Category: Blog

Maďaři


                Určitě za to mohl můj knír. Ten jsem si nechal narůst někdy v roce 1983 na přání mé nastávající ženy – s kterou jsem ostatně ženat dodnes. Knír už nemám, oholil jsem si jej na přání mé ženy (téže) v roce 2006. Děti se poté mohly potrhat smíchy, protože mne nemohly poznat.

Dokud jsem ovšem knír měl, byl jsem všeobecně považován za Maďara. Vedl jsem si dokonce statistiku. Po třiceti pacientech, kteří se mne ptali odkud jsem a zemi mého původu tipovali, tipovalo 28 na Maďarsko, dva ve mně odhalili Čecha. Radost z těch dvou mi kalila skutečnost, že jeden byl přistěhovalec od Příbrami a druhý měl v Čechách početné příbuzenstvo, které tam jezdil navštěvovat. Ostatní chválili Uhry a jejich působení v někdejším císařství (na které si ještě někteří pamatovali). Nikdy by mne nenapadlo, že dva tak rozdílné jazyky jako maďarština a čeština mohou mít v cizí řeči téměř identický přízvuk, ale je tomu tak. Oběma chybí melodie, řeč se odehrává víceméně v jedné výšce tónu a je poměrně tvrdá. Takže jsem byl Maďar, ať už jsem chtěl nebo ne. (more…)

Korupce vítězí


To, co se děje v České republice
je natolik šokující, že určitě přitáhne i pozornost zahraničních médií. Jde totiž o zatím nevídaný precedens války zkorumpovaných politiků s tzv „nezávislou“ soudní mocí. Ono se krade všude na světě. Zejména v posledních dvaceti letech se korupce mezi politiky a ilegální financování politických stran rozmohly natolik, že se staly prakticky standartem. Do afér podobného typu byl namočen Helmut Kohl, Francois Mitterand, jeho nástupce Jacques Chirac, v Rakousku pak celá černomodrá vláda z let 1999 – 2006. Všude se ale korupčníci v podstatě bojí odhalení, bojí se, že se jim zavěsí na paty policie a vyšetřovací soudce a že můžou skončit na mřížemi, v lepším případě pak na smetišti vyhozených a zapomenutých politiků. Německý prezident Wolf si dovolil vzít jen výhodný úvěr a přece to vedlo k jeho politickému pádu! Protože v Německu se politici ještě bojí o to, aby neztratili důvěru svých voličů, důvěru národa.

V České republice je to jinak. Zde s naopak musí třást hrůzou každý, kdo se roozhodne korupci odhalovat. Pokusil se o to ministr Pospíšil a stačila hodina, jedna schůzka premiéra Nečase s prezidentem Klausem a ministr byl pryč. A teď postiihla nenávist politicků a strach z odhalení jejich nečistých praktik policejního prezidenta Lessyho. Oficiálně udávaný důvod odvolání nemůže spolknout ani pětileté dítě, každému musí být jasné, že jde o důvod zástupný. Že Lessyho politici chtěli odstranit za každou cenu, i za cenu, že se zcela znemožní. Politicky se zesměšnit je pořád ještě lepší, než skončit za mřížemi.

Co vlastně Lessy udělal? Vyzval své podřízené, aby nepodléhali politickým tlakům a vyšetřovali bez ohledu na ně. Tečka. Nic víc. Reakce premiéra a ministra Kalouska byly hysterické ne-li přímo šílené. Obvinili jej z politického aktivismu – ví někdo, co to je? Žádali jeho odstoupení, hledali možnosti, jak se nepohodlného policejního ředitele zbavit. Nakonec důvod našli, i když tak přitažený za vlasy, až každému trochu uvažujícímu občanu ty vlasy musí vstávat hrůzou. Volání po nezávislosti policie na politice je tedy v Česku zločinem – jinak se Nečasovo jednání hodnotit nedá – ministr Kubice je jen nastrčená figurka, jež koná podle příkazů shora. V tom sice nejsme sami, ale státy, kde to funguje podobně, tedy Ukrajina, Rusko, či Bělorusko by možná neměly být vzorem pro politiky, kteří se nazývají demokraty. Nebo už o to označení ani nestojí? Nezvítězily náhodou strany současné vlády ve volbách pod heslem potírání korupce? Po událostech posledních týdnů to zní jako nepodařená satira. Zloděj kříči: „Chyťte zloděje.“ A národ se buď směje nebo pláče. Pláčou ti, kdož ještě doufali, smějí se ti, kdo už svou naději na zlepšení společnosti dávno vzdali.

Samozřejmě není náhoda, že policie stojí pod politickým vlivem pouze v některých zemích bývalého
východního bloku – za komunismu byla policie politická, stíhala politické protivníky a podléhala rozkazům politbyra. Věděla přesně, koho stíhat má a koho stíhat nesmí. Jedno, co dělá. Tak jak je tomu dnes například v Číně. Bylato pro politiky velmi výhodná praxe a očividně dělá tento příklad školu. Někteří, jako současné vedení ODS nepochopilo, že se časy změnily. (Anebo se nezměnily?) Nečas byl se skřípáním zubů nakonec pod tlakem veřejnosti přinucen vyjmenovat pražskou vrchní prokurátorkou nepohodlnou Bradáčovou, Lessyho se ale dokázal zbavit a nahradit poslušným Červíčkem (pokud bude zlobit ten, dostane to vyžrat hned doma). Vláda ODS se rozhodla hrát vabank. Prostě zabránit policejnímu vyšetřování korupce v České republice i za cenu politické sebevraždy. To samo o sobě nahání husí kůži. Jak hluboké jsou propasti, které
se nesmí odkrýt? Za žádnu cenu odkrýt? Co by mohlo vyjít najevo, kdyby vyšetřující soudce položil nějakému podezřelému stejně nepříjemné otázky jako ten korutanský doktoru Birnbachovi a ten by začal mluvit? V Korutanech jde jen o tři a půl miliardy euro zpronevěry, jež odtekly někam do neznáma kanály, jež ovládal vývalý landeshauptman Haider. Birnbach dostal jen šest miliónů, z nichž sám mohl stejně podržet jen dva, o ostatní se musel rozdělit s politiky modré (později oranžové) a černé partaje. Příliš málo, než aby si za to mohl koupit beztrestnost. Mimochodem, korutanská prokuratura stíhání v té věci dvakrát zastavila. Pak se ale vložila do věci prokuratura vídeňská a na tu už Birnbach očividně neměl ani patřičné kontakty ani dost peněz. Momentálně mají prokurátora na krku už tři špičkoví korutanští politici, proti dvěma už byla podána žaloba a soudu se nevyhnou.

Ono platí všude na světě – pokud jsi dokázal ukrást sumy ve výšce sta milionů Eur, už se nemusíš ničeho bát, dokážeš si koupit beztrestnost. Očividně kradli naši politici málo, aby si troufali na tuto konfrontaci se zákonem – anebo je jim těch výloh za právníky a úplatky pro soudce a prokurátory líto. A tak používají metodu přímé politické kontroly soudů a policie – metody, jak už jsem napsal, udomácněné v zemích někdejšího Sovětského svazu.

Máme tedy vůbec naději, že se něco může změnit, že budou zločinci potrestáni, či že se vůbec aspoň začnou bát a tím pádem krást trochu méně? Pane kníže! Vaše Jasnosti! Možná by bylo třeba se konečně probudit! Praštit do stolu a říci, v téhle vládě zůstávat je hanba, jež je neslučitelná s mou ctí šlechtice. A samozřemě taky se ctí občana, jež má k sobě ještě jakous takous sebeúctu a nechce ztratit poslední zbytky úcty veřejnosti. Jinak než odchodem z vlády bojující se sebevražedným zápalem proti odhalování zločinnosti, se už čest zachránit nedá. Nečasovi, Kubicemu, ale i Kalouskovi je třeba ukázat záda. Nesouhlasit, ale zůstat je fatální chybou. Zůstávat v této vládě je stejně beznadějné gesto, jako když Jan Masaryk odmítl opustit vládu v únoru 1948. Jedno, jaké k tomu měl pohnutky, vedlo to
nakonec nejen  k jeho osobní tragédii, ale i tragédii celého národa. Pokud zůstanete, budou se lidi ptát, proč jste zůstal. A nevysvětlíte to!

Mnoho naděje už normálnímu občanovi nezbývá. Pokud současný politický útok na policii a její nezávislost
nebude potrestán, ztratí ji úplně. Možná je třeba zase vyjít do ulic. A zvonit klíči.

Latina


Pacienti a celá laická veřejnost žije v představě, že lékaři umí latinsky a domouvají se mezi sebou tímto tajemným dávno mrtvým jazykem (mrtvým proto, že vymřel národ, který jej kdysi dávno před dvěma tisíci lety používal), aby jim pacienti nerozuměli. Není to pravda. Lékaři umí v průměru tolik latinských slov, kolik já maďarských (tedy méně než sto). (more…)

Islamizace Evropy


Na začátku chci odpovědět zásadní otázku, abych pak nebudil pochybnosti o mém pohledu na věc. Představuje islamizace Evropy nebezpečí pro naši kulturu? Tuto otázku musím zodpovědět jednoznačně „ano.“ Tváří v tvář skutečnosti, že podíl muslimské populace v Evropě stoupá a v určitých oblastech jižní Francie dosahuje až 20 procent jakož i s ohledem na její vysokou porodnost není možné tento problém ignorovat a tvářit se, že neexistuje nebo jej bagatelizovat. (more…)

