Category: Blog

Sebeničení církve


Britský historik Paul Johnson napsal v úvodu své knihy „Dějiny křesťanství“, že křesťanství mělo na formování lidských osudů během své dva tisíce let trvající existence větší vliv než jakákoliv institucionální filosofie. Dnes se však objevují náznaky, že éra jeho panování se blíží k závěru, tato skutečnost pak vybízí k tomu, abychom se ohlédli zpět a zhodnotili, co bylo dobré a co špatné. Hovoří tedy o křesťanství jako o něčem, co právě končí svou existenci a tím pádem je na čase hodnotit a sumarizovat. Považoval jsem tuto výpověď za příliš pesimistickou a přehnanou. Jak by mohlo zaniknout něco, co má za sebou dvoutisícletou tradici a je nositelem kultury našeho kontinentu? Kromě toho nemám toho historika příliš rád. Napsal sice geniální „Dějiny dvacátého století“, ale už v „Dějinách amerického národa“ se projevil jako fanatický republikán bez smyslu pro objektivitu. Proto jsem se rozhodl jeho výpověď o konci panování křesťanské filosofie ignorovat jako jeho další úlet.
Bohužel se mi zdá, že církev sama se snaží tuto Johnsonovu vizi naplnit a snaží se o to ze všech svých miznoucích sil. Jsem křesťan a katolík, vychovala mne tak babička a myslím, že bych ji i na onom světě velmi zranil, kdybych katolickou církev opustil. I když mne v Rakousku stojí členství v tomto klubu bezmála 1000 Euro ročně. (V Rakousku je rozluka církve od státu a církev má proto právo vybírat od svých členů 1,3 procent jejich hrubého ročního příjmu. Vzhledem na to, že dostanu z mého hrubého příjmu po všech odvodech a zdanění necelou polovinu, obnáší můj církevní poplatek více než 2,6 procent mého čistého příjmu a to už zabolí.) Jenže zůstat za těchto podmínek členem katolické církve i po jejích posledních excesech zavání tak trochu sklonem k masochismu.
V Rakousku vyšlo najevu několik skandálů ohledně pohlavního zneužívání chlapců knězi. Že je mezi duchovními nadprůměrný podíl homosexuálů ani nepřekvapí, je to přece jen předem vyselektovaná skupina lidí, jež se smířila s tím, že nezaloží vlastní rodinu a nebude mít vlastní děti. Že takové rozhodnutí padne honosexuálovi snadněji než heterosexuálovi je nabíledni. Prosím, teď negeneralizuji, mezi kněžími je spousta obětavch lidí, jež se skutečně rozhodli nezištně sloužit svým bližním a byli ochotni se vzdát určitých hodnot, aby mohli rozdávat jiné. Ale všude jsou černé ovce a církev není v tom sledu výjimkou. Otázka je, nakolik je ochotná se svých černých ovcí zbavit. A tady začínáme přicházet k jádru problému.
V Niederösterreichu byl biskup Krenn. Velmi neoblíbený církevní kariérista. Zda byl sám homosexuál, to se už asi nikdy nedozvíme, faktem je, že s fanatickou zuřivostí kryl každý přečin v řadách kněžstva a pronásledoval každého, kdo na jakýkoliv nešvar poukázal. Jediné štěstí Dolního Rakouska bylo, že existuje klášter v Klosterneuburgu, jehož opat má rovněž hodnost a pravomoci biskupa. Proto to byl on, kdo jezdil k biřmováním a jiným církevním úkonům, protože Krenna nikdo nechtěl. Když byl ve Vídni papež Jan Pavel, demonstrovali věřící, aby svatého otce upozornili na nesnesitelné poměry v diecézi v naivní naději, že papež není informován a že jim dopřeje sluchu. Papež se ovšem postavil neochvějně na stranu kritizovaného biskupa se zdůvodněním, že je to „vnitřní záležitost církve, do níž nemají věřící co zasahovat.“ Tehdy jsem se poprvé zarazil. Žil jsem v představě, že svatá katolická církev jej společenstvím věřících a že jsem tedy jejím členem. Teď jsem byl poučen, že stojím mimo ni, že církev je jen společenství církevních funkcionářů. Poprvé mne zamrzelo oněch tisíc euro, jež církvi platím, aniž bych tedy byl – podle slov papeže – jejím členem. Připomnělo mi to středověkou definici, podle níž byl hlavou církve papež a tělem sbor kardinálů. Šmytec. Nikdo víc k církvi tehdy nepatřil. Dnes sem tedy patří i biskupové a arcibiskupové, možná i děkani a někteří poslušní kněží. Je to určitě pokrok, ovšem mne příliš netěší, pokud já sám zůstávám mimo. Následkem této reakce Jana Pavla bylo masivní vystupování věřících v Dolním Rakousku z církve, což ovšem Řím nijak neznepokojilo. Je známý papežův výrok, že jestliže stratil 30 milionů věřících v Evropě, získal zato 60 milionů v Africe. Zdržím se komentáře, dovolím se jen zeptat, zda oni noví věřící v Nigérii a v jiných afrických zemích opravdu chápou a jsou schopni nést dále hlavní poselství církve, totiž poselství lásky k bližnímu a slavnou Hilelovu větu: „Nečiň svému bližními to, co nechceš, aby on činil tobě.“ Kvůli této větě jsem křesťan a zůstávám jím. Ne kvůli vyjmenovávání nových a nových svatých všude po světě, ne kvůli oné show, jež tato jmenování, jež byla největší vášní zemřelého papeže Jana Pavla, provázela. Svatí jsou tím nejpohanštějším prvkem v struktuře církve. Vytvářet místní svaté je jako vytvářet místní bůžky, darovat je lidem, aby je mohli uctívat. Něco, co nezná židovství ale ani církev evangelická. Lidé se tím přivábit dají. Ale je pak jejich nadšení upřímné – a hlavně – je trvalé?
Krenn byl nakonec potichu přece jen odsunut do ústraní vlastními rakouskými silami a pak se provalil celý skandál pohlavního zneužívání, z něhož se církev nedokáže vzpamatovat dodnes, jedno, že vyplácí obětem, jichž se už dokázalo několik stovek, desetitisíce eur. (Prý to odškodňování nejde z mých příspěvků a já doufám, že tomu tak skutečně je). Ovšem taktiky zatloukat, zatloukat a zase zatloukat se církev nějak nedokáže zbavit a působí stále nevěrohodněji. V jedné rakouské obci si věřící zvolili do farní rady homosexuála. Byl všeobecně oblíbený, výrazně se angažoval v životě obce, organizoval spoustu akcí, ve volbách dostal nejvíc hlasů ze všech kandidátů. Jeho chybou bylo, že se se svou sexuální orientací netajil, ale žil v registrovaném partnerství s jiným mužem. Místní farář jej odmítl do rady vyjmenovat. Tvrdohlavě se jmenování bránil se zdůvodněním, že nemůže podporovat život v hříchu. Trvalo to tak dlouho, až ztratila nervy farářova milenka a vyšla na veřejnost s odhalením, že s ním tajně žije už více než deset let. Poté farář zmizel, do obce přijel kardinál Schönborn a jestliže ještě ve Vídni prohlašoval, že jede onoho homosexuála přesvědčit, aby se své kandidatury vzdal, nakonec jej pod tlakem okolností do farní rady vyjmenoval.
Satiriky Steuermanna a Grissemanna mám a nemám rád. Některé jejich vtipy jsou hodně pod pás, ne vždy udrží hranici dobrého vkusu. Tak i tentokrát. Komentovali výše popsaný případ slovy: „Slyšel jste to? Homosexuál ve farní radě! Když se to naši kněží dozvěděli, tak je to vzrušilo, že jim ministranti popadali z klínů.“ Vtip, možná nechutný, zlé na něm ale je, že vyjadřuje právě to, co si lidé opravdu myslí. A to je smyslem satiry, jedno jaké používá prostředky. Kdo lže a popírá pravdu, nemůže mít přirozenou autoritu. A právě autorita je to, co církev nutně potřebuje, aby mohla nést ono mírové poselství. Žijeme v době, kdy si stále více lidí myslí, že mohou věřit v Boha i bez zprostředkování církve. Společnost je stále vzdělanější a tím i emancipovanější. Potřeba patřit k určité společnosti se rozplývá a oslabuje. Lidé mají pocit, že mohou věřit a přitom se mohou vzdát vedení organizací, jíž přestali věřit.
Co mne ale pohnulo k napsání tohoto článku, který mi zřejmě přinese hodně problémů a potřeby vysvětlovat mé stanovisko u řady mých přátel, jsou události posledních měsíců v trnavské diecézi. Roky tam působil arcibiskup Sokol. Byl prokazatelně spolupracovníkem státní bezpečnosti, to se v podstatě veřejně vědělo. Veřejně chválil fašistický slovenský stát (jenž jakožto zločinný nikdy nedosáhl navázání diplomatických styků s Vatikánem, i když se o to po celou dobu své existence úporně snažil) sloužil mše za „mučedníka prezidenta Tisa“. Nikdy jsem nechápal, jak si to všechno může dovolit a může být nadále arcibiskupem. Proč jej Vatikán neodvolá a nedosadí někoho, kdo by měl důvěru věřících? Myslel jsem si, že vyjmenovaný arcibiskup být odvolán nemůže a když odmítá i pod tlakem rezignovat, je možná Vatikán bezmocný. Měl jsem se dozvědět, že je všechno jinak. Arcibiskup Sokol konečně dosáhl věku, kdy byl přinucen odejít na odpočinek a na jeho místo byl vyjmenován mladý arcibiskup Róbert Bezák. Čtyřicátník, jenž neměl problém obléci si džíny a vyrazit mezi věřící, netajil se svou oblibou pro moderní hudbu. Distancoval se od pohledu svého předchůdce na fašistický slovenský stát. Získával si mezi frustrovanými věřícími rychle oblibu, vdechl paralyzovanému duchovnímu životu diecéze nový život. . A pak přišla studená sprcha. Vizitace z Říma a mladý arcibiskup byl z jednoho dne na druhý odvolán. Bez vysvětlení. Zdůvodnění prý není potřebné, protože se jedná – „o vnitřní záležitost církve.“ Zase jednou jsem tedy mimo. I když platím.
Ovšem něco jsem se přece jen dozvěděl. Odvolání arcibiskupa tedy možné je. Proč tedy nebyl odvolán Sokol? To, co teď budu psát, mám z novin a tedy nevím, jakolik se jedná o ověřené zprávy. Nicméně tato konstrukce zní tak pravděpodobně, že jsem jí ochoten věřit. I seriózní analytici se shodují v konstatování, že Bezák musel někomu v Římě „poriadne stúpiť na otlak.“ Nový arcibiskup si dal předložit účty svého předchůdce. A zjistil, že Sokol prodával církevní majetek, pozemky i nemovitosti a peníze posílal do Vatikánské banky. Mělo se jednat o stovky milionů Eur. Kupoval si tedy své setrvání v úřadu a právě, že jeho nástupce tuto skutečnost odhalil, mělo za následek jeho okamžité odvolání. Pokud je tedy toto pravda…
Image církve je jejími představiteli stále více ničeno a mne to bolí. V jednom satirickém pořadu odpověděl herec Düringer, představující kardinála na otázku: „Ale eminence, až se lidé toto všechno dozvědí!“ klidně. „A v tom je právě naše výhoda,“ řekl. „My nemáme co do činění s vědoucími, ale s věřícími.“
Skutečně se církev chce spolehnout jen na skupinu bezvýhradně věřících a tedy nemyslících lidí? Stačí jí to? Nebo se dokonce chce od skupiny inteligence separovat, aby jí nehleděli na prsty.
V Rakousku vznikla iniciativa „Neposlušnost.“ Vedl ji mladý děkan, přidala se k němu řada kněží, napřed v Rakousku, pak i v zahraničí. Žádali diskusi o esenciálních otázkách církevního života. Měla být otevřena otázka celibátu, účasti žen na církevních obřadech a jejich možného svěcení za kněze, účast věřících na volbě a jmenování biskupů atd. Všechno otázky, jež už měly být podle mého názoru diskutovány dávno. Rakouští biskupové tuto iniciativu odmítli, jakož i jakoukoliv diskusi. Onen děkan byl odvolán ze své funkce, další členové platformy potrestáni, přeloženi a umlčeni. Otázka je, zda rakouští biskupové bez svolení Říma nějakou diskusi vůbec zahájit mohli. A zda vůbec směli říci, že by sice rádi diskutovali, ale Řím jim to zakázal. Církevní struktura je hierarchická, příkazy přicházejí zhora dolů a vyžaduje se absolutní poslušnost. Nekázeň se trestá. Loajalita a poslušnost stojí vysoko nad schopností myslet a být kreativní. Iniciativy zespoda jsou vždy sledovány s nedůvěrou. Strach z „kacířství“ ještě nevymizel. Nepřipomíná vám to něco? Přesně tak byla přece organizována komunistická strana. S centrálou v Moskvě, s místními náčelníky v jednotlivých státech a s další totalistickou strukturou, jež netrpěla jakoukoliv neposlušnost. Stranická disciplína byla nejdůležitějším znakem této struktury. Možná proto na sebe musely tyto dva systémy tak osudově narazit, protože vykazují tolik podobných znaků. Komunisté církev přes všechnu snahu zničit nedokázali. O to usilovněji pracuje teď na své destrukci ona sama.
Pravoslavná církev v Moskvě se zamotala do nesmyslného procesu proti třem zpěvačkám punkové skupiny Free Pussi Riot. Ať už proces dopadne jakkoliv, církev si z něj odnese pořádné šrámy na své pověsti. Už několik let je ortodoxní ruská církev podezřívána, že bezvýhradně slouží novému carovi Putinovi, teď jako by si od něj objednala proces s rebelkami zpívajícími v chrámu, jako odměnu za svou podporu při Putinově prezidentské volbě. Rusové se právem ptají, zda má patriarcha vlastní názor nebo jen chodí pro rozumy do Kremlu. Jenže na východě to bylo vždycky tak. Hlavou církve byl vždy car, ne patriarcha. Tak to bylo už v Byzanci, kde byl hlavou církve císař. Taková byla tradice, prvním koncilům – třeba tomu historicky významnému nikajskému – předsedal císař Konstantin Veliký – jenž byl pohan! Nikomu to nevadilo. Očividně to nevadí ani dnes.
Na západě se situace vyvinula jinak. V polovině třináctého století se papežům podařilo zlomit moc císařů a převzít politickou nadvládu nad západním světem. S tím ale i zodpovědnost. Co se pak dělo ve staletích čtrnáctém až šestnáctém víme – než vše vyvrcholilo skandálním Alexandrem VI. z rodu Borgia a „válečným papežem“ Juliem II. de la Rovere. Musel přijít Luther, reformace, osvícení, francouzská revoluce atd. atd. Všechno věci, jež mohly na církev působit očistně. Mohla se vzdát svých mocenských ambicí a věnovat se tomu, k čemu ji svatý Pavel vytvořil – šíření slova božího. Že to ještě stále nefunguje, že se zde stále ještě odehrávají mocenské hrátky, je pro mne nelibým překvapením a šokem. Dočkám se, že se církev stane společenstvím věřících, jak si to myslel Mistr Jan Hus? Nebo zůstane tato myšlenka nadále a navždy kacířskou?
Katolická církev je na nejlepší cestě stát se sektou utvrzených ve víře, je na nejlepší cestě vzdát se svého universalistického působení, jež jí vtiskl svatý Pavel. Vzdát se šíření myšlenky lásky a míru mezi všechny lidi světa. A to je škoda, to je hrozná škoda.
Nechci, aby měl Paul Johnson pravdu. Už proto ne, že, jak už jsem napsal, ho nemám rád. Ale pokud ji přece jen měl? Hloupý on není…

