Přiznám se, že jsem se původně k tomuto tématu vůbec nechtěl vyjadřovat. Říkal jsem si, netýká se tě to, tak mlč. Jenže, když jsem se přistihl, jak netrpělivě čekám na výsledky prvního kola prezidentských voleb v České republice, pochopil jsem, že se mě to přece jen nějak týká. Prostě tu závislost na své domovině nesetřesete a samozřejmě přejete zemi, ve které jste se narodili a kde jste studovali a prožili své mládí, čili ta nejkrásnější léta, to nejlepší.

A samozřejmě, nemám chuť znova vysvětlovat mým rakouským přátelům, jak mohli Češi zvolit toho pijana a do sebe zahleděného narcise svým prezidentem. Přiznám se, že mě to před pěti lety dost unavovalo. Podruhé se mi do toho už nechce – i když si myslím, že tentokrát by se mě nikdo už asi ani neptal. Lidé si zvyknou na ledacos, samotné Rakousko uniklo modrohnědě zbarvenému prezidentovi jen o chloupek.

Proč jsem se držel zpět, je fakt, že pana Drahoše prostě neznám. U knížete Schwarzenberka to bylo něco jiného. Jednak jsem znal jeho život dost podrobně – možná i z jiného úhlu, než byl znám v Česku a navíc jsem znal prakticky celou jeho rodinu i osobně – koneckonců byli mnozí z jeho rodinných příslušníků mými pacienty. Nedokážu tedy posoudit, jaký prezident by pan Drahoš byl, vystupuje sice velmi příjemně, umí dobře anglicky, má za sebou ctihodnou kariéru v Akademii věd a s tím spojenou vedoucí funkci, v politice je ale novou osobou, kterou nikdo nezná a tedy ani nedokáže dobře odhadnout. Tedy podobný fenomén jako slovenský prezident Andrej Kiska. Slušný člověk, který se ale v politické džungli nedokázal prosadit a byl šelmami politického života odsouzen k mlčení a nenápadnosti. Protože politika je pro slušného člověk minové pole a ty miny mu do cesty budou klást skoro všichni. A budou se ho snažit umlčet, jako se to na Slovensku podařilo premiérovi Ficovi,

Samotný fakt, že se Miloš Zeman navzdory svému zdravotnímu stavu rozhodl znovu kandidovat na prezidenta, svědčí o ztrátě kontaktu s realitou a maximální zamilovanosti do sebe sama. Netušil jsem, že někdo dokáže v narcismu překonat Václava Klause, ale Miloš Zeman to očividně dokázal. Všechna čest. Zhruba zde ale můj obdiv končí.

Snad ještě k jeho tělesné odolnosti. Když byl zvolen poprvé a tehdy už trpěl na gangrénu palce, nedával jsem mu naději, že by mohl přežít celé své volební období. Zejména při jeho životním stylu. Statisticky viděno, má diabetik, který už má gangrény na končetinách, životní očekávání zhruba dva roky. Ale zapomeňte na statistiky, každý člověk je individuum a Zeman očividně jedno takové je. Takové, které na statistiky kašle, a nejen na ně. Že ale jen pohled na jeho zubožený celkový vzhled nepřiměje voliče k přemýšlení, mě zaráží. I když se zdá, že to přece jen určitou roli hrálo.

Během svého úřadu napáchal Zeman hodně zla, naštěstí neměly jeho kroky praktický dopad na postavení České republiky na mezinárodním poli. Zeman je jakýsi malý Trump, tedy vlastně Trumpíček, velmi rád provokuje a zastává jiný názor, než je ten etablovaný a všeobecně uznávaný. Není to proto, že by tyto politické názory zastával, ale získává si tím pozornost veřejnosti. A o tu mu vždy šlo. Už disidenti před rokem 1989 se mu vyhýbali a snažili se, aby se nedozvěděl o jejich setkáních. Ne proto, že by se báli, že by je udal u StB, ale protože zničil pokaždé zábavu. Zajímavý a vtipný směl být jen on, kdo si v jeho přítomnosti dovolil sklidit úspěch, stal se okamžitě terčem jeho útoků.

Možná proto se obrátil na Východ v čase, když všichni hleděli na Západ. Svou podporou ruské a čínské politiky byl zase jednou „jiný než ostatní“ a psali o něm i v západních novinách. Možná mu šlo opravdu jen o to. Ale je možné, že se zde objevil i jeho někdejší komunistický sentiment, v mládí byli všichni tehdejší komunisté vychováváni k lásce k Sovětskému svazu a z dětské výchovy zůstane vždy leccos viset (viz pan Petránek). Zeman se očividně totalitních režimů nebojí, s demokracií se nikdy tak úplně nespřátelil.

Už proto, že s demokracií souvisí i svoboda tisku. Novináři jsou stejně nenáviděný nepřítel pro Zemana jako pro Trumpa (Putin je už zlomil a přinutil k poslušnosti a stal se tak vzorem pro všechny své následníky – nejblíže se mu v této věci dokázal přiblížit Erdogan). Novináři mají tu zlou vlastnost, že nejsou poslušní a interpretují, co slyší, a ne vždy tak, aby se to vládcům líbilo. Nezávislý žurnalismus je jedním z pilířů demokracie, Zeman vsadil na jemu oddanou Primu a na internet (který před první volbou ignoroval). Internet je totiž zdroj „nefiltrovaných informací“ tedy „fake news“ je v něm rovnocenné s „true news“, rozhoduje v podstatě jen, která z těch zpráv je nakliknuta častěji. A lži jsou většinou zajímavější, překvapivější a tím pádem i častěji aktivovanými zprávami než zprávy pravdivé. Novinář si nemůže dovolit vypustit úplnou kachnu, protože by ho to mohlo stát zaměstnání, na internet se ale dá napsat bez jakéhokoliv nebezpečí pro pisatele prakticky úplně všechno.

Internet s sebou přinesl nespoutaný „dirty campagning“ a na ten se budeme muset i v příštích dvou týdnech připravit. Ostatně už začal. Při posledních rakouských parlamentních volbách byly strany překvapeny touto zbraní, je nová a ještě nevyzkoušená, byla ale použita v takové míře, že uvažují o zavedení zákona proti této činnosti, jen nikdo nemá ani tušení, jak by takový zákon měl vypadat. Na internetu se dá lhát a vypouštět zavádějící a falešné informace bez jakéhokoliv omezení, a jeho vliv na výsledky voleb jsou nezanedbatelné – nejbizardnějším příkladem je právě volba Trumpa v USA, kde právě asociální „sociální média“ rozhodla z velké části o výsledku voleb.

Zeman se velmi angažoval, aby zmírnil napětí mezi Ruskem a Evropou. Proč to nevyšlo, leželo ve faktu, že byl příliš okatě v ruském žoldu. Jeho návštěvy seminářů organizovaných důstojníky KGB, kde dostával vyznamenání, nemohly nikomu ujít. Návštěvy vojenských prohlídek v Moskvě či v Pekingu jsou samozřejmě interpretovány jako podpora mocenských (tedy i militaristických) ambicí těchto velmocí. Které skutečně v poslední době k velmocím vyrostly – zejména díky slabosti stávajícího dominanta světové politiky USA – která začala nesmyslným útokem na Irák a od té doby ztrácí ve světové politice jednu pozici za druhou. Klanět se zemím, které ohrožují demokratický evropský systém, není dobré. A Zeman svým působením dokázal aspoň to, že stále větší část české společnosti nevidí v ruském systému vlády něco zas až tak špatného. A to je hodně nebezpečné. Protože on špatný je.

Rusko je v současnosti otcem evropského fašismu a jím zřejmě i zůstane. Zeman tedy přestoupil ze svých komunistických kořenů k fašistickým myšlenkám – není v tom ostatně jediný – i Benito Mussolini byl  původně komunista. Fašismus má agresi napsánu ve svém programu, díky expanzi a vedení válek odvrací pozornost od vnitřní slabosti diktátorského systému. Rusko se „vyřádilo“ v Sýrii – vlastně chválabohu, jinak tam nebylo síly, která by fanatiky z IS zastavila, zapletlo se ale i do konfliktu na Ukrajině – fašismus se opírá o nacionalismus a tím pádem bylo skoro odsouzeno k tomu, aby se zde angažovalo, i kdyby to Putin nakrásně nechtěl (a zřejmě opravdu nechtěl). Slabost zkorumpovaného ukrajinského státu byla pastí, které se téměř nedalo vyhnout. Když pak tedy separatisté na Krymu v poslední chvíli změnili otázku referenda a místo „Jste za samostatný Krym“ položili otázku „jste za připojení Krymu k Ruské Federaci“  přivedlo to sice Putina údajně do stavu nepříčetného vzteku, ale věděl velmi dobře, že už nemůže couvnout. Vyzývat k tomu, aby Evropa uznala anexi Krymu, znamená ovšem nepřímo vyzývat k tomu, aby fašistický stát strávil kořist a hledal si novou oběť. Protože bez války žít nemůže. Zemanovi šlo ale zase jednou nejen o to, aby dostal pochvalu od Vladimíra Velkého, ale aby byl zase jednou v celosvětovém tisku. Stejně jako Klaus se svým protiekologickým přesvědčením. Narcisům je jedno, proč o nich píšou, hlavně že o nich píšou. Následně ale nenávidí novináře, kteří o nich nepsali podle jejich představ.

Nakolik si Zeman pomohl angažováním Jiřího Ovčáčka jako svého mluvčího, je otázka. Mluvčí Ovčáček, či Ovčí Mluvčáček, jak jsem se doslechl, že je přezdíván, se snažil být za každou cenu ještě vtipnější než pan prezident sám. Vulgarity se staly normou, v konečném důsledku ale dokázaly lidi odradit. Nebylo těžké se domyslet, koho myslel Andrej Babiš, když Zemanovi doporučoval, aby se „zbavil některých lidí ve svém bezprostředním okolí.“ Otázka je, zda se Zeman lidí jako Ovčáček či Mynář vůbec zbavit může.