Sebeničení církve


Britský historik Paul Johnson napsal v úvodu své knihy „Dějiny křesťanství“, že křesťanství mělo na formování lidských osudů během své dva tisíce let trvající existence větší vliv než jakákoliv institucionální filosofie. Dnes se však objevují náznaky, že éra jeho panování se blíží k závěru, tato skutečnost pak vybízí k tomu, abychom se ohlédli zpět a zhodnotili, co bylo dobré a co špatné. Hovoří tedy o křesťanství jako o něčem, co právě končí svou existenci a tím pádem je na čase hodnotit a sumarizovat. Považoval jsem tuto výpověď za příliš pesimistickou a přehnanou. Jak by mohlo zaniknout něco, co má za sebou dvoutisícletou tradici a je nositelem kultury našeho kontinentu? Kromě toho nemám toho historika příliš rád. Napsal sice geniální „Dějiny dvacátého století“, ale už v „Dějinách amerického národa“ se projevil jako fanatický republikán bez smyslu pro objektivitu. Proto jsem se rozhodl jeho výpověď o konci panování křesťanské filosofie ignorovat jako jeho další úlet.
Bohužel se mi zdá, že církev sama se snaží tuto Johnsonovu vizi naplnit a snaží se o to ze všech svých miznoucích sil. Jsem křesťan a katolík, vychovala mne tak babička a myslím, že bych ji i na onom světě velmi zranil, kdybych katolickou církev opustil. I když mne v Rakousku stojí členství v tomto klubu bezmála 1000 Euro ročně. (V Rakousku je rozluka církve od státu a církev má proto právo vybírat od svých členů 1,3 procent jejich hrubého ročního příjmu. Vzhledem na to, že dostanu z mého hrubého příjmu po všech odvodech a zdanění necelou polovinu, obnáší můj církevní poplatek více než 2,6 procent mého čistého příjmu a to už zabolí.) Jenže zůstat za těchto podmínek členem katolické církve i po jejích posledních excesech zavání tak trochu sklonem k masochismu.
V Rakousku vyšlo najevu několik skandálů ohledně pohlavního zneužívání chlapců knězi. Že je mezi duchovními nadprůměrný podíl homosexuálů ani nepřekvapí, je to přece jen předem vyselektovaná skupina lidí, jež se smířila s tím, že nezaloží vlastní rodinu a nebude mít vlastní děti. Že takové rozhodnutí padne honosexuálovi snadněji než heterosexuálovi je nabíledni. Prosím, teď negeneralizuji, mezi kněžími je spousta obětavch lidí, jež se skutečně rozhodli nezištně sloužit svým bližním a byli ochotni se vzdát určitých hodnot, aby mohli rozdávat jiné. Ale všude jsou černé ovce a církev není v tom sledu výjimkou. Otázka je, nakolik je ochotná se svých černých ovcí zbavit. A tady začínáme přicházet k jádru problému.
V Niederösterreichu byl biskup Krenn. Velmi neoblíbený církevní kariérista. Zda byl sám homosexuál, to se už asi nikdy nedozvíme, faktem je, že s fanatickou zuřivostí kryl každý přečin v řadách kněžstva a pronásledoval každého, kdo na jakýkoliv nešvar poukázal. Jediné štěstí Dolního Rakouska bylo, že existuje klášter v Klosterneuburgu, jehož opat má rovněž hodnost a pravomoci biskupa. Proto to byl on, kdo jezdil k biřmováním a jiným církevním úkonům, protože Krenna nikdo nechtěl. Když byl ve Vídni papež Jan Pavel, demonstrovali věřící, aby svatého otce upozornili na nesnesitelné poměry v diecézi v naivní naději, že papež není informován a že jim dopřeje sluchu. Papež se ovšem postavil neochvějně na stranu kritizovaného biskupa se zdůvodněním, že je to „vnitřní záležitost církve, do níž nemají věřící co zasahovat.“ Tehdy jsem se poprvé zarazil. Žil jsem v představě, že svatá katolická církev jej společenstvím věřících a že jsem tedy jejím členem. Teď jsem byl poučen, že stojím mimo ni, že církev je jen společenství církevních funkcionářů. Poprvé mne zamrzelo oněch tisíc euro, jež církvi platím, aniž bych tedy byl – podle slov papeže – jejím členem. Připomnělo mi to středověkou definici, podle níž byl hlavou církve papež a tělem sbor kardinálů. Šmytec. Nikdo víc k církvi tehdy nepatřil. Dnes sem tedy patří i biskupové a arcibiskupové, možná i děkani a někteří poslušní kněží. Je to určitě pokrok, ovšem mne příliš netěší, pokud já sám zůstávám mimo. Následkem této reakce Jana Pavla bylo masivní vystupování věřících v Dolním Rakousku z církve, což ovšem Řím nijak neznepokojilo. Je známý papežův výrok, že jestliže stratil 30 milionů věřících v Evropě, získal zato 60 milionů v Africe. Zdržím se komentáře, dovolím se jen zeptat, zda oni noví věřící v Nigérii a v jiných afrických zemích opravdu chápou a jsou schopni nést dále hlavní poselství církve, totiž poselství lásky k bližnímu a slavnou Hilelovu větu: „Nečiň svému bližními to, co nechceš, aby on činil tobě.“ Kvůli této větě jsem křesťan a zůstávám jím. Ne kvůli vyjmenovávání nových a nových svatých všude po světě, ne kvůli oné show, jež tato jmenování, jež byla největší vášní zemřelého papeže Jana Pavla, provázela. Svatí jsou tím nejpohanštějším prvkem v struktuře církve. Vytvářet místní svaté je jako vytvářet místní bůžky, darovat je lidem, aby je mohli uctívat. Něco, co nezná židovství ale ani církev evangelická. Lidé se tím přivábit dají. Ale je pak jejich nadšení upřímné – a hlavně – je trvalé?
Krenn byl nakonec potichu přece jen odsunut do ústraní vlastními rakouskými silami a pak se provalil celý skandál pohlavního zneužívání, z něhož se církev nedokáže vzpamatovat dodnes, jedno, že vyplácí obětem, jichž se už dokázalo několik stovek, desetitisíce eur. (Prý to odškodňování nejde z mých příspěvků a já doufám, že tomu tak skutečně je). Ovšem taktiky zatloukat, zatloukat a zase zatloukat se církev nějak nedokáže zbavit a působí stále nevěrohodněji. V jedné rakouské obci si věřící zvolili do farní rady homosexuála. Byl všeobecně oblíbený, výrazně se angažoval v životě obce, organizoval spoustu akcí, ve volbách dostal nejvíc hlasů ze všech kandidátů. Jeho chybou bylo, že se se svou sexuální orientací netajil, ale žil v registrovaném partnerství s jiným mužem. Místní farář jej odmítl do rady vyjmenovat. Tvrdohlavě se jmenování bránil se zdůvodněním, že nemůže podporovat život v hříchu. Trvalo to tak dlouho, až ztratila nervy farářova milenka a vyšla na veřejnost s odhalením, že s ním tajně žije už více než deset let. Poté farář zmizel, do obce přijel kardinál Schönborn a jestliže ještě ve Vídni prohlašoval, že jede onoho homosexuála přesvědčit, aby se své kandidatury vzdal, nakonec jej pod tlakem okolností do farní rady vyjmenoval.
Satiriky Steuermanna a Grissemanna mám a nemám rád. Některé jejich vtipy jsou hodně pod pás, ne vždy udrží hranici dobrého vkusu. Tak i tentokrát. Komentovali výše popsaný případ slovy: „Slyšel jste to? Homosexuál ve farní radě! Když se to naši kněží dozvěděli, tak je to vzrušilo, že jim ministranti popadali z klínů.“ Vtip, možná nechutný, zlé na něm ale je, že vyjadřuje právě to, co si lidé opravdu myslí. A to je smyslem satiry, jedno jaké používá prostředky. Kdo lže a popírá pravdu, nemůže mít přirozenou autoritu. A právě autorita je to, co církev nutně potřebuje, aby mohla nést ono mírové poselství. Žijeme v době, kdy si stále více lidí myslí, že mohou věřit v Boha i bez zprostředkování církve. Společnost je stále vzdělanější a tím i emancipovanější. Potřeba patřit k určité společnosti se rozplývá a oslabuje. Lidé mají pocit, že mohou věřit a přitom se mohou vzdát vedení organizací, jíž přestali věřit.
Co mne ale pohnulo k napsání tohoto článku, který mi zřejmě přinese hodně problémů a potřeby vysvětlovat mé stanovisko u řady mých přátel, jsou události posledních měsíců v trnavské diecézi. Roky tam působil arcibiskup Sokol. Byl prokazatelně spolupracovníkem státní bezpečnosti, to se v podstatě veřejně vědělo. Veřejně chválil fašistický slovenský stát (jenž jakožto zločinný nikdy nedosáhl navázání diplomatických styků s Vatikánem, i když se o to po celou dobu své existence úporně snažil) sloužil mše za „mučedníka prezidenta Tisa“. Nikdy jsem nechápal, jak si to všechno může dovolit a může být nadále arcibiskupem. Proč jej Vatikán neodvolá a nedosadí někoho, kdo by měl důvěru věřících? Myslel jsem si, že vyjmenovaný arcibiskup být odvolán nemůže a když odmítá i pod tlakem rezignovat, je možná Vatikán bezmocný. Měl jsem se dozvědět, že je všechno jinak. Arcibiskup Sokol konečně dosáhl věku, kdy byl přinucen odejít na odpočinek a na jeho místo byl vyjmenován mladý arcibiskup Róbert Bezák. Čtyřicátník, jenž neměl problém obléci si džíny a vyrazit mezi věřící, netajil se svou oblibou pro moderní hudbu. Distancoval se od pohledu svého předchůdce na fašistický slovenský stát. Získával si mezi frustrovanými věřícími rychle oblibu, vdechl paralyzovanému duchovnímu životu diecéze nový život. . A pak přišla studená sprcha. Vizitace z Říma a mladý arcibiskup byl z jednoho dne na druhý odvolán. Bez vysvětlení. Zdůvodnění prý není potřebné, protože se jedná – „o vnitřní záležitost církve.“ Zase jednou jsem tedy mimo. I když platím.
Ovšem něco jsem se přece jen dozvěděl. Odvolání arcibiskupa tedy možné je. Proč tedy nebyl odvolán Sokol? To, co teď budu psát, mám z novin a tedy nevím, jakolik se jedná o ověřené zprávy. Nicméně tato konstrukce zní tak pravděpodobně, že jsem jí ochoten věřit. I seriózní analytici se shodují v konstatování, že Bezák musel někomu v Římě „poriadne stúpiť na otlak.“ Nový arcibiskup si dal předložit účty svého předchůdce. A zjistil, že Sokol prodával církevní majetek, pozemky i nemovitosti a peníze posílal do Vatikánské banky. Mělo se jednat o stovky milionů Eur. Kupoval si tedy své setrvání v úřadu a právě, že jeho nástupce tuto skutečnost odhalil, mělo za následek jeho okamžité odvolání. Pokud je tedy toto pravda…
Image církve je jejími představiteli stále více ničeno a mne to bolí. V jednom satirickém pořadu odpověděl herec Düringer, představující kardinála na otázku: „Ale eminence, až se lidé toto všechno dozvědí!“ klidně. „A v tom je právě naše výhoda,“ řekl. „My nemáme co do činění s vědoucími, ale s věřícími.“
Skutečně se církev chce spolehnout jen na skupinu bezvýhradně věřících a tedy nemyslících lidí? Stačí jí to? Nebo se dokonce chce od skupiny inteligence separovat, aby jí nehleděli na prsty.
V Rakousku vznikla iniciativa „Neposlušnost.“ Vedl ji mladý děkan, přidala se k němu řada kněží, napřed v Rakousku, pak i v zahraničí. Žádali diskusi o esenciálních otázkách církevního života. Měla být otevřena otázka celibátu, účasti žen na církevních obřadech a jejich možného svěcení za kněze, účast věřících na volbě a jmenování biskupů atd. Všechno otázky, jež už měly být podle mého názoru diskutovány dávno. Rakouští biskupové tuto iniciativu odmítli, jakož i jakoukoliv diskusi. Onen děkan byl odvolán ze své funkce, další členové platformy potrestáni, přeloženi a umlčeni. Otázka je, zda rakouští biskupové bez svolení Říma nějakou diskusi vůbec zahájit mohli. A zda vůbec směli říci, že by sice rádi diskutovali, ale Řím jim to zakázal. Církevní struktura je hierarchická, příkazy přicházejí zhora dolů a vyžaduje se absolutní poslušnost. Nekázeň se trestá. Loajalita a poslušnost stojí vysoko nad schopností myslet a být kreativní. Iniciativy zespoda jsou vždy sledovány s nedůvěrou. Strach z „kacířství“ ještě nevymizel. Nepřipomíná vám to něco? Přesně tak byla přece organizována komunistická strana. S centrálou v Moskvě, s místními náčelníky v jednotlivých státech a s další totalistickou strukturou, jež netrpěla jakoukoliv neposlušnost. Stranická disciplína byla nejdůležitějším znakem této struktury. Možná proto na sebe musely tyto dva systémy tak osudově narazit, protože vykazují tolik podobných znaků. Komunisté církev přes všechnu snahu zničit nedokázali. O to usilovněji pracuje teď na své destrukci ona sama.
Pravoslavná církev v Moskvě se zamotala do nesmyslného procesu proti třem zpěvačkám punkové skupiny Free Pussi Riot. Ať už proces dopadne jakkoliv, církev si z něj odnese pořádné šrámy na své pověsti. Už několik let je ortodoxní ruská církev podezřívána, že bezvýhradně slouží novému carovi Putinovi, teď jako by si od něj objednala proces s rebelkami zpívajícími v chrámu, jako odměnu za svou podporu při Putinově prezidentské volbě. Rusové se právem ptají, zda má patriarcha vlastní názor nebo jen chodí pro rozumy do Kremlu. Jenže na východě to bylo vždycky tak. Hlavou církve byl vždy car, ne patriarcha. Tak to bylo už v Byzanci, kde byl hlavou církve císař. Taková byla tradice, prvním koncilům – třeba tomu historicky významnému nikajskému – předsedal císař Konstantin Veliký – jenž byl pohan! Nikomu to nevadilo. Očividně to nevadí ani dnes.
Na západě se situace vyvinula jinak. V polovině třináctého století se papežům podařilo zlomit moc císařů a převzít politickou nadvládu nad západním světem. S tím ale i zodpovědnost. Co se pak dělo ve staletích čtrnáctém až šestnáctém víme – než vše vyvrcholilo skandálním Alexandrem VI. z rodu Borgia a „válečným papežem“ Juliem II. de la Rovere. Musel přijít Luther, reformace, osvícení, francouzská revoluce atd. atd. Všechno věci, jež mohly na církev působit očistně. Mohla se vzdát svých mocenských ambicí a věnovat se tomu, k čemu ji svatý Pavel vytvořil – šíření slova božího. Že to ještě stále nefunguje, že se zde stále ještě odehrávají mocenské hrátky, je pro mne nelibým překvapením a šokem. Dočkám se, že se církev stane společenstvím věřících, jak si to myslel Mistr Jan Hus? Nebo zůstane tato myšlenka nadále a navždy kacířskou?
Katolická církev je na nejlepší cestě stát se sektou utvrzených ve víře, je na nejlepší cestě vzdát se svého universalistického působení, jež jí vtiskl svatý Pavel. Vzdát se šíření myšlenky lásky a míru mezi všechny lidi světa. A to je škoda, to je hrozná škoda.
Nechci, aby měl Paul Johnson pravdu. Už proto ne, že, jak už jsem napsal, ho nemám rád. Ale pokud ji přece jen měl? Hloupý on není…

