Jeden ze tří úkolů, jež má pravý muž je postavit dům. Protože strom jsem už zasadil a syna zplodil, nechal jsem se ženou přemluvit, abychom se dali i do tohoto dobrodružství.

Stavěli jste někdy vlastní dům? Takže si myslíte, že víte, o čem budu mluvit. Nevíte, nestavili jste jej totiž v cizině. Tam je to mnohem napínavější. Nejen proto, že vám to přivede do často do nečekaných těžkostí, protože právě mezi jednoduchými lidmi je častý reflex „Ti Jugos mají čas“ (Pro vysvětlení, pro každého Rakušáka, jemuž se nedostává vyššího vzdělání, je cizinec buď Turek nebo občan bývalé Jugoslávie – čili Jugo.) Ale problém je i v tom, že na vašem domě budou skutečně pracovat především dělníci ze Srbska, Bosny (to by ještě nebylo tak zlé, s těmi se Slovan nakonec domluví), ale i Rumuni a Maďaři, s nimiž je dorozumění už přece jen podstatně obtížnější. Německy totiž nebude umět ani jeden z nich, pokud budete mít štěstí, tak ji bude lámat aspoň předák party.
A pokud navíc pracujete na místě vzdáleném sto padesát kilometrů od místa stavby a nemůžete tedy být na stavbě každý den, abyste odvedenou práci kontrolovali, jste vydáni na milost a nemilost. Najali jsme si sice penzionovaného bývalého stavitele, jenže ten se s dělníky ze Srbska domluvil ještě méně než my a navíc jsme zadali stavbu firmě s nehnutelnostmi, která pověřila svou dceřinou stavební firmu a ta jednotlivými úkony pověřila zase další dodavatelské firmy, takže se našimi připomínkami necítil být nikdo osloven.
Ale jak už jsem řekl, bylo by to dlouhé povídání. Přeskočím to všechno a přejdu rovnou k finále.
Samotné stěhování do ještě ne zcela hotového domu proběhlo totiž rovněž za velmi napínavých okolností. Tři týdny před stěhováním byly vsazeny dveře na terasu a na baklón. K našemu úžasu jsme zjistili, že mají výšku pouhých 180 centimetrů. Když jsem namítil, že mi ty dveře připadají poněkud malé, řekl mi stavbyvedoucí, že se jedná o „eu normu“. Namítl jsem, že možná v Portugalsku, kde jsou lidé menšího vzrůstu. Já sám ale už onu kritickou normu přesahuji o jeden, můj syn o pět a mí švagři o šest až deset centimetrů. Čili, že se při každém průchodu těmito dveřmi budou muset buď krčit nebo praštit se do hlavy. Poté jsme zjistili, že na náš balkón se vstupuje po skoro deset centimetrů vysokém schodu. V projektu jsme tento schod nikde nemohli najít, načež nám svabyvedoucí oznámil, že se jedná o „eu normu.“ Když jsem se pak pozastavil nad výškou dveří na balkón, které měly opět oněch osudných 180 centimetrů a on opět opakoval, že se jedná o „eu normu“, oznámil jsem mu, že jestli to slovo v mé přítomnosti ještě jednou pronese, poletí z toho balkónu po hlavě. Tuto argumentaci uznal za dostatečně přesvědčivou a slíbil, že dveře vymění za velikost 220. Načež se celé týdny nic nedělo. Týden před nastěhováním jsem jej zavolal a upozornil jsem jej na skutečnost, že dveře stále ještě nejsou vyměněny a že se máme za týden do domu stěhovat. Řekl, že dveře jsou objednané na pondělí a že v pondělí budou vyměněny. V pondělí se nic nestalo. Zavolal jsem a dozvěděl jsem se, že to bude ve středu. Ve středu jsme se ovšem měli stěhovat, protože ve čtvrtek byl státní svátek a na pátek jsem si vzal volno, abychom se za oněch pět dní dokázali