Month: March 2016

Čína jako vzor


Tak jsme zase jednou padli na zadek. Česko má tak nějak vrozenou vlastnost padat na zadek před mocnostmi, což se ale dá omluvit a dokonce i pochopit, protože jak říká Jára Cimrman, ze západu nás tísní imperialismus německý a z východu rozpínavost kolosu velkoruského, takže jen „zázrakem lze tady přežíti“.

Nejde tedy v podstatě o fakt padnutí na zadek, spíše o způsob, jak se to provádí. I na zadek se dá spadnout s elegancí či dokonce s grácií. To ovšem není vlastnost, která by byla Milošovi Zemanovi vlastní. Tvrdit, že Česká republika podléhala diktátu USA a EU, ale teď je pod jeho vedením konečně samostatná a PROTO pozývá čínského prezidenta na státní návštěvu, je nehoráznost neskutečná a nezbývá než doufat, že byla pronesena  pod vlivem aspoň dvou promil alkoholu v krvi. Pokud ne, pak si pan prezident zaslouží okamžitou injekci 100 miligramů Thiaminu – proč, o tom se ještě zmíním v závěru článku.

Samozřejmě, samotná návštěva čínského prezidenta se odsoudit nedá, byl už ostatně i v USA a v mnohých jiných demokratických zemích, povinným programem demokratického politika je ale připomenout čínskému pohlavárovi porušování lidských práv v jeho zemi, popravy politických protivníků, násilné přesídlování obyvatelstva a potlačování svobody projevu. Si Ťin Pching je na to zvyklý a přechází tento povinný program demokratických politiků shovívavým mlčením. Ví, že jsou k tomu vlastně nuceni svým úřadem a on stejně nemá v úmyslu na ně reagovat. Stejně jako na připomínku násilné anexe Tibetu či ohrožování samostatnosti Tchaj wanu. Stejně jde v konečném důsledku jen o kšeft a o peníze. Politici demokratického světa pronesou svá káravá slova, on se tváří, že je neslyší a všichni jsou spokojeni. Ale přece jen zbývá naděje kapek padající na kámen. Proto to oni politici dělají. Ne tak ti čeští.

Samozřejmě, jen blázen by si nechal ujít čínský trh. Idealismus do ekonomiky nepatří, o tom jsme se přesvědčili  při naivním rozhodnutí Václava Havla zastavit zbrojařskou výrobu. Následky byly katastrofální a hlavně trvalé.  Ale to ví stejně tak dobře čínský jako český prezident, jde o rozhovor na stejné úrovni, není se tedy třeba uklánět se až na zem. Projevovaná devótnost včetně onoho chybějícího zlatého kočáru byla naprosto zbytečná a pro Čechy, kteří si ještě zachovali špetku hrdosti i trapná. Přestože je naše země v porovnání s činským gigantem „pláckem“ jak psal ve svých pamětech z Ameriky Jan Werich. Ovšem Zeman se chce – podle vlastního vyjádření –  od Číňanů učit, jak stabilizovat společnost. Ať si tedy pustí video z potlačení nepokojů na Náměstí nebeského pokoje v roce 1989. Pan prezident se pohybuje na obvyklé křivce stárnoucích lidí. Vrací se ke svým kořenům. Dokazuje, že v podstatě nikdy nepřestal být komunistou.

Kdo sleduje „Kancelář Blaník“ určitě se bavil dílu věnovaném návštěvě prezidenta Zemana v Číně. Připomenu děj: Když u Tondy Blaníka zazvoní telefon a ohlásí se „TEN KELLNER“, Blaník se ptá. „A co v té Číně bude jako dělat? Aha, lízat Číňanům prdel. Ale to je miliarda prdelí pane Kellner, to bude drahý.“ A pak volá Tonda Blaník Zemanovi: „Miloši, pojedeš do Číny. Jak, co tam budeš dělat? Budeš lízat Číňanům prdel.“

Zda to tak skutečně proběhlo, je těžko odhadnout, Miloš Zeman se ale tohoto úkolu zhostil s opravdu velkým nasazením.

Je zajímavé, že se  v průzkumu veřejného mínění ukazuje, jak česká společnost ztrácí strach z kontaktu z totalitními režimy. Popularita demokratických systémů USA a Německa klesá (odhlédnouc od toho, že si za to Obama a Merkelová mohou opravdu sami) zato stoupá popularita Ruska a Číny, tedy diktatur, které s demokracií nemají nic společného. Jak už jsem psal, na Slovensku mě proruské nadšení šokovalo už před dvěma lety, teď mě ale stále více překvapuje i v Česku. (Mimochodem ve Schladmingu nás paní domácí (původem Bulharka Nikolina) poučila, že Putin je jedinou nadějí Evropy. Takže v tom nejsme sami.

Co lidé od Putina očekávají? A co při tom přehlížejí? Přehlížejí samozřejmě, že v Rusku je bezmocný parlament, státem ovládané sdělovací prostředky, vraždění nepohodlných novinářů je na denním pořádku a jakýkoliv projev nespokojenosti s režimem je v zárodku brutálně potlačen. Lže se všude, i ve sportu,stejně jako za komunistického režimu se zde systematicky dopuje, protože vítězství se dá propagandisticky využít. S dopingem si ostatně Rusko hodlá v dohledné době poradit – ministr Murko už podal návrh zákona, podle něho je zveřejnění pozitivního dopingu u ruského občana trestným činem.

Obyčejný občan si zřejmě myslí, že se ho to netýká, hodlá se zachovat podle taktiky „žít a nechat žít“ tedy nedráždit režim a on nechá na pokoji mne. Jenže důsledkem nekontrolované moci je válka – ať už na Ukrajině nebo v Sýrii a válka se týká už každého. Ať už proto, že tam je povolán syn, bratr či otec nebo aspoň zhoršením životní úrovně a svobody cestování. Že ve vzduchu nad Sinajem vybuchlo právě ruské letadlo, nebyla žádná náhoda. Byla to odpověď na to, že se Islámský stát skutečně začal po vstupu ruských jednotek do války v Sýrii bát. A ukazuje se, že právem. Možná právě to je důvodem tak masivního vzestupu popularity prezidenta Putina a Ruska u nás. Na rok 1968 se jakoby zapomnělo. Představa, že se Rusové od té doby změnili je naivní, naděje, že je zastaví Ukrajina, která teď přece jen leží jako nárazníkový stát mezi námi a Putinovou říší je skutečně aspoň na určitý čas reálná.Otázka je, na jak dlouho. Ale možná se najde mnoho takových, kteří by ruské tanky vítali.

