Největší šílenství lidstva začalo právě před sto lety a trvalo s dvacetiletou přestávkou na oddych bezmála 31 let. Dnes si to vlastně ani nedokážeme představit, že se byli lidé schopni zabíjet ne po stovkách, po tisících ale po miliónech, aniž by vlastně věděli, proč to dělají. Bylo třeba vyhrát válku. Ale proč? Proč ta válka vlastně byla?
Samozřejmě za ní byly strategické zájmy, především zájmy ekonomické. Velká Británie a Francie si zajistily v osmnáctém a devatenáctém století rozsáhlé koloniální državy. Co začalo jako misijní činnost, změnilo se v běhu času na důležitý hospodářský faktor. Kolonie byly poslušný odběratel zboží bez ohledu na jeho kvalitu a cenu a dodavatel surovin za ceny, které diktovaly mateřské země. Tyto koloniální trhy byly uzavřeny systémem cel a proto pro jiné státy nedosažitelné.
Což muselo nejvíc vadit Německu. To díky své rozdrobenosti, kterou dokázalo překonat až v roce 1870, mělo velký handicap při dělení světa a dostalo se na ně jen pár drobků- jako například dnešní Nanibie, Tanzánie, Togo a Kamerun. Co to bylo proti Francouzské západní a rovníkové Africe sahající od Alžírska až k Pobřeží Slonoviny a do Gabunu či na Madagaskar a Francii patřila i celá Indočína s dnešním Vietnamem, Laosem a Kambodžou a v Jižní Americe mělo francouzské Impérium aspoň francouzskou Guayanu. Ale ani Francie se nemohla měřit s impériem Anglickým, obsahujícím celé císařství Indické, téměř kompletní řadu držav v Africe spojující sever s jihem od Egypta až po jižní Afriku (v cestě stála jen ta proklatá německá Tanzánie) a v nekonečném množství ostrovů v Pacifiku a v Indickém oceánu, zajišťující anglické flotile bezpečné přístavy kdekoliv na světě. Někde stačilo mít jen otevřená dvířka, jako například Honkong jako bránu do na obrovský čínský trh. Rusové expandovali do střední Asie a na dálný východ, jen Německo a Rakousko přišly zkrátka. To je spojovalo víc než společný úřední jazyk. Jediný prostor, který byl ještě volný, tedy před krátkou dobou vyklizený jinou velmocí, osmanským Tureckem, byl Balkán. A Turecko, toužící po modernizaci a po evropském zboží, bylo velkou příležitostí pro německý průmysl, který se zalykal vlastní nadprodukcí a omezeními možnost jejího vývozu. Že nakonec válku začalo Rakousko, které vlastně nemělo co získat, je paradoxem, jaké píší dějiny hodně rády.
Svět v roce 1914 nezažil „pořádnou“ válku už 43 let, tedy skoro dvě generace (posledními velkými vojenskými střetnutími byla občanská válka v Americe 1861 – 1865 a německo-francouzská válka v roce 1870). Dvě generace tedy už žily v míru, pamětníci posledních válek už zemřeli nebo byli starci nad hrobem (průměrný věk byl tehdy mnohem nižší než dnes) a neměli už do dění moc co hovořit. Navíc ony poslední války, které vedlo Německo proti Rakousku v roce 1866, a proti Francii v roce 1870, byly spíše svůdnou vzpomínkou. Obě byly rozhodnuty rychle, za cenu malých ztrát, zato přinesly vítězům hodně slávy. Zničující americká občanská válka, která byla v podstatě první moderní válkou, v níž rozhodovalo vyčerpání zdrojů a ne statečnost či strategické schopnosti, byla daleko a Evropanům toho mnoho neříkala.
Životní úroveň v posledních desetiletích před rokem 1914 stále stoupala, až na velkou hospodářskou krizi v devadesátých letech devatenáctého století se lidem dařilo v podstatě stále lépe – vlastně poprvé v historii víceméně dobře – aspoň tedy většině z nich. Sociální demokracie a odborové hnutí vybojovalo přerozdělovací systém, který výrazně zvedl koupěschopnost obyvatelstva, zavedl placenou dovolenou, život se výrazně zlepšil – a lidé měli pocit, že se nudí, hlavně ti mladí. První světové válce se někdy říkalo, že vznikla z nudy a blahobytu. Není to samozřejmě pravda, za jejím vznikem stály strategické hospodářské zájmy, ovšem fakt, že její výbuch vyvolal mezi obyvatelstvem spíše nadšení než strach a skepsi, se dá tomuto fenoménu připsat. Josef Švejk a česká „Simulantenbande“ byla spíše výjimkou. Rakouská mládež byla asi opravdu jediná, které se do války příliš nechtělo, za to byla odměněna právem tuto válku zahájit.
Když to celé šílenství začalo, bylo skoro ve všech zemích přivítáno s euforií, jako jakési osvobození z nudy denního života a možnost vykonání hrdinství a sklizení slávy. Ani Kongres socialistické internacionály, vlastně mezinárodní sdružení dělníků, na které čekalo největší utrpení a lidské ztráty, si nedovolil se proti válce postavit. Schválil ji a podepsal si tak svůj vlastní rozsudek smrti. Napětí totiž rostlo už několik desetiletí. Proti sobě stály už dvacet let dva útvary – trojspolek Německa, Rakouska a Itálie proti Trojdohodě Francie, Velké Británie a Ruska. Jestliže disponovala Trojdohoda mnohem větším hospodářským a lidským potenciálem, byla mnohem méně kompatibilní než Trojspolek. Francie s Velkou Británií byly přes 600 let znepřáteleny na život a na smrt a vedly proti sobě nesčetně válek, než francouzská císařská garda vykrvácela u Waterloo pod palbou britských děl. Že se byly tyto dvě země ochotny spojit proti společnému ohrožení, které v druhé polovině devatenáctého století začalo představovat expandující Německo, se podobalo tak trochu zázraku. A zaostalé Rusko daleko na východě bylo v tomto klubu stejně jen trpěným členem z nutnosti, protože kulturně, ekonomicky ani politicky nemělo ostatním dvěma spojencům co nabídnout – kromě otevření druhé fronty na východě v případě, kdyby se Německo skutečně chtělo do válečného dobrodružství pustit. Že na to frustrované a celními bariérami rozhozenými po celém světě omezované Německo myslí, dávala najevo stavba vojenského námořnictva a ponorkové flotily. Trojspolek Německa, Rakouska a Itálie se taky jevil mnohem homogennější, tyto tři země spojovaly společné zájmy i společná frustrace, (I Itálie byla až do roku 1870 rozdrobená a tak přišla při dělení kolonií zkrátka, Libye a Somálsko ji naprosto neuspokojovaly). Německo a Rakousko spojoval pak i společný jazyk. I kulturní rozdíly byly mnohem menší než u Trojdohody. Snaha anglického krále Eduarda VII. tento spolek roztrhnout, kdy se při své návštěvě v Bad Ischlu snažil v roce 1907 několik týdnů přesvědčit rakouského císaře Františka Josefa o potřebě izolace Německa, byla marná, vazby mezi Rakouskem a Německem byly už příliš silné, Rakousko už pečovalo víc o zájmy německé než vlastní. Napětí tedy panovalo už dlouho, vybíjelo se zatím v lokálních konfliktech, jako byly dvě balkánské války 1912 a 1913, kterých si západní svět sotva všiml. (Balkán byl tehdy stejně jako dnes oblastí, kam se člověk raději nedívá) Jenže myšlení lidí bylo na konflikt připraveno, přesněji řečeno, přestalo se ho bát.
