Villach – město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku

Nevím, které všechny parametry se do těchto statistik zahrnují, ale každopádně Villach před několika roky vyhrál soutěž o město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku. ( A ta je sakra vysoká) Ovšem pokud ho člověk navštíví, chce se mu tomu i věřit.

Toto město na řece Drávě v Korutanech má všechno, co správné město mít má.

• Historii – tu samozřejmě dokážu ocenit především já, člověk ji najde v architektuře a Villach je město skutečně pěkné – k té historii se ještě vrátím. Řeka Dráva se svou zelenou horskou vodou přetíná město na dvě části a dodává mu dodatečné kouzlo. A bezprostředně nad městem se tyčí hrad Landskron, Historické budovy doplňují početné moderní skulptury a spousty květinových záhonů. Na nábřeží Drávy pak imponují hotel Holiday Inn a kongresové centrum. Někdejší hrad, sídlo správce města, je dnes přebudováno na činžovní dům, na nádvoří se ale nachází malé muzeum s historií města – vstup je volný.
• Blízko k moři – z Villachu je to zhruba dvě hodiny autem k severnímu Jadranu – kamarád Achmat mi vyprávěl, že jezdili s dětmi k moři i na jednodenní výlety.
• Zdravotní zabezpečení – Villašská nemocnice je jedna z nejlepších v Rakousku a mnohé specializované zákroky zde dělali dřív než v hlavním městě Korutan Klagenfurtu – souvisí to s nekončící rivalitou těchto dvou měst, jak k ní došlo, k tomu se ještě vrátím. Ostatně ve Villachu se narodil zakladatel moderní medicíny Paracelsus.
• Sport – Villach sice nehraje žádnou roli v rakouském fotbale, zato hokejový klub patří k nejlepší v Rakousku (no dobrá, v Rakousku!) nicméně je ve městě kult a hraje v EBEL lize (kde hraje i Znojmo) důležitou roli
• Kultura – ne nadarmo se ve Villachu narodil Udo Jürgens, který zde má na břehu Drávy i malé náměstíčko. Kultura valašského fašingu není určitě nic, co by mě oslovovalo, ale město je jí slavné.
• 
• A kousek za Faakersee se tyčí hradní zříceniny hradu Finkenstein, kde se v hradní aréně pořádají koncerty.
• Lázně – villašské therme jsou nejslavnějšími a největšími v Korutanech, takže když je špatné počasí, je kam se jít koupat do teplé vody.
• Jezera v okolí města jsou lákavým cílem – samozřejmě nejslavnějším je Wörthersee, jezero pro milionáře s kasinem ve Veldenu (a Minimundem s miniaturami slavných světových staveb, hodným návštěvy, na jeho východním konci u Klagenfurtu) místní ale milují Faakersee, které je skutečně mnohem útulnější a cenově přístupnější. A v blízkosti města na jeho východní straně je i krásné Ösiachersee.
• Samozřejmě hory. Hned z Villachu se dá vyjet na Dobratsch, horu, která je díky své úžasné flóře přírodní rezervací. Autem se dá po horské cestě (kde se platí mýto) vyjet až do výšky 1600 metrů a pak je to na vrchol jen procházka (po jedné z cest na vrchol se to dá jet i na kole). Na vrcholu jsou dva poutní kostelíky, německý a slovinský, Korutany byly a jsou totiž národnostně rozdělená země. A jsou odtud nádherné výhledy na Julské Alpy. Díky tomu, že Dobratsch byl vyhlášen za přírodní rezervaci, museli Villašané přeložit své domácí lyžařské centrum na Gerlitzen nad Ösiachersee. Lyžovat se dá ale i na Dreiländereck a ani překrásné lyžařské středisko Nassfeld na rakousko-italské hranici není daleko – autem zhruba čtyřicet minut. I na letní turistiku je Villach velmi dobré místo. Pokud má někdo zájem o opravdu mimořádné zážitky, pak se vyplatí vydat se na hory do nedalekého Slovinska. K výchozímu bodu výstupu na Triglav Alješevu domu se dá dorazit rychle buď přes Karavankentunel (kde se platí mýto) nebo romanticky přes Wurzerpass, tímhle průsmykem jsem jel do Slovinska já. K Mangartu, jinému lákavému cíli v Julských Alpách se dá dostat přes Tarvisio a Passo di Predil – jen horská cesta do výšky 2000 metrů stojí za to. Je široká jen na jedno auto, ale musí se na ni vejít občas i dvě. Aby to bylo napínavější, na pravé straně je sráz dobře tisíc metrů do hloubky a žádná svodidla.
• A kuchyně. Bez dobrého jídla není dobrá životní kvalita. Korutanská kuchyně se velmi podobá slovenské – Korutanci jsou Rakušané, kteří se jako poslední naučili hovořit německy. Původem se jedná o Jižní Slovany a možná i proto mají sklon nechat se nacionalisticky zmanipulovat. Korutanské „nudel“ tedy pirohy, jsou slavné, ale dostanete zde samozřejmě i vídeňský řízek a je zde přímo nepřeberně italských restaurací a barů –koneckonců je odtud do Itálie nějakých 10 kilometrů. Villach má svůj vlastní pivovar a Villacherbier patří v Rakousku k nejlepším.
• Dopravní spojení je skvělé. Villach leží na křižovatce A2 a A10 tedy dálnic spojujících západ s východem a sever s jihem, Udine se svými prossutovými slavnostmi je hodinu cesty autem, do Slovinska vede Karavankentunel. A letiště je necelou půlhodinu daleko – v Klagenfurtu.

Villach by tedy měl všechny předpoklady, aby byl hlavním městem Korutan, nikdy se jím ale nemohl stát. To má co do činění s historií města. V roce 1007 daroval totiž císař Jindřich II. (který se i díky tomuto činu dočkal svatořečení) městečko Villach s okolím nově založenému biskupství Bamberk v německých Francích. Zpočátku se Villachu pod touto správou nedařilo špatně. V roce 1066 obdržel právo trhu, v roce 1240 městská práva. Boje mezi Přemyslem Otakarem II, který byl korutanským vévodou v letech 1269 – 1276, a Habsburky se města nedotkly – koneckonců ke Korutanům nepatřilo. Zato mu daly co proto dvě ničivá zemětřesení v letech 1201 a 1348, nicméně se z nich dokázalo vzpamatovat – o tom svědčí jeho dnešní vzhled. Město zůstalo majetkem bamberského  biskupství až do roku 1759, kdy ho za milion zlatých odkoupila Marie Terezie. Villach tedy až do tohoto roku nebyl součástí Korutan, což Korutance přinutilo, aby místo nevyhovujícího St. Veithu, založili po roce 1518, kdy jim toto místo daroval císař Maxmilián I. prakticky na zelené louce nové hlavní město – Klagenfurt – a to zůstalo hlavním městem dodnes, což mu villašané samozřejmě nikdy nemůžou odpustit.

Rivalita těchto dvou měst má v sobě ovšem i mnoho pozitivního a nejen v tom, že se snaží se vyzdobit. Ve Villachu začali například s koronaroangiografiemi (tedy vyšetřením srdečním katetrem) dřív než v Klagenfurtu a udržovali si v tom vysokou kvalitu. Kolega z Wolfsbergu, nejvýchodnějšího města Korutan, mi vyprávěl, jak posílali pacienty na toto vyšetření místo do Klagenfurtu do vzdálenějšího Villachu – jen při průjezdu okolo Klagenfurtu vypínaly sanitky modré světlo a sirénu.

A hokejové derby mezi“Rotjacken“  KAC Klagenfurt a VSV Villach jsou legendární a velmi emocionálně nabité duely.

Možná by to stálo zato, na cestě do Itálie udělat ve Villachu stop a třeba tam i několik málo dní pobýt. Co říkáte?

Ovšem pokud se budete ptát na Vilach, asi vám nikdo neřekne, kde to místo leží. Němci (a tím pádem i Rakušané) vyslovují „v“ jako „fau“, tedy „f“. Pokud tedy zabloudíte, ptejte se kde je Filach. To zná každý.

Tak jsme ho zase jednou nedali. Tedy onen osudný Dachstein. I když jsme se na něj připravovali, tentokrát měli celou potřebnou výstroj a obrovskou chuť. Jenže…

Prostě už to začíná být podezřelé. Druhá polovina září byla nejkrásnější částí léta. Se stabilními teplotami nad dvacet stupňů bez bouřek a lijáků, prostě sen. Mluvit o babím létě bylo skoro škoda – bylo to prostě sice pozdní, ale nádherné léto. A tak jsme se těšili, jak v tomto nádherném počasí vyšplháme na vrchol nejvyšší štýrské hory. Chyba lávky.

Měli jsme se pod horou sejít v sobotu 30 září a v neděli vyrazit na vrchol. Když jsem ve středu viděl předpověď počasí a ukázali, že právě v nedělí má přijít velký déšť a počasí se zcela přestaví, pokusil se o mně infarkt. Nicméně jsem doufal, že se meteorologové – jako už tolikrát – mýlí a že se ona studená a deštivá fronta někde zdrží a přijde později. Aspoň o den – o jeden jediný den. Nezdržela se.

Když jsem přijel v sobotu odpoledne do Ramsau, svítilo ještě slunce a Dachstein na mně shlížel ve své kráse. Nechtělo se věřit, že by to mohlo být hned ráno příštího dne jinak.

Bylo. Přišel déšť, vichřice, sníh, mlha. V pondělí předpovídali krátkodobé zlepšení a tak jsme to přece jen zkusili. Došli jsme přes ledovec až k nástupu ramene Dachsteinu, ale tam byl šlus. Nulová viditelnost, silný vítr, mráz a sněžení nám vzaly jakoukoliv naději, že bychom se o slezení hory mohli pokusit.

Když člověk nemůže lézt po horách, může se vzdělávat. A tak jsem se v následujících dnech dozvěděl o historii Ramsau a Dachsteinu víc než kdykoliv předtím.

Horolezectví se zdoláváním horských vrcholů začalo v druhé polovině osmnáctého století, bylo jakýmsi doprovodným příznakem osvícenství a průmyslové revoluce. Člověk prostě už nebojoval o holé hospodářské přežití a mohl si dovolit zvědavost a vyhledávání „nepotřebného“ nebezpečí. I když první slézání hor bylo i vědeckým projektem – bylo zkoumáním a proměřováním nových zatím neprozkoumaných životních prostor.

Mont Blanc byl zdolán v roce 1786, tedy ještě před francouzskou revolucí. Großglockner padl v roce 1800. Dachstein musel čekat déle. První pokus se uskutečnil už v roce 1802, výpravu vedl dokonce mladší bratr císaře Františka Karel, expedice ale vrcholu hory nedosáhla. Trošku mě odvaha arcivévody překvapila. Byl sice skvělý vojevůdce, který jako první dokázal v bitvě u Aspern porazit Napoleona, za což si zasloužil svou sochu na Heldenplatzu ve Vídni, byl ale chabého zdraví a trpěl na epilepsii. V roce 1810 se na dachsteinském ledovci objevil Karlův mladší bratr arcivévoda Johann. Ten byl podstatně silnější kondice – je dokumentováno, že dokázal v sedmi dnech zdolat sedm vrcholů v Taurách ( a tehdy nebyl žádné lanovky a každý den se bylo třeba vrátit až do osad v údolích, což dělá tento výkon přímo neuvěřitelným). Podařilo se mu přejít ledovec z Hallstattu do Ramsau, o vrchol Dachsteinu se ale nepokusil. Údajně jako první stanul na vrcholu hory už v roce 1812 jistý sedlák z Gösau. Tento pokus ale nebyl dokumentován a tím pádem ani uznán.

Oficiálně tedy na vrcholu poprvé stanul až geolog z Hallstattu Friedrich Simony. A teď doufám potěším mé české čtenáře – Friedrich Simony (nebo snad Bedřich?) se narodil v roce 1813 Hrochově Týnci nedaleko Chrudimi, tedy v Čechách. Jeho otcem byl maďarský vojenský lékař – proto tedy ono maďarské příjmení. Studium na gymnáziu zahájil v Mikulově, nedokončil ho ale, protože se rozhodl vystudovat farmacii v Trenčíně. Odtud pak přesídlil do Vídně a posléze do Hallstattu. A odtud vyrazil na výpravu, která jej učinila slavnou – v roce 1842 vstoupil na vrchol nejvyšší štýrské hory. Je třeba připomenout, že všechny první pokusy o zdolávání Dachsteinského pohoří  byly organizovány ze severu – z Hallstattu, zatímco dnes se na horu hodí z jižní strany z Ramsau. Vzdálenost ze severu je totiž mnohem větší – a Simony dokázal svou kondici, naposledy vystoupal na dachsteinský ledovec v roce 1890, tedy ve věku 77 let! Klobouk dolů!

Ostatně i ona ferrata, která vede na vrchol hory, je v podstatě jeho dílem. Protože se mu po oné skále „špatně lezlo“ uspořádal sbírku na vylepšení vrcholové cesty. Vysbíral 260 zlatých – největším podílem přispěl štýrský „otec vlasti“ arcivévoda Johann  – a za ony peníze byly upevněny chyty a lana, která pomáhají turistům v zdolávání vrcholu dodnes. Pokud jim tedy přeje počasí!

Po Simonym se jmenuje chata na dachsteinském ledovci, kterou ještě osobně otvíral, po arcivévodovi Johannovi byla pojmenována nejdelší feratta na jižní stěně Dachsteinu, vlastně druhá část jištěného výstupu na horu. První – kratší a méně nebezpečná část – dostala jméno po Johannově lásce a manželce Anně Plochl (o jejich lásce jsem psal v medailonu, který jsem arcivévodovi věnoval). Ta třetí – nejsnadnější – pak vede z ledovce na vrchol – to je ona cesta, kterou se na vrchol dostal Friedrich Simony. Těch jištěných lezeckých stěn je v oblasti Ramsau nepočítaně. Ať už přímo na dachsteinské jižní stěně nebo v oblasti Silberkarklammu či na Reicheralmu anebo na Großem Koppenkarsteinu – též na dachsteinském ledovci. A spousty dalších.

Ovšem to je samozřejmě pro ty opravdu zkušené a statečné lezce. My, postarší turisté, se spokojíme s lanovkou na ledovec, pak čtyřicetiminutovou cestou přes ledovec k nástupu a poté následuje jeden a půl hodinový výstup na vrchol.

Jenže Ramsau, to není jen Dachstein. Je tu neskutečně mnoho turistických cest nejrůznější náročnosti, od procházek až po pořádné túry, nejhezčí je takzvaná „Královská etapa“ ke Guttenbergově chatě s převýšením tisíc metrů vedoucí i přes Silberkarklamm, tedy soutěsku s vodopády podobnou chodníkům ve Slovenském ráji.

Když mi o tom vyprávěl strýček Ríša, který do Ramsau jezdil na dovolenou každý rok, nechtěl jsem mu věřit – měl ale pravdu. Velmi doporučuji – i když až na budoucí rok, protože letos už sezóna ve špatném počasí skončila – zajistit si při ubytování takzvanou Sommercard. Neposkytují to všechny apartmány a hotely, je třeba se při objednávání ubytování ujistit, zda daný pronajímatel tuto službu poskytuje. V té kartě je totiž obsaženo používání lanovek (zadarmo) ať už na dachsteinský ledovec, na Planai nad Schladmingem, na Hauser Kaibling, Hochwurzen nebo Reiteralm – všechno úžasné výchozí body pro horské túry, přičemž vás lanovka vyveze – zadarmo – do výšky až 1800 metrů – v případě Dachsteinu dokonce 2400 metrů. Stejně tak bezplatné je používání horských cest, kde se jinak platí mýto, jako je cesta pod Dachstein nebo na Stoberzinken u Gröbmingu – nejkrásnější horská cesta v Alpách, vedoucí až do výšky 2000 metrů. V kartě je i bezplatné používání bazénu ve Schladmingu či v Ramsau, návštěva muzeí ve Schladmingu, Grömingu, zámků a muzeí v Großsölku či v Trautenfelsu, v klášteře Admontu i jinde a sleva na další vstupenky, jako je například zámek Strechau a na různé atrakce – třeba jízda na trojkolce z Hochwurzenu do údolí. Prostě je pořád co dělat.