Zeman velmi citlivě zachytil otázku imigrace a pochopil, co hýbe jeho „čtvrtou cenovou“ a podal právě této klientele problém tak, aby ho pochopila a postavil se hned do pozice ochránce před nebezpečím, které je pro českou republiku (na rozdíl od Německa, Francie či Rakouska a Švédska) naprosto imaginární. Každý rozumný politik v Evropě už pochopil, že neregulovaná imigrace je smrt naší civilizace, máme ale skutečně odmítat turecké intelektuály, universitní profesory a novináře, když utíkají před Erdoganovým pronásledováním? Jenže takto diferencovaně Zemanova klientela nemyslí a on to dobře ví. Zeman je chytrý i přes projevy Wernickeovy encefalopatie (častý syndrom alkoholiků) a ví, co od něho jeho voliči chtějí slyšet. Samozřejmě že při diskusích v televizi (pokud k nim dojde, budu překvapen, když se Zeman z diskuze v TV neomluví, do Primy, kde si je jistý plnou podporou, samozřejmě půjde rád) bude právě ochrana před imigrací ze jeho strany hlavní téma. Rusku a Číně se bude vyhýbat.

Zda si útok ukrajinské aktivistky objednal Zemanův tým, či zda to byla skutečně spontánní akce, se zřejmě nedozvíme. Každopádně nahá cizinka, křičící na Zemana anglicky urážky, pasuje dobře do jeho image ochránce národa před cizími extremisty, od kterých je pak samozřejmě napadán. Pár hlasů mu to přinést může. Trošku mi to připomnělo historku s volbou Vladimíra Mečiara v roce 1992. Tehdy věděl samozřejmě Mečiar už dávno, že nemůže jít volit v bratislavském obvodě, kde měl svůj byt, jednoduše proto, že byl přihlášen k trvalému pobytu v Trenčanských Teplicích. Volební seznamy visely na každých dveřích a koneckonců nedostal do bratislavského bytu ani volební informaci. Přesto šel k volbám Bratislavě, aby mu tam bylo za přítomnosti médií „zabráněno v demokratickém právu volit“. Prokazatelně to zdvihlo hodně hospodských štamgastů z jejich židlí od piva a cigarety, přivedlo je do volebních místností, do kterých by jinak nešli, a přineslo to Mečiarovi pět procent hlasů navíc. Nakolik bude tento nesmyslný útok na Zemana tematizován, nechám se překvapit.

Takže místo prezidentské volby to bude referendum o Zemanovi. Protože Drahoš, jedno jak se bude prezentovat, jedno s jakým programem přijde, bude a zůstane „jen“ alternativou za Zemana. Přesto mu přeji, aby vyhrál. Už jen proto, aby zavládl v české společnosti klid a aby ze zorného pole zmizel nejen Zeman ale i Jiří Ovčáček. Na některé výroky a činy prostě nemám žaludek. Stačí, když blbne Trump na twiteru.

Trošku mi to připomíná rakouské prezidentské volby. V prvním kole vyhrál s náskokem Höfer, druhé kolo pak bylo referendem, zda chtějí Rakušáci prezidenta s fašistickými rysy. Sice těsně, ale neprošel. Když se všichni rozumní lidé spojili, dopadlo to dobře. Přeji Česku, aby se tam taky našel dostatek rozumných lidí, kterým záleží na tom, kdo je bude reprezentovat. Že nejsou národem pivních skautů.

Od začátku mi bylo jasné, že ten rok bude napínavý. A to i v mém osobním životě, s politikou jsem vůbec nepočítal. Čekalo mě organizování výletu pro spolupracovníky z nemocnice ve Wagně na Jižní Moravu, cesta s maminkou do Říma, za budoucí snachou do Londýna, letní dovolená u Mar menor ve Španělsku a podzimní v severní Itálii, kongresy a vzdělávání, moje žena dále neúnavně přestavovala dům, k tomu syn s mou pomocí kupoval a zařizoval byt ve Vídni, musel jsem si pořídit nové auto, protože to staré už odmítalo spolupráci, dcera ukončila mateřskou dovolenou a začala při dvou malých dětech pracovat, měla se asfaltovat příjezdová cesta k našemu domu (stavební firma slibovala tuto práci od dubna aby v prosinci usoudila, že se to pro zcela nečekané prosincové mrazy už nedá) a konečně jsem měl absolvovat i vzdělávací pobyt na grazské klinice, abych uzavřel vzdělání v oboru gastroenterologie a hepatologie. Neptejte se, jak jsem k tomuto štěstí v mém pokročilém věku přišel, to by bylo na dlouhé vyprávění. Možná v tom všem je vysvětlení, proč jsem za celý rok nedokázal dokončit knihu, na které pracuji, zato jsem konečně na pátý pokus zdolal vrchol Dachsteinu. V podstatě tedy nakonec všechno dobře dopadlo, prý je na vině Jupiter, který o celý rok chránil raky před negativním vlivem Saturnu. Dejme tomu.

Jenže už tak dobrodružný rok se rozhodli dále kořenit svými výčiny politici a to v rozsahu opravdu nezvyklém. Rok 2017 možná nebyl úplně zlomový, ale určitý zlom v politice naznačil a je třeba se obávat, že tento bude pokračovat i v letech příštích, až skutečně dojde k naprostému geopolitickému přeskupení sil, na který bude muset reagovat každý z nás. Protože ho to postihne.

Samozřejmě to byl především rok Donalda Trumpa. Ne ovšem jeho neuvážených výkřiků a dekretů, které pak rušily americké lokální soudy. Byly to jeho činy ve světové politice mající dalekosáhlé důsledky, jedno, zda si to on uvědomuje nebo ne. Jeho „America first“ se rychle změnila na „America alone“. Totální izolace někdy všemocné mocnosti za oceánem. Začalo to tím, že se rozhádal s Evropskou Unií. Poslat do Bruselu velvyslance, který se netajil tím, že v zájmu USA je rozpad evropských struktur a že on osobně dává Evropské Unii maximálně dva roky existence, jakož i oslavné přijetí hlavního mluvčího Brexitu Farrage na kongresu Republikánů,  nebylo zrovna nejchytřejší a vzbudilo v Evropanech mnohé negativní emoce. Aspoň se shodli na tom, že obávaný TIPS, tedy zóna volného obchodu, nebude. Snad to povede k tomu, že se Evropa postaví na vlastní nohy, spíš to ovšem vypadá, že se opět rozpadne na východ a západ, přičemž nad východem stále víc sílí vliv Ruské federace.

Ať už si o USA myslíme cokoliv, přes mnohé fatální přehmaty jejich zahraniční politiky jako byla například válka v Iráku, či rozbití Libye, nebo bombardování Srbska v roce 1999, měl americký vliv v oblastech, kde byl patrný, určitý stabilizující vliv. Protože politický systém, který v USA existuje, je přes všechny slabiny a nedokonalosti demokratický (který demokratický systém je ostatně dokonalý?) a tím pádem měly USA roli ochránce demokratických hodnot a v podstatě nutily místní politiky v nejrůznějších oblastech světa, aby si moc nevyskakovali, pokud chtěli vládnout diktátorsky, protože se dřív nebo později dostali do křížku s americkou zahraniční politikou (teď samozřejmě nemluvím o hospodářských zájmech zbrojní lobby, která má logicky na diktátorech větší zájem než na demokracii, protože s diktátorem se smlouvy uzavírají snadněji, než s vládou kontrolovanou parlamentem. Bohužel tento americký vliv dospěl až k pocitu výjimečnosti, který nejlépe symbolizuje ve své knize „Pořádek světa“ někdejší americký ministr zahraničních věcí Henry Kissinger.

V minulém roce vyklidily Spojené státy politicky prakticky všechny světové regiony. Asii přenechaly Číně, vystoupením ze spolupráce s ASEAN a jiných mezinárodních ekonomických uskupení (se snahou jednat s každým státem jednotlivě a tím mu moci vnutit silněji americký vliv) se zde dostaly do izolace. Jediný, kdo si s tím láme hlavu, je Japonsko, ale i to se rozhodlo emancipovat od vlivu USA, konečně začne budovat vlastní vojsko, protože harašení zbraní mezi USA a Severní Koreou musí všechny sousedy nevyzpytatelné severokorejské diktatury naplňovat obavami. V Asii se roku 2017 stala definitivně vládnoucí velmocí Čína, kdo se musí chvět hrůzou nad tou skutečností nejvíc, je samozřejmě Tchajwan, zřejmě se v budoucnosti nevyhne osudu Hongkongu. Ostatně má čínský režim v plánu díky digitálním technologiím zavést absolutní sledování občanů s jejich hodnocením podle vzoru ratingových agentur od AAA občana vzorného po DDD občana hodného potrestání a sankcí. George Orwell nechává pozdravovat.

