V tom čase se Marek konečně dočkal toho, o čem snil celou vojnu. Na útvarovou ošetřovnu se dostavil poručík Maierhofer. Vstoupil nesměle, čepici v ruce a s potem oroseným čelem. Pohlédl na doktora za stolem, nesměle mávl rukou a šeptl:  „Ahoj.“

„Dobrý den soudruhu poručíku, pojďte dál. Jste nemocný?“

Maierhofer se plaše rozhlédl po nastoupených zdravotnících a přisedl až k Markovi.

„Viete, súdruh doktor, mám ísť od stredy na služobnú cestu. A tak som myslel, či byste mi nemohol dať krátku maródku, abysom mohol odcestovať už v piatok. Stačia mi dva dni, pondelok a utorok.“

Marek měl pocit, že se mu to jen zdá. Maierhofer za ním přišel jako za nejlepším přítelem.

„Co jste říkal, soudruhu poručíku? Jste nemocen?“

„Hrdlo ma bolí.“ Nadskočil poručík vylekaně.

„Á, hrdlo. Jardo, podej mi špátli.“

Marek hluboce nahlédl do zcela zdravého hrdla, stlačil kořen jazyka a dotkl se mandlí, až důstojníka natáhlo na zvracení.

„Hm,“ konstatoval. „Začínající katar hrtanu. To nic, soudruhu poručíku. Jedna kalciovka to spraví.“

„Čože?“

„Jedna kalciová injekce. Pojďte vedle, do ošetřovny.“

„Injekcia?“ vytřeštil oči poručík. „A nešlo by to… trebárs…tabletkami?“

„Léčebný postup nechejte laskavě na mně, soudruhu poručíku. Vy se zase lépe vyznáte v pořadovém kroku. Antibiotika jsou ještě zbytečná.“

Maierhofer na malý okamžik očividně uvažoval o útěku, ale proti objemné postavě Jardy Páleníka neměl šanci. Ten ho svým břichem dostrkal na lehátko a začal odborně natahovat do stříkačky kalcium s celaskonem.

Když Marek k poručíkovi přistoupil, byl z něj už jen třesoucí se uzlíček nervů. Až ho Markovi zabylo líto. Proto snad i trefil žílu na první pokus. Poručík vystřídal během injekce všechny barvy pářícího se samečka chobotnice včetně pruhované.

„Tak to bychom měli,“ zhodnotil Marek. „Tu máte tampón, soudruhu poručíku, přitlačte si ho na vpich, aby se vám neudělala…“

Nedořekl. Průvan s ním zatočil ve dveřích, jak tudy proběhl poručík v košili, sako přes ruku, čepici v zpocené dlani. Tampon zůstal v Markových prstech. Zato na podlaze ošetřovny byly velké krvavé kapky jako roztroušené korálky lemující cestu poručíkova hanebného útěku.“

„Je to nervák nějakej,“ konstatoval Jarda a hodil tampón do koše. „Teď bude mít modřinu a ještě nás bude pomlouvat, že jsme ho špatně píchli.“

Ošetřovna získávala dobré jméno. Marek se dostal za manželkou jen zřídka a načerno, ale v té době ho zastoupil plně Jarda.

„S touhle figurou?“ smál se. Ať mi někdo řekne do očí, že nejsem doktor.“

„Podívej, Jardo, co bude nachlazení, tomu dáš Acyplyrin. Pokud bude někdo chtít na ošetřovnu, radši ho přijmi, aby se nehádal. A pokud se ti někdo nebude líbit, pošli ho do vojenské nemocnice. Radši ať si tam doktoři myslí, že jsem blbec, než aby naši lampasáci přišli na to, že jsem načerno pryč.“

Blízkost vojenské nemocnice byla nepochybně výhodou, i když spolupráce měla některá úskalí. Poprvé na to Marek narazil, když odvezl vojáka s reakcí na injekci prokainpenicilinu. Ve vojenské nemocnici měli právě bojové rozdílení, a tak byl vrátný neoblomný. Skutečnost, že pacient v sanitce nemá měřitelný krevní tlak ho nedokázal nijak rozházet, zřejmě nevěděl, co to krevní tlak je a k čemu je dobrý. Do nemocnice nikdo nesmí, trval na svém, a to dokud rozdílení neskončí. Rozdílení trvalo hodinu, takže protože naštěstí nešlo o alergický šok, chlapec vyzdravěl během čekání v sanitce a z hospitalizace sešlo.

Hůř dopadl vojáček Houska, kterého jednu krásnou středu Marek odeslal do vojenské nemocnice s podezřením na zánět slepého střeva.

Protože ani tam si nebyli jisti, zda se o zápal jedná, uložili chlapce do postele a naordinovali mu jako léčbu hladovku. Ve čtvrtek na vizitě bolesti ještě stále trvaly, a tak primář přikázal v hladovce pokračovat.

V pátek byla naneštěstí vizita až po obědě. Ale protože dlouhé čekání znamená poloviční uzdravení, cítil se Houska na vizitě skvěle a hlavně měl pořádný hlad.

„Ako sa máte, vojačik,“ zeptal se primář, starý plukovník, dobrácky při vidině brzkého konce pracovního týdne.

„Výborně, soudruhu doktore,“ vykřikl Houska v naději, že bude propuštěn.

„Výborne, výborne, myslím, že možme začať zaťažovať stravou,“ řekl plukovník spokojeně a odkráčel.

Houska byl spokojen, protože to znamenalo další dva dny povalování v nemocnici v kouzelném nicnedělání a na vydatné nemocniční stravě. Jenže v tom se měl právě hrozně mýlit.

Asi hodinu po vizitě vznikla na oddělení panika. Vojín Houska totiž s sebou nepřinesl od útvaru odhlášku ze stravy. Zatím to vzhledem na jeho povinnou hladovku nikomu nevadilo, ale teď v pátek ve tři odpoledne to způsobilo zděšení a chaos. Vojenské řády totiž nedovolovaly podávat v nemocnici stravu nikomu, kdo se neprokázal, že je odhlášen ze stravy u svého útvaru.

Ihned byl vyslán k útvaru rychlý posel, ale bylo už jen utopií a zbožným přáním v tomto čase hledat proviantního náčelníka. Takže odhlášku neměl kdo vydat a Houska se celou sobotu a neděli jen zoufale a se skučícím žaludkem díval na to, jak se jeho šťastnější kolegové nacpávají.

V pondělí byl už docela zesláblý a primář zase po víkendu nebyl zcela duševně přítomen.

„Aká liečba?“ zeptal se nad bledým Houskou.

Lékař se podíval do záznamu a ztuhl : „Hladovka,“ vykoktal.

„Tak dobre, pokračujte,“ pronesl duchem nepřítomný primář.

V úterý zmobilizoval vojín Houska v boji o záchranu života své poslední síly a vyděsil celou vizitu, když poklekl před primářem na podlahu a prosil zajíkavým hlasem o propuštění k útvaru. Tvrdil, že se má skvěle jak se ještě nikdy neměl a že se už vždy bude mít skvěle, takže už nikdy hospitalizaci ve vojenské nemocnici nebude potřebovat.

O dvě hodiny později potom vojín Houska s pohublými tvářemi a planoucíma očima hodil zdravotní knížku Markovi na stůl a zvolal:

„Nikdy, doktore! Už nikdy mne tam nedostaneš. To radši umřu na rotě.“

Markovi trvalo několik dní, než vypátral příčinu nevůle vojína Housky k vojenskému zdravotnictví.

Nicméně personál ošetřovny si přes to všechno nikdy nestěžoval na blízkost vojenské nemocnice.

Vzdor své téměř absolutní vytíženosti cítil doktor Marek občasnou potřebu cestování za manželkou. Ta se blížila k porodu, nicméně od budoucího otce se vyžadovalo, aby projevil zájem o svou vznikající rodinu a kromě toho Markova žena výborně vařila. Mělo to však háček. V případě legálního opušťáku by musel Marka někdo nahradit při zabezpečování sobotních letů. Protože podplukovníci si něco takového nepřipouštěli a Kotíka Marek podezříval, že vůbec neví, kde letiště je, jediným, kdo jako náhrada připadal v úvahu, byl absolvent Grexa. Jenže právě v sobotu hrála vysoká letecká škola své fotbalové mistrovské zápasy o postup do krajského přeboru a Grexa byl pro tým naprosto nepostradatelný.

A tak měl Marek jedinou naději a to bylo špatné počasí. Protože pak bylo v časném odpoledni létání zrušeno a on mohl rychle pádit k tetičce, kde se převlékl do civilu a pospíchal do Prešova jakýmkoliv dopravním prostředkem.

Samozřejmě že v nedělní pohotovosti potom Marka musel někdo zastoupit a ten někdo byl Jarda Páleník. Řešil to s přehledem skutečně dokonalým, dával acyplyriny i CIMky podle uvážení a osobních sympatií. Pokud byl volán na návštěvu, dal acylpyrin a penicilin a slíbil kontrolu na pondělí, kdy už pochopitelně dorazil Marek. Co se Jardovi nelíbilo, poslal do nemocnice. Tak to fungovalo dlouho a nebyly by s tím žádné problémy, kdyby nebylo vojína Marečka a jeho nezkrotné sexuální vášně.

Onu neděli Marek trávil u tchánovců u televize, Páleník právě na ošetřovně připravoval večeři a vojín Mareček se třemi kumpány pili pivo v hospodě Lípa blízko za kasárnami. Tehdy mu padla do oka dívka, která sice nebyla sama, ale na to byl Mareček zvyklý. Využil chvíli, kdy dívčin partner odešel za běžnou potřebou a začal dívce líčit své přednosti. Dívka se nicméně tvářila lhostejně i při velice plastickém líčení Marečkových rozměrů a schopností a Mareček se tak nechal uchvátit přesvědčováním, že si nestačil všimnout, že jsou už u stolu tři. A proto taky koupil dobře mířenou a přimeřeně silnou facku, po které mu odletěla čepice, již ostatně vůbec neměl mít na hlavě, až k pultu. Od vojenského stolu vstaly hrozivě tři postavy a hospodský začal křičet:

„Tu nie, choďte von. Ja tu mám drahé sklo a před mesiacom sme vymalovali. Choďte sa pobiť von, keď sa vám žiada.“

Mareček s kumpány se tehdy dopustil hrubé chyby tím, že se pustili s hospodským do hádky, čímž poskytli zamilovanému Košičanovi čas nejen na to, aby se se svou dívkou vytratil, ale i aby si sehnal pět kamarádů a s těmi čekal pod Lípou na roztoužené vojsko.

Tak dostal Mareček hned mezi dveřmi kopanec mezi nohy a vzápětí pořádným klackem po hlavě. Vojáci byli hned v nevýhodě. Bylo jich méně a nebyli ozbrojeni. Naštěstí je však hospoda Lípa na dohled od kasáren a v oknech právě polehávala celá třetí rota a náramně se nudila. Proto nudící se vojáci ihned zaregistrovali zoufalé výkřiky „Pomoc, bijou vojsko.“

Podporučík Panták, který ležel na kavalci a zuřivě luštil křížovku měl pocit, že se chodbou žene stádo slonů.

„Hergot ticho, čo blbnete?“ zařval do otevřených dveří.

Do místnosti nakoukla jedna vzrušená rozcuchaná vojenská hlava:

„Bijou vojáky!“

Panták ožil. Křížovka se mu najednou zazdála být značně nudnou záležitostí.

„Kde?“

„Před hospodou Lípa.“

„A sakra,“ zaklel  důstojnický kádr od plic. „Počkajte na mňa.“

Vojáček sloužící v bráně byl o dvě minuty později úplně převálcován patnácti rozkuráženými vojáky. Ještě si nestačil upravit pootočené sako a nasadit čepici, když pře ním stál vzorně nažehlený a rozčílený Fedorčák, jenž sloužil dozorčího útvaru. Bylo zvláštní, jak jeho služby přitahovaly průšvihy.

„Čo to bolo?“ ptal se nepříjemným hlasem. „To mal byť odchod na vychádzku? Nemožné! Lebo ti vojaci sa nezapísali do vychádzkovej knihy. A vy ste ich pustil. Za to vás potrestám.“

„Bijou vojáky,“ vyrazil ze sebe vyděšený strážný.

Fedorčák se zamyslel. „Výhovorka,“ řekl pak a obrátil se k odchodu. „Socialistický občan nemože biť socialistického vojaka, lebo ho má rád a doveruje mu. Čo si tí vojaci všetko nevymyslia.“

Zatím to s Marečkem a jeho kamarády začínalo vypadat hodně zle. Rána dopadala za ranou a už by jich zřejmě ani moc nepadlo, když tu se zpoza rohu kasáren vynořilo nejméně patnáct vojáků v čele s důstojníkem zářícím podporučickou hvězdou na nárameníku, všichni mávající nad hlavami opasky.

Civili ztuhli a jeden z nich vyběhl po schodech do hospody a volal o pomoc. Zbývající vytrhli desky z lavičky a připravili se k obraně. Vzápětí je smetla zelená vlna.

Před hospodou Lípa se pak rozpoutala nádherná bitva, trvající téměř hodinu, ve které nakonec vojsko slavně zvítězilo, zlomilo odpor civilního obyvatelstva a ještě ho trochu poprohánělo po blízkých parcích.

Na ošetřovně začali přibývat ranění. Mezi prvními přivedli potlučeného Marečka.

„Do prdele, co ten vůl zase dělal?“ vybuchl Páleník, kterého vyrušili od večeře.

„Zbili ho. Civili. Kde je doktor?“

„Já jsem tady dneska doktor,“ řekl Páleník smutně. „Doktor je na ČOPu. (ČOP – černé opuštění posádky) Položte mi toho blba na lehátko.“

Páleník začal zručně odhalovat možné zlomeniny, přičemž Mareček naříkal víc, než když ho před Lípou tloukli.

„Neřvi blbe,“ napomínal ho vlídně Páleník. „Neměl jsi se rvát.“

„Já se nechtěl prát,“ protestoval ukřivděně vítkovický údržbář. „Já si chtěl jenom…“

„Já mu ty kule uřežu?“ zaječel vtom Dostál od dveří a měl proč. Právě přiváděli čtyři vojáky pokryté modřinami a tržnými ranami. „Jarouši, tohle nezvládneme.“

„Zavolej sanitku. A pošli to do nemocnice, než sem vletí Fedorčák.“

Sanitka naložená prvními zraněnými vyrazila právě z útvaru, když na ošetřovnu vkročil ostražitým krokem Fedorčák.

„Co sa tu robí?“

„Nic mimořádného,“ hlásil Dostál.

„Kde je doktor?“

„Odjel se zraněným do vojenské nemocnice,“ tvrdil Páleník.

„Kto je ranený?“

„Neznámý voják,“ vyrazil ze sebe dost stupidně Dostál.

„Ten vojak nie je neznámy, ale vy ho kryjete,“ řekl Fedorčák zamyšleně. „A to proto, že sa bil s civilným obyvateľstvom a bude za to potrestaný. A vy tiež, pretože ho kryjete, Dostál. Naši vojaci porušili dnes vojenský poriadok a opustili kasárne. Ich mená zistím. A potom budete všetci potrestaní.“

V tu chvíli se ve dveřích ošetřovny objevili další dva vojáci. Jeden neviděl přes oteklé oko, druhý krvácel z obočí.

