Jsou vděčným a věčným tématem filmových kriminálek – kde už dá oběť lépe, než tam? Je to pod zemí, už tento fakt má v sobě něco mysteriózního, člověk tam bývá většinou sám, prostě skvělá půda na vznik horroru. Kromě toho producent nemusí uzavírat části města a platit pak obchodům odškodné, když se střílí a vraždí na ulici.
Mohu strašidelnost tohoto zařízení potvrdit. S podzemními garážemi jsem si užil své a absolutní špičku v této zábavě představuje město Vídeň. Už proto, že Vídeňáci jsou nesmírně pracovitý národ a své město stále přestavují. S oblibou pak umisťují staveniště před vjezdy do oněch garáží. Když se člověk pak nakonec k vjezdu přece jen prokličkuje, je s nervy na konci a dělá chyby.
Jako když mi při východu z podzemní garáže na Karlsplatzu dveře přiskříply kabát tak nešťastně, že jsem nejen nemohl dál, ale nedokázal jsem si ten kabát ani vysvléci. Naštěstí jsem se probojoval aspoň do náprsní kapsy pro mobilní telefon a udal svou polohu synovi, aby mne tento pak mohl vysvobodit.
Nezapomenu, jak jsem kdysi při příjezdu ke kardiologickému semináři narazil na zákaz vjezdu ke garáži, kde jsem měl rezervované parkovací místo. Prokličkoval jsem v následujících dvaceti minutách celou okolitou čtvrť, abych pak našel vjezd do garáže se sklonem dobrých dvacet stupňů a šířkou o celých deset centimetrů širší než byl můj Passat. A právě v okamžiku, kdy jsem se spouštěl s potem na čele a vytřeštěnýma očima do oné soutěsky, zazvonil mi telefon a stavební mistr zodpovědný za budování našeho domu, mi nadšeně oznamoval, že má pro mne úžasně výhodnou nabídku. Že totiž našel firmu ochotnou odvézt zeminu z výkopu našeho sklepa za pouhých 2400 Euro. Jen na okraj připomenu, že nám původně ona stavební firma slibovala odstranění zeminy zadarmo. Přiznám se – byl jsem k němu poněkud hrubý. Zemina byla odstraněna zadarmo. Někdy se troška stresu vyplatí.
Ne ovšem minulý týden. Směřoval jsem k hotelu Le Meridian na Opernringu, tedy právě v srdci Vídně, kde jsem se měl zúčastnit semináře, na němž už byla přítomna i má žena. Že mne nevarovala a nedala mi vědět, že existují problémy s příjezdem k hotelu, způsobilo v našem vztahu vážnou trhlinu, kterou provizorně zalepila až večeře v restauraci Hansen, kam mne pak pozvala a posléze čtrnáctiletý Oban (Whisky) na baru. Když mi totiž můj GPS nadšeně oznamoval, že jsem dosáhl cíle na pravé straně, vyrazil mi na čele pot. Cesta k hotelu byla samozřejmě zahrazena staveništěm a značkou pro slepou ulici a přede mnou stálo na křižovatce policejní auto. Hotel se nacházel sice pouhých padesát metrů doprava a byl proto z mé pozice dobře viditelný, přede mnou byl ale přikázaný směr jízdy doleva. A to v pátek v dopravní vídeňské špičce, již jsem si k tomuto časovému bodu měl možnost na příjezdu k hotelu už skoro celou hodinu vychutnávat. Rozhodl jsem se. Žádná moc na světě mne nemohla přinutit vykroužit celý okruh okolo vídeňského centra. Policie nepolicie, zabočil jsem na staveniště. Po chvilce kličkování mezi poklopy kanálů a hromadami písku jsem ale dorazil k překážce nepřekonatelné, staveniště uzavíral kovový plot. K hotelu ale chybělo pouhých posledních dvacet metrů! Zachoval jsem se tak, jak by to bylo akceptovatelné v Palermu či v Neapoli, ne ale ve Vídni. Vzal jsem to přes chodník pro chodce. Vím, že je to neodpustitelné, ale pochopte, šlo mi o život. A chodci měli pochopení, nechali mne projet, aniž by mi nadávali. Poté se mi podařilo zastavit před vchodem do hotelu a už mírně vynervovaný jsem se optal na recepci, kde je slibovaná podzemní hotelová garáž, kde mám internetem rezervované místo. Recepční byl milý. Sdělil mi, že se nacházím na špatné straně hotelu a musím jej objet, abych našel vjezd. Asi se podivil, když jsem smrtelně zbledl, záchranku alenezavolal.
Vydal jsem se tedy na cestu okolo hotelového bloku. Podle očekávání to nebylo jednoduché. Cesta vedla parkem, pak bočními uličkami, jednosměrkami a když jsem se už vzdával naděje, že garáž najdu, objevil jsem ji. Samozřejmě skrytou za dalším staveništěm s jeřábem. Cestička kolem jeřábu se ale dala projet, když jsem sklopil na autě boční zrcátka. Šťastně jsem si vytáhl z au u vjezdu lístek a vjel do podzemní garáže. Dveře se za mnou zavřely.
