Očkovat – ano nebo ne?

Otázka více než provokativní. Jenže s těmito provokacemi musím žít už celá desetiletí.  Nyní celá diskuse znova vzplála – impuls je neobyčejně silná epidemie spalniček – jen v Německu 20 000 případů a dokonce jedno úmrtí – šestiměsíční kojenec tomuto onemocnění podlehl.  Spalničky (latinsky morbilli a slovensky osýpky, německy masern) sice platí za relativně málo nebezpečné onemocnění, přesto ale mohou být vedle vyrážky komplikovány životu nebezpečnými komplikacemi – zápaly plic a mozkových blan. V rozvojových zemích způsobují až 1,7 milionu úmrtí ročně (statistika z roku 2000). Světová zdravotnická organizace se snaží o vymýcení (eradikaci) tohoto onemocnění, její snaha ale stojí a padá s ochotou matek nechat své děti očkovat.

Co je principem očkování? Člověku je podán buď oslabený virus (živá vakcína), který není schopen rozvinout obraz infekční choroby, anebo mrtvý virus (mrtvá vakcína) která dodá do těla jen antigen viru s tím, že jej imunitní systém rozezná a vytvoří proti němu protilátky. Následkem je  tvorba protilátek, které dokážou zničit v případě nákazy virus ještě v zárodku, ještě než se dokáže rozmnožit a způsobit chorobu. Vytvoření těchto protilátek a aktivizace takzvaných „paměťových lymfozytů T“, které jsou schopny vir, s kterým tělo už jednou bylo v kontaktu okamžitě rozeznat, je principem očkování.

Rozdělení na živé a mrtvé vakcíny má význam – lidé s oslabenou imunitou, ať už vrozeně či následkem například chemoterapie, by se neměli nechat očkovat živými vakcínami, protože u nich hrozí, že i slabý virus může vyvolat plný obraz choroby, mrtvé vakcíny se ale bát nemusí.

Ačkoliv je prospěšnost očkování jednoznačně dokázána, najdou se totiž stále „osvícené matky“, které své děti očkovat nedávají – a ještě jsou na to pyšné. Zažil jsem dokonce i zdravotní sestry s tímto postojem, které přesvědčovaly své kolegyně, aby děti v žádném případě nenechávaly očkovat. A najdou se dokonce i lékaři, kteří odrazují své pacienty od očkování a argumentují, že se tím narušuje „přirozená imunita člověka“. A lékařská komora, která by měla proti takovým „lékařů“ nekompromisně zakročit, mlčí. I tito lékaři totiž platí lékařské komoře svých 2000 Euro měsíčně – bylo by škoda o ně přijít, je lepší dívat se jinam.

Podívejme se tedy, jak to na světě vypadalo, když měli všichni lidé ještě svou „přirozenou imunitu.“

Epidemie černých neštovic postihovaly evropskou populaci pravidelně, zemřeli na ně například i císař Josef I. či manželka císaře Josefa II. Kdo přežil, byl znetvořen, jako například francouzský revolucionář Marat, který se možná díky svému utrpení stal tak neúprosným a krvežíznivým – nepřímo tedy způsobily černé neštovice další stovky mrtvých, které poslal tento člověk na popraviště. Vedle černých neštovic řádila tuberkulóza, poliomyelitida, spalničky, záškrt a další a další choroby. Dětská úmrtnost byla prakticky padesátiprocentní. Až očkováním  (a samozřejmě i zlepšenou hygienou a výživou) se postupně podařilo dát dětem větší šanci na to, aby se dožily dospělého věku.

Historicky prvním očkováním byla vakcinace proti černým (pravým)neštovicím. Logicky, protože této epidemie se lidé vedle moru báli nejvíc. Byl to anglický lékař Jenner, který si všiml, že dojiči krav, kteří překonali tzv. „kravské neštovice“ se nenakazili neštovicemi černými. (Tyto dva viry jsou tak blízce příbuzné, že mají zkříženou imunitu). Údajně pana doktora na tento fakt upozornila jedna dojička, protože tento fakt byl mezi sedláky znám dlouho dřív, než si ho všimla lékařská veřejnost. Když doktor Jenner u oné dojičky vyslovil podezření na černé neštovice, vysmála se mu tato prostá žena slovy: „já přece nemůžu dostat neštovice, já už měla kravské.“ Uznání si pan doktor zaslouží, že se touto výpovědí zabýval, ověřil si ji a v roce 1796 začal používat viry kravských neštovic jako první očkovací vakcínu. V roce 1870 se očkování proti neštovicím stalo přímo bojovou zbraní. V čase prusko-francouzské války vypukla epidemie černých neštovic. Ve francouzském vojsku na ni zemřelo 23 000 vojáků, pruská (s německou důkladností očkovaná armáda) přečkala epidemii bez podstatných ztrát a ve válce zvítězila. Od roku 1919 bylo očkování proti pravým neštovicím v Československu určeno za povinné. Díky konsekventnímu očkování na celém světě se podařilo v osmdesátých letech hrozný virus eradikovat – tedy ve volné přírodě zničit. Posední případ byl popsán v Somálsku a v roce 1980 byl virus černých neštovic vyhlášen za eradikovaný. Viry černých neštovic se vyskytují už jen v laboratořích a tím pádem už i očkování proti nim přestalo být realizováno.

Proč se to podařilo? Protože tato choroba byla takovou strašnou hrozbou, že si vynutila spolupráci postižených nebo ohrožených. U dalších chorob to až tak úspěšné nebylo.

A přece, před očkováním umíraly stovky dětí strašnou smrtí udušením na záškrt. Dnes sice je možno proti Corynebacterium diphteriae – původci záškrtu – použít antibiotika, v čase rostoucích rezistencí baktérií proti všem dostupným antibiotikům nabývá ale očkování znovu masivně na aktuálnosti. Stejně je tomu i s černým kašlem (původce je baktérie Bordetella pertusis).

Dětská obrna přiváděla spousty dětí na kolečková křesla – pokud chorobu přežili. Letní mozková encefalitida přenášená klíšťaty způsobuje podobné těžké postižení. O tetanu ani nemluvě, strašné smrti v křečích udušením se báli už staří Řekové a proto sváděli své bitvy zásadně na loukách a ne na pooraném poli. Zarděnky, které jsou v podstatě – zejména u chlapců – neškodným onemocněním (pamatuji si, že to bylo nejlepší onemocnění, které jsem kdy měl – měl jsem nepatrnou vyrážku, cítil jsem se úplně zdravý, a přesto jsem týden nemusel do školy – bylo to něco jako mimořádné prázdniny) vedou u těhotných žen k děsivým malformacím plodu. Proti hepatitidě B neexistuje prakticky žádná úspěšná léčba, zato prakticky stoprocentně úspěšné očkování  – u hepatitidy C je to právě naopak.

Od časů geniálního Louise Pasteura se hledání očkovacích látek proti všem infekčním hrozbám stalo důležitým bodem medicínského výzkumu – A SAMOZŘEJMĚ I PRIORITOUFARMACEUNTICKÉHO PRUMYSLU. A v tom je ta svízel. Začalo se očkovat proti doslova všemu – aniž mohla být zajištěna stoprocentní úspěšnost, jako tomu je u černých neštovic či poliomyelitidy.  Očkuje se proti pneumokokům či chřipce a přesto může člověk onemocnět pneumokokovým zápalem plic či chřipkou. U chřipky je to vůbec vždy trochu loterie. Podle vývoje virů v posledních letech se připravuje vakcína, která by měla vystihnout vývoj viru. Právě letos to dopadlo naprosto špatně, vakcína se nepodařila. Chřipkový virus se vydal zcela jinou cestou vývoje, než očekávala vědecká veřejnost a vakcína neposkytla žádnou ochranu. První vakcíny chřipky (jedná se o živou vakcínu) způsobovaly vážné vedlejší účinky – buď horečky jako při pravé chřipce nebo pocit, který mi popsala řada starších očkovaných lidí „ že celou zimu sice nebyli vážně nemocní ale ani nebyli zdraví“.

Očkuje se proti rotavirům – určitě nepříjemné střevní onemocnění, v čase infuzí ale zvládnutelné – snad jen v případě, že matka průjem malého dítěte podcení, a přinese je k ošetření příliš pozdě, může mít fatální následky. Očkování živou vakcínou způsobuje ovšem slabou infekci s bolestmi bříška a to odrazuje mladé matky nejen od očkování proti rotavirům, ale slouží jim jako argument k všeobecnému odmítnutí očkování jako takového. Pak se ptám i já – je to opravdu nutné? Přiznám se, že i já mám někdy problém rozeznat, kde končí medicína a začíná pouhý business – prostý člověk pak nemá ani nejmenší šanci to rozeznat a musí se spolehnout na radu odborníků. Jejichž názory jsou ale bohužel často nejednotné.

Člověk si musí často vyslechnout argumentaci – mé děti nejsou očkované a jsou zdravé. Ano, protože profitují z toho, že absolutní většina populace je proočkovaná a proto se nebezpečné viry ve volné přírodě vyskytují jen velmi zřídka. Čím menší proočkovanost, tím větší nebezpečí nákazy – jako letos v případě oněch spalniček. Mimochodem, ono mrtvé dítě mělo jen šest měsíců, proti spalničkám se očkuje až v jedenáctém měsíci života – to dítě a jeho matka byly tedy nevinné, k zodpovědnosti by měly být hnány ony matky, které díky tomu, že své děti nedaly očkovat, rozpoutaly popsanou epidemii. Ohrozily tak nejen své vlastní děti, ale i děti jiné – v tomto případě se smrtelným koncem. Jak si to zodpoví před vlastním svědomím? Lehce, protože přímou zodpovědnost jim nikdo nepřičte.