„Ještě jsme tu zapomněli Marečka,“ ozval se z ošetřovny Páleník. „Má tržnou ránu na krku. Měl by jít taky do nemocnice.“

„Toho sešiju sám,“ zaječel bojovně Dostál. „A rád.“

„Ty to umíš?“ zapochyboval Páleník.

„Viděl jsi mě někdy zašívat košili?“

„No jo, ale na tohle tady je třeba jiné jehly. A nitě,“ namítl ještě Jarda.

„Já mu dám jiné jehly,“ zavyl zraněně Dostál a vletěl do ošetřovací místnosti.

Fedorčákovi se očividně uprostřed krve a potu udělalo nevolno. Usedl na židli v koutě a utíral si zpocené čelo. Vtom se ve dveřích objevil rozesmátý nic netušící doktor s taškou proviantu od tchýně. Dříve než uviděl krev a zranění, spatřil podplukovníka Fedorčáka, který právě na židli omdlel. Marek k němu přiskočil, chytil ho za nohy a strhl na zem. Hlava vyžehleného podplukovníka udeřila o zem a on se probral.

„Už ste sa vrátil?“ zeptal se při pohledu na doktora a dodal plačtivým hlasem: „Povedzte mi prečo sa stále bijú v mojej službe. Veď oni mi to robia naschvál.“

Marek vtom ztuhl a pustil podplukovníkovy nohy. Z ošetřovny vedle ambulance se ozval výkřik a za ním sténání. A když tam vpadl, viděl, jak Dostál právě protahuje úplně obyčejnou jehlu s úplně obyčejnou bílou nití kůží Marečkova krku.

„Říkal jsem ti, Jarouši, že jehla jako jehla,“ pravil Dostál vítězně.

„Do prdele,“ pronesl Marek duchaplně při pohledu na ty chirurgy. „Aspoň jste to zdezinfikovali?“

„No vidíš,“ obrátil se Dostál k Páleníkovi s výčitkou. „Taky můžeš na něco myslet ty.“

Byl to div divoucí, že rána na Marečkově krku se zahojila a dokonce bez jakékoliv infekce. Sláva svobodníka Dostála tím nesmírně stoupla a otrlejší vojáci si od toho dne nechávali ošetřovat drobné tržné rány výhradně od něho. Zvlášť, když je utrpěli při nějaké zakázané činnosti.

V pozdním jaru přibyl na útvar nový nadporučík. Přišel odněkud od tankistů, tvářil se skromně až bázlivě a jmenoval se Porubek.

Asi dva týdny budil na útvaru úsměv, když se nejistým, váhavým krokem pohyboval přes dvůr, ale z druhé roty se brzy začaly ozývat výkřiky zoufalství. Písaři objevil tajný sklad potravin a dal ho zavřít. Písemnosti si v čase jeho basy vyřizoval sám a z toho všichni pochopili, že jde do tuhého.

Další jeho obětí byli vojíni z vepřince, které dovezl v autě na útvar a dal je umýt, ostříhat, oholit a odvšivit. V autoparku přichytil majora Bodnára s rotnou Rottovou a dal je do hlášení, což majorovi vyneslo kádrový šmouh.

A potom postavil do stráže osobního šoféra velitele pluku. Naneštěstí v den, kdy plukovník Csabo musel na služební cestu. Spustil se řev, nadporučík Porubek byl zavolán k veliteli pluku, bylo mu pohroženo degradací a propuštěním z armády. On ale argumentoval tím, že podle základních řádů je každý voják povinen chodit do stráže nezávisle na tom, zda je nebo není šoférem velitele pluku. A protože se s tím velitel nedokázal smířit, nadporučík Porubek udělal revizi jeho cest za poslední půlrok. Našel tam dvě cesty na plukovníkovu chatu a dal to do hlášení. Výsledkem bylo odvolání plukovníka z funkce a jen známá poučka, že nic nesmí jít k prokurátorovi a odchod do penze ho zachránily před horším postihem.

Na útvaru začali být všichni nervózní. S hrůzou totiž zjistili, že postup nadporučíka není dán jeho nadměrnou poctivostí. Nadporučík Porubek jen znal nazpaměť základní vojenské řády a ctil je jako Arab Korán. A stíhal vše, co bylo v rozporu s nimi bez ohledu na to, z jakého důvodu. Řídil se stejným principem, jako na katedře podplukovník Chytil, který vyřešil výpadek tekoucí vody na útvaru jednoduchým příkazem: „Protože na útvaru oddnes nepoteče voda, budeme o to přísněji kontroloval čistotu vojáků, jejich stolního nádobí a nedodržení tohoto příkazu budeme přísně trestat.“ A měl po problému.

První na železného nadporučíka narazil Horáček nešťastnou náhodou, ale hlavně proto, že měl nešťastnou funkci velitele družstva psovodů. Psovodi byli naprosto zvláštní od všeho ostatního se lišící skupina pěti dobrodruhů s pěti psy a žili šťastně a dislokovaně v psinci blízko letiště a do příchodu nadporučíka Porubka si jich nikdo ani nevšiml. Předepsaných jich bylo osm, aby se mohli ve službách pravidelně střídat. Jenže psů bylo jen pět a tak armáda ušetřila i tři psovody a těch zbývajících pět se střídalo ve službách, jak je právě napadlo. Nikdo je nekontroloval a sni nechtěl, protože zařiďte to tak, abyl bli stále čtyři ve službě, jak je předepsáno, když musí mít mezi službami dvacetičtyřhodinovou pauzu na odpočinek a je jich právě jen těch pět.

Ale stalo se, že nadporučík Porubek potkal jednoho z psovodů a zděsil se jeho nevojenského vzhledu, zejména co se účesu týče.

„Karas“: ozval se jeho zvučný hlas. „Vy nie ste ostrihaný podľa základných poriadkov.“

Postižený vojín Karas se zastavil. Nechtěl věřit svým uším. Posledně se mu něco takového stalo, když ještě dělal šoféra majorovi Ovčaříkovi z ošetřovny a cestoval s ním do Prahy. Tehdy jeho vlasy po límec uniformy jakož i zapálená cigareta vyprovokovaly vojenskou hlídku k tomu, že ho chtěla zajistit. Situaci tehdy zachránil v poslední chvíli major Ovčařík, který postavil desátníka s dvěma vojáčky z hlídky do pozoru, pět minut na ně přímo před hlavním vojenským velitelstvím hlavního města Prahy řval, potom jim dal každému pár facek a svého šoféra si takto nekonvenčně a určitě v rozporu se základními řády uhájil.

Nicméně vojín Karas usoudil, že ukazování se na veřejnosti není nic pro něj a zmizel v psinci s pevnou vírou, že tam bude mít pokoj. A teď tohle!

„Soudruhu nadporučíku, neměl jsem čas dostavit se k holiči,“ hájil se trochu neobratně.

„Nerozumiem,“ odrazil jeho obranu Porubek. „Čo to znamená, nemal som čas?“

„Soudruhu nadporučíku, to je tak,“ Karas docela rád vysvětloval: „Je nás dohromady pět psovodů a čtyři musíme být stále ve službě. Proto chodíme do služeb ob nula hodin, tedy jsme v nich stále a nemáme čas jít k holiči.“

„Vojak Karas,“ vzkypěl nadporučík. „Čo mi to tu rozprávate? Podľa základných poriadkov chodí vojak do služby ob dvacaťštyrihodín. Takže vy ma tu klamete a budete potrestaný.“

„Soudruhu nadporučíku,“ znervozněl Karas. „Já vím, že voják má chodit do služby ob dvacet čtyři hodin. Jenže nás je jen pět a ve službě máme být čtyři. Takže se základní řády prostě nedají dodržet a my chodíme do služby ob nula.“

„Čo sa mi to tu snažíte nahovoriť,“ rozzuřil se už nadporučík. „Vy porušujete základné poriadky a chcete ma presvedčiť, že je to nevyhnutné  alebo dokonca správne? Nič na svete ma neprinúti porušovať základné poriadky a kto to robí, bude potrestaný.“

Čert nakukal četaři absolventovi Horáčkovi, aby se zastal už téměř plačícího Karase.

„Soudruhu nadporučíku,“ řekl chlácholivým tónem: „My všichni víme, že tato praxe je v rozporu s řády a že voják má mít mezi službami dvacet čtyři hodin volno. Jenže je fakt, že na to bychom potřebovali osm psovodů a hlavně osm psů. A protože psů a potažmo s tím i psovodů je jen pět, vojáci skutečně chodí ze služby do služby.“

V oku nadporučíka Porubka zaplála jiskra nenávisti člověka, kterému sáhli na jeho hlavní životní jistotu. Zesinal, obrátil se k veterináři, popadl ho za knoflík uniformy a zasyčel:

„Vy, vy, absolvent vysokej školy, čatár absolvent, perspektívny dostojnícky káder, vy nepoznáte základné poriadky? Čatár absolvent Horáček, jako chodia vojaci do služieb?“

„Ob dvacet čtyři hodin,“  kapituloval Horáček.

„Vidíte. A vy ste ma tu celý čas navádzali na porušovanie poriadkov, dezorganizovali ste socialistickú armádu. Viete, čo ste, Horáček?“

„Velitel družstva psovodů,“ pravil dezorientovaný  veterinář pevně. Bylo to jediné, čím si byl ještě jakž takž jist.

„Ste protisocialistický živel, Horáček. Ale já vás zmením. Já vás naučím. Zajtra o piatej prídete ku mne a budem vás skúšať základné poriadky. A verte, že vás ich naučím, keby ste mal desať rokov nadsluhovať. Budete ich vedieť, Horáček. A až ich budete viedieť, bude z vás konečne poriadny vojak.“

A odkráčel krokem vítěze.

„Teda četaři, pardon,“ řekl nešťastný Karas. „Asi jsem tě navezl do pěknýho průšvihu.“

„Padej k holiči,“ zařval na něj zcela vykolejený Horáček. A kdyby věděl, co na něj čeká, ostříhal by asi Karase na místě dohola. Bylo totiž skutečností, že nadporučík Porubek nebyl s Horáčkovým výkonem při zkoušení základních řádů nikdy spokojen a proto si ho objednával úterý co úterý, týden co týden   na pátou hodinu a do sedmé do večera ho pokaždé mořil otázkami z denního řádu v kasárnách, z ústroje vojáka a z pořadového pochodu. Je pravda, že do konce vojny věděl Horáček přesně, jak se buduje polní záchod i jak daleko od budovy může být sklad odpadků. Nicméně nebyl nadporučíkovi nijak vděčný, nýbrž srdečně ho znenáviděl na smrt.

Další obětí měla být ošetřovna. Nadporučík Porubek podvědomě tušil, že na ošetřovně jsou porušovány základní řády, protože bylo všeobecně známo, že na každé ošetřovně se porušují základní řády. Bylo ale známo, že zdravotníci jsou lidé nesmírně rafinovaní a je je těžko přistihnout při činu. Nicméně nadporučíka Porubka nesmírně dráždily libé vůně linoucí se z ošetřovny. To bylo následkem toho, že Marek byl vášnivý kuchař. Z Prahy z prodejny u Salvátora si přivezl na třicet lahviček a sáčků s různým kořením a z domu knihu Mezinárodní kuchařku. Maso dodali kuchaři za vlídné zacházení při posuzování jejich pracovní neschopnosti a mohlo se kuchtit. Na ošetřovně se tak připravovaly večeře ve stylu italské, francouzské, čínské, indické, arabské ba i malajské kuchyně a opojná vůně karí přiváděla nadporučíka Porubka, pojídajícího hrachovou kaši s párkem, k nepříčetnosti.

Tak se mu jednoho dne podařilo přikrást se na ošetření a odejít potom zadním vchodem, jehož zámek zajistil proti zamknutí zlomenou zápalkou. A týmiž dveřmi se pak vkradl na ošetřovnu ve chvíli, kdy mučení jeho čichových buněk dosahovalo vrcholu. Přikradl se až ke kuchyni, kde se okolo plotny zaujatě vznášeli Marek s Páleníkem a zvolal:
            „Čo to tu robíte?“

Postavy omámené očekáváním rozkoše nejprve nereagovaly, až po opakované výzvě se Marek obrátil a zkonstatoval:

„Á, soudruh nadporučík. Kde jste se tu vzal?“

Nadporučík mírně zavrávoral.

„Pýtam sa ja. A ja sa pýtam, čo to tu robíte? A vlastne, máte sa mi zahlásiť podľa základných poriadkov. Som dozorný útvaru.“

„To je fakt,“ konstatoval Páleník, který se už taky probral z omámení. „Je dozorčí. Zavolej Dostála, ať se mu zahlásí.“ A obrátil se zpět k hrnci.

Jeden z mladých zdravotníků doběhl pro Jirku Dostála, který měl službu dozorčího ošetřovny. Ten trochu znejistěl při pohledu na nadporučíka předevšim proto, že nemohl pochopit, kudy mu tento proklouzl na ošetřovnu, ale statečně zvolal:

„Soudruhu nadporučíku, dozorčí ošetřovny svobodník Dostál plus tři … éé… čtyři… vlastně plus pět při přípravě večeře.“

„Ako to, při príprave večere?“ zvřískl Porubek: „čo si tu máte čo pripravovať večeru. Večeru dostanete z útvarovej kuchyne. A vy máte plniť program na rotách.“

„Jistě chápate,“ začal vlídně vysvětlovat Páleník, kterého situace očividně začínala bavit: „že pro osobu jako jsem já, je jedna večeře málo. A tak využíváme doby osobního volna, abychom se trochu vzdělali v kuchařském umění. Znáte, soudruhu nadporučíku, hovězí po sumatránsky?“

Porubek bezmocně zavrtěl hlavou a Páleník začal předčítat:

„Plátky libového hovězího masa pokrájíme na čtverečky a poukládáme do hluboké pánve. Přidáme polovinu lžičky zázvoru, tři bobkové listy, deset chilli papriček jeden stonek serehu, ale ten nemáme,“ dodal Páleník smutně, „na plátky pokrájenou cibuli, česnek, podlejeme trochou vody a podusíme, dokud maso nepustí šťávu. Potom podléváme kokosovým mlékem, to právě teď dělá doktor, všimněte si, jak šikovně, občas mícháme a dusíme, až je maso měkké a kokosové mléko se vyvaří a zolejovatí. Co vám mám povídat, soudruhu nadporučíku, pohádka.“

Páleník nabral na lžičku trochu vývaru a labužnicky polkl. Pod nadporučíkem Porubkem poklesly kolena. Naprázdno polkl a cítil, jak má v ústech beznadějně sucho. Ale oči mu planuly záští.

„A mäso? Odkiaľ máte mäso?” vyrazil triumfálně.

„Koupili jsme si,“ řekl Páleník.

„Kedy? A kde?“

„Dnes v poledne. U řezníka. Tam totiž maso většinou prodávají,“ Marek se neudržel a začal být ironický.

