Hned na začátek na tuto řečnickou otázku odpovím – brát. To aby nevznikly pochybnosti. To ale… přijde až na konci tohoto článku .Nejsem zastáncem alternativní medicíny, považuji ji do jisté míry za módní trend a pravdou zůstává, že se díky účinnější léčbě především civilizačních chorob prodloužil průměrný věk obyvatelstva za posledních třicet let skoro o patnáct let. Samozřejmě hraje stěžejní roli i invazivní medicína, intervence při srdečním katetru, implantování srdečních chlopní či rozpouštění krevních sraženin při mozkových příhodách. Revolucí byly léky na blokování žaludeční kyseliny (blokátory protonové pumpy) či nové generace léků na léčbu  vysokého tlaku. Odhlédnouc od toho, že celá řada zhoubných nádorů (i když ne všechny) se stala léčitelnou. Medicína prodělala v posledních třiceti letech opravdovou revoluci a v porovnání s dobou mého studia „nezůstal kámen na kameni.“ A to je dobře.

Jenže…

Jenže když se člověk podívá na to, co naši pacienti skutečně berou, udělá se mu jen z toho pohledu občas  špatně od žaludku. Deset i patnáct různých léků, někdy se divím jak to dokážou vůbec zvládnout a PŘESTO přežívat. Často to vypadá jako pokus o otravu, ale člověk, jak mi vysvětlil svého času primář Farkaš „vydrží neskutečně mnoho“.

Samozřejmě se nabízí otázka – „proč“? Tuto otázku si kladu stále od začátku mé medicínské kariéry, protože ji považuji za tu nejdůležitější. I když vyučuji mladé kolegy, zdůrazňuji, že otázka CO? (tedy jaké příznaky pacient má, jaké jsou jeho nálezy atd…) je samozřejmě důležitá, ale je jen základnou pro mnohem důležitější otázku PROČ? (tedy co se za těmi příznaky skrývá).

Proč tedy předpisují lékaři léky nekontrolovaně v obrovských množstvích, přičemž vzájemné reakce těch chemických látek, které pacient bere, se nedokážou ani odhadnout? Existuje program, který při předpisu každého léku oznamuje možné interakce, ale protože pak alarmuje při každém předpisu, není možné ho prakticky používat.

Na jedné straně působí snaha pomoci. Často je to i trochu zoufalá snaha  udělat něco pro své svědomí.Proč jinak by lékaři předepisovali Dimenhydrinat nebo Betahistidin (budu v tomto článku používat pouze názvy látek a ne léků, protože se stejně v naprosté většině jmenují v Česku a Rakousku rozdílně a mohlo by dojít z záměně) na závratě u starých lidí, když vědí, že stejně nepomáhají? Jenže co dělat se stařečkem, který sedí denně v ordinaci a denně si stěžuje, že má závratě? Že jsou dány věkem, že vnitřní ucho, kde je orgán korigující rovnováhu, nefunguje tak, jak by mělo, protože už není dostatečně prokrvené. Že deformované krční obratle tlačí na vertebrální tepnu, která se má starat o prokrvení malého mozku, zodpovědného za vnímání rovnováhy a že brýle,které stařeček nosí, už dávno nejsou up-to date, protože byl u očního lékaře naposledy před deseti lety a stejně má šedý zákal? Samozřejmě by mohla pomoci fyzikální léčba, rehabilitace, aktivní cvičení, jenže to je všechno příliš namáhavé – a námaha začíná už u momentu, kdy by to lékař měl onomu dědovi vysvětlit – už proto, že pacient většinou stejně špatně slyší. Jednodušší je napsat tabletku a doufat v placebový efekt (jak známo,mnoho naprosto neúčinných léků, pomáhá jen prostřednictvím víry, v ně vložené).

Ale dobrá. Našel jsem na oddělení babku, která už jen spala, nic nejedla a byla víceméně odepsaná s diagnózou pokročilá demence. Když jsem se podíval na přijímací protokol, stálo tu ale, že bábina přišla kvůli nevolnosti, zvracení a nemožnosti přijímat potravu. A tak jsem se vydal po stopě, co se vlastně stalo. Za začátek jsem v její medikaci našel celkem sedm  léků,které mohou vyvolávat nevolnost.

Od opiátů, tedy lék proti bolesti, přes teofylin proti dušnosti, pak pantoprazol, tedy lék tlumící tvorbu žaludeční kyseliny a samozřejmě – jak jinak – dvě antidepresiva. Tabletku železa, kterou komicky brala současně s oním pantoprazolem,který spolehlivě bránil její resorpci. Železo se totiž může vstřebávat pouze v přítomnosti žaludeční kyseliny, kterou pantoprazol účinně blokuje. A samozřejmě měla i lék proti demenci ( o jehož účinku se dá úspěšně pochybovat – podle studií sice demenci nevylepší, ale prý ji dokáže zpomalit. Chceme tomu věřit, protože jinak bychom si připadali tváří v tvář nefungujícím mozkům naprosto bezmocní.)

Začal jsem s redukcí léčby.

První na řadě byl theophylin. Babka nikdy nekouřila, nedovedu si představit, že by jí theophylin mohl pomoci (je dokázáno, že tento lék, který se kdysi předepisoval jako hašlerky, dokáže zlepšit plicní funkci jen u pacientů s pokročilou poruchou plicní funkce a k tomu aktivních kuřáků, zato zvyšuje srdeční frekvenci, vyvolává pálení žáhy a onu nevolnost). Nikde nestálo nic o tom, že by měla pacientka žaludeční vředy, takže jsem vysadil pantoprazol. Protože bolesti v jejím spavém stavu nemohla mít, zredukoval jsem opiáty a vysadil jedno z obou antidepresiv i onen lék proti demenci. A samozřejmě jsem jako první vysadil metoclopramid,který dostala od nás kvůli své nevolnosti a který způsobuje jako vedlejší účinek únavu a spavost. A hle, babka se probrala, na druhý den už s velkou chutí snídala – a začala být otravná. Najednou byla strava nechutná, postel nepohodlná, sousedka na vedlejší posteli v noci chrápala a sestřička jí prý nadávala.

A nebylo už těžké zjistit průběh její léčby. Bábina, která žije sama, připadala dětem při jejich zřídkavé návštěvě užvaněná  otravná a hlavně zapomínala. Příbuzní ji tedy dovezli k obvodnímu lékaři a ten ji poslal za psychiatrem. Psychiatr má v praxi denně 60 pacientů. Na rozhovor s pacientkou, která řečnila bez přestávky neměl čas. Předepsal jí tedy Donepezil proti demenci a dvě antidepresiva, jedno ráno a jedno na noc.  Protože tyto léky působí přes látku Serotonin, typickým vedlejším účinkem je nevolnost. Ta většinou časem přejde, ale tolik času bábina nedostala, protože šla na obvodním lékařem a stěžovala si na onu nevolnost. Ten jí předepsal pantoprazol – když berete takové léky, potřebuje váš žaludek ochranu, vysvětlil jí. Že se trávení zablokováním žaludeční kyseliny zhorší, je nabíledni. (Jenže ten, kdo vymyslel, že pantoprazol a léky jemu podobné nejsou léky, ale ochrana žaludku, určitě tráví celý život na pláži na Bahamách, protože touto geniální myšlenkou rozpoutal největší boom v historii farmakologie).

Následkem užívání pantoprazolu bylo další zhoršení trávení ale hlavně pacientka začala být chudokrevná. Už i tak jedla málo a teď ten nový žaludeční lék zablokoval vstřebávání železa. Pan doktor zareagoval, předepsal jí železo v tabletkách. S doporučením brát ho nalačno – tedy společně s oním pantoprazolem, který spolehlivě zaručil, že se železo nemohlo vstřebávat ani z oné tabletky.

Zato dostala pacientka bolesti žaludku. Pan doktor ji poslal na gastroskopii. Ta zůstala bez nálezu, protože se bolesti – zejména ráno – stupňovaly, předepsal jí Metamizol, a když tento nepomáhal, vyměnil ho za opiát hydromorphon – opiáty vyvolávají nevolnost prakticky vždy, protože jednak zpomalují peristaltiku trávicího traktu a zhoršují vyprazdňování žlučových cest.

Někde mezitím se objevil v léčbě babky i theophylin, zřejmě naříkala, že se jí špatně dýchá. A když potom už jen zvracela a nic nejedla a přivezli ji k nám a lékař na příjmu jí logicky předepsal lék proti nevolnosti, tedy metoclopramid, a ten ji dorazil definitivně.

Abych to tedy zkrátil, po vysazení téměř veškeré medikace bábina jedla za čtyři, nadávala za pět a běhala po oddělení jako čečetka. Krevní obraz se jí zlepší určitě spontánně, vídeňský řízek bylo jediné jídlo, které nekritizovala a ten má železa dost. Zda jsem tím udělal radost jejím příbuzným a zejména pak jejímu obvodnímu lékaři, který ji teď bude mít zase pravidelně na návštěvě v ordinaci, to nevím. Ale příčinu jejího stavu se mi podařilo odhalit. V podstatě se jednalo o mírně dementní naprosto zdravou osobu, která byla jen otrávená životu nebezpečnou mixturou léků. Problém nastal, jak tuto diagnózu napsat ve stravitelné podobě do propouštěcí zprávy.

Antidepresiva jsou předepisována doslova po tunách. Když jsem ještě chodil na medicínskou fakultu, znali jsme jen pár léků, které působily na psychiku. Dnes jsou jich desítky či stovky a je to obrovský byznys. Staří lidé mají sklon k depresi. Není divu. Jak prohlásila svého času Katherine Hepburn „Stárnutí není nic pro zbabělce“. A žít déle neznamená být déle mladý ale déle starý. Staří lidé se nejvíc bojí osamělosti (sociální studie ukázaly, že se lidé ve stáří nebojí nejvíc bolestí, či jiných zdravotních problémů, ale samoty). Jejich psychické funkce začínají slábnout, každou chvíli něco bolí, snižuje se mobilita a to vše na optimismu nepřidá a vede k sociální izolaci. Jenže klub důchodců, křížovky, karty, pohyb, koníčky  či čtení knih jsou nepoměrně lepší léčbou než „tabletky na hlavu“. Lidé potřebují s někým MLUVIT- a právě to jim psychiatr ve své přeplněné ambulanci nemůže nabídnout.

Jinou kapitolou jsou inhalátory. Nechápal jsem, proč každý starý člověk má chronickou bronchitidu ( diagnostikovanou plicním specialistou) a má většinou dva, někdy i tři inhalátory. Přece jen menšina z našich babiček kouřila, ne všechny pracovaly se senem, aby si přivodily farmářské plíce. Až jsem se dostal k doporučení společnosti pro plicní choroby. A tam stojí, že pokud má pacient dušnost a není schopen přezkoušení plicní funkce spirometrií (toto vyšetření je skutečně intelektuálně poměrně náročné a staří lidé ho v naprosté většině nezvládají) pak v případě pochybnosti je třeba předepsat inhalátor. Že za tímto doporučením stojí farmakologická loby, není zřejmě třeba pochybovat.

Takže v praxi přijde děda k pulmologovi, naříká, že se mu špatně dýchá. Protože spirometrii nezvládne (nebo se o ni plicař ani nepokusí, což je logické, protože pozná, že nemá šanci a ztratil by drahocennou půlhodinu), dostane inhalátor a jde domů. Zda ho umí použít, to je už jiná historie. (Podle průzkumu používá tyto léky správně méně než 10 procent pacientů a dodal bych k tomu skoro – chválabohu).