Zničit krtka


A tím vstoupil boj o můj trávník na zahrádce do další fáze. Konečně jsem přišel na to, co platí na popenec – totiž ostré hrábě. Poséct se nedá, vytrhat taky ne. Protože má ale dlouhé šlahouny, zakotvené na vícero místech v zemi, ostré hrábě dokáží tyto šlahouny vytrhnout a pak už stačí jen sbírat a vyhazovat. Popenec se dal na ústup, pampelišky na něm byly stejně už dlouho a jejich chabé pokusy vrátit se na můj trávník likviduji v zárodku. Byl jsem spokojen, ale euforie trvala jen krátce. Objevil se krtek.
Znáte ho. Takové to milé zvířátko v modrých kalhotkách s kapsama – velkýma. Tak ho představuje legendární kreslený film. Není to pravda! Je to podlá bestie, která ničí výdobytky mé mnohaměsíční práce. Nevěřte kinematografii, jež vidí realitu, jak ji vidět chce.
Začalo to vlastně už vloni. Na trávníku za domem se objevily krtince. Naštěstí za domem, kam není až tak vidět, přesto se mne tato krtčí aktivita dotkla. Manželka se krtka pokusila v mé nepřítomnosti utopit a pustila do krtince vodu. Nikam to nevedlo – při přečtení odborné literatury o boji proti tomuto hmyzožravci jsem se dozvěděl, že krtek si staví hnízdo nad chodbičkou, takže voda mu zřejmě tekla někde pod hnízdem a on se zřejmě jen divil, proč tolik prší. Možná si aspoň umyl své pracky. Se svým hloubením chodeb nepřestal. Zašel jsem do Baumaxu zeptat se, co se dá dělat. Paní prodavačka mi přímo a bez okolků nabídla jed (tedy proti krtkovi, ne jako prostředek k mé sebevraždě). Když jsem to později vyprávěl zahradníkovi, jenž nám budoval záhony na zahradě, užasl – krtek je totiž chráněný živočich a nabízet na prodej jed proti němu je zakázané. Ale možná má paní prodavačka taky zahrádku a zkušenosti s tou podzemní potvorou. Jed jsem odmítl. Přece jen ve mně kdesi hluboko v duši přežíval obrázek onoho milého zvířatka v modrých kalhotkách. Žádal jsem nekrvavé řešení. Nabídla mi tedy rušičku. Zajímavý přístroj, který v pravidelných intervalech vibruje a tím krtka ruší a nutí ho, aby si budoval hnízdo a šel spát někam jinam. V okruhu deseti čtverečních metrů okolo rušičky, jež je nabíjena solárním panelem a tím pádem nezávislá na externích zdrojích elektrického proudu, se totiž nevyspí. Jenže právě jen v okruhu oněch deseti čtverečních metrů!
Krtka má vibrující rušička zatlačila do defenzívy. Přestal dělat hromádky uprostřed trávníku, stáhl se k plotu (samozřejmě na mou stranu plotu!) a dělal tam své hromádky o to pilněji – odstup jedné od druhé je maximálně půl metru. Skousl jsem to, je to u plotu, za thujemi, nikdo to nevidí, tak ať se chlapec (nebo holka) baví. Kvůli tomu ho zabíjet nebudu. Ale pak se najednou – to bylo před nedávnem, když jsem začal vítězit nad popencem, objevil krtinec přímo před rušičkou. Zřejmě se chtěl záludný hmyzožravec podívat, co mu to ruší spánek. Vyhrabal pořádný krtinec asi dvacet centimetrů před mým zázračným (a 169 Euro drahým) přístrojem. Podíval se na něj – pokud něco při jeho krátkozrakosti viděl – a zase zmizel. Kdyby aspoň dokázal ocenit, že jsem těch 169 Euro investoval, abych mu zachránil život! Jed by byl mnohem levnější! Zřejmě to nepochopil. Infarkt jsem nedostal, hromádku jsem zašlapal do země. Cítil jsem stoupající averzi. A potom se najednou objevil krtinec před domem před terasou. Přímo v záhoně s květinami! Bylo vidět, jak těžkou práci to milému krtkovi dalo. Má zahrada totiž stojí na jílu, jen povrchovou vrstvu půdy jsme nechali navézt. Krtinec, to byly velké kusy tvrdého jílu a kameny. Musel se nadřít „jako zvíře“. Tehdy jsem pochopil, že mám co do činění buď s kverulantem nebo s blbečkem. Hned vedle mé zahrady se totiž nachází obrovské kukuřičné pole. S měkkou hlínou, spoustou hmyzu v tím pádem stravy pro tohoto nezvaného hosta. A on se vrtá tvrdým jílem dobře pět metrů napříč mou zahradou až před terasu. Prostě natvrdlé zvíře. Rád bych mu výhody kukuřičného pole v porovnání s mou jílovou půdou vysvětlil, ale nějak se nedostavuje na určené termíny k rozhovoru. I když jsem mu je sdělil dostatečně hlasitě – a přiznám se, i dost emocionálně. Možná jsem neměl řvát až tak moc, třeba dostal strach. A navíc, jak víme z Křemílka a Vochomůrky, krtek špatně vidí než aby věděl, „zda je správně na louce“. Není! Můj trávník není žádná louka! A poslední týden se začaly objevovat další malinké krtince v trávníku před domem: Jen malinké, zřejmě je ta půda tak tvrdá, že krtek i při veškerém úsilí nedokáže vytvořit pořádnou hromádku, jak ji známe nejen z filmu, ale i z luk a polí. Ale pokoj si přesto nedá.
Jsem v podstatě mírumilovný člověk, jenž by kuřeti neublížil. Kuřeti ne! Ale jestli jen krtek, ať už v modrých kalhotkách nebo bez nich, nedá pokoj, zajdu zase do Baumaxu a vyhledám tam onu paní, jež mi nabízela „definitivní řešení“. Tak jako zahradník v části filmu o krtečkovi, nazvané „Zničit krtka“. Nějak agresi onoho postaršího pána v širokém klobouku začínám chápat. Jsou chvíle, kdy se člověku prostě chce vraždit!