„Ukážte mi vychádzkové knižky. Nemali ste vychádzku. Boli ste v meste na čierno.“

„Když dovolíte, soudruhu nadporučíku,“ ozval se Marek a vložil si do úst kousek masa. „Už to bude,“ konstatoval znalecky, ale hned se zase obrátil k nadporučíkovi. „Každý den v poledne se vracím z letiště. Autobus mne vyloží u kasáren pluku a po cestě je jedno takové malé řeznictví. Tak tam jsem to koupil. Doufám, že není trestné to, že jsem se zastavil na pět minut v obchodě.“

„Lenže vy ste to mäso nekúpili,“ zavyl Porubek při pohledu, jak Páleník s blaženě přivřenýma očima klade kus masa do úst. „Vy ste ho ukradli.“

„To byste ovšem musel dokázat. Nebo v opačném případě se nám budete muset omluvit,“ mínil Marek ponuře.

„Vy budete musieť dokázať, že ste ho kúpili,“ zhavřeštěl Porubek. „Ináč budete sedieť.“

„Je to sice proti pravidlům práva, protože se zde porušuje presumpce neviny – už jste o něčem takovém slyšel, soudruhu nadporučíku?“ upozornil Marek. „Ale protože jsem tušil, že se nějaký blbec (to nehovořím o vás, soudruhu nadporučíku) může zajímat o původ toho masa, nechal jsem si vystavit účtenku. Jirko,“ zavolal na Dostála. „Dones účtenku od toho dnešního masa. Je na nočním stolku.“

A vzápětí už nadporučík Porubek zíral na účetní lístek, který stvrzoval, že toho dne byl v řeznictví blízko kasáren zakoupen 1 kilogram hovězí krkovičky na 32 koruny. I s razítkem a podpisem.

„Už nám věříte?“ zeptal se Marek.

„Verím,“ zahuhlal nadporučík zblble.

„Tak se prosím omluvte,“ řekl Marek vlídně.

„Prepáčte,“ zašeptal nadporučík a nechal se vyprovodit k zadním dveřím. „A když jste už ten dozorčí, zařiďte, aby nám opravili zámek na ošetřovně. Nejde to zamykat a v noci by nás mohli vykrást. To víte, léky a tak. Asi tam nějaký idiot něco strčil. Teď, když o tom víte, tak za to ručíte, ne?“

Nadporučík zoufale přikývl a jenom co Marek přibouchl dveře, z očí mu vytryskly slzy bezmocné zuřivosti.

„Odkud máš tu účtenku?“ žasl mezitím Páleník.

„Ale prodává tam taková pěkná kočka. Tak jsem ji poprosil, jestli by mi vystavila takovéhle účtenky na všechny druhy masa. Bez data, pochopitelně, že Jirko?“

„No jo, vždyť my máme taky pero.“

Porážka, již utrpěl na ošetřovně, nadporučíka Porubka změnila. Bloudil po útvaru jako tělo bez duše a hrozilo, že se na ošetřovnu vloupe znova v noci, aby doktorovi a zdravotníkům dokázal, že mají spát na rotě.

A tak nezbylo, než vypustit šeptem informaci, že vojáci z Jihozápadu u letiště chodí do vesnice Pereš na pivo. Večer a bez vycházky. Protože to tak bylo míněno, informace rychle dostihla uši nadporučíka Porubka a ten vyrazil na cestu spojující obě lokality, kde se ukryl v kukuřici. Potom už šlo jen o tom, uplatit vojína Maňase třiceti pivy, které vojákům na Jihozápadě vozili z Luníka na košickém předměstí, aby dělal, jako že na to pivo na Pereš jde a nechal se chytit. Maňasovi to vyneslo tři dny v base, ale u nadporučíka Porubka vzplanula lovecká vášeň. Noc co noc na něj doma marně čekala milující manželka, protože on odstavoval svého modrého žigulíka na kraji kukuřičného pole a kradl se vysokým porostem, aby přichytil další vojáky při porušování základních řádů. Tak byl od něj konečně pokoj, zvlášť když na lovu několikrát pořádně promokl a dostal zápal plic se zánětem pohrudnice, který si vyžádal několikaměsíční léčení.

Porušování základních řádů byla cesta znova otevřena, jen veliteli pluku už jeho zničenou kariéru nikdo nevrátil. A všichni se shodovali, že je to škoda.

Velká část Markových povinností spočívala v tom, že sloužil pohotovostní služby pro veškeré vojsko v Košicích. Sloužit měli vlastně všichni lékaři, ale protože bylo jako bylo, sloužil Marek pohotovosti patnáct dní v měsíci, tedy skoro všechny dny, které netrávil na letišti. Pochopitelně, že při takové vytíženosti se ty služby sotva daly brát zcela vážně a zodpovědně a tak Marek od prvních služeb, které trávil v naprosté abstinenci a v řádné nervozitě na lůžku na ošetřovně přes hraní karet a vyvařování báječných večeří dospěl až k neomezené konzumaci alkoholu v době služby a v závěru vojenské služby, když se mu podařilo zjistit telefonní číslo do kuchyně ve Velkopopovické, sloužil už přímo v hospodě a sanitka jej odtud vyzvedávala na výjezdy. Občas se do tohoto koloběhu pokusil zasáhnout někdo z nadřízených a vnést do věci pořádek, ale tyto pokusy měly jepičí život.

I když pohotovost znamenala určitá omezení, měla i své světlé stránky, které se stupňovaly v období vánoc a velikonoc. V tu dobu totiž ve zvýšené míře do Košic přijížděli na opušťáky a dovolené vojáci sloužící jinde v republice a mnozí z nich zatoužili si dovolenou prodloužit. Choroba byla v tomto případě věcí nejjednodušší k uskutečnění takového přání.

Armáda ovšem byla ostražitá a předpokládala takovéto touhy svých příslušníků, a proto stanovila, že každý voják, který během pobytu doma onemocní, musí být léčen na ošetřovně místního útvaru. Jenže i s tímto nařízením si personál ošetřovny věděl rady. Bylo třeba udat telefon, na kterém bude možné příslušného vojáka najít v případě nutnosti a voják, vypsaný na marodku, se mohl léčit doma.

Taxy byly fixní. Tři dny půllitr, pět dní sedmidecová láhev, za týden marodění byl litr tvrdého alkoholu. Vojáci z povolání dvojnásobek. Poplatky vybíral Páleník, který k tomu byl obdařen majestátní postavou a díky svému učitelskému povolání i výmluvností, jíž rychle vysvětlil méně chápavým, proč na marodku vypsáni nebyli a jak by to mohli napravit.

V tu dobu si odpočinuly i košické lékárny, které několik týdnů nemusely denně míchat stomachika (léky podporující trávení) , které Marek předpisoval na jména svých pacientů na zelené vojenské recepty podle starého receptu doktora Kotíka.

Marodky dovolenkářů ale měly i svá rizika.

Na ošetřovně zazvonil telefon a ze vzdáleného útvaru se ptali: „Leží u vás vojín…?“

„Ano, leží,“ zněla správná odpověď.

Část dotazujících se tím uspokojila, ale ti podezřívavější si vzápětí žádali dotyčného vojáka k telefonu.

„Nemůže, má právě zábal,“ zněla správná odpověď, která odblokovala další část zvědavců.

Ale byli i dotazovatelé velmi vlezlí:

„Zavolejte mi ho k telefonu,“ poroučel si hlas v telefonu.

„Nemůžu bez vědomí lékaře,“ trval na svém Dostál.

„A kde je váš doktor“ Chci ho k telefonu!“

„Je právě na výjezdě. Nechejte nám vaše telefonní číslo, hned jak se vrátí, spojí se s vámi.“

„Seru vám na doktora,“ zuřil hlas. „Chci okamžitě k telefonu toho maroda. Na sto procent u vás neleží a fláká se po městě. Dejte mi ho nebo vám udělám nepříjemnosti.

„Vaše nedůvěra nás uráží,“ konstatoval Dostál. „Ale já se musím řídit vnitřním řádem ošetřovny. A ten říká, že nesmím měnit léčbu bez souhlasu lékaře. A ten naordinoval pacientovi zábal.“

„Budu si na vás ztěžovat. Dám vás potrestat!“

V tu chvíli Dostál s omluvným výrazem vytrhl telefon ze zdi, čímž přerušil spojení. Hned nato vyrazila sanitka pro hledaného vojáka, takže když se telefon zase opravil a zvědavec se opět ozval, mohl hovořit se svým ztraceným vojákem.

Jiná forma na odrážení zvlášť dotěrných dotazovatelů spočívala v tom, že k telefonu přistoupil svobodník Páleník a hrubým hlasem spustil: „Tu podplukovník doktor Kotík. Prečo sa vyhrážate mojim poddostojníkom, ktorí plnia moje príkazy? Na tejto ošetrovni platí moje slovo. Vaše meno a útvar, budem si na vás sťažovať.“

Tento postup měl háček v tom, že podplukovníka Kotíka bylo třeba druhý den informovat, k jakému účelu bylo použito jeho jméno, což ale znamenalo odevzdat mu rabat z celé akce.

Podplukovník Kotík byl vlastně docela fajn chlap. Po počátečních ostražitých vztazích, daných působením předcházejících lékařů absolventů, přerostly Markovy vztahy k němu v téměř přátelské. Podplukovník Kotík nepovažoval funkci náčelníka ošetřovny za žádné nadměrné terno, ale jako místo, kde se dá prožít docela příjemný život s minimem povinností. A tak se i zařídil.

Nebyl žádný alkoholik. Vydržel celé týdny či měsíce bez kapky alkoholu, jen potom ho to posedlo a pil týden v kuse. Tehdy zavládl na ošetřovně stav ohrožení, a když se takový týden blížil ke konci, všichni už vyhlíželi pani podplukovníkovou, kdy se konečně objeví jako Bohem seslaný trestající mrak. Vždy to proběhlo stejně. Před útvarem zaparkovalo auto, z něj vystoupila paní Kotíková a nezdržujíc se revizí ošetřovny kráčela přímo k veliteli útvaru. Z jeho kanceláře se ozýval chvíli křik, pak vyšla pani Kotíková a energickým krokem dorazila k ošetřovně. Odtud si vyzdvihla manžela neschopného jakéhokoliv odporu, naložila jej do auta a oba zmizeli v dálce. Potom se soudruh podplukovník několik dní neobjevil v práci a poté, co se opět objevil, byl zase usměvavý, dobře naladěn, práceschopný a úplný abstinent.

Marka si zcela získal řešením krizových situací.

Stalo se, že zemřel ministr obrany Martin Dzúr. Generál s neodčinitelnými zásluhami o to, že zabránil včasným varováním soudruhovi Husákovi zúčastnit se Vysočanského sjezdu KSČ a tím položil základní kámen své kariéry. Jednoho krásného dne, dva dny před jeho definitivní smrtí a asi půl roku po smrti mozkové, ho odvolali z funkce ministra a potom mu odpojili monitory a dýchací přístroj.

Ve velení armády nastal boj o následnictví, ze kterého vyšel vítězně generál Václavík. Všichni to považovali sice za menší zlo, než kdyby se Dzúrovým nástupcem stal obávaný velitel západního okruhu František Veselý, ale přesto se měli přesvědčit o tom, že nové koště dobře mete. Začala etapa přepadových kontrol, po kterých se degradovalo, zbavovalo funkcí a disciplinárně trestalo. V den, kdy měla přijel kontrola do Košic, byla celá kasárna v pozoru. Zametalo se, umývalo, leštilo, váhalo se, zda opadané listí ze stromů odvézt nebo nalepit nazpět na větve.

Jen ošetřovna byla klidná. Celá příprava spočívala v tom, že podplukovník Kotík vystrčil nos ze své kanceláře a zavelel: „Upracte tu trochu. Budeme mať ministerskú kontrolu.“

Zdravotníci se nestačili divit klidu tohoto jediného důstojníka útvaru, který neztratil hlavu. Mělo jim to být objasněno. V okamžiku, kdy útvarovou branou projelo několik aut typu Tatra 613, změnil se Kotík v energického velitele.

„A teraz rýchlo,“ velel. „Do kýblov desaťnásobok formolu. A vytrieť celú ošetrovňu. A začať vo vstupnej hale.“

Ošetřovnu vzápětí zaplnil nesnesitelný smrad dezinfekčního prostředku, ve kterém se potácel slzící a kýchající zdravotní personál. Pacienti v zoufalství otvírali okna do ulice, kde se ihned vytvořilo asi třicetimetrové liduprázdné pásmo.

„Já se dusím,“ vzlykal Dostál.

„Nekecej a šúruj,“ vyštěkl Páleník. „Náčelník ví, co dělá.“

Věděl to. Když se ozval zvonek u dveří, vzorně se zahlásil kontrolnímu důstojníkovi, kterého strašný smrad vyrazil asi pět metrů na chodník.

„Co vám to tam tak strašně smrdí?“

„Dezinfekcia, súdruh plukovník,“ řekl Kotík bohorovně. „Na dezinfekciu si já potrpím.“

„Viete, chlapci,“ vysvětloval potom nad skleničkou rumu, otevřenou k oslavě pozitivního výsledku prověrky, „takto to robím už dvadsať rokov. Za ten čas ani jedna kontrola neprekročila prah tejto ošetrovne, ale vždy mám výborné hodnotenie.“

Nápad to byl dobrý.Pro chlapce z ošetřovny to mělo ale tu nevýhodu, že ještě dva týdny po ministerské kontrole je vyhazovali z hospod a z hromadných dopravních prostředků.

Zubař Zubka, jinak civilní pracovník, byl jiná káva. Marek se se specifikami fungování této zubní ambulance setkal asi po dvou týdnech působení na ošetřovně, když se z letiště přihnal jeden ze zdravotníků – nováčků, že ho bolí zub a dožadoval se na Páleníkovi, aby mu u Zubky zajistil ošetření.

Páleník se zkušeným pohledem podíval na hodinky a pravil: „Je půl desáté, teď by to byla sebevražda. Musíš vydržet do zítřka do rána, dnes odpoledne, až bude Zubka částečně při smyslech, tě objednám na sedm na ráno.“

Když Marek žádal vysvětlení, dostal ho.

„Zubka je vynikající dentista, zlaté ručičky, to říkají všichni. Ale jenom do půl osmé.O půl osmé přichází jeho první soukromý pacient a ten ví, že musí donést minimálně půl litru tvrdého alkoholu. Zubka ho ošetří a flašku vypije asi tak do deseti dopoledne. V té době k němu chodí jenom sebevrazi nebo lidé úplně neznalí problému. V deset zalehne a do dvanácti spí. Potom je oběd, při kterém se částečně probere, ale na jednu už má objednaného dalšího soukromého pacienta s další flaškou.

 Bylo obdivuhodné, že po takovémto pracovním dni šel dentista  ještě po práci často „na pivo“. Markovi z toho všeho vycházel neuvěřitelný výkon 10 – 15 poldeci denně, ale Zubka takhle žil už čtyřicet let a těšil se plnému zdraví, kulaťoučný a růžolící, po cirhose nebo alkoholické demenci ani stopy.

„Joj chlapci,“ povzdychl si jednou v dobré náladě. „Dlho by museli ísť cez košickú stanicu cisterny s pijatykou, kým by prešlo všetko, čo som v živote vypil.“

Marka naštěstí zuby celý rok nebolely.