Zničit krtka


A tím vstoupil boj o můj trávník na zahrádce do další fáze. Konečně jsem přišel na to, co platí na popenec – totiž ostré hrábě. Poséct se nedá, vytrhat taky ne. Protože má ale dlouhé šlahouny, zakotvené na vícero místech v zemi, ostré hrábě dokáží tyto šlahouny vytrhnout a pak už stačí jen sbírat a vyhazovat. Popenec se dal na ústup, pampelišky na něm byly stejně už dlouho a jejich chabé pokusy vrátit se na můj trávník likviduji v zárodku. Byl jsem spokojen, ale euforie trvala jen krátce. Objevil se krtek.
Znáte ho. Takové to milé zvířátko v modrých kalhotkách s kapsama – velkýma. Tak ho představuje legendární kreslený film. Není to pravda! Je to podlá bestie, která ničí výdobytky mé mnohaměsíční práce. Nevěřte kinematografii, jež vidí realitu, jak ji vidět chce.
Začalo to vlastně už vloni. Na trávníku za domem se objevily krtince. Naštěstí za domem, kam není až tak vidět, přesto se mne tato krtčí aktivita dotkla. Manželka se krtka pokusila v mé nepřítomnosti utopit a pustila do krtince vodu. Nikam to nevedlo – při přečtení odborné literatury o boji proti tomuto hmyzožravci jsem se dozvěděl, že krtek si staví hnízdo nad chodbičkou, takže voda mu zřejmě tekla někde pod hnízdem a on se zřejmě jen divil, proč tolik prší. Možná si aspoň umyl své pracky. Se svým hloubením chodeb nepřestal. Zašel jsem do Baumaxu zeptat se, co se dá dělat. Paní prodavačka mi přímo a bez okolků nabídla jed (tedy proti krtkovi, ne jako prostředek k mé sebevraždě). Když jsem to později vyprávěl zahradníkovi, jenž nám budoval záhony na zahradě, užasl – krtek je totiž chráněný živočich a nabízet na prodej jed proti němu je zakázané. Ale možná má paní prodavačka taky zahrádku a zkušenosti s tou podzemní potvorou. Jed jsem odmítl. Přece jen ve mně kdesi hluboko v duši přežíval obrázek onoho milého zvířatka v modrých kalhotkách. Žádal jsem nekrvavé řešení. Nabídla mi tedy rušičku. Zajímavý přístroj, který v pravidelných intervalech vibruje a tím krtka ruší a nutí ho, aby si budoval hnízdo a šel spát někam jinam. V okruhu deseti čtverečních metrů okolo rušičky, jež je nabíjena solárním panelem a tím pádem nezávislá na externích zdrojích elektrického proudu, se totiž nevyspí. Jenže právě jen v okruhu oněch deseti čtverečních metrů!
Krtka má vibrující rušička zatlačila do defenzívy. Přestal dělat hromádky uprostřed trávníku, stáhl se k plotu (samozřejmě na mou stranu plotu!) a dělal tam své hromádky o to pilněji – odstup jedné od druhé je maximálně půl metru. Skousl jsem to, je to u plotu, za thujemi, nikdo to nevidí, tak ať se chlapec (nebo holka) baví. Kvůli tomu ho zabíjet nebudu. Ale pak se najednou – to bylo před nedávnem, když jsem začal vítězit nad popencem, objevil krtinec přímo před rušičkou. Zřejmě se chtěl záludný hmyzožravec podívat, co mu to ruší spánek. Vyhrabal pořádný krtinec asi dvacet centimetrů před mým zázračným (a 169 Euro drahým) přístrojem. Podíval se na něj – pokud něco při jeho krátkozrakosti viděl – a zase zmizel. Kdyby aspoň dokázal ocenit, že jsem těch 169 Euro investoval, abych mu zachránil život! Jed by byl mnohem levnější! Zřejmě to nepochopil. Infarkt jsem nedostal, hromádku jsem zašlapal do země. Cítil jsem stoupající averzi. A potom se najednou objevil krtinec před domem před terasou. Přímo v záhoně s květinami! Bylo vidět, jak těžkou práci to milému krtkovi dalo. Má zahrada totiž stojí na jílu, jen povrchovou vrstvu půdy jsme nechali navézt. Krtinec, to byly velké kusy tvrdého jílu a kameny. Musel se nadřít „jako zvíře“. Tehdy jsem pochopil, že mám co do činění buď s kverulantem nebo s blbečkem. Hned vedle mé zahrady se totiž nachází obrovské kukuřičné pole. S měkkou hlínou, spoustou hmyzu v tím pádem stravy pro tohoto nezvaného hosta. A on se vrtá tvrdým jílem dobře pět metrů napříč mou zahradou až před terasu. Prostě natvrdlé zvíře. Rád bych mu výhody kukuřičného pole v porovnání s mou jílovou půdou vysvětlil, ale nějak se nedostavuje na určené termíny k rozhovoru. I když jsem mu je sdělil dostatečně hlasitě – a přiznám se, i dost emocionálně. Možná jsem neměl řvát až tak moc, třeba dostal strach. A navíc, jak víme z Křemílka a Vochomůrky, krtek špatně vidí než aby věděl, „zda je správně na louce“. Není! Můj trávník není žádná louka! A poslední týden se začaly objevovat další malinké krtince v trávníku před domem: Jen malinké, zřejmě je ta půda tak tvrdá, že krtek i při veškerém úsilí nedokáže vytvořit pořádnou hromádku, jak ji známe nejen z filmu, ale i z luk a polí. Ale pokoj si přesto nedá.
Jsem v podstatě mírumilovný člověk, jenž by kuřeti neublížil. Kuřeti ne! Ale jestli jen krtek, ať už v modrých kalhotkách nebo bez nich, nedá pokoj, zajdu zase do Baumaxu a vyhledám tam onu paní, jež mi nabízela „definitivní řešení“. Tak jako zahradník v části filmu o krtečkovi, nazvané „Zničit krtka“. Nějak agresi onoho postaršího pána v širokém klobouku začínám chápat. Jsou chvíle, kdy se člověku prostě chce vraždit!

Krátce poté, co jsem článek dokončil, dal mi tip můj soused. Calcium Carbid. Není jedovatý, ale strašně smrdí. Žádný krtek prý v tak zamořené smradlavé noře nevydrží. Dnes jsem objevil vzadu za domem v mém trávníku další kopeček. Nasypal jsem do něj Calcium Carbid,, zalil vodou a ucpal hlínou. Kouř, jenž se z dírky valil, se obrátil do zemského nitra. Doufám, že krtek už balí zavazadla. Ale já tu válku nezačal!

Schwarzenberg


Zase se mi jednou dostal internetem do rukou jeden štvavý pamflet, který mi pořádně pohnul žlučí. Člověk se až ptá, proč vzniká tolik nenávisti, jež se vylévá na každého dosažitelného. Jakoby dnes nebylo vůbec nic řádného. Samozřejmě, potácíme se v korupční společnosti, prohnilé a vytunelované, politici z převážné většiny myslí jen na vlastní zájmy nebo na zájmy bank či koncernů s nimi spojených. Ale kýbly špíny neušetří nikoho, jakkoliv by byl čistý. Sám jsem to zažil, když jsem se v politice (i když jen komunální) pohyboval. Ani já jsem nebyl ušetřen anonymních dopisů a lživých plakátů vylepených na zdech nemocnice. I to byl jeden z důvodů, proč jsem politiky nakonec docela rád nechal. Skoro by bylo třeba ptát se, kdo má potřebu špinit úplně všechno bez rozdílu. Jsou to buď ti, jež mají na hlavě tolik másla, že se snaží vzbudit dojem, že jsou všichni bez rozdílu stejně špatní jako oni, nebo ona podivná kasta nostalgiků stále ještě plačících za starým režimem. Jakoby byly komunistické špičky obrazem všech ctností, jimž prostě jen nevyšel dobře míněný experiment s plánovaným hospodářstvím.
Ale k věci. V onom pamfletu byl otec Karla Schwarzenberka obviňován, že spolupracoval s nacisty a že na Šumavě nechal zřídit trestanecký tábot, aby měl pro práci v lesích levnou pracovní sílu. Protože tohle nemůžu nechat bez povšimnutí, nezbývá mi než sedlat a jet za „svého“ knížete (přece jen žiji už 16 let v Murau, kde měl své hlavní sídlo před přestěhováním se do Čech) zlomit kopí.
Autorům spisku uniklo tolik podstatných faktů, že se mohlo jednat jen o lživou a cílenou kampaň. Otec dnešního ministra Karel VI. Schwarzenberg totiž žádné majetky na Šumavě neměl. Karel VII. pochází totiž z vedlejší linie rodu Schwarzenberků, takzvané sekundogenitury, jež sídlila na Orlíku a měla ještě několik dalších malých zámečků jakož i byt v Praze. Karel se stal hlavou celého rodu Schwarzenberků adopcí , kdy jej adoptoval Heinrich von Schwarzenberg, mladší bratr tehdejší hlavy hlavní větve (Primogenitury) se sídlem na Hluboké (od roku 1871, předtím od roku 1719 v Českém Krumlově) Josefa III. von Schwarzenberg. Když pak Josef v roce 1979 zemřel, sjednotily se po 175 letech obě větve v osobě našeho pana ministra.
Aby se čtenář v té komplikované historii trochu vyznal, několik málo údajú k Schwarzenberskému rodu. Pocházel z Franků, kde ještě stále stojí hrad Schwarzenberk a kde bylo v čase komunistického režimu umístěno muzeum dizentu. Prvním opravdu slavným členem rodu byl Adolf svobodný pán von Schwarzenberg, jenž se v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky proslavil dobytím města Rábu. Zato byl povýšen v roce 1599 do hraběcího stavu a do erbu dostal onen slavný ale dost nechutný doplněk erbu – havrana klovajícího oko v useknuté turecké hlavě.
K majetku se Schwarzenberkové dostali ale o něco později a sice v roce 1617, kdy se Georg Ludwig von Schwarzenberg oženil s dědičkou panství v štýrském Murau Annou Neuman von Wasserleonesburg. Nevěstě bylo 83 let jemu 36, byl to tedy jakýsi způsob adopce. Pak už to šlo ale s rodinou Schwarzenberků strmě nahoru.
Určitá averze českého národa k šlechtě je dána i představou, že se současná šlechta obohatila zábory po Bílé Hoře. Schwarzenberkové se ale na tomto dělení kořisti třicetileté války nepodíleli. V roce 1648, kdy byl uzavřen westfálský mír, jim v Čechách nepatřilo vůbec nic. Teprve v roce 1660 koupil Johann Adolf zcela legálně od syna císaře Ferdinanda II arcivévody Leopolda Viléma Třeboň, později pak přikoupili Schwarzenberkové, od roku 1670 říšská knížata, od rodu Marradasů (kteří se skutečně obohatili po Bílé Hoře) Hlubokou. Hvězdná hodina ale udeřila v roce 1710. Tehdy zemřel poslední člen české větve rodu Eggenberků a jeho vdova Marie Ernestine zu Schwarzenberg odkázala všechno obrovské bohatství tohoto rodu svému synovci. Tak přešel v roce 1719 po její smrti do vlastnictví Schwarzenberků Český Krumlov a další obrovské statky. Knížetem byl ale vždy jen nejstarší člen rodu, jenž byl současně i vladařem. V roce 1804 byl ale do knížecího stavu povýšen i jeden z mladších členů rodu Karel I. von Schwarzenberg, generalisimus a vrchní velitel rakouských vojsk. Tím vznikla ona sekundogenitura, z níž pochází náš Karel, jejíž majetky ale nikdy nedosáhly ani 10 procent bohatství primogenitury a soustředily se především v okolí zámku Orlík. Od té doby se v čele sekundogenitury vystřídalo celkem 7 Karlů (když se orličtí Schwarzenberkové pokusili pojmenovat nejstaršího syna jinak než Karel, skončilo to vždycky špatně). A ten sedmý Karel tedy ve své osobě opět sjednotil oba spřízněné rody.
Ale k věci. Schwarzenberkové se považovali vždy za českou šlechtu a s příchodem německé okupace se přihlásili demonstrativně k české národnosti s vědomím, že to pro ně bude mít negativní následky. Mělo. Josef i Heinrich nacisty nenáviděli a odmítli s nimi jakkoliv spolupracovat. Následkem bylo uvalení nucené správy na jejich statky, to znamená, že na jejich majetku vládli a rozhodovali stranou NSDAP jmenovaní správci. Proto nevylučuji, že nějaký trestanecký tabor na Šumavě skutečně existoval, ovšem Schwarzenberkové si jej nejen nemohli objednat, nemohli jeho zřízení ale ani zabránit. Byl jim zkonfiskován dokonce i byt v Praze pro nového velitele gestapa a o poněkud obskurním humoru pana Schwarzenberka svědčí, že když se tomuto náckovi nelíbila výzdoba bytu a žádal její výměnu, vyzdobili mu Schwarzenberkové stěny bytu gobelíny s motivy Napoleonova tažení do Ruska. Heinrich skončil dokonce v koncentračním táboře v Dachau a jen na osobní intervenci Himmlera, jenž se obával mezinárodního skandálu, kdyby bratr knížete v koncentráku zemřel, byl propuštěn. Špiclování a dalšímu pronásledování se ale rodina nevyhnula.
O tom, že nikdo nemohl ani při největší dávce zlé vůle Schwarzenberky obvinit se spolupráce s nacisty svědčí i skurečnost, že na ně nebylo možno použít Benešovy dekrety a majetek jim byl odebrán speciálním “Lex Schwarzenberg”, tedy Schwarzenberským zákonem, odhlasovaným v roce 1947.
Tento odpor k nacismu měl Karlovi způsobit ještě nemalé problémy. A to, když se zamiloval do mladé a hezké baronky Therese von Hardegg. Samozřejmě, knížata jsou suveréni a korunované hlavy, jež se žení a vdávají zase jen za knížata či krále. Tak se snažili našeho Karla dát dohromady s řeckou princeznou Sofií. Neklaplo to, Sofie se stala španělskou královnou, jíž je dodnes a se svým Juanem Carlosem si užívá své. Zda měl Karel šťastnější ruku je otevřená otázka, každopádně se s Theresou po letech rozloučení oženil znovu už podruhé. To že byla Therese von Hardberg jen baronka se Karlově mamince Antonii skousávalo těžce, hlavní problem byl ale v tom, že její otec byl aktivní nacista. Tehdy začal protestovat I Karlův otec, jemuž byla jinak politika celkem ukradená, věnoval se historickému zkoumání (mám od něj milou knížečku “Čeští králové”) a vypráví se o něm (zřejmě smyšlená) anekdota, že při čtení knihy vešel omylem do rybníka a všiml si toho, až když se mu namočily stránky knihy. Kalhoty v rodině nosila maminka Antonia a tu bylo třeba lámat dlouho, než se svatbou souhlasila. Therese se ale od minulosti své rodiny a činnosti svého otce musela distancovat.
Doufám, že napsané řádky stačí, aby vyvrátily ony nesmyslné pomluvy o schwarzenberské kolaboraci. Možná Karel Schwarzenberg nedokáže zkrotit svého Kalouska, nedokáže zabránit tomu, aby premier Nečas s panem prezidentem vyměnili ministra Pospíšila, sotva začal stíhat korupci a chránit prokurátory, kteří se odvážili vyšetřovat I lidi z vyšších politických vrstev. Očerňovat ale jeho rodinu výmysly o spolupráci s nacisty je nejen nespravedlivé, ale přimo hnusné.
Mé znalosti o rodině Schwarzenberků mám nejen z knih, ale i z vyprávění obyvatel z Murau, ostatně několik členů rodiny bylo i mými pacienty. Proto vím, že Karel byl v Murau vždy velmi oblíbený, ne pro svůj původ, ale hlavně proto, že žil se svými lidmi a staral se o ně. Pracovat u Schwarzenberka byla čest a jeho zaměstnanci tvořili jakosi opozici proti murauským starousedlíkům, kteří mají trvalou tendenci vytvářet uzavřenou kastu. (Mimochodem okresní město Murau má podle posledního sčítání 2421 obyvatel!) Karel nezapomněl navštěvovat vdovy po svých někdejších vedoucích pracovnících a zjišťovat, zda něco nepotřebují a poskytnout jim v případě potřeby svou postel v nemocnici Stolzalpe. Na tu má totiž nárok, protože nemonice dostává z jeho pozemků vodu. Jinak je tato postel využívána pro různé dobročinné mezinárodní projekty, například při implantování kyčelních kloubů pacientům ze Sibiře. I mne jednou po mém příchodu do Murau telefonicky zavolal a nabídl v případě potřeby pomoc své kanceláře v murauském zámku, čímž způsobil sestře na endoskopii (byl jsem právě uprostřed jedné kolonoskopie) patřičný šok. Sice jsem nepotřeboval jeho nabídku nikdy využít, ale dokázal jsem ji ocenit. Angažoval se i proti zavření interny v stolzalpské nemocnici, jeho dopis landeshauptmanovi Vovesovi ovšem zůstal bez odpovědi. Bývalí hokejisté, jež se dali na politiku, přece jen finesy šlechtického vychování nedokáží správně ocenit a na ně patřičně reagovat.
Takže prosím, bijte lumpy, nadávejte korupčníkům a podvodníkům, ale nemlaťte kolem sebe bezhlavě. To totiž nahrává pouze právě oněm lumpům.