Následovaly hrůzostrašné dvě minuty, během nichž jsem zjistil, že v celé garáži není ani jedno volné parkovací místo. Na dvou místech sice svítilo zelené světlo – a proto mne zřejmě a vpustil dovnitř, na obou těchto místech ale stála auta. Očividně se pokazil sensor, jenž měl vnímat jejich přítomnost. Nezbylo než garáž zase opustit a zavolat ženě, že jedu na Moravu k mým rodičům a ať se tam zítra dostane, jak chce. Dojel jsem k výjezdu a vložil lístek do au. Strávil jsem v garáži dvě minuty, podle platných zákonů byl a povinnen vypustit mne bezplatně zase ven. Očividně ale nebyl v platných rakouských zákonech kovaný. Spolkl parkovací lístek a už jej nevrátil. Zato mi ale napsal, že mám zaplatit 3,40 eura. Nevysvětlil mi ovšem, jak to mám u au bez parkovacího lístku udělat.
Pochopil jse, že jsem v pasti. Vjezd i výjezd byly neprodyšně zavřeny, v celé garáži žádné parkovaní místo a já uzavřen bez parkovacího lístku a tím možnosti garáž opustit.
Pokusil jsem se auto odstavit před aem, abych mohl zaběhnout do hotelu a poprosit o pomoc. Bylo to jediné místo, kde jsem neblokoval průjezd .Ještě jsem ale ani neodstavil motor a někdo mi bušil na okno. “Tady nemůžete parkovat!” křičel na mne nějaký poměrně dobře stavěný muž. “Já vím,” křičel jsem zpět. “Ale musím do hotelu vyřešit můj problém.”
“Tady nemůžete parkovat,” opakoval, jako by mne neslyšel a začal rudnout v obličeji. Vystupovat z auta za takových okolností mne nijak nelákalo.
V tu chvíli přišla spása. Z bočního křídla garáže, kde jsem před chviličkou hledal parkovací místo, vyjelo auto, které tam určitě předtím nevjelo. Nastartoval jsem a unikl násilníkovi tímto směrem. Skutečně! Smálo se tam na mne volné parkovací místo! Odstavil jsem auto a můj tep klesl pod sto čtyřicet za minutu.
Šel jsem do hotelu vysvětlit můj problem. Nerozuměli mi. Nemyslím, že by to bylo mým českým přízvukem. Že mi a sežral lístek a tím pádem nemůžu zaplatit ani odjet, považovali za můj výmysl. Zřejmě se jim to ještě nikdy nestalo. ZŘEJMĚ SE TO JEŠTĚ ŽÁDNÉMU JEJICH HOSTOVI NESTALO!!!
Poradili mi, abych obešel hotel pěšky a vytáhl si z au jiný lístek. Později jsem se dozvěděl, že lístek je vydáván na poznávací značku auta, která je při tom focena, takže bych se tímto způsobem z garáže stejně nedostal. Byl jsem už ale tak zblblý, že bych byl na tento bláznivý nápad přistoupil – kdybych věděl, jak se pěšky k vjezdu do garáže dostat.
Tehdy se objevil spasitel. Mladý Turek jménem Okan. Recepční jej označil za člověka, jenž by se jako jediný mohl v daném problému vyznat. Vylíčil jsem mu svou situaci. Nechápal. “Tak mluvte s těmi lidmi,” poradil mi. “S jakými lidmi?” nerozuměl jsem. “S těmi, co jim patří ta garáž?” “Tam přece nikdo není,” užasl jsem. “Na au je červené tlačítko,” vysvětlil mi Okan. “Když jej stlačíte, možná se někdo ozve. Vy mu vysvětlíte problém.” “A on mi pomůže?” “Spíš ne,” mínil skepticky. “Myslel jsem, že je to hotelová garáž a já jako hotelový host…”
“Vy jste hotelový host?” rozzářil se Okan. A když jsem přikývl, pravil. “Pak nemáme žádný problém. Přihlaste se u mně zítra. Vyřešíme to jako se ztraceným lístkem. 38 Euro byste platil tak jako tak, takže nikdo nic neztratí. Příjemný pobyt.”
Dále byl už ten pobyt opravdu příjemný.
Ale naprosto chápu scénáristy a režiséry, proč nechávají v hororových a thrillerových filmech umírat své oběti v podzemních garážích. To místo je na takový čin jako stvořené. Kdyby ten chlap, co mi bušil na okno, nebyl takový svalovec…
A na závěr ještě vzkaz pro Svätozára: Protože mne náš primář pro fyzikální medicínu a jeden z jeho masérů už zase kousek po kousku složili dohromady a klouby tím pádem nebolí, mám ho za onu fantastickou tatranskou tůru už zase rád!

V podstatě člověk chápe, že se státy snaží z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti a sociálních dávek tvořit plátce daně z příjmu. To je chvályhodné, pokud by to stát dělal správnými zásahy do trhu s podporou podnikání. Jenže právě drobný podnikatel je ničen daňovými výměry, protože je třeba platit státní aparát a ten bují a bují. I úředník samozřejmě platí daně z příjmu, což je chvályhodné, mohl by ale dělat i něco navíc. Tedy aspoň nekteří z nich.
Potřeboval jsem najít kompetentního úředníka. Zkusil jsem to. Bez úspěchu.
Moje dcera vystudovala, ačkoliv je rakouská občanka, medicínu v Brně. Neměl to být a ani to nebyl problém. Přestoupila tam z Grazu po prvním ročníku studia, skutečně velmi milá a starostlivá pani proděkanka pro ni vytvořila pro první semestr studijní program, aby se studium z Rakouska a České republiky, běžící podle zcela odlišných schémat (ostatně si stále myslím, že to české je lepší) dalo zkoordinovat. Dcera se snažila, poctivě studovala a bez průtahů studium ukončila.