A pokud se vám počasí pokazí až tak jako nám, je možné zajet do Solné komory, údajně nejkrásnějšího místa v Rakousku. S městy jako je Bad Aussee, kde arcivévoda Johann poznal svou milovanou Annu (někdejší poštovní úřad, kde Anna jako dcera poštmistra žila, se dnes jmenuje „Haus Meran“ podle jejího pozdějšího titulu – císař nepřenesl přes srdce, že je jeho bratr ženatý s neurozenou ženou a povýšil ji tedy do stavu hrabat z Meránu.

Pak je tu samozřejmě slavný Hallstatt u Hallstattského jezera. To město dalo jméno celé jedné epoše lidstva – mladší perioda mladší doby železné mezi lety 800 – 400 před naším letopočtem – říká se jí hallstattská epocha. Bohatství tohoto města spočívalo v těžbě soli („Hal“ znamená v keltštině „sůl“, odtud tedy název města). V té době si lidé začali solit jídlo a za pytlík soli se vyměňoval za stejně velký pytlík zlata. Bronzové šperky v tvaru spirál jsou nejmarkantnějším znakem tohoto období. V roce 400 ukončil prosperitu osady obrovský sesuv půdy, který celý tehdejší Hallstatt zasypal a ukončil tak jeho prosperitu. Později se začala těžit sůl na jiném místě, období po roce 400 před naším letopočtem se už ale nazývá kulturou La-Téne podle osady u jezera Neuschatel ve Švýcarsku. Hallstatt proslavily vykopávky hrobů z oné slavné doby jeho historie – protože místní Keltové pochovávali své mrtvé vysoko na kopci, nebyly hroby oním sesuvem půdy postiženy. S vykopávkami začal hallstattský rodák Georg Ramsauer. Objevil je ve čtyřicátých letech devatenáctého století a uměl svůj objev dobře prodat. Když objevil zvlášť velké hroby, počkal s jejich odkrytím, až když v roce 1855 přišel na návštěvu císař Franz Josef se svou milovanou Sissi, bratrem Maximilánem a dalšími členy císařské rodiny. Neměli to do Hallstattu daleko, císař trávil pravidelně léto v Bad Ischlu, vzdáleném pouhých dvacet kilometrů. I když se do Hallstattu až do roku 1890 dalo jezdit pouze lodí a v roce 1842 zemřelo při návratu z pohřbu příbuzných ve vlnách rozbouřeného jezera 36 lidí z nedalekého Obertraunu. Ramsauer byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu, dostal od císaře medaili za zásluhy a se svými prvními dvěma ženami dokázal zplodit 22!!! (slovy dvacet dva) dětí.

Z Obertraunu vedou lanovky jednak k dvěma jeskyním – ledové a mamutí (v té první opravdu led je, ta druhá dostala své jméno jen podle své velikosti. Lanovkou se dá vyjet i na severní stranu dachsteinského ledovce. Co kdysi museli pionýři horolezectví zvládat pěšky, nabízí dnes turistům technika.

Hallstatt stojí za návštěvu, ubytovávat se tu ale nemá cenu. Do Hallstattu se totiž zamilovali Číňané a je jich plno město. Jestliže je statisticky viděno každý druhý člověk na zeměkouli Asiat, tak v Hallstattu to opravdu platí. Číňané si dokonce doma v Číně vybudovali kopii Hallstattu – zřejmě aby nemuseli létat tak daleko. V pravém Hallstattu ale zničili cenové relace – protože samozřejmě konzumují všechny atrakce bez ohledu na ceny, stojí cesta lanovkou k vyhlídkové platformě sky walk nad městem 16 euro!!! Kupodivu rozumné vstupné je do místního muzea, které svého času zakládal náš český rodák Friedrich Simony.

Ale Solná komora má i další krásná města a městečka jako císařskou letní rezidenci Bad Ischl, či Gmunden na Traunsee se svou slavnou, na můj vkus příliš kýčovitou keramikou, se zámkem Orth uprostřed jezera, kde strávil své dětství český král Ladislav Pohrobek a s náročným, ale nádherným výstupem na Traunstein s úžasným výhledem na jezero a okolní krajinu.

Pokud někdo na to lezení po horách až tak není, pak je možné se na nedalekém Wolfgangsee nechat vyvézt na vrchol hory vláčkem. Ale je zde i Mondsee, považované za nejkrásnější jezero v Rakousku nebo Fuschl, kde se na místním zámku točily legendární filmy režiséra Ernsta Marischky „Sissi“. Fuschl hrál roli rodného zámku císařovny Alžběty Possenhofenu.

Protože jsou cíle od sebe vzdáleny zhruba 20 kilometrů, je samozřejmě Solná komora ideálním cílem pro cyklisty.

Prostě je tu toho hodně, co se dá navštívit, třeba to narok zkuste.

Samozřejmě by bylo možné zvýšit atraktivitu přednášek. Nebuďme však naivní, proti takovým svodům jsou lékaři už dávno imunní, zejména je-li kongresovým městem Řím. Takže musí organizátoři, aby naplnili přednáškové sály, sáhnout k jiným, mnohem rafinovanějším prostředkům. Italové a zejména Římané mají v takových rafinesách tisíciletou tradici. Dovolte mi krátkou sumarizaci všech těchto metod, jak jsem je zažil na vlastní kůži na ESC kongresu v Římě.

• Kongresové centrum musí být od města dostatečně daleko. Což Fiera Nova di Roma splňuje, nachází se dobrých 35 kilometrů od centra města blízko letiště Fiumicino da Vinci.
• Samotné kongresové centrum musí být postaveno tak, aby existovaly extrémně dlouhé přesuny. I toto je splněno. Kongresové centrum je tak rozsáhlé, že nachodíte za den kilometry a kilometry. Důležité je umístit zajímavé přednášky střídavě na opačné konce centra a dát jen velmi krátké pauzy, nejlépe mezi 5 a 15 minutami. To nutí účastníky k velmi rychlým přesunům bezmála během. Při troše štěstí si účastníci přivodí už první den puchýře na nohou (což byl můj případ), a to jejich možnosti útěku do města za historickými památkami značně zredukuje.
• Pozvete celkem 30 000 účastníků, aby byly všechny dopravní prostředky naprosto přeplněné a lidem přešla chuť je používat k případnému útěku do města.
• Ubytujete lidi v naprosto odlehlém hotelu bez přípoje na veřejné dopravní prostředky. (Zřejmě na jeho stavbu přispěla podstatnou sumou mafie taxikářů, protože jiná možnost opustit hotel než taxíkem prakticky neexistuje. Od hotelu Marriot Park Roma to totiž bylo – oficiálně – k nejbližší zastávce vlaku 2,6 kilometru. Aspoň tak to tvrdila hotelová informace včetně přiložené mapy. Naivní rakouský kolega Italům uvěřil a zkusil to. Večer mi třesoucím hlasem vyprávěl, že na mapě uvedené cesty z větší části vůbec neexistují a že na cestu k zastávce potřeboval celou hodinu. A to v 35 stupňovém vedru, což byl určit slušný výkon, Odnesl to jen vyčerpáním a dehydratací. Rozhodl jsem se ho nenapodobit, zvítězil zdravý rozum. Sice existuje shuttle autobus i z centra města do hotelu a jezidí večer každé dvě hodiny, tuto informaci ale musíte před účastníky kongresu dobře utajit. Já jsem se ji dozvěděl až v letadle u Říma do Vídně a to bylo už trochu pozdě.
• Existuje samozřejmě shuttle autobus od hotelu do kongresového centra. Odjezdy – ráno v 7:10 a 7:55 tam a večer v 18:30 jakožto i 20:30 zpět. Mezitím nic. Což znamená, že když vystoupíte z autobusu a překonáte zhruba kilometr ke kongresovému centru, jste tam definitivně polapeni. Všechny shuttle autobusy, myšlené pro oněch 30 000 účastníků a 43 hotelů (každý hotel má minimálně jeden autobus) startují večer z parkoviště před kongresem samozřejmě současně, což nejen že dělalo nemalé problémy už při opuštění parkoviště, ale navíc autobusy vzápětí beznadějně ucpaly římskou dálnici. 12 kilometrů k hotelu tak trvalo víc než půl hodiny. Určité logistické rezervy Italové mají. Produkují ale chaos tak cílevědomě, že jsem v pokušení za tím hledat nějaký systém.
• Že se v hotelu servíruje snídaně už od šesti hodin sice vzhledem na odjezdy autobusů nepřekvapuje, při přihlédnutí k okolnosti, že jste v Itálii, to ovšem způsobuje kulturní šok, ze kterého se hned tak nevzpamatujete. Je to doslovně germanizace Říma, jakou zřejmě naposledy Řím zažil, když ho obsadil kdysi v devátém století císař Lothar.
• Abyste nepřišli na hříšnou myšlenku odjet z kongresového centra vlakem, jezdícím mezi Římem a letištěm – stanice je od kongresového centra vzdálená pouhý kilometr, což je při daných poměrech jen skok, vysvětlí vám delegátka kongresu, že jízdenky, které jste dostali spolu s registrací, platí pouze mezi hotelem (který má onu zastávku vzdálenou hodinu rychlé chůze) a kongresem, ev. také letištěm (ale to si už nebyla úplně jistá), že je ale není možno používat ve městě. Naštěstí ovládám italštinu natolik, abych si přečetl text na zadní straně jízdenky a dozvěděl se, že je samozřejmě platná v celém městě po dobu 100 minut. Tenhle trik tedy nevyšel.
• Následkem důmyslně vyrobených úzkých hrdel v dopravě stojí na taxíky u kongresového centra fronta dlouhá přes sto metrů. To aby vás přešla chuť, kdybyste měli pocit, že už to na kongrese přece jen nemůžete vydržet. Zda v té frontě byli jen účastníci kongresu nebo i placený kompars se mim nepodařilo zjistit.
• Nasadíte do funkcí kongresových pracovníků spousty krásných mladých děvčat a dobře vypadajících mladých mužů (v Itálii není problém je sehnat, nacházejí se zde v naprostém přebytku), aby se účastníci kongresu mohli pokochat přímo na místě. Všichni samozřejmě dělají, jak je to v Itálii naprosto základní a nezbytné „la bella figura“. Tato finta tak úplně nefunguje, protože se krásná děvčata vyskytují ve městě ve stejně vysokých koncentracích jen poněkud zředěné anglosaskými a germánskými turistkami). Negativním důsledkem je, že řidič vašeho autobusu neodhodlá, aby si s takovou spolupracovnicí kongresu nezaflirtoval, a tím se odjezd vašeho autobusu výrazně zpozdí. Což by nebylo tak zlé, kdyby to nedělali všichni řidiči oněch autobusů, takže nakonec přesto vyrážejí z parkoviště všichni současně, jen o čtvrt hodiny později – v Itálii není naspěch.
• Pokud se přes všechna tato důmyslná opatření dostanete přece jen do úzkých a dostanete obavy, že by vám účastníci kongresu přece jen mohli pláchnout, zapálíte jedno z nádraží na trase mezi kongresem a městem a tím páde odstřihnete definitivně jakákoliv spojení ve směru do Říma. Stalo se v pondělí 29. srpna.

Pokud jste toto všechno zvládli, nemusíte se o účastníky podniku bát. Pak není problém, že haly jsou tak špatně odzvučené, že slyšíte nejen svého přednášejícího, ale i toho z vedlejšího sálu a že občas někdo pouští během přednášky hudbu tak silně, že přednášející si může vyřvat hlasivky, aby jej vůbec někdo slyšel

Ovšem, jak dokazuje fotografie na konci tohoto článku, ani všechna tato rafinovaná opatření nemůžou člověka s láskou k dějinám a historickým památkám zadržet. Prostě kde je silná vůle…

V podstatě jsem návštěvu papeže na kongresu považoval za další podobný trik, který má lidi zadržet v areálu. Že totiž kongresový komplex obklopí desítky po zuby ozbrojených mužů italské armády a švýcarské papežské gardy, takže vás okamžitě přejde chuť snažit se okolo nich projít, abyste prostor kongresu opustili. Co se týká návštěvnosti kongresu mělo toto opatření spíše negativní dopad. Zavládl strach, že nebude možné kongres opustit a lékaři zmeškají lety. Mnozí, zejména pak ti evangelického vyznání, zůstali raději v hotelu. Nebylo to ovšem vůbec tak dramatické. Až na pár členů švýcarské gardy kráčejícím před usmívajícím se a kynoucím Františkem na papamobilu a carabinieri hlídající auta se značkou CV nebyly žádné zřetelné problémy. Až při výdeji zavazadel to drhlo. Protože jsem takticky nezůstal až do papežova projevu, byl jsem už pátý v řadě u výdeje zavazadel. Problém byl, že personál výdeje chtěl papeže vidět taky. Až po poměrně dlouhé době přiběhla jedna z oněch krasavic, o kterých jsem už psal, očividně mimo sebe z toho že viděla svatého otce. Křičela „I´m here“ a „Sono qui.“ Což nás naladilo pozitivně. Těšili jsme se zbytečně. Ono děvče nebylo schopno přinést ani jediný kufr a tak nakonec první lidé z řady vnikli do prostoru se zavazadly a vynesli si je sami. Což ji psychicky zlomilo natolik, že se už neobjevila. K našemu štěstí a ale objevili dva statní hoši, kteří jí přišli na pomoc, vzali do vlastních rukou a tak čekání n zavazadlo trvalo jen slabých dvacet minut. Jak už jsem řekl, měl jsem štěstí, byl jsem pátý v řadě.

Víte, kde to je? Mnozí zřejmě ano, nicméně jsme během naší návštěvy tohoto italského poloostrova nepotkali ani jedno auto s cizí poznávací značkou, dokonce ani žádné auto z Prahy (což se mi stalo poprvé v životě) a proto si dovolím o mých zážitcích z italského podpatku napsat krátkou – a nadšenou zprávu.

Protože je tam krásně. Dva aspekty, kterých si určitě všimnete, když se tam vypravíte, jsou oleandry, které lemují cesty a to i ve svodidlech mezi jízdními pruhy a kámen, ze kterého se zde stavělo a staví, který je sice měkký a tím pádem umožňuje architektům a sochařům plně rozvinout jejich fantazii, ale na druhé straně odolný proti povětrnostním podmínkám a v zapadajícím slunci svítí zlatě. Stejný fenomén zažijete v Lecce, centru tohoto poloostrova, jako v Otrantu, Gallipoli, Brindisi, či na náhorní plošině Murgia trošku severněji v Locco Rotondo, Ostuni či Martině France, abych vyjmenoval aspoň nejdůležitější města v tomto okolí.

A samozřejmě pláže dlouhé, bílé s křišťálově čistou vodou ať už mezi Tarentem a Gallipoli, okolo Otranta nebo u mysu Capo Santa Maria di Leuca.

