Není to jazyk takzvaně v mé první linii. Tam se vyhřívají čeština slovenština a němčina. Angličtina se dělí s ruštinou o místo v druhé řadě (přičemž podstatně méně používanou ruštinu už zatlačila do pozadí), následovaná útržkovitými znalostmi řečí, které používám pouze na dovolené pro zábavu domorodců i mou vlastní jako je italština či polština – i když mě občas v nemocnici nutí i z těchto jazyků překládat a marně vysvětluji, že je neovládám. (Nějak to jde vždycky).

Ale zpět k té angličtině. Po celá desetiletí mi bylo záhadou, jak je možné, že umím tím jazykem docela slušně mluvit, nicméně mu nerozumím. Všichni mi tvrdili, že normální člověk jazyku mnohem dřív rozumí, než jím umí mluvit, u mě je to naprosto naopak. Marně jsem pátral po příčině, až mě letos na kongresu ESC konečně osvítilo. Samozřejmě by nebylo problematické rozumět anglicky, kdyby byla angličtina jedna. Jenže ono je jich celé desítky. A v tom je onen problém.

Například německá angličtina je úžasná. Rozumím každé slovo, dokonce si ji doslova užívám. Švýcarská není o nic horší. U Švýcara bych byl možná radši, kdyby se mnou hovořil anglicky než německy, protože jeho schwitz dutsch je absolutní katastrofa i pro naprosto otrlé a s němčinou je příbuzná jen velmi vzdáleně..

Italskou angličtinu miluji. Ital si totiž nedokáže představit, že by měl zakončit slovo souhláskou a tak vždy zavěsí nějaké to „e“ nebo „a“, případě „i“. Doslova jsem si užíval při letošním mistrovství Evropy ve fotbale, když italský komentátor nazýval německé hráče místo Özil Özilé a místo Boateng Boatenga. Výjimkou byl jen Schweinsteiger, s tím si italský komentátor buď nevěděl rady, nebo byla dobrá rada drahá. Italská angličtina zní díky výše popsané vlastnosti naprosto poeticky a člověk se může připravit na další sled řeči a těšit se na další milé překvapení. Syn mi vyprávěl o Italce, která se ho na jistém semináři ptala: „Do you knowa, where I´ma froma?“ „Italy,“ odpověděl aicky. „Howa do you knowa?“ zeptala se překvapeně a já obdivuji odolnost svého syna, že se nenechal tak roztomilým způsobem svést (aspoň to tvrdí). Já bych zřejmě neodolal.

Španělská angličtina je sice otřesná, ale srozumitelná. Španělé (a Katalánci, abych si to u nich nerozházel) si totiž nedělají problémy s výslovností. Vyslovují prostě tak, jak se to píše. V okamžiku, kdy to člověk pochopí, je za vodou a rozumí stejně dobře, jako kdyby na něho hovořili česky.

Apropo česká angličtina. Je sice srozumitelná, ale hrozně nudná. Tím, že čeština postrádá zpěvnost a hovoří jaksi v jedné rovině, chybí české angličtině šťáva. Vždycky si musím dávat pozor, abych neusnul, ale z kolegiality k přednášejícímu krajanovi jsem se zatím vždycky dokázal přemoci a zůstalo jen u zívání.

Maďarská angličina je kupodivu dynamičtější, než ta česká. I když v němčině mají oba jazyky naprosto identický akcent (díky čemuž jakož i mému knírku mě po celé roky na Stolzalpe považovali za Maďara) v angličtině má maďarská výslovnost přece jen víc melodie, Nevím, jak a proč to Maďaři dělají, možná proto, aby nás naštvali. Ale poslouchá se to docela dobře.

Anglická angličtina by měla být v podstatě tou nejlepší. Měla by! Možná i je, pokud ovšem přednášející nepodlehne dojmu, že všichni jeho posluchači jsou rodilí spíkři a nemluví nesmyslně rychle a potichu. Pokud si mrmlá pod nos, nedokážu s ním držet krok. Možná tak prvních pět minut, potom se soustředím na fólie.

Americká angličtina je něco, co mě vždycky deprimovalo. Nezapomenu, jak jsem po asi hodinovém rozhovoru s jednou Angličankou u kašny v Dubrovníku dostal nezdravé sebevědomí a když mě oslovila skupina turistů otázkou „ Do you speak english?“ Odpověděl jsem místo obvyklého „Yes, but only a little“ sebevědomě „yes, of course.“ Pak spustili americky a já se zachraňoval útěkem.

Horší už je jen angličtina australská. Když jsem byl s mým finským přítelem kdysi před celými věky na cestě po Jugoslávii, bydlel s námi jeden Australan. A chtěl jít s námi na procházku po dubrovnických hradbách. Nechápal jsem, že nevím, co říká, až když jsem poznal, že místo „Old Town“ říká „Olion.“ Stejně se mi dařilo s australským přítelem v Popradě (kterému jsem zachránil život, když se otrávil muchomůrkou zelenou a tím jsme se spřátelili). Nerozuměl jsem faktu, že jeho přítelkyni – rovněž Australance, ovšem žijící v United Kingdom – rozumím každé slovo a jemu ani jedno. Až když pronesl „Id´nsmajk“ a já jsem pochopil, že chtěl říci „I don´t smoke,“ věděl jsem konečně, která bije. Jednou jsem byl na semináři v Bruselu a předsedající krásnou a POMALOU angličtinou oznámil, že oficiálním jazykem semináře nebude „english“ ale „broken english“ a že první přednášející pochází z Melbourne v Austrálii. Což by bylo už samo o sobě dost zlé, jenže on se přestěhoval do Ameriky a žije teď v Minnesotě, takže abychom se připravili na nejhorší. Přiznám se, že jsem se sice připravil, ale skutečnost překonala i mé nejhorší očekávání. Kdyby onen rodák z Melbourne, pracující v Minnesotě hovořil čínsky, rozuměl bych mu asi tak stejně.

Čínská a japonská angličtina je ostatně kapitola sama o sobě. Nedokážu prostě spolehlivě odlišit angličtinu, kterou hovoří řečníci z Číny či Japonska od jejich mateřštiny. V podstatě jsem snahy jí porozumět už dávno vzdal, a pokud se k mikrofonu postaví Číňan či Japonec, odcházím na kávu.

Pak existuje ještě angličtina skotská. Tedy Skotové tvrdí, že to angličtina je, ovšem zatím mě tak úplně nepřesvědčili. Má k oxfordské angličtině odhadem stejně daleko jako štýrské nářečí k spisovné němčině – o tom jsem psal v mém článku dialekty.

Zajímavá je irská angličtina. V podstatě je srozumitelná, ale má určité úlety, které člověk musí strávit. Jako že místo „thank you“ říkají „tkanka.“.

Francouzská angličtina může být naprostá katastrofa. Dokud Francouz nepochopí, že angličtina má na rozdíl od jeho rodné řeči přízvuk na první slabice a ne na poslední, není ta řeč naprosto stravitelná.

Zajímavá je řecká angličtina, která se trápí s výslovností anglickou skoro stejně jako s výslovností německou. Přece jen je řečtina nejstarší evropský jazyk a přizpůsobit se  modernismům vzniklým tisíc let poté, co už řečtinou psal Aristoteles, mají Řekové prostě trochu problém.

Holanďané, Švédové a Dánové sice mluví anglicky perfektně, podléhají ale příliš sebedůvěře a jejich projev se blíží projevu oxfordských Angličanů. Příliš rychlý a tichý. Nechtějí zřejmě spící posluchače budit, „politic corectness“ nadevše. U Holanďanů si člověk musí zvyknout na nadprůměrný výskyt hlásek „š“ a „ž“, prostě trošku „šušlají.“

Islandská angličtina je naprosto perfektní a srozumitelná. Na severu blízko polárního kruhu má člověk dost času a tak nespěchá.

Polská angličtina je stejně milá jako polština sama. Já ten jazyk strašně rád poslouchám, rozumím Polákovi zhruba stejně, pokud mluví rodným jazykem nebo polskou angličtinou. Sice ne všechno, ale zbytek si domyslím a jeho výslovnost si doslova užívám.

Samozřejmě existuje ještě angličtina ruská, bulharská, turecká atd atd.

