Month: May 2014

Případ pro psychoanalýzu

Tím případem jsem já. Aspoň jsem o tom přesvědčen odnedávna. Myslím, že by se na mně Sigmund Freud vyřádil, raději ani nechci vědět, k jakým výsledkům by dospěl.
Proč si to myslím? Pokusím se vám vylíčit sny mé služby zhruba před měsícem – jak na potvoru si je pamatuji!
Byl jsem ve službě. Podařilo se mi usnout okolo půl dvanácté v noci poté, co jsem prošel oddělení, rozdal tabletky na spaní, zabezpečil na intenzívce další postupy podrobnými návody co dělat, když…
Usnul jsem a měl jsem hrozný sen. Byl jsem zavřený v kleci u nějaké zlé čarodějnice. Ve vedlejší kleci byl ještě jeden člověk. Toho z klece vybrala a odvlekla jej ke dveřím vedlejší místnosti a hodila jej dovnitř. Poté se odtud ozval hrozný nářek a ten neustával. Trval celé dny (aspoň tak to v tom snu vypadalo). Nevěděl jsem, co se tam děje, věděl jsem ale, že mě čeká stejný osud jako toho nešťastníka. Podařilo se mi uniknout z oné klece a otevřel jsem dveře do místnosti, odkud se ozýval onen nářek. Uviděl jsem obrovského zmutovaného ptáka, který onoho nešťastníka žral zaživa. Bestie se po mně ohlédla a já jsem prchal. Podařilo se mi uniknout z oné budovy, prchal jsem přes mokrá pole, mlhou do vesnice, kde právě přijížděl autobus. Naskočil jsem do něj a nechal se odvážet pryč, co bezpečí.
Na další zastávce náhle přistoupila ona čarodějnice. Rozhlédla se po autobuse, uviděla mě a vydala se neomylně ke mně…
V tu chvíli mě probudila kolegyně, aby mi sdělila, že má v ambulanci mladou ženu, pravděpodobně s mozkovou příhodou. Ani nevěděla, jak RÁD jsem běžel do ambulance vyšetřovat. Diagnóza se potvrdila, vybavili jsme převzetí pacientky na neurologii v Grazu a zorganizovali převoz rychlou. Vrátil jsem se na pokoj a znovu se pokusil usnout. Podařilo se mi to. Nebylo to dobře.
Jestli jsem si myslel, že to už s mými sny horší být nemůže, tak mohlo.
Byl jsem v přednáškovém sále s naší landesrätin, čili štýrskou ministryní zdravotnictví. Na stěně jsem měl mapu Štýrska a snažil jsem se jí vysvětlit měřením kilometrů vzdušných i pozemních cest, že přirozeným centrem štýrského jihu je město Leibnitz, u kterého stojí má nemocnice a ne Deutschlansberg v horách na hranici s Korutanami. A z jejího výrazu jsem poznal, že vůbec nic nechápe a že mluvím do prázdna. Chtěl jsem se vrátit do oné klece k zlé čarodějnici a nechat se raději sežrat tou hroznou obludou, jenže to nešlo. Musel jsem vysvětlovat dál, než mě vysvobodil můj budík. Ještě že jsem si ho natočil už na šestou, jinak bych to možná ani nepřežil.
Ani nevíte, jak rád jsem se probudil!
Jenže mám pocit, že něco není v pořádku. Takové sny nesvědčí o zdravotní vyrovnanosti a možná bych toho psychiatra přece jen měl vyhledat. Rozhodně z toho usuzuji, že mi nesvědčí noční služby. To ale vím i bez těch snů, ale nic s tím nenadělám, čeká mně jich ještě víc než 600 (slovy šest set). V příští službě se určitě budu bát usnout. Možná mě pacienti stejně nenechají. Ale, upřímně – může to být ještě horší…?

