Tento článek píšu ve chvíli, kdy Češi už odvolili, nemohu tedy nikoho ani motivovat k volbám jít ani ovlivnit jeho rozhodnutí. V Čechách už rozhodnutí padlo, v Evropě padne až zítra. Možná proto si prostý volič myslí, že stejně nemůže nic ovlivnit. Nakonec stejně rozhodne 80 milionů Němců, či šedesát milionů Italů nebo Francouzů. Je tu jakýsi pocit, že člověk stejně nemůže nic ovlivnit a to se zrcadlí v účasti na volbách. Nejen v Česku.
Tak nějak jako by si lidé neuvědomovali, že nevolí proti Němcům, Britům, Francouzům, ale právě naopak, že volí společně s nimi, že volí směr, kterým se Evropská unie má ubírat. Zda bude Evropa v následujících letech víc sociální nebo víc egoistcká, ale hlavně, zda ještě vůbec bude! Proto volí buď sociální demokraty nebo pravicové strany nebo strany liberální. A volí buď strany, jež chtějí Evropskou unii zachovat nebo ty, které ji chtějí zničit. A těch je víc než dost. Na kritice Evropské unie se dají lehce získávat hlasy, nespokojených voličů je vždy dost a je jen třeba jim vysvětlit, že za jejich osobní neúspěch můžou Řekové či Italové, eventuálně Španělé. Populisté vždy mají potřebu občany chránit a nejlépe se chrání před někým, kdo toho občana neohrožuje a kdo se nemůže ani pořádně bránit. EU je tedy víc než vděčný cíl.
Ne že by byla Evropská unie ideální útvar, to v žádném případě, ale upřímně, kdo je už dokonalý? Přebyrokratizování unijních struktur dráždí i mně a že Řekové neměli v Eurozóně co hledat, vědí dnes už všichni. Udělalo se hodně chyb a za chyby se platí. Růst Unie byl příliš rychlý a snaha suverénní státy zfederalizovat příliš násilná. Švýcaři potřebovali k tomu, aby se z volné konfederace kantonů stala federace, víc než pět set let. Teď jim to funguje, protože lidé dostali dost času, aby se myšlenka spolužití usadila pevně v jejich hlavách. I když to nebylo vždy snadné. Jenže v Evropské unii jako by se každý politik snažil zapsat se do dějin sdružování, i když na to měl jen jedno volební období. Samozřejmě, že prostí lidé nedokázali držet s tímto vývojem krok, politici jim ale nenabídli čas na oddech. Nedůvěru ve fungování Unie prohloubila hospodářská krize roku 2008 a určitě i bezmocnost Unie tváří v tvář konfliktům u jejího vlastního prahu – v současnosti na Ukrajině či v devadesátých letech na Balkáně. Jenže pokud bychom chtěli rušit vše nedokonalé, moc by nám toho na světě nezbylo.
Evropská unie znamená především jedno – záruku míru. Její členové mezi sebou nesmějí vést ozbrojené konflikty a v podstatě ani hospodářskou válku. Když slyším od přestavitele naší strany Svobodných, že chtějí místo Unie samostatné národní státy, které budou spolupracovat na přátelské a mírové bázi, nezbývá mi, než se hořce pousmát. Zvlášť když vím, kolik je v této straně pohrobků Hitlera a jeho SS, kteří způsobili Evropě a celému světu největší utrpení v dějinách. Evropa suverénních států tu už byla a nikdy se příliš neosvědčila. Teprve když si Konrád Adenauer s Charlesem de Gaullem dokázali podat ruku a položili kámen k evropské integraci, strašidlo dalšího válečného konfliktu zmizelo. Suverenita svádí každého diktátora, aby vyvolal válku se sousedem, když mu teče do bot ve vlastní zemi. Za války je totiž kritika vlády velezradou.
Doufám, že nechceme křísit duchy nacionalismu, ostatně na ty doplatí vždy napřed ti malí – a Česko není v Evropě z největších. Hraniční kontroly, cla, vstupní víza atd. chtějí snad opravdu jen ti, kteří dojdou nejdál do své hospody. Mladá generace, zejména pak ta vzdělaná, je mobilní a myslí jinak. Netvoří ještě většinu, ale právě ona by měla rozhodně jít k volbám. Možná si právě tito světoběžníci, kteří jsou v pondělí v Praze, ve středu v Londýně a v pátek ve Stockholmu, aby se přes Oslo vrátili v neděli zpět a v pondělí šli do práce, uvědomují potřebu podílet se na utváření zastupitelského sboru v Bruselu. Ti, kdo nemají tušení, co se tam děje, by měli možná raději zůstat ve své hospodě.
Evropa má totiž mnoho společného. A není třeba hledat rozdíly, tedy to, co nás rozděluje, ale spíš to, co nás spojuje. Současná Evropa stojí na několika pilířích. Je to křesťanství, samozřejmě rozdělené už po staletí na katolické, protestantské a ortodoxní křídlo, uznávající ale přesto stejné hodnoty. Porovnejte s hodnotami islámu či hinduismu a musí vám ta spolunáležitost k jedné kultuře být jasná. Pak je to samozřejmě řecko-římský kulturní a právní systém, z něhož vyrostly všechny kultury na evropském kontinentě. Ano samozřejmě, my jíme vepřovou se zelím a pijeme pivo, Ital jí ke svým těstovinám s plody moře víno, Rakušák miluje svůj vídeňský řízek a Španěl svou paelu. Angličan zase pojídá své „fish and chips“ (přes veškerou kritiku jsou i tyto poživatelné i pro Čecha). Ale naše kultury se prolínají a vzájemně ovlivňují, až už prostřednictvím výměny prvků národních kuchyní, literatury, filmů, či činností poslanců v bruselském parlamentu. Ať se nám to totiž líbí nebo ne, právě tam se přijímají nejdůležitější zákony. Ty rámcové, v jejichž rámci se musí pohybovat zákony přijímané parlamenty národními. Dělat tedy z bruselského parlamentu odkladiště starých doma nepoužitelných politiků je tedy největší hloupost, které se může ten který národ dopustit.
Jistěže, Unie znevýhodnila naše zemědělství redukcí dotací, protože měla z vysoce výkonného zemědělství nových členských zemí strach. Nezapomínám ani na lumpárnu s likvidací českých cukrovarů, když zákaz dotací cukrovarnictví přivedl toto ke krachu a to vše se stalo jen na nátlak cukrovarnické loby, pracující s cukrovou třtinou, jež se potřebovala zbavit nepohodlné konkurence, aby pak mohla zdvihnout ceny. Právě proto je třeba, aby Čechy v Bruselu zastupovali chytří lidé, schopní a ochotní lobovat za svou zemi, chytré hlavy schopné pohybovat se v kuloárech a blokovat nevýhodná rozhodnutí. Ne takové, kteří tam prospí svůj mandát a konzumují za to nepřiměřený plat. TOP9 a ANO to zřejmě pochopili, jak Luděk Niedermayer tak Pavel Telička tyto předpoklady splňují. Sociální demokraté to ještě nepochopili, jejich kandidát Falbr skutečně není zárukou dynamiky a diplomatického umění. Ale dejme soudruhům čas, oni jsou vždycky trošku pomalejší, ale nemyslí to špatně. Někdy nemyslí vůbec. Samozřejmě se naskýtá otázka, nakolik má Bohuslav Sobotka svou stranu pod kontrolou, když nedokáže prosadit ani změnu kandidáta na volební listině.
A mimoto samozřejmě spolurozhodují o tom, zda se Evropa vydá na cestu levicovou, pravicovou, extrémně pravicovou či dokonce komunistickou. Protože právě poslanci v Bruselu určují koridor, v němž se pak členské země musí pohybovat. Ať se jim to pak líbí, či – což je časté – nelíbí. Změnit to ale můžou jen jejich zastupitelé v Bruselu. Hrát uražené děcko a hrozit vystoupením podle hesla „nehrám, nehrám“ toho moc nepřinese.
Chci se i nadále moci po Evropě volně pohybovat aniž bych musel stát fronty na hranicích a nechat se prohlížet od pohraničníků, kteří se třeba právě špatně vyspali. Nechci se zase bát převézt přes hranici dvacet vajíček, které mi darovala maminka od jejích slepiček anebo skvělou svíčkovou koupenou u kamarádky Jarky.
Chci se cítit stejně dobře v Praze jako ve Vídni Lisabonu či Paříži bez pocitu, že bych tam byl skutečným cizincem. Protože my Evropané nikde v Evropě cizinci nejsme, pokud se tak necítíme sami. Na to máme všichni příliš mnoho společného.
Takže zítra vyrazím k volbám a budu napjatě sledovat, jak to dopadlo. Přes křik populistů, volajících po zrušení spolunažívání evropských národů pod jednou střechou doufám, že to dopadne dobře. Pokud do střechy zatéká, je třeba ji spravit a ne bourat dům. Holanďané ukázali jako první, že když jde do tuhého, mají rozum. Doufám pevně, že nebyli jediní.