V Německu zavedli znovu očkovací povinnost zákonem – matka, která dítě nedá očkovat, tedy porušuje zákon. Přiznám se, že o situaci v Česku nejsem dostatečně informován a budu vděčný, když touto informací někdo můj článek doplní. Rakousko se rozhodlo zase jednou pro falešný kompromis – vsadí prý na osvětovou činnost. Kdyby aspoň zakročilo proti lékařům, kteří dělají protiočkovací kampaň. Ale ani to se zřejmě nestane. V dnešním přetlaku informací, kdy na internetu může zveřejnit každý svůj názor, i kdyby to byl největší nesmysl, a řazení na stránce se řídí podle počtu kliků a ne podle kvality článku, je logicky každá mladá matka znejistěná,  protože zejména odpůrci jsou na sociálních sítích velmi aktivní. Kdo děti očkoval, nebude o tom psát, ten kdo neočkoval, bude se snažit před celým světem tento krok zdůvodnit a ospravedlnit.

Tady je prostor pro zákonodárce. Je třeba chránit děti proti přenosným chorobám, proti nezodpovědným  „osvíceným“ matkám i proti neočkovaným spolužákům a kamarádům.

Pokud tedy matka nedá své dítě očkovat a dítě onemocní – dopustila se v mých očích poškození zdraví z nedbalosti, v případě úmrtí pak se smrtelným následkem. Za takové trestné činy jsou normálně tresty odnětí svobody.

Lékař, který brojí proti očkovacímu programu, se pak dopouští trestného činu veřejného ohrožení. V žádném případě by neměl mít právo dále vykonávat lékařské povolání. Jestliže někdo bude tvrdit, že operovat slepé střevo je zranění pacienta a tím pádem nesmysl (mimochodem tvrdil to i velký profesor Josef Thomayer a jeho autorita byla tak velká, že to stálo život celou řadu lidí, kteří mohli po operačním zákroku přežít.) bude rychle stažen z provozu. Kdo brojí proti očkování proti nebezpečným chorobám, u kterých je ochrana očkováním SPOLEHLIVĚ DOKÁZÁNA, měl by sdílet stejný osud.

Velmi citlivě by se ale přitom musela stanovit hranice mezi povinným a nepovinným očkováním. A v tom může být problém, tady bude mít samozřejmě prsty ve hře farmakologický průmysl.

Proti čemu všemu se tedy dnes očkuje nebo se očkovat dá:

Záškrt

Tetanus

Černý kašel

Hemofilus influenzae B

Hepatitis B

Pneumokoky

Příušnice

Spalničky

Zarděnky

Dětská obrna

Meningokoky

Lidský Papilomavirus – původce rakoviny krčku dělohy

Letní meningoencefalitida

Plané neštovice

Herpes zoster

Proti tuberkulóze se neočkuje od roku 2010

Proti černým neštovicím se neočkuje od osmdesátých let minulého století

Očividně ne příliš mnoho. Stačí, aby ruský vládce trochu zatlačil, a už se drobí. Samozřejmě že hraje roli ruský plyn, na němž je Evropa životně závislá (norská těžba může hlad po plynu pokrýt jen z malé části). Ale to není jediný důvod.

Jistěže, s Ukrajinou vsadila Evropská Unie na špatného koně. V průběhu uplynulých měsíců se potvrdilo, co jsem svého času psal. Totiž že Ukrajina má velký problém s hledáním své vlastní identity. Ze čtyř znaků definujících národ, tedy území, dějiny, jazyk a kulturu má ukrajinský národ jen dvě, totiž jazyk a kulturu. Dějiny i nepochybné území chybí a tím i pocit národní sounáležitosti. Západní Ukrajinec ze Lvova má s východním Ukrajincem z Charkova opravdu jen velmi málo společného a proto není ani příliš ochoten jít na východ země nasazovat krk. Při posledních odvodech do armády se z povolaných 120 000 mladých mužů dostavilo k odvodu pouhých 6 000. Vedení války na východě je údajně chaotické, ukrajinští generálové o něm nemají ani ponětí. Výsledkem jsou katastrofální porážky Ukrajinců u Doněcku a Debalceve.

Rusové si vyzkoušeli nové zbrojní systémy v praxi a jsou očividně s výsledkem spokojeni. V Minsku se zavázali stáhnout své těžké zbraně z území Ukrajiny, na jejímž území samozřejmě nikdy nebyly. Lhát a zatloukat byla osvědčená komunistická metoda a Putin i Lavrov mají nejlepší bolševické školy.

Boj o Ukrajinu je ztracený, otázka je jen, s kolika územím se proruští rebelové uspokojí. Zda je jejich hlad už uspokojen, či zda se rozhodnout odloupnout ještě něco navíc (například onen Mariupol, po kterém touží nejen oni jako po důležitém přístavu pro své uhlí, ale i Putin jako po mostě na Krym.)

A pozor, u příležitosti ročního jubilea kyjevského převratu demonstrovaly v Moskvě desetitisíce lidí,kteří chtěli “vyléčit Majdan”. Tedy obsadit Kyjev, svrhnout současnou ukrajinskou vládu a dosadit tam vládce podle moskevského vkusu. Viktor Janukovič se okamžitě přihlásil, že by měl zájem. Putin ho sice odměnil ledovým mlčením, ta demonstace je ale nepochybně výsledkem působení ruských médií a vyjadřuje mínění velké části ruského zmanipulovaného obyvatelstva. Demonstranti si žádali “velkou válku” proti Ukrajině. Zatím bez výsledku.

Ta válka na východě má ale jiné, mnohem fatálnější důsledky. Putin se přesvědčil, že Evropa proti němu nic vážného nepodnikne. Směšné sankce, které sice škodí ruskému hospodářství, ale nadále posilují jeho vnitropolitickou pozici (zejména v těžkých časech je třeba držet s vůdcem a jakýkoliv projev nespokojenosti s ním je projevem velezrady). Teorii mezinárodního protiruského spiknutí se Putinovi podařilo rozvinout naplno, podobně jako to bylo za Stalina a Rusové, kteří si ještě Stalinovu hrůzovládu pamatují, porozuměli. Úplné hospodářské embargo si Evropa kvůli ruskému plynu prostě nemůže dovolit, pokud nechce zmrznout a o vojenské podpoře „Nemocného muže na Dněpru“ se ani nehovoří. Angela Merkelová dokonce vehementně brání dovozu amerických zbraní na Ukrajinu. Má to svou logiku, Ukrajinský bankrot stejně zaplatí Evropané, proč by za tyto peníze měli Ukrajinci nakupovat americké a ne německé zbraně, že ano?

Jenže Evropa stejně není ve svém odporu proti Putinovu režimu a jeho expansionismu jednotná. Na jeho stranu se celkem logicky stavějí země, které jsou v Bruselu nepříliš oblíbené ať už kvůli svému katastrofálnímu hospodaření (Řecko, Kypr) nebo díky autoritativnímu způsobu vlády popírající jeden ze základních principů fungování západní společnosti, totiž liberální demokracie (Maďarsko)-

Řecko se postavilo energicky proti jakýmkoliv protiruským sankcím a žádá zrušení i těch existujících, Kypr poskytl Ruskému námořnictvu (a to i vojenskému) k dispozici své přístavy. Viktor Orbán přijal Putina v Budapešti s fanfárami a znaky největší úcty.

A ruský vládce hned reagoval. Jeho hrozby se přesunuly na sever, do Pobaltí. Chce vědět, zda je NATO stejně bezzubé jako Evropská Unie a zda něco podnikne, pokud by se rozhodl zopakovat ukrajinský scénář i v třech pobaltských státečcích. Atomové války se už nikdo nebojí a v lokální válce ukázaly ruské zbrojní systémy na Ukrajině svou kvalitu a převahu.

Rusko provokuje Balty už dlouho. Běží procesy proti Litevcům, kteří v letech 1988 – 1991 odmítali nastoupit do sovětské armády. Jsou v Moskvě odsuzování za dezerci k trestům vězení, což v praxi sice znamená pouze to, že nikdy nesmí do Ruska, v diplomacii se ale jedná o jasnou provokaci. Putinův poradce Markov hrozil při návštěvě Švédska třem pobaltským státům úplným zničením. Estonci reagovali a pozvali do země americké vojáky. Americké tanky jezdily tento týden po ulicích Narvy, nejvýchodnějšího města Estonska (kde žije 97 procent ruského obyvatelstva). Narva je od Ruského města Ivanogradu oddělena jen proudem stejnojmenné řeky Narvy a na jejích březích se na sebe mračí dvě obrovské pevnosti. Ta jedna na levém břehu, Hermanni Linnus, kterou vybudovali ještě křižáci na obranu proti ruské expanzi, tu druhou na břehu pravém dal postavit Ivan Hrozný, jako důkaz ruské přítomnosti v tomto regionu. Po roce 1721, kdy se Pobaltí stalo součástí Ruského impéria, až do roku 1991 ztratila tato symbolika na významu, teď se ovšem znovu probouzí. Řeka Narva není Něva ani Daugava, její proud má spíše symbolický než strategický význam, překročit ji by nebylo těžké. A poslat do Narvy několik provokatérů, kteří by obsadili radnici, vyvěsili nějakou narychlo spíchnutou vlajku „Ruské estonské republiky“ a požádali o ruskou ochranu a pomoc, by byla ta nejsnazší věc na světě. Obyvatel města by se stejně nikdo neptal, a když, tak jen v referendu pod kontrolou samopalů „separatistů“.

