Pan prezident se snaží, aby zůstal v pozornosti médií. Novináře sice nesnáší, sebe na stránkách novin ale miluje. Sahá přitom do stále špinavějšího arzenálu svých urážek. Jestliže si klade řečnickou otázku, koho kromě idiotů a analfabetů vyjmenuje ministry, zarazí se za normálních okolností člověku dech. Jestliže označí předsedu nejsilnější opoziční strany za mrtvolu, do které se nekope, pokouší se tím opět posunout hranici nevkusu o kousek dál. Jenže stále stereotypní opakování začne jednou nudit. Na urážku Karla Schwanzerberga zareagoval ostatně jen předseda karlovarské organizace TOPky. Možná to považoval za svou povinnost, možná se taky chtěl aspoň jednou objevit v novinách – kdo ví. Knížeti to nestálo ani za komentář.

Stereotyp urážek a bonmotů pana Zemana začíná být pomalu ošuntěný, nebudí téměř pozornost. Ovšem posouvá funkci prezidenta republiky do stále křivějšího světla. Měl jsem letos možnost sledovat silvestrovský program české televize. Jestliže je hlavním cílem humoristů prezident republiky (dokonce oba poslední prezidenti, když vzpomenu onu scénku s kartářkou) řekne si laik, že zde něco není v pořádku. Prezident republiky by měl požívat určité úcty a nebýt terčem kabaretistů. To ostatně vyžaduje i pan Zeman a jeho manželka. Jenže…

… jenže tu úctu si musí i hlava státu zasloužit. Ta nepřichází aicky s úřadem, jak by si mohli někteří myslet. Jestliže někdo krade na státních návštěvách pera, označuje korupci politiků za šikovnost nebo se potácí opilý (pardon nemocný virózou) nad korunovačními klenoty, je těžko přesvědčit obyčejného občana, že má mít k této osobě úctu. Češi jsou ostatně svým sžíravým humorem známí, ne nadarmo je Reinhard Heinrich označoval za „smějící se bestie“. Co je ovšem  mnohem horší, že se svými nositeli trpí úcta k úřadu prezidenta jako takovému. Úřad, který vykonávali Tomáš Garique Masaryk či Václav Havel se státá terčem humoru a satiry. Jestliže jsem si v novinách přečetl úvahu českého novináře o „vepřové hlavě státu“, zabylo mi nevolno.  Samozřejmě že to byl výbuch vzteku a zoufalství vůči současné hlavě státu, jenže národ, který má na hradě „vepřovou hlavu“,  si určitě mezinárodně nezaslouží žádnou úctu.

V jednom bodě ovšem může mít i tato podivná hlava státu pravdu. Sehnat v současné době kvalitního ministra je práce pro vraha. Nejen v české republice, abych opět jednou pohladil bolístku české politické frustrace. Je to mezinárodní problém, kvalitní politici prostě nejsou k mání, natož pak státníci – to je snad už vymřelá rasa. Státník je politik s vizí, jenž se snaží formovat svůj stát, snaží se jej vést novými, lepšími cestami. To lepšími bych pro jistotu zdůraznil, protože jinak by se dala tato definice lehce použít na diktátory typu Putina či Lukašenka nebo na politiky, kteří se o tuto cestu východoslovanských diktátorů snaží, jako Orbána či Erdogana. Ty jsem tím rozhodně nemyslel. Když rakouská ÖVP představila svůj vládní tým, vyrazila národu dech. Student práv jako ministr zahraničních věcí, striktní dogmatický katolicismus jako jediná kvalifikace pro ministra zemědělství. Rakouští satirici (kteří mají s českými tolik společného – vždyť rakouský humor tvořili imigranti z českých zemí a polovina rakouských humoristů má ještě dnes slovanská jména) měli okamžitě plné ruce práce a opravdu si ji užili. Humor je ovšem zbraň bezmocných – ta poslední. Radost z toho, že se člověk může vlastní vládě smát, tedy nějak nemůžu pociťovat.

Že by ovšem schopnosti byly při této bídě rozhodující a předsedové vlád tancovali od radosti, když náhodou jednoho schopného kandidáta objeví, to samozřejmě nesouhlasí. Premiéři ve vládě těžko snášejí lidi chytřejší, než jsou oni sami – a oni sami až tak chytří nebývají. Proto se v Rakousku musel po volbách rozloučit se svým ministerským postem ministr pro vědu a výzkum Töchterle – asi jediný, kdo v tom starém týmu vypadal, že svému rezortu rozumí. Ovšem ministerstvo pro vědu výzkum bylo stejně zrušeno a podřazeno ministerstvu hospodářství – existuje výřečnější symbol, že věda má a musí sloužit už jen komerčním účelům a stát vůbec nezajímá? Ministryně financí Maria Fekter se se svým postem musela rozloučit přesto, že svou nekompetenčností přímo oslňovala a o financích neměla ani ponětí. To by v podstatě v rakouské vládě nikomu nevadilo, nejméně pak premiérovi, jenže bránila rakouské bankovní tajemství tak zarputile, že jí vystavili ostatní ministři financí červenou kartu. Oplakala svůj odchod. My ne. Ovšem zase byla s ní aspoň legrace.

Že to v Česku nebude o moc lepší, se dá čekat. (Ovšem po tom, co předváděla Rusnokova vláda, to už zas nemůže být až o tolik horší). Že bude mít Andrej Babiš obrovský problém obsadit už jen své poslanecké mandáty jakž takž kvalitními lidmi, bylo zřejmé. Aby k tomu ještě sehnal řadu ministrů víceméně schopných vykonávat své funkce, to už je úloha hodná Herkula. Nechci pana Babiše podceňovat, ale jako Herkules české politiky mi nepřipadá. Napadlo mě, že by se dala uspořádat v televizi reality-show „Hledá se ministr“. Uchazeči by nemuseli splňovat žádné odborné předpoklady – ti skuteční ministři je přece nemají taky. Televize by ale měla určitě rekordní kvóty a diváci by mohli hlasováním posílat kandidáty do dalšího kola.  Tito by pak měli mandát pocházející z vůle lidu, stejně jako mandát pana prezidenta, jímž se on tak rád ohání – to by pak mohl zvažovat, zda je vyjmenuje nebo ne! Že by kvalita takových minstrů volených z pohovek před televizemi byla pochybná? No a co? Je snad kvalita jmenovaných lepší? Důležité je, aby nevyhazovali úředníky na svých ministerstvech a nenahrazovali je svými příbuznými a kamarády, jak to dělala vláda pana Rusnoka. Dobrý úředník je totiž schopen udržet ministerstvo nad vodou bez ohledu na to, jaký „idiot či analfabet“ sedí v ministerském křesle.