Panickou hrůzu mám z angličtiny arabské. Ať už je to Egypťan nebo Saúd, vyslovují tak nezřetelně, že kdybych byl přednášejícím já, v okamžiku, kdy by někdo se semitskými rysy přistoupil k mikrofonu, dal bych se na útěk. Pod jakoukoliv záminkou.

Ach, proč jsem nepsal o angličtině slovenské? Protože jsem ji ještě nikdy neslyšel. Na kongrese jsem bohužel žádného přednášejícího Slováka nepotkal a moje žena anglicky v mé přítomnosti zásadně nemluví. Nechá mluvit mne. Ona je od toho, aby rozuměla – což se jí daří, mluvení nechá ale plně na mně. Občas působíme dost exoticky, například když na mně vrátný v hotelu „The Horse Guardien“ (očividně pákistánského nebo indického původu a tím pádem s výslovností velmi blízké té arabské) hovoří, žena mi to přeloží do slovenštiny a já pak anglicky odpovídám. Koukal na nás sice zpočátku jako na blázny, ale smířil se s tím a hrál tu hru s námi. Funguje to. Po 33 letech manželství se naučíte týmové práci.

A nějak to jde vždycky.

V podstatě mám angličtinu rád. Je snadno naučitelná, nezabývá se nějakou gramatikou a poměrně dobře se s ní člověk na celém světě domluví.

Jen kdyby jich nebylo tolik!

Nehodlám se zabývat vynálezy ležícími daleko v minulosti, jako byl třeba vynález kola či peněz. Dokonce ani vynálezem knihtisku, kterým začal novověk. Knihtisk totiž otevřel cestu k vzdělání širokým vrstvám a byl prvním krokem do budoucnosti, která se vyvinula až k dnešnímu stavu, neovlivnil ale bezprostředn způsob života lidí. Chci zde vyjmenovat jen ty vynálezy, které naprosto změnily způsob života lidí v novověku, změnily způsob fungování společnosti na venkově i ve městě, změnily způsob fungování rodiny, které tedy radikálním způsobem změnily způsob života nás všech.

• 1) Parní stroj (James Watt, 1765) – vynález parního stroje umožnil průmyslovou revoluci. Průmyslovou výrobu, která nejen umožnila, ale přímo vyžadovala přesun lidí z venkova do měst, což vedlo k naprosté změně struktury společnosti, přesunu velké části obyvatelstva z vesnic a tvoření velkých center s novou infrastrukturou, naprosto se lišící od měst středověkých se strukturou cechů. Začalo vytváření dělnických sídlišť a s tím změna struktury rolnické rodiny a dělby práce mezi mužem a ženou. Budování železnic a parní lokomotivy neuvěřitelně zvýšily rychlost přepravy. Začala – zatím ještě omezená – mobilita společnosti. Cesta z Prahy do Vídně trvala místo tří dní několik hodin, cesta z New Yorku do Los Angeles místo půl roku týden.

2) Pračka a chladnička  (přelom 19 a 20 století – prodej chladniček pro domácnost začal v roce 1911 a rozvinul se naplno v roce 1923) – tyto dva vynálezy uvolnily ženy pro práci v zaměstnání. Až do doby těchto vynálezů na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly ženy plně zaměstnány domácími pracemi, denními nákupy a časově velmi náročným praním. Pračka a chladnička výrazně zredukovaly časovou náročnost domácích prací, umožnily ženám začít pracovat a tím začaly erodovat tradiční upořádání rodiny, kdy muž pracoval a staral se o materiální zabezpečení rodiny, zatímco žena byla „strážkyní rodinného krbu.“ Aktivním zapojením do pracovního procesu se na jedné straně znásobila pracovní síla, což dalo ekonomice masivní impuls, na druhé straně to propůjčilo ženám postupně narůstající samostatnost a autonomii a – začala se drolit tradiční základní jednotka společnosti – rodina.

2) Benzínový spalovací motor – (Nikolaus Otto, 1876) znásobil parním strojem danou mobilitu. Železnice byla vázána na kolejovou síť, mimo ni byl člověk nadále pomalý.  Teď se to radikáně změnilo. Jestliže až do tohoto vynálezu mohl člověk urazit pěšky či na koni 20 – 40 kilometrů za den, teď se na motorce, v automobilu a později i v letadle pohyboval mnohonásobnou rychlostí. Svět se výrazně zmenšil, mobilita lidí i zboží se znásobila. Tradiční hranice se začaly chvět, pod náporem pohybu osob a zboží se stávaly stále více relativními, až nakonec ztratily svůj význam.

3) Televize (1928)

Jestliže to u rádia ještě nebylo zdaleka tak výrazné, televize změnila lidské chování do základu. Člověk se stal soběstačným v zábavě, nepotřeboval už kontakty s jinými lidmi. Mohl se izolovat ve své bytové jednotce, aniž by ztratil kontakt s děním venku a zábava mu byla poprvé dodávána až do domu. Společnost se začala pulverizovat. Satelitní televize pak byla jen zvýrazněním tohoto efektu. V souvislosti s mobilitou a migrací ztratili migranti díky satelitu motivaci učit se jazyk země, ve které žili. Pracovali v Německu či v Rakousku, ale prostřednictvím satelitní televize žili stále doma v rodné zemi. Připravenost se integrovat se tak výrazně snížila a zvýšilo se sociální napětí.

4) Internet (1989)

Jak mí čtenáři z článku „Pozdní doba“ už vědí, považuji internet za zlomový vynález, který znamenal konec klasického novověku, zahájeného Guttenbergovým knihtiskem. Rychlost získávání informací se znásobila, současně se díky inflaci informací snížila jejich hodnota a ve většině případů i kvalita. Svět se propojil a zglobalizoval, peníze začaly kroužit okolo zeměkoule nesmírnou rychlostí, aniž by zůstaly u potřebných. Státy ztratily definitivně kontrolu nad finančními toky a tím i svou moc. Internet znamenal vedle hrozícího zániku literatury nesmírnou časovou zátěž i nesmírné zrychlení mezilidských kontaktů – jejich kvantita se znásobila za cenu snížení jejich kvality. Internet poskytl člověku pocit, že není samotář, i když nevyjde z domu a sedí jen u svého přístroje. Člověk se vydal na cestu do virtuální reality.

5) Mobilní telefon (1973)

Co začalo jako snaha o dostupnost, se změnilo v centrální bod dnešního života. Bez mobilního telefonu už se dnes prakticky nedá žít, mladí lidé si to ani nedokážou představit. Telefonování samo hraje přitom už dávno jen podřadnou úlohu. Vedle internetu jsou možné platby, nejrůznější apps pro prakticky všechno, počítačové hry – jako nejnověji „Pokemon go“. Lidé, zejména mladí, se změnili na „Smombie“ tedy člověka běžícího světem s očima upřenýma na obrazovku svého smartphonu a nevnímajícího co se kolem něj děje. Poprvé se narušila i rozhovorová kultura, čili i během setkání známých či přátel přerušuje pípání telefonu hovor a tok myšlenek, mobil převzal řízení volného času.

Výsledkem těchto vynálezů prodělala společnost v posledních sto letech neskutečně dynamický vývoj. Narušila se funkce základní společenské jednotky, jíž je rodina. Patch work rodiny už převládají nad rodinami tradičními, adekvátně k tomu se změnila výchova mládeže. Rodiny jsou malé, je poměrně málo dětí. Souvisí to s vysokou životní úrovní – už od starověku byl populační vývoj vždy nepřímo úměrný životní úrovni. Souvisí to ovšem i se zaměstnaností žen a jejich snahou budovat vlastní kariéru, kdy jim na rození dětí a jejich výchovu nezůstává čas ani energie. A zajistit dětem úspěšný život znamená dát jim vzdělání, což je zase ekonomicky náročné a omezuje počet dětí na rodinu.