V Brindisi kdysi končila Via Appia, tedy první a hlavní římská cesta spojující Řím s Jihem Itálie a pak dále s Řeckem a východem. Konec této cesty na brindiském nábřeží symbolizují i dnes dva sloupy, z nichž jeden si nárokuje čest být původní a pamatuje si tedy přistání Gaia Octaviana, který se právě tady vrátil z Itálie po smrti svého strýce Gaia Julia Caesara, aby převzal jeho dědictví a stal se Augustem – prvním římským císařem a prototypem geniálního samovládce. Když tady v roce 44. př. n. letopočtem přistál jako skromný student, který přerušil svá studia v Řecku, poznali ho místní vojáci a provolali ho Césarovým dědicem. Následovalo 13 let občanských válek, než přišlo Actium, psychické selhání Kleopatry a Augustova protivníka Marca Antonia a sjednocení celé světovládné římské říše pod vládou jednoho muže. Ostatně Italové tuto událost stále ještě slaví každoročně 15. srpna – tzv. Faragosto, čili Feriae Augusti, vyhlášené na počest vítězství u Actia, jsou největším italským svátkem. (Ovšem jen velmi málo Italů ví, co to vlastně slaví). V Brindisi tedy tato historie – historie římského císařství začala. Brindisi je malé městečko s milým historickým centrem a vynikající restaurací Al Giardino ve dvoře starého středověkého paláce, přestavěným na zahradu – odtud název. Jídelní lístek tu nedostanete, zato vám nabídnou čerstvé speciality místní kuchyně – návštěva se rozhodně vyplatí.

A v širokých ulicích mimo historické centrum např. Corso Roma jsou ideální podmínky pro shopping. Význam Brindisi spočívá v tom, že je zde letiště, kam létá pravidelná linka z Vídně a je tedy určitým nástupištěm k výletu na italský podpatek. Takže pokud je to někomu autem daleko (z Prahy je to téměř 2000 kilometrů), dá se letět do Brindisi nebo jet vlakem do Bari poněkud severněji – ovšem se dvěma přesedáními ve Vídni a v Benátkách. Brindisi si z nějakého mně neznámého důvodu oblíbil Mussolini – možná proto, že bylo nástupištěm pro jeho katastrofálně neúspěšnou invazi na Balkán – Albánii ale dobyl a z Brindisi tam bylo nejblíž. Brindisi diktátorovi vděčí za památník italských námořníků, nádherné nábřeží s obrovskou fontánou na počest sjednotitele Itálie krále Vittoria Emanuella.

Centrem Salenta je ale Lecce. Město někdy římské, o čem svědčí římský amfiteátr na Piazza San Oronzo, ve kterém se dnes hrají divadelní představení. Lecce je symbolem místní architektury – tedy onoho kamene, který jsem už zmínil. Možnosti tohoto kamene objevil a naplno využil architekt Giuseppe Zimbala a proto jsou všechny významné stavby v Lecce dílem buď jeho samého, nebo jeho žáků. Basilika Santa Croce s někdejším celestinským klášterem, kde je dnes městská radnice, má neskutečně bohaté průčelí, jaké zřejmě nikde jinde neuvidíte a katedrála na Piazza duomo má průčelí dokonce dvě. To jedno navíc je na boční straně kostela směrem na Piazza duomo, Zimbala ztejmě nemohl odolat pokušení. Co je fascinující jsou točité barokní sloupy v kostelech. Nikde jinde jsem takový fenomén neviděl, v Lecce je to ale v každém kostele, zřejmě právě onen salentinský kámen umožňuje toto impozantní zpracování. Fotografovat se ale v kostelech nesmí a stále jsem měl v patách někoho, kdo dával na můj fotoaparát pozor, takže jsem si tyto sloupy bohužel vyfotografovat nemohl.

Každé z měst Salenta má Castello, tedy hrad. Všechny pocházejí ze stejné doby, z doby Staufů, konkrétně Friedricha II., který se snažil se svého království vybudovat jednu velkou pevnost a dal postavit přes padesát pevností na hranici své říše. S hradem v Lecce se ale pojí jiná poněkud pikantní historie, která vládě Štafů na jihu Itálie bezprostředně předcházela. Apulský vévoda Roger III., pocházející z vedlejší větvě vládnoucí normanské dynastie Hauteville se právě v Lecce zamiloval do dcery hraběte Accarda z Lecce, jejíž jméno se v historických pramenech nedochovalo (nebo bylo odstraněno) nicméně jsem narazil na dvě verze jejího jména – Bianca nebo Beatrix – (takže to B zřejmě zapomněli ze zápisů vymazat.) Problém byl v tom, že ona dáma byla abatyší kláštera. To Rogerovi nezabránilo, aby s ní nezplodil řadu dětí, zejména pak dva syny, z nichž ten starší spatřil světlo světa v roce 1138 a dostal jméno Tankred. Samozřejmě že takový poměr byl v té době neslýchaným skandálem, malý Tankred byl tedy raději na výchovu převezen ke královskému dvoru do Palerma. Byl údajně malé postavy (Petr de Ebulo, historik štaufské doby jej označoval za „potrat“, ovšem kdo psal oslavné hymny na císaře Fridricha II., musel logicky hanět jeho předchůdce a odpůrce) Když mu bylo jedenáct, zemřel jeho otec a Tankred, ač bastard, se stal hrabětem z Lecce. Poté, co se zúčastnil několika nepodařených pokusů o státní převrat a ztroskotal ve válce proti Byzantincům, zemřel v roce 1189 poslední normanský král Vilém II. Podle jeho poslední vůle mělo království přejít na jeho tetu Konstancii, provdanou za syna římského císaře Fridricha Barbarossy Jindřicha (pozdějšího císaře Jindřicha VI.) Tankred teď prokázal své schopnosti i charisma. Dokázal místní šlechtu nadchnout pro odpor proti německým přivandrovalcům, místní baroni si jej zvolili králem a byl s podporou papeže Klementa III. (papeži najednou naprosto nevadilo, že se jednalo o bastarda a syna nevěsty Kristovy, tedy jeptišky) v Palermu korunován.

Jindřich samozřejmě vytáhl v roce 1191 do Itálie, aby se svého dědictví domohl násilím. Tankred se opevnil v Neapoli a obléhání města skončilo pro Němce fiaskem. Jako obvykle rozmohla se v ležení epidemie, které podlehl český kníže Konrád Ota, doprovázející s českými oddíly císařova syna. Sám Jindřich přežil jen tak tak, do Německa dokonce přišla zpráva o jeho smrti. Tankred se stal posledním králem normanské dynastie, věděl ale, že se Jindřich tak snadno nevzdá. Což byla pravda. Poté, co rakouský vévoda Leopold zajal anglického krále Richarda Lví srdce a uvěznil ho ve Wachau v Dürnsteinu, tedy v samém centru pěstování rakouského vína, odevzdal cenného zajatce císaři, protože sám nebyl schopen vymoci z Richardova bratra Jana Bezzemka požadované výkupné.  Jindřich to dokázal, za takto získané peníze naverboval novou armádu a táhl s ní na jih. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby Tankreda nezlomila choroba. Ještě se pokusil provolat svého syna Rogera dědicem a novým králem, tento ale v roce 1193 zemřel a rok nato i Tankred sám. Jindřich vtáhl do „svého“ království tentokrát bez odporu a v roce 1196 se nechal korunovat v Palermu sicilským králem. Mladšího Tankredova syna Viléma, který byl ještě dítě, dal nový panovník odvézt na hrad Alt-Ems do Vorarlbergu, kde byl chlapec údajně oslepen a brzy nato zemřel. Politika se ani tehdy nevedla v rukavičkách a nezastavila se ani před vraždami dětí. Začala nová etapa italských ale i evropských dějin.

V Castello Svevo v Lecce, který nechal do současné podoby přestavět císař Karel V., byla výstava děl Andyho Warhola. Salentinci to dělají šikovně. V každém hradě je nějaká výstava, čímž se hrad stává zajímavějším a vstupné může být navýšeno. Není ale přesto nijak dramatické, a pokud navštívíte během své dovolené více štaufských hradů, máte nárok na slevu (je třeba ji vyžadovat, pokladníci o tom očividně nemají ani tušení, ten můj v Lecce telefonoval asi čtvrt hodiny, pak mi dal ale slevu mnohem větší, než jak jsem se dozvěděl z prospektu a navíc i pro manželku, která svůj lístek z Castella z Otranta nezodpovědně ztratila).

Otranto je totiž město snů. Uzavřené do bílých (večer zlatých) kamenných hradeb s impozantními bránami, úzkými uličkami, korsem na hradbách vysoko nad blankytně modrým a zeleným mořem s křišťálově čistou vodou. Okolo hradeb je park a pak už hned městské pláže, které mají neuvěřitelně čistou vodu. Samozřejmě je zde Castello Svevo, kde byla výstava fotografií Steva McCurryho a katedrála s mozaikovou podlahou zobrazující strom života od mnicha Pantaleona s výjevy ze starého a nového zákona, ale i z antických bájí, pověsti o králi Artušovi či o Alexandrovi makedonském. Autor si troufl i na exotická zvířata, jako na slony, na jejichž hřbetě je strom života postaven, ovšem milý Pantaleon slona zřejmě nikdy v životě neviděl a podle toho to i dopadlo. Ale Italům člověk trošku diletantismu rád odpustí. Katedrála je, jako v Itálii na mnoha místech dvouposchoďová, jestliže ale ve většině italských chrámů je přízemí románské a první poschodí gotické, v Otrantu jsou románská obě poschodí. Město bylo totiž bohaté v době křižáckých výprav, kdy bylo jedním z hlavních přístavů, odkud se odjíždělo do Svaté země. Sem cestovali šlechtici se svými družinami z celé Evropy, aby si zaplatili převoz do Palestiny, ale aby si i naposledy na evropské půdě „vyhodili z kopýtka“. Po pádu Akkonu v roce 1291 a vyklizení Palestiny význam města upadl a dnes je to maličké, ale miloučké turistické městečko, do kterého se zamilujete na první pohled. Skurilní je Capella Mortyri v městské katedrále, kde jsou ve skleněných vitrínách vystaveny pozůstatky masakru, který ve městě spáchali Turci v roce 1480. Když město dobyli, popravili 800 křesťanů, kteří odmítli konvertovat na muslimskou víru. Fanatismus tedy není výdobytkem nejnovější doby.

Otranťané tvrdí, že právě v jejich městě sloužil svatý Petr první mši po příchodu do Itálie. Vyloučit se to nedá, ačkoliv v prvním století našeho letopočtu přistávaly lodě spíše v Brindisi než v Otrantu. Každopádně právě oni přišli na tento PR nápad a už jim ho nikdo nevezme.

Otranto je na pobřeží Jadranu. Pokud se ovšem počasí pokazí, je možné sednout do auta a přejet k Iónskému moři do Gallipoli – tradičně tu bývá počasí právě opačné než na východním pobřeží, i když je vzdálenost jen několik desítek kilometrů. Cesty jsou v Salentu většinou dobré, čtyřproudové a jak už jsem psal, vroubené kvetoucími oleandry: Je ovšem pravda, že některé z nich, i když už jsou v systému GPS zaznamenané, ještě tak úplně neexistují – ovšem Italové nemají naspěch. Hlavu jsem si jen lámal se značkami o omezení povolené rychlosti. Jestliže se v Rakousku opravuje čtyřproudová cesta a doprava se svádí do jednoho pruhu, dává se tam osmdesátka. V Itálii čtyřicítka. To mě zmátlo, protože pokusit se v Itálii jet čtyřicítkou je pokus o sebevraždu. Váhal jsem, jakou rychlostí bych tedy tyto úseky měl jet. Rozhodl jsem se pro rakouskou variantu, tedy osmdesát kilometrů na za hodinu. Nebylo to správně. V krátké době se za mnou vytvořila zácpa nervózních italských řidičů, kterým bylo moje tempo přesahující o 100 procent přikázanou rychlost, příliš pomalé. Pochopil jsem, že ony značky jsou jen jakýmsi vágním doporučením a doufal jsem, že nikde nebude jejich dodržování kontrolovat Policia stradale.

Gallipoli je tedy na břehu Iónského moře, vlastně na ostrově spojeném s pevninou mostem. Bylo to poslední město, které se Normanům podařilo dobýt, předtím totiž celý jih Itálie patřil Byzanci, hovořil řecky a jméno Gallipoli (krásné město) je reliktem této doby. Příchod na ostrov střeží opět obrovská pevnost ze štaufských časů, přestavěná, jako většina ostatních v době nadvlády aragonské dynastie v renesančním stylu. I tady je, jako v každém hradě, výstava, v tomto případě italského současného malíře Michelangela Pistoletta. Městečko samotné je spleť úzkých uliček plné obchůdků a kavárniček, v zeleninových obchodech se prodává „Viagra salentina“, tedy místní chilli papričky. Kdo má chuť a nebojí se stolice příštího dne, ať to vyzkouší.

Pokud by se někdo chtěl okoupat, pláže jsou přímo pod městskými hradbami, stačí seběhnout po schodech.

Pokud vám zbude ještě trochu času, pak 18 kilometrů od Lecde je Galatina, město symbolizující řeckou minulost poloostrova. V Basilice Santa Caterina d´ Allesandria, pokryté freskami je uchováván prst svaté Kateřiny Alexandrijské. Dostal se sem opravdu skurilním způsobem. Když byl místní pán Raimondello Orsini del Balzo na Sinaji jako poutník u hrobu světice a líbal jí ruku, ukousl jí prst a přivezl ho do svého rodného města. Teď je pochován ve stejném kostele, jako tento prst. Pokud vám právě zabylo zle, dejte si něco dobrého k jídlu. Například orechietti, typické apulské těstoviny v tvaru mušliček. A salentinské víno. Apulská kuchyně je jednoduchá, ale dobrá. Jako celé Salento.

Dostali jste chuť se tam podívat?

Po cestě od Wroclawi projedete průsmyky mezi lesy a kopci okolo řeky Nysa Klodzka a najednou se před vámi otevře krásné zelené široké údolí, ze všech stran lemované horami. Jste v Kladsku, zemi s pohnutými osudy a s historickou vazbou na naši zemi. Není divu, když se člověk podívá do mapy, tak tento hluboký zářez do severní hranice Čech nedává smysl.

Z jihu objímají zemi Orlické hory a masív Kralického sněžníku, na severu se skoro dotýkají Soví hory na západě s Rychlebskými horami na východě a přímo se nabízejí tu skulinu mezi nimi uzavřít státní hranicí. Kdysi to tak bylo. První dokumentovaný majitel Castellum Glacium byl kníže Slavník. Jak to se Slavníkovci dopadlo, víme, takže Kladsko připadlo Přemyslovcům a tím české koruně. Přemysl Otakar II. udělil městský znak hlavnímu městu země, českého stříbrného dvojocasatého lva ve skoku na červeném pozadí, tento erb má město Klodzko dodnes.

Roku 1297 se v Kladsku narodil Arnošt z Pardubic – jeho otec tam byl královským purkrabím. V Kladsku také začal studovat u Johanitů, kteří zde působili od roku 1310, než odešel za dalším studiem do Itálie (Bologna a Padova), aby se v roce 1344 stal prvním českým arcibiskupem, jedním z nejlepších, jaké Čechy kdy měly. Byl pravou rukou Karla IV. při budování nové české státnosti – Zemí koruny české. Po své smrti v roce 1364 se nechal v Kladsku v chrámu Pany Marie, který dal stavěl ze své pozůstalosti, pochovat. Zřejmě mu tedy jeho rodiště přirostlo k srdci.

V roce 1459 učinil Jiří z Poděbrad z Kladska hrabství, svázané s českou korunou poněkud volněji. Chtěl se tak postarat o své potomky. Protože bylo zřejmé, že sám proti Matyášovi Korvínovi neobstojí, uzavřel smlouvu s polskými Jagelonci, v jejichž prospěch měla po jeho smrti přejít královská česká koruna – a tak se i roku 1571 stalo. Jenže Jiří chtěl své početné syny nějak zabezpečit a dát jim vyšší postavení než ostatním baronům české země. Až do Bílé Hory platila mezi našimi šlechtici dohoda, jakýsi gentlemen agreement, že žádný z nich nebude usilovat o vyšší hodnost. Všichni tedy zůstávali svobodnými pány, z hlediska mezinárodního barony, což je nejnižší stupínek vyšší šlechty. Pro syny krále to bylo přece jen trochu málo. Vyčleněním kladského hrabství umožnil Jiří svým synům, aby se titulovali hrabaty, kteří byli v šlechtické hierarchii přece jen o něco výš. Kladsko přestalo být nedílnou součástí Čech, ale českým lénem. Nicméně privilegia z roku 1472 (podepsané Vladislavem Jagellem a 1578 Rudolfem II.) stanovila, že se tato země nikdy nemá odloučit od Českého království, nebyla tedy nikdy součástí Slezska a to přesto, že Jiříkovi synové se stali slezskými vévody a začali se cítit být doma tam.

