Klasik praví, že „operační prostor rytířů v hoře Blaníku se vztahuje jen na Čechy a Moravu. Slováci mají svou vlastní samostatnou, nezávislou horu. Ta hora se jmenuje Sitno a najdete ji blízko Banské Štiavnice.“

Protože se množí hlasy mezi mými přáteli, že jde vše „dole kopcom“ a že „už horšie ani byť nemože,“ rozhodli jsme se zajít na Sitno a podívat se, co se se slovenskými rytíři děje a zda jsou ochotni vyrazit.

Legenda praví, že v čase knížete Pribiny (tedy ještě před rozkvětem Velké Moravy, žil na hradě Sitno kníže Stojmír. Měl dva syny Tyra a Želibora. Dva synové a jeden hrad, to vždy zavání průšvihem. A tak i když Stojmír na smrtelném loži nabádal syny, aby drželi pohromadě, pustili se hned po jeho smrti do sebe. A když jejich šiky stály proti sobě, udeřil blesk, hora Sitno se rozestoupila a pojala do sebe všechny bojovníky. A tam tedy jsou (na rozdíl od Blaníku není jisté, zda spí) a čekají, až je Slovenský národ povolá, aby ho zachránili.

Ubytovali jsme se na Počúvadelském jezeře a ráno vyrazili na kopec. Výstup je to poměrně snadný (převýšení dělá 340 metrů, čili trochu namáhavější procházka, na začátku poněkud strmý, pak po vrstevnici přes Tatarskou louku a pak částečně i po dřevěných schodech až na vrchol v nadmořské výšce 1009 metrů. Po cestě je několik krásných vyhlídkových skal, na vrcholu pak rozhledna a hospoda. Napřed jsem se podivil, že zatímco Rakušáci umisťují na vrcholy hor kříže, katoličtí Slováci tam staví hospody, ale nakonec jsme tam objevili i onen kříž. Nikoliv ale sitnianské rytíře.

Tan háček může být v tom, že strážce hory vychází z útulku jen jednou za sedm let. Postaví se na vrchol hory a volá, zda je pomoci potřeba. Když nedostane odpověď, vrátí se zpět do kopce a je vymalováno. Jednak nevíme, v kterou hodinu vychází. Zřejmě v noci, protože přes den je tam turistů jako na pouti a to by se mezi nimi ztratil nebo chytil paniku. Pak možná nevolá dostatečně hlasitě, aby byl slyšet v údolí. A onen sedmiletý interval je dost nepraktický, už proto, že volby se konají každých pět let. Praktické by bylo, kdyby onen strážce hory vycházel ven každých pět let vždy po volbách, zašel do Bratislavy a zeptal se, zda je jeho chlapců už třeba. Pak by se možná něco hnulo. Možná by nastoupení jezdci v plné zbroji před úřadem vlády něco zmohli. I když jejich výstroj zřejmě nebude nejmodernější, přece jen je legenda klade do začátku devátého století. Ale lepší než nic.

Rytíře jsme tedy nenašli, ale výlet do Banské Štiavnice se přesto vyplatí. Ne nadarmo platí za jedno z nejkrásnějších slovenských měst (ostatně v roce 1782 století byla po Bratislavě – Prešporku a Debrecínu,  tedy před Budínem, třetím největším uherským městem s více než dvaceti tisíci obyvateli.) Za svůj význam vděčilo město těžbě zlata a stříbra. Slovensko bylo až do objevení Ameriky největším nalezištěm zlata, v nejlepším roce 1690 se v Štiavnici, které se tehdy říkalo Schemnitz,  vytěžilo 605 kg zlata a 29 tun stříbra. Štiavnické vrchy jsou pozůstatkem sopečné činnosti a tak tam leccos cenného na povrch vyvřelo.

Marie Terezie tu založila první báňskou školu na území habsburské monarchie, určitě měla dobrý důvod k tomu, aby to udělal právě tady.

I když se na blízkém Sitně nacházelo hradiště už v době římské, později význam místa upadl a znovu se objevilo až v jedenáctém století. Obyvatelstvo bylo, jako ostatně ve všech hornických městech, německé, přišlo sem hlavně po vpádu Mongolů v roce 1241 z dolního Saska. V patnáctém století se město zapletlo nešťastně do bojů mezi Ladislavem Pohrobkem (jehož zájmy v Horních Uhrách a tedy na Slovensku zastupoval Jan Jiskra z Brandýsa) a Vladislavem Jagellem Varenčikem a v roce 1442  bylo vypáleno a následné zemětřesení dokonalo dílo zkázy.

Až Matyáš Korvín se různými úlevami snažil obnovit těžbu a postavit zničené město, za nový rozkvět vděčilo ale, stejně jako ostatní slovenská banská města podivné koalici, kterou uzavřeli v roce 1495 Jakub Fugger, zvaný Bohatý (ne bez důvodu, byl nejbohatším člověkem tehdejší Evropy a svými penězi rozhodoval i o volbě římského císaře) a levočský rodák Jan Thurzo (nar. 1437), spišský patricij a krakovský občan. Podle uherských zákonů totiž nesmělo nerostné bohatství patřit cizinci. Fugger, který usiloval po zisku monopolu na těžbu evropské mědi (v čase výroby děl) i o monopol v těžbě stříbra (a později i rtuti, bez níž tehdy nebyla možná těžba zlata), uzavřel s Thurzem smlouvu nejdříve na těžbu mědi v Banské Bystrici (německy Neusohl tedy Nový Zvolen), který pak rozšířili na těžbu stříbra na celém Slovensku. Thurzo, který studoval v Padově, vynalezl totiž systém na odvodňování zatopených dolů a tak se mu podařilo obnovit těžbu stříbra v už opuštěných dolech a udělat ji opět ziskovou. Samozřejmě že hlavní zisk měl Fugger, ale na Thurza zůstalo dost na to, aby jeho rodina povýšila do baronského stavu a jeden z jeho pozdějších potomků se stal dokonce palatinem, tedy královským zástupcem v Uhrách. Jiří Thurzo byl palatinem v letech 1610 – 1616 a  ve filmu Báthory si ho jakožto zloducha zahrál očividně s chutí Karel Roden.

Banská Štiavnica byla tedy bohatým horním městem a je to na ní vidět dodnes. Musel jsem zkorigovat své vědomosti, podle kterých štýrský arcivévoda Johann založil v Leobenu první hornickou universitu. Není to pravda, předběhla ho jeho babička Marie Terezie a to právě v Banské Štiavnici mezi lety 1763 a 1770. (ovšem Leoben funguje dodnes, takže je aspoň nejstarší stále ještě fungující báňskou školou).