Popularita Číny je pro mě ještě mnohem větší záhadou. Čína nebojuje proti Islámskému státu, podporuje zato zločinný režim v Severní Koreji, který díky její podpoře může dál pracovat na svém atomovém programu a ohrožovat jím celý svět. Čína zlomila brutálně demokratické svobody v Hongkongu (i když při jeho převzetí slibovala – jeden stát, dav systémy) a brousí si zuby na Tchaj wan – od okupace ostrova ji zadržuje jen americká válečná flotila. Čína je řízená zkorumpovanou komunistickou stranou, její propaganda je stejně prolhaná, jak jsme od komunistů zvyklí. Její občané se dusí v moři smogu, ale to politiky nezajímá. Už jsme zapomněli na zákazy vycházení v severních Čechách, když vál vítr od západu? Čína nechrání investice zahraničích podnikatelů, nectí patentové právo, je to hráč který hraje bez pravidel a proto je úspěšný, protože neexistuje rozhodčí, který by jí dal červenou kartu, kterou si už dávno zasloužila. Je to hráč příliš velký, než aby se někdo ohlížel na pravidla. jak už jsem psal, ekonomická pravidla nemají s těmi morálními nic společného. Peníze morálku nemají.

Co je tedy přitažlivé na čínském režimu pro běžného Čecha? Nostalgie za komunistickým režimem? Slova pana prezidenta přece podpořil bezvýhradně pouze jediný politik, komunista Filip.

Nebo je to prostě jen propaganda hradu, která umožňuje prostým lidem vylít si frustraci z vlády finančních trhů. Dává jim prostor k ventilování negativních emocí. A lid je vděčný.

Zeman se veze na vlně popularity. Odsuzuje islám jako takový, brojí proti válečným utečencům, klaní se před čínskými komunisty, navštěvuje Putina a projevuje mu svou oddanou lásku. To mu přineslo masivní nárůst popularity, důvěřuje mu momentálně 62 procent Čechů a já si začínám dělat opravdu starosti. Jak tohle proboha vysvětlím někomu kdekoliv na světě,kdo by se na to chtěl ptát?  Je to opravdu jen selhání mozku alkoholika nebo promyšlená strategie – ať už samotného Zemana nebo týmu, který ho obklopuje. Václav Klaus se snažil všemi prostředky Česko dostat ven z Evropské Unie a pryč od bohatého evropského západu. Miloš Zeman jeho dílo dále rozvíjí. Vede „svůj“ národ za jeho nadšeného potlesku do svírající náruče orientálních obrů – fašistického a komunistického. Ti dva – tedy Klaus a Zeman – se vždy výborně doplňovali, to ostatně dokázali už při podpisu „opoziční smlouvy“. A hlavně – je zřejmé, že generace politiků, kteří vyrostli v komunismu, se od této ideologie ani v demokratických režimech nikdy nedokázali zcela odpoutat.

Prezident Zeman je nevyzpytatelný,  ale většině národa to nevadí. Nevyzpytatelnost jeho duševních pochodů může skutečně souviset z dlouholetým požíváním alkoholických nápojů v nezřízeném množství. U alkoholiků se vyvíjí takzvaná Wernickeova psychóza, která je daná chronickým nedostatkem vitaminu B1 – Thiaminu. Substituce tohoto vitamínu formou injekcí může projevy slaboduchosti alkoholika zmírnit či dokonce dočasně odstranit. Možná by lékaři pana prezidenta mohli o této léčbě pouvažovat – je to nenáročné a dokonce i levné. Obávám se jen, že to vědí a že onen Thiamin Milošovi Zemanovi podávají – ale že už nepomáhá ani to. Ale proboha, čím léčit těch 62 procent obyvatelstva, kteří s jeho výroky souhlasí?

Je-li to tak, pak už nezbývá než prosit o ochranu moci nejvyšší, nepomůže-li nikdo, snad to dokáže aspoň Stvořitel.

Mimochodem, kdyby se čeští politici zachovali podle světového standartu a čínského prezidenta přijali, aby s ním uzavřeli obchody a přitom jej mírně a diplomaticky pokárali za svinstva, která páchá jeho režim doma, mohla si Česká republika ušetřit demonstrace na ulicích, tibetské vlajky ukrývající „střelce“ a noční světelnou výzdobu hradu. Kdyby se občané mohli na své politiky spolehnout, nemuseli dávat tak hlučně najevo svůj nesouhlas.

Mimochodem – takto vnímá čínsku návštěvu u nás svět

Cina

Velikonoce a jejich posleství


Vlastně jsem chtěl publikovat zcela jiný článek. Už byl připravený, stačilo kliknout. Jenže pak přišly atentáty v Bruselu, pak vražedná noční služba bez spánku a najednou jsem viděl svět jinak, tak nějak smířlivěji. Proč pořád říkat idiotům, že jsou idioti? Oni to stejně nepochopí a koho jiného to už zajímá?

A před námi jsou svátky velikonoc, něco, co by člověka mělo naladit smířlivě a pozitivně. Svátky, které jsou svým významem vlastně největšími v křesťanské tradici.

Na rozdíl od vánoc, které jsou do značné míry plodem spisovatelského talentu kolegy lékaře evangelisty Lukáše(přiznejme si, že Matouš byl geniální plagiátor, který ale Lukášovu myšlenku patřičně rozvinul), opírají se velikonoce ve svém významu o dobře dokumentovanou historickou událost. A je jedno, nakolik si evangelisté v líčení posledních dní Ježíše Krista odporují, význam je důležitější než fakta. Na velikonoce roku 29 byl v Jeruzalémě umučen člověk a jeho smrt dala vzniknout světovému náboženství, které vytrvalo dodnes. Proč se tak stalo, o tom můžeme polemizovat (a možná e do toho opravdu pustím) ale důležité je, jak tato událost přešla do křesťanské tradice a sem přešla jako poselství míru.

Vánoce dávají naději. Slaví se v dnech temnoty, kdy jsou dny nejkratší, ale právě proto je možné slavit, že se slunce začíná vracet. Velikonoce jsou slavností znovuzrození přírody. Když jsem byl ovšem dnes v zahrádce, zjistil jsem, že tento úkol zvládla jen pažitka – vrba se sice snaží, ale ještě tak úplně nestíhá. Ostatní plody a a bylinky poselství velikonoc ještě tak úplně nepochopily. Ale jsem smířlivě naladěn (jak jinak po hodině a půl spánku po návratu ze služby) a tak jsem jim to ochoten odpustit. Pokud mi slíbí, že se v následujících týdnech polepší. Legenda o zmrtvýchvstání je stará jako lidstvo samo. a odráží se v náboženstvích dlouho před vznikem křesťanství. Řekové nechali vystoupit Persefoné, manželku boha podsvětí Háda,  z jeho království, aby navštívila svou matku bohyni úrody Démétér a dala ji radost ze života a motivaci dát lidem obživu.

Židé spojili motiv znovuzrození  přírody se svým útěkem z Egypta, tedy znovuzrozením jejich národa a právě v tento den skončila mise Ježíšova, aby se stala základním kamenem nového světového náboženství.