Svět se podobal sudu se střelným prachem a stačila jen malá rozbuška, aby explodoval. Tou se stalo několik výstřelů v Sarajevu, které ukončily život Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky. Záminka byla tu, touze lidí po dobrodružství a hrdinství mohla být dána volná cesta.
Vše šlo ráz na ráz. 28 července – tedy v pondělí před sty lety vyhlásilo Rakousko válku Srbsku. V představě rychlého a snadného vítězství, které mělo otevřít Rakousku a Německu cestu do Turecka a na lákavé středoasijské trhy. 30. července vyhlásilo Rusko všeobecnou mobilizaci. 31. července následovalo všeobecná mobilizace v Rakousku-Uhersku. Belgii, Švýcarsku ( že se Švýcarsko do první světové války nezapojilo, mělo důvod jen v tom, že se Švýcaři nedokázali dohodnout, proti komu mají bojovat. Francouzské kantony chtěly bojovat proti Německu, německé proti Francii, italské pak ještě nebyly rozhodnuty a tak nakonec Švýcaři nebojovali vůbec, což zemi nesmírně prospělo) a Holandsku.
1.srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, Francouzi pak válku Německu a Italové dostali v poslední chvíli strach, vyhlásili neutralitu a vyčkávali, ke komu bude lepší se přidat. 3. srpna vpochodovala německá vojska do Belgie, čímž si už navždy zasloužila nálepku agresora, a 4. srpna vyhlásila Velká Británie válku Německu a Rusko Francii a Velké Británii. Během jednoho týdne stála celá Evropa ve válce, o níž ještě před dvěma měsíci neměla tušení. Zítra to tedy bude přesně sto let, kdy bylo neodvolatelně zaděláno na největší šílenství, do kterého se svět kdy měl pustit.
Po masakrech v belgických městech Dinantu a v Loevenu si pak Němci definitivně vysloužili nálepku krvežíznivých barbarů, proti nimž se musí spojit celý svět, což mělo velký ohlas především v britských koloniích a dominiích, kde se začali masově hlásit dobrovolníci do britské armády. (V Loevenu došlo pravděpodobně omylem ke střelbě mezi dvěma německými patrolami, jenže střelba byla přisouzena belgickým ostřelovačům. Zato Němci vypálili celé město, zmasakrovali skoro tři sta civilů a zbytek obyvatelstva přinutili město opustit.) Protože přitom byla zničena celá čtvrť prastaré university, bylo neštěstí pro Němce hotovo. Až do roku 1918 se loevenským masakrem argumentovalo jako důvod nutnosti zničení německé vojenské síly.
V podstatě ale nejen v Británii, ale ve všech zemích se hlásili mladí muži nadšeně a euforicky do války – aniž by tušili, co je čeká. Poslední válka v roce 1871 trvala přece jen několik týdnů, než se francouzský odpor zhroutil. Jestliže Němci nechápali, proč by tomu mělo být tentokrát jinak, Francouzi zase prahli po pomstě a věřili, že s podporou Británie a Ruska se jí i rychle a slavně dočkají. Od roku 1870 se ale něco málo změnilo. Vlastně to byl jen jeden vynález, původně britský, který tak úžasně pomohl k potlačování černošského odboje v Africe – a to byl kulomet. Už od osmnáctého století nerozhodovaly o výsledku bitev šermířské schopnosti vojáků, či spolupráce pikanýrů a mušketýrů při odrážení jezdeckých útoků, ale jen rychlost palby. Zda dokázali vojáci vystřelit dvakrát nebo třikrát za minutu bylo pro vývoj vojenského střetnutí naprosto rozhodující. Automatické pušky opakovačky se zadním nabíjením použité v prusko-rakouské válce zrychlily podstatně střelbu. Oslabily sice její přesnost, ale poprvé dokázaly zastavit tradiční bodákové útoky, jak se ukázalo v bitvě u Hradce Králové. Když byly ale takovými zbraněmi vyzbrojeny obě strany, jako tomu bylo v americké občanské válce, stala se válka poprvé skutečným masakrem a válku mohla vyhrát jen ta strana, která mohla nabídnout víc „kanonenfutter“. A pak vynalezl Brit amerického původu Hiram Stevens Maxim v roce 1883 aickou zbraň s aickým vyhazováním nábojnic – udeřila porodní hodina kulometu. Maxim byl universální vynálezce, kromě svého epochálního vynálezu na zabíjení lidí objevil i kulmu, či pastičku na myši. Z Ameriky emigroval rozladěn řadou prohraných patentních sporů s jiným universálním vynálezcem Tomášem Alvou Edisonem. Onen vražedný vynález mu přinesl šlechtický titul od královny Viktorie – ten se dal totiž s velkým úspěchem nasadit proti Arabům v Súdánu či proti černochům na jihu Afriky, ani Búrové nedokázali této strašné nové zbrani čelit. Byl to kulomet, který definitivně zafixoval a stabilizoval britské koloniální impérium. Kulomety změnily naprosto charakter války, přímý útok na nepřátelské pozice byl odsouzen předem k neúspěchu anebo byl úspěch (často jen částečný a dočasný) vykoupen obrovskými ztrátami, které prakticky znemožňovaly územní zisky udržet. Během krátké doby se tak natáhla souvislá fronta od švýcarské hranice až po Severní moře – a nebyla k prolomení.
Němci byli v září 1914 blízko úspěchu, téměř se jim podařilo zopakovat rok 1870, ale byly to právě britské jednotky, které zastavily německý postup na řece Marně a velitel německého generálního štábu von Moltke už tehdy prohlásil „prohráli jsme válku, je třeba začít vyjednávat o míru, dokud je naše situace výhodná“. Nikdo ho neposlouchal, i když někdy mohou mít i generálové dobré nápady. Von Moltke správně pochopil, že Německo nemá zdroje na vedení dlouhodobé války a hlavně není schopno takovou válku vyhrát. Za to byl hned 14. září 1914 odvolán a nahrazen generálporučíkem Erichem von Falkehayn, který tolik nepřemýšlel.
To, že byl von Moltke nepochopen, mělo stát životy miliony lidí, hlavně mladých mužů na obou stranách. Generálové si s novou situací zákopové poziční války prostě nevěděli rady. Byl to naprosto nový fenomén, který neznali. Znali jen taktiku čelních útoků a ty pravidelně a naprosto zbytečně opakovali za cenu nesmírných lidských ztrát. Generál Joffre tak poslal na smrt miliony Francouzů – zcela nesmyslně v představě, že „nicnedělání a zahálení v zákopech podkopává morálku vojska“. Když jsem viděl jeho bustu v pařížské Invalidovně, kde je představen jako HRDINA!!!, udělalo se mi špatně od žaludku. Ale to je můj problém, mám prostě příliš mnoho informací.