Krátce poté, co jsem článek dokončil, dal mi tip můj soused. Calcium Carbid. Není jedovatý, ale strašně smrdí. Žádný krtek prý v tak zamořené smradlavé noře nevydrží. Dnes jsem objevil vzadu za domem v mém trávníku další kopeček. Nasypal jsem do něj Calcium Carbid,, zalil vodou a ucpal hlínou. Kouř, jenž se z dírky valil, se obrátil do zemského nitra. Doufám, že krtek už balí zavazadla. Ale já tu válku nezačal!

Schwarzenberg


Zase se mi jednou dostal internetem do rukou jeden štvavý pamflet, který mi pořádně pohnul žlučí. Člověk se až ptá, proč vzniká tolik nenávisti, jež se vylévá na každého dosažitelného. Jakoby dnes nebylo vůbec nic řádného. Samozřejmě, potácíme se v korupční společnosti, prohnilé a vytunelované, politici z převážné většiny myslí jen na vlastní zájmy nebo na zájmy bank či koncernů s nimi spojených. Ale kýbly špíny neušetří nikoho, jakkoliv by byl čistý. Sám jsem to zažil, když jsem se v politice (i když jen komunální) pohyboval. Ani já jsem nebyl ušetřen anonymních dopisů a lživých plakátů vylepených na zdech nemocnice. I to byl jeden z důvodů, proč jsem politiky nakonec docela rád nechal. Skoro by bylo třeba ptát se, kdo má potřebu špinit úplně všechno bez rozdílu. Jsou to buď ti, jež mají na hlavě tolik másla, že se snaží vzbudit dojem, že jsou všichni bez rozdílu stejně špatní jako oni, nebo ona podivná kasta nostalgiků stále ještě plačících za starým režimem. Jakoby byly komunistické špičky obrazem všech ctností, jimž prostě jen nevyšel dobře míněný experiment s plánovaným hospodářstvím.
Ale k věci. V onom pamfletu byl otec Karla Schwarzenberka obviňován, že spolupracoval s nacisty a že na Šumavě nechal zřídit trestanecký tábot, aby měl pro práci v lesích levnou pracovní sílu. Protože tohle nemůžu nechat bez povšimnutí, nezbývá mi než sedlat a jet za „svého“ knížete (přece jen žiji už 16 let v Murau, kde měl své hlavní sídlo před přestěhováním se do Čech) zlomit kopí.
Autorům spisku uniklo tolik podstatných faktů, že se mohlo jednat jen o lživou a cílenou kampaň. Otec dnešního ministra Karel VI. Schwarzenberg totiž žádné majetky na Šumavě neměl. Karel VII. pochází totiž z vedlejší linie rodu Schwarzenberků, takzvané sekundogenitury, jež sídlila na Orlíku a měla ještě několik dalších malých zámečků jakož i byt v Praze. Karel se stal hlavou celého rodu Schwarzenberků adopcí , kdy jej adoptoval Heinrich von Schwarzenberg, mladší bratr tehdejší hlavy hlavní větve (Primogenitury) se sídlem na Hluboké (od roku 1871, předtím od roku 1719 v Českém Krumlově) Josefa III. von Schwarzenberg. Když pak Josef v roce 1979 zemřel, sjednotily se po 175 letech obě větve v osobě našeho pana ministra.
Aby se čtenář v té komplikované historii trochu vyznal, několik málo údajú k Schwarzenberskému rodu. Pocházel z Franků, kde ještě stále stojí hrad Schwarzenberk a kde bylo v čase komunistického režimu umístěno muzeum dizentu. Prvním opravdu slavným členem rodu byl Adolf svobodný pán von Schwarzenberg, jenž se v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky proslavil dobytím města Rábu. Zato byl povýšen v roce 1599 do hraběcího stavu a do erbu dostal onen slavný ale dost nechutný doplněk erbu – havrana klovajícího oko v useknuté turecké hlavě.
K majetku se Schwarzenberkové dostali ale o něco později a sice v roce 1617, kdy se Georg Ludwig von Schwarzenberg oženil s dědičkou panství v štýrském Murau Annou Neuman von Wasserleonesburg. Nevěstě bylo 83 let jemu 36, byl to tedy jakýsi způsob adopce. Pak už to šlo ale s rodinou Schwarzenberků strmě nahoru.
Určitá averze českého národa k šlechtě je dána i představou, že se současná šlechta obohatila zábory po Bílé Hoře. Schwarzenberkové se ale na tomto dělení kořisti třicetileté války nepodíleli. V roce 1648, kdy byl uzavřen westfálský mír, jim v Čechách nepatřilo vůbec nic. Teprve v roce 1660 koupil Johann Adolf zcela legálně od syna císaře Ferdinanda II arcivévody Leopolda Viléma Třeboň, později pak přikoupili Schwarzenberkové, od roku 1670 říšská knížata, od rodu Marradasů (kteří se skutečně obohatili po Bílé Hoře) Hlubokou. Hvězdná hodina ale udeřila v roce 1710. Tehdy zemřel poslední člen české větve rodu Eggenberků a jeho vdova Marie Ernestine zu Schwarzenberg odkázala všechno obrovské bohatství tohoto rodu svému synovci. Tak přešel v roce 1719 po její smrti do vlastnictví Schwarzenberků Český Krumlov a další obrovské statky. Knížetem byl ale vždy jen nejstarší člen rodu, jenž byl současně i vladařem. V roce 1804 byl ale do knížecího stavu povýšen i jeden z mladších členů rodu Karel I. von Schwarzenberg, generalisimus a vrchní velitel rakouských vojsk. Tím vznikla ona sekundogenitura, z níž pochází náš Karel, jejíž majetky ale nikdy nedosáhly ani 10 procent bohatství primogenitury a soustředily se především v okolí zámku Orlík. Od té doby se v čele sekundogenitury vystřídalo celkem 7 Karlů (když se orličtí Schwarzenberkové pokusili pojmenovat nejstaršího syna jinak než Karel, skončilo to vždycky špatně). A ten sedmý Karel tedy ve své osobě opět sjednotil oba spřízněné rody.
Ale k věci. Schwarzenberkové se považovali vždy za českou šlechtu a s příchodem německé okupace se přihlásili demonstrativně k české národnosti s vědomím, že to pro ně bude mít negativní následky. Mělo. Josef i Heinrich nacisty nenáviděli a odmítli s nimi jakkoliv spolupracovat. Následkem bylo uvalení nucené správy na jejich statky, to znamená, že na jejich majetku vládli a rozhodovali stranou NSDAP jmenovaní správci. Proto nevylučuji, že nějaký trestanecký tabor na Šumavě skutečně existoval, ovšem Schwarzenberkové si jej nejen nemohli objednat, nemohli jeho zřízení ale ani zabránit. Byl jim zkonfiskován dokonce i byt v Praze pro nového velitele gestapa a o poněkud obskurním humoru pana Schwarzenberka svědčí, že když se tomuto náckovi nelíbila výzdoba bytu a žádal její výměnu, vyzdobili mu Schwarzenberkové stěny bytu gobelíny s motivy Napoleonova tažení do Ruska. Heinrich skončil dokonce v koncentračním táboře v Dachau a jen na osobní intervenci Himmlera, jenž se obával mezinárodního skandálu, kdyby bratr knížete v koncentráku zemřel, byl propuštěn. Špiclování a dalšímu pronásledování se ale rodina nevyhnula.
O tom, že nikdo nemohl ani při největší dávce zlé vůle Schwarzenberky obvinit se spolupráce s nacisty svědčí i skurečnost, že na ně nebylo možno použít Benešovy dekrety a majetek jim byl odebrán speciálním “Lex Schwarzenberg”, tedy Schwarzenberským zákonem, odhlasovaným v roce 1947.
Tento odpor k nacismu měl Karlovi způsobit ještě nemalé problémy. A to, když se zamiloval do mladé a hezké baronky Therese von Hardegg. Samozřejmě, knížata jsou suveréni a korunované hlavy, jež se žení a vdávají zase jen za knížata či krále. Tak se snažili našeho Karla dát dohromady s řeckou princeznou Sofií. Neklaplo to, Sofie se stala španělskou královnou, jíž je dodnes a se svým Juanem Carlosem si užívá své. Zda měl Karel šťastnější ruku je otevřená otázka, každopádně se s Theresou po letech rozloučení oženil znovu už podruhé. To že byla Therese von Hardberg jen baronka se Karlově mamince Antonii skousávalo těžce, hlavní problem byl ale v tom, že její otec byl aktivní nacista. Tehdy začal protestovat I Karlův otec, jemuž byla jinak politika celkem ukradená, věnoval se historickému zkoumání (mám od něj milou knížečku “Čeští králové”) a vypráví se o něm (zřejmě smyšlená) anekdota, že při čtení knihy vešel omylem do rybníka a všiml si toho, až když se mu namočily stránky knihy. Kalhoty v rodině nosila maminka Antonia a tu bylo třeba lámat dlouho, než se svatbou souhlasila. Therese se ale od minulosti své rodiny a činnosti svého otce musela distancovat.
Doufám, že napsané řádky stačí, aby vyvrátily ony nesmyslné pomluvy o schwarzenberské kolaboraci. Možná Karel Schwarzenberg nedokáže zkrotit svého Kalouska, nedokáže zabránit tomu, aby premier Nečas s panem prezidentem vyměnili ministra Pospíšila, sotva začal stíhat korupci a chránit prokurátory, kteří se odvážili vyšetřovat I lidi z vyšších politických vrstev. Očerňovat ale jeho rodinu výmysly o spolupráci s nacisty je nejen nespravedlivé, ale přimo hnusné.
Mé znalosti o rodině Schwarzenberků mám nejen z knih, ale i z vyprávění obyvatel z Murau, ostatně několik členů rodiny bylo i mými pacienty. Proto vím, že Karel byl v Murau vždy velmi oblíbený, ne pro svůj původ, ale hlavně proto, že žil se svými lidmi a staral se o ně. Pracovat u Schwarzenberka byla čest a jeho zaměstnanci tvořili jakosi opozici proti murauským starousedlíkům, kteří mají trvalou tendenci vytvářet uzavřenou kastu. (Mimochodem okresní město Murau má podle posledního sčítání 2421 obyvatel!) Karel nezapomněl navštěvovat vdovy po svých někdejších vedoucích pracovnících a zjišťovat, zda něco nepotřebují a poskytnout jim v případě potřeby svou postel v nemocnici Stolzalpe. Na tu má totiž nárok, protože nemonice dostává z jeho pozemků vodu. Jinak je tato postel využívána pro různé dobročinné mezinárodní projekty, například při implantování kyčelních kloubů pacientům ze Sibiře. I mne jednou po mém příchodu do Murau telefonicky zavolal a nabídl v případě potřeby pomoc své kanceláře v murauském zámku, čímž způsobil sestře na endoskopii (byl jsem právě uprostřed jedné kolonoskopie) patřičný šok. Sice jsem nepotřeboval jeho nabídku nikdy využít, ale dokázal jsem ji ocenit. Angažoval se i proti zavření interny v stolzalpské nemocnici, jeho dopis landeshauptmanovi Vovesovi ovšem zůstal bez odpovědi. Bývalí hokejisté, jež se dali na politiku, přece jen finesy šlechtického vychování nedokáží správně ocenit a na ně patřičně reagovat.
Takže prosím, bijte lumpy, nadávejte korupčníkům a podvodníkům, ale nemlaťte kolem sebe bezhlavě. To totiž nahrává pouze právě oněm lumpům.