Banská Štiavnica je skutečně hezké město. Centrem jsou hned dvě spolu sousedící náměstí – Trojičné námestie a Radničné námestie. Monumentální socha Svaté trojice jakožto morový sloup byla postavena po morové epidemii v letech 1710 – 1711, pochází ale až z druhé poloviny osmnáctého století (Je to už druhá – ovšem monumentální barokní verze). Nad náměstím je Starý zámok, hrad přebudovaný z někdejšího kostela. V čase tureckého nebezpečí se město opevnilo a vybudovalo nový obranný systém, do něhož vedle Starého zámku patří i Zámek nový na protilehlém, dost vzdáleném kopci.

Slavná je štiavnická Kalvária, ta určitě stojí za návštěvu. Náš rakouský přítel Heimo sice označil výstup na ni za svůj největší sportovní životní výkon, ovšem to svědčí jen o jeho naprosto nesportovním založení. Kalvária se nachází na Ostrém Vrchu nad Štiavnicí a je ze všech stran dobře viditelná a samozřejmě pro turisty lákavá. Dali ji postavit Jezuité v letech 1740 – 1744 a člověk vystoupá na kopec okolo 22 kaplí a 3 kostelů. Ne všechny jsou už zrekonstruované, za bojů mezi Rudou armádou a Wehrmachtem v druhé světové válce byla Kalvária zničená. Rekonstrukce sice začaly už v roce 1953, hlavní práce následovaly v letech 1976 – 1983, pokračují ale dodnes. Protože jsou financovány ze soukromých darů, jde práce hodně pomalu. Nad většinou kapliček mají patronát soukromí sponzoři – často významní štiavničtí rodáci, jako například herečka Emília Vašáryová.

Určitě nezapomeňte navštívit štiavnický Betlém, nádherně vyřezávaný ze dřeva s motivy prací v dolech ale i obrany proti Turkům, kteří zde marně dobývají Nový Zámok. Tak praví pověst, nepodařilo se mi zjistit, zda Turci vůbec někdy k Banské Štiavnici přitáhli, nicméně každý rok se koná v září akce „Turci idú“, která má úspěšnou obranu před tureckou invazí připomínat.

Dva kilometry za Novým zámkom se nachází Báňské muzeum v přírodě, určitě zajímavé, hlavně pro děti a o několik kilometrů dál jsou ony Počúvadelské jazerá. Nejen vhodná na koupání, ale jsou zde i pravidelně vystoupení hudebních skupin, soutěže ve vaření guláše či halušek.  Nejde o přirozené jezero, ale o takzvaný tajch (z německého Teich tedy rybník), které se stavěly jako zdroje energie za účelem pohonu strojů na odvodňování dolů. Počúvadelské jazero je největší dochovaný tajch v Evropě.

Turistický spolek v Banské Štiavnici prý patří k nejstarším v Evropě, sami Štiavničané jej kladou dokonce hned na druhé místo za spolek londýnský. Snad je to pravda, chodníčky na Sitno jsou upraveny pěkně, existuje k tomu přece jen stopadesátiletá tradice.

A pokud se někdo chozením po horách nudí, pak je nedaleko Štiavnice ještě Svätý Anton, zámek posledního bulharského cara Ferdinanda I. Jeho rodina vlastnila na Slovensku rozsáhlé pozemky, zejména lovecké revíry, například na Muráňské planině. Ferdinand I. byl totiž bulharským carem (1887 – 1908 knížetem a pak do roku 1918, než ho Bulhaři vyhnali, carem), ale pocházel z německého durynského rodu Coburg-Gotha. Bohužel se za první světové války přidal na nesprávnou stranu (německou) a tak po válce, zbaven trůnu, dožil na Svatém Antonovi. Jeho syn Boris III. byl carem až do roku 1943 – v druhé světové válce opět bojoval na špatné  – opět na německé – straně, někteří jsou prostě nepoučitelní Car Ferdinand vystoupal mimo jiné i na Sitno, ale ani on se pomoci sitnianských rytířů nedočkal. Ono totiž opravdu nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A car to na zámku ve Svatém Antonu nijak špatné neměl. Zda by sitnianští rytíři obstáli proti tankům Rudé armády, je ostatně víc než pochybné.

Rod Coburg Gotha byl ostatně velmi aktivní v obsazování evropských trůnů. Princ Albert byl manželem královny Viktorie anglické, z tohoto rodu pochází i belgická královská dynastie, začínající králem Leopoldem (1790 – 1865). A pak tu byla ona bulharská carská dynastie. Durynsko bylo pro tyto ambiciózní šlechtice prostě příliš malé.

Takže pokud nebude vědět kam na dovolenou a Tatry se vám už znudily, není oblast Štiavnice (s nedalekou Kremnicou, Sklennými Teplicami, ale i trošku vzdálenějšími ale dobře dosažitelnými Zvolenem či Banskou Bystricou) žádným špatným tipem. Ostatně, pokud by vám bylo Počúvadelské jazero příliš studené, do termální Kováčové to taky není žádná dálka.

Tak jsme ho konečně dali. Tedy hovořím o Dachsteinu, nejvyšší hoře Štýrska s výškou 2996 metrů podle rakouských a světových map a 3001 (na jedné mapě jsem viděl dokonce 3004) na mapách štýrských. Prostě i Štajeráci chtějí mít jednu třítisícovku, které závidí Tyrolákům, Korutaňákům, Salcburákům a dokonce i pidizemi Voralbergu.

Ale výška není až tak podstatná, důležité je, že jsme konečně po několika marných pokusech dospěli na střechu Štýrska.

Vylezli jsme tam stejnou cestou, jakou tuto horu kdysi zdolal v roce 1842 prvolezec Fridrich Simony, rodák z Hrochova Týnce, tedy vlastně krajan, i když jeho otec byl vojenský veterinární lékař maďarského původu. Protože Simony sdělil po prvovýstupu příslušným místům, že se mu na Dachstein „špatně lezlo,“ vznikla z jeho iniciativy veřejná sbírka, na niž přispěl tisíci zlatými i arcivévoda Johann  (o tomto štýrském národním hrdinovi jsem už psal několikrát) a byla tak už o dva roky později vytvořena první štýrská ferrata – a ta je tam dodnes – i když samozřejmě s novějšími železnými lany. Mimochodem Simony, který si našel svůj domov v Halstattu, dokázal vylézt na ledovec ještě v 70 letech – to když se otvírala chata nesoucí jeho jméno – a to v době, kdy neexistovaly žádné lanovky, které usnadňují turistiku dnes nám, všechno se muselo pěkně odzdola zdolávat pěšky.