Společnost se na jedné straně globalizovala co se týká pohybu osob, zboží, informací, na druhé straně se pulverizovala, bezprostřední mezilidské kontakty se výrazně zredukovaly a zkrátil se i čas pro takového kontakty vyhrazený. Psaný text se zkrátil na informatiku, podstatně se zredukovala slovní zásoba i expresivní síla jazyka. Ona slovní zásoba už není potřebná a je proto pro současného člověka stále méně srozumitelná. Proto se jazyk redukuje na nejnutnější bázi. Stejně tak se i ekonomika zredukovala na matematiku, ztratila zcela svou po celá tisíciletí nedílnou část – totiž morálku. Život se nesmírně zrychlil, stále více lidí toto tempo nezvládá, stává se outsidery a propadá do depresí. Anebo volí Donalda Trumpa a jiné pravicové populisty, od kterých si slibují vymýcení inteligence a vlastní návrat do hry. Jak to vypadá v praxi, zažíváme v současnosti v Turecku, ale musíme počítat s tím, že tento vývoj postihne i jiné země.

Samozřejmě, že je tento vývoj nezvratný. Naopak dají se čekat další vynálezy nebo přinejmenším zlepšování existující techniky. Benzínový motor bude nahrazen motorem elektrickým, tím se ale nezmění nic kvalitativně, jen kvantitativně. Ty vynálezy, které jsem vyjmenoval, změnily podle mne naši společnost kvalitativně a to až do jejího základu. Změnily ji tak rychle, že v současnosti hledá společnost svou vlastní identitu a příliš se jí v tom zatím nedaří. Doufejme, že dostane čas, aby se nadechla a přeorganizovala se tak, aby bylo schopna existence, Jinak hrozí její samodestrukce. Známky tohoto procesu jsou stále zřejmější, otázka je, zda je tento proces zastavitelný dřív než dojde k obrovskému globálnímu konfliktu.

Možná je ta otázka nadsazená, ale chtěl bych skutečně vyjádřit své obavy ze současného vývoje společnosti. Jestliže byla na konci dvacátého století liberální demokracie považovaná na všeobecně přijímaný úspěšný princip fungování společnosti, o dvacet let později už to neplatí. Princip liberální demokracie je stále více a úspěšněji zpochybňován.

Právě v těchto dnech zažíváme konec parlamentní demokracie v Turecku. Systém zavedený v roce 1922 Kemalem Pašou Atatürkem (mimochodem násilím, komu se demokracie v tehdejším Turecku nelíbila, visel), se nedožil stoletého jubilea. Chybělo mu šest let. Armáda, která pod Atatürkovým vedením demokracii Turkům vnutila, selhala a instaluje se tam totalitní islámský politický systém, který hrozí stát se nebezpečím pro  všechny své sousedy, tedy i pro Evropu.

V Rusku pokus o zavedení demokracie po roce 1990 žalostně selhal. Rusové se prokázali jako na demokracii nepřipravení, zavládla anarchie a kriminalita ohrožující společnost v samých jejích základech a výsledkem bylo zavedení nové diktatury Vladimíra Velikého, tentokrát ne pod komunistickou ale pod nacionalistickou vlajkou.

A Američané si zřejmě zvolí prezidentem Donalda Trumpa.

Ale i v samotné Evropské Unii se v některých zemích demokracie chvěje v základech – v Maďarsku se o ní dá hovořit jen se značnou dávkou nadsázky a v Polsku jde vývoj stejným směrem. V obou zemích jsou demokratické principy demontovány, ústava obcházena a zavádí se autoritativní režim. Tragické je, že EU, která si princip liberální demokracie napsala do svého erbu, není schopna s těmito fenomény nic udělat. A právě to je kořen celé tragédie – liberální demokracie se neumí bránit. Proč to tak je? Protože se narušil základní princip jejího fungování.

Principem demokracie je spokojenost většiny obyvatelstva s daným principem fungování společnosti. Jednalo se o takzvaný princip dvojtřetinové společnosti, který definovali sociologové v šedesátých letech dvacátého století. Jestliže jsou dvě třetiny společnosti spokojené, motivované tvořit hodnoty a tím pádem i sebevědomé, jsou schopny konstruktivně přispívat i k fungování politického systému. V okamžiku, kdy se tento podíl začně zmenšovat, stává se demokracie nestabilní.

Už dvacet pět let je dvojtřetinový systém společnosti úspěšně podkopáván. Pádem železné opony zmizel strach z východního agresora a zmizel pocit, že demokratická společnost musí držet pohromadě, aby se mohla bránit. Přerozdělování bohatství se omezilo, vsadilo se na individualismus. Tedy na schopnosti jedinců, kteří díky své inteligenci, díky své píli (ale i šikovnosti v obcházení zákonů) a dosaženému vzdělání jednak hýbou technickým pokrokem, jednak ale vydělávají mnohem více než zbytek společnosti a obsazují v této společnosti klíčové posty. Tomuto systému vlády talentovaných lidí se říká meritokracie. V podstatě systém, který mnozí filosofové, počínajíc Aristotelem, doporučovali, protože v něm viděli možnost rozumného spravování společnosti. Kdo před tímto systémem varoval, byl člověk, který slovo „meritokracie“ dokonce vymyslel – spisovatel Michael Young v roce 1958.

Systém opírající se o elity společnosti totiž vede ke konfrontaci s těmi, kdo k těmto elitám nepatří. Někteří proto, že na to prostě nemají dostatečný intelektuální potenciál. Jiní proto, že se jim studovat nechtělo. Jiní proto, že v životě neuspěli, zkrachovali, jejich plán nevyšel. Jiní proto, že jsou prostě líní a pracovat a tvořit se jim nechce. Nebo sešli z cesty zákona a nebyli dost „šikovní“, aby přitom nebyli přistiženi. Alkoholici, konzumenti drog. Co je všechny spojuje, je pocit neúspěšnosti a pocit vyloučení ze společnosti, z podílu na rozhodování o jejím směřování ale i na konzumaci jejího bohatství. Frustrace a nenávist k elitám. Stačí se podívat na kolující maily s přílohami útočícími na každého úspěšného nebo bohatého člověka. V očích těchto „vyděděnců“ je úspěch neodpustitelný, je zdrojem nejen závisti ale i nenávisti. Těchto vyděděnců je stále víc a nespokojených lidí je už v podstatě většina. Reálný příjem v Rakousku poklesl v posledních pěti letech o 1,1 procenta. To nezní až tak dramaticky, i když je samozřejmě jakýkoliv pokles reálního příjmu nežádoucí a plodí společenské napětí. Ale právě vrstvy s nejnižším vzděláním trefil tento pokles nejvíce (zde pokles až o 5 procent) a hlavně lidé bez vzdělání mají stále menší šanci najít místo na pracovním trhu. Výsledkem je na Rakousku rekordně vysoká nezaměstnantost přesahující 8 procent. Všichni tito lidé jsou nespokojeni, jsou frustrovaní a chtějí změnu. A mají v rukou strašnou zbraň – a to je demokracie. Tím, že tvoří většinu, jsou podle demokratických principů oprávněni měnit stávající politický systém.

Dalším problémem jsem soudy. Lidé od nich očekávají spravedlnost, ovšem ony takdy nejsou na sjednávání spravedlnosti, ale na výklad zákona. A zákony jsem postaveny tak, aby chránily především ty, kteří se proviňují proti morálním zásadám. Je prakticky nemožné odsoudit zkorumpované politiky, soud pustí k olympijským hrám všechny v minulosti nadopované sportovce, i když byli příslušnými komisemi z her vyloučeni. Možná je to skutečně důkaz fungování právního státu, ovšem prostý člověk to chápe jako selnání systému, který zajišťuje beztrestnost zločincům.

Změnu jim nabízejí strany populistické, které slibují modré z nebe, aniž by byly schopny to splnit, které ale hrají na strunu nenávisti k elitám, ale i k přistěhovalcům a lidem jiných etnik. I onen vyděděnec se totiž chce cítit být lepší než lidé v jeho okolí. Hlásání méněcennosti přišelců je samozřejmě něco, na co slyší, něco, co jim pomáhá tlumit jejich vlastní pocity méněcennosti. Už neslyší a možná ani nejsou schopni pochopit, že tyto strany, které jim slibují snadné řešení a brojí proti těm, které oni nenávidí, hodlají princip demomkracie odstranit. Viktor Orbán se tím ani netají. Hlásá, že se liberální demokracie přežila a je třeba zavést demokracii sloužící zájmům národa. Čili národní demokracii. To zní už zní hodně podobně jako národní socialismus – a slibuje podobné hodnoty.