Evropské volby

Tento článek píšu ve chvíli, kdy Češi už odvolili, nemohu tedy nikoho ani motivovat k volbám jít ani ovlivnit jeho rozhodnutí. V Čechách už rozhodnutí padlo, v Evropě padne až zítra. Možná proto si prostý volič myslí, že stejně nemůže nic ovlivnit. Nakonec stejně rozhodne 80 milionů Němců, či šedesát milionů Italů nebo Francouzů. Je tu jakýsi pocit, že člověk stejně nemůže nic ovlivnit a to se zrcadlí v účasti na volbách. Nejen v Česku.
Tak nějak jako by si lidé neuvědomovali, že nevolí proti Němcům, Britům, Francouzům, ale právě naopak, že volí společně s nimi, že volí směr, kterým se Evropská unie má ubírat. Zda bude Evropa v následujících letech víc sociální nebo víc egoistcká, ale hlavně, zda ještě vůbec bude! Proto volí buď sociální demokraty nebo pravicové strany nebo strany liberální. A volí buď strany, jež chtějí Evropskou unii zachovat nebo ty, které ji chtějí zničit. A těch je víc než dost. Na kritice Evropské unie se dají lehce získávat hlasy, nespokojených voličů je vždy dost a je jen třeba jim vysvětlit, že za jejich osobní neúspěch můžou Řekové či Italové, eventuálně Španělé. Populisté vždy mají potřebu občany chránit a nejlépe se chrání před někým, kdo toho občana neohrožuje a kdo se nemůže ani pořádně bránit. EU je tedy víc než vděčný cíl.
Ne že by byla Evropská unie ideální útvar, to v žádném případě, ale upřímně, kdo je už dokonalý? Přebyrokratizování unijních struktur dráždí i mně a že Řekové neměli v Eurozóně co hledat, vědí dnes už všichni. Udělalo se hodně chyb a za chyby se platí. Růst Unie byl příliš rychlý a snaha suverénní státy zfederalizovat příliš násilná. Švýcaři potřebovali k tomu, aby se z volné konfederace kantonů stala federace, víc než pět set let. Teď jim to funguje, protože lidé dostali dost času, aby se myšlenka spolužití usadila pevně v jejich hlavách. I když to nebylo vždy snadné. Jenže v Evropské unii jako by se každý politik snažil zapsat se do dějin sdružování, i když na to měl jen jedno volební období. Samozřejmě, že prostí lidé nedokázali držet s tímto vývojem krok, politici jim ale nenabídli čas na oddech. Nedůvěru ve fungování Unie prohloubila hospodářská krize roku 2008 a určitě i bezmocnost Unie tváří v tvář konfliktům u jejího vlastního prahu – v současnosti na Ukrajině či v devadesátých letech na Balkáně. Jenže pokud bychom chtěli rušit vše nedokonalé, moc by nám toho na světě nezbylo.
Evropská unie znamená především jedno – záruku míru. Její členové mezi sebou nesmějí vést ozbrojené konflikty a v podstatě ani hospodářskou válku. Když slyším od přestavitele naší strany Svobodných, že chtějí místo Unie samostatné národní státy, které budou spolupracovat na přátelské a mírové bázi, nezbývá mi, než se hořce pousmát. Zvlášť když vím, kolik je v této straně pohrobků Hitlera a jeho SS, kteří způsobili Evropě a celému světu největší utrpení v dějinách. Evropa suverénních států tu už byla a nikdy se příliš neosvědčila. Teprve když si Konrád Adenauer s Charlesem de Gaullem dokázali podat ruku a položili kámen k evropské integraci, strašidlo dalšího válečného konfliktu zmizelo. Suverenita svádí každého diktátora, aby vyvolal válku se sousedem, když mu teče do bot ve vlastní zemi. Za války je totiž kritika vlády velezradou.
Doufám, že nechceme křísit duchy nacionalismu, ostatně na ty doplatí vždy napřed ti malí – a Česko není v Evropě z největších. Hraniční kontroly, cla, vstupní víza atd. chtějí snad opravdu jen ti, kteří dojdou nejdál do své hospody. Mladá generace, zejména pak ta vzdělaná, je mobilní a myslí jinak. Netvoří ještě většinu, ale právě ona by měla rozhodně jít k volbám. Možná si právě tito světoběžníci, kteří jsou v pondělí v Praze, ve středu v Londýně a v pátek ve Stockholmu, aby se přes Oslo vrátili v neděli zpět a v pondělí šli do práce, uvědomují potřebu podílet se na utváření zastupitelského sboru v Bruselu. Ti, kdo nemají tušení, co se tam děje, by měli možná raději zůstat ve své hospodě.
Evropa má totiž mnoho společného. A není třeba hledat rozdíly, tedy to, co nás rozděluje, ale spíš to, co nás spojuje. Současná Evropa stojí na několika pilířích. Je to křesťanství, samozřejmě rozdělené už po staletí na katolické, protestantské a ortodoxní křídlo, uznávající ale přesto stejné hodnoty. Porovnejte s hodnotami islámu či hinduismu a musí vám ta spolunáležitost k jedné kultuře být jasná. Pak je to samozřejmě řecko-římský kulturní a právní systém, z něhož vyrostly všechny kultury na evropském kontinentě. Ano samozřejmě, my jíme vepřovou se zelím a pijeme pivo, Ital jí ke svým těstovinám s plody moře víno, Rakušák miluje svůj vídeňský řízek a Španěl svou paelu. Angličan zase pojídá své „fish and chips“ (přes veškerou kritiku jsou i tyto poživatelné i pro Čecha). Ale naše kultury se prolínají a vzájemně ovlivňují, až už prostřednictvím výměny prvků národních kuchyní, literatury, filmů, či činností poslanců v bruselském parlamentu. Ať se nám to totiž líbí nebo ne, právě tam se přijímají nejdůležitější zákony. Ty rámcové, v jejichž rámci se musí pohybovat zákony přijímané parlamenty národními. Dělat tedy z bruselského parlamentu odkladiště starých doma nepoužitelných politiků je tedy největší hloupost, které se může ten který národ dopustit.
Jistěže, Unie znevýhodnila naše zemědělství redukcí dotací, protože měla z vysoce výkonného zemědělství nových členských zemí strach. Nezapomínám ani na lumpárnu s likvidací českých cukrovarů, když zákaz dotací cukrovarnictví přivedl toto ke krachu a to vše se stalo jen na nátlak cukrovarnické loby, pracující s cukrovou třtinou, jež se potřebovala zbavit nepohodlné konkurence, aby pak mohla zdvihnout ceny. Právě proto je třeba, aby Čechy v Bruselu zastupovali chytří lidé, schopní a ochotní lobovat za svou zemi, chytré hlavy schopné pohybovat se v kuloárech a blokovat nevýhodná rozhodnutí. Ne takové, kteří tam prospí svůj mandát a konzumují za to nepřiměřený plat. TOP9 a ANO to zřejmě pochopili, jak Luděk Niedermayer tak Pavel Telička tyto předpoklady splňují. Sociální demokraté to ještě nepochopili, jejich kandidát Falbr skutečně není zárukou dynamiky a diplomatického umění. Ale dejme soudruhům čas, oni jsou vždycky trošku pomalejší, ale nemyslí to špatně. Někdy nemyslí vůbec. Samozřejmě se naskýtá otázka, nakolik má Bohuslav Sobotka svou stranu pod kontrolou, když nedokáže prosadit ani změnu kandidáta na volební listině.
A mimoto samozřejmě spolurozhodují o tom, zda se Evropa vydá na cestu levicovou, pravicovou, extrémně pravicovou či dokonce komunistickou. Protože právě poslanci v Bruselu určují koridor, v němž se pak členské země musí pohybovat. Ať se jim to pak líbí, či – což je časté – nelíbí. Změnit to ale můžou jen jejich zastupitelé v Bruselu. Hrát uražené děcko a hrozit vystoupením podle hesla „nehrám, nehrám“ toho moc nepřinese.
Chci se i nadále moci po Evropě volně pohybovat aniž bych musel stát fronty na hranicích a nechat se prohlížet od pohraničníků, kteří se třeba právě špatně vyspali. Nechci se zase bát převézt přes hranici dvacet vajíček, které mi darovala maminka od jejích slepiček anebo skvělou svíčkovou koupenou u kamarádky Jarky.
Chci se cítit stejně dobře v Praze jako ve Vídni Lisabonu či Paříži bez pocitu, že bych tam byl skutečným cizincem. Protože my Evropané nikde v Evropě cizinci nejsme, pokud se tak necítíme sami. Na to máme všichni příliš mnoho společného.
Takže zítra vyrazím k volbám a budu napjatě sledovat, jak to dopadlo. Přes křik populistů, volajících po zrušení spolunažívání evropských národů pod jednou střechou doufám, že to dopadne dobře. Pokud do střechy zatéká, je třeba ji spravit a ne bourat dům. Holanďané ukázali jako první, že když jde do tuhého, mají rozum. Doufám pevně, že nebyli jediní.

Půjčovny aut

 

                Je to velmi praktická věc a využívám jejich služeb už několik let. Prostě se mi nechce honit mé autíčko až někam na jih Itálie – o ostrovech nemluvě. Je tedy praktické koupit si let a na letišti si pak vypůjčit na sedm či deset dní auto a pak jej zase vrátit. Pokud jej člověk vrátí nepoškozené – což není například v jižní Itálii tak úplně snadné – přidá se k hezké dovolené ještě pocit hrdosti a víry ve vlastní schopnosti. Pro jistotu se ale nechávám pojistit a to vždy bez spoluúčasti – člověk v krajích, kde vládne Camorra, nikdy neví. Vše zatím vždy fungovalo bezvadně, ať už v Catanii, Palermu nebo Neapoli, určitá rizika jsou ovšem s tímto postupem přece jen spojena.