Rusko přítomnost Američanů v Narvě považuje za provokaci a odpovídá přípravou velkých manévrů na estonské a lotyšské hranici, kde bude nacvičovat útok na tyto zemičky. Harašení šavlemi pokračuje a nabývá na intenzitě. Barack Obama prohlásil, že Tallinn či Riga jsou pro NATO stejně důležité jako Paříž či Berlín a že budou v případě potřeby stejně intenzivně bráněny. Už jen z faktu, že měl potřebu to zdůraznit, běhá člověku po zádech mráz.

Estonsko samozřejmě není Ukrajina. Má fungující ekonomiku navázanou na skandinávské státy, minimální státní dluh (nejmenší v EU, jen 6 procent HDP) a jeho občané mohou díky členství v Evropské Unii cestovat bez víz po celé Evropě a velké části světa. Proto zřejmě nebude motivace obyvatel Narvy stát se vazaly velkého Ruska tak velká jako obyvatel Doněcka, Slavjanska či Luhanska. Ovšem i Narvané poslouchají státní ruský rozhlas a dívají se na státní ruskou televizi (soukromá nezávislá média už v Rusku nejsou) a mozky jsou jim tedy vymývány stejně intenzivně jako občanům východní Ukrajiny.

Ostatně Baltové své ruské spoluobčany po získání samostatnosti skutečně diskriminovali, ať už se jednalo o volební právo či o právo na privatizaci státního majetku. Museli s tím přestat, až když si požádali o vstup do Evropské Unie. Pocity hořkosti z devadesátých let ale mohu být v místních Rusech ještě dost živé.  Jestli se tím Baltové chtěli ruského obyvatelstva zbavit a přinutit ho k emigraci, pak plán nevyšel. Podle sčítání lidu v roce 2000 tvořili etničtí Rusové na Litvě 9 procent, v Estonsku 28 procent, v Lotyšsku dokonce 32 procent obyvatelstva, přičemž v Rize, hlavním lotyšském městě, je podíl Rusů přes šedesát procent.

Už slyším námitky, že jsme tedy tyto země neměli do NATO vůbec brát, byla to přece vždycky sféra ruských zájmů. Proč jsme je tedy neponechali jejich osudu? Možná proto, že si to tyto zemičky nepřály. Pro ně je ruská a německá okupace stejně tragická a nikdy se s ní nesmířili. I v roce 1938 se argumentovalo, že Čechy patří do sféry německých zájmů a proto si západ nechtěl v Mnichově pálit prsty. Jak to dopadlo, víme všichni. I tehdy Hitler argumentoval ochranou zájmů německy hovořícího obyvatelstva na území Československa. Stejnou písničku posloucháme i teď, po téměř osmdesáti letech. Neměla by nás nechávat lhostejnými.

Jsem vždy překvapen, když se stále znova přesvědčuji, kolik má Putin v Evropě příznivců (samozřejmě, stranu Marie Le Pen financuje, takže tato musí být loajální a všechny nacionalistické síly v něm vidí svůj vzor – jako jej viděly kdysi v třicátých letech minulého století v Adolfu Hitlerovi).  Stejně tak ho chválí politici, kteří by chtěli vládnout jako on (Orbán, či Erdogan v Turecku, který přijetím nových zákonů tento týden, které podstatně rozšiřují pravomoci policie a omezují možnosti proti státních protestů, udělal další důležitý krok ruským směrem). Ale i prostí Slováci a stále více i Češi ho obdivují a fandí východoukrajinským ozbrojencům. Tady mi zůstává rozum stát. Jako by opravdu neměli žádnou paměť. Zapomněli už na ruské tanky v českých slovenských ulicích v srpnu 1968? Argumenty, že to bylo za Sovětského svazu a teď je Rusko úplně jiné, jsou tak směšné, že mám problém se jimi vůbec zabývat a je vyvracet. Putin, Lavrov a jejich blízcí mají všichni nejlepší komunistické školy, může mi někdo vysvětlit, kde se měli změnit? Ano, z komunistů se stali fašisty, stejnou proměnu provedl v roce 1919 i Benito Musolini, když zjistil, že je jednodušší vládnout totalitně jedné zemi než celému světu. To je totiž jediný bod, kde se tyto ideologie rozcházejí. Zatímco komunismus hlásá proletářský internacionalismus, fašisté jsou nacionalisté. Přesto si mohou rozumět, jak dokazuje Alexis Tsipras,který se hned po svém zvolení vrhnul do ruské náruče.

V Řecku existují samozřejmě i historické reminiscence. Řekové jsou stejně jako Rusové pravoslavní, ruští turisté jsou v řeckých hotelích častými hosty a na poloostrově Athos je mnohem více ruských mnichů než řeckých. Řekové si mohli vybojovat samostatnost i díky ruskému tlaku, který car vyvíjel na tureckého sultána na Balkánu. Řekové tedy měli k Rusku vždy pozitivní vztah (ne tak k Německu, protože Němci se během své okupace Řecka za druhé světové války chovali bestiálně a vzpomínky na toto jejich působení jsou ještě stále živé).

Ale že se Rusům vrhají do náruče Maďaři, to je pro mě šokující. Po tom, co zažili v roce 1848/1849 a poté v roce 1956 je proruský příklon národa, který Rusy v čase komunismu nenáviděl snad nejvíc (nebo aspoň o tuto pozici statečně bojoval s Poláky), naprosto nepochopitelný. Samozřejmě se dá argumentovat, že to dělá Orbán a ne maďarský národ. Viktor Orbán je ovšem legitimním představitelem maďarského národa, byl do své funkce zvolen a to dokonce opakovaně. Má tedy podporu, pokud ne většiny, pak podstatné části maďarských voličů. (Že se s méně než padesáti procenty hlasů dá získat Maďarsku ústavní většina, je samozřejmě svévole Orbánova volebního zákona, ovšem tento zákon nedokázal změnit ani soud ve Štrasburku.)

Další sympatizanti typu Robetra Fica, či Miloše Zemana nejsou až tak podstatní, Fico si to nechce s Bruselem rozházet a Zeman je stejně všem jen k smíchu.

Jestliže ve stejný den promluvil Putin a obvinil Ukrajinu z genocidy proti ruskému obyvatelstvu a Zeman volal „Smrt abstinentům a vegetariánům“ charakterizuje to zřejmě nejlépe postavení obou těchto politiků. Při Putinově řeči běhal všem posluchačům po zádech mráz, při Zemanových výrocích se mohli umlátit smíchy.

Jenže Putina je stále víc, je stále přítomnější a stále agresivnější. Kolik dokáže Evropská Unie vydržet? Zejména, když se k moci dostanou lidé jako Marie Le Pen ve Francii či Heinz-Christian Strache v Rakousku. Angela Merkelová to sama nezvládne. A Britům je to stejně jedno, ti jsou na svém ostrově.   Sama snad Angela nezůstane. Ještě jsou tu Poláci. Protože kdyby i ti následovali maďarský příklad, znamenalo by to – a nejen v Polsku konec světa.

Putin ale infikuje jednu zemi za druhou. Má jasný plán a postupuje cílevědomě a efektivně. Na propagandu věnuje nejméně tolik prostředků jako na zbrojení. Vede válku na vojenské i diplomatické úrovni a má úspěch. Evropa se začíná drobit, stále více hrozí, že se kvůli Rusku rozhádá mezi sebou a půjde do kolen. Imunitní systém, který představovalo lpění na demokratických principech a existenci volného trhu as svobodě veřejného mínění slábne. Částečně i vlastní vinou, podhrabáván nenasytností bankéřů a burzovních makléřů a podvodníků. Evropa už má horečku a je otázka, zda ji dokáže překonat. Proti této infekci zvané Putin neexistuje totiž ani účinná léčba ani očkování.

Rozhovor pro Slovenský rozhlas 15.2.2015

Je to už nějaký čas, bylo to ještě vloni, když pan prezident Zeman vyčítal knížeti Schwarzenberkovi, že používá příliš často slovo „hovno“. Nehodlám v tomto příspěvku hodnotit, jak se liší slovník těchto pánů a zda je tento rozdíl jen marginální či zásadní, dovolím si jen osvětlit pozadí této knížecí slabosti. Pokud totiž člověk používá dva jazyky prakticky paralelně, stává se velmi často, že přeloží nějakou frázi doslovně a ne v pravém významu slova. To jsem poprvé naplno pochopil, když mi manželka jednou při odchodu z domu řekla, že „je už tak daleko“ v originále „Ich bin schon so weit“. Ve skutečnosti to znamenalo, že už byla připravená a oblečená a mohla tedy jít, čili správný překlad by byl „už jsem připravená, nebo „už jsem hotová“.

A to se zřejmě stává i našemu panu knížeti.

V Rakousku se používá slovo „Scheiße“ tedy „hovno“ skutečně neproporcionálně často. Je to tím, že Rakušanům chybí krásné české „do prdele“ s oním nádherným na jazyku rezonujícím „r“, které oni ani nedokážou vyslovit. Jejich hrdelní „r“ nemůže našemu konkurovat a proto by si ani nádheru naší nadávky neužili. (Už jsem popisoval nadšení mé instruktorky italštiny, když jsem jako jediný z kursu dokázal vyslovit „r“ podle jejích představ.) Když své „do prdele“ použiji během vizity, kývou Rakušáci hlavou, že rozumí, i když samozřejmě nerozumí, ale možná se jim toto naše jadrné zaklení líbí.