Paradoxně se tedy oni slabí hodlají zbavit jediné zbraně, kterou mají. Což jim v budoucnosti dá pozici bezmocných hraček systému. Problém populistických režimů je v tom, že odstraňují ony elity jako přirozeného nepřítele (a ony skutečně přirozeným nepřítelem jsou, protože intelektuálové se s diktátorskými systémy omezujícími osobní svobodu vnitřně neztotožní – i když jim mnozí z oportunistických důvodů slouží). Pamatujete si ještě na to, jak se říkalo, „on není komunista, on je u komunistů“ jako definici oportunismu úspěšných managerů za bývalého režimu. Erdogan zavřel 6000 soukromých škol, které měly mnohem lepší úroveň vzdělání než školy státní – protože uměly zaplatit své učitele, zatímco učitelé na státních školách se živili v noci jako taxikáři a přes den ve škole si potřebovali pospat (je pravda, že mi o tomto systému vyprávěl jeden student v Istanbulu v roce 1990 – mnoho se ale prý od té doby nezměnilo). Erdogan, jako zbožný muslim patřil taky k vyvrženým z elitní sekularizované turecké společnosti, která s z něj dělala legraci. Teď se oněm elitám krutě mstí. Jak může jeho stát fungovat bez úředníků, bez akademiků, bez soudců? Jejich místa zaberou oni zavržení. Že jim chybí kvalifikace? Copak to někoho v Československu padesátých let zajímalo? Úředníci bez kvalifikace jsou poslušnější, protože jsem na diktátorovi mnohem víc závislí. A žádný diktátor si nepřeje vzdělaný národ, protože ten je pak méně manipulovatelný. Opírá se o masu a čím je tato masa nevzdělanější, tím lépe.

Demokracie znamená vlidu lidu. Novodobí diktátoři ale slovo „Demos“ intrerpretují  jako „plebs“. A opírají se právě o tyto lidové vrstvy. Že i elity patří k „demos“ nehodlají akceptdovat, jsou to nenávidění elitáři, které je třeba zlikvidovat. Bez ohledu na následky.

Samozřejmě že každé historické srovnávání kulhá. Ale ve starém Římě skončila demokracie podobně – na síle vyvržených, na síle plebsu. Se zaváděním latifundií bohatých Římanů jakož i vyvlastnováním pozemků ve prospěch vojenských veteránů se vytvářela stále silnější vrstva „proletarii“ lidí bez majetku, bez půdy, bez politického vlivu. Díky levné práci otroků ve velkých manufakturách museli své provozy zavírat řemeslníci. I no se přidružili k plebsu. Tuto vrstvu si pro sebe dokázali získat takzvaní „populáři“ – v dnešní podobě populisté – typu Maria či Césara. S pomocí těchto bezprávných vrstev se jim podařil politický převrat se zlomením moci parlamentu (senátu) a zavedení osobní diktatury  opírající se o moc ulice. Erdogan nedělá nic jiného. Masy na ulici volají „Poruč a zabijeme, poruč a zemřeme.“ Dal jim perspektivu změny režimu a oni doufají v lepší budoucnost. Že nepřijde, to nevidí  a ani vidět nemohou.

Ovšem stejní lidé v Americe volí Donalda Trumpa. Stejně bezmocní, stejně frustrovaní jako oni Turci, i když na poněkud jiné úrovni a za jiných podmínek. Ale jmenovatel je společný. Nenávist k elitám, které svůj elitarismus v posledních letech dávaly přiliš najevo a dráždily tak city nemajetných a bezmocných. Teď dostávají vystaven účet. Meritokracie je v čase fungující demokracie jed pro tuto demokracii. Začarovaný kruh. Protože lidé typu Erdogana, Putina či Hitlera vyhrávají volby jen jednou – a to jen proto, aby žádné další volby nebyly. Proto taky nemají žádný problém slibovat nesplnitelné. Účet za nesplněné sliby by jim vystavily další svobodné volby a ty už prostě nebudou.

A diktátoři, vyděděnci demokratické společnosti – se spojují. Tak jako rváči vytvářejí ve školních třídách vlastní bandy, protože ti „slušňáci“ se s nimi nechtějí bavit. A tím se stávají ještě nebezpečnější. Erdogan už uzavřel bratrství s Putinem, osa Istanbul – Moskva, připomíná velmi osu Berlín – Řím z třicátých let minulého století. Kvůli společné nenávisti k světovému společenství, které jimi pohrdá, jsou ochotni zapomenout na všechna stará nepřátelství, od bojů Petra Velkého s Turky o Azov, přes Potěmkinovy vesnice na Krymu až po sestřelenou ruskou stíhačku nad Sýrií.

Jak už jsem psal, ohánějí se dnes nastávající diktátoři ne odstraněním demokracie jako takové. Buď se snaží získat obyvatelstvo hesly o demokracii národní jako Orbán nebo o demokracii přímé. Přímé hlasování, tedy referenda, jsou pro diktátory pravým požehnáním. Díky ovládnutí sdělovacích prostředků a díky tomu, že jejich příznivci, oni vyvržení, tvoří ve společnosti přirozenou většinu (jak věděl už Aristoteles a proto se demokracie bál) vyhrají každé takové lidové hlasování. Přímým hlasováním vládl jak Hitler tak i Kadáfí – je to tedy ověřený politický model. Stačí položit správně otázku a zpracovat obyvatelstvo diktátorem ovládanými sdělovacími prostředky. Erdogan teď zakázal všechny noviny, které jej někdy kritizovaly – získal tak absolutní monopol na informace a to je dnes cesta k absolutní moci. Tak dokázal vládnout Mugabe v Zimbabwe či Chávez ve Venezuele, i když lidé hladověli. Vždy se dá oné většině vysvětlit, že bez diktátora by se jim dařilo mnohem hůř a že jejich bída je výsledkem intrik zahraničních (nebo tuzemských) nepřátel. Výsledkem bývají procesy proti – často domnělým – vnitřním nepřátelům a válka proti nepřátelům zahraničním. Obojí zajistí diktátorovi velmi slušnou mocenskou bázi – za předpokladu že onu válku neprohraje. Nemusí ji vyhrát, vůbec nejlepší válka je válka nerozhodná a proto věčná, prohrát ji ale nesmí. Argentinští generálové nebo portugalský diktátor Salazar padli právě proto, že prohráli války, které je měly držet nadále u moci. Nepřítele je tedy třeba volit s rozvahou. Jako například Rusko bezmocnou Ukrajinu.

Demokracie se tedy opravdu chvěje v základech a to i v zemích v Evropě, která byla považována za její neotřesitelnou baštu. Po Maďarsku a Polsku je další ohroženou zemí Rakousko a samozřejmě i Francie. Chaos v Řecku se dá jen těžko přiřadit nějakému politickému systému, je to spíš život ze dne na den a z ruky do huby. Stabilní se zdá být Skandinávie, kupodivu i Itálie či Španělsko. I Británie, která ovšem už z Evropy vystoupila a brzy bude mít nemalý problém zvládnout politické nároky své stále rostoucí muslimské menšiny. Britští muslimové sní o zavedení muslimského právního systému v celé Británii a Brexitem se ke svému cíli zase o chloupek přiblížili – ostatně přistěhovalci z Pákistánu a ostatních asijských zemích hlasovali pro Brexit ve více než 80 procentní většině.  Pro Evropu bude samozřejmě rozhodující vývoj v Německu. Dokud hraje „Alternative für Deutschland“ jen okrajovou úlohu, je demokracie v Německu pevná. Ovšem popularita této populistické strany roste i tam, zejména pak ve východním Německu, kde nejsou principy demokracie tak hluboce zakořeněny jako na Západě. V někdejší NDR přešli členové gestapa přímo do služeb STASI a mohli svou idelologii beztrestně a hlavně beze strachu přenášet na své děti a vnuky. Situace na východě je mnohem nestabilnější než na západě, přesto zatím v nejbližších letech nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, že by se Německo dalo na cestu nacionální diktatury. I když tuto cestu přes negativní historické zkušenosti s nacionalistickým Německem podporuje například i Václav Klaus.

