rád doprovodil, bál se průšvihu.
„Já bych tam tak pozdě nešel.“
„Se ti nechce, co?“ zaútočil Tlačil.
„Prečo nechcete pustiť vojaka na ošetrovňu?“ ozvalo se vtom za Matkou. Ten se vzepřel do jakési parodie na pozor. Za ním stál dozorčí pluku, kterým nebyl nikdo jiný než nadporučík Mocko, netající se svými antipatiemi k lékařskému stavu.
„Je už pozdě, soudruhu nadporučíku. Možná tam už spí,“ zkusil to ještě Matka hrát do autu.
„A vy chcete tu zdravotnickú pakáž chrániť? Tak nech vstanú. Aj tak sa len celé dni flákajú. A toto je ich robota, či nie?“
Matka se podíval na Tlačila zdrcujícím pohledem: „Budeš mít, cos chtěl.“
A nahlas zvolal: „Provedu, soudruhu nadporučíku. Dovolte mi doprovodit vojína Tlačila na ošetřovnu.“
„Ty blbče,“ řekl mu potom, když vyšli před útvar. „Ale aspoň uvidíš, jak dopadají ti, kteří nedbají na moje dobré rady.“
„Ale mně ta noha fakt bolí,“ zakňoural Tlačil.
„A ještě bude!“ zařval už rozzuřený Matka.
Na ošetřovně nemohli dlouho otevřít dveře do čekárny. Když se jim to konečně podařilo, zjistili, že příčinou byl veterinář Horáček, ležící na zádech v absolutním bezvědomí, přičemž nohama byl zapřený do dveří zevnitř. Odsunuli ho na bok.
„Tak abys věděl,“ řekl Matka se zadostiučiněním. „Tohle byl doktor.“
Tlačilovi se z tváře ztratila krev. „Pojďme radši zpátky, mně ta noha nějak přestává bolet.“
„Pozdě,“ pronesl temně Matka a zaklepal na dveře.
Musel ale pořádně bušit, než se otevřely a v nich se objevil Dostál s červenými šňůrami dozorčího ošetřovny, jen s námahou udržující rovnováhu.
„Co chcete blbečkové,“ zeptal se laskavě.
„Já rum a tenhle,“ ukázal Matka na Tlačila, „má podvrtnutý kotník.“
„No tak jen pojďte dál,“ pravil Dostál medovým hlasem. Ten tón byl dost varovný, aby se vojín Tlačil obrátil a vzdor svému zraněnému kotníku vyvinul rychlost geparda. Ale on, zcela hypnotizován nečekanou situací, vstoupil na ošetřovnu.
„Bažantíci, lásky moje,“ volal Dostál, který definitivně ztratil rovnováhu a padl k zemi, zády se opíraje o vstupní dveře. „Je tu marod na ošetření.“ Vzápětí se objevili dva zdravotníci s očividně nepříčetnými výrazy.
Matka proklouzl kolem nich do ložnice a Tlačil se marně rozhlížel po únikové cestě. Jedinou – dveře – blokoval svým tělem padlý Dostál.
„Tak copak tě bolí?“
„Kotník, ale vlastně, už ani moc ne,“ zafňukal vyděšený vojín.
„Tak co otravuješ? Na něj!“
Nešťastný zraněný vojín byl uchopen, zdvihnut a vzdor ječení prokládanému ostrými protesty nesen do sprchy. Jeho řev, připomínající zvuky středověkých mučíren jeho trýznitelům očividně dělal dobře a tak byl vzápětí v uniformě a ve vycházkových polobotkách vložen do vany a zahájena vodoléčba. Zda to byla adekvátní léčba na podvrtnutý kotník, to už nikdo ze zúčastněných nebyl schopen posoudit, ale ošetřujícímu personálu se zdála být nejzábavnější.
Byli by v ní pokračovali zřejmě dost dlouho, kdyby se vtom neozval od zadního vchodu strašný rachot a řev a následně souvislá série sprostých slov. Zdravotnický personál zpozorněl a přestal sprchovat svou oběť. Ta se rychle drápala z vany a podařilo se jí to sekundu před tím, než se ve dveřích koupelny objevil major Ovčařík. Bez čepice, červený zuřivostí, mokrý na zádech a zpředu bílý od vápna.
„Čo to tu robíte?“ zařval, až chudák Tlačil skočil na všechny čtyři a pokoušel se mu prolézt mezi rozkročenýma nohama. Páleník váhal s odpovědí. Melancholicky se díval na sprchu tekoucí do už prázdné vany a pak na znečištěnou majorovu uniformu.