Kdysi před dvaceti lety, když jsem se poprvé zatoulal na Dachsteinský ledovec (byl tehdy ještě podstatně větší než dnes, ale kdo by už věřil při letošních 38 stupních ve stínu na globální oteplování, že?) usoudil jsem, že bych na ten vrchol měl jednou vylézt. Před pěti lety dostal tento projekt konkrétní obrysy. Vydali jsme se tam s přítelem Vladimírem (oním mimozemšťanem, o němž jsem už taky psal) a mým synem. Přijeli jsme do Ramsau do pensionu s poetickým jménem Bella Vista tedy Krásná vyhlídka a neviděli jsme zhola nic. Pršelo, pršelo a pršelo. Druhý den zjistil syn na mobilu, že se má okolo poledne počasí rozebrat. Předpověď počasí pravila, že mezi jedenáctou a druhou by měla oblačnost povolit. Rozhodli jsme se být na chatě Seethalerhütte v Dachsteinscharte na úpatí kopce už v jedenáct, abychom mohli ihned vyrazit k vrcholu. Byli jsme tam v jedenáct, na ledovci sněžilo a byla hustá  mlha, která umožňovala viditelnost maximálně k nejbližšímu sloupu. Chatař – chlapec původem z Nepálu – se velmi podivil, co tam děláme. Vysvětlili jsme mu, že čekáme na zlepšení počasí. Podíval se na nás nechápavě a pravil, že počasí se má výrazně zhoršit (což jsme si nedovedli dost dobře představit). Fronta se prý blíží a dorazí během hodiny. Syn se podíval do mobilu a ukázal mu, že právě naopak by mělo následující tři hodiny svítit slunce. Nepálec pokýval hlavou, dále se nepřel a zmizel ve výdeji nápojů. Dali jsme si čaj a debatovali na téma, zda věřit Nepálci či mobilnímu telefonu. Já jsem byl pro Nepálce (jednak nejsem digital native a tím pádem chovám k elektronickým přístrojům vrozenou nedůvěru, jednak jsem si myslel, že chlapec z nepálských hor, usedlý na Dachsteinu bude mít dostatek zkušeností, aby dokázal situaci správně posoudit). Můj syn trval na tom, že pravdu bude mít předpověď počasí na jeho telefonu (jednak je digital native a k tomu ještě optimista). Vyčkali jsme tedy při čaji, než se počasí opravdu zhoršilo a dalo Nepálci zapravdu. Pak jsme se ve sněhové vichřici vydali zpět. Tápali jsme po cestě od sloupu ke sloupu, aniž jsme je viděli (ale nahmatat se daly). Po cestě jsme ještě zachránili skupinku Angličanů, kteří zhrouceni ve skupince plakali a zoufale volali o pomoc. Ptali se, kde je chata. Stáli od ní vzdálení třicet metrů, ale neměli o tom nejmenší tušení a byli přesvědčeni, že musí umřít. Připomínali tak trochu osud Roberta Falcona Scotta – ten byl koneckonců taky Angličan.

Poslední den pobytu byla taková mlha, že jsme neviděli z okna Krásné vyhlídky ani auto v garáži. Rozhodl jsem se tedy definitivně pro ústup. Rozhodli jsme se vyjet na Hochwurzen na druhé straně Schladmingu a tam buď udělat malou túrku nebo když to bude neúnosné, jet domů. Jeli jsme mlhou jako mléko až do výšky nějakých 1300 metrů. Pak se roztrhala a proti nám se objevil nádherný Dachstein, slunící se v paprscích dopoledního slunce. Pochopil jsem, že se jedná o otevřenou provokaci a přísahal jsem, že tu drzou horu jednou pokořím.

V roce 2014 se mi ale do cesty postavila překážka, s níž jsem nepočítal. Zlomený a zaklesnutý meniskus si vyžádal akutní operaci (na mém levém koleně už druhou) což znamenalo, že jsem až do pozdního podzimu chodil o holi a tím pádem jsem už objednaný pobyt na Krásné Vyhlídce musel odříct. Počasí v tom roce a v námi objednaném termínu bylo nádherné.

Rok nato, už opět schopný chůze, jsem tam dorazil opět s Vladimírem a jeho švagrem. Už bez syna, kterému se výlety s námi zdály příliš nebezpečné. Počasí bylo nádherné. Dny předtím sice pršelo (a nahoře sněžilo) ale v den našeho výstupu svítilo slunce. Vyjeli jsme nahoru na ledovec a spěchali k Dachsteinu. Znal jsem klasickou cestu po ledovci až pod vrchol, posledních sedmdesát metrů je pak poměrně ostře nahoru, ale po lanech a horolezecká výstroj při feratě typu A nebo B nebyla označena za naprosto nutnou. Když jsme dorazili pod horu, čekalo na nás překvapení. Cesta přes ledovec byla kvůli nově se otvírající ledovcové trhlině uzavřená. Jediná výstupová cesta byla po ramínku, tedy po skále s obtížností B až C – bez karabin – aspoň pro mne – naprosto neschůdné. Opět jsme tedy vzdali a vylezli jsme hlubokým sněhem na Gjajdstein – krásný vyhlídkový kopec uprostřed Dachsteinského ledovce. Konečně jsme si mohli Hohen Dachstein prohlédnout z jeho odvrácené strany – vypadá jako vykotlaný zub s ledovcem uprostřed, vlevo s oním ramínkem, po němž nahoru vylezl Fridrich Simony a vpravo s Malým Dachsteinem, který ovšem vůbec není malý.

Paní domácí na Krásné Vyhlídce se tvářila, že nás lituje, ale zřejmě se nám v duchu smála. Netušila, že se nejsem ochoten jen tak lehce vzdát.

Minulého roku byl nejkrásnější podzim v historii Rakouska. Celé září bylo bez srážek, svítilo mírné podzimní sluníčko, prostě babí léto, jak má být. Tentokrát jsme vyráželi i se synem mého přítele Vladimíra, který je instruktorem na feratách, s veškerou horolezeckou výstrojí. Počasí vydrželo do třicátého září. Třicátého září večer jsme měli sraz na Krásné Vyhlídce. Bylo nádherně, slunce osvětlovalo skálu Dachsteinu i s jeho sousedními horami Torsteinem a Mittelspitze – panoráma prostě nádherné a neodolatelné. V noci přišla fronta. Ještě ve tři hodiny v noci byly vidět hvězdy, ráno v šest bylo vidět na dva až tři metry před sebe. Odhodlání bylo velké, rozhodli jsme se nevzdat. Vyjeli jsme lanovkou na ledovec, na obrazovce nám oznamovali, že na vrcholu je minus deset stupňů a silný vítr. Zaťali jsme se a pochodovali vánicí přes ledovec k nástupu. Tam jsme u zledovatělých lan při nulové viditelnosti a silném větru pochopili, že odhodlání není všechno. Uchýlili jsme se do chaty, kde tentokrát nebyl ani onen Nepálec – zřejmě ho odtud vypudilo počasí.

V dešti, který nás pronásledoval po celý náš pobyt, jsme pochodili po kopcích na Planai, poznali Bad Aussee, kde se kdysi zamiloval už vzpomenutý arcivévoda Johann do poštmistrovské dcery Anny Plochl, navštívili jsme zámek Trautenfels, kde slavil svou první svatbu s paní z Harrachu Ferdinand Hofmann ze Strechau a Glünbüchlu, podporovatel Keplera, kterému jsem už též věnoval fejeton a jeho druhou manželku jsem si dovolil umístit v mém románu „Mefistův rukopis“ a navštívili jsme i zámek Strechau s krásnou sbírkou starých aut značky Steyr, kde se pro změnu chtěl ženit se svou vyvolenou Annou onen arcivévoda Johann, kdyby mu to jeho bratr císař František na poslední chvíli nezakázal. Pobyt tedy hezký a poučný, ale jistě chápete, že to nebylo úplně ono.