Ve Štýrsku máme paní landesrätin (něco jako lokální ministr, protože zdravotnictví v Rakousku podléhá kompetenci jednotlivých federálních zemí a ne vládě ve Vídni – nač i tam sedí ministr zdravotnictví, jsem ještě nepochopil a nikdo nebyl schopen mi to srozumitelně vysvětlit). Tato byla v minulém volebním období zodpovědná za dopravu, teď dostala resort zdravotnictví (že o zdravotnictví nemá páru, je snad už jen z tohoto faktu zřejmé). Tato dáma vyhodila okamžitě všechny úředníky na svém úřadě, kteří se řízením zdravotnictví zabývali po desetiletí, a nahradila je lidmi, které si s sebou vzala z rezortu dopravy. Pravila, že důvěra je u ní důležitější než kvalifikace a že oni se časem naučí. Připadá mi to tak trochu jako scéna z filmu Armagedon, kde dělali z vrtačů ropných polí kosmonauty a ne naopak. Zdravotnictví v takto řízené zemi se opravdu Armagedonu začíná podobat. Tady už nepomáhá ani humor, tak vtipní už nejsou ani Rakušáci.

Je třeba tedy počkat, co nová vláda vymyslí a co přinese nového. Třeba i něco pozitivního, člověk by měl být v principu optimistický, aby se nepokoušel věšet každý týden – tolik místa na psychiatriích nemáme – lůžka byla redukována.

Co se ovšem týká prezidenta Zemana, měl bych pro české novináře jeden malý tip. V Rakousku žije jeden obskurní podnikatel – stavitel Lugner. Ti, kdo jezdí do Vídně, vědí, že tam existuje nákupní centrum Lugner-City, které postavil a pronajímá. Tento pán trpí chronickým exhibicionismem, má nutkavou potřebu být zviditelňován v sdělovacích prostředcích a je ochoten pro to udělat cokoliv. Kandidoval dokonce i na prezidenta (dostal chválabohu jen 3 procenta hlasů, tak šílení nejsou ani Rakušáci), mění své přítelkyně za stále mladší a duševně labilnější, sám o sobě filmoval reality show „Die Lugners“, neváhal zaplatit milion dolarů za to, aby se s ním v lóži na vídeňském operním plese ukázala Paris Hilton. Až si jednoho krásného dne řekli rakouští novináři „A dost!“ A vyhlásili „lugnersfreies Jahr“ čili rok bez Lugnera. Všechny noviny i televize pana Lugnera prostě rok ignorovaly, ať dělal, co dělal. Kultuře rakouského žurnalismu ten rok hodně pomohl. Třeba by se dalo v Česku udělat něco podobného – „rok bez Zemana“.

Je mi jasné, že ignorovat prezidenta je mnohem těžší, než nějakého – i když bohatého – vídeňského podnikatele. Ale co tak prostě nevysílat jeho řeči a nereferovat o nich v médiích. Stejně začínají už být únavné a nudné. Někoho urážet, když se o tom nikdo nedozví, to nemůže dlouho bavit ani Miloše Zemana. A třeba se aspoň tak podaří udržet minimální úctu k úřadu prezidenta České republiky. Třeba si pak humoristé pro příští silvestrovskou show najdou jiný cíl.

V opačném případě se ze mne pomalu stane monarchista. Král možná není o moc chytřejší než naši současní politici. Děti vyrostlé v královských rodinách mají ale většinou aspoň dobrou výchovu a nedělají na veřejnosti ostudu – minimálně, když už sedí na trůně.  A sedí na tom trůně „z vůle boží“, není to tedy „zvůle lidu“. Myslím, že by si Češi už zase jednou slušného člověka na hradě zasloužili. Nemusí to být politik, dokonce by to možná ani politik být neměl. Ani Masaryk ani Havel nebyli skuteční politici. Spíše filosofové a idealisté. Jaká pozitiva a negativa to národu přineslo, o tom můžeme diskutovat. Ale ani jeden z nich nedělal ostudu (jejich milostné aféry je možné přehlédnout mnohem spíše než vrávorající postavu při veřejném vystoupení). Filosof může být státníkem, i když není politikem – možná právě proto, že nebuduje stát, ale dává morální příklad a apeluje na národ, aby neblbl. Ryba totiž hnije od hlavy a morálku národa není možno zlepšit, dokud se hlava státu chová tak, jak se momentálně chová. A bez morálky, jak píše ekonom Tomáš Sedláček, bez morálky, která byla 4000 let pevnou součástí ekonomie, aby pod vlivem mainstream ekonomů ztratila jakýkoliv význam, nemůže žádná ekonomika dlouhodobě fungovat. Že tomu tak je, cítíme minimálně od roku 2008 velmi citelně. Že se svět bohužel ještě stále nepoučil, je bolestné a bude to ještě bolet.

Rok bez Zemana by byl aspoň malou náplastí na tu velkou zející ránu v české duši.

Jedni se zdraví „Buenos días“, ti druzí „Bon dia.“ Je to důvod na rozchod? Ovšem mezi Čechy a Slováky byl rozdíl jen v jednom háčku, čili ještě menší. Že Katalánsko není Španělsko, vím už samozřejmě dlouho a dával jsem si vždycky pozor, abych v Barceloně nemluvil o Španělsku, protože bych mohl dopadnout, jako když bych Slováka v Bratislavě označil za Čecha. Podobnosti tu tedy jsou, dopadne to ale i stejně jako v roce 1993 s námi?

                V katalánském případě se od mateřské země chce oddělit ta sice menší část (tedy podobně jako to bylo se Slovenskem) ovšem hospodářsky nejsilnější část (teď to tedy nesouhlasí) Španělska. Katalánsko má sice jen 7 milionů obyvatel, žijících na pouhých 6,3% španělského území, přináší ale 30 procent hospodářského výkonu Španělska. Navíc se počet obyvatelstva země zvýšil za posledních 15 let o celý milion. Samozřejmě ne díky vysoké porodnosti, ale masivním přistěhovalectvím z ostatních zaostalejších provincií Španělska. Barcelona sama má jen 60 procent katalánského obyvatelstva, 40 procent jsou přistěhovalí Španělé.

Z Katalánska ale sjednocování Iberského poloostrova vlastně vzešlo. Katalánci prezentují svou historii hrdě v Palau del Mar přímo u barcelonského přístavu – mimochodem muzeum, které má za sebou pouhých pět let existence. Před rokem 1976 by bylo vůbec nemyslitelné, a kdo by jen s takovou ideou přišel, skončil by zřejmě na popravišti s kulkou v srdci nebo s hrotem garotty v šíji.