                Poprvé jsem měl problémy na Krétě, kde jsem místo objednaného Peugeota dostal Opel Astra. Ono je to tak, což jsem tehdy ještě nevěděl, že člověk neobjednává konkrétní auto, ale jen příslušnou třídu. Problém byl, jak s tím autem opustit parkoviště. Opel má zcela jiné řazení než VW, s kterým jsem tehdy jezdil a já jsem neuměl zařadit zpátečku. Zašel jsem tedy za dámou v půjčovně a požádal jsem ji, aby mi ukázala, jak se na autě řadí zpátečka. Vstala s poněkud otráveným výrazem (bylo to v Řecku!) došla k autu a vysvětlila mi, že se při zpátečce na převodovou páku netlačí, ale se za ni potáhne. Když odešla, pokusil jsem se tedy zařadit taháním. Nešlo to, auto opět popojíždělo dopředu a blížilo se už nebezpečně k srázu za parkovištěm. Zatáhl jsem tedy pořádně a páka mi zůstala v ruce. Poněkud nevěřícně jsem sledoval kouli, jíž na spodním konci končila, pak jsem ji zastrčil zpět a teď jsem s ní mohl už volně kroužit, rychlost se ovšem zařadit nedala. Zašel jsem znovu za onou dámou, abych jí sdělil, že s tou řadicí pákou něco není v pořádku. Vystrouhala zoufalý výraz, odešla k autu a demonstrativně se posadila za volant. Upřela na mne své černé řecké oči, vyjádřila jediným pohledem své veškeré opovržení a pak potáhla za páku. Nevěřícně se na ni podívala, pak s ní zakroužila a vzápětí už telefonovala – zřejmě s centrálou. Poté jsem dostal přece jen Renaulta, v němž jsem řadit uměl a několik měsíců čekal na účet za zničené auto. Nepřišel.

                V Kodani to bylo taky poměrně veselé. Objednal jsem auto i s GPS, nehodlal jsem se po Kodani motat při návratu. Auto jsem dostal – dokonce BMW se zákeřnou funkcí, již jsem tehdy ještě neznal –  na každé křižovatce se vypnul motor, aby se šetřilo palivo. Než jsem přišel na to, že stačí opět šlápnout na plyn a motor se automaticky zapne, zažil jsem na prvních několika přeplněných kodaňských křižovatkách pořádný stress. Větší problém byl v tom, že první GPS, jež mi slečna v půjčovně poskytla, nefungoval, druhý pak mluvil jen dánsky. Nevím, zda jste někdy slyšeli dánštinu, ovšem ten jazyk je tak nelibozvučný, (o srozumitelnosti ani nemluvě) že jsem rady v tomto jazyku rozhodně nehodlal celou cestu poslouchat. Nato mi řekla, že už další navigaci nemá a místo ní mi poskytla mapu Dánska a přilehlých švédských oblastí. Mapu Kodaně neměla. Už jen vyjet z Malmö ve Švédsku byl obludný úkol, protože Švédové tam neoznačují směry názvy měst, kam chcete jet, ale jen čísly dálnic. Jestliže tedy číslo dálnice, na niž se chcete dostat, neznáte (a my ho neznali) jste odsouzeni k jízdě v kruhu přes všechny předměstí tohoto nepříliš malebného švédského města. Ještě horší pak byl příjezd do Kodaně, kde jsem měl najít onu půjčovnu. Nebudu napínat, nakonec jsem za cenu nervového zhroucení, vypadaných vlasů a několika následujících bezesných nocí půjčovnu objevil a auto tak odevzdal.

                O to větší bylo překvapení, když jsem při následujícím účtu mé kreditní karty zjistil, že mi Dánové započítali poplatek i za onu navigaci, již pro mě neměli. Napsal jsem slušný dopis v němčině, v níž jsem půjčovnu Hertz na tento nedostatek upozornil a požádal ji o zpětný převod peněz. Po čtyřech týdnech mi přišla odpověď, že půjčovna zpracovává stížnosti pouze, pokud jsou napsány v angličtině. Napsal jsem tedy stížnost v angličtině a odeslal. Po dalších čtyřech týdnech mi přišla odpověď, že půjčovna sama není kompetentní na vyřizování reklamací a že musím svou reklamaci adresovat na dánskou centrálu Hertze. Neztratil jsem trpělivost a napsal svou stížnost ještě jednou a poslal jsem ji na onu dánskou centrálu. Po dalších čtyřech týdnech jsem dostal odpověď, že ona centrála není schopna zjistit skutkovou podstatu mé stížnosti a proto mou stížnost zamítá. Tehdy jsem byl už dost podrážděný, dobrou radou mi ale pomohl mi bratr Zdeněk.

                „Napiš do Ameriky, do centrály Hertze. Oni tam mají sice asi stejný bordel jako Dánové, ale Američané milují, když můžou vyndat Evropanům, určitě dají té dánské centrále co proto.“

                Nápad to byl určitě dobrý a hlavně inspirující. Rozhodl jsem se ho ale ještě vylepšit. Napsal jsem oné dánské centrále, že s nimi ukončuji komunikaci a obracím se na americkou centrálu Hertze, abych se domohl spravedlnosti. Tentokrát přišel mail ještě tentýž večer. Dánové mi psali, že mou stížnost shledali oprávněnou, že tedy není potřebné, abych do Ameriky psal a že už převedli peníze na můj účet. Skutečně se tam ona suma, sice nevelká ale přece jen schopná člověka naštvat, za dva dny objevila.

                Letos jsme zaletěli do Ženevy, a protože bylo krásné počasí, rozhodli jsme se navštívit Savojsko. Dostal jsem ten nápad ovšem poměrně pozdě – v pátek  – a jet jsme chtěli v sobotu. To byl problém. Ve všech čtyřech půjčovnách v okolí našeho hotelu na Rue de Lausanne už žádné volné auto neměli. Nevzdal jsem se a nakonec jsem objevil – opět mého milovaného Hertze. Ten auto měl. Bylo to skoro podezřelé. Půjčovna se totiž nacházela v odlehlé uličce a navíc jednosměrce – od Rue de Lausanne jsem k ní šel vlastně v protisměru. Nicméně jsem si auto v sobotu ráno mohl za nekřesťanskou cenu (Švýcarsko!) převzít. GPS jsme měli vlastní. Opsal jsem si ještě pedantně jméno ulice, na níž se půjčovna nacházela, abych neudělal při zadání do navigace chybu. Francouzské názvy se svými spousty samohlásek nejsou úplně jednoduché na zapamatování, to platilo i o oné Rue de Prieure.

                Odjeli jsme do Savojska a strávili překrásný den v Chamonix a pak stejně krásný večer v Annecy. Vlastně se ten den mohl stát nejkrásnějším dnem v mém životě nebo aspoň jedním z nejkrásnějších. Cítil jsem se po skvělé večeři v Annecy a následné procházce po romantických uličkách tohoto pohádkového města jako v sedmém nebi. Ale byl večer a bylo třeba vrátit se do Ženevy. Vzal jsem naši navigaci a zadal Švýcarsko – Ženeva – Rue de Prieure. GPS mi oznámil, že takovou ulici nezná. Trošku mi přejel mráz po zádech. Zadal jsem Rue Prieure, pak de Prieure, potom Prieue a dalších několik variant, GPS ovšem trval na tom, že taková ulice neexistuje, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude.