Osud to ale s tímto kouskem země mínil trošku jinak. Kladsko připadlo při dělení dědictví mezi početné potomstvo vitálního husitského krále synu Jiřího Jindřichovi I.Staršímu, který byl současně i vévodou Minsterberským. Toto vévodství bylo ve Slezsku a tak poprvé je Kladsko spojeno minimálně v osobě vládce se Slezskem. V roce 1501 prodali tři Jindřichovi synové Albrecht Karel a Jiří na umoření svých dluhů Kladsko přes odpor českých stavů za 70 000 zlatých rakouskému pánovi Ulrichovi z Hardeggu, který tak převzal i hraběcí titul, s vlastnictvím Kladska spojený. Hardeggové se nazývají hrabaty kladskými dodnes. Proto se i manželka Karla Schwarzenberga Theresa narodila jako hraběnka z Hardeggu na Kladsku a Machlandu. Posléze se Ulrich oženil s dcerou Albrechta minstenberského Sidonií, takže možná v žilách paní Theresy proudí několik kapek krve českého krále Jiřího.

V letech 1620 – 1622 se v kladské pevnosti statečně bránit František Thurn, syn Matyáše, vůdce pražské defenestrace. Díky Františkovu vojenskému géniu (nepoměrně lepšímu, než vlastnil jeho otec, který byl na bojištích spíše tragickou figurou) se pevnost držela ještě skoro dva roky po Bílé Hoře. Kladsko bylo poslední baštou stavovské opozice, kterou habsburská vojska dobyla. Pevnost nad městem byla poté srovnána se zemí a postavena znovu. Měla být nedobytnou ale nebyla.

V roce 1741 vpochodovalo do Slezska pruské vojsko Friedricha II. a tento panovník hned poznal strategický význam města a pevnosti na řece Nyse. Pevnost padla do pruských rukou a po Vratislavské míru v roce 1742 bylo Kladsko odtrženo od Čech a stalo se součástí Pruska jako země se zvláštním statutem.V roce 1760 v rámci sedmileté války se Marii Terezii podařilo pevnost dobýt zpět, jenže pak 5. ledna 1762 zemřela ruská carevna Alžběta, věrná spojenkyně Marie Terezie a její synovec Petr III., vášnivý obdivovatel všeho pruského, uzavřel hned v březnu s Friedrichem II. příměří. Tím byl zpečetěn výsledek sedmileté války i Kladska. Zůstalo součástí Pruska a po druhé světové válce přešlo do polského držení. Tehdy bylo z území Kladského hrabství ( v té době už plně poněmčeného) vyvezeno 97 000 německých obyvatel. Dnes má Kladský okres něco přes 123 000 obyvatel, z toho žije 28 000 v hlavním městě.

Kladsko je pěkné městečko s obrovskou radnicí uprostřed centrálního náměstí a s pevností tyčící se nad městem. Ta pevnost s labyrintem je hlavní atrakcí města a rozhodně stojí za návštěvu. Návštěva je sice možná jen s průvodcem, hovořícím samozřejmě polsky, ale Slovani si vždycky nějak rozumět budou, aspoň pro nás to nebyl žádný nepřekonatelný problém. Vstupné činí 12 zlotých, čili zhruba 75 korun, což se určitě dá přežít. Stojí to za to. Pevnostní komplex, který dal Friedrich II. vybudovat, má 900 metrů na délku a 500 metrů na šířku. Kromě toho dal Friedrich vybudovat na kopci na druhém břehu řeky Nisy další pevnost na Ovčí hoře, která ale je dnes v ruinách a na rozdíl od kladské pevnosti nebyla restaurována. (Podle našeho przewodnika, čili průvodce, čeká na lepší časy, které nepřicházejí) V pevnosti se člověk dozví hodně o tehdejším vedení války, o dělostřelbě, zaměřování, o zásobování vojska i o životě vojáků, kterých bylo v pevnosti za normálních okolností 1300. Dbalo se i o hygienu, voják mohl být třeba i násilím 2krát na rok!!! přinucen, aby se vykoupal a vypral si oděv. Jestliže v jedné místnosti pevností části zvané Velké Kleště spalo až 20 mužů, stačil by zřejmě jeden takový špindíra, aby zbytek mužstva upadl ne do spánku ale do bezvědomí. Pevnost ale měla i svou pekárnu a v tzv. Donjonu, centrální a nejbezpečnější (protože nejvyšší) části pevnosti, byly i byty pro prominenty, kteří se do pevnosti mohli v čase obléhání uchýlit. Obyčejní měšťané Kladska toto privilegium neměli.Museli během obléhání zůstat ve městě a vydržet dělostřelbu z obou stran – proti dělovým kulím a jimi způsobeným požárům se na střechy domů v čase války nakládal hnůj – myšlenka dobrá, údery kulí se tím tlumily a požáry ve vlhké mrvě nevznikají, ovšem střechy vždy netěsnily a pokud obléhání trvalo déle – a to ono často trvalo – nebylo bydlení v takovém příbytku právě příjemné. To oni prominenti v pevnostním donjonu to měli lepší.

Katedrála Nanebevzetí Pany Marie, kterou přikázal ve své závěti postavit Arnošt z Pardubic a v níž nalezl i místo svého posledního odpočinku, je zvenku stavba časné gotiky ve stylu Parléřovy hutě, vevnitř je ale kompletně zbarikozovaná. I příchod do města – Most svatého Jana – připomíná poněkud Prahu, protože byl stavěn podle vzoru Karlova mostu stejnými architekty jako kostel – tedy Parléřovými žáky. Je tedy další připomínkou někdejší pevné vazby Kladska na Čechy.

Kladsko tedy stojí za návštěvu. Ale i jeho okolí. V celém Kladsku je celá řada lázní, vyvěrala tu na mnoha místech termální voda a tak dnes je možno navštívit místa jako Ladek Zdrój (Zdrój znamená polsky lázně) Kudowa Zdrój, Duszniki Zdrój, či údajně nejhezčí z nich Polanica Zdrój. Ladek Zdrój má i slavnou historii. Nejen že ho navštívil Johann Wolfgang Göthe, který zde oslavil 28.srpna 1790 své 41.narozeniny a vydal při té příležitosti dva tolary a 4 groše. Jak velká byla narozeninová párty nedokážu z této sumy odhadnout. Samozřejmě Göthe navštívil zřejmě všechny lázně ve střední Evropě než se víceméně nastálo usídlil v Karlových Varech. Ale v Ladku Zdróji, který se tehdy ovšem jmenoval Bad Landeck strávil léto 1813 i pruský král Fridrich Vilém IV. a setkal se zde s carem Alexandrem I. který zde bydlel 2-18 srpna 1813 s celým svým dvorem. Měli tehdy starostí víc než dost. Rusko pruská koalice utrpěla na jaře 1813 od Napoleona několik drtivých porážek a po bitvě u Budyšína 21.května 1813 bylo vyhlášeno příměří. Kníže Metternich se tvářil, že organizuje mírové jednání v Praze. Koneckonců byl jeho pán, císař František I. tchánem francouzského císaře.Místo toho 12.srpna, tedy právě v době, kdy si pruský a ruský panovník lízali v Ladku Zdróji válečné rány a čekali na nové spojence, vyhlásilo Napoleonovi válku i Rakousko. Zřejmě tedy právě tady dohodli car s králem novou strategii, která vyvrcholila vítěznou bitvou koalice u Lipska v říjnu 1813.

A pro ty, kdo milují chození po horách, mají hraniční hory dost co nabídnout. My jsme se rozhodli pro Kralický sněžník. Na této hoře byl jak císař Josef II. tak princezna Mariana oranžská, která vlastnila v Kladsku v devatenáctém století mnohé statky a starala se opravdu příkladně o své poddané a jejich hospodářský rozvoj a dodnes je nazývána „dobrou princeznou“ – byla manželkou prince Albrechta pruského. A konečně v roce 1886 vyšplhal na „Sněžku kralickou“ i kolega Alois Jirásek. Tak tedy sto třicet let po něm jsme se na vrchol vydali i my. Internet mě postrašil, že se jedná o čtyřhodinovou tůru. Když jsem se na to zeptal kamaráda Vladimíra, který má do Polska velmi dobré kontakty a po horách nechodí ale běhá, potvrdil mé obavy s dodatkem, že se může jednat dokonce o pět hodin. Z toho důvodu jsme v hotelu Kalina v Ladek Zdrój nechali přeložit snídani z osmé na půl sedmou – neuvěřitelně ochotný personál hotelu byl skutečně ochotný přivolat kuchařku už o šesté ráno a hotel i se snídaní přišel na 20 eur za noc!

Nicméně se nejí tak horké, jak se to uvaří. Ona existuje z centra kouzelné vesničky Medzygorce skutečně cesta čtyřhodinová. Vede i okolo krásného vodopádu Wodospad Wilczki, kde nechala vyhlídkové terasy a mosty vystavět také ona legendární dobrá princezna Mariana. Jenže pokud se člověk vydá autem dál po červené značce, dostane se až za ves do části Jaworica a tam je za posledním stavením odstavné parkoviště, z něhož to trvá k horské chatě Schronisko pod Sneznikom, jeden a půl hodiny (a jen dva krátké úseky jsou opravdu strmé) a na vrchol pak další půl hodinu. Čili za dvě hodiny se to dá zvládnout a poté si člověk může dát na Schronisku jednu z pěti nabízených polívek s pivem.

Komu je to málo, může přeběhnout asi půl kilometru z vrcholu na českou stranu k pramenu řeky Moravy – je to výškový rozdíl pouhých čtyřicet metrů, které pak musí člověk zase vystoupat zpět, to samozřejmě nemohlo mou zvědavost zadržet. Neodolal jsem a pramen největší moravské řeky jsem navštívil – nehodlal jsem až do smrti žít s takovým deficitem. Manželka svodům odolala a vrátila se na chatu, ona má totiž úžasně silnou vůli.

Takže co tak vyrazit si do Kladska? Krajina je to pěkná, ceny nízké – například v rodinném pensionu Cecylia v Ladku Zdróji jsme se oba s manželkou i s vínem najedli za 15 eur – lidé jsou milí a ochotní a je tu leccos k vidění. Pro historika i pro milovníka přírody a hor. Já jsem si užil obojí.

Město na Odře nedaleko za severní českou hranicí má všechna tato jména, což je dáno tím, jak často měnilo své pány. Založeno okolo roku 900 českým knížetem Vratislavem na ostrově řeky Odry, přešlo ještě v desátém století za Mieška I. pod vládu polských Piastovců, než je vévoda Jindřich V. odkázal českému králi Janu Lucemburskému. Od roku 1335 bylo tedy vratislavské vévodství součástí českého státu, o čemž svědčí český dvouocasý lev v městském znaku ale i například na františkánském kostele svatého Václava, Stanislava a Doroty.

V roce 1526 přešlo pod vládu Habsburků a v roce 1741 sem napochodovaly pruské jednotky Fridricha II. Pruské zůstalo město až do roku 1945, kdy bylo předáno Polské lidové republice. Takže si zaslouží jak své české jméno, tak i německé či polské, které oficiálně užívá dnes.
Slyšel jsem, že Wroclaw je pěkné město a proto jsem se rozhodl je navštívit. To jsem ještě netušil, že je to město NÁDHERNÉ! Historické, výstavní, udržované a čisté. Prostě k zamilování. Kdo tam ještě nebyl, měl by to určitě udělat.
Na místě, kde kdysi město vzniklo, tedy na ostrově řeky Odry, je dnes církevní centrum města. Wroclaw (čtenář mi odpustí, že budu používat jméno města v ženské podobě, i když v polštině je mužského rodu, my ji známe ale jako TU Vratislav, tedy ženskou a její krása je opravdu ženského typu) se stala biskupstvím v roce 1000 – byla to práce Boleslava Chrabrého, který si za to zasloužil sochu v parku na místě někdejšího městského opevnění. Dnes už to ostrov není, protože severní rameno Odry bylo zasypáno, ale stavby, které se zde nacházejí, jsou prostě úžasné. Už pozdně románský kostel „Svaté Marie na písku“ je impozantní, ale to je jen předehra pro kostel „Svatého kříže“, který nechal postavit vévoda Jindřich IV. – to je ten kterého jsem nechal otrávit Václavem II. v mé knize „Odvrácená tvář moci“. Ne nadarmo si tento vévoda zasloužil příjmení „Pobožný“, ta stavba je tak impozantní, že se vlastně ani nedá vyfotografovat. Soutěží s arcibiskupskou katedrálou „Svatého Jana Křtitele“, která je nedaleko. Ale všechny budovy jsou krásné, ať už je to někdejší sirotčinec, nebo teologická fakulta, správní budovy arcibiskupství nebo sice skromně vypadající ale přesto velmi vkusný biskupský palác.

Kostelů je ve Wroclawi samozřejmě spousta, jak jinak v Polsku (i když největší koncentrace chrámů v Evropě je v nedaleké Litvě ve Vilnjusu). Všechny jsou postaveny po německém způsobu z cihel – kámen byl prostě nedostatkovým zbožím. Jejich věže jsou vytaženy to obrovské výšky a budovy samy vypadají nesmírně impozantně. Ať už je to kostel Božího těla nedaleko pomníku Boleslava Chrabrého, kostel Františkánů svatého Stanislava, Václava a Doroty, či kostel Dominikánů s kaplí blahoslaveného Cieslawa, dominikánského mnicha, který zde žil za vpádu Mongolů v roce 1241. Jejich řádění přežil a zemřel až v roce 1242. Mnohem zajímavější je ale osud jeho kaple, kde jsou uloženy i jeho tělesné pozůstatky. Na konci druhé světové války Wroclaw strašně trpěla. Hitler vyhlásil město za pevnost a dal odtud evakuovat většinu z 630 000 obyvatel. 15. února 1945 obklíčila město Rudá armáda. Boje ve městě dům od domu byt od bytu trvaly až do 6. května! Stály život 6000 německých 7000 ruských vojáků a 15 000 civilistů. Bylo zcela zničeno 75 procent budov a toto ničení se nevyhnulo ani kostelům. Z dominikánského nezůstalo skoro nic – až na kapli blahoslaveného Cieslawa, která přečkala celé válečné řádění bez nejmenší úhony. Skutečně nechápu, že Jan Pavel II. nestačil tohoto svého krajana vyhlásit za svatého.
Blízko městského centra se pak tyčí kostel svaté Alžběty (zde správně nazývané Uherskou, protože se narodila v Bratislavě, v Německu ji znají jako Durynskou), který povýšil Jan Pavel II. na Basiliku Minor. Na její vyhlídkovou věž se vyplatí vyjít, i když je třeba překonat více než tři sta a hodně točitých schodů v úzké věži a s lidmi v protisměru. Výhled z věže je ale úžasný. Přímo naproti ní se tyčí poněkud ponurá stavba kostela Marie Magdaleny. Nápadné je, že střechu má jen jedna z kostelních věží. U příležitosti 90.narozenin císaře Viléma I. 22. března 1878 totiž odpálili z této věže ohňostroj a střecha shořela. Protože to občané Wroclawi (tehdy Breslau) pochopili jako boží trest za namyšlenost, střechu neopravili a chybí chrámu dodnes.