v klidu přestěhovat z našeho bytu do nového domu. Netušil jsem, že „klid“ je vyloučen. Když jsem ve středu brzy ráno dorazil k našemu domu, stály nové dveře opřeny o stěnu, ale zabudovány byly ještě stále ony staré. A nic se okolo nich nedělo. Jen za domem kopali dva srbští dělnící jámu za sklepní stěnou – o důvodu se zmíním později. Zeptal jsem se, zda by se neměli věnovat těm dveřím, které považuji pro nastěhování za naprostou prioritu. Náhodně přítomný stavbyvedoucí mi řekl, že to stihnou. Že stačí, aby začali zvětšovat otvor pro dveře v poledne. Projevil jsem své pochybnosti ohledně toho, že dům už měl novou parketovou podlahu a padající cihly ji podle mého soudu mohly poškodit. Uklidnil mne, že se to nemůže stát, protože vše bude zakryto visící fólií, která žádný kontakt cihel s novými parketami nepřipustí. Začal jsem tedy se stěhováním předmětů z bytu do domu a pendloval jsem v půlhodinových intervalech. Kdo se jednou stěhoval, ví, jak neuvěřitelné množství věcí se v jednom malém třípokojovém bytíku dokáže za osm let nahromadit. Okolo jedné hodiny jsem začal být nervózní a ptal se dělníků, zda by neměli začít s přípravou na zabudování nových dveří. Očividně neměli tušení, že by něco takového měli ten den dělat. Všeobecnou slovanštinou jsem jim jejich úkol vysvětlil. Zavolali svému šéfovi, poté odhodili lopaty a vzali do rukou pily na cihly a kladiva. Když jsem je uviděl, jak beze všeho řežou stěnu a cihly padají na nové parkety, dostal jsem záchvat.
„Kde máte folii?“ křičel jsem.
„Jakou fólii?“ zeptal se zedník nevzrušeně.
„Ochrannou. Aby jste nepoškodili parkety!“
„Vy něco takového máte?“ zeptal se,
„Já ne! Vy ji máte mít!“
To jej uklidnilo. „Nemám,“ pravil a nastartoval znovu elektrickou pilu.
Zacítil jsem chuť vraždit. „Okamžitě,“ zařval jsem. „Okamžitě položíte tuhle pilu na zem, seženete ochrannou fólii a až potom budete řezat ty cihly.“
Zřejmě mou chuť zabíjet vycítil. Položil pilu a spolu s kolegou na další dvě hodiny zmizeli. Okolo třetí, když jsme se už vzdávali naděje, že je ještě někdy uvidíme, se opravdu objevili s onou ochrannou fólií a dali se znova do práce. O půl čtvrté jsme měli objednané auto, abychom přivezli nový nábytek z Kiky. Právě když jsme odjížděli, všiml jsem si malého žlutého auta, které zabočilo na příjezdovou cestu k našemu domu.
„Počkejte,“ řekl jsem šoférovi naší dodávky. „To se mi nelíbí. Musím to jít prověřit.“
Vydal jsem se pěšky za oním autem. Naštěstí vede k našemu domu jen jedna slepá příjezdová cesta, na jejímž konci stojí náš domek. Auto přijelo, zastavilo, vystoupil z něj statný chlapík a zvolal. „Nic není připraveno. Jedeme domů.“
„Nejedete,“ řekl jsem, protože se mi právě podařilo doběhnout k nim a postavit se za auto.
„Ale to víte, že jedeme,“ řekl. „Já se musím balit na dovolenou, odjíždím na dva týdny a nemám čas čekat. Bylo domluveno, že ve tři bude všechno připraveno, abychom mohli vsadit dveře. Nic připraveno není, jedeme.“
„Nejedete,“ opakoval jsem zarputile. „To byste mne museli přejet.“
„Tak to uvidíme,“ zasmál se a nastartoval. Postavil jsem se za auto a rozpřáhl ruce. „Jen přes moji mrtvolu,“ řekl jsem. Auto zkoušelo couvat. Dojelo tak až na nějakých deset centimetrů ke mně. Neustoupil jsem ani o píď.
