Pán Bůh dal člověku rozum, aby jej tak odlišil od ostatních stvoření na této zemi. Tak zní přinejmenším ideální představa, kterou si lidé o sobě vytvořili. Jenže já, a myslím že nejen já, jsem denně vystaven pokušení tomu až tak úplně nevěřit. Denně a vlastně neustále zakopávam o lidi, kteří tento boží dar buď nechtějí nebo neumí používat. Ono to tak trochu bolí zapnout ten orgán v příliš těsné lebce, ale nebojte se, ono se to nakonec vyplatí.
Jako lékař jsem denně vystaven povinnosti vyptávat se lidi na věci, na které by si měli vzpomenout, jenže ono se jim nechce. Ani fakt, že by jim takto předané informace mohly pomoci v jejich léčení je tak zcela nemotivuje. Zkuste se zeptat pacienta, jaké bere léky. Odpovědi:
Nemám tušení – 40 procent
To máte v počítači, pane doktore – 30 procent
To ví moje žena – 20 procent ( tuhle odpověď dávanou muži, kteří se tak dobře cítí v pozici malého dítěte, o které se zase stará hodná máma, miluji ze všeho nejvíc. Cítím se poté vždycky příslušníkem méněcenného pohlaví)
Takové malé žluté a někdy ještě větší červené – 8 procent.
Ten zbytek pak své léky buď zná nebo má aspoň lístek, na nichž jsou jména léků napsána (samozřejmě většinou bez dávkování) nebo mají s sebou krabičky od léků (většinou od všech, které brali v posledních třech letech a z nichž většinu už neberou a neví, které to jsou.
Ani vysvětlování, že znát své léky je nutné, protože v případě nehody nebo náhlé nevolnosti může člověk skončit v jiné nemocnici a dostat pak lék, který se s oněmi branými nemusí snášet a může pacienta dokonce ohrozit na životě, ani to nezabírá.
Ptáte se zřejmě, proč to tedy vlastně dělám, proč ty lidi trápím všetečnými otázkami, když vím, jak malá je šance, že dostanu skutečně použitelnou odpověď. Není to jen sadismus intelektuála, jenž se snaží dokázat svou převahu nad chudákem pacientem? Nechám si místo na odpověď na tuto otázku na později.
I vizita vypadá podobně. Lékař přijde, má na pacienta minutu až pět. V té se snaží vysvětlit nemocnému jeho zdravotní stav, jeho léčbu a zamýšlená další vyšetření. Raději se neptá, zda mu pacient rozuměl, to je sebeobrana, aby jej netrefil šlak. Zjistilo se, že zhruba 20 procent pacientů má po vizitě jsous takous představu, o čem se s nimi hovořilo. Zde nechci být nespravedlivý. Vizita je asymetrická situace, v níž má lékař a pacient naprosto odlišnou pozici a také odlišné očekávání. Pro lékaře je to příležitost hovořit s pacientem a vysvětlit mu vše potřebné. Pro většinu pacientů (čest výjimkám) je to pouze rituál. Pan doktor přišel, vše běží podle zaběhaného řádu vše je tedy v pořádku. Mozek se vypíná v okamžiku vstupu bílých plášťů do pokoje. Většinou ze zdůvodněním (nebo je to vnitřní výmluva?)– „stejně bych tomu nerozuměl“.
Já vím, jedná se většinou o starší lidi, kteří jsou svým zdravotním stavem a jeho léčbou beznadějně přetíženi. Ale zažil jsem i mladého člověka (s vážnou srdeční chorobou, která jej skutečně ohrožovala na životě) který si vymohl, že bude chodit na kontroly do nemocnice jen když tam nebudu, protože se jej pořád ptám na jeho léky a on přece není povinnen je znát. Tolik k ochotě používat onen boží dar, jehož centrum se nachází v naší lebce.
Řeknete že jsem sarkastický, že jsem intelektuální povýšenec. Před zhruba deseti lety proběhla v Rakousku anketa, v níž byly desetitisíce lidí dotázány. „Kdo je zodpovědný za váš zdravotní stav?“ Šedesát procent dotázaných odpovědělo „Můj lékař“. Tolik k uvědomění. Protože kdyby měl člověk převzít zodpovědnost za svůj zdravotní stav sám, musel by se zamyslet. Nad sebou, nad svým způlsobem života, nad léky, jež bere či nebere nebo by měl brát. Pořádně namáhavá činnost.
Samozřejmě jsou výjimky. Vlastně to ani výjimky nejsou, existuje skutečně menšina lidstva (a předpokládám že ti, kdo se propracovali k přečtení tohoto článku k této menšině logicky musí patřit, protože museli vyvinout nemalé mozkové úsilí, než jej objevili) jíž dělá myšlení radost. Může se stát dokonce požitkem, protože porozumění složité věci, objevení něčeho, co bylo našemu poznání zatím skryto, vyplavuje endorfíny, tedy hormony štěstí stejně jako požitek z jídla, požitek z pohybu či z lásky ať už duševní či tělesné. Lidé, kteří aktivně myslí, jsou podle mého soudu šťastnější a navíc neplatí za svůj požitek obezitou ( v případě jídla), bolestmi svalů či kloubů (po joggingu), rozervaným srdcem ( v případě lásky duševní) či pohlavními nemocemi ( v případě lásky čistě tělesné). Tak proč se té šance nechopit a neudělat pro svou pohodu něco pozitivního?
Protože je to namáhavé?
Byl jsem dlouhá léta na oddělení jediný lékař, který uměl vypočítat plochu aortální chlopně v případě jejího zúžení. Není to nic mimořádně těžkého. Prostě se porovná rychlost krve před chlopní s tou za chlopní, změří se průměr chlopně a z něho se vypočítá její plocha. Samozřejmě ti, kdo v se v matematice neulévali, vědí, že tady vstupuje do akce řecké písmenko Pí a do práce s ním se nikomu moc nechce. Jenže protože my nepotřebujeme počítat na tisíciny a víme, že kruh vepsaný do čtverce představuje přibližně tři čtvrtiny jeho plochy, můžeme si tu situaci hodně usnadnit. Vysvětlil jsem to kolegům, napsal jsem jim onu Bernouilliho rovnici. Přesto stále běhali za mnou, nebo mne zavolali k ultrazvuku s tím, že se jim tak chlopeň „zdá“ zúžená a že se na to mám podívat. Dnes máme program na tento výpočet v ultrazvukovém přístroji a ten provádí tento výpočet aicky. Nikdo mne už nevolá, tedy pokrok. Zdánlivě. Kolegové se tím chytřejší nestali, jen předali část své inteligence stroji. A to děláme tak rádi!
Matematika byla v celém středověku poslední z nižších umění. (Bylo jich celkem sedm, tři nižší a čtyři vyšší, k vyššímu stupni se mohlo postoupit po zvládnutí báze oněch tří). Zvládnutí matematiky bylo tedy základem k postoupení do vyššího stupně vzdělávání, jenž začínal výukou logiky. Vlastně bezchybný systém. Není logičtější vědy, než je matematika, kdo ji tedy nezvládal, nemusel se o logiku ani pokoušet. Dnes za nás počítají stroje. Rádi jsme jim tu funci předali (proto se přece naše stolní mašinky jmenují počítače, i když na nich děláme všechno jiné než výpočty), abychom se nemuseli něčím tak těžkým jako je logické myšlení zabývat. A naříkáme, že z našeho života pomalu mizí zdravý rozum. Aby ne, zdravý rozum a logika jsou si totiž věci velmi příbuzné, pokud ne totožné.
Jedna má známá mi kdysi řekla, že lenost je motor pokroku. Něco na tom bude. Právě snaha ulehčít si práci, zbavit se námahy, vedla lidi k převratným vynálezům, kolem a lukem se šípem počínaje. Určitě chvályhodná snaha, ženoucí lidstvo vpřed. Ale i s vedlejšími – tedy rozuměj v medicínské řeči – nežádoucími účinky. Když jsme lopatu vyměnili za bagr, začaly nám atrofovat svaly. Když vyměníme tužku a papír za počítač, začne nám atrofovat mozek. Delegujeme část své inteligence, část svých schopností na stroj stejně jako oni pacienti, kteří mne dokážou vytočit nejvíc, svou vlastní soběstačnost na manželku ( to jsou ti – to ví moje žena pane doktore). Pohodlné, jistě. Je příjemné být líný, moc příjemné a tím i svůdné. Ale platí se za to blbnutím. A čím je člověk starší, tím snadněji to může nastat. A právě proto trápím své pacienty otázkami na jejich léčbu, otázkami, jež nemají rádi, protože hledat odpověď je namáhavé. Ale ta námaha zachraňuje mozkové buňky.
Prosím aspoň vás, kdo jste prokázali schopnost brilantního myšlení, protože jste našli mou ztracenou webovou stránku a měli jste dokonce odvahu otevřít a pak vytrvalost přečíst si až do konce tento článek. Nepřestávejte s tím. Je vás málo, ale jste nadějí, že lidstvo přece jen tak úplně nezblbne.
Děkuji vám za to předem.

