Albánci se považují za potomky Ilyrů, původního obyvatelstva, které obývalo západní pobřeží Balkánu před římskou invazí v třetím století před naším letopočtem. Tato teorie je pro ně dogma, o kterém se nesmí pochybovat. Pochybování je trestné. Jejich královna Teuta se postavila v roce 229 před naším letopočtem na odpor Římanům, kteří dostali po ovládnutí Itálie chuť na území na druhé straně Jadranu.
Přiznám se, že mě tato teorie neoslovila. Albánci ji dokládají shodou současných albánských křestních jmen se jmény na pohřebních ilyrských sloupech, otázka je, jestli tady ocas nevrtí psem. Dávají současní Albánci svým dětem tato jména, protože je taková více než dvoutisíciletá tradice nebo proto, aby dokázali, že jsou potomky onoho hrdinského národa Ilyrů? Nicméně postava velitele ilyrského povstání proti římské nadvládě v letech 6-9.n.l. Bata je zde slavena jako první Skanderbeg a jeho obrovská socha se nachází v Tiraně v historickém muzeu.
Uvedu proti této ilyrské teorii několik protiargumentů, využívaje, že se už nacházím mimo území Albánie a tím pádem si to – snad – můžu dovolit.
O albánských kmenech se hovoří poprvé v jedenáctém století a skutečnou vládnoucí silou se zde staly až po rozpadu byzantské říše v roce 1204, kdy na území Albánie a západního Řecka vznikl Despotát Epirský a kde Albánci tvořili ozbrojenou sílu.
Albánci tradičně žili a vlastně ještě žijí v určité klanové společnosti. Každé údolí ovládal jeden klan se svým náčelníkem, který byl víceméně nezávislý na centrální moci. Tento systém vznikl právě v době Epirského despotátu, kdy se centrální moc víceméně rozpadla. Nedovedu si představit, že by takový systém politického života byl možný v čase centralizované římské říše. Navíc si nedokážu představit, že by se Illyrové nehelenizovali nebo nepolatinštili, jak se stalo prakticky všem národům, které se pod nadvládu Říma dostali. Čili jejich řeč by musela být buď odvozena z latiny nebo z řečtiny minimálně by musela nést aspoň silné prvky těchto v Římské říši dominujících řečí, zejména pak řečtiny – ale není a nenese. I pro „moře“ má albánština vlastní slovo „det“. Řada italských slov, která se do albánštiny vloudila jako „birra“ nebo „Orari“ jsou novodobého charakteru a přišla sem z Itálie mezi světovými válkami.
V desátém století bylo obyvatelstvo Albánie zcela jistě z velké části (pokud ne zcela) slovanské. O tom svědčí mise žáků Konstantina a Metoděje právě na tomto území. Svatý Naum je pochován v Ochridu na hranici Albánie a Makedonie v dnes čistě albánské oblasti (která zasahuje až do Skopje). Ostatně Matka Tereza, nejslavnější Albánka, po které se jmenuje dokonce i letiště v Tiraně, se narodila ve Skopje, tedy na území dnešní Makedonie. Takže se slovanští Makedonci hádají o Matku Terezu s Albánií a s Řeckem zase o Alexandra Makedonského (památníky obou se v Skpje nacházejí a dráždí tak makedonské sousedy). Svatý Gorazd má svůj hrob v albánském Beratu v centrální Albánii a ten je cílem slovenských poutníků, kteří ho sem jezdí uctívat. Jak Naum, tak Gorazd se podíleli na vytvoření staroslověnštiny – Gorazd byl dokonce jedním ze čtyř mužů, kteří směli předčítat mši ve staroslověnštině v Římě a byl prvním – a posledním – nástupcem Metoděje v úřadě velkomoravského arcibiskupa. S albánsky hovořícím obyvatelstvem by si zřejmě neporadil.
Ale nechejme hledání kořenů albánského národa a podívejme se, co se dá v jejich zemi navštívit. Je toho poměrně dost a jsou to památky už z období rané antiky. Tuto můžeme obdivovat v Albánii na třech místech v Drači, Apolónii a Butrintu.