Mnohem hůř ovšem dopadly USA na předním východě. Trump – očividně pod vlivem zbrojní lobby, vsadil bezvýhradně na Saúdskou Arábii, protože ta byla ochotna odkoupit od USA zbraně za desítky miliard dolarů, aby mohla vést svou válku v Jemenu a zastrašila svou šíitskou menšinu u Perského zálivu. Vsadit na zemi, která je matkou veškerého islámského fanatismu a v dalším důsledku terorismu, bylo z geopolitického hlediska dost nepochopitelné. Když Trump v Rijádu kázal shromážděným sunnitským vůdcům o boji proti terorismu, zdvořile se usmívali, ale mysleli si své. Stejně jako koncem roku čínský prezident Si Ťin-pching. Trump se pod vlivem Saúdů obrátil tvrdě proti Iránu, který si právě znovu zvolil umírněného prezidenta, který tvoří protiváhu proti bandě fanatických imámů a snaží se zemi otvírat. Nutně by potřeboval podporu západního světa. Od Trumpa dostal místo toho tvrdý úder do tváře – výsledkem bylo, že ihned přijal v Teheránu Putina. Všude, kde USA vyklidily pozice, natlačila se okamžitě jiná mocnost. Vítězstvím války v Sýrii a novým spojenectvím s Iránem jako ž i s tureckým Erdoganem získali Rusové v oblasti předního východu dominanci, o které si i v dobách studené války mohli jen nechat zdát. Uznáním Jeruzaléma za nedílné hlavní město Izraele pak Trump postavil i své spojence Saúdy do velmi prekérní situace – ne že by mi jich bylo líto, ale jejich spojenectví s Trumpem a USA jejich snahy o dominanci v arabském světě silně oslabilo. I v Izraeli mu tleskali jen radikálové premiéra Netanjaha, kteří žijí z permanentního konfliktu s Palestinci a mají zájem na jeho udržování. Zřejmě tak americký prezident učinil na radu svého zetě Jareda Kushnera, který je ortodoxní Žid a v tomto případě očividně neprotiřečila ani jeho dcera Ivanka, která s ohledu na manžela rovněž přestoupila na židovskou víru. Židovská lobby tedy nebyla v USA ještě nikdy tak silná jako za Trumpa. Že to nepochopili Saúdi, není překvapivé, protože oni toho chápou opravdu poměrně málo. A tak se namočili.

Ale je i hůř. I Egypt, po celá desetiletí a minimálně od míru v Camp Davidu věrný spojenec USA (s výjimkou krátké vlády prezidenta Mursího a jeho muslimských bratří) pochopil, že se na Ameriku už nemůže spoléhat. A protože prezidentovi a generálovi al Sisímu je jasné, že se bez zahraniční podpory u moci neudrží, obrátil se na Rusko. Bude tedy nakupovat zbraně v Rusku a to za americké peníze. A ruským poradcům jsou najednou dveře v Kairu otevřené.

Největším důkazem naprosté izolace USA ve světové politice bylo naprosto bezprecedentní rozhodnutí rady bezpečnosti, která odsoudila Trumpovo uznání Jeruzaléma, a USA musely použít své právo veta, aby proti nim nebyla přijata rezoluce. A stejně se jim dařilo i na valném shromáždění UNO, ovšem tam to až takové překvapení nebylo. A to navzdory výhružkám o krácení finanční pomoci státům, které budou hlasovat „proti zájmům USA“ rozuměj „Proti rozhodnutím jejich provokujícího prezidenta.“ Pamatujeme si ještě, jak Sovětský Svaz musel stále znova používat svého práva veta, aby blokoval rozhodnutí Rady proti své politice? Třicet let po pádu železné opony se karta obrátila natolik, že teď jsou to USA, které stojí samy proti celému světu a mají prezidenta schopného mlátit botou do stolu.

I v Africe působí v mnoha zemích ruské a čínské žoldnéřské skupiny, které samozřejmě dbají na ochranu zájmů země, ze které pocházejí. A díky občanským válkám v afrických zemích i přelidnění oblastí Sahelu (Jen Súdán měl v roce 1900 pět milionů obyvatel, v roce 2050 jich bude navzdory všem zničujícím občanským válkám mít sto milionů!) ženou desítky tisíc uprchlíků ve směru do Evropy, aby ji destabilizovali. A tato taktika má úspěch.

I v Evropě se rozmnožili „zlí chlapci,“ kteří si s principy demokracie příliš nelámou hlavu. Viktor Orbán už ve své zemi demokracii potlačil dostatečně, dokáže zakazovat i vysoké školy, díky svému postoji vůči uprchlíkům má ve své zemi statut neohrozitelného hrdiny. Teď novým zákonem o finanční podpoře politických stran zahájil tažení i proti svému někdejšímu spojenci, pravicově radikálnímu Jobbiku. Nevím, jak se to bude líbit v Moskvě, Jobbik je nejen ideologicky ale i finančně podporovaný z Ruska. V Polsku se podařilo Jaroslavu Kaczynskému dostat pod kontrolu právní systém. Jeden z pilířů demokracie  – nezávislé soudnictví – utrpělo těžké, možná smrtelné rány. Sám Kaczynský se nechal slyšet, že se chce vrátit k osvědčenému – rozuměj komunistickému – systému soudnictví, kdy musí soudci rozhodovat podle politických instrukcí, jinak musí počítat s konsekvencemi.

Volby, které v Evropě proběhly v roce 2017, rozhodně nepřispěly k stabilizaci kontinentu. Byly všeobecně poznamenány propadem sociální demokracie a vůbec standardních politických stran, které byly nahrazeny politickými hnutími. Hnutí samozřejmě nemají demokratické rysy a je jedno, zda se jedná o ANO nebo o „en Marche“ Emanuella Macrona. Hnutí nemají demokratickou strukturu, ale silného vůdce, který slibuje vyřešit všechny problémy společnosti. V okamžiku, kdy se tento úkol ukáže být nad jeho síly, začne být nebezpečný. Krach sociální demokracie nepostihl jen Českou republiku, ale je všeobecným jevem. Klasická sociální demokracie, která se viděla vždy jako zástupce dělnictva, totiž už přišla o svou voličskou základnu. Dělníci volí většinou pravicové populisty, ať už je to AfD v Německu, FPÖ v Rakousku nebo Okamurův Úsvit přímé demokracie. Sociální demokraté se ani nepokusili hledat náhradní voličstvo. Právě drobní podnikatelé, dušení byrokracií a bojující o holou existenci, by byli ideální cílovou skupinou, protože prakticky nemají nikoho, kdo by se jich zastal. Ale sociální demokraté zůstali u svého postulátu, že každý podnikatel je podvodník, a to jim zlomilo vaz. Po více než sto letech politického působení se odebrali do politického důchodu případně propadliště. Je to stejně zhoubné jako Trump (který je ostatně i když kvazi republikán představitelem určitého politického hnutí, ne strany), protože malý člověk se prakticky nemá kromě pravicových populistů na koho obrátit. A pak stačí troška plamenných slov o ochraně proti uprchlíkům – i když žádného ještě neviděli, a už volí. Ostatně Okamura vzal i spoustu hlasů komunistům, radikálové zleva či zprava jsou pro prostého voliče skoro nerozeznatelní – proto spolu vždy tak zápasili a komunisté byli první Hitlerovou obětí – šlo o voličskou masu.

Volby v Německu uvedly nejsilnější evropský stát do stavu politické narkózy, je otázka, zda se z ní Německo vůbec probere. Sociální demokracie je stejně jako ve všech ostatních evropských státech napůl mrtvá a CDU/CSU díky své vůdkyni těžce raněná. V čase destabilizace celého evropského regionu a vlastně i celého světa to není dobrá zpráva.

Zejména když se s Evropou loučí Velká Británie. Přes své kverulantství a neustálé požadování výjimek, které všem šly stále na nervy, byl UK stabilizujícím prvkem, protiváhou Německa a brzdou přílišné centralizace. I když dnes už většina Britů svého hlasování v Brexitu lituje, co se stalo, stalo se a nelze to vzít zpět. Volební kampaň Brexitu, plná laciného populismu i přímých lží ukázala naplno nebezpečí přímé demokracie – to bylo také jejím jediným přínosem.

Katalánská otázka taky není pro Evropu právě stabilizujícím faktorem. Stačí jeden blbec v pozici premiéra vlády a jeden ne příliš osvícený monarcha na jedné a naivní nacionalistický politik na druhé straně a katastrofa nabere svůj směr.  Nacionalismus není nikdy dobrou odpovědí na problémy, tedy ani ten katalánský, policie střílející gumovými projektil do dětí ale taky ne. Je bohužel nad síly španělské centrální vlády vysvětlit Kataláncům, proč pro ně není možné to, co je možné pro Basky – tedy ekonomická autonomie. Bezmocnost Bruselu, který tento problém nazývá vnitřním španělským, i když už takovým dávno není, není taky ničím právě uklidňujícím.

Volby v Česku a Rakousku taky nepřispěly k stabilizaci regionu. Česko se stalo víceméně neovladatelným. Tento stav budou čeští voliči sotva schopni korigovat, v čelech stran totiž stojí bohužel natolik neschopní vůdci, že toho volič mnoho nezmůže. Jestliže např. pan Fiala hlásá od volebního dne, že s Babišem NIKDY do vlády nepůjde, aby následně zdůvodňoval odmítnutí důvěry vládě tím, že s ním Babiš nejednal, je to trošku kašpárkovské divadlo. Fiala může doufat jen na hloupost a krátkou paměť svých voličů, pokud se chce při opakovaných volbách dostat znovu do parlament tu. O Panu Kalouskovi bych se raději ani nezmiňoval, ten se ve svém klaunovství doslova vyžívá. Jenže bylo by třeba vládnout a udržovat v zemi pořádek a ne být za každou cenu vtipný a obstrukční.

Rakouské volby jsou zase z jiného soudku. Vláda, která z nich vzešla až překvapivě rychle a snadno, je možná předobrazem budoucnosti evropské politiky. Klasická pravice, sloužící zájmům milionářů (i když se i ÖVP v podstatě změnila z klasické strany na hnutí se silným vůdcem Kurzem) se spojila s populistickou krajní pravicí, jejíž voličstvo jsou dělníci s nejnižšími příjmy a příjemci sociálních podpor. Že to nejde dohromady, musí být každému jasné na první pohled a že tato vláda nebude řešit skutečné společenské problémy, protože toho prostě není schopna, je jasné taky. Bude muset volit zástupné problémy, jako je například opětné povolení kouření v restauracích, aby nespokojení lidé spodních sociálních vrstev si mohli při nadávání na poměry u piva aspoň zakouřit a být za to vládnoucí elitě vděční. Aspoň tedy za to.