Tak jsme vyhráli Song contest. Po roce 1966, kdy zvítězil Udo Jürgens s písní „Merci Cherie“ Rakousko žádné vítězství v této soutěži nezaznamenalo, účast v posledních letech, kdy se to hemžilo posledními místy už v semifinále, byla spíše tristní. A teď najednou zase euforie. Já vím, že v České republice tato zpěvácká soutěž Eurovize příliš registrována není. V časech komunismu byla československou televizí ignorována a dva pokusy České republiky o účast v letech 2007 a 2008 dopadly katastrofálně posledními nebo předposledními místy v semifinále a tím skončila i účast České republiky na této show. Protože to je show a nic jiného. O to tady vlastně jde.

            Vítězové Song contest zažijí většinou svou hvězdnou hodinu, aby pak zmizeli v zapomenutí. Jsou ovšem i výjimky, jako už vzpomenutý Udo Jürgens, který má dokonce už za svého života už náměstí se svým jménem v rodném Villachu, nebo ABBA, jež právě na této soutěži prorazila na světové jeviště v roce 1974 s hitem Waterloo. Anebo např. Celine Dion, jež vyhrála v roce 1988.

            V posledních letech jde ale stále více o show a vítězové musí být prostě nějak prodatelní v médiích, musí být zvláštní, abych to nazval pravým, i když anglickým slovem – musí to být freakové (tedy freaks). Krásně je to vyjádřeno v americkém filmu „American Dreamz“ s Hugem Grantem v hlavní roli. Hraje tam organizátora takovéto americké pěvecké soutěže a svému štábu dává pro hledání nových uchazečů následující instrukce: „Nepotřebuji tam mít žádné perfektní lidi. A když říkám, že tam nepotřebuji mít žádné perfektní lidi, myslím tím, že chci lidi s chybami. A když říkám lidi s chybami, myslím tím freaky. Sežeňte mi ty freaky!“

            Tak zvítězila v roce 2006 například finská skupina LORDI s písničkou Hard rock halelujah, nebo v roce 2004 Ukrajinka Ruslana s „Wild dance“. Podstatu soutěže vystihl dokonale německý bavič Stefan Raab. Prohlásil, že dokáže dovést k vítězství v Song contest kohokoliv. Skutečně vybral pro soutěž v roce 2010 do té doby neznámou devatenáctiletou Lenu Meyer-Landrut, zařídil její omniprezenci v médiích, naaranžoval patřičně její výstup a Lena skutečně vyhrála. V domnění, že je skutečně skvělá zpěvačka, se pokusila o rok později vítězství obhajovat – a zmizela v zapomenutí – Raab už s ní tuto hru nehrál, protože věděl, že je odsouzena k neúspěchu.

            A syn hospodského z Bad Mitterdorfu z Horního Štýrska Thomas Neuwirth, uměleckým jménem Conchita Wurst, je důkazem, že současná Evropa freaky potřebuje a obdivuje.

            Což nesnižuje její pěvecký výkon, jenž byl skutečně úctyhodný. Ovšem vystoupil-li by Tom alias Conchita jako muž nebo vystoupil-li by i jako oholená žena bez plnovousu, dovoluji si odhadnout, že by nezvítězil(a).

            Předesílám hned na začátku – nemám vůbec nic proti transvestitům. V Murau nás v tenisové hale obsluhovala Angi a dělala to skutečně skvěle. Od té chvíle, kdy převzala restauraci do rukou, byly záchody konečně čisté a do sprch po tenise mohl člověk vstoupit bez obavy, že mu nohy během několika hodin zplesniví. Angi byla sympaťačka, ráda si s hosty požvanila, i když pohled na minisukni v kombinaci se začínající pleší na začátku iritoval. Ale člověk si zvykne, chodili jsme tam rádi a pokaždé si s ní popovídali, byla totiž ve svém projevu ženštější, než si může dnes dovolit skutečná žena.

            Conchita to vlastně dělá úplně stejně a je to sympatické, způsob jak si v rádiu chce  si trošku „potlachat“, způsob, jak naprosto žensky (chová se prostě jako „diva“) přehrává napětí a vzrušení při svých vystoupeních působí autentičtěji, než kdyby šlo skutečně o ženu. U skutečné ženy by to působilo neautenticky až směšně, u ní ne. V podstatě je mi tedy Conchita sympatická a vítězství jí přeji.

