Na východ k Rusku nebo na západ, kde má svou dominantní úlohu USA? Pro mě je šokující, že si tuto otázku vůbec musím položit. Před pouhými dvaceti pěti lety, kdy padl komunistický systém ve střední Evropě, naimplantovaný zde stalinistickým Ruskem a udržovaný násilně z Moskvy prostřednictvím svých poslušných nohsledů, jsme měli jasno. Pryč od násilníka na východě, rychle se obejmout se Západem a vstoupit do jeho hospodářských i bezpečnostních struktur. To se nakonec podařilo. Česká i Slovenská republika, na něž se mezitím rozdělilo někdejší Československo, vstoupily do NATO (Češi v roce 1999, Slováci o pět let později) a v roce 2005 pak oba společně do Evropské Unie. Pro mne byla tím věc vyřízená, vlastně jsem se nějakým politickým směřováním našich zemí přestal zabývat. Asi jsem měl, byl bych teď méně šokován.
Při mé poslední návštěvě Slovenska před týdnem mě nejprve po cestě do Popradu šokovala řada billboardů okolo dálnice, silně protiamerických a odmítající jakékoliv americké zbraně na Slovenském území. Pomyslel jsem si, že se jedná očividně o výstřelek několika národních extremistů, přesto mě tak nějak znejistily. Se vstupem do určitého vojenského paktu nejsou svázány pouze výhody ochrany v případě napadení, ale i určité povinnosti. Pamatujeme ještě na diskusi o umisťování amerických raket v Brdech? Ohrožovaly by tyto Českou republiku nebo chránily. Samozřejmě by tu byly na ochranu, jenže by se mohly v případě válečného konfliktu stát cílem nepřátelského útoku. Tedy určité riziko, které mnozí nebyli ochotni nést. Pomiňme skutečnost, že tato nabídka tehdejší české reprezentace příliš smrděla vlezdoprdelnictvím.
Jenže pak jsem se při mé současné návštěvě Slovenska dostal do vícera diskusí (opravdu to nebyla jen jedna, ale víc se stejným nebo podobným obsahem) a s úžasem jsem zjistil, že na Slovensku panuje opravdu – aspoň u podstatné části obyvatelstva – protiamerická nálada, ale nejen to, i nálada proruská a proputinovská. A to jsem skoro spadl ze židle.
Samozřejmě že Američané ještě stále sklízejí ovoce vlády George Bushe a jeho nesmyslného útoku na Irák. Tato druhá válka v zálivu, pro niž se nenašlo žádné zdůvodnění, které by mohl člověk s troškou rozumu v hlavě akceptovat, a kterou vyvolal tento mentálně poněkud omezený vládce na naléhání svých poradců a viceprezidenta Cheneyho, poškodila americký image navždy a nenávratně. Po pádu východního bloku a rozpadu sovětského svazu si opravdu Spojené státy začaly hrát na světového policajta. Převzaly ochotně zodpovědnost za světový pořádek, uvěřily ve svou všemocnost – a začaly dělat chyby. Kniha Francise Fukujamy z roku 1992 „Konec dějin“ měla tuto roli USA legitimizovat. Nebylo z toho nic. Jestliže se policista začne chovat násilně a zasahuje podle vlastního uvážení jednostranně, ztratí své oprávnění tím policistou být. Američané svou roli ochránce světové spravedlnosti a pořádku nezvládli.
Jestliže by první válku v zálivu a osvobození Kuvajtu jakož i útok na Taliban v Afganistanu po teroristickém útoku na „Dvojčata“ v New Yorku světová veřejnost akceptovala, už bombardování Srbska, aby mohl vzniknout hodně sporný stát Kosova, byl hodně rozporný a pro útok na Irák v roce 2003 nebylo a ani se nenašlo žádné zdůvodnění. Následky tohoto nerozvážného činu, pro nějž existovalo jen jediné – ovšem neoficiální – zdůvodnění, že totiž Saddam Husajn uděloval licence na těžbu ropy pouze čínským, ruským a evropským, ne ale americkým společnostem, (čemuž se po oné první válce v zálivu mohli divit opravdu jen Američané), jsou fatální. Nejen zničením Iráku samotného. Státní struktury, jež se držely jen díky Husajnovu teroru, se ihned rozpadly, marné snahy naimplantovat do této uměle vytvořené země (tu zase spáchali Britové po roce 1918, aby měli souvislý most mezi svou kolonií Kuvajtem a svým spravovaným územím v Izraeli a Jordánsku) demokracii žalostně selhaly. Výsledkem je nestabilita, teror, nenávist mezi etnickými a náboženskými skupinami a to vše vyústilo do teroristického hnutí Islámského státu, s nímž si teď nejen Američané, ale celý svět neví rady.
Mnohem horším důsledkem této války ale bylo, že USA ztratily svou legitimitu ve své hře na světového policistu. Důvěra v ně byla otřesena a její obnovení bude trvat celé generace – pokud se vůbec podaří proamerickou důvěru ze začátku devadesátých let obnovit. Vznikly pochybnosti, že Amerika se může chovat stejně násilně kdekoliv na světě, stačí, aby označila některou zemi světa za teroristickou osu zla, či došla k názoru, že tato země nějakým způsobem utlačuje své národnostní menšiny. V této věci docházejí Američané k závěrům hodně rychle a bez skutečně důkladné analýzy, někdy stačí, že prostě potřebují vyprázdnit zbrojní sklady – jako v roce 1999, kdy nazvali bombardování Srbska cynicky „humanitárním bombardováním“. Ano, Američané pracovali na ztrátě důvěry velmi cílevědomě a dlouho, to uznávám. Ale vidět alternativu k nim v putinovském Rusku?
Evropská unie nedokázala nikdy proti mohutnějícímu Rusku najít žádný jednotný koncept. Už proto, že několik hlav států s moskevským diktátorem otevřeně sympatizuje. Viktor Orbán prohlašuje liberální demokracii jako přežitý systém a hlásá potřebu zavedení autoritativního státu k ochraně národního státu (přeloženo do češtiny – fašismus). Róbert Fico a Miloš Zeman vyjadřují taky nepokryté sympatie k současnému ruskému systému. Miloš Zeman neváhal dokonce zajet si na Rhodos pro vyznamenání udělované spolupracovníky KGB. Abychom mu nekřivdili, to vyznamenání nedostal od KGB přímo, kdo ale může za to, že jak současný ruský prezident, tak skoro všichni jeho nejbližší spolupracovníci (pokud nechodili do juda v Petrohradě) v této organizace společně vyrůstali a zasvěcovali se tam do tajů mezinárodní politiky?
Zatímco na úlety prezidenta Zemana je svět už jaksi zvyklý a zvykl hlavně nebrat je vážně, osa Bratislava – Budapešť (tak byla skutečně v rakouských médiích spolupráce mezi Orbánem a Ficem při odporu proti protiruským sankcím nazvána) – z historického hlediska skutečný paradox, znepokojuje mnohem víc.
Nemám přehled o tom, jak se současné dění na Ukrajině a v Rusku ventiluje v slovenských médiích, nicméně jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že Fico není opilý osamělec, jako reprezentant Česka, nýbrž vyjadřuje svou podporou Putinovy politiky skutečně vůli velké části slovenského obyvatelstva (samozřejmě ne celého!!!)
U politiků se dá jejich obdiv k ruskému diktátorovi porozumět, řada z nich by chtěla být jako on a moci vládnout jako on bez omezení parlamentem a nepohodlnými sdělovacími prostředky. To dávají nepokrytě najevo nejen Orbán či Fico ale i třeba Erdogan v Turecku. I prezident Zeman by něco takového rád, po volebním výsledku svých Zemanovců ale pochopil, že to asi nepůjde.
Jak jsem psal, u politiků se to pochopit dá, u obyvatelstva, které zažilo rok 1968, je to pochopitelné méně. Znovu se mi vnucuje myšlenka, která mě trápila už za mého pobytu na Slovensku a kterou jsem už úspěšně potlačil, že Slováci nebrali onu tehdejší okupaci tak tragicky jako Češi. Pro Čechy znamenaly ruské (ale nejen ruské) tanky konec nadějí na demokracii, blahobyt a spolupráci s prosperujícími západními zeměmi. Slováci dostali federaci, o niž předtím dlouho marně usilovali, do čela Československa se dostali poprvé slovenští politici Husák, Biľak a další a koneckonců do slovenského průmyslu proudily investice z centrálních zdrojů i po roce 1970. Slovenští komunisté si netroufali ani proti církvi postupovat tak tvrdě, jak se to dělo v Čechách a na Moravě, ne nadarmo se říkalo, že místní komunističtí funkcionáři měli v kostele rezervovánu první řadu. Prostě to trauma z okupace, z násilné zrady důvěry, kterou tehdejší obyvatelstvo Československa k Sovětskému svazu chovalo, nebylo na Slovensku tak silné.