Po výměně náčelníka zdravotní služby vysoké letecké školy k 1.lednu došlo podle hesla, že nové koště dobře mete, i k novinkám v zajišťování pohotovostní služby. Napřed se musela do kasáren Vysoké školy na druhé straně města přesunout sanitka, potom se to začalo vyžadovat i od doktora.

Zpočátku se tomu Marek nebránil. S neúprosnou vojenskou logikou se totiž v lednu přistoupilo k malování ošetřovny. Podle harmonogramu to tak vyšlo a protesty doktora Kotíka byly marné. Navíc, jak se zjistilo až v průběhu malování, kotelna nestačila vyhnat teplotu na ošetřovně nad dvanáct stupňů. V průběhu tří dní dostali všichni rýmu. Personál vypadal o něco nemocnější než pacienti, všichni měli červené nosy a kapalo jim z nich na podlahu. Lékárny nestačily připravovat „stomachika“ typu Becherovky a Ginu a vojáci v lednu po vánocích na dovolené a opušťáky nejezdili.

Kýchání se neslo z ošetřovny na celý útvar a jen ti nejodvážnější vojáci nebo vojáci, kterým už bylo všechno jedno, bojovali o přijetí na lůžko na ošetřovně.

Navíc jednoho krásného dne klesla teplota na ošetřovně pod nulu. Podplukovník Kotík to zjistil při příchodu do práce a vyrazil k veliteli s výkřiky: „Toto si niekto odnesie, toto si niekto odsedí!“

Neodseděl si to nikdo. Jeden z topičů byl marod – zlomil si nohu a na druhého padla povinnost jít do stráže. A nebylo nikoho, kdo by jej nahradil, přesněji nikdo jiný to neměl v popise práce. A tak bylo doktoru Kotíkovi vysvětleno, že nejen, že za zimu na ošetřovně nikdo nemůže, ale že se takováto situace bude opakovat přesně podle harmonogramu strážné služby druhé roty.

Kotík se vrátil naprosto depresivní, smutně hleděl na novou malbu, která se už zase celoplošně loupala a opadávala a ačkoliv uplynuly teprve dva týdny od poslední návštěvy paní Kotíkové na útvaru, poručil si přinést čaj s rumem. A na ten rum dal dokonce padesát korun!

V této situaci se přijetí na ošetřovnu domáhal pouze vojín Pytel, chlapec útlé postavy a jemné tváře, který se  právě v té době začal pod náporem šikanování hroutit. Je zřejmé, že nikdo se jménem Pytel nemůže mít na vojně lehký život pokud nemá dva metry a aspoň metrák živé váhy. Vojín Pytel měl bohužel metr šedesát a slabých padesát kilo.

Když přišel poprvé a se slzami v očích prosil o přijetí, Marek ho provedl promočenou ošetřovnou, kde z úst vycházela pára a ze stěn opadávala dva dny stará malba.Pytel sice mírně zbledl, ale trval na tom, že je nemocen. I když o tom Marek vážně pochyboval, dal vojína přijmout. A štěstí se na něj opravdu usmálo, protože na ošetřovně za dva dny dostal zápal plic a odvezli jej do vojenské nemocnice.

Jenže tam ho vyléčili příliš rychle, protože malování ošetřovny se díky tomu, že v sibiřských podmínkách malba nechytala a nechytala protáhlo na šest týdnů.

Když tedy přišel se žádostí o hospitalizaci podruhé, Marek se naštval.

„Vždyť si zničíš zdraví, Pytel. Jeden zápal plic ti nestačil?“

„Když mi bylo v nemocnici tak dobře,“ zasnil se vojín.

„Tohle není Jedličkův zaopatřovací ústav,“ vmísil se Páleník. „Tady je vojna. Bohužel,“ dodal si pro sebe a uskočil před kusem padající omítky.

„Mně je to jedno,“ rozeštkal se vojín Pytel. „Já tam nevydržím. Já si něco udělám.“

„A co ti tam dělají, proboha,“ vybuchl Marek.

Pytel se rozhlédl ustrašeně kolem sebe. „Stále musíme umývat podlahu.On si plivne na zem a já musím pro kýbl a umýt celou podlahu. A ještě poděkovat a klanět se. Včera mne bez příčiny praštil. Do zadku mě kope denně. Před týdnem jsem musel zdravit vypínač.“

„Do prdele,“ řekl Marek nad zříceninou, která měla být vojákem. „Tak proč to nenahlásíš Vavrovi. To je fajn chlap, udělá pořádek.“

„To nemůžu,“ vzlykal vojín. „Oni by mně potom zabili. I mladí říkají, že radši vojnu mazáckou než lampasáckou a byli by potom proti mně.“

„Víš co,“ poradil Páleník. „Tak se na něj vyser. Prostě dělej, co po tobě chce, ale neber to jako ponížení. Dyť je blbej on a ne ty.“

„Bojím se, že blbí jsou oba,“ řekl Marek, když Pytel odešel. Hustili do něj sebevědomí a odvahu skoro hodinu, než se jim začalo zdát, že Pytel trochu okřívá. Slíbili mu, že jen co se aspoň trochu oteplí a teploty na ošetřovně budou stabilně nad nulou, potom že ho přijmou na déle. Ale Marek měl stejně mizerný pocit a ten se mu ještě té noci potvrdil.

„Rychle na třetí rotu. Je tam nějaká sebevražda,“ vletěl do ložnice v noci Dostál.

„Do prdele,“ probral se Marek jako na povel. „Kdo?“

„Nevím, prý si někdo podřezal žíly.“

Marek popadl pohotovostní kufřík a Dostála a letěli přes dvůr. Tušení neklamalo. Na kavalci ležel Pytel a okolo jeho levé ruky byla samá krev. Byl bledý a zdálo se, že ani nedýchá.

„Je mrtvý?“ ptal se plačtivě nějaký voják. „Probudil jsem se na to, že na mne kape krev. To je strašné!“

Marek popadl gázu a přitlačil ji na ruku. Když dal gázu zase dolů, oddechl si. Na ruce byla řada povrchových řezů a jeden značně hluboký, z kterého se řinula krev. Všechny byly příčně přes zápěstí a v tom nejhlubším bíle svítily neporušené šlachy.

„Neumře,“ řekl Marek. Krve bylo sice okolo plno, ale Marek to odhadl tak na tři čtyři deci. To na transfuzních stanicích berou víc. Nedovedl si Pytlovo bezvědomí vysvětlit.

„Zdvihněte mu nohy,“ zavelel a obvazoval poraněnou ruku. Pytel se probral. Podíval se na okolo sebe skloněné tváře. Potom na doktora a nakonec na kaluž krve na kavalci. A tehdy protočil oči a bylo zase po něm.

„Nesnáší pohled na krev,“ řekl Marek už klidně. „Nosítka sem a odneste ho na ošetřovnu.“

Tam se vojín Pytel probral a hned Markovi řekl:

„Říkal jsem vám, že si něco udělám.“

„Já mu dám přes držku,“ vypískl Dostál.

„Nechej ho, kdo se blbý narodí, toho už ani facka nevyléčí,“ konstatoval Páleník, který se objevil v žlutooranžovém erárním pyžamu a s kolečkem salámu v ruce. „Nějak mně z toho rozrušení vyhládlo.“

„Tobě hládne z každé dobré záminky,“ podotkl Dostál.

„Kluci, nehádejte se, zavolejte sanitku, vezeme ho do vojenské nemocnice. Já ho tu přece nebudu celou noc hlídat, ještě si někde uváže mašli.“

Nakonec ale pokus o sebevraždu přece jen přinesl pozitiva. Jednak se na třetí rotě začalo vyšetřovat šikanování a vyneslo několika mazákům až 21 ostrých (podle známé poučky, že před prokurátora se nic nesmí dostat) a Marek se dostal poprvé na služební cestu jako doprovod vojína Pytla do psychiatrické léčebny v Ružomberku.

Patřičně poučen doktorem Kotíkem, že z vojína nesmí spustit oči, nikde ho nesmí pouštět samého a nenechat ho ani chviklu bez dozoru, zasedl Marek s Pytlem do vlaku a vyrazili směr Ružomberok. Téměř celou cestu tam Pytel mlčel, Marek taky neprojevoval touhu po konverzaci, a tak problémy začaly až na cestě zpět. Marek si totiž v době, co čekal až vojín bude vyšetřen, dal dvě piva. S vyšetřeným vojínem pak na nádraží další dvě, a tak se ve vlaku dostavilo záhy neodbytné nutkání.

Marek si svou živou představivostí umocňovanou tlakem v močovém měchýři  představoval Pytla vyskakujícího z vlaku a roztrhaného koly soupravy na kousky. Půlhodinový pobyt u psychiatra totiž u Pytla nenavodil očividně žádnou pozitivní změnu. Minuli Liptovský Mikuláš a Marek poté, co si uvědomil, že před nimi je ještě Tatranská Štrba, Poprad, Spišská Nová Ves, Margecany a Kysak pochopil, že situace je kritická.

Jediným spolucestujícím byl asi osmdesátiletý stařík, ale čert to vem. Marek popadl Pytla, přišel k dědečkovi a poprosil:

„Mohl byste mi na něj dát na chvíli pozor? Aby neutekl, než se vrátím ze záchodu.“

Stařeček se na něj podíval vlídným pohledem: „A čo ten chlapec urobil?“

„Ale nic zlého,“ spěchal Marek s vysvětlením. „Podřezal si žíly.“

„A to si kľudne sadnite. To já poznám, zažil som už takých. To je človekovi veľmi zle a myslí si, že niet iného východiska…“

Pytel usedl naproti staříkovi a zbožně se zaposlouchal do jeho traktátu. Marek šťastně odběhl, aby ulevil svým pudům.

Když se vrátil, líčil Pytel staříkovi své dětství. Dědeček kontroval svými zážitky ze školy.

O sebevraždě nepadlo ani slovo. Za Popradem Marek vzdal souboj s pocitem povinnosti, že z vojína nesmí spustit zrak a blaženě usnul. Když ho probudilo jemné třesení jeho ramenem, vyskočil jako by ho píchla vosa. Pocit zanedbané povinnosti je hrozná věc.

Třásl s ním Pytel. „Vstávejte, pane doktore, vstávejte. Jsme už v Košicích. Je třeba jít na útvar.“

Marek se podíval na hodinky. „Jak dlouho tu už jsme?“

„Asi dvacet minut. Ale tak pěkně jste spal, nechtěl jsem vás budit. Ale teď už možná budou ten vagón připojovat k jinému vlaku, tak bychom už měli jít.“

Marek se nikdy nedozvěděl, co všechno kouzelný dědeček vojínovi Pytlovi řekl. Ale od toho dne byl Pytel jedním z nejlepších a nejiniciativnějších vojáků třetí roty. Kotík si nemohl vynachválit práci vojenských psychiatrů a Marek mu tuto iluzi nechtěl v žádném případě brát.

            Oficiálně byl Marek vlastně jen jedním ze skupiny poddůstojníků absolventů, kteří u útvaru sloužili. „Špagáti,“ tvořili sice nesourodý ale víceméně dobrý kolektiv. Kromě Marka k němu patřili četař absolvent Horáček, veterinární lékař, který zastával nesourodou funkci velitele družstva psovodů a velitele odloučené jednotky ve vepřinci. Chtěli mu přidat i zavedení chovu sokolů na odhánění ptactva z letiště, ale na tuto funkci přijali pak nakonec z civilu jednoho veterináře se zálibou v ptactvu a dali mu hodnost nadporučíka. S tím ptactvem to bylo tak – před několika lety v rozporu s předpisy dal nějaký velitel vysadit v okolí letištní budovy stromy, aby to  „trochu ozelenil a zkrášlil.“

Teprve po letech vyšel najevo smysl zákazu výsadby stromů v okolí letiště. V jejich větvích totiž začali hnízdit ptáci a ti byli pro letadla smrtelně nebezpeční. Pták, který by vletěl do sání vzduchu tryskového motoru mohl činnost tohoto motoru zastavit a způsobit havárii stroje. Proto mělo několik vojáků vyhledávanou funkci „plašiče ptáků“. Ta spočívala v tom, že před začátkem letů odpálili několik dělobuchů, čímž  měli své pracovní povinnosti splněné. Ale protože to nestačilo a ptáci se tímto opatřením nehodlali nechat vypudit, začalo se uvažovat o chovu sokolů, kteří by drobné ptactvo z okolí letiště odehnali. Horáček neměl žádné ptáky rád, jak tvrdil. Už i ti zelení mu způsobovali žaludeční vředy.

Četař absolvent a záhy podporučík Makový vykonával za Fedorčáka povinnosti politruka kromě kontroly sledovanosti Azimutu, kterou si Fedorčák nenechal vzít.

Další absolventi Žilka a Panták působili jako velitelé čet, jeden inteligentní chlapec, který ničil důstojnický sbor přesným vykonáváním rozkazů, druhý ostrý chlapec z Terchovej, který se vzdor nízké postavě těšil nemalé autoritě díky své fyzické síle.

A konečně tu byl absolvent Veselý, který byl pověřen správou autoparku. Horší funkce už u útvaru nebyla, zvlášť pro člověka tak poctivého a úzkostného jako byl Veselý. Už po měsíci si chodil na ošetřovnu pro diazepam a magneziové injekce,protože se rozhodl zabránit krádežím benzínu, což byla věc naprosto nemožná. Všichni důstojníci totiž považovali benzín v autoparku za veřejný majetek a žádný z nich neznal jinou benzínovou pumpu než tuto s bezplatným čerpáním. Snížit ztráty paliva se sice Veselému nepodařilo, přesto se dokázal vyznamenat.

To tehdy, když spatřil u cisterny zcela opilého kapitána, který právě vypouštěl benzín do kýblu a přitom balancoval v nejisté ruce hořící cigaretou. Veselý ztuhl a jeho živá představivost viděla  strašlivý výbuch cisterny a požár ničící celý útvar i jeho okolí.

Vběhl do místnosti velitele autoparku, o němž bylo známo, že nikdy není přítomen, i když přítomen byl. Jeho heslem bylo nic nevidět a nic neslyšet, dobře si vypít, pojíst a nebyl lhostejný vzdor postupujícím šedinám ani k ženské kráse. Na útvaru se zato všichni tvářili, že nevědí, že za ním do kanceláře dochází rotná Rottová.

Když Veselý vběhl do kanceláře, major jako obvykle nebyl přítomen. Veselý se už obrátil k odchodu, když tu uslyšel zpoza pracovního stolu nestardantní zvuky, které ale jasně signalizovaly, že někdo v místnosti přece jenom je. Četař absolvent Veselý se postavil do pozoru a zahlásil se:

„Soudruhu majore, četař absolvent Veselý. Kradou nám benzín.“

Už během jeho slov se nad úroveň stolu vztyčily dvě nahé nohy jednoznačně patřící rotné Rottové (její pozadí znal celý útvar), ale Veselý statečně se sebezničující odvahou dokončil hlášení. Nestandartní zvuky na chvíli umlkly, nohy zmizely. Chvíli se nedělo nic. Pak se nad deskou stolu zjevila zarudlá a zpocená majorova hlava.