Čili slovo „Scheiße“ se v němčině používá jako nedokonalá náhražka našeho „do prdele“. (ostatně slovenské „do riti“ má taky něco do sebe).  Přitom ostřejší český výraz (Slováci jsou v tomto případě totožní)  „do p…i“ v němčině samozřejmě vůbec nemá ekvivalent. Pro mužské i ženské pohlavní orgány totiž Němci ani Rakušáci nemají žádné šťavnaté výrazy lidové mluvy (nebo možná mají, ale v každém údolí jiné a proto se nevžily) a používají suše výrazy latinské, tedy penis a vagina, pro nadávání tedy naprosto nepoužitelné.  Samozřejmě má němčina i výrazy jadrnější, tedy „Schwanz“ čili ocas pro penis a „Muschi“ pro ženský pohlavní orgán, zásadně jimi ale neoznačuje jiné osoby, a nepoužívá je tedy při nadávání. Jako nadávku dokážou používat v podstatě jediné slovo „Arschloch“, v překladu „Díra do prdele“. Když proti tomu postavíme možnosti češtiny, za poslední desetiletí ještě obohacené o výrazy převzaté z bratrské slovenštiny, porážíme Němce i Rakušany vysoko na body.

Jestliže tedy Rakušané používají pro výrazy „ je to na hovno“ a „je to v prdeli“ stejný výraz „es ist Scheiße“ logicky se frekvence tohoto slova zdvojnásobí. Tolik k prohřeškům bývalého českého ministra zahraničních věcí a prezidentského kandidáta.

Rakušané ovšem neumí být ani „v prdeli“, kam my se dostáváme z nejrůznějších důvodů a poměrně často, ostatně naše ekonomika i politika se tam nacházejí už dlouho a ani se nijak zvlášť nesnaží najít cestu ven. Rakušané si tak hluboko vůbec netroufají, používají místo toho „am arsch“ tedy „na prdeli“. Abych pravdu řekl, nejsem s touto německou variantou spokojen. Nevystihuje pravou podstatu věci, zejména, když mi při kolonoskopii začne krvácet rána po odstraněném polypu. Tady je česká varianta skutečně mnohem více na místě.

V jiném bodě jsou Němci až příliš radikální. Naše „polib mi prdel“, což se dá ještě snést bez toho, aby člověka natáhlo na zvracení, nahrazují „leck mich am arsch“, čili lízej mě na prdeli, česky používáme spíše variantu „vyliž mi prdel“, což je mnohem nechutnější než český polibek. Němci dokonce vědí, kdo tento nechutný výraz použil jako první.  Autorem německé varianty má být legendární vůdce selských povstalců ze selské války v roce 1525 Götz von Berlichingen, který si tím zasloužil dokonce zpracování svých životních osudů od velkého Goetha. Loupežný rytíř Götz byl ovšem svou nekonvenčností znám a jeho doba si na estetiku příliš nepotrpěla.

Co se týká označení lidí, které nemáme rádi a lezou nám na nervy, je čeština nepoměrně vynalézavější a já skutečně už 20 let trpím chudobou německých výrazů.

Už jen člověka s omezeným intelektem může čeština označovat celou medicínskou terminologií jako „debila“, imbecila“ či „idiota“. (medicínsky to znamená člověka s IQ 60-80, 60-40 a pod 40 bodů).

Němčina zní pouze slovo „idiot“ eventuálně „vollidiot“ tedy úplný idiot, jakoby idiot mohl být i neúplný. Tady má tedy jazyk našich sousedů značné deficity.

Místo našeho „lumpa, hňupa, grázla, gaunera, hajzla, atd. (pro úplnost českého slovníku si dovoluji odkázat na knihu „devatero pohádek“ od Karla Čapka, konkrétně na „Druhou loupežnickou pohádku“, kde jsou všechna označení neoblíbených osob, jimiž čeština disponuje, seřazena v abecedním pořádku na dvou stranách textu) se Němci zmůžou s bídou tak na slovo „Schurke“, které mi připadá hodně staromódní a jak sami určitě cítíte, chybí mu jakákoliv šťáva. Eventuálně rozumí ještě, co je to „gauner“. Je to prostě bída.

O něco romantičtěji vyzní slovo „Scheißkerl“ čili v otrockém překladu „hovnohoch“ zřejmě nejblíže tomuto výrazu bude „zasranec“. Ale jak vidno, Němci ani Rakušáci si bez oné „Scheiße“ prostě neporadí.

Samozřejmě budu rád, pokud se na dané téma rozvine debata, která by mé jazykové znalosti rozšířila, člověk nikdy neví, co a kdy bude potřebovat. V časech jako jsou ty dnešní, je třeba být vyzbrojen.

IS si vylili vztek za prohranou bitvu u Kobane tím nejbrutálnějším způsobem, jaký si člověk dokáže představit. Upálit zaživa válečného zajatce je něco v civilizovaném světě naprosto nepředstavitelné. Svědčí to jen o nesmírné brutalitě těchto „božích bojovníků“ ale i to tom, že naprosto ztratili soudnost.

Upálení bylo ve středověku trestem pro kacíře, pro lidi, jejichž duše byla ztracena a tělo nesmělo být tedy pochováno a bylo upalováno. Z našich slavných předků na to doplatili Jan Hus, Jeroným Pražský, ale i tisíce nevinných lidí, označených za kacíře a mučením přinucených k přiznání, že prováděli černou magii. Poslední tyto procesy proběhly ještě na konci 17. století (1678 – 1696), tedy za vlády císaře Leopolda I., ve Velkých Losinách (toto hrůzné a přímo perverzní pronásledování tamějších místních počestných občanů zobrazil film Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice. Románovou předlohu vytvořil Václav Kaplický.) Tehdy bylo upáleno na 100 nevinných lidí.

Jenže IS hmátli ve své lásce k násilí a brutalitě totálně vedle – upálili totiž pravověrného muslima.  Maáz Kasásba, zajatý pilot jordánského královského letectva byl totiž sunnit a jeho vinou bylo pouze to, že poslechl svého emíra, tedy jordánského krále a plnil jeho příkazy. Tedy choval se přesně podle příkazů islámu a ničím se proti své víře neprovinil. Jordánsko odpovědělo nejen okamžitými popravami již dříve odsouzených džihádistů, ale vyhlásilo Islámskému státu nelítostnou válku. A pozor vládcem Jordánska není nějaký volený prezident, kterého nikdo stejně nebere vážně, ale král, který svou legitimitu odvozuje od Mohameda a tudíž autorita nejen světská ale i náboženská.

Ale v podstatě potvrdili teroristé z IS jen to, co už bylo zřejmé po vraždě japonského novináře Kenžiho  Goty. Ten k nim přišel v naivní víře, že může podat objektivní zprávu o dění v Sýrii a Iráku a protože Japonsko nepatří k žádné vojenské alianci, předpokládal, že bude přátelsky přijat a že se mu nic nemůže stát. Doma nechal ženu a tři děti a vyjel, aby se už nikdy nevrátil. IS totiž šlo jen o peníze. O výkupné za jeho hlavu. Jeho náboženství (Šintoismus je velmi tolerantní, a protože nepatří mezi takzvané misijní náboženství, není v konfliktu s žádným jiným) jim bylo dokonale ukradené, stejně tak i fakt, že nepřišel jako nepřítel, ba dokonce se možná chtěl stát jejich přítelem.  Odhadli jeho cenu na 100 milionů dolarů (za něj a druhého zajatého Japonce Haruna Jukawu chtěli 200 milionů) a když ty peníze od japonské vlády na financování svých vojenských excesů nedostali, uřezali oběma rukojmím hlavu. Bez ohledu na to, že s nimi nebyli ve válce. Už tehdy se zachovali jako gangsteři, unášející lidi jen z důvodu výkupného, o boji za víru se od této chvíle nedá vůbec mluvit a pokud o ní chtějí ještě hovořit, pak to zní jako prázdná a průhledná lež. Průhledná pro každého s troškou rozumu v hlavě.

Každý, kdo jen trochu přemýšlí, to musí vidět. Kdo odchází do Sýrie bojovat za džihád, je tedy někdo, kdo miluje násilí, kdo chce vraždit, přihlížet mučení či dokonce sám mučit. O „boží věci“ nemůže být řeč. Jak se shodují žurnalisté, kteří u IS byli se zajatci, kterým se podařilo dostat se z vězení džihádistických milic, většina oněch bojovníků korán vůbec nezná. Putin je na Vajdalském setkání označil za žoldnéře, kteří bojují za peníze bez ohledu na nějaké náboženské přesvědčení. Může mít pravdu.