Při marných pokusech o prolomení fronty u Verdunu zahynulo na 700 000 lidí, při spojenecké ofenzívě u Sommy 1 000 000, slovy 1 milion!!! lidí – odměnou byl posun fronty o 12 kilometrů v délce 40km! Z britského expedičního sboru, který přistál v srpnu 1914 ve Francii, bylo na konci roku bojeschopných 10, slovy deset! procent. Zbytek byl buď mrtev nebo nenapravitelně zmrzačen. Stejně krvavé masakry se odehrávaly na východní frontě v Prusku, kde vykrváceli Rusové a v Karpatech – kde ztratila rakouská vojska tolik mužů, že se z toho už nikdy nevzpamatovala. Ale bojovalo se i na Balkáně (Srbové sice odrazili rakouský útok, pak ale museli před Němci ustoupit až do Řecka, první světovou válku nepřežilo z pětimilionového obyvatelstva Srbska 25 procent!) A bojovalo se i v Turecku, protože Turci vstoupili do války po boku strategického spojence Německa a tehdejší ministr obrany Británie Winston Churchill dostal šílený nápad, že by dobytím Dardanel přinutil Turecko ke kapitulaci a Rusku uvolnil mořské cesty do Středozemního moře. U Gallipoli vykrvácely desítky tisíc Britů, Australanů a Novozélanďanů aniž by čehokoliv dosáhli, na straně vítězů zde sklidil své první vavříny generál Mustafa Kemal Paša, jenž se později stal Atatürkem a zakladatelem moderního tureckého státu.
Itálie se rozhodla vstoupit do války až 23. května 1915, a to na opačné straně, než se očekávalo. Přidala se k Trojdohodě a napadla svého někdejšího spojence – Rakousko. Jedenáct krvavých italských ofenzív na řece Soči v dnešním Slovinsku přineslo smrt statisícům – opět aniž by se čehokoliv dosáhlo. Když pojedete úzkým údolím této řeky se strmými svahy na obou stranách, pochopíte proč. Jen šílenec mohl poslat vojáky do ofenzív do neschůdných kopců proti zakopanému nepříteli s kulomety a děly. Přesto dokázali Italové Rakušany dostat pod tlak a těm nezbylo, než si pozvat na pomoc šest německých divizí a použít otravné plyny, aby prorazili italskou frontu. Podařilo se to u Caporetta (dnešní slovinské městečko Kobrid), vyznamenal se tam tehdy mladý poručík Erwin Rommel, na kterého čekala hvězdná kariéra. Italové bez plynových masek byli lehkou kořistí, fronta se dočasně posunula až k řece Piávě, ale tam ustrnula na další tři roky.
Bezmocnost při pokusech zdolat nepřátelské zákopy přinášela stále nové vynálezy, které měly zdokonalit zabíjení nepřátel, ale i ochranu vlastních vojáků. Poprvé v historii se odehrávaly boje ve vzduchu. Letectvo mělo původně jen výzvědnou a pozorovací funkci,(tuto přebrala od kavalerie, která se tím stala víceméně zbytečnou), ale když začaly nepřátelská letadla výzvědné letouny a vzducholodě sestřelovat, musely se tyto bránit. Původně se s boji ve vzduchu vůbec nepočítalo, ale pak byl jednoduše přimontován kulomet na letadlo a začalo zabíjení i ve vzduchu. Co začalo jako určitá forma rytířských turnajů (zvlášť slavný byl německý „červený baron“ Manfréd von Richthofen a jeho bratr Lothar) skončilo opět nelítostným vražděním ve výškách (zejména když britské velení odmítalo vydat svým pilotům padáky v obavách, že by předčasně opouštěli drahocenné letouny a nechalo je zbytečně umírat). Pak někoho napadlo, že by se z letadel daly dobře shazovat bomby na nepřátelská postavení. Pak přišly tanky. Byly odolné proti kulometné palbě a tím pádem schopny prorazit nepřátelskou frontu. Sice se při prvním použití na Sommě všechny až na jeden pokazily, psychologický účinek byl ale obrovský.
Poté, co se na východě zhroutilo carské Rusko a bolševici uzavřeli s Německem potupný ale přece jen mír (znamenal mimo jiné dočasný vznik samostatné Ukrajiny v dnešních hranicích a její německý protektorát, jak jsem psal ve svém článku o historii této země), mohli konečně Němci přesunout všechny své síly na západní frontu. Ale i to stačilo jen na částečné úspěchy. Válku rozhodl vstup Spojených států amerických do války, jehož podnětem bylo potopení lodi Lusitanie německou ponorkou. Proti takové převaze nemohli už Němci vzdorovat a jejich generálové se v podstatě rozumně rozhodli kapitulovat, ještě když jejich jednotky stály na nepřátelském území. Co ovšem následovalo, byla orgie pomsty. Německo bylo poníženo, zatíženo nesplatitelnými reparacemi, muselo se vzdát území Alsaska a Lotrinska i území na východě, kde vzniklo nové Polsko. Velké části území na západě byly obsazeny jako záloha na reparační platby Potupný mír v pavilónku Trianon ve versailleských zahradách byl podnětem k novému konfliktu. Neuplynuly ani tři roky a v mnichovských pivnicích už řečnil před velkým obecenstvem bývalý desátník německé armády, ovšem rakouský občan – Adolf Hitler a volal po pomstě. A byl vyslyšen. Šílenství masového vraždění mělo vstoupit do své nové, ještě hroznější fáze.
To vše začalo před sto lety z pouhé bezstarostnosti a entuziasmu. Předpokládalo se, že při tehdejší provázanosti národních ekonomik a stavu válečné techniky je stejně dlouhá a velká válka nemožná. Pokud vám to připomíná některé úvahy a výroky politiků ze současnosti, není to podobnost náhodná. Podobně totiž mysleli lidé vždy. I dnes ale panuje na světě napětí, dané tentokrát počínajícím nebo aspoň hrozícím nedostatkem přírodních zdrojů a boje o každý ostrůvek v moři, pod kterým by se mohlo nacházet ložisko ropy, jsou na denním pořádku. Poučilo se lidstvo na těch sto let? Na první pohled to tak opravdu nevypadá, právě sto let od začátku první světové války zuří na světě tolik válečných konfliktů jako snad ještě nikdy od roku 1945. Lidé umírají v Sýrii, Gaze, Iráku, Libyi, na Ukrajině, občanská válka zuří i v Somálsku (tu už nikdo ani neregistruje), v Mali či v Nigérii. Přesto je něco jinak. Evropská Unie přece jen znamená stabilitu v centru starého kontinentu, je to dostatečně robusní struktura, aby zabránila celoevropskému konfliktu. Asie či Afrika ovšem takovou strukturu nemají a zde je situace mnohem labilnější (Liga arabských států nemá zdaleka tak pevnou strukturu a schopnost sledovat společnou politickou linii. Sice i v Evropě při posledních volbách získaly na síle strany nacionalistické, toužící po rozpadu této struktury a zavedení národních autoritativních režimů, nemají ale sílu, aby proces integrace zvrátily. Jejich pokusy vytvořit v evropském parlamentu vlastní frakci selhaly, je už v jejich národním charakteru, že nejsou připraveny na spolupráci s jinými národy. Není je třeba brát příliš vážně, jejich voliče ale ano. Pokud si politici myslí, že se bláznovství roku 1914 už nikdy nemůže opakovat, dokazují právě to, že nic nepochopili. Ani v roce 1914 si nikdo nedokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát. Jen pár jestřábů v generálních štábech spřádalo svoje sítě a toužilo po slávě vítěze a po svých památnících. Myslíte si opravdu, že dnes takoví jestřábi nejsou?