Statiny na snižování cholesterolu jsou obrovský kasovní šlágr. Dokonce takový, že byl poprvé  v Rakousku beztrestně porušen patentový zákon (je možné, že to bylo tím, že vlastníkem oné generické firmy byla manželka minstra hospodářství? – prý ne, oba tvrdili že privátní a obchodní věci nesměšují.) Ovšem k takzvané primární prevenci (to znamená snižování cholesterolu, abyste zabránili PRVNÍMU Infarktu, byste museli léčit 123 pacientů pět let a pak bude o jeden infarkt míň. A to za cenu všech, často ne právě nevinných vedlejších účinků. Samozřejmě jinak to vypadá, když je člověk po infarktu, pak se toto číslo mění a klesá pod deset. (Mimochodem ona babička měla samozřejmě Simvastatin taky – a to bez infarktu). Podávat osmdesátiletému člověku lék, který je nebezpečný pro jeho játra i svaly, kterých stejně nemá nazbyt jen proto, aby za dvacet let nedostal infarkt, mi připadá dost přehnané. Vám taky?

Antibiotika bývají podávána taky hodně bezhlavě a hlavně nedostatečně dávkovaná, čímž jsme vyprodukovali už rezistence baktérií, i když jen malá část infekcí antibiotickou léčbu opravdu potřebuje. A některé z nich nepotřebuje nikdo. Orální cefalosporiny s výjimkou cefuroximu se ze žaludku prakticky nevstřebávají – a tedy nic nevyléčí, zato vyvolávají průjmy zahubením střevních bakterií. Jsou tedy jednoznačně škodlivé. Přesto se ani největšímu rakouskému infektologovi profesoru Graningerovi přes několikaletou snahu nepodařilo stáhnout je z oběhu

Léky na odvodnění jsou pak samostatnou kapitolou. Samozřejmě,pokud má člověk srdeční nedostatečnost, tak se to bez nich prostě nedá. Jenže často přijdou pacienti k doktorovi,protože jim otékají nohy. Často proto, že jsou tlustí a že celý den sedí (tedy pohybují se po trojúhelníku, který já nazývám „magickým rakouským trojúhelníkem“ a jeho rohy jsou chladnička, televize a toaleta. Případně dostali léky proti vysokému tlaku obsahující amlodipin, či na cukrovku obsahující pioglitazon a tyto léky otoky tvoří jako vedlejší účinek. Samozřejmě místo, aby byly tyto léky vysazeny, a babička si po obědě na hodinku lehla a vyložila nohy, dostanou pacienti furosemid a jejich ledviny dostanou první pořádnou ránu.

Samozřejmě má tato léková tsunami více důvodů. Jedním z nich je pohodlnost – pacientů i lékařů. I pacienti chtějí mít na všechno zázračnou pilulku, jen aby nemuseli nic měnit na svém způsobu života. A pro lékaře je to nejjednodušší  a bezkonfliktní řešení. Už jste zkoušeli přimět pravidelného návštěvníka hospody k pravidelnému rannímu cvičení, aby si zlepšil funkci šíjových svalů a zmírnil tak své záchvaty závratí a bolestí hlavy? Samozřejmě můžete vysvětlovat pacientovi, že může diabetes či zvýšenou kyselinu močovou ovlivnit dietou. Přeji k tomu hodně štěstí a hlavně trpělivosti. Jednodušší je předepsat metformin nebo alopurinol a doufat, že pacientovi po alopurinolu nesleze z těla kůže ( stává se to ostatně jen zřídka a pokud, patří pak stejně do péče specialisty dermatologa). Samozřejmě, že jsou pacienti, kteří budou trpět dnou i poté, kdy přestali pít pivo, zvýšili denní dávku kávy (ta kyselinu močovou snižuje), nejedí vnitřnosti, zvěřinu ani ryby a hovězí polévku s játrovými knedlíčky na nedělní oběd považují za vyhlášení války a pokus o vraždu ze strany manželky (to je můj případ) a ti pak onen alopurinol brát holt musí, pokud se nechtějí světem belhat s rudofialovým bolícím palcem u nohy. Samozřejmě by možná pomohl přechod na vegetariánství a vzdání se i oné sklenky červeného vína před spaním, jenže odvahu k tak důkladnému přestavění života nemám ani já. Mohl bych se stát protivným dědkem ( i v mém ještě útlém věku) a to by neprospělo nikomu. Většina pacientů, kteří s tímto lékem ale přijdou, má ovšem 130 kilo, refluxní ezofagitidu od nadměrného konzumu piva a dnu sice nikdy neměli, ale při vyšetření krve jim byla zjištěna zvýšená hladina kyseliny močové (aby taky ne!) Zda i oni mají riskovat svou kůži (v pravém slova smyslu) za znormalizování laboratorních hodnot,  je pro mně více než problematické.

Je tu ovšem farmaceutický průmysl. Ten slibuje zázraky. A je ochoten platit. Do reklam, přednášejícím, takzvaným „tvůrcům mínění“ či prostřednictvím bezplatných vzorků. Pamatuji si na doporučení pro lékaře u léku pioglitazonu před několika lety. Při nedostatečně nastavené cukrovce (pozná se to podle takzvaného dlouhodobého cukru – hodnota HbA1c – glykovaný hemoglobin). Cituji „V případě hodnoty HbA1C nad 7,0%  Pioglitazon 15 miligramů, pokud za tři měsíce hodnota ještě stále nad 7 procent, potom 30 miligramů, pokud i pak za další tři měsíce zůstává nad 7 procent, zvýšit na 45 miligramů. Pokud ani pak nenastane žádné zlepšení, je třeba se zeptat pacienta, zda dodržuje dietu.“ Konec citátu.

Myslím, že nepotřebujeme žádný komentář.

Co jsem tedy chtěl tímto článkem říct?

Léky ano, ale s rozumem. Tak jako všechno. Jenže zdravý rozum je v naší konzumní společnosti nedostatkovým zbožím. Ten nenabízí ani farmakologická loby.  A zázračné tabletky na všechny neduhy prostě neexistují. Ani ty homeopatické.

Nedovolím si nereagovat na žádost mé věrné čtenářky paní Ludvové, abych se nevyjádřil k jejímu přání objasnit, co je z mé poslední knihy fikce a co se opírá opravdu o historická data.

Vyhnu se samozřejmě vysvětlování zápletky,musím předpokládat, že se k textu dostanou i lidé, kteří knihu ještě nečetli, nicméně pro ty, kdo ji četli a chtějí vědět „kolik je na tom pravdy“ jsem se rozhodl poskytnou následující vysvětlení.

Jedním slovem – hodně.

Nestačí? Ach tak, tak se přece jen rozepíšu víc. Ti, kteří se na čtení knížky ještě jen chystají, by měli teď vystoupit a k textu se vrátit, až se dostanou na její konec.

Tak především: onen rukopis, o kterém ta kniha je, skutečně existuje a pan Rybka dokonce na vnitřní obal knihy převzal jednu jeho stránku, takže si čtenáři mohou o nevyluštitelných znacích, jimiž je napsán,  udělat přibližnou představu. Kniha se dnes nachází mezi vzácnými rukopisy v  Beinecke Rare Book and Manuscript Library, patřící k Yale University v USA. Bohužel je možné se k originálu  dostat jen přes mnohá povolení, celý text je ale zveřejněn na internetu a tak jsem mohl onu knihu studovat stránku po stránce. Pořadí stran ale není jisté, protože kniha byla svázána o hodně později, než se odehrává můj příběh.

Myslím, že jsem se ještě nikdy nedržel historických reálií tak těsně jako v tomto románu (dokonce ani v „Mezi císařem a papežem“, který zatím v této disciplíně vedl), ten příběh se totiž nabízí sám. Všechny postavy, které se v románu vyskytují (snad s výjimkou sluhy Matěje) jsou historicky doložené – i polský agent Adam Rokosz a jeho angličtí kontrahenti John Snowden alias Cecil (používal opravdu střídavě obě jména) či Edward Dyer. Stejně tak historičtí jsou všichni alchymisté a astrologové, kteří můj román zabydlili, ať už všeobecně známý Edward Kelly (často uváděný i pod jménem Kelley, protože tuto formu použila anglická královna v listině, potvrzující jeho šlechtický původ) nebo slavný mág John Dee, či v laické veřejnosti přece jen méně známí Michal Maier nebo Oswald Croll. A samozřejmě tajemný Michael Sendivoj, jehož životním heslem bylo „Nolite de me inquirere“ tedy „Nechtějte se po mně ptáti“.

Rok 1608 jsem zvolil naprosto úmyslně, protože to byl rok plný událostí, které se sice ztrácejí ve stínu událostí následujících (třicetiletá válka měla začít přesně o deset let později), nicméně velmi napínavý, jak z historického tak i z vědeckého hlediska.

Především v tomto roce vrcholil spor arcivévody Matyáše s císařem Rudolfem (Bruderzwist),  ukončený „libeňským mírem“, uzavřeným na zámečku Elišky Hofmannové, kterým Rudolf ztratil všechny habsburské země kromě Čech, Slezska a obou Lužic, mohl si ale ponechat na další tři roky císařskou korunu. Ale i jinak bylo rušno. V tom roce ženil císař Rudolf svou nemanželskou dceru Karolínu, jeho syn Julius Caesar zabil v Krumlově bestiálně svou milenku Markétu Pichlerovou. Stěžejní díla slavných vědců Johana Keplera (Astronomia nova) a Oswalda Crolla ( Basilica chymica), vyšla obě tiskem 1609 a měla se stát událostmi, které změnily natrvalo chápání světa.V roce 1608 musela být tedy už hotová a připravená k vydání. Musím se přiznat, že z Keplerova objevu se mi ještě dnes točí hlava a nedokážu si vůbec vysvětlit, jak mohl on, napůl slepý, jen na základě matematických výpočtů stanovit zákony pohybu planet, které platí dodnes. Podívejte se jen, jak nad obzorem křepčí Mars a tento pohyb převést do elipsy – to je prostě neuvěřitelné. Kepler taky o svém zápase s neposedným Marsem píše ve svém věnování knihy  – komu jinému než císaři Rudolfovi II.  Mimochodem právě v roce 1608 sestavil Kepler svůj legendární horoskop pro Albrechta z Valdštejna.

Rok 1608 je i rokem založení „Protestantské Unie“ protestantských knížat na obranu proti sílícímu katolicismu, při jejímž založení hrál Oswald Croll důležitou zprostředkovatelskou roli a když byly v jeho pozůstalosti objeveny dopisy některých českých šlechticů jako Karla staršího ze Žerotína či Petra Voka z Rožmberka, znamenalo to především pro Rožmberka velmi těžké chvíle. Katolická liga, vedená bavorskými vévody byla pak založena o rok později a svět se od tohoto okamžiku už neodvratně řítil ke konfliktu třicetileté války.

Do roku 1608 jsou situována i tři důležitá úmrtí a sice Johna Deea v daleké Anglii, Oswalda Crolla 1.listopadu 1608 na Staroměstské radnici a Michala Sendivoje – u něho je to ostatně už druhé datum úmrtí. Oswald Croll sám udává datum Sendivojova úmrtí v roce 1604, pražský lékař Borbonius se o jeho smrti zmiňuje s odkazem na rok 1608.

Rabbi Löw, asi nejslavnější představitel pražské židovské komunity a vynálezce Golema, zemřel v roce 1609.

Ano Michal Sendivoj (známější pod jménem Sendivogius, ale tím jsem nechtěl své čtenáře trápit) je tedy historická postava. Byl to dokonce jeden z nejvýznamnějších alchymistů začátku 17.století, objevitel kyslíku a jeho teorie magnetického pole (vnitřního zemského slunce vykazující přitažlivost pro předměty, které tedy padají vždy směrem dolů – ke středu Země) inspirovala prokazatelně Isaaca Newtona, objevitele zemské přitažlivosti. Se znalostí Sendivojových spisů stačilo pak jen jedno jablko…

Sendivoj je záhadná postava, nejen proto, že zemřel celkem třikrát, ale i jeho původ je dosti nejasný. Historické prameny předpokládají, že musel opustit Polsko poté, co spáchal nějaký zločin. Jeho šlechtický původ je dokládán v knize Bartoloměje Paprockého z Hlahol „Ogród królewski“ (Královská zahrada) i s erbem Senzimirů, hledat jeho skutečný původ v této šlechtické rodině v Malopolsku je ale víc než problematické. Jeho další osudy jsou ale dobře dokumentované, počínaje jeho přihláškou k studu na universitě v Lipsku roku 1590, zajímavá jsou hlavně jeho dvě podivná „manželství“. S Veronikou Stiebar (nebo Stiebarovou), šlechtičnou, která kvůli němu opustila své dvě děti a jejíž prastrýc Daniel Stiebar byl skutečně nejlepším přítelem legendárního doktora Fausta. Právě toho, jehož příběh inspiroval Johanna Wolfganga Goetha k napsání jeho nejslavnějšího díla. To druhé, divoké bez oddacího listu, pak Sendivoj prožil s vdovou po Edwardovi Kellym Joannou.