                „Nedá se nic dělat,“ pravil jsem. „Zadáme naši ulici Rue de Lausanne a z ní už se tam nějak dostanu. Ta odbočka k Hertzovi je sice jednosměrka, ale musí existovat ulice před ní nebo za ní, po té se tam už nějak dostaneme. Zadal jsem tedy Rue de Lausanne. GPS tuto hlavní ženevskou ulici kupodivu znalo, vyrazil jsem tedy v optimistické náladě na zpáteční cestu. Vše šlo dobře, dokud jsme nevjeli do města. Náhle po mě navigace chtěla, abych odbočil doprava a po třech stech metrech doleva a po dalších dvou stech metrech opět doprava atd. atd. Připadal jsem si, jako bych jezdil slalom. A pak, když už jsem byl dostatečně zmatený, zavelela navigace „odbočte doleva“ a já to udělal. Nacházel jsem se v protisměru a řítila se na mě tramvaj. V poslední chvíli jsem zastavil, tramvaj taky a vzápětí vznikla na večerní ženevské ulici dopravní kalamita. A přede mnou se na jednou z aut rozsvítilo blikající modré světlo – byli to policajti. Zablokovali cestu přede mnou – tím pádem jsem byl minimálně v bezpečí před onou tramvají, vyběhli z auta a navigovali mě, abych uvolnil onen jízdní pruh. Zastavil jsem u chodníku a vystoupil. Policie hned za mnou.

                „To ta blbá mašina,“ pravil jsem a ukázal na navigaci. „Ta mě tam zavedla.“

                „Vy se musíte dívat očima, kam jedete a ne řídit se slepě podle přístroje,“ řekl mi policajt podrážděně překvapivě dobrou angličtinou.

                „Jenže je večer, tma a já jsem ve městě, které vůbec neznám,“ pravil jsem pokorně. „Tak jsem toho blba poslechl. Samozřejmě že vím, že je to moje chyba, o tom nemusíme diskutovat, to vůbec nepopírám. Jenže já jsem díky jemu teď úplně ztracený.“

                „Odkud jste?“ zeptal se policajt

                „Z Rakouska,“ přiznal jsem. Podíval se na mě shovívavým pohledem, ani nechtěl vidět mé doklady. Zřejmě ve mně rakouského sedláka poznal na první pohled a byl hrdý, že mě odhadl správně.

                Policajti ve Švýcarsku jsou tady zřejmě opravdu proto, aby pomáhali a chránili. Ochránili své spoluobčany před šíleným rakouským řidičem, poté se mu rozhodli – bezplatně (skutečně mi k mému úžasu nenapařili žádnou pokutu) – pomoci. Vysvětlili mi, kudy mám jet, že mám rozhodně ignorovat rady mé navigace a hlavně dávat pozor, abych někoho nepřejel. Uznal jsem jejich rady za dobré a poprosil ještě o jednu. Vypůjčené auto se vrací s plnou nádrží a já už od Annecy marně hledal byť jen jedinou benzínovou pumpu, kde bych mohl nádrž doplnit.  Policajt mi vysvětlil, kde ji najdu, já vyrazil směrem, který mi ukázal – a žádná pumpa tam samozřejmě nebyla. Nicméně po dalším zhruba kilometru bloudění jsem zjistil, že už vím, kde se nacházím, totiž ve čtvrti za universitou na Centrale Route d´Jeunes. Má nálada se nepatrně zlepšila, problém nenalezené benzínky ale zůstával. Tehdy ovšem dostala má žena nápad, že doporučení švýcarské policie – totiž ignorovat rady navigace – člověk nemusí brát zas až tak doslova a zadala do navigace benzínové stanice v okolí. Ta první, jež měla být vzdálena pouhých sto metrů, samozřejmě neexistovala, ta druhá o tři sta metrů dál ale ano. Zastavil jsem u tankovací stanice a …. Zjistil, že nevím, jak se u mé vypůjčené Toyoty Yaris otvírá nádrž. Marně jsem hledal na přístrojové desce i pod ní, nikde žádná páčka a žádný knoflík s nakresleným uzávěrem nádrže. Předpokládal jsem, že u pokladny bude nějaký bodrý Švýcar, který se vyzná ve všech značkách aut a pomůže mi. Chyba lávky. V obchodě se nacházely dvě devatenáctky, které jsem svou žádostí vyděsil k smrti. Nevím, zda mně považovaly za gangstera, který auto právě ukradl, nebo samy viděly auto zatím pouze v televizi. Pomoc mi poskytnout nemohly. Už už jsem uvažoval, že zavolám a vzbudím (bylo už po desáté večer) mé rodiče ve Starojické Lhotě (mají totiž Toyotu Yaris) aby mi poradili, když tu za mnou zastavilo nějaké auto s rumunskou poznávací značkou. Řidič tohoto auta byl ochoten pomoci. Šel na to opravdu systematicky, prohmatal auto doslova centimetr po centimetru a našel hledanou páku u spodní lišty dveří. Načerpali jsme, nálada byla ještě o něco málo lepší, teď šlo už jen o to, dostat se k Hertzovi.

                „Středem starého města vede Rue de Berne,“ řekl jsem. „Když se dostaneme na ni, nemůžeme být od půjčovny daleko.“

                Zadal jsem Rue de Berne. GPS ji znalo. Chtělo po mě ovšem číslo domu. Neměl jsem tušení, zadal jsem tedy jedničku. Vyrazili jsme. Dostali jsme se podle očekávání k nádraží, pak nás GPS zavedlo – rovněž podle očekávání – na cestu dolů k jezeru. A pak už měla přijít Rue de Berne. Přišla. Ovšem dělila mě od ní dvojitá plná čára a zákaz odbočení doleva, kam jsem nutně potřeboval. Místo toho jsem se musel vydat po Pont de Mont Blanc přes Rhônuna druhou stranu jezera. Zoufalství se stupňovalo, nehodlal jsem ale ztratit hlavu. Věděl jsem přece, kde jsem a věděl jsem taky, že když jsme vyjížděli od Hertze, dostali jsme se hned na nábřeží du Mont Blanc. Když se tedy dostaneme na toto nábřeží na pravém břehu jezera a zabočíme doleva, musí tam někde ten proklatý Hertz být. Navzdory protestům mé ženy, která se obávala, že při dalším prohřešku budu švýcarskou policií definitivně jako nebezpečný recidivista zatčen a odveden v poutech, jsem se na semaforech (VŠUDE! na světě je povoleno otáčet se na křižovatkách řízených světly!!!) otočil a vrátil se přes most na správnou stranu jezera a poté z nábřeží zabočil. Vypadalo to tam jako Hertz, ale nebyl to Hertz – byla to garáž hotelu Kempinski. Tam jsem nechtěl, to by vyšlo dráž než ona obávaná pokuta. Odstavil jsem auto a vydal se hledat půjčovnu pěšky, byl jsem přesvědčen, že musí být někde v mém bezprostředním okolí. Kdybych tam to auto měl odnést na zádech…!