Proč píšu historické romány?

Tu otázku mi položila jedna velmi milá a vzdělaná žena, kterou smím už řadu let počítat k mým přátelům. Tu druhou část otázky jsem si pak položil já sám – nepovažuješ se při tom za dinosaura? A konečně je to už řada let, kdy se mne jeden spolužák zeptal – proč nepíšeš něco pořádného – o současných lidech?

Teď se mi tedy ty tři otázky složily do jedné a já jsem se rozhodl sám sobě na ně odpovědět. Za každým rozhodnutím bývá obvykle nějaký příběh. Tak je tomu samozřejmě i u mně. O dějiny jsem se zajímal od svých nějakých třinácti let, samozřejmě byla jedním z podnětů pro můj zájem skutečnost, že můj otec vyučoval dějepis. Jenže stejně jako historie mne v té době zajímala i biologie, především botanika, ani fyzika nepřišla úplně zkrátka, teprve časem se můj zájem přikláněl stále více k dějinám. Proč? Stalo se to v okamžiku, kdy jsem přestal dějiny vnímat jako tekoucí proud dějinných dat,(která, jak víme od Járy Cimrmana, jsou nezapamatovatelná) ale jako příběhy skutečných lidí. Protože tím historie skutečně je. Za dějinnými událostmi se skrývají osudy a příběhy jednotlivých osob, jejich váhání, nejistota, nemoci, strádání, sympatie, lásky či nenávist. Najít je za suchou řečí dat, to bylo něco, co mne začalo stále víc lákat. A odkrýt souvislosti, proč se něco stalo a proč se to nemohlo stát jinak. A pokud mohlo, proč se tak nestalo.

S psaním jsem začínal jako každý jiný. Milostnými básněmi v čase, kdy mne přemáhaly návaly hormonů a neovladatelných nenaplněných tužeb po lásce a po děvčatech, která na mne kašlala a o něž jsem se hodlal za každou cenu ucházet. Psal jsem tedy milostné básně. Ani jedna se nedochovala, aspoň ne v mých análech, po mnoha a mnoha letech mne jedno z oněch děvčat, které se mezitím stalo ženou, překvapilo tím, že mi onu báseň, již jsem pro ni napsal, odrecitovalo. Mimochodem, nepomohlo mi to v mé snaze dostat ji do postele, vyšel jsem u ní stejně jako u mnoha jiných naprázdno, přesto mne potěšilo, že si báseň, jíž jsem se pokoušel zlomit její odpor, doslovně zapamatovala. Pak přišly literární soutěže na fakultě a úspěchy v nich, které mi dodávaly pocit, že možná umím psát.

A konečně, psát o problémech současnosti v době, kdy jsem se rozhodl vyzkoušet můj literátní talent v praxi, tedy v první polovině osmdesátých let minulého století, znamenalo buď se přetvařovat či dokonce lhát, nebo se dostat do konfliktu s tehdejší mocí a psát jen do šuplíku bez naděje na zveřejnění, zato s dobrou nadějí na policejní dozor. Napsat historický román, jenž by byl paralelou na tehdejší poměry v nedemokratickém Československu, navíc utiskovaném velkým bratrem na východě, mělo mnohem větší vyhlídky na zveřejnění a na úspěch. Bylo paradoxem, jaký umí psát jen život sám, že vydání oné knihy se neočekávaně zdrželo o víc než jeden rok a vyšla nakonec až v lednu 1990. Možná jsem také neměl dost odvahy psát o sobě, protože spisovatelé ať už chtějí nebo ne, píší autobiograficky a dávají čtenářům na pospas své nitro a své osobní problémy. Toho jsem se asi bál. A možná jsem měl málo fantazie, abych dokázal vymyslet příběh, který jsem neprožil.

Výsledkem byl první román Stín Persepole. Samozřejmě že hlavní hrdina Uštani má mé myšlení a mé povahové rysy, ale jestliže žil před dva a půl tisícem let, je přece jen jiný než já a jeho život není a nemůže být životem mým. A navíc, jeho příběh se stal, bylo jej třeba jen najít, nebylo třeba si jej vymýšlet od základu. Můj první historický román byl na světě – a přinesl úspěch. O mém dalším osudu bylo rozhodnuto.

Ne, že bych se nesnažil psát knihy i ze současnosti. Nedokázal jsem nepopsat své osudy v letech 1989 – 1993, nejpohnutějších v mém životě. Ale nedokázal jsem to jinak než formou satiry, protože život se mnou skutečně hrál absurdní divadlo. Kdyby je člověk bral vážně, musel by pomýšlet na sebevraždu, ale, jak kdysi vtipně napsal Vladimír Renčín – „Pokud se život bere jako kabaret, docela to jde“. Já jsem si jeho větu pozměnil na: „Pokud člověk dospěje k poznání, že Bůh je v podstatě veselá osobnost se smyslem pro humor, která se na náš účet ráda pobaví, je život hned srozumitelnější.“ Stejně tak jsem zpracoval i můj rok vojenské služby v čase, kdy komunismus dostával své první trhliny na fasádě a kde o absurdní situace nebyla nouze ani v nejmenším. Obě knihy byly od nakladatelů odmítnuty s poznámkou, že bych se měl držet svého kopyta. Proto mne znáte a budete zřejmě i znát „jen“ jako autora historických románů.

Nicméně jsem stále ještě otázku nezodpověděl. Proč ty romány píšu? Proč je píšu při mém časově extrémně náročném povolání, proč je píšu na úkor odpočinku a relaxace třeba v nějakých termálních lázních či v hospodě s přáteli. Proč je píšu a ohrožuji tak mé další koníčky jako je tenis či lyžování, práce na zahradě, či – o čemž bych se možná ani neměl zmiňovat – sbírání známek. Proč píšu, když mne to vyčerpává a kdy jsem po intenzivních pracech na dokončení knihy skoro pokaždé ohrožený burnoutem (v poslední době velmi populární syndrom, kterým trpí i lidé, kteří nemají nic na práci) a zralý na pobyt v nemocnici. A když mne poté několik týdnů sžírají pochybnosti, jak novou knihu přijmou čtenáři.