Je jedno, jak jeho misi budeme interpretovat. Zdůvodnění jeho mučednické smrti je poněkud vratké. Vysvobození lidstva z dědičného hříchu je silná káva. Jestliže zůstalo nebe pro všechny spravedlivé i nespravedlivé před Ježíšovým příchodem zavřené jen proto, že jedna neukázněná žena jménem Eva snědla v ráji jablko a zjistila, že je nahá, svědčí to o hodně velké nesmiřitelnosti židovského boha. Jenže Ježíš svou misí skutečně vysvobodil lidstvo, když touhu po vědění nahradil na dlouhá staletí touhou po víře, protože víra otvírá brány do ráje, vědění je zavírá. Nevědomost je totiž určitou formou ráje, kdy neexistují pochybnosti a v životě je pevný neochvějný cíl. Šťastní, kdo to dokázali. Renesance, humanismus a v dalším důsledku osvícenství nás z tohoto ráje zase vyhnalo, aby dalo našemu životu novou kvalitu, zatíženou ovšem stálými pochybnostmi, které víra nezná. Jsme právem hrdí na to, že jsme si na tuto novou cestu troufli vstoupit, nemůžeme se nechat zahnat do ráje nevědomosti těmi, kdo ji rozsévají násilím, bombami a kalašnikovy.

Z Velikonoc zůstal symbol a poselství míru. Toho  bychom se neměli vzdát.

Rakouská spisovatelka Elfride Jelinek, nositelka Nobelovy ceny za literaturu (kterou, abych pravdu řekl, nemůžu pro její komunistické názory vystát) napsala v reakci na poslední události. „Vztek nemá žádný cíl, zaplaví mozek až člověk není schopen myslet a zvážit fakty a argumenty.“

Osvobození od vzteku hlásal i Ježíš. Když ho zatýkali a Petr v bezmocném vzteku vytasil meč, přiměl ho k tomu, aby se násilí vzdal. Jestliže se člověk zamyslí nad texty evangelií, zjistí ale, že Spasitel neodmítal boj jako takový, jen nesmyslný boj pod vlivem vzteku. Protože ten není schopen cokoliv přinést.

Pro ty, kteří se teď bouří při pomyšlení, že by snad Kristus mohl hlásat boj, či násilí, dovolím si poukázat na několik míst z bible.

Matouš ve verši 10/34: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoje, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchýni a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“

Marek 10/30 pak slibuje následníkům nejen život věčný, ale i „nyní a v tomto čase spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří sester, matek, dětí i polí“

Lukáš ve verši 18/29-30 říká v podstatě totéž – „Není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby V TOMTO ČASE nedostal mnohokrát víc“

Zaujalo mě, že se zde shoduje Marek s Lukášem, což není tak úplně časté. Matouš z Marka opsal stovky veršů, Lukáš a Marek ale tvořili na sobě nezávisle a přece citují Spasitelova slova prakticky shodně. Je tedy nepochybné, že je opravdu pronesl a že tedy nesliboval svým následníkům jen život věčný, ale i bohatství v životě pozemském. Proč by taky jinak právě o těchto velikonocích naklusala do Jeruzaléma římská posádka z Ceasareje Maritimy, která se jinak Jeruzalému v době židovských svátků vyhýbala jako čert kříži? Že ji k tomu přiměl slavnostní vjezd Mesiáše na oslíku na Květnou neděli svědčí o tom, že na spadnutí bylo povstání Židů proti svým okupantům. O tom je zbytečné pochybovat, jediné, o čem můžeme diskutovat je to, zda Židé Ježišovu misi pochopili správně.

Jan odporuje slovům ostatních evangelistů, které jsem citoval, když nechává Ježíše pronést před Pilátem: „Mé království není z tohoto světa.“ Jenže Jan odporuje ostatním synoptikům i v mnoha jiných bodech a jeho dílo je spíše ideologickým traktátem než popisem skutečných událostí.“

Ale pro uklidnění přidám větu z Matouše:, která je pro mne pravým poselstvím pro dny velikonoční, ale nejen pro ně: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Není důležité, co slavíme, pokud to děláme v míru a radosti, bez vzteku, o kterém psala Elfride Jelinek. Evangelíci slaví Velký pátek, protože v ten den Kristus svou smrtí vykoupil lidstvo. Drží se tak věrněji textu a významu bible a slaví poslání, jak je v bibli popsáno. Když jsem viděl „Passion Christi“ od Mela Gibsona, přijde mi zatěžko, slavit umučení člověka, jedno, zda hlásal pouze mír a vykoupení na nebesích nebo vysvobození z římského otroctví. (Přesto neodolám a město Matera, kde se tento film točil, je letos v mém cestovním plánu).

Katolíci naproti tomu zdůrazňují zmrtvýchvstání, jsou tedy mnohem blíže židovské či dokonce pohanské tradici. Jenže zmrtvýchvstání dokáže naladit člověka přece jen radostněji než mučednická smrt. Ale jak už jsem psal, je jedno, co přesně slavíme, důležité je, že tato tradice udržuje při životě hlavní poselství evangelií, poselství, které kdysi pronesl ne Ježíš ale moudrý rabbi Hillel: „Nečiň jinému to, co nechceš, aby činil on tobě.“

Možná stačí, když si připomeneme toto poselství a zaradujeme se nad zelenou pažitkou a první lístky vrby, které slibují, že svět je a zůstane nezničitelný a že je třeba o něj pečovat, aby se v něm dalo žít.

DSC_0013

Leipzig – Lipsko, město bohaté moderní historií


Můj syn se vždycky směje, že Češi musí mít pro každé město v Evropě své vlastní jméno, s tím originálním nejsou nikdy spokojeni. Tak je z Wien Vídeň, z Grazu Štýrský Hradec, z Konstanze Kostnice či z Kopenhagenu Kodaň. Jenže někdy je české jméno to pravé a původní. Tak je tomu i z Lipskem. Původní jméno osady bylo Lipsk, tedy v srbském jazyce místo, kde rostou lípy. A celá severní strana Krušných Hor byla obydlena lužickými Srby, než je odtud vytlačili němečtí císaři Jindřich I. Ptáčník a jeho syn Otto I. zvaný Veliký.
Od té doby ale uplynulo už víc než tisíc let a slovanská minulost Saska se odráží jen v početných slovanských jménech osad a měst. Že to funguje i opačně jsem už psal, například Krumlov je až podezřele podobný německému „Krumau“, tedy „Křivý luh“ a když se člověk podívá, jakou smyčku Vltava u tohoto města dělá, nabízí se skutečně, že osada dostala své jméno původně od svých německých osadníků. O Šenově u Nového Jičína, který se opravdu původně jmenoval Schönau jsem už psal.
Ale zpět do Saska. V Lipsku jsem byl poprvé v roce 1982 a odnesl jsem si dojem šedého depresivního nehezkého města, které už nikdy nechci navštívit. Osud chtěl jinak. Nejprve zde byl můj syn a po noci strávené v Moritzově baště (v někdejším městském opevnění si studenti zřídili svůj klub a místo pro pořádání diskoték) se vrátil naprosto nadšený a tvrdil, že sem musím ještě jednou, abych si dojem opravil.