„Do riti, Veselý, čo tu robíte?“

„Kradou nám benzín,“ vyrazil ze sebe zmatený četař.

„Jako keby to bolo prvýkrát. Preto sa hádam nezbláznime,“ řekl major chladnokrevně a jeho hlava opět zmizela za stolem. Zoufalý četař se rozhlížel po místnosti. Vtom si všiml, že na stole leží majorův opasek se služební  pistolí. Popadl pistoli a vyběhl ven. Doběhl až k opilci, čerpajícímu hořlavinu. Při pohledu na dlouhý popel cigarety hrozivě čnící nad napůl plným kýblem, mu došla řeč. Stál a poulil oči, dokud se opilý kapitán k němu neotočil.

„Co ty tu chceš?“ pravil dobrácky. „Pojď mi pomoct, sám to neodnesu.“

Veselý se probral : „Okamžitě opusťte prostor autoparku.“

„Uklidni se chlapečku,“ škytl důstojník. „Nebo dostaneš přes hubu.“

Veselý se odhodlal. Vytáhl pistoli a odjistil.

„Ruce vzhůru!“  zavelel. „Zatýkám vás. Při jakémkoliv pohybu budu střílet. A… doprdele zahaste tu cigaretu!“

Kapitán při pohledu do ústí odjištěné zbraně rychle vystřízlivěl.

„Ježíš, neblbni,“ řekl zadrhávajícím se hlasem.

„Čelem vzad. Ruce vzhůru,“ velel Veselý. Rychle zavřel kohout cisterny.

„Dám ti po hubě,“ zahrozil ještě kapitán, ale jakmile ucítil hlaveň pistole mezi lopatkami, vykročil vpřed přesně podle Veselého přání.

Za malou chvíli se vojákům naskytl božský pohled. Po hlavní příjezdové cestě od autoparku kráčel prkenně vypjatý muž s výložkami kapitána, zpocený v tváři a s očima vyvalenýma jako když kočka tlačí do pilin. Za ním neméně vyděšený četař absolvent, vtláčející ústí pistole mezi kapitánovy lopatky.

Dozorčí kapitán Dohnal zůstal při pohledu na toto divadlo stát s otevřenou hubou. A nezavřel ji, dokud četař absolvent Veselý nedorazil až k němu a vzorově se nezahlásil:

„Soudruhu kapitáne, četař absolvent Veselý. Předvádím zadrženého při krádeži benzínu v autoparku.

Dohnal maličko ztratil nepřítomný výraz a nejistou rukou ukázal na pistoli, stále vězící v zádech třesoucího se kapitána: „Máte to zajištěný?“

„Ne, odjištěné,“ pravil Veselý klidně.

„Tak to člověče rychle zajistěte. Ne, nechte to být!“ zařval Dohnal, když viděl, jak Veselý začal manipulovat se zajišťovací páčkou.

„Dejte to proboha sem,“zasténal dozorčí Dohnal.

Výsledky akce byly kromě Veselého slávy dosti mizivé. Opilého kapitána odvezli útvarovým autem domů a dostal na ten den neplacené volno. Na pistoli majora Bodnára z autoparku museli zavolat zbrojmistra, kterému se po půlhodinové námaze podařilo pistoli zajistit. Frekvence a množství kradeného benzínu a nafty v autoparku se po této příhodě nesnížilo ani o promile.

Četař absolvent Žilka byl pedant. Vedl k tomu i chlapce ze své čety, na druhé straně si ale od nikoho nenechal nic líbit. Byl to jediný z absolventů, který znal vojenské řády a přiváděl své nadřízené k zoufalství tím, že je citoval, když polemizoval s jejich příkazy. Proto se ho všichni důstojníci báli a pokud možno mu žádné rozkazy nedávali. A tak konflikt, který ho postihl, mohl vzniknout jedině mezi ním a důstojníkem z jiného útvaru. Vztahy zabezpečovacího praporu a leteckého pluku byly dosti specifické. U praporu šlo většinou o jednodušší úkoly při zabezpečování letů a proto tu byla naprostá převaha prostého mužstva. Absolventi tu byli chápáni spíš jako součást důstojnického sboru. Naproti tomu letecký pluk zabezpečoval vysoce speciální obsluhu, proto se skládal téměř výhradně z důstojníků a absolventů, kteří tu suplovali funkci chybějícího mužstva.

Proto vzkypěl podplukovník z pluku, když spatřil v důstojnické letištní jídelně četaře absolventa Žilku, jak tam v klidu pojídá svůj oběd.

„Čo tu robíte, súdruh čatár?“ zvřískl na něj.

„Obedujem,“ odtušil Žilka klidně.

„Vy neviete, kde je vaše miesto?“ dodával si sebedůvěry podplukovník.

„Nie sú tu vyhrdené miesta pre absolventov,“ řekl Žilka stále ještě klidně.

„Tam,“ zařval oficír a ukazoval přes výdejnu jídla do ratejny, kde se tlačili vojáci v maskáčích a s ešusy. „Tam máte vyhradené miesto.“

„Dobře,“ řekl Žilka a pokračoval v jídle.

To bylo na podplukovníka moc. Vzal četaři jeho talíř ještě zpola naplněný jídlem a hodil ho na zem.

„A utrieť,“ vřískal. „Urobil ste tu neporiadok, utrite to zo země.“

„To mi može podľa základných poriadkov nariadiť len dozorný budovy alebo kuchyne,“ odpověděl Žilka opět klidně, vstal a odešel z jídelny, ponechávaje běsnícího důstojníka nad hromadou zbytků.

Náhoda tomu chtěla, že hned příští týden v pondělí byl Žilka povýšen na podporučíka. V osudný den si připnul bílé šňůry dozorčího Jihozápadu a sledoval výdej stravy. Konečně přišel jeho podplukovník, vzal si talíř s obědem a sedl si ke stolu. Žilka vzal talíř také a přisedl.

„Máte tu voľné?“

Podplukovník vzhlédl od talíře a ztuhl. Sousto se mu vzpříčilo v hrdle a rozkašlal se. Jeho nevěřící zrak putoval mezi Žilkovou tváří a hvězdou podporučíka na nárameníku. Seděl a valil oči, sousto převaloval v ústech v marné snaze je polknout. Tvář mu fialověla bezmocným vztekem.

„Dobrú chuť, súdruh podplukovník,“ popřál Žilka vlídně. „Jedzte, vychladne vám. Je to dobré.“

Podplukovník se marně pokusil o pozření sousta.Potom vstal, vzal ještě plný talíř a nesl ho vrátit k okénku. Ale rice se mu třásly příliš, talíř se mu vysmekl a spadl na zem.

„Súdruh podplukovník,“ ozvalo se za ním a když se ohlédl, spatřil usmívajícího se Žilku s bílými šňůrami dozorčího budovy. „Buďte taký láskavý a utrite to po sebe. Aby sa na tom niekto nepošmikol. Handru pre súdruha podlukovníka,“ zakřičel Žilka do okénka a hadra jako zázrakem přiletěla. Zahalme zbytek scény oponou soucitu s důstojnickým sborem a jeho potupenou ctí.

Jožko Panták byl z Terchovej a tím byla dána jeho povaha. Marek ho měl velice rád, protože nebylo známo, že by Jožko někoho oklamal nebo podrazil. Jen ho nikdo nesměl naštvat. Pak se měnil v rozzuřeného medvěda.

„Tak čo Jožko, ešte si beriete v Terchovej do krčmy so sebou sekeru?“ dobírali si ho vojáci.

„To už nie je moderné,“ odrážel je Jožko. „Teraz sú v móde chromované vidle.“

Panták se těšil u mužstva autoritě, zejména poté, co ve Velkopopovické reštaurácii do něj nevhodným způsobem zaryl nějaký stodevadesát centimetrů vysoký frajer. Jožko jej popadl pod krk, zdvihl ho nad hlavu, zatřásl s ním a hodil ho přes dva stoly.

Tím, že byl i sportovec a zúčastňoval se na dálkových pochodech i při representaci útvaru, připadla mu povinnost dozoru, spolu s politrukem Makovým, nad malou výpravou, vyslanou útvarem na Výstup mládeže na Rysy.

Tato akce se konala každý rok ve Vysokých Tatrách, na počest výstupu Vladimíra Iljiče Lenina, který údajně zdolal tento vrch v roce 1912. Následkem toho každoročně lezlo na tento štít několik tisíc mládežníků. Akce měla vždy výrazný politický kontext, na vršek vylezl vždy i nějaký potentát KSS, který toho byl ještě fyzicky schopný, většinou předseda slovenské vlády Colotka. Potom za ním ve třech dnech lezlo dalších 6 až 8 tisíc lidí, devastujících široké okolí horského chodníčku. Úrazů bylo vždy víc než dost, protože valná část mládežníků byla celé tři dny naložena v alkoholu a služba chirurga na centrálním příjmu v nemocnici v Popradě v tyto dny byla postrachem vyhrazeným pro nejmladší lékaře nebo pro toho, kdo v posledním roce pana primáře mimořádně nasral. Byl to strašák větší než strhnutí odměn a proto se popradská chirurgie vyznačovala neobvykle dobrou morálkou a disciplínou.

Skutečnost, že na Rysy vyrazila sestava Panták – Makový budila u lidí znalých poměrů nemalé obavy, ale kupodivu se nikomu nic nestalo a i všichni vojáci, kteří byli na Rysy vysláni, se vrátili do tří dnů po ukončení výstupu zpět na útvar. Samotný návrat důstojníků byl ovšem impozantní.

Bylo něco po půlnoci, když se od brány útvaru rozlehl artikulovaný řev, ve kterém ti, kteří byli blíže, poznali píseň „Nepij Jano, nepij vodu“. Zpívala ji dvojice Panták-Makový, vrávorající po příjezdové cestě v pevném objetí, každý pak svíral nad hlavou láhev alkoholu. Těsné objetí nemělo příčinu ve výrazných vzájemných sympatiích, ale ve faktu, že samostatně už by se mohli pohybovat jen s pomocí všech čtyř končetin.

Uprostřed buzerplacu Panták zastavil :“Ideme na ošetrovňu. Doktor je dobrý chlapec, isto má čo vypiť.“

Doktor měl z pekla štěstí, protože byl právě na letišti. A tak to odnesl dozorčí útvaru, právě nedávno do armády přijatý nadporučík Štefek, původním povoláním veterinární lékař. Dlouho váhal s tímto krokem, protože v sobě necítil dostatek vojenského cítění, ale funkce sokolníka na letišti spolu s lukrativním platem rozhodla, že opustil své kravky a prasata na státním statku a upsal se armádě. Až poté zjistil, že nová práce spočívá mimo jiné i ve vykonávání funkce dozorčího útvaru. Cesta zpět už ale nevedla a tak se teď krčil v „dévéťárně“ a podle blížícího se řevu očekával průšvih a potil se.

Vzápětí se rozletěly dveře a vpotáceli se dva podporučíci, hlasitě řvoucí: „V dolnom konci bývam, v hornom frajárku mám.“

„Preboha, tiššie chlapci,“ zaprosil zpocený Štefek.

„Uprostred dediny, uprostred dediny, hej, pre vodu chodievam,“ odpověděl mu Panták.

„Nekričte súdruhovia. Choďte si ľahnúť, vyspať sa, bude vám lepšie.“

Jeho zoufalý výraz podporučíka Pantáka na malou chvíli vykolejil.

„Kde som to skončil?“ zeptal se Makového.

„Pre vodu chodievam,“ upřesnil Makový.

Panták se zamyslel. Za malou chvíli na dévéťárně zavládlo ticho, ale ještě než se z toho mohl nadporučík Štefek začít radovat, vytrysklo Pantákovi z hrdla bohatýrské:

„Nepij Jano, nepij vodu…“

„Preboha,“ zasténal dozorčí. „Nerevte!“

„On nespieva,“ uvědomil si vtom Panták. „Počúvaj, prečo nespievaš? Ty nie si kamarát?“

„Choďte sa vyspať, chlapci, choďte,“ prosil nadporučík.

„Neodpovedal si mi,“ řekl Panták zvýšeným hlasem. „Ty nie si kamarát?“

„Ale som, isteže som, len už tíško chlapci, predsa nechcete robiť problémy…“

„Je kamarát,“ konstatoval Panták. „Ale nespieva. Asi nepije. Počúvaj ty, prečo nepiješ?“

„Som v službe,“ napadlo říct Štefka.

Panták na něj nevěřícně vyvalil oči. „Je tu nový,“ vysvětloval Makový.

„Aha, ešte nevie,“ upřesnil si Panták. „Na, daj si.“

„Nie, preboha nie,“ prosil dozorčí.

„Ja ti dám po papuli,“ zahrozil Panták. „Takú, že ti tie tvoje šnúry odletia. Tu máš, pij!“

„Ale len trošku a potom pojdete pekne spať, áno?“ Štefkovi se při představě trestu čtrnáct dní po nástupu na vojnu tlačily do očí slzy.

„Čo trošku,“ zařval Panták. „Poriadne sa napij, jako chlap.“ A vrazil hrdlo láhve dozorčímu do krku.

„No vidíš,“ zjihl, když si nadporučík utřel z očí slzy a z brady alkohol. „Hneď vyzeráš jako člověk. Tak spievaj: Na Orave dobře, na Orave zdrávo…“

Nadporučík se nesměle připojil.

„Tak dosť,“ přerušil ho Panták. „Ešte to nie je ono. Ešte potrebuje.“

„Už nie, preboha, už nie,“ prosil Štefek.

„Tak si chlap alebo nie, nadporučík?“ zeptal se Panták vyhrůžně. „Davaj poháre, nebudeme predsa piť z fľaše jako dobytok.“

„Nemám poháre, ozaj nemám,“ chytil se dozorčí naděje.

„Je tu nový,“ vysvětlil Makový.

Panták si vzdychl a zkušenou rukou sáhl za polici, kde měl kapitán Doležel vždy několik skleniček k okamžitému použití.

Nadporučík Štefek rezignoval. Alkohol ho zevnitř rozehříval a jeho zoufalství pomalu mizelo. Ať se děje, co se má stát, řekl si. Stejně to nevyhraju. Ať mne z té armády vyhodí. A obrátil do sebe statečně právě nalitou skleničku.

O půlhodiny později se už z místnosti dozorčího neslo nádherné trojhlasné: „Dobrú noc má milá, sladko spi…“

Když se dozorčí Štefek ráno v šest hodin probudil nebo přesněji byl probuzen svým pomocníkem, který na to spotřeboval asi půl hodiny času a dvě lahve studené vody, měl pocit, že se mu rozletí hlava a v ústech měl příšernou poušť. Vděčně vypil podávanou sklenici vody a snažil se vzpomenout, co se to vlastně v jeho službě stalo.

Když si vzpomněl, narazil čepici a vyběhl křížem přes cvičiště ke třetí rotě, kde měli svůj pokoj absolventi. Pocit povinnosti, že musí ty dva nešťastníky probudit, aby se uvedli do přijatelného stavu a nebyli potrestáni, byl silný a bůhvíproč nadporučík Štefek cítil k těm dvěma přátelství. Byli ostatně první, kteří se k němu tady chovali jako k příteli.