Rozdrobení Evropy znovu na národní se žárlivostí a tlumenou nenávistí se pozorující státy by byl první krok do záhuby.

Pod tímto jménem vnímáme tři malé republiky na pobřeží Baltického moře Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Od roku 2004 jsou členy Evropské Unie a NATO, čili součástí našeho životního prostoru, přesto se o ně sotva někdo zajímá. Snad jen v poslední době v souvislosti s krizí na Ukrajině a novým záchvatem ruského expansionismu se objevily tyto státečky ve světových zprávách jako potenciálně ohrožené země, rychle ale z nich zase zmizely. Na skutečné ohrožení totiž nikdo vážně nevěří.
Estonsko má 1 300 000, Lotyšsko 1 900 000 a Litva 3 400 000 obyvatel, dohromady tedy asi šest a půl milionu lidí a proto se zdá být docela legitimní otázka, proč se ti tři trpaslíci nedají dohromady a nevytvoří nějakou společnou unii. Otázka je, zda by něco takového bylo vůbec možné a pokud by bylo, zda by to mělo nějaký smysl.
Litevci a Lotyši se považují za bratry a Estonce berou jako bratrance. To souhlasí, ale jen pokud se člověk zabývá jejich řečí. Litevština a Lotyština jsou si skutečně příbuzné, i když v litevštině nacházíme stopy mnohaletého soužití s Poláky v jednom státě, a proto „děkujeme“ se řekne „děkujamy“ a „prosíme“ „prošamy“, v lotyštině tyto prvky chybí. Estonština pak nemá s těmito jazyky vůbec nic společného, je to ugrofinská řeč blízce příbuzná s finštinou, zřejmě ještě příbuznější než čeština se slovenštinou. Každopádně natolik příbuzná, aby Finové využívali chybějící jazykové bariéry k výpravám přes Finský záliv do Tallinu (je to z Helsinek 80 km a rychlým člunem jeden a půl hodiny cesty) k výpravám za alkoholem ale i jiným zbožím. S třetím jazykem této jazykové skupiny maďarštinou spojuje Estonce jenom gramatika, slovní zásoba je naprosto odlišná. Estonština se pyšní tím, že má čtrnáct pádů, finština údajně osmnáct a maďarština dvacet čtyři, pokud jsem to ale správně pochopil (kamarádka Eszter mne teď určitě ráda opraví a já v to doufám), spočívá to v tom, že se předložky připojují na konec slova jako přípony, a slovo se tím tedy mění, takže v podstatě kolik předložek, tolik pádů. Každopádně jestliže si Lotyš s Litevcem mohou rozumět, Estonci jim nerozumí prakticky nic.
Ovšem kulturně a hospodářsky je to už zase něco úplně jiného. Tady mi zase připadají Estonci a Lotyši jako sourozenci, zatímco Litva hraje roli vzdáleného bratrance z třetího kolena. Estonsko se po vymanění z Ruského impéria orientovalo hospodářsky ihned a úspěšně na skandinávské země. Finské a následně i švédské, dánské a norské investice posunuly těžiště obchodu a hospodářského života země na sever a na západ, Lotyši se vydali na stejnou cestu trošku váhavěji (chyběl velký bratr, jehož našli Estonci v podobě Finska). Litva zůstala na Rusku ze všech těchto zemí hospodářsky nejvíc závislá, jak co se týká energetiky, tak i obchodu. (I když se od Sovětského svazu odtrhla jako první a stálo ji to 15 mrtvých a stovky zraněných, když proti demonstrantům zasáhl tehdy ještě gorbačovský OMON) IKEA ovšem vyrábí velkou část své produkce v Estonsku a Lotyšsku (většina země je pokryta lesem a tedy nevyčerpatelnými zdroji dřeva). Co se týká kultury, jsou i zde podstatné rozdíly. Pravým kultem v Estonsku a Lotyšsku jsou pěvecké festivaly. V amfiteátrech s kapacitou statisíc lidí zpívá pod vedením dirigenta najednou třicet či čtyřicet tisíc lidí národní písně. Litva se k této tradici připojila, je to ale převzatá kultura od severních bratranců. Nábožensky je pak Litva bigotně katolická (zákaz potratů a umělého oplodnění) Lotyšsko a Estonsko se hlásí k luteránskému protestantismu augsburského vyznání, a tím pádem jsou výše uvedené zákroky povolené a volně přístupné.
Můžeme říct, že společné mají tyto tři státy jen počasí. Navíc jsou obyvatelé těchto států ochotni koupat se v moři i při teplotách vody pod dvacet stupňů – mají své pláže – Estonci v Parnü, Lotyši v Jurmale u Rigy a Litevci v Palanze v blízkosti Klajpedy. Když jsme tam byli, pršelo, mžilo nebo bylo zamračeno šest dní ze sedmi, jen jeden den uhodila vedra (až dvacet stupňů ve stínu), takováto vzájemnost ovšem zřejmě na společný život v jednom státním útvaru nestačí. Že by se v případě počasí mohlo jednat o náhodu, vyvrátila estonská průvodkyně Monika, která nás pozdravila slovy: „Počasí je takové, jako je a takové i zůstane. Prostě proto, že je takové vždy.“
Země a národy jsou ovšem poznačeny především svými dějinami. A ty mají tyto země hodně odlišné. Tedy zatímco se Estonsko a Lotyšsko vyvíjely společně, Litva byla po staletí někde úplně jinde.
Začátky kontaktů místních kmenů s evropskými dějinami jsou dějinami jejich pokřesťanšťování. Litevci byli poslední pohané v Evropě (oficiálně přijali křesťanství až roku 1413). Odpor pobaltských slovanských i neslovanských kmenů byl důvodem, proč byl k jejich pokřtění povolán ze Svaté země Řád německých rytířů. Tento řád, vzniklý v Palestině v roce 1190, byl pozván mazovským knížetem Konrádem v roce 1225 do Pobaltí, aby pomohl pacifikovat odbojné a stále ještě pohanské Prusy. (Při pokusu tyto severní Slovany pokřtít zahynul i pražský biskup svatý Vojtěch), v roce 1226 pak jejich misi posvětil svou Zlatou bulou z Rimini císař Friedrich II.
Druhým centrem christianizace se stalo město Riga. Už ve dvanáctém století se zde snažili o šíření křesťanství různí němečtí mniši, ovšem bez úspěchu. Nešlo to ani po dobrém, ani po zlém, dvě křížové výpravy v letech 1193 a 1198 dopadly žalostně, první byla rozprášena, druhá sice dokázala místní Livy porazit, ovšem v bitvě padl biskup Bertold, a protože křižáci nevěděli, co mají bez něho po vítězství dělat, šli domů.