                Katalánsko vzniklo s někdejšího hrabství barcelonského, nejvýznamnější části Španělské marky, kterou za Pyrenejemi zřídili Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný. Současná vlajka Katalánska, tedy čtyři červené pruhy na zlatém poli se dávají podle legendy do souvislosti s Ludvíkem Pobožným.  Ten měl smočit ruku v ráně umírajícího hraběte Guifre el Pelos a utřít si pak zkrvavené prsty o jeho štít – tak vznikly ony čtyři červené pruhy. Tolik legenda. Ve skutečnosti se tento erb objevil až v jedenáctém století, v době vlády Jaumého I., po němž se v Barceloně jmenuje hlavní náměstí ve starém městě. Historie hrabat z Barcelony  – ještě poslušných vazalů římského císaře – začala ale už v roce 812 v osobě Bel Ióa I. Jen pro doplnění – v té době bylo prakticky celý Iberský (Pyrenejský) poloostrov s výjimkou úzkého pobřežního pásu a přilehlých hor na severu v rukou Arabů, poslední dědic rodu Ummajovců si zde v roce 756 zřídil vlastní kalifát s hlavním městem v Cordóbě. Jak moc císařů slábla, udělala se barcelonská hrabata pro sebe, a i když město ještě jednou na začátku desátého století vyvrátili Arabi, po několika málo letech dobyli město zpět a už je nepustili z rukou.

                V roce 1137 se barcelonskému hraběti podařil velký tah. Oženil se s tehdy roční!!! Petronelou Aragonskou, dědičkou Aragonského království. Bohatá Barcelona se tak spojila s mnohem chudším Aragonem, barcelonský hrabě si ale mohl na hlavu posadit královskou korunu a novou říši během několika století rozbudovat do opravdové středomořské velmoci. Království Aragonské ovládlo i království Valencia, Baleáry a Pityusy, Sicílii, Sardínii, centrální část Řecka a řadu ostrovů v Egejském moři, jakož i četná města na pobřeží Afriky. Panovník se psal jako král Aragonský, Valencijský, Malorský a princeps katalánský. To je možná důležité, Katalánsko tedy vlastně v tomto soustátí neztratilo nikdy svou identitu, a když se dnes hovoří o osamostatnění, pak je myšlena jen oblast někdejšího barcelonského hrabství, ne Aragon nebo Valencie, i když po celá staletí patřily pod společnou korunu.

                V roce 1410 vymřela Martinem I. dynastie barcelonských vládců a na trůn usedl Fernando I. de Trastámara, pocházející z vedlejší větve se silnou vazbou na Aragon. V Barceloně je právě tento rok považován za první národní tragedii. Nová dynastie postrádala pevnou vazbu ke Katalánsku, i když Barcelona zůstávala hlavním městem království. Proto musel Kolumbus po svém objevení Ameriky cestovat přes celý poloostrov do Barcelony, aby tam v královském paláci podal zprávu o své objevné cestě na západ. (Kolumbova socha stojí v Barcelonském přístavu na vysokánském sloupu a ukazuje překvapivě na východ – no prostě na moře, které je zde opravdu na východě.) Tehdy už byl poslední aragonský král Fernando II. ženatý s královnou kastilskou Isabelou. Zatím se jednalo o velmi volné spojení obou států, po Isabelině smrti v roce 1504 se kastilským králem nestal její manžel Fernando ale její zeť Filip Sličný habsburský. Jenže po Fernandově smrti v roce 1516 přešla vláda na syny onoho sličného leč předčasně zemřelého Habsburka Filipa a navíc Kolumbovy objevy znamenaly další tvrdou skoro smrtelnou ránu pro Katalánii – těžiště nyní už jednotného španělského království se přesunulo na západ – k Atlantickému oceánu. Barcelona se na dlouhá staletí ponořila do hlubokého spánku.

                Novou naději přineslo Kataláncům vymření španělské větve Habsburků v roce 1700. Následovala válka o dědictví španělské. Jestliže Katalánci původně sympatizovali s francouzskými Bourbony, brzy pochopili, že na straně rakouského Karla (pozdějšího císaře Karla VI.) mají více šancí na obnovení své identity. Vytvořilo se znovu Katalánsko jako takové a to bojovalo na straně rakouských Habsburků o svou novou nezávislost. Marně. Poté, co Karlovi ve Vídni zemřel bratr Josef (císař Josef I.) na černé neštovice, musel se Karel ujmout svého rakouského dědictví a na Španělsko neměl čas ani síly. Barcelona bojovala přesto dál ztracený boj. Třináct měsíců odolávala obléhání francouzskými vojsky, až 11.září 1714 vniklo do města sedmi průlomy v hradbách 20 000 francouzských vojáků. Boj pokračoval od domu k domu, od ulice k ulici a z 5300 obránců města v něm zahynulo celých 4000. Mnoho dalších bylo popraveno. 11.září je katalánským národním svátkem a můžu každému doporučit, cestovat do Barcelony právě v tomto termínu – stojí to za to. Katalánci tedy podobně jako Srbové nebo Maďaři slaví jako svůj největší státní svátek svou největší vojenskou porážku. Proto, že tehdy poprvé bojovali za svou svébytnost a bojovali za ni statečně. Prohráli tedy slavně, stejně jako Srbové na Kosově poli v roce 1389 či Maďaři u Világoše v roce 1849. (Dovede si někdo představit, že bychom slavili jako státní svátek 20.listopad jako vzpomínku na bitvu na Bílé Hoře?)

                Nacionalismus a touha po osamostatnění se rodí většinou, když je státní útvar v krizi. Jeho slabost využívají separatisté, kteří nechtějí nést zátěž oné krize. A navíc touží po osobní moci. Nová iniciativa za katalánskou autonomii mohla tedy přijít jen, když se Španělsko ocitlo v další těžké krizi a to bylo v roce 1899 po prohrané válce o Kubu a Filipíny s dobrodružně naladěným americkým prezidentem Theodorem Roosweltem. Katalánsko o sobě zase dalo vědět, a přestože revolta proti verbování vojáků do španělské armády pro válku v Maroku v roce 1909 skončila utopená v krvi, už se další postup nedal zastavit. Diktatura Prima de Rivery ještě dokázala separatistické tendence potlačit. Jenže přišla opět krize, tentokrát hospodářská, která dostihla Španělsko v roce 1930. Primo de Rivera odešel do exilu, král Alfons XIII byl přinucen k abdikaci a vznikla republika. Socialistická vláda v třicátých letech dala Kataláncům od roku 1931 plnou autonomii, aby ji utopil v krvi nový diktátor Franko. Za jeho vlády každý, kdo se jen zmínil o tom, že je Katalánec a ne Španěl, skončil ve vězení na Montuicu, případně byl z toho kopce svržen dolů. Podobně to přece dělal i Tito v Jugoslávii. Nacionálním vášním tak oba diktátoři dokázali po celá desetiletí úspěšně čelit a o integritě jejich států nikdo nepochyboval. Nacionalismus je totiž nechtěné dítě demokracie a demokratizace společně s všeobecným hlasovacím právem dávají populistům obrovskou moc. A volání po samostatnosti, po oddělení se a osvobození se z jha… atd atd. přináší hlasy mnohem spolehlivěji než hospodářské reformy a programy. A hlavně rychleji. Není tedy náhodou, že nová vlna katalánského nacionalismu vzplanula v hospodářské krizi roku 2008.