Začalo to před čtyřmi lety docela nevinně- takzvaným arabským jarem. Pokud má někdo má chuť přečíst si moji reakci na tehdejší události, může se přesvědčit, že jsem byl už tehdy hodně skeptický. Historie mi dala za pravdu. V Tunisku se sice drží křehká demokracie, Libye se ale jako stát zcela rozpadla, v Egyptě zabránil džihádistickému teroru a vyhnání milionů koptských křesťanů jen vojenský převrat. A v Sýrii trvá občanská válka už čtvrtý rok. Jestliže šli tehdy arabští demonstranti na ulice v Damašku a jiných syrských městech s heslem: „Křesťané do Libanonu, Alevité do rakve“ nehnala je na ulice touha po svobodných volbách jako nejvyšší hodnotě. Jen nepoučitelní „demokrati“ si myslí, že všichni lidé na světě touží po amerických hodnotách (přečtěte si knihu Konec dějin od Francise Fukujamy jako mluvčího této skupiny), demonstranti netoužili po svobodných volbách ale po právu uřezávat nenáviděným Alevitům hlavy. Demokratické volby jim toto právo měly poskytnout, není tedy div že se Assadův alevitský klan pokoušel všemi prostředky těmto volbám zabránit.Assad zná své pappenheimské. Je to ruská zásluha, že nakonec Američané do Sýrie nevběhli a nedokonali dílo zkázy. Samozřejmě je to i dáno tím, že byl u moci opatrný Barack Obama a ne nikdo z klanu Bushů. Ty by ruská diplomacie nezastavila a dnes by džihádisté seděli díky americké pomoci v Damašku a plánovali by útok na Izrael, pokud by ho už neostřelovali. Bojovníků mají totiž víc než dost.

Tito bojovníci jsou  po celé Evropě navzdory svým zvěrstvům, které nemají s náboženstvím nic společného verbováni jako „boží bojovníci.“ Jak je to možné a jak je možné, že se tomu muslimská komunita, která tak ztrácí své syny, nebrání. Ba dokonce se tito bojovníci, když se ze Sýrie vrátí, těší v muslimské komunitě velké vážnosti. Stejně jako kdysi ve středověké Evropě křižáci, kteří se vrátili z tažení do Palestiny (kde si taky povraždili podle chuti). Proč imámové, kteří mají v těchto komunitách velký vliv, neobrátí veřejné mínění proti těmto sadistům?

Vliv mají imámové velký. Vykládají totiž korán. Většina jejich věřících korán nikdy nečetla a ani to nemá v úmyslu udělat. Věří tomu, co jim kazatel, tedy imám, řekne. Takové myšlení není cizí ani ultrakonzervativním katolickým kruhům. Pamatuji si na jednu příbuznou z východního Slovenska,  která chodila denně do kostela, z bible ale neznala ani řádek. Prostě se chodila do kostela pomodlit a poslechnout si kázání kněze. Stejně je to s absolutní většinou účastníků pátečních bohoslužeb muslimské komunity. Proč tedy kazatelé v mešitách nevyužijí své autority a nesnaží se své posluchače pohnout k mírovému soužití s většinovou populací zemí, ve kterých žijí?

Ve Vídni dělali mezi učiteli islámského náboženství průzkum. Osmdesát procent z nich považuje integraci do evropské civilizace pro muslima za zhoubnou a jsou striktně proti ní. Tady je kořen zla. Jenže kde dostali tito učitelé své vzdělání? V islámských školách v Saúdské Arábii, kde člověka, který ve svém blogu napsal, že všechna náboženství jsou stejně hodnotná, odsoudili k ubičování k smrti! Tam se tedy EVROPŠTÍ učitelé islámského náboženství učí poznávat hodnoty, podle kterých mají vzdělávat své žáky. Ještě něco nejasného?

Proč zde nezakročí ministerstvo školství a neurčí, že učitel, který chce vyučovat v Rakousku, v Česku, ve Francii či někde v jiné evropské zemi, musí mít diplom z rakouské, české, francouzské university? Jako každý jiný učitel. Zde by se měli vychovávat, zde by měl být vytvořen prostor. Dokud se budou mluvčí islámu vzdělávat u Saúdú, integrace bude dále trčet ve slepé uličce a nikam se nepohne.

Rakouský ministr zahraničí (zahraničí, ne vnitra!) dal návrh, aby bylo bojovníkům IS rakouského původu prostě odebráno rakouské občanství. V podstatě rozumný návrh, který by jim minimálně ztížil návrat do mateřské země, kde pak představují nemalé nebezpečí pro všechny občany. Okamžitě se ozvali ochránci lidských práv, kteří argumentovali, že to není možné. Protože IS není diplomaticky nikým uznán jako stát, nemůžou mít tito džihádisté občanství IS a byli by tedy bez státní příslušnosti.

Na to se můžu zeptat opravdu jen „No a?“

Jsou to plnoletí lidé, a pokud nejsou plnoletí, mají minimálně právo volební právo rozhodovat o sobě, svém zdravotním stavu a svém konání. A jsou právně stíhatelní – v Rakousku je člověk právně postižitelný od svého čtrnáctého roku věku. Takže jestliže náš právní systém řekl, a) – totiž že člověk je od čtrnácti let schopen poznat zločinnost svého jednání, měl by říct i b) – totiž že ten, kdo se zločinně chová, nemá nárok na výhody, které mu pramení z vlastnictví občanství země Evropské Unie. Je tolik zemí na světě, kam se můžou uchýlit, když se jim to v Sýrii přejí a kde mohou žít jako pravověrní muslimové, aniž by museli nenávidět ostatní lidi okolo sebe. Jsou země, kde šaría platí jako zákon. Tam by se určitě cítili dobře.

Jestliže ti, kdo odcházejí bojovat džihád na předním východě, prohlásí, že tam jdou proto, že rádi vraždí, mučí a terorizují bezbranné, mají na takové vyhlášení samozřejmě právo. Vyloučili by se tím z lidské společnosti, ale byli by aspoň upřímní. Tím, že se schovávají za zástěrku svého Boha, se snaží si své zvrhlé choutky sami zdůvodnit a podržet si právo být členy lidské společnosti. Jenže tahle zástěrka posledními činy IS definitivně padla, král je opravdu nahý. Kdo to nevidí, vidět to prostě nechce. Protože mu taková slepota z nějakého důvodu vyhovuje.

Jestli si někdo myslí, že ti, kdo šli do Sýrie, protože rádi vraždí a mučí, si po návratu řeknou „Byla to super dovolená, užili jsme si a teď hajdy zpět do práce,“ tak se mohutně mýlí. Tito lidé zůstávají pak mezi námi a chtějí vraždit, mučit a uřezávat hlavy i nadále, jen jim v tom brání platné zákony. Zákony, které oni nenávidí. Jestliže je tedy nemůžeme podle našeho právního systému  zneškodnit, určitě je je třeba vyšetřit. Člověk s takovými choutkami, které IS veřejně prezentuje, nemůže být duševně zdravý a je latentním nebezpečím. Bylo by ho třeba pořádně psychiatricky vyšetřit, tedy vyšetřovat na zavřeném oddělení, až příslušný psychiatr určí, že daný navrátilec buď:

1)      Není násilnicky založený a tím pádem pro společnost nebezpečný

2)      Není traumatizovaný pobytem v Sýrii natolik, aby potřeboval psychiatrickou odbornou pomoc.

Možná by taková opatření pomohla, minimálně by si navrátilci hledali jinou zemi, kam by se usadili, aby nemuseli zodpovídat psychiatrům nepříjemné otázky.

Společnost se musí bránit. Určitě nechceme, aby tito navrátilci, kteří se ještě nenabažili dost odřezávání hlav a upalování lidí zaživa, začali svoje choutky realizovat i tady.

Je konečně třeba definovat, že teroristé IS nemají s náboženstvím nic, ale vůbec nic společného. Jsou to lidé milující násilí pro násilí, jsou to lidé vraždící i z jejich pohledu pravověrné, a jestliže se na jinověrcích „vyřádí“ raději a nelítostněji, je to jen proto, že k sadistickému chování mají dobrou záminku.