Sicílie


Vlastně je to ještě Evropa, dokonce je to Evropská unie a tím pádem tam platí stejné zákony a předpisy jako u nás. Jen ta interpretace je poněkud odlišná. To jsem pochopil nejpozději v okamžiku, kdy mne při průjezdu Palermem předjížděly dva motocykly současně, jeden zleva a druhý zprava. Podle značení za vozovce se dalo předpokládat, že ona rychlostní silnice má dva pruhy. Když se ale Palermitáni rozhodli, že je to málo, vytvořili spontánně pruh třetí. Nedoporučoval bych kazit jim hru, potom totiž můžou znervóznět. Ostatně ta středová čára chvílemi je a chvílemi taky není. Je mi záhadou, jak pak pokračoval v jízdě onen skoro stoletý děda, jenž se houževnatě držel středové čáry, zřejmě, aby udržel směr jízdy a vytvářel tak středový pruh permanentně. Ale jinak je ježdění autem po Sicílii poměrně klidná záležitost. Nikdo nikam moc nepospíchá, počet aut na dálnicích v západní části ostrova je spíše nízký a za dálnice se tady neplatí (za celé dva týdny jsme zaplatili poplatek 1,80 Euro, když jsme jeli do Cefalú). Siciláni jsou stejně jako Italové na pevnině ohleduplní, nebo spíše opatrní. Protože sami jezdí velmi „kreativně“ předpokládají, že ostatní účastníci provozu jsou stejná paka jako oni sami a dávají si na ně tedy pozor. Jestliže má každé auto někde promáčklý plech či poškrábaný lak, je to spíše záležitost parkování. Když jsem první den viděl, co se dělo na parkovišti u pláže v Trapettu, rozhodl jsem se tam chodit raději pěšky, protože jsem usoudil, že bych se z onoho parkoviště ven už asi nikdy nedostal. Siciliáni to sice dokážou, ovšem za cenu škod na plechu jejich vozidel. Policie se snažila do toho chaosu vnést pořádek a rozdělovala štědře pokutové lístky, které majitelé aut před odjezdem zase okázale odhazovali. Nicméně, když jsem po dvou týdnech vracel mého vypůjčeného Fiata Bravo (podle paní domáci na ježdění po Sicílii nesmyslně velké auto) na letišti v Palermu, zástupkyně půjčovny vlezla skoro i pod automobil, aby pak s užaslým obličejem konstatovala, že nikde není žádná škoda.
Do Palerma jsme jeli ovšem autobusem. Vyplatilo se, nedokážu si představit, co bych si tam v centru s vlastním autem počal. Možná nepočal, spíše umřel. Samozřejmě jsme museli na autobus čekat skoro čtyřicet minut, ale takové zpoždění nikoho nevzrušovalo, patří k životnímu stylu. Afričané kdysi komentovali americké rčení „time is money“ slovy, že Američané mají peníze, oni, Afričané, zase čas. Siciláni se chovají podobně. Peníze nemají (po návratu z dovolené jsem se dozvěděl, že Sicílie je v bankrotu a premiér Monti očekává rezignaci guvernéra) zato ale mají čas. On i ten Monti si na tu gevernérovu rezignaci bude muset počkat. Číšník z baru v Trapettu, jenž pracoval 24 let na letišti v Düsseldorfu, aby se teď na dva roky vrátil na Sicílii, protože život v Německu jej už příliš stresoval, nám vyprávěl, jak obtížné pro něj bylo zvyknout si po návratu na skutečnost, že na každé setkání a každý termín se půl hodiny až hodinu čeká. Když se ptal, proč to nejde setkat se v dohodnutém termínu, dostalo se mu odpovědi – musíš se přizpůsobit. A tak se přizpůsobil.
Sicilané nemají problémy. Pokud je mají, pak o nich nevědí, či vědět nechtějí. Zejména se to týká odstraňování komunálního odpadu. Každé ráno se ze všech balkónů spouštějí na hácích zavěšené sáčky s odpadky a uličkami projíždějící trojkolka je sbírá. Nevyznali jsme se tak úplně v systému třídění odpadu a tak jsme se zeptali paní domácí. Zamyslela se a potom pravila: „Ale vždyť vy máte auto.“ Přisvědčil jsem, že ano. „Tak potom to můžete všechno sbalit dohromady a až pojedete z města ven, hoďte to někde do kontejneru, co tam stojí u ulice.“ Problém jsme pochopili záhy. Ty kontejnery tam opravdu stojí, ale mají spíše jen orientační či možná pouze symbolickou hodnotu. Jsou totiž všechny přeplněny a okolo nich se stovky metrů vrší podél krajnice pytlíky a pytle s odpadem všeho druhu – týdny možná měsíce, než přijede bagr, který je schopen je posbírat a odstranit.
Palermo ovšem stojí za návštěvu. Někdejší město duchů, v něž se v osmdesátých letech proměnilo staré město, protože neexistující stavební firmy, patřící mafii, kasírovaly peníze, aniž by přeložily při rekonstrukci města jedinou cihlu, se zotavuje – aspoň na hlavních tazích. To díky Leolucovi Orlandovi, současnému starostovi, jenž město spravoval už v letech 1985 – 1990 a pak 1993 – 2000. Ten vyhlásil mafii boj a zatlačil ji do defenzívy. I veřejné mínění Sicilanů se změnilo po brutálních vraždách vyšetřujících soudců Borselina a Falconeho ( po nich se teď jmenuje palermské letiště). Přestala platit „omerta“ čili zákon mlčenlivosti, mafie se z veřejného života musela stáhnout. Zřejmě stále existuje jako pojišťovací společnosti či drogové kartely, v denním životě je ale není cítit a drobná kriminalita, jíž se turisté v Palermu a na Sicílii vůbec museli obávat, z ulic prakticky zmizela, my jsme s ní nebyli konfrontování ani jednou (například s Bari se prý Palermo vůbec nedá srovnávat). Samozřejmě že mým hlavním cílem v Palermu byla katedrála s hroby Friedricha II, jeho otce, matky, dědečka a první manželky, pravým vrcholem byla ale Capella Palatina v Palazzo Normani, v někdejším královském paláci, jež je dnes sídlem autonomní sicilské vlády (jež je právě v bankrotu, aniž by si toho zřejmě všimla). Minulého roku jsme byli v Ravenně, abychom si prohlédli mozaiky, jimiž je ono město slavné. Co je ale díky mozaikovému umění skutečně možné, jsme viděli až v Palermu. Naposledy mne takto oslnila snad jen jantarová komnata v Carském selu. Neuvěřitelná nádhera nejjemnějších mozaik s obrazy se Starého a Nového zákona, všechno zdobeno zlatem, prostě krása beroucí dech. Oni Siciláni dobře vědí, proč jsou židličky v kapli ohrazené lanem, aby si na ně nikdo nemohl sednout. Kdyby mi to totiž povolili, tak lehko by mne ven nedostali. S podobnou krásou jsme byli konfrontování několik dní později v Monreale, na kopci nad Palermem. To, co totiž zřídil jeho dědeček Roger II. v Palermu, napodobil jeho vnuk Vilém II. zvaný z neznámých důvodů „Dobrý“ v Monreale o sto let později. A protože už měl vzor, jenž bylo třeba překonat a navíc chtěl tento král známý svým náročným životním stylem svou stavbou v Monreale naštvat palermského arcibiskupa a měl tedy nevídanou motivaci, dílo se podařilo. Co totiž na sicilských dílech z doby normanských králů zaujme, je skutečnost, že jsou výsledkem nevídané náboženské s společenské tolerance. Ne nadarmo jsou Siciliáni právě na tuto dobu normanských králů hrdí a člověk o ně zakopává na každém kroku. Nejen, že to je jediné období, kdy byla Sicílie skutečně samostatným královstvím z hlavním městem v Palermu, ale díky toleranci svých panovníků se stala v té době nejbohatší zemí tehdejšího světa. Abychom recept na tento úspěch pochopili, musíme trochu hlouběji do historie.
Sicílie byla obilnicí Říma. Už tehdy zde kvetlo zemědělství a trh s otroky v městě Enna byl jedním z největších v říši. (Otroci se zde i několikrát vzbouřili a dvakrát se jim v druhém století před naším letopočtem podařilo na několik let zřídit zde nezávislou republiku.) Po pádu Římské říše ostrov na pár let ovládli Góti a pak jej dobyl pro byzantského císaře Justiniána jeho generál Belisarius. Poté byla Sicílie řeckou a císař Konstantin II se pokusil dokonce přeložit hlavní město své říše z Konstantinopole (dnešního Istanbulu) do Syrakús. Mělo to logiku, protože Sicílie se nacházela přímo v centru tehdejšího území Byzantské říše, ale jak už to s logickými věcmi bývá, nápad se neujal. Hlavní město se vrátilo do Konstantinopole, Sicílie se stala periferií a tím pádem se neudržela proti invazi Arabů ve století devátém. Arabi ostrov ovládli, místní Řeky ale nechali na pokoji. Přeložili hlavní město ze Syrakús do Palerma (kontakt na východ do Konstantinopole pro ně nebyl tak důležitý jako pro jejich předchůdce) a rozbudovali na ostrově zavlažovací systémy. Arabi přišli z Tunisu, kde prší hodně málo a zavlažovací systémy jsou pro zemědělství nepostradatelné. Protože na Sicílii prší přece jen o hodně častěji, proměnili teď ostrov díky své zavlažovací technice v pravý ráj. V takový, že se po čase místní vládci začali hádat mezi sebou – pálilo je dobré bydlo. V roce 1061 si pozval vládce Messiny na pomoc proti konkurentovi ze Syrakús na pomoc normanské rytíře pod vedenícm bratrů Rogera a Roberta Guiskarda z Hauteville. Tito někdejší Vikingové se obratem zmocnili Messiny a začali kus po kusu dobývat ostrov. Posvěcení k tomu bohulibému dílu dostali od samého papeže a tak když padly poslední bašty arabské vlády na jihovýchodu ostrova, stal se Roger hrabětem sicilským. (Jeho stejnojmenný vnuk to pak dotáhl až na krále. Využil schizmatu v Římě, nechal se za krále korunovat protipapežem, čímž rozzuřil papeže pravého a když mu tento vyhlásil válku, papeže zajal a nechal si svou královskou korunu výměnou za propuštění na svobodu potvrdit i od něho). Co bylo ale na Normanech nejúžasnější – i když byli na ostrově z poslání papeže s úkolem pokřesťanštit všechno, co se pokřesťanštit dá a ostatní vyhubit – nechali všechno při starém. Arabi mohli dále udržovat a rozbudovávat své zavlažovací systémy, Řekové zdobit chrámy svými mozaikami, nikdo nikoho k ničemu nenutil a všichni byli s daným stavem spokojení. Chrámy z této doby jsou výsledkem dané politiky. Ať už v Palermu, v Monreale či v Cefalú, abych jmenoval aspoň ty tři nejslavnější. Jsou to gigantické pozdě románské stavby (půdorys velikosti fotbalového hřiště), s řeckou mozaikovou výzdobou nejjemnějšího provedení a křížová chodba benediktínského kláštera v Monreale, či v Palermu u kostela St Giovanni degli Eremiti je postavená v čistě arabském stylu. Ta v Monreale má délku 47×47 metrů a každý ze stovek sloupů je jiný, žádné dva nemají stejně vytesané hlavice! Král Vilém ostatně neměl problém pověřit stavbou svého monumentálního chrámu arabského architekta a tento zase neměl, ač muslim, problém stavět katolický chrám.(Ani nechat zdobit hlavice sloupů figurálními a tedy v muslimském umění zakázanými motivy) Za dobrý plat odvedl skvělé dílo. Myslím, že bychom se měli z čeho učit i dnes.
Po Normanech přišli Štaufové, kteří taky nechali vše při starém (jen zlobivé Araby přemístil císař Friedrich II. do Lucery v Apulii), v roce 1266 ale – opět z poslání papeže – přišli Francouzi a stoleté dílo tolerance bylo u konce. Sice svých chováním namíchli Siciliány natolik, že byli o nešporách roku 1282 všichni na ostrově se nacházející Francouzi povražděni, ale rozbitý porcelán se už slepit nedá – období sicilského blahobytu bylo nenávratně pryč a už se nikdy nemělo vrátit.
Pocestovali jsme i památky sicilské antické historie – Segestu a Selinunt, dva odvěké rivaly. Elymská Segesta hledala desítky let způsob, jak nenáviděného řeckého konkurenta v Selinuntu zničit. Aby si získala spojenectví Atén, začala stavět obrovský chrám v monumentálním dórském stylu. Když ale pak Atéňané prohráli a ztratili celou svou flotilu, nebyl důvod chrám dokončovat a zůstal dodnes jen jakousi antickou potěmkinovou vesnicí. Segesta se spojila s Kartágem a Kartaginci nenáviděný Selinunt srovnali se zemí. Když ale pak na ostrov v první punské válce vtrhli Římané, vzpomněli si Segesťané, že podle legendy jsou vlastně s Římany příbuzní a přešli na jejich stranu, pročež pak poté, co Řím ostrov získal, nemuseli platit daně. Prostě oportunismus se vyplácel vždycky a když si člověk své chování dokáže patřičně sám před sebou zdůvodnit… To příbuzenství s Římany vzniklo totiž ve chvíli, kdy utečenci z Tróje přistáli v dnešním Castellmare del Guolfo. Trójské ženy už měly plavby dost (asi trpěly mořskou nemocí jako moje žena) a rozhodly se, že svým chlapům další dobrodružství zarazí. Zapálily tedy v zálivu kotvící lodě, jen Aeneovi s jeho rodinou se podařilo ještě naskočit na svou loď a odplout až k ústí Tiberu a založit pak město Alba Longa. Stal se tam králem a jeho potomky byli Romulus a Remus, zakladatelé Říma. Zbytek Trójanů, který o lodě přišel, postavil pak město Segestu. Zda se tato legenda zakládá na pravdě, či byla účelově vymyšlena, aby se Segesta mohla přidat k vítězi, už nezjistíme. Dnes její někdejší existenci připomíná jen onen nedokončený chrám a úžasné antické divadlo s výhledem na krajinu až k moři k onomu Castellmare de Guolfo, kde kdysi hořely trójské lodě. Od chrámu k Akropoli s divadlem je to pěšky půl hodiny, pokud tam dorazíte v čase, kdy už začíná připékat sluníčko, vyplatí se koupit si za 3 Eura lístek na autobus, který vás tam doveze.
V Selinuntu jsem naštěstí zabloudil – sicilské dopravní značení je míněno zřejmě jen pro místní, kteří se stejně vyznají. Díky tomu jsem ale věděl, že se od chrámového okrsku, kde se prodávají vstupenky, dá odjet k Akropoli autem. Proto jsme mohli s klidným svědomím ignorovat nabídku nechat se tam odvézt malým autobuskem ( za 12 Euro na osobu!). Jestli je tohle pozůstatek řecké selinuntské tradice, pak začínám chápat, proč chtěli Segesťané toto město za každou cenu zničit a mají za to mé sympatie.
Ono se na Sicílii v létě opravu vyplácí být u kulturních památek už ráno. Otvírají se v devět a bývali jsme pravidelně mezi prvními návštěvníky. (Nikdy ne ale první, vždy a všude nás předběhlo aspoň jedno auto s českou poznávací značkou). Nad Cefalú se tyčí skála v podobě lidské hlavy, jež městu dala jméno (Kéfaleion). Má výšku 271 metrů a my jsme se rozhodli na ni vylézt. Už proto abychom se mohli podívat na město zhora, jakožto si i užít výhledu z pevnosti na vrcholku skály, odkud jsou vidět skoro všechny Aiolské ostrovy (kromě vzdáleného Stromboli). Pokud někdo přijde na myšlenku nás následovat – rozhodně jděte ráno. Nejen, že jsou teploty ještě jakž takž akceptovatelné, ale dopoledne je cesta na vrchol ve stínu – slunce vychází za skalou. Odpoledne se dá výstup doporučit jen mimořádně odolným jedincům nebo lidem, jež se rozhodli se svým životem skoncovat. Kdo ale výstup přežil, může se ihned ochladit v moři, městské pláže jsou čisté a nemají chybu. Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšník skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro!
Jinak jsou ale ceny na Sicílii přijatelné ( s výjikou Cefalú, Taorminy na východě a Erice na západě ostrova – ve známých turistických střediscích se ceny přizpůsobily kupní síle návštěvníků, majících peníze – Sicilané, jak známo, mají spíš ten čas). Proto se dá mimo ona centra najíst za docela přijatelné ceny. Pokud ovšem máte rádi lilek, jenž je nedílnou součástí snad každého sicilského předkrmu.
A přijdou si na své i milovníci přírody. Na západě ostrova blízko městečka Scopello (no, městečko, spíš větší vesnice, ale buďme upřímní, prostě obyčejná dědina) je přírodní park Zingaro (což italsky znamená Cikán). Jedna z tras vede podél moře, je dlouhá 7 kilometrů a po cestě jsou početná muzea k rozdílým tématům a malé pláže s průzračnou vodou a s nádhernými barevnými rybami plujícími vám okolo nohou. Zdolali jsme jen pět a půl kilometru, pak přišlo poledne a s ním teploty okolo 40 stupňů Celsia. Nicméně i tady jsme narazili na krajany. Ti vyráželi už někdy v sedm ráno a brali to přes hory! s výškou 915 metrů (startuje se od hladiny moře, takže se tady jedná o převýšení) a po přímořském chodníku se vraceli. Kupodivu vypadali, že by to mohli i přežít. Moje žena měla s přežitím při návratu v odpoledním vedru nemalé problémy. Nepomohla ani taktika „bežať rýchlo, aby ta horúčava skor prestala“. Nepřestala. Studené obklady a voda tragický konec jen oddalovaly, nedokázaly mu ale zabránit. Před smrtí nás zachránilo až studené pivo Bira Moretti v baru u východu z národního parku. Takže, pokud chcete park navštívit, vyrazte brzy ráno, nedejte se svádět plážičkami a rybami jako z akvária, ale utíkejte, co to dá, abyste stihli druhou stranu parku ještě za rozumných teplot. Do vody se můžete ponořit kdykoliv při návratu – pokud na to budete mít síly a náladu – ono se přece jen k těm plážím musí sestupovat k moři. Což by ještě nebylo tak zlé, ale potom se musí zase vyšplhat na chodník!
Takže pokud jsem ve vás vzbudil svým vyprávěním chuť Sicílii navštívit, neváhejte. Jak jsem říkal, je to pořád ještě Evropa, dokonce Evropská unie, zákony jsou tam v podstatě stejné jako u nás, jen jsou tam, abych parafrázoval Johna Travoltu z Pulp fiktion – takové malé rozdíly.