Nejbližší volbu mezi demokratickou nebo autoritativní vládou čeká Rakousko. Poté, co ústavní soud zrušil výsledky prezidentských voleb (otázkou je, zda skutečně chtěli ústavní soudci jen svou chvilku slávy nebo je mezi nimi silná nacionalistická lobby) vyhraje zřejmě opakované volby začátkem října kandidát nacionalistů Hofer. Rozpuštění vlády je v jeho pravomoci a podle jeho vlastního vyjádření bude následovat do konce roku. Aby umetlo cestu k moci jeho stranickému příteli Strachemu, který patří k populistickému evropskému proudu (tazvaných patriotů) toužících po odstranění parlamentní demokracie a zavedení demokracie přímé. I když se oba tito politici v poslední době (po Brexitu) začali velmi mírnit ve výrocích na adresu vystoupení z Evropské Unie, což byl předtím jejich hlavní program, o odbourání demokracie se určitě pokusí. Na to, aby zavedli ve vlastní zemi diktaturu, totiž z EU vůbec vystupovat nemusí. Maďarsko a Polsko jsou příklady, že to jde i v rámci EU, aniž by tedy riskovali narušení hospodářských smluv a propad ekonomiky.

Jak to dopadne při příštích volbách ve Francii je otázka, nicméně Marie Le Pen má jasný program vystoupení z Evropské Unie – což bude logicky znamenat obnovení starých rivalit a nepřátelství s konkurentem na druhém břehu Rýna – Německem.

Příští roky budou tedy určitě napínavé. Samozřejmě nakonec rozhodne, který systém bude úspěšnější – zda demokratický či autoritativní. Pravdou ovšem je, že liberální demokracie není schopna najít recept na válku s vnitřním ohrožením – s terorismem. To je její největší slabina a voda na mlýn populistů. Soudit v čase války podle zákonů z času míru a usvědčené teroristy či jejich pomocníky odsuzovat na šest měsíců vězení znamená jen jedno. Ten člověk se definitivně dostane do skupiny vyvržených bez možnosti získat zaměstnání a mít ve společnosti úspěch. Jeho odhodlání se společnosti za svůj neúspěch pomstít se znásobí. Po návratu z vězení se stane ještě odhodlanějším bojovníkem za svou „pravdu“.

Recept by byl podle mého soudu jednoduchý. Teroristé Islámského státu, jedno z které země, se svých zločinů dopouštěli na území Sýrie a Iráku. Podle platných zákonů by se tedy měli za své činy zodpovídat tamějším vládám. Proč tedy navrátilce ze Sýrie sledují naše tajné služby a soudí naše soudy, proč tito teroristé sedí (na několik málo měsíců či let) v našich vězeních na naše náklady? Měli by být hned po návratu vydáni vládám zemí, na jejichž území se svých činů dopouštěli – a měli by být souzeni podle tamějších zákonů. Stačilo by se překousnout a uznat Assada za legitimního prezidenta Sýrie. Myslím, že po vydání prvních deseti, dvaceti navrátilců by se už nikdo víc nevracel. Je přece tolik zemí, které vyznávají šariu a muslimské zákony, kam by mohli tito bojovníci odejít. Třeba do Saúdské Arábie, která jim po celé roky dodává zbraně – jak jsme se dozvěděli, i slovenské výroby. Možná by potom Saudi poznali, jakého hada si pěstovali na prsou a s jejich podporou přestali. Bludný kruh by se přerušil a směřování společnosti by znovu dostalo určitý směr přímky.

Samozejmě že ochránci lidských práv by v tomto případě protestovali, že oněm lidem hrozí v Sýrii či Iráku trest smrti, který v Evropě není a oni jsou rakouští – francouzští – belgičtí – britští občané. Ovšem když do Sýrie odcházeli, museli vědět, co dělají a musí být tedy připraveni převzít za své činy a jejich důsledky i zodpovědnost. Pašerák drog v Thajsku není souzen podle evrospkých ale thajských záonů. Proč platí pro bojovníky IS jiný metr? Evropa se musí konečně rozhodnout, co je pro ni důležitější – lidská práva nebo právo na život.

Pokud se nerozhodne demokraticky, převezmou toto rozhodnutí lidé, kteří se s demokracií párat nebudou. A pak opravdu demokracii zazvoní umíráček.

Vlastně jsem to neměl v úmyslu a dost nepříjemně mě to překvapilo. Když jsme se nastěhovali do apartmánu na sardinském pobřeží v Capo Comino, zeptal jsem se majitelky Sáry, zda je zde internet a ona řekla, že ne. Kromě toho, že jsme nebyli schopni zaktivovat její satelit (přesněji řečeno jeden program se nám zapnout podařilo, ale tím to skončilo, volit programy se nepodařilo nikomu z osazenstva apartmánu a tak si myslím, že Italové (nebo vlastně Sardové, protože oni se za Italy nepovažují) maí nějaký zašifrovaný přístup, který cizince neposlouchá.

Bez italské televize se žít dá, ačkoliv jsem si od zpráv sliboval nejen dozvědět se předpověď počasí, ale i zlepšení mé chatrné italštiny. Ale bez internetu? Velký nezvyk. Takže jsem sám přešel do stand by modulu a šel se koupat.

Má to něco do sebe. Najednou máte spoustu času. Samozřejmě i proto, že nemusíte chodit do práce, ale po jednom dvou dnech se vám celá hlava přestaví. Nepotřebujete kontrolovat, kdo vám poslal maily, zda se ve světě něco děje, co by vás mělo zajímat atd. atd. Prostě jste off-line.

Dokázal jsem za ten týden přečíst čtyři knihy – za posledního rok se mi nepodařilo přečíst ani jednu. Sestříhal jsem si filmy z dovolené, na které jsem se chystal už od května, kdy jsme se vrátili z výletu do Wroclawi a Klodzka. Otevřel jsem si zaprášený text novelky, kterou píšu jen pro mou vlastní zábavu, kde jsem poslední písmeno napsal někdy v lednu. (Možná ji někdy zveřejním na mém webu, ale tisku se zřejmě nedočká) Měl jsem čas přemýšlet, dělat plány na příští měsíce a na příští rok. Protože večer nebylo opravdu co dělat – bydleli jsme na vystrkově, kde není ani obchod s potravinami, natož pak bar nebo restaurace (pardon, jedna pizeria tam byla) – chodil jsem spát už v deset večer a ráno se budil vyspaný ještě před východem slunce. Věřte či nevěřte, mám až dvakrát nafocený východ slunce – jednou s mraky jednou bez mraků. Úžasné. Na Sardínii to ostatně není až tak těžké, protože zde slunce vychází se značným zpožděním – na začátku srpna až o půl sedmé. Ještě chvíli a začal bych možná skládat básně jako za nezralého mládí.

Kvalita spánku se zlepšila, v duši zavládl klid.

Samozřejmě má takový život off line i své nevýhody. Nejde o kontrolování mailů, protože stejně většinou se jedná o reklamy, o pozvání na vzdělávání, které mi v čase dovolené může být ukradené a informace na facebooku, které si můžu prohlídnout až se vrátím do života on-line.

Jenže – o dění ve světě jsme neměli celý týden ani tušení. Ani předpověď počasí jsme neměli jak zjistit, takže jsem se pak na výlet do Bonifacia vydal při denních teplotách okolo 35 stupňů, což nebyl úplně nejlepší nápad.

Samozřejmě jsem si ani neměl jak zjistit odjezdy lodí ze Santa Teresy di Gallura do Bonifacia a zpět. Sice jsem přijel do Santa Terezy právě včas, abych stihl nastoupit na loď do Bonifacia v devět ráno a blahořečil jsem šťasté náhodě, že jsem ráno nemhl spát a  proto vyjel brzy. Při zpáteční plavbě jsem už ale nadával. Proč? Protože dopravu mezi Santa Teresou a Bonifaciem zabezpečují dvě rozdílné společnosti Blu Navy a Moby a lístek na jednu neplatí samozřejmě pro tu druhou. Na jízdním řádu v přístavu to vyznačeno není. A tak když jsem si koupil zpáteční jízdenku, zjistil jsem při pokusu přeplavit se zpět z Korsiky na Sardinii, že mám zpáteční lístek až na půl sedmé večer. Což o to, Bonifacio je krásné a mohl jsem si tedy dát ještě Auberghini ala bonifacio, jenže mi v Santa Terese vypršel už ve tři odpoledne parkovací lístek (protože jsem u sebe neměl víc mincí do au a v Santa Terese se platí předem). A tak mi nezbylo, než dokoupit lístek na druhou společnost. Život off line tedy může znamenat i finanční ztráty.