Odpověď může být jen jedna – protože mne to nesmírně baví a protože mi to způsobuje radost. Díky poznávání doby a osob, o něž se jedná, cestuji do míst, kam bych se jinak zřejmě nikdy nepodíval, poznávám spoustu zajímavých lidí, s nimiž bych se jinak určitě nesetkal. Díky těmto lidem i oněm navštíveným zemím se rozšiřuje můj obzor, cítím se bohatší a nejen cítím – i jsem. Samozřejmě ne finančně, z psaní historických románů ještě v Čechách zřejmě nikdo nezbohatl – pokud ano, tak jej neznám. Ale jsou to ony úžasné momenty, kdy člověk začne náhle chápat něco, co pro něj bylo dosud nepochopitelné a neuchopitelné, momenty, které bych za nic nevyměnil.

Snad se to bude dát lépe pochopit, když jednu takovou episodu popíšu v detailu. Při přípravě na mou knihu, jež nakonec vyšla pod titulem „Mezi císařem a papežem“, jsem narazil na zásadní problém. Ten problém se jmenoval Jan Hus. Samozřejmě, pokud píšete o Kostnici let 1414 – 1415, tak to bez něj prostě nejde. I když v původní koncepci románu mělo jít především o konfrontaci císaře Zikmunda a papeže Jana XXIII, Husa jsem prostě ignorovat nemohl. Kdyby tam nebyl, byla by kniha určitě hotová o dobrý rok dřív, ale nezažil bych to, o čem chci teď psát a zač jsem našemu mistru Janovi vlastně neskonale vděčný. Musel jsem totiž napřed pochopit, proč jej vlastně odsoudili. S poněkud primitivní představou, že to bylo za kritiku církve, jak nás učili ve škole, jsem se nemohl smířit. Věděl jsem už totiž, že jeho soudci jako například kardinál d´Aily kritizovali nešvary církve stejně jako on. Byl odsouzen jako kacíř, tedy museli objevit v jeho učení něco, co odporovalo tehdejší ideologii. A tady byl malér – středověká filosofie, tedy teologie, scholastika. Co jsem o ní mohl vědět? Co jsme se o ní dozvěděli v komunistické škole? (odhlédnouc od faktu, že náš učitel občanské nauky profesor Minář by pedagog naprosto výjimečný a i za podmínek komunistického režimu ve mně dokázal vzbudit zájem o filosofii a s tím, co mne naučil, jsem pak exceloval šest let na lékařské fakultě, aniž jsem se musel nějak v oblasti filosofie dále namáhat). Ale scholastika byla v čase komunismu tabu. Byla pro nás nesmyslným učením, kdy se kardinálové po měsíce hádali, kolik andělů může tančit na špičce jehly. Co jsem si s tím měl počít? Kudy jsem měl do tak problematického učení vstoupit. Zkoušel jsem ledacos. Přečetl jsem si skoro všechny Husovy spisy (jen to zabralo čtyři měsíce). Koupil jsem si knihu o Tomáši Aquinském, pilířii onoho učení, hledal jsem v odborné literatuře i na intrnetu. A nedostal jsem se ani o milimetr dál. Stále jsem nevěděl, oč se jedná. Až jsem při úklidu ve své knihovničce náhodou objevil knihu sovětského autora Ivanova „Středověká filosofie“. Dávno jsem už zapomněl, že ji mám. Vzal jsem ji do ruky s nedůvěrou, co už mohlo v komunistickém Rusku vyjít chytrého k takovému tématu? A ta kniha byla geniální. Jednoduchá, pochopitelná a přece jdoucí k jádru problému. Bylo půl deváté večer, pamatuji si na ten okamžik jako by byl včera. Ležel jsem na břiše na posteli ve svém služebním bytě na Stolzalpe, když jsem náhle pochopil. Bylo to jako blesk, bylo to zjevení, nepamatuji si, kdy jsem zažil naposledy tak čistý pocit absolutního duchovního štěstí. Věci nabraly svou formu, začaly zapadávat jedna do druhé jako puzzle, náhle jsem se vyznal a každou další přečtenou větu jsem byl schopen zařadit do kontextu. Nespal jsem celou noc, nedokázal jsem usnout, neptejte se, jak jsem vypadal druhý den v práci.

Pochopil jsem, že lidé i v oné době pozdního středověku neměli jiné starosti a zájmy než my dnes. Chtěli rozumět, proč jsou tady na světě, proč musí žít tak, jak žijí a proč tomu nemůže být jinak a pokud může, jak na to. Na rozdíl ode dneška, kdy si klademe úplně stejné otázky, neměli k dispozici výsledky vědeckého bádání v oblasti fyziky, chemie, biologie či astronomie, zdrojem jejich poznání byla bible. A Aristoteles s jeho systematickým popisem vědeckých oborů. Byli stejně moudří jako lidé dnešní a dokázali i z tak omezených zdrojů poznání dospět k úžasným výsledkům. Teď jsem tedy věděl, oč se jedná, ale čtenáři musel tyto myšlenky zprostředkovat nějaký mluvčí. Člověk té doby. Jenže kdo byl mluvčím teologie na začátku patnáctého století? Ve všech učebnicích a moudrých knihách, zabývajích se středověkou filosofií, se končí Wiliamem Ockhamem – i Ivanov to tak udělal. Jenže Ockham žil na začátku století čtrnáctého, tedy sto let před Kostnicí a Husovým procesem. Dá se snad dnešní filosofie vysvělovat poučkami Hegelovými? Kdo byl vůdčí osobností okolo roku 1414? Při mé návštěvě Slovenska mi můj přítel Jožko Borzík zprostředkoval návštěvu u profesora Chalupeckého v Levoči. Velmi vzdělaného pána, jenž byl tak milý, že si byl ochoten vyhradit čas pro návštěvu spisovatele beletrie. Diskutovali jsme skoro dvě hodiny aby nakonec zkonstatoval, že mi v té věci asi nepomůže. Ale půjčil mi knihu Francise Rappa, že by mi snad mohla pomoci. A po několika desítkách stran to bylo tady. Objev, v nějž jsem už ani nedoufal. S úžasem jsem zistil, je onu osobu už mám ve svém románu netušíc, jak byla ve své době významná. Byl to kardinál d´Aily, vzdělaný teolog a profesor na pařížské Sorbonně. Pak jsem se vydal do knihovny university v Grazu, kde mi paní Mayerl, má dobrá známá, jež mi pomáhala už při mých předcházejích knihách, vypůjčila z německých a anglických knihoven d´Ailyho spisy, jeho knihy filosofické i astronomické, protože milý kardinál byl na svou dobu i převratný hvězdář. A pak už nebylo těžké najít, v čem se Hus odlišoval od oficiálního učení své doby, nebylo těžké rozumět jeho rozsudku. Vše mělo svou konturu, svůj tvar, vše bylo pochopitelné – a byl to úžasný pocit.

Takže snad jsem na základě této historie dokázal zodpovědět otázku proč píšu. Není to ale jediný důvod. Při studiu dějin zakopávám stále znova o úžasné příběhy zajímavých lidí. Příběhy, které buď upadly do zapomění, či byly někým zcela falešně intepretovány. Je mi těch příběhů líto. Pokud by se měly stratit a vím, že pokud bych zůstal jediný, kdo je mohl s oněmi osobami prožít, pak se mnou i zmizí v zapomění. Jediným prostředkem proti takovému zapomění je zprostředkovat tyto příběhy co nejvíce dalším lidem, aby v nich žily dál. I když já tu nebudu. Knihy zůstanou a vždy tu bude možnost, že  je někdo vezme do ruky, že jej zaujmou a že si onen příběh přečte, bude se mu líbit a bude jej třeba vyprávět dál. V tom je síla psaného slova, síla, o níž mluvil v mé knize už vzpomenutý kardinál d´Aily. Člověk, jehož bych sice měl jako Husova soudce nenávidět, kterého ale nemohu neobdivovat pro jeho genialitu.