Česko-slovenská vzájemnost a má rodina


Karla Kryla se kdysi na Svobodné Evropě ptali, co mají Češi a Slováci vlastně společného. Odpověděl tehdy mezitím už legendární větou „No přece děti.“
Naše rodina je žijícím důkazem, že měl pravdu. Naše děti jsou namíchány česko-slovensky, i když se oba cítí být podle místa svého narození Slováky. Češtinu obě ovládají pouze pasivně, protože jim přece slovensky tatínek rozumí a tím pádem nebyla potřeba naučit se česky i aktivně slovem a písmem (odhlédnouc od katastrofální písemné slovenštiny mého syna, u něhož se rodná řeč mezitím propadla až na třetí místo za němčinu a angličtinu). Nicméně se na vídeňské universitě hrdě přihlásil na kurs češtiny, aby tam exceloval – neexceloval, protože kromě několika šílených Rakušáků, jež se rozhodli pochopit úskalí a takzvaná pravidla našeho komplikovaného jazyka, byli na kurzu samí Slováci a Poločeši. Naše národnostní rozdíly nám nečiní v rodině problémy s výjimkou, když hrají Češi se Slováky lední hokej. To planou emoce před televizorem i na dálku, pokud před tím televizorem nesedíme společně. Poprvé došlo k této konfrontaci na mistrovství světa v roce 2000 v Petrohradě, kdy se Češi a Slováci utkali ve finále. Syn se celý den těšil, jak mi to spočítá a když pak Češi vyhráli 5:3, ležel zoufale plačíci před televizí na koberci a křičel na mně: „A to je všetko tvoja vina!“ Ještě štěstí, že jsem byl při pro Slováky tragickém zápase v roce 2009, kdy prohráli 0:8, v Českých Budějovicích a tedy od mé rodiny v bezpečné vzdálenosti! Mezitím syn ovšem vyrostl, dospěl, emoce už opadly, společně jsme oslavili slovenský mistrovský titul v roce 2001, letos jsem mu musel gratulovat k vítězství 3:1 v semifinále, neodpustil jsem si ovšem poznámku, že k tomu, aby Slováci Čechy dokázali porazit, potřebovali českého trenéra. To víte, tak lehce se člověk národní hrdosti nevzdává! Pokud ale titul získají Češi či Slováci v souboji s někým jiným, slaví se v naší rodině naprosto stejně, jedno, kdo z našich národů vyhrál. (ono to není tak úplně špatné mít dvě želízka v ohni) Když se našim hokejistům podařilo vstřelit Kanaďanům gól na olympiádě v Naganu, probudili jsme se synem o půl sedmé ráno nepříčetným křikem „góóól“ nejen nic netušící Stolzalpe, ale i mou dceru a manželku, což Zdenka komentovala větou „mamka, oni sa zošaleli.“ Myslím, že překlad věty do češtiny není potřebný. Každopádně se ta poznámka týkala celé mužské poloviny naší rodiny bez ohledu na národnost. V roce 2005 jsme ale přihlíželi na Staroměstském náměstí svorně finále proti Kanadě a jásali nad třemi vstřelenými brankami. (Dcera jásala jen dvakrát, protože je malá, třetí branku, jež padla na spodní části velkoplošné obrazovky, neviděla).
Naše dcera je už rok provdána za Jirku z Prahy a syn chodí s Karolínou rovněž z Prahy, takže jejich potomkové budou mít už tři čtvrtiny české krve a když sedíme v plné sestavě u nedělního stolu, nejsem už v naší rodině bezmocnou národností menšinou. A je nám veselo, když narážíme na jazykové rozdíly, které oné mladé generaci už dělají nemalé problémy. Na rozdíl od nás totiž nevyrostli v dvojjazyčné společnosti, jež byla s oběma jazyky českým a slovenským denně konfrontována z televizní obrazovky i jinak. Když jsem zjistil, že syn se se svou českou přítelkyní baví německy, protože ona má se slovenštinou problémy, následoval intenzivní kurs slovenského jazyka, který Karolínu dohnal až k zákeřnostem slov jako „žubrienka“ (pulec) či „margaréta“ (kopretina).
Slovenština je krásný jazyk a hrozně rád s ním mluvím, když na Slovensku jsem. Prý mám český přízvuk, to MNĚ ale nevadí. Ten jazyk má totiž zcela jinou melodii než náš (pokud se o melodii v češtině vůbec dá mluvit – stejně jako Maďaři – neptejte se mne proč zrovna oni – mluvíme víceméně v jedné tónině), jiný temperament – zde podobný maďarskému, což se dá dobře pochopit, jen se o tom nesmí na Slovensku otevřeně hovořit. A taky částečně jinou slovní zásobu. Tu melodii člověk pochopí, když porovná náš prostý stůl se slovenským stuolom. U nás se prostě to „o“ posunulo nad „u“, stal se z něj kroužek a melodie byla pryč – aspoň tak to vysvětloval svého času Július Satinský. Ale jak vzpomíná Svatopluk Čech v „Příbězích pana Broučka“, chodili pražští radní v patnáctém století po Praze s „huolkami“ a pan Brouček měl tím pádem značné pochybnosti o jejich morální počestnosti. Takže ona melodie byla obětována perfekcionismu sdělení zprávy až později.
Slovanské jazyky se začaly dělit někdy během jedenáctého století, takže slova běžné denní spotřeby jako mléko, máslo, voda atd jsou samozřejmě totožné nebo téměř totožné. (Kupodivu i taková lopata! se řekne stejně česky, slovensky ale i polsky, dokonce rusky a kupodivu i maďarsky je to lápát – k tomu se ještě dostanu.) Později jsme ale žili odděleně a Slovenština se vyvíjela v prostředí uherského království a ovlivňovala se s maďarštinou víc, než tušímě. Maďaři převzali ze slovenštiny spoustu slov, jež neznali, když do Evropy dorazili (jako mačka (kočka), kabát, szoknya(vyslovuj sokňa=sukně), onu lopatu či hrábě (gereblye), ale stejně předali do slovenštiny i své výrazy (gazda – hospodář, čižma – holínka) slova jako klobása či guláš odevzdali ostatně celému světu. I slovo němý zřejmě před příchodem do Evropy neznali, protože se to maďarsky řekne néma a následně i slovanské slovo Němec (člověk, jež nerozumí, neumí mluvit), má maďarskou podobu Német.
Na slovenštině je hodně cítit, že byla v Uhersku až do konce osmáctého století oficiálním jazykem latina, spousta slov ve slovenštině má latinský základ – nejen názvy měsíců, ale i názvů z rostlinnného a zvířecího světa. (Sem samozřejmě nepatří ťava – původ tohoto slova je pro mne naprostou záhadou) Když se domlouvám s příslušníky mé rodiny na konkrétním datu, uvedu vždycky raději k českému názvu měsíce i slovenský ekvivalent – opomenutí takového překladu mělo už tolikrát fatální následky, že už na to raději nezapomínám. Ani po třiceti letech soužití si moje žena – nehovoříc o dětech – není jistá, zda je červen opravdu jún a červenec júl, nehovoříc už vůbec o říjnu či listopadu. Tyto dva měsíce komplikují navíc Poláci, kteří nazývají náš říjen listopad a dělají tak chaos perfektní – na severu očividně opadává listí ze stromů o něco dřív.
Co mi ovšem dávalo pořádně zabrat, byla medicínská terminologie. V biologii vůbec, ať už v názvech svířat či rostlin jsou Slováci samorosti a jejich názvy se s našimi kryjí jen vyjímečně. Podobně to ale vypadá i s orgány lidského těla a chorobami. Nezapomenu na kolegu Vlastu Hřebena, učícího se gynekologii ze slovenské učebnice, jak se s vykulenýma očima ptal: „Může mi prosím vás někdo vysvětlit, co je to „ostatný driekový stavec“? Pro ty zvědavé objasním, že se jedná o poslední bederní obratel. Musel jsem zápasit s názvy jako „kiahne“ (plané neštovice), osýpky (spalničky), ružienka (zarděnky), mumps (příušnice) atd.
Slovenština dokáže být ale zákeřná i tehdy, když se rozhodnete objednat si v restauraci jídlo. Když jsem jel poprvé do Vysokých Tater ( to mi bylo asi patnáct), objednal jsem si v restauraci „bravčovú pečienku“, v domění, že se jedná o vepřovou pečeni. Nejednalo. Dostal jsem játra z rýží a moc jsem se divil. Játra jsou totiž slovensky pečeň, jakož i ledviny jsou obličky. (Ale jen u člověka, u zvířat se jedná o úplně obyčejné ľadviny.) Někdy je zajímavé sledovat posun významu slov ze západu na východ. Jestliže tedy Češi z Čech mají zelí a kapustu, Moraváci mají zelí a kel, a Slováci pak kapustu a kel. Pozor, abyste jedli opravdu to, co chcete. Když se Lubova přítelkyně Karolína ptala na Slovensku na možnosti příloh a byly jí nabídnuty zemiaky na nejrůznější způsob, zeptala se nesměle, zda by neměli brambory. Neměli, jen zemiaky. Brambory jsou stejně zvláštní plodina, jež snad v každém údolí nese jiné jméno. Oficiálně jsou to sice na Slovensku zemiaky (a v Bratislavě „zemáky“, ale na Záhoří se jmenují stejně jako na Moravském Slovácku erteple (z německého Erdapfel, čili zemské jablko), na Spiši jsou to gruľe a na Zemplíně dokonce bandurky.
Samostatnou kapitolou jsou slova rakousko- uherská, jež probouzejí nostalgii zaniklého mocnářství. Jsou společná nám, Slovákům, Rakušákům i Maďarům a poznají se podle toho, že v Německu neexistují. Tak je to naše žemle (dobře, oficiálně je to houska, ale každý Čech doufám ví, co to žemle je). Na Slovensku je to „žemľa“ naprosto oficiálně, v Rakousku semmel a v Maďarsku zsemédl nebo zsemle. V Německu nemají tušení, o co by se mělo jednat, pro ně jsou to naprosto nudné “brötchen”. Jestliže je náš křen slovensky chren a rakousky kren, Němci hovoří o meerretich. (A Maďaři o „torma“ – to mi vysvětlete, kde se toulali, když císař pán to slovo zaváděl.) A což teprve povidla, rakousky powidl, německy pflaumenmarmelade? Údajně existuje 800 slov, jež se řeknou rozdílně v Rakousku a v Německu, řada z nich je téměř totožná se slovy českými.
Slovenština má ovšem i slovní zásobu, jež dokáže nadchnout i člověka nezúčastněného. A to přesto, že má v součtu méně slov než čeština a mnohem méně si se slovy hraje a má jen sporadicky dvojmyslná slova ( čeština má i slova trojsmyslná, takže, když je slyšíte, nemůžete si být jisti, co vám ten člověk vlastně opravdu chce říct). Ovšem slovenská „silná trojka“ vysoce emocionálních slov : „skuvíňať, bedákať a meravieť“ je na nepřekonání. Jakož i slovo „nebodaj“, jež používá má žena velmi často, nikdo mi ale nedokázal zatím prozradit jeho český ekvivalent. Nebodaj je prý česky nebodaj. No dobrá nechejme to tak, pokud by nějaký čtenář těchto řádků měl lepší nápad, budu vděčný, když mi jej sdělí.
Zřejmě na konci mého článku dlužím nějakou pointu. No dobrá, máte ji mít. Když šel můj zeť ke křtu (nechal se před svatbou pokřtít a já ho ještě dnes obdivuju, co všechno při přípravě na tento akt vydržel), nabízela se má žena, že mu půjde za kmotru. Tuto snahu okomentovala švagrová (slovensky švagryňa) Hanka slovy: „Ty si ale vybitá. Je oveľa lepšie byť krstná mama ako svokra, čo?“ No řekněte, nemá ta slovenština svou vlastní poezii?