Oswald Croll je představitelem Paracelsovské medicíny, která se v této době už prosazovala v medicínském myšlení. Jeho Basilica chymica je vlastně farmakologickou učebnicí, kde se poprvé pracuje s anorganickými prvky – právě to bylo přínosem Paracelsa. Až do té doby se léčilo výhradně na bylinné bázi – tato medicína je popsána v knihách Hildegardy von Bingen či Filipíny Welserové, hrdinky mého románu „Cti otce svého ale miluj ženu svou“.  Basilica chymica z roku 1609 znamenala definitivní průlom, knihy Paracelsovy byly totiž dlouho zpochybňovány, k čemuž přispěl určitě i on sám. Nejen svou konfliktní povahou ale i tím, že se vlastně sám zabil, když léčil svůj zánět středního ucha rtutí. Učení Paracelsovo ale nebylo jen čistou farmakologií v našem slova smyslu. Paracelsus uznával jednak teorii signatur (což v praxi znamená, že nemoci léčí byliny či předměty, které se podobají nemocnému orgánu – proto jsou například fazole optimální léčbou pro choroby ledvin) a hlavně předpokládal rozhodující léčebnou sílu hvězd – lékař tedy vlastně svým působením jen připravil „půdu“ pro to, aby hvězdy v příznivém postavení mohly pacienta vyléčit. Proto hrála i astrologie v tehdejší medicíně tak důležitou roli a každý tehdejší lékař paracelsián musel být zákonitě i astrolog.Crollova kniha existuje rovněž v digitální formě a k mému příjemnému překvapení je psána německy a ne latinsky.

Sekta Rosekruciánů, jejímiž členy Croll a Maier asi opravdu byli, existovala, její manifesty – celkem tři stěžejní spisy – byly po dlouholetém tajení publikovány v roce 1614.

I Westonie, tedy Alžběta Kellyová, je historickou postavou, známou básnířkou začátku šestnáctého století, která dost neprávem upadla do zapomnění, ve své době byla velmi slavná, její stěžejní díla jsem si dovolil v mé knize vyjmenovat.

Historickou postavou je i Eliška Hofmannová, rozená z Donína, druhá žena Ferdinanda Hofmanna ze Střechova a Glünbühlu, který bohužel zemřel už v roce 1607 a tak mému románu těsně unikl. Tomu jsem složil na mém webové stránce hold vlastním medailonem. Eliška Hofmannová, milovnice života a jeho krás stejně jako její manžel, dala přestavět hrádek v Libni na krásný renesanční zámek, tento byl ale – možná bohužel – později ještě jednou přestavěn ve stylu baroka.

Historickými postavami jsou i Jakub Horčický z Tepence či Šimon Tadeáš Budek. Spolu s doktorem Matyášem Borboniem zastupují mizivou česky hovořící menšinu mezi postavami v mém románu. Je opravdu až šokující, když si člověk představí, jak různorodá byla tehdejší pražská společnost.

Jen z postav v mém románu:

Michal Sendivoj, jeho syn Kryštof, rezident Adam Rokosz a Bartoloměj Paprocký z Hlahol byli Poláci, jejich rodnou řečí byla tedy poština.

Císař Rudolf sice původem Rakušan ale se španělskou výchovou, česky hovořil sice dobře, ale přece jen hůř než německy nebo španělsky.

Oswald Croll a Johan Kepler byli Němci. Kepler pocházel ze Stuttgartu, vyučoval pak dlouhou dobu na evangelickém lyceu v Grazu v Rakousku. (Pokud někdo navštíví Graz, doporučuji vřele navštívit takzvaný rajský dvůr v obchodním domě „Kästner und Öhler“ v centru města, kde se nádherný renesanční dvůr toho to lycea dnes nachází – Kepler tam má svou pamětní desku) Kepler v té době bydlel v Gössendorfu, v zámečku Müleck, tedy ve stejné obci, kde bydlím i já. Němec, původem z Kielu, byl i Michal Maier.

Edward Kelly, John Dee, John Snowden (Cecil) či Edward Dyer, ale i Alžběta Kellyová, tedy Westonie, byli Angličané.

Jan Bocatius byl sice původem Němec, kariéru ale udělal v Košicích, kde se stal rychtářem a považoval se tedy za Uhra. Po něm se dnes jmenuje košická městská knihovna.

Rabi Löw  byl samozřejmě Žid. A Johann Barvitius Holanďan.

Takže tak napínavá a rozmanitá byla Praha jako hlavní město tehdejšího křesťanského světa. Napsat o ní román bylo tak lákavé, že  jsem prostě neodolal. Ten příběh se stejně psal v podstatě sám.

Vyučování jakékoliv ideologie bylo pro mne vždy hodně špatně stravitelné. Je zajímavé, že vše, co se točí okolo příkazů, zákazů a vysvětlování toho, co je správné a co ne, se snaží stát se povinným. Zřejmě ví, že jinak by na to lidi kašlali.

Tak jsme měli v časech socialismu občanskou nauku, kde jsme byli vychováváni už od útlého dětství k správným socialistickým občanům – ne právě s převratným úspěchem. Výuka náboženství sice existovala, ale byla spíše jako „konkurenční ideologie“ nežádoucí. Na toto vyučování jsem jakožto syn učitelů nesměl. To je právě na ideologii to nejdůležitější, vysvětlovat, co se smí a co se nesmí. Zdravý rozum, jak pravil George Orwell, je z toho pohledu největším kacířstvím.

Co ale když se začne ideologie vtloukat dětem už v předškolním věku? Dokáže tak malé dítě získat k tomu, co se mu nalévá do hlavy patřičný odstup? Určitě ne.

Ve Vídni je 70 islámských školek. Už dlouho bylo zřejmé, že tam něco nehraje. Příslušná vídeňská socialistická (SPÖ)landesrätin s kouzelným rakouským jménem Sonja Wehsely se o problém nestarala. Proč by měla strkat ruku do vosího hnízda, že? Nejpohodlnější je problém nevnímat nebo se tvářit, že neexistuje. Jen tak se dají vyhrát volby, samozřejmě, pokud ten problém neodhalí opozice. A ta tu – bohužel pro politiky a chválabohu pro občany je a chce taky vyhrát příští volby.

Zřejmě proto koncem minulého roku zasáhl ministr pro integraci Sebastian Kurz, patřící samozřejmě ke straně lidovců (ÖVP). Pověřil pracovníka vídeňské univerzity a odborníka na muslimské náboženství  Ednana Aslana(tureckého původu a samozřejmě muslima, jenže sekularizovaného), aby věc prověřil.

Tento oslovil 15 školek, že by v nich chtěl provést externí revizi úrovně vyučování, zejména pak výučby německého jazyka, protože právě z tohoto důvodu tyto školky vznikly. Dvanáct školek tuto revizi ihned odmítlo, souhlas vyslovily tři, jedna z nich ale souhlas později odvolala. Není to podezřelé? Ednan Aslan se tedy mohl opřít pouze o výpovědi rodičů a dětí samotných, vousatí ředitelé školek s ním odmítli komunikovat.

Výsledky prověrky mohly dopadnout už jen jedním způsobem. Zjistilo se, že děti v těchto školkách jsou vedeny od malička k tomu, aby se vyhýbaly jakémukoliv kontaktu s křesťany, protože by se tím znečistily a ohrozily svou víru. Už ve třech letech musí děti umět nazpaměť recitovat verše z koránu. O výuce němčiny nemůže být ani řeči, protože personál sám němčinu neovládá. Jestliže na výkon povolání v běžných rakouských školkách je potřebné patřičné vzdělání, pro školky muslimské stačí desetitýdenní kurz.

Krátce řečeno, děti zde nejsou ani v nejmenším vychovávány k integraci, ale právě naopak, k segregaci.

Po zveřejnění výsledků se v Rakousku zvedla vlna pobouření. Nejhlasitěji ale křičel předseda muslimské náboženské společnosti Dr. Fuat Sanac. Myslíte, že se pobouřil nad tím, jak jsou děti v těchto školkách vychovávány v rozporu s rakouskými zákony? Ne, rozhořčil se v televizi nad tím, jak nedemokratické je prověřovat muslimské školky. Že takový čin ministra Kurze je POŠLAPÁNÍM DEMOKRACIE!!!

Někteří lidé jsou prostě nepolepšitelní, samozřejmě, onen pán bere určitě nemalé peníze ze Saúdské Arábie a děti jsou v oněch školkách (z rozpočtu města Vídně) vychovávány ve wahabistické ideologii, jejímž největším ochráncem jsou právě Saúdi.

Ale i rakouští politici se starají hlavně o vlastní popularitu a ne o věc samotnou. I muslimové přece chodí volit! Když předstoupil ministr Kurz po jednání s paní Wehsely před televizní kamery, nechtěla jej nechat vůbec promluvit s odůvodněním „ tady jde přece o děti a ne o vaše zviditelňování, pane ministře.“ Asi tím chtěla zastřít své dlouholeté ignorování problému s výchovou salafistických radikálů přímo uprostřed Evropy a za naše peníze.

A přidal se i poslanec města Vídně Senol Akkilic (samozřejmě za zelené a tureckého původu), když prohlásil, že když je možná a povolená výuka katolického náboženství, musí mít i muslimové možnost vyučovat své náboženství podle vlastních představ a bez dozoru úřadů.

Novináři levicového magazínu News pak označili vůbec za původce zla rakouské zákonodárce, protože prý v novém náboženském zákoně z roku 2014 je „cítit závan nedůvěry k muslimům“. Já mám naopak pocit, že závan nestačí.

Jak jsem už napsal, znám řadu muslimů, kteří jsou mí přátelé, jsou ovšem sekularizovaní, plně integrovaní a náboženství v běžném životě pro ně nehraje důležitou roli. (Někdo by mě mohl opravit, že se v tom případě nejednalo o integraci ale o asimilaci, ale nehodlám si hrát se slovy, mám Ahmada i Mohamada rád jako lidi a vážím si jejich lékařských schopností) V Paříži se k ochraně kostelů v době vánočních svátků hlásilo dobrovolně a bezplatně mnoho muslimů. To vše je samozřejmě pozitivní – to jsou ale lidé, kteří dodržují naše zákony, kteří s naším zákonodárstvím nemají žádné problémy. Není možné všechny muslimy házet o jednoho pytle, to je jasné. Je možné do něho ale házet všechny, kterým naše zákonodárství nevyhovuje a kteří se našimi zákony nehodlají řídit. Těm je pak potřebné připomenout učení jejich slavného učitele al Wahába, že pravý muslim, žijící v zemi, která je dominovaná jiným než jeho náboženstvím, by tuto zemi měl opustit. Kdyby se slovy svého učitele řídili, ušetřili bychom si všichni velkou spoustu nepříjemností.

Myslím, že takovou ztrátu dokážeme zvládnout. Ideologie, která se protiví zdravému rozumu byla vždy nebezpečná, nebezpečná je a taky zůstane. Tu nepotřebujeme.

I když je už po vánocích, dovolím si vstoupit do nového roku článkem z předvánoční tématikou. Před vánoci mi totiž v onom předvánočním stresu nezbyl čas, abych jej mohl napsat.

A ostatně, v neděli jsem slíbil, že už konečně napíšu něco veselejšího.

A tak tedy k oné předvánoční akci.

Vydali jsme se s manželkou totiž za bodem „G“. Znáte ho, to je onen legendární bod, kterého dotykem dovedete kteroukoliv ženu k orgasmu. Dlouho byla jeho existence zpochybňována, Paolo Coelho se ve svém románě „12 minut“ věnuje hledání tohoto bodu na několika stranách. Před několika lety byla ale jeho existence definitivně potvrzena a byl objeven na konci slova „shoping“.