Drač, albánsky Durres, je někdejší řecké Dyrrachion, římské Dyrrhachium, turecký Dirac a italské Durazzo. Jméno města se měnilo podle toho, kdo v něm vládl a vládci se zde střídali v tempu jako málokde jinde. Byla to západní brána na Balkán, o kterou měl kde kdo zájem. A zanechal v charakteru města své stopy.
Centrum města je – jako všude v Albánii – zcela nové, čisté, prostorné a pěkné. Velká mešita byla od roku 1967 zavřená (jako všehny svatostánky v Albánii) a musela být znovu opravena po roce 1993. Přes náměstí na sebe koukají radnice z roku 1929, čili opět dílo italských architektů – a divadlo Aleksandra Moisiu podstatně novějšího komunistického provedení. Aleksander Moisiu byl albánský herec, který se dostal i na mezinárodní scénu, v roce 1935 si zahrál v jednom filmu s Lídou Bárovou. Ještě v témže roce umřel, takže nevím, co s ním Lída prováděla. Má v Drači malé muzeum na ulici plukovníka Thompsona.
Hlavní atrakcí Drače je jeho antický amfiteátr. Dal ho postavit císař Hadrián, zničen byl ovšem už velkým zemětřesením v roce 345. Zemětřesení nejsou v tomto regionu až tak zřídkavá, Drač byla zcela zničena zemětřesením z roku 1926 a jedno malé jsme si zažili i my – o síle 5,0 Richterovy skály – to je síla, kdy se sice už kývou domy, ale ještě nepadají a má manželka, která zrovna objevila krajanku z východního Slovenska a zapovídala se s ní v bazénu, si zemětřesení ani nevšimla. Poslední zemětřesení s obětmi na životech bylo v Albánii v roce 1967.
Amfiteátr není vykopaný celý a hlavně – nikdo se ho nesnaží necitlivě rekonstruovat. Část amfiteátru se totiž nachází pod okolostojícími domy, majitelé kterých se právní cestou brání jejich stržení. Je ale přístupný za vstupné 20 korun, zajímavé jsou mozaiky jednoho – do ochozů amfiteátru zabudovaného – kostelíka z byzantských časů. Z byzantských časů se dochovaly i městské hradby, jsou impozantní a vedou až k přístavu, kde jsou ukončeny Benátskou branou s barem na ochozu. Ovšem ještě hezčí výhled je z Fly baru na střeše výškové budovy hned naproti benátské brány, ten se vyplatí už jen proto navštívit.
K Archeologickému muzeu se dostanete po nábřeží se sochami hrdinů komunistického odboje v druhé světové válce i gladiátorů – do moře vybíhá velké centrum s obchody, bary, diskotékami s hezkým výhledem na město. I na královskou vilu, kterou měšťané Drače věnovali svému králi Zogovi I v roce 1927. Bohužel byla tato vila poškozena při nepokojích v roce 1997 a je zavřená a nabídnuta k prodeji. Albánci měli jen jednoho krále – Zoga I. V roce 1928 se totiž albánský prezident Ahmet Zogu rozhodl, že demokratický systém se pro Albánii naprosto nehodí a nechal se korunovat „Králem všech Albánců“ tedy i Albánců žijících v okolních zemích. Od té chvíle byl vztah s Jugoslávií i Řeckem extrémně napjatý a Zog I. se držel na trůnu jen díky italské podpoře. Albánie byla jakýmsi Mussoliniho protektorátem, proto jsou prakticky všechny budovy té doby postaveny italskými architekty. V roce 1938 slavil Zog I. přijetí mezi evropskou šlechtu svatbou s uherskou hraběnkou Geraldine Apolonyi a ta mu krátce před útěkem ze země porodila jediného syna Leka. V dubnu 1939 toho totiž měl Mussolini dost a rozhodl se Albánii vojensky obsadit. (V roce 1941 využil Albánii jako nástupiště ke svému útoku na Řecko. Utrpěl strašnou porážku, ze které ho musel zachraňovat jeho spojenec Hitler, který v důsledku bojů na Balkáně musel posunout termín své „Operation Barbarossa“ z března na červen a pak pod Moskvou zmrzl.) Král Zog I. odjel do exilu a tam už zůstal. Jeho syn Leka se považuje stále za krále Leka I. V roce 1993 přicestoval do Albánie s vlastnoručně vyrobeným pasem „Království Albánie.“ Protože ho úřady s tímto pasem nevpustily do země, musel následujícího dne zem opustit. V roce 1997 se Albánci v referendu rozhodli proti obnově království a Leka I. se pokusil domoci se svých „práv“ ozbrojenou cestou. Neuspěl, musel utéci ze země, byl v nepřítomnosti odsouzen a v roce 2002 amnestován. V roce 2006 dostal někdejší královský palác v Tiraně zpět a v roce 2011 zemřel. Jeho syn, narozený v roce 1982 v Johannesburgu, se tituluje Leka II. a je to údajně velmi sympatický mladý muž.