Určitě nebyla už jeho vina, že si jeho pohled mladí zdravotníci vysvětlili po svém. Vrhli se na majora. Ten se pokusil ustoupit a zakopl o Tlačila. Padaje na záda, ucítil ve své bezmocnosti, jak je uchopen, zdvihnut, nesen a vzápětí skončil, řvouc strašné kletby, na dně vany pod namířeným proudem studené sprchy.
Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby se vtom neobjevil ve dveřích vojín Matka a nezahlásil: „Kluci, s Jirkou Dostálem je zle.“
Tuto informaci přijaly obluzené zdravotnické mozky přece jen jako závažnou, pohodili tedy sprchu na majora, chrlícího už osmdesátýšestý sprostý výraz bez toho, že by se jedinkrát opakoval a vyrazili ke svému dozorčímu. Ten ležel ještě stále na dveřích v těžkém bezvědomí a zdálo se, že nedýchá.
„Je živej,“ konstatoval Páleník. „Je jenom ožralej jako svině. Pomozte nám s ním.“
Společnými silami zdvihli padesát Dostálových kil a odnesli ho na pacientský pokoj. Páleník mu k hlavě přistrčil kýbl a poučil přítomné pacienty:
„Toto je váš dozorčí a tedy důležitá osoba. Vaším úkolem je hlídat ho do rána tak, aby se nezadusil a vůbec, aby se mu nic nestalo.“
Dostál v tu chvíli projevil první známky života a začal křečovitě zvracet do kýblu.
„No,“ pravil Páleník. „Už bude dobře.“
Ale nebylo. Jen za sebou Jarda zavřel dveře, ozval se hrozný třesk, pak rachot a pak zoufalé volání jednoho z pacientů: „Soudruhu svobodníku, on spadl do kýblu.“
„Co mi to hlásíte?“ rozčílil se Páleník. „Vytáhnout, umýt, starat se podle instrukcí.“
Těžko říci, zda té noci byl víc konsternován nadporučík Mocko, když kolem něj krátce před půlnocí prošel schlíple vojín Tlačil, zanechávající za sebou mokrou stopu jako vodník a na výzvu dozorčího se rozplakal a utekl do ložnice, nebo pomocníci dozorčího praporu, když se jejich nadřízený dostavil na dévéťárnu zcela promočený, bez čepice, ale zato s litrovou lahví podezřelé tekutiny čpící trochu jako gin. Vypil z ní na jeden doušek asi čtvrtinu a s už poměrně klidným konstatováním: „Svine jedné doktorské!“ ulehl na postel.
Do soutěže o nejpřekvapenějšího důstojníka se mohl přihlásit i podplukovník Kotík, který ráno, nic zlého netuše, zazvonil u dveří ošetřovny.
Dveře se otevřely a v nich se objevilo individuum, ve kterém až po chvíli přemýšlení poznal svobodníka Dostála. Dozorčí vláčející své červené šňůry po zemi se jednou rukou držel dveří, aby neupadl, jedno oko měl zalité obrovskou podlitinou a krví, která mu stékala po bradě a na sako a dechem, na dálku čpícím alkoholem, zahlásil:
„Soudruhu podplukovníku, dozorčí ošetřovny svobodník Dostál. Během mé služby se nic zvláštního nestalo.“
Odmlčel se a protože viděl vyděšený pohled svého náčelníka, dodal: „Až na to, že se doktorovi narodila dcera.“
„Panebože,“ vydechl podplukovník a nesměle nahlédl do ošetřovny, zřejmě v očekávání, že tam nebude. Když se ujistil, že budova stojí, ba ani nejeví známky nenapravitelného poškození, zopakoval jen:
„Panebože. Panebože, ako dobre, že to nebol syn.“

Epilog:

Všechno jednou skončí. A tak i vojenská služba u útvaru, který se nikdy netvářil jako bojeschopný, končila.
Marek, právě povýšený na podporučíka, stál ve dveřích ošetřovny a čekal na pokyn, že může opustit kasárna. Zase po roce měl na sobě zcela legálně civil, ale ještě se z toho nedokázal těšit. Vlastně mu bylo trochu i líto.
„Súdruh doktor,“ řekl na ním Kotík.
„Dovidenia, súdruh podplukovník,“ popřál Marek. „Nebyl to špatný rok, co si myslíte?“
„Veruže nebol,“ povzdychl si náčelník. „Dobre sa mi s vami robilo. Ste vynímočný človek, súdruh doktor.“
„Vyjímečný?“ usmál se polichoceně Marek. „Proč si to myslíte?“
„Veruže vynímočný,“ trval na svém náčelník. „Slúžim tu už dvadsať rokov. Za ten čas som tu mal do tridsať doktorov. Ale vy ste prvý, ktorému nenúkali vstup do komunistickej strany. A čo. Ani vás neprehovárali, abyste zostali v armáde. Ja tomu nerozumiem. V tej armáde sa čosi deje, súdruh doktor. Sú porušované pravidlá, rúcajú sa istoty. Prečo vás neponúkli zostať v armáde, hm?“
„Nevím,“ odpověděl zaražený Marek. „Víte, možná neměli čas. Já jsem měl stále ambulanci nebo službu na letišti, pohotovost…“
„S tým ste doblbli Fedorčáka,“ řekl náčelník. „Nie mňa. Ja vam hovorím, že to je porušenie pravidiel. To ten Gorbačov, pamätajte na mňa. Toto dobre nedopadne.“
A smutný náčelník mu podal ruku a zmizel v ošetřovně.