Možná hraje svou úlohu i historická idea panslovanství, kterou vyznával i Ľudovít Štúr a jejímž mluvčím byl Svetozár Hurban-Vajanský. Ten očekával vysvobození z maďarské nadvlády ne ze západu od Čechů, ale z východu, od velkého ruského impéria, v němž chtěl najít svou jistotu a ochranu ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy Češi už hledali podporu pro svou svobodu v západní Evropě a v Americe. A koneckonců, přiznejme si, čeština má k ruštině (ale v podstatě ke všem slovanským jazykům) podstatně dál než slovenština, se kterou se dá ve slovanském světě domluvit prakticky všude)
V některých hovorech jsem vycítil, jako by část slovenského obyvatelstva opět chtěla hledat v podpoře Ruska ochranu před „zlými Američany.“ Koneckonců to v mládí slýchali dnes a denně z komunistických novin, rádia a televize a poté, co se Američané v Iráku kompromitovali, ožily očividně tyto stereotypy, které nám tehdy vtloukali do hlavy. Přitom naprosto nevnímají současný ruský expansionismus, budování mohutné armády, intervence na územích cizích států, jako je Gruzie, Moldavsko či Ukrajina. Nevědí nebo nechtějí vědět, že Putin vede soudní procesy proti litevským občanům (tedy občanům Evropské Unie!), kteří nenastoupili do sovětské armády v letech 1988 – 1991, kdy Sovětský svaz sice ještě oficiálně existoval, ale Litva byla v tomto svazku držena už jen střelbou Omonovců, které na ně poslal ještě Gorbačov). Tito jsou pak v Moskvě v nepřítomnosti odsuzováni k trestům vězení za dezerci. Rusko neváhá unést přímo z Tallinu příslušníka estonské rozvědky a soudit ho pak v Rusku. To nejsou jen provokace, to je cílená expanzivní silová politika. Proč to tedy mnozí Slováci nechtějí vnímat? Nebo tak pevně věří, že se ruský medvěd na Ukrajině nažere dost, aby utišil svůj hlad a dal zbytku světa pokoj? To věřili Chamberlein a Daladier o Hitlerovi po záboru Sudet taky. Jak to dopadlo, není třeba zmiňovat, to vědí všichni. Pokud někdo tvrdí, že se nás Ukrajina netýká, musím to – ač nerad- akceptovat. Pokud ale někdo tvrdí, že Putin jedná správně a že Rusové jen uplatňují své historické právo, pak se musím ozvat, a proto píšu i tento článek. Argumentace, že když ti Rusové na Ukrajině nechtějí žít, mají právo jít, neobstojí. Sudetští Němci přece taky nechtěli nic jiného! O legalitě krymského referenda se dá taky s úspěchem pochybovat. Kdyby proběhlo bez účasti ruských vojáků a bylo patřičně připraveno (i se zákonnými lhůtami), pak by se proti jeho výsledku mohlo namítat méně. Takhle krymské rererendum hodně připomínalo hlasování Rakušáků po Anschlussu Německem v roce 1938. Hitler tehdy vtrhl do Rakouska právě, aby lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu zabránil – protože průzkumy ukazovaly, že budou Rakušáci svou většinou hlasovat proti. Po připojení, kdy před každou hlasovací místností stáli dva ordneři SA, souhlasilo s připojením k Rakousku 98 procent obyvatelstva.
„Referendum“ v doněcké a luhanské oblasti je pak úplně zbytečné komentovat, to nesplňovalo ani základní požadavky na demokratické hlasování o budoucnosti země.
Samozřejmě džina z lahve nevypustil Putin, ale paní ministryně Allbrightová (Clinton měl tehdy díky své aféře s Monikou Lewinskou jiné problémy), když se rozhodli bombardováním amerických letadel odtrhnout Kosovo od Srbska. Nedotknutelnost státních hranic, která byla základem poválečné evropské stability, vzala právě tímto činem zasvé. Dokážu pochopit, že pro Slováky, mající nemalé problémy se svou maďarskou menšinou na jihu svého území, byl tento americký čin varováním a že Slováci vnímají americké šlapání v evropském porcelánu mnohem citlivěji než Češi. Ovšem pokud by hledali ochranu svých jižních hranic na východě a pokud by se ruský vliv rozšířil až na Slovensko, pak jej máme přímo u naší východní hranice. Nejen Češi, ale i Rakušáci.
Volání po neutralitě je samozřejmě jen zbožným přáním. Neutralitu může vyhlásit nějaká země, pokud s ní velmoci souhlasí. To se stalo Rakousku v roce 1955. Ovšem i pobaltské republiky v meziválečném období vyhlašovaly neutralitu, neutrální chtěly být i Holandsko a Belgie. Zajímalo to někoho? Být neutrální ve středu Evropy znamená jen jedno – až se na vás někdo vrhne, nepřijde vám nikdo na pomoc, protože k tomu nebude vázán.
A jak pravila jedna má kolegyně: „Keby bylo už naozaj najhoršie, nech ma radšej znásilní voják americký ako ruský.“
Protože jak pravil jednou jeden můj známý po své první návštěvě Ameriky, kde byl s imperialistickým myšlením Američanů poprvé konfrontován: „Američan je v podstatě umytý Rus.“
Ale i to je jeden velký a ne nepodstatný rozdíl.

Jak známo, nebo přesněji, jak pravila Katherine Hepburn, není to nic pro zbabělce. Co se toho týká, zejména po vizitách na našich geriatrických pokojích opravdu nevím, zda jsem pro tento proces dostatečně statečný. A přitom se mi začíná připomínat a to v dost nešetrné podobě.
Nemyslím teď různé zdravotní problémy a chronické choroby, které prostě člověka navštíví, usadí se u něj, zalíbí se jim tam a už nechtějí odejít. Ty mají dokonce určité výhody, minimálně se můžu s většinou mých pacientů bavit o jejich chorobách využívaje vlastní zkušenost, což výrazně zvyšuje jejich důvěru. Ale frustrující jsou spíš náznaky z venku, které můj – zdůrazňuji začínající – proces stárnutí zaznamenávají.
Začalo to kdysi před sedmi lety v Lübecku. Když jsem si chtěl koupit vstupenku do městské radnice, zeptala se mně paní u pokladny mile: „Nějaká sleva?“ nechápal jsem. „Jaká sleva?“ opětoval jsem otázku. „Mile se usmála a pravila – „No přece pro důchodce.“ Bylo mi čtyřicet osm a cítil jsem se její milou nabídkou, kterou jsem rozhodně odmítl, zraněn. Mezitím jsem si už zvykl, přesto mi hrdost nedá a nabídky na slevy pro seniory kategoricky odmítám.
Jenže už o rok později, to mi bylo čtyřicet devět, mě v rodné obci potkal jeden soused a ptá se „A ty, Tondo, už jsi slavil šedesátku?“ Pochopil jsem, že se nad sebou musím zamyslet, udělal jsem to, ale prd to pomohlo.
Rozhodl jsem se bojovat. Beru si noční služby, hraji tenis, zdolávám v horách tří – a čtyřtisícovky. Kategoricky odmítám dokazovat si honbu za ušlým mládím lovením mladých dam, nechci vypadat jako kašpárek. Ale jinak jsem nevynechal nic, abych zlé jazyky umlčel.
Neumlčel.
Množí se příznaky, že můj boj není úplně úspěšný. V poslední době pak frekvence příznaků, že něco není v pořádku, dramaticky stoupla. Před mou poslední operaci kolena mě přišla vyšetřit mladá anestezioložka. Krásná sexy holka, poté, co mi nabídla narkózu Propofolem, začal jsem se těšit. Propofol je známý tím, že způsobuje krásné – případně i erotické sny. Mám s tím svou zkušenost, před lety jsem měl pod Propofolem úžasné sny, sice ne erotické povahy, ale prožil jsem si let nad nádhernou krajinou s tak úžasnými barvami, které v normálním životě nikdy neuvidím. Litoval jsem tehdy, že je narkóza už u konce. Teď, v souvislosti se vzhledem osoby, jež mi měla onen medikament aplikovat, jsem doufal v ještě víc. Dostal jsem narkózu – a nic. Vůbec nic. Žádné sny o erotických ani nemluvě. Tehdy jsem poprvé pochopil, že se situace možná stává vážnou.
V srpnu jsem chtěl potěšit manželku a tak jsem v lékárně šel koupit její oblíbený denní krém Nivea – aby vypadala mladá, nebo si tak aspoň připadala. Když jsem paní v lékárně mé přání sdělil, překvapila mě otázkou. „Který z nich?“
Netušil jsem, že je jich víc, Vždy jsem dostal jeden a tentýž. „Ono je jich víc?“
„Ano, dva,“ pravila ona.
