Je jasným důkazem, že rovnoprávnost mezi pohlavími neexistuje. Ať už ženy naříkají nad nespravedlivým rozdělením funkcí v managementu, o nižších platech, které dostávají za svou práci, jedno nemůžou popřít – že mají „svého“ doktora, s kterým se urologova práce nedá srovnávat. Navíc je tu urolog i pro ně, ačkoliv nemají prostatu. Zlé jazyky tvrdí, že kvalita dobrého urologa i gynekologa se měří ve stejných jednotkách – totiž v centimetrech (délky jejich prstů), přičemž ovšem urolog potřebuje jen ukazováče, zatímco gynekolog i prostředníček, čímž je jeho práce samozřejmě zodpovědnější a namáhavější, prostě, jak už jsem řekl, rovnoprávnost v medicínském zabezpečení prostě nefunguje.
Gynekologové jsou zvláštní národ. Patří mezi operační obory a tí pádem mají většinou ctižádost chirurgů. Mají ovšem frustraci. Jednak je jejich potenciální klientela v porovnání s chirurgy jen poloviční a navíc se musí vyřádit na velmi malém prostoru. Protože jsou to ovšem lidé ambiciózní, každá s těch několika málo operací, jež provádějí, se dá dělat na celou řadu způsobů, nazvaných po různých legendárních předchůdcích, pokud možno metodou, pojmenovanou po třech různých a modifikovanou podle čtvrtého slavného profesora. Až když gynekolog diktuje takovýto nález, je šťasten, protože i jeho snem je jednou vstoupit do dějin řezem, provedeným o půl centimetru více vlevo, než si troufl kdokoliv před ním.
Samozřejmě stále znovu potřebujeme gynekologa jako konsiliáře. Pokud dorazí žena s bolestmi v podbřišku, je dobrá rada drahá a tu očekáváme od specialisty – ženského lékaře. Dopadne to často tak, že si pak přečtu v nálezu: „našeho tam už nic není.“ Gynekologové jsou totiž v likvidaci svých orgánů důslední. Když dorazí do okresu pravý primář – velký operatér, po deseti letech už neexistuje v okrese ani jedna žena, jež by ještě měla dělohu – pana primáře je pak třeba přeložit do jiného okresu, aby se mohl vyřádit zase někde jinde.
Já osobně jsem měl s gynekologií stále jen opletačky. Už když jsem jakožto student medicíny jel na prázdninovou praxi do Niše v jižním Srbsku, skončil jsem, ačkoliv jsem měl v papírech napsáno, že si přeji být zařazen na vnitřní lékařství, na gynekologii. Což o to, zážitek to byl nezapomenutelný. Srbky jsou očividně tvrdé ženy, jejich gynekologové pak ještě tvrdší. Nezapomenu na operační sály. Klinika se právě přestavovala, po chodbě před operačním traktem běhali dělníci s kolečky starého zdiva a vířili oblaka prachu. Když někdo vstupoval na operační sál (ve své vlastní silniční obuvi), vnikala za ním tato oblaka i do sálu, kde se právě „sterilně“ operovalo. Pan profesor vyšetřoval rodičky zásadně s cigaretou v druhé ruce a popel z ní klepal na zem. Můj strýc, také lékař, když jsem mu tuto pro mne šokující skutečnost vyprávěl, správně poznamenal, že popel z cigarety je sterilní a tedy v podstatě bezproblémový. Měl zřejmě pravdu, komplikace rodící srbské ženy očividně neměly. Porodů jsem tedy na jihu Srbska viděl víc než dost. Když jsem se pak vrátil do Olomouce, právě v pátém ročníku přišla výuka gynekologie na řadu. Když nás poprvé volala asistentka na porodní sál, abychom se přišli odívat na něco tak zřídkavého, jako je porod, šel jsem rád, protože jsem chtěl porovnat české standarty se srbskými. Porovnal jsem, zjistil jsem, že jsou neporovnatelné a tím byla pro mne věc vyřízena. Když jsme byli volání k porodu podruhé, neodpustil jsem si poznámku že tak zajímavé to přihlížení zase není, protože jsem už porodů viděl aspoň čtyřicet. Že bych už raději něco dělal.