A k poslední části otázky. Zda se necítím jako dinosaurus? V podstatě – cítím. Ale proč by to mělo vadit? I dinosuaři měli své místo v dějinách. Jestliže se obec čtenářů knih zmenšuje a obec čtenářů historických románů pak zřejmě ještě rychleji, neznamená to, že by si nezasloužili, aby mohli číst to, co čtou rádi. Právě proto si je zaslouží. Protože jsou něčím vyjímečným. Možná je doba velkých nákladů jako tomu bylo za Jiráska, či později za časů Loukotkové už minulostí. Ale i doba antické filosofie neměla jen velké doby Aristotela či Platóna, ale i autory doby svého konce Prokla či Boethia. Někdo musí být tím, kdo zavře dveře a zhasne světlo. A možná to ani nebudu já.

NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA  1. část

Mrznoucí déšť se záplavami v lednu, teroristické útoky, inteligentní zbraně, ozónové díry v atmosféře, přibývání psychických onemocnění a drastické změny přírody.

Jsou to všechno známky, že se náš svět neodvolatelně mění? Jsme svědky zániku obrazu světa, jak jsme ho znali a namlouváme si, že jej ještě tak známe? Že jsme právě současníky vzniku nové časové éry, nové doby?

Začíná snad pravě teď po starověku, středověku a novověku nová epocha lidských dějin? Nebo už dokonce začala? Jaké dostane jméno, je v podstatě jedno. Určitě bude hodně záležet na dalším vývoji, zda to bude doba atomová, doba kosmická nebo doba elektronické komunikace. Každopádně to ale bude epocha, v níž bude lidstvo konfrontováno ze zcela jinými hrozbami, výzvami a pořadavky, než v nám dobře známém odeznívajícím novověku.

S mým vrozeným konzervatismem a sklonem k skepsi bych tuto novou epochu nazval prostě „dobou pozdní“. I do němčiny je tento termín jako „Spätzeit“ dobře a jednoduše přeložitelný, v angličtině tomu nebude určitě jinak. Které datum nebo který rok si zaslouží označení konce novověku a začátku této pozdní doby, se teprve ukáže. Zda to bude výbuch atomové bomby v Nevadské poušti 1945, vynález prvního počítače, přistání člověka na Měsíci v roce 1968, zavedení internetu nebo teroristický útok na „Dvojčata“ Word trade centre v New Yorku, o tom nebudeme rozhodovat my. Pro mne je to rok 1989, kdy slavil svůj vznik internet – ostatně velmi skromně, protože tehdy sotva někdo poznal skutečný význam tohoto vynálezu, který byl původně myšlen jen pro přenos vědeckých informací. Dokonce i vynález knihtisku vyvolal na frankfurtském veletrhu v roce 1455 více zájmu. Kardinál Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II poznal okamžitě epochální význam tohoto vynálezu a nezapomněl o něm ihned podat zprávu. Skutečnost, že internet začal svou existenci tak nenápadně, mu neubírá v žádném případě na jeho skutečně revolučním významu v rychlosti výměny informací, který se dá porovnat jen s vynálezem knihtisku. Takto se dá novověk ohraničit daty 1455 a 1989.

Skutečnost, že nevíme, že tato epocha už skončila, nás nemusí zneklidňovat. Stejně tak byly i roky 476 jako zánik starověku a 1492 jako konec středověku určeny s velkým časovým odstupem, když byl jejich význam z dalšího vývoje správně pochopen. Rok 1492 jako konec středověku je pro mne, jak jsem už naznačil, velmi sporné a chci se k tomu tématu v mém textu ještě vrátit.

Nemusíme se ani zneklidňovat, že možná už v oné nové epoše žijeme a absolutní většina z nás si toho nevšimla. Stejně tak tomu bylo s koncem starověku či středověku. Ani život tehdejších lidí nebyl nijak dotčen odesláním západořímských císařských insignií do Konstantinopole v r. 476 – drtivá většina z nich o této skutečnosti ani nevěděla a ani se dozvědět neměla. Stejně tak trvalo staletí, než Kolumbův objev skutečně rozhodujícím způsobem ovlivnil život většiny lidské populace, rozhodně tomu tak nebylo v roce 1492. (Knihtisk změnil každodenní život člověka mnohem rychleji). Přesto těmito letopočty začínaly nové éry lidstva. Byl nastoupen nový trend, který určoval nové směrování lidské společnosti. Takže není vůbec podstatné, zda bude konec novověku označen rokem 1945, 1968, 1989 nebo 2001. Důležité je, kterým směrem se lidstvo vydá, když už jednou nevyhnutelně a neodvolatelně opět jednou změnilo směr svého vývoje. Argument, že novověk by pak byl příliš krátký, neobstojí. Spirála vývoje se točí stále rychleji, to cítíme dokonce i my jako jednotlivci ve svém životě. Jestliže tedy pravěk trval několik statisíc let, starověk tři a půl tisíce let a středověk pak přibližně tisíc, je skoro s podivem, že společnost novověku zůstala relativně stabilní a vyznávala stejné nebo podobné hodnoty více než pět set let. Na vývoj, kulminaci a zánik jedné epochy v moderním světě je to víc než dost. Pozdní doba určitě tak douho stabilní nezůstane. Co přijde po ní…? To nám může být momentálně dost jedno. Zatím stojíme na jejím prahu a jsme z ní zneklidněni, udiveni a vedle určitého zmatku převládá pocit ohrožení. Jako na prahu všeho nového. To nevylučuje, že tato doba přinese nakonec lidem mír, blahobyt a štěstí. I když tomu její začátek příliš nenasvědčuje. Ale i středověk začal vpádem Hunů, stěhováním národů a germánskými válkami pustošícími evropskou civilizaci a novověk hubením Indiánů v Americe, přičemž třicetiletá válka stála přede dveřmi.

Které jsou kamínky mozaiky, tvořící globální obraz měnícího se světa? Změny klimatu a tím životního prostředí, změna sociální struktury společnosti s prosazující se globalizací, nový způsob elektronické komunikace, ztráta vlivu náboženství a jejich uzavírání se do sebe na způsob sekt. To vše jsou jednotlivé faktory, které vytvářejí obraz něčeho nového, něčeho, z čeho mají skeptikové strach. Optimisti to možná a chválabohu berou jako výzvu, se kterou je třeba se proprat. Vznik této doby je znamením, že lidstvo se dostalo ve svém vývoji o stupínek dál.

Co přinese ale tento vývoj? Skončila symbióza člověka a zeměkoule, přestává i lidské parazitování na bohatstvích planety, člověk začal Zemi ohrožovat. Aktivně změnil přírodu  a její zákony a nastartoval tím sebezničující proces. Atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki určitě neměly takový vliv na tento vývoj, jako honba za zisky a neochota přijmout fakt, že samoúčelné zvyšování průmyslové produkce už naše životní prostředí dále není schopno unést.