Sicílie


Vlastně je to ještě Evropa, dokonce je to Evropská unie a tím pádem tam platí stejné zákony a předpisy jako u nás. Jen ta interpretace je poněkud odlišná. To jsem pochopil nejpozději v okamžiku, kdy mne při průjezdu Palermem předjížděly dva motocykly současně, jeden zleva a druhý zprava. Podle značení za vozovce se dalo předpokládat, že ona rychlostní silnice má dva pruhy. Když se ale Palermitáni rozhodli, že je to málo, vytvořili spontánně pruh třetí. Nedoporučoval bych kazit jim hru, potom totiž můžou znervóznět. Ostatně ta středová čára chvílemi je a chvílemi taky není. Je mi záhadou, jak pak pokračoval v jízdě onen skoro stoletý děda, jenž se houževnatě držel středové čáry, zřejmě, aby udržel směr jízdy a vytvářel tak středový pruh permanentně. Ale jinak je ježdění autem po Sicílii poměrně klidná záležitost. Nikdo nikam moc nepospíchá, počet aut na dálnicích v západní části ostrova je spíše nízký a za dálnice se tady neplatí (za celé dva týdny jsme zaplatili poplatek 1,80 Euro, když jsme jeli do Cefalú). Siciláni jsou stejně jako Italové na pevnině ohleduplní, nebo spíše opatrní. Protože sami jezdí velmi „kreativně“ předpokládají, že ostatní účastníci provozu jsou stejná paka jako oni sami a dávají si na ně tedy pozor. Jestliže má každé auto někde promáčklý plech či poškrábaný lak, je to spíše záležitost parkování. Když jsem první den viděl, co se dělo na parkovišti u pláže v Trapettu, rozhodl jsem se tam chodit raději pěšky, protože jsem usoudil, že bych se z onoho parkoviště ven už asi nikdy nedostal. Siciliáni to sice dokážou, ovšem za cenu škod na plechu jejich vozidel. Policie se snažila do toho chaosu vnést pořádek a rozdělovala štědře pokutové lístky, které majitelé aut před odjezdem zase okázale odhazovali. Nicméně, když jsem po dvou týdnech vracel mého vypůjčeného Fiata Bravo (podle paní domáci na ježdění po Sicílii nesmyslně velké auto) na letišti v Palermu, zástupkyně půjčovny vlezla skoro i pod automobil, aby pak s užaslým obličejem konstatovala, že nikde není žádná škoda.
Do Palerma jsme jeli ovšem autobusem. Vyplatilo se, nedokážu si představit, co bych si tam v centru s vlastním autem počal. Možná nepočal, spíše umřel. Samozřejmě jsme museli na autobus čekat skoro čtyřicet minut, ale takové zpoždění nikoho nevzrušovalo, patří k životnímu stylu. Afričané kdysi komentovali americké rčení „time is money“ slovy, že Američané mají peníze, oni, Afričané, zase čas. Siciláni se chovají podobně. Peníze nemají (po návratu z dovolené jsem se dozvěděl, že Sicílie je v bankrotu a premiér Monti očekává rezignaci guvernéra) zato ale mají čas. On i ten Monti si na tu gevernérovu rezignaci bude muset počkat. Číšník z baru v Trapettu, jenž pracoval 24 let na letišti v Düsseldorfu, aby se teď na dva roky vrátil na Sicílii, protože život v Německu jej už příliš stresoval, nám vyprávěl, jak obtížné pro něj bylo zvyknout si po návratu na skutečnost, že na každé setkání a každý termín se půl hodiny až hodinu čeká. Když se ptal, proč to nejde setkat se v dohodnutém termínu, dostalo se mu odpovědi – musíš se přizpůsobit. A tak se přizpůsobil.
Sicilané nemají problémy. Pokud je mají, pak o nich nevědí, či vědět nechtějí. Zejména se to týká odstraňování komunálního odpadu. Každé ráno se ze všech balkónů spouštějí na hácích zavěšené sáčky s odpadky a uličkami projíždějící trojkolka je sbírá. Nevyznali jsme se tak úplně v systému třídění odpadu a tak jsme se zeptali paní domácí. Zamyslela se a potom pravila: „Ale vždyť vy máte auto.“ Přisvědčil jsem, že ano. „Tak potom to můžete všechno sbalit dohromady a až pojedete z města ven, hoďte to někde do kontejneru, co tam stojí u ulice.“ Problém jsme pochopili záhy. Ty kontejnery tam opravdu stojí, ale mají spíše jen orientační či možná pouze symbolickou hodnotu. Jsou totiž všechny přeplněny a okolo nich se stovky metrů vrší podél krajnice pytlíky a pytle s odpadem všeho druhu – týdny možná měsíce, než přijede bagr, který je schopen je posbírat a odstranit.
Palermo ovšem stojí za návštěvu. Někdejší město duchů, v něž se v osmdesátých letech proměnilo staré město, protože neexistující stavební firmy, patřící mafii, kasírovaly peníze, aniž by přeložily při rekonstrukci města jedinou cihlu, se zotavuje – aspoň na hlavních tazích. To díky Leolucovi Orlandovi, současnému starostovi, jenž město spravoval už v letech 1985 – 1990 a pak 1993 – 2000. Ten vyhlásil mafii boj a zatlačil ji do defenzívy. I veřejné mínění Sicilanů se změnilo po brutálních vraždách vyšetřujících soudců Borselina a Falconeho ( po nich se teď jmenuje palermské letiště). Přestala platit „omerta“ čili zákon mlčenlivosti, mafie se z veřejného života musela stáhnout. Zřejmě stále existuje jako pojišťovací společnosti či drogové kartely, v denním životě je ale není cítit a drobná kriminalita, jíž se turisté v Palermu a na Sicílii vůbec museli obávat, z ulic prakticky zmizela, my jsme s ní nebyli konfrontování ani jednou (například s Bari se prý Palermo vůbec nedá srovnávat). Samozřejmě že mým hlavním cílem v Palermu byla katedrála s hroby Friedricha II, jeho otce, matky, dědečka a první manželky, pravým vrcholem byla ale Capella Palatina v Palazzo Normani, v někdejším královském paláci, jež je dnes sídlem autonomní sicilské vlády (jež je právě v bankrotu, aniž by si toho zřejmě všimla). Minulého roku jsme byli v Ravenně, abychom si prohlédli mozaiky, jimiž je ono město slavné. Co je ale díky mozaikovému umění skutečně možné, jsme viděli až v Palermu. Naposledy mne takto oslnila snad jen jantarová komnata v Carském selu. Neuvěřitelná nádhera nejjemnějších mozaik s obrazy se Starého a Nového zákona, všechno zdobeno zlatem, prostě krása beroucí dech. Oni Siciláni dobře vědí, proč jsou židličky v kapli ohrazené lanem, aby si na ně nikdo nemohl sednout. Kdyby mi to totiž povolili, tak lehko by mne ven nedostali. S podobnou krásou jsme byli konfrontování několik dní později v Monreale, na kopci nad Palermem. To, co totiž zřídil jeho dědeček Roger II. v Palermu, napodobil jeho vnuk Vilém II. zvaný z neznámých důvodů „Dobrý“ v Monreale o sto let později. A protože už měl vzor, jenž bylo třeba překonat a navíc chtěl tento král známý svým náročným životním stylem svou stavbou v Monreale naštvat palermského arcibiskupa a měl tedy nevídanou motivaci, dílo se podařilo. Co totiž na sicilských dílech z doby normanských králů zaujme, je skutečnost, že jsou výsledkem nevídané náboženské s společenské tolerance. Ne nadarmo jsou Siciliáni právě na tuto dobu normanských králů hrdí a člověk o ně zakopává na každém kroku. Nejen, že to je jediné období, kdy byla Sicílie skutečně samostatným královstvím z hlavním městem v Palermu, ale díky toleranci svých panovníků se stala v té době nejbohatší zemí tehdejšího světa. Abychom recept na tento úspěch pochopili, musíme trochu hlouběji do historie.
Sicílie byla obilnicí Říma. Už tehdy zde kvetlo zemědělství a trh s otroky v městě Enna byl jedním z největších v říši. (Otroci se zde i několikrát vzbouřili a dvakrát se jim v druhém století před naším letopočtem podařilo na několik let zřídit zde nezávislou republiku.) Po pádu Římské říše ostrov na pár let ovládli Góti a pak jej dobyl pro byzantského císaře Justiniána jeho generál Belisarius. Poté byla Sicílie řeckou a císař Konstantin II se pokusil dokonce přeložit hlavní město své říše z Konstantinopole (dnešního Istanbulu) do Syrakús. Mělo to logiku, protože Sicílie se nacházela přímo v centru tehdejšího území Byzantské říše, ale jak už to s logickými věcmi bývá, nápad se neujal. Hlavní město se vrátilo do Konstantinopole, Sicílie se stala periferií a tím pádem se neudržela proti invazi Arabů ve století devátém. Arabi ostrov ovládli, místní Řeky ale nechali na pokoji. Přeložili hlavní město ze Syrakús do Palerma (kontakt na východ do Konstantinopole pro ně nebyl tak důležitý jako pro jejich předchůdce) a rozbudovali na ostrově zavlažovací systémy. Arabi přišli z Tunisu, kde prší hodně málo a zavlažovací systémy jsou pro zemědělství nepostradatelné. Protože na Sicílii prší přece jen o hodně častěji, proměnili teď ostrov díky své zavlažovací technice v pravý ráj. V takový, že se po