                Katalánsko má samozřejmě od roku 1978 autonomii v rámci Španělského království – je jedním ze 17 samosprávních útvarů a katalánština je zde úředním jazykem. Katalánská vlajka našla i své místo ve státním znaku Španělska – totiž vlevo dole. Španěl, který se uchází o místo ve státní správě, musí absolvovat jazykovou zkoušku z katalánštiny. Tak trochu jako by Slovák, jenž chce pracovat v Česku jako úředník, musel skládat zkoušku z češtiny. Ovšem, jak nás poučili mladí Katalánci už v roce 2009 – katalánština je napůl italština a napůl francouzština – se španělštinou nemá NAPROSTO nic společného. Nejsem schopen to posoudit, hovořil jsem v Barceloně italsky a všichni mi rozuměli, já jim ovšem už méně – katalánsky ani španělsky neumím.

                 Na listopad 2014 je už určeno referendum o samostatnosti země, katalánská vláda je vyhlásila 12.prosince tohoto roku, právě v den, kdy jsme do Barcelony přiletěli. Na většině budov a na balkónech bytů visí katalánské vlajky, částečně ve své původní podobě, částečně vylepšené modrým klínem se stříbrnou hvězdou. Tuto novou vlajku neznám a nevím, co ona hvězda znamená. Po pravdě řečeno, mám k snahám Katalánců poněkud rozpolcené mínění. Samozřejmě, jsem senzibilizovaný a určitě ne objektivní – dělení našeho někdejšího státu jsem zažil na vlastní kůži a nesl z něho i přiměřené důsledky – výsledkem je můj současný pobyt v Rakousku. Jediný člověk, který před námi nadšeně horoval pro samostatnost Katalánska, byl taxikář, o jehož duševním zdraví jakož i o hladině drog v jeho krvi jsme měli dost velké pochybnosti. Zavezl nás k špatnému hotelu a pletl si Štýrsko se Sýrií. Považoval nás za hrdiny z občanské syrské války – zatímco já se mu pouze snažil (mou ne právě kvalitní italštinou) vysvětlit, že ne každý Rakušan je z Vídně a že v Rakousku jsou taky federativní země jako ve Španělsku. Neuspěl jsem. Samozřejmě lidé jako oni jsou tou nejsnadněji manipulovatelnou částí obyvatelstva.  O výsledku referenda si nikdo neodvažuje vynést soud. Už proto, že v Katalánii žije  – jak už jsem se zmínil – velká menšina přistěhovalců z ostatních španělských provincií, kteří budou samozřejmě hlasovat taky. A intelektuálové zřejmě nebudou taky oddělením až tak nadšení – už proto, že všechna významná španělská vydavatelství – ať už knih či novin – sídlí v Barceloně a logicky by po vyhlášení samostatnosti změnila své sídlo. Taky Evropská unie není představou dalšího nového státečku moc nadšená. Už se vyjádřila, že se nehodlá v žádném případě vměšovat do vnitřních záležitostí, ale nový stát Katalánsko by zřejmě vypadl z Eurozóny a musel vymyslet novou měnu a zcela určitě z Evropské unie, takže by musel zahájit jednání o přijetí, přičemž stačí veto jednoho členského státu, aby bylo přijetí nového člena znemožněno. Jak dlouho by pak Španělsko hrálo roli uraženého většího bratra, aby Katalánce přinutilo udělat bolestné ústupky nebo je jen z uražené pýchy trestat, to nedokáže nikdo odhadnout.

                Přeji Kataláncům všechno nejlepší, jsou milí, přátelští a nesmírně chaotičtí, jak se touž jednou na oblast Středomoří sluší. Ale co pro ně opravdu to nejlepší je, to nedokážu odhadnout.

                Samozřejmě, že škarohlídi hned namítnou – existuje vůbec moderní Turecko? Obraz, který nabízejí přistěhovalci, kteří se usazují v Německu či v Rakousku nabízejí obraz společnosti spíše pozdně středověké se svými rituály, přepjatou religiozitou a domluvenými sňatky či vraždami na zachování cti rodiny.

                Myslím si, že právě tato skupina přistěhovalců poskytuje falešný obraz, i když se jedná o jednu z autentických tváří současného Turecka. Jsou to lidé většinou z východní Anatolie, z vesnických poměrů, s jejichž zvyky a nepoddajností vůči platným zákonům má problémy i turecká vláda. Ne nadarmo řekl jeden z tureckých představitelů. My nemáme s Islamisty žádné velké problémy, ti problémoví jsou všichni v Německu. Západní společnost se svou naprostou přeháněnou tolerancí a politic correctness je pro fanatiky živnou půdou, v níž se cítí jako ryba ve vodě, protože jim zde na rozdíl od jejich domoviny nehrozí skoro žádný nebo přinejmenším z jejich pohledu naprosto směšný trest.

                Turecko má ovšem i jinou tvář. Pokud navštívíte Izmir nebo Istanbul  – zde ovšem doporučuji čtvrť Beyoglu a ne Fener či Balat. Zatímco první jmenovaná čtvrť je skutečnou Paříží východu s butiky, hotely a komfortními restauracemi (v nichž se ale můžete za velmi výhodný peníz skvěle najíst) v těch další jmenovaných se kupí tisíce uprchlíků z vesnic východní Anatolie – než se vydají na další cestu na západ. A to je právě turecký problém. Rozdíl mezi městem a vesnicí je gigantický.