Archeologické muzeum v Drači ukazuje početné artefakty z antických dějin města, ale shrnuje i pohnuté dějiny města, kdy toto zejména v třináctém a čtrnáctém století šlo doslova z ruky do ruky. U vstupu je značka zákazu fotografování, když jsem se ale milé dívky, která prodávala lístky, zeptal, zda se opravdu nesmí fotografovat, pokrčila rameny a řekla: „Ne všechno.“ Takže jsem nefotografoval úplně všechno.
Drač měla svůj význam v tom, že odtud vedla Via Egnatia, římská cesta, kterou dal v druhém století před naším letopočtem budovat konzul Egnatius, a která vedla až do Byzance, pozdější Kontantinopole a byla přímým pokračováním hlavní římské cesty Via Appia, končící v Brindisi. V poslední dob jsou tendence zpřístupnit tuto cestu pro turisty, kteří by si ji chtěli projít jako kdysi v časech před dvěma tisíci lety.
U Drače došlo 10 července roku 48 před naším letopočtem k významné bitvě mezi Gnaeem Pompejem a Gaiem Juleim Caesarem. Caesar zde utrpěl citlivou porážku. Jen díky váhavosti svého protivníka, který se bál prchající Caesarovu armádu pronásledovat, neskončila u Drače Caesarova politická kariéra. Římská republika mohla být zachráněna. Nebyla. O měsíc později zničil Caesar armádu republikánů u Pharsalu a cesta k samovládě byla otevřena.
Po dobytí Turky význam Drače upadl. Z hlavní spojnice Itálie s Balkánem se stala pohraniční pevností a Turci nebyli ani námořní mocnost ani obchodníci, převážející své zboží v lodích. Až se vznikem samostatné Albánie znovu nabyla na významu, dnes je největším albánským přístavem a s 220 000 obyvateli po Tiraně druhým největším albánským městem.
Největším archeologickým nalezištěm na území Albánie je Butrint. Ten je ovšem zcela na jihu země na takzvané albánské riviéře, která je nejsnadněji dosažitelná trajektem z řeckého ostrova Korfu. Rozsáhlé antické vykopávky se nacházejí na poloostrově v jezeře spojeným s mořem jen úzkým kanálem.
Nejznámějším městem v tomto regionu byla v římských časech Apolonia. Leží v blízkosti města Fier. Zde se nacházela známá škola rétoriky a filosofie (v podstatě politologie, abychom to nazvali dnešní terminologií). Caesar toto město obsadil během občanské války na své cestě k Drači, kde utrpěl svou jedinou porážku. Město i škola tam nacházející na něho udělaly takový dojem, že sem poslal svého synovce a adoptivního syna Gaia Oktaviána na studia. Zde tedy tehdy devatenáctiletý Oktavián se svými přáteli Agrippou a Maecenasem studoval a zde se dozvěděl o smrti svého adoptivního otce. V tichosti si v apollónském přístavu koupil lístek a přepravil se do Brindisi. Tam ho při vystoupení z lodi u sloupů označujících dodnes začátek cesty Via Appia poznali césarovi legionáři, provolali ho svým velitelem a dějiny vzaly svůj nezadržitelný běh.