            Co se mi nezamlouvá, jak bylo toto vítězství naaranžováno. Samotné její umělecké jméno Conchita Wurst je samozřejmě už samo o sobě geniálním tahem. Přeloženo do češtiny se Thomas Neuwirth rozhodl pro jméno Conchita Klobása. Podivná kombinace, která provokuje už sama o sobě. Ovšem současně je třeba podotknout, že Rakušák, chce-li vyjádřit, že je mu všechno jedno, řekne: „es ist mir wurst“. Čili svým jménem už vyjadřuje Conchita, že je jí jedno, co si o ní lidé myslí. A současně toto jméno svou kombinací zůstane prostě viset v uchu.

I samotná soutěž byla inscenována skvěle. Už v semifinále, kdy jsou semifinalisté, kteří postupují do finále jmenováni „v náhodném pořadí bez ohledu na skutečné umístění“ byla jmenována Conchita až jako poslední. (I když semifinále vyhrála!)  Až když už publikum skandovalo hlasitě „Austria, Austria“ protože si finále bez vousaté zpěvačky nedovedlo představit, vyslovila porota za hlasitého jásotu publika její jméno. Jestliže se do té chvíle v sázkových kancelářích pohybovala Conchita okolo čtvrtého místa, náhle vystřelila na místo první. Všichni přece viděli její zoufalství, kdy bylo třeba jmenovat poslední jméno s právem vystoupit ve velkém finále! A bookmakeři pochopili správně, (protože oni chápou vždy správně). že to vše je úmysl a má jen jeden cíl – vítězství této exotické osoby, již moderátor nazval „Rakouskou královnou.“

            Následně pak přišly rozhovory, fotoshootingy, doslova její všudypřítomnost. Rakouský humorista Kulis si dělal legraci, že celá Kodaň je tak zblázněná do Conchity, že už i kodaňskému symbolu – malé mořské víle – začal růst knírek.

            A pak přišlo, co přijít muselo, totiž její vítězství.

            Zajímavé je, jak hlasovaly jednotlivé země.

 Možná by bylo třeba ještě pro ty, kdo způsob hlasování neznají, vzpomenout, jak se soutěžícím udělují body. Hlasovat můžou všechny země, které se soutěže zúčastňují. Z poloviny dává hodnocení odborná pětičlenná porota, z poloviny pak telefonní hlasování televizních diváků té které země. Pro kandidáta vlastní země pak diváci hlasovat nesmějí.

Ve vysoce liberálním Finsku byla Conchita jasně na prvním místě, všichni porotci i hlasující diváci ji dali jednohlasně na první místo. (Což svědčí mimochodem o tom, že její pěvecký výkon byl skutečně velmi dobrý) O mnoho horší to nebylo ani ve Švédsku, Švýcarsku či Holandsku. Pokud by někdo hledal souvislost s náboženstvím – tedy liberální protestanti proti konzervativním katolíkům, pak se hluboce mýlí. V bigotně katolickém Španělsku převálcovala Conchita suverénně celou konkurenci jak u poroty, tak u posluchačů. Ale přece jen – politické kontexty se dají vyčíst.

V Rusku, kde nedávno přijímali ostré zákony proti homosexuálům a transvestitům, získala Conchita překvapivě šesté místo a tím pět cenných bodů. Přitom u diváků obsadila dokonce třetí místo, problémy s ní měli jen porotci, přece jen se bojící, že by pak už nesehnali žádné angažmá v státem kontrolované ruské televizi. Jeden z porotců dal Conchitu dokonce na poslední 25. místo – zřejmě se chtěl zavděčit Vladimírovi Velikému, ostatní jeho postoj přece jen poněkud korigovali, nakonec to u poroty vyšlo na jedenácté místo.

Nedalo mi to, abych se nepodíval, jak hlasovali muslimové. V podstatě měl člověk na výběr jen dvě země (Bosna a Hercegovina se letos neúčastnila) Albánii a Azerbajdžan. V Albánii ovšem odvedli komunisté stejně dobrou práci jako u nás či ve východním Německu, k náboženství (muslimskému) se tam hlásí jen 21 procent obyvatelstva a 70 procent je bez vyznání. Takže tam Conchita vybojovala šesté místo jak u poroty, tak u diváků.

Azerbajdžan je ovšem mnohem zajímavější. U porotců Conchita úplně propadla. Skončila na předposledním 24. místě. Za ní už byla jen Arménie, protože dát hlas Arménovi je v Azerbajdžanu rovno velezradě a ta se tam trestá smrtí. U azerbajdžanských diváků však získala třetí místo!, což jí přineslo přece jen celkově deváté místo a s ním i jeden bod.

Podobně to vypadalo v Bělorusku. Pod dohledem diktátora Lukašenka si žádný porotce nedovolil Conchitin výstup ocenit, dali ji na 23. místo, u diváků skončila čtvrtá, stačilo to ale pouze na čtrnácté místo a tím byla bez bodu. Vladimír Veliký by se tedy od svého souseda Lukašenka přece jen mohl leccos přiučit – objektivně přiznávám, že běloruský diktátor měl ovšem na získání kontroly nad svou zemí víc času než Vladimír Putin, takže možná není v Rusku ještě všechno ztraceno.

Jak v Rusku, tak v Bělorusku či Azerbajdžanu, kde jsou poroty svázány politicky, projevili diváci svým hlasováním, že touží po svobodě, že se touží z politického korzetu osvobodit. Conchita se stala symbolem protestu – nemám tušení, zda to skutečně chtěla. Možná ale ano, jinak by sotva adresovala Vladimírovi Putinovi při přebírání ceny své poselství „Nás nezastavíte.“

Myslím si osobně, že Conchita Wurst bude také jen oním jednodenním zjevením (německy se tomu říká „Eintagsfliege“), dnes slavená, o pár let později, až se okouká, zapomenutá. Je vyjádřením touhy Evropanů po něčem výjimečném, je vyjádřením nudy z blahobytu. Který očividně nezlomila ani hospodářská krize. Umění v Evropě se pohybuje už hodně dlouho na hranici dekadence a často ji i překračuje (jako  – jen namátkou – obrazy Hermann Nitsche). Evropa neví, co se sebou, dekadence je ale známka únavy a chybějící energie. Troufám si tvrdit, že v USA by Conchita neměla šanci, o muslimském světě ani nehovoříc – tam už by dávno nežila.

Mám z vítězství Conchity radost, je opravdu důkazem tolerance, je ovšem i důkazem instalace hvězd na zakázku médií. Možná by za tím mělo být víc než jen to. Třeba varovným signálem, aby Evropa přece jen nabrala dech a vrhla se vpřed. Dekadentní Řecko v době antiky nemělo šanci ani proti polobarbarským Makedoncům ani proti vitálním Římanům.