V podstatě si Evropa klade tu otázku už od roku 2008, ale odpověď na ni ještě nenašla. A teď, když moc v Řecku převzal Alexis Tsipras se svou stranou Syriza, která nemá daleko ke komunistické ideologii (a která se hned postavila vehementně na stranu Putina ve sporu o východní Ukrajinu) nabyla tato situace na pikantnosti.
Možná bude nejlepší začít analýzou řecké finanční situace a pak se zamyslet nad jejími příčinami. Ty jsou samozřejmě nalezitelné především v řecké historii a s ní spojené řecké mentalitě. Řecký státní dluh dosahoval v roce 2008 360 miliard Euro, což znamenalo 150 procent HDP – čili hrubého domácího produktu. Víceméně nepředstavitelná suma, když si člověk představí, že roční rozpočet Řecka představoval něco kolo 60 miliard Eur ročně. V té chvíli Řecku hrozil akutně hospodářský kolaps a státní bankrot. Státy si samozřejmě pomáhají vydáváním státních dluhopisů, aby pokryly své rozpočtové deficity. Tyto státní dluhopisy jsou pak stejně jako jiné akcie bank či velkých firem posuzovány rantingovými agenturami (známe ony tři americké – Standard and Poor´s, Fitch a Moody´s), nakolik jsou rizikové a jak je velká pravděpodobnost, že dlužník, tedy v tomto případě stát, je schopen své dluhy splatit. Podle rizikovosti jsou pak určovány úroky, vysoce rizikové cenné papíry mají úroky velmi vysoké. Úroky z řeckých dluhopisů dosáhly v roce 2008 deseti procent, což znamenalo, že jen na úrocích mělo Řecko platit 32 miliard Euro ročně, tedy víc než polovinu svého ročního rozpočtu. Za těchto okolností nebylo schopno získat žádné další úvěry, nemělo peníze na vyplácení svých zaměstnanců a bylo by nuceno vyhlásit státní bankrot. Tehdy zasáhla Evropská Unie a její centrální banka. Potřebné peníze Řecku půjčila – za rozumný úrok okolo dvou procent. Těmito dluhopisy, tentokrát od centrální evropské banky, mohlo Řecko splatit své dopisy od soukromých investorů a zbavit se papírů zatížených vysokými úroky. Dnes je dluh Řecka pořád ještě 360miliard Euro, což dnes znamená 178 procent řecké ekonomiky, která se za těch krizových šest let pořádně scvrkla, z těchto 320 miliard ale sedí Evropská centrální banka na 240 miliardách. Státní dluhopisy jsou většinou splatné do deseti let, aby je mohlo Řecko splácet, musí si znova půjčit – a po volebním vítězství Alexise Tsiprase vyletěly úroky na řecké státní dluhopisy na světových burzách znovu na skoro deset procent. Tsipras ví, že se k penězům z privátních zdrojů dostane jen, pokud se zbaví svého dluhového zatížení, jinak mu nikdo nepůjčí. Těch 240 miliard je příliš lákavých. Tento horentní dluh by znovu mohli vytvořit až za nějakých dvacet, možná i třicet let. To je hodně času.
Tsipras pak chce, aby Evropská Unie těch 240 miliard prostě odepsala jako nevymahatelné pohledávky a tím se mu uvolní pole, aby se znovu mohl zadlužovat. Aby bylo jasno pro ty, kteří řecké komunisty považují za bojovníky proti bankovnickému sektoru a jeho moci – Tsipras chce, aby všichni evropští daňoví poplatníci zaplatili jeho 240 miliard, aby si mohl opět půjčovat u bank a spekulantů. Úředníky, propuštěné minulou vládou hodlá opět všechny zaměstnat (před krizí mělo Řecko největší počet úředníků na počet obyvatel – skoro milion a ze 300 poslaneckých mandátů ostatně nebyl v čase krize škrtnut ani jediný.
Řecký ministr financí Dianis Varoufakis posadil takzvanou Trojku, tedy komisaře dohlížející na řecké finance jednoduše před dveře a oznámil, že s nimi dále nehodlá spolupracovat. Peníze chce ale od Evropské unie dostávat nadále, jen nikdo nesmí kontrolovat, co se s nimi pak stane. Je zřejmé, že takové jednání by mohl akceptovat jen blbec. Počkejme si na to, jak hodně Evropa hloupá je.
Byla hloupá, už když přijala Řecko do Eurozóny. Je málo známé, že Řecko vklouzlo do Eura na poslední chvíli. Společnou měnu zavedlo v roce 2000 11 evropských států, dohodli se ale, že bankovky a mince se začnou vydávat až v roce 2002. A v roce 2001 oznámilo Řecko, že splnilo kritéria na přijetí do Eurozóny a blahosklonní bossové EU hned na přijetí Helénů kývli. A malér byl tady. Pro všechny. Pro Evropany, ale i pro Řeky. Pro ty hlavně. Že byly účty státního rozpočtu falšované, na to přišli evropští finančníci až o řadu let později, prostě národu Archiméda a Pythágora slepě důvěřovali. A to byli opravdu slepí. Vůbec je neiritovalo, že přijali do Eurozóny zemi, která vyhlásila za poslední století celkem 4 státní bankroty. Když chtěli Řekové v roce 2008 opět použít tuto starou osvědčenou metodou, která jedním šmahem smaže všechny dluhy i úspory, zjistili s hrůzou, že to nejde. Byli totiž už v společné evropské měně a ta kvůli nim bankrot nehodlala vyhlásit. Byli v pasti, z níž se dodnes nedostali.
Historie moderního Řecka totiž začíná v roce 1821 a nemá se slavnou minulostí helénské kultury, Alexandra Makedonského či Byzantské říše skutečně nic moc společného. Snad jen kromě řečí, která se prý od starořečtiny liší jen marginálně. Když se Řekové odvolávají na antickou kulturu, jejíž byli kolébkou, má to propagandisticky samozřejmě obrovský význam, ve skutečnosti má ale kultura antického Řecka se současným Řeckem společného asi tolik, jako moderní Slovensko s Velkomoravskou říší. Jak jsem pravil, propagandisticky je to v pořádku, a Řekové tento bonus kolébky evropské civilizase rádi při každé příležitosti využívají, v denním životě je taková paralela ale nezvládnutelná.
Řekové žili od roku 1453, tedy pádu Konstantinopole, pod osmanskou nadvládou. (Pro hnidopichy opravuji datum na 1460, kdy padla poslední část byzantské říše Morea – dnešní Peloponés.) Za čtyři sta let společného života se kultury ovládaných se svými vládci vzájemně mohutně ovlivňovaly, částečně srůstaly. Přímo symbolicky stál tehdy na athénské Akropoli bazar. Připomeňme si, jen jak se navzájem ovlivňovaly kultury česká a rakouská za čtyři sta let vzájemné koexistence, dodnes je ta příbuznost cítit na každém kroku.

Řecko využilo slabosti Osmanů k tomu, aby v roce 1821 zahájilo boj za osvobození. Statečný boj Helénů za svobodu tehdy fascinoval celou Evropu, holdující právě romantismu, i lord George Gordon Byron šel pomáhat řeckým povstalcům, v řeckém podnebí se ale nachladil!!! a zemřel. Když se Řecku pak v roce 1829 podařilo, samostatnosti dosáhnout, nemohlo se samozřejmě zcela zbavit tureckého správního systému. Se všemi neduhy, korupcí, pomalostí, nespolehlivostí, finanční labilitou. Tedy s těmi neduhy, které právě udělaly Turecko natolik slabým, že se Řekové mohli osvobodit. Řekové tedy nepřebírali správní systém zdravé expandující Turecké říše Sülejmana nádherného, ale slabý zkorumpovaný systém „Nemocného muže na Bosporu“, jak bylo Turecko v devatenáctém století nazýváno.
A navíc, Řekové tento systém jakožto vládu cizinců nenáviděli. Platit daně znamenalo odvádět peníze nepříteli. Tento pocit se z řeckých hlav nepodařilo dostat dodnes, neplacení daní je řecký národní sport – zkuste někde v Řecku dostat lístek z elektronické pokladny! Ostatně nejbohatší z Řeků Onasis dostal dokonce ÚSTAVNÍM ZÁKONEM povolení, že daně  nemusí platit vůbec. Zřejmě zaplatil tehdy jednorázově. Druhým sportem je zneužívání sociálního systému, to je znak chytrosti, jak obelstít nepřátelský stát. Jako by Řekům po celé dvě staletí unikalo, že ten stát je teď už jejich.
Dějiny moderního Řecka jsou tedy stejně labilní jako jejich politický systém. V roce 1832 si národní shromáždění zvolilo bavorského prince Otta za svého prvního krále. Ten se třicet let marně snažil zavést v Řecku aspoň částečně německý pořádek, 23. října 1862 to definitivně vzdal a abdikoval. Na jeho místo si Řekové zvolili jiného Němce Jiřího I. (civilním jménem Vilém z Glückburgu) Glückburg znamená přeloženo do češtiny „Štastný hrad“. Možná na něm měl Vilém zůstat sedět. Udržel se sice na řeckém trůně až do roku 1913, pak jej ale zavraždili a na jeho místo nastoupil jeho syn Konstantin I. Toho přinutili k abdikaci už v roce 1917, stejně tak i jeho syna Jiřího a vybrali si za nového krále druhorozeného syna Alexandra. V následujících letech se králové střídali skoro v ročních intervalech, Konstantin se na trůn ještě jednou vrátil, pak si zavládl krátce i jeho prvorozený syn Jiří II. Vládu v letech 1915 – 1932 měl ale převážně v rukou ministerský předseda Venizelos, který v roce 1924 dokonce vyhlásil republiku. Už mu to střídání panovníků zřejmě lezlo na nervy, i když to byl on, kdo je dosazoval a sesazoval. Venizelos prohrál v roce 1932 volby a poté, co se pokusil dostat k moci silou, byl přinucen uprchnout, volby vyhráli roajalisté a posadili na trůn zase jednou Jiřího II.
Během druhé světové války pak Řecko propadlo v úplný chaos. Poté, co Řekové odrazili italský útok, museli se sklonit před německým wehrmachtem. Tento útok na Balkán na jaře 1941 způsobil zpoždění akce Barbarossa, tedy útoku na Rusko o celé tři měsíce a možná rozhodujícím způsobem ovlivnil neúspěch německých vojsk pod Moskvou. Po celou dobu vlastně byla německá nadvláda omezena jen na města a nejdůležitější spojovací komunikace. Na řeckém venkově se vzájemně potíraly komunistický odboj E.A.M, řecké osvobozenecké armády E.L.A.S a protikomunistické E.D.E.S. Jen tak mimochodem bojovaly všechny tyto organizace i proti Němcům a občas i proti britským jednotkám, které přišly Řecku v o roce 1941 na pomoc a v říjnu 1944 se zde zase vylodily. Pokud se někdo chce pobavit, doporučuji vřele knihu Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“. Kapitola o působení Britů v Řecku je jedna z nejpodařenějších a člověk se směje až k slzám. Ryan totiž vystihuje řeckou mentalitu, a když ji postaví do kontrastu s anglickou, je to ještě zábavnější, než ve filmu „Tlustá řecká svatba“, kde Nia Vardalos,staví tuto řeckou mentalitu do kontrastu s mentalitou americkou.Vzpomínky biologa Geralda Durella na jeho mládí na Korfu jsou prostě k zamilování. Jako Řekové  všeobecně. Přátelští,klidní a bezstarsostní. Bezstarostní i tehdy, kdy by si podle našich představ starosti dělat měli.
Nejlépe ovšem Řeky vystihl Nikos Kazsantzakis ve své knize Alexis Zorbas, knihu která se objevila právě v roce 1946, kdy Řeckem zmítal největší chaos. Později si roli Řeka Zorba zahrál Anthohy Quinn a stal se tou rolí nesmrtelný. Přestože byli komunisté nakonec spojenými silami Britů a E.L.A.S poraženi, země se zmítala dále v chaosu. Nepomohlo ani přijetí do NATO v roce 1952. V roce 1967 nakonec převzali moc důstojníci a zavedli v Řecku vojenskou juntu, která vydržela do roku 1974. Udržela by se možná i déle, kdyby se nezapletla do dobrodružství na Kypru. Pokus o připojení Kypru k Řecku skončil tureckou invazí na ostrov a řecká vojenská vláda se zhroutila.
Od roku 1977 mají tedy v Řecku opět demokracii, v roce 1981 bylo Řecko dokonce přijato do Evropské Unie. Mnoho se ale na životě řeckých Zorbů nezměnilo. Neplacení daní, zneužívání sociálního systému a bezbřehá korupce hnaly stát dál do zhouby. Kupodivu samotná korupce Řekům nikdy až tak nevadila. Byla prostě součástí jejich života. Jinak by si nezvolili v roce 1993 ministerským předsedou Andreu Papandrea, který seděl ve vězení za zpronevěru 4,5 miliardy drachem.
Velmi dobře definoval řeckou povahu řecký spisovatel žijící v Německu, jehož jméno jsem bohužel zapomněl (a pokud by mi ho někdo připomenul, byl bych velmi vděčný) Napsal už v devadesátých letech, že Řek vydá dvakrát víc než má a slíbí pětkrát tolik. Nemá s tím problém. A nechápe, že s tím ( a tedy s ním)mají problém jiní.
To dnes nechápe ani premiér Tsipras. Ani nemusí. Má totiž mandát lidí smýšlejících stejně. A těch je očividně většina.
Počkejme si, co s tím Evropská Unie udělá. Zda se skloní a těch 240 miliard Euro škrtne. S nedozírnými důsledky, protože pak by se o stejná práva mohly hned hlásit i další zadlužené jihoevropské země. Vždyť jen italský státní dluh přesahuje vysoko jeden bilion!!! Eur. A kdyby se začaly dluhy škrtat masově (on ten nákup státních dluhopisů Evropskou centrální bankou, který vyhlásila před několika týdny, není nic moc jiného) pak se zhroutí celý důchodový a pojišťovací systém v Evropě. Všechny důchodové fondy a životní pojistky jsou totiž pokryty z největší části státními dluhopisy. Uložily si je tam, jako sice ne příliš výnosnou, ale jistou investici. Která se teď díky Řekům stává stále nejistější. Možná by bylo třeba Helény pustit, ať si dělají, co chtějí. Ať si zavedou svou drachmu, vyhlásí státní bankrot a smažou tím státní dluh jedním šmahem. Že to uvrhne spoustu lidí v Řecku do bídy větší, než jakou mají teď? To by už nás pak až tolik nebolelo. Jejich setrvání v Eurozóně a v Evropské Unii ale ohrožuje stále víc nás všechny.
Jsou prostě jiní než Němci nebo Švédové a to je vlastně dobře. Měli by zůstat takoví, jací jsou, měli by si podržet své krásné ostrovy a svůj klidný bezstarostný způsob života. Ale měli by si své hrady stavět na svém vlastním pískovišti a za své.