                V Izmiru na cestách roubených luxusními obchody a restauracemi uvidíte převážně jen krásné mladé ženy na vysokých podpatcích s rozpuštěnými vlasy a mobilním telefonem v ruce, k obrazu turecké vesnice patří stále neodmyslitelně traktor se sedlákem za volantem a manželkou v typickém tureckém oblečení včetně šátku okolo hlavy na sedátku vedle něj. Ty první nemají nejmenší důvod opouštět Turecko, protože tu mohou dělat dobrou kariéru. Ti druzí, pokud přijde neúroda a ztratí svá pole…

                Turecko má dnes i dva politické vůdce. Jeden z nich je už bohužel 75 let mrtvý. Kemala Paša, jenž si svým národem nechal dát jméno Atatürk, čili Otec Turků, vykonal v modernizaci země hodně práce. Poté, co se proslavil nejprve v první světové válce odražením britské vojenské invaze na poloostrově Gallipoli na dohled od historické Tróje a poté ve „válce za osvobození“, kdy se mu nejprve podařilo zastavit vítězící Řeky před Ankarou a pak je zahnal zpět na pobřeží, a 9. září 1922 ukončil válku „osvobozením“ řecké Smyrny, dnešního Izmiru. Kupodivu se tento státní svátek, tedy konec osvobozenecké války slaví i v Izmiru. Řeky odtud ostatně v rámci výměny obyvatelstva vystěhovali a nastěhovali sem Turky z řeckých ostrovů, takže proč ne. Pokud vás ostatně zavede cesta do Izmiru, doporučuji návštěvu kavárny Selinc na hlavní třídě a rozhodně si dejte dort Pawlowa – stojí to za to. I káva je tam výborná – evropská, ani Italové by se za ni nemuseli stydět. Izmir má i největší pivovar v Turecku a zřejmě vůbec na asijském kontinentu – vaří se zde značka Efes. Na celém západním pobřeží se pak pěstuje vinná réva, ty původní turecké odrůdy jsou trochu drsné, ale Turci importovali dostatek sazenic z Evropy a tak zde můžete pít Cabernet Sauvignon, Merlot či Syrah skutečně velmi dobré kvality. Muslimská země, která vaří pivo, pěstuje víno, o rakiji jakožto národním nápoji ani nemluvě, je určitě trošku podezřelá. Nezapomeňme však, že zakladatel moderního Turecka Atatürk zemřel na jaterní cirhózu ve věku pouhých 57 let. Samozřejmě, že mi turecký průvodce vysvětlil, že to nebylo z alkoholu ale ze stresu, kdo chce, ať tomu věří, já žiju v jižním Štýrsku a vím o vzniku jaterní cirhózy své. Alkohol tedy patří k obrazu moderního Turecka stejně jako železnice – jíž ovšem stačil Atatürk dát vybudovat necelých 3000 kilometrů, což je samozřejmě na tak obrovskou zemi směšně málo. Muzeum lokomotiv, které pro svou zemi opatřil ze všech zemí světa, jakožto i jeho luxusní vagón, v němž po Turecku cestoval, je možné navštívit v blízkosti města Bergama (následním někdejšího antického Pergamonu). Atatürk zakázal nosit ženám šátek ve veřejné službě, zreorganizoval státní správu, armádu i módu, zavedl užívání příjmení, praxi, do té doby neznámou. O jeho genialitě svědčí t, že Turkům přikázal, že si každý během týdne musel zvolit své nové příjmení, on sám si ale žádné nevybral, nechal o tom „rozhodnout“ lid. Protože měl mezi lidmi dost našeptávačů, dostalo se mu nadšené aklamace a čestného příjmení Atatürk. PR tedy opravdu ovládal.

Jenže velký reformátor už tady 75 let není a v Ankaře (ale mnohem častěji v Istanbulu) sedí v křesle ministerského předsedy Recep Tayyip Erdogan. Erdogan se sice narodil v Istanbulu, jeho rodina pochází ale z východního Turecka a jeho žena Emine je velmi religiózní osoba, která na veřejnosti nikdy nesnímá svůj šátek – symbol jejího náboženského přesvědčení. Erdogan je na rozdíl od Atatürka naprostý abstinent a nekuřák a vliv jeho ženy je značný. Obě jejich dcery sice studují v USA, doma se ale prosazují „tradiční islámské hodnoty.“ A je to cítit. Erdogan sice nemohl zakázat požívání alkoholu – i když by to možná rád udělal. Zničil by tím ale prosperující větev průmyslu a tisíce sedláků, žijící z pěstování vína – a to by stálo hlasy při volbách. Jestliže ale podle jeho vlastních slov nemohl hřích zakázat, mohl jej aspoň potrestat – vysekal na alkohol 70 procentní daň – a ta bolí. Třetinka piva stojí 10 tureckých lir nebo 4 eura, to jsou skoro skandinávské poměry, kde se vlády taky marně snaží vražednými cenami alkoholu dosáhnout prohibice.  Láhev vína v hotelu přijde na 20 eur, to je snad už trochu přijatelnější, bolí to ale skoro stejně. Ne nadarmo Erdoganova popularita ve městech dosahuje nulových hodnot. Obrovské protesty posledních měsíců v Istanbulu i dalších velkých městech to ukázaly dostatečně zřetelně. Erdoganova představa zavést ústavu podle ruského vzoru, kde je prezident skoro samovládce ( a ten prezident by byl po příštích volbách samozřejmě on) se díky těm protestům neuskutečnila. Jeho strana přece jen nemá ústavní většinu, o níž snil a jeho spojenci dostali po protestech potlačovaných násilím, přece jen strach.

Jenže, revoluce se dělají ve městech – zejména těch hlavních – volby ale vyhrává venkov (nejen v Turecku, stačí si připomenout poslední prezidentskou volbu v České republice – anebo raději ani ne!). A tam je Erdogan populární. Turecko má 78 milionů obyvatel, z toho polovinu mladší 35 let. 18 milionů školních dětí ale jen 400 000 míst na universitách. Vzdělání je v Turecku drahé. Tedy dobré vzdělání. Státní školy, jejichž úroveň je nevalná, protože v nich působí mizerně placení učitelé, z nichž má mnohý nějaké další druhé zaměstnání, aby se udržel nad vodou, jsou všeobecně dostupné a bezplatné. Teprve nedávno byla ovšem povinná školní docházka zvýšena z pěti na osm let! Kdo ale chce v životě něco dokázat, musí chodit do školy soukromé, většinou s cizím vyučovacím jazykem (v hotelových lobby a v cestovních kancelářích opravdu není problém se domluvit, přičemž bylo pro mne překvapením, že vedoucím jazykem není němčina, jak by si člověk mohl díky provázanosti s Německem myslet, ale jako všude na světě angličtina), tyto školy jsou ale hodně drahé a jen málo lidí si je může dovolit. A už vůbec ne selské rodiny, jež mají tradičně 5 a více dětí!