Zaťukal jemně na dveře absolventské ubikace. Ticho mu bylo odpovědí.

Zaklepal silněji: „Chlapci, budíček,“ zavolal nesměle.

Nic.

Zabouchal pěstí: „Vstávajte, je už po budíčku, vstávajte hore!“

Zdálo se mu, že se v pokoji něco pohnulo, ale pak následovalo opět ticho.

Zabušil oběma pěstma: „Vstávajte chalani, abyste nemali problémy. Počujete?“

Zevnitř se ozvalo několik nesouvislých nadávek a to bylo všechno.

Zoufalý Štefek začal kopat do dveří: „Otvorte, banda jedna ožratá, otvorte, tu dozorný útvaru. Dám vás potrestať, dám vás zavrieť, je po budíčku a vy chrápete. Okamžite vstávajte!“

Konečně někdo otočil klíčem v zámku. Štefek neváhal, rozrazil dveře a vletěl do místnosti. Co se s ním vzápětí stalo, nepochopil ihned. Napřed o něco zakopl, ztratil rovnováhu a spadl do něčeho měkkého, co ho odhodilo na stranu. Vzápětí jej něco ostrého švihlo přes tvář a shodilo mu brýle. Nohy se mu do něčeho zamotaly, snažil se chytit něčeho velkého, co viděl před sebou, ale to uhlo a on s velkým křikem hrůzy dopadl tváří na parkety.

Potom s úžasem nevěřícným pohledem zíral na velký turistický stan, tyčící se uprostřed absolventské místnosti. Byl vzorně napjatý, kovové kolíky zatlučené do parket a zevnitř se ozývalo z mraku alkoholického puchu vydatné chrápání.

„Čo to…?“ Preboha, čo to je…?“

A ze stanu se ozvalo jen nevrlé: „Neotravuj, lezieme na Rysy. Zaspievaj nám dačo pekné.“

Štefek vyrazil z místnosti. Ještě zakopl o špagát a natáhl se na chodbě k nohám z umývárny spěchajících vojáků. Narazil si čepici a zařval : „Zle mi bolo, idiotovi, medzi kravami a prascami!“

Rozběhl se chodbou a sténal: „Kravičky moje, a ja som si vás nevedel vážiť.“

A ještě ze dvora se k uším absolventů donesl jeho poslední zoufalý výkřik:

„Seriem vám na vašich vtákov!“

Jednoho krásného slunečního jarního dne sedělo několik vojáků v letištní budově zvané Jihozápad (prozaicky proto, že se nacházela jihozápadně od startovací plochy) vojáky přezdívaný „Divoký Jihozápad“ a sázeli se.
Šlo o to, zda vojín Matla dostane vycházku.
Sestava Jihozápadu se skládala ze dvou částí. Z vojáků stálých a z těch, kteří tam dojížděli na denní směny. Lze jednoznačně říci, že ti druzí na tom byli lépe. Každému, kdo ztrávil na Jihozápadě víc než tři měsíce, začalo jednoznačně přeskakovat. V absolutní odloučenosti, kde jediným partnerem byla televize a jediným rozptýlením riskantní cesta do vesnice vzdálené šest kilometrů na pivo, na něž vojáci stejně neměli peníze, museli čtyři stálí vojáci rychle začát trpět ponorkovou nemocí.
Momentálně se nejvíc projevovala na veliteli budovy, vojínovi druhoročákovi Jelkovi. Začínal trpět samomluvou, při zapínání televize se mu třásly ruce. Markovi před několika dny plakal ve vyšetřovně. Marek opakovaně žádal jeho přeložení nazpět do města k útvaru, ale zatím mu nebylo vyhověno.
Druhým členem kolektivu byl kuchař, mladý, psychicky trochu labilní kluk z Prahy. Už první měsíc se zhroutil na rotě po šikanování a tak ho odsunuli na Jihozápad. Tu se neměl zle, ale dva měsíce bez vycházky a stálý strach z Jelky se na něm už taky podepsaly. Marek s ním vycházel dobře, protože díky tomu se měl dobře i on. K povinnostem lékaře zabezpečujícího letový provoz patřilo totiž i ochutnávání stravy, což byla pochopitelně činnost oblíbená. Problém byl v tom, že na prvním poschodí byla strava pro piloty, nepoměrně kvalitnější než pro ostatní personál. Na přízemí pak byly ještě dvě jídelny, jedna pro důstojníky zabezpečující letový provoz, druhá pro mužstvo. Ta poslední byla špinavá ratejna a ta důstojnická jen o málo lepší. Marek tam zašel jen jednou a poté už ochutnával stravu výhradně pilotům, pokud nebyla mužstvu na přízemí podávána jeho oblíbená čočka. Měl sice nárok jen na jednou do úst,a le protože dobře vycházel s kuchařem a piloti dostávali samé speciality, kterými nebylo radno opovrhovat, přibral za první tři měsíce pět kilo. Pak omezil přílohy.
Třetím do party byl chlapec z radarové stanice, ještě nováček, který byl na Jihozápadě teprve týden a tak mu všechno připadalo vzrušující a čtvrtým dobrácký hromotluk Maňas, prvoročák s rukama jako lopaty, který dělal údržbáře, uklizečku a vrátného v jedné osobě.
Personál dojíždějící ráno a odjíždějící večer tvořili kromě doktora ještě inženýr absolvent starající se o pilotní výstroj a jeho pomocník, vojín Matla.
A o něj dnes právě šlo.
Vojín Matla měl návštěvu a na pluku, kde sloužil, to už několik hodin vyvolávalo stav podobný bojové pohotovosti.
Vojín Matla totiž nebyl obyčejný voják, ale voják mánička.
Kdysi měl k doktorovi několikahodinovou přednášku o rozdílech mezi jednotlivými skupinami dlouhovlasých mladíků, ale doktor nikdy zcela nepochopil, v čem se jejich účesy liší a jak se liší jejich životní filosofie. Věděl jen tolik, že Máničky mají dlouhou ofinu, sahající pokud možno až pod bradu (a kterou Matla nejrůznějšími úskoky už druhý rok ubránil před vojenským holičem) a že odmítají jakékoliv násilí.
Jenže teď právě na útvar dorazilo dvacet mániček. Velmi důrazně žádali vycházku pro svého přítele Matlu a nenechali si už několik hodin vysvětlit, že to není možné, protože je ve službě. Způsobovalo to nervozitu u dozorčího, kterým byl právě nadporučík Mocko i u hlavního výstrojního důstojníka majora Mervy. Telefonní linky mezi Jihozápadem a kasárnami pluku se už rozžhavovaly a Merva stále častěji vbíhal do doktorovy vyšetřovny, kde se personál shromáždil a vyhrožoval Matlovi na jak dlouho ho dá zavřít. Nikdo to nebral vážně, protože v případě zavření Matly by se major Merva ocitl ve stejné situaci jako podplukovník Kotík, kdyby zavřeli Marka. Musel by pracovat. Nicméně z jeho poznámek se dala monitorovat situace několik kilometrů odtud, ve vstupní hale útvaru.
Ráno okolo deváté volal nadporučík Mocko, aby vojín Matla nebyl pod žádnou záminkou poslán ani puštěn do města, protože za ním přišlo dvacet podivných existencí s vlasy po lopatky.
Potom následovalo dvouhodinové vyjednávání, aby Matlovi byla udělena vycházka. Mocko striktně odmítal a s hrůzou sledoval, jak v příchozích mizí jedna láhev vína za druhou. Asi po dvou hodinách začal Mocko vyhrožovat, že dá máničky vyhodit vojáky. Na to mu řekli, že nechtějí násilí, vyšli před útvar a tam si všichni lehli na chodník.
„Co to má znamenať?“ ptal se konsternovaný nadporučík.
„Tady budeme ležet, dokud nedáte vycházku našemu kamarádovi.“
Nato dal Mocko zavolat veřejnou bezpečnost, jak se v té době říkalo policii, aby to znělo málo kapitalisticky.
Příslušníci neboli orgáni potom strávili půl hodiny tím, že dotyčné mládence a dívky, kteří nekladli žádný odpor, přenášeli přes cestu a uložili na protilehlý chodník. Poté, co odnesli posledního a uvolnili tak vstup do útvaru, utřeli pot, potřásli si rukou s nadporučíkem Mockem, zářícím spokojeností a odjeli pryč.
Sotva zmizeli za rohem, vstalo všech dvacet mániček a ulehlo na svá původní místa. Spokojenost nadporučíka Mocka přešla rychle v zoufalství. Nadával, vyhrožoval, zavolal znovu policii zvanou veřejná bezpečnost a dostal od ní hrozně vynadáno, pak plakal, přemlouval, prosil a nakonec poslal auto na letiště pro vojína Matlu a vypsal mu vycházku.
Skeptický Marek tak prohrál dvacet korun sázky.
Vojín Jelka si zastrčil dvacet korun do kapsy a vzápětí vybuchl: „Do prdele, proč si tihle lidi dokážou vždycky všechno zařídit, vždycky jim nakonec všechno vyjde a mně nikdy nic! Já se na to vyseru, vyseru, vyseru!!!“
„Klid, klid,“ tlumil ho Marek. Bylo úplně zřejmé, že s Jelkou je zle.
Byl na Jihozápadě už půl roku. Dost na to, aby mu švihalo. A to, i kdyby byl o hodně normálnější a přízpusobivější.
„Jaký klid?“ zařval. „Já chci písničku. Ty!“ obrátil se na Maňase: „Zpívej ukolébavku, hned. Rychle!“
Maňas postavil svou dvoumetrovou figuru do pozoru a začal zpívat:
„Zapadá slunéčko za košickú horú
další den v prdeli, chválapánubohu.
Jeden den v prdeli, na další čekáte,
Snad se vy mazáci, civilu dočkáte.“
„To není celý,“ vyletěl z postele Jelka. „Dokonči.“
„Ó jak vám závidíme,“ řekl Maňas ležérně.
„Tak ne. Já tam tu závist chci slyšet. Ó, jak vám závidíme, slyšiš? Óóó, jak vám závidíme, opakuj.“
„Vyser se na to, Honzo,“ chytil ho Marek za rameno.
„Nesahej na mne,“ zaječel Jelka. „Óóó, jak vám závidíme. Zpívej, nebo tě zabiju.“
„Óóó, jak vám závidíme, zarecitoval Maňas už procítěněji.
„A teď vypadni,“ zvřískl Jelka.
To, co dělal, bylo jednoznačně šikanování, ostatně každý večer dělal hlavně s kuchařem mnohem horší věci. Všichni se ho báli, bylo ostatně na pováženou, že poté, co se po prvním čtyřměsíčním pobytu na jihozápadě pokusil o sebevraždu přeřezáním žil, přesunuli ho tam nazpět.
„Honzo, dostanu tě odtud. Ještě chvíli vydrž,“ slíbil Marek před odjezdem do kasáren.
„To mi slibuješ už dva týdny,“ řekl Jelka temně. Marek odcházel s velmi zlým pocitem a s mrazením v zádech. Měl dojem, že se stane určitě něco špatného.
V noci ho probudil Dostál. „Něco se stalo. Vstávej.“
Marek se rychle oblékl. Před ošetřovnou už stála sanitka. Hodil do ní pohotovostní kufřík a nasedl. Řidič Honza Patrnoušek zařadil a vyrazili.