Marek vyrazil z kasáren. Jemu, neznalému pravidel vojenského života, se zdálo být všechno v pořádku.

Dostál byl ostatně neobyčejně zdatný zdravotník. Marek se o tom přesvědčil už po třech měsících vojenské služby. Právě sedali ke snídani, když se rozletěly dveře ošetřovny a v nich stál vyděšený zpocený vojáček ze spojovacího praporu.
„Súdruh doktor, Jano, tam u nás, asi zomiera.“
„Co trojčíš?“ namítl Marek, kterému se nepříliš chtělo vstávat od snídaně.
„Odpadol, je celý červený, zle dýcha. On zjedol ráno penicilin, akýsi bol nachladený a teraz…“
Vojáčkovo zděšení bylo dostatečně plastické, aby Marek popadl brašnu s léky a zařval na Dostála a šoféra: „Jdeme!“
„Co budeme dělat?“ zeptal se v sanitce Dostál, svírající lékařskou brašnu.
„Co bude třeba,“ zavrčel Marek. Sám cítil, jak je nervózní.
Kasárna spojovacího praporu byla vzhůru nohama. Zlé zprávy se vždy šíří přesně rychlostí světla. Pozitivum bylo v tom, že vrata kasáren byla otevřena a všude stáli vojáci, kteří sanitku naváděli až k těm správným dveřím.
Chlapec ležel v ložnici, trhaně těžko dýchal, byl bledý a jeho zavřené oči se koupaly v prýštícím potu.
„Co se stalo?“ vyhrkl Marek ještě v běhu.
„Zle, zle, pane doktore,“ vyrazil ze sebe pacient.
„Sundejte z něho blůzu a košili, rychle. Jirko, tlakoměr.“
Ucítil v ruce tlakoměr i se stetoskopem a současně už byl voják bez saka. Tlak byl neměřitelný. Srdce bilo, ale puls na rukou chyběl.
„Jirko, rychle natahuj adrenalin a jednu ampulku Hydrokortizonu, sto miligramů. Jo a podívej se, jestli nemáme Sandosten Calcium.“
„Ještě mluvil a už měl v ruce stříkačku s adrenalinem. Víceméně naslepo píchl do ruky a ke svému vlastnímu překvapení hned na první pokus trefil žílu.
„Hydrokortizon,“ velel a už ho měl v ruce. Zlatý kluk, pomyslel si o Dostálovi. Pracoval skvěle jako nejlepší sestra.
„Sandosten.“
Vstříkl všechno do žíly. Chlapec se už v průběhu podávání prvních injekcí začal zlepšovat. Hlavně ustalo to hrozné pocení a při podávání poslední injekce už Marek cítil na ruce puls.
„Přineste nosítka,“ zavelel očumujícím vojákům. „Bereme ho na ošetřovnu.“
„Na ošetrovňu?“ promluvil vtom někdo za Markem a když se doktor otočil, uviděl velitele praporu. „Prečo nie do nemocnice?“
Vlastně opravdu – proč ne do nemocnice, pomyslel si Marek. Proč nést riziko? Podíval se na hodinky. Bylo patnáct minut před sedmou. V tu dobu nemocnice nepřijímala. Potom budou mít bojové rozdílení…
„Na ošetřovnu,“ potvrdil své rozhodnutí. Žádný alibismus, je třeba léčit.
„Dúfam,že viete, čo robíte,“ pronesl velitel důrazně a odkráčel.
„Vím,“ zasyčel Marek
Chlapce uložili na ošetřovně na lůžko a potom strávili několik minut přemýzšlením, jak vyrobit infuzi, kterou podle Markových vědomostí měl pacient dostat. Flaška s fyziologickým roztokem k dispozici byla, léky taky, nakonec Páleník odněkud vyhrabal i set – „ty hadičky“ jak musel upřesnit Marek. Jenom stojan nebyl. Stojan tedy zhotovili z jednoho z prvoročáků, který pak stál dvě hodiny nad pacientem a držel ve svednuté ruce infuzi k velké radosti Dostála, který chodil pravidelně kontrolovat, zda je infuzní lahev držena dostatečně vysoko.