A abychom se nenudili, spustila se koncem roku ještě kampaň „mee too“. Tato naprosto přehnaná reakce na sviňárny hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina je schopna změnit v západní společnosti chápání sexuality – Švédsko ostatně už uvažuje o zavedení povinného písemného??? souhlasu se sexem jako závazného předpokladu k sexuálnímu styku. Jinak bude trestný. Je to trošku komické, ale přibývající prudérnost západní společnosti se paradoxně blíží chápání sexuality arabského muslimského světa, tedy jako něčeho nežádoucího a sloužícího pouze k plození dětí. Přičemž tato funkce, která je u muslimů ještě plně zachována, v křesťanském, nebo lépe řečeno „postkřesťanském“ světě už dávno ztratila svůj význam. Kdo už z mladých lidí chce takovou komplikaci pro život i kariéru, jako je dítě? Nicméně politici už vyhlásili kampaň mee too za politický problém. Svůdnosti myšlenky, že našli tak skvělý zástupní problém, se prostě nedalo odolat. A to může mít pro samotnou strukturu západní společnosti fatální následky. Skoro si gratuluji k mému věku.

Svět se v roce 2017 hodně změnil – nemám ale pocit, že k lepšímu. Demokratické režimy zeslábly, diktatury zesílily. Počet zlých chlapců v politice se zvýšil, pozice těch už přítomných se posílila.

Jmenujme jen několik z nich, kteří se už dostali k podílu na moci nebo ji uchopili celou, aby nám začal mráz běhat po zádech. A to vynechávám politicky málo zajímavé oblasti jako je Afrika či Jižní Amerika, kde se zlými chlapci jen hemží, protože ty mají na celosvětový vývoj jen marginální význam:

Donald Trump

Vladimír Putin

Si Ťin pching

Recep Tajip Erdogan

Kim čong Un

Viktor Orbán

Jaroslav Kaczynsky

Heinz Christian Strache

Kdo z demokratických politiků ještě zůstává, aby byl jejich protipólem? Řada z nich nestačí svým intelektem na problémy, které si z velké části sami způsobili.

Jen namátkou: Angela Merkel, Theresa May, Mariano Rajoy.

Bojím se, že papež František sám to nezachrání.

A aby nám bylo veseleji, v březnu 2018 následují volby v Itálii, kdy si Italové budou volit mezi komikem Beppem Grillem, který nemá kromě výstupu z EU žádný program a politickým zombie Berlusconim. Italská sociální demokracie se pohybuje někde v číslech sociální demokracie české, momentálně někde okolo osmi procent. Prostě Italové se připojují k všeobecnému trendu, nedokážou si vážit demokracie, protože se jim daří příliš dobře a proto chtějí vyzkoušet něco jiného. Neví že cesta zpátky neexistuje nebo je příliš bolestná.

Ale abychom nebyli příliš pesimističtí, do nového roku existují i pozitivní vyhlídky. Například ženy v Saúdské Arábii budou moci od června jezdit autem. A prý se tam má otevřít první kino!

Promiňte, nic jiného mě tak nějak nenapadlo.

A – abych nezapomněl, Jupiter má prý chránit raky až do listopadu roku 2018. Takže, vlastně se není čeho bát.

Tak nějak jsem si zvykl můj poslední příspěvek před vánoci věnovat právě těmto svátkům. Chci téhle malé tradici zůstat věrný i letos.

Je prý příznakem začínající senility a blížícího se konce spisovatelské kariéry, když začna autor číst a citovat vlastní knihy. Což může být obojí pravda.

Přesto si dovolím publikovat “vánoční” pasáž z mého románu “Já,Herodes”. Protože k prvnímu vydání této knihy ještě pod názvem “Herodes, židovský král” došlo v roce 1998 tedy v minulém tisíciletí, jedná se o tisíc let starý text, na který si zřejmě stejně nikdo nevzpomene.

Takže, veselé a pěkné vánoce všem mým čtenářům.

A teď tedy  vyprávění o tom jak prožil narození Ježíška král Herodes Velký.

Jenže takto přišel do období největšího politického dusna Nový rok, svátek Roš Hašana. Celý měsíc Elul mne vyzývali farizeové k pokání a k přípravě na zúčtování s Hospodinem.  A já jsem proti tomu nemohl nic dělat, protože k tomu je zavazovala tradice. A já jsem přece opravdu upřímně litoval svých činů. Bože, ty přece víš, že moje lítost byla upřímná.

A ke všemu mě tehdy příšerně naštval Augustus.  Doopravdy. Kdyby alespoň s tou zprávou poslal někoho jiného než toho protivného Quirinia, který v té době spravoval Sýrii. Brzy nato ho sice odvolal a poslal příjemnějšího Saturnina, s nímž jsem vycházel i přes ten nešťastný soud s mými syny mnohem lépe, ale tu Jobovu zvěst přinesl ještě Quirinius. A jak nafoukaně!

Prý císař nařizuje sčítání lidu.

Dobrá, povídám, ať tedy sčítá, když se mu chce. Ty Quirinie, to spusť v Sýrii a tví kolegové v Asii, Pontu, Galatii a tak dále. Co já s tím?

A on, že prý se sčítání lidu týká i spojeneckých zemí, tedy i mého království.

Tak to mě skoro trefil šlak.

„Jakým právem?“ křičel jsem na toho pitomce. „Jsme nezávislá země, sčítání lidu tu bude tehdy, až budu chtít já.“

„Myslím, že by bylo vhodné, kdybys chtěl tehdy, když to vyžaduje imperátor Caesar divi filius Augustus,“ on nato.

„Máte vůbec tušení, co po mně chcete?“ zařval jsem na něj. A když mlčel, vysvětlil jsem mu to.

„U Židů je pradávná tradice, že se muži musí sčítat podle svého původu, podle kmenů ze kterých každý z nich pochází. Rozumíš Quirinie? Židé žijí v téhle zemi už druhou tisícovku let.  Za tu dobu se promíchali, žijí v Galilei, Pereji, Judeji a vlastně po celém světě. Ale k sčítání lidu se musí každý z nich dostavit na místo, kde žil jejich praotec. Konkrétně to znamená, že všichni rodu Benjaminova musí do Betléma, všichni Judovi potomci do Jeruzaléma a tak dále. Těch kmenů je dvanáct, Quirinie. Uvědomuješ si vůbec, co mi tu v zemi uděláte za zmatek? Tisíce lidí na cestách, bez střechy nad hlavou, práce bude stát, loupežníci budou mít svátek. A to všechno jen pro rozmar božského syna Augusta, nechť žije věčně. Já se z toho…“

„Jsem jen poslušný posel,“ namítl Quirinius. „Mám tedy Augustovi oznámit, že odmítáš vyplnit jeho příkaz?“

To mi tedy byla otázka. Zkus na ni odpovědět ne a je s tebou amen, Herode. Doprdele!

„Oznam vznešenému Augustovi, že pochopitelně vyplníme jeho přání, jak se na věrné spojence Říma sluší. Ale můžeš mu taky nějakou stravitelnou formou naznačit, Quirinie, že takhle mě naštval snad jen jednou v životě.  Anebo radši ne, nic mu nenaznačuj. Děkuji za poselství, Quirinie.“

Pak jsem měl být vyrovnaná harmonická osobnost!

Všechno bylo chmurné, zlověstné, cítil jsem, jako by na mě padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých praotců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil.

A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátém kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu, že mě přišli navštívit učenci z Babylonie.

„Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce.

„Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios.

„Uveď je,“ řekl jsem otráveně. S babylonskými vědci se vyplatilo vycházet po dobrém. Jednak o nich šly zvěsti, že dovedou ovládat černé síly a použít je proti každému, kdo se ji postaví, jednak byli poddanými parthského krále Fraarta, s nímž se rozhodně vyplatilo nažívat v míru.

Přišli. Tři mágové, oblečení do obřadních rouch, s klobouky na hlavách, svědčících o jejich vysokých hodnostech. Na pláštích hvězdy, měsíc slunce, zlata a stříbra, až oči přecházely. Tihle Mezopotámci si vždycky potrpěli na nádheru, jen co je pravda.

„Buď pozdraven, králi Herode, nechť žiješ věčně,“ pozdravili mě a poklonili se až k zemi.

„Vítejte,“ řekl jsem jim s nacvičeným úsměvem.  Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. „Co vás přivádí do mé země z dálky tisíce mil?“

„Přicházíme po dlouhé cestě z Babylonu přes Palmyru a Damašek, jdeme už tři měsíce, abychom ti oznámili zvěst, která tě určitě potěší, o králi.“

Zprávu, která by mě potěšila, jsem neslyšel už cel roky, proto ve mně vzplanula jiskřička naděje. Dal jsem jim pokyn, aby promluvili.

„Hvězdy, do nichž je vetkán osud lidí i národů, hvězdy, které jsme se učili po stovky let znát, a právě babylonská věda v to udělala pokrok největší, tyto hvězdy přinášejí šťastnou zvěst tvému národu, králi. Protože právě v tyto dny se tvému národu narodil Vykupitel, král věčnosti, král všech věků.“

Jako by do mě vrazili šídlo.