Změna klimatu je nejzřetelnějším projevem nového světa. Je v podstatě jedno, zda se jedná o globální oteplení na základě působení člověka, jeho produkce exhalací, nebo zda se jedná o spontánní projev konce doby ledové. Vědci, kteří vliv lidské činnosti na změnu klimatu popírají, argumentují, že devět desetin doby existence planety Země nebyl na zemském povrchu žádný sníh a led a oba póly byly pokryty vegetací. Myslím, že v konečném důsledku je jedno, co je příčinou globálního oteplování a s ním spojených přírodních katastrof. Lidstvo není ochotno a připraveno pokusit se o experiment se snížením exhalací a tím o nepřímý důkaz, co vlastně vinno je. Nikdy nerealizovaný protokol z Kjóta a marná jednání v Kodani jsou důkazy pro chybějící připravenost něco konkrétního podniknout. Další oteplování je tedy  nezastavitelné. Bylo by zastavitelné /pokud souhlasí teorie ekologů, že si za oteplení můžeme skutečně sami/ možná před dvaceti, možná před třiceti lety. Ale byl by to čin proti logice vývoje. Lidsto nedokázalo ještě nikdy odvrátit hrozící katastrofy, dokázalo ale velmi silný pud záchovy a dokázalo každou katastrofu nakonec přežít a dokonce se z ní i poučit. Už jen skutečnost, že se o problomu diskutuje je nezpochybnitelný pokrok, že se lidstvo ze starých chyb přece jen poučilo, i když možná ještě ne dost. Konkrétní výsledky chybí a nedají se ani očekávat. Proto zřejmě nezbývá, než směr vývoje přijmout a akceptovat i se všemi negativními projevy, které s sebou přináší. Vývoj má své zákony a nedá se obrátit zpět. To, že z hor zmizí sníh a lyžování zůstane jen vzpomínkou na zábavu z konce novověku, je tím nejmenším zlem, i když  pro obyčejného člověka tím nejhmatatelnějším, nejkonkrétnějším. Čekají na nás sucha na jaře a povodně v létě, orkány, ledové, namrzlé cesty v zimě, změna struktury zemědělské výroby a posun klimatických zón. Jak se vyrovnají Čechy s tím, že se dostanou do oblasti subtropů, jak zvládne Itálie, Španělskou a většina USA přechod do tropické oblasti? Kam se rozšíří pouště a tropické pralesy během dalších několika sta let?

Člověk se ale mění ještě rychleji a intenzivněji než jeho životní prostředí. Vůdčím fenoménem přitom je jednoznačně zrychlená výměna informací. Novověk byl předznamenán vynálezem knihtisku neméně a možná i více než objevením Ameriky. Jestliže Kolumbův objev pouze kvantitativně rozšířil oblast vědění, knihtisk ji změnil kvalitativně, nesmírně urychlil výměnu informací a stál u vzniku /i když s velkým předstihem/ průmyslové revoluce, vedoucího fenoménu novověku. Bez (tištěné) knihy kardinála d´Aillyho, který špatně vypočítla velikost zeměkoule, by neměl Kolumbus ostatně nic v ruce, čím by mohl přesvědčit španělskou královnu o potřebě západní cesty do Indie a její proveditelnosti. Vlastně to teby byl Johann Gutenberg, který cestu do Ameriky nepřímo připravil.

Jestli si tedy rok 1455, kdy se objevila první tištěná kniha, nezaslouží označení počátku novověku víc než Kolumbovo přistání na ostrově San Salvator v roce 1492, může být otázkou diskuse. Internet je označován za vynález, který ovlivnil a hlavně teprve ovlivní vývoj lidstva podobně jako kdysi knihtisk. A vše naznačuje, že tomu tak opravdu bude. Informace se stávají dosažitelné jako nikdy dříve. Dají se kdykoliv podle potřeby stáhnout, člověk může po internetu vést podniky a dokonce i války aniž by v nich musel být osobně přítomen. Osobní přítomnost ředitele průmyslového podniku nebo generála na bitevním poli už není potřebná. S touto skutečností je ale svázán výrazný nárůst psychického tlaku a pocitu nedostatku času. Výsledkem je maximální stručnost těchto informací. Je nesmírně těžké sedět u počítače několik hodin, aby si přečetl text o dvaceti či dokonce padesáti stranách. Zprostředkovaná informace musí být stručná, výstižná – prostě informativní. Stránka, maximálně jeden a půl strany je optimální délka. I jazyk se musí přizpůsobit tomuto požadavku. Řeč, nositel kultury novověku, vyvinutá humanisty šestnáctého století a přivedená do dokonalosti básníky od konce osmnáctého do dvacátého století, se stává druhotnou, stává se pouze zprostředkovatelem, nosičem informace. Nosič nemusí být krásný, musí být účelný. A tímto směrem se i vyvíjí. Marně pláčou učitelé jazyků v celé Evropě, že děti neovládají mateřský jazyk, že nejsou schopny číst Goetha, Shakespeara či Erbena. Tento trend bude pokračovat. Děti totiž tento komplikovaný jazyk novověku nebudou potřebovat. Bude jim dokonce překážet. Množství potřebných informací jim zaplaví jejich mozkovou kapacitu, přebytečná slova, která nebudou nosiči informací, se dostanou na okraj a upadnou časem do zapomnění. Myslím si, že tento trend je nezastavitelný. Literatura postupně zahyne a říkám-li postupně, nejedná se o časový horizont staletí ale spíše několika desetiletí. Poezie zmizí patrně jako první, literatura faktu jako poslední. Ale sotva se tento trend dá zastavit a výjimky knih typu Harry Potter na tom nic nemouhou změnit. Kniha ztratí některé ze svých současných funkcí, nezmizí zřejmě zcela z našeho denního života, ale stane se symbolem, umělecným artefaktem jako socha či obraz. Ale nebude se už číst, aby si člověk rozšířil svůj duchovní obzor, aby prožil něco hezkého a aby vylepšil své řečové schopnosti. Nemusíme si nic předstírat, tento trend zachvátil už i nás. Spisovatelé, jejichž knihy dnes čteme, používají už mnohem jednodušší jazyk než klasikové doby Goetheho nebo Máchy a nijak nám to nevadí.

Mladá generace tedy – s výjimkou chvályhodných výjimek – nečte a číst nebude. Nemá potřebu a brzy bude čtení beletrie dokonce na obtíž. Tlak nedostatku času by se tímto nepraktickým zaměstnáním jen zvětšil. Komunikace typu SMS – všechno potřebné vyjádřeno jednou větou, se stává pravidlem. Otázka, zda člověk skutečně potřebuje tolik informací a znalostí, kolik mu elektronická média nabízejí, je irelevantní. Pocit, že je člověk potřebuje, že je dokonce na jejich znalosti existenčně závislý, je mnohem důležitější a určující pro konzumaci elektronických médií než skutečná potřeba. Tento tlak je reálně tady a roste. Kromě toho roste s přebytkem informací a jejich rychlými změnami pociz, že je vše relativní a v podstatě nic nemá trvalou cenu.

Už Nietsche kdysi dávno řekl: „Přesycenost nestravitelným historickým věděním vede k chaotickému vnitřnímu světu, k relativitě všech obsahů a víry, k ironii, odpornosti, cynismu a egoismu, ke ztrátě všech morálních opor a k hlubokému pocitu beznaděje.“

Na tomto vývoji nemůže nic změnit ani skutečnost, že stále větší část populace už danému tempu vývoje nestačí, upadá do depresí nebo rezignuje. Tato část populace není úspěšná a proto neurčuje trend. Nevede společnost oním už spomenutým novým směrem. Troufám si tvrdit, že i kdyby toto tempo ztratila většina obyvatelstva, nezmění to nic na směrování společnosti. Trend určuj etotiž vždy vzor úspěchu, i kdyby zůstal jediný a poslední.

Paradoxním způsobem se s nárůstem elektronických médií, usnadněním a urychlením zprostředkování dat a informací, tedy vývojem „komunikační techniky“ komunikace lidí neskutečným tempem zhoršuje. Lidé se izolují. Jednak je to tím, že se vzájemně stále méně potřebují, společné večery u vína či dokonce u kytary jsou záležitostí společenských dinosaurů. Televize byla prvním médiem, které učinilo člověka, pokud se týče zábavy, soběstačným a zasáhla rozhodujícím způsobem do rozpadu sociální struktury společnosti. Zábava začala být soukromou záležitostí jedince a ne věcí společenskou. Počítače se svými elektronickými hrami a internetem tento trend dále prohlubují a dovádějí do dokonalosti. Lidé se přestávají potřebovat, nepotřebují se dokonce ani tehdy, když chtějí nakupovat.