Až přišel z německých Brém biskup Albert. Ten nechal nic náhodě. Na jaře 1200 se vylodil s 23 loďmi a 500 bojovníky u ústí mohutné řeky Daugavy (někdy je v české literatuře označovaná jako západní Dvina, německy se pak nazývá Düna). O rok později založil město Rigu a v roce 1202 Řád mečových rytířů (Fratres militce Christi) podle vzoru Templářů a ti začali šířit křesťanství oním mečem, který si dali do znaku. Dařilo se jim to úspěšně až do roku 1236, ( do té doby dobyli a dostali pod svou kontrolu skoro celé území dnešního Estonska a Lotyšska, jen sever okolo dnešního Tallinu zůstal pod dánským vlivem), kdy bylo jejich vojsko zcela zničeno v bitvě v bažinách u vesnice Saule. Padl i velmistr s 48 řádovými bratry a zbytek pochopil, že není schopen dále samostatné existence a spojil se do jednoho řádu s oněmi Německými rytíři, působícími v Prusku, jako autonomní část tohoto řádu.

5 dubna 1242 byl řád poražen v bitvě na zamrzlém!!! Čudském jezeře (tolik k místnímu klimatu, ještě v dubnu byl led jezera schopen unést obrněné rytíře i s jejich rovněž obrněnými koňmi) Alexandrem Něvským. Porovnáme-li dokumentované ztráty livským kronikářem, jenž píše o dvaceti mrtvých a šesti zajatých rytířích s monumentálním filmem Sergeje Ejzenštejna „Alexandr Něvský“, jenž natočil ze Stalinova popudu, aby zvýšil morálku Rudé armády a symbolizoval velké vítězství ruského národa nad německou agresí, dojdeme k poměrně velké disproporci, nicméně i tyto ztráty stačily na to, aby Řád zastavil všechny další pokusy expandovat na východ, Čudské jezero a řeka Narva se staly východní hranicí řádového vlivu (a jsou touto hranicí i dnes). Sever Estonska s Tallinem (tehdy a ještě dlouho potom se jmenoval Reval) vlastnili Dánové, kteří Reval i založili. V roce 1346 však dánský král potřeboval nutně peníze a tak toto území prodal řádu. Estonsko a Lotyšsko, nazývané tehdy společným názvem Livonsko se sjednotily pod jednou vládou ozbrojených německých mnichů.
Litevci, zejména pak jejich severní kmeny Žmudíni, byli pro Německé rytíře tvrdým oříškem, jenž nebyli schopni po celá staletí rozlousknout. O Žmudínech (neboli Žemaitech, jak se nazývají litevsky) se vypráví následná anekdota. Vyhlásili válku Číně. V Číně si toho ovšem nikdo nevšiml. Žmudíni se cítili uraženi a poslali nové vyhlášení války do Pekingu, tentokrát velmi urážlivým tónem, Nato se objevili čínští vyslanci. „Kolik mužů jste schopni postavit do pole“ ptali se Žmudínů. „Sto mužů ve zbrani,“ zněla hrdá odpověď. „A kolik vojáků máte vy?“ „Padesát milionů.“ odpověděli Číňané. „A v případě potřeby můžeme povolat zálohy dalších padesát milionů.“ „Vidíš,“ obrátil se vyčítavě jeden Žmudín na druhého. „Na to jsi vůbec nemyslel. Kam my je proboha jenom všechny pochováme?“
Je zřejmé, že s takto bojovným národem se křižákům prostě nedařilo. Zejména, když nad nimi drželo ochrannou ruku velkoknížectví litevské, které se po bojích s Tatary zmocnilo rozsáhlých území někdejší Kyjevské Rusi a sahalo téměř až k Černému moři a obsazením početných ruských knížectví expandovalo až za Smolensk. Hranice litevského velkoknížectví se táhla pouhých 200 kilometrů od Moskvy. V roce 1386 se litevský kníže Jagello nechal pokřtít a poté se oženil s dědičkou polského trůnu Jadwigou a stal se tak polským králem. Polsko a Litva se staly personální Unií – tedy dvěma státy s jedním společným panovníkem. Jeho bratranec Vitold, známý na Litvě jako Vytaustas se s Jagellem nakonec dohodl a uznal jeho nadvládu.
Toto spojenectví vedlo k válce s Řádem a k vítězství nad ním v nesmírně krvavé bitvě u Grünnwaldu v roce 1410. Je zajímavé, že jak v polských, litevských ale i našich učebnicích se bitva jmenuje podle obce Grünnwaldu, v německé literatuře je všude označována podle nedaleké vesničky Tannerberg. Toto pro vývoj litevské a i polské státnosti rozhodující utkání rozhodli Litevci. Úsměv budí rozdílná interpretace jejich taktiky. Zatímco se Poláci naivně domnívají, že špatně vyzbrojení Litevci prostě nevydrželi nájezd obrněných řádových rytířů a dali se po krátkém odporu na útěk, každý pravověrný Litevec ví,  že velkokníže Vitold po hodině boje prostě stáhl své jednotky z bitvy, znovu je přeformoval a pak se do bitvy vrátil, aby Němce definitivně porazil.. Je ovšem pravda, že tři jejich smolenské pluky neutekly, ale probily se k bojujícím polským oddílům a tím hrdinně zabránily, aby mohli Němci Poláky napadnout z boku a také výkon Vitolda, jenž dokázal zadržet prchající vojáky a znovu je zformovat, je na středověk něco nevídaného. Tehdy když už se prchalo, tak se prchalo, návrat do bitvy byl věc tak nevídaná, že jejím důsledkem byla porážka Německých rytířů a téměř vybití členů řádu. Ne nadarmo je Vitold na obrovském obraze Jana Matejky (v Muzeu Narodowem ve Varšavě – zmenšená kopie na hradě Trakai na Litvě) v centru obrazu, zatímco polský král Jagello se musel spokojit s místem na jeho pravém okraji. Což někteří Poláci nelibě nesou. Litevci na toto své legendární vítězství nikdy nezapomněli, litevsky se Grünnwald řekne Žalgiris. A to už sportovní fanoušci větří, odkud pochází například název legendárního basketbalového klubu Žalgiris Kaunas. Basketbal je na Litvě národní sport číslo jedna, Lotyši hrají lední hokej a Estonci fotbal. Ani tady se tedy ony tři pobaltské národy neshodnou.

Koncem středověku se tedy formoval základ dnešních státních národů. Zatímco Estonci a Lotyši byli výhradně rolníci a neměli žádné zastoupení nejen mezi livonskou šlechtou, ale ani mezi kupci hanzovních měst Revalu a Rigy, Litevci měli svou šlechtickou reprezentaci, hrdou na své válečné úspěchy a později se rychle polonizující vlivy rozvinutější a renesancí poznamenané polské kultury. Proto byli Litevci vždycky bojovnější a více rebelovali proti centrální moci, jejich jazyk byl v době carského Ruska dokonce od roku 1863 úředně zakázán v době, kdy lotyšština a estonština v podstatě teprve vznikaly.