                Nebyla. Marně jsem prolezl všechny okolní ulice, byl jsem prostě někde jinde, než jsem být chtěl. Rozhodl jsem se neztratit hlavu a nenechat si od nikoho – nejméně pak od naší navigace či dokonce od manželky – do dalších plánů mluvit. Bylo mi jasné, že když z nábřeží odbočím doleva, musím po nějaké době křižovat ulici Rue de Lausanne, odbočím doleva a budu na ní. A pak navážu na plán, který jsem stanovil už v Annecy. Vyrazil jsem a skutečně se asi po půl kilometru objevila Rue de Lausanne. Křižovala mou cestu, bylo třeba odbočit na světelné křižovatce podle mého plánu doleva – což bylo zakázáno. Místo toho jsem byl nucen pokračovat rovně do diplomatické čtvrti. V autě už panovalo mrtvé ticho – a to, i když jsem se točil před Organizací spojených národů. Vracel jsem se k Rue de Lausanne z opačné strany. Tentokrát bylo odbočení doprava dovoleno, napůl bylo vyhráno. Věděl jsem, že Hertz se nachází vlevo, jenže ulice co ulice byly uzavřeny zákazem odbočování doleva. Když už jsem před sebou viděl náš hotel a moje srdeční frekvence se opět začala nebezpečně zvyšovat, objevila se náhle odbočka doleva bez zákazu. Využil jsem to a vrhl se do té uličky. Vedla mne dolů, tedy správným směrem. Pak skončila a bylo třeba pokračovat doprava – opět správným směrem. Když už jsem svůj optimismus stěží dokázal potlačit, přijeli jsme na další křižovatku. Vlevo ode mne asi 50 metrů vzdálena svítila žlutě půjčovna Hertz a přímo přede mnou značka „Přikázaný směr jízdy“ – doprava. Když jde o život, ignorují se předpisy. Bylo mi už všechno jedno. Vjel jsem do oné jednosměrky a v protisměru jsem úspěšně dorazil před půjčovnu firmy Hertz. Byla na křižovatce dvou ulic – Rue de Prieure a… Rue de Berne. Ovšem číslo domu něco přes stovku.

                Bylo po jedenácté večer, naše hledání trvalo hodinu a tři čtvrtě a to ve městě, které je se  svými 178 000 obyvateli menší než Graz. Vhodil jsem klíče do schránky a za ledového mlčení jsme odkráčeli k hotelu.

                Půjčování aut má své kouzlo. Určitě to zase někdy zkusím. Teď ale potřebuji minimálně na několik měsíců přestávku. Od této chvíle si budu zapisovat nejen ulici, na které se půjčovna nachází, ale i všechny uličky v okolí a čísla přilehlých domů. Třeba to pomůže a zvládnu to příště bez policejní ochrany.    

Conchita Wurst a dekadence současné Evropy

Tak jsme vyhráli Song contest. Po roce 1966, kdy zvítězil Udo Jürgens s písní „Merci Cherie“ Rakousko žádné vítězství v této soutěži nezaznamenalo, účast v posledních letech, kdy se to hemžilo posledními místy už v semifinále, byla spíše tristní. A teď najednou zase euforie. Já vím, že v České republice tato zpěvácká soutěž Eurovize příliš registrována není. V časech komunismu byla československou televizí ignorována a dva pokusy České republiky o účast v letech 2007 a 2008 dopadly katastrofálně posledními nebo předposledními místy v semifinále a tím skončila i účast České republiky na této show. Protože to je show a nic jiného. O to tady vlastně jde.

            Vítězové Song contest zažijí většinou svou hvězdnou hodinu, aby pak zmizeli v zapomenutí. Jsou ovšem i výjimky, jako už vzpomenutý Udo Jürgens, který má dokonce už za svého života už náměstí se svým jménem v rodném Villachu, nebo ABBA, jež právě na této soutěži prorazila na světové jeviště v roce 1974 s hitem Waterloo. Anebo např. Celine Dion, jež vyhrála v roce 1988.

            V posledních letech jde ale stále více o show a vítězové musí být prostě nějak prodatelní v médiích, musí být zvláštní, abych to nazval pravým, i když anglickým slovem – musí to být freakové (tedy freaks). Krásně je to vyjádřeno v americkém filmu „American Dreamz“ s Hugem Grantem v hlavní roli. Hraje tam organizátora takovéto americké pěvecké soutěže a svému štábu dává pro hledání nových uchazečů následující instrukce: „Nepotřebuji tam mít žádné perfektní lidi. A když říkám, že tam nepotřebuji mít žádné perfektní lidi, myslím tím, že chci lidi s chybami. A když říkám lidi s chybami, myslím tím freaky. Sežeňte mi ty freaky!“

            Tak zvítězila v roce 2006 například finská skupina LORDI s písničkou Hard rock halelujah, nebo v roce 2004 Ukrajinka Ruslana s „Wild dance“. Podstatu soutěže vystihl dokonale německý bavič Stefan Raab. Prohlásil, že dokáže dovést k vítězství v Song contest kohokoliv. Skutečně vybral pro soutěž v roce 2010 do té doby neznámou devatenáctiletou Lenu Meyer-Landrut, zařídil její omniprezenci v médiích, naaranžoval patřičně její výstup a Lena skutečně vyhrála. V domnění, že je skutečně skvělá zpěvačka, se pokusila o rok později vítězství obhajovat – a zmizela v zapomenutí – Raab už s ní tuto hru nehrál, protože věděl, že je odsouzena k neúspěchu.

            A syn hospodského z Bad Mitterdorfu z Horního Štýrska Thomas Neuwirth, uměleckým jménem Conchita Wurst, je důkazem, že současná Evropa freaky potřebuje a obdivuje.

            Což nesnižuje její pěvecký výkon, jenž byl skutečně úctyhodný. Ovšem vystoupil-li by Tom alias Conchita jako muž nebo vystoupil-li by i jako oholená žena bez plnovousu, dovoluji si odhadnout, že by nezvítězil(a).

conchita wurst

            Předesílám hned na začátku – nemám vůbec nic proti transvestitům. V Murau nás v tenisové hale obsluhovala Angi a dělala to skutečně skvěle. Od té chvíle, kdy převzala restauraci do rukou, byly záchody konečně čisté a do sprch po tenise mohl člověk vstoupit bez obavy, že mu nohy během několika hodin zplesniví. Angi byla sympaťačka, ráda si s hosty požvanila, i když pohled na minisukni v kombinaci se začínající pleší na začátku iritoval. Ale člověk si zvykne, chodili jsme tam rádi a pokaždé si s ní popovídali, byla totiž ve svém projevu ženštější, než si může dnes dovolit skutečná žena.

            Conchita to vlastně dělá úplně stejně a je to sympatické, způsob jak si v rádiu chce  si trošku „potlachat“, způsob, jak naprosto žensky (chová se prostě jako „diva“) přehrává napětí a vzrušení při svých vystoupeních působí autentičtěji, než kdyby šlo skutečně o ženu. U skutečné ženy by to působilo neautenticky až směšně, u ní ne. V podstatě je mi tedy Conchita sympatická a vítězství jí přeji.