Ještě častěji ale běhal na ošetřovnu Kotík.
„Nemali by sme ho predsa len odviezť do vojenskej nemocnice?“ ptal se opakovaně.
„Na co?“ oponoval Marek. Chlapec už měl normální krevní tlak i puls a cítil se nepoměrně lépe, což doktorovi dodávalo sebevědomí. „Nic jiného než my mu stejně nedají.“
Ale Kotík se uklidnil až po telefonátu na interní oddělení vojenské nemocnice.
„Mal ste pravdu, súdruh doktor, povedali, že ste postupovali celkom správne. Že by sme ho tam už teraz vozili zbytočne. Poďte, súdruh doktor, poďte ku mne. A vy, Dostál, tiež. Aj vy, Páleník.“
Všichni vešli k Kotíkovi do kanceláře.
„Sadnite si,“ vyzval je náčelník a vzápětí se na stole objevila láhev rumu. „Dajte si. Za dobrú robotu.“
Dostál skoro spadl ze židle, ba i Páleník vyvalil oči.
„Tak to tu ještě nebylo, aby náčelník vytáhl vlastní rum,“ kroutil hlavou Dostál.
„Zasloužil sis, ne?“ zasmál se Marek. „Něco ti řeknu. Nechtěl bys měnit řemeslo? Byla by z tebe skvělá zdravotní sestra.“
„Myslíš kvůli mému sex appealu?“ nafoukl se Dostál a poopravil si sako na své neskutečně tenké postavě.
Večer Marek líčil historku na ošetřovně vojenské letecké školy, kde sloužil pohotovost. Měl z toho dobrý pocit až na to, že mu nikdo nevěřil, kromě pacientky, rotné křestním jménem Zuzana. Ale i to stačilo, poněvadž Zuzka vzdor svému zelenému povolání byla pěkná holka a chlapovi (i doktorovi) vždy udělá dobře, když ho ženy obdivují.
„Doufám, že nám budeš moct něco podobného předvést, abychom ti uvěřili,“ mínil zdravotník Ivan, který byl známý svým nedůvěřivým vztahem k celému zdravotnickému povolání, které na vojně vykonával.
„Doufám, že ne,“ opáčil Marek. „Jeden stress mi dnes stačil. Službu bych chtěl mít příjemnější,“ řekl a očima zabloudil k Zuzaně. Zdálo se mu, že pohled opětuje.
Co se týče úspěchů u žen, byl na tom Marek dost mizerně. Se svým skorojmenovcem Marečkem prohrával vysoko na body a to na nulu. Měl na to několik důvodů, z nichž by ale žádný před vojenskou chlapskou veřejností neobstál a proto je tajil.
Tak zaprvé byl ženat a očekával každou chvíli přírůstek, čili byl tady blok morální.
Zadruhé byl nenápadný typ a trochu ostýchavý, takže tu byl blok subjektivní.
Zatřetí neměl peníze, takže tu byl blok objektivní.
Začtvrté neměl rád problémy a snažil se jim všemožně vyhýbat, takže tu byl blok společenský.
Takto čtyřnásobně zablokovaný lékař dával zcela logicky přednost kartám a alkoholickému oparu před ženami, měl-li volit prostředky, které mu měly pomoci přežít rok zeleného života. Za celý rok po něm zatoužila jen jedna ženská osoba z kuchyně, sice přijatelného věku leč pokročilých kilogramů, a tak musel Marek asi na měsíc změnit harmonogram ambulantních hodin a asi měsíc se cítil být štvancem mezi zdmi kasáren, než zhrzená dáma nedala u útvaru výpověď a odešla za jiným, který její nesporné přednosti čísla čtyři lépe ocenil.
Párkrát sice Marek zašel v Košicích do baru, ale vždy to skončilo u konverzace při které si z něj dotyčné dívky očividně utahovaly a dávaly mu falešné adresy. Zřejmě neměl cit vybrat si ty správné ženy. Anebo spíš – ten cit měl, jenže jednak cítil, že nestačí finančně, jednak se trochu bál, aby z toho nebyly problémy.
Problémům se vyhýbal tak důsledně, že když se vracel z baru ve dvě v noci, přehoupl se přes zeď kasáren a takto se vrátil na útvar. Ne snad, že by se bál dozorčího, ale představil si chudáka vojáčka, který poběží před půl dvora, aby mu otevřel zamčený vchod a potom bude muset dévéťákovi vysvětlovat, proč opozdilce nepředvedl.
Když se o tomto způsobu návratu dozvěděl nadporučík Vavro, skoro se rozplakal.