Stabilní situaci z patnáctého století změnila Lutherova reformace. Nejen, že se k ní ihned už v letech 1522 a 1524 připojila města Reval a Riga, ale v roce 1525 přestoupil na luteránství i velmistr Řádu německých rytířů!!! Autonomní mistr v Livonsku dokázal sice na čas uchránit katolický charakter řádu, ale to už oslabení Livonské konfederace využil ruský car Ivan Hrozný. Moskevské Rusko se stalo nepříjemným sousedem Livonska už v roce 1485, kdy obsadilo Novgorodské knížectví, s nímž rytíři udržovali korektní vztahy. Už Ivan III. Kalita postavil naproti řádovému hradu v Narvě pevnost v Ivangorodu. Teď jeho potomek Ivan IV. pochopil, že Rusko potřebuje nutně přístup k moři a hodlal ho získat zbraněmi. A dělal čest svému jménu „Hrozný“. V roce 1558 vtrhla jeho vojska do Livonska, dobyla a zničila sídlo řádového mistra na hradě Césis a uvrhla prosperující území do bídy. Ostatní místní velmoci totiž vzestup Ruska nehodlaly akceptovat. Do Livonska vtrhla i vojska švédská, dánská a polská. Válka trvala až do roku 1582 a skončila ruskou porážkou. Když Ivana napadli od jihu Tataři a v roce 1571 dobyli a vypálili Moskvu, nemohl ani car bojovat úspěšně na dvou frontách a nakonec se musel Livonska vzdát.
Livonská válka změnila mapu a strukturu obyvatelstva v zemi rozhodujícím způsobem. Nejen, že válka zdecimovala především venkovské obyvatelstvo. Ale mistr řádu Kettler roku 1561 rozpustil řád, přestoupil taky na evangelickou víru (proto je Lotyšsko a Estonsko dodnes protestantské), „zprivatizoval“ majetek řádu a stal se vévodou Kuronským. I pro Litevce došlo k rozhodující změně. Poznali tváří v tvář řádícím ruským vojskům svou neschopnost vzdorovat samostatně velkému soupeři na východě a rozhodli se vstoupit do polského státu. V lublinské smlouvě z roku 1566 se stali integrální částí polského království. Tato tzv. „lublinská unie“ byla posledním velkým činem polského krále Zikmunda II. Augusta, posledního Jagellonce na polském trůnu. Po jeho smrti v roce 1572 se Polsko stalo dědičnou monarchií, po trapné epizodě s anjouským kandidátem Jindřichem se králem stal Štefan Bátory. Ten se tedy stal novým králem oblasti Livonska s výjimkou severu okolo Tallinu, kde se usadili Švédové a ostrova Sääremää, který koupili Dánové. Město Riga bylo ještě několik let samostatné, pak se ale dobrovolně z hospodářských důvodů připojilo k Polsku.
V roce 1621 udeřili Švédové. Jakoby to byl trénink na jeho pozdější legendární vítězná tažení v třicetileté válce, napadl král Gustav Adolf Poláky a vyhnal je z Livonska, od roku 1629 bylo celé území dnešního Lotyšska a Estonska švédské. Poté se švédský král vydal do Německa a v bitvě u Lutzenu v roce 1632 doplatil na svou krátkozrakost a zahynul. Na skoro sto let bylo teď Livonsko švédské. Ale velký ruský medvěd na východě nespal.

Co se nepodařilo jeho předchůdci Ivanovi, dokázal jeho nástupce Petr I. Veliký. Švédsko stálo tentokrát proti Rusku samo. I když Rusové utrpěli nejprve u Narvy strašnou porážku, válka se nakonec rozhodla daleko na jihu na ukrajinské stepi. Po ztracené bitvě u Poltavy v roce 1709 už Švédové nedokázali svá území na jih od Finského zálivu udržet. Mírem v roce 1721 přešlo území Estonska a severního Lotyšska včetně Rigy do držení Ruska a zůstalo v něm dalších dvě stě let až do roku 1918. Jižní Lotyšsko na jih od Rigy patřilo jako vévodství Kuronské sice formálně nadále do polského státu jako jeho autonomní část, i tady ale uplatňovali Rusové svůj vliv. Kateřina II. pak ovládnutí Pobaltí dokončila, při třetím dělení Polska v roce 1795 si Rusko přivtělilo téměř celou Litvu až po řeku Němen, na západ od této řeky pak bylo Prusko. Když Napoleon vytvořil Velkovévodství Varšavské, Litva z tohoto jeho činu nijak neprofitovala, naopak, po Vídeňském kongresu převzalo Rusko i území na západ od Němenu a začalo s brutální rusifikací. Opakovaná povstání v letech 1830 a 1863 nic nepomohla, odvetou byl jen o to tvrdší útisk. Litevci nevzpomínají v nejhorším na sovětskou okupaci, ta ruská v období carismu byla údajně pro národ mnohem zhoubnější.
V Lotyšsku a Estonsku nebyl útlak zdaleka tak hrozný, naopak, tyto země vzkvétaly. Důvodem bylo, že si místní německá šlechta nechala ještě od Petra Velikého potvrdit určitou autonomii, což jí mimo jiné umožnilo zrušit nevolnictví v Livonsku už v roce 1816 (V Rusku samotném se tak stalo až v roce 1861). To vedlo k imigraci do měst, rozvoji průmyslu Pobaltí se stalo dynamicky se rozvíjejícím regionem. A začalo zpívat. První pěvecký festival národních písní se konal v roce 1869 a založil tradici, jež trvá dodnes. Ani Sověti si nedovolili tento výraz estonské národní identity zakázat, zrušili pouze číslování festivalů. Během první světové války se Pobaltí dostalo pod německou okupaci a poté, co Němci v listopadu 1918 kapitulovali, podařilo se pobaltským národům s pomocí britských intervenčních oddílů odrazit útok Rudé armády a vyhlásit samostatnost. Hranice Estonska a Lotyška vznikly v podstatě rozdělením někdejšího historického Livonska na základě jazykové hranice, Litva měla podstatně větší problémy, ne ale s Rusy, nýbrž s Poláky. I Polsko bylo v roce 1918 novým státem a president Pilsudski pocházel bohužel z Vilnjusu (kde tehdy ovšem žila většina polského obyvatelstva). Dokázal tedy Vilnjus získat pro Polsko, Litva se mohla těšit z německého Memelu (dnešní přístav Klajpeda) V roce 1939 se ovšem musela Memelu vzdát ve prospěch Hitlerova Německa, za to dostala po porážce Polska v září 1939 Vilnjus. To ovšem už byla na základě smlouvy Molotov/Riebentrop vydaná na milost a nemilost Stalinovu Sovětskému Svazu. Ne nadarmo žertovali Litevci trpce, že Vilnjus se stal litevským, ale Litva ruskou. V roce 1940 pak následovala sovětská okupace a zánik samostatnosti – všechny tři republiky byly během 4 dní (3.-6. srpna 1940) přijaty do bratrské náruče Sovětského svazu jako tři svazové republiky. Týden před přepadem Sovětského svazu Německem 13-14 června 1941 pak začaly masové deportace na Sibiř – celkem bylo během těchto dvou dní odvlečeno na 40 000 lidí, nejen politiků bývalých samostatných republik, ale i lidí majících jakékoliv kontakty na západ včetně filatelistů – sbírat známky bylo v Pobaltí čtyřicátých let smrtonosné hobby.