Turecko má tedy obrovské množství mladé, ale nekvalifikované pracovní síly a problém, jak mladou generaci zaměstnat. Erdogan staví. Silnice (ne dálnice, za něž se podle zákonů platí poplatky, ale čtyřproudové silnice, na něž se poplatky nevztahují), desetitisíce nových bytů a letních bytů v letoviscích na pobřeží.  Začínají se znova stavět železnice – Siemens dostal v Turecku jednu z největších zakázek ve své historii. Na každém odpočívadle je zaměstnána řada mladých mužů umývajících každý autobus, který tam zastaví – jen aby měli nějakou práci. O obchodech se šperky či koberci ani nemluvě, tam se to prodavači jen hemží. Připomíná to trochu komunistickou přezaměstnanost, či španělskou cestu posledních desetiletí, která nakonec vedla do ekonomického pekla s nekrytými kredity ve výšce 60 miliard eur, které musela španělským bankám půjčit evropský unie, čili daňoví poplatníci všech zemí Unie. Zda Erdoganova politika povede do stejné slepé uličky, si nedovolím odhadnout, vypadá to ale velmi velmi podezřele podobně. (Přesto trvá v zemi zhruba desetiprocentní nezaměstnanost).

Turci rádi tvrdí, že patří do Evropy, i když geograficky na evropské půdě leží jen 3 procenta jejího území. Po pravdě řečeno mají k balkánským Evropanům opravdu mnohem blíže než ke svým arabským sousedům na východě. Jenže, jak mi řekl jeden vzdělaný Turek, s nímž jsem se o tom problému bavil. Dokud poevropštěný západ nedokáže dostat zaostalý východ na svou úroveň, nemají Turci v Evropských strukturách co hledat. Hledání kompromisu mezi oním tureckým západem a východem není řešením. A Erdogan se právě o takový kompromis snaží. A tím přemisťuje centrum turecké politiky z Evropy do Asie. Něco, co budí odpor u vzdělané vrstvy tureckého obyvatelstva

(z Turků, s nimiž jsem měl možnost hovořit, neztratil o premiérovi ani jeden dobré slovo) jenže kterého politika už zajímají intelektuálové. Ti se přece nedají manipulovat a jsou proto pro volby naprosto nezajímaví.

                Erdogan má samozřejmě nepříliš lákavé dilema. Bud se stát trpěným outsiderem v Evropě nebo se pokusit stát se leadrem v muslimském světě. Jenže i taky to má hodně těžké. Z jednoho prostého důvodu – Turci nejsou Arabi. Zkouší tedy balancovat na dvou židlích podobně jako Janukovič na Ukrajině. S podobným efektem. Věčně se na dvou židlích sedět nedá, jednou se Turecko bude muset rozhodnout, kam chce jít.

                Zatím má své dvě tváře a my musíme čekat, až bude jen jedna a doufat, že to bude ta pro nás sympatičtější.

                Spolubydlícího s dvěma tvářemi totiž nikdo nechce, neví totiž, co od něj může očekávat.

Ono je to v tom Turecku v podstatě všechno stejné jako u nás:

Jenom jsou tam takové drobné rozdíly:

Itálie 1249. Nenávist mezi císařem Fridrichem II. a papežem Inocencem IV. dosáhla nového vrcholu. Císař musí zemřít! Papež tak rozhodl a pověřil svého nejlepšího atentátníka úkolem nenáviděného  panovníka odstranit. Římský patricij Oddo Colonna, Fridrichův spojenec, posílá obratem svého důvěrného služebníka do císařské rezidence ve Foggii, aby císaře varoval. A teď tu tedy stojí, Alessandro Bardone, někdejší osobní strážce kontantinopolského císaře i nikajské císařovny, v dešti, před zavřenými branami paláce, a dožaduje se audience. Konečně jej císařské stráže vpustí a kancléř Walter z Ocre vede Alessandra k císaři. Na toho ale Alessandrovo varování neudělá žádný dojem. Papež se jej přece pokouší sprovodit ze světa už dlouhou dobu a stále neúspěšně! Skutečně se takový úmysl zdá být odsouzen předem k neúspěchu. Císařova osobní arabská garda provází panovníka na každém kroku, velitel jeho tajné služby Nicefor má přehled o každém hnutí palácového služebnictva a císařovo hlavní město Foggia má pouze dvě brány, jež jsou ve dne v noci přísně střeženy.

Díky svému nasazení i zkušenostem se Alessandrovi přece jen podaří, že jej císař přijme do svých služeb a Alessandro se sebevědomě ujme svého úkolu. Je přesvědčen, že není síly, jež by dokázala vzdorovat jeho schopnostem a vypátrání atentátníka bude snadnou záležitostí.

„Jenže ve Fogii se točí svět jinak, můj milý Alessandro,“ vypráví mu krásná Chiara, kterou Alessandro poznal v paláci a propadl jejímu kouzlu. „Tady mají stíny oči, stěny uši a v každém koutu paláce se skrývá tajemství temnější než ten kout sám.“ A skutečně se začínají dít v paláci podivné věci. Alessandro je pronásledován neviditelnými bytostmi, lidé mizí ve stěnách paláce, a když se snaží o vyšetřování, naráží všude na nepropustnou zeď mlčení. Jeho počáteční sebejistota se začíná rozpadat a musí bojovat s pocity, o nichž si myslel, že je už dávno zapomněl – pochybnost, strach, zoufalství i láska.  Během svého pobytu poznává lépe i císaře, jehož má chránit ale jeho pochybnosti o svém úkolu se tím neznírní. A pak se náhle vynoří na zachyceném dopisu pečeť císařova syna, krále Jindřicha VII., o němž všichni věří, že už roky odpočívá v hrobě. Císař jej kdysi před lety držel tak dlouho ve vězení, až nešťastný mladý král spáchal sebevraždu. Je ale skutečně mrtev? Alessandro cítí, že právě v tomto tajemství se skrývá klíč k odhalení atentátníka. Za tímto účelem se však musí vydat po stopách minulosti císařského domu a přitom jej dostihnou jeho vlastní bolestivé vzpomínky.

Bude přece jen dost rychlý, aby zadržel ruku nájemného vraha a zachránil císařův život? O tom je právě tato kniha.

Doufám, že touto zprávou potěším mé čtenáře. Po třech letech se znovu objeví na trhu moje nová kniha. Bude to 3.prosince tohoto roku, aspoň podle mých informací by měla v tento den opustit sklady a nastoupit svou cestu ke knihkupcům a čtenářům. Doufám, že jich bude dost a že jim dokážu připravit příjemný zážitek.

Kniha se jmenuje „Ať zemře král!“ a odehrává se v Itálii v polovině třináctého století. Já vím, že část českých čtenářů má problém s tématy, jež se netýkají české kotliny, přesto prosím nezavrhovat mou knihu hned na tomto řádku. Rád bych vysvětlil, co mne k zpracování tohoto tématu pohnulo a oč zde vlastně jde (aniž bych chtěl samozřejmě prozradit zápletku knihy).