Co je pro ženu rozkoš, je pro normálního muže mučení. Nákupní centra doslova nenávidím, do největšího z nich v blízkosti Grazu jménem Seiersberg by mně bylo možno dostat jedině s nabitou pistolí přiloženou ke spánku – dodávám, že jedině s odjištěnou. Už samotný stress hledání parkovacího místa stačí na to, abych se nervově hroutil. Pak ovšem přijde ještě moje agorafobie v přeplněných prostorách nekonečných chodeb a pak hodiny hledání patřičného zboží v obchodech – hledání většinou bezvýsledného, protože manželka stejně nakonec nic nekoupí.

Tento rok jsme bohudík nenašli čas, abychom se do nějakého centra vydali a v poslední adventní neděli, kdy už je v pravém slova smyslu „oheň na střeše“ jsme vyrazili na návštěvu na Moravu. Projížděli jsme sice okolo Olympie v Brně a v Olomouci, které se tvářily stejně lákavě a svůdně jako onen už vzpomenutý Seiersberg, naštěstí jsme je míjeli pozdě večer a v dešti, takže nám ani nenapadlo tam zastavit. Tedy mně to napadlo ale zarytě jsem mlčel a doufal, že manželka spí a nic podobného sebevražedného ji nenapadne. Taktika vyšla, k rodičům jsem dorazil živý a víceméně i zdravý. Nicméně předvánoční nákupy člověk vyřídit musí. A tak jsme se  vydali do měst moravských, malých jako je Valašské Meziříčí či Nový Jičín, kde se ještě takové nestvůry nevyskytují. Nelitovali jsme.

Ve Valašském Meziříčí jsme nejprve navštívili obchod s prádlem a oblečením. Přivítala nás prodavačka statné (ne ale obézní) postavy. Žena hledala noční košili pro sestru. Ty, které našla, jsem označil za „babičkovské“. Švagrová ještě babička na rozdíl od nás není, nákup byl tedy zamítnut. Prodavačka se mnou naprosto souhlasila a řekla, že pokud chceme něco sexy, pak jedině z řady Obsession. Moje žena vytřeštila oči na modelky v průhledném prádle na obalech a pravila nesměle, že to je něco pro mladé.

„Jak pro mladé, paní?“ odvětila bodře prodavačka. „Ty něco takového nepotřebují. MY to potřebujeme!“

Pochopil, jsem, že se budu bavit. Nehodlal jsem tuto prodejnu jen tak lehce opustit.

„Podívejte,“ pravila prodavačka poté, co tak vzbudila u mé ženy zájem. „Řekněme si pravdu. To je košilka na pět minut. Chlapi u toho řeší úplně jiné věci.“

Poté si manželka skutečně nechala ukázat dvě košilky. Byly opravdu sexy, usoudil jsem, že bychom mohli koupit i třeba dva kousky. Proč má mít požitek jen švagr, že ano? Přidal jsem na hromádku ještě jeden.

„Ta taky není špatná,“ mínila prodavačka. „Taková decentní. Ale tahle,“ ukázala na jednu z těch prvních dvou. „Ta má úplně jiné grády.“ Měla.

Nějaká zákaznice hledala kabát. Prý ho tam včera viděla, vyzkoušela si a rodina jí nákup schválila.

„Jó paní,“ pravila prodavačka, která se už stala naším miláčkem. „U mně se váhat nesmí. Když se vám to líbí, koupit. Jinak je to pryč.“ Prohlédla stojan. „Je to pryč,“ potvrdila. „Prodáno.“

Jiná paní kupovala noční košili pro svou dceru. Neznala ale její velikost.

„To je jednoduché,“ pravila prodavačka. „Podívejte se na mně. Víc nebo míň.“

Víc nebylo dost možné. „Míň,“ hlesla zákaznice.

„Tak to je jasné,“ konstatovala prodavačka. „To je M-ko.“ A už balila zboží.

Už dávno jsem nepozoroval někoho s takovým požitkem při jeho práci. Samozřejmě, že jsme nejen nakoupili, (bohužel jen jednu košilku pro potěchu švagra) ale jsme opustili obchod v podstatně lepší náladě, než jsme do něj vstupovali. Zazdálo se mi, že shoping může být i docela zábavná věc.

Byla. Zejména, když žena chtěla kupovat šaty pro dceru ve velikosti 36. Zjistila, že na Moravě toto číslo nevedou. Prodavačka v jiném obchodě si ji změřila a pravila. „Musíte jíst něco pořádného, milá paní. Jako my tady.“

Je pravda, že žena si musí brát vysoké podpatky, jinak jí aické dveře v obchodních centrech neotvírají, protože nesplňuje standardní velikost a kamery ji nevidí. U dcery je zase vitální vnučka (tedy její dcera) příčinou, že zhubla na velikost spíše 34 než 36. Na Moravě se na takové typy postav oblečení nevyrábí, nebo aspoň neprodává. Odebrali jsme se domů na vydatný oběd, který vařila moje maminka. Přesto žena ani poté na potřebnou velikost 38 nedosáhla.

V jednom z obchodů prodavačka zřejmě ihned při pohledu na mou ženu věděla, že pro ni nic nebude mít a tak v naší přítomnosti ani nepřerušila vysávání podlahy. Až když jsme přišli k ní, ohodnotila naši naivní otázku, zda má oblečení ve velikosti „36“ jediným slovem „Ne“ a znovu zapnula vysavač.

Na vánočních trzích v Novém Jičíně jsme se zastavili trošku bezradně mezi spoustou stánků a já se zeptal ženy, zda má představu, co by chtěla koupit. Odpověděla, že ne.

„Tak to jste u našeho stánku naprosto správně,“ reagoval prodavač. Samozřejmě jsme neodolali a koupili jsme u něj ponožky „Televizorky“, kus za 12,50. Jak nám vysvětlil,prodává je samozřejmě v páru za 25 korun, ale cena za ponožku zní lépe. Bavil nás skoro deset minut, i když jsme nakoupili za pouhých 50 korun. Ale očividně se rozhovorem bavil stejně jako my.

Velmi příjemně jsme si popovídali i v prodejně porcelánu v Novém Jičíně, prostě celý nákup probíhal  v jakési přátelské skoro rodinné atmosféře a mně se líbil čím dál víc. A začal jsem uvažovat, proč tomu tak v Rakousku není. Odpovědí je zřejmě „politic correctness“. Žádná prodavačka si tam nedovolí navázat k neznámé zákaznici tak důvěrný kontakt ve strachu, že by se tato mohla urazit. Věnují se, běhají kolem vás, ale v porovnání s nákupem v moravských obchůdcích je to zoufalá nuda.

Takže, pokud nakupovat, tak v mé staré domovině.

I muži mají svůj bod „G“.

Byl to podivný rok. Rok, který naplňuje smutkem ale i obavami, co může přijít. Byly skutečně katastrofy roku 2015 náhodnou kumulací nešťastných událostí nebo je to jen předzvěst blížícího se zemětřesení, které změní svět k nepoznání až budeme muset uvažovat, zda se vyplatí v takovém světě žít.

Svět se otřásal v základech, ať už to způsobila příroda nebo lidé sami. Letos toho ale lidé výjimečně napáchali víc než příroda.

Už začátek roku předznamenal, co můžu přijít. Neuplynul z něj ještě ni týden, když dva teroristé povraždili 17 pracovníků v redakci „Charlie Hebdo“. Před koncem roku se pak teror vrátil v mnohem zesílené podobě – 130 zavražděných lidí v Paříži 13 listopadu. A kromě toho i teroristický útok s 37 mrtvými turisty v Tunisku, 18 mrtvých postřílených šíleným muslimským manželským párem v USA. To vše jako předzvěst konfrontace, které se svět nebude moci vyhnout. Příliš dlouho přihlížel radikalizaci mládeže v Palestině, Afganistanu, Iráku a v dalších zemích. Nenávist se stala nedílnou součástí světonázoru a to i v zemích křesťanských, které by měly podle evangelia šířit lásku. Jenže reagovat láskou na nenávist muslimských fanatiků by se rovnalo sebevraždě.

Ale lidé byli vydáni i jednotlivým aktům šílencům. Pilot German Wings Andreas Lubitz navedl letadlo s 150 cestujícími (Mezi nimi spoustou studentů) k cílené havárii v Savojských Alpách. Ruské letadlo s 224 osobami na palubě zničila teroristická bomba. I Graz, město u něhož žiji, poznal podobný čin. Šílený muslim původem z Bosny zabil v centru města svým autem tři lidi a spoustu dalších zranil, některé z nich budou provázet následky jeho řádění po celý další život. Dodnes není jasné, zda se jednalo o čin pomatené mysli nebo o teroristický akt.

Ve Spojených státech padl letos opět rekord v počtu lidí zastřelených v rámci kriminality, číslo překročilo 13 000 lidí za rok 2015, z toho 692 dětí. Omezení prodeje rychlopalných zbraní není ale ve výhledu. Na to je zbrojařská loby v Americe příliš silná. Marně roní prezident Obama slzy a snaží se jednat prostřednictvím prezidentských dekretů. A tak trochu právě tento fenomén vysvětluje většinu problémů našeho světa – světa, kterému vládnou jen a jen peníze, tedy věc která bez morální zásady. A válka byla vždy nejlepším obchodem pro ty, kteří na násilí vydělávat chtěli. Politici ztratili reálnou moc v okamžiku, kdy přestali kontrolovat finanční proudy, hrají v současném světě jen vedlejší úlohu. Jejich úkol se omezuje na starost o oběti konfliktů, tedy činnost, kterou kdysi vykonávala křesťanská charita.

K válce v Sýrii a rozpadu Libye přibyla i válka v Jemenu, občanská válka v Turecku, boje s terorismem v Nigérii či v Mali. Zbraněmi haraší Saúdská Arábie i Irán. Minimálně zdánlivě nezadržitelný postup vraždících milicí Islámského státu byl zastaven u Kobane, kde tato fanatická soldateska zaznamenala první vojenskou porážku. Koncem tohoto roku k ní přibyly další jak v Sýrii tak v Iráku. Následkem je ale, že se bojovníci této teroristické organizace vracejí „domů“, do víceméně bezbranné Evropy, připraveni se za zničení svého plánu o velkém chalífátu zahrnujícího celý přední Východ, severní Afriku, Španělsko a Balkán až po Vídeň mstít na civilním obyvatelstvu. I to je válka a je jedno jak násilí proti nevinným civilistům odsoudíme. Bránit se proti němu budeme sotva moci.

Vstup Ruska do syrského konfliktu vypadal jen na začátku jako přínos. Vzápětí došlo ke konfrontaci Vladimíra Velkého  s jeho neposlušným žákem a obdivovatelem Erdoganem. Následovaly hospodářské blokády, kterými už je promořen celý svět. Ukrajina blokuje ruské zboží, Rusko ukrajinské, Turecko ruské a Rusko turecké, Rusko evropské atd. atd. Spirála nesmyslů se točí a nabírá obrátky. Saúdi popravují s podporou rady bezpečnosti koho se jim zachce a Iránci se připravují na ochranu svých spoluvěrců. Aby nebyla nuda, vypíná Ukrajina Krymu elektriku a Azerbajdžan ostřeluje z tanků Náhorní Karabach.

První polovinu roku se Evropa zabývala krachujícím Řeckem. To spolklo díky své neochotě se reformovat a sáhnout skutečně na peníze těch, kdo se po celá desetiletí obohacovali, neuvěřitelných 241 miliard Euro. Proběhly tam dvojí volby, aniž něco vyřešily, jedině komunistický ministr financí Yanis Varoufakis musel přece jen opustit politické jeviště.