Znejistěl jsem. „Tak potom já nevím.“
Rozhodla se mi pomoci. Zeptala se: „Je vaší paní už hodně přes šedesát?“
Vytřeštil jsem na ni oči, pomalu mi došlo, nač se ptala a pak jsem poněkud podrážděně, to připouštím, odpověděl: „Ne, je mnohem MNOHEM mladší.“
Obdařila mě oním přezíravým pohledem, s níž si postarší dámy prohlížejí staré chlapy, kteří se na stará kolena zbláznili a narazili si mladistvou „second first lady.“ Neměl jsem sílu ji v její domněnce opravit a prozradit jí, že moje žena je o celé tři měsíce STARŠÍ než já.
A minulý týden jsem byl v Praze. Při výstupu z metra rozdávala mladá hezká děvčata nějaké plakátky. Neměl jsem brýle, neviděl jsem tedy, co to rozdávají, jeden jsem si vzal, aby se jich ona dívka rychleji zbavila a mohla jít na rande. Přitočila se ke mně a tichým, ale mnohoslibným hlasem pravila: „Ale určitě přijďte.“
Hned za rohem jsem nasadil brýle a podíval jsem se, co mi to vtiskla do ruky. Bylo to pozvání na setkání seniorů ohledně důchodového zabezpečení. Myslím, že vám moji frustraci nemusím blíže líčit.
No dobrá, budu se tedy muset s mou situací smířit. Jestliže mi při poslední dovolené manželka tvrdila, že se cítí, jako by chodila s de Peyracem, (moje kulhání je důsledkemm nedávné operace kolena a určitě časem zmizí!) myslel jsem,, že to říká jen proto, aby se ona sama mohla cítit jako Angelika. Možná tomu tak úplně nebylo.
Hledá se řešení problému. Žena navrhuje generální sanační práce. Prý si nechce připadat jako zlatokopka.
Důležité je, že si z toho člověk ještě dokáže dělat legraci. Dokud to jde, není to tak vážné, aspoň si myslím. Přijde čas, kdy to opravdu nebude žádná sranda.
PS: dnes jsem byl v termálním koupališti Vrbov. U pokladny se mě paní zeptala. „Čtyři lístky pro dospělé?“ Trochu mě to zarazilo. Za dítě mě už dávno nikdo nepovažoval. Odpověděl jsem proto: „Vypadáme snad jako děti?“ Podívala se na mě káravým pohledem a odpověděla. „To ne, ale opravdu není mezi vámi ani jeden senior?“ Naštěstí byl, přítel Jiří právě nedávno slavil šedesát. Usmál jsem se a opravil jsem objednávku na tři dospělé a jeden senior. Udělal jsem jí radost. Určitě si gratulovala, že mě správně odhadla. Jiří na svých šedesát totiž vůbec nevypadá.

Tak jsem si naběhl. Je to jen a jen moje vina, protože jsem byl varován. Tedy varován – bylo mi řečeno, abych si na cestu z Prahy do Brna vyčlenil „trošku“ víc času, protože je tam několik stavenišť. Zapomněl jsem nebo nepochopil poselství Karla Schwarzenberga, který pravil, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit komfort hovořit dvěma různými jazyky. Včetně významu slova „trošku“, což se v Rakousku dá přeložit „ein bisschen“ a nemá to naprosto, ale naprosto nic společného s německým „ein wenig“, což opravdu znamená „trošku“. Češi chápou tento termín očividně už v rakouském tvaru a skrývat se za ním může všechno, od maličkostí až po katastrofy.
Protože jsem byl varován, ponechal jsem si na cestu z Prahy do Olomouce čtyři a půl hodiny (normálně mi trvá něco přes tři – a myslel jsem, že to musí stačit. Přiznávám se, že jsem naivní, možná odrozený či nechápající české poměry.
Už výjezd z Prahy byl šokující. Bydlívám v krásném pensionu Rosa v Hostivaři u milé hostitelky paní Mašátové už léta. Když jsem tam bydlel poprvé, ocenil jsem zejména polohu pensionu (mezitím oceňuji samozřejmě úplně jiné priority) a totiž skutečnost, že po výjezdu z dálnice na odbočce Chodov to trvá slabých pět minut, než můžu na dvoře Pensionu zaparkovat. Jednodušší to už být snad ani nemůže. Letos mne ovšem čekal šok. Už při příjezdu mi náhle ukradli příjezdovou cestu. Zřejmě v rámci zuřícího předvolebního boje – za týden měly být přece v České republice a tím pádem i v Praze komunální volby. Zřejmě tyto stavby prosadila opozice, aby svrhla vládnoucí starosty a poslance místních zastupitelstev, nebo to už ty starosty prostě nebaví a chtějí být odvoleni za každou cenu. Jinak si takovou sebevražednou misi dva týdny před volbami nedokážu představit. Pravda, byl jsem varován dopravní značkou, že po dalším kilometru přijde zákaz vjezdu vozidel v obou směrech, jen mi zapomněli ukázat, kudy to místo objet. Moje navigace naprosto nestíhala, zoufale mne přemlouvala, abych se vrátil, odkud jsem byl právě vypuzen, nakonec jsem se s její pomocí zaběhl až někam do Záběhlic, kde jsem ještě nikdy v životě nebyl a doufám, že už ani nebudu. Nicméně po dvaceti minutách kroužení jsem pension našel a těšil jsem se, že mé utrpení je u konce.
Odjezd byl ovšem mnohem horší než příjezd. Protože jsem osel, který dodržuje značky jako například jednosměrná ulice, zasekl jsem se v beznadějné zácpě. Na cestu od Pensionu k Hostivařskému náměstí, kterou zvládám pěšky za dvě minuty, jsem v autě potřeboval minut 45 (slovy čtyřicet pět). Celý výjezd z Prahy trval něco přes hodinu a má časová rezerva se podstatně scvrkla. A to jsem ještě netušil, co na mě čeká.
Staveniště začínalo v podstatě už v Praze, to se dalo ještě celkem plynule projet. Když jsem pak najel na dálnici o třech pruzích, zajásal jsem, že to mám za sebou. Radoval jsem se celé tři kilometry, pak začínalo další staveniště, opět v délce asi 10 kilometrů. A toto schéma se opakovalo v pravidelných intervalech až po kilometr 164!!!, tedy téměř až do Brna. Zpočátku jsem chápal, že dálnici D1 bylo třeba opravit, jak mi sděloval Smailík na začátku každého stanoviště. Po několika prvních staveništích jsem to už začal považovat za vtip, posléze za špatný vtip, poté za hodně blbý vtip a nakonec jsem pochopil, že tu je někdo přímo perverzní. Z těch 164 kilometrů se ono staveniště rozprostírá určitě v délce nějakých 120 – 130 kilometrů. Někde se dá přejet do protisměru – to je pravý sen, tam se jet dá, na jiných staveništích se dá aspoň jet ve dvou proudech vedle sebe, i když je to někdy hodně těsné. Ale to uznávám, že jsem si na vině sám, kdybych měl místo mého Peugeota 508 nějaký Smart nebo aspoň Fabii, měl bych určitě při jízdě v levém pruhu víc místa a méně nervů a strachem zpocené košile. Jsou ale úseky, kde to dvě vozidla, zejména, pokud je jedno z nich nákladní, vedle sebe prostě nezvládnou. Tam doporučuje dopravní značka takzvanou střídavou jízdu, víceméně tedy redukci na jeden pruh. Tam jsme se zasekli definitivně. Bohužel v době, kdy měli řidiči za sebou více než sto kilometrů jízdy staveništěm, ztuhlou nohu od spojky, bolesti v kříži a nervy v kýblu. Někteří nesmyslně měnili pruhy, jedno auto s naprosto neárijskou posádkou, ale hamburským poznávacím číslem troubilo. Nevím, co tím chtělo dosáhnout, ani hlasité troubení nedokáže ostatní vozidla proměnit ve vzduch, aby mu uvolnily cestu. Ale možná chlapci dělali řidičský průkaz v Istanbulu, kde patří klakson k dobrým zvykům, kdekoliv, kde se následkem dopravní zácpy zpomalí pohyb kolon aut (a to je v Istanbulu skoro všude). Na psychickém klidu a vyrovnanosti ostatních účastníků dopravního provozu (pokud se tak pohyb kolon aut na dálnici D1 s troškou nadsázky dá nazvat) to nepřidalo. Nebudu vás napínat, do Olomouce jsem to v limitu prostě nestihl – zvlášť, když mne na trase mezi Brnem a Olomoucí čekalo ještě dalších šest stavenišť, ačkoliv jen dvě z nich o délce deseti kilometrů a podstatně lépe průjezdná. V podstatě to už bylo jenom takové dodatečné brnkání na mou bolavou a excitovanou duši.