Je to pro mě vlastně nová zkušenost, psát o vlastní knize na blogu, ten jsem totiž založil krátce potom, co se objevila na trhu má poslední knížka „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ a to už jsou celé tři roky.  Rakušáci říkají „Gute Dinge brauchen Zeit“a já doufám, že v tomto případě mají pravdu.

Postava císaře Fridricha II. z Hohenstaufen mě fascinovala už dlouho, vlastně jsem tento projekt nosil v hlavě už v době, kdy vznikaly mé poslední dvě knihy, jen jsem si netroufal začít o něm psát. Otázka, jež mne sužovala, byla, jak takové téma český čtenář přijme a nakolik bude vůbec nějaké vydavatelství ochotno knihu vydat. Nakonec jsem se ale rozhodl nehledět na možné ztráty a do tématu, jež bylo už víc než zralé, jsem se pustil. K mému překvapení jsem našel dokonce dva zájemce, ochotné knihu vydat, což bylo pro mne milým překvapením. Že kniha vychází tentokrát výjimečně u Euromedie, není dáno nějakým rozporem s mým vydavatelem Rybkou anebo snad nějakou nespokojeností. To v žádném případě! Knihy, jež pan Rybka vydává, jsou opravdu krásné a neměli jsme během naší spolupráce nikdy žádný spor nebo problém. Důvodem této změny je pouze skutečnost, že jsem tento román psal v dvou verzích, v české a v německé. Euromedia byla pak ochotná nabídnout tuto knihu i na německém trhu, pan Rybka tuto možnost bohužel nemá.

Fridrich II., autor známé „Zlaté buly sicilské“ jíž povýšil české knížectví na dědičné království, byl postavou naprosto výjimečnou. Už tím, že v době, kdy byla většina panovníků negramotná, mluvil a psal latinsky, arabsky, řecky, německy a francouzsky a z jihoitalského nářečí vytvořil novou úřední řeč (neprosadila se, nakonec se Italština vyvinula z toskánského nářečí a může za to poděkovat slavnému florentskému rodákovi Dante Allighierimu.) Ale i sám Friedrich byl spisovatel, jeho kniha o ornitologii bývá citována v odborných publikacích ještě i dnes! Byl prvním panovníkem, jenž vydal pro své království obsáhlý zákoník, naprosto převyšující dokumenty typu „Magna charta libertatum“. Tyto byly pouhou dohodou mezi králem a šlechtou o rozdělení moci ve státě. Fridrich se naproti tomu zabýval podrobně civilním i trestním právem, například rozdělil přísně i pravomoci lékařů a lékárníků.  Zastával názor na svou dobu naprosto revoluční, že i král se musí podřídit zákonům lidstva stejně, jako Bůh se musí podřídit zákonům přírody, již stvořil. „Třeba i milosrdný, ale jen zázraky se projevující Bůh, nerespektující zákony svého díla, by omezil svou moc.“ To je (ne zcela přesný) citát z jeho korespondence.

Vytvořil i novou sochařskou školu, již finančně podporoval a která se odklonila od tradičního středověkého umění a brala si vzory v dávné antické tradici, založil i první světskou univerzitu, na níž se nevyučovala teologie, ale jen právo, svobodná umění a lékařství.  Evropě zpřístupnil do té doby neznámá díla Aristotela a tím definitivně změnil myšlení křesťanského západu a položil základní kámen přírodního experimentálního výzkumu.

Je to tedy člověk, jehož vliv cítíme v našem životě ještě dnes. Byl u zrodu toho, co později dostalo jméno Novověk.

Při psaní mé poslední knihy „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ jsem byl poprvé konfrontován s fenoménem renesance a vlastně poprvé pochopil, co pro lidstvo znamenala. Že to nebyla jen nová architektura, literatura, obrazy, ale že šlo o zásadní změnu lidského myšlení. Zatímco ve středověku měl člověk na zemi jen trpět, aby si svým utrpením zasloužil nebe a život věčný, renesance chápala život jako dar od Boha, jež si je třeba užít. Tato změna v myšlení znamenala zásadní ztrátu nadvlády církve nad člověkem. Církev mohla i nadále hlásat své poučky a kontrolovat jejich dodržování, ale její absolutní moc nad lidskou duší, již měla po celý středověk, byla ta tam.   Renesance musela mít tedy svůj pramen v nelítostném konfliktu mezi mocí církevní a světskou.  Kde ale byl ten pramínek, jenž se postupně změnil v bystrý potok a posléze ve veletok, jenž smetl vše staré a změnil lidské myšlení od základu?

My umisťujeme renesanci do šestnáctého století, protože až v té době – za správy země Ferdinandem Tyrolským se u nás objevila renesanční architektura, kdy se staré hrady a hrádky mající do té doby hlavně obrannou funkci začaly měnit v reprezentační zámky, jež obdivujeme ještě dnes. Jenže Italové posouvají renesanci mnohem hlouběji do čtrnáctého a patnáctého století. Carl J. Burckhardt se ve své monumentální knize „Kultura renesance v Itálii“ jde až na začátek čtrnáctého století a dokonce až na konec století třináctého. Ostatně Dante Allighieri tvořil svá díla okolo roku 1300. Ale i tady už existoval potůček myšlenek, možná na svém skutečném horním toku, ne ale samotný pramen.

A ten jsem našel právě ve Friedrichovi II. Tento vnuk velkého Barbarossy, kterého podle mého soudu svou velikostí (politickou, ne tělesnou!) kvalitativně překonal, byl u samotného zrodu změny myšlení a byl tím, kdo se odvážil riskovat smrtelný zápas s universální mocí církve.

Pravda, ten zápas trval už po celá staletí. Cesta do Canossy císaře Jindřicha IV k papeži Řehoři VII. se konala už v roce 1077. Byl to právě Řehoř VII, který vyvolal nelítostný zápas mezi císařstvím a papežstvím sporem o investituru, čili právo jmenování biskupů v Říši. Dosáhl tehdy jen částečného a časově omezeného úspěchu – císař jej po svém ponížení v Canosse nakonec vyhnal z Říma a bojovný papež, jehož i jeho spolupracovníci nazývali „Svatým Satanem“ či „Ohněm pekelným“ zemřel v exilu v Salernu, kde je i pochován a následně byl jmenován světcem! U jeho hrobu jsem byl, s jeho svatořečením se nějak vnitřně smířit nedokážu. Spor se tehdy podařilo nakonec urovnat mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. v roce 1122 takzvaným Wormským konkordátem, požár ale tlel pod povrchem dál.