Protože jsou obě země členy Evropské unie, stačilo, aby dcera požádala na ministerstvu zdravotnictví České republiky o potvrzení, že její studium odpovídalo normám Evropské unie. Po několika urgencích toto potvrzení i několik týdnů po zákonem stanovené lhůtě obdržela a mohla začít bez průtahů v Rakousku pracovat. Což i udělala.
Problém nastal někde, kde bych to nikdy nečekal. Totiž u titulu. V Rakousku obdrží lékař po ukončení studia titul Doktormedizinaeuniversae, zkratka Dr.med. univ., zatímco v České republice Medizinaeuniversaedoktor, zkratka MUDr. Člověk používající selský rozum, by si pomyslel, že změna slovosledu nemůže být problémem, oba tituly znamenají přece na první pohled totéž. Ne ovšem v očích úřednictva a to na obou stranách hranice.
Problém vznikl, když si dcera nechala vystavit nový průkaz totožnosti a chtěla, aby na něm byl titul Dr.med. Dostalo se jí odpovědi, že to není možné, protože tento titul nemá. Že jí na průkaz napíší titul MUDr.
Titul MUDr. v Rakousku samozřejmě nikdo nezná a neví, co to znamená. Dcera tedy napsala na lékařskou komoru, tedy na úřad, jenž má zastupovat zájmy lékařů a který platíme (já přes 900 Euro měsíčně), zda by jí nemohli ten titul oficiálně přepsat. Příslušná úřednice se nesmírně rozčílila a pravila, že to není v žádném případě možné. Že má moje dcera nostrifikovat stejně jako to dělali její rodiče. Fakt, že mezitím Česká republika přistoupila k Evropské unii a že existuje zákon o vzájemném uznávání vzdělání v rámci Evropské unie z roku 2005, jí nějak unikal. Obrátil jsem se tedy na šéfa právního oddělení lékařské komory a vylíčil mu problém. Zamyslel se a pravil, že se v tom vůbec nevyzná, není kompetentní a odkázal mne na kolegyni, jež byla právě na dovolené. Sám se rozhodně nehodlal zatěžovat studováním problematiky, nedejbože zákonných úprav. Zavolal jsem tedy tuto dámu, když se z dovolené vrátila a ta řekla, že k tomu není kompetentní a odkázala mne na onu první dámu, jež dceři už kdysi řekla, že uznání diplomu možné není. Poté jsem se znovu obrátil na vedoucíhoprávního oddělení a požádal ho, zda by mi nemohl zjistit, kdo se v problému vyzná, protože všichni jeho spolupracovníci se cítí být nekompetentní. Po týdnu mi z úlevou zavolal, že na lékařské komoře pro nás nic nemůžou udělat a že se máme obrátit na universitu v Grazu, protože tato je zodpovědná za udělování a uznávání titulů.
Mezitím jsem už prolistoval zákony a zjistil jsem s úžasem, že skutečně uznávání kvalifikace a titulů jsou v Rakousku dvě zcela odlišné věci. Jestliže vám školu, absolvovanou v Evropské unii, musí uznat – dost neradi – tento zákon Brusselu z roku 2005 ratifikovali v rakouském parlamentu v nejpozdějším možném termínu v roce 2007, s titulem je to jinak. Zde není Rakousko povinno uznat dosažený titul, odpovídající stejnému titulu na rakouské škole a dokonce zakazuje veřejně používat rakouský adekvátní titul, pokud se nejedná o přímou alternativu.
Obrátili jsme se tedy na příslušnou úřednici university, jež se právě nacházela na studijních prázdninách. Nicméně jí bylo možno příslušnou žádost poslat. Nato odpověděla, že potřebuje od dcery potvrzení, že titul MUDr. ji opravňuje k vykonávání lékařské praxe v její domovské zemi. Dcera jí napsala, že její domovská země je Rakousko a že tento fakt uvedla na prvním řádku své žádosti. To danou úřednici rozzuřilo doběla. Napsala nepřátelský mail, jak je vůbec možné, že dcera vykonává bez příslušné nostrifikace na universitě v Grazu lékařskou praxi v Rakouské republice a že má tuto činnost okamžitě ukončit. Očividně neměla o zákonech, jež měly být její hlavní náplní práce, ani tušení. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede.
Zkontaktoval jsem tedy universitu v Brně a zeptal se, zda by nám tam někdo nemohl napsat potvrzení, že titul Medizinaeuniveresaedoktor odpovídá titulu Doktormedizinaeuniversae a že tento titul opravňuje k vykonávání lékařské činnosti v České republice. Nejprve se mnou brněnská úřednice vůbec nechtěla hovořit. Po dlouhém naléhání si byla aspoň ochotna vyslechnout problém a hned řekla, že nám žádné potvrzení, že titul Medizinaeuniversaedoktor odpovídá titulu Doktormedizinae universae nedá, protože to neví. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby aspoň vystavila potvrzení, že titul MUDr. opravňuje k vykonávání lékařského zaměstnání v České republice. Dcera, dlící právě v Praze tedy přesně tento text sepsala a odnesla na děkanát brněnské university.
Text žádosti si dovolím citovat doslovně: Z tohoto důvodu se obracím na vás, se žádostí o vystavení potvrzení, že akademický titul MUDr. (Medicinae universae doctor) opravňuje k výkonu povolání lékaře v České republice.