Místní Němci na základě německo-ruské dohody vycestovali už před ruskou okupací do Německa, kde ovšem žili v táborech. V roce 1941 se s postupující německou armádou vrátili. Litevci, Lotyši a Estonci vítali Wehrmacht jako osvoboditele, rasově myslící noví okupanti je ale bolestně zklamali. Německá okupace byla ještě horší než ta ruská a ne nadarmo existují dnes ve všech třech republikách „Muzea okupace“, která mezi sovětskou a německou okupací nerozlišují.
V roce 1944 obsadila postupující Rudá armáda většinu Lotyška, Estonska a Litvy, pouze v kuronském kotli se bránila německá armádní skupina Kurland s 19. pěší divizí SS, v níž byli i početní lotyšští vojáci až do německé kapitulace 8, května 1945. Přístavy Liepája a Ventspils tedy sovětští vojáci nikdy nedobyli. I to svědčí o tom, že Lotyšům možný návrat do Sovětského svazu nijak nevoněl.
Což ovšem nehrálo žádnou roli. Všechny tři republiky byly začleněny do Sovětského svazu, Litva zvětšená o oblast Vilniusu, protože Polsko ztratilo na základě Jaltské konference svá východní území a polské obyvatelstvo bylo přesídleno do Slezska.
Svou současnou samostatnost získala Litva, Lotyšsko a Estonsko po zdlouhavém boji v letech 1988 – 1991. Už jedenáctého března 1990 vyhlásil litevský parlament nezávislost a Sovětský svaz odpověděl hospodářskou blokádou. V lednu 1991 přerostly nepokoje ve Vilniusu v krvavé srážky, sovětské oddíly OMON tehdy ještě gorbačovského Sovětského svazu zabily 15 lidí a na 500 jich zranily. Kontrolu nad vzpurnými Litevci ale Sověti už nezískali a po puči generálů v Moskvě 19. srpna 1991 vyhlásily i obě zbývající země nezávislost a 6. září 1991 byla jejich nezávislost uznána nejvyšším sovětem SSSR. Velkou zásluhu na tomto postoji měl tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin a proto je možno narazit v Tallinu na jeho památník. Stejně jako na Islandskou ulici ve Vilnjusu, Island byl totiž jedinou zemí, který si nic nedělal z tehdejší progorbačovské politiky Západu a uznal samostatnost Litvy už 12. února 1991. Na Litvě tedy tekla krev, v Lotyšsku a Estonsku ne, tam se zpívalo. Revoluce 1991 je tam nazývána „Zpívající revolucí“ – možná Lotyši a Estonci zpívali tak dlouho, až to Rusové nemohli poslouchat a odtáhli.
Následovaly tradiční těžkosti nově vzniklých států, navíc zatížených velkou národnostní nehomogenitou s početnými menšinami především ruského obyvatelstva. Zatímco na Litvě tvořili Litevci 81 procent obyvatelstva, v Estonsku to bylo jen 64 procent a v Lotyšsku dokonce jen 54 procent. Rusové v Lotyšsku přdstavovali 33 procent obyvatelstva a v hlavním městě Rize tvořili dokonce většinu.
Nicméně všechny tři republiky dosáhly přijetí do EU, NATO a začlenění do západoevropských kultur. Jak velké oběti je to stálo, o tom snad příště. Rád bych v příštích několika týdnech poreferoval o mých zážitcích z cest po Pobaltí a snad nalákám několik mých čtenářů k tomu, aby mne tam následovali.
Zatím tedy „Tere“, „Labrit“ a „Labas“, což odpovídá v estonštině, lotyšštině a litevštině našemu „ahoj“

Tato otázka může někomu připadat trošku podivná. Přece je všechno jasné. Vše je zdokumentováno do detailu. Mladistvý srbský atentátník Gavrilo Princip zastřelil následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, vévodkyni z Honebergu.
Proběhly soudní procesy, obvinění se přiznali a byli popraveni nebo uvězněni (povětšinou ve vězení zemřeli). Co je tady tedy nejasného?
Při bližším pohledu na dění v Sarajevu v červnu 1914 se ale objevují stále větší otazníky. Kdo se vlastně skutečně chtěl zbavit Františka Ferdinanda a kdo chtěl jeho smrt politicky využít?

František Ferdinand nebyl ani ve Vídni příliš oblíben. Císař František Josef ho přímo nesnášel, v Budapešti věděli o jeho chorobné nenávisti k Maďarům a jeho plánech na reformu (federalizaci) říše a nenáviděli jej tedy víc než mor. V hlavním vojenském rakouském štábu byl krajně neoblíben, protože byl jednoznačně proti jakékoliv válce. Zcela správně totiž odhadl, že Rakousko není na válku připraveno (materiálně ani lidsky) a to ani na „malou lokální“ válku proti Srbsku, natož pak na velký celosvětový konflikt. Znal se příliš dobře s německým císařem Vilémem II. (svým možná jediným politickým spojencem a snad dokonce i přítelem) než aby nevěděl, jaké světy dělí výzbroj a hlavně morálku armády německé a rakouské. To ovšem nechtěli vidět „jestřábi“ v rakouském generálním štábu shromážděni okolo jeho náčelníka Konráda von Hötzendorf. Německo mělo ovšem taky své strategické zájmy na Balkáně, i když ne územní. Šlo o spojenectví s Tureckem. Turecko, poražené v roce 1912 spojenými vojsky balkánských států, přišlo prakticky o všechna svá evropská území (s výjimkou malinké části okolo Edirne) a muselo se před dalšími útoky expanzivně naladěných Bulharů a Srbů bránit. Našlo spojence v Německu, které zase v této ose vidělo možnosti expandování – především hospodářského – na střední a dálný východ. Německo bylo průmyslovou velmocí a potřebovalo nutně odbyt pro své zboží. Svět byl ovšem rozdělen mezi koloniální velmoci Francii a Velkou Británii, které se dovozu německého zboží na své území a do svých kolonií ze všech sil bránily. Turecko bylo řešením. Ovšem Balkán musel být zpacifikován. I císař Vilém tedy nebyl proti tomu, aby bylo Srbsko přivedeno k rozumu. Nad odpůrcem války Františkem Ferdinandem tedy nedržel ochrannou ruku vůbec nikdo.
Manévry v Bosně byly otevřenou protisrbskou provokací, podobně jako Putinovy manévry u východní ukrajinské hranice. To všichni věděli. Bylo jasné, že tyto manévry přivedou srbské nacionalisty k šílenství a ti hráli od roku 1903 od zabití krále Alexandra a jeho manželky Dragy významnou roli. Srbové, snící o velkém Srbsku, jež by zahrnovalo všechno srbsky mluvící a myslící obyvatelstvo, byli na nejvyšší míru podrážděni anektováním Bosny a Herzegoviny Rakouskem-Uherskem v roce 1908. Rakousko bylo sice v této hornaté zemi přítomno jakožto správce už od roku 1878, jenže dokud zemi pouze spravovalo, měli Srbové naději, že jednou ta země s velkým podílem srbského obyvatelstva připadne nakonec jim. K čemu byla srbská menšina ochotna, se ukázalo přece ve válce v devadesátých letech dvacátého století. Jejich území, opisující zhruba někdejší militaristickou rakouskou hranici proti Turkům a sahající tedy u Zadaru až skoro k moři, bylo pro nacionalistkou srbskou vládu lákavým soustem – a Rakousko to vědělo a hlasitě o tom mluvilo.