Možná dnes trochu dloubnu do vosího hnízda a některé ze svých čtenářů znejistím či dokonce rozčílím. Ale toto téma, téma smrti, se kterou jsem denně konfrontován už nejsem schopen držet pod pokličkou ve svém nitru. Potřebuji se o ně podělit a prosím tedy o pochopení.
Smrt kdysi patřila neodmyslitelně k životu lidí. Jiří Wolker o ní píše „Smrt není zlá, je to jen kus života těžkého, jen umírání je hrozné.“ Měl určitě pravdu, zažíval utrpení umírajícího celé měsíce na vlastním těle.
Na blízkém východě a v Africe umírají denně nesmyslně desítky a stovky lidí. Mladých a zdravých, jen proto, že jsou jiného náboženského vyznání, nebo se znelíbí nějakému sadistovi, který má po ruce zbraň.
V Evropě právě naopak udržujeme každý život bez ohledu na to, jaký smysl ještě má. Abychom si rozuměli, nejsem pro eutanázii a to z důvodu, že by se dala zneužít – a ten příklad tu už byl, nacisté ji používali v masovém měřítku. Tento stín stále visí nad evropskou společností a vytváří z tématu umírání tabu. Ne všude, V tradičně liberálním Holandsku a Švýcarsku se už od tohoto tabu oprostili, u nás ale stále nepřipadá v úvahu, že by si trpící člověk požádal o konec svého utrpení. Je symptomatické, že jsou to především katolické země nebo země silně poznamenané katolickou kulturou, kde se smrt nepovoluje. Utrpení přece patří k životu a člověk si jím vysluhuje život věčný v nebi. Dovolím si upozornit, že toto myšlení, s nímž se ještě stále setkávám, patří do středověku, od časů humanismu a tedy šestnáctého století je život boží dar, nikoliv trest. Co ale s ním, když se stane skutečně trestem, když se stane zlým snem pro postiženého i pro všechny v jeho okolí? Dobrá, tento člověk má možnost odcestovat jinam. Pokud se definitivně rozhodl, nemůže mu v tom dnes nikdo bránit.
Jenže co se všemi těmi chudáky kteří živoří či vegetují v domovech důchodců a už nikam cestovat nemůžou. Samozřejmě, dokud člověku funguje mozek, třeba i omezeně, ale natolik, aby pociťoval ze života nebo aspoň z určitých životních situací radost, je život hoden toho, aby byl žit. Ať už je to radost z jídla nebo ze setkání s vnoučaty či něčeho jiného… Pokud je naděje, že je možno člověka vrátit do života, neváhám samozřejmě ani sekundu, abych pro to neudělal vše možné.
Můj příspěvek se týká výhradně lidí, kterým jsou jakékoliv radosti už upřeny. Jednoduše proto, že je nejsou schopni vnímat. Jsem denně konfrontován s lidmi, kteří už vůbec nevědí, že žijí. Reakce na okolní svět je nulová nebo minimální, komunikace nemožná, většinou jen leží v posteli s kontrakturami kloubů a trpí. Duševně už zřejmě ne, to už mají za sebou, ale tělesně. Bolesti, dušnost, zácpa, záněty močových cest a cest dýchacích.
Denně nám tyto lidi vozí do ambulance s žádostí, abychom je léčili. Tlak vyvíjejí příbuzní, ošetřovatelé, obvodní lékaři. Ptám se často, proč to mám dělat. Jestliže zvládnu jejich akutní onemocnění a oni přežijí, nevracím takové lidi do života, ale jen prodlužuji jejich umírání. Umírání je přirozený proces, tito lidé přestanou za normálních okolností jíst a pít, jejich vlastní tělo už potravu nechce, protože ví, že je to už nesmyslné. Je někdy s podivem, jak málo stačí starému devadesátiletému člověku, aby neztrácel na váze. Samozřejmě jen pokud je už k životu naprosto pasivní. Pak už běží jen základní metabolismus a ten potřebuje v devadesátce v řádu jen stovky kalorií. Aktivní devadesátník spotřebuje samozřejmě mnohem víc. Ten ale stravu samozřejmě neodmítá, k aktivnímu životu ji potřebuje! Ti, kdo už nejedí a nepijí, jsou pak poslání k nám s argumentem, že není možné je nechat vyhladovět. Opravdu ne? Právě to byla přirozená smrt. Člověk přestal jíst a pít, lehl si do postele a zemřel. Dnes v posteli leží už měsíce nebo dokonce roky, ale zemřít nesmí. Naše společnost mu to nedovolí.
Dokážu ještě do značné míry pochopit staré manželské páry, které spolu žijí desítky let a kde je sice muž či žena už zcela odkázán/a na ošetřovatelskou péči, ale partner ho přece nechce nechat umřít, aby nezůstal sám. Protože podle sociálních studií se lidé bojí ze všeho nejvíc osamělosti. Ne chorob ani bolesti, ale samoty.
Vzpomínám si na případ těžkého alkoholika, který už pouze ležel v posteli s inkontinencí stolice i moči a nevěděl o světě a přece byl od své manželky stále láskyplně ošetřován. Na otázku: „Co z něj proboha máte, vždyť vás celý život jen trápil a teď ještě musíte jít až na hranici svých sil, abyste se o něj starala“, odpověděla.“Ať je jaký je, ale je tady.“ Protože pokud takový člověk zemře, zůstane po něm prázdné místo, protože vyplňoval celé dny svého partnera a dával jim smysl. To prázdné místo se nedá vyplnit jinak, dny ztratí svůj smysl a řád, následují deprese z odlehčení a nejsou zřídkavé ani případy, že partner svého manžela či manželku brzy následuje ve smrti.
Dobrá, vypusťme i tyto případy, které mají aspoň sociální význam a i když jsou manželky těchto nebožáků často hodně nepříjemné, protože se snaží svého chudáka za každou cenu udržet při životě, mají tyto případy aspoň sociální funkci, která se dá pochopit a které se dá vyjít vstříc. Přesto existuje spousta případů, kde se prodlužování utrpení umírání pochopit prostě nedá.
Starověké společnosti prováděly eutanazii, protože si nemohly dovolit nadbytečný počet strávníků, kteří už nemohli pracovat. Kdo četl Egypťana Sinuheta, ví, že existovala funkce královského otvírače lebek. Pokud byl člověk v komatu, pokročilé demenci či jinak nápadný, byl povolán otvírač lebek, aby zjistil, zda problém není v hlavě. Otevřel lebku, řekl, že tam problém nenachází a onen těžce nemocný člověk zemřel.