Pro nás, řadové rakouské občany, má ovšem její vítězství už jeden konkrétní následek. Song contest se bude příští rok organizovat v Rakousku. (Vždy se organizuje v zemi vítěze předchozího ročníku. ORF, čili státní rakouská televize, jejíž ředitel s krásným rakouským jménem Wrabetz už dlouho a marně bojuje o zvýšení účastnickým poplatků, dala vědět, že tento projekt je tak finančně náročný, že ho bez onoho zvýšení poplatků prostě zorganizovat nemůže. Takže budeme za naši radost z vítězství platit. Zda bude Conchita i pak tak oblíbená, až budou Rakušané muset sáhnout hlouběji do peněženky, si dovolím zpochybnit. Ale o tom je ještě příliš brzy uvažovat.

Zatím ji jen blahopřeji k vítězství a přeji jí, aby si tu chvíli slávy pořádně užila. Nemusí totiž trvat dlouho.

                To, co se teď odehrává na východě Evropy, přesněji na hranicích Ruska a Ukrajiny by nemělo nechat nikoho chladným. Pocit, že se nás to netýká je sice silný, umocněný tím, že po dlouhá desetiletí se nás to, co se odehrávalo na východ od Čiernej nad Tisou nás ani zajímat nesmělo. Na Východ jsme se nikdy nedívali až tak rádi (odhlédnouc od panslavistů, slovenských obrozenců devatenáctého století a pánů Zemana a Fica). Vzory a partnery jsme hledali 8 s větším či menším úspěchem vždy na Západě. Bylo to dáno samozřejmě i tím, že České země patřily historicky do svazku Římské říše národa Německého, tedy do následovníka Západořímské říše a Východ a Západ se už při dělení Říma v roce 395 kulturně natolik lišily, že ono dělení připadlo tehdejším lidem vlastně přirozené. Ty rozdíly se od té doby nezmenšily, spíše zvětšily. (I když za časů cara Ivana Hrozného byly přece jen o něco větší než dnes).

                Letos vzpomínáme 100 let od vypuknutí první světové války, konfliktu, jež uvrhl náš světadíl na dlouhých třicet let (s jedním přerušením) do nejhroznějšího utrpení, jaké jeho obyvatelstvo kdy vůbec zažilo. Ti, kdo pracovali před oním rokem 1914 na rozpoutání válečného konfliktu, neměli ani nejmenší tušení, do jaké tragédie své občany ženou (jinak by to nedělali, pro Rakousko-Uhersko znamenala ona válka konec existence, pro německého císaře Viléma zánik monarchie a útěk do exilu. Jenže tak nikdo v roce 1914 nemyslel. V popředí byly strategické zájmy – Orientexpres a hospodářské napojení Německa na Turecko a přes Turecko na střední a dálný východ (ne nadarmo je centrální nádraží v Istanbulu dílem německých architektů). V cestě stálo jedno malé království, jež mělo taky expanzivní myšlenky a zlobilo své velké sousedy – Srbsko. A tak byla vyvolána válka proti Srbsku, což měl být jen malý lokální problém, shodou nepříznivých okolností ale uvrhl tento konflikt Evropu do hrůz, jež stály miliony životů a způsobil bídu a nezměrné utrpení civilního  obyvatelstva.

                Dnes se zase haraší zbraněmi podobně, jako tomu bylo tenkrát. I dnes jsou to strategické zájmy. Jde o plyn a ropu a jejich transport na světový trh. Rusko je na výnosech z exportu těchto surovin životně závislé. Jeho ekonomika je podobná zemím třetího světa, do modernizace zastaralého výrobního parku  a do infrastruktury neinvestovala Putinova vláda ani to nejmenší ( nehlédnouc od stavby dálnic, která se skutečně dala do pohybu, ale ta byla už opravdu v obrovské zemi jakou Rusko je, nezbytnou. Plynovody a ropovody vedou přes Ukrajinu. Dokud byla tato země poslušným satelitem, nebyl důvod reagovat. Teď, když se k moci dostali politici ze západní Ukrajiny, jež byla Rusku vždy nepřátelsky naladěna (jako by se na ně přeneslo něco z polské nenávisti – s Poláky žili ostatně západní Ukrajinci dlouho ve stejném státě – je třeba je zastrašit. Přinutit je k poslušnosti, když nechtějí být poslušní dobrovolně. Otázka je, zda to může fungovat.

                Spirála násilí se točí stále více nekontrolovaně. Po Slavjansku jsou obsazeny správní budovy měst Horlivky a Luhansku, v Charkově se na ulicích bijí fanoušci ukrajinských místních fotbalových klubů s ruskými separatisty, starosta Genadij Kernes lečí s několika kulkami v zádech v nemocnici a bojuje o život. Samozřejmě si o tomhle politikovi není třeba dělat žádné iluze, jako ostatně o skoro žádném (ukrajinském) politikovi – nadšený příznivec Timošenkové se stal stejně oddaným podporovatelem Janukoviče, poté se přidal na stranu ruských separatistů a když viděl, že v Charkově nemají většinu, stal se nadšeným příznivcem současné ukrajinské vlády. Možná už jen proto někomu povolily nervy a vyprázdnil do něj zásobník. Ovšem, k princeznám se nečuchá a politici se v slušných zemích  -ať jsou jací chtějí – nestřílejí na ulici do zad. Posílají se do politického důchodu po volbách. Ukrajinská vláda uznává, že nemá situaci pod kontrolou. Dokud proti separatistům posílala místní vojenské jednotky, přeběhly prostě na opačnou stranu. Když tam poslala jednotky ze západu, ty s chutí postřílely hned několik proruských separatistů, zdvihly tím Putinovi žlučník a jeho armádu vyhnaly z kasáren na „manévry“ na ukrajinských hranicích.

                Putin si pro svou demonstraci síly nevybral zrovna vhodný okamžik. Jednak jsou v Evropě po nezvykle mírné zimě zásobníky plynu plné, jednak byla Evropa právě v důsledku odposlouchávacích afér rozhádaná s USA, společné ohrožení je teď zase sbratřilo, už si zase leží okolo krku a odposlouchávání telefonu německé premiérky americkou tajnou službou je každému šumifuk. Jenže abychom byli objektivní, Putin si okamžik své demonstrace síly nevybral sám, „vnutily“ mu jej události na Majdanu a změna politických poměrů v Kyjevě. Nebyl tedy iniciátorem událostí, jen na ně reagoval. Reagoval tak, že se současnému světu zastavil dech. Od kubánské krize ještě nikdy nestál svět tak blízko války, jako je tomu teď. A člověk se musí ptát – proč? Co chce ruský diktátor svých chováním dokázat? Chce skutečně vyvolat válečný konflikt, aby si ověřil, nakolik je Amerika a Evropa ochotna jej zastavit i použitím síly, nebo jen předvádí svaly? Ta hra je ovšem mimořádně nebezpečná, je to hra s ohněm.