Mezitím si to ovšem paní úřednice rozmyslela. Křičela, že takový papír podepsat nemůže. Na otázku, zda ten text neodpovídá pravdě, pravila, že není podstatné, zda je to pravda nebo není, ona jej ale podepsat nemůže, protože to není žádný formulář a že si dcera má nejdříve v Rakousku sehnat příslušný formulář. V tom okamžiku ztratila jakékoliv lidské rysy a změnila se v počítač, jenž odmítá spolknout papír, jež není naformátován podle jeho požadavků. Samozřejmě, že takový formulář neexistuje. Poprosili jsme tedy onu paní, že pokud si sama netroufá takovou prostou pravdu podepsat, ať ji tedy dá na podpis děkanovi nebo proděkanovi. Odmítla žádost převzít se stejným argumentem, že se nejedná o formulář a oni žádný text nepodpisují a proto jej pro proděkana od nás ani nepřevezme. Že je to věc ministerstva zdravotnictví. Odjeli jsme tedy s prázdnou.
Poté napsala dcera příslušnou žádost na ministerstvo zdravotnictví České republiky a už půl roku čeká na odpověď. Zřejmě ještě nenašli člověka, jenž by byl ochoten potvrdit, že titul MUDr. , tedy Medizinaeuniversaedoktor opravňuje v České republice k vykonávání práce lékaře. Možná ani nenašli nikoho, kdo opravdu ví, zda je to pravda.
Abych tedy zopakoval svou otázku ze začátku tohoto textu. Pokud znáte kompetentního úředníka, dejte mi vědět. Pokud nám nepomůže, aspoň mně zbaví mého současného pocitu marnosti.

Ti, kdo mne už znají, vědí, že lezení po kopcích, pokud možno vysokých a lysých, miluji. Jsou-li navíc vrcholky pokryty sněhem, miluji je ještě víc. Neptejte se proč, asi to líp vypadá nebo aspoň opticky výš a nebezpečněji. Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, proč to dělám a co z toho mám. Až mi syn položil zákeřnou otázku – totiž onu „proč?“
Mínil, že neexistuje jediný rozumný důvod, aby člověk šplhal na nějakou skálu, zato spousta důvodů proti. Zaprvé tam nahoře nic není, tím mínil hospodu. Zadruhé je to namáhavé a zatřetí tam člověk může zmoknout, zmrznout, případně i spadnout a polámat se či zabít. Přiznám se, že proti takové argumentaci se těžko hledají protiargumenty, schopné ji vyvrátit. Když jsem připomněl krásné výhledy se světem u nohou, namítl, že ty si může zažít v televizi. Vzpomněl jsem si na mé začátky v Popradě, kdy jsem všechny místní domorodce udivoval svou znalostí všech tatranských vrcholů. Pro ně byl ten úplně vlevo Kriváň a potom „boli tie ostatné.“ Shodně s mým synem mínili, že tam není oč stát a pivo chutná na popradském náměstí lépe než někde z plechovky na štítu. Kde není ani odpadový koš a tak člověk musí tu plechovku nést zase dolů. Nechápali tak zcela, že skutečně na ty skály chci lézt a pochybovali o mém duševním zdraví. Možná je to tedy tím, že syn se už pod horami narodil a stal se tedy „domorodcem“, jenž turistům z české a jiné ciziny prostě nerozumí.
Nicméně jsem nepolevil. Několik vrcholů musí každý rok padnout, dosažení vrcholu je pro muže důležité, jak jsme si už ujasnili, když jsem se pokoušel vylézt na pannu (pardon na Pannu). Když byla má žena postavena před alternativu, že buď polezu na kopce nebo budu běhat za ženskými, schválila mi bez dalšího odporu horskou turistiku. Sama mne dokonce doprovázela až k Téryho chatě, tam ovšem odmítla souhlasit s mým tvrzením, že se jsme právě dosáhli výchozího bodu pro horskou túru. Musel jsem uzavřít pojistku pro případ úmrtí a mému dalšímu šplhání po kopcích nestálo nic v cestě. Manželka sice myslela, že bezpečnější by bylo chodit na kopec s horským vůdcem, ale my Češi jsme národ spořivý a tak tam, kam se dá vylézt bez něho, tam bez něho i lezeme. Až letos jsem se dostal do situace, že hora, na niž jsme se rozhodli vylézt, byla bez horského vůdce nedosažitelná.