Člověk možná nemá provokovat. O týden později, když jsme znovu byli voláni k porodu, paní asistentka nezapomněla. „Tak kde je ten chytrolín, co viděl už tolik porodů, že by chtěl rodit sám?“ Odhalila mne ve skupině, ukázala na mne a dodala: „Tak prosím.“ Takže jsem šel rodit. Měl jsem už nastudováno, a mnohokrát jsem viděl, jak se dítě porodí tvářičkou směrem dozadu k hrází a pak se otočí tvářičkou k stehnu rodičky a to buď k pravému, pokud je v tzv. První, tedy častější poloze, nebo k levému, když je v poloze zřídkavé, takzvané druhé. Pak je je třeba uchopit a vytáhnout ramínka. Mé dítě vystrčilo hlavičku – a nic. Čekal jsem, až se obrátí obličejíčkem k stehnu své maminky a ono na své povinnnosti prostě kašlalo. Netočilo se ani doleva ani doprava, koukalo pořád znuděně na maminčin zadek. Všiml jsem si kritického pohledu asistentky, protože jsem nic nedělal. Rozhodl jsem se čekání zkrátit a prostě jsem otočil obličejík novorozeněte k pravého stehnu maminky. O ono se otočilo zase nosíkem dolů, tedy dozadu. To už jsem považoval za provokaci. To mrně mne chtělo před očima ironické asistentky prostě znemožnit! Popadl jsem tedy hlavičku znova a otočil ji k pravému stehnu znova. A tehdy se rozhodlo napravit můj omyl a otočilo hlavičku tentokrát už opravdu samo – o sto osmdesát stupňů – ke stehnu levému. Paní asistentka mne zapomněla upozornit, že se jedná o onu zřídkavou „druhou“ polohu. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal, dítě se ovšem rozhodlo nespoléhat se dále na pomoc takto nekompetentního porodníka a vzalo to teď pěkně kvapem, tak tak jsem ho stačil zachytit. Bylo nepoškozené a mělo se k světu, od té doby tedy vím, jak jsou novorozeňata elastická. Abych odboural svou frustraci z prvního nepříliš povedeného pokusu, vnutil jsem se pak na fakultě ještě k dalším třem porodům a byl jsem tak studentem z ročníku s nejvyšším počtem odvedených porodů. Čímž jsem se domníval, že už jsem své v tomto oborui vykonal a že se s ním už nikdy víc nebudu muset zabývat.
Chyba lávky. Poté, co jsme odešli do Rakouska a přišla povinnost nostrifikovat, naordinovala mi zákeřná nostrifikační komise celkem sedm předmětů a mezi nimi i gynekologii. Nepotěšili mne tím. Už proto, že k přípravě na zkoušku patřil i praktický trénink porodu. Nevím už kolik takových tréninků bylo předepsáno, museli jsme chodit na kliniku, kde nás jeden zřízenec učil tahat fantoma z porodního kanálu, čili gumové dítě z kožených rodidel. Bylo to pro mne dost namáhavé, protože jsm pracoval 150 kilometrů od Grazu a dojíždění na tyto tréninky bylo víc než stresující. Rozhodl jsem se použít nejsilnější argument, totiž láhev naší domácí moravské slivovice o síle 53 procent alkoholu. Zřízenec kvitoval tento argument velmi pozitivně, zapsal mi hned do mého průkazu čtyři tréninky najednou a začal mi tykat. Byli jsme okamžitě kamarádi, což nemělo být do budoucnosti k zahození.
Při volbě zkoušejícího jsem totiž opravdu neměl šťastnou ruku. Dostal jsem starého znuděného profesora, jenž cizince hodlající se usadit v rakouském zdravotnictví neměl příliš v lásce. Zkoušky v Rakousku jsou veřejné, to znamená že se zkouší v posluchárně a přihlíží studenti, připravující se na zkoušku, kteří se tak chtějí dozvědět triky zkoušejícího. Stres zkoušeného se tím ovšem v žádném případě nezmenšuje.