Apolonia byla veliké město na kopcích nad velkou a úrodnou rovinou u řeky Vjosa. Právě na této řece, nedaleko od moře, byl přístav. Až zemětřesení v roce 345 změnilo směr toku řeky a odklonilo ji od města, které bylo tímto zemětřesením také zničeno. Poté význam Apolónie upadl, i když se zde v byzantských časech nacházelo arcibiskupství. Najít Apolonii není úplně nejsnadnější, ale možné. Ostatně, když jsme po delším bloudění na parkovišti pod antickými vykopávkami zaparkovali, stály tu už auta z Prahy, Zlína i Hradce Králové.(A jedno dokonce z Estonska – smekám před řidičem z takové dálky). Odhalena je jen malá část antického města. Agora s Buleuterionem, tedy radnicí, zbytky triumfálního oblouku, o němž dodnes není jasno, zda ho občané města chtěli stavět na počest Caesara a jeho vítězství u Pharsalu nebo pro císaře Caracallu. Je zde Ódeon, kde naslouchal přednáškám budoucí císař Augustus a kde zřejmě už kul své plány na ovládnutí světa. Zbytky chrámů, knihovny, domů, dvou sloupořadí (stoa) a divadlo. Ovšem to jsme se nahledali! Divadlo se podle mapy vykopávek nachází v blízkosti jednoho ze sloupořadí a v blízkosti chrámu Dia, Héry a Déméter. (mimochodem chrám Apolónův, podle něhož se město jmenovalo, zatím objeven nebyl). Prošli jsme vykopávky několikrát dokola, ale bez úspěchu. Místní nám nepomohli, posílali nás stále k Odeonu na Agoře. Až poté, co jsme se v restauraci Leon Rey, pojmenovaném po francouzském archeologovi, který zde v letech 1924 – 1938 vedl vykopávky, dobře najedli – žabí stehýnka jako předkrm jsou v Albánii velmi oblíbená, stejně jako saláty všech druhů a pečené či grilované jehněčí – a hledání jsme definitivně vzdali, objevili jsme téměř nečitelnou tabuli za východem z areálu, která nás navedla k zbytkům velikého divadla, jehož hlediště je zatím neodhaleno pod vrstvou hlíny trávy a stromků.
Poměrně velká sbírka soch a jiných vykopaných artefaktů je vystavena v byzantském klášteře Nanebevstoupení panny Marie. Je to překvapivě velká výstava i samotný kostelík stojí za návštěvu. V Apolónii začínala jižní větev Via Egnatia, obě cesty se setkaly v dnešním Elbesanu a odtud pak vedla už jen jedna cesta až do Konstantinopole.
Za návštěvu stojí i město Berat. Tedy do starého města na vrcholku kopce vede cesta sjízdná s bídou pro malé terénní auto, my jsme tam vyjeli autobusem, což přivedlo mou ženu na hranici hysterie. Ale řidič to zvládl, i když se náš dvouposchoďový autobus někdy nebezpečně nakláněl nad strmý svah. Pro návštěvníky se slabšími nervy ale silnější kondicí se nabízí strmá cesta Rruga Mihal Kommena z nového města na úpatí u řeky Osum. Staré město Beratu je kamenná obydlená zřícenina a má svůj šarm. Nejvýznamnější budovou je Katedrála svaté Marie panny, kde se nachází muzeum Ikon – Onufri-Muzeum pojmenované po nejvýznamnějším autorovi, po němž se dokonce dodnes oficiálně jmenuje určitý odstín oranžové barvy. Jedním z nejznámějších fotografických motivů nejen Beratu ale i Albánie je byzantský kostel Svaté trojice.