                Putin už dávno vzdal představu, že by mohl být v západním světě jako politik akceptován. Toho si užil ve svém prvním volebním období, kdy jej všichni s úctou a láskou přijímali – včetně anglické královny. Od té doby uplynulo ve Volze hodně vody – Rusko se pod jeho vedením změnilo z quazidemokracie a víceméně otevřenou diktaturu, Putin je ve všech hlavních městech západního světa „persona non grata“. Zvykl is na to a nemá potřebu na tom něco měnit. Hraje svou hru a ta míří dovnitř Ruska, tam sbírá své potřebné body, cementující jeho politickou moc. Rusko – tedy průměrní Rusové – nikdy nestrávili ztrátu svého velmocenského postavení. Ztráta střední Evropy a následně i rozpad poslední koloniální velmoci – Sovětského svazu – byl těžkým úderem do jejich sebevědomí a jejich duše se ještě stále z toho šoku neuzdravila. Putin nabízí léčbu. Kdo četl knihu „Rusko v troskách“ ví, jak dnešní průměrný Rus myslí. Ta kniha je extrémně nacionalistická až fašistická. A Solženicyn byl nazýván až do své smrti „Svědomím Ruska“ a vlastně se tak o něm mluví i dnes 6 let po jeho smrti. Samozřejmě, že byl osud Ruských národnostních menšin po rozpadu impéria v nově vzniklých státech často tristní. Vládcové se stali menšinou, někdy trpěnou, někdy méně. V pobaltských státech jim dlouhé roky upírali volební právo, ze středoasijských republik je přímo vyháněli a perzekuovali. Jelcinova administrativa, zaměstnaná rozkrádáním nově vzniklého Ruského státu, je ponechala svému osudu. Prohraná válka v Čečensku pak znamenala absolutní dno ruského sebevědomí. Tehdy převzal zemi po Jelcinovi Putin.

                Nezapomeňme, že jak Putin, tak jeho ministr zahraničí a muž na špinavou práci Sergej Lavrov jsou oba odchovanci komunistické ideologie. O nějakých „Nových Rusech“ se v jejich osobách rozhodně nedá mluvit. Putin pracoval u KGB, Lavrov v sovětské diplomacii. V žádné zemi nespolupracovaly tyto dvě složky státní moci tak těsně jako v někdejším Sovětském svazu. Měli tedy k sobě názorově i pracovními metodami blízko už tehdy, mají k sobě blízko i teď. Sergej Lavrov není jen poslušným vykonavatelem rozkazů – on tomu, co dělá, opravdu i věří, veze se se svým prezidentem na stejné ideologické vlně – na vlně imperialismu.

                Návrhy, jež předkládá Kreml Kyjevu znějí na první pohled logicky – Putin a Lavrov jsou oba nesmírně inteligentní a chytří. Federalizace Ukrajiny, v níž vidí oni řešení, by byla skutečně nejlogičtějším řešením ukrajinské státní krize. Jak už jsem psal, kulturně nemá Ukrajince z Lvova s Ukrajincem z Charkova příliš společného a ani o tom, co s ním společného má, nemá ucelenou představu. Vytvořit tedy federaci, jež by akceptovala historické hranice a rozdíly, se přímo nabízí. Vždyť Rusko samo je přece federací a tedy zářným příkladem, že tento model může fungovat. Jenže…

                Kdyby to Rusko myslelo opravdu upřímně, dělalo by to zcela jinak. Především by s tímto nápadem přišlo ještě před okupací a anexí Krymu, přičemž Krym, stejně už autonomní, by neměl problém stát se prvkem nové federace. A hlavně, Lavrov by se setkal s Catherine Ashton nebo dokonce i s Johnem Kerrym a pošeptal by jim, že tady je řešení problému. Protože by si oba dva tito politici a hlavně země, které zastupují, nechtěli pálit na Ukrajině prsty, přednesli by tento návrh sami prezidentovi Turčinovovi jakožto podmínku své podpory a on by se se skřípěním zubů souhlasil. Jenže Putin ani Lavrov nic takového neudělali. To, že se snaží federalizaci země diktovat Ukrajině přímo, je otevřená provokace a oni dobře vědí, že pod takovým tlakem Ukrajina na jejich návrh nikdy nepřistoupí – protože by ztratila tvář před celým světem a momentální politici i před svými občany. Rusové tedy situaci zahnali úmyslně do slepé uličky a nechali eskalovat násilí.

                Nevím, jestli někdo z mých čtenářů před letošním jarem někdy slyšel o městě Slavjansku – já tedy ne. Tím méně zřejmě o městu Horlivce nebo o Luhansku. Ale kdo kdy slyšel před rokem 1995 o Srebrenici? Hlavní města jsou slavná už jen proto, že jsou, malá se stávají slavnými svými tragédiemi. Dnes je Slavjansk nejčastěji jmenovaným ukrajinským městem. V tomto v podstatě bezvýznamném stotisícovém městě se rozhoduje o osudu současného světa. A ruská hra připomíná až příliš Hitlerovu hru, když mu šlo o vyvolání války ve střední Evropě.

                I tehdy chtěli sudetští Němci zpět do Říše, ze které byli rozpadem Rakouska Uherska vyrváni – stejně jako ukrajinští Rusové ze Sovětského svazu. Stejně teď jako tehdy je třeba jednat rychle, je třeba použít generaci, jež ještě v Sovětském svazu žila, generaci jejich dětí by to už mohlo být jedno (tedy pokud sami nezažijí konflikt a strach, jež je přimkne opět ke svým rodákům na východ od ukrajinské hranice. Sudetští Němci hlasovali v posledních volbách roku 1936 v 95 procentech pro stranu Konráda Henleina, jež měla v programu „Autonomii“! pohraničních oblastí. Protože tuto autoomii pro německy hovořící obyvatelstvo diktoval Hitler, nemohla samozřejmě Československá vláda vážně o jeho návrzích diskutovat. Nakonec tu stála jako agresor, utlačující své národnostní menšiny. Aspoň tak to chtěl vidět Hitler a nakonec i Chamberlein a Daladier ( o Mussolinim ani nemluvě) a proto ochotně podepsal mnichovský pakt. Nikdo neměl chuť jít do války s Německem jen proto, aby chránil územní celistvost republiky někde „daleko na východě“. Ani Británie, ani Francie neměly pocit, že by se jich to mělo týkat. Probraly se o rok později, když Hitler válku skutečně zahájil. Paralely jsou tedy víc než podbízivé. Sto let po začátku největší tragedie lidstva se politici tváří, jako by si chtěli tuto příšernou zkušenost zopakovat. Nevím, nakolik se jim dá věřit, že to skutečně myslí vážně, strach mám ale přesto. Věřit se jim totiž nedá, to jsme si už myslím, v posledních desetiletích dostatečně ověřili.