Udělal jsem to, dojem jsem si opravil, i když jen částečně. Lipsko určitě nikdy nedosáhne krásy a výstavnosti Drážďan či Kolína nad Rýnem nebo Cách. Bylo taky vždycky ve stínu Drážďan, či Míšně, nebylo nikdy hlavním, zato ale vždy obchodním městem. Dvě privilegia císaře Maxmiliána I. z let 1497 a 1507 daly městu privilegium pořádat veletrhy a Lipsko se tak stalo východoněmeckým Frankfurtem, který byl pro obchodníky nesídlící okolo Rýna jako hlavní německé dopravní tepny špatně dosažitelný. Zatímco do Frankfurtu se zboží dopravovalo po vodě, do Lipska po souši. Proto byly paláce v centru budovány s velmi širokými vjezdy do vnitřního dvora, aby tam mohla projet naložená fůra a náklad se nemusel překládat na ulici. Dnes jsou z těchto průjezdů nespočetné půvabné obchodní pasáže v centru města.
Lipsko byla a je i universita. Ta vznikla v roce 1409, ne bez konkrétního důvodu a s velmi dobrými podmínkami vzniku . 18.ledna 1409 totiž král Václav IV. vydal svůj Kutnohorský dekret, díky kterému opustili Prahu němečtí (ale i polští a mnozí další) studenti a profesoři – valná většina z nich odešla do Lipska, které na novou situaci pružně zareagovalo založením university 2.prosince 1409. Každá nová universita – platí to dodnes – má hlavní problém se zajištěním kvalitních profesorů. Lipsko tento problém tedy nemělo, ihned se zde usadili špičkoví pedagogové z Prahy. V roce 1519 se v Lipsku konala tzv. Lipská Disputace mezi katolickým učencem Johannem Eckem, a Martinem Lutherem a jeho přáteli. I tato skutečnost svědčí o tom, že Lipsko tehdy bylo vzdělanostním centrem Saska. Luther město nikdy neměl rád (nazýval je Sodomou a Gomorou) podařilo se mu je obrátit na své učení až plamennou řečí v kostele svatého Tomáše v roce 1539. Přesto přechovává právě lipské Muzeum městských dějin ve Staré radnici snubní prsten Lutherovy manželky Kateřiny z Bory.
Na lipské universitě studovalo mnoho slavných lidí, především v letech 1765 – 1768 Johan Wolfgang Goethe jeho socha jako mladého studenta stojí před krásnou rokokovou budovou burzy.

Právě z toho důvodu očividně umístil velký německý básník jednu ze scén svého Fausta do Auerbachova sklepa v Mädlerově pasáži , kde zřejmě milovník života Goethe vyprázdnil nejeden pohár. Dlouho jsem nechápal, proč tato scéna ve Faustovi je, protože tam – aspoň z mého pohledu – působí nelogicky a uměle. Až když jsem se dozvěděl o bouřlivých mladých letech mladého Johana Wolfganga ( žít on vždycky uměl) v Lipsku, rozsvítilo se mi, proč musel Mefisto i do tohoto lokálu. Ostatně Mephisto se zde jmenuje bar ve stejné pasáži jakož i další bar na Marktu, centrálním lipském náměstí.
Lokál Auerbachův sklep, vyzdobený u vchodu sochami doktora Fausta. Mefista i studentů vystupujících v tomto slavném dramatu je samozřejmě městskou atrakcí, vyzdobený faustovskými motivy, ovšem od saskou originální kuchyni bych raději nezkoušel – tedy já ji zkusil a zjistil jsem, že je to jen pro lidi se silným zažíváním, které nemám. Zelí a brambory jsou všudypřítomné, zelný zápach udeří do nosu hned po vstupu do této slavné hospody a saská strava může ve střevech vytvořit výbušnou směs.
Ovšem Goethe zde nechá své studenty pronášet:
„Tak vyzunkněte sklenice
a smějte se, co je to s váma?
Jste jako zmoklé slepice
a jindy hoříte jak sláma.“ (překlad Otokar Fischer)
Očividně tu tedy chodil rád.

Dalšími slavnými absolventy university byli například Richard Wágner,Karl Liebknecht, či Angela Merkelová. Ta jako studentská aktivistka pomáhala vykopávat Moritzovu baštu, místo, které stojí za návštěvu. Tyto část městského středověkého opevnění byla po bombardování za druhé světové války zasypána troskami. Studenti university si to místo vybrali v roce 1974 a po osmi letech kopání a stavebních úprav zde v roce 1982 otevřeli bar a diskotéku – a hned v tom roce navštívila Moritzovu baštu i moje manželka, která byla v Lipsku na výměnném studijním pobytu.
Richard Wágner je známý svým antisemitismem – zřejmě i proto se stal kultovním autorem nacistického režimu. Antisemitou se stal právě v Lipsku. On sám se v Lipsku v roce 1813 narodil v poměrně chudých poměrech, jeho otec zemřel ještě než mu byl jeden rok. S matkou a otčímem pak hodně cestoval a v roce 1827 se do Lipska vrátil. V roce 1831 nastoupil svá studia na universitě – studoval hudbu. V téže době byl ale v Lipsku hvězdou hudebního světa Felix Mendelssohn- Bartholdy, který v Lipsku působil v letech 1835 – 1841. Ten pocházel z bohaté židovské rodiny a vzhledem na svou slávu, vychování i majetek mu byly všechny dveře v lepší lipské společnosti otevřeny. Wágner naproti tomu bojoval s nepřízní osudu a marně se snažil tomuto zářnému vzoru vyrovnat. Po katastrofální premiéře své prvotiny „Das Liebeverbot oder die Novize“ nakonec Lipsko zfrustrovaný opustil a odešel do Königsbergu, dnešního Královce v přesvědčení, že kariéru v jeho rodném městě mu zničilo židovské spiknutí. Do konce života nepřestal Židy nenávidět.
Ostatně když nacisté získali v roce 1933 v Lipsku vládu, první, co odstranili, byla socha Mendelssohna-Bartoldyho stojící před průčelím kostela Svatého Tomáše. Dnes tam stojí znovu a navíc při 200-letém výročí skladatelova narození po něm byla pojmenována i fasáda kostela.
Jenže když se řekne Lipsko,měl by si člověk vybavit především Johana Sebastiána Bacha.

Tento vrcholný mistr barokní hudby byl totiž od roku 1723 27 let kantorem Chóru při kostele svatého Tomáše a je od roku 1950 v tomto kostele pochován. V Lipsku ostatně působili i Robert Schumann, Franz Liszt či Hector Berlios, všichni v oné pro Richarda Wágnera osudné době okolo roku 1840, kdy se do města přistěhoval Schumann – jeho dům je zachován jako muzeum.
Universita sídlila vždy v Augusteu na okraji centra města, po válce zde dali komunisté vybudovat nový kampus, přičemž ale byl kostel Svatého Pavla, který tvořil od založení university její stěžejní bod a Aulu(i když byla universita oficiálně založena při klášteře svatého Tomáše), stržen. Ve fasádě nové University postavené v roce 2004. nechal architekt Erick van Egeraat motiv průčelí kostela znovu ožít – působí to velmi zajímavě a avantgardně – lipská universita stojí určitě už z tohoto důvodu za návštěvu.