„Pane doktore, neblbněte,“ pravil řidič výhružně.
„Neblbnu,“ řekl jsem odhodlaně. „Nepohnu se, dokud mne nepřejedete. Když dveře nezasadíte dnes, zítra je státní svátek, pak jedete na dovolenou a my budeme bydlet minimálně dva týdny v domě bez dveří. Odtud neodjedete, dokud ty dveře nebudou zasazené.“
„A to se na to podívám,“ zasmál se a couvl o oněch deset centimetrů. Kliku od dveří jsem cítil na prsou, ale neustoupil jsem.
„Vy jste se zbláznil doktore,“ řekl rezignovaně a vypnul motor. Naštěstí měl problémy s ramenem a já jsem od našich ortopedů leccos pochytil. Dali jsme řeč o jeho zdravotních potížích, vyšetřil jsem mu rameno s natrženými šlachami a zatím co se náš rozhovor vydal na smířlivé chodníčky, podařilo se našim Srbům vyřezat otvory pro ony nešťastné dveře. V šest večer bylo všechno hotovo a my jsme si mohli otevřít láhev šampaňského na oslavu úspěšného přestěhování.
Problémy tím ale nebyly zdaleka u konce. Naše nevůle kulminovala, když oni Srbové v nepochopitelné snaze zajistit lépe naše betonové schody do sklepa, zatloukli do betonové kostry podsklepení nějaký železný hřeb, po čemž praskla celá stěna až na fundament a do sklepa začalo vydatně zatékat.
Snaha tento „malý“ nedostatek reklamovat, byla odsouzena k naprostému nezájmu stavební firmy. Sice za domem trošku pokopali, asi tak do hloubky jednoho metru, řekli, že je všechno v pořádku a zase jámu zahrabali. A do sklepa zatékalo dál a po omítce se začala šířit zelená plíseň. Napsal jsem zlý dopis a žádal o obhlídku na místě s jednatelem firmy, panem Ketlem. Domluvili jsme termín. Čekali jsme i s naším stavebním dohledem marně. Když jsem jednateli volal, nezvedal. Pak mne napadlo zavolat z telefonu mé ženy – to číslo neznal a zdvihl. Na mou otázku, kde je, odpověděl, že je na cestě domů, protože jsme se na domluvenou schůzku k němu do kanceláře nedostavili. Poněkud jsem se vzrušil a zeptal jsem se ho, co jsme podle něho měli v jeho kanceláři obhlídat, když byla jasně domluvena obhlídka místa. Odpověděl, že nic obhlížet nemusí, protože má dostatek zpráv. Zeptal jsem se ho, zda tedy ví, že máme ve sklepě plíseň. Zeptal se, zda si nemůžeme koupit nějaké prostředky proti plísni. Vzrušil jsem se víc a řekl jsem mu (to jsem blufoval), že se jedná o Aspergila, vysoce jedovatou houbu, způsobující celoživotní záněty. A že jestliže se některé z mých dětí tou houbou nakazí, budu žalovat jeho, ne firmu, která stejně za rok už nebude existovat, ale jeho osobně, o úhradu všech nákladů spojených s léčbou a v případě pracovní neschopnosti o hrazení důchodu pro děti do konce jejich života.
Pak Ketl už nechtěl nic vědět, druhý den byli v domě zedníci a oklepávali omítku. A opět kopali za domem a opět bez úspěchu. Tentokrát „těsnili“ stěnu Pet lahvemi a papíry od svačiny. Poté se přece jen sešel s naším stavebním dozorem u domu. Protože několik dní předtím pršelo a ve sklepě nebyla voda, usoudili, že je stěna těsná a není třeba nic dělat. Náš zástupce tedy vzal hadici s vodou a pustil jí pár litrů ke stěně. Po chvíli začala prosakovat přesně v kontuře oné trhliny. Páni naštvaně odešli a následně jsem dostal dopis, ve kterém jsme byli vyzváni k převzetí domu a zaplacení přislušných částek s poznámkou, že za „svévolné zatopení sklepa“ nepřejímá firma žádnou odpovědnost.