čase místní vládci začali hádat mezi sebou – pálilo je dobré bydlo. V roce 1061 si pozval vládce Messiny na pomoc proti konkurentovi ze Syrakús na pomoc normanské rytíře pod vedenícm bratrů Rogera a Roberta Guiskarda z Hauteville. Tito někdejší Vikingové se obratem zmocnili Messiny a začali kus po kusu dobývat ostrov. Posvěcení k tomu bohulibému dílu dostali od samého papeže a tak když padly poslední bašty arabské vlády na jihovýchodu ostrova, stal se Roger hrabětem sicilským. (Jeho stejnojmenný vnuk to pak dotáhl až na krále. Využil schizmatu v Římě, nechal se za krále korunovat protipapežem, čímž rozzuřil papeže pravého a když mu tento vyhlásil válku, papeže zajal a nechal si svou královskou korunu výměnou za propuštění na svobodu potvrdit i od něho). Co bylo ale na Normanech nejúžasnější – i když byli na ostrově z poslání papeže s úkolem pokřesťanštit všechno, co se pokřesťanštit dá a ostatní vyhubit – nechali všechno při starém. Arabi mohli dále udržovat a rozbudovávat své zavlažovací systémy, Řekové zdobit chrámy svými mozaikami, nikdo nikoho k ničemu nenutil a všichni byli s daným stavem spokojení. Chrámy z této doby jsou výsledkem dané politiky. Ať už v Palermu, v Monreale či v Cefalú, abych jmenoval aspoň ty tři nejslavnější. Jsou to gigantické pozdě románské stavby (půdorys velikosti fotbalového hřiště), s řeckou mozaikovou výzdobou nejjemnějšího provedení a křížová chodba benediktínského kláštera v Monreale, či v Palermu u kostela St Giovanni degli Eremiti je postavená v čistě arabském stylu. Ta v Monreale má délku 47×47 metrů a každý ze stovek sloupů je jiný, žádné dva nemají stejně vytesané hlavice! Král Vilém ostatně neměl problém pověřit stavbou svého monumentálního chrámu arabského architekta a tento zase neměl, ač muslim, problém stavět katolický chrám.(Ani nechat zdobit hlavice sloupů figurálními a tedy v muslimském umění zakázanými motivy) Za dobrý plat odvedl skvělé dílo. Myslím, že bychom se měli z čeho učit i dnes.
Po Normanech přišli Štaufové, kteří taky nechali vše při starém (jen zlobivé Araby přemístil císař Friedrich II. do Lucery v Apulii), v roce 1266 ale – opět z poslání papeže – přišli Francouzi a stoleté dílo tolerance bylo u konce. Sice svých chováním namíchli Siciliány natolik, že byli o nešporách roku 1282 všichni na ostrově se nacházející Francouzi povražděni, ale rozbitý porcelán se už slepit nedá – období sicilského blahobytu bylo nenávratně pryč a už se nikdy nemělo vrátit.
Pocestovali jsme i památky sicilské antické historie – Segestu a Selinunt, dva odvěké rivaly. Elymská Segesta hledala desítky let způsob, jak nenáviděného řeckého konkurenta v Selinuntu zničit. Aby si získala spojenectví Atén, začala stavět obrovský chrám v monumentálním dórském stylu. Když ale pak Atéňané prohráli a ztratili celou svou flotilu, nebyl důvod chrám dokončovat a zůstal dodnes jen jakousi antickou potěmkinovou vesnicí. Segesta se spojila s Kartágem a Kartaginci nenáviděný Selinunt srovnali se zemí. Když ale pak na ostrov v první punské válce vtrhli Římané, vzpomněli si Segesťané, že podle legendy jsou vlastně s Římany příbuzní a přešli na jejich stranu, pročež pak poté, co Řím ostrov získal, nemuseli platit daně. Prostě oportunismus se vyplácel vždycky a když si člověk své chování dokáže patřičně sám před sebou zdůvodnit… To příbuzenství s Římany vzniklo totiž ve chvíli, kdy utečenci z Tróje přistáli v dnešním Castellmare del Guolfo. Trójské ženy už měly plavby dost (asi trpěly mořskou nemocí jako moje žena) a rozhodly se, že svým chlapům další dobrodružství zarazí. Zapálily tedy v zálivu kotvící lodě, jen Aeneovi s jeho rodinou se podařilo ještě naskočit na svou loď a odplout až k ústí Tiberu a založit pak město Alba Longa. Stal se tam králem a jeho potomky byli Romulus a Remus, zakladatelé Říma. Zbytek Trójanů, který o lodě přišel, postavil pak město Segestu. Zda se tato legenda zakládá na pravdě, či byla účelově vymyšlena, aby se Segesta mohla přidat k vítězi, už nezjistíme. Dnes její někdejší existenci připomíná jen onen nedokončený chrám a úžasné antické divadlo s výhledem na krajinu až k moři k onomu Castellmare de Guolfo, kde kdysi hořely trójské lodě. Od chrámu k Akropoli s divadlem je to pěšky půl hodiny, pokud tam dorazíte v čase, kdy už začíná připékat sluníčko, vyplatí se koupit si za 3 Eura lístek na autobus, který vás tam doveze.
V Selinuntu jsem naštěstí zabloudil – sicilské dopravní značení je míněno zřejmě jen pro místní, kteří se stejně vyznají. Díky tomu jsem ale věděl, že se od chrámového okrsku, kde se prodávají vstupenky, dá odjet k Akropoli autem. Proto jsme mohli s klidným svědomím ignorovat nabídku nechat se tam odvézt malým autobuskem ( za 12 Euro na osobu!). Jestli je tohle pozůstatek řecké selinuntské tradice, pak začínám chápat, proč chtěli Segesťané toto město za každou cenu zničit a mají za to mé sympatie.
Ono se na Sicílii v létě opravu vyplácí být u kulturních památek už ráno. Otvírají se v devět a bývali jsme pravidelně mezi prvními návštěvníky. (Nikdy ne ale první, vždy a všude nás předběhlo aspoň jedno auto s českou poznávací značkou). Nad Cefalú se tyčí skála v podobě lidské hlavy, jež městu dala jméno (Kéfaleion). Má výšku 271 metrů a my jsme se rozhodli na ni vylézt. Už proto abychom se mohli podívat na město zhora, jakožto si i užít výhledu z pevnosti na vrcholku skály, odkud jsou vidět skoro všechny Aiolské ostrovy (kromě vzdáleného Stromboli). Pokud někdo přijde na myšlenku nás následovat – rozhodně jděte ráno. Nejen, že jsou teploty ještě jakž takž akceptovatelné, ale dopoledne je cesta na vrchol ve stínu – slunce vychází za skalou. Odpoledne se dá výstup doporučit jen mimořádně odolným jedincům nebo lidem, jež se rozhodli se svým životem skoncovat. Kdo ale výstup přežil, může se ihned ochladit v moři, městské pláže jsou čisté a nemají chybu. Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšník skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro!
Jinak jsou ale ceny na Sicílii přijatelné ( s výjikou Cefalú, Taorminy na východě a Erice na západě ostrova – ve známých turistických střediscích se ceny přizpůsobily kupní síle návštěvníků, majících peníze – Sicilané, jak známo, mají spíš ten čas). Proto se dá mimo ona centra najíst za docela přijatelné ceny. Pokud ovšem máte rádi lilek, jenž je nedílnou součástí snad každého sicilského předkrmu.
A přijdou si na své i milovníci přírody. Na západě ostrova blízko městečka Scopello (no, městečko, spíš větší vesnice, ale buďme upřímní, prostě obyčejná dědina) je přírodní park Zingaro (což italsky znamená Cikán). Jedna z tras vede podél moře, je dlouhá 7 kilometrů a po cestě jsou početná muzea k rozdílým tématům a malé pláže s průzračnou vodou a s nádhernými barevnými rybami plujícími vám okolo nohou. Zdolali jsme jen pět a půl kilometru, pak přišlo poledne a s ním teploty okolo 40 stupňů Celsia. Nicméně i tady jsme narazili na krajany. Ti vyráželi už někdy v sedm ráno a brali to přes hory! s výškou 915 metrů (startuje se od hladiny moře, takže se tady jedná o převýšení) a po přímořském chodníku se vraceli. Kupodivu vypadali, že by to mohli i přežít. Moje žena měla s přežitím při návratu v odpoledním vedru nemalé problémy. Nepomohla ani taktika „bežať rýchlo, aby ta horúčava skor prestala“. Nepřestala. Studené obklady a voda tragický konec jen oddalovaly, nedokázaly mu ale zabránit. Před smrtí nás zachránilo až studené pivo Bira Moretti v baru u východu z národního parku. Takže, pokud chcete park navštívit, vyrazte brzy ráno, nedejte se svádět plážičkami a rybami jako z akvária, ale utíkejte, co to dá, abyste stihli druhou stranu parku ještě za rozumných teplot. Do vody se můžete ponořit kdykoliv při návratu – pokud na to budete mít síly a náladu – ono se přece jen k těm plážím musí sestupovat k moři. Což by ještě nebylo tak zlé, ale potom se musí zase vyšplhat na chodník!
Takže pokud jsem ve vás vzbudil svým vyprávěním chuť Sicílii navštívit, neváhejte. Jak jsem říkal, je to pořád ještě Evropa, dokonce Evropská unie, zákony jsou tam v podstatě stejné jako u nás, jen jsou tam, abych parafrázoval Johna Travoltu z Pulp fiktion – takové malé rozdíly.