Původní budova vzala za své při bombardování Lipska během druhé světové války (Lipsko mělo velké štěstí, že se spojenci rozhodli v únoru 1945 srovnat se zemí Drážďany – Lipsko bylo totiž původním cílem). Stejně ale město zažilo celkem 14 náletů a oblast Augustova náměstí byla zničena nejvíc, proto zde dnes stojí opera z roku 1960 ve stylu komunistické architektury (ale se svým novoklasicistickým stylem nepůsobí vůbec zle) a Gewandhaus z roku 1981, moderní koncertní budova na opačné straně náměstí.
Lipsko mělo po válce smůlu. 18. dubna 1945 vstoupily do města americké jednotky (zda město dobyly či osvobodily, o tom se vedou dodnes spory, dané úhlem pohledu). Jenže Američané pak celé západní Sasko s Durynskem odstoupili Rusům a proto 2.července 1945 vstoupila do města Rudá armáda. Lipsko se tak stalo součástí Východního Německa a následkem toho NDR, založené v roce 1949. Z Lipska pocházel už vzpomenutý vůdce německé komunistické (neúspěšné) revoluce z roku 1918 Karl Liebknecht, dále i vládce NDR z let 1949 až 1971 Walter Ulbricht, jeden z hlavních propagátorů vojenského zásahu Varšavské smlouvy v Československu 1968 a žila zde Klára Zetkinová,jejíž iniciativě vděčíme za Mezinárodní den žen. Město mělo tedy díky svému průmyslu silnou rudou tradici.
Ovšem paradoxně právě v Lipsku se začal komunistický režim hroutit. V žádném jiném městě nenajdete tolik muzeí a expozicí, zabývající se komunistickým režimem a jeho pádem jako v Lipsku, hned vedle Mädlerovy pasáže je stálá výstava v „Zeigeschtliches Forum“ a zpřístupněna je i místní centrála STASI- německé tajné policie. A i v muzeu městských dějin ve staré radnici je komunistické epizodě věnován velký prostor.
Občané Lipska jsou totiž hrdí na to, že to byli právě oni, kteří zasadili komunistickému režimu rozhodující ránu. Vždycky byli trošku alternativní. Kde jinde by bylo možné, že by punková skupina jménem Wutanfall (Záchvat zuřivosti) našla útulek a možnost koncertovat v sakristii kostela svatého Mikuláše. A právě tento kostel se svými jemnými barvami vnitřní výzdoby růžovou a světle zelenou, tolik připomínající Frauenkirche v Drážďanech, měl při pádu komunistického režimu ve východním Německu sehrát rozhodující roli.
Vše začalo dost nevinně. V roce 1980 byla vyhlášena takzvaná dekáda mírové tolerance. Od roku 1981 se v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v pět hodin odpoledne scházeli lidé k modlitbě za světový mír. Pod biblickým heslem:“ Překovejme meče v radlice“,(Micheáš 4.3) heslo, které ostatně hlásala i komunistická propaganda.

Teď ale STASI a policie lidi, kteří nosili nálepku s tímto heslem bila, zatýkala a hodiny vyslýchala. Přesto lidí v kostele přibývalo. Co začalo několika desítkami lidí, přerostlo ve stovky a posléze v tisíce. V květnu 1989 si lipští aktivisté dovolili dokonce kontrolovat výsledky voleb a zjistili, že jednotná kandidátka nedostala proklamovaných 96,8 procenta hlasů, ale „jen“ něco málo přes devadesát. Pro ty, kdo režimu stále ještě věřili, to byla krutá rána. Když pak 3.června čínská vláda nechala na Náměstí nebeského klidu v Pekingu zmasakrovat přes 2000 studentů a celý svět ztuhl hrůzou nad touto bezhlavou krutostí, jediné dvě vlády, které oficiálně čínskému velení blahopřály byl Kim Ir Sen ze Severní Koreje a Erich Honecker z NDR. To otřáslo i posledními věrnými a lidí u svatého Mikuláše opět přibylo. 4.září žádal starosta Lipska faráře z kostela svatého Mikuláše, aby s modlitbami přestal. Tento to odmítl.
Na 9.října tedy připravila komunistická vláda odstrašující akci. V rádiu i v televizi varovala všechny občany Lipska před návštěvou kostela. Komunisté se netajili tím, že zmobilizovali 10 000 policistů a vojáků a že jim byl písemně udělen příkaz ke střelbě. Dozvěděl jsem se, že bylo připraveno 10 000 polních lůžek pro zraněné a 20 000 krevních konzerv. Německá vláda připravovala tedy opravdový masakr podle čínského vzoru. Přesto se 9.října k modlitbách dostavilo 70 000 lidí. Se svíčkami v rukou naplnili lipské ulice. Režim si nedovolil střílet do lidí, kteří v jedné ruce drží svíčku a druhou ji chrání před větrem. Těžko by mohl tvrdit, že takovíto demonstranti vyprovokovali srážku házením kamení, jak zněla dopředu připravená verze. A navíc – rozkaz ke střelbě přišel z nenáviděného Berlína – velitel lipského zásahu se stal náhle saským patriotem dal bezpečnostní síly stáhnout. Protest se tedy obešel bez krveprolití. 23 října pak bylo v ulicích Lipska už 320 000 lidí. 9.listopadu pak padla Berlínská zeď. Modlitby v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v 5 hodin odpoledne se konají ještě i dnes – jako vzpomínka ale i jako snaha o dosažení míru ve světě, snaha dnes možná aktuálnější než před lety.
Lipsko si totiž na válečné události nemůže rozhodně stěžovat. Jeho poloha na křižovatce Via imperialis a Via regii udělalo město nejen centrem obchodu se svými veletrhy a do roku 1945 i centrem východoněmeckého bankovnictví, ale i místem početných vojenských konfliktů.
Během třicetileté války se před hradbami Lipska odehrály až tři rozhodné bitvy, dvakrát u Breitenfeldu (1630 a 1642) a jednou u Lützenu (1632), kde náš slavný Valdštejn sice utkání se švédským králem Karlem Gustavem prohrál, jenže švédský král v bitvě zahynul.
Nejslavnějším vojenským střetnutím je ale určitě „Bitva národů“ 16.- 19. října 1813. V této největší bitvě Napoleonských válek se podařilo pra-pra-pra…předkovi našeho knížete Karla Schwarzenberga (můžete si to spočítat sami, Karel je toho jména sedmý a onen generalissimus Karel Schwarzenberg byl samozřejmě první) porazit francouzského císaře tak rozhodujícím způsobem, že se z toho Francie už nevzpamatovala. Během oněch tří dnů bojů zahynulo před hradbami Lipska ale i v nich 90 000 vojáků (pro srovnání, Lipsko mělo v té době 90 000 obyvatel). Mimochodem Sasové bojovali v této bitvě na špatné straně – tedy ve francouzské armádě. Sasové mají vůbec vzácnou vlastnost bojovat vždy na straně poražených a když už jednou byli na straně vítězů – to bylo u Breitenfeldu v roce 1630 – utekli už na začátku bitvy a zastavili se až 20 kilometrů za bitevní linií, takže se o vítězství Švédů nad císařským generálem Tillym (který byl v bitvě zraněn a v Lipsku pak zemřel) dozvěděli až z doslechu. Ostatně v Lipsku zemřel následkem svých zranění po bitvě u Lützenu i slavný generál jízdy Pappenheim (který znal své pappenheimské) a konečně zde 18.října 1813 utonul polský maršál Poniatowski – je zde tedy pochováno hodně válečných „hrdinů“. V roce 1813 to Sasové udělali chytřeji, v rozhodující chvíli bitvy u vesnice Propstheida přešli k nepříteli a začali do překvapených Francouzů střílet. Inu není nad dobrého spojence.