A tak jsem letos využil faktu, že žena odřekla plánovanou koupací dovolenou na Sardinii a zaktivizoval přítele Vladimíra s jeho syny a pak zajistil ubytování v půvabném pensionu Bergerhof (Krásná vyhlídka měla obsazeno). Pršelo až do 28 července a v ten den jsme se v Bergerhofu setkali. Předpověď počasí na sobotu 29 července byla příznivá, jen paní domácí se nás zeptala, zda jsme si zarezervovali lanovku. Trošku mi tím vyrazila dech – byl jsem na dachsteinském ledovci už pětkrát a nikdy jsem rezervaci nepotřeboval. Upozornila mě na to, že je hlavní sezóna a zítra bude první pěkný den po dlouhé době. Wifi sice nefungovalo, ale Vladimírův syn Juraj dokázal zarezervovat první lanovku nahoru (všechny ostatní už byly plně obsazeny) na ráno a poslední dolů (všechny dřívější byly plně obsazeny) na odpoledne. Paní domácí byla ochotna kvůli nám dokonce servírovat snídani dřív než v sedm a tak nám už tentokrát opravdu nic nestálo v cestě.

Jak jsem napsal v první větě tohoto článku, konečně jsme ho tedy dali. Po dvouminutovém zaškolení, jak se chovat na feratě, jsem na sebe oblékl výstroj a vydal se na ono ramínko, které bylo přece jen spíš „céčkové“ než pohodové. Prý to tak má být. Nástup má být nejobtížnější, aby si člověk prověřil, zda na to má. Pokud totiž zůstane viset hned na nástupu, je celkem jednoduché slanit ho dolů. Výše je to pak problematičtější. Takže jsem si zažil trochu strachu a hlavně staří pánové působili na karabinách poněkud exoticky. I když jsem měl na hlavě přilbu, bílé vlasy se mi úplně ukrýt nepodařilo. Lidí bylo hodně – byl to koneckonců první pěkný den po delší době. Ještě jsem visel na céčkovém nástupu, když se pode mnou vytvořila fronta nervózních mladých Rakušáků. „Poprvé na kopci?“ ptal se mě jeden nerudně. „Na kopci ne, na feratě ano,“ opravil jsem ho. „Tak to byl už nejvyšší čas, co?“ pravil ten nezdvořák a oblezl mě. Ještě, že nedodal „dědo.“ To bych mu tu karabinku překousl. Zbytek výstupu byl už bezproblémový, ostatně lezou tam i děti – byl tam i Péťa. Totiž krajan ve věku asi devíti let. Českých i slovenských turistů tam bylo požehnaně, kromě němčiny to byly zřejmě jediné dva tam používané jazyky. Sestup byl už problematičtější. Ne všichni přijeli první lanovkou, a když už jsme se rozhodli sestoupit do doliny, oni právě vystupovali. V davech. Museli jsme pouštět okolo nás nahoru někdy i třicet lidí najednou a byli tam i takoví, kteří opouštěli značkovanou a lany zajištěnou cestu a pak nám na hlavu shazovali kameny. Naštěstí netrefili a stejně jsme měli přilby.

Takže kdo touží po trošce adrenalinu – opravdu ho není příliš mnoho, pak cestu na vrchol nejvyšší štýrské hory můžu doporučit. Samozřejmě je tu alternativa i pro ty, kdo toho adrenalinu chtějí mít hodně. Pak ovšem žádná lanovka na ledovec. Pěkně vyšlapat k Südwandhütte, pak sestoupit k první feratce Anně (podle Anny Plochl) a po ní čeká jedna dlouhá a strmá jménem Johann (můžete jednou hádat, po kom se jmenuje). Tudy se dostanete k sedélku s chatou Seethalerhütte a pak už zbývá jen poměrně snadný výstup na vrchol. Na tento výkon ovšem člověk potřebuje celý den a má co dělat, aby stihl poslední lanovku do údolí. Možná je lepší zabezpečit si ubytování na chatě na ledovci. Feratami se jinak hory okolo Ramsau jen hemží, Rakušáci prostě jdou s dobou. Ostatně komu je Anna  Johann málo, má ještě možnost vylézt k horské stanici lanovky po feratě Skywalk – myslím, že už samotné jméno napovídá, jak se na ní člověk cítí.

Ubytování v Ramsau jsou spousty, doporučuji ale rozhodně hledat ubytování v hotelech nebo pensionech, které nabízejí takzvanou „Sommercard“. (Nemají ji všechny, je třeba se po ní při rezervaci ubytování ptát). Tato karta, kterou dostanete v hotelu či pensionu bezplatně, má spousty výhod. Například je v ní obsaženo bezplatné používání všech lanovek v oblasti Dachstein-Schladming. Což je podstatná výhoda, jen lanovka na dachsteinský ledovec stojí 42,50 Euro. (Takže při ceně za nocleh 30 euro a ceně mýta k lanovce 9 Eur, mě vlastně Ramsauské sdružení v ten den sponzorovalo sumou 21,50 Euro) Použít se dá jedna lanovka denně a každá jen jednou během pobytu. V ceně jsou i mýta na horských cestách jako je právě Dachstein nebo například Stoderzinken u Gröbmingu, což je nádherná vyhlídková hora. Zadarmo je i využití krytých bazénů v Ramsau či v Schladmingu (bez sauny, ta se musí platit zvlášť) či otevřených koupališť v okolí. Řada muzeí v okolí (jako například v Schladmingu) se dá navštívit zadarmo, stejně tak i poměrně vzdálený krásný klášter v Admontu (na zpáteční cestě?), na návštěvu jiných zámků, jak například Strechau u Rottenmannu, Hohenwerfen cestou na Salzburg  nebo pivovaru v Schladmingu jsou slevy.  Některé z nich, jako například návštěva solných dolů v Halstattu nebo v Altausse, či dobrodružství Zipline na Stoderzinkenu jsou jen marginální, ale proč je nevyužít? Kdo opravdu miluje adrenalin, může si v Gröbmingu koupit kombinovaný lístek na Abenteuerpark a Zipline, kde se může s horolezeckou výstrojí na různých atrakcích natažených mezi stromy a skalami vyřádit dosyta (ovšem levné to není, i se Sommercard stojí takový lístek 55 Euro na dospělého a na den a pro dítě do 15 let 37 Euro.

Ostatně přímo uprostřed Ramsau je stojí místní kopec Rittisberg s obrovským zábavným parkem, kde si děti  -a nejen ony – opravdu přijdou na své. Je zde i letní sáňkařská dráha, střílení z luků atd., atd. Prostě skoro všechno, na co si pomyslíte.