Knihtisk předznamenal dobu novověku i tím, že urychlením informačního toku a zapojením širokých vrstev lidí do procesu vzdělání obrátil pozornost lidstva od boha k člověku. Člověk se dostal do centra bádání, vznikl takzvaný humanismus, jenž je nosným prvkem celého novověku. Pokud je člověk i nadále centrem bádání a pozornosti, zůstáváme alespoň kulturně v novověku. Je tomu tak ale skutečně? Člověk zaregistrovaný na facebooku komunikuje s ostatními „přáteli“, aniž by měl skutečnou tvář. Přesněji řečeno, nemusí ji mít. Jeho přání, jeho problémy a radosti, s nimiž se svěřuje, si nemůže nikdo ověřit. Při hlasování o oblíbenosti ve formě takzvaných „liků“, může každý vytvořit tolik neexistujících osob, kolik jen chce, aby od nich dostal kýžený hlas. Jak se dá zjistit, kolik těch hlasujícíh osob je skutečně reálně existujících? Kolik z nich existuje jen v počítačové síti? Člověk vstupuje do světa virtuálního. Zkoumá „představu“, již o sobě má. A stejně tak virtuálně převádí peníze, které nikdy nikdo neviděl a ani nevytiskl, obchoduje s akciemi, jež mají určitou virtuální hodnotu, často nekonečně vzdálenou od hodnoty reálné. Hodnotu, vytvořenou na virtuálním akciovém trhu, používajícím a často zneužívajícím reálné peníze existujícího reálného člověka. Jestliže tedy novověk přivedl člověka z nebe na zem, mizí nám člověk nyní zase někde jinde, ve virtuální realitě, již nejsme schopni sledovat ani kvalifikovaně posoudit. Přiznám se, že jsem filmu Matrix v době, kdy se promítal, příliš nerozuměl. Dnes mu rozumět začínám. Je skutečně ve filmu popsaný vývoj tak nereálný? Dnes už není problémem komunikovat s osobami, které třeba vůbec neexistují a mohou být vytvořeny ve virtuálním světě jen za určitým účelem.

NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA   2. část

Jiným problémem je, že s exponenciálním nárůstem informací a vědomostí roste specializace. Tento trend vede znova do izolace. Neexistují a nemohou existovat polyhistoři typu antických filosofů či humanistů šestnáctého století, kteří dokázali jakžtakž držet tempo s vývojem do konce novověku. Teď už to není možné. Tisíce odborníků v jednotlivých podoborech ztrácejí společný prostor na diskusi, v superspeciálních oborech dokáže komunikovat jen několik specialistů, rozptýlených na obrovských prostorách, kterým jako způsob komunikace zůstávají zase jen elektronická média. Jestliže před dvaceti lety vznikaly nové objevy tempem jeden za pět vteřin, dnes je to sedm za vteřinu. A je patrný trend k dalšímu zrychlování. I když je tento vývoj patrný ve všech oborech, nejzřejmější (lépe řečeno nejviditelnější) je zřejmě v medicíně. Už proto, že medicína se v konečném důsledku dotýká každého jedince, téměř každý se jednou stane na její úrovni existenčně závislý. I v medicíně dochází v poslední době k exponenciálnímu vývoji vědy, nových diagnostických a léčebných postupů. Současně se tím ale medicína stává pro lékaře, tedy nositele medicínských informací, stále nepřehlednější. Množí se specializace a podspecializace, někdejší úlohu praktického lékaře jako integrujícího prvku nezvládá dnes už ani všeobecný internista na poli vnitřní medicíny. Etabluje se pomalu obor všeobecného kardiologa, který je zase odkázán na řadu subspecialistů. Jakou šanci má při tomto vývoji pacient, že se se svou chorobou dostane právě k specialistovi, který se jeho onemocněním zabývá? Který jeho neurčité příznaky dokáže správně interpretovat?  Na velkých klinikách se toto číslo pomalu ale neúprosně blíží nule. Obrovské kliniky zabývající se špičkovou medicínou se pro pacienta paradoxně stávají stále nebezpečnějšími. A trend se začíná šířit i na periferii. Paradoxně tak  pro pacienta roste nebezpečí chybné diagnózy a léčebného postupu. Dramatický a nekontrolovatelný nárůst medicínských informací v konečném důsledku pacienta, kterému má sloužit, ohrožuje. Snaha o integraci, zlepšení komunikace a management vedou jen k dalšímu zapojování výpočetní techniky a další dodatečné zátěži. Přičemž výpočetní technika není schopna člověka v rozhodovacím procesu plnohodnotně nahradit. Uzavírá se kruh, v němž se točíme. Tento příklad z medicínského světa je jen malou ukázkou toho, co bude zřejmě provázet celou pozdní dobu. Člověk ve své touze po poznání, vědomostech a slávě, začíná sám sebe přetěžovat. Jestliže generace našich rodičů byla během svého života konfrontována celkem s pěti tisíci předměty, které se musela naučit ovládat, naše generace musí totéž dokázat s dvaceti tisíci. U generace našich dětí se odhaduje, že to bude sto až sto dvacet tisíc. A naši vnukové? Břímě, které si člověk nakládá, přestává být schopen nést. Část z ní může delegovat zpět na technické pomůcky (které dítě dokáže dnes vyřešit třeba i jednoduchou početní úlohu bez pomoci kalkulačky?), takto ale ztrácí svou nezávislost a integritu. Bude se jednat o vůdčí fenomén celé pozdní doby? Počínaje jednotlivým lidským mozkem a konče zničeným životním prostředím? Člověk překonal své hranice, stanovené mu při jeho stvoření. A dere se dál do tohoto neznámého území aniž by přemýšlel, kam se dostane a co jej tam čeká. Možná konečné vítězstvía ovládnutí přírody na naší planetě. Anebo sebezničení.

Proti extrémnímu nárůstu potřeby vzdělání stojí ale klesající připravenost mladé generace se vzdělávat. Jedním z důvodů je, že následkem nadbytku informací trpí schopnost se koncentrovat na konkrétní problém. Pocit, že se člověk musí už orientovat na příští text, negativně ovlivňuje schopnost vnímat právě čtené. A následkem nedostatku koncentrace vzniká pocit bezmocnosti – prostě se nedaří na nic vzpomenoutm co se člověk pokoušel uložit v paměti. A k tomu přichází ještě hospodářský tlak. V internetu a v počítačovém průmyslu všeobecně se nabízí neskutečné množství zábavy, zvláště pak počítačové hry s velkým potenciálem vzniku závislosti. Děti, které do této závislosti sklouznou, nejsou schopny se příští den ve škole koncentrovat na vúuku, protože jsou myšlenkami už při pokračování včerejší hry. Úroveň vzdělanosti klesá, zvláště u citlivé skupiny pubertální mládeže, která se vlastně má pro další vzdělání rozhodnout a připravit. Dalším problémem je, že závislostí na počítačových hrách je postiženo mnohem víc chlapců než děvčat. Výsledkem je změněná proporcemezi vzdělanými chlapci a děvčaty ve prospěch žen. Náš model rodiny, který je ještě určován patriarchálními stereotypy, je pro vztah, v němž je finančně určujícím prvkem rodiny žena, není na takový vývoj připraven. Překonaný model vzdělaného muže jako živitele rodiny a nevzdělané ženy v domácnosti už dosloužil. Nový model, vzdělaná žena jako živitelka rodiny a muž v domácnosti není ale od současné společnosti akceptován. Výsledkem je přebytek vzdělaných žen a nevzdělaných mužů ve věku příznivém pro založení rodiny. Na venkově je tento vývoj ještě dramatičtější, protože lépe vzdělané mladé ženy odcházejí do měst, aby tam hledaly svou šanci, chlapci zůstávají sedět doma – bez ženy a bezpotomstva. Znám obec, kde je poměr žen a mužů ve věku pod třicet let 1:10. Další vesnice budou následovat.