Dnes stojí na místě oné někdejší vesničky obrovský „Památník bitvy národů“ (Völkerschlachtdenkmal). Byl tu postaven v roce 1913 při příležitosti stého výročí bitvy a slavnostně otevřen za přítomnosti německého císaře. To už se totiž svět řítil do další katastrofy, mnohem horší než ta předešlá, která začala v roce 1914 a měla skončit až obsazením Lipska americkými vojáky 28.dubna 1945.
Lipsko se určitě sovu krásou nemůže rovnat Drážďanům ale ani Kolínu či Cáchám. Historicky má ale dost co nabídnout a stejně tak i kulturně. Pořádá se zde pravidelně Knižní veletrh, hudební koncerty v Gewandhausu na Augustově náměstí jsou díky Bachovské a Mendellsohnovské tradici navštěvovány špičkovými světovými hudebníky. Letos postoupí fotbalový klub RB Leipzig do nejvyšší německé fotbalové soutěže, jejíž byl v roce 1903 (samozřejmě pod jiným jménem) historicky prvním mistrem. Za tento vzestup místního fotbalu ostatně Lipsko vděčí rakouskému podnikateli Didimu Mateschitzovi, majiteli firmy Red Bull. Fotbalový stadion na břehu řeky Elstery se tedy jmenuje Red Bull Arena, klub se tak ale oficiálně jmenovat nesmí – německý zákon zakazuje klubům nosit jména sponzorů – jednou výjimkou je Bayer Leverkusen, protože vznikl jako klub zaměstnanců farmakologického giganta, který se kdysi proslavil výrobou Aspirinu.
Takže proč vlastně ne Lipsko? Není to daleko a město je to zajímavé a i pro shoping velmi vhodné. Jen prosím, když už tam budete, jíst se dá v mnoha restauracích dobře a za rozumné ceny, ale nezkoušejte prosím místní speciality. Abyste dojeli v pořádku domů a nemuseli po cestě zastavovat. Město má v současnosti víc než dost restaurací s mezinárodní kuchyní.

Mrtvola na hřbitově


Neodolám,abych nenapsal o historce z mé poslední služby před dovolenou. I v maximálním stresu,kdy ambulanci mezi 15 a 19 hodinou navštívilo 16 pacientů (za celý den to bylo 93) jsme se dokázali aspoň jednou zasmát. Třeba se zasmějete i vy.
Přiznám se, že začátek historky znám jen z doslechu, jak nám ji vylíčil lékař ze záchranky, tu druhou část jsme prožili už autenticky.
V podvečer zazvonil na záchrance telefon. Vzrušený mužský hlas oznamoval, že na hřbitově v Leibnitzu je mrtvola.
„Proč vás to tak vzrušilo?“ zeptala se dáma na telefonu. „Mrtvoly na hřbitov patří, k tomu hřbitov je.“
„Jenže ona není pochovaná,“ koktal mužský hlas. „Leží mezi hroby.“
„Tak zavolejte policii,“ mínila služba. „Pro mrtvoly je příslušná ona.“
„Ale mně se zdá, že ona ještě trošku žije,“ mínil onen muž na telefonu.
„Tak se probuďte!“ vzrušila se službukonající paní. „Co se vám zdá, mě nezajímá. Žije nebo nežije?“
„Já si myslím, že žije,“ korigoval se onen muž.
„Myslet znamená h….. vědět. Zjistěte jestli dýchá a zda reaguje, když s ní zatřesete.“
„Já se jí nedotknu,“ protestoval onen muž. „Ještě by někdo řekl, že jsem ji zabil já. Podle mého mínění dýchá.“
Záchranka tedy vyrazila na hřbitov. Tam skutečně našla mezi hroby ležící starou ženu. Onen muž, který její stav hlásil, byl už pryč. Když doktor s paní zatřásl, okamžitě se probrala. Ovšem mluvit nemohla, byla prochladlá a zmateně sledovala, co se kolem ní děje. Naložili ji tedy do sanitky a přivezli k nám.
Hned na úvod, poté, co jsme ji uložili na lehátko, z toho lehátka s velkým krachem spadla, protože ignorovala příkaz, že má zůstat ležet. Mladý kolega mě zavolal, že se mu ta paní nelíbí. Nechápal jsem, proč by se třicetiletému lékaři musela 84 letá dáma nutně líbit. Vysvětlil mi to.
„Ona mluví úplně z cesty, nemůže dobře artikulovat a odpovídá naprosto neadekvátně. To bude mozková příhoda. Mám ji poslat na CT?“
„Má nějaké neurologické výpadky?“
„To ne. Ale co když ji někdo přetáhl po hlavě?“
Něco takového jsme už měli. Krvácení do mozku po rvačce, i když na kůži nebylo žádné zranění patrné. Dal jsem tedy kolegovi zelenou a paní jsme zavezli do CT.
Nález byl negativní. Žádné krvácení, žádná čerstvá mozková příhoda. Babka byla ale zmatená nadále. nevěděla kde je a kolegu oslovovala jménem svého syna. Samozřejmě, úplně čerstvou mozkovou příhodu CT nevidí, na to potřebuje několik hodin. Znovu jsem babku vyšetřil, reflexy byly v pořádku, oční zorničky symetrické s normální reakcí až na to, že mi vynadala, když jsem jí zasvítil do očí.
„Já nevím,“ povídá sestřička Christa. „Ale když se naše bábrle opije, vyvádí úplně stejně.“
„Cítíte alkohol?“ znejistil jsem.
„To ne, ale co když pila vodku?“
Pokrčil jsem nerozhodně rameny. „Tak dejte vyšetřit alkohol z krevního odběru. Ten už v laboratoři je.“
Pointu už zřejmě tušíte všichni, takže je zbytečně čtenáře dále napínat. Babka měla 1,5 promile alkoholu a když ses vyspala, přiznala druhý den ráno, že si dala se synem pivo a pak se s flaštičkou alkoholu Zirbenschnapsu (což je alkohol s naloženými piniovými jádry) vydala na hřbitov, aby umyla hrob svého nebožtíka muže. A tam tu flašku celou vypila. A potom si už nepamatovala nic, ani to, že byla považována za mrtvolu na správném místě – tedy na hřbitově.