„Jak to víte? Co je to za nesmysl?“ křičel jsem na ně. „V mé rodině se nikdo nenarodil, to bych o tom musel něco vědět? Jak se tedy mohl narodit král, když v královském domě o tom nic nevědí?“

Srdce mi svírala úzkost. Cožpak já se narodil v královském domě? Nebo snad Saul? Nebo David?  Tenhle národ má právě tu blbou vlastnost, že jeho největší králové se rodí po chlévech a neurozených domech. Dalo se tedy vyvrátit, co říkali tihle hvězdáři?“

„Promiň, pane, jestli jsme tě rozrušili,“ blekotal první mág vystrašeně. „Ale už potřetí v tomto roce došlo k setkání královské hvězdy Jupitera se Saturnem, který je hvězdou tvého národa. A protože k tomu setkání došlo v souhvězdí Ryb, které znamenají věčnost, jak jinak se dá vyložit toto znamení, než že se narodil Mesiáš, o němž víme, že ho tvůj národ už po staletí očekává?“

Klid, říkal jsem si. Klid, Herode, žádnou paniku, jsi král, neudělej ze sebe šaška, který padne na zadek před každou předpovědí. Vytáhni z nich co nejvíc a pak toho využij. Jedno bylo jisté, tohle nebylo žádné farizejské spiknutí. Tady si s mým osudem hrály už opravdu hvězdy a ten, kdo jejich chod řídí.

„A kde by se podle vás měl ten Mesiáš narodit?“ zeptal jsem se už vlídně a znovu jsem usedl na trůn.

„Nezlob se, králi,“ řekli oni. „Ale na to jsme se přišli zeptat právě tebe.  Chceme totiž najít onoho Spasitele a poklonit se mu, protože není vyloučeno, že bude ovládat celý svět a tedy je vždy vhodné být s takovým člověkem zadobře. A proto jsme i tu, abychom tobě poradili totéž, protože konečně tebe a tvé rodiny se bude jeho osud týkat ještě více než nás.“

Zamyslel jsem se. „Ptolemaie,“ zakřičel jsem. „Přiveď nějakého zákoníka, vytáhni ho třeba z postele, přiveď ho sem, ale musím ještě teď hned vědět, kde se má narodit Mesiáš.“

Dal jsem přinést pohoštění pro své hosty, kteří se mezitím změnou mého chování uklidnili a teď si střídmě svlažovali hrdla damašským vínem a sladkými koláčky.

Konečně přivedli jednoho třesoucího se člena synedria, který se už loučil se životem, protože náhlé předvolání ke králi mělo v posledním roce vždy jen jednu příčinu a jeden následek.

„Řekni mi podle pravdy a rychle, chceš-li, aby byl král k tobě milostiv,“ uhodil jsem na něj. „Řekni mi, kde se má podle proroků narodit Mesiáš.“

„Tak je psáno v Písmu,“ řekl on, třesoucí se na celém těle. „Prorok Micheáš hovoří:

• A ty, Betléme efratský

Ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými národy

Z tebe vzejde ten,

Jenž bude vládcem v Izraeli. –

Z toho soudíme, králi, že až se narodí Mesiáš, stane se tak v městě Betlémě.“

„A to už vám Písmo neříká, kdy se má narodit? Nenarodil se snad už?“

„Ne, králi, roztřásl se znova znalec Zákona. „To Písmo neříká. Zato ale Zákon říká, že mají být zaživa zlámány kosti tomu, kdo by chtěl vypočíst příchod Mesiáše. Proto jsme se touto otázkou nikdy nezabývali.“

„Propusť ho domů, Ptolemaie, víme už, co jsme chtěli slyšet,“ ukončil jsem jeho třas.

„A kde se nachází ono město?“ chtěl vědět hvězdář. „Chtěli bychom totiž složit tomuto králi naše dary, zlato, kadidlo i myrhu, aby bylo uctěno jeho důstojenství.“

„Vyjdete-li z města Hliněnou branou, ctění hosté,“ vysvětlil jsem jim,“ město Betlém se nachází na třech vršcích pět římských mil na jih od svatého města Jeruzaléma. Nevylekejte se ale jeho skromností, protože zdaleka nepatří k nejvýstavnějším městům mého království. Proto se nedivte mému úžasu, když jste mi přinesli zprávu o narození Vykupitele. Jděte v míru a pokloňte se tomu, jehož příchod vám oznámily hvězdy. A až ho najdete, vraťte se ke mně a řekněte mi, kdo to je a kdo jsou jeho rodiče, abych ho mohl i já vyhledat a poklonit se mu.“

„Jistě, králi,“ řekl jejich mluvčí. „Proto jsme přece přišli za tebou.“

Když odešli, zavolal jsem Volumnia.

„Volumnie, zavěsíš se těmhle chlapům na paty a nespustíš z nich oči. Uvidíš, komu se klanějí, a toho ihned na místě zahubíš i s jeho rodiči. Nikdo nebude ohrožovat mou královskou korunu a čas Mesiáše ještě nepřišel.“

Volumnius odešel. Čekal jsem celou noc, ale nepřišli ani hvězdáři, kteří mi to slíbili. Až ráno přišel Volumnius a oznámil mi:

„Pane, ti lidé určitě ovládají nějaká kouzla, protože se mým lidem ztratili v noční tmě a marně jsme je čekali na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem. Nešli ani jedním, ani zpátečním směrem. Nevíme tedy, komu se klaněli.“

„Kde jsou tví muži, Volumnie?“

„Obklíčili Betlém, aby nikdo nemohl opustit město, a čekají na tvé rozkazy, králi.“

„Dobrá, ať tedy vstoupí do města, najdou toho Mesiáše a na místě ho zabijí.“

„Nezlob se, králi, ale jak poznáme, který to je? Má nějaké zvláštní znamení, podle kterého bychom ho mohli poznat?“

To byla dobrá otázka. Jenže já na ni neměl odpověď.

Přemýšlel jsem dlouho, ale už dopředu jsem věděl, že je tu jen jedno řešení.

„Volumnie,“ rozhodl jsem. „Dáš chytit všechny chlapce ve věku řekněme do dvou let, protože i hvězdáři se mohou mýlit v určení stáří a já chci mít jistotu. A všechny tyto chlapce z Betléma i z vesnic s Betlémem sousedících pobiješ.“

Volumnius neměl ve zyku pochybovat o mých rozkazech, ale teď vytřeštil oči.

„Děti, králi? Všechny děti? Vždyť jich může být několik stovek!“

„Odkdy se ptáš na to, jak provést můj rozkaz, Volumnie? Tak málo si vážíš svého postavení u mého dvora? Neformuloval jsem snad svůj rozkaz dost jasně? Všechny, řekl jsem. Ať raději zahyne sto nevinných, než by měl jeden viník utéci před mou spravedlností.“

Voumnius odešel. A splnil rozkaz. Nebylo jich sto, ale jen padesát, které v ten den pobil. Byl mezi nimi i Mesiáš? Rozhodně tedy aspoň ten, koho za Mesiáše považovali. Odvrátil jsem tedy další nebezpečí. Já vím, že příliš krvavě. Byl to zlý rok, Salome, a tenhle den byl ze všech nejhorší.  „Vrah nemluvňat,“ křičí na mně mí poddaní a zbytečně jim dávám vytrhávat jazyky a stínat hlavy. Mluví tak stále, a protože je jim padesát málo, hovoří o pěti stovkách. Taková blbost! Kde by se v díře, jako je Betlém, našlo pět set chlapců ve věku do dvou let?  Možná jich ani nebyl padesát, možná jen čtyřicet devět, nebo dokonce čtyřicet osm, z těch, které jsem na tu řeznickou práci poslal, neuměl nikdo dobře počítat. A vojáci vždycky přehánějí zprávy o počtech pobitých nepřátel. Co když jich bylo jen dvacet? Co když moje vina není zdaleka tak velká?

Ne. Mesiáš se z mého rodu nenarodí. On se totiž narodil. Před těmi třemi lety se narodil, hvězdy přece nelžou a Babylonané umí ve hvězdách číst. Nemohli se tedy mýlit. Jak to bylo? Konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb.  Třikrát za rok, důkaz, že se Židům narodil král všech věků.

A já ho přece nemohl zabít! Zbytečně tekla krev těch padesáti chlapců. Pokud Bůh seslal Mesiáše na zem, určitě našel i cestu, jako ho uchránit před mými meči. Jak, to nevím. Ale on žije. Nevím kde a už se to nedozvím, ale žije. Narodil se někomu bezvýznamnému, mimo královské lože, ale copak je to v našem národě tak nezvyklé? Narodil se snad Saul jako král? Nebo David? Nebo já?

Bude to trvat možná desetiletí, než se vynoří, ale pak se vynoří a národ mu padne k nohám a zapomene, že žil nějaký Herodes, o němž jeho historikové psali, že byl Veliký.

Všechno bylo tedy zbytečné. Všechno to násilí, všechny popravy a masakry. K čemu to vlastně bylo? Strašné pomyšlení! Násilí slouží třeba zpočátku dobré věci, ale má jednu strašnou vlastnost – velice rychle se stane samoúčelným a potom už násilí slouží jen samo sobě. A nikdo si nevšimne, kdy k takovému zlomu dojde. Kdo jednou začal násilí používat k udržení své moci, stane se časem jeho otrokem.  Už nemůže jinak, i kdyby chtěl. Tak to je, tak to Bůh vymyslel.

V Rakousku se znova rozproudila debata ohledně zákazu kouření (v Česku, pokud jsem dobře sledoval, nikdy tak docela neutichla). V Rakousku má zákon o absolutním zákazu kouření v restauracích vstoupit v platnost v květnu příštího roku.