„Kam jedeme?“ ptal se doktor se zlou předtuchou.
„Na letiště, na Jihozápad.“
„Co se tam stalo?“
„Kluci se pobili.“
„Jelka, co?“
Petrnoušek jen pokrčil rameny. Nevěděl.
Před Jihozápadem stálo několik aut. Sotva Marek vstoupil do budovy, zůstal stát s otevřenou hubou. Na chodbě se pohybovalo asi šest podplukovníků většinou ověšených zlatými šňůrami dozorčích. Dozorčí z praporu, kterým byl dnes zrovna naneštěstí politruk Fedorčák, dozorčí pluku, z vysoké vojenské školy, z města. Byl tam i velitel praporu a náčelník štábu pluku. Celá suita, které by se měl Marek hlásit, ale v noci ve dvě, čerstvě vytažený z postele to nepovažoval z a nutné. A nikdo to ani nevyžadoval. Marka šokovala krev, která byla všude. Na skleněných dveřích, na stěnách, na podlaze.
Marek si to zamířil přímo k Fedorčákovi, který rázoval po chodbě nahoru a dolů se kloněnou hlavou a s rukama za zády.
„Co se stalo?“ zeptal se bez úvodu.
Fedorčák na něj upřel vyděšené oči. Chvíli se orientoval, kdo to vlastně na něj mluví a co chce. Potom zaječel:
„Nevidíte? Nie? Tak sa pozrite!“ a odkráčel.
Marek uviděl kuchaře, sedícího v koutku chodby. Správně usoudil, že se od něj dozví víc než od lampasáků.
„Co se stalo?“
„Jelka zmlátil Maňase.“
„Jelka Maňase?“ nechtěl věřit Marek. „Vždyť Maňas by ho musel zabít první ranou.“
„Jenže on do sebe nechal mlátit,“ vzlykal kuchař. „Jelka za ním šel do sprchy a začal ho tam mlátit do ksichtu. Jdi se tam podívat, co je tam krve. To z Maňasova nosu. A mlátil ho a mlátil. Maňas utíkal na chodbu a Jelka za ním. Mlátil ho furt a furt. A pořád do tváře. Všude byla samá krev a nemělo to konce. Maňas ustoupil až tam k těm skleněným dveřím. Chtěl Jelkovi chytit ruce nebo co, ale ten jen mlátil a mlátil. Myslel jsem, že se z toho zblázním,“ zavzlykal.
„Klid, tu máš Rohypnol, dej si ho a bude po všem. Všechno zaspíš.“
„A potom,“ vzlykal kuchař: „potom jsem zařval na Maňase: Tak ho už konečně sejmi. A on jako a Jelkovi jednu ubalil. Jenom jednu a Jelka padl jako podťatý. Maňas potom utekl támhle větracím oknem a já jsem stačil zavolat na útvar. Ale Jelka vstal a měl úplně šílený pohled. A šel po mně. Utekl jsem na záchod a zamkl jsem se tam. Vylamoval dveře, dokud nepřijeli dévéťáci. Potom se zamkl na cimře. Vždyť on mě chtěl zabít!“
„No dobře, ale co teď?“
„Co já vím? Je tam zabarikádovaný a má dýku.“
Což právě očividně řešili i všichni dozorčí. Fedorčák právě klepal na zavřené dveře:
„Vojak Jelka, vyjdite von. Zaručujeme vám beztrestnosť.“
„Ježíši, to je vůl!“ zaúpěl Marek.
„Táhni, ty hajzle!“ ozvalo se zpoza zamčených dveří. „Jestli sem strčíš ksicht, tak ti ho rozpářu.“
Politruk odběhl k veliteli útvaru. Ten přišel ke dveřím a řekl svým pomalým hlubokým hlasem: „Vojak Jelka. Nechajte toho, nemá to cenu. Čo tým možete dokázať? Vyjdite von, porozprávame sa.“
„Jděte pryč!“ křičel obklíčený. Nebo se zabiju. Mám tu nůž, podřežu si žíly.“
„Udělá to,“ řekl Marek veliteli. „Už to jednou udělal.“
„Krvácím,“ ozvalo se vtom z místnosti. „Chci doktora.“
Všechny zlaté šňůry ožily jako mávnutím kouzelného proutku. Fedorčák přiběhl k Markovi. „Chce vás, súdruh doktor.“
Markovi sevřel žaludek strach.
„Co já tam už můžu udělat?“
„To čo ktokoľvek iný,“ řekl velitel. „Prehovoriť ho, aby sa vzdal. A vám doveruje.“
Doprdele, pomyslel si Marek. „A co když mne zabije?“
„Myslím, že nie,“ řekl dozorčí pluku a Marka to fantasticky uklidnilo. „Mal byste tam ísť.“
„A když tam nepůjdu?“
„Zavoláme speciálku. Ti vyrazí dveře nebo tam vniknou oknem. Musíme ho dostat.“ Řekl velitel praporu.
Markovi se hlavou honily myšlenky. Už viděl Jelku rozstříleného na kusy. „Dobře, půjdu tam.“
„Neblázni, doktore,“ zasténal kuchař. „Ty jsi ho neviděl. On tě zabije.“
„Dej si ten Rohypnol,“ poradil mu Marek a zaklepal na dveře: „Honzo, to jsem já, Dušan. Doktor. Chtěl jsi mně.“
„Jsi tam sám?“
„Jsou tu všichni možní dévéťáci.“
„Ať vypadnou. Ať jdou pryč.“
„To asi nepůjde. Ale řeknu jim, aby šli dál od dveří, jo?“
„Tak jo,“ chlapec vevnitř měl plačtivý hlas. „Ale dovnitř pustím jen tebe. Jestli s tebou vleze ještě někdo, zabiju vás oba.“
„Dobrá, beru,“ řekl Marek a obrátil se k Fedorčákovi, který mu funěl do zad. „Soudruhu podplukovníku, jděte až tam k těm skleněným dveřím. A ostatní taky..“
S úžasem sledoval, jak ho všichni poslechli a celá souhvězdí se odsunula asi deset metrů daleko. V zámku zarachotil klíč a dveře se pootevřely. Marek vstoupil. Někdo ho chytil za rukáv aškubl s ním tak, že spadl na postel. Vzápětí se Jelka opřel o dveře a zase zamkl.
Měl nepříčetný pohled a v ruce dlouhý nůž. Pod okem měl velkou modřinu a pod nosem zaschlou krev.
„Co blbneš?“ zeptal se Marek a posadil se na lůžku.
„Nevím,“ řekl Jelka a posadil se taky. „Slíbil jsi mi, že mne odtud dostaneš.“
„Byl bych tě odtud dostal, jenže víš, jak pomalu se takové věci řeší.“
„Probudil jsem se,“ vysvětloval Jelka. „A strašně jsem se bál. Nevím čeho. Ale cítil jsem strach. Musel jsem ho ze sebe vybít a ten mamlas se zrovna sprchoval. Tak jsem ho praštil. Podívej se, co mi udělal.“
„Jo, viděl jsem jeho. Má nos na kaši.“
„Co teď?“ zeptal se Jelka bezmocně. „Dají mě do basy. Já se tam zblázním. Já se zabiju.“
„Blbost,“ mínil Marek. „Musíš se odtud dostat.“
„Ale jak?“
„Seš raněnej, ne? Tak do vojenské nemocnice.“
„A z ní rovnou do basy. Na ambulanci mi akorát tak zalepí nos.“
„Poslouchej,“ naštval se Marek. „Vždyť ty mluvíš úplně normálně. Ani cvoka z tebe nemůžu udělat.“
„Bojím se,“ zakvílel Jelka. „Bojím se jich, těch lampasáků. Zabiju je a potom sebe.“
„To už bylo lepší,“ řekl uznale doktor. „Jenže tohle nám nepomůže. Pil jsi?“
„Vůbec.“
„Měl jsi, nedělal bys potom takové blbosti.“
„Víš, že nemůžu,.“
To byla pravda. Marek se o tom s Jelkou už kdysi bavil. Voják trpěl takzvanou patickou opilostí. Když si dal často jen jediný kalíšek, ztratil nad sebou kontrolu a nevěděl, co dělá. Marek ho tehdy varoval, aby se radši alkoholu vyhnul. Abstinování v absolutně izolovaném prostředí Jihozápadu ovšem duševní vyrovnanosti tedy zrovna nepomohlo.
„Mám nápad,“ řekl Marek. „Odvezu tě na záchytku.“
„Na záchytku? Proč?“
„Protože si teď dáš jednu sklenku. Ale napřed mi dej ten nůž.“
„Doktore, nešiješ ty ne mně nějakou boudu?“
„Proč bych to dělal? Kvůli těm venku?“
Zdálo se, že se Jelka dal přesvědčit.
„Choval jsi se nepříčetně jako ve stavu opilosti, Proto půjdeš na záchytku. Tam ti vezmou krev a najdou minimální množství alkoholu. Ale hlavně si tě tam na noc nechají. A zítra se už ten malér bude řešit s chladnou hlavou. Získáme celou noc.“
Zdálo se, že Jelka zabírá. Zdálo se ostatně, že by přijal jakékoliv řešení, protože sám nevěděl, jak dál.
„Tak jdeme.“
Marek odemkl dveře. „Odejděte od východu. Vytvořte prostor, abychom mohli projít k sanitce.“
Vyhlédl ven. Podplukovníci stáli ukázněně u stěny. V rohu hlasitě chrápal kuchař, který si zřejmě ten Rohypnol už vzal.
„Jdeme.“
Šli chodbou. Marek trnul, aby se na ně odněkud nevrhl někdo příliš iniciativní. Ale takový se na chodbě očividně nenacházel.
Nastoupili do sanitky a potom už šlo všechno hladce. Když Marek vyšel ze záchytky, kde si ponechali vojína Jelku, cítil, jak je unavený. Vrátili se ještě na letiště pro Maňase, aby ho zavezli do vojenské nemocnice. Tam mu zjistili zlomeninu nosních kostí a naštěpenou kost lícní a dokoručili pobyt na útvarové ošetřovně. Tam potom Maňase léčili šest dní. Sedmý den ráno se ozval telefon.
„Tu je Žilecký,“ představil se velitel praporu. „Ešte je u vás vojak Maňas?“
„Je,“ připustil Marek.
„Okamžite prepustiť.“
„Ale o tom by snad měl rozhodnout lékař,“ namítl chabě překvapený Marek. Následoval několikaminutový křik, po kterém byl vojín Maňas neprodleně propuštěn z ošetřovny.
Až pak to Markovi došlo. V případě práceneschopnosti delší než sedm dní v případě zranění zaviněném jinou osobou se jednalo o trestný čin a událost musela být předána vojenskému prokurátorovi. A protože každý takový moment byl hodnocen velmi negativně a mohl mít vliv na kariéru velitele útvaru, nesmělo prostě k ničemu takovému dojít. Vojáci to pochopitelně věděli. Jen proto mohli starší vojáci šikoanovat mladé bez reálné hrozby postihu, jen proto mohl zásobovač ukrást polovinu dodávek chleba a prodat ji do košických obchodů. Díky této poučce se dělo všechno nezákonné bez hrozby trestu a tak za celý rok se k prokurátorovi dostala jediná věc a to tehdy, když jednoho dne ráno našli čidla výškoměru letadel zalepená plastelinou. Do vyšetřovací vazby odešel tehdy velitel stráže a jeden praporčík, jehož otisky prstů na oné plastelině údajně našli.
Jelku spatřil Marek několik dní později pochodovat v útvaru druhé roty na oběd. Manévr tedy vyšel.
A tak jediným nešťastníkem, který v ten osudový den skončil v base byl Matla, který se vrátil z vycházky místo v jedenáct večer až ráno. Mocko už na něj čekal. Voják dostal sedm ostrých, ale tvrdil, že to stálo za to. Kdo to ovšem snášel zle, byl jeho náčelník major výstrojní služby Merva, který musel týden ošetřovat a vydávat výstroj pilotům sám.