Evropa paní Merkelové


Posledního února tohoto  roku hovořila Angela Merkelová pro německou televizi. Mimo jiné se opřela do svého koaličního partnera SPD, který žádal, aby němečtí občané nemohli dostávat nižší sociální příspěvky než uprchlíci. Označila tento požadavek za „malost“ A k tomu se vyjádřila k současné situaci v Řecku: „Pokud Evropa nedokáže problém uprchlíků vyřešit, pak to už není MOJE EVROPA.“

Myslím, že v té jediné větě odhalila mnohem víc, než sama chtěla. Odhalila, že považuje EU za svůj majetek, za něco, co ona vybudovala, čemu dala své hodnoty, kterými tato Unie má žít. Že to tak není, nehodlá pochopit ani tváří tvář své úplné izolaci v rámci Evropy a stále zřejmější izolaci i ve SVÉM NĚMECKU.

Skoro každému politikovi se to stane  – skoro proti tomu ani není obrana. Pokud je znovu zvolen, tedy pokud vyhraje volby v čase, kdy je v úřadě, podlehne představě o své vlastní genialitě. Takové volby jsou pro něj potvrzením, že dělá vše dobře a redukují jeho připravenost korigovat svůj kurz na absolutní minimum.

Angela Markelová byla po celé desetiletí nejmocnější ženou světa. (Ostatní velmoci ovládali muži Putin, Obama či  Si Ťi-pching). V Evropské Unii hrála díky ekonomické dominantní síle Německa rozhodující úlohu, ve dvouspřeží s Nikolasem Sarkozym rozhodovali skutečně prakticky o všem. A paní Merkelová si na svou všemocnost zvykla. Když pozvala utečence ze Sýrie do Německa, věřila opravdu tomu, že se k tomu pozvání připojí celá Evropská Unie. Zřejmě se domnívala, že je její slovo zákonem, že ona je hlasem Evropy. Přičemž jí není třeba upírat, že jednala v souladu se svým svědomím pastorovy dcery a v dobrém úmyslu pomoci strádajícím. Že se tak nestalo, že se evropští politici k jejímu mínění nepřipojili, bylo pro ni šokem,ze kterého se ještě stále nevzpamatovala a tento omyl bude znamenat i konec její politické kariéry. Jenže s jakými následky pro Německo a pro Evropskou Unii? Evropa  – a zejména Německo – se totiž pod vlnou utečenců hroutí a za to bude muset paní Angela také převzít politickou zodpovědnost. I když se tomu křečovitě brání. Že vstoupí do dějin jako hrobařka projektu společné Evropy, to ji zřejmě nenapadlo a nevěří tomu ještě ani dnes.

Rakousko uzavřelo své jižní hranice (následovalo jen příkladu Maďarska, které bylo svého času za tento svůj čin přísně káráno – a stejné kritice se teď nevyhnulo ani Rakousko.) Největší kritika přišla z Německa. Kritika naprosto schizofrenická. Na jedné straně prý uzavření hranic (což znamená kontrolu každého jednotlivce, který na tuto hranici přijde a přezkoumání jeho nároku na politický azyl – tedy činnost, kterou měla EU vykonávat od samého začátku a ne až po příchodu milionu ilegálních imigrantů) odporuje lidským právům. Na druhé straně musí Rakousko přestat se svou „Durchwinkenpolitik“ – tedy s politikou, že utečence, kteří na hranici oznámí, že chtějí dále do Německa, do toho Německa odveze autobusy. To prý taky není přípustné. Ostatně Němci vracejí denně několik stovek přišelců zpět do Rakouska (prý podle Dublinské dohody, které Merkelová svého času svévolně pozastavila platnost. Podle představy německého ministra vnitra Thomase de Maiziéra by tedy měli všichni uprchlíci zůstávat v Rakousku, než si z nich Němci vyberou, kdo může dál. Že se Rakousko tomuto diktátu vzepřelo, vzalo Merkelové dech. Není to tak dávno, když žertovala na účet rakouského premiéra Faymana („Faymann přichází na setkání se mnou bez vlastního názoru a odchází s mým názorem“).  A teď se jí její věrný Werner vzepřel. I jemu jde totiž o politické přežití.

Že Rakousko uspořádalo konferenci pro západní Balkán bez toho, aby na ni pozvalo Řecko, byla samozřejmě drzost, bylo ale jasné, proč to udělalo. Za přítomnosti Řecka by nemohlo k žádné dohodě dojít. Takto uzavřely všechny země na „balkánské cestě“, jako první Makedonie,  své hranice pro všechny, kteří NEPŘICHÁZEJÍ ZE ZEMÍ ZMÍTANÝCH VÁLKOU. Syřané a Iráčané mohou dále, ostatní včetně Afgánců ne. A v Řecku vzniká humanitární katastrofa. Makedonci to pozorují zřejmě s podobným zadostiučiněním jako Turci, Řekové si u nich hodně nadrobili, když po vzniku samostatné Makedonie nedovolili, aby se tato takto jmenovala a do OSN musel být nový stát přijat pod nesmyslným jménem „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“. Makedonci tuto křivdu nezapomněli a zadržují uprchlíky na makedonsko-řecké hranici s o to větším nasazením .

Samozřejmě se bude situace v Řecku zhoršovat, dokud nezačne Turecko přijímat uprchlíky zpět. A Turecko to nedělá. ( I když právě včera přijalo zpět 270 uprchlíků z Tuniska, Alžíru a Maroka, kteří odmítli požádat o azyl v Řecku). Nedělá to přesto, že Merkelová padla před Erdoganem na kolena a pomohla mu v jeho předvolební kampani vyhrát volby a pokračovat v destrukci turecké demokracie. Turečtí policisté sice hlídají pobřeží více než dříve a pokud zde narazí na uprchlíky, vracejí je zpět do tábora, ale jak jeden z uprchlíků přiznal „Třikrát nás turecká policie zastavila, ale pak jsme našli velmi dobrého pašeráka a ten turecké policisty přelstil“.

Cestou tedy nejsou policejní kontroly, ale zpětné přijímání uprchlíků. Kdyby bylo takto vráceno jen prvních pár tisíc, bylo by s celým obchodem s pašováním lidí amen. K tomu ale Merkelová Erdogana očividně nepřemluvila – znamenalo by to totiž, že by evropské a hlavně řecké vojenské lodě mohly přistávat v tureckých přístavech. (Lodě NATO, jehož je Turecko členem – pro Turky strašná představa!)Pro Turky, kteří Řeky historicky nenávidí, něco takového nepřipadá v úvahu a očividně se stejně tajně radují z toho, jak se Řecko momentálně pod tíhou utečenců hroutí. Merkelová narazila v Turecku na hranice své moci, poznala, co znamená bezmocnost a ještě se z toho pocitu nevzpamatovala.