            Co se mi nezamlouvá, jak bylo toto vítězství naaranžováno. Samotné její umělecké jméno Conchita Wurst je samozřejmě už samo o sobě geniálním tahem. Přeloženo do češtiny se Thomas Neuwirth rozhodl pro jméno Conchita Klobása. Podivná kombinace, která provokuje už sama o sobě. Ovšem současně je třeba podotknout, že Rakušák, chce-li vyjádřit, že je mu všechno jedno, řekne: „es ist mir wurst“. Čili svým jménem už vyjadřuje Conchita, že je jí jedno, co si o ní lidé myslí. A současně toto jméno svou kombinací zůstane prostě viset v uchu.

I samotná soutěž byla inscenována skvěle. Už v semifinále, kdy jsou semifinalisté, kteří postupují do finále jmenováni „v náhodném pořadí bez ohledu na skutečné umístění“ byla jmenována Conchita až jako poslední. (I když semifinále vyhrála!)  Až když už publikum skandovalo hlasitě „Austria, Austria“ protože si finále bez vousaté zpěvačky nedovedlo představit, vyslovila porota za hlasitého jásotu publika její jméno. Jestliže se do té chvíle v sázkových kancelářích pohybovala Conchita okolo čtvrtého místa, náhle vystřelila na místo první. Všichni přece viděli její zoufalství, kdy bylo třeba jmenovat poslední jméno s právem vystoupit ve velkém finále! A bookmakeři pochopili správně, (protože oni chápou vždy správně). že to vše je úmysl a má jen jeden cíl – vítězství této exotické osoby, již moderátor nazval „Rakouskou královnou.“

            Následně pak přišly rozhovory, fotoshootingy, doslova její všudypřítomnost. Rakouský humorista Kulis si dělal legraci, že celá Kodaň je tak zblázněná do Conchity, že už i kodaňskému symbolu – malé mořské víle – začal růst knírek.

            A pak přišlo, co přijít muselo, totiž její vítězství.

            Zajímavé je, jak hlasovaly jednotlivé země.

 Možná by bylo třeba ještě pro ty, kdo způsob hlasování neznají, vzpomenout, jak se soutěžícím udělují body. Hlasovat můžou všechny země, které se soutěže zúčastňují. Z poloviny dává hodnocení odborná pětičlenná porota, z poloviny pak telefonní hlasování televizních diváků té které země. Pro kandidáta vlastní země pak diváci hlasovat nesmějí.

Ve vysoce liberálním Finsku byla Conchita jasně na prvním místě, všichni porotci i hlasující diváci ji dali jednohlasně na první místo. (Což svědčí mimochodem o tom, že její pěvecký výkon byl skutečně velmi dobrý) O mnoho horší to nebylo ani ve Švédsku, Švýcarsku či Holandsku. Pokud by někdo hledal souvislost s náboženstvím – tedy liberální protestanti proti konzervativním katolíkům, pak se hluboce mýlí. V bigotně katolickém Španělsku převálcovala Conchita suverénně celou konkurenci jak u poroty, tak u posluchačů. Ale přece jen – politické kontexty se dají vyčíst.

V Rusku, kde nedávno přijímali ostré zákony proti homosexuálům a transvestitům, získala Conchita překvapivě šesté místo a tím pět cenných bodů. Přitom u diváků obsadila dokonce třetí místo, problémy s ní měli jen porotci, přece jen se bojící, že by pak už nesehnali žádné angažmá v státem kontrolované ruské televizi. Jeden z porotců dal Conchitu dokonce na poslední 25. místo – zřejmě se chtěl zavděčit Vladimírovi Velikému, ostatní jeho postoj přece jen poněkud korigovali, nakonec to u poroty vyšlo na jedenácté místo.

Nedalo mi to, abych se nepodíval, jak hlasovali muslimové. V podstatě měl člověk na výběr jen dvě země (Bosna a Hercegovina se letos neúčastnila) Albánii a Azerbajdžan. V Albánii ovšem odvedli komunisté stejně dobrou práci jako u nás či ve východním Německu, k náboženství (muslimskému) se tam hlásí jen 21 procent obyvatelstva a 70 procent je bez vyznání. Takže tam Conchita vybojovala šesté místo jak u poroty, tak u diváků.

Azerbajdžan je ovšem mnohem zajímavější. U porotců Conchita úplně propadla. Skončila na předposledním 24. místě. Za ní už byla jen Arménie, protože dát hlas Arménovi je v Azerbajdžanu rovno velezradě a ta se tam trestá smrtí. U azerbajdžanských diváků však získala třetí místo!, což jí přineslo přece jen celkově deváté místo a s ním i jeden bod.

Podobně to vypadalo v Bělorusku. Pod dohledem diktátora Lukašenka si žádný porotce nedovolil Conchitin výstup ocenit, dali ji na 23. místo, u diváků skončila čtvrtá, stačilo to ale pouze na čtrnácté místo a tím byla bez bodu. Vladimír Veliký by se tedy od svého souseda Lukašenka přece jen mohl leccos přiučit – objektivně přiznávám, že běloruský diktátor měl ovšem na získání kontroly nad svou zemí víc času než Vladimír Putin, takže možná není v Rusku ještě všechno ztraceno.

Jak v Rusku, tak v Bělorusku či Azerbajdžanu, kde jsou poroty svázány politicky, projevili diváci svým hlasováním, že touží po svobodě, že se touží z politického korzetu osvobodit. Conchita se stala symbolem protestu – nemám tušení, zda to skutečně chtěla. Možná ale ano, jinak by sotva adresovala Vladimírovi Putinovi při přebírání ceny své poselství „Nás nezastavíte.“

Myslím si osobně, že Conchita Wurst bude také jen oním jednodenním zjevením (německy se tomu říká „Eintagsfliege“), dnes slavená, o pár let později, až se okouká, zapomenutá. Je vyjádřením touhy Evropanů po něčem výjimečném, je vyjádřením nudy z blahobytu. Který očividně nezlomila ani hospodářská krize. Umění v Evropě se pohybuje už hodně dlouho na hranici dekadence a často ji i překračuje (jako  – jen namátkou – obrazy Hermann Nitsche). Evropa neví, co se sebou, dekadence je ale známka únavy a chybějící energie. Troufám si tvrdit, že v USA by Conchita neměla šanci, o muslimském světě ani nehovoříc – tam už by dávno nežila.

Mám z vítězství Conchity radost, je opravdu důkazem tolerance, je ovšem i důkazem instalace hvězd na zakázku médií. Možná by za tím mělo být víc než jen to. Třeba varovným signálem, aby Evropa přece jen nabrala dech a vrhla se vpřed. Dekadentní Řecko v době antiky nemělo šanci ani proti polobarbarským Makedoncům ani proti vitálním Římanům.

Pro nás, řadové rakouské občany, má ovšem její vítězství už jeden konkrétní následek. Song contest se bude příští rok organizovat v Rakousku. (Vždy se organizuje v zemi vítěze předchozího ročníku. ORF, čili státní rakouská televize, jejíž ředitel s krásným rakouským jménem Wrabetz už dlouho a marně bojuje o zvýšení účastnickým poplatků, dala vědět, že tento projekt je tak finančně náročný, že ho bez onoho zvýšení poplatků prostě zorganizovat nemůže. Takže budeme za naši radost z vítězství platit. Zda bude Conchita i pak tak oblíbená, až budou Rakušané muset sáhnout hlouběji do peněženky, si dovolím zpochybnit. Ale o tom je ještě příliš brzy uvažovat.