Někdy člověku prasknou nervy a přestane se ovládat. Odpověděl jsem mu, že nezaplatím předposlední platbu, dokud nebude vše uvedeno do pořádku. Ve smlouvě totiž stálo, že platíme vždy po dokončení jedné etapy stavby. Byli jsme právě u předposlední, ohodnocené 22 000 eury. Poslední splátka 4000 eur pak měla být zaplacena po dokončení všech definitivních oprav a na úhradu reklamací. Ta poslední částka je volena tak malá právě z důvodu, aby byla pro firmu nezajímavá a nebývá většinou ani zaplacena, protože ony poslední úpravy se prostě neprovedou. Nevyplácí se to. Jenže 22 000 bylo pro naši milou stavební firmu zajímavé až moc. A protože jsem byl hodně naštvaný, vyčetl jsem jim vedle zatékajícího sklepa i schod na balkón, škrábance na parketách, zazděné ovladače rolet atd. Když je člověk rozčílený, ono se to nasbírá…
Odpověděli, že mé připomínky jsou neopodstatněné a že mám zaplatit. Odpověděl jsem, že nezaplatím. Dostal jsem upomínku. Napsal jsem námitku k upomínce. Dostal jsem kvalifikovanou upomínku. Poslal jsem námitku ke kvalifikované upomínce. Dostal jsem hrozbu předvolání k soudu. Napsal jsem námitku k hrozbě k předvolání k soudu. Problém byl v tom, že jsem musel vždy napsat svou námitku ve čtrnáctidení lhůtě, abych tím pozdržel platnost jejich dopisu. Ve smlouvě totiž stála obludná formule, že nezaplacení marže do čtrnácti dní po obdržení účtu má za následek desetiprocentní penále z „CELÉ CENY DOMU“! Radím vám, přečtěte si pořádně smouvu, kterou podepíšete nebo si ji nechejte prověřil od právníka, kterému důvěřujete – my jsme to neudělali. Tahle hra se opakovala několik měsíců. Když jsme odjeli na dovolenou, napsal jsem panu Ketlovi, že nejsem následující tři týdny schopen vybírat poštu a považuji tedy jeho dopisy v této době za irelevantní. Když jsme se vrátili, měli jsme samozřejmě doma doručenku z pošty do vlastních rukou a byla sedm dní stará. Ještě týž den jsem psal další námitku.
Pak pan Ketl tuto hru vzdal a oznámil, že věc se bude muset řešit cestou soudního znalce. Odpověděl jsem, že proti tomu v podstatě nic nemám. Pokud by byl ale pan Ketl ochoten slevit z ceny domu 5000 euro, mohli bychom se dohodnout i bez něj. Napsal mi opovržlivý dopis, v němž nabídl slevu maximálně 1000 Euro. To jsem odmítl a tak jsem dostal dopis, že objedná soudního znalce a že jej budeme platit „podle míry zavinění.“ To už mi nezbylo, než zkontaktovat právníka. Ten se velmi podivil a řekl, že něco takového ještě nikdy neslyšel, protože všude na světě je zvykem, že kdo objednává, ten i platí. Projednal jsem s ním celý případ, dal mu k přečtení naši bohatou korenspondenci a on pravil: „V podstatě je všechno jasné a musíte před každým soudem vyhrát. Každý normální člověk by to už dávno vzdal. Jenže vy zřejmě nemáte co do činění s normálním člověkem. A jednání bláznů ani já jako právník nedokážu odhadnout, to byste se spíše měl poradit s psychiatrem.“