Na kopcích naproti Beratu dal kdysi Enver Hodza ve své megalomanii vyrýt své jméno ENVER. Po pádu režimu byl nápis změněn na NEVER, tedy nikdy. Aby se komunistická zvůle už nikdy neopakovala. Ovšem – kdo ví… V novém městě se nachází čtvrť Mangalem se svými mešitami (z nichž ta královská sloužila v čase komunismu jako hala pro stolní tenis)a údajně s přesně tisícem oken (nepočítali jsme je, lilo jako z konve). Na druhé straně řeky se pak nachází křesťanská čtvrť Gorica – byla to horší strana, která byla řekou častěji zaplavována a obyvatelé této čtvrti na rozdíl od muslimů z Mangalemu museli platit daně. Moderní centrum města je opět nové, čisté a pěkné a dostanete zde opět jednou skvělou italskou kávu za 14 korun. Je zde „Olověná mešita“ ze šestnáctého století a největší budovou a dominantou města je universita, která ovšem není v provozu, protože na ni město nedostalo dotace.
Ovšem Albánie, to je Skanderbeg a Skanderbeg to je Kruje. V této pevnosti se albánský národní hrdina opevnil a zde kladl až do své smrti v roce 1468 odpor osmanským útočníkům. Takže navštívíte-li Albánii a nebyli jste v Kruje – nebyli jste v Albánii. Skanderbegova socha stojí samozřejmě i na hlavním náměstí Tirany, jeho jméno nese i palírna na koňak v Drači, jakož i kdeco dalšího v celé zemi. Albánský státní znak je dvojitý orel z erbu rodiny Kastrioti, do které se Skanderbeg jako Gjergj v roce 1405 narodil. Byl vychován na tureckém dvoře, kde dostal své jméno Iskander (Alexander). S přídavkem Bej – tedy „Pán“ vzniklo albánské jméno Skenderbeu (Skanderbeg). Onen orel je vlastně císařský byzantský orel, ovšem s albánskou symbolikou – Skanderbeg se považoval za posledního obránce křesťanské východní říše proti Osmanům po pádu Cařihradu v roce 1453 a obsazení Peloponésu v roce 1460. Albánský orel má tedy ony dvě hlavy hledící k západu i východu a počet jeho 25 per symbolizuje 25 bitev, v nichž Skanderbeg nad Osmany zvítězil (a nikdy neprohrál).
Albánci vidí rádi dějiny svýma očima – v bitvě na Kosově poli 15. června 1389 podle schématu v tiranském historickém muzeu Albánci bojující na pravém křídle křesťanského vojska zahnali Turky na potupný útěk, ale Maďaři, Češi atd, na levém křídle hanebně utekli a Srbové v centru vybojovali jen remízu, a proto nebyli Turci poraženi a mohli postupně obsadit Balkán. Ze své v jejich očích vítězné účasti na této bitvě odvozují Albánci své nároky na Kosovo. Jen poznámku na okraj, Češi v této bitvě nebojovali, to bylo až v roce 1448, spolu se Srby stáli tehdy proti Turkům Albánci, Valaši, ne ti naši ale rumunští, Bulhaři, Uhři, Bosanci, řád Johanitů a knížectví Zeta)
Skanderbegovi se opravdu podařilo sjednotit albánské klany pod svým velením – takzvaná liga z Lezhe, kde byla tato smlouva zpečetěna 2. března 1444. (v listopadu 1443 u Niše bojoval Skanderbeg ještě na osmanské straně a jeho přechod na křesťanskou stranu je natolik zajímavý a přitom u nás naprosto neznámý, že bych se mu rád věnoval příští týden v samostatném článku). Následovalo 24 let houževnatého odporu proti pronikání Osmanů na západní Balkán, přičemž jediným skutečným aktivním spojencem Skanderbega byl u nás díky Aloisi Jiráskovi nepopulární János Hunyadi. Tento sice prohrál se svým vojskem skládajícím se z vysloužilých husitů bitvu na Kosově poli v roce 1448, rozdrtil zato Turky u Bělehradu v roce 1453. Tam se ale nakazil morem a zemřel a Skanderbeg zůstal ve svém boji proti Osmanům skutečně sám. Přesto vytrval. Když čekal v Lezhe v roce 1468 na členy své koalice, aby obnovili přísahu věrnosti, zemřel a byl zde i pochován. Turci jeho hrob zničili a jeho kosti si rozebrali na amulety, které jim měly přinášet štěstí. Samozřejmě jsou Skanderbegova přilba s plastikou kozla a jeho meč vystaveny jak v Lezhe tak i v Kruje, v obou případech se jedná o kopie. Originál je totiž v Kunsthistorickém muzeum ve Vídni. Získal hoi totiž arcivévoda Ferdinand tyrolský pro svou sbírku na zámku Ambras, kde shromažďoval artefakty největších evropských válečníků (obraz Jana Žižky je tam taky). Na hradu v Kruje je nově postavené velké muzeum věnované tomuto národnímu hrdinovi, kde je jeho velká betonová plastika a na fresce na stěně nad jeho přilbou a mečem umírají pouze a výhradně Turci.