Jmenoval se Svätozár. Už to jméno budilo důvěru a proto jsem se v bezvýhradné důvěře svěřil jeho vedení. Byla to fatální chyba. Ta ovšem nastala už při volbě túry. „Mal to byť taký nevysoký kopček niečo cez dvätisíc metrov, na ktorý sa dá vyliezť bezproblémovo a bez lán.“ (Pravil můj přítel Vladimír) Uvěřil jsem, že se chystám na lehkou dopolední procházku. NIKDY nevěřte horalům, když vám budou líčit obtížnost plánované trasy. Budu teď chvíli citovat, dokonce budu citovat dvojitě, totiž Zdeňka Šmída (Jeho knihu „Proč bychom se nepotili aneb jak se chodí po horách“ můžu doporučit všem, kteří na hory rádi lezou, ale i těm, kteří se rádi zasmějí), jenž zase cituje vysokohorského průvodce bratrů Júlia a Arna Andrášiových. Podle nich se v horách vyskytují čtyři druhy horských túr: 1) bez ťažkostí, to je postup bez pomoci rúk, 2) veľmi ľahké, kdy pomoc rúk slúži len na udržanie rovnováhy. 3)Ľahké, pomoc rúk slúži už na ďalší postup a 4) trocha ťažké, pomoc rúk pri postupe je pravidlom a nutnosťou. Ovšem bratři Andrášiovci byli horolezci! Pro normálního smrtelníka jsou jejich túry bez ťažkostí provázeny značným množstvím ťažkostí. Túry veľmi ľahké jsou ve skutečnosti veľmi ťažké. Túry ľahké jsou ty, ze kterých se zdravý člověk vrací roztřesen, potlučen a k smrti znaven. A na túry trocha ťažké se vydávají jen sebevrahové, šílenci a Němci. Konec citátu.
Začlenit túru, již zvolil Svätozár a již jsem pod jeho vedením absolvoval, mi dělá určité problémy. Jen proto, že nejsem Němec, mým přítelem psychiatrem jsem byl označen za duševně zdravého hypochondra a sebevraždu si vzhledem na vysokou hypotéku na domě nemůžu dovolit, musím, i když nerad, zamítnout hypotézu, že se jednalo o túru „trocha ťažkú“ a musím se smířit se skutečností, že se přece jen jednalo o túru pouze „ľahkú.“ Vrátil jsem se z ní přece roztřesen, potlučen a k smrti znaven, odpovídá tedy definici. (Důraz přitom kladu na slovo „vrátil“.) Sväťo sám, muž někde nad hranicí šedesáti let věku, to viděl jinak, ostatně pro něj není problém „vybehnúť“ Gerlachovský štít s turisty tři dny po sobě. Měl očividně blíže k pohledu Andrášiovců než k mému. Když nám po dvou hodinách výstupu a překonání více než kilometru výškového rozdílu ukázal daleko na obzoru hrozivě vypadající špici kopce a pravil, že tam je náš cíl, považoval jsem to nejprve za drsný horalský žert. Během další hodiny jsem měl pochopit, že to žert nebyl a během dalších dvou hodin mě jakýkoliv smysl pro legraci definitivně opustil. Někde jsem jej po cestě ztratil a nebyl jsem v žádném případě ochoten se vracet, abych jej hledal. Když jsme poté spatřili výstupovou cestičku na vrchol, pravil můj přítel Vlado, že by tam mohly nastat problémy. Upozorňuji, že pro mého přítele Vlada nemělo být problémem „vybehnúť po hrebienku“ na Materhorn, protože „sú tam fixné laná“. Na naší hoře, kterou raději nebudu jmenovat, aby někoho z mých čtenářů nepřivedl do neštěstí, fixní lana nebyla. Problémy ano. „Pomoc rúk bola pravidlom a nutnosťou.“ Asi třicet metrů pod vrcholem mne opustily poslední síly, nohy podklesly, ruce přestaly držet kameny a byl jsem připraven se poprvé v životě vzdát pro vyčerpání nebo prostě jen spadnout do doliny. Naštěstí jsem v batohu vláčel dvoulitrovou kofolu. Ta mne už v horách zachránila v krajní nouzi několikrát a tak i teď. Po několika mocných doušcích jsem se doplazil na vrchol kopce a zhroutil se až tam. Dosažení vrcholu nazývají Francouzi „la petit mort“, tedy malá smrt. I když mají na mysli něco zcela jiného, než šplhání na hory, mají pravdu. Byl jsem mrtev. Poprvé jsem dával zapravdu mému synovi a ptal jsem se sám sebe, zda to mám zapotřebí.
Odškodnily mne krásné pohledy na tatranské panorama, dlouho jsme se ale zdržet nemohli. Protože výstup trval celých šest hodin, museli jsme zase dolů. V říjnu se stmívá brzy. A začaly problémy. Už po padesáti metrech jsem dostal křeče do stehna. Pochopil jsem, že jsem ztracen, Sväťo byl ale už daleko vpředu a tak mé problémy nezaregistroval. Kamarádi mne zachránili kofolou, čokoládou a já k těmto záchranným prostředkům přidal masáž. Noha se poněkud umoudřila. Hrozila, nadávala, ale dala se použít.