Jak jsem už řekl, v podstatě chápu, že dálnice je třeba někdy i opravovat. S tím, aby se ale opravovaly najednou desítky kilometrů v skoro kompaktním úseku jsem se ale ještě nikdy nesetkal – můj prozatímní rekord, jenž mi ještě dnes naháněl mráz do pohybového aparátu, bylo 35 kilometrů mezi Mnichovem a Augsburgem, které jsem strávil noční jízdou v onom levém úzkém pruhu. Už mě tento zážitek nebude v noci budit, mám nyní zážitek mnohem silnější – chválabohu jsem se nenechal přesvědčit, abych zůstal v Praze do odpoledne a jel až večer, to bych možná skončil na psychiatrii, kam by mě z dálnice odváželi vrtulníkem. Psychický stav řidičů po takové jízdě zřejmě ještě nikdo nezkoumal a já bych ani nedoporučoval, aby to někdo udělal, protože jinak by „dálnici“ Praha Brno museli z bezpečnostních důvodů okamžitě uzavřít. Chuť vraždit stoupala s každým staveništěm. Nejprve příslušného ministra, pak stavbyvedoucího, pak třeba i jen stavební dělníky a nakonec prostě kohokoliv.
Já se poučil, do Prahy z východního směru mne už nikdy nikdo nedostane a do Brna ze západního taky ne. Pokud by se situace měla někdy v příštích letech zlepšit, prosím o příslušné hlášení, pak možná své rozhodnutí znovu přehodnotím. Do té doby pro mne cesta Praha Brno neexistuje, mám jen jedny nervy a ty potřebují několikaletý klid, aby se ze zážitku z minulého čtvrtka vzpamatovaly.Česká dálniční nálepka, kterou jsem si koupil, vede s velkým odstupem v mé letošní soutěži o nejnesmyslnější investici.
Samozřejmě si kladu otázku, proč se někdo rozhodl k takovéto akci. Možná bylo opravdu třeba rychle před blížícími se volbami rozdělit celou dálnici mezi kamarády, kteří mají stavitelské firmy a chtěly vydělat. A možná chtěli vydělat ti úředníci, kteří oněm firmám přidělovali jejich úseky – a těch kamarádů, či manažerů ochotných platit (jedno nevylučuje druhé) bylo prostě moc.
Ale možná je odpovědí i výrok spolupracovnice jedné mé kamarádky slovenského původu, která si stěžovala na katastrofální stav silnic a nedostatečné značení problémů: „Víš, když my tady v Česku nikoho cizího moc nechceme.“
Budu o tom přemýšlet.

To je opravdu otázka a přiznám se, že ji nejsem schopen zodpovědět. Považoval jsem jej vždy za sice bezcharakterního a mocí posedlého diktátora, ale v podstatě za racionálního muže. Proto jsem cítil určitou jistotu, že nějakou globální válku ten člověk nevyvolá. Už si tím nejsem tak jistý. Samozřejmě moc stoupá do hlavy, i v demokracii se premiéři – jsou-li zvoleni podruhé – chovají většinou úplně jinak, než při své první misi, získají totiž svým znovuzvolením pocit všemocnosti a neomylnosti. Jenže v demokracii to pravidelně vede k jejich odvolení a odchodu do politického důchodu. Ne tak ovšem v diktatuře nebo demokratuře ruského typu.
Vladimír je u moci už nepřetržitě skoro patnáct let. Čtyři roky byl sice „jen“ premiérem a nechal se v prezidentské funkci zastupovat svým komplicem Medvěděvem, ale ani tehdy nikdo nepochyboval, kdo skutečně drží opratě ruské politiky.
Putin prodělal za těch patnáct let velkou proměnu. Ve svých počátcích, kdy v Rusku zavedl pořádek, přinutil oligarchy platit daně a zatlačil organizovanou kriminalitu do podzemí, požíval i v Evropě velkou popularitu. Jeho setkání s německým kancléřem Schröderem byla víc než přátelská. Dokonce i anglická královna Alžběta baly nadšena ruským vládcem, který se během státní návštěvy v Londýně nedopustil ani jediné chyby proti protokolu. (Její nadšení bylo o to větší, že nedávná návštěva amerického prezidenta Bushe juniora zanechala v trávníku Buckinghamského paláce nenapravitelné stopy po přistání vrtulníku) Jak začal Putin omezovat demokracii, oklešťovat moc parlamentu, přebírat kontrolu nad sdělovacími prostředky a nakonec rozhánět opoziční demonstrace policií a zatýkat opoziční politiky pod různými záminkami, začaly se jeho vztahy s demokratickým světem ochlazovat. Politický proces s Chodorkovským ukázal v celé nahotě, kam až je ochoten jít při potlačení opozice (nehovořím o tom, že Chodorkovský opravdu v čase Jelcinova Ruska neplatil daně, jenže za to by musel Puti pozavírat všechny „podnikatele“ nejen jednoho, který se rozhodl podporovat finančně opoziční stranu Jabloko a být prezidentským protikandidátem při příštích volbách). V době, kdy byl prezidentem Medvěděv, setkával se se západními politiky téměř výhradně už jen on, Putin obstarával návštěvy v Číně a jiných asijských či diktátory ovládaných zemích. Od roku 2012, kdy se nechal Putin znovu zvolit do funkce ruského prezidenta, je už v úplné izolaci. A očividně mu to nevadí.
Putin vsadil pouze na svou vnitřní popularitu v Rusku a ta je tak vysoká, jako ještě nikdy. Je samozřejmě živena státními sdělovacími prostředky, které jsou pod plnou kontrolou Kremlu, nezávislé televize či noviny prakticky neexistují, lidé prostě MUSÍ věřit tomu, co se jim sděluje. Tak se to Vladimír kdysi ve škole KGB učil. A oni věří. Putin zahrál na imperiální strunu frustrovaného ruského národa a ona se rozezněla ve velmi slibném akordu.
Konflikt na Ukrajině ukázal najednou ruského diktátora v zcela nové podobě. V netušeně nebezpečné podobě. Arogantního a agresivního. Neváhajícího vyhrožovat. Ať už Ukrajině atomovými zbraněmi, nebo Evropské unii tím, že když bude chtít, bude během dvou týdnů nejen v Kyjevě, ale ve Varšavě či Bukurešti. Evropa sledovala ruského medvěda s úžasem, zcela paralyzovaná a neschopná jakékoliv koordinované akce. Evropa je vůbec málo schopná koordinovaných akcí a v tomto případě to má ještě ztíženo tím, že v Bruselu působí proputinovská lobby. Ať už je to maďarský premiér Orbán, jenž ruský model vlády považuje za jediný správný a rád by svůj zářný vzor – Putina – napodobil, rusofilní slovenský premiér Fico, či současný i minulý český prezident Zeman a Klaus. Ti všichni Putinovy činy schvalují, jako by si neuvědomovali, oč mu jde a co se vlastně děje. Hlavním motem je, nepálit si prsty kvůli nějaké Ukrajině. Totéž hlásali britský premiér Chamberlein a francouzský ministerský předseda Daladier v roce 1938 v případě Československa. (I tehdy měl Hitler svou lobby v britské politice, nikoho menšího než krále Eduarda VIII.) Politici na západě Evropy byli tehdy zajedno: Němci v československých pohraničních oblastech se chtěli odtrhnout od „umělého výtvoru Trianonské smlouvy“ Československa – v Mnichově k tomu tedy dostali od Británie a Francie, pod dohledem Německa a Itálie požehnání. Britové i Francouzi jásali, že zachránili mír, Chamberlein byl v Londýně přijat nadšenými davy jako mírotvorce – všichni víme, jak to pak dopadlo.
Chce Putin totéž? Jeho angažovanost při snaze ruské menšiny na Ukrajině na odtržení od mateřské země (pokud se zde o skutečném mateřství dá hovořit) je větší, než byla Hitlerova angažovanost v případě sudetských Němců. Říští Němci v Sudetech nepůsobili a zbraně, které Sudeťáci z Německa dostávali, byly jen lehké pušky a granáty, ne tanky či raketomety, jak je tomu v Doněcku a Lugansku. Díky ruským vojákům a zbraním musela Ukrajina kapitulovat a vzdát se snah o dobytí svých východních provincií.