A pak řekla paní Merkelová neopatrnou větu, že Německo nezná při přijímání válečných uprchlíků horní hranici. Tato jediná věta změnila Evropu navždy. Řecký problém upadl zcela v zapomnění, tsunami uprchlíků z celé Asie a Afriky tento problém zadupalo do země, od tohoto okamžiku bojuje Evropa o svou samotnou existenci. Zatím se nezdá, že by byla schopna přežít. Aspoň určitě ne, dokud Německu vládce paní Angela jako garant „vítací politiky“. Více než milion lidí zatím dorazilo do Evropy, zaplavili především Německo, Švédsko a Rakousko, ale brzy jim tyto země nebudou stačit. Kolik je mezi nimi opravdových válečných uprchlíků odhadují různé zdroje na 10 – 20 procent. Jak dostat ty ostatní ale zase do jejich domovských zemích, o tom nemá nikdo ani vzdálenou představu. Že mezi nimi jsou i teroristé, to víme, jen nevíme kolik jich je a hlavně, kteří to jsou. Ale jen mezi uprchlíky ze Sýrie sympatizuje podle anonymní dotazníkové akce s Islámských státem 15 procent lidí, kteří dorazili do Evropy. Čili zhruba 30 000 lidí. Evropa se musí připravit na to, že tito lidé budou chtít upravit svou novou domovinu podle svých představ. Silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem zřetelně naznačila, jak si to představují.

Vedle Řecka se volilo i v jiných Evropských i mimoevropských zemích. A nikde volby nepřinesly nic pozitivního. Polsko se volbou Kaczynského vydalo na cestu nacionalistického diktátorského režimu, na cestu, kterou už dávno nastoupilo Maďarsko a díky uprchlické vlně zmlkly i poslední protesty proti „demokracii orientované na hájení národních zájmů“ Jak svůj režim nazývá Viktor Orbán. Francie se ubránila nástupu Le Penové jen volebním trikem, který sám o sobě má s demokracií málo společného. Evropa dostala v tomto roce trhliny, zda se je podaří zacelit, či zda Merkelová pochovává dílo svého geniálního předchůdce Konráda Adenauera, je ještě otevřená otázka, která se ale stále více blíží k odpovědi „Ano“.

Volilo se i v Turecku a to dokonce dvakrát. Protože první volby nedopadly podle představy prezidenta Erdogana, muselo se volit podruhé a tentokrát turecký rádobydiktátor dosáhl svého. Turci neprokázali zralost, ve kterou jsme doufali a Evropa je díky třem či více milionům syrských uprchlíků na tureckém území vydána na milost a nemilost člověku, který na právo a svobodu nedbá. Člověku, který vede občanskou válku proti vlastnímu lidu, jen proto, že se nejedná o etnické Turky. Přesto mu Evropa musela slíbit statut bezpečné země a bezvízový styk. Paní Merkelová mu to byla slíbit týden před tureckými volbami a skoro na kolenou. Cesta do pekla se otevřela právě v roce 2015. Evropa se z oportunistických důvodů vzdala své identity.

Ale i volby, které se jen připravují, budí přinejmenším nevolnost. Donald Trump jako americký prezident? Pak budeme ještě na časy George Bushe Juniora vzpomínat jako na období míru a klidu. Jen skutečnost, že zpráva: „V březnu 2017 se ve Washingtonu setkali americký prezident Donald Trump se svými kolegy Vladimírem Putinem a Marií Le Pen, aby se poradili o dalším směřování světové politiky“ není zcela absurdní a nemožná, zvyšuje srdeční tep a vytváří sucho v ústech. Lidé obecně v roce 2015 přestali věřit na demokracii a její hodnoty. Mají pocit, že je tato nedokáže chránit a hledají alternativu. Motiv je vždy stejný – „demokracii ano, ale s mantinely“.  Problém je, že takové mantinely určuje vždy diktátor a určuje je podle svých- tedy nedemokratických  představ. Pokud by tento trend pokračoval, očekávají nás v blízké budoucnosti vzájemně znepřátelené diktátorské nacionalistické režimy po celé Evropě jako tomu bylo kdysi na začátku dvacátého století. Což vedlo k vzniku první a následně i druhé světové války.

Ani příroda svět tento rok nešetřila. Katastrofální zemětřesení v Nepálu si vyžádalo 8800 mrtvých a kompletně zničenou infrastrukturu této země. Je zbytečné argumentovat, že zemětřesení o síle 7,8 stupně Richterovy stupnice by mělo v Japonsku za následek jednu spadlou střešní tašku a v Kalifornii několik zraněných z dopravních nehod. V Himalájích stačí k naprosté katastrofě i zemětřesení této síly. Ale zřejmě jde jen o předzvěst dalších katastrof. Uzavřené hranice s Indií a pokusy o čínskou expanzi do této země dávají tušit další blížící se konflikt. Sice se síla tohoto zemětřesení nedá srovnat s katastrofou v Indonésii a Thajsku v roce 2004 či v Japonsku v roce 2011,dokonce ani s ničivým hurikánem Katrina z roku 2005, či tajfunem, který v roce 2014 zdevastoval Filipíny, země očividně přenechala letos iniciativu v sebezničení lidstvu samotnému, naznačila ale, že na nás nezapomíná. Pro případ,kdybychom v tom ničivém díle sami nestíhali. Už prý na nás připravila mimořádně silné el Niňo, na jehož působení se můžeme na příští roky připravit.

Extrémní vedra a sucho tohoto léta nemá obdoby. Více než patnáct dní byly teploty nad 35 stupňů ve stínu několikrát dosáhly dokonce hranici 40 stupňů. Něco, co střední Evropa zatím nepoznala. Ale neštěstí pokračovalo dál extrémně suchým a teplým prosincem a bouří, která ničí záplavami Island či severní Anglii (ale i Paraquay či Brazílii) žene nad severní pól vzduch o celých 40 stupňů nad obvyklý normál. Ani v otázce klimatu nebude svět už nikdy to, co býval. Zapomeňme na zelené louky a zahrádky, blíží se doba, kdy se počasí pokusí změnit i Evropu v poušť. Konference o klimatu sice slavila nadšeně komuniké které vydala, když se člověk na ně podívá zblízka, vidí jen další katastrofu roku 2015.Čína se například zavázala k snižování emisí „OD ROKU 2030!“a to v době, kdy se celý sever země dusí ve smogu. Dalších patnáct let se tedy dá počítat jen se zhoršováním. A pak? Bude ještě vůbec co zlepšovat. Odhlédnouc od toho, že američtí republikáni hned toto komuniké odsoudili a ohlásili, že v případě jejich vítězství v prezidentských volbách okamžitě z tohoto papíru vystupují. Světu, ovládaném jen penězi zřejmě není pomoci.

Kam to může vést, vidíme v suchem a hladomorem stíhané Etiopii,kde nepršelo už několik let. O kolik let před námi je ve vývoji Etiopie? Zatím jsme si mysleli, že je celá staletí za námi. Ovšem…

Svět se v roce 2015 změnil k horšímu. Nedá se zatím říct, zda to je trend nebo jen krátkodobý propad, eskalace lokálního konfliktu nebo začátek celosvětové katastrofy.

Na to vše bude muset dát odpověď rok 2016 a ty, které přijdou po něm. Přes všechna zlá znamení, kterými rok 2015 předznamenal budoucnost, existuje ještě možnost obratu. Ještě ano. Naděje ostatně, jak známo, umírá poslední. Přesto jsem na Silvestra neslavil, měl jsem pocit, že se i v tom roce 2015 cítím relativně bezpečně v porovnáním s nejistou budoucností.

Ale už stačí.

Slibuji závazně mým čtenářům, že příští článek bude mnohem veselejší.

Sunna, Šía a hrozíci světový konflikt

Tak se zdá, že se svět definitivně zbláznil a centrum toho šílenství leží jednoznačně na předním východě. Tam už ožily i ty nejstarší animozity a bije se každý s každým. Co je ale horší, každý si hledá své spojence a co je úplně nejhorší, tato oblast je díky svým zásobám ropy v současném světě skutečně místem centrálního zájmu. Podobnost s rokem 1914 nebo spíš s lety bezprostředně před tímto rokem je stále nápadnější.

Rusové si leží ve vlasech s Turky, Turci s Kurdy, Alavité se Syřany, o chronickém konliktu Židů s Palestinci ani nemluvě (skutečně se o něm teď prakticky nemluví) a teď se do sebe ještě pustili Sunnité se Šíity, tedy Saúdská Arábie s Iránem. Ne, že by se tyto dvě skupiny muslimů někdy měly rády, ale tentokrát hrozí opravdu otevřená konfrontace.

Už dlouho mě rozdíl mezi těmito dvěma proudy islámu zajímal. Rozdíly mezi nimi, které se mi podařilo odhalit, jsou ovšem v porovnání s rozdíly mezi katolíky a evangelíky naprosto marginální. Podotýkám ale, že mí přátelé, se kterými jsem o problému hovořil jsou všichni sekularizovaní muslimové(šíité), kteří se v otázkách věrouky až tak nevyznají a jsou jim i dost ukradené, takže můj pohled nemusí být vyčerpávající a budu rád,když mi ho v diskusi někdo doplní či opraví.

Evangelíci (nebo protestanti, jak chcete) se liší od katolíků v mnoha důležitých, ba přímo stěžejních bodech. Nejen že neuznávají autoritu papeže, ale neuznávají ani kult svatých a tím pádem význam poutí. Procesí jako například na svátek Božího těla kategoricky odmítají. Volí si své biskupy. Neuznávají celibát a kněžské povolání mohou vykonávat i ženy. Protestanti neznají kult Panny Marie, který hraje v katolické víře stěžejní roli. Jejich největším svátkem je Velký pátek a ne Velikonční neděle, protože Kristus vysvobodil lidstvo svou smrtí a ne zmrtvýchvstáním. (Kalitolické slavení neděle má svou tradici opravdu ve vítání jara a zmrtvýchvstání vegetace, což má své kořeny nejen v židovské ale i v antické tradici a slaví se v nejrozmanitějších kulturách na celém světě). V centru bohoslužby reformované církve je slovo boží a ne rituál přijímání jako u mší katolických, užívá se zde zkvašený chleba a hlásí se tím k odkazu svatého Pavla, rozdíly jsou při křtu, biřmování atd.atd.

Naproti tomu rozdíly mezi sunnity a šíity se hledají dost těžko. Rozdíl je ve výkladu posloupnosti prvních imámů, kdešíité uznávají za nástupce Mohameda jen jeho přímé potomky, pocházející z rodiny jeho zetě Aliho (zavražděného roku 661), zatímco sunnité uznávají za nástupce Mohammeda všechny příslušníky jeho rodiny (tedy i jeho početné tchány, bratrance atd. atd.). Zatímco sunnity vede kalif (zástupce – rozuměj Mohamedův), šíity imám (vůdce).Přičemž šíité věří, že imáma dělá imámem neztratitelné bohem propůjčené charisma a toto mu dává neomylnost (podobně jako papeži) a jsou dokonce ochotni imámy zbožštit. Sunnité toto považují za kacířství, prorok zústává prorokem imám imámem a Bůh je jen jeden.

V praktickém životě a provádění věroučných pokynů se ale oba směry sotva odlišují. 5 božích příkazů mají totožných, i 4 sloupy praktického života jsou prakticky identické. Korán čtou i Peršané v arabštině, protože přeložen být oficiálně nesmí (bible se této vymoženosti ostatně dočkala se řídkými výjimkami až v patnáctém století), motlitby ať už v pátek v mešitě či každodenní privátní jsou stejné (šíité mají povoleno modlit se jen třikrát denně, sunnité trvají na pěti modlitbách, i když dvě z nich mohou být vykonány i ve stoje a jen krátce). Ale i šíité musí vykonat cestu do Mekky, i když je v rukou sunnitů, dokonce toho nejortodoxnějšího směru Wahhabitů, bez ohledu na to, že se tam k nim chovají jako k podřadným lidem. Někde jsem sice četl, že jako náhrada stačí navštívit posvátná šíitská místa, jako je například místo smrti Alího syna Husaina v Kerbele v Iráku, mí přátelé (šíité) mi to ale nepotvrdili.