Takže do našeho domu přišel soudní znalec. Všechno si prohlédl, proměřil a pak za 2600 euro honoráře, který mu pak Ketl musel vyplatit, napsal, že škody a nedostatky na domě dosahují sumy 11 000 Euro, které mám firmě stáhnout z honoráře. Což jsem udělal rád. Převedl jsem zbytek peněz a žádal o kvitaci. Pak Ketl ale pravil, že je ještě třeba zaplatit zábradlí nad schody do sklepa. Tam totiž chtěla mít má žena původně zelenou stěnu z květináčů, bezpečnostní technik ale pravil, že tam musí být zábradlí. Pak Ketl nečekal, až něco objednáme, nýbrž tam zabudoval zhruba metr zábradlí a požadoval za ně teď 1000 Euro. Požádal jsem ho, aby mi ukázal naši objednávku o postavení tohoto zábradlí. Řekl, že se jednalo o příkaz bezpečnostního technika. Namítl jsem, že technik skutečně stavbu zábradlí přikázal, nikomu ale nepřikázal, že to má dělat firma pana Ketla. A že se nám to zábradlí stejně nelíbí. Že si je má pan Ketl přijít odmontovat a následně opravit všechny škody na parketách, které tím vzniknou. A že si má pohnout, protože konkurenční firma nám chce to zábradlí postavit v příštích čtrnácti dnech, je ale zábradlím pana Ketla blokována. Poté přišel prosebný dopis, zda bychom nemohli zaplatit aspoň 500 Euro a tím celou tu věc snést definitivně ze světa. Snesli jsme. Poté jsme dostali kvitaci, že firma pana Ketla na nás nemá žádné další finanční požadavky.
O vánocích nás pak čekalo překvapení. Dostali jsme pozdrav s básní. Jmenovala se „Svíčka pro mír..“
A pak Ketl ve svém vánočním pozdravu děkoval az skvělou spolupráci a chválil, jak byl šťastný, že měl při všech jednáních v mé osobě tak seriózního partnera.
Snad jen jako douška na konec – jeho firma Hosthaus šla v dubnu dalšího roku do konkursu. Diví se někdo?

Barbara a Allan Peasovi se ve své knize „Proč muži nenaslouchají a ženy špatně parkují“ zamýšlejí nad rozdíly mezi pohlavími. Doporučuji každému přečíst si tuto knihu, snadněji pak odolá nutkání zavraždit svého partnera v jistých situacích, které může být bez znalosti těchto rozdílů neodolatelné.
Když jsem ten dopis objevil, pokusila se o mne mrtvice. Nejen, protože jsem se dozvěděl, že mne vyloučili z bytového družstva v Popradě, protože jsem nezaplatil 5 Euro členský poplatek, o němž jsem neměl ani nejmenší tušení, ale hlavně proto, že na obálce stálo téměř čtrnáct dní staré datum, kdy tento dopis dorazil na poštu v Gössendorfu.
„Miláčku, kdy přišel tento dopis?“ pokusil jsem se být milý.
„Niekedy minulý týždeň.“
„Proč jsi mi jej nedala? Nebo aspoň neotevřela, abychom věděli, co v něm je?“
„Veď bol adresovaný na teba.“
V tom měla má žena naprostou pravdu. Na obálce bylo skutečně mé jméno. Jsem ovšem trošku senzibilizovaný z minulosti, kdy jsem nacházel různé účty v šuplících až když už přišla druhá upomínka platby (ta první upomínka ležela neotevřená v jiném šuplíku). Už dávno jsem se přesvědčil o tom, že má manželka nedokáže rozlišovat slova „uklidit“ a „schovat“, díky knize výše jmenovaných autorů ale vím, že to není její osobní slabost, ale že to patří prostě k jejímu pohlaví (milé dámy, neproklínejte mne, nemám to ze své hlavy a ona jmenovaná kniha se zabývá našimi rozdíly opravdu na vědecké úrovni). Z mé hlavy pochází už jen dodatek rozdílu mezi mužským a ženským pořádkem. Ten mužský spočívá v tom, že muž ví, kam kterou věc položil a kde ji zase najde. Ten ženský spočívá v tom, že nic neleží na stole.