„Tak toto je koniec,“ řekl hořce. „Keď sa už aj doktori vracajú do kasární cez múr, kde ta naša armáda speje? Tu už nie je žiadna úcta, žiadne tradície.“ Plakal a užil dvojitou dávku svého oblíbeného Rudotelu. Páleník mu sice k tomu namíchal ještě půldeci rumu, ale i tak byl Vavro ještě zádumčivější než dříve.
Je tedy vidět, že s touto povahovou výbavou neměl Marek u něžného pohlaví příliš mnoho šancí. Nicméně dnes byla příjemná atmosféra, vodka hřála v žilách a děvče v něm očividně vidělo skoro něco jako hrdinu. Pohodu večera rušil pouze fakt, že pomocníkem dozorčího vysoké vojenské školy byl podporučík Hromada.
Podporučík Hromada byl postavou téměř legendární. Měl dvě vášně: zavřít každého svého podřízeného a dosáhnout důstojnické hodnosti. Tomu věnoval předešlých patnáct let své praporčické praxe. Právě byl na vrcholu slávy, protože jednak se mu podařilo dostat do basy posledního z kuchařů (Hromada byl proviantním náčelníkem) a před měsícem se mu podařilo na sedmý pokus složit důstojnické zkoušky. Zlé jazyky tvrdily, že ani ne snad proto, že by byl schopen zodpovědět některou z položených otázek, ale proto, že členové zkušební komise se upřímně vyděsili, že by mohl přijít ještě poosmé.
Nicméně podporučík Hromada si připjal na každý nárameník po jedné zlaté hvězdě a nesl se útvarem jako Bůh, přičemž zdravil své kolegy praporčíky:
„Čest práci, neperspektivní praporčíku.“
Praporčíci sice za ním plivali na zem a odpovídali: „Jdi do prdele, perspektivní podporučíku,“ ale Hromadovo sebevědomí to nemohlo ublížit. Jeho služba dozorčího byl pravý postrach, protože prolezl útvar do posledního kumbálku.
To byl vlastně i důvod, proč Marek sloužil na vysoké škole a ne na své ošetřovně ve městě. Protože příkaz náčelníka zdravotní služby hovořil, že sloužit se musí tady. Normálně se tento příkaz pochopitelně nedodržoval a každý sloužil tam, kde byl doma, ale dnes signalizovali zdravotníci z Vysoké školy, že slouží Hromada a ten by nepřežil, kdyby tam doktora nenašel.
A už se taky ozvalo zvonění dole u vchodu do ošetřovny. Ivan zbledl, upravil si uniformu a šňůry, prohlédl se, zda nemá defekt na výstroji a běžel otevřít.
„Prečo sa zamykáte?“ řičel dole Hromada. „ Za to vás dám zavrieť. Chcem vidieť pacientské izby.“
Vzápětí předupali okolo místnosti, kde se skrýval zbytek personálu a bylo slyšet, jak z jednotlivých pokojů křičí pacienti: „Soudruhu podporučíku…“ když Hromada vnikl na pokoj a potom jeho „Dám vás zavrieť!“ když místnost opouštěl. Konečně došlo i na pokoj zdravotníků. Zdravotník Martin vyskočil a zařval:
„Soudruhu podporučíku, svobodník Hubálek plus tři při večeři.“
„Dám vás zavrieť,“ zvolal nadšeně Hromada. „Ako to, že sa mi hlásite v prítomnosti vyššej hodnosti?“ A ukázal na doktora.
„Neviděl jsem vás,“ řekl rozvážně Marek. „A tak se hlásil on, protože vás uviděl jako první. Odpusťte mu to, soudruhu podporučíku, já se za to na něj nezlobím.“
Hromada chvíli měnil barvy v tváři a lapal po dechu.
„Čo tu robíte vy?“ vybafl na řidiče.
„Řidič sanitky, vojín Petrnoušek, soudruhu podporučíku. Večeřím.“
Vtom si Hromada všiml Zuzany, krčící se za dveřmi.
„A čo tu robíte vy?“ zvolal vítězně. „Pacienti nesmia do miestnosti pro personál. Dám vás zavrieť.“
„Řešíme problém, soudruhu podporučíku,“ řekl vtom duchapřítomně Martin. A opravdu ho řešili.
„Aký problém?“
„Víte, doktor, když u nás slouží, spává v místnosti pro pacientky. Jinou ložnici tu pro něj nemáme a pacientky nikdy žádné nemáme. Jenže dneska je to vyjímečná situace, protože pacientku máme a tak nevíme, kam s ním.“
Hromadu problém očividně zaujal. Při představě společného noclehu doktora s pacientkou se mu pod čepicí ježily vlasy, protože tušil, že je to pregnantní porušení základních řádů.