Jako první začalo bolet pravé koleno. Mám v něm přetržený křížový vaz jako následek plážového volejbalu proti Rusům na turecké pláži v roce 1998 (krásný smeč, jímž jsem zabodoval na 13:8 v prvním setu, poté pro mne ale zápas a volejbal vůbec skončil). To mne ještě neznepokojilo, tohle koleno zlobí ostatně už od léta. Pak se přidala pravá kyčel (tu jsem podráždil při výstupu na Triglav a od té doby stále remcá, když ji ženu do nějakého kopce. Odnaučil jsem si ji brát vážně, prostě její protesty ignoruji). Poté se přidalo levé koleno. Je operované v roce 2002 pro přetržený křížový vaz a zlomeninu obou menisků (tenis), chová se ale povětšině slušně. Občas si sice zaprotestuje, když si při lyžování nedám polední pauzu, jeho hlučné protesty mne tedy tentokrát mírně znepokojily. Pak se přidala obě ramena (díky bolestem ve výše jmenovaných kloubech jsem přece jen váhu nesl převážně pomocí horských holí) a konečně i oba loketní klouby, imitující úspěšně bolesti tenisových loktů. Začalo mne znervózňovat, že mne nebolí levá kyčel. Všechny ostatní klouby už svorně nadávaly, jedině levá kyčel mlčela. Co je s ní? Nebyl jsem si jist, zda odumřela nebo si připravuje něco obzvláště zákeřného. Tehdy pravil náš horský vůdce, že bude muset zvolit jinou cestu návratu do údolí. Při východu z údolí je prý totiž „zlý horár“. Myslel jsem, že jsem vyčerpáním ztratil soudnost a mám zvukové halucinace. Sväťo nám ale vysvětlil, že horár je „dvojmetrový chlap a keď okolo neho išiel poslednýkrát, veľmi mu nadával.“ Namítl jsem, že je nás sedm a tak ani dvojmetrový horár nemá šanci. Nato náš horský vůdce pravil, že „horár má aj pušku.“ To rozhodlo. Další protesty zmlkly a on vyrazil. K mému úžasu DO KOPCE! A DO VYSOKÉHO!!! Mou první myšlenkou bylo, že jej je třeba zneškodnit, v nejhorším případě i zabít. Nedalo se, byl příliš rychlý. Upaloval někde daleko vpředu před karavanou a mně nezbývalo, než jej následovat. Pochopil jsem, že jsme vydáni napospas potenciálnímu vrahovi se sadistickými sklony. Záchrana byla jen v údolí a to bylo v nedohlednu.
Nebudu vás unavovat. Po dalších dvou hodinách neschůdným terénem – Slováci mají pro podobný chodníček výstižný výraz „cesta zarúbaná“ jsem se doplazil na rovnou cestu a tam mi už na plánovanou vraždu nezbývaly síly. Cítil jsem se jako „nebožtík, který ještě trochu žije“, abych parafrázoval jiného klasika. Náš horský vůdce měl všechny trumfy v rukou, v našem sadomasochistickém vztahu byl on ten „sado“. Zbývala jen bezmocná nenávist, na víc jsem už neměl síly. Byl jsem šťastný, že žiju aspoň trošku a hodlal jsem vysvětlit své ženě, až ji potkám, že výlety s horským vůdcem mohou být mnohem nebezpečnější než bez něj.
Zatím uplynuly dva dny. Klouby postupně přestaly bolet, už se ozývá jen pravé koleno a levý loket. Levá kyčel bolet ani nezačala – je to hrozně podezřelý kloub, budu si jej muset dát vyšetřit. A ona bezmocná nenávist se změnila na pocit přátelství umocňovaný krásnou vzpomínkou. Vlastně začínám mít Svätozára rád a až mne přestane bolet ten levý loket, může se náš vztah změnit dokonce na přátelství. Vzpomínkou na majestátní masív Ľadového štítu, bílý zmrzlý hřeben štítu Gerlachovského, dvojitou čepičku Rysů a dalších a dalších tatranských velikánů v neopakovatelném panoramatickém pohledu, jehož se člověk nedokáže nabažit. A taky na vzpomínku o překonání sama sebe. Takže asi to přece jen stálo za to. Třeba to příště skusím se Sväťom znova. Přece jen má tak majestátní a krásné jméno a s čokoládou, masáží, a hlavně kofolou to třeba zase někde zvládneme a přežijeme.
Když ji totiž miluješ, není co řešit.

Ten zážitek je zcela čerstvý. Ve středu tohoto týdne jsem měl mít malou kožní operaci. Odstranění několika malých fibromů, nezhoubných kožních nádorů. Věc naprosto nepatrná, prováděná ambulantně. Můj syn byl ale na vyšetření se mnou a bylo mu doporučeno nechat si odstranit znamínko na noze, zákrok o něco větší, na nějž je potřeba operačního sálu. Syn však termín musel zrušit a tak se odhlásil.
Já jsem poctivě na svůj zákrok dorazil. U okénka, kde jsem se přihlásil a zahlásil své jméno, se slečna zeptala: „Polách Lubomír?“. „Ne“, opravil jsem ji, „Antonín.“ Pozdvihla obočí a něco do počítače zapsala. Pak mi vrazila do ruky mou složku a pravila. „Na druhé poschodí.“ Na druhém poschodí na kožní klinice jsem neště nebyl, prostor ambulance jsem ještě nikdy opustit nemusel. Protože jsem ale dobře vychovaný a vím, jak lékaři nesnášejí odpor přemoudřelých pacientů, disciplinovaně jsem se odebral tam, kam mne poslala. Na druhém poschodí se nacházely operační sály a samozřejmě nikdo nevěděl, co se mnou mají dělat. Nakonec to nějak vytelefonovali a ony fibromy mi odstranili, zatímco na mne na ambulanci marně čekala paní docentka, u níž jsem měl svůj termín. Vysvětlení je myslím nabíledni. Když se můj syn odhlásil z operace, vymazali omylem mne. A když jsem se pak objevil, prostě přepsali jeho jméno na moje. Ještě, že mi nerozřezali patu!
Bylo by to k zasmání – vždyť se vlastně nic zlého nestalo – kdyby to bylo poprvé. Ale nebylo. A jak praví Paolo Coelho ve svém Alchymistovi, co se stalo jednou, jako by se nestalo nikdy, co se stalo dvakrát, stane se určitě i potřetí.