Ministr obrany Rakouska s krásným rakouským jménem Doskozil vzkázal Němcům v odpovědi na jejich kritiku, že si  mohou brát utečence přímo v Řecku a převážet je do Německa. Vlaky nebo letadly, jak je jim libo. Merkelové a de Maizérovi se vztekem zarazil dech – komentáře na německém státním kanálu ARD byly přímo nenávistné.  Jak si to ten malý Rakušák vůbec mohl dovolit?

Nejenom mohl,musel. V Rakousku je stále těžší zastavit agitaci populistů ze strany Svobodných (FPÖ). Její předseda Hans Christian Strache usiluje o kancléřský úřad. Mimo jiné je jeho plánem vystoupení z Evropské Unie, zrušení parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím lidových hlasování (takto vládl v Libyi po celá desetiletí Kadáfí, jehož syn byl ostatně dobrým přítelem Stracheho předchůdce ve vedení strany Jörga Haidera). Strache hraje plně s kartou utečenců a získává další a další hlasy. Hlasy lidí, kteří k liberální demokracii ztratili důvěru a volají po politice „silné ruky“. Tedy demokracie ano, ale s mantinely. Že se jedná o naprostý nesmysl, protože ty mantinely určí onen silný muž podle svých představ a potřeb a především s ohledem, na to, aby zůstal u moci navěky, to těm lidem nedochází. Demokracie v Rakousku je v bezprostředním ohrožení. Není vyloučeno, že tato zem bude brzy následovat Maďarsko a Polsko.

I to je politika Angely Merkelové. Díky ní si Viktor Urbán upevnil svou pozici v Maďarsku a jen díky ní vyhrál Kaczynsky volby v Polsku. Stačilo probudit staré animozity vůči Němcům a Merkelové plán na rozdělení utečenců do všech evropských zemí (který je stejně utopií) označit za německý diktát.  A demokracie v Polsku dostala smrtelnou ránu. Němci jsou ochotni obětovat i základní principy fungování Evropy, tedy principy liberální demokracie, jen aby se zbavili přistěhovalců, kteří pani Angelu “špatně pochopili”. Vedle Turecka, které vede otevřenou válku proti vlastním občanům, prohlásilo za “bezpečné země” i Maroko, Alžírsko a Tunisko, přičemž demokracie a lidská práva fungují jakž takž jen v poslední z těchto tří zemí. Ale všechno jedno, oportunismus pedevším. Jak má fungovat státní útvar zvaný Evropaká Unie, když popírá základní principy své existence?

Samozřejmě má Evropa i jiné problémy, které ji ničí. Výstup Británie z EU se už zřejmě nedá odvrátit a referendum o setrvání Britů v EU vyvolá zřejmě dominový efekt. Příliš dlouho hráli předsedové národních vlád s kartou ochránců svého lidu proti zlému Bruselu. Cameron je zářivým příkladem. Po celé roky upevňoval svou vnitropolitickou pozici v Británii nekompromisní kritikou Bruselu. Hrozil vystoupením Británie, i když si byl vědom, co by to pro Británii znamenalo (odchod bank z Londýna do Frankfurtu a přesun řady koncernů pryč z Británie je už ve stádiu příprav). Řada jeho reformních návrhů byla logická a rozumná a byla to EU, která je krátkozrace odmítala – zejména otázka sociálních dávek, která do Británie, ale i do Německa přivedla statisíce lidí, především z Rumunska a Bulharska, kteří nepřišli s úmyslem v oněch zemích pracovat, ale jen pobírat sociální dávky, mnohem vyšší než v jejich domovinách. ostatně člověk pracující v zemi EU, jehož děti ale žijí doma, dostává přídavky na děti ve výšce země, kde pracuje a ne země, kde jeho děti žijí – já v tom logiku nevidím, ale EU na tom po celé roky trvala. Teď na poslední chvíli Britům jejich návrhy na změny přiznala. Jenže už je pozdě. Diskuze o setrvání v EU se vede v Británii na emocionální a ne na racionální úrovni a navíc jde i o vnitropolitické boje. Starosta Londýna  Boris Johnson odmítl Cameronovu politiku a vyzval Brity k vystoupení z EU. Jeho motivace je jasná. V případě, že Britové řeknou EU své „no“, bude to znamenat politickou smrt Camerona – a Johnson je jeho nejpravděpodobnějším nástupcem. Milému Boriisovi nejde o Londýn ani o Británii, ale o křeslo premiéra.

Pokud by Britové z EU vystoupili, nebyla by to zřejmě ještě žádná tragédie – stejně v ní byli vždy cizím tělesem. Jenže Brexit vyvolá zákonitě dominový efekt, o vystoupení začnou uvažovat i další státy. Višegrádská čtyřka je už do značné míry separovala a nezůstane jediná. Česko, Ma´darsko a Polsko nejsou v Eurozóně, takže by zřejmě jejich výstup nebyl až tak bolestný, problémem by byli zřejmě jedině Slováci. Ovšem Euro je platidlem i v Černé Hoře, která členem EU není, takže by se zřejmě dalo zvládnout i toto.  Evropská Unie s velkou pravděpodobností odchod Británie dlouho nepřežije. A až vzniknou opět národní státy, pyšnící se svou suverenitou, budou samozřejmě mnohem víc náchylné na vznik diktatur než v rámci EU. I když i tady Evropská Unie žalostně selhala, když nedokázala za celou dlouhou dobu zbavit moci Viktora Orbána. Teď už nezmůže nic. Protože každý ze států Unie může podat veto proti sankcím namířených proti jakémukoliv jinému státu EU, dohodli se už Orbán s Kazcynským na setkání v Zakopaném na vzájemném krytí – EU je naprosto bezmocná proti pošlapávání demokracie v obou zemích, pokud budou tyto spolupracovat. Až zase Evropou povedou pevné hranice, vzplane nacionalismus novou silou. Dokud je jižní slovenská hranice v rámci EU jen formální, nemají Slováci s svou maďarskou menšinou skutečný problém. Až tudy povede hranice skutečná, hlídaná a neprostupná, problémem se stanou. A každý diktátor, když se mu začne hroutit ekonomika, potřebuje válku, aby se u moci udržel.

Katalánci, Skotové, Flámové a Valoni budou chtít své státy. Vedle hranic současných vzniknou tedy hranice nové, nejisté a plné napětí. A za to vše ponese jednou před soudem dějin vinu německá premiérka, která uvěřila ve svou všemocnost.

Byla to totiž Angela Merkelová, která sama a bez jakékoliv konzultace s ostatními premiéry zemí EU pozvala utečence do Evropy. Ve své zaslepenosti vlastní mocí skutečně hovořila nejen za Německo ( i tam bylo třeba aby konzultovala minimálně svého koaličního partnera, než pronesla osudnou větu) ale za Evropu. Za JEJÍ Evropu. Která není a nikdy nebyla její.