„A ako to vyrešíte?“ vyštěkl. „Doktor, kde budete spať?“
Markovi se zatmělo před očima. Nevěděl, do odpovědět. Už viděl, jak ho bere Hromada s sebou do dozorčí místnosti a při představě takové noci na něj šly mdloby.
„Nebudu spát,“ vyrazil ze sebe zoufale. „Jsem ve službě.“ A když se Hromada spokojeně obrátil k odchodu, dodal ještě v polovědomí: „Sloužím socialistické vlasti.“
„No chválabohu, už je ten ocas pryč,“ vrátil se zpocený Ivan. „Je to dobrý, slíbil mi jenom tři ostré. To jsme to zvládli docela dobře.“
„Pojďme spát,“ řekl Marek. „Pokazil mi náladu.“
„Co, to už chceš sloužit socialistické vlasti?“ popíchl ho ještě Martin.
Bylo faktem, že Marek měl spát se Zuzanou v jedné místnosti a teď už zcela vážně uvažoval, co s tím udělat.
V ložnici si rychle sedl na postel naproti Zuzaně a zahájil konverzaci
„Co jsou tvoji rodiče, Zuzko,“ nic lepšího ho nenapadlo a připadal si jako idiot. Hledal odvahu ke kroku, který logicky musel udělat, už jen proto, aby svou společnici neurazil a nepřilepil si nálepku absolutního blbce. Ale trvalo mu skoro hodinu a probrali už oboustranně celé rodiny i se širokým příbuzenstvem, než konečně natáhl ruku a dotkl se dlaní její tváře. Odtáhla se jen trochu, nepříliš rezolutně a určitě by ji byl během následující půlhodiny políbil, kdyby se neozvalo zuřivé bušení na dveře.
„Doktore,“ volal Ivan. „Výjezd. Návštěva.“
Do prdele, zaklel v duchu, ale oblékl sako a vyrazil. Nemocný byl jeden rotný na internátě, který usoudil, že se nenaučil dost na zítřejší zkoušku a tak imitoval žlučníkový záchvat. Marek rozdrážděný vyrušením v okamžiku natolik příznivém, to vyřešil jedním CIM. Pacientova bolest se stala skutečnou, ale přesunula se z břicha do sedací části, takže sice skučel víc než předtím, ale prokazatelně ho záchvat žlučníku přešel.
Zuzana byla vzhůru. Čekala. Marek otráveně odhodil brašnu.
„Kde jsme to skončili?“
„U tvého strýčka Honzy,“ připomněla Zuzana.
Marek byl tímto sdělením natolik vyveden z míry, že o něm začal skutečně vyprávět. Nicméně cítil už poměrně velké odhodlání a tak přisedl na Zuzčinu postel. Ale než se k ní stačil přiblížit na dotek, ozvalo se znova bušení na dveře.
„Doktore, výjezd, pojď ven.“
Marek zbledl vzteky. Vyběhl jako blesk.
„Doktore, je to nějaký divný, necháme ti to na uvážení,“ řekl Martin a podal mu telefon.
„Doktor Marek,“ ohlásil se.
„Tu je dispečink záchrannej služby mesta Košíc,“ řekl mu ženský hlas. „Chceme vás poprosiť o pomoc. Máme hlásenie, ža na železničnej stanici je niekto v bezvedomí. Ale my máme všetky sanitky v teréne a vy ste najbližšie. Pomožete nám?“
„Samozřejmě,“ řekl Marek. „Martine, jedeme.“
„Ale je to civil,“ podotkl Ivan.
„No a co?“ vzkypěl Marek. „Civil není člověk?“
„To neříkám,“ bránil se zdravotník. „Ale máme zákaz výjezdů k civilním osobám. A slouží Hromada. Aby z toho nebyl průser.“
„Já mu seru,“ zařval Marek. „Jedeme.“
Na nádraží se něco dělo jen před jídelnou. Křísili tam nějakou ležící postavu.
„Co se děje?“
„Odpadol. Tak ho masírujeme. Aj umelé dýchanie sme mu dávali,“ referoval jeden z přítomných mužů.
Pacient byl bledý, v bezvědomí, ale slabě dýchal. Marek vyhmatal slabý puls.
„Aha, toto sme uňho našli,“ podával záchrance Markovi nějaký průkaz. „Ale nemožeme mu dať cukor, lebo je bez seba a má krč v čelustiach.“
Diabetik, uvědomil si Marek.
„Martine, glukózu!“
„Jakou?“
„Desetiprocentní.“
„Která to je?“
Panebože, zaúpěl v duchu Marek. Jirko Dostále, kde jsi? Skoro odsekl vršek ampulky a natáhl roztok do stříkačky. Vpíchl do ruky.
„Další!“
„Ještě?“ divil se zdravotník.