Ovšem strana svobodných (FPÖ) si dala zrušení tohoto zákazu jako jedno z hlavních témat své volební kampaně. A teď trvá na tomto požadavku jako podmínce na vytvoření nové vlády. A protože se vítěz voleb Sebastian Kurz (ÖVP) už dopředu zafixoval na koalici se Svobodnými a je tím velmi dobře vydíratelný, zřejmě tento bod i prosadí. Šéf strany Strache demonstrativně kouřil před rakouským parlamentem na demonstraci hospodských, kteří proti tomuto zákonu protestovali. Pokud se tedy nechce politicky znemožnit, nemůže už ustoupit. Zřejmě si vyl svou věcí už hodně jistý, když se k tomuto kroku odhodlal.

Že FPÖ chce právě zrušení zákazu kouření, má více důvodů. Samozřejmě, pivní skauti u takzvaných stammtischů jsou jejich hlavní klientelou.  A ti samozřejmě dále touží po pivu a cigaretě, bez ohledu, co to udělá s nimi i s jinými lidmi. Dále je tu lobby hospodských, kteří se bojí o obrat a straně Svobodných před volbami pomohli nemalou částkou. Kolik zaplatila tabáková lobby, se raději ani nechci domýšlet. Ale myslím si, že téma je hlubší.

Je nápadné, že proti zákazu kouření brojí všechny pravicové strany. Oficiálně argumentují svobodou rozhodování a odmítání vměšování se státu do soukromých záležitostí člověka.  Ve skutečnosti je ale tento obrat obrazem celé moderní společnosti. Ne nadarmo stoupá počet pravicových voličů a není to jen kvůli proudu uprchlíků z blízkého východu, i když i to hraje samozřejmě podstatnou roli. Ale pravicová společnost je společností egoistickou (na rozdíl od společnosti sociální, kterou prosazují levicové strany). Principem pravicového myšlení je rozdílnost lidé jako individualit, lidí s různými schopnostmi a talenty. Ti schopní mají dostat šanci, ti slabší se prostě ponechají svému osudu. Egoismus se od roku 1990, kdy tento vývoj začal, stal nosným prvkem společnosti, celá jedna generace v této společnosti zvyklé měřit úspěch pouze penězi, vyrostla a vlastně ani nic jiného nezná. Pro egoistu je centrem světa on sám se svou touhou po úspěchu ale i po požitcích. Co to udělá s jeho okolím, je mu upřímně jedno. Zákaz kouření jako ochranu zdraví nekuřáků je posledním úspěchem evropské levice. V mnoha zemích, kde si na tento zákaz už zvykli a kde je většina s tímto zákazem spokojená (aniž by klesly tržby v restauracích, jak bylo stále prorokováno) už se zřejmě nedá nic dělat. Ale v zemích, kde je tento zákon nový (Česká republika) nebo Rakousko (kde ještě nevstoupil v platnost) je ještě možné ho zrušit. Možná se to i podaří. Samozřejmě, že právo na kouření je právem každého jednotlivého občana, otázka je, nakolik tím obtěžuje či ohrožuje ostatní lidi.

Právě v pátek minulého týdne jsem se sešel s mým bývalým šéfem v jeho oblíbené restauraci. Je to typický rakouský lokál, místnost pro nekuřáky je vzadu u toalet, oddělená od sálu pro kuřáky skleněnými aickými dveřmi. Kdykoliv vešla číšnice k nám, vyvalila se za ní oblaka dýmu. Mé oblečení po této návštěvě páchlo stejně, jako kdybych seděl mezi kuřáky, šéf tu návštěvu odnesl akutním zánětem dýchacích cest. Jedinou výhodou byla kratší cesta na záchod. Restauratéři dávají jasně najevo, že kuřáci jsou pro ně ti vítanými hosty a nekuřáci jen trpěnými vetřelci. Je to jeden z hlavních důvodů, proč do rakouských hospod chodím, jenom když opravdu musím. A samozřejmě největšími chudáky jsou číšnice a číšníci, pokud jsou nekuřáky, protože díky pasívnímu kouření dostanou do těla bezmála stejné množství látek vyvolávajících rakovinu jako aktivní kuřáci. Argument, že pokud jim to vadí, mají si hledat jiný džob, z mého hlediska neobstojí, mnozí nemají právě mnoho jiných možností na výběr.

Boj o svobodu kouření se do jisté míry stal senzorem politického pohybu ve společnosti.

Dovolím si tedy přece jen, aby se ve mně probudil lékař, a připomenu několik hlavních nebezpečí kouření. Možná ne všechna jsou známá.

Nehodlám se zabývat tím, že kuřák nepříjemně páchne a že mu mnohem rychleji stárne kůže (proti tomu, milá děvčata nepomůže žádná kosmetika ani make-up, je to prostě tak.) Také zuby časem zčernají, což na sex appealu nedodává.  Ale to jsou všechno věci, které jsou možná časem nepříjemné, ne ale nebezpečné ani zásadní.

Samozřejmě nejvíc se argumentuje rakovinou plic. Je to nejvíc obávaný důsledek kouření, zdaleka ne ale nejčastější. Sklon k rakovině je do určité míry dědičný, kde měl někdo z prvostupňových příbuzných rakovinu plic, je pro kuřáka pravděpodobnost, že dopadne stejně, téměř stoprocentní. Vždy říkám, že při porodu (ale vlastně ještě dřív, už při početí) se rozdávají karty, se kterými musí člověk pak během svého života hrát. Kdo dostane dobré karty, může hrát i mizerně a přesto může občas něco vyhrát. I se špatnými kartami se dá při trošce šikovnosti dosáhnout lecjakých úspěchů. Ale kdo dostane do ruky špatné karty a ještě i špatně hraje, nemá šanci. Rakovina plic má jednu z nejhorších prognóz – vedle rakoviny slinivky břišní a žlučových cest má nejhorší vyhlídky na přežití, pět let od stanovení diagnózy přežívá deset procent postižených. Přestože se ve vývoji léčby plicní rakoviny v poslední době zaznamenaly velké úspěchy (o tom jsem už psal) jedná se stále o smrtelnou chorobu. Která ale kupodivu neodstrašuje, nebo aspoň ne příliš. Možná proto, že není zas až tak častá, postihuje jen menšinu kuřáků, šance, že ji člověk nedostane, jsou tedy vyšší než padesát procent. A rakovina je definována poměrně výstižně jako „choroba těch druhých.“ Každý věří, že ji nedostane.

Podstatně vyšší procento kuřáků dostane dřív nebo později COPD, tedy chronickou obstruktivní plicní chorobu. Stálým drážděním průdušek totiž dojde k chronickému zánětu a následkem něho k zhrubnutí jejich stěny.  Důsledkem je, že člověk nemůže dostat vzduch z plic. Dovnitř to jde, ven ztěžka. Vdechnutý vzduch se po troškách hromadí v plicích a svým tlakem destruuje plicní sklípky. Ty zanikají a tvoří velké bubliny. Tyto bubliny mají ale nepoměrně menší povrch než ony sklípky. Tím zaniká dýchací plocha a redukuje se přísun kyslíku do těla. Různé inhalátory můžou dočasně pomoci, v nejhorším případě je člověk odkázaný na permanentní přísun kyslíku. Veselé je, pokud i pak kouří. Kyslík s cigaretou jsou velmi nebezpečnou kombinací, v bytě nad takovým kuřákem bych v žádném případě nechtěl bydlet. Ostatně tak vyletěl do vzduchu autobus s obyvateli domova důchodců z New Orleansu, když je evakuovali do bezpečí před hurikánem Katarina. Svobodnému pravicově myslícímu člověku přece nemůžete zakázat, aby si zapálil cigaretu. I když má kolem krku hadičky s vysoce výbušným kyslíkem. My jsme měli veselejší historii s matkou někdejší štýrské političky. Ta byla taky závislá na kyslíku a stále ještě vášnivá kuřačka. Věděla ale, že když kouří, musí kyslík odstavit. Jenže když ho odstavila, byla následkem nedostatku kyslíku zmatená a tak jsme nacházeli hořící nedopalky po celém nemocničním pokoji nebo i mezi madracemi postele. Smrt zadušením není právě veselá, někdy se to dá překlenout dýchacím přístrojem, který dostane pacient domů a na který je napojen. Zda ho pak život baví, je otázka, měli jsme ale pacienta, který kouřil i přes otvor v dýchacím systému který byl jinak určený k odsávání hlenu. On si do něj ale cigaretu dokázal vsunout.

Ještě častějším problémem než choroby plicní je ale kornatění cév. Tento proces je kouřením extrémně urychlován a zde jsou šance na srdeční infarkt, mozkovou příhodu či uzávěr tepen na nohou či v břiše u pravidelných kuřáků téměř osmdesátiprocentní. Je to dáno chronickou otravou kysličníkem uhelnatým, který způsobuje nedostatečné zásobení vnitřní strany cév (takzvaného endotelu) kyslíkem. Kysličník uhelnatý má totiž mnohonásobně pevnější vazbu na červené krvinky než kyslík a proto se z těla jen velmi pomalu odstraňuje. Nedostatkem kyslíku v endotelu vznikají praskliny, které tělo zalepí provizorně tím, co má k dispozici, tedy cholesterolem. Ten se zabudovává do stěny a časem se do těchto jizev začne ukládat vápník. Proces vedoucí v konečném důsledku k infarktu či mozkové příhodě je tím zahájen. Ženy jsou v podstatě proti vápenatění cév chráněny svými hormony estrogeny, a proto u nich tento proces začíná později než u mužů. Je úžasné, jak příroda dokáže počítat – žena se může stát matkou zhruba do čtyřicátého roku věku, dítě se stává zhruba v patnácti samostatné  – to jsou samozřejmě počty z doby kamenné, ale geneticky jsme se od té doby příliš nezměnili. V padesáti pěti tedy začíná běžně přechod, klesají estrogeny a jejich ochranný efekt zaniká. Kouření výhodu estrogenového efektu dokáže smazat, z hlediska srdečního rizika se kouřící žena stává mužem.