Vytáhl jsem si otázky. První z nich mne potěšila. Neslučitelnost Rh Faktoru matky a dítěte jsem ovládal do detailu, podávaní transfúzí, pracující v podstatě na stejném principu, je přece mým denním chlebem. Druhá otázka „Cystická hypertrofie sliznice“ mne ovšem nepotěšila. O té chorobě, na niž se mne pan profesor ptal, jsem neměl ani nejmenší tušení, prostě jsem o ní nikdy neslyšel. Zamrazilo mne, doufal jsem ale, že perfektním zodpovězením první otázky se buď otázce druhé zcela vyhnu, nebo minimálně bude pan profesor pak tolerantní. Nikdo přece nemůže vědět všechno.
Pustil jsem se do odpovídání. Popsal jsem problémy s Rh minus a plus, popsal jsem do detailu všechny tři typy syndromu novorozence s touto neslučitelností, mluvil jsem o léčbě, následné imunizaci matky a cítil jsem se skvěle. Pan profesor nepřerušoval, nechal mne dojít až k problematice transfuzí. Popsal jsem zjištění krevní skupiny, přípravu krevních produktů, křížový test krve dárce a příjemce a tehdy zkoušející poprvé promluvil. „Jak se jmenuje ten test?“
Zamrazilo mne. Už jsem mu všechno vylíčil, popsal, včetně onoho křížového testu těsně před podáním, nevěděl jsem, co chce ještě slyšet. Domníval jsem se, že si pan profesor možná nepozorovaně zdříml a proto mu můj excelentní výkon unikl. Začal jsem tedy znovu vyprávět o zjišťování krevní skupiny… A on mne hrubě přerušil. „To jste mi už vykládal. Ale jak se jmenuje ten test?“ Krev se mi vytratila z obličeje. Neměl jsem tušení, co chce slyšet. „Křížová zkouška u postele příjemce…“ začal jsem znova a on zařval, už brunátný v tváři: „Jak se jmenuje ten test?“ Byl jsem na mrtvici. „Jaký myslíte, pane profesore?“ odvážil jsem se špitnout.
„Bed side test,“ zaburácel. To byl ten test, jenž jsem celou dobu nazýval křížovým a popisoval jsem, že se provádí u postele příjemce. Ale ten anglický výraz jsem prostě nepoužil.
„Takže to jste tedy nevěděl,“ konstatoval s vítězným výrazem a viděl jsem, jak si do poznámkového sešitu píše u mého jména čtyřku. V Rakousku je i u vysokoškolské zkoušky stupňů pět, takže jsem po svém exelentním výkonu tak tak prolezl. A teď přišla ta cystická hypetrofie. Neměl jsem ani tušení, ke kterému orgánu ji mám přiřadit. Naštěstí jich není v oblasti, jež gynekologa zajímá zase až tolik. I tak jsem se netrefil. Bylo to sice jen o pár centimetrů, ale přece jen vedle.
„A vy chcete léčit rakouské ženy?“ zařval na mne zkoušející.
„Ale jako internista,“ dovolil jsem si namítnout, že mu v oblasti ženského těla, jež ho zajímá, nehodlám ani v nejmenším konkurovat.
Tentokrát už v tváři skoro zfialověl a já dostal strach, že budu muset brzy ukázat své internistické umění v jeho oživování, až ho trefí šlak.
„Porod,“ zařval.
Z vedlejší místnosti vyjel s fantómem můj známý zřízenec. A já jsem při pohledu na fantoma pochopil, jak dobrá byla má slivovice a jak dobrý byl nápad mu tu láhev darovat. Zřízenec pro mne připravil ten nejlehčí porod, jaký vůbec existuje. Tedy porod v chodu, kdy dítě už je hlavičkou venku – a dokonce už otočené obličejíčkem k tomu správnému stehnu. Stačilo tedy popsat existující situaci a zabránit tomu, aby rozené „dítě“ nespadlo na zem. Což se mi třesoucíma se rukama jakž takž podařilo.
„Aspoň že tak,“ zavrčel podrážděně profesor a ukázal mi, že mám vypadnout. Což jsem udělal docela rád. Už proto, že se hlásily silné žaludeční křeče z nervozity. Půl hodiny jsem se pak krčil na lavičce, zatímco můj žaludek se mi mstil za protrpěný stres. Ale zkoušku jsem nakonec přece jen dostal. Sice za čtyři, ale u porodu stála pěkná dvojka. Takže jsem prošel. Ne díky mým vědomostem, ale díky slivovici mého otce. Je na ni hrdý. A očividně právem!