Šíité sice sunnity obviňují ze zfalšování koránu a zřejmě i proto mají prohlášení Imámů  stejnou platnost jako písmo svaté, tedy korán, další rozdíly jsou ale jen v civilním právu, jako je stejné právo na dědictví mužů i žen u šíitů a takzvané  “manželství na čas za úplatu”, čili něco, co sunnité právem odsuzují jako formu prostituce.

Zřejmě je tento minimální rozdíl dán tím, že zatímco protestantismus vznikl jako směr snažící se reformovat církev a její učení, rozkol mezi Sunnou a Šíou vznikl na čistě politickém základě.

V letech 636 (Bitva u Kadeše) – 651 (smrt posledního iránského panovníka z rodu Sasánovsců Jezdegirda III.) dobyli Arabi celou starou Perskou říši (vyčerpanou nesmyslnou skoro čtyřicetiletou válkou s Byzancí, kterou nakonec prohrála) a přičlenili ji ke kalifátu. Iránci se na rozdíl od Egypťanů nenechali nikdy arabizovat, udrželi si svůj jazyk i kulturu, naopak jejich vlivy na kulturu arabskou jsou určujícího charakteru. Hledali tedy stále možnost své emancipace a vytvoření vlastního státu – jedinou možností bylo zpochybnit legitimitu vládnoucího kalifa. Šía tedy vznikla z emancipačního iránského procesu, proto je Irán dnes jejím centrem (s odnožemi v Jemenu, Iráku – modifikovanou podobou jsou i Alaviti v Sýrii, ke kterým patří Assadovský klan). Menšiny šíitů žijí ale i v Libanonu (hnutí Hisbollah, které se právě proto na štěstí pro Izrael nikdy nemůže spojit se sunnitským Hammásem) a bohužel i v Saúdské Arábii. Právě zde, v zemi, která se považuje za grálského strážce pravověří a vyznává sunnu v její nejpřísnější formě, jak ji učil Mohammed Al Wahhab, je 10-15 procent Šíitů. A naneštěstí (celkem logicky) ve východní části země u Perského zálivu, kde se nacházejí největší saúdské zásoby ropy. Když se člověk podívá na území obývané Šíity, uvidí půlměsíc obklopujícíí Perský záliv – od Iránu přes jižní část Iráku do severovýchodní části Saúdské Arábie až po Bahrain (tento ostrov je šíitský, což možná bylo důvodem, proč nepřistoupil ke Sjednoceným arabským emirátům – i když to neudělal ani sunnitský Katar). V tomto šíitském moři se topí jen ostrůvek sunnitského Kuvajtu.

Události posledních dní nechávají tedy jen vybuchnout dlouhodobě doutnající konflikt v této oblasti.

Otázka je jen proč. Proč Saúdská Arábie popravuje politické vězně a právě lidi kalibru šíitského duchovního Nimra al Nimra, který nikdy nevyzýval k násilí, požadoval ale pro šítskou provincii autonomii? Něco pro Saúdy naprosto nepředstavitelného. Kdyby pak tento region, jehož hranice by musely být při autonomii vytyčeny, požadoval samostatnost, ztratili by svá ropná pole a tím i spojence USA a svůj význam. Rozhodli se udeřit a Nimr al Nimr přišel o život. Jasnější provokace snad ani nembyla možná a reakce Iránců, kteří přepadli a vyplundrovali saúdské velvyslanectví v Teheránu na sebe nedala dlouho čekat. Ať už spontánní nebo vyprovokovaná.

Samozřejmě přepadení velvyslanectví se nedá omluvit – navíc Irán má už pořádný černý bod z roku 1979, kdy jeho radikálové přepadlia na měsíce obsadili velvyslanectví USA. (Stálo to křeslo amerického prezidenta Cartera).Každá podobná akce vyvolává nepříjemné reminiscence. Což byl zřejmě i cíl celé akce. Saúdi se tak postavili jako oběť iránského násilí do stejné řady s USA. Vše to vypadá jako dobře připravená akce, která má Irán, který se právě zase stal hráčem světové politiky poslat zpět do “Říše zla.” Pokud by Iránci vypátrali jako provokatéry,kteří útok na velvyslanectví vedli saúdské špiony, bylo by vše hned o hodně jasnější – i když by se samozřejmě saúdský král ohradil a byl nesmírně pobouřen nad takovou lží. Iránská tajná služba má bohaté zkušenosti v pátrání po nepřátelích režimu, už za císaře Rézy byla velmi aktivní a po revoluci na svých aktivitách spíše přidala. Najde tedy vždy, co najít má, bez ohledu na to, zda jsou obvinění i vinni.

Kdo ovšem chce vypuknutí nekontrolovatelného konfliktu? Saúdská Arábie se svým geriatrickým vedením? Možné by to bylo. Zrušení sankcí proti Iránu by znamelo příliv iránské ropy na světové trhy a další pokles už i tak nízké ceny této suroviny. Navíc by se Irán stal hegemonem oblasti okolo perského zálivu. Saúdi nemají proti potenciálu iránské společnosti absolutně co postavit. Ani hospodářsky, ani vojensky, ale ani úrovní vzdělání či produktivity práce. Irán zažil před svou náboženskou revolucí osvícené časy vlády císaře Rézy Páhlavího a tyto časy občanské společnossti, kterou Saúdi nikdy nezažili, neupadly zcela v zapomenutí. Od roku 1979 uplynulo jen 36 let. Stačí si jen vzpomenout na sebevražedné masové protesty mladých Iránců proti násilnickému Ahmadžinehadovi a jeho vraždícím gardám. Po Teheránských ulicích chodí sice mladé ženy s předepsaným šátkem, nosí ho ale tak, aby zakrýval co nejméně, zatímco v Saúdské Arábii se zahalují do burky. Saúdi se mohou  spolehnout jen na své spojenectví s USA a zdá se, že zatím právem. Rada bezpečnosti odsoudila útok na saúdské velvyslanectví, o popravách politickýich protivníků se ale ani nezmínila, Saúdi tedy mohou pod ochranným pláštíkem amerického spojence popravovat koho chtějí a v jakémkoliv množství. Když jde o ropu, jdou lidská práva stranou. Znepokojení generálního tajemníka Pan Ki-muna nad saúdskými popravami vzbudily zuřivou reakci saúdské diplomacie a podrážděné mlčení diplomacie americké. V OSN se měří dvojím metrem!

Na saúdskou stranu se postavilo několik sunnitských států jako Súdán či Kuvajt, ale dokonce i šíitský Bahrain. Saúdská Arábie přerušila diplomatické kontakty s Iránem, odvolala svého velvyslance, zrušila všechny lety do Iránu. Kuriózem je ustanovení, že Iránci teď samozřejmě nemohou dostat vízum na cestu do Saúdské Arábie, poutníků do Mekky se ale toto omezení netýká. Proč by se měli Saúdi vzdát tak tučného zdroje příjmu, že? Jak to narafičí, to je mi záhadou, ale orientálnci jsou určitě dostatečně vynalézaví, aby to fungovalo.

Otázka je, nakolik se Američané postavili na správnou stranu. Saúdská Arábie ukázala svou neschopnost na poli politiky, diplomacie, lidských práv ale i vojenských akcí. Jen válka v Jemenu proti šíitským Hutiům spolkla už 60 miliard dolarů bez jakéhokoliv hmatatelného výsledku. Ono nestačí jen nakupovat nejmodernější zbraně od amerického spojence, člověk je musí umět i používat. Islámský stát je taky saúdským dítkem, jedno nakolik  nezvedeným. O salafistických hnutích v evropských zemích ani nemluvě (budu o nich mluvit asi za dva týdny).

Jenže možná zde šlo o něco jiného. Jednání v Sýrii mezi Iránem podporovaným Assadem a Saúdy placenou takzvanou “umírněnou opozicí” měla začít koncem ledna. Samozřejmě teď nezačnou. Někdo měl eminentní zájem, aby nezačala. Mohlo by to vést k dohodě o společném postupu proti Islámskému státu a následkem toho ke konci války v Sýrii, Někdo má eminentní zájem na tom, aby k tomu nedošlo a válka zde pokračovala. Možná už jen proto, aby do Evropy proudil dál neutichající proud muslimských utečenců, které Saúdi nejsou ochotni přijmout na své území, jsou ale ochotni financovat stavbu mešit v evropských zemích. Ale i bez této konspirační teorie – na válce se bohatne,  ve válce se zkoušejí nové zbrojní systémy, válkou si upevňují diktátoři svůj trůn. Jako Vladimír Putin. Nebo třeba Erdogan…

A nezapomeňme, už jen možnost konfliktu mezi Saúdskou Arábií a Iránem může hnát cenu ropy do výše a ukončit tak dlouhodobé “trápení” ropných koncernů. Snad jde jen o to. Pak by celý spor zůstal na diplomatické úrovni.

Nejhorší variantou byl byl globální sunnitsko-šítský konflikt v celé oblasti. Variantou s nepředstavitelnými následky nejen pro region předního východu, ale i pro Evropu a celý svět. Vytvoření satelitních šíitských států Jižního Iráku a východní Saúdské Arábie pod iránskou ochranou není v součastnosti aktuální. S dúrazem na slovo “aktuálně.” Irán potřebuje po dlouhé době izolace pod vládou mudžahedínů a šíleného Ahmadžinehada ještě čas, aby se dostal na světovou politickou šachovnici a stal se s na ní emancipovaným hráčem. Zřejmě i to je důvod současného konfliktu. Saúdi vidí poslední šanci, jak této možnosti zabránit. Mají štěstí, že jejich geriatrickému vedení (král Salmán bin Abd-al azíz má 80 let a korunní princ Mukrín je jen o 10 let mladší – v Saúdské Arábii nenastupuje na trůn po otci syn ale vždy nejstarší člen rodu, jako tomu bylo i u Přemyslovců až do doby Přemysla Otokara I.- stojí ne o mnoho mladší dogmatický ajjatolláh Sajjad Ali Chamenei mající 76 let. Pragmatický iránský prezident Hassan Ruhani, který Irán vyvedl z politické izolace, nemá stále ještě v zemi rozhodující slovo, proč tomu tak je a imám je v šíitském státě větší autoritou než prezident, jsem vysvětlil výše.

Šía vznikla z politických a ne náboženských důvodů. I v dnešním konfliktu se sice šermuje věroučnými otázkami, jde ale jen o politiku. O ropu, o peníze a s nimi spojenou moc.

            Jako  vždy.

Protože jsou vánoce, je čas na vánoční příběh.Letos si trošku troufale dovolím zveřejnit dva úryvky z mé knihy „Herodes, židovský král“ (v druhém vydání se jmenovala „Já,Herodes“), kde židovský monarcha celou tu historii s narozením Ježíše vidí logicky poněkud jinak. Přeji příjemné počtení pro ty, kdo román nečetli.

Všechno bylo chmurné a zlověstné, cítil jsem, jako by na mne padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých otců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil.

A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátem kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu. Že mě přišli navštívit učenci z Babylonie.

„Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce.

„Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios.

„Uveď je,“ řekl jsem otráveně. S babylonskými vědci se vyplatilo vycházet po dobrém. Jednak šly o nich zvěsti, že dovedou ovládat černé síly a použít je proti každému, kdo se jim postaví, jednak byli poddanými parthského krále Fraarta, s nímž se rozhodně vyplatilo nažívat v míru.

Přišli. Tři mágové, oblečení do obřadních rouch, s klobouky na hlavách, svědčících o jejich vysokých hodnostech. Na pláštích hvězdy, měsíc, slunce, zlata a stříbra, až oči přecházely. Tihle Mezopotámci si vždycky potrpěli na nádheru, jen co je pravda.

„Buď pozdraven, králi Herode, nechť žiješ věčně,“ pozdravili mne a poklonili se až k zemi.

„Vítejte,“ řekl jsem jim s nacvičeným úsměvem. Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. „Co vás přivádí do mé země z dálky tisíce mil?“

„Přicházíme po dlouhé cestě z Babylonu přes Palmyru a Damašek, jdeme už tři měsíce, abychom ti oznámili zvěst, která tě určitě potěší, králi.“

Zprávu, která by mě potěšila, jsem neslyšel už celé roky, proto ve mně vzplanula jiskřička naděje. Dal jsem jim pokyn, aby promluvili.