Centrem města je Rynek, tedy hlavní náměstí, poněkud netypicky ve středu zastavěné. Zde stojí i městská radnice, jedna z nejkrásnějších budov ve střední Evropě.

Wroclaw byla nesmírně bohaté město. Byla totiž členem Hansy, obchodního společenství měst na severu Evropy a přes ně tedy šel veškerý obchod do střední Evropy – řeka Odra se k tomu výborně hodila. Odra byla požehnáním města, i když se občas dokáže rozzuřit a nadělat hrozné škody, jako naposledy v roce 1997. Hlavně ale byla tepnou obchodu. A když udělal Karel IV. z Prahy hlavní město Římské říše, profitovala právě Wroclaw z nových obchodních směrů nejvíc. Ostatně v roce 1346, kdy měla Praha pouhých 8000 obyvatel, měla Wroclaw ve svých hradbách 35 000 lidí a byla tak největším městem Českého království. To bohatství je na městu vidět dodnes. Ať už na oné radnici, či na domech na Rynku ale i v okolních ulicích. Například „Dům u sedmi kurfiřtů“ či „Dům pod Gryfy“ stojí opravdu za to. Bohatství ale budí i nepokoje, zvlášť, když není spravedlivě rozdělováno (kéž by si tuto pravdu uvědomili současní politici). Při povstání řemeslníků proti patriciům v roce 1418 došlo k první evropské defenestraci.

Praha tedy nemá na tento způsob zbavování se nepohodlných politiků patent, odkoukala to vlastně od své wroclawské sestry – ovšem z nepoměrně hroznějšími následky. Ve Wroclawi bylo tehdy vyhozeno z oken radnice šest konšelů, sedmý, který utekl na věž, byl svržen taky s ještě spolehlivějším výsledkem. Povstání potlačil až císař Zikmund, který se právě ve Wroclawi v roce 1420 připravoval na křížové tažení proti Praze (které skončilo hanebnou porážkou na Vítkově). Nechal tehdy exemplárně popravit 27 vůdců povstání a patriciové zůstali u moci. O významu Wroclawi svědčí i to, že právě na městské radnici, v někdejší kapli, která je dnes knížecím sálem, holdovaly slezské stavy v roce 1741 svému novému pánovi pruskému králi Friedrichovi II. Muzeum městské historie ale není na radnici, nýbrž v královském paláci na ulici Kazimíra Velikého. Bohužel mě tady přivítala tabulka s nápisem: „Expozycja nieczynna, przeprasamy.“ Do poloviny května je muzeum z důvodu rekonstrukce zavřené. Neměl jsem v úmyslu odpustit, jak mě ona tabulka žádala, ale co už jsem měl dělat. Když je v tom městě jinak tak dobře!

Zážitkem, který si člověk ve Wroclawi nesmí nechat ujít, je universita. První její založení v roce 1505 králem Vladislavem Jagellem ještě ztroskotalo. Druhé založení císařem Leopoldem I. ale už mělo úspěch. Proto se universita jmenuje na císařovu počest „Universitas leopoldiana vratislaviensis“. Během dvou let byla postavena budova university, kterou spravovali jezuité. Úžasná je aula university vyzdobená freskami a sochami císaře i jeho dvou synů, pozdějších císařů Josefa I. a Karla VI. A příliš nezaostává ani Oratorium Marianum, nádherná místnost pokrytá freskami, které stejně jako v aule ale i v jezuitském kostele „U svatého jména Ježíšova“ vytvořil olomoucký malíř Christoph Handke. I sochy ve všech budovách university mají moravský původ, vytvořil je rodák z Brna Franz Josef Mangold. Oratorium, stejně jako celá universita zničené za bojů druhé světové války, bylo zrestaurováno na náklady vlády Spolkové republiky Německa. Pěkné gesto, které ale zřejmě tak úplně plody nepřineslo. Jinak by sotva vládl dnešnímu Polsku Jaroslaw Kaczynski. (Ovšem ve Wroclawi Kaczynski a jeho strana „Právo a spravedlnost“ nevyhrála, wroclawské obyvatelstvo bylo vždy velmi citlivé na jakoukoliv totalitu a bylo i jedním z center odporu proti komunistickému režimu – působila zde od roku 1981 i Solidarita).

Na výklencích oken auly jsou zobrazeni filosofové a učenci, jako Sokrates anebo třeba i rektor pařížské university Gerson, který vystupoval v mém románu „Mezi císařem a papežem.“ Má zde svůj portrét i Jan Capistranus (Kapistrán). Tento člověk, prohlášený katolickou církví v roce 1690 za svatého (a stále mezi svatými je a je typicky patronem prokurátorů a polních kurátů) přišel do Wroclawi v roce 1453. Poslal jej sem král Ladislav Pohrobek, aby vyšetřil případ znesvěcení hostie. Capistranus byl tak trochu rodinný kaplan, oddával například i v roce 1454 Pohrobkovu sestru Alžbětu s polským králem Kazimírem IV. Teď mučením vynutil z místních Židů přiznání a následně bylo 41 z nich upáleno a dalších více než 400 vyhnáno z města. Jejich majetek byl zkonfiskován, což byl zřejmě i pravý důvod této Capistranovy mise. V roce 1455 pak Ladislav Pohrobek vydal pro město Wroclaw „Privilegium de non tolerandis judaeis“, které Židům zakazovalo pobyt na území města. S některými katolickými svatými mám opravdu velký problém.
Universita ve Wroclawi vychovala až osm nositelů Nobelovy ceny, což je opravdu úctyhodné číslo. Mezi nimi byl například atomový fyzik Max Born, biolog Eduard Buchner nebo otec německé epidemiologie Paul Ehrlich. Bohužel většina z nich byli Židé a když ve Slezsku jako v celém Německu převzali v roce 1933 moc nacisté, byl s úrovní university konec. Dnes má slušnou úroveň, pět fakult, medicínskou, právnickou, filosofickou a dvě teologické (katolickou a evangelickou) nové nositele Nobelovy ceny už ale nevychovává.
Trošku mě šokovala v muzeu university postava burše s kordem. Buršenšafty, studentské spolky, jsou dnes hlavním nositelem nacistických pangermánských radikálně pravicových myšlenek. Jsou tak daleko vpravo, že se je dokonce i šéf rakouské strany Svobodných Heinz-Christian Strache, který sám žije pravicovým populismem a nenávistí ke všemu cizímu, snaží zbavit ve své straně vlivu, který tam měly a mají. Šermování bez ochrany tváře je v těchto spolcích povinností a tím pádem se každý správný burše pyšní v tváři jizvou po sečné ráně. Ve Wroclawi mě to šokovalo jen chvíli. Přece jen tu v době, kdy tyto studentské, původně výrazně levicové spolky vznikaly, bylo Prusko. A i proto před universitou se na kašně socha studenta opírá o kord.

Nedaleko od university je nádherná stavba Ossolinea, muzea hraběte Osolinského, které přechovává i část rukopisu knihy Adama Mickiewicze „Pan Tadeáš“. (Druhá část je ve Varšavě) Tato kniha má pro Poláky obrovský význam jako symbol národní identity a tomu odpovídá i uctívání této knihy.
Kuriozitou Wroclawi, která stojí za zhlédnutí, je Raclawická panorama, stojící v parku J.Slowackeho pod někdejší městskou pevností, z níž se dochovaly jen základy. Toto monumentální dílo oslavuje vítězství polských povstalců vedených Tadeuszem Kosciuskem nad ruskou přesilou u městečka Raclawice 4. dubna 1794. Tento 114 metrů dlouhý a pět metrů vysoký obraz znázorňuje boje – a zřejmě namalovali jeho autoři Jan Styka a Wojciech Kossak každého jednotlivého vojáka, protože v této šarvátce bojovalo na polské straně okolo 2000 vojáků proti zhruba stejně silnému vojsku ruskému. Strategický význam tato bitva neměla žádný, protože Poláci nedokázali poražené ustupující Rusy ani pronásledovat, natož je vytlačit z Malopolska, ale pro polskou národní hrdost má tato událost zřejmě význam obrovský. Osud tohoto panoramatického obrazu dokumentuje opět pohnuté polské osudy. Původně byla namalována a vystavena ve Lvově, který patřil až do roku 1939 k Polsku. Jenže pak obsadila východní část Polska Rudá armáda a Rusové už obsazené území nepustili. Na druhé straně Wroclaw, která měla před válkou 630 000 obyvatel, byla po válce prakticky vylidněná. V roce 1946 zde žilo 170 000 obyvatel a to byli převážně přesídlenci ze Lvova, které tam Stalin nechtěl mít. Museli se tedy přestěhovat do Slezska, které se stalo součástí Polska a mohli si svůj Raclawický monument vzít s sebou. V Sovětském svazu by oslava vítězství polských zbraní nad ruskými působila rušivě. Aspoň že Stalin nenechal zničit, ale v roce 1946 přenést do Wroclawi. Od roku 1985 má svou vlastní rotundu, kterou je možno navštívit – ovšem na vstup se musí čekat i dvě hodiny, protože návštěva obrazu je povinným programem všech školních výprav, navštěvujících Wroclaw.

Po nábřeží Odry je možné přejít do tržní haly. Je obrovská a prodává se zde samozřejmě všechno. Nejvíc nás ale nadchly obchody s květinami. Bylo zde neuvěřitelné množství pohřebních věnců, skutečně krásných s živými květy, orchideami, růžemi atd. atd., prostě ve Wroclawi je zřejmě radost umřít. Nábřeží i parky jsou všechny krásně upravené a čisté a město je navíc plné krásných děvčat. Vlastně jsem ještě nikde tolik hezkých mladých žen pohromadě neviděl, snad s výjimkou Kodaně, ovšem na rozdíl od stejně hezkých, upravených a usměvavých Dánek nemluví Polky příšernou dánskou hatmatilkou ale veselým svižným polských jazykem, kterému je navíc i rozumět. Ale pokud jsem momentálně pohnul k návštěvě tohoto města mé mužské čtenáře – kterých jak známo nikdy není příliš mnoho, můžu uklidnit i ženskou část mého čtenářstva – ve Wroclawi se bude určitě líbit i jim.
Wroclaw je letos jedním ze dvou Kulturních hlavních měst Evropy (vedle baskického San Sebastianu) a určitě si tuto čest zaslouží. A fotbaloví fanoušci určitě nezapomněli na vítězství české fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy v roce 2012 nad Řeckem a právě Polskem.
Potkává se zde tedy historie stará s novou, kultura moderní i klasická a pokud se někdo chce vyhnout polské kuchyni (která se všeobecně netěší valné pověsti) je zde velmi lákavá alternativa České originální pivní restaurace na Swidnické ulici 8a. Čepuje se zde Prazdroj a jídlo je skvělé – porce tak obrovské, že vystačí i pro dva lidi. Já jsem neodolal a obě stehna kachny jsem snědl, tím pádem jsem ušetřil následující den v hotelu za snídani.

A nejlepší ze všeho jsou trpaslíci. Jsou opravdu všude, zřejmě všude vlezou a strašně rychle se množí. Jejich kovové figurky jsou na chodnících před všemi významnými budovami, ať už s laptopem nebo jako požárníci či před universitou jako pan profesor s brýlemi. Dodávají už i tak přátelské atmosféře města tu pravou zlatou tečku. Jsou odkazem na studentské hnutí Oranžová alternativa z konce osmdesátých let, které vzniklo na místní universitě. První z nich vznikl někdy před patnácti lety na kovové kouli ve Swidnické ulici, jen pár kroků od čepovaného Prazdroje. Koupit si takového trpaslíka můžete u „Towarysztwa milostnikow wroclavie“ před kostelem svaté Alžběty.

Takže, kdo v tomto městě ještě nebyl, měl by to rozhodně napravit.

Můj syn se vždycky směje, že Češi musí mít pro každé město v Evropě své vlastní jméno, s tím originálním nejsou nikdy spokojeni. Tak je z Wien Vídeň, z Grazu Štýrský Hradec, z Konstanze Kostnice či z Kopenhagenu Kodaň. Jenže někdy je české jméno to pravé a původní. Tak je tomu i z Lipskem. Původní jméno osady bylo Lipsk, tedy v srbském jazyce místo, kde rostou lípy. A celá severní strana Krušných Hor byla obydlena lužickými Srby, než je odtud vytlačili němečtí císaři Jindřich I. Ptáčník a jeho syn Otto I. zvaný Veliký.
Od té doby ale uplynulo už víc než tisíc let a slovanská minulost Saska se odráží jen v početných slovanských jménech osad a měst. Že to funguje i opačně jsem už psal, například Krumlov je až podezřele podobný německému „Krumau“, tedy „Křivý luh“ a když se člověk podívá, jakou smyčku Vltava u tohoto města dělá, nabízí se skutečně, že osada dostala své jméno původně od svých německých osadníků. O Šenově u Nového Jičína, který se opravdu původně jmenoval Schönau jsem už psal.
Ale zpět do Saska. V Lipsku jsem byl poprvé v roce 1982 a odnesl jsem si dojem šedého depresivního nehezkého města, které už nikdy nechci navštívit. Osud chtěl jinak. Nejprve zde byl můj syn a po noci strávené v Moritzově baště (v někdejším městském opevnění si studenti zřídili svůj klub a místo pro pořádání diskoték) se vrátil naprosto nadšený a tvrdil, že sem musím ještě jednou, abych si dojem opravil.

Udělal jsem to, dojem jsem si opravil, i když jen částečně. Lipsko určitě nikdy nedosáhne krásy a výstavnosti Drážďan či Kolína nad Rýnem nebo Cách. Bylo taky vždycky ve stínu Drážďan, či Míšně, nebylo nikdy hlavním, zato ale vždy obchodním městem. Dvě privilegia císaře Maxmiliána I. z let 1497 a 1507 daly městu privilegium pořádat veletrhy a Lipsko se tak stalo východoněmeckým Frankfurtem, který byl pro obchodníky nesídlící okolo Rýna jako hlavní německé dopravní tepny špatně dosažitelný. Zatímco do Frankfurtu se zboží dopravovalo po vodě, do Lipska po souši. Proto byly paláce v centru budovány s velmi širokými vjezdy do vnitřního dvora, aby tam mohla projet naložená fůra a náklad se nemusel překládat na ulici. Dnes jsou z těchto průjezdů nespočetné půvabné obchodní pasáže v centru města.
Lipsko byla a je i universita. Ta vznikla v roce 1409, ne bez konkrétního důvodu a s velmi dobrými podmínkami vzniku . 18.ledna 1409 totiž král Václav IV. vydal svůj Kutnohorský dekret, díky kterému opustili Prahu němečtí (ale i polští a mnozí další) studenti a profesoři – valná většina z nich odešla do Lipska, které na novou situaci pružně zareagovalo založením university 2.prosince 1409. Každá nová universita – platí to dodnes – má hlavní problém se zajištěním kvalitních profesorů. Lipsko tento problém tedy nemělo, ihned se zde usadili špičkoví pedagogové z Prahy. V roce 1519 se v Lipsku konala tzv. Lipská Disputace mezi katolickým učencem Johannem Eckem, a Martinem Lutherem a jeho přáteli. I tato skutečnost svědčí o tom, že Lipsko tehdy bylo vzdělanostním centrem Saska. Luther město nikdy neměl rád (nazýval je Sodomou a Gomorou) podařilo se mu je obrátit na své učení až plamennou řečí v kostele svatého Tomáše v roce 1539. Přesto přechovává právě lipské Muzeum městských dějin ve Staré radnici snubní prsten Lutherovy manželky Kateřiny z Bory.
Na lipské universitě studovalo mnoho slavných lidí, především v letech 1765 – 1768 Johan Wolfgang Goethe jeho socha jako mladého studenta stojí před krásnou rokokovou budovou burzy.