Výhodou lanovek je, že se člověk dostane do výšky okolo 1800 metrů, odkud pak startuje horské túry, dostane se tedy mnohem dál a výš, než by to zřejmě dokázal při pochodu z doliny. Z Hauser Kaiblingu jsme zdolali Höchststein – krásnou vyhlídkovou horu v Nízkých Taurech, která nás už taky jednou odrazila ledem a sněhem (tehdy jsem si potrhal vazy na čtvrtém prstu pravé ruky), letos jsme jí ale starý dluh splatili – za normálních podmínek sice poměrně kondičně namáhavý výstup ale bezproblémový a bez nebezpečí.

A z Ramsau je možno jít takzvanou „Královskou etapu“. Myslel jsem, že je to díky její kráse a musel jsem se přesvědčit, že nejenom díky ní. Výstup přes Silberkarklamm připomíná trochu Slovenský ráj, pak ale následuje výškový výstup přes 1000 metrů, pak dlouhý, ale krásný pochod mezi horami s výhledem na masív Dachsteinu ke Guttenbergovu domu (kde je český obsluhující personál a dokonce i menu v češtině (i když s pořádnými pravopisnými chybami – ale nikdo není dokonalý, díky němu jsem se dozvěděl, že legendární Schiwasser je vlastně malinová šťáva) a pak po poměrně nudné cestičce do Ramsau. Pokud někomu těch 1200 výšových metrů nestačilo (jako mému příteli Vladimírovi, ale to mé čtenáře samozřejmě nepřekvapí)  je od průsmyku nad Guttenbergovým domem  možná procházka na horu Sinabel (kam vede od Guttenbergova domu i dlouhá a poměrně náročná ferata) nebo poněkud delší trasa na blízký Eselstein. Pánové prosím nezapomenout zastávku na chatě Lärchenbodenhütte, jsou tam neobyčejně krásné číšnice. Směr ze Silberkarklamu do Ramsau je určitě hezčí než opačně – stojí to za to. Jako ostatně v této oblasti skoro všechno. Mnoho krajanů to už ví – doslova se tam jimi hemžilo.

Takže pokud jste dostali chuť – je to dokonce blíž než do tradičních Vysokých Tater. A letní sezóna ještě neskončila – ostatně Sommercard platí zhruba do poloviny října.

Znáte ho? Podle skutečnosti, že jsem poprvé v životě nezažil během celé mé dovolenky ani jedno auto s pražskou poznávací značkou, asi ne. Nebo aspoň ne moc. I kdy nevylučuji možnost, že i krajané volí tu nejlogičtější alternativu – totiž letadlem do Alicante a tam si vypůjčit auto (ceny jsou neuvěřitelně výhodné – od tří eur za den),  a pak už stačí asi hodina a půl po španělských nově vybudovaných dálnicích pohodlně až k Mar Menor nebo jeho turisticky využívané části „La Manga“. Dokonce prý existují lety i přímo do St.Javier na břehu této zvláštní mořské laguny.

Přiznám se sám, že ani mně by v životě nenapadlo cestovat do tohoto odlehlého koutu Španělska, kdyby tu můj přítel nevlastnil apartmán a nabídl mi ho pro mou letní dovolenou. Až pak jsem se začal zajímat, kde to je a jak to vlastně vypadá.

Když se podíváte na mapu Španělska – tedy na jeho jihovýchodní cíp, uvidíte tam velkou, od Středozemního moře bezmála úplně oddělenou lagunu – ono Menší moře – Mar Menor. Středozemní moře sem naneslo mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím spoustu písku a vytvořilo na kamenitém podkladu podmořských sopek písečnou šíji o délce okolo dvaceti kilometrů. Jen přes několik málo kanálů zůstává toto vnitřní moře spojené se Středozemním mořem, čili jedná se o skoro uzavřenou lagunu o velikosti přes 300 km2- největší lagunu se slanou vodou v Evropě. Největší hloubku má 8 metrů, čili když se chcete jít koupat, máte pocit jako na Neusiedlersee nebo na Balatonu, jdete skoro kilometr do vody, než vám voda sahá po ramena. Díky palčivému slunci má toto jezero mnohem vyšší obsah soli, než několik set metrů vzdálené Středozemní moře a taky samozřejmě podstatně vyšší teplotu, koupat se v něm dá údajně ještě začátkem prosince – to tvrdí aspoň můj přítel, který zde vlastní onen apartmán.

Španělé se totiž na oné písečné šíji skutečně vyřádili. Nebyl jsem sice ještě nikdy v Miami beach, ale tak nějak si to představuji – nekonečné množství hotelů a apartmánových domů – pokud máte dost peněz, můžete si jeden apartmán, ale i vilu kdykoliv koupit, velká část jich stojí na prodej – následek hospodářské krize roku 2008, která sice zastavila nekontrolovatelné pokračování výstavby v La Manga, současně ale vzala Španělům kupní sílu, aby si vystavěné apartmány mohli koupit. Na každém desátém (skromný odhad) stojí „se vende“ čili na prodej. Ceny apartmánů se pohybujíokolo 70 000 – 80 000 eur, čili v poměrně atraktivní oblasti – cena vil se pohybuje okolo 300 000 Eur.

Na jedné straně tedy Středozemní moře s širokými písečnými plážemi, několik sto metrů (někdy ani ne tolik) na druhé straně teplá koupel v Mar Menor, čili poměrně atraktivní tip na letní dovolenou.

Kromě toho jsou ceny potravin a nápojů překvapivě nízké. Obchody na písečné šíji má pod kontrolou rakouský Spar, ovšem v Cabo de Palos na začátku La Mangy existuje i španělský obchod Mercadona s cenami skutečně přijatelnými a s usměvavými prodavačkami, které nosí všechny stejný make-up jako uniformu – a nevypadají s ním vůbec špatně.

Jen pro informaci – víno se zde pohybuje v cenách mezi 1 – 3 eura, kilo dorady, čili skvělé ryby s nesmírně kvalitním masem 6-7 euro, krevety 8-9 Euro za kilo, kilo vepřové kotlety bez kostí 5 euro, zelenina a ovoce jsou v cenách okolo 2 eura za kilo a v neděli je v Cabo de Palos velký zeleninový trh, kde jsou ceny ještě nižší a zboží ještě kvalitnější.

Samozřejmě pláže La Manga pod vysokými stavbami o 10 poschodích nejsou věc pro každého, i když pláže samotné jsou písečné, široké a upravené. Problémem může být téměř neutichající vítr, jednou od moře, jednou od pevniny, proto mají slunečníky, které se zde používají, zavrtávací šroub, díky kterému se dají zavrtat velmi hluboko do písečného podkladu, ale i tak někdy lítají po pláži, má žena byla trefena slunečníkem (bez zdravotních následků) hned dvakrát za jediný den. Na koupací dovolenou je tedy La Manga opravdu optimální. Vítr ochlazuje teplé klima, takže teploty jsou přijatelné a noci dostatečně chladné, aby se člověk i bez klimatizace vyspal. Přesto nabízí Mar menor 3000 slunečných hodin za rok, čili 320 slunečných dnů. Srážky představují pouze 300 ml/rok, naprosto nechápu, proč je právě provincie Murcia nazývána „la huerta“ čili zahrada – je to prý nejúrodnější část Španělska.