A já mám za sebou podobné zážitky už nejméně dva. Je to necelý rok, když mne v práci vyrušil telefonát. „Tak kdy máme k vám přijít?“ ptal se mne nějaký milý dívčí hlas. Podle hlasu bych se setkání ani moc nebránil, přesto jsem byl poněkud znejištěn a zeptal jsem se pro jistotu, proč.
„Hlásil jste nám poruchu počítače,“ vysvětlila mi ona slečna.
„Tak to určitě ne,“ odmítl jsem její vysvětlení. „O tom bych musel něco vědět.“
„Jste Polách Antonín?“ ujistila se. V tu chvíli mne napadlo, že onou osobou, již hledají, by mohl být můj syn. Nevyloučila to a já jsem ji slíbil, že syna uvědomím a převzal jsem si její telefonní číslo. Syn se v té době nacházel v Kodani. Zavolal jsem mu a on mi potvrdil, že skutečně poruchu na počítači má, počítač je v garanční době a chce tedy bezplatnou opravu, že ale nepočítal s tak rychlou reakcí. Jediné, co je udivilo, jak ta firma přišla vůbec na mé jméno a na mé telefonní číslo, protože on zadal jméno i adresu svoji. Dokázal jsem si představit, že si zapamatovali jen jeho příjmení a pak v Heroldovi v telefonním seznamu vyhledali Polácha (tolik jich v Rakousku zase není, v Česku by to měli o hodně obtížnější). Syn tedy zavolal firmu, upřesnil údaje a sdělil, že se pozítří vrací z Kodaně do Rakouska. Zda je tedy oné firmě příjemnější opravit mu počítač ve Vídni – pak by tam přes noc zůstal, nebo raději v Grazu, v tom případě bude cestovat prostě dál. Slečna mu řekla, že má jet do Grazu, že mají v Grazu ještě jednu další zakázku a tak to vyřídí najednou.
Dva dny nato jsem právě na Stolzalpe (150 km od Grazu) vyšetřoval pacienta ultrazvukem když mi zazvonil telefon. „Tak jsem tady,“ hlásil se mi mužský hlas. „Kdo?“ nechápal jsem. „No přece přišli jsme vám opravit ten počítač.“ Nevěděl jsem, zda se mám smát nebo plakat ale protože mne to nic nestálo raději jsem se zasmál. Vysvětlil jsem onomu muži, že je v nemocnici Stolzalpe naprosto špatně a má navštívit mého syna v Gössendorfu u Grazu. Dal jsem mu přesnou adresu a synovo telefonní číslo a on se vydal na onu dlouhou cestu. Když pak synovi počítač opravil, skoro ho trefil šlak, když se dozvěděl, že syn bydlí ve Vídni dva obytné bloky od oné firmy a on samozřejmě žádnou zakázku v Grazu toho dne neměl a ujel tak naprosto zbytečně 600 kilometrů. Změnit údaje, jež jednou už byly zadány v počítači, bylo očividně vysoko nad schopnosti oné slečny s příjemným hlasem, sedící v centrále firmy. Jak ta firma může nezkrachovat, pokud takto pracuje, na to se mne neptejte.
No a pak samozřejmě je tu naše historka s Wiesbadenem. Měli jsme s manželkou oba jet na německý internistický kongres do Wiesbadenu. Jenže ona s jinou firmou než já a tím pádem jsme měli bydlet ve dvou rozdílných hotelech. Připadalo mi to jednak nepohodlné a jednak drahé a tak jsem se zeptal firmy, jež sponzorovala ženin pobyt, zda bych nemohl bydlet s ní. Tím by se ušetřily náklady, má firma by byla samozřejmě šťastná a přece jen stále i po třiceti letech manželství bydlím raději s vlastní ženou než sám. Zástupkyně firmy v mém přání neviděla žádný problém a dala pokyn, aby jeden jednolůžkový pokoj byl přeobjednán na dvojlůžkový (stejně v tom pokoji dvě postele být měly).
A pak jsme stáli na recepci hotelu ve Wiesbadenu a recepční celé skupině sedmi rakouských doktorů oznámila, že žádný nocleh rezervovaný nemáme. Nevěřili jsme. Udali jsme jméno sponzorské firmy, udali jsme jméno německé agentury, jež ubytování vyřizovala. Udali jsme v zoufalství i naše vlastní jména. Nic nepomohlo. Nocleh jsme neměli, ve Wiesbadenu se nacházelo 13 000 německých lékařů a ve Frankfurtu nad Mohanem se právě konal veletrh s 30 000 návštěvníky, takže v širokém okolí od Frankfurtu až po Mohuč nebyla nikde k přespání ani myší díra. O tom, jak jsme problém vyřešili, někdy jindy. Zajímavé je, proč se to stalo. Protože pracovník oné německé agentury nebyl schopen v počítači přepsat jednolůžkový pokoj na dvojlůžkový, zrušil jednoduše celou objednávku. A bylo vymalováno!
Takže jestli vám můžu něco poradit. Pokud jste už jednou něco objednali, nikdy objednávku neměňte! Pokud nemůžete jinak, zrušte ji a zavolejte následující den – to už by měla být vaše původní objednávka vymazána a zapomenuta a přihlašte se znova.