Moderní společnost přechovává velké množství lidí, kteří se už na vytváření hodnot nepodílejí. To je v pořádku. Drtivá většina z nich pracovala a roky odpočinku si zasloužila. Mají právo si užít života způsobem, který jim v době jejich pracovního vytížení nebyl dopřán. Ale co v okamžiku, kdy se život změní v trápení? Dobrá, je mnohé trápení, které se dá překonat. Choroba se dá vyléčit, zdravotní stav upravit nebo aspoň zlepšit. Jenže jsou stavy, kdy to prostě nejde, zejména pak stavy, kdy mozek definitivně odešel. Ne náhle, úrazem nebo krvácením, ale pomalu, kousek po kousku a bez naděje, že by mohlo dojít k zlepšení. Člověk přestává být člověkem v tom smyslu slova, jak mu rozumíme. Člověk se stal člověkem vznikem vyšší nervové činnosti, myšlením. Tím se oddělil od přírody, postavil se vlastně proti ní a nakonec ji ovládl. Jestliže tato funkce zanikne, co je pak? Zůstává vegetativní život, nějak – většinou špatně – fungující orgány a trápení buď nepřetržité, nebo stále se vracející. Lidé aspirují, tedy vdechují potravu a tekutiny a jsou opakovaně z toho důvodu přiváženi do nemocnice. Tam se do nich nalévají drahá antibiotika, aby se akutní zápal plic vyléčil, i když víme, že za týden či za dva se situace bude opakovat. (Perkutánní gastrická sonda – tzv. PEG Sonda před aspirací nechrání. Z té profitují pouze ošetřovatelé, protože můžou potravu dát rychle sondou do žaludku, pacient sám z ní v stádu pokročilé demence žádný profit nemá.) Na jedné straně je tato situace velmi nepříjemná pro pacienta, na druhé straně nesmírně finančně náročná pro společnost. A navíc právě v takových případech vytváříme nekritickým používáním antibiotik rezistence bakterií, které v těžce nemocných nevyléčitelných lidech přežívají i pod antibiotickou léčbou. Připravujeme se o účinné léky, které by mohly léčit lidí, kteří ještě mají normální životní kvalitu a jimž by pomoci být rozhodně mělo být. Brzy to nebude možné, to až určité bakterie budou na všechna antibiotika rezistentní. Podřezáváme si tak větev, na které sedíme a neptáme se ani, proč to děláme.
Nikdo totiž dnes není ochoten převzít zodpovědnost za lidskou smrt, jedno nakolik by byla přirozená. Děti mají strach, že by jejich nemohoucí rodič mohl zemřít doma a v poslední hodince ho posílají do nemocnice. Jen částečně pomáhá paliativní medicína. V našem okrese funguje takzvaný paliativní tým. Osoby, které se starají o nevyléčitelně nemocné, si mohou kdykoliv zavolat pomoc tohoto týmu. Nemocný dostane doma infuse, dostane léky tlumící bolest či pocit dušnosti. Přesto, když jde do tuhého, ztratí velká část příbuzných nervy a aspoň v poslední hodince nechá odvézt umírajícího do nemocnice. Nezřídka záchrankou, někdy dokonce vrtulníkem! O nákladech na takové transporty nemusím asi ani mluvit.
Ještě horší je situace v domovech důchodců. Zde se personál prostě přímo hystericky bojí, že by někdo z chovanců umřel a příbuzní by mohli někoho z personálu obvinit ze zanedbání péče. Nejen že nám posílají své chovance v zoufalém stavu s poznámkou „zhoršení celkového zdravotního stavu“ jako by se tento mohl ještě zhoršit či jako by toto zhoršení bylo něčím překvapivým a nepřirozeným. Jenom pryč se stařečkem, aby umřel v nemocnici, lékaři si to už nějak před příbuznými obhájí.
Samozřejmě významnou roli hraje fakt, že mnoho starých lidí nežije v rodině s dětmi ale v oněch domovech důchodců. Děti se odstěhovaly do Německa, do Švýcarska či dokonce do Ameriky a mají výčitky svědomí, že staré rodiče nechali samy. Proto, když přijedou na návštěvu, mají nutnou potřebu vyčistit si svědomí. Snaží se najít chyby v jejich ošetřování a tyto napravit a hledají viníka, pokud se stařečkovi zdravotně nedaří dobře – a ono se většinou nedaří. Personál domovů důchodců je vděčným terčem.
Žijeme v juristické společnosti. Smrt, ať už jakákoliv, se považuje za něco nepřirozeného, smrt je zločinem, protože způsobuje smutek. Hledá se tedy viník a hledá se možnost jej právně a soudně stíhat. I kdyby byl nevinný.
Poněkud lépe jsou na tom ti, kdo mají osobu právně pověřenou rozhodováním o jejich zdravotním stavu. Nemusí to být ani nikdo z příbuzných, je to prostě někdo, kdo je k dispozici a má odvahu převzít zodpovědnost.
Člověk může podepsat – dokud je ještě při smyslech – takzvané „Pacientenverfügung“ – omlouvám se, ale opravdu nevím, jak se to řekne česky a budu vděčný, pokud mi to někdo prozradí. V podstatě sepíše a nechá si notářsky ověřit rozhodnutí, že v případě nevyléčitelné nemoci odmítá invazivní léčebné metody jako kardiostimulátory, umělé přístrojové dýchání či dialýzu, tedy opatření, která by ho uměle udržovala při životě. Jestliže něco takového sepsal, musí si ale se smrtí pospíšit. Zákonodárci totiž omezili platnost takového dokumentu na dva roky – neptejte se mě proč. Takže pokud dotyčný do dvou let nezemře, ale postihne jej demence nebo mozková příhoda, už právo na důstojný odchod ze života, který si přál a nechal si je dokonce úředně potvrdit, nemá. Právní zdůvodnění je, že by mohl v průběhu dvou let změnit mínění! Pokud měl tento paragraf jen hnát peníze do kapes notářům, aby staří lidé museli své „Verfügung“ každé dva roky obnovovat, pak je to naprosto perverzní.
Ale i člověk v posledním tažení, člověk s nefungujícím mozkem je přece natolik člověkem, aby mu bylo dopřáno právo na důstojný, lidský odchod z tohoto světa. Proč mu je upíráme? Jen proto, že máme strach z právníků? Zřejmě ano. Držení se litery zákona odlidšťuje. Člověk je jen objektem, ne subjektem společnosti. Právě k těmto lidem, kteří už do značné míry přestali být lidmi v plnohodnotném slova smyslu, se chováme nelidsky. Pícháme je do žil, věšíme jim infuze, které si vytrhávají. Nerozumí tomu, proč to děláme. Nechápou, že jim těmi tekutinami prodlužujeme život, pro ně je to jen nepříjemná, bolestivá procedura. Proto jim vážeme ruce k postelím, aby to dělat nemohli. Dostávají žaludeční sondy, aby se jim mohla podat potrava, kterou jejich tělo už nepotřebuje a oni ji nechtějí. Dostávají krevní transfuze, dýchají s nimi přístroje. Proč to všechno?
Může si Evropa, bojující s ekonomickou krizí a s nedostatkem zdrojů, dovolit mrhat nesmyslně takovými prostředky jen proto, aby trápila umírající a nedovolila jim umřít? Nestačilo by jen dát trápícímu se stařečkovi lék proti bolesti, náplast s opiátem a nechat ho prostě v klidu. Bez píchání jehlami a přivazování rukou? On neumře hladem ani žízní, on umře proto, že jeho tělo už není schopné života a duch je už někde jinde, na té druhé straně.
Toto téma se prezentuje stále více v knihách a filmech, očividně jsou lidé, kteří nechtějí takovému trápení přihlížet s právnickým klidem. Pro které člověk ještě zůstal člověkem a nejen objektem, povinným žít, odsouzeným s medicínskou pomocí k vegetování.
Ve filmu „Amour“ od Christiana Hanekeho s Jeanem –Luisem Trintignanem v hlavní roli vezme manžel sám osud své umírající dementní ženy do svých rukou a udusí ji polštářem. Protože se už nedokáže dívat na její utrpení, které si ona sama už ani neuvědomuje. Zabije ji, protože ji miluje.
Ve filmu „Auslöschung“ s Klausem Mariou Brandauerem nakonec manželka nevydrží a podá svému dementnímu muži jed, který si kdysi pro takovou příležitost schoval, který ale teď ve své pokročilé demenci není schopen najít.
Znovu jsem si vzpomněl na autonomní republiku Užukis ve Vilnjusu a její ústavu, které ve svém jedenáctém paragrafu praví, že „každý má právo zemřít, není ale povinen to učinit.“
Proč chceme lidem toto základní právo upírat?