A check in v letadle se stalo samozřejmě nemožným. Už jsem si zvykl nalodit se na palubu našeho letadla v předvečer letu, abychom si zebezpečili lístky vedle sebe. Bez internetu to jaksi nejde. V nedaleké la Calettě sice existuje internet point, ovšem jeho otvírací dobu se nám nepodařilo zjistit. Kdykoliv jsme tam byli, byl zavřený. V Santa Terese restaurace nabízejí bezplatný wifi, ovšem do sto kilometrů vzdáleného přístavu jsem si počítač s sebou nebral.

A tak nezbývalo než se koupat, číst a užívat si sluníčka a sardinského Vermentina – víno, které roste na kamenitých svazích severní Sardinie se vypracovalo až ke značce docg (Vermentino di Gallura), čili denominatione de controllata e garantia, čili značku nejvyšší kvality. Když vypijete lahev, internet vám až tak nechybí. Jak klesala postupně má závislost na internetu, stačilo té lahve ke konci týdne už jen půl.

Samozřejmě se omlouvám svým čtenářům, že jsem je nechal více než týden bez kontaktu, všechna spojení byla přestřižena.

Vracím se domů odpočinutý, zrelaxovaný – a samozřejmě zvědavý a napjatý, kdo všechno mi mezitím napsal a co se ve světě stalo. Uniklo mi, že se dramaticky zhoršily vztahy mezi Tureckem a Rakouskem – jaké překvapení! A že díky požáru španělského autobusu v Gleinamtunelu je až do září uzavřena má cesta za houbami do kopců okolo Murau. Předpokládám že začala olympiáda a několik sportovců už bylo pokousáno komáry. Určitě se toho stalo víc, ale co bylo bylo. Tady bych se dozvěděl o teroristickém útoku jedině, pokud by byl vzdálen do pěti kilometrů – z takové dálky myslím, by byla ještě slyšet střelba.

Takže on ten život off-line má přes všechny nevýhody – něco do sebe.

Vedle osamělosti je to právě tato ztráta osobní autonomie, čeho se staří lidé bojí nejvíce. Být odkázán na cizí pomoc, bez pomoci jiné osoby neumět uspořádat a žít svůj život je obrovský zlom v životní kvalitě, něco, čeho se logicky každý člověk bojí.

Samozřejmě potřeba pomoci při základních životních funkcích jako je mytí či vyměšování a požívání stravy je frustrující a u většiny lidí vede k depresím a pocitům méněcennosti.

Tak daleko samozřejmě nejsem. Tělesné potřeby zvládám bez problémů a dokonce i starost o mou zahrádku včetně ořezávání tují, kosení či – to už poněkud méně – vertikutování, zvládám, i když po některých těchto činnostech nejsem pak určitou dobu jinak použitelný. Doba potřebná  k odpočinku se prostě prodlužuje.

Tohle ovšem není můj problém. Problém je moje závislost na počítači a elektronických přístrojích,které v mé přítomnosti neustále odmítají chovat se tak, jak by se chovat měly nebo aspoň jak bych si to já představoval. Člověk si až v okamžiku, kdy mu vypadne počítačová síť a není schopen ji znovu zprovoznit, uvědomí, jak je na životě on-line závislý.

Najednou nelze převést peníze za už prokázané služby a dodané zboží, nedozvíte se, kdy odjíždí vlak, co se hraje v kině, jak se dostanete k určitému obchodu ve městě, kde právě přestavují strategicky důležitou křižovatku, nemůžete komunikovat s přáteli, zkontrolovat, zda dorazil důležitý mail, jste prostě out. A co s tím? Samozřejmě vypnout a zapnout počítač, vypnout a zapnout modem a doufat, že se to samo spraví.Jenže ono se to nespraví a najednou je člověk v koncích.Musí si sehnat pomoc – jenže kde a jak? Donést počítač k někomu, kdo se vyzná.To je v pořádku, jenže on potřebuje spojení s vaším internetovým modemem a ten je doma. Dostat neznámého člověka domů? Přijde vůbec a když tak za kolik? Otázky, které se okamžitě vyrojí a neřešitelnost problému člověka sráží k zemi.

Rád natáčím filmy z dovolených, jenže teď zůstávají v nezpracované nesestříhané formě. V rámci nedobrovolné implantace Windows 10 a s tím spojenými dalšími komplikacemi mi zmizel z počítače program na stříhání filmů. Bylo by ho třeba znovu nahrát, jenže to bych musel vědět, jak se jmenuje a kde ho najdu. A potom ještě najít testovací verzi, abych náhodnou nekoupil něco, co pak nebudu umět ovládat. Což by se mohlo stát proklatě snadno. Jestliže je to pro „digital native“ hračka a oni si takovou otázku ani nekladou, pro mě je to opět neřešitelná situace a jsem odkázán na cizí pomoc. Která nepřichází.

Vzhledem na problémy s mým vícekrát operovaným kolenem jsem se rozhodl koupit si domácího trenéra. Jednoduchou mašinku, jen k vybudován stehenního svalstva, které samozřejmě odlehčováním nohy trpí, což se každý rok projevuje na začátku lyžařské sezóny slabostí levé nohy a ztrátou stylu. Prodavač tvrdil, že sestavení přístroje je naprosto jednoduché. Uvěřil jsem mu. Buď až tak jednoduché nebylo, nebo jsme já, můj švagr a všeuměl Robert, polský podnikatel, který je u nás doma zodpovědný za všechny technické práce,  blbci. Nedokázali jste ten přístroj sestavit ani jednotlivě, ani v týmu. Opět jsem se cítil bezmocný. Nakonec jsem vytelefonoval, že mi tu mašinu postaví v obchodě, kde jsem ji koupil. Stálo to 25 Euro, což nebylo tak zlé, ale transport napůl smontované mašiny už ano. Samozřejmě nebylo úplně snadné ji pak smontovanou dopravit domů, ale tu jsem prokázal nesmírnou šikovnost a organizační schopnost – už stojí ve sklepě, nicméně provázena hořkým pocitem, že jsem to zase jasnou nedokázal.

A to nehovořím o mobilním telefonu. Osu, okolo které se točí život normálního  – rozumě mladého – smrtelníka, nejsem schopen ovládat. Nemám apps, čili aplikace na lety letadly, abych se mohl přes mobilní telefon nacheckovat a objednat si místo. Neumím mobilním telefonem platit účty ani parkovné. Kromě toho se mi nestále aktivuje v kapse, i když jsem mu vypnul obrazovku (vždy najde cestu, jak si tu obrazovku zase zapnout aniž by se mě ptal na povolení) a pak vyvolává mým známým, aniž bych o tom věděl, zapíná lampičku či aktivuje letecký modus. Neumím se tomu bránit, až teď mi syn zaktivoval funkci, kdy se obrazovka zaktivuje až po vyznačení určitého vzorce na jejím povrchu. Doufám, že ony nechtěné telefonáty přestanou, protože jsou nepříjemná volání mých známých, co jsem po nich chtěl, když já vůbec nevím, že jsem je volal. Musím často rozehrát umění diplomacie na nejvyšší úroveň a to stojí síly. Přesto se mi dnes ráno znovu na mobilu zapla lampička, kolegyně mě upozornila, že mně svítí kapsa. Jak se to stalo, nemám nejmenší tušení, podle všeho měla být obrazovka telefonu vypnutá a zajištěná.

Koupil jsem si nový počítač a současně mi z mé banky z Čech přišla nová karta s certifikátem pro internetové bankovnictví. Bylo mi jasné, že si znovu musím nahrát čtečku karet. Myslel jsem, že to nebude problém, koneckonců jsem to už několikrát musel dělat. Chyba lávky. Banka mezitím samozřejmě zcela přestavěla svou webovou stránku, marně se snažím nahrát onu čtečku a získat tak opět kontrolu nad svým českým kontem. Bez cizí pomoci to opět zřejmě nepůjde. Když se mi to s pomocí syna podařilo, podařilo se mi zablokovat onu novou kartu tím, že jsem do ní zadával kód, který mi banka spolu s onou kartou poslala. Až telefonicky jsem se dozvěděl, že jsem měl napřed prodloužit certifikát, což bylo podle doprovodného dopisu nemožné a až pak nainstalovat novou kartu. Potíc se se sluchátkem na uchu a s velmi trpělivým mladým mužem na druhé straně linky, který si určitě myslel (ale neřekl) něco o starém idiotovi, se mi instalace podařila. Aspoň trošku sebevědomí jsem z toho načerpal, strach z toho, že tato karta po 729 dnech přestane fungovat a dostanu zase novou, ale nezmizel. Budu si po dvou letech ještě pamatovat, v čem byl problém?