Najednou ožívají vzpomínky na dřívější Putinovy činy. Jeho válku v Čečensku či v Gruzii v roce 2008. Ne, nedá se zde dát paralela, v případě druhé čečenské války bylo Rusko vyprovokováno přepadením Dagestánu čečenskými džihádisty, v případě Gruzie to byl gruzínský premiér Sakašvili, který se rozhodl využít olympijských her v Pekingu a poslal svou armádu do Abcházie a jižní Osetie. Pokaždé přišel ale drtivý ruský protiúder. Čečenci svou druhou válku prohráli, stáhli se do hor a dnes bojují především v řadách IS v Sýrii a Iráku. Gruzínci nedokázali čelit ruským tankům ani týden. V podstatě svět tehdy Putinovy kroky posvětil. Džihádisté byli na seznamu teroristických organizací, každý zákrok proti nim byl tedy vítaný. Abcházie a Jižní Osetie fungovaly už roky jako na Gruzii nezávislé územní jednotky – a v podstatě byla gruzínská hranice, jež nutila Osety na severních a jižních svazích Kavkazu žít ve dvou rozdílných státech, považována za svévůli Gruzínce Stalina, jenž se rozhodl z praktických důvodů vést státní hranici po hřebeni Kavkazu a jenž je v Gruzii stál uctívám jako národní hrdina. Proto se svět nijak nevzrušil, když Rusové tato území „ na vlastní žádost“ anektovali a válečný konflikt vedl nakonec k pádu gruzínského prezidenta Sakašviliho.
Jenže už tehdy Putin zkoušel, co si může dovolit a zjistil, že si může dovolit mnoho. Armádu modernizuje a nově vyzbrojuje už po celé desetiletí. Z vojensky neschopného spolku chaotů ( jak se ukázalo během první čečenské války, kterou ještě vedl prezident Jelcin – a prohrál), se stala bojeschopná síla. Obsazení Krymu (opět na vlastní žádost ruského místního obyvatelstva!) bylo vojensky mistrovsky provedenou operací, s níž se nejen Kyjev ale i Evropa bude muset smířit. Nakonec se s novou skutečností budou muset smířit i obyvatelé Krymu, šokovaní, že jim letos klesly příjmy z turistiky (hlavního odvětví krymského hospodářství) o víc než třicet procent, protože obvyklí turisté z Kyjeva – div se světe – letos nepřijeli. A Rusové jsou stejně zvyklí létat do Turecka a nebudou své zvyky kvůli podpoře Krymu měnit. Místní Tataři se budou muset cvičit v loajalitě k novým pánům nebo budou mít trvale co do činění s ruskou tajnou službou.
Doněck a Lugansk jsou už ale úplně jiná sousta. Jestliže u Krymu se dala ruská agrese zdůvodnit tím, že Krym byl protiprávně darován Ukrajině v opileckém záchvatu diktátora Chruščova u příležitosti 300letého jubilea povstání ukrajinských kozáků proti polské nadvládě, Doněck, Lugansk, Mariopol, či Charkov se staly součástí Ukrajiny na základě svého vlastního rozhodnutí v roce 1918. Samozřejmě byla tehdejší motivace zcela jiná, hlavním důvodem příklonu ke Kyjevu byl tehdy strach z petrohradských bolševiků a jejich Rudé armády. Nicméně tato hranice vznikla dobrovolně a existuje už bezmála sto let – bez ohledu na to že za časů Sovětského svazu měla minimální význam.
Donbas je nejdůležitější průmyslovou oblastí Ukrajiny, produkuje (nebo produkovala před svým zničením) 25 procent ukrajinského národního důchodu. Je to oblast, kterou si uboze chudá Ukrajina nemůže dovolit ztratit. Jenže ji ztrácí. Že rozhodující silou, jež o tom rozhodla, byli ruští vojáci a ruské zbraně, je zřejmě mimo jakoukoliv diskusi. I když to Putin a jeho ministr Lavrov popírají. Oba se ovšem učili diplomacii v komunistických poměrech, kde platilo plzákovské heslo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ bez ohledu na předložené důkazy.
A Evropa (ale i USA) jsou opět bezmocné. Proti Rusku byly přijaty nějaké hospodářské sankce, které ovšem ruskou ekonomiku nepoloží. Putin zakázal dovoz evropských potravin, což postihlo úzkou skupinu gurmánů, kteří stejně nejsou jeho voliči, čili postiženi jsou pouze evropští výrobci (dokud nenajdou cestu přes Bělorusko či Kazachstán, které mají s Ruskem bezcelní Unii – Bělorusové jsou náhle schopni vyrobit Parmezán, francouzská vína či Chamembert v originální kvalitě. Putin poněkud utáhl kohoutky plynovodů (ne ale moc) aby demonstroval svou moc a evropskou závislost. Je třeba přiznat, že dobu si Vladimír nevybral zrovna optimální – ovšem on ukrajinský konflikt nečasoval, byl jím zřejmě taky překvapen a jen reagoval na dění. Po mírné zimě 2013/2014 jsou plynové zásobníky v celé Evropě plné. Například rakouská potřeba plynu je 7,8 miliardy kubíků ročně a v na 98 procent naplněných zásobnících se nachází víc než 8 miliard, Rakousko by tedy teoreticky vydrželo při úplném zastavení dodávek ruského plynu celý rok – tak dlouho by ovšem nevydržela ruská ekonomika. Z Putinovy strany se tedy opět jedná o silácké gesto, a těchto gest stále přibývá. Začíná to budit strach. Co když ztratil kontakt s realitou a pustí se do skutečného konfliktu? Co pak?
Ekonomické sankce jedno jakého rázu Putinovu pozici ve vlastní zemi neohrozí. Zhoršení životní úrovně se musí politici bát jen v demokratických zemích, kde jsou voleni ve svobodných volbách. To není příklad Ruska. Putin se nechá zvolit prezidentem, i kdyby národ hladověl (a on hladovět nebude), přizpůsobí tomu jen strategii ve volbách – metoda voleb jedné strany je v Rusku ještě živá, do roku 1989 to nebylo jinak a většina Rusů je zvyklá takto „volit“. Jediné, co by Putina skutečně bolelo, by bylo sebrat mu hračku. Tou jsou jeho megalomanské projekty – to byla olympiáda v Soči a to má být mistrovství světa v kopané 2018. To by byla jediná cesta, jak ruského prezidenta skutečně zranit – pak by ovšem zuřil a mohl by nad sebou zcela ztratit kontrolu, otázka je, zda si Evropa na něco takového vůbec troufá.
Zřejmě se to nestane. Pan Blatter, prezident FIFA je nejkoncentrovanějším příkladem korupce ve světové politice a Putin nebude litovat prostředků, kdyby jich bylo skutečně na zachování mistrovství světa potřeba. Byla by samozřejmě možnost mistrovství světa v Rusku ze strany demokratických států bojkotovat – to udělaly při olympiádě v Moskvě 1980 – a Sověty to tehdy přes všechna silácká prohlášení hodně bolelo – to dokázali svým nesmyslným bojkotem olympiády v Los Angeles v roce 1984. Obávám se ale, že se svět nezmůže ani na to.
Zbývá jen ono kdyby. Co by se bývalo stalo, kdyby Hitlerovi odebrali olympijské hry roku 1936? Zastavilo by jej to nebo naopak uspíšilo jeho agresi? Kdo by měl odvahu něco takového vyzkoušet?
Putin provokuje dál. V Moskvě soudí estonského rozvědčíka uneseného z území Estonska jako špiona, Putin zahajuje trestní stíhání proti Litevcům, kteří odmítli nastoupit vojenskou službu v sovětské armádě v letech 1988 – 1991, kdy byla Litva ještě oficiálně součástí Sovětského svazu – držely ji tam ale jen speciální jednotky OMON, které do Vilnjusu poslal ještě „demokratický“ komunista Gorbačov, aby tam postřílely desítky lidí. Putin zkouší jako dítě, kde je hranice možného. A zjišťuje, že ten prostor je mnohem větší než si původně myslel, Je naivní se domnívat, že z něj nechá jen jeden jediný centimetr nevyužitý. Tak nějak stále straší jeho projev na Krymu, kde hovořil o vytvoření „Nového Ruska“ a „deblokaci Podněstří“, což mohlo znamenat pouze plány na obsazení celého černomořského pobřeží a odříznutí Ukrajiny od přístupu k Černému moři. Takové plány by znamenaly velkou válku. Zatím se jí zřejmě ještě lekl, ruská expanze se zarazila na odporu místního obyvatelstva v městě Mariopolu (které je sice ruské, ale chce zůstat na Ukrajině). Otázka je, zda se jedná skutečně o konec ruských expansionistických choutek nebo jen o malou přestávku k nadechnutí.
Ostatně – znáte ten starý vtip z doby komunismu? „Otázka na Rádio Jerevan – je pravda, že ruské ozbrojené síly přišly do Československa na pozvání místního obyvatelstva?“ Odpověď – „Ano, je to mu skutečně tak, tato žádost z roku 1939 byla kladně vyřízena v roce 1968.“
Některé vtipy jsou tak dobré, až bolí. Doufejme, že bolí dost.