Místní specialitou je „cardelo“, pánev s rizotem s rybami a rajčaty, dokořeněná paprikou a česnekovou majonézou. Jídlo sice velmi chutné, ale vydatné a ne pro každého. Navíc se dá objednávat údajně jen minimálně pro dvě osoby a nedovedu si představit, že by někdo dokázal sám spořádat dvě porce. Já jsem s velkou námahou dokázal zvládnout jednu a i to mě pak celou noc pálila žáha a česnek jsem cítil ještě na druhý den ráno. Použil jsem totiž příliš mnoho oné česnekové majonézy, s tou musí člověk zacházet velmi opatrně. Ta druhá porce mi vystačila na dva obědy  a protože jsem se poučil a majonézou šetřil, zvládl to můj žaludek bez dalších problémů.

Člověk se musí nastavit na trochu jiné chápání času. Protože Španělsko je hodně za západ, má ale středoevropský čas (letos se ve španělském parlamentu projednávala možnost přestoupit na čas západoevropský, výsledek toho jednání ale neznám) vychází (ale i zapadá) slunce zhruba o hodinu  později než u nás. Tím pádem jsme byli na pláži v devět ráno prvními návštěvníky (kdo by už chodil k moři podle sluníčka v osm, že?), západ slunce byl ale o půl desáté večer, pročež se v restauracích otvírá večer kuchyně o půl deváté. Chodit do restaurace na večeři dřív, je tedy naprosto zbytečné. Španělé zato nemají problém slavit do dvou či tří hodin do rána.

Ovšem co s člověkem, jako jsem já, který touží po poznávání historie země, ve které svou dovolenou chce trávit? Tak úplně zkrátka nepřijde.

Necelých třicet kilometrů od La Mangy leží Cartagena, město s velmi bohatou historií, která na vzhledu města zanechala nepřehlédnutelné stopy. Cartagena byla založena v roce 228 před naším letopočtem pod jménem Quart Hadašt kartaginským vojevůdcem Hasdrubalem. Kartaginci si ve Španělsku léčili mindrák z prohrané první punské války, ve které ztratili své základny na Sicílii, Sardinii a Korsice. Z Quart Hadaštu dokázali během necelých dvaceti let vybudovat opevněnou metropoli, neuvěřitelně výhodně lokalizovaný přístav s vnitřní lagunou místo pro vybudování přístavního města přímo předurčoval, nerostné bohatství v zázemí (zinek, olovo a další kovy) pak dělaly celou oblast velmi atraktivní.

V roce 218 právě odtud vyrazil na svou slavnou cestu do Itálie Hasdrubalův syn Hannibal. Bohužel zanechal k obraně města jen 1000 vojáků. Ti sice odrazili první římský útok v roce 216, v roce 209 ale před město dorazil generál Scipio s 25 000 vojáky. Když se mu podařilo Kartagince překvapit tím, že přebrodil se svými vojáky v čase odlivu lagunu a nechal je vyšplhat na z této strany nechráněné hradby, musel se generál Magon stáhnout do městské citadely a po dalším dlouhém zoufalém boji nakonec kapitulovat. Město se v roce 209 před naším letopočtem stalo římským a dostalo nové jméno Cartago nova – Nové Kartágo.

Nejvíc památek Cartageny se vztahuje právě na toto římské období.  Jsou zde zpřístupněné římské veřejné lázně u Fora romana, nádherné římské divadlo, které objevili při stržení starých domů v roce 1998 a dnes je součástí římského muzea. Ale dokonce i punská zeď nebo spíš její zbytky, kterou kdysi tak úporně bránil generál Magon, je zpřístupněna turistům.

Společný lístek pro therme, římské divadlo a městkou citadelu včetně výtahu, který turisty k hradu vysoko nad městem vyveze, stojí 12 Euro na osobu. Cartagena se stala po dobytí této oblasti z arabské moci v první polovině třináctého století sídlem biskupství, které sem bylo přeneseno z Murcie – koneckonců pocházejí z Kartageny až čtyři katoličtí svatí – svatý Isidor, Leander, Fulmicio a svatá Florentina – jestli jsem dobře rešeržoval, pocházeli všichni z jedné rodiny, dokonce snad byli sourozenci. Nejznámější z nich je zřejmě svatý Isidor, který úspěšně zfalšoval katolické vyznání víry, když sem přidal slovo „ze syna.“.

Provinční hlavní město Murcia stojí taky za krátký výlet – její katedrála s gotickým vnitřkem a barokní fasádou stojí za návštěvu stejně jako katedrální muzeum s římskými artefakty a rozhodně je třeba navštívit místní „x real“ čili královské kasíno – ten titul místnímu kasínu propůjčil Juan Carlos I. – tak byl tímto kasínem při osobní návštěvě unesený – a právem. Několik stavebních stylů od arabského až po klasicismus a pompejským atriem s antickými sochami dává budově neuvěřitelný flair.

Pokud někomu nevyhovují pláže pod výškovými budovami, může navštívit národní park  Calblanque. Tam jsou pláže malé, skoro soukromé, s pískovými dunami a skalami a vhodné i pro nudisty. Playa Larga, Negrete nebo Parreňo jsou jako z jiného světa. Příjezd je po rychlostní cestě RS 12 do Cartageny, výjezd 9A, případně na cestě z Cartageny výjezd 10, po nějaké době ale člověk dorazí k závorám, odkud je k moři ještě asi 15 minut chůze. Závory jsou, pokud jsem dobře rozuměl dámě, která je obsluhovala, která ale hovořila jen španělsky, otevřeny od půl osmé ráno do devíti. Pak se zavírají a turisty přiváží už jen autobus, takže  pokud chcete až k pláži přijet po vlastní ose, je třeba si přivstat.

Nás ovšem pustila v devět hodin dvanáct minut, přimhouřila tedy nad nešťastnými cizinci oko, možná i obě. To je na místních Španělech sympatické. I když většinou neovládají jiný jazyk než španělštinu, snaží se, podobně jako Italové, prostě nějak domluvit. Když mi místní „Hausmeister“ Antonio vysvětloval důrazným hlasem používání plynové bomby a každou větu vždy ukončil důrazným „Coretto?“ nezbylo mi, než přikývnout. Nerozuměl jsem sice skoro nic, ale do vzduchu jsme během pobytu nevyletěli, i když nás Antonio plastickým „Bum“ před nežádoucími účinky plynové bomby naprosto srozumitelně varoval.