Co se týká rakoviny, mnohem hroznější než rakovina plic je rakovina hrtanu či jazyka. Při ní se totiž může rozpadnout celé hrdlo či spodina ústní, což vypadá strašně a stejně strašně to i páchne. Takto hrůzostrašně zemřel německý císař Friedrich III., který byl vášnivým kuřákem fajky. Samozřejmě se dá taková rakovina vyoperovat (vybere se celý hrtan i s hlasivkami), následkem je ale často nemožnost polykání – samozřejmě se to dá překlenout zavedením takzvané PEG sondy do žaludku přes břišní stěnu, životní kvalita ale není zrovna nejlepší. Pokud budete mít štěstí a podaří se rakovinu dostat pod kontrolu ozářením (to byl případ Jana Wericha), musí se většinou udělat tracheotomie a zamontovat do hrdla takzvaný „slavík“, aby se jím daly odsávat hleny, protože ozářením se zničí řasinky epitelu, které jsou za odstraňování plicního hlenu zodpovědné.

Ale s kouřením je spojena i rakovina močového měchýře. Nějak se totiž ony jedovaté látky, obsažené v kouři (teď nemluvím o účinné látce nikotinu, ale o ostatních zplodinách, které se vytvářejí spalováním tabáku) z těla vyloučit musí. Tou cestou je moč a tyto jedovaté zplodiny tedy dosahují v moči vysokých koncentrací, které pak vyvolávají rakovinné bujení. Pokud se tato rakovina zjistí včas (to bývá poměrně často ten případ – nádor v močovém měchýři má ve zvyku začít poměrně brzy krvácet a prozradí se krvavou močí), může se odoperovat a močový měchýř nahradit tenkým střevem. Ovšem jaksi to už nikdy nebude ono.

K mému překvapení podporuje kouření i tvorbu střevních polypů, které jsou předstupněm rakoviny tlustého střeva.  Existuje španělská studie z roku 2008, která prokázala nárůst počtu střevních polypů u kuřáků o 47 procent. Kuřáci by se tedy měli o to důsledněji podrobit preventivnímu programu koloskopií, bohužel jsou to ale hlavně oni, kdo to nedělají.

Ale existují i jiné problémy, které sice až tak spolehlivě nezabíjejí, mohou být ale hodně nepříjemné. Nejvíce ignorovaným problémem je otázka trombóz a plicních embolií u mladých děvčat. Kouření samo zvyšuje pravděpodobnost vzniku trombóz (stejným mechanismem jako sklerózu, tedy poškozením vnitřní výsledky cév) ovšem v kombinaci s hormonální antikoncepcí působí jako výbušná směs. Je to pro mne vždy fenomén, když se v ambulanci objeví vyděšená dívka či mladá žena, že nemůže dýchat a že ji píchá na prsou. Pokládám následující tři otázky a dostávám téměř vždy stejné odpovědi.

„Kouříte?“ „Ano.“

„Berete hormonální antikoncepci?“ „Ano.“

„Byla jste poučena, že to nesmíte dělat?“ „Ano.“

Co k tomu mám dodat? Každopádně byl před dvěma lety odsouzen lékař, který u devatenáctileté dívky přehlédl centrální plicní embolii, a ta zemřela. Samozřejmě, že by mu ony tři otázky zodpověděla stejně. Kdyby se byl ptal. Už jsem viděl ošklivé trombózy u sedmnáctiletých děvčat, kterým zůstane nadosmrti památka v podobě elefantiázy, tedy extrémnímu chronickému otoku nohy, na plicní embolii mi ještě zatím žádná nezemřela – myslím na to a kladu ony tři otázky. Při uzavření centrální plicní tepny to ovšem člověk do nemocnice nezvládne, to je okamžitá sekundová smrt.

Méně známou komplikací kouření je duodenitida, tedy zánět dvanácterníku. Tato choroba se ohlásí většinou bolestmi. Buď po kouření nebo nalačno, hlavně ráno po probuzení. V podstatě je to komplikace nezhoubná, v dvanácterníku rakovina nevzniká.  Ale pokud se dvanáctník chronicky zanítí a vytváří jizvy a stenózy (zúžená místa) už jsem zažil mladého muže, kterému museli operativně odebrat dvanáctník a přeložit žlučové cesty (takzvaná Wippleova operace), což mu už nadosmrti významně zhorší životní kvalitu.

Velkým problémem je vznik závislosti. Nevyvine ji každý, obecně ale platí, že čím dříve člověk s kouřením začne, tím větší je pravděpodobnost, že se na nikotinu stane závislým. Nikotin je totiž tělu vlastní látkou, jednou ze dvou (vedle acetylcholinu), který je zodpovědný za fungování takzvaného parasympatického systému. To je systém, který uvádí tělo do klidu. Člověk se uklidní, lépe se koncentruje, srdce se zpomalí, krevní tlak klesne a trávení se zrychlí. (Proto cigareta chutná tak dobře po jídle). Jenže lidské tělo je lenoch. Pokud si zvykne, že je určitá látka tělu dodávána zvenčí, přestane vyrábět tu vlastní. Proto časem stoupá potřeba cigaret, až se ustálí na určité, většinou vysoké úrovni. Zda si člověk odvykne, závisí na tom, jak je vyvinutá jeho vlastní produkce nikotinu. U dětí je většinou nízká a pokud začne  kouřit dítě, už se ani nevytvoří. Závislost se pak dá jen těžko porazit.  Projevy protihráče parasympatického systému – sympatiku, jsou pak někdy nesnesitelné – nervozita, bušení srdce, nevolnost, zácpa atd. atd.

Proč je ale vlastně kouření se všemi svými víceméně známými negativy stále „in“ a proč s ním začínají stále mladší, je vysvětlitelné. Je to prostě „cool“ a kouření je jakýmsi důkazem dosažení dospělosti. Cigaretou v ruce demonstruje mládež svůj nový status „dospěláka“. Navíc je v podvědomí určité latentní ale velmi vzdálené nebezpečí, což dodává dojem nedovoleného dobrodružství. Je zajímavé jakou úlohu přitom hraje tlak kolektivu. Podle jedné sociologické studie v školních třídách kouří buď skoro všichni, nebo skoro nikdo.  Rozhodující je, zda to dělá vůdce (či vůdkyně) smečky.  Tento tlak je výraznější v dívčích kolektivech, což vysvětluje, proč je mezi nezletilými více kouřících dívek než chlapců. Jakékoliv zákazy, či hrůzostrašné obrázky na krabičkách je neodradí, naopak,zvyšuje se tím pocit dobrodružství, nebezpečí, které je ale vzdálené a tím pádem nereálné.

A skoro bych zapomněl na ještě jeden účinek kouření. O tom vypovídá nejlépe vtip, který připojím na konec.

Chlap kupuje cigarety a na krabičce stojí. „Kouření způsobuje impotenci.“  Vrátí krabičku se slovy. „Tyhle nemám rád. Dejte mi ty s rakovinou.“

Ono nemusí jít vždy o otázku života a smrti. Mnohem častějším trestem je špatná životní kvalita, ať už po mozkové příhodě, napojením na dýchací přístroj, závislostí na kyslíku, po náhradě močového měchýře tenkým střevem, či po odstranění hrtanu či po Whipplově operaci. Atd. atd. atd.

Ale na to ani kuřáci ani politici nemyslí. Když problém způsobený cigaretami vznikne, jsou tu přece doktoři, aby to uvedli do pořádku. A když ne, můžeme je přece vždycky ještě žalovat u soudu.

Proč ne, pokud si myslíte, že to pomůže…

Nebezpečí přímé demokracie aneb klid po bouři v Česku

Když jsem se po oznámení výsledku českých voleb ptal „A co teď?“ měl jsem očividně pravdu. O víc než měsíc později ještě stále nikdo neví, co bude dál.

Všechny strany, které jsou způsobilé působit ve vládě demokratického státu, prohlásily, že vládnout nebudou. Tedy že nebudou vládnout s Babišem, i když bylo od začátku zřejmé, že jiné východisko prostě není.

Politik nemá nikdy říkat „nikdy.“ Potom je najednou ve slepé uličce a neví jak z ní.  To se stalo šéfovi ODS Fialovi, jehož pozice se teď otřásá a jeho nezvolení za místopředsedu poslanecké sněmovny jen slabost jeho pozice potvrzuje. Zahnal se sám, naprosto bez cizího přičinění do kouta a neví jak z něj ven. Ne, že by program ODS byl nějaký skutečně použitelný – zrušení elektronické evidence tržeb, zrušení zákazu kouření atd. je staví do pozice strany nestandardní, ale přece jen pouze bláznivé, ne ale fašistické.

TOP 9 se procpala do parlamentu na poslední chvíli a vzápětí se muž v jejím čele projevil ve své osvědčené roli klauna. Nejde jen o slovník, který pan Kalousek používá, ale i o jeho naprosto nerealistické postoje. Snaha zablokovat parlament, aby současná vláda nemohla podat demisi a podobné dobrodružné nápady patří skutečně do manéže, ne ale na politickou scénu.

Piráti zmateně pobíhají po politické scéně, zřejmě sami se svým úspěchem nepočítali a teď neví, co mají dělat a pokukují po ostatních „zkušených“ stranách, aby se opičili po nich. Ale s podobnými problémy, zejména personálními, bojovalo po minulých volbách i ANO – úplně je nezvládlo dodnes.

Okamura by do vlády rád a nechápe tak úplně, že pokud se Česko nechce zcela rozloučit s civilizovanými zeměmi, tak tam prostě nemůže. S Okamurou ve vládě by nám zbylo už jen Rusko, Čína, Turecko – možná snad Donald Trump.