Čínská obchodní společnost Alibaba vstoupila na burzu a její vstup byl skutečně fulminantní. Jestliže nabídla akcie v celkové hodnotě 25 miliard dolarů, kus za 68 dolarů, vystoupila cena cenných papírů do konce obchodního dne na 92,70 dolarů a tím stoupla hned na začátku o 40 procent. Celková hodnota tohoto čínského on-line obchodu dosáhla tak 230 miliard dolarů a překonala velikány jako Walt Disney a Coca-Cola.
Tolik zprávy o včerejším největším obchodě na newyorské burse Wall Street. Člověk na to tak trochu nevěřícně kouká, protože si nedovede představit, že by vůbec něco mohlo mít hodnotu 230 miliard dolarů – roční rozpočet Rakouska činí 68 miliard Eur čili něco okolo 80 miliard dolarů a z toho musí vyžít více než 8 milionů lidí, musí za to jíst, bydlet, léčit se, učit se, být chráněni policií, z těchto peněz se čerpají dotace na zemědělskou výrobu či na kulturní projekty, žije z nich armáda i politici od komunální až po spolkovou úroveň atd. atd.
Je těžké si představit, že několik stovek počítačů a několik skladů na balení zboží může mít hodnotu čtyřikrát větší než je – ne právě malý – rozpočet středoevropského státu. Samozřejmě že tuto hodnotu nemají. Alibaba jakožto společnost poskytující služby je totiž ideálním objektem burzovních spekulací. Nikdo nedokáže odhadnout, kolik skutečného majetku za touto společností je. Ovšem fakt, že v čínském vnitrozemí chybí síť obchodů a pro stovky milionů Číňanů zbývá nákup internetem jako jediná možnost dostat se k žádanému zboží, dává společnosti Alibaba exklusivní pozici. Proto se dá zdůvodnit, když ceny jejích akcií stoupají. Myslíte skutečně, že noví majitelé nakoupili akcie v očekávání dividend? Samozřejmě že na dividendy na konci roku čekat nebudou, zřejmě akcie v nejbližších dnech zase prodají, pokud tak už neučinili (cena akcií přece přesáhla odpoledne hranici sto dolarů a pak zase poklesla, což znamená, že někteří z nákupců už začali prodávat).
Je to totiž nejjednodušší způsob jak rozmnožit majetek. Jestliže se cena nějakého objektu vůbec nedá odhadnout, zůstává jen nabídka a poptávka. Poptávka se pak dá lehce manipulovat, stačí, když máte dost peněz. Čím větší poptávka, tím vyšší cena. Nakupujete tedy a nakupujete, až cena dosáhne hodnoty, kterou jste si představovali a pak akcie zase prodáte. Za den se tak dají vydělat stovky milionů. Pokud někdo včera ráno investoval do Alibaby miliardu, mohl večer kasírovat „zisk“ 400 milionů. Samozřejmě se jedná o fiktivní peníze, které nikdy nebyly vytištěny. Přesto byly „odsáty“ ze zbožního trhu. Hlavně z investic do výroby, do modernizace atd. tedy tam, kde jsou opravdu zapotřebí, jenže tam nepřinášejí tak velký zisk a hlavně je nepřinášejí tak rychle. Po nějaké době přestanou být stejně akcie čínské společnosti zajímavé, spekulovat se bude zase s něčím jiným.
Jenže právě tak vznikají noví a noví miliardáři. Podle nejnovější statistiky z poloviny září překročil počet dolarových miliardářů poprvé číslo tisíc. Kumulace bohatství v rukou neužší špičky tedy pokračuje a nezpomaluje, naopak se stále více zrychluje. Podle hesla, že peníze dělají peníze. Dovoluji si znova upozornit na to, že před přijetím zákonů o liberalizaci v roce 1991 neexistoval na celém světě ani jeden miliardář, pouze multimilionáři. Třetina současných miliardářů žije v USA, zbytek je roztroušen po světě, zejména v daňových oázách, zemích, kde jsou nízké daně ze zisku (Monako) nebo se neplatí daň z majetku (Rakousko) nebo v zemích, kde platí bankovní tajemství a nikdo se tedy neptá po původu majetku daného miliardáře. Monumentální jachty v Porto Cervo na Sardínii plují pod vlajkami Guersey či Jersey, tedy ostrovů v kanále La Manche, kde se nikdo po původu majetku neptá.
Že se miliarda dolarů (ale ani korun) nedá získat prací, je naprosto jasné. Hodnota práce klesla do bezvýznamnosti. Říkalo se přece už za komunismu, že „pracuje jen ten, kdo se neumí živit jinak“. Tehdy jsme ovšem význam této věty ani pořádně nechápali. Teď dostala přímo obludný význam. Pracující člověk je momentálně využit do poslední kapky svých sil, prostě vyždímán, nucen ke stále většímu výkonu a poté, když už nemůže a zhroutí se, prostě odhozen a vyměněn. Jako nějaká součástka stroje. Peníze naši společnost a zejména vztahy mezi lidmi zcela odlidštily. Peníze nemají city, nemají sociální myšlení, vlastně nemají vůbec žádné myšlení. Jsou-li jediným ekvivalentem hodnot, ztrácí lidstvo to nejvýznamnější, co má, totiž svou vlastní lidskou identitu. Bůh nás odlišil od zvířat tím, že nás obdařil vyšší duševní činností. Máme se tohoto výdobytku skutečně vzdát a myšlení zredukovat jen na matematiku? Matematika je samozřejmě naprosto logická věda, čísla jsou maskotem moderních ekonomů. Zařadíme-li ovšem člověka do matematického systému, přestává být člověkem. Člověkem je totiž jen tak dlouho, dokud je nevypočitatelný. Ovlivněn náladami, dobrým či špatným spánkem, hormonální nerovnováhou, ztrátou blízkých lidí, či radostí s drobných věcí, jako jsou například úspěchy dětí ve škole či radost vnučky z nové hračky. To vše dělá člověka člověkem, ovšem takovým, který je v systému řízeném financemi spíše rušivým faktorem. Mnohým to nevadí, v zájmu rozmnožení majetku jsou ochotni své lidskosti vzdát. A pak ji ovšem upírají i ostatním. Honba za penězi je v dnešním světě kultem, zlatým teletem, jemuž je třeba se klanět.
Hovořil jsem před několika týdny s chirurgem v naší nemocnici. Mluvil o osmdesátých letech, tedy o době sociálního míru, o systému kapitalismu, do něhož jsme chtěli v roce 1989 vstoupit netušíce, že právě končí. Řekl mi, že pokud člověk v jakékoliv pozici poctivě pracoval, jedno zda byl v pozici primáře či uklízečky, mohl si za vydělané peníze dovolit slušný život. Samozřejmě na rozdílné úrovni, ale i ona uklízečka si mohla dovolit byt, dobrou stravu, jednou měsíčně návštěvu v restauraci a jednou ročně dovolenou ať už někde v rakouských horách, u některého jezera či dokonce v Jesolu u moře. Ne víc, ale i to stačilo, aby ji to motivovalo k pracovitosti. Dnes je to jinak. Nároky na práci rostou, přesto rostou i finanční problémy. Pro takovou prodavačku či uklízečku je téměř nemožné financovat lyžařský školní kurs svých dětí, Jesolo je pro ně už stejně daleko jako Karibik, tedy nedosažitelné. Samozřejmě že i nadále pracují. Bojí se, že by i tuto práci ztratily a staly se nezaměstnanými, odkázanými na podporu či sociální dávky. O pozitivní motivaci se ale nedá hovořit. Pokud je to u oněch uklízeček, společnost to ještě nepocítí, někde prostě zůstane o něco víc špíny. Pokud ale stejný fenomén postihne učitele, policisty, lékaře, či dokonce výzkumníky a vědce….
Tehdy se začne hroutit nejen progresivní vývoj společnosti ale i sociální mír, který udělal poválečnou společnost velkou. A už se hroutí. Jen proto, aby počet miliardářů překročil číslo dva tisíce nebo aby nejbohatší člověk na světě nevlastnil pouhých sto miliard, ale dvě stě miliard dolarů? Je to opravdu potřebné?
Ale zamýšlí se vůbec někdo nad tímto problémem? Oni miliardáři určitě ne (jsou samozřejmě výjimky jako Bill Gates – těm buď vzdána chvála). Včera jich v souvislosti s Alibabou opět několik přibylo. Minimálně k nim přibyl zakladatel Alibaby Jack Ma – on zkasíroval za jeden jediný den 900 milionů dolarů. Ne za práci, ale za myšlenku. Za – přiznávám – geniální myšlenku – začít v Číně prodávat zboží přes internet. Může mít ale jedna myšlenka takovou hodnotu? A pokud ji opravdu má, pak s naším světem něco není v pořádku.