Pokud má někdo chuť se trošku projít, pak „horská“ tůra na Monte de las Cenizas“ k Baterii de Cenizas – dělostřelecké pevnosti z časů občanské války stojí díky neuvěřitelně krásným výhledům zato.

Kdo má chuť zajet si i dál, pak je v provincii Murcia ještě město Lorca s impozantním hradem, či poutní místo Caravaca de la Cruz, která právě letos slaví významné jubileum anebo opuštěné doly na drahé kovy v La Union na dosah od La Mangy.

Mimochodem dálniční síť je ve Španělsku velmi dobře vybudovaná a z větší části bezplatná (Mýto  – poměrně drahé, 5,75 Eura za slabých 30 kilometrů – se platí mezi Cartagenou a přístavem Mezarrónem a dvě mýta jsou na dálnici k letišti Alicante – je to dálnice AP 7 tedy Autopista. Autovie jsou zadarmo)a příjezdy do měst snadné a bezproblémové, v centru měst pak podzemní  garáže se snesitelným parkovným (v Murcii se počítá na minuty – 2,5 až 4 centy za minutu parkování, v Lorce 2 centy za minutu.) Pouze v Lorce je výjezd z města značen jen velmi rámcově a jeho opuštění spletí jednosměrných a částečně rozkopaných uliček je ponecháno instinktu (a pudu sebezáchovy) řidiče.

Takže pokud jste dostali chuť….

Všechno, co jsem napsal na úvod tohoto článku, odvolávám. Stačilo zajít na nedělní trh v Cabo di Palos. Čechy se to tam přímo hemžilo, odhaduji, že po španělštině to byl druhý nejčastěji používaný jazyk právě čeština.

Takže nezbývá, než si povzdychnout s Karlem Čapkem : „Tak už jsou i tady.“

Když jsem před několika lety letěl do St.Petersburgu, varoval mě můj syn slovy „Tatínku, abys nebyl zklamný. On Sankt Petersbrug je hezký, ale Evropa v našem slova smyslu to není.“

Kupodivu mě před cestou do Londýna nevaroval. Možná vycházel z toho, že jsem už v Londýně byl a tedy se vyznám a toto město m už nemá čím překvapit. Mělo.

Odhlédněme shovívavě od několika malicherností, jako je ježdění vlevo či dvouposchoďové autobusy či britská libra a hlavně pence za něž stejně nic nekoupíte.

Odpusťme jim, že stavějí domy z hořlavých materiálů a fasády pak ze zvlášť dobře hořlavých, aby když už jednou nějaký věžák vzplane, vzplane celý, není ho pak třeba opravovat, ale hned strhnout.

Podobné drobnosti nezasahují přímo do mého života a dají se tedy odpustit – pokud samozřejmě na křižovatce při přecházení ulice hledím správným směrem. V tom pomáhají nápisy na vozovce “look left” nebo “look right”, když se jich člověk drží je pravděpodobnost, že ho přejede auto přijíždějící ze špatné strany minimální.

Ovšem jsou věci daleko podstatnější, kdy si říkám – hergott, vždyť byli přece tolik let v Evropské Unii, to se nemohli za tu dobu zcivilizovat a něco od civilizace na kontinentě odkoukat?.

Už na letišti ve Vídni je to zvláštní pocit odcházet k branám „G“, ke se kontrolují pasy a kde se destinace Londýn nachází v nejlepší společnosti jako Teherán, Kairo, Bamako – no dobrá i Tel Aviv.

Člověk se překousne a do toho letadla nasedne. A pak bohužel vysedne – na londýnském letišti Heathrow.

A už je to tady. V každé civilizované zemi jsou nápisy na letištích nejméně  e dvou jazycích, ve Valencii či v Barceloně dokonce ve třech. A tady – v jednom. Nuda. Ovšem jen předstíraná. Brzy se začnete potit, totiž když chcete letiště opustit.

Samozřejmě existuje Heatrow express tedy vlak, který by vás zavezl během 15 minut na nádraží v Paddingtonu nedaleko centra. Zavezl by, kdyby fungoval. Moc vám nepomůže, že jste si koupili lístek přes internet už doma. Vlak nejezdí, dostanete kartičku s odkazem na webovou stránku, kde se prý můžete domáhat vrácení vašich peněz.

Dobrá existuje metro. Hned v blízkosti Heatrow express. Přepážku s člověkem tam nenajdete, zato ay na prodej lístků. Berou ovšem jen mince nebo kreditní karty. Možná by se mohli Britové podívat do Evropy a odkouknout si ay, které berou i bankovky, ale dobrá. Karty s sebou mám, stanici, kam chci jet, znám, není problém ji naťukat, zjistit, že lístek stojí nekřesťanských 6 liber na osobu, zadat PIN – a pak se objeví „Your card ist not autorized“. Dobrá, Maestro tedy očividně britské dopravní podniky neuznávají (banky ano, z bankomatu – opravdu tu takové civilizační vymoženosti jako bankomat mají – jsem dostal peníze bez problémů. Jenže bohužel bankovky, žádné mince.) Mám ovšem pro jistotu ještě VIZA kartu. Tentokrát mě nenechal a dojít ani k PINU, hned, co jsem VIZA kartu zastrčil, oznámil mi „not autorized.“ Dost nepochopitelné, v londýnských restauracích jsem mými kartami mohl platit bez problémů. Tedy zřejmě jen zlomyslnost londýnských dopravních podniků, které se brání přílivu emigrantů a dovolenkářů z EU.

Situace tedy už poněkud problematická. Nicméně v blízkosti je směnárna. Utíkám tedy k ní, podám mou dvacetilibrovku s prosbou, zda bych nemohl dostat mince, abych si mohl koupit lístek na metro. Zde sedící muž mi podává dvě pětilibrové a jednu desetilibrovou bankovku. Pokouším se mu vysvětlit, že to moc nepomůže, protože a bere jen mince. Nato se na mě usměje a praví „No coins.“ Britové jsou milí lidé.

Takže nakonec nezbývá, než si vzít TAXI za 100 liber. Díky, Londýne!

Ještě, že je tu tolik co vidět. Například Westminster – House of Parliament. Lístky se dají koupit přes internet. Tedy teoreticky. Objednat se dají, stáhnout ale ne, momentálně mají totiž v prodejně lístků ve Westminsteru technický problém.  App, aby si je člověk mohl stáhnout na mobil, nefunguje taky – odhlédnouc od detailu, že mi v Británii nefunguje na mobilu Roaming – to může být ovšem můj osobní problém, znám sice Passwort, ne ale Kennwort pro Roaming – až doteď jsem netušil, že jsou to dvě různé věci. Je třeba si zapamatovat paswort a pak si nechat lístky vytisknout u vchodu do Houses sof Parliament. Opět neúspěch, muž ve výdejně lístků je „busy“, nemá na nás a tisknutí nějakých lístků čas. Tady naštěstí stačí jen trpělivost a urgence, nakonecs se problém lidsky vyřeší.