„Jo, a hodně. Dělej!“
Po páté ampulce se chlap začal probírat z bezvědomí. Současně se před nádražím ozvaly sirény a dovnitř vpadl personál záchranky.
„Co je to?“ hnal se k Markovi jeden z nich, zřejmě lékař.
„Hypoglykemie. Ale už se probral. Dal jsem mu padesát mililitrů desetiprocentní glukózy.“
„Dobře,“ řekl doktor. „Pripravte infúziu desiatky glukózy, budeme pokračovať,“ vydal příkazy.
Muž se probíral.
„Vďaka chlapci,“ zavolal za vojáky lékař záchranky. „Vďaka, pomohli ste nám.“
„No doktore,“ řekl Martin uznale. „Teď už ti docela věřím, žes dneska ráno křísil. Odvahu máš.“
Marek se cítil unavený. Nebyl si zdaleka tak jistý, jak působil navenek. Ale vyšlo to. Další bod na Zuzku.
Ještě nespala. Lehla si už, ale hned se otočila k Markovi, když vstoupil. „Co to bylo?“
„Nějaký chlap v bezvědomí,“ řekl Marek a klekl si k její posteli. Jejich ústa byla od sebe vzdálena pár centimetrů. Určitě by se tentokrát setkala, ale vtom se ozvalo bušení na dveře.
„Doktore, doktore, telefon.“
„Kdo volá?“ zvolal zoufalý Marek.
„Hromada. A je to hustý.“
„Četař absolvent doktor Marek,“ zahlásil se do telefonu.
„Podporučík Hromada,“ představil se Hromada s důrazem na první slovo. „Čo to bolo za výjezd, ktorý jste práve ukončili?“ vzrušený podporučík začal míchat jazyky.
„Výjezd k člověku v bezvědomí, soudruhu podporučíku.“
„Ale mám zprávu, že to nebyl vojak.“
„Nebyl,“ připustil Marek.
„A viete, že je zákaz výjazdov k civilným osobám?“ ozvalo se vítězně na druhé straně drátu.
„Vím,“ Marek byl unavený, podrážděný. Neměl na Hromadu náladu.
A ja vás dám zavrieť,“ jásal Hromada. „Porušil ste príkaz náčelníka zdravotnej služby. Zítra to budeme hlásiť.“
„Prosím,“ řekl Marek.
„Čo ste to povedali?“ nevěřil svým uším pomocník dozorčího.
„Nech sa páči,“ přeložil Marek.
„Vy jste drzý!“ zařval zraněně podporučík. „Čo to má znamenat? Viete vy vobec, s kým se rozprávate?“
„Vím,“ odtušil Marek. „Ale jsme lékař a musím pomáhat lidem, kteří to potřebují. Přísahal jsem na Hippokrata.“
„Vy ste prísahal socialistickej armáde,“ řval Hromada, vyděšený nečekaným odporem. „A vy tu prísahu porušujete. Já vás dám pred vojenský súd.“
„Prosím,“ řekl Marek rezignovaně. „Teda, nech sa páči. A teď nám už dejte pokoj, soudruhu podporučíku.“
„Teda ty máš odvahu,“ řekl uznale Ivan. „Ten ti to zítra u náčelníka zavaří.“
“Nebo já jemu,“ řekl Marek. Tušil, co se asi teď děje s Hromadou. Trpěl totiž
samonasíracím principem a tak existovala slušná šance, že ho do rána trefí mrtvice.
Se samonasíracím principem se Marek poprvé setkal na vojenské katedře u podplukovníka Prchala. Byl to jeden z mála lidí, kteří dokázali ohrozit svůj život v jakékoliv i nejnevinnější situaci. Tehdy studentům předváděl na mapě přesun pěší roty terénem. V jednom místě byla na mapě žlutá skvrna a číslo dvě, což studenty absolutně nezaujalo, dokud na to Prchal sám neupozornil.
„Žlutá skvrna znamená zamoření chemickými bojovými látkami, soudruzi. Nepřítel se pokusil zastavit postup naší roty způsobem zakázaným ženevskou konvencí. Dobře si všimněte soudruzi, že imperialistům nejsou žádné mezinárodní dohody svaté,“ řekl Prchal a vztekem nad proradností imperialistů zrůžověl.
„A co se stalo, soudruzi? Dva vojáci se otrávili plynem a stali se tak nenávratnými ztrátami.“
„Stali se čím?“ zeptal se student Břečka známý tím, že nechápe vojenské termíny.
„Zemřeli, Břečka. Padli! A já se ptám proč?“ Prchal zvýšil svůj třesoucí se hlas.
„Nevíte?“ zvolal. „Tak já vám to řeknu. Protože si nenasadili masky!“ Prchal v tváři zčervenal a hlas se mu zachvěl zlostí.