Právě z toho důvodu očividně umístil velký německý básník jednu ze scén svého Fausta do Auerbachova sklepa v Mädlerově pasáži , kde zřejmě milovník života Goethe vyprázdnil nejeden pohár. Dlouho jsem nechápal, proč tato scéna ve Faustovi je, protože tam – aspoň z mého pohledu – působí nelogicky a uměle. Až když jsem se dozvěděl o bouřlivých mladých letech mladého Johana Wolfganga ( žít on vždycky uměl) v Lipsku, rozsvítilo se mi, proč musel Mefisto i do tohoto lokálu. Ostatně Mephisto se zde jmenuje bar ve stejné pasáži jakož i další bar na Marktu, centrálním lipském náměstí.
Lokál Auerbachův sklep, vyzdobený u vchodu sochami doktora Fausta. Mefista i studentů vystupujících v tomto slavném dramatu je samozřejmě městskou atrakcí, vyzdobený faustovskými motivy, ovšem od saskou originální kuchyni bych raději nezkoušel – tedy já ji zkusil a zjistil jsem, že je to jen pro lidi se silným zažíváním, které nemám. Zelí a brambory jsou všudypřítomné, zelný zápach udeří do nosu hned po vstupu do této slavné hospody a saská strava může ve střevech vytvořit výbušnou směs.
Ovšem Goethe zde nechá své studenty pronášet:
„Tak vyzunkněte sklenice
a smějte se, co je to s váma?
Jste jako zmoklé slepice
a jindy hoříte jak sláma.“ (překlad Otokar Fischer)
Očividně tu tedy chodil rád.

Dalšími slavnými absolventy university byli například Richard Wágner,Karl Liebknecht, či Angela Merkelová. Ta jako studentská aktivistka pomáhala vykopávat Moritzovu baštu, místo, které stojí za návštěvu. Tyto část městského středověkého opevnění byla po bombardování za druhé světové války zasypána troskami. Studenti university si to místo vybrali v roce 1974 a po osmi letech kopání a stavebních úprav zde v roce 1982 otevřeli bar a diskotéku – a hned v tom roce navštívila Moritzovu baštu i moje manželka, která byla v Lipsku na výměnném studijním pobytu.
Richard Wágner je známý svým antisemitismem – zřejmě i proto se stal kultovním autorem nacistického režimu. Antisemitou se stal právě v Lipsku. On sám se v Lipsku v roce 1813 narodil v poměrně chudých poměrech, jeho otec zemřel ještě než mu byl jeden rok. S matkou a otčímem pak hodně cestoval a v roce 1827 se do Lipska vrátil. V roce 1831 nastoupil svá studia na universitě – studoval hudbu. V téže době byl ale v Lipsku hvězdou hudebního světa Felix Mendelssohn- Bartholdy, který v Lipsku působil v letech 1835 – 1841. Ten pocházel z bohaté židovské rodiny a vzhledem na svou slávu, vychování i majetek mu byly všechny dveře v lepší lipské společnosti otevřeny. Wágner naproti tomu bojoval s nepřízní osudu a marně se snažil tomuto zářnému vzoru vyrovnat. Po katastrofální premiéře své prvotiny „Das Liebeverbot oder die Novize“ nakonec Lipsko zfrustrovaný opustil a odešel do Königsbergu, dnešního Královce v přesvědčení, že kariéru v jeho rodném městě mu zničilo židovské spiknutí. Do konce života nepřestal Židy nenávidět.
Ostatně když nacisté získali v roce 1933 v Lipsku vládu, první, co odstranili, byla socha Mendelssohna-Bartoldyho stojící před průčelím kostela Svatého Tomáše. Dnes tam stojí znovu a navíc při 200-letém výročí skladatelova narození po něm byla pojmenována i fasáda kostela.
Jenže když se řekne Lipsko,měl by si člověk vybavit především Johana Sebastiána Bacha.

Tento vrcholný mistr barokní hudby byl totiž od roku 1723 27 let kantorem Chóru při kostele svatého Tomáše a je od roku 1950 v tomto kostele pochován. V Lipsku ostatně působili i Robert Schumann, Franz Liszt či Hector Berlios, všichni v oné pro Richarda Wágnera osudné době okolo roku 1840, kdy se do města přistěhoval Schumann – jeho dům je zachován jako muzeum.
Universita sídlila vždy v Augusteu na okraji centra města, po válce zde dali komunisté vybudovat nový kampus, přičemž ale byl kostel Svatého Pavla, který tvořil od založení university její stěžejní bod a Aulu(i když byla universita oficiálně založena při klášteře svatého Tomáše), stržen. Ve fasádě nové University postavené v roce 2004. nechal architekt Erick van Egeraat motiv průčelí kostela znovu ožít – působí to velmi zajímavě a avantgardně – lipská universita stojí určitě už z tohoto důvodu za návštěvu.

Původní budova vzala za své při bombardování Lipska během druhé světové války (Lipsko mělo velké štěstí, že se spojenci rozhodli v únoru 1945 srovnat se zemí Drážďany – Lipsko bylo totiž původním cílem). Stejně ale město zažilo celkem 14 náletů a oblast Augustova náměstí byla zničena nejvíc, proto zde dnes stojí opera z roku 1960 ve stylu komunistické architektury (ale se svým novoklasicistickým stylem nepůsobí vůbec zle) a Gewandhaus z roku 1981, moderní koncertní budova na opačné straně náměstí.
Lipsko mělo po válce smůlu. 18. dubna 1945 vstoupily do města americké jednotky (zda město dobyly či osvobodily, o tom se vedou dodnes spory, dané úhlem pohledu). Jenže Američané pak celé západní Sasko s Durynskem odstoupili Rusům a proto 2.července 1945 vstoupila do města Rudá armáda. Lipsko se tak stalo součástí Východního Německa a následkem toho NDR, založené v roce 1949. Z Lipska pocházel už vzpomenutý vůdce německé komunistické (neúspěšné) revoluce z roku 1918 Karl Liebknecht, dále i vládce NDR z let 1949 až 1971 Walter Ulbricht, jeden z hlavních propagátorů vojenského zásahu Varšavské smlouvy v Československu 1968 a žila zde Klára Zetkinová,jejíž iniciativě vděčíme za Mezinárodní den žen. Město mělo tedy díky svému průmyslu silnou rudou tradici.
Ovšem paradoxně právě v Lipsku se začal komunistický režim hroutit. V žádném jiném městě nenajdete tolik muzeí a expozicí, zabývající se komunistickým režimem a jeho pádem jako v Lipsku, hned vedle Mädlerovy pasáže je stálá výstava v „Zeigeschtliches Forum“ a zpřístupněna je i místní centrála STASI- německé tajné policie. A i v muzeu městských dějin ve staré radnici je komunistické epizodě věnován velký prostor.
Občané Lipska jsou totiž hrdí na to, že to byli právě oni, kteří zasadili komunistickému režimu rozhodující ránu. Vždycky byli trošku alternativní. Kde jinde by bylo možné, že by punková skupina jménem Wutanfall (Záchvat zuřivosti) našla útulek a možnost koncertovat v sakristii kostela svatého Mikuláše. A právě tento kostel se svými jemnými barvami vnitřní výzdoby růžovou a světle zelenou, tolik připomínající Frauenkirche v Drážďanech, měl při pádu komunistického režimu ve východním Německu sehrát rozhodující roli.
Vše začalo dost nevinně. V roce 1980 byla vyhlášena takzvaná dekáda mírové tolerance. Od roku 1981 se v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v pět hodin odpoledne scházeli lidé k modlitbě za světový mír. Pod biblickým heslem:“ Překovejme meče v radlice“,(Micheáš 4.3) heslo, které ostatně hlásala i komunistická propaganda.

Teď ale STASI a policie lidi, kteří nosili nálepku s tímto heslem bila, zatýkala a hodiny vyslýchala. Přesto lidí v kostele přibývalo. Co začalo několika desítkami lidí, přerostlo ve stovky a posléze v tisíce. V květnu 1989 si lipští aktivisté dovolili dokonce kontrolovat výsledky voleb a zjistili, že jednotná kandidátka nedostala proklamovaných 96,8 procenta hlasů, ale „jen“ něco málo přes devadesát. Pro ty, kdo režimu stále ještě věřili, to byla krutá rána. Když pak 3.června čínská vláda nechala na Náměstí nebeského klidu v Pekingu zmasakrovat přes 2000 studentů a celý svět ztuhl hrůzou nad touto bezhlavou krutostí, jediné dvě vlády, které oficiálně čínskému velení blahopřály byl Kim Ir Sen ze Severní Koreje a Erich Honecker z NDR. To otřáslo i posledními věrnými a lidí u svatého Mikuláše opět přibylo. 4.září žádal starosta Lipska faráře z kostela svatého Mikuláše, aby s modlitbami přestal. Tento to odmítl.
Na 9.října tedy připravila komunistická vláda odstrašující akci. V rádiu i v televizi varovala všechny občany Lipska před návštěvou kostela. Komunisté se netajili tím, že zmobilizovali 10 000 policistů a vojáků a že jim byl písemně udělen příkaz ke střelbě. Dozvěděl jsem se, že bylo připraveno 10 000 polních lůžek pro zraněné a 20 000 krevních konzerv. Německá vláda připravovala tedy opravdový masakr podle čínského vzoru. Přesto se 9.října k modlitbách dostavilo 70 000 lidí. Se svíčkami v rukou naplnili lipské ulice. Režim si nedovolil střílet do lidí, kteří v jedné ruce drží svíčku a druhou ji chrání před větrem. Těžko by mohl tvrdit, že takovíto demonstranti vyprovokovali srážku házením kamení, jak zněla dopředu připravená verze. A navíc – rozkaz ke střelbě přišel z nenáviděného Berlína – velitel lipského zásahu se stal náhle saským patriotem dal bezpečnostní síly stáhnout. Protest se tedy obešel bez krveprolití. 23 října pak bylo v ulicích Lipska už 320 000 lidí. 9.listopadu pak padla Berlínská zeď. Modlitby v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v 5 hodin odpoledne se konají ještě i dnes – jako vzpomínka ale i jako snaha o dosažení míru ve světě, snaha dnes možná aktuálnější než před lety.
Lipsko si totiž na válečné události nemůže rozhodně stěžovat. Jeho poloha na křižovatce Via imperialis a Via regii udělalo město nejen centrem obchodu se svými veletrhy a do roku 1945 i centrem východoněmeckého bankovnictví, ale i místem početných vojenských konfliktů.
Během třicetileté války se před hradbami Lipska odehrály až tři rozhodné bitvy, dvakrát u Breitenfeldu (1630 a 1642) a jednou u Lützenu (1632), kde náš slavný Valdštejn sice utkání se švédským králem Karlem Gustavem prohrál, jenže švédský král v bitvě zahynul.
Nejslavnějším vojenským střetnutím je ale určitě „Bitva národů“ 16.- 19. října 1813. V této největší bitvě Napoleonských válek se podařilo pra-pra-pra…předkovi našeho knížete Karla Schwarzenberga (můžete si to spočítat sami, Karel je toho jména sedmý a onen generalissimus Karel Schwarzenberg byl samozřejmě první) porazit francouzského císaře tak rozhodujícím způsobem, že se z toho Francie už nevzpamatovala. Během oněch tří dnů bojů zahynulo před hradbami Lipska ale i v nich 90 000 vojáků (pro srovnání, Lipsko mělo v té době 90 000 obyvatel). Mimochodem Sasové bojovali v této bitvě na špatné straně – tedy ve francouzské armádě. Sasové mají vůbec vzácnou vlastnost bojovat vždy na straně poražených a když už jednou byli na straně vítězů – to bylo u Breitenfeldu v roce 1630 – utekli už na začátku bitvy a zastavili se až 20 kilometrů za bitevní linií, takže se o vítězství Švédů nad císařským generálem Tillym (který byl v bitvě zraněn a v Lipsku pak zemřel) dozvěděli až z doslechu. Ostatně v Lipsku zemřel následkem svých zranění po bitvě u Lützenu i slavný generál jízdy Pappenheim (který znal své pappenheimské) a konečně zde 18.října 1813 utonul polský maršál Poniatowski – je zde tedy pochováno hodně válečných „hrdinů“. V roce 1813 to Sasové udělali chytřeji, v rozhodující chvíli bitvy u vesnice Propstheida přešli k nepříteli a začali do překvapených Francouzů střílet. Inu není nad dobrého spojence.

Dnes stojí na místě oné někdejší vesničky obrovský „Památník bitvy národů“ (Völkerschlachtdenkmal). Byl tu postaven v roce 1913 při příležitosti stého výročí bitvy a slavnostně otevřen za přítomnosti německého císaře. To už se totiž svět řítil do další katastrofy, mnohem horší než ta předešlá, která začala v roce 1914 a měla skončit až obsazením Lipska americkými vojáky 28.dubna 1945.
Lipsko se určitě sovu krásou nemůže rovnat Drážďanům ale ani Kolínu či Cáchám. Historicky má ale dost co nabídnout a stejně tak i kulturně. Pořádá se zde pravidelně Knižní veletrh, hudební koncerty v Gewandhausu na Augustově náměstí jsou díky Bachovské a Mendellsohnovské tradici navštěvovány špičkovými světovými hudebníky. Letos postoupí fotbalový klub RB Leipzig do nejvyšší německé fotbalové soutěže, jejíž byl v roce 1903 (samozřejmě pod jiným jménem) historicky prvním mistrem. Za tento vzestup místního fotbalu ostatně Lipsko vděčí rakouskému podnikateli Didimu Mateschitzovi, majiteli firmy Red Bull. Fotbalový stadion na břehu řeky Elstery se tedy jmenuje Red Bull Arena, klub se tak ale oficiálně jmenovat nesmí – německý zákon zakazuje klubům nosit jména sponzorů – jednou výjimkou je Bayer Leverkusen, protože vznikl jako klub zaměstnanců farmakologického giganta, který se kdysi proslavil výrobou Aspirinu.
Takže proč vlastně ne Lipsko? Není to daleko a město je to zajímavé a i pro shoping velmi vhodné. Jen prosím, když už tam budete, jíst se dá v mnoha restauracích dobře a za rozumné ceny, ale nezkoušejte prosím místní speciality. Abyste dojeli v pořádku domů a nemuseli po cestě zastavovat. Město má v současnosti víc než dost restaurací s mezinárodní kuchyní.

Cáchy (německy Aachen – vyslovuj Áchen), dovolím si v článku používat oba tyto názvy) vděčí za svou slávu jedné slabosti silného muže. Císař Karel Veliký totiž trpěl na slabůstku v ranném středověku ne zcela obvyklou – velmi rád se totiž koupal.

A když hledal město, odkud by mohl vládnout své rozlehlé říši, hledal samozřejmě v zeměpisném středu (i proto je dnes centrem Evropy Brusel, který není od Cách zas až tak daleko), rozhodující ale byly teplé prameny, které zde vyvěrají a které byly slavné už v římských dobách. Objevil je prý legendární římský legionář Granus Severus (historicky nedoložený) – proto se město v římských časech jmenovalo Aquae Grani. Ty prameny jsou ostatně léčivé a nedejte se zmást tím, že u nich stojí napsáno, že se nejedná o pitnou vodu. To jsem se tedy opravdu vyděsil, protože ten nápis jsem objevil až poté, co jsem už vodu vydatně ochutnal (měl jsem  totiž pořádnou žízeň a byl jsem zvědavý). Hned jsem si představoval následky, pokud by voda byla promořena nějakými zhoubnými baktériemi. Obavy byly zbytečné. Údaj, že se nejedná o pitnou vodu tu není proto, že by termální voda byla špinavá nebo infikovaná, je ovšem registrována jako lék, tedy ne jako pitná voda. Klidně se jí napijte. Má intenzivní chuť, je dost slaná a smrdí po síře. Vyvěrá v kolonádě v Elisenbrunnen a obsahuje sodík, draslík, fosfor a onu síru. Teplota vody u pramene je 53 stupňů Celsia, takže tu vodu museli císaři určitě ochlazovat. Ale to bylo jednodušší, než mu ji nahřívat.