Myšlenka vědce, jež dokáže opravdu přivést lidstvo dál, tuto hodnotu totiž nemá a nikdy nebude mít. Ještě žádný vědec se díky svému objevu miliardářem nestal. Pokud nějakého znáte, opravte mě.

V čem je rozdíl, ptají se někteří. Z čeho máme mít vlastně strach? Ten rozdíl je naprosto jasně definovaný. Islám je náboženství, islamismus je ideologie, která islám využívá či zneužívá k dosažení určitých politických cílů. Právě hlasatelé této agresivní ideologie se snaží tento rozdíl setřít a přesvědčit nejen své příznivce, ale i odpůrce, že zde žádný rozdíl neexistuje. Se všemi „ismy“ má lidstvo ovšem nedobrou zkušenost – ať už to byl komunismus, nebo je teď kapitalismus, stejně tak nacionalismus a i na socialismu se dá najít leccos nelichotivého. O sionismu či antisemitismu rasismu atd. nemusíme snad ani hovořit. Proč? Protože každý „ismus“ znamená ideologii, tedy povýšení idey na úroveň dogmatu a to samo o sobě už znemožňuje racionální jednání a komunikaci s jinými proudy. A vyrábí problémy, protože každá ideologie je velmi rezistentní vůči působení zdravého rozumu. To platí dokonce i o racionalismu, který povýšil rozum nade vše a zapomněl, že člověk není jen rozum sám.
Islamismus představuje dnes nejčastěji jmenovaný „ismus“, protože tato ideologie je momentálně nejagresivnější a představuje pro žebříček hodnot našeho světa největší ohrožení. Zneužití náboženství, které nikde nenabádá k násilí, souvisí s tím, že islám a křesťanství jsou jediná dvě misijní náboženství na světě, jež mají už ve svém programu obracení nevěřících a šíření své, tedy „té pravé“ víry. Křesťanství už svoji agresivní fázi překonalo, křížové výpravy a kolonizační války leží už několik staletí zpět v historii, zvýšení životní úrovně oslabilo touhu šířit víru a vést za náboženskou ideologii války. Současní islamisté jsou zato připraveni prosazovat své ideály násilím, to je to, co nás ruší a ohrožuje, to je to, co celý zbytek světa senzibilizuje. Už Samuel Huntigton ve své knize „Střet civilizací“ z roku 1996 definoval nebezpečné zlomy v lidské civilizaci a popsal, že absolutní většina z nich se nachází na hranici islámských zemí se zeměmi jiných náboženství. Tehdy mu nechtěl nikdo věřit a jeho kniha byla vysmívána. Shodou okolností vyšla v České republice v roce 2001 těšně předtím, než o sobě terorismus živený agresivním islamismem dal vědět útokem na „dvojčata“ v New Yorku. Minimálně od onoho 11. září 2001 ví celý svět, že měl profesor Huntigton pravdu.
Následné války v Afghánistánu a zejména v Iráku pak narušily křehkou rovnováhu v islámském světě, shodou okolností se na této destrukci podílely obě velmoci USA a Rusko stejnou měrou (Rusové v Afghánistánu a Američané v Iráku). Zejména ta druhá válka se ale ukázala fatální. Rozrušení kmenových struktur v Afghánistánu na okraji světa bez nerostného bohatství ještě nikoho moc nezajímalo, zničení státních struktur v samotném centru islámského světa, v někdejší Mezopotámii, s sebou nese následky, které v čase americké agrese tušili jen ti nejprozíravější. Stejně je nikdo neposlouchal.
Skutečnou rozbuškou bylo pak takzvané „arabské jaro“ v roce 2011, které svrhlo mnohaleté diktatury v celém pásmu severní Afriky od Egypta až po Tunis. Nově nastolené „demokracie“ se ukázaly jako života neschopné, protože obyvatelstvo a politici v těchto zemích princip demokracie nepochopili a zřejmě ani v budoucnosti nebudou schopni chápat. Proč, o tom jsem psal ve svém článku „Moc zbraní“. V Egyptě situaci nakonec musela stabilizovat armáda, Libye jako stát se zcela rozpadl, Tunisko přežívá díky vraždění opozičních politiků, ekonomicky ale klesá. A pak přišlo to nejhorší – občanská válka v Sýrii. Západ pozdravil odpor proti diktátorovi Bašárovi al-Asadovi, jako by se nebyl schopen poučit z blamáží v Iráku či Afghánistánu. „Revoluce“ v Sýrii se ale od samého začátku nesla pod hesly „Křesťany do Libanonu, Alevity do rakve“. Není divu, že se Aleviti okolo Asada nehodlali vzdát, věděli velmi dobře, že by to byl jejich rozsudek smrti. Oni měli v rukou zbraně, neviděli tedy důvod, proč by se měli nechat dobrovolně povraždit. Občanská válka v Sýrii, která trvá už tři roky, se stala pravou školou pro militantní islamisty, laboratoří násilí, která nakonec vyprodukovala zvěrstva Islámského státu. Je možná dobré připomenout, že to bylo Rusko, kdo zabránil Američanům, aby Asada svrhli a dali tím militantním islamistům do rukou úplnou moc nad regionem. Stejně jako kdysi Talibanu nad Afghánistánem – určité národy jsou nepoučitelné.
A teď zasáhl tento konflikt, o němž jsme si mysleli, že se nás víceméně netýká, i Evropu. V organizaci Islámský stát bojují stovky, možná tisíce Evropanů. Nábor do jejich jednotek probíhá na našich ulicích dnes a denně. Právě tento týden byla ve Vídni zachycena tři děvčata ve věku 14 – 15 let!!!, která se chystala do Sýrie, aby se přidala ke „svaté válce.“ Už samotný název „Svatá válka“ je scestný. Žádná válka není svatá, všechny jsou odporné, brutální a popírající základní právo člověka, právo na život. Fakt, že takový název vůbec existuje, znamená, že oni ideologové už ve své snaze zneužít náboženství pro své účely dosáhli mnohé. Ale ještě zdaleka se necítí být u cíle. Jak bezohlední musí být verbíři, kteří získávají patnáctileté děti – dokonce naivní děvčata, toužící zřejmě po dobrodružství aniž by tušila, do čeho se pouštějí. Co by je asi v Sýrii a Iráku čekalo? Stát se matracemi pro odpočinek vražděním unavených mudžahedínů? V lepším případě svatba s některým z nich. Bez jakýchkoliv práv. Bez naděje na návrat. Jak se daří ženám v těchto válečných muslimských oblastech, o tom psala Petra Procházková. Možná by se její povídky měly víc překládat do cizích jazyků. Tato tři děvčata byla zadržena na vídeňském letišti. Dvě jiná, rovněž patnáct a šestnáct let stará, odcestovala do svaté války před více než dvěma měsíci, od té doby o nich nikdo neslyšel a zřejmě ani neuslyší. Podle odhadů bojuje v řadách IS přes 100 bojovníků pocházejících z Rakouska a více než pět set Britů. Před týdnem zadržela rakouská policie 10 džihadistů na jejich cestě do Iráku. U všech se jednalo o Čečence, kteří dostali v Rakousku statut azylantů. Teď se chystali odejít do války, aby vraždili všechny lidi nevyznávající sunnitský islám. Několik z nich sedí ještě ve vyšetřovací vazbě a rakouské úřady přemýšlejí o tom, zda jim můžou ODEBRAT STATUT POLITICKÉHO AZYLU!!! Nic víc! A i proti tomu už protestují „ochránci lidských práv.“ Viděl jsem rozhovor s jistou právničkou z této organizace, která rozebírala, že pouhý úmysl vraždit křesťany, šiity, jezidy atd.atd. není ještě důvodem na to, aby byl oněm mužům odebrán politický azyl, dokud se jim nedokáže, že skutečně někoho zavraždili. K tomu by ovšem byla třeba důkazová dokumentace – zřejmě video. Smůla, oni vrahové podřezávající brutálně americké novináře jako dobytčata mají vždy na tvářích masky a nejsou tedy identifikovatelní. Měl jsem pocit, že se mi to jen zdá. Ochrana politických práv je samozřejmě potřebná věc, ve fungující demokracii se ale oni ochránci cítí očividně nedostatečně vytíženi a proto chrání pouze práva zločinců (nebo potenciálních zločinců). A ti se pod touto ochranou cítí samozřejmě velmi dobře a hlavně nedotknutelní.