„A tak je to stále, soudruzi. Marně vojákům vykládám: Vezměte si masky, patří k výstroji. Je to, jako bych hrách na stěnu házel. Voják si masku nevezme. Radši si do pouzdra strčí chleba nebo nějakou knížku. A jak to dopadne? Aha?“ burácel podplukovník a bordověl.
„Takto, soudruzi, takto. Jako mrtvola, které je nanic chleba i knížka. A koho volají k zodpovědnosti za tuto chybu? No koho? Mne! Jako velitele přesunu. Já musím vědět, že si voják nevzal masku? Copak já za to můžu? Je to nezodpovědnost, je to sabotáž. Nekázeň v téhle armádě. A člověk se tu může roztrhat, obětuje své nejlepší roky ve službě a nic!“ Prchal byl fialový, z úst mu létaly sliny a z čela se lil pot.
„Teď ho konečně trefí šlak,“ zadoufal nahlas student Majer, ale marně.
„Ano, člověk obětuje celý svůj život vojsku a takovíhle dva parchanti mu potom zničí kariéru,“ zalkal Prchal, praštil s čepicí o stůl a zlomeně si sedl na židličku.
Zbytek jednotky se zatím na mapě blížil k místu určení.
Marek se v dobré naději, že Hromadovi se bude dařit ještě hůře než tehdy Prchalovi vrátil k Zuzaně. Měl dost mizernou náladu.Chutě na lásku jej docela přešly. Přesto si přisedl k ní na postel.
„Udělá ti problémy?“ chtěla vědět.
„Potom by tu zdravý rozum už skutečně definitivně umřel,“ povzdechl si Marek. Chtěl obnovit atmosféru, v níž už Zuzku skoro políbil, ale ta byla pryč. Tentokrát byl skoro rád, když se znova ozvalo bušení na dveře.
„Doktore, výjezd.“
„Tak takovouhle službu jsem ještě neměl,“ pronesl už se slzami v očích.
„Osud,“ řekla Zuzana a obrátila se ke zdi.
Tentokrát to byl opilý prochladlý voják, nalezený v bezvědomí před kasárnami. Odvoz do nemocnice, snímek plic, který prokázal, že voják vdechl vlastní zvratky, protokol o odběru krve na alkohol.
Vrátil se na ošetřovnu ve čtyři ráno.
„Vzbuďte mě o půl sedmé. Za každou cenu. I kdyby jste mne měli hodit do vany,“ přikázal.
Zuzana spala. Tvrdým zdravým spánkem, z něhož bylo buzení zbytečné. Marek padl na svou postel a ihned usnul.
Ráno stál ve dveřím náčelníka zdravotní služby.
„Soudruhu podplukovníku, četař absolvent doktor Marek, dovolte mi s vámi promluvit.“
„Co máte, Marek?“ zeptal se náčelník v dobré náladě.
„Jdu si ztěžovat na podporučíka Hromadu.“
„Toho cvoka? A prečo?“
„Protože brání zdravotní službě v činnosti. Vyslýchá nás po každém výjezdu, dnes v noci jsem vyjel na vitálku k bezvědomí a potom se ukázalo, že to byl civil. A on, že nás dá zavřít. Za takových okolností se sloužit nedá.“
„Ale on mal pravdu. K civilom som výjazdy zakázal.“
„O to nejde, soudruhu podplukovníku. Ale hrozil, že mne dá potrestat. Řekl jsem mu, že potrestat mne můžete jen vy, ale on křičel, že se na vás může…A že když je dozorčí , platí jen jeho rozhodnutí a vy že mu do toho nesmíte zasahovat.“
Podplukovník zrudl. „Dobře, Marek, možte odísť.“
Ve dveřích se Marek srazil s podporučíkem Hromadou.
„Ešte neodchádzajte,“ poradil mu uštěpačně podporučík. „Súdruh podplukovník s vami určite ešte bude chcieť rozprávať.“
A vstoupil. Vzápětí se z kanceláře ozval strašný řev.
„Tak vy, vy, debil, vy znižujete moju autoritu u mojich podriadených? Čo si to o sebe myslíte? Že máte hviezdu? Dám vám ju zobrať a poletíte z armády!
Ticho!
Nechcem nič počuť!
Počuli ste? Nechcem nič počuť!
Von!!!“
Okolo Marka proběhl červený Hromada, vytřeštěné vyděšené oči těkaly nepříčetně po okolí a mílovými kroky prchal po schodech pryč z místa své potupy.
„Tak myslím, že už můžu odejít,“ usoudil Marek.
„Prosím tě, co jsi to náčelníkovi vyprávěl?“ žasl Martin.
„No, trošku jsem lhal,“ připustil Marek. „Ale tuhle lež mi pánbůh určitě odpustí.“