Třídění odpadu v Anglii zatím neznají, ani záclony na oknech a kliky na dveřích – možná je to úmysl, možná význam tohoto kontinentálního vynálezu nepochopili – raději jsem se neptal. S odpadem je to vůbec svízel. Naposledy jsem viděl tolik odpadu na ulicích v Neapoli – třeba Britové přece jen něco v Evropě odkoukali. Nejhorší pak to ylo v divadle, kdy jsme se doslova brodili mezi plastikovými flaškami a kelímky od zmrzlin, které návštěvníci divadla nechají prostě padnout na zem tam, kde seděli, i když u východu stojí chlapec s velkým plastikovým pytlem, aby mohli své odpadky odhodit tam. Ale nedělají to – asi z principu.

Zajímavé je řešení zásuvek. Samozřejmě potřebujete adaptér, jinak kábel do zásuvky nedostanete. Tím jste ale ještě pořád nevyhráli – musíte totiž zásuvku zapnout, je tam na to příslušný knoflík, ovšem v životě b mě nenapadlo ho stisknout, kdyby mi to má budoucí snacha nevysvětlila. V každé kuchyni je hlásič kouře – ten se spouští okamžitě, když otevřete troubu, jedno, zda kouří nebo ne, stačí to uvolněné teplo, aby alarm spustilo. Takže buď troubu vůbec nesmíte používat, nebo prostě musíte odmontovat požární hlásič. Samozřejmě musíte podepsat prohlášení, že to činíte na vlastní nebezpečí a v případě požáru ručíte za všechny škody, které by nastaly, i kdyby to měl být požár jako v roce 1666, kdy lehly popelem čtyři pětiny Londýna. Zřejmě od té doby mají takový strach a dávají vypínače na zásuvky a takto citlivé hlásiče kouře do kuchyň. Nebrání jim to ale v tom, aby fasády výškových domů stavěli z hořlavých materiálů. Výsledkem ovšem je, že se v londýnských kuchyních vařit nedá (jedině že vám nevadí aktivovaný alarm) a proto se Londýňané stravují v restauracích. To prospívá gastronomii, zda i zdraví obyvatelstva si dovolím při pohledu na masu obézních lidí pochybovat. Když si pak vedle vás v divadle sedne čtyřčlenná rodinka s celkovou vahou těsně pod čtyři sta kilogramů, modlíte se, aby při děkovačce nezačali taky tancovat jako zbytek publika, balkón by to nemusel vydržet.

Zajímavé je řešení rozvodu proudu – uprostřed ulice stojí jeden sloup a od něj vede nespočetné množství drátů ke každému jednotlivému bytu. Kábly se vedou zásadně venkem domu, stejně tak i trubky na odpad – to může mít i výhody, když odpad praskne nevytopíte souseda pod sebou.

Záhadou pro mě byla okna. Dvojitá v Anglii neznají, jen jednoduchá, ovšem vysouvají se nahoru a tím pádem je naprosto nemožné umýt zevní stranu oken. Jedině ze žebříku. Nebo, jak jsem viděl, od odborné pracovní síly, která má houbu na umývání oken připevněnou na nekonečné tyči, kterou dosáhne z chodníku až do čtvrtého či pátého poschodí. Pozorovat takového pracovníka při práci je opravdový zážitek.

Prostě z kulturních vymožeností, v Evropě samozřejmých tady ještě hodně chybí. Chápu, že se Britové v pocitu méněcennosti rozhodli raději EU opustit, aby se na nové přijetí lépe připravili. Až sem prosáknou různé civilizační vymoženosti, jako jezdící vlaky, ay beroucí bankovky, nehořlavé fasády a třídění odpadu. Třeba i ty záclony a kliky – ale to bych už možná přece jen chtěl příliš.

Ale přece jen něco pozitivního, abyste si nemysleli, že jsem jen kverulant, kterému nic nevyhovuje. Na křižovatce naskakuje červená ve všech směrech současně, takže jako chodec můžete jít přes křižovatku napříč. Úžasné! Že auta stojí ve všech čtyřech směrech, mě jako chodce nijak nevzrušuje. Možná bych jako šofér vypěnil, ovšem to bych se napřed musel naučit jezdit vlevo.

Voltérovo tvrzení, že Francouzi mají čtyři sta druhů sýrů a jedno náboženství, zatímco Angličané 400 různých vyznání ale jen jeden druh sýra, je francouzský neopodstatněný sarkasmus. Našli jsme anglický chedar hned ve třech druzích – mild, medium a mature. No prosím!

Mimochodem – čtvrť Southgate, kde jsme bydleli, se nachází na severu Londýna. Jestliže nedokážou ani správně rozeznat jih od severu, nechápu, jak se mohli stát námořní velmocí. Nebo možná právě proto.

No dobrá na závěr svého článku vyplivnu svůj jedovatý zub  a přiznám, že Londýn má hodně do sebe. Divadel bez konce se skvělými představeními, ulice nabité energií se spoustou pouličních umělců, kteří městu dodávají šarm, stejně jako trhy s ovocem a vším možným – Borough Market se Street food ze všech možných zemí světa. Kulturní mnohotvárnost – lístky do Westminsteru kontrolovala Asiatka, Muslimka s hidžábem a černoch. Spousty muzeí, z nichž je jich celá řada zadarmo či za přijatelné ceny. Úžasné parky s banánovníky a palmami – v Londýně tedy očividně ani v zimě nemrzne. A neomezené možnosti shoppingu.

Double-deckery – tedy ony legendární dvouposchoďové autobusy, z jejichž prvního patra vidíte život na ulicích z úžasné perspektivy, navíc je první patro většinou poloprázdné a jsou zde samí štíhlí lidé, protože průměrný Londýňan se po schůdcích nahoru prostě nedostane.

Úžasný výběr piv, v jednom lokále jsou jich i desítky a to včetně čepované Plzně. I když musíte hrábnout hlouběji do kapsy, jedno  velké pivo přijde na 5-7 liber.

A Quenn!

Takže těch pár nepříjemností se vyplatí akceptovat. Londýn je prostě onen „Big apple“, kde se deset miliónů červíčků (oficilálně podle sčítání lidu z roku 2007 – 7 172 090 obyvatel, ale je jich určitě podstatně víc) snaží dostat ke kousku dužiny a přežít.

Ostatně na zpáteční cestě už Heatrow expres už fungoval. Tedy ne úplně, dva terminály byly vyřazeny kvůli „engeneering works“, ale k tomu našemu nás dovezl. A zajímavé bylo čekání na informaci o „Gate“. Tu vám oznámí deset minut před začátkem boardingu s dodatečnou informací, že to k vaší Gate máte patnáct minut rychlé chůze a že si máte ponechat dostatek času, abyste k ní stihli dojít včas. Anglický humor je prostě nepřekonatelný, i proto se návštěva vyplatí.

Abych tedy parafrázoval mého syna: „Londýn je pěkný, ale Evropa v tom našem slova smyslu to prostě není.“