                Dnešní generace už válku nezažily. Poslední pamětníci vymírají, zdvižený varovný prst je vidět stále méně. Volat po válce už není šílenstvím, ale politickým tahem. Putin a Lavrov tuto situaci využívají.

Na východě Ukrajiny tedy létají jiskry.

Jak by panu Putinovi napsal Jára Cimerman – tedy totéž, co psal Vladimíru Iljičovi Leninovi – „Pozor, s jiskry vzejde plamen.“ Lenin na něj nedal  – a co z toho vzešlo!

            Dnes tedy vstoupí mezi světce Jan Pavel II. a Jan XXIII., dva papeži pohnutého dvacátého století. Přiznám se, že mám se svatořečením vnitřně tak trochu problém. A to s jakýmkoliv. I když to bylo právě svatořečení svaté Anežky české, které v listopadu 1989 zlomilo komunistům v Praze definitivně vaz.

            Společenství svatých je součástí vyznání víry a každý dobrý katolík je tedy povinen na ně věřit. Tedy věřit, že jsou jakýmsi shromážděni v nebi a denně se přimlouvají u Boha za nás hříšníky – to je jaksi jejich pracovní náplň. Zda taková představa odpovídá poměrům a myšlení člověka v 21. století, je samozřejmě otázka. Protestanti s tím problém nemají, jedním z prvních činů Lutherovy reformy bylo, že společenství svatých zrušil.

            Po pravdě řečeno mi byl tento čin vždy značně sympatický. Svatí a jejich kult je totiž tím nejpohanštějším, co křesťanské náboženství obsahuje. Byl také vytvořen z naprosto pragmatických důvodů – pohani se tak mnohem snadněji získávali pro konverzi ke křesťanství, protože měli svého místního „bůžka“ kterého mohli uctívat ve svém kostele a jenž byl náhradou za jejich někdejší tým přírodních bohů. Samozřejmě se nedá nezapomenout i na ekonomický aspekt – uctívání svatých a poutě k jejich ostatkům byly vždy lákavou příležitostí odlehčit peněženkám poutníků – nikdy tomu nebylo jinak a nebude tomu jinak ani teď. V rodném městě Jana Pavla II. Wadowicích kvete kult slavného rodáka už teď, jakým způsobem se změní (tedy naroste) po dnešku si ani nedokážu představit. Wadowicím se bude určitě dařit lépe.

            Ostatky svatých byly vždy skvělým zbožím – i našim věrozvěstům Cyrilovi a Metodovi otevřely právě ostatky svatého Klimenta, jež našli na Krymu, dveře do Vatikánu, štýrský vévoda Ferdinand pozdější král Ferdinand II. obdržel z Vatikánu od Papeže Pavla V. v roce 1617 jako odměnu za násilné pokatoličtění Štýrska ostatky několika svatých (mezi nimi svatého Martina), jež jsou teď vystaveny v grazském dómu v truhlách, v nichž kdysi gorizijská hraběnka Paola di Gonzaga přivezla své věno z Mantovy do Goricie.

            Samozřejmě, že mezi svatými je spousta – s jistotou se dá říci naprostá většina lidí, kteří skutečně žili příkladným, pokud chcete, tedy „svatým“ životem. Jenže je mezi nimi i spousta mužů i žen, kteří byli mezi svaté povoláni pouze z politických důvodů. Jako například svatý Tomáš Becket, kanonizovaný roku 1173 už tři roky po své smrti. Zaplatil svým životem za to, že proti vůli svého krále prosazoval v Anglii papežská nařízení (šlo o odvádění daní do Říma, z nichž měla Anglie (UŽ TEHDY!!!) výjimku a o to, že církevní osoby neměly podléhat světským soudům a mohly se proti každému odsouzení odvolávat k papeži do Říma, jinými slovy měly svobodu nedodržovat zákony země, ve které působily). Král Jindřich II. Plantagenet se logicky s takovými privilegijemi kněží nehodlal smířit a konflikt skončil Tomášovým zavražděním. O pouhé tři roky později už následovalo svatořečení arcibiskupa Tomáše, hlavně proto, že papež Alexandr III. chtěl prostě krále Jindřicha přinutit k pokání a hlavně jej pořádně naštvat – to druhé se podařilo naprosto, to první aspoň zdánlivě – v roce 1174 se nechal král před hrobem světce bičovat, aby se tak zbavil pocitu viny za jeho smrt.

                Mezi světci je i řada papežů, dnes se tedy nestane nic nového. Co se týká papežů z počátku křesťanství, z nichž mnozí (jako například svatý Kliment) zemřeli za svou víru mučednickou smrtí) se v podstatě proti jejich uctívání) nedá nic podstatného namítat. Ovšem mezi světci je například i Řehoř VII., jenž se proslavil především, tím, že vyvolal válku o investituru. Přinutil krále Jindřicha IV. k jeho potupně cestě do Canossy, kde nechal krále tři dny mrznout ve sněhu před bránou hradu a dosáhl tak prvního (a zatím pouze dočasného) politického triumfu církve nad světskou mocí. Nakonec ale, když Jindřich přitáhl s vojskem k Římu, „pozval“ na svou ochranu Normany z italského jihu (za tím účelem musel napřed zbavit normanského krále Roberta Giuscarda exkomunikace, ale účel už tehdy světil prostředky) a ti spálili dvě třetiny Říma a vyvraždili třetinu jeho obyvatelstva. To vše ve jménu „svatého“ papeže, který poté ani v Řím nemohl zůstat (tak ho zbytek obyvatelstva nenáviděl) a zemřel v exilu v normanském Salernu, kde je i pochován.