Relikty bývalého režimu


Bylo nebylo – moje děti narozené v letech 1985 a 1988 tomu nechtějí věřit – žili všichni občané Československa a nejen oni v takzvaném reálném socialismu. Život to byl napínavý sháněním nedostatkového zboží a zápasem s nefungujícími službami a úplatky. Mezitím se mnohé změnilo, setkání s relikty tohoto režimu je téměř dojemné. Aspoň pro mne. Zatímco povahy vzdětlivé planou a mají chuť vraždit, mně to připadá veselé. Možná je to tím, že jsem s nimi konfrontován jen zřídka.
Psal se rok 2010 a já jsem doprovázel maminku k řezníkovi. Bylo půl páté odpoledne, řeznictví mělo otevřeno do pěti. Nic tedy nemělo stát v cestě, aby člověk nakoupil podle vlastní chuti. Až do okamžiku, kdy maminka chtěla, aby jí prodavačka nakrájela šunku.
„My už nekrájíme,“ pravila prodavačka. „Mám už umytý krájecí stroj.“
Naštěstí jsem zřejmě stál v zvukovém stínu a proto jsem nerozuměl, co řekla. Ale zřejmě i kdybych rozuměl, nevěřil bych, co jsem slyšel. Máti, mírně zkoprnělá požádala, zda by mohla dostat aspoň tlačenku.
„Říkala jsem vám přece,“ pravila prodavačka už poněkud zvýšeným hlasem. „Že nic nekrájíme. Máme už umytý stroj.“
„A nemohla byste – aspoň nožem?“ zeptala se matka.
„Normálně to nedělám,“ pokrčila prodavačka rameny. „Ale zkusit to můžu.“
Výsledek odpovídal její nezkušenosti v zacházení nožem. Pláty (psít o plátcích by bylo naprosto neadekvítní) měly přes centimetr tloušťky. Vlastně by ta osoba v řeznictví neměla vůbec pracovat, mohla by se přece zranit. V jejím zájmu jsem tedy informoval obratem mailem jejího zaměstnavatele, ten se ukázal „velmi znepokojen“. Doufám, že onu dámu v jejím vlastním zájmu ale i ve vlastním pošle umývat podlahu. V komunistických – pardon, socialistických časech člověk skutečně poslední čtvrthodinu před závěrečnou nesměl vkročit do prodejny, protože se umývala podlaha. Jak vidět, tato tradice ještě nebyla zcela zapomenuta.
V roce 2004 jsem navštívil s rodinou Hradec Králové. Protože jsem se ve městě nevyznal – a internet tehdy ještě nefungoval jako dnes, ptal jsem se na ubytovací možnosti ve městě jedné své dávné přítelkyně. Ta mi doporučila hotel Garni. Údajně na něj byly přebudovány bývalé studenstské koleje, je levný, podle jejích referencí dobrý a lehce nalezitelný (mé první GPS jsem si kupoval až o dva roky později.) To souhlasilo. Koleje jsme našli bez problémů. Na recepci ovšem seděla paní jako ze starých časů.
„Ne pane, já tady žádnou rezervaci na jméno Polách nemám,“ odtušila rezolutně.
„Ale já jsem ten pobyt telefonicky objednával,“ namítl jsem. Protože jsem tak činil z ostrova Santorin (samozřemě to byla moje chyba ) přišla ta rezervace na pěkné peníze. (EU omezila tarify za rooming až o několik let později.)
„No prostě nemám,“ trvala na svém.
„A nemáte dva volné pokoje?“ zeptal jsem se. Byl už večer, představa bloudění po Hradci a hledání ubytování mne nelákala.
„Ukažte mi občanku,“ pravila.
„Občanku nemám,“ odpověděl jsem.
„Jak to, že nemáte?“
„Protože jsem rakouský občan. My tam občanské průkazy nemáme. Ale mám s sebou cestovní pas.“
„Ukažte to sem,“ pravila nerudně. „S tím já nemám žádné zkušenosti. Jaké číslo mám do kolonky číslo občanského průkazu napsat?“
„Napište tam třeba číslo pasu.“
„Hm,“ řekla pochybovačně. Ale pak se náhle rozzářila. „Vy jste doktor Polách?“
„Ano,“ přisvědčil jsem nejistě. Netušil jsem, že by mne mohl někdo v Hradci znát.
„Tak to máte říct hned,“ jásala recepční. „Tak pro vás tu rezervaci mám. Pro doktora Polácha, rozumíte, tedy pod písmenem D. Proto jsem já to nemohla najít.“
Spolkl jsem poznámku, která se mi drala na jazyk a snažil jsem se vypadat šťastně.
„Tak to bychom měli,“ konstatovala spokojeně, když se jí do kolonky číslo občanského průkazu podařilo narvat číslo mého pasu a následně i pasu mé ženy a dětí. „Ale poslouchejte, kde parkujete?“
„Za kolejí,“ řekl jsem.
„No to tam nemůžeme nechat. Vy máte určitě nějaké bombové auto, ještě by vám ho někdo mohl ukrást.“
„No, mám Passata, ale ten už má naježděno přes sto tisíc kilometrů. Takové auta se nekradou. A kromě toho mám zajišťovací systém.“
„Nechat ho tam nemůžete,“ řekla rozhodně. „Zaparkujte tady přímo před vchodem a já vám na ně dám pozor.“
„Ale tam je značka zákaz stání,“ upozornil jsem ji.
„To nevadí,“ odpověděla. „Když jsem vám to dovolila, tak tam stát může.“
„Vy tu budete i v noci?“ chtěl jsem vědět.
„No to ne. Ale já kolegovi řeknu.“
Když jsme se pozdě večer vrátili z města, seděl na vrátnici už kolega.
„Prosím vás,“ chtěl jsem se ujistit. „Já stojím s mým autem tady před vchodem v zákazu stání. Ale vaše paní kolegyně říkala, že to nevadí.“
„Já tam nevidím, pane,“ odtušil vrátný bohorovně. „To je za rohem, tam já nevidím. Pokud se tomu autu něco stane nebo jej někdo ukrade, tak já za nic neručím.“
„Já nemám strach, že by ho někdo ukradl,“ vysvětloval jsem. „Ale aby mi policajti nedali pokutu nebo dokonce botu na pneumatiku.“
„Jak jsem říkal, já tam nevidím pane,“ trval na svém vrátný. „Když ho tam policajti uvidí a tu botu vám dají, já nemám žádnou možnost jim v tom zabránit.“
„Tak to já raději přeparkuju,“ povzdechl jsem si.
„No víte, oni ti policajti přijdou dovnitř. Já si s nimi povykládám, uvařím jim kávu.“
„Aha,“ zapálilo mi. „Tak tady máte stovku na tu kávu.“
„No vidíte, že mi rozumíte, pane,“ rozzářil se vrátný. „Vždyť jsme Češi ne? Musíme si vzájemně pomáhat.“
Můj syn už zřejmě není Čech, ani Slovák a vlastně ani Rakušák. Má už ten nežádoucí evropský původ a taky se tak cítí. Smál se tak, že jsme ho nemohli utišit.

Úskalí komunikace


Můj šéf ji považuje za nejdůležitější část naší práce a má určitě pravdu. Škoda, že nikdo nerozumí tomu, co chce sdělit on. Dávno jsme si na to zvykli a rozhovoru s ním přikládáme víceméně jen formální význam. Oddělení funguje přesto. Trpí na zřídkavou poruchu zvanou alexythymie, což znamená, že člověk vnímá sice slovní obsah zprávy, ne ale její emocionální část. Tím pádem není schopen pochopit, co mu někdo chce sdělit a není schopen ani předat své vlastní myšlenky dál. Ostatně v tom není sám. Stejnou poruchou trpěl císař František Josef I a stačilo to k tomu, aby dokázal zlikvidovat celou svou říši, obrovské Rakousko-Uhersko. Předávání a hlavně přijímání informací hraje totiž v naší společnosti klíčovou úlohu. Obsah informace určuje ovšem její příjemce, a je bohužel nezvratnou skutečností, že dnešní příjemci zpráv jsou na nepřetržitém vysílání a nepřepínají na příjem. A zkuste jim pak něco sdělit!
Jednou mi v nemocnici zazvonil telefon. „Tady je firma ATS“ ohlásil se někdo na druhém konci linky. Myslel jsem si, že se jedná opět o nějakou agenturu, vyzvídající veřejné mínění či hodlající udělat se mnou rozhovor o nějakém léku a přešel jsem do vyčkávací pozice.
„Hm,“ pravil jsem ostražitě.
„Vy jste nám hlásili poruchu vašeho počítače,“ řekl volající.
O něčem takovém jsem neměl tušení. Ne, že by se počítače v mé přítomnosti nekazily. O tom jsem se už zmínil. Ale kazí se tak často, že jsem se už dávno vzdal jakékoliv snahy sjednat nápravu.
„Nenahlásil,“ řekl jsem rozhodně, přesvědčen o tom, že mám pravdu.
„Jste Polách Lubomír?“ vyzvídal onen muž.
Odlehlo mi. „Nejsem,“ vysvětlil jsem mu. „Lubomír je můj syn a je dost možné, že poruchu na svém počítači nahlásil. Nachází se ale momentálně v Kodani, vrací se budoucí týden a pak se s ním můžete spojit a dohodnout se.“ Dal jsem onomu dobrému muži Lubovo rakouské i dánské telefonní číslo, jeho adresu v Vídni i v Grazu. Mlčel, říkal jen „hm“ z čehož jsem – pravděpodobně naprosto mylně – usoudil, že si mnou předávané údaje zapisuje.
Mého syna jsem ovšem zavolal a informoval, že k němu hodlá přijet nějaká firma, aby mu opravila počítač. Když se syn vrátil z Dánska, okamžitě onu firmu ATS kontaktoval. Řekl jim, že jim může počítač k opravě poskytnout buď ve Vídni nebo v Grazu. Že se přízpůsobí a buď zůstane ve Vídni o den déle, aby problém vyřešili tam anebo pojede do Grazu k rodičům, pokud by firmě vyhovoval lépe Graz.
Nato mu slečna na telefonu řekla, že Graz vyhovujej lépe, protože tam stejně mají zítra nějakou zakázku. Lubo jí pro jistotu ještě jednou dal grazskou adresu a své telefonní číslo, to pro případ, že by opravář náš zastrčený domek kuprostřed kukuřičného pole nemohl najít.
Právě jsem ultrazvukoval, když mi zazvonil můj služební telefon. „Tak jsme tady,“ pravil bodrý hlas.
„Kdo?“ nechápal jsem.
„No přece firma ATS. Přijeli jsme vám opravit ten laptop.“
„Ale já jsem přece vysvětlil, že je to laptop mého syna!“
„To nevadí. Máte ho tady?“
„Kde tady?“ začal jsem tušit nejhorší. „Kde jste?“
„No přece tady. Na parkovišti před nemocnicí.“
Pokusila se o mne mrtvice.
„Milý pane,“ řekl jsem aniž jsem upadl do bezvědomí. „Ten počítač se nachází u mého syna a můj syn se právě nachází sto padesát kilometrů odtud v Gössendorfu u Grazu. To vše jsem vysvětlil vaší centrále už před několika týdny a pokud vím, domluvil můj syn termín na opravu na dnešek v Grazu.“
„ O tom nic nevím,“ pravil onen muž podrážděně.
„To ale není můj problém.“ Dal jsem mu adresu a telefonní číslo syna a obratem jsem syna zavolal, aby se s oním opravářem, stojícím právě na parkovišti na kopci před nemocnicí Stolzalpe v horním Štýrsku, spojil.
Všechno dopadlo – jako obvykle – dobře. Opravář jel dalších 150 kilometrů do Grazu, tam opravil synovi počítač a nesmírně se vzrušil, protože v Grazu žádnou další zakázku neměl a když mu syn řekl, kde ve Vídni bydlí, konstatoval, že je to deset minut pěšky od jejich firmy. Takhle urazil zbytečně skoro 600 kilometrů v autě (250 kilometrů na Stolzalpe, pak 150 do Graz a nakonec víc než 180 zpět do Vídně). Může mi někdo vysvětlit, jak může taková firma a taková společnost vůbec fungovat?
Mimochodem jsme nikdy nepřišli na to, jak se firma ATS dostala k mému jménu a mému telefonu. Syn mne ujistil, že on jim mou adresu či telefon nikdy nedal. Jediné vysvětlení je, že jediné, co z jeho reklamace a objednávky zaregistrovali, bylo příjmení Polách. Protože správně předpokládali, že takových nebude v Rakousku mnoho, našli přes žluté stránky mé jméno a mé telefonní číslo. A jak ho jednou zjistili, už se ho nebyli ochotni vzdát. Za žádných okolností. Marně jsme je já i můj syn přesvědčovali, marně jsme jim dávali správné jméno, číslo a adresu. Nikdo nebude přece korigovat něco, co už jednou stojí napsáno v počítači. I kdyby měl kvůli tomu jezdit zbytečně 600 kilometrů!

Delirium


Delirium je postrach alkoholiků, ne ovšem pro ně ale pro medicínský personál, který je musí ošetřovat. Právě proto alkoholiky nemáme rádi. K deliriu se člověk propije jedině dlouholetým úsilím, jež stojí hodně peněz, kocovin a bolestí hlavy. Když se ale pak povede, stojí za to. První delirium, které jsem viděl, byl v Popradě muž, přijatý z neurčitých důvodů – původem kominík. Z alkoholismu ho v podstatě nikdo nepodezříval, i když tak na první pohled vypadal, proti alkoholové závislosti totiž hovořilo, že se střechy ještě nikdy nespadl.
Přišlo to na něj ve společenské místnosti při sledování fotbalu a to v podobě epileptického záchvatu. Z místnosti se ozval křik, nato odtud vyrazil dav pacientů prchajících v panice a na zemi sebou v křečích házel onen kominík. Všude byla krev, protože si narazil hlavu do stolu a měl na čele velkou tržnou ránu. Ve snaze zabránit dalšímu poranění jsem se na něj vrhl a pokoušel se jej udržet na podlaze, než sestřička natáhla ampulku Diazepamu. (To jsem ještě netušil, jak těžké bude u člověka, zmítajícího se v křečích, najít žílu a píchnout do ní uklidňující prostředek). Nicméně ten člověk měl takovou sílu, že jsme spolu přeskákali v jeho křečích celou místnost a já jsem měl od stolů a židlí na těle nemálo modřin, přičemž jsem byl samozřejmě celý od jeho krve – než se jej podařilo konečně uklidnit.
Po takovém zážitku začne být člověk obezřetný a všímá si mnohem pozorněji varovných signálů. Doslova alarm znamená, když pacient (muž) začne náhle převlékat povlečení na své posteli. Je to činnost pro muže natolik nelogická, že v tom okamžiku musí už stát lékař u něj a píchat do něj uklidňující prostředky, aby s tím přestal. Dobré slovo v takové chvíli už nepomáhá.
Nejnebezpečnější totiž je, když dobře trénovaný alkoholik náhle pít přestane. Zažil jsem jednoho mladého muže, který jednou při návratu z hospody domů zakopl a poranil si palec na noze. Poněvadž se palec zanítil, šel k lékaři a dostal od něj antibiotika penicilínového typu. Shodou okolností tedy jedno z mála antibiotik, které se s alkohlem poměrně dobře snáší. To náš dobrák ovšem nevěděl a jako ukázněný občan věděl, že člověk beroucí antibiotika by pít neměl. A tak přestal. Následné delirium jej přivedllo na jednotku intenzivní péče a čtyři týdny s ním musel dýchat stroj, protože jeho delirium vyústilo do zástavy dechu.
Ve Svitě žil manželský pár. Rodina manželky byla alkoholem poznamenaná už několik generací, její maminka se před nedávnem upila k smrti a staří kolegové si pamatovali ještě na to, jak vyprovázeli na poslední cestě i její babičku (sklon k alkoholu se v této rodině dědil kupodivu po ženské linii). Její manžel se snažil svou ženušku od démona alkoholu chránit. Nosil jí svačiny do práce, odvážel ji z práce domů, aby ji nenapadlo zajít do hospody, snažil se ji chránit před zlými kamarády a kamarádkami. Nic nepomohlo. Žena se opila už v práci, či doma, když on doma hodinku či dvě nebyl. Po několika letech to vzdal a začal pít s ní. A po několika dalších letech skončil na naší jednotce intenzivní péče v těžkém deliriu. Jeho žena ho chodila navštěvovat, vždy namalovaná a distingovaná, i když z ní táhl alkohol na míli. Ale jak už jsem řekl, u ní byla daná genetická výbava, jež se už po několik generací cvičila v odbourávání této jedovaté látky a proto vydržela očividně nepoměrně více, než její ubohý netrénovaný životní druh.
Ten ležel v posteli, skrčené nohy u brady ( po několika týdnech takové polohy se mu vytvořily kontraktury, které se už nikdy nepodařilo zcela rozvolnit.) Nenudil se, protože na stěně proti posteli sledoval dobrodružné i válečné filmy (které tam viděl jen on). Vzrušeně je komentoval, bál se, prosil nás, abychom je vypnuli, což se bohužel nedalo. Paní doktorka Schwarzová, zástupkyně primáře, denně kontrolovala jeho aktuální stav a snažila se zjistit jeho stav orientovanosti. Ten byl důvodem její těžkomyslnosti, protože milý se pacient na otázku, kde právě je, nacházel jednou na Kanárských ostrovech, pak zase v Londýně a sem tam zabloudil i do Las Vegas. Když jednou přiznal, že je v Košicích, zadoutnala v paní doktorce malá naděje, kterou on ale rozptýlil hned druhý den tvrzením, že je na jižním pólu. Plynuly dny a týdny, on se nacházel stále na své cestě okolo světa a paní doktorka byla stale trudnomyslnější.
A pak přišel zase jednou den, kdy přišla se svou obvyklou otázkou „Kde práve ste?“. „V Bratislave,“ odpověděl, jako když střelí a paní doktorka se zlomeně obrátila k odchodu. Sledoval ji účastným pohledem a když se za ní zavřely dveře, pronesl zamyšleně. „Možno by som už mal paní doktorke povedať, že som v Poprade, aby nebola stále taká smutná.“
Když to sestřičky doktorce Schwarzové prozradily, měla tolik duševních sil, aby se rozesmála. Náš milý delirant byl obratem propuštěn z intenzivky. Potkal jsem jej několik let později, dělal recepčního v jednom ze svitských hotelů. Chodil sice o holi, protože jeho kontraktury se nikdy nepodařilo zcela odstranit, byl ale střízlivý, oblečený do obleku s kravatou, nadšeně mne zdravil a dařilo se mu očividně dobře. Později jsem se dozvěděl, že se po návratu z nemonice rozvedl.