Na konci dvanáctého století využili papeži oslabení císařské moci po předčasné smrti císaře Jindřicha VI. v roce 1198 a následných bojů mezi Štaufy a Welfy o moc nad Říší, aby se definitivně zapletli do politických bojů. A hodlali z tohoto zápasu získat pro sebe co nejvíc. Už papež Inocenc III. (1198 – 1216) se nazýval verus imperátor, čili skutečný vládce nad světem a osoboval si právo jmenovat a sesazovat císaře podle vlastní libosti – a také to dělal. Paradoxně z toho na začátku profitoval právě náš Fridrich II. Když papež v roce 1210 sesadil císaře Otu IV. a vyobcoval jej z církve, přivedlo to nakonec právě Fridricha ke královské a později i císařské hodnosti.  Jenže jak Inocenc sám, tak jeho nástupce Řehoř IX. (1227 – 1241) či Inocenc IV. (1243 – 1254) si císaře představovali jako poslušného vykonavatele svých příkazů a instrukcí.

To nebyla ovšem představa, kterou by cílevědomý, ambiciózní a vzdělaný Fridrich byl ochoten akceptovat. Ke konfliktu muselo dojít a taky došlo. Když Fridrich při odjezdu na V. křížovou výpravu do Svaté země v roce 1227 onemocněl a přikázal otočit svou loď k pobřeží, aby se mohl léčit, papež si to vzal za záminku aby jej mohl vyobcovat z církve. Nenávist vzplanula naplno a nebylo cesty zpět. Po úspěchu Fridrichovy křížové výpravy musel papež klatbu zrušit, ale v roce 1237 využil konfliktu císaře se severoitalskými komunami, usilujícími o nezávislost na centrální moci, postavil se tajně na jejich stranu a exkomunikoval císaře podruhé. Vzplanula otevřená válka mezi císařskou a papežskou mocí, během níž stál Friedrich několikrát před branami Říma a papež Inocenc IV. nakonec v zoufalství utekl z Itálie do vzdáleného a tím i bezpečnějšího Lyonu. Tam dal císaře na svolaném koncilu sesadit, když se ale jeho protikandidáti nedokázali proti Štaufům politicky prosadit, sáhl k činu bezprecedentnímu, přikázal císaře zavraždit.

A právě v tomto okamžiku, na samotném vrcholu zápasu dvou nejmocnějších mužů tehdejšího světa, v roce 1249, začíná náš příběh.

Nebudu prozrazovat, oč se v knize jedná, můžu jen říci, že mi její psaní způsobilo hodně pozitivních zážitků a doufám, že je dokážu přenést i na mé čtenáře. Procestoval jsem v posledních třech letech skoro celou říši Fridricha II. a všude jsem zakopával o stopy (i když už hodně setřelé) jeho působení.

Navštívil jsem Kostnici, kde zahájil své triumfální tažení za císařskou korunou. Procestoval jsem Sicílii s Palermem, kde vyrůstal, byl jsem v Messině, kterou chtěl bránit proti císaři Otovi a v jejich hradbách hrdinně zahynout i v Syrakúsách, kde se dochoval kostel, jenž založil poté, co toto město vyrval pirátům. Procestoval jsem Apulii s pomníkem jeho moci Castello del Monte, který se dokázal dostat dokonce i na jednocentovou italskou eurominci a s Foggiou, hlavním městem jeho království, kde stál kdysi jeho úžasný palác zničený bohužel zemětřesením v devatenáctém století. A také s Lucerou, kde stál hrad s jeho uměleckými sbírkami,  a Monte St.Angelo či Vieste, kde prožil své nejšťastnější dny po bohu své milenky Lancie Blanky. Samozřejmě jsem musel navštívit Neapol, kde založil svou universitu i Salerno, kde byla medicínská fakulta této university. A samozřejmě Capuu, vstup do jeho království, kde postavil svou legendární bránu na Via Appia  před řekou Volturno, na níž dal proti všem zvyklostem té doby znázornit sebe a své přední ministry Petra z Viney a Tadeáše ze Seussy, tedy žijící osoby, žádné světce, jak přikazovaly tehdejší zákony sochařské a malířské tvorby. Hlavy jeho ministrů se dochovaly a můžete si je prohlédnout v Muzeu Campanu v Capui, císařovu hlavu někdo urazil hned poté, co vláda Štaufů na jihu Itálie skončila. Friedrich byl stejně intenzivně nenáviděn jako milován. V celém středověku by člověk těžko hledal postavu, která by více polarizovala.

Bezcitný a bezohledný cílevědomý génius, jehož nebylo možné zastavit v prosazování cílů, jež si předsevzal.

Byla to kniha Olafa B.Radera, která mne upozornila na podobnost, ležící doslova na dlani, jíž jsem si ale předtím nevšiml. Bader na konci téměř každé kapitoly připomene velkého následníka Fridricha II., jenž si z něj bral příklad a skoro všechna jeho politická předsevzetí uváděl do praxe. Žil ovšem o sto let později, kdy byla doba pro podobnou politiku příznivější, papežská moc avignonských pontifiků nalomená a v područí francouzských králů. Nebyl to nikdo jiný než náš Karel IV. I on mluvil a psal několika jazyky, sám byl spisovatelem a vydal Ústavu Římské říše, svou legendární „Zlatou bulu“. I on založil universitu ve svém hlavním městě a staral se o hospodářský rozkvět svého království, aby z něj čerpal prostředky pro prosazování svých záměrů na prostoru tehdejší Římské říše a celého tehdejšího známého světa. Mimochodem, jak už si osud rád hraje s lidskými osudy, první a zřejmě nejmilejší žena Karla IV. se jmenovala stejně jako dlouholetá společnice a milenka Fridricha II. – Blanka. Ostatně jeden z nejdůležitějších opěrných bodů Štaufů na území Říše, který Fridrich i několikrát navštívil, ležel na území současné České republiky – v Chebu. Ten jsem paradoxně ještě nenavštívil a tento deficit budu muset ještě napravit.

Fridrich má tedy do činění s našimi dějinami víc, než jen prostřednictvím své „Zlaté buly sicilské,“ myslím, že si zaslouží, aby jej český čtenář lépe poznal.

Přeji tedy při čtení mé knihy hezký zážitek.

Pro čtenáře z Nového Jičína a okolí – paní Fialová z knihkupectví na náměstí mne ujistila, že bude mít knihu pro zájemce v dostatečném množství na skladu.

Samozřejmě bude kniha v nabídce internetových obchodů a to i v elektronické forma pro vlastníky čteček.