            A mezi svatými je i Pus V. papež v letech 1566 – 1572, asi nejfanatičtější muž na papežském trůně, jehož vláda stála život tisíce lidí. A to nejen prostitutek, které nechal topit v Tiberu. Když poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům v jejich krvavých válkách s hugenoty, udělil rozkaz veliteli těchto vojsk hraběti ze Santa Fiory: „Nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Poté si stěžoval, že hrabě nedodržel jeho nařízení „okamžitě zabít každého kacíře, na něhož narazí“. Doslova se opájel masakry protestantů v Cahors, Tours, Amiensu či Toulouse, vévodovi z Alby, masakrujícím povstalé protestantské Holanďany, poslal požehnaný klobouk a meč. I on je ale od roku 1712 ve společenství svatých. Ostatně ani svatořečení takových svatých jako Jana Nepomuckého není tak zcela bez problémů a zakládá se na naprosto mylných či dokonce politicky motivovaných pověstech. Svatého Prokopa zase jmenoval papež Inocenz III. svatým jen proto, že nechtěl souhlasit s rozvodem českého krále Přemysla Otakara I. s Adlétou míšeňskou a chtěl tímto svatořečením získat obyvatelstvo na svou stranu a tedy proti panovníkovi. I když proti osobě svatého Prokopa se nedá nic namítat, jeho svatořečení bylo jednoznačně politickým aktem.

            Není to tedy úplně bezproblémová společnost, do níž se papeži Jan Pavel II. a Jan XXIII. Dostanou. Zatímco u Jana Pavla jsem si zcela jist, že jeho vlastní svatořečení bylo i cílem jeho jednání, (svatořečení přímo miloval!) u Jana XXIII si myslím, že by byl spíše proti. Těžko by člověk hledal dva tak rozdílné typy mužů, než jsou tito dva moderní papežové. Zatímco Jan XXIII. se snažil církev otevřít lidu, modernizovat a udělat ji atraktivní pro moderního člověka a hledal dialog s každým – dokonce i s komunistickými režimy, Jan Pavel II. se snažil církev zakonzervovat v podobě skoro středověké a jeho hlavním politickým úkolem (a řekněme, že v tom byl opravdu pozitivní) byla porážka komunistického systému. Jestliže ovšem Jan XXIII. chodil pěšky mezi lidmi a stranil se velkých vystoupení, Jan Pavel II. takové své velkolepé prezentace doslova miloval. On sám vyjmenoval víc svatých než všichni papeži před ním dohromady, způsobil mezi svatými doslova inflaci – a to na konci dvacátého století!A neváhal ani před kanonizacemi s jasně politickým podtextem – ať už se jednalo o svatořečení Jana Sarkandra nebo třech košických mučedníků. (Ti byli zabiti protestanty jako odpověď na vraždění evangelíků v Prešově) Jestliže se Jan XXIII.  snažil církev otevřít a plnit tak misi svatého Pavla získávání duší mezi nevěřícími a pohany, Jan Pavel II. budoval z církve uzavřenou sektu přesvědčených, kdo ho má rád, může říci, že tím navazoval na svatého Petra. Já jsem byl vždy obdivovatel mise svatého Pavla.

            Jestliže tedy František jmenuje svatými oba tyto muže najednou, jakoby hledal kompenzaci. Svatořečení Jana Pavla II. zřejmě opravdu nemohl zabránit – i kdyby hned chtěl. Benedikt XVI. už vše připravil natolik, že se proces svatořečení vlastně nedal zastavit – tento proces svatořečení svého předchůdce a mentora byl ostatně jedním z hlavním úkolů předcházejícího pontifika. Že bude společně s Wojtylou svatořečen i Roncalli, je jakýmsi symbolem, že František nehodlá pokračovat v cestě, po níž vedl svou církev Jan Pavel II. Návrat k politice Jana XXIII. je něco, co by mohlo oslovit nejen přesvědčené, ale i váhající. Je to určitý symbol, který je mi sympatický. Zda by Jan XXIII. se svým svatořečením souhlasil, bych si dovolil pochybovat, myslím ale, že za daných okolností by se s ním smířil.

            Přesto bude dnešní svatořečení posledním velkým vystoupením Jana Pavla II. Tomu se nebude dát zabránit, Jeho příznivci budou mít mezi přítomnými ve Vatikánu určitě převahu – možná 100 ku jedné, možná ale jen deset ku jedné. Aspoň toto bych si opravdu přál.

            Dnešní svatořečení je pro mne ale důkazem, že církev se ještě svých středověkých praktik tak úplně nezbavila. Už proto, že podmínkou svatořečení jsou „zázraky“, jež světec vykonal, které jsou zkoumány příslušnou komisí – stejně jako někdy okolo doku 1300! Jistěže, svatořečení je velká slavnost a rituál a společnosti žijí svými rituály. Otázka je, kolik z dnešních věřících (a tedy příslušníků církve) naplní dnešní slavnost pocity štěstí a kolik pocity trapnosti. Podíl těch druhých se zejména mezi mladými lidmi totiž nebezpečně zvětšuje. A ti – ať se to církevní vrchnosti líbí nebo ne, představují budoucnost nejen společnosti ale i církve.

                Tak nějak mi to nedá, abych se k tomuto fenoménu nevyjádřil. Už proto, že jsem v Popradě, městě, odkud nový slovenský prezident pochází, 11 let žil. Ovšem pokud ode mne čekáte, že se teď dozvíte intimnosti z jeho života a zamlčené skandály, musím vás zklamat. Nevím o novém slovenském prezidentovi nic, nebo přesněji řečeno vím o něm stejně málo, jako celá normální veřejnost.    I když Poprad pravidelně navštěvuji a mám tam řadu kamarádů, se kterými jsme vždy probrali nejnovější popradské skandály, jméno Andreje Kisky se nikdy neprobíralo. Zřejmě byl až do své kandidatury na slovenského prezidenta naprosto nezajímavý. Bohatý, ale nezajímavý. Na Wikipedii má záznam o délce několika řádků, podstatně kratší než já sám.

Kdysi jsem přispěl nějakou nevelkou sumou na nadaci „Dobrý anjel“ aniž bych věděl, že právě on je zakladatelem této nadace. Je označován za filantropa, tedy člověka, který dělá dobré skutky, protože jej to baví. To je určitě chvályhodné. Ale o tom psát nechci.

                Co je skutečně novým fenoménem, že se prezidentem suverénního státu stal nepolitický člověk. Člověk, který v politice nikdy nepůsobil, který není členem žádné politické strany. Možná se to už někde někdy stalo, mně ale takový precedens není znám. Byl bych vděčný, pokud někdo z mých čtenářů o takovém příkladě ví, aby mi dal vědět. V Rakousku jsme sice zažili podobný pokus, když se o prezidentský úřad ucházel vídeňský podnikatel Lugner, získal ovšem přes veškerou drahou kampaň 3,3 procenta hlasů. Ne, že by nám chyběl, ten pán trpí chronickým exhibicionismem a jeho volební kampaň na rakouského prezidenta byla jen jedním z projevů jeho chorobné touhy se zviditelnit. Zřejmě to ani s tím prezidentským úřadem nemyslel vážně. Politici a politické strany si už od devatenáctého století rozdělují funkce a posty, většinou jde o věc politické dohody, někdy politického boje. A teď najednou do této bitvy vstoupí člověk, jenž sem vůbec nepatří. Nebo lépe řečeno, až dosud nepatřil.