Česko-slovenská vzájemnost a má rodina


Karla Kryla se kdysi na Svobodné Evropě ptali, co mají Češi a Slováci vlastně společného. Odpověděl tehdy mezitím už legendární větou „No přece děti.“
Naše rodina je žijícím důkazem, že měl pravdu. Naše děti jsou namíchány česko-slovensky, i když se oba cítí být podle místa svého narození Slováky. Češtinu obě ovládají pouze pasivně, protože jim přece slovensky tatínek rozumí a tím pádem nebyla potřeba naučit se česky i aktivně slovem a písmem (odhlédnouc od katastrofální písemné slovenštiny mého syna, u něhož se rodná řeč mezitím propadla až na třetí místo za němčinu a angličtinu). Nicméně se na vídeňské universitě hrdě přihlásil na kurs češtiny, aby tam exceloval – neexceloval, protože kromě několika šílených Rakušáků, jež se rozhodli pochopit úskalí a takzvaná pravidla našeho komplikovaného jazyka, byli na kurzu samí Slováci a Poločeši. Naše národnostní rozdíly nám nečiní v rodině problémy s výjimkou, když hrají Češi se Slováky lední hokej. To planou emoce před televizorem i na dálku, pokud před tím televizorem nesedíme společně. Poprvé došlo k této konfrontaci na mistrovství světa v roce 2000 v Petrohradě, kdy se Češi a Slováci utkali ve finále. Syn se celý den těšil, jak mi to spočítá a když pak Češi vyhráli 5:3, ležel zoufale plačíci před televizí na koberci a křičel na mně: „A to je všetko tvoja vina!“ Ještě štěstí, že jsem byl při pro Slováky tragickém zápase v roce 2009, kdy prohráli 0:8, v Českých Budějovicích a tedy od mé rodiny v bezpečné vzdálenosti! Mezitím syn ovšem vyrostl, dospěl, emoce už opadly, společně jsme oslavili slovenský mistrovský titul v roce 2001, letos jsem mu musel gratulovat k vítězství 3:1 v semifinále, neodpustil jsem si ovšem poznámku, že k tomu, aby Slováci Čechy dokázali porazit, potřebovali českého trenéra. To víte, tak lehce se člověk národní hrdosti nevzdává! Pokud ale titul získají Češi či Slováci v souboji s někým jiným, slaví se v naší rodině naprosto stejně, jedno, kdo z našich národů vyhrál. (ono to není tak úplně špatné mít dvě želízka v ohni) Když se našim hokejistům podařilo vstřelit Kanaďanům gól na olympiádě v Naganu, probudili jsme se synem o půl sedmé ráno nepříčetným křikem „góóól“ nejen nic netušící Stolzalpe, ale i mou dceru a manželku, což Zdenka komentovala větou „mamka, oni sa zošaleli.“ Myslím, že překlad věty do češtiny není potřebný. Každopádně se ta poznámka týkala celé mužské poloviny naší rodiny bez ohledu na národnost. V roce 2005 jsme ale přihlíželi na Staroměstském náměstí svorně finále proti Kanadě a jásali nad třemi vstřelenými brankami. (Dcera jásala jen dvakrát, protože je malá, třetí branku, jež padla na spodní části velkoplošné obrazovky, neviděla).
Naše dcera je už rok provdána za Jirku z Prahy a syn chodí s Karolínou rovněž z Prahy, takže jejich potomkové budou mít už tři čtvrtiny české krve a když sedíme v plné sestavě u nedělního stolu, nejsem už v naší rodině bezmocnou národností menšinou. A je nám veselo, když narážíme na jazykové rozdíly, které oné mladé generaci už dělají nemalé problémy. Na rozdíl od nás totiž nevyrostli v dvojjazyčné společnosti, jež byla s oběma jazyky českým a slovenským denně konfrontována z televizní obrazovky i jinak. Když jsem zjistil, že syn se se svou českou přítelkyní baví německy, protože ona má se slovenštinou problémy, následoval intenzivní kurs slovenského jazyka, který Karolínu dohnal až k zákeřnostem slov jako „žubrienka“ (pulec) či „margaréta“ (kopretina).
Slovenština je krásný jazyk a hrozně rád s ním mluvím, když na Slovensku jsem. Prý mám český přízvuk, to MNĚ ale nevadí. Ten jazyk má totiž zcela jinou melodii než náš (pokud se o melodii v češtině vůbec dá mluvit – stejně jako Maďaři – neptejte se mne proč zrovna oni – mluvíme víceméně v jedné tónině), jiný temperament – zde podobný maďarskému, což se dá dobře pochopit, jen se o tom nesmí na Slovensku otevřeně hovořit. A taky částečně jinou slovní zásobu. Tu melodii člověk pochopí, když porovná náš prostý stůl se slovenským stuolom. U nás se prostě to „o“ posunulo nad „u“, stal se z něj kroužek a melodie byla pryč – aspoň tak to vysvětloval svého času Július Satinský. Ale jak vzpomíná Svatopluk Čech v „Příbězích pana Broučka“, chodili pražští radní v patnáctém století po Praze s „huolkami“ a pan Brouček měl tím pádem značné pochybnosti o jejich morální počestnosti. Takže ona melodie byla obětována perfekcionismu sdělení zprávy až později.
Slovanské jazyky se začaly dělit někdy během jedenáctého století, takže slova běžné denní spotřeby jako mléko, máslo, voda atd jsou samozřejmě totožné nebo téměř totožné. (Kupodivu i taková lopata! se řekne stejně česky, slovensky ale i polsky, dokonce rusky a kupodivu i maďarsky je to lápát – k tomu se ještě dostanu.) Později jsme ale žili odděleně a Slovenština se vyvíjela v prostředí uherského království a ovlivňovala se s maďarštinou víc, než tušímě. Maďaři převzali ze slovenštiny spoustu slov, jež neznali, když do Evropy dorazili (jako mačka (kočka), kabát, szoknya(vyslovuj sokňa=sukně), onu lopatu či hrábě (gereblye), ale stejně předali do slovenštiny i své výrazy (gazda – hospodář, čižma – holínka) slova jako klobása či guláš odevzdali ostatně celému světu. I slovo němý zřejmě před příchodem do Evropy neznali, protože se to maďarsky řekne néma a následně i slovanské slovo Němec (člověk, jež nerozumí, neumí mluvit), má maďarskou podobu Német.
Na slovenštině je hodně cítit, že byla v Uhersku až do konce osmáctého století oficiálním jazykem latina, spousta slov ve slovenštině má latinský základ – nejen názvy měsíců, ale i názvů z rostlinnného a zvířecího světa. (Sem samozřejmě nepatří ťava – původ tohoto slova je pro mne naprostou záhadou) Když se domlouvám s příslušníky mé rodiny na konkrétním datu, uvedu vždycky raději k českému názvu měsíce i slovenský ekvivalent – opomenutí takového překladu mělo už tolikrát fatální následky, že už na to raději nezapomínám. Ani po třiceti letech soužití si moje žena – nehovoříc o dětech – není jistá, zda je červen opravdu jún a červenec júl, nehovoříc už vůbec o říjnu či listopadu. Tyto dva měsíce komplikují navíc Poláci, kteří nazývají náš říjen listopad a dělají tak chaos perfektní – na severu očividně opadává listí ze stromů o něco dřív.
Co mi ovšem dávalo pořádně zabrat, byla medicínská terminologie. V biologii vůbec, ať už v názvech svířat či rostlin jsou Slováci samorosti a jejich názvy se s našimi kryjí jen vyjímečně. Podobně to ale vypadá i s orgány lidského těla a chorobami. Nezapomenu na kolegu Vlastu Hřebena, učícího se gynekologii ze slovenské učebnice, jak se s vykulenýma očima ptal: „Může mi prosím vás někdo vysvětlit, co je to „ostatný driekový stavec“? Pro ty zvědavé objasním, že se jedná o poslední bederní obratel. Musel jsem zápasit s názvy jako „kiahne“ (plané neštovice), osýpky (spalničky), ružienka (zarděnky), mumps (příušnice) atd.
Slovenština dokáže být ale zákeřná i tehdy, když se rozhodnete objednat si v restauraci jídlo. Když jsem jel poprvé do Vysokých Tater ( to mi bylo asi patnáct), objednal jsem si v restauraci „bravčovú pečienku“, v domění, že se jedná o vepřovou pečeni. Nejednalo. Dostal jsem játra z rýží a moc jsem se divil. Játra jsou totiž slovensky pečeň, jakož i ledviny jsou obličky. (Ale jen u člověka, u zvířat se jedná o úplně obyčejné ľadviny.) Někdy je zajímavé sledovat posun významu slov ze západu na východ. Jestliže tedy Češi z Čech mají zelí a kapustu, Moraváci mají zelí a kel, a Slováci pak kapustu a kel. Pozor, abyste jedli opravdu to, co chcete. Když se Lubova přítelkyně Karolína ptala na Slovensku na možnosti příloh a byly jí nabídnuty zemiaky na nejrůznější způsob, zeptala se nesměle, zda by neměli brambory. Neměli, jen zemiaky. Brambory jsou stejně zvláštní plodina, jež snad v každém údolí nese jiné jméno. Oficiálně jsou to sice na Slovensku zemiaky (a v Bratislavě „zemáky“, ale na Záhoří se jmenují stejně jako na Moravském Slovácku erteple (z německého Erdapfel, čili zemské jablko), na Spiši jsou to gruľe a na Zemplíně dokonce bandurky.
Samostatnou kapitolou jsou slova rakousko- uherská, jež probouzejí nostalgii zaniklého mocnářství. Jsou společná nám, Slovákům, Rakušákům i Maďarům a poznají se podle toho, že v Německu neexistují. Tak je to naše žemle (dobře, oficiálně je to houska, ale každý Čech doufám ví, co to žemle je). Na Slovensku je to „žemľa“ naprosto oficiálně, v Rakousku semmel a v Maďarsku zsemédl nebo zsemle. V Německu nemají tušení, o co by se mělo jednat, pro ně jsou to naprosto nudné “brötchen”. Jestliže je náš křen slovensky chren a rakousky kren, Němci hovoří o meerretich. (A Maďaři o „torma“ – to mi vysvětlete, kde se toulali, když císař pán to slovo zaváděl.) A což teprve povidla, rakousky powidl, německy pflaumenmarmelade? Údajně existuje 800 slov, jež se řeknou rozdílně v Rakousku a v Německu, řada z nich je téměř totožná se slovy českými.
Slovenština má ovšem i slovní zásobu, jež dokáže nadchnout i člověka nezúčastněného. A to přesto, že má v součtu méně slov než čeština a mnohem méně si se slovy hraje a má jen sporadicky dvojmyslná slova ( čeština má i slova trojsmyslná, takže, když je slyšíte, nemůžete si být jisti, co vám ten člověk vlastně opravdu chce říct). Ovšem slovenská „silná trojka“ vysoce emocionálních slov : „skuvíňať, bedákať a meravieť“ je na nepřekonání. Jakož i slovo „nebodaj“, jež používá má žena velmi často, nikdo mi ale nedokázal zatím prozradit jeho český ekvivalent. Nebodaj je prý česky nebodaj. No dobrá nechejme to tak, pokud by nějaký čtenář těchto řádků měl lepší nápad, budu vděčný, když mi jej sdělí.
Zřejmě na konci mého článku dlužím nějakou pointu. No dobrá, máte ji mít. Když šel můj zeť ke křtu (nechal se před svatbou pokřtít a já ho ještě dnes obdivuju, co všechno při přípravě na tento akt vydržel), nabízela se má žena, že mu půjde za kmotru. Tuto snahu okomentovala švagrová (slovensky švagryňa) Hanka slovy: „Ty si ale vybitá. Je oveľa lepšie byť krstná mama ako svokra, čo?“ No řekněte, nemá ta slovenština svou vlastní poezii?