Jedním ze závažných problémů, na které Marek narazil na začátku své služby, byla spousta vojáků, kteří se na vojnu nikdy neměli dostat, ale přesto na ní byli. Stále platilo jako za Švejka: „Kolik máme branců k odvedení?“ „Padesát.“ „Kolik jich musíme odvést?“ „Padesát.“
A tak se Marek nestačil divit. Glomerulonefritidy, srdeční vady, jeden voják slepý na jedno oko. „No co, vždyť na druhé vidíte,“ řekli mu u odvodu a konečně jeden, kterému chyběly na pravé ruce tři prsty, na kterýžto defekt se přišlo, až když šel poprvé do stráže. Ale absolutní většina byla těch, kteří na vojenskou službu prostě neměli psychicky, jednoduše měli být superarbitrováni pro blbost, jak psal už klasik. Marek tímto úkazem nebyl až tak překvapen, protože s něčím podobným se setkal už na vojenské katedře. Student Fojtík, velitel prvního družstva druhé čety, trpěl epilepsií typu petit mal. To je záchvatovité onemocnění, které se sice neprojevuje tak dramaticky jako klasická epilepsie křečemi a pěnou na ústech, ale ztrátou kontroly a krátkodobou ztrátou vědomí, zejména při psychickém vzrušení.
Zjistilo se bohužel, že Fojtíka psychicky vzrušuje, když do ruky dostane zbraň. Protože všichni studenti o Fojtíkově chorobě věděli, varovali dokonce sbor podplukovníků, že dávat takto nemocnému člověku do ruky zbraň je životu nebezpečné. Byli odražení podplukovníkem Vlaštovkou, hrdinou malé postavy.
„Vy si asi myslíte, že když jste medici, sežrali jste všechnu moudrost světa. U odvodových komisí sedí odborníci, soudruzi, ti dokáží lépe než vy posoudit schopnost vojáka k vojenské službě.“
O svém omylu se přesvědčil už na prvních střelbách. Sotva student Fojtík dostal do ruky ostře nabitou pistoli, na jeho tváři se objevil blažený nepřítomný výraz a student se začal otáčet v kruhu s podivnými záškuby křečí v tváři i v rukou, což dodávalo pistoli v jeho ruce skákavý výhružný pohyb.
První si toho všiml jeho soused v palné řadě Liška. Reagoval duchapřítomně. Sám zahodil svou už odjištěnou pistoli, která naštěstí nevystřelila a zařval: „K zemi!“
Studenti většinou podobný rozkaz plnili dost neochotně. Ale tentokrát celá rota padla k zemi jako podťatá. Nejhůř dopadl právě podplukovník Vlaštovka. Pro svou malou postavu měl rád vyvýšená místa a i teď stál na vysokém betonovém kvádru. Na malou chvíli zůstal jediným patrným terčem pro duchem nepřítomného Fojtíka a poté řešil situaci odvážným letem plavmo. Kus betonu, ne nějž dopadl, dal studentům aspoň malý pocit zadostiučinění.
Proto se Marek až tak nedivil, když mu přivedli do služby třesoucí se kreaturu vojáka. Velitel stráže a závodčí ho doslova donesli do ošetřovny, závodčí měl přes rameno vojákův samopal.
„Co se stalo?“ ptal se Marek dost nevrle, protože právě zaučoval Páleníka, Dostála a jednoho z mladých nováčků do karetní hry Taroky.
„Zblbnul,“ vysvětloval velitel stráže. „Dali jsme mu samopal a on s ním praštil do bláta, že se ho bojí, že ho nechce. Potom se rozbrečel. Brečí doteď, není s ním řeč. Nechejte si ho tady.“
„Nehraje to?“ zeptal se Marek nedůvěřivě. Nechtělo se mu přerušovat hru.
„Hovno,“ pravil na to závodčí. „Ten je fakt tak blbej. Stejně jako ten, co ho odvedl.“
Voják Turek se krčil v koutku ošetřovny. Marek to zkusil po dobrém. „Přestaň blbnout,“ řekl mu přátelsky.
Voják se stočil do klubíčka a zoufale se rozeštkal.
„Co se ti stalo?“
Hlučný pláč mu byl odpovědí.“
„Vždyť tě nepokoušeme, hergot, tak proč nechceš vzít do ruky samopal? Jsi jehovista?“
Turek se na něj díval zoufalýma očima a z nosu mu tekla strašná nudle.
„Vojín Turek, vztyk, pozor!“ zařval vtom vedle Marka Páleníkův hlas.
Klubíčko se vymrštilo a postavilo se do polohy, která mohla připomínat pozor.
„Proč jste odhodil zbraň?“ burácel Páleník.
„Sem se bál,“ procedil přes slzy vojín.
„Bojíte se ještě něčeho?“ Páleník stupňoval řev.
„Ano, psů. A myší. A soudruha svobodníka Jablonského.“
„Pohov, Turek, odchod na pokoj pacientů. Vidíte, celkem dobrá odpověď.“
Šťastně se usmívající vojín se odebral do pacientského pokoje.
„Musíš na něj tak, jak je zvyklý,“ vysvětloval Páleník. „To bude modrá knížka. IQ vajíčka na měkko.“
Druhý den byl voják Turek odsunut do vojenské nemocnice. Tam se jej ujal psycholog a poté, co Turek v IQ testu hravě dosáhl hodnotu 69, byl odeslán domů s modrou knížkou. Psycholog se divil, že se při takovém inteligenčním kvocientu neposírá. Ale o tom věděli vojáci z první čety své.
O dva dny později dovedli kuchaři podivnou existenci. Bledá hysterická tvář, postava podobní Dostálovi, třesoucí se ruce.
Jen co kuchaři odešli, vrhl se k Markovi a chytil ho za ruce: „Soudruhu desátníku, dostaňte mne odtud. Otec je vlivný, má peníze. Odmění se vám.“
„Co ti jebe?“ zeptal se Marek bodře.
Chlapec vyděšeně pustil jeho ruce. „Já tu nemůžu zůstat. Já nenávidím Slováky. Já tu nemůžu zůstat, já si něco udělám.“
V Markovi se pohnula žluč.
„Jak můžeš, blbče, nenávidět Slováky? Nenávidíš i Maďary, Židy, Poláky, Švédy nebo koho ještě?“
„Ne, soudruhu, jenom Slováky.“
„A to všechny, bez rozdílu…?“
„Všechny, bez rozdílu,“ šeptla kreatura.
„I dětičky?“
„I dětičky,“ přiznal vojín.
„A co ti udělaly?“
Vojín se začal hystericky třást. „Nic. Ale já je nenávidím. Já za to nemůžu. Je to ve mně. Nemůžu to ze sebe dostat. Vidím Slováka a třesu se. Fakt, soudruhu doktore. Prosím vás,“ hlas přešel do hysterického skřehotu, „dostaňte mne odtud.“
„Nemůžeš přece nenávidět nějaký národ, ty blbče,“ zkusil to ještě Marek po dobrém. „Můžeš nenávidět někoho, kdo ti ublížil nebo kdo ti není sympatický, dejme tomu. V každém národě jsou lidé dobří a lidé zlí. V některém je víc těch, jinde zas oněch. Ale lidi se nedělí podle národností ale podle povah.“
Voják se naklonil k Markovi a už bázlivě zašeptal:
„Ale já je nenávidím opravdu všechny.“
„Jardo,“ zařval Marek. „Píchni mu diazepam a na postel s ním. Než mu jednu vrazím.“
Za týden ve vojenské nemocnici zjistili, že chlapec má schizofrenii, tedy rozpolcení osobnosti a že byl kvůli této chorobě už i v civilu hospitalizován, kterýžto fakt odvodová komise očividně přehlédla.
Takto dostal Marek za první měsíce do civilu dvanáct vojáků a byl se sebou maximálně spokojen. Až přišel případ Mareček. Samotná podoba jejich jmen byla záhy pro Marka značně frustrujícím faktem, ale zjev tohoto vojáka byl mnohem horší.
Na ošetřovnu ho přivedli poprvé také večer ve službě. Naštvaný závodčí sakroval už na chodbě a v ošetřovně hned spustil:
„Pošli ho do civilu, doktore. Takovýho vola jsme tu ještě neměli.“
„Co se stalo?“ informoval se Marek.
„Vysral se do kožichu.“
„Cože?“
„Ale – vyfasovali jsme do stráže na noc kožíšky. A tohle hovado se do svého normálně vysralo.“
„Proč jsi to udělal?“ obrátil se konsternovaný Marek na Marečka.
„Se mi chtělo srát, né?“ opáčil Mareček s nadhledem.
„Se neptám, jestli se ti chtělo. Ale proč zrovna do kožíšku?“
„Bymiurzladél,“ vydal ze sebe obviněný voják zvuk.
„Česky, chlapče,“ pravil Páleník. „Česky nebo slovensky podle národnosti. A pomalu.“
„By mi umrzla prdel,“ pravil voják s omluvným úsměvem, očividně sám se sebou spokojen.
Markovi to stačilo a odeslal ho na ošetřovnu a následně do vojenské nemocnice s jistotou, že slabomyslný vojín odejde přirozenou cestou do civilu.
Jaké bylo jeho překvapení, když se za tři dny v ošetřovně objevil vojín Mareček a podával mu se šťastným úsměvem propouštěcí zprávu. Z ní se Marek ke svému zděšení dozvěděl, že Mareček vytáhl v inteligenčním testu neuvěřitelných 85 bodů a když na něm nenašli ani jiné poruchy, překlasifikovali ho jako C, čili schopný jako…s přímým zákazem dávat mu ostře nabitou zbraň.
Čímž vznikly potíže. Velitelé postupně všichni zjistili, že vojín Mareček je takto prakticky neupotřebitelný. Klasifikace C se používala většinou jako písaři nebo jiné administrativní síly. To ale u Marečka nepřipadalo v úvahu. Dokonce i jako doručovatel žalostně selhal. Když ho poslal velitel roty s papírem na štáb, našli za několik hodin Marečka v parku před útvarem, jak si s blaženým úsměvem prohlíží okolojdoucí děvčata.
A tak ho potom bylo vídat, jak občas zametá kasárna, sem tam odváží zbytky z kuchyně. Jeho situace byla přesně opačná než Markova. Protože všude překážel a nikde nebyl potřebný, řešili jeho problém velitelé různých formátů tím, že Marečka každou chvíli posílali do basy.
Marka se osobně dotklo, když jednou přistihl poručíka Maierhofera, jak Marečkovi spílá do nejhoršího vojáka Varšavské smlouvy. Marek si stále pamatoval, že tento titul byl přidělen jemu a pocítil křivdu. Neměl v žádném případě v úmyslu, se tohoto čestného titulu vzdávat a už vůbec ne ve prospěch svého skorojmenovce.
Příště mu Marečka přivedli na ošetřovnu s pokousaným prstem.
„Co se ti stalo?“ zeptal se doktor nerudně,protože při pohledu na dobrácky se usmívající vojínovu tvář vytušil problémy.
„Takové malé zvířátko. Panáčkovalo, hrálo si se mnou. Potom mne kouslo a uteklo,“ dodal vojín smutně a zatvářil se, jako by mu vzali hračku.
„A chytil jsi to zvířátko?“
„Ne, ale když chcete, jedno vám chytím. Tam jich je!“
„Panebože, kde?“
„U letiště, na poli. Asi to byl křeček.“
„Svatá prostoto,“ lamentoval doktor. „Já nechci mít na ošetřovně zvěřinec. Já to zvíře potřebuji, protože ho musím dát vyšetřit na vzteklinu. Jinak půjdeš na dva týdny do nemocnice.“
„Tak já tam půjdu zpátky a já vám ho chytím.“
„Ale říkal jsi, že je jich tam plno. Jak poznáš, že je to ono?“
Vojínova tvář se rozzářila šťastným úsměvem: “Ono mne pozná, ono mne má rádo.“
„Panebože,“ Marek zalomil rukama: „Tak do sanitky a jedeme na infekční oddělení.“
„Ale to já nemůžu,“ řekl Mareček pevně.
„Pročpak?“
„Já zítra jedu na opušťák.“
„Asi první, co?“ vmísil se Jarouš Páleník.
„Hm,“ usmál se šťastně Mareček. „Čeká tam na mne děvče.“
„No nazdar,“ nezdržel se Jarda. „Tak tu bych rád poznal.“
„Vy taky jedete na opušťák?“
Vojínova bezelstná otázka vyvedla Jardu z apatie. Popadl Marečka za límec a vlekl ho do sanitky.
„Počkej,“ zarazil ho Marek. „Kdybychom ho pustili do té Ostravy, on by se tam mohl přihlásit na infekčním sám. Nechali by ho tam možná i měsíc. A tady by od něj byl pokoj.“
„A ty věříš, že by tam šel? Kdepak, ten bude piglovat tu svoji kočku a na doktora ani nevzpomene.“
Marek vzdychl a vlezl do sanitky.
Sestřička na infekčním se na Marka dívala jako na nepřítele lidstva.
„Chudák chlapec,“ mračila se. „Prvý opušťák a vy mu ho pokazíte. Máte vy srdce, človeče?“
„Vždyť může dostat vzteklinu,“ zaprotestoval Marek.
„Abyste ju nedostal vy,“ odsekla sestřička a odešla potěšit pacienta. Mareček seděl v koutku vyšetřovny a plakal hustými slzami.
Marek trpěl výčitkami svědomí přesně dva týdny. Potom se na ošetřovnu dostavil rozzářený vojín Mareček s propouštěcí zprávou.
„Moc pěkně vám děkuju, soudruhu desátníku.“
„A za co?“ zbystřil pozornost Marek.
„Víte, tam byla taková pěkná uklízečka. Dali jsme se dohromady, bylo to moc fajn. A ten opušťák mi odložili. Jedu pozítří. Moje děvče už na mne čeká.“
A tak tedy Marek vykonal dobrý skutek.
Bylo to zvláštní, ale Mareček měl úžasné úspěchy u žen. Právě stálé noční výlety byly nejčastější příčinou jeho pobytů v útvarové věznici. A ženy na něj nezapomínaly.
Bylo asi pět odpoledne, když posádku ošetřovny vytrhl od karet vzrušený křik od brány. Se stráží se tam hádala mladá cikánka.
„Zavolajte mi vojaka Marečka, počujete?“
„Není na útvaru, krasavice.“
„A kde je?“
„Jako obvykle, v base,“ řehtali se vojáci.
„Čo je na tom smiešne?“ rozčilila se dívka. „Vy chumaji. Tak mi ho zavolajte z basy.“
„To sa nedá.“
„Čo sa nedá? Keď ho chcem, tak ho zavolajte.“
Vojáků u brány i v oknech útvaru přibývalo.
„No čo,“ nabídl se jeden ze strážných. „To čo by ti urobil on, možeme aj my, nie?“
Děvče si ho opovržlivě přeměřilo: „Ty? Tak ako on to nevie nikto!“ Zasnila se, ale vzpomínka byla zřejmě příliš silná, protože vzápětí začala křičet přímo hystericky:
„Ja ho chcem! Ja ho chcem! Ja ho musím mať!“
„Vyhoďte ji,“ rozhodl dozorčí, který právě dorazil. Ale to bylo snadno přikázat, hůře provést. „Ej bodaj by si rakovinu do hlavy dostal!“ kontrovala cikánka, vrhla se na zem, objala rukama značku „Zákaz vjezdu“, stojící před branou kasáren a začala zuřivě dupat nohama do země: „Ja ho chcem, ja ho chcem!“
Strážným nakonec nezbylo, než vytáhnout ze země značku a tu pak i s vášnivou dívkou odnést do parku, kde ji pohodili. Nicméně se nedalo popřít, že mezi mužstvem vážnost vojína Marečka prudce stoupla.
V té době velitel roty konečně vyřešil nerudovskou otázku „kam s ním?“. Útvar měl v lesích za městem vedlejší hospodářskou činnost. Ta spočívala v tom, že se tam chovalo deset vepřů. Každý den tam auto odváželo várnice se zbytky jídla z kuchyně a z těchto zbytků pašíci náramně přibírali a jednou ročně pak byla zabijačka, na které se veškeré důstojnictvo náramně přežralo a ožralo.
Osádku vepřince tvořila odloučená jednotka v síle dvou vojáků a jedním z nich se tedy stal vojín Mareček. Bylo to přímo geniální řešení. Marečkovou jedinou povinností bylo nakrmit prasata a jednou týdně vyházet hnůj. Velitelem této odloučené jednotky byl veterinář v hodnosti četaře absolventa, který se ve vepřinci objevoval jednou měsíčně a představoval jediné spojení oněch dvou vojáků se světem. Podle veterinářových hlášení byli vojáci ve vepříně nesmírně spokojeni a protože neměl kdo kontrolovat ani jejich hygienu, stále více se podobali svým chovancům.
Všechno by bývalo bylo v pořádku, kdyby se jednoho krásného dne nerozhodl podplukovník Fedorčák zajet do vepřince zkontrolovat, jak je zde prováděno politické školení mužstva. Marně ho veterinární lékař četař absolvent Horáček od tohoto úmyslu zrazoval.
„Vy chcete zatajiť, Horáček, že tam školenie neprevádzate. Ale ja vás priamym pohovorom s vojakmi usvedčím a potrestám. Jasné?“
Horáček jen zdvihl oči k nebi a vyrazili.
Z vepřince jim vyšla vstříc nesmírně špinavá postava v roztrhané uniformě a s hřívou mastných vlasů, splývajících na ramena a hustým strništěm týdny neholených vousů. Smrad, který vydávala byl příliš silný, takže politruk odskočil a rozhodl se klást otázky z přiměřené vzdálenosti:
„Ako u vašej jednotky prebieha politické školenie mužstva?“
Individuum, které bylo Marečkovým kolegou upřelo zoufalý pohled na Horáčka.
„Čože to…?“ vykoktalo.
„Neprebieha,“ poznačil si Fedorčák triumfálně do notesu. „Horáček, týždeň bez vychádzok. Sledujete pravidelne Azimut?“
Pohled vojáka byl teď ještě zoufalejší.
„Není tady televize,“ upozornil Horáček.
„To vás neospravedlňuje, dva týždne bez vychádzok. Odpovedzte mi, vojak, kto sú naši najväčší imperialistickí nepriatelia?“
„No tak to, do prdele, řekni,“ vyzval vojáka už zoufale Horáček, kterému se vezl třetí týden bez vycházek.
„Nemci?“ váhal voják. „Alebo Američania?“ Najednou se rozzářil: „Maďari, súdruh podplukovník, Maďari sú starí imperialisti, veď už aj otec hovoril…“
„Vojín Czintay je z národnostně smíšené oblasti,“ snažil se Horáček zachránit situaci, ale to už si Fedorčák všiml něčeho jiného.
„Mám tu poznačené – dvaja vojaci. A tu je len jeden. Kde máte druhého vojaka, súdruh čatár?“
„Nevím,“ řekl rychle Horáček, ale než mohl pokračovat, vojín Czintay, očividně šťasten, že se pozornost podplukovníka odklání od jeho osoby, ze sebe vyrazil:
„Hen tam, u lesa. Tam je kolónia. On tam má frajerku. Teda, vojak Mareček.“
„Čože? Bez vychádzky opustil priestor útvaru? Ideme tam.“
„Soudruhu podplukovníku,“ naléhal zoufale Horáček. „To není rozumné. Tam jsou Cikáni, teda Rómové. A takoví ti, jak bych to – méně civilizovaní. Můžou nás zbít.“
„Chcete zasa zakryť svoju neschopnosť zjednať si u vojakov poriadok, Horáček,“ prohlásil šťastně Fedorčák. „Ideme.“
Auto se rozjelo po polní cestě. Horáček se křižoval, zejména když uviděl houf cikáňat, jak se blíží autu naproti. Obklopily vůz a ozvalo se známé: „Daj korunu. Daj korunu.“
„Rozestúpte sa,“ křičel Fedorčák, vystoupil z auta a jeho vyžehlená uniforma se prodírala davem. Tiše sakrující Horáček ho následoval.
Do cesty se jim postavil starší Róm.
„Čo tu hľadáte, pán poručík?“
Fedorčák po té degradaci zesinal.
„Kde je?“
„Kto, pán generál?“ snažil se Róm napravit dojem.
„Vojak nášho útvaru. Vieme, že je tu, vydajte ho.“
„Nik tu nie je, pán plukovník,“ zavrtěl Róm smutně hlavou. „Ej, veru nie je.“
„Klamete,“ řekl Fedorčák a vyrazil ostrým krokem k jedné kolibě.
Stařík se vrhl na dveře a zahradil mu cestu.
„Nechoďte tam, pán kapitán, je tam moja dcéra.“
„Odstúpte,“ řekl politruk tvrdě.
„Nechoďte, nechoďte, stane sa nešťastie. Pán major, prosím vás na kolenách, nechoďte tam.“
„Odstúpte,“ zvýšil podplukovník hlas. A když výzva nepomohla, popadl Róma a nečekaně silnou rukou ho odhodil bokem. Ten už jen zaúpěl:
„Nechoďte, nechoďte, veď oni tam jebú!“
Ale to už podplukovník Fedorčák vrazil nesmlouvavě do úlomků dřeva a překližky tvořící vchod do chatrče a vpadl dovnitř. Naskytl se mu úžasný pohled.
Na hadrovém lůžku ležela mladá Rómka a zakrývala se nějakým hadříkem, zpod kterého vykukovaly její vnady. Vedle postele pak stál ve vzorném pozoru vojín Mareček. Chyba byla jen v tom, že si vojín stačil obléci košili i sako, ale od pasu dolů byl beznadějně zcela nahý.
Zástupce velitele praporu pro věci politické konsternovaně civěl na obdivuhodný rozměr vojínova orgánu, o který byl v Košicích tak nebývalý zájem a pak ze sebe vyrazil:
„Preboha, Mareček, čo robíte?“
Tehdy se vojínovi rozlil po tváři blažený úsměv a radostně sdělil: „Údržbáře ve Vítkovických železárnách, soudruhu podplukovníku.“