Kreščak


„Pusťte mne ke králi.“
„Nahlásím vás, Výsosti,“ odpověděl jeden ze strážců, stojících před stanem.
„Veličenstvo,“ opravil jej příchozí.
„Promiňte,“ voják zbledl úlekem a otočil se k odchodu.
„Pusťte jej dovnitř,“ poručil mužský hlas ze stanu. A pak se ozval jízlivý dodatek: „Veličenstvo.“
Příchozí byl dobře rostlý asi třicetiletý muž. Ne právě hezký, na čele mu už začaly ustupovat vlasy a velký nos i silná brada působily poněkud zarputilým dojmem. Obličej mu navíc u kořene nosu hyzdila příčná jizva po ráně mečem. Když vcházel do stanu, musel se sklonit. U stolu uprostřed stanu seděl muž podstatně starší. Ne ještě starý, mohlo mu táhnout na padesátku, či ji možná právě překročil, působil ale přes svou ryšavou kštici a ještě pevné držení těla starým dojmem. Jeho pohled jakoby hledal příchozího, pak se ale zastavil mimo něj a hleděl do prázdna. Byl slepý!
„Tak co chceš, Veličenstvo?“ zeptal se mladého muže a v jeho hlase se nedal přeslechnout sarkasmus.
„Jsem zvolený římský král, mám nárok na tento titul,“ řekl příchozí pevným hlasem.
„Nejsi nic!“ odpověděl slepec. „To, že několik kurfiřtů poslechlo papeže a dalo ti svůj hlas, neznamená ještě vůbec nic. Dokud žije Ludvík Bavorský a dokud jej poslouchá tolik říšských hrabat a měst, můžeš si ten tvůj takzvaný titul třeba sežrat, význam nemá ale žádný. Já musel Prahu taky dobýt zbraněmi, než jsem si mohl na hlavu položit českou královskou korunu. A právě proto jsme tady, milý Karle, tady ve Francii. Sám nezmůžeš proti Bavorovi nic. Jen s francouzskou pomocí jej přinutíš pokleknout. My pomůžeme milému švagrovi Filipovi, jenž chce dokázat, že je po právu francouzským králem, porazit a vyhnat jeho anglického konkurenta Eduarda a za to pomůže pak on nám udělat pořádek s Bavorem. Do té doby nedělej ramena, zejména ne, když chceš mluvit se mnou. Skutečný král jsem já.“
Oba chvíli mlčeli. Karel přešel mlčky ke stolu a posadil se, aniž čekal na otcovo povolení. Jan Lucemburský se ani nepohnul. Neměl schopnost lidí, slepých od narození, dívat se sluchem. Slyšel sice dobře, chybějící zrak ale nahradit nedokázal.
„Mrzí tě to?“ zeptal se Karel. „Mrzí tě, že koruna, která kdysi patřila tvému otci, je teď moje? Aniž někdy spočinula na tvé hlavě?“
„Na tvé taky ještě nespočinula, můj milý,“ odpověděl Jan. „Napřed bys musel dobýt Cáchy, zmocnit se Kolína a Trevíru. K tvé korunovaci římským králem vede ještě dlouhá cesta. Ale s francouzskou pomocí ji ujdeme.“
„Co tak počítat s pomocí boží?“
Jan se ušklíbl. „Bůh je příliš nevyzpytatelný, než abychom jej mohli v našich kalkulacích zohlednit. A nemaluj si, že když jsi kamarád s jeho náměstkem na zemi, vymodlíš si tím u něj protekci. Ludvík je sice v církevní klatbě a měl by být Bohem zatracen, ale podle toho, jak se mu už celá desetiletí nazdory vší papežské nenávisti dobře daří, mám pocit, že jsou Stvořiteli mocenské boje v římské říši úplně ukradené. Raději bych se přece jen spolehl na vlastní kopí a na Francouze.“
„Právě proto jsem tady,“ řekl Karel. „Abych mohl s francouzskou pomocí počítat, musíme nad Angličany zvítězit. A mám vážné pochybnosti, zda se to podaří.“
Jan se posměšně zasmál. „Tak ty máš pochybnosti! Nemáš o vedení války ani ponětí, proto máš pochybnosti. Ten směšný Angličan má všehovšudy devět tisíc mužů, z toho jen půldruha tisíce rytířů. Na naší straně bojuje dvacet pět tisíc ozbrojenců, čtrnáct tisíc obrněných jezdců, můj milý. Jeden jezdec se v poli vyrovná deseti pěšákům. Až Angličana doženeme, uděláme z něj sekanou. Levou rukou.“
„Až ho doženeme,“ zopakoval aicky Karel. „To je právě to, co mne znepokojuje. Ženeme se za ním celé dny jako blázni. Bez toho, abychom něco věděli o jeho úmyslech, o jeho…“
„Jaké asi tak může mít úmysly? Jen utéct. V Normandii mu nepatří ani jedno opevněné město, kam by se před námi mohl skrýt. A k moři to má daleko. Víš přece, že jsme dnes chytili několik vojáků z jeho armády. Už nemohou! Jsou vyčerpaní, nestačí se už přesouvat tempem, jež si jejich král předsevzal. Pěšáci jsou pomalejší než jezdci, to je jednou nezvratná skutečnost a s tou nenadělá nic ani Eduard anglický toho jména třetí. Buď se rozhodne pěchotu obětovat a uprchne jen se svými rytíři, nebo ji neopustí a zahyne spolu s ní.“
„Asi je to ta vaše jistota, jež mne znepokojuje,“ řekl Karel. „Filip mluví stejně jako ty. Jakoby vás nepřítel ani nezajímal. Nebylo by lepší jej obklíčit, zahradit mu ústupovou cestu? Nemá se jak zásobovat, je v cizí zemi. Pokud mu odřízneme přísun potravin, bude se muset vzdát. Vyhrajeme, aniž by musel zahynout jediný z našich mužů.“
Jak si jej opovržlivě změřil slepým pohledem. „Tak bojují sedláci a ne rytíři. To je česká taktika – útočit ze zálohy, obkličovat nepřítele a vyhladovět jej. Poskytl jsem ti nejlepší francouzské vzdělání – a přece jsem z tebe nedokázal vypudit tvou českou krev.“
„Co je na tom špatného?“
„Je to nečestné! Takový boj může přinést vítězství, nikdy ale slávu. Zkus to navrhnout Filipovi…“
„Už jsem to zkusil. Neodpověděl. Mne neposlechne. Kdybys mu to ale navrhl ty, bylo by to něco jiného. Váží si tě i tvých bojových zkušeností, Ne nadarmo velíš třetině jeho armády.“
Jan se samolibě rozvalil v křesle. Hmátl opatrně na stůl a když nahmatal pohár, sevřel jej v ruce a upil mocně vína. „Ano, ne nadarmo. Mám víc zkušeností než kdokoliv jiný v tomto vojsku. Proto jsem velitelem druhého sledu – hned za králem Filipem. Ten první mi samozřejmě přenechat nemohl.“ Jan se ironicky zasmál.
„Promluv s ním. Na tebe dá.“
„Můj milý synu,“ Jan se naklonil ke Karlovi v jakémsi důvěrném gestu. „Nevidím jediný důvod, proč bych to měl dělat. Francouzští baroni jsou žhaví na pomstu za pohanu, jíž se jim anglickou invazí dostalo. Nevím, zda je ti známo, že jim trvalo sto let, než Angličany z francouzského území vytlačili. Ostrované se tu roztahovali od časů krále Jindřicha Plantageneta. A teď jsou tu najednou znova. Není Francouze – přinejmenším takového neznám – jenž by nehořel touhou rozbíjet anglické hlavy. Chceš jim tuto radost odepřít? Pak jednej ale sám, beze mne. Ty jsi ostatně Filipův švagr, ne já.“
„Filip je o třiadvacet let starší než já. Skutečnost, že je bratrem mé ženy, nehraje žádnou roli. Ty jsi jeho vrstevník, máš na něj tedy určitě větší vliv.“
„Možná,“ připustil Jan. „Teď ovšem nenastala vhodná chvíle, abych jej uplatnil. Nepřítele je třeba uštvat jako škodnou. A pak dorazit. Co je na tom tak složitého?“
„Možná anglické luky,“ řekl Karel. „Není lepších střelců než jsou Angličané. Cvičí se ve střelbě ze svých dlouhých luků už od dětství. A jejich šíp prorazí i brnění.“
„Ne, když budeme dost rychlí. Vypálí jednu nebo dvě salvy a pak utečou. Nemají jinou možnost, vždy to tak bylo a tak to i zůstane. Proti jejich šípům máme štíty a střelce z kuší z Janova. Janované nejsou ve střelbě horší než Angličané, při svých taženích v Itálii jsem s tím udělal nejednu bolestnou zkušenost. Kuše dostřelí stejně daleko jako anglický luk a je přesnější.“
„Jenže ne tak rychlá.“
„Rychlí budeme my. Jak daleko dostřelí anglický luk? Čtyři sta kroků? Ty překonáme za několik okamžiků. A pak je rozšlapeme.“
„Bitva je vždy nejistá záležitost. Války se dají vést a vyhrávat i bez nich. Naučil jsem se to v Itálii.“
„Kde jsi bojoval jako condotiere, jako nájemný loupežník. Takový boj nemá s rytířstvím nic společného. Tady v Normandii ale bojují králové. Tři králové na jednom bojišti, můj milý.“
„Čtyři,“ opravil jej Karel.
„Můj bože, jak jsi ty ješitný! Jsi jako tvoje matka! Hrdá, pyšná, nezkrotná. A jak dopadla? Nepoučil ses z jejího osudu?“
„Ten osud jsi jí připravil ty. A já jsem trpěl s ní.“
„Jak trpěl? Dostalo se ti nejlepšího vzdělání u královské francouzské rodiny. Pod ochrannou rukou mé sestry Marie. Dauphin Jan byl tvým nejlepším přítelem, jedli jste spolu u jednoho stolu. Na to si chceš stěžovat?“
„Nechci si stěžovat. Ale na kobku na hradě Žebráku, odkud jsem sotva viděl denní světlo, zapomenout nemůžu. I když jsem byl tehdy jen malé dítě. Ještě dnes se někdy budím ve spaní a zdá se mi, že jsem tam zavřený. Nejsou to příjemné sny, to mi věř.“
Jan mávl rukou. „To bylo jen pro tvé dobro. Kdybych tě tam tak dobře neschoval, byli by tě čeští pánové unesli, provolali králem proti mně a pokud bych tě pak nezabil já, udělali by to oni. Češi vraždí své krále, o tom jsi, myslím, už slyšel.“
„Není jisté, zda strýce Václava zabili čeští pánové. Mohl to být stejně tak dobře Lokýtek.“
„Lokýtek byl opravdový král. Malý postavou, ale velký duchem. A nezlomný vůlí. Znal jsem ho, měl jsem možnost se s ním setkat a jednat. Ten za tou vraždou nestál. Radím ti dobře, až tu nebudu a ty se budeš naparovat na českém trůně, dávej si pozor a dýku nepouštěj z ruky. Doporučoval bych nosit drátěnou košili i do postele. Tak zvýšíš své šance na to, že přežiješ a přece jen dokážeš zplodit syna. Abys dokázal zachovat na českém trůně lucemburskou dynastii.“
„Blanka může porodit ještě spoustu synů,“ namítl Karel dotčeně.
„Zatím se zmohla jen na dvě holky. Nebo spíš ty. Prý záleží na chlapovi, jaké dítě zplodí. Já plodil syny.“
„Otče, víš, že tě obdivuji. Mám sice k tvému způsobu vládnutí výhrady, ale nikdy jsem nezpochybňoval, že jsi velký bojovník a pravý chlap. Právě proto tě chci ještě o něco poprosit. Až Angličany doženeme a Filip se svými Francouzi se na ně vrhne, drž se zpátky.“
„Prosím?“
„Nevidíš,“ řekl Karel pomalu. „Poženeš-li se do útoku v čele svých vojáků, nebude pro Angličany snadnějšího cíle, než slepý velitel. A padneš-li…“
„Budu mrtvý. To je osud nás všech, nikdo se mu nakonec nevyhne. To, co mi radíš, je podlé! Jak bych se mohl já vyhnout bitvě? Král Jan český, jenž bojoval na všech bojištích Evropy. A nikdy z bitvy neutekl, nikdy se bitvě nevyhnul. To s tím mám začínat teď, na stará kolena?“
„Nejsi starý,“ opravil jej Karel. „Jsi mladší než Filip. Ale jsi slepý.“
„O to bude má sláva větší,“ zasmál se samolibě Jan. „Jak jsi řekl, Filip rozumí válčení jako koza petrželi. Já to budu, já s mým druhým sledem, kdo rozhodne bitvu. Kdo rozbije anglické linie a zažene ty vetřelce na útěk. Bude to moje vítězství, koruna mého celoživotního snažení. Budu slavný až za hrob. To ti vadí, co?“
„Tvá sláva mi nevadí. Jsi slavný v celé Evropě, doma v Čechách ale ne. A hrdinství v boji s Angličany tví čeští poddaní nijak zvlášť neocení. Protože oni platí tvé vojáky a platí je už po celá desetiletí.“