Relikty bývalého režimu


Bylo nebylo – moje děti narozené v letech 1985 a 1988 tomu nechtějí věřit – žili všichni občané Československa a nejen oni v takzvaném reálném socialismu. Život to byl napínavý sháněním nedostatkového zboží a zápasem s nefungujícími službami a úplatky. Mezitím se mnohé změnilo, setkání s relikty tohoto režimu je téměř dojemné. Aspoň pro mne. Zatímco povahy vzdětlivé planou a mají chuť vraždit, mně to připadá veselé. Možná je to tím, že jsem s nimi konfrontován jen zřídka.
Psal se rok 2010 a já jsem doprovázel maminku k řezníkovi. Bylo půl páté odpoledne, řeznictví mělo otevřeno do pěti. Nic tedy nemělo stát v cestě, aby člověk nakoupil podle vlastní chuti. Až do okamžiku, kdy maminka chtěla, aby jí prodavačka nakrájela šunku.
„My už nekrájíme,“ pravila prodavačka. „Mám už umytý krájecí stroj.“
Naštěstí jsem zřejmě stál v zvukovém stínu a proto jsem nerozuměl, co řekla. Ale zřejmě i kdybych rozuměl, nevěřil bych, co jsem slyšel. Máti, mírně zkoprnělá požádala, zda by mohla dostat aspoň tlačenku.
„Říkala jsem vám přece,“ pravila prodavačka už poněkud zvýšeným hlasem. „Že nic nekrájíme. Máme už umytý stroj.“
„A nemohla byste – aspoň nožem?“ zeptala se matka.
„Normálně to nedělám,“ pokrčila prodavačka rameny. „Ale zkusit to můžu.“
Výsledek odpovídal její nezkušenosti v zacházení nožem. Pláty (psít o plátcích by bylo naprosto neadekvítní) měly přes centimetr tloušťky. Vlastně by ta osoba v řeznictví neměla vůbec pracovat, mohla by se přece zranit. V jejím zájmu jsem tedy informoval obratem mailem jejího zaměstnavatele, ten se ukázal „velmi znepokojen“. Doufám, že onu dámu v jejím vlastním zájmu ale i ve vlastním pošle umývat podlahu. V komunistických – pardon, socialistických časech člověk skutečně poslední čtvrthodinu před závěrečnou nesměl vkročit do prodejny, protože se umývala podlaha. Jak vidět, tato tradice ještě nebyla zcela zapomenuta.
V roce 2004 jsem navštívil s rodinou Hradec Králové. Protože jsem se ve městě nevyznal – a internet tehdy ještě nefungoval jako dnes, ptal jsem se na ubytovací možnosti ve městě jedné své dávné přítelkyně. Ta mi doporučila hotel Garni. Údajně na něj byly přebudovány bývalé studenstské koleje, je levný, podle jejích referencí dobrý a lehce nalezitelný (mé první GPS jsem si kupoval až o dva roky později.) To souhlasilo. Koleje jsme našli bez problémů. Na recepci ovšem seděla paní jako ze starých časů.
„Ne pane, já tady žádnou rezervaci na jméno Polách nemám,“ odtušila rezolutně.
„Ale já jsem ten pobyt telefonicky objednával,“ namítl jsem. Protože jsem tak činil z ostrova Santorin (samozřemě to byla moje chyba ) přišla ta rezervace na pěkné peníze. (EU omezila tarify za rooming až o několik let později.)
„No prostě nemám,“ trvala na svém.
„A nemáte dva volné pokoje?“ zeptal jsem se. Byl už večer, představa bloudění po Hradci a hledání ubytování mne nelákala.
„Ukažte mi občanku,“ pravila.
„Občanku nemám,“ odpověděl jsem.
„Jak to, že nemáte?“
„Protože jsem rakouský občan. My tam občanské průkazy nemáme. Ale mám s sebou cestovní pas.“
„Ukažte to sem,“ pravila nerudně. „S tím já nemám žádné zkušenosti. Jaké číslo mám do kolonky číslo občanského průkazu napsat?“
„Napište tam třeba číslo pasu.“
„Hm,“ řekla pochybovačně. Ale pak se náhle rozzářila. „Vy jste doktor Polách?“
„Ano,“ přisvědčil jsem nejistě. Netušil jsem, že by mne mohl někdo v Hradci znát.
„Tak to máte říct hned,“ jásala recepční. „Tak pro vás tu rezervaci mám. Pro doktora Polácha, rozumíte, tedy pod písmenem D. Proto jsem já to nemohla najít.“
Spolkl jsem poznámku, která se mi drala na jazyk a snažil jsem se vypadat šťastně.
„Tak to bychom měli,“ konstatovala spokojeně, když se jí do kolonky číslo občanského průkazu podařilo narvat číslo mého pasu a následně i pasu mé ženy a dětí. „Ale poslouchejte, kde parkujete?“
„Za kolejí,“ řekl jsem.
„No to tam nemůžeme nechat. Vy máte určitě nějaké bombové auto, ještě by vám ho někdo mohl ukrást.“
„No, mám Passata, ale ten už má naježděno přes sto tisíc kilometrů. Takové auta se nekradou. A kromě toho mám zajišťovací systém.“
„Nechat ho tam nemůžete,“ řekla rozhodně. „Zaparkujte tady přímo před vchodem a já vám na ně dám pozor.“
„Ale tam je značka zákaz stání,“ upozornil jsem ji.
„To nevadí,“ odpověděla. „Když jsem vám to dovolila, tak tam stát může.“
„Vy tu budete i v noci?“ chtěl jsem vědět.
„No to ne. Ale já kolegovi řeknu.“
Když jsme se pozdě večer vrátili z města, seděl na vrátnici už kolega.
„Prosím vás,“ chtěl jsem se ujistit. „Já stojím s mým autem tady před vchodem v zákazu stání. Ale vaše paní kolegyně říkala, že to nevadí.“
„Já tam nevidím, pane,“ odtušil vrátný bohorovně. „To je za rohem, tam já nevidím. Pokud se tomu autu něco stane nebo jej někdo ukrade, tak já za nic neručím.“
„Já nemám strach, že by ho někdo ukradl,“ vysvětloval jsem. „Ale aby mi policajti nedali pokutu nebo dokonce botu na pneumatiku.“
„Jak jsem říkal, já tam nevidím pane,“ trval na svém vrátný. „Když ho tam policajti uvidí a tu botu vám dají, já nemám žádnou možnost jim v tom zabránit.“
„Tak to já raději přeparkuju,“ povzdechl jsem si.
„No víte, oni ti policajti přijdou dovnitř. Já si s nimi povykládám, uvařím jim kávu.“
„Aha,“ zapálilo mi. „Tak tady máte stovku na tu kávu.“
„No vidíte, že mi rozumíte, pane,“ rozzářil se vrátný. „Vždyť jsme Češi ne? Musíme si vzájemně pomáhat.“
Můj syn už zřejmě není Čech, ani Slovák a vlastně ani Rakušák. Má už ten nežádoucí evropský původ a taky se tak cítí. Smál se tak, že jsme ho nemohli utišit.