Slovo jako nositel vzdělání pomalu dosluhuje. Následkem snižovanání představivosti je pro naši mládež stále těžší přeměnit slovo v obraz. Je totiž obrazy ve všech formách doslova zaplavena. Neměli bychom zapomenout, že vysvětlující slovo jako metoda vzdělání byla zavedena Janem ˇAmosem Komenským v první polovině sedmnáctého století. Je tím dítě novověku a s jeho koncem i zemře. Ve vzdělávání je třeba hledat nové cesty, například právě obrazy. Naše mládež je na obrazy jako nosiče informací z kin, televizních přístrojů a počítačů zvyklá a tuto připravenost by bylo třeba využít. Plakat za slovem a jeho ztraceným významem nám nepomůže a naší mládeži pak už vůbec ne.

S oslabením a postupným zánikem komunikace souvisí i rostoucí společenská izolace. Ne náhodou dochází k rozpadu rodiny jako základní společenské jednotky právě v této době. A ne náhodou se nachází největší počet osamělých lidí právě ve velkých městských aglomeracích. Základní sociální jednotkou pravěku byla tlupa. Bylo to logické, v lidských dějinách se vždy sdružuje jen tak velký počet lidí, který je schopen se uživit a vychovat potomstvo. Člověk je příliš egoistický a egocentrický, aby dobrovolně činil něco, k čemu není donucen svými základními pudy přežití a rozmnožování (o tom druhém se v moderním světě při pohledu na demografický vývoj dá s úspěchem pochybovat – také jeden z nových prvků společnosti dříve neznámý, známka nástupu nové doby a nových problémů). Nestrpí tedy ve své bezprostřední blízkosti víc lidí, než kolik je nutné, protože to znamená nutnost přizpůsobování a korekce vlastních zájmů. Tedy něco člověku a jeho přirozenosti cizí, vnucené mu jedině společenskou nevhnutelností přežít. Člověk je tvor společenský z donucení, ne svou přirozeností. A je jedno, jaký důvod to byl, zda výhody společného lovu nebo jen soutěžení, potřeba se porovnávat, konfrontace nápadů nebo jen potřeba imponovat anebo jako protiklad hledání ochrany. Jedná se o nutkání, které člověk ani nevnímá.

Od mladší doby kamenné nahrazuje tlupu rodina. Zemědělství přináší více potravin, pohodlnější život, potomstvo dokáže dovést k dospělosti už jen jeden pár lidí – z logických důvodů opačného pohlaví. Takto se formuje na dalších několik tisíc let život v dvojici, v nejmenší možné jednotce, která je schopna přežít a rozmnožovat se. Podíváme-li se na rodinu blíže, vidíme i tady dynamický vývoj. Od velké vícegenerační rodiny se v poslední sobě přechází k prvku malé jednogenerační jednotky, migrace obyvatelstva nabývá na intenzitě. Lidé se stěhují za prací a prosperitou – protože si to už mohou dovolit. Konec dvacátého století pak přináší novou situaci, že k přežití si stačí náhle člověk sám. Rodiny s jedním rodičem přežívají – a vůbec ne špatně. Jedinec, ať už žena či muž, je schopen přežít a dochovat  potomstvo bez cizí pomoci. Logicky se tedy zbavuje partnera, kterému by se musel přizpůsobovat a kvůli němu korigovat své zájmy. Překotnost toho vývoje, běžící ve znamení ženské emancipace, zaskočila navíc muže natolik, že prakticky nejsou schopni se s tmto vývojem vyrovnat. Stávají se slabším a v rodinných vztazích postradatelnějším článkem, který je často odhazován jako nepotřebná zátěž. Také kontakt mezi generacemi, tedy mezi rodiči a dětmi se redukuje. Dítě je poznamenáno víc chaoticky nabízenými informacemi z masmédií než výchovou ze strany rodičů. Pocit osamění, pocit, že mu nikdo nerozumí a poté odmítání kontaktu a izolace jsou logickým následkem. Počet rozvodů a nemanželských dětí roste exponenciálně a nezadržitelně sledujíc tento ekonomický a společenský vývoj, paralelně k tomu slábne vliv tradičních institucí, které měly rodinu ve znaku svého působení, jako například katolické církve. Člověk se ve své touze po nezávislosti s následkem izolace zbavuje zátěže pravidel diktovaných mu tradicí či religiózními organizacemi. Paradoxně tedy v době zvýšené mobility, rychlých dopravních prostředků a komunikačních médií roste počet osamělých osob. V dotazníku, čeho se lidé ve stáří bojí nejvíce,  neuvedla většina dotázaných chorobu nebo bolest, ale izolaci a osamělost. Sociální izolace nabývá hrozivých rozměrů, ale ačkoliv se lidé samoty bojí, vyhledávají ji. Paradox? Ne, jen zase jednou přecenění vlastních schopností. Člověk chce být nezávislý, dokud je skutečně soběstačný. Později je odsouzen k osamělosti, aniž by se tomu mohl bránit. Sociální systém domovů důchodců tento problém nemůže odstranit. Člověk opět jednou překonal své možnosti a v konečném důsledku tím trpí.

Jak vypadá moderní kybernetický člověk podle Konráda Lorenze? Neumí rozeznávat mezi živoucím a neživoucím, váže se na neživé předměty, není schopen empatie, má neurotické nutkání, pozorovat stále stejné objekty, chce být ponechán v klidu a nerušen, používá řeč pouze k manipulaci a ne ke komunikaci a tím redukuje svou slovní zásobu a nakonec se u něj redukuje i libidózní pokrytí povrchu jeho těla.

Pozdní doba je poznamenána i zánikem působení tradičních organizací. Nejzřetelnější je to v působení církví. Právě v západní společnosti, která je předvojem vývoje, je tento pokles nejrazantnější. Paradoxně v tomto ohledu zaostává USA za Evropou, zatímco ve všech ostatních na předchozích řádcích popsaných trendech vývoje Američané Evropany jasně předstihují. V náboženské otázce přece jen působí v americké společnosti více tradice. Nesmíme zapomínat, že Americká společnost, zejména v oblasti Nové Anglie vznikala jako „Město na hoře“, tedy jako snaha prosadit biblické principy, které se v Evropě už tehdy na začátku novověku výrazně oslabovaly, do běžného lidského života. Není třeba zapomínat i na to, že většina americké populace se hlásí k protestantismu, který je modernějším proudem křesťanského náboženství a tím pádem dokáže lépe reagovat na společenské změny moderní společnosti než konzervativní katolicismus. V Evropě nicméně zaniká vliv protestantské víry stejně rychle jako katolické. Tento rozdíl mezi světadíly však není pro vývoj rozhodující. Nápadné je, že katolická církev se vzdává svého universalistického působení a uzavírá se do sebe. Preferuje působení na menší uzavřenou skupinu přesvědčených věřících před ekumenickým působením mezi nevěřícími či vlažnými věřícími a pochybovači. Svatořečení zakladele hnutí „Opus Dei“, snahy o smíření s Piovým bratrstvem, jakož i současné obsazení sboru kardinálů je zřetelným znakem tohoto vývoje. V čase rozvoje sektářství společnosti se i katolická církev začíná projevovat jako sekta a vzdává se svého univerzalistického poselství, jehož nositelem byl svatý Pavel. Ve věčném sváru koncepce Petrovy a Pavlovy se na začátku pozdní doby prosazuje koncepce Petrova. Pavlův universalismus, mnohem náročnější na komunikaci, očividně přesahuje v současných podmínkách schopnosti současné církve. V rámci uzavřené sekty uznávající stejné hodnoty bez zbytečné široké diskuse, je komunikace a konsensus ještě možný. Radikalizace Islámu a jeho fanatických větví je zrcadlovým obrazem téhož vývoje. Islám se svou radikalizací vzdaluje svým vlažným věřícím a nevěřící doslova děsí. Ekumenické působení už není nosným prvkem, nevěřící nejsou objekty misionářské činnosti a obracení na víru, ale nepřáteli určenými k likvidaci a cíli násilných aktů a teroristických činů. Je to tentýž jev uzavírání se do sebe, stávání se sektou jako v katolické církvi. Odlišné prostředky, které jsou k tomu použity, jsou závislé od odlišného stupně ekonomického a společenského vývoje, jakož i tím, že islám jako mladší náboženství zřejmě ještě nevyčerpal své zdroje, jak je zřetelně patrné na „unaveném“ křesťanství. Sektářství v těchto tradičních celosvětových organizacích je pak provázeno vznikem nesčetných nových sekt, některých pacifistických, jiných radikálních, nicméně i toto sektářství nové společnosti není nic jiného něž projev sociální izolovanosti. Mnlhým lidem se líbí, že rituály zanikají a každý člověk tím dostává možnost hledat vlastní kontakt s Bohem. Bez rituálu ale umírá i poselství. Jednotlivci nemohou být nositelé poselství, to dokáže pouze společenství svázané rituály. Vzdání se rituálů není nic jiného jako známka namyšlenosti a přehnaného sebevědomí. Duchovní život se tříští.