„A ještě dlouho platit budou,“ zašklebil se Jan. „Protože až se vypořádáme s Eduardem, čeká na nás Ludvík Bavor. Myslíš, že pustí do kalhot, až se objevíme před Mnichovem? To ho neznáš! Čeká nás dlouhý boj. Jeho první bitvu svedeme ale tady, v Normandii. Možná už zítra.“
„A jestli prohrajeme?“
Janovi se zkřivil obličej zlostí. „Tak potom si s ním bojuj sám. Pak ti nic jiného než ta tvá lstivá sedlácká taktika nezbude. Já už ti pak nepomůžu. Pro mne platí jen vítězství nebo smrt. Pokud bychom měli prohrát, pak už se mnou nepočítej. Já z bojiště utíkat nebudu. Nevidím totiž dobře na cestu.“
„Otče, nežertuj.“
„Nikdy jsem nemluvil vážněji. Lucemburkové umírají na bitevním poli. Můj dědeček a jeho dva bratři padli v bitvě u Worringenu. Otec zemřel na válečném tažení v Itálii, jeho bratra, mého strýce Walrama, zabili při obléhání Brescie.“
„Zapomněl jsi na strýce Balduina. Ten žije a nedaří se mu špatně.“
„Kněze nepočítám. Ti mají na svou dušnost, otoky a rakovinné bujení před smrtí nárok. Strýc Balduin ti byl jako mohučský arcibiskup prospěšný. A ještě bude. Ale ti z našeho rodu, kdo se o boží službu nezajímali, žili a hynuli na bitevním poli. Je to tradice, synu. Jak o tobě přemýšlím, budeš možná první Lucemburk, který zemře v posteli. Protože ty jsi víc lstivý Přemyslovec než lucemburský rytíř.“
„Ty žiješ taky.“
„Zítra už možná ne. Třeba budu mít možnost už zítra dostát rodinné tradici.“
„Chceš zemřít?“
Jan zvedl ruku s roztaženými prsty a zvedl ji před slepé oči. „Kde je rozdíl?“ zeptal se. „Svět stejně už nevidím. Nevidím ani krásu žen, můžu ji tak nanejvýš nahmatat. Proč tedy nevyměnit temnotu pozemskou za temnotu hrobu? Ale ne, nechci zemřít. Chci zvítězit a slyšet volání slávy. Pro to žiji. Pokud by se mi to ale nepodařilo a nějaký ten anglický šíp mne přece jen trefil, buď tak laskav a uroň nad mou mrtvolou pár slz. Sluší se to, poddaní takový smutek rádi vidí. Zvýšíš tak svou popularitu.“
„Tvůj sarkasmus není na místě.“
„Že ne? Já na rozdíl od tebe žil! Já plodil syny! A co dělají oni?“
„Už se opakuješ. Blanka může rodit další děti. Kdykoliv může přijít syn. Máme se totiž rádi.“
„Rádi?“ Jan se rozesmál. „Tak rádi! Tak to tedy gratuluji. Netušil jsem, že jsi nějakých emocí vůbec schopen. A láska, to jsou přece taky emoce. Nemám pravdu? Ty jsi studený vypočítavý čumák a vždy jsi takový byl. Blanka může být ráda, že má vůbec nějakého muže. Karel z Valois, její otec, byl plodný. Vlastně to bylo to jediné, co uměl. Ale deset dcer znamená pořádný problém, jak je dostat pod čepec. Tvá žena může být šťastná, že nehnije někde zaživa v klášteře. Tak ať rodí! Syny! Lucemburky!“
„Máš dva syny,“ připomněl Karel.
„Tři,“ opravil jej Jan. „Tvého bratra mi ale nepřipomínej. Slaboch! Impotent! Kdyby byl chlap, měli bychom Tyrolsko a Ludvíka Bavora bychom drželi v kleštích.“
„Viděl jsi jeho ženu?“
Jan se rozchechtal. „Neviděl. Já totiž nevidím vůbec nic, můj milý. Ale Tyrolsko stálo za to, aby se mu aspoň jednou postavil! I kdyby byla jeho žena sebeošklivější. Já to dokázal taky.“
Karlovi ztuhly rysy. „Neurážej matku.“
„Co ty už víš o tvé matce?“
„V Čechách ji milují.“
„Milují ji jen proto, aby mohli nenávidět mne. Nenávist si vždycky musíš nějak zdůvodnit. Už zapomněli , že zpustošila celou zemi, jen aby zničina svou macechu Alžbětu Rejčku? Stejně se jí to nepodařilo.“
„Tu válku proti vlastním lidem jsi vedl ty.“
„Protože jsem jí tehdy ještě věřil. Té černé přemyslovské princezně! Hnala mne do záhuby, se mnou i celou zemi a já to nevěděl. Musel jsem ji zavřít na jejím Mělníce a nechat ji tam umřít, aby konečně dala pokoj. A musel jsem jí tě vzít, aby tě nevychovala k svému obrazu. To by tedy byl obraz!“
Jan se zasmál. Karel přejel dlaní po svém jizvou znetvořeném obličeji a pak jeho ruka podvědomě zajela k pasu, kde nosíval meč. Dnes jej tam neměl. Jan jakoby si jeho pohybu všiml, či jej vytušil. Upřel na něj své slepé oči a zeptal se: „Chceš mne umlčet? Jak to chceš provést? Meč se na audienci ke králi nenosí. Musel bys mne uškrtit a to nebude lehké synu. Jsem sice slepý, slabý ale zdaleka ne. Svalů mám dost, abych se ti ubránil. A ty nemáš rád zápasy s nejistým koncem, nemám pravdu? Dokud žiji, budeš si muset pravdu o své matce vyslechnout. Udělala mi ze života peklo, milý synu. Peklo!“
„Peklo sis udělal ze života ty sám!“
Jak se rozvalil v křesle. „Od té doby, co jsem opustil ji a s ní i Čechy, mi to tak nepřipadá. Francie i Itálie se spíše podobaly ráji. Mají všechno, co panovník potřebuje. Krásné ženy, dobré víno, nádhernou hudbu a dost bojišť, na nichž se člověk může proslavit. Tvoje chyba, že raději hledíš do knih, než abys seděl v sedle.“
„To není pravda.“
„Tak, tak,“ přikývl Jan. „Slyšel jsem, že se zúčastňuješ turnajů. Na zapřenou. To je dobře. Aspoň neděláš rodu ostudu, když prohraješ.“
„Většinou vyhrávám,“ zabručel Karel podrážděně.
„Válka ale není turnaj. Až se vrhneme na Angličany, drž se za mnou. Jestli pojedeš do bitvy jako římský král nebo na zapřenou jako obyčejný rytíř, to už ponechám na tobě. Sláva bude stejně patřit Filipovi. A taky mně. Na tebe toho moc nezbude.“
„Jak jste si tím vítězstvím jistí!“
„Proč bychom neměli být?“
„Nad Francií se vznáší prokletí Jakuba z Molnay,“ řekl Karel tiše.
„Myslíš toho velmistra templářů?“
Karel přikývl.
„Na to věříš snad jen ty!“
„Proklel krále Filipa čtvrtého a jeho rodinu do třetího pokolení. A Kapetovci skutečně vymřeli. Bylo to teta Marie, tvá sestra, jenž účinky té kletby poznala na vlastním těle. Když spadla z vozu a potratila dědice francouzského trůnu. Protože ten se narodit nesměl!“
„Teď ovšem na francouzském trůně sedí Filip šestý a ten není Kapet. Pokud to vidíš tak, pak by měl mít právě anglický Eduard plné kalhoty. On je přece vnuk prokletého krále. Prokletí se vztahuje na něj, ne ale na rod Valois. Ti neměli s vyvražděním Templářů nic společného.“
„Eduard je chladnokrevná bestie. Nechal zavřít svou vlastní matku do vězení a popravit jejího milence.“
„Pomstil tím svého otce. To ctihodní muži dělají. Tyhle vědomosti ti tví velemoudří učitelé nepředali?“
„Lidem, jako je on, se kletby vyhýbají. Nepůsobí na ně.“
„Eduard je člověk plný života. Plodí děti se svou manželkou, má kolem sebe plno milenek, vozí je s sebou dokonce i na válečná tažení. Možná některou z nich dostaneme zítra nebo pozítří do své moci. Nechám si ji pak přivést do mého stanu. Může to být zajímavé. Potřebuji už silná dráždidla, abych byl opravdu uspokojen. Milenka anglického krále, to zní lákavě.“
„Jsi přece ženatý! Miluješ vůbec svou ženu?“
Jak potřásl hlavou. „Miluješ? Co je to za otázku? Darovala mi syna.“
„Naše matka ti jich porodila hned několik.“
„Jenže má současná žena Beatrix se nestará o politiku. A ani o mé společnice. Má totiž dobré vychování a ví, co se na královnu sluší. Nemusím ji milovat, abych byl rád, že ji mám.“
„A ty vyčítáš mně nedostatek citů?“
„Nedostatek vášně! Nadšení! Rytířství! Vede tě jen tvůj rozum, chladný, lstivý a vypočítavý český rozum.“
„Tebe tvé vášně zavedly do zkázy.“
„Do jaké zkázy? Daří se mi tak dobře, jak se mi už dávno nedařilo. Vedu polovinu francouzské armády do vítězného boje a – a to se mi líbí nejvíce, po dlouhé době nejsem já závislý na libovůli mého syna, ale on je závislý na mně. Co si můžu přát víc?“
„Aby tě ten syn měl rád?“
„Nedosažitelné cíle si nekladu. Ty v politice svazují. Já mám teď v ruce trumfy, já rozdávám karty. Musíš se s tím smířit, chlapče. A ty se s tím smíříš. Budeš se ve svém nitru trápit, budeš se tomu bránit, ale nakonec zjistíš, že beze mne nic nepořídíš. A podřídíš se. Konečně! A teď vypadni. Je třeba jít spát.“
Karel se nejistě zvedl. Pohlédl k východu ze stanu, s odchodem ale váhal.
„Máš ještě něco?“
„Otče, neměli bychom se tak rozejít. Zítra třeba dojde k bitvě již nemusíme oba přežít. Ať už ty nebo já, někdo z nás může na bitevním poli zůstat. Možná bychom se neměli rozejít rozladěni. Jedno objetí by možná stačilo.“
Jan se díval chvíli před sebe do prázdna. Pak se namáhavě zvedl, přidržoval se přitom okraje stolu. Otočil se ke Karlovi a nakonec přece jen rozevřel náruč. „Tak pojď. Jsi můj syn a následník, nechci, abys na mne vzpomínal ve zlém.“
Chvíli si leželi v náručí, Jan ale Karlovo sevření neopětoval.
„Tak, stačilo,“ řekl a syna odstrčil.
„Promluvíš s Filipem?“
„Ne.“
„Zítra pokračujeme ve stíhání Angličanů. Ve směru na Abeville a Kreščak.“
„Někde po cestě je už doženeme. A zničíme. Drž se za mnou a dobře se dívej, jak se vyhrává bitva. Bude se ti to ještě mnohokrát hodit.“
Karel vyšel ze stanu.
„Dobrou noc, Veličenstvo,“ pozdravila jej stráž. Roztržitě se na ni podíval. „Cože, ach tak, ano, dobrou noc.“ Pak se vydal táborem ke svému stanu, nad nímž vlála vlajka s dvouhlavým říšským orlem.
Co když zítra opravdu prohrajeme? pomyslel si. Jakkoliv to zní nelogicky, ta předtucha katastrofy byla příliš silná, než aby se dala zahnat. Co když už zítra nebudu mít žádné spojence v boji proti římskému králi Ludvíkovi? Ani švagra Filipa ani otce. Jen Boha a papeže v Avignognu. Ale ani jeden z nich mi nedodá jediného vojáka. Dokážu se pak prosadit? Dokážu udržet svou korunu a uchránit přinejmenším můj život? Ludvík se za dlouhá léta politických zápasů naučil nešetřit své protivníky. Nebude váhat, pokud mne dostane do rukou. Karel pokrčil rameny a přejel si rukou po tváři. Pod prsty ucítil jizvu na nose. Ušklíbl se. Dokážu to. Vždycky jsem to dokázal. Bez tebe otče, i bez našeho milého švagra. Myslíš si, že jsi nade mnou získal definitivní moc tím, že jsem byl zvolen králem, jehož nikdo neposlouchá a jež je odkázán na cizí pomoc? Věř tomu, že mne poslouchat budou. Všichni. I ty.
Možná na nás opravdu někde tam u Abeville nebo u Kreščaku číhá lstivý anglický Eduard. Ale i kdybychom zítra prohráli, neznamená to, že jsem prohrál já. Vždycky jsem byl sám. Jako moravský markrabí v českém království, jako condotiere v Itálii. Dokážu to i v Německu. Jedno, zda mi někdo bude pomáhat nebo ne. Já svou příležitost, již mi osud nabídl, nepustím.
Vešel do svého stanu ozdobeného černým římským orlem a uložil se na lůžko. Je třeba spát. Vyspaní mají větší šanci v bitvě přežít. Ať už jako vítězové nebo jako poražení na útěku. Spánek dává sílu. Zavřel oči a v jediném okamžiku se ponořil do hlubin spánku. Neměl žádné sny.