K tomu, všemu, co člověk vlastně musí považovat za klíčové body současného života, potřebuji cizí pomoc. Dokud se syn objevuje doma aspoň jednou do měsíce, není to tak tragické, snažím se ho pak uprosit, aby dal mé nefungující věci do pořádku a někdy se to i podaří. Ale není to řešení. Závislost na cizí pomoci je cesta do deprese.

Nebyl by čas začít organizovat službu pro seniory s opravami počítačů, aktivováním internetu, upravením funkce mobilního telefonu atd. atd.

Cítím díru na trhu, nenajde se podnikatel, který by se na to dal?

Samostatnosti jsem se už vzdal, pochopil jsem, že na ni nemám, potřeboval bych ale permanentní pomoc, abych zůstal on line. Protože kdo žije off line, neexistuje.

Bojím se, že to jednou přijde. Snad ne příliš brzy.

Když jsem zase jednou viděl, jak na dálniční stanici Gralla stojí auta frontu, aby si mohla načerpat nesmyslně drahý benzín, řekl jsem si, že musím dát krajanům tip, jak můžou ušetřit peníze i čas.

Gralla je poslední rakouská dálniční čerpací stanice na dálnici A9 před Mariborem, očividně zde čerpají mnozí předtím, než vjedou na slovinské území.

V Rakousku ale stojí palivo na dálničních čerpacích stanicích o 30 centů za litr víc, než mimo dálnici.

To dělá při padesáti litrech 15 Eur, čili okolo 400 korun.

Jen dva kilometry za stanicí Gralla je totiž dálniční výjezd Leibnitz a zde hned za výjezdem jsou hned tři benzínové čerpací stanice, které nabízejí benzín o oněch 30 centů na litr levněji a bez čekání. Přičemž není třeba jezdit někam do města, je to dálniční přivaděč, kde jsou hned tři čerpací stanice Agip, JET a Roth. Stači zde načerpat na prvním kruhovém objezdu se otočit a vrátit se na dálnici.

Úspora peněz i času je poměrně veliká.

Takže šťastnou cestu na dovolenou.

Plné náměstí červených vlajek s půlměsícem a hvězdou a výkřiky „Allahu Akbar!“ a „Sokaklar Bizim“ (Ulice patří nám).  Pokud si myslíte, že jsou to obrázky z Istanbulu nebo Ankary, pak se mýlíte. Jsem ve Vídni na Heldenplatzu pod sochami arcivévody Karla a prince Evžena Savojského. Chápu, že Karla něco takového nedokáže vyvést z míry, on se natahoval s Francouzi, ale že Evžen nesestoupí z koně a nerozdává facky napravo a nalevo, to mě opravdu zaráží. Byl to koneckonců on, kdo vytlačil Turky z dnešního Maďarska a tím z dohledu Vídně. Dnes je toto jeho dílo zpochybněno. Třeba ovšem je to s ním jako s blanickými rytíři, sestoupí z koně, až bude národu nejhůř – jenže, jak poznamenává klasik – jak poznat, že už to nastalo.

Téměř všechny ženy, mluvící ostatně německy lépe než jejich mužští partneři, jsou zahalené v šátcích, právě totiž došlo ke „spontánní“ demonstraci na podporu tureckého prezidenta Erdogana.  Obrazy v rakouské televizi vyrazily dech i těm nejotrlejším, kteří stále ještě chtějí propagovat multikulturní společnost. Tváří v tvář této červené lavině vyvolávající islámská hesla museli i poslední pochybovači pochopit – integrace této skupiny občanů naprosto selhala. I když prakticky všichni mají rakouské občanství, jejich domov je Turecko a jejich vůdcem je Recep Tayyip Erdogan.

Člověk, pro něhož jsou demokracie, lidská práva a svoboda projevu něčím, čím opovrhuje, člověk s myšlením sultána, paranoidní, ale toužící po absolutní moci. A právě ve stavu, kdy je schopen jí dosáhnout. Že ho přitom podporují „rakouští občané“ žijící v politickém systému, který on odmítá a kterým opovrhuje, je už víc než hodno zamyšlení.

Ovšem Erdogan, když hovořil ke svým krajanům ve Vídni v rámci své předvolební kampaně minulého roku, označil je za „prodlouženou ruku velkého Turecka“. Pochopili poselství a podle jeho slov se i chovají. Svými slovy je pozdvihl z občanů druhé třídy na občany výjimečné. Jestliže se předtím museli chozením do školy, vzděláním  a poctivou prací snažit dostat se do té třídy první, teď byli rázem i bez toho dokonce lepší než všichni ostatní rakouští občané. Aspoň v jejich představách. Od okamžiku, kdy pak ministr zahraničních věcí Kurz pozval Erdogana na koberec a řekl mu důrazně, že něco takového se už v Rakousku nesmí a nebude opakovat, panují mezi těmito dvěma muži a i mezi oběma zeměmi napjaté vztahy. Protože Erdogan je Turecko stejně jako Ludvík XIV. byl Francie či Stalin byl Sovětský Svaz. Pokud je uražen on , je povinně uražena celá země.

Jestliže někdo označí vojenský puč, který měl za cíl jeho svržení za „dar od boha“ je to hodně na pováženou. Jestliže už několik hodin po zmaření puče zná viníky a začne je masově zatýkat, je to ještě povážlivější. Přesně tak věděl Stalin už po několika hodinách po zastřelení svého konkurenta Sergeje Kirova 1.prosince 1934 ,kdo je viník a využil tuto vraždu ( kterou zřejmě sám inicioval) k likvidaci všech svých politických konkurentů. Erdogan dělá totéž. I okamžité obvinění  kazatele Gülena, jeho někdejšího spojence a nyní úhlavního nepřítele, má stejnou paralelu. Byl to Trocký, kdo přivedl Lenina a s ním Stalina k moci. Proto pak musel zemřít, diktátoři nemají rádi, aby někomu měli být za svou moc vděčni. Můžeme sice doufat, že USA neztratily ještě poslední stopy soudnosti a Gülena do Turecka nevydají, což ale neznamená, že by tam byl v bezpečí. „Spontánně“ rozhořčený turecký patriot se může klidně najít i tam a Erdogana jeho nepřítele zbavit.

Protože se Erdoganovi puč tak velmi hodil, kolují samozřejmě ihned konspirační teorie, že si jej sám objednal. Bylo by to samozřejmě možné, nezdá se to ale pravděpodobné, první hodiny vypadal opravdu vyděšeně. Co je ovšem naprosto jisté, že seznamy nepohodlných osob, které mají být odstraněny, existovaly dávno před pučem. Jinak by nemohl odvolat během několika hodin 2750 soudců a dalších 7000 úředníků. Zřejmě právě tyto seznamy byly podnětem k puči a pokud se turecká tajná služba dostala pučistům na stopu a tito se dostali pod časový tlak, jednali tak chaoticky a nesmyslně jak jednali v naději „že to nějak dopadne.“ Dopadlo to. Na držku!

Oním diletantským a zmařeným vojenským pučem vstoupil proces odbourávání demokracie v Turecku do závěrečné fáze. Na ulicích řve několik tisíc fanatických přívrženců tureckého prezidenta a žádají zavedení trestu smrti. Erdogan k tomu řekne, že hlasu lidu je třeba naslouchat. Když mnohem větší demonstrace v Istanbulu a Izmiru žádaly jeho odstoupení, nenaslouchal. Diktátoři naslouchají hlasu lidu vždy jen tehdy, když se jim to hodí. Samozřejmě, že pokud by vypsal o znovuzavedení trestu smrti referendum, vyhraje. Už proto, že v Turecku už prakticky neexistují nezávislé sdělovací prostředky a turecké noviny mají příkaz, že v každém vydání musí být na první straně zobrazen prezident Erdogan.  Za zveřejnění článku o tom, že Erdoganův syn dodával zbraně IS je pět let vězení – mimochodem podle paragrafu  za vyzrazení státního tajemství – (a brzy za to bude trest smrti), za zveřejnění karikatury, která se mu nelíbila, dva a půl roku vězení.