Místo universalistického hnutí starověku (prosazovaného státem – ať už římským či čínským císařstvím), středověku naplněného chaosem, válkami a religiózními konflikty a roztříštěností ad absurdum – viz například středověké Německo či Itálie, či novověku s pokračující globalizací myšlení i organizace světa prosazovaného náboženstvím a ekumenickým hnutím mezi jednotlivými světovými náboženstvími, nastupuje roztříštěnost duchovního života. Vývoj spirály není možné přehlédnout. Tradiční náboženství se od sebe opět nenávratně vzdalují a nesčetné nové sekty dále tříští duchovní spektrum lidstva naší doby. Nabízí se opět opakování jednoho výrazu – nedostatečné komunikace. Je za tímto nedostatkem skutečně jen neochota? Anebo narůstající neschopnost komunikace tak jako ve všech jednotlivých prvcích společnosti? Máme-li tendenci zevšeobecňovat, pak je to právě ona neschopnost a ta se logikou věci bude dále prohlubovat. Bude následovat všeobecný konflikt civilizací? Vyloučit  to nelze a může se to dokonce stát znakem pozdní doby. Náboženské konflikty provázely celý středověk a je vpravdě symbolické, že poslední skutečně náboženský koflikt skončil právě roku 1492 dobytím jihošpanělské Grenady. Turci později už nikdy svou expanzi nezdůvodňovali nábožensky, celý novověk byl provázen sbližováním vír a náboženství, a brutální odpor inkvizice na tom nedokázal nic změnit. Rozhodující byl nárůst možnosti komunikace a stále se rozšiřující vzdělání, což byl hlavní znak novověku. Jestliže tedy byl starověk dobou rostoucí komunikace (k čemuž sloužil římský pořádek státní správy, budování cest a pošt, jakož i universalistické řecké umění), středověk pak zánikem komunikace a tím vzniklou dobou chaosu, propadu civilizace a náboženských válek. Jestliže se novověk díky knihtisku, ale nejen jemu projevil znovu nárůstem komunikačních schopností lidstva a vzdor nesmírně ničivým válkám opětným zavedením systému, oslabením náboženských rozporů a spolupráce vedoucích světových náboženství a rozdílných společenských kultur, co přinese pozdní doba se svou opětnou neschopností komunikovat?

Nejzřetelnějším a současně nejtragičtějším prvkem neschopnosti komunikovat je válečná konfrontace. K té už dochází. Od 11.září 2001 je svět víceméně ve válce. A je konfrontován se zcela novou válečnou taktikou. Historie válečnictví je historie vývoje konfliktu mezi bojem zblízka a bojem na dálku. Vždy vítězila střídavě jedna nebo druhá koncepce, od boje dýk proti praku a oštěpu až po mezikontinentální rakety proti sebevražedným teroristům. Starověk v podobě římské armády dovedl boj zblízka pomocí krátkých mečů k dokonalosti a tato vojenská taktika přetrvala staletí. Právě převaha obrněné gótské jízdy u Hadrianopole byla jedním ze znaků hroucení se starého pořádku a jedním z prvních příznaků nástupu nové doby – středověku. Středověk nepřinesl v této koncepci rozhodnutí. Jestliže vítězství obrněné jízdy Viléma Dobyvatele u Hastingsu se zdálo být rozhodující pro vítězství přímého kontaktu a tím pádem bojem zblízka, angličtí lučištníci obrátili u Kresčaku kolo dějin na opačnou stranu. Turečtí sultáni a Husité znovu dokázali výhody defenzivní taktiky a ovládli na dlouhou dobu bitevní pole.

Až novověk vývojem střelných zbraní rozhodl toto dilema zdánlivě definitivně ve prospěch boje na dálku. Krátká epizoda úspěchu tanků na konci první a na začátku druhé světové války nemohla změnit celkovou koncepci střelby na stále větší vzdálenost. Poslední desetiletí jsou poznamenána vývojem balistických raket, schopných zasáhnout jiný kontinent nebo bombardéry, shazujícími svůj ničivý náklad z desetikilometrové výšky  a tím nezasáhnutelnými. Ve vývoji jsou dokonce bezpilotní bombardéry s dálkovým ovládáním. Zdánlivě definitivní triumf boje na dálku tedy korunuje konec novověku.

11.září 2001 ukázal, že tento triumf zdaleka není definitivní a otevřel nové dimenze válek. Sebevražední atentátníci dokázali předvést výhody boje zblízka. Nač je teď Spojeným státům takzvaný raketový deštník na obranu proti mezikontinentálním raketám, když odhodlaný terorista je schopen přinést atomovou bombu do New Yorku v kufru? Následkem této hrozby jsou hysterické reakce amerických ozbrojených sil, které jen odhalují jejich bezmocnost proti nové taktice. Došlo k dalšímu obratu ve válečné taktice. Spirála vývoje dotočila další závit. Ať se nám to líbí nebo ne, tento fakt opět předznamenává změnu epoch lidských dějin.

Současná společnost jakož i země, která tuto společnost nosí a živí, vykazují tedy všechny znaky změny směrování, změny epochy. Jak dlouho bude nové směrování trvat a co lidem přinese, nedokáže dnes zřejmě nikdo odhadnout. Hlavními rysy jsou paradoxní globalizace a současně se vyvíjející společenská izolace jedince, jakož i nárůst schopností lidstva, které poprvé přesahuje schopnosti jedince vývoj sledovat a chápat.

Co tyto hlavní rozpory přinesou nám a našim dětem? Buďme při tvorbě prognóz raději opatrní. Ale stejně nesmyslné je stavět se tomuto vývoji do cesty a snažit se ho zmařit či zpomalit. Historie ukázala jasně nesmyslnost a zpozdilost podobných snah. Vývoj zeměkoule a lidstva jde svou vlastní cestou. Můžeme jej ovlivnit, ale ne určit.

Zobrazil jsem snad ve své krátké úvaze příliš temnou budoucnost? Vždyť ona vůbec temná být nemusí. Cílem tohot článku byla pouze analýza. A ta je možná potřebná, aby se mohlo uskutečnit to nejlepší z toho, co budoucnost lidstvu nabídne..