Zatím ji jen blahopřeji k vítězství a přeji jí, aby si tu chvíli slávy pořádně užila. Nemusí totiž trvat dlouho.

             

 

               

Savojsko

Až do roku 1992 jsem vlastně nevěděl, že tato země existuje. Tehdy jsme pozdě v noci dorazili do Albertvillu (zácpa na německé dálnici zpozdila náš příjezd o několik hodin) a když jsem ráno vstal a podíval se z okna hotelu, uviděl jsem na věži v blízkosti hotelu ne francouzskou vlajku, jak bych očekával, ale červenou vlajku se stříbrným křížem, kterou jsem nejprve považoval za vlajku švýcarskou a zapochyboval jsem, kam jsme to vlastně dojeli. Nebylo to Švýcarsko, byla to vlajka Savojska, někdejšího hrdého vévodství, jež se stalo součástí Francie až v roce 1860 a ačkoliv byla tehdy anexe savojského území Francií schválena následným referendem údajně 99,8 procenty voličů (výsledky tohoto typu jsou mi od časů voleb kandidátů lidové fronty do komunistického parlamentu vždy tak nějak podezřelé) savojští horalé se nikdy pravými Francouzi nestali.

savoj

                Savojsko je krásná země vysoko v horách – průměrná nadmořská výška území je přes 1000 metrů. Patří k němu Mont Blanc a lyžařská centra jako Chamonix, Val d´Isere, La Plagne či Curchevell/Meribell. Proto se místo „Francouzské Alpy“ říká „Savojské Alpy“ a Savojci jim jinak ani neřeknou.

                K Savojsku patří krásná města jako Annecy, Albertville, Chambery nebo Briancon. Prostě je tu toho k vidění víc než dost.

P1050568

                Začátky vzniku Savojska jsou tak trochu zahaleny tajemstvím a nejsou taky nijak impozantní. Všechno to začalo docela nenápadně a v malých poměrech. Jak se vlastně Humberto I. vládcem poměrně nevelkého území na západní straně Alp stal, o tom se zdroje rozcházejí. Šlo o část někdejšího Burgundského nebo Arelatského království, které připadlo roku 1033 Svaté říši římské a od tohoto roku se římský či, chcete-li  německý král, mohl nazývat i králem Arelatským (tento hrdý leč bezvýznamný titul nosili tedy i Karel IV., Václav IV. či Zikmund Lucemburský. Ten poslední se do Savojských dějin významně zapsal.

                Zda Humberto dostal své léno od posledního burgundského krále, s nímž měl být spřízněn či od biskupa z Vienne, který ovládal území mezi Lyonem a Grenoblem, se mi nepodařilo zjistit, každý zdroj tvrdí něco jiného. Faktem je, že se Savojští vládci začali nazýval hrabaty – tedy vládci podřízenými přímo římskému králi a tím pádem nezávislými na své církevní vrchnosti v kraji Dauphine. Postupně zvětšovali své území ziskem území Aosty, oblasti Turína v Piemontu, kantonu Waath okolo Lausanne v dnešním Švýcarsku (Ženevské jezero bylo jejich vnitřním mořem) a získali kontrolu nad všemi důležitými průsmyky přes západní Alpy, tedy Monte Geneve, Malý a velký svatý Bernhard. O přízeň savojských hrabat se díky strategicky významné poloze jejich území ucházeli i císaři (Friedrich II. vyjednal sňatek svého nejmilejšího – i když v podstatě nemanželského syna Manfreda s dcerou savojského hraběte Beatrix a ta se tak stala královnou sicilskou. Friedrich potřeboval totiž nutně bezpečný přechod do Francie, aby tam mohl dopadnout a umravnit papeže Inocence IV. Moc savojských knížat stoupla,  zejména když se zmocnili hrabství Nizza a získali tím přístup k moři, ale přivolali tím na sebe i nevůli mocného souseda – francouzského krále, který se stal ziskem kraje Dauphine v roce 1349 jejich bezprostředním sousedem.

                Savojsko hledalo ochranu u římského císaře a taky ji našlo. Karel IV. reagoval na nebezpečí francouzské rozpínavosti, oddělil Savojské hrabství od Burgundského království, podřídil je bezprostředně své vlastní moci a hraběte Savojského jmenoval říšským vikářem pro Arelatsko, tedy svým zástupcem v někdejším Burgundsku. Jeho syn Zikmund povýšil pak savojská hrabata během koncilu v Kostnici na vévody (protože nebyl právě v nejlepších vztazích s Burgundským vévodou, aby riskoval cestu do Francie přes jeho území, zajistil si takto bezpečný průchod územím nového vévody savojského. A zadarmo takové jmenování taky nebylo a jak víme, Zikmund měl stále hluboko do kapsy.

                V roce 1453 získal vévoda Ludvík starší do svého majetku tzv. Turínské plátno. Tehdy se tak samozřejmě nejmenovalo, dostalo to jméno, až když ho savojští vévodové převezli v roce 1578 z Chambery do svého nového hlavního města Turína, kde je dodnes. Možná je měla tato posvátná relikvie považovaná za Kristův pohřební rubáš chránit před mocným a nebezpečným sousedem na západě. V té době hráli savojští vévodové opět jednou velkou politiku. Otec Ludvíka Amadeus se nechal zvolit na basilejském koncilu protipapežem proti Evženovi IV. a přijal jméno Felix V. Byl to druhý a tentokrát už marný pokus císaře Zikmunda zlomit císařskou moc. Nedopadlo to dobře. Přes císařskou podporu se Felix V. nakonec tohoto titulu musel vzdát. Ludvík sám se oženil s Annou Lusignanskou, dědičkou kyperského a titulárně i jeruzalémského království (které byly obojí už pevně v tureckých rukou, což ovšem nebránilo tomu, aby si savojští vévodové od této chvíle nepřidávali ke svému jménu vznešený titul krále Jeruzalémského a kyperského.

savojsko mapa

                Ani turínské plátno ale savojské vévodství neuchránilo. V roce 1536 se zemí prohnali Francouzi pod vedením svého krále Františka I. Protože se snažili už od doby jeho předchůdce Karla VIII. vyrvat Španělům severní Itálii, potřebovali mít nutně pod kontrolou alpské průsmyky. Král František připojil jednoduše Savojsko k Francii a vévody vyhnal – vévoda Karel III. prožil závěr svého života v exilu. S tím se nehodlal smířit jeho syn Emanuel Phillibert – dal se do španělských služeb a v roce 1557 slavil triumf, když v bitvě u St.Quentin rozdrtil francouzská vojska pod vedením slavného (o bartolomějské noci později zavražděného) maršála Colignyho. V roce 1559 nabylo Savojsko opět samostatnosti, ovšem území okolo ženevského jezera, které si mezitím v době bezvládí zabrali Švýcaři byla už definitivně ztracená – dnes jsou z nich francouzsky hovořící švýcarské kantony Vaud a Freiburg/Fribourg..