Poznámka autora: V České literatuře se stále znovu objevuje motiv, že útok Jana Lucemburského na anglické linie v bitvě u Kreščaku se uskutečnil v době, když už byla bitva ztracena a interpretuje se jako způsob sebevraždy frustrovaného krále. Nikde ve světové literatuře jsem takovou interpretaci nenašel. Jan velel druhému sledu francouzského vojska, jenž zaútočil v době, kdy byli zničeni janovští střelci z kuší (francouzskou jízdou, jež je rozdupala) a odražen útok prvního sledu krále Filipa. Jan naopak zatlačil anglického prince Eduarda (takzvaného černého prince), syna stejnojmenného krále, do stísněné pozice a hrozil prorazit jeho linie, takže tento úpěnlivě prosil otce o pomoc v obavách, že útok českého krále by mohl bitvu rozhodnout v anglický neprospěch. Byl to jediný okamžik celé bitvy, kdy měla francouzská armáda reálnou šanci na vítězství. Právě Janova smrt znamenala definitivní zvrat v bitvě, jež vyústila ve francouzskou katastrofální porážku.

Prostě ji miluji


Prostě ji miluji. Zatím jsem o ní ještě nikdy nepsal, protože by to mohlo u mé ženy vzbudit nával žárlivosti, manželky přece jen nemají zrovna rády, když jejich muži milují někoho jiného, než je.
Ale je krásná. Stálo to hodně úsilí, než se z ní stala krasavice, jakou je teď, ale vyplatilo se to. Nebylo to samozřejmě levné, ale krása není nic co člověk pořídí za pakatel. Přesto člověk takové investice podstoupí.
Zejména v podvečer, když za ní zapadá sluníčko a ozařuje ji zezadu svými načervenalými paprsky, pak teprve vyzní její rudá krása v zeleném oděvu naplno a naplňuje mne opravdu štěstím a obdivem. Určitě jste si toho už všimli, že rudovlásky v zeleném vypadají prostě sexy.
Ach tak, abycho neodbočoval, samozřejmě hovořím o mé zahrádce. Letos jsem se konečně dočkal, aby vypadala podle mých představ a teď si to užívám.
Nebylo tomu vždycky tak. Původně to byla velká plocha a na ní ještě větší hromada hlíny a kamení z výkopu sklepa. Stavební firma nám slíbila odstranění výkopu bezplatně, aby mne pak stavbyvedoucí zavolal do Vídně v tu nejnevhodnější chvíli – po čtvrthodinovém bloudění ve spleti jednosměrek a objížděk díky staveništím jsem konečně našel vjezd do hotelové garáže a zjistil že je tak těsný, že se do něj mé auto vejde jen se sklopenými zrcátky a navíc je spád vjezdové rampy dobře dvacetiprocentní. Právě tehdy mi zazvonil mobil a můj milý stavbyvedoucí si zase jednou zahrával se životem, když mi sdělil, že právě našel super firmu, jež je ochotna odvézt hlínu z našeho pozemku za nějakou pro mne naprosto nestoudnou cenu (přesné číslo si už raději nepamatuji, ale bylo to řádově několik tisíc euro). Poslal jsem ho někam – nepřekvapilo ho to, byl na to zvyklý. Hlínu nakonec částečně rozhrnuli po pozemku a částečně odvezli. Na té, co rozhrnuli a byl to poctivý jíl – se dařilo pouze pleveli.
Dali jsme tedy přivézt opravdovou hlínu a poté zaseli trávu. Vyrostly pampelišky, mech a plevel. Vyhlásil jsem jim všem boj. Zahájil jsem jej jedem proti pleveli – bohužel se ani pampelišky ani větší část nežádoucích rostlin necítily být plevelem a postřik prostě ingorovaly. Rozhodl jsem se nevzdát a jít na to ručně. Prvním nepřítelem byla žlutá jetel. Znáte ji? Taková nízkorostoucí potvora, takže ji kosačka nevezme, s malými žlutými květy. Roste do šířky a ničí veškerý jiný porost pod sebou. První útok byl globální, podařilo se mi její porost zredukovat, následoval rok trvající boj s dalšími a dalšími teroristickými buňkami, než se mi podařilo onu jetel přesvědčit, že je na mé zahrádce opravdu nevítaná a vyklidila bojiště. Ne zcela, letos jsem při kosení odhalil zase jednu novou, dobře maskovanou teroristickou skupinu, ale podařilo se mi ji zničit. Beru to jako varování, nepřítel se očividně nehodlá tak úplně vzdát.
A pak přišly pampelišky. Tedy nepřišly, přiletěly. Podezřívavým pohledem jsem kontroloval pozemek souseda, kde na straně obrácené k našemu domu roste jen mech a pampelišky (opravdu nevím, proč má tohle žluté kvítí v němčině tak nelogické jméno – Löwenzahn, čili lví zub). Od jednoho krásného dne, kdy jsem zazvonil u sousedových dveří a poprosil jeho ženu o povolení pokosit ten rozbujnělý lví chrup na jeho pozemku, už pravidelně kosí ještě než se jejich žluté koruny změní v bílé chmýří. Je to velmi dobrý soused, s nímž nažíváme v míru a harmonii. Koho mohlo napadnout, že nebezpečí může přijít odjinud, od pozemku vzdáleného dvě řady domů? Tam si přímo na hlavní ulici někdo drží pozemek, aby si tam jednou mohly postavit dům jeho děti. A nekosí! A tak jsem jednou seděl na terase mého domku a sledoval, jak se můj trávník zotavuje (je to velmi uklidňující činnost – tedy ne to zotavování, ale ono sledování), když náhle zafoukal vítr a nad střechou sousedova domu vlevo se objevil mrak něčeho, co jsem napřed nedokázal identifikovat. Až když se tento mrak snesl na můj trávník, zjistil jsem, že jsou to semena pampelišek z onoho pozemku za cestou. Infarkt nebyl daleko, ale ještě neudeřil. Vyhlásil jsem tomu pleveli válku a vytrhával každou jednotlivou rostlinku, jen co zažlutila. Po dvou letech úporného boje se zdá, že jsem zvítězil – můj trávník už nežlutí, lev ztratil své zuby a nežere mé nervy.
Vydechnout ale nebyl čas – objevil se popenec. Já nevím, jaký máte vztah k této rostlině. Můj by měl být pozitivní, protože se jedná o rostlinu léčivou. Není!Rozlézá se po nesmírných plochách a drží se tak nízko při zemi, že jej kosačka nezasáhne – na rozdíl od obvyklého bílého jetele, jehož jsem pravidelným týdenním kosením zatlačil do naprosté defenzívy. Navíc se necítí být plevelem a tak na něj cílené hnojení nezabírá, naopak, cítí se být zřejmě trávou, protože mu hnojivo s protiplevelní příměsí očividně prospívá. Tenhle boj jsem ještě nevyhrál, ale pokud by se ten hloupý popenec zeptal svých předchůdců, logicky by musel při svém rozhodování o další existenci na mém pozemku volit ústup před zničením.
V čase, kdy jsem sváděl svůj úporný boj s pampeliškami, přijel na návštěvu můj přítel Václav Babka z Brna. Strávili jsme spolu s mým kolegou se studií Alešem Markem a jejich manželkami nezapomenutelné krásné večery na terase plné smíchu a dobré zábavy, až Václav ohodnotil mou zahrádku: „To není zahrada, to je plocha s náhodně rozmístěnými stromy.“ Smích se mi zarazil v hrdle.
Je třeba zřejmě podotknout, že Václav je vystudovaný a velmi dobrý zahradní architekt. Jeho posudek mne sice zranil, jenže jsem pochopil, že promluvil odborník a že má zřejmě pravdu. Mé stromy na zahrádce byly skutečně vysazeny na principu náhody, protože je přivezli polští dělníci a zasadili je v naší nepřítomnosti tam, kde se jim to líbilo. Požádal jsem tedy Václava, aby tento stav napravil. K mému úžasu souhlasil a vypracoval mi bezplatně!!! projekt, jak by má zahrádka měla vypadat, aby vypadala. Navždy se tak zapsal nesmazatelně zlatým písmem do mé paměti. Bude určitě poslední, koho z ní jednou Alzheimer vymaže. Je to dobrý přítel a jsem mu nesmírně zavázán. Doufám, že přijme mé pozvání a na zahrádce s novým designem se mnou vypije láhev sektu. Pojmenovat mou zahradu „Sady Václava Babky“ mi sice připadá poněkud přehnané, ale kdyby si to přál, neváhal bych.
Jeho projekt jsem se ovšem rozhodl uskutečňovat po etapách. Začal jsem zeleným plotem. Jednak mne Václav poučil, že zahrada má mít soukromý a veřejný sektor. Ten první pro můj odpočinek, ten druhý, aby mi sousedi záviděli. Zahradu je třeba rozdělit na tyto sektory určitými prvky, rozhodl jsem se pro zelený plot. Dlouho jsme hledali vhodnou rostlinu. Váhal jsem tak dlouho, až se má žena na dovolené na Kypru zamilovala do bobkovišně. Musel jsem jí dát zapravdu, zelený plot z bobkovišně vypadá opravdu velkolepě. Jediný háček je v tom, že na Kypru nemrzne. Na tento problém mne upozornila zahradnice v Grazu (Zahradnictví Elsnegg je prostě super, neprodávají jen, ale žijí prostě se svými zákazníky a jsou jim skutečně ochotni kdykoliv pomoci). Řekla mi, že mráz sám o sobě není až tak velký problém, ale na v noci zmrzlé listy nesmí ráno zasvítit slunce. Pokud na ještě jinovatkou pokryté listí dopadnou sluneční paprsky, změní se teplota během několika minut o dvacet až třicet stupňů a listy to spálí. Vstal jsem tedy ještě před východem slunce a celé dopoledne jsem sledoval a zaznamenával směr a dopad slunečních paprsků, abych tyto oblasti vyloučil jako naprosto nevhodné pro výsadbu bobkovišně. Když jsem našel místa chráněná stínem našeho domu a tím pádem osvícená až okolo poledne či dokonce po něm, nakoupil jsem sazenice a zasadil je. Dovedete si představit, kolik hlíny vznikne výkopem dlouhým deset metrů, širokým třicet a hlubokým čtyřicet centimetrů? Já tu představu neměl. Když už ta hromada jílu zabírala celou plochu před vchodem do domu, začínal jsem propadat zoufalství. Naštěstí ale mám svého zetě a on má Forda kombi. Bylo to celých čtyřicet pytlů zeminy, jež jsme natřikrát vyvezli směrem na grazské centrum pro zpracování odpadu, přičemž jeho auto škrtalo zadkem o každý hrb vyšší než dva centimentry. Když jsme k centru dorazili a já jsem se ptal, kam máme jíl odvézt, přičemž jsem se už dopředu hrozil ceny, (platí se za váhu) oznámil mi kompetentní pán, že když se jedná o hlínu, je právě akce „zeleného ořezu“ a tak můžu ve sběrně zeleného ořezu vyložit hlínu bezplatně. Nesnažil jsem se mu vysvětlit, že jíl prostoupený kameny velikosti až pštrosího vejce neodpovídá zcela pojmu „zelený ořez“. Vyklopili jsme tři plná auta, snažili se přitom tvářit nenápadně, což nebylo snadné, protože zeťovo auto mělo pražskou poznávací značku. Přesto jsme nebyli zatčeni a bobkovišně byla ještě před večerem zasazena, pohnojena, polita a hýčkána.
Šok nastal v prosinci. Víte, že v prosinci vychází slunce někde úplně jinde než v květnu? Já jsem o tom sice měl nejasné tušení, realita mne ale dostihla víc než brutálně. Bezmocně jsem sledoval, jak ranní slunce pomalu vychází místo za naším domem nad zahradou našeho souseda, kde jedinou chabou ochranou pro mou bobkovišni přestavovala jedna přerostlá thuje. Na jaře bylo listí mého zeleného plotu prakticky zničené, myslel jsem, že budu muset mrtvé rostliny vykopat a spálit (nebo počkat na akci „zelený ořez“). Kupodivu ale projevila bobkovišně překvapivý pud sebezáchovy a po několika hrozných týdnech vyplněných beznadějí se zazelenala novým listím. Pro letošní zimu, jež byla mnohem brutálnější s teplotami až do minus 15, jsem pak mé zelené ploty zabalil do obalů, jež jsem jim vlastnoručně sešil (čalounickou jehlu mi sehnala maminka ve Freštátě pod Radhoštěm a já jsem jí za to neskonale vděčný, protože má bobkovišně letošní zimu přežila téměř bez úhony).
Okolo plotu jsme dali vysadit thuje. Ne tak hustě, aby vytvářely souvislý plot, ale dost nato, aby tvořily psychologickou optickou přehradu. Přistřihl jsem jim špičky, aby pochopily, že se od nich očekává, že mají růst do šířky. Nepochopily. Navíc vyrostly těch posledních dvacet centimetrů do výšky tak rafinovaně, že jsem si toho ani nevšiml. Tedy všiml, ale až když jsem je přišel znovu stříhat. Náhle jsem nůžkami na jejich špičky sotva dosáhl. Taková zákeřnost mne rozčílila, nepřestal jsem, dokud jsem je nepřesvědčil, že jejich nadměrný růst do výšky je nežádoucí a přivodil jsem si tak tenisové lokty na obou rukou, jež potom naši rehabilitační pracovníci v nemocnici dávali dva měsíce dohromady. Teď už výšku thují přeměřuji, zdá se mi, že nerostou nebo se tak aspoň tváří.
Což se nedá tvrdit o našem stříbrném smrčku před terasou. Když jej můj bratr poprvé uviděl, poradil mi, abych jej okamžitě vytrhl a zničil, jinak bude za pár let vysoký třicet metrů a budeme se ho bát, odhlédnouc od faktu, že k nám nepustí milované odpolední a večerní slunce – máme večer co večer nádherný výhled na západ slunce a je-li čas, dokonale si to užíváme. Jeho obavy se mi zdály být přehnané, náš trpaslík měl asi metr a první tři roky nejevil žádné známky růstu. Očekával jsem od něj tedy, že je trpasličí smrček a že to tak i zůstane. Minulého roku se zbláznil. Zřejmě pocítil potřebu ukázat, co v něm je a vyrostl o dobrých dvacet centimetrů. Letos na intenzitě růstu ještě přidal. Zatím se s ním snažíme vycházet v dobrém. Před vánoci dostane své vánoční osvětlení, aby se cítil být součástí rodiny a neblbnul. Pokud ale se svým růstem nepřestane, má dobré šance stát se vánočním stromečkem v interiéru našeho obývacího pokoje. Manželka mu už v tomto smyslu důrazně domlouvala, na jeho odpověď a změnu chování ještě čekáme.
Měl by si vzít příklad z naší růže za domem. Někdo mi říkal, že růže je nesmírně citlivá rostlina, jež potřebuje pravidelnou péči, hnojení a postřiky proti škůdcům atd. atd. Naše růže byl dárek pro mou manželku a my nevěděli, co s ním. A tak jsme ji zasadili za dům. Nehnojili a nepostřikovali. Zřejmě proto byla na jaře příštího roku suchá. Odstřihl jsem suché stonky a čekal další čtyři týdny. Když se nic nedělo, vzal jsem rýč a rozhodl se ji vykopat a důstojně pohřbít – akce „zelený ořez“ právě neprobíhala. Když jsem už skoro zabořil rýč do země, všiml jsem si, že ze suché tkáně naší růže vyrůstají u země éměř mikroskopické lístky – měly nekolik milimetrů, ale krásnou zelenou barvu. Smiloval jsem se a rýč vrátil do nářaďovny. Růže se mi odměnila. Vyrostla, vykvetla a z bezpečnostních důvodu letos raději ani neuschla. Je radost na ni pohledět. Už má pupeny.
Letos na jaře jsme projekt mého přítele Václava dokončili. Nebylo to snadné. Předcházela má návštěva u slovenské rodiny Jarošových v Oberwölzu. Paní Anna je bývalá zahradnice a o svou zahrádku tedy pečuje s patřičným fortelem a láskou. Pofotografoval jsem a požádal o odbornou pomoc. Oberwölz je od Grazu ale přece jen 140 kilometrů, než aby přijela budovat mou zahradu. Dala mi ale typ na zahradníka z okolí Grazu. Pan Kurz byl člověk na svém místě. Odborník s naprosto chybějícím smyslem pro časový management. Když uviděl projekt přítele Babky, nadchl se. Chtěl projekt uskutečnit hned v červnu minulého roku. Nevyšlo to. V červenci jsme byli na dovolené. V srpnu neměl čas. V září pršelo, v říjnu mu to nevyšlo. Když navrhl k realizaci listopad, měl jsem chuť poslat jej někam. (V konečném důsledku by to bylo šlo, byl to první listopad v historii jižního Štýrska, kdy nezapršelo a dokonce se nedostavila ani jinak vždy a všudepřítomná mlha). Dohodli jsme se na březnu letošního roku. A hned na druhý pokus – začátkem dubna – to klaplo. Pan Kurz se projevil jako odborník s uměleckými sklony – výsledek jeho práce překonal má očekávání ve všech směrech. Chtěl jsem mít krásnou zahrádku, mám ji ještě o něco krásnější.
Teď už stačí jen zalévat, hnojit, ničit popenec, stříhat bobkovišni, ničit mech a hlavně – vertikutovat! Když můj syn slyší, že se chystá vertikutace trávníku, zapomene, kudy se jezdí domů. Takticky čeká ve Vídni, až se ze svých důvěryhodných pramenů (podezřívám manželku) dozví, že tato hrůzostrašná čínnost je u konce a pak se opět objeví. Je pravda, že bylo zřejmě chybou, že jsme tuto práci prováděli poprvé ručně speciálními hráběmi. Poprvé ve třech se synem a s mou maminkou, jež byla právě právě na návštěvě, podruhé jsem na to byl už sám. Potřetí, tedy letos, jsem se rozhodl pro techniku. Dozvěděl jsem se, že onen vertikutátor není potřebné kupovat (neměl bych tu mašinu kde postavit a kupovat stroj, jenž člověk potřebuje jednou za rok, považuji za přehnané), ale že si jej člověk může pronajmout. Zajásal jsem, šel jsem do OBI a vertikutátor objednal. Opět jsem blahořečil, že mám svého zetě a jeho Forda, takto jsme mohli mašinu dopravit k našemu domu. Nastartoval jsem ji a nevycházel z nadšení. Za vertikutátorem zůstávalo obrovské a netušené množství odumřelé trávy a mechu a plevele, aniž jsem si musel ničit klouby. Nadšení trvalo asi deset minut. Pak motor stroje najednou chcípl a nehodlal se nechat znovu nastartovat. Sbalili jsme jej a odvezli do OBI, aby nám jej uvedli do použitelného stavu. Napřed jsme na naprosto přetíženého pracovníka OBI čekali skoro hodinu, pak vzal do ruky startovací lano a jediným energickým trhnutím jej přerval. Dlužno podotknout, že motor přitom opravdu naskočil. Takto zmrzačený stroj jsem ovšem nehodlal převážet s běžícím motorem zpět k našemu domu, což onen pracovník uznal jako oprávněnou námitku. Uznal nám dokonce reklamaci a nemuseli jsme tedy za pronájem nic platit. Oznámil nám ovšem, že to byla jejich poslední mašina, protože další dvě jsou už delší dobu mimo provoz. Jsou prý už hodně staré a nové jim vedení firmy nepovolilo nakoupit. Odjeli jsme tedy do Megabaumaxu, jelikož už název firmy slibovat obrovské možnosti. Tam jsme se dozvěděli, že mají jeden jediný vertikutátor a ten je už na příští dva týdny pronajatý. Takže mi nezbylo než znovu vybrat ony hrábě a znovu si přivodit mé tenisové lokty (naštěstí už se mnou už naší fyzikoterapeuti počítají a jsou ochotni rychle pomoci).
Jak už jsem pravil na začátku, stálo to hodně úsilí udělat ji krásnou. Ale o to víc ji miluji. Možná by o tom moje žena opravdu neměla vědět. Ale Václave, příteli, přijeď, ať můžeme bouchnout tím šampaňským.
Myslím, že bych se měl dát konečně do povinné četby, co se týká zahradních prací. Možná bych mohl začít „Zahradníkovým rokem“ od Karla Čapka. Už jen pocit, že mám s tímto velikánem něco společného, má v sobě něco mystického. Ale, abych to řekl pro změnu slovy obyčejné reklamy. „Když ji miluješ, není co řešit.“