Karel zde nechal koncem osmého století vybudovat císařskou falc a díky svým revmatickým potížím zde strávil posledních sedm let svého života. Ta falc působí ještě dnes monumentálně, tvoří vlastně náměstí Katchhof orámovaný na horní straně monumentální budovou městské radnice a na dolní pak ještě větším Dómem. Oboje je impozantní a skvěle se doplňuje, při vstupu na Katchhof se návštěvníkovi až zatají dech. U příležitosti 1200 let od úmrtí Karla Velikého (zemřel roku 814) bylo zřízeno historické centrum Charlemagne, kde by člověk měl svou cestu historií Cách začít. Nezačal jsem, personál byl na podnikovém výletě. Nevadilo to. Zbylo mi víc času na obdivování krás města. Je jich dost.

Samotná radnice stojí rozhodně za návštěvu. Je to gotická budova, dokončená roku 1349 a stojí na místě někdejšího Karlova paláce. Zde, na prvním poschodí, hodovali římští (tedy vlastně němečtí) králové po své slavnostní korunovaci. Palác ovšem časem chátral, jako poslední obědval v starých prostorech Rudolf Habsburský. Zvládl údajně celou slavnostní hostinu za hodinu, přičemž stále sledoval strop nad svou hlavou, hrozící každou minutu zřícením. Občané města se poté rozhodli chátrající budovu v roce 1330 strhnout (žádný z dalších panovníků si tu zřejmě už jíst netroufal) a postavili na jejím místě radnici novou. Sál pro hostiny králů ale vybudovali opět – nachází se na prvním poschodí a je úžasný. Velikostí 45×18,5 metrů se 100 gotickými oblouky se řadil k největším v Evropě. Na zdech je 5 fresek ze života Karla Velikého, tři další byly zničeny za druhé světové války. Jako první hodoval v novém sále jmenovec Karla Velikého, náš otec vlasti Karel IV. po své korunovaci v roce 1349 – s naším panovníkem se setkáme v Aachenu ještě několikrát.

Aachen byl jediným německým městem, které spojenci dobyli ještě v roku 1944. Po šestitýdenních úporných bojích se podařilo město obsadit 21. října 1944. Fronta se zde nadlouho stabilizovala – nedaleký Kolín nad Rýnem byl dobyt až koncem března 1945. S obsazením Cách je spojena historie, která pro mne zněla skoro neuvěřitelně. Američané hledali po obsazení města osobu, kterou by mohli dosadit jako nového starostu. Našli ji ve Franci Oppenhofovi, katolickému odpůrci nacismu. Ten vzal věci do ruky spíše diktátorsky než demokraticky, nicméně slavil úspěchy. Během zimy 1944/1945 se mu podařilo dát do provozu nemocnici, obnovit zásobování vodou a začala fungovat doprava i infrastruktura. Tím si podepsal rozsudek smrti. Jestliže mu na podzim 1944 nacisté zpoza fronty jen vyhrožovali a doufali, že se znemožní a „rozhořčený lid“ jej vyžene, jeho úspěchy měly za důsledek rozhodnutí o fyzické likvidaci „zrádce a kolaboranta.“ 25. března 1945 tedy pouhých šest týdnů před koncem války, byl Oppenhof zavražděn výsadkářským komandem SS, které poslal Himmler za frontu.

Na spodní části falce je Dóm. Ten dal postavit Karel Veliký. Vypráví se legenda, že občané města neměli se stavbou naspěch a prostředky, které jim císař vyčlenil, použili na jiné účely. A pak náhle král nahlásil svou návštěvu. Ve městě vypukla panika. Karel dokázal být hodně tvrdý, když se rozzlobil a s jeho vztekem mohli počítat. Tehdy se objevil žebrák, který jim slíbil dostavit Dóm za jediný den. S podmínkou, že mu bude patřit první duše, která do nového chrámu vstoupí. Byl to samozřejmě ďábel osobně. Cáští (přece jen raději aachenští) občané souhlasili a Dóm další den stál. Měšťané se ale vynašli. Jestliže ďábel počítal, že do nového Dómu vstoupí jako první císař sám nebo aspoň arcibiskup či starosta města, měšťané tam vehnali vlčici. Ďábel se na ni vrhl, a když zjistil, že byl oklamán, s hrozným řevem vyběhl z chrámu. Přirazil za sebou dveře tak silně, že v klepadle zůstal jeho palec a dveře mají dodnes vpravo dole prasklinu. Vlčice z bronzu pak stojí přímo ve vstupní hale kostela. Doložena je tu už v roce 1320.

Chrám koncipoval Karel Veliký jako obrovský oktagon plný symboliky (už samotný osmihran symbolizuje osmý den tvoření – tedy poslední soud a s ním dovršení dokonalosti).

Ti kdo se při mém článku o Kolíně a popisu svatých relikvií, které v tom městě hrály tak důležitou roli, klepali do čela, budou se teď zřejmě bušit pěstí. Karel si totiž nechal k vysvěcení chrámu poslat od patriarchy Jeruzalémského svaté relikvie nesmírné hodnoty. Nejsou to výjimečně žádné kosti – v pozlaceném skvostném relikviáři se nacházejí: Ježíšovy plínky a jeho bederní rouška ze dne ukřižování, šaty panny Marie a rouška, do níž byla zabalena uťatá hlava Jana Křtitele. Už jste se dosmáli?

Tak tedy k symbolice oněch kusů oděvu. Ježíšovy plínky a bederní rouška symbolizují zrození a smrt, tedy koloběh lidského života, Mariin oděv pak mateřství, tedy život před životem a současně i boží původ Kristův a rouška svatého Jana Křtitele překlenuje Starý a Nový zákon.

Ty látky se od roku 1349 (opět v tom měl zřejmě prsty náš Otec vlasti) vystavují každých sedm let veřejnosti. Kupodivu se nerozpadly, i když podle uhlíkové radioaktivní analýzy pocházejí skutečně z prvního století po Kristu – a to prý bez jakékoliv konzervace – podobá se to opravdu zázraku.

V chrámu je ještě další relikviář – s kostmi svého zakladatele Karla Velkého. Tento velký šiřitel křesťanství – šířil ho ohněm a mečem a kdo se nenechal pokřtít, přišel hned o hlavu jako desetitisíce nezkrotných a nepoddajných Sasů – byl 29. 12. 1165 papežem Paschalisem III. na žádost císaře Friedricha Barbarossy vyhlášen za svatého. Paschalis byl ovšem protipapež z císařské vůle – císař Barbarosa se s vládnoucí hlavou církve Alexandrem III. totiž nesnášel. Karel proto platí za svatého v celém německy hovořícím prostoru – přesněji v oblasti někdejší svaté říše římské, není ale za svatého uznán katolickou církví všeobecně. Na skvostném pozlaceném relikviáři je vyobrazeno 16 králů, následníků Karla Velikého až po Friedricha II – ten relikviář totiž daroval Dómu právě Barbarossův vnuk Friedrich II. v den své korunovace 27. července 1215. Zajímavé je, že analýza kostí prokázala, že pocházejí skutečně od jedné osoby a ta žila na konci osmého století – mohlo by se tedy skutečně jednat o Karla osobně. Měřil podle rekonstrukce 184 cm, byl tedy na svou dobu opravdu velký muž. Není ovšem v relikviáři celý a v tom má opět prsty náš Karel IV. Barbarossa byl samozřejmě svatořečení Karla Velikého přítomen a věnoval chrámu obrovský 265 kilo těžký svícen visící na 27 metrů dlouhém řetězu. Ten řetěz je stejně jako svícen ještě originál z roku 1165 a směrem ke stropu se rozšiřuje, aby se zdál pro pozorovatele stále stejně tlustý. Jeho 240 článků váží dohromady 330 kilo, tedy víc než svícen sám. I ten svícen je plný symboliky, znázorňuje nebeský Jeruzalém s osmi velkými a osmi malými věžemi a 48 svíčkami.

Nejdůležitější částí chrámu je ale korunovační trůn římských králů. V Dómu byl korunován syn Karla Velikého Ludvík Pobožný a pak tuto tradici znovu založil Otto I. Od té chvíle byl římským králem jen ten panovník, který byl korunován na tomto trůnu v aachenské katedrále a to kolínským arcibiskupem a korunou, kterou nechal Otto k tomuto účelu zhotovit a která se dnes nachází ve vídeňském Hofburgu. Korunovací zde proběhlo celkem třicet, poslední z nich se odehrála roku 1531, kdy zde byl německým králem korunován Ferdinand I. Jeho syn Maxmilián II. měl k relikviím odmítavý postoj a jeho vnukovi Rudolfovi II se očividně tak daleko cestovat nechtělo. A tak tradice zahynula.

Abychom pochopili smysl pro symboliku, musíme se tímto trůnem zabývat déle. On je totiž sám relikvie. Mramorové desky, ze kterých je postaven, prý pocházejí z chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě. Je to docela možné, ty desky jsou určitě antického původu, na jedné z nich si totiž římští legionáři vyryli hrací desku pro jednu ze svých oblíbených her. Aby ale akt korunovace dostal ještě více symboliky, podkládali pro obřad korunovace pod trůn pytlík, v němž měla být půda nasáklá krví prvního křesťanského mučedníka svatého Štěpána – tedy půda ze svaté země. Nový římský král byl tedy korunován na svaté půdě. Až pak mohl kolínský arcibiskup vložit novému králi na hlavu korunu Karla Velkého, tedy vlastně císaře Otty I., kterou k tomuto účelu speciálně přivezli z Norimberka. Korunovační insignie totiž byly přechovávány na dvou místech. V Norimberku koruna, kříž, svaté kopí, říšské jablko, meč, žezlo a nádoba na svěcenou vodu. V Cáchách pak byly přechovávány pytlík s půdou svatého Štěpána, říšský evangeliář a šavle Karla Velkého.

Dnes je chrám vyzdoben mozaikami, které v něm byly vytvořeny po odstranění barokové výzdoby v devatenáctém století. Za Karla Velkého však byl celý chrám vymalován bíle a jen kovové předměty jako zábradlí a podobně byly pozlacené – zářily tu tedy jen barvy bílá a zlatá.

Rozhodně se vyplatí návštěva chrámové pokladnice. I tady se setkáme se stopami Karla IV. Náš otec vlasti byl totiž jmenovec zakladatele západořímského středověkého císařství, a sice po celých 461 letech. Od smrti císaře Karla III. Tlustého v roce 888 se žádný další císař Karel nejmenoval. To jméno nebylo v německém prostoru obvyklé a i náš Karel, původně Václav, za něj vděčil svému biřmování, které se odehrálo ve Francii. Karel IV. obdařil pokladnici dvěma relikviáři na ostatky Karla Velikého. Jeden z nich tradiční ve formě budovy s gotickými věžemi je zajímavý jen tím, že autor zde naprosto špatně zobrazil chrám v Cáchách – zřejmě o něm věděl jen z doslechu. Ten druhý relikviář je ovšem velmi skurilní záležitostí. Je to asi nejznámější busta na světě. Zobrazuje krále Karla Velikého s korunou na hlavě. Tou korunou byl v roce 1349 korunován římským králem náš Otec vlasti – až potom skončila na hlavě jeho slavného předchůdce. Pravou korunu Otta I. měli v držení synové krále Ludvíka Bavorského a nehodlali se jí jen tak vzdát. Zpochybněte ovšem korunovaci korunou, kterou následně nosí na hlavě zakladatel západořímského císařství. Víko oné busty je totiž odklápěcí a v ní se nachází lebka Karla Velikého. Z iniciativy Karla IV. byl každý nastávající římský král po svém zvolení přivítán v branách města Cách touto bustou. Poté ji musel odklopit a políbit v ní skrytou lebku. Dost skurilní a málo hygienická záležitost, ani jednoho z kandidátů ale tento ceremoniál neodradil.

Kromě těchto relikviářů jsou v pokladnici i další poklady, mimo jiné i tzv.“Český křídlový oltář“, na němž je zobrazen svatý Václav. Do Aachenu se dostal v polovině patnáctého století, kdy u nás vládl Jiřík z Poděbrad. Nemám tedy tušení, jak a proč se sem dostal, pokud by to některý z mých čtenářů věděl, byl bych mu velmi zavázán.

Z českých panovníků je v Aachenu přítomen ještě jeden. Ve vstupní hale radnice je vedle obrazu Karla Velkého na protější straně portrét Zikmunda Lucemburského. Opět se mě neptejte, proč zrovna jeho. Ale aachenským stál zřejmě za to.

Se jménem Karla Velikého je spojena i cena pojmenována jeho jménem, kterou dostává osoba nebo organizace, která se nejvíc zasloužila za sjednocování Evropy. Tak jako se i císař se snažil sjednotit celou tehdejší Evropu pod svým žezlem. V roce 1991 dostal tuto cenu, jako zatím jediný Čech, Václav Havel.

Aachen nebo chcete-li Cáchy je (jsou) úžasné. Stojí za to, je navštívit, i když je to lán cesty. Zejména pro milovníky historie se ta cesta vyplatí – a narazí v této vzdálené končině na hranici Nizozemí a Belgie (tříhraniční bod na je s 322 metry nad mořem nejvyšší horou Nizozemí) na překvapivé množství českých stop.

Člověk prostě musí mít nápad. A samozřejmě žádné skrupule či svědomí. Arcibiskup Rainald von Dassel měl to první a to další mu naprosto chybělo. V roce 1164 se jakožto vikář pro Itálii ve službách císaře Friedricha I. Barbarossy rozhodl převézt relikvie tří králů, kteří se kdysi klaněli božskému novorozeněti v Betlémě z Milána do Kolína. Zda se Miláňané zmohli na nějaké protesty, není známo. Po dobytí města v roce 1158 císařem museli být hodní a tiší. Na tom dobytí se ostatně podílely podstatnou účastí české jednotky, které si tam vysloužily pověst lidožroutů. Vojáci si totiž z těst uplácali sošky dětí a opékali si je nad ohni před milánskými hradbami, aby obránce patřičně vyděsili. Kníže Vladislav za tuto pomoc dostal královský titul a pán z Pardubic do erbu polovinu svého koně, kterého mu prý přesekla mříž v městské bráně. (Mimochodem, když z města prchal.) Tu půlku koně můžeme vidět v erbu města Pardubic dodnes.

Arcibiskup Rainald tedy přenesl (v podstatě ukradl) relikvie do Kolína a vytvořil tak z města, kde vykonával svůj úřad poutní místo – druhý Jeruzalém. Ty kosti jsou tam dodnes, komu skutečně patřily, můžeme jen hádat, ale oficiálně jsou to oni tři bibličtí králové a jejich koruny zdobí erb města Kolína. V roce 1246 se jiný arcibiskup Konrád von Hostaden rozhodl, že stará románská katedrála není důstojným stánkem pro tak drahocennou relikvii a dal kostel strhnout. O dva roky později pokládal základní kámen katedrály nové, která je dnes nejvýznamnější dominantou města. Bez své katedrály si Kolín nedovedeme představit a dostala se i na dvoueurovou německou minci z roku 2011. Stavba katedrály ovšem trvala více než šest set let, dokončena byla až v roce 1880. V roce 1530 totiž došly peníze a v roce 1560 byla stavba zcela zastavena, jeřáb na torzu severní věže měl být dominantou města až do roku 1842, kdy se pruský král Friedrich Vilém rozhodl koupit si přízeň svých nových poddaných (od roku 1815 – mohl za to Vídeňský kongres) tím, že jim ten kostel dostaví.