On totiž počítač skutečně dělá jen to, co mu člověk zadá (aspoň se to tvrdí a já tomu chci přes všechny své právě opačné zkušenosti věřit). Jenže to by člověk musel zapnout mozek, aby si nad počítačem udržel převahu a ovládal jej. Ve skutečnosti lidé u počítače mozek vypínají a nechají se ovládat jím. Takže tímto prosím všechny, kdo u těch mašinek sedí: Nevypínejte mozek a pokud si nebudete zcela jistí, kdo koho právě ovláda, raději ten počítač vypněte. To je poměrně jednoduché, je na to jeden zřetelně označený knoflík.

Jednou to prostě muselo přijít. Vlastně nemuselo. Kdybych zůstal ve svém doupěti na Stolzalpe a nevystrkoval z něj nos, tak by se to určitě nestalo. Jenže člověk je zvědavý, samozřejmě i ctižádostivý a tak jsem byl najednou na gymnáziu, kde jsem kdysi dávno strávil krásné čtyři roky svého tehdy ještě mladého života a proti mně u stolu seděla moje někdejší učitelka češtiny.
Vlastně jsme se od doby, kdy jsem začal fušovat do literatury, nikdy nesetkali a mne ani nenapadlo hledat ji a ptát se na její názor. Přece jen se jednalo o doby dávno minulé a vzdálenost mezi námi (myslím tu fyzickou) byla taky nezanedbatelná. A ani náhoda našemu setkání až do tohoto dne nepomohla. Ale najednou byla tady a její názor mohl každou chvíli zaznít a já dostal strach a přál jsem si, aby raději nezazněl.
Ona paní profesorka Petrželová si na čistotu a krásu českého jazyka potrpěla. A mnohé si kvůli tomu i vytrpěla. Jako když jsem jí například dal k posouzení své první básně, bylo to někdy ve čtvrtém nebo možná i ve třetím ročníku. Předpokládáte správně, byl jsem akutně zamilovaný a jak to má dát člověk v kritickém věku 18 let najevo, když ne tvořením poezie. Objekt mé zamilovanosti mé básně neoslovily a ani paní profesorku. Přečetla si je a posoudila správně, že za moc nestojí. Nevěřil jsem a poslal jsem je do Mladé fronty, kde právě hledali nadějné mladé poety. Odpověděli, že moji snahu sice ctí, že mé verše ale příliš „šustí papírem“, než aby byly hodny zveřejnění. Napsal jsem později básní už jen velmi málo, ani jednu si nepamatuji a texty jsem ztratil. Úplně ztracené ale nejsou. Když jsem se po letech setkal s jednou mladou dámou, pro niž jsem jednu ze svých básniček psal, znala ji k mému úžasu nazpaměť. Mimochodem, kolega Machů veršoval ve třídě mnohem lépe než já a jednu jeho básničku mám dodnes schovanou na jeho maturitní fotce.
Já se ovšem rozhodl stát se prozaikem. Předpokládal jsem, že psaní prózy bude méně náročné, což byla v podstatě pravda. Člověk má k vyjádření mnohem víc místa, nemusí se spoléhat na pointu jednoho slova či věty, což bylo nad mé síly. Na třech- či čtyřstech stránkách se člověk vyřádí stejně. Ovšem ctil jsem přitom dostatetečně krásu českého jazyka? A že je krásný, o tom není třeba pochybovat. Dokážu jeho krásu a rozmanitost ocenit mmožná právě proto, že jej slyším tak zřídka. Určitě jsem seo to ve svých textech snažil, to je pravda, ale obstojím před soudem mého arbitra mladých let? Pamatuji si, že jsem míval z písených kompozic jedničky, kdy poselství textu těsně poráželo nedostatky v gramatice a syntaxi. Vždy jsem tu jedničku dostával podmíněně, ale tehdy jsem s tím byl spokojen. I podmíněná jednička je pořád jednička. V literatuře by ovšem člověk na podmínku psát neměl. Samozřejmě, pokud se v mé knize najde pravopisná chyba, není to moje vina, ale vina lektora. Ten má všechny podobné do očí bijící nešvary vymýtit a tuto výmluvu jsem měl připravenu. Ovšem vzpomněl jsem si, jak v první kritice na mou první knihu „Stín Persepole“ kritik napsal, že můj jazyk je – pokud si dobře pamatuji – vydestilovaný, téměř úřednický. Pobyt v cizině (vlastně od mých dvaceti pěti let, pokud můžeme Slovensko považovat za cizinu) mi slovní zásobu rozhodně nerozšířil. Ostatně i Kundera své psaní v češtině po letech života ve Francii vzdal a začal psát ve francouzštině, protože jeho čeština začala být příliš plochá a bez výrazu. Je můj jazyk bez výrazu nebo se v něm ještě nějaká ta poezie češtiny dá najít? Nemám samozřejmě ambice být Otou Pavlem, ten byl jen jeden, ale jen sdělovat bych nechtěl.
Konverzovali jsme o našich společných známých, vzpomínali jsme na minulost. O mých knihách nepadlo ani slovo a pomalu jsem začal doufat, že ani nepadne. A pak se nadechla a řekla. „Víte, on je to pěkný pocit…“ Zadoufal jsem. Když pěkný pocit, pak to nemůže být tak špatné. Pokračovala. „…pěkný pocit vidět, jak se z někdejšího puberťáka stal takový šarmantní muž.“ Takže vlastně pochvala. No řekněte, mohl jsem dopadnout líp? Nechtěl jsem kazit dojem a tak jsem se ji na to, zda četla mé knihy, raději nezeptal.