                A co je nejvíc fascinující, tento člověk dokáže vyhrát a to naprosto zdrcujícím způsobem. Svého soka Fica, nejzkušenějšího harcovníka současné slovenské politické scény doslova převálcoval. Ne, nešel do toho souboje naivně, vzal do svých služeb zkušený tým, který se už kdysi snažil v roce 2009 pomoci do prezidentského křesla Ivetě Radičové. Tehdy neuspěl, nyní ano. A to přesto, že Radičová byla sympatickou osobností slovenské politiky, dokonce si troufnu říci jednou z mála sympatických osobností. A přece prohrála, zatímco Kiska se stejným týmem vyhrál. Mezitím ovšem uplynulo v Dunaji hodně vody, provalilo se spousta skandálů, (jako například Gorila) pocit bezmocnosti obyvatelstva se prohloubil. Troufnu si říci, že volba Andreje Kisky byla prostě protestní volbou, odmítnutím politiky ze strany slovenského voliče jako takové. Znechucení dosáhlo hladiny, kdy lidé už nechtějí o profesionálních politicích ani slyšet. Lidé možná ani tak nevolili Kisku, volili proti Ficovi. A tím i proti celé politické elitě země.

                Co tento krok přinese, na to si ještě musíme počkat. Otázka je, zda Kiska domyslel, co pro něj nová funkce přinese. Nejde jen o to, že se bude muset učit politický protokol a chovat se podle něho – to musel svého času činit i Václav Havel, jenž o protokolu neměl taky ani ponětí (a proto angažoval do funkce kancléře zkušeného Karla Schwarzenberka). Zda Kiska takového mentora najde, je otázka. Jenže naučit se protokol je jen maličkost. Bude si muset zvyknout i na to, že od nynějška není soukromou osobou, že každý jeho názor bude analyzován a interpretován – a DEZINTERPRETOVÁN. To je pro osoby s hroší kůží a s pevnými nervy. Přeji mu, aby měl obojí hojnou mírou. Člověka v politice, jedno jak čestného nějaký ten kýbl špíny, který mu někdo vylije na hlavu, nesmí rozhodit.

                Otázka je, nakolik najde vůbec přístup do veřejných sdělovacích prostředků. Veřejně právní televize je závislá ne na prezidentovi ale na vládě. A Kiska bude muset počítat s nevůlí či dokonce nenávistí stále ještě nejmocnějšího člověka na Slovensku – protože tím premiér Fico přes svůj volební debakl zůstal. Otázka, je, nakolik se přes něj dokáže přenést, dovolím si odhadnout, že sotva. Už v předvolební kampani si nebral rukavičky a útočil hlava nehlava. Těžko si představit, že by se teď změnil. Fico není zvyklý prohrávat a už vůbec ne takovým potupným způsobem. Má ostatně precedens, Vladimír Mečiar dokázal dělat prezidentovi Kováčovi život nesnesitelný, poté, co mu tento vypověděl poslušnost. Nikdy jsem zcela nepochopil, co chtěl vlastně Fico svou kandidaturou na prezidenta dokázat. Jako premiér má ve slovenském politickém systému mnohem víc moci než spíše jen reprezentativní prezident. Snad chtěl prosadit změnu ústavy a vládnout pak prezidentským systémem – už jsem se zmínil, že je Vladimír Putin vzor pro všechny mocichtivé existence v celé Evropě a možná i na světě. To ale nemuselo vyjít. Na změnu ústavy nemá jeho strana sama dost sil a zda by našla spoluhráče, jenž by byl ochoten vložil osud země do rukou Ficových, je víc než problematické. Možná se ale chtěl jen podobně jako Miloš Zeman s odvoláním na mandát pocházející z lidu postavit nad ostatní státní instituce. Zeman přece taky dokázal držet ve vládních funkcích vládu bez důvěry a nikdo proti tomu vlastně nemohl nic dělat. S podporou svého Směru mohl Fico v podstatě diktovat, aniž by jej někdo mohl z pozice prezident odvolat nebo ho v jeho eskapádách zablokovat. Zeman tuto podporu neměl, jeho „Zemanovci se do parlamentu nedostali a jejich 1,9 procenta hlasů bylo pro českého prezidenta jeho největším politickým debaklem. Od něj se ovšem aspoň trochu zcivilizoval. Pro Fica, pokud chtěl prezidentský systém opravdu zavést, bylo samozřejmě napřed třeba nechat se tím prezidentem zvolit, jinak by to mohlo špatně dopadnout – jak se i ukázalo. Možná si ovšem jen chtěl dokázat, že si skutečně může dovolit úplně všechno. Není mi známo, že by kdy v dějinách kandidoval úřadující předseda vlády na prezidentský úřad – i to by byla novinka ve světových dějinách.

Zvolení Kisky je ovšem novinka mnohem zajímavější. Nepolitik v politické funkci a to ne v časech revolučních. V době revoluce člověk přijímá nekonvenční opatření, jako třeba Václava Havla jakožto novou hlavu státu. Ovšem Havel politik byl. Jakkoliv netypický, ale jako jeden z vůdců disidentů, čili odpůrců stávajícího komunistického politického systému vstoupil na politickou scénu nejpozději svým podpisem pod Chartu 77 a svým zvolením mluvčím charty. Jakkoliv byl politikem neortodoxním a na rozdíl od Masaryka nikdy neseděl v poslaneckých lavicích, s politikou žil. Kiska žádnou politickou minulost nemá a navíc o revolučních časech se hovořit nedá. Tolerance veřejnosti k jeho krokům bude tedy mnohem menší, než byla ke krokům Havlovým. Pokud bude chtít něco dokázat, bude muset jednat rychle, aby využil vlnu popularity. Ta může totiž velmi rychle opadnout a udělat z něj bezmocnou nebo dokonce i směšnou figurku.

                Ale slovenská veřejnost vyslala volbou nového prezidenta jeden signál, jenž nelze přeslechnout či dezinterpretovat – má už politiky a hlavně jejích představitelů plné zuby. A není v tom sama. Možná se bude slovenský model brzy opakovat v dalších zemích. Pokud se ovšem na Slovensku osvědčí. Držím novému prezidentovi palce a přeji mu všechno nejlepší. Hlavně pevné nervy a zdraví a hodně trpělivosti.