„Hvězdy, v nichž je vetkán osud lidí i národů, hvězdy, které jsme se učili po celé stovky let znát, a právě babylonská věda v tom udělala pokrok největší, tyto hvězdy přinášejí šťastnou zvěst tvému národu, králi. Protože právě v tyto dny se tvému národu narodil Vykupitel, král věčnosti, král všech věků.“

Jako by do mě vrazili šídlo.

„Jak to víte? Co je to za nesmysl?“ křičel jsem na ně. „V mé rodině se nikdo nenarodil, to bych o tom musel něco vědět! Jak se tedy mohl narodit král, když v královském domě o tom nic nevědí?“

Srdce mi svírala úzkost. Cožpak já jsem se narodil v královském domě? Nebo snad Saul? Nebo David? Tenhle národ má právě tu blbou vlastnost, že jeho největší králové se rodí po chlévech a neurozených domech. Dalo se tedy vyvrátit, co říkali tito hvězdáři?

„Promiň, pane jestliže jsme tě rozrušili?“ blekotal první mág vystrašeně. „Ale už potřetí v tomto roce došlo k setkání královské hvězdy Jupitera se Saturnem, který je hvězdou tvého národa. A protože k tomuto setkání došlo nyní v souhvězdí Ryb, které znamenají věčnost, jak jinak se dá vyložit toto znamení, než že se narodil Mesiáš, o němž víme, že ho tvůj národ už po staletí očekává.“

Klid, říkal jsem si. Klid, Herode, žádnou paniku, jsi král, neudělej ze sebe šaška, který padne na zadek před každou předpovědí. Vytáhni z nich co nejvíc a pak to využij. Jedno bylo jisté, tohle nebylo žádné farizejské spiknutí. Tady si s mým osudem hrály už opravdu hvězdy a ten, kdo jejich chod řídí.

„A kde se podle vás měl tento Mesiáš narodit?“ zeptal jsem se už vlídněji a znovu jsem usedl na trůn.

„Nezlob se, králi,“ řekl oni, „ale na to jsme se právě přišli zeptat tebe. Chceme totiž najít toho Spasitele a poklonit se mu, protože není vyloučeno, že bude ovládat celý svět a tedy je vždy vhodné být s takovým člověkem zadobře. A proto jsme i tu, abychom tobě poradili totéž, protože konečně tebe a tvé rodiny se bude jeho osud týkat více než nás.“

Zamyslel jsem se. „Ptolemaie!“ zakřičel jsem na svého sekretáře. „Přiveď nějakého zákoníka, vytáhni ho třeba z postele, přiveď ho sem, ale musím ještě teď ihned vědět, kde se má narodit Mesiáš.“

Dal jsem přinést pohoštění pro své hosty, kteří se mezitím změnou mého chování uklidnili a teď si střídmě svlažovali hrdla damašským vínem a sladkými koláčky.

Konečně přivedli jednoho třesoucího se člena synedria, který se už loučil se životem, protože náhlé předvolání ke králi mělo v posledním roce vždy jen jednu příčinu a jeden následek.

„Řekni podle pravdy a rychle, chceš-li, aby král k tobě byl milostiv,“ uhodil jsem na něj. „Řekni mi, kde se má podle proroků narodit Mesiáš.“

„Tak je psáno v Písmu,“ řekl on, třesoucí se na celém těle.“Prorok Micheáš hovoří:

„A ty Betléme efratský

               Ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými rody

               Z tebe vzejde ten,

               Jenž bude vládcem v Izraeli.“

Z toho soudíme, králi, že až se narodí Mesiáš, narodí se ve městě Betlémě.“

„A to už vám Písmo neříká, kdy se má narodit? Nenarodil se už snad?“

„Ne, králi,“ roztřásl se zase znalec Zákona. „To Písmo neříká. Zato ale Zákon říká, že mají být zaživa zlámány kosti tomu, kdo by chtěl vypočíst příchod Mesiáše. Proto jsme se touto otázkou nikdy nezabývali.“

„Propusť ho domů, Ptolemaie, víme už, co jsme chtěli vědět,“ ukončil jsem jeho třas.

„A kde se nachází ono město?“ chtěl vědět hvězdář. „Chtěli bychom totiž složit tomuto králi své dary, zlato, kadidlo i myrhu, aby bylo uctěno jeho důstojenství.“

„Vyjdete-li z města Hliněnou branou, ctění hosté,“ vysvětlil jsem jim, „město Betlém se nachází na třech vršcích pět římských mil na jih od svatého města Jeruzaléma. Nevylekejte se ale jeho skromností, protože zdaleka nepatří k nejvýstavnějším městům mého království. Proto se nedivte mému úžasu, když jste mi přinesli zprávu o narození Vykupitele. Jděte v míru a pokloňte se tomu, jehož příchod vám oznámily hvězdy. A až ho najdete, vraťte se ke mně a řekněte mi, kdo to je, a kdo jsou jeho rodiče, abych ho mohl i já vyhledat a poklonit se mu.“

„Jistě, králi,“ řekl jejich mluvčí. „Proto jsme přece přišli za tebou.“

Když odešli, zavolal jsem Volumnia.

„Volumnie, pověsíš se těmhle chlapům na paty a nespustíš z nich oči. Uvidíš, komu se klanějí a toho hned na místě zahubíš i s jeho rodiči. Nikdo nebude ohrožovat mou královskou korunu a čas Mesiáše ještě nepřišel.“

Volumnius odešel. Čekal jsem celou noc, ale nepřišli ani hvězdáři, kteří mi to slíbili. Až ráno přišel Volumnius a oznámil mi:

„Pane, ti lidé určitě ovládají nějaká kouzla, protože se mým lidem ztratili v noční tmě a marně jsme na ně čekali na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem. Nešli ani jedním, ani zpátečním směrem. Nevíme tedy, komu se klaněli.“

„Kde jsou tví muži, Volumnie?“

„Obklíčili Betlém, aby nikdo nemohl opustit město, a čekají na tvé rozkazy, králi.“

„Dobrá, ať tedy vstoupí do města, najdou toho Mesiáše a namístě ho zabijí.“

„Nezlob se, králi, ale jak poznáme, který to je? Má nějaké zvláštní znamení, podle kterého bychom ho mohli poznat?“

To byla dobrá otázka. Jenže já na ni neznal odpověď.

Přemýšlel jsem dlouho, ale už dopředu jsem věděl, že je tu jen jedno řešení.

„Volumnie,“ rozhodl jsem. „Dáš pochytat všechny chlapce ve věku řekněme do dvou let, protože i hvězdáři se mohli mýlit v určení stáří a já chci mít jistotu. A všechny ty chlapce z Betléma i z vesnic s Betlémem sousedících pobiješ.“

Volumnius neměl ve zvyku pochybovat o mých rozkazech, ale teď vytřeštil oči.

„Děti, králi? Všechny děti? Vždyť jich může být i několik stovek!“

„Odkdy se ptáš na to, jak provést můj rozkaz, Volumnie? Tak málo si vážíš svého postavení u mého dvora? Neformuloval jsem snad svůj rozkaz dost jasně? Všechny – řekl jsem. Ať raději zahyne sto nevinných, než by měl jeden viník uniknout mé spravedlnosti.“

Volumnius odešel. A splnil rozkaz. Nebylo jich sto, ale jen padesát, které v ten den pobil. Byl mezi nimi i Mesiáš? Rozhodně tedy aspoň ten, koho za Mesiáše považovali. Odvrátil jsem další nebezpečí. Já vím, že příliš krvavě. Byl to zlý rok, Salome, a tenhle den byl ze všech nejhorší. „Vrah nemluvňat!“ křičí na mne mí poddaní a zbytečně jim dávám vytrhávat jazyky a stínat hlavy. Mluví tak stále, a protože jim je padesát málo, mluví o pěti stovkách. Takový nesmysl! Kde by se v díře, jako je Betlém, našlo pět set chlapců ve věku do dvou let? Možná jich nebylo ani padesát, možná jen čtyřicet devět, nebo dokonce čtyřicet osm! Z těch, které jsem na tu řeznickou práci poslal, neuměl nikdo dobře počítat. A vojáci vždycky přehánějí zprávy o počtech pobitých nepřátel. Co když jich bylo jen dvacet? Co když moje vina není zdaleka tak velká?

Ale lidem není dost ani těch padesát! Prý pět set! Ale ať je to nesmysl nebo ne, stálým opakováním se to stává pravdou. Není prý horšího zločinu než zabít nevinné dítě. Ale kolik dětí zahynulo ve válkách, které vedli jejich slavní králové Saul nebo David? Co je proti tomu těch padesát? Ale mně to neodpustí. Ani lidi, ani Bůh mi to neodpustil.

Něco to povím, Salome, na něco jsem dnes přišel, a proto jsem sáhl po noži.

Ne, Mesiáš se z mého rodu nenarodí. On se totiž narodil. Před těmi třemi roky se narodil, hvězdy přece nelžou a Babyloňané umí ve hvězdách číst. Nemohli se tedy mýlit. Jak to bylo? Konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Třikrát za rok, důkaz, že se Židům narodil král všech věků!

A já ho přece nemohl zabít! Zbytečně tekla krev těch padesáti chlapců. Pokud Bůh seslal Mesiáše na zem, určitě také našel cestu, jak ho uchránit před mými meči. Jak, to nevím. Ale on žije. Nevím kde a už se to ani nedozvím, ale žije. Narodil se někomu bezvýznamnému, mimo královské lože, ale copak je tohle v našem národě tak nezvyklé? Narodil se snad Saul jako král? Nebo David? Nebo já?

Bude to trvat možná desetiletí, než se vynoří, ale pak se vynoří a národ mu padne k nohám a zapomene, že tu žil nějaký Herodes, o němž historikové psali, že byl Veliký.

Všechno bylo tedy zbytečné. Všechno to násilí, všechny popravy a masakry. K čemu to vlastně bylo? Strašné pomyšlení. Násilí slouží třeba zpočátku dobré věci, ale má jednu strašnou vlastnost- velice rychle se stane samoúčelným a potom už násilí slouží jen násilí. A nikdo si nevšimne, kdy k takovému zlomu dojde. Kdo jednou začal násilí používat k udržení své moci, stane se jeho otrokem. Už nemůže jinak, i kdyby chtěl. Tak to je, tak to Bůh vymyslel

Takže proč se vzpírat boží prozřetelnosti? Zbývá vykonat ještě poslední popravu. Nemá už žádný smysl držet v kobce nejschopnějšího z mých synů.

Proč by měl vládnout, když ani z jeho rodu se Mesiáš nenarodí? Je zbytečný jako já, jako ty, jako my všichni. Zbyteční musí zmizet, zvlášť když se provinili jako my.

Kreischberg znamená v překladu „Vřeštivá hora“. Očividně si svůj název zasloužila, dnes je to ale jedno z větších lyžařských středisek v Horním Štýrsku. A středisko s největší dynamikou vývoje v posledních letech.

V podstatě jsem zvažoval, zda mám o hoře, který byl mým jakýmsi „domácím kopcem“ na nějž jsem se denně díval z okna nemocnice, kde jsem pracoval, psát. I když jsem ho letos v březnu navštívil a viděl, kolik se změnilo a jak se dál a dál rozšiřuje nabídka pro návštěvníky, stále jsem ještě váhal. Ale pak jsem uviděl jednu z gondol, z níž se na mě usmíval legendární „Ski Sepp“ a už jsem neváhal. Kreischberg má charakter, když si dokáže připomínat svého pionýra, který kdysi před mnoha a mnoha lety začínal propagovat a budovat lyžařský sport ve vesničce St. Lorenzen. Mezi všemi možnými reklamami, které jednotlivé gondoly zdobí, se přece jen našlo místo na vyjádření úcty člověku, který  stál u kolébky dnešního centra, kde se konají mistrovství světa v Snowboardu (poslední  zde bylo právě letos)a které přivádí turisty a peníze do jednoho z nejchudších okresů Rakouska.