                Ve válce o španělské dědictví v letech 1700 – 1714 se Savojsko pro jistotu přidalo na stranu francouzskou. Pikantní bylo, že vojska rakouská vedl v této válce jeden z nejslavnějších Savojanů vůbec – savojský vévoda Evžen. Tento ambiciózní malý a škaredý muž se ucházel o kariéru na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. „Král slunce“ jej nicméně odmítl, protože ve francouzské armádě směli sloužit jen velcí a krásní generálové. Uražený Evžen se vydal do Vídně, kde právě vládl císař Leopold I. – nejškaredší ze všech Habsburků (kteří povětšinou krásou neoplývali), jenž kdy na trůně seděl. Malý, s nesmírně odstávajícím spodním rtem, že když hovořil, stříkaly sliny do vzdálenosti několika metrů. Ten v malém a škaredém Savojanovi spatřil spřízněnou duši a nabídl mu kariéru v rakouském vojsku. Evžen se mu odvděčil tím, že nejprve vyprášil Turky z Maďarska, a když byl s Turky v roce 1700 konečně uzavřen mír, začala válka o Španělsko. Vévoda Evžen se svým kongeniálním anglickým kolegou vévodou z Malborough dokázali zlomit neporazitelnost francouzských vojsk, zejména po bitvě u Blenheimu v roce 1704, jež znamenala konec francouzské dominance v Evropě, tak pracně vybudované kdysi dávno geniálním kardinálem Richelieuem. To už  si musel Ludvík XIV. dělat výčitky, že toho ošklivého Savojana přece jen do své armády nepřijal. U Ludvíka XIV by ostatně díky své nevelké postavě a povrchní znalosti francouzštiny neměl šanci ani Napoleon Bonaparte. Evžen dostal za své nesporné zásluhy sochu na vídeňském Heldenplatzu a jeho palác, který byl právě letos zpřístupněn veřejnosti a stojí skutečně za návštěvu, svědčí o tom že ani za svého života nepřišel –  zkrátka.Habsburkové uměli být vděční.

Savojsko III

                Savojské vévodství ovšem stálo v této válce, jež přinesla slávu jejich rodákovi, na straně Francie a když se v roce 1709 podařilo zastavit útok spojenců na Paříž v nesmírně krvavé bitvě u Malplaquet a ve Vídni v roce 1711 zemřel císař Josef I. na neštovice, začalo se vyjednávat a lákavá kořist byla nakonec rozdělena mezi všechny zúčastněné strany. Ani Savojsko nepřišlo zkrátka. Dostalo západní části Milánska (východní si přivlastnilo Rakousko a na budoucí malér tím bylo zaděláno) a ostrov Sicílii, s nímž nevědělo, co si má počít. Proto ho vyměnilo s Rakouskem na bližší Sardínii a savojští vévodové se od roku 1720 pyšnili titulem krále Sardinského. V roce 1792 je sice převálcovala francouzská revoluční armáda a poté Napoleon, který Savojce na obou stranách Alp považovat za Francouze, kteří se prostě, podobně jako on sám,  nenaučili dost dobře francouzsky a přičlenil celé savojské území včetně Piemontu přímo k Francii. Ze zbytku severní Itálie, hovořící podle jeho soudu opravdu Italsky, vytvořil Cisalpinskou republiku.  Po Vídeňském kongresu bylo Sardinské království ve svých hranicích obnoveno a jako přídavek dostalo i území někdejší Janovské republiky. A brzy mu narostla křídla. Začalo se považovat za vedoucí sílu touhy po sjednocení Itálie, do té doby rozdrobené do spousty malých i větších státečků. A tím narazilo na východní hranici na zájmy Rakouského císařství. První pokus o vypuzení Rakušanů v roce 1848 ztroskotal. Maršál Radecký udělal s Italy blekosvě pořádek. V roce 1859 byl ovšem Radecký už mrtev a do nového válečného konfliktu se Rakušany rozhodl vést sám mladý císař František Josef I. Savojané hledali spojence – a našli ho ve francouzském císaři Napoleonovi III. Ten si ovšem svou pomoc nechal draze zaplatit. Za to, že francouzské vojsko pomohlo Italům porazit početně silnější Rakušany u Solferina, musel Sardinský král odstoupit Francii historicky nejcennější část svého území – vlastně jádro, odkud kdysi savojská moc vzešla – celé savojské území na západ od Alp jakož i hrabství Nizzu. A tak se Savojané dostali definitivně do státního svazku francouzského a jsou v něm dodnes. Zda bylo následné referendum o přičlenění k Francii manipulováno nebo se v něm zobrazila skutečná frustrace francouzsky hovořících Savojců, že se zájmy jejich králů očividně přenesly na východní stranu Alp, nedokážu posoudit. Savojci v referendu přičlenění k Francii schválili. Nakolik jsou s touto situací šťastní či aspoň smíření nemohu posoudit, ale savojské vlajky vlající nad Albertvillem či na radnici v Chamonix (sice s vlajkou Evropské unie ale bez vlajky francouzské, dávají leccos vytušit. Horalé byli vždy a jsou hrdý národ, sice chudý, ale nezlomitelný. Nezlomila je drsná příroda, nezlomí je tedy ani politici.

Savojsko I

             

   A Savojsko stojí za návštěvu. Ať už je to Chamonix pod  Mont Blancem s lanovkami, které vás vyvezou až do výšky 3842 metrů (Aiquile du midi), nebo lyžařské centra v Val d´Isere, Curchevellu 8 s nejvýše položeným letištěm v Evropě, na němž mohou přistávat dopravní letadla a které ná startovací plochu podobné lyžařskému skokanskému můstku), Meribellu nebo La Plagne anebo krásná městečka jako je Albertville nebo přímo jako z pohádky vystřižené Annecy. .

P1050591

Toto hlavní město departementu Horní Savojsko leží u jezera, jež se jmenuje po něm a starým městem protéká řeka Le Thiou s řadou kanálů a úžasnou atmosférou. A skvělými restauracemi, kde se dá najíst za naprosto přijatelné ceny. Savojská kuchyně možná postrádá francouzskou rafinovanost, je na ní poznat, že lidé tu nebyli bohatí a museli si vystačit s málem. Dokážou ale z toho mála vytvořit úžasné kreace. Seděli jsme v restauraci Rotisserie du Thiou a jedli neuvěřitelně dobrý Salade Perigord s teplými kousky kachního masa a studenými kachními játry, jež se doslova rozplývala na jazyku, jedno z nejlepších jídel, jež jsem vůbec kdy jedl. A i hlavní chod – savojská specialita Tartiflette (v podstatě zapékané brambory se sýrem), či Filet der Ferre (čerstvá ryba přímo z jezera) daly vědět, že do Annecy kalvinisti nikdy nevkročili, ba naopak, poté, co ovládli Ženevu, učinil vévoda Karel III z Annecy hlavní město protireformace a přeložil sem sídlo biskupa, ze Ženevy právě vyhnaného.  

P1050596

                Ať tak či onak návštěva této alpské zemičky stojí každopádně za návštěvu. A nejen kvůli lyžování.

P1050531