Po Skanderbegově smrti a rozpadu koalice z Lezhe a následně dobytí země Turky jakoby albánské dějiny skončily. Nebo se aspoň přerušily na dlouhých pět set let. Výjimku je snad jen období Aliho Paši Tepeleny, místního vládce v Ioanině, který na přelomu osmnáctého a devatenáctého století bojoval za odštěpení od Osmanské říše. Památky na něho jsou soustředěny v jižní části Albánie v Gjirokasteru, Sarande nebo v Porto Palermo. Pokud máte pocit, že jste jeho jméno a jméno města Ioanina už někde zaslechli, můžete mít pravdu. Dobytí Ioaniny a vraždu Aliho Paši tematizuje Alexandr Dumas v knize Hrabě Monte Christo. Mladou přítelkyní Edmonta Dantese alias hraběte Monte Christo je fiktivní dcera Aliho Paši Haydee a zrádcem, který vydal Aliho Pašu Osmanům, je úhlavní nepřítel Edmonta Dantese Fernando Montego. Ali Paša skutečně hledal pomoc ve svém boji proti Osmanům u Francouzů a byl jimi zrazen. V tom bodě nezbývá než sečtělost Alexandra Dumase obdivovat.
Albánie dostala do znovu povědomí světa až díky skurilnímu komunistickému režimu Envera Hodži. Hodžovu vilu je možno vidět v centru Tirany v takzvané čtvrti Blloku.
Dnes je to nejmodernější čtvrť Tirany, kde je možno vidět v kavárnách a restauracích dokonce ženy – jinak je návštěva baru či kavárny v Albánii mužskou záležitostí. V komunistických časech byla celá vládní čtvrť neprodyšně uzavřena tajnou policií Sigurimi, prostý občan se sem prostě nedostal. I soukromé vlastnictví auta bylo zákonem zakázáno, prý bylo v celé zemi jen 200 aut!
Připomínkou těchto moderních albánských dějin je nejen Muzeum Bunk´Art ve východním předměstí Tirany nebo jeho slabší forma Bunk´Art2 přímo v centru, kam se mohla v případě války ukrýt celá komunistická vláda, ale i další bunkry po celé Tiraně a celé zemi. Celkem jich bylo vybudováno 168 000, plánováno bylo 700 000. V Národně historickém muzeu je bohužel komunistická éra popsána pouze albánsky. Ale v Národní galerii můžete vidět naprosto výjimečnou sbírku umění reálného socialismu. V tak čisté formě se zřejmě jinak nedochovalo nikde.
V zemi existovalo 110 trestních táborů, jeden z nich, Spac, je otevřen pro veřejnost, ale velmi špatně dostupný. Dnes jako tehdy. Leží uprostřed albánských hor. V Skadaru je památník 38 blahoslavených mučedníků – lidí umučených komunistickým režimem jen za projevy víry. (Jejich blahořečení proběhlo 5. listopadu 2016). Pronásledování věřících tematizují i poněkud obskurní obrazy ve františkánském kostele, který byl v čas komunismu používán jako kino. Když se seznámíte – třeba jen z dálky – s albánským komunistickým režimem, pochopíte, že ten nás byl přes všechny své zločiny v porovnáním s tím albánským procházkou růžovým sadem. Přesto se politici komunistické strany dokázali ukrýt v nově vznikajících stranách a zastávají v nich i vedoucí funkce. Nenávist lidu se vybila v ničení komunistických stranických center jejich odpočinkových zařízení a továren. Lidé jsou prostě nepoučitelní.
Tam stejně jako i u nás.