Komunisté zůstanou komunisty, jedno, jak krásně zpívají. Jejich přítomnost ve vládě by pro Andreje Babiše znamenala stejnou katastrofu jako Okamura.

Samozřejmě chápu, že všechny strany mají strach, aby nedopadly jako sociální demokracie. Že objetí Andreje Babiše může být smrtelné, si právě vyzkoušel Bohoušek Sobotka. Ovšem přiznejme si, že si za to mohl z větší části sám. Nedokázal žádný z úspěchů vlády prezentovat jako úspěch svůj či své strany, ostatně bylo to i dost těžké, protože všechny zákony, které v konečném důsledku vedly k ozdravění české ekonomiky, se přijímaly přes odpor sociálních demokratů, ne za jejich spolupráce. A když už mohli, tak ten zákon nějakým způsobem změnili způsobem, aby potenciální voliče naštvali. Jako by ani o hlasy občanů nestáli – a oni to tak pochopili. Je možné namítat, že podobně se vedlo i sociálním demokratům v Německu, kdy Angela Merkelová dokázala také všechny úspěchy vlády zprivatizovat pro sebe a nikdo tedy nevěděl, proč by měl sociální demokraty volit, i když právě oni prosadili do programu CDU řadu sociálních bodů. Být mladším partnerem ve vládě, je vždy spojeno s určitými riziky, že taková strana ztratí svou tvář a hlavně přestane být vidět.  To se ostatně stalo při minulých německých volbách tehdejšímu koaličnímu partnerovi CDU FPD, kterážto strana tehdy dokonce vypadla z parlamentu.

Čeští politici se ovšem rozhodli žádnou politiku nedělat, nýbrž jen politikařit. Ať totiž budou dělat cokoliv, nemůžou přehlédnout skutečnost, že ANO volila třetina voličstva a že bez ANO žádná vláda vzniknout nemůže. Jejich principiální odmítání účasti ve vládě znamená prostě snahu učinit republiku neovládatelnou. Jako trest pro „hloupého“ voliče. Aby prohlédl a šel do sebe.Zajímalo by mě ale opravdu, co svou taktikou sledují – pokud to vůbec nějaká taktika je.

Pokud si chtějí vynutit nové volby a věří tomu, že volič se nechá od nich takto pokárat a bude příště volit „rozumně“, můžou se pořádně popálit.

TOP 9 se zřejmě do parlamentu nedostane vůbec, že ji chce nový lídr Pospíšil řídit ze vzdáleného Bruselu, hovoří samo o sobě. Když kapitán sedí jako první v záchranném člunu, morálku posádky to zdvihnout nemůže. Jako volič bych se ptal, proč mám volit strany, které nechtějí vládnout. Jaký má smysl takovým stranám dávat svůj hlas?

Babiš využívá jedinou možnou alternativu a samozřejmě mu k tomu pomáhají mocně i sympatie prezidenta Zemana, kterými se tento nikdy netajil. Že jsou opoziční strany nepříčetné nad tím, že Zeman tentokrát nepožaduje po Babišovi 101 podpisů poslanců? Co by se stalo, kdyby je požadoval? Byl by vůbec někdo schopen mu tyto podpisy předložit? Samozřejmě hloupost byla, že je v minulosti požadoval, to je v zaběhlých demokraciích skutečně neobvyklá praxe, ale Zeman je prostě „neobvyklý“ politik. I když jsem právě zaváhal, zda mám ony uvozovky dát k „neobvyklý“ nebo ke slovu „politik.“

Vznikne tedy menšinová vláda a ta buď nedostane podporu, nebo dostane důvěru s pomocí komunistů a Okamury. Jedno i druhé je špatné, ovšem všechny demokratické strany se samy vzdaly možnosti korigovat volební program či praktickou politiku Babišovy vlády. Udělaly to dobrovolně, nikdo je k tomu nenutil. Tato vláda samozřejmě dlouho nevydrží, buď skončí bez důvěry hned v demisi, nebo padne po několika měsících, kdy ji přestane bavit doprošovat se o každý nový zákon u extrémistů – protože „pravicový blok“ jakožto i sociální demokracie“ budou blokovat přijímání jakéhokoliv zákona, i kdyby byl nejrozumnější a lidé by z něj mohli profitovat. Prostě z principu, jako uražená a umíněná děcka. V blahé naději, že tím budou ANO škodit.

Pak tedy k novým volbám dojde a Babiš bude moci občanům vyprávět, co všechno měl v úmyslu, jak dobře by se jim dařilo, kdyby ho ostatní strany neblokovaly a nedělaly mu zle. A získá víc hlasů než teď. Scéna se sice propadem TOP 9 a možná i některé další strany (Piráti, STAN, KDU – ČSL?) zjednoduší, Babišovi bude možná stačit i 40 procent hlasů na to, aby měl v parlamentu absolutní většinu a mohl si vládnout sám. Jestli je toto úmysl ODS, TOP 9, Sociálních demokratů a těch ostatních, tak si nevidí ani na špičku nosu.

Voliče nelze za jeho rozhodnutí trestat, kdokoliv to vyzkoušel, dopadl špatně. A to i když volí nestandardně(diplomatický výraz pro „blbě“). Že jsou politici uražení, to chápu, koneckonců udělali všechno, aby voličům „otevřeli oči.“ Nechali těsně před volbami ožít kauzu „Čapí hnízdo“, která je roky nezajímala, nechali prohlásil slovenský ústavní soud týden před volbami, že Babiš byl spolupracovníkem STB. Nic nepomohlo, tyhle tahy byly díky svému načasování tak průhledné, že musely být odsouzeny k zániku. Babiš se mohl postavit do pozice oběti, pronásledované zkorumpovanou politickou a bankovní loby a vyhrát volby. Jak už jsem psal, nemám o morálním profilu pana Babiše žádné velké mínění. Jeho spolupráce s STB je pokud ne dokázaná tak velmi pravděpodobná, ke svému majetku se dostal přes komunistické známosti v době neomezeného kořistění (které ovšem rozpoutal a posvětil pan Klaus s jeho tehdejší ODS) a Čapí Hnízdo bylo samozřejmě podvod jako hrom (i když možná v rámci zákona). Nevadilo by mi, kdyby se demokratické strany dokázaly Babiše a jeho ANO zbavit, protože to hnutí do demokratické společnosti skutečně nepatří. Jenže to by byly musely být schopné nabídnout alternativu. A to nedokážou. A zřejmě je to právě tato frustrace z vlastní neschopnosti, která je žene do principiální opozice. Možná mají skutečně strach, že by vládnout neuměly, jako to neuměly 25 let od revoluce. Kdo nenabízí žádnou alternativu, nemůže být jen jednoduše proti. To není žádný program.

Nicméně je přinejmenším uklidňující, že Babiš o diktaturu neusiluje.  (I když ho z toho pan Fiala a Kalousek poněkud křečovitě stále znovu obviňují) Drží se demokratických pravidel, ačkoliv jeho strana demokratická není. Akceptuje ústavu, nesnaží se ji změnit. V tom by bylo právě smrtelné spojení s Úsvitem přímé demokracie. To slovo přímá demokracie zní svůdně. Všichni, kdo s tímto slovem šermují (Okamura, Strache, Orbán, Erdogan) usilují o diktaturu. Možná se učili dějepis, stejně přece, prostřednictvím lidových hlasování, vládl Hitler či Kadáfí. Pokud máte kontrolu nad sdělovacími prostředky, prosadíte v lidovém hlasování cokoliv, většina národa se dá zmanipulovat a menšina musí držet hubu. O to jde například Svobodným (FPÖ) v Rakousku. Přímá demokracie je jejich hlavním bodem programu. Proč? Slouží jim nejčtenější noviny v zemi Krone Zeitung a Svobodní připravují zákon o přeměně veřejnoprávní televize v televizi státní. Pokud by se jim to podařilo prosadit,  mohl by demokracii v Rakousku opravdu zvonit umíráček. Argumenty typu Švýcarsko jsou jen populistické. Švýcarsko má s lidovým hlasováním staleté zkušenosti a je do něho zabudováno tolik bezpečnostních mechanismů, že nemůže sloužit k uchopení a zneužití moci. I když výsledky švýcarských hlasování jsou někdy hodně problematické, jako příkaz čtyřkolých aut, či zákaz imigrace občanů EU.  K pozitivům Babiše (vedle ekonomických úspěchů) patří skutečnost, že o přímou demokracii neusiluje. Právě v jeho rukou s jeho mediální mocí by byla přímá demokracie skutečným ohrožením politického systému jako takového. Přesto odmítá Okamurovu stranu na vládní úrovni akceptovat.

Parlamentní, tedy zastupitelská demokracie se v Evropě vyvíjela osm set let. Někdy pozitivně, jindy utrpěla ztráty. Ale krok za krokem se vyvinula v relativně stabilní politický systém, řekněme v nejstabilnější ze všech nestabilních politických systémů. Parlament jako nárazník mezi lidem a vládou se osvědčil už jen tím, že na sebe dokáže stáhnout většinu frustrace a nenávisti obyvatelstva, což vládě dovolí pracovat.

Lid český dokázal svou nezralost v lidovém hlasování už při poslední volbě prezidenta, musí se ještě hodně učit, aby se pro něj přímá demokracie nestala nožem v ruce dítěte.

A jak psal Alkuin z Yorku Karlu Velikému: Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím, vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství.

Přímá demokracie není potřebná. Pokud, pak jen v absolutně nezbytné míře. Stačilo by, kdyby zvolení zástupci začali pracovat – tedy dělat to, co slíbili, když usilovali o hlasy voličů. Přestat pletichařit a začít dělat politiku. Možná by jim měl někdo připomenout, že to je jejich práce. Jinak by mohli být po příštích volbách nezaměstnaní.