„Vyloučili nás z bytového družstva,“ pokusil jsem se jí sdělit okolnost, již považuji za vážnou.
„Prečo?“
„Prý jsme nezaplatili nějakých 5 Euro členský poplatek. Nemám tušení, že jsme nějaký platit měli.“
„To nemožu urobiť,“ odpověděla klidně.
„Už to udělali. Problém je v tom, že máme lhůtu na odvolání už jen do zítřka.“
„Tak sa odvolaj.“
„Bylo by lepší, kdybych měl na takové věci víc času. A ten bych měl, kdybys mi takové dopisy dávala hned poté, co je vyzdvihneš z pošty.“
„Asi som zabudla,“ pravila má žena klidně, pak ale přece jen zvýšila hlas. „Nemal by si nosiť k saku biele ponožky.“
„Dnes jsem jel do praxe přímo z nemocnice. V nemocnici nosím bílé ponožky, kde jsem si je měl přezout?“
„Biele ponožky sa k saku vobec nehodia,“ upozornila mne.
„To vím taky. Ale když jedu přímo z nemocnice, budou to mí pacienti v praxi muset strávit.“
„Vyzerá to nedobre,“ trvala na svém.
„Prosím tě, až mi příště přijde doporučený dopis, polož mi jej na pracovní stůl, abych jej našel.“
„Mohol by sis tie ponožky prezliecť ešte v nemocnici alebo si nechať niekoľko párov v praxi a prezliecť si ich tam.“
„Dobře, ale teď musím jít psát to odvolání.“
„Ešte si mi nepovedal, ako to s tými ponožkami urobíš. Takto to dialej ísť nemože. Už si to urobil podruhý raz.“
„Protože jsem už dvakrát jel do praxe přímo z nemocnice. Nepřišel během minulého roku nějaký dopis od bytového družstva, který by nás upozorňoval na povinnost zaplatit ten zatracený poplatek?“
„Určite nie. Ja ti tie ponožky do praxe pripravím sama. Len si ich nezabudni prezliecť, keď tam prídeš.“
Už se mi trochu točila hlava. „Abychom si to ujasnili. Zdá se, že máme zcela odlišné priority. Já se starám o to, abychom měli střechu nad hlavou a ty, abych měl k saku tmavé ponožky.“
„Pretože v tých bielych vypadáš nemožne. Zobral si si perspirátor? Ideme dnes na dlhú cestu, budeš sa potiť.“
„Není bydlení důležitější než nějaké ponožky a perspirátor?“
„Strechu nad hlavou predsa máme. Keď si nedáš perspirátor, budeš sa potiť. A keď si taký, tak už nikdy nebudem vyberať tvoju poštu.“
„To je naprosto špatný závěr,“ mínil jsem. „Samozřejmě je dobré, že mi poštu vybíráš, když jsem celý týden na Stozalpe a pošta přijde do Gössendorfu. Jen bys ji mi pak měla dát nebo ji otevřít.“
„Nemožem predsa otvárať tvoju poštu. S tými ponožkami to už nejako vybavíme.“
Rozhovor sice ještě nějakou dobu trval s jeho detailním popisem už vás ale nebudu unavovat. Takže milé dámy – není pravda, že bychom vám nenaslouchali, jak si myslíte. Faktem je, že si tak úplně nerozumíme. Možná je to v odlišných prioritách. Allan a Barbara Peasovci tvrdí, že muž a žena nejsou, navzdory tomu, co tvrdí politici, stejní, ale naprosto odlišní. Což nic nemění na faktu, že jsou si rovnocenní. Tato definice se mi líbí. Díky ní žiji i nadále ve šťastném manželství. Ponožky si samozřejmě přezouvat budu. Zda se dočkám pošty na svém pracovním stole, na to si ještě budu muset počkat. Trápí mne určité pochybnosti, zda tomu tak bude.