Rozhodnutí navštívit po úspěšných manévrech hlavní město Bosny Sarajevo se dá ještě logicky pochopit, správcem země byl ostatně generál Potiorek, jenž byl považován za osobního přítele následníka trůnu a jeho pravou ruku. I Franz Ferdinand si to o něm myslel. Bylo tomu ale opravdu tak? Potiorek už totiž dávno stál na straně válečných štváčů a chtěl se rychlým dobytím Srbska osobně proslavit. Nakonec se mu skutečně dostalo v roce 1914 pochybné cti vést vojenský útok na Srbsko. Dopadl žalostně. Rakušané tažení prohráli a Potiorek, který nikdy neopustil Sarajevo a všechny vojenské operace řídil odtud ze své kanceláře, aniž by jen jednou jedinkrát navštívil frontu, utrpěl vážné zranění, když mu při zapalování dýmky vybuchla v ruce krabička se sirkami. Na toto své válečné zranění byl patřičně hrdý.
František Ferdinand nicméně svému příteli důvěřoval.
A teď se dostaneme k problematickým bodům arcivévodovy návštěvy. Vím, že okolo každého atentátu, okolo každé události vznikají aicky spiklenecké teorie. Budu se tedy držet zpátky a pokusím se pouze uvést fakta, která mi připadají podivná.

Přivítám protinázory či diskusi o oněch faktech, rád se poučím a v žádném případě si nenárokuji monopol na pravdu. Ale teď bod po bodu.
O návštěvě arcivévody Františka Ferdinanda referovaly všechny noviny a to i ty bělehradské. V novinách byla uvedena PODROBNÁ TRASA, po které se bude arcivévoda městem pohybovat. Všichni atentátníci taky přiznali, že své plány organizovali podle této novinové zprávy a že jim při organizace atentátu rozhodujícím způsobem pomohla. Kolona aut s arcivévodou jela až okolo tří atentátníků, přičemž první dva Mehmedbašič a Čubrilovič dostali v poslední chvíli strach a nezaútočili. Až třetí z nich Nedeljko Čabrinovič svou bombu na auto arcivévody hodil.
Celou trasu městem jistilo 36 – slovy třicet šest policistů! Víc jich policejní sbor města Sarajeva neměl. Armáda zůstala v kasárnách a to přesto, že do města přijel jejich vrchní velitel a jednalo se o návštěvu spojenou s vojenskými manévry. Krátce – bezpečnost arcivévody nebyla vůbec zajištěna, nedovedu si představit, že by za tím byl jen obvyklý rakouský šlendrián.
Automobily, v nichž arcivévoda a jeho doprovod jeli, nepatřily armádě ani městu Sarajevu. Byly z větší části pro tuto příležitost zkonfiskovány místním podnikatelům a boháčům. Ani řidiči nebyli vojáci či policisté, prostě profesionální řidiči, ale dobrovolníci. Druhý vůz v koloně, v němž jel sarajevský starosta a velitel sarajevského policejního sboru patřil srbskému podnikateli Jovanovičovi, někdejšímu dodavateli vojenského materiálu rakouské armádě v Bosně, jenž ale za Potiorka jakožto Srb o všechny smlouvy s armádou přišel. Řidičem tohoto vozu pak byl jistý Ofner, dobrovolník. Právě tento vůz postoupil po prvním atentátu, kdy se arcivévoda nepochopitelně rozhodl navštívit zraněné z prvního atentátu v nemocnici, z druhého místa v koloně na místo první. A právě tento vůz na nábřeží chybně odbočil a zavedl tak arcivévodu přímo před pistoli Gavrila Principa.

Zůstal pak stát, arcivévoda logicky za ním taky, poté začal couvat, z arcivévody se stal náhle z pohyblivého cíle cíl statický, který nemohl netrefit ani nevycvičený student Gavrilo. Řidič Ofner zmizel za rabování po atentátu (rakouská policie nečinně přihlížela národnostním nepokojům ve městě, jež po atentátu vypukly, protože věřila, že to podpoří válečnou morálku). Podnikatel Iovanovič se svou dcerou byli přechodně zadrženi a bylo na ně uvaleno domácí vězení, posléze ale dostali pasy a možnost vystěhovat se do Paříže. Vyslechnuti nikdy nebyli.
Nikdy se tedy nedozvíme, zda onen Ofner odbočil před hlaveň Gavrila Principa opravdu omylem, či zda měl k tomu přesné instrukce. Nezapomeňme, že s ním v autě seděl i velitel policejního sboru města Sarajeva!
Samozřejmě že se už nikdy nikdo nedozví, zda byl atentát opravdu činem srbské tajné služby, jak tvrdila obžaloba (ani jeden z atentátníků se k vazbě na oficiální srbská místa nepřiznal). Za jisté platí, že se atentátníci setkali s velitelem srbské tajné služby (od roku 1913) Dragutinem Dimitrovičem. Zda tento jednal ve jménu srbské vlády nebo organizace Černá ruka, již vedl a která usilovala o sjednocení všech Srbů v jednom státu není známo Nicméně předseda srbské vlády Nicola Pašič se údajně snažil atentátu zabránit, protože si uvědomoval jeho možné fatální následky.(V důsledku atentátu zakázal „Černou ruku“ a Dimitroviče nechal nakonec v roce 1917 popravit). Možná byl atentát jen bláznivým činem srbských mladistvých anarchistů, kteří chtěli zabít symbol, jímž arcivévoda František Ferdinand určitě byl. Anebo možná přece jen v pozadí tahali drátky páni z Vídně, kteří se chtěli arcivévody zbavit a potřebovali záminku na uskutečnění svých válečných plánů. Po válečném „jestřábovi“ Konrádu von Hötzendorf se v Grazu jmenuje jedna z nejdelších a nejvýznamnějších ulic. Bez svých zásluh na rozpoutání největšího masakru v dějinách lidstva by to zřejmě nedokázal.
Faktem je, že smrt následníka rakouského trůnu a jeho manželky posloužila jako záminka k rozpoutání největších hrůz, jaké svět kdy do té doby zažil. Zda ti, kdo atentát připravovali, s tím opravdu počítali, o tom se dá pochybovat, Ale člověk zřídka dohlédne následky svých činů.
Srbové ostatně doplatili na tento čin nejvíce. Ze čtyř milionů obyvatel Srbska v roce 1914 zahynul celý jeden milion – tedy 25 procent. Pokud člověk uváží, že i v druhé světové válce, jež se oprávněně považuje za pokračování té první, zahynulo opět 20 procent obyvatelstva tehdejší Jugoslávie a srbské obyvatelstvo v Bosně se zredukovalo z 1 200 000 na 600 000, tedy na polovinu, běhá člověku tak trochu mráz po zádech. Být Srbem nebyl nikdy záviděníhodný osud.
Není ostatně ani dnes, vzpomeneme si ještě na bombardování Srbska americkými letadly v roce 1999, aby byla umožněna samostatnost Kosova?