Kolín je ale město mnohem starší, a když chceme jít až k jeho základům, musíme do doby římské říše. Zde se totiž narodila – v tehdy ještě bezvýznamném sídlišti jménem Oppium Ubiorum budoucí císařovna Agrippina mladší – její otec Germanicus si právě vyřizoval účty s nepoddajnými Germány na druhém břehu Rýna. Když se pak Agrippina provdala za svého strýce, císaře Claudia, prosadila, že se místo jejího narození stalo římskou kolonií se jménem Colonia Claudia Ara Agrippinnensium (CCAA) a z toho názvu pak vzniklo současné jméno města Kolín.

V CCAA byl 2. ledna roku 69 svými legiemi provolán císařem Vitelius (jedná se o tzv. „rok čtyř císařů“po smrti císaře Nerona), jeho tažení do Itálie ale nedopadlo dobře. Prohrál svůj boj s Vespasiánem a byl popraven. V Kolíně se dochovala spousta antických památek. Můžete navštívit pretorium, správní budovu guvernéra, která fungovala až do pátého století, kdy ji převzali Frankové jako královské sídlo. Pod Kolínem se nachází v hloubce 9,5 metru odvodňovací římský kanál, (používaný dlouho po svém objevení v devatenáctém století jako skladiště na pivo), dochovaly se zbytky římských hradeb a bran, většinu vykopávek je možné si prohlédnout v římsko-germánském muzeu hned u kolínského dómu. Je velkolepé. Stojí přímo na místě někdejší římské vily, proto je zde dochovaná původní mozaika podlahy domu, tzv. “Dionýsova mozaika.”

Římané si potrpěli na kvalitní pitnou vodu. Nebrali ji tedy z Rýna, ale vedli ji z řeky Eifel v kopcích na jih od města vodovodem o délce 95,7kilometru! Části tohoto akvaduktu se dochovaly dodnes. V letech 310 – 315 se ve městě vícekrát zdržoval císař Konstantin Veliký, který nechal přemostit Rýn a na jeho pravém břehu postavit pevnůstku Divitia (dnešní městská čtvrť Deutz).

Kolín netěžil jen z pozůstatků svatých, ale především ze své polohy na Rýně. Když se podíváte na mapu Německa v raném středověku, je to v podstatě řada měst podél Rýna. Rýn byl hlavní tepnou země, Dunaj a Labe byly v té době ještě nevýznamné. Většinu dnešního Německa pokrýval prales a o východní provincie sváděli Němci zuřivé boje s polabskými Slovany a Hamburk byl misijním biskupstvím stále znova vypalovaným Normany. Kolín pak leží na místě, kde se Rýn stává nesplavným pro lodě s hlubokým ponorem – tzv. „Niederländer“. Zboží se zde muselo překládat na plochá plavidla, aby mohlo být dopraveno k spotřebitelům výše proti proudu řeky. To byl zdroj bohatství města, které si v roce 1259 vymohlo na arcibiskupovi takzvaný „Stapelrecht“, to znamená předkupní právo na všechno zboží, které sem bylo dopraveno- to právo platilo až do roku 1831!!!

Jenže už mnohem dřív se franský král Karel, později zvaný Veliký, rozhodl učinit hlavním městem své říše nedaleké Cáchy (Aachen). Karel byl moudrý muž. Svého duchovního pastýře nechtěl mít přímo v Cáchách, aby mu neremcal, ale daleko být taky nesměl. Pro Kolín udeřila hvězdná hodina. Stal se nejvýznamnějším duchovním centrem Římské (Německé)říše. A to je důvod, proč by milovník historie měl toto město navštívit – a proto jsem to i udělal. Kolín byl ovšem za druhé světové války z 90 procent zničen a nebylo v lidských silách jej zrekonstruovat. Mezi památkami z doby raného středověku stojí tedy moderní budovy, je to tak trochu jako hledání hrozinek na dortu, ale vyplatí se to přesto. Kolíňané své město obnovili se vkusem. I moderní okna na chrámech z jedenáctého století nepůsobí rušivě, i když je dělí od stavební substance, kterou doplňují, téměř tisíc let. A těch chrámů tam tedy je! První arcibiskup Bruno, bratr císaře Otta I., se rozhodl přetvořit Kolín v druhý Jeruzalém. Proto mělo město dvanáct bran a proto muselo být ve městě dvanáct chrámů. Bruno to dokázal, za odměnu odpočívá dnes v jednom z nich, v kostele svatého Pantaleona (patrona lékařů).

Město je opravdu plné ostatků svatých. Poutníci sem proudili odevšad, vždyť přece oni tři králové byli první „poutníci“ a vzor pro všechny, kdo je v klanění se křesťanským symbolům chtěli následovat.

Dnes se nad tím samozřejmě můžeme usmívat, ale ve středověku byly relikvie uctívané nadevše, cennější než zlato a Kolín jako poutní místo se nikdy nenechal svést k protestantismu, přes svou blízkost k Holandsku sem Kalvínovo učení nikdy nevpustili, a proto se zde dá i dnes velmi dobře najíst. Rýnský „Sauerbraten“ s mandlemi a hrozinkovou omáčkou můžu vřele doporučit. V samotném Kolíně žili svatý Severin, biskup ze čtvrtého století, který odtud vypudil svého kacířského předchůdce – jeho kostel i s jeho ostatky se nachází na jihu města. Pak je tu svatý Gereon, velitel thébské kohorty, která se za císaře Diokleciána údajně odmítla podílet na pronásledování křesťanů a byla proto před hradbami CCAA decimována a její velitel popraven. Jeho chrám je úžasnou kupolovitou stavbou, jednou z největších kupolí v Evropě, větší je Hagia Sophia a katedrála v Cáchách. Kupole je nabarvena načerveno, jako symbol utrpení thébských legionářů.

A pak je tu samozřejmě svatá Uršula. Tato britská princezna se údajně pokusila se svými jedenácti průvodkyněmi zastavit před hradbami města Atillovy Huny. Ti její úmysl nějak nepochopili a ji i s jejími průvodkyněmi povraždili (jedenáct plamínků, které doplňují erb města Kolína, představuje těchto jedenáct mučednic). Ale Bůh na Huny zato poslal bouři a mor a zahnal je od města. Svatých ostatků Uršuly a jejích průvodkyň je víc než dost. Na místě, kde dnes stojí kostel svaté Uršuly, totiž Kolíňané v raném středověku objevili antický hřbitov a zde nalezené kosti prohlásili na svaté ostatky oněch mučednic a se svým smyslem pro obchod je začali prodávat. Jenže kostí bylo na jedenáct panen příliš mnoho. Proto opravili jejich počet na 111 a nakonec na 11 000. Když odběratelé protestovali, že některé z kostí jsou prokazatelně mužské, byli poučeni, že se samozřejmě v průvodu svaté Uršuly nacházeli i kněží a biskupové. Obchod je obchod.

Ale odhlédnouc od těchto poněkud skurilních záležitostí, je přece jen fascinující stát na hrobě slavných lidí, kteří zemřeli někdy před tisícem let. Ať už je sarkofág arcibiskupa Bruna v kostele svatého Pantaleona, kde je pochována i císařovna Theophanu, manželka císaře Otta II. a matka Otta III., významná žena, která hýbala mnoho let světovou politikou. V kostele svatého Ondřeje je pak sarkofág Alberta Velikého, slavného učitele třináctého století (zemřel v Kolíně v roce 1280).

Universita byla v Kolíně založena v roce 1388, zajímavé na tom je, že to byla první universita, která vznikla z popudu měšťanů, kteří ji i sami financovali. Bohatému měšťanstvu totiž narostl hřebínek a nebylo ochotno akceptovat nadvládu svého arcibiskupa. První konflikt v roce 1258 ještě dokázal urovnat už vzpomenutý Albertus Magnus, ale v roce 1262 se konflikt rozhořel naplno. K tomu se traduje následující legenda. Dva preláti pozvali z podnětu arcibiskupa Engelberta II. z Falkenburgu na snídani starostu Hermanna Grina. Neřekli mu ovšem, že hlavním pokrmem má být on sám. Když totiž vkročil do sálu, pustili na něj vyhladovělého lva. Hrdinný starosta ale neztratil duchapřítomnost, okolo ruky si ovinul svůj plášť, vrazil jej zvířeti do hrdla a pak je probodl svým mečem. Preláti byli pověšeni, arcibiskup vyhnán z města. Starosta jménem Hermann Grin sice prokazatelně nikdy neexistoval, scéna jeho boje se lvem je ale vděčným obrazem a reliéf s jejím vyobrazením najdete na radnici v tzv. „Lvím dvoře“ i v městském muzeu. Faktem je, že po bitvě u Woringenu v roce 1288 se museli arcibiskupové moci ve svém městě vzdát. Vládli nadále svému arcibiskupství, které se stále zvětšovalo, Kolín sám byl ale svobodným říšským městem podléhajícím pouze císaři. Z Kolína patřil arcibiskupům jen Deutz na pravém břehu řeky.

Protože se kolínská universita díky přehnanému katolictví města stala baštou konzervatismu, byla po roce 1794 francouzskými revolučními jednotkami zrušena a na svou obnovu si musela počkat až do roku 1919. Ve městě se přesto narodili nebo zde působili početní významní lidé. Na jezuitské koleji zde vyučoval Georg Simon Ohm. Narodil se zde skladatel Jacques Offenbach, který se sice proslavil až za svého pobytu v Paříži, pomník v Kolíně ale má. Nikolaus August Otto zde vynalezl v roce 1876 čtyřtaktní motor, prototyp toho, který je dnes ve všech autech. V roce 1848/1849 tu působil a vedl revoluci Karel Marx, narodil se zde a žil nositel Nobelovy ceny, spisovatel Heinrich Böll. Pro svůj kritický postoj ke kapitalismu vycházely jeho knihy i v socialistickém Československu, dostala se mi do rukou jeho kniha „Ženy na břehu Rýna“.

A pak je tu samozřejmě „kolínská voda“.  Kdo by ji neznal? Pro mou babičku byla ještě každá pánská voňavka prostě „kolínská“. V roce 1709 začal svou voňavku prodávat Johann Maria Farina pod názvem „Aqua mirabilis“ tedy „zázračná voda“. On sám tvrdil, že vytvořil vůni „čerstvou jako italské jitro“ (vytvořil ji sice jeho krajan Giovani Paolo de Feminis, ale očividně si zapomněl svůj vynález nechat patentovat) a jeho zákazníci mu to uvěřili. Aqua mirabilis se prodávala nejen jako voňavka, ale i jako léčebná voda při chorobách domácích zvířat a dokonce měla pomáhat proti moru. Její dnešní jméno jí dali francouzští důstojníci v sedmileté válce, kteří se chránili proti nesnesitelnému pachu obsazeného města kapesníky namočenými do Farinova vynálezu a nazvali jej „Eau de Cologne“. Tento účinek kolínské vody byl vítán ve všech tehdejších městech a z vody se stal vývozní artikl, na jehož výrobu dostal nakonec patent kolínský obchodník Wilhelm Mühlens. Od roku 1810 díky Napoleonovi, který zakázal prodávat kolínskou jako léčivou vodu, funguje už jen jako parfém – a funguje ještě stále.

Nejslavnějším kolínským rodákem byl zřejmě Konrád Adenauer, zakladatel moderního poválečného Německa a jeden z hlavních konstruktérů sjednocené Evropy. Jeho dílo se právě v těchto dnech a týdnech začíná  – i zásluhou jeho nástupkyně v úřadu Angely Merkelové – hroutit. Adenauer byl kolínským starostou od roku 1918 do roku 1933, kdy ho z úřadu sesadili nacisté. Poté se utáhl do soukromí, po dobytí Kolína Američany byl ale znovu povolán do funkce a v letech 1949 – 1963 byl prvním poválečným západoněmeckým kancléřem.

Není vůbec divné, že pacifista Adenauer pocházel právě z Kolína. Vyhlášení německé republiky v roce 1918 přivítal slovy, že to znamená konec pruského militarismu. Kolín se nikdy do žádných vojenských konfliktů moc nehnal. Ve třicetileté válce dodržoval přísnou neutralitu, takže prakticky neutrpěl škody – na rozdíl od Deutzu, který byl Švédy dobyt a zničen, protože arcibiskup se logicky bil na katolické straně. Kolíňané vycházeli také podstatně lépe s francouzskou správou než s pruskou, která následovala po roce 1815. Bojovali ostatně v Napoleonově armádě, protože Francie sahala tehdy až po Rýn. „Misjö Amman“ (Monsieur Amtmann) jim byl podstatně sympatičtější než pan „Schnurbartkowski“ – tuto přezdívku dostali Prusové díky své zálibě v nošení kníru (německy Schnurbart). Až po vítězných válkách proti Rakousku 1866 a poté proti Francii 1871 se dokázali Kolíňané s německým státem identifikovat. Ale troška toho francouzského v nich zůstala a je v nich dodnes – v Kolíně je s 4000 lokály a restauracemi nejvyšší hustota hospod na počet obyvatel v Evropě. A i proto byl Konrád Adenauer, povahou pacifista, schopen a ochoten podat ruku vojákovi tělem i duší generálovi de Gaullovi, aby se hrůzy ničivé války v Evropě už nikdy neopakovaly – smlouva o kontrole výroby oceli byla základním kamenem Evropské Unie. Adenauer si svůj pomník na Neumarktu vedle kostela svatých Apoštolů určitě zasloužil.

Kolín už dávno není katolickou baštou. Prusové sem přinesli protestantismus, katolíci tvoří ve městě jen 44 procent obyvatelstva – 12 procent ale vyznává islám – a to jsou údaje z roku 2013, tedy ještě před vlnou uprchlíků z předního východu. Jestliže ovšem z tureckých žen, které sem přicházely od sedmdesátých let, když Německo hledalo levnou pracovní sílu, ani jedna nenosila šátek (Atatürk to ostatně zakázal) dnešní moslimky už běhají po kolínských ulicích v šátcích a v tradičních kabátech až po zem. Časy se změnily, nezdá se mi, že by k lepšímu.

Kolíňané ale dbají především na životní kvalitu, jsou ovšem dbalí i starých tradic. Pokud si dáte v Kolíně pivo, zažijete překvapení. Pivo „Kölsch“  je docela pitné, ovšem podává se v dvoudecových sklenicích (Stangen). Je to dáno tím, že  Kölsch se vaří podle receptu z roku 1516 a smí se podávat tradičně pouze v těchto sklenicích (prý proto, že kdy déle stojí a vyvětrá, nedá se pít). Pokud si dáte jiné pivo v jiném lokále, můžete dostat i půllitr. Cenově to vyjde zhruba nastejno, jen číšníci v kolínských pivovarských hospodách musí běhat mnohem více. Rozhodující je čárka na pivním tácku – kolik čárek, tolik piv platíte, pokud číšník zapomněl, má smůlu. Pokud už máte piva dost, položíte tácek na sklenici. To je znamení, že už další pivo nechcete. Jinak ho dostanete hned, když jste dopili to předchozí – i Kolíňanům je jasné, že jednou „Stange“ žízeň neuhasíte. A pozor! Pokud si chcete sklenicemi „štrnknout“ pak zásadně dnem sklenice, nikdy ne – jak je zvykem jinde –  jejím horním okrajem! Ne že by se hned rozbila, ale nesluší se to.

Kolínské životní heslo totiž je: „Když už jednou musíme žít, tak přinejmenším dobře.“

Sympatické, ne?

Mimochodem, kupovat si tzv. “Kölner card” se naprosto nevyplatí, pokud se chcete pohybovat v městském centru. Slevy v muzeích jsou jen marginální, jedinou výhodou je cestování metrem a veřejnými dopravníi protředky. Což ovšem k prohlídce historického centra sotva potřebujete.