Ve městě Wuppertalu v Německu se ustanovila takzvaná „šarijská policie“. Skupina mladých mužů v oranžových uniformách s nápisem „Sharia polizei“, které si sami nechali udělat, kontrolovala v ulicích NĚMECKÉHO MĚSTA, zda se zde dodržuje právo šaria. Tedy žádný alkohol, žádné drogy, žádná prostituce, žádné diskotéky či koncerty. Všichni, kdo něco takového dělali, byli od těchto mužů ohrožováni a nuceni akce odvolat či přerušit. To nejpikantnější na této akci ale je, že velitelem této samozvané militantní policie není žádný Arab, nýbrž rodilý Němec z Mönchengladbachu Sven Lau, který byl kdysi v tomto městě velitelem požárnického sboru. Později konvertoval k islámu, byl zřejmě v Sýrii a nyní se rozhodl zavést právo šaria, které není úplně bezproblémové ani v islámském světě, ve Wuppertalu. Moje babička by k tomu řekla, že „Poturčenec horší Turka.“ A měla by pravdu. Německá policie sice zasáhla a snaží se dokázat, že dodržování pořádku v městských ulicích je jejím úkolem a to podle německých zákonů, vsadím se ale, že se oněm samozvaným šarijským policistům zase nic nestane. Jen se zatím ještě neprosadili. Zatím!
Mimochodem Česká republika je na tom podobně – zde prosazují zavedení práva šaria konvertité jako Lukáš Větrovec či Jan Velička. Samotné islámské (ne islamistické) organizace mají k šaríi velmi rezervovaný vztah. Toto právo se totiž neopírá o Korán ale jen o tradici života Mohamedova, která je ústně přechovávána a nejrůznější formou vykládána. Až po tu nejradikálnější. Tu známe my jako nedílnou součást islamismu.
Pokud bude ovšem populační politika v Evropě vypadat nadále tak, jak vypadá, nebude to dlouho trvat, kdy nad Evropou šaria zavládne. Před dvěma týdny jsem šel nákupním střediskem v Grazu a zahlédl typický obrázek dnešního světa. Proti mně šly dvě mladé rakouské dámy, namalované a s účesy od kadeřníka, každá na šňůře jednoho psíka. Proti nim pak muslimka v tradiční hábitu a šátku, okolo které pobíhali čtyři chlapci. Svět, v němž 70 procent žen ve věku 17 – 30 let prohlásí, že nikdy v životě nechtějí mít děti (jako před několika lety v Německu), nemá naději na přežití. Tady je totiž problém, zhýčkaná Evropa utápějící se v pocitu blahobytu (který už zdaleka není realitou) a liberální demokracie, v níž každý může dělat, co chce, padá před východní agresivní společností na kolena. Čili jsme si do značné míry sami na vině. Ne nadarmo říkal kdysi Muamar Kaddáffí, že na dobytí Evropy nepotřebují muslimové bomby ani rakety, oněmi raketomety jsou dělohy muslimských žen.
Problém je ovšem, že velkopodnikatelé ve snaze o co největší zisk, odsunuli z Evropy v posledních dvaceti letech víc než deset milionů pracovních míst. Postiženi jsou zejména málo kvalifikovaní pracovníci, z velké části se jedná o děti přistěhovalců. V principu platí, že s první generací přistěhovalců nejsou v evropských zemích problémy. Přišli pracovat a pracují, ví, jak se jim dařilo doma, a jsou vděční, že se jim daří lépe. Jiná je otázka jejich dětí. Ty zůstávají z větší části nevzdělané – rodiče v podstatě potřebu vyššího vzdělání nechápou nebo nejsou schopni vzdělání početných potomků financovat – mají nižší kvalifikaci a tím menší šanci uplatnit se na trhu práce. Cítí se ovšem diskriminovaní a frustrovaní a obracejí se k tomu, co je v jejich očích dělá lepšími než jejich vrstevníky – k náboženství. A radikalizují se.
Před několika měsíci jsem si ve Vídni vyslechl neúmyslně rozhovor dvou mladých učitelek. Jedna z nich si ztěžovala, že ve své třídě má více než polovinu žáků neumících německy. Že se ona snaží, nabízí ve svém volném čase bezplatné kurzy němčiny, ty děti na ně ale z velké části nechodí. A když si zavolá rodiče, dozví se, že nač to má být, oni že němčinu taky nepotřebovali. Samozřejmě nejsou všichni stejní. V německém Heidelbergu jsem byl překvapen, když většina právních kanceláří, nabízejících služby v centru města, měla očividně turecká jména – a jednalo se v drtivé většině o ženy! Mladé Turkyně jsou mnohem více než jejich mužské protějšky připraveny opustit tradiční společnost, chtějí se vzdělávat a dostat svou šanci. Stávají se lékařkami, právničkami, německá televize jim vděčí za podstatné zatraktivnění svého štábu komentátorek. Chlapci jsou spokojeni s tím, že jsou muži – to v muslimském světě stačí na to, abys byl boss, proč si tedy dělat násilí a studovat? Po učení bolí hlava. Tento trend není ale jen v muslimských zemích, v docela milé podobě byl tento problém vylíčen ve filmu „Moje velká tlustá řecká svatba“, řecký syn byl aicky dědic a boss, o studiu nechtěl ani slyšet. Proč taky?
Mezi bojovníky IS člověk nepotřebuje žádnou školu, nepotřebuje se tlačit v lavicích a chodit na zkoušky, kde nad ním má absolutní moc jeho zkoušející. Stačí mít v ruce zbraň a neváhat ji použít, stačí ztratit zábrany zabíjet bezbranné lidí a člověk má v ruce pravou moc. Moc nejvyšší, totiž moc nad životem a smrtí. Možná to láká.
Evropa, která je schopna dokonce i hromadného vraha Brejvika zavřít maximálně na dvacet let do cely, kde má internet, televizi, fitness centrum a knihovnu, je sotva schopna klást takovému radikalismu (opět jeden negativní „ismus“) odpor. Pokud svůj přístup nepřehodnotí.
Šarijská policie už vyvolala reakci. Neonacisté ve Wuppertalu si oblékli uniformy pro změnu červené – stejně tak to bylo v Německu třicátých let, kdy proti sobě bojovaly milice SA s komunistickými bojůvkami. To se přece opakovat nesmí a nemůže! Maďarský premiér Orbán tvrdí, že je třeba odstranit liberální demokracii jako přežitý a nepotřebný artefakt a nahradit ji autoritativním systémem hájícím národní práva – o totéž kdysi usiloval Adolf Hitler. To není reakce, kterou bychom si mohli přát, už proto, že takový autoritativní systém neodstraňuje ony škůdce, díky kterým vyhrál volby, ale politické oponenty. Pak by měli ochránci lidských práv znovu ožít – protože by měli opět smysluplnou práci – kupodivu právě v takových režimech ale mlčí – nebo jsou umlčeni.
Díly radikalismu se dostává do ohrožení naše demokracie, systém vybudovaný v Evropě za víc než osm set let, systém, který stál mnoho obětí a který si zaslouží své další pokračování. Otázka jen je, v jaké podobě. Zdá se, že se ve své současné – radikálně liberální – podobě dostal do slepé uličky a hledá novou cestu, Nebo by ji aspoň hledat měl! Na násilí musí najít odpověď. Jinak se zachvěje v základech celá naše kultura. Ta, na kterou jsme hrdí, která nás ale svým liberalismem a přepychem dovedla na okraj zániku. Je třeba najít z této situace východisko. V bibli sice stojí, že kdo tě udeří v levou tvář, nastav mu i pravou, bohužel jsou ale mezi námi jedinci, kteří pak tlouci nepřestanou. Tolerance musí mít své hranice, stejně tak i onen liberalismus.
Možná by se mohlo začít tím, že by děti ve školách začaly zase zdravit, chovat se slušně, poslouchat autority, čili své učitele. Aby pravidla slušného chování a dodržování zákonů nebylo jen dobrovolné, protože při jejich porušení se člověk ihned ujmou právníci a ochránci lidských práv, kteří soudcům vysvětlí, že dodržování těchto práv závisí víceméně na dobré vůli jeho klienta a nikdo mu do toho nemá co mluvit. Až na místě soudců budou sedět soudcové vykládající zákon šariu, dobrovolné to nebude a obhájci nebudou mít co protestovat. Pokud ještě vůbec budou.
Především by ale proti islamismu měl vyhlásit válku islám sám. Už jen proto, aby se od něj ohraničil a dal evropským křesťanům na vědomí, že tyto dva pojmy nejsou identické. Arabská liga států vyhlásila už podporu ve válce proti Islámskému státu. Mimochodem, Islámské sdružení v Rakousku bylo jedinou organizací, která oficiálně protestovala proti vraždění Jezidů v Iráku a vyhánění křesťanů z Mosulu. Což neudělala ani oficiální rakouská diplomacie. Určitě jsou to správné signály, jenže pořád ještě příliš slabé, než aby se oddělování islamismu od islámu stalo v našem myšlení samozřejmostí.