To vše se děje na prahu Evropy v zemi která svým malým kouskem dokonce v Evropě geograficky je a v zemi, která je členem NATO. Díky tomuto členství má pak i nejmodernější výzbroj, dodávanou z USA, placenou všemi členy NATO. A disponuje půlmilionovou armádou ( z celkových 3,5 milionu vojáků Severoatlantické aliance – tedy celých 14 procent)

To vše se děje za vyděšeného ale klidného přihlížení Evropy. Turečtí novináři a intelektuálové už dávno vyčítali evropským politikům, že mlčky trpí Erdoganovy excesy proti svobodným médiím. Dělo se to dokonce za evropské podpory, bez podpory Angely Merkelové by Erdogan nikdy nevyhrál opakované volby absolutní většinou a nemohl by tedy teď vyvádět, jak vyvádí. Merkelová tedy nese velkou část viny na turecké katastrofě a je jedno, že konala v dobrém úmyslu. Cesta do pekla bývá, jak známo,dobrými úmysly dlážděna. Jediný evropský politik, který Erdogana ještě v den puče veřejně vyzval (samozřejmě marně) aby se nedal svést v rámci odplaty k narušení systému právního státu, byl Sebastián Kurz – jeho vztah k Erdoganovi jsem už ale popsal.Jak má ovšem Erdogan udržet principy právního státu, když suspendoval 3000 soudců? Jak mají fungovat soudy s jeho odpůrci? Komunisté by mohli poskytnout vítanou inspiraci. Po převzetí moci zavedli takzvané „lidové soudy“. Soudil lid z ulice a soudil přesně podle instrukcí vládnoucí strany. Takových ochotných  „soudců“ by měl turecký prezident víc než dost.

Co je nezbytně nutné, je okamžité ukončení neupřímných rozhovorů o přičlenění Turecka k Evropské Unii, které trvají vlastně už od roku 1963 a k ničemu nevedou. Erdogan sám řekl, že „Už 53 let klepeme na dveře a oni nás 53 let odmítají.“ A v tom má pravdu, všichni  – a především příslušníci prodloužené ruky velkého Turecka, kteří v evropských zemích žijí a znají tedy mínění místních – vědí, že je to naprosto nereálná vize. Cítí že tyto rozhovory jsou falešné a nikam nevedou. Jestliže bylo přistoupení Turecka teoreticky možné před nástupem Erdogana k moci, od toho okamžiku, kdy začal přetvářet Turecko v islamistický despotický stát, rozcházející se se všemi základními principy fungování demokratické Evropy, není přistoupení Turecka k sjednocené Evropě možné ani teoreticky. A ani za dalších padesát let. Když jsem se bavil v Izmiru s jedním tureckým intelektuálem, řekl mi následovné. „Turecko je rozdělená země. Jestliže Západ je evropský (a Izmir skutečně je), pak východ je naprosto asijský a s Evropou nekompatibilní. Jedinou cestou do Evropy bylo přinutit východ třeba i násilím, aby se přizpůsobil západu. O to se pokusil Atatürk. Erdogan se rozhodl hledat kompromis – to ho logicky táhne na východ a od Evropy pryč.

Erdogan se ale ani do EU moc nežene. Kdyby vní byl, předepisovala by mu, co má dělat.Dokud je mimo ni, může díky svým třem milionům rukojmím diktovat Evropě on. Jenže to budí nevoli – a averzi.

Výsledkem současného vývoje bude výrazný propad turecké ekonomiky. Nejde jen o turismus, i výměna zboží se v případě politického napětí omezí a Turecko vyváží své zboží především do Evropské Unie. Turismus se ovšem hroutí už teď, hluboká poklona před Vladimírem Velikým přivedla aspoň hrstku ruských turistů, Evropanů ale chodí do Turecka stále méně (dokonce i Češi zredukovali své dovolenky v Turecku na 50 procent a to, i když momentální dumpingové nabídky nabízejí pětihvězdičkové hotely za 200 Eur za měsíc. Samozřejmě západní politici nemohou jako Vladimír Putin zakázat svým cestovním kancelářím nabízet dovolenou v Turecku, je to na osobním rozhodnutí každého občana, ale politická nestabilita a terorismus odstraší hodně z potenciálních hostů. Já osobně nemám ani nejmenší důvod do Turecka jezdit a podporovat tamějšího diktátora mými penězi. Mám štěstí, že jsem už vše, co jsem tam vidět chtěl, viděl. Turecko má sedmdesát milionů obyvatel a polovina z nich je mladší 35 let. Obrovský přetlak pracovní síly na pracovním trhu vedl už předtím k vytváření pseudopracovních míst v turismu. ( A k úpornému jednání o zrušení víz do zemí Evropské Unie – Erdogan is je tedy tohoto nebezpečí velmi dobře vědom). Pokud se turismus zhroutí, zbudou miliony nezaměstnaných frustrovaných mladých lidí. Kteří ovšem nebudou pod palbou státem ovládaných sdělovacích prostředků chápat, že na vině je jejich milovaný prezident – bude to spiknutí celého světa a hlavně Evropy proti nim a mladí nezaměstnaní muži bez perspektivy v životě jsou použitelní zejména jako vojáci. Nebo jako sebevražední atentátníci. Prodloužená ruka velkého Turecka může začít rozdávat rány.

Otázka je, jaký zůstane vztah Turecka s USA. Dokud je na čele USA rozumný člověk, dostane se Erdogan samozřejmě do autu, USA ho díky letecké základně Incirlik, kterou potřebují nutně k útokům proti Islámskému státu a kterou jim Erdogan nakonec po dlouhých tahanicích dovolil používat, nemohou odepsat úplně. Měly by ale přestat s vyzbrojováním turecké armády, která pod Erdoganovým vedením představuje hrozbu nejen pro země předního východu ale stále více i pro Evropu. Což ovšem může být Obamovu nástupci dost jedno.

Mohli bychom se hodně divit, jak by prezidenti USA a Turecka mohli najít rychle společnou řeč,  pokud by se americkým prezidentem stal Donald Trump. Není vyloučeno, že by se stali rychle spojenci, jen aby tu intelektuální Evropu mohli vydírat z obou stran. Pokud je totiž někdo vyloučen ze „slušné“ společnosti, rychle si hledá náhradu, nikoho to totiž nebaví být trvale sám. A tak pokud vám někdo stále připomíná, že nemáte plivat na zem, prdět a rýpat se v nose, začnete se stýkat s lidmi, kterým to nevadí nebo dělají totéž. Pro příklad není třeba chodit daleko. Jen co se s panem prezidentem Zemanem přestala stýkat civilizovaná Evropa, našel si náhradu v Číně či v Rusku. Musíme jen doufat, že si ho neznechutí velký Vladimír či čínský prezident Xi Jinping. Jinak bychom se mohli brzy dozvědět, že Kim čong Il je vlastně docela sympatický chlapík.

Evropa neví, jak se má k tureckému vývoji postavit. Erdogan má totiž k vydírání připraveny 3 miliony uprchlíků, které může obratem posadit na čluny a pustit do Egejského moře. A že přitom nemá skrupule, to je všem naprosto zřejmé. Navíc si paní Merkelová nemůže dovolit zcela ztratit tvář. Jedno je ale jisté. Jestliže chce Evropská Unie vůbec přežít, musí zásadně změnit svůj způsob myšlení. A to půjde zřejmě jen s novými lidmi, ne s Junckerem či Merkelovou.

Evropa se tváří v tvář reálné hrozbě terorismu a rostoucí turecké hrozbě, kterou ještě nechce vnímat, dostane do dilematu, který definoval jeden izraelský politolog: Bude se muset rozhodnout, zda jsou jí přednější lidská práva nebo právo na život. Toto rozhodnutí evropské politiky čeká a nebudou ho moci odkládat donekonečna.