Murau je městečko o 2500 duších, a jestliže je hlavním městem okresu, svědčí to už o tom, jak velké osady se v tomto okrese nacházejí (Murau není největší, má ale městská práva už od třináctého století a je geografickým centrem roztahaného a řídce obydleného štýrského okresu zaklíněného mezi Salcbursko a Korutany a proto mimo zájem zemským politiků v Grazu. Okres Murau má nejvyšší úbytek obyvatelstva v Rakousku – 0,9 procenta ročně – vystěhovalectví je přímo masové a zejména mladé ženy, které získaly nějaké vzdělání, hledají své štěstí jinde. Politici se pak rozhodli tento okres padnout a infrastrukturu regionu plánovitě odbourávají. Jediná naděje je v zimní turistice a největším ze středisek v tomto regionu je právě Kreischberg.

Nebylo tomu vždycky tak. Až do začátku devadesátých let se jezdilo na vrchol kopce nekonečně dlouho několika vleky a infrastruktura byla dost slabá. Pak přišli Maďaři. Měl jsem štěstí, že jsem jednou za velmi špatného počasí strávil příjemné odpoledne s majitelem budapešťské lyžařské školy, který byl objevitelem Kreischbergu. Po pádu komunismu založil ještě s jedním přítelem lyžařskou školu – v Budapešti, kde málokdo věděl, co jsou to lyže dost odvážný krok. Pak dostal za úkol vycestovat do Rakouska a najít tam centrum, které bude dosažitelné z Budapešti během 4 hodin autem, nebude drahé a bude mít už jakous takous infrastrukturu. Milý pán vycestoval, projel kus Rakouska a našel Kreischberg, který jeho představám odpovídal. A přivezl první Maďary, kteří dostali chuť na to, učit se lyžovat. Ti pak přijížděli znova, přiváželi své známé, poté své děti a teď už i děti svých dětí, z Kreischbergu se stala skoro maďarská poutní hora. Společnost, která středisko převzala (zprivatizovala) od země Steiermark, tedy Štýrsko (později přikoupila i nedaleké centrum Lachtal a z Kreischbergu se začalo stávat centrum přitahující nejen Maďary.

Samozřejmě, že bohužel současně s růstem infrastruktury a popularity a stoupajícím počtem návštěvníků stouply i ceny. Jestliže v roce 1996, kdy jsem do Murau přišel, stál celodenní lístek 290 Schilingů, čili v přepočtu 21 Eur, dnes je to 42,50 (Dvoudenní společný lístek pro Kreischberg a Lachtal stojí pak 80 Eur)

Kreischberg začal růst zejména, když se rozhodl přesunout své těžiště k novému sportu – snowboardu. Na Kreischbergu vyrostly rampy a další sportoviště, která potřebují snowborďáci a nakonec se domohl takové popularity, že se zde začaly jezdit nejen světové poháry v tomto sportu, ale i mistrovství světa. Ale přes tu všechnu svou slávu není ochoten vzdát se pod tlakem komerce svého charakteru, své historie. A to je důvod, proč jsem se rozhodl tento kopec mým článkem přece jen trošku zpopularizovat.

Nikdo mu neřekl jinak než Ski-Sepp. Občanským jménem se jmenoval Josef Seidl, kdybyste se ale na něho ptali v St.Lorenzenu tímto jménem, odpovědí by vám asi bylo pokrčení ramen. Vlastně jsem ho léčil, aniž bych věděl, že je to ona živoucí legenda ze St.Lorenzen. Byl to malý kulaťoučký a dobromyslný postarší pán. (Seidl znamená žejdlík, sklenici 0,3 litru, tedy vlastně malé pivo a v případě Schi-Seppa byl nomen skutečně omen). Nechyběl na žádné oslavě, na žádné akci, kde bylo veselo. Všude kde se se svou harmonikou objevil, staral se o zábavu. Kdykoliv se otvírala nová chata či nějaký bar na Kreischbergu, bez Ski-Seppa to prostě nešlo. Byl to člověk, který otevřel první sportovní obchod u paty „Vřeštivé hory“ založil první půjčovnu zimního sportovního vybavení. A to ještě v době, kdy nikdo v budoucnost Kreischbergu nevěřil. Sepp to ale dělal s vášní a zaujetím, které z něho udělaly už za jeho života legendu. Samozřejmě že při své kulaťoučké postavě a zálibě v dobrém jídle a pití trpěl (vlastně netrpěl) na cukrovku a vysoký tlak, které jsem se snažil dostat pod kontrolu. Nebylo to snadné, protože něco takového jako dieta pro něj nebylo nic zajímavého. Ski Sepp prostě rád žil a žil naplno. Stalo se to, co se stát muselo. Jednou ho k nám na oddělení přivezli se slabou mozkovou příhodou. Stav se rychle upravil, jednalo se o takzvanou transitorní mozkovou ischemii, která nezanechává žádné dlouhodobé následky. Když jsem jej chtěl propustit do domácího ošetřování, přišel za mnou a ptal se, zda se taková věc může opakovat. Řekl jsem, že samozřejmě může. Že jsme mu dali léky, které pravděpodobnost opakování příhody či dokonce mozkové mrtvice podstatně snižují, ale úplně jim zabránit nedokážou. Sepp poděkoval a odešel domů. O několik měsíců později jej přivezli se stejným problémem. Mrtvička se opět během jediného dne zcela upravila bez jakýchkoliv následků. Sepp se už tentokrát na nic neptal. Poté, co jsme ho propustili, sepsal závěť a ještě ten večer se doma zastřelil. Jeho strach, že by se stal přítěží nebo že by už nemohl užívat života tak, jak to dělal doteď, byl příliš velký. Když jsem se o jeho smrti dozvěděl, chytlo mě to za srdce, ten chlapík mi byl i přes svou nedisciplinovanost v dodržování léčby nesmírně sympatický.

Obec St.Lorenzen vzdala svému občanovi a pionýrovi zimních sportů čest a pojmenovala po něm jedno ze svých sídlišť. I dnes můžete bydlet nebo navštívit restaurace v „Ski-Sepp Siedlung“. A na jedné z gondol vozící lyžaře na vrchol Kreischbergu se usmívá jeho kulaťoučká tvář s komentářem:       „ Ski Sepp, der humorvolle schi Kreischberg  Pionier“. Tak nějak mě to chytlo za srdce, že v čase naprosté komerce, kdy bez peněz nejde vůbec nic, neztratil Kreischberg nakolik charakter, aby tvář svého zakladatele nahradil nějakou reklamou na A1, Nokii, Murauer Bier, A1, Mc Donalda nebo na něco jiného.

Kreschberg začíná v poslední době navštěvovat i stále více Čechů a Slováků. Je to dobře dosažitelná hora – z Brna se dá údajně dosáhnout autobusem za méně než tři a půl hodiny. U hospůdky Schluckspecht, kterou Schi-Sepprád navštěvoval a samozřejmě se svou harmonikou nechyběl při slavnostním otevření jsou ukazateel vzdáleností a ty tvrdí, že Budapešť a Praha jsou vzdáleny zhruba stejně – Budapešť 331 a Praha 333 kilometrů.

Infrastruktura střediska z roku na rok roste. V roce 2003, kdy se zde konalo mistrovství světa v snowboardu poprvé, vyrostlo pod horou chatové městečko, poté tu začaly růst hotely, restaurace a dokonce i malý pivovar. V oblasti není problém získat ubytování za přijatelné ceny- přímo v St. Lorenzen to může být trošku problém, největší hotel pod kopcem je specializovaný především na maďarskou klientelu a má i maďarský personál. Ale v okolí, ať už v Murau nebo v okolních vesničkách je dostatek možností v pensionech, hotelech nebo přímo u sedláků, prakticky každý „bauernhof“ nabízí slušné ubytování. My bydlíme tradičně v Pensionu „Käferhube“ – „Käfer“ je česky slunéčko sedmitečné tedy slovensky lienka, kterou má pension ve znaku. Manželský pár Leitner rozbudoval někdejší sedlácké stavení na kopci vysoko nad Murau na čistý útulný hotel s rodinnou atmosférou, výbornou kuchyní a úchvatným pohledem z terasy před hotelem na Murau hluboko pod nohama a Kreischberg na druhé straně údolí. Nabízí jak dvoulůžkové pokoje (40 Eur za osobu a za noc se snídaní)nebo apartmány pro 6-8 lidí – tam je cena podle počtu osob samozřejmě nižší.)

Murau samotné je pak sídlem rakouským Schwarzenbergů, jejich zámek se tyčí nad městem, v zimě se ale navštívit nedá.

Komu by byl Kreischberg málo, může navštívit některé z okolních středisek. Lachtal, jak už jsem napsal, patří dokonce stejnému majiteli, je to pěkné středisko, ale jen do opravdu dobrého počasí. Ne nadarmo jsou hřebeny hor posety větrnými elektrárnami. Pokud je větrno, není Lachtal nic pro požitkáře. V blízkosti je i menší centrum Grebenzen u obrovského kláštera v St.Lambrecht a pak trošku vzdálenější Turacherhöhe s krásnými sjezdovkami ale i běžkařskými stopami okolo jezer v horských údolích- to bylo dlouho moje oblíbené středisko než jsem objevil v nedalekém Lungau centrum Aineck-Katschberg, rovněž asi 40 minut autem vzdálené.

Lungau se svými centry Aineck-Katschberg, Grosseck-Speiereck, Fanninberg a Obertauern je ovšem už úplně jiná historie. Dnes o nich nebudu psát a dělat Kreischbergu konkurenci, jak jsem už řekl, pohled na usmívajícího se Seppa na jedné z gondol mě naladil trošku melancholicky.

Takže pokud vás můj článek zaujal, klikněte si na www.kreischberg.at a třeba si tam i zajeďte. Myslím, že by se vám tam mohlo líbit.

PS: ještě malý tip, zejména pro restaurace a bary u paty hory. Aby se vám nestalo to co mně: Když jsem před několika málo lety navštívil Jagahütte, pozdravil a požádal o jídelní lístek, rozzářila se číšnice krásným úsměvem a donesla mi jídelní lístek – v maďarštině. Poněkud rozpačitě jsem požádal o jídelní lístek v němčině. Zpražila mě nenávistným, přímo vražedným pohledem a přestal jsem pro ni existovat. Odešla a už mě neobsloužila.

Vysvětlení je poněkud skurilní. Nevím, čím to je, ale maďarština a čeština mají v němčině téměř totožný přízvuk. Díky němu jsem byl po celé dlouhé roky na Stolzalpe považován za Maďara – zejména, dokud jsem ještě nosil knírek.  Pro onu číšnici maďarské národnosti jsem byl tedy Maďar, který se stydí za svůj původ a chce si hrát – a to prosím na Kreisbergu – na Rakušáka. Čin rovnající se velezradě, který musí být po právu potrestán, přinejmenším ignorací, hladem a žízní.

Pokud tedy budete objednávat jídlo v některé z hospůdek  u paty Kreisbergu a němčina není vaším rodným jazykem, doporučuji používat raději angličtinu. A pro ty, kdo se zapomenou a dostanou pak menu v maďarštině, dovolím si připojit krátký slovníček praktických výrazů. Rodilí Maďaři, čtoucí tento článek, mi doufám případné nepřesnosti odpustí, případně prosím o korekturu. Píšu tak, jak jsem si to zapamatoval z onoho jídelního lístku z Jagahütte.

Házikolbász – domácí klobása

Palacsintaleves – polévka s fritáty, tedy osmaženou těstovinou

Gulyásleves – gulášová polévka

Béczi szelet burgonyával – vídeňský řízek s bramborem

Almás rétes – jablkový štrúdl

Zsemle – houska

Sör – pivo

Víc si nepamatuji, ale hladem už byste s touto slovní zásobou umřít nemuseli.

„Jó étvágyat čili „dobrou chuť.“

Pro Slováky toto doporučení neplatí, ti mají v němčině zcela jiný přízvuk.